Střediskové NOVINY. 12.číslo na listopad 2004

Střediskové

NOVINY 12.číslo

na listopad 2004

PODPOŘTE NÁS!

NÁŠ STÁNEK NA VÁNOČNÍM TRHU

Letos nám zdrojů ještě

Přípravy na vánoční prodej už jsou v plném proudu a výrobky se hromadí, kdo a kdy je bude prodávat? Každou adventní sobotu na vánočním trhu v Místku: 27.11. Skautky- Čochtani 4.12. Dobrá 11.12. Vlčata 18.12. Staré Město

zbývá

sehnat

z vlastních

93 000 Kč Finanční dar na rekonstrukci Skautského domu můžete zaslat na účet sbírky Pomozte frýdeckým skautům:

1538535001/2400 DĚKUJEME!

ZÍSKEJ DALŠÍ CIHLIČKY! Jak? Napiš článek do Novin Zapiš se k výměně nástěnek pro veřejnost a udělej obě nástěnky hezké
Přijď na výrobní dny, kdy chystáme výrobky na vánoční prodej



ZPRÁVY Z REDAKCE Kromě Báži, Čáry, Krtka, Šlašly, Dagimy, Sarah přibyla do redakce ještě Včelka (Staré Město), Iva M. (Dobrá), Matěj V. (vlčata), Dáša (112.odd.), Šašík (Oglala). Co je hlavním úkolem radaktorů? Sami psát nebo přimět ostatní ke psaní aktuálních článků o dění v jejich oddíle nebo na středisku! Za každý článek ti přibude cihlička do soutěže! Články můžeš posílat mailem na adresu redakce nebo hodit na disketě či ručně čitelně psané do schránky Střediskových novin na Skautském domě. Bára

STŘEDISKOVÉ NOVINY UZÁVĚRKA příštího čísla bude 21. 10. 2004

VYDÁVÁ Středisko Kruh pro vnitřní potřebu členů střediska, jejich rodičů a členů Klubu přátel skautingu. Měsíčník. Náklad 150 ks. Zdarma. Redakce: Bára Janásková, [email protected], 777674499, Bážo, Čára, Krtek, Šlašla, Dagima, Sarah, Filip a další.

WWW.SKAUT.CZ/FRYDEK Junák, svaz skautů a skautek, středisko Kruh, Frýdek. Střediskový vůdce: Pavel Kika, Okružní 2858, F-M, [email protected], tel.737868011.

OPRAVY SKAUTSKÉHO DOMU

SOUTĚŽ

VELKÉ PODĚKOVÁNÍ

Cihličky v říjnu přibývaly za představení S Dobytí severního pólu, za výrobní dny – přípravu na Vánoční trh, za práci na úpravě sklepa a za články do novin.

děkujeme paní Marii Ritzké za finanční dar 2000,- Kč, který využijeme na opravy Skautského domu.

ODDÍLY

VÝTĚŽEK Z DIVADLA 40,0 35,0 30,0 25,0 20,0 15,0 10,0 5,0

Staré Město

Dobrá

Vlčata

112.oddíl

Oglalové

Skauti

Čochtani

Bludičky

0,0

JEDNOTLIVCI 140 120 100

V neděli 3. října 2004 mohli odvážlivci zhlédnout divadelní představení Járy Cimrmana – Dobytí severního pólu čechem Karlem Němcem. Děkuji jménem všech polárníků za vydatnou pomoc při přípravě této hry:
Pavlu Kikovi (za kopírování scenářů a pozvánek),
Papírkovi (za trpělivost, kterou projevil, když jsme přetvářely půdu “k obrazu svému”),
Máslovi a Šašíkovi (za stěhování nábytků z půdy),
Slézi, Emě, Čáře (za zametení prachu na půdě),
Sarah a Mašle-Šlašle (za výpomoc při vybírání dobrovolného vstupného),
a dalším lidem, kteří nás povzbuzovali a fandili nám. Při této hře bylo na dobrovolném vstupném vybráno 965,10 Kč. Z této částky jsme pokryly vynaložené náklady, ale 650,-Kč z výše uvedené sumy šlo na opravu naší klubovny. Moc všem děkujeme! Dagima, Čochtani

80 60

JAK JSME NA TOM S

40

Wechová Kateřina - P.K.

Vyvijalová Adéla - Šlašla

Kania Jakub - Diego

Hermannová Nikola - Bambi

Uherková Lenka - Krtek

Lepíková Pavla - Hihňa

Hlisníkovská Klára - Bážo

Lukáš Jonák - Jonue

Šebestová Veronika - Slézi

Skarková Ema

Vyvijalová Barbora - Páradlo

0

Vyvijalová Adéla - Šlašla

20

FINANCEMI?

Pro letošní rok máme z vlastních zdrojů získat 230 000 Kč. Zatím máme 137 000 Kč. Zbývá 93 000 Kč.

PO STOPÁCH STOPY Opět vybíráme příspěvky z časopisu lískoveckých skautů Stopa, vydávaného v rove 1946.

Mladí přátelé! Dostává se vám znovu do rukou váš časopis Stopa, který má být zrcadlem vaší nadšené junácké práce pro veřejnost. Dělejte ho nejen svědomitě a dobře, ale uvědomte si, že tento časopis je váš a tudíž vaší povinností je do něj přispívat. Vítejte nadšenou práci redakčního kroužku, který dal vašim novinám symbolické jméno „STOPA“, po které vás chtějí vaši vychovatelé a vedoucí vésti – po junácké stezce k nejposvátnějším ideálům junáctví – lásce k vlasti a k bližnímu. Buďte připraveni! Mauglí, velitel střediska Karlova Huť ze Stopy vybrala Čára, Čochtani

CO JSTE MOŽNÁ NEVĚDĚLI Co jste možná nevěděli V minulém čísle Střediskových novin vás Bára v této rubrice seznámila s fungováním okresní rady (ORJ) a jejich cílů. Já se ve svých článečcích po několik dalších čísel zaměřím především na poslání a cíle skautingu, které podporují rozvoj osobností dětí a mladých lidí. Skauting se drží principů a metod stanovenými zakladatelem skautského hnutí, lordem R.Baden-Powellem, a zakladatelem českého skautingu, prof. A.B.Svojsíkem. Takovým “základním kamenem” každého skauta či skautky je především SLIB. Jehož složením se jedinec stává opravdovým skautem. Jeho znění je: Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době, plnit povinnosti vlastní a zachovávat skautské zákony, duší i tělem být připraven pomáhat vlasti i bližním. (Věřící skauti mohou připojit prosbu: K tomu mi pomáhej Bůh!) První bod slibu poukazuje na to, že základní lidské ideály mají větší cenu než osobní cíle. Aby svět nebyl plný nepřátelství a zla, je důležité sloužit a naplňovat základní ideály jako je pravda, láska, krása či dobro a nežít jen pro sebe a svůj vlastní prospěch. V druhém bodě se ve slibu slibuje dodržovat skautské zákony (o kterých se více dozvíte příště). Sem však patří například také povinnost se vzdělávat (v rámci svých možností), starat se o přírodu, pomáhat doma.

Když jsme dojeli do Frýdku, rozloučili jsme se a každý se vydal na cestu domů. Možná unavený, ale s přesvědčením, že na jaro zase spatří kostel ve Staré vodě. Filip, 2.odd.skautů

CESTOU NECESTOU Pokračování zápisků z tatranského deníku Bambuly, Dagimy a Čáry, z jejich loňského putování Nízkými Tatrami…

VÝCHOD SLUNCE NA VELKÉM BOKU Dneska je úterý. Nebe je zatím modré a vypadá to na krásný sluníčkový den. Je asi 6:30 a už jsme v jedné dolině u potoka, kde se šly holky mýt a já zatím hlídám batohy. Ony mi pak za odměnu nachystají snídani.Vstávaly jsme v 3:30 a moje první slova byla: „Nikam nejdeme. Já jsem teprve před dvěma hodinami usnula“!. Ale byla jsem nakonec ráda, že jsem sebrala své síly a dala se do balení, abychom ten východ slunce na Velkém Boku stihly. Batohy jsme si nechaly v „kadiboudě“ a šly jsme. Vzadu už byla vidět světlá záře a začalo se rozednívat. Bez batohu se nám šlo podstatně lépe. Byly jsme tam o deset minut dřív, než říkala mapa. Docela foukalo, ale ten výhled na všechny strany…Velký Bok je hora, která je úplně holá a je velká asi jako pět fotbalových hřišť dohromady. Vypadalo to na další nádherný den. Sluníčko za chvíli začalo vylézat zpoza Vysokých Tater a my ležely na hoře a dívaly se na tu nádheru. Na obloze byly všudy všeho tři mráčky, které se barvily do oranžova díky slunečním paprskům. Byl to ten nejkrásnější východ slunce, který jsem kdy dosud viděla! Když už bylo slunce vysoko nad horami, daly jsme se na cestu zpět k batohům a daly jsme se na brutální klesání. Po snídani jsme si na chvíli lehly a pak jsme putovaly směrem k jedné vesnici a na Ohnisko.

A JAK TO S





NÁMI VYPADÁ TŘETÍ DEN CESTY?

Viděly jsme sviště, ale nebýt mě, tak si Dagima myslí, že je to káně S Čárou jsme usoudily, že Dagima zná Tatry jenom z mapy Ještě jeden krok a bylo by po zmiji, teda po Dagimě Máme tak špinavé nohy, že nám na nich nedrží ani náplasti.

Lehl jsem si do spacáku a očima znovu projížděl chrámový prostor. Přes veškeré zážitky tohoto dne jsem nemohl spát… Wow, to už je ráno. Usnul jsem, ani nevím jak. Těšil jsem se na to, co přinese nový den. Poté, co se vzbudili i ostatní skauti, jsme šli obhlédnout Královskou studánku. Po návratu do kostela se již rozdělovaly práce. Celé dopoledne se čistilo okolí kostela. Sluníčko nás příjemně hřálo a v přátelském duchu den rychle ubíhal. Po skončení prací se všichni oddávali zábavě, nebo povídání s kamarády, či prolézání okolí. Po setmění se konal svíčkový průvod ke Královské studánce. Byla to nádherná atmosféra, když jsme se zde všichni spojili v Gillwelském kruhu a vytvořili tak jednu velkou rodinu. Poté jsme roznášeli svíčky na místa bývalých domů a na hřbitov, abychom tak symbolicky znovu rozsvítili vesnici Stará Voda. Kdo chtěl, šel spát, komu se do spacáků ještě nechtělo, mohl poslouchat Estera, který hrál na kytaru a svým zpěvem zaplňoval kostel. I přes zimu, která se zdála být citelnější, než předchozí noc, jsme s Kubou a několika skautkami z Frýdku seděli v lavicích a zatímco již většina obyvatel kostela spala, my si vychutnávali chvíle, které byly naplněny přátelstvím a pohodou. Jenže nic netrvá věčně a tak hluboko v noci zazněly struny naposledy. Poté, co dozněl závěrečný akord, jsme ulehli, abychom si aspoň na pár hodin pospali… Ráno nastalo veliké balení a uklízení našeho místečka. Asi každý si v podvědomí přál, aby si zde mohl na jaro, kdy se tato akce koná znovu, zase roztáhnout karimatku. Rozloučili jsme se s ostatními a vyšli zpět do Budišova na nádraží. Z kopce jsme se ještě naposledy podívali na věže kostela, lesknoucí se v ranním podzimním slunci. Ale čas běžel a tak jsem putovali dál. Žhavá koule na obloze prodlužovala své paprsky a šplhala výš a výš na nebeskou klenbu. Na nádraží jsme dorazili pěkně zpocení a tehdy se nám hodila chladná a průzračná voda z Královské studánky. Zpáteční cesta vlakem se nesla v duchu sdělování zážitků a zápisů do canců, které nepřestávaly kolovat.

Třetí bod je možná nejzajímavější – slibujeme, abychom byli ochotní pomáhat svým bližním, sloužit dobrým věcem a plnit své povinnosti k vlasti, ve které jsme se narodili. U tohoto bodu bych se trochu pozastavila. Za druhé světové války, kdy byl Junák zrušen, mnoho skautů hájilo myšlenky skautingu v ilegálním odboji či za hranicemi protektorátu. Mezi ně patřil například také příslušník zahraničního odboje a spolustrůjce atentátu na Heydricha Jan Kubiš nebo pět skautů, kteří byli za pomoc vlasti popraveni v Polském Těšíně a jejichž památku si každoročně připomínáme u kamenné mohyly na Ivančeně – kousek pod Lysou horou. Naštěstí nežijeme v tak drastické době, ale přece jen si musíme uvědomit, jak ještě poměrně nedávno skauti pokládali svůj vlastní život za naši vlast! Složení slibu je slavnostním okamžikem, který se nesmazatelně vryje do paměti slibujícího. Příprava na slib trvá několik měsíců. Není skládán hned po příchodu do skautského oddílu, ale po delší době a po přípravě, především vůdcem oddílu. Také způsob složení slibu je u každého oddílu jiný. U nás slib skládáme především na táboře. Někdy je to třeba přesně ve 24 hodin v noci, jindy brzy ráno za svítání, někdy u slavnostního táboráku, ale především se setkáváme u tohoto slibu všichni – i ti kteří slibovali už dávno. Aby si i oni připomněli, co už dávno slibovali, a aby nově slibujícím byli na jejich začátku "skautské cesty" velkou oporou a vzorem. Dagima, Čochtani

DĚJIŠTĚ Aneb co všechno se stalo a co jsme zažili nejen za uplynulý měsíc....

NA JEDNÉ CVRČČÍ DRUŽINOVÉ AKCI To jsme se jednoho dne rozhodly strávit sychravou podzimní sobotu tak nějak letním způsobem - výletem na místecký krytý bazén. V suterénu jsme se Šlašlou čekaly na naše malé plavkyně. Zpočátku to vypadalo, že budeme plavat samy dvě, ale naše chmurné představy se rozplynuly příchodem Médi, a kdo jiný jí mohl kráčet v patách, než Mrně. Přišla také Hanka a Natálka. Připadalo mi, že voda tekoucí ze sprch byla ten den určená jen pro otužilce. Nejdříve se ve vodě rochnily holky. Dvě z nich si splnily bobříka plavání. Hrály jsme několik vodních her, i když nevím jestli tak

můžu nazvat shazování z míče nebo závody v rychlosti plavání. Když jsme se dosyta vyřádily, šly jsme se převléknout do šaten. A pak hurá do cukrárny! Při plavání se nám do žaludku vloudil hlad a věřte, bylo to poznat. Celou akci jsme ukončily pokřikem. Mně se ale vůbec nechtělo jít domů! Sarah, Čochtani

JAK JSME SE ROZHODLY NAVŠTÍVITI ŽEBRÁK A TOČNÍK Jelikož už i nám vysokoškolákům, které studium “zaválo” z Frýdku do Prahy, nastal nový školní rok, rozhodli jsme se občas podniknout společně nějakou zajímavou akci nebo výlet. Pro návštěvu zřícenin Žebrák a Točník mě Ředkva nadchla už přes prázdniny a když si ještě sehnala i mapku, bylo jasné, že naše první akce bude směřovat zrovna tam. Den D nastal v sobotu 9. řijna 2004 a přes všechny pesimistické předpovědi bylo pěkné počasí. Vše jsme měly naplánováno, jenže čáru přes rozpočet nám udělala Peggy svým velmi pozdním příjezdem z Českých Budějovic, který se snažila vysvětlit tím, že jí ten původní vlak ujel před nosem a její pozdní dvouminutový příchod na nádraží v Českých Budějovicích byl způsoben silnou průtrží mračen, která jí znemožňovala rychlou chůzi. Nicméně před jedenáctou hodinou jsme opustily Prahu v této sestavě: Dagima, Ředkva a Peggy. Zbytek frýdečáků se z neznámých, ale jistě zajímavých důvodů, bohužel nezůčastnil :-( Cestu vlakem jsme zakončily ve vesnici Praskolesy (Peggy si dlouho myslela, že si z ní děláme srandu, ale při koupení jízdenky uvěřila), pojedly jsme, Peggy si nakoupila jídlo a vydaly jsme se přes vesničku Chlustina a vesnici Žebrák k naším cílům. Hrad Točník jsme viděly už zdálky, ale když se před námi znenadání objevil i Žebrák, byly jsme doslova unešeny nádherou! První jsme zamířily k Žebráku, kde jsme u vysoké věže, která byla bohužel již na zimu "zaizolována" posvačily a prohlédly si okolí. Při odchodu jsem si náhodou všimla, že pod zříceninou je v lesích ukrytá ještě jedna věž, která byla dost zarostlá. Okamžitě jsme se k ní vydaly a myslím, že nám díky její návštěvě běhal šíleným tempem mráz po zádech ještě po celý zbytek dne. Původně to vypadalo, že tam žádný vstup dovnitř nebude, ale přece jen se objevily záhadné dveře, které se daly dokonce i otevřít. Vešla jsem dovnitř. Všude bylo zeleno, vlhko, na

Zákon schválnosti. O kolik nepříjemností už se postaral. A začne fungovat tehdy, kdy to nejméně potřebujete, jako v onu chvíli. Jen co mé nohy udělaly první kroky na peróně, lokomotiva se dala do pohybu. Pocit, který mě přepadl se nedá popsat. Ale po tomto vyčerpávajícím běhu už se mi zpátky nechtělo. Slézi mi přes mobil poradila, ať jedu dalším vlakem, že na mě počkají. A tak jsem po půl hodině seděl ve vagóně a umiňoval si, že už nesmím nic pokazit. „Prosím vás, jede tento vlak do Suchdolu nad Odrou?“, ptal jsem se, když jsem v Ostravě přestupoval, dobrácky vypadajícího průvodčího. „Ale samozřejmě“, odpověděl s úsměvem na rtech. S poděkováním a radostí ze zdárně zvládnutého přestupu jsem skočil do vlaku a…krve by se ve mně nedořezal. Myslel jsem, že snad špatně vidím. Přede mnou se vybavoval Bageta s Kubou. „Co vy tad…“, zarazil jsem se uprostřed věty, rozhlédl se a viděl, že všude kolem mě sedí moji kamarádi ze Skautského domu. Vagón na chvíli ztichl a pak vybuchl mocnou náloží smíchu, který rozzářil také mou tvář radostí, že jsem to zvládl. Poté, co jsem se usadil a se všemi přivítal, jsem poděkoval Slézi za její pomoc při dohánění vlaku. Za příjemného rozhovoru, vzájemného sdělování zážitků a vyprávění vtipů cesta rychle ubíhala a tak jsem mohl společně s ostatními vystoupit na nástupiště, kterému vévodila cedule s nápisem Budišov nad Budišovkou. Odtud jsme vyrazili svižným krokem na Starou Vodu. Obloha pomalu, ale jistě nachověla a sluneční kotouč se čím dál tím víc nořil za obzor. Po chvíli se již setmělo, ale to jsme už měli za sebou pěkný kus cesty. Kráčeli jsme ztemnělou Libavou a každým krokem se blížili k cíli naší cesty. Na chvíli jsme se zastavili, abychom naslouchali vojenskému cvičení, které se ze vzdálenosti několika kilometrů ozývalo silnými výstřely. Ale to se již z temné siluety lesa vylouply věže velikého kostela a mi z tohoto pohledu přeběhl mráz po zádech. Stál, jakoby vzdoroval času a lidem, kteří ho zde v minulosti nechtěli mít. Poté, co jsme dorazili do kostela a „zabydleli“ se v něm, věnoval jsem svou pozornost „interiéru“, nebo spíše tomu, co z něj zbylo. Byl to smutný pohled. Všude, kam dosáhla lidská ruka, stál nápis v azbuce. Sochy andělů, kterým z krku místo hlavy trčel jen drát a holé, rozbité stěny, které kdysi nesly bohatou výzdobu, dávaly najevo, jak dokáže být člověk bezohledný k lidským výtvorům a nemít úctu ke svatým věcem.

MOJE PRVNÍ OBNOVA STARÉ VODY Obnova Staré vody. Jak magicky mi vždy toto jméno znělo, když mi o něm vyprávěli kamarádi, kteří zde již byli. Tři dny strávené v dávno zaniklé vesnici Stará voda, ze které již zbyl pouze kostel, mě lákaly a nemohl jsem se dočkat podzimu, kdy se tato akce měla konat. „To snad není možné,“ říkal jsem si při pohledu z okna ve čtvrtek večer. Lilo jako z konve a rtuť na teploměru klesla pod osm stupňů. V duchu jsem nadával na počasí a rýmu, která mě už asi týden sužovala. Tato kombinace, umocněna únavou ze včerejších tanečních, ve mně nevyvolávala zrovna veselé pocity. Představa, jak spím ve studeném kostele a třepu se zimou, mě donutila k oznámení rodičům, že nikam nejedu. “V pátek je sraz ve čtvrt na čtyři na nádraží“, ironicky jsem si zopakoval větu, kterou jsem slyšel za poslední dny nepočítaně… Pátek, ale překvapil. Změnil se v krásný, slunečný den a já se na poslední chvíli rozhodl, že na Starou vodu pojedu. „Já to stihnu“, byla poslední slova mamce, když jsem nahazoval krosnu a vybíhal o půl čtvrté z domu. A tak se stalo, že zatímco mi Slézi do mobilu říkala, ať si pohnu, že vlak přijíždí do stanice, tak já probíhal stín věží Mariánské baziliky. Kolemjdoucí lidé na mě vrhali velice zajímavé pohledy. Aby taky ne. Mi samotnému by pohled na člověka, oblečeného do maskáčů, s krosnou na zádech a utíkajícího, jako by mu za patami hořelo, vyvolával na tváři široký úsměv. Stříkal ze mě pot a měl jsem výraz dostihového koně. Asi po pětiminutovém běhu jsem konečně spatřil budovu nádraží, což mi dodalo sil do posledních desítek metrů. Ale co mi naopak zmrazilo úsměv, byl pohled na vlak, který již byl připraven k odjezdu. “Nesmí odjet“ probíhalo mi hlavou, když jsem sprintoval na nástupiště.

zemi bláto a nad tím vším dominoval silný zápach. Na stěnách byly zbytky ptačího peří. Zkrátka nepříjemný pocit z toho, že všechna ta havěť, co ty ptáky zkonzumovala, se dívá i na nás, byl hrozný. Rychle, jak to jen šlo, jsme se, trochu otřeseny nechutným zážitkem, dostaly ven. Peggy se hned vytasila s životním moudrem: “přílišná zvědavost není dobrá” a Ředkva své pocity vyjádřila památnou větou “mě tam někdo zavřít, tak zešílím”. Rozhodly jsme se tedy odebrati na hrad Točník a vylepšit si tak náladu. Leč jsme byly neúspěšné. Ředkva zvolila cestu na jejímž konci byla ona jediná, která nespadla a Peggy nezůstala pozadu dalším moudrem, když prohlásila: “příště už žádnou zkratkou!” Když jsme se zdárně vymotaly a vylezly z lesíka na cestu, Ředkva nadšeně poskočila a zavelela: “Tak vzhůru na Točník!” Při pohledu na kopčisko s hradem však zděšeně prohlásila: “tak to je opravdu vzhůru!” Kopec jsme zdolaly a přivítal nás hrad s nádherným jezírkem a s hlubokým příkopem, ve kterém byli medvědi Jarda a Babeta. Bohužel jsme viděly jen jednoho. U pokladny jsme mohly spatřít poklop gotické latríny a pak jsme se pustily do hodinové prohlídky té gotické nádhery, kterou si nechal postavit král Václav IV. Cesta od hradu uběhla svižně a když jsme mířily už k cestě Ředkva spatřila čtyři slepice. “Tak ty slepice proženem. Nesnáším slepice”. Prohlásila a namířila si to mezi ně. Na druhé straně cesty se objevila paní, která na nás volala: ”Sedm slepic šlo z kopečka” Asi jsem byla jediná, která okamžitě nepochopila skrytou narážku, když jsem jí na to řekla: “tak jich nějak ubylo, no.” Nechaly jsme si ujet před nádražím vlak doslova před nosem. Tak se nám nechtělo vracet se zpátky z krásné přírody do Prahy, ale tím dalším jsme už jet musely. Myslím, že tato naše první letošní výprava stála zato a doufám, že příště už budeme v hojnějším počtu! Dagima, Čochtani

Soutěž!

KŘÍŽALY Milé světlušky a vlčata, je tady již 2. vydání Křížal a sním i naše velká soutěž. Každý měsíc zveřejníme na této dvojstránce několik úkolů, a pošlete-li nám jejich řešení, můžete získat pro sebe i pro svůj oddíl cihličku. Také nám můžete poslat básničku, pohádku, či jiné příspěvky, které zde uveřejníme. Proto neváhejte! A pište!

1.ÚKOL Kolik je v tomto obrazci obdélníků?

V ČERNÉM LESE V červeném lese zvaném Hůrka, Červená se muchomůrka, Červená se panenka, Že ji kouká sukénka, Červená se moc se stydí, Že ji soused hříbek vidí.

(Zuzka, 2. Bludičky)

roj

Světlušek

Soutěžní odpovědi i články nám můžete doručit trojím způsobem: 1. Vhoďte do schránky, ve Skautském domě pod schody, na nástěnce Střediskových novin. 2. Pošlete na e-mail Báži: [email protected] 3. Osobně buď Báži nebo Krtkovi. Také můžete poprosit své rádce o pomoc.

–

2.ÚKOL Kdo chytil pneumatiku? (1. zleva Rýpal, 2. kocour Mlsal, 3. Rychlopiška)

Co je to? * Má to klobouček, jednu nožičku, pěkně si sedí v mechu v lesíčku. * Na zem zlatá koule svítí, bez ní nemůže svět býti. * Běhá to okolo chalupy, dělá to cupity, dupity. * V lese fučí, v kamnech hučí, draka láká nad oblaka. * Přiletěl k nám bílý pták, zalehl nám celý sad. * Stoupá bez nohou, bublá, ústa nemá, bere bez rukou zem i kupky sena. (Houba, Slunce, Déšť, Vítr, Sníh, Voda)

Příjemnou zábavu Vám přejí ☺ Krtek a Bážo