- 117 STŘEDOVĚKÁ KRONIKA A ANÁLY JAKO LITERÁRNÍ ŽÁNR V ČESKÝCH ZEMÍCH Jan S k u t i l (Brno) Pod pojmem kronika rozumíme prozaický nebo veršovaný slovesný žánr, velmi známý zejména ve středověkém a raně novověkém písemnic tví, literární práci líčící významné události z minulosti, avšak zpravidla bez jakéhokoli j e j i c h kritického hodnocení, zejména ne pragmatického, zaznamenané vesměs v chronologickém pořadí, právě tak jak se udály, avšak bez zření k j e j i c h vnitřním souvislostem. Vypravování je orientováno většinou jen na konkrétní stránku uvádě ných dějů, přičemž se mnohdy v kronice zaznamenávají a takto v l a s t ně dochovávají i přesné výpisy starších textů, především z l i s t i n nebo ze starších kronikářských prací. Často se do kroniky zapisují také tradiCní vyprávění folklórní, t j . pověsti a jim podobné epické útvary, zřídka již lyrické nebo i epické písně mající svůj původ také v ústní t r a d i c i , někdy téi velmi stručné biografické charakte r i s t i k y některých hrdinů, jez jsou Saato opsány i z jiných starších děl, popřípadě i události ze života svatých, takže souborněji řeče no, kroniky inkorporují do svého textu jednak prozaické skazy, jed nak životy-. 1
Kronika může volněji rozvíjet i jiné literární žánry, a to především směrem vnitřním a takto kumulovat děje, jež se odehrály za života jednoho panovníka, popřípadě i za vlády několika mocnářů, zejména z jedné dynastie, nebo alespoň ze stejné rodiny, t j . n e j bližšlch příbuzných, v jeden určitý větaí celek. Děj kroniky jakožto všeobecně charakterizovaného žánru se ve větvině případů týká tématicky události v chronologické posloupnos t i odehrávajících se vždy především v celé zemi, v jedné politické jednotce, např. v A n g l i i , v Polsku, v Uhrách či v Čechách nebo i jinde ve středověku, zřídka však popisuje jen záležitosti lokální. Málokdy se kronikářské záznamy týkají jen jediného feudálního rodu nebo zpracovávají děje menších míst jako např. měst, kláSterů či jiných*církevních institucí a komunit. Zobrazení těchto události se r e a l i z u j e především v jiném literárním žánru, jímž jsou tzv. aná l y , které navíc p r o t i kronice zachovávají důsledně přesnějal chrono logickou přesnost v rámci všeobecné datace, aby se j e j i c h relace vztahovaly vždy k danému konkrétnímu roku. Metaforicky se pojem kronika přenesl někdy i na b i o g r a f i i vý znamné osobnosti, jež se takto vlastně s t a l a líčením události z j e jího života, tedy v podstatě její osobni kronikou, jak je tomu např. u životů byzantských světců nebo i tamních duchovních a kulturních činitelův. při jejichž vyprávěni se životy takto ztotožňuji i s l e gendami,^ jež jsou v podstatě jiným literárním žánrem lišícím se od onoho inkorporací nadnesených, mnohdy i . neskutečných motivů a dě jů, projevujících se zejména v líčeni mučení těchto budoucích svět ců a také v s o u v i s l o s t i se zázraky, jež se ději přičiněním předkanonizovaných osob a ještě více již církví uznaných martyrů nebo vyznavačů. 2
Ve vrcholném středověku označuje pojem kronika také díla ve skrze literární, často však i se smyšlenými hrdiny pocházejícími především z krásné antické - řecké a latinské - slovesnosti a pře nesené z ní i do středověkých evropských l i t e r a t u r , zejména pro střednictvím l a t i n y . Tok je tomu předeváím při vyprávěních o vál ce trojské, jejichž původ je třeba hledat v Homérově Iliadě, jež byla podkladem i pro řadu děl jiných, předeváím latinského výtahu z 1. století našeho letopočtu, zvaným I l i a s l a t i n a , který se s t a l základnou i pro obšírnou veršovanou skladbu ze 12. století, totiž Benoita de Sainte More zvanou Destruction de Troie, známou i pod názvem řtoman de T r o i e , v níž je vše přizpůsobeno středověké ideo l o g i i . Hlavně na tomto díle bylo založeno i další vyprávěni o Tró j i , a to Quidona de Columna z Uessiny s názvem H i s t o r i a Troiana z r . 1287, jejíž prozaický text b y l přetlumočen téměř do všech evropských jazyků, do češtiny dokonce dvBkráť* a také v r . 1468 se s t a l rovněž prvou českou inkunábull. Za kroniku bývaly považovány i děje o Herkulovi, radostné a vážné příběhy známé milostné ^-70 Pyrama a Thisbé, zpracované podle bájného vypravení Ovidiova^, těžícího z dějů odehrávajících se ve starověké Babylonu, či děje ve s p o j i t o s t i 3 oslavou h r d i n ných válečných událostí bojujících postav v čele s anglickým krá lem Artušem v rámci bretoňských nebo anglosasských ság, jež 3ilně o v l i v n i l y celé písemnictví západoevropské a ze středověké francouz ské slovesnosti chansons de geste pronikly z německého milieu i do českého a odtud i déle na východ.° Kronikami se s t a l a i hrdinné heraldické vyprávění o S t y . l f r i du a o 3runcvíkovi,' jež byla ozdobena množstvím mýtických a ma gických prvků, jež měly sloužit k oslavě nejen přemyslovské dyna s t i e , nýbrž i českého národa, nebot zde vlastenecké prvky těchto literárních děl plně sloužily naší národní i d e o l o g i i jak ve stře dověku, tak i v baroku a v době romantické; přešly tyto kroniky dokonce i do knih lidového čtení, v nichž j e j i c h hrdinové vpravdě znárodnili a _ l i d s i je zařadil rovněž do l i n i e královských postav nebo je aspoň ztotožnil s nejvýznamnějšími osobnostmi královského přemyslovského dvora 12. a 13. století, zejména Vladislava XI. a Přemysla Otakara I. Pojem kronika b y l často v pozdně gotické a někdy i v renesan ční době ztotožňován s žánrem, jenž bychom nejraději n a z v a l i h i s torické vyprávěni či historický román, jak je tomu zřejmě v přípa dě české verze Trojénské kroniky nebo vyprávění o králi Artušovi a jeho druzích, např. o Tandariášovi a F l o r i b e l e či o Tristramu, Laurinu a jiných. Vzhledem ke všemu výše uvedenému zjištujeae značnou šíři stře dověkého pojmu kronika a jeho uplatnění v literárních pracích teh dejšího písemnictví jak obecného, tak i regionálního, českou 3 l o vesnost nevyjímaje. Proto s i i tato tvorba plně zaslouží našeho komplexního pohledu právě na tento žánr, především z aspektu d i f e rence vzájemných typů kroniky a jí příbuzných literárníJh druhů jak z globálního tak i konkrétního pohledu a zřetele ae zdůrazně ním všech rozdílů především historiografickéhp typu aui generis o vlaatních středověkých českých dějinách, at již dála sledovaná díla kronikéřská byla napsána ve staroslověnštině, v latině nebo v češtině. Po vzoru řeckých a římských antických kronikéřských a raně středověkých prací rozvíjelo se již od 6. století v západní Evropě a také v Byzanci dějepisectví jako jedna z předních a také nejdří ve zkoumaných disciplín z oboru společenských věd, zapisované však n i k o l i v národních řečech krystalizujících se románských, germán ských, slovanských a jiných národů, nýbrž v aesinérodně uznávané latině, kdežto na evropském jihovýchodě v řečtině. Na západě tomu ;
8
tak bylo především na území dnešní Francie, Německa, Itálie a An g l i e ; jde tu ze jména o práce Řehoře Tourského (+• 594), Pavla Diá kona (+ 799), Meginharda z Fuldy (z 9. a t o l . ) , saskáho kronikáře tfidukinda (+ po r 973), Thietmara z Merseburku (+ 1015) a j . , jež se docela dobře mohly stát i literárním vzorem počátkům českého dějepisectví a jeho kronikářského žánru, jenž měl svoje domácí prvky již v době velkomoravská a zejména přemyslovské. Stěžejními útvary sledovaných historických informativních děl byla kronika a anály, přičemž se obou názvů nepříliš s i vzdálených literárních typů používalo i promiscue. Podtrhujeme tu, že h i s t o r i e českých zemi se týkají i mnohé východofrancké kroniky od 7. do 10. s t o l e tí obsahují ve svých zprávách vlastně nejstarši relace o českých a moravských Slovanech.9 Navíc i z hlediska žánrové typologie by bylo možné považovat za kroniku i život významné osobnosti, jak již bv,lo výae naznače no, totiž b i o g r a f i i některého světce nebo alespoň útvar stojící na pomezí mezi životem a kronikou. Do rámce tohoto žánru plně spa dají Život Konstantinův a Život Metodějův, práce považované kdysi za tzv. mornvsko-panonské legendy. 10 •/ těchto dílech l z e v5ak mluvit jen o uplatněni kronikóřských motivů v rámci života, a to jen v některých kapitolách, např. v těch, jež referují o činnosti obou bratří při j e j i c h misijní činnosti na Chersonu nebo v souvis l o s t i s j e j i c h ?ři s tzv. trojjazyčniky v Benátkách, které zejména Konstantin porážel citacemi 3 listů apoštola Pavla; kronikářského charakteru jsou i reference Života Metodějova o událostech na Mo ravě v období prvých l e t Svatoplukovy vlády po r . 870. Analogické projevy kronikářského žánru vidíme i v První s t a roslověnské legendě o knížeti Václavovi, zejména v j e j i c h úvodních odstavcích, v nichž se líčí způsob vlády v Cechách za Václavova mládí.11 Nejstarši kronikou, v niž se kronikářský žánr proplétá se ži votem, je Kristiánova práce z prvé poloviny 30. l e t 10. s t c l e t i zvaná De v i t a et passio s a n c t i Wenceslai et sanctae Ludmilae aviae eius.12 Toto dílo je skutečně podvojné; prvé dvě kapitoly jsou beze sporu kronikou, třetí až desátá životem, přičemž poslední dvě, t j . devátá a desátá přecházejí již spíše do Žánru legendy, vyprávě jíce o počátcích václavské úcty v Cechách a o prvých zázracích k u l tu v s o u v i s l o s t i a knížetem Václavem. Prvé dvě kapitoly následují cí po prologu vyprávějí o c h r i s t i a n i z a c i Moravy Hekem Cyrilem, o jeho obraně slovanské bohoslužby na papežském dvoře v Římě, o pů sobení jeho brotra arcibiskupa Metoděje v době vlády Svatoplukovy, o 3ořivojově křtu, o založeni prvého kostela na Levém Hradci, dá l e o vzpouře pohanských Čechů p r o t i 3ořivojovi a konečně o založe ní kostela Panny Marie na Pražském hradě, když se týž panovník vrá t i l s pomocí moravského krále Svatopluka do své vladařské funkce. Tyto dvě^kapitoly představují vlastně nejstarši 7 literárně již rozměrněji p r o t i latinské legende Crescente fide-3 - zpracovanou "kroniku" ještě malého kdysi kmene Cechů, jenž měl svoje sídla rozprostřena zhruba od 3erouna po Kostelec nad Černými lesy n od Řípu k Z b r a s l a v i . Navíc obsahuje Kristiánova druhá kapitola remi n i s c e n c i na velmi starou povést o jisté hadačce, která Čechům poradila založit město Prahu, a o Přemyslu Oráči, za něhož onu dív ku provdali, dříve než j e j u s t a n o v i l i vladařem. Jádro tohoto t r a dičního dynastického skusu se pak v literární úpravě otce dějepi sec tví Kosmy 14 s t a l o jedním z nejvýznamnéjších vyprávění prvého dílu jeho kroniky. V této práci psané ve druhé a ve třetí dekádě 12. století, roz padající se na tři díly, právě tato pověst upravená na r e l a t i o o sňatku reprezentantů dvou d y n a s t i i kmenových knížecích rodin
- 1-ü v rámci Cech, totiž české a lemúzské, představuje základní kámen k dalšímu jeho kronikářskému vyprávění nejen v prvém dílu jeho práce, nýbrž i v dalších dvou knihách, v nichž je nejen zdůrazněn význam světce Václava, nýbrž i konsolidace země pod jeho patrona cí v dalších dvou dílech, ve třetí se navíc jeátě píše o dobytí Moravy rodem Přemyslovců, totiž Oldřichem a Břetislavem. Kronikářské dílo pražského kanovníka Kosmy (+ 1125) představuje již k l a sickou formu plně rozvinutého kronikářského žánru v našich zemích, pro nějž autor nasel svoje vzory nejen v celoevropském písemnictví latinském, nýbrž také v literární minulosti české a také h i s t o r i c ké informace jiného rázu pfci pražské kapitule. Tři na sebe navazu jící díly Kosmovy Kroniky Cechů mají s v o j i pevnou vyprávěcí struk turu a snaží se zachovat plně klasicky již uznaný analistický ráz díla předznamenáním jednotlivých k a p i t o l přesnou datací, i když byla mnohdy mylná, což pozdější badatele o Seská minulosti i znač ně i r i t o v a l o , protože Kosmovo dílo se považovalo za plné dokonalé, pokud jde o historické informace, nebot tento literát b y l považo ván sa otce českého dějepi3ectví, a n i k o l i jeho předchůdce K r i s tián. Kosmova Kronika Cechů se chápala od nejstarších dob za státní přemyslovskou kroniku, jež našla mnoho svých pokračovatelů, kteří •/Sak nikdy nedosáhli stylistické v i r t u o z i t y svého vzoru, zato však j e j předčili obsahem svých vyprávěni. K nejzajímavéjším z nich patří.chronologicky nejstarší jeho pokračovatelé Kanovník Vyšehradský a Mnich Sázavský. Anály hradištsko-opatovické na zývající se tak proto, že j e j i c h prvá část v z n i k l a v klášteře Hra disko u Olomouce a druhá v Opatovicích nad Labem, nelze chápat jako přímé pokračování Kosmovo, nebot jsou komponovány jinak: ne jsou totiž ani pravými anály, i když nejsou dosud ještě plně k r i ticky zhodnoceny, ač ve svých relacích obsahují líčeni událostí, jež nejsou obsaženy v žádném jiném prameni. Zakládají se na nezná mém pražském textu, v němž se popisují děje od Kristova narozeni až po rok 1140. V této práci jsou velmi cenná sdělení týkající se klášterní komunity v Opatovicích nad Labem; není však plně ještě rozřešena otázka autorské m u l t i p l i c i t y těchto letopisů; toto dílo ostatně v celém písemnictví přemyslovské epochy zaujímá zcela zvláštní místo, pokud jde o charakter žánru středověké kroniky, a zdá se, že po této stránce na ně navazuje především kronika kláštera ve Ždáře nad Sázavou. Typickou kronikou s u i generia líčeni l e t panování Vladislava I. představuje kronika kanovníka pražského kostela Vincencie za hrnující léta 1158-1167; na n i pak navazuje kronikářská práce prvé ho opata kláštera v Milevsku Jarlocha (či Gerlocha) zaznamenávájící.udélosti l e t 1167-1198.17 Ještě ke konci 13. století byla do plňována Kosmova kronika novějšími literárními zprávami, a to ne známými autory pocházejícími z okruhu pražské kapituly z l e t 1196127|g kteří složili tzv. Annales Pragenses a Annales Ottacoria13
MÍmořádně významné dílo českého dějepisectví ve 13. století představuje kronika kláštera ve Ždáře nad Sázavou, jejímž autorem je Jindřich aezbař, " tamní mnich. Tato práce spojuje dílo cha rakteru zcela regionálnlho-analistického spolu s líčením událostí celostátního významu v době vlády posledních Přemyslovců; je vyni kajícím útvarem stylistickým a literárním. Výrazně jiný charakter než Kosmova kronika nebo Anály hradišt sko-opatovické či Chronica doaus Sarensis představuje jedno z n e j výraznéjších děl českého 3tředověku vůbec, t j . t z v . kronika t z v . Dalimila, veršované umělecké dílo z druhé dekády 14. století, jež vzniklo zhruba ve stejné době jako staročeské zveršování osu dů řeckého krále Alexandra Velikého, t j . staročeská Alexandrei1
2 0
_
1^1
_
21
da, již by bylo možná chápat rovněž za kroniku, ale historických ději jeho epochy vsazených do společenského a ideologického kon textu a k o l o r i t u v Seských zemích koncem 13- století. Tzv. kronika tak řečeného Dalimila je antipodem nejen Alexand reidy, nýbrž i všech ostatních kronikářských starších děl, nebot její obsah je dán jen vlastními českými dějinami a j e j i c h svéráz nou interpretací podanou tu jejím autorem, i když je jeho práce po platná po stránce pramenných informací zejména Kosmovi a také jeho pokračovatelům i textům, jež nám nejsou dnes již známy. Jeho dílo nelze chápat za kroniku v pravém slova smyslu, ale spise za h i s t o rickou směs složenou z vyprávění v chronologickém sledu, silně na c i o n a l i s t i c k y ovlivněným. Autorem práce není D a l i m i l Meziříčský, jak předpokládal Václav Peáina z Čechorodu v r . 1673 a jak zejména tradoval Bohuslav Balbín, nýbrž nékdo jiný z představitelů nejvyšai české šlechty, ale uvedené označení autorské se tak vžilo, že se udrželo jako designát tohoto díla i nadále. Dalo by 3 e říci, že hlavním literárním zřetelem Dalimilovým ani nebylo tradování historických dějů, jak se o to snažili väichni čeští kronikáři předchozí i pozdější, jako spíš zřetel čistě l i t e rární a zábavní. B a l i a i l p r o t i Kosmovi značně rozšířil zejména okruh staročeských pověstí, např. v okruhu relací o dívčí válce, při vyprávěních o Libuši a o slávě Prahy nebo při referencích o udá lostech v Přemyslově rodě. 7 Dalimilově kronice je nejcennějáí au torovo samostatné nazíráni na vývoj českého národa a státu, autorův zřetel na zvláštní vývoj i n d i v i d u a l i t y české národní komunity a jeho úcta k státnímu a společenskému zřízení českému. Příslušník panské české rodiny, velmi národnostně uvědomělý zastával poměrně jiný ná zor na stát než Kosmas: s d i l e l - l i tento představu, že český stát je osobním vlastnictvím Přemyslova rodu symbolizovaného svatým kní žetem Václavem, D a l i m i l prosazoval úvahu o podstatném podílu Šlech ty nejen na vládě v zemi, nýbrž i při účastenství l i d u v národní komunitě slovy "obec j e s t každého ohrada". Dalimilovo dílo bylo n e j rozaiřenějšín a nejznámějälm literárním skvostem českého písemnictví epochy přemyslovské, jež silně ovlivňovalo národní cítění až do na ší přítomné doby. Kronikářstvl a dějepisec tví sehrálo značnou r o l i i v době l u cemburské, zejména za Karla IV., který je potřeboval při vytváření české královské ideologie ve s p o j i t o s t i s říšskou karolinskou. Xronikářská díla 14. století ideologicky navazovala především na kro niku Petra Žitavského, druhého autora Zbraslavské kroniky,22 j a kožto výplod tuscula posledních Přemyslovců. Jeho dílo a u t a t i s mu tend is navazovalo i na práci Františka, probošta pražského, 3 j e hož l z e považovat za posledního pokračovatele Kosmova. Oficiální státní kronikou doby Karla XV. byla práce Pulkavova,24 na niž měl sám panovník značný podíl; v n i šlo jen o zobrazeni českých poměrů, kdežto říšským dějinám ve s p o j i t o s t i s českými měla sloužit v jeho době kronika I t a l a Marignoliho. Tato díla mela nahradit méně se uplatnivší práci kronikářů Neplacha a Beneše Krabice z Veitmile. Dobu 15. století pak reprezentuji především kronika husitská, táborských.kněží, Vavřince z Březové a zejména latinská kronika Eneáše S i l v i a Piccolominiho. VSechna tato díla l z e chápat za k l a s i c ké zpracováni a rozvedení známého kronikářského žánru s jeho vytče nou ideologií vsazenou do rámce vyprávění i jednotlivých příběhů. 2
Celkově l z e charakterizovat kronikářský Žánr projevující se v literatuře českých zemí od 10. do 15. století jako neobyčejně oblíbený a značně rozšířený, jenž se tu uplatňoval v různých modi fikacích, především ve spojeni s životem, s legendou, s anály a j i -
nými literárními žánry. Klasická forma kroniky je známa v čes kých zemích od 12. století od práce Kosmovy, jež tu nalezla v kaž dém následujícím věku avého výrazného pokračovatele. Svérázný kronikéřaký žánr představuje tzv. kronika tsv. Dalimila, jež je spí3e volným veraovaným vyprávěním z českých dějin od nejstaršl doby až po autorovu přítomnost. Kroniky v Čechách sledovaly vždy svůj zřejmě hlavní úkol: vytvářet a tradovat státní i d e o l o g i i přemyslov ského státu, říšského a českého za Lucemburku, i d e o l o g i i husitství v díle Vavřince z Březové a husitské kroniky i světový názor uvede nému antipodní, s nímž se setkáváme v díle Eneáše S i l v i a Piccolominiho, jež bylo přeloženo celkem třikrát i do češtiny v průběhu 15. a 16. století. 26
Poznámky 1 2
Slovník literární teorie, Red. Štěpán Vlasiri. Praha 1984, 3. 191-192. František Dvorník, Les Sloves, Byzance et Rome au I X siěcle. Paris 1926. - Týž, Byzantské misie u Slovanů. Praha 1970. Byzantské legendy. Výběr textů ze IV.-XII. století. Přeložili Emilie Bláhová, Zoe Hauptová, Václav Konzal. Ilona P á d o v á . Praha 1980, s r . zejména s. 315-J39. e
3
Staroslověnské legendy českého původu. Mejstarsi kapitoly z ději,n česko-ruských kulturních vztahů. Na sborníku spolupracovali A.I.Rogov, Emilie Bláhová a V. Konzal. Praha 1976. - Jakub de Voragine, Legenda aurea. Z latinského ... přeložil Václav Bah ník, úvodní s t u d i i napsala, text pro překlad připravila... Anežka Vidmanová. Praha 1984.
4
Jan Jakubec, Dějiny l i t e r a t u r y české. Díl I, Praha 1929, s. 288-290. P.Ovidius Naso, Metamorphoses IV, v. 55-166.
5 6
U l r i c h Bamborschke, Das altčechische Tristan-Epos unter B e i führung der ahd. P n r a l l e l t e x t e herausgegeben und übersetzt mit E i n l e i t u n g und Wortregister. Wiesbaden 1968 á 1969. - Týž, Der altčechische Tandariuá nach d r e i überlieferten Handschriften mit E i n l e i t u n g und Wortregister. B e r l i n 1982.
7
Jan S k u t i l , Brněnský rukopis kronik o Štylfrídovi a o Bruncvíkov i - příspěvek k původu českých heraldických pověstí. In: Pří spěvky ke s t a r a l literatuře na Moravě 3, Brno-Blansko 1963, s. 10-23. Sr. díla c i t . v pozn. 6.
8 9
10 11
Jan S k u t i l , Die Toponysie und Anthroponymie der böhmischen Län der i n der geschichtlichen Quellen des 6.-9. Jh. 25K (Cnomastický zpravodaj ČSAV) 26, Praha 1985, 3. 153-168. Sr. naposledy aagnae Uoravioe f o n t e 3 h i s t o r i c i (MMFH) I I , 3rno 1967, s. 134-163. Miloš Weingart, První öeako-církevně slovanská legenda o sv. Vác l a v o v i . Svatováclavský sborník I, Proha 1934, s. 363-1037.
12
Jaroslav Ludvíkovský, Legenda C h r i s t i a n i . Kristiánova legen da. Život a umuSení sv. Václava a jeho báby sv. Ludmily. Pra ha 1978.
13
Na úsvitě křestanstvl. Z noáí literární tvorby románské ve s t o letí 9.-13. Uspořádal Václav Chaloupecký. Praha 1942.
14
Duäan TřeStik, Kosmas. Praha 1966, 1972 . Týž, Počátky Přemys lovců. Praha 1981. Sr. e d i c i 3. Bretholse, Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. B e r l i n 1923. Pokračovatelé Kosmovi. Přeložili Karel Hrdina, V.V.Tomek a M. Bláhová. Úvod napsali 11. Bláhová a Z. F i a l a , Praha 1974. Emanuela Nohejlové,, Příběhy kláštera opatovického. Příspěvek k vlastivědě země České. Praha 192?.
15 16 17
18 19
20
21 22
2
Smler Josef, FRB I I , Praha 1874. Letopis Vinceritiův a J a r l o chův vydal Frantiäek Heřmanský. Praha 1957 s kritickým rozbo rem Z. F i a l y . Sr. akademické Dějiny české l i t e r a t u r y I, Praha 1959, s.63-64. Chronica domus Sarensis. Kronika kláštera žďárského. Úvod na psal a latinský text revidoval Jaroslav Ludvíkovský. Přeložil Rudolf M e r t l l k . Historické poznámky napsal Metoděj Zemek. Brno 1964. Kronika tak řečeného D a l i m i l a . Ze staročeského .originálu pře ložila Marie Krčmová, přebásnila Hana Vrbová. Úvod Marie Blá hová. Praha 1977* Sr. též e d i c i N e j s t a r s l rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. K vydáni připravili Bohuslav Havránek, Jiří Danhelka a Zdeněk K r i s t e n . Praha 1957. Albert Pražák, Staročeská báseň o Alexandru Velikém. Praha 1945. Zbraslavská kronika. Chronicon Aulae regiae. Text kroniky pře ložil František Heřmanský, verše Rudolf M e r t l l k . Praha 1975.
23
Akademické Dějiny čeaké l i t e r a t u r y , sv. I, Praha 1959, a . 127128.
24 25
Tarnt., s. 127. 0 daläim vývoji kronikářského žánru s r . především v díle V i n f r i e d a Baumarina, Die L i t e r a t u r des M i t t e l a l t e r s i n BShmen. Deutsch-lateinisch-tschechische L i t e r a t u r vom 10. b i s 15. Jh. München-Vien 1978. Jan S k u t i l , Moravský Bořitov (okr. Blansko) v h i s t o r i i českých překladů Sneovy Česká h i s t o r i e . Časopis Společnost přátel s t a rožitnosti českých 1961, s. 217-220.
26
- 124 MITTELALTERLICHE CHRONIK UND ANNALEN ALS LITERARISCHES GENRE IN BÖHMEN Jon Skuti1 Mach dem B e i s p i e l der griechischen und römischen Chronisten arbeiten entwickelt s i c h bei den europäischen Nationen bereits im frühzeitigen M i t t e l a l t e r die Geschichtschreibung, jedoch nicht i n jeweiligen Nationalsprachen, sondern i n Latein, und zwar vorerst auf dem T e r r i t o r i u m der jetzigen Frankreich, Deutschland, I t a l i e n und England. A l s Houptgebilde der h i s t o r i s c h e n Literaturwerke er weisen s i c h d i e Annalen und Chronik. Trotz dem wesentlichen Unter schied zwischen beiden genannten Genres sind s i e im M i t t e l a l t e r o f t irrtümlich verwechselt worden. Im 3ezug zu den böhmischen Ländern finden 3 i c h die Verzeich nungen in v i e l e n Chroniken und Annalen der fränklischen Herkunft vor, bereits im 7--10. Jahrhundert, bevor noch die Anr.alistik und Chronistik zu uns den Weg fand. Überdies, vom Sichtpunkt des Genres gesehen, kann aan die 3iographie eines H e i l i g e n für die Chronik seines Lebens halten, bzw. a l s e i n Gebilde zwischen Biographie und Chronik schätzen, i i n derartiges Genre i s t z.3. die Lebensbe schreibung von Constantin oder Das Leben von Methodius, einst a l s Legenden geschätzt. Die älteste Chronik, d i e dieses Genre mit dem Leben verbindet, i s t Kristián (Christianus), genannt De- v i t a et possio saneti Ver.cesl a i et sanstoe Ludmilae aviae eius. Dieses Werk i s t z w e i t e i l i g : Das erste T e i l enthält die e i g e n t l i c h älteste Chronik des Herrscher hauses der Přemysliden von Ehepaar Libussa und Přemysl an b i s zum Fürsten h l . Wenzel. Daa zweite T e i l befasst s i c h a l t dar Person das Fürst en hl« Menzel, seinem Lieben und .loinan Leider* Diesem Werk von 90* Jahren des 10. J h . s c h l i e i t dann d i e Chronik der Tschechen an,verfaast vom Prager Kanonikus Kosmas (+ 1125), e i n d r e i t e i l i g e s Werk. Nach dieser Chronik folgen weitere Arbeiten, abwechselnd a l s Anna len oder Chronik bezeichnet: Der älteste Fortsetzer von Cosmas i s t der Verfasser der Annalen von Hradiště und Opatovice, unter weite ren Fortaetzern der Kanonikus von Vy5ehrad, der Mönch von Sázava, dann der Autor des Cnronicon Aulae regiae u.a. S i n besonderes Genre sind die Annalen eines Ortes, ohne Anbetracht zum Leben ausserhalb der Lokalität, z.3. Chronica domus Sarensis und Chronica domus Sarensis minor, wovon d i e zweite Arbeit eher e i n genealogisches Werk d a r s t e l l t . Das bedeutendste Gebilde der Chronographie i s t die Chro nik des sogenannten D a l i m i l vom Anfang des 14. Jh. A l l e erwähnte Werke sind von Betracht zum Genre a n a l y s i e r t .
