Správní právo – dálkové studium I. Pojem správní právo, veřejná správa, správní věda, prameny správního práva, normy správního práva A) Správa = činnost sledující záměrně nějaký cíl, činnost nesoucí se za trvalým účelem řídit ty které záležitosti = správa je veřejná a soukromá – podle toho, zda jde o činnosti sledující cíle soukromé nebo veřejné - VS je vykonávána ve veřejném zájmu, je právem více vázána - soukromá správa je vykonávána v soukromém zájmu, vyjadřuje hospodářskou aktivitu osob - nositelé VS jsou vázáni čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod = státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (=základní pravidlo výkonu státní moci!!!!!!) B) Veřejná správa (VS) - VS se rozumí buď určitý druh činností (spravování) nebo instituce (úřad, organizace), která veřejnou správu vykonává o pojetí VS jako činnosti = materiální (funkční) pojetí VS o pojetí VS jako instituce = formální pojetí (institucionální pojetí) a) materiální pojetí VS = činnost státních nebo jiných veřejných institucí, která svým obsahem není činností zákonodárnou ani soudní - VS lze popsat nikoliv definovat - výsledkem snah o definice VS jako pojmu jsou dvě metody vymezení VS o i) vymezení VS pozitivní = pokus o popis správních úkonů a o jejich zobecnění základním problémem této metody vymezení VS je, že objem a formy správní činnosti se mění v závislosti na úkolech, které se VS přisuzují→některé definice jsou pak buď příliš úzké nebo naopak příliš obecné výsledkem snah o pozitivní vymezení VS je alespoň konstatování, že VS je činnost, při jejímž výkonu jsou správní úřady vázány nejen právními přepisy ale i rozhodnutím vyšších úřadů (tato definice platí obecně pro státní správu, však nedopadá na samosprávu) o ii) vymezení VS negativní = vychází z dělby státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní a dále z poznatku, že moc soudní a zákonodárnou lze definovat toto pojetí je proto založeno na tzv. odečítání → VS=souhrn činností, které nelze kvalifikovat jako zákonodárství nebo soudnictví VS je činností, jejímž originálním nositelem je stát, teprve z vůle orgánů státu může dojít k delegaci (přenosu) části VS na jiné subjekty než je stát
b) formální pojetí VS = klade důraz na instituce a jejich orgány, které mají působnost a pravomoc řešit veřejné úkoly, pokud nejsou tyto úkoly přikázány parlamentu (orgán moci zákonodárné) nebo soudům (orgán moci soudní) = činnost orgánů označených jako správní úřady Závěr: - pro materiální pojetí VS je rozhodujícím kritériem druh vykonávaných činností - u formálního pojetí VS rozhoduje povaha instituce a veřejné úkoly, které jsou jí jako působnost přikázány Historický vývoj VS - v minulosti nebyl pojem VS používán ani v praxi ani v teorii
1
- pojem VS byl důsledně nahrazován pojmem státní správa (=státní správa vykonávána orgány státu, stát vykonával veškerou správu věcí veřejných) - jedině stát tak byl oprávněn dbát o obecné blaho a rozhodovat o tom, co je třeba za tím účelem učinit→popření existence občanské společnosti (ta se vyznačuje mimo jiné právě tím, že správa věcí veřejných může být vykonávána i jinými subjekty než je stát) - stát postupně přestal být jediným nositelem VS→došlo k částečné delegaci jako úkolů na jiné subjekty, zejména samosprávné celky (v ČR je tento vývoj spojen především s rokem 1989!) Rozlišení VS od moci zákonodárné a soudní, vztah VS a vlády - všechny tyto činnosti jsou uskutečňovány vykonavateli (orgány), u nichž se mohou částečně překrývat - rozhodujícím kritériem pro odlišení těchto činností tak není hledisko materiální ale formální, tedy nerozhoduje druh činnosti ale orgán, který tuto činnosti vykonává (a jeho základní atributy-pravomoc a působnost) a) VS a zákonodárství - zákonodárství je VS nadřazeno, protože pro ni formou zákonů vytváří právní rámec, ve kterém se jedině VS může pohybovat - ve vztahu k zákonodárství je VS činností podzákonnou a výkonnou - VS se naopak přímo či nepřímo podílí na zákonodárství – vládě je Ústavou ČR (24 odst. 2) svěřena zákonodárná iniciativa, ministerstva jsou obecně nadána legislativní pravomocí (vyhlášky) - formálně je zákonodárná moc v ČR spojena pouze s tím orgánem, kterému podle Ústavy ČR náleží = Parlament ČR b) VS a soudnictví - opět rozhodujícím kritériem pro odlišení je formální hledisko → soudnictví = provádění zákonů a jiných právních předpisů osobami (soudci), které jsou vázány pouze a výlučně zákony – jinak jsou tyto osoby nezávislé (ústavní zásady nesesaditelnosti a nepřeložitelnosti soudce apod.) × VS = provádění zákonů a nebo jiná činnost ve veřejném zájmu osobami, které nejsou nezávislé - pro odlišení VS od soudnictví je tak rozhodujícím prvkem nezávislost – zda s výkonem určité funkce je spojena (soudcovská) nezávislost či nikoliv - dále lze dodat, že účelem VS je nepřetržitá činnost směřující k naplnění nějakého budoucího cíle × soudnictví a výroky soudců jsou spojeny výlučně s aktuálním stavem věcí - VS vedle konkrétních aktů může k provedení zákonů vydávat i abstraktní akty (nařízení např.), což soudnictví nepřísluší c) VS a vláda - již neplatí, že vláda je nejvyšším orgánem státní moci (!!!nezaměňuj pojmy státní a výkonná moc!!!výkonná moc je vedle moci zákonodárné a soudní pouze jednou ze tří složek státní moci.Výkonná moc je dále např. výrazně omezena ve vztahu k samosprávě apod.) - vláda je tak nejvyšším (řídícím) orgánem výlučně vůči hierarchické sestavě státních správních úřadů jako vykonavatelů státní správy × vůči jiným subjektům vykonávajícím ostatní VS (zejména samosprávu) jsou pravomoc vlády téměř vyloučena - vláda má dva úkoly - politické vedení správy včetně organizace úkolů a úřadů - spolupůsobí při utváření vnitřní politiky Druhy VS - základní hlediska členění VS:
- dle organizačního uspořádání - dle právní formy - dle úkolů VS - další hlediska členění VS - vrchnostenská×nevrchnostenská, vázaná×volná, politická, fakultativní×obligatorní, státní×samospráva ….. (definice těchto pojmů překračuje rámec výuky) a) organizační uspořádání - v konkrétní podobě VS provádí ústavu konkrétního státu → nelze dovodit obecné organizační uspořádání VS (každý stát má svou ústavu a tedy i jiné uspořádání) - základní pravidla organizační výstavby VS
2
- územní a věcné hledisko = na jaké úrovni a ve kterých záležitostech bude VS vykonávána - úrovně VS v ČR z územního hlediska-ústřední VS, oblastní VS (dle Ústavy ČR se jí rozumí VS na úrovni krajů), obecní - z věcného hlediska je VS politická (všeobecná) a oborová (specializovaná) - subjekty VS - stát - jiné subjekty veřejného práva - další subjekty ze zákona oprávněné k výkonu VS - originálním (původním) nositelem VS je výlučně stát - stát může výkon VS delegovat na jiné subjekty (zákonem) - z tohoto pohledu rozlišujeme VS přímou (bezprostřední) vykonávanou státem a jeho orgány a VS nepřímou (zprostředkovanou, delegovanou) vykonávanou jinými subjekty a jejich orgány (typicky samospráva) b) dle právní formy - rozlišujícím prvkem je zde moment, kdy VS používá formy veřejného práva a kdy používá formy soukromého práva - z tohoto pohledu se VS člení na: - vrchnostenskou správu = vykonávána formou veřejného práva - fiskální správu = znamená, že stát nevstupuje do právních vztahů vrchnostensky ale z pozice rovného partnera ve věcech finančních a státního majetku c) dle úkolů VS - úkoly VS se historicky mění - mění se především počet a charakter záležitostí, které jsou předmětem VS - rozhodujícím kritériem je obsahové hledisko=tedy oblasti VS dle úkolů, které mají plnit - základní oblasti jsou – správa politická, hospodářská, sociální, kulturní, ekologická - další oblasti jsou vnitřní správa, bezpečnost a pořádek, sociální věci, zdravotnictví a školství, životní prostředí, C) Správní právo = ta část právního řádu, která upravuje VS = vymezení VS jako základního institutu správního práva je podmínkou, bez které nelze podat definici správního práva, od definice VS se odvíjí jakákoliv definice správního práva = soubor veřejnoprávních norem, které se vztahují (tedy ji upravují) na VS, konkrétně na její organizaci, činnost a vztahy vznikající při výkonu VS mezi nositeli VS a fyzickými či právnickými osobami = je odvětvím platného práva, tj. je součástí právního řádu (a konkrétně je součástí veřejného práva) = soubor velkého množství pramenů práva s různou právní silou = nejedná se o právo kodifikované !!!!! (neexistuje jediný právní předpisy, který by zahrnoval jednotnou a ucelenou úpravu všech oblastí správní práva) Historie - vývoj správního práva začal v rámci dvou původních oblastí západoevropského práva – francouzské a anglické - společné pro obě větve je výrazná soudní kontrola VS - pro vývoj správního práva ve střední Evropě včetně např. Německa mělo však zásadní význam právo francouzské - postupně se vyvinuly tři základní koncepce správního práva o francouzské = 1.moderní správní právo, z něj pochází všechny základní instituty a formy správního práva o německo-rakouské = původ ve francouzském správním právu, původně se tvoří jako právo policejních předpisů, státních příjmů a výdajů, práva fiskálního a ústavního,
3
anglické = VS odpovídá za všechny své akty před obecnými soudy dle obecného práva francouzské a německo-rakouské koncepci je společné striktní rozlišení soukromého a veřejného práva (viz níže) tzv. správní právo státu reálného socialismu=státní moc na úkor práv a svobod občanů, z ideologických důvodů neuznává rozdíl mezi právem veřejným a soukromým o
-
Základní členění správního práva - základní členění správního práva je na část obecnou a zvláštní a) Obecná část (obecné správní právo) - úprava, zásady, pojmy, instituty v zásadě platné pro celou oblast VS - vše společné, typické, obecně platné - význam: - společný základ pro tvorbu, aplikaci a kontrolu hmotného správní práva (viz níže) - obecný základ pro jiné obory veřejného práva, které jsou v působnosti správních úřadů (finanční právo, právo sociálního zabezpečení, právo životního prostředí) b) Zvláštní část = hmotně právní úprava v rámci jednotlivých správních odvětví (oborů činností VS) = úprava je obsažena v mnoha právních předpisech různá právní síly = podává podrobný výklad o nejvýznamnějších speciálních hmotněprávních úpravách z oboru správního práva Další členění správního práva Správní právo hmotné × procesní a) správní právo hmotné = normy obsahově upravující činnost správních orgánů = stanoví požadavky na plnění úkolů VS (ve věcech zdravotní péče, kultury apod.)
-
b) správní právo procesní i) v širším významu=normy upravující organizaci a působnost správních úřadů a řízení před nimi ii) v užším významu=úprava správního řízení ve věci vnějšího rozhodování správních orgánů (tedy úprava vlastního správního řízení např. dle správního řádu) pakliže bychom vycházeli z pojmu správního práva ve smyslu ad ii), pak by zde existovala další oblast správní práva-právo organizační (jinými slovy správní právo procesní v širším významu zahrnuje správní právo procesní v užším významu a právo organizační)
Správní právo vnitřní × vnější a) vnitřní správní právo = soubor služebních předpisů zakládajících práva a povinnosti výlučně uvnitř správního úřadu či jiného vykonavatele VS (např. kariérní řád toho kterého úřadu) = zcela výjimečně může mít účinky vůči občanům mimo daný správní úřad b) vnější správní právo = soubor právních předpisů zakládajících práva a povinnosti vně správního úřadu a vykonavatelů VS
jiných
Rozlišení práva soukromého a veřejného - historicky se vyvinuly tři základní teorie dělby práva soukromého a veřejného a) zájmová teorie - nejstarší, již překonána - vztahy se řídí normami veřejného práva, jde-li o veřejné zájmy či obecné blaho a jde-li o zájmy soukromé, řídí se vztahy právem soukromým
4
b) mocenská teorie - zda účastníci vztahů jsou ve vztahu nadřízenosti×podřízenosti (pak se jedná o veřejné právo) či ve vztahu rovnosti (pak se jedná o právo soukromé) c) organická teorie (teorie subjektů) - zda se subjekt ocitá v právním poměru z důvodu svého členství v některé veřejné korporaci (veřejné právo) či nikoliv (soukromé právo) - tzv. nová teorie subjektů - soukromé právo = právo obecné upravující práva a povinnosti všech subjektů včetně nositelů veřejné moci - veřejné právo = zvláštní právo, je přiznáno pouze nositelům veřejné moci při výkonu jejich vrchnostenské moci - důležité=z pohledu členění práva na právo soukromé a veřejné je správní právo součástí práva veřejného!!!! D) Správní věda = podává jednotný systém celého správního práva = jedná se o teoretickou disciplínu = správní věda zahrnuje - správní nauku – pojednává o skutečném stavu VS - teorii (vědu) správního práva – věda o správním právu, pojednává o tom, co má být z pohledu správní práva - správní politiku – hodnotí VS E) Prameny správního práva právní norma = pravidlo chování, podmíněné vývojem společenských vztahů, které má určitou formu - správní právo je v ČR zásadně právem psaným (pramenem práva tak není tzv. soudní precedens, soudní rozhodnutí není pramenem práva v ČR) - základními prameny práva jsou psané normy práva správního (ústavní zákony, zákony, zákonná opatření, nařízení, vyhlášky) - důležitým a převažujícím pramenem práva je však i systém obecných principů práva a obecných principů správního práva, které ne vždy jsou zakotveny v zákonech či jiných psaných formách práva - pramenem správního práva jsou tak pouze ty formy, které jsou státem uznány. Výjimečně jsou pramenem práva i ty formy, které byly za pramen považovány v minulosti (dekrety prezidenta republiky jsou stále platným pramenem práva)-jedná se o projev kontinuity práva. - Jako pramen správního práva nelze připustit pramen, který nemá oporu v ústavě nebo zákoně. - Systém pramenů práva je hierarchicky upořádán-odráží význam jednotlivých státních funkcí a postavení jejich vykonavatelů. Nejvyšší postavení mají akty zákonodárného sboru (Parlament ČR-ústavní zákony, zákony, zákonná opatření). o norma na vyšším stupni je určující pro vznik i obsah norem nižších a má vůči nim zásadně derogující účinek-tedy norma s vyšší právní silou ruší normu s nižší právní silou. Zákon nikdy nemůže být zrušen podzákonným předpisem, ústavní zákon nikdy nemůže být zrušen „obyčejným“ zákonem. o Z hlediska časového platí mezi normami práva (stejné právní síly obsahující stejnou právní úpravu) pravidlo lex posterior derogat priori (pozdější zákon ruší předchozí). Dvě základní podmínky pro uplatnění tohoto pravidla jsou – normy musí mít stejnou právní sílu (ovšem nezapomeňte na předchozí pravidlo o vyšší právní síle-tedy pozdější zákon obvykle ruší i předchozí prováděcí předpisy) a musí se vztahovat na stejnou právní úpravu. - mimo prameny práva vnitrostátního hierarchického systému práva-stojí právo mezinárodní a právo Evropských společenství. I tyto jsou součástí pramenů práva správního. o zde se obvykle uplatňuje princip aplikační přednosti-vnitro stání norma, která je v konkrétním případě v rozporu s tímto právem musí zůstat neaplikována, ovšem její
5
o
-
-
platnost je nezměněna (v daném případě nelze takovou vnitrostátní normu použít, ovšem taková norma je stále platná v jiných případech). podle rozhodnutí ESD ani ústavní normy nesmí být použity jako překážka aplikačních přednosti norem evropského práva (jinými slovy princip aplikační přednosti evropského práva se vztahuje i ústavní normy ČR)
v právním řádu ČR bylo nutné vyřešit nástupnictví po ČSFR. Bylo přijato řešení založené na zásadě materiální kontinuity právního řádu-ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy ČSFR platné v den jejího zániku na území ČR zůstávají nadále v platnosti. Nelze použít pouze ta ustanovení z převzatých předpisů ČSFR, která jsou podmíněna toliko existencí ČSFR. nová Ústava ČR (ú.z. č. 1/1993 Sb.,) výslovně ve svém článku 112 ruší bývalou ústavu!!!
Druhy pramenů správního práva 1. Ústava, ústavní zákony - ústavní normy upravují přímo i nepřímo postavení VS, její kompetenci i pozici adresátů norem → ústavní předpisy tvoří základ správního práva - ústavní zákony, tedy Ústava ČR a další ústavní zákony, mají v hierarchii norem správního práva nejvyšší právní sílu - výhradním tvůrcem ústavních zákonů je Parlament ČR - ústavní základy VS se projevují především v : - dělbě státní moci-moc výkonná, soudní, zákonodárná - úpravě vzájemných vztahů těchto tří složek státní moci - úpravě podmínek výkonu těchto tří složek státní moci - současně Ústava ČR upravuje základy územní samosprávy, zakotvuje vznik ČNB a NKÚ - od pojmu ústavní zákony, případně Ústava ČR je třeba odlišovat pojem ústavní pořádek-jeho legální definice je obsažena v čl. 112 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní pořádek je tvořen Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a ústavními zákony (ať už přijatými po vzniku ČR nebo převzatými z ČSFR-viz výše). - kontrolu ústavnosti zákonů a nižších právních předpisů provádí - obecné soudy (pokud dospěje obecný soud k závěru, že zákon je v rozporu s ústavním pořádkem předloží věc Ústavnímu soudu ČR). Obecné soudy nejsou oprávněny rušit zákony pro jejich rozpor s ústavním pořádkem - Ústavní soud ČR-tento jediný je oprávněn zrušit zákon (či jiný právní předpis) pro rozpor s ústavním pořádkem !!!!!!!! 2. Mezinárodní právo - vychází z principu, že každý stát je povinen dodržovat pravidla mezinárodního práva - jednou z povinností státu je zajistit soulad právního řádu s pro něj závaznými normami mezinárodního práva - pro začlenění norem mezinárodního práva do práva vnitrostátního platí tři postupy a) inkorporace – norma mezinárodního práva neztrácí svou formu (např. mezinárodní smlouva je pořád mezinárodní smlouvou) ovšem inkorporovaná norma se stává bezprostředně závaznou na území státu. Tento princip platí na území ČR – čl. 10 Ústavy=základní inkorporační norma v ČR (vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je ČR vázána, jsou součástí právního řádu. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva) b) transformace – pravidla mezinárodního práva nabývají formu některého vnitro státního pramene práva (obvykle zákona). Děje se tak buď doslovným převzetím textu normy nebo odkazem na takovou normu. c) adaptace – znamená postup, kdy cíle požadované mezinárodní smlouvou jsou naplněny vnitrostátními instituty. Nejde tak o doslovný přepis mezinárodní normy. 3. Právo Evropských společenství
6
- závaznost těchto pramenů pro ČR je dána výlučně členstvím ČR v EU - rovněž tyto prameny mají svou hierarchii a) primární právo je právo s nejvyšší právní silou v rámci práva Evropských společenství a tvoří jej zakládací smlouvy, smlouvy o přistoupení, obecné zásady právního společenství (rozuměj evropského společenství) b) sekundární právo – je nejpočetnější ze všech pramenů evropského práva. Je vytvářené na základě a v mezích zmocnění zakládacích smluv. Jedná se o nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a posudky. 4. Obecné principy práva a obecné principy správního práva - vyjadřují podstatné rysy, tradice, právní základy a etiku daného právního systému - některé z nich jsou upraveny v ústavě, některé v obyčejných zákonech. Jejich formální úprava ovšem není podmínkou jejich aplikovatelnosti - nejedná se o tzv. obyčejové právo (jako v anglosaském právním systému), neboť soudce v ČR při aplikaci práva tyto principy netvoří, pouze zjišťuje jejich existenci případně vývoj - ve vztahu k obecným psaným pramenům práva mají doplňující, pomocnou a výkladovou funkci - např. rovnost a zákaz diskriminace, zákaz retroaktivity (zpětné působnosti právních norem), ne bis in idem (zejména zásada ve správním trestání, znamená, že subjekt nemůže dvakrát odsouzen za totéž protiprávní jednání), neznalost zákona neomlouvá 5. Zákony - v ČR se jedná o základní pramen správního práva - v rámci dělby státní moci (výkonná, soudní, zákonodárná) je třeba zdůraznit že výhradním tvůrcem zákonů je v ČR Parlament ČR - zákon je platným pokud byl přijat v řádném zákonodárném procesu, schválen parlamentem a publikován ve sbírce zákonů - je nadřazen ostatním vnitrostátním pramenům správního práva (vyjma ústavních zákonů resp. ústavního pořádku) - lze jej změnit či zrušit pouze pramenem stejné či vyšší právní síly, prameny nižší právní síly naopak musí být v souladu se zákonem - pouze na základě zákona lze ukládat povinnosti - pravomoc správních orgánů vydávat akty nižší právní síly je odvozena zásadně od ustanovení zákona, tzn. že taková moc může být uplatňována pouze na základě zákona a v jeho mezích (čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR) - výhrada zákona = ústavodárce (Parlament ČR) vyhradil určitou záležitost tak, že ji lze upravovat či měnit pouze formou zákona. Podle Ústavy ČR lze ministerstva a jiné správní úřady zřídit a vymezit jejich působnost pouze na základě zákona (+ kraje lze zřizovat či rušit pouze ústavním zákonem!!!). Povinnosti lze ukládat pouze na základě zákona a v jeho mezích. Nikdo nesmí být nucen činit nic co není uloženo zákonem a další ústavní zásady 6. Nařízení - obecná forma normotvorby VS - Ústava ČR přímo určuje subjekty, které jsou oprávněny vydávat nařízení – vláda, ministerstva, jiné správní úřady, orgány územní samosprávy (zde při výkonu státní správy-přenesené působnosti) - v českém právu jsou termínem „nařízení“ označeny právní předpisy vlády a ÚSC vydaných při výkonu přenesené působnosti (tedy při výkonu státní správy), kdy pro nařízení ministerstev se používá pojem „vyhláška“-jedná se spíše o nedůslednost při používání právních termínů - postavení nařízení se odvíjí od jemu nadřízených předpisů zejména zákonů – nařízení nemůže upravovat záležitosti, které jsou svěřeny pouze zákonu (tak např. daně lze ukládat pouze na základě zákona). Nařízení v hierarchii právních předpisů ČR stojí pod zákonem. - obvykle se jedná o prováděcí předpis, který slouží k provedení, tj. upřesnění obecného zákonného pravidla (většinou je to dáno legislativně technickou náročností dané úpravy, kdy pokud by zákon dopodrobna upravoval všechny otázky dané problematiky, pak by se stal nepřehledným; nebo např. nelze zákonu svěřit takovou úpravu, která podléhá časovým změnám-např. valorizace důchodů apod.)
7
- každé nařízení tak musí mít základ v zákoně a svým obsahem nemůže zákonný rámec překročit, jinými slovy není nařízení bez zákona - znaky nařízení jsou - obecná povaha (jedná se o abstraktní akt) - upravuje vždy neomezený počet případů stejného druhu - okruh adresátů je obecně vymezen (na rozdíl např. od rozhodnutí o přestupku, které je závazné pouze pro účastníky přestupkového řízení) - výhody – pružnost, rychlost, odborná znalost problému, - platné nařízení je součástí právního řádu a VS na celém území státu je jím vázána - princip legality – tvůrce nařízení je povinen jej zrušit nebo změnit vždy, když se dostane do rozporu s nově vydaným předpisem vyšší právní síly - tzv. generální zmocnění – je dáno vládě ČR v čl. 78 Ústavy (k provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení) - zákonné zmocnění – další orgány VS potřebují výslovné zákonné zmocnění. Čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR – ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě zákona a v jeho mezích vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zmocněny. - vláda ČR tak nepotřebuje k vydání podzákonného právního předpisu zvláštní zákonné zmocnění, všechny ostatní orgány VS ano - quasi nařízení – opatření obecné povahy, veřejnoprávní smlouvy – týkají se předem neuzavřeného počtu subjektů, ale řeší konkrétní záležitost. Nejsou vyhlašovány ve sbírce zákonů. 7. Obecně závazné vyhlášky územních samosprávných celků - projev obecní a krajské samosprávy (čl. 104 odst. 3 Ústavy ČR) resp. práva na samosprávu - pozn.: u normotvorby ÚSC je třeba rozlišovat, zda vydávají právní předpisy v rámci působnosti samostatné či přenesené - právě OZV jsou vydávány podle čl. 104 odst. 3 Ústavy ČR, tedy v mezích (místní, věcné, osobní) samostatné působnosti ÚSC při samostatném plnění úkolů samosprávy (tyto předpisy se pak nazývají obecně závazné vyhlášky obce či kaje) - při výkonu státní správy, tj. v rámci přenesené působnosti, se vydávání právních předpisů ÚSC řídí článkem 79 odst. 3 Ústavy (tyto předpisy se pak nazývají nařízení obce, nařízení kraje) - právní základ je tak dán již v ústavě-čl. 104 odst. 3 a čl. 79 odst. 3 Ústavy, poté v zákoně o obcích, zákoně o krajích a o hlavním městě Praze - OZV musí být v souladu se zákony a právními předpisy vydanými k jejich provedení - OZV nemohou upravit otázky svěřené výhradně zákonu (viz výše výhrada zákona) - zákonodárce svým právním předpisem ponechá v předem vymezených otázkách samosprávnému celku prostor na tvorbu OZV a je na samosprávném celku, zda jej využije či nikoliv - subjekt, který OZV vydal jej může zrušit (k tomu ale viz dozor u dalších okruhů-obecní a krajské zřízení) - příklady úpravy-místní poplatky, veřejný pořádek, čistota obce 8. Vnitřní předpisy - vydávány uvnitř VS - uspořádávají právní vztahy v rámci organizace a fungování vnitřní správy - nelze je řadit pod obecné prameny práva 9. Nálezy Ústavního soudu - Ústavní soud je nadán tzv. negativní normotvorbou-je mu dána Ústavou ČR pravomoc rušit právní předpisy, které jsou v rozporu s ústavním pořádkem ČR - tuto pravomoc má pouze ústavní soud a žádný jiný soud v ČR - dále je třeba připomenout, že ústavní soud a jeho rozhodnutí má výrazný podíl na tvorbě obecných zásad právních a na definici obecných právních pojmů a termínů (např. veřejného pořádku). F) Normy správního práva - obecně k pojmu norma viz výše - u právních norem obecně rozlišujeme jejich působnost = okruh záležitostí, na které norma dopadá
8
-
časová – určuje okruh záležitostí podle toho, kdy daná okolnost nastala (pozor-obecně v ČR platí zákaz zpětné účinnosti právních norem, tzv. zákaz retroaktivity) územní – kde norma platí z prostorového hlediska (zákon platí pro celé území ČR, OZV kraje pouze na území toho kterého kraje) věcná – vymezení rozsahu po obsahové stránce osobní – zavazuje určitý okruh adresátů
- obecným předpokladem platnosti právního přepisu je jeho publikace - aktivní zprostředkování obsahu právních norem jejich adresátům, provedené kvalifikovaným způsobem - povinně se zveřejňují ústavní zákony, zákony, zákonná opatření Senátu, nařízení vlády, právní předpisy ministerstev a dalších správních úřadů s celostátní působností, a to ve sbírce zákonů („Sb.“). Pouze pokud tak stanoví zvláštní zákon, zveřejňují se i nálezy Ústavního soudu ČR, rozsudky Nejvyššího správního soudu a další předpisy či rozhodnutí - mezinárodní smlouvy závazné pro ČR se vyhlašují ve sbírce mezinárodních smluv - předpisy územních samosprávných celků jsou vyhlašovány (publikovány) jejich zveřejněním na úřední desce na dobu 15 dnů. Kraje nadto vyhlašují své právní předpisy uveřejněním ve Věstníku právních předpisů kraje. - u právních norem je třeba rozlišovat platnost a účinnost o platnost předpisu nastává jeho řádným schválením v normotvorném procesu a publikací. o účinnost nastává dnem stanoveným v tom kterém přepise vždy však až poté co došlo ke zveřejnění předpisu o platný právní předpis ještě sám o sobě není schopen vyvolat zamýšlené účinky. Tento okamžik nastane až jeho účinností. Účinnost=okamžik, od kterého jsou adresáti předpisu povinni se jím řídit o legisvakance=časový prostor mezi platností a účinností právního předpisu. Účelem tohoto institutu je, aby se adresáti právního předpisu mohli s daným předpisem seznámit (viz zásada-neznalost zákona neomlouvá). Tato lhůta bývá různá, obvykle nikoliv kratší než 15 dnů, výjimkou není její trvání v letech.
9
