ČERVENEC
2006 M Ě S Í Č N Í K
TŘEBÍČSKÝCH
FARNOSTÍ
SPOLEČENSTVÍ Ročník XVII. č. 7
2. července 2006
Cena 7 Kč
Jen u Boha najdeš pravý pokoj a štěstí
Pěkné prázdniny i dovolenou a občas chvilku na kolenou přeje všem čtenářům redakce NS
z obs ah u
Středověký francouzský malíř namaloval zvláštní obraz: Na návrší sedí mohutná postava a oběma rukama nabízí zlato. A to se ví, že ze všech stran se tam hrnou lidé, každý chce získat co nejdříve a co nejvíce. Je vidět raněné a ušlapané, ale na to nikdo nedbá. Na kraji vesnice hoří dům, ale nikdo nemá čas jej hasit, všichni spěchají pro zlato. A v dolním rohu obrazu je namalován kříž u polní cesty a u něj si bezstarostně hraje malé dítě. Když si vybavím tento obraz, připomene mi náš současný život. Kolem samý spěch, lidé na sebe dovedou být také zlí, dovedou se nenávidět a jen sledují, aby ten druhý neměl snad víc. Ze života lidí se vytrácí láska, a to je ta pravá příčina. Lidé mají dnes všechno, co jim může život ulehčit a zpříjemnit. Mají přepychové byty či domy, auta, peníze. Vy starší si vzpomínáte, jak se i nábytek dědil po rodičích – kdepak dnes. Staré se vyhazuje a pořizují se moderní věci, mnohdy zase jen na krátkou dobu. Lidé mají vše hmotné, a přece není mezi nimi štěstí ani láska, ani spokojenost, ani vděčnost za všechno, co mají. Není totiž mezi nimi Ježíš. Přehlédli ten kříž dole na onom obraze, o kterém jsem mluvil a pod kterým si hraje bezstarostně a klidně malé dítě. Takovým dítětem se všichni máme stát. Máme si uvědomit, že ve všem jsme závislí na Ježíši a jeho lásce. A tak mi dej, Pane, pochopit, že jenom v Tobě mohu najít pravý pokoj, spravedlnost a štěstí a že Ty mě nikdy neopustíš, když já neopustím Tebe. jáhen Karel Novák
Jen u Boha najdeš... jáhen Karel Novák
1
Dvě vzpomínky, Jak jsem...
Pouť do Mariazell
příběhy, které napsal život
O slavnosti Těla a Krve Páně vyjelo do Mariazell jedno auto a ráno následující den tři další. Celkem 12 poutníků se vydalo s dalšími asi 80 poutníky z Paudorfu přes Rabenstein a Annaberk do Mariazell. Ušli za 3 dny necelých 100 km. První den se ušlo 43 km, tuto cestu jsem šel s poutníky také. Poslední den se zase přidal o. František Puchnar. o. Jiří
Historie a vzpomínky
Foto A. Žamberského - Tak jsme putovali
a jedna vydařená akce
2
3
Skautská hlídka a Pořád se něco děje
4-5
Přispějme svou láskou a Proměnění kostela...
6-7
STRANA 2
Příběhy, které napsal život Dvě vzpomínky Ve věznici v Leopoldově (bylo to v 50. letech minulého století) jsem byl přeložen na samotku do přísné izolace. Prožíval jsem tam první den a odpoledne najednou slyším, že někdo klepe na dveře. Postavil jsem se pod okno. Myslel jsem, že je to bachař a že se budu muset hlásit. Místo toho se ozvalo: „Vy jste pater Pilík?“ Odpověděl jsem: „Ano.“ – „Už jste měl dnes eucharistii?“ Řekl jsem: „Neměl.“ Byl to chodbař, který mi řekl, že o poschodí výš je pater Blesík. „Jestli si přejete, přinesu vám eucharistii.“ Odešel, eucharistii zabalil do malé papírové roličky a vrátil se. Nevěděl jsem, jak se jmenuje, dal jsem mu jméno Angelo, stal se mým andělem. Později jsem zjistil, že to byl klerik z řádu kapucínů. Dal mi přesné instrukce: „Podám vám eucharistii pode dveřmi. Já dveře trochu potlačím a mezerou, která tak vznikne, spustím roličku s eucharistií a vy si ji kartáčkem přitáhnete k sobě do cely.“ Stalo se tak. Byla to situace, kdy Pán Ježíš přišel ke mně do cely zavřenými dveřmi. Když jsem byl v izolaci delší dobu, pochopitelně jsem si říkal: „Jak tady budu celebrovat mši svatou?“ Při vycházce jsem se procházel sám po vězeňském dvoře pod věží, na které byl bachař s nabitým samopalem. Vzpomněl jsem si: „Když jsme tady byli v létě s ostatními kněžíi, ležela tamhle v rohu lahvička od stopanginu. Podívám se, jestli tam náhodou není.“ Skutečně tam byla. Dával jsem pozor na bachaře a podařilo se mi tu lahvičku nepozorovaně strčit do kapsy. Bylo vyhráno! Z rozinek, které mi poslali spolubratři, jsem si udělal víno a mohl jsem celebrovat. Vždy po večeři, kdy byl ve věznici největší klid. Vytáhl jsem čistou utěrku, na ni položil mešní kalich (to byla polévková lžíce), potom paténu (to bylo víčko od ovomaltiny). Sedm kapek vína, to byla naše dávka pro mši svatou, a kousek housky. Sednul jsem si ke stolku zády ke dveřím a díval jsem se ven. Viděl jsem hvězdy, mezi kterými byla vždycky jedna krásná, zelená. Říkal jsem si: „To andělé už zapalují svíčky ke mši svaté.“ Nikdy na to nemohu zapomenout. K. P.
Jak jsem postupně chápala eucharistii Ač jsem jako dítě byla pokřtěna, ve víře jsem vychovávána nebyla. S prožívanou vírou jsem se setkala o prázdninách u babičky, hluboce věřící ženy, a také ve svém okolí, protože jsem žila v pohraničí, kde asi třetinu obyvatel tvořili Poláci, kteří se své víry nevzdali ani za totality. Nicméně, byla jsem k tomuto aspektu života naprosto lhostejná, opravdu mě vůbec nezajímal. Nad tím, že někteří spolužáci chodí na náboženství a do kostela, jsem se vůbec nezamýšlela, nepozastavoval, bylo mi to opravdu jedno. V patnácti letech jsem se zúčastnila pohřbu jedné spolužačky v katolickém kostele a tam jsem nečekaně dostala dar víry. Začala jsem každé ráno před školou navštěvovat kostel. Zůstala jsem stát v předsíni, myslela jsem si, že dovnitř nemohu. Rodil a rozvíjel se můj
✎ ...
osobní vztah s Bohem, o kterém bych tehdy neuměla hovořit, proto jsem byla podvědomě ráda, že to ani nikdo ode mne nežádal. Tak jsem „žila“ i po příchodu na studia do Prahy. Ale ve 3. ročníku byla „náhodou“ ráno v kostele nedaleko kolejí mše. Chodilo tam pár babiček, tak jsem se odvážila zůstat. Dvě věci mě fascinovaly: čtení z Písma (do té doby jsem Bibli neměla a ani jsem ji nesháněla) a písně v kancionálu, které byly jakýmsi katechismem.Postupnějsemzačalachápat,žepřijímáníeucharistie je něco mimořádného, velice intimního. z úcty k tomuto posvátnujsemzačalazemšeodcházet,připadalomi,ženemám právobýtpřítomnatakryzeosobnímuprožitku,kterémunerozumím a nemám na něm účast. Vše asi mělo svůj čas. Po ukončení školy jsem se na horách setkala s jedním knězem. Když jsem mu krátce popsala „svůj stav“, prohlásil, že to se nemůže tak nechat, a seznámil mě s knězem ve městě, kde jsem žila. Ten mě uvedl od života církve a připravil k přijetí eucharistie. Ten okamžik si pamatuji jako dnes. Chápala jsem ten krok tak, že přijetím Ježíše – který našel tento mimořádný způsob, jak být přítomen ve světě, ač „nehybný“ ve svatostánku – mu dávám své srdce, svou mysl a své tělo, aby navzdory mé lidské omezenosti mohl on být mezi lidmi. To prožívám dodnes a cítím zároveň velkou zodpovědnost. I. S.
Svatí Cyril a Metoděj Sdružení Ageus pořádá v pondělí 3. července 2006 v 17 hodin v Městské knihovně v Třebíči přednášku historika, pedagoga a publicisty PhDr. Radomíra Malého „Svatí Cyril a Metoděj - symboly boje za národní identitu“. Přednášející PhDr. Radomír Malý se narodil v roce 1947. Studium na filosofické fakultě Masarykovy university v Brně úspěšně ukončil v roce 1970. Pro své náboženské přesvědčení musel opustit místo historika v kroměřížském muzeu. Poté až do roku 1989 byl nucen vykonávat méně kvalifikované práce. Celou tuto dobu se exponoval v katolickém samizdatu. Po listopadu 1989 působil jako zástupce šéfredaktora “Lidové demokracie” v Brně. Od roku 1996 vyučuje církevní a obecné dějiny na teologické fakultě Jihočeské university v Českých Budějovicích. Má tři děti. V posledních letech se mohli čtenáři seznámit s několika jeho tituly, které vydalo Nakladatelství Matice cyrilometodějské v Olomouci. Monografie o Alfrédovi Fuchsovi, Humanisté nebo satanisté, Církevní dějiny, František Sušil, Je dovoleno bránit inkvizici? Se současnými postřehy a krátkými historickými studiemi Radomíra Malého jsme se mohli nebo dosud můžeme pravidelně setkávat v našich katolických periodikách, Mezinárodní katolický report, Lidová demokracie, Řád, Immaculata a Te Deum.
STRANA 3
V pohádkovém lese jsme se měli pohádkově aneb Každý něco zažije v zemi zvané Narnie
Pozdátky zažily 3.června 2006 rušnou sobotu. Rodiny Bobkovy spolu s realizačním týmem pod vedením Anežky Bobkové tu uspořádaly velkolepou hru pro rodiny s dětmi s názvem Narnie. Dokonale připravený a detailně propracovaný program nám poskytl nezapomenutelné zážitky. Během dobrodružné výpravy lesem a krásnou přírodou jsme potkávali různé pohádkové postavy z knihy Letopisy Narnie a spolu s nimi plnili úkoly. Překonávali jsme překážky (a přechodem po kládě přes potok i sebe J), shlédli profesionálně provedený rytířský souboj a zažili jsme dokonce odbornou exkurzi do koruny stromu či slaňování. Chuťové buňky si také přišly na své. Každá rodina si donesla svou porci guláše, kterou následně kuchařky smíchaly s porcemi ostatních účastníků. A výsledek? Guláš byl opravdu vynikající! Ovšem naprosto nepřekonatelné byly moravské koláčky z kuchařské dílny Evy Bobkové a Štěpánky Podlešákové. Tato dobrota mizela z podnosů a talířů rychlostí světla. Po prezentaci praporů a bojových pokřiků následovalo zhodnocení programu. Všichni zúčastnění obdrželi perníkovou medaili s nápisem „Přijď Duchu Svatý“(evidentně s nami byl a je stále). Akce byla ukončena příjemným opékáním špekáčků.
Historie a vzpomínky Více než 300 autorů s více než pěti sty příběhy se podílelo na vzniku publikace, která vychází k 230. výročí založení brněnské diecéze (5.12.1777). Brno: „Brněnská diecéze (1777-2007) – Historie a vzpomínky“, to je název publikace, která vznikala v uplynulých dvou letech z podnětu otce biskupa Vojtěcha Cikrleho. Kniha o 340 stranách s několika sty fotografiemi z rodinných alb ale i od profesionálních fotografů je kronikou velké diecézní rodiny. Vzpomínky na osoby, události či setkání vytvářejí plastickou mozaiku osudů jednotlivců i společenství, kteří žili a žijí na území diecéze, jejíž 230. výročí založení bude připomínáno příští rok. „Děkuji vám všem, kdo jste vyslyšeli mou prosbu a jakýmkoliv způsobem ke vzniku této publikace přispěli,“ vzkazuje biskup Vojtěch Cikrle, který v úvodu knihy píše: „Příběh, z něhož žije malý okruh lidí, může vyvolat nejen vlastní, třeba už dávno zapomenuté vzpomínky, ale také vytvářet šanci pro Ducha, který umožňoval přežít těžké chvíle tlaku zla – a je jedno, jestli osobního nebo nacistického či komunistického. Ducha, ze kterého čerpali i lidé, o nichž jste se rozhodli napsat. Ducha, jenž stojí v pozadí popisovaných událostí. Ducha, o kterém věříme, že spojuje Otce a Syna v jednotu. A právě v tomto Duchu vám, tvůrcům i čtenářům této knihy, s radostí žehnám k vytváření vlastních příběhů, kterými budete proslavovat naši diecézní rodinu i celou církev.“ Publikace bude od 1.8.2006 k dostání přímo i na dobírku na oddělení Služeb brněnského biskupství (Petrov 5, 601 43 Brno, tel. 543 235 030 kl. 211, e-mail:
[email protected]), stejně jako v prodejně Donum, Petrov 9, 602 00 Brno, tel. 543 237 047, e-mail:
[email protected]). Předpokládaná cena:
Mystik a žebrák
Poděkování patří Bobkovým, jejich babičkám a dědečkům, Anežce a celému jejímu týmu i všem, kteří se na tomto krásném dni jakkoli nadšeně podíleli a poskytli nám v průběhu celého programu vlídnou atmosféru a báječnou „mateřskou péči“. Stálo je to všechny jistě mnoho práce a úsilí. Věřme, že odměnou jim byla spokojenost a radost všech zúčastněných. Rodiny spolu strávily příjemné chvíle, vzájemně se více poznaly a seznámily se s novými lidmi. Vládla zde dobrá nálada a radost. Bohu díky za tyto obětavé lidi a za báječný den, z něhož budeme jistě ještě dlouho čerpat. Děkujeme! zúčastněné rodiny
Mistr Eckhart se po dlouhá léta modlil, aby se někdy setkal s člověkem, který by mu ukázal cestu k pravdě a ke štěstí. Jednou se mu jeho přání splnilo. Před kostelem uviděl žebráka v ošumělých a potrhaných šatech, které mohly mít cenu sotva pár grošů. Mistr Eckhart pozdravil žebráka slovy: „Dej ti Pán Bůh dobrý den, bratře!“ - „Nikdy jsem neměl špatný den,“ odvětil žebrák. Mistr se ptal s údivem: „Jak je to možné?” Řekl mu: „Naučil jsem se žít v Boží přítomnosti, když prší nebo sněží, když mrzne nebo když je hezky, děkuji za to Bohu a tak je to dobrý den. Ať mi pošle cokoliv, radost či bolest, přijmu to; vím, že je to pro mne to nejlepší. Proto neznám žádné neštěstí.“ - „Kdo vlastně jsi?“ zeptal se Mistr Eckhart. Žebrák ho znovu udivil. Řekl: „Jsem král.“ - „A kde je tvé království?” - „Mým královstvím je má duše. Je větší, než kterékoli království na zemi.“ „A jak jsi dospěl k této dokonalosti?” - „Všechno jsem přenechal Bohu. Tak jsem našel v něm dokonalý klid, vnitřní radost a věčný pokoj. Které království se s ním může měřit?“
STRANA 4
Skautská hlídka Skautská hlídka Skautská h Lovci lebek Duda s Oldou si vzali od bratra vůdce volno na sběr léčivky třezalky tečkované, která rostla u polovyschlého potoka výše po proudu. Najednou spatřili proti sobě přicházet tři trampy. Šerif měl tornu a ostatní jen „žebradla“. „Ahoj,“ zavolal na ně Oldřich. „Tě noha, mrákoto, „ odpověděl šerif, aniž by ho uznal hodna pohledu. U skupiny vrb začli budovat svůj tábor. Skautíci usedli opodál a pozorovali je. Trampi vztyčili stan, na něj umístili svou vlajku, na které byla modrá hvězda s nápisem Lone star. Ohradili tábořiště provazy, na vrbu dali náspi „OSADA ČMOUD“, ze zavazadel se vykutálely brambory a dvě hlávky zelí, jedna byla upravena jako lidská hlava. Tu nabodli na klacek. „Á, lovci lebek,“ poznamenal Duda. Jeden z výrostků je oslovil: „Vy jste skauti? A co tady děláte?“ – „Že se jich tážeš, čeče primitivní,“ okřikl ho šerif, „což nevidíš, jaké mají dobré vychování? Přes den si hrajou na vojáčky, večer brečí pro maminku.“ – „To zas ne,“ odporoval mu Olda, „my jsme tábor drsňáků, u nás nikdo nefňuká.“ Trampi se jen opovržlivě chechtali a tak Olda Dudovi kývl a šli po svých. „Já bych byl pro to, abychom jim v noci sebrali vlajku za jejich posměšky. Stejně tu vlajku někde sebrali, ten nápis na ní znamená „Šťastná hvězda“, jak se to hodí k té Osadě Čmoud, to teda nechápu.“ Ujednáno, vykonáno. Trampové spali jako zabití, Lone star změnila tedy svého majitele. Ráno šerif kroužil kolem jejich tábora jako dravý pták, odpoledne další z trampů, zda neuvidí ukradenou vlajku. Ale do tábora se neodvážili. Čekají na noc? Duda upozornil všechny hlídky na trampy a Olda uklidil všechny družinové i oddílovou vlajku do bezpečí. Kolem tábora už dřív bylo instalováno zabezpečovací zařízení, které způsobilo v případě nevítané návštěvy ránu podobnou výstřelu. Na lávku vedoucí k táboru nanosili trní. Bylo k půlnoci, když Orko, mající právě hlídku, zaslechl podezřelý šramot v olších pod strání. Kdosi se tam plížil k lávce. Popíchal se asi o trní, neboť temně zahromoval. Orko si tam posvítil, ale útočník se rychlými kroky vzdaloval. Další hlídku měl Fikejz. Byl to ostřílený, nebojácný skaut. Tiše jako duch obcházel tábor, aniž si svítil baterkou, aby na sebe neupozornil. Teď zřetelně slyšel šustot listí a praskání větviček pod nohama nezvaného hosta. Vzbudil svého rádce Šabka, ten popadl hůl a vyběhl ze stanu. Vzbudí vůdce. Ale v tom se ozvala rána z pekelného stroje. Zašplouchala voda, útočník leknutím skočil z břehu do vody a pak zmizel ve tmě. Celý tábor byl vzhůru. Vůdce se ozval: „Co zas provádíte za hlouposti?“ – „Byli jsme přepadeni, byl to asi některý z trampů, ale lekl se rány a utekl nám přes vodou.“ Trvalo chvíli, než se hoši uklidnili a počali opět usínat. Časně ráno se chystali trampové k odchodu. Šerif roztočil před odchodem provázek, na němž byl upevněn kámen zabalený do papíru a poslal jej vzdušnou poštou do tábora. Duda právě vylézal ze stanu, spatřil dopadnout na zem trampský dopis a četl načmárané řádky: „Tomu lotrovi, který nám ukradl vlajku, ať obě ruce zchromnou. Až ho dopadneme, pověsím ho za nohy
nad mraveniště, aby ho mravenci sežrali. To vlastní krví pečetí Šerif.“ Dopis vzbudil bouři smíchu. A večer Olda vítězoslavně vytáhl Šťastnou hvězdu z úkrytu v jeho lůžku a zazářila ve vší své slávě nad táborem. Josef Pavel
Zákeřná žihadla Po bodnutí vosou nebo včelou může někoho na táboře postihnout silná reakce (kopřivka, zvracení, průjem, dušnost), v nejhorším případě šokový stav, který bez pomoci může skončit i smrtí. Proto se mějme na pozrou u kvetoucích luk a zahrad, kde se skladuje ovoce, a u nádob s ovocnými šťávami. Hnízda mívají vosy i ve starých pařezech či kmenech nebo v odpadkových koších. I květované oblečení, žlutá a červená barva, dokonce i voňavé opalovací oleje mohou přitahovat hmyz. Protišokový balíček alergika by měl obsahovat: sprej na vdechnutí (uvolní stah dýchacích cest), léky působící proti alergii (autoinjektor s adrenalinem). Život zachraňující injekce se aplikuje i přes oděv do stehna u šokových stavů.
Jsi dobrý táborník? Jsi, pokud miluješ čistý život pod modrou oblohou. Jsi, pokud tě znechutí každá bezduchá nebo hrubá zábava. Jsi, pokud tě rozzlobí jakékoliv znečištění nebo poškozování přírody. Jsi, pokud pomůžeš všude, kde máš možnost a kde to má smysl. Jsi, pokud tě bolí a zraňuje každé porušení Božího a skautského zákona. Jsi, pokud svévolně nezlomíš větev, nezkalíš vodu, nezarmoutíš bratra, sestru.
Motto: „Bůh ti dal tvář, ale usmívat se musíš sám.“ Při indiánské hře Lakros si dvě vlčata povídají: „Moje maminka byla kdysi Indiánka.“ – „Nekecej.“ – „Fakt. Má na toaletním stolku tři skalpy.“ „Tak na co jste si dneska hráli?“ ptá se maminka při návštěvě tábora. „Na válku Sever proti Jihu,“ odpovídá Čokin. „A na co si budete hrát zítra? Taky na válku?“ – „Kdepak, na to už nejsou lidi, zítra hrajem na hromadné pohřbívání…“ „Akelo, dones mi sekeru, mám službu, jdu na dřevo.“ – „Zapomněl jsi na kouzelné slovíčko, začíná na p.“ – „Pospěš si!“ Chlábí se vedoucí druhému: „Zazpívám vlčatům ukolébavku a spí jak dudci.“ Druhý ho zchladí: „To proto, aby tě nemuseli poslouchat.“ Vůdce na táborovém výletě vypráví: „Při dobývání tohoto hradu Rábí slavný vojevůdce Jan Žižka ztratil oko.“ – „A bratře, našel ho?“ „Floku, proč dáváš ten mokrý ručník na hrábě?“ – „Zdravotník mně doporučil, dát mokrý obklad na místo, kde jsem se praštil…“ „Vildo, oloupej a utři mi ten česnek.“ – „Jasně, kuchaři, kde máš utěrku?“
STRANA 5
lídka Skautská hlídka Nápis na táborové kuchyni: „Naše jídlo musí být skvělé. Ty stovky much se přeci nemohou mýlit.“ „Bratře vůdče, už nemám na vysvědčení ani jednu trojku.“ – „A máš tedy dvojky nebo dokonce jedničky,“ – „Čtverky.“ „Mám tak nízký stan, že tam mohu jíst jen bramborový placky, a to ještě musím být venku.“ „Kuchaři, cos to uvařil za blevajs?“ – „To je podle televizního receptu.“ – „To museli mít zrovna pořádné poruchy…“ Rikitan
Miss světluška 27. 5. 2006 ve 14.00 hodin proběhl již X. ročník soutěží pro mladší světlušky – MISS SVĚTLUŠKA. Zasoutěžit si přišlo 15 světlušek ze tří oddílů. Počasí se umoudřilo – přestalo pršet, tak mohly být i některé disciplíny venku. Skautky si připravily deset soutěžních disciplín. Jak je již tradicí, první úkol byla scénka, ze které měly světlušky poznat, jaký bod zákona světlušek byl porušen: letos to byl – světluška je čistotná, poslušná, pomáhá. Ostatní úkoly- navlékání knoflíků, skládání obrázků z kostek, netradiční kimovka, slova na abecedu, chytání míče o zeď, třídění odpadu, poznej květiny, znáš ovocné stromy a písničky se zvířátky. Všichni se mohli napít a ochutnat dobré buchty, které upekly samy skautky. Pro každou soutěžící světlušku byla připravena malá odměna a diplom, pro první tři byly navíc nachystány dorty, korunka, šerpa a pro vítězku putovní znak světlušek. Výsledky byly velmi vyrovnané, tak musela být ještě jedna soutěž, aby se rozhodlo o vítězce. Jako první se umístila světluška „Klokánek“ z 2. roje, na druhém místě světluška „Peta“ ze 7 roje a na třetím místě světluška „Žabka“ ze 2. roje. Odpoledne uteklo jako voda a po závěrečné skautské večerce s přáním všeho dobrého jsme se rozešly domů. Zase se těšíme na setkání příští rok 2007. Sisi a skautky
Pořád se něco děje aneb Lidstvo, které touží po osvícení? Není to zase tak dávno, kdy náš národ z televizních obrazovek hltal zanícená slova mistra Jana, která s plamenným zrakem upřeným do dáli, hlasem patetickým, leč pevným a s rukama pozdviženýma pronášel do duší tisíců uživatelů výdobytků socialismu. V dnešní době, přesto, že výdobytky rezivějí na smetišti dějin, se z mysli mnoha lidí tento překroucený obraz Jana Husa ne a ne dostat. Malým impulsem k vlastnímu studiu vlastní historie může být i následující příspěvek našeho dopisovatele Antonína Malacha. Mistr Jan Hus byl ateistickým komunistickým režimem velice ceněn. Uměle vytvořená osobnost Husa, jako ochránce lidských práv a průkopníka demokratické společnosti měla počátky v Tylově dramatu. Komunisté pouze využili úspěchu Tylova dramatu a postavili Husa, člověka, který měl hlubokou víru, dokonce do čela proticírkevního revolučního odboje. V následujícím úryvku z knihy PhDr. Radomíra Malého Religiozita v dramatu Českého národního obrození je zřejmé, odkud čerpali komunisté, osvícenci, volnomyšlenkáři a humanisté po celá staletí. Nejprve nutno vyřešit otázku, kým je vlastně Tylův Hus? Je zaníceným reformátorem, exaltovaným mystikem odevzdávajícím všechno do rukou Krista, jak ho známe z jeho spisů nebo je někým jiným? K tomu poskytne vysvětlení pár citátů z Tylova dramatu. Štěpánovi z Pálče Hus říká: „A kdybys hlavu zdvihnul - bych mlčel, rozum drže v tuhé vazbě, kde se jeví blud a vede lidstvo k temnosti, tu já bych raději zvedl ruce k výsostem a zvolal: Pane, zbav zdravých smyslů … Neb být člověkem a nesmět cítit, mluvit, jednat jako člověk, nesmět práva člověckého užívati: tj. zaživa být zakletým …“ Historický Jan Hus by takto nikdy nemohl mluvit. Stačí si vzít kterýkoliv z jeho spisů, ať už „De ecclesia“, ať už „Postillu“, „Dcerku“ aj., aby se každý o tom přesvědčil. Hus pokaždé zdůrazňuje člověka, jeho osudy a jeho jednání v přímém vztahu k Bohu, Ježíši Kristu a církvi, neboť středověký člověk jiným způsobem neuvažoval. Zdůrazňovat práva člověka odděleně od náboženského základů („nesmět cítit, mluvit, nesmět práva člověckého užívati“) by považoval Hus tak jako každý středověký myslitel za hříšný projev pýchy. Středověk neznal termín „lidská práva“ (v Tylově dramatu „práva člověcká“), znal jen povinnosti vůči Bohu a vrchnosti, případně právo vyznávat tu či onu víru, práva spolurozhodovat při těch nebo oněch záležitostech, ale komplexní myšlenka lidských práv, jak je u Tylova dramatu vyznačena, byla pro středověk neznámou věcí a také by ji středověcí lidé včetně Jana Husa nepochopili. Co je zřejmé z Tylova dramatu dále? Vůdce české delegace na kostnickém koncilu Jan z Chlumu po vynesení rozsudku volá: „Běda vám, jenž slepou nenávistí puzeni jste tento ortel pronesli! Vzpírám se mu jménem všeho lidstva, ježto touží po osvícení …“. dokončení na str. 8
STRANA 6
Žalm č. 94: Bože mstiteli, Hospodine Milí přátelé, bratři a sestry v Kristu, přiznávám se vám, že takový nadpisek v knize žalmů, tj. chvalozpěvů na Boha s přídomkem MSTITEL, bych v žádném případě nečekal. Považuji to za těžkou ránu pod pás samotnému Bohu, ale také mně i vám všem věřícím. Je to nehorázná lež a hanebná urážka. Rozvažuji, mám-li vůbec číst dál. Ale přemáhám zvědavost, dodávám si odvahy a pokračuji v četbě a zjišťuji, že první odsouzeníhodný dojem bledne, vyprchává, ztrácí na síle a že tomu asi tak není, jak se zprvu zdálo. A přicházím k tomu názoru, že to chytrý a prozíravý žalmista chtěl nám právě tímto způsobem ukázat, jak přehluboký rozdíl je v hodnotách pohledů na Boha ze strany pyšných svévolníků a na opačné straně
Přispějme svou láskou „Proč se lidi nemaj rádi, proč jsou v lásce nestálí“ – sice slova současného básníka, ale jistě stará otázka, na kterou ten, kdo se ptá, už ani nečeká odpověď. A přece ta otázka zní stále úzkostlivěji a čím dál víc volá po odpovědi. Proč se lidi nemaj rádi – ptá se autor básně Plná hrst. Nesouvisí snad nedostatek lásky mezi lidmi a citová chudoba právě s tou plnou hrstí? Vždyť mimo jiné také pro „plnou hrst“ ženy opustily svá místa ve středu rodiny. Rodina tak ztratila svůj řád a přirozenost. Proč se dnes setkáváme s nepřirozenou agresivitou už u dětí v jeslích? Zřejmě už ty nejmenší děti agresivitou kompenzují své pocity opuštěnosti či nedostatek citu. Maminka, která by měla být tak malému dítěti nablízku, je pryč. Děcku se zdá, že se musí bránit, bránit samo a všemu. Kde jste, něžné maminky? Kvůli čemu jste zapomněly, že nejkrásnějším šperkem na krku ženy jsou ručičky jejího děcka? Rodina bez přítomnosti matky přestává být oázou a útočištěm. Nikdo není doma, když se děti vracejí ze školy, nikdo nevítá muže z práce, žádný v rodině nemá opravdovou možnost se v tom shonu, co večer nastane, svěřit, poradit se a osvěžit. Jak je to smutné. Vždyť všechen čas a každé vlídné slovo věnované dětem by se nám mohlo vrátit v době, kdy je budeme nejvíc potřebovat. Přestaly bychom se bát stáří, kdy nás děti odloží do péče cizích lidí, tak jako jsme odložily my je, když nás nejvíc potřebovaly. Kde se děti mají naučit ohleduplnosti a soucitu? Vždyť schopnosti milovat se může dítě naučit jen od své matky, láskou ho do života nemůže vybavit žádná sebelepší placená síla. Všechny se dnes nějak angažujeme v péči o „veřejné blaho“. Kde jsou výsledky vší té práce a času tomu věnovaného? Nemohou být vidět, protože čas, který jsme věnovaly cizím lidem, jsme ukradly svým dětem. O ty se pro změnu starají v různých zájmových organizacích jiné ženy, i když jistě s menším výchovným efektem, než by mohla mít vlastní máma. Proč se vůbec snažíme stmelovat celou společnost, když nedokážeme stmelit její
pravověrných milujících dětí Božích. A proto volá ke svému Bohu: „Zaskvěj se, povznes se, spravedlivý soudče nad všemi pachateli ničemností, nad nevědomci a tupci, kteří v Tebe nevěří a říkají: Bůh není, Bůh nevidí. Zaskvěj se, jako panovník a vládce nad celým vesmírným světem!“ A vy všichni, kteří nevěříte a ani nechcete věřit, pochopte už konečně, že Bůh, který stvořil člověka s jeho lidskými smysly, má také smysly, a to smysly Boží, které vše vidí, vše slyší a vše spravedlivě soudí. V žádném případě se nemstí, to vůbec není způsob Božích řešení, není to prostě Jeho parketa. Bůh je ten, který člověka vede svým sv. Duchem a učí ho, co má vědět o Bohu. On je ten, který své syny a dcery kárá anebo také podrží. Na něho je v každém směru absolutní spoleh. Proto věřte, noste Boha ve svém srdci a stane se vám nedobytným hradem a pevným útočištěm před všemi vašimi nepřáteli! (úvaha) rj nejmenší část? Jistě práce pro společnost je nanejvýš potřebná dnes jako kdysi. Jenže nezapomínejme, že v dřívějších dobách ženy, které se věnovaly nějakému poslání, ať už ošetřovatelky nebo učitelky, se vzdaly dobrovolně údělu ženy či matky. Právě proto, aby nešidily ani svou práci, ani svou rodinu. Že dnes máme stejné vzdělání a touhu po uplatnění jako muži? Toužíme snad po úspěchu opravdu tolik , že proto raději ztroskotáme jako matky? Může snad jakákoliv kariéra mít větší cenu než dobrý partnerský vztah, spokojená rodina, či hodné děti? Vždycky byla dobrá rodina pro ženu ta největší chlouba, úspěch a životní cíl. Snažme se znovu si vydobýt úctu a postavení ochránkyně rodinného hrbu. Vím, jak je těžké plout proti proudu. Přesto si myslím, že je nejvyšší čas odmítnout „právo“ na stejně těžkou (byť méně placenou) práci jako mají muži. Měly bychom víc toužit po právu věnovat se rodině a svým dětem, jedinému úkolu a práci, ve které jsou ženy opravdu nezastupitelné a nenahraditelné. Co je platný všechen náš úspěch (a to v nejlepším případě), když nepoložíme dobrý základ k úspěchu svých dětí, když s nimi ztratíme kontakt, nebo dokonce ztratíme jejich důvěru a lásku? Vždyť uspěchaná matka snadno vyřkne ukvapená a nespravedlivá slova, které by dítě od maminky nemělo nikdy slyšet. Dítě má přece právo cítit, že na světě má ve své matce jistotu, ať je zdravé nebo nemocné, úspěšné nebo nešťastné a také hodné nebo zlé. Má nárok být milováno za každou cenu alespoň od své matky. Kéž by nám naše slavné české patronky pomohly zbavit se té pýchy a netrpělivosti současných žen, falešné pýchy a touhy ne po rovnocennosti, ale po nadřazenosti. Chceme „zhltnout“ stejné úkoly co muži v zaměstnání, plus domácnost, děti, funkce a záliby. Samozřejmě nic z toho pak nemůže být na sto procent, narůstá nervozita a podrážděnost. Většina žen se pak dožaduje pomoci muže. Pomoc muže v domácnosti je sympatická, pokud ji muž koná jako projev lásky a uznání, dobrovolně a příležitostně. Pokud je však pomoc vyžadovaná nebo na úkor vlastní práce dokončení na str. 8
STRANA 7
Z P R Á V Y Z TŘEBÍČSKÝCH FARNOSTÍ Proměnění kostela Sv. Martin Proměnění Páně O prázdninách není ve středu mše svatá ani ráno a ani Když v pondělí 9. května začínaly práce na rekonstrukci elektroinstalace kostela Proměnění Páně v Třebíči - Jejkově, málokdo tušil, jak krásný je vlastně náš kostel při správném osvětlení. Stará svítidla
v dětské v 16.00 hodin. Po dobu prázdnin odpadá pravidelná adorační služba pro ty, kteří jsou zapsáni, protože by pro některé bylo těžké zajišťovat za sebe náhradu. Proto je na zadní lavici v kostele sv. Martina rozpis na každý jednotlivý den během prázdnin, aby kostel mohl zůstat otevřený pro návštěvníky. Kdyby se každý napsal jen na jednu hodinu za celé prázdniny, bohatě to poslouží k pokrytí celých letních prázdnin. Zapište se, prosím a přijďte se pomodlit za svou rodinu i za naši farnost. Umožníte tak, aby v době otevření kostela se návštěvníci mohli pomodlit a podívat na jeho výmalbu. Po prázdninách pak začne opět pravidelná adorační a hlídací služba.
Na faře v Rokytnici nad Rokytnou i z bezpečnostního hlediska nevyhovující elektroinstalace byla nahrazena novou osvětlovací soustavou splňující nejen současné technické normy, ale podtrhující i svébytný charakter jednoduchého interiéru kapucínského kostela. O výsledku se může přesvědčit každý, kdo zavítá do kostela po setmění... Jen na málokteré stavbě dochází k tak konstruktivní spolupráci mezi dodavatelem a investorem, jako tomu bylo zde. Veškeré instalační práce prováděla podle projektu firmy KVprojektstav třebíčská firma Elektro - Ing. Klíma v čele s ochotným a obětavým mistrem Václavem Růžičkou, rozvaděče dodala firma Eljob pana Josefa Cahy. Všichni, kdo se na rekonstrukci podíleli, odvedli nejen kus pořádné práce a uvedli v život funkční technické dílo, ale svým obětavým přístupem a nezištnou pomocí zanechávají příkladný odkaz všem podnikatelům a firmám, jejichž měřítko úspěchu je pouze finanční zisk. Modleme se za to, aby stejně jako kostel zářily i duše všech farníků, protože opravdové Světlo Kristovo v srdci každého z nás žádnou rekonstrukci potřebovat nebude. Text a foto K. Tomek
55. výročí popravy obětí z babické tragédie, k smrti odsouzených komunistickým režimem, vzpomeneme v sobotu 5. srpna 2006 v chrámu sv. Martina v Třebíči. Slavnostní mši bude celebrovat generální vikář Msgre Jiří Mikulášek, homilii pronese papežský legát a dlouholetý vězeň ThDr. Antonín Huvar. Začátek ve 14 hodin.
má pan farář Jindřich Petrucha několik desítek vycpaných zvířátek. Má jich tolik, že ani neví sám, kolik. 21. června jsme se po dětské mši sv. vypravili na krátký výlet. Jeli jsme dvěma auty, dohromady nás bylo 10. Otec Jindřich na nás již čekal a ukazoval nám své unikáty. Za dveřmi byl jeden divočák, který si to mířil ven z fary. Asi by utekl, kdyby nebyl přivázán vlastně vycpán. Většinu zvířátek pan farář od někoho dostal. Jednu labuť zabilo vysoké vedení el. proudu. Děti ji tři dny tahaly za sebou a poté ji dotáhly pateru Petruchovi na faru, aby ji vycpal. Nikdo nemohl přehlédnout krásného jelena. Několik malých koloušků, které zabily stroje při žních, se nacházelo vedle sebe. Otec Jindřich nám při výkladu dával moudrá poučení, která vyplývala z pohledu na zvířátka. Na konec jsme se pomodlili a na poděkování jsme zazpívali: Kdo stvořil létající ptáky, dupající slony, píchající ježky? Když pojedete okolo, můžete se stavit. O. Jindřich vás rád uvítá.
STRANA 8
PŘISPĚJME SVOU LÁSKOU
Stálý pořad mší svatých Jejkov
Svatý Martin
Bazilika
NE
730, 900
800, 1030, 1800
700, 1000
PO
-
715
1800
15
1800
00
ÚT
18
00
ST ČT
7
7
7 , 16 pro děti
1800
700
1800
800
00
15
00
15
PÁ
18 pro děti
7
1630
SO
700
1900
800
Jejkov Čtvrtek před prvním pátkem od 17.00 soukromá adorace, při ní příležitost ke svátosti smíření. Od 18 hodin společná adorace. Na první pátek je mše svatá obětovaná za nemocné a se zaměřením pro ně. Ostatní pátky mše sv. pro děti. Denně půl hodiny přede mší sv. příležitost ke sv. smíření.
Martin Každou neděli 7.30-8.00 mariánská pobožnost. Každou středu (kromě letních prázdnin) celodenní výstav Nejsvětější svátosti a v 16.00 mše sv. pro děti. Každý čtvrtek po večerní mši sv. modlitba Večerních chval. Denně před mší sv. příležitost ke svátosti smíření.
Bazilika Denně hodinu přede mší sv. příležitost ke svátosti smíření, na první pátek od 14.30, případně i po mši sv.
Příprava na manželství a křest Každý si domluví termín ve farnosti, kde chce svátost přijmout, od faráře se dozví o přípravě. Pokud nejsou rodiče církevně oddáni, je třeba hlásit křest 3 měsíce předem. dokončení ze str. 5
Opět se zde objevuje osvícenská myšlenka akceptovaná a rozvinutá liberalizmem, o barbarském středověku, útisku lidského rozumu dogmatem a nové, svobodnější éře v budoucnosti. Konstitucionalistické snahy revolučního roku 1948 vyvolávaly nadějná očekávání v tomto směru. Je samozřejmé, že tato terminologie byla středověku něčím naprosto neznámým a absolutně nesrozumitelným. Totéž je třeba říci i o Husově zvolání těsně před upálením: „…a slovo mé vzejde z popela a bude živo navěky!“ Něco takového by Hus nikdy nemohl říct, neboť by to považoval za rouhání se Ježíši Kristu, který jako Boží syn hlásal o svém slově, že „potrvá navěky“. Středověký člověk jakékoliv orientace, i ten největší heretik, by si nikdy netroufl srovnávat se s Ježíšem Kristem, Bohem a tvrdit, že jeho slovo, slovo Krista, slovo Boží, to prostě by bylo pro něho rouhání a hřích nejvyššího stupně. Proto Tylův Hus v této podobě je zcela nehistorický a je zřejmé, že autor zamýšlel něco jiného než představit diváku na jevišti historického Jana Husa. Díky všem, jejichž přičiněním vyšlo toto číslo NS. Příští číslo vyjde v neděli 30. července, příspěvky prosíme do pondělí 24. července 2006. E-mailová adresa:
[email protected]
muže, začne být brzy kamenem úrazu. Jestli se přidá ještě slovní doprovod (dnes velmi oblíbený a používaný) na téma „jsem neuznaná a jediná skutečně přetížená osoba v rodině“, je to také začátek konce. V rodině nastává napětí a nerovnováha. Naši předkové dobře věděli, že „koná-li žena mužskou práci, bere tím muži sílu“ a že „ženu Bůh stvořil Adamovi proto, aby měl kdo jeho práci obdivovat.“ Jistě všechny chceme skutečného muže; neponižujme ho tedy zbytečně zaměstnáváním ženskou prací. Každý má na světě své místo a specifické úkoly. Muž s utěrkou v ruce ještě nikdy nic opravdu velkého neudělal ani nevymyslel. Chcem snad muže nulu? Cizí muž tohohle typu by nám rozhodně neimponoval a vlastního k té podobě přetváříme, Zbavme se pocitu vlastní zneuznanosti. Láska je sice oběť, ale oběť radostná. Nebojme se, že klesneme v očích svého okolí. Pro moudré lidi budeme platit za výjimečnou ženu. Možná, že v hloubi duše ani tolik netoužíme se chovat tak nemoudře jako ostatní, bojíme se však příliš toho lišit se. Určitý styl chování se stal doslova módou zvlášť u žen. Jakoby v nás nebyla ani špetka touhy po originalitě, napodobujeme jedna druhou v oblékání, účesu a bohužel i ve scestných názorech na život, rodinu, výchovu a lásku. Jakou šanci může mít svět, ve kterém ta, která naříká na rodinu a muže, je ve společnosti nemožná? To ani nemluvím o tom, jak se znemožňuje žena, která nemá žádný poměr mimo manželství. Jakoby dnes už nikdo nepamatoval, že: „smutné stáří asi chodí k těm, co lásku rozměnili v tisíc lásek a jako pěťák dávali ji všem“. Kam se řítíme? Jaký život svým dětem připravujeme? Nevím, jestli můžeme hroutící se svět od zkázy zachránit. Ale aspoň přispějme k jeho záchraně svou láskou, se kterou budeme budovat vlastní rodinu. Jistě můžeme dost zachránit. Je například velmi politováníhodné, že ve společnosti cizích lidí se dokážeme ovládnout, ale doma pak své rodině dáme pocítit svou únavu, netrpělivost a zlost. Proč máme lepší tvář (tu hezkou, namalovanou a příjemnou) pro úplně cizí lidi venku a neupravenou a nevlídnou na doma pro ty, kterým říkáme „moji nejdražší“? Měly bychom se vůbec víc usmívat na všechny. Vždyť úsměv je ten nejlevnější, ale nejpříjemnější dárek v současné nervózní společnosti. Ale náš nejhezčí úsměv by měl být denně rezervovaný pro našeho muže a děti. Dobrou vůlí, trpělivostí a hlavně vlídností ještě můžeme dokázat hodně změnit. Jiří Suchý, básník, kterého jsem v úvodu citovala, nám dává stejnou radu. Proč se lidi nemaj rádi, proč jsou v lásce nestálí? Kdo na lásku jednou vsadí, ten se občas napálí. Je však třeba začít znova, nenechat se odradit. Dejte prosím na má slova, jinak se snad nedá žít. HELP NAŠE SPOLEČENSTVÍ vydává FIBOX s. r. o. Registrováno Okresním úřadem v Třebíči pod značkou MK ČR E11637. Vychází jako měsíčník vždy 1. neděli v měsíci nákladem 620 výtisků. Redakční rada: Marie Daňhelová, P. Jiří Dobeš, Marie Doležalová, František Fiala, Lída Mayerová, Helena Pacnerová, Míla Šebelová, manželé Tomkovi. Sazba a tisk FIBOX s. r. o. Příjem příspěvků do pondělí před 1. nedělí v měsíci na adrese: FIBOX s. r. o., Janouškova 20, 674 01 Třebíč, tel.: 568 840 036, fax 568 841 037, e-mail:
[email protected].
