Petr Vok využil znalostí plukovníka Bohuchvala Růta z Dírného a určil mu velení nad šesti tisíci pěších, které vedl do boje. S jistotou mezi nimi byli muži z Deštné i z okolí. Konečně se císařská armáda dala koncem září 1594 na pochod ke Znojmu. Ještě z Tábora se valily císařské oddíly přes Deštensko, ve Březině rejtaři ukradli deset beranů, v Lodhéřově dokonce vypálili dům. Vojsko se pohybovalo pomalu, vázlo zásobování. Sedláci, násilím drženi jako pěší vojáci, často z ležení utíkali. Konečně 10. října bylo císařské vojsko v Prešpurku (Bratislava). Turci nezaháleli, mezi tím dobyli velkou pevnost Ráb a potom se stáhli do zimních ležení. Tažení generála Petra Voka z Rožmberku neslavně skončilo, k radosti vojáků, bez boje. Aspoň prý „zachránili“ Komárno. 3. listopadu Petr Vok vojsko rozpustil. I když sám vydal velké sumy peněz na žold, nebyli všichni vyplaceni a tak cestou domů si rozzlobení žoldnéři vybírali násilím peníze od nešťastných sedláčků a měšťanů. Turecké války pokračovaly. Hned v roce 1596 museli císařští bojovat, regimentu rejtarů (jízda) velel opět plukovník Bohuchval Růt. Bitva u Keresteče dopadla pro naše špatně! Mnozí čeští šlechtici zahynuli, další padli do zajetí, snad i Bohuchval Růt. Pan Adam II. z Hradce se staral o jejich vykoupení. Možná i proto Bohuchval prodal svůj podíl na Dírné za 1 300 kop grošů českých příbuzné Anně Růtové. Vojenské řemeslo už Bohuchvala omrzelo, máme zprávu, že krátce před rokem 1600 přijal funkci hejtmana roudnického panství ve službách paní Polyxeny z Perštejna, vdovy po Vilému z Rožmberka. Další osud Bohuchvalův mi není znám. F.K.
SPOLKY A ZÁJMOVÁ SDRUŽENÍ V DEŠTNÉ Jelikož tento článek vyjde v měsíci, kdy slavíme Mezinárodní den žen, v pátém pokračování seriálu o spolcích, které v současné době fungují v Deštné, si představíme ČESKÝ SVAZ ŽEN Český svaz žen má v současné době 27 členek ve věku 38 – 79 let (věkový průměr 57 let) a to převážně z Deštné a Světců. Základní organizace v Deštné vznikla někdy počátkem 50. let minulého století. Byly doby, kdy členská základna byla podstatně větší, pořádaly se burzy s dětským oblečením, zavařování ovoce pro školku, brigády na sběr kamene nebo sběr léčivých rostlin. Léčivé rostliny se dnes už nevyplatí jednak finančně a také je tato činnost omezená z věkových důvodů některých členek (dodává s humorem předsedkyně Marie Taliánová). Tím nechce nikoho urážet, během rozhovoru tím míní především sebe a předčasně se tak hází do starého železa. Mimochodem předsedkyni dělá od roku 2001. Zdá se, že organizace má svá nejaktivnější léta za sebou, avšak skalní členky stále nějakou činnost vyvíjejí i v dnešní době. Každý rok pořádají předvádění různých technik ručních prací nebo přednášek o zdravém životním stylu. Vloni například Slávka Poslušná předváděla a vyučovala šití polštářků a doplňků technikou „patchwork“ a v letech předchozích to bylo předvádění kosmetiky a pomocníků v domácnosti, pletení pomlázek a
košíčků a výroba kraslic nebo přednášky o historii Deštné či beseda nad kronikou. V letošním roce pokračuje tato tradice ukázkami drátkování a výroby drátkovaných šperků a tato akce je naplánovaná na 6.3.2012.
Jelikož organizace nemá svojí vlastní místnost, pořádají ženy tato setkání i výroční členské schůze v restauraci. Časově bývá setkání naplánováno a spojeno s oslavou Mezinárodního dne žen. Každá členka platí členský příspěvek 70 Kč ročně, z čehož zůstává 20 Kč základní organizaci a 50 Kč se odevzdává Okresnímu výboru ČSŽ. Zato však mohou naše ženy využívat akcí, které OV pořádá. A tak se v minulých letech mohly se zájezdem podívat do termálních lázní v Podhajské na Slovensku nebo v Bükfürdó v Maďarsku. Jistě byl i atraktivní pobyt u moře ve francouzském Cannes a to za finančně výhodných podmínek. Dále se některé členky účastní víkendových setkání žen v Blatě u Nové Bystřice, což bývá v květnu, a nebo v říjnu jednodenního zájezdu ku příležitosti Dne seniorů, vloni do kláštera v Kostelním Vydří a na hrad Roštejn. Informace od Marie Taliánové a Jitky Šváchové získal a sepsal Antonín Stára
ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST DEŠTNÁ JDĚTE K JOSEFOVI Bratři a sestry, v pondělí 19. března 2012 budeme slavit slavnost svatého Josefa, pěstouna Páně a přečistého snoubence Panny Marie. Jak víme, u nás v Deštné je sv. Josefu zasvěcena kaple na faře, kde budu v den jeho svátku sloužit slavnou mši svatou. V evangeliu svatého Matouše najdeme dlouhou řadu pokolení. Jsou to známá i neznámá jména mužů a žen. Řada praotců začíná Abrahámem a končí Josefem a Ježíšem. To je první písemná zpráva o svatém tesaři z Nazareta. Pak je častěji jmenován, ale jen jakoby na okraji. Není zaznamenáno ani jedno slovo z jeho úst. Mnoho knih bylo napsáno o svatém Josefovi, a mnohé je tam přejato z legend a podání. My si dnes připomeneme to, co o svatém Josefovi říká Písmo svaté.
První bližší jeho popis nám podává svatý Matouš, když říká: Josef, její muž, byl spravedlivý. Tento výraz v tehdejší řeči znamená, že byl věřící, čestný a snaživý. Písmo svaté vypravuje, že byl tesařem a byl zasnouben s dívkou z Nazareta, jménem Maria. A víme, že Panna Maria byla ze vznešeného, ale chudého rodu. Legenda vypravuje, že Maria byla vychovaná v jeruzalémském chrámě a konala tam zbožnou službu, než ji Bůh povolal k nejvyššímu úkolu, který kdy byl na tomto světě nějaké ženě svěřen. Legenda též vypravuje, že se hlásilo mnoho nápadníků. Maria ponechala volbu na Bohu. Každý donesl svou hůl do chrámu a modlili se k Hospodinu, aby dal nějaké znamení, jaká je jeho vůle. Příští dny se ukázaly na holi tesaře Josefa listy a květy. Proto mu Maria dala své slovo ke svazku před oltářem. Dále u svatého Matouše čteme: Neboj se vzít Marii k sobě. Není snadné popsat s něžným ostychem a patřičnou vážností, co bylo Josefovi sděleno ve snu. V době, kdy Maria byla jeho snoubenkou, zpozoroval, že se stala matkou. Co si o tom myslel? Nerozuměl, co se stalo, a přemýšlel, že ji tajně propustí. Tu odhalil Bůh svaté tajemství a skrze svého posla mu dal ve snu pokyn, co má dělat. A tím se najednou mění život tesaře Josefa. Z obyčejného řemeslníka se stává Boží strážce u nejsvětější svatyně, kterou svět kdy viděl. Začala mu jedinečná, omilostněná cesta: Boží úkol po celý život pečovat o Pannu Marii a o její tajemné dítě. Jen člověk s živou vírou mohl pochopit a naplnit toto zjevení. To také vyjadřuje lilie v ruce Josefově. Legenda vypravuje, že Josef zdálky provázel Pannu Marii na její cestě k Alžbětě. Sbíral růže, to znamená hodně rozjímal a hodně se modlil. Evangelista Lukáš píše, že pro ně nebylo místa v zájezdním útulku. V některých krajích chodí před vánocemi poutníci, klepou na dveře a prosí o nocleh. Myslíme na tichou radost, na stromeček, jesličky, na radost udělanou a očekávanou. Ty první vánoce však byly jiné. Když se Josef z Nazareta vydal na cestu, aby vyplnil caesarův rozkaz, když doprovázel Marii s jejím sladkým tajemstvím do Betléma, netušil, jak dlouho bude trvat tato jejich cesta. Nemyslel na Heroda, na daleký Egypt, ani na vraždu neviňátek, ani na bídu v cizině. Cesta trvala čtyři dny. Když došli až do Betléma, bylo městečko plné těch, kteří se též přišli zapsat. Od té chvíle, kdy v Nazaretě zaznělo první Zdrávas Maria, uplynulo právě devět měsíců. Josef a Maria věděli, že tajemství Panny Marie bude zjeveno. Proto nezůstali v přeplněné hospodě. Tichá stáj před městem jim byla milejší. Klid hvězdné noci byl vhodným rámcem pro nastávající událost. Bůh byl s nimi a tuto noc proměnil ve svatou noc. U Lukáše dále čteme, že našli Marii a Josefa a Dítě v jeslích. Půlnoc v betlémské stáji – to byl vrchol života sv. Josefa. Andělé zvěstovali světu, že byl obnoven řád mezi Bohem a lidmi. Pak přišli pastýři a vyprávěli, že také jim Boží poslové zvěstovali radost velikou. A Boží Syn tu ležel na seně, malý a bezmocný jako všechny děti. Najednou všechno dostávalo svůj smysl: rozkaz císaře, osamělá jeskyně, cesta sem do Betléma. Všechno bylo předem předpovězeno. Pevná víra je jako vůdčí hvězda na nepřehledných cestách. Všechno je v dobrých rukou Božích. Nic nás nemusí děsit, nic nemusí nahánět strach. Všechno pomine, je Bůh je stále tentýž, bez proměny. U Matouše čteme varovná slova: Vezmi Dítě a jeho matku a uteč! Světlo vánoc trvalo jen krátce. Josef rozvažoval stará proroctví, že Bůh pošle Vykupitele. Ovšem, stálo tam též, že až dítě dospěje, musí trpět, bude jako červ a ne jako člověk. Pak přišli mudrci z daleké země, blaženě poklekli před dítětem a položili své dary. Třpytivé zlato, vonné kadidlo a hojivou myrrhu. Josef chápal, že tyto dary mají hlubší smysl. Mezitím byl s Marií a Dítětem v chrámě. Také tam bylo od Boha všechno připraveno. Stařičký Simeon prorokoval, že dítěti nebudou věřit a srdce matky pronikne meč. A pak přišla pro Josefa
zpráva v noci: Vstaň a uteč! Znovu starost a úzkost. Noc byla temná a plná nejistoty. Kolik to bylo trampot, než v cizí zemi našel příbytek a práci. Ale vždy zůstal Bůh silnější: „Vrať se domů, zemřeli ti, co ukládali dítěti o život.“ U Lukáše slyšíme výčitku: Synu, proč jsi nám to učinil? Nevíme přesně, jak dlouho trval pobyt v Egyptě. Anděl dal příkaz k návratu. Josef šel prvně do Betléma. Když se tam dověděl o neklidných poměrech, pokračoval v cestě do Galileje – do Nazareta. Toto město se mělo stát domovem všech rodin. Jak krásný tam byl život! Obrazy Svaté rodiny zdobí příbytky věřících. Ale i tam byly starosti v domě drobného řemeslníka. Do té doby spadá pouť Svaté rodiny do svatého města Jeruzaléma. Putovali spolu se sousedy a známými. Skromná strava, skromné ubytování, zato hodně modlitby. Večer na zpáteční cestě chlapec Ježíš chyběl. Následovaly tři dny úzkostlivého hledání. A konečně našli dítko Ježíše v chrámové škole. A on jim řekl velice vážná slova: „Musím být tam, kde je můj Otec.“ A tato slova by měla být potěchou při každém loučení. Když jde dítě do ciziny, otec daleko do práce, při odloučení cestujících a odloučených. Nikdo totiž nejde do cizí země: Bůh je tady i tam. Na něho máme složit své starosti. Nebeský Otec přikáže svým svatým andělům, aby nás opatrovali na všech našich cestách. Žalmista volá: Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných. A toto se plně vztahuje na svatého Josefa. Podle legendy zemřel svatý Josef dříve, než Pán Ježíš opustil svůj domov. Nemusel prožívat nevděk lidu a bolest Velkého pátku. Proto považujeme jeho smrt za nejkrásnější lidské umírání. Josef si pamatoval z jeruzalémského chrámu jásavý děkovný hymnus na rozloučenou, jak jej přednesl stařičký Simeon: „Nyní mě můžeš, Pane, propustit v pokoji. Moje oči uviděly Spasitele, světlo k osvícení pohanů.“ Oči svatého Josefa se zavíraly vedle Ježíše, který je světlem nezapadajícím, vedle Ježíše, který je vzkříšení a život. On jednou bude odměňovat i trestat. A spolu s Ježíšem stála u smrtelného lože Panna Maria, nebeská královna. A proto je zcela zřejmé, že odporoučíme svatému Josefovi naši těžkou hodinu smrti, a že umírající vzývají právě jméno Josefovo. Bratře milý, sestřičko drahá, věříš tomu? Až do jeho smrti si obyvatelé Nazareta nějak příliš Josefa nevážili. Teprve později rostla úcta k pěstounu Krista Pána. Oceňujeme jeho víru, jeho věrnost a čistotu. Lidé se přesvědčili a stále se přesvědčují, jak mocná je jeho přímluva u Božího trůnu. Proto se nacházejí jeho obrazy v příbytcích lidí, v kostelích i kaplích. Svatý Josef je ochráncem rodin, přímluvcem za šťastnou hodinku smrti, vzorem mladých lidí a také patronem uprchlíků a lidí bez střechy nad hlavou. Svatý otec Pius XII. ho roku 1955 prohlásil patronem a vzorem všech dělníků. A tak tedy dnes prosme, ať nás svatý Josef uchová v pevné víře a tiché věrnosti. Ať se přimlouvá za naše domovy, za svatou církev i za celou naši vlast, a ať nás jednou doprovodí před trůn našeho nebeského Otce. Svatý Josefe, pravý pěstoune Pána našeho Ježíše Krista a nejčistší snoubenče blahoslavené Marie vždy Panny, oroduj za nás a za všechny umírající dnešního dne! Amen. Váš služebník a duchovní otec P. Jan Špaček POŘAD BOHOSLUŽEB V BŘEZNU V DEŠTNÉ (kostel sv. Ottona): - Neděle 04.03.2012 v 11 h – 2. NEDĚLE POSTNÍ; v 10:30 h – POBOŽNOST KŘÍŽOVÉ CESTY - Neděle 11.03.2012 v 11 h – 3. NEDĚLE POSTNÍ; v 10:30 h – POBOŽNOST KŘÍŽOVÉ CESTY - Neděle 18.03.2012 v 11 h – 4. NEDĚLE POSTNÍ (tzv. „Lætare“ – růžová barva); v 10:30 h – POBOŽNOST KŘÍŽOVÉ CESTY
- Neděle 25.03.2012 v 11 h – 5. NEDĚLE POSTNÍ; v 10:30 h – POBOŽNOST KŘÍŽOVÉ CESTY - Neděle 01.04.2012 v 11 h – KVĚTNÁ NEDĚLE („pašijová“ – mše sv. na památku vjezdu Páně do Jeruzaléma) – v úvodu mše svaté proběhne svěcení ratolestí a průvod, dále při mši svaté zazní zpívané pašije podle Lukáše; v 10:30 h – POBOŽNOST KŘÍŽOVÉ CESTY POŘAD BOHOSLUŽEB V BŘEZNU V DEŠTNÉ (kaple sv. Josefa na faře): - Pátek 02.03.2012 v 17 h – pátek po 1. neděli postní; PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI (po mši sv. – výstav Velebné svátosti, adorace, litanie k BSJ, zásvětná modlitba, svátostné požehnání) - Středa 07.03.2012 v 17 h – středa po 2. neděli postní - Pátek 09.03.2012 v 17 h – pátek po 2. neděli postní - Středa 14.03.2012 v 17 h – středa po 3. neděli postní - Pátek 16.03.2012 v 17 h – pátek po 3. neděli postní - Pondělí 19.03.2012 v 17 h – SLAVNOST SV. JOSEFA, SNOUBENCE PANNY MARIE - Středa 21.03.2012 v 17 h – středa po 4. neděli postní - Pátek 23.03.2012 v 17 h – pátek po 4. neděli postní - Středa 28.03.2012 v 17 h – středa po 5. neděli postní - Pátek 30.03.2012 v 17 h – pátek po 5. neděli postní PRODEJ VELIKONOČNÍCH POHLEDNIC: Od poloviny měsíce března si budete moci zakoupit krásné velikonoční pohlednice ve vysoce kvalitním provedení od soukromého vydavatele Petra Syptáka z Brna. Zakoupit si je můžete ve farním kostele sv. Ottona, jakož i v kapli sv. Josefa na faře v Deštné. V případě potřeby vám je rád prodám také individuálně v kanceláři děkanského úřadu v Kardašově Řečici. Jednotná cena: 5,- Kč za 1 kus. PŘEDVELIKONOČNÍ SVATÁ ZPOVĚĎ: Posvátná doba svatopostní je doba naší vnitřní duchovní obnovy, což by mělo vyvrcholit opravdu dobrou a náročnou předvelikonoční svatou zpovědí, ke které vás tímto srdečně zvu. Ve farnosti Deštná můžete samozřejmě využít řádné termíny (tj. ve středu a v pátek čtvrt hodiny přede mší svatou). Kromě toho nabízím ještě zvláštní termín pro svatou zpověď: neděle 1. dubna 2012 od 12 hodin do 16 hodin v kapli sv. Josefa na faře.
KULTURA, ZAJÍMAVOSTI A VOLNÝ ČAS Pondělí
12.03.2012
Neděle
08.04.2012
Zahájení výstavy „Velikonoce – tradice a zvyky“ (výstava potrvá do pondělí 2.4.2012) na MěÚ. Velikonoční zábava – začátek ve 20 hodin, hraje kapela Portál pana Vojty z J. Hradce, bohatá tombola, předtančení, předprodej vstupenek v kadeřnictví u paní Čejnové – tel: 384 384 287.
_____________________________________________________________________________________
----------------------------------------------------------------------------------------------ÚNOR V LETECKÉM MUZEU DEŠTNÁ OČIMA KHL Tentokrát začnu téměř od konce měsíce. Svůj příspěvek bych mohl pojmenovat: „Jak Michael svá slova proměnil v činy“. Možná jste viděli reportáž kolegy Aleše Hazuky pořízenou v neděli 26. února 2012 v Leteckém muzeu Deštná, kde se mu na kameru zpovídal další klubový kolega Michael Šafránek. Vyprávěl o naplnění svého plánu postavit kovový model jedné z německých válečných tajných zbraní, střely V 1, a to v úctyhodném měřítku 1:1. Nepletu-li se, tak jedním z prvních impulzů pro Michaela byla návštěva naším týmem „Expedice Andervenne 2011“ severoněmecké lokality Peenemünde na ostrově Usedom, kde byly v tajných laboratořích tyto střely vyvíjeny. Dodnes zde stojí kovová startovací rampa s jednou z těchto střel, které byly od poloviny roku 1944 vysílány na britské ostrovy, především na Londýn a jeho okolí. V 1 je dlouhá přibližně 8 metrů a dosahuje šířky až 5,5 metrů! Kolik „set hodin“ doposud odpracoval Michael Šafránek na formování plechů do podoby „doutníku“ s křidélky a pulzačním motorem nevím, ale důležité je, že výsledek jeho práce je více než noblesní! Model má vypracovaný do absolutních detailů, včetně příďové vrtulky, pohyblivých křidélek, mřížky na násavném otvoru motoru, krytek i vnitřních táhel. Kolega Šafránek plánuje na modelu závěrečné dodělávky během března, tj. především barevný kamuflážní nástřik a následně umístění V 1 do hlavního sálu muzea. Tomuto plánu musí ustoupit část původní expozice, která bude přesunuta do jiných míst objektu, nejlépe do snad
v dohledné době zrekonstruovaných prostor „dvorečku“. To by nám v mnohém uvolnilo ruce a dovolilo tolik potřebné rozšíření expozice. Pokud je nám známo, tak až na fragment originálu V 1 ve sbírkách Policie ČR žádná takováto střela na území České republiky v držení muzeí není. Nejbližší tak najdete ve vojensko-leteckých expozicích v Německu, Nizozemí, Francii a především ve Velké Británii. V Deštné tak bude vystaven jediný celý známý exponát v České republice, ač jde „jen“ o kopii, ale již nyní budí tento exemplář velký zájem. Také z tohoto důvodu je v dohledné době plánována kolegou A. Hazukou a naším Klubem v Leteckém muzeu Deštná neoficiální tisková konference ke střele V 1, týkající se mimo jiné i snahy o rozšíření této aviatické expozice a především celoroční mediální kampaně muzea. Je to další z kroků, jak přilákat nové i staronové návštěvníky do této deštenské expozice. Tomu by měla napomoci i nová reklamní místa v Jindřichově Hradci a jeho okolí, která máme dojednaná k pronájmu od začátku letošní turistické sezony. Hitem letošního roku v muzeu (a určitě nejen letošního) bude bezesporu již zmíněná střela V 1. Té by měly úspěšně sekundovat zrestaurované fragmenty z motorů a dalších součástí ze zázračeného německého válečného letounu Messerschmitt Me-262 „Schwalbe“, ale i mnohé další exponáty již dříve vystavené v muzeu. Zajíci se však počítají až po honu. Tak nechme od dubna dál plynout chod našeho Leteckého muzea a na konci září či v říjnu 2012 být (snad) mile překvapeni zájmem veřejnosti i médií. V každém běžném životě je normální, že ne vše je pouze růžové. A tak utekl další měsíc bezúspěšných jednání o získání Čmeláku Z 37 k nám do muzea. Pravdou je, že bychom ho v současné době stejně neměli kam vystavit, ale zmíněného exponátu je vyloženě škoda. Máme v plánu nechat ho přestavit na „funkční“ letoun, do jehož kabiny by si mohly sednout děti a zkusit si tento stroj zařídit. Další změnou je posunutí slavnostního křtu naší knihy „Za hroby se lvy“ (II. díl) aneb z Jindřichova Hradce po britských ostrovech. Když už jsme čekali tak dlouho, vybrali jsme nakonec termín až v květnu a to u příležitosti 67. výročí ukončení 2. světové války. Budeme se proto těšit zhruba za dva a čtvrt měsíce v konferenčním sále Muzea Jindřichohradecka na setkání při křtu této publikace o našich expedicích po Velké Británii. Únor byl příležitostí k setkáním několika bývalých čs. vojenských stíhacích pilotů MiGů, kteří přijali pozvání našeho Klubu historie letectví do města nad Vajgarem na přednášku Plk. Josefa Mihule z Prahy nazvanou „Takoví jsme byli“. Akce se uskutečnila v Muzeu Jindřichohradecka ve Štítného ulici v pátek 24. února 2012. Beseda poté pokračovala dlouho do noci a výsledkem je příslib letců zapůjčení či darování řady předmětů do klubových sbírek a tím pádem deštenské aviatické muzejní expozice. Díky přípravě zahájení nové sezony v muzeu jsme plánovanou březnovou přednášku přesunuli na později. Nyní je naším hlavním cílem připravení Leteckého muzea Deštná k zahájení jarního provozu a plynulému přechodu do plné sezony letní. O tom vás budeme průběžně informovat prostřednictvím tohoto Zpravodaje, případně další najdete na webových stránkách našeho klubu: www.khl-jhradec.cz. Jen vše dobré po celý březen Vám přeje Vladislav Burian, KHL
Foto: V Peenemünde byl před válkou a především během ní přísně střežený komplex vojenských laboratoří, kde vědci pracující pro Velkoněmeckou říši mimo jiné vyvíjeli zázračnou zbraň, střelu V 1. Snímek zachycuje dva pohledy na V 1 na startovací rampě. (Foto: VlB, červen 2011)
PROGRAM TVOŘENÍČKA NA MĚSÍC BŘEZEN CELÝ BŘEZEN BUDEME TVOŘIT VELIKONOČNĚ 01. březen 2012 - VELIKONOČNÍ VĚNEČEK 08. březen 2012 - OVEČKA 15. březen 2012 - PONOŽKOVÉ ZVÍŘÁTKO 22. březen 2012 - VAJÍČKOVÝ STROMEK 29. březen 2012 - VELIKONOČNÍ KVĚTINÁČKOVÁNÍ
Více informací na www.cviceniamama.estranky.cz nebo www.destna.cz.
Pomocné technické prapory v našem kraji V padesátých letech minulého století vznikly v naší republice pomocné technické prapory, tzv. „PTP“, což byla náhradní vojenská služba dle tehdejšího režimu politicky nespolehlivých mladých mužů, kteří pocházeli z vytipovaných rodin, tehdy nepohodlných a tzv. nebezpečných poměrů. Bylo to sedm rodin živnostnických, podnikatelských a z rodin zemědělců, kteří byli nazváni „kulaky“ a mnohdy jim byl veškerý majetek vyvlastněn a někteří byli i vystěhováni do pohraničí, kde pracovali na polích zkonfiskovaných po odsunutých Němcích. Tyto události byly popsány výstižně ve zfilmovaném románu od Miloslava Švandrlíka „Černí baroni“, který jistě mnoho lidí četlo nebo shlédlo v televizi. Tito „vojáci bez zbraní“, protože zbraně jim nebyly svěřeny, nebo dá se říci vězni z přesvědčení, byli předurčeni k těžkým pracem, zejména v uranových a uhelných dolech, kde jich mnoho přišlo v hrozných podmínkách o život. Těžce pracovali i na vojenských stavbách, při budování letišť a podobně a bylo počítáno i se ztrátami na životech. Protože v našem kraji, a to i v Deštné a okolních obcích, se vyskytlo dosti takovýchto „černých baronů“, které jsme dobře znali a někteří se ještě dožili s mnoha zdravotními problémy dnešních dnů, je nutné se o nich zmínit, aby nebyli zapomenuti. Jeden z nich, již osmdesátiletý muž poskytl i báseň, kterou si schoval na památku na svého kamaráda, s nímž několik let v dolech za hrozných podmínek pracoval a který zde přišel o to nejcennější, o svůj život. Ostatní kamarádi si přáli, aby báseň byla jednou zveřejněna a vyšlo tak najevo nelidské zacházení, které na tyto mladé lidi bylo vyvíjeno jen za to, že jejich rodina těžce pracovala na svých vlastních polích a přesto se stala tzv. „třídním nepřítelem“. Při nástupu do služby byli tito tehdy devatenáctiletí chlapci rozděleni do několika skupin dle míry „jejich nebezpečnosti“ pro režim a podle abecedy. Ve skupině „E“ byly nejtěžší práce v dolech v úzkých šachtách, kde byli tito mladíci nuceni až 12 hodin denně vleže s baterkou na hlavě a se špatným přístupem vzduchu kutat uhlí nebo železnou či uranovou rudu. Pracovalo se většinou i v sobotu a v neděli. Protože tato služba trvala 3 i více roků, velký počet těchto mladých lidí nepřežilo. „Vojáci“ byli označováni černými výložkami a proto vznikl jejich název černí baroni, ale také proto, že mezi nimi byli i příslušníci starých českých šlechtických rodů, tedy „baroni“, jak je uvedeno i v knize a filmu o nich. Stali se tak najednou politicky nespolehlivými a tedy občany druhé kategorie. Z Deštné, Světců, Rosičky, Jižné, Drunčí, Chotěmic a Samosol bylo takto postiženo asi 20 osob. Báseň o zbytečné smrti jednoho mladého člověka uvedeme na zakončení. A nyní o současnosti: v Jindřichově Hradci se sdružují tito bývalí a dosud žijící vězňové vojenských táborů nucených prací a též příbuzní po již zemřelých členech, kteří čítají asi 80 osob. Scházejí se všichni 1x ročně – na výroční schůzi klubu PTP v Jindřichově Hradci a vzpomínají na tato těžká léta, ze kterých sice vyvázli, ale s mnoha postiženími svého zdraví. Těchto setkání se zúčastňují i představitelé měst, krajů, armády i vlády, protože se setkání konají i v ostatních městech naší vlasti. Na setkání přijíždějí i hosté ze Slovenska a Polska, kde tyto vojenské nucené pracovní útvary též existovaly. Celostátní setkání pak bývají v Praze, Táboře, v Teplé u Mariánských Lázní, na Libavě, nebo přímo na dolech v Kladně, Jáchymově, nebo na Ostravsku. Mnozí z těchto žijících „pétépáků“ mají tak podlomené zdraví s trvalými následky, že se již těchto setkání nemohou účastnit. Každoročně v létě nebo na podzim ale pořádá okresní klub PTP v Jindřichově Hradci pro
své členy zájezd do přírody, nebo do některých historicky zajímavých míst naší republiky pro jejich potěšení. Na základě zájmu základních a středních škol v našem okrese pořádají členové PTP přednášky o jejich těžké a nebezpečné i nespravedlivé službě v minulém režimu, aby se dnešní mládež vše dle pravdy dozvěděla a udělala si o této nepravosti svůj vlastní úsudek. BÁSEŇ O MRTVÉM KAMARÁDU 1. Při Ostravě na Karvinsku tisíc metrů pod zemí tam vojenští chlapci černé uhlí znavení
2. kopal, kopal kamarád můj svaly svoje napínal nehleděl on na svůj život jen černé uhlí doloval
3. v ruce držel zbiják velký na matku si vzpomíná ach matičko, mamko moje modlete se za syna
4. zem se třese od úderů zpod ní duní jak z děla stěna spadla – a on pod ní bez pomoci umírá.
Za pozornost děkují přátelé a potomci PTP Deštenska ------------------------------------------------------------------------------------------------------------Velikonoční koncert v Deštné Dne 9. dubna 2012 od 15. hod. na Velikonoční pondělí se bude konat krátké velikonoční hudební setkání v romantickém kostelíčku sv. Jana Křtitele v Lázních v Deštné. Jarní a velikonoční písně a básně i ochutnávka svatojánské pramenité vody Vám udělají jistě po třeskuté zimě radost. Kostelíček bude velikonočně vyzdoben a též 7. - 9. dubna 2012 od 10. - 17. hod. přes mřížoví otevřen. Na Vaši návštěvu se těší Hudební soubor sv. Jana Křtitele v Deštné. Josef Bőhm, fotograf, novinář, dokumentarista Plakát ve vývěsní skříňce Městské knihovny v Deštné oznamoval vernisáž fotografií Josefa Bőhma. Zahájení 25. února 2012 v 17 hodin – místo Langrův dům v Jindřichově Hradci. Protože se ráda dívám na hezké a zajímavé věci a fotografie tohoto autora mezi ně patří, vernisáž jsem navštívila. Musím dodat, že díky Jitce Šváchové, která mne se vším pohodlím dovezla tam i zpět. Zahájení provedl pan Langr a připomněl, že výstava je uspořádána k blížícímu se autorovu jubileu. Snad mohu prozradit, že mu bude v dubnu letošního roku 55 let. Pan Langr připomněl něco z životopisu Josefa Bőhma – vše v lehkém a přátelském tónu a nakonec mu dal otázku, kdy začal fotografovat a s čím. Dozvěděli jsme se, že první fotoaparát byl „Pionýr“, který stál 50,- Kč a J.Bőhom začal v roce 1970 – 1972 ve foto kroužku v Kardašově Řečici, kde tehdy bydlel. Na zahájení výstavy přišel zahrát i Jindřichohradecký X-tet a písně prý vybíral sám autor výstavy. Téměř starodávná písnička „Dva modré balonky“ v klenutém průchodu moc pěkně zněla – i potlesk vypovídal, že se líbí. Diváků bylo hodně, včetně starosty současného i bývalého a zájem o vystavené fotografie byl velký. Někde se muselo i čekat, aby si člověk mohl prohlédnout vše vystavené. Téměř všechny vystavené fotografie byly pořízeny v Jindřichově Hradci a řekla bych, že Hradec je asi autorova srdeční záležitost. Bylo hezké se dívat, protože každá
fotografie byla něčím zvláštní. Byly takové o kterých by člověk mohl říci, že svítily jasnou barevností, jiné měly patinu stáří. Autor si určitě se všemi i pohrál. Některé fotografie byly velkých rozměrů, ale čisté, dokonalé, až se nad nimi tajil dech. Výstava potrvá asi do konce dubna a Langrův dům je otevřen denně a tak mají všichni ještě možnost fotografie vidět – stojí to za to. Dívat se na hezké věci přináší potěšení nejen očím, ale přináší i dobrou náladu a oboje je pro člověka přínosem. Množstvím vystavených exponátů překvapí i „Galerie inspirace“. Je pestrá a jednotlivé obrázky, sošky i textilie přitahují oči jako magnet. A na závěr bych ještě napsala pár informací o Josefu Bőhmovi, které možná jeho spoluobčané ještě nevědí. Je členem volného sdružení fotografů „Fokus“ Jindřichův Hradec, se kterým se každoročně zúčastňuje společných mezinárodních a tuzemských soutěží a společných výstav na mnoha místech Jižních Čech. Společně s dalšími devatenácti fotografy z Čech a Rakouska vystavoval třikrát v Národním Muzeu Fotografie v Jindřichově Hradci. Pořádá nejen samostatné, ale společné výstavy v Deštné, v Jindřichově Hradci, v Dačicích, Nové Bystřici, Českých Budějovicích, Kamenici nad Lipou, v Linci i ve Vídni. Byl vybrán mezi dvacet fotografů z Čech a Rakouska, se kterými pracoval na třech Rakousko-českých projektech, které dokumentují život lidí v pohraničí obou států. Je držitelem ceny Librosaurus, kterou uděluje Jihočeský svaz knihovníků a informačních pracovníků. Svými fotografiemi se podílel na šesti knihách, na různých ročenkách i jiných propagačních materiálech. Spolupracuje na vytváření obalů na CD a bookletů pro skupiny Jen tak tak, X-tet, Devítku i pro folkaře Josefa Pepu Nejedlého. A ještě jeden velký úspěch z roku 2001 je vítězství v celorepublikové soutěži o nejlépe vyfocený blesk. A úplně nakonec přeji hodně zdraví a štěstí k životnímu jubileu a mnoho úspěchů s fotoaparátem v ruce. Fialová
KOUTEK DEŠTENSKÉ KNIHOVNY Výročí spisovatelů – březen 2012 2.3.1942 - 70 - John Winslow Krviny - rodným jménem John Wallace Blunt, Jr. je americký spisovatel a držitel Oscara za scénář k filmu Pravidla moštárny, který byl natočen podle stejnojmenné knihy. Narodil se v Exeteru, ve státě New Hampshire, za neobvyklých okolností, které později velmi ovlivnily zápletky několika jeho románů: narodil se jako nemanželské dítě (jeho původní jméno bylo John Winslow) jeho matce Helen, dědičce rodu Winslow, jedné z nejstarších a nejvýznamnějších rodin Nové Anglie, protože odmítala, aby John poznal svého pravého otce, profesora ruských dějin. Helen Winslow si později vzala Collina F. N. Irvinga, učitele na prestižní Phillips Exeter Academy. Poté, co přijal příjmení svého adoptivního otce, se tak stal Johnem Irvingem. Až do roku 2000 nikdy nehledal svého pravého otce. Vždy říkával: „Já už otce mám.“. Na Mount Holyoke College v Massachusetts přednášel jako univerzitní profesor anglickou literaturu 19. století. Jeho první tři knihy nezpůsobily nějaký větší rozruch. Až jeho čtvrtá kniha - Svět podle Garpa, vydaná v roce 1978 - mu přinesla obrovský úspěch a vynesla ho tak do žebříčku úspěšných amerických spisovatelů. Během spisovatelské činnosti mj. také pracoval jako trenér zápasu (ve Vermontu). V roce 2001 byl zvolen
členem Americké akademie pro umění a literaturu. Na Mount Holyoke College v Massachusetts přednášel jakožto univerzitní profesor anglickou literaturu 19. století. V naší knihovně Vám můžeme nabídnout romány: Svět podle Garpa, Rok vdovou a Manželství do 158 liber. 13.3.1922 – 90 – Jack Kerouac - americký spisovatel, vlastním jménem Jean-Louis Lebris de Kerouac, jeden z nejvýznamnějších představitelů beat generation. Proslavil se zejména svými autobiografickými romány, zvláště dílem Na cestě. Předci Jacka Kerouaca pocházeli z Francie. Jack se na střední škole seznámil s jazzem a začal hodně číst. V posledním ročníku se seznámil s Mary Caneyovou, která se později stala předlouhou jeho románu Maggie Cassidyová. Díky svým fotbalovým výkonům dostal dvě nabídky na univerzitní stipendium a rozhodl se pro Kolumbijskou univerzitu v New Yorku. Na univerzitě se Kerouacovi z počátku dařilo dobře a díky jeho výborným esejům si ho spolužáci najímali, aby za ně psal práce. Jackovo prvotní nadšení z univerzity se však brzy začalo vytrácet. Dlouhé cestování městem, celodenní vyučování a večerní fotbalový trénink ho příliš zaměstnávaly a Jack začal vyučování vynechávat. Začal chodit do klubů poslouchat jazz a na večírky spolužáků. V této době se ještě scházel s Mary Caneyovou, avšak jejich způsob života byl už dost odlišný, což nakonec vedlo k jejich odloučení. Po zbytek života pak Kerouac tvrdil, že nikdy žádnou dívku nemiloval tak jako Mary.
