Steven Erikson
PRACH SNŮ PŘÍBĚH Z MALAZSKÉ KNIHY PADLÝCH
TALPRESS
Copyright © 2009 by Steven Erikson Translation © 2011 Dana Krejčová Cover design © 2009 Steve Stone First published as DUST OF DREAMS by Transworld Publishers. Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat nebo šířit bez souhlasu nakladatele.
ISBN 978-80-7197-577-9
Před deseti lety se mi dostalo podpory ze zcela nečekaného zdroje, od spisovatele, jehož si vážím a jehož obdivuji. Přátelství zrozeného v té chvíli si vysoce cením. S láskou a vděčností věnuji tento román Stephenu R. Donaldsonovi.
Poděkování Připomínkovat první polovinu velmi dlouhého dvousvazkového románu není snadný úkol. Mé díky (a soustrast) patří Williamu Hunterovi, Hazel Kendallové, Bowenovi Thomas-Lundinovi a Aidan-Paulu Canavanovi za jejich postřeh a shovívavost. Pochvala také náleží zaměstnancům The Black Stilt a Café Macchiato ve Victorii, protože byli velice chápaví, když jsem se začal oddávat kávě bez kofeinu. Díky patří i Clare Thomasové a zvláštní vděk také mým studentům z kursu tvůrčího psaní, který jsem posledních pár měsíců vedl. Shannon, Margaret, Shigenori, Brenda, Jade a Lenore – díky vám jsem si připomněl, o čem je vlastně psaní fikce.
Poznámka autora Pochopitelně jsem známý psaním tlustospisů, jimiž se dá podkládat nábytek, ale závěr Malazské Knihy padlých v mé mysli odjakživa vyžadoval něco víc, než co zvládne moderní technika vázání knih. Dodnes jsem se vyhýbal psaní knih končících napínavě v polovině děje hlavně proto, že jako čtenář nesnáším, když musím čekat, než zjistím, jak to dopadne. Žel, Prach snů je první polovina dvousvazkového románu, který zakončí až Chromý bůh. Pokud zde tedy hledáte ukončení různých dějových linek, nenajdete je. Dále si povšimněte, že zde není Doslov a Prach snů ani strukturou nesleduje tradiční dějovou linii. Proto vás všechny prosím o strpění. Vím, že to zvládnete, nakonec jste čekali tak dlouho, ne? Steven Erikson Victoria, Britská Kolumbie
POSTAVY Malažané pobočnice Tavore velemág Rychlej Ben pěst Keneb pěst Blistig kapitán Lostara Yil, žena Banaschar kapitán Laskava kapitán Skanarow, žena kapitán Faradan Sort, žena kapitán Ruthan Gudd kapitán Chvat kapitán Dokavad Rum poručík Pores poručík Raband Sinn, žena Žrout
Oddíly seržant Šumař kaprál Smola Koryk Smíška, žena Flaška Corabb Bhilan Thenu’alas Sépie seržant Gesler kaprál Bouřňák Krátkonos Bystroška, žena Jepice, žena seržant Šňůra 13
kaprál Křáp Pajda Ebron Krump (Jamber Kmen) seržant Hellian, žena kaprál Truc kaprál Bezdech Balgrid Snad, žena seržant Balšám kaprál SmraToun Hrdlořez Galt Lob NešUast seržant Thom Tissy Tulipán Pružník seržant Urb kaprál Rím Masan Gilani, žena Sololiz Sotva seržant Sintr, žena kaprál Pravalak Rim Med Řemen Mull Houfy Ohlíd seržant Badan Gruk kaprál Volán, žena Pěna, žena Nep Žlábek Reliko Hromsky Tupej seržant Upjata kaprál Polibti, žena Lov Mulvan Děsič Neller Smrtileb 14
Prvnitas, žena Mrtvej Křovák alchymista Bavedikt seržant Rozbřesk seržant Sopel kaprál Sladkýšpek, žena kaprál Džbányrumu, žena
Chundrylové vojevůdce Drz Hanavat (Drzova žena) Jarabb Šelemasa, žena Vedit
Zánické šedé přílby smrtelný meč Krughava, žena nezdolný štít Tanakalian válečný jezdec Run’Thurvian
Ledeřané král Tehol královna Žanat kancléř Bugg ceda Bugg správce pokladnice Bugg Yan Tovis (Šero), žena Yedan Derryg (Stráž) Brys Beddikt atriceda Aranikt, žena Šurk Elalle, žena Skorgen Kaban Ublala Pung čarodějka Pully čarodějka Skwish Kráteň, žena Pádeň, žena Ruket, žena 15
Ursto Hoobutt Pinosel, žena
Barghastové vojevůdce Onos Toolan Hetan, žena Stavi, žena Storii, žena válečný náčelník Stolmen zaklínač Cafal Strahl Bakal válečný náčelník Maral Eb stahovačka Ralata, žena Oulan Příval Setok Vlčí
Had Rutt Držána, žena Badalle, žena Saddik Brayderal, žena
Imassové Onrak Kilava, žena Ulsun Pral
T’lan Imass Lera Epar Kalt Urmanal Rystalle Ev, žena Brolos Haran Ilm Absinos, žena Ulag Togtil Nom Kala, žena Inistral Ovan 16
K’Chain Che’Malle matrona Gunth’an Acyl strážce J’an Bre’nigan lovec K’ell Sag’Churok jediná dcera Gunth Mach lovec K’ell Kor Thuran lovec K’ell Rythok asasín Shi’gal Gu’Rull Sulkit válečný jezdec Kalyth (Elanka), žena
Ostatní Silchas Zmar Rud Elalle Telorast Cudrn Bloud (Errastas) Vrhcáb (Sechul Lath) Kilmandaros, žena Mael Olar Ethil, žena Udinaas Šeb Taxilan Výd Asane, žena Dech, žena Posleda Nappet Rautos Sandalat Drukorlat, žena Withal Mara, žena Slup Fňuk Křivák Kulička
17
ÚVOD Elanská pláň, západně od Kolanse bjevilo se světlo a pak přišlo vedro. Rutt poklekl a opatrně vzal do rukou křehkou látku. Přesvědčil se, že každý překlad je dokonalý a na dítě nedopadne ani paprsek slunce. Zatáhl kapucku, až zůstal jen otvor na pěst velký a z obličeje holčičky byly vidět jen šedé šmouhy ve tmě. Pak ji něžně zvedl a položil si ji do ohbí lokte. Nebyla zrovna těžká. Tábořili u jediného stromu široko daleko, ale ne pod ním. Byl to gamleh a ty nemají rády lidi. Předešlého večera byly jeho větve obalené třepetavou masou šedivých listů, aspoň dokud se nepřiblížili. Ráno byly větve holé. Rutt se otočil k západu, s holčičkou, jíž dal jméno Držána, v náručí. Tráva byla bezbarvá, místy ji otrhal suchý vítr, který pak odnesl prach a obnažil kořeny a světlé cibulky, takže rostliny brzy uschly. Po prachu a cibulkách zůstal místy holý štěrk, jindy podložní skála, černá a zvrásněná. Elanská pláň ztrácela vlasy, jak by možná řekla Badalle, zelené oči upřené na slova ve své hlavě. Nebylo pochyb, že má dar, ale Rutt věděl, že některé dary jsou ve skutečnosti maskované kletby. Badalle k němu zamířila, sluncem spálené paže hubené jako čapí krky, ruce, svěšené u boků, pokryté prachem a příliš velké vedle kostnatých stehen. Odfoukla mouchy, které se jí usadily kolem úst, a promluvila:
O
„Rutt drží Držánu, dobře ji balí po ránu, a pak se postaví –“ „Badalle,“ začal, věda, že svou báseň ještě nedokončila, ale také věděl, že se nenechá honit, „jsme pořád naživu.“ Kývla. Tato jeho slova se jim stala rituálem, avšak rituál nikdy neztrácel 19
přídech překvapení, chabé nevíry. Žebrovici na ně byli včera v noci zvlášU tvrdí, ale dobrá zpráva byla, že snad už konečně nechali otce za sebou. Rutt si posunul holčičku, kterou pojmenoval Držána, na ruce a vykročil. Nohy měl opuchlé, takže kulhal. Mířil na západ, do srdce Elan. Nemusel se ohlížet, aby věděl, že jej ostatní následují. Tedy ti, kdo ještě mohli. Pro zbytek si přijdou žebrovici. Neprosil se, aby se mohl stát hlavou hada. Neprosil se o nic, ale byl nejvyšší a možná i nejstarší. Možná mu bylo třináct, ale mohlo mu být i čtrnáct. Badalle za ním pokračovala: „A na cestu se vydává, ven z toho rána, s Držánou v náručí, a jeho žebrovaný ocas sebou švihá jako jazyk ze slunce. Potřebuješ nejdelší jazyk, když hledáš vodu, jako to rádo dělá slunce…“ Badalle ho chvíli pozorovala, pozorovala i ostatní, jak se řadí za něj. Brzy se také připojí k žebrovanému hadovi. Odfoukla mouchy, ale ty se pochopitelně okamžitě vrátily, hemžily se kolem boláků na jejích rtech a olizovaly jí koutky očí. Kdysi bývala krásná, s těma zelenýma očima a dlouhými zlatými vlasy. Jenže krása nedokáže kupovat úsměvy věčně. Když spíž zeje prázdnotou, krása se umaže. „A mouchy,“ zašeptala, „vytvářejí vzorce utrpení. A utrpení je ošklivé.“ Pozorovala Rutta. On byl hlavou hada. Byl i jeho zuby, ale to byl jen její soukromý vtip. Tento had zapomněl jíst. Byla mezi těmi, kdo přišli z jihu, ze skořápek domů v Korbanse, Krosis a Kanrosu. Dokonce z Otpelaských ostrovů. Někteří, stejně jako ona, šli podél pobřeží Pelasiarského moře a pak na západní okraj Stetu, což kdysi býval velký hvozd, a tam našli dřevařskou stezku, Pařezovou stezku, jak se jí někdy říkalo. Kmeny byly rozřezané a dřevěná kola zatlučená do řady táhnoucí se do dálky. Ostatní děti dorazily ze samotného Stetu, kde sledovaly stará koryta potoků, vinoucí 20
se šedivou změtí vývratů a nemocných keřů. Byly vidět stopy, že Stet kdysi býval hvozdem hodným svého starého jména, jež znělo Stetský hvozd, ale Badalle o tom nebyla tak úplně přesvědčená – ona viděla jen rozrytou pustinu, zničenou a zpustošenou. Nikde nerostl jediný strom. Nazývalo se to Pařezová stezka, ale jindy to byla Lesní stezka a to byl také soukromý vtip. Někdo pochopitelně potřeboval spoustu stromů, aby tuto stezku vyrobil, takže tady možná kdysi skutečně rostl les. Dnes byl ale pryč. Na severním konci Stetu před Elanskou plání narazily na další zástup dětí a den poté se k nim připojil ještě jeden od severu, ze samotného Kolanse, a v jeho čele šel Rutt. S Držánou v náručí. Byl vysoký, s vystouplými rameny, lokty, koleny a kotníky a kůží kolem nich uvolněnou a napjatou. Měl velké, vlahé oči. Pořád měl všechny zuby, a když se rozednilo, každé ráno tam byl, pěkně v čele. Zuby, a zbytek jen následoval. Všichni věřili, že Rutt ví, kam jdou, ale neptali se ho na to, protože víra je důležitější než pravda, a pravda byla taková, že byl stejně ztracený jako ostatní. „Celý den Rutt Držánu drží, a udržuje ji zahalenou ve svém stínu. Je to těžké, nemilovat Rutta, ale Držána ho nemiluje, a nikdo nemiluje Držánu, krom Rutta.“ Visto pocházel z Okanu. Když trapiči a vyzáblí inkvizitoři přitáhli do města, matka ho poslala na útěk, spolu se sestrou, která byla o dva roky starší než on. Utíkali ulicemi mezi hořícími budovami, křikem naplněnou nocí, kdy trapiči vykopávali dveře a vyvlékali lidi ven a dělali jim hrozné věci, zatímco vyzáblíci to pozorovali a tvrdili, že je to nezbytné, že všechno tohle je nezbytné. Sestru mu vyrvali z ruky, a jemu v hlavě stále zněl její křik. Od té doby se na něm vezl každou noc po cestě spánku, od okamžiku, kdy ho přemohlo vyčerpání, do chvíle, kdy se probudil do bledé tváře jitra. Připadalo mu, že utíká celou věčnost na západ, pryč od trapičů. Snědl, co se dalo, sužovaný žízní, a když utekl trapičům, objevili se 21
žebrovici, obrovská smečka vyhublých psů se zarudlýma očima, kteří se nebáli ničeho na světě. A potom otcové, celí zahalení v černém, kteří se vrhali na tábory otrhanců u cest a kradli jim děti, a jednou s několika dalšími narazil na jedno z jejich nočních doupat, kde na vlastní oči viděli rozštípané malé kosti, zabarvené do modrošeda a naházené do popela, a tehdy pochopili, co otcové dělají s dětmi, které odnesou. Visto si pamatoval, jak poprvé uviděl Stetský hvozd, pás odlesněných kopců pokrytých nerovnými pařezy. Kořeny mu připomněly jeden ze dvorů plných kostí, lemujících město, jež bývalo jeho domovem, poté, co byl poražen poslední dobytek. V té chvíli, při pohledu na to, co kdysi bývalo lesem, si Visto uvědomil, že celý svět je mrtvý. Nic nezůstalo, není kam jít. Přesto se dál plahočil na západ, nyní jen jeden mezi desítkami tisíc, možná víc. Cesta dětí se táhla celé lígy, a za všechny, které zemřely, dorazily další. Visto si předtím ani neuměl představit, že existuje tolik dětí. Byly jako velké stádo, jediný zdroj potravy pro poslední, zoufalé lovce na světě. Vistovi bylo čtrnáct. Ještě pořádně nevyrostl, a už nikdy nedoroste. Břicho měl kulaté a tvrdé jako kámen a vypouklé tak, že se mu páteř v bedrech silně prohýbala. Chodil jako těhotná žena, zeširoka, s rozbolavělými kostmi. Byl prolezlý jezdci satra, červi mu v těle plavali a každý den rostli. Až budou připravení – a to bude brzy – vylezou z něj. Polezou mu nosem, koutky očí, ušima, pupkem, pyjem i konečníkem a ústy. A pokud ho někdo uvidí, bude mít dojem, že splaskl, kůže se mu zvrásní, propadne se a vytvoří záhyby po celé délce jeho těla. Jako by se okamžitě proměnil ve starce. A potom zemře. Visto se toho málem nemohl dočkat. Doufal, že žebrovici snědí jeho tělo, čímž do sebe přijmou vajíčka jezdců satra a ti je taky zabijou. Ještě lepší by to bylo s otci – ale ti určitě nebyli tak hloupí – ne, ti by se ho ani nedotkli, a to byla škoda. Had zanechal Stetský hvozd za sebou a dřevěná stezka ustoupila kupecké silnici s vyjetými kolejemi, vinoucí se přes Elan. A tak zemře na pláni a jeho duch se vyprostí ze svraštělého těla a vydá se na dalekou cestu domů. Půjde hledat sestřičku. A matku. Jeho duch byl už tak unavený, tak unavený chůzí. Večer se Badalle přinutila vyšplhat na starou elanskou mohylu se stařičkým stromem na kraji – šedé listí se třepetalo – kde se otočila a zadívala se k východu, na cestu, po níž přišli. Za rozlezlým táborem 22
viděla vlnovku těl táhnoucí se až k obzoru. Dnešek byl zvlášU zlý, bylo přílišné horko a přílišné sucho a jediná vodní jáma byla spíš louží s ohavným, parazity prolezlým bahnem plným rozkládajících se hmyzích mrtvolek chutnajících jako leklá ryba. Badalle se dlouho dívala na žebrovaného hada. Ti, kdo cestou odpadli, zůstali prostě ležet, nikdo je neodtáhl, jen po nich šlapali nebo je překračovali, a cesta byla cestou z masa a kostí, povlávajících vlasů, a jak věděla, vytřeštěných očí. Žebrový had. Elansky Chal Managal. Odfoukla si mouchy ze rtů. A přednesla další báseň. „Dneska zrána jsme viděli strom s šedivými listy, a když jsme se přiblížili, ty listy odletěly. Za poledne bezejmenný kluk s ukousnutým nosem upadl a už se nepohnul, a ty listy přiletěly, aby se nakrmily. Za soumraku jsme potkali další strom, a třepetající se šedé listy se na něm usazovaly na noc. A po rozednění ty listy opět vyletí.“
Ampelas Vrostlá, Pustiny Stroje byly pokryté mastným prachem, jenž se zaleskl ve tmě, kdykoliv po něm sklouzla slabá záře lucerny, zprostředkovávající pohyb i tam, kde žádný neexistoval, iluzi tichého plazení jakoby ještěřích šupin, což jako vždy působilo krutě příhodně. Jak Kalyth spěchala úzkou chodbou, supěla a občas se sklonila, aby se vyhnula neforemným černým kabelům zavěšeným pod stropem. V nose a hrdle ji štípal silný kovový pach zatuchlého, nehybného vzduchu. Mezi obnaženými vnitřnostmi Kořene se cítila jako v obležení nepoznatelnými, 23
nekonečnými záhadami děsivých tajemství. Nicméně tyto neosvětlené, opuštěné chodby byly jejím oblíbeným revírem a ona dobře věděla, jaký houf sebeobviňujících motivů ji k těmto rozhodnutím dovedl. Kořen k sobě zval ztracence a Kalyth byla opravdu ztracená. Nešlo o to, že by v nespočetných křivolakých chodbách nenašla cestu ven, že by netrefila rozlehlými sály s tichými zamrzlými stroji a dírami v podlaze, kde nikdy nebyla položena dlažba, a že by se nedokázala vyhnout změti kovu a kabelů hrnoucích se z holých stěn – ne, po měsících, kdy se tu potloukala, se v Kořeni vyznala docela dobře. Kletba bezmocného, beznadějného chaosu postihla jejího ducha. Nebyla tím, koho z ní chtěli mít, a nic, co řekla, je o tom nedokázalo přesvědčit. Narodila se v jednom kmeni na Elanské pláni. Tam i dospívala, z nemluvněte v holčičku, z holčičky v ženu, a ničím se neodlišovala od ostatních, nic nenaznačovalo, že by byla výjimečná či obdařená nečekaným nadáním. Vdala se měsíc po prvním krvácení. Porodila tři děti. Manžela téměř milovala a naučila se žít s tím, jak z ní byl poněkud zklamaný, když její mladistvá krása ustoupila unavenému mateřství. Popravdě žila stejně jako její matka, a tak jasně viděla – aniž by potřebovala nějaké zvláštní nadání – stezku, po níž se bude její život ubírat rok za rokem, pomalé chřadnutí těla, ztrátu pružnosti, prohlubující se vrásky, povislá prsa, nepříjemné oslabení močového měchýře. Jednoho dne už nedokáže vstát a kmen ji nechá tam, kde v té chvíli bude. Nechají ji zemřít v samotě, protože se umíralo vždycky v samotě, protože to tak muselo být. Protože Elanové tohle věděli lépe než usedlí lidé v Kolanse, se svými kryptami a poklady pro mrtvé, kdy rodinnému služebnictvu a poradcům podřízli krk a nacpali je do chodby před pohřební komorou, služebníky až za hrob sám, služebníky navěky. Ale každý nakonec umírá o samotě. Prostá pravda. Pravda, které se nikdo nemusel bát. Duchové počkali, než duši rozsoudili, čekali na duši – osaměle umírající – aby posoudili ji, život, který prožila, a pokud z toho vzešel mír, byli duchové milosrdní. Pokud na divoké kobyle jelo soužení, inu, duchové věděli, jak se s tím vyrovnat. Nakonec, když duše stála sama před sebou, nebylo možné lhát. Klamavá tvrzení hlasitě zvonila falší, poddajnost a slabost byly příliš očividné, než aby je bylo možné pominout. Takový byl její život. Zdaleka ne dokonalý, ale jen trochu nešUastný. Život, jaký bylo možné ořezat do podoby připomínající spokojenost, i když byl výsledek jaksi beztvarý a postrádající význam. Nebyla čarodějka, nevlastnila dech šamana, a tak se nemohla stát 24
jezdcem na skvrnitém koni. A když pro ni a pro její lid jedno ráno naplněné hrůzami a násilnostmi nastal konec tohoto života, ona projevila pouze prokleté sobectví – když odmítla zemřít a uprchla ode všeho, co znala. To nebyly ctnosti. Neměla žádné ctnosti. Dorazila k ústřednímu točitému schodišti – stupně byly pro lidské nohy příliš nízké a široké – a vydala se po něm. Námahou dýchala mělčeji a rychleji, jak stoupala jednotlivými podlažími. Vyšla z Kořene do spodních sálů Krmelny, kde využila rampy s protizávažím, která ji vynesla svislou šachtou kolem kypících kádí s houbami a naskládaných klecí s ortheny a grisoly, až se s vrzáním zastavila na spodním podlaží Lůna. Tady ji zasáhla kakofonie mláTat, syčivý, bolestivý křik, zatímco probíhaly děsivé operace – a osudy byly vyhlašovány v hořkých příchutích. Popadla trochu dech a spěchala vzhůru kolem podlaží strašlivých ohavností, smradem odpadků a panikou lesknoucí se jako olej na měkké kůži mezi tvory kroutícími se na všech stranách – tvory, kterým se pečlivě vyhýbala pohledem, a spěchala s rukama na uších. Z Lůna do Srdce, kde procházela mezi vysokánskými tvory, kteří jí nevěnovali pozornost a jimž musela uhýbat z cesty, protože jinak by přes ni prostě přešli. Po obou stranách ústřední rampy stáli ve’gathští vojáci, dvakrát vyšší než ona, a jejich tajemná zbroj připomínala obrovské stroje v Kořeni hluboko dole. Tváře jim zakrývala zdobená mřížka hledí, zpod něhož vyčníval pouze čenich s tesáky, a linie čelisti jim propůjčovala příšerný úšklebek, jako kdyby je pobavil nezastíraný účel jejich chovu. Praví vojáci K’Chain Che’Malle Kalyth děsili do hloubi duše dokonce ještě víc jež J’anové nebo K’ellové. Matrona je produkovala ve velkých počtech. Žádný další důkaz nebyl zapotřebí – válka se blížila. Že Ve’Gathové matroně způsobovali ohromné bolesti a každý z ní vyšel v záplavě krve a páchnoucí tekutiny, nebylo podstatné. Kalyth dobře věděla, že nezbytnost je nejkrutějším pánem ze všech. Vojáci strážící rampu jí nijak nebránili v cestě. V plochých kamenech byly jamky, aby se měli kde zachytit drápy, a kolem vál studený vítr – pokles teploty na rampě měl zjevně nějak tišit instinktivní strach, jaký K’Chain zakoušeli, když stroj s vrzáním a skřípáním stoupal úrovněmi Srdce a končil v Očích, Vnitřní tvrzi, Acylině hnízdě a domově samotné matrony. Jelikož se Kalyth vezla na rampě sama, byl mechanismus namáhán méně a ona slyšela jen svištění větru, které ji pokaždé mátlo, takže měla dojem, že padá, i když 25
rychle stoupala vzhůru, a pot na končetinách a na čele jí rychle osychal. Než rampa zpomalila a nakonec zastavila v dolním podlaží Očí, Kalyth se celá třásla. J’anští strážní sledovali její příchod od paty polotočitého schodiště vedoucího k Hnízdu. Stejně jako Ve’Gathové, ani oni si jí nevšímali – bezpochyby věděli, že byla povolána, ale i bez toho by ji nepovažovali za sebemenší hrozbu pro matronu, k jejíž ochraně byli chováni. Kalyth nebyla pouze neškodná, ona byla zbytečná. Cestou ke schodišti ji obklopil horký, páchnoucí vzduch, nepříjemný jako mokrý plášU. Neohrabaně stoupala po schodech k matroninu výsostnému území. Na podestě stál poslední strážný. Bre’nigan nejméně tisíc let starý, vyzáblý a vysoký – vyšší než Ve’Gath – a jeho vícevrstevné šupiny nesly stříbřitou patinu, takže vypadal jako přízrak, jako kdyby byl vytesaný ze sluncem vybělené břidlice. V přivřených očích mu nebyla vidět panenka ani duhovka, jen matná žluU potažená zákalem. Kalyth měla podezření, že tělesný strážce je slepý, ale nemohla se o tom nijak přesvědčit, protože když se pohnul, byly jeho pohyby dokonale jisté, dokonce půvabné a plavné. U pasu mu v mosazném kroužku – zpola zarostlém do kůže – visel dlouhý, mírně zakřivený meč dlouhý jako Kalyth, s nafialovělou keramickou čepelí, jejíž bezvadné ostří se stříbřitě lesklo. Kalyth ho pozdravila kývnutím, jež nevyvolalo jakoukoliv odezvu, a prošla kolem něj. Doufala – ne, modlila se – a když jí padl zrak na dva K’Chain stojící před matronou sami, bez dalšího doprovodu, nálada jí prudce poklesla. Zmocnilo se jí zoufalství a hrozilo, že ji zcela pohltí. Jen s námahou se jí podařilo nadechnout, jak měla stažený hrudník. Za nově příchozími se na stupínku rozvalovala matrona Gunth’an Acyl a vycházely z ní vlny bolesti – na tom se nic neměnilo, nikdy, ale nyní Kalyth z obrovské královny cítila hořký podtón… něčeho. Rozrušená a pološílená Kalyth si teprve po chvíli všimla, v jakém stavu jsou oba K’Chain Che’Malle. Hluboké rány měli jen zpola zahojené a na bocích a krku měli hotové předivo jizev. Vypadali vyhladovělí, dohnaní do děsivých krajností strádání a násilností, a Kalyth z toho pohledu zabolelo u srdce. Soucit však neměl dlouhého trvání. Pravda byla taková, že lovec K’ell Sag’Churok a jediná dcera Gunth Mach neuspěli. Matrona promluvila Kalyth v hlavě, i když to nebyla řeč jako taková, prostě jí vnutila informace a význam. „Válečný jezdče Kalyth, 26
chybná volba. Zůstáváme zlomení. Já zůstávám zlomená. To nespravíš, ne sama, nespravíš.“ Ani informace, ani význam nebyly pro Kalyth darem, protože pod slovy cítila šílenství. Matrona jednoduše přišla o rozum. A šílené bylo i to, co nutila dělat své děti a Kalyth. Žádné domluvy nepřicházely v úvahu. Bylo pravděpodobné, že Gunth’an Acyl znala Kalytin názor – že je matrona šílená – ale žádný rozdíl to neznamenalo. Stará královna byla jen uzlíčkem bolesti a utrpení ze zoufalé potřeby. „Válečný jezdče Kalyth, oni to zkusí znovu. Co je zlomeno, musí být sceleno.“ Kalyth nevěřila, že Sag’Churok a jediná dcera přežijí další výpravu. A to byla další pravda, které se nepodařilo zviklat Acylino rozhodnutí. „Válečný jezdče Kalyth, tohoto hledání se zúčastníš. K’Chain Che’Malle jsou slepí.“ A tak aspoň došly k tomu, co bylo nevyhnutelné, přestože doufala a modlila se v opak. „To nemohu,“ zašeptala. „Půjdeš. Ochránci jsou vybráni. K’ell Sag’Churok, Rythok, Kor Thuran. Shi’gal Gu’Rull. Jediná dcera Gunth Mach.“ „Nemohu,“ zopakovala Kalyth. „Nemám žádné… nadání. Nejsem válečný jezdec – nevidím to, co válečný jezdec potřebuje. Nedokážu najít smrtelný meč, matrono. Ani nezdolný štít. Je mi líto.“ Obrovská ještěrka přesunula váhu a znělo to, jako když se balvany usazují na štěrku. Na Kalyth upřela planoucí oči, z nichž vyzařovaly vlny kritiky. „Vybrala jsem tebe, válečný jezdče Kalyth. To mé děti jsou slepé. Je to jejich selhání, i mé. Každou válku jsme prohráli. Já jsem poslední matrona. Nepřítel mě hledá. Nepřítel mě zničí. Tvému druhu se na tomto světě daří – to vidí dokonce i mé děti. Mezi vámi si vyberu nové šampiony. Můj válečný jezdec je musí nalézt. Můj válečný jezdec odejde za rozbřesku.“ Kalyth mlčela, věděla, že jakákoliv odpověT je k ničemu. Po chvíli se poklonila a odešla z Hnízda. Cítila se jako opilá. Bude je doprovázet Shi’gal. Význam byl jasný. Tentokrát se neúspěch konat nebude. Neúspěch znamenal matroninu nelibost. Její rozsudek. Tři lovci K’ell, jediná dcera a sama Kalyth. Pokud selžou… i přes vražedný hněv asasína Shi’gal dlouho nepřežijí. Kalyth věděla, že za rozbřesku se vydá na svou poslední cestu. Do pustiny, hledat šampiony, kteří ani neexistují. Už pochopila, že to je pokání seslané na její duši. Musí trpět za 27
svou zbabělost. Měla jsem zemřít s ostatními. S manželem. S dětmi. Neměla jsem utéct. Te: musím platit za svou sobeckost. Jediné milosrdenství spočívalo v tom, že až přijde poslední soud, bude to rychlé. Smrtící ránu od Shi’gala neucítí, natož aby ji uviděla. Matrona nikdy nezplodila víc než tři asasíny najednou a jejich příchutě byly takové, aby se na smrt nenáviděli, tudíž nehrozilo nebezpečí, že by uzavřeli spojenectví. A pokud by jeden z nich snad usoudil, že matronu je nutné zahubit, druzí dva by se mu ze své podstaty postavili. A tak každý Shi’gal chránil matronu před druhými dvěma. Poslat jednoho s hledáním bylo velké riziko, protože teT ji budou chránit pouze dva asasínové. Další důkaz matronina šílenství. Takhle se vystavovat nebezpečí a zároveň poslat pryč svou jedinou dceru – jediného potomka schopného rozmnožování – se vymykalo zdravému rozumu. Ona se ale Kalyth sama chystala jít vstříc své smrti. Co jí záleželo na těchto děsivých tvorech? AU si válka přijde. AU se na Ampelas Vrostlou a všechny ostatní Vrostlé vrhne ten záhadný nepřítel a pobije všechny K’Chain Che’Malle do posledního. Svět je postrádat nebude. Kromě toho Kalyth věděla všechno o vyhubení druhu. Jediná skutečná kletba je ta, kdy se stanete posledním svého druhu. Ano, Kalyth dobře chápala takový osud a znala skutečnou hloubku osamělosti – ne, ne tu ubohou, plytkou, sebelítostnou hru, jakou hrají lidé na celém světě – ale krutou samotu bez možnosti léčby, bez naděje na spásu. Ano, každý umírá sám. Někdo možná lituje. Někdo možná želí. To však není nic ve srovnání s tím, když se stanete posledním z rodu. Protože pak nelze uniknout pravdě o selhání. Naprostém, zdrcujícím selhání. Selhání vašeho vlastního druhu, hrnoucí se ze všech stran, nalézající poslední ramena, na která se může usadit s váhou, jakou žádná duše neunese. S jazykem K’Chain Che’Malle přicházel jakýsi zbytkový dar a ten nyní Kalyth trápil. Její mysl vnímala mnohem víc, než co zažila v předchozím životě. Informace nebyly požehnáním, uvědomění bylo chorobou postihující celého ducha. I kdyby si vydloubla oči, stále by viděla příliš. Cítili šamani jejího kmene také tak zdrcující vinu, když opravdu nadešel konec? Znovu si připomněla tu bezútěšnost v jejich očích a pochopila ji tak, jak to v dřívějším životě nedokázala. Ne, nemohla dělat nic jiného než proklínat strašné dary K’Chain Che’Malle. Proklínala je z celého srdce, se vší nenávistí, jíž byla schopna. 28
Začala sestupovat. Potřebovala dusné ovzduší Kořene, vysloužilé stroje všude kolem, kapající olej a zkažený, zatuchlý vzduch. Svět byl zničený. Ona byla poslední z Elanů a jejím jediným zbývajícím úkolem na tomto světě bylo zajistit zničení poslední matrony K’Chain Che’Malle. Poskytovalo jí to uspokojení? Pokud ano, bylo to hříšné uspokojení, a tudíž velice lákavé. Její lid věřil, že smrt přichází s třepetáním křídel před tváří zapadajícího slunce, černé, rozedrané znamení nízko nad obzorem. Ona bude tím přeludem, úlomkem zavražděného měsíce. Hnaná k zemi, jako nakonec všechno. To vše je pravda. Pohle: na bezútěšnost v mých očích. Shi’gal Gu’Rull stál na samém kraji Čela a kolem jeho vysoké, hubené postavy vyl noční vítr. Asasín byl nejstarší ze Shi’galů a během dlouhé služby Acyl v boji porazil sedm jiných Shi’galů. Prožil jedenašedesát století života a rostl, byl dvakrát vyšší než lovec K’ell, protože na rozdíl od lovců – kterým byla podávána příchuU náhlého konce po uběhnutí deseti století – Shi’galové žádnou takovou vadu neměli. Mohli dokonce přežít samotnou matronu. Gu’Rull byl chován pro svou vychytralost a ohledně duševního zdraví matky Acyl si nedělal nejmenší iluze. To, jak neohrabaně se chopila božské moci, nevyhovovalo ani jí, ani ostatním K’Chain Che’Malle. Matrona vyhledávala lidské uctívače a lidské sluhy, ale lidé jsou příliš křehcí, příliš slabí, než aby byli k nějakému užitku. Ta žena Kalyth toho byla dostatečným důkazem i přes příchuU chápavosti, kterou ji Acyl obdařila – chápavosti, která jí měla přinést pocit jistoty a sílu, kterou však její slabá mysl překroutila do nových nástrojů sebeobviňování a sebelítosti. Ta příchuU se během hledání vytratí, protože Kalytina rychlá krev bude neustále ředit Acylin dar a každodenní doplňování nebude možné. Válečný jezdec se nebude moct uchýlit ke své vrozené inteligenci, která byla v každém případě chabá. Podle Gu’Rullova názoru už teT nebyla k ničemu. A na této nesmyslné výpravě bude břemenem, přítěží. Nejlepší by bylo ji co nejdřív zabít, ale žel, rozkaz matky Acyl nic takového nepřipouštěl. Válečný jezdec musí vybrat smrtelný meč a nezdolný štít ze svého vlastního druhu. Sag’Churok vylíčil neúspěch jejich první volby. Hromadu chyb, která byla jejich vyvoleným: Rudomaskem Oulanem. Gu’Rull nevěřil, že si tento válečný jezdec povede lépe. Lidem se možná na světě 29
dařilo, ale toho dosáhli stejně jako neochočení orthenové, jednoduše neomezeným rozmnožováním. Žádné jiné nadání neměli. Shi’gal zvedl zkrácený čenich, roztáhl nozdry a zavětřil v chladném nočním vzduchu. Vítr vál od východu a jako obvykle páchl smrtí. Gu’Rull vydrancoval ubohé vzpomínky válečného jezdce, takže věděl, že na východě, na pláni zvané Elanská, žádná spása k nalezení není. Sag’Churok a Gunth Mach se vydali na západ do Oul’dan, ale i tam se setkali jen s neúspěchem. Sever byl hrůzu nahánějící říší ledu bez života, zmučených moří a prudkého mrazu. Proto se musí vydat na jih. Shi’gal již osm století neopustil Ampelas Vrostlou. Bylo nepravděpodobné, že za tak krátkou dobu se v oblasti známé lidem jako Pustiny něco změnilo. Nicméně předběžný průzkum byl z taktického hlediska moudrý. S tím roztáhl měsíc stará křídla a rozložil protažené péřovité šupiny, aby se mohly pod tlakem větru zploštit a nabrat vítr. Spustil se z útesu Čela a křídla se mu natáhla do své plné délky. A zazněla píseň letu, tiché, kvílivé hvízdání, pro Shi’gala představující hudbu svobody. Když opouštěl Ampelas Vrostlou… pocítil něco, co již dávno nezakusil… vzrušení. Poprvé otevřel pár nových očí pod sanicí a složené vidění – nebe před sebou a země dole – ho na okamžik zmátlo, ale po chvíli už zvládal nezbytné odloučení obou úhlů pohledu, výhledy fungovaly ve správném vzájemném vztahu a vytvořily rozlehlé panoráma okolního světa. Acyliny nové příchutě byly ctižádostivé, ba přímo geniální. Patří taková tvořivost k šílenství? Možná. Vzbuzuje tato možnost v Gu’Rullovi naději? Ne. Naděje nebyla možná. Asasín letěl nocí vysoko nad zničenou krajinou bez života. Jako úlomek zavražděného měsíce.
Pustiny Nebyl sám. Vlastně si nevzpomínal, že by kdy byl sám. Něco takového bylo vyloučeno, a on to věděl. Nakolik to poznal, byl bez těla a měl kuriózní výsadu – dokázal se dle přání přemísUovat z jednoho společníka do druhého. Věřil, že pokud by zemřeli nebo by objevili 30
způsob, jak ho vypudit, přestal by existovat. A on chtěl tolik zůstat naživu, vznášet se jako dosud v euforickém údivu svých přátel, své neobvyklé, nesourodé rodiny. Procházeli rozervanou, opuštěnou divočinou plnou rozlámaných skalisek a větrem navátých vějířů šedivého písku a náhodně začínajícími i končícími polemi suti ze sopečného skla. Kopce a horské hřebeny se proplétaly v nevyzpytatelném zmatku a na zvlněném obzoru nebyl vidět jediný strom. Slunce na obloze připomínalo rozmazané oko táhnoucí se mezi řídkými mraky. Bylo vedro a vítr nikdy neustával. Jedinou potravu, kterou skupina dokázala najít, poskytovala hejna podivných šupinatých hlodavců – jejich tuhé maso chutnalo jako prach – a plemeno přerostlých rhizan s vaky pod křídly naplněnými mléčnou vodou. Ve dne v noci je sledovaly kápové můry, trpělivě čekající, až někdo padne a už nevstane, ale to nebylo příliš pravděpodobné. Jak tak přeletoval od jedné osoby k druhé, cítil jejich odhodlání a neselhávající sílu. Ale ani taková zmužilost nedokázala zarazit zřejmě nekonečnou litanii stížností, tvořící hlavní část jejich rozhovorů. „Takový plejtvání,“ remcal Šeb a drbal se ve svědících vousech. „Vykopat pár studní, z kamenů vyskládat domy a krámy a tak. Pak byste měli něco, co by za něco stálo. Pustina není k ničemu. Toužím po dni, kdy bude všecko k něčemu, všecko na celém světě. Města se spojej v jedno –“ „To by pak ale nebyly žádný statky,“ namítl Posleda, ale jako vždy to byla mírná, nesmělá námitka. „Bez statků nebude mít nikdo co jíst –“ „NebuT pitomec,“ štěkl Šeb. „Pochopitelně že statky budou. Jenom nebude žádná taková jalová země, kde nežije nic, akorát ty zatracený krysy. Krysy v zemi, krysy ve vzduchu, a brouci a kosti – no věřil bys všem těm kostem?“ „Ale já –“ „Sklapni, Posledo,“ řekl Šeb. „Nikdy neřekneš nic užitečnýho, nikdy.“ Tehdy promluvila Asane svým slabým, roztřeseným hlasem. „Nehádejte se, prosím vás. Je to už tak dost hrozné i bez toho, aby ses pořád hádal, Šebe –“ „Opatrně, babo, nebo budeš další na řadě.“ „Nechceš to zkusit se mnou, Šebe?“ zeptal se Nappet a odplivl si. „Ani jsem si to nemyslel. Ty jenom žvaníš, Šebe, nic jinýho neděláš. Jednou v noci, až usneš, ti vyříznu jazyk a hodím ho těm pitomejm 31
kápovejm můrám. Kdo si bude stěžovat? Asane? Dech? Posleda? Taxilan? Rautos? Nikdo, Šebe, všichni budeme tancovat.“ „Mě z toho vynech,“ zabručel Rautos. „Už jsem si na jeden život vytrpěl dost, když jsem žil se svou ženou, a není nutné říkat, že mi neschází.“ „To je celý náš Rautos,“ prskala Dech. „Moje žena udělala tohle, moje žena řekla tamto. Už je mi špatně z toho, jak pořád poslouchám o tvojí ženě. Není tady, ne? Nejspíš jsi ji utopil, a proto utíkáš. Utopil jsi ji v té vaší nóbl fontáně, podržel jsi ji tam a koukal ses, jak kulí oči a otevírá pusu a křičí skrz vodu. A ty ses jen koukal a usmíval se, to jsi udělal. Já nezapomínám, já nemůžu zapomenout, byla to hrůza. Jsi vrah, Rautosi.“ „Už je to tu zas,“ štěkl Šeb, „zase mluví o topení.“ „Jí bych jazyk mohl vyříznout taky,“ navrhl Nappet a zakřenil se. „I Rautosovi. Už žádný žvásty o topení nebo manželkách nebo stěžování – vy ostatní jste dobrý. Posledo, ty nic neříkáš, a když to uděláš, nikoho nedráždíš. Asane, ty obvykle víš, kdy máš držet zobák. A Taxilan stejně skoro nepromluví. Jen my, a to by –“ „Něco vidím,“ hlásil Rautos. Duch cítil, jak se jejich pozornost přesouvá, našel ohnisko a jejich očima spatřil nejasnou šmouhu na obzoru, něco vztyčeného k nebi, příliš úzkého, aby to byla hora, příliš velkého, aby to byl strom. Dosud to bylo celé lígy daleko a ze všeho nejvíc to připomínalo zub. „To chci vidět,“ prohlásil Taxilan. „Kurva,“ řekl Nappet, „stejně nemáme, kam jinam jít.“ Ostatní mlčky souhlasili. Byli na cestě už celou věčnost a už dávno se přestali dohadovat o tom, kam by vlastně měli zamířit. Nikdo neměl odpověT a nikdo ani nevěděl, kde vlastně jsou. A tak zamířili k té záhadné stavbě v dálce. Duch byl spokojený, byl rád, že jde s nimi, a navíc sdílel Taxilanovu zvídavost, jež sílila, a pokud by došlo na lámání chleba, snadno by překonala Asaniny obavy i houf posedlostí, sužujících ostatní – topení Dech, Rautosovo nešUastné manželství, Posledův bezvýznamný život plný plachosti, Šebovu nenávist i Nappetovu radost ze zkaženosti. Hovor zatím ustal, ozývalo se jen křupání a dupot bosých nohou na nerovné zemi a tiché sténání nikdy neutuchajícího větru. Vysoko nad nimi sledovaly dvě desítky kápových much osamělou postavu kráčející Pustinami. Přitáhly je hlasy, ale nalezly jen osamělého, vyzáblého poutníka s matně zelenou pletí a kly trčícími z úst. Kromě meče neměl vůbec nic, ani nitku. Osamělý poutník hovořil 32
sedmi hlasy, které ho znaly pod sedmi jmény. Byl mnoha a zároveň jedním. Ztraceni byli všichni, včetně něj. Kápové mouchy doufaly, že jeho život brzy skončí. Už to ale byly týdny. Měsíce. A ony celou dobu jen hladověly. Byly tu vzorce vyžadující uvážení. Jednotlivé prvky však zůstávaly oddělené ve vznášejících se úponcích, ve volných černých šmouhách jako skvrny plující mu před očima. Ale aspoň viděl, a to už bylo něco. Shnilou látku mu z očí stáhly proudy, které necítil. Klíč k otevření všeho bude k nalezení ve vzorcích. Byl si tím jistý. Jen kdyby je dokázal poskládat, pak by pochopil. Dozvěděl by se vše, co potřeboval vědět. Vyznal by se v přeludech, které ho trápily. Zvláštní dvounohý ještěr, celý oděný v lesklé černé zbroji, jen s pahýlovitým ocasem, stojící na jakémsi kamenném přístavišti, a po obou stranách tečou škarpami potoky krve. Nelidské oči se bez mrknutí upírají na zdroj vší té krve – draka přibitého rezavými, opocenými hřeby na mříž z obrovských dřevěných trámů. Z draka se valily vlny utrpení, odepřená smrt, život proměněný ve věčnou bolest. A ze stojícího ještěra vycházelo chladné uspokojení jako krutý polostín. V jiném přeludu ho z větrem ošlehaného hřebene pokrytého trávou a skalními výchozy pozoroval pár vlků. Opatrně, neklidně, jako kdyby si přeměřovali soka. Za nimi se z těžkých mraků lil déšU. A on se odvrátil, jako kdyby mu byli lhostejní, a vydal se přes obnaženou pláň. V dáli se ze země zvedaly jakési dolmeny, byly jich desítky, bez jakéhokoliv zřetelného uspořádání, a přitom vypadaly všechny stejně – možná to tedy byly sochy. Došel blíž a zamračil se na sochy s podivnými, trčícími kápěmi, otočené k němu úzkými, nahrbenými zády, s ocasy obtočenými kolem nohou. Země, na které seděly, se třpytila, jako by byla posetá démanty či drceným sklem. Už když se blížil k těm tichým, nehybným strážcům, dopadl na něj tmavý stín a najednou se ochladilo. V hlubokém zoufalství se zastavil a vzhlédl. Nic než hvězdy, uhánějící, jako by se utrhly z vodítka, jako zrnka prachu na hladině pomalu se vyprazdňujícího rybníčku. Dolů se nesly slabé hlasy a otíraly se mu o čelo jako sněhové vločky, které okamžitě roztají a veškerý význam je ztracen. Argumenty zaznívající v Propasti, přičemž ale on ničemu z toho nerozuměl. Pohled vzhůru vyvolával závraU, vyváděl z rovnováhy. Cítil, jak se jeho nohy zvedají ze země a on se vznáší. Otočil se a podíval se dolů. Další hvězdy, avšak tady se z jejich středu vynořil tucet sluncí 33
planoucích zeleným ohněm. Slunce prosekávala černou látku vesmíru a trhlinami pronikalo světlo. A čím víc se blížila, tím víc mohutněla, až přes jejich záři neviděl nic jiného, a vír hlasů zesílil v řev, a to, co předtím působilo jako sněhové vločky rychle tající na čele, nyní pálilo jako oheň. Kdyby jen dokázal ty úlomky poskládat, sestavit celou mozaiku a tak pochopit, co vzorce znamenají. Kdyby tak jen mohl – Spirály. Ano, to je ono. Pohyb neklame, naopak, odhaluje tvar vespod. Spirály v husté kožešině. Tetování – podívej – podívej! A jakmile se tetování usadila, okamžitě si uvědomil, kdo je. Jsem Heborik Neviditelné ruce. Válečný jezdec svrženého boha. Vidím ho – Vidím tě, Fenere. Tělo tak obrovské, tak ztracené. Neschopné pohybu. Bůh byl lapený v pasti a stejně jako Heborik byl jen němým svědkem planoucích nefritových sluncí, padajících dolů. Heborik i jeho bůh jim stáli v cestě a něco takového nebylo možné odstrčit. Neexistoval štít dost pevný, aby odrazil to, co se blížilo. Propasti na nás nezáleží. Propast přináší vlastní argumenty, proti kterým nic nezmůžeme. Fenere, zničil jsem tě. A ty, starý bože, jsi zničil mne. Ale už toho nelituji. Takhle to má být. Nakonec válka nezná žádný jiný jazyk. Ve válce přivoláváme vlastní zkázu. Ve válce trestáme vlastní děti zkázonosným odkazem krve. Už vše pochopil. Jak je to s bohy války a co znamenají, co značí samotná jejich existence. Díval se na nefritová slunce přilétající blíž a zachvacovala jej marnost skrývající se za vší tou nadutostí, tou bezduchou ješitností. Hle:te, jak tkáme vlastní korouhve nenávisti. Hle:me, kam nás dostávají. Začala konečná válka s nepřítelem, před kterým se nebylo možné ubránit. Slova ani skutky nedokážou oklamat tohoto bystrookého soudce. Je imunní vůči lžím, lhostejný k výmluvám a vyčichlým rozpravám o nezbytnosti, o zvažování dvou zel a pohodlné spravedlivosti při výběru toho menšího z nich – ano, tyto argumenty poslouchal, prázdné jako éter, jímž se nesly. V ráji jsme stáli zpříma. A pak nás povolali bohové války, abychom sami sobě přivodili zkázu, svému světu, samotné zemi, jejímu vzduchu, vodě a nesčetným formám života. Ne, neukazuj mi žádná pře34
kvapení, žádný nevinný údiv. Te: se dívám očima Propasti. Te: se dívám očima svého nepřítele, a tak promluvím jeho hlasem. Pohle:te, přátelé, nebo? já jsem spravedlnost. A až se nakonec setkáme, nebude se vám to líbit. A pokud se ve vás nakonec probudí ironie, uvidíte mne ronit tyto nefritové slzy a odpovíte na ně úsměvem. Budete-li mít tolik odvahy. Máte odvahu, přátelé?
35
KNIHA JEDNA
MOŘE O VÁS NESNÍ
Vydám se po stezce, po níž se stále chodí, jeden krok před tebou a jeden krok za tebou, budu se dusit prachem tvými kroky zvířeným a další ti naženu do obličeje, chutná všechen stejně, i když předstíráš opak. Ale tady na stezce, po níž se navždy chodí, nanovo si staří budou lhát. Můžeme vzdychat jako králové, jako císařovny v darovaných vozech, skvělí ve vymyšleném významu. Půjdu po stezce, po níž se navždy chodí, ač je můj čas krátký, jako kdyby hvězdy patřily do mých sepjatých dlaní a rozhazovaly tyto rozkoše, jiskřící na slunci, když klesají a dole se usazují. Smíš vstoupit na stezku, po níž se navždy chodí, za tebou, za mnou, mezi krokem minulým a krokem příštím, tak vzhlédni, jen jednou vzhlédni, než budu pryč. Vypravěč příběhů Fasstan z Kolanse
KAPITOLA JEDNA Nejhorší bída nespočívá v tom, co pokrývka odhaluje, nýbrž v tom, co skrývá. Král Tehol Jediný z Lederu
a zarostlý pozemek mrtvé azathské věže ve městě Lederas dorazila válka. Od řeky sem vpadla hejna ještěrek. Nalezly hojnost podivného hmyzu a bezhlavě se pustily do žraní. Nejpodivnější mezi tajuplnými brouky byl jeden dvouhlavý druh. Jednoho takového brouka zahlédly čtyři ještěrky a obklíčily ho. Brouk si všiml hrozeb ze dvou stran a opatrně se pootočil, takže odhalil další dvě hrozby. Nato se přikrčil a hrál mrtvého brouka. Nezabralo to. Jedna ještěrka z druhu lezoucího po zdech, se širokou tlamou a zlatě skvrnitýma očima, skočila a brouka spolkla. Totéž se odehrávalo po celém areálu, hrozná jatka, uspěchané vyhlazování. Dvouhlavým broukům nebyl tento večer zjevně nakloněn osud. Avšak ne všechna kořist byla tak bezmocná, jak na první pohled vypadala. Role oběti v přírodě je pomíjivá a kořist se může ve věčném dramatu o přežití časem nakrmit těmi, kdo z ní kořistili. Osamělá sova, již přecpaná ještěrkami, byla jediným svědkem náhlé vlny svíjející se smrti na nerovné zemi, kdy se z tlam umírajích ještěrek vynořovaly groteskní tvorové. Vyhubení dvouhlavým broukům nehrozilo tak bezprostředně, jak se zdálo ještě před chvílí. Jenže sovy, patřící mezi nejméně chytré ptáky, na takové lekce nedbají. Tato jen přihlížela s prázdným pohledem, dokud neucítila zvláštní pohyb v žaludku, který odpoutal její pozornost od podivného umírání dole, od řádky světlých ještěrčích bříšek, barvících tmavou hlínu. Nevzpomněla si na ještěrky, které sežrala. Ani zpětně si neuvědomila, jak neohrabaně se jí některé snažily uniknout ze spárů. Sovu čekala dlouhá noc hodně bolestivého zvracení. Jakkoliv byla hloupá, od té doby už nechytila jedinou ještěrku. Svět své lekce předává způsobem rafinovaným nebo v případě nut-
N
39
nosti krutým a nevybíravým, takže to pochopí i ten nejzabedněnější jedinec. Či v opačném případě zemře. Pro ty nejchytřejší je pochopitelně nechápavost neomluvitelná. Horká noc v Lederas. I kámen se potil. Voda v kanálech vypadala vazká, nehybná, s hladinou podivně vyhlazenou a zneprůhledněnou naneseným prachem a odpadky. Nad vodou tančil hmyz, jako by hledal svůj odraz, avšak hladká patina nic nevyjevovala, pohltila dokonce i hvězdy, polykala jasné světlo loučí pouličních hlídek, a tak okřídlený hmyz kroužil bez ustání, jako by byl poblázněný horečkou. Pod mostem, na strmých březích pohřbených ve tmě, lezli cvrčci připomínající kapky oleje, lesklí, nafouklí, křupající pod nohama, jak zjistili ti dva, kteří se tam setkali. „Nikdy by tam nešel,“ drsně šeptal jeden z nich. „Voda smrdí a hele, ani vlnka, nic. Vzal roha na druhou stranu, někam na noční trh, kde se může rychle ztratit.“ „Ztratit,“ zabručela jeho společnice, rukou v rukavici zvedla dýku a prohlížela si ostří, „to je dobrý. Jako kdyby se mohl ztratit. Jako kdyby se kdokoliv z nás mohl ztratit.“ „Myslíš, že se nedokáže zabalit tak jako my?“ „Na to nebyl čas. Zdrhl. Je na útěku. Zpanikařil.“ „Vypadalo to jako panika,“ souhlasil muž a pak potřásl hlavou. „Jaktěživo jsem neviděl něco tak… neuspokojivýho.“ Žena vrátila dýku do pochvy. „Vyštvali ho. Zase se vrátí, a my po něm skočíme.“ „Hlupák, myslet si, že dokáže uniknout.“ Po chvíli Smíška znovu vytáhla dýku a zadívala se na její ostří. Hrdlořez vedle ní jen zakoulel očima a neřekl nic. Flaška se narovnal a kývl na Koryka, aU se k němu připojí, načež se pobaveně díval, jak se rozložitý setijský míšenec prodírá davem a zanechává za sebou brázdu naštvaných pohledů a spolknutých nadávek – potíže pochopitelně nehrozily, protože tomuhle hroznému cizinci šlo očividně právě o ně, a jelikož jsou instinkty po celém světě více méně stejné, do Koryka se nikdo pouštět nechtěl. Škoda. Taková podívaná by stála za to, usmíval se v duchu Flaška, kdyby se na podmračeného barbara vrhl houf rozezlených lederských hokynářů a snažili se ho utlouct bochníky křupavého chleba a kořenovou zeleninou. I když na druhou stranu by se jim něco takového nehodilo do krámu. Aspoň ne teT, když konečně objevili svou kořist a Smola 40
s Corabbem obcházeli krčmu, aby kryli únikovou cestu do zadní uličky, a Snad s Masan Gilani vylezli na střechu pro případ, že by měl jejich cíl větší fantazii. Se skřípěním zubů dorazil Koryk, celý zpocený a zamračený. „Lejna mizerný,“ huhlal. „Co je to za vášeň utrácet peníze? Trhy jsou blbý.“ „Ale lidi jsou díky nim šUastní,“ upozornil ho Flaška, „nebo když už ne vyloženě šUastní, tak… dočasně uspokojení. Což slouží stejnýmu účelu.“ „A jakýmu asi?“ „Nedostávají se do potíží. Nebezpečných potíží,“ dodal, když viděl, jak Koryk vraští čelo a rozhlíží se kolem. „Takových, jaký nastanou, když si obyvatelstvo najde čas na přemýšlení, myslím skutečný přemýšlení – a pomalu si uvědomí, jak tohle všechno stojí za hovno.“ „Tohle zní jako jeden z těch královskejch proslovů – vždycky mě uspávají, stejně jako ty teT, Flaško. Kde vlastně je?“ „Jedna moje krysa dřepí pod balustrádou –“ „Která?“ „Malá Smíška – ta je na tohle nejlepší. Každopádně na něj právě upírá ty svoje oči jako korálky. Sedí u stolu v rohu těsně pod tím zavřeným oknem – ale nevypadá, že by jím mohl někdo prolízt. V podstatě je zahnaný do kouta,“ zakončil. Koryk se zamračil ještě víc. „To je moc snadný, není?“ Flaška se poškrábal na strništi, přešlápl a povzdechl si. „Jo, až moc snadný.“ „Tady je Balšám s Geslerem.“ Dorazili oba seržanti. „Co tady děláme?“ chtěl vědět Balšám s vykulenýma očima. „Zase má plný kalhoty, nevšímejte si ho,“ prohlásil Gesler. „Předpokládám, že nás čeká boj. A hnusnej. Ten se nedá jen tak.“ „Co teda máme v plánu?“ zeptal se Koryk. „Bouřňák je v čele. Vyplaší nám ho – pokud vyrazí k zadním dveřím, chytí ho vaši kamarádi. To samý, pokud vyleze na střechu. Já bych hádal, že oběhne Bouřňáka a poběží k předním dveřím – to bych udělal já. Bouřňák je hromotluk a vypadá zle, ale rychlej zrovna není. A na to spolíháme. My čtyři si na něj počkáme – a chytíme si ho. Bouřňák půjde za ním a bude hlídat dveře, aby mu zabránil v ústupu.“ „Vypadá nervózní a zřejmě má špatnou náladu,“ poznamenal Flaška. „Varuj Bouřňáka – klidně by se mu mohl postavit.“ „Uslyšíme rachot a vlítneme tam,“ prohlásil Gesler. 41
Seržant se zlatou kůží odešel informovat Bouřňáka. Balšám zůstal stát vedle Koryka a stále vypadal poplašeně. Lidé chodili do krčmy a zase ven, jako by to byl nevěstinec. Pak se objevil Bouřňák. Byl vyšší než všichni ostatní, v obličeji byl celý rudý a vousy měl ještě rudější, jako kdyby mu hořela hlava. Uvolnil mírové poutko na meči a šoural se ke dveřím. Lidé mu uhýbali z cesty. Na prahu se setkal s jedním zákazníkem, popadl ho za košili a hodil za sebe – ten chudák vyjekl, když přistál na břiše na dláždění ani ne tři kroky od tří Malažanů, kde se svíjel a držel se za krvácející bradu. Bouřňák vpadl do taverny a Gesler překročil ležícího měšUana a sykl: „Ke dveřím, honem!“ Flaška pustil Koryka dopředu a ustoupil i Balšámovi, který se málem vydal opačným směrem – než ho Gesler strhl zpátky. Pokud mělo dojít k rvačce, Flaška rád přenechá těžkou práci ostatním. Nakonec on svůj díl odvedl, když kořist vystopoval. V krčmě vypukl zmatek a do tříštění nábytku zněl překvapený a zděšený křik. Pak něco bouchlo. A ze dveří se vzápětí vyvalil bílý kouř. Další tříštění nábytku, těžký náraz, a pak z kouře kdosi vyběhl. Koryka do brady tvrdě zasáhl loket a míšenec se zřítil jako podUatý. Gesler uhnul ráně pěstí právě včas, aby se setkal se zvednutým kolenem, a výsledná srážka zněla, jako když do sebe narazí dva kokosové ořechy. Kořist švihla nohou a otočila se v prudké piruetě, zatímco se Gesler se skelným pohledem posadil na zadek. Balšám zavřískl, couvl a sáhl po meči – Flaška přiskočil a popadl ho za ruku – kořist zatím proběhla kolem nich a rychle, ač bez dalších příhod, utíkala k mostu. Z krčmy se vypotácel Bouřňák a z nosu mu tekla krev. „Vy jste ho nechytili? Pitomci – koukněte na můj obličej! Tohle jsem si vysloužil pro nic za nic?“ Kolem obrovského Falariho se tlačili kašlající zákazníci s uslzenýma očima. Gesler se rozechvěle vyškrábal na nohy a potřásl hlavou. „No tak,“ mumlal, „jdeme za ním. Doufám, že ho Hrdlořez se Smíškou trochu zpomalej.“ Objevili se Smola s Corabbem a obhlédli scénu. „Corabbe, ty zůstaň s Korykem a zkus ho přivíst k vědomí,“ přikázal Smola a připojil se k Flaškovi, Geslerovi, Bouřňákovi a Balšámovi, kteří vyrazili za kořistí. Balšám se mračil na Flašku. „Mohl jsem ho dostat!“ 42
„Potřebujeme toho parchanta živýho, blbče,“ štěkl Flaška. Seržant užasl. „Opravdu?“ „Koukni na to,“ sykl Hrdlořez. „Tady je!“ „A ošklivě kulhá,“ povšimla si Smíška a vrátila dýku do pochvy. „Půjdeme na něj z obou stran a chytíme ho za kotníky.“ „Dobrej nápad.“ Hrdlořez odešel doleva, Smíška doprava a přikrčili se vedle mostu. Poslouchali, jak se kulhající uprchlík blíží. Na mostě šouravý krok zrychlil. Ve správné chvíli, když kořist sestoupila z mostu na dláždění, vyskočili malazští mariňáci ze skrýše a popadli muže na nohy. Všichni tři se skutáleli na hromadu. Došlo na nadávky, dloubající palce a zuřivé kopání. Chvíli nato dorazili ostatní a společnými silami se jim podařilo kořist přitisknout k zemi. Flaška popošel blíž a zadíval se do potlučeného, zarudlého obličeje oběti. „Vážně, seržante, měl jsi vědět, že nemáš šanci.“ Šumař se zle mračil. „Koukni, cos mi udělal s nosem!“ stěžoval si Bouřňák a popadl Šumaře za paži. Očividně zvažoval, že mu ji zlomí. „V tý krčmě jsi pouřil kouřivku, co?“ zeptal se Flaška. „Takový plýtvání.“ „Za tohle zaplatíte,“ štěkl Šumař. „Nemáte ponětí –“ „Nejspíš má pravdu,“ podotkl Gesler. „No, Šume, máme tě tady držet věčně, nebo už půjdeš v klidu? Co pobočnice chce, to taky dostane.“ „Tobě se to lehko řekne,“ syčel Šumař. „Jen se koukni tady na Flašku, připadá ti šUastnej?“ Flaška se zachmuřil. „Ne, šUastnej z toho nejsem, ale rozkaz je rozkaz, seržante. Nemůžeš prostě utýct.“ „Škoda že jsem si nevzal pár práskavek,“ vrčel Šumař, „to by všechno hezky vyřešilo. No dobře, můžete mě nechat vstát – stejně mám zničený koleno. Geslere, máš sanici ze žuly, věděl jsi to?“ „A taky mám ohromnej profil,“ podotkl Gesler. „My jsme honili Šumaře?“ zeptal se najednou Balšám. „Bohové pod náma, on se vzbouřil nebo co?“ Hrdlořez ho poplácal po rameni. „Už je to v pořádku, seržante. Pobočnice chce, aby jí Šumař vyložil balíček, to je všechno.“ Flaška sebou trhl. To je všechno. Jistě, nic na tom není. Už se nemůžu dočkat. 43
Zvedli Šumaře na nohy a moudře ho nepouštěli z rukou, když se vydali zpátky do kasáren. Pod překladem ve dveřích do mrtvého azathu visel podlouhlý předmět, šedý a strašidelný. Vypadal neživý, což ale pochopitelně nebyl. „Mohli bychom házet kameny,“ navrhla Sinn. „V noci spí, ne?“ „Většinou,“ odtušil Žrout. „Možná, když budeme potichu.“ „Možná.“ Sinn se ošila. „Kameny?“ „Zasáhneš to a oni se probudí a pak se vyhrnou jako černý roj.“ „Odjakživa nenávidím vosy. Co se pamatuju. Musely mě kdysi ošklivě poštípat, co myslíš?“ „A koho nepoštípaly?“ Žrout pokrčil rameny. „Mohla bych to prostě zapálit.“ „Žádný kouzlení, Sinn, tady ne.“ „Neříkal jsi náhodou, že je ten dům mrtvý?“ „To je… myslím. Ale dvůr možná není.“ Sinn se rozhlédla. „Někdo tady kopal.“ „Ty nikdy nemluvíš s nikým kromě mě?“ zeptal se Žrout. „Ne.“ Jediné slovo bylo konečné, nezměnitelné a nepřipouštělo žádnou debatu na toto téma. Zadíval se na ni. „Víš, co se dneska v noci děje, viT?“ „Je mi to jedno. Já se k tomu nepřiblížím.“ „Na tom nesejde.“ „Když se schováme v domě, tak se to k nám možná nedostane.“ „Možná,“ připustil Žrout. „Ale pochybuju, že balíček funguje takhle.“ „Jak to víš?“ „No, nevím. Ale strejda Keneb povídal, že posledně mluvil Šumař o mně, a tou dobou jsem zrovna skákal do moře – ani jsem nebyl v kajutě. On to ale věděl, přesně věděl, co dělám.“ „A co jsi dělal?“ „Šel jsem hledat nachty.“ „Jak jsi ale věděl, že tam jsou? Mluvíš nesmysly, Žroute. A vůbec, k čemu vlastně jsou? Jenom pořád chodí za Withalem.“ „Když zrovna neloví ty malý ještěrky,“ dodal Žrout s úsměvem. Ale Sinn neměla náladu na rozptylování. „Podívám se na tebe a napadne mě… Mockra.“ Žrout se místo odpovědi opatrně vydal po nerovném chodníku, oči upřené na vosí hnízdo. 44
Sinn ho následovala. „Ty jsi to, co přichází, viT?“ Frkl. „A ty snad ne?“ Na prahu se zastavili. „Myslíš, že je zamčeno?“ „Pššt.“ Žrout si dřepl a popošel pod obrovské hnízdo. Když prošel za něj, pomalu se narovnal a sáhl po klice. Ta mu zůstala v ruce, jen obláček pilin se zvedl. Žrout se ohlédl na Sinn, ale neřekl nic. Podíval se na dveře a zlehka do nich strčil. V místě, kde se jich dotkl, se dřevo bortilo jako oplatka. K zemi se snášely další piliny. Žrout zvedl obě ruce a do dveří zatlačil. Překážka se rozpadla v oblaku prachu a třísek. Na podlaze těsně za dveřmi zazvonil kov a vzápětí prach vletěl dovnitř, jako by se dům nadechl. Žrout překročil hromádku zpuchřelého dřeva a zmizel v šeru. Sinn ho po chvíli následovala, sehnula se a rychle prošla dovnitř. Ve tmě pod téměř uschlým stromem na pozemku azathu zabručel poručík Pores. Myslel si, že je měl odvolat, ale to by pak musel prozradit svou přítomnost, a i když si rozkazy kapitána Laskavy nebyl nikdy docela jistý – protože je kapitán vymýšlel schválně nejasné, jako chatrné listi kapradí nad jámou plnou naostřených kůlů – soudil, že během sledování těch dvou prcků se má chovat nenápadně. Kromě toho něco objevil. Sinn vůbec nebyla němá. Jen umíněná malá kráva. Jaké překvapení. A byla zabouchnutá do Žrouta, jak sladké – sladké jako míza ze stromů včetně nalepených větviček a brouků – dospělý člověk by z toho málem zjihl, rozpustil se a odtekl do bezedného moře rozcitlivělosti, kde si hrají děti a občas jim i projde vražda. Rozdíl byl však v tom, že Pores měl skvělou paměU. Velmi dobře si vzpomínal na své dětství, a kdyby se mohl vrátit do minulosti, tomu usoplenému kreténovi by jednu pořádnou vrazil. Pak by se podíval na ten ohromený, ublížený výraz a řekl by něco jako: „Zvykej si, malý Poresi. Jednoho dne potkáš muže jménem Laskava…“ Ty malé myši nicméně vběhly do azathského domu. Třeba je tam něco chytí a celý tenhle přiblblý úkol bude mít uspokojivý konec. Obrovská, deset tisíc let stará noha jednou dvakrát dupne. Čvachtne to a lupne, jako pámelník, ze Žrouta zbude šmouha, ze Sinn flek. Bohové, ne, dávali by mi to za vinu! S tichým vrčením se vydal za dětmi. Při zpětném pohledu si říkal, že neměl zapomenout na to zatracené 45
vosí hnízdo. Aspoň si ho měl všimnout, když skákal do dveří. Místo toho o ně zavadil čelem. Najednou se ozvalo rozzuřené bzučení a hnízdo se zhouplo a praštilo ho do hlavy podruhé. Přišlo poznání, pochopení a následně i patřičná slepá panika. Pores se otočil jako na obrtlíku a zdrhal. A taková tisícovka naštvaných černých vos ho přitom vyprovázela. Šest žihadel dokáže složit koně. Pores zavřískl, když se mu na šíji vzňal oheň. A další žihadlo se mu zapíchlo za pravé ucho. Poručík máchal rukama. Někde vepředu byl kanál – vzpomínal si, že kdesi nalevo přecházeli most. Další agonie, tentokrát na hřbetě pravé ruky. Zapomeň na kanál! Potřebuju léčitele – a rychle! Už ani neslyšel bzučení, ale svět před jeho očima se začal naklánět, ze stínů se k němu hrnula tma a světla lamp za okny byla rozmazaná, jasná a bodala ho do očí. Nohy mu taky nefungovaly, jak měly. Tam, malazská kasárna. Smra:oun. Nebo Ebron. Potácel se a snažil se zaostřit zrak na bránu do kasáren – snažil se zavolat na dva vojáky stojící na stráži, ale otékal mu jazyk a vyplňoval ústní dutinu. Měl potíže s dýcháním. Utíkal… Utíkal mu čas – „Kdo to byl?“ Žrout se vrátil z chodby a potřásl hlavou. „Někdo. Probudil vosy.“ „Jsem ráda, že nevlítly sem.“ Stáli v jakési hlavní síni s kamenným krbem, na jedné straně se dvěma čalouněnými křesly. U dalších dvou stěn byly truhlice a kufry a před poslední, naproti vyhaslému krbu, zdobená pohovka a nad ní velká vybledlá tapiserie. V šeru bylo všechno vidět jen nejasně. „Potřebujeme svíčku nebo lucernu,“ poznamenala Sinn. „Protože nemůžu čarovat,“ dodala nasupeně. „Nejspíš můžeš,“ opáčil Žrout, „už nejsme na dvoře. Tady nikdo není, teda, ehm, žádná osobnost. Dům je vážně mrtvý.“ Sinn s vítězoslavným gestem probudila uhlíky v ohništi, i když rozdmýchané plameny byly příliš jasné a se zelenými a modrými odstíny. „Je to pro tebe až moc snadný,“ podotkl Žrout. „Ani jsem necítil tvou chodbu.“ Sinn neřekla nic. Šla si prohlédnout tapiserii. Žrout ji následoval. 46
Do koberce na zdi byla vetkaná scéna z bitvy, což je pro takové věci typické. Hrdinové zřejmě existují jen uprostřed smrti. Na vybledlé látce byli stěží rozeznatelní jacísi obrnění plazi bojující s Tiste Edur a Tiste Andii. Obloha zahalená kouřem byla plná létajících hor – většinou hořících – a draků. Někteří draci byli obrovští, pětkrát, šestkrát větší než ostatní, i když byli očividně v dálce. Všude se vzdouvaly plameny, jak se ze vzdušných pevností odlamovaly kusy a padaly na bojovníky dole. Samé zabíjení a drásavá zkáza. „Hezký,“ zamumlala Sinn. „Podíváme se do věže,“ navrhl Žrout. Všechny ty ohně na tapiserii mu připomněly Y’Ghatan a Sinn procházející plameny – klidně mohla kráčet i tímto dávným bojištěm. Bál se, že když se podívá zblízka, uvidí ji tam mezi stovkami svíjejících se postav, se spokojeným výrazem v kulatém obličeji, tmavé oči zářící. Vydali se k hranaté věži. Ve tmě na chodbě se Žrout zastavil a čekal, až se mu přizpůsobí zrak. Chvíli nato ze síně, kterou právě opustili, vyšlehly zelené plameny, klouzaly po kamenné podlaze a blížily se. V té přízračné záři se Sinn usmála. Oheň je následoval po schodišti nahoru. Nebyl tu žádný nábytek. Pod oknem ověšeným pavučinami se choulila vyschlá mrtvola. Kosti pohromadě držely jen pruhy kůže, takže Žrout viděl různé podivnosti – nadpočetné klouby u kolenou, loktů, zápěstí a kotníků. Samotná hrudní kost byla vodorovně skloubená asi v polovině své délky, stejně jako vystupující klíční kosti, připomínající ptačí. Žrout popošel blíž. Obličej byl zploštělý a zahrocoval se v místě, kde lícní kosti ubíhaly dozadu až skoro ke zvukovodům. Všechny kosti, které viděl, byly zřejmě určené k ohýbání či sklápění – nejen lícní kosti, ale i čelisti a nadočnicové oblouky. Usoudil, že zaživa takový obličej zvládal řádku skutečně prapodivných výrazů – daleko mimo to, co by dokázal obličej lidský. Kůže byla vybělená a bez ochlupení a Žrout věděl, že kdyby se mrtvoly jen prstem dotkl, rozpadne se v prach. „Forkrul Assail,“ zašeptal. Sinn se k němu otočila. „Jak tohle víš? Jak víš cokoliv o čemkoliv?“ „Na té tapiserii dole,“ odpověděl, „ty ještěrky. Myslím, že to byli K’Chain Che’Malle.“ Podíval se na ni a pokrčil rameny. „Tenhle azathský dům neumřel, on prostě… zmizel.“ „Zmizel? Jak?“ „Chci říct, že prostě odešel, aspoň si to myslím.“ „Ale nic nevíš! Jak můžeš říkat takový věci?“ 47
„Vsadím se, že Rychlej Ben to ví taky.“ „Ví co?“ syčela rozčileně. „Tohle. Ví, jak to je.“ „Žroute –“ Podíval se jí do očí, studoval její hněv. „S tebou, se mnou, s azathem. Všechno se mění, Sinn. Všechno – všechno se mění.“ Ruce měla zaUaté v pěst. Plameny vyskočily z kamenné podlahy a vyšplhaly po zárubni ve vstupu do komnaty, prskaly a jiskřily. „To, jak jsi to přiměla mluvit…“ zabručel. „Taky to může křičet, Žroute.“ Kývl. „Dost hlasitě, aby to zničilo svět, Sinn.“ „Udělala bych to, víš,“ vyhrkla náhle a vášnivě, „jen abych viděla, co to dokáže. Co já dokážu.“ „Co ti v tom brání?“ Udělala obličej a odvrátila se. „Mohl bys zakřičet v odpověT.“ Tehol Jediný, král Lederu, vstoupil do místnosti, s rozpaženýma rukama se otočil kolem dokola a zářivě se usmál na Bugga. „Tak co myslíš?“ Sluha držel v otlučených rukou bronzový hrnec. „Bral jste hodiny tance?“ „Ne, koukni na mou pokrývku! Moje milovaná žena ji začala vyšívat – podívej, tady na lemu, nad levým kolenem.“ Bugg se lehce předklonil. „Aha, vidím. Moc pěkný.“ „Moc pěkný?“ „No, tak nějak nepoznám, co to má jako být.“ „Já taky ne.“ Tehol se odmlčel. „Vyšívat moc neumí, viT?“ „Ne, je hrozná. Pochopitelně, vždyU je to vědkyně.“ „Přesně tak,“ souhlasil Tehol. „Nakonec kdyby uměla šít a tak –“ zabručel Bugg. „Nikdy by se nedala na vědeckou dráhu?“ „Obecně se dá říct, že akademici se verbujou z řad lidí, kteří jsou ve všem ostatním úplně k ničemu.“ „Nepřesně to si myslím, Buggu. A teT se musím zeptat, co se děje?“ „Děje?“ „Známe se už dlouho,“ poznamenal Tehol. „Mám smysly znamenitě vybroušený k tomu, abych zachytil i ty nejslabší změny tvých nálad. Moc toho neumím, ale trvám na tom, jakkoliv neskromně, že mám výjimečnou schopnost tě odhadnout.“ „No,“ povzdechl si Bugg, „to na mě udělalo dojem. Jak jste poznal, že jsem rozčilený?“ 48
„Myslíš kromě toho, jak jsi pohaněl mou ženu?“ „Ano, kromě toho.“ Tehol ukázal na hrnec, který Bugg držel, a ten sklopil zrak a zjistil, že už to není hrnec, nýbrž hrouda zničeného kovu. Znovu si povzdechl a hodil bývalý hrnec na podlahu. Ozvalo se zařinčení. „Jde o jemný detaily,“ vysvětloval Tehol a uhlazoval si záhyby na královské pokrývce. „Něco, co by stálo za to říct mý ženě… nonšalantně, pochopitelně, jakoby mimochodem. Rychlým mimochodem, vlastně spíš při běhu ozlomkrk, protože bude vyzbrojená hroznýma jehlama z rybích kostiček.“ „Malažané,“ řekl Bugg. „Nebo spíš, jeden Malažan. S jistou verzí destiček ve zpocených rukou. Mocnou verzí. A tenhle člověk není žádný šarlatán. Je mistr. Děsivý.“ „A on se chystá vykládat destičky?“ „Dřevěný karty. Zbytek světa už destičky opustil, Sire. Říkají tomu balíček draků.“ „Draků? Jakejch draků?“ „Neptejte se.“ „No, a to se nemůžeš někam schovat, ó ubohý a zbědovaný starší bože?“ Bugg udělal kyselý obličej. „Těžko. Nejsem ale jediný problém. Je tu ještě Bloud.“ „On je pořád ještě tady? Už ho nikdo neviděl celý měsíce –“ „Balíček pro něj představuje hrozbu. Mohl by mít námitky vůči vykládání. Mohl by udělat něco… ukvapenýho.“ „Hmm. Malažané jsou naši hosté, a proto, když jim hrozí nebezpečí, sluší se, abychom je ochránili, nebo aspoň varovali. Jestli to nevyjde, můžeme vždycky utýct.“ „Ano, Sire, to je docela moudré řešení.“ „Utýct?“ „Ne, varovat je.“ „Pošlu teda Bryse.“ „Chudák Brys.“ „Hele, není to snad moje chyba, ne? Chudák Brys, správně. Je načase, aby si svůj titul konečně zasloužil, aU je jakejkoliv, protože mi to teT uniká. Ta jeho byrokratická povaha je k vzteku. Schovává se v záhadách svýho úřadu. Sluha bez tváře, kterej vezme roha, kdykoliv mu na dveře zaklepe povinnost. Ano, už ho mám plný zuby, bratr nebratr –“ „Sire, svěřil jste Brysovi velení armády.“ „Vážně? No ovšem. Tak se podívejme, jak se schovává.“ 49
„Čeká na vás v trůnním sále.“ „No, rozhodně není žádnej hlupák. Ví, kdy nemá šanci.“ „Je tady taky Ruket,“ pokračoval Bugg, „se žádostí cechu chytačů krys.“ „Žádostí? O co, o víc krys? Vstávat, starý brachu, je čas jít vstříc naší veřejnosti. Celá tahle královská záležitost je hrozná otrava. Představení, přehlídky, desítky tisích zbožňujících poddaných –“ „Žádný představení ani přehlídky jste nepořádal, Sire.“ „A oni mě přesto zbožňujou.“ Bugg vstal a před Teholem zamířil ke dveřím do trůnního sálu. Jediní lidé, kteří tam čekali, byli Brys, Ruket a královna Žanat. Tehol se cestou na stupínek držel co nejblíž u Bugga. „Vidíš Ruket? Vidíš to zbožňování? Co jsem ti říkal?“ Král usedl na trůn a usmál se na královnu, která už seděla na stejném trůnu po jeho levici, opřel se a natáhl nohy – „Nedělej to, bratře,“ radil Brys. „Pohled odtud…“ Tehol se narovnal. „Jejda, náramně královský.“ „Ohledně toho,“ ozvala se Ruket. „Ulevilo se mi, když vidím, že nám oběma spadla ze srdce spousta kamení, Ruket. To se hodí. Ohledně čeho?“ „Ohledně toho zbožňování, o kterém jsi šeptal Buggovi.“ „Já myslel, že přicházíš se žádostí.“ „Chci se s tebou vyspat. Chci, abys podvedl svou ženu, Tehole. Se mnou.“ „To je tvoje žádost?“ „Co je na ní špatného?“ Promluvila královna Žanat. „Nemůže to být podvádění. Podvádění by to bylo za mými zády. Klam, podvod, zrada. Náhodou sedím přímo tady, Ruket.“ „No právě,“ opáčila Ruket, „takže se obejdeme bez děsných detailů. Volná láska pro všechny.“ Usmála se na Tehola. „ZvlášU pro nás dva, Sire. No, ne tak úplně volná, protože čekám, že mi koupíš večeři.“ „Nemůžu,“ namítl Tehol. „Nikdo už nechce moje peníze, když teT konečně nějaký mám, a není to tak vždycky? Kromě toho, král laškující na veřejnosti? Jaký bych tím dával příklad?“ „Nosíš pokrývku,“ poukázala Ruket. „Co za příklad je tohle?“ „Inu, nenucená sebejistota.“ Zvedla obočí. „Většina lidí by tuhle nenucenou sebejistotu považovala za hrůzu, Sire. Já ale ne,“ dodala s vítězoslavným úsměvem. „Bohové pod námi,“ povzdechla si Žanat a přetřela si čelo. 50
„Co je to za žádost?“ chtěl vědět Tehol. „Nepřišla jsi sem v zastoupení cechu chytačů krys, že ne?“ „Vlastně přišla. Chci víc upevnit naše vztahy. Jak všichni vědí, sex je lepidlo, které drží společnost pohromadě, tak jsem si řekla –“ „Sex? Lepidlo?“ Tehol se předklonil. „To mě zajímá. Ale na chvilku to odložme. Buggu, připrav prohlášení. Král se vyspí s každou mocnou ženou ve městě, pokud bude možné dokázat, že je to rozhodně žena – budeme muset sestrojit nějaký měřidlo, tak aU se do toho královští konstruktéři hned pustí.“ „Proč se zastavit u mocných žen?“ zeptala se manžela Žanat. „Nezapomínej na moc, která existuje v domácnosti. A co stejné prohlášení pro královnu?“ „Kdysi existoval kmen, kde měli náčelník a jeho žena výsadu vyspat se s ženichy a nevěstami noc před jejich svatbou,“ poznamenal Bugg. „Vážně?“ „Ne, Sire,“ přiznal Bugg. „To jsem si právě vymyslel.“ „Jestli chceš, můžu to zapsat do naší historie,“ navrhla Žanat se stěží skrývaným nadšením. Tehol se zaškaredil. „Moje žena začíná být neslušná.“ „Jen přihazuju svůj peníz do pokladnice sprosté idiocie, miláčku. Ruket, musíme si spolu sednout a promluvit si.“ „S jinými ženami se nikdy nebavím,“ prohlásila Ruket, narovnala se a vystrčila bradu. Tehol tleskl. „No, další porada skončila! Co budeme dělat teT? Já si jdu lehnout.“ Rychle se podíval na Žanat. „Ve společnosti mé nejdražší choti, samozřejmě.“ „Ještě jsme ani nevečeřeli, manželi.“ „Večeře v posteli! Můžeme pozvat – á, zapomeň na to.“ Předstoupil Brys. „Ohledně armády.“ „Á, u tebe je to vždycky něco s armádou. Objednej víc holínek.“ „O to právě jde – potřebuju víc peněz.“ „Buggu, dej mu víc peněz.“ „Kolik, Sire?“ „Co bude potřebovat na holínky a tak.“ „Nejde o holínky,“ řekl Brys. „Jde o výcvik.“ „Oni budou cvičit bez holínek? Pozoruhodné.“ „Chci využít Malažany, kteří jsou ubytovaní ve městě. Ty jejich ‚mariňáky‘. A jejich taktiku. Chci od základů předělat celou lederskou armádu. Chci najmout malazské seržanty.“ „A ta jejich pobočnice s tím souhlasí?“ 51
„Ano. Její vojáci se nudí a to není dobře.“ „O tom pochybuju. Víme, kdy odejdou?“ Brys se zamračil. „Proč se ptáš mě? Proč se nezeptáš jí?“ „Aha, takže je připravený program na další poradu.“ „Mám to pobočnici sdělit?“ zeptal se Bugg. Tehol si přetřel bradu a kývl. „To bude moudré, ano, Buggu. Velice moudré. Výborně.“ „A co moje žádost?“ chtěla vědět Ruket. „Oblíkla jsem se kvůli tomu a všechno!“ „Popřemýšlím o tom.“ „Skvělé. A co zatím královský polibek?“ Tehol se na trůně zavrtěl. „Nenucená sebejistota se nám smrskává, manželi? Očividně ví líp než ty, že moje trpělivost má své meze.“ „A co aspoň královsky zmáčknout?“ „To je nápad!“ zvolal Bugg. „Zvednout daně. Cechům.“ „Tak jo,“ štěkla Ruket, „odcházím. Král odmítl další žádost. Dav bude nervózní.“ „Jaký dav?“ podivil se Tehol. „Ten, který se chystám svolat.“ „To bys neudělala!“ „Odvržená žena je nebezpečná, Sire.“ „Á, tak ji teda běž políbit a zmáčknout, manželi. Budu se dívat jinam.“ Tehol vyskočil a hned si zase sedl. „Za chvilku,“ zasupěl. „Tohle dodává nový rozměr královskému chování,“ okomentoval to Bugg. Ale Ruket se usmívala. „Vezměme to prostě jako dlužní úpis.“ „A ten dav?“ zeptal se Bugg. „Jako zázrakem se rozplynul v zasněném vzdechu, ó kancléři nebo co vlastně jsi.“ „Jsem královští konstruktéři – ano, všichni. Ach, a taky pokladník.“ „A ničitel plivátek,“ dodal Tehol. Ostatní se zamračili. Bugg na Tehola vrhl zachmuřený pohled. „Než jste to řekl, spokojeně jsem se bavil.“ „Stalo se něco?“ zajímal se Brys. „Bratře, musíme tě poslat za pobočnicí – s varováním,“ prohlásil Tehol. „Ale?“ „Buggu?“ 52
„Vyprovodím vás, Brysi.“ Když ti dva odešli, Tehol se podíval na Žanat a pak na Ruket a zjistil, že se pořád ještě mračí. „Co je?“ „Měly bychom něco vědět?“ dotazovala se Žanat. „Ano,“ přidala se Ruket, „teda kvůli cechu chytačů krys, chci říct.“ „Ani ne,“ opáčil Tehol. „Jen taková maličkost, opravdu. Jen něco ohledně vyhrožování bohům a zničujících věšteb. A teT už jsem připravený tě políbit a zmáčknout – ne, počkat. Nejdřív zhluboka nadechnout. Dej mi chvilku – ano, ne, počkat.“ „Mám začít mluvit o vyšívání?“ otázala se Žanat. „Ano, to zní skvěle. Pokračuj. Hned jsem u tebe, Ruket.“ Poručík Pores otevřel oči. Nebo se o to pokusil, protože je měl tak opuchlé, že skoro otevřít nešly. Škvírkami nad sebou rozeznal jakéhosi člověka. Byl to Nathi a tvářil se zamyšleně. „Poznáváš mě?“ zeptal se ho. Pores chtěl promluvit, ale někdo mu svázal čelisti. Kývl, načež zjistil, že krk má dvojnásobný než obvykle. Nebo se mu srazila hlava. „Mulvan Děsič,“ představil se Nathi. „Oddílový léčitel. Přežiješ to.“ Narovnal se a oslovil někoho dalšího. „Bude žít, pane. Ale pár dní nebude k ničemu.“ V Poresově zorném poli se objevil kapitán Laskava – pobledlý a s propadlými tvářemi jako obvykle – a tvářil se bezvýrazně jako vždy. „Za tohle půjdete do hlášení, poručíku Poresi. Zločinná blbost nehodná důstojníka.“ „Vsadím se, že takových je spousta,“ mumlal léčitel a chystal se k odchodu. „Říkal jste něco, vojáku?“ „Ne, pane.“ „To asi musí být tím mým špatným sluchem.“ „Ano, pane.“ „Naznačujete, že špatně slyším, vojáku?“ „Ne, pane!“ „Jsem si jistý, že ano.“ „Slyšíte výborně, kapitáne. Určitě. A to je, ehm, hodnocení léčitele.“ „Povězte mi,“ požádal kapitán Laskava, „existuje lék na vypadávání vlasů?“ „Pane? No samozřejmě.“ „A co je to?“ „Oholit si hlavu, pane.“ „Mně to připadá, že nemáte moc práce, léčiteli. Proto projděte 53
oddíly své setniny a vylečte všechny obtíže, které vám vylíčí. Navrch je ještě všechny odvšivte a zkontrolujte, jestli muži nemají na varlatech krvavé puchýře – jsem si jistý, že je to hrozný příznak nějakého postižení.“ „Krvavé puchýře, pane? Na varlatech?“ „Špatně tady zřejmě slyšíte vy, a ne já.“ „Ehm, nic hrozného to není, pane. Jen si je vymáčkněte, krvácejí jako blázen. Způsobuje to příliš mnoho ježdění, pane.“ „Nepovídejte.“ … „Léčiteli, proč tu ještě stojíte?“ „Omlouvám se, pane, už běžím.“ „A čekám podrobnou zprávu o stavu našich bratrů ve zbrani.“ „Ano, pane. Kontrola varlat, už jdu na to.“ Laskava se naklonil a zadíval se na Porese. „Nemůžete ani mluvit, viTte? To je nečekaná úleva. Šest žihadel černé vosy. Měl byste být mrtvý. Proč jste neumřel? Zapomeňte na to. Zřejmě jste ty dva prcky ztratil. TeT budu muset vypustit toho kraváckého psa, aby je našel. A zrovna dneska v noci. Uzdravte se rychle, poručíku, aU vám můžu vyprášit kůži.“ Před ložnicí se Mulvan Děsič na chvíli zastavil, než pokračoval rychlým krokem za svými společníky k sousední ložnici. Vstoupil do místnosti a přelétl pohledem vojáky povalující se na palandách či hrající kostky, až mezi dvěma palandami zahlédl vrásčitý černý obličej Nepa Žlábka, dalhonského šamana, sedícího se zkříženýma nohama a ošklivým úsměvem, a zamířil k němu. „Vím, cos udělal, Nepe!“ „Ech? Netším, smysliš!“ „Tys Laskavu proklel, viT? Krvavý puchýře na koulích!“ Nep Žlábek se zachechatl. „Černy skvirňy krvauy, cha!“ „Nech toho – přestaň s tím, co děláš, mor na tebe!“ „Mos postě! Ty sa neztrati!“ „Možná by měl zjistit, kdo je za tím –“ „To nedilaj! Vepřu! Nathský fruňo! Basam basam!“ Mulvan Děsič na něj nechápavě zíral. Prosebně se podíval na Řemena Mulla na vedlejší palandě. „Co to právě řekl?“ Druhý Dalhoňan ležel na zádech s rukama pod hlavou. „Mistr Kápě ví, asi nějakej šamanskej jazyk.“ A pak dodal: „Vsadím se, že to byly kletby.“ Nathi se zamračil na Nepa Žlábka. „Prokleješ mě a já uvařím tvoje 54
kosti, ty pitomá slívo. A teT nech Laskavu na pokoji, nebo to řeknu Badanovi.“ „Bídan néni, né snaT?“ „Až se vrátí.“ „Pha!“ Nikdo nemohl tvrdit, že preda Norlo Trumb patří k těm vnímavějším lidem, a půl tuctu lederských strážných pod jeho velením, stojících v roztřeseném houfu za ním, teT čelilo velice skutečné hrozbě, že je bude jeho hloupost stát život. Norlo se bojechtivě mračil na tucet jezdců. „Válka je válka,“ trval na svém, „a my jsme byli ve válce. Lidi umírali, ne? Takové věci nezůstanou bez trestu.“ Černý seržant mávl rukou v rukavici a kuše se sklopily. „Ještě jednou. Naposled. Ony naživu?“ zeptal se lámanou lederštinou. „Ovšemže jsou naživu,“ frkl Norlo Trumb. „My tady děláme věci pořádně. Ale byly odsouzené, víš. K smrti. Jen čekáme na důstojníka od královských advokátů, až přijde a přidá pečeU k rozkazům.“ „Žádná pečeU,“ prohlásil seržant. „Žádná smrt. Nechte je jít. My je bereme.“ „I kdyby jim zmírnili trest, stejně potřebuju pečeU, abych je mohl propustit,“ prohlásil preda. „PusU je hned. Nebo my zabijeme vás všechny.“ Preda na něj chvíli zíral, pak se obrátil ke své jednotce. „Taste zbraně,“ štěkl. „Ani náhodou,“ prohlásil strážce brány Fifid. „Pane. Jen sáhneme po mečích a jsme mrtví.“ Norlo Trumbovi ve světle luceren potemněla tvář. „Právě jste si vysloužil vojenský soud, Fifide –“ „Aspoň budu dýchat, pane.“ „A ostatní?“ Všichni strážní mlčeli. Žádný netasil zbraň. „PřiveTte je,“ zavrčel seržant, hrbící se v sedle. „Už ne hodní.“ „Poslouchejte toho zpropadeného, nevzdělaného cizince!“ Norlo Trumb se otočil zpátky k malazskému seržantovi. „Podám oficiální stížnost ke královskému dvoru,“ hulákal. „A vy se budete zodpovídat z obvinění –“ „Pohyb.“ Nalevo od seržanta sklouzl z koně mladý, podivně zženštilý válečník a položil ruce na dva obrovské falchiony. Ve vlahých, tmavých očích měl téměř ospalý výraz. 55
Trumbovi konečně vylezlo po páteři cosi ledového a jako červ se mu to stočilo vzadu na krku. Olízl si náhle suché rty. „Spanserde, doprovoTte tohoto malazského, ehm, válečníka k celám.“ „A?“ zeptal se strážný. „A propusUte vězně, samozřejmě.“ „Ano, pane!“ Seržant Badan Gruk si nepatrně povzdechl – ač ne tak, aby si toho někdo jiný všiml – a s úlevou se díval, jak lederský strážný odvádí Smrtileba k šatlavě na jedné straně kasáren. Ostatní mariňáci seděli nehybně na koních, ale jejich napětí Badana štípalo v nose a pod hauberkem mu stékaly čůrky potu. Ne, Badan nechtěl žádné potíže. ZvlášU ne krvavou lázeň. Ale kvůli tomuhle predovi se slepičím mozkem k ní málem došlo. Srdce Badanovi bušilo, když se ohlédl na své vojáky. Volán měla kulatý obličej zrůžovělý a vlhký, ale mrkla na něj, než zvedla kuši k nebi a pažbu si opřela o měkké stehno. Reliko držel kuši v ohbí lokte a druhou ruku natahoval, aby zarazil Hromsky Tupýho, který si zřejmě – konečně – uvědomil, že se tu něco děje, a teT vypadal připravený zabíjet Ledeřany – jakmile by ho někdo nasměroval správným směrem. Pěna a Med byli vedle sebe, těžké útočné kuše namířené neochvějně na predovu hruT – což si ten blbec zřejmě ani neuvědomoval. Ostatní těžkooděnci se drželi opodál a neměli právě radost, že je někdo vytáhl od další prochlastané noci v Lederas. Nakonec Badan Gruk spočinul pohledem na kaprálovi Pravalaku Rimovi. Mladík se tvářil trochu jako on. Hotový zázrak. Něco, co se zdálo zhola nemožné – všichni to viděli – Těžké dveře šatlavy bouchly. Všichni – Malažané i Ledeřané – upřeli zrak na čtyři pomalu se blížící vojáky. Smrtileb svou svěřenkyni skoro nesl a totéž platilo o lederském strážném Spanserdovi. Vězenkyně, kterým právě pomohli z jejich cel, byly ve velmi špatném stavu. „Klídek, Tupej,“ zamumlal Reliko. „Ale to je – ony – ale já tě dva znám!“ „Ano,“ potvrdil těžkooděnec s povzdechem. „To my všichni, Hromsky.“ Na vězenkyních nebyly patrné stopy bití či mučení. Na pokraj smrti je dostalo prosté zanedbávání. To nejúčinnější mučení ze všech. „Predo,“ pronesl Badan Gruk tichým hlasem. Norlo Trumb se k němu otočil. „Co zase?“ „Vy je nekrmíte?“ 56
„Odsouzení dostávají snížené dávky –“ „Jak dlouho?“ „No, jak jsem říkal, seržante, už nějakou dobu jsme čekali na důstojníka od královských advokátů. Měsíce a –“ Kolem hlavy mu proletěly dvě šipky, jedna z každé strany, a škrábly ho do uší. Preda zděšeně zavřískl a ztěžka dopadl na zadek. Badan ukázal na krčící se strážné. „Ani hnout.“ Pootočil se v sedle a zamračil se na Meda a Pěnu. „AU vás ani nenapadne dobíjet!“ houkl malazsky. „Sapéři s mozkem na sračky!“ „Promiň,“ utrousila Pěna, „asi jsme sebou oba… cukli.“ Pokrčila rameny. Med jí podal svou kuši a sklouzl z koně. „Dojdu pro šipky – viděl někdo, kde skončily?“ „Odrazily se a sklouzly támhle mezi ty dva baráky,“ ukazoval Reliko bradou. Predův šok se změnil ve vztek. S krvácejícíma ušima se vyškrábal na nohy. „Pokus o vraždu! Nechám ty dva zatknout! Za tohle budete plavat v kanále!“ „Nerozuměla,“ prohlásil Badan Gruk. „Pravalaku, přiveT náhradní koně. Měli jsme přivíst Mulvana. Podle mě se ani neudržej v sedle. Cestou zpátky na ně dohlídněte – pojedeme pomalu.“ Sledoval klopýtající postavy s doprovodem. Seržant Sintr a její sestra Polibti. Vypadaly jako pokálená bederní rouška mistra Kápě. Ale žily. „Bohové pod náma,“ zašeptal. Jsou naživu. „Aj! Upadla mi noha!“ Banaschar seděl nehybně v křesle a díval se na malou ještěrčí kostru ležící na boku a točící se v kruzích, jak kopala jednou nohou. „Telorast! Pomoz mi!“ Druhá ještěrka hřadovala na okně. Podívala se dolů a naklonila hlavu ze strany na stranu, jako by hledala dokonalý úhel pohledu. „To není k ničemu, Cudrn,“ prohlásila nakonec. „Takhle se nikam nedostaneš.“ „Ale já se potřebuju dostat pryč!“ „Od čeho?“ „Od faktu, že mi upadla noha!“ Telorast přeběhla po parapetu, až byla co nejblíž k Banascharovi. „Rozmoklý kněže vína, hssst! Koukni sem – na okno! To jsem já, ta chytrá. Blbá leží na podlaze támhle, vidíš? Potřebuje tvou pomoc. Ne, pochopitelně ji nemůžeš zbavit blbosti – o tom se tady nebavím. Jde o její nohu, ano? Ta střívka nebo co to drželo pohromadě se 57
přetrhla. Je zchromlá, bezmocná, k ničemu. Točí se v kruzích a to je pro nás příliš bolestné. Rozumíš? Ó zmijátko zmijí bohyně, ó pelášivče té uctívače zabíjející bezoké mrchy na zemi! Banaschare Opilý, Banaschare Moudrý, Moudře opilý. Prosím, buT tak hodný a obratný a sprav mou společnici, mou drahou sestru, tu blbější z nás.“ „OdpověT na to už nejspíš znáš,“ opáčil Banaschar. „Poslyš, jestli je život vtip, jaký vtip to je? Legrační a k smíchu? Nebo ten na zvracení? Je to chytrý vtip, nebo hloupý vtip, který se opakuje pořád dokola, takže i když byl na začátku možná legrační, teT už legrační není? Je to vtip, který tě rozesměje, nebo rozpláče? Kolika jinými způsoby můžu položit takhle prostou otázku?“ „Jsem si jistá, že ještě pár set dalších jich vymyslíš, dobrý muži. Kněžství zbavený, vyhoštěný, v podstatě vykastrovaný knězi. Vidíš ty provázky támhle? Vedle té vykloubené nohy – ach, Cudrn, necháš už toho točení?“ „Kdysi jsem se smál,“ pokračoval Banaschar. „A hodně. Dávno předtím, než jsem se rozhodl stát se knězem, pochopitelně. To rozhodnutí ale zábavné nebylo. Ani život, který následoval. Léta a léta mizerného studia, obřady, ceremoniály, přesné provádění kouzel. A zmije podzimu, inu, ta zůstávala věrná, že? Přinesla nám spravedlivou odměnu – velká škoda, že mi ta legrace ušla.“ „Ubohý chudáku, oběti zbytečného puntičkářství, byl bys tak laskav – ano, sehni se, natáhni ruku, ještě kousek, aha! Máš to! Motouz! Nohu! Cudrn, poslouchej – hele – zastav se, hned, ne, tam, ano, vidíš? Spása je po ruce!“ „Nemůžu! Všechno je našikmo! Svět se propadá do Propasti!“ „Na to zapomeň – ano? Má tvou nohu. Prohlíží si motouz. Jeho mozkové závity se rozhýbávají!“ „Bývaly tam žlábky,“ pronesl Banaschar s kostrou nohy v ruce. „Pod oltářem. Odváděly krev, víte, dolů do amfor – tu jsme prodávali, víte. Podivuhodné zboží, za které byli lidé ochotní platit, že?“ „Co to dělá s mou nohou?“ „Nic – zatím,“ odpověděla Telorast. „Dívá se, myslím. A přemýšlí. Chytrost mu skutečně schází. Levé ucho Neapsalar Apsalar mělo víc chytrosti než tenhle nakládaný červ. Ale zapomeň na to! Cudrn, použij přední nohy, chci říct ruce, a popolez k němu blíž – přestaň se točit v kruhu! Nech toho!“ „Nemůžu!“ zavřískla Cudrn. A dál se točila dokola. „Stará krev ven, lesklé mince dovnitř. Smáli jsme se tomu, ale nebyl to šUastný smích. Spíš nevěřícný, ano, a bylo v něm nemálo cynismu nad vrozenou hloupostí lidí. V každém případě jsme nakonec měli 58
truhly přetékající bohatstvím – víc, než si umíte představit. Pokladnice naplněná k prasknutí. Za to byste si určitě mohli koupit spoustu smíchu. A krev? No, jak vám řekne každý kněz, krev je laciná.“ „Prosím, prosím, prokaž laskavost, kterou tvá bývalá bohyně tolik opovrhovala. Plivni jí do tváře tím gestem dobré vůle! Dostane se ti bohaté odměny, ano, bohaté!“ „Bohatství,“ povzdechl si Banaschar. „K ničemu.“ „Jinou odměnu máme na mysli. Skutečnou, smysluplnou, hodnotnou, vhodnou.“ Vzhlédl od kostí a zadíval se na Telorast. „Jakou?“ Plazí kostra zakývala hlavou. „Moc, příteli. Větší moc, než si umíš představit –“ „O tom silně pochybuju.“ „Dost velkou moc, aby sis mohl dělat, co budeš chtít, tomu, komu nebo čemu budeš chtít! Moc hrnoucí se ven, řinoucí se ven, bublající a zanechávající mocné vlhké skvrny! Hodnotnou odměnu, ano!“ „A když vás vezmu za slovo?“ „Tak jistě, jako jsi vzal tu krásnou nohu a ten motouz, tak jistě!“ „Smlouva je uzavřena,“ prohlásil Banaschar. „Cudrn! Slyšíš to?“ „Slyším. Copak ses zbláznila? My se nedělíme. My se nikdy nedělíme!“ „Pššt! Uslyší tě!“ „Uzavřena,“ zopakoval Banaschar a posadil se. „Ajvaj! Třikrát uzavřena! Jsme zničené!“ „Uklidni se, ještěrko,“ řekl Banaschar a sehnul se pro kroutící se kostru, „brzo budeš zase tancovat. A já taky,“ dodal, když Cudrn zvedl ze země. Kostlivého plaza držel v jedné ruce, nohu v druhé a ohlédl se na mlčenlivého hosta – jenž seděl ve stínech a oko se mu lesklo. „Dobrá,“ pravil Banaschar, „teT si tě poslechnu.“ „To mě těší,“ zamumlal Bloud, „protože máme málo času.“ Lostara Yil seděla na kraji kavalce s miskou písku v klíně. Vrazila nůž do tykve s odseknutým vrškem, aby se železo pokrylo olejem z dužiny, pak čepel ponořila do písku a pokračovala v čištění. Na této zbrani pracovala už dvě zvonění a předtím už několikrát. Víckrát, než dokázala spočítat. Ostatní přísahali, že čepel už nemůže být čistější, bezvadnější, ale ona na ní pořád viděla skvrny. Prsty měla rozedřené do krve, celé popraskané. Kosti v rukou ji bolely. Poslední dobou jaksi ztěžkly, jako kdyby do kůže, masa i kostí 59
vnikl písek a začal je proměňovat v kámen. Možná přijde čas, kdy v nich ztratí cit, kdy jí budou viset na zápěstí jako palice. Ale nebudou neužitečné. Bude s nimi moct zbít svět – pokud to bude k něčemu dobré. Na dveře kdosi zabušil jílcem a vzápětí je otevřel. Dovnitř nahlédla Faradan Sort a podívala se na Lostaru Yil. „Pobočnice vás shání,“ pronesla bezbarvě. Takže čas nadešel. Lostara popadla hadr a otřela čepel. Kapitán Faradan Sort stála ve dveřích a bezvýrazně ji pozorovala. Lostara Yil vstala, vrátila zbraň do pochvy a vzala si plášU. „Vy mě máte doprovodit?“ zeptala se cestou ke dveřím. „Dnes v noci už nám jeden utekl,“ odtušila Faradan a připojila se k Lostaře. „To nemyslíte vážně.“ „Ne, ale dnes večer vás budu doprovázet.“ „Proč?“ Faradan Sort neodpověděla. Dorazily ke zdobeným, červeným dvoukřídlým dveřím na konci chodby a Faradan je otevřela. Lostara Yil vstoupila do komnaty za nimi. Strop v komnatě pobočnice – velitelství vedle jejího pokoje – tvořila chaotická sbírka konzol, oblouků a zakřivených trámů. Následkem toho byl strop ověnčený pavučinami, z nichž se k zemi snášely vyschlé můry unášené průvanem ve výsměchu létání. Pod ústřední, podivně zdeformovanou miniaturní kupolí stál obrovský stůl a tucet židlí s vysokým opěradlem. Ve stěně naproti dveřím byla řada vysokých oken a před nimi vyvýšený stupínek se zábradlím. Podle Lostary to byla jedna z nejpodivnějších místností, jaké kdy viděla. Ledeřané to nazývali Velká posluchárna a byla to největší místnost na koleji, která dočasně sloužila k ubytování důstojníků a jako velitelství. Pobočnice Tavore stála na lávce a upřeně něco pozorovala za oknem s tlustým sklem. „Volala jste mě, pobočnice.“ Tavore se neotočila. „Na stole je tabulka, kapitáne. Na ní najdete jména těch, kdo se zúčastní vykládání. Jelikož by se někteří mohli zdráhat, kapitán Faradan Sort vás do kasáren doprovodí.“ „Dobře.“ Lostara si došla pro tabulku a přelétla jména vyškrábaná do zlatého vosku. Zvedla obočí. „Pobočnice? Ten seznam –“ „Odmítnutí se nepřijímá, kapitáne. Odchod.“ Když byly obě ženy zpátky na chodbě, zastavily se a dívaly se na blížícího se Ledeřana. Brys Beddikt měl prostý oděv a v pochvě 60
u pasu dlouhý, nezdobený meč s úzkou čepelí. Neoplýval žádnými výjimečnými rysy, ale ani Lostara, ani Faradan Sort od něj nedokázaly odtrhnout oči. I když po něm člověk jen lhostejně sklouzl pohledem, okamžitě se zase vrátil, polapený něčím nepopsatelným, avšak zároveň nepopiratelným. Ženy se rozestoupily, aby mohl projít mezi nimi. Brys Beddikt se zastavil a zdvořile se uklonil. „OdpusUte,“ oslovil Lostaru, „ale rád bych mluvil s pobočnicí, pokud to je možné.“ „No ovšem,“ odpověděla a otevřela dveře. „Jděte dál a ohlaste se jí.“ „Děkuji.“ Pousmál se, vstoupil do místnosti a zavřel za sebou dveře. Lostara si povzdechla. „Ano,“ souhlasila Faradan Sort. Po chvíli opět vykročily. Jakmile se k němu pobočnice obrátila, Brys Beddikt se uklonil. „Pobočnice Tavore, král posílá pozdravení.“ „Nezapomeňte mu ode mě vyřídit totéž, pane,“ odvětila. „Nezapomenu. Mám za úkol vás varovat, pobočnice, ohledně té seance, kterou dnes večer hodláte pořádat.“ „Jaké varování a od koho, smím-li se ptát?“ „Je tu jeden starší bůh,“ vysvětloval Brys. „Tradičně používá lederský dvůr jako svůj chrám, chcete-li, a činí tak již po bezpočet pokolení. Často působil jako královnin choU a většina lidí ho znala jako Turudala Brizada. Jeho pravou totožnost pochopitelně nikdo neznal, ale nemůže být pochyb o tom, že je to starší bůh známý jako Bloud, pán destiček, což, jak víte, je lederská obdoba vašeho balíčku draků.“ „Aha, začíná mi svítat.“ „Správně, pobočnice.“ „Bloud by to věštění – a balíček – považoval za vlezlost, přestupek.“ „Pobočnice, nelze předvídat, co starší bůh udělá, a o Bloudovi to platí dvojnásob, protože má skutečně blízký a také složitý vztah k osudu a náhodě.“ „Mohu si s tím Turudalem Brizadem promluvit?“ „Starší bůh nepřijal zpátky svou osobnost z doby před císařovou vládou, ani ho v paláci nikdo neviděl. Ale jsem si jistý, že ho to sem opět přitahuje – možná ho probudily vaše záměry.“ „Zajímalo by mě, kdo na dvoře vašeho krále je schopný takové věci poznat.“ 61
Brys se ošil. „To bude Bugg, pobočnice.“ „Kancléř?“ „Pokud ho znáte pod tímto titulem, pak ano, kancléř.“ Tavore stála během celého rozhovoru na stupínku. TeT sestoupila po čtyřech schůdcích a popošla blíž. Bezbarvýma očima zapátrala v Brysově obličeji. „Bugg. Jednomu z mých velemágů připadá… jakže to říkal? Ano. ,Roztomilý.‘ Ale on je Rychlej Ben mimořádný člověk se sklony k výstředním, často cynickým poznámkám. Je kancléřem i cedou – pokud je to správný výraz pro velemága?“ „Bude nejlepší ho za něj považovat, ano, pobočnice.“ Zřejmě se nad tím chvíli zamyslela, než pokračovala. „I když plně spoléhám na to, že nás mí mágové dokážou ubránit před většinou hrozeb… starší bůh je zřejmě zcela mimo jejich možnosti. Co váš ceda?“ „Bugg? Ach ne, myslím, že ten se Blouda příliš nebojí. Žel, hodlá se dnes večer ukrýt, pokud budete na věštění trvat. Jak už jsem říkal, přišel jsem vás varovat a vyřídit upřímnou obavu krále Tehola o vaše bezpečí.“ Jeho slova ji zřejmě vyvedla z míry, protože se odvrátila a odešla ke stolu. Tam se zastavila a znovu se k němu obrátila. „Děkuji, Brysi Beddikte,“ pronesla formálně. „Naneštěstí jsem toto vykládání balíčku odkládala už příliš dlouho. Potřebujeme poradit, naléhavě.“ Naklonil hlavu. Co mají tihle Malažané za lubem? Otázka často znějící u královského dvora a bezpochyby i po celém městě. „Rozumím, pobočnice. Je nějaký jiný způsob, jak můžu pomoct?“ Zamračila se. „Nejsem si jistá jak, vzhledem k tomu, že se ceda nehodlá zúčastnit ani jako divák.“ „Jsem připravený se přihlásit jako králův meč.“ Loupla po něm pohledem, očividně ji vylekal. „Bloud vám nebude chtít zkřížit cestu?“ Brys Beddikt pokrčil rameny. „Přinejmenším bych s ním mohl vyjednávat z pozice jistých znalostí, pobočnice – s ohledem na jeho pobyt mezi lidmi a tak.“ „A vy byste to kvůli nám riskoval?“ Brys zaváhal, odjakživa nerad lhal. „Žádné riziko v tom není, pobočnice,“ vypravil ze sebe. A v jejích přivřených očích spatřil svou prohru. „Čest a slušnost vyžadují, abych vaši velkorysou nabídku odmítla. Nicméně,“ dodala, „musím se uchýlit k hrubosti a říct, že vaše přítomnost by byla velice vítaná.“ Znovu se poklonil. 62
„Musíte-li to ohlásit svému králi, pořád je dost času,“ podotkla. „Ne moc, ale na krátkou poradu by to mělo stačit.“ „To nebude nutné,“ prohlásil Brys. „Potom si, prosím, dejte trochu vína.“ Ošklíbl se. „Děkuji, ale víno jsem přestal pít, pobočnice.“ „Potom je pod tím stolkem džbán piva. Falarské, myslím – prý slušné pití.“ Usmál se a ona sebou trhla. Brys si uvědomoval, že když se usměje, ženy takhle reagují často. „Ano, to rád ochutnám, děkuji.“ „Co nedokážu snášet,“ prohlásil, „je už pouhá tvoje existence.“ Muž sedící naproti vzhlédl. „Je to vzájemný.“ Hospoda byla narvaná a klientela rozhodně bohatá, nafoukaná na své výsady. Hromady peněz, zaprášené láhve a lesklé sklenice a oslnivá přehlídka okázalých hávů – z nichž většina byla nějakou verzí na královskou pokrývku, i když ji většinou tvořil jen pruh látky kolem boků a mezi nohama. Tu a tam měl nějaký převoněný mladý muž i vlněné kalhoty s jednou nohavicí poloviční. V kleci kousek od stolu, u něhož seděli dva Malažané, si dva cizokrajní ptáci hrdelním hlasem a zcela nezaujatým tónem občas vyměnili nějaký postřeh. Měli krátké zobáky, žluté peří se šedou chocholkou a velcí byli asi jako špaček. „To možná ano,“ prohlásil první z mužů poté, co si přihnul opojného vína, „ale stejně to není totéž.“ „To si myslíš ty.“ „Je to tak, ty ušatý pitomče. Například jsi byl mrtvej. Vyseděl sis pod zadkem zatracenou svítivku. Šaty, který teT máš na sobě, byly na cáry. Roztrhaný. A od popela. Je mi fuk, jak dobrá švadlenka je mistr Kápě – ani kolik milionů švadlenek už má, ale nikdo by to všechno nedokázal zase sešít – pochopitelně na tom nejsou stehy, teda ne tam, kde by měly být. Takže tvý šaty jsou zase v celku. A ty taky.“ „Kam tím míříš, Rychlej? Dal jsem se dokupy ve sklepě mistra Kápě, jasný? Dokonce jsem pomohl Ganoesi Paranovi a chvíli jezdil s trygallskou společností. Když jsi mrtvej, můžeš dělat… věci –“ „To ale záleží na tom, jak silnou máš vůli –“ „Paliči mostů ascendovali,“ poukázal Křovák. „Můžeš to dávat za vinu Šumovi – se mnou to nemá nic společnýho.“ „Ale ty jsi jejich posel, ne?“ „Možná. Akorát já nepřijal rozkazy od nikoho –“ „Co Whiskeyjack?“ 63
Křovák se ošil, odvrátil zrak a pokrčil rameny. „To je legrační.“ „A co?“ Sapér ukázal na klec s ptáky. „To jsou jarakové, ne?“ Rychlej Ben sklonil hlavu a oběma rukama si přetřel čelo. „Možná nějaká geasa? Nějaký prokletí neurčitosti? Nebo jenom obvyklá umíněná hloupost, kterou všichni tak dobře známe?“ „Tady to máš,“ utrousil Křovák a natáhl se pro pivo, „zase mluvíš sám se sebou.“ „Jistejm tématům se vyhýbáš, Křováku. Nějaký tajemství nechceš prozradit, a to mě znervózňuje. A nejen mě –“ „Šum je ze mě taky nervózní. Vy všichni. Zřejmě to bude mým okouzlujícím zjevem a šarmem.“ „Hezkej pokus,“ zabručel Rychlej Ben. „Já ale mluvil o pobočnici.“ „Proč by ze mě měla být nervózní zrovna ona?“ chtěl vědět Křovák. „Vlastně je to zatraceně naopak! V tý ženský aby se Tas vyznal – sám jsi to říkal, a ne jednou, Rychlej.“ Předklonil se a přimhouřil oči. „Slyšel jsi něco novýho? O tom, kam půjdeme? A co ve jménu mistra Kápě podnikneme?“ Čaroděj na něj jen zíral. Křovák se poškrábal nad uchem a zase se opřel. Tvářil se spokojeně. Chvíli nato se u jejich stolu zarazili dva lidé. Křovák vzhlédl a provinile nadskočil. „Velemágu, sapére,“ řekla Lostara Yil, „pobočnice žádá, abyste okamžitě přišli. PojTte s námi.“ „Já?“ Křovák málem vypískl. „Vaše jméno je první na seznamu,“ pronesla Faradan Sort s neveselým úsměvem. „TeT jsi to podělal,“ zasyčel Rychlej Ben. „Cítím smrt,“ poznamenal jeden jarak, když cizinci odešli. „Ne, to necítíš,“ zakrákal druhý. „Cítím smrt,“ trval na svém první pták. „Ne. Ty cítíš mrtvé.“ První pták po chvíli zvedl křídlo a strčil pod něj hlavu, vytáhl ji a zase se uložil. „Promiň.“ Kapitán Laskava a záchlumský kravácký pes Křivák se na sebe zle mračili přes plot z košatiny. „Poslouchej, pse,“ řekl Laskava, „chci, abys našel Sinn a Žrouta. 64
Zkusíš nějaký žertík, třeba mi prokousnout hrdlo, a propíchnu tě. Rovnou od huby k zadku. Pak ti uříznu hlavu a hodím ji do řeky. Usekám ti tlapy a nadělám z nich krytí pro kající se sexuální maniaky obrácené v kněze, ty, kteří si pod palandou schovávají jisté předměty. A to všechno udělám, dokud ještě budeš naživu. Je to jasné?“ Zvíře se znetvořeným čenichem ještě víc ohrnulo zjizvené pysky, čímž odhalilo krvavě rudé šrámy po vyražených špičácích. Z huby mu kapala karmínová pěna. Nad rozbitým čumákem Křivákovi žhnuly oči jako tunely do mozku pána démonů a vířilo v nich rozzuřené šílenství. Pahýl ocasu sebou záchvatovitě cukal, jako by měl pes zvlášU příjemné myšlenky. Laskava stál se spleteným koženým vodítkem a smyčkou. „TeT ti to přehodím přes hlavu, pse. Budeš dělat problémy, a já tě oběsím a budu se smát, jak sebou budeš škubat. Vlastně vymyslím sto nových způsobů, jak tě zabít, a použiju je všechny.“ Zvedl smyčku. Koule z chlupů, větviček a hroud hlíny, ležící u plotu – hromádka, která také už chvíli vrčela – najednou vyrazila, a když byla dost blízko, vyskočila – ostré zoubky mířily na kapitánův krk. Laskava švihl pěstí a zasáhl psíka ve vzduchu. Křuplo to, čelisti cvakly naprázdno, a hengský kočárový psík Kulička prudce změnil směr, po přistání na zemi se několikrát odrazil a zastavil se za Křivákem, kde zůstal omráčeně ležet, jen se mu hrudníček zvedal a z tlamičky mu vyčníval růžový jazýček. Celou dobu ze sebe Laskava a kravácký pes nespustili oči. „Á, zapomeň na to zatracené vodítko,“ prohlásil kapitán po chvíli. „Zapomeň na Žrouta a Sinn. Vyřídíme to jednoduše. TeT vytáhnu meč a rozsekám tě na kusy, pse.“ „To nedělej!“ ozval se za ním hlas. Laskava se otočil a uviděl Žrouta a za ním Sinn. Oba stáli ve vratech do stáje a tvářili se jako neviňátka. „To se hodí,“ štěkl kapitán. „Pobočnice vás chce oba vidět.“ „Kvůli vykládání?“ zeptal se Žrout. „Ne, to nemůžeme.“ „Ale půjdete.“ „Mysleli jsme, že se schováme ve starým azathu,“ vysvětloval Žrout, „ale to nepůjde –“ „Proč?“ chtěl vědět Laskava. Žrout potřásl hlavou. „Nepůjdeme tam. To by bylo… zlý.“ Kapitán zvedl vodítko se smyčkou. „Po dobrém, nebo po zlém, červi.“ „Sinn tě spálí na škvarek!“ Laskava frkl. „Ta? Ta se nejspíš počůrá, stačí se na ni podívat. 65
Takže po dobrém, nebo po mém? A určitě tušíte, co by se mi líbilo víc.“ „To ten azath –“ začal Žrout. „To mě nezajímá,“ přerušil ho Laskava. „Jestli chceš fňukat, schovej si to pro pobočnici.“ Vydali se na cestu. „Všichni tě nenávidí, víš,“ podotkl Žrout. „To je spravedlivé,“ opáčil Laskava. Zvedla se ze židle a trhla sebou, jak ji píchlo v kříži. Odkolébala se ke dveřím. Měla jen pár známých, kromě drobné porodní báby, která za ní občas zaskočila v oblaku d’bajangového kouře, co štípal v očích, a stařeny o kus dál v ulici, jež jí každý den od chvíle, kdy jí začalo růst břicho, něco upekla. A bylo pozdě, takže hlasité zaklepání na dveře bylo poněkud neobvyklé. Seren Pedak, bývalá akvizitor, otevřela dveře. „Ach,“ řekl, „zdravím.“ Stařec se uklonil. „Paní, daří se vám dobře?“ „No, žádné zednické práce nepotřebuju, pane –“ „Akvizitor –“ „Už nejsem –“ „Váš titul zůstává v seznamech královských berní,“ prohlásil, „a vy dál dostáváte plat.“ „A už dvakrát jsem žádala, aby bylo obojí zrušeno.“ Odmlčela se a naklonila hlavu na stranu. „Promiňte, ale jak tohle všechno víte?“ „Omlouvám se, akvizitor. Jmenuji se Bugg a mezi moje současné povinnosti patří i vedení říšského kancléřství, kromě jiných věcí. Vaše žádosti byly zaznamenány, vyplněny a následně zamítnuty mnou.“ Zvedl ruku. „Uklidněte se, nechci vás vytáhnout z domu a nutit vás k práci. Jste v důchodu a do smrti budete dostávat penzi. Rozhodně jsem za vámi nepřišel pozdě v noci kvůli něčemu tak nicotnému,“ dodal. „Ne? Tak co potom chcete, pane?“ „Můžu dál?“ Seren Pedak ustoupila, nechala ho projít a zavřela za ním dveře. Odvedla hosta do střídmě zařízené sednice. „PosaTte se, kancléři. Jelikož jsem vás nikdy neviděla, tak mi, žel, nedošla spojitost s tím laskavým pánem, který mi pomohl přesunout pár kamenů.“ Odmlčela se. „Pokud je pravda, co se povídá, dělal jste kdysi králi sluhu, je to tak?“ „Ano, to je pravda.“ Počkal, až se posadí do křesla, než si taky sedl. „Akvizitor, jste v šestém měsíci?“ 66
Nadskočila. „Ano. A ve které složce jste si přečetl tohle?“ „OdpusUte, dnes v noci si připadám zvlášU nemotorný. Tedy, ehm, ve vaší společnosti.“ „Už je to dost dlouho, co jsem někomu naháněla strach, kancléři.“ „Ano, no, možná… no, nejde tak úplně o vás, akvizitor.“ „Mělo by se mi ulevit, že jste tu lichotku stáhl?“ „TeT si se mnou zahráváte.“ „Správně. Kancléři, co má tohle celé znamenat?“ „Asi bude lepší, když mě budete vidět v jiném úřadu, akvizitor. Spíš než ‚kancléř‘ bych navrhoval ‚ceda‘.“ Pomalu vykulila oči. „Aha. No dobře. Tehol Beddikt měl opravdu výjimečného sluhu, zdá se.“ „Jsem tady,“ Bugg sklopil k oči k jejímu vystouplému břichu, „abych poskytl jistou míru… ochrany.“ Zmocnil se jí strach. „Mně, nebo mému dítěti? Ochranu před čím?“ Bugg se předklonil a sepjal ruce. „Seren Pedak, otcem vašeho dítěte je Trull Sengar. Tiste Edur a bratr císaře Rhulada. Byl ale něco víc.“ „Ano,“ odtušila, „byl moje láska.“ Bugg uhnul pohledem a kývl. „Existuje verze destiček s dómy. To je jakási formální struktura vnucená různým silám pracujícím ve vesmíru. Nazývá se balíček draků. V tomto balíčku zatím nevládnou dómu stínu Tiste Edur, kteří založili tuto říši, nýbrž nové entity. V dómu je Král, ale zatím žádná Královna, a pod Králem dómu stínu jsou rozliční, ehm, sluhové. Tyto role si každou chvíli najdou novou tvář. Tvář smrtelníka.“ Dívala se na něj, v ústech měla sucho jako na poušti. Dívala se, jak Bugg kroutí rukama a odvrací zrak. „Tvář smrtelníka,“ zopakovala. „Ano, akvizitor.“ „Trulla Sengara.“ „Je Rytířem stínu.“ „A zůstal krutě opuštěný, jak se zdá.“ „Ne schválně, ani z opominutí, akvizitor. Tyto dómy mezi sebou vedou válku a válka eskaluje –“ „Trull si ten titul nevybral, že ne?“ „Ne. V takových věcech hraje vlastní volba malou roli. Možná dokonce i pánové a paní dómů jsou ve skutečnosti mnohem méně všemocní, než by chtěli. Totéž se samozřejmě dá říct o bozích a bohyních. Vláda je iluze, klam, který je mastí na puchýř.“ „Trull je mrtvý,“ řekla Seren. 67
„Ale Rytíř stínu žije dál.“ Seren cítila rostoucí strach, ledový příliv zaplavující ji celou, vnikající mezi myšlenky, topící je jednu po druhé. Nakonec ji ten strach zcela pohltil. „Naše dítě,“ zašeptala. Buggův výraz ztvrdl. „Vraždu Trulla Sengara přivolal Bloud. Dnes v noci bude balíček draků probuzen, akvizitor, přímo tady ve městě. To bude pro Blouda znamenat výzvu, pozvání do bitvy. Je připravený? Má dost sil na protiútok? Skončí tato noc zalitá krví smrtelníků? Opravdu netuším. Jedné věci ale hodlám zabránit, Seren Pedak. Chci zabránit Bloudovi, aby na své nepřátele udeřil skrze dítě, které nosíte.“ „To mi ale nestačí,“ zašeptala. Zvedl obočí. „Akvizitor?“ „Řekla jsem, že mi to nestačí! Kdo je ten Král dómu stínu? Jak se opovažuje požadovat moje dítě? Přivolejte ho, cedo! Sem! Hned!“ „Přivolat? Akvizitor, i kdybych mohl, bylo by to… prosím, pochopte to. Přivolat boha – i když se jedná jen o střep jeho duše – by znamenalo zapálit ten nejjasnější maják – který by neviděl jen Bloud, ale i jiné síly. Této noci, akvizitor, nesmíme udělat nic, co by přitáhlo pozornost k nám.“ „Naopak, vy musíte pochopit, cedo. Jestliže chce Bloud ublížit mému dítěti… vy si klidně můžete být ceda, ale Bloud je bůh. A už zavraždil muže, kterého jsem milovala – Rytíře stínu. Vy to nemusíte zvládnout. Moje dítě se má stát novým Rytířem stínu? Potom sem přijde Král dómu stínu – sem, dnes večer – a svého Rytíře ochrání!“ „Akvizitor –“ „Přivolejte ho!“ „Seren – já to zvládnu. Blouda. I každého hlupáka, který se odváží přiblížit, tohle já zvládnu.“ „To nedává smysl.“ „Ale je to tak.“ Zírala na něj a nedokázala skrýt nevíru, zděšení. „Akvizitor, ve městě jsou i jiné síly. Dřevní, laskavé, přesto velice mocné. Uklidnilo by vás, kdybych kvůli vám přivolal je? Kvůli vašemu nenarozenému synovi?“ Syn. Takže ta porodní bába s červenýma očima měla pravdu. „A ony vás poslechnou?“ „To si myslím.“ Po chvíli kývla. „Dobře. Ale po dnešní noci, cedo – chci mluvit s tím Králem stínu.“ Trhl sebou. „Bojím se, že to setkání by vás neuspokojilo, akvizitor.“ „To si rozhodnu sama.“ 68
Bugg si povzdechl. „Tak se i stane, Seren Pedak.“ „Povoláte tedy své přátele, cedo?“ „Už jsem to udělal.“ Lostara Yil říkala, že jich bude celkem jedenáct, nepočítaje v to samotného Šumaře. To bylo šílené. Jedenáct hráčů pro vykládání. Flaška se cestou po ulici za dvojicí žen podíval na Šumaře. Vypadal nezdravě, pod očima měl kruhy a rty zkřivené. Kořínky vlasů a vousů měl tmavé, takže stříbrné konečky vypadaly jako aura, jako náznak chaosu. Za nimi dusali Gesler s Bouřňákem. Příliš vyděšení, než aby se jako obvykle hádali doslova kvůli všemu. Občas byli stejně nemožní jako manželský pár. Možná vycítili potíže – Fkaška si byl jistý, že ti dva mariňáci se od ostatních neliší jen zlatou kůží. Osud očividně silně postrádal rozlišovací schopnosti, když si ze stáda vybíral jisté lidi. Gesler a Bouřňák měli stěží dohromady jeden mozek. Flaška se snažil uhádnout, kdo další tam bude. Pobočnice s Lostarou Yil, pochopitelně, spolu se Šumařem, a Gesler s Bouřňákem. Možná Keneb – naposledy tam byl taky, ne? Bylo těžké si vzpomenout – větší část té noci měl rozmazanou. Rychlej Ben? Pravděpodobně. Blistig? No, jeden nevrlý, nešUastný neřád by to mohl trochu srovnat. Nebo všechno zhoršit. Sinn? Bohové chraňte. „Tohle je chyba,“ zamumlal Šumař. „Flaško – co cítíš? Ale pravdu.“ „Ty chceš pravdu? Vážně?“ „Flaško.“ „No dobře, jsem strachem bez sebe, že tam mám jít – tohle je starobylý město, seržante. Jsou tu… tvorové. Většina dosud spala. Chci říct, co jsme tady byli.“ „Jenomže teT se probouzejí.“ „Ano. Zvuky ve vzduchu. Tohle vykládání, seržante, je stejně špatnej nápad, jako vyslovit kletbu ve jménu Oponn, zatímco sedíš na klíně mistra Kápě.“ „Myslíš, že to nevím?“ „Nemůžeš s tím něco udělat, seržante? Prostě řekni, že to nejde, že jsi uvnitř uzavřenej nebo tak něco.“ „To asi těžko. Ono se to prostě… děje samo.“ „A potom už se to nedá zastavit?“ „Ne.“ „Seržante.“ „Co?“ „Budeme u toho hrozně odkrytí. Jako kdybychom nabízeli krk 69
tomu, kdo přijde – a to určitě nebude milosrdnej typ. Tak jak se ubráníme?“ Šumař se na něj podíval a popošel blíž. Před sebou už měli velitelství – a docházel jim čas. „Já nemůžu udělat nic, Flaško. Jedině to nasměrovat a doufat, že s trochou štěstí vezmu pár hnusáků s sebou.“ „Ty budeš sedět na svítivce, co?“ Šumař si posunul kožený vak na rameni, což Flaškovi jako odpověT docela stačilo. „Seržante, až tam přijdeme, zkusím jí to rozmluvit.“ „Doufejme, že aspoň dodrží počet.“ „Jak to myslíš?“ „Jedenáct je špatný, dvanáct ještě horší. Ale třináct by byla hotová katastrofa. Třináctka je pro vykládání špatný číslo. Nechceme tam mít třináct lidí, cokoliv, jen ne –“ „Lostara říkala jedenáct, seržante. Jedenáct.“ „Ano.“ A Šumař si povzdechl. Když se ozvalo další zaklepání, Bugg zvedl ruku. „S dovolením, akvizitor.“ Na její kývnutí vstal a šel pustit dál dalšího hosta. Seren Pedak uslyšela hlasy. Pak se ceda objevil s jakousi ucouranou dvojicí, mužem a ženou oblečenými v hadrech. Zastavili se hned za dveřmi a k Seren se valily vlny smradu ze špíny, potu a alkoholu. Snažila se ovládnout a neucuknout. Muž se zakřenil. Měl velký, baňatý nos protkaný červenými žilkami a zelené zuby. „Zdravím, mahybe! Co máš k pití? Neva.“ Mávl hliněnou lahvicí. „Zlatuško drahá, najdi ňáký hrnky, buT od tý lásky.“ Bugg udělal obličej. „Akvizitor, toto je Ursto Hoobutt a Pinosel.“ „Já hrnek nepotřebuju,“ sdělila Seren ženě, která jí prohrabávala příborník. „Jak chceš,“ opáčila Pinosel. „Ale nebude s tebou žádná legrace. To je typický. S těhotnýma nejni žádná sranda – akorát se naparujou jako boží dary. Kráva nafoukaná –“ „Tyhle nesmysly nepotřebuju. Buggu, odveTte je odsud. Hned.“ Ursto došel k Pinosel a klepl ji do spánku. „Chovej se slušně, ty jedna!“ A znovu se usmál na Seren. „Žárlí, víš. Snažíme se a, ehm, snažíme. Akorát že vona je akorát scvrklej pytel a já na tom nejsem vo moc líp. Měkkej jako cecek, a ani chtíč s tím nic nenadělá. A tak akorát pořád ukapávám.“ Mrkl. „Samo sebou, kdyby to teTka bylo s tebou, no –“ Pinosel frkla. „Tak po takovýmhle pozvání by každá potratila. Těhotná i netěhotná!“ 70
Seren se zamračila na cedu. „To nemůžete myslet vážně!“ „Akvizitor, tihle dva jsou pozůstatky jednoho prastarého panteonu, uctívali je původní obyvatelé osady pohřbené v nánosech pod Lederas. Vlastně Ursto a Pinosel jsou první dva, pán a paní vína a piva. Vznikli v důsledku zrodu zemědělství. Pivo předcházelo chlebu jako první produkt ze zdomácnělých rostlin. Bylo čistší než voda a velice výživné. První víno se vyrábělo z divokých hroznů. Tihle dva jsou živelné síly v historii lidstva. Mezi další patří takové věci jako chov dobytka, první nástroje z kamene, kosti a parohu, zrození hudby a tance a vyprávění příběhů. Umění na skalních stěnách a na kůži. Všechny do jednoho to byly klíčové, závažné okamžiky.“ „A co se jim teda stalo?“ chtěla vědět Seren Pedak. „Dbalá a uctivá účast na jejich aspektech ustoupila zhýralé a lehkomyslné nestřídmosti. Úcta k jejich darům zmizela, akvizitor. Čím sprostší je používání darů, tím pošpiněnější jsou dárci.“ Ursto si říhl. „Nám to neva,“ prohlásil. „Mnohem horší by bylo bejt postavený mimo zákon, páč pak bysme byli zlí, a my nechceme bejt zlý, viT, kašičko sladká?“ „Bráníme se furt,“ prskala Pinosel. „Na, nalej už. Starší?“ „Poloviční dávku, prosím,“ požádal Bugg. „Promiňte,“ zvala se Seren Pedak. „Cedo, právě jsi ty dva opilce vylíčil jako nejstarší bohy ze všech. Jenže Pinosel tě oslovila ‚starší‘.“ Ursto se zachechtal. „Ceda? Vločko obilná, slyšelas to? Ceda!“ Přivlnil se blíž k Seren Pedak. „Ó zakulacená, požehnaná mahybe, my s Pinosel jsme možná starý ve srovnání s takovýma jako ty. Ale proti tomu tady jsme jako děcka! Starší, ano, starší jako starší bůh!“ „Je čas začít slavit!“ zakdákala Pinosel. Šumař se zastavil ve dveřích a zíral na lederského válečníka, stojícího u obrovského stolu. „Pobočnice, tenhle je nově pozvanej?“ „Co prosím, seržante?“ Ukázal. „Králův meč, pobočnice. Byl na vašem seznamu?“ „Ne. Nicméně zůstane.“ Šumař vrhl nešUastný pohled na Flašku a neřekl nic. Flaška si prohlédl čekající skupinku a rychle ji přepočítal. „Kdo schází?“ „Banaschar,“ hlásila Lostara Yil. „Ten už je na cestě,“ sdělila jí pobočnice. „Třináct,“ zamumlal Šumař. „Bohové pod náma. Třináct.“ * * * 71
Banaschar se zastavil v uličce a zvedl oči k obloze. Z různých budov a luceren vyvěralo slabé světlo, ale to nedosahovalo dost vysoko, aby spolklo spršku hvězd. Tolik chtěl odejít z tohoto města. Najít si kopec na venkově, měkkou trávu, kam by si lehl s povoskovanou tabulkou v rukou. Když vyšel měsíc, bylo to už tak dost špatné, ale ta nová hvězdná sbírka ho znervózňovala mnohem víc, pás připomínající čepele mečů, lehce nazelenalý, zvedající se od jihu a protínající staré známé souhvězdí Sáh. Nebyl si jistý, ale měl pocit, že se ty meče zvětšují. Přibližují se. Celkem jich bylo třináct – aspoň tolik jich rozeznal. Mohlo jich být i víc, stále byly příliš slabé, než aby pronikly září nad městem. Banaschar tušil, že skutečný počet je důležitý. Životně důležitý. Ve městě Malaz by nebeské meče ani nebyly vidět. Aspoň prozatím. Meče na obloze, hledáte pozemské hrdlo? Ohlédl se na Blouda. Pokud by na to někdo mohl odpovědět, byl to on. Samozvaný pán destiček. Bůh nešUastné náhody. Mrzký to tvor. Než bezpochyby mocný. „Něco není v pořádku?“ zeptal se Banaschar, protože Bloud byl bledý jako duch a zalitý potem. Chvíli na Banaschara upíral oko, pak pohled odvrátil. „Vaši spojenci mě nezajímají,“ prohlásil. „Ale přišel někdo další, čeká na nás.“ „Kdo?“ Bloud udělal obličej. „Změna plánu. Běž napřed. Já počkám, až se balíček zcela probudí.“ „Dohodli jsme se, že to zastavíš dřív, než to vůbec začne. To bylo všechno.“ „Nemůžu. Ne teT.“ „UjišUoval jsi mě, že dneska v noci nedojde k žádnému násilí.“ „A to by bývala byla pravda,“ sdělil mu bůh. „Jenomže teT se ti někdo postavil do cesty. Vyšachovali tě, Bloude.“ Bohu se v oku mihl záblesk hněvu. „Ne na dlouho.“ „Nepřipustím žádné prolévání krve nevinných – ne mých kamarádů. Klidně si toho svého nepřítele vyřiT, jestli chceš, ale nezemře přitom nikdo jný, rozumíš?“ Bloud vycenil zuby. „Tak aU se mi nepletou do cesty.“ Banaschar po chvíli vykročil, vynořil se vedle budovy a obešel ji k hlavnímu vchodu. Po deseti krocích se znovu zastavil a naposledy si přihnul vína. Přesně to je ta potíž s Paliči mostů, že? Nikdo jim nezabrání, aby se komukoliv pletli do cesty. * * * 72
Když bývalý kněz odešel, Bloud stál v tmavé uličce a čekal. Třináctý hráč v dnešní hře. Kdyby to byl věděl – kdyby byl dokázal proniknout mlhou houstnoucí v té děsivé komnatě a pořádně spočítal přítomné – byl by se otočil a zapomněl na všechny svoje plány. Ne, rovnou by utekl do kopců. Místo toho čekal s touhou po vraždě v srdci. A městské přesýpací hodiny a označené knoty – lhostejné a necitlivé ke všemu krom nevyhnutelného běhu času – se blížily ke zvonění. Zvonění ohlašujícímu příchod půlnoci.
73
KAPITOLA DVĚ Nepřibližuj se, starý brachu, přinášíš-li špatné počasí, byl jsem dole, kde tekla řeka a neteče již více. Vzpomínáš na ten most? Pryč jsou úlomky šedi, rozprášené v písku, nikudy se nedá přejít. Můžeš sledovat tok vody, vinoucí se pomalu do údolí, a konečně najít místo, kde počasí zemře. Uvidím-li tě nablízku, poznám, že tvé vzkříšení nadešlo v slzách stoupajících mi kolem nohou v potemnělé obloze. Kráčíš jako muž se spálenýma očima, šátrající ruce rozpažené. Doprovodil bych tě, jenže řeka nepočká, žene mě do hladového moře pod poletujícími bílými ptáky. NechoT sem, starý brachu, přinášíš-li špatné počasí. Sluneční most Kel Tath tál mezi zetlelými zbytky lodních trámů, vysoký, shrbený, a nebýt jeho rozedraných šatů a dlouhých, ve větru vlajících vlasů, mohl být sochou z vyběleného mramoru, svalenou z mekroského města za ním, která jako zázrakem zůstala stát na bezbarvé spraši. Protože co ho Udinaas pozoroval, muž v dálce se nepohnul.
S
74
Šramot oblázků ohlásil příchod někoho z vesnice, a za chvíli se k němu připojil Onrak T’emlava. Dlouho tam jen mlčky stál. Udinaas si uvědomil, že do tohoto světa netřeba spěchat. Ne že by během svého života nějak chvátal. Dlouho po příchodu sem do Refugia měl pocit, že za sebou tahá řetězy nebo se brodí vodou. Pomalý běh času na tomto místě odolával uspěchané nadutosti a vynucoval si pokoru. A Udinaas dobře věděl, že pokora vždy přichází nezvána, vykopává dveře a bortí zdi. Ohlašuje se ranou pěstí do hlavy a kolenem do moudí. Pochopitelně ne doslova, ale výsledek je stejný. Člověka to srazí na kolena, lapá po dechu a je slabý jako nemocné dítě. A svět stojí, naklání se nad tím hlupákem a pomalu mu hrozí prstem. Opravdu by toho mělo být víc. Kdybych já byl bůh všech bohů, tuhle lekci bych uděloval pořád, tolikrát, kolikrát by bylo zapotřebí. Ale zase, potom bych byl pořádně zaneprázdněný, není-liž pravda. Slunce nad hlavou nehřálo, ohlašovalo příchod zimy. Plecnice říkaly, že v příštích měsících bude hodně sněžit. Uschlé listí, zachycené v zažloutlé trávě na kopci, se třepetalo, jako by se třáslo v ustrašeném očekávání. Udinaas nikdy neměl rád zimu – i v sebemenším chladu přestával cítit ruce. „Co chce?“ zeptal se Onrak. Udinaas pokrčil rameny. „Musíme ho vyhnat?“ „Ne, Onraku, pochybuju, že to bude nutné. Myslím, že prozatím mu není do boje.“ „O tomhle toho víš víc než já, Udinaasi. Ale copak nezavraždil dítě? Nechtěl zabít Trulla Sengara?“ „On zkřížil zbraně s Trullem?“ podivil se Udinaas. „Moc si z toho nepamatuju. Měl jsem plno práce, protože se mě v té chvíli zrovna snažil uškrtit jeden přízrak. No, příteli, už chápu, proč už ho nechceš vidět. Co se Konývky týče, myslím, že to nebylo tak prosté, jak to vypadalo. To děvče bylo už dávno mrtvé, zemřelo ještě předtím, než ji azath osil. Silchas Zmar pouze rozbil skořápku, aby mohl dům zapustit kořeny. Na správném místě ve správný čas, čímž zajistil přežití této říše.“ Imass si ho prohlížel. Mírné hnědé oči měl usazené ve vráskách způsobených zármutkem, dokazujících, že všechno příliš prožívá. Ten zuřivý válečník, který – a to doslova – býval jen kost a kůže, byl nyní zranitelný jako dítě. A to zjevně platilo pro všechny Imassy. „Takže tys to celou dobu věděl, Udinaasi? Jaký osud čeká Konývku?“ „Věděl? Ne. Ale většinu jsem uhádl.“ 75
Onrak zabručel. „Ve svých odhadech se málokdy mýlíš, Udinaasi. Nuže dobrá, běž. Promluv s ním.“ Udinaas se trpce usmál. „Ty taky umíš hádat, Onraku. Počkáš tady?“ „Ano.“ Byl rád, protože i když byl přesvědčený, že Silchas Zmar netouží po násilí, s Bílou vránou nebylo nikdy nic jisté. Pokud by Udinaase zabil jeden z těch naříkajících mečů, aspoň by u toho někdo byl, a na rozdíl od svého syna Ruda Elalleho nebyl Onrak tak bláhový, aby vyhledával pomstu. Jak se tak blížil k tisteandijskému albínovi, bylo stále zřejmější, že se mu od náhlého odchodu z této říše nevedlo dobře. Většinu zbroje měl osekanou, paže holé. Na splétaném límci ohořelé prošívanice měl krvavé skvrny. Po těle měl nové, sotva zahojené šrámy a modřiny připomínající zakalenou vodu pod ledem. Oči měl však stále tvrdé, nepoddajné a rudé jako čerstvá krev. „Toužíš po té staré azathské mohyle?“ zeptal se Udinaas, když se zastavil deset kroků od vyzáblého válečníka. Silchas Zmar si povzdechl. „Udinaasi, už jsem zapomněl, jaké nadání máš, když přijde na slova.“ „Nevzpomínám si, že by to někdy někdo nazval nadání,“ opáčil Udinaas a rozhodl se ignorovat jízlivost, jako by pobyt v této říši otupil jeho prchlivost. „Prokletí, to ano, pořád. Vlastně je div, že ještě dýchám.“ „Ano, to je,“ souhlasil Tiste Andii. „Co chceš, Silchasi Zmare?“ „Putovali jsme spolu dlouhý čas, Udinaasi.“ „Běhali jsme v kruhu, ano. A co z toho?“ Tiste Andii odvrátil zrak. „Byl jsem… oklamán. Vším, co jsem viděl. Nedostatek jasného myšlení. Neuvažoval jsem o tom, že zbytek světa se liší od Lederu… dokud ten svět nedorazil.“ „Lederská verze myšlení je poněkud narcisistická, to je pravda. Vycházejí z toho, že jsou největší hovno na hromadě. Místně řečeno.“ Zmar se zatvářil kysele. „Hovno teT dokonale rozmáznuté podpatkem.“ Udinaas pokrčil rameny. „Dřív nebo později tak skončí každý.“ „Ano.“ Ticho se táhlo a Zmar se Udinaasovi stále odmítal podívat do očí. Udinaas ho chápal, a věděl také, že by se nehodilo dávat najevo radost nad ponížením Bílé vrány. „Stane se Královnou,“ pronesl Silchas Zmar náhle. 76
„Kdo?“ Válečník zamrkal, jako by ho otázka polekala, a pak znovu upřel oči na Udinaase. „Tvému synovi hrozí vážné nebezpečí.“ „Nepovídej.“ „Myslel jsem, že když sem přijdu, budu si s ním moct promluvit. Nabídnout mu své skromné rady, pokud bych nějaké měl.“ Ukázal na místo, kde stál. „Dál už to nejde.“ „A co tě drží?“ Zmar se zatvářil zatrpkle. „V krvi eleintů, Udinaasi, vzbuzuje odpor sebemenší náznak společenství. Nebo spojenectví. Pokud mají Ledeřané v duchu nějakého ascendenta, je to eleint.“ „Aha, chápu. Proto se Rychlýmu Benovi povedlo porazit Sukul Anchadu, Šeltatu Lor a Menandor.“ Silchas Zmar kývl. „Každá z nich chtěla zradit ostatní. Je to vrozená vada. A velice často i osudová.“ Na chvíli se odmlčel. „Jak se ukázalo v případě mém a mého bratra Anomandera. Jakmile v nás převládne dračí krev, rozežene nás. Andarist stál mezi námi, natahoval ruce, chtěl nás udržet při sobě, jenomže naše nově nalezená pýcha ho přemohla. Přestali jsme být bratry. Je tedy div, že jsme –“ „Silchasi Zmare,“ přerušil ho Udinaas, „proč mému synovi hrozí nebezpečí?“ Válečníkovi se zablýsklo v očích. „Moje lekce v pokoře mě málem zabila. Ale přežil jsem. Až nadejde čas na lekci pro Ruda Elalleho, možná nebude mít takové štěstí.“ „Měl jsi někdy dítě, Silchasi? To jsem si myslel. Dávat rady dítěti je jako házet písek na obsidiánovou zeT. Nic se na ní neudrží. Krutá pravda je, že všichni musíme přetrpět své vlastní lekce – nedají se nijak obejít. Svoje jizvy dítěti nedáš – ty přijdou jako sítě, stahující, dusivé, a dítě s nimi zápasí, dokud nepovolí. Bez ohledu na to, jak vznešené jsou tvoje záměry, jediné jizvy, které je něco naučí, jsou ty, které si vyslouží děti samy.“ „Potom tě musím požádat, jako jeho otce, o laskavost.“ „To myslíš vážně?“ „Myslím, Udinaasi.“ Strach Sengar se tohoto Tiste Andii pokusil bodnout do zad, pokusil se vstoupit do stínu Skabandariho Krvookého. Se Strachem bylo těžké vyjít, ale Udinaas, přes všechny své posměšky a trpké vzpomínky na otroctví, ho neměl vyloženě nerad. Ušlechtilost lze obdivovat, i když se s ní nesetkáte tváří v tvář. A taky viděl truchlit Trulla Sengara. „Co ode mě tedy žádáš?“ „Dej mi ho.“ 77
„Cože?“ Tiste Andii zvedl ruku. „Ještě neodpovídej. Vysvětlím ti, co je nezbytné. Povím ti, co přichází, Udinaasi. A až skončím, tak to, myslím, pochopíš.“ Udinaas se roztřásl. A jak Silchas Zmar pokračoval, cítil, jak mu kdysi pevná půda pod nohama neúprosně povoluje. Zdánlivě pomalé tempo zdejšího světa byla jen iluze, přitažlivý klam. Pravda byla taková, že se všechno řítilo střemhlav kupředu, sto tisíc balvanů valících se po úbočí hory. Pravda byla prostě děsivá. Onrak ty dva pozoroval. Rozhovor trval mnohem déle, než čekal, a on byl stále ustaranější. Byl si jistý, že z toho nevzejde nic dobrého. Uslyšel za sebou kašlavé zavrčení a otočil se. Asi sto kroků za ním křižovaly jeho stopu dvě emlavy. Otočily mohutné hlavy s dlouhými tesáky jeho směrem a ostražitě ho pozorovaly, jako by čekaly na svolení – ale z jejich houpavého klusu a stažených pahýlů ocasů poznal, že jsou na lovu. Pocit viny kvůli tomuto záměru byl zřejmě instinktivní, stejně jako jejich bojechtivost. Mohly by zmizet na den nebo na několik týdnů. Potřebovaly něco zabít, když se zima rychle blížila. Onrak se znovu podíval na Udinaase a Silchase Zmara. Ti se mezitím vydali k němu, kráčeli vedle sebe, a Imass dobře viděl, jak je Udinaas schlíplý a zoufalý. Ne, nepřicházelo k němu nic dobrého. Zaslechl za sebou zaškrábání. Emlavy dorazily k místu, kde je stezka odvede z jeho dohledu. Obě vyrazily, aby unikly jeho pozornosti. On je ale nehodlal volat zpátky. Nikdy to nedělal. Byly prostě příliš hloupé, než aby si toho vůbec všimly. Vetřelci se do této říše přihrnuli jako neblahá vlna, dorazili jako předvoj legií chaosu. Změna svět často zabarví odstínem čerstvé krve. Pravdou však bylo, že jediné, co si všichni Imassové přáli, byl mír, potvrzený rituálem života, bezpečného, stabilního a nádherně předvídatelného. Chtěli teplo a kouř z ohnišU, vůni vařeného masa, hlíz a měknoucího morku. Nosové hlasy žen zpívajících cestou za každodenními skromnými povinnostmi. Zvuky vydávané při milování, zpěv dětí. Někdo by mohl pracovat na špičáku z parohu, spirálovitém okraji rozštípnuté dlouhé kosti nebo pazourku. Další by klečeli u potoka, vyleštěnými čepelemi a škrabkami oškrabovali kůže a opodál by jamky v písku označovaly místa, kde jsou zahrabané další kůže. 78
Kdykoliv by se někdo potřeboval vymočit, dřepl by si nad jamku a poslal moč dolů. Kvůli vydělávání kůží. Kmeti by posedávali na kamenech, pozorovali tábor a své příbuzné věnující se své práci a snili o tajných místech a stezkách, otevírajících se za horečného drmolení a bubnování, a o vířících scénách namalovaných na loučí ozářený kámen uprostřed kypící noci, kdy se květy otevírají před očima do spousty barev, kdy se vzory zvedají na povrch a vznášejí se v kouřem zhoustlém vzduchu. Lov a hostina, shromáždění a tvarování. Dny a noci, porody a úmrtí, smích a žal, příběhy vyprávěné a opakované, v němž se mysl otevírá a ukazuje se jako dar všem příbuzným, všem přívětivým, přátelským tvářím. Onrak věděl, že na ničem jiném nezáleží. Pokaždé, když chlácholili duchy, usilovali o ochranu toho drahocenného míru, té dokonalé nepřetržitosti. Duchové předků přebývali nablízku a stáli na stráži nad živými. Vzpomínky vetkávaly vlákna, která všechny svazovala, a když se o vzpomínky podělili, pouta byla ještě pevnější. V táboře za ním se jeho milovaná družka Kilava uložila na měkké kožešiny, protože měla za pár dní porodit jejich druhé dítě. Plecnice jí přinesly dřevěné misky s tukem a chutné ponravy, ze kterých se ještě kouřilo, jak se smažily na plochých kamenech kolem ohniště. A med a čaj z bobulí a kůry. Krmily ji neustále, a budou v tom pokračovat, dokud nezačne rodit, aby měla sílu a zásoby, až je bude potřebovat. Onrak si vzpomněl na večer, kdy šli s Kilavou do domu Seren Pedak v tom podivném poničeném městě Lederas. Když se doslechl o smrti Trulla Sengara, byla to pro něj jedna z nejtěžších chvil jeho života. Ale stát před přítelovou vdovou bylo ještě těžší. Když se na ni podíval, uvnitř se úplně zhroutil a jeho pláč nebyl k utišení. O něco později žasl nad Sereninou zmužilostí, jejím nadpřirozeným klidem, a říkal si, že musela truchlit celé dny a noci po vraždě svého milovaného. Dívala se, jak Onrak pláče, a v očích měla smutek, ale ne slzy. Uvařila čaj a Onrak se zatím choulil v Kilavině objetí. Teprve později začal horovat proti nespravedlnosti, děsivé nesmyslnosti přítelovy smrti. A během té noci, kdy se s ní snažil mluvit o Trullovi – o věcech, které sdíleli od onoho okamžiku křehkého soucitu, kdy se Onrak rozhodl válečníka vysvobodit – si připomněl všechny ty zuřivé bitvy, vzdorovitou obranu a dechberoucí odvahu, což všechno mělo přinést konec, jaký by toho byl hoden, smrt smysluplnou, zářící obětí. A přece je Trull Sengar všechny přežil, všechny do jednoho, a z bolesti a ztráty si vytvořil jakési vítězství. 79
Kdyby byl Onrak tehdy v té krví zacákané pískové aréně, byl by Trullovi hlídal záda. Vrah by se svou krutou zradou neměl naději na úspěch. A Trull Sengar by byl přežil a viděl by své dítě růst v břiše Seren Pedak, a s bázní a úžasem by se stal svědkem té záře v očích akvizitor, jež se cele soustředila do sebe. Takový pocit úplnosti pochopitelně nemohl zažít žádný muž, protože ona se stala nádobou pokračování, obrazem naděje a optimismu pro budoucí svět. A kdyby to Trull mohl vidět – a nikdo si to nezasloužil víc po všech těch bitvách, zraněních a zkouškách a nesmírné samotě, do níž Onrak nikdy nedokázal proniknout – po tolika zradách zůstal hrdý, nepokořený a vydával ze sebe vše, co měl. Ne, na tom nebylo nic spravedlivé. Seren Pedak byla laskavá a velkorysá. Dovolila Kilavě provést obřad zajišUující bezpečný porod. Ale taky dala jasně na srozuměnou, že po ničem jiném netouží a že tuto cestu vykoná sama. A byla i dost silná, aby ji zvládla. Ano, ženy dokážou být děsivé ve své síle a odolnosti. Jakkoliv by byl Onrak rád nablízku Kilavě a zahrnoval ji dary a pochoutkami, jakýkoliv takový pokus by se setkal jen s výsměchem plecnic a výhrůžkou od Kilavy samotné. Musel se naučit udržovat si odstup, když teT byl porod na spadnutí. V každém případě si oblíbil Udinaase. Pravda, jedovaté poznámky pronášel mnohem častěji než Trull a měl sklony k ironii a sarkasmu, protože jinými zbraněmi nevládl. Onrak přesto oceňoval jeho zahořklý důvtip a víc než to, ve své nové roli otce předváděl nečekané schopnosti – Onrakovi neušly a rozhodl se, že až přijde čas, pokusí se je napodobit. Poprvé o tuto příležitost přišel, a jeho prvního syna Ulsuna Prala vychovali jiní, adoptivní strýcové, bratři, tety. Dokonce i Kilava byla většinou pryč. A tak, i když Ulsun skutečně pocházel z jejich krve, patřil mnohem víc svému lidu než svým rodičům. Onrak si namlouval, že v tom je jen trocha smutku, zlomky lítosti, které nějak nedokázaly zapadnout do vzpomínek na rituál existence bez smrti. Tolik se toho změnilo. Svět jako by spěchal kolem, pomíjivý a nepolapitelný, dny a noci mu klouzaly mezi prsty. Občas ho téměř ochromil pocit ztráty, přemáhalo ho trápení při pomyšlení na další okamžik, který pominul, ztratil se za jeho patami. Snažil se, aby mu nic neuniklo, smysly nastražené při každém zpropadeném příchodu, aby mohl strávit, pohltit a těšit se z každé nové chuti, a pak přišla chvíle, kdy ho to přemohlo a on se jen zmítal v oslepující, ohlušující potopě. 80
Příliš mnoho pocitů, přičemž pláč byl zřejmě jeho odpovědí na většinu věcí z jeho smrtelného života – na radost i žal, na dary přijaté i utrpěné ztráty. Možná zapomněl všechny ostatní reakce. Možná se ztratily jako první, jakmile přestal mít čas význam a stal se krutým jako kletba, zanechávají za sebou slzy, vysychající jako poslední. Udinaas a Silchas Zmar se blížili. A Onrakovi bylo opět do pláče. D’rasilhanské pobřeží vypadalo jako ohlodané a shnilé. Kalný příboj plný naplavenin narážel do poTobaných vápencových skal a ponořených písčin zarostlých mangrovy. S každou vlnou se zvedla a klesala pěna barvy světlého masa, a nezdolný štít Tanakalian dalekohledem nad hranicí přílivu viděl půlměsíčité kapsy písku a štěrku, hromádky mrtvých ryb, o něž se prali racci, a ještě něco – bylo to dlouhé, nízké a možná plazí – co se každou chvíli vynořilo z pěny a rozehnalo křičící racky. Tanakalianovi se ulevilo, že na pobřeží není sám. Jak se lišilo od pobřeží, které vídal skoro celý život – tam byla voda hluboká, čistá a nebezpečně studená a každý záliv byl zahalený stíny černých útesů a hustých jehličnatých lesů. Neuměl si ani představit, že takové pobřeží, jaké měl teT před očima, vůbec existuje. Špinavé, páchnoucí, jako přezrálá prasečí kejda. Soudil, že na severovýchodě, pod mladým pohořím táhnoucím se k jihu, se do obrovské zátoky vlévá mohutná řeka. A to bylo divné. Měl pocit, jako by se díval na nějaký obrovský zločin, zásadní nesprávnost šířící se jako otrava krve. „Co si přejete, pane?“ Nezdolný štít odložil dalekohled a zamračil se k severu. „Zamíříme k ústí té řeky, kapitáne. Hádám, že hlavní kanál leží na druhé straně, blíž k východnímu břehu – útesy vypadají strmé.“ „I odtud jsou jasně vidět náplavy těsně pod hladinou,“ ohlásil kapitán a zaváhal. „Mně ale dělají starosti ty, které nevidíme, nezdolný štíte. Dokonce ani nevím, jestli bychom měli počkat na příliv.“ „Nemůžeme odplout dál na moře a pak se přiblížit k východnímu pobřeží?“ „Přímo proti proudu řeky? Možná, ale až se řeka srazí s přílivem, bude ten proud zrádný. Nezdolný štíte, předpokládám, že delegace, kterou hledáme, nejsou námořníci?“ Tanakalian se usmál. „Království od pobřeží odděluje téměř neprostupné pohoří, a dokonce i na vnitrozemské straně pohoří si území nárokují pastevecké kmeny – mezi nimi a Bolkandem panuje mír. Nicméně, abych vám odpověděl, pane, Bolkandové nejsou námořníci.“ 81
„Tedy to ústí řeky…“ „Ano, kapitáne. Díky velkorysé dohodě s D’rasilhany má bolkandská delegace dovoleno utábořit se na východním břehu řeky.“ „Hrozba vpádu dokáže změnit i dávné nepřátele v nejbližší spojence,“ poznamenal kapitán. „Vypadá to tak,“ souhlasil Tanakalian. „Pozoruhodné je ale to, že tato aliance zřejmě vydržela, i když už vpád z Lederské říše nehrozí. Soudím, že se přece jen projevily jisté výhody míru.“ „Myslíte výdělečné.“ „Oboustranně, ano, kapitáne.“ „Musím teT dohlédnout na loT, pane, pokud máme upravit směr k místu přiznání.“ Nezdolný štít kývl, a když kapitán odešel, zvedl znovu k očím dalekohled a opřel se o galionovou figuru na levoboku, aby měl lepší stabilitu. Moře tak daleko v bezejmenné zátoce nebylo příliš rozbouřené, ale brzy se objeví válečné trůny, a on hodlal využít kymácení lodi k tomu, aby lépe prozkoumal útesy na východním pobřeží. Smrtelný meč Krughava zůstávala ve své kajutě. Po svém návratu z návštěvy u pobočnice započal válečný jezdec Run’Thurvian prodlouženou meditaci v ústraní, a byl nyní také v podpalubí. Přítomnost některého z nich by vyžadovala určitou formálnost, která Tanakalianovi šla stále víc na nervy. Chápal, že správné chování je nutné, a znal i břemeno tradice, propůjčující význam všemu, co dělali – a všemu, čím byli – ale on strávil nějakou dobu na velitelské lodi pobočnice, ve společnosti Malažanů. Ti se i ve všeobecné svízelné situaci chovali nenuceně, což nezdolný štít zprvu šokovalo, než pochopil cenu takového chování. Když došlo na boj, o disciplíně Lovců kostí nemohlo být pochyb. Ale pohromadě je držela síla, mající základ v kamarádství, projevovaném během nekonečně dlouhé nečinnosti, jakou musí přetrpět každá armáda. Tanakalian začal nacházet potěšení v jejich ztřeštěném nedostatku etikety, otevřené neúctě a zvláštní zálibě v absurdnu. Možná to byl špatný vliv, jak naznačovalo Run’Thurvianovo lehce nesouhlasné mračení, kdykoliv se Tanakalian pokusil o vlastní ironickou poznámku. Ovšem když došlo na nový nezdolný štít řádu, seznam věcí, ve kterých válečného jezdce zklamal, nebyl právě krátký. Byl totiž příliš mladý, žalostně nezkušený a měl hrozný sklon činit unáhlené soudy – a zvlášU ta poslední vada byla u někoho honosícího se titulem nezdolný štít prostě nepřijatelná. „A také máte příliš čilé myšlení, pane,“ prohlásil válečný jezdec kdysi. „Nezdolný štít nemá konat soudy. Nemá rozhodovat, kdo je 82
hoden vašeho objetí. Ne, pane, avšak vy jste nikdy neskrýval své záliby. To vám přiznávám.“ Vzhledem k okolnostem to od něj bylo velkorysé. Jak loT ztrácela během obratu rychlost, Tanakalian sledoval hrůzu nahánějící pobřeží a zmučené hory – mnohé měly vrcholky zahalené kouřem a ohavnými plyny. Nebylo by dobré, kdyby se ocitli na tom nebezpečném pobřeží, i když vzhledem ke zdejším přirozeným proudům, mířícím od břehu, to bylo nebezpečí velice skutečné. A nezdolný štít dovedlo k dalšímu z těch příšerných soudů, ale v tomto případě na něm nedokázal najít chybu ani sám válečný jezdec. Tanakalian s lehkým úsměvem znovu odložil dalekohled do pouzdra z tulení kůže, jež měl zavěšené pod levým ramenem. Sestoupil z přední nástavby a zamířil do podpalubí. Aby bezpečně propluli do ústí řeky, budou potřebovat Run’Thurviana a jeho kouzla. Tanakalian usoudil, že je to dostatečné ospravedlnění k tomu, aby válečného jezdce vyrušil z meditace, do níž byl pohroužen už několik dní. Run’Thurvian si sice cenil svého práva na samotu a naprosté odloučení, ale jistým nezbytnostem se nemohl vyhýbat ani válečný jezdec řádu. Kromě toho starci pobyt na čerstvém vzduchu prospěje. Velitelská loT byla v zálivu sama. Zbývajících čtyřiadvacet použitelných válečných trůnů zaujalo postavení na otevřeném moři. Bez problémů vydrží cokoliv, co na ně jižní oceán vrhne, pochopitelně kromě tajfunu, ale období tajfunů už podle místních navigátorů pominulo. Protože Zuřivého vlka přenechali pobočnici, sloužila nyní jako vlajková loT řádu Listral. Nejstarší loT flotily – od položení jejího kýlu uplynulo už skoro čtyřicet let – a byla poslední z první řady trimaránů, již zastaralého stylu. To propůjčovalo lodi zuřivý vzhled, protože každá viditelná píT železného dřeva byla vyřezaná do podoby vrčící vlčí hlavy a prostřední trup byl vytvarovaný jako vlk ve skoku, ze tří čtvrtin ponořený, takže pěna vyhazovaná přídí se čeřila v rozevřené, zubaté tlamě. Tanakalian loT miloval, dokonce i starobylou řadu kajut otočených dovnitř a lemujících první úroveň podpalubí. Listral mohla nést jen polovinu pasažérů oproti válečným trůnům druhé a třetí řady. Zároveň však byly kajuty poměrně prostorné, vlastně téměř přepychové. Obydlí válečného jezdce zabíralo poslední dvě kajuty na pravoboku. Ve stěně mezi nimi byly nyní úzké, nízké dveře. Kajuta na zádi sloužila Run’Thurvianovi jako soukromá rezidence, ta na přídi byla 83
vysvěcena jako vlčí chrám. Jak čekal, našel ho Tanakalian klečet se skloněnou hlavou před dvouhlavým oltářem. Ale něco nebylo v pořádku – ve vzduchu páchlo ohořelé maso a spálené vlasy a Run’Thurvian, zády k Tanakalianovi, se nepohnul, když sem nezdolný štít vrazil z chodby. „Válečný jezdče?“ „Nepřibližujte se,“ zachraptěl Run’Thurvian hlasem, který byl změněný téměř k nepoznání. A Tanakalian už zaslechl i jeho zoufalé lapání po dechu. „Nemáme moc času, nezdolný štíte. Já… soudil… že mne nikdo nebude rušit, bez ohledu na to, jak dlouho budu nepřítomen.“ Kašlavý, hořký smích. „Zapomněl jsem na vaši… troufalost, pane.“ Tanakalian popošel o krok blíž. „Pane, co se stalo?“ „Necho:te blíž, prosím vás!“ zasupěl válečný jezdec. „Musíte vyřídit má slova smrtelnému meči.“ Na leštěné dřevěné podlaze kolem klečícího muže se cosi lesklo, jako kdyby z něj něco vytékalo na všechny strany – ale nebyla tu cítit moč, a tekutina, ač hustá jako krev, měla ve slabém světle lucerny zlatou barvu. Při pohledu na to se Tanakaliana zmocnil opravdový strach a slova válečného jezdce k němu stěží pronikla přes hlasité bušení srdce. „Válečný jezdče –“ „Vydal jsem se daleko,“ vykládal Run’Thurvian. „Pochyby… rostoucí neklid. Poslouchejte! Není taková, jak jsme si mysleli. Dojde ke… zradě. VyřiTte to Krughavě! Přísaha – udělali jsme chybu!“ Louže se zvětšovala, hustá jako med, a válečný jezdec jako by se zmenšoval a propadal do sebe. On umírá. U vlků, on umírá. „Válečný jezdče,“ vyhrkl Tanakalian a s námahou potlačil děs a polykal, aby zahnal hrůzu z toho, co měl před očima, „přijmete mé objetí?“ Smích, který si našel cestu ven, zněl, jako by probublal blátem. „Ne. Nepřijmu.“ Nezdolný štít se ohromeně zapotácel. „Vy… vy nejste… způsobilý. Nikdy jste nebyl – další z Krughaviných omylů v… v úsudku. Zklamal jste mne a stejně tak zklamete ji. Vlci nás opustí. Přísaha je zrazuje, rozumíte? Viděl jsem naši smrt – toho zde před vámi i těch, kdo přijdou po něm. Vaši, Tanakaliane. I smrtelného meče a všech bratrů a sester Šedých přileb.“ Zakašlal, a v křeči z něj něco vystříklo až na oltář, jakási tekutina s chuchvalci, které klouzaly v záhybech kamenné srsti na vlčích krcích. Klečící člověk se sesul a uprostřed se přehnul do neuvěřitelného úhlu. Zvuk, jaký vydalo jeho čelo při nárazu na podlahu, připomínal 84
rozkřápnutí vajíčka. Navíc kost v těch místech není příliš odolná, takže se mu zbortilo i čelo. Tanakalian zíral. Přitáhlo ho to blíž. Uviděl vodnaté pramínky vytékající ze zničené hlavy válečného jezdce. Ten člověk se prostě… roztekl. Jeho šedá hmota se vařila a řídla do průhledných pramínků tuku. Tanakalian chtěl zařvat hrůzou, ale zmocnil se ho silnější děs. Nechtěl přijmout mé objetí. Řekl, že jsem ho zklamal. Řekl, že je zklamu všechny. Zrada? Ne, tomu nemůžu uvěřit. Neuvěřím. Třebaže věděl, že Run’Thurvian je mrtev, promluvil na něj. „Byl to váš neúspěch, válečný jezdče, ne můj. Tak vy jste se vydal daleko, co? Soudím… že ne dost daleko.“ Odmlčel se a snažil se potlačit třes, který se ho zmocnil. „Válečný jezdče. Pane. Těší mě, že jste nepřijal mé objetí, protože teT vidím, že jste si ho nezasloužil.“ Ne, nebyl obyčejný nezdolný štít jako všichni před ním, všichni, kdo žili a zemřeli pod tíhou toho titulu. Pasivní přijetí ho nezajímalo. Byl ochoten na sebe brát lidskou bolest, to jistě, ale ne bez rozmyslu. Nakonec i já jsem smrtelný člověk. A právě ze své podstaty dokážu zvažovat své názory na to, co má cenu. A co ji nemá. Ne, nebudu jako ostatní nezdolné štíty. Svět se změnil – a my se musíme změnit s ním. Musíme se změnit, abychom mu mohli čelit. Hleděl na hromádku, jež zbývala z válečného jezdce Run’Thurviana. Přijde šok. Zděšení a tváře zkřivené šíleným strachem. Řád bude uvržen ve zmatek, a bude na smrtelném meči a nezdolném štítu, aby loT ukormidlovali do doby, než bude z řad bratrů a sester jmenován nový válečný jezdec. Naléhavějším problémem ale podle Tanakaliana bylo, že během plavby kanálem nebudou mít kouzelnou ochranu. Podle jeho odhadu – v této chvíli otřeseného – to byla neodkladná zpráva. Smrtelný meč bude muset počkat. Stejně jí neměl co říct. „Objal jsi našeho bratra, nezdolný štíte?“ „Samozřejmě, smrtelný meči. Jeho bolest je te: ve mně, stejně jako jeho spása.“ Mysl tvaruje svoje zvyky a zvyky tvarují tělo. Celoživotní jezdec bude mít nohy do O, námořník bude stát rozkročený i na pevné zemy. Ženy, které si na prst natáčejí pramínky vlasů, začnou časem sedět s hlavou nakloněnou na stranu. Někteří ustaraní lidé skřípou 85
zuby a během let jim zesílí žvýkací svaly a stoličky si obrousí na hladké pahýly zcela bez hrbolků a korunek. Stráž Yedan Derryg se zatoulal na kraj vody. Noční obloha, důvěrně známá tomu, kdo svůj celý život soustředí na tuto pozdní chvíli předcházející východu slunce, se mu ukazovala cizí, protivně zbavená předvídatelna, známa, a jeho žvýkací svaly rytmicky, bez ustání pracovaly. Na klidné hladině zálivu se vznášely odražené šmouhy nazelenalých komet, připomínající průzračné, zářící duchy, mající ve zvyku táhnout se v brázdách za loděmi. Na obloze byli cizinci. Noc za nocí se přibližovali, jako by je někdo povolal. Rozmazaný měsíc zapadl, což byla úleva, ale Yedan stále viděl nepokojné chování přílivu – věci, které bývaly samozřejmé, samozřejmými být přestaly. Starosti si tedy dělal oprávněně. K pobřeží se blížilo utrpení a Třasové nebudou ušetřeni. Věděla to i Šero, a Yedan viděl sílící obavy v uslzených očích čarodějek a zaklínačů, až začal mít podezření, že vycítili příchod něčeho nesmírného a děsivého. Žel, společné obavy nepřinesly obnovenou snahu o spolupráci – politický zápas mezi nimi zůstal, ba ještě zesílil. Hlupáci. Yedan Derrig nebyl zrovna upovídaný. Měl v hlavě tak sto tisíc slov, která dokázal donekonečna přeskládávat, ale to neznamenalo, že by se namáhal vyslovit je nahlas. Podle něj to nemělo příliš velký smysl, a podle jeho zkušeností se s rostoucí složitostí zhoršovalo chápání – i když soudil, že se nejedná o selhání komunikačních schopností, nýbrž že jde o možnosti a kapacitu. Lidé přebývají v bažinách pocitů, lepících se jako bláto na každou myšlenku, čímž se zpomaluje myšlení a myšlenky v něm ztrácejí tvar. Vnitřní disciplína, nutná k tomu, aby se člověk od takových těžkopádných návyků oprostil, byla obvykle příliš drastická a náročná, prostě příliš namáhavá. Navíc panovala silná neochota do toho vložit nezbytnou námahu. A taky měl mnohem krutější názor, mající co do činění s poznáním, že na světě existuje mnohem víc hlupáků než chytrých lidí. Potíž spočívala ve vrozené šikovnosti, s níž hlupáci svou hloupost zakrývali. Pravda se zřídkakdy projevovala v upřímném zamračení či vážném svraštění obočí. Místo toho se obvykle prozradila zábleskem podezíravosti, náznakem nedůvěry v bezmyšlenkovitém odmítnutí či zcela zvráceně mlčením, majícím naznačit hluboké zamyšlení, které ale ve skutečnosti neexistovalo. Yedan Derryg na takové hry neměl čas. Hňupa vycítil na padesát kroků. Sledoval jejich mazané vytáčky, naslouchal jejich vychloubání 86
a pořád dokola se divil, proč nikdy nedokážou pochopit, že energie vynakládaná na zakrývání vlastní hlouposti by jim mnohem víc prospěla, kdyby ji vědomě věnovali na využití toho mála důvtipu, který měli. Pochopitelně pokud takové zlepšení bylo vůbec možné. Ve společnosti existovala spousta mechanismů určených k tomu, aby zakrývaly, ba dokonce rozmazlovaly myriádu hlupáků, zvlášU proto, že jich obvykle byla většina. A navrch k těmto mechanismům také člověk narážel na různé pasti a léčky, všechny do jednoho vytvořené k tomu, aby vyhmátly a zničily chytré lidi. Nakonec žádný argument, byU by byl sebegeniálnější, nepřemůže nůž vražený do slabin. Nebo popravčí sekeru. A krvežíznivost davu je vždycky hlasitější než osamělý hlas rozumu. Yedan Derryg věděl, že skutečné nebezpečí představují skrytí podvodníci – ti, kteří dokážou zahrát hlupáky, přičemž ale jsou natolik mazaní, aby, ač omezení na okamžité uspokojení z vlastního postavení, vykazovali velkou obratnost při využívání jak hlupáků, tak i chytrých lidí. Právě ti hladovějí po moci a většinou ji také dokážou získat. Žádný génius samozřejmě dobrovolně nepřijme skutečnou moc, protože velmi dobře zná její nebezpečné kouzlo. A hlupák ji nedokáže úspěšně držet dlouho, leda když se spokojí s tím, že je něčí figurkou, v kterémžto případě je moc, kterou vládne, pouhou iluzí. Když se dá dohromady menší horda takových skrytých podvodníků – těch s průměrnou inteligencí, obratnou zákeřností a mamonářskou ctižádostí – máte zaděláno na pořádné problémy. Skvělý případ byl k vidění v kovenu čarodějnic a zaklínačů, kteří donedávna vládli Třasům – nakolik lze vládnout rozprášenému, zpustlému a deprimovanému lidu. Se skřípáním zubů si Yedan Derrig přidřepl. Od špiček bot mu odbíhaly vlnky a s bubláním se vsakovaly do jamek v měkkém písku. Paže se mu chvěly, svaly měl rozbolavělé únavou. Slaná voda mu nedokázala vypláchnout z chřípí ten zápach. Za ním, ve špinavých chatrčích za bermou, se probudily hlasy. Slyšel, jak kdosi míří na břeh, zřejmě se potácel. Přicházel blíž. Yedan natáhl ruce, aby mu je omývala studená voda, a to, co bylo průzračné, bylo náhle zakaleno tmavými květy. Díval se, jak vlny něžně klouzají po břehu a odnášejí skvrny, a v duchu pronesl modlitbu. Toto do moře, toto od pobřeží, toto dávám upřímně, dokud voda nebude zas čistá. 87
Došla k němu. „Ve jménu Prázdného trůnu, Yedane, co jsi to udělal?“ „Inu,“ odvětil na sestřinu zhrozenou nevíru, „zabil jsem všechny až na ty dvě, má královno.“ Obešla ho, vstoupila do vody, až stála před ním, položila mu dlaň na čelo a zatlačila, aby mu viděla do tváře, aby se mu mohla podívat do očí. „Ale… proč? Myslel sis, že je nezvládnu? Že je nezvládneme?“ Pokrčil rameny. „Chtěli krále. Takového, který by tě ovládal. Takového, kterého by zase mohli ovládat oni.“ „A tak jsi je zavraždil? Yedane, z dlouhé chýše se stala jatka! A opravdu si myslíš, že to, co jsi spáchal, dokážeš smýt z rukou? Právě jsi zavraždil osmadvacet lidí. Třasů. Mých lidí! Starců a stařen! Ty jsi je pobil!“ Zamračil se na ni. „Má královno, já jsem Stráž.“ Zírala na něj a on jasně poznal její výraz. Byla přesvědčená, že se její bratr zbláznil. V hrůze se odtahovala. „Až se vrátí Pully a Skwish, zabiju je taky,“ prohlásil. „To neuděláš.“ Poznal, že rozumný rozhovor se sestrou není možný, ne v této chvíli, kdy se z vesnice nesl stále silněji zděšený, žalostný křik. „Má královno –“ „Yedane,“ vyjekla. „Copak nechápeš, co jsi udělal mně? Neuvědomuješ si, jakou ránu jsi mi zasadil – když jsi něco takového provedl mým jménem…“ Zřejmě nedokázala větu dokončit. V jejích očích zahlédl slzy. Pak její pohled zamrzl a tón ztvrdl, když promluvila. „Zbývají ti dvě možnosti, Yedane Derrigu. Zůstaneš a budeš předán moři. Nebo přijmeš vyhnanství.“ „Jsem Stráž –“ „Potom tedy budeme k noci slepí.“ „To nelze dopustit,“ namítl. „Hlupáku – nedal jsi mi na vybranou!“ Pomalu se narovnal. „Potom tedy přijmu moře –“ Obrátila se k tmavé vodě. Ramena se jí třásla, sklonila hlavu. „Ne,“ vypravila ze sebe ochraptěle. „Vypadni odsud, Yedane. JeT na sever, do starých edurských zemí. Nepřijmu jedinou další smrt mým jménem – ani jedinou. Bez ohledu na to, jak bude zasloužená. Jsi můj bratr. Běž.“ Věděl, že ona mezi podvodníky nepatří. Ani mezi hlupáky. Vzhledem k nekonečnému nepřátelství ze strany kovenu měla menší moc, než její titul hlásal. A možná, jak už byla Yan Tovis inteligentní, se s tím omezením prostě spokojila. Kdyby byli čarodějnice a zaklínači 88
moudří a rozvážní a rozpoznali nebezpečné vábení ctižádosti, klidně by nechal všechno při starém. Jenomže je rovnováha nezajímala. Chtěli to, co ztratili. Nevykazovali inteligenci, jakou situace vyžadovala. Proto je odstranil, a nyní vládla sestra absolutní mocí. Pochopitelně z toho byla rozrušená. Říkal si, že nakonec pochopí, co bude nezbytné. Zejména jeho návrat jako Stráže, aby vyrovnával její potenciálně neomezenou moc. Bude muset být trpělivý. „Poslechnu tě,“ pravil. Neobrátila se, a tak Yedan Derryg kývl a vydal se podél pobřeží k severu. Koně a soumara nechal uvázané o dvě stě kroků dál, těsně nad hranicí nejvyššího přílivu. Jednou z jistých měřítek inteligence ostatně je přesné předvídání následků. Pocity vybuzené k životu dokážou člověka utopit stejně snadno jako příboj, a on nehodlal přispívat k jejím nesnázím. Brzy vyjde slunce, ale protože se blížil déšU, jeho planoucí oko nejspíš nebude vidět dlouho, a na Třasy se brzy přiřítí nepřítomnost více než dvou desítek bezostyšných vznikajících tyranů jako závan svěžího větru. Noční oblohou se hnali cizinci, a pokud měli mít Třasové aspoň nějakou naději na přežití toho, co se blížilo, muselo se s politikou zrady zamést. S konečnou platností. A to nakonec byla jeho zodpovědnost. Možná sestra zapomněla nejstarší přísahy poutající Stráže. On ale ne. A tak udělal, co bylo nutné. Nijak ho to netěšilo. Jistě, přineslo mu to uspokojení, jaké by cítil každý moudrý, inteligentní člověk, jemuž by se podařilo smést hejno krátkozrakých žraloků, čímž by vyčistil vodu. Uspokojení však nikoliv. Jak tak kráčel podél vody, pevnina napravo začínala světlat. Moře nalevo však zůstávalo tmavé. Občas byla hranice mezi těmi dvěma prostě příliš tenká. Pully přešlápla a zadívala se do jámy. V díře se hemžily stovky hadů, zprvu netečných, ale jak se den oteploval, kroutili se jako červi v otevřené ráně. Zatahala se za nos, který ji začínal svrbět pokaždé, když se vrátila ke svému zlozvyku hryzání rtů, ale svrbění nepřestávalo. Což pochopitelně znamenalo, že si dál ohryzávala svraštělé chlopně zakrývající zbývající zuby. Stárnutí je bída. Nejdřív se vytáhne kůže. Pak se do celého těla 89
rozleze bolest, i na místa, která ani neexistují. Píchání, hlodání a křeče, a celou dobu se stále vytahuje kůže, vrásky se prohlubují, záhyby se skládají a veškerá krása mizí. Rytmický pohyb pevného zadku, nevinnost širokých cecků. Tvář dosud schopná snášet počasí, rty dosud sladké a měkké jako vaky tuku. Všechno pryč. Zbyla jen mysl, která se sama viděla stále mladá, s budoucností před sebou, lapená v pytli volného masa a křehkých kostí. Nebylo to spravedlivé. Znovu se zatahala za nos ve snaze získat zpět cit. A to byla další věc. Nesprávné části pořád rostly. Uši a nos, bradavice a mateřská znaménka, všude rašily chlupy. Tělo zapomnělo na svá vlastní pravidla, maso zhlouplo a bystrá mysl mohla jen lkát, ale nic skutečného se nikdy nezměnilo, leda k horšímu. Rozkročila se a na kamenitou hlínu vyslala proud moči. Dokonce i obyčejné věci začínaly být míň předvídatelné. Ach, stárnutí je opravdu hrozné. Mezi hemžícími se hady se objevila hlava Skwish a zamrkala. „Jo,“ řekla Pully, „jsem pořád tady.“ „Jak dlouho?“ „Den a noc a teT je ráno. Dostalas, cos potřebovala? Všecko mě bolí.“ „A já mám spominky, jaký sem nikdá nechtěla.“ Skwish se hrabala z hromady hadů, jimž to příliš nevadilo, nebo si jí spíš nevšímali, jak se soustředili na šílené páření, které snad mělo trvat věčně. „Na to, co asi potřebujem, esli ráčíš?“ „Možná.“ Skwish natáhla ruku a Pully jí pomohla z jámy. „Ty, ty seš teda uleželá, ženská. Hadí moč a bílý mlíčí, ty budeš mět vajíčka aji v uších.“ „Na putování je to studenej duch, Pully, a už to nikdá neudělám, takže eslivá smrdim, je to nejmenči z našich problémůch. Cha, potřebuju se namočit v moři.“ Vydaly se k vesnici na pobřeží, vzdálené půlden cesty. „Cestovalas daleko, co, Skwish?“ „Je to zly a je to zly, Pully. Studená krev na východě, kerou žádny slunce nezahřeje. Vidím, jak se dolu valej černý mračna, železnej déšU a rány v zemi. Vidim, jak hvězdy mizej a inak nic než zelenou záři a ty zelený záře sou taky studeny, studeny jako východni krev. Všecko vzcházi akorát z jedný jediny haluze, viš. Jediný haluze.“ „Takže sme hádaly správně, a až příště Šero zaštěká vo stěhováni Třasůch dál vod břehu, můžeš ji vodrovnat. Pak budem hlasovat a šupem ji vyženem. Ji i Stráže.“ Skwish kývla a snažila se z vlasů dostat chuchvalce hadího sper90
matu, ale bez většího úspěchu. „Dostane, co si zaslouži, Pully. Třasové měli dycinky jasno. Nemůžeš kolem sebe mlátit pořád dokola a myslet si, že svět ti to nevráti. Dokud se břeh nerozbije, a že se rozbije, a až se rozbije, my se utopime. Viděla sem prach, Pully, ale nebyla to suchá hlína. Byly to vločky kosti a kůže a snů a zrnek prachu, jaky překvapeni, ha! Sme v takovym loji, sestro, že se můžem akorát smát a vtančit do moře.“ „To pro mě dobry,“ zabručela Pully. „Mám tolika bolesti, že bysem mohla bejt ztělesněnim samotny bolesti.“ Dvě třasské čarodějky – poslední přeživší, jak měly brzy zjistit – vykročily směrem k vesnici. Vezměte jiskřivě planoucí rámě slunečního ohně, dodejte mu tvar, vlastní život, a ze slabě chladnoucího zjevení by se mohl vynořit někdo jako Rud Elalle, nevinně mrkající, aniž by tušil, že vše, čeho se dotkne, by mohlo vybuchnout v ničivých plamenech – pokud by měl něco takového v úmyslu. A Udinaas, jako jeho mentor, měl neustále na paměti jedinou věc: bez ohledu na to, co uděláš, nesmíš ho rozzlobit. Uvědomoval si, že potenciál je občas síla, které je lepší se vyhnout, protože potenciál, který cítil ve svém synovi, nebyl právě požehnáním. Bezpochyby každý otec zažil podobný záblesk oslepující, spalující pravdy – chvíli, kdy vycítil synovu bezprostřední převahu, aU už fyzickou, nebo její ne tak zjevně násilný příslib. Nebo to možná bylo spíš vzácné, vykouzlené okolnostmi. Nakonec ne každého otce syn se dokázal popustit do dračí podoby. Ne každého otce syn měl v očích zlatou imanenci úsvitu. Něžná nevinnost Ruda Elalleho byla měkkým pláštěm zakrývajícím obludnou povahu, a to byl neodvratitelný fakt, nápis vypálený do synovy krve. Silchas Zmar o tom mluvil s vědoucím výrazem a bolestnou pravdou. Blížící se žeň eleintů, úrodná krutost snažící se jen uspokojit sama sebe – považující svět (jakýkoliv svět, každý svět) za krmiště, a v nafouklém přebytku čekal příslib uspokojení. Málo bylo těch se zkaženou krví, jimž se podařilo překonat vrozenou megalomanii. „Ach, Udinaasi,“ řekl Silchas Zmar. „Můj bratr, snad, Anomander. Osserk? Možná, a možná ne. Kdysi tu byl jeden kostěj… a jaghutský převtělenec. A hrstka dalších – jejichž eleintí krev byla řidší – a proto jsem vkládal naděje do Ruda Elalleho, Udinaasi. Je třetí generací – copak se nepostavil vůli své matky?“ Inu, povídalo se, že to udělal. 91
Udinaas si přetřel obličej. Znovu se podíval na chýši s kostrou z klů a přemýšlel, zda by měl zajít dovnitř a to jednání okamžitě ukončit. Silchas Zmar se přece jen nepočítal mezi ty, kdo ovládali svou dračí krev. Ždibec upřímnosti, bezpochyby vytržený z rány zasazené pokorou. To jediné Udinaase zadrželo. Onrak, dřepící vedle něj a zahalený kouřem z ohniště, si dlouze vydechl, až mu vzduch zahvízdal v nose – když si nos zlomíte víckrát, každý dech bude utrápenou muzikou. Aspoň tak to platilo pro tohoto válečníka. „Myslím, že ho vezme.“ Udinaas kývl, nevěřil si natolik, aby promluvil. „Jsem… zmatený, příteli. Divím se, že jsi dovolil toto… setkání. Že se sám omluvíš a nebudeš nic namítat proti tomu pozvání. Ta chýše může být místem plným lží, Udinaasi. Co zabrání Bílé vráně, aby tvému synovi nabídl sladký doušek strašlivé moci?“ V Onrakově hlase zaznívala upřímná obava, která si zasloužila víc než jen mlčení. Udinaas si znovu přetřel obličej a nevěděl, co má znecitlivělé víc – tvář či ruce. A rád by věděl, proč mu právě tohle připadá tak důležité. „Kráčel jsem říší Starvald Demelain, Onraku. Mezi kostmi bezpočtu mrtvých draků. V bráně byly mrtvoly navršené jako mouchy na okenním parapetu.“ „Mají-li eleinti skutečně v povaze touhu po sebezničení, nebylo by lepší Ruda před takovou charakterovou vadou chránit?“ zkoušel to Onrak. „Pochybuju, že by to pomohlo,“ opáčil Udinaas. „Dokážeš snad změnit povahu, Onraku? Lososi se každý rok vracejí z moře a tlačí svá umírající těla proti proudu, aby našli místo, kde se narodili. Staří renagové opouštějí stáda, aby mohli zemřít mezi kostmi svých druhů. Bhederini táhnou každé léto do srdce planin a každou zimu se vracejí na kraj lesa –“ „Všechno to jsou jednodušší tvorové –“ „A znal jsem otroky v hirotské vesnici – bývalé vojáky, kteří se trápili a chřadli, protože věděli, že existují bojiště – místa, kde poprvé prolévali krev – která už nikdy neuvidí. Toužili po návratu, chtěli se procházet po těch pláních, kde se zabíjelo, postát u mohyl vyplněných kostmi padlých druhů a přátel. Chtěli vzpomínat a plakat.“ Udinaas potřásl hlavou. „Zase tolik se od zvířat žijících na našem světě nelišíme, Onraku. Jediné, čím se opravdu odlišujeme, je naše schopnost odmítat pravdu – a v tom jsme zatraceně dobří. Losos se totiž neptá, proč touží po návratu. Tenag a bhederin nepochybují o tom, co je pohání.“ „Potom tedy odsoudíš syna ke zkáze?“ 92
Udinaas vycenil zuby. „Není na mně o tom rozhodovat.“ „A Silchas Zmar může?“ „Může se zdát, že jsme tady chránění, Onraku, ale to je jenom iluze. Ulsun Pral, ty, všichni tví lidé – zdejší život, celý zdejší svět vznikl z vaší vůle. A azath u brány – ten vás poutá k vašemu přesvědčení. Toto místo, jakkoliv je kouzelné, zůstává vězením.“ Frkl. „Měl bych ho sem připoutat? Smím? Opovážím se? Zapomínáš, že jsem bývalý otrok.“ „Příteli, já mohu volně putovat do jiných říší,“ namítl Onrak. „Jsem z masa a kostí. Jsem celý. To je pravda, ne?“ „Pokud bude toto místo zničeno, opět se staneš T’lan Imass. Tak se tomu říká, že? Nesmrtelné kosti a vyschlé maso? Zdejší kmen se obrátí v prach.“ Onrak na něj zíral hrůzou naplněnýma očima. „Jak tohle víš?“ „Nemyslím si, že Silchas Zmar lže. Zeptej se Kilavy – vídám v jejích očích jistý pohled, zvlášU když tu je na návštěvě Ulsun Pral nebo když sedí vedle tebe u ohně. Ona to ví. Nedokáže zdejší svět ochránit. Tomu, co přichází, neodolá dokonce ani azath.“ „Potom jsme k záhubě odsouzeni my.“ Ne. Je tu Rud Elalle. Je tu můj syn. „A tak pošleš svého syna pryč, aby mohl žít,“ poznamenal Onrak po dlouhé odmlce. Ne, příteli. Pošlu ho pryč… abych vás všechny zachránil. Jenže to nemohl vyslovit nahlas, nesměl to odhalit. Protože už Onraka dobře znal, stejně jako Ulsuna Prala a všechny ostatní zde. Oni by nepřijali ani vyhlídku na takovou oběU – nedovolili by, aby Rud Elalle riskoval život kvůli nim. Ne, oni by přijali svou záhubu bez rozmýšlení. Ano, Udinaas tyto Imassy znal. Nebyli takoví kvůli pýše. Byl to soucit. Tragický soucit, ochotný obětovat sám sebe a oběU považuje za jedinou možnou volbu, takže to vlastně žádná volba není, volbu, kterou je třeba přijmout bez zaváhání. Lepší je držet strach a naděje a všechno to ostatní v sobě. Co mohl dát Onrakovi teT, v této chvíli? To právě nevěděl. Další odmlka, než Imass opět promluvil. „Potom je vše v pořádku. Chápu a schvaluji. Není důvod, proč by měl zemřít s námi. Opravdu žádný důvod, proč by měl být svědkem, až k tomu dojde. Ušetříš ho tím žalu, nakolik je něco takového možné. Ale není přijatelné, abys náš osud sdílel ty, Udinaasi. I ty musíš opustit zdejší říši.“ „Ne, příteli. To nepůjde.“ „Tvůj syn tě stále potřebuje.“ Ach, Rud vás miluje všechny, Onraku. Skoro tolik, kolik miluje mě, 93
jak se zdá. Přesto tu zůstanu, abych mu připomněl, co se snaží zachovat. „Tam, kam se Silchasem Zmarem půjdou, je následovat nemůžu,“ vysvětloval. A pak zabručel a trpce se na Onraka usmál. „Kromě toho, tady a jen tady ve tvé společnosti – ve společnosti všech Imassů – jsem téměř spokojený. Toho se dobrovolně nevzdám.“ Za vemlouvavými lžemi se dá skrýt tolik pravd. Ačkoliv byl důvodem klam, pocity pečlivě naskládané uvnitř však klamné nebyly. Je o tolik snazší uvažovat jako tenag či bhederin, říkal si. Pravda odshora dolů, pevná a čistá. Ano, to by opravdu bylo jednodušší. Z chýše se vynořil Rud Elalle a po chvíli jej následoval i Silchas Zmar. Udinaas ze synova výrazu poznal, že jakékoliv formální loučení by bylo příliš obtížné. Lepší bude provést to s co nejmenšími okolky. Vstal a Onrak ho napodobil. Ostatní stáli opodál, pozorní, protože je instinkty upozornily, že se děje něco vážného a pozoruhodného. Úcta a zdvořilost je držely stranou. „Měli bychom být… nenucení,“ prohodil Udinaas potichu. Onrak kývl. „Pokusím se, příteli.“ Žádný pokrytec to tedy není. Je míň člověkem, než vypadá. To jsou ostatně všichni. „Příliš si to bereš,“ poznamenal Udinaas, jak nejpřívětivěji dokázal, protože nechtěl být pichlavý. Onrak si ale otřel tváře a beze slova kývl. Tolik k nenucenosti. „PojT se mnou, příteli. Ani Rud nevydrží tvoje dary.“ A společně zamířili k Rudovi Elallemu. Silchas Zmar poodešel stranou a čekal na svého nového svěřence. Jen to procítěné loučení sledoval zpovzdáli. Oči měl jako krvavé klouby. Smrtelný meč Krughava Tanakalianovi připomínala jeho dětství. Klidně mohla vyjít z libovolné pověsti, které slýchal stočený pod kožešinami. Všechno to byla dechberoucí dobrodružství velkých hrdinů s ryzím srdcem, smělých a silných, kteří vždycky věděli, kdo si zaslouží ránu mečem, a kteří se mýlili pouze v tom, komu důvěřovali – až do dramatického vyvrcholení, kdy byla odhalena pravda o zradě a podobně a viník byl příkladně potrestán. Jeho dědeček vždycky věděl, kdy má zesílit hlas, kdy se odmlčet, aby napětí narostlo, kdy zašeptat nějaké hrozné odhalení. To vše k radosti vykuleného dítěte, než usnulo. Krughava měla vlasy barvy železa, oči se jí leskly jako jasná zimní 94
obloha a tvář jako by měla vytesanou ze zánických útesů. Její tělesná síla odpovídala síle vůle, která snad ani nepodléhala světským silám. Povídalo se, že ač jí táhne na padesátku, nikdo z řádu se jí nevyrovná v boji s dvacítkou zbraní, od stahovacího nože po motyku. Když ji oslovil válečný jezdec Run’Thurvian a mluvil o snech a zásadních vizích, bylo to jako třísky na podpal do ohně Krughaviny neochvějné cílevědomosti, a jak se ukázalo, i jejího přesvědčení o bezprostředním povýšení do role hrdinky. Příšerné podrobnosti dospělého jemnocitu přežije jen málo z dětských názorů, a ačkoliv se Tanakalian stále považoval za mladého, dosud čekajícího na moudrost, už viděl dost, aby pochopil skutečnou hrůzu číhající pod zářivým povrchem samozvané hrdinky, známé všem jako smrtelný meč zánických Šedých přileb. Dokonce začínal tušit, že žádný hrdina, bez ohledu na čas či okolnosti, se v nejmenším nepodobal příběhům, jež slýchal v dětství. Nebo si možná začínal uvědomovat, že tolik takzvaných ctností, propagovaných jako úctyhodná snaha, má i svou temnou stránku. Čistota srdce zároveň znamená zvrhlou nesmlouvavost. Neochvějná odvaha nepovažuje žádnou oběU za dost velkou, i když to znamená odvést na smrt deset tisíc vojáků. Zrazená čest může při hledání uspokojení upadnout do nezvladatelného šílenství. Vznešené přísahy mohou utopit království v krvi či rozdrtit říši na prach. Ne, skutečná tvář hrdinství je ošklivá, zmatená, s bezpočtem aspektů, z nichž mnohé jsou opravdu hnusné a téměř všechny jsou děsivé. A tak válečný jezdec s posledním dechem učinil pochmurný objev. Šedé přílby byly zrazeny. Pokud se tak již nestalo, dojde k tomu brzy. Varovná slova mající u smrtelného meče probudit všechny ty žhoucí ohně rozhořčení a pobouření. Run’Thurvian čekal, že nezdolný štít poběží do Krughaviny kajuty, aby jí tu naléhavou zprávu zopakoval, aby i jí vzplály v jasných modrých očích ohně. Bratři a sestry! Taste meče! V potocích musí téct karmín v odpově: na naši pošpiněnou čest! Bojujte! Nepřítel je všude kolem! Tedy. Nejenže Tanakalian nehodlal obejmout válečného jezdce a jeho smrtelnou bolest, ale také se velice zdráhal uvrhnout Šedé přílby do takového zničujícího šílenství. Starcova vysvětlení a důvody – podrobnosti – jednotlivosti – v podstatě neexistovaly. Scházela podstatná informace. Hrdina bez cíle je jako slepá kočka v psinci. Kdo dokáže předpovědět směr, kterým Krughava vyrazí do útoku? Ne, tohle vyžadovalo střízlivé uvážení. V soukromí si to musel důkladně promyslet. 95
Smrtelný meč Krughava přijala hroznou zprávu o strašné smrti válečného jezdce v podstatě podle očekávání. Tvrdé rysy jí ztvrdly ještě víc a oči se jí zle zaleskly jako led a tvořily se v nich otázky, na které Tanakalian buT neuměl odpovědět, nebo, jak se ukázalo, odpovědět nechtěl. Otázky a neznámo jsou pro lidi jako smrtelný meč Krughava největšími nepřáteli, protože jim jde k duhu jistota, bez ohledu na její vztah ke skutečnosti. Tanakalian viděl, jak se Krughava kymácí, protože náhle ztratila pevnou půdu pod nohama. A to, jak se jí třese levá ruka – jako kdyby se snažila nahmátnout meč a spolehlivou váhu těžké železné čepele, i to, jak se instinktivně narovnává – jako by čekala na svůj hauberk – protože taková zpráva dozajista vyžadovala, aby na sobě měla zbroj. On ji ale přistihl nepřipravenou, zranitelnou, a to mohlo docela dobře představovat vlastní verzi zrady. Věděl, že má být v takové chvíli opatrný, hrát bezmocnějšího, než se mohla cítit ona; ve svých očích a zdánlivě mimovolných gestech odhalit obrovskou potřebu a touhu po útěše. Zkrátka, musel se vrhnout jako dítě na její hloupou velkolepost. Pokud to z něj dělalo poněkud mrzkého pokrytce, intrikána a mazaného manipulátora, inu, to byla skutečně vážná obvinění. Bude je muset co nejobjektivněji zvážit a vynést rozsudek, i když bude zničující a zasloužený. Dřívější nezdolní štítové by se pochopitelně nenamáhali. Nesoudí-li však někdo ostatní, může to vzejít pouze z toho, že nesoudí ani sám sebe, že odmítá kriticky rozebrat vlastní předpoklady a víru. Představte si, jakou hrůzu by takové stanovisko přinášelo! Ne, to byla příliš arogantní hra, jakou on odmítal hrát. Kromě toho bylo správné dát Krughavě to, co teT potřebovala nejvíc – všechny instinkty mu radily, aU jí připomene její vznešené povinnosti. Kdyby začala dávat najevo extrémní zármutek nebo, vlci chraňtež, otevřenou paniku, nikomu by to neprospělo. Vyplouvali do války a ztratili svého válečného jezdce. Věci byly už tak dost ošemetné. Smrtelný meč Krughava se musela zatvrdit, čehož musel být v této soukromé chvíli svědkem její nezdolný štít, aby po předpokládaném úspěchu nalezla nezbytné sebevědomí a mohla strohý rituál zopakovat před bratřími a sestrami řádu. To ale bude muset počkat, protože přišel čas přivítat bolkandské vyslance, a Tanakaliana uklidňovaly jejich kroky křupající na pásu drceného korálu, jenž zde sloužil jako pláž. Krok za smrtelným mečem – a ač zvědavost a podivení nad nepřítomností válečného jezdce možná dělala starosti posádce člunu, kapitánovi a všem ostat96
ním na palubě Listral, nyní kotvící v širokém kruhu pomalého zpětného proudu v ústí řeky, ani Krughava, ani její nezdolný štít na sobě nedávali znát nic nepatřičného, když zamířili ke zdobenému stanu BolkanTanů. A všichni měli ve své velitele takovou důvěru, že se zase hned uklidnili. Lze takové postřehy považovat za cynické? Tanakalian si to nemyslel. V takovýchto chvílích má správné chování svou cenu. Znepokojovat ostatní členy řádu nemělo smysl, jen by se tím ostentativně oddálilo řešení až po tomto vyjednávání. Bylo dusno, z oslepivě bílého písku stoupal žár. Rozlámané krabí krunýře slunce upeklo doruda. Tvořily nerovnou čáru na hranici nejvyššího přílivu. Dokonce i racci vypadali napůl v bezvědomí, když se usadili na kostech vyvrácených mangrovových kmenů. Dva Zánikové došli na kraj pláže a vydali se přes bahnitou nivu, táhnoucí se v rozšiřujícím se pásu od řeky nalevo od nich. Pláň byla posetá trsy jasně zelené jarní trávy. Na břehu řeky, nějakých dvacet kroků od řad krátkých, zužujících se kůlů zapíchaných do bahna, postával dlouhý zástup bolkandských hlídek. Kupodivu všichni strážní, vysocí, s tmavou pletí a barbarským vzhledem, odění v pláštích z kropenaté kůže, byli otočení k řece, zády k zánickým hostům. Chvíli nato Tanakalian s překvapením viděl, jak se některé kůly začínají zmítat. Vytáhl z pouzdra dalekohled a pomalu zkoumal břeh. Ještěři. Obrovští ještěři – žádný div, že jsou k nám bolkandští válečníci obrácení zády! Pokud si Krughava všimla toho, co se děje u řeky, nedala to na sobě znát. Bolkandský stan byl dost velký, aby v něm bylo několik oddělených místností. Chlopně v hlavním vchodu byly roztažené a zlacenými sponami přichycené ke zdobeným dřevěným tyčím. Sluneční světlo pronikalo látkou dovnitř, kde byl chladný, něžný zlatobílý svět. Tanakalian s Krughavou se zastavili po pár krocích, jak je překvapil příjemný pokles teploty. Vzduch, vanoucí jim do tváře, s sebou přinášel vůni neznámého exotického koření. Čekal tu na ně jakýsi služebník oblečený v jelenici a stříbřené kroužkové zbroji tak tenké, že by nezastavila ani dětskou dýku. Muž s tváří zahalenou závojem se před nimi ohnul v pase a poslal hosty do chodbičky se stěnami z hedvábí. Po patnácti krocích se objevili dva strážní, taktéž v dlouhých osnířích ze stejných tenounkých kroužků. Za úzké opasky měli zastrkané vrhací nože, dva na každém boku. Pod levým ramenem jim visely kožené pochvy zdobené kousky kostí, naznačující větší zbraně, snad šavle, teT však byly prázdné. Na hlavě 97
měli šlapy bez lícních chráničů, a když Tanakalian došel blíž, překvapilo ho složité předivo jizev na zachmuřených tvářích, s každým stehem obarveným narudo. Oba strážní stáli v pozoru a hostů si nevšímali. Tanakalian následoval Krughavu, když prošla mezi nimi. Komnata byla prostorná. Veškerý nábytek v dohledu – a že ho bylo hodně – se skládal z článků, aby ho bylo možné složit nebo rozebrat, ale to nijak neumenšovalo jeho křehkou krásu. Ani kousek dřeva nepostrádal vrstvu lesklého smetanově bílého laku, který nezdolnému štítu připomínal leštěnou kost či slonovinu. Očekávali je dva hodnostáři sedící u stolu, na němž byly rozestaveny poháry z tepaného stříbra, před každou židlí tři. Za oběma muži stáli sluhové a další dva vedle sedadel určených pro Zániky. Nalevo i napravo visely na stěnách tapiserie přivázané na dřevěných rámech, ač ne pevně. Tanakalianovu pozornost upoutal způsob, jakým byly výjevy zpodobněny – soukromé zahrady bez lidí – zdánlivě v pohybu, a uvědomil si, že tapiserie jsou z nejjemnějšího hedvábí a obrazy navržené tak, aby se probouzely v proudech vzduchu. A tak k židlím procházeli mezi vodou proudící v kamenitých řečištích, kolem nichž se v jemném, nepocítěném vánku vlnily květy, lístky se třepetaly a pronikavé vůně ve vzduchu ještě zdůrazňovaly iluzi zahrady. Dokonce i světlo pronikající plátěným stropem chytře vytvářelo stíny. Někdo jako smrtelný meč Krughava byl na takové rafinovanosti zvyklý, možná k nim i lhostejný, a Tanakalianovi to trochu nespravedlivě připomnělo kance razícího si cestu křovím, když za ní mířil k čekajícím židlím. Krughava promluvila první a použila přitom kupecký jazyk. „Jsem Krughava, smrtelný meč Šedých přileb.“ Při řeči si stahovala rukavice. „Se mnou je nezdolný štít Tanakalian.“ Sluhové už rozlévali tmavou tekutinu z jedné ze tří karaf. Když se bolkandští zástupci chopili svých pohárů, Krughava s Tanakalianem je následovali. Muž nalevo, jemuž mohlo táhnout na sedmdesátku, měl tmavé líce a čelo pokryté jizvami se vsazenými drahokami. Odpověděl stejným jazykem. „Vítejte, smrtelný meči a nezdolný štíte. Jsem Rava, kancléř Bolkandského království, a při tomto jednání hovořím jménem krále Tarkulfa.“ Ukázal na mnohem mladšího muže vedle sebe. „Toto je konkvestor Avalt, jenž velí královské armádě.“ Avaltova profese byla zřejmá. Kromě stejného osníře, jaký měly stráže na chodbě, měl i plátové nátepníky a náholenice. Kromě vr98
hacích nožů, s obyčejnou střenkou vyleštěnou dlouhým užíváním, byl vyzbrojen i krátkým mečem v pochvě pod pravým ramenem a šavlí pod levým. Ruce od zápěstí po prsty mu pokrývaly kovové pásky, které pokračovaly i na čtyřech prstech, a palce mu do poloviny chránily protáhlé kousky zvlněného železa. Jeho přilbice, ležící na stole, s chrániči lící a nosu byla vykována do podoby hada se širokou hlavou. Válečníkovu tvář zdobila spousta jizev, ale vzor kazila stará jizva po meči, táhnoucí se mu šikmo přes pravou tvář a končící v koutku úst s tenkými rty. Že byla rána řádně prudká, bylo zřejmé z viditelného zářezu v lícní kosti. Když se navzájem představili, BolkanTané zvedli poháry a všichni se napili. Tekutina byla ohavná a Tanakalian se málem začal dávit. Když kancléř viděl, jak se tváří, usmál se. „Ano, je to ohavné, že? Krev královy čtrnácté dcery smíchaná se šUávou z královského stromu hava – právě toho stromu, ze kterého pochází trn, jenž jí otevřel krční žílu.“ Na chvíli se odmlčel. „Je to bolkandský zvyk, že na počest formálního vyjednávání obětuje král vlastní dítě, aby dokázal, že jednání nebere na lehkou váhu.“ Krughava odložila pohár s větším důrazem, než bylo nutné, ale neřekla nic. Tanakalian si odkašlal. „Třebaže jsme tou obětí poctěni, kancléři, náš zvyk vyžaduje, abychom nyní truchlili pro smrt králova čtrnáctého dítěte. My Zánikové neproléváme před vyjednáváním krev, ale ujišUuji vás, že naše slovo, jednou dané, je vázáno ctí stejně. Pokud žádáte nějaké gesto na důkaz, jsme v rozpacích.“ „Nic z toho není nutné, přátelé.“ Rava se usmál. „Krev panenského dítěte je nyní v nás, pravda?“ Když sluhové dolili druhý ze tří pohárů před každým ze zúčastněných, Tanakalian vycítil, jak se Krughava napjala. Tentokrát však byla tekutina čirá a vydávala jemnou vůni květů. Kancléř, jenž nebyl slepý a náhlé rozpaky Zániků mu neunikly, se znovu usmál. „Nektar z šaradových květů z královské zahrady. Výborně očišUuje patro.“ Napili se, a opravdu, sladké, svěží víno přineslo hmatatelnou úlevu. „Šarada,“ pokračoval kancléř, „je po celá pokolení krmena výhradně mrtvě narozenými plody královských chotí. Tato tradice nebyla přerušena po sedm generací.“ Tanakalian varovně zamručel, neboU vycítil, že Krughava, jejíž sebeovládání bylo v troskách, se chystá mrštit stříbrný pohár kancléři 99
do obličeje. Rychle postavil svůj a sáhl po jejím, bez větší námahy jí ho vypáčil z prstů a postavil na stůl. Sluhové nalili poslední obětinu, která Tanakalianovi připadala jako obyčejná voda, i když teT už nebylo prosté pozorování natolik uklidňující, jak by se mu líbilo. Konečná očista, ano, z královské studny, v níž jsou kosti stovky práchnivějících králů! Výtečné! „Pramenitá voda,“ řekl kancléř maličko napjatým hlasem, „kdybychom po mnoha slovech dostali žízeň. Nyní zaujměme svá místa. Jakmile dohovoříme, pojíme nejlepší krmě, jaké nám může království nabídnout.“ Varlata šestého syna! Levý prs třetí dcery! Tanakalian téměř slyšel, jak Krughava v duchu úpí. Když se konečně rozloučili a barbaři se vrátili ke svému člunu, slunce již bylo nízko. Kancléř Rava a konkvestor Avalt vyprovodili Zániky přesně na polovinu cesty a počkali, dokud nebyl neohrabaný člun spuštěn z pláže na vodu, kde se chvíli kymácel, než veslaři našli rytmus. Pak se hodnostáři obrátili a pomalým krokem zamířili zpátky ke stanu. „Zvláštní, že?“ zamumlal Rava. „Ta jejich šílená potřeba vydat se na východ.“ „Aniž by dbali na varování,“ prohlásil Avalt, potřásaje hlavou. „Co řeknete starému Tarkulfovi?“ zeptal se kancléř. Konkvestor pokrčil rameny. „Aby těm hlupákům dal, co budou potřebovat, samozřejmě, a příliš nesmlouval o ceně. Také mu poradím, abychom najali záchrannou flotilu z Údělu, aby sledovala jejich lodě. Alespoň na okraj Pelasiarského moře.“ Rava zabručel. „Skvělý nápad, Avalte.“ Vstoupili do stanu a chodbou prošli do hlavní místnosti, kde byli v bezpečí v přítomnosti sluhů s propíchnutými ušními bubínky a vyříznutými jazyky – i když samozřejmě stále hrozilo nebezpečí, že se objeví špeh, který bude umět odečítat ze rtů, což znamenalo, že tito čtyři nešUastníci budou muset zemřít ještě před západem slunce. „Předvídáte nějaké problémy s tou jejich pozemní silou, se kterou chtějí projít královstvím?“ začal Rava, když se znovu posadil. Avalt zvedl druhou karafu a nalil další víno. „Ne. Tito Zánikové si příliš cení cti. Své slovo dodrží, přinejmenším cestou tam. Ti, kteří se vrátí z Pustin – pokud se vůbec někdo vrátí – nebudou v postavení, aby udělali cokoliv jiného, než se nám podvolili. Zbavíme přeživší všeho cenného a jako kastrované otroky je prodáme d’rheshům.“ Rava udělal obličej. „Hlavně aby to nezjistil Tarkulf. Když spojenci 100
těch Zániků narazili na naše oddíly, zastihli nás zcela nepřipravené.“ Avalt kývl. Pamatoval si náhlé setkání během dlouhého pochodu k hranicím Lederské říše. Jestliže byli Zánikové barbaři, chundrylské Spálené slzy byly stěží lidé. Ale Tarkulf – buT prokleta jeho šupinatá krokodýlí kůže – si je oblíbil, a tehdy celá ta noční můra začala. Podle Avaltova názoru neexistovalo nic horšího, než když se král rozhodne velet vlastnímu vojsku. Každou noc vedly v táborech zuřivou, ač většinou tichou válku desítky špehů a asasínů. Každé ráno bylo v bažinách plno mrtvol a hašteřících se mrchožravých ptáků. A Tarkulf stál, zhluboka vdechoval chladný vzduch a usmíval se k bezmračné obloze – blouznící, blaženě zabedněný hlupák. No, díky devítihlavé bohyni byl král zpátky v paláci, vycucával morek z žabích kůstek a Spálené slzy tábořily za řekou těsně za severovýchodními močály, kde umíraly na bahenní horečku a tak podobně. Rava dopil víno a nalil si další. „Viděl jste její tvář, Avalte?“ Konkvestor kývl. „Mrtvě narozené děti… krev čtrnácté dcery… vy jste měl vždy bujnou, byU dost ošklivou představivost, Ravo.“ „Na tu šUávu si musíte zvyknout, Avalte. Cizinci to málokdy dokážou. Neochotně připouštím, že na mě udělalo dojem, když se z té ohavnosti nezačali dávit.“ „Počkejte, až se ukáže v nových jizvách, které utrží.“ „To mi připomíná – kde byl jejich válečný jezdec? Rozhodně jsem čekal, že je bude doprovázet jejich velekněz.“ Rava pokrčil rameny. „Zatím nedokážeme proniknout do jejich řad, takže na tuto otázku neznáme odpověT. Jakmile se vylodí a vstoupí do našeho království, budeme mít spoustu markytánů a nosičů a zjistíme všechno, co potřebujeme vědět.“ Avalt se zaklonil a šlehl po kancléři pohledem. „Čtrnáctá? Felaš, ano. Proč ona, Ravo?“ „Ta mrcha odmítla mou nabídku.“ „Proč jste ji prostě neukradl?“ Rava zkřivil vrásčitý obličej. „Zkusil jsem to. Dejte na mé varování, konkvestore, a nepokoušejte se proniknout přes služebné královské krve – jsou to nejkrutější asasíni, jaké jsem kdy viděl. Pochopitelně se mi to doneslo… tři dny a čtyři noci nejvybranějšího mučení mých agentů. A ty mrchy měly tu drzost, že mi poslaly jejich naložené oči. Troufalost!“ „Oplatil jste jim to?“ zeptal se Avalt a napil se, aby zakryl rozechvění. „Ovšemže ne. Zašel jsem příliš daleko, když jsem po ní zatoužil. 101
Lekci jsem si vzal k srdci. I vy se jí řiTte, můj mladý válečníku. Ne každé plácnutí přes ruku by mělo zažehnout ošklivou krevní mstu.“ „Dbám na vše, co mi řeknete, příteli.“ Znovu se napili, každý zabraný do vlastních myšlenek. Což bylo jen dobře. Sluha stojící napravo za kancléřem se smiřoval se svým osobním bohem. S druhým špehem za stolem se domluvil pomocí mrkacího kódu a dobře věděl, že mu brzy podříznou hrdlo. Zatímco ti dva hadi vyprovázeli Zániky ke člunu, sdělil talířonošce vše, co bylo v této místnosti proneseno, a ona se připravovala vyrazit ještě v noci na nebezpečnou cestu zpátky do hlavního města. Kancléř Riva, když se prve zachoval tak neuváženě, byl možná ochoten smířit se s lekcí, již katani paní Felaš udělili jeho nemotorným agentům. Žel, paní se s tím smířit nehodlala. Říkalo se, že Ravův pyj má přitažlivost vykuchaného hadího břicha. Samotné pomyšlení na to, jak se jí ten červ plazí po stehně, stačilo, aby čtrnáctá královská dcera dostala záchvat rozhořčeného vzteku. Nikoliv, ona teprve začala šedivému starému kancléři dávat lekce. V maličkém Bolkandském království byl život dobrodružstvím. Yan Tovis by nejradši dokončila příšerná jatka, která začal její bratr, i když nebylo jisté, že by uspěla, vzhledem k šílenému hněvu Pully a Skwish, které plivaly a nadávaly a předváděly útržky vražedného tance, přičemž močily na všechny strany, až byly stěny jurty celé ztmavlé. Šero měla pocákané jezdecké boty, i když ty takovou drzost snášely přece jen o něco lépe. Její trpělivost však tak odolná nebyla. „To stačí!“ Upřely na ni zlé pohledy. „Musíme ho chytit!“ prskala Pully. „Krevní kletby! Hnilobný jedy, rybí trny. Devět nocí v bolestech! Devět a ještě devět!“ „Byl poslán do vyhnanství,“ prohlásila Yan Tovis. „Věc je uzavřená.“ Skwish vykašlala hlen, švihla hlavou a hlen se rozstříkl na stěně těsně za Šero. Ta zavrčela a sáhla po meči. „Nehoda!“ zavřískla Pully, vrhla se k sestře a náhle zbledlou čarodějnici odtáhla. Yan Tovis měla co dělat, aby nevytáhla zbraň. Velmi nerada se zlobila, nenáviděla ztrátu sebeovládání, zvlášU proto, že jakmile se v ní hněv probudil, nedokázala ho ovládat. A teT právě byla na pokraji 102
záchvatu vzteku. Stačila by jediná další urážka – u Blouda, neovládnutý výraz – a zabila by je obě. Pully měla očividně dost rozumu, aby hrozbu poznala, protože dál tlačila Skwish zpátky, až se ocitly u zadní stěny, a pak se otočila a kývala hlavou. „Litujem, královno, poniženě litujem. Žal, sem si tim jistá, Výsosti, ale je možny, že ten šok žahl jedem do těchhlenc starejch žil. Vomlouváme se, já aji Skwish. Hrozná věc, hrozná věc!“ Yan Tovis se podařilo pustit jílec meče. „Na tohle nemáme čas,“ pronesla bezvýrazně. „Třasové přišli o svůj koven, zbýváte jen vy dvě. A ztratili i svého Stráže. Jsme tu už jen my tři. Královna a dvě čarodějnice. Musíme se poradit o tom, co podniknout dál.“ „A to řiká,“ prohlásila Pully a důrazně přikyvovala, „a řiká, moře je slepy k pobřeží a stejně slepy k Třasum, a moře, to stoupá. Stoupá, Výsosti. Šestá věštba –“ „Šestá věštba!“ zasyčela Skwish, protlačila se kolem sestry a zle se mračila na Yan Tovis. „A co ta patnáctá věštba? Noc krve příbuznejch! ‚A ono stoupne a pobřeží se utopí, vše v noci se vrhá do vody a voda rudne! Druh na druha, jatka značí Třasy a Třasové se utopí! V nedýchajícím vzduchu.‘ A co může bejt vic nedejchajici než móře? Tvůj bratr nás zabil všecky, nás všecky!“ „Je ve vyhnanství,“ upozornila ji hluše Šero. „Nemám bratra.“ „Potřebujeme krále!“ zavřískla Skwish a rvala si vlasy. „Nepotřebujeme krále!“ Čarodějky ztuhly, vyděšené její zuřivostí, šokované jejími slovy. Yan Tovis se zhluboka nadechla – třesoucí se ruce a sílu vzteku nedokázala skrýt. „Nejsem k moři slepá,“ štěkla. „Ne – poslouchejte, obě! Mlčte a poslouchejte! Voda opravdu stoupá. To nelze popřít. Pobřeží se topí – jak tvrdí polovina věšteb. Nejsem tak hloupá, abych nebrala na vědomí moudrost dávných věštců. Třasové mají potíže. A je na nás, na mně, na vás, abychom našly cestu. Pro náš lid. Naše spory musí skončit – ale pokud nedokážete zapomenout na to, co se stalo, a to hned, potom mi nedáte jinou možnost než vás obě poslat do vyhnanství.“ Už když říkala „vyhnanství“, viděla – s nemalým uspokojením – že obě čarodějnice slyšely něco jiného, něco mnohem krutějšího a osudovějšího. Skwish si olízla svraštělé rty a pak se opřela o stěnu jurty. „Musíme z pobřeží utýct, královno.“ „Já vím.“ „Musíme vodejít. Dát vědít po vostrově, sehnat všecky Třasy. Musíme a musíme se vydat na poslední cestu.“ „Jak zní věštba,“ zašeptala Pully. „Naše poslední cesta.“ 103
„Ano. Vesničané pohřbívají těla – a potřebují, abyste pronesly uzavírací modlitby. Pak zařídím lodě – musím se vrátit na Třetí Děvín – potřebujeme připravit evakuaci.“ „Mysliš akorát Třasůch!“ „Ne, Pully. Celý ten zatracený ostrov se potopí. Vezmeme s sebou všechny.“ „Špinavy vězni!“ „Vrahouni, ulejváci, hlínožrouti!“ Yan Tovis se na baby zamračila. „Na tom nesejde.“ Její pohled nevydržely dlouho a Skwish se po chvíli začala sunout k východu. „Modlitby a modlitby. Za mrtvej koven, za všecky Třasy a pobřeži.“ Jakmile Skwish zmizela z dohledu, Pully předvedla strašné pukrle a spěchala za sestrou. Když Yan Tovis znovu osaměla, zhroutila se na štokrle, které tu zastupovalo trůn. Bylo jí do pláče. Z rozčilení, vzteku a zoufalství. Ne, bylo jí do pláče kvůli sobě. Ztráta bratra – znovu – znovu. Ach. Bu: proklet, Yedane. Ještě znepokojivější bylo, že chápala jeho motivy. Za jedinou krvavou noc Stráž zničil tucet nebezpečných spiknutí, která ji všechna chtěla svrhnout. Jak ho za to mohla nenávidět? Ale můžu. Protože už mi nestojíš po boku, bratře. Te:, když se pobřeží topí. Te:, kdy tě potřebuji nejvíc. Královnin pláč by nikomu neposloužil. Skutečné šero nakonec nebylo časem na lítost. Zármutek možná, ale ne lítost. A co jestli jsou všechny ty staré věštby pravdivé? Potom jsou její Třasové, zlomení, zdecimovaní a ztracení, předurčení k tomu, aby změnili svět. A já je musím vést. Se dvěma proradnými čarodějnicemi po boku. Musím vést svůj lid – pryč od pobřeží. S příchodem noci stoupali dva draci k tmavé obloze, jeden bílý jako kost, druhý zdánlivě planoucí jakýmsi neuhasitelným ohněm pod zlatými šupinami. Zakroužili nad mihotavými ohýnky označujícími imasské tábořiště a zamířili k východu. Za nimi stál na kopci muž a díval se, dokud mu nezmizeli z dohledu. Po nějaké době se k němu připojil další. Pokud plakali, tma si tu pravdu podržela v srdci. Kdesi v kopcích vítězoslavně zakašlala emlava, ohlašující světu, že něco ulovila. Horká krev se vsakovala do hlíny, oči skelnatěly a něco, co žilo volně, již nežilo více. 104
KAPITOLA TŘI V tento poslední den řekl tyran pravdu svému dítěti jež odešlo z temného světa se nyní zvedlo jako praporec před otcovou hradbou v každém okně se plameny vysmívaly jako celebranti a tisíc tisíc hrstí popela na scéně prý krev nemá ani vzpomínky ani věrnost v tento den poslední tak tyran uzřel pravdu syn se zrodil v tmavém pokoji do ženského křiku a kráčel tmavou tvrzí po chodbách s ozvěnou bolesti a pak uprchl na bezměsíčné noci pod kápí svého pána zatíženou pěstí a zpustošenou tváří početí dokázalo všem že stín se táhne dál a pak odkráčel zpátky ke strašnému tvůrci stále sílí jeho touha a tato pravda je stejně jasná jako je slepá tyrani i světci musí padnout k zemi v posledním dechu který zase odnese stín jejich posledního odpočinku kde je pravda pevně drží na kamenném loži.
Slunce kráčí daleko Restlo Faran
„Z
tvých polibků mi trnou rty.“ „To je hřebíček,“ opáčila Šurk Elalle, sedící na kraji postele. „Tebe bolí zuby?“ „Ne že bych o tom věděla.“ Probírala se šaty válejícími se na podlaze a zahlédla svoje kamaše. Natáhla se pro ně. „Vytáhnete brzy?“ „My? Asi ano. Pobočnice nepatří mezi ty, kdo by nám sděloval svoje plány.“ „Výsada velitele.“ Šurk vstala. Jak se soukala do kamaší, zamračila se – tloustne snad? A je to vůbec možné? „To je mi ale roztomilý taneček. Nejradši bych se předklonil a –“ 105
„To bych nedělal, lásko.“ „Proč ne?“ Protože by ti strnul obličej. „Á, žena potřebuje svoje tajemství.“ Přinejmenším tahle ano. „Taky bych tu moc rád zůstal,“ pokračoval Malažan. Šurk se sehnula, aby si mohla zašněrovat holínky, a zamračila se. „Ještě ani není půlnoc, kapitáne. Neplánovala jsem klidný večer doma.“ „Jsi neukojitelná. Kdybych byl aspoň z poloviny takový muž, jaký bych být chtěl…“ Usmála se. S tímhle bylo těžké zůstat podrážděná. Dokonce si zvykla na ten široký navoskovaný knír pod zdeformovaným nosem. Ale měl s ní pravdu způsobem, jaký si ani neuměl představit. Opravdu neukojitelná. Natáhla si jelenicovou kazajku a dotáhla si přezky pod prsy. „Opatrně, nechceš se přece přiškrtit, Šurk. Mistr Kápě ví, že zdejší móda je všechna navrhovaná tak, aby ženy zženšUovala – je to vlastně správné slovo? ZženšUovala? Všechno je tak nějak navržené, aby tě to uvěznilo, tvého ducha, jako kdyby svoboda ženy představovala hrozbu.“ „Dobrovolně přijímaná, brouku,“ odtušila, opásala se zbraní a zvedla z podlahy plášU. „Vezmi si deset žen, všechno nejlepší kamarádky. Jedna se vdá. A než si to uvědomíš, je na vrcholu, sedí si vyfintěná a nadřazená na svém manželském trůně. A zanedlouho všechny ženské z toho hejna už loví manžely.“ Přehodila si plášU přes sebe a zapnula spony na ramenou. „A královna Dokonalá mrcha si tam sedí a pochvalně přikyvuje.“ „Historie? No tohle. V každém případě to nevydrží.“ „Ne?“ „Jistěže ne. Je to samý med, dokud jí manžel neuteče s jednou z těch nejlepších kamarádek.“ Odfrkla si a zaklela. „Zatraceně, říkala jsem ti, aU mě nerozesmíváš.“ „Tvůj dokonalý obličej nic nenaruší, Šurk Elalle.“ „Víš, co se říká – věk nás stopuje všechny, Ruthane Gudde.“ „Honí tě snad nějaká stará baba? Není to vidět.“ Zamířila ke dveřím. „Jsi milý, Ruthane, i když plácáš nesmysly. Já chci říct, že většina žen se navzájem nesnáší. Ne v obecném smyslu. Pokud některá skončí v řetězech, natře si je nazlato a do vyčerpání bude kout pikle, jak dostat do řetězů všechny ostatní ženy. Je to naše vrozená hnusná vlastnost. Až odejdeš, zamkni.“ 106
„Jak jsem říkal – hodlám tu strávit noc.“ Něco v jeho tónu ji přimělo se obrátit. Nejdřív ho chtěla okamžitě vykopnout, i kdyby jen proto, aby zdůraznila, že je tu host, ne Bloudem zatraceným člen domácnosti. Ale pod jeho slovy zaslechla svistnutí železa. „Problémy v malazských kasárnách, kapitáne?“ „U mariňáků je jeden znalec…“ „Znalec čeho? Seznámíš nás?“ Odvrátil zrak a pomalu se posunul, aby se mohl opřít o pelest. „Naše verze vykladače destiček. No prostě, pobočnice nařídila… vykládání. Dneska večer. Začíná to zhruba teT.“ „No a?“ Pokrčil rameny. „Možná jsem jenom pověrčivý, ale dost mě to znervózňuje.“ Potom není divu, žes byl tak energický. „A tady chceš zůstat, jak nejdýl to půjde.“ „Jasně.“ „No dobře, Ruthane. Měla bych se vrátit před svítáním, jak doufám. Můžeme si spolu dát snídani.“ „Díky, Šurk. Bav se a neunav se.“ To těžko, lásko. „Ty si odpočiň,“ prohlásila a otevřela dveře. „Ráno to budeš potřebovat.“ Vždycky jim něco před odchodem dej. Něco, co nakrmí očekávání, protože očekávání umí skvěle zaslepit muže vůči jistým očividným rozporům v, ehm, chutích. Sešla po schodech. Hřebíček. Směšné. Potřebovala znovu navštívit Seluš. Současná úroveň údržby začínala být stále složitější, nemluvě o tom, že i neslýchaně nákladná. Když vyšla ven, překvapil ji obrovský chlap čekající v tmavém výklenku. „Ublalo! Pro stíny Prázdného trůnu, tys mě polekal. Co tady děláš?“ „Kdo je to?“ chtěl vědět obr. „Zabiju ho pro tebe, jestli chceš.“ „Ne, nechci. Ty mě už zase sleduješ? Poslouchej, už jsem ti to přece vysvětlovala, ne?“ Ublala Pung sklopil zrak a zamumlal cosi nesrozumitelného. „Cože?“ „Ano. Říkal jsem ‚ano‘, kapitáne. Ach, chci utéct pryč!“ „Myslela jsem, že tě Tehol umístil do palácový gardy,“ poznamenala ve snaze odvést jeho pozornost. „Nerad leštím boty.“ „Ublalo, to musíš dělat jen jednou za pár dní – nebo si můžeš někoho najmout –“ „Ne svoje boty. Ale všech ostatních.“ 107
„Ostatních gardistů?“ Zachmuřeně kývl. „Ublalo, pojT se mnou – koupím ti pití. Nebo tři.“ Vydali se k mostu přes kanál. „Poslyš, ti gardisti jenom zneužívají tvý dobroty. Nemusíš jim leštit boty.“ „Nemusím?“ „Ne. Jsi gardista. Kdyby se o tom dozvěděl Tehol… no, nejspíš bys měl svým kamarádům v gardě říct, že si promluvíš se svým nejlepším přítelem králem.“ „On je můj nejlepší přítel, že? Dal mi slepici.“ Překročili most a odháněli od sebe mouchy. Mířili na třídu vedoucí podél jednoho z nočních trhů. Šurk si všimla, že se kolem potuluje víc malazských vojáků než obvykle. „Správně. Slepici. A muž jako Tehol by se nedělil o slepici jen tak s někým, že?“ „To nevím. Možná.“ „Ne, ne, Ublalo, věř mi. Máš přátele na vysokých místech. Král, kancléř, ceda, královna, králův meč. Kdokoliv z nich by se s tebou rád podělil o slepici, a můžeš se vsadit, že k ostatním gardistům by tak štědří určitě nebyli.“ „Takže nemusím leštit boty?“ „Jen svoje vlastní, a na to si můžeš někoho najmout.“ „A co zašívání děr v jejich uniformách? Broušení nožů a mečů? A co praní jejich spodního prádla –“ „Dost! Nic z toho – a zvlášU teT od tebe chci slib, že si se svými přáteli promluvíš. S kterýmkoliv z nich. S Teholem, s Buggem, s Brysem, s Žanat. Uděláš to pro mě? Povíš jim, co tě ostatní gardisté nutí dělat?“ „Tak dobře.“ „Výborně, ty tvý svinský kamarády v gardě čekají vážný potíže. Hele, tady je slušný bar – mají tu lavice místo židlí, takže neuvízneš jako posledně.“ „Dobře. Mám žízeň. Jsi dobrá přítelkyně, Šurk. Chci s tebou mít sex.“ „Jak milý. Ale jen abys věděl, se mnou má sex spousta mužů a ty se tím nesmíš nechat rozrušit, jasný?“ „No dobře.“ „Ublalo –“ „Ano, dobře, slibuju.“ Polibti seděla zhroucená v sedle a oddíl pomalu klusal k městu Lederas. Na sestru Sintr se odmítala podívat, protože jinak by ji mohl přemoct pocit viny, drásající její duši a stahující ji do zapomnění. 108
Celou dobu věděla, že za ní Sintr půjde kamkoliv, a když se do jejich vesnice uprostřed dalhonských pralesů přivalili verbíři, byla to jen další zkouška toho tajného přesvědčení. Nejhorší na tom bylo, že dát se k mariňákům byl jen hloupý rozmar. Pravda, trochu podnícený místními zmatky, stahujícím se kruhem podezření, v jehož středu nebyl nikdo jiný než sama Polibti – ta prokletá „druhá“ žena, přebývající jako usmívající se stín, neviditelná na okraji rodiny – ach, ona by ten skandál přežila, jen by pohodila hlavou a udělala pár lehkomyslných gest. Nešlo o to, že by toho muže milovala – všichni lesní duchové dobře věděli, že cizoložný muž nestojí za lásku ženy, že žije jen pro sebe a ve jménu cti své ženy ani svých dětí není ochoten nic obětovat. Ne, její motivy byly mnohem méně romantické. Nuda byla krutým pastýřem – bič nepřestával švihat. Touha po zakázaném přidala k jejím pohnutkám ještě další tmavý odstín. Celou dobu věděla, že přijde chvíle, kdy ji z vesnice vyženou, kdy se na zbytek života stane vyvržencem. Vyhnanství již nepředstavovalo rozsudek smrti – v obrovském světě za pralesem se nyní otevřela spousta únikových cest. Malazská říše byla rozlehlá a zahrnovala miliony občanů na třech kontinentech. Ano, věděla, že by se v té požehnané anonymitě bez problémů ztratila. A kromě toho věděla, že bude mít vždycky společnost. Sintr – tak schopná, tak praktická – byla pro její dobrodružství dokonalou společnicí. A jak Bílý šakal dobře věděl, její sestra je krásná a spolu se nikdy nebudou muset bát nedostatku mužské společnosti. Verbíři zjevně nabízeli rychlou cestu pryč, s čistě náhodným načasováním, a rádi zaplatili cestovní výlohy. A tak Polibti popadla hyenu za ocas. A opravdu, sestra Sintr ji rychle následovala. Tady to mělo skončit. Jenže Badana Gruka to vyburcovalo a hned spěchal za nimi. Ten hlupák se zamiloval do Sintr. Kdyby se namáhala o svém rozhodnutí aspoň trochu popřemýšlet, byla by pochopila, do jakého strašného nebezpečí je všechny zatáhla. Malazští mariňáci požadovali desetiletou službu a Polibti se prostě usmála, pokrčila rameny a podepsala, říkajíc si v duchu, že jakmile ji hra přestane bavit, prostě zběhne a znovu zmizí v anonymitě. Žel, Sintr byla z jiného těsta. Co jednou přijala, to si podržela, a přísahu, kterou jednou složila, bude plnit do posledního dechu. Polibti netrvalo dlouho a uvědomila si, jakou chybu udělala. Nemohla přece utéct a opustit sestru, která se mezitím snažila a předvedla dost nadání, aby povýšila na seržanta. I když Polibti byl osud Badana Gruka více méně lhostejný – jako voják byl nesmírně špatný 109
a jako oddílový seržant ještě horší – bylo jí jasné, že Sintr mezi nimi uvázala nějaký uzel. A jak Sintr všude chodila za Polibti, tak chodil Badan Gruk za Sintr. Jenže se ukázalo, že v jádru pout mezi Sintr a Badanem Grukem není to strašné jařmo zodpovědnosti. Tam se dělo ještě něco jiného. Opravdu se sestra do toho hlupáka zamilovala? Možná. Život ve vsi byl mnohem jednodušší i přes všechno to plížení a zběsilé šukání v houští nad řekou – tam aspoň byla Polibti vlastní paní a aU by se jí stalo cokoliv, její sestry by se to nedotklo. Tam by byla v bezpečí. Kéž by to mohla vrátit zpátky… Tenhle výlet mezi mariňáky je nejspíš všechny zabije. Legrace to přestala být už dávno. Hrozná plavba na těch strašných korábech až do Sedmiměstí. Pochod. Y’Ghatan. Další plavba po moři. Město Malaz. Invaze na tento kontinent – noc na řece – řetězy, tma, vlhké cely a žádné jídlo – Ne, Polibti se na Sintr nedokázala ani podívat, aby neviděla, v jakém je žalostném stavu. A nedokázala se ani podívat Badanu Grukovi do utrápených očí plných žalu a bolesti. Přála si, aby byla v té kobce umřela. Přála si, aby byli přijali nabídku pobočnice a odešli, jakmile byli oficiálně postaveni mimo zákon. Jenomže Sintr o tom nechtěla ani slyšet. Pochopitelně. Jeli potmě, ale Polibti vycítila, když sestra náhle přitáhla otěže. Vojáci za ní uhýbali do stran, aby se koně nesrazili. Ozývaly se kletby a nadávky a pak ustaraný hlas Badana Gruka. „Sintr? Co se děje?“ Sintr se otočila v sedle. „Je s náma Nep? Nep Žlábek?“ „Ne,“ odpověděl Badan Gruk. Polibti viděla, jak se v sestře probouzí strach, a jí samotné se v odpověT rozbušilo srdce prudčeji. Sintr byla citlivá – „Ve městě! Musíme si pospíšit –“ „Počkej,“ zachraptěla Polibti. „Sintr, prosím tě – jestli tam došlo k nějakým potížím, aU si to vyřídí oni –“ „Ne – musíme si pospíšit!“ Najednou pobídla koně a ten vyrazil. Vzápětí ji všichni následovali, včetně Polibti. Zatočila se jí hlava – polekala se, že by mohla spadnout z koně – byla slabá, unavená – Ale její sestra. Sintr. Její zatracená sestra teT byla mariňačka. Byla věrná pobočnici – a i když ta mrcha o tom neměla nejmenší ponětí, právě vojáci jako Sintr – ti mlčenliví a šíleně věrní – tvořili železnou páteř Lovců kostí. 110
Polibti se zmocnila zloba, rozedraná jako prapor o půlnoci. Badan to ví. Já to vím. Tavore – ukradla jsi mi sestru. A s tím se já nikdy nesmířím, ty chladnokrevná potvoro! Chci ji zpátky, mor na tebe. Chci zpátky svou sestru. „Tak kde je ten hlupák?“ Pěst Keneb pokrčil rameny. „Arbin má radši společnost těžkooděnců. Vojáků s hlínou v nose a písečnou bouří v hlavě. Pěst s nimi hraje kostky, opíjí se s nimi a nejspíš i s některými z nich spí, když už jsme u toho.“ Blistig zabručel a posadil se. „A tohle je ten správný způsob, jak si vysloužit úctu?“ „Záleží na tom,“ utrousil Keneb. „Když Arbin vyhrává v kostkách, všechny ostatní přepije a utahá každého, kdo má dost velkou kuráž, aby mu vlezl do postele, tak to možná funguje.“ „NebuT labuU, Kenebe. Pěst si musí udržovat odstup. Je větší než normální lidé a navíc mnohem děsivější.“ Nalil si další korbel místního pěnivého piva. „Nakonec budu rád, že sedíš tady.“ „Já ani nepatřil na to poslední čtení balíčku. Byl jsem tam místo Žrouta, to je všechno.“ „Ten kluk si musí sníst sám, co si navařil.“ Blistig se předklonil – našli si jakousi nóbl krčmu s přehnanými cenami, kam by stěží zavítal malazský voják s hodností nižší než kapitán, a posledních pár týdnů se tady scházely pěsti, hlavně aby popíjely a stěžovaly si. „Jaké je takové čtení? Slyšíš jenom různé řeči. Lidem vyskakují z uší čolci nebo hadi a běda dítěti, které se v tu chvíli narodí někde v okrese – tři oči a rozeklaný jazyk.“ Potřásl hlavou, rychle dopil a otřel si ústa. „Prý to, co se stalo při posledním – pomohlo pobočnici se rozhodnout ve všem, co následovalo. Ohledně celé té noci v Malazu. Všechno ukázaly ty karty. Dokonce i Kalamovu vraždu –“ „Nevíme, jestli ho zavraždili,“ přerušil jej Keneb. „Byl jsi tam, přímo v kajutě,“ nevzdával se Blistig. „Co se stalo?“ Keneb odvrátil zrak a najednou zatoužil po něčem silnějším než pivo. Nevysvětlitelně ho zamrazilo a byl zpocený, jako by měl horečku. „Už to začíná,“ zamumlal. „Jednou se toho dotkneš…“ „Každý, kdo má vlasy na krku, utekl na noc do města. Děsíš mě, Kenebe.“ „Uklidni se. Jestli si dobře vzpomínám, vyskočil mi z ucha jen jeden čolek. A tady přichází Madan.“ * * * 111
SmraToun si na noc najal pokoj ve třetím poschodí s balkonem a rychlým přístupem na střechu. Stálo ho to měsíční žold, ale měl odsud výhled na dočasné velitelství – tedy aspoň na jeho přisedlou kupoli, a ze střechy se dalo seskočit na sousední budovu, přeběhnout na druhý konec a slézt do uličky jen tři ulice od řeky. Vzhledem k okolnostem to bylo nejlepší, co se dalo dělat. Masan Gilani dorazila se soudkem piva a bochníkem chleba, i když chleba mohl mít podle SmraTounova názoru jediný účel, totiž aby se do něj vsákly zvratky – bohové věděli, že on hlad neměl. Dovnitř se natlačili Ebron, Křáp, Pajda, Šňůra a Krump s náručemi zaprášených lahví vína. Mág byl smrtelně bledý a třásl se. Šňůra s Křápem a Pajdou vypadali vyděšeně a Krump se zubil jako praštěný pavlačí. SmraToun se na všechny zamračil, zvedl z podlahy tlumok a postavil ho na stůl. Při bouchnutí Ebron prudce otočil hlavu. „Mistr Kápě tě vem, nekromante, tebe i tu tvou smradlavou magii. Kdybych věděl –“ „Ani jsme tě nezvali,“ zavrčel SmraToun, „a můžeš kdykoliv odejít. A co tady vlastně dělá ten bejvalej zálesák s tím naplaveným dřívím?“ „Chci něco vyřezat!“ sdělil mu Krump se zářivým úsměvem, jako když kůň žebrá o jablko. „Možná velkou rybu! Nebo oddíl jízdních vojáků! Nebo obřího mloka – i když to by mohlo bejt nebezpečný, moc nebezpečný, leda bych mu dal ocas na kolíček, aby se dal vytáhnout – a sanici na kloub, aby se hejbala a dělala smích. Mohl bych –“ „Nacpat si ho do huby, to bys mohl udělat,“ uUal ho SmraToun. „A ještě lepší bude, když to za tebe udělám já, sapére.“ Úsměv zakolísal. „Nemusíš se hned durdit. Všichni jsme sem přišli něco dělat. Seržant Šňůra a kaprál Křáp budou pít, jak říkali, a modlit se ke královně snů. Pajda bude spát a Ebron dělat ochranný kouzla a tak.“ Zalétl pohledem k Masan Gilani – která se rozvalovala v jediném polstrovaném křesle, nohy natažené, oči přivřené, prsty v klíně propletené – a Krumpovi pomalu klesla čelist. „A ona bude krásná,“ zašeptal. SmraToun si povzdechl, rozvázal řemínky na tlumoku a začal vyndávat různé mrtvolky. Datel, černá krysa, leguán a podivné stvoření s modrou kůží a velkýma očima, což mohl být netopýr nebo želva bez krunýře – toho tvora o velikosti lišky našel pověšeného za tři špičky ocasu na stánku na trhu. Když ho kupoval, stařena se chechtala, což byla podle SmraTouna spíš hrozivá reakce. Přesto měl dost slušný – Vzhlédl. Všichni se na něj dívali. „Co?“ 112
Krump se mračil a jeho obvykle nezajímavý obličej vypadal jaksi… děsivě. „Nejseš náhodou, nejseš… to… nekromant? ViT že ne?“ „Nezval jsem tě sem, Krumpe!“ Ebron se potil. „Poslyš, sapére – ty, Krumpe Kmene, nebo jak se vlastně jmenuješ. Už nejsi Mottský zálesák, na to nezapomínej. Jsi voják. Lovec kostí. Rozkazy dostáváš od Šňůry, seržanta Šňůry, jasný?“ Šňůra si odkašlal. „To je pravda, Krumpe. A, ehm, já ti rozkazuju, abys, ehm, vyřezával.“ Krump zamrkal, olízl si rty a kývl. „Vyřezávat, jasně. Co mám vyřezat, seržante? No tak, řekni cokoliv! Akorát že ne žádný nekromanty, jasný?“ „Jistě. Co tak všechny ostatní tady, teda kromě SmraTouna, samozřejmě. Ale všechny ostatní. Ehm, koně, cválající koně. Koně cválající přes plameny.“ Krump si otřel ústa a vrhl plachý pohled po Masan Gilani. „Ji taky, seržante?“ „Jen si posluž,“ protáhla Masan Gilani. „Nemůžu se dočkat, až to uvidím. A nezapomeň na sebe, Krumpe. Na tom největším koni.“ „Jo, s obrovským mečem v jedný a svítivkou v druhý ruce!“ „Výborně.“ SmraToun se vrátil ke svému mrtvému zvěřinci a rozestavil zdechliny do kruhu hlavami k ocasům. „Bohové, to smrdí,“ posteskl si Pajda. „Nemůžeš je namočit do nějakejch vonnejch olejů nebo tak něco?“ „Ne, to nemůžu. A teT všichni sklapněte. Tohle nám má všem zachránit kůži, jasný? Dokonce i tobě, Ebrone, jako kdyby ti dneska v noci byla Rašan k něčemu. Udržet mistra Kápě za těmahle dveřma je na mně. Tak mě přestaňte vyrušovat, pokud mě nechcete zabít –“ Krump kýval hlavou. „To zní skvěle –“ „A všichni ostatní taky, včetně tebe, Krumpe.“ „To nezní tak skvěle.“ „Vyřezávej,“ přikazoval Šňůra. Sapér se znovu sklonil ke stolu a vyplazoval jazyk připomínající larvu masařky. SmraToun upíral pozornost na sbírku mrtvolek. Netopýrová želva velká jako liška na něj upírala obrovské laní oko. Potlačil zachvění a pak sebou trhl, když mrtvý leguán líně mrkl. „Bohové pod náma,“ zasténal. „Dorazil dóm smrti.“ Špunty začaly vyskakovat. * * * 113
„Někdo nás sleduje.“ „Co? Hele, Urbe, to je akorát tvůj stín, to je všecko. Přece sledujeme my je, ne? Já nebudu sledovat žádnyho kaprála s dvěma tvářema, abysem jako zběhnul – dyž sme teTka vobrátili ten list –“ „Jasně, Hellian. Ty ses zrovna vzpamatovala.“ „To akorát proto, že sme bok po boku, to znamená, že to vidíš jinak. Pro mě to bylo levo, a estlivá je to pro tebe pravo, je to akorát tvůj problém. Tak hele, nejni todle bordel? Von šel do bordelu? Co za mýho kaprála von je? Co je špatnýho s malazskejma ženskejma, co? Dojdem pro něj a chci, abys mu uříz koule, jasný? Nadobro s ním skoncujem.“ Když dorazili k úzkému schodišti mezi dvěma širokými, staromódními vchody, Hellian natáhla ruce, jako by hledala zábradlí. Tady ale žádné nebylo, a ona padla na schody a slyšitelně si narazila bradu. „Au! To zatracený zábradlí se mi ulomilo v rukách!“ Šátrala kolem sebe. „Proměnilo se v prach, vidíte?“ Urb se naklonil blíž, aby se ujistil, že její opilý mozek nikde nevytéká – ne že by si toho Hellian všimla – a ulevilo se mu, když viděl jen šrám na bradě. Zatímco se škrábala na nohy a uhlazovala si odbarvené vlasy, Urb se ohlédl do ulice, kterou přišli. „To číhá Smrtileb, Hellian –“ Hellian se kymácivě otočila a zamrkala. „Smrtipysk? Zas von?“ Znovu si zbytečně upravila vlasy. „Ah, je to drahoušek, viT? Chce mi vlízt do kalhotek –“ „Hellian,“ zasténal Urb. „Svý přání dal jasně najevo – chce si tě vzít –“ Zamračila se. „Ne, ne, pitumče. Chce je nosit. Vo tom vostatní neví ani ň. Dělal to akorát s kluchama, víš. Se furt snažil dostat pode mě na břicho nebo mě pod sebe stejně tak, aby byla vidět ta druhá díra, a pach sme se prali místo poržádný zábavy. Každopádně, bude lepší chaprála najít, než upadne do zkázy.“ Urb se zachmuřil, aby skryl rozpaky, a následoval vrávorající Hellian nahoru po schodech. „Vojáci využívají kurvy pořád, Hellian –“ „Slušnej a správnej seržant by si měl dělat starosti vo jejich nevinnost, Urbe.“ „Jsou to dospělí chlapi, Hellian – nejsou tak nevinný –“ „Kdo? Páč já mluvila vo svým kaprálovi, vo Truc Bezfěchovi. S tím, jak dycky chodí sám se sebou, se k němu žádná ženská ani nepřiblíži. Šílenství nejni vlastnost, po který by ženský toužily. Teda u svejch muskejch.“ Mávla na dveře před sebou. „Proto teTka zkoušej kurvy, a to já nedovolim.“ Několikrát se pokusila chytit petlici, konečně 114
uspěla, a pak jí lomcovala nahoru a dolů. „Bohové pod náma! Kdo vymyslel tudle blbost?“ Urb se přes ni natáhl a dveře otevřel. Hellian vstoupila, přičemž stále zápolila s petlicí. „Neboj, Urbe, já to zvládnu – jen se kouchej a ušse.“ Urb se protáhl kolem ní a zastavil se v úzké chodbě. Dojem na něj udělala neobyčejná tapeta, složená ze zlata, mákově rudého sametu a pruhů skvrnité králičí kůže, to vše v šíleném vzoru, který v něm nevysvětlitelně vyvolával touhu vypráznit měšec. A černá dřevěná podlaha, vyleštěná a navoskovaná, že vypadala jako tekutá, jako kdybyste šli po skle, pod nímž čekají muka nekonečného zapomnění – až si Urb říkal, jestli to celé není začarované. „Cham deš?“ chtěla vědět Hellian. „Otevřela jsi dveře,“ opáčil Urb. „A požádalas mě, aU jdu první.“ „Vážně? Vážně? Abyšel první – do bordelu?“ „Přesně tak.“ „Tak v tom případě vytáhni zbraň, Urbe, kdyby nás přepadli.“ Zaváhal. „Umím tasit rychle, Hellian.“ „Podle toho, co sem viděla, neumíš,“ ucedila za ním. Zmateně se zastavil. „Jak to myslíš?“ „Myslím, že potřebuješ pár lekcí ve zkaženosti, řekla bysem.“ Narovnala se, ale ne úplně, protože se musela opírat o zeT. „Leda bys chtěl Smrtidřepa. Ne že by ses ty vešel do mejch spodků. To sou dětschí kůže?“ „Králičí. A o Smrtileba zájem nemám, Hellian. A ani nechci nosit tvý spodky –“ „Poslouchejte, vy dva –“ štěkl někdo za nimi z bočních dveří, „přestaňte tady drmolit v tý cizinštině a najděte si pokoj!“ Hellian s potemnělou tváří sáhla po meči, ale pochva byla prázdná. „Tys ukrad – ty, Urbe, dej mi svůj meč, hrome! Nebo vlítni do těch dveří – jo, do těch. Vlítni do těch uprostřed. Použij hlavu – vyraz je!“ Místo aby se Urb pokoušel o něco takového, popadl Hellian za ruku a vedl ji chodbou dál. „Tam nejsou,“ vysvětloval jí, „ten chlap mluvil ledersky.“ „To bylo ledersky? Ta cizí hatmatilka? Žádnej div, že todle město pitumců plný, chdyš mluvěj tachle.“ Urb došel k dalším dveřím a naklonil se blíž, aby líp slyšel. Zabručel. „Hlasy. Dohadujou se. To by mohlo být ono.“ „Vykopni je, vyraž je, najdi dobejvaci beran nebo svítivku nebo naštvanýho Napana –“ Urb zvedl petlici, otevřel dveře a vstoupil. 115
Uvnitř na něj vytřeštili oči dva kaprálové, z větší části svlečení, a dvě ženy, jedna hubená jako tyčka a druhá ohavně tlustá. Urb ukázal na Bezdecha a pak na Truce. „Vy dva, vy se oblíkněte. Na chodbě čeká váš seržant –“ „Ne, to ani náhodou!“ Hellian vpadla do místnosti s planoucíma očima. „Von si je najal dvě! Zkaženost! Zmizte, baby, nebo si uříznu nohu!“ Hubená žena něco vyprskla a najednou měla v ruce nůž. Hrozivě jím zamávala a postupovala proti Hellian. Tlustá prostitutka popadla židli a šourala se krok za ní. Urb švihl rukou a zasáhl tu s nožem do zápěstí – a zbraň vzápětí cinkla o podlahu – a druhou položil na obličej tlusUošce a odstrčil ji. Šeredná děvka s pištěním dopadla na mocné pozadí – až se celá místnost zatřásla. Hubená se držela za pohmožděné předloktí a s řevem vyběhla ze dveří. Kaprálové na sebe házeli oblečení a tvářili se ustaraně. „Nech si vrátit peníze!“ řvala Hellian. „Ty dvě by měly platit tobě! Ne obráceně! Hej, kdo zavolal armádu?“ Armáda, jak se ukázalo, bylo šest strážců rozkoše, vyzbrojených palicemi, ale boj v místnosti začal být ošklivý, teprve když se tlusUoška vrátila, stále se ohánějíc židlí. Brys Beddikt stál u dlouhého stolu a opatrně si lokl cizího piva. Mátl ho nesourodý vzhled účastníků čtení, z nichž poslední dorazil opilý a v očích měl vyplašený výraz. Zřejmě to byl bývalý kněz. Tihle Malažané byli opravdu prapodivná banda, se schopností kombinovat neformální, ležérní vztahy s nejpříšernějšími tématy, bezstarostný oddech a uvolněnou disciplínu s nejurputnější profesionalitou. Musel si přiznat, že ho to podivně okouzluje. V tomto ohledu představovala ještě větší výzvu pobočnice. Tavore Paran nepředváděla ani náznak společenského chování, přestože měla urozený původ, který ji měl slušnému chování naučit, jakož i její vysoká vojenská hodnost měla ohladit hrany její povahy. Při velení byla nemotorná, při zdvořilosti neohrabaná, jako kdyby ji zneklidňovala nějaká nepřekonatelná překážka. Brys by si uměl představit, že touto překážkou je vzpurnost jejích legií. A přesto její důstojníci a vojáci nevykazovali sebemenší nekázeň, ani oči za ní nevyvraceli, ani po ní nevrhali vražedné pohledy. Byla tu věrnost, ano, ale ta měla zvláštní zabarvení, a Brys nedokázal určit její povahu. AU bylo zdrojem nesoustředění pobočnice cokoliv, očividně v něm 116
nenalézala osvobození. Brys měl dojem, že ji to břímě pomalu zmáhá. Většinu ostatních neznal nebo jen velmi vzdáleně, jak se s nimi kdysi letmo setkal. Poznal velemága Bena Adaefóna Delata, kterému ostatní Malažané říkali Rychlej Ben – třebaže podle Bryse to jméno postrádalo úctu náležející cedovi. Znal i Křováka a Šumaře, neboU byli mezi prvními vojáky, kteří dorazili do paláce. Ostatní zúčastnění pro něj byli překvapením. Dvě děti, chlapec a holčička, tisteandijská žena, dospělá věkem i chováním, očividně vyvedená z míry svou účastí na tomhle nesourodém shromáždění. Všichni ostatní s výjimkou bývalého kněze byli důstojníci nebo vojáci z vojska pobočnice. Dva světlovlasí mariňáci se zlatou pletí – už ne zrovna mladí – jménem Gesler a Bouřňák. Neurčitý muž, Flaška se jmenoval, jemuž nemohlo být moc přes dvacet. A Tavořina pobočnice, překvapivě krásná a potetovaná Lostara Yil, pohybující se s půvabem tanečnice, jejíž exotické rysy zmírňoval pouze nevýslovný smutek. Brys věděl, že vojáci vedou těžký život. Náhlým a nepěkným způsobem přicházejí o přátele. Jizvy jim během let tvrdnou, ctižádost vyprchává a sny se obracejí v prach. Možnosti se vytrácejí a v každém stínu hrozí zrada. Voják musí důvěřovat svému veliteli, a to každému, pod kterým slouží. Jak Brys zjistil, Lovci kostí a jejich pobočnice byli zrazeni vládcem své říše. Byli tedy nezakotvení, a Tavore měla co dělat, aby udržela vojsko pohromadě. Že vpadli do Lederu, bylo samo o sobě pozoruhodné. Divize a brigády – v dějinách jeho vlastního království – se bouřily už při rozkazech, které nebyly zdaleka tak razantní. Už jen z tohoto důvodu si Brys pobočnice nesmírně vážil a byl přesvědčený, že má nějakou skrytou vlastnost, skrytou ctnost, kterou její vojáci uznávají a reagují na ni – a Brys přemýšlel, jestli ji sám někdy uvidí, snad právě už této noci. I když stál v pohovu, mírně zvědavý a připravený a popíjel pivo, vnímal, jak napětí v místnosti sílí. Nikdo z toho neměl radost a ze všeho nejmíň seržant, který měl karty probudit – ten chudák vypadal jako ucouraný pes, který právě přeplaval řeku Leder. Oči měl zarudlé a matné, tvář potlučenou, jako kdyby se porval. Ten mladý voják Flaška postával vedle něj a kupeckým jazykem – možná kvůli Brysovi – se potichu zeptal: „Čas na Rezavou rukavici?“ „Co? Co?“ „To pití, cos vymyslel při posledním vykládání –“ „Ne, alkohol ne. Ne tentokrát. Nech mě bejt, než budu připravenej.“ „Jak zjistíme, kdy jsi připravený?“ zajímalo Lostaru Yil. „Prostě se rozesaTte, jakkoliv, kapitáne. Poznáte to.“ Vrhl na po117
bočnici prosebný pohled. „Je tady moc energie. Až moc. Nemám tušení, co sem přivedu. Tohle je chyba.“ Tavore se podařilo zatvářit ještě napjatěji. „Občas jsou chyby nutné, seržante.“ Křovák si náhle odkašlal a mávl rukou. „Promiňte, pobočnice, ale tady mluvíte se sapérem. Chyby znamenají, že se proměníme v červenou mlhu. Předpokládám, že asi mluvíte o nějakejch jinejch chybách, ne? Doufám.“ Pobočnice loupla okem po Geslerovu přerostlém společníkovi. „Pobočníku Bouřňáku, jak se provádí přepadení ze zálohy?“ „Už nejsem pobočník,“ zavrčel vousáč. „Odpovězte na otázku.“ Hromotluk se zamračil, ale když viděl, že to u pobočnice nevyvolalo žádnou reakci, zabručel a pokračoval: „Nalíčíte léčku a pak na ně tvrdě udeříte. Zarazíte jim pěst do krku.“ „Nejdřív je ale nutné léčku připravit.“ „Pokud vás nevyčenichaj předtím, jo.“ Upřel na ni malá očka. „Dneska večer budeme čenichat, nebo útočit?“ Tavore se místo odpovědi obrátila na Tiste Andii. „Sandalat Drukorlat, posaTte se, prosím. Chápu, proč se zdráháte –“ „Nevím, proč tu jsem,“ štěkla Sandalat. „Historie,“ zamumlal bývalý kněz. Nastalo dlouhé mlčení, pak se malá Sinn zahihňala a všichni nadskočili. Když to viděl Brys, zamračil se. „Omlouvám se, že vyrušuju, ale je tohle vhodné místo pro děti?“ Rychlej Ben frkl. „Ta holka je velemág, Brysi. A kluk… no, je jinej.“ „Jiný?“ „Pod vlivem,“ upřesnil Banaschar. „A ne dobrým. Pobočnice, prosím, odvolejte to. Pošlete Šumaře zpátky do kasáren. Je nás tu moc – i u nejbezpečnějšího vykládání má být jen pár lidí, ne takový dav. Chudák vykladač začne v půlce krvácet z uší.“ „Má pravdu,“ ozval se Rychlej Ben a nervózně si poposedl. „Šum je už tak dost velkej šereda i bez uší plnejch krve a tak.“ Pobočnice se podívala na Šumaře. „Seržante, víte, co si v této věci přeju – a moje důvody znáte lépe než kdokoliv z ostatních tady. Poctivě mi řekněte, zvládnete to?“ Všichni upřeli oči na sapéra. Brys viděl, jak každý – možná s výjimkou Sinn – mlčky prosí Šumaře, aU na té strašlivé krabičce přibouchne víko. On se místo toho zašklebil a zíral do země. „Zvládnu to, pobočnice. V tom není problém. Jde o… ty nečekaný hosty.“ 118
Bývalý kněz sebou trhl a Bryse se náhle zmocnil strach. Udělal krok – Ale to už měl Šumař balíček draků v rukou a stál v čele stolu – i když ještě všichni neseděli – a po leštěné stolní desce sklouzly tři karty. Vykládání začalo. Bloud, stojící v šeru před budovou, se zapotácel, jako kdyby do něj udeřily neviditelné pěsti. V ústech cítil krev. Zasyčel vzteky. V síni svého domku vykulila Seren Pedak oči a pak polekaně vykřikla, protože Pinosel a Ursto Hoobutt se vzňali plamenem – a ona by se k nim byla vrhla, kdyby ji Bugg nechytil. A ruku měl kluzkou potem. „Nehýbejte se,“ zasupěl stařec. „Ten oheň spálí jenom je –“ „Jenom je? Co to znamená?“ Bylo jasné, že dva dřevní bohové přestali vnímat okolí – viděla jejich oči zírající skrz modré plameny, upřené do prázdna. „Jejich podstata,“ šeptal Bugg. „Stravuje je… síla – probuzená síla.“ Třásl se, jako by ho opouštěly schopnosti, a po tvářích se mu řinul pot jako olej. Seren Pedak se odtáhla a položila si dlaně na vystouplé břicho. V ústech měla sucho, srdce jí prudce bušilo. „Kdo je napadl?“ „Stojí mezi tvým dítětem a tou silou – stejně jako já, akvizitor. My… my odoláme. Musíme –“ „Kdo tohle dělá?“ „Není zlý – jen je obrovský. Do Propasti pod námi, tohle není žádný obyčejný vykladač destiček!“ Seren Pedak už byla vyděšená, k smrti se bála o svého nenarozeného syna a zírala na Pinosel a Ursto Hoobutta – kteří hořeli a hořeli a pod plameny táli jako vosk. V zaplněné místnosti v nejvyšším poschodí hostince houf kdysi mrtvých zvířátek pobíhal, prskal a cvakal zuby. Černá krysa, jíž z břicha visely vnitřnosti, náhle spadla vzhůru a dopadla na strop. Drápky škrábala omítku a střeva jí visela jako klobásky v udírně. Modrá netopýroželva ukousla ocas leguánovi a ten odskočil jako blesk a teT mlátil hlavou do okna v zoufalé snaze zmizet. Datel odhazoval mastná pírka, jak létal v hysterických kruzích nad všemi – ale nikdo neměl čas si ho všímat, protože láhve se rozbíjely a víno teklo jako zředěná krev a ve dřevě teprve naznačení útočící koně 119
s jezdci se vzpínali a kroutili Krumpovi v klíně a on na to zíral s vyvalenýma očima a otevřenými ústy – a po chvilce se první koník vysvobodil, seskočil sapérovi z nohy, dřevěnými kopýtky zadusal na podlaze a jeho nedotažený jezdec mával třískou. Řev, křik, jekot – Ebron začal zvracet a Pajda, jenž uskakoval, aby se tomu proudu vyhnul, uklouzl v kaluži vína a roztříštil si levé koleno. Zavyl. SmraToun se odplazil do rohu. Masan Gilani zalezla pod nóbl postel a datel narazil do pelesti a vybuchl v oblaku smradlavého peří. Chytrá ženská. Te: jenom doufám, že je tam místo i pro mě. Jinde ve městě byli svědkové ochotni odpřisáhnout Bloudovým jménem, dokonce i na Prázdný trůn a hroby milovaných, že z hostince vyletěli dva draci. Na padesát kroků kolem pršely k zemi cihly, třísky, prach a kusy roztrhaných těl – a ani ráno nebylo možné jinak uspokojivě vysvětlit trosky celé budovy, odkud nebyl nikdo zachráněn. Celá místnost se třásla, a když Hellian vrazila loket do vousatého obličeje a uslyšela uspokojivé křupnutí, protější zeT popraskala jako tenké sklo a propadla se do místnosti, kde zasypala těla zmítající se v neúčinném sevření na podlaze. Ženy ječely – tedy aspoň ta tlustá, a měla dost silný hlas i výdrž, aby dokázala zaskočit i za ostatní – kteří se všichni horem pádem drápali z trosek. Hellian se zapotácela dozadu. Podlaha se náhle zvedla a ona se rozběhla, třebaže si nebyla jistá, kterým směrem vlastně míří, nicméně bylo zjevně moudré najít nejbližší dveře. Když je objevila, zamračila se, protože ležely na podlaze. Zastavila se a chvíli na ně zírala. Vrazil do ní Urb. „Něco právě proběhlo přes ulici!“ supěl a plival krev. „Musíme odtud vypadnout –“ „Kde je můj kaprál?“ „Už dole – jdeme!“ Ne, je přece čas na skleničku – „Hellian! TeT ne!“ „Padej! Dyž ne teT, tak kdy?“ „Přadlena smrti, Rytíř stínu, pán balíčku.“ Šumař měl chladný hlas, téměř nelidsky vrčel. „Stůl je drží, ty ostatní ale ne.“ Začal obracet karty, a jak je odhazoval, letěly jako železná deska k magnetu a zasahovaly jednotlivé zúčastněné – každého udeřila do prsou, až se 120
zakymácel, a při každém zásahu – zatímco Brys s hrůzou přihlížel – to oběU zvedlo z podlahy, až se židle odkutálely, a narazilo s ní o zeT, aU byla sebedál. A praskaly přitom kosti. Hlavy narážely do stěny. Všechno se to dálo velice rychle a Šumař stál jako ve středu bouře, pevně jako zakořeněný strom. Jako první to zasáhlo malou Sinn. „Panna smrti.“ Jak ji karta plácla do prsou, zvedlo ji to až skoro pod strop. Náraz to byl ošklivý a Sinn tam visela zplihle jako napíchnutá hadrová panenka. „Žezlo.“ Žrout zavřískl a snažil se uhnout a karta obratně vklouzla pod něj, přitiskla se mu na prsa a šoupla ho přes podlahu ke zdi nalevo ode dveří. Když ho třetí Šumařova karta praštila do hrudní kosti, zatvářil se Rychlej Ben ohromeně. „Mág noci.“ Odhodilo ho to na zeT za ním s takovou silou, až popraskala omítka. Visel tam nehybně jako mrtvola na bodci. „Kameník smrti.“ Křovák zabečel a udělal chybu, že se otočil. Karta mu dopadla na záda, takže na zeT narazil obličejem, a tlačila ho vzhůru. Za mužem již v bezvědomí zůstala krvavá šmouha. Ostatní následovali rychle jako hrstka hozených kamínků. U každého to dopadlo stejně. Prudký náraz, třesoucí se zeT. Sandalat Drukorlat, Královna noci. Lostara Yil, Šampion života. „Obelisk.“ Flaška. Gesler, Jablko. Bouřňák, Trůn. A nakonec se Šumař obrátil k Brysovi. „Král života.“ Karta mu vylétla z ruky, zatřpytila se jako dýka a Brys se ještě stačil nadechnout, než ho zasáhla. Zavřel oči a ucítil ránu, ale nebyla zdaleka tak silná jako u ostatních a jeho prsou se nic nedotklo. Otevřel oči a viděl, že se karta vznáší před ním. Nad ní se setkal se Šumařovým bezvýrazným pohledem. Sapér kývl. „Je tě zapotřebí.“ Cože? Nedotčeni zůstali dva a Šumař se obrátil k bližšímu z nich. „Banaschare, vybíráš si špatnou společnost,“ poznamenal. „Blázen v řetězech.“ Vytáhl kartu a švihl rukou. Bývalý kněz zabručel, přepadl na židli dozadu a pak ho to vyhodilo ke klenutému stropu. Při nárazu ho obklopil prach. Šumař se podíval na pobočnici. „Vy jste to věděla, že?“ Jen civěla, bílá jako sníh, a neříkala nic. 121
„Pro vás, Tavore Paran… nic.“ Škubla sebou. Náhle se otevřely dveře a v zamrzlém tichu zavrzaly panty. Do místnosti vstoupil Turudal Brizad a strnul. Turudal… ne, ovšemže ne. Bloud. Jenž stojí neviditelný za Prázdným trůnem. Zajímalo by mě, kdy ses chtěl ukázat. Brys si uvědomil, že tasil meč, a také si uvědomil, že ho sem Bloud přišel zabít – skutek bez důvodu, přání bez motivu – alespoň bez nějakého, který by pochopil kdokoliv kromě Blouda. On mě zabije. A potom zabije Šumaře – za jeho smělost. A potom všechny ostatní, aby nezůstali svědkové. Šumař se s mrazivým úsměvem pomalu otočil k Bloudovi. „Kdyby ta karta byla pro tebe,“ poznamenal, „byla by opustila stůl v momentě, kdy jsi otevřel dveře. Vím, myslíš si, že ti patří. Myslíš si, že je tvoje. Mejlíš se.“ Bloudovi se zablesklo v oku. „Jsem pán destiček –“ „A mně je to jedno. No tak, pokračuj. Hrej si se svýma destičkama, starší bože. Pánovi balíčku se postavit nemůžeš – tvůj čas, Bloude, vypršel.“ „Já se vrátil!“ Jak Bloud, kolem něhož rostla surová energie, udělal další krok do komnaty, do cesty se mu postavila Šumařova tichá slova. „Já bych to nedělal.“ Starší bůh ohrnul nos. „Myslíš si snad, že mě Brys Beddikt dokáže zastavit? Že dokáže zabránit tomu, co tu chci udělat?“ Šumař zvedl obočí. „Nemám tušení. Ale jestli uděláš ještě krok, Bloude, pán balíčku přijde. Přímo sem. Chceš se mu postavit? Jsi na to připravený?“ A Brys se podíval na kartu ležící na stole. Neživá, nehybná. Jako by zívala, jako chřtán samotné Propasti, a on se najednou zachvěl. Šumařova tichá výzva Blouda zastavila. V kdysi pohledných rysech Turudala Brizada se objevila nejistota. „Jestli to chceš slyšet,“ ozval se Brys Beddikt, „tak přese mne bys stejně neprošel, Bloude.“ Oko se upřelo na něj. „Absurdní.“ „Žil jsem v kameni, starší. Jsem popsán jmény nespočetnými. Ten muž, který zemřel v trůnním sále, není ten, který se vrátil, bez ohledu na to, co vidíš.“ „Svádíš mě, abych tě rozdrtil,“ zavrčel Bloud. 122
Šumař se podíval na kartu na stole. „Probudil se.“ Otočil se ke staršímu bohu. „Možná už je pozdě… pro tebe.“ Bloud náhle couvl, krok, dva, tři, než prošel dveřmi. Vzápětí zmizel z dohledu. Těla pomalu klouzala na podlahu. Nikdo z nich očividně nebyl při vědomí. V místnosti se cosi uvolnilo, jako když někdo vypustí příliš dlouho zadržovaný dech. „Pobočnice.“ Tavore se prudce otočila od prázdných dveří zpátky k sapérovi. Spus? léčku. Najdi svého nepřítele. „Tohle nebylo vykládání,“ utrousil Šumař. „Nikdo tady nebyl nalezený. Na nikoho nebyl vznesený nárok. Pobočnice, oni jsou poznačení. Rozumíte?“ „Ano,“ zašeptala. „Myslím,“ pokračoval Šumař s tváří zkrabacenou žalem, „myslím, že vidím konec.“ Kývla. „Tavore, mrzí mě to,“ zachraptěl Šumař. Pobočnice jen potřásla hlavou. A Brys věděl, že ačkoliv nepochopil všechno, pochopil dost. A pokud to mohlo něco znamenat, cokoliv, byl by jí zopakoval Šumařova slova. Této pobočnici, této Tavore Paran, této žalostně osamělé ženě. V té chvíli se na stůl položil bezvládný Banaschar, jako mrtvola spouštěná z oprátky. Jakmile dolehl, zasténal. Šumař popošel blíž a zvedl kartu zvanou pán balíčku. Chvíli si ji prohlížel, pak ji vrátil do balíčku ve svých rukou. Vzhlédl k Brysovi a zamrkal. „Hezká hra, seržante.“ „Působilo to jaksi nezáživně… pořád to tak cítím. Mám trochu obavy.“ Brys kývl. „Přes to všechno ta role nebyla… prázdná.“ „To je pravda. Děkuju.“ „Vy toho pána znáte?“ „Ano.“ „Seržante, kdyby Bloud odhalil, že blufujete –“ Šumař se zakřenil. „Bylo by to jenom na vás, pane. Ale mluvil jste dost sebevědomě.“ „Malažané nejsou jediní, kdo umí blufovat.“ Srdečně se na sebe usmáli, zatímco pobočnice jen přeskakovala pohledem z jednoho muže na druhého a neříkala nic. * * * 123
Bugg stál u zadního okna a díval se na Sereninu skromnou zahrádku, která byla zlehka natřená stříbřitými odstíny odrážejícími se od kouřových mračen visících nad městem. Dnes v noci došlo k mnohem větším škodám, než je zřícení několika budov. V místnosti za ním už bylo nějakou dobu ticho, od chvíle, kdy vykládání skončilo. Bugg se pořád cítil… křehký, skoro polámaný. Zaslechl, jak se Seren Pedak pohybuje. Tiše zabručela, když vstávala, a přistoupila k němu. „Jsou mrtví, Buggu?“ Ohlédl se na dvě již spojené, bezbarvé louže na podlaze pod židlemi. „Nevím,“ přiznal a dodal, „ale myslím, že jsou.“ „T-to bylo… nečekané – prosím vás, řekněte mi, cedo, že takový osud dnes večer v plánu nebyl.“ „Ne, akvizitor.“ „Potom… co se stalo?“ Přetřel si strniště na bradě, povzdechl si a potřásl hlavou. „Vybrala si úzkou cestu – bohové, taková drzost! Musím mluvit s králem. A s Brysem – musíme se rozhodnout –“ „Cedo! Kdo zabil Pinosel a Ursta?“ Obrátil se k ní a zamrkal. „Smrt tudy jenom prošla. Dokonce i Blouda… propustila.“ Frkl. „Ano. Propustila. V tom balíčku draků je obrovská síla. Ve správných rukou by nás mohl všechny vysát dosucha. Všechny bohy, staré i mladé. Všechny ascendenty uvržené do rolí. Všechny smrtelníky, odsouzené k tomu, aby se stali tváří na kartě.“ Znovu vyhlédl z okna. „Jednu kartu hodil na stůl. Kartu vašeho syna. Řekl, že ten stůl ji podrží. Proto se ho ani nesnažil vyžádat. Nechal to být. Nechal ho být.“ Otřásl se. „Pinosel a Ursto – oni prostě jenom seděli příliš blízko ohně.“ „Oni… co?“ „Vykladač se držel zpátky, akvizitor. Na Ursta a Pinosel nikdo nezaútočil. Dokonce ani karta vašeho nenarozeného syna se o něj nepokusila. Vykladač ji uzamkl. Jako když tesař zatluče hřebík do dřeva. Propast mě vem, ta čirá nestydatá moc učinit něco takového mě zbavuje dechu. Akvizitor, Ursto a Pinosel vás sem přišli bránit před Bloudem. Ano, cítili jsme ho. Cítili jsme jeho vražedné choutky. Ale pak byl odmrštěn, jeho moc rozprášena. To, co dorazilo místo něj, bylo jako tvář slunce, zvětšovalo se to, až to vyplnilo svět – a oni byli uvězněni tady, polapeni v těch židlích, nemohli se hnout…“ Otřásl se. „My všichni.“ Podíval se na kaluže. „Akvizitor, skutečně netuším, jestli jsou mrtví. Pán smrti se této noci nikým nenakrmil, vzal si jen pár nešUastných duší ze zničeného hostince. Možná jsou jen… osla124
beni… a po čase se vzpamatují, znovu najdou své podoby – svá těla. Nevím, ale doufám v to.“ Všiml si jejího zamyšleného výrazu a říkal si, jestli se mu před ní podařilo zakrýt aspoň část své úzkosti a žalu. Pohled v jejích očích hovořil o selhání. „Promluvte s tím vykladačem,“ vyhrkla. „A… požádejte ho… aU se stáhne. AU už nikdy nevstoupí do tohoto města. Prosím.“ „On to nechtěl udělat, akvizitor. Udělal, co mohl, aby ochránil… všechny.“ Možná kromě sebe, myslím. „Nemyslím, že dojde k dalšímu vykládání.“ Hleděla z okna. „Co ho čeká? Mého… syna?“ zeptala se šeptem. Pochopil její otázku. „Bude mít vás, Seren Pedak. Matky mají nesmírnou, podivnou sílu –“ „Podivnou?“ Bugg se usmál. „Nám připadá podivná. Nevyzpytatelná. Navíc byl otec vašeho syna velice oblíbený. Mezi jeho přáteli se najdou lidé, kteří nebudou váhat –“ „Onrak T’emlava,“ řekla. Bugg kývl. „Imass.“ „AU to znamená cokoliv.“ „Akvizitor, Imassové jsou mnoho věcí, ale jedna z jejich ctností ční nade všechny ostatní. Jejich věrnost nic nenaruší. Vnímají takové síly jako ohromné a –“ „Podivné?“ Bugg chvíli neříkal nic, věda, že by se mohl, pokud by se tak rozhodl, cítit dotčen významem slova, které k jeho větě přidala. Místo toho se usmál. „I to.“ „Omlouvám se, cedo. Máte pravdu. Onrak byl… pozoruhodný a velice mi pomohl. Přesto nečekám, že by mě znovu navštívil.“ „Navštíví, až se vám narodí syn.“ „Jak se dozví, kdy se to stane?“ „Protože jeho kostějská žena Kilava na vás a vaše dítě seslala požehnání. To znamená, že o vás a vašem stavu neustále ví.“ „Ach. Cítila tedy i to, co se stalo dnes v noci? To nebezpečí?“ „Možná,“ usoudil Bugg. „Jistě… zpozorněla. A kdyby hrozilo nějaké přímé narušení, potom by zřejmě… zasáhla.“ „Jak by mě mohla ona ochránit, když by selhali tři starodávní bohové?“ chtěla vědět Seren. Bugg si povzdechl. „Pomalu začínám docházet k tomuto přesvědčení. Lidé nechápou moc. Považují ji výhradně za souboj, tohle proti tomu, a co je větší? Kdo vyhraje, kdo prohraje? U moci nejde ani tak 125
o boj – ač pochopitelně chápe, jaké vzájemné škody takový boj znamená a jak činí každého zranitelným – nejde ani tak o boj jako o prohlášení. Přítomnost, akvizitor, je skutečným vyjádřením moci. A přítomnost je v jádru vlastně držba prostoru. Prosazení se, chcete-li. Potom vás musí uznat i ostatní mocnosti, menší či větší, na tom nesejde.“ „Myslím, že vám tak úplně nerozumím.“ „Kilava by byla použila svou přítomnost, akvizitor. Jako kdyby vás objala. Pokud stále trváte na zjednodušených srovnáních, potom vám povím, že by byla jako balvan v proudu. Voda může snít o vítězství, může po něm toužit, ale měla by se naučit trpělivosti, že? Vezměte si všechna ta vyschlá řešiště, která jste viděla, akvizitor, a posuTte sama, kdo je vítězem v té válce trpělivosti.“ Žena si unaveně povzdechla. Uklonil se jí. „Odejdu – mám nějaké naléhavé záležitosti – ale nebezpečí pro vás a vašeho syna pominulo.“ Ohlédla se na kaluže. „Mám to prostě… setřít?“ „Nechte to na ráno – je možné, že tou dobou tu budou už jenom skvrny.“ „Až budu mít hosty, můžu jim to ukázat a říct: ‚Tady se roztekli dva bohové.‘“ Ano, potřebovala se bránit před událostmi dnešní noci. V myšlenkách neměla místo na nic jiného než na dítě v sobě. Ale přes to, co říkala, jí nebyl osud Pinosel a Ursta lhostejný. TeT šlo výhradně o sebeovládání – a Bugg chápal, že to vychází z té nepopsatelné síly v ženě, která se má stát matkou. „Jsou umínění, ti dva. Ještě bych je neodepisoval.“ „Doufám, že máte pravdu. Děkuju, cedo – i když k ohrožení nedošlo, oceňuju, že jste nás chtěl chránit. Prosím, neurazte se, když dodám, že doufám, že další takovou noc už nezažiju.“ „Neurazím se. Dobrou noc, akvizitor.“ Po tom chvilkovém vzplanutí, v chladném čůrku po odeznívajícím střetu, se Bloudovi do mysli vkradlo neveselé poznání. Ačkoliv nevěděl, jestli se pán balíčku skutečně probudil – jak tvrdil ten Malažan – nebezpečí takového předčasného střetu bylo příliš velké. Ale drzá nadutost Bryse Beddikta, to bylo něco úplně jiného. Bloud stál v uličce nedaleko malazského velitelství a třásl se vzteky a ještě něčím, co mělo vynikající chuU. Příslibem pomsty. Ne, Brys Beddikt svůj návrat do paláce nepřežije. Nezáleželo na tom, jak to ten hlupák umí s mečem. Před útokem Bloudovy syrové magie ho neochrání žádná mihotavá čepel. 126
Pravda, nebude to žádné jemné, neviditelné postrčení. Ale staré zvyky, právě pro jejich předvídatelnost, lze využít. Bránit se před nimi. Kromě toho občas nebyla delikátnost uspokojivá. S rozkoší si vzpomněl, jak držel Péřové čarodějce hlavu pod vodou, dokud se nepřestala bránit. Ano, v energickém činu, v přímém provedení vlastní vůle spočívala jistá nádhera. Může to být návykové, a on se na to těšil. V této chvíli měl ale tolik pochybností, že z toho byl nervózní a bál se něco udělat. Ten vykladač byl… děsivý. Ti, kdo byli nešUastní z používání vlastní moci, Blouda vždy vyváděli z míry, protože je nechápal, nerozuměl jejich zdráhání, dobrovolně přijatým pravidlům ovládajícím jejich jednání. Motivy byly ze všeho nejdůležitější – nepřítele nepochopíte, pokud nezjistíte, co chce, po čem touží. Jenomže ten vykladač toužil jedině po tom, aby ho všichni nechali na pokoji. Možná by bylo možné i toho využít. Až na to, že když na vykladače někdo zatlačil, on neváhal zatlačit také. Bez mrknutí, s úsměvem, děsivě sebevědomý. Prozatím ho nech být. Mysli na ostatní – ohrožuje mě někdo? Dítě akvizitor mělo ochránce. Ty špinavé ožraly. Maela. A další. Bylo tam něco prastarého, s černou srstí a planoucíma očima – slyšel varovné vrčení, jako rachot hromu – a to stačilo, aby se raději nepřibližoval. No, dítě může počkat. Byla to opravdu ošklivá válka. Měl ale možné spojence. Banaschara. Slabocha, kterého mohl využít. A Fenera, toho zbabělého boha války – ano, mohl se krmit mocí toho hlupáka. Mohl si vzít, co chtěl, výměnou za útočiště, jež nabízel. A nakonec tu byly další síly, kdesi daleko na východě, které by si mohly vážit jeho spojenectví. Ještě ho čekala spousta práce. Ale této noci se pomstí té ubohé hromadě zbroje Brysi Beddiktovi. A tak čekal, až ten hlupák opustí velitelství. Tentokrát žádné postrčení. Ne, hloubku Bloudovy zloby uspokojí jedině jeho ruce na krku toho neřáda. Pravda, muž, který zemřel, nebyl tentýž, jenž se vrátil. Navíc měl do kamene své duše vepsáno nekonečné klubko jmen. A bylo tu ještě něco. Jako kdyby vrhal víc než jen jeden stín. Pakliže byl Brys předurčen k něčemu jinému, k něčemu většímu, než čím byl teT, potom bude nanejvýš vhodné, že Bloud tu hrozbu udusí v zárodku. Odstraní ho ze hry, a tentokrát zajistí, aby zůstal mrtvý. * * * 127
Nic nemůže být horší než vejít do pokoje v průměrném hostinci, přistoupit k posteli, odhrnout vlněnou pokrývku a najít tam draka. Nebo dva. Vše bezděčně odhaleno. A v jediném bídném okamžiku všechny iluze o dokonalé, vzájemné ochraně zmizí. Násilná proměna, a hle, ukáže se, že jeden malý pokojík v hostinci dva draky neudrží. Všichni sloužící po celém světě jsou přesvědčení, že už viděli všechno. NešUastná služka, pracující ve zmíněném hostinci, se teT mohla takovým úspěchem chlubit. Žel, byl to jen krátký triumf. Telorast a Cudrn se znovu proměnily do legračních kostřiček – které se mezitím staly jejich součástí a byly tak roztomilé, že se s těmi krásnými ještěrkami nedokázaly rozloučit – na kopci pár líg severně od města. Jakmile se přenesly přes potupu té nečekané události a panický útěk z Lederas, celé zvonění se řehtaly jako blázni. Výraz té služky byl skutečně nezapomenutelný, a když Cudrn dračí hlavou prorazila zeT, no, všichni hosté vyskákali z pokojů, aby zjistili, co je zdrojem toho kraválu, tedy, takové zděšení – Cudrn rozjařeně pištěla, až by se za břicho popadala, mít nějaké. Telorast se tesáčky ještě leskly krví, ačkoliv když je použila naposledy, byly mnohem, mnohem větší. Instinktivně cvakla – nikdo jí to nemohl dávat za vinu, ne doopravdy – a sebrala z ulice pod sebou tlustého kupce chvíli předtím, než dosedla na zem za praskotu cihel a otesaného vápence, a není pro každého masožravce nezbytné dopřát si občas trochu tuku? Musí to tak být, protože to kdysi kdesi řekl jakýsi učenec. V každém případě byl kupec vynikající! Může někdo dávat za vinu žralokovi, že ukousne plavci nohu? Hadovi škrtiči, že spolkne batole? Vlkům, že uštvou stařenu? Ovšemže ne. Ten skutek lze pochopitelně odsoudit a plakat pro zabité oběti, ale poté zabijáka vystopovat a zabít – jako kdyby to byl nějaký hrozný vrah – bylo jednoduše směšné. Vlastně to byla arogance toho nejhoršího druhu. „Takhle to prostě na světě chodí, že někdo je lovec a někdo kořist, Cudrn. A žít v takovém světě znamená smířit se s tím. Zvířata požírají jiná zvířata, a to platí i pro všechny tyhle povedené lidi – copak se jim nedaří jako lovcům? Jestli chceš, a ty chceš, vezmi si tohle: nějaký křupan s ohnutýma nohama chytí do oka zajíce k večeři – měli by se všichni ostatní zajíci shromáždit a snažit se tomu křupanovi pomstít? Bylo by to správné a spravedlivé?“ „Troufám si říct, že zajíci si to myslí!“ vykřikla Cudrn a švihala kostlivým ocasem po nízké trávě. „Nepochybně, nepochybně, ale představ si to pobouření mezi rodinou a přáteli toho křupana! To by byla válka, krevní msta! 128
Povolali by vojáky, zvědy s přimhouřenýma očima a mistry lovce s měkkými zelenými kloboučky, král by zvedl daně a za zavazadlovým trénem by se táhla tisícovka kurev! Básníci by pěli rozohněné balady, aby rozdmýchali plameny spravedlivosti! Sepisovali by celé eposy, ve kterých by líčili úplatné skopičiny!“ „Jenom jsou na sebe nafoukaní, Telorast. To je všechno. Ve svých mrňavých představách jsou všichni císaři a císařovnami, nechápeš? Kde v jejich říši patří všechno jim a můžou si dělat, co se jim zlíbí. Jak se může nějaké hloupé zvíře opovážit a bránit se?“ „Nakonec je dostaneme, Cudrn.“ „My a zajíci!“ „Správně! Vládnout říši chceš? Ne, drahá, říše povládne tobě!“ Telorast se odmlčela a zabývala se pochmurnými myšlenkami. „Cudrn,“ ozvala se po chvíli a zvedla malou plazí lebku. „Budeme muset jednat brzy.“ „Já vím. Je to hrozné!“ „Někdo ve městě dělá potíže. A my nemáme potíže rády, viT? Aspoň si myslím, že nemáme.“ „Pokud to nejsme my, Telorast. Pokud ty potíže vyvoláváme my, je to v pořádku. Vlastně to je dokonalé.“ „Dokud se všechno nezvrtne, jako posledně. A nebyla to tvoje vina? Tak si to pamatuju, Cudrn. Všechno byla tvoje vina. Tentokrát si dávej pozor. Dělej, co říkám, všechno, co říkám.“ „Měly bychom ho tedy roztrhat na kusy?“ „Koho?“ „Toho, kdo tak rád udržuje trůn prázdný. Tam, ven, tam, ven, tam, ven, jen s nimi tak šoupá. Nikomu se to nelíbí! Všude jen chaos a zmatek, občanské války a zrady a krev! Hnus!“ „Myslíš, že bychom ho měly roztrhat na kusy, Cudrn?“ „Myslela jsem, že se mám řídit tvým příkladem. Tak buT příkladem, Telorast. Roztrháme ho na ošklivé malé kousky, nebo ne?“ „Záleží na tom.“ Telorast vyskočila na nohy a začala přecházet, maličká předloktí se jí chvěla. „Je nepřítel?“ „Je – cože? Má ty dobroto, copak nejsou všichni naši nepřátelé?“ „Ach! Máš pravdu! Co to jen do mě vjelo?“ „Prosté, myslel si, že si nás nebude všímat. Nám se nelíbí, když si nás někdo nevšímá. Lidé, kteří si nás nevšímají, zemřou. Tímhle pravidlem se řídíme odjakživa. Opomineš nás, a my tě rozžvýkáme na kousky kůže a vlasů! Úlomky kostí, čvachtající a prosakující cucky!“ „Půjdeme ho tedy zabít?“ „Možná.“ 129
„Ach, řekni mi, co mám dělat! Nemůžu ti říkat, aby ses řídila mým příkladem, dokud mi neporadíš!“ „Je to skutečné partnerství,“ souhlasila Cudrn. „Nech mě přemýšlet.“ Telorast se odmlčela a zvedla hlavu ještě výš. „Ha! Co jsou ty zelené kaňky na obloze?“ „Nepřibližuj se.“ Withal si prohlédl svou ženu, usoudil, že tohle už viděl, a tak se od ní držel dál. „Proč tě tam vůbec chtěla? Na to nemůžu přijít.“ Sandalat se posadila, ale trvalo jí to a přitom mrkala, hekala a opatrně vzdychala. „Nečekala jsem tělesný útok, to je jisté.“ Withal skoro popošel blíž, ale podařilo se mu to instinktivní gesto ovládnout. „Ona tě ztloukla? Bohové pod námi, věděl jsem, že pobočnice je tvrdá, ale tady zašla příliš daleko!“ „Á, sklapni. Ovšemže mě neztloukla. Řekněme prostě, že karty byly obdařeny určitou, ehm, silou. Jako kdyby nás to o něčem přesvědčilo. Celá ta magie obklopující balíček draků je urážkou všech rozumných tvorů – jako jsem já.“ Rozumných? No, asi ano. „Vykladač ti tedy našel kartu. Kterou?“ Díval se, jak zvažuje, jakou cenu má odpověT. „Odhodila mě na zeT.“ „A co?“ „Ta karta, pitomče! Královna noci! Jako kdybych mohla být taková – blbý balíček, co ví o dómu noci? Minulost je mrtvá, trůny opuštěné. Není žádný Král a už vůbec ne Královna! Je to nesmysl – jak může být Rychlej Ben Mágem noci? VždyU ani není Tiste Andii. Pche, všechno jsou to hlouposti, úplně všechno – bohové, myslím, že mám naprasklá žebra. Uvař mi čaj, lásko, buT užitečný.“ „Rád ti posluhuju,“ zamumlal Withal a vydal se vařit čaj. „Máš na mysli nějaký konkrétní?“ „Ne, ale přidej tam kapku d’bajangového oleje, ano? Příště si vezmu zbroj. Není tu zima? Přilož na oheň, nechci se nachladit. A hoT mi ty kožešiny. Ta vodní dýmka je jenom na ozdobu? Máme nějaký durhang? Bohové, i mluvení mě bolí.“ To je mi novinka, drahoušku. Než oživený mrtvý leguán zase znehybněl, ještě se zakousl Pajdovi do pravého ucha. Voják tiše plakal. SmraToun klečel vedle něj a snažil se uvolnit zaUaté ještěrčí čelisti. Tekla krev a vypadalo to, že Pajdovi zůstane jen polovina ucha. 130
Ebron seděl na posteli s hlavou v dlaních. „To bude v pořádku, Pajdo. To koleno ti spravíme. A možná ti i přišijeme zpátky ucho –“ „To teda nepřišijem,“ prohlásil SmraToun. „Určitě se to zanítí a sněU se pak rozleze. Leguání sliny, a zvlášU sliny mrtvýho leguána, budou určitě hnusný. Jak to vypadá, budu muset províst obřad, abych odstranil jedy, který mu už pronikly do těla.“ Odmlčel se. „Masan, už můžeš vylízt zpod tý postele.“ „To říkáš ty,“ opáčila a zakašlala. „Zatracený bezoáry mistra Kápě – už nikdy nebudu čistá.“ Pajda zapištěl, protože SmraToun vsunul nůž mezi leguánovy čelisti, a když se mu je nepodařilo rozevřít, prostě začal přeřezávat svaly a šlachy v kloubech. Chvíli nato zvíře odpadlo a všechny polekalo, jak mu z nozder unikl vzduch. „Neříkal jsi náhodou, že je mrtvej?“ zabručel Šňůra a šel leguánovi dupnout na hlavu. Na všechny strany se cosi rozstříklo. „TeT už je,“ odtušil SmraToun. „Lež klidně, Pajdo. Začnem s léčením –“ „Nikdy byste neměli nechávat nekromanta léčit lidi,“ posteskl si Krump, sedící zachmuřeně v rohu. Různé části jeho řezby, beztvaří jezdci na beztvarých koních zmizeli na chodbě, když prorazili dveře, čehož zjevně dosáhli částečně hryzáním, částečně sekáním a kdoví čím ještě. SmraToun se na sapéra zamračil. „Neříkal bys to, kdybys umíral na nějakou ránu a já byl tvoje jediná naděje.“ „Ale jo, říkal.“ Nekromant mu předvedl šeredný úsměv. „Jednou uvidíme, co?“ „Ne, neuvidíme. Zabiju tě dřív, než se nechám zranit.“ „A potom budeme mrtví oba.“ „Správně, tak to má bejt! Jak sem řikal – z nekromanta nikdá nevzejde nic dobrýho a basta!“ Z datla zůstala hromádka peří na podlaze. Netopýroželva utekla dírou ve dveřích, možná pronásledovala dřevěný oddíl. Černá krysa se pořád držela stropu. Křáp se postavil před Ebrona. „Měl SmraToun pravdu, mágu? Ukázal se tady pán smrti?“ „Ne. Ne osobně. Proč se ho nezeptáš sám –“ „Protože má plno práce s léčením. Chci to slyšet od tebe, Ebrone.“ „Spíš jako kdyby se naráz probudily všechny chodby. Kaprále, nevím, co to pobočnice hraje, ale žádná legrace to nebude. Brzo vytáhneme na pochod – myslím, že dneska v noci se o tom rozhodlo.
131
Role jsou rozdaný, i když pochybuju, že někdo – dokonce i Tavore – zná všechny hráče. Poteče krev.“ SmraToun pochopitelně poslouchal. Práce na Pajdově koleni se pro něj stala rutinou – jakož i pro všechny léčitele v setnině, z nichž žádný ošetřování toho nešUastného hlupáka neunikl. „Ebron má pravdu. Tvůj oddíl ti nezávidím, jestli zase skončíte jako doprovod Sinn – ona je přímo uprostřed toho všeho.“ „Ji taky nemám rád,“ zabručel Krump. Ebron se na SmraTouna ušklíbl. „Jak blízko u čeho budeme, nebude znamenat žádný rozdíl. Všichni jsme v průšvihu.“ Pozornost všech upoutal podivný bublavý zvuk a všichni upřeli oči na leguána, jenž opět vydechl. Zpod postele se ozvalo frknutí. „Nevylezu, dokud nevyjde slunce.“ Ostatní odešli, tedy byl to spíš bezhlavý úprk než slavnostní odchod, až zůstali jen pobočnice, Lostar Yil a Brys Beddikt. Světlo z luceren rozptylovalo prach z omítky a pod nohama to křupalo. Brys se díval, jak si pobočnice pomalu sedá na židli v čele stolu. Nedalo se poznat, jestli je víc otřesená nebo zmatená. Zármutek, který v sobě nosila Lostara Yil, byl jaksi blíž k povrchu, a co Šumař odešel, neřekla ani slovo. Jen tam stála se zkříženými pažemi – což spíš souviselo s bolavými žebry než s čím jiným. „Děkuji,“ pravila pobočnice, „že jste přišel, pane.“ Brys se překvapeně zamračil. „Docela dobře můžu být důvodem, proč se o to začal zajímat Bloud, pobočnice. Měla byste plné právo, kdybyste mě proklínala.“ „Tomu nevěřím,“ odtušila. „My máme ve zvyku získávat si nepřátele.“ „Tady je to Bloudův dvoreček,“ poukázal Brys. „Přirozeně nemá rád vetřelce. Ale mnohem víc nesnáší ostatní obyvatele, kteří ho sdílejí s ním. Lidi jako já, pobočnice.“ Vzhlédla k němu. „Kdysi jste byl mrtvý. Aspoň jsem to slyšela. Byl jste vzkříšen.“ Kývl. „Je pozoruhodné, jak málo máme co mluvit do takových věcí. Kdybych nad tím hloubal příliš dlouho, zmalomyslněl bych. Nelíbí se mi představa, že je tak snadné mnou manipulovat. Raději bych považoval svou duši za svou vlastní.“ Odvrátila zrak a sepjala ruce na stole před sebou – zvláštní gesto – načež se na ně zadívala. „Šumař mluvil o Bloudově… sokovi. Je to pán balíčku draků.“ Zaváhala, než dodala: „Ten muž je můj bratr Ganoes Paran.“ 132
„Aha, chápu.“ Potřásla hlavou, ale nevzhlédla, dál zírala na své ruce. „O tom pochybuji. Máme sice stejnou krev, ale pokud vím, nejsme spojenci. Ne… blízcí. Máme mezi sebou nevyřešené věci. Věci, které nelze zachránit skutkem ani slovem.“ „Občas,“ podotkl Brys, „když kromě lítosti nemají lidé nic společného, musí lítost posloužit jako začátek. Usmíření nevyžaduje, aby se jedna strana vzdala druhé. K ukončení sporu stačí, když obě strany uznají, že došlo k chybám.“ Vzmohla se na lehký úsměv. „Brysi Beddikte, vaše slova, jakkoliv moudrá, předpokládají, že spolu zúčastněné strany hovoří. Žel, to není náš případ.“ „Potom jste možná dnes v noci pozornost pána balíčku uvítala. Než však, pokud jsem Šumaře správně pochopil, žádný takový kontakt nepřicházel. Váš voják blufoval. Povězte mi, prosím, ví váš bratr o vašich… nesnázích?“ Loupla po něm ostrým, pátravým pohledem. „Nevzpomínám si, že bych někomu sdělovala podrobnosti o svých nesnázích.“ Brys mlčel. Přemýšlel, jaká tajná pavučina se právě zatřásla. Pobočnice vstala a zamračila se na Lostaru, jako by ji překvapilo, že tu ještě je. „Sdělte králi, že hodláme brzy odejít. Se spojenci se setkáme na hranicích Pustin, odkud odtáhneme na východ.“ Odmlčela se. „Přirozeně si musíme obstarat nezbytné zásoby – za kvalitní materiál samozřejmě zaplatíme zlatem a stříbrem.“ „Budeme se vám to snažit rozmluvit, pobočnice,“ prohlásil Brys. „Pustiny jsou pojmenovány příhodně, a z toho mála, co jsme se zatím dozvěděli, nejsou země na východě právě slibné.“ „My nehledáme sliby,“ namítla pobočnice. Brys Beddikt se poklonil. „S dovolením odejdu, pobočnice.“ „Chcete doprovod?“ Zavrtěl hlavou. „To nebude nutné. Ale děkuji za nabídku.“ Střecha bude muset stačit. Chtěl věž, něco absurdně vysokého. Nebo vrchol útesu a nějakou kymácející se, rozpadající se tvrz chvíli před zřícením do rozbouřeného moře. Nebo možná pevnost na vysokém útesu pokrytém ledem a sněhovými závějemi. Opatství na stolové hoře s jediným přístupem v proutěném koši přes systém provazů a kladek. Ale bude mu muset stačit tahle střecha. Rychlej Ben se zamračil na zelené šmouhy na obloze na jihu, ten oddíl nebeských jezdců, z nichž jediný určitě nepřinášel dobré zprávy. Mág noci. Ten parchant! Máš nebezpečný nos, Šume, to teda jo. 133
A ten svůj neviňoučký pohled vůbec nezkoušel. Ještě jedno odzbrojující pokrčení rameny a vrazím ti do krku deset chodeb. Mág noci. Kdysi existoval trůn… á, zapomeň na to. Jen se drž dál od Sandalat, to je všechno. Drž se od ní dál, hezky mimo dohled. Nakonec to bylo jenom vykládání karet. Šumařova obvyklá hantýrka. Nic to neznamená. Nic to neznamenalo. Neotravuj, mám moc práce. Mág noci. Šumař byl namol, spolu s Bouřňákem a Geslerem vyřvávali staré napanské pirátské odrhovačky, které nebyly ani zdaleka chytré. Flaška, jenž utržil tři zlomená žebra, si šel hledat léčitele, jehož by mohl uplatit, aby se probudil. Sinn se Žroutem utekli jako krysy, kterým někdo usekl ocásek největším sekáčkem na světě. A Křovák… Křovák se teT plížil k Rychlýmu Benovi, horší než pošahaný asasín. „Běž pryč.“ „Ani náhodou, Rychlej. Musíme si promluvit.“ „Ne, nemusíme.“ „Řekl, že jsem Kameník smrti.“ „Tak si běž postavit kryptu a zalez do ní, Křováku. Moc rád ji pro tebe uzavřu všema ochranama, na jaký si jen vzpomenu.“ „Jde o to, že Šum měl nejspíš pravdu.“ Rychlej Ben přimhouřil oči a otočil se k sapérovi. „Mistr Kápě má poslední dobou plný ruce práce.“ „O tom ty víš víc než já, a nepopírej to.“ „S náma to nemá nic společnýho.“ „Víš to jistě?“ Rychlej Ben kývl. „Tak proč jsem já Kameník smrti?“ Výkřik se odrazil od okolních střech a Rychlej Ben sebou trhl. „Protože je tě zapotřebí,“ prohlásil po chvíli. „A k čemu jako?“ „Je tě zapotřebí,“ štěkl Rychlej Ben, „abys nám postavil cestu.“ Křovák vytřeštil oči. „Bohové pod náma, a kam jdeme?“ „Skutečná otázka zní, jestli tam někdy dojdeme. Poslyš, Křováku, ona není taková, jak si myslíš. Není taková, jak si kdokoliv z nás myslí. Neumím to vysvětlit – blíž se prostě nedostanu. Nemá smysl něco očekávat. Nebo zpětně hodnotit – na každým kroku tě poplete. Jen si vezmi to vykládání –“ „To byla Šumova akce –“ „Myslíš? Tak to seš vedle jak ta jedle. Ví to, protože mu to řekla. 134
Jemu a nikomu jinýmu. A zkus ze Šumaře vymáčknout nějaký podrobnosti – prostě se nikam nedostaneš. Pravda mu v podstatě vyřízla jazyk.“ „A co z tebe udělalo Mága noci? Jaký mizerný posraný tajemství to máš, Rychlej?“ Čaroděj se odvrátil, zadíval se na město a najednou zkoprněl. „Kurva, co teT?“ Z ústí uličky vyletěla magie a udeřila Bryse Beddikta do boku. Náraz ho odhodil na zem a kolem jeho těla se jako hadi kroutily šedivé pramínky. Než stačil mrknout, magie mu pevně připoutala paže k trupu a smyčky se začaly stahovat. Ležel na zádech a vzhlížel k noční obloze – která konečně začínala blednout – Brys zaslechl kroky a ve chvilce se mu v zorném poli objevil Bloud. Oko se mu lesklo jako hvězda propalující se mlhou. „Varoval jsem tě, Brysi Beddikte. Tentokrát k žádným chybám nedojde. Ano, to já tě popostrčil, aby ses napil toho otráveného vína – ach, kancléř něco takového nepředvídal, ale to mu lze odpustit. Jak mě mohlo napadnout, že si najdeš ochránce mezi Maelovými nohsledy?“ Na chvíli se odmlčel. „Na tom nesejde. Skončil jsem s rafinovaností – tohle je mnohem lepší. Můžu se ti dívat do očí, až budeš umírat, a co může přinášet větší uspokojení?“ Smyčky se utáhly a vytlačily Brysovi vzduch z plic. Pomalu se mu zatmívalo před očima, až viděl jen Bloudův obličej, jenž ztratil veškerý půvab, jak byl zkřivený nenasytnou touhou. Bůh zvedl ruku a pomalu ji zaUal v pěst – a tlak kolem Brysova hrudníku narůstal, až mu praskala žebra. Z ničeho nic udeřila Blouda do spánku čísi pěst, až mu srazila hlavu na stranu. Lesklé oko zhaslo a bůh se zhroutil na zem, takže zmizel Brysovi ze zužujícího se zorného pole. Smyčky najednou povolily a rozpustily se. Brys se roztřeseně nadechl chladného nočního vzduchu. Zaslechl dusot kopyt. Ulicí se klusem blížilo půl tuctu koní, možná víc. Brys zamrkal, aby dostal z očí pot, převalil se na břicho a s námahou se zvedl na kolena. Kdosi ho popadl za řemen a postavil ho na nohy. Před sebou uviděl Tarthenala – známou tvář, těžké, masivní rysy nesmyslně stažené do zuřivého mračení. „Mám pro tebe otázku. Byla pro tvého bratra a byl jsem na cestě, ale uviděl jsem tebe.“ Jezdci zastavovali a koně podkluzovali na vlhké dlažbě – malazský 135
oddíl s tasenými zbraněmi. Jedna z nich, žena s tmavou pletí, ukazovala mečem. „Zalezl tam do tý uličky – jedem, rozsekáme toho šmejda do guláše!“ Chtěla sesednout, ale pak se sesula a zhroutila se na zem a zbraň zazvonila o dlažbu. Ostatní vojáci seskákali z koní. Tři přiběhli k bezvládné ženě a ostatní se rozestoupili a vydali se do uličky. Brys měl stále problém stát vzpřímeně. Rukou se opíral o Tarthenala. „Ublalo Pungu,“ povzdechl si, „děkuji.“ „Měl jsem otázku.“ Brys kývl. „Jistě, tak ven s tím.“ „Ale v tom je právě ta potíž. Zapomněl jsem, co to bylo.“ Jeden z Malažanů naklánějících se nad ležící ženou se narovnal a obrátil se k nim. „Sintr říkala, že tu jsou potíže,“ řekl. Mluvil kupeckým jazykem se silným přízvukem. „Prej si musíme pospíšit – sem, někoho zachránit.“ „Myslím, že nebezpečí pominulo,“ poznamenal Brys. „Co je jí, pane?“ „Jsem seržant – lidi mi neříkaj ‚pane‘… pane. Je akorát utahaná. Obě, i její sestra.“ Zamračil se. „Ale stejně vás doprovodíme, pane – nikdy by nám nevodpustila, kdyby se vám teT něco stalo. Takže kam jste měl namířeno…“ Vojáci se už vraceli z uličky a jeden pronesl něco malazsky. Brys nepotřeboval tlumočníka, aby pochopil, že nikoho nenašli – Bloud měl vždycky silný pud sebezáchovy, i když právě dostal po hlavě pěstí od Tarthenala. „Zdá se, že nakonec přece jen budu mít doprovod,“ usoudil Brys. „To není nabídka, kterou bych mohl odmítnout, pane,“ podotkl seržant. Ani to nechci. Poučil jsem se, pobočnice. Vojáci se pokoušeli zvednout ženu jménem Sintr do sedla. Ublala Pung k nim došel. „Ponesu ji,“ nabídl se. „Je hezká.“ „Udělejte, co říká Toblakai,“ zabručel seržant. „Je hezká,“ zopakoval Ublala Pung, když zvedal bezvládné tělo do náruče. „A taky hezky voní, ale to nevadí.“ „Doprovodný kruh,“ štěkl seržant, „kuše připravený. Jak se někdo vokáže, vodpráskněte ho.“ Brys se modlil, aby cestou do paláce nepotkali žádná ranní ptáčata. „Měli bychom si pospíšit,“ navrhl. Na nedaleké střeše si Rychlej Ben vzdychl a pak se uvolnil. „Co to mělo znamenat?“ chtěl vědět Křovák vedle něj. 136
„Zatracenej Toblakai… ale to není to nejzajímavější, co? Ne, nejzajímavější je ta Dalhoňanka. Ale to může počkat.“ „TeT blábolíš, čaroději.“ Mág noci. Bohové pod námi. Šumař, sám ve sklepě pod ložnicemi, civěl na kartu, kterou držel v ruce. Lakované dřevo se lesklo a kapalo z něj, jako by bylo zvlhlé potem. Stoupal z něj pach prsti, úrodné a tmavé, vůně syrové hlíny. „Tartheno Toblakai,“ zašeptal. Herold života. No výborně. Posadil se a zašilhal na druhou kartu, kterou vytáhl na závěr té strašlivé noci. Nezadaná. Řetěz. No, všichni o nich víme, drahoušku. Nic se neboj, to je jen cena za život. Jen kdybys nebyl tak… silný. Kdybys jen byl slabší. Kdyby jen tvoje řetězy nesahaly přímo do srdce Paličů mostů – kdybych jen věděl, kdo táhne koho a proč, mohl bych mít důvod k naději. Jenže to nevěděl, a tak žádný důvod neměl.
137
K A P I T O L A Č T Y Ř II PohleTte na tyto veselé pojídače země napíchané na stříbrných svícnech z nejměkčího cínu, kutálejí polena osekaná na konci, aby zbudovali cestu skrz les, který kdysi byl – než přišla polena (přikutálená, osekaná na konci) – nazývali jsme to pařezovou a nazývali jsme to lesní cestou, když naše představivost hladověla. Můžete vyrobit vějíře ze žeber ovcí a váčky na cetky ze splácnutých uší stařen a starců – čím starší, tím lepší, protože ucho roste pořád, aspoň se to říká, i když nikde nebyl ani ždibec jídla, a tak jsme nesli své bohatství ve váčcích svraštělých a chlupatých, démanty a drahokamy, dost na koupi lesa či cesty, ale možná ne obojího, ba dokonce dost na střevíčky z nejměkčí kůže hlaToučké jako dětská tvářička. Je v tom tajemství, co známe, když nezůstane nic jiného, a nebe zastaví své slzy, břicho se může nacpat démanty a drahokamy a les může být cestou, vedoucí tím, co bývalo, jen tam nenajdete žádný stín. Kyvadla byla kdysi hračkami Badalle z Korbanského hada 138
by se mohl elanský šaman či čarodějka vypravit na cestu do jiných světů, museli vsednout na skvrnitého koně. Mezi ret a dáseň si vkládali plochý oválek vyrobený ze sedmi bylin změkčených včelím voskem a uválených do kuličky, která se zploštila. Pomalu znecitlivující chlad a příval slin, jako by hrdlo bylo pramenem, brnění sílící za očima ve splývajících barvách a pak, v oslepujícím záblesku, závoj mezi světy zmizel. Ve vzduchu vířily obrazce, nad krajinou si pohrávaly složité geometrické vzory – a krajina sama mohla být nekonečnou stěnou koženého stanu či zvlněnou plání stěny jeskyně, po níž běhají zvířata – až se objevily srdcové skvrny, pulsující, zabarvující scénu ve vlnících se řadách sladkých jako vlny a chutnajících po mateřském mléce. Tehdy dorazil skvrnitý kůň, na jehož těle si pohrávaly kaskády srdcových skvrn, klouzaly po dlouhém krku, roztahovaly se mu po kohoutku a splývaly jako plodenství z hřívy a ocasu. Jízda do cizího světa. Jízda mezi předky a dosud nezrozenými, mezi vysokými muži s věčně ztopořenými penisy a ženami s věčně plnými lůny. Skrze lesy z černých vláken, jejichž dotek byl pozvánkou k nekonečným mukám, protože toto byla cesta návratu pro veškerý život, a narodit se znamenalo tudy projít a najít osudem předurčené vlákno duše – příběh o budoucí smrti, jíž nelze utéct. Cesta na druhou stranu však vyžadovala pružnost a rychlost, vyhnout se vláknům, protože jinak by došlo k zamotání a zauzlení vlastního osudu, čímž by byla duše odsouzena k věčnému uvěznění, polapená v pavučině neslučitelných osudů. Mezi černými vlákny bylo lze najít věštby, ale největším darem byl svět za lesem. Nevládl tam čas a byl to domov všech duší, které kdy existovaly. Zde se odkládal žal a zármutek vysychal a vítr ho odvál jako prach, zde mizely jizvy. Cesta do této říše znamenala očistu, scelení, smytí lítosti a temných tužeb. Projet se na skvrnitém koni a vrátit se znamenalo být znovuzrozen, bez viny, beze lsti. Kalyth to všechno věděla, ale z druhé ruky. Jezdci jejího lidu předávali pravdu pokolení za pokolením. Každá ze sedmi bylin, pokud by si ji člověk vzal samotnou, by ho zabila. Sedm smíchaných v nesprávném poměru přivodilo šílenství. A nakonec, pouze ti, koho šamani a čarodějky uznali za hodna, směli poznat dar cesty. Pro takové jako Kalyth, zabředlé do nezbytné průměrnosti, tolik důležité pro udržování rodiny, vesnice a elanského způsobu života, znamenalo podniknout takový obřad – ba byU jen ochutnat sedm bylin – rozsudek smrti a zatracení.
A
139
Elanové byli ovšem pryč. Žádní šamani a čarodějky nezůstali. Ani rodiny, vesnice, klany a stáda – každý kruh kamenů pro týpí na návrších zastrčených na úpatí ještě vyšších kopců nyní označoval nehybné zbytky posledního tábora, který se už nikdy nevrátí, a kameny byly odsouzeny pomalu zapadávat na místě, kde ležely, lišejníky na jejich spodní straně odumíraly a tráva, již tak lhostejně rozmačkaly, zbělela jako kost. Z kruhů balvanů se staly mapy vyhubení a smrti. Nic neslibovaly, přinášely jen nekonečný smutek. Kalyth přetrpěla vlastní zatracení, aniž by spáchala nějaký zločin, aniž by se jakkoliv provinila krom toho, že zbaběle utekla, opustila rodinu. Nezůstali žádní šamani, aby ji prokleli, ale na tom už nezáleželo, že? Slunce se vytrácelo k západu a tráva kolem ní šedla do podoby drátů. Ona tam seděla a zírala na kolečko na své dlani. Elanská magie. Byla jí teT stejně cizí jako che’mallské stroje v Ampelas Vrostlé, když je poprvé spatřila. Jízda na skvrnitém koni popelem jejího lidu přinášela… co? Nevěděla, nemohla to vědět. Kéž by našla duchy svých příbuzných – opravdu by se na ni dívali s láskou a shovívavostí? Bylo tohle její tajné přání? Nikoliv výprava do říší věšteb ve snaze najít skryté vědomosti, nikoliv hledání smrtelného meče a nezdolného štítu pro K’Chain Che’Malle? Strašný zmatek – její motivy byly podezřelé – cha, prohnilá skrz naskrz! Copak tu nemohla hledat jiný druh spásy? Pozvání do šílenství, do samotné smrti? Možná. „Střez se vůdce, který nemá co ztratit.“ Její lid byl hrdý na svá moudrá rčení. A přece se nyní ve smrtelném mlčení ukázalo, že moudrost a pýcha mají stejnou hodnotu. Tedy žádnou. Che’Malle se utábořili – pokud se tomu tak dalo říkat – pod kopcem za ní. Zapálili oheň, aby se Kalyth cítila příjemně, avšak dnešní noci ji to nezajímalo. Asasín Shi’gal stále kroužil vysoko na tmavnoucí obloze nad nimi – noční stráž, která se nikdy neunavila, nikdy nepromluvila, a přece všichni věděli – aspoň si to Kalyth myslela – že je zabije, pokud neuspějí. Požehnání duchů, byl to příšerný tvor, démon přesahující její nejhorší noční můry. Ach, jak se vznášel na nočních větrech, dravec se studeným pohledem, kouzlo vyvolané k jedinému účelu. Kalyth se zachvěla. Jak srpek slunečního ohně sklouzl pod obzor, zavřela pevně oči a vložila si kolečko do úst.
140
Poštípalo ji na jazyku jako hadí uštknutí a pak se jí tělem začala šířit strnulost… „Nikdy nevěř vůdci, který nemá co ztratit.“ Když se ke K’Chain Che’Malle stojícím pod pahorkem donesla tichá slova lidské samice, lovec K’ell Sag’Churok otočil mohutnou, zjizvenou hlavu. Přes oči mu rychle sjela všechna tři víčka a znovu probudila odražené světlo táborového ohně ve vlhkém lesku. Matronina dcera Gunth Mach sebou trhla, ale na Sag’Churokův zkusmý dotaz zůstala nablízku. Druzí dva lovci K’ell, lhostejní ke všemu, co mohl člověk říct, se krčili zády ke kruhu kamenů, v němž hořelo na půl tuctu kostek bhederiního trusu, aby jim plameny nezničily noční vidění. Obrovské šavle místo rukou měli opřené o zem, paže roztažené do stran. Lovci K’ell přirozeně nesnášeli takové přízemní úkoly jako stát na hlídce. Jejich životním posláním bylo pronásledovat kořist. Ale matrona se rozhodla, že je pošle bez strážců J’an. Že si nechala všechny své ochránce u sebe, byl další důkaz, že se Gunth’an Acyl bojí o život. Sag’Churok, z lovců K’ell nejstarší, měl za úkol ochraňovat Gunth Mach, a pokud by nakonec válečný jezdec našel smrtelný meč a nezdolný štít, doprovodil by je zpátky do Acylina Hnízda. Ampelas Vrostlou trápily chyby v úsudku. Vadná matrona plodila vadné potomky. To byla známá pravda. Něco takového nebylo možné porazit ani obejít. Potomci museli následovat matronu. Nicméně Sag’Churok měl neustále pocit selhání, který ho trvale trápil. Střez se vůdce… Ano. Ten, kterého si vyvolili, známý jako Rudomask, byl stejně vadný jako kterýkoliv K’Chain Che’Malle z roje, a ta krutá logika stále pálila. Možná měla matrona pravdu, když tentokrát vybrala jako hledače člověka. Sag’Churokovi táhly hlavou obrazy naplněné významy. Asasín Shi’gal, kroužící ve tmě nad nimi, vrazil do mozku lovců K’ell poslání. Byl mrazivý, s drsnou kůží, lhostejný k bolesti, jakou poslání vyvolalo – vlastně bylo tak silné, až Gunth Mach prudce zvedla hlavu a upřela oči na Sag’Churoka, jak se jí o smysly otíraly vlny. Vetřelci, velké stádo, bezpočet ohňů. „Možná tedy mezi nimi?“ odeslal Sag’Churok v odpověT. Ten, kdo je vede, není pro nás. Toto prohlášení následoval zvířecí pach, který Sag’Churok poznal. Žlázy pod těžkými, obrněnými šupinami podél jeho páteře se probudily, první z instinktivních příprav na lov, na boj, a jak se šupiny 141
nazvedly na sílící vrstvě tuku, nejvnitřnější víčko se zdvihlo a zcela mu zakrylo zorné pole. Balvany na kopci v dálce najednou zazářily, jak z nich dosud nevyprchalo teplo nasbírané přes den. V trávě se pohybovala malá zvířata, jež prozrazoval dech a rychle tlukoucí srdce. Oba lovci K’ell, Rythok a Kor Thuran, zachytili hořký vzkaz tuku, narovnali se a uvolnili meče. K Sag’Churokovi dolehla poslední myšlenka. Příliš mnoho na zabíjení. Lepší obejít. „Jak je máme obejít, Shi’gale Gu’Rulle? Stojí nám snad ve zvolené cestě?“ Asasín však nepovažoval otázku za hodnu odpovědi a Sag’Churok pocítil jeho opovržení. Gunth Mach poslala svému ochránci soukromou myšlenku. Přeje si, abychom neuspěli. „Pokud touží zabíjet, proč ne ty cizince?“ To netuším, odpověděla. Nakonec nepromluvil ke mně, nýbrž k tobě. Nepřiznal by se k ničemu, než váží si tě. Byl jsi na lovu, a jako já, i ty nosíš jizvy a ochutnal jsi vlastní krev a v té chuti jsme oba viděli svou smrtelnost. To s tebou má Gu’Rull společné, kdežto Rythok a Kor Thuran nikoliv. „A přesto v jeho bezohledné moci prosakují jeho myšlenky k tobě –“ Ví snad o mém růstu? Nemyslím. Pravdu znáš pouze ty, Sag’Churoku. Ostatním nic neprozrazuji. Stále mě považují jen za trochu lepšího trubce, příslib, možnost. Jsem blízko, první lásko, tak blízko. Ano, to věděl, nebo si to aspoň myslel. TeT hrozilo, že se šok projeví, a on se ho snažil potlačit. „Gunth’an Acyl?“ Ona nevidí nic krom vlastního utrpení. Sag’Churok si tím nebyl jistý, ale neodeslal nic. Nakonec se nepatřilo, aby Gunth Mach poučoval. A také mu dělala starosti představa, že se s ním asasín Shi’gal chce o něco podělit. VždyU chuU smrtelnosti znamenala zrod slabosti. Nečekaně ho oslovil Rythok a nevlídně se prodral jeho vnitřním zmatkem. „Probudil ses kvůli hrozbě, avšak my nic necítíme. Neměli bychom přesto uhasit tento neužitečný oheň?“ Ano, Rythoku. Válečný jezdec spí a my ho nepotřebujeme. „Lovíš?“ Ne. Ale nejsme v této zemi sami – na jihu se pohybují lidská stáda. „Copak si právě toto Acyl nepřeje? Nehledá válečný jezdec právě toto?“ 142
Toto ne, Rythoku. Ale tímto stádem projdeme… myslím, že brzy okusíš chu? vlastní krve. Ty i Kor Thuran. Připravte se. S mírným zděšením si Sag’Churok všiml, že je to potěšilo. Vzduch houstl, čistý jako tekutina v oku, a vše, co Kalyth viděla, se mihotalo a vlnilo, plavalo a rozostřovalo se. Pruh hvězd proudil nesouvislým pohybem, tráva na pahorcích se vlnila, jako by ji polekaly zbloudilé větry. Vznášela se tu zrnka smetí, beztvará a slabě červeně pulsující, některá klesla a kutálela se po zemi, jiná se zatoulala vzhůru, jako by je nesly stoupavé proudy. Každé místo si podrželo vzpomínku na to, čím kdysi bývalo. Pláň bývala dnem jezera, mělkého moře, temnou hlubinou rozlehlého oceánu bez jiskřičky světla. Kopec býval vrcholem mladé hory, jedním z řetězce ostrovů, rozeklaným zubem země, pohřbeným v ledovci. Prach býval rostlinami, pískem, jenž býval kamenem, skvrny bývaly kostí a masem. Kalyth věděla, že většina vzpomínek zůstává skrytá, neviditelná, blikající život si jich ani nevšimne. A přece, jakmile se oči jednou probudily, každá vzpomínka byla odhalena, útržek tady, náznak tam, houfec pravd šeptajících o věčnosti. Takové znalosti mohly svou nesmírností zdrtit duši nebo ji utopit v přívalu nesnesitelné marnosti. Jakmile pochopila ten rozdíl, kdy se vlastní já oddělilo od všeho ostatního, od celého světa – jeho neustálého měření času, rozmarné hrátky se změnou, přehrávané v pomalém obléhání a náhlé katastrofě – potom se vlastní já stalo sirotkem, zbavené bezpečí, stojící tváří v tvář světu, z něhož se stal přinejlepším cizinec a přinejhorším nesmiřitelný, bezcitný nepřítel. Z pýchy ze sebe sami sirotky děláme a potom nadáváme na hroznou samotu, již nalézáme na cestě ke smrti. Jak se ale může člověk vrátit na svět? Jak se může naučit plavat v takových proudech? Duše se sama rozhodla, co leží v protikladu ke všemu, co leží na druhé straně. Uvnitř, venku, známé, cizí, to, co vlastní, to, po čem se baží, vše, co je na dosah, a vše, co je navěky mimo dosah. Rozdíl byl jako hluboká, prudká rána nožem, přetínající šlachy, svaly, cévy a nervy. Nožem? Ne, to byla špatná zbraň, ubohý výplod její omezené představivosti. Ve skutečnosti síla, jež rozdělovala, byla něčím… jiným. Došla k názoru, že může být dokonce živá. Vrstevnatá vyhlídka před ní se náhle proměnila. Tráva zvadla a byla odváta. Na obzoru se zvedly vysoké duny a v údolí těsně před sebou zahlédla kohosi klečet na ostrém rozhraní světla a stínu, vrhaného 143
jakýmsi monolitem. Kámen – pokud to byl kámen – byl pokrytý rzí a skvrny vypadaly odřené, skoro čerstvé na zelenočerné skále. Zjistila, že ji to přitahuje. Uvědomila si, že ta osoba jen neklečí na modlitbách či v úctě, nýbrž hrabe, ruce boří hluboko do písku až téměř po lokty. Byl to stařec s modročernou pletí. Lysou lebku měl pokrytou spletí jizev. Pokud ji slyšel přicházet, nedal to na sobě nijak znát. Byl to snad nějaký okamžik z minulosti? Tisícileté odhalení, jak mizela vrstva za vrstvou? Měla snad před sebou vzpomínku Pustin? Najednou pochopila, že monolit je vytesaný do tvaru prstu. A kámen, který zprvu považovala za zelenočerný, začínal být průsvitný, hadovitě zelený, a odhaloval vnitřní vady a fasety. Viděla švy jako tmavě smaragdové žíly a hluboko uvnitř masu, jež mohla být kostí, barvy pravého nefritu. Stařec – jehož pleU nebyla modročerná, jak si zprvu myslela, ale byla tak hustě potetovaná víry chlupů, až z její původní barvy nezůstalo nic – promluvil, aniž by přestal strkat ruce do písku před monolitem. „V Sanimonu žije jeden kmen,“ vykládal, „který tvrdí, že jako první objevil kování železa. Stále vyrábějí nástroje a zbraně tradičním způsobem – kalí čepele v písku, stejně jako to teT dělám já, vidíš?“ Ač jeho jazyk neznala, rozuměla mu, a na otázku se znovu zadívala na jeho ruce – pokud držel nějaké zbraně, potom je musel zabořit opravdu hluboko do písku. Neviděla tu však žádnou kovárnu – dokonce ani ohniště. „Nemyslím,“ pokračoval muž a občas zalapal po dechu, jako by měl bolesti, „nemyslím si, že to dělám správně. Musí v tom být nějaké tajemství. Kalení ve vodě nebo v hnoji – nemám s takovými věcmi zkušenosti.“ Zarazil se. „Aspoň myslím, že nemám. Tolik jsem… zapomněl.“ „Ty nejsi Elan,“ poznamenala Kalyth. Usmál se, ale místo aby se na ni podíval, upřel oči na monolit. „Jde o tohle,“ prohodil. „Dokážu vyjmenovat asi stovku různých kmenů. Kmeny ze Sedmiměstí, z Quon Tali, Korelu, Genabakis – a všechny mají společnou jedinou věc. Víš, co to je?“ Čekal, jako by oslovil spíš monolit než Kalyth, jež stála vedle něj dost blízko, aby se jí mohl dotknout. „Povím ti to,“ prohlásil. „Každý z nich je či brzy bude vyhubený. Nakonec se rozplyne tak jako všechny ostatní národy. Občas nějaká připomínka jejich krve žije dál, najde si nový domov, rozředí se, zapomene. Nebo z nich nezbude nic než prach, dokonce i jejich jména zmizí navždy. Nikdo pro tu ztrátu netruchlí… ani pro to ostatní.“ 144
„Jsem poslední z Elanů,“ sdělila mu. Dál strkal ruce do písku, jak nejhlouběji dosáhl. „Připravuju se… na tu nejpozoruhodnější zbraň. Mysleli si, že ji přede mnou schovají. Nepodařilo se jim to. Zbraně musí být pochopitelně zakaleny a zakaleny dobře. Dokonce ji chtěli zabít. Jako kdyby bylo něco takového možné.“ Odmlčel se. „Ale možná i je. Klíčem ke všemu je, víš, seknout čistě doprostřed. Čistý sek – o tom sním.“ „A já sním o… tomhle,“ pravila. „Jela jsem na skvrnitém koni. Našla jsem tě v říši na druhé straně – proč? Tys mě povolal? Co pro tebe znamenám? Co znamenáš ty pro mne?“ Zasmál se. „TeT jsi mě pobavila! Chápu, kam míříš – myslíš si, že ne? Myslíš si, že jsem snad slepý?“ „Jedu –“ „Á, dost už toho! Něco sis vzala. Tak ses sem dostala, tak se sem dostanou i všichni ostatní. Nebo tancují a tancují, dokud nevypadnou ze svých těl. To, co sis vzala, tě vrátilo do rytmu existujícího ve všem – do pulsu všehomíra, chceš-li. S dostatečnou disciplínou si nemusíš brát nic – což je dobré, protože po deseti, dvaceti letech pojídání bylin nebo čeho je už většina šamanů na jejich účinky zvyklá. A tak pojídání slouží jen jako rituál, jako povolení k cestě.“ Náhle se zarazil. „Skvrnitý kůň… ano, zrakové halucinace, obrazy plující před očima. Bivikové to nazývali bubnování ran – jako vykvétající krvavé skvrny, to zřejmě měli na mysli. Buch buch buch… A Fennové –“ „Matrona se rozhlíží mezi naším druhem,“ skočila mu do řeči. „Staré způsoby selhaly.“ „Staré způsoby vždy selhávají,“ utrousil stařec. „Stejně jako mnoho nových způsobů tak často selže.“ „Je zoufalá –“ „Zoufalství poskytuje jedovaté rady.“ „Nemůžeš mi říct taky něco užitečného?“ „Tajemství spočívá v kalení,“ prohlásil. „To je užitečná věc. Zbraň musíš mít dobře zakalenou. Pořádně vykovanou, mistrně žíhanou, s jistotou vybroušenou. Prst ukazuje přímo na ně, víš – no, kdyby tady byla správná obloha, tak bys to viděla.“ Usmál se, ale byla to spíš grimasa než znak radosti – a Kalyth si pomyslela, že ač jeho slova naznačují opak, bude nejspíš slepý. „Je to vada,“ pokračoval, „myslet si, že smrtelníci a bohové stojí na opačných stranách. Vada. Téměř elementární chyba. Protože když čepel slétne, inu, jsou jedni pro druhé ztraceni. Chápe to? Možná, ale pokud ano, tak mě děsí – protože taková moudrost je téměř… nelidská.“ Otřepal se, zaklonil a vytáhl ruce z písku. 145
Kalyth zvědavě přihlížela, zajímalo ji, jakou zbraň to vlastně má – a zjistila, že žádnou. A že se mu ruce barvy rzi lesknou, jako kdyby je měl naleštěné. Zvedl je. „Čekala jsi zelenou, viT? Zelený nefrit, ano, a zářící. Ale ne tentokrát, ne tohle, ach ne. Jsi připravená? Připravená uchopit tu nejnebezpečnější zbraň? Myslím, že ne.“ A znovu vrazil ruce do písku. Pěší oddíl lidských zvědů, pohybující se hodný kus na sever od hlavního stáda, zahlédl osamělý táborový oheň. Zamířili k němu – i když mezitím blikající plameny v dálce zhasly – a rozestoupili se do půlkruhu. Uměli se pohybovat nenápadně, na pláni byli téměř neviditelní. Jeden ze zvědů, s nabílo natřenou tváří zakrytou tmavým hadrem, se přiblížil k zajíci, který ho vůbec nevycítil, i když procházel necelých pět kroků od něj. Jen málokterá planina je skutečně rovná. I tady byly všude dolíky a návrší, plošiny se nakláněly, čímž se vysmívaly vnímání vzdálenosti a perspektivy. Pod trsy trávy se ukrývaly nory a krtiny, úzké strouhy se zrádně klikatily, a poutník je nezahlédl, dokud do nějaké nešlápl. Pohybovat se takovou krajinou nespatřen znamenalo putovat jako čtyřnozí lovci a kořist, od jednoho skrovného úkrytu k druhému, přískoky a přeběhy, výmluvně jako stíny. Přesto byly Pustiny pojmenovány příhodně, protože značnou část půdy odnesla eroze a plochy rozlámaných skalisek a navátého písku představovaly výzvu i pro ty nejobratnější. Přes taková omezení neprozrazoval osmnáctku zvědů ani dech, když se přiblížili k místu, kde předtím hořel táborový oheň. Ač měli všichni zbraně – vrhací oštěpy či zvláštní jednobřité šavle – nechali oštěpy pověšené na zádech a meče v pochvách, ovázaných, aby necinkaly. Zvědavost je očividně hnala, aby si osamělý tábor našli a zjistili, s kým sdílejí tuto zemi. Dva tisíce kroků od místa, kde prve oheň hořel, vklouzli do širokého dolíku. Jediné světlo jim poskytovala světle nefritová záře záhadných poutníků po noční obloze. Půlkruhová formace se pomalu obrátila a zvěd uprostřed se ocitl na vrcholu. Až oddíl dorazí na určitou vzdálenost, bude vůdčí zvěd postupovat dál sám. Gu’Rull na něj čekal. Vysoký K’Chain Che’Malle měl být jasně viditelný, ale jediný člověk ho nezahlédl. Když přišel čas zabíjet, uměl 146
asasín Shi’gal zamlžit svým obětem mysl, ač to obvykle působilo jen tehdy, když oběti nic netušily. Jen proti ostatním Shi’galům, ochráncům J’an a starším vojákům Ve’Gath to nefungovalo. Tito lidé ovšem byli slabí, a přes veškeré plížení byl žár jejich těl pro Gu’Rullovy oči jako signální ohně. Vedoucí zvěd mířil přímo k asasínovi, jenž čekal, křídla složená a stažená dozadu. Z membránových pochev na dlouhých, úzkých prstech se mu pomalu vysunuly zatahovací drápy pokryté nervovým jedem – ačkoliv v případě těchto lidí nebylo jedu zapotřebí. Když válečník došel na dosah, zaváhal – jako by se v něm probudil nějaký instinkt – ale bylo příliš pozdě. Asasín švihl rukou. Drápy projely ze strany mužovou hlavou, masem i kostí, a síla úderu mu ji téměř utrhla. Dávno předtím, než první oběU dopadla na zem, byl již Gu’Rull v pohybu, prohnutý srp noci ženoucí se na dalšího válečníka. Drápy mu zaryl do břicha a zahákl pod hrudní koš. Zvedl ho ze země a odhodil svíjející se, krvácející tělo stranou. Ve vzduchu se zablýskly dýky, jak ostatní zvědové zamířili k nim. Dvě vržené zbraně zasáhly Gu’Rulla, ale sklouzly po jeho silných, hladkých šupinách. Muži si připravili oštěpy a chystali se je hodit, ale to už byl Shi’gal mezi nimi, odrážel panické výpady, drásal těla a švihal hlavou na dlouhém krku, zuby drtil lebky, hrudníky, prohryzával ramena. Na kamenitou půdu stříkala krev jako déšU a za asasínovými vražednými údery vyletovala jako tmavá mlha. Dva zvědové se pokusili uprchnout a Gu’Rull je chvíli nechal, protože měl plné ruce práce s válečníky kolem sebe. Uznával, že to nejsou žádní zbabělci – ti dva na útěku se hnali co nejrychleji k jihu, každý na vlastní pěst – ne, oni se snažili doručit zprávu o jatkách, o novém nepříteli vládci stáda. To bylo pochopitelně nepřijatelné. Po chvilce tu stál asasín sám, švihal ocasem a z rukou mu kapala krev. Nabral dech do svrchních plic, pak do spodních, a do svalů se mu vracela síla a vytrvalost. Roztáhl křídla. Ti dva museli zemřít. Gu’Rull se vznesl do vzduchu, zapleskal křídly a péřovité šupiny zahvízdaly jako drnčící žalozpěv. Shora zářila těla obou zvědů na tmavé pláni jako vatry. A za asasínovým ocasem, když se hnal za bližším z těch dvou, pomalu vychládalo šestnáct mrtvol a pohasínalo jako řeřavé uhlíky z rozházeného ohniště. 147
* * * Sag’Churok cítil ve vzduchu krev. A taky slyšel rozčilené frkání dvou nezakrvených lovců, kteří se celí třásli sladkým přívalem nektaru zabíjení, jenž jim proudil žilami a tepnami, a švihali ocasy ve vzduchu. Přestali ovládat své bojové žlázy, což byla známka nezkušenosti a mládí, a Sag’Churoka to pobavilo i znechutilo zároveň. Ačkoliv si musel přiznat, že také bojuje s touhou vypustit nektar naplno, a aby zuřivé ohně v sobě potlačil, násilím si otevřel spací žlázy. Této noci lovil Shi’gal a tím se vysmál lovcům K’ell, obral je o slávu, odepřel jim rozkoš, po níž toužili, rozkoš, kvůli níž se zrodili. Za úsvitu povede Sag’Churok hledání pryč od těch jatek. Válečný jezdec Kalyth se nemusí o ničem z toho dozvědět – její mysl byla už bez toho dost slabá. Hledání zamíří k východu, dál do pustiny, kde pro cizince nebylo nic k jídlu. Taková opatrnost přijde pochopitelně nazmar, pokud je stádo tak velké, jak Gu’Rull naznačoval. A tak Sag’Churok věděl, že lovci najdou svou krev už brzy. Syčeli a funěli, třásli se a zívali. Těžké čepele bušily a škrábaly o zem. Gu’Rulla nenapadlo, že desítky a desítky psů, sužujících lidské stádo, nejsou než obyčejní mrchožrouti, takoví, jací kdysi sledovali furie K’Chain Che’Malle v časech válečných. Proto asasín nevěnoval sebemenší pozornost šesti šelmám, které běžely rovnoběžně se zvědy, a nesnažil se jim zamlžit smysly. A i když se teT hnaly k jihu a očividně mířily k lidskému stádu, Gu’Rull jejich putování nepřikládal žádný význam. Mrchožrouti jsou všude, potřeby mají prosté a nijak složité. Asasín se k oběma zvědům snesl ze vzduchu a utrhl jim hlavu, když se zastavili, protože uslyšeli kvíleního jeho křídel. Když splnil úkol, vznesl se vysoko k temnému nebi a hledal silné vzdušné proudy, na nichž by se mohl přes den vznášet – vzduch byl dostatečně chladný, aby se nepřehříval, protože zjistil, že přes den, když roztáhne křídla naplno, absorbují spoustu tepla, což zase kladlo nároky na jeho vyváženost a přirozeně klidný odpočinek. A to by nešlo. Kalyth se dívala, jak se scéna před ní rozpadá a mizí, jako by ji odvál závan větru, který necítila. Stařec, monolit, jeho vyleštěné ruce a všechna jeho slova – to vše mělo jen odpoutat pozornost, byl to důkaz její nevědomosti, že ji tak snadno polapilo něco – a někdo – kdo ani nešel po ní. 148
Samotná síla vůle však zřejmě nestačila, zvlášU když neměla v hlavě žádný konkrétní cíl – jen mentálně hledala zprávu, nejasný pocit čehosi známého – byl tedy div, že jen bezcílně klopýtala kolem, ztracená a žalostně zranitelná? Slabě, jakoby z éteru, zaslechla slova starce: „Vypadá mrtvá, krutě nabodnutá, a ne, neuvidíš žádný pohyb, ani záchvěv. Dokonce ani krev nekape. Nenechej se oklamat. Bude vysvobozena. Musí být. Je to nezbytné.“ Myslela, že by mohl říct ještě něco, ale jeho hlas se vytratil a krajina před ní si našla nový tvar. Na nepřirozené rovné pláni hořely jakési trosky či hranice. Všude se válel černý kouř a štípal ji do očí. Nevyznala se v tom, co viděla. Obzor se vlnil, jako kdyby na všech stranách zápasila vojska, ale poblíž nebylo nic. Po zemi se hnaly těžké stíny. Vzhlédla, ale až na sloupy kouře stoupající z hranic byla obloha prázdná a bezbarvá. Něco na těch nespoutaných stínech ji polekalo. Zdálo se, že se stahují k sobě, zrychlují, a ji to táhlo za nimi, strhly ji s sebou. Tehdy se jí zdálo, že skutečně opustila své tělo a vznáší se na těch samých proudech a vrhá vlastní ubohý, beztvarý stín, a najednou jí ty trosky něco připomněly – nebyly to hranice, ale roztřískané a pokroucené kusy stroje, jaký už viděla v Ampelas Vrostlé. Byla stále neklidnější. Je to obraz budoucnosti? Nebo nějaký rozedraný zbytek vzdálené minulosti? Tušila, že K’Chain Che’Malle bojovali ve válkách před staletími, ale také věděla, že se blíží válka nová. Obzor se blížil k bodu, kde se musely obrovské stíny setkat. Kypící okraj byla opravdu bojující vojska, ale nerozeznávala podrobnosti. Lidé? K’Chain Che’Malle? Nepoznala to, a i když se hnala k nim, byli stále nezřetelnější, jako by je zakrýval prach. Uvědomila si, že tady nebude nic snadné. Žádné dary přinášené s prostou srozumitelností, bez dvojsmyslů. Náhle se plácala v panice, snažila se odtrhnout od stínů – nechtěla je následovat. Nechtěla nic z toho. Rozzářila se dvě slunce a oslepila ji. Zasáhl ji prudký žár a sílil a ona ječela, jak se v té ohnivé bouři scvrkávala – ale bylo pozdě – Probudila se na vlhké trávě. Otevřela oči a uviděla blednoucí oblohu. Před očima jí poletovala zrnka prachu, ale cítila, jak ztrácejí sílu. Kalyth se vrátila, aniž by byla moudřejší a zjistila něco o cestě, která je čekala. Se zaúpěním se překulila na bok a pak se zvedla na kolena. Každá kost v těle ji bolela, svaly jí stahovala křeč. Třásla se a mrazilo ji až 149
do hloubi duše. Zvedla hlavu. Vedle ní stál Sag’Churok a upíral na ni strašlivé oči, jako by rozjímal nad zajícem v drápech. Odvrátila zrak a vyškrábala se na nohy. Donesl se k ní slabý pach kouře. Gunth Mach se krčila nad ohněm a obrovskýma rukama obratně obracela špízy. Co opustily Hnízdo, byly ty zatracené potvory posedlé masem – ještě je neviděla, že by si vybalily jediný kořen nebo bochník chleba (nebo to, co měli K’Chain Che’Malle místo chleba, bochníky všech možných tvarů a velikostí, mající texturu čerstvé houby). Maso na snídani, maso při polední zastávce, maso cestou před večeří a maso jako poslední jídlo dávno po západu slunce. Tušila, že nebýt jí, pojídali by ho syrové. Zjistila, že Pustiny nenabízejí skoro nic jiného – dokonce i tráva, bobule a hlízy, kdysi na Elanské pláni běžné, zmizely. Kalyth se cítila hrozně, byla strašně osamělá. Došla si pro snídani. Stavi se podívala na sestru a jako obvykle uviděla vlastní tvář, ač výraz nikdy stejný nebyl. Možná byly dvojčata, ale také byly jako dvě strany jedné mince a střídaly se v tom, co ukazovaly světu. To Hetan věděla, a v očích dítěte nejednou viděla, když se na ni jedna z prvních dcer podívala, překvapení a cosi jako pocit viny – jako kdyby v nečekané póze svého druhého já nějak přistihla vlastní nejniternější pocity. Žádný div, že se Stavi a Storii vyhýbaly vzájemnému pohledu, nakolik to jen bylo možné, jako kdyby se jim ten zmatek vůbec nelíbil. Mnohem radši rozsévaly zmatek u všech ostatních, a zvlášU, jak si Hetan znovu povšimla, u svého adoptivního otce. Ač nebyla na doslech jejich rozhovoru, uměla si dobře představit, jak to probíhá. Děvčata se připlížila k tomu chudákovi, zlomyslná jako kočky na lovu, a cokoliv od něj chtěla, to dostala. Vždycky. Aspoň tak by to doposud pokaždé dopadlo, nebýt jejich kruté a chytré matky, která, když se rozhodla, klidně jim přerušila léčku a pouhým slovem či posunkem poslala ty dvě malé čarodějnice pryč. Jelikož to pochopitelně věděla, přinejmenším jedno z dvojčat ji bude mít v merku a bude zvažovat vzdálenosti a sílu matčiny pozornosti. Hetan věděla, že kdyby se k nim byU jen obrátila, děvčata by přestala s vemlouvavým, vyloženě manipulativním útokem na otce a se zamračenými pohledy vrhanými jejím směrem by odběhla jako všichni rozčilení zlí raraši na celém světě. Jistě, dokázala být k pomilování, když se jim to hodilo, a jako úskočný dar od svého skutečného otce získala přirozené nadání 150
vypadat nevinně, naprosto čistě a dokonale, až to hraničilo s autismem, což u jejich matky a všech ostatních matek zaručeně vyvolávalo nevolnost. Hetan zahlédla pratety – normálně shovívavé, jak se slušelo na jejich vzdálenou roli – jak při pohledu na dívky mhouří oči. Změřit zlo samozřejmě není nijak snadné, dokonce ani není jisté, zda je to správně pojmenováno. Copak nemá žena nadání vynikat v naprosto nezbytném dohledu nad každým aspektem života svého vyvoleného muže? To zcela jistě má. A Hetan také litovala budoucí manžely Storii a Stavi. Přitom však nechtěla, aby její vlastní muž od těch dvou potvor trpěl. V podstatě šlo o prosté vlastnictví. A čím byla dvojčata starší, tím drzejší byly jejich pokusy jí ho odlákat. Ona to všechno chápala. Z jejich strany nešlo o nic přímočarého, či dokonce vědomého. Holky prostě zkoušely své schopnosti, jak muže polapit, roztrhat a sežrat. A bylo také přirozené, že se rozhodly považovat matku za sokyni. Občas by byla Hetan moc ráda našla jejich vzdáleného, zbloudilého a Tábelského otce a obě dareby mu vrazila na ten jeho bachratý klín – ano, Kruppe z Darúdžhistánu by si ten svůj nechtěný dárek klidně mohl vzít k sobě. Žel, věděla, že muž, zaujímající nyní Kruppeho místo, by takové gesto nepřijal, bez ohledu na to, za jak spravedlivé to Hetan považovala. Taková jsou nesčetná trápení rodičovství. A ona měla smůlu, že si vybrala počestného druha. Byl zranitelný, snadno propadal shovívavosti, a dvojčata to věděla a vrhala se na něj jako piraně. Nešlo o to, že by byla výjimečně necitelná – jako všem holčičkám jejich věku jim to prostě bylo lhostejné. Chtěly to, co chtěly, a udělaly, co bylo nutné, aby to dostaly. Kmenový život Barghastů Bílých tváří to z nich dávno před začátkem dospívání vytluče, nebo aspoň potlačí nejkrutější nutkání, což bylo nezbytné, aby mohly vést slušný život. Storii si Hetanina příchodu všimla první a temný záměr v matčiných očích se odrazil v záblesku hrůzy a zloby v dívčině roztomilém, kulatém obličejíku. Klepla sestru po rameni a Stavi sebou trhla a pak zahlédla Hetan. A vzápětí už byla dvojčata na útěku, odskákala jako dvě lasičky a adoptivní otec za nimi jen překvapeně zíral. Hetan došla k němu. „Milovaný, když přijde na ty dvě, máš tolik rozumu co bhederin.“ Onos Toolan na ni zamrkal a povzdechl si. „Obávám se, že je přesto vyvádím z míry. Je těžké se soustředit – mluví příliš rychle, úplně bez dechu – a já ztrácím ponětí o tom, co mi sdělují nebo co chtějí.“ „Můžeš si být jistý, že aU to bylo cokoliv, mělo je to ještě víc zkazit. 151
Ale já jejich obležení zlomila, Tolare, abych ti řekla, že se klanoví náčelníci už scházejí – tedy ti, kterým se podařilo přijít na zavolání.“ Zaváhala. „Mají starosti, manželi.“ Ani to však neproniklo smutkem, kterým se zahalil po kruté smrti Toca Mladšího. „Kolik klanů nikoho neposlalo?“ zeptal se. „Téměř třetina.“ Zamračil se, ale neřekl nic. „Většinou z jižních končin,“ vysvětlovala Hetan. „Proto ti, kdo jsou tady, teT tvrdí, že se musely vzbouřit – ztratily cestu, ztratily vůli. Potom se rozpadly a rozešly po královstvích, válečníci se nechávají najímat jako tělesní strážci a podobně u Safinů a BolkanTanů.“ „Říkala jsi ‚většinou‘, Hetan. Co ti ostatní?“ „Všechny vzdálenější klany, které se po rozptýlení vydaly nejdál – kromě jednoho. Gadrů, kteří našli slušné stádo bhederinů v kapse mezi Akrynem a Oul’dan, dost velké, aby je na čas uživilo –“ „Gaderský válečný náčelník – Stolmen, že? Necítil jsem u něj žádnou podlost. A také jaká je pravděpodobnost, že se v té oblasti někdo vzbouří? Neměli by kam odejít – to nedává smysl.“ „Máš pravdu, nedává. Měli už poslat zprávu. Musíš promluvit s klanovými náčelníky, Tolare. Musíš jim připomenout, proč jsme tady.“ Zadívala se mu do vlahých hnědých očí, pak odvrátila zrak. Věděla, že krize nezasáhla pouze barghastské klanové náčelníky, ale také muže stojícího před ní. Jejího manžela, její lásku. „Nevím, jestli jim můžu pomoct,“ řekl Tolar pomalu, jako by hledal správná slova. „Plecničtí jasnovidci byli ve svých prvních věštbách smělí a zažehli ohně, které nás přivedly sem, ale zdá se, že s každým dnem se jim jazyky stále víc scvrkávají, jejich slova vysychají a v jejich očích nevidím nic než strach.“ Vzala ho za ruku a odtáhla ho na kraj tábora. Prošli mezi hlídkami a suchými latrínami, až dorazili na nerovnou půdu, kudy se ještě nedávno v období dešUů potulovala stáda. „Měli jsme vést válku proti Tiste Edur,“ poznamenal Tolar, když se zastavili na hřebeni a zadívali se k severu na mračna prachu v dálce. „Plecničtí jasnovidci uspěchali obřady, když hledali cesty chodbami. Všechny Bílé tváře se ožebračily, aby mohly zaplatit dopravu a zrní. Spěchali jsme za Šedými meči.“ Odmlčel se. „Hledali jsme nesprávného nepřítele.“ „V rozdrcení rozdrceného lidu není žádná sláva,“ poznamenala Hetan a vnímala hořkost vlastních slov. „Ani lidu, který terorizuje jeden z jeho vlastních lidí.“ Kvůli tomu docházelo k zuřivým hádkám. Přes povýšení na váleč152
ného náčelníka po jednohlasném provolání po tragické smrti jejího otce se Onos Toolan téměř okamžitě dostal do sporu se všemi klanovými náčelníky. Válka proti Lederské říši by byla nespravedlivá, bez ohledu na edurskou nadvládu. Nejenže nebyli Ledeřané jejich nepřátelé, ale Tiste Edur, krčící se ve strašlivém stínu svého císaře, nejspíš neměli vůbec nic společného s oněmi dávnými Edury, kteří z Barghastů před mnoha pokoleními kořistili. Celá představa pomsty nebo pokračující války najednou chutnala trpce, a Tolar, Imass, jenž necítil rány hnisající v duších Barghastů – a byl skutečně hluchý k hněvu probuzených barghastských bohů … no, Onos Toolan neměl s těmi, kdo dychtili po krvi, trpělivost. Tou dobou už plecničtí jasnovidci ztratili jednotné vidění. Věštby, které vypadaly prosté a jasné, najednou zabředly do nejednoznačností a rozsévaly sváry mezi jasnovidci. Dokonce ani jejich údajnému vůdci, Hetaninu bratru Cafalovi, se nepodařilo uzavřít rozkol mezi šamany. Tak v souboji vůlí mezi Tolarem a náčelníky nebyli k ničemu, a stejně tak nebyli k ničemu teT. Cafal trval na tom, že bude putovat od kmene ke kmeni – Hetan ho neviděla už celé měsíce. Pokud se mu podařilo napravit nějaké škody, ještě se o tom nedoslechla. Dokonce i u plecnických jasnovidců tady v táboře si všimla všeprostupujícího neklidu a neochoty s kýmkoliv mluvit. Onos Toolan nechtěl poslat Bílé tváře proti Lederské říši – a prosadil si svou, jenže pak přišel ten osudný den, kdy padl poslední Oulan – kdy zemřel Toc Mladší. Nejenže byl pak vyslán do boje Hetanin klan – Senanové, ale také Tolarova vlastní sestra Kilava pustila ze řetězu svůj temný hlad. Hetan Kilava scházela a věděla, že manželův žal její odchod ještě zhoršil – protože to mohl docela dobře brát tak, že ho opustila ve chvíli největší nouze. Hetan však tušila, že když viděla zemřít Toca – a jak to zapůsobilo na jejího bratra – Kilavě to krutě připomnělo pomíjivou povahu lásky a přátelství – a tak se vydala znovu najít svůj vlastní život. Možná to bylo sobecké, nespravedlivě ranila bratra již trpícího velikou ztrátou. Ano, Kilava si zasloužila pořádný políček a Hetan přísahala, že až se příště potkají, tak jí ho vytne. „Nevidím žádné nepřátele,“ ozval se její manžel. Kývla. Ano, její lid postihla krize, a tak vzhlíželi ke svému válečnému náčelníkovi. Potřebovali směr, cíl. On jim ale nic nedával. „Máme příliš mnoho mladých válečníků,“ poznamenala. „Cvičí se ve starých způsobech boje a dychtí vidět, jak jejich meče pijí krev – 153
zabíjení zpola zničených, vyčerpaných lederských vojáků jen povzbudilo chuU těch z našeho klanu – a přitom to stačilo vzbudit nenávist a soupeření v podstatě se všemi ostatními.“ „Mezi Imassy byly věci jednodušší,“ posteskl si Tolar. „Nesmysl!“ Loupl po ní nahněvaným pohledem, pak ho znovu odvrátil a svěsil ramena. „Aspoň jsme měli cíl.“ „Vedli jste směšnou válku s nepřítelem, který s vámi v podstatě nechtěl bojovat. A tak, místo abyste se postavili nespravedlnostem, které jste páchali, jste provedli obřad Tellann. Asi to byla chytrá vytáčka, ale taky dost šílená. Co je tak děsivého na tom, postavit se čelem k vlastním chybám?“ „Milá ženo, na to by ses neměla ptát.“ „Proč ne?“ Znovu se jí podíval do očí, tentokrát bez hněvu, zato zoufale. „Mohla bys zjistit, že chyby jsou to jediné, co máš.“ Znehybněla a přes teplé ráno ji zamrazilo. „Ach, a u tebe to znamená i mě?“ „Ne, říkám to, abych ti pomohl pochopit Imasse, který kdysi byl T’lan.“ Zaváhal a pak dodal: „S tebou a s našimi dětmi jsem začal věřit, že takové věci jsou konečně za mnou – ty hrozné chyby a břímě všeho, co přinášely. A pak, v jednom okamžení… mi byla připomenuta moje vlastní hloupost. Nevyplácí se ignorovat vlastní chyby, Hetan. Klam utěšuje, ale může být osudný.“ „Ty nejsi mrtvý.“ „Opravdu ne?“ Frkla a otočila se. „Jsi stejný jako tvoje sestra!“ Obrátila se k němu. „ProbuT se! Ze sedmadvaceti klanů jich zůstalo devatenáct – kolik jich ještě ztratíš, protože se nenamáháš učinit rozhodnutí?“ Přimhouřil oči. „O čem chceš, abych rozhodl?“ zeptal se tiše. „Jsme Barghastové Bílé tváře! Najdi nám nějakého nepřítele!“ Výsada být tak blízko domova se ukázala jako příliš bolestná, i když se Příval – poslední oulanský válečník – snažil z toho trápení radovat. Trest za přežití, za výdrž, jako poslední kapka krve, která se odmítla vsáknout do rudé hlíny. Nevěděl, co ho drží na nohou, dýchajícího, s tlukoucím srdcem, myšlenkami drásajícími nekonečné clony prachu. Někde hluboko v sobě se modlil, aby našel svou jednu čistou pravdu vecpanou do kůstky vyleštěné hloupým větrem, tupým deštěm, spirálovitým kolapsem ročních dob. Malý uzlíček něčeho jako kost, o který by mohl zakopnout, až by se rozplácl na břicho. 154
Mohl by to najít, ale příliš tomu nevěřil. Nebyl na to dost chytrý. Zdaleka nebyl tak bystrý jako Toc Anaster, Mezla, který ho strašil ve snech. Dusot kopyt, bouří zmítaná noční obloha, větry vyjící jako vlci a jediné oko mrtvého válečníka, upevněného jako opál v hlubokém důlku. Tvář děsivá, rudá, lesknoucí se troska – kůže odřezaná, zakrvácené zuby obnažené v zuřivém šklebu – ach, možná mu ten Mezla opravdu přijížděl do snů, zvěstovatel nočních můr, vysmívající se jeho drahocenné, křehké pravdě. Jedna věc byla jistá – mrtvý lučištník ho pronásledoval, poháněla ho nenávist k poslednímu oulanskému válečníkovi, a honil ho neúnavně, i když Přívalův krok vázl, ač se s křikem a lapáním po dechu snažil spasit útěkem holý život – dokud se neprobudil celý roztřesený a zalitý potem. Toc Anaster zřejmě nijak nespěchal, aby lov ukončil. Jemu činila potěšení štvanice samotná. Noc za nocí, za nocí. Oulanský válečník už nenosil měděnou masku. Svědivý lišej zmizel. Rozhodl se vydat sebe a děti do péče klanu Gadra, tábořícího na okraji Oul’dan. Nechtěl se dívat, jak ten cizí válečník jménem Tolar truchlí nad smrtí Toca Anastera. Krátce poté, co se připojil ke klanu a lišej se mu ztrácel, začaly se o něj zajímat Gaderky, a nebyly právě plaché, naopak, chovaly se s takovou smělostí, až to Přívala děsilo – nejednou před jejich návrhy prostě utekl – ale poslední dobou zhruba tucet žen, odhodlaných polapit ho, začal spolupracovat. A tak si brával koně a vyjížděl z tábora. Celé rozpětí slunečního oblouku trávil daleko od nich. Oči měl zarudlé únavou, o samotě se cítil bídně a vedl válku sám se sebou. Nakonec ještě nikdy se ženou neležel. Neměl tušení, co to obnáší, kromě šokujících vzpomínek z dětství, kdy otevřenými dveřmi do chýší zahlédl dospělé přitisknuté k sobě, přičemž chruli, sténali a vzdychali. Ale to byli Oulani – ne tihle divocí, děsiví Barghastové, kteří se pářili s křikem a štěkavým smíchem, kdy muži řvali jako medvědi a ženy drápaly a kousaly. Ne, nic z toho nedávalo smysl. Protože i když se snažil uniknout před těmi šílenými ženami s namalovanými tvářemi a jasnýma očima, zároveň toužil po tom, co nabízely. Prchal před vlastní touhou, a muka, která si sám způsoboval, pokaždé bodala silněji. Takové utrpení si žádný muž nezaslouží! Měl se těšit ze své svobody tady na rozlehlé pláni tak blízko Oul’dan. Že se mohl dívat na stáda bhederinů – které jeho lid nikdy nenapadlo si ochočit – a hloučky rodar, o něž se teT staraly přeživší ouldanské děti – a vědět, že je ti prokletí Ledeřané neloví, nezabíjejí je… z toho by měl mít radost. 155
Copak není naživu? A v bezpečí? Není snad klanovým vůdcem Oulanů? Nepochybným vládcem obrovského kmene tvořeného několika desítkami dětí, z nichž některé již zapomněly vlastní jazyk a mluvily barbarskou cizí řečí Barghastů a začaly si malovat těla červeným a žlutým okrem a vlasy splétat do copů? Kůň pomalu klusal. Už byli dvě lígy od gaderského tábora. Stáda se v noci stočila k jihovýchodu, takže cestou nikoho nepotkal. Když zahlédl barghastské psy, považoval je zprvu za vlky. Ti ale, jakmile ho spatřili, zamířili k němu – něco, co by žádná vlčí smečka neudělala – a jak se přiblížili, rozeznal krátkou skvrnitou srst, zkrácené čenichy a malé uši. Byli větší než lederská či oulanská plemena a mimořádně divocí. Do této chvíle ho ignorovali, jen občas vycenili zuby, když kolem něj v táboře proběhli. Příval vytáhl kopí ze závěsu a zapřel si ho o třmen těsně u pravé nohy. Šest psů už přiběhlo blíž a on si všiml, jak jsou vyčerpaní. Zastavil koně a zvědavě na ně čekal. Šelmy zpomalily a obstoupily válečníka na koni. Pak si lehly na břicho, tlamy otevřené, jazyky vyplazené, huby uslintané. Příval se zmateně narovnal v sedle. Mohl by tím podivným kruhem prostě projet a pokračovat v cestě? A jsou-li to oulanští psi, co jejich chování znamená? Potřásl hlavou – kdyby to byli tažní psi, byl by soudil, že se blíží nepřítel. Zamračil se, postavil se ve třmenech a zadíval se k severu, odkud psi přiběhli. Nic… a pak si zastínil oči. Na obzoru opravdu nebylo nic, ale nad ním – kroužící ptáci? Možná. Co mám dělat? Vrátit se do tábora, najít nějakého válečníka a povědět mu, co viděl? Vaši psi si mě našli. Lehli si na zem. Daleko na severu… nějací ptáci. Frkl. Zvedl otěže, pobídl koně mezi dvěma psy a stočil ho k severu. Ptáci nestáli za zprávu – musel zjistit, co je přilákalo. Dva psi se rozklusali za ním. V Rudomaskových dobách Příval poznal spokojenost. Oulané našli někoho, za kým mohli jít. Skutečného vůdce, spasitele. A následná velká vítězství – smrt stovek lederských vetřelců v zuřivých, vítězných bitvách – byla důkazem Rudomaskova osudu. Příval si nebyl jistý, kdy přesně se věci zvrtly, ale vzpomínal si na pohled v očích Toca Anastera, jeho cynický výraz, a s každým jeho prohlášením se pevné základy Přívalovy víry zatřásly, jako by dostaly prudkou ránu… a nakonec se objevily první praskliny a jeho zápal se obrátil proti sobě, blazeovaný a výsměšný, a to, co předtím bylo silou, se stalo slabostí. 156
Taková je moc pochybování. Hrstka slov dokáže rozebrat jistotu, jako když na kamennou zeT hodíte hrst semínek – křehká stébla a tenké kořínky, ano, ale časem tu zeT strhnou. Už samotná spokojenost měla být Přívalovi podezřelá, ale zvedla se před ním jako bůh čistoty a on ochotně poklekl, hlavu sklonil, útěchu přijal v jejím stínu. Kdykoliv jindy by se Rudomaskovi nepodařilo Oulany ovládnout. Bez zoufalství, bez řady porážek a obrovských ztrát, bez hrozícího vyhubení, tyčícího se před nimi jako skalní stěna, by ho kmeny vyhnaly – jako to už udělaly jednou. Ano, tehdy byly moudřejší. Některé síly nelze porazit a to platilo i o Ledeřanech. Jejich chtivost po půdě, jejich potřeba vlastnit a ovládat vše, co vlastnili – to byly strašlivé touhy šířící se jako mor a otravující duše nepřátel. Jakmile někomu propukla v mozku horečka a on začal vidět svět stejně jako oni, bylo po válce a porážka byla naprostá a neodčinitelná. Dokonce i Barghastové – jeho barbarští zachránci – byli odsouzeni k záhubě. Na kraji tábora se začínali usazovat akrynnajští kupci. D’rhasilhanští obchodníci s koňmi proháněli kolem tábora stádo za stádem, i když byla většinou taková přehlídka marná, ale občas si nějaký barghastský válečník vybral větší zvíře, chvíli si ho prohlížel a pak ho se smíchem poslal zpátky do stáda. Příval však věřil, že brzy dorazí plemeno dostatečně velké a silné, a bude to. Vetřelci nezůstávají vetřelci navěky. Nakonec se nijak neliší od ostatních kmenů či národů v zemi. Jazyky se zakalí, promísí, podlehnou. Zvyky jsou vyměňovány jako oběživo, a zanedlouho každý vidí svět stejně jako všichni ostatní. A pokud ho vidí nesprávným způsobem, potom je zajištěna bída pro skoro všechny skoro navěky. Oulané se měli Ledeřanům podvolit. Byli by aspoň naživu, neleželi by v hromadách tlejících kostí v bahně mrtvého moře. Rudomask se pokusil zastavit čas. Pochopitelně selhal. Občas je víra sebevraždou. Příval odvrhl víru, jistotu, své ušlechtilé názory. Nijak dětem nebránil, když se vzdávaly svého jazyka. Viděl okr na jejich tvářích, vlasy vyčesané do špiček, a bylo mu to lhostejné. Ano, byl vůdcem Oulanů, posledním, jakého kdy budou mít, a jeho úkolem bylo dohlížet na mírumilovné vyhlazení jejich kultury. Způsoby se vytratí. A on si přísahal, že mu nebudou scházet. Ne, Příval nenosil měděnou masku. Už ne. A pleU měl čistou stejně jako oči. Když rozeznal těla rozesetá v trávě, zpomalil koně do klusu. Vrány a supové se zlatými zobáky poskakovali v tanci mrchožroutů, kolem 157
poletovaly rhinazany a plašily kápové můry – náhle rozvité kvítky s bílými okvětními plátky, které se usazovaly téměř stejně rychle, jako se objevovaly. Takovou scénu znal z plání velmi dobře. Oddíl Barghastů padl do léčky. Byl pobit. Popojel blíž. Od zabitých nevedly žádné viditelné stopy nohou ani kopyt. Viděl, že Barghastové byli v těsné formaci – což bylo divné, pravý opak toho, co u jejich hlídek viděl. Usoudil, že se možná sešli k obraně, což naznačovalo, že nepřítel byl v obrovské přesile. Ale pak… tu po něm nebylo ani stopy. A ten, kdo válečníky zavraždil, musel své mrtvé odnést s sebou – Příval vodil koně v kruzích mezi těly – a neviděl žádné krvavé šmouhy, žádné pásy polehlé trávy od toho, jak tudy někdo táhl těla. Také si povšiml, že mrtvoly nikdo neoloupil. Krásné zbraně se válely kolem a na čepelích nebyla krev. Znervózněl, jako kdyby se mu o nervy otřelo cosi děsivého. Znovu se zadíval na mrtvé – očividně se stahovali k sobě kvůli jedinému nepříteli. A rány – i přes snahy mrchožroutů – nebyly takové, jak by čekal. Jako kdyby se blížili ke zvířeti a ty rány šly shora. Planinský medvěd? Ne, žádní nepřežili. Kůže z toho posledního – mezi mým lidem – je prý sedm pokolení stará. Vzpomínal si na ni, byla obrovská, ano, ale rozedraná. A drápy byly odstraněny a pak se ztratily. Přesto… Ohlédl se na dva psy, kteří přiklusali za ním. Působili nepřirozeně zastrašení, pahýly ocasů měli stažené a vrhali na něj prosebné, vystrašené pohledy. Kdyby to byli oulanští tažní, už by vyrazili nepříteli po stopě, dychtiví, naježení. Příval se na třesoucí se šelmy zamračil. Otočil koně a vyrazil ke gaderskému táboru. Psi spěchali za ním. Bylo to zvíře, ale nenechalo po sobě žádnou stopu. Strašidlo. Jeho osamělé vyjížTky možná skončily. Bude se muset poddat těm nenasytným ženám. Doufal, že ho zbaví neklidu. Lov nech Barghastům. Dej šamanům něco, čemu by se mohli věnovat, místo aby se každý večer opíjeli d’raským pivem. Ohlas to náčelníkovi, a tím to bude vyřízené. Už litoval, že se jel na těla podívat. Pokud věděl, mohlo být to strašidelné zvíře někde poblíž, možná ho dokonce sledovalo. Nebo tu přetrvalo něco z jeho ohavného kouzla a on byl poznačený, takže si ho najde, kamkoliv se hne. Skoro cítil magii držící se mu v šatech. Nakyslou a drsnou jako hadí břicho. Setok, která se kdysi jmenovala Stayandi a která ve svých snech vídala podivné scény se známými lidmi hovořícími cizími jazyky, 158
scény plné smíchu, lásky a něhy – z doby před jejím zvířectvím – stála otočená k pustému severu. Viděla, jak do tábora dorazili čtyři psi, což samo o sobě nestálo za pozornost, a jestli se hlídka dosud nevrátila, možná narazila na jelence a zabila ho, což by vysvětlovalo nepřítomnost dvou psů ze smečky, protože by je zapřáhli do saní, aby odvezli maso do tábora. Takové vysvětlení jí prozatím stačilo i přes očividné vady v logice (ti čtyři by v takovém případě zůstali s hlídkou a nažrali se z poraženého zvířete), i když popravdě Setok věnovala pár myšlenek tomu, jak si opodál stojící Barghastové vysvětlí obláčky prachu zviřovaného zpocenými zvířaty, a jejich rostoucím obavám, když si psi lehli na břicho. A tak se dívala, jak tucet válečníků popadá zbraně a pomalu míří k vyčerpaným zvířatům. Pak se znovu obrátila k severu. Ano, ta zvířata páchla smrtí. A divocí vlci v pustině, kteří jí dali život, za rozbřesku s vytím vyprávěli hrůzostrašný příběh. Ano, její první rodina zůstávala poblíž a v pověsti o jejím nalezení byla považována za jakési její posvátné ochránce – žádný Barghast by se je nepokoušel zabít, a teT příběh o tom, jak se narodila ve smečce a jak ji zachránil osamělý válečník, slyšeli i Akrynnajové. Duchy požehnaná, to teT všichni říkali, když se na ni podívali. Ta, která drží tisíc srdcí. Zprvu ji ten titul mátl, ale její vzpomínky se pomalu probouzely s každým dnem, kdy byla starší, vyšší a s bystřejšíma očima. Ano, uchovávala v sobě tisíc srdcí, možná víc. Vlčí dary. Mléko, které sála, mléko krve, mléko tisíce zabitých bratrů a sester. Copak si nevzpomínala na noc hrůzy a zabíjení? Noc útěku do temnoty? Hovořili o její legendě, a dokonce plecničtí jasnovidci jí nosili obětiny a občas se jí dotkli, aby rozehnali její ustaraný výraz. A teT ke Gadrům přišel velký zaklínač, objevitel barghastských bohů, muž jménem Cafal, aby si s ní mohl promluvit a pátrat v její duši, pokud by mu to dovolila. Divocí vlci na ni křičeli, jejich mysl byla zmatenou vřavou strachu a obav. Báli se o své dítě a kvůli budoucímu času, kdy se ze všech stran přiblíží bouře. Věděli, že ona bude v samém srdci toho nebeského požáru. Chtěli obětovat své životy, aby ona mohla žít. A to ona nehodlala dovolit. Pokud byla duchy požehnaná, potom byli vlci těmi duchy, kteří jí požehnali. Měla-li být mezi Barghasty předmětem uctívání, potom byla jen symbolem divočiny a tento symbol bylo třeba uctívat – kdyby to jen dokázali pochopit. 159
Ohlédla se na krčící se psy a pocítila lítost nad tím, čím by taková zvířata mohla být, kdyby jejich divokost nebyla potlačena a spoutána. Bůh, děti moje, na nás nečeká v divočině. Bůh, děti moje, je divočina. Pohle:te na její zákony a sty:te se. V pokoře najděte mír. Ale vězte tohle: mír vždycky neznamená život. Občas znamená mír smrt. Jak nemůžete být tváří v tvář tomu pokorní? Zákony divočiny jsou jediné zákony. Tato slova poví Cafalovi. A zjistí, jaký na něj budou mít účinek. A pak mu poví, že klan Gadra vyhyne a mnoho dalších barghastských klanů jej bude následovat. Poradí mu, aby se podíval na oblohu, protože odtamtud přijde smrt. Bude ho varovat před dalšími cestami – musí se vrátit ke svému klanu. Musí se smířit s duchy svého rodu. Mír života před příchodem míru smrti. Kolem psů se shlukli válečníci a připravovali si zbraně a tak. Napětí z nich vycházelo ve vlnách a šířilo se táborem. Ve chvilce si mezi těmi dvěma desítkami motajícími se kolem vyvolí válečného náčelníka. Setok je všechny litovala, ale zvlášU litovala nešUastného vůdce. Vítr vál od východu a tahal ji za dlouhé, sluncem vybělené vlasy, až jí visely do obličeje jako uschlá tráva. A smysly jí stále plnil pach smrti. Cafalovy rysy se s věkem rozšířily a zmohutněly a na čele a kolem úst měl hluboké vrásky. Před lety v jámě pod podlahou chrámu hovořil s Žehnajícím, malazským kapitánem Ganoesem Paranem. A ve snaze udělat na něj dojem – ve snaze nějak dokázat moudrost popírající jeho útlý věk – pronesl slova, která slyšel od svého otce a vydával je za vlastní. „Posedlý člověk musí jednat rozhodně… jinak mu to proteče mezi prsty.“ Postřeh, ač bezpochyby pravdivý, měl trpkou ozvěnu. Hlas, který slova tehdy pronášel, byl špatný. Neměl na ně právo. Cafal nemohl uvěřit nárokům, které jeho mladší já, ten smělý hňup, vyslovil. Hloupá, nesmyslná nehoda ho připravila o otce, Humbrall Taur se jmenoval. Přes všechnu sílu a moudrost, s níž třímal moc, mu proti slepé náhodě nepomohla ani moc, ani moudrost. Lekce to byla jasná, zpráva deprimující a pokořující. Moc před ničím nechrání a to je jediná moudrost, která za něco stojí. Cafala by zajímalo, co se asi s tím utrápeným malazským kapitánem stalo. Byl vyvolený i prokletý zároveň (a je vlastně mezi těmito 160
dvěma věcmi nějaký rozdíl?), a Cafal by také rád věděl, proč najednou touží promluvit si s ním, vyměnit pár nových slov, tentokrát upřímnějších, uváženějších, zkušenějších. Ano, mladí odsuzují rychle, rychle napomínají pomalé starce. Mládí nechápe cenu vážného rozjímání. Ganoes Paran byl tehdy v Cafalových očích nerozhodný. Přímo k uzoufání ubohý. Podle Cafala dnes na této cizí pláni pod cizí oblohou se však Malažan tehdy před lety choval oprávněně opatrně, s moudrostí, vůči níž byl mladý Cafal žalostně slepý. A takto zvažujeme život, takto budujeme most od toho, čím jsme byli, k tomu, čím jsme. Ganoesi Parane, podíváš se někdy dolů? Přimrazí tě někdy na místě ta bezedná propast pod tebou? A sníš někdy o tom, že skočíš? Onos Toolan dostal veškerou moc, jíž kdysi vládl Cafalův otec, a na tom nebylo nic nezaslouženého. Avšak teT, pomalu a neúprosně, protékala starému válečníkovi mezi prsty. Cafal to nemohl nijak zastavit – byl stejně bezmocný jako Tolar. Opět se proti Barghastům spikla slepá náhoda. Když se doslechl, že se váleční psi vrátili do tábora – a bez doprovodu, čímž mlčky ohlašovali, že se výzvědnému oddílu přihodilo cosi neblahého – a že se sbírá válečný oddíl, který se má vydat zpátky po stopě, přehodil si přes sebe plášU z bhederiní kůže, zabručel pod jeho tíhou a nakopl rozedranou panenku válející se na podlaze stanu vedle jeho lůžka. „ProbuT se.“ Klacíková loutka si odplivla a s prskáním se postavila. „Ohromná legrace. Važ si kmetů, ó velký zaklínači.“ Z titulu vytékala ironie jako borová smůla, až sebou Cafal trhl, a pak si vynadal, když Talamandas pobaveně frkl nad tím, jaký účinek jeho výsměch měl. Cafal se zastavil ve vchodu. „Měli jsme tě spálit na hranici už dávno, klacku.“ „Příliš mnoho z vás si mne cení, než aby ti to dovolili. Procházím chodbami. Doručuju zprávy a jednám s cizími bohy. Mluvíme tu o záležitostech nesmírné důležitosti. Válka, zrady, spojenectví, zrady –“ „Opakuješ se.“ „– a válka.“ „A mají barghastští bohové z tvého úsilí radost, Talamandasi? Nebo prskají vzteky nad tím, jak poletuješ sem a tam na příkaz lidských bohů?“ „Nemůžou žít v odloučení! My nemůžeme! Jsou umínění! Schází jim jakákoliv rafinovanost! Oni mě ztrapňují!“ Cafal si povzdechl a vyšel ven. 161
Klacíková loutka se hrnula za ním, skákala jako lasička. „Budeme-li bojovat sami, všichni zemřeme. Potřebujeme spojence!“ Cafal se zastavil a shlédl. Uvažoval o tom, jestli se snad Talamandas nezbláznil. Kolikrát mohli opakovat tentýž rozhovor? „Spojence proti komu?“ zeptal se jako už bezpočtukrát předtím. „Proti tomu, co přichází!“ Stejná nicneříkající odpověT, jakou nemohl použít Cafal ani Tolar. Velký zaklínač tiše zasyčel a znovu vykročil. Talamandase, který spěchal za ním, si už nevšímal. Válečný oddíl vyjel cvalem z tábora a už dorazil na hřeben na severu. Za chvíli zmizí z dohledu. Na kraji tábora stála Setok, vlčí dítě, a zjevně sledovala válečníky. Něco v jejím postoji naznačovalo, že by se ráda rozběhla za nimi s vyceněnými zuby a zježenými chlupy, že touží připojit se k lovu. Cafal se vydal k ní. Nebylo pochyb o tom, že je Ledeřanka, ale ten odkaz existoval pouze na povrchu – v její pleti, rysech, dědictví po rodičích, kteří ji porodili a pak ji ztratili. Ale ten rodící se nátěr civilizace se již dávno vytratil. Byla předána zpátky divočině, panenská oběU, jejíž duše byla celá pohlcena. Patřila vlkům a možná vlčím bohům, pánovi a paní trůnu zvířat. Barghastové přišli najít Šedé meče, bojovat po jejich boku – z přesvědčení, že Toc Anaster a jeho vojsko vědí, jaký nepřítel je čeká. Barghastští bohové ochotně sloužili Toggovi a Fanderay a běhali s tou nebojácnou smečkou při hledání krve a slávy. Cafal pochopil, že jsou horší než děti. Když je zvědové objevili, zbývalo ze Šedých mečů jen hnijící maso. Tolik ke slávě. Zdědila snad Setok požehnání, kdysi udělené Šedým mečům? Byla nyní dítětem Togga a Fanderay? To nevěděl dokonce ani Talamandas. „Ji ne!“ zavrčela za ním klacíková loutka. „Vyžeň ji, Cafale! VypuT ji do pustiny, kam patří!“ Cafal ale pokračoval v cestě. Když od ní byl deset kroků, ohlédla se po něm a pak se zase zadívala na prázdnou krajinu na severu. Přistoupil k ní. „Oni zemřou,“ prohodila. „Cože? Kdo?“ „Ti válečníci, kteří právě odjeli. Zemřou stejně jako ten výzvědný oddíl. Našel jsi nepřítele, velký zaklínači… ale je to nesprávný nepřítel. Opět.“ 162
Cafal se otočil. Talamandas dřepěl pět kroků od něj v trávě. „Dožeň je,“ přikázal loutce. „PřiveT je zpátky.“ „Nevěř tomu, co říká!“ „To nebyla prosba, Talamandasi.“ Klacíková loutka s posměšným uchechtnutím odběhla. Poskakovala jako včelou bodnutý zajíc. Hnala se za válečným oddílem. „To nemá smysl,“ podotkla Setok. „Celý klan je odsouzený k záhubě.“ „Takové výroky mě unavují,“ odtušil Cafal. „Jsi jako jedovatý trn v srdci klanu, kradeš mu sílu a hrdost.“ „Proto jsi přišel?“ zeptala se ho. „Abys ten trn… vytrhl?“ „Budu-li muset.“ „Na co tedy čekáš?“ „Chci znát zdroj těch tvých výroků, Setok. Sužují tě vidění? Navštěvují tě ve snech duchové? Co jsi viděla? Co víš?“ „Rhinazany mi šeptají do ucha,“ odpověděla. Utahovala si z něj? „Okřídlené ještěrky nic nešeptají, Setok.“ „Ne?“ „Ne. To mě budeš krmit jenom samými nesmysly? Jsem pro tebe jen předmět opovržení?“ „Oulanský válečník, ten tak příhodně pojmenovaný Příval, našel válečný oddíl. Nabádá je stejně jako tvoje loutka. Ale… válečný vůdce je mladý a neohrožený. Proč si hlupáci vždy vybírají takové jako on?“ „Když starší válečníci uvidí, jak se do tábora plazí smečka válečných psů, sejdou se, aby to probrali,“ vysvětloval Cafal. „Kdežto mladí popadnou zbraně a vyskočí s planoucíma očima.“ „Je div, že se nějakým válečníkům vůbec podaří zestárnout,“ poznamenala Setok. Ano, to je. „Oulan je přesvědčil.“ „Ne Talamandas?“ „Ne. Podle nich mrtvý zaklínač nikdy neřekl nic dobrého. Tvoje klacíková loutka prý pokleká u nohou Žence smrti. Nazývají ho malazskou loutkou.“ U duchů, proti tomu nemůžu nic namítat! „Vycítíš všechno, co se na pláni odehrává, Setok. Co víš o nepříteli, který zabil zvědy?“ „Jen to, co šeptají rhinazany, velký zaklínači.“ Zase ty okřídlené ještěrky… bohové pod námi! „V naší domovině, na pouštních stolových horách, žije menší verze nazývaná rhizana.“ „Menší, ano.“ 163
Zamračil se. „Význam?“ Pokrčila rameny. „Jen to. Menší.“ Nejradši by s ní zatřásl, vyklepal z ní ta její tajemství. „Kdo zabil naše zvědy?“ Vycenila zuby, ale nepodívala se na něj. „Už jsem ti to říkala, velký zaklínači. Pověz, viděl jsi v noci na nebi ty zelené oštěpy?“ „Samozřejmě.“ „Co jsou zač?“ „Nevím. Některé věci padají z oblohy, kdežto jiné jen proletí kolem jako zapálené vozy, noc za nocí celé týdny či měsíce křižují nebeskou klenbu… a pak prostě zmizí stejně záhadně, jako dorazily.“ „Svět pod nimi je nezajímá.“ „Ne. Nebeská klenba je posetá nespočetnými světy stejnými, jako je ten náš. Pro hvězdy a velké hořící vozy jsme jako zrnka prachu.“ Během jeho řeči se na něj zadívala. „To je… zajímavé. Tomu Barghastové věří?“ „Čemu věří vlci, Setok?“ „Pověz mi, když lovec hodí oštěp po prchající antilopě, míří lovec na to zvíře?“ „Ano a ne. Aby ho zasáhl, musí hodit oštěp do prostoru před antilopou – do cesty, kterou se vydá.“ Prohlédl si ji. „Chceš říct, že ty zelené oštěpy jsou jako vrhací oštěpy lovce a my jsme ty antilopy?“ „A když antilopa odskočí a oštěpu uhne?“ „Dobrý lovec nemine.“ Na hřebeni se znovu objevil válečný oddíl v doprovodu oulanského válečníka na koni a dalších dvou psů. „Půjdu najít Stolmena. Bude s tebou chtít mluvit, Setok.“ Po chvíli váhání dodal: „Třeba od tebe gaderský válečný náčelník získá nějaké odpovědi, protože já v tomhle selhal.“ „Vlci mluví jasně, když hovoří o válce,“ prohlásila. „Všechno ostatní je mate.“ „Takže ty opravdu sloužíš pánovi a paní trůnu zvířat. Jako kněžka.“ Pokrčila rameny. „Kdo je ten nepřítel?“ zeptal se Cafal znovu. Setok na něj pohlédla. „Nepřítel, velký zaklínači, je mír.“ A usmála se. Žebrovici odtáhli Vistovo tělo asi deset kroků na rovinku, ale pak je něco varovalo, aby scvrklé, tuhé maso mrtvého chlapce nejedli. Za úsvitu se Badalle a pár ostatních zastavili u svraštělé slupky s protrženým žaludkem, jež bývala Vistem. 164
Ostatní čekali, až Badalle najde slova. Rutt dorazil pozdě, protože byl zkontrolovat Držánu a upravil děcku zavinovačku. Než se k nim připojil, Badalle už byla připravená. „Tedy mě vyslechněte u Vistova skonání.“ Odfoukla si mouchy ze rtů a přeletěla pohledem tváře před sebou. Existoval výraz, který chtěla najít, ale nemohla. Dokonce i vzpomenout si na to, jak vypadal, bylo těžké, ne, nemožné. Skutečně ho ztratila. Ale chtěla ho a věděla, že ho pozná, jakmile ho znovu uvidí. Výraz… jakýsi výraz… co to jenom bylo? Po chvíli promluvila: „Všichni přicházíme odněkud a Visto nebyl jiný. Přišel odněkud jinud a tam to bylo jiné a bylo to stejné, ne jiné, pokud víte, co myslím, a vy to víte, musíte. Vy všichni, kdo tu stojíte, jde o to, že Visto si nemohl vzpomenout na nic z toho místa, krom toho, že z něj pochází, a podobné je to i s vámi, tak teT řekněme, že se vrátil na to místo, odkud přišel. A všechno, co vidí, si pamatuje, a vše, co si pamatuje, je nové.“ Oni vždycky čekali, nevěděli totiž, jestli už skončila, dokud nezačalo být jasné, že opravdu skončila, a tentokrát se Badalle podívala na Vista. Vajíčka jezdců satra se mu nalepila na rty jako drobky, jako kdyby shltal koláč. Dospělí jezdci se mu prokousali ze žaludku a nikdo nevěděl, kam se poděli, možná do země – to všechno dělali v noci. Možná byli někteří žebrovici neopatrní se svými nenažranými čelistmi a tak, což by bylo dobře, protože pak by jich zůstalo míň 165
dost silných, aby napadli žebrovaného hada. Nebylo to tak zlé, jako když klopýtali v dálce, drželi krok a slábli stejně jako děti, až si nakonec lehli a už nepředstavovali žádné nebezpečí. S tím se dalo žít, stejně jako s vránami a supy nad hlavou. Zvířata dobře ukazovala, jak věří v trpělivost. Badalle zvedla hlavu, a jako kdyby to bylo znamení, ostatní se obrátili a pomalu se vraceli na stezku, kde ti, kdo mohli, vstali a připravili se na cestu. „Měl jsem Vista rád,“ poznamenal Rutt. „Všichni jsme měli Vista rádi.“ „To jsme neměli.“ „Ne.“ „Protože pak je to těžší.“ „Jezdci satra měli Vista taky rádi, dokonce víc než my.“ Rutt si přehodil Držánu z pravé ruky do levé. „TeT se na Vista zlobím.“ Brayderal, jež se postavila do čela hada teprve přede dvěma dny – možná přišla zezadu, možná odjinud – se zastavila kousek od nich, jako kdyby chtěla někam patřit. Někam mezi Rutt, Držánu a Badalle. Ale aU dohromady tvořili cokoliv, nebylo mezi nimi místo pro Brayderal. Vistovo skonání nenechalo díru. Prostor se prostě uzavřel. Kromě toho něco na té vysoké, kostnaté dívce Badalle znepokojovalo. I přes pálící slunce měla příliš bílou tvář. Badalle připomínala vyzáblíky – jakže se jim to říkalo? Kvazitéři? Kvitoři? Je to možné, ano, kvitoři, ti vyzáblíci byli vyšší než všichni ostatní a z té výšky všechno viděli a všem poroučeli, a když řekli zemřete hladem, všichni to prostě udělali. Kdyby se dozvěděli o Chal Managal, rozzlobili by se. Dokonce by se za ním mohli vydat a najít hlavu, najít Rutta a Badalle, a pak rukama udělat tu kvitovací věc, která lidem jako Rutt a Badalle lámala vazy. „Budeme… kvitováni do skonání.“ „Badalle?“ Podívala se na Rutta, odfoukla si mouchy ze rtů a připojila se k žebrovanému hadovi, aniž by se aspoň podívala na Brayderal. Stezka se táhla k západu, rovně jako urážky přírody, a v dálce končila na kamenité půdě bez známky života. Obzor se třpytil, jako kdyby měl krustu z drceného skla. Badalle za sebou slyšela Ruttovy šouravé kroky, než mírně odbočil a zamířil do čela zástupu. Sice byla jeho zástupkyní, ale nepůjde s ním. Rutt měl Držánu. To mu docela stačilo. 166
Badalle měla svá slova a to bylo skoro příliš. Všimla si, že za Ruttem jde Brayderal. Byli téměř stejně vysocí, ale Rutt vypadal slabší, blíž ke skonání než Brayderal, a když si toho Badalle všimla, zmocnil se jí hněv. Mělo to být obráceně. Potřebovali Rutta a nepotřebovali Brayderal. Pokud neměla v plánu zaujmout Ruttovo místo, až se Rutt konečně zlomí, neměla v plánu stát se novou hlavou hada, jeho rozeklaným jazykem a šupinatými čelistmi. Ano, možná tohle Badalle viděla. A Brayderal pak převezme Držánu, celou zabalenou a v bezpečí před sluncem, a vydají se do dalšího dne v čele s ní místo Rutta. Dávalo to smysl. Nijak se to nelišilo od smeček žebroviců – když vůdce onemocněl nebo zchroml nebo už prostě nebyl dost silný, další žebrovic, který se objevil a klusal vedle něj, tam byl čistě pro tuto chvíli. Aby převzal velení. Aby udržel věci v chodu. Nijak se to nelišilo od toho, co dělají synové otcům a dcery matkám, princové králům a princezny královnám. Brayderal šla téměř po Ruttově boku. Možná s Ruttem mluvila, možná ne. O některých věcech není třeba mluvit, a ostatně Rutt toho nikdy moc nenamluvil. „Nemám Brayderal ráda.“ Pokud ji někdo slyšel, nedal to nijak najevo. Badalle foukla, aby rozehnala mouchy. Museli najít vodu. Stačilo půl dne bez vody a had začal být příliš žebrovaný, zvlášU v tomhle horku. Ráno udělala to, co vždycky. Pojedla svou dávku slov, zhluboka se napila z prostor mezi nimi a zlobila se – hrozně se zlobila – že jí nic z toho neposkytuje sílu. Saddik byl Ruttovým druhým následovníkem, prvním byla Držána. TeT šel spolu se čtveřicí tvořící volný hlouček pár kroků za Ruttem a tou novou holkou. Badalle byla kousek vzadu v dalším hloučku. Saddik ji uctíval, ale nepřibližoval se k ní, aspoň zatím ne, protože by to nemělo smysl. Měl jen pár vlastních slov – většinu jich ztratil na začátku této cesty. Dokud však byl na doslech Badalle, byl spokojený. Ona ho krmila. Svými pořekadly a vidinami. Udržovala Saddika naživu. Myslel na to, co říkala při Vistově skonání. A že něco z toho nebyla pravda, totiž to, že si Visto nepamatoval, odkud přišel. On si naopak pamatoval až příliš. A tak Badalle vědomě řekla o Vistovi nepravdu. Na jeho skonání. Proč to udělala? 167
Protože je Visto pryč. Její slova nebyla pro něj, protože je pryč. Byla pro nás. Říkala nám, abychom se vzdali vzpomínání. Abychom se ho vzdali, takže až to znovu najdeme, bude to jako nové. Ne vzpomínání jako takového, ale věcí, které si pamatujeme. Města a vesnice a rodiny a smích. A vodu a jídlo a plné žaludky. To se nám snažila říct? No, on měl své jídlo na den, že? V tom byla velkorysá. Chodidla měl jako z vydělané kůže. Moc toho necítily a to byla úleva, protože kameny na cestě byly ostré a mnoha dalším nohy krvácely a ztěžovaly jim chůzi. A po stranách stezky byla půda ještě horší. Badalle byla chytrá. Za čelistmi a jazykem měla mozek. Brala, co viděly hadí oči. Poznala, co chutná hadí jazyk. Dávala jména věcem na tomto novém světě. Můrám, které předstíraly, že jsou listy, a stromům, které ty můry lákaly, aby byly listy, takže pět stromů mělo dohromady jednu sadu listí, a když dostaly stromy hlad, listy odletěly hledat potravu. To nedokázal žádný jiný strom, a tak na Elan žádné jiné stromy nerostly. Mluvila o džhavalech, mrchožravých ptácích velkých jako vrabec, kteří se jako první vrhali na tělo, když spadlo, a ostrými zobáky ho bodali a pili. Občas džhavalové ani nepočkali, až tělo padne. Saddik je viděl, když napadli zraněného žebrovice, dokonce i supy a vrány. A občas sebe navzájem, když je posedlo šílenství. Jezdci satra, kteří to udělali chudákovi Vistovi, a proudící červi, kteří se pohybovali jako kypící koberec a tlačili se pod mrtvolu do stínu. Kousali a máčeli se v tom, co prosáklo ven, a jak země měkla, zalézali dolů, jak konečně dokázali proniknout kůží spálené země. Saddik v úžase pohlížel na nový svět a s úctou naslouchal Badalle, když dávala cizím věcem jména a vytvářela pro ně celý nový jazyk. Před polednem našli vodní zdroj. Mělkou, blátivou jámu obklopovaly hroutící se základy provizorních ohrad. Had se zastavil a pak pomalu, mučivě se plazil přes rozdupané bláto. Samotné čekání zabilo desítky dětí, a z těch, jež z toho marastu vylezly, celé špinavé, se některé zhroutily v křečích, s břichem plným bláta. Některé se vyprázdnily a znečistily jámu pro všechny, kdo přišli po nich. Pro Chal Managal to byl další špatný den. Později odpoledne, když bylo největší vedro, zahlédli na obzoru šedý mrak. Žebrovici začali hrůzou výt a tančit, a jak se mrak hnal blíž, psi konečně utekli. To, co vypadalo jako déšU, nebyl déšU. To, co vypadalo jako mrak, nebyl mrak. 168
Byla to sarančata, ale ne nějaká obyčejná sarančata. Třpytivými křídly roj zaplnil polovinu oblohy, pak celou oblohu, a přišlo burácivé cvakání – šustění křídel a cvakání čelistí – každé saranče bylo jako prst dlouhé. A z mraku, jenž obklopil zástup, vyletovaly bzučící shluky, kde hmyz tvořil téměř pevnou hmotu. Když jeden menší roj narazil do hloučku dětí, ozval se zoufalý, bolestivý křik – záblesk rudého masa a pak kost – a pak se horda přehnala, zanechávajíc za sebou chomáče vlasů a hromady lesklých kostí. Tato sarančata byla masožravá. A toto byl první den střípků.
169
KAPITOLA PĚT Malíř němý být musí, sochař zase hluchý, talenty se předávají jednotlivě, jak každý ví. Nechte je fušovat, náš úsměv je shovívavý, konce nemá talent náš pro příspěvky, avšak talenty se předávají jednotlivě. Jeden vám povolíme, co za trochu chvály stojí, zbytek může posloužit prospěšným způsobem, avšak velikost? To je titul předávaný jednotlivě. NebuTte nenasytní, nepokoušejte naši shovívavost, svolení patří nám za tou provizorní zdí – z cihel našeho rozumného skepticismu. Báseň, která poslouží Astattle Pohm
170
zpomínky kaprála Smoly na jeho otce by se daly shrnout do jediného citátu, který si vybavoval, znějícího celým Smolovým dětstvím jako talijské zvony smrti. Slova pronášená s takovým důrazem, až se synek hrůzou krčil. „Soucit? Jo, já soucítím – s mrtvejma a s nikým jiným! Páč nikdo na tomhle světě si nezaslouží soucit, pokavaT nejni mrtvej! Rozumíš, synu?“ „Rozumíš mi, synu?“ Ano, pane. Dobrá slova pro vojáka. Zabraňují tomu, aby se mozek… ucpal. Věcmi, které by se mu mohly plést do toho, jak držet štít a jak bodat krátkým mečem přímo tam. Byla to jakási disciplína, kterou by ostatní mohli nazvat umíněnou hloupostí, ale to jenom ukazovalo, že spousta lidí vůbec nerozumí vojančení. Smola zjišUoval, že naučit lidi disciplíně není snadné. Procházel kolem řady lederských vojáků – a to byl hodně přehnaný výraz – kteří stáli v tom, co zdejší lidé považovali za pozor. Měl před sebou řádku tváří zrudlých z prudkého slunce, z nichž kapal pot, jako když taje vosk. „Harridiktská brigáda,“ zavrčel Smola, „co je to za jméno? Kdo ve jménu mistra Kápě vůbec je ten Harridikt – ne, neodpovídej, pitomče! Určitě nějakej budižkničemu generál nebo hůř, nějakej kupeckej dům, kterej vám pořídil vybavení hezky ve svejch barvách. Kupci! Obchod nemá v armádě místo. Vybudovali jsme říši přes tři kontinenty tak, že jsme je k ničemu nepustili! Obchodníci jsou jako supi války, a možná ty zobáky vypadají jako úsměv, ale věřte mi, jsou to jenom zobáky.“ Zarazil se, protože vyčerpal celý svůj slovní repertoár, a kývl na Sépii, který se přiblížil s tvrdým úšklebkem – ten pitomec roli Bravena miloval. Tak se tomu teT říkalo („Ledeřané mají vrchní seržanty, my Malažané máme bravenovský seržanty; říkejte to s úsměvem, kluci, a aU je to vtip jen pro zasvěcený –“ tak to říkal Ruthan Gudd a Smola okamžitě usoudil, že tohle je skutečný voják.). Sépie byl rozložitý a pro tuhle roli se dokonale hodil. Byl širší než Smola, ale o půl hlavy menší, což znamenalo, že se Smola hodil ještě líp. Nikdo z těch ubohých náhražek vojáka by v boji muže proti muži s Malažanem nevydržel dlouho, a to byla hrozná pravda. Byly to měkkoty. „Tahle brigáda,“ začal Sépie nahlas a opovržlivě, „je zmarněný místo!“ Odmlčel se a zamračil se na muže před sebou, které ten výpad rozhodně nepotěšil. Už bylo načase. Smola přihlížel, palce zastrčené za opasek. „Ano,“ pokračoval Sépie, „poslouchal jsem ty vaše opilecký historky –“ a svým tónem je zval, aU si k němu přisednou, protože přece
V
171
všechno ví a je tak moudrý a skoro… soucitný. „A na vlastní voči sem viděl ten hnus, kterýmu tady řikáte magie. Je to nedisciplinovaný – žádný finesy – surová síla, ale nic chytrýho. A pro vás bitva znamená žrát hlínu a na bojišti vás stovky umřou úplně bez důvodu. Vaši mágové udělali z války ubohej, neužitečnej vtip –“ Otočil se a přistoupil těsně k jednomu vojákovi. „Ty! Kolikrát tahle brigáda zažila v jediný bitvě padesátiprocentní a větší ztráty?“ Voják – a Sépie si vybral dobře – téměř vycenil zuby. „Sedmkrát, bravenovský seržante!“ „Pětasedmdesátiprocentní ztráty?“ „Čtyřikrát, bravenovský seržante!“ „A devadesátiprocentní?“ „Jednou, bravenovský seržante, ale nebylo to devadesát – bylo to sto procent, bravenovský seržante.“ Sépiovi spadla brada. „Sto procent?“ „Ano, bravenovský seržante!“ „Vyhlazení do posledního vojáka?“ „Ano, bravenovský seržante!“ Sépie se naklonil ještě blíž a zrudl. „A to vás ani jednou nenapadlo – nikoho z vás – že by bylo lepší zavraždit všechny vaše mágy hned na začátku bitvy?“ zařval. „Potom byla ale druhá strana –“ „S nima to pochopitelně nejdřív vyjednáte – vy všichni se domluvíte a ty šmejdy pobijete!“ Couvl a rozhodil rukama. „Vy nebojujete ve válkách! Vy nebojujete v bitvách! Vy se akorát seřadíte a uděláte nový hřbitovy!“ Obrátil se k nim. „Copak jste všichni na hlavu padlí?“ Na balkoně nad execírplacem sebou Brys Beddikt trhl. Ve stínu vedle něj královna Žanat zabručela. „Má pravdu, víš.“ „To je prozatím téměř nepodstatné,“ opáčil Brys. „Zbývá nám jen pár aspoň trochu schopných mágů, a dokonce i ti zalezli – zřejmě tu probíhá jakási tichá revoluce, a mám dojem, že až se prach usadí, celá ta čarodějná disciplína bude přetvořena.“ Zaváhal. „Mně ale dělá starosti hlavně to, co říkal ten voják dole. Ta jejich představa, že vezmou věci do svých rukou.“ „Výzva ke vzpouře,“ přikývla Žanat, „ale můžeš to brát i obráceně. Jejich způsob uvažování drží velitele na uzdě – plnit rozkazy je jedna věc, ale pokud jsou ty rozkazy sebevražedné nebo jen prostě hloupé…“ „Představa, že mě moji vojáci na každém kroku kritizují, zrovna 172
nevzbuzuje důvěru. Začínám litovat, že jsme Malažany pověřili předěláním lederského vojska. Jejich způsob možná funguje pro ně, ale neznamená to ještě, že bude fungovat i pro nás.“ „Možná máš pravdu, Brysi. Na těch Malažanech je něco neobvyklého. Fascinují mě. Představ si, celá civilizace, která nestrpí hlupáky.“ „Podle toho, co jsem slyšel, je to nechrání před zradou,“ poukázal Brys. „Samotná jejich císařovna byla připravená je všechny obětovat.“ „Oni ale před sekerou nepoklekli, ne?“ „Chápu, jak to myslíš.“ „Mezi vládcem a ovládaným existuje jistá vzájemná důvěra. Když ji z kterékoliv strany zneužiješ, veškeré oboustranné dohody jsou zrušeny.“ „Občanská válka.“ „Pokud nemá poškozená strana možnost jednoduše odejít. Tedy pakliže jí nejde o odplatu nebo pomstu.“ Brys se nad tím zamyslel a pozoroval přitom dva Lovce kostí, buzerující jeho lederské vojáky na nádvoří. „Nakonec nás možná mají čemu přiučit,“ usoudil. Sépie přistoupil ke Smolovi. „Bohové pod náma, kaprále, jsou horší než ovce,“ sykl. „Mockrát dostali na prdel, v tom je jejich problém.“ „Tak co s nima uděláme?“ Smola pokrčil rameny. „Napadá mě akorát dát jim ještě jednou na prdel.“ Sépie přimhouřil malá očka. „To mi nějak nepřipadá správný.“ Smola se s úšklebkem odvrátil. „Já vím. Ale nic jinýho nemáme. Jestli máš lepší nápad, tak sem s ním, sapére.“ „Nechám je chvíli pochodovat – tím získáme čas na přemejšlení.“ „Musí tady fungovat nějaká chytrá strategie,“ uzavřel Brys po chvíli a otočil se ke královně. „Měli bychom zajít za Teholem – říkal něco o poradě před setkáním s pobočnicí.“ „Vlastně to byl Bugg. Tehol navrhl poradu, kde by se probral Buggův nápad dopředu se poradit – ach, jen mě poslouchej! Ten chlap je jako nákaza! Ano, zajděme se závažným záměrem za mým manželem – a tvým bratrem – a aspoň zjistíme, co je třeba zjistit, než se na nás Malažané vrhnou. Co si musí myslet? Náš král nosí pokrývku!“ Lostara Yil sáhla po noži u pasu a pak ruku znovu odtáhla. Tlumený šepot v hlavě jí říkal, že čepel potřebuje očistit, ale ona ji 173
vyčistila a nabrousila ani ne před zvoněním, a dokonce i pochva byla nová. Nic z toho nemělo logiku. Nic z toho nedávalo smysl. Ano, chápala důvody své posedlosti. Pokřivené, ubohé důvody, ale ono taky to, že vrazila nůž do srdce muže, kterého milovala, muselo na její duši nutně zanechat nesmazatelnou skvrnu. Nůž se stal symbolem – a ona by byla hloupá, kdyby si to neuvědomovala. Přesto ji ruka svědila, toužila nůž vytáhnout. Snažila se zabavit pozorováním pěsti Blistiga, jenž přecházel sem a tam u protější zdi a přeměřoval klec, kterou krom něj nikdo jiný neviděl – ale ona její rozměry znala. Šest kroků na délku, asi dva na šířku, a strop dost nízký, aby se musel nahrbit, podlaha ošlapaná dohladka, téměř vyleštěná. Chápala takovéto vymyšlenosti, všechnu tu námahu, aby mříže dobře držely, zámek byl pevný a klíč zahozený do moře. Pěst Keneb ho taky pozoroval a obdivuhodně si nechával své myšlenky pro sebe. Jako jediný seděl u stolu a vypadal uvolněně, i když Lostara dobře věděla, že je stejně potlučený jako ona – to Šumařovo čtení z karet je všechny zanechalo v nedobrém stavu. Nechat se zmlátit do bezvědomí není nikdy příjemný zážitek. Všichni se otočili, když do místnosti vstoupil Rychlej Ben. Velemág se tvářil provinile, na čemž nebylo nic nového. Přes všechno své chvástání se na něj obvinění lepila jako mouchy na pavučinu. Pochopitelně měl tajemství. Pochopitelně hrál neviditelné hry. Byl to přece Rychlej Ben, poslední přeživší čaroděj Paličů mostů. Podle něj byla ohromná zábava přechytračovat bohy. Ale při Šumařově čtení dostal nakládačku i on, což ho tedy mělo \pokořit. Přišoural se ke stolu, přitáhl si židli vedle Keneba, posadil se a začal bubnovat prsty na lakovaný povrch. Ne, on rozhodně pokořený nebyl. „Kde je?“ zeptal se. „Krále uvidíme za zvonění – musíme se dohodnout, co vlastně děláme.“ Blistig pokračoval v přecházení a na čarodějova slova frkl. „Ona se už rozhodla. Tohle je jenom zdvořilost.“ „Odkdy se pobočnice stará o dekorum?“ odsekl Rychlej Ben. „Ne, musíme probrat strategii. Všechno se změnilo –“ Keneb se narovnal. „Co jako, velemágu? Od toho čtení? Můžeš to upřesnit?“ Čaroděj se zakřenil. „Můžu, ale ona by to možná nechtěla.“ „Potom to my ostatní můžeme prostě nechat na tobě a na ní,“ zabručel Blistig, ale zatvářil se znechuceně. „Pokud ovšem vaše ega navyžadují publikum, v kterémžto případě… no, tahle ega bychom zajisté nechtěli pohmoždit, že?“ 174
„Máš tam psí boudu, Blistigu? Mohl by sis hodit šlofíka.“ Lostara se rychle odvrátila. Pobavilo ji to. Ji jejich obavy netrápily. Vlastně jí bylo lhostejné, kde tato zbytečná armáda skončí. Třeba ji pobočnice prostě rozpustí, propustí je ze služby. Lederas byla poměrně hezké město, i když na její vkus poněkud příliš vlhké – ale dál ve vnitrozemí a dál od této lenivé řeky bude nejspíš sušeji. Věděla, že takový výsledek není příliš pravděpodobný. Vlastně byl spíš vyloučený. Tavore Paran možná neměla sklony, běžné u šlechty, k hromadění hmotného majetku. Lovci kostí byli výjimkou. Toto byla její armáda. A ona nechtěla, aby hezky stála na poličce jako nějaká drahá cetka. Ne, ona ji chtěla použít. Možná využít do posledního muže. A tady do hry vstupovali ostatní. Blistig a Keneb, Rychlej Ben a Sinn. Ruthan Gudd – ne že by se ten někdy obtěžoval s účastí na poradách – a Arbin a samotná Lostara. K tomu osm a půl tisíce vojáků pod Tavořiným velením, Spálené slzy a Zánikové, což podle Lostary víc než uspokojovalo šlechtickou hamižnost, jakou by pobočnice mohla mít. Žádný div, že byli vojáci nervózní. Pobočnici něco pohánělo, její vlastní krutá, nelítostná posedlost. Rychlej Ben o tom možná něco tušil, ale ona by spíš sázela na bluf a chvástání. Jediný voják, který to mohl vědět s jistotou, tady nebyl. Díky bohům nad námi a pod námi za tuto milost. „Potáhneme do Pustin,“ řekl Keneb. „Tolik zřejmě víme. Jenom neznáme důvody.“ Lostara Yil si odkašlala. „To se jenom povídá, pěsti.“ Zvedl obočí. „Podle mých informací je to poměrně jisté.“ „No, je to nepřesné,“ podotkl Rychlej Ben, „jak už takové řeči bývají. Přesněji, je to neúplné. A proto je zatím většina spekulací k ničemu.“ „Pokračuj,“ vyzval ho Keneb. Čaroděj znovu zabubnoval na stolní desku. „Nepotáhneme do Pustin, přátelé. My potáhneme přes ně.“ Usmál se, ale nebyl to opravdový úsměv. „Chápete, jak ta přidaná drobnost všechno mění? Protože teT můžeme všichni hezky probírat naše možnosti. Jde o cíle, že? Její cíle. Ke kterým nás potřebuje.“ Na chvíli se odmlčel. „A o to, co my musíme udělat, abychom přesvědčili sebe a naše vojáky, že splnění těch cílů opravdu stojí za to.“ To bylo řečeno dostatečně jasně. Tak a te: si to pořádně přeberte. „Beze svědků,“ zamumlal Keneb. Rychlej Ben mávl rukou. „S tím, myslím, nemáme problém. Už 175
řekla, co k tomu říct potřebovala. Je rozhodnuto. Příští výzva přijde, až konečně vysype, co konkrétně plánuje.“ „Ty si ale myslíš, žes na to už přišel.“ Lostaru velemágův plachý úsměv neoklamal. Ten pitomec nemá nejmenší ponětí. Je na tom stejně jako my ostatní. Objevila se pobočnice Tavore a táhla s sebou Sinn – a dívka byla vzteky a rozhořčením bez sebe. Starší žena ji posadila na židli naproti Keneba a sama se postavila do čela stolu. Když promluvila, měla nezvykle drsný hlas, jako kdyby v ní těsně pod povrchem bublal hněv. „Bohové můžou mít svou válku. My se nenecháme využít ani od nich, ani od nikoho jiného. Nezajímá mě, jak nás posoudí dějiny – a doufám, že je to všem jasné.“ Lostaru uchvátila. Nedokázala od ní odtrhnout oči, protože konečně uviděla stránku, která byla tak dlouho skryta – a doposud se nikdy neobjevila. Bylo jasné, že ostatní jsou ohromeni stejně, protože do ticha nikdo nepromluvil, když se Tavore odmlčela – a upřela na ně ledový pohled. „Šumařovo čtení to vyjevilo jasně,“ pokračovala. „To čtení byla urážka. Pro nás pro všechny.“ Začala si rázně stahovat rukavice. „Našeho ducha nikdo nevlastní. Ani císařovna Laseen, ani samotní bohové. Zanedlouho si promluvíme s králem Teholem Lederským. Formálně mu sdělíme náš záměr odejít z tohoto království a odtáhnout na východ.“ Plácla s rukavicí o stůl. „Požádáme o nezbytná povolení, která nám zajistí klidný průchod těmi bezvýznamnými královstvíčky na hranici s Lederem. Pokud toho nedosáhneme, prosekáme se přes ně.“ Na stole přistála druhá rukavice. Pokud někdo v této místnosti pochyboval, že tato žena velí Lovcům kostí, jeho pochyby byly rozptýleny. Bezvýhradně. „Patrně chcete znát náš cíl,“ pokračovala chraplavě. „Táhneme do války. Táhneme na nepřítele, který ani neví, že existujeme.“ Upřela mrazivý pohled na Rychlýho Bena a svědčilo o jeho odvaze, že neucukl. „Velemágu, vaše obojetnost končí. Vězte, že si cením vaší záliby stýkat se s bohy. Nyní mi sdělíte, co se podle vás blíží.“ Rychlej Ben si olízl rty. „Chcete to podrobně, nebo postačí shrnutí?“ Neřekla nic. Velemág pokrčil rameny. „Bude válka, ano, ale ošklivá. Chromý bůh nezahálel, nicméně jeho snahy byly bez výjimek obranné, protože on náhodou taky ví, co přichází. Ten zmetek je zoufalý, pravděpodobně vyděšený, a zatím častěji selhal, než uspěl.“ „Proč?“ 176
Zamrkal. „No, pletou se mu do cesty lidi –“ „Lidé, ano. Smrtelníci.“ Rychlej Ben kývl a přimhouřil oči. „Jsme zbraněmi bohů.“ „Povězte mi, velemágu, jaký je to pocit?“ Její otázky zasahovaly z nečekaných směrů a bylo jasné, že se Rychlýmu Benovi zatočila hlava. Bylo to mazané nadání a nečekané, a Lostaře prozradilo, že pobočnice Tavore má vlastnosti, které z ní činí pozoruhodného taktika – ale proč nic z toho neviděla dřív? „Pobočnice,“ začal čaroděj, „bohové vždycky litovali, když mě využili.“ OdpověT ji zřejmě uspokojila. „Pokračujte, velemágu.“ „Znovu ho spoutají. Tentokrát to bude nadobro, a jakmile bude spoutaný, všechno z něj vysají – jako krevničky –“ „Jsou v tomhle bohové jednotni?“ „Ovšemže ne – omluvte mě, pobočnice. Prostě, bohové nikdy nejsou jednotní, ani když spolu souhlasí. Zrada je v podstatě zaručená – a proto se nedokážu dostat na kloub tomu, co si myslí Stínupán. Není tak hloupý – nemůže být tak hloupý –“ „Přechytračil vás,“ prohlásila Tavore. „Nemůžete se ‚dostat na kloub‘ jeho nejskrytějším záměrům. Velemágu, prvního boha, jakého jste tu zmínil, by většina z nás nečekala na čele toho všeho. Mistra Kápě ano. Togga a Fanderay – dokonce i Fenera. Nebo Oponn. A co starší bohové? Mael, K’rul, Kilmandaros. Ne. Místo toho mluvíte o Stínupánovi, povýšenci –“ „Bývalém císaři Malazské říše,“ přerušil ji Keneb. Rychlej Ben se zamračil. „Jo, už tehdy – a není snadný to přiznat – to byl mazanej neřád. Tehdy jsem si myslel, že jsem ho obelstil, že jsem ho porazil, a pak se ukázalo, že si se mnou celou dobu hrál. Byl vládcem stínů dávno předtím, než na ten titul ascendoval. Tanečník mu dal civilizovanou tvář, tu masku nevinný ctnosti – stejně jako to Kotilion dělá teT. Ale nenechte se oklamat, ti dva jsou bezohlední – nikdo z nás smrtelníků pro ně nic neznamená, jedině jako prostředek k dosažení cíle –“ „A ten je jaký, velemágu?“ Rychlej Ben rozhodil rukama a narovnal se. „Mám v podstatě jenom hrubý odhad, pobočnice.“ Lostara si však všimla, že se mu cosi leskne v očích, jako kdyby se to probudilo po dlouhém, předlouhém spánku. Ráda by věděla, jestli se takhle choval i k Whiskeyjackovi a Dujekovi Jednorukému. Žádný div, že ho považovali za oříznutou kostku. „Chci to slyšet,“ prohlásila pobočnice. 177
„Panteon se hroutí – a to, co se vynořuje z prachu a popela, je skoro k nepoznání. To samý platí pro magii – chodby – K’rulovu říši. Všechno se od základů změnilo.“ „A lze předpokládat, že na vrcholu stojí… Stínupán a Kotilion.“ „Bezpečný předpoklad,“ připustil Rychlej Ben, „a proto tomu nevěřím.“ Tavore se zatvářila polekaně. „Altruismus od těch dvou?“ „Já na altruismus nevěřím, pobočnice.“ „Proto jste tak zmatený,“ poznamenala. Čaroděj pobledl, jako kdyby ochutnal něco nesnesitelně ohavného. „Kdo ví, že změna vytvoří něco lepšího, něco spravedlivějšího? Kdo ví, že to, co se vynoří, nebude horší než to, co máme teT? Ano, může to vypadat jako dobrý tah – nahnat dav mizerných bohů z útesu nebo na nějaký místo, kde by byli z dosahu, abychom tak my byli z jejich dosahu.“ TeT se zamyslel, jako kdyby si neuvědomoval, že má obecenstvo. „Ale vezměte si tuhle možnost. Bez bohů to bude jen na nás. A pokud bude všechno jen na nás – Propast chraň! – jakou spoušU bychom mohli napáchat! A takový bizarní nápad by mohl zamořit svět!“ „Jenže… nezůstali bychom úplně sami.“ „Legrace by se nakonec vytratila,“ prohlásil Rychlej Ben, jako kdyby ho námitka podráždila. „Stínupán si to musí uvědomovat. S kým by si potom hrál? A s K’rulovou mrtvolou by magie shnila, zhnisala by – a zabila každého, kdo by se ji odvážil použít.“ „Možná nemá Stínupán v úmyslu cokoliv předělávat,“ řekla Tavore s nádechem krutosti. „Spíš to chce jednou provždy ukončit. Vyčistit svět.“ „O tom pochybuju. Kallor se o to pokusil a poučení z jeho osudu těžko někomu uniklo – jak by mohlo? Bohové vědí, že si potom Kellanved zabral tu zničenou chodbu jako svou říši, takže nemůže nevidět…“ Odmlčel se, ale Lostara viděla, jak se mu najednou myšlenky rozběhly po nové, zrádné stezce s neznámým cílem. Ano, převzali Kallorův odkaz. Ale… co to znamená? Chvíli nikdo nepromluvil. Blistig stál jako přimražený – od chvíle, kdy pobočnice promluvila, se ani nepohnul, ale rozhodně se netvářil zmateně. Místo toho se uzavřel s jakousi umíněnou bojechtivostí, jako kdyby všechno, co zatím slyšel, nebylo důležité, nemohlo otřást klecí – protože klec sice věznila jej, ale také udržovala všechno ostatní v bezpečné vzdálenosti. Sinn hřadovala na příliš velké židli, mračila se na stůl a předstírala, že neposlouchá nic, co se tu probíralo, ale byla bledší než obvykle. 178
Keneb se opíral o lokty, ruce položené na tvářích, póza člověka, který si přeje být kdekoliv jinde, jen ne tady. „Všechno se týká bran,“ zamumlal Rychlej Ben. „Nevím jak ani proč, ale něco mi říká, že všechno se nakonec týká bran. Kurald Emurlahn, Kurald Galain, Starvald Demelain – těch starých – a azathů. Nikdo nezná tajemství domů azathu tak jako oni, dokonce ani Gothos ne. Okna do minulosti, do budoucnosti, stezky vedoucí na místa, která žádný smrtelník dosud nenavštívil. Prolezli kostru existence křížem krážem, chtiví jako kostižerové –“ „Příliš mnoho předpokladů,“ namítla Tavore. „Ovládejte se, velemágu. Povězte mi, viděl jste tvář našeho nepřítele na východě?“ Vrhl po ní nešUastný pohled. „Spravedlnost je krásná představa. Smůla, že její prosazování končí v záplavě nevinný krve. Spravedlivý soud je krutý, pobočnice, hrozně krutý. A pohromu z toho činí způsob, jakým se to šíří, polyká všechno, co mu stojí v cestě. Dovolte mi ocitovat říšskýho historika Kalouse: ‚Cílem spravedlnosti je zbavit svět barev.‘“ „Někdo by to tak mohl vidět –“ Rychlej Ben frkl. „Někdo? Ti zatracení soudci nevidí žádnou jinou cestu!“ „Příroda trvá na rovnováze –“ „Příroda je slepá.“ „Čímž podporuje představu, že spravedlnost je slepá taky.“ „Zaslepená, ne slepá. Celá představa je založená na klamu: že pravda je zjednodušitelná –“ „Počkejte!“ štěkl Keneb. „Počkejte – počkejte! Nestačím vás sledovat, ani jednoho! Pobočnice, vy tvrdíte, že naším nepřítelem je spravedlnost? A to z nás dělá co, ochránce nespravedlnosti? Jak může být spravedlnost nepřítelem – jak s ní můžete chtít válčit? Jak může obyčejný voják zabít ideu?“ Jeho židle se zhoupla, jak náhle vstal. „Copak jste přišli o rozum? Nechápu –“ „PosaTte se, pěsti!“ Šokován tím rozkazem si zase sedl a tvářil se poraženě a zmateně. Mistr Kápě ví, že s ním Lostara Yil soucítila. „Kolanse,“ ujala se opět slova Tavore. „Podle lederských spisů je to izolovaná konfederace království. Nic zvláštního, nic výjimečného, kromě záliby v monoteismu. Minulé desetiletí trpěli strašným suchem, dost velkým, aby ochromilo celou civilizaci.“ Otočila se. „Velemágu?“ Rychlej Ben si důkladně přetřel tváře. „Chromý bůh přichází po kouskách. To ví každý. Prý většina těch kusů spadla v Korelu, což 179
dalo kontinentu jeho druhý jméno: Pěst. Ostatní kousky popadaly jinde. I přes škody, který to v Korelu napáchalo, tam nespadlo skutečný bohovo srdce. Ne, to se od zbytku oddělilo, našlo si vlastní kontinent…“ „Kolanse,“ uhádl Keneb. „Přistálo v Kolanse.“ „Zmínila jsem se o té zálibě v monoteismu,“ podotkla Tavore, „což není žádným překvapením, vzhledem k tomu, že to musela být nanejvýš traumatická vizitace od boha – návštěvník, který nikdy neodešel.“ „A tak potáhneme k místu, ke kterému se sbíhají bohové,“ procedil Keneb přes zaUaté zuby. „Bohové, kteří chtějí Chromého boha spoutat jednou provždy. Ale my odmítáme být něčí zbraní. Co tam v tom případě budeme, ve jménu mistra Kápě, teda dělat?“ „Myslím,“ zachraptěl Rychlej Ben, „že odpověT zjistíme, až tam dorazíme.“ Keneb zasténal, svezl se dolů a zabořil si tvář do dlaní. „Kolanse bylo podrobeno,“ oznámila Tavore. „Ne ve jménu Chromého boha, nýbrž ve jménu spravedlnosti. Té nejstrašnější spravedlnosti.“ „Ahkrast Korvalain,“ řekl Rychlej Ben. Sinn nadskočila, jako by ji někdo píchl, a pak se znovu schoulila. Keneb odtáhl ruce, nicméně mu na obličeji zůstaly rudé skvrny po prstech. „Promiňte, cože?“ „Starší chodba, pěsti, patřící Forkrul Assail,“ upřesnila pobočnice. „Připravují bránu,“ ujal se slova opět Rychlej Ben, „a k tomu potřebují spoustu krve. Spoustu.“ Lostara konečně promluvila. Nemohla si pomoct. O kultu stínu věděla víc než kdokoliv z ostatních, snad kromě Rychlýho Bena. „Pobočnice, říkala jste, že nepotáhneme na příkaz žádného boha. Ale já tuším, že Stínupánovi udělá ohromnou radost, když udeříme na Kolanse, když se vydáme tu strašlivou bránu zničit.“ „Děkuji,“ odtušila Tavore. „Soudím, že nyní chápeme úzkost velemága Rychlýho Bena. Jeho strach, že nějak nahráváme do Stínupánových rukou.“ Myslím, že ano. „I když byl ještě císařem, naučil se couvat před spravedlností,“ utrousil Keneb. „T’lanimasská okupace Arenu,“ přikývl Blistig. Tavore po něm loupla pohledem. „I když máme stejného nepřítele, neznamená to, že jsme spojenci.“ Pobočnice, to je příliš drzé. Šumařovo čtení rozhodně nebylo jemné. 180
Ale Lostara Yil byla k smrti vyděšená něčím, co Tavore udělala. Něco v místnosti začínalo žhnout, dotýkalo se to všech jako oheň – dokonce i Blistiga. Ba dokonce i toho hrozného fracka Sinn. Pokud by v této chvíli strčil do místnosti nos nějaký bůh, uvítalo by ho šest pěstí. „K čemu je ta brána?“ zeptala se Lostara. „Pobočnice? Víte, k čemu má ta brána sloužit?“ „Aby přinesla spravedlnost,“ soudil Rychlej Ben. „Aspoň se to předpokládá.“ „Spravedlnost komu?“ Velemág pokrčil rameny. „Nám? Bohům? Králům a královnám, kněžím, císařům a tyranům?“ „Chromému bohu?“ Rychlej Ben se ponuře ušklíbl. „Oni sedí přímo na něm.“ „Potom mohou bohové zůstat stranou a nechat Forkrul Assail, aby za ně udělali jejich práci.“ „To asi těžko – z mrtvého boha se energie vysát nedá, že?“ „Takže se z nás buT stane zbraň v rukou bohů, nebo, pokud nebudeme spolupracovat, uvízneme mezi dvěma krvežíznivými nepřáteli.“ Už když to říkala, Lostara litovala. Protože jakmile je to jednou vysloveno… ukazuje to na nejhorší možnou věc. Tavore, už chápu tvou vyzývavost, když přijde na to, jak nás budou dějiny posuzovat. A tvoje slova, že to, co uděláme, zůstane beze svědků – te: si myslím, že to vlastně ani není slib, spíš modlitba. „Je čas,“ prohlásila pobočnice a vzala si rukavice, „promluvit s králem. Už můžeš utéct, Sinn. Vy ostatní půjdete se mnou.“ Brys Beddikt potřeboval být chvíli o samotě, a tak zůstal vzadu, když královna vstupovala do trůnního sálu, a odstoupil pár kroků od stráží u vchodu. Myslel na Blouda, na jednooký osud svírající tisíc dýk. Skoro cítil jeho chladný úsměv, mrazivý jako dech zimy vzadu na krku. Uvnitř i venku, před ním i za ním, neznamenalo to žádný rozdíl. Bloud mohl projít každými dveřmi a stát na obou stranách každé překážky. Jeho touha po krvi prostupovala vším, a Brys se cítil lapený jako moucha v jantaru. Nebýt Tarthenalovy pěsti, byl by už Brys Beddikt mrtvý. Stále ještě byl otřesený. Od návratu do smrtelného světa se cítil podivně beztížný, jako kdyby ho nic na tomto místě nemohlo udržet při zemi, pevně zakořeněného. Palác, který byl samotným srdcem jeho života, jeho jedinou budoucností, mu teT připadal jako dočasná úleva. Proto požádal bratra, aby mu svěřil velení nad lederským vojskem – dokonce i v ne181
přítomnosti nepřátel tak mohl ospravedlnit cesty z města a toulat se pohraničím. Co vlastně hledal? Netušil. Najde to v prostorách za městskými hradbami? Čeká tam na něj něco? Tyto myšlenky byly pro jeho duši jako rány pěstí, protože ho srážely zpátky – do stínu bratra Hulla. Možná mě te: straší. Jeho sny, potřeby, to všechno mi klouže před očima jako závoje. Možná mě proklel vlastní touhou – příliš velkou, než aby ho mohl uspokojit jediný život – a te: využije ten můj. Byly to nepěkné obavy. Hull Beddikt byl mrtvý. Jediné, co teT Bryse strašilo, byly vzpomínky na toho muže, a ty nepatřily nikomu jinému, že? Nech mě velet armádě. Nech nás táhnout do neznámých zemí – dej mi volnost, bratře, abych to zkusil znovu, abych těm dvěma cizincům ukázal nový význam jména „Ledeřan“ – ne ten pošpiněný zradou, ne ten, který se stal kletbou pro každý národ, s nímž se kdy setkáme. Dovol mi vyléčit Hullovy rány. Říkal si, jestli Tehol něco z toho pochopí. Frkl – čímž vylekal oba strážné, kteří k němu zalétli pohledem a pak se zase zadívali před sebe. Ovšemže to Tehol pochopí. Vlastně až příliš dobře, na úrovních dalece přesahujících Brysovy ubohé, plytké snahy. A řekne něco ledabylého, co se zasekne hluboko do kosti – nebo možná ne – Tehol nebyl nikdy tak krutý, jak se Brys bál. A co je to za podivnou hnací sílu? Jenom je na mě příliš chytrý… a kdybych já byl tak chytrý jako on, využil bych toho se stejnou obratností, s jakou vládnu mečem. Hull byl snílek a jeho sny byly toho druhu, který krmí především vlastní svědomí. A vidíte, jak ho to zaslepilo? A vidíte, jak ho to zničilo? Tehol ten svůj sen mírnil. Taky pomohlo, že měl po boku staršího boha a ženu, která se mu inteligencí nejspíš vyrovnala. A zřejmě taky pomáhá, že je napůl šílený. A co tedy Brys? Poslední bratr ze tří? Chopí se meče a učiní z něj korouhev, ikonu rozsuzování. Mistr zbraní stál mezi dvěma světy: složitým, který byl na dosah zbraně, a zjednodušeným mimo něj. Jsem Hullovým opakem ve všech věcech. Tak proč te: toužím jít v jeho stopách? Byl uvězněn v kameni na neosvětleném dně oceánu. Jeho duše byla jediným vláknem vetkaným do přediva zapomenutých a opuštěných bohů. Jak ho to mohlo nezměnit? Jeho nová touha možná byla jejich touhou. Možná to s Hullem Beddiktem nemělo vůbec nic společného. 182
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.