Střediskové
NOVINY 13.číslo
na prosinec 2004
PODPOŘTE NÁS! Letos nám zbývá sehnat z vlastních zdrojů ještě
CO JE BETLÉMSKÉ SVĚTLO...
Prodáváme výrobky z látky, malovaná trička, taštičky, malované hedvábné šátky a kravaty, vánoční přáníčka, ozdoby na stromeček, okrasné knoflíky, omalovánky pro děti, kalendáře,...
Není to podivné? Není to podivné, že stovky lidí věnují svůj čas a námahu malému světýlku zapálenému kdesi v Betlémě, rozvážejí ho ve vlacích, rozdávají na ulicích? Spojit lidi různých národností, lidi neznámé a cizí, alespoň na chvíli probudit to dobré, co je v nás ukryto - snad to není podivné, neboť "To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila." Tak jako u nás, tak i ve světě se již Betlémské světlo stalo nedílnou součástí Vánoc. V německy mluvících zemích se nazývá Friedenslicht aus Bethlehem, v anglicky mluvících zemích Peacelight from Bethlehem. Nápad s rozvážením Betlémského světla vznikl v Rakouském Linci v roce 1986. Od té doby každoročně krátce před Vánoci každoročně zapalují vybrané rakouské děti Betlémské světlo v rodné jeskyni Ježíše Krista v Betlémě. Odtud je přepravováno ve speciální lampě letadlem do Rakouska. Od roku 1989 se na rozvážení Betlémského světla podílejí s železničními společnostmi i skauti, kteří rozšířili tento vánoční zvyk již do všech zemí v Evropě. Nejdále se zatím světlo dostalo v roce 1993 a to po transsibiřské magistrále dostalo až do Vladivostoku na břehu Tichého oceánu. Již několik let se na této akci podílejí i čeští skauti, proto si můžete Betlémské světlo přinést domů i vy!
stánek na místeckém náměstí každou adventní sobotu
STŘEDISKOVÉ NOVINY
Všechny výrobky jsou dílem dětí skautského střediska Kruh, Frýdek. Nákupem podpoříte opravy Skautského domu, ve kterém se scházejí!
UZÁVĚRKA
ROZDÁVÁME BETLÉMSKÉ SVĚTLO
VYDÁVÁ
93 000 Kč Finanční dar na rekonstrukci Skautského domu můžete zaslat na účet sbírky Pomozte frýdeckým skautům:
1538535001/2400 DĚKUJEME!
PRODEJ NA VÁNOČNÍM TRHU Nevíte si rady s vánočními dárky pro Vaše blízké? Nakupte ruční výrobky u skautů!
Oheň zapálený přímo v Betlémě od nás dostanete 23.12.2004 14 – 18 hod na náměstí ve Frýdku na náměstí v Místku na Kostikově náměstí ve Frýdku (u Skautského domu)
příštího čísla bude 19. 12. 2004 Středisko Kruh pro vnitřní potřebu členů střediska, jejich rodičů a členů Klubu přátel skautingu. Měsíčník. Náklad 150 ks. Zdarma. Redakce: Bára Janásková,
[email protected], 777674499, Bážo, Čára, Krtek, Šlašla, Dagima, Sarah, Filip a další.
WWW.SKAUTING.CZ/FRYDEK Junák, svaz skautů a skautek, středisko Kruh, Frýdek, Skautský dům, Kostikovo nám. 638, Frýdek-Místek. Střediskový vůdce: Pavel Kika,
[email protected], tel.737868011.
SOUTĚŽ
OPRAVY SKAUTSKÉHO DOMU
Při přípravě na vánoční prodej bylo určitě nasbíraných cihliček spousta, k Dagimě se však žádné zprávy nedostaly. Stav grafů tedy zůstává stále stejný. Omlouváme se Šašíkovi, že minulý měsíc vypadl v grafu z prvního místa, které mu samozřejmě právem náleží. Odpracované hodiny posílejte Dagimě:
[email protected] nebo sms na 732 62 84 78.
Ve Skautském domě už začala firma s přestavbou sociálních zařízení. Právě probíhají opravy (výměny olověných trubek na vodu, nové odpady atd...) v přízemí, brzy začnou i v prvním patře. Můžeme se těšit na nové záchody, umyvadla a sprchu! Během prosince by také měla začít přestavba půdy na tři nové klubovny.
ODDÍLY
BOBEŠ Z
40,0 35,0 30,0 25,0 20,0 15,0 10,0
Staré Město
Dobrá
Vlčata
112.oddíl
Oglalové
Skauti
Čochtani
0,0
Bludičky
5,0
JEDNOTLIVCI 160 140 120 100 80 60 40
Wechová Kateřina - P.K.
Vyvijalová Adéla - Šlašla
Kania Jakub- Diego
Vyvijalová Adéla - Šlašla
Hermannová Nikola - Bambi
Uherková Lenka - Krtek
Lepíková Pavla - Hihňa
Hlisníkovská Klára - Bážo
Lukáš Jonák- Jonue
Šebestová Veronika - Slézi
Skarková Ema
Vyvijalová Barbora - Páradlo
Václav Bortlíček- Šašík
20 0
KDO TU JE A FUNGUJE? ODDÍLU
OGLALA
Obávaný i milovaný Bohumil Vojkůvka neboli Bobeš. V oddíle Oglala působí již sedm let, chodí druhým rokem na Zdravotní školu a nosí dlouhé vlasy. Ve skautu zastává funkci zástupce vůdce oddílu, připravuje oddílové akce a pomáhá družinovým rádcům s vedením. Jak ses do skautu dostal? Přivedl mě kamarád ze třídy. Bylo to ve 4. třídě. Říkalo se mu Řízek, ale už do skautu nechodí, přesto se s ním i dnes hodně bavím. Co Ti skaut přináší, co pro tebe znamená? Pohodu do života a skvělé místo na světě, kde jsou lidé, se kterýma se člověk nenudí, nebojí, nebrečí a když jo, tak to stojí za to. Nějaký tvůj nezapomenutelný zážitek, akce? Jo, celosvětové Jamboree v Thajsku. To je ve mně vryté, jako je navždy našitá nášivka na mém kroji. Ovlivňuje skaut nějak tvůj postoj k životu? Rozhodně ve všem. Máš zájem o stále vyšší pozice ve skautu? Ne, zní to asi divně, ale myslím, že mé poslání je udržovat Oglaly a to je tedy tak důležité, že je mi zbytek lhostejný. Chci s Oglaly něčeho dosáhnout a vydržet až do konce, i když je možné, že se můj názor časem změní. Co tak akce v celostátním měřítku a noví přátelé ve skautském kruhu? Výměna zkušeností, poznání nových lidí, to co všichni chtějí zažít s vrstevníky a obzvláště ve skautingu. Avšak nejvíce mě zajímaly struktury jiných oddílů, fungování, poznání vedoucích. A tak. To jsem vždy usuzoval, jaký takový oddíl může být.
Co děláš mimo skaut? Fantasy všeho druhu. Tím chci říct, od deskových a karetních her až po dřevárenské bitvy. A dá se říct, že mě to baví víc a víc, ale skauting je to nejbáječnější, co jsem kdy poznal. Chtěl bys něco vzkázat naším čtenářům? Chtěl bych tuto knihu věnovat své milované ženě a své drahé dceři bez jejichž neúnavné pomoci a všetečných rad bych ji napsal dvakrát dříve.
PO STOPÁCH STOPY Kurz zálesáka Vokurky – tak se jmenovala jedna z rubrik časopisu, vydávaného lískoveckými skauty v roce 1946 a měla motto „Vokurkovy rady – dražší než okurky samy“. Jednou se tato doporučení týkala stanování: Jedeme-li na tábor nebo na vycházku, nebereme s sebou zásadně kolíčky, skautskou hůl nebo podobné zbytečnosti, vždyť přece rostou v lese. Své stany si zásadně pomalujeme pestrou barvou, aby okolní obyvatelé věděli, že nejsou sami. Stan si postavíme na svahu. Výhody se poznají, když při dešti nám teče do stanu stále čerstvá voda. Velmi dobrá věc je několik díreček v plátně, alespoň poznáme, jaké je venku počasí. Při dešti nám prší přímo do úst. V noci přemýšlíme, co budeme zítra dělat. Ve stanu se příjemně popereme a pohádáme, jsmeli aspoň čtyři. Neutrální strany mají hroznou radost, když chtějí spát a my se vedle nich hádáme. Zásadně se bráníme tomu, aby byl nějaký táborový řád. Vstáváme, kdy chceme, no a večer se trochu umyjeme. Voda je teplejší. Najíst se můžeme vždy, když máme pořádný hlad, abychom dělali ostatním co nejvíce chutí. Balením stanu se zřejmě zdržovat nebudeme, stačí jej trochu zmuchlat. Příště jej budeme stejně muset rozbalovat, nač tedy podobná zdržování? Převážeme-li jej provázkem, je stan opravdu přepychově zabalený. Váš zálesák Vokurka. z časopisu „Stopa“ vybrala Čára
CO JSTE MOŽNÁ NEVĚDĚLI V minulém čísle střediskových novin jsme se v této rubrice zabývali slibem a jeho významem. Myslím, že patří zcela k věci, jestliže
kde Matěj trošičku poškodil plot. Odjížděli jsme do Prahy a z vlaku pozorovali nádherný západ slunce, který sliboval další krásný den.... Dagima, Čochtani
CESTOU NECESTOU Třetí ukázka s tatranského deníku Bambuly, Dagimy a Čáry tentokrát popisuje cestu po nejvyšším hřebeni Nízkých Tater v den, kdy se pokazilo počasí… Vydaly jsme se tedy na cestu. Viděly jsme před sebou šedivý mrak. Byla jsem hrozně nadšena, že budu v mraku, ale brzy mě to přešlo, protože to nebyl jen mrak… Začalo hrozně „fúkat“ a trochu pršet. Nejprve jsme si oblékly bundy a pokračovaly. Vítr i déšť začal sílit a my si vytáhly pláštěnky. Kolem sebe jsme měly jen šedo. Nejprve jsem si dala pláštěnku jen na sebe, ale po chvíli jsem si ji dala i přes batoh. Cítila jsem, jak se mi mokré kalhoty přilepily k nohám a jak mě šíleně začaly štípat nohy. Brzy mi začaly promokat boty. Vítr „fučel“ přímo zleva, čili nejprve jsem měla mokro v botě levé, zatímco pravá ještě nebyla mokrá ani na povrchu. Déšť by nebyl tak hrozný, ale ten vítr se nedal. Viděla jsem jen kousek chodníčku před sebou, protože mi vítr přikryl kapuci přes půl obličeje. Občas nás vítr odfoukl úplně ze stezky. Viděla jsem, jak šla přede mnou Dagima. Udělala krok a místo toho, aby došlápla na chodník, byla někde o metr vpravo. Zapřela se nohama a já čekala, kdy jí to odfoukne, no neodfouklo. Brzy jsem cítila zimu po celých nohách. Začala mi promokat i bunda a mikina … aspoň, že ty záda byly suché. V jednom okamžiku jsem si chtěla sednout, zůstat sedět a už nikam nejít. Uvažovala jsem, jaké to musí být, když člověk umírá pomalu v horách. Čtyři a půl hodiny chůze. Měla jsem depku. Rozcestníky mě zachraňovaly. Ani svou levou ruku jsem nemohla odtrhnout od těla, jak foukalo. Kdyby se mě někdo zeptal, jak to vypadá na Ďurkovej, tak mu můžu říci, že je tam pěkný chodníček. To je asi tak všechno, co jsem po cestě viděla. Když jsme dorazily k poslednímu rozcestníku, jako naschvál tam nikde nebyla naše značka. Značka, která nás měla zavést k útulně. Riskly jsme to a daly se přibližným směrem po trochu vyšlapané pěšině v trávě. Brzy se nám naskytl ten nejnádhernější pohled za celý den – střecha útulny… Vybrala Čára, Čochtani
okny rychlíku. Kytka prohlásil, že se nám nějak výrazně zhoršilo počasí, a my jsme se nestačily divit. Kolem byla hustá mlha a hrozilo tedy, že výhled do české kotliny bude značně ztížen... Nicméně v Roudnici nad Labem, kde jsme vlak opustili, se na nás sluníčko usmálo. Zaujal nás hned obrovský zámek, který patří Lobkowitzům, a který vypadal značně vznešeně, ale neopraveně. Kytku pak někde v dálce zaujala nějaká věž, ke které chtěl mermomoucí dojít, takže hrozilo, že hora Říp upadne v zapomnění. Od věže jsme zamířili ke stařičkému kostelu s gotickými prvky, který byl ještě od povodní místy celý zelený a trošku popraskaný, ale svým interiérem nám doslova vyrazil dech. No a pak jsme tedy nabrali směr, ale jak jsme se od místního domorodce dozvěděli, tak před čtrnácti dny se měnily pouliční lampy, na kterých byly původní turistické značky. Takže cestu k Řípu jsme absolvovali, jak se dalo. Zprvu po asfaltce, pak polem, oraniskem, kukuřicí, lesní cestičkou, až jsme konečně došli do vesnice, na jejímž konci stálo obrovské parkoviště plné aut. Za nimi se krčila cedule, na které jsme se mohli například dozvědět zajímavost, že hora Říp byla původně holou a bezlesou kupou. Říp je sice jen 467 metrů vysoký, ale pokud musíte takovou „kupu“ vylézt najednou a ne pozvolna do kopečka, je to přece jenom dost velký záběr na fyzičku, a tak i my jsme byli pořádně zadýcháni, ale nahoře to stálo zato! Konečně jsme spatřili románskou rotundu sv. Jiří, která byla postavena roku 1126 na poděkování za vítězství v bitvě u Chlumce. V dnešní době ji vlastni William Lobkowitz. Ale konají se v ní pravidelně bohoslužby a příležitostně i varhanní koncerty. My jsme se dostali i dovnitř rotundy, protože tam jsou pravidelné prohlídky i s výkladem. Sice jsme se mezi starodávnými zdmi trošičku roztřásli zimou. Venku jsme však pak seběhli kopeček, až jsme se dostali k místu, kde byl dne 10. května 1868 vyzdvihnut základní kámen na stavbu Národního divadla. Pak nás už jen čekala cesta z Řípu do Vrážkova na nádraží,
ještě u tohoto tématu zůstaneme a dozvíte se pár zajímavostí i o slibovém odznaku... „Pocit sounáležitosti všech skautů chtěl zakladatel světového skautingu, Lord Baden Powel of Gilwell, zdůrazňovat a ozřejmovat mnoha způsoby: například nějakým symbolem, znakem, který by se měl nosit na košili skautského kroje, na přezce opasku nebo jako odznak. Nemusel se dlouho rozmýšlet. Střelka kompasu, která mu tak často ukázala správnou cestu k cíli, byla odedávna zobrazována ve tvaru lilie. Proto se lilie, která navíc byla pokládána za symbol čistoty, stala skautským znakem....“ (úryvek z knihy Vlk, jenž nikdy nespí) Rok 1919 se nesmazatelně zapíše do naší skautské historie. Byl totiž zaveden český odznak, na jehož tvorbě se podílel známý český malíř Mikoláš Aleš. Odznaku „vtiskl“ i kousek české historie, ale zároveň svou jednoduchostí podtrhl jeho význam a důležitost. Znak tvoří zlatá lilie, uprostřed které je bílý štít s černou psí hlavou. Psí hlava je znakem Psohlavců, chodských strážců hranic. Začali hlídat území českého státu počátkem 13. století, byli zbaveni povinnosti robotování, nemuseli platit cla, měli vlastní samosprávu, ale byli vždy věrni panovníkovi. Roku 1695 byl však v Plzni popraven Jan SladkýKozina a Chodové ztratili veškeré výhody, jenž jim byly českými králi uděleny. Moudří historikové dnes tvrdí, že název Psohlavci vznikl omylem. Tak totiž přezdívali Chody ze zlosti jejich nepřátelští bavorští sousedé. A na jejich praporu nebyla zobrazena psí hlava, nýbrž selské boty. Všechny tři listy zlaté lilie znamenají tři body skautského slibu i tři věkové kategorie: vlče (světluška) – děti zhruba do 11 let, skaut (skautka) – děti ve věku 11-15 let, rover (rangers) – věková kategorie nad 15 let. Prostřední z listů lilie značí střelku kompasu, znamená, že skaut jde vždy přímo, neobchází těžkosti ani problémy. Roku 1935 začaly skautky podkládat slibový odznak modrým trojlístkem, který je starým symbolem štěstí a lásky k bližnímu. Slibový odznak je hned po slibu umístěn nad střed levé kapsy skautského kroje a měl by tak každému připomínat okamžik jeho přijetí „do skautské rodiny“. Dagima, Čochtani
DĚJIŠTĚ ČEKATELSKÝ KURZ KROKODÝL Konečně jsem se dočkala prvního víkendu čekatelského kurzu Krokodýl. Když jsem ve středu 27.10.2004 vystoupila na Pražmě, kde se kurz konal, byla jsem trochu nervózní a plna očekávání. Noví lidé, plno informací... Naštěstí to dopadlo skvěle!!!! Človíčkové úžasní, jídlo taky a forma miniškol obdivuhodná. Ve středu proběhlo pár her, scénka Radima Štrocha a seznamování. Překvapilo mě, že se tak rychle dokážeme seznámit a skvěle spolupracovat. Další dny už byly náročnější. Probíhaly miniškoly, přednášky a mezi tím nějaké hry. V miniškolách jsme byli po 12 lidech. A témata miniškol? Psychologie, bezpečnost, metodika, zdravověda, účetnictví... Hodně mě to bavilo. Dozvěděla jsem se plno nových věcí a to úžasnou formou. Taky přijeli vzácní hosté: pan soudce a Papírek (jeho přednáška byla skvělá - díky, Papírku). Večer jsme shlédli klipy, které každá skupinka natáčela celý den. Byl to dobrý nápad. Beztak ho vymyslel Chrosťa ...Další část večera (či noci) probíhala podle nálady. Někdy debata, hraní na kytary nebo promítání filmu. Abych to nějak shrnula, byla to jedna z nejlepších akcí v mém životě! ...a myslím to upřímně!!!! Kecana, Čochtani
JAK SE VÁM LÍBIL KROKODÝL? Jak bys ho celkově zhodnotila jednou větou? Byla sranda. Dozvěděla jsem se nové věci a zatím jen trochu poznala nové lidi. Gabča, Čochtani Něco jsem se naučila a bylo to super. Točando, Čochtani Plno nových lidí, zážitků, znalostí. Ciky, Kozlovice Poznala jsem tam hodně nových lidí, takže už snad nebudu tak omezená jenom na náš oddíl, no a pak taky strašně moc zajímavých informací, poznatků, skvělých zážitků… Lachta, Kozlovice Kurz plný nových lidí, inspirace, zážitků a srandy. Sarah, Čochtani Co říkáš na program? Program byl dobře promyšlený. Učili jsme se i hráli hry. Miniškoly neměly chybu a natáčení s kamerou a večerní promítání bylo bezva. Gabča, Čochtani
malými kousíčky puzzle a jakou pak měli radost, když kdosi zjistil, že z těch kousků půjde složit obrázek. Před 5 lety odešla i naše Nastěnka právě do tohoto řádu Matky Terezy. 4 roky byla v Polsku a od minulých Vánoc je v ethiopském městě Dire Dawa. Právě od Nastěnky víme, kolik nemocných, hladových a odhozených dětí leží na ulici přikrytých třeba jen novinovým papírem a nemají kam jít. Přemýšlely jsme s holkama, jaký jsme dostaly dar, že jsme se narodily právě tady, v tomto civilizovaném světě. Aspoň si můžeme uvědomit, jak jsme bohatí a poděkovat za to, že se ještě stále máme o co dělit s těmi, kteří umírají hladem nebo nemocí bez pomoci někde tam na ulicích. U pokladniček jsme si vyslechly spousty názorů, jak by se měla situace v těchto zemích řešit. Byly to zajímavé diskuse. Někdo s úsměvem pomohl, jiný dělal mrtvého brouka. Velmi mne překvapil jeden otrhaný muž, který se zjevně už hodně dlouho nemyl. Vešel do obchodu a přísně si mě přeměřil, takže když po pár minutách vycházel zase ven a pod paží si nesl 2 piva, netroufla jsem se na něho ani podívat. On však ke mně přišel, vytáhl 20 Kč, hodil je do pokladničky a povídá: „No, co mi chybí“ a ukázal na svá 2 piva. „Ať se tam taky mají lépe.“ I díky tomuto pánovi jsme vybraly 8380 Kč. Děkujeme Ivana Mališová, oddíl Dobrá
PO STOPÁCH PRAOTCE ČECHA „Když vystoupil na horu, bylo ráno. A hle, široký kraj se před ním rozkládal do nedozírné dálky, až k modravým horám rovný a volný, les a chrastina, nivy a luka. Bujnou jeho zelení svítily se řeky jako rozlité stříbro.I zaradoval se praotec Čech nad utěšeným krajem i zamyslil se pak nad ním, jak bohové dají, jak tu bude jeho rodu i budoucím pokolením....“(úryvek z knihy Báje a pověsti od Aloise Jiráska) Kdo z nás by nezatoužil vystoupit na jednu z nejznámějších a nejbájnějších hor naší rodné země. Na horu, která je opředena nádhernými pověstmi a přímo láká k návštěvě. Proto také i my skoro už „pražané“ jsme se rozhodli dne 23. října trhnout se trochu od učení a vypraviti se kousek za město. Sraz jsme měli na Masarykovém nádraží až kolem 10 hodiny dopolední a Prahu jsme za krásného slunečného počasí opouštěli v netradiční sestavě: Ředkva, Peggy, já, Katka, Kytka a čtyřnohý Matěj. Zcela zabráni do rozhovorů jsme si ani nevšimli, co se změnilo za
Mělo to však jeden háček, a tím byl vysoký počet účastníků. Koneckonců to pocítil určitě každý ve chvíli, kdy jsme měli utvořit v klubovně kruh, abychom si zahráli hru. S devadesáti lidmi to opravdu není jen tak jednoduché... A co se dělo dále? Jednotlivé oddíly si připravily krátké programy, aby se s ostatními podělily o zážitky ze svého letošního tábora. Mohli jsme shlédnout scénky a slyšet táborové písničky. Poté nastala ona nejdůležitější chvíle. Každý měl možnost vybrat tři nejlepší táborové fotky. I tento rok jsme zde mohli spatřit mnoho originálních, nápaditých a vtipných fotek. Vybrat tři nejlepší nepatřilo zrovna k jednoduchým úkolům! Nakonec došlo ke slavnostnímu vyhodnocení. Na třetím místě se umístila fotka 2.oddílu skautů se Slézi, držící Viktorku. Druhé místo obsadila fotka z tábora 2.oddílu skautek- Cochtani, kde byl hlavním motivem slibový táborák. A konečně první místo získala opět fotka Cochtanů, která byla vyfocena při návštěvě Peru. Po vyhlášení výsledků už nezbývalo nic jiného, než se rozloučit a pustit se do móóc dobrých dortů. Hihňa, Čochtani
POMOC DĚTEM V AFRICE 6. 10. 2004 Když jsme před letními prázdninami dostaly žádost o pomoc při sbírce nazvané „Postavme školu v Africe“ pořádanou nadací Člověk v tísni při ČT, ani jsme dlouho neváhaly a k pomoci se přihlásily. Výtěžek sbírky byl totiž na stavbu školy v Etiopii, která je nám zvláště blízká. Ale od začátku. Od roku 1995 vedla naše skautky z Dobré Jana Muroňová – „Nastěnka.“ Vzala vážně heslo „Sloužím“ a snažila se pomáhat všude, kde bylo potřeba. S tehdejším o. Petrem založili v Dobré malé misijní středisko, které funguje dodnes. Každý rok se nám s holkama – za finanční pomoci mnoha dobrých lidí, podaří nabalit a odeslat 4-5 asi 18 kg balíků plných léků, potravin, školních a hygienických potřeb… těm nejchudším bráškům a sestřičkám v Indii nebo Ethiopii. Tyto balíky posíláme na 3 stálé adresy Missionářkám lásky Matky Terezy. Na každý balík nám sestřičky pošlou odpověď, takže víme, že všechno v pořádku dostaly a navíc se dovídáme i mnoho zajímavých věcí o životě v těchto oblastech. Víme např., že v Ethiopii pěstují také zelí, květák, rajčata, kedlubny… , ale musí svou úrodu chránit před neposednými opicemi, které si na této zelenině rády pochutnávají. Jednou nám sestřičky popisovaly, jak několik hodin v kroužku dětí bezradně seděly nad
Skvělý, ale nejhorší bylo vysvětlování pravidel hry před kamerou. Systém miniškol byl dobrý. Točando, Čochtani Program byl naprosto nabitý, ale zase bylo dobré, že mezi miniškolami byla nějaká hříčka. Program byl naučný a zábavný zároveň. Možná trochu večerní program mi připadal moc dlouhý. Ciky, Kozlovice Program byl fakt skvělý, skoro si nepamatuji, že bychom dělali něco, co jsem dělala už někdy předtím, takže prostě hodně nových her a tak. Taky byl hodně nabitý, takže nám nezbývalo až tak moc volna, ale když se nad tím zamyslím, tak mi to vlastně ani nevadilo. Lachta, Kozlovice Byl hodně nápaditý. Obdivuji všechny, kteří se do programu zapojili. Ani chviličku jsem se nenudila. Když jsme seděli v budově a debatovali, vždycky nás někdo vytáhl ven, protáhnout tělo hrou s ringem či hoňkou. Seznámila jsem se s novými nápady, jak oživit vedení družiny. Trochu jsem poznala, jak fungují další oddíly. Sarah, Čochtani A lidi,kamarádi? Měli jsme skvělou skupinku, ale ještě se všichni moc dobře neznáme, tak se těším na dalšího Krokodýla, až se více poznáme. Gabča, Čochtani S některými jsem se seznámila, s některými moc ne. Miniškoly víc seznamovaly. Atmosféra byla super. Točando, Čochtani Bylo tam strašně hodně nových lidí, zároveň taky někteří lidé, které už jsem dlouho neviděla a taky lidi, které už jsem dlouho předtím znala… Ciky, Kozlovice Hned první večer, když jsme hráli seznamovací hry, tak jsem si říkala, že fakt nevím, jak to budu zvládat tolik nových lidí, ale hned další den to už bylo celkem v pohodě. Možná to bylo i tím, jak jsme byli rozdělení na miniškoly, po menších skupinách. No ale každopádně jsem teď strašně ráda, že jsem tam byla a (všechny) ty lidi poznala. Lachta, Kozlovice Poznala jsem hodně nových lidí. S některými si píšu e-mail. Těším se až s nimi budu na dalším kurzu. Je fajn, že se zase uvidíme - tím se více poznáme a naše přátelství jen tak nezanikne. Asi každý mě tam něčím překvapil. Sarah, Čochtani
„FONS“ ZNAMENÁ PRAMEN Fons je roverský kurz, který jsem prožila na sklonku letošního léta… Na začátku všeho téměř celodenní cesta s mnoha přestupy, kamsi do neznámých Krkonoš. U jednoho křížku tam mám v podvečer sraz se dvěma dalšími účastníky. Jací budou? Co nás čeká? Stoupá ve mně napětí, směs nadšení a nejistoty. Už abych měla to seznamování za sebou… Konečně vystupuji z posledního autobusu a nasazuji rychlé tempo, na místo srazu to mám docela daleko. První kroky v neznámých horách, mlha, jemný déšť. Měli jsme se připravit na spaní venku, dneska by to nebylo moc příjemné… Když se začalo stmívat, otevřela naše trojce dopis a podle instrukcí v něm obsažených se vydala k Rýchorské boudě, kde se nás sešlo devět. Čas do desáté hodiny večerní, kdy přichází náš průvodce, vyplňujeme debatou o naší další cestě. Průvodce nám předčítá začátek Máchovy Pouti krkonošské a vyrážíme. Tma, neznámí lidé i hory, dlouhá cesta i neobvyklé čtení, všechno to na mě působí velice silně, ani pořádně nevnímám, kolik už toho máme za sebou. Půlnoční svačina vedle hřbitova, čtení při matném světle svíčky v lomu, kde každé slovo vracela ozvěna… je těsně před sedmou ráno, kdy sledujeme neuvěřitelné divadlo barev – východ slunce z vrcholu Sněžky. Přichází krize: po celonočním pochodu se hlásí únava, je zima, ve světle nového dne vypadáme všichni dost zničeně…a před seznamovacími hříčkami bych dala přednost spánku nebo aspoň snídani. Naštěstí nemám zdání, jak daleko je k cíli – na chalupu zvanou Beníšky, protože jsme tam dorazili až kolem poledne. Přišlo mi docela vtipné, že nás ani nepustili dovnitř, čekal nás totiž po tom všem program venku, přiřazování básniček a obrázků… až poté jsme dostali oběd a mohli dvě hodiny spát… Kurz Fons začal.
Další dny byly plné velmi intenzivního a různorodého programu, od zapojování elektrických obvodů, přes hrabání sena a pletení košíků k filosofické přednášce. Bylo toho tolik, že jsem to všechno ještě dlouho po příjezdu domů pomalu vstřebávala. V polovině října jsme se setkali znovu, tentokrát i s druhým kurzem, který proběhl na slovenské Oravě a já jsem si při cestě vlakem uvědomila, jak se těším – na lidi, se kterými jsem byla jen 10 dní… A to pořád není vše. Pokud se účastníci domluví, mohou společně prožít ještě jeden kurz, bez instruktorů, s vlastním programem zvaný Pons. Fons vám život nejspíš nezmění, může ale ukázat směr, kterým je možné jít a může pomoct při objevování sama sebe. Doporučuje Čára
MISS FOTO V září (tohoto roku) přišla nějaká osoba s nápadem uspořádat opět (po dvou letech) střediskovou akci MISS táborové FOTO. A tak se také stalo! Všechno proběhlo jednoho říjnového pátečního odpoledne ve Skautském domě.
Vítězné foto – Návrat domorodců z Peru, tábor Čochtani