Srovnání úrovně preventivních protiúrazových opatření ve. volejbalu mezi kluby české extraligy a zahraničními kluby mužů

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU

Srovnání úrovně preventivních protiúrazových opatření ve volejbalu mezi kluby české extraligy a zahraničními kluby mužů

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Vypracoval:

PhDr. Rostislav Vorálek, Ph.D.

Tomáš Matuška

Praha, září 2010

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použil.

V Praze, dne 3.9. 2010

…………………………… podpis diplomanta

2

Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své diplomové práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny.

Jméno a příjmení:

Fakulta / katedra:

Datum vypůjčení:

Podpis:

___________________________________________________________________________

3

Poděkování Děkuji vedoucímu diplomové práce PhDr. Rostislavu Vorálkovi, Ph.D. za poskytnutí podkladových materiálů, cenných rad a připomínek při zpracování diplomové práce.

4

Abstrakt

SROVNÁNÍ ÚROVNĚ PREVENTIVNÍCH PROTIÚRAZOVÝCH OPATŘENÍ VE VOLEJBALU MEZI KLUBY ČESKÉ EXTRALIGY A ZAHRANIČNÍMI KLUBY MUŽŮ

Cíle:

Hlavním cílem této práce je porovnat úroveň preventivních protiúrazových opatření ve volejbalu, mezi kluby české „KOOPERATIVA EXTRALIGY“ a předními vybranými zahraničními kluby mužů. V prvním případě proběhne srovnání z hlediska hráčského, tzn. jaké opatření a v jaké míře je hráči provádějí, dále potom proběhne srovnání z hlediska klubového, tzn. jaké opatření a v jaké míře je kluby svým hráčům hradí.

Metody:

Pro výzkum bylo použito metody expertního zjištění prostřednictvím techniky nestandardizovaných dotazníků s uzavřenými a polozavřenými otázkami. Záměrem výzkumu bylo zjistit a porovnat jaká preventivní protiúrazová opatření provádějí hráči vrcholového volejbalu v ČR a v zahraničí a v jaké míře a které opatření jim hradí kluby. Dále jsme chtěli určit, zda jsou některé prvky denní prevence a činnosti týdenní prevence vzájemně pozitivně korelované.

Výsledky: Zjistili jsme, že zahraniční kluby hradí podstatně více a ve větší míře téměř všechny prostředky aktivní protiúrazové prevence a nejvíce aplikovanou činností protiúrazové prevence mezi vrcholovými hráči volejbalu je posilování. Dále bylo zjištěno, že každý z probandů zúčastňující se výzkumu pravidelně aplikuje alespoň jeden prvek aktivní protiúrazové prevence a některé prvky denní prevence jsou pozitivně korelované s činnostmi týdenní prevence.

Klíčová slova: volejbal, úraz, prevence, regenerace

5

Abstract

COMPARISON OF THE INJURY PREVENTION LEVEL IN VOLLEYBALL AMONG CZECH EXTRALEAGUE TEAMS AND MEN TEAMS ABROAD

Objectives: The main objective of this work is to compare the level of injury prevention in volleyball among Czech Kooperativa extraleague teams and selected leading men teams abroad. In the first case there will be a comparison from the players “point of view”, it means what sort of prevention and in which level it is accomplished by the players, further on there will be a comparison from the team “point of view”, it means what sort of prevention and in which level they are paid by the clubs. Methods: For the research was used a method of expert assortment by means of nonstandardised questionaires with closed and semiclosed questions. The purpose of the research was to find out and compare what sort of injury prevention the top volleyball players in Czech and abroad do and the level of reimbursement by the clubs. We also wanted to specify if any items in daily prevention and weekly one are positively corelated.

Results: We have found out that clubs abroad reimburse much more and in higher level nearly all means of active injury prevention and the most applied activity of injury prevention among top volleyball players is strenghtening. It was also found out that each of the probands taking part in the research regularly applies at least one element of active injury prevention and some elements of daily prevention are positively corelated with weekly prevention.

Keywords: volleyball, injury, prevention, regeneration

6

Obsah I. Úvod....................................................................................................................................... 9 II. Teoretická východiska práce............................................................................................... 10 1. Stručná charakteristika vrcholového volejbalu mužů.................................................... 10 2. Herní činnosti jednotlivce a specializací hráčů.............................................................. 12 3. Biomechanika pohybu herních činností jednotlivce a klasifikace nejvíce namáhaných oblastí těla...................................................................................................................... 17 4. Biomechanika tkání pohybového systému..................................................................... 27 4.1 Mechanická zátěž a její účinek................................................................................ 27 4.2 Mechanické vlastnosti tkání a možnosti jejich úrazů.............................................. 27 5. Charakteristika sportovních úrazů................................................................................. 31 5.1 Úraz.......................................................................................................................... 31 5.2 Mikrotrauma............................................................................................................. 32 5.3 Chronická poškození................................................................................................ 33 6. Vznik úrazů.................................................................................................................... 35 6.1 Poranění z vnitřních příčin....................................................................................... 35 6.2 Poranění z vnějších příčin........................................................................................ 38 7. Současné výsledky stavu úrazovosti ve vrcholovém volejbalu mužů........................... 40 8. Možnosti úrazů sledovaných oblastí.............................................................................. 44 9. Regenerační prostředky.................................................................................................. 58 10. Prvky denní protiúrazové prevence................................................................................ 59 10.1 Taping.................................................................................................................... 59 10.2 Stretching............................................................................................................... 61 10.3 Kloubní výživa....................................................................................................... 63 10.4 Automasáž – masážní emulze................................................................................ 65 10.5 Ledování................................................................................................................ 66 10.6 Ortézy..................................................................................................................... 67 11. Činnosti týdenní protiúrazové prevence........................................................................ 69 11.1 Posilování............................................................................................................... 69 11.2 Masáže................................................................................................................... 70 11.3 Vodní procedury.................................................................................................... 73 11.4 Sauna...................................................................................................................... 76 12. Činnosti roční protiúrazové prevence............................................................................ 78 12.1 Preventivní sportovní vyšetření............................................................................. 78 III. Cíl, hypotézy a úkoly práce................................................................................................ 80 1. Cíl práce.......................................................................................................................... 80 2. Hypotézy......................................................................................................................... 80 3. Úkoly práce..................................................................................................................... 81 IV. Metodika a realizace výzkumu.......................................................................................... 82 1. Charakteristika výběrových souborů.............................................................................. 82 1.1 Charakteristika hráčů české Kooperativa extraligy.................................................. 82 1.2 Charakteristika klubů české Kooperativa extraligy.................................................. 83 1.3 Charakteristika hráčů a klubů zahraničních soutěží.................................................. 86 7

2. Metoda výzkumu............................................................................................................. 88 2.1 Metodika výzkumu................................................................................................... 88 2.2 Sběr dat..................................................................................................................... 88 2.3 Analýza dat............................................................................................................... 89 V. Výsledky............................................................................................................................. 91 1. Četnost aplikace prvků a činností protiúrazové prevence................................................ 91 2. Četnost hrazení prvků a činností protiúrazové prevence................................................. 93 3. Procentuální vyjádření úhrady a aplikace prvků denní prevence mezi hráči působícími v zahraničí a české Kooperativa extraligy....................................................................... 95 3.1 Tejpování................................................................................................................... 95 3.2 Stretching................................................................................................................... 96 3.3 Kloubní výživa........................................................................................................... 97 3.4 Automasáž – masážní emulze.................................................................................... 98 3.5 Ledování.................................................................................................................... 99 3.6 Ortézy....................................................................................................................... 100 4. Procentuální vyjádření úhrady a aplikace činností týdenní prevence mezi hráči působícími v zahraničí a české Kooperativa extraligy................................................... 102 4.1 Posilování................................................................................................................. 102 4.2 Masáže..................................................................................................................... 103 4.3 Vodní procedury...................................................................................................... 104 4.4 Sauna........................................................................................................................ 105 5. Procentuální vyjádření úhrady a aplikace činností roční prevence mezi hráči působícími v zahraničí a české Kooperativa extraligy.................................................. 107 5.1 Preventivní sportovní vyšetření............................................................................... 107 6. Hodnoty korelací mezi prvky denní prevence a činnostmi týdenní prevence............... 109 VI. Diskuse o výsledcích...................................................................................................... 111 VII. Závěry a doporučení...................................................................................................... 117 Literatura............................................................................................................................... 121 Seznam příloh........................................................................................................................ 126

8

I.

Úvod

Zranění, úraz. Tato slova jsou určitě největší postrach každého, kdo se zabývá sportem. Je jedno zda jde o aktivního sportovce, trenéra či funkcionáře. Ať jde o úroveň profesionální či amatérskou. Zranění vždy znamená, že sportovec má takové zdravotní komplikace, které mu znemožňují přípravu, ať už formou tréninku nebo utkání. Samozřejmě se musí rozlišovat závažnost zranění. Jsou zranění lehčího typu, která sportovce vyřadí na několik dnů či týdnů a jsou zranění těžká, která mohou sportovce vyřadit na několik měsíců a v některých případech i donutit k ukončení aktivní kariéry. Každopádně každé zranění znamená určitou komplikaci, ať už je to v přípravě družstva pro trenéra či hrozbě poklesu formy a vypadnutí z tréninkového a zápasového rytmu pro sportovce. Sám jsem hrál několik let vrcholově volejbal, ale těžké úrazy kolen mne donutily ukončit kariéru. Díky této zkušenosti vím, jaký je v českých extraligových klubech přístup k rehabilitaci a prevenci zranění. Bohužel stále se zde v drtivé většině případů upřednostňuje mnohonásobně větší tréninkový objem v poměru k objemu rehabilitace a prevence zranění. Doplácejí na to nejen kluby, a to jak finančně, tak výsledkově, ale i samotní hráči, kteří si s každým zraněním přinášejí zdravotní komplikace do další kariéry a navíc se musejí vyrovnávat s poklesem formy a tréninkovým mankem. Z těchto důvodů je důležité snažit se úrazům, co možná nejvíce, předcházet, k čemuž slouží především tzv. prevence. Samozřejmě, ne vždy jde úrazu zabránit, zejména pokud jsou způsobeny nějakou kolizí, ať už se spoluhráčem, protihráčem, míčem nebo předmětem v okolí hrací plochy. Řadě úrazů však zabránit lze, zvláště těm, které vznikají z přetížení, nedostatečném rozcvičení atd. Tato práce si klade za úkol zmapovat a srovnat stav úrovně preventivních opatření mezi hráči a kluby české volejbalové „KOOPERATIVA EXTRALIGY“ a zahraničními kluby a hráči, neboť nejlepší úraz je ten, který se nestane.

9

II.

Teoretická východiska práce

1. Stručná charakteristika vrcholového volejbalu mužů

Jelikož oblastí zájmu této diplomové práce je vrcholový mužský volejbal, budeme se zabývat charakteristikou této hry na vrcholové úrovni. „Volejbal se v posledních letech výrazně posunul, a to především v oblasti nároků na přesnost a důslednost provedení jednotlivých herních činností a na dodržování taktických úkolů při realizaci herních kombinací. Zvýšily se také nároky na kondiční úroveň vrcholových hráčů a na jejich psychiku – zvládnutí stresových situací a agresivní projev hráčů v utkání“ (Buchtel a kol., 2005, s. 35). Herní činnosti jednotlivce „Technika herních činností jednotlivce se již delší dobu ustálila na vysoké úrovni a její základy se nemění (přihrávka, nahrávka, smeč, blok, vybírání). Posun nastal pouze u dvou činností – podání a vybírání odbitím vrchem. U podání můžeme pozorovat posun k různým druhům smečovaného podání ve výskoku. Vybírání odbitím vrchem umožnila změna pravidel, kdy první odbití míče letícího od soupeře lze hrát i nečistě. To dovoluje použít různé druhy úderů v obraně i více možností taktických variant v obraně“ (Buchtel a kol., 2005, s. 35).

Útočné kombinace „Současný volejbal nepřináší v této oblasti žádné novinky. Základem pro úspěšné realizování herních kombinací je vynikající zvládnutí techniky herních činností jednotlivce, fyzická připravenost hráčů, přesnost provedení a taktická vyspělost družstva jako celku. Na základě přesnosti provedení jednotlivých herních činností jednotlivce se hrají převážně jednoduché kombinace, tj. útok z nahrávky prvním sledem v kombinaci s rychlou nahrávkou do zóny 4. Tato dlouhá vystřelená nahrávka je velmi rychlá a plochá. Dále se do kombinací

10

zapojují vždy hráči zadních zón podle specializace hráče a podle vlastní taktiky hry družstva. Zde platí důležitost a významnost univerzála (diagonálního hráče) a k tomu je zapojen do útoku ještě další zadní smečař. Z důvodů tohoto zapojení hráčů zadní řady do kombinací ztrácí na významu mnohem riskantnější a zároveň složité kombinace předních hráčů (např. křížení)“ (Buchtel a kol., 2005, s. 36). Taktika hry vrcholových družstev „Taktika v utkání každého družstva je postavena na skloubení jednotlivých typů hráčů. Podle tohoto kritéria by měl trenér využít přednosti jednotlivých hráčů ve prospěch celého družstva“ (Buchtel a kol., 2005, s. 36). Psychika vrcholových hráčů a družstev Podle Buchtela (2005) se volejbal po změně pravidel a přechodu na bodový systém svou náročností na psychiku hráčů přizpůsobil jiným sportovním hrám, např. tenisu, kdy každý míč za jakéhokoliv stavu je velice důležitý a v každém okamžiku může dojít ke „zlomu“ v utkání. To klade velké nároky na koncentraci v dlouhém časovém úseku a další nároky na zvládání krizových situací, což má za následek hru bez chyb.

11

2. Herní činnosti jednotlivce a specializací hráčů Abychom mohli určit, které herní činnosti jednotlivce (HČJ) každá hráčská specializace vykonává, musíme si nejdříve jednotlivé HČJ definovat. „Herními činnostmi jednotlivce jsou: podání, přihrávka, nahrávka, útočný úder, blokování, vybírání a vykrývání. Tyto herní činnosti nemůžeme jednoznačně klasifikovat jako útočné nebo obranné, protože vždy plní více úkolů. Např. přihrávkou se sice bráníme soupeřovu podání, ale zároveň připravujeme podmínky k založení vlastního útoku“ (Juřík, 1993, s. 7). Podání. „Podání je základní herní činností jednotlivce ve volejbalu, kterou se zahajuje každá rozehra“ (Kaplan, 1999, s. 11). „Je výrazně ovlivněna výkonnostní úrovní hráčů. Ve vrcholovém volejbalu je 80 % útočných kombinací soupeře přímo ovlivněno podáním. Výše uvedené procento zahrnuje tyto situace: -

podání je zkaženo nebo je jím docíleno přímého bodu pro podávající družstvo,

-

podání je zpracováno přihrávkou k útočné kombinaci, která je ukončena tak, že míč skončí ve hřišti podávajícího družstva, mimo hřiště nebo v síti.

Celkově lze tedy říci, že 70-80 % podání je ukončeno rozehrou“ (Buchtel a kol., 2005, s. 52). Podle Buchtela (2005) v mužském vrcholovém volejbalu téměř každý z hráčů provádí smečované podání (cca 90%). Z hlediska technické stránky rozlišujeme: spodní podání v čelném postoji, spodní podání v bočném postoji, vrchní podání čelné (z místa nebo z výskoku), vrchní podání čelné plachtící (z místa nebo z výskoku), vrchní podání bočné plachtící a vrchní podání bočnéestonské. V současném vrcholovém volejbalu se ovšem v drtivé většině případů používají pouze vrchní podání čelné z výskoku a vrchní podání čelné plachtící (často také z výskoku). Jiný druh servisu nemá z hlediska účinnosti prakticky smysl. Přihrávka. Přihrávání je herní činnost, při které může hráč zúročit kvalitu zvládnutí základních herních dovedností, odbití obouruč spodem a odbití obouruč vrchem na požadovaný cíl.

12

Stabilní postoj a jeho orientace jsou základem dobré přihrávky; platí zde shodné zásady jako pro techniky odbití obouruč spodem a vrchem. Přihrávání, jako herní dovednost jednotlivce, již neznamená výhradně odbíjení obouruč spodem. Se změnou pravidel o prvním odbití míče bod soupeře je technika přihrávání variabilnější a důraz je kladen na přesnost. Z toho důvodu je výhodné plachtící podáni a míče zdarma přihrávat odbitím obouruč vrchem. Přihrávání obouruč spodem je metoda odrážení míče od obou předloktí. Spojení míče a dolní části paže dělají tuto dovednost jedinečnou ve všech sportech. Vlastní přihrávání je plynulá rytmická činnost celého těla. V první řadě se používá při příjmu podání a zahajuje tak týmový útok (Císař, 2005, s. 78). Vybírání. Přihrávání znamená vhodným odbitím míče ke spoluhráči pro další zpracování, obvykle k nahrávání na útok. V anglicky a italsky psané volejbalové literatuře se píše o přihrávání míče po podání soupeře a o přihrávání míče po útoku soupeře. V naší metodice se o přihrávání hovoří v souvislosti s příjmem podání, kdežto pro zpracování míče po útoku soupeře se užívá pojem vybírání. Jednotlivé pojmy podvědomě vyvolávají určitou rozdílnost v charakteristice dané činnosti. Obsah pojmu vybírání navozuje úkol zabránit míči, aby dopadl do hřiště bránícího družstva, kdežto pojem přihrávání po útoku soupeře navozuje snahu o rozehrání protiútoku. Tento pojem evokuje a vyžaduje co nejvyšší stupeň agresivity pro získání a cílené zpracování prvního míče od soupeře. Přihrávání je tedy odbití zakládající protiútok. Nejde o zavádění nového pojmosloví, ale o upozornění na potřebu, jak chápat jednotlivé činnosti v souvislosti s průběhem hry (Císař, 2005, s. 78-79). Nahrávka. Nahrávku je možné definovat jako odbití míče po přesné dráze odpovídající rychlostí k vybranému smečaři tak, aby mohl účinně útočit. Nahrávka je obvykle (ne nevyhnutelně) druhé odbití míče, které následuje po přihrávce. Nahrávač je stěžejním hráčem pro hru týmu. Proto je zvládnutí nahrávky jako specializované herní činnosti rozhodujícím faktorem pro kvalitativní úroveň hry celého týmu. Aby bylo možné vypracovat systém nahrávání jako podmínku tvořivé volejbalové hry, je v moderním volejbale určené místo, z něhož by měl nahrávač nahrávat- prostor u sítě na rozhraní zón 2 a 3 (Císař, 2005, s. 88). Podle Kaplana (1999) poslední vývoj přinesl několik druhů nahrávek. Jsou to: nahrávka 13

obouruč vrchem před sebe, nahrávka obouruč vrchem za sebe, nahrávka ve výskoku (čelně, bočně), nahrávka odbitím jednoruč prsty, nahrávka z nízkého střehu čelně, nahrávka z podřepu stranou, nahrávka v pádu vzad a nahrávka v pádu stranou. Blokování. Blokování je vlastně první vlna organizované obrany. Komplexní pochopení práce hráčů při blokování je možné až po propojení techniky blokování s úrovní hry týmu a odpovídajícím určeným systémem obranné hry. Bloky mají vytvořit účinnou zábranu nad sítí, která zamezí přeletu prudce smečovaných míčů do dohodnutého prostoru za blokem. Blok je první vlnou obrany celé plochy hřiště, a proto je při něm nutná součinnost všech hráčů v poli. Smyslem bloku není zablokovat míč nad sítí za každou cenu, je proto nepřípustné, aby blokující hráči pohybovali rukama nad sítí do stran, ve snaze zachytit míč. Takové chování znamená posouvání blokem vykrývaného prostoru za nimi, n a což hráči v poli nestíhají reagovat (Císař, 2005, s. 111). Samotné blokování se skládá z několika fází. Podle Císaře (2005) to jsou: základní blokařský postoj, čtení herní situace, přesuny do místa blokování, výskok a jeho načasování, vedení paží a práce rukou nad sítí, dopad a činnost po blokování. Vrcholem blokařské vyspělosti týmu je seskupování dvojbloků a trojbloků. Útok. Individuální útok se obvykle provádí z třetího odbití po nahrání míče tvrdým úderem do soupeřova hřiště. Jsou ještě jiné způsoby zakončení útoku, kterými se budeme zabývat, ale hlavní formou zůstává tvrdě smečovaný míč. Jednotlivé fáze smečařského útoku se vážou na útok po vysoké nahrávce, tzv. normálu. To je nahrávka, z níž se učí útočit většina začátečníků a v mnoha situacích se užívá i v nejvyšších soutěžích. Útok je divácky nejatraktivnější částí volejbalu, jednak přináší tvořivost souhry nahrávače s útočícím hráčem, a zároveň souboj útočníka s blokem a obranou soupeře. Pro pozorovatele to je nejdynamičtější část hry. Aby však hráč dosáhl potřebného rytmu a dynamiky útoku, začíná pro něj akce podstatně dříve, než upoutá pozornost diváka (Císař, 2005, s. 98). Útok se, stejně jako blokování, skládá z několika fází. Císař (2005) je rozčlenil jako: přesun před kontaktem, rozběh, odraz, práce paží, útočný úder a dopad. Tvrdě smečovaný míč není jedinou formou útočného úderu, i když z hlediska četnosti způsobů zakončení je absolutně dominantní. Další formy zakončení podle Císaře (2005) 14

jsou: útoky prvního a druhého tempa, ulití, údery bez rychlosti, roláda, vytření bloků a naražení bloků. Vykrývání. Útočícího hráče musí vykrýt všichni zbývající hráči včetně nahrávače, a také samotný útočník musí využít všech možností k tomu, aby se pokusil vykrýt svůj útočný úder odražený od bloku. Výjimka nastane tehdy, jsou-li někteří hráči zapojeni ve velmi rychlých kombinacích k oklamání soupeře a vykrývání nestihnou. Provádějí v okamžiku úderu např. klamavý výskok v jiné zóně. Rozeznáváme vykrývání těsné a vykrývání volné. Nejbližší hráči k útočníkovi jej vykrývají těsně, tj. blízko u něj. Tam se od soupeřova bloku odráží většina míčů. Ostatní hráči vykrývají zbývající část pole volně. Míče odražené do zadní části pole nebývají tak prudké. Vždy platí zásada, že vlastního útočníka musím vykrývat vždy a v kterémkoliv místě hřiště. Z toho plyne, že jestliže se nestihl vykrývající hráč přesunout do modelového postavení, vykrývá tam, kde právě je. Zrovna k němu se může míč odrazit. Největší frekvence odražených míčů je v předních zónách v místě provedení útoku. Sem tedy soustřeďujeme většinu vykrývajících hráčů (Juřík, 1993, s. 29). Klasifikace jednotlivých HČJ, které hráči vykonávají podle své specializace. Smečaři. „Jejich hlavním úkolem je tvrdě zaútočit do soupeřova pole, a to především po vysokých nahrávkách. Těmto nahrávkám většinou předchází chycení, resp. zpracování míče ve vlastním poli. Hráči- smečaři hrají v zónách IV a VI“ (Juřík, 1993, s. 9). Dominantními HČJ, které musí kvalitní smečař zvládnout, tedy jsou: podání, přihrávka, vybírání, vykrývání, blok (zpravidla bez přesunu) a útok. Blokaři. „Jejich hlavním úkolem je organizování obrany na síti, tedy blokování. Především je to obrana proti nejrychlejšímu útoku soupeře, maximální účast na víceblocích (dvojblok, trojblok) a dalším hlavním úkolem je velmi rychlý útok středem sítě. Hráči- blokaři hrají v zónách III a V“ (Juřík, 1993, s. 9). Každý blokař by tedy měl zvládat tyto HČJ: podání, blok (včetně přesunů), útok, vykrývání a v případech, že první míč od soupeře vybírá nahrávač i nahrávku.

15

Nahrávači. „Jejich hlavním úkolem je nahrát druhý míč po přihrávce vlastním útočníkům. Nahrávači hrají v zónách I a II, tedy vpravo“ (Juřík, 1993, s. 9). Nejdůležitějšími HČJ, které musí každý nahrávač zvládat tedy jsou: nahrávka, vykrývání, podání, blok (bez přesunů) a vybírání. Univerzálové. „Hrají v zónách I a II- tedy jako nahrávači. V základním postavení stojí křížem proti nahrávači“ (Juřík, 1993, s. 9). Jejich hlavním úkolem v dnešním volejbale je kvalitní útok ze zón I i II a tvrdé podání. Dominantními HČJ pro univerzály tedy jsou: útok, podání, blok (bez přesunů), vykrývání a vybírání. Libera. Jejich hlavním úkolem je organizovat obranu v poli, zpracovat první míč od soupeře a je jedno, zda jde o podání či útok. Libera hrají pouze v zadních zónách, zpravidla střídají blokaře po servisu a tudíž bývají nejčastěji v zóně V. Dominantními HČJ každého libera jsou: příjem, vybírání a vykrývání.

16

3. Biomechanika pohybu herních činností jednotlivce ve volejbalu a klasifikace nejvíce namáhaných oblastí těla

Abychom si mohli rozebrat pohyb ve volejbale, musíme opět vycházet z jednotlivých herních činností jednotlivce. Podání. Jelikož je tato práce zaměřena na český vrcholový volejbal, budeme se zabývat pouze druhy servisu, které dominují v nejvyšší soutěži. Jsou to: vrchní podání čelné z výskoku, vrchní podání čelné- plachtící z místa a vrchní podání čelné- plachtící z výskoku. Vrchní podání čelné z výskoku. Hráč stojí asi 2 m za koncovou čarou hřiště. Nadhazuje si míč jednou (pravou nebo levou) rukou nebo oběma rukama. Nejčastěji bývá míč nadhazován úderovou paží (tedy u praváka pravou rukou). Při nadhozu dostává míč rotaci předávanou pohybem dlaní a prstů ruky. V okamžiku, kdy je úderová paže během nadhozu přibližně v úrovni hrudníku, dochází k vykročení levé nohy a k provedení prvního kroku rozběhu (tzv. dvojkroku). Tento krok není příliš dlouhý. Druhý krok začíná odrazem z této levé nohy a je podstatně delší. Hráč došlapuje na pokrčenou pravou nohu a dochází k brzdění pohybu vpřed. Levá noha došlapuje vpřed a dochází k odrazu obounož. Při odrazu vykonávají obě paže pohyb směrem vzhůru a aktivně tak napomáhají k dosažení vyššího výskoku. Nastává fáze letu, při které jdou paže do protipohybu a smečující paže se dostává za záda do švihové polohy. Paže švihá vpřed a zasahuje míč v rovině před pravým ramenem. V okamžiku styku ruky s míčem má hráč paži napjatou v lokti. Následuje dopad na mírně pokrčené nohy, s pažemi ve stabilizující poloze před tělem (Buchtel a kol., 2005, s. 68-69). Z tohoto vyplývá, že největší nápor je při rozběhu, odrazu a dopadu kladen na dolní končetiny (zejména na kolena a kotníky) a na záda. V případě špatného rozcvičení může dojít i ke svalovému zranění. Oproti tomu v době úderu do míče je největší nápor kladen na dominantní horní končetinu, zejména na oblasti ramena, lokte, svalstva a zápěstí.

17

Vrchní podání čelné- plachtící. Hráč stojí čelem k síti 1-3 m za koncovou čárou. Chodidla jsou od sebe na šířku ramen s levou mírně vpředu. Chodidlo pravé nohy je vytočené vně pod úhlem 45° vzhledem k síti, kolena jsou mírně pokrčena. Hráč míč drží před tělem a dívá se směrem k soupeři. S vykročením levé nohy levá ruka plynule zvedá míč šikmo před pravé rameno a zůstává téměř natažená. Míč ruku opustí asi ve výšce ramen. Výška nadhozu míče je individuální mezi 60-90 cm nad hlavu. Rotace míče není žádoucí. Pravá ruka se volně napřahuje vzad stranou s loktem asi na úrovni ramene. S přenesením hmotnosti těla na levou nohu, natáčí se trup a podávající paže provede krouživý pohyb kolem ramene. Pohyb paže je prudký a v okamžiku dotyku s míčem se zbrzdí a nepokračuje pohybem zápěstí, aby se nevyvolala rotace míče. Ruka v zápěstí je pevná s prsty nataženými a míč udeří na střed dolní částí dlaně (Kaplan, 1999, s. 15). Z toho vyplývá, že největší tlak je při tomto druhu podání vyvíjen na dominantní horní končetinu, zejména na oblasti ramene, lokte, svalstva a zápěstí. Vrchní podání čelné-plachtící z výskoku. „Tento druh podání se provádí nejvíce po odrazu obounož z místa v těsné blízkosti za koncovou čarou. Někteří hráči provádějí plachtící podání ve výskoku z jednokrokového rozběhu. Výskok nebývá příliš vysoký a hráč si při něm nadhazuje míč většinou obouruč asi 1 m nad pravé rameno. Provádí krátký nápřah a rychlý úder do míče obdobným způsobem uvedeným při popisu plachtícího podání z místa. Celý pohyb je však proveden rychleji a míč většinou dopadá těsně za síť nebo do útočného pásma soupeřova pole“ (Buchtel a kol., 2005, s. 69-70). Z toho vyplývá, že při rozběhu, odrazu a dopadu jsou, stejně jako u vrchního podání čelného z výskoku, nejvíce zatěžovány dolní končetiny (hlavně kolena a kotníky) a záda. Oproti tomu v průběhu úderové fáze je nejvíce zatěžována dominantní horní končetina, hlavně rameno, loket, svalstvo a zápěstí. Vybírání a vykrývání. Tyto dvě HČJ můžeme rozebrat zároveň, neboť techniky odbíjení jsou u nich totožné. Odbití obouruč spodem- bagr. Hráč při odbití spodem stojí uvolněně ve středním nebo nízkém volejbalovém střehu. Chodidla má od sebe o něco více než je šířka ramen s pravou nohou mírně před levou. Hmotnost spočívá na přední části chodidel a paty jsou odlepeny od podložky. Kolena jsou předsunuta před špičky. Trup je předkloněn. Paže volně spuštěné, 18

pokrčené v loktech s dlaněmi dovnitř ( Kaplan, 1999, s. 22). Při odbití bagrem jsou paže před tělem, ruce spojeny následujícím způsobem: jedna ruka se vloží hřbetem do dlaně druhé ruky tak, že prsty obou rukou se položí kolmo přes sebe a palce těsně vedle sebe seshora na prsty. Takovéto spojení rukou umožní správnou polohu předloktí (jeho vytočení vně). Paže jsou natažené v loktech, předloktí přitisknuto co nejvíce k sobě, takže míč může dopadat na poměrně velkou plochu předloktí. Paže svírají s trupem ostrý úhel. Odbití začíná ztlumením míče pažemi, které doprovází pokrčení nohou v kolenou. Pokračuje natažením nohou a končí mírným pohybem paží proti míči (Buchtel a kol., 2005, s. 71). Výše popsaná technika je používaná při odbíjení míče v ose těla, ve vrcholovém volejbale však často dochází k situacím, kdy se míč odbíjí i mimo osu těla. „Je to v případech, kdy se hráč nestačí včas přesunout k míči a má tak míč vpravo nebo vlevo od těla. Uklání tedy trup mírně doprava (doleva) a spojené, natažené paže vytočí tak, aby obě byly v jedné rovině ke kolmici dráhy přilétajícího míče. Paže svírají s tělem buď menší úhel (asi 45°), nebo větší (až 90°) i více. V tomto případě je míč odbíjen do úrovně ramen, i mírně nad nimi“ (Buchtel a kol., 2005, s. 72). Při odbití obouruč spodem je největší tlak na dolních končetinách vytvářen zejména na kolena a svalstvo. Na horních končetinách to jsou: lokty, zápěstí a svalstvo. Při odbíjení míče mimo osu těla dochází k velkému tlaku na oblast trupu, přičemž nejvíce ohrožená jsou záda. Může zde dojít k vyhřeznutí ploténky nebo svalovým potížím. Odbití obouruč vrchem. „Nohy jsou mírně pokrčené v kolenou, chodidla na šířku ramen s mírným předsunutím jedné nohy asi o půl stopy vpřed. Hmotnost těla spočívá na předních částech chodidel. Trup je mírně předkloněn tak, aby kyčle nebyly příliš vzadu. Paže jsou ohnuté v loktech v úhlu asi 90° před tělem, míč je odbíjen před obličejem. Jestliže míč necháme pokračovat v letu, dopadne na kořen nosu. Hráč má paže ohnuté s lokty mírně nad rameny. Lokty jsou od sebe vzdáleny asi 45-50 cm“ (Kaplan, 1999, s. 26). Při odbití obouruč vrchem je největší tlak vytvářen na horní končetiny, hlavně na oblasti prstů, zápěstí a loktů. Může zde dojít též ke zlomeninám, vykloubeninám či svalovým zraněním horních končetin a prstů. Nadražení dlaněmi. 19

„Hráči tak hrají míče letící na úrovni ramen a výše. U vysokých míčů se tato technika dá použít i ve výskoku. Podle současných pravidel, kdy se při prvním míči od soupeře „dvojí“ odbití míče nepovažuje za chybu, nejde o čistotu techniky odbití, ale o její efektivnost. To by mělo dávat hráčům potřebnou odvahu“ (Císař, 2005, s. 125). Při této technice je největší tlak vytvářen na horní končetiny, hlavně na oblasti prstů a zápěstí. Odbití obouruč vrchem v pádu stranou. „Používá se, když míč přilétá po nízké dráze. Hráč se dostává pod míč tak, že pokrčením v kolenou sníží boky a zároveň je vysouvá stranou mimo chodidlo jedné nohy (vždy opačnou stranu, než je průměr zamýšleného odbíjení míče). Ještě před dotykem boků na plochu provede odbití míče obouruč vrchem“ (Císař, 2005, s. 125). Zde je největší tlak vytvářen na oblasti zad, ramene, lokte, zápěstí a prstů. Odbití jednoruč spodem v pádu stranou. „Tato technika je obdobná jako v předchozích případech, hráč pouze využívá delšího dosahu jednou rukou. Lze ji také využít pro hraní míčů na delší vzdálenost, kdy hráč udělá jeden až dva kroky stranou nebo šikmo vpřed, na které naváže odbitím jednoruč spodem v pádu stranou. Pád bývá zakončen odvalením přes rameno a opětovným postojem“ (Císař, 2005, s. 126). Zde je největší nápor na stejné oblasti jako v předchozích případech, navíc zde ještě hrozí zlomeniny či svalová zranění horních končetin. Odbití jednoruč spodem v pádu vpřed bez skluzu – tzv. rybička. Hráč se po pohybu vpřed odráží od jedné nohy, trup je předkloněn, jedna paže se natahuje vpřed, druhá zůstává mírně před tělem. Během letu vzduchem se paže vytahuje z ramene. Nohy jsou v kolenou volně natažené nebo mírně pokrčené. Míč je odbíjen nejčastěji hřbetem ruky. Druhá paže je v okamžiku odbití mírně pokrčená a směřuje dlaní k zemi. Po odbití míče dosahuje hráč oběma dlaněmi na zem, přičemž paže se pokrčují, aby brzdily pohyb vpřed. Hráč dopadá na zem nejdříve hrudí a silou paží (odtlačováním od země) se zhoupne na břicho a přední část stehen. Po dopadu se ihned vrací do volejbalového střehu, aby mohl dále pokračovat ve hře (Buchtel a kol., 2005, s. 101). Tento způsob odbití míče patří k technicky nejnáročnějším, hrozí nebezpečí zranění zad, ramene, lokte, zápěstí i prstů. Odbití jednoruč spodem v pádu vpřed ve skluzu 20

Tento způsob odbití je možné provádět dvěma způsoby (technickými provedeními): 1. V prvém případě se odbití provádí stejně, jak je popsáno výše – protažením paží a těla s typickým odbitím jednoruč (hřbetem ruky), přičemž po odbití je dopad na zem zachycen a tlumen oběma pažemi. Následuje dotyk země hrudníkem, který pokračuje skluzem vpřed přes břicho, stehna a kolena. 2. Ve druhém případě se činnost podstatně odlišuje jak co do techniky ztlumení pohybu na zemi, tak i způsobem a časem dotyku míče. Také v tomto případě je pohyb těla směřován vpřed a dolů, ale k dotyku rukou se zemí dochází před odbitím míče. Tělo ještě před odbitím míče dopadá hrudí na zem a klouže, jedna ruka se po zemi vytahuje vpřed, aby dosáhla dlaní plně opřenou o zem na místo dopadu míče. Ten se pak odrazí od hřbetu této ruky. Odbití se tedy provádí hřbetem ruky umístěné dlaní na zemi (Buchtel a kol., 2005, s. 101-102). Tento způsob odbíjení je, stejně jako odbití jednoruč spodem v pádu vpřed bez skluzu, technicky velmi náročný. Při špatném technickém provedení hrozí úrazy zad, ramen, loktů, zápěstí a prstů. J- odbití. „Používá se při vybírání míčů padajících za síť blízko středové čáry. Toto odbití se podobá odbití obouruč spodem, ale paže jsou pokrčené v loktech a zápěstí je ohnuté vzhůru, takže vytváří jakési písmeno J. Smyslem je odbít míč vzhůru a zpět do hřiště, jakož i zabránit odražení míče do sítě. Provádí se v nízkém podřepu. Jinde v poli nemá tato technika místo, protože postrádá potřebnou přesnost přihrávky“ (Císař, 2005, s. 126). Při této technice není kladen velký tlak na horní končetiny, ale ve většině případů předchází odehrání míče krátký sprint a hrozí zde svalové zranění dolních končetin. Odbití bagrem přes hlavu. „Míče, které se odrazí od bloku vyšším obloukem do zámezí po nezdařeném příjmu podání, lze vrátit do hry tím, že se nejbližší hráč rozběhne, doběhne míč, naskočí do stabilního postoje pro odbití obouruč spodem a odbije tento míč přes hlavu s tím, že se prohne v zádech, vytlačí boky vpřed a spojené paže vede od úrovně ramen vzhůru nad hlavu“ (Císař, 2005, s. 127). Tato technika je velmi podobná technice J- odbití, také zde není kladen velký tlak na horní končetiny, ale při dobíhání míče hrozí svalové zranění dolních končetin. Nahrávka. Princip a účel nahrávky jsme si již definovali v minulé kapitole. Základní techniky nahrávky jsou: nahrávka obouruč vrchem (před sebe a za sebe) a nahrávka 21

obouruč spodem (před sebe a za sebe). Definice a nejvíce zatěžované oblasti těla jsou popsány v části vybírání a vykrývání. Nyní se budeme věnovat dalším formám nahrávky. Nahrávka ve výskoku. „Nahrávka ve výskoku je v utkání výkonnostní úrovně a zvlášť ve vrcholové formě četně zastoupena. Dá se říct, že je upřednostňovaná. Je samozřejmě náročnější z hlediska energetických požadavků, ale hráči ji používají, protože nahrávač ve výskoku nutí soupeře k obraně blokem, útočná kombinace se zrychluje a míče směřující po přihrávce do pole soupeře je možné ještě nahrát“ (Kaplan, 1999, s. 28). Tato technika nahrávání patří k technicky nejnáročnějším, protože spojuje výskok s nutností přesně nahrát danému hráči. Ve fázích odrazu, výskoku a dopadu je vytvářen velký tlak na záda a dolní končetiny, hlavně na oblasti kotníků, kolen a svalstva. Při špatném dopadu může dojít i ke zlomenině. Ve fázi nahrávky je tlak vyvíjen hlavně na oblast prstů. Nahrávka odbitím jednoruč prsty. „Bývá nejčastěji prováděna ve výskoku. Je to v situaci, kdy přihrávka je příliš dlouhá a vysoká (míč směřuje na horní okraj sítě nebo by přelétl k soupeři), nahrávač je nucen vyskočit a jednoruč prsty z bezprostřední blízkosti u sítě nahrát. Tento druh nahrávky je velmi obtížný a ovládají jej pouze vyspělí nahrávači“ (Buchtel a kol., 2005, s. 55) Tento způsob nahrávky zatěžuje stejné partie těla jako technika nahrávky ve výskoku. Nahrávka z nízkého střehu čelně. „Kolena jsou téměř úplně ohnutá. Chodidla jsou od sebe s předsunutou nohou a s nohou vzadu opřenou o ohnutou špičku. Hýždě jsou nízko, těsně nad patou zadní nohy. Trup je téměř svisle s kyčlemi pod míčem. Pohyb se zahajuje napínáním zadní nohy, zvedáním těla s napínáním paží ve směru odbíjeného míče“ (Kaplan, 1999, s. 30). Zde je velký tlak vyvíjen na celé dolní končetiny, hlavně na oblasti kolen a kotníků. I horní končetiny jsou zapojeny komplexně, zejména lokty, zápěstí a prsty jsou pod velkým tlakem. Nahrávka z podřepu stranou. „Při nízké přihrávce stranou nahrávač provádí dlouhý úkrok stranou směrem k míči. Pokrčením kolena snižuje těžiště a přesouvá hmotnost těla na vykročenou nohu. Trup je ve svislé poloze, kyčle pod míčem. Pohyb vychází z předsunuté nohy a pokračuje napínáním paží a zápěstí“ (Kaplan, 1999, s. 31). Tento způsob nahrávky zatěžuje stejné partie těla jako technika nahrávky z nízkého 22

střehu čelně.

Nahrávka v pádu vzad. „Nízká přihrávka donutí nahrávače provést nahrávku s pádem. Aby zaujal pozici pod míčem, sníží těžiště, nohy ohýbá v kolenou a přenáší váhu na zadní nohu. Jedna noha je mírně vpředu s chodidly na šířku ramen. Míč by měl směřovat na obličej. Napínáním paží odbíjí míč a dosedá blízko za paty a valivým pohybem na záda. Švihem natažené nohy vyvolává zpětný pohyb až na skrčenou nohu a dále do původního směru“ (Kaplan, 1999, s. 31). Tato technika nahrávky zatěžuje kromě dolních končetin (hlavně oblasti kolen, kotníků a svalstva) a horních končetin (zejména oblasti loktů, zápěstí a prstů) také oblast zad. Nahrávka v pádu stranou. „Je-li míč stranou od pravého ramene nahrávače, provádí se pád vpravo (vlevo). Hráč se dlouhým úkrokem pravou nohou dostává do dřepu stranou. Hmotnost těla je nad patou pravé nohy. V tomto postoji při mírném otočení a nasměrování se lze nahrát. Při větší vzdálenosti míče hráč provádí pád přes pravou nohu. Při zahájení pádu se mírně natáčí doleva. Po odbití následuje plynulý pád pře boky, hýždě až na hranu ramen a zpět“ (Kaplan, 1999, s. 31). Tato způsob nahrávky zatěžuje v podstatě stejné partie těla jako technika nahrávky v pádu vzad. Blokování. Jak jsme si již popsali v minulé kapitole, blokování se skládá z několika fází. Nyní se jednotlivým fázím budeme věnovat podrobněji a rozebereme si, jaké partie v daných fázích zatěžujeme nejvíce. Základní postoj. „Hráč stojí čelem do pole soupeře asi na půl paže od sítě (stojí-li hráč těsně u sítě, není schopen přesahovat, aniž by mával pažemi vpřed). Chodidla má položená souběžně špičkami k síti, vzdálená od sebe o málo více než je šíře ramen. Hmotnost těla je převážně nad přední částí chodidel. Kolena má mírně pokrčená tak, aby mu umožňovala výskok i start k přesunu do obou stran. Důležité je rovněž držení rukou v přípravné pozici, umožňující jejich rychlý přesun nad síť. Poloha rukou by měla být mírně před rovinou těla, nad rameny, s dlaněmi natočenými k síti a s prsty volně roztaženými“ (Císař, 2005, s. 112). V základním postoji je tlak vyvíjen hlavně na dolní končetiny, ale ne nijak extrémní, 23

takže by ke zraněním nemělo docházet. Přesuny do místa blokování. Podle Císaře (2005) se do vzdálenosti 1 m používá přesun úkrokem, na delší vzdálenost (cca do 3 m) se používá kombinace úkroku a překroku a na dlouhé vzdálenosti (více než 3 m) se používá jednoduché otočení a běh podél sítě. Zde je vytvářen velký tlak na dolní končetiny, hlavně na oblasti kotníků, kolen a svalstva. Při špatné souhře s krajním blokařem může dojít i k došlápnutí na jeho nohu a následným zlomeninám. Výskok na blok. Výskok na blok se podle Císaře (2005) provádí v čelním postavení k síti, odrazem sounož. Ruce jsou mírně před rovinou těla, nad rameny, s dlaněmi natočenými k síti a s prsty volně roztaženými. Zde je tlak vytvářen opět na partie dolních končetin, zejména na kolena, kotníky a svalstvo. Vedení paží a práce rukou nad sítí. „Paže jsou vedeny vzhůru šikmo vpřed, tak blízko vrcholu sítě, jak je to jen možné. Snahou je dostat ruce co nejblíže míči, nikoli co nejvýše“ (Císař, 2005, s. 115). V této fázi je největší nebezpečí při kontaktu blokařových paží s míčem. Může zde docházet k nejrůznějším úrazům horních končetin, zejména oblastí prstů, zápěstí, loktů a ramen. Dopad. Dopad není samovolná činnost a musí se soustavně trénovat. A to minimálně ze dvou důvodů. Podle Císaře (2005) to jsou: důvod herní („hráč musí dopadnout do vyváženého postoje, ze kterého může plynule navázat na následující činnost“) a důvod zdravotní („každý dopad vyvolává nárazy v kloubech dolních končetin a páteře“). Z tohoto vyplývá, že největšímu tlaku jsou vystaveny partie zad a dolních končetin, zejména oblasti kotníků, kolen a svalstva. Při dopadu též může nastat situace, že hráč doskočí na nohu soupeře či spoluhráče, při čemž může dojít k nejrůznější výronům a zlomeninám dolních končetin. Útok. Útok se, stejně jako blokování, skládá z několika fází, které jsou již uvedeny v předchozí kapitole. V této části práce si jednotlivé fáze popíšeme podrobněji. Přesun před kontaktem. Každý hráč se musí do tzv. vyčkávacího postavení před útokem přesunout ze svého základního postavení. Jsou 2 varianty základního postavení. První variantou je základní postavení při příjmu podání soupeře. Druhou variantou je základní postavení při vybírání útoku soupeře a jeho následném vybrání. Přesun do vyčkávacího postavení před útokem zpravidla probíhá 2-3 rychlými kroky. 24

V této fázi útoku není vyvíjen extrémní tlak na žádnou oblast těla. V případě špatného rozcvičení může dojít k poranění dolních končetin, zejména svalstva. Rozběh. „Rozběh je zahájen jedním až dvěma přípravnými kroky. Po nich následuje dlouhý brzdící krok pravou nohou, který zrychluje pohyb vpřed. Je veden přes patu pravé dolní končetiny. Levá noha dokončuje prodloužený krok (skok) umístěním chodidla před pravou. Velká rychlost rozběhu vyvolá větší délku prodlouženého kroku. Kroky rozběhu by měly být plynulé v určitém rytmu“ (Kaplan, 1999, s. 36). Při rozběhu je tlak vyvíjen pouze na dolní končetiny, a to hlavně na „brzdící“ končetinu. Hrozí zde zranění partií kotníků, kolen a svalstva. Odraz. „Odraz začíná ihned po dokončení dokroku. Do intenzivní překonávající fáze jsou zapojeny v rychlém sledu kloubní síly kotníků, kolen a kyčlí. Základnou pro odraz je dotyk chodidel s podložkou. U hráčů se při odrazu stále více používá vzájemné postavení chodidel pod úhlem 45° než postavení rovnoběžné“ (Kaplan, 1999, s. 36). Z popisu vyplývá, že zde je největší tlak vytvářen dolní končetiny, zejména na oblasti kotníků,kolen a svalstva. Práce paží. „Synchronizace švihu paží vpřed odrazem je důležitá. Předčasný švih by znamenal jejich zastavení v poloze nad hlavou v okamžiku, kdy by tělo hráče bylo na cestě vzhůru, a to by zbrzdilo stoupání hráče. Při pozdějším švihu může dojít k tomu, že hráč nebude schopen provést úplné napřažení smečující paže, což by bylo na úkor razance útoku. V okamžiku, kdy se paže dostanou nad úroveň ramen , začne se pravá ruka ohýbat v lokti, loket je tažen vzad tak daleko, že i pravé rameno se posune vzad a hráčův trup se natočí (otevírá se) k přilétajícímu míči“ (Císař, 2005, s. 102). V této fázi útočného úderu je tlak vyvíjen zejména horní končetiny (hlavně oblasti ramen a loktů), ale ne nějak extrémní, takže by ke zraněním v této fázi nemělo docházet. Úder do míče. Úder do míče se provádí špetkou jako smeč, drajv a lob. Ruka uděluje míči horní, boční nebo spodní rotaci. Horní rotace je významná při smečování přes bloky a pro ostrou diagonálu“ (Kaplan, 1999, s. 38). Při úderu do míče je obrovský tlak vytvářen na dominantní horní končetinu. Zranění zde hrozí hlavně pro oblasti ramena, lokte, zápěstí a svalstva. Dopad. „Dopad by měl být měkký a tlumený na obě nohy, někdy pouze na jednu nohu“ (Kaplan, 1999, s. 38). Platí zde podobné zásady jako při dopadu u blokování (viz část blokování). Ze zdravotního hlediska je dopad nejrizikovější fází útočného úderu. Extrémnímu tlaku jsou vystaveny záda a dolní končetiny, zejména oblasti kotníků, kolen a svalstva. Stejně 25

jako při blokování, i zde může dojít k dopadu na soupeřovu či spoluhráčovu nohu. V tomto případě může dojít k nejrůznějším výronům nebo zlomeninám dolních končetin.

Nyní jsme si vyjmenovali a popsali všechny herní činnosti jednotlivce a pohyby, které hráč v každé HČJ vykonává. Z toho vyplývá, že ve volejbalu jsou nejvíce zatěžovány, a tudíž ke zranění nejvíce náchylné tyto oblasti: Dolní končetiny: 

kotníky



kolena



svalová zranění a zlomeniny dolních končetin

Trup: 

záda

Horní končetiny: 

ramena



lokty



zápěstí



prsty



svalová zranění a zlomeniny horních končetin

26

4. Biomechanika tkání pohybového systému 4.1 Mechanická zátěž a její účinek

Mechanická zátěž je charakterizována silovým (či napěťovým) působením na tkáně a orgány, které tvoří pohybové ústrojí. Jejich rezistence proti těmto vlivům je dána tvarovými vlastnostmi (např. tzv. tuhost konstrukce) a zvláště pak materiálovými vlastnostmi tkání. Nazývá se mechanická impedance – má tři základní komponenty, které blíže popisují rezistivní a reaktivní složky impedance. Hmotnost a elasticita jsou konzervativního charakteru, tzn. že jsou schopny akumulovat energii mechanického vlivu. Pro plasticitu je naopak charakteristická schopnost disipace mechanické energie. Tato schopnost se projevuje tlumením pohybu. Elasticita a hmotnost současně určují schopnost dané tkáně rozkmitat se, či odolávat cyklickém, nebo rázovému silovému působení (tzn. rezonanci, resp. antirezonanci) (Kolektiv autorů, 1997, s. 60). Podle směru působících sil dochází k různému druhu namáhání daného objektu, je to především: tlak, tah, ohyb, smyk, krut a torze.

4.2

Mechanické vlastnosti tkání a možnosti jejich úrazů

Komplexní vlastnosti, které jsou typické pro biomateriály, jsou často simulovány tzv. reologickými modely. Ty kombinací základních prvků vyjadřují jejich viskózně-elastické či plastické chování apod. Charakteristickou veličinou elasticity je tuhost neboli Youngův model pružnosti. Pro viskozitu je to součinitel kinematické vazkosti, pro plasticitu pak součinitel tření. Důležitou vlastností je také pevnost, která je definována úrovní zátěže, při které dochází k úplné destrukci struktury a její soudržnosti (Kolektiv autorů, 1997, s. 61). Biologické materiály (tj. základní stavební komponenty tkání) a tkáně tyto vlastnosti vykazují v různé míře. Ze strukturálního hlediska jsou to ryze heterogenní, „kompozitní“ systémy, které jsou výrazně anizotropní, tzn. že vykazují různé zátěžové odezvy v různých směrech. Jsou adaptabilní, mají schopnost regenerace a změny své struktury jak podle směru napěťového toku, tak s ohledem na zátěžovou historii (mikrotraumata apod.), či s ohledem na 27

biologický věk nebo onemocnění (Kolektiv autorů, 1997, s. 62). „Sportovní zranění můžeme rozdělit na zranění měkkých tkání (zranění chrupavky, svalová zranění, zranění šlach a vazů) a zranění kostí (zlomeniny). Různé typy tkání mají odlišné biomechanické vlastnosti a jejich schopnost adaptace na trénink je také rozdílná“ (Bahr, Meahlum, 2004, s. 52).

Šlachy a vazy. Podle Kolektivu autorů (1997) je pro šlachy a vazy výrazné viskózně-elastické chování s rozdílností podle podílu elastinu a kolagenu. Vysoký podíl viskózní komponenty určuje závislost zátěžové křivky na rychlosti deformace a její hysterézní charakter – rovněž predisponuje rizikovou lokalitu ruptury při protažení. „Z hlediska vážnosti zranění rozeznáváme tři základní stupně poškození vazů: první stupeň – lehké poškození tkáně, kdy vaz je přetažen nad hranici své 5% elasticity, druhý stupeň – poškození tkáně vazu je vážnější s natržením více vláken, nicméně spojitost vazů je stále zachována, ačkoliv jeho pevnost je již narušena, třetí stupeň – tkáň vazu je zcela přerušena, vaz zcela ztrácí svoji funkci. Poškození vazů z přetížení jsou poměrně vzácná“ (Bahr, Meahlum, 2004, s. 55). „Šlachy jsou tkáně nejvíce náchylné k chronickým zraněním. Ačkoliv zranění šlachy jsou tradičně považována za zánětlivá, skutečná příčina chronických zranění šlach zůstává nejistá. Zatímco zatížení šlachy normálně nezpůsobuje více než 4% změny její délky, některé sporty vyžadují opakované zatížení přesahující tento rozsah, s potencionální možností poškození kolagenních vláken. Hojení poškozených šlach je v podstatě závislé na rychlosti obnovy kolagenu, tj. na přítomnosti fibroblastů, které jsou jeho producenty“ (Bahr, Meahlum, 2004, s. 58). Kostní tkáň. „Kostní tkáň je díky mineralizaci schopna odolávat jak tahovému, tak tlakovému namáhání (z této vlastnosti automaticky vyplývá i rezistence vůči ohybu a krutu). Dominují zde právě proto mechanické vlastnosti této tuhé fáze“ (Kolektiv autorů, 1997, s. 63). Podle Bahra, Meahluma (2004) můžeme zlomeniny rozdělovat podle různých kriterií, ale možná nejdůležitější rozdělení existuje mezi akutními zlomeninami a stresovými zlomeninami. Akutní zlomeniny jsou způsobeny při akutních úrazech, kdy překročí tkáňovou toleranci, buď přímo (např. kopnutím do nohy), nebo nepřímo (např. otočením). Akutní zlomeniny můžeme všeobecně klasifikovat jako příčné zlomeniny, roztříštěné zlomeniny, 28

spirální zlomeniny nebo zlomeniny kompresivní. Stresové zlomeniny nemusí – na rozdíl od zlomenin akutních – nutně způsobit vážný úraz. Místo toho se projevuje množství klinických reakcí na zatížení kostí. Kloubní chrupavka. „Kloubní chrupavka je tvořena komplexní viskózně-elastickou strukturou, která vykazuje zřetelnou permeabilitu pro synovii v průběhu zátěžového a odlehčovacího cyklu. Tyto vlastnosti se pak výrazně projevují v tlumení rázových silových účinků a dále pak v tribologických vlastnostech kloubního spojení. Ztráta či degenerace těchto vlastností přímo souvisí s patologií struktury a funkce kloubního spojení“ (Kolektiv autorů, 1997, s. 63). „K poškození hyalinní chrupavky dochází v důsledku akutní kontuze (pohmoždění), která může způsobit její prasknutí nebo silami působícími na kloub, způsobující vertikální a horizontální praskliny. Zranění chrupavky se často vyskytují v souvislosti s akutním úrazem kloubu. Dva ze tří pacientů s akutním vyvrknutím hlezenního kloubu, která zahrnují poškození postranního vazu vykazují i makroskopická poranění chrupavky. U pacientů se objevují dvě skupiny typů zranění: izolovaná zranění chrupavky nebo tzv. osteochondrální (s poškozením přilehlé kosti). Schopnost obnovy chrupavky je značně omezena. Toto je důsledkem nízkého zásobení krví a relativně malým množstvím buněk v chrupavkové tkáni. Tyto vlastnosti zvyšují riziko osteoartritidy a následného poškození chrupavky“ (Bahr, Meahlum, 2004, s. 66). Sval, svalová tkáň. „Sval či svalová tkáň je v pohybovém ústrojí aktivním prvkem. Je aktivním generátorem síly. Z reologického hlediska kosterní sval vykazuje výraznou změnu své elasticity (tudíž i elasticity kloubního spojení, ale i tlumení) podle stupně excitace, tj. řízeným způsobem“ (Kolektiv autorů, 1997, s. 64). Bahr, Meahlum (2004) rozeznávají dvě základní skupiny poškození svalů, natažení a natržení, v omezené míře pak přetržení. Svalová zranění jsou způsobena neobvyklým nebo atypicky náročným tréninkem. Natržení svalu se vyskytuje v propojení myotendinous během maximální svalové činnosti. Svaly nejvíce náchylné k natržení jsou hamstringy, adduktorní skupina svalů a m. gastrocnemius (lateralis et medialis). Natržení však může nastat u velkého množství svalových skupin. Pohmoždění nebo natažení se nejčastěji vyskytuje ve čtyřhlavém svalu stehenním, který je svou polohou vystaven vnějším vlivům (např. úderu soupeřova kolena). Všechny typy svalových zranění, bez ohledu na původ, mají za následek vnitřní krvácení ve svalu. Příčinou 29

je velké zásobení krví v okamžiku úrazu. Krvácení může být vně svalu nebo dovnitř svalu. Ruptury svalu jsou ve sportu poměrně vzácné, zejména se objevují v případě poškození v důsledku vnějších vlivů, jako je úraz hranou lyže nebo brusle. Sval se obnoví, avšak vytvoří se vazivová tkáň ve formě jizvy fibrous scar tissue, která postrádá schopnost kontrakce, což může mít za následek ovlivnění funkce svalu jako takového.

Tab. 1. Hodnoty mechanických vlastností tkání (Kolektiv autorů, 1997, s. 62). Tkáň

Mezní napětí

Modul elasticity Mezní

Tah

E (MPa)

deformace

Tlak

Poznámka

fascie

10

-

-

0,15

Kloubní typ

chrupavka

4

10

20

0,25

průměrné

Kost kompaktní

100

175

15000

0,02

hodnoty

Kost spongiózní

2

3

1000

0,1

E při ε ˂ 2%

Kůže

8

-

50

1,00

E při ε ˂ 1%

Sval (pasivní)

0,2

-

˂1

0,6

Šlacha

70

-

400

0,1

30

5. Charakteristika sportovních úrazů

Podle Kolektivu autorů (1997) byl úraz definován již v roce 1953 Knoblochem jako zevní událost působící na organismus náhle nebo poměrně krátkou dobu a mající za následek poruchu zdraví. Sportovní úraz se proto definuje jako náhlé narušení celistvosti tkání, které vznikne působením vnějšího násilí (tlaku, síly) či vnitřními silami u jedince, který provádí sportovní činnost. Williams (1990) doporučuje k definici přidat navíc i časovou charakteristiku úrazového děje (krátkodobý opakovaný, stálý a intermitentní). Jedná se o tři základní kategorie poškození zdraví: 1. úraz, 2. mikrotrauma, 3. chronické poškození.

5.1 Úraz Podle Handza a kol. (1988) se sportovní úrazy dělí na: 

Typické úrazy Jsou typické pro příslušnou pohybovou činnost. Jsou odrazem její mechaniky, pohybové struktury, odpovídají náplni sportu, výstroji a výzbroji i terénu v němž se provádějí.



Úrazy všeobecného charakteru Podílejí se na úrazovosti bez ohledu na specifičnost prováděné aktivity. Jsou to

hlavně změny zevního prostředí (chlad, horko, děšť), dále vlivy změněného vnitřního prostředí (únava, psychické trauma, poruchy životosprávy apod.). 

Netypické úrazy Vznikají provedením činnosti, která není vlastní náplní sportu. Jedná se o důsledky

nepozornosti, nenadálého pohybu, ale i zásahu zevních okolností a třetí osoby. „Toto schéma platí také pro mikrotraumata a chronická poškození. Vždy se jedná o výraz nepoměru mezi okamžitou pracovní kapacitou a požadovaným výkonem. Jinými slovy vždy jde o překročení hranice fyziologické únavy“ (Kolektiv autorů, 1997, s. 155)

31

Mechanismy úrazů ve volejbalu Handzo a kol. (1988) na základě analýz uvádějí tyto hlavní mechanismy:  Nechtěný pád má příčinu jak ve vlivu soupeře, tak i vině terénu, nezvládnutí pohybu či nenadálou zevní událostí. „Ve volejbalu takto nejčastěji vznikají úrazy kotníku, jako výsledek kontaktu hráče s hráčem. Nejvíce frekventované místo pro úrazy kotníku je pod sítí, jako výsledek kontaktu mezi útočníkem a blokařem, kdy útočník dopadne na polovinu soupeře. Stává se to v případě špatné nahrávky, která je příliš nízká a zároveň směřuje příliš k síti“ (Bahr, 2009, s. 37).  Úder je výsledkem střetu s druhou osobou, kdy tato je v pohybu aktivní a poraněný pasivní (ale také může být aktivní). Ve volejbalu se tento mechanismus příliš nevyskytuje, což je dáno charakteristikou hry. Kontakt hrozí hlavně při obraně na sítí (blokování) nebo v poli (při špatné komunikaci mezi hráči).  Náraz má podobný mechanismus i důsledky jako úder, pouze s tím rozdílem, že poraněný je aktivní a zraňující objekt pasivní. Ve volejbalu tento mechanismus hrozí zejména při dobíhání míčů při obraně v poli (náraz do kůlu či do reklamních panelů).  Chtěný pád je typickým sportovním úrazem, protože je součástí taktiky i techniky sportu. Jedná se většinou o pohyb přesahující v okamžiku potřeby dosažitelnost míče z polohy vertikální. Typickým příkladem ve volejbalu je rybička.

5.2

Mikrotraumata

„Jsou závažným problémem traumatologie ve všech věkových kategoriích. Jejich význam je v tom, že příznaky většinou nedávají důvod k přerušení činnosti, která je vyvolala, a tím vzniká předpoklad k dalšímu působení a vzniku maladaptačních odpovědí“ (Handzo a kol., 1988, s. 139). Vznik mikrotraumat podle Handza a kol. (1988): 1. Malý zevní nebo vnitřní inzult přímo působící na tkáň. Setkáváme se sním jak na pokožce, tak měkkých částech, ale i na kloubech, kostech a páteři. Vyvolává odpověď v lokální reakci a zapojení většího či menšího množství náhradních mechanismů pohybu.

32

2. Opakováním lokálního přetížení tkáně. Nejčastěji se dotýká svalů, šlach, kloubů i kostí. Faktory vzniku mikrotraumat podle Handza a kol. (1988): a. Lokální adaptace. Pohybová aktivita vyžaduje připravenost organismu jako celku i jednotlivých tkání. To znamená, že musí postupně narůstat kvantita i kvalita práce. Podstata sportovního tréninku je tedy základním preventivním činitelem zábrany mikrotraumat. b. Trvalé či opakované přetěžování tkáně nad momentální pracovní kapacitu. Zde se výrazně podílí nerespektování skutečnosti, že výkonnost není konstantní hodnotou. Nejčastěji se s tím setkáváme ve svalovině a kloubním aparátu. c. Zevní násilí nízké intenzity, působící náhle a hlavně tam, kde je tkáň vystavena tlaku a tahu. d. Opakování uvedených inzultů v časovém úseku, bez možnosti dostatečné regenerace. Reakce tkáně na mikrotrauma podle Handze a kol. (1988): a. Kontraktura b. Hyperemie c. Bolest d. Zapojení náhradních mechanismů pohybu Adaptace tkáně na mikrotrauma podle Handza a kol. (1988): a. Vytvoření náhradního pohybového vzorce zapojením agonistů, ev. jiných skupin. b. Funkční přestavba tkáně – od mitochondriální až makroskopickou. c. Hypertrofie postižené tkáně při přímém působení – ztluštění. d. Vytvoření nových reflexních spojů. e. Ovlivnění mentální oblasti (např. vyhýbání se některým činnostem).

5.3

Chronická poškození

„Kromě úrazů vznikají u sportovců trvalá poškození způsobená nadměrným zatěžováním určitých částí těla, opakovanými mikrotraumaty nebo opakovanými a špatně vyhojenými drobnými poraněními. Na rozdíl od úrazů nevznikají tato poškození náhle, nýbrž se postupně vyvíjejí a mohou se stát zdrojem celoživotních obtíží“ (Hájek, Štefan, 1996, s. 107).

33

Příčiny chronických poškození podle Kolektivu autorů (1997): 

opotřebení přemírou fyziologické zátěže v okamžiku snížené výkonnosti organismu nebo některé jeho tkáně,



nadměrná zátěž opakovaná při extrémních sportovních výkonech nebo zátěž, která přesahuje aktuální možnosti organismu,



opakované úrazy, zejména v oblasti kloubů, a hlavně následky jejich nedůsledného léčení, zvláště opomenutí zásady dlouhodobé fixace poraněných kloubů (tzv. rozběhávání kloubních distorzí).

Zatímco u úrazů a mikrotraumat (ne vždy u změn strukturálních a anatomických) lze včasnou a exaktní diagnózou a důsledným léčením dosáhnout návratu k výchozím hodnotám, u chronických poškození se většinou proces terapie absorbuje v zastavení procesu a zabránění nárůstu jak anatomických, tak i funkčních poruch a deformací. V prevenci chronických škod je podle Handza a kol. (1988) rozhodující: 1. Tělesný výkon musí odpovídat aktuální kapacitě organismu. 2. Nemocný a oslabený může provádět pouze takovou pohybovou aktivitu včetně sportovního tréninku, která odpovídá jeho současnému funkčnímu stavu. 3. Sportovní činnost uskutečňovat v kolektivech stejné výkonnosti a stejného věku. 4. Dodržovat metodiky, pravidla a řády sportů i ostatních činností jak v organizované, tak i neorganizované tělovýchově. 5. Provádět pravidelné kontroly zdravotního stavu a výkonnosti. 6. Aktivně vyhledávat a léčit všechna mikrotraumata a traumata. Zařazovat kompenzační cvičení a doplňkové sporty do cvičebního procesu. 7. Využívat prostředků regenerace všech typů a ve všech věkových kategoriích a stupních.

34

6. Vznik úrazů

Kolektiv autorů (1997) definuje vznik sportovních úrazů jako důsledek selhání adaptace, neboť lidské tělo je během života vystavováno rozličným typům zátěže. Nepřesahuje-li zátěž hranici tolerance jednotlivých stavebních komponent organismu, je organismus schopen ji kompenzovat. Tato forma vyrovnávání se zátěží je vlastně adaptací. Jestliže však stresové faktory překročí hranici tolerance nebo se jí opakovaně dotýkají, nastane dekompenzace, tj. selžou kompenzační mechanismy. Vzniká kritický stav – selhání adaptace, tj. úraz. Na úrazovém ději se také podílejí všeobecné faktory (věk, pohlaví, obezita) a místní faktory dané anatomickou skladbou a funkční připraveností příslušné tkáně. Svůj podíl mají také případné pohybové abnormality. Úrazy mohou vznikat: 

Z vnitřních příčin



Z vnějších příčin

6.1

Poranění z vnitřních příčin

„Tato poranění by měla být rozlišována od poranění z přetížení, i když mechanismus může být podobný. Podstata problému je charakterizována jako „příliš mnoho příliš brzy“. Příkladem jsou burzitidy, paratenditidy, tenosynovitidy či iliotibiální a frikční syndrom (I.T.B.F.S.) jako důsledek nadměrné zátěže“ (Kolektiv autorů, 1997, s.189). Kolektiv autorů (1997) celý proces dělí podle typu zraňující síly na přetížení: 

lineární,



rotační,



torzní

Tento proces potom charakterizuje typ poranění, lze podle něj již velmi záhy stanovit předběžnou diagnózu. Z něj také vycházejí zásady prevence, zejména při volbě výstroje a výzbroje. K lineárnímu přetížení dochází v jedné rovině pohybu. Příčinou zranění svalů mohou být tyto základní etiopatogenetické situace:  nedostatečné prokrvení svalů,  svaly překročily hranici fyziologické výkonnosti (počátek patologické únavy),

35

 nastala svalová nerovnováha (dysbalance) Rotační přetížení nastává při vystavení těla nebo jednotlivých částí rotačně působícím silám. Nejčastěji k němu dochází v kolenním a hlezenním kloubu, zejména u sportů spojených s kroucením – zatáčením (např. kopaná, hokej, tenis aj.). K rotačnímu přetížení dochází tehdy, kdy je noha klasicky fixována k podložce (kolíky bot v trávníku, nůž brusle v ledě). Není-li rotační zátěž nadměrná, jsou menisky i zkřížené vazy odolné, aby ji vyrovnaly. Pokud ale přesáhne zátěž hranici tolerance, dojde k jejich poranění. Vzniká ruptura menisku s uzamčením kolenního kloubu nebo rotační nestabilita kolena s přetržením předního zkříženého vazu. „Torzní přetížení je kombinací obou již zmiňovaných přetížení, lineárního a rotačního“ (Kučera, Dylevský, 1999, s. 82). Do skupiny poranění z vnitřních příčin musíme zařadit i vnitřní faktory vzniku sportovních úrazů a sportovních poškození. Horský, Huraj (1987) jmenují tyto hlavní faktory: 1. Únava. „Nedostatek odpočinku, chyby v životosprávě sportovce, podcenění regenerace ze strany sportovce a její nedocenění trenéry a funkcionáři vyvolávají v organismu sportovce biochemické změny často vysvětlované jako zakyselení vnitřního prostředí. Sportovec není schopný vykonávat přesné, koordinované pohyby, svaly se zkracují, natrhávají a při minimálním zatížení praskají“ (Horský, Huraj, 1987, s. 15). 2. Přetrénování. „Ve stavu přetrénování se narušují jemné koordinační mechanismy, což může významnou měrou přispět ke vzniku úrazu“ (Horský, Huraj, 1987, s. 16). 3. Nedostatečná trénovanost. „Individuální odlišnosti ve stavbě organismu, chyby v metodickém vedení tréninkového procesu, nedostatečná kvantita i kvalita tréninkového zatížení jsou příčinami špatného funkčního stavu organizmu, který může participovat na vzniku úrazu“ (Horský, Huraj, 1987, s. 16). 4. Nedostatečné rozcvičení. „Nedostatečné rozcvičení se také stává jednou z příčin úrazů pohybového ústrojí“ (Horský, Huraj, 1987, s. 16). 5. Nemoci sportovce. „Podcenění lehkých interkurentních nemocí sportovce samým sportovcem nebo trenérem, bohužel někdy i oddílovým lékařem, zapříčiňuje rychlý vznik únavy. Únava je jedním z hlavních faktorů vzniku úrazů“ (Horský, Huraj, 1987, s. 16).

36

6. Nedoléčení zranění. „Sportovec s medikamentózně potlačenou bolestí má pocit uvolnění, necítí bolest v poškozených tkáních a přetěžuje pohybový systém. Neplnohodnotné tkáně se při zatěžování dále poškozují a sportovec není schopny závodit delší dobu“ (Horský, Huraj, 1987, s. 16-17). 7. Vrozené a získané vady pohybového ústrojí. „Klinické zkušenosti potvrzují, že pohybové ústrojí sportovců, kteří vykonávají vrcholový sport s vrozenými nebo získanými vady pohybového ústrojí , jsou vlivem tréninkového zatížení a závodní činnosti poškozené o mnoho dřív než sportovci, kteří vykonávají ten samý druh sportu, ale vrozené vady nemají“ (Horský, Huraj, 1987, s. 17). 8. Narušení dynamického stereotypu. „Po úrazu sportovce nebo delší tréninkové přestávce může být narušený dynamický stereotyp pohybu. Sportovec se snaží je kompenzovat jinými pohyby, které bývají nekoordinované a výsledkem úraz“ (Horský, Huraj, 1987, s. 17). 9. Snížená koncentrace. „Po úrazu sportovce nebo delší tréninkové přestávce může být narušený dynamický stereotyp pohybu. Sportovec se snaží je kompenzovat jinými pohyby, které bývají nekoordinované a výsledkem úraz“ (Horský, Huraj, 1987, s. 17). 10. Přecenění vlastních sil. „Hrozí zvláště u mladých sportovců, kteří neumějí odhadnou své síly a chtějí ukázat své kvality za každou cenu, a tak se poškození pohybového systému může vyskytnou i u jednoduchých činností“ (Horský, Huraj, 1987, s. 18). 11. Porušení sportovních pravidel. Úraz hrozí hlavně při kontaktních sportech v případě faulu. 12. Věk sportovce. „V dnešní době se neustále zvyšuje věk sportujících občanů a s přibývajícím věkem roste riziko úrazu. Hlavně při kolektivních hrách vznikají závažné úrazy pohybového ústrojí, které způsobují dlouhodobé léčení a často i operativní léčbu“ (Horský, Huraj, 1987, s. 18). 13. Pohlaví sportovce. „Od žen se zpravidla nemohou očekávat stejné sportovní výkony jako od mužů. Je to způsobeno odlišnou fyziologií, stavbou a schopnostem ženského organismu“ (Horský, Huraj, 1987, s. 18).

37

6.2

Poranění z vnějších příčin

„Při vnějším přetížení je za poranění odpovědný vnější faktor. Většina těchto poranění je akutní a vzniká jako následek náhlého násilného působení, nejčastěji při kontaktních (hokej, fotbal) nebo kolizních sportech“ (Kolektiv autorů, 1997, s. 193). U volejbalu poranění z vnějších příčin vzniká nejčastěji po kolizích s protihráčem nebo spoluhráčem při hře u sítě. Nejčastějším mechanismem úrazu je doskok na nohu dalšího hráče při blokování či útočení a hrozí zde jak poranění hlezna, tak poranění oblasti kolene. Další způsob poranění z vnějších příčin je špatný kontakt s míčem při blokování nebo hře v poli. Zde jsou rizikovou oblastí hlavně prsty a zápěstí. „Většina poranění je následkem selhání adaptace organismu. Proto je nejdůležitějším faktorem při prevenci poranění schopnost hráče k adaptaci. V tomto ohledu jsou důležité dva faktory: 

Tréninkový – pro předcházení úrazům má podstatnou důležitost racionální a progresivní příprava obecná i specifická pro daný sport. sekundární trénink, např. trénink svalové síly a pružnosti, je doplňkem, ale v mnoha sportech i nezbytností.



Biomechanický – koncentrace na korekci jakéhokoliv biomechanického problému má rovněž zásadní důležitost při prevenci úrazů. Např. při bězích na dlouhé vzdálenosti musí mít sportovec dobře vypolštářkovanou a tvarovanou obuv, volný oděv i odpovídající terén“ (Kolektiv autorů, 1997, s. 194).

Do skupiny poranění z vnějších příčin musíme zařadit i vnitřní faktory vzniku sportovních úrazů a sportovních poškození. Landa, Michajlovová (1956) jmenují tyto hlavní faktory: 1. Technické nedostatky tělovýchovných objektů a sportovní výstroje a výzbroje. Zvláštní význam má nedostatečné osvětlení sportovišť, nevhodná (těsná nebo příliš volná) obuv, nedostatek chráničů, špatný stav palubovky atd. 2. Opomenutí v metodice a provádění učebně tréninkové práce a v organizaci při soutěžích. Zde má zvláštní význam přeplňování cvičebních prostor cvičenci, nesprávná metodika cvičení atd. 3. Nepříznivé povětrnostní podmínky. Tento faktor se týká především sportů provozovaných venku, jako jsou atletika, kopaná atd. Ve volejbalu má tento faktor

38

opodstatnění především v přípravném období, při nabírání fyzické kondice ve venkovních podmínkách. Horský, Huraj (1987) jmenují ještě tyto faktory: 4. Doping. Stimulující látky mají „vydráždit“ organismus sportovce k maximálnímu výkonu, a takto mu zaručit vítězství. Různé farmaceutické výrobky vyvolávají v organismu sportovce zvýšenou aktivizaci vnitřního prostředí, ale i nežádoucí vedlejší reakce, které se mohou podílet na úrazu nebo poškození pohybového ústrojí sportovce. 5.

Alkohol. Alkohol snižuje ostražitost a pozornost sportovce, tlumí mozková centra, zpomaluje reakce při předávání nervových vzruchů a pod. Krátký stav euforie obyčejně vystřídá útlum, který prohlubuje únavu, narušuje koordinaci pohybů, a tak zvyšuje nebezpečí vzniku sportovního úrazu.

6. Jiná osoba příčinou úrazu. Při kolektivních sportech může vzniknout úraz vinou spoluhráče, častěji však úraz zapříčiní protihráč. Na vzniku sportovního úrazu se může někdy zúčastnit i obecenstvo, a to přímo (inzultací), nebo nepřímo (povzbuzováním hráčů k nevybíravé a bezohledné hře proti soupeři).

39

7. Současné

výsledky

stavu

úrazovosti

ve

vrcholovém volejbalu mužů

Matuška (2007) provedl šetření mezi profesionálními

hráči. Šetření se zúčastnilo

celkem 50 probandů z české „KOOPERATIVA EXTRALIGY“ a zahraničních nejvyšších soutěží s těmito výsledky. Na obrázku 1a je prezentována celková četnost úrazů všech sledovaných oblastí. Z grafu (obrázek 1a) vidíme, že nejvyšší četnost je u poranění kotníků (celkem 102 úrazů), poté těsně následují poranění prstů (100) a zad (70). S velkým odstupem se dále nacházejí úrazy ramen (27), zlomenin a svalových zranění dolních končetin (25), kolen a zápěstí (oba 22), loktů (12) a nejmenší četnost se vyskytla u poranění oblasti zlomenin a svalových zranění horních končetin (5).

Obrázek 1a. Celková četnost zranění u všech sledovaných oblastí

Počet zranění

120

102

100

100

Kotníky Kolena

70

80

Zlomeniny a sval. zranění DK Záda

60 40 20

Ramena Lokty

22 25

27 12

Zápěstí

22 5

Prsty Zlomeniny a sval. Zranění HK

0 Typ oblasti

Z výsledků vyplývá, že nejrizikovější oblasti ke zranění jsou u volejbalu kotníky, prsty a záda. Na tyto oblasti by se měla tedy soustředit největší pozornost a péče každého hráče, trenéra i managementu klubu. Ke zranění dalších oblastí dochází výrazně méně až sporadicky a tomu se dá jen těžko účinně zabránit, to patří k rizikům vrcholového sportu. U oblastí kotníků, prstů a zad navíc výsledné číslo počtu všech úrazů výrazně převyšuje počet probandů

40

(celkem 50), tudíž jsou dané oblasti náchylné k opakovaným zraněním. Z toho vyplývá, že po prvním úrazu každé z těchto tří nejrizikovějších oblastí by se mělo dbát na zvýšenou prevenci místa úrazu, neboť je zde velká pravděpodobnost opakování úrazu. Procentuální množství hráčů postižených úrazem každé oblasti je uvedeno na obrázku 1b. Výzkumu se zúčastnilo celkem 50 probandů a z grafu (obrázek 1b) vidíme, že největší procento hráčů utrpělo úraz kotníku (celkem 82 % hráčů), poté následují úrazy prstů (80%). Ostatní oblasti se nad 50% hranici nedostaly. Po úrazech oblasti prstů následují úrazy oblasti ramen (44%), zad (38%), kolen (30%), zlomenin a svalových zranění dolních končetin (28%), zápěstí (24%), loktů (20%) a nejmenší procento výskytu zranění je u oblasti zlomenin a svalových zranění horních končetin (8%).

Obrázek 1b. Procentuální vyjádření množství hráčů postižených úrazem dané oblasti 100

82

80

80

Kotníky Kolena Zlomeniny a sval. zranění DK

%

60 40

30 28

38

Záda

44

Ramena Lokty

20 24

20

Zápěstí

8

Prsty Zlomeniny a sval. zranění HK

0 Typ oblasti

Při srovnání s celkovým počtem úrazů každé oblasti vidíme, že zejména u oblasti zad, ale i u oblasti kotníků a prstů dochází k opakovaným úrazům, proto by měla být zvýšena preventivní opatření už před prvním úrazem. U ostatních oblastí je ještě velká pravděpodobnost zranění u oblasti ramen, proto by měla být preventivní opatření provedena před prvním zraněním také zde. U ostatních oblastí je procento zranění výrazně menší, takže preventivní opatření už nejsou tolik nutná.

Vorálek, Pálová, Süss (2009) provedli podobné šetření mezi hráči všech výkonnostních 41

kategorií, zahrnující hráče profesionální, výkonnostní a rekreační úrovně. Přičemž výkonnostní a rekreační úroveň byla rozdělena do 2 podkategorií. Ve svém výzkumu rozlišovali úrazy na akutní a chronická poškození. V rámci šetření zpracovali kategorii profesionálních hráčů s těmito výsledky. Na grafu (obrázek 2) vidíme, že 27% probandů prodělalo akutní úraz prstů a 5% trpí chronickým poškozením dané oblasti. U oblasti zápěstí jsou úrazy spíše sporadické, pouze 2% hráčů utrpěla akutní úraz a chronickým poškozením netrpí žádný hráč. U oblasti ramen je patrné, že akutní úraz prodělalo pouze 5% probandů, ale chronickým poškozením trpí 37% hráčů. Obdobná situace je i u oblasti zad, kde akutní úraz prodělalo 5% probandů, ale chronickým poškozením trpí 32% hráčů. U oblasti kolen utrpělo akutní úraz 9% hráčů, přičemž chronickým poškozením trpí 11% probandů. Zajímavá situace je u oblasti kotníků, kde 48% hráčů utrpělo akutní úraz, ale chronické poškození se u žádného probanda nevyskytuje. V kategorii „jiné“ utrpělo akutní úraz 5% probandů a 16% jich trpí chronickým poškozením. Do této oblasti mohou spadat svalová poškození, zlomeniny či jiné úrazy. Obrázek 2.

Přehled zranění u profesionálních hráčů 60 48

50 37

%

40 30

32

Akutní

27

Chronické

20 10

16 5

0 1

20 2

5

5

9

11 5 0

3

4

5

6

7

Typ oblasti

Typ oblasti: 1. Prsty 2. Zápěstí 3. Ramena 4. Záda

5. Kolena 6. Kotníky 7. Jiné

42

Oproti výsledkům Matušky (2007) vidíme rozdílné výsledky mezi oblastmi prstů a kotníků. Přesto svou četností, spolu s oblastmi zad a ramen, jasně dominují. Z tohoto důvodu by jim v protiúrazové prevenci měla být věnována největší pozornost. V zahraničí sleduje úrazy mužů výkonnostní úrovně Bahr (2004) . Bahr (2004) porovnává výsledky 486 hráčů druhé a třetí divize z Holandska v letech 2001 – 2002. Výsledky se příliš neliší od výzkumu Vorálka (2009). Menší četnost úrazů ve výzkumu Bahra (2004) může být zapříčiněna tím, že hráči druhé a třetí divize v Holandsku nejsou profesionály a trénují v menších objemech než hráči, kteří se zúčastnili výzkumu Matušky (2007).

43

8. Možnosti úrazů sledovaných oblastí

Tato část diplomové práce se zabývá možnostmi úrazů sledovaných oblastí. Výběr příkladů byl konzultován s MUDr. Radovanem Lipenským CSc., lékařem volejbalistů TJ Slavia Hradec Králové. Jedná se o nejtypičtější příklady úrazů sledovaných oblastí zapříčiněných hraním volejbalu.

Svalová poranění a zlomeniny. Tyto dvě skupiny úrazů jsou již dostatečně popsány v kapitole „4.2 Mechanické vlastnosti tkání a možnosti jejich úrazů“, proto se jimi již zabývat nebudeme.

Rameno.

Obrázek 3. Svaly rotátorové manžety (Netter, 2005, s. 408).

44

Chronická poranění ramenního kloubu: 

Tenzopatie rotátorové manžety ramenního kloubu (impingement syndrom). „Onemocnění vzniká přetížením, akutním či chronickým, rotátorové manžety, jejím opakovaným mikrotraumatem. Nejčastěji bývá postižena oblast šlachy m. supraspinatus. K vzniku může přispívat i mechanická iritace úponu tohoto svalu – ten je komprimován mezi akromion a tuberculum majus humeri – tzv. impingement syndrom. Následkem jsou dystrofické změny šlachy“ (Sosna, Vavřík, Krbec, Pokorný a kol., 2001, s. 143-144). Léčba probíhá podle Sosny, Vavříka, Krbce, Pokorného a kol. (2001) ve správně vedené rehabilitaci postiženého ramena, relaxačních cvičení a dále režimových opatření – šetření postiženého ramena, vyloučení prudkých trhavých nebo švihových pohybů horní končetiny. Je třeba doporučit i vhodnou polohu končetiny ve spánku. Účinná bývá aplikace kortizonoidu (Kenalogu) do subakromiální burzy v dávce 10-20 mg s 1% Mesocainem či Marcainem, někdy i opakovaně.



Útlak n. suprascapularis (nemoc smečařů). „N. suprascapularis periferněji od incisura scapulae se větví na vlákna pro m. supraspinatus a m. infraspinatus. Vlákna k m. infraspinatus odstupují v různém úhlu, často nad 90°. To spolu s kompresí staženými svalovými vlákny při hodu vede ke kompresi nervu. Hypotrofie až atrofie m. infraspinatus je typickým nálezem u tzv. over head sportovců (např. 90% smečařů profesionálů). I při pokročilém nálezu lze dosahovat sportovních výkonů. Operační uvolnění nervu nevede vždy k úspěchu. Terapie záleží hlavně na intenzívním posilování zevních rotátorů a jejich stretching“ (Trnavský, Sedláčková et al., 2002, s. 121).



Nestabilita ramenního kloubu. „Vlivem opakovaných úderů do míče dochází k mikotraumatům v pasivních stabilizátorech ramena, pouzdru nebo chrupavčitém okraji jamky a rameno se částečně uvolňuje. Což se projevuje bolestivostí a pocity nestability kloubu“ (Haník, Vlach, 2008, s. 288). Léčba se provádí podle Trnavského, Sedláčkové et al. (2002) buď operativně, častěji však konzervativně. Konzervativní terapie vychází z předpokladu, že základem stabilního ramene je silná a koordinovaná svalová kontrakce. Posilovací program zahrnuje cviky pro biceps, triceps, rotátorovou manžetu, deltový sval a stabilizátory lopatky

45

Akutní úrazy ramenního kloubu: 

Luxatio humeroscapularis. „Nejčastější luxace (až 80% ze všech luxací). Vzniká pádem na nataženou HK, na flektovaný loket nebo přímo na rameno. Podstatná je přitom poloha ramene – abdukční a zevně-rotační postavení“ (Pokorný a kol., 2002, s. 140). Terapie spočívá podle Pokorného (2002) v urgentní reponaci. Je zde užitečná spolupráce s anesteziologem – ideální je celková krátkodobá i. v. anestezie, alternativně regionální. Bez anestezie lze reponovat pouze za dobré spolupráce s pacientem při recividujících luxacích – musí uvolnit svalový spasmus. Následná péče spočívá ve znehybnění ramene (Desaultův obvaz), potom postupná mobilizace na šátkovém závěsu.



Akromioklavikulární luxace. „K akromioklavikulární luxaci dochází pádem na rameno nebo osovým násilím přes semiabdukovanou paži. Často se jedná o úrazy sportovní (hokej, kopaná, volejbal). Při úrazu se nejprve poškozuje méně odolný vaz akromioklavikulární. Dislokace je typická: akromion klesá kaudálně, laterální konec klíčku zůstává in situ nebo je vysunut kraniálně“ (Pokorný a kol., 2002, s. 143). Léčba se podle Pokorného (2002) aplikuje buď konzervativní nebo operativní, záleží na stupni poškození (rozlišují se celkem 4 stupně poškození, od pouhé distenze AC vazů, až po totální rupturu AC vazů a frakturu proc. coracoides). U konzervativní léčby používáme Desaultův obvaz na 10-14 dnů do odeznění akutní bolesti, poté postupná mobilizace. Při operační léčbě se operuje do 3-4 dnů, aby nedošlo k retrakci roztržených vazů. Celková doba léčení je 3-4 měsíce.



Ruptura bicepsu brachii (dvouhlavého pažního svalu). „Závažný úraz. Šlacha dlouhé hlavy jako jediná stabilizuje ramenní kloub z přední strany a tím zabraňuje předozadnímu posunu hlavice při zevní rotaci (např. u podání, smečování, hodu). Příznakem je deformita bříška dvouhlavého svalu. Léčba je operativní: přišití šlachy ke šlaše krátké hlavy. Pokud se neléčí, mohou u aktivních jedinců být problémy s omezením síly paže“ (Haník, Vlach, 2008, s. 289).



Zlomenina lopatky, zlomenina klíční kosti. Haník, Vlach (2008) tvrdí, že jde o poměrně vzácné úrazy, které se objevují jen zřídka.

46

Loket. Chronická poranění loketního kloubu: 

Tenisový loket. Podle Krále (1956) se vyznačuje bolestivostí na zevní straně epikondylu, přímo na něm a těsně pod ním. Je málokdy provázena zduřením měkkých částí. Zprvu nepatrná bolest se může vystupňovat až na úroveň, že postižený neudrží šálek s čajem. Spekuluje se o různých příčinách tenisového lokte: nedostatečná výživa, poruchy krevního oběhu, chronický zánět tíhového váčku a myalgie. Léčba se provádí klidem a vyvarováním se pohybů, ve kterých dochází k největšímu napětí svalových úponů. Používají se také různé imobilizace dlahou, náplastí i sádrovým obvazem. Aplikují se též obstřiky prokainem, ozáření soluxem, krátkovlnnou diathermií, rentgenovou terapií a potírání ichtoxylem. Úspěchy jsou bohužel pouze dočasné a problémy se vracejí.

Akutní úrazy loketního kloubu: 

Podvrtnutí. Podle Krále (1956) je podvrknutí v tomto kloubu často provázeno značným otokem měkkých částí kolem kloubů. Rentgenový nález nevykazuje žádné změny. Po několika dnech přikládání studených obkladů je třeba zahájit opatrnou léčbu cvičením a provádět ji po dobu 14-20 dnů, než je povolen plný trénink.



Luxace lokte. Vzniká vesměs nepřímým mechanismem

- pádem na horní

končetinu extendovanou v lokti. Při čisté luxaci se jedná vždy o luxaci zadní (dorzální) bez poranění kolaterálních vazů. Je roztrženo pouze přední kloubní pouzdro. Méně často dochází k dislokaci dorzolaterální, při jejímž vzniku nastal i mechanismus páčení s následným poraněním ulnárního kolaterálního vazu“ (Pokorný, 2002, s. 156). Terapie spočívá podle Pokorného (2002) v repozici v celkovém znecitlivění tahem a šetrným převedením do flexe. Fixace sádrovou dlahou v pravoúhlém supinačním postavení na několik dnů. Časná postupná rehabilitace. Operační řešení se zpravidla neindikuje.

47

Zápěstí. Obrázek 4. Kosti zápěstí a ruky (Netter, 2005, s. 439).

Chronická poranění zápěstí: 

Přestože je volejbal sportem s extrémními nároky na zápěstí, tak v literatuře ani v praxi žádné chronické obtíže se zápěstím nejsou popsány respektive pozorovány.

Akutní úrazy zápěstí: 

Collesova zlomenina. „Tato zlomenina dolního konce kosti vřetenní tvoří až 25% všech druhů zlomenin. Vzniká pádem na dlaň extendované, dorzálně flektované ruky. Při dopadu na extendovanou ruku nastává v zápěstí nárazem na tvrdou podložku prudká komprese v distální části vřetenní kosti a nebo násilný ohyb. Podle polohy zápěstí v momentě úrazu se působení síly částečně rozkládá a přenáší se z karpálních kostí na distální část kosti vřetenní, která se láme v různé výšce, rozsahu i tvaru. Současně se mohou roztrhnout i vazy a poranit radioulnární skloubení“ (Hudec a kol., 1986, s. 523). „Příznaky – bolest, otok, nemožnost pohybu, deformita zápěstí. Léčení: repozice a fixace. Pokud nejde konzervativně, dost často se operuje“ (Haník, Vlach, 2008, s. 293).

48



Smithova zlomenina. „Jedná se o zlomeniny distálního konce vřetenní kosti, které vznikají pádem na volárně flektovanou ruku. Působení násilí zapříčiní odlomení a volární dislokaci distálního úlomku. Smithovy zlomeniny se rozdělují na extraartikulární, tj. bez postižení radioulnárního kloubu a intraartikulární s postižením radioulnárního kloubu“ (Eis, Křivánek, 1972, s. 213). Léčba probíhá repozicí a fixací. Stejně jako u Collesovy zlomeniny i zde se upřednostňuje konzervativní léčba, pokud ovšem selže následuje operativní zákrok.



Zlomenina člunkové kosti (scaphoidea). „Vážná zlomenina, která někdy z prvního vyšetření (i rtg) nejde diagnostikovat. Vzniká podobně jako zlomenina vřetenní kosti pádem na ohnuté zápěstí. Diagnósa je mnohdy až po opakovaném rtg vyšetření. Léčba konzervativní i operační. Hojení je dlouhodobé, neboť tato zápěstní kůstka je velice omezeně cévně zásobená“ (Haník, Vlach, 2008, s. 294).

Prsty. Chronická poranění prstů: 

Volejbalový prst. „Chronické potíže volejbalistů na rukou vznikají v oblasti interfalangových prstních kloubů opakovanými traumaty. Jedná se o chronickou instabilitu těchto kloubů tzv. „volejbalový prst“. Ten spočívá v oddělení šlachy extensoru od báze distálního falangu a prst je pak neustále ve flekčním postavení“ (Feretti, 1994, s. 44).

Akutní úrazy prstů: Haník, Vlach (2008) jmenují tyto hlavní akutní úrazy prstů. 

Zlomenina base I. metacarpu. (I. záprstní kůstky). Tzv. Benetova zlomenina. Závažná zlomenina, protože se zpravidla musí léčit operačně. Konzervativně po repozici úlomků je obtížné udržení reponovaných kostí.



Zlomenina V. metacarpu (boxerská zlomenina). Častá zlomenina vznikající při úderu sevřené ruky v pěst (boxerský úder).



Zlomeniny distálních (koncových) článků prstů rukou (basketbalová zlomenina). Zlomenina vzniká přímým nárazem míče na špičku nataženého nebo lehce pokrčeného prstu. Z base článku se odlomí část kosti zasahující do kloubu. Nutná 49

dobrá repozice, neboť dochází k omezení pohybu v posledním mezičlánkovém prstu. 

Ruptura postranních vazů palce ruky (kloub mezi basí základního článku a metacarpem). Ulnární (vnitřní – blíže k ostatním prstům) postranní vaz je nutné sešít, protože nestabilita kloubu zapříčiněná prasknutím tohoto vazu způsobuje omezenou sílu při úchopu ruky, navíc nestabilita kloubu způsobuje bolest. Při volejbale je to úraz vzácný (při blokování a vyvrácení palce míčem), je proto třeba na něj myslet.



Odtržení úponu natahovačů prstů od posledního článku. Vzniká nárazem míče na článek prstu (viz basketbalová zlomenina). Hlavním příznakem je nemožnost natažení posledního článku prstu. Léčení je konzervativní, fixace na poměrně dlouhou dobu (minimálně 6 týdnů). Někdy se šlacha může odtrhnou i s kouskem kosti.



Luxace (vykloubení) článků prstů. Podle Krále (1956) nárazem míče dochází nejčastěji k vymknutí posledního článku dorzálně (malík). Vzácně vznikne až otevřené vymknutí. Hlavně při nedoléčených zraněních trvá zduření měkkých částí dlouho a může dojít až ke kolemkloubní skleróze. U čerstvých poranění spočívá léčení v přikládání studených obkladů a v znehybnění prstu na 4-7 dnů s následným pozvolným rozcvičováním a se střídavými koupelemi.

50

Koleno.

Obrázek 5. Koleno v mírné flexi, kloub je otevřený (Netter, 2005, s. 489).

Chronická poranění kolenního kloubu: 

Skokanské koleno (patelární tendinopathie). Skokanské koleno se nejčastěji objevuje u sportovců s vysokým zatížením pohybového aparátu kolenního kloubu, kromě volejbalu např. u basketbalu nebo skoku vysokého. Bolestivost skokanského kolene se projevuje ve třech místech v okolí pately. V úvodní fázi sportovci zaznamenávají bolestivost zejména při skocích a dopadech, následně pak i při chůzi ze schodů. V pokročilejším stadiu se bolestivost projevuje i při běžné chůzi, nezřídka pak i po delší době sezení kdy následně dojde k natažení končetiny. Za nejzřejmější klinický příznak je považována bolest. Průběh onemocnění může mít progresivní charakter, avšak pouze výjimečně končí přetržením šlachy. Skokanské koleno je nejobvyklejším úrazem hráčů volejbalu, reprezentujícím 25% všech typických zranění. Léčení méně závažných stupňů onemocnění skokanského kolene má zejména preventivní charakter, ledování po zátěži, zahřátí před sportovním výkonem, dostatečná rozcvička, strečink

51

předního a zadního stehenního svalu, fyzioterapie (ultrazvuk apod.), podávání nesteroidních protizánětlivých látek. V pokročilejším stádiu onemocnění je pak doporučené prodloužené období odpočinku, kortizonové injekce (na doporučení lékaře), v nejzávažnějších případech pak operativní léčba (Ferretti, 1994, s. 65-67). 

Trakční periostitida drsnatiny holenní kosti (Mb. Osgood Schlatter). Haník, Vlach (2008) tvrdí, že tento stav vzniká v době růstu jedince, kdy drsnatina holenní kosti není s touto kostí plně srostlá. Následkem tahu čéškového vazu dochází k nekrose kosti a její následné přestavbě. Klinickým příznakem je zvětšení a zduření drsnatiny. Léčba obvykle zahrnuje omezení aktivity a ledování končetiny. V případě větších zduřenin pak následuje operace (resekce).



Bursitidy v okolí kolena (záněty tíhových váčků): „Nacházejí se v oblasti přechodu nebo úponu svalů a šlach přes kost, v místě, kde je kost těsně pod kůží a není moc chráněna. Záněty se projevují zduřením a bolestí postižené oblasti. Léčení je protizánětlivými prostředky, evakuací tekutiny z tíhových váčků, aplikací kortikoidů do bursy a klidovým režimem“ (Haník, Vlach, 2008, s. 291).



Dalšími chronickými poraněními mohou být „běžecké koleno“ a „patellofemorální syndrom“.

Akutní úrazy kolenního kloubu: 

Podvrknutí (distorze) kolena. Podle Krále (1956) vznikají převážně nepřímým způsobem a projevují se jednak drobnými změnami v postižené tkáni, jednak vazomotorickými, nervovými i jinými činnostními poruchami. Klinicky se nevyznačují zvláště nápadnými nálezy. Zmnožení krevního obsahu sice mezi jednotlivými vrstvami kolem kloubu nebo v kloubu samém sice stírá obrysy kolena, avšak ukazuje na vážný stav poranění. Léčení závisí na stupni poranění. U těžších distorzí, zvláště spojených s haemarthrozem, je nutno odlehčit napjatému kolenu odsátím tekuté náplně a přiložit fixační obvaz na 10-14 dnů.



Ruptury kolaterálních vazů. „Rotačně valgózní nebo varózní násilí vede k parciální nebo úplné ruptuře postranního vazu, při velkém násilí pak může dojít k přetržení předního zkříženého vazu, případně menisku. Vzácněji vídáme vytržení úponu kolaterálního vazu s malou lamelou kosti. Frekventovanější je poranění mediálního kolaterálního vazu. Pacient si stěžuje na bolest v oblasti průběhu vazu nebo v oblasti jeho úponů, při vyšetření pak zjišťujeme částečnou nebo úplnou stranovou nestabilitu, palpační citlivost, může být lokální edém nebo hematom. 52

Terapie izolované ruptury kolaterálních vazů spočívá ve fixaci buď rigidní ortézou, nebo sádrovou trubkou s chůzí o berlích na 5-6 týdnů. Následuje rehabilitace k obnovení hybnosti kolena a k vycvičení

hypotrofie stehenního

svalstva. Rupturu je možné také operačně sešít, často je však dokonalá rekonstrukce vazu obtížná z důvodu značné desintegrace vazu“ (Trnavský, Rybka, 2006, s. 137). 

Poranění zkřížených vazů. Podle Trnavského, Rybky (2006) je ruptura předního zkříženého vazu velmi častým sportovním úrazem, který vzniká při rotačně valgózním stresu nebo při násilné hyperextenzi kolena. Zadní zkřížený vaz bývá poraněn vzácněji, většinou v kombinaci s předním zkříženým vazem. Terapie ruptury předního zkříženého vazu je zásadně operační. Akutní trauma operujeme pouze výjimečně, kdy provedeme výplach

hemartrosu, ošetření případné

meniskové léze a potvrdíme diagnósu ruptury vazu. Rekonstrukce

předního

zkříženého vazu náhradou volným štěpem je jediným kvalitním řešením k obnovení stability kolenního kloubu. Operujeme většinou odloženě

za 6-8

týdnů. Koleno po operaci stabilizujeme ortézou s limitovaným pohybem, nezbytná je rehabilitace zaměřená na obnovu plného pohybu kloubu a obnově stehenního svalstva. Návrat k plné sportovní aktivitě povolujeme za 4-5 měsíců. 

Ruptura menisků kolena. Podle Pokorného (2002) ke zranění menisků dochází přímým násilím, kdy koleno je prohnuto, otočeno a při pádu sportovce, který následuje, je meniskus smáčknut. Jindy násilí působí na přední vysunutý okraj menisku za současné supinace bérce. Nepřímým násilím se meniskus zraní při otočení ohnutého kolena dovnitř nebo navenek. Náhlé vzpřímení v koleně se současným zatížením způsobuje vtažení menisku do kloubu, kde se mezi kloubními plochami meniskus uskřine až roztrhne. Zadní třetina menisku se zraní při velmi hlubokém ohnutí kolena. Léčba se provádí buď konzervativně nebo operativně. Spontánně se může zhojit jen nedislokovaná menší trhlina v úponové cévně zásobené zóně. Cípovité trhliny se nezhojí, mohou se jen rozšiřovat a posléze přivodit následné léze kloubních chrupavek. Konzervativní postup při prokázaném poškození menisků je málo vhodný. Operativní léčba probíhá ASKP operací. Návrat ke sportovní aktivitě po ASKP operaci probíhá po 4-5 týdnech.

53

Kotník.

Obrázek 6. Ligamenta a šlachy kotníku (Netter, 2005, s. 509).

Chronická poškození hlezenního kloubu. 

Instabilita hlezenního kloubu. Podle Ferettiho (1994) chronická nestabilita kotníku vzniká špatným doléčením nebo častým opakováním úrazů vazů kotníku. Projevuje se náchylností k obnovení zranění, špatnou stabilitou, celkovou uvolněností nohy v oblasti hlezenního kloubu a špatným postavením v kotníku při svěšených nohách v sedě.



Postižení Achillovy šlachy. Feretti (1994) zmiňuje zejména zánět s následnou degenerací šlachy. Šlacha degeneruje vinou dlouhodobého přetěžování, u volejbalistů speciálně při výskocích a dopadech. Tímto zatěžováním dochází ve šlaše k mikrotraumatům, které se sice hojí, ale vznikají malé jizvičky a cysty, které

54

však už nemají pružnost původní

šlachy. V tomto případě nasazujeme

konzervativní léčbu – klid, fixace, léky proti zánětu. K operativnímu zákroku se přistupuje až při neúspěchu léčby konzervativní.

Akutní úrazy hlezenního kloubu. 

Distorze (podvrtnutí). Toto je nejčastější zranění, ke kterému dochází hlavně při dopadu při blokování nebo útoku. Podle Krále (1956) je častějším distorzním mechanismem vbočení a vytočení nohy dovnitř s obrácením plosky nohy dovnitř (krajní addukce - supinace), při čemž jsou namáhána ligg. fibulotalare anterior, fibulocalcaneare, talocalcaneare fibulare i interosseum. Méně často při sportu dochází k vybočení a vytočení nohy zevně (abdukce- pronace), při níž trpí lig. deltoides hlavně ve své části tibiokalkaneární. Místa poraněných vazů lze někdy velmi dobře nahmatat a při rentgenovém vyšetření, jsou-li více poškozeny, je možno prokázat roztlačení až subluxaci v kloubní vidlici. Podle Pilného (2007) můžeme rozlišovat tři stupně poškození vazů hlezenního kloubu.  Natažení (distenze) vazů. Je považován za první stupeň poškození – není porušena zevní struktura ani pevnost vazu, ale dochází k drobným (mikroskopickým) trhlinkám, které se hojí jizvou. Léčba se provádí ledováním poškozeného kotníku, přiložením elastického obinadla, umístěním končetiny do vyvýšené polohy, popřípadě vtíráním mastí a gelů pro snížení otoku a bolestivosti. Doba léčby trvá 2 – 4 týdny.  Částečná (parciální) ruptura vazů. Je považována za druhý stupeň poškození – struktura vazu je narušena, ale vaz není úplně přetržen. Závodník při špatném došlapu pocítí rupnutí. Při tomto stupni dochází i k poškození kloubního pouzdra, které je protkáno cévami. Léčebný postup je stejný jako u natažení vazů (první stupeň). Pouze musíme pacienta dopravit k lékaři pro zhotovení RTG snímku. Vhodná je i sádrová fixace po dobu 4 týdnů.  Úplné přetržení vazů. Při třetím stupni poškození dochází k úplnému přetržení vazů (totální ruptura vazů) – je porušena stabilita kloubu, dochází k výraznému poškození kloubního pouzdra a může dojít k poškození chrupavek. Bezprostředně po úrazu by se měly zachovat stejné procedury jako u poškození 1. a 2. stupně. Vazy by měly být do dvaceti čtyř hodin operačně sešity s následnou fixací. Není-li úraz operován, je nutná fixace 55

sádrou

pod koleno po dobu šesti týdnů. Následuje postupné zatěžování

s tapem. Při bolestech a otoku je vhodné použití mastí a gelů. 

Ruptura Achillovy šlachy. „Achillova šlacha může být postižena především traumaticky, při násilné dorzální flexi v hleznu a tahem m. quadricpes. Příznaky: bolest, hmatný defekt a nemožnost se postavit na špičku nohy. Léčení je zpravidla operační“ (Haník, Vlach, 2008, s. 293).

Záda. Obrázek 7. Svaly zad: povrchové vrstvy (Netter, 2005, s. 167).

Chronické postižení se u oblasti zad vyskytuje spíše výjimečně, z tohoto důvodu zde budeme prezentovat úrazy akutní.

56



Poranění kostrče. Při pádech nazad jsou jedním z dosti častých poškození oblasti zad. Podle Krále (1956) zde vedle krevního výronu do okolí může dojít k vymknutí kostrčních obratlů nebo i k jejich zlomení. Všechny tyto stavy jsou značně bolestivé a brání sportovnímu výkonu. I při záporném rentgenovém nálezu je třeba při těchto bolestech 10-14 dnů setrvat v klidu na lůžku. Při vymknutí, ověřeném pohmatem per rectum, je nutné pokusit se o nápravu. Někdy při zlomeninách i vymknutích jsou bolesti tak značné, že se neuklidní a je třeba odstranit postižené části operací.

Hlavním mechanismem poranění páteře podle Haníka, Vlacha (2008) je při smečování prohnutí páteře (extense) a současná rotace trupu směrem za smečující paží. Při dopadu potom náraz páteře ve vertikále (ose páteře) a jejích odchylek podle způsobu dopadu. Jednak je tedy páteř ohrožena nadměrným pohybem a jednak tlakem ve směru gravitačních sil. Z toho lze vyvodit způsob poranění. Následkem hyperextense (nadměrné prohnutí)

dochází

k přetížení

páteře,

čímž

může

dojít

k svalovému

spasmu

paravertebrálních svalů (svaly jdoucí podél páteře), tzv. ústřelu nebo může dojít k výhřezu meziobratlové ploténky do páteřního kanálu (zde kromě hyperextense se může podílet i flexe – ohnutí páteře při prudkém ohnutí na zem). Pokračující násilí může skončit až rupturou páteřních vazů, což nastává při volejbale velmi vzácně. Projevy postižení páteře se dají shrnout pod tyto jednotky: 

Lumbago (ústřel): svaly jsou ve spasmu a „nepustí“ páteř do pohybu.



Lumbalgie: dlouhodobá bolest jako následek buď ústřelu nebo po repozici vyhřeznuté ploténky, kdy již není dráždění nervového kořene.



Lumboischiadický syndrom: soubor příznaků, které vyvolá výhřez meziobratlové ploténky a následné dráždění příslušného nervového kořene.

Léčení zahrnuje několik oblastí. Jednak analgetika na potlačení bolesti, dále je nutná systematická rehabilitační léčba bolesti. V období klidu a stavu, kdy záda nebolí, jsou na řadě kompenzační, protahovací a posilovací cviky zaměřené na posílení svalového korzetu. Kromě zádových svalů, vzpřimovačů a rotátorů páteře se nikdy nesmí zapomínat ani na posilování břišního svalstva. Ortezy, bederní zpevňující pásy zabraňující nadměrné hyperextense v bederní oblasti a vypomáhající břišním svalům udržet svůj tonus, jsou vhodné. I když ne každému vyhovují.

9.

Regenerační prostředky

57

„Prostředky a metody, které zefektivňují zotavné procesy, nazýváme regenerací. Rozlišujeme regeneraci pasivní a aktivní. Pasivní regenerace je normalizování stavu organismu po zatížení bez pomoci jakýchkoliv prostředků. Přirozeným prostředkem pasivní regenerace je spánek a odpočinek v klidu. Aktivní regenerace je soubor prostředků a metod, které jsou v režimu života sportovce zaměřeny k odstraňování důsledků zatížení – únavy. Jejich cílem je vytvářet předpoklady k dalšímu růstu, resp. udržení výkonnosti“ (Choutka, Dovalil, 1991, s. 217-218). Jirka (1990) dělí aktivní regenerační prostředky podle druhu na 4 základní skupiny a dvě podskupiny: 1. pedagogické prostředky, 2. psychologické prostředky, 3. biologicko – lékařské prostředky: a) racionální výživa, včetně rehydratace a remineralizace, b) prostředky fyzikální, balneologické a regenerace pohybem, 4. farmakolgické prostředky. „Ve skutečnosti se všechny prostředky vzájemně prolínají na nejrůznějších rovinách a trenér potřebuje velké zkušenosti, aby dokázal v daný okamžik použít nejvhodnější a nejefektivnější způsob“ (Jirka, 1990, s. 15). Jelikož tato práce je zaměřena na vrcholový volejbal mužů a sám jsem se v něm několik let pohyboval, vybral jsem po konzultacích s PhDr. Rostislavem Vorálkem Ph.D regenerační a preventivní prvky, které je reálné v prostředí vrcholového volejbalu aplikovat.

10.

Prvky denní protiúrazové prevence 58

Prvky této oblasti aktivní protiúrazové prevence by měli mít všichni hráči vrcholové úrovně volejbalu možnost aplikovat každý den. Jedná se o základní preventivní opatření, která pomáhají snižovat riziko zranění .

10.1 Taping „Taping (tejpování) je jednou z běžně používaných metod sportovního lékařství. Název je odvozen ze základního materiálu této metody, z anglického výrazu pro slovo páska – tape (tejp). Jedná se o metodu obvazování tělesných partií pomocí pevných a pružných lepících pásek o různé šířce. Smyslem těchto bandáží je zpevnění končetiny, na kterou je tape aplikován. Takto ošetřená část těla (např. kolenní kloub) je chráněna před destruktivními změnami (např. výronem) a přitom není omezena ve své pohybové funkci. Tapování je účinné např. i při nápravě propadlé klenby chodidla nebo korekci vybočeného palce“ (Flandera, 2006, s. 11). Pilný (2007) jmenuje u koho je vhodné taping použít: 1. U zdravého závodníka na exponovaných částech těla (kotníky) v těžkých terénech, kde hrozí jejich poškození. „Velmi účelné je preventivní použití u vysokých nebo těžkých sportovců, u kterých při opakovaných výskocích a dopadech dochází k přetížení kloubních vazů nožní klenby, hlezna a kolenního kloubu. To je typické pro kolektivní sporty typu košíkové, házené, odbíjené, ale i silové disciplíny typu vzpírání a vrhů“ (Hnízdil, Lichtenberg, 1989, s. 7-8). 2. Po předchozích úrazech (podvrtnutí hlezna) či po dřívějších poškozeních (záněty Achillovy šlachy) k odlehčení exponovaných částí, když vazy i po adekvátní léčbě nejsou již tak pevné a následná nestabilita je ohrožujícím faktorem pro vznik artrózy v poškozeném kloubu. 3. Dále je to tzv. léčebný taping – metoda se používá k funkčnímu léčení akutního úrazu (fixace prstů nohy po zlomenině článků). Protože má tato metoda svá omezení (typ zlomeniny), je nutné aby ji indikoval lékař. 4. Poslední formou je tzv. rehabilitační taping k doléčení poškození či stavů po operacích, které indikuje vždy lékař a určuje stupeň a formu zátěže.

59

Zásady správného tapingu podle Pilného (2007): 1. Nejdůležitější je si ujasnit smysl tapingu (proč tapovat) a z toho následně vycházet v druhu tapu a typu materiálu. Při poškození (přetržení, natržení) vazů taping nahrazuje funkci stabilizátoru kloubů, při poškození šlach svalových „odlehčuje“ tahu šlachy (většinou elastickým tapem). 2. Použít vhodné pásky pevné či elastické, vhodné šíře vzhledem k fixované části těla. 3. Příprava kůže před tapováním je velice důležitá. Vždy je nutné tapovanou část těla oholit, neboť páska lépe přilne a lépe se snímá (menší bolest) a dále méně dráždí pokožku. Kůže se před tapingem musí odmastit lékařským benzinem, ten se používá i na umytí zbytků lepidla po odstranění tapu. Po sejmutí pásky a omytí lepidla je nutné kůži ošetřit vhodným regeneračním krémem, neboť se kůže působením benzinu i lepidla vysušuje a je podrážděná. Všechny tyto úkony jsou nutné, aby nedošlo k alergizaci pokožky. Na místa poškozená (oděrky, otoky) či exponovaná je nutné vždy přikládat podkladový materiál, který brání dalšímu poškození. 4. Při přikládání tapu musí být klouby v neutrálním postavení, končetiny odlehčené a svaly uvolněné, pak při pohybu fixace pevně přilne, „táhne“ ale neškrtí. 5. Pevné pásky se přikládají bez napínaní či stahování na kůži, elastické pak v lehkém přepnutí. Pokud se nenapnou dostatečně, neplní svou funkci. Pokud se však přepnou mohou strhnout kůži nebo škrtit. 6. Doba ponechání tapu je různá: u preventivních snímat po závodě či tréninku, u léčebných tapů měnit dle potřeby a stavu asi jednou týdně. Tape by se měl sejmout okamžitě v případě alergické reakce. Ta se projeví zarudnutím pod páskou a v jejím okolí a výrazným svěděním. 7.

Pro pevnou a plně funkční fixaci je nutné dodržet správný postup, neboť vychází nejen z anatomické stavby fixované části těla, poškozených struktur, ale i ze zkušeností. Modifikovat tape si může dovolit až dostatečně zkušený závodník, ale je vždy vhodná konzultace s lékařem.

Nevýhody tapingu podle Haníka, Vlacha (2008): 

pracné,



vyžaduje zkušeného pracovníka,



zabere více času,



vyžaduje přípravu kůže (oholení),

60



nepříjemné odstraňování.

10.2 Stretching „Stretching je progresivní metoda směřovaná ke zlepšení pohyblivosti v jednotlivých kloubech. Jde vlastně o rozšíření metody nepoddajného natahování o modifikaci, která je založena na principu antagonismu: napětí svalu – uvolnění – natahování. “ (Handzo a kol., 1988, s. 122). Druhy stretchingu podle Tlapáka (2007): a) Klasický strečink „Protahování podle zakladatele stretchinku Boba Andersona má být uvolněné udržování nebolestivého napětí se soustředěnou pozorností na protahované svaly. Jako u všech následujících typů stretchingu jde i v této metodě o „obelstění“ reflexního obraného systému svalu (napínací reflex). Proto Anderson varuje před nadměrným tahem, který reflexní obranu svalu (jeho stažení) vyvolává“ (Tlapák, 2007, s. 22). b) Metody PNF (Proprioceptivní neuromuskulární facilitace) „Jsou způsoby stretchingu, které využívají různé reflexní mechanismy na utlumení napínacího reflexu v protahovaných svalech (reflexní útlum svalu po napětí, reciproční inhibice antagonistů atd.). Vývoj těchto metod je spojen s řadou jmen z oblastí medicíny, rehabilitace a sportu“ (Tlapák, 2007, s. 23) c) Postizometrická relaxace (PIR) a postizometrické protažení (PIP) „Sval, který je izometricky napnut (po dobu cca 7 sekund), je schopen většího následného uvolnění díky reflexnímu útlumu. Vyšší účinnost podporuje využití stimulujících a relaxačních účinků dýchání a eventuálního souhybu očí. Princip využití reflexního mechanismu je u PIR a PIP totžný, rozdíl je však ve velikoti izometrického napětí a v intenzitě následného protažení. Z toho také vyplývá indikace. PIR je vhodná na uvolnění bolestivých spastických svalů – používá se zde minimální tlak proti pevnému odporu (minimální izometrické napětí). Také následná fáze protažení je prováděná s maximální šetrností (např. použitím pouze gravitace). PIP se doporučuje používat u zkrácených svalů,

61

kde je nutno dlouhodobě a důraznějším způsobem ovlivňovat fasciální (vazivovou) složku svalu. Izometrické tlaky jsou velké, následné protažení je důraznější než v případě PIR, ale stále pod hranicí vyvolání napínacího reflexu“ (Tlapák, 2007, s. 24).

Zásady stretchingu podle Tlapáka (2007) 

Dostatečné oblečení



Klidné prostředí



Adekvátní náročnost



Pomalé nenásilné natažení



Minimální posturální zatížení protahovaného svalu



Lokální protažení

Praktické provádění a zařazování stretchingu podle Tlapáka (2007) 

Stretching jako součást rozcvičky Provádí se po úvodním zahřátí a výdrže u jedné svalové skupiny jsou obvykle 15 – 20 sekund, ale mohou být i delší.



Stretching zařazený během cvičení Nejčastěji se stretching aplikuje na procvičovaný sval, ale může být samozřejmě zařazovaný i na svaly protilehlé (antagonisty), hlavně v případě jejich hyperaktivity či zkrácení (protažení beder před posilováním břicha).



Stretching zařazený po cvičení Má být delší než rozcvičovací. Je zaměřený na procvičené svaly (tam je hodnocen jeho regenerační vliv), ale i na svaly ostatní pro zvýšení pohyblivosti a odstranění napětí kolem páteře (např. protažení beder po tréninku dolních končetin).



Stretchink používaný mimo cvičení Vzhledem k přestávkám mezi jednotlivými tréninky běžných návštěvníků fitcenter by nestačilo zkrácené nebo „bolavé“ svaly protahovat pouze v rámci návštěvy posilovny. V případě zkrácených svalů se doporučuje pravidelně protahovat minimálně jednou denně, lépe ráno a večer.

10.3 Kloubní výživa

62

Na trhu je řada přípravků a preparátů které se dají shrnout pod jednotnou zkratku SYSADOA. SYSADOA – Symptomatic slow acting drugs of osteoarthritis (symptomaticky pomalu působící léky u osteoartrózy). „Tato skupina léků byla poprvé definována komisí ILARu (International League Against Rheumatism). Termín SYSADOA nahradil do té doby používaný výraz chondroprotektiva (Rumalon, Arteparon, jejichž chondroprotektivní efekt nebyl nikdy prokázán). Postoje odborné veřejnosti k lékům typu SYSADOA jsou často rozštěpené na jejich zastánce a odpůrce. Existují rovněž geografické rozdíly v přístupu k této problematice, zatímco ve většině evropských zemích jsou některá SYSADOA registrována jako léky, v USA jsou všechny považována za dietní doplňky. Do této skupiny se zahrnuje chondroitin sulfát, glukosaminsulfát, kyselina hyaluronová, diacerhein a ASU-piascledine“ (Gallo a kol., 2007, s. 39). Chondroitinsulfát (CS). Podle Galla (2007) je součástí extracelulární matrix hyalinní chrupavky. Efekt CS lze vysvětlit dle studií in vitro jeho schopností redukovat kolagenolytickou aktivitu a potencovat syntézu proteoglykanů, a dále zpomalením procesu apoptózy chondrocytů či přímým slabým protizánětlivým efektem. Glukosaminsulfát (GS). Gallo (2007) jej charakterizuje jako sirnou sůl přirozeně se vyskytujícího

amoni-monosacharidu glukosaminu.

Glukosamin

hraje

důležitou

roli

v metabolizmu chrupavky. GS je substrátem pro syntézu proteoglykanů a zvyšuje genovou expresi agrekanu a perlekanu, má i antikatabolické účinky, inhibuje metaloproteinázy, fosfolipázu, agrekanázu, má i vlastní slabý protizánětlivý efekt nezávislý na metabolizmu kyseliny arachidonové. Diacerhein. „Diacerhein a

jeho aktivní metabolit rhein inhibují produkci a aktivitu

prozánětlivých cytokinů IL-1 a TNF alfa, chemotaktické a fagocytární účinky prozánětlivých buněk a snižují produkci volných kyslíkových radikálů. Snižují rovněž syntézu kolagenu a proteoglykanů“ (Gallo a kol., 2007, s. 40). ASU-piascledine (ASU – avocado spybean unsaponifiable, nesaponifikovatelný extrakt z avokáda a sóji). Podle Galla (2007) inhibuje neovaskularizaci, stimuluje aktivitu chondrocytů k syntéze proteoglykanů, interferuje s aktivitou IL-1. Kyselina hyaluronová. „Dalším pilířem léčby artrózy je terapie preparáty obsahující

63

kyselinu hyaluronovou. Na světovém farmaceutickém trhu se nabízejí různé přípravky, které mají podobné účinky a liší se od sebe pouze molekulovou hmotností. Kyselina hyaluronová se přímo vstříkne do postiženého kloubu, což zřetelně zmírní bolest. Díky zvýšené tvorbě mazu se zlepší hybnost a odolnost kloubu“ (Jessel, 2004, s. 23). Gallo (2007) upřesňuje, že by měla být podána ve 3-5 injekcích. Tab. 2. SYSADOA – Symptomatic slow acting drugs of osteoarthtitis – symptomaticky pomalu působící léky u osteoartrózy (Kačinetzová, 2003, s. 186). Účinná látka

Přípravek

Diacerhein

Art 50, Artrodar

Glukosaminsulfát

DONA

Chondroitinsulfát

Condrosulf

Kyselina hyaluronová

Fermathron, Hyalgan, Orthovisc, Synvics

Tab. 3. Potravinové doplňky (Kačinetzová, 2003, s. 186). Účinná látka

Přípravek

Extrakt z avokáda a sójových bobů

Piascledine 300

Glukosaminsulfát

Flexodon A, GS Condro 400, Chondroitin 1200, Proenzi MSM + Glukosaminsulfát

Chondroitinsulfát

Flexodon A, Chondroitin 1200, Proenzi Kloubní výživa, FORTE 2700

Kolagenní peptidy a aminokyseliny

Geladrink

Pentosansulfát

Cartrophen

10.4 Automasáž - masážní emulze

64

Automasáž. „Automasáž je masáž, při níž masírujeme sami sebe. Řídí se stejnými pravidly jako normální masáž, používá stejných hmatů, které částečně přizpůsobíme nebo provádíme jednou rukou. Od normální masáže se liší polohami těla. Při automasáži dolních končetin sedíme na lavičce, nízké židli nebo na zemi. Rovněž tak při masáži šíje a horních končetin. Ostatní krajiny těla – hýždě, záda, hrudník si masírujeme převážně v stoje. Při všech polohách je však bezpodmínečně nutné, aby masírované svaly byly dokonale uvolněny. Automasáž není vhodná, je-li sportovec příliš unaven nebo při sportu zatěžuje převážně svaly horních končetin. Automasáž je sama o sobě vydatným cvičením a proto ji nepoužíváme jako celkovou masáž odstraňující únavu. Naopak ji používáme jako masáž pohotovostní, masáž mezi sportovními výkony, nebo jako částečnou masáž odstraňující únavu. Snadností a malou náročností je automasáž dostupná všem. Vhodná je především při mytí ve sprchách. Denně je možné střídat masáž různých částí těla podle potřeby“ (Pavlová a kol., 1998, s. 84). Emulze. „Emulze se zdají být pro sportovní masáž stále výhodnější. Jejich podstatou je spojení tuku s vodou pomocí emulgátoru. Rozlišujeme dva typy emulzí: voda v oleji (V/O) – vnější fáze je olej, přípravek je mastnější, nebo olej ve vodě (O/V), vnější fáze je voda, přípravek je méně mastný. U méně kvalitních přípravků se však tuk velmi brzy vysráží a emulze se již nedá s jistotou použít. Nejvíce rozšířenou na našem trhu je řada pod názvem Emspoma. Podle požadovaného účinku lze použít provedení v barvách: bílá – univerzální, modrá – chladivá s povzbuzujícími účinky, zelená – léčivé účinky při bolestech kloubů, červená – dobře prokrvuje vzhledem k obsahu derivačních přísad“ (Hošková, Majorová, Nováková, 2010, s. 32). Před výkonem je vhodné používat červenou Emspomu, neboť svaly a klouby lépe prokrví a připraví na požadovaný výkon. Snižuje tak rizika svalových potíží vzniklých z nedostatečného rozcvičení. Zvláště u oblastí postižených chronickými zánětlivými obtížemi usnadňuje jejich stimulaci na výkon a částečně snižuje jejich bolestivost. Po výkonu je vhodné použít naopak modrou nebo zelenou Emspomu, neboť ty pomáhají zatížené klouby a svaly zchladit, respektive zklidnit.

10.5 Ledování

65

Podle Jirky (1990) zaujímají studené procedury v regeneračních postupech významné místo. Jejich význam zvyšuje skutečnost, že mají okamžitý efekt, poněvadž reakce organismu na studenou vodu je blesková. Nespornou další výhodou je jednoduchost provedení a velmi krátká doba trvání procedury. Aplikace studené vody trvá minimální dobu a nepřesahuje většinou 1 minutu. Na druhé straně výsledný efekt jedné procedury nemá příliš dlouho trvající efekt. Vždy jde však o významný tepelný podnět, který má téměř okamžitě příznivý dopad prakticky na všechny orgány v těle. Při aplikaci studených procedur probíhá reakce ve dvou fázích. 1. fáze. „Dojde k okamžitému zblednutí kůže na základě stažení kapilární cévní sítě, arteriol a venul a pravděpodobně i k zrychlení krevního proudu (vasokonstrikce). Jde vlastně o obrannou reakci organismu před příliš velkými tepelnými ztrátami“ (Jirka, 1990, s. 207). 2. fáze. „Ta následuje za několik málo sekund, dojde naopak k výraznému zčervenání povrchu kůže. Zčervenání je způsobeno následným rozšířením zmíněných cév (vasodilatace). Tato část reakce je řízena snahou organismu udržet teplotu povrchu těla na optimální úrovni. Tato druhá fáze vyžaduje zvýšení tvorby tepla, které je realizováno značným zvýšením intenzity látkové přeměny. Toto zvýšení metabolismu se může příznivě projevit na urychlení zpracování katabolitů vzniklých předcházející intenzivní tělesnou činností. Spojení krátkodobého působení studené procedury s mechanickým drážděním povrchu těla (třením, kartáčováním, hnětením apod.) pomůže udržet zvýšené prokrvení delší dobu a zvyšuje celkový výsledný efekt“ (Jirka, 1990, s. 207). „Trvá-li však studená procedura příliš dlouho, dochází postupně k přechodnému ochrnutí vasomotorických nervů, které se projeví namodráním až zmodráním kůže (nástup cyanózy). Při místním použití studené vody reagují hluboké cévy v příslušném segmentu stejně jako povrchové. Při celkové studené lázni reagují v příslušném segmentu hluboké cévy převážně opačně. Jedině cévy ledvin a věnčité cévy reagují i při celkové studené lázni stejně jako povrchové“ (Jirka, 1990, s. 207).

10.6 Ortézy

66

Ortotika. „Je nauka o ortézách, náhradách ztracené nebo oslabené funkce. Patří sem především všechny stavy ztracené nebo omezené hybnosti, dále změny růstu vrozené i získané (skoliosy, manus vara, valga apod.), desaxace a kloubní změny (luxace apod.), svalové a vazivové hyper- nebo hypotonie a konečně stomie různého druhu“ (Hadraba, 1986, s. 17). Hadraba (1986) dělí ortézy na: 1. ortézy končetin, 2. ortézy páteře, 3. tzv. měkké bandáže. Dle uvažovaného účinku Hadraba (1986) dále dělí ortézy na: a) fixační b) korekční (redresní, reposiční, nápravné) c) podpěrné (odlehčující) d) extenční e) rehabilitační f) pracovní. Jelikož je tato práce zaměřena na prvky prevence vrcholového volejbalu, zaměřím se na ortézy, které jsou zde nejvíce využívány. Jedná se o ortézy podpěrné a nejvíce jsou využívány ortézy končetin (horních i dolních) a páteře. Systematika ortéz horních končetin podle Brozmanové a kol. (1990): -

ortézy prstů,

-

ortézy prstů a ruky,

-

ortézy zápěstí a ruky,

-

ortézy loketního kloubu,

-

ortézy pletence ramenního, ramena a loketního kloubu,

-

ortézy ramena, lokte, zápěstí a ruky.

Ve volejbalu jsou nejvíce využívány ortézy prstů a ramene, v menší míře potom zápěstí a lokte.

67

Systematika ortéz dolních končetin podle Brozmanové a kol. (1990): -

ortézy nohy,

-

ortézy hlezenního kloubu,

-

ortézy lýtkové,

-

kolenní ortézy,

-

ortézy stehenní,

-

ortézy kyčelního kloubu

-

ortézy na vyrovnávání rozdílné délky dolních končetin.

Ve volejbalu jsou nejvíce využívány ortézy hlezenního kloubu a kolenní ortézy, v menší míře potom ortézy lýtkové a stehenní. U páteřních ortéz se nejvíce využívají bederní pásy různých typů. „Tyto pomůcky jsou indikované při chronických lumbagách různého původu, při svalové insuficienci a instabilitě více pohybových segmentů křížové kosti, většinou zapříčiněných degenerativními onemocněními obratlů a meziobratlových spojení, anomáliemi skeletu páteře (poruchy asimilace

lumbosakrálního

přechodu,

spondylolýzy,

spondylolystézy),

traumaticky

ovlivněnými klínovitými obratli, a v pooperačním období při operačním řešení poškození meziobratlových plotének. Úkolem těchto ortéz je normalizovat narušenou statiku, odlehčit přetížený úsek páteře a zabránit extrémním pohybům v případě hypermobility příslušného úseku páteře“ (Brozmanová a kol., 1990, s. 244). Nevýhody ortéz podle Haníka, Vlacha (2008): 

cena (drahé),



nekopíruje průběh vazů,



nejsou na všechny klouby,



nesedí úplně pevně.

11.

Činnosti týdenní protiúrazové prevence

68

Prvky této oblasti aktivní protiúrazové prevence by měli mít všichni hráči vrcholové úrovně volejbalu možnost aplikovat minimálně jednou každý týden. Stejně jako u prvků denní protiúrazové prevence se jedná o základní preventivní opatření, která pomáhají snižovat riziko zranění.

11.1 Posilování

Posilování. „Cvičením se dají ovlivnit dva faktory: ohebnost (flexibilita) a síla svalu, mající na svalový tonus podstatný vliv. Není důležitý pouze svalový tonus jednotlivých svalů, ale i jejich vzájemný poměr. Svalový tonus drží v aktivním stavu „svalový korzet“ kolem páteře, který hlídá např. správné postavení obratlů, aby si člověk při zvedání břemen neublížil. Je-li tonus svalů obklopujících klouby rovnoměrně a účelně rozložen, zajišťuje správné držení jednotlivých segmentů a takový pohyb, který kloubu neubližuje. Pak se hovoří o svalové rovnováze. Pokud se kolem kloubu objeví „špatná distribuce“ svalového tonu, projeví se to v narušení statiky i dynamiky kloubu, vzniká svalová nerovnováha. Svalový tonus se podílí na správném držení těla, které je při svalové nerovnováze ohroženo“ (Tlapák, 2007, s. 9). Skopová, Zítko (2008) rozlišují pro potřeby sportovní praxe: 1. Statickou sílu – schopnost vyvinout sílu v izometrické kontrakci, tedy bez lokomotorického efektu, většinou se jedná o udržování těla nebo zátěže ve statických polohách. 2. Dynamickou sílu – podstatou je kontrakce izotonická (koncentrická nebo excentrická). Skopová, Zítko (2008) podle rychlosti a zrychlení pohybu rozlišují: -

výbušnou (explozivní) sílu

-

rychlou sílu

-

pomalou (vytrvalostní) sílu.

Ve vrcholovém volejbalu je posilování hlavně preventivní a doplňková činnost, která by měla obsahovat výběr cviků zaměřených na všechny segmenty síly. Cílem posilovacích cvičení je podle Skopové, Zítka (2008) zvýšit funkční zdatnost svalů.

69

Mezi další účinky posilovacích cvičení patří: -

prevence svalové atrofie

-

zvýšení síly

-

zvětšení objemu svalu (hypertrofie)

-

zvýšení klidového napětí svalů

-

upravení tonické nerovnováhy v příslušném pohybovém segmentu

-

zlepšení svalové vytrvalosti (schopnost ekonomicky pracovat po delší dobu)

-

zlepšení vnitrosvalové a mezisvalové koordinace (předpoklad snadnějšího učení pohybovým dovednostem)

-

zvýšení pevnosti kostí

-

zlepšení stability a pevnosti kloubů

-

kladný vliv na držení těla

Součástí posilovacího programu u vrcholových volejbalistů by též měla být kompenzační cvičení. „Kompenzace a kompenzační cvičení je pohybová činnost, která má za cíl zajišťovat rovnováhu funkčních schopností pohybového aparátu řízeného nervovým systémem“ (Haník, Vlach, 2008, s. 304).

11.2 Masáže

„Masáž oslovuje různé systémy v lidském těle. Kůže spojuje prostřednictvím doteků jednoho člověka s druhým, ale spojuje také vnější s vnitřním. Prostřednictvím nervových drah, cév, tkání a svalstva je kůže spojena s jinými orgány. Proto masáž působí na organizmus různými způsoby“ (Tischer, 2006, s. 14). Podle Tischera (2006) masáž působí hlavně na oblasti nervů, dechu, imunitního systému, krevního a lymfatického oběhu, posílení svalů, čištění kůže a zmírnění bolesti. Druhy sportovní masáže a jejich použití podle Hoškové, Majorové, Novákové (2010): Sportovní masáž můžeme dělit na specifickou a nespecifickou.

70

Nespecifická sportovní masáž. „Nespecifická sportovní masáž se používá bez vazby na aktuální sportovní výkon v době, kdy pro sportovce skončilo závodní období, tréninky jsou velmi lehké nebo žádné, ale je potřeba udržet tělo ve stavu připravenosti na budoucí zatěžování. Může se poskytnout i v soutěžním období, ovšem nejméně 48 hodin před výkonem (a 24 hodin po masáži po cestování). Není poskytována se specifickým cílem a může být prováděna buď jako masáž celého těla, nebo jako částečná masáž (jednotlivých partií)“ (Hošková, Majorová, Nováková, 2010, s. 71). Specifická sportovní masáž. Hošková, Majorová, Nováková (2010) uvádí, že tento typ masáží se používá ke specificky sportovnímu účelu a provádí se v šesti základních formách: 

kondiční masáž (neboli přípravná),



pohotovostní masáž (před výkonem),



masáž v přestávkách mezi výkony,



masáž odstraňující únavu,



masáž po cestování,



sportovně léčebná masáž.

Kondiční masáž. „Uplatňuje se v kondičně náročném tréninkovém cyklu před hlavním závodním obdobím, podporuje rychlé zotavení po intenzivním tréninku. Je neocenitelnou součástí regenerace. V přípravném období můžeme kondiční masáž poskytovat denně. Provádí se převážně jako masáž celého těla a má být velmi vydatná“ (Hošková, Majorová, Nováková, 2010, s. 38). Pohotovostní masáž. „pohotovostní masáž považuje mnoho sportovců za součást přípravy na sportovní výkon. Svým charakterem uvádí organismus do stavu pohotovosti. Masáž se ordinuje s ohledem na start a dobu rozcvičení. Narychlo provedená masáž není vhodná. V úvahu přichází také volba typu masáže: 

dráždivá – pro sportovce, u kterých před soutěží převládá útlum, svým charakterem je tvrdá a rychlá, hmaty velmi rychle střídáme;



uklidňující – pro sportovce s převahou podráždění a netrpělivosti, masáž je jemná, masérské hmaty plynule přecházejí v další, rytmus hmatů je plynulý a pravidelný, neprovádíme tepání a pohyby v kloubech;

71



zkrácená – používá se při nedostatku času, některé hmaty se vynechávají“ (Hošková, Majorová, Nováková, 2010, s. 66).

Masáž v přestávkách mezi výkony. „Masáž v přestávkách mezi výkony provádíme v případě vícekolových soutěží (kvalifikace, čtvrtfinále apod.). Mezi jednotlivými soutěžními koly jsou přestávky, během nichž může být masáž velmi užitečná a potřebná. Např. v atletických vícebojích je opakující se rozcvičování časově i fyzicky náročné. Masáž v těchto případech umožní kratší rozcvičení i uklidnění“ (Hošková, Majorová, Nováková, 2010, s. 67). Masáž odstraňující únavu. „Masáž odstraňující únavu provádíme po skončení sportovního výkonu, ať závodu nebo tréninku. Využíváme masérské hmaty a techniky v podstatě v celém základním rozsahu a převážně na celém těle. Doporučujeme, aby sportovec přišel na masáž hned po sportovním výkonu osprchovaný teplou vodou, nebo zahřátý ze sauny, neboť prohřátím se zvyšuje účinek masáže“ (Hošková, Majorová, Nováková, 2010, s. 68). Masáž po cestování. „Na místo sportovního utkání musejí sportovci velmi často cestovat dlouhé hodiny. Není výjimkou, že sportovní akce se koná až na druhém konci světa. Také časté střídání sportovišť hraje velkou roli v udržení optimální kondice. Čas strávený v dopravním prostředku může také negativně ovlivnit psychiku a v souvislosti s tím i stav připravenosti na sportovní výkon. Doba trvání masáže po cestování je závislá na oblasti těla, kde aplikována. U dolních končetin lze doporučit dobu cca 30 min., při masáži celého těla musíme počítat cca s 1 hod.“ (Hošková, Majorová, Nováková, 2010, s. 69). Sportovně léčebná masáž. „Sportovně léčebná masáž napomáhá doléčovat následky poranění a zkracuje dobu rekonvalescence. Použití sportovně léčebné masáže určuje pouze lékař. Sportovní zranění doprovázená krvácením nebo otoky mohou být např. ošetřena masáží až po 2 dnech od úrazu. Krevní výrony lze masírovat až po 4 dnech. Jizvy nebo vazivové srůsty pak nejdříve za 3 dny po sportovní zátěži. Masáží lze naopak přispět k odstranění svalových křečí“ (Hošková, Majorová, Nováková, 2010, s. 70).

11.3 Vodní procedury

Vodní procedury můžeme dělit na studené procedury a teplé a horké vodní procedury.

72

Účinek studených procedur je dostatečně popsán v kapitole 10.5 Ledování, účinek studené vody na organismu je v podstatě totožný, proto se jím více zabývat nebudeme. Tepelné a horké procedury. Handzo (1988) tvrdí, že proti jiným tepelným procedurám mají vodní procedury řadu výhod. Především je jejich účinek komplexnější. Voda je navíc lepším mediem než vzduch, proto zkracuje trvání procedury. Navíc se u vody přidružují do celého komplexu další pozitivní efekty jako je působení tlaku, proudění, pH, minerálního složení atd. Kvalita tepelného podnětu při vodních procedurách je podle Handza (1988) dána: a) stupněm použité teploty, b) časovou expozicí podnětu, c) rozsahem plochy na kterou podnět působí, d) momentální reaktibilitou pacienta nebo sportovce. Z indikačních důvodů dělí Handzo (1988) použité teploty procedur na 6 stupňů: 1. studené – teplota vody 10-18 °C, 2. chladné - teplota vody 19-24 °C, 3. vlažné - teplota vody 25-33 °C, 4. indiferentní - teplota vody 34-36 °C, 5. teplé - teplota vody 37-40 °C, 6. horké - teplota vody 41-46 °C. „Působení výrazně horké vody vyvolá v první fázi paradoxně stažení cév. Při postupném zvyšování teploty tato fáze chybí. S narůstající dobou působení a stoupající teplotou stoupá prokrvení svalů, tím se urychluje resorpce a odstraňování zplodin. Překrvení (hyperémie) při teplých koupelích umožní zvýšení dodávky živin, zvýšení resorpce a likvidace katabolitů, zvýšení přísunu obraných látek, má spasmolytický a analgetický účinek. To vše urychlí regeneraci“ (Hošková, Majorová, Nováková, 2010, s. 103).

Dělení vodních regeneračních procedur podle Hoškové, Majorové, Novákové (2010): 

otěry, zábaly, obklady, polévání,



sprchy,



střiky – skotské střiky, 73



šlapací koupele,



celkové koupele,



perličkové a vířivé koupele,



podvodní (subakvální) masáže,



bazén.

Otěry. „Část těla, na kterou chceme působit otěrem, zabalíme rychle do vyždímaného ručníku, který jsme předtím namočili do vody o teplotě 10 až 12 °C, a rychlými pohyby nahoru a dolů třeme plochou dlaně po dobu asi 20 sekund. Potom sejmeme mokrý ručník a suchým drsným ručníkem třeme až do zčervenání kůže. Tato jednoduchá metoda se osvědčuje především při lokální únavě“ (Jirka, 1990, s. 212). Zábaly. Zábaly se provádějí buď studené a vlažné, horké pouze při prochlazení. „Zvolená část těla/ celé tělo se zabalí nejprve do mokrého ručníku/ prostěradla tak, aby vrstva pevně přiléhala, a následně se překryje suchou přikrývkou. Trvání procedury je 15-30 minut“ (Hošková, Majorová, Nováková, 2010, s. 104). Obklady. „Používáme chladné, teplé a dráždivé podle požadovaného účelu. Chladnými prochlazujeme tkáň, teplými ji prohříváme, dráždivými chceme dosáhnout velké cévní reakce. Obklady se dávají na nejrůznější části těla. K dosažení potřebného účinku musíme obklady měnit podle potřeby a žádoucího efektu“ (Jirka, 1990, s. 213). Polévání. „Využívá se vodní proud bez tlaku, na povrchu vybrané části těla se vytváří vodní plášť. Polévá se vodou o teplotě 10-12 °C po 3-4 minuty. Bezprostředně následuje suchá frotáž v trvání 1 minuty. Je vhodné při místní únavě či svalových bolestech“ (Hošková, Majorová, Nováková, 2010, s. 104). Sprchy. „Ovlivňují kožní perspiraci. Teplé sprchy mají relaxační účinek. Mohou se použít k předehřátí. Chladné sprchy tonizují. Při střídání studených a teplých sprch lze postupovat obdobně jako při skotských střicích (viz dále), účinky nejsou příliš intenzivní. Střídavé sprchy lze využít v rámci otužování. Efekt není výrazný“ (Hošková, Majorová, Nováková, 2010, s. 104). Skotské střiky. „Skotské střiky jsou vlastně aplikací chladu, i když v nich časově převažuje horký střik. Používáme dvou vodních paprsků ovládaných levou a pravou rukou s možností zcela volného pohybu každého vodního paprsku. Kónickým zúžením výstupu každé hadice na 4-6 mm a příslušným zařízením dosahujeme tlaku 100 až 300 kPa. Stříkáme na sportovce ze vzdálenosti 3-4 m nejprve horkou vodou o teplotě 38 až 43 °C po dobu 10 až

74

15 sekund. Střídáme teploty 4x až 6x při stříkání zepředu, stejně tak z levého boku, zezadu a z pravého boku. Ukončujeme zásadně studeným střikem“ (Jirka, 1990, s. 215). „Hlavní efekt je tonizující a dráždivý, po krátké době odpočinku nastupuje relaxace fyzická i psychická“ (Hošková, Majorová, Nováková, 2010, s. 105). Šlapací koupele. Podle Simonové, Majorové, Novákové (2010) se jedná o střídavou proceduru aplikovanou na nohy a dolní části bérců, znamenající aktivní pohyb „šlapání“, vykonávaný střídavě v teplé (horké) a studené vodě. Šlapací koupele pozitivně ovlivňují únavu nohou a bérců, jejich efekt se projevuje na celých dolních končetinách. Zvýšené prokrvení urychlí eliminaci katabolitů po fyzické zátěži. Celkové vanové koupele. „Dle zvolené teploty mají účinky tonizační (koupele studené, chladné), uklidňující/ relaxační (koupele indiferentní a teplé) či dráždivé (koupele horké)“ (Hošková, Majorová, Nováková, 2010, s. 105). „Využití vanových koupelí pro regeneraci je spíše okrajové“ (Jirka, 1990, s. 217). Perličkové koupele. „Procedura využívá působení vzduchových bublin, které proudí ze dna vany, na povrch kůže. Voda koupele má indiferentní teplotu, případně 37 °C. z trysek nebo roštu na dně vany či bazénku vychází vzduch pod tlakem, bublinky stoupají koupelí nahoru a působí dráždivě na povrch kůže a nervová zakončení. Tím se tonizuje kapilární systém kůže a podkoží. Koupel působí příznivě při celkové únavě až vyčerpání, nespavosti a depresivních stavech. Trvání koupele je 15-20 minut“ (Hošková, Majorová, Nováková, 2010, s. 105). Vířivé koupele. Podle Jirky (1990) se používá na celé tělo a teplota vody je těsně nad indiferentní hodnotou, tj. kolem 37 °C. Používá se hlavně na regeneraci horních nebo dolních končetin, pomocí tepelného účinku vody spojeného s jemnou masáží proudící vody. Doba aplikace je 10-15 minut. Podvodní (subakvální) masáže. „Představují kombinovanou proceduru. Provádí se ve speciálních vanách, s vodou o teplotě 35-37 °C. Masáž provádí terapeut proudem vody z trysky masážní hadice. Používá se voda z vany, při použití jiného zdroje vody lze využít teplotně odlišný proud vody. V důsledku tlaku vodního paprsku nastane lokální anemizace, následovaná hyperémií trvající 5 až 10 minut. Procedura napomáhá uvolnění svalového napětí, zlepšuje prokrvení“ (Hošková, Majorová, Nováková, 2010, s. 105 - 106). Bazén – plavání v bazénu. „Není vodní procedurou v pravém slova smyslu, ale má v regeneraci své místo. Znamená spojení účinků vodního prostředí s regenerací pohybem v teplotně příjemné vodě“ (Hošková, Majorová, Nováková, 2010, s. 106).

75

11.4 Sauna

„Saunová lázeň je pojem označující fyzikální prostředí s kontrastními hodnotami teploty a vlhkosti, vytvářené v prohřívárně (mikroklima sauny) či využívané v ochlazovně (makroklima sauny)“ (Mikolášek, 1996, s. 14). „Všeobecně je možné o saunování sportovců hovořit jako o vícefaktorovém působení. Zdůraznit je hlavně třeba saunování jako prostředek otužování posilující zdraví, aktivně preventivně působící hlavně proti chorobám z prochladnutí, dále jako doplňující prostředek zlepšování tělesného stavu a tělesné kondice a také jako prostředek psychofyzické relaxace a povýkonové regenerace“ (Matej a kol., 2005, s. 218). Vuori (1967) podle různých literárních zdrojů uvádí tyto indikace sauny u sportovců: 1. ohřívací procedura (vzestup tělesné teploty, zvýšení cirkulace, zvýšení metabolismu, svalová relaxace), 2. prevence a léčba svalových bolestí, 3. prevence a léčba infekcí, 4. trénink oběhového systému, 5. trénink vegetativních regulací, 6. napomáhání tělesného zotavení po intenzivní námaze, 7. mentální relaxace, 8. adaptace na horké počasí. Rehunen (1988) posuzuje saunování sportovců z těchto hledisek: a) sauna a předehřátí b) sauna a adaptace na teplo (pro závody v zemích s teplým klimatem) c) sauna a náhlá ztráta tělesné hmotnosti před zápasem, d) sauna a zotavení po závodech, e) sauna a léčba sportovních úrazů, f) sauna a finští atleti. I. Fritzsche a W. Fritzsche (1984) uvádějí, že by nebylo moudré očekávat od

76

saunování zvýšení efektu na kosterním svalstvu ve smyslu tělesného tréninku. Sauna vede k relaxaci svalstva a vegetativnímu přeladění. „Mezi saunování a závody by měl uplynout aspoň jeden den. Dobrý výkon v teplém podnebí je ovlivňovaný adaptací na teplo. Doporučovaný 10-ti denní pobyt před závody v teplém klimatu není však vždy možný, přesto sportovci usilují o urychlení adaptačního procesu a vhodnou a užitečnou metodou na to je opakované saunování, které zlepšuje individuální toleranci na teplo“ (Matej a kol., 2005, s. 219). Využití sauny v jednotlivých tréninkových obdobích podle Mateje (2005): 1. Přípravné období – doporučuje se zařazovat saunu do tréninkového cyklu 2 až 3-krát týdně, nejlépe po tréninku nebo ve dnech, kdy je intenzita tréninku menší, zpravidla uprostřed týdne a na konci. Sportovec by však měl navštívit saunu minimálně jednou týdně, nejlépe na jeho konci. 2. Hlavní období – saunování se zařazuje do programu hlavně po závodech, a to 1-2-krát týdně. Saunování trvá kratší dobu, zpravidla kolem 60 minut. 3. Přechodné období – v tomto období tréninkového cyklu se sauna zařazuje do programu i 3-krát týdně, což znamená každý druhý den, přičemž saunování trvá delší dobu, celkově až 2-3 hodiny. „Pro regenerační účely doporučujeme teplotu vzduchu v potírně mezi 80 a maximálně 100 °C při relativní vlhkosti vzduchu kolem 5 %. Vyšší teplota je pro regenerační účely nevhodná“ (Jirka, 1990, s. 225). Jirka (1990) dále uvádí, že teplota ochlazovacího bazénku by měla být mezi 8 až 12 °C.

12.

Činnosti roční protiúrazové prevence

Prvky této oblasti aktivní protiúrazové prevence by měli mít všichni hráči vrcholové úrovně volejbalu možnost podstupovat jednou ročně. Jedná se o základní činnosti, které mohou 77

pomoci snížit riziko úrazu.

12.1 Preventivní sportovní vyšetření

„Preventivní vyšetření sportovce by mělo být provedeno nejméně jednou za rok. Mělo by se skládat z anamnézy, tělesného vyšetření“ (Haník, Vlach, 2008, s. 315). Anamnéza podle Haníka, Vlacha (2008): 

Je soubor údajů, které získáme z odpovědí vyšetřovaného na naše cílené otázky při rozhovoru o jeho zdravotním stavu.



Skládá se z rodinné anamnézy zaměřené na choroby rodičů, sourozenců a dětí s důrazem na možné dědičné faktory. Osobní anamnéza je přehled o nemocech, úrazech a operacích vyšetřovaného sportovce. Sociální anamnéza je zjišťování sociálních podmínek – bytové otázky, rodinných poměrů apod.



Jelikož se jedná o jedince prakticky zdravé, je důležité se zaměřit na možné rizikové faktory. Např. onemocnění srdce, vysoký tlak, cukrovku v rodině. Ostatní nemoci s možnou dědičnou zátěží. Dále přímo u vyšetřovaného jedince zjistit i drobné úrazy v minulosti, závažnost i počet, četnost infekčních onemocnění a způsob jejich léčby. U žen začátek, pravidelnost a délku menstruace, těhotenství, porody, potraty.

Tělesná vyšetření podle Haníka, Vlacha (2008): 

Vitální známky: puls, tlak, poslech srdce a dýchání, počet dechů za minutu, výšku, váhu, BMI (body mass index – poměr váhy a výšky).



Dále vyšetření krve, moči, EKG.



Dalšími speciálními vyšetřeními zraku a sluchu. Z tělesných měření délka končetin, ohebnost (svalové zkrácení).



Vše by mělo patřit do „sféry“ specialisty (lékaře) a také by to mělo být plně v jeho kompetenci.



Oblast sportovního lékařství a organizace sportovní činnosti je tak složitá, že by přesahovala rámec tohoto pouze informativního sdělení.

78

III. Cíl, hypotézy a úkoly práce

1. Cíl práce

79

Cílem práce je porovnat úroveň preventivních protiúrazových opatření ve volejbalu, mezi kluby české „KOOPERATIVA EXTRALIGY“ a předními vybranými zahraničními kluby mužů. V prvním případě proběhne srovnání z hlediska hráčského, tzn. jaké opatření a v jaké míře je hráči provádějí, dále potom proběhne srovnání z hlediska klubového, tzn. jaké opatření a v jaké míře je kluby svým hráčům hradí.

2. Hypotézy

1. Předpokládáme, že zahraniční kluby hradí více preventivních protiúrazových opatření než kluby české „KOOPERATIVA EXTRALIGY“. 2. Předpokládáme, že každý hráč provádí alespoň jeden prvek aktivní protiúrazové prevence. 3. Předpokládáme, že hráči, kterým klub hradí více preventivních opatření je využívají ve větší míře. 4. Předpokládáme, že některé prvky denní prevence jsou silně korelované s některými činnostmi týdenní prevence. Činnosti roční prevence nezahrnujeme, neboť bývají povinné. 5. Předpokládáme, že pokud hráč provádí nějaký prvek denní prevence, provádí zároveň i činnost týdenní prevence.

3. Úkoly práce

a) studium odborné domácí i zahraniční literatury b) konzultace s odborníky c) zvolení vhodné metodiky práce 80

d) sestavení vhodných dotazníků pro expertní zjištění e) distribuce dotazníků ke zpracování vybraným souborům f) zpracování a vyhodnocení dotazníků g) stanovení závěrů a doporučení

IV. Metodika a realizace výzkumu

1. Charakteristika výběrových souborů

81

Okruhem zájmu této diplomové práce je, porovnat úroveň preventivních protiúrazových opatření mezi hráči české „KOOPERATIVA EXTRALIGY“ a hráči zahraničních klubů, působících v nejvyšších soutěží svých zemí. Zároveň proběhne porovnání mezi kluby „KOOPERATIVA EXTRALIGY“ a zahraničními kluby, a to z hlediska kolik preventivních opatření svým hráčům poskytují a v jaké míře jim je hradí. Podle těchto kritérií byly soubory voleny. Z české KOOPERATIVA EXTRALIGY se výzkumu zúčastnilo celkem 26 probandů z 9 oslovených klubů, jmenovitě VO Vavex Příbram, VSC Fatra Zlín, VK Dukla Liberec, VK Karbo Benátky nad Jizerou, SKV Ústí nad Labem, VK Ferram Opava, VK Jihostroj České Budějovice, JMP Brno a VK Slavia Havířov. Ze zahraničních hráčů se výzkumu zúčastnilo celkem 17 probandů ze 6-ti prestižních evropských lig, konkrétně Francie (Pro A), Itálie (A1), Polska (Plus Liga), Řecka (A1), Belgie (Volleyliga) a Německa (Bundesliga). Hráči zastupují celkem 16 klubů. Nejvíce zastoupených klubů je z Francie (celkem 7), dále následují Itálie (celkem 3), Polsko (celkem 2), Německo (celkem 2), Řecko (celkem 1) a Belgie (celkem 1).

1.1 Charakteristika hráčů české KOOPERATIVA EXTRALIGY 

Počet probandů : 26.



Věkový průměr: 28,1 let.



Rozptyl věku (nejmladší – nejstarší): 22 – 44 let.



Průměr odehraných let v nejvyšších soutěžích: 7,7 let.



Rozptyl let odehraných v nejvyšších soutěžích: 2 – 25 let.

1.2 Charakteristika klubů české KOOPERATIVA EXTRALIGY

SKV Ústí nad Labem. Z klubu SKV Ústí nad Labem se výzkumu zúčastnili celkem 3 probandi. 82

Rozdělení dle specializací: 

smečaři -



univerzálové- 1 proband.

2 probandi,

V klubu jsem 2 roky působil jako aktivní hráč v letech 2003 - 2005. Klub funguje na profesionální bázi, trénuje se zde denně, většinou dvoufázově. Družstvo je složeno z hráčů, kteří se volejbalu věnují profesionálně a ze studentů. V minulém extraligovém ročníku se Ústí umístilo na 9. místě. VK Karbo Benátky nad Jizerou. Z klubu VK Karbo Benátky nad Jizerou se výzkumu zúčastnilo 6 probandů. Rozdělení dle specializací: 

nahrávači – 1 proband,



smečaři -

3 probandi,



blokaři -

2 probandi.

V tomto klubu jsem také působil v sezonách 2005/2006 a 2008/2009 jako aktivní hráč. Klub funguje na poloprofesionální bázi, trénuje se denně, většinou jednofázově, dvakrát až třikrát týdně dvoufázově, přičemž dopolední trénink je určen hlavně pro profesionály a studenty. Družstvo je složeno z hráčů, kteří se volejbalu věnují profesionálně, z hráčů kteří vedle volejbalu pracují a ze studentů. V minulém extraligovém ročníku se družstvo umístilo na 7. místě. VSC Fatra Zlín. Z družstva VSC Fatra Zlín se výzkumu zúčastnili 4 probandi. Rozdělení dle specializací: 

nahrávači-

1 proband,



smečaři-

2 probandi,



blokaři -

1 proband.

Toto družstvo znám pouze skrz informace poskytnuté hráči, se kterými jsem působil v mládežnických reprezentacích. Podle jejich informací klub funguje na profesionální bázi, trénuje se zde denně, většinou dvoufázově. Kádr je složen z hráčů, kteří se volejbalu věnují profesionálně a ze studentů. V minulém extraligovém ročníku se klub umístil na 6. místě. VK Dukla Liberec.

83

Z klubu VK Dukla Liberec se výzkumu zúčastnilo 5 probandů. Rozdělení dle specializací: 

nahrávači -

1 proband,



smečaři -

2 probandi,



blokaři -

2 probandi.

Družstvo VK Dukla Liberec znám skrz informace poskytnuté trenérem Michalem Nekolou, který mě vedl v Ústí nad Labem. Klub funguje na profesionální bázi, trénuje se zde denně, většinou dvoufázově. Družstvo je složeno z hráčů, kteří se volejbalu věnují profesionálně a ze studentů. V minulém extraligovém ročníku se družstvo umístilo na 2. místě. VO Vavex Příbram. Z klubu VO Vavex Příbram se výzkumu zúčastnili 2 probandi. Rozdělení dle specializací: 

libera -



smečaři - 2 probandi.

1 proband,

V tomto klubu jsem působil jako aktivní hráč v sezoně 2007/2008. Klub funguje na profesionální bázi, trénuje se zde denně, většinou dvoufázově. Specifikem tohoto družstva jsou dlouhé tréninkové fáze - až 2,5 hodiny. V jiných týmech je obvyklá tréninková fáze dlouhá pouze 1,5 hodiny. Kádr je složen z hráčů, kteří se volejbalu věnují profesionálně a ze studentů. V minulém extraligovém ročníku se družstvo umístilo na 4. místě. VK Jihostoj České Budějovice. Z klubu VK Jihostroj České Budějovice se výzkumu zúčastnili 2 probandi. Rozdělení dle specializací: 

nahrávači -

1 proband,



blokaři

1 proband.

-

Tento klub znám pouze skrz informace poskytnuté bývalými spoluhráči z mládežnických reprezentací. Klub funguje na profesionální bázi, trénuje se zde denně, většinou dvoufázově. Kádr je složen z hráčů, kteří se volejbalu věnují profesionálně a ze studentů. V minulém extraligovém ročníku se družstvo umístilo na 3. místě. VK Ferram Opava.

84

Z klubu VK Ferram Opava se výzkumu zúčastnili 2 probandi. Rozdělení dle specializací: 

univerzálové -

1 proband,



libera

1 proband.

-

Družstvo VK Ferram Opava znám opět skrz informace poskytnuté bývalými spoluhráči z mládežnických reprezentací. Klub bohužel po sezoně 2008/2009 ukončil z finančních důvodů svou činnost. Klub fungoval na profesionální bázi, trénovalo se zde denně, většinou dvoufázově. Družstvo bylo složeno z hráčů, kteří se volejbalu věnovali profesionálně a ze studentů. Do minulého extraligového ročníku již družstvo nezasáhlo. JMP Brno. Z klubu JMP Brno se výzkumu zúčastnil 1 proband. Rozdělení dle specializací: 

nahrávači -

1 proband.

Družstvo JMP Brno znám opět skrz informace poskytnuté bývalými spoluhráči z mládežnických reprezentací. Klub funguje na profesionální bázi, trénuje se zde denně, většinou dvoufázově. Specifikem tohoto družstva je, že dává velký prostor svým odchovancům. Jeho mládežnická základna patří k nejkvalitnějším v ČR. Družstvo je složeno z hráčů, kteří se volejbalu věnují profesionálně a ze studentů. V minulém extraligovém ročníku se družstvo umístilo na 10. místě. VK Slavia Havířov. Z družstva VK Slavia Havířov se výzkumu zúčastnil 1 proband. Rozdělení dle specializací: 

smečaři -

1 proband.

Toto družstvo znám pouze skrz informace poskytnuté bývalým spoluhráčem z Hradce Králové. Podle jeho informací klub funguje na poloprofesionální bázi, trénuje se zde denně, dvakrát týdně i dvoufázově. Kádr je složen z hráčů, kteří se volejbalu věnují profesionálně, z hráčů kteří vedle volejbalu pracují a ze studentů. V minulém extraligovém ročníku se klub umístil na 8. místě.

1.3 Charakteristika hráčů a klubů zahraničních soutěží

85



Počet probandů : 17.



Věkový průměr: 30,3 let.



Rozptyl věku (nejmladší – nejstarší): 26 – 39 let.



Průměr odehraných let v nejvyšších soutěžích: 11,6 let.



Rozptyl let odehraných v nejvyšších soutěžích: 7 – 22 let.



Rozdělení dle hráčských specializací:  smečaři –

4 probandi,

 blokaři –

5 probandů,

 nahravači –

3 probandi,

 univerzálové – 4 probandi,  libera –

1 proband.

Všichni hráči se volejbalu věnují profesionálně, řada z nich jsou členy reprezentačního družstva ČR. Všechny kluby jsou z vyspělých evropských lig a fungují na profesionální bázi. Trénují dvakrát denně, z čehož některé se zúčastňují evropských pohárových soutěží.

Tab. 4. Přehled zemí, soutěží, klubů a hráčských specializací zúčastňujících se výzkumu. Země/ soutěž

Klub

Hráčský post

AS Cannes

Univerzál

86

Francie/ Pro A

Itálie/ A1

Německo/ Bundesliga

Spacer´s Toulouse

Blokař

Nantes ASPTT

Smečař

Ales Volley

Univerzál

Vannes Volley

Blokař

Montpelier SC

Smečař

Tours V.B.E.

Univerzál

Bre Banca Lanutti Cuneo

Smečař

Lube Banca Marche Macerata

Blokař

RPA-LuigiBacchi.it Perugia

Univerzál

VfB Friedrichshafen

Nahrávač

SCC Berlin

Nahrávač Libero

Jastrebski Wegiel

Smečař

Polsko/ Plus Liga

Gwardia Wroclaw

Nahrávač

Řecko/ A1

Iraklis Soluň

Blokař

Belgie/ Volley Liga

Nooliko Maaseik

Blokař

2. Metoda výzkumu

2.1 Metodika výzkumu

87

Pro výzkum bylo použito expertního zjištění prostřednictvím techniky nestandardizovaných dotazníků s uzavřenými a polozavřenými otázkami. Záměrem výzkumu bylo zjistit a porovnat jaká preventivní protiúrazová opatření provádějí hráči vrcholového volejbalu v ČR a v zahraničí a v jaké míře a které opatření jim hradí kluby. Dále jsme chtěli určit, zda jsou některé prvky a činnosti vzájemně pozitivně korelované. Dotazník se skládá ze stručné anamnézy každého hráče a ze tří oblastí aktivní protiúrazové prevence. První oblast zahrnuje prvky denní prevence, tzn. prvky které by každý hráč měl aplikovat před nebo po každém tréninku či utkání. Druhá oblast zahrnuje činnosti týdenní prevence, tzn. činnosti které by každý hráč měl provádět minimálně jednou týdně. Třetí oblast zahrnuje činnosti roční prevence, tzn. činnosti které by každý hráč měl podstupovat alespoň jednou za rok. Na každý prvek každé oblasti měli hráči možnost odpovědět, zda ji provádějí pravidelně, nepravidelně nebo vůbec. Dále hráči odpovídali, zda jim danou činnost klub hradí, nehradí nebo přispívá částečně. Každá oblast obsahovala navíc polozavřenou otázku, ve které hráči dostali prostor zaznamenat jiné aktivní preventivní opatření než jaké byli možnosti v dotazníku. Podrobný popis dotazníku – viz kapitola „Přílohy“. Hráči byli upozorněni na skutečnost, že je důležité, aby na otázky odpovídali pravdivě. Byli seznámeni s cílem šetření. Nakonec byl hráčům dán prostor pro dotazy, pro ujištění, že všichni správně pochopili, jak mají dotazník vyplnit.

2.2 Sběr dat

Distribuce dotazníků probíhala v letech 2009 – 2010. Celkem bylo rozdáno 106 dotazníků. Každý klub české „KOOPERATIVA EXTRALIGY“, který se výzkumu zúčastnil, dostal k dispozici 8 dotazníků. Žádný z klubů všech 8 dotazníků plně nevyužil, přesto se výzkumu zúčastnilo 25 probandů. Komunikace s kluby byla ztížena značnou vzdáleností od místa mého bydliště, proto jsem s trenéry klubů VSC Fatra Zlín, VK Slavia Havířov, VK Ferram Opava, JMP Brno a VK Jihostroj České Budějovice komunikoval pouze telefonicky a dotazníky zasílal poštou nebo distribuoval během letních přípravných turnajů. S vedením klubů SKV Ústí nad Labem, VK Karbo Benátky nad Jizerou, VK Dukla Liberec a VO Vavex Příbram jsem jednal osobně. Hráčům působícím v zahraničí byli dotazníky distribuovány prostřednictvím vedení reprezentačního družstva mužů ČR a v průběhu M-ČR ve volejbale na antuce 2009 a 2010,

88

tzv. „Antukové lize“. Z reprezentačního družstva ČR se šetření zúčastnilo celkem 10 probandů, zbytek souboru - z celkového počtu 17 probandů - tvoří hráči, kteří nereprezentují, ale působí v zahraničí. Podmínkou šetření bylo, aby každý hráč zúčastňující se výzkumu hrál nejvyšší soutěž členského státu F.I.V.B. a volejbalu se profesionálně věnoval minimálně 1 rok.

2.3 Analýza dat

Data získaná z dotazníků byla analyzovaná několika různými způsoby. Data z kapitol V. 1. a 2. jsou analyzována reálným součtem počtu probandů a jejich odpovědí. Získané výsledky jsou prezentovány formou souborných sloupcových grafů, kde každý sloupec prezentuje reálný součet odpovědí probandů. Výsledky byly zpracovány v počítačovém programu Microsoft Office Excel. Dále jsme ve statistickém programu R 2.11.1 provedli analýzu rozptylu – tzv. ANOVA TEST – na dva nezávislé modely (model 1 a model 2). Model 1 je zobecněný lineární model, kde predikovatelná veličina je zvolený prvek prevence pro zahraniční hráče. Pro domácí hráče jsme zvolili model 2. U obou modelů předpokládáme, že pochází z multinomického rozdělení s hladinami aplikace činnosti hráči „pravidelně, nepravidelně a vůbec“, které bereme jako faktory. Vysvětlující proměnná je veličina úhrady kluby „hradí, nehradí“ daný typ prevence pro zahraniční hráče – model 1 a pro extraligové hráče – model 2, která je z binomického rozdělení, opět faktorová. Kapitoly V. 3., 4. a 5. prezentují procentuální vyjádření získaných dat. Výsledky jsou prezentovány formou koláčových grafů, kde v jednom grafu prezentujeme dvě různé veličiny – aplikaci dané činnosti hráčem a jejich úhradu kluby. Z tohoto důvodu jsou grafy rozděleny na dvě 50 % poloviny, kde těchto zmíněných 50 % reálně vyjadřuje hodnotu 100 %. Z tohoto důvodu se získaná procenta z grafu musely do komentáře ke grafům vynásobit dvěma. Výsledky byly opět zpracovány v počítačovém programu Microsoft Office Excel. Všechna data z kapitoly V.6 jsou analyzována statistickým programem R 2.11.1. Pro výpočet hodnot korelací používáme funkci Cor(x,y,method= Kendall, Pearson, Spearman), kde x je veličina z prvků denní prevence a y je veličina z činností týdenní prevence . Pro ověření hodnot korelací jsme použili další statistické testy. Ve statistickém testování hypotéz se v současné době používají p-hodnoty. P-hodnota je pravděpodobnost, že testová statistika je alespoň tak velká jako pozorovaná hodnota statistiky za platnosti nulové

89

hypotézy. Princip spočívá v určení nulové a alternativní hypotézy, kde alternativní hypotéza je negací nulové při oboustranném testu. Poté zvolíme hladinu významnosti, tj. pro nás přijatelnou hladinu špatně zamítnutých nulových hypotéz, tu označujeme jako alpha (α). V praxi to bývá 5%. Nulovou hypotézu zamítáme pokud je p-hodnota menší než naše zvolená hladina. Naši nulovou hypotézu formulujeme, že jednotlivé prvky denní prevence jsou statisticky nezávislé s procedurami týdenní prevence. Alternativní hypotéza zní, že existuje strukturální vztah mezi alespoň jednou veličinou denní prevence a týdenní prevence a naopak. Neboli alternativní hypotéza tvrdí, že jsou nějaké veličiny denní a týdenní prevence korelované. Ověření jsme provedli nejprve funkcí chisq.test(table(x,y)), kde bohužel u všech výsledků dostáváme chybové hlášení, že nemáme dostatečně velký výběr. Proto zkoušíme Fisherův test nezávislosti pro kategoriální data. Ten má v programu R 2.11.1 tvar Fisher.test(table(x,y)). Zde opět dostáváme chybové hlášení, že nemáme dostatečně velký výběr. Přesuneme se proto na Cohran-Mantel-Haenszel test podmíněné nezávislosti, který má v programu R 2.11.1 implementaci cmh.test. Zde testujeme závislost mezi jednotlivými prvky denní prevence a činnostmi týdenní prevence podmíněně na příslušnosti hráčů, tím myslíme, zda-li působí v české extralize či zahraničí. Tento test je značně komplikovaný, neboť pracuje s 3dimenzionálním polem, kde jedna dimenze je faktorová veličina – extraligový hráči proti zahraničním hráčům.

V. Výsledky

1. Četnost aplikace prvků a činností protiúrazové prevence

90

Graf 1.

aplikace prevence u zahraničních a extraligových hráčů 50 40 30 20 10 0

sportovní  lékař

10

8

10

16

17

11

16

17

21

vodní  procedury

0

2

0

17 23

kloubní   přípravky

emulze

ledování

vůbec

13

16

16

25

8

nepravidelně

12

12

10

7

13

pravidelně

17

14

16

10

21

42

ortézy

sauna

masáže

tejpování

posilování

Závěr: Na grafu 1 vidíme celkovou četnost aplikace prvků a činností protiúrazové prevence u všech hráčů. Z výsledků vyplývá, že všichni hráči (celkový počet 42) aplikují pravidelně činnost posilování. Dále většina hráčů pravidelně používá tejpování, ortézy, chodí na masáže, do sauny a pravidelně podstupuje lékařskou prohlídku. Oproti tomu je málo využívané ledování kloubů, kloubní přípravky a automasáž (masážní emulze).

Graf 2.

aplikace prevence u zahraničních hráčů 20 15 10 5 0 tejpování

kloubní   přípravky

emulze

ledování

ortézy

posilování

masáže

vodní  procedury

sauna

sportovní  lékař

vůbec

4

4

5

0

5

0

1

2

5

0

nepravidelně

8

7

7

10

5

0

9

7

6

0

pravidelně

5

6

5

7

7

17

7

8

6

17

Závěr: Na grafu 2 vidíme celkovou četnost aplikace prvků a činností protiúrazové prevence u hráčů působících v zahraničí. Z výsledků vyplývá, že všichni hráči (z celkového počtu 17) opět aplikují činnost posilování. Dále jsou užívanou formou prevence úrazů ortézy, ledování, , vodní procedury, masáže a vyšetření u sportovního lékaře. Oproti tomu méně využívané 91

formy prevence jsou tejpování, automasáž (masážní emulze) a sauna. Graf 3.

aplikace prevence u extraligových hráčů Název osy

30 20 10 0

tejpování

kloubní  

emulze

ledování

ortézy

posilování

masáže

vodní 

sauna

sportovní 

vůbec

9

7

8

7

13

0

1

8

3

10

nepravidelně

7

11

11

17

5

0

12

9

11

11

pravidelně

9

7

6

1

7

25

12

8

11

4

Závěr: Na grafu 2 vidíme celkovou četnost aplikace prvků a činností protiúrazové prevence u hráčů působících v české „KOOPERATIVA EXTRALIZE“. Z grafu vyplývá, že všichni hráči (z celkového počtu 25) opět aplikují činnost posilování. Dále je velmi rozšířené využívání sauny, masáží a částečně i vodních procedur. Naopak alarmující je nevyužívání vyšetření u sportovního lékaře a v menší míře i malé využití účinků ledování, kloubní výživy a automasáže (masážní emulze).

2. Četnost hrazení prvků a činností protiúrazové prevence

Graf 4.

92

hrazení procedur u zahraničních a extraligových hráčů 50 40 30 20 10 0

Nehradí klub Hradí klub

tejpování

kloubní   přípravky

6

31

36

11

emulze

posilován í

ledování

ortézy

6

9

13

4

36

33

29

38

sauna

sportovní  lékař

12

3

17

30

39

25

masér

vodní  procedury

1

4

41

38

masáže

Závěr: Na grafu 4 vidíme celkovou četnost hrazení prvků a činností protiúrazové prevence všem hráčům jednotlivých klubů. Z výsledků vyplývá, že většina klubů svým hráčům hradí masáže a ve většině případů i disponují vlastním masérem. Dále většina klubů hradí náklady na saunu, posilovnu, tejpování, masážní emulze a ledování. Oproti tomu je alarmující nízký počet úhrady sportovního vyšetření, kloubní výživy a ortéz.

Graf 5.

hrazení procedur u zahraničních hráčů 20 15 10 5 0

masér

vodní  procedur

sauna

sportovní  lékař

0

0

2

2

0

17

17

15

15

17

posilován masáže í

tejpování

kloubní   přípravky

emulze

ledování

ortézy

Nehradí klub

1

6

1

0

1

0

Hradí klub

16

11

16

17

16

17

Závěr: Na grafu 5 vidíme četnost hrazení procedur protiúrazové prevence u zahraničních klubů. Z výsledků vyplývá, že všem hráčům působícím v zahraničí kluby hradí činnosti posilování,

93

ledování, vyšetření u sportovní lékaře, masáže a ve všech případech disponují i vlastním masérem. Oproti tomu některé kluby nehradí hráčům náklady na kloubní výživu a vyjímečně i saunu a vodní procedury. Graf 6.

hrazení procedur u extraligových hráčů 30 20 10 0

tejpování

kloubní  

emulze

ledování

ortézy

posilován

Nehradí klub

5

25

7

9

12

4

Hradí klub

20

0

18

16

13

21

masáže

masér

vodní 

sauna

sportovní 

1

4

24

21

10

1

17

15

24

8

Závěr: Na grafu 6 vidíme četnost hrazení procedur protiúrazové prevence u klubů české „KOOPERATIVA EXTRALIGY“. Z výsledků vyplývá, že většina klubů hradí náklady na masáže a vlastního maséra, dále potom na saunu, posilování a tejpování. Naopak žádný z extraligových klubů nehradí náklady na kloubní výživu. V menší míře potom kluby hradí svým hráčům vyšetření u sportovního lékaře, ortézy a vodní procedury. ANOVA TEST: H°= oba modely jsou rovnocenné. H1 = existuje rozdíl mezi modelem 1(zahraniční hráči) a 2 (hráči extraligy). Hladina významnosti 0,05. p – hodnota = 0,0327 Zamítáme rovnost průměru na 5% hladině významnosti a přikláníme se k alternativní hypotéze H1. 3. Procentuální vyjádření úhrady a aplikace prvků denní prevence mezi hráči působícími v zahraničí a české KOOPERATIVA EXTRALIGY

94

3.1

Tejpování

Graf 7.

tejpování ‐ zahraničí vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

21% 4%

49% 13%

45%

17%

Graf 8.

tejpování ‐ extraliga vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

18% 10%

14%

50%

40%

18%

Závěr: Na grafech 7 a 8 vidíme procentuální srovnání aplikace a úhrady tejpování mezi kluby a hráči působícími v zahraničí a v české extralize. Z grafů vyplývá, že 90 % zahraničních klubů oproti 80 % českých klubů hradí náklady na tejpování. Dále 42 % hráčů působících v zahraničí se pravidelně tejpuje, 26 % hráčů působících v zahraničí se tejpuje nepravidelně a 95

34 % hráčů se netejpuje vůbec. Oproti tomu v české extralize se tejpuje pravidelně 36 % hráčů, nepravidelně 28 % a vůbec se netejpuje 36 % hráčů.

3.2

Stretching

Graf 9.

stretching ‐ zahraničí vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

4% 42% 50%

46%

8% 0%

Graf 10.

stretching ‐ extraliga vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

42% 50%

50%

0% 6% 2%

Závěr: Na grafech 9 a 10 vidíme procentuální srovnání aplikace stretchingu a úhrady kondičního trenéra mezi kluby a hráči působícími v zahraničí a v české extralize. Z grafů vyplývá, že 90 % zahraničních klubů oproti 0 % českých klubů hradí náklady na kondičního trenéra. Dále 84 % hráčů působících v zahraničí pravidelně stretchuje, 16 % hráčů působících v zahraničí stretchuje nepravidelně a žádný hráč stretching nevynechává vůbec. Oproti tomu v české 96

extralize stretchuje pravidelně také 84 % hráčů, nepravidelně 12 % a vůbec nestretchuje 4 % hráčů.

3.3

Kloubní výživa

Graf 11.

kloubní  výživa ‐ zahraničí vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

13%

24% 21%

49% 25%

17%

Graf 12.

97

kloubní  výživa ‐ extraliga vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

14%

22%

50%

50%

0% 14%

Závěr: Na grafech 11 a 12 vidíme procentuální srovnání aplikace a úhrady kloubní výživy mezi kluby a hráči působícími v zahraničí a v české extralize. Z grafů vyplývá, že 50 % zahraničních klubů oproti 0 % českých klubů hradí náklady na kloubní výživu. Dále 26 % hráčů působících v zahraničí pravidelně užívá kloubní výživu, 42 % hráčů působících v zahraničí užívá kloubní výživu nepravidelně a 34 % hráčů kloubní výživu neužívá vůbec. Oproti tomu v české extralize užívá kloubní výživu pravidelně 28 % hráčů, nepravidelně 44 % a vůbec kloubní výživu neužívá 28 % hráčů.

3.4

Automasáž – masážní emulze

Graf 13.

masážní emulze ‐ zahraničí vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

8% 4% 21% 50%

21%

98

46%

Graf 14.

masážní emulze ‐ extraliga vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

12% 14% 22%

50% 36%

16%

Závěr: Na grafech 13 a 14 vidíme procentuální srovnání aplikace a úhrady masážních emulzí mezi kluby a hráči působícími v zahraničí a v české extralize. Z grafů vyplývá, že 92 % zahraničních klubů oproti 72 % českých klubů hradí náklady na masážní emulze. Dále 16 % hráčů působících v zahraničí pravidelně používá masážní emulze, 42 % hráčů působících v zahraničí používá masážní emulze nepravidelně a 42 % hráčů masážní emulze nepoužívá vůbec. Oproti tomu v české extralize aplikuje masážní emulze pravidelně 24 % hráčů, nepravidelně 44 % a vůbec masážní emulze neaplikuje 32 % hráčů.

3.5

Ledování 99

Graf 15.

ledování ‐ zahraničí vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

17% 0%

50%

50%

33% 0%

Graf 16.

ledování ‐ extraliga vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

2%

18%

34% 50%

32%

14%

Závěr: Na grafech 15 a 16 vidíme procentuální srovnání aplikace a poskytování ledu mezi kluby a hráči působícími v zahraničí a v české extralize. Z grafů vyplývá, že 100 % zahraničních klubů oproti 64 % českých klubů poskytuje svým hráčům zdarma led. Dále 34 % hráčů působících v zahraničí pravidelně používá led, 66 % hráčů působících v zahraničí používá led nepravidelně a žádný z hráčů v zahraničí nevynechává ledovou terapii. Oproti tomu v české extralize aplikuje led pravidelně 4 % hráčů, nepravidelně 66 % a vůbec led nevyužívá 28 % hráčů.

3.6

Ortézy 100

Graf 17.

ortézy ‐ zahraničí vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

17% 4% 13%

49%

45%

21%

Graf 18.

ortézy ‐ extraliga vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

14%

10%

24% 50% 26%

26%

Závěr: Na grafech 17 a 18 vidíme procentuální srovnání aplikace a úhrady ortéz mezi kluby a hráči působícími v zahraničí a v české extralize. Z grafů vyplývá, že 90 % zahraničních klubů oproti 52 % českých klubů hradí náklady na ortézy. Dále 34 % hráčů působících v zahraničí pravidelně používá ortézy, 26 % hráčů působících v zahraničí používá ortézy nepravidelně a 42 % hráčů ortézy nepoužívá vůbec. Oproti tomu v české extralize používá ortézy pravidelně 28 % hráčů, nepravidelně 20 % a vůbec ortézy nepoužívá 52 % hráčů.

101

4. Procentuální vyjádření úhrady a aplikace činností týdenní prevence mezi hráči působícími v zahraničí a české KOOPERATIVA EXTRALIGY

4.1 Posilování

Graf 19.

posilování ‐ zahraničí vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

0%

50%

50%

50%

0%

Graf 20.

posilování ‐ extraliga vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

8%

50%

50%

0%

102

42%

Závěr: Na grafech 19 a 20 vidíme procentuální srovnání aplikace a úhrady posilování mezi kluby a hráči působícími v zahraničí a v české extralize. Z grafů vyplývá, že 100 % zahraničních klubů oproti 84 % českých klubů hradí náklady na posilování. Dále 100 % hráčů působících v zahraničí pravidelně posiluje. V české extralize posiluje pravidelně též 100 % hráčů.

4.2 Masáže

Graf 21.

masáže ‐ zahraničí vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

21% 0%

50%

50%

25% 4%

Graf 22.

masáže ‐ extraliga vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

24%

Hradí klub

2%

50%

24% 2%

103

48%

Závěr: Na grafech 21 a 22 vidíme procentuální srovnání aplikace a úhrady masáží mezi kluby a hráči působícími v zahraničí a v české extralize. Z grafů vyplývá, že 100 % zahraničních klubů oproti 96 % českých klubů hradí náklady na masáže. Dále 42 % hráčů působících v zahraničí pravidelně využívá účinků masáží, 50 % hráčů působících v zahraničí chodí na masáže nepravidelně a 8 % hráčů masáží nevyužívá vůbec. Oproti tomu v české extralize využívá masáže pravidelně 48 % hráčů, nepravidelně také 48 % a vůbec masáží nevyužívá 4% hráčů.

4.3 Vodní procedury

Graf 23.

vodní procedury ‐ zahraničí vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

21% 8%

50% 21%

8%

104

42%

Graf 24.

vodní procedury ‐ extraliga vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

16%

20% 18%

50% 30%

16%

Závěr: Na grafech 23 a 24 vidíme procentuální srovnání aplikace a úhrady vodních procedur mezi kluby a hráči působícími v zahraničí a v české extralize. Z grafů vyplývá, že 84 % zahraničních klubů oproti 60 % českých klubů hradí náklady na vodní procedury. Dále 42 % hráčů působících v zahraničí pravidelně využívá vodních procedur, 42 % hráčů působících v zahraničí využívá vodní procedury nepravidelně a 16 % hráčů vodní procedury nevyužívá vůbec. Oproti tomu v české extralize využívá vodní procedury pravidelně 32 % hráčů, nepravidelně 36 % a vůbec vodní procedury nevyužívá 32 % hráčů.

4.4 Sauna Graf 25.

sauna ‐ zahraničí vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

13% 8% 17% 49%

21%

105

41%

Graf 26.

sauna ‐ extraliga vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

22% 2%

50%

48%

22%

6%

Závěr: Na grafech 25 a 26 vidíme procentuální srovnání aplikace a úhrady sauny mezi kluby a hráči působícími v zahraničí a v české extralize. Z grafů vyplývá, že 82 % zahraničních klubů oproti 96 % českých klubů hradí náklady na saunu. Dále 26 % hráčů působících v zahraničí pravidelně využívá saunu, 34 % hráčů působících v zahraničí využívá saunu nepravidelně a 42 % hráčů saunu nevyužívá vůbec. Oproti tomu v české extralize využívá saunu pravidelně 44 % hráčů, nepravidelně 44 % a vůbec saunu nevyužívá 12 % hráčů.

106

5. Procentuální vyjádření úhrady a aplikace činností roční prevence mezi hráči působícími v zahraničí a české KOOPERATIVA EXTRALIGY

5.1

Preventivní sportovní vyšetření

Graf 27.

sportovní lékař ‐ zahraničí vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

0%

50%

50%

50%

0%

Graf 28.

sportovní lékař ‐ extraliga vůbec

nepravidelně

pravidelně

Nehradí klub

Hradí klub

8%

22% 34% 50% 16% 20%

107

Závěr: Na grafech 27 a 28

vidíme procentuální srovnání aplikace a úhrady preventivního

sportovního vyšetření mezi kluby a hráči působícími v zahraničí a v české extralize. Z grafů vyplývá, že 100 % zahraničních klubů oproti 32 % českých klubů hradí náklady na preventivní sportovní vyšetření. Dále 100 % hráčů působících v zahraničí pravidelně podstupuje preventivní sportovní vyšetření. Oproti tomu v české extralize pravidelně každý rok podstupuje preventivní sportovní vyšetření 16 % hráčů, nepravidelně 44 % a vůbec nepodstupuje preventivní sportovní vyšetření 40 % hráčů.

108

6. Hodnoty korelací mezi prvky denní prevence a činnostmi týdenní prevence

Pro výpočet hodnot korelací používáme funkci Cor(x,y,method= Kendall, Pearson, Spearman) ve statistickém programu R 2.11.1, kde x je veličina z prvků denní prevence a y je veličina z činností týdenní prevence. Korelace jsou: 0 – 0.3 = velmi slabě korelované, 0.3 – 0.5 = slabě korelované, 0.5 – 1 = silně korelované. Tab. 5. Výsledky korelací mezi prvky denní prevence a činnostmi týdenní prevence. Prvek denní prevence

Činnost týdenní prevence

Hodnota korelace

Kloubní výživa

Masáže

0.9

Masážní emulze - automasáž

Masáže

0.7

Masážní emulze – automasáž

Posilovna

0.5

Jiné korelace jsme mezi prvky denní prevence a činnostmi týdenní prevence nenašli. Závěr: Jelikož jsou všechny veličiny uvedené v tabulce 5 pozitivně korelované, což znamená zvětší-li se hodnota první veličiny, zvětší se i hodnota druhé veličiny a naopak, můžeme tvrdit, zejména z hodnoty korelace mezi veličinami kloubní výživa a masáže, že pokud provádí hráč nějaký prvek denní prevence, provádí i nějaký prvek týdenní prevence. Pro ověření hodnot korelací jsme použili další statistické testy. Nejprve formulujeme nulovou hypotézu, která zní, že jednotlivé prvky denní prevence jsou statisticky nezávislé s procedurami týdenní prevence. Alternativní hypotéza zní, že existuje strukturální vztah mezi alespoň jednou veličinou denní prevence a týdenní prevence a naopak. Neboli alternativní hypotéza tvrdí, že jsou nějaké veličiny denní a týdenní prevence korelované. S daty pracujeme jako s faktory, tedy nepřiřazujeme hodnotám „vůbec, nepravidelně a pravidelně“ nějaké předem zadané číselné hodnoty, protože neumíme číselně vyjádřit veličinu nepravidelně, ta může být pro každého jiná. Zadáme jen úrovně: 109

vůbec ˂ nepravidelně ˂ pravidelně. To je důležité pro zobecněné lineární modely. Nejprve provedeme ověření pomocí testu: chisq.test(table(x,y)), kde x je veličina z denní prevence a y je veličina z týdenní prevence. Pro každou veličinu z týdenní prevence existuje alespoň jedna veličina z denní prevence, kde p-hodnota vychází v intervalu (0.04 – 0.07), to znamená, že zamítáme nulovou hypotézu. To ale ve statistice neznamená, že platí alternativní. Bohužel u všech výsledků dostáváme chybové hlášení, že nemáme dostatečně velký výběr. Proto zkoušíme Fisherův test nezávislosti pro kategoriální data. Ten má v programu R 2.11.1 tvar Fisher.test(table(x,y)). Opět stejná nulová i alternativní hypotéza a testová statistika vychází z Pearsonovi testové statistiky. Zde opět dostáváme chybové hlášení, že nemáme dostatečně velký výběr. Přesuneme se proto na Cohran-Mantel-Haenszel test podmíněné nezávislosti, který má v programu R 2.11.1 implementaci cmh.test. Zde testujeme závislost mezi jednotlivými prvky denní prevence a činnostmi týdenní prevence podmíněně na příslušnosti hráčů, tím myslíme, zda-li působí v české extralize či zahraničí. Tento test je značně komplikovaný, neboť pracuje s 3-dimenzionálním polem, kde jedna dimenze je faktorová veličina – extraligový hráči proti zahraničním hráčům. Test ukazuje platnost korelací, jak pro hráče působící v zahraničí, tak pro hráče působící v české extralize.

110

VI. Diskuse o výsledcích

V následující části porovnáme výsledky výzkumu s hypotézami této diplomové práce. Jelikož získané výsledky přímo souvisejí s hypotézami diplomové práce, je – pro lepší přehlednost – diskuze k získaným výsledkům zahrnuta pod jednotlivé hypotézy. Celkové zhodnocení výsledků je potom obsaženo na konci této kapitoly.

Hypotéza 1: Předpokládáme, že zahraniční kluby hradí více preventivních protiúrazových opatření než kluby české „KOOPERATIVA EXTRALIGY“. Hypotéza č. 1 byla expertní studií potvrzena, neboť z výsledků ANOVA testu vyplývá, že zamítáme nulovou hypotézu, která tvrdí, že oba modely (zahraniční kluby = model 1, extraligové kluby = model 2) jsou rovnocenné. V našem případě si zvolíme hladinu významnosti 5%, jak je ve statistice běžné a na této hladině pomocí p-hodnoty menší než 0.05 zamítáme nulovou hypotézu. P-hodnota v našem případě vyšla 0.0327, tedy můžeme tvrdit, že existuje rozdíl mezi tím, co hradí zahraniční kluby a tím, co hradí extraligové kluby. Po porovnání grafů četnosti můžeme konstatovat, že zahraniční kluby hradí ve větší míře téměř všechny prvky a činnosti aktivní protiúrazové prevence. Nejmarkantnější rozdíly jsou u oblasti hrazení kondičního trenéra (grafy č. 9 a 10), kde 90 % zahraničních klubů hradí náklady s tím spojené, ale v české extralize žádný klub kondičním trenérem nedisponuje. Dále jsou to oblasti úhrady kloubní výživy (grafy č. 11 a 12), ortéz (grafy č. 17 a 18), poskytování ledu (grafy č. 15 a 16), vodních procedur (grafy č. 23 a 24), preventivního lékařského vyšetření (grafy č. 27 a 28), poskytování masážních emulzí (grafy č. 13 a 14) a úhrady nákladů na posilovnu (grafy č. 19 a 20). Srovnatelně se zahraničními kluby hradí české týmy náklady na tejpování (grafy č. 7 a 8) a masáže (grafy č. 21 a 22), i když i zde jsou mírně napřed zahraniční týmy. Největší rozdíly jsou u oblastí, které jsou pro kluby poměrně nákladné, neboť výdaje na kloubní výživu, ortézy, vodní procedury a preventivní lékařské vyšetření pro celý tým může znamenat pro klub značnou finanční zátěž. U oblasti poskytování ledu to pravděpodobně může být vysokou pořizovací cenou ledovacího zařízení. Alarmující ovšem je, že pouze 32 % českých klubů hradí svým hráčům preventivní sportovní vyšetření. Toto s sebou nese obrovské riziko zdravotních komplikací spojených se skrytými vadami srdce, oběhového systému nebo úrazy vzniklých z dysbalancí pohybového 111

systému. Jediná oblast, u které české kluby poskytují finanční úhradu ve větší míře než zahraniční kluby je sauna (grafy č. 25 a 26). To ovšem může být zapříčiněno tím, že řada oslovených hráčů zahraničních klubů působí v přímořských oblastech v jižní části Evropy a saunování tam není tolik rozšířené.

Hypotéza 2: Předpokládáme, že každý hráč provádí alespoň jeden prvek aktivní protiúrazové prevence. Hypotéza č. 2 byla expertní studií také potvrzena, neboť z výsledků vyplývá, že všichni hráči, kteří se výzkumu zúčastnili pravidelně posilují (grafy č. 19 a 20). Dále je potěšující, že 84 % všech hráčů pravidelně stretchuje a pouze 4 % hráčů působících v české extralize nestretchuje vůbec. Hráči působící v zahraničí též všichni pravidelně podstupují preventivní sportovní vyšetření. Dále je u hráčů působících v zahraničí rozšířenou formou prevence ledování nejvíce zatěžovaných kloubů (graf č. 15), masáže (graf č. 21) a vodní procedury (graf č. 23). Oproti tomu málo využívané formy protiúrazové prevence jsou saunování (graf č. 25), ortézy (graf č. 17) a tejpování (graf č. 7). Nepoužívání ortéz a tejpování může mít přímou souvislost s tím, že většina zahraničních klubů disponuje vlastním kondičním trenérem (graf č. 9), který vhodným cvičením dokáže nejvíce exponované klouby zpevnit a zabránit tak úrazům i jejich případné recidivě. Nedostatečné využívání účinků sauny může mít souvislost s geografickým umístěním klubů (viz diskuze k hypotéze č. 1). U hráčů působících v české „KOOPERATIVA EXTRALIZE“ jsou vedle posilování a stretchování velmi rozšířenou formou protiúrazové prevence masáže (graf č. 22) a sauna (graf č. 26). Oproti tomu velmi málo využívané formy prevence jsou ledování (graf č. 16), užívání kloubní výživy (graf č. 12) a preventivní sportovní vyšetření (graf č. 28). Toto může mít přímou souvislost jednak s nižším věkovým průměrem oslovených hráčů působících v české extralize, kteří ještě netrpí přetěžováním pohybového aparátu a neuvědomují si důsledky pro budoucnost, ale též s nehrazením výše zmiňovaných opatření českými kluby. Neboť náklady spojené s pravidelným užíváním kloubní výživy a preventivních sportovních vyšetření mohou citelně narušit finanční situaci hráčů.

112

Hypotéza 3: Předpokládáme, že hráči, kterým klub hradí více preventivních opatření je využívají ve větší míře. Po přezkoumání nelze statisticky hypotézu 3 prokázat ani vyvrátit, musí se pouze analyzovat grafy četnosti a procentuálního zastoupení aplikace a úhrady preventivních opatření. Z těch vyplývá, že většina zahraničních klubů hradí svým hráčům téměř všechny prvky a činnosti aktivní protiúrazové prevence, přesto hráči působící v zahraničí plně využívají pouze preventivní sportovní vyšetření a posilování. Naprostá většina též pravidelně stretchuje. Oproti tomu 42% hráčů působících v zahraničí nevyužívá vůbec ortézy, masážní emulze – automasáž a saunu, přestože je mají, s vyjímkou sauny, téměř všichni plně hrazené. Z toho vyplývá, že hráči v zahraničí považují za nejdůležitější prvky a činnosti aktivní protiúrazové prevence posilování a stetchování. Ostatní prvky a činnosti využívají pouze v případě nutnosti nebo momentálních problémů. Např. při luxaci prstu používají taping nebo při svalových potížích navštíví maséra. Nelze zde ovšem potvrdit hypotézu 3, spíše ji vyvracíme, i když to není jednoznačné. Hráčům působícím v extralize kluby hradí ve více než v 80% případů náklady na taping, posilovnu, masáže a saunu. Zbylé prvky a činnosti aktivní protiúrazové prevence kluby hradí spíše podle svých možností a rozpočtů. Nejvíce využívanou formou prevence je mezi hráči extraligy posilování, které provádí pravidelně všichni hráči. Velmi využívané formy prevence jsou též masáže a sauna, obojí podstupuje pravidelně přes 40% hráčů a přes 40% nepravidelně. Taping je využíván spíše při akutních potížích, neboť pravidelně se tapuje pouze 28% probandů z české extraligy. Oproti tomu žádný český klub nehradí náklady na kloubní výživu a pouze 32% oslovených hráčů má hrazené preventivní sportovní vyšetření. Je možné, že je zde souvislost s aplikací těchto prvků a činností hráči, neboť pouze 28% hráčů působících v extralize pravidelně užívá kloubní výživu a preventivní sportovní vyšetření pravidelně podstupuje pouze 16% hráčů. Z výsledků lze vyvodit, že méně jsou hráči využívány hlavně prvky finančně nákladné, které kluby nehradí a nejsou povinné. Můžeme se přiklonit k názoru, že kdyby tyto nákladnější prvky byly kluby hrazeny, hráči by je využívali více. Pro hráče extraligy nelze vyvrátit hypotézu 3, spíše ji lze potvrdit, i když ani zde to není jednoznačné.

113

Hypotéza 4: Předpokládáme, že některé prvky denní prevence jsou silně korelované s některými činnostmi týdenní prevence. Činnosti roční prevence nezahrnujeme, neboť bývají povinné. Hypotéza č. 4 byla expertní studií potvrzena. Z výsledků vyplývá, že silná korelace je zejména mezi užíváním kloubní výživy (prvek denní protiúrazové prevence) a masážemi (činnost týdenní protiúrazové prevence), kde hodnota korelace činí 0,9. Dále jsme zjistili pozitivní korelaci mezi aplikací masážních emulzí – automasáže a masážemi, kde hodnota korelace činí 0,7. Poslední korelovaný prvek denní prevence s činností týdenní prevence je aplikace masážních emulzí – automasáže a posilovny, kde hodnota korelace činí 0,5. Korelace kloubní výživy s masážemi může mít souvislost se zdravotními problémy hráčů, kdy hráč při potížích nebo při snaze předcházet potížím se svalovým či kosterním aparátem využívá obě formy aktivní protiúrazové prevence. Podobně můžeme uvažovat i u zbylých zjištěných korelací. U korelace masážních emulzí – automasáže s masážemi se tato úvaha přímo vybízí. Hráč při svalových problémech aplikuje obě formy prevence pro urychlení regeneračního procesu a předcházení dalšího zhoršování svého stavu. U korelace masážních emulzí – automasáže a posilovny je primární úvaha opět podobná, neboť svalové potíže často vznikají ochabováním fázických svalových vláken a následné svalové dysbalance. Hráč, který má svalové potíže si uvědomuje, že problém může být způsoben svalovou dysbalancí a snaží se tento stav vhodným cvičením a pravidelnou automasáží napravit. Je možné, že toto je jeden z důvodů pozitivní korelace mezi automasáží a posilováním.

Hypotéza 5: Předpokládáme, že pokud hráč provádí nějaký prvek denní prevence, provádí zároveň i činnost týdenní prevence. Hypotéza č. 5 byla expertní studií také jednoznačně potvrzena. Výsledky jednotlivých korelací jsou pozitivně korelované, což znamená, zvětší-li se hodnota první veličiny, zvětší se i hodnota druhé veličiny a naopak. Můžeme tedy tvrdit, zejména z hodnoty korelace mezi veličinami masážní emulze – automasáž a masáže, že pokud provádí hráč některý prvek denní prevence, provádí i některý prvek týdenní prevence. Toto je pozitivní zjištění, neboť můžeme tvrdit, že hráči aplikují prvky denní prevence i činnosti týdenní prevence. Bohužel, takto pozitivně korelovaných aplikací mnoho není, což může přispívat k vysoké úrazovosti ve vrcholovém volejbale mužů. 114

Závěr: Z výsledků vyplývá, že jediná činnost aktivní protiúrazové prevence, kterou pravidelně aplikují všichni hráči vrcholového volejbalu je posilování. Tento fakt je patrně způsoben tím, že všechny profesionální kluby zahrnují posilování do svých tréninkových plánů, tzn. že každý klub má ve svém týdenním tréninkovém mezocyklu zpravidla 1-2 tréninkové jednotky vyhrazené pro posilování. Další velmi využívanou formou prevence je stretchování, kde pravidelně stretchuje 84% probandů. Je potěšující, že většina hráčů si uvědomuje důležitost stretchingu u pohybových aktivit. Otázkou však zůstává, jak důsledně stretching provádějí. K dodržování důslednosti provedení je dobré angažování kondičního trenéra, což jak z výsledků vyplývá, je běžná praxe v zahraničí, ale v české extralize kondičním trenérem žádný klub nedisponuje. Dále je z výsledků patrné, že činnosti a prvky aktivní protiúrazové prevence tejpování, kloubní výživa, masážní emulze – automasáž, ledování a ortézy hráči vrcholového volejbalu aplikují spíše nepravidelně, pouze v případech, kdy už mají nějaký zdravotní problém a předpokládají, že aplikace dané činnosti jim jejich stav pomůže zlepšit. To je dle mého názoru obrovská chyba v myšlení hráčů, neboť úkolem těchto činností je hlavně zdravotním problémům předcházet. U aplikací činností masáže, vodní procedury a sauna je patrné, že většina hráčů se tyto činnosti snaží využívat. Přesto je zde poměrně vysoké procento hráčů, kteří tyto činnosti aplikují nepravidelně. To je též chyba v myšlení hráčů i vedení týmů. Myslím, že by pomohlo nastavení obdobného modelu jako v případě posilování, a to vyhradit či přidat 1-2 tréninkové jednotky na aplikaci procedur a neúčast na nich trestat finančním postihem. V současnosti je stav takový, že rehabilitace je v klubech české extraligy nepovinná a hráči na ni docházejí spíše podle svých osobních potřeb. Nejhorší situace je ovšem u aplikace činnosti preventivní sportovní vyšetření, kde nám výsledky ukazují, že v zahraničí všichni hráči povinně toto vyšetření podstupují, ale v české extralize vyšetření pravidelně podstupuje pouze 32% hráčů. Zde je obrovské podcenění ze strany hráčů, managementu klubů i Českého volejbalového svazu, který by měl důsledně kontrolovat účast hráčů jednotlivých klubů na těchto vyšetření. Je obrovské štěstí, že jsme zatím nebyli svědky nějakého vážného selhání organismu přímo na palubovce. U otázky úhrady jednotlivých procedur kluby, situace jasně vyznívá ve prospěch zahraničních klubů, které plně hradí téměř všechny prvky a činnosti aktivní protiúrazové prevence. Oproti tomu v české extralize je situace taková, že kluby svým hráčům hradí náklady pouze na prvky a činnosti aktivní protiúrazové prevence, které jsou základní a nejsou 115

nákladné. Mezi tyto prvky a činnosti patří tejpování, masážní emulze – automasáž, posilování, masáže (většina klubů disponuje i vlastním masérem) a sauna. Prvky a činnosti aktivní protiúrazové prevence ledování, ortézy a vodní procedury hradí pouze ekonomicky silné kluby umisťující se pravidelně v horní polovině tabulky. Alarmující je situace u hrazení nákladů na kloubní výživu a preventivní sportovní vyšetření, které nehradí téměř žádný český klub. Toto je šokující zjištění, neboť v českých klubech působí řada mladých hráčů, které nepodpora klubů v prevenci úrazů může vést k podcenění této problematiky a obrovským zdravotním problémům. Bohužel, v české extralize je praxe taková, že kluby chtějí hráče spíše využít ve svůj prospěch a nezajímá je budoucnost jednotlivých hráčů. Hodnoty jednotlivých korelací a jejich příčiny jsou již dostatečně prodiskutovány v diskuzích pod hypotézami 4 a 5.

116

VII. Závěry a doporučení

Každý člověk, který se věnuje sportu se setkává s úrazy či zraněními zapříčiněných provozováním dané činnosti. Ve sportu platí, více než v jiných oblastech lidské působnosti, že čím vyšší úroveň daného sportu provozujete, tím vyšší je pravděpodobnost vzniku úrazu, neboť zvýšená zátěž a tělesná aktivita, stejně jako nebezpečí kolize se spoluhráči, protihráči či předměty v okolí hrací plochy mohou přispět ke vzniku úrazu. K eliminaci těchto rizik ve sportu slouží především tzv. aktivní protiúrazová prevence. Cílem této diplomové práce bylo porovnání úrovně preventivních protiúrazových opatření ve volejbalu, mezi vybranými kluby a hráči působícími v zahraničí a kluby a hráči působícími v české „KOOPERATIVA EXTRALIZE“. Jak bylo zjištěno, zahraniční kluby hradí v podstatně větší míře téměř všechny prvky a činnosti aktivní protiúrazové prevence oproti klubům české extraligy. Dále je patrné, že význam některých preventivních opatření si hráči plně neuvědomují a jejich aplikace je spíše sporadická. Celkově lze konstatovat, že kluby a hráči české „KOOPERATIVA EXTRALIGY“ význam prevence výrazně podceňují oproti klubům a hráčům působícím v zahraničí, což v konečném důsledku přispívá k vysoké úrazovosti mezi hráči české extraligy. Dále byla zjištěna pozitivní korelace mezi některými prvky denní protiúrazové prevence a činnostmi týdenní protiúrazové prevence. Bohužel, takto pozitivně korelovaných prvků a činností je velmi málo.

Doporučení možné aplikace preventivních opatření Jak bylo zjištěno, význam prevence si řada hráčů a klubů plně neuvědomuje. Otázkou zůstává, zda je to způsobeno nedostatkem financí či nevědomostí a pocitem zbytečnosti aplikace některých prvků a činností aktivní protiúrazové prevence. Nyní si stručně vysvětlíme v jakých situacích, a které prvky a činnosti je vhodné v tréninkovém procesu aplikovat. Taping 

Aplikovat taping prstů a hlezenních kloubů při nácviku obrany na síti.



Pravidelný taping kloubů u nichž byl v nedávné době zaznamenán úraz.



Taping svalových skupin, u kterých hráč cítí subjektivní potíže. 117

Stretching 

Důsledně dbát na protahování před každým tréninkem (utkáním), stejně jako po tréninku (utkání) s výdrží alespoň 15 – 20 sekund u každé svalové partie.



Při svalových obtížích protahovat postižené svalové skupiny i v průběhu tréninku.



Vhodné je angažování kondičního trenéra pro řízené protahování.

Kloubní výživa 

Pravidelné užívání kloubní výživy v přípravném období sezony, kdy jsou klouby nejvíce přetěžované.



Pravidelně aplikovat kloubní výživu v konečné fázi soutěžní sezony, kdy se v kloubech kumuluje únava z náročného programu.

Masážní emulze – automasáž 

U oblasti dolních končetin aplikovat masážní emulze před každým tréninkem (utkáním) zejména na oblasti kolen, stehen a lýtek.



U oblasti horních končetin aplikovat masážní emulze před každým tréninkem (utkáním) na oblast ramene dominantní paže.

Ledování 

Po každém tréninku (utkání) pravidelně ledovat nejvíce exponované klouby dolních končetin (kolena, hlezna) a dominantní horní končetiny (rameno).



Při úrazech či svalových potížích okamžitá aplikace ledu na postižené místo.

Ortézy 

Pravidelně používat u tělesných partií, kde v minulosti docházelo k recidivě úrazů.



Používat neoprenové pomůcky při svalových potížích pro lepší zahřátí a udržení tepla ve svalových vláknech.

Posilování 

Vhodné angažování kondičního trenéra – specialisty pro vhodnou skladbu tréninkových plánů a důslednost při provádění techniky cviků.



Zařazovat posilovací trénink minimálně dvakrát týdně.

118



Pro oblast dolních končetin zařazovat zejména cvičení:  propriocepce – balancování na desce, běh v nerovném terénu apod.,  cvičení na udržení dynamických stabilizátorů, zejména m. quadriceps, m. biceps femoris a m. semitendinosus (příloha č. 4),  plyometrická cvičení zavádět postupně.



Pro oblast horních končetin zařazovat cvičení zejména:  posilování ramenního kloubu se zvláštní pozorností na cvičení manžety rotátorů a stabilizaci lopatky (příloha č. 3),  zařazovat cvičení pro posílení kloubů a prstů na rukou (příloha č. 5).



Pro oblast páteře zařazovat cvičení na:  posílení bederní oblasti zad a břišního svalstva na vyvážený tonus svalového korzetu (příloha č. 2).

Masáže, vodní procedury, sauna 

Vyhradit či přidat 1-2 tréninkové jednotky pro aplikaci těchto procedur.



Důsledně dbát na pravidelnou aplikaci těchto procedur hráči pod hrozbou finančního postihu.

Preventivní sportovní vyšetření 

Nutná kontrola ze strany Českého volejbalového svazu, zisk licence pro účast v extralize podmínit povinným absolvováním preventivního sportovního vyšetření všemi hráči.



Povinná úhrada tohoto vyšetření ze strany klubů všem hráčům.

Díky této práci jsem si uvědomil, že v klubech české extraligy se význam preventivních protiúrazových opatření velmi podceňuje. Vedení klubů často neřeší zdravotní stav svých svěřenců a převládá zde názor, že pokud se hráč zraní, nahradí jeho místo hráč jiný. Bohužel, vedení klubů si neuvědomuje, že většinu jejich kádru tvoří mladí hráči, kteří si špatným přístupem k prevenci mohou přivodit zdravotní problémy nejen do budoucí kariéry, ale i osobního života. Doufám, že tato práce pomůže tento stav změnit.

119

Doporučení pro další výzkum Výsledky diplomové práce nám ukazují, že v české extralize se význam prevence výrazně podceňuje oproti zahraničí. Otázkou ovšem zůstává, jaký vliv to v konečném důsledku má na úrazovost hráčů v jednotlivých evropských soutěží. Dle mého názoru je úrazovost v zahraničí menší než v české extralize. Tuto domněnku by bylo možné ověřit vytvořením jednotné databáze úrazů pro všechny evropské soutěže a na konci každého ročníku statisticky vyhodnotit získaná data. K tomu je však nutné získat podporu Evropské volejbalové federace (CEV). Toto téma je možné budoucí pokračování diplomové práce.

120

Literatura 1. BAHR, R. a kol. Manuál fotbalové medicíny. 1. vyd. Praha: Olympia, 2008. 226 s. ISBN 978-80-7376-080-9. 2. BAHR, R., ENGELBRETSEN, L. Sports injury prevention/ Olympic handbook of sports medicine. Wiley-Blackwell, UK, 2009. ISBN 978-1-4051-6244-9. 3. BAHR, R., MEAHLUM, S. Clinical guide to sport injurie. Human kinetics, UK, 2004. ISBN 0-7360-4117-6. 4. BAHR, R., VERHAGEN, E.A.L.M., VAN DER BEEK, A.J. A one season prospektive cohort study of volleyball injuries. British Journal of sports Medicine. London: Aug 2004, vol. 38, ISS. 4, p. 477. 5. BOROVANSKÝ, L. a kol. Soustavná anatomie člověka. 3. vyd. Praha : Statní zdravotnické nakladatelství, 1967. 591 s. ISBN 08-013/I.-67. 6. BROZMANOVÁ, B. a kol. Ortopedická protetika. 1. vyd. Martin: Osveta, 1990. 480 s. ISBN 80-217-0133-1. 7. BUCHTEL, J. Teorie a didaktika volejbalu. 1.vyd. Praha : Karolinum, 2005. 194 s. ISBN 80-246-1011-6. 8. CÍSAŘ, V. Volejbal: technika a taktika hry, průpravná cvičení. 1. vyd. Praha : Grada, 2005. 210 s. ISBN 80-247-0502-8. 9. EIS, E., KŘIVÁNEK, F. Ortopedie, traumatologie a ortopedická protetika. 2. vyd. Praha: Avicenum, 1972. 382 s. 10. FERETTI, A. Volleyball injuries – A colour atlas of volleyball traumatology. F.I.V.B., Lausanne, 1994. 11. FLANDERA, S. Tejpování. 2.vyd. Olomouc : Poznání, 2006. 103 s. ISBN 80-8660647. 12. FRITZSCHE, I., FRITZSCHE, W. Saunabaden. Hippokrates Ratberger. Stuttgart: Hippokrates Verlag; 1984. 13. FRÖMEL, K. Programované učební postupy ve volejbale. 1.vyd. Olomouc : Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 1986. 160 s. ISBN I-667345.

121

14. FRÖMEL, K., VEVERKA, F. Publikační manuál fakulty tělesné kultury. 1.vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 1998. 62 s. ISBN 807067-854-2. 15. GALLO, J. a kol. Artróza váhonosných kloubů ve světle medicíny založené na důkazu. 1. vyd. Univerzita Palackého v Olomouci: Lékařská fakulta, 2007. 87 s. ISBN 978244-1741-7. 16. GOTLIN, R. S. Sports injuries guidebook. Human Kinetics, UK, 2008. ISBN 978-07360-6339-5. 17. HADRABA, I. Ortopedická protetika. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. 64 s. 18. HÁJEK, S., ŠTEFAN, J. Příčiny, mechanismus a hodnocení poranění v lékařské praxi. 2. vyd. Praha: Grada publishing, 1996. 232 s. ISBN 80-7169-202-6. 19. HANDZO, P. a kol. Telovýchovné lekárstvo/ učebnica pre lekárske fakulty. 1. vyd. Osveta, 1988. 164 s. ISBN 70-037-88. 20. HANÍK, Z., VLACH, J. a kol. Volejbal 2. 1.vyd. Praha: Olympia, 2008. 347 s. ISBN 978-80-7376-078-6. 21. HNÍZDIL, J., LICHTENBERG, M. Taping – progresivní metoda fixace pohybového aparátu. Praha: ÚV ČSTV, 1989. 74 s. 22. HORSKÝ, I., HURAJ, E. Úrazy pri telesnej výchove a športe. 1. vyd. Martin: Osveta, 1987. 172 s. ISBN 70-046-87. 23. HOŠKOVÁ, B., MAJOROVÁ, S. NOVÁKOVÁ, P., Masáž a regenerace ve sportu. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2010. 112 s. ISBN 978-80-246-1767-1. 24. HUDEC, I. a kol. Úrazová chirurgia. 1. vyd. Martin: Osveta, 1986. 861 s. 25. CHOUTKA, M., DOVALIL, J. Sportovní trénink. 2. vyd. Praha: Olympia/Karolinum, 1991. 333 s. ISBN 27-009-91. 26. JESSEL, C. Úspěšně proti artróze. 1. vyd. Praha- Plzeň: Beta Dobrovský – Ševčík, 2004. 95 s. ISBN 80-7306-159-7. 27. JÍLEK, L. a kol. Základy fyziologie člověka. 1. vyd. Praha : Avicenum, 1971. 520 s. ISBN 08-048-71. 28. JIRKA, Z. Regenerace a sport. 1. vyd. Praha: Olympia, 1990. 254 s. ISBN 27-066-90. 29. JUŘÍK, R. Volejbal, základy hry družstva. 1.vyd. Olomouc : Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 1993. 32 s. ISBN 80-7067-301-X. 30. KAČINETZOVÁ, A. Bolesti kolenních kloubů I. Praha: Triton, 2003. 194 s. ISBN 807254-427-6. 122

31. KAPLAN, O. Volejbal. 1.vyd. Praha : Grada, 1999. 104 s. ISBN 80-7169-762-1. 32. KNOBLOCH, J. Obecná chirurgie. Praha: SZDN, 1953. 438 s. 33. KOLEKTIV AUTORŮ. Pohybový systém a zátěž. Grada publishing, 1. vyd. Praha, 1997. ISBN 80-7169-258-1. 34. KUČERA, M., DYLEVSKÝ, I. a kol. Sportovní medicína. Praha: Grada publishing, 1999. ISBN 80-247-8638-1. 35. KRÁL, J. a kol. Klinika tělovýchovného lékařství. 1. vyd. Praha : Státní zdravotnické nakladatelství, 1956. 464 s. ISBN 9-30108-28-665. 36. LANDA, A., M., MICHAJLOVOVÁ, N., M. Úrazová zábrana ve sportu. 1. vyd. Praha: Státní tělovýchovné nakladatelství, 1956. 228 s. ISBN 56/III-3. 37. LEBEDA, L., VLACH, J. Základy teorie a didaktiky basketbalu a volejbalu. 1.vyd. Ústí nad Labem : Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, fakulta pedagogická, 1992. 140 s. ISBN 80-7044-041-4. 38. MATEJ, M. a kol. Sauna v zdraví a chorobe. Martin: Osveta, 2005. 283 s. ISBN 808063-170-0. 39. MATUŠKA, T. Stav úrazovosti ve volejbale mužů. Ústí nad Labem, 2007. 54 s. Bakalářská práce na PF UJEP. Vedoucí bakalářské práce Jaroslav Vlach. 40. MIKOLÁŠEK, A. Česká sauna aneb malé sauny očima lékaře. 1.vyd. Praha : Grada, 1996. 128 s. ISBN 80-7169-386-3. 41. NÁPRSTNÍK, Č. Úrazová zábrana ve sportu. Praha: Universita Karlova, 1988. 42. NETTER, F., H. Anatomický atlas člověka. 3. vyd. Praha: Grada publishing, 2005. 628 s. ISBN 80-247-1153-2. 43. NOVOTNÝ, F. a kol. Pokyny pro vypracování bakalářské práce na katedře TVS. 3.vyd. Ústí nad Labem : PF UJEP, 2006. 19 s. 44. PÁLOVÁ, H. Nejčastější zranění ve volejbale a rehabilitace. Praha 2008. 88 s. Diplomová práce na FTVS UK. Vedoucí diplomové práce Rostislav Vorálek. 45. PAVLOVÁ, Z. a kol. Učební texty - masáže a regenerace. 1. vyd. České Budějovice: JU PF KTVS, 1998. 95 s. 46. PILNÝ, J. a kol. Prevence úrazů pro sportovce: taping: popis zranění, první pomoc, léčba, rehabilitace. Praha: Grada publishing, 2007. 103 s. ISBN 978-80-247-1675-6. 47. POKORNÝ, V. a kol. Traumatologie. 1. vyd. Praha: Triton, 2002. 307 s. ISBN 807254-277-X.

123

48. PŘÍBRAMSKÁ, A. a kol. Volejbal, učebnice pro školení trenérů III. třídy. 2.vyd. Praha : Univerzita Karlova, fakulta tělesné výchovy a sportu, 1996. 120 s. ISBN 80902147-0-3. 49. REHUNEN, S. The sauna and sports. Ann Clin Res 1988; 20: p. 292-4. 50. RESL, V. Hojení chronických ran. 1. vyd. Praha: Grada publishing, 1997. 432 s. ISBN 80-7169-239-5. 51. ROUBÍČEK, V. Grafické znázorňování ve statistice. 1.vyd. Praha : ÚKLKS, 1963. 220 s. ISBN 59-046-62. 52. SKOPOVÁ, M., ZÍTKO, M. Základní gymnastika. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2008. 178 s. ISBN 978-80-246-1478-6. 53. SOSNA, A., VAVŘÍK, P., KRBEC, M., POKORNÝ, D. a kol. Základy ortopedie. 1. vyd. Praha: Triton, 2001. 176 s. ISBN 80-7254-202-8. 54. STASINOPOULOS, D. Comparison of three preventive methods in order to reduce the incidence of ankle inversion sprains aminy female volleyball players. British Journal of Sports Medicine. London: April 2004, vol. 38, Iss. 2, p. 182. 55. TISCHER, H. Blahodárná masáž celého těla. 1.vyd. Praha : Grada, 2006. 88 s. ISBN 80-247-1512-0. 56. TLAPÁK, P. Tvarování těla pro muže a ženy. 6. vyd. Praha : ARSCI, 2007. 266 s. ISBN 978-80-86078-72-4. 57. TOPILOVÁ, V. Anglicko-český/česko-anglický lékařský slovník. Grada publishing, Praha, 1999. ISBN 80-7169-284-0. 58. TRNAVSKÝ, K., RYBKA, V. et al. Syndrom bolestivého kolena. 1. vyd. Praha: Galén, 2006. 432 s. ISBN 80-7262-391-5. 59. TRNAVSKÝ, K., SEDLÁČKOVÁ, M. et al. Syndrom bolestivého ramene. Praha: Galén, 2002. 150 s. ISBN 80-7262-170-X. 60. UČÍK, O. Léčebné a preventivní pomůcky z textilu. Praha, 1968. 150 s. 61. VORÁLEK, R., SÜSS, V., PÁLOVÁ, H. Nejčastější zranění ve volejbale a rehabilitace. Rehabilitácia. Liečreh-Gúth, 2009, vol. 46, No. 2, s. 70-74. ISSN 03750922. 62. VORÁLEK, R., SÜSS, V., PARKANOVÁ, M. Poruchy pohybového aparátu a svalové dysbalance u hráček volejbalu ve věku 15-19 let. Rehabilitácia. Liečreh-Gúth, 2007, vol. 44, No. 1, s. 14-20. ISSN 0375-0922.

124

63. VUORI, I. Use of the sauna by Finnish athletes. In: Teir, H., Collan Y., Valtakari, P.: Sauna Studies. Proceeding of the VI. International Sauna Congress, Helsinki. Soumen Sauna-Seura 1967, s. 141-9. 64. WILLIAMS, J. A colour atlas of injury in sport. London: Wolf Medical Publ., 1990. 459 s.

125

Seznam příloh

Příloha č. 1: Dotazník prevence zranění v odbíjené mužů..................................................... I

Příloha č. 2: Cvičení na posílení zádového svalstva.............................................................. VI Příloha č. 3: Cvičení na posilování ramenního kloubu.......................................................... IX Příloha č. 4: Cvičení na posilování dynamických stabilizátorů kolene................................ XI Příloha č. 5: Cvičení pro posílení kloubů a prstů na rukou.................................................. XIV

126

Přílohy Příloha č. 1: Dotazník prevence zranění v odbíjené mužů

DOTAZNÍK PREVENCE ZRANĚNÍ V ODBÍJENÉ MUŽŮ Jméno:

Klub:

Soutěž (stát):

Post:

Věk:

Kolik let hraji volejbal vrcholově:

Instrukce: Po přečtení každé položky označte, zda a v jaké intenzitě provádíte daný prvek nebo činnost prevence zranění. Dále označte, v jaké míře je hrazen klubem. Dotazník je rozdělen do tří částí. V první části jsou uvedeny prvky denní protiúrazové prevence, které by měl každý hráč aplikovat denně, ve druhé části jsou uvedeny činnosti týdenní protiúrazové prevence, které by měl každý hráč aplikovat minimálně jednou týdně, ve třetí části jsou uvedeny činnosti roční protiúrazové prevence, které by měl každý hráč podstupovat alespoň jednou ročně. Položka se jménem v záhlaví je dobrovolná.

PRVKY DENNÍ PREVENCE 1. Provádím TEJPOVÁNÍ v rámci prevence zranění před každým tréninkem (utkáním)? O – pravidelně O – nepravidelně O – vůbec Hradí náklady na tejpování klub? O – ano O – ne O – částečně (specifikuj v jaké míře…………………………………………………) _____________________________________________________________________

127

2. Provádím STRETCHING v rámci prevence zranění před i po každém tréninku (utkání)? O – pravidelně O – nepravidelně O – vůbec Hradí klub vlastního kondičního trenéra? O – ano O – ne ___________________________________________________________________

3. Užívám KLOUBNÍ VÝŽIVU v rámci prevence zranění ? O – pravidelně O – nepravidelně O – vůbec Hradí náklady na kloubní výživu klub? O – ano O – ne O – částečně (specifikuj v jaké míře…………………………………………………) _____________________________________________________________________

4. Používám MASÁŽNÍ EMULZE v rámci prevence zranění před každým tréninkem (utkáním)? O – pravidelně O – nepravidelně O – vůbec

Hradí náklady klub? O – ano O – ne O – částečně (specifikuj v jaké míře…………………………………………………) _____________________________________________________________________

128

5. LEDUJI nejvíce zatěžované klouby v rámci prevence zranění po každém tréninku (utkání)? O – pravidelně O – nepravidelně O – vůbec Je led k dispozici od klubu? O – ano O – ne _____________________________________________________________________ 6. Používám ORTÉZY v rámci prevence zranění při každém tréninku (utkání)? O – pravidelně O – nepravidelně O – vůbec Hradí náklady na ortézy klub? O – ano O – ne O – částečně (specifikuj v jaké míře…………………………………………………) ____________________________________________________________________

7. Provádím/ užívám/ používám jiné prvky denní prevence zranění? O – ano (jaké?...........................O – pravidelně O – nepravidelně) O - ne Hradí náklady klub? O – ano O – ne O – částečně (specifikuj v jaké míře…………………………………………………)

129

ČINNOSTI TÝDENNÍ PREVENCE 1. POSILUJI alespoň jednou týdně v rámci prevence zranění? O – pravidelně O – nepravidelně O – vůbec Hradí náklady klub? O – ano O – ne O – částečně (specifikuj v jaké míře…………………………………………………) Má klub k dispozici svou vlastní posilovnu? O – ano O - ne 2. Chodím alespoň jednou týdně v rámci prevence zranění na MASÁŽE? O – pravidelně O – nepravidelně O – vůbec Hradí náklady klub? O – ano O – ne O – částečně (specifikuj v jaké míře…………………………………………………) Má klub k dispozici svého vlastního maséra? O – ano O - ne ___________________________________________________________________

130

3. Navštěvuji alespoň jednou týdně, v rámci činností týdenní prevence zranění, VODNÍ PROCEDURY? O – pravidelně O – nepravidelně O – vůbec Hradí náklady klub? O – ano O – ne O – částečně (specifikuj v jaké míře…………………………………………………) _____________________________________________________________________ 4. Navštěvuji alespoň jednou týdně,v rámci činností týdenní prevence zranění SAUNU? O – pravidelně O – nepravidelně O – vůbec Hradí náklady klub? O – ano O – ne O – částečně (specifikuj v jaké míře…………………………………………………) Má klub k dispozici vlastní saunu? O – ano O – ne _____________________________________________________________________ 5. Provádím/ užívám/ používám jiné činnosti týdenní prevence zranění? O – ano (jaké?...........................O – pravidelně O – nepravidelně) O - ne Hradí náklady klub? O – ano O – ne O – částečně (specifikuj v jaké míře…………………………………………………)

131

ČINNOSTI ROČNÍ PREVENCE

1. Podstupuji alespoň jednou ročně odborné vyšetření u SPORTOVNÍHO LÉKAŘE? O – pravidelně O – nepravidelně O – vůbec

Hradí náklady na vyšetření klub? O – ano O – ne O – částečně (specifikuj v jaké míře…………………………………………………) _____________________________________________________________________ 2. Jsem KUŘÁK? O – ano O – ne O – příležitostný _____________________________________________________________________

3. Provádím/ užívám/ používám jiné činnosti roční prevence zranění? O – ano (jaké?...........................O – pravidelně O – nepravidelně) O - ne Hradí náklady klub? O – ano O – ne O – částečně (specifikuj v jaké míře…………………………………………………)

132

Příloha č. 2: Cvičení na posílení zádového svalstva podle Skopové, Zítka (2008)

1)

I)

2)

Stoj rozkročný – pokrčit upažmo, předloktí vzhůru: a) tlakem lokty vzad a zpět (1) b) tlakem pokrčit připažmo (lokty k tělu) c) otočit trup vlevo – předklon a zpět (2)

1)

II)

2)

Stoj – prohnutý předklon – vzpažit: a) hmitání střídnopaž (1) b) opakované podřepy (2)

133

III)

Klek – připažit, ruce na stehna: náklon trupu vpřed

IV)

Klek sedmo – předklon, paže volně: zapažením prohnutý předklon, výdrž a uvolnit

1)

V)

2)

Turecký sed – upažit dolů a vzad: a) stáhnout ramena dolů a přitlačit lopatky k hrudníku (1) b) ruce na ramena a mírný rovný předklon c) skrčit vzpažmo zevnitř, ruce v týl: střídavě ohnutý předklon a vzpřim – zatlačit, lokty vzad (2)

134

1)

VI)

VII)

2)

Leh na břiše – pokrčit upažmo: a) zvednout předloktí od podložky s vnitřní rotací, lokty zůstávají na podložce (1) b) hrudní záklon, zapažit s vnější rotací paže – dlaně vně (2) c) připažit zevnitř, palce vzhůru

1)

2)

3)

4)

Leh na břiše – skrčit zapažmo zevnitř, hlava na složených pažích: a) střídavě zanožit L, P (1) b) zanožit s hmitáním střídnonož (2) c) opakovaně pokrčit zánožmo L, P d) ruce v týl a hrudní záklon (3) e) hrudní záklon s pootočením trupu (4)

1)

2)

VIII) Leh na břiše – vzpažit zevnitř, dlaně vzhůru (1) a) skrčením přitáhnout lokty k tělu a zpět (2) b) opakovaně zvedat paže v pokrčení upažmo c) obloukem přes upažení zapažit, dlaně otočit vzhůru a dolů a zpět

135

Příloha č. 3: Cvičení na posilování ramenního kloubu podle Pálové (2008)

136

137

Příloha č. 4: Cvičení na posilování dynamických stabilizátorů kolene podle Pálové (2008)

138

139

140

Příloha č. 5: Cvičení pro posílení kloubů a prstů na rukou podle Pálové (2008)

141

142