STATISTICKÝ A POLITICKÝ:

ZJIŠOVÁNÍ NÁRODNOSTI JAKO PROBLÉM STATISTICKÝ A POLITICKÝ: ZKUŠENOSTI ZE SÈÍTÁNÍ LIDU ZA PRVNÍ REPUBLIKY Jaroslav Bubeník - Jiøí Køesan „Bednáø František Blecha v Suchohrdlí byl potrestán vìzením v dobì pìti dnù, ponìvadž hrubým zpùsobem zasáhl do úøedního sèítání lidu. Když manželka jeho byla sèítacím komisaøem pouèována ohlednì národnosti, vrazil do svìtnice a køièel tak, že sèítací komisaø musil další øízení pøerušiti. Pøistoupil ke sèítacímu komisaøi a žádal, aby národnost jeho manželky ihned zapsal jako nìmeckou. Když sèítací komisaø tak neuèinil, odbìhl a pøivedl si za chvíli starostu a celé obecní zastupitelstvo. Lidé na silnici se sbíhali a jen okolnosti, že sèítací komisaø byl doprovázen èetníkem, lze dìkovati, že nebyl ztýrán.“ 1) Výòatek z pøípisu Pøedsednictva Moravské zemské správy politické v Brnì Ministerstvu vnitra v Praze ze dne 21.3.1922 je drobným kamínkem mozaiky, z níž se skládá obraz mnohdy dramatického prùbìhu sèítání lidu za první republiky. Tuny sèítacích operátù,2) vytìžených ze sèítání, jež probìhla v letech 1921 a 1930, nepøedstavovaly v žádném pøípadì nezajímavý, mrtvý materiál, který by mohl být po statistickém zpracování pøedán do archivù a ponechán hlodavé kritice myší. O údaje v arších se vedly vášnivé spory na stránkách tisku i na velkých táborech lidu, v parlamentních lavicích i zaèouzených vesnických hospùdkách ještì pøed tím, než byly zapsány. To kvùli nim propukala „vzbouøení na vsi“ podobná onomu v Suchohrdlí.3) Lze bez nadsázky øíci, že zápisy ve sèítacích arších bezprostøednì ovlivòují osudy lidí dodnes. Objekt nejvìtšího zájmu pøedstavovaly vždy údaje zanesené v rubrice „národnost (mateøská øeè)“.4) Pøedkládaná studie upozoròuje na problém zjišování národnosti právì s ohledem na zkušenosti ze sèítání lidu, jež probìhla za první republiky. Po pøehledu nejdùležitìjších právních norem, týkajících se sèítání lidu obecnì a urèování národnosti zvláštì, podáme informaci o archiváliích, uložených k danému tématu ve Státním ústøedním archivu v Praze.5) Studie dále upozoròuje na polemiku vedenou za první republiky o pojetí národnostní pøíslušnosti a jejího statistického podchycení. Soustøedíme se pøedevším na diskusi mezi statistikem Antonínem Boháèem a filozofem Emanuelem Rádlem, jež v dostateèné míøe postihuje podstatu sporu. V závìru uvádíme nìkteré údaje o nahlédací agendì zjišování národnosti formou výpisu ze sèítacích a popisných archù, jež v sou111

èasnosti reprezentuje poètem žádostí nejvìtší nahlédací agendu ve Státním ústøedním archivu v Praze. *** Pøípravu a prùbìh sèítání lidu v Èeskoslovensku upravovaly zákony z let 1920 a 1927 a vládní naøízení z let 1920 a 1930. Zákon è. 256 ze dne 8.4.1920 o sèítání lidu stanovil, že první sèítání probìhne v období mezi 1.11.1920 a 31.3.1921 (§ 1) a další sèítání že budou následovat v pìtiletých obdobích (§ 2). Jejich provádìní bylo svìøeno do rukou politických úøadù (§ 3). Zákon urèoval sankce za uvádìní vìdomì nesprávných údajù a další úmyslná jednání a opomenutí, jež mohla ohrozit správnost sèítání (§ 4). Vládní naøízení è. 592 ze dne 30.10.1920, jímž se provádí zákon o sèítání lidu ze dne 8.4.1920, stanovil 15. únor 1921 rozhodným dnem pro první èeskoslovenské sèítání lidu (§ 1). Paragraf 20 vládního naøízení øíká: „Údaje o národnosti musí býti zjištìny se zvláštní svìdomitostí a pøesnì podle pravdy. Pøi vyplòování sèítacích archù jest pøednosta domácnosti u osob, které nejsou èleny jeho rodiny, povinen zapsati tu národnost, pro kterou se osoby ty samy prohlásí. Má-li sèítací komisaø v pøíèinì té pochybnosti, vyslechne tyto osoby, a byla-li národnost nesprávnì zapsána, podá trestní oznámení... Ve sèítacích arších smí komisaø mìniti údaj o národnosti jen tehdy, když jde o zøejmou nesprávnost. V tomto pøípadì provede zmìnu se souhlasem osoby, o níž jde; ta pak potvrdí souhlas svým podpisem.“ Obdobné pokyny platily pro vyplòování popisných archù. Paragraf podrobnì vymezoval postup pøi pochybách o správnosti zápisu národnosti. Sèítací orgány byly povinny o obsahu archù zachovávat úøední tajemství (§ 23 a 26). Paradoxní bylo, že ani v zákonu, ani ve vládním naøízení, vztahujících se ke sèítání lidu v roce 1921, nebylo vymezeno chápání pojmu „národnost“. V paragrafu 8 „Návodu, jak vyplniti jednotlivé sloupce archu“, který mìla obdržet každá bytová strana, se uvádìlo: „Národností jest rozumìti kmenovou pøíslušnost, jejímž hlavním vnìjším znakem jest zpravidla mateøský jazyk. Židé mohou pøiznati národnost židovskou. Nepøípustno jest vyznaèovati místo národnosti pøíslušnost k urèitému území.“6) Prodloužení délky intervalù, v nichž mìla být konána sèítání lidu, na deset let urèil zákon è. 47 ze dne 17.3.1927 o sèítání lidu (§ 1). Zároveò stanovil, že druhé èeskoslovenské sèítání lidu probìhne nejpozdìji do konce roku 1931. Podrobnìji též rozvádí postup pøi porušení zákonných norem, upravujících prùbìh sèítání lidu (§ 6). Zákon è. 47 z roku 1927 v dalších ustanoveních zachovával základní filozofii obou výše uvedených zákonných norem. 7)

112

Podle vládního naøízení è. 86 ze dne 26.6.1930 o sèítání lidu v roce 1930 byl stanoven rozhodným dnem pro druhé sèítání 1. prosinec 1930 (§ 1). Paragraf 21 uvádí, že „národnost se zapisuje zpravidla podle mateøského jazyka. Jinou národnost, než pro kterou svìdèí mateøský jazyk, lze zapsati jen tehdy, jestliže sèítaná osoba nemluví mateøským jazykem ani ve své rodinì, ani v domácnosti a úplnì ovládá øeè oné národnosti. Židé mohou však vždy pøiznati národnost židovskou“. Paragrafy 21, 22 a 23 podrobnì urèují postup ve sporných pøípadech. *** Archiváliemi prvoøadého významu jsou spisy o pøipomínkovém a schvalovacím øízení týkajícím se zákonù a vládních naøízení o sèítání lidu ve fondu Pøedsednictvo ministerské rady.8) Písemnosti k legislativním otázkám sèítání lidu jsou v menší míøe zastoupeny jako souèást širších celkù také ve fondech Ministerstvo vnitra - stará registratura a Státní úøad statistický.9) Ve fondu Pøedsednictvo ministerské rady nalezneme rovnìž rezoluce parlamentu o sèítání lidu a s tím související spisy.10) Rozsáhlý a faktograficky cenný materiál o organizaèních pøípravách a prùbìhu sèítání pøedstavují písemnosti uložené ve fondech Pøedsednictvo ministerské rady, Ministerstvo vnitra - stará registratura, Zemský úøad v Praze, Policejní øeditelství v Praze a Státní úøad statistický.11) Jedná se o archiválie dùležité nejen pro poznání samotných sèítání, ale i pro èinnost rùzných spolkù a politických subjektù. V neposlední øadì mohou být zmínìné písemnosti využity regionálními historiky a zájemci o problematiku národnostních menšin v Èeskoslovensku. Celkovou charakteristiku výše zmínìného materiálu ztìžuje fakt, že v znaènì rozsáhlých celcích jsou soustøedìny písemnosti tématicky pomìrnì rùznorodé. Zájemce zde nalezne vedle dokumentù odrážejících formálnì technickou stránku sèítání rovnìž archiválie bezprostøednì související s problematikou zjišování národnosti. Jde zejména o otázky spojené s jmenováním sèítacích funkcionáøù (komisaøù, revizorù, instruktorù) a jejich èinností v prùbìhu sèítání (jedná se napøíklad o protesty proti jmenování sèítacích funkcionáøù urèité národnosti,12) proti jejich postupu pøi sèítání atd.), s používáním popisných archù místo archù sèítacích,13) s nepøípustnou agitací pøed sèítáními a v jejich prùbìhu, s umìlými pøesuny obyvatelstva v dobì sèítání14) a s poøádáním soukromých sèítání, jež mìla zpochybnit výsledky sèítání úøedního (taková sèítání poøádali pøedevším Nìmci v národnostnì smíšených oblastech). Písemnosti vypovídají rovnìž o pokusech ovlivnit èi narušit práci sèítacích orgánù i o sporech vznikajících pøi zápisu národnosti do archù. Øadu zajímavých skuteèností obsahují informace o trestních øízeních vedených pro porušení zákonných ustanovení, regulujících prùbìh sèítání. Cennou souèástí výše 113

zmiòovaných spisù bývají rezoluce, expertýzy, provolání a jinak formulovaná stanoviska rùzných spolkù, politických organizací a jedincù (vèetnì èlenù Národního shromáždìní).15) Ve fondech Státního ústøedního archivu se nacházejí nejen písemnosti zabývající se problémy spojenými se sèítáními lidu z všeobecného hlediska, ale i archiválie týkající se záležitostí jednotlivcù.16) Škála problémù spojených se sèítáními je v zásadì shodná jako u písemností všeobecného charakteru. Shodný je rovnìž fakt, že spoleèný jmenovatel tìchto problémù tvoøí v naprosté vìtšinì citlivá otázka zjišování národnosti. Zvláštì je nutno upozornit na soudní spisy17) a nálezy18) Nejvyššího správního soudu, týkající se trestních øízení vedených v pøípadech porušení zákonných norem, které upravovaly prùbìh sèítání. Písemnosti neobsahují pouze cenný faktografický materiál. Nejvyšší správní soud byl nejvyšší instancí pøi øešení soudních sporù a jeho nálezy proto zpìtnì významnou mìrou ovlivòovaly diskusi o legislativních problémech zjišování národnosti pøi sèítáních lidu. A je nutno pøedeslat, že postup Nejvyššího správního soudu nebyl vždy totožný s postupem uplatòovaným správními orgány nižší úrovnì, ani s názory statistikù. Souèástí spisù výše uvedených fondù bývají i novinové výstøižky. Nejucelenìjší sbírku výstøižkù o sèítání lidu, jeho pøípravì, prùbìhu, výsledcích a následných událostech, reprezentuje však nespornì pøíslušná èást fondu Ministerstvo zahranièních vìcí - výstøižkový archiv I.19) Z ostatních fondù upozoròujeme alespoò na poèetné výtøižky pøiložené ke spisùm ve fondu Ministerstvo vnitrastará registratura. Jejich cena vzrùstá tím, že jsou doprovázeny zprávami o šetøeních ovìøujích skuteènosti uvedené v novinových èláncích. *** Jestliže pøi statistickém zjišování národnosti propukala øada konfliktù, naskýtá se otázka, zda zdroj napìtí netkvìl v samém postupu zjišování národnostní pøíslušnosti. Mužem, který býval nejèastìji spojován s èeskoslovenskými sèítáními lidu a jemuž byly nejèastìji a ne vždy právem pøièítány i jejich sporné momenty, byl docent Antonín Boháè, jeden z vedoucích pøedstavitelù Státního úøadu statistického. Boháè se nepohyboval pouze v úzkém rámci svého vìdního oboru. „Není si snad ani možno pøedstaviti statistika, který by nemìl živého zájmu o naléhavé otázky èasové, s nimiž ve svém oboru pracovním pøichází ve styk neustále,“ 20) psal Boháè ve své práci vìnované nìmeckému profesoru Heinrichu Rauchbergovi. Antonín Boháè se zajímal a aktivnì úèastnil spoleèenského dìní (pøipomeòme, že byl jedním z iniciátorù spojení èeských evangelíkù v Èeskosloven114

ské církvi evangelické a èlenem její synodní rady), ale sledoval i vývoj ve spoleèenských vìdách, takže v nìm jeho oponenti nacházeli zdatného protivníka nejen v otázkách úzce odborných. Vycházeje ze zahranièních zkušeností a doporuèení mezinárodních statistických kongresù (šlo zejména o jednání petrohradského kongresu v roce 1872), 21) pøijal Antonín Boháè za svùj názor, že úkolem statistiky je zjišování objektivnì daných a kontrolovatelných jevù. Také sèítání lidu má proto „zjišovati dané skuteènosti, tj. skuteènosti dané èlovìku jednak zrozením, jednak celým jeho dosavadním vývojem i spoleèenskými vlivy na nìho pùsobícími“.22) Z tìchto premis vycházel i základní Boháèùv pohled na problém národní pøíslušnosti: „Národnost jako pøíslušnost k národu jest sociální znak a jako takový objektivnì zjistitelný i bez úèastenství sèítancova.“ 23) Antonín Boháè se pøiklánìl k tomu, aby sèítání lidu zjišovalo spíše jazykové pomìry dotazem na mateøský jazyk, ve sporných pøípadech pak na jazyk, jímž sèítanec nejplynnìji mluví.24) Domníval se, že by tak sèítání nejlépe odpovídalo potøebám jazykového zákona (è. 122/1920 Sb. z. a n.)25) a dalším zákonným normám,26) fakticky ztotožòujícím jazykové menšiny s menšinami národnostními. S pochopením reálné situace v odborných a politických kruzích však plnì akceptoval27) vymezení národnosti ve sèítáních lidu v letech 1921 a 1930, jež konec koncù považovala mateøskou øeè za základní, urèující znak národní pøíslušnosti. Zásadu zjišování národnosti na základì objektivnì ovìøitelného mateøského jazyka sèítancù oceòoval Boháè pøedevším jako úèinnou ochranu proti nátlaku na lidi sociálnì slabé a závislé ze strany jejich zamìstnavatelù, domácích pánù atd.28) Domníval se,29) že zjišování národnosti pomocí volného pøihlášení sèítancù by vedlo k tomu, že by statistikové ze sèítání vytìžili údaje nespolehlivé, závislé na okamžitých náladách lidí30) a síle národní agitace. Poukazoval rovnìž na to,31) že pøi sèítáních nelze technicky zajistit naprostou tajnost zápisu národnosti, jaká je napøíklad možná pøi volbách. I z toho dùvodu by mohlo vést pøijetí principu subjektivní národnosti k uvádìní vìdomì nesprávných údajù. Jak jsme již konstatovali, nalezl Antonín Boháè v polemice o statistickém zjišování národnosti svého hlavního oponenta v profesoru pøírodní filozofie na Univerzitì Karlovì v Praze Emanuelu Rádlovi. Tento vìdec, který se v poèátcích své odborné dráhy vìnoval spíše biologii, se zapojil do øady dùležitých diskusí své doby (pøipomeòme alespoò jeho úèast ve známém sporu o smysl èeských dìjin32)) a po první svìtové válce se dokonce sám stal aktivním politikem: na poèátku dvacátých let svedl vítìzný zápas s profesorem Zdeòkem Nejedlým o vedení Realistického klubu. Pùtka však vyústila v rozpad klubu a stala se tak labutí písní organizovaného hnutí realistù. 115

Emanuel Rádl vìnoval pozornost èeskoslovenským sèítáním lidu v letech 1921 a 1930 v øadì svých novinových èlánkù, v práci „Válka Èechù s Nìmci“ (1928), kde výsledky prvního sèítání oznaèil pøímo za nespolehlivé, 33) a speciálnì pak ve studii „Národnost jako vìdecký problém“ (1929). Rádl kategoricky odmítl pojetí národnosti jako objektivnì dané skuteènosti, kdy národnostní pøíslušnost je pokládána „za osud èlovìku uložený, za nìco, co lze na èlovìku vidìt, poznat, konstatovat“.34) Takové pojetí dává velkou moc do rukou státní byrokracie, jež se pøi kontrole „správnosti“ národnostního pøihlášení nechová neutrálnì. Národnost chápal Rádl jako projev svobodného ducha. „Národnost ... není znakem èlovìka, nýbrž je povinností (jež nemá smyslu tam, kde není svobodné volby: blondýnem není nikdo povinen býti). Není pak vrozena èlovìku, nýbrž stvoøena èlovìkem, není produktem jeho krve, nýbrž výzvou k jeho svìdomí, není to dílo vìkù, je to program pro budoucnost.“35) Národnost není pøírodní skuteèností danou primárnì. Vyrùstá ze sociálních podmínek, jež jsou utváøeny uvìdomìlými jedinci. Pøihlášení k národnosti by mìlo být úkonem demokratickým, výrazem uvìdomìlé sounáležitosti jedince s urèitým národem a ochoty podílet se na utváøení a naplòování národního programu. Preference svobodné volby národnosti Emanuelem Rádlem, který dùslednì nadøazoval samostatnost pøi individuálním zpracování dìjinných zkušeností nad sílu tradice,36) se diametrálnì lišila od pojetí Boháèova, který byl pouze v pøípadech pøísnì odùvodnìných a objektivnì prokazatelných ochoten uvažovat o dokonèeném odnárodnìní jedincù.37) Nad možné pøenárodnìní èi dokonce svobodnou volbu národního programu stavìl ovšem zøetelnì morální princip vìrnosti národu a národním znakùm. V této otázce pøedstavovaly názory obou mužù zcela nesmiøitelné póly. Jejich argumenty se beznadìjnì míjely. Na druhé stranì musel Antonín Boháè uznat, že Emanuel Rádl upozornil správnì na nedostatky v pøedpisech, vymezujících pojem národnosti pro potøeby sèítání lidu.38) V pøípisu Státního úøadu statistického Pøedsednictvu ministerské rady ze dne 7.4.1930, který nese patrné známky Boháèova rukopisu, se dokonce objevilo konstatování: „Referent pro sèítání lidu ve zdejším úøadì doc. dr. Boháè musel v polemice s prof. Rádlem pøiznati, že vìdecky jest ustanovení o zjišování národnosti pøi prvém sèítání lidu neudržitelno.“39) Rádl poukázal na to, že pøi zjišování národnostních pomìrù se „sèítala národnost (mateøský jazyk) - tj. národnost jako pøedmìt svobodné volby, ale charakterizovaný mateøským jazykem jako objektivnì daným znakem“.40) Boháè musil uznat, že ponìkud zavádìjící statistický dotaz po „národnosti (mateøské øeèi)“ byl kompromisem, hledajícím vyrovnání mezi odlišnými stanovisky.41)

116

Rádl dokumentoval problematiènost právních vymezení národnosti na pøíkladu Židù, jimž bylo výslovnì povoleno pøihlásit se k židovské národnosti bez ohledu na jejich mateøskou øeè.42) Sèítací komisaøi navíc nebyli èasto schopni èi ochotni pøezkoumávat objektivní znaky národnostní pøíslušnosti, 43) takže øadì lidí bylo fakticky dovoleno pøihlásit se svobodnì k národnosti. Sèítací orgány se stávaly rozhodèí autoritou pøedevším v místech národnostních tøenic, u lidí neuvìdomìlých a závislých. Rádl chtìl, aby právo svobodné volby, jež bylo de iure pøiznáno Židùm a de facto i dalším obèanùm, bylo rozšíøeno na všechny obyvatele. Je pøíznaèné, že Boháè se pøiklánìl k protichùdnému øešení: také pøiznání židovské národnosti by mìlo být vázáno na urèitý objektivní znak.44) V takovém pøípadì ovšem bylo sporné, zda za Židy by se mohli prohlásit vedle lidí hovoøících hebrejštinou rovnìž osoby, používající tzv. žargon, který byl naopak nìkterými odborníky považován za náøeèí nìmèiny. Antonín Boháè byl však natolik realistou, aby si uvìdomoval, že likvidace práva svobodné volby národnosti u Židù by narazila na odpor veøejnosti u nás i v zahranièí. Je tøeba øíci, že Rádlova kritika národnostního sèítání mìla ve svých dùsledcích dalekosáhlý dosah. Èeskoslovenský právní øád stavìl až na nìkteré výjimky, pocházející mnohdy ještì z dob mocnáøství, v zásadì na zajištìní práv individuálních.45) Rádl naproti tomu žádal uznání kolektivní právní subjektivity národnostních skupin. Vytyèil požadavek národnostní autonomie. „Národnost... jest právním subjektem, jenž s jinými právními subjekty vstupuje v smluvní pojem státní, národnost jest v podstatì suverénní a pøenáší v podstatì ze svobodné vùle èást své svrchovanosti na stát.“46) Národnostní skupiny, tvoøené svobodnì se chovajícími obèany, pak pøedstavují „stavební jednotky státu“, spojené s ostatními spoleènou odpovìdností za spoleèné dílo - stát. Rádlovy úvahy ústily ve výzvu k vzájemné dohodì, vzájemnému pøizpùsobení všech obèanù Èeskoslovenska. Nacionálním bojovníkùm musela znít rouhaèsky jeho slova: „Žádné rasové pøedsudky, žádné zkoumání genealogií: pevný pro-gram dìlá národ a drží jej, nikoli rasy! Každý nech má právo se k nám pøidati, Žid jako Turek, jen když poctivì uzná naše zákony... Našimi pøedky nech jsou všichni mužové bez rozdílu národnosti, kteøí pøipravovali nᚠideál.“47) Nacionalisty obou táborù varoval pøed nenávistným vlastenectvím, stavìjícím na rasovém, biologickém pojetí národa.48) Právì zbožnìní národa, rasy, státu prozíravì oznaèil za pøíèinu krize soudobého svìta. „Stojím se svými názory sám a sám. Žádná politická strana, žádná literární skupina, žádný jednotlivec jich veøejnì nepøijímá, pokládají se za paradoxa,“49) postìžoval si Emanuel Rádl v úvodu své práce „Válka Èechù s Nìmci“. Šlo o tvrzení ponìkud nadnesené. Pravdou ovšem zùstává, že Rádl byl za své názory tvrdì kritizován èeskými nacionalisty. Pøipomeòme, že v Národních listech 117

z 1.7.1928 oznaèil Viktor Dyk výše zmínìnou studii za „knihu nevìdeckou, nelogickou, uboze zlomkovitou, domýšlivou, ale nedomýšlející“.50) Charakteristika Emanuela Rádla jako „známého Nìmcomila“, jež se objevila v listì Venkov dne 10.6.1928, zapadala do proudu nevybíravých útokù, jimiž byl filozof èastován po každém svém vystoupení o problému národnosti. Pro Rádla bylo zklamáním, že nacionálnímu vlastenectví podléhala i sociální demokracie (po rozpadu Realistického klubu se stal jejím èlenem) a že podle jeho názoru znaèné koncese v tomto smìru uèinil i prezident TomᚠGarrigue Masaryk.51) Dodejme, že komunistické Rudé právo v dobì diskusí o druhém sèítání ocenilo mnohé Rádlovy závìry, ale pøesto se v tomto listì dne 13.2.1930 objevilo konstatování, že vìdcova kritika smìøuje prý pouze k co nejúèelnìjší obhajobì „imperialistických zájmù“ státu. Pøes uvedené skuteènosti neznìl Rádlùv hlas tak docela jako pøísloveèný hlas volajícího na poušti. Pøipomeòme, že na schùzi Poslanecké snìmovny Národního shromáždìní dne 17.11.1926 se poslanec Otto Horpynka (Deutsche Nationalpartei) neúspìšnì pokusil zaøadit do zákona o sèítání odstavec: „Sèítáním lidu budiž... svobodnì zjištìna národnost obyvatelstva na základì svobodného pøiznání, na nìž nesmí býti vykonáván naprosto žádný vliv.“52) Formulace o zjišování národnosti „dle volného, všech vlivù prostého pøiznání“53) se nakonec objevila v rezoluci Senátu Národního shromáždìní ze dne 17.3.1927 a byla vnímána jako krok k rehabilitaci principu individuální volby národnosti. Pro svobodné pøiznání národnosti se vyslovil odborník na národnostní právo, jeden z nejinteligentnìjších pracovníkù Kanceláøe prezidenta republiky Emil Sobota. 54) Ze statistikù pak neodmítali subjektivní chápání národnosti a možnost jeho statistického zjišování Dobroslav Krejèí55) a František Weyr56). Ani jeden z nich však nesáhl k paušálnímu odsudku sèítání. Zastánce svobodné volby národnosti pak pøedstavovaly stovky obèanù, kteøí podle této zásady postupovali pøi sèítáních lidu a tím se vystavovali nebezpeèí trestu. Jisté pochybnosti v tomto smìru projevovala i státní správa. Z toho dùvodu napøíklad v instrukci týkající se postupu pøi vyøizování reklamací ohlednì zápisu národnosti, kterou adresovala Zemská správa politická v Praze podøízeným okresním správám politickým dne 31.3.1921, muselo být zdùraznìno, „že i pøi zodpovìdìní otázky stran národnosti má rozhodovati materiální pravda, že strany nemají na vùli úplnì libovolnì udávati svou národnostní pøíslušnost a pøestupovati snad zcela nezávisle na skutkových pøedpokladech od jedné národnosti ke druhé, nýbrž že mají povinnost hlásiti i v tomto oboru pravdu, jako o jiných faktech osobních. Zákon chce statisticky zjistit skuteènosti a nikoliv pouhé fikce, zakládající se na osobních doèasných pohnutkách a nesprávných

118

výkladech.“57) Instrukce kladla dùraz na pokrevní pøíbuzenství a rodinnou tradici sèítance, ostatní momenty jako obcovací øeè, návštìvu škol èi manželský svazek oznaèovala za „nepodstatné“ pro urèení národnostní pøíslušnosti. Jak jsme již uvedli, pøipouštìli i obhájci èeskoslovenských sèítání jednotlivé vady pøi jejich legislativním vymezení. Sám Antonín Boháè uznával urèité „promíšení“ subjektivního a objektivního chápání národnosti:58) napøíklad v rozporu s definicí národnosti jako kmenové pøíslušnosti dané zpravidla mateøským jazykem, vyjádøené v paragrafu 8 návodu k vyplnìní sèítacího archu z roku 1921, stálo ustanovení paragrafu 20 vládního naøízení z 30.10.1920, jež ukládalo pøednostovi domácnosti (potažmo i sèítacímu komisaøi) zapsat u osob, jež se zdržují v domácnosti, ale nejsou èleny rodiny, národnost, pro kterou se samy prohlásí. Dokonce i ve stejném paragrafu 8 výše zmínìného návodu se nedaleko objektivnì vymezené národnosti objevila vìta: „U každé aspoò ètrnáctileté a pøíèetné osoby dlužno zapsati onu národnost, k níž se osoba ta sama svobodnì pøihlásí.“59) Ve vyhlášce o sèítání lidu v roce 1921 se ukládalo pøednostovi domácnosti zapsat národnost „správnì“, podle skuteènosti, ale pøi tom s „výslovným souhlasem“ sèítancù starších ètrnácti let.60) Dlužno pøiznat, že podobné rozpory, jež spojoval Boháè pøedevším se zásahy profesora Dobroslava Krejèího do koneèné podoby dokumentù, byly z ustanovení ke sèítání lidu v roce 1930 vìtšinou odstranìny.61) Zachováno zùstalo pouze právo pøiznat se k židovské národnosti bez ohledu na mateøský jazyk. Dùsledky vnitøní rozpornosti dokumentù právní povahy, jež regulovaly statistické zjišování národnosti pøi sèítáních, zesilovala skuteènost, že politické úøady používaly tìchto norem mnohdy ryze úèelovì, s rùznými akcenty a rùznì uplatòovanou benevolencí. Ve svém pøípisu Ministerstvu vnitra ze dne 24.10.1920 napøíklad konstatuje prezident zemské vlády ve Slezsku Josef Šrámek: „Smìrnicí naší pøi sèítání lidu musí být zajisté, aby poèet pøíslušníkù kmene èeskoslovenského byl co nejvìtší a tím dokumentována oproti cizinì naše národní síla.“62) Pøi své návštìvì na ministerstvu dne 28.1.1921 požadoval, aby byl na Tìšínsku povolen zápis „šlonzácké“ národnosti, což by snížilo poèet Nìmcù a Polákù. Sám ovšem vyjádøil názor, že „šlonzácká národnost ve skuteènosti žádná neexistuje“.63) Podobným manipulacím podléhal zápis „moravské“ národnosti na silnì germanizovaném Hluèínsku, jež bylo pøièlenìno k Èeskoslovenské republice krátce pøed prvním sèítáním. Velice diskutovaný impulz do polemiky o zjišování národnosti vnesl Nejvyšší správní soud. Pøipomeòme alespoò èasto zmiòovaný nález è. 19 967/22 ze dne 10.2.1923.64) Ten na jedné stranì odmítl názor, že pro zápis národnosti je urèující vlastní rozhodnutí sèítancovo. Pøipustil však na stranì druhé, že vedle kmenové pøíslušnosti, dané zpravidla mateøským jazykem, mohou být ve spor119

ných pøípadech brány do úvahy i jiné objektivní znaky: dorozumívací jazyk, prostøedí, v nìmž sèítanec žije, kmenová pøíslušnost a obcovací øeè manžela a jiných èlenù rodiny, zpùsob výchovy dìtí, èlenství ve spolcích, politické pøesvìdèení a podobnì. Lze souhlasit s Emanuelem Rádlem v tom, že takový názor fakticky smìøoval k svobodné volbì národnosti, by podepøené odkazem na urèitý objektivní znak.65) Jako zøetelnou odchylku od zásady zjišovat národnost na základì jednoho objektivního znaku - mateøské øeèi - pocioval toto a následná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu rovnìž Antonín Boháè. Neváhal se vyjádøit zcela otevøenì: „Pøísného mìøítka kritického judikatura správního soudu ve vìcech sèítání lidu nesnese.“66) Naopak za vìtšinou správná oznaèil Boháè rozhodnutí Ministerstva vnitra v konkrétních sporech o pøihlášení k národnosti ve sèítáních lidu, jež byla zpravidla Nejvyšším správním soudem negována. Ve zjevné narážce na nálezy Nejvyššího správního soudu konstatoval pøípis Státního úøadu statistického Pøedsednictvu ministerské rady ze dne 7.4.1930: „Závisí-li... urèení národnosti na nìkolika objektivních znacích, z nichž jednou mùže býti rozhodující jeden, podruhé druhý a jindy tøetí atd., pak národnost urèená objektivními znaky se hodí za pøedmìt sèítání ještì ménì než národnost subjektivní.“67) Naznaèili jsme již, že statistikové v Èeskoslovensku se ve své vìtšinì pøiklonili k názoru, že statistika má zjišovat objektivní znaky a údaje, a nikoli subjektivní stavy a názory. Bylo nespornì ke škodì vìci, že z politických dùvodù nemohly být intenzivnìji zhodnoceny zkušenosti z pøedváleèných sèítání lidu v Rakousku-Uhersku.68) I v té dobì se pøece sèítal objektivní znak - obcovací øeè, a problémy, jež to pøinášelo, nebyly svým charakterem nepodobné konfliktùm v èeskoslovenských sèítáních. Zkušenosti z pøedbìžného sèítání lidu, jež probìhlo na Slovensku k 20.8.1919,69) nemohly být v širší míøe využity, nebo spìšnì pøipravená akce, jež mìla pùvodnì dodat argumenty o národnostním složení na Slovensku vládní delegaci na mírové konferenci v Paøíži, nebyla zøejmì pøíliš úspìšná a s jejími výsledky se nikdy nepracovalo. Podrobné podchycení zajímavých diskusí, jež pøed sèítáními lidu probíhaly v pøíslušném výboru a podvýboru Statistické rady státní, se vymyká rozsahu této studie.70) Obecnì lze øíci, že s výjimkou vystoupení již výše zmínìných profesorù Krejèího a Weyra, kteøí pøipouštìli zjišování subjektivní národnosti, se vedla polemika spíše o tom, zda se má zjišovat pøímo mateøský jazyk nebo národnost urèená jedním objektivním znakem - jazykem. Statistikové se pokoušeli precizovat pøedevším pojetí mateøského jazyka. Koncepèních prací se vedle èeských statistikù úèastnili i odborníci ze Slovenska a jejich nìmeètí kolegové v èele s profesorem Heinrichem Rauchbergem,71) který od roku 1896 pùsobil na pražské nìmecké univerzitì a byl znám 120

jako organizátor sèítání lidu v roce 1890 a autor nìkolika vynikajících prací o statistice, jež v Èechách svého èasu probudily zájem o tuto vìdní disciplínu. Nutno dodat, že pøes názorové rozdíly, obèas ventilované i formou publicistických støetù, panovala ve výboru a podvýboru Statistické rady státní pro populaèní statistiku dìlná atmosféra, v níž se daøilo nacházet kompromisy. Jestliže v odborných diskusích bylo možno najít silnou vùli po dohodì a sladìní rùzných stanovisek, v jednání nìkterých politických èi politizujících subjektù (v první øadì národnostnì zamìøených spolkù) panoval zøetelný deficit ochoty ke kompromisu. Tyto subjekty pøijaly sèítání lidu vìtšinou jako výzvu k boji o každého jedince i v té nejzapadlejší vesnièce. Na èeské stranì stála v èele tohoto úsilí pøedevším Národní rada èeskoslovenská. Ta pøed obìma sèítáními zøídila stejnì jako za dob Rakouska zvláštní komisi,72) jež pozornì sledovala a ovlivòovala pøípravy a prùbìh sèítání. Národní rada èeskoslovenská dokázala razantnì vstoupit i do legislativního procesu pøípravy zákonných norem o sèítání lidu.73) Tento spolek spolu s obrannými národními jednotami a maticemi vystupoval velice bojovnì a nekompromisnì pøi obhajobì svých zájmù. Napøíklad Ústøední výbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu v Brnì doprovodil svou žádost o finanèní podporu, adresovanou dne 16.5.1930 pøedsedovi vlády, zcela urèitým závazkem: „Nehodláme pøipustiti ztráty ani jediné duše.“74) Zejména z tìchto kruhù pocházely nejnaléhavìjší nacionálnì smìøované výzvy,75) právì zde byla nejbouølivìji oslavována drobná vítìzství dosažená na úkor minorit. Z politických subjektù nacházely tyto hlasy odezvu a podporu pøedevším v øadách národní demokracie,76) mìly však své poèetné stoupence i ve vìtšinì ostatních stran. Mezi èeskoslovenskými Nìmci se projevovaly snahy obdobným zpùsobem sledovat a ovlivòovat pøípravy a prùbìh sèítání. Úøady pozornì sledovaly zejména aktivity spolku Verband der Selbstverwaltungskörper se sídlem v Teplicích.77) V roce 1930 byl koordinován postup Nìmcù ve vìci sèítání spolkem Deutschpolitische Arbeitstelle se sídlem v Praze,78) na jehož práci se podílela Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei, Bund der Landwirte, Deutsche Arbeits- und Wirt-schaftsgemeinschaft, Nazionalsozialistische Arbeiterpartei a Deutsche Nationalpartei. Vlivnou sílu v diskusích o pojetí národnosti a jejího statistického zjišování pøedstavovaly hlasy spolkù z židovského prostøedí. Èesky a nìmecky orientovaní Židé odmítali zvláštní pravidla zjišování národnosti pro svou etnickou skupinu.79) Naproti tomu stoupenci existence židovského národa hájili nekompromisnì právo sèítancù zapisovat židovskou národnost bez ohledu na jejich jazyk.80) Sionistiètí pøedáci se odvolávali zejména na slib daný v dùvodové zprávì k ústavní listinì, že Židé nebudou nuceni hlásit se k jiné než židovské národnos121

ti. Ambice židovského národního hnutí, hlásajícího svobodnou volbu národnosti pro Židy, zdánlivì absurdnì podporovali èeští nacionalisté, kteøí jinak do krve bojovali za princip zjišování národnosti podle objektivnì daného mateøského jazyka. Dùvod byl prostý: oèekávaný rùst židovské národní komunity se mìl dít zejména na úkor nìmecky orientovaných Židù. Souèasného ètenáøe patrnì pøekvapí, že vìcnì pomìrnì jen malé problémy existovaly se zjišováním slovenské národnosti. Pøi sèítání lidu v roce 1921 šlo na Slovensku pøedevším o emancipaci od Maïarù.81) V roce 1930 se v slovenském autonomistickém tisku objevily hlasy o „zabíjení... národní individuality“ Slovákù tím, že se „z úøedních výkazù jednoduše vymazávají a nahrazují èechoslováky“.82) Poslanec Andrej Hlinka, který vystoupil pøed sèítáním s interpelací ohlednì zápisu slovenské národnosti,83) si ovšem vysloužil jen ostudu: ukázalo se, že zápis slovenské národnosti byl výslovnì povolen již v roce 1921 (§8 návodu k vyplnìní archù; vzorec, jak vyplnit sèítací arch). Státní úøad statistický publikoval výsledky sèítání jednak souhrnnì pro „èeskoslovenskou národnost“, ale i zvl᚝ pro „vìtev“ èeskou a slovenskou (srv. jednotlivé svazky Èeskoslovenské statistiky). Diskuse o statistickém zjišování národnosti byly ukonèeny pádem první republiky. Státní sekretáø Karl Herrmann Frank v dopise pøedsedovi vlády Aloisi Eliášovi ze dne 1.11.1940 odmítl výsledky obou èeskoslovenských sèítání jako nespolehlivé.84) Pøed tím však již byly zastaveny všechny pøípravné práce ke sèítání lidu v protektorátu, jež mìlo probìhnout k 28.5.1940. Na tìchto pracech se mimo jiné podílel i tehdejší viceprezident Ústøedního statistického úøadu Antonín Boháè (byl jím od roku 1934). Na podzim 1940 zbývaly filozofu Rádlovi již jen necelé dva roky života. Umíral zdìšen ze strašlivého vyústìní èesko-nìmecké konfrontace, proti níž celý život bojoval. K 17.5.1939 probìhlo sèítání lidu v Nìmecku, Rakousku a spolu s tím i v odtrženém èeskoslovenském pohranièí.86) Ironií zùstane, že právì pøi tomto sèítání byla u sèítancù zjišována subjektivní národnost. Podle vysvìtlení k sloupci 10 sèítacího archu mìl být do pøíslušné rubriky zapsán „národ, ke kterému se cítí jednotlivec vnitønì pøipoután a ke kterému se pøiznává“87) Souèasnì byly zjišovány údaje o mateøské øeèi sèítancù, jakožto „jazyku, ve kterém myslí a který užívají nejradìji v rodinì a v domácím styku, ponìvadž jím mluví nejplynnìji“ (vysvìtlení k sloupci 9 sèítacího archu). Právo svobodné volby národnosti v nesvobodných podmínkách ovšem pøedstavuje pojem hodnoty více než pochybné. Autoøi studie z letitých zkušeností z nahlédací agendy ve sèítacích arších z let 1930 a 1939 vìdí, k jak „zázraènému“ ponìmèení øady lokalit došlo po jejich pøipojení k Øíši. *** 122

Pøes všechny kritické výhrady ke sèítání lidu a legislativním normám upravujícím jeho prùbìh lze konstatovat, že jejich výsledky v evropském mìøítku obstály. Údaje vytìžené ze sèítání tvoøily solidní základ pro práce z oboru národnostní statistiky.88) Tyto údaje byly nadto potvrzovány z dalších statistických a mimostatistických zdrojù. Oba hlavní protivníci, Antonín Boháè i Emanuel Rádl, v podstatì dospìli ke shodnému názoru, že základní problém sèítání netkvìl ani tak v nedokonalých pøedpisech, jako spíše v chování zúèastnìných stran, jež rozpoutaly kolem sèítacích a popisných archù nemilosrdný národnostní boj.89) Rozdíl tkvìl v tom, že Rádl vidìl vinu pøedevším na stranì svých nacionálnì naladìných èeských spoluobèanù a jimi ovlivnìných úøadù, zatímco osten kritiky Boháèovy smìøoval spíše do øad èeskoslovenských Nìmcù. Lze se pøirozenì zamýšlet nad tím, do jaké míry nedokonalé a èasto i dvojznaèné právní normy otevíraly prùchod národnostním tøenicím a jaká by byla reakce nacionálnì citlivé spoleènosti na prosazení principu subjektivní národnosti do sèítání. Problémy s vymezením národnosti pøi sèítáních se ovšem pøenášely i do následujích období. Na výsledky pøedváleèných sèítání lidu se odvolává paragraf 2 dekretu prezidenta republiky è. 12/1945 Sb., který øíká, že „za osoby národnosti nìmecké nebo maïarské jest považovati osoby, které se pøi kterémkoli sèítání lidu od roku 1929 pøihlásily k nìmecké nebo maïarské národnosti, nebo se staly èleny národních skupin nebo útvarù, nebo politických stran, sdružujících osoby nìmecké nebo maïarské národnosti“. Pøipomeòme v této souvislosti alespoò diskusi o pojmu národnost na poradì rozšíøeného senátu II Nejvyššího správního soudu dne 22.12.1947,90) jež ve znaèné míøe reprodukovala problémy, které existovaly s vymezením národnostní pøíslušnosti pøi diskusích o sèítáních lidu za první republiky. Na aktuálnost tohoto problému jistì není nutno zvláštì upozoròovat. *** Materiál ze sèítání lidu zùstává objektem živého zájmu dodnes. Sèítací operáty ze sèítání lidu Republiky èeskoslovenské, jež probìhlo k 15.2.1921 jsou uloženy ve státních oblastních archivech (s výjimkou Státních oblastních archivù Opava a Litomìøice, kde byly pøedány pøíslušným státním okresním archivùm; v okresních archivech jsou uloženy i operáty ze sèítání lidu pøed rokem 1921). Ve Státním ústøedním archivu jsou uloženy operáty ze sèítání lidu, jež probìhla k datùm 1.12.1930, 17.5.1939 (toto sèítání se konalo pouze na odtrženém èeskoslovenském území - v bývalé takzvané sudetské, bavorské, hornodunajské a dolnodunajské župì), 1.3.1950, 1.12.1970 a 3.3.1991. Sèítací operáty ze sèítání lidu k 1.3.1961 byly skartovány, operáty ze sèítání k 1.11.1980 byly pøedány státním okresním archivùm. 123

Nahlédací agenda zjišování národnosti a státní pøíslušnosti formou výpisu ze sèítacích operátù je nejrozsáhlejší agendou Státního ústøedního archivu v Praze (viz tabulka). Navíc jsou archy z uvedených sèítání hojnì využívány i badateli. Výpis ze sèítacích operátù je pøikládán k žádostem o udìlení nìmeckého státního obèanství a po pøijetí nových zákonných norem jej požadují i osoby, jež uplatòují restituèní nároky. Vyhledání sèítacích archù èasto ztìžuje skuteènost, že žadatelé nebývají schopni uvést pøesnou a úplnou adresu bydlištì osob, u nichž požadují výpis, k datu pøíslušného sèítání. V takových pøípadech je nutno provést šetøení ve státních oblastních a okresních archivech. Státní ústøední archiv má k dispozici pouze policejní pøihlášky k pobytu u obyvatel Prahy do roku 1953. Centrální evidence obyvatel je vedena až po roce 1953 sekcí evidence pobytu obyvatel Útvaru pro celostátní evidenci.

TABULKA (Výpisy ze sèítacích operátù ze sèítání v letech 1930 a 1939) Rok

Poèet vyøízených (od roku 1992 podaných) žádostí

1972

639

1973

499

1974

311

1975

313

1976

234

1977

240

1978

413

1979

301

1980

165

1981

143

1982

113

1983

127

1984

123

1985 1986

77 55 124

1987 1988

71 86

1989

148

1990

408

1991

1 351

1992

1 005

1993

858

1994

580

POZNÁMKY: 1. Státní ústøední archiv v Praze (dále SÚA), fond Ministerstvo vnitra - stará registratura (dále MV-SR), 1918-1924, inv. è. 1913, sg. 11/58/16, kart. 251. 2. Statistik Antonín Boháè odhadoval, že materiál z jednoho sèítání by zaplnil 11-12 železnièních vagónù. Boháè, A.: Sèítání lidu. Praha 1930, s. 51. 3. V øadì pøípadù k uplatnìní násilí skuteènì došlo. Pøípis Ministerstva vnitra Pøedsednictvu ministerské rady z 23.2.1921 informuje o tom, že dne 17.2.1921 rozvášnìní nìmeètí dìlníci v Kocléøovì pochytali sèítací komisaøe a drželi je v zajetí po celý den. SÚA, fond Pøedsednictvo ministerské rady (dále PMR), inv. è. 2501, sg. 736, kart. 3285. Je ovšem nutno dodat, že problémy provázely sèítání lidu i v jiných zemích. Nedùvìra ve sèítací orgány v nìkterých oblastech sousedního Polska byla tak velká, že ještì v roce 1921 se pøed pøíchodem komisaøù celé vesnice vylidnily - venkované se ukryli v lesích a vyèkávali skonèení akce. Boháè, A.: Sèítání lidu, Praha 1930, s. 7. 4. Druhým žhavým tématem bylo zjišování náboženského vyznání. P. Albík v listu Èech ze dne 14.2.1922 konstatoval nikoli bez pøíèiny, že „sèítání lidu se zvrhlo v nejvášnivìjší boj proti Øímu a katolické církvi“. SÚA, fond Ministerstvo zahranièních vìcí - výstøižkový archiv, díl I. (dále MZV-VA I), inv. è. 1154, sg. o 2, kart. 2329. Proti bezohledné protikatolické agitaci se v Tribunì z 8.2.1921 postavil i Josef Pekaø (viz tamtéž). K tomu srv. též Rádl, E.: Náboženství a politika. Praha 1921, s. 27-28 a 35. 5. Autoøi studie vyjadøují dík svým kolegyním ze III. oddìlení Státního ústøedního archivu v Praze, jmenovitì pak Helenì Uchytilové, bez jejichž pomoci by jejich orientace v archivních fondech byla znaènì ztížena. 6. SÚA, fond Státní úøad statistický (dále SÚS), inv. è. 144, sg. P 3541/1, 1931-1939, kart. 45. 7. Názor na zdvojnásobení intervalu mezi sèítáními nebyl zdaleka jednotný. Napøíklad Matice moravská ve svém dopise Ministerstvu vnitra ze dne 19.6.1925 trvala na provedení sèítání v roce 1926. Slibovala si od toho korekci výsledkù z roku 1921 ve smìru posílení èeského živlu ve smíšených oblastech. SÚA, MV-SR, 1925-1930, inv. è. 4490, sg. 8/105/4, kart. 1234. 125

Je pøíznaèné, že naopak Ministerstvo vnitra ve svém pøípisu Státnímu úøadu statistickému z 4.7.1924 považovalo politizaci sèítání, projevující se právì v národnostních tøenicích, za jeden z nejpádnìjších dùvodù prodloužení období mezi jednotlivými sèítáními. SÚA, SÚS, inv. è. 144, sg. P 3541/1, 1924-1930, kart. 45. 8. SÚA, PMR, inv. è. 2296, sg. 401/389-401/389/1, kart. 1861. Nìkteré další dokumenty k právní úpravì sèítání lidu srv. tamtéž, inv. è. 2501, sg. 736, kart. 3285. 9. SÚA, SÚS, inv. è. 144, sg. P 3541, kart. 45. Srv. též spisy o všeobecných záležitostech sèítání lidu v MV-SR (podrobnìji viz níže). 10. Srv. SÚA, PMR, inv. è. 2298, sg. 403/219, kart. 2489. Tamtéž, inv. è. 2298, sg. 403/622, kart. 2499. Tamtéž, inv. è. 2298, sg. 403/1142, kart. 2510. 11. Tamtéž, inv. è. 2501, sg. 736, kart. 3285. SÚA, MV-SR, 1918-1924, inv. è. 1913, sg. 11/ 56, kart. 246-251. Tamtéž, 1925-1930, inv. è. 4490, sg. 8/105, kart. 1234-1237. Tamtéž, 1931-1935, inv. è. 7349, sg. 8/247, kart. 2992-2995. Tamtéž, 1936-1940, inv. è. 11048, sg. 8/102, kart. 5073-5074. Tamtéž, 1941-1945, inv. è. 13391, sg. 9/57, kart. 6596. SÚA, fond Prezídium Zemského úøadu v Praze (dále ZÚ-pres.), 1921-1930, inv. è. 876, sign.13/ 27, kart. 541. Tamtéž, 1931-1940, inv. è. 943, sg. 4/1/1, kart. 887. SÚA, fond Prezídium Policejního øeditelství Praha (dále PP), 1921-1930, sg. M 43/1, kart. 564. SÚA, SÚS, inv. è. 144, sg. P 3541, kart. 45. 12. Nutno pøiznat, že z parlamentu i správních orgánù vycházely jednoznaèné tlaky na výbìr sèítacích komisaøù podle místních jazykových a národnostních pomìrù. Srv. napø. rezoluci Senátu Národního shromáždìní ze dne 17.12.1930 (SÚA, PMR, inv. è. 2298, sg. 403/622, kart. 2499.) nebo výnos Zemské správy politické v Praze o ustanovení sèítacích komisaøù ze dne 18.12.1920 (SÚA, MV-SR, 1918-1924, inv. è. 1913, sg. 11/56/1/8, kart. 247.). 13. Popisné archy vyplòoval místo sèítance sèítací komisaø, což mu umožòovalo ovlivnit zapisované údaje. Podle obìžníku Ministerstva vnitra okresním politickým správám ze dne 13.11.1920 bylo jednoznaènì preferováno sèítání pomocí archù sèítacích. SÚA, PMR, inv. è. 2297, sg. 402/339, kart. 2186. 14. Proslulým se stal napø. hromadný výlet nìmeckých studentù z Vídnì do Znojma v den sèítání v roce 1921 a posílení vrchlabských Nìmcù venkovany z okolních obcí pod záminkou divadelního pøedstavení a zábavy v téže dobì. Srv. SÚA, fond Nejvyšší státní soud (dále NSS), inv. è. 897, sg. 34, kart. 832. SÚA, MZV-VA I, inv. è. 1154, sg. o 2, kart. 2329. Boháè, A.: Národnost a sèítání lidu. Praha 1930, s. 5. 15. K dotazùm a interpelacím èlenù Národního shromáždìní srv. též: SÚA, MV-SR, 19311935, inv. è. 7504-7506, sg. 8/429-8/431, kart. 3055-3057. 16. Srv. zejm. SÚA, MV-SR, 1918-1924, inv. è. 1914-1938, sg. 11/57-11/82, kart. 251-257. Tamtéž, 1925-1930, inv. è. 4490-4515, sg. 8/106-8/130, kart. 1238-1239. Tamtéž, 19311935, inv. è. 7351-7373, sg. 8/248-8/272, kart. 2995-2998. Tamtéž, 1936-1940, inv. è. 11049-11066, sg. 8/103-8/122, kart. 5074-5075. Tamtéž, 1941-1945, inv. è. 13392-13395, sg. 9/58-9/61, kart. 6596-6597. Srv. též spisy pøíslušného oddìlení Zemského úøadu v Praze. 17. SÚA, NSS, inv. è. 716, sg. I, 1921n, kart. 97n - vždy spisy signované èíslicí I. 18. Tamtéž, inv. è. 897, sg. 34, kart. 832. 19. SÚA, MZV-VA I, inv. è. 1154, sg. o 2, kart. 2329-2338. Další výstøižky o sèítání lze nalézt ve jmenné øadì fondu. 126

20. Boháè, A.: Prof. Dr. Heinrich Rauchberg. Praha 1930, s. 10. 21. Týž: Sèítání lidu. Praha 1930, s. 29-31. Týž: Národnost a sèítání lidu. Praha 1930, s. 20. 22. Týž: Národnost a sèítání lidu. Praha 1930, s. 21. 23. Tamtéž, s. 10. 24. Srv. pøípis Státního úøadu statistického Pøedsednictvu ministerské rady ze dne 7.4.1930, podepsaný a zøejmì i vypracovaný A.Boháèem. SÚA, PMR, inv. è. 2501, sg. 736/11, kart. 3285. 25. Paragraf 2 tohoto zákona obsahoval ustanovení o úøadování v jiném než èeském èi slovenském jazyce v soudních okresech, kde se podle posledního sèítání lidu zdržovalo alespoò dvacet procent státních obèanù téhož, ale jiného než „èeskoslovenského“ jazyka. 26. Srv. napø. § 2 zákona o veøejných knihovnách obecních (è. 430/1919 Sb. z. a n.). 27. Boháè, A.: Národnost pøi druhém sèítání lidu. Praha 1931, s. 18. 28. Týž: Národnost a sèítání lidu. Praha 1930, s. 14. 29. Srv. tamtéž, s. 3-4. 30. Naproti tomu argumentoval Emanuel Rádl tím, že lidé pøi volbì národnosti by byli na výsledcích osobnì zainteresováni a proto by se chovali zodpovìdnì. Svobodná volba by prý neznamenala avanturistickou libovùli a nesvádìla by k žertùm (prohlásit se za Èíòana èi Turka). Rádl, E.: Národnost jako vìdecký problém. Praha 1929, s. 63-65. 31. Boháè, A.: Národnost a sèítání lidu. Praha 1930, s. 13-14. 32. Blíže viz Køesan, J.: Pojetí èeské otázky v díle Zdeòka Nejedlého, kap. V. Praha 1992, strojopis. 33. Rádl, E.: Válka Èechù s Nìmci. Praha 1928, s. 195. 34. Týž: Národnost jako vìdecký problém. Praha 1929, s. 59. 35. Tamtéž, s. 83. Srv. týž: Rassové theorie a národ. Praha 1918, s. 29-30. Týž: O nìmecké revoluci. Praha 1933, s.35-36. 36. Týž: Národnost jako vìdecký problém. Praha 1929, s. 24-27. Týž: Revise pokrokových ideálù v národní škole. Praha 1928, s.39. 37. Boháè, A.: Národnost a sèítání lidu. Praha 1930. s.19. 38. Tamtéž, s.11. 39. SÚA, PMR, inv. è. 2501, sg. 736/11, kart. 3285. 40. Rádl, E.: Národnost jako vìdecký problém. Praha 1929, s. 51. 41. Boháè, A.: Národnost a sèítání lidu. Praha 1930, s. 4. 42. Rádl, E.: Národnost jako vìdecký problém. Praha 1929, s. 71. 43. Fakt, že ne všude postupovali sèítací komisaøi stejnì dùslednì, pøiznal i Antonín Boháè. Srv. Boháè, A.: Národnost a sèítání lidu. Praha 1930, s. 4. 44. Tamtéž, s. 21. 45. Zde odkazuji alespoò na shrnující výklad v: Sobota, E.: Národnostní autonomie v Èeskoslovensku? Praha 1938, s. 29-42. Práce vychází ze starších publikací téhož autora: Sobota, E.: Národnostní právo èeskoslovenské. Brno 1928. Týž: Republika národní èi národnostní? Praha 1929. 46. Rádl, E.: Válka Èechù s Nìmci. Praha 1928, s. 122. 127

47. Týž: Rassové theorie a národ. Praha 1918, s. 24. Srv. rovnìž týž: O nìmecké revoluci. Praha 1933, s. 37-39. 48. Týž: Náboženství a politika. Praha 1921, s. 66. Týž: O smysl našich dìjin. Praha 1925, s. 88-89. Týž: Válka Èechù s Nìmci. Praha 1928, s. 213. 49. Týž: Válka Èechù s Nìmci. Praha 1928, s. 9. 50. SÚA, MZV-VA I, inv. è. 1485, Rádl, kart. 3823. Násl. cit. èlánky viz tamtéž. 51. Rádl, E.: Válka Èechù s Nìmci. Praha 1928, s. 184-185. 52. SÚA, PMR, inv. è. 2296, sg. 401/389/1, kart. 1861. 53. Tamtéž, inv. è. 2298, sg. 403/1144, kart. 2510. 54. Sobota, E.: Republika národní èi národnostní? Praha 1929, s. 8. 55. Krejèí, D.: Má se pøi našem pøíštím sèítání lidu zjišovati národnost nebo øeè mateøská? In: Èeskoslovenský statistický vìstník I, 1920, s. 285. 56. Weyr, F.: Národnost èi mateøská øeè? In: Lidové noviny, 1.7.1920, SÚA, MZV-VA I, inv. è. 1154, sg. o 2, kart. 2329. 57. SÚA, MV-SR, 1918-1924, inv. è. 1913, sg. 11/56/1/9, kart. 248. 58. Srv. Boháè, A.: Národnost a sèítání lidu. Praha 1930, s. 20-21. 59. SÚA, SÚS, inv. è. 144, sg. P 3541/1, 1931-1939, kart. 45. 60. SÚA, MV-SR, 1918-1924, inv. è. 1913, sg. 11/56/1/14, kart. 248. 61. Srv. Pouèení a návod, jak se má vyplòovati sèítací arch (§ 5 návodu) a Instrukce pro sèítacího komisaøe a revizora (§ 11). SÚA, MV-SR, 1925-1930, inv. è. 4490, sg. 8/105/ 14/2, kart. 1235. Vyhláška o sèítání lidu. Tamtéž, 1925-1930, inv. è. 4490, sg. 8/105/14/ (1), kart. 1234. 62. Tamtéž, 1918-1924, inv. è. 1913, sg. 11/56/1/9, kart. 248. 63. Tamtéž, 1918-1924, inv. è. 1913, sg. 11/56/1/1, kart. 246. Ministerstvo vnitra ve svém pøípisu prezidentovi zemské vlády ve Slezsku z 29.1.1921 požadavek akceptovalo. 64. SÚA, NSS, inv. è. 725, sg. I/101/22, kart. 104. 65. Rádl, E.: Národnost jako vìdecký problém. Praha 1929, s. 70. 66. Boháè, A.: Národnost a sèítání lidu. Praha 1930, s. 14. 67. SÚA, PMR, inv. è. 2501, sign. 736/11, kart. 3285. 68. Pøed válkou bylo rakouské sèítání vìtšinou odsuzováno na publicistické úrovni. Srv. alespoò Hašek, J.: Galerie karikatur. Praha 1964, s. 204-207 a 214-217. Z mála vìcných hodnocení odkazuji na studii T.Živanského v 1.roèníku Èeské politiky. 69. V „Podrobném pouèení pro sèítacího komisaøe“ se vymezoval pojem národnosti jako „národnì-politické pøesvìdèení jedincovo podle kmenové pøíslušnosti k urèitému národnímu celku nebo národu“. Pøitom bylo zdùraznìno, že „rozhodující je jedinì vlastní vùle sèítancova a jeho údaj je tøeba považovat bezpodmíneènì za správný, leda by se prokázalo, že byl uèinìn na nátlak kohokoli jiného“. SÚA, PMR, inv. è. 2501, sg. 736/2, kart. 3285. K hodnocení pøíprav a prùbìhu sèítání lze odkázat na: Mráz, J.: O pøedbìžném sèítání lidu na Slovensku 1919. In: Èeskoslovenský statistický vìstník II, 1920, s. 1-39 a 120-148. 70. Zájemce odkazujeme na Boháè, A.: Národnost a sèítání lidu. Praha 1930, s. 3n. Týž: Národnost pøi druhém sèítání lidu. Praha 1931, s. 4-17. Pøípis Státního úøadu statistické128

ho Pøedsednictvu ministerské rady ze dne 7.4.1930. SÚA, PMR, inv. è. 2501, sg. 736/11, kart. 3285. 71. Osobnost Heinricha Rauchberga, který vynikl kromì statistiky též v oboru správního práva a práva mezinárodního, by si zajisté zasluhovala historického zhodnocení. Rauchberg svého èasu akceptoval filozofii rakouských sèítání lidu. Srv. Rauchberg, H.: Der nationale Besitzstand in Böhmen. Leipzig 1905, 1. díl, s. 13-19. Dával však najevo, že místo zjišování obcovací øeèi, kterou považoval spíše za vlastnost sociálních a lokálních skupin, by dával pøednost zjišování mateøského jazyka, který více vázal na individuální národní cítìní a pøesvìdèení. Srv. Rauchberg, H.: Die Bevölkerung Österreichs. Wien 1895, s. 202. Tomuto názoru zùstal v podstatì vìrný i po roce 1918. Napø. v èlánku „Die Nationalitätenerhebung der nächsten Volkszählung“ uveøejnìném v listu Prager Tagblatt dne 5.2.1930 charakterizoval národnost jako „pocit pøíslušnosti k národnímu celku a jemu vlastnímu kulturnímu spoleèenství“. Národnost mùže být chápána jako „stav subjektivního vìdomí jednotlivých èlenù národa“, ale její pøiznání nesmí podléhat libovùli. Musí být vázáno na objektivní pøedpoklady a rozpoznatelné objektivní znaky, z nichž na prvním místì stojí jazyk. SÚA, MZV-VA I, inv. è. 1154, sg. o 2, kart. 2330. Je nutno dodat, že právì Heinrich Rauchberg byl mužem, který dokázal nalézt kompromis i v dobì, kdy jednání statistikù hrozilo uváznout na mrtvém bodì. Vùle k dohodì prolínala ostatnì i jeho èinností politickou. 72. Srv. SÚA, MV-SR, 1918-1924, inv. è. 1913, sg. 11/56/1/1, kart. 246. MV-SR, 19251930, inv. è. 4490, sg. 8/105/10, kart. 1234. 73. Národní rada èeskoslovenská Pøedsednictvu ministerské rady dne 4.3.1930. SÚA, PMR, inv. è. 2501, sg. 736/11, kart. 3285. 74. SÚA, PMR, inv. è. 2501, sg. 736/11, kart. 3285. 75. Srv. napø. výzvu Národní rady èeskoslovenské a jejích místních odborù uveøejnìnou v Èeském slovì 13.2.1921. SÚA, MZV-VA I, inv. è. 1154, sg. o 2, kart. 2329. 76. Srv. napø. zprávy o aktivitách této strany pøed sèítáním lidu v roce 1930. Národní politika 20.2.1930. SÚA, MZV-VA I, inv. è. 1154, sg. o 2, kart. 2330. Národní politika 8. a 11.6.1930. SÚA, MZV-VA I, inv. è. 1154, sg. o 2, kart. 2331. 77. Srv. zejm. obìžník Ministerstva vnitra pøednostùm okresní správy politické z 10.2.1921. SÚA, MV-SR, 1918-1924, inv. è. 1913, sg. 11/56/1/10, kart. 248. 78. Srv. SÚA, MV-SR, 1925-1930, inv. è. 4490, sg. 8/105/14/60, kart. 1237. 79. Srv. napø. „Informativní projev Svazu Èechù-židù“, uveøejnìný v Tribunì dne 5.2.1921. SÚA, MV-SR, 1918-1924, inv. è. 1913, sg. 11/56/1/8, kart. 247. Leták „Jüdische Mitbürger“ vydaný v Praze pøed sèítáním v roce 1930. SÚA, MZV-VA I, inv. è. 1154, sg. o 2, kart. 2332. 80. Srv. rezoluci Národní rady židovské, zaslanou 24.10.1920 Ministerské radì. SÚA, PMR, inv. è. 2297, sg. 402/339/1, kart. 2186. Pøed sèítáním lidu v roce 1930 na sebe upozornil svým razantním vstupem do procesu tvorby zákonných úprav sèítání Dr. Emil Margulies. Viz Selbstwehr XXIV, è. 6, 7.2.1930, s. 1. Srv. též SÚA Pozùstalost dr. Emila Marguliese, inv. è. 40, kart. 9. 81. Srv. napø. èlánky v: Slovenská politika, 18.1.1921 a Slovenský východ, 25.1.1921. SÚA, MZV-VA I, inv. è. 1154, sg. o 2, kart. 2329. 129

82. Slovák, 19.1.1930. SÚA, MZV-VA I, inv. è. 1154, sg. o 2, kart. 2330. 83. Srv. SÚA, MV-SR, 1925-1930, inv. è. 4490, sg. 8/105/14/15, kart. 1234. 84. SÚA, PMR, inv. è. 2501, sg. 736/11/2, kart. 3285. 85. K tomu viz tamtéž a SÚA, SÚS, inv. è. 144, sg. P 3541/1, 1940, kart. 45. SÚA, ZÚ-pres., 1931-1940, inv. è. 143, sg. 4/1/1, kart. 887. 86. Oficiálnì publikované výsledky tohoto sèítání viz: Die Hauptergebnisse der Volks-, Berufs- und Betriebszählung 1939 im Reichsgau Sudetenland. Berlin 1941-1942. SÚA, SÚS, inv. è. 395, kart. 94. 87. Návod byl souèástí každého sèítacího archu (viz SÚA, fond Sèítání obyvatelstva 1939). Ve fondu Pøedsednictvo ministerské rady je uložen sèítací arch z tohoto sèítání v èeském jazyce. SÚA, PMR, inv. è. 2501, sg. 736/11, kart. 3285. Pøi sèítání byly ovšem výhradnì používány archy v jazyce nìmeckém. 88. Srv. Boháè, A.: Národní pomìry v Èechách podle nového sèítání lidu. Praha 1931. Týž: Národní pomìry v zemi moravsko-slezské podle pøedbìžných výsledkù sèítání lidu. Praha 1932. 89. Týž: Národnost a sèítání lidu. Praha 1930, s. 5-7. Rádl, E.: Válka Èechù s Nìmci. Praha 1928, s. 193-194. 90. SÚA, NSS, inv. è. 418, sg. 2/4/53, 1947, kart. 19.

130

ZUSAMMENFASSUNG DIE NATIONALITÄTENFESTSTELLUNG ALS STATISTISCHES UND POLITISCHES PROBLEM: ERFAHRUNGEN VON DEN VOLKSZÄHLUNGEN IN DER ZEIT DER ERSTEN REPUBLIK

Jaroslav Bubeník – Jiøí Køesan Die Studie informiert über die wichtigsten Rechtsnormen, die den Verlauf der Volkszählung in der Zeit der ersten tschechoslowakischen Republik kodifiziert haben. Sie bringt eine Übersicht über die Archivalien, die im Zentralen Staatsarchiv in Prag eingelagert sind und die die Volkszählung allgemein und das Problem der statistischen Nationalitätenfeststellung besonders betreffen. Am Schluß der Studie findet der Leser einige Fakten über die Agenda der Nationalitätenfeststellung, die zur Zeit die ausgedehnteste Agenda des Zentralen Staatsarchivs darstellt. Diese Agenda wird in der Forma der Auszüge von den Volkszählungsbögen durchgeführt. Den Kern der Studie bildet die Charakteristik der Diskussion über den Begriff der Nationalität und ihrer Bestimmung in den Volkszählungen. Philosoph Emanuel Rádl hat die Nationalität als ein Ergebnis der freien Wahl jeder einzelnen Person begriffen. Die Statistiker in der Tschechoslowakei (die Studie bemerkt vor allem die Meinungen von Antonín Boháè) haben meistens im Gegenteil die Meinung vorgezogen, daß die Nationalitätenzugehörigkeit objektiv gegeben ist, mit der Muttersprache der Gezählten. Die Studie schätzt den Vorgang der Verwaltungsamte in den Streitfragen und bemerkt auch die Stellung verschiedener Gesellschaftsubjekte, in der ersten Reihe der Nationalitätenvereine.

131

PØEMYSL PITTER A JOSEF SCHIESZL Jiøí Køesan Týdeník Nové knihy pøinesl informaci o pøednášce doc. RNDr. Romana Koteckého, Dr.Sc.,1) která zaznìla v záøí roku 1993 u pøíležitosti knižního vydání èlánkù, projevù a dopisù Alberta Einsteina v nakladatelství Lidové noviny pod názvem „Jak vidím svìt“.2) Text vystoupení byl uveøejnìn v plném znìní v èasopisu Vesmír.3) Kotecký informoval o objevení domnìle ztraceného dopisu Tomáše Garrigua Masaryka Albertu Einsteinovi ze dne 22.7.1932 v Einsteinovì archivu v Židovské národní a univerzitní knihovnì v Jeruzalémì. Spolu s tímto dopisem byly v obou periodikách otištìny i dva listy Einsteina Masarykovi, psané 13.4.1931 a 5.9.1932. Podnìtem ke vzniku této korespondence se stalo odsouzení redaktora mìsíèníku Sbratøení a známého pacifisty a filozofa Pøemysla Pittera k delšímu trestu vìzení za antimilitaristickou propagandu. Albert Einstein spatøoval v radikálním pacifismu, ústícím v masové odpírání vojenské služby, silný a v podstatì jediný spolehlivý faktor boje za mír a odzbrojení.4) Nepøekvapí proto, že se na popud pacifistù Pavly Moudré a Heinricha Tutsche z Prahy Einstein obrátil na Masaryka s žádostí o udìlení milosti Pitterovi. Intervence nebyla úspìšná. Masaryk ve svém vlastnoruèním dopise psaném v nìmèinì vyjádøil pochopení pro odmítání vojenské služby z náboženských a mravních dùvodù a pro možnost zavedení náhradní služby. Podpoøil však armádu v její obranì proti anarchisticky motivované antimilitaristické propagandì. Zøetelnì naznaèil, že Pitterùv pøípad spojuje právì s tímto problémem a vyjádøil pochybnosti o pohnutkách jeho jednání. Einsteinovi nezbylo, než prezidentovi podìkovat za zájem o celou záležitost. V písemné pozùstalosti šéfa politického a legislativního odboru Kanceláøe prezidenta republiky Josefa Schieszla5) byla nalezena korespondence mezi Schieszlem a Pitterem, jež mùže pøispìt k bližšímu pochopení okolností Pitterova pøípadu, jeho vztahu k Masarykovi a jeho okolí. Dne 3.10.1930 a 13.10.1930 adresoval Pitter Schieszlovi dopisy, v nichž intervenoval za odpíraèe vojenské služby Františka Mílka z Dìtmarovic. Pitter se odvolává na svùj dopis z 19.9.1930 (šlo zøejmì o intervenci podobného obsahu) a opakuje naléhavou žádost o pøijetí u prezidenta Masaryka. Od setkání si sliboval „zásadní øešení otázky odpírání vojenské služby“.6)

132

Josef Schieszl, jeden z nejbližších dùvìrníkù Masarykových v politických otázkách, v listì z 15.10.1930 informoval Pittera o neúspìchu jím podniknutých krokù a vyjádøil se skepticky o vyhlídkách Pitterova hnutí. („Vojáci nechtìjí o tom ani slyšet.“) Sám se prý pokoušel posuzovat každý pøípad individuálnì. „Ale vidím, že jde o hnutí organizované a tu ovšem za toto organizované hnutí stavìti se nemohu. Stát není v té situaci, aby je mohl podporovati a já jsem státní úøedník. Mám-li se rozhodnouti pro toto hnutí nebo pro stát, zùstávám pøi tomto.“ Pittera vyprovokoval Schieszlùv dopis k odpovìdi, jež se zamýšlela nad posláním hnutí odpíraèù vojenské služby. Vzhledem k obsahu dopisu nebude na škodu pøipomenout si jej v plném znìní. Pøemysl Pitter redaktor „Sbratøení“ Praha X, Karlín, Èelakovského 7 18.10.1930 Pan odborový rada kanceláøe presidenta republiky Dr. J.Schieszl Praha Vážený pane! Dìkuji Vám velmi za Vᚠlaskavý dopis z 15.t.m. Dovoluji si jen ještì opravu Vašeho názoru, že jde o organizované hnutí pro odpírání voj. sl. Nikoli. Úkolem hnutí je ujímat se lidí, kteøí tímto zpùsobem vyjadøují své protiváleèné smýšlení a získávati porozumìní pro jejich jistì ušlechtilé snahy. To je jistì velký rozdíl. A za druhé nestavìl bych ty odpíraèe v.sl. v tak strohý protiklad proti státu. Anarchistù je mezi nimi pomìrnì málo, u nás snad vùbec ne. Èlenové hnutí jsou naopak toho názoru, že je na škodu státu, jedná-li stát s tìmito lidmi tak, jak právì jedná. Znovu musím poukázat na pøíklad Norska, Švédska, Holandska a Dánska, kde zprvu také mysleli, že jde o organizovanou akci protistátní, nakonec však rozumní èinitelé ve vládì uznali svùj omyl a dnes, jak víte, zvláštní zákony tìchto zemí umožòují odpíraèùm voj. sl. službu náhradní, v civilu. A o to jde i mnì a hnutí, které zastupuji.

133

Podotýkám, že nemohu-li vìc øešiti ústním dohovorem, obrátím se na p. presidenta veøejným otevøeným dopisem v èasopisech mnì dostupných. Pøijmìte moje opìtovné ujištìní úcty a oddanosti. S pozdravem VᚠPøemysl Pitter Korespondence Josefa Schieszla a Pøemysla Pittera (pøipomeòme, že dne 21.6.1995 uplyne 100 let od narození tohoto pozoruhodného myslitele a pedagoga) potvrzuje, že Masarykovým spolupracovníkùm nebylo hnutí odpíraèù vojenské služby neznámé. Vzájemné kontakty existovaly již pøed odsouzením Pøemysla Pittera v roce 1931. Ponìkud pikantní na celé záležitosti bylo, že pacifisté se nejednou odvolávali na Masarykovo uèení o humanitì.7) Existovalo zde tedy nepochybnì urèité dilema, jež musel øešit prezident republiky, který byl souèasnì vrchním velitelem armády. Nicménì stanoviska byla v zásadì vyjasnìna, by argumenty se do jisté míry míjely. Einsteinova intervence nemohla Masaryka zaskoèit (v tom zajisté netkvìla pøíèina pozdní Masarykovy odpovìdi). Je pøíznaèné, že v dopise Einsteinovi se Masaryk k problému postavil zpøíma, že vyjádøil otevøenì svùj názor na pacifistické hnutí i Pitterùv pøípad. Mohl se pøi tom odvolat na procedurální pøekážky, jež mu fakticky ani neumožòovaly milost udìlit. Josef Schieszl dne 2.5.1931 v odpovìdi na intervenci Rùženy Adamíèkové vysvìtlil, že udìlení milosti Pøemyslu Pitterovi prezidentem republiky je vázáno na souhlasné vyjádøení soudu a pøíslušného ministra. Masarykùv pøístup jistì vypovídá mnohé o jeho charakteru. Humanitní ideji pøisuzoval TomᚠGarrigue Masaryk dvojí význam: „Pøednì: ideál èlovìckosti, být èlovìkem. Za druhé: ohled na èlovìèenstvo v nejširším rozsahu.“8) Vìøil, že vývoj lidstva smìøuje k vzájemnosti.9) Uskuteènìní „programu nenásilné organizace všesvìtové“ spojoval se Spoleèností národù, s mezinárodním systémem politických, hospodáøských a kulturních dohod. Spolu s politickými styky pùjde „vzájemné obohacování krve i ducha“, míšení ras, národù a jejich kultur. Tendence ke svìtovosti, univerzalismu, vzájemnosti, podepøená celosvìtovou organizací, pro nìho neodmyslitelnì doplòovala tendenci mravního sebe-zdokonalování jedincù. V tom se lišil od pacifistù, stavìjících èasto na individuální vzpouøe proti stávajícím pomìrùm, reprezentovaným vojenskopolitickou mašinérií.

134

Necelého pùl roku poté, co Masaryk odpovìdìl Einsteinovi na jeho intervenci za Pøemysla Pittera, pøevzali v Nìmecku moc nacisté. Masarykovy humanitní ideje i pøedstavy pacifistù získaly úplnì jiné spoleèenské souvislosti... V opuštìné Einsteinovì vile u Postupimi zùstal dopis od èeskoslovenského prezidenta. Když v roce 1934 na žádost geniálního fyzika pøišel do tiché vily zlikvidovat zanechané písemnosti dr. Reuven Michael, uèinil výjimku jen u pìti dopisù, jež pozdìji s sebou vzal do Izraele. Skuteènost, že mezi nimi byl i dopis Masaryka Einsteinovi z 22.7.1932, potvrzuje renomé, jemuž se jméno prezidenta tìšilo i za hranicemi republiky.

POZNÁMKY: 1. Nové knihy, 20.10.1993, s. 7. Roman Kotecký se zabývá matematickou statistickou fyzikou a teorií fázových pøechodù. Skuteènost, že se odborníci podobného zamìøení živì zajímají o historii a jsou ochotni jí vìnovat èas, je zjištìním nespornì radostným. 2. Cenu publikace ponìkud snižuje nedostateèná datace jednotlivých dokumentù. Ètenáø si jistì rovnìž zasloužil informaci, že kniha stejného názvu vyšla v roce 1961 v nakladatelství Èeskoslovenský spisovatel péèí Vladimíra Rumla a Ivana Úlehly. Poslednì jmenovaná publikace vznikla jako výbìr z knih: Einstein, A.: Mein Weltbild (1956), Über die spezielle und die allgemeine Relativitätstheorie (1921) a Louis de Broglie, physicien et penseur (1953). 3. Vesmír LXXII, è. 10, 1993, s. 566-567. Text pøednášky je doplnìn zasvìceným výkladem Jiøího Fialy o osobnosti Pøemysla Pittera. 4. Kromì již zmínìného dopisu Einsteina Masarykovi z 13.4.1931 srv. též Einstein, A.: Jak vidím svìt. Praha 1993, s. 40-41 a 45-46. Vyhlídky na mezinárodní dohodu o míru posuzoval Einstein vìtšinou skeptiètìji, i když ani tuto cestu zcela neodmítal. Velké nadìje napøíklad vkládal do odzbrojovací konference v roce 1932. Srv. tamtéž, s. 47-51. 5. Podrobná informace o Josefu Schieszlovi a jeho osobním archivu byla uveøejnìna ve sborníku Paginae historiae v roce 1994. 6. Státní ústøední archiv, fond Pozùstalost Josefa Schieszla, inv.è. 49, kart. 5. Tamtéž viz i ostatní dopisy Schieszla a Pittera. 7. Srv. dopis V.Rajdy J.Schieszlovi z 19.2.1926 uložený tamtéž. 8. Masaryk, T.G.: Ideály humanitní. - Problém malého národa. - Demokratism v politice. Praha 1968, s. 57. 9. Èapek, K.: Hovory s T.G.Masarykem. Praha 1937, s. 138-139.

135

ZUSAMMENFASSUNG PØEMYSL PITTER UND JOSEF SCHIESZL

Jiøí Køesan Die vorlegende Studie beschäftigt sich mit ausgesuchten Dokumenten, die die pazifistische Bewegung in der Zeit der ersten Republik betreffen, vor allem die sog. Bewegung der Verweigerer des Militärdienstes. Es handelt sich um die Materialien, die mit der Person Pøemysl Pitters - eines der Repräsentanten dieser Bewegungen verbunden sind. Der Author dieser Studie erwähnt die Korrespondenz zwischen Präsidenten T. G. Masaryk und Physiker A. Einstein rücksichtlich der Begnadigung Pøemysl Pitters, der für die antimilitaristische Propaganda verurteilt wurde, und die Korrespondenz zwischen P. Pitter selbst und Beamten der Präsidentenkanzlei J. Schieszl. Die Studie bringt auch wortgetreue Wiedergabe Pitters Briefes an J. Schieszl in dem die Ziele der Bewegung der Verweigerer des Militärdienstes zusammengefaßt sind.

136