SPRÁVNÍ PRÁVO CHARAKTERISTIKA SPRÁVNÍHO PRÁVA A VEŘEJNÉ SPRÁVY, ZÁKLADNÍ POJMY, ZÁSADY, PRAMENY, NORMY MGR.JAN ZEZULČÍK

SPRÁVNÍ PRÁVO 2014 CHARAKTERISTIKA SPRÁVNÍHO PRÁVA A VEŘEJNÉ SPRÁVY, ZÁKLADNÍ POJMY, ZÁSADY, PRAMENY, NORMY MGR.JAN ZEZULČÍK

Správní právo Relativně samostatný subsystém, ale i integrovaná a integrální součást práva jako celku; slouží k regulaci vztahů při realizaci výkonu moci ve státě, ve sféře tzv. veřejné moci.

Definice správního práva SP upravuje postavení a chování subjektů P ve vztazích, které vznikají a uskutečňují se v souvislosti s realizací výkonu moci ve státě ve sféře veřejné správy, nebo také jde o soubor veřejnoprávních norem, které upravují organizaci, činnost a procesní postupy veřejné správy, včetně chování osob při jejím výkonu.

Pojem PRÁVO právo je specifický soubor pravidel chování, jehož posláním je regulovat společenské vztahy. Právo také vystupuje jako soubor státem stanovených či aprobovaných pravidel chování (je úzce spjato se státem, vyjadřuje jeho vůli). Má státem stanovenou formu, je obecně závazné a jeho respektování je vynutitelné státní mocí.

x další normativní systémy

Pojem SPRÁVA Činnost sledující předem určený cíl, která obnáší řízení určitých záležitostí za trvalým účelem. Podle toho zda sleduje cíle veřejné či soukromé je dělena na veřejnou správa a soukromou správu. Veřejná správa – vykonávána ve veřejném zájmu, činnost vrchnostenská – státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem Soukromá správa – je spojena s hospodářskou aktivitou FO a PO

Ke svému fungování potřebuje své vlastní předpisy, které jsou vydávány zákonodárnými orgány – vyhlášky, nařízení, opatření obecné povahy aj. Prostřednictvím správy je umožněno vládnutí – resp. Výkon státní moci

Veřejné x soukromé právo Subjekty

Obsah

Soukromoprávní vztahy Veřejnoprávní vztahy FO, PO a stát vystupující činitelé reprezentující stát a svobodně působící v rámci pravomoci a působnosti autonomie vůle, absence autonomie vůle, rovné postavení,

Právní prostředek smlouva Převažující povaha právních dispozitivní norem Sankce soukromoprávní Právní základ obecně závazná chování

nerovné postavení úřední rozhodnutí kogentní veřejnoprávní norma individuální právní akt

některé znaky SP je bezprostředně spjato s organizací i činností veřejné správy. Právní úprava má mocensko – regulační charakter. Regulace probíhá nařizovacím způsobem a z mocenských pozic. Jeho posláním je vytvářet podmínky pro realizaci obsahu zákonů. Charakteristická je ochrana veřejných zájmů. Správní orgány vystupují jako subjekty, jež mohou být za určitých podmínek ve své činnosti determinovány příkazy nadřízených orgánů. Naproti tomu soudy vystupují jako subjekty nezávislé.

Správní právo jako právo veřejné prosazuje a chrání veřejný zájem, upravuje vztahy mezi nerovnými subjekty, kdy konkrétní obsah je autoritativně určován úřední mocí a disponuje možností správního donucení. Zpravidla je SP spolu s právem ústavním, finančním, trestním aj. přiřazováno k právu veřejnému. Lze v něm však vysledovat i prvky soukromoprávní (právní dualismus). Projevem právního dualismu je také rozlišování objektivního a subjektivního správního práva:

Objektivní správní právo – je představované souborem norem SP; SP de lege lata – model žádoucího právního chování, „to, co býti má“ Subjektivní správní právo – jeví se jako obsah objektivního SP, nemůže bez něj existovat a je jeho konkrétním výrazem.

Subjektivní veřejné právo přichází v úvahu ve dvou formách jako a) subjektivní veřejné oprávnění a b) subjektivní veřejná povinnost (např. služba při živelné pohromě, daně, rybářský lístek, řidičák);

SP de lege aplicata – jde o aktuální právní stav, „to, co je“; SP de lege ferenda – zamýšlené právo de lege lata

základní zásady SP Správní právo a soudobý právní stát – v návaznosti na princip ústavnosti je správní právo ovládáno zásadami legality a legitimity veřejné správy. zásada legality (zákonnosti) – vázanost správy zákony + dalšími obecně závaznými právními předpisy; to vede k zárukám, že veřejná správa nebude zasahovat nežádoucím způsobem do právního postavení subjektů; někdy se hovoří o minimalistické koncepci právního státu, což je stav, kdy stát respektuje vlastní právo. Touto zásadou je garantována bezvýjimečná vázanost správních orgánů zákony a právními předpisy + vázanost FO a PO prostřednictvím právně závazných aktů + dodržování zákonnosti při realizaci veřejné správy zásada legitimity – ústavní a následně zákonem specifikované uznání oprávnění správních orgánů k výkonu příslušného zaměření a rozsahu veřejné správy

Správní právo jako právní odvětví SP je jednotně v zemích kontinentálně evropského typu právní kultury uznáváno za samostatné a přitom významné právní odvětví. Pro uznání existence je rozhodující naplnění odvětvotvorných kritérií. K tzv. odvětvotvorným kritériím v systému práva patří především samostatnost a odlišitelnost předmětu

příslušná metoda právní regulace vnitřní systémová soudržnost (systémová charakteristika) objektivní zájem společnosti.

předmět správního práva – „co“  upravuje postavení a chování subjektů ve vztazích v souvislosti s výkonem moci ve státě ve sféře veřejné správy; předmět lze také vymezit jako společenské vztahy, které vznikají a realizují se v souvislosti s výkonem veřejné správy; tyto jsou konkretizovány co do obsahu i subjektů (jedním z nich bývá vždy orgán veřejné správy) =) jedná se o vztahy realizace veřejné správy;

administrativně – právní metoda regulace – „jak“  vyjadřuje mocenskou převahu subjektů veřejné správy jako nositelů veřejné moci v příslušných společenských vztazích; je výrazem právní nerovnosti a závislosti adresáta správněprávního působení na subjektu tohoto působení;

systémová charakteristika (vnitřní systémová soudržnost okruhu právních norem)  smyslem je přesněji ohraničit dané odvětví: vyšší míra soudržnosti do něj patřících právních norem relativní systémová samostatnost do něj patřících právních norem rozsáhlá vnitřní strukturovanost správního práva znemožňuje jeho kodifikaci (u jiných právních odvětví je však kodifikace výrazem naplnění vnitřní systémové soudržnosti), částečná kodifikace je vzácná (SŘ, SŘS a přestupkový zákon);

společenská opodstatněnost  musí zde být objektivní zájem společnosti na existenci dané výseče právního řádu jako samostatného právního odvětví =) SP je samostatné odvětví práva se specifickým předmětem úpravy i metodou právní regulace. Je nekodifikované zahrnující široký okruh právních předpisů, které se dynamicky mění.

vnitřní členění správního práva obecná x zvláštní část

to co je společné pro celou oblast správního práva (zásady, pojmy, instituty..)

souhrn předpisů na jednotlivých úsecích veřejné správy (stavební právo, živnostenské právo, školské právo aj..)

správní právo hmotné x procesní ◦ P a Po adresátů právních norem, obsahová úprava činnosti správních orgánů.

◦ úprava organizace a působnosti správních orgánů a řízení před nimi.

veřejná správa Pozitivní definice veřejné správy je obtížná, neustále se mění její rozsah. V minulém období nebyl pojem veřejná správa používán ani ve vědeckých pracích ani v legislativě – důsledně nahrazován pojmem státní správa. Státní správa, jako správa vykonávaná orgány státu, absorbovala veškerou správu věcí veřejných. Dnes přestal být stát jediným nositelem veřejné správy – částečná delegace úkolů na jiné nositele veřejné správy, mezi nimiž zvláštní místo zaujímají samosprávné svazky.

veřejná správa = správa společnosti, správa státu jako celku i jeho jednotlivých územních jednotek, jako složek územní organizace státu, tzn. správa veřejných záležitostí ve společnosti zorganizované ve stát. = je projevem realizace výkonné moci ve státě, a to včetně specifického postavení tzv. veřejnoprávní samosprávné moci

= ústřední pojem správního práva pro VS jakožto veřejnou moc – platí to, co je vlastní „moci“ jako takové moc = schopnost vnutit jinému určitý způsob chování a je-li tento způsob chování porušen, požadované chování vynutit a příp. porušitele potrestat veřejnou mocí disponují tzv. subjekty veřejné moci – uskutečňují ji ve veřejném zájmu a k jeho zabezpečení (zabezpečení žádoucího stavu vztahů ve společnosti)

veřejná správa Výkon veřejné správy může být na základě zákona vykonáván i dalšími subjekty. Toto formální hledisko je v našem právním řádu vyjádřeno např. v § 4 odst. 1 SŘS v souvislosti s pravomocí soudů, nebo v § 1 SpŘ. (1) Soudy ve správním soudnictví rozhodují o

a) žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen "správní orgán"), … (1) Tento zákon upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy (dále jen "správní orgán").

Veřejná správa je spjata se základními principy přístupu a realizace veřejné moci. zejména se jedná o princip tzv. dobré správy. – tento princip nebyl nikde legislativně zachycen ani definován, v roce 2006 se o to pokusil veřejný ochránce práv (ombudsman), jemuž zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv ukládá v § 1

(1) Veřejný ochránce práv (dále jen "ochránce") působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.

za principy dobré správy označil: dodržování právního řádu, nestrannost, včasnost, předvídatelnost, přesvědčivost, přiměřenost, součinnost, odpovědnost, otevřenost, vstřícnost.

veřejná správa je jako správa veřejných záležitostí realizována: a) formou státní správy – vláda, ministerstva, FÚ, policie atd.. b) činností samosprávy a veřejnoprávními korporacemi ◦ - územní (obce, kraje) ◦ - zájmové (svazy, společenstva) ◦ - profesní (profesní komory – ČAK, LK, Agrární komora, KVL)

Státní správa a samospráva ◦ Státní správa

Pojem a podstata Státní správa je veřejnou správou uskutečňovanou státem, přičemž je považována za jádro, za základ veřejné správy. Státní správa je zároveň jednou z forem činnosti státu organizující a mocensko – ochranné povahy, jejímž posláním je realizace výkonné moci státu. Charakter

Státní správa jako činnost státu, jejímž posláním je realizace jeho výkonné moci, má charakter výkonný, ale zároveň také podzákonný a nařizovací.

◦ Samospráva

Pojem a podstata Státní správa je veřejnou správou uskutečňovanou jinými veřejnoprávními subjekty než státem, a to subjekty korporativního charakteru označovanými jako veřejnoprávní korporace. Jedná se tedy o výkon vymezených úkolů správy státu samostatnými (státem aprobovanými) veřejnoprávními subjekty nestátního charakteru, a to za pomocí prostředků, které taktéž nemají státně mocenskou povahu.

Také samospráva ve své činnosti zahrnuje prvky řídící i regulační.

veřejný zájem neurčitý pojem ve správním právu = jde o takový zájem, resp. zájmy, jež by bylo možno označit za obecné či veřejné, resp. obecně prospěšné zájmy, jejichž nositeli jsou blíže neurčené, nicméně alespoň rámcově determinovatelné okruhy či společenství osob jako tzv. veřejnost, popř. zájmy, u nichž jde o tzv. zájmy společnosti (celospolečenské zájmy). „veřejností“ se rozumí v souladu s Aarhuskou úmluvou i jedna nebo více fyzických nebo právnických osob, příp. jejich sdružení. V souvislosti s veřejným zájmem je zřejmé, že daná veřejnost musí být vždy v postavení tzv. „dotčené“ veřejnosti, disponující odůvodněným zájmem na sledovaném řešení

veřejná moc moc státní zbývající veřejná moc (veřejná moc v užším slova smyslu) ◦ Státní moc:

veřejná moc, kterou disponuje stát sám a zabezpečuje ji prostřednictvím státního mechanismu ◦ Zbývající veřejná moc:

státem v příslušném rozsahu svěřena subjektům nestátního charakteru ke správě veřejných záležitostí (zejména subjekty územní samosprávy), je tedy od státní moci odvozena a nesmí s ní být v rozporu

decentralizovaná státní moc Státní moc je stejně jako stát spjata a vázána právem → panství práva nad státem a státní mocí, a je bezprostředně spjata s pojmem suverenita

Suverenita: = svrchovanost, nezávislost a neomezenost státní moci na jiné či jinou veřejnou moc

má vnitřní a vnější stránku vnější stránka je výrazem legitimity státu a jeho uznání a respektování v mezinárodním měřítku vnitřní stránka se projevuje v postavení státu při tvorbě práva a vázanosti právem ◦ Princip teritoriality

státní moc a jí tvořené právo se vztahují na území daného státu a tím i na všechny osoby na tomto území (mohou existovat určité, vždy však jen státní mocí uznané, výjimky) ◦ Státní mechanismus:

= nositel státní moci a státní suverenity

různé složky – státní orgány, úřední osoby, státní organizace a zařízení (+ ve sféře VS pak doplněno příslušnými subjekty státem aprobované samosprávné moci) ve sféře veřejné správy je doplňován příslušnými subjekty státem aprobované samosprávné moci

Systematika veřejné správy ve smyslu hmotněprávním (podle vykonavatele veřejné správy) Veřejná správa vykonávaná státem VS lze negativně vymezit jako tu státní činnost, kterou stát vykonává vedle zákonodárství a vedle soudnictví. Od zákonodárství (které představuje tvorbu a přijímání zákonů zákonodárnými orgány) se VS liší tím, že u ní jde o výkon zákonů, přičemž postavení orgánů státu vykonávajících VS je charakterizuje jako orgány výkonné. Zákonodárstvím se zákony vytváří, VS se zákony provádějí. Nic na tom nemění ani skutečnost, že orgány VS se také podílí na přípravě zákonů a jsou rovněž subjekty tvorby práva (odvozená normotvorba = vydávání obecně závazných pravidel chování ve formě správních aktů normativní povahy).

Od soudnictví (soudnictví představuje nalézání práva a to jak ve sféře veřejných, tak i soukromých zájmů) se VS liší tím, že VS je takový výkon zákonů, kde nejde primárně o nalézání práva, nýbrž o realizaci zájmů, a to jen zájmů veřejných, v mezích práva. Soudnictví je uskutečňováno orgány, jež jsou si vzájemně rovny, a které jsou, i přes hierarchické uspořádání jejich soustavy, na sobě, ve smyslu vztahů nadřízenosti a podřízenosti a z toho vyplývající vázanosti příkazy výše postavených orgánů, naprosto nezávislé. Naproti tomu soustava orgánů VS je přísně ovládána a provázána vztahy podřízenosti a nadřízenosti. Soudy – koordinace, orgány VS – subordinace VS v organizačním pojetí nepředstavuje jenom stát, ale i další subjekty, a to především veřejnoprávní subjekty jako představitele a nositele veřejné moci.

Veřejná správa vykonávaná veřejnoprávními korporacemi Veřejnoprávní korporace = zpravidla samosprávná instituce představovaná společenstvím osob, spojených společnými cíli při realizaci veřejných zájmů, jež je státem aprobována a jíž je přiznána příslušná právní subjektivita.

vykonávají VS svým jménem a ve své působnosti a správa jimi vykonávaná je svou povahou samosprávou územní samospráva, zájmová samospráva stát je svou podstatou také veřejnoprávní korporací, a to korporací územní

Veřejná správa vykonávaná soukromoprávními subjekty subjekty VS si zadají výkon veřejných služeb, jež by jinak měly provést samy, u soukromoprávních subjektů takový výkon VS je možný jen tehdy, kdy je postavení veřejnoprávního subjektu zastupitelné a kdy to nevylučuje povaha věci

(např. školství, zdravotnictví apod..)

Prameny správního práva Prameny správního práva se rozumí objektivizace pravidel chování jako právních pravidel, vyjádřená v určité právní formě (typicky „právní předpisy“). ve formálním slova smyslu - vnější právní forma, v níž je obsaženo příslušné obecně závazné pravidlo chování, jehož dodržování jakožto pravidla právního je zajišťováno státní, příp. samosprávnou, státem aprobovanou, veřejnou mocí. v materiálním slova smyslu se potom rozumí společenské poměry, historické události, veřejné zájmy atd., tedy to, co je příčinou, že obsah práva je právě takový, jak je vyjádřen v příslušných právních formách.

V podmínkách evropského kontinentálního typu právní kultury, k níž náležíme, jsou prameny práva co do formy právem psaným.

Za prameny českého správního práva, z hlediska jejich vnějšího vyjádření, lze považovat především obecně závazné normativní akty, působící ve sféře veřejné správy, které obsahují pro každého, jež se dostane do situací, které tyto akty upravují, obecně závazná pravidla chování.

Správní právo je přitom tvořeno jak zákony, tak podzákonnými obecně závaznými akty, přičemž pro správní orgány platí nejen jejich vázanost zákony, ale i jejich administrativní podřízenost. Obecně závazné normativní akty jsou nejdůležitější a také nejfrekventovanějším právním nástrojem právní regulace společenských vztahů.

Mezi obecně závaznými normativními akty jakožto prameny práva lze rozlišovat jednak prvotní normativní akty a jednak odvozené normativní akty. Prvotní normativní akty jsou ty akty, které upravují vztahy dosud právně neupravené, nebo takové akty, které již takovou existující právní úpravu mění či ruší. Odvozené normativní akty mají potom za úkol konkretizovat a provádět prvotní normativní akty, jsou vydávány vždy na základě zmocnění obsaženého v prvotních normativních aktech a slouží k jejich provedení. Proto s nimi musí být v souladu, nesmí jim odporovat. U obecně závazných normativních aktů jakožto pramenů správního práva představují početnější skupinu právě odvozené normativní akty, a správní právo jako celek je právním odvětvím, v němž kvantitativně převládá odvozená normotvorba. Pro tyto normativní akty platí, že jejich původci jsou příslušné správní orgány.

vydávání NPA Normativní akty mohou vydávat jen orgány k tomu příslušné, musí být vydány stanovenou formou, musí být zachován předepsaný proces vydávání normativních aktu a musí být respektován princip právní síly, a v souvislosti s ním návazně princip původnosti a odvozenosti normativních aktů. Vydávání normativních aktů má povahu tzv. pozitivní normotvorné činnosti, která je doplňována tzv. negativní legislativní činností, spočívající v realizaci oprávnění rušit zákony a jiné právní předpisy popř. jejich části (pravomoc ústavního soudnictví). narizeni_11.pdf ? IPA x IPA AGRO_EKO_prikaz_10_2013.pdf

Pojmy platnost a účinnost Z pohledu působení normativních aktů jakožto pramenů práva je důležité vymezení pojmů platnosti a účinnosti těchto aktů. Platnost normativních aktů souvisí s jejich publikací a nastává dnem publikace, provedené v předepsané formě. Normativní akt se tak stává složkou platného právního řádu. Akt, který nabude platnosti, je závazný pro tvorbu normativního aktu nižší právní síly, zavazuje tedy příslušné orgány v procesu jejich normotvorby. Platnost normativního aktu však současně nepředstavuje jeho závaznost pro veřejnost. Ta nastává až nabytím účinnosti normativního aktu. Účinnost normativního aktu je stav, který umožňuje na jeho podkladě utvářet příslušné právní vztahy. Účinnost normativního aktu zpravidla nastává dnem uvedeným v příslušném normativním aktu. V případech, kdy takový den v normativních aktech uveden není, pak tyto akty nabývají účinnosti 15. dnem po jejich vyhlášení. Vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, lze výjimečně stanovit dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem vyhlášení.

Vyhlašování NPA Obecně závazné normativní akty ústředních orgánů ČR se vyhlašují ve Sbírce zákonů. Platné mezinárodní smlouvy, jimiž je ČR vázána, se vyhlašují ve Sbírce mezinárodních smluv. Obecně závazné vyhlášky a nařízení kraje se vyhlašují uveřejněním ve Věstníku právních předpisů kraje, nestanoví-li právní předpis něco jiného (§ 8 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích). Obecně závazné vyhlášky a nařízení obce se vyhlašují vyvěšením na úřední desce obecního úřadu po dobu 15 dnů. Kromě toho může obec uveřejnit právní předpis obce způsobem v místě obvyklým (§ 12 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích). Normativní akty působí do budoucna. Ukončení platnosti normativního aktu současně představuje ukončení jeho účinnosti. K ukončení platnosti může dojít uplynutím stanovené doby nebo předepsaným způsobem provedeným zrušením normativního aktu. Ukončením platnosti normativního aktu pozbývá takový akt postavení pramene práva.

Normativní smlouvy Prameny správního práva jsou za určitých podmínek i normativní smlouvy. Normativní smlouvy jsou podstatně méně frekventovanými prameny správního práva než obecně závazné normativní akty. Normativní smlouvy jsou sice hlavním pramenem mezinárodního práva (tzv. mezinárodní smlouvy, čl. 10 Ústavy ČR, aplikační přednost), nicméně mnohé z nich jsou současně nezastupitelným pramenem tzv. vnitrostátního práva. Pramenem správního práva budou při splnění obecných podmínek uvedených v čl. 10 Ústavy (vyhlášení, souhlas Parlamentu s ratifikací, ČR je jimi vázaná) jen ty mezinárodní smlouvy, které obsahují normy správního práva Normativními smlouvami jsou svou povahou tzv. kolektivní smlouvy v zaměstnavatelských vztazích, což není bez významu ani pro režimy zaměstnaneckého postavení pracovníků veřejné správy.

ústavní zákon 1/1993 Sb., Ústava ČR Článek 10

Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

od 1.5.2004 je Česká republika členským státem Evropské unie právní řád EU je rovněž pramenem práva ČR. K pramenům českého správního práva (ostatně shodně jako českého práva vůbec) na straně druhé potom nepatří právní precedenty, ani právní obyčeje. – vyjma rozhodnutí Soudního dvora EU

Druhy pramenů SP dle právní síly ústava, LZPS, ústavní zákony vyhlášené mez. smlouvy schválené Parlamentem dle čl. 10 ústavy Zákony, zákonná opatření Senátu, nálezy ÚS Nařízení vlády

Vyhlášky a nařízení ministerstev nařízení a obecně závazné vyhlášky obcí a krajů, KHS, SVS, atd..

Další členění pramenů správního práva:

podle druhu orgánu, který příslušný pramen správního práva vydal: prameny vydávané ústředními orgány (Ústava, ústavní zákony, zákony a zákonná opatření, nařízení vlády, obecně závazné právní předpisy ministerstev a jiných správních orgánů), prameny vydávané místními (resp. územními) orgány (obecně závazné vyhlášky kraje v rámci samostatné působnosti, nařízení kraje ve věcech přenesené působnosti, obecně závazné vyhlášky obce v rámci samostatné působnosti a nařízení obce ve věcech přenesené působnosti).

podle toho, zda jde o prameny správního práva prvotní či odvozené: prvotní (vydané na základě přímého ústavního zmocnění) – zákony, zákonná opatření, obecně závazné vyhlášky krajů a obecně závazné vyhlášky obcí odvozené (vydané na základě zmocnění, obsaženého v prvotních normativních aktech) – nařízení vlády, obecně závazné právní předpisy ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy, nařízení krajů a nařízení obcí.

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním (petiční zákon) Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích (přestupkový zákon) Zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) Zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze

Zákon č. 131/2002 Sb., o řešení kompetenčních sporů Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní Zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů Zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností Zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád

Normy správního práva ◦ Pojem a podstata norem správního práva Norma správního práva je obecně závazné pravidlo chování, vydané v předepsané formě, které je vynutitelné státní mocí nebo v některých případech veřejnoprávní samosprávnou mocí. Norma je uznána nebo přímo vytvořena státem a představuje základní element příslušného právního systému. Normy správního práva tvoří a naplňují obsah pramenů správního práva, respektive prameny práva představují jejich vnější vyjádření (nezaměňovat s předpisy správního práva – ty jsou příslušnými "formami" pramenů práva).

Základní znaky normy správního práva: závaznost (právní norma je závazné pravidlo chování, neboť stanoví oprávnění a povinnosti), obecnost (právní norma upravuje chování druhově určených subjektů a rovněž jejich oprávnění, povinnosti a sankce jsou stanoveny obecně),

formální určitost (právní norma je obsažena ve státem uznaném prameni práva), vynutitelnost (pokud právní norma ukládá povinnosti a stanoví sankce pro případ jejich nedodržení, lze zpravidla vynutit splnění jak primární tak sekundární povinnosti).

◦ Vnitřní struktura norem správního práva

Právní věda tradičně chápe vnitřní strukturu právních norem jako strukturu o třech prvcích: hypotéza, dispozice, sankce. Ačkoli mají normy správního práva zpravidla imperativní charakter, nemusí vždy obsahovat sankci, respektive sankce je obsažena pouze v normách tzv. správního práva trestního. Hypotéza stanoví podmínky, za kterých nastane dispozice (popř. sankce). Vymezuje zejména okruh adresátů normy a právní skutečnosti, s nimiž norma spojuje vznik, změnu nebo zánik subjektivních práv a právních povinností. V hypotéze normy správního práva se mnohdy objevují neurčité pojmy. Dispozice představuje vlastní pravidlo chování – oprávnění a povinnosti. Může umožňovat správní uvážení. Sankce stanovuje důsledky za porušení právní povinnosti stanovené v dispozici právní normy. Může umožňovat správní uvážení. Novější pohledy právní vědy na strukturu právních norem chápou tuto strukturu jako dvouprvkovou. Vychází se z rozdělení právních norem na regulativní (hypotéza a dispozice) a ochranné (dispozice a sankce).

z.č. 200/1990 Sb. § 60

Podávání vysvětlení

(1) Každý je povinen podat správním orgánům nezbytné vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku; podání vysvětlení může být odepřeno, jestliže by takovým osobám nebo osobám jim blízkým (§ 68 odst. 4) hrozilo nebezpečí postihu za přestupek, popřípadě za trestný čin nebo by porušily státní nebo služební tajemství anebo zákonem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti.

(2) Tomu, kdo se bez závažných důvodů nedostaví na výzvu ke správnímu orgánu k podání vysvětlení podle odstavce 1, nebo tomu, kdo bezdůvodně podání vysvětlení odmítá, může správní orgán uložit pořádkovou pokutu až do výše 5000 Kč.

(3) Pořádková pokuta uložená orgánem obce je příjmem této obce. Pořádková pokuta uložená jiným správním orgánem České republiky je příjmem státního rozpočtu České republiky.

Podle svého zaměření dělíme normy na: Regulativní – upravují postavení a chování subjektů správního práva v pozitivních správněprávních vztazích. Příklad: § 11/1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích: Na pozemní komunikaci se jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak. Ochranné – poskytují ochranu příslušným společenským vztahům. Regulují negativní společenské vztahy, vznikající na základě porušení práva. Příklad: § 125c/1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích: Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo nebo jede na zvířeti ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodila požitím alkoholického nápoje nebo užitím jiné návykové látky.

Podle právního charakteru: Zavazující – obsahují pravidlo chování, které musí být vždy respektováno. Jsou buď přikazující, nebo zakazující. Ve správním právu převažují. Příklad: § 2/3 zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech: Občanský průkaz je povinen mít občan, který dosáhl věku 15 let…; § 15a/1 zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech: Občanský průkaz je zakázáno přijímat jako zástavu a odebírat jej při vstupu do objektů nebo na pozemky. Zmocňující – zakládají pro realizaci vždy určitého správněprávního vztahu jistou možnost chování. Realizace je závislá na projevu vůle subjektu. Příklad: § 36/2 SŘ: Účastníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko.

Podle svého obsahu: Hmotněprávní (materiálněprávní) – obsahují subjektivní práva a povinnosti adresátů. Příklad: § 47/1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích: Přestupku se dopustí ten, kdo neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci. Kompetenční a organizačněprávní – upravují postavení, pravomoc a působnost subjektů veřejné správa. Jejich prostřednictvím se vytvářejí základní právní předpoklady pro fungování systému veřejné správy. Příklad: § 52 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích: Přestupky projednávají obecní úřady nebo zvláštní orgány obcí…; § 32 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči: Odborná organizace státní památkové péče a) zpracovává rozbory stavu a vývoje státní památkové péče, b) organizuje, koordinuje a plní vědeckovýzkumné úkoly….

Procesní – upravují postup orgánů veřejné správy. Samy o sobě tyto normy nemají význam, jejich smysl je naplněn teprve ve spojení s normami hmotněprávními. Příklad: § 71 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích: Správní orgán postoupí věc státnímu zástupci nebo orgánům policie, nasvědčují-li skutečnosti, že jde o trestný čin.

Podle povahy jejich regulativního působení: Kogentní – závazně určují práva a povinnosti adresátů, není možné se od nich odchýlit vzájemnou dohodou. Jsou pro správní právo typické. Příklad: § 164/1 zákona č. SŘ: Veřejnoprávní smlouva musí být uzavřena písemně a projevy vůle všech smluvních stran musí být na téže listině. Dispozitivní – dávají adresátům prostor pro uplatnění vlastní vůle. Jsou typické pro soukromé právo.

Působnost norem správního práva

Působnost norem správního práva je vymezena okruhy vztahů, v nichž mají správní orgány vykonávat svoji pravomoc. Jinak řečeno jde o okruh společenských vztahů, na které se daná norma uplatní. Místní působnost – určuje územní rozsah platnosti a účinnosti normy, zpravidla dle působnosti subjektu, který ji vydal (území státu, kraje nebo obce).

Časová působnost – určuje dobu platnosti normy (nastává okamžikem, kdy byla předepsaným způsobem vyhlášena jako součást příslušného pramene práva) a její účinnost (souvisí s účinností daného pramene práva (zpravidla 15. den od vyhlášení ve Sb.z.). Časová působnost norem není zpravidla omezena – pozbytí platnosti a účinnosti uplynutím času jen zcela výjimečně. Normy správního práva mohou být zrušeny pozdějšími normami správního práva vyšší nebo stejné právní síly. Osobní působnost – vymezuje okruh osob, na které se vztahuje (občany, policisty, studenty, osoby…) Věcná působnost – vymezuje předmět právní úpravy. Lze rozlišovat vztahy na úseku školství, územního pánování, kultury, dopravy…

Realizace norem správního práva ◦ Realizace norem správního práva

Realizace norem správního práva je možná dvojím způsobem: přímou realizací norem správního práva, nebo jejich aplikací. Přímá realizace – přímé uskutečňování požadavků v normě obsažených, tedy chování adresátu je v souladu s danými normami. Příklad: vlastník domu spravuje svůj dům v souladu se stavebním zákonem a tím zároveň plní povinnost, která mu ze stavebního zákona vyplývá. Aplikace (autoritativní aplikace) – uskutečňuje se prostřednictvím orgánu veřejné správy. Aplikací norem správního práva se má na mysli použití a uplatnění té které správněprávní normy správním orgánem na jednotlivé skutkové případy či situace. Výsledkem je zpravidla individuální správní akt. Aplikace v sobě jako podstatnou složku zahrnuje interpretaci norem správního práva (výklad jejich právního obsahu). Orgány veřejné správy zpravidla provádějí tento výklad samy při své správní činnosti – interpretace prováděná orgánem, který normu aplikuje. Významnou složkou interpretace norem správního práva je tzv. uvážení, které má v případě norem správního práva jednak formu tzv. správního uvážení a jednak formu uvážení tzv. neurčitých pojmů.

Správní uvážení

O správním uvážení hovoříme v případech, kdy zákon poskytuje správnímu orgánu možnost rozhodnout podle svého uvážení. Nejedná se ale o volnou úvahu, nýbrž o úvahu omezenou zákonem (v rámci zákonného zmocnění). Nejvyšší správní soud to vyjádřil konstatováním, že správní uvážení „připadá v úvahu vždy, když s existencí určitého skutkového stavu není v příslušné právní normě jednoznačně spojen jediný nutný právní následek, tj. dává-li zákonodárce správnímu orgánu možnost zvolit po zvážení daných okolností jedno z více právní normou předvídaných řešení.“

Účelem správního uvážení je zajistit dostatečnou pružnost rozhodování. Je ale nezbytné nastavit vztah mezi pružností a legalitou. To se děje prostřednictvím stanovení limitů správního uvážení (mezí), stanovením základních zásad činnosti správních orgánů a soudního přezkumu. Předmětem přezkumu rozhodnutí správních orgánů je zákonnost, která v případě správního uvážení může spočívat také v překročení zákonných mezí správního uvážení nebo jeho zneužití. Přezkoumáváno by mohlo být i protizákonné nevyužití uvážení a to v rámci opatření proti nečinnosti (§ 79 nsl. zákon č. 150/2002 Sb., SŘS). Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 14/2007 – 74.

Lze vymezit tři stupně správního uvážení. Rozdíl mezi nimi spočívá v míře, v níž je správní orgán vázán něco učinit, resp. vydat akt určitého obsahu. 1.) Správní orgán je zákonem vázán k vydání rozhodnutí určitého obsahu, ale může přitom hodnotit např. jeho skutkovou stránku nebo účelnost.

2.) Správní orgán musí rozhodnutí vydat, ale může modifikovat v zákonem stanovených dimenzích obsah přiznávaného práva či ukládané povinnosti. Příklad: ukládání sankcí co do druhu a výše. 3.) Tzv. absolutní diskrece, kdy je na úvaze správního orgánu, zda rozhodnutí vůbec vydá či nikoli (není založen právní nárok na vydání rozhodnutí o přiznání určitého oprávnění nebo plnění). Příklad: nabytí státního občanství udělením dle § 7 zákona č. 40/1993 Sb.,o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.

I v případech tzv. absolutní diskrece, existují zákonem stanovené limity, které ji omezují. Dle názoru Nejvyššího správního soudu "Absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd."

V normě správního práva bývá správní uvážení vymezeno slovy: „může“, „má právo“, „je oprávněn“ apod. Příklad: § 60 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích: Tomu, kdo se bez závažných důvodů nedostaví na výzvu ke správnímu orgánu k podání vysvětlení …může správní orgán uložit pořádkovou pokutu až do výše 5.000, – Kč. Usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 25/2002 – 42.

◦ Neurčité právní pojmy

Jedná se o pojmy, které nejsou z hlediska svého obsahu a rozsahu vymezeny. Neexistuje jejich legální definice, správní orgán musí jejich obsah posuzovat sám podle okolností dané konkrétní situace, kdy musí posoudit, zda byl obsah neurčitého pojmu naplněn či nikoliv (subsumpce). Pokud dojde k závěru, že obsah neurčitého pojmu naplněn je, je povinen postupovat tak, jak mu ukládá norma správního práva. To znamená, že obdobně jako správní uvážení i neurčité pojmy umožňují správnímu orgánu určitou formu úvahy. Míra neurčitosti se může časem měnit, snižují ji: příkladmé výčty znaků pojmu, tradice, judikatura, teorie, metodiky. Pro legislativu vždy platí, že míra určitosti a přesnosti právních úprav musí být adekvátní významu upravované věci (srov. např. oprávnění policistů). Příklad neurčitých právních pojmů v normách správního práva: § 47 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích: Přestupku se dopustí ten, kdo vzbudí veřejné pohoršení,… znečistí veřejné prostranství… § 132/2 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon: Stavební úřad je oprávněn ve veřejném zájmu provádět kontrolní prohlídky stavby…

Analogie zvláštní institut související s interpretací a aplikací norem analogie legis – dle obdobné právní normy analogie iuris – dle právního režimu pro dané odvětví

Pro normy správního práva platí, že analogie u nich nepřichází v zásadě v úvahu (zejména pokud by měla směřovat v neprospěch adresáta)