Správná parta a tajemství přístavu také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Doporučujeme další naše e-knihy: Daniel Kühnl – Správná parta a velký šaman Robinson Crusoe – převyprávěla Jana Eislerová Gulliverovy cesty – převyprávěla Jana Eislerová Martina Drijverová – Ježíš a jeho příběh
Daniel Kühnl Správná parta a tajemství přístavu – e-kniha Copyright © Fragment, 2011
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Předžblebt
Chtěli byste se seznámit s někým kulatým, kdo se jenom tak kutálí světem? Kdo by nechtěl! S někým, do koho se jenom tak čutá nebo se jen tak hází? No to přece známe! Jenomže když ono to k nám najednou promlouvá. Cože?! Tak my jsme do něho jen tak čutali a on na nás mluví?! Ale kdyby jen mluvil! On nám dokonce radí, když už si nevíme se životem rady. Ale kdyby jen radil! On nás vede tam, kam bychom se bez něho sotva někdy dostali! Mluvící míč si vymyslel pan spisovatel Daniel Kühnl. Možná, že se to ale jenom tak říká, možná, že si ten mluvící míč vymyslel jeho. No, co taky čekáte od takového míče, když už jednou mluví, když už jednou dětem radí a vodí si je kam chce…, ale nikdy ne za nos. No a teď nás ten kouzelný míč zavedl do dalšího dílu autorovy knihy. A tak vlastně vůbec nevíme, kdo je ten autor. Jestli pan Daniel vymyslel mluvící míč nebo mluvící míč pana Daniela a s ním i celou tu úžasnou Partu kluků. Na člověka by to bylo snad až moc ujeté, uvážíme-li, že ta klučičí parta je z jedné třetiny holčičí. Tak že by tuhle místy docela napínavou grotesku vymyslel přece jenom pan Daniel? No budiž, třeba ano. Cožpak nemá kulatou hlavu? To víte, že má! A mluvící…? No jen si ji běžte poslechnout! Hlava ta kulatá podobá se míči a míč hlavě. Takže v našem pátrání jsme pokročili zase o kousek dál. Třeba si kulatý míč hraje na kulatou mluvící hlavu? Ať vymyslel mluvící míč pana Daniela nebo pan Daniel celý ten příběh a s ním i mluvící míč, jedno se jim poved-
lo. Vybrali si pro svůj příběh romantické a zároveň dobrodružné, místy divoké prostředí holešovického přístavu s jeho ostrovy, zátokami, jeřáby, zarostlými zákoutími i mořskými a říčními „vlky“, kteří ke každému správnému přístavu patří. Tak čím začít, abych Vás natěšil, co všechno Vás čeká? Tak třeba?! Ale né, to už by pak nebylo žádné kloudné překvapení! Nebo jak pan Kotva pozval celou partu na výlet z umývadla rovnou do Joko… Ale ne, neprozradím to. Myslete si třeba, že jsem chtěl říct Yoko Ono! Přece nemůžu jen tak na první stránce vykecat, kam je pan Kotva pozval, nebo… Ale víte co, já Vám už nebudu vůbec nic předem prozrazovat. To byste pak ani nemuseli to napínavé vyprávění číst a jen byste si prohlíželi obrázky. Tak to by se určitě nelíbilo ani panu Danielovi, ani míčovi. Místo toho Vám zazpívám písničku, která se líbí jim oběma. Míči dokonce natolik, že má v úmyslu stát se míčem nejen mluvícím, ale i zpívajícím, aby si ji se mnou mohl zazpívat. Tak se tedy hezky nadechněte a jdeme na to! Raz, dva, tři, čtyři… Vy Staré Holešovice
Snad jsou i města krásnější
Já Vás mám rád
Paříž a Řím, Paříž a Řím
Ze všech měst světa nejvíce
Vám Staré Holešovice
Já Vás mám rád
Vám Staré Holešovice
Vy Staré Holešovice
Vám Staré Holešovice
Já Vás mám rád
navždy patřím! Jan Vodňanský, listopad 2008
Zima přinesla do Holešovic kapitolu první, ve které si povíme, proč chodí 5. prosince po ulicích Mikuláš s čertem a andělem a jak se Jardovi Drsňákovi a jeho libeňské partě zase jednou nevyplatilo dělat lumpárny v Holešovicích. Také si řekneme, že skoro všechny holky tak trochu žárlí.
D
o Holešovic se pomalu, ale jistě vloudila zima. Naši kamarádi z Party kluků, tedy Kája, Toník a jejich nejlepší kamarádka Danda, chodili ještě do školy, ale už se moc těšili na Vánoce a na zimní prázdniny. Ostatně, kdo by se na něco tak skvělého netěšil, že ano. To by musel být hotový blázen neboli cvok a takových bylo mezi holešovickými dětmi pramálo. A pramálo bylo málo už v pravěku, to je známá pravěc. Děti se na Vánoce strašně těší a nemůžou se jich dočkat. A jak se tak nemůžou dočkat, různě se vrtí, pobíhají, nedávají pozor ve škole, zlobí rodiče a paní učitelku víc než normálně a vůbec – netrpělivé čekání na Vánoce je svádí ke zbytečným lumpárničkám a zlobivůstkám. Takže se kdysi dávno rozhodlo – a to buď v nebi, nebo na zemi, ale kde to přesně bylo, to už vám dneska nikdo nepoví – zkrátka bylo určeno, že tři týdny před Vánoci bude po všech českých městech a vesničkách chodit svatý Miku• 5 •
láš, který má tou dobou svátek, vezme s sebou anděla a čerta a budou dávat hodným dětem sladkosti a ovoce a těm zlobivým punčochu plnou uhlí nebo briket. Mikuláš má svátek 6. prosince, ale když se dozvěděl, že ho vybrali na rozdávání dárků, měl z toho takovou radost, že zavolal čertovi a andělovi a přemluvil je, aby vyrazili už pátého večer. Takový to byl nedočkavec, ten svatý Mikuláš, milé děti, stejně jako vy, když se nemůžete dočkat Ježíška a jeho štědrovečerní nadílky. Jenomže brzy se ukázalo, že jeden Mikuláš, jeden čert a jeden anděl nestačí ani na čtvrtku Holešovic, natož na celou Prahu a už vůbec ne na celou Českou republiku. Od té doby chodí po ulicích bezpočet mikulášských partiček a každá z nich naděluje v nějaké menší oblasti, aby se to všechno stihlo. Členové Party kluků rádi vzpomínali na ty nejbáječnější letní prázdniny, které prožili s kouzelným koženým míčem. Od té doby, co se míč vrátil k Pedru Bombardónovi do Jižní Ameriky, jim bylo občas smutno, protože se jim stýskalo po míči i po dobrodružstvích, která s ním zažívali. Život však šel dál a nakonec vždycky vymysleli něco, čím by se dobře zabavili. 5. prosince, tedy v den, kdy večer vycházejí do ulic Mikulášové a jejich družiny, se naši kamarádi sešli hned po vyučování před školou, aby se cestou domů domluvili na večer. „Abych vám řek’ pravdu,“ povídá Kája, který už byl páťák, „mně už se letos nechce dělat Mikuláše. Od loňska jsem nějak vyrost’ a asi bych se do mikulášskýho převleku ani nenasoukal. Nejradši bych jen tak vyrazil do ulic • 6 •
a pozoroval čerty, jak chrastěj řetězama a vyplazujou jazyky.“ „Ale Kájo,“ řekl zklamaně Toník, „já jsem se tak těšil, až se převlíknu za čerta. A tatínek mi koupil svítící rohy!“ „No, to by fakt byla škoda nevyrazit,“ zamyslela se Dan da. „A hlavně – rodiče dětí z naší ulice počítaj s tím, že zase budeme nadělovat my. Mám nápad: Co kdybysme se nejdřív šli podívat na ostatní a pak vyrazili jen po naší ulici?“ „To by šlo,“ připustil Kája. „Ty svítící rohy by se fakt měly využít.“ Toník byl moc rád, že se nakonec tak pěkně dohodli, a Danda si pomyslela, že Kája sice hodně vyrostl, ale je to pořád prima kamarád. Šli rovnou domů, protože na výpravu k jejich staré lodi byla moc velká zima. Sice ještě nesněžilo, ale mráz už sem tam vycenil své ostré zoubky. Přesně v šest večer se sešli před činžákem. Vyrazili směrem k Holešovickému nádraží a plánovali, že udělají velký okruh kolem celé čtvrtě. Hned za rohem potkali Mikuláše s čertem a andělem. „Hele, ten anděl, to je Tereza od nás ze třídy!“ vykřikla Danda. „Docela jí to sluší, co?“ Kája s Toníkem na to neřekli nic, protože i když to holce sluší, správný kluk to o ní nikdy neřekne, to dá rozum! I když mezi námi, Tereza se Kájovi docela líbila. Ale to přece nemusel nikdo vědět, ani Danda s Toníkem! • 7 •
Pozorovali Terezu a její kamarády, jak zvoní na zvonky u dveří holešovických domů a nadělují dětem laskominy a ovoce. V přítmí ulice vypadali jako nějaké pohádkové bytosti. Chvíli za nimi chodili a pak se chtěli vydat dál, když najednou uslyšeli dupot a chrastění řetězů. Uviděli, jak k přestrojeným dětem přiběhla Parta Jardy Drsňáka z Lib ně. Všichni měli namalované tváře černým mourem a byli opásaní pekelnými řetězy. Obklíčili Terezčinu partu kolem dokola. Pak se ozval chraplavý hlas Jardy Drs ňáka: „Nazdárek prckové! Vy se tady převlíkáte do masek, ale my sme vopravdový čerti, bll bll bll!“ zablekotal. „Přicházíme přímo z pekla a zajímá nás, co máte v košíčku.“ Než se převlečené děti stačily vzpamatovat, Jarda Drsňák jim vzal košíček, bral z něho bonbóny a mandarinky a sypal je do tašky, kterou mu držel jeho nejtlustší kumpán Čenda. „To si pochutnáme,“ hihňal se Čenda a těšil se, jak se nacpe dobrotami až k prasknutí. „A zasloužíme si to,“ řehtal se Drsňák, „protože sme byli celej rok hodný a poslušný!“ Než se Tereza a její kamarádi stačili vzpamatovat, byla Drsňákova parta fuč. A fuč je ještě o trochu dál než pryč, pokud to nevíte. Kamarádi z Party kluků nemohli věřit vlastním očím. Pochopili, že Drsňákova parta vyrazila do Holešovic, aby přepadávala tamní Mikuláše a kradla jim dobroty z košíků. • 8 •
„Běžíme za nima,“ řekl Kája. „Tohle přece nemůžou dělat, takhle si troufat na slabší!“ „Jasně“ přisvědčil Toník. „Hurá na ně!“ „No jo,“ řekla Danda, která by se také nejraději rozběhla za Drsňákem a jeho partou, „jenomže nezapomeňte, že s námi není míč. Jen tak sami Drsňákovu partu nepřepe reme.“ „Hm,“ zamyslel se Kája. „Danda má pravdu, to je vážně k vzteku. Musíme něco vymyslet, ale co?“ „Tak je budem ještě chvíli sledovat, snad nás něco napadne,“ řekl Toník. Vydali se tedy tmavými ulicemi za tou nejhorší libeňskou partou, která si myslela, že může v Holešovicích beztrestně řádit. Asi už zapomněli na to, jak utíkali přes most do Libně s hořícími zadky nebo jak nesli Drsňáka s ukopnutým palcem, když chtěl kopnout do ukradeného míče a Tomáš, který se skamarádil s našimi hrdiny, mu místo koženého kopačáku podstrčil maketu z tvrdého dřeva! Ještě chvíli pozorovali Jardu Drsňáka a jeho partu, jak přepadávali holešovické Mikuláše, čerty a anděly a brali jim z košíků pomeranče, mandarinky, čokolády a bonbóny. Moc se mračili a usilovně přemýšleli, jak ty lotry vytrestat. Najednou se Danda usmála a pošeptala klukům něco tak báječného, že se jim úsměv na tváři rozzářil taky. Já vím, že jste strašně zvědaví, co to Dandu vlastně napadlo. Hned vám to prozradím, nebojte se, vy netrpělivoušové! Parta kluků běžela domů, až se při tom běhu všichni tři pořádně zahřáli. Inu, kdo se pořádně hýbe, netřese se zi• 9 •
mou. Jako třeba opice nebo lvíčata. Cože? Že opice a lvi žijí v tropech a tam že stejně nemrzne? Víte co? Nebuďte tak chytří a mazaní a raději poslouchejte, co vám budu dál vyprávět. To se pobavíte, že se smíchy taky zahřejete, ať jste zrovna v Praze, v Barceloně nebo třeba na severním pólu. Doma se rychle přestrojili za Mikuláše a jeho pomocníky. Ani vám snad nemusím říkat, že Kája byl Mikuláš, Toník čert a Danda – no jasně, anděl! Danda byla ovšem anděl po celý rok, jako všechny holky, o tom nemá cenu diskutovat. Vybalili různé bonbóny a do celofánových obalů, které po bonbónech zbyly, nacpali kousky uhlí, které měli připravené pro zlobivé Holešovičáčky. Dandina maminka jim půjčila velkou injekční stříkačku a pánvičku, ve které zbyl přepálený olej po smaženém květáku. Nabírali ten olej do stříkačky a píchali ho do pomerančů a mandarinek, takže navrch vypadaly pěkně, ale uvniř se z toho stal pěkný fujtajbl. Pak vzali punčochu, kterou měli připravenou na ořechy a na kindrvajíčka, a nacpali do ní syrová vejce z ledničky. Všechno to naskládali do košíku a vyrazili do ulic. Neuběhlo ani pět minut a ozval se za nimi nakřáplý hlas největšího libeňského darebáka, vykuka a lotra Jardy Drsňáka: „A heleme se, to je ale pěknej Mikulášek,“ řekl a zatahal Káju za vousy z vaty, až mu jich chomáč zůstal v ruce. „A jakýho má pěknýho čertíka,“ zaskřehotal Pepouš, který byl stejný lump jako jeho velitel, a pinkal prstem do • 10 •
Toníkových rohů, které červeně blikaly, což se Pepoušovi moc líbilo. Bylo vidět, že něco takového v Libni nemají. Zatímco se Drsňák, Pepouš a ostatní členové té přihlouplé libeňské party vysmívali našim třem kamarádům, Čenda vzal Dandě košík a vysypal ho do igelitové tašky. Ta byla prázdná, protože všechno, co ukradli ostatním holešovickým Mikulášům, už dávno snědl. Vypadal jako koule, která každou chvilku rupne. Kamarádi z Party kluků se nijak nebránili, a když Drsňák a jeho kumpáni zmizeli za roh, tiše se za nimi vydali. Schovali se za zaparkované auto a pozorovali je. A musím vám říct, že to stálo za to. Libeňští lumpové se totiž zastavili hned za tím rohem a Drsňák povídá: „Tak, a teď se pěkně rozdělíme. Ne jako doteďka, že nám Čenda všechno sežral. Já osobně si beru mandarinku.“ Drsňák si vzal tu největší a nejlákavější mandarinku a začal ji loupat. Pepouš si vzal pomeranč, ostatní začali rozbalovat bonbóny a na Čendu zbyla punčocha, která vypadala, jako kdyby byla plná velkých kusů čokolády. Kdo to neviděl na vlastní oči, těžko si dokáže představit Drsňáka, jak se tvářil, když se s chutí zakousl do mandarinky plné vysmaženého oleje. Vypadal, jako kdyby právě kousl do mrtvé myši a přitom ho do zadku klofla slepice. Pepouš se tvářil úplně stejně a ostatním lezly oči z důlků, když začali cucat kousky uhlí v domnění, že to jsou prvotřídní bonbóny. Nejhůř dopadl Čenda. Jelikož už to nemohl vydržet, vysypal si do pusy celý obsah pun• 11 •
čochy najednou. Když zjistil, že má plnou hubu syrových vajíček, vytřeštil oči a vlasy mu vstaly hrůzou na hlavě. Začal vajíčka vyplivávat, jenomže jak se tam mlela jedno o druhé, většina jich popraskala a tekla mu po celém obličeji, na bundu i na kalhoty. Vypadal jako obrovský poslintaný ježek. Co vám budu povídat – hned je přešla nálada na další přepadávání. Urychleně nabrali směr Libeň a po cestě prskali jako vzteklí kocouři a nadávali na záhadného Mikuláše, který jim tyhle dobrůtky podstrčil. Inu, jak se říká, splakali nad výdělkem. I já jsem jednou takhle plakal, když jsem zjistil, jak málo jsem vydělal. Můžu vám potvrdit, že to není nic příjemného. Kája, Toník a Danda se chechtali, až se to neslo po celých Holešovicích. Paní Klepáčková z jejich domu se zrovna koukala z okna a povídá svému manželovi: „Hele, Fando, asi sem přilítli rackové, nebo co.“ A víte proč ji napadli zrovna rackové? Ne? Tak se podívejte do atlasu zvířat a zjistíte, že racek se tak chechtá, že ho po tom chechotu dokonce pojmenovali. Parta kluků pak navštívila všechny děti v Osadní ulici, ale tentokrát už měli v košíku skutečné dobroty. „To byl nejsrandovnější Mikuláš, co jsem zažil,“ řekl Toník, když se loučili s Dandou před jejím vchodem. „To jo,“ řekla Danda. „Drsňák na něj asi taky nikdy nezapomene.“ „Hlavně, že jsme pomstili všechny Holešovičáky,“ řekl Kája. • 13 •
„Hlavně Terezu, viď?“ zasmála se na Káju Danda a zmizela v baráku. Když šli kluci po schodech domů, kroutil Kája hlavou. Co měla Danda na mysli s tou Terezou? Kája na ni přece vůbec nemyslel. Teda – skoro vůbec. Probůh, snad Danda nežárlí?! Co myslíte, moji milí čtenáři? No ano, máte pravdu. To je jasná věc, že Danda žárlí, protože skoro všechny holky tak trochu žárlí na holky, které by se mohly líbit jejich kamarádům. Ovšem vzhledem tomu, že kluci dělají to samé v bleděmodrém a někdy i v tmavězeleném, necháme těch řečí a budeme se radši společně těšit na další kapitolku. Napadne první sníh, což způsobí další převratnou událost v životě Party kluků z Holešovic. Těšte se! • 14 •
Po namrzlém chodníku k nám přiklouzala kapitola druhá, ve které si povíme, že se kolem staré lodě v přístavu dějí záhadné věci, že tramvaj na namrzlých kolejích není možné ubrzdit a že by si člověk měl pořádně rozmyslet, jaký hrnec posadí sněhulákovi na hlavu.
O
d Mikuláše k Ježíškovi vede dlouhá cesta. Kudy vede ta cesta? A jak je dlouhá?, ptáte se. Mohu vám prozradit, že je to cesta časem a trvá skoro tři týdny. To je dost dlouhá doba na to, aby člověk mohl být v klidu, zvlášť když se jedná o člověka malého, který chodí do školky nebo do školy. Před Vánoci se proto často stává, že do žákovské knížky přibude nějaká pětka neboli koule nebo poznámka od paní učitelky, třeba: „Když měl napsat na tabuli slovo ,VÁNOCE‘, snědl křídu a vymlouval se, že si myslel, že je to cukroví,“ nebo „Dostal pětku, protože nesprávně vypočítal, že do Vánoc zbývá dva tisíce osm set padesát sedm dnů.“ Nejlepší recept na to, jak se dočkat Vánoc bez většího průšvihu, je prožít v tomto nebezpečném období nějaké dobrodružství, které nás zabaví a pomůže nám nemyslet na různé neplechy a ptákoviny. Našim třem kamarádům z holešovické Party kluků se takové dobrodružství přihodilo a já vám v této kapitole prozradím, jak to všechno začalo. • 15 •
Pár dnů po Mikuláši napadl sníh. Lépe řečeno spousta sněhu, dokonce tolik, že z toho v Holešovicích byla úplná kalamita. Stroje na odhrnování sněhu jezdily sem a tam a lidé vyrazili s hrably před svoje činžáky. Bylo to ale málo platné, protože za pár hodin bylo všechno znova přikryto bílou sněhovou peřinou. Někteří řidiči ani nemohli vyjet se svým autem, a když šel někdo na procházku s bílým pejskem, vypadalo to, že před sebou tlačí prázdné vodítko. Jediný, kdo měl z té sněhové nadílky skutečnou radost, byly holešovické děti. Nejen proto, že ke sněhu patří různé parádní věci, jako třeba sáňkování, bobování nebo koulovačka, ale i proto, že pokud sníh vydrží do Štědrého dne, budou bílé Vánoce, což je mnohem lepší, než když jsou fialové nebo černé. Jednoho dne po škole napadlo Káju, že by mohli postavit sněhuláka. Dohodli se, že si dají domů tašky, sejdou se před barákem, vyrazí do přístavu k lodi a postaví tam sněhuláka jako hrom. U své lodě ještě nikdy nic ze sněhu nestavěli, takže se těšili, že si užijí spoustu legrace. Danda dostala za úkol vzít mrkev a půl tašky uhlí a kluci měli obstarat pořádný hrnec a koště. Bez těchto věcí se totiž pořádný sněhulák postavit nedá. Za chvilku už mířili do přístavu. Danda dostala od maminky mrkev, kterou koupila před pár dny v tržnici. Půl tašky uhlí jí věnoval pan Mour z druhého patra, který dosud topil v kamnech. Pan Mour pamatoval ještě doby, kdy v Holešovicích topili uhlím všichni. Dokážete si představit toho kouře, kolik se ho valilo po ulicích, když všichni zatopili? Dneska už naštěstí topí skoro všichni plynem nebo • 16 •
elektřinou a komíny na domech jsou jenom pro ozdobu. Uhlí zůstalo věrných jen pár Holešovičáků, mezi nimi i pan Mour, který ho měl zadarmo, protože celý život pracoval v Uhelných skladech v Bubenči. Kluci doma zrovna nikoho neměli, takže popadli první hrnec, na který v kredenci narazili, a přibrali k tomu koště s dlouhou dřevěnou násadou z předsíně. Celý přístav byl pod sněhem. „Jé kluci, to vypadá, jako by někdo přikryl náš přístav obrovskou bílou peřinou!“ vykřikla Danda při pohledu na tu nádheru. „Jen se neboj,“ uklidňoval ji Kája. „Do zítřka je ta peřina šedivá.“ Došli až ke své lodi. Před pár týdny ji přikryli starým padákem, který používali jako plachtu, aby jim dovnitř nenasněžilo a aby byla maskovaná před různými nenechavci. „Tak se pustíme do toho sněhuláka, ne?“ řekl nedočkavě Toník. „Jasně, jdeme na to,“ řekl Kája. „Ale musí to bejt pořádnej sněhulák, ten největší, co kdy v Holešovicích stál.“ Pustili se do práce. Nejdřív uváleli obrovskou spodní kouli, pak prostřední o trochu menší a nakonec se pustili do té nejmenší, která měla sněhulákovi sloužit jako hlava. Jenomže na obě větší koule spotřebovali strašně moc sněhu z celého okolí lodě, takže když váleli hlavu, dostali se až na zmrzlou půdu. To by nebylo nic divného, to je jasné, že v zimě je půda pod sněhem zmrzlá. A taky byla, jenže jak váleli tu kouli blíž a blíž k lodi, nebyla tam žádná zmrzlá hlína ani tvrdé, mrazem spálené drny. Kolem dokola je• 17 •
jich staré lodě byla půda pod sněhem úplně měkká a dokonce na některých místech rostla zelená tráva! To byla vážně záhada! Nikdy předtím si toho nevšimli, ovšem nikdy předtím také neodhrabávali od lodě sníh. „Jak to, že je tu zelená tráva, když všude jinde je úplně zmrzlá zem?“ divila se Danda a kroutila nevěřícně hlavou. „Pojďte rychle sem,“ volal na Káju s Dandou Toník, který nabíral sníh na druhé straně lodě. Teď klečel na bobku a ukazoval před sebe: „Podívejte se na tohle, to se mi snad jenom zdá!“ Hlavně se mě, milé děti, neptejte, jestli Toník seděl na bobku zaječím nebo kozím, na to bych vám asi nedokázal odpovědět. Radši se mě zeptejte, co tam našel tak zajímavého. To totiž vím, protože jsem zrovna náhodou bruslil po slepém ramenu Vltavy a naše kamarády jsem pozoroval. „No jo,“ povídá Danda. „Vždyť to je pampeliška! Čerstvě vykvetlá! A tady je druhá, a třetí!“
Divili se tomu a nemohli pochopit, kde se okolo jejich staré lodě vzala uprostřed prosince pod sněhem čerstvá zelená tráva a rozkvetlé pampelišky. Jak dlouho se tam takhle podivovali, to nevím, protože jak jsem jel na bruslích a sledoval naše udivené kamarády, nekoukal jsem se před sebe a najednou žuch! spadl jsem do díry v ledu, kterou si tam toho dne z rána vykopali rybáři. Brrrr, to byla ale ledová koupel, ještě teď mi drkotají zuby, když si na to vzpomenu! Jedno však vím jistě – hned jak se dodivili, posadili sněhulákovi na hlavu hrnec a do ruky mu dali koště. Oči, pusu a knoflíky udělali z kousků uhlí a nakonec mu na místo nosu zapíchli obrovskou mrkev. Skutečně se jim povedl, ten sněhulák, viděl jsem ho z okna sanitky z mostu Barikádníků, když mě vezli do nemocnice Na Bulovce rozmrazit. Cestou domů si povídali o té záhadě s trávou a pampeliškami a tolik nad tím dumali, že si ani nevšimli, že došli na hlavní silnici. Ta už byla zase celá pod sněhem, protože silničáři nestačili uklízet celou Prahu najednou. Toník se naštěstí probral a zakřičel: „Pozor, už jsme na hlavní! Radši půjdem po přechodu a na zelenou, protože v tomhle sněhu to nikdo neubrzdí.“ Kája s Dandou mu dali za pravdu. Došli na přechod a čekali na zelenou. Jak tak čekali, koukali se kolem a najednou uviděli starého pána, který se vydal přes ulici na druhou stranu. Žádné auto nejelo, jenomže ten pán šel strašně pomalu a ještě se opíral o hůl, která mu všemožně podklouzávala. Když se dostal na koleje, vyřítila se ze zatáčky tramvaj a mířila rovnou na toho pána. Pán by určitě • 19 •
stihnul kolejiště včas opustit, jenomže zrovna v tu chvíli se mu spodní konec hole zaklesl v drážce mezi kolejemi. Snažil se hůl vytáhnout, ale nešlo mu to a bez ní nedokázal udělat ani krok. Řidič tramvaje to viděl a začal brzdit. Jenomže koleje byly namrzlé a naklouzané, a když tramvaják šlápnul na brzdu, řítila se tramvaj dál jako po klouzačce. V úplně poslední chvíli, těsně předtím, než narazila do pána a udělala z něj fašírku, se na něj někdo ze zadu vrhnul a strhnul ho nazpátek na ulici. V tu chvíli se tramvaj přehnala kolem a bylo slyšet jen ostré křupnutí, když přejela hůl, která v kolejišti zůstala. Tramvaj zastavila o kus dál, tramvaják vyskočil ze dveří a běžel zjistit, co se stalo. Naštěstí se nestalo skoro nic, protože pána někdo zachránil. Ležel na svém zachránci a divil se, že je ještě naživu. Ptáte se, kdo byl ten statečný zachránce? Na to se nedá odpovědět, představte si to. Museli byste se zeptat, kdo to byli ti stateční zachránci! Tak to už bych věděl. Byli tři a právě teď hekali a skučeli pod pánem, který byl sice starý, ale rozhodně to nebyl žádný vysušený stařeček, jako třeba ten, který prodává zelí v tržnici. Tenhle měl určitě sto kilo, a když na vás leží taková váha, můžete být třeba nejlepší holešovická parta a stejně to není nic příjemného. No jasně – starého pána s holí zachránili naši kamarádi, kteří na nic nečekali a rozběhli se k němu rychlostí blesku, aby ho strhli zpátky na silnici a aby ho tramvaj nerozmašírovala. Kdybyste pořádně nastražili uši, slyšeli byste za nimi i malý hrom, tak rychle k němu doběhli.
• 20 •
Když se všichni vymotali z klubíčka a narovnali si kosti a oblečení, pán jim moc děkoval, že mu zachránili život. Protože přišel o hůl, navrhli mu, že ho doprovodí domů. To víte, že byl rád! Doma měl jednu náhradní hůl, kterou ještě nikdy nepoužil, takže teď se mu bude náramně hodit. Když dovedli pána až před jeho činžák, řekl jim, že už ho nemusí podpírat, protože v domě je zábradlí a on se nahoru už nějak dobelhá. Zval je k sobě domů, že jim udělá čaj a otevře balíček výborných sušenek. Slíbili, že se někdy určitě přijdou podívat, ale teď že už musí rychle domů, protože na ně maminky čekají s večeří. Pán na ně ještě mával z okna a volal, ať určitě brzy přijdou, že je rád uvidí. „No jo,“ povídá Toník, „ale my přece nesmíme chodit do bytu k žádným neznámým lidem.“ „Hm, máš pravdu,“ poškrábala se Danda pod pletenou čepicí s velkou pestrobarevnou bambulí, „maminka mi taky vždycky říká, že nesmím s nikým nikam chodit. Co když je to lupič nebo vrah?“ „Ten pán na nějakýho zločince, co vraždí malý děti, zrovna nevypadal,“ řekl Kája. „Ale máte pravdu, radši se zeptáme maminky, jestli bysme k němu mohli někdy zajít.“ Před domem se kluci rozloučili s Dandou a běželi po schodech nahoru. Pospíchali, protože se pomalu začalo stmívat. Maminka na ně už čekala. Jenomže ne s večeří, ale s vařečkou v ruce. „Kam zmizel můj nový papiňák, co mi ho tatínek přivezl z Německa? Víte, kolik stál peněz?“ zlobila se a hrozila na kluky měchačkou, kterou ale skoro nikdy nakonec ne• 22 •
použila. „A kde je smeták, který jsme koupili minulý víkend?“ Kluci se na sebe podívali jako spiklenci a hned věděli, kde ty věci jsou. Ale uznejte sami, koho mohlo napadnout, že klobouk pro sněhuláka je pro maminku tak důležitý! „Potřebovali jsme vyzdobit sněhuláka v přístavu,“ řekl Kája provinile, ale kdybyste se mu mohli podívat až na dno duše, žádnou velkou vinu byste tam neviděli. Pro kluky je holt hrnec jako hrnec, prostě normálka. „Sněhuláka? No to si snad děláte legraci!“ zahřímala maminka hlasem, který však zněl, jako by jí do smíchu moc nebylo. „Jenže my jsme zachránili pána, kterého málem přejela tramvaj,“ řekl Toník hláskem, který zněl tak, jako by se maminky s vařečkou v ruce skutečně bál. V tu chvíli maminka spustila ruku s vařečkou dolů a podívala se na své zlobivé synáčky mnohem přívětivěji. „Tak to jste byli vy?“ řekla tónem, který už vůbec nezněl rozzlobeně. „Už jsem to slyšela v pekařství od paní Ouholíkové. To abych se na vás ani moc nezlobila, co? Tak víte co? Půjdeme teď společně do přístavu, já vezmu nějaký starý hrnec, který už nepoužívám, a koště, co nám dala babička ze Žižkova a nejde s ním zametat, a vyměníme to, co vy na to? A Danda může jít s náma!“ „Hurá!“ vykřikli kluci a maminka zatelefonovala Dandině mamince. Dohodly se, že vezmou baterku a do přístavu půjdou všichni. Byla to krásná večerní předvánoční procházka. Obě maminky obdivovaly sněhuláka, kterého postavili naši kama• 23 •
rádi, a divily se, jak je možné, že pod sněhem okolo lodě rostou pampelišky a čerstvá zelená tráva. Dandina maminka také obdivovala papiňák, který dostala maminka kluků od tatínka jako dárek. Dandě to bylo trošku líto, protože její tatínek, který byl pilot, zmizel kdysi dávno v Africe i s celým letadlem. A ten, kdo zmizí ze světa i s letadlem, může těžko nosit své manželce dárky. Danda ale moc dlouho nesmutnila, protože měla plán, že jednou vydělá moře peněz a koupí mamince cokoli si bude přát. Cestou domů vyprávěly děti o pánovi, kterého zachránily těsně předtím, než ho přejela tramvaj. Když říkaly, jak vypadá a kde bydlí, maminka kluků jim skočila do řeči: „Ale toho já přece znám! To je pan Kotva, starý námořník! Pamatuju se, že nám do školy chodil dělat besedy o řekách a mořích. Uměl krásně vyprávět a hodně toho v životě prožil. Teď už asi bude v důchodu.“ „Takže bysme k němu mohli jít na návštěvu?“ ptala se Danda nadšeně. „K němu můžete jít určitě,“ řekla maminka a Dandina maminka přikyvovala, jako že s tím také souhlasí. „A jsem ráda, že se nás ptáte, než jdete někoho navštívit, mám z vás velkou radost.“ Když přišli domů, maminka udělala v papiňáku guláš, který voněl po celém domě. Pan Cicvárek, který bydlel o patro výš, právě večeřel topinku s pomazánkovým máslem a říkal si: „Safra, tady voní gulášek, já chroustám chleba jako ňákej králík a kolem taková vůně, safra, budu si ho muset taky někdy udělat, jó gulášek, safra, ten já rád!“ • 24 •
Jestli si pan Cicvárek došel druhý den pro maso na guláš, to vám neřeknu. Ale jedno vám prozradím určitě – naši kamarádi už se moc těší, jak se vydají za starým pánem, kterého zachránili, protože aby vás pozval na čaj se sušenkami námořník, to se vám jen tak nestane, to musíte uznat. Tedy pokud zrovna nestudujete námořní akademii – ale to už byste asi byli dost velcí na to, aby vás zajímaly naše příběhy o holešovické Partě kluků a jejích dobrodružstvích. Nebo snad ne?
• 25 •
Svěží oceánský vítr k nám zavál kapitolu třetí, ve které si povíme, že dozvonit se na pana Kotvu je někdy velmi složité, a rozhlédneme se po jeho bytě, který připomíná námořní palubu. Dozvíme se, jak dlouho byl pan Kotva námořníkem, a zaposloucháme se do jeho napínavého vyprávění.
H
ned druhý den odpoledne vyrazili za panem Kotvou. Nebylo to vůbec daleko, stačilo přejít hlavní ulici, zahnout za roh a byli tam. Stiskli zvonek s jeho jménem a čekali. Čekali chvíli, pak delší chvíli a pak už jim přišlo divné, že pan Kotva nepřichází otevřít nebo že se alespoň nevykloní z okna. Zazvonili tedy ještě jednou, a když se pořád nic nedělo, povídá Danda: „Asi spí nebo nenašel tu náhradní hůlku, takže ani nedojde k oknu.“ „Jenomže jestli nedojde k oknu, to si nedojde ani nakoupit a může v tom bytě klidně umřít hlady,“ napadlo Káju a najednou jim všem bylo tak nějak divně. Toník chtěl taky něco říct, jenomže mu zrovna bylo tak smutno, že mu to vůbec nešlo, znáte to. Když už mysleli, že budou muset odejít s nepořízenou, otevřelo se okno v prvním patře přímo nad nimi a vyklonila se z něj kulatá hlava ověnčená různobarevnými natáčkami: • 26 •
„Copak si přejete, milánkové?“ zeptala se hlava. „My nejsme milánkové, ale Parta kluků,“ řekl Toník. „A jdeme za panem námořníkem Kotvou, protože nás pozval na čaj a na sušenky.“ „Aha, tak to jste vy, jak jste ho včera přivedli, dobrodruha,“ řekla hlava, „to byl taky nápad vydat se v takovým nečase přes celý Holešovice! Počkejte, jdu vám otevřít.“ Za malou chvilku se ve dveřích zjevila hlava i s tělem, které patřilo domovnici paní Vševědové. „Tak pojďte, vy hrdinové,“ řekla, „dědula asi zrovna plachtí po oceánu. Nedá si pokoj ani v pětasedumdesáti. Odvedu vás k jeho bytu a nějak už se na něj doklepeme.“ Naši kamarádi sice moc nerozuměli tomu, co má paní Vševědová na mysli, když mluví o oceánu a o plachtění, ale na nic se neptali a následovali ji až do třetího patra, kde se zastavili před podivně hrbolatými dveřmi s kukátkem ve tvaru kormidla. Nad jmenovkou s nápisem „Jan Kotva“ bylo napsáno velkým písmem do půlkruhu „VLTAVA“. Paní Vševědové ty dveře asi nepřišly vůbec zvláštní, protože do nich začala bušit a kopat, až jí natáčky poskakovaly na všechny strany, takže vypadala jako obrovská hopsající medůza. Najednou se dveře otevřely a v nich stál pan Kotva v parádním námořnickém obleku s admirálskou čepicí a opíral se o funglnovou hůl ve tvaru námořního dalekohledu. Byl bos a měl mokré nohy. Na hlavě měl sluchátka, ale byla to docela jiná sluchátka než míval tatínek Káji a Toníka, když poslouchal hudbu z přehrávače, který mu kluci koupili k narozeninám. Sluchátka, která měl na uších pan Kotva, byly dvě ohromné mušle spojené obručí tak, aby se daly nasadit na hlavu. Nevedly z nich • 27 •
však žádné dráty, takže pan Kotva vypadal jako podmořský traktorista, prostě byl to pro naše kamarády tak trochu šok. Paní Vševědová však v žádném šoku nebyla, zaťukala si na čelo a zamumala: „Že vás to furt baví, čoveče!“ a rozvážným krokem se vydala po schodech dolů zpátky do svého bytu. Když pan Kotva spatřil Dandu, Káju a Toníka, úplně se rozzářil, jakou měl radost. „Á, to jste vy, děti, jen pojďte dál. Zrovna pluji po Japonském moři a v Číně bylo asi nějaké zemětřesení, protože jsou vlny jako blázen.“ Naši kamarádi byli v takovém úžasu, že docela zapomněli pozdravit. Rozhlíželi se kolem sebe a nemohli se vynadívat. Byt pana Kotvy byl docela malý, ale připomínal velkou zaoceánskou loď. Vchodové dveře byly vyřezané ze staré paluby a v předsíni visela po obou stěnách kulatá okénka. Celý pokoj byl postaven jako dřevem obložená kabina, na zdech visely různé vycpané hlavy ryb a obrovské mušle a uprostřed pokoje stálo kormidlo s kompasem. U kormidla stála židle a pod židlí lavor s vodou. Zatímco se děti rozhlížely po té nádheře, řekl pan Kotva: „Víte co, já zapluju do přístavu v Jokohamě. Noc tam teď vládne tmou a snad tam nebudou takový vlny. Spustím kotvu a připravím vám ten čaj se sušenkama.“ Děti jen zíraly, jak si pan Kotva sednul na židli, nohy si dal do umyvadla a točil kormidlem jako autobusák volantem. Po chvíli vyndal z bedýnky, kterou měl vedle židle, kotvu přivázanou na dlouhém řetězu a hodil ji stranou. • 28 •
„Tak a jsme v Jokohamě,“ řekl a nazul si pantofle. „Tady to mám moc rád. Dělaj tu skvělý suši a holky tu maj opálený uši. A čaj mají Japonci taky moc dobrej, hned vám ho donesu i s pravejma japonskejma sušenkama z Ouholíkovic pekárny.“ „Jů, vy to tady ale máte krásný,“ vydechla Danda, když se pan Kotva objevil znovu ve dveřích. Opíral se o hůlku a tlačil před sebou vozíček s tácem, na kterém se kouřilo ze čtyř malých hrníčků. Vedle nich byla miska naplněná čokoládovými esíčky, která naši kamarádi úplně zbožňovali. „To jste si udělal sám?“ zeptal se Toník a rozhlédl se po bytě. „No jasně, docela sám,“ usmál se pod vousy pan Kotva. A že se měl pod co usmívat! Celou tvář mu pokrýval plnovous bílý jako sníh. „Posaďte se, rád vám o sobě všechno řeknu.“ Posadili se za stolek, který měl místo desky starou námořní mapu, a pan Kotva začal vyprávět. Kamarádi z Party kluků nastražili uši tak, že kdyby rybáři u Berounky uměli takhle nastražit žížalu na háček, určitě by konečně chytili něco jiného než rýmu. „Víte, děti,“ řekl pan Kotva, „já jsem byl celý život námořníkem, a kdyby se mi před patnácti lety nepřihodila ta strašná věc, asi bych brázdil moře a oceány dodnes. Hned po válce, která naštěstí skončila před více než šedesáti lety, jsem vystudoval Námořní akademii v Praze. Tehdy to byla moc dobrá škola a musel jsem se moc snažit, abych se tam vůbec dostal. Hned jak jsem dostudoval, • 30 •
vyrazil jsem na moře a zůstal jsem na něm třicet osm let. Proplul jsem snad všechna moře a oceány, co jsou v námořních mapách. Uměl jsem si poradit i s největšími vlnami v těch nejhroznějších bouřích. Chytal jsem tuňáky a žraloky, plul jsem mezi velrybami a hrál jsem si s delfíny. Poznal jsem spoustu lodí i parníků, ale moje nejmilejší loď byla „Vltava“, kterou jsem pojmenoval po naší rodné řece. Vltava vždycky dorazila do přístavu včas a s neporušeným nákladem. Byl jsem mnohokrát vyznamenán jako nejlepší námořník roku a všichni si mě považovali pro mou statečnost a spolehlivost. Prostě a jednoduše,“ dodal pan Kotva trošku smutně a na chvíli se odmlčel, „celý život jsem žil jenom pro námořnictví, takže jsem se ani neoženil a nemám žádné děti. Tedy alespoň o žádných nevím. Takže to, co vám teď řeknu, jsem ještě nikomu nevyprávěl. Ale rozhodl jsem se, že vám to povím, protože jste mi včera zachránili život, a to se i na lodi cení nejvíc ze všeho. Vy mě určitě pochopíte, protože jste ty nejlepší děti, které jsem v životě poznal.“ Ještě než se naši kamarádi stačili začervenat, pan Kotva pokračoval ve svém napínavém vyprávění. Děti napětím ani nedýchaly, jen občas se trošku nadechly, protože úplně bez vzduchu se žádné vyprávění nedá poslouchat, to nejde dokonce ani žít. Jestli tomu nevěříte, zeptejte se jakéhokoli savce. Ten vám to určitě potvrdí. „Stalo se to přesně před patnácti lety,“ pokračoval pan Kotva a bylo na něm vidět, že pro něj to vzpomínání není zrovna lehké. „Každý rok jsem měl měsíc dovolenou. Tou dobou jsem se pokaždé vracel domů do Holešovic. Na roz• 31 •
díl od většiny lidí, kteří odjíždí na dovolenou k moři, jezdí námořníci na dovolenou od moře domů. Jenomže doma mě to samotného nebavilo, tak jsem chodil po školách a dělal besedy pro děti.“ „To víme, říkala nám to maminka,“ řekl Kája. „Tak vidíš, dodnes si na mě děti pamatují.“ Našim kamarádům přišlo legrační, že pan Kotva mluví o mamince Káji a Toníka jako o dítěti. Možná i vám to přijde legrační, moji milí čtenáři. Musím vám říct, že i já jsem byl dítětem a nijak zvlášť k smíchu mi to teď nepřijde. To je zvláštní, co? „Před patnácti lety jsem také odjel domů,“ pokračoval pan Kotva. „Dostal jsem dovolenou těsně před tím, než skončil podzim a začala zima. To jsou vlny v oceánu největší a nejnebezpečnější, takže lodě raději zůstávají v přístavech. A jak jinak by měl jet námořník na dovolenou než po vodě? Měl jsem namířeno z Hamburku po Labi a pak po Vltavě rovnou do Prahy. Jenomže jsem musel dlouho čekat, než pro mě najdou nějakou volnou loď. Takže jsem zašel do námořní krčmy „U zrzavýho rejnoka“ a krátil jsem si čas tím, že jsem popíjel rum a pozoroval jsem z okna mumraj, který je stejný ve všech přístavech na světě. Najednou mi zaklepal na rameno podivný mužík a zeptal se mě, jestli bych si nechtěl přivydělat nějaké peníze. Peněz nebylo nikdy dost, takže jsem mu řekl, aby se posadil, že si rád poslechnu jeho návrh. Mužík mluvil hrozně potichu, asi se bál, aby nás nikdo neslyšel. Vyprávěl, že se kdysi dávno plavil po Tichém oceánu s jedním Čechem. Ten Čech mu prozradil, že má u sebe starou bedničku plnou zlata, kterou našel na jednom neznámém ostrově. Těšil se, • 32 •
jak ho prodá a bude si do konce života žít jako boháč. Jenomže uprostřed oceánu se jejich loď dostala do strašlivého vodního víru, který ji rozlámal na cimpr campr. Z celé lodě to přežili jenom dva – mužík a Čech s bedničkou zlata. Plácali se ve vodě a pozorovali žraločí ploutve, které brázdily hladinu všude kolem, když tu náhle spatřili zaoceánský parník, který je zpozoroval a mířil k nim, aby je zachránil. Jenomže Čech už se začal potápět, protože nemohl plavat oběma rukama, když v jedné z nich pořád držel svůj poklad. Mužík dostal nápad: nabídl svému spoluztroskotanci, že mu bedničku na chvíli podrží, aby si mohl odpočinout. Jakmile mu Čech bedničku podal, mužík ho s ní praštil do hlavy, Čech omdlel a hladina oceánu se nad ním zavřela navždy. Mužíka pak námořníci z parníku zachránili a vysadili ho v nejbližším přístavu. Mužík mi vyprávěl, že mu uloupený poklad nepřinesl štěstí, že ho stíhala jedna katastrofa za druhou a že má úplně černé svědomí, jako kdyby mu ho polila sépie svým obranným inkoustem. Prosil mě, abych to zlato dovezl do Čech a tam si s ním udělal co chci. Řekl mi, že věří, že když poklad dorazí tam, kam si ho chtěl jeho původní majitel odvézt, bude mít těch pár let, která mu ještě zbývají do konce života, alespoň trošku pokoj. Kladl mi na srdce, abych bedničku neotevřel dřív, než budu na místě. Aby měl jistotu, že dorazila do Čech neporušená. Vypadal tak sklíčeně, že jsem mu jeho příběh uvěřil. Vzal jsem si od něj bedničku a vrátil jsem se do přístavu. Tam mi mezitím nachystali docela malou říční loď, ale mně to bohatě stačilo. Jel jsem sám a kromě bedničky s pokladem • 33 •
jsem nevezl žádný náklad. Plánoval jsem, že dovezu loď do Prahy a odejdu do světa s pokladem, který přidám ke svým celoživotním úsporám. Chtěl jsem si koupit svou vlastní námořní loď a plavit se na ní do konce života. Celá cesta probíhala klidně, krásně jsem si odpočinul. Pro námořníka, který se celý život pere s oceánskými proudy, je plavba po Labi a po Vltavě hračka, jako kdyby řidič kamiónu nasedl do autíčka na pouťovém autodromu. Tak jsem doplul až do Prahy. A tam se to stalo.“ Pan Kotva se odmlčel a napil se čaje. Venku se setmělo a v přítmí nastávajícího večera vypadal jeho pokoj ještě záhadněji a jeho vyprávění znělo stále napínavěji. • 34 •
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
