Středověká modernizace jako koncept strukturální proměny pro středovýchodní Evropu

„Středověká modernizace“ jako koncept strukturální proměny pro středovýchodní Evropu Vratislav Vaníček a) úvod: měla středovýchodní Evropa ve 13. století „vlastní dějiny“? Národní historiografie dokáží ve své práci odkrývat mnoho detailních, specificky lokálních či jazykově kulturních skutečností, ale problémem občas zůstává komparativní hodnocení úlohy těch druhých, zejména při doceňování vzájemného podílu na vytváření širších evropanských trendů a regionů. Samozřejmě je třeba, aby nejen výzkum, ale také interpretační pochopení vždy přerůstaly tradiční stereotypní schémata. Tento požadavek je obecnější motivací mého referátu. Cílem mého příspěvku je poukázat z širších komparativních hledisek na problematiku středověké modernizace, kterou jsem tematizoval v českých zemích jako projev strukturálních inovací, prosazení určitého systému hodnot v duchu kulturní a sociální typologie příznačné pro vrcholně středověké západní země. Tento jev jsem zařadil v užším smyslu do doby vlády krále Václava I. (1230-1253)1, kdy byl – lze aktualizačně říci – vytýčen a přijat středověkou českou elitou jako jistý prestižní „projekt“. Tento fenomén však nebyl ojedinělým solitérem, měl starší zdroje, byl dále rozvíjen a náležel do celé série dalších modernizačních jevů, které se postupně prosazovaly ve středovýchodní Evropě, ve všech zemích s různými specifiky, jako longue dureé (dlouhé trvání)2 s důsledky až do 15. století. Přitom můžeme pozorovat ve střední Evropě ve zvláštní typologické souvztažnosti jednak rozptylování dříve tak dominantní lenní autority králů/císařů v Říši, které přechází až do fáze říšského interregna (datace 1245/1250/1254 – 1273/1278; ve skutečnosti se však o interregnum vlastně nejednalo, do Německa zajížděl král Richard Cornwalský a okruh jeho vlivu se zase natolik nelišil od dosahu moci jeho předchůdců)3, a ve srovnání s ní

1

VANÍČEK Vratislav, Velké dějiny zemí Koruny české II., 1197-1250, Praha - Litomyšl 2000, od s. 318. BRAUDEL Fernand, Dlouhé trvání, in: Antologie francouzských společenských věd, ed. Václav Hubinger, Cahiers du CEFRES no. 8, Praha 1995, s. 143-188; dureé znamená pro naši tématiku proměňování, zakládání a obohacování, která zavazují, i když působí také na osách obnovování (vrací se např. polské království). 3 Obecná literatura k tomuto období německých politických dějin je velmi skromná (na rozdíl od množství detailních monografií v důsledku rozvoje zemí a měst); faktograficky základní je KEMPF Johannes, Geschichte des deutschen Reiches während des grossen Interregnums 1245 – 1273, Würzburg 1893; z novějších syntéz MORAW Peter, Propyläen Geschichte Deutschlands 3. Von offener Verfassung zu gestalteter Verdichtung. Das Reich im Späten Mittelalter 1250 – 1490, Berlin 1985; monograficky KAUFHOLD Martin, Deutsches Interregnum und europäische Politik. Konfliktlösungen und Entscheidungsstrukturen 1230 – 1280. MGH Schriften, Bd. 49, Hannover 2000; týž, Interregnum, Darmstadt 2002. 2

2

kontrastně působící vzestup české královské moci4, která se nakonec stala základnou císařské moci a politiky ve 14. století, za vlády Lucemburků. Kontinuita je zde zjevná v mnoha liniích; ani expanze Čech za Přemyslovců neměla ráz vojenských výbojů (jak možná působí), nýbrž převážně hegemoniálně - integrační ofenzívy, v průběhu řady desetiletí od roku 1246 za součinnosti zemských německých i polských elit, s guelfskou politikou, při sjednocování alpských a později polských zemí, ústícím až k pokusu o vládu v Uhrách po vymření Arpádovců (v roce 1301). Ale také další zemské celky regionu procházejí změnami, které mají nejen expanzivní, nýbrž spíše integrační rysy, jak to lze zachytit již v náznacích u Slezska v politice Jindřicha Bradatého, v Haliči u knížete Daniela (což mu přeneslo nabídku královské koruny od Inocence IV.) či v případě Krakovska, které se po unii s Čechami (1292 – 1306) stalo jádrem nové polské státnosti. Podobně lze uvažovat o integrační rivalitě Uher a Čech ve snaze o získání Rakouska, Štýrska a Korutan, do níž se zapletl také rod sicilských Anjouovců, který pak v dalších generacích ve 14. století v rámci integračních procesů došel až na Vislu. Jednalo se v těchto případech jen o náhodné dějinné momenty, paradoxní příhody sňatkové politiky a nahodilé vymírání panovnických rodů, nebo o osobitý kreativní vývojový trend, o tematiku „dlouhého trvání“ prosazujícího se v různých podobách, kterou bude třeba samostatně docenit a zařadit do proudů celoevropského kulturního a politického vývoje? Obecněji zaměřená literatura sice eviduje politické změny a výměny dynastií, zařazuje je do chronologických tabulek, ale obvykle izolovaným způsobem, bez hlubšího postihnutí vzájemných vazeb. Samozřejmě, po pádu komunismu vznikla řada článků dotýkajících se tématu „jiné Evropy“ (tj. postkomunistické, s hesly o návratu do Evropy), stalo se z toho až módní kongresové téma, ale výsledný postoj k dějinám středovýchodní Evropy vyvolává opačný dojem. Ačkoli některé starší západoněmecké práce, např. Karla Bosla od 60. let, zdůrazňovaly specifické rysy „latinizovaného“ okruhu zemí Čech, Polska a Uher s původně „karolínským“ Západem (nebo stavovské tradice)5, nyní ale převládá, jak si krátce ukážeme, v postojích ke středovýchodní Evropě dojem dezinteresu a marginalizace. V pojetí „jiné“ či „druhé“ Evropy se možná vrací stereotyp středovýchodní Evropy jako okrajového prostoru, kde se nic vlastního neodehrává, pouze sem doléhají opožděné civilizační vlny z odvěkých západních center „staré Evropy“. Za Šumavou a Labem snad ani nežili Evropané, jak to vyjádřil dosti nekorektně Peter Moraw v roce 1993 ve formulaci, že od 13. století odcházeli Deutschen und anderer Europäer nach 4

VANÍČEK Vratislav, „Otakarovská“ středovýchodní Evropa a říšské interregnum (1245/1250 – 1273), referát na konferenci ve Znojmě (2008) Přemysl Otakar a jeho doba (sborník v tisku). 5 Sborník esejí BOSL Karl, Mensch und Gesellschaft in der Geschichte Europas, 1972.

3

Osten6. Působí přitom zřejmě představa, že akulturace jako proces typický pro raný středověk v západní či severní Evropě7 neproběhl srovnatelným způsobem rovněž v Evropě středovýchodní8. Přitom specialista pro tuto tematiku Reinhard Wenskus pokládal za potřebné zahrnout slovanská území, zejména Čechy a Polsko, do širšího procesu vytváření západního světa9. Ostatně pokládat severské oblasti (v širším či užším smyslu) za barbarské patřilo k stereotypnímu posuzování latinského písemnictví i v průběhu středověku10. Koncepty vývoje středovýchodní Evropy působí v historických syntézách jednostranným dojmem (vzdor specializovaným studiím). Osou výkladu pro střední Evropu bývá zachycení politiky císařů (zpravidla schematicky jejich spory s papeži), zatímco státy „za Německem“ jsou připomínány bodově a retrospektivně, např. král Přemysl Otakar II. až v souvislosti s nástupem Habsburků v 70. letech 13. století. Mimo pozornost se rovněž ocitá typický vývoj v Německu, jehož zájmům spíše vyhovovala guelfská politika (začíná se však doceňovat význam protikrále Viléma Holandského, který padl příliš mlád, v lednu 1256)11. Tradičně vykreslované akcenty obrazu německého středověku vyjadřovaly spíše ambice novodobého německého národa, ale byly obvykle spojeny s více či méně přezíravým pohledem na východní sousedy12. Císařská éra Štaufů se měla táhnout po větší část 13. století „navzdory papežským intrikám“, a měl na ni navazovat také král Rudolf Habsburský. Období „interregna“ se v této dikci jeví nikoli jako dosti signifikantní jev pro vývoj Říše ve 13. století, nýbrž jako pouhé intermezzo, kterého navíc využil ke svým „uzurpacím“ Böhmenkönig Ottokar. V tom mělo spočívat jeho údajné štěstí, ale 6

Sborník Böhmen und Mähren. Deutsche Geschichte in osten Europas, hg. F. Prinz, Berlin 1993, s. 54. Akkulturation. Probleme einer germanisch-romanischen Kultursynthese in Spätantik und frühem Mittelalter, edd. D. Hägermann, W. Haubrichts und J. Jarnut, Berlin – New York 2004; WOLFRAM Herwig, Frühes Königtum, in: Das frühmittelaterliche Königtum, ed. F. - R. Erkens, Berlin – New York 2005, s. 42-64; diskuse i samotném raném Německu NITSCHKE August, Karolinger und Ottonen. Von der „karolinger Staatlichtkeit“ zur „Köningsherrschaft ohne Staat“? HZ 273, 2001, s. 1-29. 8 Není proto metodicky vhodné označovat proměny ve 13. století radikálním termínem „europeizace“, i když se třeba kontrastněji setkávají archaické a pokročilé formy; v tomto smyslu oprávněně SAMSONOWICZ Henryk, Zagajenie, in: II Kongres mediewistów polskich. Słowiańszczyzna w tworzeniu Europy (X-XIII/XIV w.), red. S. Rosik, Wrocław 2008, s. 15-19. 9 WENSKUS Reinhard, Probleme der germanisch-deutschen Verfassungs- und Sozialgeschichte im Lichte der Ethnosoziologie, in: Historische Forschungen für Walter Schlesinger, ed. H. Beumann, Köln – Wien 1974, s. 1946; potřeba nového konceptu VANÍČEK Vratislav, Spiritualizace étosu šlechty: miles Christianus, militia Dei (K strukturální typologii starých elit), in: Světci a jejich kult ve středověku. Sborník Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, řada Dějin umění – historie IV., Praha 2006, s. 83-107. 10 FRAESDORF David, Der barbarische Norden. Vorstellungen und Fremdheitskategorien bei Rimbert, Thietmar von Merseburg, Adam von Bremen und Helmold von Bosau, Berlin 2005; PLESZCZYŃSKI Andrzej, Niemcy wobec pierwszej monarchii piastowskiej (963-1034). Narodziny stereotypu, Lublin 2008. 11 WIEGAND Peter, Die Ludowinger und die deutsche Königswahl im 13. Jahrhundert. Wahlverfahren im Lichte von „Papstnähe“ und kanonischen Recht, in: Königliche Tochterstämme, Königswähler und Kurfürsten, red. Armin Wolf, Frankfurt 2002, s. 359-418. 12 ALTHOFF Gerd, Die Beurteilung der mittelalterlichen Ostpolitik als Paradigma für zeitgebundene Geschichtsbewertung, in Die Deutschen und ihr Mittelalter, red. Gerd Althoff, Darmstadt 1992, s. 147-164; LÜBKE Christian, Das östliche Europa, München 2004. 7

4

po zvolení „řádného“ krále (Rudolfa), vnímaného básnicky u Friedricha Schillera (v roce 1803) jako „soudce světa“, se dostavil konec (ačkoli pokrevním dědicem Štaufů byl právě Přemysl Otakar II., nikoli Habsburk)13. Soudobá mladší generace historiků již nesdílí starosvětský císařský patos, jejím srovnávacím hodnotícím rámcem je Evropská unie, k níž přirovnává římsko - německé císařství např. A. Begert14. K důslednému vyrovnání s „mladšími evropskými zeměmi“ ale nedochází, ačkoli právě vývojové evropanské proudy na východě by měly být doceňovány jako příklad překračování hraničních a národních determinací. V nových prestižních dějinách středověku z roku 2003 nejsou dokonce Čechy evidovány jako stát a chybí zde seznam jejich panovníků (ačkoli nechybí Navarra), a císař Karel IV. je podáván v podstatě jako německý vládce (i když „slovansko křesťanská“ identifikace měla pro něj základní legitimizující význam, vedle prestižně vyšší tradice Karla Velikého)15. Také Kaufholdovo dílo pojednávající o kontextu interregna věnuje v úvodní kapitole Die europäischen Mächte und das deutsche Interregnum pozornost Norsku, Provenci, kastilsko - štaufským tradicím, ale nikoli – jak bychom opodstatněně očekávali – mocnostem ve středovýchodní Evropě16. Přitom právě skutečný celoevropský výklad, včetně vývoje Čech nebo polských zemí, může vést k pochopení trendů státnosti v samotném Německu. Dalším složitým a často zpolitizovaným problémem výkladu proměn středovýchodní Evropy je stěhování německého obyvatelstva, Der Treck nach Osten, jak to např. uvádí kapitola z populární syntézy německých dějin17. Takto obecně formulované téma vyvolává dojem, že modernizační proměny v regionu byly jen výsledkem „německé kolonizace“, nebo přímo v tradičním nacionálním konceptu plánovitým německým dílem. I když v oblastech pohanských Prusů organizoval řád německých rytířů asi cílenou německou migraci, stěží lze stejnou vizi přenášet do všech zemí, kde se německý „osadník“ objevil18. 13

SCHILLER Friedrich, Der Graf von Habsburg, in: Sämtliche Werke I., München 1965, s. 378-381. Tyto motivy zformulovalo pro rakouskou veřejnost drama Franze GRILLPARZERA vzniklé v roce 1823 König Ottokars Glück und Ende (ed. K. Skalnik, Wien 1955); SEIBT Ferdinand, König Ottokars Glück und Ende. Dichtung und Wirklichtkeit, in: Probleme der böhmischen Geschichte, VCC 16, München 1964, s. 1-28; GRAUS František: Přemysl Otakar II. – sein Ruhm und sein Nachleben, MIÖG 79, 1971, s. 57-110; HÖHNE Steffen, König Přemysl Ottokar. Literarische Konstruktionen von Geschichte am Beispiel Böhmens, Brücken (Germanisches Jahrbuch, Tschechien - Slowakei) 16, 2008, s. 37-72. 14 BEGERT Alexander, Böhmen, die böhmische Kur und das Reich vom Hochmittelalter bis zum Ende des Alten Reiches, Husum 2003. 15 DIRILMEIER Ulf – FOUQUET Gerhard – FUHRMANN Bernd, Europa im Mittelalter 1215 – 1378, München 2003. 16 KAUFHOLD Martin, Deutsches Interregnum und europäische Politik, s. 27 n.; týž, Interregnum, Darmstadt 2002, s. 133-136. 17 Deutsche Geschichte, ed. H. Pleticha, Band 3, Gütersloh 1984, s. 227-253. 18 Otázka „německé kolonizace“ se jeví poněkud odlišně z polského, českého nebo třeba maďarského hlediska; Polsko původně vlastně s německými kraji nehraničilo, zatímco české země koexistovaly s jihoněmeckými sousedy již od 9. století, a v Uhrách bylo postavení kmenových skupin zcela osobité; k tématice KORMENDY Adrienne, Melioratio terrae, Poznań 1995; LEŚNIEWSKA Dorota, Kolonizacja niemiecka i na prawie niemieckim w średniowiecznych Czechach i na Morawach w świetle historiografii, Poznań – Marburg 2004; KLÁPŠTĚ Jan, Proměna českých zemí ve středověku, Praha 2005.

5

Přitom např. němečtí měšťané patřili ke spolehlivým oporám královské moci ve středovýchodní Evropě, nepochybně se sbližovali jazykově s domácí elitou, ale byli ve svých ambicích19 kritizováni českými veršovanými díly z přelomu 13. a 14. století. I za Karla IV. vytýká kronikář Neplach, že král Přemysl prý vydal Němcům některá území, např. Kladsko, na úkor vlastních lidí20. Celkově pak až vyvstává představa, že za Přemyslovců se vlastně jednalo o národnostní transformaci. Ta se pak může jevit až téměř jako poslední skrytý „účel“ dějin středovýchodní Evropy: kdyby prý získal Přemysl Otakar II. císařskou korunu, byly by české země do Německa plně integrovány, und die Geschichte, auch die neueste, des Kontinents hätte einen ganz anderen Verlauf nehmen können21. Ale německý Drang nach Osten ani zápolení (Čechů, Poláků) s Němci nebyly smyslem dějin severozápadní Evropy (tak se to jeví až z hlediska 19. Století, za jiných konfrontací). Panovníci a elity zde spoluvytvářeli a měnili své země v zásadě podobným způsobem, jako probíhaly zakladatelské akce i v jiných regionech latinského středověku. Při realizaci typicky modernizačních činností (nejen sídelně ekonomických: vyklučování míst pustých… a štěpenie dědin a rolí, ale i při seskupení minnesängrů, sepsání kodexu či zřízení kanceláře, židovské ulice, kupeckého burgu, špitálu či mendikantského kláštera) bylo hlavním úkolem přilákat nové lidi na různém kvalifikačním stupni. Ve množství lidu jest chvála kniežete i také v rozmnožení poddaných ukazuje se čest a moc královská, uvádí např. arenga zakládací listiny (ve starším českém překladu) města Poličky z roku 126522. Elity stahovaly dílčí odborníky a nové pracovníky z domova i vzdáleného zahraničí – tak to dělali králové ve španělských zemích při zakládání osad a měst (i tam se objevili Němci), Normani a Štaufové v jižní Itálii, král Ludvík IX. Svatý při výstavbě exkluzivního přístavu Aigues - Mortes, králové ve Švédsku nebo soupeřící toskánské městské republiky. Všude ale také vznikaly problémy mezi starousedlíky a přistěhovalci (nelze popírat dobový nacionalismus). Příklady z evropského prostoru je nutné sledovat nejen proto, abychom ukázali, že pokládat modernizační jevy za produkty německé kolonizace je odborně nekorektní, ale abychom si přiblížili integrační proudy v různých oborech činností. Jedná se o to charakterizovat role aktérů v sociálním prostředí, kdy „diferenciace vede k integraci“ (E. Durkheim). V rámci této modernizační mobility v průběhu 13. – 15. století narůstala přitom kompetentnost a sociální status různých skupin obyvatel (Čechové např. byli od počátku při vytváření měst a plně si osvojili ve 14. století technicky i jazykově městské právo). 19

Jejich cílem bylo povznesení alespoň mezi nižší šlechtu, což bylo spojeno spíše s čechizací. Známý citát … terras etiam videlicet Cubicensem, Tratnouicensem, Glacensem Theutonicis tradidit, suos postergando; FRB III, Chronicon Johannis Neplachonis, s. 476. 21 Deutsche Geschichte, ed. H. Pleticha, Band 4, Gütersloh 1982, s. 23. 22 Oba citáty CDB V/1, č. 457*. 20

6

Je třeba přitom akceptovat dobové priority a pochopit jejich význam, i když se nám mohou jevit z hlediska ekonomického realismu jako téměř malicherné. Příkladem je veršovaný spis vídeňského kronikáře Jansena Enikela, který popisuje válečné setkání české a rakouské šlechty u Lavy (Laa) v roce 124623. České vojsko tehdy vyjelo spíše na svatební výpravu, protože si mělo vynutit uskutečnění již smluveného sňatku mezi rakouskou dědičkou Gertrudou a jejím snoubencem Vladislavem, starším synem krále Václava I. Ačkoli se jednalo o rytířskou bitvu, ve skutečnosti se u Lavy odehrávala jistá mediální módní prezentace, která nám přibližuje kredit Čechů. Kronikář nevidí žádný kulturní rozdíl mezi slovanskými a německými pány. Velmož Vok z Rožmberka (pozdější hejtman v Horních Rakousích a pak ve Štýrsku) měl pancíř dovezený z Francie, jemuž prý dokonce in diutschen richen im niht moht gelichen. Čeští pánové sice vyklidili pole (možná si nechtěli poškodit své drahé odění), ale prestižní dojem byl o to silnější – ještě v témže roce se Vladislav stal ženichem a krátce nato vévodou rakouským (Vladislav v lednu roku 1247 zemřel, přesto se Rakousko rozhodlo povolat v roce 1251 ještě mladšího syna Václava I., Přemysla Otakara, a oženit ho s jinou Babenberkovnou, Markétou). Lze snad tedy úvodem shrnout, že středovýchodní Evropa tvořila určitý provázaný a typově specifický vývojový komplex, i když nikoli homogenní. Její dějinný pohyb se konsolidoval „evropanským“ způsobem již v době nástupu christianizace (9. – 11. století), kdy inovační mediteránní vzory přicházely prostřednictvím Podunají, ale záhy také „severozápadní“ cestou přes Sasko. Nelze také přehlédnout vyrovnávací roli Uher, které dotvářely politické prostředí regionu spolu s Čechami (původně Velkou Moravou) a Polskem v 11. a ve 12. století24. Trend přeskupující středovýchodní Evropu nepřicházel od počátku 13. století jako odlesk již hotového nového Západu, ve vztahu metropole – periferie, nýbrž v rámci procesu probíhajících proměn v centrálních i jiných oblastech Evropy. b) interpretační potenciál termínu modernizace U výpůjček termínů z různých oborů nebo dob je třeba objasňovat intence jejich původních významů a flexibilitu jejich možného použití. Modernizace je jistě typická pro industriální novověk. Představuje jistou systemizaci a technizaci každodenního života, přičemž ve svém ideálním programu a celkovém působení vytahuje společenství z tradičních, stavovských nebo 23

Jansen Enikels Fürstenbuch, MGH – Deutschen Chroniken III./2, Hannover – Leipzig 1900; LIEBERTZ GRÜN Ursula, Das andere Mittelalter. Erzählte Geschichte und Geschichtserkenntnis um 1300, München 1984. 24 K vývoji z různých hledisek např. KRZEMIEŃSKA Barbara – TŘEŠTÍK Dušan, Hospodářské základy raně středověkého státu ve střední Evropě (Čechy, Polsko, Uhry v 10. – 11. století), Hospodářské dějiny 1, 1978, s. 149-225; LÜBKE Christian, Fremde im östlichen Europa. Von Gesellschaften ohne Staat zu verstaatlichen Gesellschaften (9.-11. Jahrhundert), Köln, Weimar, Wien 2001; FONT Márta, Im Spannungsfeld der christilichen Grossmächte. Mittel- und Osteuropa im 10. – 12. Jahrhundert, Herne 2008.

7

„kmenových“ forem. Není jednorázovým aktem transformace, stává se trvalým proudem změn a módních novinek. Nelze ji omezit jen na vztah rozvojových zemí k metropolím (ve smyslu kapitalistického transferu technologií, jak se to realizuje ve světě v období od 60. let 20. století), o její povaze vypovídá spíše vývoj v 19. století. Modernizace přináší zjednodušení životních pravidel, dostupnější technické podmínky, větší rovnost šancí, přehlednější pravidla. Není fixována jen na samotnou ekonomiku, probíhá i v oborech a zemích, které s průmyslem nesouvisí. Pomalost či opožděnost změn lze postihnout nejen v „periferiích“ (převládající mechanický pohled), ale také v „metropolích“, často zatížených konzervativní tradicí (jak to ukazuje příklad Anglie, kolébky industrializace, ještě do nedávných dob). Celkově řečeno, občanská a sociální modernizace probíhá v těch oblastech, které náleží nebo byly zařazeny do společného komunikačního okruhu, a stává se určujícím kulturně – civilizačním paradigmatem, s motivujícími požadavky na ekonomickou či právní sféru. To jsou vývojové projevy, které nám připomínají procesy nástupu vrcholného středověku, kdy byly překonávány „kmenové“ tradice ve prospěch závazného a jistě i všestranně produktivního univerzalistického kulturního trendu. Pojem moderna či modernita není ovšem ani pro novověk nijak exaktní, představuje až „porézní“ soubor vlastností a kriterií, které se proměňují od počátku osvícenství po dnešní postmodernu25, ale v tom lze spatřovat výhodu pro možnost přenést tuto diskusi i do jiných epoch s příbuznými, byť dobově jinak orientovanými rysy. Nepochybně je rovněž ve „středověké modernitě“ deklarována nesamozřejmost času, racionalita a existenciální situace. Ačkoli osvícenství se odpoutává od „pověrečné“ křesťanské tradice, analogie s étosem vrcholného středověku je překvapivá. Sociální role jednotlivců (králů, rytířů, měšťanů, ale mužů a žen, křesťanů) byla tehdy definována jako ideálně projektovaný úkol, a středověký ideál měl také rysy odborně knižního, teoretického řádu. Za příkladný rys novověkých modernizací se pokládá vymezování proti minulosti, i když se projevuje ve dvojím smyslu: jednak odmítavě („vyčištění domu od zastaralé veteše, která brání zdraví a pokroku“), ale velmi záhy také formou sentimentu k jejímu nenahraditelnému úniku a potřebou vytváření náhrad za minulost. Paralelní dilema nalezneme u vzdělaného autora staročeské Kroniky tzv. Dalimila (jenž žil na přelomu 13. a 14. století, tehdy již mohla být středověká modernizace i na národní úrovni reflektována). Kronikář hájí zjevné modernizační změny (např. hygienické oddělení domu pána a obydlí jeho 25

MARTUCCELLI Danilo, Sociologie modernity. Itinerář 20. století, Brno 2008 (orig. 1999); k dalším historickým souvislostem VANÍČEK Vratislav, Etické problémy globalizace z hlediska historické reflexe, in: Veda a technika v procese globalizácie a humanizácia vzdelávania na technických univerzitách, Bratislava 2009, s. 152-159.

8

služebníků se psy), ale vysvětluje je jako odkaz předků, jejichž prestiž chce rovněž zachovat26. Při formování Západu sehrávají vzorovou orientační a systematickou roli myšlenky, které byly precizovány za karolínské renesance, v 8. až 9. století. V sociální oblasti je Georges Duby přiblížil příznačným názvem „Les trois ordres“ jako „l´imaginaire du féodalisme“ 27. Arcibiskup Hinkmar z Remeše popsal např. ve spisku De ordine palatii náročnější model královského dvora a racionálně vyjádřil poslání královského úřadu (konat spravedlnost)28. Éra karlínské renesance univerzálním změnám modernizačního typu sice jen předchází, ale podstatné bylo, že do raných společností jižní i severské Evropy byly vloženy důležité usměrňující vývojové elementy (které se projevily již v systémech např. otónské střední Evropy)29. Počátky kvalitativního modernizačního obratu, který přináší trvalé hodnoty pro celé sociální vrstvy, na principu subsidiarity, lze zachytit v rozdělené Francii od konce 11. století jako jistou „pacifikaci“ a „urbanizaci“ elit30. Kulturní proměna byla také typická pro obrat v křesťanských španělských zemích, který bývá označován od 11. století za evropanskou modernizaci, zatímco v muslimské části nastupuje proces „afrikanizace“ (Almorávidé)31. Pro středovýchodní ní Evropu se nyní užívá termín středověká modernizace ve dvou akcentech: v užším veřejně státně – právním, anebo v širším sociálně kulturním. První případ se týká tematiky, kterou označil ve své dnes pozapomenuté (necitované) studii vynikající právní historik Vladimír Procházka32 jako „centralizující se monarchie“. Podle jeho pojetí došlo zejména ve 14. století k vytváření nové monarchie v Čechách (vzorovým příkladem reformy Karla IV.)33, v Polsku (král Kazimír) a v Uhrách (Anjouovci). Panovnická moc těží z inovací v oblasti organizace administrativy, vzdělanosti a finančnictví. Starší evropské vzory v této linii představovaly panovnické dvory či soudní centra císaře Fridricha II. v jižní Itálii či Kapetovců ve Francii ve 13. století, ale docenit a doplnit je třeba do evropského schématu také roli českého královské centra. K novému lesku středovýchodní Evropy ve stylu „elegantního 26

Výklad SLAVÍK Jan, Vznik českého národa II., Praha 1948, s. 91. DUBY Georges, Tři řády aneb Představy feudalismu, Praha 2008; doplňující recenze OEXLE Otto Gerhard, Die “Wirklichtkeit” und das “Wissen”, HZ 323, 1981, 61-71 28 Hinkmar von Reims, De ordine palatii, MGH – Fontes iuris Germanii antiqui III, Hannover 1980, s. 44. 29 Nový koncepční pohled ALTHOFF Gerd – KELLER Hagen, Heinrich I. und Otto der Grosse. Neubeginn auf karolingischen Erbe, 1.-2., Göttingen 1985. 30 BOSL Karl, Grundlagen der modernen Gesellschaft im Mittelalter, Stuttgart 1972; OEXLE Otto Gerhard, Das Bild der Moderne vom Mittelalter und die moderne Mittelalterforchung, Frühmittelalterliche Studien 24, 1990, s. 1-22; ZOTZ Thomas, Urbanitas. Zur Bedeutung und Funktion einer antiken Wertvorstellung innerhalb der höfischen Kultur des hohen Mittelalters, in: Curialitas, ed. Josef Fleckenstein, Göttingen 1990, s. 392-451. 31 Dějiny Španělska, Praha 1994, Středověk, Antonio Ubieto ARTETA, s. 98 n. 32 PROCHÁZKA Vladimír, Centralizující se středověké monarchie, Právník 99, 1960, s. 144-157. 33 V tomto trendu právně historického poznání již dříve KEJŘ Jiří, Počátky dvorského soudu, Praha 1956. 27

9

čtrnáctého století“ přispěly kulturně francouzské dynastie Anjouovců34 a Lucemburků35. Můžeme ovšem připomenout, že pro pražský dvůr Karla IV. byl již intelektuální výzvou raný humanismus (Petrarka, Cola di Rienzo, Jan ze Středy, Arnošt z Pardubic)36. Současnou vlnu výzkumu zaměřenou na souvislosti nejen správního, ale rovněž civilizačního vývoje ve střední Evropě, reprezentuje zejména Sławomir Gawlas. Jeho studie převážně rozvíjejí otázky vývojového obratu středovýchodní Evropy v průběhu 14. století a tematizují koncept „modernizace struktur vlády v podmínkách opoždění“, kladené převážně do doby vlády krále Kazimíra37. Tyto studie ukazují, že polská královská moc akceptuje dobově exkluzivní vzory, ale také dovršuje sídelně strukturální změny z éry 13. století, které měly v severovýchodní části střední Evropy, na pomezí s extenzivní východní Evropou, pochopitelně volnější tempo. Práce věnované otázkám modernizace ve 14. století se shodují, že etatistické i sociální struktury mají své kořeny již v předchozím století. V tomto období vystupuje do popředí širší pojetí modernizace, která ještě nebyla tak precizní z hledisek etatismu, ale zato přinášela zásadní vzorové změny pro veškeré obyvatelstvo. Charakteristický byl komplementární ráz proměn spojený s novou mentalitou. Této tematice budeme nyní věnovat další pozornost. c) soudobé pohledy českých historiků na povahu změn ve 13. století Není v možnostech mého referátu zastavit se podrobněji u názorů dosavadní literatury. Otevřeně je však třeba přiznat, že vývoj české historiografie měl kontroverzní rysy. Nedocházelo jen k plynulému a korektnímu otevírání badatelských problémů, jak se tento dojem často navenek 34

MATUSZEWSKI Jacek S., Przywileje i polityka podatkowa Ludwika Węgierskego w Polsce, Łódź 1983; SROKA Stanisław, Andegaweńska reorganizacja Węgier w świetle nowszych badań, KH 103, 1996, nr. 2, s. 2334. 35 Poslední shrnující literatura ČECHURA Jaroslav, České země v letech 1310-1378, Praha 1999; SEIBT Ferdinand, Karl IV. Ein Kaiser in Europa. 1346 bis 1378, Frankfurt a.M. 2003; BOBKOVÁ Lenka, Velké dějiny zemí Koruny české IV./A, 1310-1402, Praha – Litomyšl 2003; BARTLOVÁ Milena – BOBKOVÁ Lenka, Velké dějiny zemí Koruny české IV./B, 1310-1402, Praha – Litomyšl 2003; ČECHURA Jaroslav, České země v letech 1378-1437, Praha 2008. 36 WINTER Eduard, Frühhumanismus. Seine Entwicklung in Böhmen und deren europäische Bedeutung für die Kirchenreformbestebungen im 14. Jahrhundert, Berlin 1964. 37 Výběrově v tomto proudu výzkumu BACZKOWSKI Krzysztof, Elemente der Modernisierung der mitteleuropäischen Staaten um die Wende des Mittelalters zur Neuzeit, in: Bildung des frühmodernen Staates – Stände und Konfessionen, red. H. Timmermann, Saarbrücken 1989, s. 31-48; GAWLAS Slawomir, O kszalt zjednoczonego królestwa, Warszawa 1996; týž, Monarchia Kazimierza Wielikego a społeczeństwo, in: Genealogia – Władza i społeczeństwo w Polsce średniowiecznej, Toruń 1999, 197-236; týž, Polska Kazimierza Wielkiego a inne monarchie Europy Środkowej – możliwości i granice modernizacji władzy, in: Modernizacjy struktur władzy w warunkach opóżnienia: Europa Śródkowa i Wschodnia, Warszawa 1999, s. 5-34; týž, Möglichkeiten und Methoden Herrschaftlicher Politik im östlichen Europa im 14. Jahrhundert, in: Die „Blüte“ der Staaaten des östlichen Europa im 15. Jahrhundert, Wiesbaden 2004, s. 257-284; týž, Komercjalizacja jako mechanizm europeizacji peryferii na przykladzie Polski, in: Ziemie polskie wobec Zachodu, ed. Slawomir Gawlas, Warszawa 2006, s. 25-116; KURTYKA Janusz, Odrozone królestwo. Monarchia Władysława Łokietka i Kazimierza Wielkiego w świetle nowszych badań, Kraków 2001.

10

vzbuzuje (to by však nemělo ani tak překvapit, politické vlivy na společenské vědy byly příliš silné, byla např. úplně rozmetána sociologie)38. Při letmém pohledu v souvislosti s naší tématikou nelze alespoň pominout, že za okupace a po únoru 1948 byl umlčen rozvíjející se proud kvalitní a názorově kreativní generace osobností publikujících ve 30. – 40. letech (J. Slavík, B. Mendl, Z. Kalandra, Z. Kalista, částečně i V. Vaněček). Tehdy se rýsovala cesta k překonání pozitivistické historiografie, paralelně s výzkumem na Západě. Ale je třeba dodat, že také vůdčí osobnosti staršího české dějepisectví (F. Palacký, V. Novotný, J. Šusta) se vyznačovaly v dobách nacionálních vášní vysokou erudicí a eticky evropanským duchem. Následující oficiózní marxistická literatura tří generací (F. Graus, D. Třeštík, J. Žemlička)39 se v podmínkách totalitního režimu jednostranně upnula na tématiku moci a státu, který byl prezentován ideologicky a v protizápadním smyslu. Graus vypracoval sociálně dehonestující pojetí přemyslovského státu, s tendenčním odmítáním sociologických argumentů Jana Slavíka o kultivujícím vlivu křesťanství a státu40. Grausova koncepce byla ještě radikalizována Dušanem Třeštíkem. Celá země, na rozdíl od Západu, byla podle jeho pojetí v 10. – 12. století přímo vlastněna a ovládána knížetem, jako by šlo o jednu velkou vesnici, bez vlastních elit, jen pod dozorem velmožů, kteří byli měli být jen vojenskou družinou41. Při hodnocení přemyslovského státu se jednalo spíše o taktické ideologické identifikace, s nimiž pracovala po desetiletí jen hrstka pověřených a zasvěcených. Mnohem věcněji při studiu ekonomických souvislostí sociálního vývoje vyznívá studium předních polských historiků42. Otázkou však zůstává,

38

K ojedinělým kritickým studiím KOSTLÁN Antonín, Druhý sjezd československých historiků (5.-11. října 1947) a jeho místo ve vývoji českého dějepisectví v letech 1935 – 1948, Praha 1993; VANÍČEK Vratislav, Gesta „Dei“ per Bohemos (Příspěvek k typologickému zařazení a politické roli iracionální koncepce výkladu českých dějin v kontextu sociálních a duchovních proměn do roku 1953), in: Věda v Československu v letech 1945 – 1953, Praha: UK – A AVČR, 1999, s. 377-400; NODL Martin, Dějepisectví mezi vědou a politikou, Praha 2007. 39 Označení „oficiózní“ při charakteristice určitého typu interpretací zde uvádím k odlišení od „tvořivého“ pojetí marxismu, které obhajovali mezi válkami a krátce po ní historici s širším kulturním kontextem, hlavně Záviš Kalandra a Jan Slavík; ti byli po roce 1948 označováni za „zrádce dělnické třídy“ (to byla typická stalinistická floskule, která ale také naznačovala antiintelektuální orientaci); blíže k těmto souvislostem KALANDRA Záviš, Intelektuál a revoluce, ed. Jiří Brabec, Praha 1994; BOUČEK Jaroslav, Jan Slavík. Příběh zakázaného historika, Praha 2002. Paradoxně se ocitali za nových „čistek“ po roce 1968 i mnozí straničtí historici v zajetí regresivních mechanismů moci (František Graus sice úspěšně emigroval, ale nevyrovnal se s vlastní minulostí a nezhodnotil proto dostatečně své zkušenosti; VANÍČEK Vratislav, František Graus jako ambivalentní symbol rozporné cesty české historiografie, in: František Graus – člověk a historik, Práce z dějin vědy 8, Praha 2004, s. 133-140). 40 GRAUS František, Dějiny venkovského lidu v době předhusitské I., Praha 1953. 41 TŘEŠTÍK Dušan, K sociální struktuře přemyslovských Čech. Kosmas o knížecím vlastnictví půdy a lidí, Československý časopis historický 19, 1971, s. 537-567. 42 KULA Witold, Teorie ekonomiczna ustroju feudalnego. Próba modelu, Warszawa 1962; BORAWSKA Danuta, Kryzys monarchii wczesnopiastowskiej w latach trzydziestych XI w., Warszawa 1964; SAMSONOWICZ Henryk, Złota jesień polskiego średniowiecza, Warszawa 1971; MAŁOWIST Marian, Wschód i Zachód Europy w XIII – XVI wieku, Warszawa 1973 (tento výběr není samozřejmě reprezentativní).

11

jak tedy charakterizovat přemyslovský stát, a zejména jeho evidentní proměny ve 13. století43. Pokud by platily „oficiózní“ teze, pak by teprve někdy na sklonku 12. a v první polovině 13. století vznikla „feudální pozemková šlechta“. Tím byla také např. podle Dušana Třeštíka údajně ohrožena další existence státu. Proti expanzi „anarchické“ šlechty začali prý čeští panovníci zakládat města a vyčleňovat si vlastní hradní domény44. J. Žemlička pod dojmem privatizace socialistické ekonomiky po roce 1990 ještě úspěšně zavedl do literatury zmatečnou představu o „privatizaci přemyslovského státu“45. Vyrovnání s deformacemi výzkumu nebylo v české obci historiků dostatečné, ale také „jednotný“ výklad již není udržitelný. Nové pohledy na transformační vývoj přinášejí Jan Klápště, Martin Wihoda či Libor Jan46. V následující části referátu se pokusím přiblížit modernizační trend českých dějin ve čtyřech generačních etapách. Těžištěm bude doba Václava I. a Přemysla Otakara II., kdy byly zásadní inovace akceptovány a staly se východiskem integračního sbližování zemí středovýchodní Evropy. Následující období spojované s Václavem II. již představuje sociální a etatistickou korekci předchozího vývoje, dozrání vrcholně české společnosti, která působila dočasně také na polské země. d) modernizační aspekty vývoje českého státu ve 13. století – čtyři etapy: /1/ Doba Přemysla Otakara I. (1197-1230), charakteristika: K symbolickým mezníkům politického vývoje Evropy patřila známá neděle u Bouvines, 27. července 1214, kdy byla podle Dubyho zrozena skutečná Francie, jako vysoké království, které se prý ještě inspirovalo z karolinských zdrojů47. Tato změna má další evropské souvislosti, uváděl Dubyho německý předchůdce Cartellieri48. Nastupuje trend od universalismu k národním mocnostem nové doby. K mocnostem budoucnosti ale také patřilo stavovské zázemí, zemské obce; z tohoto hlediska je příznačné, že v roce 1215 byla přijata Magna charta libertatum či v roce 1222 Zlatá bula Ondřeje II. v Uhrách. 43

VANÍČEK Vratislav, Strukturální proměny české státnosti ve starším středověku, VII. sjezd českých historiků, Praha 24.-26. září 1993, s. 127-151. 44 TŘEŠTÍK Dušan, Proměny české společnosti ve 13. století, Folia Historica Bohemica 1, 1979, s. 131-154; pregnantně ve zkratce týž, Mýty kmene Čechů (7.-10. století), Praha 2003, s. 34 n. 45 ŽEMLIČKA Josef, České 13. století: privatizace státu, Český časopis historický 101, 2003, s. 509-540. 46 JAN Libor, Vznik zemského soudu a správa Moravy, Brno 2000; KLÁPŠTĚ Jan, Proměna českých zemí ve středověku, Praha 2005; TŘEŠTÍK Dušan – ŽEMLIČKA Josef, O modelech vývoje přemyslovského státu, Český časopis historický 106, 2007, s. 122-163; WIHODA Martin, Privatisierung im 13. Jahrhundert? Die tschechische Mediävistik und die Interpretation der Přemyslidenziet, Bohemia 47, 2006/07, s. 172-183. 47 DUBY Georges, Neděle u Bouvines 27. července 1214, Praha 1997. 48 CARTELLIERI Alexander, Die Schlacht bei Bouvines (27. Juli 1214) im Rahmen der europäischen Politik. Leipzig 1914.

12

Pro situaci českých vládců je třeba rozpoznat, že s politikou mladého Fridricha II. nedošlo k obnovení konceptu „fransko - německého“ císařství. Myšlenka impéria sice procházela za jeho vlády jistou „renesancí“, ale jako italské Imperium Romanum, s oporou v sicilském království. Tak to vystihl ve svém básnickém historickém díle o Fridrichovi, řekl bych až v jisté „císařské rhapsodii“ Ernst Kantorowicz: císařství se emancipovalo v rámci své středomořské logiky, s antickými kořeny, zatímco v Německu nastoupil vládu s titulem římského krále pouhý náměstek (synové Jindřich, pak Konrád)49. Říšská knížata přirovnal císař v roce 1236 k antickým římským senátorům, ale tím v podstatě jen podtrhl jejich formální volitelský vliv, v jisté opozici vůči vznikajícímu kurfiřtství. Za těchto okolností získal v roce 1212 český král Přemysl Otakar I. jako spojenec Fridricha II. Zlatou bulu sicilskou, která potvrzovala svrchovaný ráz Čech (opírala se o starší texty, asi o privilegium z roku 1198)50. Ještě dříve došlo k zasnoubení nového českého dědice Václava I., syna Arpádovny Konstancie, s dcerkou krále Filipa Švábského Kunhutou. Je ale třeba podotknout, že suverénní pozici „při Německu“ měly Čechy rovněž jako knížectví51. Není asi tak náhodné, že Přemysl I. jako král volil v roce 1211 Fridricha v čele skupiny knížat za císaře (nikoli za krále), a že čeští králové neudržovali s králem - místodržitelem pro Německo, císařovým synem Jindřichem (12201235), žádné styky právního rázu52. Český král se také neúčastnil slavnostních setkání, které občas pořádal císař v Itálii (Ravenna, Aquilea, Verona) pro německá knížata. Kontaktním prostorem českých vládců byla okolní německá a polská knížata a uherští králové. Nejvýznamnější z říšských knížectví – Rakousko – se teprve územně upevňovalo a jeho šlechta se formovala jako ministeriales Austriae. Důležité bylo šíření rytířské a školské kultury. Právě Vídeň se stává na počátku 13. století prestižním střediskem modernizačního typu. Inovační trendy byly podpořeny lateránským koncilem v roce 1215 a vznikem mendikantských řeholí.

49

KANTOROWICZ Ernst H., Kaiser Friedrich der Zweite, Hauptband, 7. vyd., Stuttgart 1994; oceňování specifik tohoto Kantorowiczowa díla neznamená, že bychom sdíleli jeho tehdejší nedemokratické postoje. Z nejnovější literatury STÜRNER Wolfgang, Friedrich II., I.-II., Darmstadt 2000. 50 NOVOTNÝ Václav, České dějiny I./3, Praha 1928, s. 301 n.; VANÍČEK Vratislav, Velké dějiny zemí Koruny české II., s. 101 n.; WIHODA Martin, Zlatá bula sicilská, Praha 2005. 51 V německé literatuře převládá názor (bez věcné komunikace s českými studiemi), že teprve v roce 1212 získaly Čechy nezávislost, ale předtím prý byly pouhým lénem Říše, která dosazovala panovníky a biskupy (obřady oblénění a investitury měly ve skutečnosti formální univerzalistický ráz); WEGENER Wilhelm, Böhmen/Mähren und das Reich im Hochmittelalter, Köln – Graz 1959; polemicky FIALA Zdeněk, Vztah českého státu k německé říši do počátku 13. století (Podle kritiky pramenů), Sborník historický 6, 1959, s. 23 – 95; nejnověji BEGERT Alexander, Böhmen, die böhmische Kur und das Reich vom Hochmittelalter bis zum Ende des Alten Reiches, Husum 2003. 52 Potvrzuje to rozbor styků a pobytů krále Jindřicha (VII.), HILLEN Christian, Curia regis, Frankfurt a. M. a d., 1999.

13

Král Přemysl Otakar I. a jeho bratr markrabě moravský Vladislav Jindřich ještě spíše náleželi svou mentalitou do éry pozdního 12. století53. Totéž platilo pro domácí šlechtice sídlící na dvorcích při kamenných kostelících. Tento systém se zprvu dostává do konfliktu s církevní emancipací vyvolanou bezprostředně lateránským koncilem. Nebylo to však v důsledku „vměšování kurie do českých záležitostí“, nýbrž především pokročilejšího formování vlastnictví v českých zemích a působení domácího kněžstva (biskup Ondřej). Podstatným rysem byl ale kompromis a nastoupení trendu systémových změn. To vedlo k faktickému uznání právní subjektivity církevních pozemkových držav (konkordát 1222). Již dříve došlo k potvrzení šlechtických majetkových výsad (Statuta Konráda Oty)54. V podmínkách Přemyslovy monarchie jsou akceptovány městské a hradní formy. Některé obce mají ráz kupeckých tržišť založených aktivitami opatů a garantovaných vládcem a elitou (Kladruby, Velehrad), jinde se organizuje město jako středisko provinční směny a správy. Kolem roku 1225 byla založena v prostoru kastelánských hradišť čtyři důležitá regionální města: Hradec Králové, Litoměřice, Znojmo, Žatec. Hlavní aglomerace (Praha, Brno, Olomouc) si však ještě udržoval panovník a stará úřední moc pod bezprostředním vlivem. /2/ Období nástupu modernizace (1230-1250/1253) – stručná charakteristika, hodnocení českého kurfiřtství: Ihned po smrti krále Přemysla Otakara I. dochází k cílenému kulturnímu a právnímu obratu, který byl zjevně připravován již dříve na dvoře mladšího krále Václava I. Lze říci, že modernizace nastupuje otevřeně a razantně. Pro změnu je příznačný společný postup krále, jeho sestry Anežky v náboženské oblasti, šlechty a pražského a brněnského patriciátu. Na počátku Václavovy vlády byla relokována Praha vyměřením velké hradby a uličních parcel (které ovšem částečně navazovaly na ulice předchozí). Bylo založeno exkluzivní Havelské Město s věžovitými kamennými domy a došlo také k dovršení výstavby nového Brna. V těchto hlavních centrech jsou stále doloženi mezi měšťany Němci, Čechové, Románi a Židé55. Praha ale nevytvářela jednotnou komunitu, byla to i nadále spíše megapole, kde sídlily mocné rodiny spojené obchodně a finančně s dvorem. 53

Monografie o těchto vládcích ŽEMLIČKA Josef, Přemysl Otakar I., Praha 1990; týž, Počátky Čech královských 1198-1253, Praha 2002; WIHODA Martin, Vladislav Jindřich, Brno 2007. 54 K vývoji šlechty jako konstitutivní složky české státnosti VANÍČEK Vratislav, Strukturální vývoj sociálních elit v českých zemích do roku 1310 (základní vývojové tendence, metodologické souvislosti), in: Genealogia – stan i perspektywy badań, Toruń 2003, s. 233-300. 55 Literatura o městech a o obou centrech zemí je obsáhlá, jisté shrnutí právně - diplomatických poznatků KEJŘ Jiří, Vznik městského zřízení v českých zemích, Praha 1998; z archeologických hledisek PROCHÁZKA Rudolf, Zrod středověkého města na příkladu Brna, Mediaevalia archeologica 2, 2000, s. 7-158.

14

K nim se připojovaly v průběhu 13. století další rodiny, např. bankéřského typu (z Chebu). Důležitá byla relokace Jihlavy jako evropsky důležitého střediska těžby stříbra a ražby mincí (skupinou patricijů z Brna a Prahy). S rozvojem měst souvisí i stavby hradů a transformace dominií šlechty. Je třeba říci, že změny se týkaly skupiny vyšší šlechty, tj. pánů, kteří začali budovat kamenné hrady (s názvy původně českými – Strakonice, Hradec Jindřichův, Příběnice), ale také německo - českými (Osek/Rýzmburk, Lichnice/Světlík), nebo jen německými, ale užívanými v bilingvní podobě (Šternberk, Rožmberk, Krumlov, Lemberk). Představy o královském původu těchto jmenovaných staveb jsou jednostranné56. Ostatní šlechta sídlela na dvorcích s kostely, ale od sklonku 13. století si začala budovat tvrze. Královské hrady se vytvářejí jednak jako součást panovnického sektoru a opevnění nových měst, jednak byly budovány často v blízkosti hvozdů v krajině k dvorským a správním účelům, též s česko - německými jmény, které obvykle navozují nikoli moc, nýbrž dvorský styl (Křivoklát/Burglain, Zvíkov/Klinkenberg). Určující byla tedy v Čechách komplexní proměna, nastolení měřítek, které počítají s trvalou komunikací a vazbami na nové úrovni (emancipace měst a církevní institucí). Nebylo by proto výstižné označovat tento trend celkově za feudální revoluci57, rozvoj šlechty byl dílčím, nikoli jediným elementem proměn. Rovněž tak by se mohlo hovořit o městské revoluci, event. o revoluci agrární či církevní. Změny byly sice dobře viditelné, ale nejednalo se o zásadní zvrat proti dosavadnímu trendu a řádu, nýbrž o jejich kvalitativní „navýšení“ a zhodnocení, zavedením vyšších měřítek ve prospěch všech sociálních vrstev58. Spíše než o revoluci, „Změnu“ či privatizaci (a tím méně o „evropeizaci“) se jedná o systémovou inovační diferenciaci, kdy se rozvíjejí různé vzájemně se motivující složky v novém zavazujícím duchu. Atmosféru nástupu nových módních forem zachytil Zdeněk Kalista ve svém díle o blahoslavené (dnes svaté) Zdislavě z Lemberka, které kdysi vznikalo v podstatě ilegálně (z hlediska oficiózní historiografie)59. Unikátní zde

56

K tematice hradů přehledněji MENCLOVÁ Dobroslava, České hrady I., Praha 1972 (2. vyd. 1979); DURDÍK Tomáš, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha 2000; DURDÍK Tomáš, KLÁPŠTĚ Jan, Dva pohledy na počátky Riesenburku, Archeologické rozhledy 44 1992, s. 266-276; VANÍČEK Vratislav, „Právo na hrad“ a hradní regál – hodnocení souvislostí revindikačních sporů ve 13. století v českých a alpských zemích, in: Zamki i przestrzeń społeczna v Europie środkowej i wschodniej, Warszawa 2002, s. 24-50; RAZÍM Vladislav, Nad počátky hradů české šlechty, Archeologické rozhledy 106, 2004, s. 176-217; PLAČEK Miroslav, Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, Praha 2007. 57 Diskusně k vývoji v Čechách PAUK Marcin R., Recepcja nowych form życia społecznego na Słowiańczyźnie zachodniej w dobie „transformacji XIII wieku“, in: II Kongres mediewistów polskich, s. 43-69. 58 VANÍČEK Vratislav, Sociální mentalita české šlechty: urozenost, rytířství, reprezentace (Obecné souvislosti, pojetí družiny, „modernizační“ trend), in: Šlechta, moc a reprezentace ve středověku. Colloquia mediaevalia Pragensia 9, edd. Martin Nodl – Martin Wihoda, Centrum medievistických studií AV ČR a UK, Praha, 2007, s. 141-188. 59 Je třeba si uvědomovat „nesamozřejmost“ výzkumu, který ovlivnil i podobu prací a směr diskusí; KALISTA Zdeněk, Blahoslavená Zdislava, Řím 1968.

15

byla personifikace inovační proměny (na základě dětského sňatku Václava I. s vnučkou císaře Fridricha I. Barbarossy Kunhutou)60. Bylo by však zjednodušující akceptovat názor, že s německou princeznou prostě český dvůr převzal německou kulturu. Dvůr královny řídili Francouzi z Champagne, z Itálie do Prahy byly zase pozvány královou sestrou Anežkou urozené dívky z okruhu svaté Kláry. Teprve o pár let později přichází na pražský dvůr první minnesänger, Reinmar von Zweter, v rámci emigrační vlny z Vídně. Je to sice symptomatické pro ocenění standardu Prahy, ale královský dvůr tím asi nezískal „deutsches Gepräge“ (jak paušalizuje německá literatura), když si sám básník stěžuje na izolovanost, přes dobrou vůli vládce. Kolem roku 1250 byl již český král minnesängry řazen mezi vládce s vysokým kreditem, hned po císaři Fridrichovi II.61 Zajímavé postřehy uvádí leich Tanhäuserův, který popisuje rytířské dvory celého Západu, včetně Francie, Anglie a španělských zemí. Tento „kulturní svět“ začíná vlastně u Vltavy, kterou autor připomíná v souvislosti s Prahou. To je třeba zachytit jako posun v „kulturní geografii“, Walther von der Vogelweide řadil kolem roku 1200 vysokou kulturu básnicky do prostoru od Seiny po Mur, od Pádu po Trávu62. Důležitým signálem změny postavení Čech v evropském rámci, kterou nelze přejít, je prosazení českého krále do hodnosti volitele krále/císaře římskoněmecké říše. Funkce kurfiřta se vytvářela v rámci politické praxe po několik generací na principu zvykového práva. Stálým problémem nekončící diskuse je zde proto snaha o přesnější určení vývoje a původního charakteru kurfiřtských práv (již proslulé Wie?, Wann? a Warum?)63. Účast českého vládce v tvořícím se „kurfiřtském sboru“ má však svou osobitou výpovědní hodnotu. 60

MENDLOVÁ - MRÁČKOVÁ Eleonora, Královna Kunhuta, in: Královny a kněžny české, Praha 1996 (1. vyd. 1940), s. 78-86; EKRZENCK Thomas, Eine Stauferin am Prager Hof: Kunigunde von Schwaben (12021248), in: Bohemia 31, 1990, s. 245-259. 61 Základní moderní práce BEHR Hans – Joachim, Literatur als Machtlegitimation. München 1989; docenění dalších jazykově kulturních složek BAUMANN Winfried, Die Literatur des Mittelalters in Böhmen. Deutsch lateinisch - tschechische Literatur von 10. bis zum 15. Jahrhundert, VCC 37, München - Wien 1978. 62 TOUBER Anton, Walther von der Vogelweide und Italien, in: Der achthundertjährige Pelzrock. Walther von der Vogelweide – Wolfger von Erla – Zeiselmauer, ed. H. Birkhan, A. Cotten, Wien 2005, s. 507. 63 Shrnutí starší obsáhlé literatury s důrazem na arciúřady KRAMMER Mario, Das Kurfürstenkolleg von seinen Anfängen bis zum Zusammenschluss im Renser Kurverein des Jahres 1338, Weimar 1913; z novější (ještě obsáhlejší) FIALA Zdeněk, Počátky české účasti v kurfiřtském sboru, Sborník historický 8, 1961, s. 27-66; BOSHOF Egon, Erstkurrecht und Erzämtertheorie im Sachsenspiegel, HZ Beiheft 2 NF, 1973, s. 84-121; SCHMIDT – WIEGAND Ruth, Kiesen und weln in der mitteldeutschen „Spruchdichtung“, in: Studien zur deutschen Literatur und Sprache des Mittelalters, FS Hugo Moser, hrsg. W. Besch, Berlin 1974, s. 358-369; REISINGER Roswitha, Die römisch - deutschen Könige und ihre Wähler 1198 - 1273, Aalen 1977; CASTORPH Bernward, Die Ausbildung des römischen Königswahlrechtes. Studien zur Wirkungsgeschichte des Dekretale „Venerabilem“, Göttinggen 1978; GIESE Wolfgang, Der Reichstag vom 8. September 1256 und die Entstehung des Alleinstimmrechts der Kurfürsten, DA 40, 1984, s. 562-590; THOMAS Heinz, König Wenzel I., Reinmar von Zweter und der Ursprung des Kurfürstentums im Jahre 1236, in: Aus Archiven und Bibliotheken, FS Raymund Kottje, Freiburger Beiträge zur mittelalterlichen Geschichte 3, Frankfurt – Bern – New York – Paris, 1992, s. 347 – 372; WOLF Armin, Die Entstehung des Kurfürstenkollegs 1198 – 1298, Idstein 1998; WOLF Armin, Königswähler und königliche Tochterstämme, in: Königliche Tochterstämme, Königswähler und Kurfürsten, ed. Armin Wolf, Frankfurt a. M. 2002, s. 1-78; HLAVÁČEK Ivan, Die böhmische Kurwürde in der Přemyslidenzeit, in: Königliche Tochterstämme, s. 79-106; ERKENS Franz - Reiner, Kurfürsten und

16

Knížata s nárokem volit (electores) byli zprvu označováni jako „ersten an deme kore“, Erstkiesern (první na volbě)64. Tato skupina se formovala kontinuálně od roku 1198 za aktivní účasti Přemysla Otakara I. S podílem českého krále však nesouhlasil autor privátní sbírky Sachsenspiegel, anhaltský soudce Eike von Repgow. Jeho výrok z doby kolem roku 1220: Rex quem eligunt Teutonici, cum Romam vadit ordinari, secum ibunt de iure sex principes, qui promi sunt in eius electione, ut pateat apostolico regis iusta electio, stěží mohl být při poněkud úzkostlivém národnostním vymezení namířen proti někomu jinému65. Jedinečnost rolí těchto původně snad šesti knížat vysvětloval Repgow v duchu tehdejší dočasné harmonie mezi Štaufy a papežstvím na základě jejich účasti při charismatických obřadech od zvolení panovníka v Německu až po jeho císařskou korunovaci v Římě. Český král sice neměl ani povinnost (podle tradice a Zlaté buly sicilské 1212) se takových obřadů účastnit, zachovával odstup svrchovaného panovníka, ale Zlatá bula sicilská vydaná Fridrichem II. ho přitom za oprávněného volitele pokládala66. Byl snad podle skutečného úzu pokládán za externího sedmého elektora, který zasahuje v období neshod, jako v roce 1211 v Norimberku? V každém případě ale objasňování funkce elektora prostřednictvím účasti na charismatických obřadech nebylo dostačující a již nejméně od 30. let 13. století se prosazuje jiné výkladové paradigma, vycházející ze zastávání čtyř arciúřadů laickými knížaty (maršálek, komorník, číšník a jídlonoš) a arcikancléřských funkcí arcibiskupy mohučským, kolínským a trevírským (per Germaniam, Italiam et Galliam). Na tuto konfiguraci asi reagoval nejspíš ještě Eike von Repgow, či údajně jeho pozdější doplňovatel stanoviskem, že český král je sice arcičíšníkem, ale přesto nemá volit, protože není německé národnosti (v oddílech Landrecht – Sachsenspeigel: umme dat he nicht dudisch n´is, Deutschenspiegel: daz er niht taeutzhe ist, Schwabenspiegel: svln tvsche man sin von vater vnd von mvter)67. Zdálo by se, že český král je přítomen jako an deme core spolu s ostatními, ale neúčastní se všech úkonů, protože není Němec. Tak tomu ale zjevně nebylo, český král podle všech zpráv normálně volil s ostatními, vedl nadto nezávislou říšskou politiku a za volitele ho považoval také papež. V okruhu německé veřejnosti se na jeho stranu postavili minnesängři (asi v roce 1239, ale i v 70. letech – básník Míšňan, Misnaere). Reprezentuje to

Königswahl, MGH – Studien und Texte, Bd. 30, Hannover 2002; BEGERT Alexander, Böhmen, die böhmische Kur und das Reich vom Hochmittelalter bis zum Ende des Alten Reiches, Husum 2003. 64 Termíny kurfursten a jejich collegium jsou doloženy až v roce 1298, již dříve za Rudolfa willebriefe; WOLF Armin, Die Entstehung des Kurfürstenkollegs, s. 11. 65 Auctor vetus de beneficiis, MGH Fontes iuris, NS 2, 1-2, Hannover 1964 - 1966, 2, s. 24-25. 66 Rex eorum Ottachrvs a primo inter alios principes specialiter pre ceteris in imperatorem nos elegit, CDB II., 1912, s. 93. 67 Cituji podle ERKENS Franz - Reinier, Kurfürsten, s. 116-120.

17

proslulý „Kurfürstenspruch“, jenž bývá přičítán Zweterovi68 a může zapadat do situace v roce 1239: Her künec von Beheim, dran sult ir gedenken, Daz man iuch nent des riches werden schenken! Koncem třicátých let totiž došlo k rozkolu mezi císařem Fridrichem a králem Václavem I., ale jednalo se především o vliv na rakouské území a babenberské dědictví. Václav uražený asi arogantními císařskými způsoby Fridricha II. aktivně podpořil přípravu volby protikrále, spolu se severoněmeckými kurfiřty a dánským králem, a byl označován papežským agentem za hlavu (ducem et capitaneum et magistrum) velké skupiny říšských knížat (Braniborsko, Rakousko, Bavorsko, Míšeňsko, Durynsko). Volba se měla konat v červnu 1239 v biskupské Lubuši (něm. Lebus), s podporou papeže (který uvalil na císaře klatbu), ale opoziční seskupení knížat se nakonec po jednáních s císařem rozpadlo69. Přesto se jedná o nedoceněnou epizodu a Heinz Thomas se domníval, že Václav I. byl právě za této situace přímo původcem Erzämtertheorie, aby čelil výtce, že sám není německého původu. Zdá se však, že Erzämtertheorie samotná stěží mohla přímo vzniknout na Václavovu politickou objednávku a je spíše odrazem dobových diskusí o právu volit. Argument s arcičíšnictvím byl však po překonání konceptu Eikeho docela věrohodný. Ve 30. a 40. letech ale bylo nadto zjevné, kdo jsou Erstkiesern. Osazení sedmi úřadů se zdá být jasné ještě před vymřením Babenberků a Ludvíkovců, ale knížata a biskupové se mohli i nadále účastnit voleb a vyjádřit svůj souhlas za celou Říši; v roce 1257 již veškerá mezinárodní jednání o volbě vedli pouze kurfiřti. Ale historik a genealog Armin Wolf vystoupil s dosti kontraverzním názorem, že složení sboru kurfiřtů se ustálilo až v 90. letech 13. století v důsledku sňatkové politiky krále Rudolfa Habsburského. Teorie o arciúřadech je prý poprvé doložena až v 60. letech v kronice Martina Opavského, údajně servilně k českému nároku (protože Martin byl určitou dobu členem pražského dominikánského kláštera). Za „pasivní a aktivní voliče“ krále/císaře je třeba podle A. Wolfa pokládat vznešené členy „dceřiných“ rodových větví (königliche Tochterstämme) Karlovců a Otonů70. Wolfův „erbrechtliches Erklärungsmodell“ se však pro výklad rozvoje kurfiřtství nezdá být vůbec produktivní. Pokud by takový předpoklad platil, jistě by se o něm vedla publicistická debata před každou volbou, a počet elektorů po přeslici by se spíše rozšiřoval. Král Rudolf provdával své četné dcery nejvlivnějším osobnostem, jednak králům, ale také již zavedeným kurfiřtským 68

Citace THOMAS Heinz, König Wenzel I., s. 365; k otázce datování skladby BEHR Hans - Joachim, Literatur als Machtlegitimation, München 1989, s. 72. 69 NOVOTNÝ Václav, České dějiny I./3, Praha 1928, s. 690 n. 70 Shrnutí názorů WOLF Armin, Die Entstehung des Kurfürstenkollegs 1198 – 1298, Idstein 1998.

18

rodům, aby si je získal pro svou další politiku (šlo nejen o volby, ale rovněž o významná rozhodnutí). V Německu nadto vždy spíše povznášela jedince knížecí teritoria, velká léna a úřady, než příslušnost k vedlejším ženským liniím (ta mohla ovšem vést k majetkovým nárokům v případě vymírání rodů). Nebylo náhodné, že čtyři laičtí „arciúředníci“ již v 10. století reprezentovali čtyři německé kmeny a jejich území, nikoli příbuzné Otonů. Čtyři říšské „kmeny“ volily prostřednictvím svých zástupců také v roce 1125 za vládce Lothara III. Ačkoli Přemyslovci nebyli pokládáni za Němce, zastávali od roku 1114, ne-li ještě dříve, úřad arcičíšníka Říše (který byl v praxi realizován dost řídce, fakticky měl každý římsko-německý vládce ještě stálého dvorského číšníka, ovšem nikoli na knížecí úrovni). Uniklo přitom pozornosti, že již kníže Soběslav I. se účastnil v roce 1138 významným způsobem dalšího (po smrti Lothara III.) volebního procesu v Říši, který vynesl na trůn Štaufy (zachycuje to Kaiserchronik: Die vursten …mit samt Behaime, a potvrzuje následná jednání včetně sňatkových plánů)71. Tyto politické úspěchy, stejně jako královskou hodnost jejich otce (Vratislava II.), lze ale jen stěží vysvětlit příbuzenským vztahem na zásadě Tochterstämme, podstatné byly jiné okolnosti. Navíc příbuzenská cesta od Oty I. Velikého k Vladislavovi I. je v podání A. Wolfa hodně klikatá (na to, aby mohla být nosnou politickou ideologií)72. Wolfovu genealogickou teorii by šlo paradoxně převrátit, vždyť Wittelsbachy, Askánce či Sponheimy (stejně jako vratislavské Piastovce) můžeme zase označit ve 13. století za Töchterstämme královského rodu Přemyslovců (a nepochybně mezi nimi silné svazky existovaly). V Německu byli čeští králové přijímáni jako „kompetentní“ jednak příbuzensky a mocensky, ale rovněž pro rytířsko - panovnickou kulturu svého dvora. Síla Erzämtertheorie síla byla v tom, že vysvětlovala (ať už správně či mylně), proč v rámci redukce knížecích volitelů vypadlo Bavorsko a Rakousko, či Brunšvicko a Brabantsko, ale zůstaly tam Čechy, nebo velmi slabé saské vévodství. Přesto existovaly alternativní názory a výklady. I když se např. 71

VANÍČEK Vratislav, Soběslav I., Praha – Litomyšl 2007, s. 287-288. Bylo by to pět generací a sňatků v neklidné době a v odlišných zemích: nevládnoucí syn Oty I. Ludolf, jeho dcera Richlina, pak jejich dcera jako neznámá manželka ruského knížete Vladimíra, jeho dcera Dobroněha, manželka polského Kazimíra, a nakonec jejich dcera Svatava, manželka Vratislava II. Další linie je vedena od Oty II. a jeho dcery Matyldy, manželky Ezza; ti měli dceru Richezu, manželku Měška II., a odtud vede další cesta ke Svatavě; WOLF Armin, Königswähler und königliche Tochterstämme, genealogická tabulka s. 32-33, 36-37. Podobnou tabulku nabízí Ivan HLAVÁČEK, Die böhmische Kurwürde, s. 87. Kronikář Kosmas však vnímá Svatavu pouze jako piastovskou a polskou princeznu, a kde jinde by se na ni vedly „genealogické materiály“? Je třeba zdůraznit, že symbolické úřady a sňatková spříznění byla v případě Čech spíše výsledkem než příčinou politických úspěchů. Ostatně vznešené příbuzné si mocní lidé v případě potřeby bez okolků vymýšleli, jako např. bratr Vratislava II., vzdělaný biskup Jaromír, který v Itálii přesvědčil o svém příbuzenství markraběnku Matyldu Toskánskou; grojčský rod se zase odvozoval od pohanských králů. Přitom královský burgundský původ a spříznění s císaři i Plantagenety zase nepomohly Welfům ani ke kurfiřtství. 72

19

projevovaly po celé 13. století snahy předat sedmý elektorát vévodovi bavorskému73, pro konzervativní ráz Říše je příznačné, že se vždy vracel do rukou českého vládce. /3/ Gradace modernizačních proměn: hegemonie a integrační proces v době krále Přemysla Otakara II. (1251/1253 - 1278) - charakteristika: Ve zjednodušující zkratce lze říci, že modernizační proces otevřel cestu k nástupu Přemyslovců na vévodský stolec v Rakousku po vymření Babenberků (poprvé 1246, podruhé 1251) a byl oporou hegemonie česko-rakouského soustátí74. Po předchozím náběhu spojeném s Václavovým synem Vladislavem (v letech 1246-47) byl rozhodujícím mezníkem pro změnu rok 1250: tehdy zemřeli císař Fridrich II. a rakouský vévoda Heřman Bádenský. Rakouská šlechta a klérus se rozhodli pro Přemysla Otakara II. (inaugurován v roce 1251, v roce 1252 sňatek s Markétou Babenberskou) a odmítli bavorské Wittelsbachy, Štaufovce či uherského krále Bély IV. Žádný vládce Říše nemohl tuto volbu označit jako úchvat, a neměl ani sílu nabídnout jakoukoli alternativu. Je třeba připomenout, že i když německá literatura hovoří o „období interregna“ v letech 1250 (1245) – 1273, ve skutečnosti v Německu již v předchozích desetiletích žádná centrální moc efektivněji nepůsobila. Druhý císařův syn Konrád nebyl nikdy korunován na krále a lokální význam měli rovněž „popští protikrálové“ Jindřich Raspe a Vilém Holandský75. Královská moc v Německu nedisponovala přímou finanční, mocenskou nebo soudní administrativou76 (jako např. čeští králové), a ani bývalí ministeriálové již nepodporovali po roce 1245 zájmy Štaufů. Volba v roce 1257 zase přinesla dva cizí vládce zároveň, Alfonse X. Kastilského a Richarda Cornwalského. 73

ZEUMER Karl, Die böhmische und bayrische Kur im 13. Jahrhundert, HZ 94, 1905, s. 209-250; FLACHENECKER Helmut, Die Wittelsbacher und ihre Kurstimme(n) im 13. Jahrhundert, in: Königliche Tochterstämme (pozn. 53), s. 163-186. 74 Z literatury o Přemyslovi Otakarovi II. LORENZ Ottokar, Geschichte König Ottokars von Böhmen und seiner Zeit, Wien 1866; NOVOTNÝ Václav, České dějiny I./4, Praha 1937; ŠUSTA Josef, České dějiny II./1, Praha 1935; GRAUS František, Přemysl Otakar II. - sein Ruhm und sein Nachleben, MIÖG 79, 1971, s. 57-110; Ottokar - Forschungen. Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich 44/45, 1978 - 1979; HOENSCH Jörg K., Přemysl Otakar II. von Böhmen. Der goldene König, Graz - Wien - Köln 1989; Česko - rakouské vztahy ve 13. století. Sborník příspěvků ze symposia konaného 26. - 27. září 1996 ve Znojmě, red. Marie Bláhová a Ivan Hlaváček, Rakouský kulturní institut - FFUK, Praha 1998; Österreichische Geschichte 1122 - 1278. Die Länder und das Reich. Der Ostalpenraum im Hochmittelalter, edd. Heinz Dopsch, Karl Brunner, Maximilian Weltin, Wien 1999; VANÍČEK Vratislav, Velké dějiny zemí Koruny české III. (1250-1310), Praha – Litomyšl 2002, s. 9358; týž, Přemysl Otakar II., in: Čeští králové, Praha – Litomyšl 2008, s. 102-115. 75 K celému vývoji WINKELMANN Eduard, Philipp von Schwaben und Otto IV. von Braunschweig, Leipzig 1873 - 1878; HINTZE Otto, Das Königtum Wilhelms von Holland, Leipzig 1885; HUCKER Bernd Ulrich, Kaiser Otto IV., Hannover 1990; WIEGAND Peter, Die Ludowinger und die deutsche Königswahl im 13. Jahrhundert. Wahlverfahren im Lichte von „Papstnähe“ und kanonischen Recht, in: Königliche Tochterstämme, Königswähler und Kurfürsten, 2002, s. 359-418; BOSHOF Egon, Reich und Reichfürsten in Herrschaftsverständis und Politik Kaiser Friedrichs II. nach 1230, in: Heinrich Raspe – Landgraf von Thüringen und römischer König, Frankfurt a. M. 2003. 76 Urkundenregesten zur Tätigkeit des deutschen Königs- und Hofgerichts bis 1451, Bd. 2, Die Zeit von Philipp von Schwaben bis Richard von Cornwall, 1198-1272, ed. Ekkehart Rotter, Köln – Weimar – Wien 1994.

20

Jen výjimečně mohl král/císař nabýt větší autority, to byl právě případ Rudolfa Habsburského, jenž byl ale povolán celou skupinou knížat jako hlava koalice proti Přemyslovi, i když také s programem obnovy konsensuálního typu královského dvora77. Ale ani Rudolf svým panovnickým vlivem příliš nepřesáhl oblast jihozápadního Německa (v oblasti horního Rýna a Mohanu), tzv. Alemanie, která se jeví být přirozeným jádrem „starého království“. Ve východní části Říše a střední Evropy dochází po roce 1250 ke změně, které přinesla překonání již neproduktivní štaufské éry. Spíše než o interregnu je možné hovořit o „otakarovské éře“, kdy modernizační proměny napomohly novému seskupení zemí, které mělo ekonomické, politické a kulturní jádro v oblasti Podunají a českých zemí. Interpretovat tuto skutečnost rozhodně nebude jednoduché. Německá a rakouská historiografie je v zásadě vzestupem „poloněmeckého poloslovanského“ vládce a rodu šokována, odporuje to stereotypům o podobě německého středověku a historické roli Rakouska. Vedle úspěšného Přemyslovce nadto utrpěl (až symptomaticky) katastrofální nezdar v Itálii poslední Štaufovec Konradin. Ačkoliv Přemysl s Konradinovou smrtí na neapolském popravišti zjevně nesouvisel (ani s popravou Fridricha, syna Gertrudy Babenberské, likvidační postup Karla z Anjou a bezmoc papeže v tehdejší situaci jsou zřejmé)78, byl v historiografii obviňován nepřímo. Pouze nepřítomnost císař prý umožnila českému králi zmocnit se velkých německých území. V Německu jakoby teprve po smrti císaře Fridricha II. převládlo mehr oder weniger politisches Vakuum. So konnte der Böhme eigene weiträumige Initiativen zwischen Ostsee und Adria entwickkeln, tak „objasňuje“ úspěchy českého krále F. Prinz79, ačkoli Štaufové neuspěli v boji o dědictví babenberské již v roce 1246 a ani vliv Rudolfa Habsburského nesahal do Míšeňska, Braniborska, či do Polska nebo Prus, jak to bylo typické pro územní kontakty českých králů před interregnem i po něm. Historiografii by slušela pokora před dějinnou skutečností, jak nám život v minulosti zpřístupňují prameny. Předpokladům územní expanze Přemysla Otakara II. se věnovala seriózně jen novější německá a rakouská monografická literatura. Přemysl vždy vystupoval jako člen společenství říšských knížat a kurfiřtů, mezi Němci a Čechy vládla shoda a o králově prestiži se nepochybovalo: pro minnesängra Sigehera byl skvělý zároveň jako Čech a Štauf, v alexandrovském a křižáckém duchu. Lze říci, že Přemysl ztělesňoval 77

REDLICH Oswald, Rudolf von Habsburg, Innsbruck 1903; NOVÁK Jan Bedřich, Redlichovo dílo „Rudolf von Habsburg“, Český časopis historický 10, 1904, s. 177-200; ERKENS Franz - Reiner, Zwischen staufischer Tradition und dynastischer Orientierung, in: Rudolf von Habsburg 1273-1291. Eine Königsherrschaft zwischen Tradition und Wandel, edd. E. Boshof, F. - R. Erkens, Köln – Weimar – Wien 1993, s. 185-208; MORAW Peter, Rudolf von Habsburg: Der „kleine“ König im europäischen Vergleich, in: Rudolf von Habsburg, s. 33-58. 78 Prokázal to rozbor událostí v Itálii; HAMPE Karl, Geschichte Konradins von Hohenstaufen, Leipzig 1940. 79 PRINZ Friedrich, Böhmen im mittelalterlichen Europa. Frühzeit, Hochmittelalter, Kolonisationsepoche. München 1984.

21

rytířské, dvorské a královské ideály80, které přitahovaly a spojovaly příslušníky elit z širšího rámce střední a středovýchodní Evropy. V zásadě okruh hegemonie českého krále nahrazoval již rozpadlý konsens knížat (z dob císařských dvorů). Z říšské strany k nim náleželi braniborští Askánci (konkrétně Ota IV. Se šípem a Ota V. Dlouhý), Sponheimovci jako vládci Korutanska a řád německých rytířů. Na přelomu 60. a 70. let získal Přemysl za spojence tyrolské Menhartovce a durynské Wettiny, později dokonce dolnobavorského vévodu Jindřicha z rodu Wittelsbachů. Druhým „křídlem“ Přemyslovy hegemonie byla středovýchodní Evropa. Po skončení své první křížové výpravy do Prus vystoupil Přemysl s návrhem krakovskému biskupovi a polským knížatům spojit Čechy a Polsko, dosud dvě protilehlé zdi do přátelského pouta, in unum … federis et amicicie81. Poprvé tak byla deklarována myšlenka společných zájmů středovýchodní Evropy, a to na základě příbuzenství (nejen dynastií, ale i národů). Symbolem politicky deklarované shody se stal svatý Stanislav82, jemuž přičítal český král pomoc při ovládnutí Sambie, kde založil roku 1255 hrad a město Královec (Königsberg). Nejbližší rodinou k pražské byla rodina vratislavských Piastovců. Přemysl se svým vlivem u papežské kurie přímo podílel na kanonizaci Hedviky Slezské (1267) a snažil se pacifikovat rivalitu mezi čtyřmi syny vévodkyně Anny Přemyslovny. Jedním z nich byl Vladislav, kterého Přemysla učinil českým kancléřem a nakonec povznesl na stolec metropolity salcburského. Na pražském dvoře vyrůstal také vnuk Anny Přemyslovny Jindřich IV. Probus83. Rozhodující pro Přemyslovu hegemonii ve středovýchodní Evropě bylo získání vlivu na Uhry po vítězné bitvě u Kressenbrunnu (1260). Také tento úspěch mírové a sňatkové diplomacie lze spojovat s modernizačním trendem, který dokládají např. stavby hradů a měst rodu Kyseckých. Od Přemyslova sňatku s vnučkou Bély IV. Kunhutou sílí v Přemyslově politice východní složka a posiluje se slovanský ráz Přemyslova dvora. Královna Kunhuta (rurikovsko arpádovského původu) se zastává gentis Slavice při obsazování klášterů minoritů ve formulářovém listě Piastovně abatyši Agnes (dceři Anny Vratislavské), které připomíná, že je sanguinis Polonici et Bohemici originem. Diskriminační postoj ohrožuje duše slovanského národa, uvádí královna84. 80

K vývoji české rytířské kultury IWAŃCZAK Wojciech, Tropem rycerskiej przygody (Wzorec rycerski w pismiennictwe czeskim XIV wieku), Warszawa 1985 (Po stopách rytířských příběhů, Praha 2001). 81 CDB V/1, Praha 1974, č. 48. 82 JAKUBOWSKI Zbigniew, Polityczne i kulturowe aspekty kultu biskupa krakowskiego Stanisława w Polsce i Czechach w średniowieczu, Częstochowa 1988. 83 STELMACH Roman, Dokumenty i kancelaria ks. Śląskiego Władysława, arcybiskupa salzburskiego, AUW, Historia 106, 1993, s. 65-81; BARCIAK Antoni, Czechy a ziemie poludniowej Polski w XIII oraz w poczatkach XIV wieku, Katowice 1992; JUREK Tomasz, Testament Henryka Probusa. Autentyk czy falsyfikat? SZ 25, 1994, s. 79-99. 84 NOVÁK Jan Bedřich, Kritika listináře královny Kunhuty, in: Sborník prací k šedesátým narozeninám Jaroslava Golla, red. J. Bidlo – G. Friedrich – K. Krofta, Praha 1906, s. 124-152, zde s. 149.

22

Přemyslově hegemoniální a integrační moci odpovídala i dostavba sítě královských měst. Vznikají strategická města s hradními články. Největší takovou Přemyslovou fundací byl Marchegg v Rakousku, vystavěný na pomezí Uher, Moravy a Rakouska jako rozsáhlé centrum (60 ha) větší než Wiener Neustadt, jehož plán rozvíjel85. Areál Prahy byl svým rozsahem zřejmě největší ve střední Evropě (stav v 70 letech 14. století, po vystavění nových hradeb: Praha 645 ha, Kolín n. Rýnem 560 ha, Paříž 440 ha)86. Mohutná síť přibližně čtyřiceti měst s kamennými hradbami v českých zemích byla v podstatě rozvinuta do 60. let a jen ojediněle doplněna do konce 13. století87. Rozsáhlá oblast „otakarovské“ střední či středovýchodní Evropy sice zahrnovala různě vyspělá území, ale nastupoval zde směr peněžního sbližování, nepochybně v rámci rozsáhlé obchodní a ekonomické výměny a činnosti (stavby areálů, vybavování rytířských armád). Vedle starších obchodních spojení k západu přes Švábsko, Franky a Sasko narůstal význam „příčně“ orientovaných tranzitních cest „od Adrie k Baltu“ (na kterých vyrostl např. obchodní dům v Olomouci). Jak ukazuje bádání R. Zaorala, významnou roli hrál zřejmě obchod se stříbrem, který směřoval do Benátek88. V oblasti Přemyslova vlivu dochází k procesu sbližování mincovní politiky89. Určitou otázkou je byrokratizace a „etatizace“ královské moci a správy za Přemysla II. V králově okolí působil Jindřich z Isernie (Ytalicus), jenž patřil k nositelům etatistické tradice sicilského království (jako žák Petra de Vinea a Petra de Prezza)90. Podobně jako v Itálii se střediskem písemné kultury stává škola a veřejný notariát, které byly spojeny s vyšehradskou kapitulou a královskou kanceláří. Jindřich z Isernie (který není totožný s Jindřichem, farářem v Garsu, ani s Jindřichem Kvasem), otevřel v Praze školu antické rétoriky91. Jeho žákem byl Bohuslav, asi notář královny Kunhuty92. 85

KUTHAN Jiří, Zakladatelské dílo krále Přemysla Otakara II. v Rakousku a ve Štýrsku, Praha 1991. Tabulky a schémata LORENZ Vilém, Nové Město pražské, Praha 1973. 87 Náležela k nim dvě města Pražská (Staré Město a Malá Strana), Brno, Znojmo, Olomouc, Opava, Bruntál, Krnov, Hlubčice, Uničov, Litovel, Přerov, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Jihlava, Žitava, Litoměřice, Nymburk, Hradec Králové, Jaroměř, Dvůr Králové, Kladsko, Kouřim, Kutná Hora, Čáslav, Chrudim, Vysoké Mýto, Polička, České Budějovice, Písek, Beroun, Rakovník, Žatec, Louny, Most, Ústí nad Labem, Kadaň, Kynšperk, Stříbro, Plzeň, Tachov, Domažlice, Sušice (někde je situace nejasná – např. Moravský Krumlov). Z „privátních“ měst byla významná v této době města Kroměříž, Rokycany, Smilův Brod, Mladá Boleslav, Benešov, Strakonice, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Horní Benešov a další. 88 ZAORAL Roman, Obchodní styky mezi Prahou, Řeznem a Benátkami ve 13. století, Numismarický sborník 21, 2006, s. 137-150. 89 NOVÝ Rostislav, Organizace a vývoj českého mincovnictví v 13. století do měnové reformy Václava II., Sborník archivních prací 24, 1974, s. 366-425; KREJČÍK Zdeněk, Mincovnictví Přemysla Otakara II., Folia Historica Bohemica 1, 1979, s. 209-224. 90 HAMPE Karl, Beiträge zur Geschichte der letzten Staufer. Ungedruckte Briefe aud der Sammlung des Magisters Heinrich von Isernia, Leipzig 1910; KANTOROWICZ Ernst H., Kaiser Friedrich der Zweite, Ergänzugsband, 4. vyd., Stuttgart 1994. 91 Z obsáhlejší literatury NOVÁK Jan Bedřich, Tak zvaný „Codex epistolaris Primizlai Ottocari“, Český časopis historický 9, 1903, s. 46-68; týž, Kritika listináře královny Kunhuty, in: Gollův sborník, Praha 1906, s. 124-152; DOSKOČIL Karel, Protonotář Jindřich Vlach a notář Jindřich Vlach z Isernie, Časopis Archivní školy 15-16, 1937 - 1938; ŠEBÁNEK Jindřich, Čeští notáři na cestě Václava II. za polskou korunou, SŹ - Commentationes 86

23

Rozbití Přemyslovy říše nemůžeme věnovat větší pozornost. Působila zde řada okolností, např. pokles napětí mezi ghibelliny a guelfy. Urychlení rozvoje společnosti nadto vytvářelo tlak na šlechtu ke stupni zemského stavovství (zemská obec, communitas regni). Dobový rozvoj vzdělanosti a dalekých kontaktů vedle příznivých dopadů posiloval proces nacionalizace. Proti „otakarovské středovýchodní Evropě“ se dočasně politicky polarizovalo jihozápadní Německo („Alemania“), jak se to později opakovalo i za Lucemburků (v roce 1400). Na rozdíl od Lucemburků Přemysl neměl stálou mocenskou základnu na Západě a neudržel si přízeň papežské kurie. Fatálně ale podcenil přípravu nové volby v Říši v roce 1273, kdy byl proti němu postaven jeden z největších uzurpátorů období interregna, hrabě Rudolf Habsburský93. Ačkoli českého vládce podporovaly země středního a severního Německa, a na jeho zřejmě stála i většina rakouské šlechty a měst, Rudolfův tábor vytvořil až jistou atmosféru „tsunami“ a vystoupil s obhroublým nacionalismem proti Přemyslovi. V těchto výpadech byli protivníci označováni nikoli jako Češi (Bohemi), ale obvykle jako Slované. Těm byla podsouvána obecná vlastnost pýchy. Mistr Engelbert Admontský podává zajímavé svědectví, jak také český nacionalismus zachvátil po Rudolfově nástupu Prahu. Engelbert složil báseň De electione regis Rudolphi, podle níž Rudolf zlomil svým žezlem naduté Slavii její roh (Slavica qui tumini confregit cornua sceptri) 94. K této atmosféře je ale třeba poznamenat, že odlišný český jazyk nebyl vnímán v alpských zemích animózně. Na konci 13. století např. vyčítavě rekriminuje Sifrid Helbig, že rakouští pánové se sami mezi sebou rádi zdravili česky, unser friunde grüezen „tobroytra“ des morgens, a bavilo je užívat i české nadávky. Konverzační otázka „ne rozmie pan?“ nám zní dokonce polsky95. V době ohrožení českých zemí v roce 1277, v reakci na protislovanskou kampaň, obrátil se český dvůr o pomoc i do Polska. Parafrázi mobilizačních vzkazů zachycuje formulářový list Jindřicha z Isernie adresovaný Polonie principes, barones, milites et populos universos z počátku roku 127896. Tento „Manifest polskému národu“ dokládá posuny v reflexi národní identity: IV, s. 75-84; autor neuveden, Latinské předkarlovské kroniky a listy Jindřicha z Isernie ve vztahu k antice, in: Antika a česká kultura, ed. Ladislav Varcl, Praha 1978, s. 33-50. 92 Listy královny Kunhuty králi Přemyslovi, ed. Bedřich Mendl, Praha 1928. 93 Zahraniční literatura zpravidla vnímá jednostranně Rudolfa nikoli jako exponenta postaveného proti Přemyslovi, nýbrž jako obnovitele právního řádu a důstojného zakladatele nové dynastie. Nepochopení podstaty vzájemných vztahů též ALTHOFF Gerd, Rudolf von Habsburg und Ottokar von Böhmen. Formen der Konfliktaustragung und - beilegung im 13. Jahrhundert, in: Spielregeln der Politik im Mittelalter, Darmstadt 1997, s. 85-98. 94 LHOTSKY Alfons, Quellenkunde zur mittelalterlichen Geschichte Österreichs, Graz - Köln 1963, s. 180. 95 K Helbigovi ve zkratce KRAUS Arnošt, Ještě jednou böhmisch a tschechisch, Praha 1921, s. 8. 96 RBM II., č. 1106; PALACKÝ František, Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě II., s. 108-109 (původně 1875); ŠUSTA Josef, České dějiny II./1, Praha 1935, s. 253-256; POŚPIECH Marta, Problem autentyczności manifestu Przemysla Ottokara II do książąt polskich, SH 15, 1972, s. 537-549; BARCIK Antoni, W sprawie polityki Przemysła Otokara II wobec Polski, PH 66, 1974, s. 545-550; GRAUS František, Die Nationalbildung der Westslawen im Mittelalter, Sigmaringen 1980; GAWLAS Slawomir, Stan badań nad polską

24

Mezi všemi národy celého světa národ polský nám je nejpodobnější. Stejnou řečí, sousedstvím a příbuzenstvím krve je k nám poután. Synové jeho a my jsme stejného původu. Proto milujeme knížata, šlechtu a národ polským těšíme se z jeho zdaru, chceme mu být záštitou, snažíme se o jeho čest a slávu, zároveň v čase potřeby spoléháme se na jeho pomoc. Manifest označující dále český stát za baštu chránící Poláky před německou expanzí vlastně hovoří o proslulém (výrok Le Goffa) a v německé literatuře odmítaném97 „velkém německém apetitu“: Kdybychom my v nastávajícím boji podlehli, nenasytná německá lakota (insatiabiles Teutonicorum hiatus) by zasahovala ještě dále a oni bažili by i po Vašich državách. My jsme Vám pevným a bezpečným předhradím (firmum securae tuitionis praeurbium)... Jaké nebezpečí by nastalo Vám a Vašim poddaným ... Ó jaké útisky by pak vytrpěl Váš četný, od Němců nenáviděný národ! Do jaké poroby upadlo by svobodné Polsko (libera Polonia)! Jak je patrné, Iserňan z vévodství apulského jako by si vypůjčil ostré pero z rukou Galla Anonyma nebo mistra Kadłubka. I když žádná invaze říšského vojska na polské území nehrozila, je třeba uznat, že modernizační procesy se v případě sídelních změn dotýkaly zájmů a identity původních obyvatel. Poláci se ve velkém počtu účastnili poslední, leč tragické bitvy českého krále98. /4/ Období vlády Václava II. (1278/83-1305) – stručný závěr referátu Smrt Přemysla Otakara II. a rozpad jeho panství vyvolal hlubokou ekonomickou krizi a katastrofální rozvrat spojený s hladomorem. Tyto jevy postihly nejen české země, ale do jisté míry i sousední oblasti. Do Čech se například valily hladové a zubožené skupiny Němců, spolu s lupičskými tlupami, které později zase zemi opustily. Takové byly důsledky narušení konsensuálních vztahů a velkého trhu ve středovýchodní Evropě. Vývojový trend byl však dostatečně dynamický a přinesl již po pěti letech alternativní řešení. Obnova země probíhala podle nových vývojových linií. Šlechta vytváří politickou zemskou obec či communitas, která uznávala autoritu zemského soudu (jenž zasedal prakticky bez panovníka, ale s přísedícími

świadomością narodową w średniowieczu, in: Państwo, naród, stany w świadomości wieków średnich, 1990, s. 149–194. 97 Nicht „der grosse Appetit“, wie der französische Historiker Le Goff meinte, uvádí např. STADTMÜLLER Winfried, in: Deutsche Geschichte, H. Pleticha, Band 3, s. 248, při bilancování východní německé kolonizace. Smířlivější tón vůči německým rolníkům zaujala Velkopolská kronika, srov. KÜRBISÓWNA Brygida, Studium nad Kroniką Wielkopolską, Poznań 1952, s. 119. 98 BARCIAK Antoni, Polacy w bitwie pod Suchymi Krutami. PNUS nr. 72, 1975, s. 7-26; týž, Czechy a ziemie poludniowej Polski w XIII oraz w poczatkach XIV wieku, Katowice 1992.

25

kmety)99. Také města se emancipují a jejich elita se podílí na politickém dění. Klérus se začíná seskupovat kolem biskupů podle kanonických zásad100. Královská moc poněkud omezila svou bezprostřední sílu, nová města a hrady zakládá panovník jen ojediněle, ale mění se její profil. Do popředí se dostávají finanční a byrokratické nástroje. Přitom byla opět obnovena mezinárodní autorita českého krále v říšských záležitostech. K českému králi zase politicky inklinovaly Braniborsko, Míšeňsko a Sasko, ale také Korutany. Král Václav II. byl výrazně intelektuální a sensitivní panovník s vyhraněným smyslem pro modernizační kroky podle špičkových vzorů, které hledal v Itálii a Francii101. Patří sem jeho snaha o vydání zákoníku na základech římského práva, který se uskutečnil v oblasti „státního horního práva“ (Ius regale montanorum, autorem italský právní poradce Gozzio z Orvieta). Král navrhoval založit univerzitu a nechal zavést první grošovou měnu v Říši a ve střední Evropě. Tyto reformy uskutečňovali zejména Italové, do Čech přišli socii de Florentia Reinhard, Alfard a Cino, kteří zastávali i další vysoké ekonomické funkce. Měli se zřejmě trvale zabývat finančním stavem království, získávat peníze a zavádět nové výroby. Přesně stejnou činnost vyvíjeli předtím pro francouzského krále Filipa IV. Jak ukázala E. Nohejlová - Prátová, předlohou pro novou českou minci byl messinský zlatý ražený Aragonci na Sicílii. Váhovým základem mince se stala pražská hřivna zavedená ještě v rámci připravovaných reforem králem Přemyslem Otakarem II.102. V Čechách se tak za Václava II. rozvinul jistý dualismus politické moci mezi českou communitas „modernizovaných“ pánů a „modernizovaném“ královstvím. Tato souhra vyvolávala další hranice přesahující integrační procesy. Naznačují to např. privilegia vydaná v Litomyšli pro Krakovsko a pro krakovské biskupství v roce 1291103. Zdá se, že právě kombinace výrazného dualismu (krále a panské obce) byly východiskem úspěšné Václavovy politiky při sjednocování polských zemí. Václavova vláda se rozšířila převážně konsensuálně nad téměř celým Polskem jako jistý „projekt reformy“, v návaznosti na již probíhající strukturální změny a k překonání projevů rozvratu. Rychle docílené správní a mincovní 99

FIALA Zdeněk, Panovnické listiny, kancelář a zemský soud za Přemysla II., Sborník archivních prací 1, 1951, s. 165-294; UHLÍŘ Zdeněk, Pojem zemské obce v tzv. Kronice Dalimilově jako základní prvek její ideologie, Folia Historica Bohemica 9, 1985, s. 7-32; VANÍČEK Vratislav, Předpoklady formování šlechtické „obce českého království“ (zemské obce), Mediaevalia Bohemica 1, 1991, s. 13-55. 100 HLEDÍKOVÁ Zdeňka, Biskup Jan IV. z Dražic, Praha 1991. 101 ŠUSTA Josef, České dějiny II./1, s. 285-665; VANÍČEK Vratislav, Velké dějiny zemí Koruny české III., s. 359-574; JAN Libor, Václav II. a struktury panovnické moci, Brno 2006; CHARVÁTOVÁ Kateřina, Václav II., Praha 2007. 102 RBM II., č. 1880; SMOLÍK Josef, Pražské groše a jejich díly, RČAVSU roč. 3, tř. I., č. 3, Praha 1894; NOHEJLOVÁ - PRÁTOVÁ Emanuela, Pražské groše Václava II. (1300-05) a české pečetě, Sborník prací Filosofické fakulty Brněnské univerzity 9, řada C 7, 1960, s. 75-94; táž, Grossi Pragenses, Numismatický sborník 12, 1971, s. 91-115; HÁSKOVÁ Jarmila, Pražské groše (1300-1526), Praha 1991. 103 KDKK I., č. 94, 95.

26

reformy Václava II. v Krakovsku (od 1291) naznačují, že modernizace Polska zde měla svou předpremiéru104. Po uzavření sňatku Václava II. s dcerou Přemyslava Velkopolského Alžbětou Rejčkou, který souvisel s korunovací Václava II. v Hnězdně (1300), se na pražském dvoře počítalo, že děti z tohoto manželství by v budoucnu vládli v celém Polsku (tedy jako přemyslovsko – piastovská sekundogenitura). Koncept politické integrace zemí středovýchodní Evropy s využitím modernizačních proudů byl opět podporován německými básníky. Zcela volnou asociací na motivy vytvoření a christianizace jednotné říše Slovanů je dílo českého Němce Ulricha von Etzenbach zvané Wilhelm von Wenden vzniklé ve 13. století na pražském dvoře105, z inspirací mistra Jindřicha z Isernie. Zároveň bylo vytvořeno první velké dílo rytířské poezie, staročeská Alexandreida, nejspíš v okruhu vysoké šlechty. Když se vláda Přemyslovců přenesla také v roce 1301 na Uhry (Václav III., pod jménem Ladislav V.), vyvolalo to proti jejich expanzi opět společnou válku Říše a papeže (Bonifáce VIII.), kteří podpořili nároky Anjouovců v Uhrách a Vladislava Lokietka v Polsku. Přitom anjouovský mocenský proud byl ještě výrazněji (než u Přemyslovců) opřen o italské prostředky (bankovní dům Bardi). Václav II. hledal strategickou protiváhu ve Francii. I když se Čechy v roce 1304 vojensky ubránily velkému náporu říšských, rakouských a uherských vojsk, o další budoucnosti rozhodlo vymření dynastie Přemyslovců v roce 1306.

104

Pro starší polskou literaturu byl spíše běžný jednostranný protičesky animózní postoj, BALZER Oswald, Królestwo Polskie 1295 - 1370, I (1295-1300), Lwów 1919. Náročnost vývojového přechodu polských zemí zachycují novější práce, WŁODARSKI Bronisław, Polska i Czechy w drugiej połowie XIII i początkach XIV wieku, Lwów 1931; BASZKIEWICZ Jan, Powstanie zjednoczonego państwa polskiego na przełome XIII i XIV w., Warszawa 1954; BIENIAK Janusz, Wielkopolska, Kujawy, ziemie łęczycka i sieradzka wobec problemu zjednoczenia państwowego w latach 1300-1306, Toruń 1969; KOZŁOWSKA - BUDKOWA Zofia, Przyczynki do życiorysu Jana Muskaty, in: Ars historica. Prace z dziejow powszechnych i Polski, Poznań 1976, s. 445-453; NOWACKI Bronislaw, Czeskie roszczenia do korony w Polsce w latach 1290-1335, Poznań 1987; PIECH Zenon, Studia nad symbolika zjednoczeniowa pieczeci książąt piastowskich w drugiej połowie XIII i początkach XIV wieku, PH 84, 1987, s. 37-60; JUREK Tomasz, Dziedzic królestwa Polskiego książę głogowski Henryk, Poznań 1993; NOWAKOWSKI Tomasz, Malopolska elity wladzy wobec rywalizacji o trun krakowski w latach 1288 – 1306, Bydgoszcz 1993; KURTYKA Janusz, Elita małopolska XIII i XIV w. - przerwa czy kontynuacja, in: Genealogia, Polska elita polityczna w wiekach średnich na tle porownawczym, red. J. Wroniszewski, Toruń 1993, s. 35-60; NOWACKI Bronisław, Przemysł II, książę wielkopolski, król Polski, 1257-1295, Poznań 1995; týž, Przemysł II, książę wielkopolski, król Polski, 1257-1295, Poznań 1995; GAWLAS Slawomir, O kszalt zjednoczonego Królestwa. Niemieckie władztwo terytorialne a geneza społecznoutrojowej odrębności Polski, Warszawa 1996; PASZKIEWICZ Borys, Mennictwo śląskie wobec „rewolucji handlowej“ XIII wieku, in: Kultura III., „Rewolucja“, Wrocław 1998, s. 37-49; týž, The Monetary Reform of King Václav II in Poland, in: Ius regale monatorum a měnové reformy krále Václava II. Sborník příspěvků z konference, sekce 3. numismatika, Kutná Hora 2000, s. 13-27; ROSIK Stanisław, Wacław II i jego czasy, Wrocław 2002; JUREK Tomasz, Polska pod władzą obcego króla. Rządy czeskie w latach 1291-1306, in: Król w Polsce XIV i XV wieku, Kraków 2006, s. 187-220. 105 BEHR Hans - Joachim, Literatur als Machtlegitimation, 1989, s. 175 n.; Moravo, Čechy, radujte se! Němečtí a rakouští básníci v českých zemích za posledních Přemyslovců, edd. V. Bok – J. Pokorný, Praha 1998, s. 111122.