lektor: Petr Vilém Koluch metodická skripta k cyklu: Vývoj společenského protokolu a etiky v kontextu historie a filosofie
SPOLEČENSKÁ HIERARCHIE 1) Systémy společenského protokolu Španělský dvorský ceremoniál Díky vládě Karla V. a Filipa II. z dynastie Habsburků se ze Španělska stala v 16. století supervelmoc – Habsburkové ovládali polovinu Evropy a spravovali svá koloniální panství v Latinské Americe. Dochází k úzkému provázání královské moci s katolicismem – projev katolického absolutismu ztělesněn v klášterním paláci El Escorial. Karel V. se stal ztělesněním univerzální moci – španělským králem a císařem Svaté říše římské. Potřeboval demonstrovat moc spjatou s postavením prvního vládce – primus inter pares. Císař Svaté říše římské byl nejvýše postaveným a nejmocnějším panovníkem v Evropě. Využil burgundského dvorního ceremoniálu pro tvorbu španělského. Burgundské vévodství bylo nejbohatším a kulturně nejvýznamnějším státem v západní Evropě 15. století. Dědeček Karla V., císař Maxmilián Habsburký, se oženil s dědičkou Burgundska – tím byl převzat tento protokol Habsburky. Burgundský protokol byl nejhonosnějším pozdně-středověkým dvorským ceremoniálem, který vycházel ze sofistikovaných středověkých ceremonií francouzských králů a německých císařů. Burgundský dvůr se zasloužil i o zavedení tzv. komponovaného oděvu – tedy jednotného dvorského úboru pro každou společenskou akci. Po úpadku Španělska se hlavním centrem habsburské moci stala Vídeň. Císařský Hofburg byl projektován dle ideálů dvorního protokolu coby uzavřená rezidence. Císařská moc dosáhla svého vrcholu po porážce Turků – vláda Leopolda I., Josefa I. a především Karla VI. Císař byl prezentován jako nedotknutelná božská postava, prostředník mezi poddanými a Bohem. Před audienčním sálem se nacházela soustava anticamer – k panovníkovi neměl přístup každý, nýbrž pouze ty nejváženější osoby. Dle jejich společenského postavení musely čekat v příslušné anticameře – čím výše postavený jedinec byl, tím blíže se mohl přiblížit k panovníkovi. Audience se konaly dvakrát týdně a císař při nich nikdy nemluvil – za něj hovořil jeho kancléř. Císař své říši de facto vládl pouze z jedné místnosti. Etiketa byla extrémně svazující jako na žádném panovnickém dvoře. Osoby navzájem nesměly hovořit, do císařovniných pokojů neměli muži přístup. Každodenní život v Hofburgu byl podřízen společenské hierarchii – jen samotné poddání ubrousku císaři u stolování představovalo velmi komplikovaný akt, kdy ubrousek putoval od jednotlivých arcivévodů, přes císařovnu a římského krále až k císaři. Níže postavení se nesměli císaře dotknout – proto ani kurfiřt Fridrich Vilém I. při návštěvě Vídně mu nesměl podat ruku k pozdravu. Na místo toho systém hlubokých úklon a klekání. Konflikt s Ludvíkem XIV. o oslovování veličenstvo a výsosti – tituly náležející pouze římskému císaři. Ludvík XIV. své postavení obhájil svým bohatstvím a vojenskou silou – kompromis v oslovování císařská výsost pro císaře a královská výsost pro Ludvíka. Naproti tomu děti císaře měli pouze titul arcivévody s oslovením Jasnosti – Francouzi to považovali za projev nižšího postavení než označení korunního prince Dauphina, proto jim vyslanci
odmítali projevovat náležitou úctu. To změnila až Marie Terezie r. 1755 zavedením titulu královská výsost pro korunní prince a princezny. Zatímco v Hofburgu, jakožto oficiální rezidenci císaře, vládl španělský dvorský ceremoniál na letních sídlech jako zámek Schönbrunn či Favorita se urozená společnost řídila uvolněnější verzí etikety, tzv. německým protokolem. Projevovalo se to kupř. tím, že bylo dovoleno odložit tmavý sametový šat, tzv. španělský stejnokroj, a zvolit barevné oděvy. Za Marie Terezie a Josefa II. prošel ceremoniál reformou, přesto i v 19. století si liberální císařovna Alžběta zvaná Sissi stěžovala na zkostnatělý protokol. Španělský dvorský protokol zůstal v platnosti až do zániku monarchie roku 1918.
Francouzský dvorský ceremoniál Vychází ze španělského protokolu, který značně zjednodušuje a modernizuje. Je důležité odlišovat přísně omezenou dvorskou šlechtu a šlechtu u dvora – příslušníci dvorské šlechty pouze vévodové, nejvyšší aristokraté a ministři mající trvalý pobyt u dvora. Francouzský protokol úzce spjat s ideálem královského absolutismu – autorem pravidel byl sám Ludvík XIV. – jeho ambice byly ztělesněny v zámku Versailles. Vše na dvoře se podřizovalo vůli krále, král byl hlavním hráčem děje a každodenní harmonogram byl pojat jako divadelní drama, jehož hlavní postavou byl král. Francouzský ceremoniál byl méně majestátní než ve Vídni a Madridu – na místo klekání a couvání stačilo pozdravit formou lehké poklony. Král umožnil, aby se co nejvíce lidí dostalo do jeho blízkosti – neustálý dohled krále na všechny, dvořané se naopak těšili přízni krále, mohli se podílet na chodu státu, vznášet své žádosti osobně ke králi. Ústředním bodem dvorského protokolu byl obřad levée/ lever, čili královské vstávání. První doklady o tomto obřadu již z doby Jindřicha II. r. 1563, který dovolil k sobě přijít šlechticům a služebníkům, když se oblékal. Le petit lever – král odpočíval v Chambre du roi v posteli se závěsy, baldachýnem a s balustrádou, byl probuzen v 8 hodin ráno komorníkem, vstoupil vedoucí lékař s vrchním chirurgem a zdravotní sestrou, v 8:15 nejvyšší komoří přiváděl šlechtice, kteří měli právo grande entrée + vstoupil velmistr a mistr garderoby a první komorník a legitimovaní princové Condé, Conti, Maine, Toulose, Vendôme – právo prvního vstupu. Král je očekával v posteli
v noční košili a s krátkou parukou. Nejvyšší komoří přinášel svěcenou vodu a bylo vyloženo denní oblečení. První mistr královské ložnice a první služebník, oba vysoce postavení aristokraté, oblékli králi košili – to byla příležitost pro některé z aristokratů s právem grande entrée promluvit s králem. Král se pak odebral s urozenými pány do vedlejší místnosti na modlitbu. Když se vrátil, začalo premiere entrée, tedy proces královského oblékání. Entrée de la chambre – vstup ředitele slavností, vrchního maršála, královských ministrů a sekretářů. Při tzv. pátém etrée následoval příchod dam. V šestém entrée příchod královských dětí. Král se poté přesunul do kabinetu, kde přednesl, co očekává od nadcházejícího dne, poté následovala soukromá rozprava s dětmi a svými favority. Le grand lever – král vstupuje do velké galerie, kde ho očekává zbytek dvora. Tím byl ukončen petit lever a s grand lever začal den. Ve stejném duchu probíhal večer obřad coucher, neboli královské ulehání, který začínal ve 22 hodin. Anglický král Karel II. přejal francouzský protokol i s obřadem levée – v anglickém duchu se však jednalo o oficiální holdování v trůnním sále. Ceremoniál fungoval až do roku 1939. Tento zvyk byl přejat i koloniálními guvernéry – dodnes se novoroční recepce kanadského guvernéra označuje za Levée. Podobný zvyk měli i američtí prezidenti až do doby Thomase Jeffersona. Obřad lever vždy prezentoval setkání monarchy s jeho služebníky a veřejností – tedy demonstrace společenského postavení. Každý měl při obřadu své místo, byla přesně stanovena společenská hierarchie. 18. století bylo stoletím dvorské kultury a aristokracie – šlechta si buduje lokální dvory, kde prezentuje obřad levée. Současný protokol vychází z modernizované francouzské etikety.
2) Společenské postavení Základním pilířem společenského protokolu je nerovnost a společenská hierarchie. Tvorba společenské hierarchie je spjata se vznikem agrární společnosti před deseti tisíci lety. Proč je třeba společenské hierarchie? Dává pocit jistoty, stability a řádu. Jedinec potřebuje znát své místo ve společnosti a jeho vztah k jiným lidem z důvodu vlastní seberealizace. Významný podíl na formaci společenské hierarchie měl institut monarchie – vztah poddaní -> král a král -> poddaní, navzájem si byli všichni zavázáni. Křesťanství bylo rovnostářské, teprve až Germáni zavedli stavovský systém. Feudální systém jako vyjádření stability a obrazu univerza – seberealizace spočívala v dokonalém plnění stavovských povinností. Kurfiřti při ceremoniálech obsluhovali císaře, zatímco císař na Zelený čtvrtek mil nohy dvanácti chudým a vodil papežského koně. Sám papež se definoval jako sluha sluhů – každý sloužil každému. Znalost dobrých způsobů spočívá vždy v přenesení forem chování vůči výše postaveným na chování k sobě rovným. Správné způsoby vždy hledí na prospěch toho druhého, nikdy ne na vlastní. Vlastní zájmy nehrají roly – vždy se projevují v osobě našeho protějšku. Muž má např. povinnost vstát při příchodu ženy do místnosti, ale žena nemá právo si to vyžadovat – muž, který tak neučiní, škodí především své vlastní humanitě.
Rozlišujeme tři kategorie, komu projevujeme úctu: - Ženy - Starší - Nadřízený Žena je jediným pevným bodem. Nade všemi kategoriemi poté stojí kategorie VIP – very important person. Jaké osoby můžeme označit za VIP:
• • •
Jejich autorita vychází z mocenského postavení (hlavy států, předsedové vlád, velvyslanci a církevní hodnostáři a další ústavní činitelé) Jejich autorita vychází ze společenské pozice (vědci, akademičtí pracovníci, bývalí politici) Jejich autorita vychází ze všeobecného věhlasu (umělci a celebrity)
V případě kontaktu VIP muže se ženou je VIP společensky nadřazen ženě nižšího postavení – je to on, kdo určuje postavení -> zda bude dána přednost jemu či ženě. Při představování jsme představováni my VIP, nikoliv obráceně. Ruku nabízí k pozdravu VIP. VIP rovněž zahajuje a zakončuje konverzaci a setkání, stejně tak usedá vždy první. Pokud chceme oslovit VIP – je třeba se postavit do zorného úhlu 3-4 m od VIP a pohledem či nenápadným gestem upoutat pozornost, poté přistoupíme a představíme se. VIP osoby se nesmíme psychicky ani fyzicky dotknout a udržujeme tzv. small talk. Příslušníky aristokracie oslovujeme: - Vaše císařské veličenstvo = císař - Vaše veličenstvo = král - Vaše královská výsosti = korunní princ či velkovévoda - Vaše výsosti (Hoheit) = vévoda - Vaše Jasnosti (Durchlaucht) = kníže - Vaše Vysokorodí (Hochgeboren) = hrabě, rovněž i hraběcí milosti; pro hlavu rodu dále pak Osvícenost (Erlaucht) - Vaše blahorodí (Wohlgeboren) = baron (Freiherr), rovněž titul excelence Titul Excelence je dnes nejpoužívanější pro nejvyšší ustavní činitele – prezident, premiér, ministr zahraničí a velvyslanec… i tak je však titul spíše zastaralý. Na místo něj upřednostňujeme oslovení funkcí. Příslušníky katolické církve oslovujeme: - Vaše svatosti = papež - Vaše eminence = kardinál - Vaše excelence = biskup - Vaše milosti = probošt a opat - Veledůstojný pane = vikář - Důstojný či velebný pán = kněz, farář, kaplan - Ctihodný pane = bohoslovec - Velebná matko – představená Akademická oslovení: - Vaše magnificence = rektor univerzity - Spectabilis = děkan fakulty U církevních i akademických hodností dnes opět platí, že oslovujeme funkcí. Konzervativnější oslovování se dodržuje v zemích s monarchistickým režimem. V kontaktu s královnou užíváme pouze jednou královského titulu – poté již jen madam. Všechny dospělé ženy oslovujeme paní bez rozdílu. Oslovení slečno si můžeme dovolit u výrazně mladší dívky či pokud by na něm sama dotyčná žena trvala (kdy přestává být slečnou – po získání akademického titulu, po vstupu do manželství či se stane matkou). Společenská hierarchie ústavních činitelů ČR:
• • • • • • • • • • • • • • • • • • • •
prezident republiky předseda Senátu parlamentu ČR předseda Poslanecké sněmovny předseda vlády předseda Ústavního soudu předseda Nejvyššího soudu místopředseda Senátu, Poslanecké sněmovny, vlády, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu členové vlády ČR členové akreditovaného diplomatického sboru v čele s doyenem (papežským nunciem) senátoři podle protokolu Senátu poslanci podle protokolu Poslanecké sněmovny guvernér ČNB předseda NKÚ ombudsman primátor hl. m. Prahy krajští hejtmani vrcholní představitelé církví rektoři vysokých škol vedoucí představitelé státních orgánů náměstci ministrů
Je třeba si uvědomit, že větší význam má funkce zvolená před funkcí jmenovanou. Slušné oslovení je základem vstřícného jednání. Pluralis majestatis – královské my, nikoliv diktátorské já - je mnohem více rovnostářské – my = já (monarcha) + celá společnost, stát ve starověkém Římě neznali vykání – i císařům se tykalo, s vykáním přišel až středověk, v baroku už i vykání příliš ostré – nahrazeno 3. osobou v plurálu a vznik onikání Oslovení Vy náleží každému plnoletému – ty si musíme vyžádat, nikdy nemůžeme nikoho nutit do tykání. Vykání je mnohem více rovnostářské než tykání. Zásadně muž nenavrhuje ženě tykání – to navrhuje vždy pouze žena. Základní stavební jednotkou společnost je pán a paní. Oslovení pane, pán – první použil císař Dioklecián, Dominus – dominát. Od něj oslovení přejato germánskými šlechtici – Herren, Herr. V 18. stol. oslovení pane náleželo mužům vyšší střední třídy – lékaři, právníci, bankéři, obchodníci, intelektuálové – za francouzské revoluce rozšířilo na všechny občany mužského pohlaví. Při jednání s VIP: Státnická či business jednání je možné vést u zasedacího stolu, konferenčního stolku či v sedací soupravě. Přičemž nejčestnější místo pro hosta je vždy vpravo od hostitele. Ostatní členové delegace sedí dle svého postavení a důležitosti po stranách svých zástupců. Pokud je přítomen při jednání tlumočník – sedí vždy po levici hosta, pokud je sezení u zasedacího stolu. Zasedání u stolu je nejformálnější – hosté sedí zády ke stěně či čelem k oknu nebo vstupním dveřím, aby měli výhled do sálu.
Pokud připravujeme návštěvu VIP, je třeba předem připravit tzv. minutovník – časový harmonogram podle kterého návštěva probíhá. Zásadně nikdy návštěvu neunavujeme dlouhými proslovy či kulturní vložkou – při přivítání stačí pouze dvě písničky sboru, při třetí se již jedinec začne nudit. Pro dámy vytváříme doprovodný program – obvykle návštěvu pečovatelských domů, umělecky-kulturních institucí či zpracovatelského průmyslu.
VIP můžeme dle jeho významu přivítat na prahu svého úřadu či domu, pokud se jedná o velmi důležitou návštěvu, pak je přivítán již na letišti či nádraží. Pokud vstupuje VIP do budovy – 1. pracovník protokolu, 2. VIP, 3. hostitel. Obsluha obslouží jednatele před zahájením jednání. Nejprve obslouží VIP, pak ženy dle jejich postavení, následně muže dle jejich postavení a nakonec hostitele. V případě cestování hostitele s VIP autem – sedí vždy nalevo vzadu. Pokud hostitel jede vlastním vozem – tak jede 1. VIP, 2. vůz ochranky, 3. vůz hostitele. Pokud my navštívíme VIP, vždy dorazíme do sídla VIP o 15 minut dříve. Pro formální schůzku volíme formal dress – tmavý formální oblek s černými botami a ponožkami. Musíme při rozhovoru s VIP přesně dodržet stanovenou dobu, nelze rozhovor prodlužovat. Návštěvu zahajuje i ukončuje VIP/ hostitel podáním ruky. Vyvěšování vlajky: Při vyvěšování naší vlajky s jinými bude vždy zleva z čelního pohledu. Při lichém počtu vlajek bude uprostřed, naopak při sudém zůstane vlevo.
Při vodorovném umístění směřuje modrý klín doprava a bílý pruh bude nahoře. Při svislém umístění bude modrý klín nahoře a bílý pruh vlevo.
Otázka přednosti: Přednost má vždy žena či slečna. Výjimka se uděluje při setkání s výrazně starším mužem významného postavení či při kontaktu s VIP (např. představujeme asistentku generálnímu řediteli). Dále přednost vyplívá ze znalosti domácího prostředí – hostitel je ten, kdo vítá a nabízí první ruku k pozdravu, představuje příchozí ostatním, usedá jako první a začíná jíst jako první, zahajuje a ukončuje setkání – výjimka přednosti se uděluje pouze VIP hostům. Přednost mají rovněž cizinci a cizí lidé před našimi přáteli a rodinnými příslušníky – s cizími lidmi se zdravíme jako první, s přáteli až nakonec. Pokud jde muž s manželkou a její přítelkyní do společnosti – první pomáhá do kabátu přítelkyni a poté až manželce. Problematickým prostředím je zaměstnání, kde se v současnosti uplatňuje business etiketa – žena je podřízena zaměstnavateli. Naopak pokud se nadřízený potká s podřízenou ve společnosti mimo práci (např. v divadle), chová se dle běžných pravidel etikety – tedy přednost má žena i když je jeho podřízenou. V případě dvou mužů – i kdyby byl podřízený výrazně starší, pravidlo přednosti neplatí. Ženě, staršímu a nadřízenému prokazujeme čest tím, že je máme vždy po své pravici (dříve manželky po levici muže z důvodu, aby se při pozdravu muže s cizím člověkem manželka nemusela vyvléci z partnerova rámě). V případě nevhodného prostředí, je možné, aby společensky významnější osoba šla po levici. Pokud vstupujeme do místností jim známým, dává jim muž přednost. V případě neznámého prostředí (např. restaurace) vstupuje muž první a odchází poslední. Po schodech nahoru jde muž za ženou, naopak dolů jde před ženou – nebezpečí pádu ženy. Představování Vždy představujeme společensky významnějšímu: - tedy muž -> ženě, - mladší -> staršímu - podřízený -> nadřízenému Společensky méně významný řekne své jméno – společensky významnější řekne své jméno a nabídne ruku. Vhodnější je, pokud se představování mezi dvěma neznámými ujme třetí osoba, která se zná s oběma. Pro zahájení konverzace je ideální, pokud o každém řekne několik základních informací.
Muž vždy čeká, dokud mu ruku nepodá žena či jinak společensky významnější osoba. Žena tedy musí pohotově reagovat. Při představování důrazně vyslovujeme jméno a příjmení – v business prostředí uvedeme funkci a předáme vizitku. Neuvádíme tituly – ty by měly být napsány na vizitce. Oslovujeme tak, jak si dotyčný přeje být oslovován. Pokud na vizitce je napsaný titul, oslovujeme titulem. Pokud nás představuje třetí osoba – představuje tituly + příjmení a oba představovaní si poté říkají jen jména. Pokud se představují dva páry – představuje se dříve muž méně významného páru, poté představuje partnerku. Představujeme se vždy ve stoje a muži si zapnou saka. Pokud přicházíme do společnosti, je vždy na hostiteli, aby nás představil – pokud je společnost malá, je vhodné se pozdravit s každým individuálně. Smyslem představení je navázat konverzaci, proto je potřeba, aby třetí osoba vždy poznamenala několik záchytných informací. Pokud se představují dvě osoby bez pomoci třetího, je vhodné začít tématem vztahujícím se k osobě hostitele či prostředí. Podání ruky: Gesto, že přicházíme v míru. Různé národy preferují při kontaktu jinou délku. Skandinávské národy se dotýkají pouze do úrovně prstů. Středoevrospké národy do oblasti dlaně až zápěstí. Jižní národy preferují těsnou blízkost – dotýkání se až úrovni loktů. Arabové se vzájemně objímají a líbají na tvář. Podání ruky je doprovázeno lehkou úklonou a lehkým úsměvem. Ruce se zásadně nepodávají přes stůl či přes překážky. Stejně tak nepřichází v úvahu podání ruky, pokud mám plné ruce věcí, máme špinavé ruce či ruku v sádře. V případě rukavic – dámy si smí rukavici při podání ruky ponechat. Muži si podávají ruce bez rukavic – pouze v případě zimy je možné si podat ruce v rukavicích. Stisk ruky má být pevný a krátký (ne déle než několik vteřin). I leváci podávají pravou ruku. Pokud někdo má protézu, podává levou s obrácenou dlaní. Zatímco muži podávají ruku zásadně ve stoje, ženě je dovoleno zůstat sedět. Pokud se však setká mladší žena se společensky významnější ženou, poté vstane. Svlékne-li si starší žena rukavici, musí tak učinit i mladší. Základní schéma: Ruku podává společensky významnější žena ženě druhého páru –> poté jejímu partnerovi –> méně významná žena podá ruku významnějšímu muži –> významnější muž podá ruku méně významnému.
1
2
3
4
V případě, že se oba muži znají (např. kolegové), tak se nejdříve pozdraví muži a vzájemně si představí partnerky. Nejdříve nabídne muž významnějšího páru ruku druhému muži. Méně významný představí svou partnerku. Významnější žena jí podá ruku a poté jejímu partnerovi. Na přivítanou je možné, aby na místo podání ruky muž políbil ruku ženě. Jedná se však pouze o náznakové gesto – muž uchopí ženinu ruku za konečky prstů a otočí ji hřbetem dlaně nahoru. Ruku dámě mírně pozdvihne, sám udělá úklonu a naznačí symbolický polibek 1 cm nad hřbetem dlaně a přitom by měl očima sledovat dámu. Pokud tak učiní v přítomnosti jiných dam, je muž povinen postupovat u všech ostatních.
Podobným náznakovým gestem je i polibek na přivítanou – rty se nesmí dotknout tváře. Polibek provádíme dvěma způsoby. Buď si podáme ruce jako při běžném pozdravu a pak se k sobě nakloníme, nebo se chytneme za předloktí a naznačíme polibky na obě strany.
Vizitky Současná podoba vznikla v období rokoka ve Francii. Vizitka = navštívenka Standardní rozměr 5x9 cm. Vizitka by měla být jednoduchá a přehledná – ideálně s bílým podkladem a černým tiskem – typické pro diplomatické prostředí. Firemní či osobní vizitky by měly vystihovat povahu firmy či jedince – jeho estetické cítění. Vizitky tak můžeme dělit na formálnější business a osobní kreativnější. Měly by obsahovat důležité informace jako jméno a kontakt + logo společnosti. Vizitku vždy předává výše postavený níže postavenému.
Zkratky na vizitkách: Zkratky se píší tužkou, malými písmeny, zpravidla na horní okraj vizitky. • p. r. – pour remercier… s díky • p. m. – pour mémoire… k připomenutí • p. f. – pour féliciter… blahopřání, pro štěstí • p. f. N. A. – pour féliciter Nouvelle Anée… přání k novému roku • p. c. – pour condoler… vyjádření soustrasti • p. p. – pour présenter… představení osoby • p. p. c. – pour prendre condé… na rozloučenou • p. a. a. – pour annoncer l´arrivé… oznámení příjezdu • p. f. v. – pour faire visite… ohlášení návštěvy, dohodnutí termínu • levý horní roh ohnutý dovnitř znamená – navštívil jsem Vás, ale nebyl jste přítomen, ozvu se
3) Konverzace Kultura salónů – polovina 17. stol. – počátek 20. stol. Rozmach s hnutím preciosité, usilujícím o elegantní a kultivovaný životní styl, v polovině 17. Století. Cílem salónu bylo kultivovat duši – scházela se tam vybraná společnost, která měla potřebné vzdělání, vychování a smysl pro eleganci. V 17. století převážně dvorská záležitost – významnou roli při jejich utváření a modelaci hrál Ludvík XIV. a šlechtičny-dvořanky Madame de Sévigné a Madame de la Fayette. Salón reflektoval aktuální společenské změny – v 18. století se stal hlavní složkou aristokratické kultury, šlechtici na svých sídlem pořádali vlastní salóny. V 18. století se salóny začaly více specializovat – vznikaly umělecké, literární, filozofické, ale i přírodovědné. V salónu se scházeli aristokraté (mecenáši) s umělci, skladateli a vědci – v 18. stol. se v salónech zrodilo hnutí osvícenství. V 19. století se pořádání salónu začaly čím dál více ujímat měšťanské vrstvy – 1. pol. 19. stol. majetná buržoasie (továrníci a jiní podnikatelé, kteří získali šlechtické tituly), po revolučním roce 1848 se více angažují městské vrstvy, tzv. Bildungsbürgertum (v Praze nejvýznamnější salón u Měchurů, později Palackých). Základem salónu byla kultivovaná konverzace na určité téma + kulturní program v případě uměleckých salónů. V německém prostředí významným salónem v 18. století Weimarer Musenhof kolem mecenášky vévodkyně Anny Amálie Sasko-Výmarské a jejího syna Karla Augusta. Představitelé osvícenství básník a filozof Christoph Martin Wieland, Goethe či filosof Herder. Další významný salón byl při univerzitě v Jeně – filosofický salón organizovala Caroline Schelling, manželka filosofa Friedricha Wilhelma Schellinga. Další salóny: Therese von Bayern v Mnichově na přelomu 19. a 20. stol. přírodovědný salón. Sidonie Nádherná a Bertha Fanto – literární salóny v Praze 19. století. Vídeňské salóny 19. století: Aristokratické salóny Fanny von Arnstein Pauline von Metternich Eleonora von Liechtenstein Přelom 19. a 20. stol. – Alma Mahlerová + Bertha Zuckerkandel – měšťanské umělecké salóny, podpora hnutí vídeňské secese a moderny.
Jak vést správně konverzaci: a) Vizuální stránka Ještě před zahájením kterékoliv konverzace je důležité navázání vizuálního kontaktu – člověk by měl vypadat slušně – vhodně oblečen a upraven. Důležité je vzpřímené držení těla a sebejistý postoj, případně vzpřímená chůze s uvolněnými pohyby – schoulená ramena poukazuje na sklíčenou či ne příliš sebejistou osobnost. Rovněž je důležitý úsměv – pouze lehký náznak úsměvu, při pozdravu lehké nachýlení hlavy + doplněná lehkou úklonou. Nezapomínat uměřeně gestikulovat – gesta podbarvují řeč. Stejně tak podstatné je dodržování správné vzdálenosti: Do cca. 60 cm – intimní zóna – pouze důvěrná osoba s hlubším vztahem (blízcí rodinní příslušníci, partneři) Mezi 60 – 120 cm – osobní zóna – dobří přátelé Mezi 120 – 360 cm – sociální zóna – pozice kupující a prodavač či podřízený a nadřízený Od 360 cm – veřejná zóna – při chůzi městem míjíme neznámé lidi, udržujeme si odstup
b) Samotné vedení rozhovoru Navázání kontaktu - vizuální navázání kontaktu - obrátit se k člověku horní polovinou těla - přechod ze sociální zóny do osobní - naladíme mimiku Každá konverzace se skládá z pěti fází – úvodu, předběžné informace, vlastní záležitosti, zpětné vazby a závěru. Základem je tzv. trojdílný pozdrav skládající se z pozdravu, představení se a návnady (informace a otázka v jedné větě – např. „Již doma jsem přemýšlel, zda tu budete.“) – rozhovor zahajujeme tzv. lehkou konverzací. Schopnost klást vhodné otázky je královskou cestou ke kultivovanému rozhovoru. Nejlepší je pokládat otevřené otázky – nabízejí více alternativních odpovědí (ptáme se: Proč, Kvůli čemu, Jak to, že, Co si myslíte o?). Naopak otázky typu Co, Kdy, Kde, Kdo, Který, S kým? umožňují pouze krátké odpovědi. V případě otázek odpovídáme max. na dvě otázky jdoucí za sebou. Za 30 vteřin poznáme, zda je nám dotyčný sympatický. Právo 5 minut – každý úvodní rozhovor by neměl přesáhnout tuto hranici. Zvláště pokud jsou osoby v kolektivu. Pokud s osobou budeme chtít pokračovat v rozhovoru – teprve až poté, co se seznámíme se všemi ostatními.
Témata rozhovoru: Vhodná témata - bydliště, země či město původu, rodina a partnerství, povolání a studium, zájmy, cestování, domácí mazlíčci. Je možné konverzovat na jakékoliv téma – důležité je být si vědom, s kým konverzujeme a dle toho volíme způsob náročnosti rozhovoru. Pokud se nejedná o rozhovor dvou odborníků, tak zbytečně nezabíháme do detailů – dobrý je všeobecný společenský rozhled, vědět od každého něco, ale ne zbytečně do hloubky. Jako vhodná „prevence“ pro správné reagování při rozhovoru – četba knih. Tabuizovaná témata – politika, náboženství, světonázor, peníze, nemoci, duševní krize. Neměli bychom kritizovat jídlo či hostitele, hosta a nevhodná jsou rovněž témata se sexuálním podtextem. Stejně tak není vhodné požívat plytké fráze = plytká všeobecnost. (fráze jako Chutná? Máte to tu hezké. Jak se vede? Všichni doma zdrávi?) Čtyři kritéria kvality rozhovoru: • Pozitivní hodnota – co nám konverzace přinesla, nakolik byla užitečná (zvláště důležité pro muže… ženy naopak nemají problém vedení rozhovoru jen pro samotný rozhovor) • Účast – ideální zapamatovat si jména, často své konverzační partnery oslovovat jménem • Shoda – podobné jako u pozitivní hodnoty, důležité je shodnou se, zdůrazňovat, co je společné, předcházet to, co rozděluje • Opravdovost – důležité je vést osobní a přirozený rozhovor, nepřetvařovat se Jak se vyhnout faux pas: Faux pas – doslova chybný krok, přehmat – člověk udělá nebo řekne něco společensky nevhodného • • • •
Předem důkladná informovanost o hostiteli, hostech a společenské události Nepronášet domněnky, pouze ověřená fakta Nepředstírat znalosti, které nemáme Opatrně se spontánními nápady
Jak se chovají dobří konverzační partneři: - Baví se o společných náhledech a zájmech, předcházejí rozepřím - Obratně předcházejí nástrahám jako poučování či nepřetržitému řečnění - Častěji oslovují svého partnera jménem - Vědí, kdy a jak konverzaci ukončit Jak vést rozhovor v praxi: Schůzka či návštěva by se měla pohybovat max. mezi 2-3 hod. (3 hod. max. – ideální končit po dvou hodinách). Pracovní schůzka trvá obvykle 1-2 hod. max. Pro schůzku volíme vhodné místo – např. kavárna. 1) Sladit se Rozhovor zahajujeme lehkou konverzací, zatímco se domlouváme, co si objednáme či doma připravujeme kávu.
Probíráme krátká jednoduchá témata – buď k tématu jídla, počasí, jaký byl den, prostředí restaurace, atd. Obvykle trvá 10-15 min. 2) Tematický rozhovor Hlavní témata – ideální je témata po půlhodině střídat, jinak konverzace začne být monotonií. 3) Doznění Při placení účtů a při chystání se na odchod. Udělat shrnutí naší schůzky či vztahu.
Korespondence Úřední dopis píšeme na formát A4. Do čela dopisu napíšeme adresu. Nejprve píšeme adresu odesílatele, vynecháme pár řádků a napíšeme adresu příjemce. Dále následuje místo, kde dopis píšeme a datum – měsíc píšeme slovy (datum umístíme do pravé části dopisu). Poté uvedeme předmět žádosti. Následuje oslovení – v případě, že neznáme adresáta: oslovujeme Vážení/ Vážená paní, Vážený pane; pokud známe adresáta, oslovíme funkcí nebo titulem. Pokud píšeme oficiální dopis známému, který je zároveň naším přítelem – je možné osobní oslovení připsat tužkou za formální oslovení. Samotný obsah dopisu formulujeme stručně a jednoznačně. Text členíme na odstavce, mezi nimi vynechaný řádek. Odstavce odsadíme. Vhodné oslovení je Vás, Vám – i v případě, že oslovujeme skupinu. Nejvhodnější pozdrav na rozloučení – S pozdravem + jméno a podpis.
4) Galantnost a postavení ženy ve společnosti v průběhu historie Slovo galantnost původně italského původu – označení kurtoasie. V současné době si pod termínem představujeme způsobné chování k ženě ve veřejném prostoru. Postavení ženy se v průběhu dějin měnilo: Raná sběračsko-lovecká společnost výrazně založena na matriarchálním kultu. Teprve až usedlá zemědělská společnost, inklinující k patriarchátu, začala výrazně omezovat svobodu ženy a snažila se její postavení přesně kodifikovat = od postavení ženy ve společnosti se odvíjí postavení muže, proto bylo důležité přesně vymezit její společenskou roli. Otázka – kdo je to dáma? Dříve urozená žena s vysokým společenským kreditem. V jejím vystupování musela být určitá grácie – všichni ji respektovali – muži i ženy. Dámě se snažili vyhovět všichni bez rozdílu. Dáma byla osoba dobrého charakteru a znalá způsobů. Koncept dámy odpovídal starému feudálnímu řádu hýčkání a ohraničení moci mocných jejich výchovou k dámě. První všemi respektované postavení měla Helena Trojská – nikdo jí nedával za vinu rozpoutání války. Významné postavení měly římské matrony – matky vážených patricijských rodů. Statut domiseda – paní domácnosti. Ochraňovaly tradiční ženské ctnosti – čistotu, zbožnost, cudnost, znalost předení a tkaní. Ve středověku rovněž kurtoasie spjatá s ideálem čestného rytíře. Muži sice nasazovali pro ženy životy v soubojích – nešlo zde však o galantnost v pravém slova smyslu. Žena byla kořistí, na její názor se nikdo neptal. Galantnost jako taková se rozvijí až s hnutím preciosité na dvoře Ludvíka XIV. Galantní muži neměli v úmyslu umírat, ale oslňovat ženy svou inteligencí, vtipností a šarmem. Muži tak přešli od únosu k okouzlení. Žena přestává být cenou, ale stává se soudkyní v symbolickém soupeření – rozhodnutí je na straně ženy. Muž má být sražen na kolena a projevit emoce. Muž se nevystavuje výpadům druhého muže, ale ženské libovůli. Galant home, galantní muž, oplývá velkou dávkou erotizmu a frivolity. Láska a vášeň jako kultivační cit. Žena prostředníkem kultivace – kultivuje láskou – muži se totiž galantní nerodí, ale stávají se galantními. Nejde ovšem o lásku až za hrob, ale o lásku k ženě jako takové. Nejednalo se o shodu v lásce, ale shodu o představě co je to láska. Muž má být svůdce, ctitel a milenecky laškovat – svým způsobem i hejskovství, pěstování nebezpečných známostí. To vše bylo charakteristické pro galantní chování 17. a převážně 18. století. Galantní – to znamenalo pozornost, všímavost – galantní muž musel být upravený, elegantní a příjemný. S příchodem galantnosti se zlepšilo postavení ženy – vláda něžnosti umožnila ženám nejenom zapojit se do společenského dění, ale především svobodněji se projevovat.
S galantností se tak nesla mravní uvolněnost – právě tato uvolněnost byla garantem svobody. Každý z hráčů této galantní hry, ale znal pravidla, která nesměl překročit. Pro galantní hravost aristokracie neměly pochopení selské a městské vrstvy – na sklonku 18. stol. považovaly aristokracii za zvrácenou. Přitom galantnost jako hra předpokládala ustálené sexuální role – muž podmaňující a vyvíjející iniciativu, naproti tomu žena mající poslední slovo. 1. První krizi mužství vyvolalo osvícenství – strach ze zpochybnění mužské role a identity, obava z převrácení genderových rolí. Při francouzské revoluci nebyla přiznána práva ženám – revolucionářka a bojovnice za ženská práva Olympe de Gouges (dílo Deklarace práv ženy a občanky) nakonec popravena. Za Napoleonského období zformulován koncept mužství zakotvený na řeckém ideálu krásy a síly. 2. Sociálně-hospodářské změny a vzestup feminismu na přelomu 19. a 20. století měl za následek vyvolání další krize mužství a zpochybnění tradičních genderových rolí – ventilem se stala 1. světová válka, kde muži se zbraněmi obhajovali tradiční pojetí maskulinity.
Mužské hnutí a Men´s studies Vědecký obor zabývající se úlohou mužů a maskulinity ve společnosti v kontextu historie. Počátkem sedmdesátých let začala mužská emancipace – zvláště anglofonní země. Dva směry: 1. mužsky uvědomělý – antifeministický – kritizuje feminismus, nezpochybňuje však významnou roli ženy ve společnosti. 2. žensky uvědomělý – profeministický – zabývá se násilím mužů na ženách a odmítá tradiční pojetí maskulinity, které diskriminuje ty muže, kteří nejsou nositeli hegemonní maskulinity. Dva anglické vzory mužství v 19. století: Dandy – pojem pochází z 1. pol. 18. stol. a označoval mladé lidi v nápadném oblečení při návštěvách kostela či jarmarku. Pod pojmem britský dandy si však představíme excentricky a vyzývavě, svým způsobem i snobsky, se chovajícího muže, který však byl zároveň galantním, vtipným a kultivovaným. Miloval luxusní život, včetně hazardu a adrenalinových sportů. Svým sebejistým individualistickým chováním nastavoval zrcadlo pruderní měšťanské společnosti. Významnými osobnostmi hnutí dandismu se staly George Brummell (arbiter elegantiae Jiřího IV.), Charles Boudelaire, Lord Byron, Oscar Wilde, Eduard VIII. či ve Francii Joachim Murat, švagr Napoleona.
Gentleman – původně muž z urozené rodiny či vyššího sociálního postavení (podmínkou bylo vlastnit erb). Gentleman nepracoval, žil z výnosu panství či firmy a věnoval se ušlechtilejším zájmům. Význam slova je zdvořilý muž. Gentleman představoval ztělesnění mužnosti – rozhodoval se stoicky, měl kvalitní vzdělání se zaměřením na humanitní obory a jazyky – ovšem gentleman neměl být příliš učený, spíše všeobecný rozhled. Charakterovými vlastnostmi byla čest, dobré jméno, pokora, trpělivost, velkorysost a cudnost, včetně úcty k ženě. Oproti dandymu působil spíše nenápadně – důraz na eleganci a kvalitní materiály, nikoliv však extravagance.
