Státní soud a Státní prokuratura a jejich role v politických procesech. Michal Škerle

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva

Magisterská diplomová práce

Státní soud a Státní prokuratura a jejich role v politických procesech Michal Škerle 2009/2010

Vedoucí práce: doc. JUDr. Ladislav Vojáček, CSc.

Brno 2010

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Státní soud a Státní prokuratura a jejich role v politických procesech zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. datum: 31. 3. 2010 ……………………… Michal Škerle

1

Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu své práce, doc. JUDr. Ladislavu Vojáčkovi, CSc. za skvělou spolupráci nejen na výběru pramenů, ale též na formě tohoto výsledného textu.

2

Obsah 1. Úvod ....................................................................................................................................... 4 2. Předpoklady pro přijetí Zákona č. 232/1948 Sb., o Státním soudu ........................................ 6 2.1. Cesta komunistů k nastolení totalitního režimu .............................................................. 6 2.2. Československá justice a trestní právo v období třetí republiky ..................................... 9 2.3. Situace po únoru 1948 ................................................................................................... 11 2.4. Ústava 9. května 1948 a její vliv na soudnictví............................................................. 13 2.5. Právnická dvouletka ...................................................................................................... 15 3. Zákon č. 232/1948 Sb., o Státním soudu – jeho smysl a s ním související předpisy ........... 16 3.1. Proč politické procesy ................................................................................................... 16 3.2. Politické procesy v SSSR – inspirace pro československé komunisty ......................... 20 3.3. Přijetí zákona č. 232/1948 Sb., o Státním soudu ........................................................... 24 3.4. Nové trestněprávní předpisy.......................................................................................... 30 3.5. Likvidace vyšetřujících soudců ..................................................................................... 38 4. Činnost Státního soudu a Státní prokuratury v politických procesech................................. 41 4.1. Průběh procesu před Státním soudem ........................................................................... 41 4.2. Ukončení činnosti Státního soudu a prokuratury .......................................................... 47 4.3. Hodnocení procesů před Státním soudem ..................................................................... 48 5. Závěr..................................................................................................................................... 52 6. Použitá literatura a prameny ................................................................................................. 54 7. Resumé ................................................................................................................................. 57

3

1. Úvod V zakladatelském období1 komunistického režimu v Československu se vzedmula obrovská vlna nezákonností, z nichž největší byly tzv. politické procesy, tedy vykonstruovaná soudní divadla, která režim vedl proti svým odpůrcům a nakonec i proti svým vlastním lidem. Při těchto procesech padaly velmi vysoké tresty.2 Hlavní roli vykonavatelů procesů hrály tři složky: politické orgány, Státní bezpečnost a justice. Politické orgány (a tedy hlavně politici v nich) měly hlavní a poslední slovo při výrobě procesů, proto možná nesou také největší díl viny na tomto bezpráví. Státní bezpečnost (StB) se pak stala hlavním iniciátorem a vykonavatelem procesů. Komunistické vedení později vstupovalo až do závěrečné fáze procesu a vždy se vyjadřovalo k výši trestů. Státní bezpečnost se pro komunisty stala zcela neovladatelnou a nekontrolovatelnou a právě ona tyto procesy „tvořila“. Je třeba také zmínit, že hlavní vliv na činnost Bezpečnosti měli tzv. „sovětští poradci“, kteří byli do Československa vysláni a ke kterým pracovníci StB chovali bezmeznou důvěru (a zřejmě i strach). V závěrečné fázi každého politického procesu se dostali na scénu i justiční orgány – soudy, které nad obžalovanými vynášely tresty, prokuratura, která tresty navrhovala a obhájci, kteří měli obviněné v jejich prospěch zastupovat a bránit. Takto alespoň funguje mechanismus trestního řízení v normální demokratické a právní společnosti, za kterou se komunistické Československo vydávalo. Bohužel tomu tak v žádném z těchto případů nebylo. Všechny tři složky selhaly jak po právní, tak i morální stránce. Lze však konstatovat, že toto je běžné v každé totalitní společnosti. Režim si na tato místa dosazuje své oddané stoupence, kteří pak plní jeho vůli. O to více zarážející může být, že v této době působili v justici stále ještě prvorepublikoví právníci, mnozí z nich často s vysokým morálním kreditem a všichni s jasným povědomím o tom, jak má právní stát fungovat. Proč tito zapomněli na svou minulost a dali se do služeb zločinnému režimu je však otázka spíše pro sociologa či historika, nikoliv pro právníka. Ve své práci se chci zabývat fungováním Státního soudu a Státní prokuratury, tedy institucí, které komunisté vytvořili v roce 1948, aby právě ony měly na starost vypořádání se s tzv. „třídním nepřítelem“ a zjistit jejich roli a odpovědnost na nezákonnostech, způsobených v letech 1948 – 1953 v Československu. U Státního soudu a prokuratury totiž měly probíhat 1

Toto období se obecně datuje do let 1948 – 1954. Ve srovnání se ostatními státy sovětského bloku (vyjma SSSR) to by tresty suverénně největší. Nikde jinde režim nepopravil ženu (Milada Horáková), ani tak tvrdě nelikvidoval své vlastní stoupence (11 trestů smrti v procesu s Rudolfem Slánským). 2

4

všechny politické procesy a na nezákonnostech v nich nesou tyto instituce z justičních orgánů největší odpovědnost. Abychom lépe pochopili jejich fungování a to jak komunisté získávali v těchto složkách vliv, je třeba se podívat krátce i na předcházející období let 1945 – 1948. V této době komunisté vedli svůj boj o získání totalitní nadvlády v Československu a je proto dobré vědět, jakých metod používali a za co pak nakonec sami vinili své oponenty. V neposední řadě je také třeba zjistit změny ve fungování soudů a prokuratur po únoru 1948. Abychom pochopili rozsah bezpráví, pokusím se ve své práci analyzovat úlohu Státního soudu a prokuratury na charakteristice jejich právní úpravy i úpravy ostatních trestněprávních předpisů. Popisovat průběh jednotlivých procesů na základě z nich vzešlých usnesení je poměrně zavádějící, protože proces sloužil jako předem připravené divadlo. Mnohem objektivněji vypovídají o činnosti těchto institucí zápisy z porad orgánů KSČ, kde se komunisté a pracovníci justice svěřovali se svými skutečnými úmysly a záměry. Je třeba ukázat vztah a vazby soudu a prokuratury na politické špičky KSČ a Státní bezpečnost a jaký měly na jejich jednání vliv. Nejlepším pramenem jsou tedy slova samotných aktérů a jejich obětí, uveřejněné ve formách zápisů z jednání politických, justičních a výkonných orgánů nebo z jejich osobních vzpomínek. V dnešní době někdy v mediích slyšíme stížnosti na činnost justičních orgánů a pochybnosti nad tím, zda žijeme v právním státě. Je třeba se proto důsledně poučit z minulosti, aby se podobná doba již nikdy nemohla opakovat. K tomu by měla tato právněhistorická práce také sloužit.

5

2. Předpoklady pro přijetí Zákona č. 232/1948 Sb., o Státním soudu 2.1. Cesta komunistů k nastolení totalitního režimu Během 2. světové války se v Londýně ustavila koalice čtyř stran, které společně bojovaly

proti

fašismu

–

Československá

strana

národně

socialistická

(ČSNS),

Československá sociální demokracie (ČSSD), Československá strana lidová (ČSL) a Komunistická strana Československa (KSČ). Po vypuknutí Slovenského národního povstání se k této čtyřce přidala ještě nově vzniklá Demokratická strana (DS) a Komunistická strana Slovenska (KSS).3 Tyto strany se dohodly, že po válce zakáží ostatní politické strany. V českých zemích to byla především strana agrární, živnostenská a několik menších stran, na Slovensku to potom byla především Hlinkova slovenská ľudová strana. Tak vznikla Národní fronta, jako uzavřený politický klub, kam nikdo další neměl přístup. Na základě zkušeností z Mnichova a z války se všechny politické strany, včetně prezidenta Beneše, shodovaly na vytvoření národního státu Čechů a Slováku, bez národnostních menšin a na potřebě zajistit se mezinárodně politickou orientací na spojenectví se Sovětským svazem. Toto byl jeden z hlavních faktorů, který zřejmě strany udržel v Národní frontě až do února 1948. Národní fronta se zabývala jak tvorbou státní politiky, tak konkrétními opatřeními denní politické praxe. Její rozhodnutí měla podobu dohod, ne odhlasovaných usnesení, ale byla pro všechny členy závazná a to ve vládě, parlamentu i národních výborech, prostě ve všech orgánech státní moci. Veškerý veřejný a společenský život v osvobozeném Československu byl zcela v rukou politických stran Národní fronty. Stranictví a politikaření hrálo ve společenském životě ještě větší roli než za první republiky. Podle politických klíčů se rozdělovala místa na úřadech, politika zasahovala do vedení zájmových sdružení, veřejných spolků i hospodářských korporací. Přestože byl počet poválečných politických stran zredukován na pouhé čtyři, těšili se tyto strany velké angažovanosti obyvatel. Politické stranictví dosahovalo velmi vysokých čísel, nejvyšších v dějinách Československa. Vliv komunistů na dění v Československu v tomto období byl již značný. Vyplynul také z toho, že se jim již v první poválečné vládě podařilo obsadit některá klíčová ministerstva, která odmítali vydat jiným stranám. V první řadě to bylo ministerstvo vnitra, 3

Komunisté takticky rozdělili svou stranou na českou a slovenskou mimo jiné proto, aby dosáhli v poválečné vládě (kde měla mít každá strana stejný počet ministrů) většího zastoupení.

6

které řídil Václav Nosek. Tak se jim mohlo dařit obsazovat veškerá důležitá místa v Bezpečnosti, až ji zcela ovládli a v únorových událostech ji měli na své straně. Další bylo ministerstvo zemědělství, které řídil Julius Ďuriš. Společně s dalšími centrálními úřady (opět s převahou komunistů) mělo toto ministerstvo na starost rozdělování a osidlování půdy zabavené Němcům a kolaborantům. Komunisté pak tuto půdu buď přidělovali svým lidem, ale si tím ještě více zavazovali své nové sympatizanty a získávali tak do svých řad nové členy. V neposlední řadě pak komunisté měli i ministerstvo informací (ministr Václav Kopecký), které mělo na starosti rozhlas, film, tiskovou kancelář a státní propagandu.4 Komunisté se však obecně těšili velké oblibě mezi obyvateli a dokázali toho obratně využívat. Na klíčová místa ve státním aparátu dosazovali své lidi a tak již do února 1948 některé dávno ovládali (Bezpečnost). Počet členů KSČ rychle dosáhl hranice jednoho milionu, což bylo oproti ostatním stranám suverénně nejvíce. Jasnou snahou KSČ bylo získat do svých řad co nevíce členů. Pořádali mnoho náborových akcí, vedených zkušenými agitátory. Vedle tohoto se však snažili i získávat na svou stranu členy jiných politických stran.5 V horším případě k nim nasazovali již svoje přesvědčené spolupracovníky. Tito „důvěrnící“ měli za úkol nejprve získávat informace o vnitřním chodu stran. Od roku 1947 pak již vytvářeli opoziční frakce v těchto stranách, které se snažily každou stranu vnitřně rozbít. Komunisté měli za tímto účelem i evidenční odbor s několika zaměstnanci, který na vše dohlížel. Těchto „důvěrníků“ v jiných stranách nebylo žádné vysoké číslo, přesto to stačilo k tomu, aby v únorovém střetnutí sehráli svou důležitou úlohu. Byly to bezesporu nedemokratické a nestandardní praktiky politického soupeření, bohužel však demokratické strany s tímto druhem boje nepočítaly. Svou

pozici

pak

komunisté

upevnili

v prvních

poválečných

volbách.

V

Československu se od posledních voleb (1935) mnohé změnilo a značně se proměnila i voličská základna. Zhruba 15 procent lidí šlo k urnám poprvé. Mimo jiné i proto, že se věková hranice aktivního volebního práva snížila z 21 na 18 let a oproti období první republiky bylo volební právo rozšířeno na vojáky a příslušníky bezpečnostních orgánů. Ve volebním zákoně byla ustanovena povinnost volit a kdo nešel, tomu hrozila pokuta.6 Zachovával se princip poměrného zastoupení a vázaných kandidátek, ale nebyla obnovena druhá komora parlamentu (senát). V praxi to znamenalo, že se volily politické strany, které 4

Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce, Praha 1993, s. 49. Když např. přišel za do KSČ nějaký člen jiné strany, že by chtěl vstoupit raději do KSČ, byl přesvědčen, aby zůstal doposud ve své staré straně a pracoval tu pro komunisty. Bylo mu také slíbeno tzv. „tajné členství“ v KSČ – aby měl jistotu, že s ním KSČ po splnění jeho „mise“ počítá. 6 Výjimky tvořili lidé starší 70 let, vážně nemocní a ti, kteří se z jiných zákonem daných důvodů nemohli zúčastnit. 5

7

nesly odpovědnost za své kandidáty. Pokud občan nechtěl volit ani jednu ze čtyř stran, měl možnost odevzdat

tzv. bílý lístek. Zároveň si strany přislíbily, že i po volbách budou

spolupracovat a znovu vytvoří vládu Národní fronty. Na radnicích bylo dohodnuto, že strana, která v daném místě dostane nejvíce hlasů, obsadí post předsedy národního výboru. První poválečné volby v Československu se uskutečnily 26. května 1946. Na celostátní úrovni vyhrála volby KSČ se ziskem 40,2% hlasů. Další strany již měly poměrně velkou ztrátu – druhá ČSNS 23,7%, třetí ČSL 20,2% a poslední ČSSD 15,6% hlasů. Na Slovensku již však komunisté tak silní nebyli. Volby tu vyhrála Demokratická strana se ziskem 62 % hlasů a komunisté jen 30 %, ale i přes tento neúspěch získali komunisté společně 38 % hlasů a stali se nejsilnější stranou v zemi. Výsledek voleb se odrazil ve složení vlády. Komunisté si podrželi nejen vlivná místa na ministerstvech vnitra, informací a zemědělství, ale získali i křeslo předsedy vlády, do něhož usedl předseda strany Klement Gottwald. V únoru 1948 pak vyvrcholila komunistická snaha o monopol moci a došlo k rozhodujícímu střetnutí s demokratickými silami. Vše však již bylo pouze vyvrcholením vývoje, kdy komunisté měli neustále větší vliv v Bezpečnosti a masových organizacích, zvláště odborech. Jednaní vlády probíhala v stálém konfrontačním duchu. Na schůzi vlády v pátek 13. února si nekomunističtí ministři vynutili diskuzi o policii. Nelíbilo se jim, že ministr vnitra Nosek odvolal posledních osm nekomunistických náčelníků SNB v Praze a nahradil je komunisty. Ministr Nosek byl tehdy nepřítomen a zastupoval jej ministr Kopecký. Tehdy všech 16 nekomunistických ministrů přehlasovalo 10 komunistických a nařídilo usnesením vlády ministrovi rozkaz zrušit. Na zasedání vlády 17. února požadovali nekomunističtí ministři projednání splnění usnesení. Klement Gottwald však argumentoval nepřítomností ministra Noska a schůzi vlády ukončil. Na 20. února pak svolal další mimořádnou schůzi. Komunisté také tvrdili, že usnesení vlády zasahuje do kompetencí ministra vnitra a ten se jím tedy nemusí řídit. Tehdy již začali ministři vyhrožovat svou demisí a komunisté naopak vyhrožovali mobilizací mas. Již dříve byl na 22. února svolán do Prahy sjezd delegátů závodních rad a odborových organizací. V pátek 20. února byla na desátou hodinu svolána mimořádná schůze vlády. Nekomunističtí ministři se jí však odmítli zúčastnit a poslali pouze Gottwaldovi dopis s dotazem, zda bylo splněno usnesení vlády z 13. února. Gottwald jim odpověděl, že je to na programu vlády a že ministr Nosek podá referát. Na to ministři oznámili, že to berou jako nesplnění usnesení a schůze se tedy nezúčastní. Poté informovali prezidenta Beneše o 8

rozhodnutí podat demisi. Demisi však nakonec podala pouze menšina ministrů – 8 národních socialistů, 2 lidovci a 2 za demokratickou stranu. 2 sociální demokraté a 2 nestraníci (Ludvík Svoboda a Jan Masaryk) demisi nepodali. Komunisté začali tlačit na ČSSD, že novou vládu sestaví jen s nimi a Gottwald jim nabízel šest ministerských křesel. Stejně tak na ně však tlačily i nekomunistické strany, aby se přidali k demisi. Nekomunistická opozice počítala, že demisí ministrů vyvolá pád vlády a při tvorbě nové vlády buď donutí komunisty k ústupu nebo vyvolá předčasné volby a udrží Národní frontu i po volbách, v nichž posílí své pozice. Toto by se však podařilo jen při obvyklém řešení demokratickou parlamentní cestou. Komunisté však byli rozhodnuti přenést boj do ulic a rozhodli se tuto krizi převést v závěrečné střetnutí o monopol své moci. Ve středu 25. února v jedenáct hodin předložil Gottwald prezidentovi návrh na novou vládu. V tu chvíli se také na Václavském náměstí sešla manifestace čítající 250 000 účastníků. Na podporou prezidenta se však také na hrad vypravila demonstrace studentů, ti však byli příslušníky SNB a lidových milicí rozehnáni. V 16:30 prezident Gottwaldův návrh nové vlády podepsal. V novém kabinetě měli komunisté 13 křesel, 3 ministři byli nestraníci a ostatní byli příslušníky nekomunistických stran, zcela závislí na komunistech a bezvýhradně poslušní. Komunisté tak dosáhli svého cíle, na kterém pracovali od roku 1945 – monopolu veškeré moci.7

2.2. Československá justice a trestní právo v období třetí republiky Trestní právo v období třetí republiky8 se řídilo především předpisy o obnovení právního pořádku a retribučními dekrety. Znamenalo to tedy, že velká část trestního práva byla založená na prvorepublikové podobě trestně právních norem. Především KSČ se však snažila, aby princip kontinuity byl doplněn novými předpisy a stávající byly podrobeny rozsáhlým změnám, které by více odrážely situaci poválečného období. Trestní právo v této době představovalo především retribuční soudnictví, kdy se Československo snažilo vypořádat s obdobím okupace. Bohužel však už toto bylo zneužíváno komunisty na cestě k absolutní moci. Stíháním a dopadáním kolaborantů se totiž zabývala také Státní bezpečnost. Tu postupně do svých rukou čím dál více dostávali komunisté. Přežít dlouhá léta nacistické okupace bylo těžké a složité. Mnoho lidí mělo na svém svědomí šrámy, ať již malé a

7

Podrobně o průběhu únorové krize viz Kaplan, K.: Pět kapitol o únoru, Brno: Doplněk, 1997, s. 267 – 519. Politický systém v letech 1945–1948 kontinuálně navazoval na předválečné více méně demokratické režimy v Československu, proto jej lze takto označit. 8

9

zanedbatelné, či velké, hodné odsouzení. Přesně toho komunisté využili, aby mohli činit nátlak na své politické oponenty. V létě 1946 zřídili komunisté v bezpečnosti ilegální komisi F, která mapovala chování komunistů i dalších politiků v době okupace. Její poznatky měla k dispozici pouze KSČ. Šlo především o výslechy bývalých gestapáků, které však komunisté dokázali vyslýchat tak, aby slyšeli, co chtěli. Takto třeba tedy komunisté shromažďovali kompromitující materiály proti svým protivníkům.9 Další důležitou oblastí trestního práva v tomto období bylo vydávání speciálních právních norem k ochraně znárodněných podniků. Ochrana státního majetku byla již v této době upřednostňována před ochranou majetku soukromého. Trestními předpisy byl v této době chráněn i dvouletý hospodářský plán a každý, kdo by plnění „dvouletky“ jakkoliv ohrozil (a to i z nedbalosti), mohl být potrestán až pětiletým žalářem.10 Pokusy o jednotnou kodifikaci trestního práva však v tomto období nebylo úspěšné. Organizace soudnictví a prokuratury pak navazovala na období první republiky a řídily se především dekrety prezidenta republiky, konkrétně dekretem č. 75/1945 Sb. Kvůli potrestání významných kolaborantů z doby okupace vznikl jako mimořádný orgán Národní soud. Jinak se nadále vycházelo z dosud platného trestního řádu č. 119/1873 ř.z., který byl pouze doplněn Zákonem č. 16/1946 Sb., jímž se mění a doplňují trestní řády. Po celou dobu působení státního zastupitelství bylo jeho hlavním úkolem zastupování obžaloby v řízení před trestním soudem. Státní zastupitelství nemělo v žádném stadiu řízení vůči obviněnému mocenské postavení. Nicméně zásada rovnosti účastníků řízení nebyla dovedena do důsledku. Také vůči soudu vystupoval státní zástupce jako strážce zákona. Toto jeho postavení se projevovalo v tom, že státní zástupce měl povinnost přihlédnout i k okolnostem svědčícím ve prospěch obviněného, měl právo podávat v jeho prospěch odvolání, a měl některá další práva, která obviněnému nepříslušela. Úřady veřejné žaloby byly spolu se soudy zahrnuty do soustavy justičních orgánů. Prokurátoři byli podřízeni zemským prokurátorům, kteří byli přímo podřízeni ministru spravedlnosti a podléhali jeho obecnému dozoru. Ministru spravedlnosti byl též podřízen generální prokurátor.11 Lze také konstatovat, že justice v této době působila ještě nezávisle a také její personální složení odpovídalo vážnosti právní profese a jejím morálním požadavkům. Zásluhu na tom mělo jistě i to, že ministerstvo spravedlnosti měli v této době národní socialisté, konkrétně ministři Jaroslav Stránský a Prokop Drtina. Drtinova justice nepodléhala 9

Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce, Praha 1993, s. 128. Kuklík, J. a kol.: Vývoj česko – slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009, s. 70. 11 Malý, K.: Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989. Praha: Karolinum, 2004, s. 387. 10

10

vlivu komunistů a proto bylo potřeba s ní po únoru 1948 rychle „zatočit“. Situaci v tehdejší justici ukazuje konstatování ministerstva spravedlnosti po únoru 1948, tehdy již v čele s Alexejem Čepičkou12, že „v justičním aparátu výrazně převažují bývalí příslušníci národně socialistické strany a staří odborníci.“ Za prvořadý úkol považovalo ministerstvo tento stav změnit.13

2.3. Situace po únoru 1948 Komunisté si během vládní krize v únoru 1948 počínali velmi obratně a jen dotáhli do konce proces převzetí moci, na kterém již od roku 1945 pracovali. Způsob a rychlost, s jakými komunisté během krize vše řešili, vedoucí funkcionáře ostatních stran zaskočily a nezmohli se na žádný vážnější odpor. Mocenský tlak a neobyčejně silné represe, vykonávané komunisty vůči nekomunistickým stranám během státního převratu a bezprostředně po něm, byly namířeny především proti národním socialistům a Demokratické straně, v různých formách však i proti ostatním stranám. Od převratu již byla účast vlády na tvorbě státní politiky malá, fakticky téměř žádná. Také její legislativní činnost a iniciativa byla omezená. Předsednictvo ÚV KSČ ustavilo svou právní komisi, která vypracovala plán legislativních prací vlády a schvalovala osnovy zákonů a vládních nařízení. Z pravomoci vlády byla vyřazena bezpečnost a armáda. Záležitostmi Bezpečnosti se zabývala bezpečnostní komise ÚV KSČ a podobné útvary v krajích a okresech. Komise o svých rozhodnutích informovala pouze čelní komunistické politiky. Rudolf Slánský dokonce od jara 1949 převzal řízení některých složek SNB, zejména Státní bezpečnosti, čímž byl zbaven pravomocí i rezortní ministr.14 Československá společnost se bezprostředně po únoru 1948 velmi změnila. To na jaké kdo stál během krize straně předurčilo jeho politické začlenění, které komunisté ihned začali uplatňovat. Komunisté všechny své politické protivníky prohlásili za nepřítele a začali si

12

18. 8. 1910 Kroměříž – 30. 9. 1990 Dobříš. Byl advokátním koncipientem v Ostravě. Od roku 1929 byl členem KSČ, v letech 1942–1945 byl vězněn v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald. Po válce se oženil s jedinou dcerou Klementa Gottwalda a tím odstartoval svou kariéru. V letech 1947–1956 zastával vysoké stranické i státní funkce: (1947–1948 ministr vnitřního obchodu, 1948–1950 ministr spravedlnosti, 1949–1950 předseda Státního úřadu pro věci církevní, 1950–1956 ministr národní obrany, 1951–1956 člen předsednictva a politického sekretariátu Ústředního Výboru KSČ). Měl značnou odpovědnost za nezákonnosti a zločiny páchané státní správou v letech 1948–1955. Spolu s Klementem Gottwaldem a Rudolfem Slánským byl hlavním architektem plánů KSČ na likvidaci římskokatolické církve, osobně řídil politické procesy s odpůrci komunistů. Blíže viz Pernes, J.: Alexej Čepička: šedá eminence rudého režimu. Praha: Brána, 2008. 13 Kaplan, K. – Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principál, 2008, s. 195. 14 Kaplan, K.: Aparát ÚV KSČ v letech 1948-1968. Praha: ÚSD 1993, s. 43.

11

s nimi vyřizovat účty. Někdy to bylo na popud Moskvy, často ale pouze z vlastní iniciativy. Tisíce lidí bylo vystaveno různým formám perzekuce – politické, sociální, soudní. Únor 1948 nadlouho rozdělil společnost na vítěze a poražené. K vítězům nepatřili jen komunisté, ale cítili se jimi i ti dělníci a příslušníci středních vrstev, stranicky neorganizovaní nebo členové nekomunistických stran, kteří stáli na straně komunistů a očekávali od nové moci splnění jejích slibů a svých požadavků. Pocity vítězů plně ovládly většinu komunistických funkcionářů na všech stupních a ti prožívali velké opojení z moci. Suverénně, často svévolně rozhodovali, dokonce i v rozporu s pokyny nadřízených orgánů, které si vysvětlovali velmi svérázně. Komunistické ústředí i jiné centrální instituce o nezákonném a nelidském počínání funkcionářů věděly, reagovaly však způsobem, kterým mu nemohli zabránit. I když vedení KSČ vyzývalo k umírněnosti, tak na druhé straně vyhlásilo „ostrý kurz proti reakci“ a později i stalinskou tezi o „zostřování třídního boje a hledání nepřítele ve vlastních řadách“. V únoru 1948 komunisté podnítili pohyb sil, které je přivedly k vítězství, ale které nebyli schopni udržet pod kontrolou. Komunistické vedení proti nim nemohlo vystoupit, protože tvořily hlavní a aktivní oporu jeho moci.15 Byly to především složky bezpečnostního aparátu a o tom jak se vymkly kontrole se brzy proti jejich vůli přesvědčili i přední komunisté.16 Vlna politických procesů, kterou komunisté spustili, výrazně vystupovala z běžné masové nezákonnosti a nižších forem represe. Procesy představovaly její vyústění, jakýsi vrcholek nezákonnosti, kterou postihly celou společnost. Masová nezákonnost vytvářela nejen nezbytné předpoklady a příznivé podmínky procesů, ale byla i jejich živnou půdou, protože neustále vytvářela další podezřelé a oběti. Mezi příčinami porušování zákonů byl také rozdílný výklad právních norem, který komunisté uplatňovali, nepatřila mu však zřejmě rozhodující role. Po nastolení komunistické totality se totiž nezákonnost stala v podstatě politickým programem a šířila se závratnou rychlostí, pronikla do všech částí života společnosti a postupně se přeměnila v normálnost každodenního života. Nadřazenost komunistů se realizovala tak, že se obsah a výklad zákonů přizpůsobovali politickým rozhodnutím a tak, že mocenské orgány, společenské instituce a jejich funkcionáři se politickými směrnicemi řídili bez ohledu na zákony. Tomuto účelu sloužilo i uspořádání mocenského mechanismu, v němž všechny instituce moci a řízení, jakož i instituce občanské 15

Kaplan, K.: Československo v letech 1948-1953. 2. část. Zakladatelské období komunistického režimu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991, s. 11. 16 Mezi oběti politických procesů nakonec patřil i Rudolf Slánský, bývalý generální tajemník KSČ a ve své době jeden z nejmocnějších můžu v zemi, ale i řada dalších předních komunistů, kteří se mnohdy na přípravě předchozích procesů sami podíleli.

12

společnosti, fungovaly jako nástroj k prosazení záměrů komunistického vedení na všech stupních.17 Komunistická strana tedy byla pro její příznivce více než zákon. Ihned po únoru 1948 potřebovali komunisté změnit stav v justici, která bylá stále „nezávislá“. Docházelo k tomu tak, že do vyšších funkcí přesouvali „předúnorové komunisty“ a ty, o kterých se vědělo, že budou dobře sloužit novému režimu. Kromě toho se orientovali na výchovu právníků z dělnických řad. K tomu sloužila právnická škola pracujících, jejíž absolventi obsadili už v roce 1952 více než tři čtvrtiny vedoucích funkcí v justičním aparátu. U státního soudu a státní prokuratury byli nejdříve pouze právníci, kteří působili v justici před válkou a noví mladí právníci sem teprve postupně pronikali.18

2.4. Ústava 9. května 1948 a její vliv na soudnictví Přijmout novou československou ústavu bylo jedním z hlavních úkolů Ústavodárného národního shromáždění, zvoleného na dvouleté období v květnu 1946. Vláda v čele s Klementem Gottwaldem, ve svém programovém prohlášení z 8. července 1946 vyhlásila za svou povinnost předložit parlamentu její návrh. Brzy po schválení vládního programu však vystoupili sociálně demokratičtí politikové s doporučením, aby návrh nové ústavy vypracoval parlamentní výbor. Vláda nakonec požadavku vyhověla a 17. října 1946 přijala Zákon o ústavním výboru Ústavodárného národního shromáždění a ponechala si právo zabývat se jen těmi body návrhu, které zůstanou v ústavním výboru sporné. Do této doby stále platila Ústava z roku 1920, jejíž úprava byla významně proměněná pomnichovským vývojem, dekrety prezidenta republiky, normotvornou činností Slovenské národní rady i legislativní činností poválečných parlamentů. Změny se měly dotknout podoby vlády, parlamentu, volebního práva, státního občanství, postavení menšin a občanských práv. Zásadní změnou měl projít systém veřejné správy, jehož základem se stala soustava národních výborů a změněna měla být i soudní soustava.19 Jak ukazují právě zápisy z Národní fronty, tak mezi politickými stranami zpočátku existovaly velmi rozdílné názory a představy o příští ústavě. K nejdůležitějším patřil spor o výchozí pozici či koncepci. Zejména národní socialisté a lidovci prosazovali, aby návrh nové ústavy vycházel z ústavy z roku 1920, a aby byla pouze doplněna či rozšířena. Komunisté naopak trvali na vypracování zcela nového návrhu, který by zakotvil poválečné změny

17

Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce, Praha 1993, s. 181. Kaplan, K. – Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principál, 2008, s. 196. 19 Kuklík, J. a kol.: Vývoj česko – slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009, s. 118. 18

13

v Československu. Základem jednání ústavního výboru ÚSN se stal návrh parlamentního zpravodaje, prof. JUDr. Vladimíra Procházky, tedy návrh KSČ. Všechny politické strany měly vlastní návrh ústavy nebo vypracovaly její základní zásady. V ústavním výboru probíhaly rozsáhlé diskuse a téměř každý článek návrhu, každá formulace se staly předmětem sporu. Na počátku roku 1948 zůstalo nevyřešeno několik nevyjasněných bodů, na jejichž formulaci se nemohl ústavní výbor dohodnout. Tyto rozpory se snažily politici odstranit prostřednictvím Národní fronty, jak ukazují další zápisy, avšak výsledky jejího úsilí se dostavovaly pomalu. Příprava ústavy a spory o její jednotlivá ustanovení dostávaly novou podobu s blížícím se termínem parlamentních voleb, které byly naplánovány na květen roku 1948. Komunisté trvali na tom, aby volby proběhly až po přijetí ústavy, většina nekomunistických stran prosazovala předčasné volby s tím, že by ústavu přijal až nový parlament, protože počítaly se svým volebním vítězstvím a s oslabením komunistů.20 Po státním převratu v únoru 1948 komunisté prosadili svůj návrh ústavy. Nevrátili se však ke svému původnímu návrhu, který předložil zpravodaj prof. JUDr. Vladimír Procházka 19. ledna 1947. V něm totiž ještě komunisté brali ohledy na své koaliční partnery a přizpůsobovali jim některé formulace. Po únoru 1948 však už komunisté nebrali v úvahu ani výhrady prezidenta Beneše. Usilovali zejména o ústavní zakotvení výsledků revolučních změn, uskutečněných po únoru 1948. Změny měly nastat i v oblasti trestního práva. Po formální stránce se ústava dělila na prohlášení, 12 článků, v nichž byly vyjádřeny základní ústavní zásady, a na podrobná ustanovení ústavy, tvořena 10 kapitolami se 178 paragrafy. Co se týká soudní moci, kterou upravoval Článek XI, tak sice měla být formálně nezávislá, ale ústava již předpokládala institut soudců z lidu, kteří si měli být při rozhodování se soudci z povolání rovni. Toto by ještě neznamenalo velký zásah do svobody soudů, jenže v odstavci 3) čl. XI., se také pravilo, že soudci jsou „vázáni právním řádem lidové demokracie.“ Nikoliv pouze zákony (jak je tomu dnes), ale i nařízeními vlády, ministerstev a dalších úřadů. Vůči nim tedy soudy přestaly být nezávislými. Obcházení ústavy pak komunistům umožňovala i neexistence ústavního soudu. Prezident Beneš nakonec Ústavu odmítl podepsat a na protest proti ní ohlásil svou demisi. Ústavu tedy podepsal až nový prezident Klement Gottwald a ta proto vstoupila v platnost až 14. června 1948. Lze říci, že komunistům se do Ústavy 9. května podařilo promítnou dosažené politické, společenské i hospodářské výsledky z února 1948, a také v ní zakotvit plán dalších revolučních přeměn společnosti. 20

K jednáním o nové Ústavě viz Kaplan, K.: Příprava Ústavy ČSR v letech 1946-1948: Diskuse v Národní frontě a názory expertů: Soubor dokumentů. Praha: ÚSD, 1993.

14

2.5. Právnická dvouletka Záhy po Únoru 1948 se komunisté rozhodli realizovat radikální proměnu československého práva, tak aby odpovídalo poměrům nového lidově demokratického státu a totalitnímu zřízení. Východiskem již byla Ústava 9. května, tak i další legislativní změny, realizované v prvních poválečných letech. Nyní se však mělo jednat o zcela zásadní změnu právního řádu formou kodifikace. Toto předjímalo již programové prohlášení vlády Antonína Zápotockého, tak i diskuse na zasedání ÚV KSČ. Usneseními vlády ze dne 7. a 14.července 1948 bylo uloženo ministerstvu spravedlnosti, aby pokud možno do 1. září 1950 vypracovalo a předložilo ke schválení osnovy těch zákoníků, které spadají do působnosti ministerstva. Mělo se jednat o změny hmotně právní, procesní a o změnu v podobě organizace soudnictví. Připravované zákoníky, by pak měly platit po celém území. Pro tuto právní změnu se pak vžilo označení tzv. „právnická dvouletka“.21 Již v září 1948 vytvořilo ministerstvo tzv. politickou komisi ministerstva spravedlnosti a ta sestavila několik odborných komisí pro různé právní odvětví. Tyto ve spolupráci s Právní komisí ÚV KSČ oslovila vybrané profesory, soudy, státní zastupitelství, notářskou komoru, ale i zcela neodborné skupiny, jako továrny, Ústřední radu odborů a další podobné skupiny a společenské organizace Národní fronty. Tito byli žádaní o vlastní názor a právě názorem neodborných skupin měl být zajištěn i tzv. lidový prvek. Tak se stalo, že členy kodifikačních komisí byli i dělníci, odboráři či osvědčení mládežničtí funkcionáři. Na kodifikaci se podílelo i ministerstvo vnitra a to zejména v oblasti trestního práva. Významným prvkem kodifikačních prací se staly sovětské zkušenosti a vliv sovětského práva.

21

Kuklík, J. a kol.: Vývoj česko – slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009, s. 123.

15

3. Zákon č. 232/1948 Sb., o Státním soudu – jeho smysl a s ním související předpisy 3.1. Proč politické procesy Komunistické vedení, z jehož podnětu se vlna nezákonností zrodila již v únoru 1948, ji zdůvodňovalo potřebou zajistit vítězství revoluce, nově nastolenou moc a likvidaci jejich odpůrců. Avšak ve chvíli, kdy už toto poslání bylo splněno, vyhlásilo vedení KSČ nové politické zásady a směrnice a tak se nezákonnost udržovala jako trvalý faktor komunistické moci. Po prvním otřesu si společnost na nezákonnost začala zvykat a přizpůsobila se její trvalé přítomnosti. Vznikl stav, kdy nositelé a vykonavatelé moci s nezákonností dokonce kalkulovali jako s nástrojem uplatnění své nadvlády nad společností a občané ji začali přijímat jako přirozený jev života. K nejzávažnějším nezákonnostem patřily ty, jež byly příčinou změny společenské role a postavení občana, skupin a všech vrstev obyvatel.22 Politické procesy v podstatě představovaly vrcholný bod masové nezákonnosti a byly přirozenou součástí komunistického režimu, jako tomu bylo i v jiných totalitních režimech. Byla to tehdy realizovaná forma existence totálního monopolu moci. Pro období do poloviny 50. let, tedy doby působení Státního soudu, se procesy vyznačovaly velkým rozsahem a tvrdostí. Působily jako jeden z určujících faktorů politického dědí a do značné míry spoluvytvářely podobu přítomného i budoucího života společnosti. Politické procesy rozhodně nebyly něčím nepřirozeným pro komunistický režim ani žádným omylem v řízení země. Byly záměrným cílem, součástí, produktem a prostředkem oficiální politiky. Nezákonné politické procesy jako prostředek politiky a s nimi spojená zvůle, násilí, politické a justiční zločiny a vraždy byly zcela novým a nezvyklým jevem československého politického života a zcela odporovaly jeho demokratické minulosti. V letech 1948-1953 se politické procesy staly zcela běžným prostředkem oficiální politiky. Politické procesy měly několik funkcí: 1. sloužily k prosazení mocenského monopolu, k zajištění režimu a v zakladatelském období komunistické totality působily i jako stabilizační faktor režimu. 2. napomáhaly k prosazení záměru moci a též sovětských velmocenských plánů. 3. fungovaly jako způsob řešení trvalého napětí mezi společností, občany a mocenským monopolem, jako způsob likvidace skutečných i vymyšlených odpůrců režimu, kritiků oficiální politiky a také jako řešení sporů a konfliktů mezi komunistickými 22

Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce, Praha 1993, s. 181.

16

vykonavateli moci. 4. měli ideologické poslání, poskytovali „důkazy“ o správnosti oficiální politiky, zahlazovali skutečné příčiny neúspěchů, protiklady mezi vyhlašovanými proklamacemi, sliby a skutečností, a vydávaly je za dílo nepřátel socialismu, nikoliv za dílo oficiální politiky. 5. působily jako nejúčinnější zdroj psychózy strachu a vytvářely tíživou atmosféru podezřívání, politické hysterie a tzv. agentománie.23 Politické procesy neměly předem promyšlený cíl či záměr, které by si jejich iniciátoři a výrobci předem vytyčili a k jehož dosažení by procesy zaměřovaly, např. ke zničení občanské společnosti, k likvidaci středních vrstev nebo inteligence apod. Podněty jejich zrodu byly vlastně jednodušší a zároveň mnohem širší. Komunističtí funkcionáři učinili z procesů prostředek oficiální politiky, jeden ze způsobů její realizace. Každý významnější čin, změnu či kampaň v politice, v hospodářství a kultuře byly doprovázeny politickými procesy, jako tomu bylo například během kolektivizace, prosazování církevní politiky, ochrana mocenského monopolu, přestavba státního aparátu nebo výstavba nové armády.24 Velký rozsah a tvrdost politických procesů v době působení státního soudu měly několik příčin. 1. byl to sám obsah a charakter tzv. zakladatelského období režimu. Totální přestavba všech společenských oblastí byla takového tempa, že nutila ke změně způsobu života téměř všechny skupiny obyvatel. U mnohých obyvatel tlak moci vyvolal odpor proti režimu, někdy živelný, jindy vědomý. Politické procesy nejen ničily všechny formy odporu, ale měly i zastrašit všechny potenciální odpůrce. 2. působil tu odraz vyhroceného mezinárodně politického napětí. Studená válka, velmocenské plány SSSR a s nimi spojená výstavba velké armády a militarizace československé společnosti urychlovaly realizaci záměrů (např.kolektivizaci), které byly zdrojem politických procesů. Navíc rozšiřovaly okruh možných nepřátel a podezřelých. Těmi byli například ti, kdo měli styky s osobami na Západě a po vypuknutí tzv. sovětsko-jugoslávské roztržky i proti všem, kdo měli jakoukoliv spojitost s jugoslávským režimem. Politické procesy je měly všechny preventivně zneškodnit. 3. příčinou velkého rozsahu politických procesů byla také obava komunistů ze ztráty moci.25 Stav neustálého ohrožení režimu, který politikové a Bezpečnost propagovali vytvářel živnou půdu pro další a další procesy. Z tohoto hlediska se jevili jako hlavní nebezpečí představitelé nekomunistických stran a zakázaných spolků.

23

Kaplan, K.: StB o sobě. Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002, s. 20. 24 Pernes, J.: Krize komunistického režimu v Československu v 50 letech 20. století. Brno: CDK, 2008, s. 73. 25 Kaplan, K.: Československo v letech 1948-1953. 2. část. Zakladatelské období komunistického režimu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991, s. 86.

17

Komunistické vedení při tvorbě politických procesů však předalo příliš velkou moc Bezpečnosti. Ta získávala převahu ve výrobě procesů a počínala si tak samostatně a suverénně, že i vedoucí komunističtí funkcionáři se nakonec obávali její aktivity. V souladu se Stalinovou tezí o „zostřování třídního boje“ a „hledání třídního nepřítele ve vlastních řadách“, obrátily se procesy nakonec i proti samotným komunistickým funkcionářům. Předcházely tomu vykonstruované politické procesy proti členům nejvyššího stranického vedení v Albánii, Bulharsku, Maďarsku a dalších státech sovětského bloku. Strach československých komunistických funkcionářů, aby i na ně nepadlo podezření, je zbavoval odvahy k odporu nebo k pokusu o nápravu. Jejich mlčení a tím faktický souhlas umožňovaly velký rozsah procesů a vysoký počet jejich obětí. Komunisté, zejména ti v Bezpečnosti připravovali politické procesy jako součást boje strany o mocenský monopol již před únorem 1948.26 Uskutečnili je však až v polovině roku 1948, kdy se prudce vzedmula jejich velká vlna. Statistiky obětí z období politických procesů jsou opravdu děsivé. 280 000 lidí skončilo ve vězeních, dalších 80 000 prošlo tábory nucených prací bez jakéhokoliv rozsudku a 60 000 muselo odsloužit vojenskou službu v Pomocných technických praporech (PTP). Téměř 4300 lidí bylo ubito při výslechu, zastřeleno na útěku, zavražděno v táborech dolech, 264 lidí bylo zastřeleno nebo zahynulo v drátech vedení vysokého napětí při pokusu o přechod hranice, 323 bylo odsouzeno k trestu smrti, přičemž 178 rozsudků smrti bylo skutečně vykonáno. Tato čísla lze však považovat pouze za rámcová, protože stále není k dispozici dostatek materiálů a pramenů pro přesnější údaje.27 V krátké době po únoru 1948 byl i dobudován mechanismus na výrobu politických procesů. Skládal se ze tří článků. Tím prvním byly politické orgány, kam patřily především předsednictvo ÚV KSČ, KSS, Komise stranické kontroly, bezpečnostní a evidenční oddělení ÚV a v krajích potom bezpečnostní komise a tzv. „bezpečnostní pětky“. Role politických orgánů v mechanismu procesů byla různá: dávali politické impulsy k procesům, vytvářeli pro ně podmínky a u významnějších případů politickou koncepci. U těch největších procesů určovali i výši trestů. Hlavní postavení v mechanismu měl Klement Gottwald se svými nejbližšími spolupracovníky, kterými byli Antonín Zápotocký, Rudolf Slánský, Viliam Široký, Jaromír Dolanský a do tohoto okruhu patřil později i ministr národní bezpečnosti. 26

Tyto akce směřovaly hlavně proti představitelům slovenské Demokratické strany a proti hlavnímu oponentu v českých zemích – národním socialistům. 27 Statistické údaje o procesech viz Gebauer, F. a kol.: Soudní perzekuce politické povahy v Československu 1948-1989. Statistický přehled. Sešity Ústavu pro soudobě dějiny AV ČR. Svazek 12. Praha: Ústav pro soudobě dějiny AV ČR, 1993.

18

Nesli hlavní odpovědnost za politické procesy, protože nevyužili své autority a moci k jejich zastavení, ani k záchraně jejích obětí. Gottwald sám pak patřil k jejich předním iniciátorům, zpočátku z přesvědčení o správnosti boje proti třídnímu nepříteli a později hlavně ze strachu před Stalinem a Moskvou a z obavy, aby se sám nestal jejich obětí. Z bezpečnostních orgánů patřily do mechanismu tvorby procesů především útvary Státní bezpečnosti a obranného zpravodajství28. Příslušela jim klíčová role ve výrobě politických procesů, které byly hlavní formou jejich činnosti. Zcela určovaly nebo spoluurčovaly okruh postižených, organizovaly provokace, prováděly výslechy, při kterých používaly fyzického násilí a psychologického nátlaku, sestavovaly a upravovaly výslechové protokoly, vymýšlely trestné činy a

konstruovaly obvinění, uměle vytvářely protistátní

skupiny, sepisovaly obžalovací spisy, připravovaly obviněné pro soudní líčení. Útvary Bezpečnosti měly zcela pod kontrolou celou přípravu a průběh procesu, od počátečního sledování vybrané oběti, až po vynesení rozsudku. Důležité kroky si nechávaly schvalovat stranickými orgány. Mimořádně významnou funkci a klíčovou pozici ve všech významnějších procesech měli sovětští poradci v Bezpečnosti. Tvořili v ní samostatný útvar, řízený z Moskvy, zaváděli sovětskou praxi výroby procesů a z pozadí řídili celý bezpečnostní článek mechanismu. Všichni, včetně politických orgánů a ministrů, jejich návrhy, pokyny, doporučení a záměry plně respektovali, řídili se jimi a přejímali jejich způsob myšlení. Mechanismus na výrobu politických procesů vystupoval jako ucelený útvar, ve kterém měl každý článek svou roli. Přesto funkce bezpečnosti byla výjimečná v tom smyslu, že výroba procesů tvořila hlavní náplň její činnosti a podmínku její existence. I z toho důvodu bezpečnost produkovala stále nové procesy, aby prokázala nezbytnost své existence a udržela své mocenské postavení. Jednotlivé články mechanismu přizpůsobovaly vlastní strukturu svému poslání ustavovaly oddělení a odbory, například církevní, pro nekomunistické strany, protitroctistický a nakonec i pro hledání nepřátel uvnitř KSČ. Tento mechanismus měl nadřazené postavení ve státním aparátu.29 Politické procesy z let 1948-1954 lze členit podle několika kritérií. Procesy mohly být tzv. zákonné a nezákonné, vyprovokované, malé procesy a monstrprocesy apod. V historiografii je nejčastější členění podle toho, proti komu byly procesy zaměřeny. Mohlo jít o procesy proti představitelům církve, proti svobodným rolníkům (tzv. kulakům), proti představitelům armády, proti bývalým funkcionářům nekomunistických stran, proti 28 29

Obranné zpravodajství (OBZ) – vojenská zpravodajská služba působící v rámci československé armády. Kaplan, K.: Nebezpečná bezpečnost. Státní bezpečnost 1948-1956. Brno: Doplněk, 1999, s. 46.

19

komunistickým funkcionářům a proti dalším skupinám. Mimořádnou důležitost přisuzovali organizátoři tzv. monstrprocesům. Šlo o zvlášť významné procesy, připravované jako velké politické divadlo, s organizovanou účastí veřejnosti a s rozsáhlou propagandou. Jejich posláním bylo zcela dehonestovat obviněné, vylíčit je jako zrádce, špiony a někdy i vrahy, svalit na ně veškerou vinu za neúspěchy komunistů v ekonomice a hospodářství, ukázat je jako agenty západních kapitalistických mocností, které touží rozvrátit lidově demokratické zřízení v Československu. V roce 1952 pak do procesů vstoupil i antisemitismus. Přípravě monstrprocesů věnovaly všechny články mechanismu velké úsilí, vypracovaly tzv. politickou koncepci procesu a podle ní sestavili skupinu obviněných, následně vypracovaly scénář a tzv. režijní knihu procesu, na závěr pak nutili obžalované i svědky vypovídat u soudu podle naučených otázek a odpovědí. Po monstrprocesu pak následovaly tzv. procesy následné v nichž byly souzeny různé skupiny, které měly návaznost na centrum.30 Politickou koncepcí prvních procesů bylo dovršení února 1948. Tady se dokončovaly procesy, které komunisté připravovali již před únorem (např. proti Demokratické straně) a pak tu byly procesy, které měly potvrdit správnost komunistického postupu během února. Další procesy byly proti potenciálním odpůrcům komunistického režimu (např. církev či nekomunistické strany), některé v sobě skrývaly i snahu ovládnout některou státní instituci (armáda). A nakonec došlo i na procesy s tzv. „nepřáteli ve vlastní straně“, které byly konstruovány na popud Moskvy, která si tak chtěla zajistit bezpodmínečnou poslušnost všech svých satelitů.

3.2. Politické procesy v SSSR – inspirace pro československé komunisty Jak bylo řečeno, tak právě sovětským právním řádem se inspirovali českoslovenští komunisté při tvorbě nového právního řádu v „lidově demokratickém“ Československu. V SSSR již měli bohaté zkušenosti s „třídním bojem“ uplatňovaným v praxi, především však s velkými soudními divadly s politickými odpůrci. Právě odtud čerpali tvůrci svou inspiraci pro vznik nové trestně právní legislativy a Zákona o Státním soudu. Pojďme se tedy krátce poohlédnout po největších procesech v stalinském Rusku. Po získání absolutní moci v zemi, se ruští bolševici rozhodli zbavit se své opozice. Strana byla v Rusku považována za vykupitelku a zachránkyni lidu a vše dobré v zemi se podle ní dělo pouze zásluhou bolševiků. To všechno dosáhlo svého vrcholu po nástupu J. V. 30

Kaplan, K.: StB o sobě. Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002, s. 22.

20

Stalina roku 1929 definitivně k moci. Stalin byl od přírody paranoidní a podezíravý. Rozhodl se vypořádat nejen s nekomunistickou opozicí, ale především s lidmi ve vlastní straně, od kterých mu hrozilo i jen potenciální ohrožení jeho postavení. Ve snaze udržet si vedoucí pozici mezi sovětskými funkcionáři neváhal diktátor a jeho nohsledové rozpoutat v letech 1935 – 1938 teror, který postihl všechny složky obyvatel. Tyto tzv. stalinské procesy, připravované sovětskou tajnou policií GPU, byly formálně založeny na absurdních přiznáních obžalovaných, vynucených brutálním mučením a psychickým nátlakem, nicméně o jejich výsledku se již předem rozhodlo na politické úrovni. Úkolem vyšetřovatelů bylo obviněné na daná přiznání, posléze veřejně přednesená u soudu, „udělat“. Odhaduje se, že v uvedeném období dosáhl počet postižených 4,5 – 5,5 milionu, přičemž za oběť padlo mimo jiné jak deset blízkých spolupracovníků Lenina, tak zhruba 60% důstojnictva Rudé armády.31 Tento tvrdý přístup zvolil sovětský diktátor nejen pro jeho mrazivý bezprostřední účinek, ale též s cílem vytvořit atmosféru strachu a nedůvěry mezi obyvateli své země navzájem. Jediným, komu bylo třeba věřit, ctít a jejíž rozkazy plnit, byla strana, v případě sovětského impéria VKS(b).32 Stejný model byl později znovu použit jak v poválečném SSSR, tak v tehdejších východoevropských lidových demokraciích, včetně Československa. Aby mohl Stalin svůj teror opřít i o právo, bylo vydáno nebo upraveno několik klíčových zákonů, které pak byly zneužity při likvidaci odpůrců. Velkou změnou prošla v roce 1933 prokuratura. Byla povýšena do kategorie nezávislé všesvazové agentury s pravomocí dozírat nad legalitou výnosů administrativních orgánů, včetně GPU. V čele prokuratury stál původně starý bolševik Ivan Akulov, který se pokusil o nápravu některých nespravedlivých rozsudků a trestů a chtěl dokonce propouštět některé uvězněné. Musel proto ze svého místa odejít a později byl popraven. Na jeho místo v roce 1935 usedl zcela Stalinův člověk Andrej Vyšinskij. Nekriticky prosazoval Stalinovu politiku, tvrdil například, že „každý soudní případ musí končit usvědčením“ a tvrdě tyto názory prosazoval v celé sovětské justici.33 Největší intenzity dosáhl teror za tzv. Moskevských procesů. Jednalo se o 4 velké procesy s představiteli státu, KSSS a Rudé armády, které zinscenovali ministři vnitra a šéfové tajné policie GPU Jagoda a Ježov, kteří byli posléze také pohlceni stalinskou mašinérií.

31

Veber, V.: Stalinovo imperium: Rusko 1924-1953. Praha : Triton, 2003, s. 71 – 82. Všesvazová komunistická strana (bolševiků). 33 Tucker, R., C.: Stalin na vrcholu moci: revoluce shora 1928-41. Praha: BB art, 2000, s. 226. 32

21

Andrej Vyšinskij v těchto případech usedl jako soudce, který měl vynášet rozsudky smrti. Odsouzené během procesů často urážel a hanlivě se o nich vyjadřoval.34 Předehrou byl již proces z 15.-16.1.1935 s tzv. „Moskevským centrem“, kde byli Grigorij Zinověv, Lev Kameněv a další obviněni z vytvoření kontrarevoluční organizace, přípravy teroristických akcí proti sovětské vládě a podílu na vraždě Sergeje Kirova. Obžalovaní byli odsouzeni k dlouholetým trestům vězení . 19.-22.8.1936 se pak konal první „velký“ proces s tzv. „Trockisticko-zinověvským centrem“, kdy byli Zinověv a Kameněv a další obviněni z antisovětské činnosti, přípravy vraždy vedoucích představitelů SSSR a špionáže. Všichni obvinění byli nyní již odsouzeni k trestu smrti. Druhý proces s tzv. „Paralelním antisovětským centrem trockistickým centrem“ se konal 23.-30.1.1937. Obžalovaným byl především Karel Radek, dřívější funkcionář Komunistické internacionály a další. Většina obžalovaných byla odsouzena k trestu smrti a zastřelena. Třetí proces se konal 11.6.1937 a byl tajný, neboť v něm souzeni hlavní činitelé Rudé armády. Dávalo se jim za vinu, že v dohodě s fašistickými mocnostmi připravovali svržení sovětského zřízení. Všichni obžalovaní, mezi nimi i náčelník generálního štábu Michail Tuchačevskij, byli o měsíc později popraveni. Ve čtvrtém procesu, který se konal 2.12.3.1938 a byl zaměřen proti tzv. „pravici“, byli souzeni mj. Nikolaj Bucharin a Alexej Rykot. Obviněni byli z toho, že během Říjnové revoluce byli protisovětskými spiklenci, chtěli vydat SSSR cizím mocnostem a dokonce se pokoušeli zavraždit Lenina a Stalina. Odsouzeni byli také k trestům smrti. Hlavním dozor nad touto nezákonností měly instituce, které by právě měly být zárukou zákonnosti. Sovětská justice si s ničím takovým hlavu nelámala a zcela sloužila svým pánům. Právě ona se stala vzorem i pro československé zákonodárce a ti se na ni ve svým důvodových zprávách mnohokrát odkazovali. Například v důvodové zprávě vlády k návrhu Ústavního zákona č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře se uvádí: „Přitom je třeba vycházet ze slavné tradice sovětské prokuratury, která prošla velkou cestou v průběhu vítězného budování socialismu v Sovětském svazu. […]Takto vybudovaná organisace sovětské prokuratury umožnila, že sovětská justice se účinně vypořádala s vnějšími i vnitřními zločinnými vlivy, které usilovaly o zničení prvé socialistické země světa. Dovedla se vypořádat zejména se škůdci průmyslové výstavby Sovětského svazu a v předvečer Velké vlastenecké války po zásluze přísně potrestat zrádce a škůdce, kteří od samého vzniku sovětského státu ve spojení s mezinárodním kapitalismem a 34

Veber, V.: Stalinovo imperium: Rusko 1924-1953. Praha : Triton, 2003, s. 96.

22

imperialismem usilovali o zničení sovětské moci. Činnost sovětské prokuratury se však neomezuje jenom na soud. Zastupování žaloby u soudu je jen částí mnohostranné činnosti sovětské prokuratury. Velká část její činnosti záleží v dohledu nad zákonností postupu všech orgánů státní moci a státní správy a nad zachováváním zákonů všemi občany. Proto sovětská prokuratura není a nemůže být organisačně podřízena ministerstvu spravedlnosti. Vyvinula se v samostatný orgán, stojící mimo ministerstva a provádějící dohled nad dodržováním zákonnosti všemi ministerstvy a úřady jim podřízenými a všemi občany. Proto se i naše prokuratura — podle sovětského vzoru — buduje jako monokratický, přísně centrálně řízený orgán, nezávislý na ostatních orgánech státní správy.―35 K sovětské justici se odvolávali také mnozí odborníci, pracující na nových kodifikacích. Např. Dr. Karel Petrželka prohlašoval: „Jestliže tzv. právní věda a právní praxe v kapitalistických státech je ve slepé uličce, tak právě právníci Sovětského svazu na podkladě učení Marxismu-Leninismu rozvíjení bohatě právní vědu, jak jsou toho svědectvím velká díla A. Výšinského a A.Venediktova, abychom jmenovali jen dva nejvýznamnější představitele sovětské právní vědy.“36 Svůj vzor měli ve Vyšinském mnozí prokurátoři Státní prokuratury. Například na aktivu brněnského Státního soudu a Státní prokuratury v prosinci 1950 k tomuto tématu JUDr. Pavelka v diskusním příspěvku řekl: „Andrej Vyšinskij, největší žijící sovětský právník, mluví ve své knize Teorie důkazů obšírně o tom, že rozsudek musí býti přesvědčivý, má-li splnit svůj účel.“37 Vliv sovětské prokuratury na chování prokurátorů Státního soudu byl patrný i v průběhu samotného procesu. Stejně jako mluvil Vyšinskij v Moskevských procesech, tak i oni používali podobnou expresivní rétoriku a vůči obžalovaným užívali často i obyčejných vulgarit. Takto třeba hovořil ve své závěrečné řeči prokurátor JUDr. Urválek o Záviši Kalandrovi v procesu s Miladou Horákovou a spol.: „V tom okamžiku stojí před státním soudem Záviš Kalandra odhalen v celé své nahotě, jako zrádce a není dost tvrdých slov, která by mohla jeho zločiny označit dosti přiléhavě. Pro tak zavilé, cynické a nenapravitelné zločince není místa v nové společnosti.“38

35

Návrh a důvodová zpráva k návrhu Ústavního zákona č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – tisky, tisk 630. http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0630_00.htm, stav k 10.3.2010. 36 Kuklík, J. a kol.: Vývoj česko – slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009, s. 126. 37 Vorel, J – Šimánková, A. a kol.: Československá justice v letech 1948-1953. Díl I. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. č. 8. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2003, s. 21. 38 Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1950, s. 248.

23

Vůbec celý proces s Miladou Horákovou a spol. byl veden podle inspirace sovětských procesů. Nebylo to dáno pouze spoluprací se sovětskými poradci, ale pracovníci justice sami iniciativně vyhledávali inspiraci v SSSR. Ministerstvo spravedlnosti v souvislosti s tímto procesem vydalo pokyn, aby se lépe využívalo zkušeností z velkých sovětských procesů a pokyn k obstarání si publikací o nich. Těsně před procesem byly na Gottwaldův pokyn znovu vydány sovětské procesy proti trockistům.39 Aby bylo možno co nejvíce využít sovětských zkušeností byla navíc práce na nových zákonech spojena s využíváním překladu příslušných sovětských zákonů včetně jejich návrhů, neustálým odkazováním na příklady ze sovětského právního vývoje a studiem vybrané sovětské právnické literatury. Na rozdíl od jiných oblastí chodu státu však neměli na vytváření nových trestních zákonů vliv tzv. sovětští poradci.

3.3. Přijetí zákona č. 232/1948 Sb., o Státním soudu Brzy po převzetí moci přistoupili komunisté k vytvoření nástrojů, které jim měli pomoci zlikvidovat každého, koho potřebovali. Těmito prostředky se měly stát Státní soud a Státní prokuratura, zřízené dle zákona č. 232/1948 Sb., který navazoval na Zákon č. 231/1948 o ochraně lidově demokratické republiky. Tento zákon nabyl účinnosti dne 24.10.1948 a jeho účinnost skončila ke dni 1.1.1953. Zákon se dělil do 4 hlav: Organizace státního soudu, Příslušnost státního soudu a ustanovení obecná, Řízení státním soudem, Ustanovení přechodná a závěrečná a měl celkem 48 paragrafů. Státní soud měl být jediný pro celé území republiky a jeho pravomoci měly podléhat i osoby podrobené jinak vojenské soudní pravomoci i osoby mladistvé. Požadavek jednotného státního soudu byl naznačen již v zákoně na ochranu lidově demokratické republiky a podle komunistů byl plně odůvodněn potřebou jednotného posuzování trestných činů. Výhodou také mělo být, že zřízením jediného Státního soudu se umožní specializace soudců, v případech naléhavě žádoucích. Na rozhodování Státního soudu se v některých případech měli podílet také soudci z lidu.40 Sídlo těchto nových institucí bylo v Praze, jejich pobočky se však nacházely také v Brně a Bratislavě a jak Státní soud, tak Státní prokuratura mohly ze zákona působit na celém území republiky. Tak se stávalo, že jednotlivé senáty Státního soudu nezasedaly jen 39

Kaplan, K.: Největší politický proces. ,,M.Horáková a spol.“ Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1995, s. 139. 40 Návrh a důvodová zpráva k zákonu č. 232/1948 Sb., o Státním soudu. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – tisky, tisk 95. http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0095_01.htm, stav k 10.3.2010.

24

v uvedených sídelních městech, ale často dojížděly do venkovských měst, na místa spáchání trestných činů. Mohly tak řešit a postihovat údajné trestné činy přímo v místech, kde k nim došlo a inspiraci pro vznik obou orgánů našli komunisté opět v právním řádu SSSR.41 Státní soud se skládal z presidenta, potřebného počtu vicepresidentů, občanských a vojenských soudců z povolání a soudců z lidu. Tento systém měl odpovídat významu tohoto soudu a soudci u něho ustanovení měli mít náležitou odpovědnost. Přidělováni sem měli být pouze soudci VI. a vyšší stupnice funkčního služného, což mělo podle komunistů zajistit, aby u státního soudu pracovali zkušení soudci. Soudce z lidu pak jmenovala vláda na návrh krajských národních výborů na období jednoho roku. Ve vojenských věcech byli jmenováni na návrh ministra národní obrany osoby v činné službě. Soudcem z lidu mohli být občané, kteří byli zapsáni ve stálých voličských seznamech a byli ve věku 35-60 let, s vyloučením odpovídajících státních činitelů. Zákon řešil i soudce z lidu u nejvyššího soudu, kde však jimi mohli být pouze osoby „práva znalé.“ Soudci z lidu hlasovali před soudci z povolání, a to starší před mladšími. Ve své přísaze museli soudci z lidu mimo jiné slíbit, že zákony a nařízení budou vykládat dle zásad lidově demokratického zřízení. Zákon v § 12 zřizoval při Státním soudu Státní prokuraturu, jejíž členy byli státní prokurátor a státní viceprokurátoři, jejich počet stanovovala vláda na návrh ministrů spravedlnosti a národní obrany. Ke státnímu soudu byly příslušné řízení o trestných činech podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky, stanovil-li za ně zákon trest smrti nebo trest odnětí svobody delší jak 10 let42 nebo pokud jejich projednání před státním soudem navrhl veřejný žalobce. V důvodové zprávě byla tato druhá možnost odůvodněna následovně: „Státní prokurátor nemusí svůj návrh, jímž se zakládá příslušnost státního soudu k projednání této věci, nijak odůvodňovat. Důvody k takovému návrhu ostatně mohou být různé; nejčastěji však bude nepochybně důvodem takového návrhu veřejný zájem na projednání věci před státním soudem, po případě i v nepřítomnosti obviněného (jde-li na př. o osobu zaujímající ve veřejném životě význačné postaveni, jejíž chování by mělo být vzorem ostatním spoluobčanům).―43 Pod pojmem „veřejný zájem na projednání věci před Státním soudem“ si můžeme představit více věcí, jistě však mělo jít o soudní divadlo (monstrproces), které mělo 41

Prokurátor měl zastupovat takovou roli, aby vždy došlo k odsouzení oběti. Ruští bolševici tu vycházeli z postavení francouzského prokurátora v době nejkrvavějších dějin Francie. Viz Pernes, J.: Alexej Čepička: šedá eminence rudého režimu. Praha: Brána, 2008, s. 179. 42 Stanovil-li zákon různé trestní sazby, pak státnímu soudu příslušelo soudit takové zločiny, byla-li tu zvláštní přitěžující okolnost odůvodňující trest smrti nebo užití zákonné sazby nad 10 let. 43 Návrh a důvodová zpráva k zákonu č. 232/1948 Sb., o Státním soudu. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – tisky, tisk 95. http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0095_01.htm, stav k 10.3.2010.

25

působit na veřejnost. Bylo-li však o činu zahájeno řízení u soudu jinak příslušného, šlo takový návrh učinit pouze dokud se soud nedobral k usnášení o rozsudku. Jak již bylo řečeno, pravomoc soudu se vztahovala i na osoby podrobené vojenské soudní pravomoci. Sbíhal-li se s trestným činem, o němž náležela věcná příslušnost Státnímu soudu, jiný trestný čin, konal řízení a rozhodoval i o tomto trestném činu Státní soud. Státní soud mohl však na návrh veřejného žalobce tuto věc vyloučit a odkázat ji soudu jinak příslušnému. Zastavilo-li se trestní řízení pro čin, o němž náleželo soudit Státnímu soudu, ještě před hlavním přelíčením, postoupil Státní soud věc soudu jinak příslušnému k řízení o zbývajícím trestném činu. To mohl učinit také, zastavilo-li se trestní řízení pro takový čin před skončením hlavního přelíčení. Řízení před státním soudem se mělo odehrávat podle stále platného trestního řádu z roku 1873 a dále obdobně ustanovení trestního řádu o řízení před krajskými soudy. Tak tomu bylo až do vydání nového trestního řádu v roce 1950. Zákon nadále počítal s institucí vyšetřujících soudců, jejichž působnost měla být také po celém území Československa. Byli jmenováni prezidentem Státního soudu ze soudců u něj působících. Senáty státního soudu byly pětičlenné. Předseda a dva členové byli soudci z povolání, dva členové soudci z lidu. Soudci z lidu se však mimo hlavní přelíčení účastnili rozhodování jen tam, kde to zákon výslovně stanovil. Pokud bylo trestní řízení vedeno jen proti vojenským osobám, tak byli všichni členové senátu vojenskými soudci. Ve společném trestním řízení proti osobám, z nichž některá podléhala vojenské soudní pravomoci, byl jedním členem senátu vojenský soudce, nebyl-li vojenským soudcem již předseda. Jedním soudcem z lidu byla vojenská osoba. V případě projednávání některého trestného činy podle hlavy druhé zákona č. 231/1948 Sb.44, musel být jedním členem senátu také vojenský soudce. Senáty byly stálé podle ustanovení § 140, odst. 2 Ústavy. Odvolacím soudem pak byl Nejvyšší soud a jeho senáty musely být vždy smíšené. Obhajobu mohli v procesu před Státním soudem vykonávat pouze obhájci vedení ve zvláštním seznamu. Toto platilo i o řízení přípravném a opravném. Šlo-li o trestný čin, na který zákon stanovil trest smrti nebo trest na svobodě delší pěti let, musel pak mít obviněný obhájce povinně. Ne každý advokát však mohl být zapsán v seznamu. Rozhodující nebyla praxe či odborná způsobilost advokáta, ale jeho poměr ke KSČ. O vyškrtnutí nebo zapsání do seznamu rozhodovaly ministerstva spravedlnosti a národní obrany. Např. Dr. Ebl a Dr. Tomášek byli vyškrtnuti ze seznamu advokátů u Státního soudu v Brně, protože na ně přišli

44

Trestné činy proti vnější bezpečnosti státu

26

prověrky, že „jejich vztah ke KSČ je záporný“ nebo Dr. Navrátil byl vyškrtnut proto, že proti němu vznesla námitky KOR (Krajská odborová rada),45 což byl orgán, který měl s justicí pramálo společného. Zvláštní bylo, že dle § 25 se poškozený nemohl připojit k trestnímu řízení před Státním soudem. Komunisté to vysvětlovali tím, že poškozený jako soukromý účastník by mohl v této funkci nahlížet do spisů často velmi důvěrných anebo se účastnit hlavního přelíčení, při němž se „budou často projednávat věci, které třeba uchovávat v tajnosti v důležitém zájmu státním.“46 Nebylo tím však dotčeno právo poškozeného domáhat se náhrady škody u civilního soudu. Obžalovací spis se podával vždy u předsedy senátu, a to ať jeho podání předcházelo přípravné vyšetřování nebo soudní vyhledávání, anebo veřejný žalobce podal obžalovací spis přímo na základě udání (§ 90 tr. ř. ). Přípravné vyšetřování však nebylo v řízení před Státním soudem obligatorní s výjimkou řízení proti nepřítomnému. Pokud byl Státní soud pro danou věc nepříslušný, mohl odeslat spis příslušnému soudu. V případě sporu o příslušnost o ní rozhodovala Rada Státního soudu. V případech, kdy byla sporná příslušnost Státního soudu, nebo přípustnost obžaloby tak, že by mohl být obviněný zproštěn viny, bylo podle komunistů neúčelné, aby došlo k hlavnímu přelíčení před Státním soudem. Nešlo tu v žádném případě o zájem obviněného, ale zejména o zájem vlivu procesu na veřejnost, protože zprošťující rozsudek u Státního soudu by mohl být veřejností nepříznivě posuzován. Podle komunistů nešlo přehlížet, že: „v řízení před státním soudem se vždy budou objevovati momenty politické a v případě, že by došlo ke zproštění obžalovaného, mohlo by podání obžaloby a konání hlavního přelíčení buditi v širší veřejnosti dojem zbytečného pronásledování občana státními úřady. S druhé strany by nebylo vhodné ponechávati obviněnému samotnému možnost domáhati se přezkoumání obžaloby radou státního soudu a tím po případě docíliti průtahy v řízení. Proto se ponechává úvaze předsedy senátu, aby v těchto případech vyvolal rozhodnutí rady státního soudu.―47 Z tohoto tedy plyne, že hlavním smyslem řízení před Státním soudem měl být podle komunistů odsuzující rozsudek, který by měl požadovaný vliv na veřejnost a tímto se netajili ani v důvodové zprávě.

45

Národní archiv Praha (NAP), fond 100/52 Alexej Čepička, karton 21, arch. j. 141, Zpráva pro Dr. Dresslera ze dne 27. července 1949. 46 Návrh a důvodová zpráva k zákonu č. 232/1948 Sb., o Státním soudu. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – tisky, tisk 95. http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0095_01.htm, stav k 10.3.2010. 47 Tamtéž.

27

Předseda senátu nemohl sám zamítnout návrh na uvalení vazby a nemohl sám propustit obviněného, který byl ve vazbě. Měl ale možnost vyvolat rozhodnutí Rady Státního soudu, měl-li pochybnost o důvodnosti vazby nebo o důvodnosti dalšího trvání vazby. Působnost Státního soudu, jak již bylo řečeno, se vztahovala na celé území republiky. Hlavní přelíčení se mohlo konat v kterémkoliv místě a určil je na návrh veřejného žalobce předseda senátu se souhlasem prezidenta státního soudu. Předseda senátu stanovil hlavní přelíčení tak, aby obžalovanému zůstala pro přípravu hlavního přelíčení lhůta alespoň tří dnů od doručení obsílky. Tato lhůta mohla být zkrácena jen se souhlasem obžalovaného. Zároveň s obsílkou k hlavnímu přelíčení se obžalovanému doručil seznam členů (náhradníků) senátu s poučením o právu je odmítat. Přestože přelíčení u Státního soudu mělo být hlavně veřejným divadlem, zákon počítal i s možností řízení za vyloučení veřejnosti. Bylo to z důvodů mravnosti nebo veřejného pořádku a pak bylo-li by veřejným projednáváním ohroženo státní tajemství. Státní soud mohl dle § 35 rozhodovat i o činu, který by jinak náležel k příslušnosti porotního soudu nebo který by vůbec nespadal do jeho působnosti. Bylo to zdůvodněno jeho nejširším oborem působnosti. Byl-li státní soud názoru, že čin, jenž se obžalovanému klade za vinu, má být posuzován podle přísnějšího zákonného ustanovení, než je uvedeno v obžalovacím spise, měl nejdříve vyslechnout obě strany a bylo-li to potřeba pro přípravu žaloby nebo obhajoby, odročil hlavní přelíčení. Proti rozsudku Státního soudu šlo podat opravný prostředek jako proti rozsudku krajského soudu. Proti jiným rozhodnutím státního soudu se mohl obžalovaný odvolávat, jen pokud zákon opravný prostředek výslovně připouštěl. Mimořádné opravné prostředky zmateční stížnost k zachování zákona a mimořádná obnova řízení byly přípustné. Podávaly se k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Státního soudu. O výkonu rozhodnutí pak rozhodoval pouze sám Státní soud, protože podle důvodové zprávy tu byl požadavek omezit v každém směru okruh osob, jimž by se z jejich úřední činnosti mohlo stát známým státní tajemství. Zcela novým způsobem v československém právním řádu bylo zavedeno řízení proti nepřítomným. Proti nepřítomným šlo za předpokladů uvedených v § 4048 konat trestní řízení, vynést rozsudek a pokud to povaha trestu připouštěla i vykonat trest (např. zabavení majetku). Toto ustanovení považovali komunisté za potřebné proto, že: „veřejný zájem bude někdy vyžadovat, i kdyby nebyla naděje na výkon trestu, aby vina pachatele byla zjištěna a aby se

48

Osoba se zdržuje v cizině nebo se útěkem nebo ukrýváním vyhýbá trestnímu řízení, anebo proto, že její pobyt je neznámý.

28

tak dostalo jeho činu veřejného odsouzení.―

49

Opět tu tedy převládalo kritérium účinku

procesu na veřejnost. Obviněný v nepřítomnosti musel být vždy zastoupen obhájcem, který měl stejná práva jako on, paradoxem však bylo, že tohoto obhájce oprávněného zastupovat obžalovaného zřídila vždy pouze Rada Státního soudu. V případě, že bylo zahájeno trestní řízení, které by náleželo do příslušnosti Státního soudu, ještě před účinností tohoto zákona, tak bylo-li trestní řízení zahájeno u soudu druhé instance jako soudu státního, avšak nebyl dosud vynesen rozsudek, pokračoval státní soud v řízení podle tohoto zákona. Nabyla-li obžaloba právní moci, vzal ji Státní soud za základ svého rozhodování. Státnímu soudu příslušelo konat řízení a rozhodovat o trestních činech, o nichž před účinností tohoto zákona náleželo soudit porotním soudům druhé instance jako soudům státním podle § 1 Zákona č. 68/1935 Sb., o vrchních soudech jako soudech státních. V souvislosti s trestním právem procesním a činností soudců je třeba také zmínit Zákon č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví, který byl přijat brzy po zákonu o Státním soudu. Komunisté tímto zákonem sledovali zjednodušení soudního řízení, které podle nich bylo již velmi roztříštěné, složité, pro běžného člověka velmi nákladné, nepřehledné a nepředvídatelné. Podle komunistů dokonce „civilní soudnictví patřilo k těm nástrojům, jimiž kapitalistická třída utvrzovala svou posici, a jak sloužilo především třídním zájmům vykořisťovatelské menšiny. Dosavadní trestní soudnictví bylo na tom ještě hůř.― 50 To vše měl právě změnit zákon o zlidovění soudnictví. Hlavními změnami byly: přizpůsobení soudní organizace krajskému zřízení, masové zavedení soudců z lidu, kteří si byli se soudci z povolání rovni, senátní rozhodování, kde v senátech bylo více soudců z lidu, než soudců z povolání. Zákon měl také odstranit dle komunistického mínění přehnaný formalismus v rozhodovaní současných soudů a v neposlední řadě zlevnit soudní líčení. Zákon dále změnil dosavadní trojinstanční řízení na řízení dvojinstanční a omezil úkony vyšetřujícího soudce. Přípravné řízení mělo být uskutečněno pouze v případech, kdy za spáchání trestného činu mohl být uložen trest smrti, trest odnětí svobody přesahující pět let, a dále pak v řízení proti nepřítomnému. Je třeba však zmínit, že stejně jako ve všech částech společnosti, i zde měla hlavní slovo komunistická strana. Soudci z lidu byli vybírání na základě usnesení místních komunistických orgánů a hlavním kritériem nebyla morální či osobnostní vyspělost, ale třídní původ a vztah ke komunistické ideologii. 49

Návrh a důvodová zpráva k zákonu č. 232/1948 Sb., o Státním soudu. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – tisky, tisk 95. http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0095_01.htm, stav k 10.3.2010. 50 Návrh a důvodová zpráva k zákonu č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – tisky, tisk 160. http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0160_04.htm, stav k 10.3.2010.

29

Komunističtí vládcové tak ve Státním soudu a prokuratuře získali nástroje, sloužící k zastrašení občanů a k jejich přeměně v povolnou masu lidí, bojících se o svůj život. Aby činnost státního soudu a prokuratury stále plnila záměr svých zřizovatelů, dotvářeli komunisté neustále fungování této tzv. „kabinetní justice“. Rozhodování prokuratury a soudu mohl ovlivňovat ministr spravedlnosti svými stanovisky k navrženým trestům a jejich schvalování, postupně také mělo dojít k odstranění kontroly justičních orgánů nad vyšetřováním, kterou do té doby prováděli vyšetřující soudci. Prokuratura pak měla získat vůči soudu v podstatě zcela výjimečné postavení, návrhy prokurátora na výši trestu měly být závazné. Počítalo se s podstatným omezením práva na obhajobu a i nadále se měly porušovat zásady zjišťování objektivní pravdy. Silná pozice prokurátora vycházela z toho, že byl podřízen vládě, přesněji přímo ministru spravedlnosti. Zastupoval tak v justici vládní zájmy. Státním prokurátorem byl jmenován Dr. František Grospič, od dubna 1949 pak Dr. Bohumil Ziegler. Mezi další nechvalně proslulé prokurátory patřili např. J. Urválek, A. Mikyska, P. Barbar, E. Eichler, M. Kolaja, J. Feješ, R. Viska, L. Brožová. Předsedou (prezidentem) Státního soudu se stal Dr. Hugo Richter a dalšími soudci byli např. S. Bartoš, K. Trudák, J. Novák, V. Rudý, J. Horňanský a další.

3.4. Nové trestněprávní předpisy Státní soud a prokuratura se tedy staly nástrojem komunistů, pro vypořádání se se svými oponenty. Aby věděli jak s nim zatočit, tak bylo přijato v době činnosti Státního soudu několik hmotně i procesně trestněprávních předpisů. Jejich text byl mnohdy napsán právě tak, aby legalizoval věci, které v běžné demokratické společnosti jsou nepřípustné a naopak – ze zcela legálních věcí udělal zločiny. Pro pochopení, na jakém základě procesy u státního Soudu probíhaly je potřeba se na některé předpisy blíže podívat. Jak již bylo řečeno, zákon č. 232/1948 Sb., o Státním soudu navazoval na další, z hlediska politických procesů snad ještě významnější zákon. Byl to zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky. Ten nahradil dosud platný prvorepublikový zákon č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky a oproti tomuto zákonu přinesl řadu zásadních změn. Komunisté již zřejmě počítali, že tento zákon bude pouze provizorní a jeho účinnost skutečně neměla dlouhého trvání. Zákon totiž nabyl účinnosti 24. října 1948 a o necelé dva roky později, k 31. červenci 1950, opět účinnosti pozbyl. Komunisté plánovali získat zákonný prostředek pro vypořádání se svými oponenty a v rámci právnické dvouletky již také

30

pracovali na novém trestním zákoně. Projevy odporu proti režimu se však začaly objevovat ihned po únoru. První příležitostí k projevům nesouhlasu obyvatelstva s komunistickou nadvládou se stal XI. všesokolský slet, jenž se konal na přelomu června a července 1948 v Praze na Strahově. Především při tradičním průvodu Prahou vyjadřovali jeho účastníci podporu bývalému prezidentu Edvardu Benešovi jako symbolu potlačené československé demokracie. Na slet se dobře připravily i bezpečnostní orgány a několik desítek účastníků sletu bylo již během něj zatčeno. Mnozí další se dočkali následně různých perzekucí, nejen trestních. K dalším veřejným projevům protestu proti novému režimu došlo také při pohřbu prezidenta Beneše 8. září 1948. Komunisté zprvu ještě k souzení takovýchto projevů používali prvorepublikový Zákon č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, či retribuční normy, které však k účinnému boji proti oponentům již nestačily. I na jednání předsednictva ÚV KSČ bylo přijetí zákona prezentováno jako základní nástroj „ostrého kursu proti reakci“. Komunisté počítali, že zákon bude přímo sloužit v boji s „třídním nepřítelem“ a využijí ho k upevnění své moci, neboli výdobytků revolučních změn z února 1948, jak tyto změny sami nazývali.51 A v podobném duchu přijetí zákona vysvětlili i na plénu Národního shromáždění: „Jsou lidé, kteří se ptají, proč vlastně Národní shromáždění projednává nový zákon na ochranu lidově demokratické republiky, když máme starý zákon na ochranu republiky z roku 1923? Na tuto otázku možno odpověděti takto: "Protože stát v roce 1923 byl jinou republikou s jiným státním zřízením a jinou hospodářskou soustavou, než je lidová demokracie v roce 1948, a není proto možné zákonem vytvořeným k ochraně buržoasní demokracie a kapitalistického pořádku chrániti lidovou demokracii socializující."52 Zákon č. 231/1948 Sb. tedy měl být novým účinným nástrojem proti odpůrcům komunistického režimu do doby přijetí nového trestního zákoníku. Nový zákon měl po formální stránce připomínat zákon prvorepublikový, jeho obsah byl však velmi odlišný. Nejednoznačná formulace jednotlivých skutkových podstat, jakož i jejich svévolný výklad umožňoval označit za zločin i jednání, které bylo zcela normální a legální. Mezi nejčastěji zneužívaná ustanovení patřily velezrada, neoprávněné opuštění republiky, pobuřování proti republice a šíření poplašné zprávy.53 Například v roce 1949 bylo u Státního soudu nejvíce

51

NAP, fond 02/1 Předsednictvo ÚV KSČ 1945 – 1954, karton 14, arch. j. 152, Zápis ze zasedání předsednictva ÚV KSČ ze dne 27.7.1948 52 Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – stenoprotokoly. 13. schůze, středa 6. října 1948. http://www.psp.cz/eknih/1948ns/stenprot/013schuz/s013001.htm stav k 10.3.2010. 53 Gebauer, F. a kol.: Soudní perzekuce politické povahy v Československu 1948-1989. Statistický přehled. Sešity Ústavu pro soudobě dějiny AV ČR. Svazek 12. Praha: Ústav pro soudobě dějiny AV ČR, 1993, s. 118.

31

osob souzeno za velezradu (§ 1), dále za vyzvědačství (§ 5), sdružování proti státu (§ 2) a nepřekažení či neoznámení trestného činu. (§ 35).54 Zákon vycházel z dělení trestněprávních deliktů na přestupek, přečin a zločin a skládal se z pěti hlav: I. – trestné činy proti státu, II. – trestné činy proti vnější bezpečnosti státu, III. – trestné činy proti vnitřní bezpečnosti státu, IV. – trestné činy proti mezinárodním vztahům a V. - ustanovení společná a závěrečná. Ustanovení Hlavy I. měla chránit základy státu jako samostatnost, územní celistvost, lidově demokratické zřízení či ochranu ústavních činitelů v pozici institucí. Hlava II. byla určena zejména na ochranu brannosti. Hlava III. pak chránila tělesnou integritu a čest ústavních činitelů a veřejných funkcionářů, označovala za trestná jednání, spočívající v podpoře fašistických a obdobných hnutí, jakož i popuzování a hanobení určité skupiny obyvatel, dále sem spadaly zločiny a přečiny založené na nedovoleném ozbrojování a šíření poplašné zprávy, jakož i schvalování či nepřekažení takovýchto činů. Specifické trestní jednání představovalo zneužití funkce duchovního a jednání proti hospodářskému řádu republiky. Hlava IV. obsahovala ustanovení na ochranu mezinárodních vztahů, přičemž novým zločinem se stalo opuštění republiky a poškozování zájmu republiky v cizině. Oproti zákonu z roku 1923 nový zákon vytvořil zcela nové skutkové podstaty zločinů a přečinů. Takto třeba byl zaveden pojem velezrada. Za zločiny velezrady, útoků na život ústavních činitelů, vyzvědačství, válečného škůdnictví a tělesného poškození ústavních činitelů mohl být uložen trest smrti. Vedle těchto se objevila i řada jednání, která by za normálních okolností spadala mezi méně závažné delikty, popřípadě by v normální demokratické zemi byla zcela legální. Jedná se zejména o delikty hospodářské a delikt založený na nedovoleném opuštění republiky. Pro ilustraci si lze ukázat, jak vypadal zločin neoprávněného opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu. V § 37 se pravilo: československý státní občan, který v úmyslu poškodit důležitý zájem republiky opustí neoprávněně území republiky nebo ve stejném úmyslu neuposlechne výzvy úřadu, aby se v přiměřené lhůtě, kterou mu úřad určí, na území republiky vrátil, bude potrestán pro zločin těžkým žalářem od jednoho roku do pěti let. Za velmi zneužitelnou a nic neříkající formulaci by se dal označit například hned následující § 38 Poškozování zájmu republiky v cizině: (1) československý státní občan, který v cizině rozšiřuje nepravdivou zprávu o politických, bezpečnostních, hospodářských, 54

Vorel, J – Šimánková, A. a kol.: Československá justice v letech 1948-1953. Díl I. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. č. 8. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2003, s. 132.

32

sociálních nebo právních poměrech v republice, ačkoliv nemá dostatečných důvodů pokládati ji za pravdivou a mohl si uvědomiti, že je způsobilá ohroziti důležitý zájem republiky, bude potrestán pro přečin tuhým vězením od tří měsíců do tří let. Mnohdy však byli třeba i tyto předchozí skutkové podstaty kvalifikovány zcela jinak, například jako velezrada, což umožňovalo ukládat ty nejpřísnější tresty a ukazuje to zvůli státních orgánů i politiků samotných v jejich účelné interpretaci těchto norem. Právě velezrada byla nejvíce aplikovaným ustanovením, za níž mohl být obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v délce od deseti do pětadvaceti let, v případě kvalifikovaného jednání k trestu smrti. Zákon č. 231/1948 Sb. oproti prvorepublikovému předpisu ukládal na mnoha místech právě trest nejvyšší, tedy trest smrti. Trest smrti představoval jediný trest u kvalifikované skutkové podstaty velezrady, u kvalifikované skutkové podstaty vyzvědačství, popř. kvalifikované skutkové podstaty vyzvědačství proti spojenci, dále u zločinu válečného škůdnictví, popř. spolčení se s nepřítelem za účelem válečného škůdnictví, jestliže zde byla zvlášť přitěžující okolnost, u zločinu útoku na život ústavních činitelů u kvalifikované skutkové podstaty tělesného poškození ústavních činitelů dle. Trest smrti mohl být rovněž uložen v případě válečné zrady, v souvislosti se zvlášť přitěžující okolnost, přičemž zde se ale nabízel jako alternativa trestu smrti trest doživotí. Hlavní trest pak dle zákona představoval trest odnětí svobody, vedle něhož mohly být uloženy i tresty vedlejší jako peněžitý trest, konfiskace jmění, zabrání, propadnutí, ztráta živnostenského oprávnění a oprávnění vykonávat povolání, ztráta občanských práv, ztráta státního občanství, uveřejnění rozsudku, vypovězení cizince, zákaz pobytu a přikázání do donucovací pracovny. I přes jeho krátkou účinnost bylo na základě tohoto zákona v Československu odsouzeno téměř 27000 osob.55 V roce 1950 již uběhly dva roky od vyhlášení právnické dvouletky a komunisté představili i nové kodifikace v oblasti trestního práva. Tyto předpisy již měly odpovídat novým poměrům v lidově demokratickém Československu a jejich smyslem byla též unifikace trestního práva. Byly přijaty 4 základní trestněprávní kodexy - z. č. 86/1950 Sb., trestní zákon; z. č. 87/1950 Sb., trestní řád; z. č. 88/1950 Sb., trestní zákon správní a z.č. 89/1950 Sb., trestní řád správní. Nové předpisy zrušily dělení trestněprávních deliktů na zločiny, přečiny a přestupky, trestní zákon stíhal společensky nebezpečná jednání naplňující znaky skutkových podstat jednotlivých trestných činů, kdežto trestní zákon správní vymezil skutkové podstaty méně 55

Gebauer, F. a kol.: Soudní perzekuce politické povahy v Československu 1948-1989. Statistický přehled. Sešity Ústavu pro soudobě dějiny AV ČR. Svazek 12. Praha: Ústav pro soudobě dějiny AV ČR, 1993, s. 115.

33

závažných deliktů v podobě přestupků. Všechny zákony již byly vypracovány v komunistickém pojetí společnosti a jak se pravilo vždy v § 1 daného zákona, tak jejich účelem bylo mimo jiné chránit „lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu a jednotlivce a vychovávat k dodržování pravidel socialistického soužití.“ Z hlediska politických procesů sehrály ale nejvýznamnější roli trestněprávní předpisy v podobě trestního zákona (novelizovaného zákonem č. 63/1956 Sb.) a trestního řádu, k jejichž přijetí došlo 12. července 1950. Trestní zákon zrušil mimo jiné dosavadní říšský zákon z roku 1852 a zákon č. 231/1948 Sb. Zachoval zásadu zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele, rozhodovalo se tedy podle zákona, který byl platný v době spáchání přestupku nebo podle zákona, který byl pro pachatele příznivější. Ustanovení zákona na ochranu lidově demokratické republiky byla přejata do první hlavy nového trestního zákona a označena jako Trestné činy proti republice. Došlo však k úpravám některých skutkových podstat a především byly zpřísněny některé tresty. Nové zákony již tedy zcela vycházely z marxistické a komunistické ideologie a jejich účelem měla být nejen ochrana vydobytých socialistických vymožeností, ale také boj proti třídnímu nepříteli, tedy proti každému, kdo se komunistům znelíbil. Nový trestní zákon se chtěl tvářit jako zákon lidový, snažil se proto vyjadřovat pokud možno jednoduše, prostě a srozumitelně, vše však duchu socialistické rétoriky. Došlo také ke sjednocení občanského a vojenského trestního zákonodárství. Důvodová zpráva k zákonu vycházela z marxistického pojetí zločinnosti. Dle této teze představuje příčinu zločinu kapitalismus a buržoasní trestní právo je tak namířeno proti dělnické třídě. Dle důvodové zprávy bylo snad jediným účelem ochrana komunistické ideologie – „Nový trestní zákon v první řadě důsledné chrání socialistické vlastnictví jako základ a záruku naší socialistické výstavby proti sabotérům a rozkradačům, chrání socialistické budování, úkolem trestního zákona není ovšem pouhé postihování trestných činů namířených proti státu a jeho politickému a hospodářskému zřízení. Trestní zákon — jak zdůrazňuje jeho první paragraf — chrání také jednotlivce před bezprávnými zásahy. Teprve ve společnosti, jež není založena na vykořisťování člověka člověkem, lze mluvit o skutečné svobodě jednotlivce, o skutečné ochraně jeho práv. Nový trestní zákon bude účinně postihovat všechny ty, kteří by se snažili poškozovat občana lidově demokratického státu v jeho právech.―56

56

Návrh a důvodová zpráva k zákonu č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – tisky, tisk 472. http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0472_01.htm#_h stav k 10.3.2010

34

Jedním z účelů trestu bylo zneškodnit nepřítele pracujícího lidu, ačkoli důvodová zpráva vystihuje snahu o pachatelovu nápravu, o toto komunistům rozhodně nešlo. Trestní zákon, jakož i důvodová zpráva k zákonu kladly důraz na požadavek důstojného výkonu trestů, zákon rozlišoval hlavní tresty v podobě trestu smrti, trestu odnětí svobody a nápravného opatření a tresty vedlejší v podobě ztráty státního občanství, ztráty čestných práv občanských, vyloučení z vojska, ztráty vojenských hodností, propadnutí jmění, peněžitého trestu, zákazu činnosti, vyhoštění, zákazu pobytu, uveřejnění rozsudku a propadnutí věci. Existence trestu smrti byla odůvodněna jakožto nutný prostředek v boji proti domácí a zahraniční reakci.57 Ve vztahu k politickým procesům sehrály hlavní roly skutkové podstaty uvedené v hlavě I zvláštní části pod označením „Trestné činy proti republice“. Umístění těchto skutkových podstat do hlavy I. zvláštní části odpovídalo dobovému pojetí závažnosti chráněných zájmů, tudíž ochrana republiky a hospodářského zřízení převažovala nad ochranou základních hodnot dotýkajících se lidského jedince. Hlava I. rozdělovala skutkové podstaty do pěti oddílů – t.č. proti republice, t.č. proti bezpečnosti republiky, t.č. proti obraně vlasti, t.č. proti ústavním činitelům a t.č. zvláště ohrožující pořádek ve věcech veřejných. Trest smrti představoval jediný trest u kvalifikované skutkové podstaty velezrady dle § 78 odst. 3, válečného škůdnictví dle § 99 odst. 3, vraždy na ústavním činiteli dle § 104 a ublížení na zdraví ústavního činitele s následkem smrti dle § 105. Nejvyšší trest mohl být vedle trestu doživotního uložen také u kvalifikované skutkové podstaty sabotáže dle § 84 odst. 3 (novelizací označené jako záškodnictví) a dle § 85 odst. 3, vyzvědačství dle § 86 odst. 2, vyzvědačství proti spojenci dle § 87 a válečné zrady dle § 101 odst. 3. Lze tu vidět tendenci tvrdších trestů oproti zákonu na ochranu republiky, protože komunisté potřebovali stále více zastrašovat své nepřátele a vysoké tresty měly za účel šokovat společnost (v případě monstrprocesů) a byla tu zřejmě i souvislost s tezí o zostřování třídního boje. Vedle t. č. uvedených v hlavě I. se často v souvislosti se souzením politických procesů využívalo i ustanovení hlavy II. „Trestné činy hospodářské“ a to zejména t.č. uvedené pod označením „Trestné činy proti hospodářské soustavě a Trestné činy proti jednotnému hospodářskému plánu“.58

57

Tamtéž. § 130 Pletichy proti zestátnění, § 131 Tvoření soukromých monopolů, § 132 Zneužití lidového družstva, § 133 Zneužití vlastnického práva, § 134 Ohrožení zásobování ( novelou zrušený), § 134a Spekulace (zaveden novelou), § 135 Poškozování provozu, § 136 Nesplnění závazku, § 137 Pletichy při veřejných dodávkách a pracích, § 138 Ohrožení plánování a kontroly plnění plánu. 58

35

V zákoně je opět řada velmi neurčitých a zneužitelných ustanovení, které si pak mohl soud vykládat dle své libovůle. Jako příklad lze uvést třeba § 129 „Nepřátelské jednání proti republice“, ve kterém se tvrdí, že kdo úmyslně ohrozí obecný zájem jednáním nepřátelským lidově demokratickému státnímu zřízení nebo společenskému řádu republiky, které jsou zaručeny ústavou, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až dvě léta. Takovéto ustanovení šlo vyložit velmi rozsáhle a trestat takto jakékoliv jednání. Sami komunisté se tím ani v důvodové zprávě netajili, když jasně ukázaly, proč byla tato skutková podstata zavedena – „Zkušenosti z provádění zákona na ochranu lidově demokratické republiky ukázaly, že některá závažná nepřátelská jednání proti republice nebylo možno dobře podřadit pod ustanovení tohoto zákona, třebaže šlo o jednání ohrožující obecný zájem. Bylo třeba proto vyplnit tuto mezeru vytvořením nové skutkové podstaty (§ 129), která se ovšem uplatní jen tam, kde nejde o čin přísněji trestný.―

59

V podobném duchu byla i některá další ustanovení

zákona. Tak jako v případě zákona č. 231/1948 Sb. představovaly nejvíce aplikované skutkové podstaty trestných činů dle hlavy I. t.z. tyto delikty: t.č. opuštění republiky dle § 40, t.č. velezrady dle § 78, t.č. pobuřování proti republice dle § 81, t.č. šíření poplašné zprávy dle § 127 a § 128 a t.č. sabotáže dle § 85.60 Ohledně činnosti Státního soudu mohou jako příklad posloužit statistické údaje z roku 1952, kdy bylo z celkového počtu 3623 obžalovaných žalováno 1607 osob (tedy 44,3%) ze spáchání t.č. velezrady a 717 osob (tedy 19,8%) ze spáchání t.č. vyzvědačství.61 Po změnách v oblasti hmotného práva následovala také změna v oblasti práva procesního a to Zákonem č. 87/1950 Sb., trestní řád, který zrušil dosavadní trestní řády, čímž zároveň sloučil civilní a vojenské trestní řízení do jednoho předpisu. Zákon je opět psán zcela v duchu komunistické rétoriky a jeho účel měl také směřovat do oblasti „třídního boje“.62 Dle důvodové zprávy stál zákon na zásadách zjištění materiální pravdy, zásadě ústnosti, přímosti a veřejnosti, jakož i zásadě volného hodnocení důkazů. Dále měl být značně zjednodušen, i pro laickou veřejnost a důvodová zpráva přímo uvádí, že jej mají být schopni používat i soudci

59

Návrh a důvodová zpráva k zákonu č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – tisky, tisk 472. http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0472_01.htm#_h stav k 10.3.2010 60 Gebauer, F. a kol. Soudní perzekuce politické povahy v Československu 1948-1989. Statistický přehled. Sešity Ústavu pro soudobě dějiny AV ČR. Svazek 12. Praha: Ústav pro soudobě dějiny AV ČR, 1993, s. 173. 61 Vorel, J – Šimánková, A. a kol.: Československá justice v letech 1948-1953. Díl I. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. č. 8. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2003, s. 161-162. 62 V § 1 odst. 2 se pravilo: Projednávání věcí se má dít tak, aby vychovávalo občany k ostražitosti vůči nepřátelům pracujícího lidu a jiným rušitelům jeho budovatelského úsilí a k plnění občanských povinností.

36

z lidu, pro které byla předchozí „buržoazní“ příliš složitá.63 Nikde v zákoně není zmínka o institutu presumpce neviny. Zákon rovněž legálně zakotvil zrušení již fakticky neexistujícího institutu vyšetřujících soudců, jejichž úkoly přešly na prokurátora, který měl napomáhat soudu při zjišťování materiální pravdy a úzce spolupracovat s orgány národní bezpečnosti při vyšetřování. Prokurátorovy pravomoci se značně rozrostly, rozhodoval např. ve věcech vazebních či ve věcech výkonu trestu, tedy ve věcech dosud rozhodovaných soudem. Posilování pozice prokurátorů bylo snahou komunistických orgánů po celé toto období. De facto to znamenalo, že moc výkonná získávala převahu nad mocí soudní, protože prokuratura spadala pod ministerstvo spravedlnosti a nebyla tedy nezávislá. Silná pozice prokurátorů jim však dávala možnost stále dohlížet nad dodržováním zákona. Opak však byl pravdou. Většina prokurátorů přehlížela věci, které neměly s právem nic společného. Připustili metody používané StB během vyšetřování, které byly v rozporu s platným trestním řádem. Souhlasili s otázkovými protokoly zavedenými vyšetřovateli Státní bezpečnosti při výslechu vězňů. To pak vedlo k tomu, že referenti Státní bezpečnosti nutili vyšetřované naučit se odpovědi na otázky vyšetřovatele nazpaměť. Tyto odpovědi měli potom použít u soudu. Prokurátoři o tomto věděli a sami se mnohdy učili otázky, které budou během přelíčení pokládat nazpaměť, dle předem daného scénáře. Z této doby64 také pochází ještě jeden trestně právní předpis a sice Zákon č. 165/1950 Sb., na ochranu míru. Tento zákon měl pouze 2 paragrafy o velmi neurčitém obsahu, který lze opět velmi široce vykládat a tedy i zneužít. V § 1 se pravilo: „Kdo se pokusí rozrušit mírové soužití národů tím, že jakýmkoliv způsobem podněcuje k válce, válku propaguje anebo válečnou propagandu jinak podporuje, dopouští se trestného činu proti míru.“ Zákon byl přijat v souvislosti s konáním II. Světového kongresu obránců míru, který svolaly státy sovětského bloku na konferenci ve Varšavě, aby tu odsoudily „imperialistické“ státy a vyzvaly k důsledné ochraně míru. Nebyl to vládní návrh, ale návrh několika poslanců Národního shromáždění. V důvodové zprávě mimo jiné stálo: „Návrh rozšiřuje dosavadní předpis § 98 trestního zákona a zajišťuje přísné potrestání válečné propagandy vůbec, při čemž nerozhoduje způsob jejího provádění. Vychází ze zvýšené nutnosti již v zárodku potlačit a tvrdě trestat každého, kdo napomáhá zločinným válečným snahám světového imperialismu, nejúhlavnějšího nepřítele všeho pracujícího lidu. Požadavek naprosté bdělosti a ostražitosti před válečnými štváči, rozrušovateli budovatelského úsilí a úhlavními nepřáteli pracujících žádá si vydání 63

Návrh a důvodová zpráva k zákonu č. 87/1950 Sb., trestnímu řádu. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – tisky, tisk 486. http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0560_00.htm stav k 10.3.2010 64 Ze dne 2. prosince 1950

37

tohoto zákona. Jeho uzákoněním bude ještě účinněji ochráněna naše lidově demokratická republika, její socialistická výstavba, zájmy pracujícího lidu a každého čestného jednotlivce.―65 Zákona se pak nadále často využívalo v politických procesech a není bez zajímavosti, že jeho účinnost byla zrušena až 1.1.2010 vydáním nového Trestního zákona.

3.5. Likvidace vyšetřujících soudců Institut vyšetřujících soudců u okresních a Státního soudu potvrdil zákon o zlidovění soudnictví ze dne 22. 12. 1948. Jejich úkol spočíval v prověrce vyhledávacích úkonů pracovníků bezpečnosti, v provádění znaleckých důkazů a v rozhodování o uvalení vazby či propuštění z vazby. Přesto již v dubnu 1949 proti platným zákonům ministerstvo spravedlnosti zrušilo vyšetřující soudce u Státního soudu. Na poradě u ministra spravedlnosti Čepičky 21. dubna 1949 bylo jeho náměstku Heráfovi uloženo, aby připravil návrh výnosu o okamžitém zrušení instituce vyšetřujících soudců. Jejich práci měli nadále vykonávat okresní prokurátoři, jejichž počet měl být rozšířen. Obžaloba se měla podávat přímo z trestního oznámení. To vše mělo být po poradě s presidentem soudu Richterem a státním prokurátorem Zieglerem. Oba jistě souhlasili, ale to již na rozhodnutí nemělo vliv, protože hlavní slovo měl stále ministr spravedlnosti.66 Oficiálně bylo zrušení instituce vyšetřujících soudců zdůvodňováno tím, že se „přežila“, a že jen prodlužuje vyšetřování a zbytečně znovu provádí zjištění již správně provedené orgány StB.67 Tento oficiálně uváděný důvod byl však v rozporu se skutečným stavem vyšetřování.

Z četných zápisů o gremiálních poradách Státního soudu a Státní

prokuratury vyplývá, že již v době před zrušením vyšetřujících soudců byly vznášeny námitky na nesprávnost trestních oznámení podávaných StB, bylo poukazováno na nezákonné vazby a na nezákonnost připravovaného opatření a znemožňování kontroly vyšetřování. To však byly právě důvody, které komunisté tímto rozhodnutím směřovali. Zrušení vyšetřujících soudců bylo i v rozporu s platným zákonem. Ve svých důsledcích znamenalo, že poprvé se vyšetřovaný dostal do styku s prokurátorem až po skončení vyšetřování, že vazba byla uvalována jen písemně a že nikdo z justičních pracovníků

65

Návrh a důvodová zpráva k zákonu č. 165/1950 Sb., na ochranu míru. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – tisky, tisk 560. http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0560_00.htm, stav k 10.3.2010. 66 NAP, fond 100/52 Alexej Čepička, karton 17, arch. j. 114, Zápis z porady ministerstva spravedlnosti ze dne 21.4.1949. 67 Rázek, A.: StB + Justice. Nástroje třídního boje v akci BABICE. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. č. 6. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002, s. 233.

38

nemohl vyšetřování v jeho průběhu kontrolovat a ovlivňovat. Tím byly prakticky otevřeny dveře ke všem nezákonnostem, které se ve vyšetřování v pozdější době děly. O tom, jak likvidace vyšetřujících soudců probíhala vypovídá korespondence mezi státním prokurátorem B. Zieglerem a náměstkem ministra spravedlnosti Dr. Karlem Klosem. V dopise ze dne 23.4.1949, který je označen jako „tajný“ píše Ziegler Klosovi, že učinil tato opratření: 1. Státní prokuratura počínaje dnem 23. dubna 1949 navrhuje u státního soudu zavedení přípravného vyšetřování a uvalení řádné vyšetřovací vazby tak, aby státní soud po provedení těchto úkonů spisy neprodleně vrátil státní prokuratuře k návrhu. Tento postup bude státní prokuratura praktikovat jen v případech, kde skutkový stav, uvedený v trestním oznámení, bude nutno došetřit. Doplnění skutkového stavu provede státní prokuratura sama přímo v součinnosti s StB anebo jinými bezpečnostními orgány, kterým dá příslušné příkazy. 2. Bude-li podáno trestní oznámení dokonale zpracované, kdy nebude třeba na skutkovém stavu nic měnit nebo doplňovat, podá státní prokuratura obžalobu přímo podle spisu s návrhem státnímu soudu, aby před publikací žaloby bylo zavedeno přípravné vyšetřování a uvalena vazba. 3. Po dohodě s presidentem státního soudu s. Dr. Richterem bude u státního soudu určen jeden člen (Dr.Engelsmann), který bude provádět shora uvedené úkony. Tento bude provádět též opatření podle §§ 90, 109, 112 ,412, 416, 57 tr.ř., opatřování znaleckých posudků, úpravu likvidace znalečného a jiné úkony, které trestní řád ukládá vyšetřujícímu soudci. Zdůrazňuji, že nebude vykonávat žádného vyšetřovacího úkonu v pravém slova smyslu. 4. Oddělení vyšetřujících soudců zašle obratem státní prokuratuře všechny spisy k návrhu kromě těch případů, v nich jsou nařízeny výslechy nebo jiné vyšetřovací úkony na dobu do konce dubna 1949. Tyto spisy musí být státní prokuratuře vráceny k návrhu do 30. dubna 1949. 5. Návštěvy vyšetřovanců do podání obžalovacího spisu jsou nepřípustné. Ve výjimečných případech povoluje návštěvu státní prokuratura (příslušný referent). Žádost o povolení návštěvy je nutno přednést ústně Dr. Engelsmannovi. Tento, poněvadž nezná a nebude znáti skutkový stav věci, telefonicky a nebo pomocí žádanky si vyžádá souhlas státní prokuratury. Je vyloučeno, aby žadatelé o povolení návštěvy docházeli přímo na státní prokuraturu, znali jména referentů státní prokuratury a zdržovali je v práci. Státní prokuraturou povolenou návštěvu provede Dr. Engelsmann.

39

6. Cenzuru dopisů vyšetřovanců provádí příslušní referenti státní prokuratury. Dr. Engelsmann cenzurovat dopisy nemůže, poněvadž nezná skutkový stav odesílatele dopisu nebo adresáta. Rozdělením

věci, týkající se

cenzury na jednotlivé referenty státní

prokuratury a omezením korespondence vyšetřovanců po dohodě se správou věznice nebude cenzura referenty snad příliš zatěžovat. /…/ Připomínám, že bude nutno o těchto uvedených opatřeních uvědomit příslušné činitele ministerstva vnitra. Není jisto, zda bez pokynů budou krajská velitelství StB a jiné úřady a orgány správní dostatečně pružně a rychle plnit příkazy státní prokuratury. [podepsán Ziegler]68 V korespondenci i na poradách ministerstva spravedlnosti se vždy bez skrupulí hovoří o „likvidaci“ vyšetřujících soudců. Slovíčko likvidace už samo o sobě budí dojem ve vztahu k osobám jako něco nezákonného. I toto samo již tedy vypovídá své o uvažování představitelů komunistické justice. Výše uvedený text dopisu byl pak jako závazný pokyn odeslán ke Státnímu soudu, prokuratuře a jejich pobočkám v Brně a Bratislavě, kde měl být urychleně proveden. O tom, že Čepička, Klos a ostatní byli informováni o nezákonnostech a týrání vyšetřovaných ve vazbě u StB ještě před zrušením vyšetřujících soudců svědčí případ uvedený jedním bývalým náměstkem státního prokurátora v Brně: „Ještě za existence vyšetřujících soudců u Státního soudu se stalo že s. Horňanskému, předsedovi krajského soudu, byla přednesena stížnost, že v Uherském Hradišti jsou vyšetřovanci orgány StB týráni. S. Horňanský poslal věc vyšetřit vyšetřujícím soudcem; ten vyslech asi 24 vyšetřovanců. /…/ všichni potvrdili týrání.69 JUDr. Horňanský pak jel vše oznámit na ministerstvo, kde mluvil přímo s ministrem Čepičkou. Podle dalšího svědka pak Horňanský sdělil, že za své sdělení jen o vlásek unikl zatčení a okamžitě přikázal, že o situaci v Uherském Hradišti se nesmí nikdo dozvědět.70

68

NAP, 100/52 Alexej Čepička, karton 21, arch. j. 141, Dopis státního prokurátora B. Zieglera náměstku K. Klosovi. 69 Rázek, A.: StB + Justice. Nástroje třídního boje v akci BABICE. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. č. 6. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002, s. 233. 70 Pernes, J.: Alexej Čepička: šedá eminence rudého režimu. Praha: Brána, 2008, s. 190.

40

4. Činnost Státního soudu a Státní prokuratury v politických procesech 4.1. Průběh procesu před Státním soudem Jak již bylo řečeno, v závěrečné fázi výrobní technologie politických procesů vstoupily na scénu i justiční orgány. Kromě Státního soudu Státní prokuratury a útvarů ministerstva spravedlnosti se v některých případech na procesech podílely i Nejvyšší soud (odvolací soud), krajské a okresní soudy a prokuratury (procesy menšího rozsahu). Lze říci, že jejich zločiny nebyly tak „strašné“ jako ty, které páchala státní bezpečnost, jejich odpovědnost za porušování zákona je však zřejmá. Příslušné justiční instituce plnily roli, kterou jim ve výrobě procesů přisoudily komunistické orgány a StB, tedy vynášet politicky předem schválené rozsudky, dodávat nezákonnostem zdání legality a přeměnit soudní přelíčení v divadlo, které má vychovávat masy obyvatel. Určené poslání příslušní pracovníci justice příkladně plnili. Ti, kteří s tím měli problémy, brzy v justici skončili a někteří se za to dokonce sami ocitli na lavici obžalovaných. Přijali tak pravidla, která odporovala tehdy platným zákonům a museli o tom vědět. Jejich jednání bylo nejvyšším možným selháním právnické profese. Ne vždy však pracovníci justice zůstávali pouze pasivními vykonavateli pokynů a návrhů Státní bezpečnosti a komunistických institucí. Chovali se i aktivně a přicházeli s vlastní iniciativou. Například v předkládaných materiálech doporučovali komunistickým orgánům velmi vysoké tresty. V nemálo případech jimi navrhovaný trest smrti komunistické vedení nebo bezpečnostní komise mírnily. Státní prokurátor B. Ziegler nejenže přijímal dohled Státní bezpečnosti nad prokurátory a soudci, avšak dokonce prohlásil: „Máme zájem na tom, abychom pracovali pod kontrolou StB. Chtěli bychom vědět, a to i v menších případech, zdali jsme naši práci provedli dobře. Je nutné, aby StB, která dnes postupuje podle socialistických metod, měla ten nejčistší štít, a proto musíme vyprovokované případy omezit na minimum.“71 Po obdržení trestního oznámení od Státní bezpečnosti vypracoval státní prokurátor obžalobu. Spolupracoval přitom s vyšetřovateli StB. Do obžaloby vložil návrh na výši trestu, který pak s příslušným komentářem předložil ke schválení ministerstvu spravedlnosti. V případech, kdy se uvažovalo o trestu smrti, byla připojena také zvláštní zpráva Státní 71

Kaplan, K. – Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principál, 2008, s. 196 – 197.

41

prokuratury. Povinnost nechat ji schválit ministrem spravedlnosti vázala Státní prokuraturu až do 22. února 1950. Pak řídící pravomoc převzala Generální prokuratura. Návrhy na tresty smrti však nadále projednávalo ministerstvo spravedlnosti. Od 15. prosince 1949 předkládal ministr spravedlnosti návrhy na tresty smrti ke schválení ještě takzvané bezpečnostní komisi ÚV KSČ. K jejímu ustavení došlo na zasedání užšího předsednictva ÚV KSČ 26. července 1948 a jejími prvními členy se stali Rudolf Slánský, Karel Šváb, Václav Nosek, Jindřich Veselý a Josef Pavel, později se k nim připojil i Alexej Čepička.72 Na schůzce bezpečnostní komise 15. prosince 1949 předložil ministr Čepička poprvé k projednání trestní věci, u nichž byl navrhován trest smrti. Od tohoto data začalo systematické schvalování trestů smrti členy bezpečnostní komise ÚV KSČ. Projednávání jednotlivých případů v komisi se pak ustálilo na následujícím postupu: ministerstvo spravedlnosti předložilo zprávu o výsledcích vyšetřování a navrhlo výši trestu. Bezpečnostní komise, která projednávala jen případy, u nichž se očekával nejvyšší trest, pak navržené rozsudky potvrdila, jen ojediněle doporučila změnu trestu na doživotní vězení. Rozhodování komise pak bylo pro soudy závazné.73 Tresty pro obžalované v případech, kdy nepřicházel v úvahu absolutní trest, schvalovalo v konečném stádiu trestní oddělení ministerstva spravedlnosti. O trestech tak bylo ve velkém počtu případů s konečnou platností rozhodnuto ještě dříve, než se jimi Státní soud začal vůbec zabývat. Státní prokuratura také určila, kde se věc bude projednávat, v jakou dobu, zda před organizovanou veřejností či nikoliv, a jaké bude politické využití procesu. Již v říjnu 1949 poslalo ministerstvo spravedlnosti instrukce krajským prokuraturám, ve kterých je nabádalo, že mají dodržovat a prosazovat trestní politiku tak, jak ji určovalo ministerstvo spravedlnosti.74 Pro upevnění pozic prokurátorů na všech úrovních od okresních, krajských po celostátní vystupoval ministr spravedlnosti Čepička na různých konferencích a aktivech, kde stále zdůrazňoval jejich nadřazenost nad ostatními justičními orgány. Prokurátory Čepička výstižně vyzvedl a patřičně zatřídil také na celostátní konferenci pracovníků justice konané 21. listopadu 1949: „U okresního a krajského prokurátora se dnes musí soustřeďovat administrativně i odborně všechno, co souvisí s trestním soudnictvím. Tato velká odpovědnost si pochopitelně vynutí také změny v postavení našich prokurátorů. Dosud byli 72

NAP, fond 02/1 Předsednictvo ÚV KSČ 1945 – 1954, karton 14, arch. j. 133. Zápis ze zasedání předsednictva ÚV KSČ ze dne 26..7.2010. 73 Pernes, J.: Alexej Čepička: šedá eminence rudého režimu. Praha: Brána, 2008, s. 179. 74 NAP, 100/52 Alexej Čepička, karton 17, arch. j. 114, Zápis z porady ministerstva spravedlnosti ze dne 15.10.1949.

42

prokurátoři po všech stránkách pozadu za soudci a dopláceli na to i existenčně. My změníme pořadí našich zaměstnanců a do popředí se dostanou prokurátoři. Dostanou se vpřed i administrativně tím, že celková organizace soudů se bude soustřeďovat jako do svého těžiště do rukou prokurátorů. Také to bude vyjádřeno tím, že služební postavení a odměny prokurátorů budou vyšší než u ostatních zaměstnanců v justiční právní službě.“75 Takto Čepička v podstatě nastínil celý mechanismus, jak komunisté zamýšleli justici zneužívat pro své potřeby. Jak o tom svědčí zápisy z gremiálních porad Státní prokuratury, tak prokurátoři se ve svých rolích činili. Mnozí tuto získanou moc využívali k zásahům do mnoha lidských osudů. Prokurátoři sami se považovali i za důležité politické činitele. V jednom zápise se můžeme dočíst, že z hlediska přípravy považovali prokurátoři za nutnost „připravit hlavní přelíčení předběžnými poradami za účasti předsedy senátu, referenta Státní prokuratury, případně i informovaného referenta Státní bezpečnosti.“76 O tom, že tyto porady byly zcela běžnou věcí, svědčí i pokyn státního prokurátora B. Zieglera všem referentům prokuratury, aby mu před skončením průvodního řízení oznámili, jak se na případ dívá senát.77 Toto samozřejmě zcela odporovalo platným zákonům, které se týkaly trestního řízení. Rozhodující vliv na činnost prokurátorů postupně do svých rukou soustředilo zcela ministerstvo spravedlnosti. Prokurátoři pak sami spatřovali v pozici ministerstva nástroj k uplatnění politického hlediska v trestním soudnictví. Toto bylo zdůvodněno jedním z prokurátorů na jedné z porad takto: „Ministerstvo spravedlnosti má a musí mít ingerenci v trestních věcech, má mít konečné slovo např. tam, kde soud dospěl k názoru, že chce vynést u čtyř obžalovaných rozsudek smrti a z hlediska politického to není únosné. Ministerstvo má říci, kolik trestů smrti je únosných.“78 Opět nám to ukazuje, že prokurátoři sami ani neměli vůli mít na proces vliv a raději ze sebe nechávali dělat poslušné loutky. Uvedený mechanismus měl zcela zajistit vedoucí úlohu KSČ v justici. Prokurátoři se obvykle chovali poslušně a drželi se schválené kvalifikace i výše trestů. Ne vždy však jejich návrhy přijímali soudci, zejména soudci z lidu. V takových případech zakročil zvláštní ministerský útvar, trval na původním návrhu a nařizoval prokurátorovi, aby jej do důsledku prosadil.79 75

Pernes, J.: Alexej Čepička: šedá eminence rudého režimu. Praha: Brána, 2008, s. 181. NAP, 100/52 Alexej Čepička, karton 21, arch. j. 141, Zápis z gremiální porady Státní prokuratury Brno ze dne 1.12.1949. 77 Tamtéž. 78 NAP, 100/52 Alexej Čepička, karton 21, arch. j. 141, Zápis z porady Státní prokuratury ze dne 7.12.1949. 79 Kaplan, K. – Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principál, 2008, s. 198. 76

43

Je třeba také zmínit jméno náměstka ministra spravedlnosti Dr. Karla Klose80, který podle mnohých svědectví byl tím, kdo fakticky ovládal Státní prokuraturu. Někteří prokurátoři později tvrdili, že měl velký vliv na státního prokurátora B. Zieglera, který dělal vše podle jeho instrukcí. Sám Klos pak byl přímo odpovědný ministrovi za fungování Státní prokuratury a soustřeďovalo se u něj justiční řízení příprav na procesy. Ke všem navrženým trestům připojoval svá vyjádření.81 Zcela odporující duchu práva byl také pokyn ministerstva spravedlnosti ze dne 2. června 1949 o zjišťování sociálního původu obviněných. Toto dostal na poradě ministerstva spravedlnosti za úkol vypracovat Karel Klos 19.4.1949. Justice pak prý měla více sloužit třídním zájmům.82 Úřady, které podávaly soudům oznámení nebo zprávy v trestních věcech proti obviněným, byly povinny z příkazu ministerstva spravedlnosti prověřit původ obviněného, to znamenalo jeho nynější a dřívější zaměstnání, postavení v něm a majetkové poměry, a také zaměstnání a majetkové poměry jeho rodičů.83 Je to další důkaz uplatňování třídního hlediska u československých soudů a v podstatě předurčení obžalovaného k výši trestu podle jeho třídního původu. Zcela jasné popření zásady rovnosti před zákonem. Od Státní prokuratury pak dorazily žaloby ke Státnímu soudu. Sami státní prokurátoři uváděli, že pro velmi krátké lhůty nemohly být žaloby v mnoha případech precizně vypracovány. Při posuzování obžaloby a činění závěrů z ní tlačil soudce Státního soudu čas. Často měli stanoveno do kdy mají být procesy skončeny. Dříve než Státní soud zasedl a kauzu projednal musel se nejdříve vypořádat s některými obtížemi. I když se takřka všichni soudci bezvýhradně podřizovali pokynům ministerstva spravedlnosti, rozhodně jim nebylo vhod, 80

Karel Klos se narodil v roce 1909. Studoval na PF UK, kde v roce 1934 získal titul doktora práv. Jako student byl aktivní v levicových uskupeních. V roce 1938 složil soudcovskou zkoušku a začal pracovat jako soudce. Během německé okupace byl činný jako soudce Krajského soudu v Praze, ve Vožici a v Táboře, a to až do roku 1944, kdy byl totálně nasazen na práci v lékařském družstvu ve Volyni. V květnu 1945 byl místním revolučním národním výborem jmenován do čela vyšetřovací komise proti kolaborantům. V roce 1945 vstoupil do KSČ a od srpna 1945 působil u Zemského soudu v Praze, kde se podílel na vytváření organizace Revolučního odborového hnutí a později se stal členem ústřední rady ROH. Byl členem právnické komise při ÚV KSČ. V únoru 1948 byl povolán na ministerstvo spravedlnosti. Zde byl jmenován do funkce přednosty kabinetu ministra a aktivně se podílel na čistkách v justici. Po krátké době byl jmenován do funkce náměstka ministra pro věci Státní prokuratury a Státního soudu. Byl členem neslavně proslulé Komise K, která rozhodovala o výši trestů v politických kauzách. Na počátku roku 1953 byl odvolán a stal se předsedou Lidového civilního soudu v Praze. V květnu 1955 byl vyloučen z KSČ. Zemřel v roce 1982. Viz Vorel, J – Šimánková, A. a kol.: Československá justice v letech 1948-1953. Díl I. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. č. 8. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2003, s. 174. 81 Vorel, J – Šimánková, A. a kol.: Československá justice v letech 1948-1953. Díl I. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. č. 8. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2003, s. 175 – 180. 82 NAP, 100/52 Alexej Čepička, karton 17, arch. j. 114, Zápis z porady ministerstva spravedlnosti ze dne 19.4.1949. 83 Vorel, J – Šimánková, A. a kol.: Československá justice v letech 1948-1953. Díl I. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. č. 8. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2003, s. 374 – 375.

44

když na předporadách před vynesením rozsudku kromě prokurátora byli často přítomni i příslušníci Státní bezpečnosti. Mnozí z nich bedlivě sledovali jak který soudce hlasuje o vině a trestu, o tom podávali zprávu svým nadřízeným a nepřímo tak činili na soudce nátlak, protože ti si toho byli vědomi. I když předsedové senátu se neúčastnili zasedání krajských bezpečnostních pětek, docházelo často k tomu, že si je před vynesením rozsudku předvolali vedoucí představitele v kraji a přesně je instruovali, jak mají rozhodovat. I když s tím mnozí soudci vnitřně zřejmě nesouhlasili, nenašel nikdo z nich odvahu se takovému postupu postavit.84 Když se trestní řízení u státního soudu rozběhlo, nechtěli někteří obvinění opakovat v přelíčení naučené odpovědi

z otázkových protokolů. Namítali, že k doznání je

vyšetřovatelé donutili fyzickým násilím. Soud na to reagoval zpravidla vznesením obvinění pro zločin křivého svědectví proti obžalovanému. Přitom sami soudci mohli klást obžalovaným jen ty otázky, které předem zpracovaly orgány StB. Stávalo se také, že soud na základě výpovědi souzených zjistil, že souzenou skupinu k její činnosti vyprovokovali agenti Státní bezpečnosti. I když uvedený problém na různých poradách soudci Státního soudu diskutovali a bylo zřejmé, že tento postup StB prohlédli, takřka nikdo z nich se tomu otevřeně nevzepřel. Také často neúměrná výše trestů a jejich paušální ukládání se staly předmětem různých polemik. Na schůzi referentů státní prokuratury dne 14.května 1949 obhajoval Bohumil Ziegler tyto praktiky takto: „I když zákonné sazby jsou příliš vysoké je nutné dívati se na věc tak, že jakmile politické poměry budou dostatečně konsolidovány, dostanou tito lidé amnestii.“85 O úloze soudců Státního soudu mluvili někteří soudci často velmi otevřeně a neskrývali jeho skutečnou úlohu. Například na pracovním aktivu brněnského Státního soudu a brněnské Státní prokuratury 5. prosince 1950 zaznělo z úst JUDr. Emila Pavelky mimo jiné toto: „Státní soud má při výkonu své funkce určitou generální linii. Je jasné, že Státní soud je soudem politickým, který hodnotí projednávané věci politicky, a proto se generální linie strany jeví i v našem souznění. /…/ Za referenty Státního soudu byli vybíráni soudruzi z 90 procent osvědčení ve straně, kteří prošli důkladným kádrováním a byli v první řadě vědomi svých povinností a toho, proč sem byli povoláni. /…/ Všichni z nás jsme si byli při souzení vědomi toho, že jsme soudci a že dle ústavy jest naším úkolem spravedlivě souditi, a ve stejné míře jsme si byli vědomi toho, že jsme straníci a že se musíme řídit generální linií strany. 84

Pernes, J.: Alexej Čepička: šedá eminence rudého režimu. Praha: Brána, 2008, s. 185. NAP, 100/52 Alexej Čepička, karton 21, arch. j. 141, Zápis z porady referentů Státní prokuratury ze dne 14.5.1949. 85

45

Dostávali jsme tedy k projednání obžaloby, napřed s důvody, potom bez důvodů, a konečně obžaloba obsahovala jen rozšířenou žalobní znělku. Brzy se objevily zjevy, s nimiž se senáty od samého začátku těžko smiřovaly. Uvědomujíce si však situaci, zvýšenou činnost reakce a zvýšený třídní boj, trpěli jsme tyto zjevy, omlouvajíce je výjimečností poměrů. Z toho se však vyvinulo paušální předkládání žalob, v nichž se nejednalo o vyloženou zradu, nýbrž o nepatrné náznaky, jak my říkáme, o velezradu jako nitka. Docházelo k pásové výrobě velezrady.“86 To s jakou otevřeností tento soudce hovořil nás může vést k závěru, že i ostatní pracovníci měli jasné povědomí o takovémto porušování platných zákonů a plně ho akceptovali. Na veřejnost se tyto informace ale samozřejmě nedostaly. V souvislosti s průběhem trestního řízení nemůžeme opomenout zmínit podobu obhajoby před Státním soudem. Lze říci, že hlavním přelíčením a vynesením rozsudku role justice ve výrobní technologii politických procesů v podstatě skončila. Pro obhajobu tu nebyl téměř žádný prostor. Obhájci byli zcela ve vleku mechanismu. Omezovali se pouze na závěrečnou řeč, ve které obvykle uznávali správnost žaloby, opřené o přiznání obžalovaných. Požadovali pouze shovívavost a mírný trest. Představa komunistů o úloze obhajoby je velmi výstižně vyjádřena v dokumentu ministerstva spravedlnosti o hodnocení činnosti Státního soudu za rok 1951, kde se můžeme dočíst, že: „Někteří z obhájců ustanovených před Státním soudem vyrostli již značně a jejich pojetí obhajoby odpovídá funkci, kterou má obhájce plnit v lidově demokratickém společenském řádu, tj. být pomocníkem soudu při zjišťování pravdy. Řada obhájců pracuje způsobem celkem vyhovujícím, někteří obhájci však dosud neodložili způsoby buržoazního pojetí obhajoby.“87 Většina odsouzených se proti rozsudku odvolávala. Odvolací soudy však rozsudky potvrzovaly nebo ještě tresty dokonce zvyšovaly. Přesně podle schématu, o kterém už předem rozhodly komunistické instituce či útvary ministerstva spravedlnosti. K omezení „buržoazního pojetí obhajoby“ vydávalo ministerstvo spravedlnosti nařízení, kterými se možnost obhajoby velmi limitovala. Např. 2. března 1950 vydalo nařízení povolovat návštěvy advokátů u vyšetřovaných pouze za přítomnosti soudní osoby, dozorce apod. Obhájci měli být všichni svoláni a upozorněni na tuto skutečnost s odůvodnění, že se tak děje, aby nedocházelo k vynášení zpráv. Dále byli obhájci upozorněni, že jsou povinni

86

Vorel, J – Šimánková, A. a kol.: Československá justice v letech 1948-1953. Díl I. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. č. 8. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2003, s. 20 – 23. 87 Tamtéž, s. 150.

46

hlásit případy, kdy se z obhajoby dozvědí o dalších trestných činech obviněného podle zákona na ochranu republiky.88 Pro ilustraci průběhu obhajoby před Státním soudem uveďme slova JUDr. Bartoše, kterými obhajoval Rudolfa Slánského: „Já jako obhájce nebudu se zabývat [ve své závěrečné řeči] ani v případě Slánského, ani v případě Margolia jednotlivostmi trestné činnosti těchto obviněných, neboť není sporu, že vina obou tak, jak ji žaluje Státní prokuratura, je jasně prokázána, jejich činnost nemůže být hájena a oba obvinění také tuto svoji vinu v plném rozsahu doznali.“89

4.2. Ukončení činnosti Státního soudu a prokuratury Snaha o „socialistickou jednotnost“ téměř ve všem nakonec dospěla i do komunistické justice. Tak byl tedy na zasedání Předsednictva ÚV KSČ dne 23. června 1952 předložen návrh na zřízení generální prokuratury socialistického typu a na novou organizaci soudů, což mělo být provedeno Ústavním zákonem č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře, který připravovalo ministerstvo spravedlnosti. Hlavním smyslem podle komunistů mělo být „upevnění socialistické zákonnosti, jako prvního a hlavního předpokladu státní disciplíny“ a k tomu pak bylo třeba „vybudování prokuratury nového typu, sjednocení a prohloubení demokratizace našeho soudnictví.“ Snaha o jasný centralismus pak spočívala v prohlášení ÚV, že „socialistická zákonnost musí být v celém státě chápána jednotně, bez zřetele na jakékoliv místní odlišnosti a vlivy. Z toho vyplývá požadavek jednotnosti a centralisovanosti prokuratury a jejího vybudování na monokratickém principu“90 Nejvyšší soud se měl stát jediným nejvyšším soudním orgánem v ČSR, který bude dohlížet na rozhodovací činnost všech ostatních soudů. Z toho důvodu byl tedy zrušen i Státní soud. Jeho úkoly převzaly z převážné části krajské soudy a vyšší vojenské soudy. Nejvyšší soud si pak mohl k sobě vztáhnout každou věc. Mělo tu jít, opět dle vzoru sovětské úpravy, o trestní věci „nejzávažnější povahy“, které měl nejvyšší soud projednávat jako jednotná

88

NAP, fond 100/52 Alexej Čepička, karton 17, arch. j. 114, Zápis z porady ministerstva spravedlnosti ze dne 2.3.1950. 89 Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1953, s. 527. 90 NAP, fond 02/1 Předsednictvo ÚV KSČ 1945 – 1954, karton 32, arch. č. 300, Zápis ze zasedání předsednictva ÚV KSČ ze dne 23.6.1952.

47

stolice.91 Došlo také ke zrušení nejvyššího vojenského soudu a jeho věcného začlenění do tohoto sytému. Úkoly státní prokuratury převzal generální prokurátor. Po zrušení Státního soudu začaly v trestních věcech náležejících do jeho příslušnosti, konat řízení jednak obecní soudy, jednak, pokud šlo o trestné činy osob podléhající vojenské trestní pravomoci, vojenské soudy. Pokud by se tedy civilní osoba dopustila třeba vyzvědačství, které se vztahovalo na vojenské státní tajemství, konal řízení vojenský soud. Po zrušení Státní prokuratury převzaly část jejich úkolů Generální a krajské prokuratury, část si ponechalo ministerstvo. Návrhy na politické procesy pro komunistické orgány předkládali ministři spravedlnosti a vnitra a generální prokurátor, v krajích krajský prokurátor a soudce a krajský velitel bezpečnosti.92

4.3. Hodnocení procesů před Státním soudem Ještě před zrušením Státního soudu a Státní prokuratury si komunisté 14. května 1952 na zasedání ÚV KSČ vyslechli Zprávu o hodnocení procesů u Státního soudu, kterou pro ně vypracovalo ministerstvo spravedlnosti, tehdy již v čele s Dr. Štefanem Raisem. Tato zpráva byla označena jako „přísně tajné.“ Hned v úvodu zprávy je konstatováno, že „soudy jsou důležitým nástrojem dělnické třídy v boji proti třídnímu nepříteli. Úkolem lidově demokratického soudnictví je ochraňovat naši socialistickou výstavbu a přispívat v boji za udržení světového míru. Jedním z prostředků k plnění těchto úkolů jsou dobře připravené a propagačně správně využité veřejné procesy, které jednak tvrdě postihují třídního nepřítele, jednak jsou účinným nástrojem k přesvědčování a výchově k zvýšené bdělosti a ostražitosti pracujících. Zvláštní úlohou státního soudu je, aby svými rozhodnutími paralyzoval vlivy třídního nepřítele a aby ukazoval na spojitost třídních nepřátel uvnitř státu s cizími nepřátelskými agenturami.“93 Dále ve zprávě následovalo hodnocení procesů z hlediska způsobu trestné činnosti, které pracovníci justice rozdělili na tyto oblasti: sabotáže v hospodářském plánu, odpor proti socializaci vesnice, špionážní a teroristická činnost agentů zahraničních výzvědných ústředen, špionážní činnost diplomatů a novinářských agentur, trestná činnost mládeže. Ve všech

91

Návrh a důvodová zpráva k návrhu Ústavního zákona č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – tisky, tisk 630. http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0630_00.htm, stav k 10.2.2010. 92 Kaplan, K. – Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principál, 2008, s. 200. 93 NAP, fond 02/5 Politický sekretariát ÚV KSČ, karton 21, arch. j. 166, Organizační sekretariát ÚV KSČ 14.5.1952, bod 19.

48

případech je neustále zdůrazňováno, že v této době94 se trestné činy nepřátel neustále zvyšují a to jak do počtu, tak do zákeřnosti. Trestná činnost má prý mnohem skrytější formy a je proto důležité používat těch nejtvrdších metod k jejímu odhalení.

V hodnocení procesů

z roku 1952 již převládá především mezinárodní pojetí, kdy je poukazováno především na činnost západních agentů, sionistů a jugoslávských špionů, což je odrazem tehdejší mezinárodní politiky SSSR. Zpráva kladně hodnotí rostoucí politickou úroveň soudců a prokurátorů, ale zároveň konstatuje řadu nedostatků, které se v předběžném řízení nebo u hlavního líčení ještě objevují. Nedostatkem mělo být především to, že se ze souzeného případu nevytěží tolik politického kapitálu, kolik by se vytěžit dalo. Zpráva také překvapivě jako nedostatek uvádí to, že v některých procesech není zdůvodnění rozsudku dostatečně podkládáno příslušnými zákonnými ustanoveními. Je tu i kritika nedostatečného důkazního materiálu. Nemůžeme si však myslet, že by režimu vadilo v tomto smyslu porušování zákonů, spíše se obával, aby rozsudky byly věrohodné pro veřejnost. Příčinu nedostatků viděli autoři zprávy v nedostatečné spolupráci prokurátorů a orgánů Státní bezpečnosti. Kritizovány byly také uměle konstruované otázkové protokoly, kdy obvinění u soudu odpovídali naučenými odpověďmi. Autorům to ale opět vadilo pouze z důvodu nedostatečné přesvědčivosti před veřejností. Ve větším rozsahu je tu kritizován i nedostatek času k přípravě hlavního přelíčení, v případech, kdy StB dodala pozdě podklady. Naopak je tu pochvala za vzornou spolupráci orgánům činných v trestním řízení, kdy při velkých veřejných procesech celostátního významu se všechny složky pod vedením Státní prokuratury podílely na organizaci procesu, který byl do podrobností připraven na poradě za účasti celého senátu orgánů Státní bezpečnosti atd. (šlo o tzv.proces v kostce). K přípravě procesů byly přibírány ke spolupráci a informovány o celkové organizaci procesů stranické orgány, v krajských procesech i činitelé místní správy. Ke konci zprávy je zmíněna i činnost obhájců před státním soudem, o kterých se píše, že: „Tito vesměs během líčení chovají se pasivně a jejich činnost omezuje se na závěrečná vystoupení v obhajovacích řečech. Nelze proto mluvit o skutečné, iniciativní obhajobě tak, jak ji očekáváme od obhájců socialistického typu.Ze závěrečných řečí obhájců jsou stále patrny nedostatky politické vyspělosti a hlavně neschopnost třídního rozboru projednané věci

94

Myšleno dobu „zostřování třídního boje“.

49

a osoby pachatele, z něhož má obhájce vycházet. Obhajoba vesměs vyzní formálně, bez patřičného vlivu na soud.“95 Na závěr zprávy je konstatováno, že ke zkvalitnění práce v justici má přispět chystaná reorganizace, kdy po sovětském vzoru dojde k oddělení generální prokuratury od soudnictví. Lze tedy říci, že i když státní soud a státní prokuratura sloužily komunistickému režimu více než dobře, ten považoval její výsledky za nedostatečné a potřeboval tedy v tomto směru změnu, která by zřejmě umožnila ještě větší míru bezpráví. Podobné zprávy o činnosti Státního soudu a prokuratury byly vypracovávány každý rok. Když je navzájem porovnáme, můžeme konstatovat, že si jsou v mnoha ohledech podobné. Stále je upozorňováno, že trestná činnost nepřátel se stupňuje, že soudy a prokuratury potřebují politicky vyspělé pracovníky, že je třeba větší spolupráce s StB, že proces musí být náležitě využit po propagační stránce apod. Pro ilustraci je dobré uvést i některá statistická čísla z činnosti Státního soudu. Např. v roce 1950 vyřídil Státní soud 1616 žalob s 6866 obžalovanými, počet odsouzených činil 5592 mužů, 901 žen, 156 mladistvých. Mezi oběťmi bylo 1367 dělníků, 459 rolníků, 2312 veřejných a soukromých zaměstnanců, 349 duchovních, 1179 samostatných povolání, 355 příslušníků ozbrojených složek, 250 studentů. V roce 1951 vyřídil Státní soud 1103 žalob s 4686 obžalovanými, počet odsouzených činil 4678 mužů, 694 žen, 147 mladistvých. Mezi obě´tmi bylo 1112 dělníků, 434 rolníků, 1906 veřejných a soukromých zaměstnanců, 268 duchovních 810 samostatných povolání, 346 příslušníků ozbrojených složek, 264 studentů. V roce 1952, kdy ukončil činnost Státní soud bylo podáno 903 žalob na 3623 obviněných. V tomto roce vynesl Státní soud 73 trestů smrti (nejvíce za všechny roky), z toho 11 jich bylo v procesu s Rudolfem Slánským a spol., což je vůbec nejvíce v jakémkoliv procesu. Za 4 roky svého působení stihl vynést Státní soud celkem 246 trestů smrti (z toho 1 žena – Milada Horáková) a 457 trestů doživotního vězení.96 Tato čísla nám ukazují, že rozsah represí Státní prokuratury a Státního soudu byl velmi vysoký. Na závěr je třeba zmínit, jak činnost Státního soudu a Státní prokuratury později hodnotili sami jejich aktéři. Mnozí pracovníci justice se totiž později stavěli do pozice obětí nezákonné činnosti StB a komunistických orgánů. Poukazovali na to, že v této fázi přípravy politických procesů měla podle tehdy platných zákonů být jejich role rozhodující. Státní 95

NAP, fond 02/5 Politický sekretariát ÚV KSČ, karton 21, arch. j. 166, Organizační sekretariát ÚV KSČ 14.5.1952, bod 19. 96 Údaje viz Vorel, J – Šimánková, A. a kol.: Československá justice v letech 1948-1953. Díl I. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. č. 8. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2003, s. 123 – 165.

50

bezpečnost si však tehdy udržovala stále významný vliv, především tím, že předávala justici trestní oznámení. Justice tyto případy přijímala, žalovala, soudila a vynášela předem stanovené tresty. Mnohdy musela mít tušení, že jde o zcela vykonstruovanou trestnou činnost. Justice v podstatě tlumočila rozhodnutí přijatá komunistickými orgány a prosazovaná zvláštním útvarem ministerstva spravedlnosti. V roce 1956 před rehabilitační komisí vypověděl prokurátor Josef Urválek, jeden z nejvýznamnějších pracovníků tehdejší justice, o své účasti na procesu se Slánským toto: „Přistupoval jsem k svému úkolu jako k odpovědnému úkolu, jímž mne pověřila strana, v přesvědčení, že vyšetřování tak závažného případu provádějí nejlepší kádry z bezpečnosti, že k zatčení osob došlo až po pečlivém zhodnocení v orgánu strany, že jejich trestní odpovědnost byla již zjištěna dříve, než byly předneseny projevy odpovědných soudruhů před ÚV, že vyšetřování sleduje osobně s. Gottwald.“ V jinou dobu však sám Urválek v kruhu svých přátel a v okamžiku oslabené sebekontroly přiznal, že nevěřil ve správnost řady obvinění.97 Pracovníci justice, kteří se podíleli na politických procesech, přistoupili na pravidla výrobní technologie. Ta byla v přímém protikladu s profesní ctí právníků a běžnou soudní praxí. Bylo málo těch, kteří se těmto pravidlům vzepřeli a ti pak byli sami odvoláni z funkcí nebo se sami rozhodli pro odchod. V nejhorším případě pak sami stanuli na lavici obžalovaných.

97

Kaplan, K.: Zpráva o zavraždění generálního tajemníka. Praha: Mladá fronta, 1999, s. 266.

51

5. Závěr Odpovědnost justice na politických procesech odpovídala jejímu postavení v mechanismu na výrobu těchto procesů. Spočívala v tom, že justice ve svém celku byla vykonavatelkou protiprávních, nelegálních rozhodnutí komunistických orgánů, že dávala těmto rozhodnutím zdání legality, že svou činností se spoluúčastníka procesních divadel, že mnohé své pracovníky na nižších stupních hierarchie nutila k nelegálním úkonům a trestala v tomto směru jejich neposlušnost. Vedení KSČ nahlíželo na politické procesy jako na svoji záležitost a justičním orgánům přisoudilo především úlohu vykonavatelů svých směrnic. Přestože odpovědnost justice za politické procesy je značná, můžeme tvrdit, že tu jde o odpovědnost pouze části pracovníků justice, nikoliv o odpovědnost justice jako celku. Odpovědnost se vztahuje na ty pracovníky a orgány justice, kteří se podíleli na politických procesech. Odpovědnost těchto justičních orgánů však není stejná. Nejvyšší je jistě u Ministerstva spravedlnosti, které protiprávně rozhodovalo o rozsudcích, na kterých mělo zájem, tvrdě vyžadovalo poslušnost nejen soudců, ale i obhájců, prosazovalo protiprávní nadřazenost prokurátora v soudním řízení apod. Státní soud a Státní prokuratura nesou na politických procesech také značný díl viny. Soudci Státního soudu odsuzovali obžalované, i když mnohdy byli přesvědčeni o jejich nevině a vykonstruovaných obviněních, stejně tak mnohdy nebyli přesvědčeni o adekvátnosti výše trestu, ke kterému obviněného odsoudili. Prokurátoři Státní prokuratury pak žalovali nevinné, přestože minimálně věděli, že trestní proces je porušením trestně právních norem. V případě monstrprocesů, pak soudci i prokurátoři přistoupili na divadlo s naučenými otázkami a odpověďmi, jak to vyžadovala Státní bezpečnost. Svým počínáním v politických procesech prokurátoři, soudci, obhájci, soudní znalci a příslušní pracovníci ministerstva spravedlnosti prokázali, že spravedlnost, právo a zákony byly až na posledním místě. Diskvalifikovali nejen sebe, jako vykonavatele práva, ochránce zákonů a symbol spravedlnosti, avšak přispěli významně svým způsobem k tzv. „politické výchově mas“ a k rozvratu právního vědomí občanů Československa. Tyto rysy se projevily už v době procesů, ale mnohem silněji pak později při jejich revizi a rehabilitaci. Prameny ke zkoumané problematice můžeme hledat především v archivních fondech literatuře a v důvodových zprávách k jednotlivým zákonům. Protokoly z jednotlivých procesů jsou uloženy ve fondech Státní soud Praha a Státní soud Brno v Národním archivu v Praze respektive v Moravském zemském archivu v Brně. Tyto fondy jsou však zatím bohužel ve velké míře (Státní soud Brno zcela) nezpracované, tzn. že k němu neexistuje žádný oficiální

52

inventář, pouze prozatímní soupis. Cennější jsou v tomto směru fondy Alexej Čepička a Ministerstvo spravedlnosti uložené v Národním archivu v Praze, kde můžeme nalézt řadu záznamů z jednání pracovníků justice a ministerstva o procesech před Státním soudem a o činnosti Státní prokuratury. Důležité informace můžeme najít i z diskuzí komunistů ve fondech ÚV KSČ. Řada dokumentů již byla také knižně vydána Ústavem pro soudobé dějiny a Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. V tomto směru vyvíjí svou činnost i nově vzniklý Ústav pro studium totalitních režimů. Z monografii je pak třeba zmínit řadu publikací od Karla Kaplana, předního českého historika pro období komunistické totality. Role Státního soudu a Státní prokuratury byla taková, jakou jim přisoudil komunistický režim a v této práci byla popsána i jejich vyplývající odpovědnost za nezákonnosti způsobené v Československu v letech 1948 – 1953. Dodnes se naše země se svou minulostí nedokázala řádně vyrovnat a hluboké rány, které komunistický režim zasadil nás v některých ohledech trápí i dnes. Je proto třeba se důsledně poučit z této minulosti tak, aby se již nikdy nemohla opakovat.

53

6. Použitá literatura a prameny Literatura Gebauer, F. a kol.: Soudní perzekuce politické povahy v Československu 1948-1989. Statistický přehled. Sešity Ústavu pro soudobě dějiny AV ČR. Svazek 12. Praha: Ústav pro soudobě dějiny AV ČR, 1993. Ivanov, M.: Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové. Praha: XYZ, 2009. Kaplan, K.: Aparát ÚV KSČ v letech 1948-1968. Praha: ÚSD 1993. Kaplan, K.: Československo v letech 1948-1953. 2. část. Zakladatelské komunistického režimu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991.

období

Kaplan, K. – Paleček, P.: Komunistický režim a politické procesy v Československu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principál, 2008. Kaplan, K.: Nebezpečná bezpečnost. Státní bezpečnost 1948-1956. Brno: Doplněk, 1999. Kaplan, K.: Největší politický proces. ,,M.Horáková a spol.― Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1995. Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha: Mladá fronta, 1993. Kaplan, K.: Pět kapitol o únoru, Brno: Doplněk, 1997. Kaplan, K.: Proměny české společnosti 1948-1960. Praha: ÚSD 2007. Kaplan, K.: Příprava Ústavy ČSR v letech 1946-1948: Diskuse v Národní frontě a názory expertů : Soubor dokumentů. Praha: ÚSD, 1993. Kaplan, K. Sovětští poradci v Československu 1948-1956. Sešity Úřadu ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, sv. 14. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1993. Kaplan, K.: Stát a církev v Československu v letech 1948-1953. Brno: Doplněk, 1993. Kaplan, K.: StB o sobě. Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002. Kaplan, K.: Zpráva o zavraždění generálního tajemníka. Praha: Mladá fronta, 1999. Kuklík, J. a kol.: Vývoj česko – slovenského práva 1945-1989. Praha: Linde, 2009. Löbl, E.: Svedectvo o procese. Bratislava: Vydavatelstvo politickém literatúry, 1968. London, A.: Doznání. Praha: Československý spisovatel, 1990. Malý, K.: Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989. Praha: Karolinum, 2004. Pernes, J.: Alexej Čepička: šedá eminence rudého režimu. Praha: Brána, 2008. Pernes, J.: Krize komunistického režimu v Československu v 50 letech 20. století. Brno: CDK, 2008. Pernes, J. – Foitzik, J. (eds.).: Politické procesy v Československu po roce 1945 a „Případ Slánský―: sborník příspěvků ze stejnojmenné konference pořádané ve dnech 14-16. dubna 2003 v Praze. Brno: Prius, 2005. Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1950.

54

Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1953. Radotínský, J.: Rozsudek, který otřásl světem. Praha: Pressfoto, 1990. Rázek, A.: StB + Justice. Nástroje třídního boje v akci BABICE. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. č. 6. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002. Šiška, M. (ed.).: O procesech a rehabilitacích. (Zpráva "Pillerovy komise" o politických procesech a rehabilitacích v Československu v letech 1949-1968.) I-II. Praha: Florenc, 1990. Tucker, R., C.: Stalin na vrcholu moci: revoluce shora 1928-41. Praha: BB art, 2000. ISBN 80-7257-148-6. Utitz, B.: Neuzavřená kapitola. Politické procesy padesátých let. Praha: Lidové nakladatelství, 1990. Veber, V.: Stalinovo imperium: Rusko 1924-1953. Praha : Triton, 2003. Veselka, M.: Všední dny komunistické justice v Praze doby poúnorové. In: Dějiny a současnost, roč. 15, č. 1, Praha: Lidové noviny, 1993, s. 30-33. Vorel, J – Šimánková, A. a kol.: Československá justice v letech 1948-1953. Díl I. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. č. 8. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2003. Vorel, J – Šimánková, A. a kol.: Československá justice v letech 1948-1953. Díl II. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. č. 9. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2003. Vorel, J – Šimánková, A. a kol.: Československá justice v letech 1948-1953. Díl III. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. č. 10. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2004. Archivní prameny NAP, fond 02/1 Předsednictvo ÚV KSČ NAP, fond 02/5 Politický sekretariát ÚV KSČ NAP, fond 100/52 Alexej Čepička NAP, fond Oddělení obrany a ochrany Ministerstva spravedlnosti – Klosův archiv Použité právní předpisy Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky. Ústavní zákon č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 232/1948 Sb., o Státním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 286/1948 Sb., o národní bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů. 55

Zákon č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 87/1950 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 88/1950 Sb., trestní zákon správní, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 89/1950 Sb., trestní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 165/1950 Sb., na ochranu míru, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 114/1951 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 65/1952 Sb., o prokuratuře, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 66/1952, o organizaci soudů, ve znění pozdějších předpisů. Důvodové zprávy a protokoly z jednání v Národním shromáždění, dostupné na http://www.psp.cz/eknih/1948ns/, stav k 10. 3. 2010 Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – stenoprotokoly. 13. schůze, středa 6. října 1948. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – stenoprotokoly. 21. schůze, středa 22. prosince 1948. Návrh a důvodová zpráva k zákonu č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – tisky, tisk 94. Návrh a důvodová zpráva k zákonu č. 232/1948 Sb., o Státním soudu. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – tisky, tisk 95. Návrh a důvodová zpráva k zákonu č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – tisky, tisk 160. Návrh a důvodová zpráva k zákonu č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – tisky, tisk 472. Návrh a důvodová zpráva k zákonu č. 87/1950 Sb., trestní řád. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – tisky, tisk 486. Návrh a důvodová zpráva k zákonu č. 165/1950 Sb., na ochranu míru. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – tisky, tisk 560. Návrh a důvodová zpráva k návrhu Ústavního zákona č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře. Digitální knihovna PS: Národní shromáždění 1948-1954 – tisky, tisk 630.

56

7. Resumé A huge illegality wave arose in the period of establishment of the communistic regime in Czechoslovakia. The so-called „political trials“ were the most enormous part of the wrongfulness at that time – literally fabricated judicial farce that the Regime led against its opponents and its own people in the end. Severe punishments were given during these trials. Three main components played the main executorial role – political organs, the State Security Service and the judicial system. The political organs held the floor in the generation process of the trials, that is why they were to blame for this kind of injustice. The State Security Service then became the main initiator and trial executor. The Communist Party leaders later engaged in the final phase of each trial and always measured the level of each punishment. The State Security Service became very uncontrollable to the Communists and it was the Service’s members who created these trials. The main impact on the State Security Service functioning also had the would-be Soviet advisors who were sent to Czechoslovakia and who were immensely trusted by the Service’s workers. The relevant judicial organs came into play at the end of every single political trial – the tribunals that deliver verdicts over defendants, the prosecutor's office that suggested the sentences, and the attorneys who were supposed to defend the accused ones. So the essential content of these activities were the operation of the State Court and the State Prosecutor's Office – namely the institutions that the Communists created in 1948 so that these authorities would cope with the „class enemy“. All the political trials should take place at the State Court and at the State Prosecutor's Office – these judicial institutions took the responsibility for all the unlawfulness within them. In the introduction of my work we can also find the summary of period 1945-1948. In this stage communists lead their fight to get totalitarian dominance over Czechoslovakia and so it is good to know which methods they used and for what they found their opponents guilty in the end. After that follows a description of justice in that era and comparation of changes in behaviour of courts and procurations after february 1948. In the work we can also find analyze of the role of State courthouse and procuration regarding the characteristics of the legal form and also criminal legal provisions which affect the criminal policy. Work isnt´t describing the running of particular processes on the basis of adoption of the resolution because the process itself act as pre-prepared theatre and it wasn´t objective at all. A records of the organs of KSČ are much more objective in the case of activities of that organs. There we can find their real intentions.

57

Procuration should have gained very special role against the court and the proposals of procurator in the terms of penalty should have been imperative. It was calculated with very important limitation of the benefit of councel and the principles of recognition of the objective truth were broken. A strong position of procurator results of the fact that he was standing under the goverment – Minister of Justice and so he represents goverment’s interests in the justice. The cancellation of the institution of examining judge also strongly affected the amount of control of procuration over the investigation and it was in conflict with law in force. In the end it means that the investigated person meets procurator for the first time just after the end of the investigation. Nobody of the justice performers could control and affect the investigation in progress. It results in all that corruption occured later in the investigation. The author of this work used mainly the sources in National archive in Prague. The most important are records from the meetings of the Ministry of Justice, records from conferences of the court’s and procurature’s staff and also records from conferences of political organs of Czechoslovakian communist party. Literary work of one of the most important Czech historiographer of communist regime in Czechoslovakia Karel Kaplan’s literaturewas also used. My work also shows the relationship between courts, procurature and the goverment KSČ and national security and how they affected their behaviour. Various illegal processes of judges and procurators are described here also with the explanation how it happened. In conclusion I am providing the statistics of State courthouse’s processes too.

58