V první řadě bych měla přiznat, že stáž ve Vídni pro mě byla dlouho jen snem, o kterém bych se nejspíš neodvážila ani snít. Když jsem byla na konci srpna vybrána z padesáti účastníků Letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského, abych se jedné zúčastnila, dlouho jsem tomu nemohla uvěřit. Ale nemohu říci, že by hlavní město Rakouska pro mě představovalo tak nedosažitelný cíl. Vždyť z Brna, kde žiji, stačí dvě hodiny k tomu, abych se do Vídně dostala. Místní památky, muzea i parky tak znám celkem dobře, ale právě kvůli snadné dostupnosti jsem v tomto městě nikdy nezůstala ani přes noc a nemohla se s ním lépe seznámit. Od své stáže v mediálním prostředí jsem si tedy slibovala, že poznám blíže kulturu a budu se snažit procvičit si jazyk. Ve skutečnosti jsem ale netušila, co přesně bych měla od stáže očekávat. Z programu jsem vyčetla, že každý den navštívím jiné místo a budu moci nahlédnout do toho, jak funguje. A přitom vše vidět, slyšet, zeptat se na to, co mě zajímá. Když se ohlédnu za uplynulým týdnem, je pro mě těžké vyzdvihnout jeden zážitek, návštěvu u jednoho člověka či týmu. Vlastně to je nemožné. Jednotlivé body programu by pro mě byly určitě zajímavé i bez toho, aby na sebe navazovaly. Ale teprve díky tomu, že jsem se po celý týden mohla pohybovat v mediálním světě a sledovat jej z různých stran, jsem nad ním mohla získat přehled. Pobyt ve Vídni tak pro mě nebyl jen příjemným zpestřením na začátku maturitního ročníku, ale hlavně zkušeností, která mě beze sporu do budoucna v řadě věcí ovlivní. Nejen proto smekám před organizátory tohoto týdne. 26. září
Deštivá neděle Když jsem o nedělním poledni překračovala českou hranici a vjížděla do Rakouska, měla jsem obavy, jestli se dokáži domluvit se svými hostiteli, zda něco hned v úvodu nezkazím, nebo třeba i z toho, abych se ve velkém městě neztratila. V pohraničí na mě padla nervozita, i když právě tuto část Rakouska mám ráda. Vždycky obdivuji větrné elektrárny rozeseté mezi barevnými políčky, upravené vinné sklípky a dýňová pole. I když jednotlivé vesničky leží u frekventované cesty, působí vždy čistě a domácky. Pěkný venkov brzy vystřídala dálnice, která byla otevřena teprve nedávno, a najednou jsem byla na
místě. Bohužel mě Vídeň nepřivítala zrovna s otevřenou náručí. Pršelo a byla zima. Ale i přesto ulice neztratily kouzlo, které z Vídně dělá hlavní město habsburské monarchie dlouho potom, co samotná říše přestala existovat. Hned v prvních chvílích jsem narazila na příslovečnou vídeňskou přívětivost a ochotu pomáhat. A strach z nového prostředí ze mě pomalu začínal opadat. Když mi pak předával klíče pan Meznik z nakladatelství COMPRESS, který dostal za úkol mě ve Vídni přivítat, uvědomila jsem si, že se nemám čeho bát. Přesvědčila mě především ochota Michaela Meznika, který mi všechno znovu vysvětlil a pro jistotu se i několikrát přesvědčil, jestli ho skutečně chápu.
Pohled na město z věže Bahnorama
Jízda starou vídeňskou tramvají
Prodej novin o nedělích
Stáž pro nejlepšího účastníka Letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského ve Vídni 27. září – 3. října 2010
Stážistka a autorka zprávy „Vídeňská podzimní stáž“: Šárka Navrátilová
27. září
Pondělí v zeleném nakladatelství Bohmann V pondělí jsem se měla jít podívat do nakladatelství Bohmann, což je vídeňský mediální koncern, který na trhu působí již od roku 1936. Protože se ale kanceláře firmy nacházejí až na okraji města, doprovodila mě tam paní Doris Nichtová z nakladatelství COMPRESS. Právě ona mě měla po dobu mé stáže na starosti a pomáhala mi řešit problémy ještě dříve, než se nějaké objevily. Paní Nichtová mě naučila jezdit vídeňským metrem a ukázala mi, kam mám chodit další dny. Seznámila mě také s novinami Österreich a Heute, které si každý může zdarma vzít u zastávek hromadné dopravy. Nejprve jsem je s díky odmítla, ale už odpoledne mi to nedalo a přece jen jsem si noviny vzala. A ty, které vyšly v poslední den mého pobytu, jsem si vzala přečíst i domů. Nakladatelství Bohmann se mimo jiné zabývá vydáváním řady magazínů, které si mohou lidé přečíst na internetu, nebo si je zdarma objednat v tištěné podobě. Redakce píše pro mladé i seniory, stejně jako emigranty či milovníky zvířat. Zaujalo mě, že všichni redaktoři pracují společně v jedné veliké
kanceláři, která vypadá spíš jako rozkvetlá zahrada než pracoviště. Všude jsem totiž viděla mnoho zelených rostlin a hned u vchodu mě místo plyšového maskota přivítal živý psík. Po společné úvodní poradě, které se mi zdála jako rozhovor dlouholetých přátel, se mě ujala vedoucí magazínu City & Life, Silvia Pistotnigovou, která mě rozlehlou kanceláři provedla a představila mi své kolegy. Mohla jsem nahlédnout do práce redaktorů, kteří se zajímají o zvířata, kulturní akce či problémy vídeňských přistěhovalců. Viděla jsem pracovat také grafiky a techniky, kteří zajišťují, aby si čtenáři mohli prohlédnout všechny příspěvky nejen na internetu, ale také ve svých mobilních telefonech. Během dne jsem si povídala s paní Pistotnigovou o svých zájmech, aby o mě mohla napsat článek. Zpětně obdivuji, že i přes moje počáteční komunikační problémy dokázala ode mě získat potřebné informace. Ve Vídni jsem byla teprve první den a jen pomalu jsem si zvykala na vídeňský dialekt a rakouskou němčinu. A dostala jsem i první úkol od pana Alexise
Wiklunda. Nemohla jsem si totiž vzpomenout, co se bude dít v Brně v zimě, když se mě zeptal. Ptal se proto, že náplní jeho práce bylo sledovat kulturní dění ve Vídni i v okolí, a proto mě požádal, abych mu dohledala podklady pro zimní akce v Brně. Musím říct, že jeho důvěry jsem si velmi vážila. Na závěr dne jsem se zúčastnila spolu se Silvií Pistotnigovou a její skupinou porady nad dalšími články pro magazín City & Life. Bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak se utváří obsah takového časopisu, který lidé čtou na papíře i na internetových stránkách. Jsem ráda, že jsem se blíže seznámila právě s touto redakcí a mohla jsem si najít cestu k dalšímu tisku, který budu číst pro příště s vědomím, že k němu mám blíž než k jiným.
28. září
Úterní projížďka metrem s vídeňským starostou Poprvé jsem navštívila vídeňskou radnici v úterý. Pan Erwin Kadlik mi měl ukázat jak funguje redakce radniční tiskové agentury Rathauskorrespondenz, druhá největší agentura v Rakousku.
Šla jsem sem tam už sama, protože jeho kancelář byla na radnici, jen několik zastávek tramvají od mého bytu. Z počátku mi přišlo skoro vtipné, když jsem viděla, že mám v programu rozepsanou podrobnou cestu, kde ho najdu. Myslela jsem si, že to nemůže být přece nic těžkého, vídeňská radnice mi nikdy nepřišla jako velká budova. Nakonec jsem byla nemálo překvapená, že se instrukcemi skuteč-
ně musím řídit, abych nezabloudila mezi několika radničními nádvořími. Dozvěděla jsem se, že oddělení Rathauskorrespondenz musí každý den kontrolovat dění ve Vídni, aby k němu mohlo vydávat prohlášení radnice a předávat informace redaktorům jednotlivých novin. Vedle toho ale také pořádá tiskové konference a komunikuje s novináři. Kolegyně pana Kadlika mi ukázaly redakční systém, se kterým pracují, a na příkladech mi vysvětlily, jak zpracovávají množství informací, se kterým se každý den setkají.
Karlsplatz – nejstarší zastávka vídeňského metra
Také pan Erwin Kadlik mi trpělivě ukázal, na čem pracuje, a vzal mě s sebou na velmi zajímavou událost. Spolu s novináři měl starosta města Michael Häupl vyzkoušet šest nových zastávek metra na lince U2, které se pro veřejnost otevíraly až v sobotu. I pro pana Kadlika bylo toto úterý jiné, protože obvykle pořádá pravidelnou úterní sezení vídeňského starosty s novináři. „Prodloužení metra je pro Vídeň důležité, protože zajistí spojení s nemocnicí i druhým břehem Dunaje, kde žije množství lidí. Dopravní spojení bylo dosud nedostačující,“ prohlásil v jednom z rozhovorů starosta Häupl. Překvapilo mě, že politik přišel v dobré náladě, potřásl si rukou se všemi přítomnými a vesele si začal povídat s paní místostarostkou Renate Braunerovou. Oba nejspíš netušili, co pro mě znamenalo, že se pozdravili také se mnou.
Síť vídeňského metra s šesti novými stanicemi (wieneruntegrund.at)
Zážitkem pro mě byla i samotná projížďka metrem, protože mluvčí společnosti Wiener Linien Dominik Gries všechno podrobně popisoval, takže jsem měla dokonalý přehled o tom, kudy
právě projíždíme, přestože tuto část města jinak neznám. A hlavně jsem konečně měla pocit, že dokáži rozumět všemu, přestože je kolem mě velké množství lidí. To bývá v cizí řeči většinou nejtěžší. 29. září
V projekční kanceláři, která učí mít Vídeňany ráda nové nádraží S panem Hansem Christianem Heintschelem jsem ve Vídni strávila nejvíce času. Poprvé jsem se s ním setkala už v úterý ráno, když mě přišel pozdravit a domluvit se se mnou na odpoledne. I to jsem totiž podle plánu měla strávit v projektové kanceláři nového vídeňského hlavního nádraží, kde pan Heintschel pracuje.
O železničním systému města Vídně jsem toho předtím moc neslyšela, uvítala jsem proto, že jsem dostala informační balíček s množstvím materiálů. Pan Heintschel má na starost komunikaci s veřejností a médii o projektu, proto mi uměl podrobně a srozumitelně vysvětlit problém přesídlení hlavního nádraží. Líbí se mi především myšlenka samostatné městské čtvrti, které při výstavbě nádraží vznikne. Je úžasné, jak se vlakové společnosti v průběhu historie mění a proměňují možnosti cestování. Ještě jako malá jsem brala jízdu vlakem jako nutnost. Když ale dnes cestuji vlakem do větších měst, těším se na nádraží, které žije. Je možné si v něm nakoupit a dozvědět se něco o místě, kam jsme přijeli. Nejsou to
už jen místa, ze kterých chtějí být cestující co nejdříve pryč. Za domácí úkol jsem dostala prolistovat si materiály, které průběžně informují Vídeňany o velkolepé stavbě. Díky tomu jsem mohla nahlédnout i do historie a dozvědět se něco o šesti nádražích, které Vídeň díky své bohaté historii získala. Pan Schwab, kolega pana Heintschela, pro mě navíc našel knížku o vídeňské železnici s českým překladem. Hodně mi to pomohlo především proto, že v publikaci se objevovalo mnoho termínů, které bych bez nahlédnutí do české verze jen stěží dokázala pochopit. Ve středu jsem se do kanceláře pana Heintschela těšila. Díky jeho předchozímu vyprávění i zajímavým publikacím jsem se dozvěděla o vídeňském nádraží mnoho detailů a stavba mě začala zajímat. Pochopila jsem, v čem je kouzlo zvláštní kanceláře pro potřeby hlavního nádraží na vídeňské radnici a že má skutečně význam. Dopoledne měl tým poradu, které jsem se neúčastnila, místo toho jsem měla projít noviny, zda se
zde neobjevují zmínky o výstavbě nádraží. Co by zkušenému oku trvalo pět minut, mi zabralo více než dvě hodiny. Pro příště se musím zlepšit. A výsledek? Ve středečním vídeňském i celorakouském tisku bylo nejdůležitější prodloužení linky metra, jak se dalo čekat. Ale třeba ve Stuttgartu lidé protestovali
Bahnorama uprostřed staveniště vídeňského hlavního nádraží
proti přesunutí jejich hlavního nádraží. Opět se ukazuje, jak vídeňská radnice umí se svými občany jednat. Kolem oběda se přesouváme do kavárny Bahnorama přímo ke staveništi. Tento objekt byl postaven v první fázi projektu hlavního nádraží. Je to vlastně celodřevěná rozhledna, která nabízí v přízemí posezení u kávy a v patře expozici věnovanou stavbě nádraží. Z otevřené terasy ve výšce 66,72 m se nabízí přehled nad celým staveništěm i Vídní. Zatím slouží Bahnorama zdarma místním, aby se mohli seznámit s projektem, po dokončení hlavního nádraží bude sloužit jako informační centrum pro cestující. Na závěr jsem navštívila s panem Heintschelem konferenci věnovanou městské turistice ve Vídni. Nejprve jsem si neuvědomila význam této akce a předpokládala jsem, že půjde o jednání kanceláře hlavního nádraží se zástupci společnosti WienerTourismus. Proto jsem volila méně formální oděv a byla jsem zděšená, když jsem si uvědomila svůj omyl.
Vedle toho už spíše úsměvně působí jiná má chyba v dorozumění. V úvodu konference jsem se příliš nesoustředila na jednotlivé části sdělení, promluvy zúčastněných jsem chápala a bez obtíží a tak jsem ztratila ostražitost v překládání. Když pak začal ředitel společnosti WienerTourismus mluvit k problematice, neuvědomila jsem si to a také jsem si prvních pár vět zvykala na nový hlas mluvčího. Takže jsem z jeho prvních tří vět vnímala jediné slovíčko a z městského turismu (Städtetourismus) jsem si v hlavě vytvořila městský terorismus (Städteterorismus). Ale tato záměna mě vlastně donutila vnímat obsah sdělení až do konce. V závěru se mě pan Heintschel ptal, zda pro mě jako žákyni gymnázia nebyla konference nudná. Neodpověděla jsem mu jen ze slušnosti, že mě zaujala. Pohled na věci, které vnímám většinou jenom jako turista, který přijede do cizí země na pár dní, byl pro mě skutečně obohacující. Konference mě donutila uvědomit si, co všechno stojí za věcmi, které považuji jinak za samozřejmé.
Už dnes se těším na rok 2015, kdy přijedu do Vídně a uvidím v praxi fungovat to, o čem jsem se díky panu Heintschelovi dozvěděla. Část svých prázdnin trávím s rodiči a poznávám s nimi evropská města, proto si umím představit, že přijedeme na nové hlavní nádraží a už od nástupiště nás bude vítat do detailů promyšlená koncepce, o které jsem mohla slyšet ve středu na vídeňské konferenci.
Ansicht an die Hauptbahnhofstelle von der Turm Bahnorama
30. září
Netradiční role novinářů v mezinárodních vztazích Předposlední den svého praktika jsem byla pozvaná do redakce měsíčníku Enjoy Vienna. S tímto časopisem se už déle než rok pravidelně setkávám, protože je k dostání po celém Rakousku v hotelích, na benzínkách či pumpách.
A tak i když se do Vídně přímo nedostanu, mohu si jej přečíst. Potěšilo mě, když jsem se nově dozvěděla, že má své internetové stránky, kde je ještě více článků než v tištěné podobě. Pro mé české vrstevníky, kteří se stejně jako já mohou ve své škole učit němčinu jen jako druhý jazyk, je magazín Enjoy Vienna lákavý nejen aktuálními tématy. Články jsou uveřejňovány německy i anglicky, takže jsou přístupné i lidem, kteří se německy teprve začínají učit. Enjoy Vienna vydává ve Vídni Nakladatelství COMPRESS a časopis reprezentuje záměr společnosti. COMPRESS spojuje mediál-
ní světy, které by jinak zůstaly rozděleny státními hranice. Kanceláře nakladatelství jsou mimo Rakouska v dalších jedenácti zemích. Protože mě zajímají kultury okolních států a už na Letní žurnalistické škole Karla Havlíčka Borovského jsem chtěla o působení této mezinárodní společnosti vědět víc, na čtvrtek jsem se skutečně těšila. První část dne jsem strávila s šéfredaktorkou magazínu Enjoy Vienna, paní Elisabeth Hundstorferovou, která mi blíže představila redakci i online podobu časopisu, který vydává. Spolu se svou milou kolegyní Julií Enerwitschlägerovou mi ukázala, jak sestavují plán dalšího čísla časopisu. Potom jsme se vydali na slíbený program, který společnost Juicy Pool připravila pro novináře k zahájení akce Vienna Design Week. Nechci se opakovat, ale je těžké neříct, že tato akce nebyla výji-
mečná, protože byla, a skutečně mě bavila. Začínala pozvolna u šálku čaje, jak jednotliví novináři přicházeli. Teprve až když byly rozdány všechny dárkové tašky, podle kterých se dalo bezpečně poznat, že všichni pozvaní už dorazili, se rozběhl program s komentářem, který bylo třeba pečlivě vnímat. Na závěr týdne jsem ale byla už zvyklá poslouchat lidi kolem sebe. A nedělalo mi problém odsouvat komunikační bariéru.
Zpátky do dětství, Česká republika
Na úvod byla představená nové kolekce z ateliérů Swarovski, která se mi zdá velmi nápaditá, protože si více hraje s řešením detailů, ale přitom dává možnost volby. Výtvarníci se v ní zaměřili na použití krystalů v kombinaci s různými materiály, které se dají dále libovolně využít. A tak se nedivte, až se vás zedník zeptá: „Nechcete betonovou zeď od firmy Swarovski?“ Stejně tak se totiž můžete nově setkat s koženým potahem, tapetou či akrylovými deskami alá Swarovski. Po zahájení ve vídeňském domě umění, se skupina novinářů přesunula autobusem do Lichtenštejnského muzea, kde byly připraveny další expozice. Tématem výstavy bylo stolování a představily se tu designerské dílny z České republiky, Švédska a Nizozemí. Právě české dílo studia Olgoj Chorchoj upoutalo nejvíce můj zájem, snad právě proto, že jsem Češka. Kouzlo projektu s názvem Zpátky do dětství bylo v jeho přístupnosti a hravosti. Stůl, židle i nádobí byly v dvojnásobné velikosti, už samotné představení proto bylo velmi vtipné. Výtvarníci představovali expozici a seděli přitom u stolu, oproti kterému působily jako drobné figurky. Ale i my všichni okolo jsme byli stejně malí v porovnání s nábytkem a vtažení do příběhu díla.
Další dvě zastávky byly spíše kratší – ukázka návrhů mladých designerů, kteří byli vybráni na základě soutěže, a seznámení se s kolekcí nábytku Wiener Werkstätte. Drobnou přestávku jsme si dopřáli až v zázemí Ikea, která je jedním z partnerů vídeňského týdne designu. Na této symbolické půdě vystoupili také zástupci švédské ambasády, aby novináře pozvali na akce, které pořádá jejich úřad u této příležitosti. Po několika posledních zastavení jsme na závěr přijali pozvání na kávu u společnosti Nepresso. Po našem návratu do kanceláře COMPRESS jsem se seznámila s tiskovým týmem společnosti, který mi ukázal, čím se nakladatelství skutečně zabývá. Překvapilo mě, kolik práce stojí, aby se dařilo zprostředkovávat informace o lokálním i zahraničním dění. Ale chápu, že informace hrají důležitou roli ve vytváření nových vztahů mezi zeměmi a práce lidí kolem COMPRESSU si upřímně vážím. Jsem ráda, že jsem mohla v praxi vidět, že žurnalistika může být skutečně světová a může se v ní uplatnit i člověk se zájmem o mezinárodní vztahy. Protože jsem se zatím setkávala s novináři, kteří jsou svázaní se svým regionem, jsem velmi šťastná, že mám i jiný pohled.
To vše jsem zjistila i díky paní Sandře Dörflerové, která se prý učí česky. Když ale na mě poprvé promluvila česky, vytušila jsem, že umí mluvit krásně. Přesto jsem na sebe hrdá za to, že jsem její pomoc nepotřebovala a dokázala jsem i s ní komunikovat v němčině.
Stříbrná lžička, Holandsko
Oba předchozí návrhy stolování jsou umístěny na expozici v Lichtensteinmuseu 1. října
Kolečko po internetovém oddělení vídeňské radnice Myslím, že lepší závěr týdne jsem si ani nemohla přát. V pátek jsem se totiž dostala do oddělení vídeňské radnice, které se stará o její webové stránky.
Protože byl jeho vedoucí, který mě měl se vším seznámit, právě nemocný, připravil si pro mě jeho tým kolečko po svých částech. To ale také ode mne vyžadovalo větší aktivitu než v předchozích dnech, kdy jsem si se přizpůsobila jednomu člověku a celý den jsem s ním byla v kontaktu. Takhle jsem střídala stanoviště každou hodinu, naštěstí mi to po týdnu ve Vídni nedělalo problémy, jak jsem se původně obávala. Nakonec jsem zvládla vyslechnout a pochopit i technika Lukase – právě ze setkání s ním jsem měla největší strach, s informatiky nejsem schopna komunikovat ani
v češtině, přestože se už několik let o počítače zajímám víc než běžný uživatel, ale o tom později. Svůj poslední den jsem začala u paní Claudie Komarkové, která mi představila služby virtuálního úřadu. Už v předchozích dnech jsem si všimla, že úřady v Rakousku fungují jinak, než jsem zvyklá, a že jsou tak více přístupné lidem. Lidé díky tomu nemusí chodit volit do speciálních volebních místností, ale mohou svůj hlas odeslat poštou nebo přes internet. Něco takové by v České republice bylo nemyslitelné. A obdobně funguje i virtuální kancelář. Když nemáte čas zajít si pro informace přímo na radnici, můžete se dočíst vše důležité také na jejich stránkách a zároveň si zde
Vídeňská radnice
stáhnout příslušný formulář, vyplnit jej a odeslat svému úředníkovi. Část příspěvků je přeložena do tak zvané snadné němčiny, která je lépe srozumitelná cizincům nebo méně gramotným občanům. Některé jsou navíc doplněny videem ve znakové řeči pro neslyšící a s mluveným komentářem pro nevidomé, jak mi ukázala paní Komarková.
Odtud postupuji dále k paní Renate Schierhuberové, která mi ukazuje celý systém radničních stránek a říká mi, co kde najdu. Diskutuje se mnou také o rozdílech v českém a rakouském úřednickém systému, kterých bych si bez jejího úhlu pohledu asi nemohla všimnout. A upozorňuje mě na důležité akce v nejbližších dnech. Zvlášť mě zaujalo povídání s Thomasem Jöchlerem, které se lišilo od ostatních. Představil mi interaktivní mapu Vídně, která nabízí uživatelům potřebné informace i zajímavosti o jejich městě. Nejen místní určitě ocení rady ohledně veřejné dopravy a parkování, se kterým je ve městě velký problém. Plán ukazuje také výskyt ohrožených živočišných druhů, památky v okolí hledaného místa či dřívější podobu známých ulic podle dobových map. Pan Jöchler mě upozornil, že sice podobně funguje také služba Google Maps, ale systém vídeňské radnice je oproti ní několikanásobně lepší, protože při jejím zdokonalování se uplatňuje osobní přístup. U pana Marka Kasera jsem se dozvěděla více o videích, které doplňují obsah radničního webu. Prošel se mnou jednotlivé druhy krátkých filmů, které pomáhají občanům Vídně zorientovat se na serveru a zpřístupňují jí jim informace z aktuálního dění. Jak se videa pro stránky wien.at vytváří, jsem se jela podívat do studia kabelové televize W24. Pan Gerhard Koller mi vysvětlil, že podobný zpravodajský kanál už si
nemůže fungovat jen pro potřeby televizního vysílání. Je potřeba, aby byly pořady dostupné na internetu a srozumitelné i bez zvuku. Tak si čerstvé zprávy mohou procházet i lidé v kancelářích. Kanál W24 vysílá také ve stanicích vídeňského metra, kde se na zvukový komentář nedá spoléhat. Stránky stanice W24.at nabízí uživatelům také články, kde mohou být uvedeny i další informace, které krátké video nemůže obsáhnout. W24 tedy není typickým televizním kanálem nebo zpravodajským serverem. „Lidé, kteří zde pracují, neznají uzávěrku, neustále musí sledovat události ve městě a včas o nich informovat. Každou čtvrt hodinu musí nabídnout aktuální přehled. Redaktoři v novinách počítají slova, my ale máme v hlavě hodiny, které nám pomáhají to vše uhlídat,“ shrnul práci televize pan Koller. Jestli jsem měla z nějaké zastávky tohoto dne skutečně strach, bylo to setkání s technikem serveru wien.at, Lukasem Husarem. Už z rozhovorů s jeho kolegy jsem pochopila, že má vždy plno práce, takže jsem se logicky bála, abych jej zbytečně nezdržovala. A tak mě překvapilo, když mě ve své kanceláří přivítal usměvavý mladý muž, který mě ochotně seznámil se svým redakčním systémem i technickým řešením webu. Je pravda, že to byl určitě člověk, který ze všech lidí, které jsem ve Vídni potkala, mluvil nejrychleji. Ale nevadilo to, protože jsem náplni jeho práce dobře porozuměla. I to je další důkaz toho,
jak moc mým jazykovým schopnostem pobyt ve Vídni prospěl.
Náměstí před radničním komplexem
Brány radnice
Nekoneční řady laviček v radničním parku
Fotografie: Šárka Navrátilová
