Správní právo. I. Správní právo obecná část 2

Správní právo I. Správní právo – obecná část

2

1. Charakteristika správního práva 1.1 Pojmové vymezení 1.2 Pojem a charakteristika tzv. evropského správního práva 1.3 Zaměření správního práva 1.4 Vnější systémové vztahy správního práva 1.5 Charakteristika veřejné správy

2

2. Státní správa a její charakteristické rysy

9

II. Správní právo – zvláštní část (vybrané kapitoly)

12

1.Vnitřní správa 1.1 Pojem vnitřní správy, obsahové vymezení 1.2 Osobní stav obyvatelstva

12

2. Správa na úseku zaměstnanosti

19

3. Živnostenská správa

22

III. Správní právo – procesní část

27

1. Pojem a podstata správního práva procesního a správního řízení

27

2. Obecné správní řízení podle z. č. 500/2004 Sb. 2.1 Postup před zahájením řízení 2.2 Řízení v prvním stupni, ochrana před nečinností 2.3 Opravné prostředky ve správním řízení 2.4 Správní exekuce

29

3. Některá zvláštní správní řízení 3.1 Správní řízení v režimu stavebního zákona 3.2 Řízení o přestupcích 3.3 Řízení ve věcech katastru nemovitostí

48

SPRÁVNÍ PRÁVO – obecná část 1. Charakteristika správního práva 1.1 Pojmové vymezení Správní právo, i když je relativně samostatnou součástí práva, je nicméně integrální a integrovanou součástí práva jako celku. Slouží k regulaci vztahů při realizaci výkonu moci ve státě v tzv. sféře veřejné správy. Správní právo na jedné straně nese rysy, které jsou společné právu jako celku, na straně druhé vykazuje poměrně značné zvláštnosti, které umožňují vnímat správní právo jako svébytný subsystém práva. Právo je ve své podstatě specifický soubor pravidel chování, jehož posláním je regulovat společenské vztahy. Je specifické tím, že je bezprostředně spjato se státem, společně s ním vzniká a vyjadřuje a zároveň garantuje státní vůli. Ta je pak na druhé straně již platným právem vázána. Svým zaměřením je právo orientováno na regulaci společenských vztahů, právo však společenské vztahy nevytváří, ale již existujícím společenským vztahům dává právní formu. Ne všechna pravidla chování, která slouží k regulaci společenských vztahů, jsou stanovena státem a mají tedy právní formu – tj. formu právních pravidel, resp. právních norem. K regulaci společenského chování slouží i jiné normativní systémy – zejména: - morálka, - náboženství, - politika aj. Nerespektování norem těchto systémů není vynutitelné státním donucením, ale je sankcionováno jen v rámci těchto normativních systémů. Právo můžeme chápat v tzv.: - objektivním smyslu slova, - subjektivním smyslu slova. Objektivní právo - tvoří a představuje soubor závazných pravidel chování, tedy právních norem – systémově uspořádaný právní řád Subjektivní právo - rozumí se jím z objektivního práva odvozená možnost chovat se určitým způsobem v konkrétním právním vztahu, a to již ve formě existence, spojené s vyvolaným vznikem předmětného právního vztahu. Tato forma subjektivního práva je pak rozhodujícím předpokladem pro jeho realizaci, kdy se subjektivní právo již projevuje v akci jako jednání, odpovídající dané možnosti. Správní právo je odvětvovou výsečí práva, jedním z nejvýznamnějších subsystémů českého právního řádu. Jeho posláním je upravovat postavení a chování subjektů práva ve vztazích, které vznikají a uskutečňují se v souvislosti s realizací výkonu moci ve státě ve sféře

2

veřejné správy. Ve své podstatě tu jde o moc veřejnou, která sestává z tzv. výkonné moci státu na straně jedné a státem aprobované moci veřejnoprávních samosprávných korporací na straně druhé. Totéž platí i v okolních evropských zemích. Existence správního práva jako subsystému právního řádu, který je orientován na úpravu vztahů spjatých s realizací výkonné moci ve státě je důsledkem uplatnění tzv. dělby moci a promítnutí jejich důsledků do právního řádu. Správní právo vystupuje jako relativně samostatný subsystém právního řádu, který představuje soubor obecně závazných pravidel chování, který se vyznačuje: - státem stanovenou formou, - možností vynucení, - vlastní specifickou vnitřní strukturou. V tomto smyslu je správní právo formalizovaným normativním systémem tvořícím relativně samostatnou, avšak nedílnou součást právního řádu. 1.2 Pojem a charakteristika tzv. evropského správního práva Pojem evropské právo je dosud používán poněkud nejednotně a vystupuje v několika rovinách. Tak se lze setkat, vedle „evropského správního práva“ ve smyslu jeho převažujícího pojímání v jednotlivých evropských zemích jako výrazu tradic a principů tzv. evropského kontinentálního typu právní kultury, zejména s „evropským správním právem“ jako: - správním právem, společným evropským demokratickým státům, - správním právem tzv. administrativní spolupráce států Evropy, - správním právem Evropských společenství a Evropské unie. Pokud jde o první z uvedených pohledů, tj. o správní právo, společné evropským demokratickým státům, ten je spojen s obdobím počínaje konstituování Rady Evropy, a spočíval či spočívá ve zformování tzv. evropského standardu právě na půdě Rady Evropy. Takto pojímané „společné správní právo“ je označováno pojmem ius commune. Evropský správní standard je spojován s představou a potřebou fungujícího mechanismu ochrany lidských práv, včetně možnosti podat stížnost na porušování veřejných subjektivních práv. Na druhé straně potom v těchto podmínkách i Evropský soud pro lidská práva respektuje společné právo evropských států jako jeden z pramenů evropského práva a ve svých rozsudcích vychází ze společně uznaných základních práv a obecně uznaných zásad. Ius commune je tak koncipováno na uznání obecných principů správního práva většiny evropských států a hledání a zajištění rovnováhy mezi výkonem veřejné správy a s ním souvisejícím respektem a ochranou subjektivních veřejných práv. Správní právo tzv. administrativní spolupráce států Evropy má svůj základ v mnohostranných evropských úmluvách, jimiž je konstituován tzv. společný evropský správní prostor v rámci vzájemné mezivládní spolupráce v administrativních záležitostech, a to zejména ve spojení s kooperační činností OECD a Rady Evropy. Tato administrativní spolupráce koresponduje potřebám sjednocující se Evropy, a kromě administrativní spolupráce „států“ zahrnuje i příslušnou spolupráci nestátních organizací.

3

Dnešní správní právo v evropském prostředí nese pečeť evropských integračních procesů a jimi dosaženého stavu. Proto hovoříme o „evropském správním právu“ nejen ve spojení s právními dokumenty OECD a Rady Evropy, ale zejména s právními dokumenty Evropských společenství a Evropské unie, a to nezůstává bez vlivu na „převažující“ pojímání správního práva v jednotlivých evropských zemích a u nás. Výraz „evropské správní právo“ je frekventován právě ve spojení s právem Evropských společenství a Evropské unie. V rámci evropského práva se obvykle rozlišuje: - komunitární právo – zahrnuje systém práva Evropských společenství tj. ES, ESUO, EUROATOM, - unijní právo – zahrnuje systém práva Evropské unie. Působnost Evropských společenství se týká věcí společného trhu a hospodářské a měnové unie. Působnost Evropské unie zahrnuje: - působnost Evropských společenství (tzv. první pilíř), - společnou zahraniční politiku a vnější bezpečnost (tzv. druhý pilíř), - spolupráce ve vnitřní bezpečnosti a justici (tzv. třetí pilíř). Prvky nadstátnosti se omezují pouze na první pilíř, tj. působnost Evropských společenství, u druhého a třetího pilíře lze rozhodovat pouze na základě dohody zúčastněných států. Komunitární právo a unijní právo dělíme na: ƒ primární – tvoří mezinárodní smlouvy na nichž jsou Evropská společenství a EU založeny a vybudovány ƒ sekundární – zahrnuje vlastní právní předpisy Evropských společenství a Evropské unie, přijímané jako: - směrnice, - nařízení, - rozhodnutí, - doporučení, - posudky. Primární právo se ve vztahu k sekundárnímu právu obvykle považuje za právo „ústavní“. Mimo primární a sekundární právo jsou pravidla komunitárního a unijního práva založeny na obecných právních zásadách a zahrnují zejména principy: - rovnosti, - proporcionality, - předvídatelnosti, - tzv. legitimního očekávání. Pro „evropské správní právo“ je charakteristické, že souběžně zahrnuje „dvojí“ správní právo. V Evropské unii, resp. v jejich členských státech se jednak uplatňuje - vnitrostátní správní právo (zpravidla prošlo aproximací, příp. dále i harmonizací) a - bezprostředně či tzv. subsidiárně účinné právo Evropské unie. V případě kolize vnitrostátního správní práva a správního práva Evropské unie platí princip „přednosti“ unijního správního práva před správním právem vnitrostátním.

4

1.3 Zaměření správního práva Správní právo je přímo spjato s organizací i činností veřejné správy, jeho úprava se týká organizující a mocensko-ochranné činnosti orgánů státu a veřejnoprávních korporací.. Pro správní právo je charakteristický tzv. mocensko-regulační charakter, to znamená, že je realizováno - nařizovacím způsobem a - z mocenských pozic. Posláním správního práva je vytváření právních podmínek pro realizaci obsahu zákonů, jako aktů orgánů zákonodárné moci. Při realizaci výkonu moci ve sféře veřejné správy vystupují správní orgány jako subjekty, které mohou být za určitých podmínek ve své činnosti determinovány příkazy nadřízených orgánů. Oproti tomu soudy vykonávají obsah zákonů při realizaci soudní moci jako subjekty nezávislé a neprovázané vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Správní právo je, ve smyslu jeho normativního vyjádření, právním řádem veřejné správy. Správní právo se společně s - právem ústavním - právem finančním - trestním právem, atd. přiřazuje k tzv. právu veřejnému. Již právo římské znalo a používalo dělení práva na právo veřejné (ius publicus) a právo soukromé (ius privatum) dle Ulpiánova rozlišení, převzatého do Justiniánových Digest. Pro správní právo veřejné je charakteristické, že: - prosazuje a chrání veřejný zájem, - upravuje vztahy mezi nerovnými subjekty, - konkrétní obsah jeho realizace je autoritativně určován úřední mocí, - disponuje možností správního donucení. Veřejné právo je oblast práva, v němž jsou vztahy založené na nerovnosti zúčastněných subjektů, k soukromému vztahu patří vztahy založené na rovnosti. Veřejná moc autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů. Subjekt, o jehož právech a povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, nemá rovné postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí orgánů není dán vůlí subjektu. 1.4 Vnější systémové vztahy správního práva Správní právo jako právní odvětví zákonitě vykazuje vedle svých vnitřních vazeb také vnější systémové vztahy v rámci systému vyššího řádu, jímž je právo jako celek, resp. systém práva. Zvláště významné jsou vztahy správního práva k následujícím právním odvětvím: - ústavní právo – je základem celého právního řádu, upravuje základní principy organizace a činnosti státu a jeho orgánů, jakož i jiných veřejnoprávních korporací; správní právo, které je v jistém smyslu odvozeno z ústavního práva a jemuž také stojí nejblíže potom tyto základní principy rozvádí a konkretizuje; z hlediska vztahu správního a ústavního práva jsou dále také jako předmět úpravy ústavního práva významná práva, svobody a povinnosti občanů, jejichž realizace je z velké části

5

-

-

-

-

zabezpečována právě normami správního práva; vzhledem k tomu, že správní právo prakticky rozvádí a realizuje instituty ústavního práva, jde zde o velmi těsné a vzájemné sepětí; finanční právo – je právní odvětví, které upravuje finančně-právní vztahy, jež jsou velmi blízké vztahům správněprávním; historicky byly normy finančního práva součástí práva správního, později došlo k jejich vyčlenění a osamostatnění finančního práva jako právního odvětví; příbuznost správního a finančního práva je dána společnou administrativně-právní metodou regulace; finanční právo navíc nedisponuje samostatnou procesněprávní úpravou, aplikační procesy zde mají povahu správního řízení, a proto jsou, vzhledem k uvedené příbuznosti, při příslušné realizaci hmotněprávních norem finančního práva, využívány procesněprání normy správního práva; trestní právo – upravuje základy a následky trestní odpovědnosti; ve správním právu trestním jde o obdobnou úpravu základů a následků správněprávní odpovědnosti, přičemž některé základní principy správního a soudního trestání jsou upraveny podobně; rozdíly mezi delikty podřazovanými správnímu právu trestnímu a delikty podřazované trestnímu právu jsou v řadě případů jen kvalitativní a spočívají v míře jejich společenské nebezpečnosti; v důsledku toho není třeba při změnách právních úprav výjimečným jevem, že jednání nejprve považovaná za správní delikty jsou následně přeřazena mezi soudní delikty a naopak, a tak při projednávání příslušných deliktů může docházet, a v praxi také dochází, k jejich překvalifikaci; pracovní právo – je právním odvětvím upravujícím pracovně právní vztahy; správní právo s ním má společný okruh orgánů veřejné správy; předmětem úpravy správního práva na tomto úseku jsou specifické aspekty těchto vztahů, jež jsou dány povahou veřejné správy. občanské právo – upravuje vztahy mezi právně rovnými subjekty; je tedy právním odvětvím, pro něž je typická horizontální metody právní regulace, čímž se zásadně odlišuje od správního práva;; u tohoto odvětví jde ve značné míře o majetkové a dále užívací resp. nájemní vztahy, přičemž v některých případech však do nich lze, či je dokonce nutno zasáhnut na základě správněprávní regulace; správní orgány přitom do uvedených vztahů zasahují autoritativně.

Vztahy správního práva k jiným právním odvětvím jsou vztahy relativně stálé, a jejich stabilita je výrazem funkčnosti a stálosti správního práva jako právního odvětví, jakož i výrazem jeho postavení v systému práva, a stejně tak i výrazem funkčnosti systému práva jako celku. 1.5 Charakteristika veřejné správy Obecné pojmové vymezení veřejné správy Správa společnosti, správa státu jako celku i jeho jednotlivých územních jednotek, jako složek územní organizace státu, je projevem realizace výkonné moci ve státě, a to včetně specifického postavení tzv. veřejnoprávní samosprávné moci, přičemž se tato správa souhrnně označuje pojmem veřejná správa. Veřejná správa se člení na státní správu a samosprávu. Veřejná správa je ústředním pojmem správního práva. Veřejná moc, jejíž výkon představuje právě veřejná správa, se dělí na moc státní a na zbývající veřejnou moc. Státní mocí rozumíme veřejnou moc, kterou disponuje sám sát a zabezpečuje ji prostřednictvím zvláštního aparátu, označovaného jako státní mechanismus. 6

Zbývající veřejná moc, která je státem v příslušném rozsahu svěřena subjektům nestátního charakteru ke správě veřejných záležitostí (jedná se zejména o subjekty územní samosprávy, vykonávající specifickou formu správy státu), je od státu odvozena a nemůže s ní být v rozporu. I tato veřejná moc má svůj základ ve státní moci, má s ní určité společné znaky a projevuje se jako decentralizovaná státní moc, jejíž subjekty společně se státem spoluzabezpečují správu jakožto veřejnou správu. Stání moc je stejně jako stát spjata a vázána právem. V této souvislosti se hovoří o tzv. panství práva nad státem a státní mocí. Suverenitou, neboli svrchovaností státu, se rozumí nezávislost a neomezenost státní mocí na jiné či jinou veřejnou moc. Suverenita státu má svoji vnitřní a vnější stránku, tzn., že státní moc není vázána či omezena žádnou jinou mocí jak uvnitř státu, tak mimo územní hranice státu. Vnější stránka suverenity je výrazem legitimity státu a jeho uznání a respektování v mezinárodním měřítku, přičemž obvyklé vztahy mezi státy se utváří na smluvním principu, zásadě dobrovolnosti a reciprocity. Vnitřní stránka suverenity přitom rozhoduje o její vnější stránce, podmiňuje ji. Stát nemůže být suverénní navenek, není-li suverénní uvnitř. Vnitřní stránka suverenity se projevuje v postavení státu při tvorbě práva a vázanosti právem. Státní moc není vázána žádnými prameny práva, tvořenými nezávisle na vůli této státní moci. V suverenitě státu se projevuje také výlučnost státní moci. Ta je vymezena jednak územní ohraničeností státní moci, a dále tím, že na takto ohraničeném území státu stále existuje jen jedna státní moc a občané žijící na daném území podléhají státní moci jen tohoto státu. To souvisí s tzv. principem teritoriality, podle něhož se státní moc a jí tvořené právo vztahují na území daného státu a tím i na všechny osoby na tomto území. Z tohoto principu mohou existovat určité, vždy však jen státní mocí uznané výjimky. Tak se např. státní moc nevztahuje na osoby požívající diplomatických výsad a imunit. Nositelem státní moci i státní suverenity je státní mechanismus, který je představován různými složkami. Především jde o státní orgány, dále o úřední osoby, a nakonec jsou jako součást tzv. státního mechanismu zpravidla pojímány i určité státní organizace a zařízení. Ve sféře veřejné správy je potom tento okruh subjektů státní moci doplňován příslušnými subjekty státem aprobované samosprávné moci. Samotný pojem veřejná správa, jakožto výraz veřejné moci, je užíván jak v tzv. organizačním pojetí, kdy se jím rozumí orgány veřejné správy, resp. správní orgány, tak v tzv. funkčním pojetí, kdy jde prakticky o výkon veřejné správy jakožto výkon podzákonné a nařizovací činnosti těchto orgánů. Sama povaha veřejné správy ji předurčuje k potřebám jejího neustálého zdokonalování a přizpůsobování se, v dynamicky se vyvíjející společnosti, měnícím se podmínkám a potřebám. „Veřejnoprávnost“ veřejné správy Veřejná správa je institutem veřejnoprávním. Veřejnou správu je třeba odlišovat od správy soukromé. Veřejná správa jakožto správa veřejných záležitostí je správou ve veřejném zájmu a subjekty, které ji vykonávají, ji realizují jako právem uloženou povinnost, a to z titulu svého postavení jako veřejnoprávních subjektů. Soukromá správa je naproti tomu správou soukromých záležitostí, vykonávanou v soukromém zájmu, vykonávají ji soukromé osoby, sledující určitý vlastní cíl a řídící se přitom vlastní vůlí.

7

Institut „veřejné moci“ představuje či zahrnuje „moc státní“ a dále „zbývající veřejnou moc“. Státní mocí disponuje sám stát a zabezpečuje ji prostřednictvím svého zvláštního aparátu. Tzv. zbývající veřejná moc je v příslušném rozsahu svěřena subjektům nestátního charakteru ke správě veřejných záležitostí, je od státní moci v jistém smyslu odvozena nemůže s ní být v rozporu. Veřejný zájem lze v prvé řadě charakterizovat jako opak tzv. soukromého, resp. soukromých zájmů. Veřejná správa vykonávaná státem V rovině státní činnosti lze veřejnou správu vymezit tzv. negativně, jako tu státní činnost, kterou stát vykonává vedle zákonodárství a vedle soudnictví, tj. tu činnost, která ze státní činnosti zbývá po odečtení činnosti zákonodárné a činnosti soudní. Od zákonodárství, které představuje tvorbu a přijímání zákonů zákonodárnými orgány, se veřejná správa liší tím, že u ní jde o výkon zákonů, přičemž postavení orgánů státu vykonávajících veřejnou správu je charakterizuje jako orgány výkonné. Zákonodárstvím se tedy zákony vytváří, veřejnou správou se zákony provádějí. Od soudnictví se veřejná správa jako výkon zákonů liší jiným způsobem. Soudnictví samo je v podstatě také výkonnou činností orgánů státu, tedy výkonem, resp. prováděním zákonů, a v obou případech přichází v úvahu aplikace práva. Základní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že soudnictví představuje nalézání práva, a to jak ve sféře veřejných, tak soukromých zájmů, zatímco veřejná správa je takový výkon zákonů, kdy nejde primárně o nalézání práva, nýbrž o realizaci zájmů, a to jen zájmů veřejných, v mezích práva. Vedle tohoto v podstatě funkčního rozlišení soudnictví a veřejné správy hraje dále významnou roli i jejich rozlišení organizační. Soudnictví je uskutečňováno orgány, jež jsou si vzájemně rovny, a které i přes hierarchické uspořádání jejich soustavy jsou na sobě, ve smyslu vztahů nadřízenosti a podřízenosti a z toho vyplývající návaznosti příkazy výše postavených orgánů, naprosto nezávislé. Naproti tomu soustava orgánů veřejné správy je, vedle prvků rovnosti orgánů v rámci jejich příslušné úrovně, přísně ovládána a provázána vztahy podřízenosti a nadřízenosti. V tomto smyslu se tedy soustava osudů vyznačuje koordinací, zatímco soustava státních orgánů veřejné správy subordinací. Soudce je při výkonu zákonů nezávislý, zatímco správní orgán je vázán příkazy odpovídajících výše postavených správních orgánů. Veřejnou správu v organizačním pojetí nepředstavuje jenom stát, resp. stát prostřednictvím vlastních orgánů, byť jde v tomto případě o subjekty jejího nejbezprostřednějšího výkonu, ale dále ji představují i další subjekty, a to především další veřejnoprávní subjekty jako představitelé a nositelé veřejné moci. Veřejná správa vykonávaná veřejnoprávními korporacemi V rovině činnosti tzv. dalších veřejnoprávních subjektů, odlišných od státu, je potom veřejná správa nestátní činností výkonného charakteru, jejímž posláním je spoluzabezpečovat výkon správy státu. Těmito tzv. dalšími veřejnoprávními subjekty jsou veřejnoprávní korporace, které svou subjektivitu v jistém smyslu odvozují od státu a současně jsou jím aprobovány. Tyto korporace vykonávají veřejnou správu svým jménem a ve své působnosti, a správa jimi vykonávaná je svou povahou samosprávou. Podle obvyklého členění veřejnoprávních korporací na územní (obce, kraje, země apod.) a zájmové (komory, svazky, gremia apod.) potom přichází v úvahu jako jimi vykonávaná veřejná správa územní samospráva a zájmová samospráva. Veřejná správa vykonávaná veřejnoprávními

8

korporacemi jinak vykazuje v podstatě stejné rysy jako veřejná správa vykonávaná státem, resp. jeho orgány. V této souvislosti je třeba uvést, že stát je svou podstatou také veřejnoprávní korporací a to korporací územní. Nejde však o korporaci samosprávnou. Veřejná správa jako projev činnosti orgánů veřejné správy Veřejná správa ve funkčním pojetí je tedy výkonnou činností státu jako základního veřejnoprávního subjektu, uskutečňovanou prostřednictvím jeho orgánů, jakož i výkonnou činností tzv.dalších veřejnoprávních subjektů, resp. jejich orgánů, spočívající ve správě veřejných záležitostí a realizovanou jako projev výkonné moci ve státě. Svým obsahem se zaměřuje na organizování chodu veřejných záležitostí, resp. veřejných služeb, a na mocenskou ochranu veřejných zájmů. Veřejná správa jako správa státu není však, jak již bylo uvedeno, výlučně činností státní povahy, nýbrž je vedle ní doplňována i činností nestátní povahy výkonného charakteru. Veřejnou správu jako správu státu, správu veřejných záležitostí ve státě členíme na: a) státní správu, b) samosprávu – vykonávanou příslušnými státními orgány, které mají postavení orgánů veřejné správy. Veřejná správa vykonávaná soukromoprávními subjekty Na výkonu veřejné správy se za určitých okolností mohou podílet také subjekty se soukromoprávním postavením. To přichází v úvahu tehdy a tam, kdy si subjekty veřejné správy zadají výkon veřejných služeb, jež by jinak měly provést samy, u soukromoprávních subjektů. V takovém případě jejich činnost není soukromou, nýbrž je veřejnou správou, neboť je vykonávána ve veřejném zájmu a při jejím provádění se tyto subjekty musí řídit příslušnými veřejnoprávními podmínkami. Takový výkon veřejné správy je však možný jen tehdy, kdy je postavení veřejnoprávního subjektu zastupitelné a kdy to nevylučuje povaha věci. Rámec veřejné správy vymezený jejím organizačním pojetím je tedy nutně užší než rámec veřejné správy vymezený jejím funkčním pojetím, v němž jde o veřejnou správu jakožto určitou specifickou činnost.

2. Státní správa a její charakteristické rysy Státní správa je veřejnou správou uskutečňovanou státem, přičemž v každé společnosti zorganizované ve stát je státní správa nezastupitelnou součástí veřejné správy. V tomto smyslu je státní správa také základem, jádrem veřejné správy. Je odvozována od samotné podstaty, postavení a poslání státu, od podstaty a způsobů realizace státní moci. Svým charakterem je státní správa zvláštním druhem společenského řízení, uskutečňovaného státem. Státní správa představuje jednu z forem činnosti státu, a to formu, jejímž posláním je realizace výkonné moci státu. Řídící a regulační prvky v činnosti státní správy Řídící prvky v činnosti státní správy souvisí především s její organizující povahou a projevují se v jejím cílovém zaměření. Řízení samo o sobě je vždy procesem ovlivňovacím, zajišťujícím dosažení zamýšleného nenáhodného stavu v souladu s vytýčeným cílem. Dosahované stavy ve smyslu těchto cílů jsou pak stavy v čase a prostoru vždy novými, 9

a proto je možné řízení označit za proces dosahování nově stanovených cílů, či jinak řečeno za proces cílené aktivizace chování. Státní správa se tedy projevuje jako řízení tehdy a tam, kdy smyslem její činnosti jsou nově dosahované stavy. Přitom je nutno uvést, že státní správa si nestanoví tyto cíle primárně sama, nýbrž v základní rovině jsou odvozovány od zákonů jakožto aktů orgánů zákonodárné moci. Regulační prvky v činnosti státní správy souvisí s jejím mocensko-ochranným působením. Posláním regulace obecně je udržení žádoucího stavu v určitých mezích, resp. obnovení předchozího stavu, který byl nežádoucím způsobem narušen. Regulaci je tak možno označit za proces cílené stabilizace chování, a v obsahu státní správy se uplatňuje tehdy a tam, kde státní správa vystupuje jako ochránce a garant určitého zákonného stavu a jako subjekt, zajišťující nápravu při jeho nežádoucím narušení. Státní správa tedy v sobě účelným způsobem spojuje řízení a regulaci, obsahově využívané a sloužící k realizaci výkonné moci. Přičemž způsob, jakým jsou tyto prvky v činnosti státní správy využívány, koresponduje funkcím státní správy, příslušným metodám jejího působení a formám její realizace. Obecně lze přitom uvést, že ve státní správě převládá uplatnění pozitivního zaměření obsahu její činnosti. Výkonný, podzákonný a nařizovací charakter státní správy Státní správa jako činnost státu povolaná k realizaci jeho výkonné moci je činností výkonnou, která je současně činností podzákonnou a činností nařizovací. Pojmem výkonná činnost se v tomto smyslu rozumí činnost prováděcí a zdůrazňuje se jím postavení státní správy jako realizační činnosti ve vztahu k obsahu aktů orgánů zákonodárné moci, neboť podstatou poslání státní správy je provádění zákonů. Státní správa jako zvláštní forma činnosti státu je determinována a určována zákony. Obsah zákonů jednak provádí a jejich obsahem se také řídí. Tento podzákonný charakter činnosti státní správy je ve své podstatě projevem principu vázanosti správy zákony. Podzákonný charakter činnosti státní správy lze však vymezit i šířeji jako projev vázanosti správy právem, tedy vedle zákonů i obecně závaznými právními předpisy vydanými na základě zákonů a k jejich provedení na určité hierarchické úrovni. Oprávnění správních orgánů vydávat správní akty, a to nejen normativní, má charakter oprávnění nařizovacího, přičemž pojem nařizovací činnost je především výrazem vztahu subjektů státní správy vůči jejím objektům. Nařizovací charakter státní správy vyjadřuje mocenskou převahu orgánů státní správy ve vztahu k těm, vůči nimž je státní správa vykonávána, a projevuje se v závaznosti aktů státní správy pro jejich adresáty. To platí jak pro působení státní správy navenek, tak pro její působení uvnitř organizačního systému státní správy. Výkonný, podzákonný a nařizovací charakter státní správy představuje různé aspekty její činnosti, které spolu vnitřně velmi úzce souvisí a které teprve společně vytváří její charakteristiku. Vnitřní a vnější zaměření činnosti státní správy Činností orgánů státní správy a plněním jejich úkolů dochází k realizaci vztahů státní správy, a to jednak vztahů ve státní správě jako relativně uzavřeného systému, a dále zejména k realizaci vztahů mezi subjekty státní správy a mezi jejími objekty, stojícími vně tohoto uceleného systému. Hovoříme o vnitřní činnosti státní správy a o vnější činnosti státní správy. Vnitřní činnost státní správy je vnitro-organizační záležitostí, a z pohledu plnění úkolů, pro jejichž realizaci je systém orgánů státní správy zřízen, není činností hlavní, nýbrž

10

činností, jejímž posláním je zajistit žádoucí a reálné fungování vlastního systému orgánů státní správy. Činnost, kterou se realizuje vlastní poslání státní správy, je v rozhodující míře činností vnější, zaměřenou na usměrňování procesů, které se realizují v jiné soustavě než je státní správa. Adresáty působení státní správy jsou v těchto případech zpravidla jednak občané jako fyzické osoby, a dále nejrůznější právnické osoby, vůči nimž státní správa směřuje a je vykonávána.

11

II. SPRÁVNÍ PRÁVO – zvláštní část (vybrané kapitoly) 1. Vnitřní správa 1.1 Pojem vnitřní správa, obsahové vymezení Vnitřní správa představuje jedno z tradičních odvětví veřejné správy, zahrnující v sobě několik dílčích úseků. V literatuře bývá vnitřní správa obvykle vymezována negativně, jako odvětví zahrnující problematiku, která nespadá do jiných věcně specializovaných odvětví veřejné správy, která jsou profilována společnými znaky předmětu své úpravy a zpravidla specializovanými orgány v daných odvětvích působícími. Možnost pozitivního vymezení vnitřní správy je založena zejména na určení okruhu subjektů vnitřní správu vykonávajících, které se však do značné míry překrývá s odvětvím správy policejní ( v jejím užším pojetí) a dále na podrobnější specifikaci otázek, které do odvětví vnitřní správy spadají. Z hlediska obsahu a účelu jednotlivých institutů náležejících do oblasti vnitřní správy lze obsah tohoto odvětví správy rozčlenit do několika dále vnitřně členěných skupin společenských vztahů, upravených normami správního práva: 1. Zabezpečení osobního stavu obyvatelstva, kam náleží problematika jména a příjmení, matrik, evidence obyvatel (hlášení pobytu, občanský průkaz, cestovní doklady), pobyt cizinců, uprchlíci. Státní občanství. 2. Právo sdružovací. Právo shromažďovací. 3. Archivnictví. 4. Územní členění státu. Státní symboly. Sčítání lidu. Právní úprava vnitřní správy Oblast vnitřní správy je vždy upravována velkým množstvím právních předpisů různé právní síly, procházejících v nedávno minulém období a v současnosti poměrně častými změnami. Při uplatňování svých pravomocí mohou orgány vykonávající vnitřní správu významně zasahovat do základních práv či svobod jednotlivců. Základem dílčích právních úprav i vlastní realizace správních činností jsou zásady vtělené do Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, z nichž prioritní význam má zásada legality. Orgány vnitřní správy Zákon ČNR č. 2/1969Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, ve znění pozdějších změn a doplnění, v § 12 stanoví, že ministerstvo vnitra je ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci. Hlavními oblastmi věcné působnosti ministerstva vnitra stanovené citovaným zákonem ve věcech vnitřních, pokud ponecháme stranou jeho kompetence ve věcech policejní, resp. bezpečnostní správy jsou věci: • jména a příjmení, matriky, státní občanství, občanské průkazy, hlášení pobytu a evidence obyvatel, • sdružovací a shromažďovací právo a povolování organizací s mezinárodním prvkem, • archivnictví , • cestovní doklady, povolování pobytu cizinců a postavení uprchlíků, územní členění státu, státní symboly a některé další otázky.

12

Na výkonu vnitřní správy se v souladu s příslušnými předpisy upravujícími jednotlivé úseky vnitřní správy podílejí krajské úřady, stanovené úkoly plní rovněž obce, převážně v přenesené působnosti. Některé dílčí úkoly jsou v oblasti vnitřní správy svěřeny také dalším správním orgánům, jako např. celní správy nebo statistiky. Další výkonnou složkou vnitřní správy je Policie ČR, která podle zvláštních zákonů plní v odvětví vnitřní správy stanovené úkoly, a to v souladu se z. ČNR č. 283/1991Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších změn a doplňků. V odvětví vnitřní správy se Policie ČR podílí na výkonu státní správy na úsecích: • pobytu cizinců, • uprchlíků. 1.2 Osobní stav obyvatelstva Jméno. Rodné číslo. Každá osoba, ať občan ČR, cizinec,uprchlík nebo bezdomovec, má jméno, pod kterým vystupuje v právních vztazích a které určuje jeho totožnost. Dalšími znaky individualizace osoby jsou datum a místo narození, rodné číslo, státní občanství, místo trvalého pobytu, event. přechodného pobytu. Tyto právně relevantní skutečnosti jsou upraveny právními normami, převážně normami správního práva. Obecnější termín jméno zahrnuje jednak jméno (jméno osobní nebo rodné) a jednak příjmení. Jména fyzických osob patřila původně do sféry práva soukromého, teprve postupným vývojem se stala předmětem správy státu. Od 18.století se vyvíjí právní úprava jména jako veřejnoprávní; k rodnému (osobnímu) jménu každé osoby se připisuje i jméno rodinné (příjmení). Užívání jména a příjmení, jejich změna i ochrana jsou upraveny normami správního práva (z.č. 301/2000Sb., o matrikách, jménu a příjmení v platném znění) a práva občanského. Užívání jména a příjmení, kterými je zapsán v matrice, je nejen právem občana, ale i právní povinností. Porušení této povinnosti je naplněním skutkové podstaty přestupku proti pořádku ve státní správě, pokud nejde o trestný čin. Ochranu jména zaručuje čl. 10 odst. 1 Listiny, jakožto jedno ze základních práv, zde součást práva na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména. Ochranu jména jako součásti práva na ochranu osobnosti poskytuje soud podle občanskoprávních norem. Podle příslušné právní úpravy mohou být občanu ČR zapsány do knihy narození pouze dvě jména. Dítěti, které je cizím státním občanem, lze na žádost jeho rodičů, kteří jsou rovněž cizími státními občany, zapsat více jmen. Určení rodného jména dítěte přísluší rodičům nebo těm, kteří o dítě pečují. Mají-li rodiče dítěte společné příjmení, zapíše se příjmení dítěte podle příjmení rodičů. Není-li tomu tak, určení příjmení dítěte závisí na souhlasném prohlášení (dohodě) rodičů při uzavírání manželství. Nedohodnou-li se rodiče o příjmení dítěte, určí je soud. Není-li znám otec dítěte, zapíše se příjmení matky, které má v době narození dítěte. Není-li znám žádný z rodičů, zapíše se příjmení, které určil soud. Do právní úpravy příjmení vnesla určitou změnu novela zákona o rodině. Snoubenci při uzavírání manželství mají povinnost souhlasně prohlásit, zda příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným, či zda si ponechají svá dosavadní příjmení, nebo nově, zda spolu s příjmením společným bude jeden z nich užívat a na druhém místě uvádět příjmení předchozí (bylo-li předchozí příjmení složeno ze dvou příjmení, může být na druhém místě užíváno a uváděno jen jedno z nich). Do 31.12.1998 byla tato možnost založena také pro manžela, který přijal příjmení druhého manžela před účinností tohoto zákona, a to cestou oznámení matričnímu úřadu.

13

Změnu jména nebo příjmení může povolit na žádost občana pověřený obecní úřad, nebrání-li tomu zájem společnosti a jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele. Povolení změny jména nebo příjmení má charakter správního rozhodnutí. Ke změně společného příjmení manželů je třeba souhlasu druhého manžela, povolená změna se pak vztahuje i na nezletilé dítě. Mají-li rodiče různá příjmení, vztahuje se změna příjmení toho z rodičů, jehož příjmení mají nebo mají mít nezletilé děti, na tyto děti jen tehdy, souhlasí-li s tím druhý z rodičů. V opačném případě rozhodne soud. Rodné číslo je identifikační charakteristika obyvatele vytvořená z dat jeho narození a tzv. koncovky (vyhl. FSÚ č. 55/1976Sb., o rodném čísle). Matriky Matrika je zákonem definována jako státní evidence narození, uzavření manželství a úmrtí fyzických osob na území ČR a také narození, uzavření manželství a úmrtí, k nimž došlo v cizině, jde-li o státní občany ČR. Jejím právním základem je z. č. 301/2000Sb. o matrikách, jménu příjmení a o změně některých souvisejících zákonů (ve znění novel). V matrikách zapsané skutečnosti jsou rozhodné pro zjištění a ověření osobního stavu a platí za prokázané, pokud se neprokáže opak. Do matrik se zapisují zejména základní údaje, týkající se narození, uzavření manželství a úmrtí. Matriky vedou matriční úřady, kterými jsou obecní úřady, městské úřady, úřady městských částí, úřady městských obvodů.Pro vedení matrik jsou vytvořeny tzv. „matriční obvody“, zahrnující zpravidla územní obvod několika obcí. K přímému vedení matrik jsou ustanovováni matrikáři, a to po složení předepsané zkoušky. Matrikář má postavení veřejného činitele. Druhu základních údajů vedených v matrikách odpovídá členění matrik na: ƒ knihu narození, ƒ knihu manželství, ƒ knihu úmrtí. Do knihy narození se zapisuje narození všech dětí (včetně mrtvě narozených a nalezených) v obvodu, pro který se matrika vede, a to bez rozdílu státní příslušnosti. Do knihy manželství se zapisují údaje o uzavření manželství v matričním obvodu (osobní údaje snoubenců, jejich rodičů a svědků, řešení otázky příjmení manželů a dětí, která z manželství vzejdou). Zapisují se rovněž skutečnosti týkající se zejména trvání manželství (rozhodnutí o rozvodu, o neplatnosti manželství, o prohlášení za mrtvého) i změna příjmení po rozvodu. Do knihy úmrtí se zapisují úmrtí osob zemřelých v matričním obvodu, jakož i údaje o nalezených mrtvolách, přičemž se zapisují osobní údaje zemřelé osoby a příčina její smrti. Pro celý matriční obvod se vede jedna kniha manželství, avšak knihy narození a knihy úmrtí se vedou zvlášť pro každou obec, tvoří-li matriční obvod více obcí. Události zapisované do matrik, k nimž došlo u občanů ČR na území cizích států, se zapisují do zvláštní matriky, vedené Magistrátem města Brna. Matriky naplňují několik funkcí. Kromě funkce registrační a evidenční jsou to funkce osvědčovaní a funkce listinná, odrážející se v možnosti oprávněné osoby (člena rodiny, pro účely úředního šetření, ke studijním, vědeckým nebo literárním účelům) požádat o nahlédnutí do matričních knih nebo o výpis z matriky a v povinnosti vydat výpis z matriky orgánům státní správy a soudům pro úřední potřebu. Tímto výpisem mohou být rodný list, oddací listo, úmrtní list.

14

Hlášení pobytu (občanů České republiky) Hlášení občanů ČR k pobytu je upraveno na celém území ČR podle jednotných zásad. Je upraven zákonem o evidenci obyvatel (z.č. 133/2000Sb.) v platném znění. Trvalý pobyt je důležitým veřejnoprávním institutem. Místem trvalého pobytu je adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání.. Institut trvalého pobytu má důležitý právní význam pro určení místní příslušnosti ve správním řízení nebo pro jinou činnost správních orgánů. Občan žijící v ČR může mít v téže době pouze jediný trvalý pobyt. Občanský průkaz Občanský průkaz je veřejnou listinou s plnou průkazní mocí ve vztahu ke skutečnostem, které jsou v něm zapsány (z.č. 328/1999Sb. o občanských průkazech v platném znění). Mít občanský průkaz jsou zásadně povinni občané ČR starší 15 let, mající pobyt na území České republiky. Prokazují jím svoji totožnost, státní občanství ČR, místo trvalého pobytu a jiné skutečnosti v průkazu zapsané. Z občanského průkazu lze dále povětšinou zjistit místo narození, stav, rodné číslo. Občanský průkaz ztrácí svoji průkazní moc jednak uplynutím doby platnosti, která je v něm uvedena, nebo také před uplynutím této doby, a to např. jestliže byl poškozen, ztracen nebo odcizen, jestliže obsahuje neoprávněně provedené zápisy nebo jestliže občan podstatně změnil svou podobu. Občanům-držitelům občanského průkazu předpisy správního práva stanoví povinnosti ve způsobu nakládání s občanským průkazem, v péči o aktuálnost údajů v něm zapsaných a ve sledování doby jeho platnosti. Občan tak má zejména povinnost chránit občanský průkaz před zničením, poškozením, ztrátou, odcizením nebo zneužitím nepovolanou osobou a pro případ, že tyto okolnosti nastaly, hlásit je neprodleně orgánům Policie ČR, dále dbát, aby základní údaje zapsané v občanském průkazu stále odpovídaly skutečnosti, prokazovat se občanským průkazem na vyzvání bezpečnostním a jiným orgánům k tomu zmocněným a další. Držitel občanského průkazu, který pozbyl státního občanství ČR, je povinen jej neprodleně odevzdat orgánu Policie ČR. Ve vztahu k cizím občanským průkazům je stanovena povinnost odevzdat Policii ČR nalezený cizí občanský průkaz a dále občanský průkaz občana, který byl zcela zbaven svéprávnosti a občanský průkaz zemřelého. Občanské průkazy nesmí být občanům odnímány při vstupu do budov úřadů a podniků a nesmí být přijímány jako zástava. Některé doklady nahrazují občanský průkaz, např. průkaz poslance, cestovní pas aj. Občanské průkazy se nesmějí vyvážet z území ČR, s výjimkou případů, kdy jsou součástí cestovního dokladu. Správně právní odpovědnost za úmyslné zničení, poškození nebo zneužití občanského průkazu a dále nesplnění povinností stanovených předpisy o občanských průkazech, je uplatňována podle zákona o přestupcích. Cestovní doklady Občan České republiky má právo svobodně vycestovat do zahraničí a právo na svobodný návrat do ČR, což představuje podstatnou součást základní svobody pohybu a pobytu. Základem právní úpravy je z. č. 329/1999Sb., o cestovních dokladech v platném znění. Vycestovat do zahraničí může občan ČR pouze s platným českým cestovním dokladem. Státní hranice ČR lze překračovat jen na hraničních přechodech určených pro mezinárodní cestovní styk, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika

15

vázána. V době ohrožení státu nebo válečného stavu musí mít osoby podléhající branné povinnosti k cestování do zahraničí souhlas vojenské správy. Cestovní doklad má tři funkce. Opravňuje jeho držitele vycestovat z republiky, slouží jako průkaz totožnosti, zejména v cizině, a je veřejnou listinou, která podmiňuje vydání víza cizím státem. Cestovními doklady občanů jsou: a) cestovní pas (vydávají občanům obecní úřady s rozšířenou působností), b) diplomatický pas (vydává stanovenému okruhu občanů, mezi nimi zejména ústavním činitelům, ministerstvo zahraničních věcí), c) služební pas (vydává dalším určeným osobám ministerstvo zahraničních věcí), d) cestovní průkaz ( vydávají občanu jako doklad k jednotlivé cestě např. při ztrátě cestovního dokladu orgány ministerstva vnitra,příp. diplomatické mise a konzulární úřady ČR, jde-li o cestu do ČR), e) jiný cestovní doklad na základě mezinárodní smlouvy, jíž je ČR vázána. Vydání cestovního dokladu může být odepřeno nebo cestovní doklad může být orgánem příslušným k jeho vydání odňat občanu, proti kterému je nařízen výkon rozhodnutí pro neplnění vyživovací povinnosti nebo finančních závazků, anebo proti kterému je vedeno trestní stíhání nebo který nevykonal trest odnětí svobody (nebyl-li mu prominut nebo výkon trestu nebyl promlčen). Důvody jsou stanoveny taxativně. Zákonem jsou stanoveny povinnosti občanů v nakládání s cestovními doklady (i s cizími), zejména chránit cestovní doklad před ztrátou, odcizením, poškozením, zneužitím nebo odevzdat neplatný cestovní doklad nebo doklad zaplněný záznamy orgánu příslušnému k jeho vydání, ohlásit ztrátu cestovního dokladu, odevzdat získaný cizí cestovní doklad. Pobyt cizinců Základní právní úprava je obsažena v zák. č. 326/1999Sb. v platném znění o pobytu cizinců na území ČR. Tato úprava se nevztahuje na cizince, kteří požádali o ochranu na území ČR formou azylu a na azylanty zde se uplatňuje z.č. 325/1999Sb. o azylu..Podle této úpravy nesmí cizinec vstoupit na území ČR, pobývat na něm a vycestovat z něj jen s platným cestovním pasem opatřeným vízem ČR, nestanoví-li jinak zákon o pobytu cizinců nebo mezinárodní smlouva, jíž je ČR vázána. Vízum se nevyžaduje, stanoví-li tak vláda ČR. Při vstupu na území republiky nebo při vycestování smí překročit hranici jen na hraničních přechodech určených pro mezinárodní cestovní styk, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva, jíž je ČR vázána. Při překročení státních hranic ČR je cizinec povinen podrobit se kontrole ministerstva vnitra. Cizinci, u něhož se ke vstupu na naše území nevyžaduje vízum, může ministerstvo vnitra odepřít vstup z těchž důvodů,pro které lze zakázat pobyt na našem území. Cizinec je oprávněn pobývat na území ČR krátkodobě po dobu stanovenou vízem do 90 dnů. Vízum ke krátkodobému pobytu uděluje na žádost cizince v zahraničí česká diplomatická mise nebo konzulární úřad a na území ČR ministerstvo vnitra. Dlouhodobě je cizinec oprávněn pobývat na území ČR po dobu stanovenou vízem nad 90 dnů maximálně 1 rok. Ten se povoluje na dobu potřebnou k dosažení jeho účelu, nejdéle na dobu jednoho roku s možností opakovaně jej prodloužit, nejdéle vždy o 1 rok. Trvale je cizinec oprávněn pobývat na území ČR na základě povolení k trvalému pobytu, které lze udělit zejména za účelem sloučení rodiny, pokud manžel, příbuzný v pokolení přímém nebo sourozenec cizince má trvalý pobyt na území ČR, v jiných humanitárních případech, resp. z důvodu zahraničně politického zájmu ČR. Žádost o udělení povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu podává cizinec v zahraničí u české diplomatické mise nebo u konzulárního úřadu. Lze ji podat rovněž na 16

území ČR u ministerstva vnitra, stejně jako žádost o prodloužení povolené doby dlouhodobého pobytu. Zákon upravuje způsoby a podmínky skončení pobytu cizince na území ČR. Zakázán nejméně na dobu jednoho roku může být pobyt cizinci ze zákonem taxativně stanovených důvodů: • • • • •

jestliže byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, pokud se na něj nehledí, jako by nebyl odsouzen, dopustil se v zahraničí jednání, které je podle našich zákonů zvlášť závažným trestným činem, vykonává neoprávněně výdělečnou činnost, porušil předpisy o omamných látkách, je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo práv a svobod druhých.

Zákaz pobytu může být zrušen, jestliže pominuly jeho důvody. O zákazu pobytu a jeho zrušení rozhoduje ministerstvo vnitra. Cizinci, kterému byl pobyt na území ČR zakázán, může být určena k vycestování přiměřená, nejdéle 30denní lhůta. Cizinec, který neoprávněně vstoupí nebo neoprávněně pobývá na území ČR, může být vyhoštěn. Pro uplatnění vyhoštění jsou stanoveny zákonné překážky, a to, že nelze cizince vyhostit do státu, kde by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, což však neplatí v případech, kdy cizinec ohrožuje bezpečnost státu nebo byl odsouzen za zvlášť závažný trestný čin, a dále nelze jej vyhostit do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti. O vyhoštění rozhoduje ministerstvo vnitra, které také zabezpečuje provedení vyhoštění. Cizincům jsou v souvislosti s jejich pobytem na území ČR stanoveny některé povinnosti, zejména povinnost dodržovat zákony a ostatní obecně závazné právní předpisy platné na území ČR a plnit některé ohlašovací povinnosti. Hlášení pobytu cizinců, kteří na území ČR pobývají dlouhodobě nebo trvale se řídí stejnými předpisy jako hlášení pobytu občanů ČR. Ve věcech cizinců požívajících výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva vykonává působnost ministerstva vnitra ministerstvo zahraničních věcí. Institut azylu Problematika uprchlíků představuje závažný a aktuální problém současného světa a nespadá zdaleka pouze do oblasti vnitrostátního práva správního. S uvědoměním si těchto širších souvislostí je také třeba přistupovat k současné české úpravě dané problematiky, která v posledních letech prošla nepominutelnými změnami. Problematika azylu je u nás upravena z.č. 325/1999Sb. Cizinec, který má v úmyslu požádat o udělení azylu v ČR, je povinen oznámit to při překročení státní hranice ČR, a to prohlášením u orgánů pasové kontroly. Po prohlášení vydá orgán pasové kontroly cizinci průkaz, opravňující jej k bezplatné přepravě do určeného uprchlického tábora, kam je povinen se dostavit do 24 hodin (po tuto dobu je průkaz platný). Do 24 hodin po příjezdu do tábora pak podá žádost o azyl. O žádosti o azyl rozhoduje ministerstvo vnitra. Azyl se udělí cizinci, který ve státě, jehož je občanem, má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti nebo pro zastávání určitých politických názorů nebo je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod.

17

Azyl se neudělí cizinci, který spáchal trestný čin proti míru, lidskosti nebo válečný zločin, nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin, nebo se dopustil činů, které jsou v hrubém rozporu s cíli a zásadami OSN, resp. mezinárodních úmluv, kterými je ČR vázána. Shledá-li při podání žádosti ministerstvo vnitra, že jde o žádost zřejmě neodůvodněnou, rozhodne v tzv. zkráceném řízení o jejím zamítnutí. Žádost je zřejmě neodůvodněná jestliže např. žadatel neposkytuje spolupráci ke spolehlivému zjištění své totožnosti nebo pokud žadatel odůvodňuje žádost pouze hospodářskou nouzí. Žadatel o azyl je povinen zdržovat se v určeném uprchlickém táboře a plnit další stanovené povinnosti jako např. podrobit se lékařským prohlídkám, aktivně spolupracovat v průběhu řízení o žádosti, dodržovat režim uprchlického tábora. Řízení o azyl se zastaví, jestliže žadatel zejména neposkytuje potřebnou spolupráci nebo opakovaně porušuje povinnosti stanovené zákonem o uprchlících. Azylant má stejné postavení jako státní občan ČR, s určitými výjimkami. Nemá volební právo, nepodléhá branné podrobnosti, vykonávat výdělečnou činnost a nabývat nemovitý majetek může jen za podmínek stanovených zvláštní úpravou pro cizince. Řízení o azyl se může v kterémkoliv stádiu zúčastnit Vysoký komisař Organizace spojených národů pro uprchlíky a žadatel nebo azylant mají právo se na něj kdykoli obrátit se žádostí o pomoc. Státní občanství ČR Ústava ČR stanoví, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství, přičemž v dalších otázkách nabývání a pozbývání státního občanství odkazuje na zákonnou úpravu. Ta je provedena zákonem ČNR č. 40/1993Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR v aktuálním znění. Podle současné právní úpravy lze státního občanství ČR nabýt narozením, osvojením, určením otcovství, nalezením na území ČR, prohlášením, udělením. 1. Narozením nabývá státního občanství dítě,je-li aspoň jeden z rodičů státním občanem ČR, a to bez ohledu na místo narození. Narozením, ovšem pouze na území ČR, se stane občanem také dítě, jehož rodiče jsou bezdomovci a alespoň jeden z nich má trvalý pobyt na území ČR. 2. Osvojením – státního občanství ČR nabývá dítě, jehož alespoň jeden osvojitel je státním občanem ČR, a to dnem právní moci rozsudku o osvojení. 3. Určení otcovství je rozhodné pro nabytí státního občanství ČR dítěte narozeného mimo manželství, jehož matka je cizí státní občanskou nebo bezdomovkyní a otec státním občanem ČR. Dítě pak nabývá státního občanství ČR dnem souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství nebo dnem právní moci rozsudku o určení otcovství. 4. Nalezením fyzické osoby mladší 15 let na území ČR. Tato osoba je považována za státního občana ČR, pokud se neprokáže, že nabyla narozením státního občanství jiného státu. 5. Prohlášením – fyzická osoba, která byla k 31.prosinci 1992 státním občanem ČSFR, ale neměla státní občanství České republiky ani státní občanství Slovenské republiky, si může zvolit státní občanství ČR prohlášením. 6. Udělením – lze udělit státní občanství ČR fyzické osobě, která splňuje současně několik podmínek o Trvalý pobyt na území ČR ke dni podání žádosti nepřetržitě alespoň pět let. o Prokázané propuštění ze státního svazku cizího státu. o V posledních pěti letech nedošlo k jejímu pravomocnému odsouzení pro úmyslný trestný čin. o Prokázání znalosti českého jazyka. 18

Státní občanství uděluje ministerstvo vnitra ČR, které žadateli vydá Listinu o udělení státního občanství. Ministerstvu zákon umožňuje za určitých okolností prominutí stanovených podmínek, ovšem s výjimkou podmínky uvedené na třetím místě – bezúhonnosti. Osoba starší 15 let, které bylo státní občanství ČR uděleno, nabývá státního občanství ČR dnem složení státoobčanského slibu. 7. V souvislosti se zánikem ČSFR stanovily příslušné právní předpisy možnost pro státní občany Slovenské republiky za stanovených podmínek zvolit si státní občanství ČR prohlášením (opce - § 18 zákona) učiněným do 30.6.2004. Státního občanství ČR lze podle zákona pozbýt: 1. prohlášením, 2. nabytím cizího státního občanství. ad 1) Státní občan ČR, který se zdržuje v cizině a současně je státním občanem cizího státu, může prohlásit, že se vzdává státního občanství České republiky. Prohlášení se činí před zastupitelským úřadem České republiky. Zastupitelský úřad České republiky vydá fyzické osobě doklad o pozbytí státního občanství České republiky. ad 2) Státní občan ČR pozbývá státního občanství ČR okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství, s výjimkou případů, kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením.

2. Správa na úseku zaměstnanosti Zaměření a právní úprava Správa na úseku zaměstnanosti je odvětvím veřejné správy, jež je typickým projevem tzv. pečovatelské funkce moderního (sociálního) státu. Náš stát se k aktivitě v oblasti zaměstnanosti zavázal v čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jenž říká: „Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.“ Tímto zákonem v současnosti je zákon č. 435/2004Sb., který s účinností od 1.10.2004 nahradil předchozí úpravu. Státní politika zaměstnanosti směřuje zejména k dosažení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou po pracovních silách, k produktivnímu využití zdrojů pracovních sil a k zabezpečení práva občanů na zaměstnání. Obsahem takto definované státní politiky zaměstnanosti je zejména: o soustavné sledování a vyhodnocování situace na trhu práce, zpracování prognóz a koncepcí zaměstnanosti a programů pro další pracovní uplatnění zaměstnanců při velkých strukturálních a organizačních změnách a racionalizačních opatřeních, o bezplatně poskytovaná informační, poradenská a zprostředkovatelská činnost, o zřizování společensky účelných pracovních míst a vytváření veřejně prospěšných prací, o rekvalifikace občanů, poradenství pro volbu povolání a odbornou výchovu, o hmotné zabezpečení občanů ucházejících se o zaměstnání a při rekvalifikaci, o opatření pro zaměstnávání občanů se změněnou pracovní schopností, o systém evidence volných pracovních míst a občanů ucházejících se o zaměstnání.

19

Organizace správy na předmětném úseku Takto vymezenou činnost státu v této oblasti vykonává soustava orgánů státní správy, jimiž jsou: • Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, • Územní orgány práce. Územními orgány práce jsou úřady práce. V čele úřadu práce je ředitel, kterého jmenuje a odvolává ministr práce a sociálních věcí ČR. Při jmenování vychází ministr práce a sociálních věcí ČR zpravidla z výsledků konkurzního řízení. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR řídí a kontroluje výkon státní správy a dodržování zákonnosti při zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, přičemž zejména: • Soustavně sleduje a vyhodnocuje situaci na trhu práce, zpracovává prognózy vývoje zaměstnanosti. • Zpracovává koncepce státní politiky zaměstnanosti a řešení stěžejních otázek na trhu práce. • Podněcuje a hmotně podporuje zřizování společensky účelných pracovních míst a vytváření veřejně prospěšné práce. • Zpracovává v součinnosti s příslušnými ústředními orgány státní správy státní rekvalifikační programy. • Zaujímá stanoviska k návrhům ovlivňujícím státní politiku zaměstnanosti. • Uděluje nebo odmítá povolení právnickým nebo fyzickým osobám k výkonu zprostředkování zaměstnání za úhradu. Úřad práce zejména: • Informuje občany o možnostech získání zaměstnání, odborné přípravy a rekvalifikace a zaměstnavatele o volných zdrojích pracovních sil na jejich vyžádání. • Zprostředkovává uchazečům o zaměstnání a zájemcům o zaměstnání, kteří mají trvalý pobyt v jeho územním obvodu, vhodné zaměstnání. • Poskytuje občanům poradenské služby. • Organizuje, zabezpečuje usměrňuje rekvalifikaci uchazečů o zaměstnání. • Vede evidenci volných pracovních míst, evidenci uchazečů o zaměstnání, vydaných pracovních povolení cizincům. • Vykonává kontrolní činnost na úseku zaměstnanosti. • Sleduje a hodnotí stav trhu práce a zpracovává koncepci vývoje zaměstnanosti ve svém územním obvodu. Úřad práce rozhoduje • O vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. • O přiznání, nepřiznání, odejmutí, zastavení nebo vrácení výplaty hmotného zabezpečení. • O vydání a odnětí povolení k zaměstnání cizincům a osobám bez státní příslušnosti. Právo na zaměstnání Právem na zaměstnání se rozumí právo občanů, kteří chtějí a mohou pracovat a o práci se skutečně ucházejí: 1. na zprostředkování pracovního uplatnění ve vhodném zaměstnání, 2. na rekvalifikaci nezbytnou k pracovnímu uplatnění, 3. na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání a v případě ztráty zaměstnání.

20

ad 1) Zprostředkováním zaměstnání se rozumí činnost zaměřená na vyhledávání vhodného zaměstnání pro občana, který se o práci uchází. Součástí zprostředkování zaměstnání je též činnost informační a poradenská. Zaměstnání zprostředkovávají příslušné územní státní orgány práce; jiné právnické nebo fyzické osoby mohou zprostředkovávat zaměstnání jen za podmínek stanovených zákonem o zaměstnanosti. O zprostředkování zaměstnání se občan uchází u toho územního orgánu práce, v jehož obvodu má trvalý pobyt; informace o možnostech zaměstnání a o volných pracovních místech, jakož i poradenskou činnost týkající se zaměstnání, může požadovat u kteréhokoli územního orgánu práce. Občan, který se u územního orgánu práce uchází na základě písemné žádosti o zprostředkování vhodného zaměstnání, se zařadí do evidence uchazečů o zaměstnání. Uchazeč o zaměstnání může být z evidence vyřazen, jestliže bez vážných důvodů odmítne nastoupit do vhodného zaměstnání nebo jestliže úmyslně maří součinnost s úředním orgánem práce při zprostředkování zaměstnání. Při zprostředkování zaměstnání se věnuje zvýšená péče těm uchazečům o zaměstnání, kteří ji pro svůj zdravotní stav, věk, mateřské poslání nebo z jiných vážných důvodů potřebují – např. mladiství, absolventi škol, zdravotně postižení apod. ad 2) Rekvalifikací se rozumí změna dosavadní kvalifikace uchazeče o zaměstnání, kterou je potřebné zajistit získáním nových znalostí a dovedností teoretickou nebo praktickou přípravou, umožňující jeho pracovní uplatnění ve vhodném zaměstnání. Rekvalifikace se provádí na základě písemné dohody uzavřené mezi uchazečem o zaměstnání a územním orgánem práce; v dohodě se uvede zejména obsah rekvalifikace, způsob a doba jejího zabezpečení a podmínky hmotné zabezpečení po dobu rekvalifikace. ad 3) Uchazeči o zaměstnání, kterému není do sedmi kalendářních dnů ode dne podání žádosti zprostředkováno vhodné zaměstnání nebo zabezpečena možnost rekvalifikace, se poskytne hmotné zabezpečení. Hmotné zabezpečení náleží uchazeči ode dne podání žádosti. Hmotné zabezpečení se neposkytuje, jestliže uchazeč o zaměstnání – splňuje podmínky pro nárok na starobní důchod nebo na invalidní důchod. Hmotné zabezpečení se dále neposkytuje po dobu pobytu uchazeče o zaměstnání v cizině přesahující 30 kalendářních dnů. Dávky hmotného zabezpečení se nevyplácejí do ciziny. Hmotné zabezpečení se poskytuje uchazeči o zaměstnání zpravidla nejdéle po dobu šesti měsíců, kteroužto dobu zákon označuje jako dobu podpůrčí. Po uplynutí podpůrčí doby je uchazeč o zaměstnání hmotně zabezpečen podle předpisů o sociálním zabezpečení. Povinnosti zaměstnavatelů 1. Zaměstnavatel je povinen do pěti kalendářních dnů oznámit příslušnému územnímu orgánu práce volná pracovní místa a jejich charakteristiku a neprodleně ohlásit i obsazení těchto míst. 2. Zaměstnavatel je povinen přijmout do zaměstnání občany se změněnou pracovní schopností, které mu doporučí k přijetí územní orgán práce na volná pracovní místa pro tyto občany vyhrazená až do výše povinného podílu na celkovém počtu svých zaměstnanců. Povinný podíl počtu občanů se změněnou pracovní schopností na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatelů s více ne 20 zaměstnanci činí: a) 4,5% zaměstnanců, kteří jsou občany se změněnou pracovní schopností, b) 0,5% zaměstnanců, kteří jsou občany se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením.

21

Právní postavení cizinců Cizinci mají na úseku správy zaměstnanosti téměř stejné právní postavení jako čeští občané. Do zaměstnání však mohou být přijati jen tehdy, jestliže jim bylo uděleno povolení k pobytu na území ČR a povolení k zaměstnání. Kontrola a důsledky porušení povinností na předmětném úseku Kontrolní činnost na úseku zaměstnanosti vykonává Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR a úřady práce. Zaměstnanci orgánů kontroly, pověření vedením kontroly, jsou takto oprávněni vstupovat do objektů a zařízení zaměstnavatelů, požadovat od zaměstnanců zaměstnavatele předložení potřebných dokladů, podání úplných zpráv, informací a vysvětlení ve lhůtách k tomu určených atd. Za neplnění povinností je orgán kontroly oprávněn ukládat zaměstnancům zaměstnavatele pořádkové pokuty. Zákon taktéž konstruuje skutkovou podstatu přestupků na tomto úseku veřejné správy, jimiž jsou: • porušení povinnosti uchazečem o zaměstnání poskytnout úřadu práce na jeho výzvu potřebnou součinnosti při zprostředkování zaměstnání, • uvedení nepravdivého údaje v čestném prohlášení, jímž uchazeč o zaměstnání osvědčuje skutečnost rozhodnou pro poskytování hmotného zabezpečení.

3. Živnostenská správa Zaměření a právní úprava Živnostenské podnikání patří k základním typům podnikání dle výčtu obsaženého v § 2 obchodního zákoníku, jenž mj. konstatuje, že podnikatelem je „..osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění…“ Podnikání je tudíž i předmětem zájmu správního, tedy veřejného práva, byť bývá často považování za ryze soukromou (soukromoprávní) záležitost. Rozdíl mezi tím, jak se podnikáním zabývá obchodní, případně občanské právo, a předpisy správního práva, lze při jistém zjednodušení vyjádřit tak, že: A) obchodní zákoník upravuje vztahy mezi podnikateli, B) živnostenský zákon a předpisy související upravuje vztah mezi podnikatelem a státem. Základním těžištěm právní úpravy živnostenského podnikání z veřejnoprávního pohledu jsou později vícekrát novelizované zákony č. 455/91Sb. o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) a zákon č 570/91Sb. o živnostenských úřadech. Pojem, znaky a druhy živností Živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem. Pojmové znaky takovéto činnosti: ™ soustavnost – tj. dlouhodobě, není však nezbytné každodenně, ™ samostatnost – tento rys odlišuje podnikatele od zaměstnaneckého poměru, ™ vlastní jméno a vlastní odpovědnost – navazuje na předchozí znak, ™ účelem je dosažení zisku – znak oddělující podnikání od jiných činností, jež jsou vykonávány soustavně, samostatně, na vlastní jméno a odpovědnost, leč směřují ke zcela jiným účelům (politické strany, sdružení, církve atd.). Povahu podnikatele pochopitelně neztrácí ten, komu se přes veškeré úsilí nepodaří žádného zisku docílit – rozhodující je jeho úmysl zisku dosáhnout.

22

Živnost není: ™ provozování činnosti vyhrazené zákonem státu nebo určené právnické osobě, ™ využívání výsledků duševní tvůrčí činnosti, chráněných zvláštními zákony, jejich původci nebo autory. Živností dále není v rozsahu zvláštních zákonů činnost fyzických osob, např.: ™ lékařů, lékárníků, stomatologů, ™ veterinárních lékařů, ™ advokátů, komerčních právníků, notářů a patentových zástupců, ™ znalců a tlumočníků, ™ auditorů a daňových poradců. Živnost dále není např.: ™ činnost bank, pojišťoven, penzijních fondů, spořitelních a úvěrních družstev, ™ pořádání loterií a jiných podobných her, ™ hornická činnost, ™ výroba elektřiny, plynu nebo tepla jejich rozvod, ™ státní zkušebnictví, ™ státní odborný dozor nad bezpečností práce a technických zařízení, ™ provozování rozhlasového a televizního vysílání, ™ zprostředkování zaměstnání, ™ výchova a vzdělávání na základních školách, středních, speciálních a vysokých školách. Živnosti jsou tradičně rozděleny podle podmínek kladených na podnikatele a s tím souvisejícím formálním procesem jejich vzniku do dvou základních skupin: 1. živnosti ohlašovací, 2. živnosti koncesované. Rozdíl mezi nimi je patrný již terminologicky. Kdo hodlá provozovat živnost ohlašovací, pouze tento svůj úmysl určenou formou oznámí státu, přičemž okamžikem dojití ohlášení příslušnému živnostenskému úřadu, může rozvíjet svoji podnikatelskou aktivitu, přirozeně za splnění určitých podmínek. U koncese žádá podnikatel stát o povolení (koncesi) k aktivitě v této oblasti a teprve když příslušný úřad pravomocně rozhodne ve správním řízení a dá mu k takovéto činnosti souhlas (koncesi), je účastník řízení oprávněn k výkonu takovéto činnosti. Podmínky provozování živností 1. Všeobecnými podmínkami provozování živnosti jsou: - dosažení věku 18 let, - způsobilost k právním úkonům, - bezúhonnost. U právnické osoby musí všeobecné podmínky splňovat fyzická osoba, která plní funkci tzv. odpovědného zástupce, případně odpovědný zástupce, je-li ustanoven. Tzv. všeobecné podmínky provozování živnosti musí zásadně splnit každý podnikatel. 2. Zvláštními podmínkami provozování živnosti jsou : Odborná nebo jiná způsobilost, která se prokazuje dokladem vydaným podnikateli příslušným odborným orgánem. Existence zvláštních podmínek je podstatou rozčlenění ohlašovací živností na: ™ Řemeslné – jsou taxativně uvedeny v příloze č. 1 zákona a podmínkou jejich provozování je odborná způsobilost získaná vyučením v oboru.

23

™ Vázané – jsou taxativně uvedeny v příloze č. 2 zákona a podmínkou je odborná způsobilost získaná jinak, tedy jinými typy dosaženého vzdělání. ™ Volné – původně nebyly v zákoně vyjmenovány, v současnosti však jejich názvy a obsahovou náplň stanovila vláda vyhláškou. Koncesované živnosti jsou taxativně vyjmenovány v příloze č. 3 zákona. Odborné a jiné podmínky, kladené na podnikatele, jsou v jejich případě značně přísnější než u živností ohlašovacích.. Odpovědný zástupce je fyzická osoba ustanovená podnikatelem, která odpovídá za řádný provoz živnosti a za dodržování živnostenskoprávních předpisů. Kromě obligatorního splnění všeobecných i zvláštních podmínek provozování živnosti musí podle novely s účinností od 1. 1. 1996 prokázat pohovorem před živnostenským úřadem znalost českého jazyka, nejde-li o občana České republiky. Vznik oprávnění k živnostem ohlašovacím Kdo hodlá provozovat ohlašovací živnost, je povinen to ohlásit živnostenskému úřadu místně příslušnému podle sídla podnikatele nebo místa podnikání s uvedením stanovených údajů a doložením příslušných dokumentů. Zjistí-li živnostenský úřad, že ohlášení má veškeré nutné náležitosti a že podnikatel splňuje podmínky stanovené živnostenským zákonem, vydá nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy mu bylo ohlášení živnosti doručeno, živnostenský list. Zjistí-li ovšem živnostenský úřad, že ohlášení nemá náležitosti, jež jsou požadovány zákonem, vyzve podnikatele ve lhůtě 15 dnů k odstranění závad. Vznik oprávnění k živnostem koncesovaným Kdo hodlá provozovat živnost koncesovanou, je povinen požádat o vydání koncese živnostenský úřad místně příslušný podle „sídla“ podnikatele nebo místa podnikání. Náležitosti žádosti o koncesi jsou stanoveny obdobně jako je tomu u živností ohlašovacích; žadatel v žádosti o koncesi je povinen uvést též údaje podle případných zvláštních předpisů a doložit je doklady. Zjistí-li živnostenský úřad, že náležitosti žádosti o koncesi splněny nejsou, vyzve podnikatele ve lhůtě 30 dnů od doručení žádosti, k odstranění závad. Neodstraní-li podnikatel závady ve lhůtě, živnostenský úřad řízení zastaví. O žádosti o koncesi rozhodne živnostenský úřad v obecné lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti, pokud příloha zákona č. 3 (seznam koncesovaných živností a podmínky kladené na jejich provozovatele) nestanoví jinak. Živnostenský list a koncesní listina Průkazem živnostenského oprávnění je živnostenský list, osvědčující splnění podmínek stanovených živnostenským zákonem pro provozování živností ohlašovacích a koncesní listina, jíž byla udělena koncese. V živnostenském listě a koncesní listině vydané podnikateli se uvádějí základní skutečnosti, jež v podstatě vyplývají z ohlášení živnosti či ze žádosti o koncesi. Dojde-li v průběhu podnikání ke změnám, týkajícím se údajů a dokladů, je podnikatel povinen je živnostenskému úřadu ohlásit do 15 dnů od vzniku těchto změn. Nedodržení povinnosti o oznamování změn je správním deliktem a podnikateli, jenž tyto skutečnosti neoznámí, hrozí sankce až do 20.000.- Kč.

24

Provozování živnosti průmyslovým způsobem Živnost je provozována průmyslovým způsobem, jde-li o činnost zahrnující v rámci jednoho pracovního procesu více dílčích činností, které samy o sobě naplňují znaky živností nebo činnost využívající organizačního oddělení výkonu dílčích prací, postupů nebo úkonů. O provozování živnosti průmyslovým způsobem rozhodne na návrh podnikatele a po předložení potřebných dokladů živnostenský úřad. Překážky provozování živnosti Živnost nemůže provozovat fyzická a právnická osoba, na jejíž majetek byl prohlášen nebo ukončen konkurz po dobu tří let po ukončení konkurzu nebo po opětovném potvrzení nuceného vyrovnání nebo vůči níž bylo v uvedené době navrženo prohlášení konkursu, avšak návrh byl zamítnut pro nedostatek majetku. Živnost dále nemůže provozovat fyzická osoba, které byl uložen soudem nebo správním orgánem zákaz činnosti, týkající se provozování živnosti v oboru nebo příbuzném oboru. Rozdělení živností z hlediska předmětu podnikání Kromě rozlišení živností na živnosti ohlašovací a koncesované, rozlišuje zákon z hlediska předmětu podnikání živnosti obchodní, výrobní a živnosti poskytující služby. Zánik živnostenského oprávnění Živnostenské oprávnění dle živnostenského zákona zaniká,nastanou-li zejména následující čtyři skutečnosti: 1. Smrt podnikatele – smrtí podnikatele zaniká živnost tehdy, nepokračují-li v živnosti dědicové nebo správce dědictví. Dědicové mohou v živnosti pokračovat až do skončení řízení o projednání dědictví, přičemž po dokončení řízení o dědictví mohou pokračovat v živnosti. Pokud však do 6 měsíců od skončení řízení o dědictví nezískají vlastní živnostenské oprávnění, nemohou dále živnost provozovat. 2. Zánik právnické osoby – nejde-li o případ přeměny její právní formy. 3. Uplynutí doby, pokud živnostenský list nebo koncesní listina byly vydány na dobu určitou. 4. Rozhodnutí živnostenského úřadu o zrušení živnostenského oprávnění – pokud podnikatel již nesplňuje podmínky provozování živnosti, nastanou tzv. překážky provozování živnosti, podnikatel o to požádá, podnikatel závažným způsobem porušil nebo porušuje podmínky stanovené koncesní listinou či příslušnými právními předpisy. Živnostenský rejstřík Živnostenské úřady vedou živnostenské rejstříky, do nichž zapisují podnikatele, kteří mají živnost v územním obvodu jejich působnosti.

Kontrola a správní trestání na úseku živnostenské správy Pracovníci živnostenských úřadů provádějí v rámci působnosti živnostenských úřadů tzv. živnostenskou kontrolu, jejímž účelem je sledovat, zda a jak jsou plněny povinnosti stanovené živnostenským zákonem a předpisy související.

25

Živnostenský zákon chrání řádné dodržování jeho ustanovení konstrukcí skutkových podstat správních deliktů, které rozčleňuje do dvou základních skupin, a to – neoprávněné podnikání a porušení tzv. jiných ustanovení zákona.

26

III. SPRÁVNÍ PRÁVO - procesní část 1. Pojem a podstata správního práva procesního a správního řízení Správní právo procesní, pojem a podstata Správní právo jako celek je všeobecně považováno za ucelené a jednotné odvětví českého práva. Toto odvětví práva se vyznačuje tím, že jde o souhrn norem správního práva, které jsou obsaženy v četných právních předpisech různé právní síly a jejichž posláním je upravovat postavení a chování subjektů ve vztazích, které vznikají a uskutečňují se v souvislosti s postavením a realizací veřejné správy. Správní právo jako právní odvětví, s jehož předmětem úpravy je spjato velké množství speciálních právních předpisů a v nich obsažených norem správního práva, je vnitřně poměrně výrazně členěno a strukturováno. V tomto smyslu zaujímá velice významné postavení část procesně právní, která zahrnuje problematiku tzv. správního řízení. Předmět regulace správního práva lze vymezit jako společenské vztahy,které vznikají a realizují se v souvislosti s výkonem veřejné správy. Společenské vztahy, které vznikají a realizují se v souvislosti s výkonem veřejné správy jsou upravovány specifickou metodou právní regulace, která společně s předmětem úpravy správní právo významně profiluje. Metoda právní regulace se označuje jako administrativně právní metoda regulace společenských vztahů a její podstata spočívá v tom, že vyjadřuje mocenskou převahu subjektů veřejné správy jako nositelů veřejné moci v příslušných správně právních vztazích. Je výrazem nerovnosti subjektů v příslušných vztazích, a to výrazem právní nerovnosti. Tato metoda vyplývá z právně mocenské podstaty veřejné správy. Správní právo je tedy možné charakterizovat jako samostatné a ucelené odvětví práva, které má specifický předmět úpravy, specifickou metodu právní regulace, jakož i výrazné vnitřní systémové zpřehlednění. Jedná se o velice široké a současně dosti dynamické právní odvětví, jemuž je také přiznáván odpovídající právní význam. Správní právo procesní jako subsystém správního práva potom vykazuje všechny obecné znaky, charakteristické pro správní právo jako celek. Mimo to obsahuje i určité diferenční znaky, které umožňují jeho relativní subsystémové vyčlenění v rámci správního práva jako celku. To souvisí zejména s konkretizací jeho předmětového zaměření. Při vymezování správního práva procesního se zpravidla zdůrazňuje, že upravuje procesně právní postavení subjektů tzv. správního řízení, jakož i procesní postup tohoto řízení. Při bližším zkoumání však zjistíme, že kromě správního řízení se ve správním právu uplatňují i jiné procedurální postupy. Procedurální formy realizace veřejné správy jsou: 1. vnější procedurální formy, a) proces vydávání normativních správních aktů, b) proces vydávání individuálních správních aktů, 2. vnitřní procedurální formy: a) proces vydávání interních normativních aktů, jako interních opatření nejrůznější povahy, b) proces vydávání individuálních služebních aktů,

27

ad 1a) Proces vydávání normativních správních aktů směřuje ke správním aktům, které jsou projevem klasické normotvorné činnosti orgánů veřejné správy. Zvláštním případem normativních správních aktů jsou akty, které nesměřují vůči subjektům stojícím vně systému vztahů ve veřejné správě, nýbrž které naopak směřují vůči subjektům ovládaným organizační podřízeností ve vztahu ke správnímu orgánu. Jedná se o interní normativní akty, obvykle označované jako interní normativní instrukce nebo normativní akty řízení (viz. 2a). ad 1b) Proces vydávání individuálních správních aktů představuje takovou procedurální formu činnosti orgánů veřejné správy, která je zpravidla výsledkem rozhodování správního orgánu o subjektivních právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech určitého konkrétního subjektu v postavení tzv. účastníka správního řízení. Tyto akty jsou chápání jako akty aplikace správního práva. Individuální správní akty se člení na tzv. akty konstitutivní, jimiž se zakládají, mění nebo ruší určité správně právní vztahy, a na tzv. akty deklaratorní, jimiž se autoritativně stvrzuje existence či neexistence určitého správně právně relevantního stavu. Adresáty individuálních správních aktů mohou být jednak subjekty stojící vně organizačního systému veřejné správy a jednak rovněž správním orgánům organizačně podřízené subjekty. Jedná se o individuální služební akty, obvykle označované jako individuální služební pokyny (viz. 2b). Souhrn právních norem upravujících tyto procesy pak představuje správní právo procesní. Ze systémového hlediska lze rozlišit: a) správní právo procesní v širším slova smyslu – zahrnuje veškeré normy správního práva procesního charakteru b) správní právo v užším slova smyslu – realizované ve formě tzv. správního řízení. V teorii i praxi našeho správního práva se přitom správním právem procesním obvykle rozumí předmětné správní právo procesní v užším slova smyslu. Správní řízení, pojem a podstata Správní řízení je ve své podstatě tzv. režimem aplikačním. Předmětem správního řízení je taková rozhodovací činnost orgánů veřejné správy, v jejímž rámci rozhodují v oblasti veřejné správy tyto orgány o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech občanů (fyzických osob) a organizací (právnických osob). Správní řízení je tedy procesem aplikace hmotného správního práva. Je to procesními normami správního práva upravený postup správních orgánů, jehož cílem je, ve vždy konkrétní věci, vydání správního rozhodnutí, jakožto individuálního správního aktu, přičemž součástí tohoto postupu je dále i řízení přezkumné a řízení vykonávací. Správní řízení se obvykle člení na tzv. správní řízení obecné a správní řízení zvláštní. Obecné správní řízení je u nás v současné době upraveno v zákoně č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). V současné době je již v platnosti nový správní řád č. 500/2004Sb., který nabude účinnosti ke dni 1.1.2006. Představuje postup správních orgánů, které přichází v úvahu při rozhodování jak prakticky na všech úsecích státní správy, tak v zákonem stanovených případech v oblasti územní samosprávy, v řadě případů však s výjimkami u některých dílčích otázek.

28

Zvláštní správní řízení jsou obvykle zakotvena v jednotlivých předpisech správního práva, upravujících současně hmotné správněprávní vztahy. Jedná se např. o předpisy upravující přestupky, o předpisy stavební, vodohospodářské, předpisy o katastru nemovitostí, pozemkových úpravách apod. Pojem zvláštní správní řízení se v tomto smyslu používá pro správní řízení, jejichž úprava je výrazem kombinace obecné úpravy správního řízení a odchylek od něj, s předností úpravy zvláštní a tzv. subsidiárním („podpůrným“) využitím správního řádu. Systematika správního řádu je v současné době volena tak, že zahrnuje následujícím způsobem označené části: • úvodní ustanovení (rozsah působnosti správního řádu, základní pravidla řízení), • správní orgány a účastníci řízení, • průběh řízení, • přezkoumávání rozhodnutí, • výkon rozhodnutí, • ustanovení přechodná a závěrečná.

2. Obecné správní řízení podle z. č. 500/2004 Sb. Koncem roku 2004 byl Parlamentem České republiky schválen nový správní řád, zákon č. 500/2004 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2006. Nový správní řád nahradil dosavadní obecnou úpravu správního řízení, která u nás platila od roku 1967 – zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dosavadní právní úprava se týkala v zásadě pouze správního řízení – vydávání správních rozhodnutí v oblasti tzv. přímé státní správy, nový správní řád upravuje různé typy postupů při výkonu veřejné správy, i když správnímu řízení – vydávání správních rozhodnutí – je i v nové úpravě věnováno nejvíce pozornosti, a to v části druhé a třetí nového správního řádu. Dalšími typy správních postupů upravených novým správním řádem jsou: - uskutečňování tzv. jiných konkrétních úkonů (vyjádření, osvědčení, ověření, sdělení a jiných podobných úkonů), jímž je věnována část čtvrtá zákona, - uzavírání a realizace veřejnoprávních smluv, jejichž úprava je obsažena v části páté zákona; v novém správním řádu se ovšem nacházejí hmotněprávní ustanovení, - vydávání tzv. opatření obecné povahy; vzorovou úpravu tohoto procesu viz v části šesté zákona, - vyřizování stížností na postup správního orgánu, upravené v rámci společných ustanovení v části sedmé zákona. Z předmětu právní úpravy správního řádu jsou výslovně vyňaty kromě jiného soukromoprávní úkony správních orgánů. Ustanovení správního řádu mají, stejně jako dosud, subsidiární charakter (§ 1 odst. 2 nového správního řádu), to značí, že se této právní úpravy použije podpůrně, pokud neexistuje úprava provedená zvláštním zákonem. Obecně platí, že správní řízení je ve stanoveném rozsahu ovládáno zásadou materiální pravdy.

29

2.1 Postup před zahájením řízení Potřeba upravit postup před zahájením správního řízení vyplývá z povahy úkonů, které se zde navrhují, a to zejména u tzv. neodkladných a neopakovatelných úkonů, nebo u úkonů, jejichž cílem je objasnit, zda je potřeba v dané věci správní řízení vést, a to zejména u řízení, která jsou zahajována z moci úřední. U některých typů správního řízení je zahájení řízení vázáno na splnění určitých podmínek – žádost se podává ve formě propracovaného projektu, nebo lze řízení začít až tehdy, kdy má správní orgán dostatek informací pro zahájení řízení – jedná se o některé typy správního řízení trestní povahy. U věcí zahajovaných z moci úřední řeší nový správní řád v § 42 nazvaném „Přijímání podnětů k zahájení řízení“. Správní orgán je nyní povinen přijímat podněty podatele, aby bylo zahájeno řízení z moci úřední a zároveň má povinnost podateli (účastníku řízení) sdělit, jak bylo s jeho podnětem naloženo. Pokud o vyrozumění o učiněných opatření podatel požádá v rámci předmětného podání, správní orgán je povinen jej vyrozumět do 30 dnů ode dne, kdy byl podnět správnímu orgánu doručen. Tato lhůta je konečná a nelze ji dodatečně prodloužit. Neshledá-li správní orgán důvod k zahájení řízení nebo postoupení věci, sdělí tuto skutečnost podateli a není povinen mu odůvodňovat, proč důvod k zahájení řízení neshledává. Skutečnost, že podnět byl podán anonymně, není důvodem k jeho odložení, pokud obsahuje skutečnosti, které odůvodňují zahájit řízení z úřední povinnosti. Pokud by byl podatel v zahájení řízení jeho účastníkem, není o opatřeních vyrozumíván dle ustanovení § 42 správního řádu, ale v souladu s ust. § 47 bezodkladně po zahájení řízení. Zásada procesní ekonomie je promítnuta do § 43 – odložení věci – a týká se v podstatě věcí, které by nemohli evidentně vést k úspěchu a šetří účastníky mnoha zbytečných úkonů, které by zahájení řízení plynuly. Odložit může správní orgán pouze věc, v níž se řízení zahajuje na žádost. Správní orgán věc odloží usnesením, a to tehdy, že: a) byl vůči němu učiněn úkon, který zjevně není žádostí, nebo z úkonu nelze zjistit, kdo jej učinil b) bylo učiněno podání, k jehož vyřízení není věcně příslušný žádný správní orgán c) se jedná o anonymní žádost o zahájení správního řízení, pokud žádost neumožňuje zahájit řízení i z úřední povinnosti O odložení věci rozhoduje správní orgány písemně vyhotoveným a odůvodněným usnesením, které doručuje podateli a pokud je známá osoba, které se týká, i jí.

2.2 Řízení v prvním stupni, ochrana před nečinností V hlavě VI. správního řádu ke obsažena úprava řízení před správním orgánem v I. stupni. Zahájení řízení o žádosti (§44). Řízení zahajované na žádost je zahájeno dnem, kdy je žádost doručena věcně a místně příslušnému správnímu orgánu.

30

Pokud ze zákona nebo z povahy věci vyplývá, že žádost může podat jen více žadatelů, není třeba, aby podání byla učiněna současně. Dnem zahájení je však den, kdy tak učinil poslední z žadatelů. Správní orgán o zahájení řízení vyrozumí ostatní žadatele. Žádost (§45). Žádost musí obsahovat zákonné náležitosti. Pokud žádost podává fyzická osoba, musí v podání uvést: - jméno a příjmení, - datum narození, - místo trvalého pobytu, - případně adresu pro doručování. Pokud fyzická osoba podává žádost související s její podnikatelskou činností, uvede dále: - dodatek odlišující osobu podnikatele, - druh podnikání, - identifikační číslo, - místo podnikání zapsané v obchodním rejstříku (popř. v jiné, zákonem upravené evidenci), - jinou adresu pro doručování. Právnická osoba uvede v podání: - název nebo obchodní firmu, - identifikační číslo, - adresu sídla, - případně adresu pro doručování. V žádosti musí být označen správní orgán, jemuž je určena a podpis osoby, která ji činí. Z žádosti musí být patrné, čeho se žadatel domáhá, nebo co žádá. Dále je žadatel povinen označit další účastníky řízení, kteří jsou mu známí. Žádost nesmí být právně nepřípustná, neboť takovou žádost správní orgán neprojednává a řízení zastaví. Usnesení o zastavení se oznamuje těm účastníkům, kteří byli o zahájení řízení uvědoměni. Žadatel po podání může se svou žádostí disponovat, a to tak, že ji: - může zúžit/omezit, - může vzít zpět. Dispozici s žádostí však může uplatnit v době do vydání rozhodnutí právního orgánu I. stupně. Zahájení z moci úřední Řízení z moci úřední je zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkům řízení (§27 odst. 1). Vlastní řízení je zahájeno písemným oznámením nebo ústním prohlášením o zahájení řízení. Toto prohlášení nebo oznámení správní orgán učiní ihned poté, kdy prokazatelně zjistí skutečnosti, které odůvodňují zahájení řízení z moci úřední.

31

Náležitosti oznámení o zahájení řízení: - označení správního orgánu, - předmět řízení, - jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo úřední osoby, - podpis úřední osoby. O zahájení řízení je povinen správní orgán vyrozumět všechny jemu známé účastníky. Oznámení o zahájení řízení může správní orgán zveřejnit i na úřední desce. Překážky řízení (§48) Jedná se v podstatě o úpravu překážky probíhajícího řízení, tzv. litispendence. K této překážce správní orgán přihlédne z úřední povinnosti. Pokud by došlo k zahájení takového řízení, zastaví jej. Skutečnost, že jeden správní orgán zahájil řízení je totiž překážkou, která brání, aby jiný správní orgán mohl takové řízení zahájit také. Správní orgán, který řízení v téže věci zahájil jako druhý, řízení zastaví. Zákon v podstatě výslovně upravuje legislativním způsobem zásadu „ne dvakrát v téže věci“. Ústní jednání (§ 49) Neveřejnost správního řízení je jednou z jeho odlišností od řízení soudního. Průlom do zásady neveřejnosti, tedy ústní jednání, je možný pouze na základě zákona a také pokud je ve prospěch účastníků řízení. Správní orgán je povinen v rámci správního uvážení posoudit, zda ústní jednání je nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků. Ústní jednání lze např. nařídit v případě, že by písemná forma řízení neúměrně prodloužila, nebo písemné vyjadřování stanovisek více účastníků by bylo na újmu rychlosti a hospodárnosti řízení. Důvodnost a účelnost nařízení ústního jednání musí být ze spisu přezkoumatelná. Podklady pro vydání rozhodnutí (§50) Správní řád demonstrativně uvádí, které procesní instituty jsou podkladem pro vydání rozhodnutí. Jsou to zejména: - návrhy účastníků, - důkazy, - skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, - podklady od jiných správních orgánů, - podklady od orgánů veřejné moci, - skutečnosti obecně známé. Podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán. Správní orgán nesmí požadovat po účastnících řízení, aby za něj prováděli dokazování nebo opatřovali podklady pro vydání rozhodnutí. V zájmu urychlení řízení však správní orgán může připustit a akceptovat (ne iniciovat) jako podklady pro vydání rozhodnutí i důkazy, které opatří účastník řízení, pokud to neohrozí účel řízení a nedojde k porušení zásady rovnosti účastníků.

32

Účastníci jsou však povinni, pokud to není v rozporu s povinností mlčenlivosti, ochrany utajovaných skutečností nebo s právem odmítnout součinnost v zákonem taxativně stanovených případech, poskytnout správnímu orgánu při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí potřebnou součinnost. Správní orgán hodnotí všechny podklady pro vydání rozhodnutí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tzn. hodnotí všechny podklady pro vydání rozhodnutí v jejich souhrnu jako celek a v jejich vzájemných souvislostech. Dokazování (§51, 52) K provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné a potřebné ke zjištění stavu věci. Nesmějí však být získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Důkazy správní orgán provádí z úřední povinnosti, vychází však i z návrhů účastníků řízení. Důkazem je zejména: - listina, - ohledání, - svědecká výpověď, - znalecký posudek. Důkazem rozumíme výsledek činnosti správního orgánu při dokazování, např. obsah listiny, obsah výpovědi vyslýchané osoby, výsledek získaný ohledáním osoby či věci, výsledek znaleckého zkoumání, apod. Důkazem je každý důkazní prostředek, který správní orgán za důkaz uzná a použije ve správním řízení ke zjištění stavu věci. Vždy musí jít o přímý poznatek správního orgánu ve správní řízení o okolnosti, která se má dokazovat. Důkazním prostředkem je procesní činnost správního orgánu, která má být zjištěna,, např. výslech obviněného svědka, znalce, čtení listiny, ohledání osoby nebo věci apod. Důkazní prostředky, kterých lze použít jako důkazu, správní řád uvádí demonstrativně. Účastníci řízení jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Neposkytnutí potřebné součinnosti u řízení zahájeného na žádost, může být důvodem k zamítnutí žádosti. Pokud správní orgán důkazy navržené účastníky řízení neprovede, jsou účastníci oprávněni dovolat se jejich provedení v rámci opravných prostředků s odvoláním na základní zásady správního řízení. Důkaz listinou (§53) Správní orgán je oprávněn uložit tomu, kdo má potřebnou listinu, aby ji předložil, pokud je nezbytné v řízení provést důkaz touto listinou. Usnesení o uložení povinnosti předložit listinu musí být vždy písemné, odůvodněné a oznamuje se jen tomu, komu je povinnost uložena. Jsou-li správnímu orgánu známy skutečnosti o tom, že předmětná listina obsahuje utajované skutečnosti nebo je chráněna zákonem stanovenou nebo uznanou mlčenlivostí, může žádat o její předložení pouze v případě, že si opatří rozhodnutí příslušného orgánu o zproštění jeho mlčenlivosti. U listin, které jsou považovány za veřejné je stanovena fikce jejich správnosti, pokud není prokázán opak. Důkazní břemeno o opaku je na tom, kdo jej namítá.

33

V případě ostatních listin musí skutečnosti v nich obsažené prokázat správní orgán, a to buď z úřední povinnosti nebo na návrh účastníka řízení. Pokud jde o listiny vydané cizími státy, musí být pravost úředních razítek a podpisů na veřejných listinách příslušným správním orgánem ověřena, pokud mezinárodní smlouva, která je součástí našeho právního řádu nestanoví jinak. Předložení požadované listiny lze za podmínek stanovených zvláštním zákonem nahradit čestným prohlášením účastníků nebo svědeckou výpovědí. O provedení důkazu listinou se učiní záznam do spisu. Důkaz listinou se provádí tak, že se listina přečte nebo se sdělí její obsah za přítomnosti účastníků, zúčastněných osob, případně za účasti veřejnosti, pokud se úkonu zúčastní. Důkaz ohledáním (§54). Ohledání patří k důležitým pramenům důkazu. Při ohledání věci je správní orgán oprávněn jejímu vlastníku nebo držiteli nařídit, aby ji správnímu orgánu předložil, nebo umožnil ohledání na místě. O této povinnosti správní orgán rozhoduje usnesením, které doručí pouze povinnému. K účasti na ohledání může správní orgán přizvat nestranné osoby. Tyto osoby nemají však práva a povinnosti účastníků. Důkaz svědeckou výpovědí (§54). Obecně lze ve všech řízeních povinnost svědčit jako svědek považovat za povinnost ve veřejném zájmu a ve správním řízení je tato povinnost uložena každé osobě. Svědecká výpověď je základním a nejčastějším důkazním prostředkem ve správním řízení. Svědkem je fyzická osobě, která byla předvolána právním orgánem, aby jako svědek vypovídala o skutečnostech, které jsou důležité pro správní řízení, které sama poznala /tzn. viděla, slyšela, apod.) Správní řád stanovuje obecnou svědeckou povinnost, jejímž obsahem je zejména povinnost: a) dostavit se na předvolání ke správnímu orgánu b) vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o věci samotné, jakož i o dalších okolnostech důležitých pro správní řízení Zákon také stanoví, kdy svědek nesmí být vyslýchán (např. by svoji výpovědí způsobil obě nebo osobě blízké nebezpečí stíhání pro trestný čin nebo správní delikt apod.). Správní orgán musí svědka vždy před výslechem poučit o důvodech, pro které nesmí být vyslýchán, dále jej musí poučit o právu výpověď odepřít a také o jeho povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčet a použit jej o právních následcích nepravdivé nebo neúplné výpovědi. Důkaz znaleckým posudkem (§56). Zákon v tomto ustanovení konkretizuje podmínky, za kterých správní orgán přistoupí k ustanovení znalce.

34

Znalce správní orgán ustanovuje usnesením a vybírá jej ze seznamu znalců příslušného soudu. Usnesení o stanovení znalce musí obsahovat: - jméno a specializaci, - otázky, které jsou mu položeny, - povinnost předložit znalecký posudek v písemné formě, - termín, do kdy má znalecký posudek vypracovat. Výslech znalce se provádí pouze tehdy, pokud správní orgán potřebuje vysvětlit některé odborné, popř. nejasné závěry znaleckého posudku, např. pokud si znalec v posudku odporuje, nebo jsou jeho závěry v rozporu s obecně známými skutečnostmi. Předběžná otázka (§57). Vydání vlastního rozhodnutí brání někdy správnímu orgánu vyřešení otázky, jejíž rozhodnutí mu nepřísluší, ale patří do působnosti jiného orgánu veřejné moci (např. soudu). Správní orgán není oprávněn automaticky posoudit otázky v níž je příslušný rozhodnout soud, popř. jiný státní nebo správní orgán. Pokud se taková otázka v řízení vyskytne, je správní orgán ji posoudit z úřední povinnosti. Správní orgán k vyřešení předběžné otázky přistupuje tak, že: a) vyzve účastníka řízení nebo jinou osobu, aby podala příslušnému orgánu žádost o zahájení tohoto řízení a určí ji potřebnou lhůtu pro podání žádosti, b) o této předběžné otázce učiní úsudek sám, pokud mu to zákon umožňuje. Po dobu probíhajícího řízení o předběžné otázce řízení správní orgán v souladu s ust. § 64 řízení přeruší. Správní orgán je pak rozhodnutím příslušného orgánu o předběžné otázce, které je pravomocné, případně vykonatelné, vázán a z úřední povinnosti se jím řídí při svém rozhodování. Pokud ve věci, kde je třeba vyřešit předběžnou otázku, není zahájeno správní řízení, zahájí správní orgán nejdříve řízení o předběžné otázce a po jejím vyřešení zahájí i řízení, kde vyřešení předběžné otázky bránilo zahájení řízení, popř. vydání rozhodnutí. Zajištění účelu a průběhu řízení. Do této části řízení patří instituty: - předvolání, - předvedení, - předběžné opatření, - pořádková pokuta, - vykázání z místa konání úkonu. Předvolání (§ 59)

35

Správní orgán předvolává v rámci správního řízení k osobní účasti při úkonu jen osoby, jejichž účast je nevyhnutelně nutná. Nejsou předvoláváni svědci, kteří mají informace pouze zprostředkované z doslechu od jiných osob apod. Předvolat lze pouze předvolánkou adresovanou do vlastních rukou, zpravidla nejméně s pětidenním předstihem. Předvolání musí obsahovat: - kdo je předvoláván, - na kdy a kam, - v jaké věci, - z jakého důvodu. Součástí předvolání musí být: - poučení předvolaného o jeho povinnosti se včas omluvit, pokud se ze závažných důvodů nemůže dostavit, - poučení o následcích, pokud tak neučiní, - výslovné upozornění na možnost předvedení. Předvedení (§60) Předvést lze jen osobu, která se bez omluvy nedostavila na základě písemného předvolání s řádným poučením. O předvedení rozhoduje správní orgán usnesením, které doručí orgánu, který bude předvedení realizovat. Nejčastěji předvedení provádí Policie České republiky. Předběžné opatření (§61) Institut předběžného opatření chrání pokojný stav a zvyšuje efektivitu správy možností zajistit věc, které se může týkat případná exekuce. Předběžným opatřením lze uložit: - něco vykonat, - něčeho se zdržet, - něco strpět, - zajistit věc, jež může být předmětem exekuce. Předběžné opatření se vydává zejména: - pokud některý z účastníků pokračuje v protiprávním jednání, - pokud hrozí vznik závažné a nenapravitelné nebo obtížně napravitelné škody na právech ostatních účastníků, - z důvodu zajištění účelu, případné exekuce. Předběžné opatření lze vydat i na žádost účastníka řízení, tedy nejen z úřední povinnosti. Správní orgán musí o žádosti rozhodnout do 10 dnů od doručení žádosti. Rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, popř. o odůvodnění zamítnutí žádosti o něj, se oznamuje tomu, koho se týká a tomu, kdo o nařízení požádal.

36

Správní orgán i bez návrhu zruší předběžné opatření ihned poté, co pominou důvody pro jeho nařízení, a to správním rozhodnutím, které odůvodní a oznámí těm, kterým oznámil rozhodnutí o nařízení předběžného opatření. Není-li předběžné opatření zrušeno v průběhu správního řízení, zaniká jeho účinnost dnem nabytí právní moci rozhodnutí ve věci. Pořádková pokuta (§62) Cílem tohoto ustanovení je zajistit efektivní průběh řízení. Správní orgán může rozhodnutím uložit pořádkovou pokutu až do výše 50.000,- Kč tomu, kdo v řízení závažně ztěžuje jeho postup tím, že: a) se bez omluvy nedostaví na předvolání ke správnímu orgánu b) navzdory předchozímu napomenutí ruší pořádek nebo c) neuposlechne pokynu úřední osoby d) kdo učiní hrubě urážlivé podání. Pořádková pokuta se vybírá podle zvláštního předpisu, kterým je v současné době zákon č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Vykázání z místa konání úkonu (§63) Zákon umožňuje za nepřístojné chování vykázat osobu: - z ústního jednání, - ohledání na místě, - popř. jiného úkonu. Za nepřístojné chování lze považovat chování, které je s ohledem na prováděný úkon: - rušivé, - urážlivé, - hlučné apod. Rozhodne-li správní orgán o vykázání rušící osoby z místa konání úkonu, činí tak usnesením, které se pouze vyhlašuje. Písemné a odůvodněné usnesení se vyhotovuje pouze na výslovnou žádost vykázané osoby. Pokud je vykázaná osoba vlastníkem či uživatelem prostoru, kde se úkon koná, nelze ji vykázat. Vykázání provádějí stejné orgány, které jsou oprávněny osobu předvést, nejčastěji Policie České republiky. Přerušení řízení (§64, §65) O přerušení řízení jde, když správní orgán: - nenařizuje jednání, - neprovádí dokazování, - nevydává správní akt ve věci.

37

Správní orgán může řízení usnesením přerušit: a) současně s výzvou k odstranění nedostatků žádosti, b) současně s výzvou k zaplacení správního poplatku, který je spojen s určitým úkonem v řízení, a s určením lhůty k jeho zaplacení. V řízení pokračuje, jakmile mu byl předložen doklad o zaplacení správního poplatku, c) probíhá-li řízení o předběžné otázce nebo správní orgán - dal k takovému řízení podnět - učinil výzvu, anebo - učinil úkon v řízení o předběžné otázce za úkon správního orgánu se považuje i předání písemnosti k doručení a vyvěšení písemnosti na úřední desce, d) do doby ustanovení opatrovníka procesně nezpůsobilému účastníkovi, e) z dalších důvodů stanovených zákonem. V řízení o žádosti přeruší správní orgán řízení na požádání žadatele. Jestliže je žadatelů více, může tak učinit jen pokud s přerušením souhlasí všichni. V řízení z moci úřední může správní orgán, není-li to v rozporu s veřejným zájmem, na pořádání účastníka, pokud s tím všichni účastníci souhlasí, z důležitých důvodů přerušit řízení. Řízení lze přerušit na dobu nezbytně nutnou. Po dobu přerušení řízení může jak správní orgán, tak i účastníci řízení činit pouze procesní úkony, které stanoví zákon. Správní orgán v řízení pokračuje jakmile překážky řízení odpadnou. Správní orgán má povinnost písemně vyrozumět všechny účastníky řízení od kdy je v řízení pokračováno a zároveň uvést důvody, pro které bylo přerušení řízení ukončeno. O vyrozumění účastníka řízení se provede záznam do spisu. Tímto záznamem bůže být i stejnopis vyrozumění.

Zastavení řízení (§66) Zákon taxativně stanoví důvody, kdy správní orgán řízení zahájená na žádost zastaví, a to když: a) žadatel vzal svou žádost zpět, pokud je žadatelů více, musí se zpětvzetím souhlasit všichni žadatelé, ve sporném řízení správní orgány řízení nezastaví, pokud se zpětvzetím odpůrce z vážných důvodů nesouhlasí b) byla podána žádost zjevně právně nepřípustná c) žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti,které brání pokračování v řízení d) žadatel ve stanovené lhůtě nezaplatil správní poplatek, k jehož zaplacení byl v řízení povinen e) zjistí překážku řízení f) žadatel zemřel nebo zanikl, pokud v řízení nepokračují právní nástupci nebo pokud není více žadatelů, zanikla-li věc nebo právo, kterého se řízení týká, řízení je zastaveno dnem, kdy se správní orgán o úmrtí nebo zániku žadatele nebo o zániku věci nebo práva dozvěděl g) žádost se stala zjevně bezpředmětnou h) z dalších důvodů stanovených zákonem

38

Řízení zahajovaná z úřední povinnosti správní orgán zastaví: - pokud v téže věci dříve zahájí jednání jiný správní orgán (i kdyby nebyl k zahájení řízení příslušný), - pokud účastník řízení zemřel a neexistují právní nástupci, nebo tito nejsou způsobilí být účastníky řízní, - pokud odpadne důvod pro vedení řízení – zanikla věc nebo právo, jehož se řízení týká. Rozhodnutí Obsah a forma rozhodnutí (§ 67-70), lhůty pro vydání rozhodnutí (§ 72). Rozhodnutím správní orgán v určité věci: - zakládá, - mění nebo - ruší práva nebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba má nebo nemá práva nebo povinnosti. Správní orgán ve stanovených případech také rozhoduje o procesních otázkách. Rozhodnutí musí mít písemnou formu, pokud zákon nestanoví výslovně výjimku ze zásady písemnosti. Rozhodnutí obsahuje: - výrokovou část, - odůvodnění výroku, - poučení v opravném prostředku, - datum vydání, - číslo jednací, - datum vyhotovení, - otisk úřadního razítka, - jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo, - podpis oprávněné úřední osoby. Ústně vyhlášená rozhodnutí se poznamenávají do spisu, správní orgán je bezodkladně povinen jej písemně potvrdit účastníkovi, který o to požádá. Náležitosti rozhodnutí (§ 68, § 69, § 70) Rozhodnutí obsahuje: a) výrokovou část, b) odůvodnění, c) poučení účastníků. ad a) Výroková část obsahuje výrok nebo více výroků, kterými se řeší otázka, která je předmětem řízení. Výrok musí být jasný, jednoznačný a soustředí v sobě jak prvek moci, tak prvek rozhodnutí. Součástí výrokové části je odkaz na konkrétní hmotněprávní ustanovení, podle kterého správní orgán rozhodoval. Obligatorní náležitosti výrokové části je uvedení všech

39

účastníků řízení (v rozsahu stanoveném § 27 odst. 1). Lhůta ke splnění uložené povinnosti se uvádí zpravidla počtem dnů od právní moci rozhodnutí, ale může být určena přesným datem. Výrok může obsahovat i další zpřesňující údaje, např. číslo účtu pro zaplacení pokuty, místo, kde má být předaná vydávaná věc. ad b) Odůvodnění obsahuje výčet podkladů pro rozhodnutí, argumentaci proč správní orgán neprovedl navržené důkazy. Důležitou součástí odůvodnění jsou i úvahy, kterými se správní orgán řídil při hodnocení důkazů. Hlavním základem odůvodnění jsou však vlastní důvody proč správní orgán rozhodl tak, jak uvedl ve výrokové části rozhodnutí. ad c) Poučení o odvolání musí být řádné a úplné v minimálním rozsahu stanoveném zákonem. Není-li proti rozhodnutí přípustný řádný opravný prostředek, správní orgán to v rozhodnutí o poučení uvede. Musí však odkázat na ustanovení, které řádný opravný prostředek proti rozhodnutí vylučuje. Rozhodnutí musí být označeno slovem „rozhodnutí“ nebo „usnesení“. Opravu zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí na požádání účastníka řízení nebo z moci úřední, provádí správní orgán, který rozhodnutí vydal. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá správní orgán opravné rozhodnutí. Rozhodnutí ve věci nákladů řízení (hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, správní poplatek, tlumočné apod.) bývá uvedeno buď ve výrokové části jiného rozhodnutí, nebo může být vydáno samostatně,lze je vydat i v průběhu řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení se oznamuje pouze osobám, kterých se týká. Správní orgán je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Nelze-li jej vydat bezodkladně, pak je povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení. Je-li však nutné nařídit např. místní šetření, někoho nechat předvést, doručovat veřejnou vyhláškou apod. připočítává se dalších 30 dnů. Po dobu nezbytnou k opatření údajů pro vydání rozhodnutí lhůty neběží. Oznámení správního aktu je možné: - písemným doručením stejnopisu do vlastních rukou, - ústním vyhlášením, pokud se účastník vzdá nároku na písemné doručení rozhodnutí, - písemným záznamem do spisu, pokud se všichni účastníci vzdají práva na doručení písemného rozhodnutí. Právní moc rozhodnutí (§ 73) Pokud není ve správním řádě stanoveno jinak, je v právní moci rozhodnutí, které bylo oznámeno a proti kterému nelze podat odvolání. Dnem právní moci, tj. dnem, kdy je rozhodnutí způsobilé mít právní účinky je následující den po marném uplynutí posledního dne lhůty k odvolání účastníkovi, kterému bylo oznámeno jako poslednímu. Pravomocná správní rozhodnutí zavazují pouze účastníky konkrétního správního řízení a všechny správní orgány, tzn. subjekty vykonávající veřejnou správu. Správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, vyznačí na písemném vyhotovení rozhodnutí, které zůstává součástí spisu, právní moc nebo vykonatelnost rozhodnutí, tzv. „doložku právní moci nebo vykonatelnosti“. Zároveň vyznačí den vyhlášení tohoto

40

rozhodnutí nebo den, kdy byla písemnost předána k doručení. Pokud účastník požádá o vyznačení doložky právní moci nebo vykonatelnosti rozhodnutí vyznačí správní orgán prvního stupně doložku na stejnopisu, který byl účastníkovi doručen. Vykonatelnost (§ 74) Rozhodnutí může být: - vykonatelné – a to nabytím právní moci nebo dnem, který je uveden v jeho výrokové části, nebo je - předběžně vykonatelné – a to pokud odvolání nemá odkladný účinek. Rozhodnutí, které ukládá nějakou povinnost k plnění je vykonatelné, pokud je v právní moci a pokud uplynula lhůta pro splnění povinnosti. Rozhodující ukládající povinnost k plnění může být i předběžně vykonatelné, pokud odvolání nemá odkladný účinek a uplynula-li lhůtě stanovená k splnění povinnosti. Ochrana před nečinností (§ 80) Toto ustanovení řeší problematiku nečinnosti správních orgánů. Soudní ochrana před nečinností nastoupí až v okamžiku, kdy ochrana prostředky správního práva selhala. Zákon každé nedodržení lhůty k vydání rozhodnutí posuzuje jako podezření z nečinnosti a ukládá nadřízenému orgánu učinit opatření ihned, jakmile se o tom dozví. Dodržování povinností správních orgánů uvnitř hierarchické soustavy správních orgánů jsou nadřízené stupně povinny kontrolovat a vynucovat, sankcionovat oprávněné úřední osoby, které tyto povinnosti poruší. Povinnost učinit opatření je konstruována jako kogentní bez prostoru pro správní uvážení správního orgánu, zda opatření učiní či nikoliv. Účastník řízení může dát podnět k uplatnění opatření proti nečinnosti písemně nebo ústně do protokolu a buď u správního orgánu, který je v nečinnosti nebo u jeho nadřízeného orgánu, který je povinen tato opatření vydat. V zákoně jsou uvedena čtyři možná opatření proti nečinnosti a nadřízený správní orgán může: a) přikázat nečinnému správnímu orgánu, aby ve stanovené lhůtě učinil potřebná opatření ke zjednání nápravy, nebo vydal rozhodnutí. b) usnesením převzít věc a rozhodnout namísto nečinného správního orgánu. c) usnesením pověřit jiný správní orgán ve svém správním obvodu vedením řízení nebo d) usnesením přiměřeně prodloužit zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí, lze-li důvodně předpokládat, že správní orgán v prodloužené lhůtě vydá rozhodnutí ve věci, a je-li takový postup pro účastníky výhodnější, přitom přihlíží ke lhůtám uvedeným v § 71 odst. 3. Usnesení se doručují žadateli a osobám, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem vztahují, rozhodnutí správního orgánu. Ostatní účastníci řízení se o vydání usnesení vyrozumí veřejnou vyhláškou.

41

2.3 Opravné prostředky ve správní řízení Správní řízení vychází ze zásady dvojinstančnosti, která je navíc rozšířena předpokládaným přezkumem správních aktů ve správním soudnictví. Správní řád připouští jako opravný prostředek: a) odvolací řízení, b) přezkumné řízení, c) obnova řízení a nové rozhodnutí. ad a) Odvolací řízení Proti každému rozhodnutí ve správním řízení je přípustné odvolání nebo jiný zákonem stanovený řádný opravný prostředek, pokud zákon výslovně nestanoví, že je tento řádný opravný prostředek vyloučen. Odvolání jako řádného opravného prostředku se může účastník řízení vzdát, a to buď v písemné formě nebo ústně do protokolu. Vzdání se práva na řádný opravný prostředek je nezvratné a nelze je vzít zpět. Stejně nezvratné je i případné zpětvzetí podaného odvolání. Odvoláním lze napadnout: - výrokovou část rozhodnutí, - jednotlivý výrok nebo jeho vedlejší ustanovení. Odvolání je nepřípustné, pokud se podává pouze proti odůvodnění rozhodnutí. Odvolání musí mít všechny náležitosti shodné s podáním - § 37 odst. 2 a dále musí obsahovat údaje o tom: - v jakém rozsahu rozhodnutí napadá, - v čem je spatřován rozpor s právními předpisy, - nesprávnost v rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Pokud není v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, pak platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí. K novým skutečnostem a návrhům na povolení nových důkazů uvedeným v odvolání nebo v řízení o odvolání se přihlédne pouze tehdy, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl navrhnout v řízení nalézacím. Pokud mu nebylo umožněno v řízení v prvním stupni učinit určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním Odvolací lhůta činí patnáct dnů a počátkem lhůty je první den následující po oznámení rozhodnutí. Osoba, která byla účastníkem řízení, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do třiceti dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí dozvěděla, nejpozději však do jednoho roku, kdy správní orgán oznámil poslednímu účastníkovi. Pokud zákon nestanoví jinak, má včas podané a přípustné odvolání odkladný účinek. V důsledku odkladného účinku odvolání nenastává: - právní moc, - vykonatelnost, - jiné právní účinky rozhodnutí.

42

Správní orgán může odkladný účinek odvolání vyloučit: a) jestliže to naléhavě vyžaduje veřejný zájem, b) hrozí-li vážná újma některému z účastníků, nebo c) požádá-li o to účastník. To neplatí, pokud by tím vznikla újma jiným účastníkům nebo to není ve veřejném zájmu, d) z důvodu ochrany práv nabytých v dobré víře, oprávněných zájmů účastníků nebo veřejného zájmu lze vyloučit odkladný účinek odvolání, jehož zmeškání správní orgán promíjí. Odvolacím správním orgánem je obecně správní orgán nejblíže nadřízený. Odvolací správní orgán zkoumá soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo s aktuálně platnými správními předpisy. Zásadně nepřihlíží k těm vadám řízení nebo napadeného rozhodnutí, které nemají vliv na jeho výrok. Jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné: a) napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a řízení zastaví, b) napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal. V odůvodnění tohoto rozhodnutí vysloví odvolací správní orgán právní názor, jímž je správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, při novém projednání věci vázán. Proti novému rozhodnutí lze podat odvolání, c) anebo napadené rozhodnutí nebo jeho část změní. Změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se. Podle § 36 odst. 3 se postupuje pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nové pořízené odvolacím správním orgánem. Je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění. Odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti. Odvolací správní orgán může změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, pouze pokud odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem. Pokud odvolací správní orgán zjistí, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení, bez dalšího zruší napadené rozhodnutí a řízení zastaví, ledaže jiné rozhodnutí o odvolání může mít význam pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků. Proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu se nelze dále odvolat. Toto rozhodnutí nabývá právní moci oznámením všem odvolatelům a účastníkům. ad b) Přezkumné řízení V tomto řízení správní orgány z moci úřední přezkoumávají pravomocná rozhodnutí v případě, že jsou důvodné pochybnosti, zda je rozhodnutí v souladu s právními předpisy a lze jej zahájit i v případě, že je vydáno předběžně vykonatelné rozhodnutí. Řízení se zahajuje z úřední povinnosti. Přezkumné řízení není přípustné, pokud byl účastníkovi udělen souhlas k: - občanskoprávnímu úkonu, - obchodněprávnímu úkonu, - pracovněprávnímu úkonu, - povolen vklad práva k nemovitosti, - bylo rozhodnuti ve věci osobního stavu, - žadatel nabyl práv v dobré víře.

43

Samostatně lze v přezkumném řízení přezkoumávat pouze: - usnesení v odložené věci (§43), - zastavení řízení (§ 66), Pokud po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, ale újma, která by jeho zrušením vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, byla ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví. Přezkumné řízení je ovládanou zásadou oficiality. Účastníky přezkumného řízení jsou účastníci původního řízení nebo jejich právní nástupci. Pokud by hrozila vážná újma některému z účastníků řízení nebo veřejnému zájmu, může příslušný správní orgán při zahájení nebo v průběhu řízení usnesením pozastavit vykonatelnost rozhodnutím, popřípadě pozastavit jiné právní účinky přezkoumávaného rozhodnutí. Usnesení o zahájení přezkumného řízení lze vydat nejdéle do 2 měsíců ode dne, kdy se příslušný správní orgán o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku od právní moci rozhodnutí ve věci. V případě, že správní orgán zjistí, že právní předpis porušen nebyl, přezkumné řízení usnesením zastaví. Usnesení se pouze poznamenává do spisu. Účinky rozhodnutí v přezkumném řízení mohou nastat zpětně od právní moci nebo předběžné vykonatelnosti přezkoumávaného rozhodnutí anebo od právní moci nebo předběžné vykonatelnosti rozhodnutí v překumném řízení. V rozhodnutí, jímž se ruší nebo mění přezkoumávané rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, správní orgán s ohledem na obsah přezkoumávaného rozhodnutí určí, odkdy nastávají jeho účinky. ad c) Obnova řízení a nové rozhodnutí Obnova řízení Obnova řízení je mimořádným způsobem přezkumávání rozhodnutí, který lze použít pouze tehdy, jestliže se zjistí po pravomocně ukončeném řízení závady ve skutkových zjištěních nebo procesní vady, které by mohli mít zásadní vliv na toto pravomocné rozhodnutí. Řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutí ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže: a) vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, nebo b) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Účastník může podat žádost o obnovu řízení u kteréhokoliv správního orgánu, který ve věci rozhodoval, a to do 3 měsíců ode dne, kdy se o důvodu obnovy řízení dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne právní moci rozhodnutí. Obnovy řízení se nemůže domáhat ten, kdo mohl důvod obnovy uplatnit v odvolacím řízení. O obnově řízení rozhoduje správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni.

44

Ve tříleté lhůtě od právní moci rozhodnutí může o obnově řízení z moci úřední rozhodnout též správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni, jestliže je pro obnovu řízení dán důvod a jestliže je na novém řízení veřejný zájem. O obnově řízení rozhodne příslušný správní orgán z moci úřední též v případě, že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem. Žádosti o obnovu řízení lze přiznat odkladný účinek, jestliže hrozí vážná újma účastníkovi nebo veřejnému zájmu. Rozhodnutí, jímž bylo řízení obnoveno, má odkladný účinek, pokud napadené rozhodnutí nebylo dosud vykonáno. Rozhodnutí, jímž se žádost o obnovu řízení zamítá, se oznamuje pouze žadateli, ten proti němu může podat odvolání. Nové rozhodnutí Provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí ve věci lze tehdy, jestliže: a) je to nezbytné v případě prominutí zmeškaného úkonu, b) novým rozhodnutím bude vyhověno žádosti, která byla pravomocně zamítnuta, c) nové rozhodnutí z vážných důvodů dodatečně stanoví nebo změní dobu platnosti nebo účinnosti rozhodnutí anebo lhůtu ke splnění povinnosti nebo dodatečně povolí plnění ve splátkách, popřípadě po částech. Zkrácení doby platnosti nebo účinnosti rozhodnutí anebo lhůty ke splnění povinnosti je možné pouze tehdy, stanoví-li tuto možnost zákon, d) rozhodnutí ve věci bylo zrušeno jiným orgánem veřejné moci podle zvláštního zákona, nebo e) tak stanoví zvláštní zákon, K novému řízení poté je příslušný správní orgán, který byl příslušný k původnímu řízení v prvním stupni. Odvolací správní orgán je příslušný tehdy, jestliže řízení bylo obnoveno z důvodů, jež se týkaly výlučně řízení před tímto správním orgánem. Okruh účastníků se v novém řízení posuzuje podle právního stavu a skutkových okolností v době nového řízení. Nové řízení lze zahájit na žádost i v případě, že původní řízení bylo zahájeno z moci úřední a naopak. Žádost může podat kterýkoli z účastníků původního řízení, nebo jeho právní nástupce za předpokladu, že je původním rozhodnutím přímo dotčen. Pokud žádost účastníka neodůvodňuje zahájení nového řízení, rozhodne správní orgán usnesením o tom, že se řízení zastaví. Usnesení se oznamuje pouze žadateli a těm osobám, vůči nimž již správní orgán učinil úkon. V novém řízení podle § 101 lze s účinky od zahájení nového řízení nebo v průběhu nového řízení pozastavit vykonatelnost nebo jiné právní účinky původního rozhodnutí. V novém řízení může správní orgán využít podkladů původního rozhodnutí včetně podkladů rozhodnutí o odvolání. Právní názor odvolacího správního orgánu je pro správní orgán provádějící nové řízení závazný, pokud se tento právní názor vlivem změny právního stavu nebo skutkových okolností nestal bezpředmětným. V novém řízení správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře. V novém řízení se postupuje podle ustanovení platných pro řízení v prvním stupni. Novým vydaným rozhodnutím se původní rozhodnutí ruší. O tomto následku budou účastníci poučeni v písemném vyhotovení rozhodnutí. V ostatních případech nové rozhodnutí brání vykonatelnosti nebo jiným právním účinkům původního rozhodnutí. Nejsou-li účinky nového rozhodnutí zřejmé z jeho obsahu, určí vliv na vykonatelnost nebo jiné právní účinky původního rozhodnutí správní orgán.

45

2.4 Správní exekuce Základní podmínkou pro zahájení exekučního řízení je vykonatelný exekuční titul. Exekučním titulem je pravomocné nebo předběžně vykonatelné správní rozhodnutí, které ukládá konkrétní osobě konkrétní povinnost za předpokladu, že marně uplynula lhůtě k dobrovolnému splnění uložené povinnosti. Exekučním titulem je tedy: - vykonatelné rozhodnutí, - vykonatelný smír. Exekučním správním orgánem je správní orgán, který je podle tohoto nebo zvláštního zákona oprávněn k exekuci. Správní orgán vždy zkoumá vykonatelnost správního aktu jako základní podmínku pro jeho uznání exekučním titulem. Exekuční titul u správního orgánu uplatňuje: - správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír, - osoba oprávněná z exekučního titulu. Exekučním orgánem, který provádí exekuci na peněžitá plnění je: - místně příslušný obecný správce daně, - v některých případech obecní úřad nebo krajský úřad. Pro exekuční řízení na peněžitá plnění se nepoužije správní řád, ale procesní režim daný pro správu daní a poplatků. Exekučním správním orgánem příslušným k exekuci na nepeněžitá plnění je: - správní orgán, je-li orgánem moci výkonné, - obecní úřad nebo krajský úřad pokud vydal sám exekuční titul v prvém stupni. Správní orgán může vést exekuci i proti jiné osobě než povinné, ale pouze tehdy, pokud prokáže její právní nástupnictví. Důkazní břemeno jde k tíži exekučního správního orgánu. Nástupnictví může být buď ze zákona nebo ze smlouvy. Exekuční správní orgán může exekuci na nepeněžitou povinnost nařídit nejpozději do pěti let a nejpozději ji provádět do deseti let poté, co měla být povinnost splněna dobrovolně. Exekuci k vymožení lze provést: - náhradním výkonem v případě zastupitelných plnění, - přímým vynucením v případě nezastupitelných plnění (vyklizením, odebráním movité věci, předvedením, osobní prohlídkou a prohlídkou bytu a jiných místností), - ukládáním donucovacích pokut. Exekuční orgán může ze závažných důvodů usnesením odložit nebo přerušit provedení exekuce pokud o to požádá povinný a lze-li se důvodně domnívat, že splní svoji povinnost ve stejné lhůtě v jaké může být provedena exekuce. Oprávněná úřední osoba se v průběhu exekuce prokazuje písemným pověřením. Pověření má povahu veřejné listiny a je opatřeno úředním razítkem.

46

Exekuční správní orgán prováděnou exekuci na žádost nebo z moci úřední usnesením proti kterému se nelze odvolat, zastaví, jestliže a) po nařízení exekuce povinnost zanikla b) po nařízení exekuce zaniklo právo provádět exekuci nebo byl zrušen exekuční titul, který je podkladem pro exekuci c) o zastavení exekuce požádá osoba oprávněná z exekuce a nebo příslušný výkonný správní orgán d) průběh exekuce ukazuje, že by její pokračování bylo spojeno s mimořádnými nebo nepoměrnými obtížemi e) se zjistí, že exekuce byla nařízena k vymožení neexistující povinnosti nebo vůči neexistujícímu povinnému f) provedení exekuce je nepřípustné, protože před nařízením exekuce existoval důvod, pro který exekuci nebylo možno provést, nebo g) je provedení exekuce nepřípustné, protože po jejím nařízení nastal jiný důvod vyplývající ze zvláštního zákona nebo stavu věci, pro který nelze exekuci provést. Exekuční náklady Exekuční náklady hradí povinný, pokud exekuce nebyla zastavena příslušným správním orgánem. Náhrada exekučních nákladů spočívá v úhradě paušální částky ve výši 2.000,- Kč a v náhradě hotových výdajů vzniklých při provádění exekuce. Povinnost nahradit exekuční náklady exekuční správní orgán rozhodnutím uloží povinnému. Hotové výdaje zálohově hradí ze svého rozpočtu exekuční správní orgán. Povinný hradí exekuční náklady za výkon exekuce vždy, jestliže byl vydán exekuční příkaz nebo jestliže při exekuci odebráním movité věci oprávněná úřední osoba přistoupila k odebrání věci nebo při exekuci přímým vynucením přistoupila k vyklizení. Jsou-li některé exekuční úkony prováděny společně vůči více povinným, exekuční správní orgán rozvrhne náhradu vzniklých exekučních nákladů poměrně podle rozsahu vymáhaných povinností připadajících na jednotlivé povinné. Exekuční náklady vybírá a jejich exekuci provádí exekuční správní orgán, který jejich náhradu uložil. Námitky Proti usnesením nebo jiným úkonům exekučního správního orgánu, proti kterým se nelze odvolat, může povinný nebo jiná osoba, které z tohoto úkonu vyplývá povinnost, podat námitky. Námitky však nelze podat, pokud usnesení bylo již vykonáno nebo jiný úkon proveden. Námitky mají odkladný účinek, jen a) směrují-li proti usnesení, jímž byla odložena nebo přerušena exekuce, b) směřují-li proti exekučnímu příkazu, jímž byla nařízena exekuce vyklizením, c) směřují-li proti usnesení, jímž byla zastavena exekuce, d) uplatňuje-li se některý z důvodů, které mají za následek zastavení exekuce, e) rozhodne-li o tom z vážných důvodů exekuční správní orgán.

47

O námitkách rozhoduje příslušný exekuční správní orgán a proti rozhodnutí o námitkách se nelze odvolat. V průběhu exekuce mají pracovníci exekučního správního orgánu postavení veřejného činitele – mají zvýšenou trestněprávní ochranu. Mohou být však trestně stíháni pro porušení povinnosti.

3. Některá zvláštní správní řízení 3.1 Správní řízení v režimu stavebního zákona Správní řízení v režimu stavebního zákona, obecná charakteristika Právní úprava správního řízení v režimu stavebního zákona (z. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu v platném znění) je snad nejtypičtějším příkladem zvláštního režimu správního řízení s poměrně silně zastoupenou procesní úpravou odchylnou od správního řádu. Zahrnuje několik podtypů zvláštních správních řízení, mezi nimiž zaujímají nejvýznamnější postavení: ƒ územní řízení, ƒ stavební řízení, ƒ kolaudační řízení ƒ vyvlastňovací řízení. Správními orgány, příslušnými k vedení stavebních řízení jsou tzv. stavební úřady. Platná právní úprava vymezuje stavební úřady obecné a dále rozlišuje speciální, vojenské a tzv. jiné stavební úřady. Speciálními stavebními úřady jsou orgány vykonávající státní správu na úsecích, zahrnujících stavby letecké, stavby drah a na dráze, stavby pozemních komunikací a vodohospodářských děl. Vojenské stavební úřady jsou orgány ministerstva obrany a vykonávají působnost stavebních úřadů na území vojenských újezdů. Tzv. jinými stavebními úřady jsou potom orgány ministerstva obrany u staveb vojenské správy mimo území vojenských újezdů, orgány ministerstva vnitra u staveb pro bezpečnost státu, orgány ministerstva spravedlnosti u staveb Vězeňské služby a orgány ministerstva průmyslu a obchodu u staveb uranového průmyslu. Územní řízení Podle platné právní úpravy lze umísťovat stavby, měnit využití území a chránit důležité zájmy v území jen na základě územního rozhodnutí, kterým je 9 rozhodnutí o umístění stavby, 9 rozhodnutí o využití území, 9 rozhodnutí o chráněném území nebo ochranném pásmu, 9 rozhodnutí o stavební uzávěře, 9 rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků. Rozhodování v územním řízení je svěřeno stavebním úřadům. Účastníkem územního řízení o umístění stavby a o využití území je navrhovatel a dále osoby, jejichž vlastnická nebo jiná práva k pozemkům nebo stavbám na nich, včetně sousedních pozemků a staveb na nich, mohou být rozhodnutím přímo dotčena. Naproti tomu

48

účastníky územního řízení o chráněném území nebo ochranném pásmu, o stavební uzávěře a o dělení a scelování pozemků jsou jen navrhovatel a osoby, jejichž vlastnická nebo jiná práva k pozemkům nebo stavbám na nich mohou být rozhodnutím přímo dotčena. Obecně platí, že účastníkem každého územního řízení je ještě zejména obec, a dále ten, komu zvláštní předpis takové postavení přiznává. Pro zahájení územního řízení platí, že je lze zahájit jak na návrh účastníka řízení, tak také z podnětu správního orgánu. Pro územní řízení platí zásada ústnosti, spojená se zásadou koncentrace řízení. V oznámení o zahájení územního řízení stavební úřad v souladu s těmito zásadami nařídí ústní projednání spojené zpravidla s místním šetřením. Místo a den ústního jednání, případně místního šetření, sdělí stavební úřad jeho účastníkům nejméně 15 dnů předem. Současně stavební úřad upozorní účastníky řízení na to, že své námitky a připomínky mohou uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak že k nim nebude přihlédnuto. Každé územní rozhodnutí musí mít veškeré obecné jak obsahové, tak i formální náležitosti, požadované pro písemné vyhotovení rozhodnutí. Ve výroku územního rozhodnutí přitom musí být vymezeno území pro navrhovaný účel, stanoveny podmínky, kterými se zabezpečí zájmy společnosti v území a musí zde být rozhodnuto o námitkách účastníků řízení. Stavební řízení Platná právní úprava vychází ze zákonného předpokladu, že stavby, jejich změny a udržovací práce na nich lze provádět jen podle stavebního povolení nebo na základě ohlášení stavebnímu úřadu. Ohlášení stavebnímu úřadu podle současného právního stavu postačí u drobných staveb, u stavebních úprav a dále u udržovacích prací. Ohlášenou drobnou stavbu, stavební úpravu a udržovací práce může stavebník provést jen na základě písemného sdělení stavebního úřadu, že proti jejich provedení nemá námitek. V převažujících případech je však provádění staveb atd. vázáno na předchozí stavební povolení. Stavební povolení se vydává v řízení vedeném příslušným stavebním úřadem a zahajovaném na žádost stavebníka, doloženou předepsanou dokumentací. Účastníky řízení jsou vedle stavebníka i osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, včetně osob, které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a tato práva mohou být stavebním povolením přímo dotčena, a dále též další osoby, kterým takové postavení přiznává další zákon. Pro stavební řízení, obdobně jako v případě územního řízení, platí zásada ústnosti, spojená se zásadou koncentrace řízení. V oznámení zahájení stavebního řízení stavební úřad v souladu s těmito zásadami nařídí ústní jednání spojené s místním šetřením. Současně stavební úřad upozorní účastníky řízení na to, že své námitky mohou uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak že k nim nebude přihlédnuto. V průběhu stavebního řízení stavební úřad přezkoumá zejména, zda dokumentace splňuje podmínky územního rozhodnutí a dále požadavky týkající se zájmů společnosti, především ochrany životního prostředí a obecných požadavků na výstavbu, zda je zajištěna komplexnost a plynulost výstavby a zda bude stavba prováděna oprávněnou organizací, příp. zda je zajištěno odborné vedení a provádění stavby nebo je zajištěn odborný dozor. Kolaudační řízení Dokončenou stavbu, popřípadě její část schopnou samostatného užívání lze za předpokladu, že tyto stavby vyžadovaly stavební povolení, užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí. Orgánem příslušným ke kolaudačnímu řízení je stejný stavební úřad, který vydal stavební povolení.

49

Kolaudační řízení se zásadně zahajuje na návrh stavebníka. Návrh na provedení kolaudačního řízení se podává vždy písemně, a z jeho obsahu musí být zřejmý předpokládaný termín dokončení stavby. I v případě tohoto řízení se uplatňuje zásada ústnosti a zásada koncentrace řízení. V průběhu kolaudačního řízení stavební úřad zejména zkoumá, zda byla stavba provedena v souladu se stavební dokumentací a zda byly dodrženy podmínky stanovené v územním rozhodnutí a ve stavebním povolení. Kolaudační rozhodnutí tak z podstatné části reflektuje splnění podmínek územního rozhodnutí a dále zejména stavebního povolení. Pokud stavební úřad v kolaudačním řízení zjistí na stavbě závady, stanoví stavebníkovi lhůtu pro jejich odstranění a také přeruší kolaudační řízení. Drobné nedostatky naopak překážkou pro provedení kolaudace a vydání kolaudačního rozhodnutí nejsou. Vyvlastňovací řízení Vyvlastnění je právním institutem, postihujícím vnucenou mocenskou změnu vlastnických práv. Jeho smyslem je zprůchodnit dosažení žádoucího přechodu popřípadě omezení vlastnického práva tam, kde by to jinak bez tohoto mocenského institutu nebylo možné. Vyvlastnit podle stavebního zákona je možné jen ve veřejném zájmu pro: ƒ veřejně prospěšné stavby podle schválené územně plánovací dokumentace, ƒ vytvoření hygienických, bezpečnostních a jiných ochranných pásem a chráněných území a pro zajištění podmínek jejich ochrany, ƒ provedení asanace sídelního útvaru nebo jeho asanačních úprav podle schválené územně plánovací dokumentace, ƒ vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a stavbě, ƒ vytvoření podmínek pro umístění nebo řádný provoz zařízení státní pozorovací sítě, kterou se zjišťuje stav životního prostředí, ƒ účely, vymezené zvláštními zákony. Podmínky vyvlastnění podle stavebního zákona plně korespondují jejich základnímu vymezení v Listině, jakož i jejich návaznému vymezení v občanském zákoníku. Vyvlastnění je možné jen: ƒ ve veřejném zájmu, ƒ na základě zákona, ƒ za náhradu, ƒ nelze-li účelu dosáhnout jinak a jen pro tento účel. Stavební zákon možnost vyvlastnění dále váže ještě na dvě konkrétněji formulované podmínky. V jejich smyslu musí být vyvlastnění jednak v souladu s cíli a záměry územního plánování, což se zpravidla prokazuje územním rozhodnutím a dále vyvlastnění musí být navíc ještě provedeno jen v nezbytném rozsahu. Pro vyvlastňovací řízení, obdobně jako pro všechny dosud uváděné druhy správního řízení v režimu stavebního zákona, platí zásada ústnosti a koncentrace řízení. Rozhodnutí o vyvlastnění, jako každé jiné rozhodnutí ve věci, musí vykazovat všechny obvyklé jak obsahové, tak formální náležitosti správního rozhodnutí. Vlastnické právo k pozemkům a stavbám vyvlastněním přechází na navrhovatele. Vyvlastněnou nemovitost lze užívat jen k účelům, pro které byla vyvlastněna. S užíváním nemovitosti k předmětnému účelu musí být přitom započato nejpozději ve lhůtě dvou let. Pokud by nebylo ve stanovené lhůtě s užíváním vyvlastněných nemovitostí započato, stavební úřad na žádost účastníka zruší rozhodnutí o vyvlastnění.

50

3.2 Řízení o přestupcích Řízení o přestupcích, obecná charakteristika Procesní režim vyřizování přestupků se odlišuje od obecného režimu správního řízení zejména tím, že v jeho případě jde o svou povahou sankční správní řízení. Posláním procesně právních ustanovení na tomto úseku je zabezpečit, aby bylo účelně zjištěno, zda došlo ke spáchání přestupku, kdo jej spáchal a za jakých okolností a jakou sankci je třeba uložit pachateli. Příslušnost orgánů k projednávání přestupků Pokud jde o věcnou příslušnost, platná právní úprava vychází ze zásady, že projednávání přestupku nemá být činností oddělenou od ostatní činnosti na vždy určitém úseku veřejné správy. K projednávání přestupku se za příslušný považuje ten orgán, v jehož oboru působnosti k přestupku došlo. Projednávání přestupků je převážně soustředěno na úrovni obcí u krajských úřadů. Místní příslušnost správních orgánů k projednávání přestupků se řídí místem, kde byl přestupek spáchán. Pokud by místo spáchání přestupku zasahovalo do územních obvodů více věcně příslušných orgánů, bylo by nutno podpůrně postupovat podle příslušných ustanovení správního řádu. Platná právní úprava dále umožňuje k usnadnění pojednání přestupku nebo z jiných důležitých důvodů místně příslušnému správnímu orgánu postoupit přestupkovou věc i bez souhlasu účastníků řízení k projednání jinému věcně příslušnému správnímu orgánu, v jehož obvodu se pachatel přestupku zdržuje nebo pracuje. Požadavek zachování věcné a místní příslušnosti správních orgánů při projednávání přestupků je u obcí a krajských úřadů doplněn ještě požadavkem zachování tzv. funkční příslušnosti. Stanovení funkční příslušnosti dává odpověď na otázku, který z orgánů věcně a místně příslušné obce či krajského úřadu je povolán řízení o přestupku provést. Zákon o přestupcích tuto otázku řeší jen částečně, a to tak, že zakotvuje možnost obcí i krajských úřadů, aby si jako svůj zvláštní orgán zřídily komise k projednávání přestupků. Správní orgány příslušné k projednávání přestupků postupují v řízení o přestupcích tam kde je to třeba a přichází to v úvahu, v úzké spolupráci s dalšími subjekty, jimž zákon o přestupcích ukládá povinnost součinnosti. Podle v současné době platné úpravy institutu součinnosti jsou státní orgány, orgány policie a obce povinny oznamovat správním orgánům přestupky, o nichž se dozví, pokud samy nejsou příslušné k jejich projednávání. Institut podávání vysvětlení potom platná právní úprava vymezuje tak, že každý je povinen podat vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku, přičemž podání vysvětlení může být odepřeno, jen pokud by takovým osobám nebo osobám jim blízkým hrozilo nebezpečí postihu za přestupek, popř. za trestný čin nebo by porušily státní nebo služební tajemství anebo zákonem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti. Účastníci řízení o přestupcích Účastníky jsou: 1. obviněný z přestupku, 2. poškozený – to však jen v té části řízení, v níž se projednává náhrada majetkové škody, 3. vlastník věci, která může být zabrána, 51

4. navrhovatel v případě návrhových přestupků. Zahájení a průběh řízení o přestupcích Zahájení řízení o přestupcích je ovládáno převážně zásadou oficiality, což znamená, že se řízení o přestupcích zahajuje a přestupky se projednávají z úřední povinnosti, pokud nejde přestupky, které se projednávají jen na návrh. Při zahajování řízení o přestupcích z moci úřední může být podkladem pro zahájení řízení jak poznatek z vlastní činnosti příslušného správního orgánu, tak i nejrůznější podnět od jiných subjektů, včetně kvalifikovaného podkladu v podobě oznámení přestupku orgánem policie. U návrhových přestupků je rozhodujícím pro zahájení řízení podání návrhu oprávněnou osobou příslušnému správnímu orgánu. Podle stávající právní úpravy přichází projednání přestupku na návrh v úvahu vždy u přestupku urážky na cti a dále již jen mezi osobami blízkými u přestupků, spočívajících v ublížení na zdraví z nedbalosti, úmyslném narušení občanského soužití, vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválností nebo jiným hrubým jednáním a u přestupků proti majetku. Pro prvoinstanční řízení právní úprava stanoví obligatorně ústní jednání, a přestupek se projednává zásadně za přítomnosti obviněného. Výjimečně lze přestupek projednávat v nepřítomnosti obviněného, a to tehdy, že ač byl řádně předvolán, k jednání se nedostavil bez řádné omluvy nebo důležitého důvodu anebo se odmítl k jednání dostavit. Formy ukončení řízení o přestupcích Řízení o přestupku se ukončuje vydáním rozhodnutí ve věci. Současně však zákon o přestupcích vymezuje důvody, které dříve, než by mohlo dojít k vydání rozhodnutí, vedou k zastavení řízení. Výčet těchto důvodů je v zákoně uveden taxativně a v případě jejich nastoupení se nemůže v řízení pokračovat a je třeba řízení zastavit. Zvláštním případem ukončení řízení o přestupku je jeho ukončení cestou smíru. Řešení přestupkové věci smírem přichází v úvahu u přestupku urážky na cti a správní orgán se v prvé řadě musí pokusit o usmíření uraženého na cti a obviněného z přestupku. Jednou ze zvláštností úpravy řízení o přestupcích je mj. i to, že rozhodnutí o přestupku nelze doručit veřejnou vyhláškou. Specifika uplatňování tzv. opravných prostředků Proti rozhodnutí o přestupku přichází v úvahu podání odvolání, v plném rozsahu se může odvolat jen obviněný z přestupku. Ostatní účastníci řízení se potom mohou odvolat jen proti té části rozhodnutí, která se týká jejich postavení. Rozhodnutí o přestupku je dále ještě přezkoumatelné soudem. Blokové řízení a příkazní řízení Zjednodušenými, resp. zkrácenými, formami řízení o přestupcích jsou řízení blokové a řízení příkazní. Podstata blokového řízení spočívá v tom, že tomu, kdo se dopustil přestupku, se uloží bez dalšího projednávání a zpravidla na místě spáchání přestupku pokuta tzv. blokem. Podmínkami blokového řízení přitom je, že přestupek byl spolehlivě zjištěn, k jeho vyřízení nestačí pouhá domluva a obviněný z přestupku je ochoten pokutu zaplatit. V blokovém řízení přitom není možné projednávat tzv. návrhové přestupky, tj. v případech, kde se řízení o přestupku zahajuje pouze na návrh poškozeného.

52

Příkazní řízení potom představuje takový způsob vyřízení přestupku, který spočívá v tom, že správní orgán po zjištění přestupku bez dalšího řízení vydá příkaz o uložení sankce za přestupek. Podmínkou příkazního řízení je, že není pochyb o tom, že obviněný z přestupku se přestupku dopustil a věc nebyla vyřízena v blokovém řízení. V příkazním řízení lze projednávat jen přestupky, u nichž se řízení zahajuje z moci úřední, a jsou z něho tedy vyloučeny přestupky návrhové. Opravným prostředkem proti příkazu je odpor, který může obviněný z přestupku podat do 15 dnů ode dne jeho doručení. Pokud byl odpor podán včas, příkaz se ruší a správní orgán pokračuje v řízení obvyklým způsobem. Posláním blokového i příkazního řízení je zajištění jednoduchého, rychlého a hospodárného zásahu s bezprostředním účinkem. Z povahy věci plyne, že těmito zjednodušenými formami řízení o přestupcích je vhodné řešit především méně závažné přestupky. 3.3 Řízení ve věcech katastru nemovitostí Řízení před katastrálními úřady, obecná charakteristika Katastr nemovitostí je ve své podstatě soubor údajů o nemovitostech v ČR, zahrnující jejich soupis a popis a jejich geometrické a polohové určení. Součástí katastru je evidence vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem podle zákona o jejich zápisech (z. č. 265/1992 Sb. v platném znění), jakož i evidence dalších práv k nemovitostem podle zákona o katastru nemovitostí. Vedení katastru nemovitostí a s tím související agendy přísluší katastrálním úřadům, přičemž tato činnost má povahu státní správy. Katastr je jako soubor stanovených údajů informačním systémem úřední povahy, pro nějž je charakteristické, že je systémem veřejným a svými údaji v příslušném rozsahu také závazným. Při výkonu státní správy na úseku katastru nemovitostí patří k nejvýznamnějším ty činnosti, které jsou spojeny se zápisem vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem do katastru nemovitostí. Zápis těchto práv přitom platná právní úprava vymezuje diferencovaně, a to jako vklad, záznam a poznámku. Řízení o povolení vkladu Vkladem se rozumí zápis vkladu nebo výmaz vkladu vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, přičemž tato forma zápisu předmětných práv přichází v úvahu vždy, pokud není zákonnou úpravou stanoveno jinak (tzn., že zápis těchto práv má být proveden tzv. záznamem nebo tzv. poznámkou). Řízení o povolení vkladu je typickým návrhovým správním řízením, tzn., že k jeho zahájení dochází na návrh toho, kdo je subjektem těch práv k nemovitostem, které mají být předmětem vkladu. Tento návrh tak může podat každý takový subjekt, tzn. např. v případě práv k nemovitostem na základě smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti tak může učinit kterýkoli z účastníků takové smlouvy, popř. i všichni společně. S tím bezprostředně souvisí i skutečnost, že v postavení účastníků správního řízení o povolení vkladu potom vystupuje nejen navrhovatel, nýbrž i každý další účastník tohoto právního úkonu, na jehož podkladě má být zapsáno právo do katastru nemovitostí. Platná právní úprava požaduje, aby návrh na vklad, který je svou povahou návrhem na zahájení řízení o povolení vkladu, obsahoval skutečnosti, z nichž bude zřejmé, kdo návrh podává a co navrhuje.

53

Doručením návrhu příslušnému katastrálnímu úřadu je řízení zahájeno, a od toho dne také běží lhůty pro vydání rozhodnutí o povolení vkladu. Katastrální předpisy lhůtu nestanoví, proto je třeba při odvozování její délky vyjít z obecné úpravy správního řízení a ve věci rozhodnout do 60 dnů. Došlý návrh na vklad katastrální úřad bezprostředně zaznamená do protokolu o vkladech (rejstřík). V souvislosti s došlým návrhem na vklad katastrální úřad také vyznačí k předmětným právním vztahům v souboru popisných informací tzv. plombu, která vyjadřuje, že tyto právní vztahy jsou dotčeny změnou. V průběhu řízení katastrální úřad zkoumá, zda a nakolik jsou splněny podmínky pro povolení vkladu. Katastrální úřad všechny tyto podmínky zkoumá ke dni podání návrhu na vklad. Pokud by při posuzování splnění podmínek návrhu pro povolení vkladu zjistil, že návrh na zahájení řízení o povolení vkladu nemá předepsané náležitosti, vyzve katastrální úřad navrhovatele, aby ve stanovené přiměřené lhůtě odstranil nedostatky návrhu a současně jej upozorní, že v případě neodstranění nedostatků návrhu bude řízení zastaveno. Jestliže katastrální úřad dospěje k závěru, že jsou podmínky vkladu splněny, rozhodne, že se vklad povoluje a následně také vklad provede, a to zápisem do katastrálních operátů. Specifikem řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí dále je, že v případě kladného rozhodnutí se toto rozhodnutí jako samostatný akt písemně nevyhotovuje,nýbrž se provádí zápisem ve spisu. Na jeho základě potom katastrální úřad vyznačuje příslušnou doložku na smlouvách doručovaných účastníkům. V případě zamítavého rozhodnutí se naopak takové rozhodnutí musí jako samostatný akt písemně vyhotovit, a toto písemně vyhotovené rozhodnutí se potom doručuje všem účastníkům řízení. Procedura provedení záznamu Vlastnická a jiná práva k nemovitostem, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu,příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zkracováním, se zapisují do katastru záznamem na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy. Právní účinky záznamu mají deklaratorní povahu, tzn., že osvědčují jinak a dříve vzniklý, změněný nebo zaniklý právní vztah. Procedura provedení záznamu nemá povahu správního řízení, nýbrž jde o jinou formu činnosti katastrálních úřadů. Pokud jde o záznamy nových budov, jejich zápis v katastru se provádí na podkladě ohlášení vlastníka budovy. Jako vlastník se zapisuje stavebník uvedený v kolaudačním rozhodnutí, není-li jinou listinou prokázáno, že vlastníkem je někdo jiný. Procedura provedení poznámky Poznámku katastrální úřad zapisuje na základě doručeného rozhodnutí nebo oznámení soudu, správce daně či k doloženému návrhu toho, v jehož prospěch má být poznámka zapsána na základě usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, na základě usnesení o povolení ochranné lhůty v konkursním řízení, na základě usnesení o prohlášení konkursu, na základě u soudu podaného návrhu na vyrovnání, na základě usnesení o nařízení předběžného opatření nebo na základě jiného rozhodnutí, kterým se omezuje oprávnění vlastníka nemovitosti nebo jiné oprávněného nakládat s předmětem práva zapsaným v katastru.

54

Po případném řízení či jiné skutečnosti, která je předmětem poznámky, pak katastrální úřad, na základě doručeného rozhodnutí nebo oznámení oprávněného subjektu, poznámku zruší. Právní účinky poznámky mají, obdobně jako v případě záznamu, deklaratorní povahu, a rovněž procedura provedení poznámky nemá charakter správního řízení ( i tady jde o jinou formu činnosti katastrálních úřadů).

Informační zdroje: Ondruš, R. Správní řád. Nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha: LINDE Praha, a. s., 2005. Průcha, P., Skulová, S. a kol. Správní právo – obecná část. Brno: MU a Doplněk, 1999. Průcha, P., Skulová, S. a kol. Správní právo – zvláštní část. Brno: MU a Doplněk, 1999. Průcha, P., Skulová, S. a kol. Správní právo – procesní část. Brno: MU a Doplněk, 2004. Další prameny: - zákon o přestupcích v platném znění č. 2000/1990 Sb. - stavební zákon v platném znění č.50/1976 Sb.

55

-

živnostenský zákon v platném znění č. 455/1991 Sb. správní řád z.č. 500/2004 Sb.

Základy správního práva Napsal: JUDr. Miroslava Kejdová, CSc. JUDr. Miroslava Vodičková Vydal Institut mezioborových studií Brno, 2006.

56

57