Soužití. Čechů a Němců ve 40. letech 20. století. Sborník je prací studentů Gymnázia J.V. Jirsíka v Českých Budějovicích

Soužití

Čechů a Němců ve 40. letech 20. století

Sborník je prací studentů Gymnázia J.V. Jirsíka v Českých Budějovicích

Prolog Dnes stojíme před vámi jako obžalovaní a vy jste našimi soudci. V tomto okamžiku se uzavírá plných tisíc let společného, těžkého, ale i velikého historického období. Český národ bude nyní konečně žít sám ve svém národním státě, který se národním stává nejen podle jména, ale i fakticky. Tři miliony Němců byly odsunuty. Je to největší přesun od stěhování národů, možná největší v dějinách světa. Téměř jedna třetina obyvatelstva Čech, Moravy a Slezska opustila a opouští svůj starý domov. Nechávají za sebou své domy, to, co kdysi nazývali svým vlastnictvím, svoji minulost, své mrtvé. Opouštějí práci milionů a práci mnoha staletí, aby se již nikdy nevrátili. Pro toho, kdo to neprožil, je těžké pochopit morální a duchovní břemeno, které nyní neseme. Věřím, že český národ to ocení, nyní nebo později, český národ jehož kouzelná píseň často dojímala i naše srdce - váš „Kde domov můj“. Vím, že budete s námi soucítit, vy, kteří s takovým citem zpíváte“....a to je ta krásná země, země Česká, domov můj“. I já tuto zemi náruživě miloval a mám právo to říct, protože mohu dokázat, že má rodina žila v této zemi od roku 1558. Myslím, že musím říci: bojovali jsme za svůj národ v dobré víře. Byli jsme oklamáni, ale nikdo nemůže pochybovat o naší dobré víře. Vždy jsem věřil, že Češi a Němci by mohli vytvořit společný stát jako Švýcarsko, každý ve svém kantonu, ve své autonomii. Nestalo se tak. Dějiny rozhodly jinak. Z projevu Hanse Krebse, německého poslance odsouzeného k trestu smrti v roce 1947 z knihy Včerejší strach, Josef Škrábek

Obsah Úvod

4

Události 40. let očima pamětníků z pohledu orální historie

5

Kroniky vypovídají



32

Noviny

36

Lidové soudy



41

Sběrné tábory



45

Vysídlení sudetští Němci v Bavorsku po roce 1945



51

Závěr

54

Seznam zdrojů a použité literatury Obrazové přílohy



55 59

Úvod „V průběhu války trpí lidé na obou stranách bez ohledu na individuální souhlas či protest a po válce musí příslušníci poražené strany, bez ohledu na osobní postoje před a v průběhu konfliktu, přijmout plošný a neselektivní dopad následků.“ (Alfred Zeischk) Problematika soužití Čechů a Němců ve 40. letech 20. století budí rozjitřené pocity i dnes, po více jak šedesáti letech. Česká a německá strana si neustále připomíná staré křivdy a spory, které vytváří napětí a rozporuplné pocity. Ty brání vzájemné bezproblémové komunikaci mezi oběma národy. Pokusili jsme se vytvořit odbornou práci, která by mapovala toto smutné období naší společné historie. Nesnažili jsme se však odkrývat staré viny, ale skrz dobová svědectví objevit pozitivní příklady spolupráce, vzájemné pomoci a tolerance. Myslíme si, že by oba národy neměly podlehnout ideologiím, které zničily staleté soužití, jež je vzájemně obohacovalo. Zároveň ale víme, že zde od roku 1848 existuje oboustranná nevraživost. Také hospodářská krize a neschopnost československé vlády najít pro strádající Němce v pohraničí zaměstnání, se výrazně podepsala na pocitu odcizení. Ten byl ještě více umocňován nacistickou ideologií a hospodářskou situací v samotném Německu. Nelze se proto divit velkému množství sudetských Němců, kteří ve snaze zabezpečit své rodiny podlehli ideovým vizím A. Hitlera a K. Henleina. Naprostou většinu podkladů pro naši práci jsme chtěli získat z  autentických zdrojů, tj. archivních materiálů - dobového tisku, dokumentací matrik, soudů, pohřebních ústavů atd. Jednou ze stěžejní částí jsou vzpomínky konkrétních lidí, získané z výpovědí nebo deníků. Rovněž jsme spolupracovali s Jihočeským muzeem v Českých Budějovicích, které nám poskytlo doplňující materiály. Práci na tomto sborníku, a především její orálně historickou část, jsme vykonávali s pocitem určitého poslání a povinnosti zachovat tato svědectví, neboť naše generace je jedna z posledních, které ještě budou mít příležitost setkat se s očitými svědky druhé světové války. Pevně doufáme, že náš sborník bude přínosem pro problematiku česko-německých vztahů, která ani v  současné době není zcela dořešena, a  rovněž, že naším pozitivním přístupem k věci by se mohly inspirovat další práce a výzkumy, neboť sedmdesát let je dost dlouhá doba na to, aby během ní člověk dokázal odpustit.

4

Události 40. let očima pamětníků z pohledu orální historie Úkolem této kapitoly je ukázat čtenáři, jak na léta okolo války vzpomínají ti, kteří je zažili. Pamětníci uvedení v této kapitole mluví o svých zážitcích z dob před válkou, za války i po válce. Mluví o tom, jaké měli vztahy k Němcům a Čechům v této době, ale také jak se k této problematice staví dnes. Mezi vyzpovídanými jsou pamětníci jak české tak německé národnosti, aby byly zachyceny oba úhly pohledu. V některých je nenávist zakořeněna dodnes, někteří dokázali odpustit, ať už jedné nebo druhé straně a kupodivu v mnoha z nich dokonce žádná nenávist ani nebyla. Samozřejmě tyto jejich pocity a názory se snažíme pouze prezentovat, sami si je zde nedovolíme soudit. Vyprávění těchto lidí nemusí být bráno jako pravdivý historický zdroj, například kvůli jejich citovému zabarvení nebo stáří pamětníků. Ovšem právě tyto zpovědi nám přibližují pocity obyčejných lidí a atmosféru doby, kterou pozorujeme. Z celkového čísla 45 vyzpovídaných pamětníků jsou v této kapitole uvedeny citace pouze z několika vybraných výpovědí. Z většiny zaznamenaných výpovědí vyplývá, že vztahy mezi Čechy a Němci před rokem 1938 nebyly v žádném případě vyhrocené. Častěji byly spíše přátelské. V mnoha jihočeských městech žili Češi a Němci pospolu bez jakékoliv nenávisti či předsudků. Jak říká Hana Valachová: „Tak copak bys chtěla vědět? O vztazích s Němci? Dokud jsem byla dítě, byly ty vztahy pěkné, protože my jsme žili v ulici, kde byl domek s Čechem, domek s Němcem, všechno bylo ideální, bavili jsme se spolu.. Měla jsem sousedy Němce, Nodesovy. Pan Nodes byl sociální demokrat. Když začalo srocování Němců, to začali poslouchat Hitlera, ty jeho projevy, jak tam křičel, pan Nodes seděl před domem, hlavu dlaních, kroutil hlavou, kroutil hlavou: ‚To není dobrý, z toho nic dobrýho nevzejde...‘ Víš, Lom u Mostu, tam byli vždycky samí obchodníci a hlavně horníci. A ti horničtí Němci, ti neměli Hitlera rádi. Jejich chlebodárci byli Češi, chovali se k nim dobře, tak proč by se měli stavět proti nim. Problémy začaly, až když se tam objevil Henlein. Henleinovci tam organizovali demonstrace, fanatizovali lidi, ti němečtí horníci to ale jenom mlčky trpěli. Většina ostatních Němců byla ale nadšená, no a tak začaly první nepokoje. Jednoho dne mému tatínkovi, horníkovi, jeho němečtí kolegové řekli: ‚Dneska se chystá pogrom na Čechy. Připrav si doklady, peníze, připrav se na útěk.‘ Zařídil se podle toho, ale nakonec se nic nedělo, jenom něco v horní části Lomu. Starosta byl Němec a i měl pod palcem část těch dolů, a tak zakázal těm Němcům dělat pogrom, aby neměl zraněné zaměstnance, protože pro něj pracovali i Češi.

5

Pořádaly se demonstrační průvody hnědých košilí, řvalo se tam: ‚Judeiss muss raus, židi musí pryč, und Tschechen auf die Wand - Češi ke zdi.‘ Pak nám zavřeli české školy, děti musely přejít do německých. Moji rodiče byli ale vlastenci, nelíbilo se jim to, tak mě poslali do Čech, abych mohla chodit do české školy“. To potvrdil i Josef Toncar: „V Prachaticích jsem přišel třeba do obchodu a tam nakupoval jeden, prodavačka s ním mluvila německy, s druhým česky a nikomu to nepřišlo. To bylo úplně normální.‘‘ Další doklad, že většina předválečných česko-německých vztahů nebyla zdaleka tak vyhrocená poskytuje Růžena Průchová: „Celou dobu před válkou jsme žili společně, chodili spolu do školy a všechno bylo v pořádku“. Opačný názor na společné soužití v pohraničních oblastech jsme získali od pana Bedřicha Doležala: „Sudeťáci to byl nehorší xindl.“ Už před válkou bylo zřejmé, že pro některé Čechy nebyl Němec jako Němec. Naučili se velmi dobře rozlišovat mezi Němcem žijícím v  pohraničí na našem území a  Němcem z Říše, což je zřejmé z výpovědi Josefa Toncara: „Jednou se u nás zastavili dva němečtí pohraničníci. Otec, který se učil ve Vídni německy, si s nimi povídal u kafe, nasbírali si u nás hrušky… Ale to byli říšští Němci, to bylo něco úplně jiného, sudeťáci to byli starý gauneři.“ Vztahy se začaly vyhrocovat, když moc v  Německu definitivně uchopil Hitler. Němci v Čechách se začali hlásit o svůj původ a prosazovat germánský nacionalismus. „Dokud nepřišel Henlein, byly vztahy mezi Němci a Čechy dobré“, říká Jaroslav Jezl. A skutečně. K extremizaci německého obyvatelstva Henlein a jeho sudetoněmecká strana výrazně napomáhala. To potvrzuje i již zmíněná Hana Valachová. „Problémy začaly, když se objevil Henlein.“ Ten označil politiku sudetských Němců dne 4.3. 1941 ve Vídní takto: „ Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní strukturu Československa tak zásadně a rozrušit jeho vnitřní poměry tak dokonale, že bylo zralé k likvidaci. To vše se mohlo stát jedině díky tomu, že všichni sudetští Němci se stali nacionálními socialisty… Sudetští Němci vykonali dobrovolně svou povinnost .“ (Právo, 6. 5. 1996, s. 11) „My jsme to nebrali ze začátku vážně, ale najednou Franta, Pepik a tenhleten, přišli v SA uniformách, my jsme z toho byli vykulený, museli jsme taky reagovat. Projevovali jsme svojí národní hrdost, hlavně v Sokole. Už to nebyl Franta, už to nebyl Pepik, ale už to bylo: Ty fašoune jeden, ty česká kurvo, my vám tady ukážeme, co se bude dít“ popisuje počátek nevraživosti Zdeněk Belech. Avšak ne všichni Němci se k Henleinovi hlásili, jak nám tvrdí výpověď Vlasty Čadkové: „Ale u nás na Hojné Vodě Němci volili hlavně sociální demokracii, a nesouhlasili se sudetoněmeckou stranou a s Hitlerem. Byl tu jen jeden fašista, toho se pak všichni báli. Ten když na někoho ukázal, tak šel do armády.“ Vyhrocené vztahy mezi Henleinovci a českým obyvatelstvem v pohraničí přerůstaly až v menší ozbrojené konflikty a napadání četnických stanic oddíly henleinovců. Československá vláda byla na základě těchto konfliktů nucena vyhlásit v pohraničí stanné právo a přesunout do těchto oblastí značné množství vojáků. Toto násilné potlačení sudetského extremismu vedlo k hromadnému útěku sympatizantů s Hitlerem do Říše. To vedlo k dočasnému uklidnění situace v příhraničních oblastech. Tento klid trval pouze pár dnů, a to

6

až do mobilizace 23. září 1938. Osud Československa byl definitivně zpečetěn přijetím Mnichovské dohody (v  noci z  29. na 30. září) a  nucenému odchodu československých jednotek z obranných linií. Na otázku jestli bylo dobře, že jsme nebojovali, odpovídá Jitka Skřičková: „No rozhodně, to by byla sebevražda.“ V březnu 1939 došlo k obsazení zbytku Československa německou armádou, vytvoření Protektorátu Čechy a Morava a připojení k Říši. Od této chvíle si byli Češi nuceni zvykat na každodenní soužití „ve společném státě“. Jan Kubeš: „Chovali se k nám špatně, protože nám sem vlezli, hotovo! Vlezli sem jak loupežníci…“ Češi se snažili po obsazení zachovat svou národní hrdost prostřednictvím nejrůznějších spolků, z nichž nejdůležitější a pro Němce nejnepřijatelnější byl Sokol. „Když viděli fašisti sokoly v červených uniformách, stříleli na ně jako na komunisty, můj kamarád přišel o život.“, dodávají manželé Petržilkovi. Z mnoha výpovědí však vyplývá, že toto soužití nebylo ve většině případů až tak problematické. Většina Čechů se snažila s Němci vycházet, někteří s nimi bohužel i spolupracovali. Paní Marie například říká: „Ale byli mezi nima hodný, přestože byli od NSDAP partají, táta s nima mluvil narovinu, ale voni ho neudali.“ Zvrat nastal až po atentátu na říšského protektora Heindricha a po následné německé odvetě v roce 1942. „Já si nakonec osobně na Němce ani na Rusy nemůžu stěžovat. Teprve od Lidic jsem začala Němce nenávidět. Na Žehronice totiž tenkrát padal popel z Lidic...“ O vztazích mezi Němci a Čechy v letech 1942-45 se vyzpovídaní nezmiňují. Tato doba byla ve znamení tvrdého útlaku ze strany Němců a pohřbení dosud přetrvalých přátelských vztahů. S  příchodem roku 1945 bylo postupně všem jasné, že Němci válku prohrají. Na obou stranách bylo vidět změnu v chování k tomu druhému. Němci začínali být agresivnější a ti chytřejší začali hledat ústupové cesty, aby se jim nic nestalo. Odvaha Čechů naopak vzrůstala, což vedlo až ke květnovému povstání v Praze a poté v dalších českých městech. Mnozí Němci měli již války plné zuby a snažili se ochraňovat své spoluobčany, nehledě na národnost. Příkladem je německý starosta Žáru u Nových Hradů, který rozmluvil procházejícím jednotkám SS, aby zastřelili rukojmí z Trhových Svinů. Dalším příkladem je německý starosta Josef Kriesche, o kterém se zmiňuje Tomáš Jarolím ve své práci „Život mého prapradědečka, Josefa Franze Kriescheho“: „Pan Prüher (soused Josefa Kriescheho, věkem kolem 80 let) podal zkušenost s jeho dobrosrdečným jednáním a řekl, že když došlo k okupaci, tak se někteří mladíci snažili stavět nějaké barikády a můj prapradědeček za nimi došel a v klidu jim vysvětlil, že vážně nemají dobré nápady a ať toho nechají. Nechali a on jim tak zachránil životy, jistě by je Němci zastřelili. I samotná paní kronikářka z Brloha, paní Omanová, vzpomínala na pana Kriescheho v dobrém. Vyprávěla, jak zachraňoval životy Čechům během 2. světové války. Podle vyjádření několika dalších starousedlíků (paní Salcerová a paní Fenclová) zachránil Brloh od osudů stejných, jaké postihly vesnice Lidice a Ležáky, protože se zaručil za obyvatele Brlohu, kteří byli podezření, že u sebe mají letáky proti fašismu. Už během války řešila československá exilová vláda v Británii poválečné uspořádání českých zemí v případě vítězství. Nejdiskutovanějším problémem byla otázka co s němec-

7

kými menšinami v  příhraničních oblastech. S  tím spojená myšlenka nucených odsunů měla střídavě menší a větší podporu u československých státníků. Toto řešení vyžadovalo souhlas od spojeneckých velmocí, který byl jedním z výsledků Postupimské konference. Odsun měl probíhat podle stanovených pravidel, avšak v mnoha případech došlo ke spontánnímu jednání tzv. revolučních gard. Toto jednání bylo později nazváno jako „divoké odsuny“. Tyto negativní případy nám svou výpovědí přibližují Jitka Skřičková: ‚,Když Němci odcházeli, tak je Češi cestou zabíjeli.‘‘ a Otta Kubelka: ,,Organizaci odsunu prováděla policie, ale v podstatě se toho chopili civilní aktivisté, kteří v řadě případů postupovali vůči těm Němcům velmi krutě. Někdy snad měli osobní důvody, ale většinou to byli lidé, kteří se vyskytují v každé době a častokrát beztrestně uvolňují své pudy a především se chtěli obohatit.‘‘ Celé to shrnuje citát „Děly se věci, které nikdo neplánoval, které určovala doba, kdy život měl velmi malou cenu“ od Bohuslava Kuty. Avšak ne všechny odsuny probíhaly v  nepřátelském duchu, což nám potvrzují mnohé výpovědi, například od Jiřího Ptáčníka : ,,No Němci, byli to Němci. Oni za to nemohli stejně tak jako ty Češi. Češi jim pomáhali dávat věci do vlaků, jako kamarádi.‘‘, Hany Todtové : ,,Řeknu ti, když jsme se s těmi našimi německými sousedy loučili, všichni jsme plakali.‘‘ a Marie Jechové: „Člověku bylo líto i těch lidí, kteří měli být odsunutí a nic neudělali, byli jako my“. Také paní Jitka Skřičková hned na začátku rozhovoru poznamenává: „Hned na začátek řeknu, že s tím nesouhlasím. Viděla jsem ty babičky, jak stály s ranečkem u silnice a čekaly, až přijede auto a odveze je. Ty určitě nebyly nebezpečný, nebezpeční byli jedinci, ale národ celej ne“. Nyní bychom rádi uvedli ještě několik pro nás možná nejzajímavějších příběhů: Gerta Prokešová Asi nejzajímavější příběh o odsunu se nám podařilo získat od paní Gerty Prokešové, které se i přesto že byla odsunuta, podařilo vrátit zpátky do Československa. Paní Gerta se narodila v roce 1926 do rodiny zedníka Franze Jungwirta. Otec byl po začátku války donucen narukovat do Wehrmachtu, kde ovšem plnil pouze podřadné úkoly. Začátek odsunů paní Gerta popisuje takto: „V  dubnu a  na začátku května 1945 jsem byla v  Pasově. Ze Šumavy zatím utíkali jen ‚národní hosté‘, my se ptali proč. Já na Rudé gardy (říkalo se jim rabovací gardy) nerada vzpomínám. My jsme měli na kabátech rudé pásky (táta byl sociální demokrat a antifašista), ostatní Němci měli pásky bílé a tak nás také často neměli rádi. Táta byl i u Čechů oblíbený, dokonce byl v národním výboru“. Přístup některých Čechů se změnil až v nenávist a snahu oplatit Němcům to, co způsobili. Bohužel na to často dopláceli i Němci, kteří s Hitlerem neměli nic společného. Tuto agresivitu způsobenou nenávistí nebo pouze potřebou se mstít dokládá paní Prokešová takto: „Češi byli špatní i dobří, jako všude. Jednou si vzpomínám, že mi v Prachaticích spadla z rukávu páska (označení za antifašistu) a dostala jsem od jednoho Čecha takovou

8

ránu, že jsem spadla do bláta. Pomohli mi čeští četníci, vzali mne na stanici, abych se omyla a omlouvali se, že nejsou všichni takoví. Za války všichni mnoho zkusili, tak proč museli zkusit ti nevinní?“ Už při začátku odsunů bylo její rodině jasné, že bude pravděpodobně uplatněna kolektivní vina na většinu Němců a snažili se nějak zabezpečit. „Mí příbuzní znali ty cestičky pašerácké, a když přišly první odsuny, tak sestra a strýc přenášeli přes hranice šicí stroj, jídlo, nasušený chleba, abychom měli něco do začátků, až půjdeme.“ „Naše rodina byla odsunuta v roce 1946 - shromáždili nás v lágrech ve Volarech, byli jsme tam deset dni, mohli jsme si vzít jenom padesátikilové zavazadlo. Z lágru nás vozili na nádraží auty. Jeli jsme v takových uzavřených vagonech (30-50 lidí) museli jsme stát. Čekali vždy na nádražích v Německu asi týden, v lágrech neměli místo. Nikde nás nechtěli, Německo bylo rozbombardované a oni nám nedůvěřovali.“ V Německu skončila až v Karlsruhe (u francouzských hranic). Byla ubytovaná ve škole na amerických pryčnách. Odsud se vracela vlakem zpátky. Její český přítel, jí opatřil dokumenty a přihlásil jí v Libořezích, aby se mohla vrátit. Při návratu do Čech musela jít až z Pasova pěšky, protože místní nádraží bylo vybombardované. V Bavorsku našla nějakou samotu, kde dostala najíst a šla dál do nějaké příhraniční chaty, kam si pro ni měl její přítel přijít. Potom se dostala přes příbuzné domů. Vzpomínky pana Václava Hůrského na soužití Čechů a Němců v oblasti Šumavy v poválečném období: „Po válce jsme se přestěhovali do Perneku u Horní Plané. Mého tatínka zlákala zřejmě možnost hospodaření na větším hospodářství a sliby náborářů do pohraničí, když bylo rozhodnuto o odsunu německého obyvatelstva. Do Perneku jsme se odstěhovali na konci října 1945 a  byl nám přidělen statek č.4 na návsi. To bylo patrové stavení pro hospodáře a jeho rodinu a vedle rovněž menší, ale patrový výminek. Po našem nastěhování se rodina německého sedláka Bauera přestěhovala do toho výminku. Rodina se sestávala ze sedláka (okolo 60 let), selky (rovněž okolo 60 let), dcery Máry (asi 20-25 let) a syna Alfréda (Velkého Fredy 14 let). Dva starší synové museli jít na frontu a prý padli u Stalingradu. Později se ale jeden z nich vrátil z ruského zajetí. V budově výminku pak bydlel truhlář Alfréd Stifter s manželkou a synem Alfrédem (Malý Freda 10 let). Myslím si, že soužití s německou rodinou sedláka Bauera proběhlo bez problémů. Ochotně mého otce i bratra provedl po všech pozemcích příslušných k hospodářství, které mělo 17 ha polí a luk a z toho 4 ha lesa. S oběma německými kluky, Malým a Velkým Fredou, jak jsem jim říkal, jsem až do odsunu 1946 hodně kamarádil. Dosti jsme se sblížili. Naučil jsem se od nich trochu německy a sám je učil česky. Nezapomenu na to, jak jsem jim někdy před Mikulášem v r. 1945 vysvětloval, že přijde Mikuláš a čert slovy: ‚Víš, co je to čert? Víš, to je takové brrrr…‘ a předváděl čertovské strašení. Nebo jindy, kdy jsme si hráli s jejich hluchým psem Valdou ve stodole a on se zahrabával do slámy, že ho nebylo vidět a všichni tři (oba Fredové a já) jsme při tom řvali: ‚Valdo lóóóch, Valdo lóóóch!‘ Jindy jsme šli se starou selkou paní Bauerovou na louku za stodolou sbírat divoký špenát a ona nám ho potom udělala nastudeno s kyselou smetanou. Dodnes na tuto pochoutku vzpomínám. Docela smutné pro mne bylo loučení s německými kluky při odsunu v červnu 1946. Pamatuji

9

si, jak všichni odsouvaní byli shromážděni na návsi před hospodou a seděli tam na svých rancích. Asi si tenkrát mysleli, že to není navždycky a vrátí se. Takovým malým důkazem pro tuto domněnku je to, že asi někdy v roce 1947 jsme našli v kůlně ukrytý poklad s krásným porcelánem a skleničkami a svícny, zřejmě Márynu výbavu. Vše bylo zabalené v koudeli a ukryté za hranicí dřeva. Bratr se do toho propadl, když hledal, kam zanášejí slepice. Osobně si dnes po letech myslím, že celý odsun byl zbytečný. Tím nechci říci, že neoprávněný a nelze jej posuzovat z dnešních, pomalu 70 let starých hledisek. Mohlo dojít k důslednému vyhledávání a potrestání viníků, těch, kteří měli hlavní podíl na tom, že v posledních předválečných volbách volilo německé obyvatelstvo Sudet z  90% Henleinovu stranu SPD, ale obyvatelstvo se mohlo ponechat, hospodařit dál, pohraničí by tak neupadlo, nezanikla by spousta vesnic a průmyslových podniků a republika by nemusela mít tolik problémů při poválečné obnově. Proto souhlasím s názorem, že kolektivní vina by neměla existovat, vždy jsou za nepravostmi konkrétní jedinci. A tak je tomu vždy, jak se můžeme i v současnosti přesvědčovat.“ Wilhelm Sonnberger Další hodně zajímavý příběh nám poskytl pan Wilhelm Sonnberger. Narodil se roku 1929 v Benešově nad Černou (dříve Německý Benešov) Karlovi a Anně Sonnbergerovým. Jeho otec byl v roce 1943 povolán do Wehrmachtu a on ve stejné době odjel do Českých Budějovic na internát pedagogické fakulty. Roku 1944 byl spolu s  několika spolužáky povolán na vytváření opevnění do Ratzersdorfu u  Bratislavy a  následně roku 1945 do vojenského výcvikového tábora Senice na Hané. Prošel si výcvikovými tábory v Čáslavi a Milovicích, kde si je převzal Wehrmacht do tzv. Vůdcových pomocných divizí, což byli patnácti- a šestnáctiletí žáci různých škol. V  první skutečné akci kousek před Prahou byl zajat i  s  celou rotou. Jako zajatec prošel mnoha útrapami, ale nakonec, díky zranění nohou a zfalšovanému věku ve vojenské knížce, byl propuštěn. Dostal se až do Vídně ke své tetě. Tam posléze získal tzv. „Reissechutzbrief “, tedy dokument zaručující bezpečnost při cestě do zahraničí, aby mohl jet do rodného německého Benešova za svou rodinou. I přes propouštěcí dokument měl cestou mnoho problémů. Prvním z nich byli ruští vojáci na hraničním přechodu, kteří ho až po třech hodinách výslechů pustili. Jako Rakušan nedostal povolení využít vlak, proto počkal do setmění a za stupátkem jel na černo až do Nových Hradů. Než došel do Benešova, kontrolovali ho ruští vojáci ještě několikrát. Když konečně dorazil k rodnému domu, zjistil, že v něm přebývají Rusové. Naštěstí zjistil od sousedů, že jeho příbuzní utekli do Rakouska, ale jsou v pořádku. V noci načerno přešel hranici do Hirschewiesu, kde se dozvěděl, kam přišla jeho rodina, a to do Langfeldu u Weitry. Zde se setkal s příbuznými, dostal práci v kovárně u svého strýce a od starosty povolení k přechodnému pobytu. Později se vrátil do Benešova, kde ovšem dlouho nepobyl, protože ho našel jistý Thurn Willi, který u něj doma chtěl dělat domovní prohlídku. Wilhelm raději utekl zpět do Langfeldu. Dodnes žije v Rakousku, po válce vystudoval střední školu a poté vystřídal několik zaměstnání. Dnes žije v Linci. Do Česka se vrátil poprvé 20 let po válce se zájezdem z východního Německa.

10

František Oppelt Dalším velmi zajímavým příběhem je příběh českobudějovického německého okresního školního inspektora Františka Oppelta, který zaznamenal Leoš Nikrmajer. Životní osudy řady činitelů na různých stupních vedení německé okupační správy v protektorátu nám v nejednom případě dokreslují plastický obraz tragického období našich národních dějin. Drtivá většina z těchto potentátů se vědomě provinila proti obyvatelstvu české národnosti, přestože z jejich strany nemusel jít nutně o svévolnou a cíleně protičeskou iniciativu, ale třeba jen o  důsledné plnění rozkazů nadřízených orgánů. Pouze nepatrné procento těchto vedoucích činovníků se nezkompromitovalo s nacionálním socialismem, udrželo si neposkvrněný morální kredit a k českým spoluobčanům si zachovalo vstřícný a přátelský postoj (který ovšem nemohl být veřejně prezentován). Mezi tyto vzácné jedince patřil za války i budějovický německý okresní školní inspektor František Oppelt. František Oppelt se narodil v  roce 1890 v  Lomu. Absolvoval německý učitelský ústav v jihočeské metropoli a posléze nastoupil jako učitel v německé obecní škole ve Svérázi a  v  Českých Budějovicích. Po vzniku Československa vyučoval i  na německém učitelském ústavu v Liberci. V roce 1926 se stal německým okresním školním inspektorem pro menšinové národní školy v okresech Kaplice a České Budějovice. Sídlo inspektorátu se nalézalo právě v národnostně smíšené Kaplici, kde byla patrná převaha německého obyvatelstva. Oppelt nepůsobil v žádné politické straně, ani v německých nacionalistických organizacích a od počátku své pracovní kariéry patřil do tábora německých demokratů, kteří prosazovali aktivní spolupráci s československými úřady. On sám i jeho manželka uměli dobře český jazyk a  v  letech 1928 - 1938 působil ve městě dokonce jako místní předseda Československého červeného kříže. V krizovém období druhé poloviny třicátých let 20. Století se jeho pozice u kaplických spoluobčanů německé národnosti pochopitelně rapidně zhoršovala. Přispěla k tomu především ta okolnost, že nejenže nevstoupil do řad SDP, ale jakoukoli spolupráci s henleinovci odmítal. Pozice německého okresního školního inspektora v prostředí ovládnutém jedinou stranou, která již neskrývala svůj totalitární program diktovaný ze sousedního Německa, se stala pochopitelně neudržitelnou. V  září 1938, tedy ještě před naplněním Mnichovské smlouvy, se František Oppelt přestěhoval z Kaplice do Českých Budějovic, kde v průběhu existence druhé republiky pokračoval v pracovním zařazení jako inspektor pro německé školy s rozšířenou působností pro okresy Jihlava a Havlíčkův Brod. Okupace zbytku českých zemí německou armádou a následný vznik Protektorátu Čechy a Morava znamenaly pro Oppelta pracovní problémy, neboť německé úřady dostaly pochopitelně reference o postojích, které v předmnichovské republice zastával. K dobru mu přirozeně nepřičetly ani kladný kádrový posudek bývalého Okresního školního úřadu v Českých Budějovicích. Ani kapličtí Němci nezapomněli na předchozí postoje Františka Oppelta a těsně před konáním srazu NSDAP v Českých Budějovicích ho několik bývalých spoluobčanů slovně i  fyzicky inzultovalo při náhodném setkání nedaleko náměstí. Na okresního inspektora došla rovněž řada stížností ze strany NSDAP v Linci, Kaplici a bezpečnostní služby v Českých Budějovicích a místní gestapo se zajímalo také o anonymní udání místních Němců, kteří iniciativně upozorňovali na jeho čechofilství a antifašistic-

11

kou činnost. I z těchto důvodů absolvoval Oppelt řadu výslechů v zemské školní úřadovně říšského protektora. Od konce května 1939 byl zproštěn na zákrok vedení NSDAP v Jihlavě inspektorátu nad zdejším obvodem. Nad inspektorovou osobou visel Damoklův meč nejen v podobě vyhazovu z místa, ale dokonce nebezpečí internace v koncentračním táboře, neboť vedení budějovického gestapa žádalo důsledné prošetření všech „prohřešků“ Oppelta v době jeho působení ve školním inspektorátu v Kaplici. V nelehké situaci mu nakonec pomohl jeho přítel a soudce budějovického německého soudu Dr. Josef Starkbaum, který jako přidělený přísedící komisi přesvědčil, že obviněný nejednal ve zlém úmyslu a loajalitu pouze předstíral, aby tímto přístupem dosáhl u  kompetentních československých úřadů zlepšení situace německého školství v  regionu. Jako úlitbu k  utlumení tlaku nepřátel navrhl později Starkbaum Oppeltovi, aby vstoupil do NSDAP. Ten sice formálně přihlášku podal, ale krajské vedení NSDAP v Linci jeho přijetí do nacionálních socialistů nedoporučilo. Staronový německý okresní školní inspektor se od počátku okupace nehodil do své funkce vzhledem ke germanizačním plánům v  oblasti školské politiky. Koncem roku 1939 došlo pak k vytvoření Německé zemské školní rady pro Čechy, která stanovila úkoly a povinnosti šesti okresních německých školních inspektorů. František Oppelt tak měl dohlížet na oblast, která kompetenčně přesahovala rámec nejen politického okresu České Budějovice, ale dokonce i území jižních Čech, neboť do budějovického obvodu patřily okresy Klatovy a Plzeň. Do práce inspektorátu, jak již bylo naznačeno, účinně zasahovala celá řada německých úřadů a institucí. Oppeltovu nelehkou roli v germanizačním programu určoval především fakt, že mohl pouze provádět pokyny nadřízených složek. Dále vykonávat jakýsi dohled nad odbornou stránkou učitelů a kvalitou výuky, či dělat různá vyhodnocení statistického charakteru a do důležitých koncepčních záležitostí tak prakticky neměl co zasahovat. Snad i z tohoto důvodu byl nakonec podmínečně ponechán ve svém úřadu s tím, že jakýkoli úkrok stranou mohl být v jeho případě kvalifikován jako záměrná sabotáž. Františk Oppelt se nakonec vzhledem k svému renomé a omezeným kompetencím výrazněji nezapletl s vedoucí budějovickou nacistickou elitou a většina místních německých činovníků ho ignorovala. S despektem a s krajní nedůvěrou na něho pohlížela nejen zdejší služebna gestapa, ale i další úřady. Podezření ze strany Němců kladená na bedra školního inspektora se po válce ukázala jako reálná, neboť v období okupace dotyčný pomohl řadě českých lidí a k nacistickému režimu se stavěl nadále odmítavě, přestože se vystavoval reálnému nebezpečí tvrdého postihu. Podle všeho dokonce zachránil život jednoho rolníka z Žabovřesk, který mlel načerno obilí pro spoluobčany a byl udán na gestapu. Vzhledem k závažnosti deliktu a výši zatajených zásob mu hrozila u soudu v Praze oprátka. Díky intervenci Oppelta u soudního rady Starkbauma však k pražskému soudu putoval zfalšovaný vyšetřovací protokol, v němž byla výše černých zásob upravena tak, že delikvent vyfasoval pouhých 18 měsíců nepodmíněně a z vězení se po propuštění v pořádku vrátil k rodině. Velmi ztíženou roli měl Oppelt při některých intervencích týkajících se českých škol nebo požadavků českých učitelů. Minimálně v jednom případě se mu podařilo zvrátit již přijaté rozhodnutí o záboru jedné ze tříd české obecné školy v Nové Vsi, jenž měla být přiděle-

12

na k dispozici Říšské pracovní službě. Přes interní pokyny německým zaměstnancům ze strany nadřízených orgánů ani neomezoval styky s Čechy, s nimiž se v soukromí bavil výhradně česky a kterým dával na srozuměnou svůj skutečný protinacistický postoj. Stýkal se tak například s delegátem zdejší biskupské konzistoře Janem Ungerem, u něhož občas poslouchal české vysílání zahraničního rozhlasu z Londýna či Moskvy, za což oběma aktérům hrozil trest smrti. Významnou existenční pomoc pak školní inspektor poskytl řadě českých učitelů, kteří vzhledem k výkonu svého povolání museli absolvovat komisionální jazykové zkoušky z  němčiny. Jestliže všichni veřejní a  státní zaměstnanci protektorátu nepředložili příslušné osvědčení o kvalifikované znalosti německého jazyka, hrozila jim ztráta zaměstnání. Pro zaměstnance škol představoval reálnou hrozbu především německý zemský školní inspektor Werner, který dal na srozuměnou jednotlivým předsedům zkušebních komisí, aby nechali při zkouškách propadnout určité procento českých učitelů. Oppelt těmto pokynům nejenže nevyhověl, neboť nenechal propadnout žádného z učitelů, ale naopak mnoha z nich výrazně pomohl. Buď jim témata jazykových zkoušek prozradil dopředu, nebo jejich písemné elaboráty tajně opravil doma. Přes všechnu svou činnost, antifašistické smýšlení, vystavení dokumentů o národní spolehlivosti a vyčlenění z odsunu do Německa, se Oppelt nevyhnul v roce 1947 řízení Mimořádného lidového soudu v Českých Budějovicích, kde čelil obvinění z členství v organizacích NSDAP a DAF. Při jednáních se potvrdilo a bylo svědecky a písemně doloženo, že uvedené členství uváděl Oppelt do dotazníku čistě účelově k oklamání německých úřadů a jako registrovaný člen v těchto organizacích nikdy nepůsobil. Vyšetřování ukázalo, že řada Čechů nepodlehla obecné protiněmecké hysterii a dokázala se v nouzi zastat člověka, který se k nim choval korektně a neodmítl jim pomoci. Někteří to pokládali za věc svědomí a sami spontánně předložili svá písemná svědectví, například v případě pětice kaplických Čechů. Osvobozující rozsudek, v němž se přímo ocenil Oppeltův antifašistický postoj, tak znamenal nejen morální satisfakci pro hlavního aktéra příběhu, ale i pro ty Čechy, kteří se neváhali postavit na stranu spravedlnosti. Marta Kučerová Paní Marta Kučerová vypovídá: „Rodiče mojí maminky byli z Chodska. Dělali uhlíře, v lese pálili milíře. A pak se objevilo uhlí a o dřevěné uhlí už nebyl zájem. Tak přestali a přestěhovali se do Ervěnic, což bylo tady v severních Čechách.Ty Ervěnice už dneska neexistujou. To už je zaniklá obec. Tam je peklo. Tam je otevřené peklo. Tehdy tam začal děda dělat na šachtě. V roce 1902 se ale do té šachty provalilo jezero, takže se tam utopilo 40 horníků, mezi nimi i můj dědeček. Ty události jsou popsány taky v jedné publikaci, zabývalo se tím muzeum v Lounech. Babička měla tenkrát v tu dobu pět dětí, moje maminka byla na cestě. No a protože tam, a nejenom tam, tady všude převládalo to němectví, tak chtěli, aby babička dala děti do německý školy. Ona nechtěla a tak se musela z těch Ervěnic odstěhovat. Takže se nastěhovala sem do Oseku, ale babička celý život zdůrazňovala že my jsme ti Chodové, pořádní Češi.“ Tatínek pochází z Běrunic u Poděbrad a jeho tatínek byl tesař. Děda sem přišel za prací, a pak si sem přivedl i rodinu - můj tatínek měl pět sourozenců. Bydleli v nějakém nuzném

13

baráku v těch koloniích. Tatínek pracoval u hospodáře, který v roce 1915 vyreklamoval z vojny svého syna. Tatínek, kterému tehdy bylo patnáct, musel místo toho syna do války a další tři roky pak strávil v Itálii. To všechno mi tatínek vyprávěl a říkal taky, jaká úžasná úmrtnost byla za první světové války a po ní mezi těmi chudými lidmi. Tím se vytvořil takový ten ošklivý vztah takových těch nuzáků v poměru k těm, kteří na tom byli lépe, k Němcům nebo k Čechům, kteří tu svoji hrdost vyměnili třeba za to, že šli dělat k těm Němcům. Někteří dělali v klášteru nebo ve velkém statku, který tady byl, takže opravdu ti lidé, kteří se tak jako zapřeli, tak se měli lépe.“ Znamená to, že sociální rozdělení tady více méně kopírovalo rozdělení národnostní? „Němci tu byli pochopitelně v lepším postavení než Češi. Byli tu, dalo by se říct, starousedlíci. A pak, všechno to jistě závisí na těch výrobních prostředcích. V Oseku byla velká zeměvrtná společnost Julius Thiele. Její majitel byl Němec a  pochopitelně tam jako zaměstnanci byli většinou taky přijímáni Němci. Říkalo se, že v období hospodářské krize a velké nezaměstnanosti si mistři od Thieleho v hospodě zapalovali doutníky bankovkami. Klášter byl taky v německých rukou a byl pochopitelně bohatý. Když opat zdejšího kláštera jel do Prahy, tak vůbec nemusel vstoupit na cizí pozemek. Až do Prahy prostě mohl jet po svých pozemcích a ještě v Praze byl dům, který jim patřil, těm cisterciákům. Klášteru také patřila spodní polovina kopců. Němci navíc měli spoustu vazeb mezi sebou, dobrou organizaci, a tak vůbec. A protože jich bylo hodně, tak se jim vyplatilo udělat německou školu. A Češi? No, ti přicházeli hlavně, když se otevřely šachty, kromě toho dělali ještě v lese. No a protože těch šachet i těch Čechů, kteří tam dělali, bylo stále víc, tak pro ně samozřejmě postavili kolonie. Ale nikdo se nestaral o to, kam budou ti jejich haranti chodit do školy. U té kolonie udělali i márnici. Natolik byli ohleduplní, že jim udělali márnici, protože tehdy nebyla jenom vysoká porodnost, ale taky vysoká úmrtnost. Takže se to vyplatilo, ta márnice. To je strašné. Dole byl hostinský Kovanda, který měl hospodu, a do té hospody chodili jenom Češi. A ze začátku byla v té hospodě i škola, dopoledne tam chodily děti a odpoledne se tam pilo. To nemělo žádnou úroveň, nevím, jak moc se snažili je vyučit. Vím jenom, že můj tatínek tam chodil do čtrnácti let a den po svých čtrnáctých narozeninách už do tý školy nešel, protože musel jít pracovat. Ty kolonie už nestojí, byl to pomník hrůzy. Většinou žily celé rodiny v jedné místnosti. Vím, co mi vyprávěli, že tam byl prádelník a ten měl šuplíky. Ty se večer vytahaly a v nich spaly děti, v těch šuplících. A samozřejmě táta s mámou leželi na posteli a další děti ležely na zemi. To asi v té době byla přirozená věc. Na šachtě samozřejmě nebyly koupelny a ti chlapi, jak vyfárali, tak chodili domů. A koupali se doma, no asi se koupali doma. Ale byla tam, hned nahoře, kořalna, a to bylo pro ty pány dobré, protože ten horník se hned opil... No, a pak tady samozřejmě byla spousta postižených dětí. Ať nikdo neříká, že ten alkohol na to nemá vliv! A to nejenom v prenatálním stádiu! Když ten táta chodí denodenně domů ožralej, vliv to má. Těch nespravedlností bylo strašně moc. Tady se muselo o všechno české tak tvrdě bojovat. Tak třeba dítě po porodu a než dosáhne toho věku jednoho roku, musí pravidelně do poradny. Němci měli tady v té škole udělané místo s diplomovanou sestrou, kde byl doktor, kde

14

bylo pohodlí a pro nás, pro Čechy, to bylo v Duchcově. Když ta máma potřebovala, musela do Duchcova pěšky, autobus nebyl nebo na něj nebyly peníze. Ta poradna byla v protituberkulózní léčebně v zámku a fungovala jednou týdně, vždy několik hodin. Takže tam bylo vždy strašně plno. Když ta máma kromě toho jednoho malýho měla ještě dalších pět nebo šest dětí, tak tam určitě nešla. A zrovna tak to bylo s očkováním. Když se třeba očkovalo proti záškrtu, tehdy to Češi v Duchdově museli platit. Němci to měli tady v Oseku. Tak proč to tak bylo rozděleno, když v jednom státě jsou děti všechny stejné? Ne, tadyhle očkujeme německé a tadyhle očkujeme české. To je tak kruté. Vedle nás bydleli Češi, měli dvě děti. Ten pán dělal na dráze, měli čtyři sta korun platu. Já si pamatuji, jak se jí moje maminka ptala, jestli půjde na to očkování. A paní odpověděla, že může jen s tím jedním. Měli holku a kluka. Ona nechala očkovat tu holku a ten kluk ten záškrt dostal a umřel. A tak se to rozdělilo na Čechy a Němce, na chudé a na bohaté a na komunisty a nekomunisty. No, to se prostě vypěstovalo. Uměle se to vypěstovalo a dlouho se na tom pracovalo, aby se takové, do nebe volající, rozdíly vytvořily. To je jasné, že člověk má oči a každý se chce mít dobře. Ne všichni Češi žili v těch koloniích dole. Nad německým centrem, nahoře u lesa, tam byli zase takoví ti lepší Češi, učitelé a podobně. Nikdo z nich nešel bydlet do kolonie, takže se to pořád takhle dělilo. A kdo se z nich zezdola vymanil a chtěl začít jinak a lépe, tak ten už se s těmi zdola moc nestýkal. A později, po osmačtyřicátým, zase oni, ti dolejší, v důsledku toho, že využili té možnosti vstoupit do partaje, těm druhým dělali ze života peklo. Já jsem do školy šla v roce 1936, třídy jsme měli v normálním obytném baráku v Husově ulici, to byla česká škola. A teď si představte: klášter tady měl školu, takovou dívčí, pak tady měli školu zvlášť Němci, tadyhle tu velikou na náměstí, a my jsme ji měli až tam dole, kde se vycházelo z Oseka. Už to umístění! Ti to měli na náměstí, v centru obce, protože ten pozemek patřil klášteru, tak samozřejmě, že jim to dali a to dole, no to taky vlastně patřilo klášteru, protože to bylo na pozemku bývalého hřbitova, na posvěcené půdě. V baráku, do kterýho jsem chodila do mateřské školy, v tom se ani nesměla otvírat okna, aby nevypadla. A to už bylo v době, kdy tady na náměstí stál palác. Já jsem třicátý ročník, tak jsem do té mateřské školy chodila někdy v roce 1935. Taková nespravedlnost, no nevím, možná, že jich bylo víc. V městském zastupitelstvu byli Němci, tak asi o českou školu nikdo neměl zájem. Spíš byl zájem, aby třeba ty české děti chodily do té německé školy, protože tam ty děti chtěli poněmčit, což se taky často dělo. Ono v té německé škole měli lepší učitele, ta škola měla lepší pověst a hlavně pak ty děti měly lepší uplatnění, lepší možnosti. No a řada českých rodičů, kteří uvažovali takhle a kteří dali stranou nějakou tu národnostní hrdost, ti dali děti do té německé školy. Člověk, který chodil do německé školy, se stýkal s německými dětmi a tak dál.“ Byl tu před válkou podobně rozdělený i společenský život? „Ano, to bylo naprosto rozdělený. Politicky i národnostně. Měli tancovačku Sokolové, a pak zase měli jiní a bylo to přesně rozdělené. Dole v hospodě u Kovandů, tak tam měli komunisti, u Jíšů národní socialisté, v Černém orlu tam to měli Němci. I tohleto tady bylo rozdělené. I český dělníci, tak ti se scházeli dole v těch hospodách. Tam se mohli opít a nahoru nešli. Tady by se jim to nelíbilo. Já si ještě pamatuju, že někdy takhle v pondělí, když jsme šli ze ško-

15

ly, tak jsme je potkávali. Nesli si nádoby, někdy třeba s utrženým uchem a v nich pivo. Když se lidi vožerou, tak nenadávají, poperou se, a vyřídí si to mezi sebou a to je právě to hrozné. Tam dole v lesíku bylo keltské sídliště a tam jsou takové valy a to se odlesnilo a ty valy byly používány jako hlediště. Tam se teda hrálo divadlo nebo se hrálo tam dole v hospodě u Jíšů. Majitelé těch hospod dole, Kovanda, Jíša, to byli Češi. Nahoře to už byly německé hospody a ty by nedovolily, aby tam Češi něco provozovali. Tady vzadu byla sokolovna, to byla taky hospoda a pak byla ještě tělocvična dole na Nádražní ulici. Ale to všechno bylo mimo centrum. Prostě vystrčené. Bylo to tak hrozně rozdělené…“ Jak jste prožívala napětí kolem roku 1938? A jaké důsledky mělo odtržení Sudet pro vaši českou rodinu? „V první polovině třicátých let byla velká krize a nezaměstnanost. Takže v tom roce 1938, když to tady Němci zabrali, tak fůra lidí, kteří dělali na těch šachtách a kteří měli to zaměstnání jisté, tady odtud pryč nešla. My Češi jsme nemuseli pryč, měli jsme možnost zůstat. Oni nám navíc slibovali, že tady bude česká škola. Jakmile to zabrali, tak ovšem žádná česká škola nebyla. Já, protože jsem měla v září roku 38 spálu a záškrt, tak ten německý doktor nedovolil, abychom se odtud odstěhovali, protože říkal, že by se to roznášelo dál. No tak jsme tady byli až do té doby, než to Němci zabrali. Já nevím, někdy v říjnu nebo v listopadu jsme šli odtud pryč. Šli jsme pěšky a směřovali na Kladno. Všechny věci jsme naložili na vagon a šli jsme. My jsme nevěděli kam. Tak chápu, jak asi těm mým rodičům bylo, jak jim bylo ouzko. Víte, když má člověk střechu nad hlavou, i kdyby to bylo kůlna, tak je doma. Na Kladně nás pak k sobě vzali příbuzní mýho dědy. Byli jsme u nich asi šest neděl a pak jsme něco našli: jedni lidé, tam v Kladně, měli na zahradě prádelnu a do té prádelny nás vzali. Bylo to hrozné, ale pak naši přece jenom někde sehnali jednu místnost. Tak jsme tam byli až do konce války a pak jsme se sem znovu vrátili, protože i když už sem naši nechtěli (protože tam jsme byli mezi svými, tam byli samí Češi, tam Němci nebyli), tady to bylo přece jenom jiné. Já jsem se sem vracela ráda, mně se hrozně stýskalo, protože zrovna v tu dobu měla maminčina sestra malého chlapce a tak asi po něm, protože jsme spolu vyrůstali. A tak vám taky pamatuji, když jsem chodila z toho Kladna, kde jsme bydleli, do Kročehlav do školy, tak jsem chodila přes takový úsek, kde bylo vidět Slaný a byla vidět Milešovka a já když jsem vždycky ráno tu Milešovku viděla, tak jsem si říkala: za tou Milešovkou je můj domov. A tak chápu, jak asi těm Němcům je hrozně, nebo jak jim asi bylo hrozně a co to znamená, když se člověku stýská po domově. Tenhleten pocit docela chápu. Ale oni na nás byli špatní, zlí! Víte, v roce 1938, když to zabrali, tak tady Němci prostě dělali pogromy. Možná, že to byl taky jen takový ten lumpenproletariát. Prostě šli k šachtě a když chlapi vyfárali v deset hodin večer, tak tam čekali a udělali takovou uličku, tou uličkou, museli projít a mlátili je. Oni třeba věděli, že u babičky v domě přebývá můj strejda, kterej se vrátil po mobilizaci, tak zaútočili. On vylezl na půdu až na střechu a schoval se zvenku za komín. Byly tam naštěstí takové bytelné dveře, tak se tam dobývali a moje babička, no byl v tom kus takové hysterie, za dveřmi stála a křičela: ‚Lidi český, pojďte nám pomoct, oni nás zabijou‘. Bylo to hrozný, já vím, to je prostě síla davu. Třeba si pamatuji, že soused, který bydlel proti nám, nebudu ho ani jmenovat, protože tady bydlí jeho potomci, z toho

16

se najednou z večera do rána stal ordner, opásaný, ve žlutém. Celá řada lidí, které jsme potkávali, byli to Němci, nedá se říci, že se žilo v nějakém soustavném nepřátelství, ale přece jenom byla taková nějaká přehrada: Vy jste vy a my jsme my. Pamatuji si ten cirkus, co byl, když to tady zabrali. Jak chodili, to byl řev, víte, to byl příšerný řev a ta hrůza, ten strach. No, a za války pak taky popravili otcova bratra. Byl komunista a popravili ho v roce 1942 v Berlíně. To byl tady takový proces. Prostě měli nějakou skupinu a někdo z nich to vyzradil. Dva byli odsouzeni k trestu smrti a protože to bylo souzeno řádným soudem, tak tatínek dostal možnost navštívit ho před popravou a byl v tom Berlíně. Tatínek vypravoval, že dlouho bude slyšet, jak odcházel v těch dřevácích, jak dlouho to znělo v té chodbě. Můj tatínek komunista nebyl. Já jsem v komunistický straně byla, protože jsem dělala na výboru a tam to bylo tak, že musíte.“ A když jste se v roce 1945 vrátili, nevládla tu v něčem trochu podobná atmosféra, jenom byli Češi a Němci tentokrát v jiné pozici? Nebo to bylo jiné? „První takovou ošklivou věc jsem zažila ještě na Kladně. Tam byli skoro jenom Češi, ale zrovna v domě vedle nás bydleli Němci. Zeitzovi se jmenovali, taková nóbl rodina. Jeden z těch jejich chlapců si s námi na ulici hrával a pak musel narukovat. A při revoluci, protože lidi chodili po těhletěch barácích a vysloveně těch pár kladenských Němců lynčovali, tak si pro tyhlety také přišli. Nejdřív šla ta stará paní - byla to taková bělovlasá sušinka. Procházeli tou hroznou uličkou, jako procházeli ti havíři tady u nás. Stáli tam lidé s klacky. Té staré ženy se nikdo nedotkl, ta prošla. Pak šel ten starý pán, do toho už si někdo bouchnul. Ale pak šel ten jejich syn a ten dostal takovou šílenou nakládačku. Sem jsem se vrátila 10. června. V domech, kde bydleli Němci, visely bílé prapory. Špatného jednání, takovýho toho ošklivýho zacházení s Němci, toho se nezúčastnili místní lidi. Sem přišly revoluční gardy z Kladna. A to byla zase taková ta pakáž. Víte, ty zdejší lidi se přece jenom znali, i když tohle byli Němci a tohle byli Češi. Ale je něco jinýho, když jdete proti cizímu člověku, než když jdete proti nějakému Franzi Kellerovi, se kterým jste se včera bavil. Řekla bych, že taková ta anonymita, to člověku dává hroznou možnost jednat jako prase. Když byl vyhlášenej den toho odsunu - babička tam měla v ulici barák a my jsme u ní bydleli, tak si na to pamatuju - to prostě chodila taková skupina místních funkcionářů odsunové komise, kteří od těch Němců vybírali zlato a ti naši lidi v tu dobu ani nechodili ven. Já mám dojem, že se jakoby styděli. Protože my přece jenom nemáme takovou povahu jako oni. Ty revoluční gardy, ty tady byly a vždycky je odvedli někam, snad na náměstí, já nevím. V tu dobu jsme ven nesměli. Odněkud je potom odváželi nebo odjížděli autem a také bylo období, kdy je normálně vodili přes kopce. Vzpomínám si, že tady blízko u nás měli takového postiženého chlapce. Tehdy mu už bylo asi čtyřicet nebo padesát let, a vím, že ho při tom odsunu vezli na vozíčku. To byly hrozný věci, ale to je prostě válka. Snad jsme to neudělali jenom my, který jsme tu válku nechtěli. Tady v domě u nás bydlela Rakušanka a ta říkala: „Všichni jsme tady mohli spolu žít, bylo tady pro nás pro všechny dost místa. Ale přišel pak ten trotl Hitler a nasadil tohle všechno lidem do hlavy“.

17

„Řada těch Němců taky utekla, nebyli odsunuti, ale utekli a nechali všechno tak, jak to bylo. Nebo třebas v Teplicích jsou dvě ulice u nádraží a tam někdo přinesl něco a všichni, jak tam byli, tak spáchali sebevraždu. Ale to je prostě tak, za všechno se platí. Já občas dostávám německé noviny a jednou jsem tam četla o paní, která psala, jak odsud musela odejít, jak to těžce nesla a jaké to bylo hrozné. A tak jsem si opsala adresu a napsala jsem jí, že to, co prožila ona, jsem já prožila pár let před ní. Přesně totéž: že jsem taky byla bez domova a že věřím, jak jí asi je. To, co člověk prožívá sám, tak to ho bolí nejvíc. Ale že vedle je někdo, kdo prožívá stejnou věc, to už necítí. Možná, že některý lidi, který se tady účastnili těch odsunů nebo těch čistek, že to zapomněli, protože nebyli vůbec schopni uvědomit si, co dělají. Ale když tohleto udělá normální člověk, tak mám pocit, že se to v něm navždycky zapíše. A ve všech možných chvílích, když se mu nedaří, i když to nikdo nahlas neřekne, tak to svědomí, ten tichej hlásek, mu říká: ‚To jsi neudělal dobře.‘ “ Kdo tu vlastně zůstal a kdo sem přišel, poté, co Němci museli odejít? Jak to tu vypadalo v těch poválečných letech? „Byli tady vlastně tři skupiny lidí; ti, co tu zůstali i přes válku, my, kteří jsme tu bydleli před válkou a teď jsme se vrátili a pak ti noví lidi, jak říkáte. Mně bylo strašně líto těch, co tu zůstali; já jsem chodila do Duchcova do školy a tyhle děti, které tady zůstaly a které tady chodily do té německé školy, seděly v poslední lavici. Oni tam vlastně jenom seděly. Nikdo se moc nezajímal o to, jestli uměj nebo neuměj. Samozřejmě, že taky dostaly vysvědčení. Ale prostě se jim nikdo nevěnoval. Ony tam byly proto, aby se naučily číst a psát a nic moc se od nich nechtělo. Žádné z těch dětí nechodilo dál do školy, z těch českých. Všechny tyhlety děti, které tady byly do toho roku 1945, měly obrovské mezery ve všech znalostech. Já jsem chodila do rodinné školy, odborná škola pro ženská povolání, knedlíkárna se tomu říkalo. I tam byly holky, který tady byly vlastně celou válku. Chodila nám tam suplovat češtinu učitelka z gymplu a ta jim vždycky říkala: ‚holky, vy jste tak okradené.‘ Ty holky měly velice chudý slovník. Pro ně byl problém se vyjadřovat. Já vím, že bratranec, kterej tu byl taky přes válku, vystudoval později potravinářskou chemii a říkal: ‚To nikdo neví, jak jsme se cítili mezi těmi, kteří měli všechny školy české.‘ Škola do čtrnácti let a potom aby šly dělat na šachtu. Snad tohleto byl záměr těch Němců: vychovat si z těchto dětí pracovní sílu. To bych řekla, že byl hrozný zločin a o tom už nikdo nemluví. No a ti starší? Havíř zůstane vždycky jenom havířem a jeho dítě nebylo vychovávané jinak, než aby dělalo havířinu.“ Existovalo nějaké napětí mezi vámi českými starousedlíky a mezi těmi lidmi, kteří přicházeli do baráků po Němcích? „Tak ano, občas se mluvilo o tom či onom, že si zabral barák. Hlavně tihleti chlapi z těch revolučních gard, to bylo hrozný. Já když se občas v Praze dívám do takových těch starožitnictví, tak si říkám: ‚Tohle určitě nedávají lidé, kteří k tomu těžko přišli. To jsou lidé, kteří nabyli snadno.‘ Na začátku samozřejmě přišlo spoustu lidí, který tady byli chvíli, zabrali si něco a zase odešli. Přišli sem často lidi, kteří se nikdy nikde nebudou cítit doma.

18

Ale taky sem přišli pořádný lidi. Tak třeba ve středních Čechách neměli pěkný byt a tady hledali nový domov a našli ho. Vzpomínám si taky, že po válce tady byl zase hodně rušný kulturní život. Bylo to díky novým učitelům, kteří sem přišli. Oni na to byli zvyklí v těch obcích, kde předtím bydleli. Obnovili Sokol, a řekla bych, že podchytili dost těch mladých, že chodili kluci i děvčata cvičit. A divadla se tady hrála, podobně jako za první republiky.“ Eva Novotná Paní Eva Novotná na historické události vzpomíná: „Narodila jsem se na jaře roku 1937. Moji prarodiče byli Němci, žili stále tady v Peci. Babička pocházela z rodu Meergansů a dědeček z rodu Dixů. Měli tady hospodářské stavení, kde si vybudovali pár pokojíčků a začali je pronajímat, aby vylepšili svoji situaci finanční. To bylo v Peci mezi válkami běžné. Tou dobou už zemědělství a boudařství nebylo jediným zdrojem obživy. Začalo se sem dojíždět na rekreaci, jak se tomu říká dneska, tehdy samozřejmě šlo jen o pár lidí, kteří chtěli být na čerstvém vzduchu. Do roku 1937 sem jezdili hlavně pražáci, lidé velice vzdělaní a inteligentní, kteří se spokojili s tím velice jednoduchým a primitivním ubytováním. A opravdu si považovali té přírody kolem, takže strašně, strašně pomohli tady tomu horskému, dřevařskému a zemědělskému regionu, kterej se díky nim začínal vzmáhat. Tatínek sem přišel jako listonoš. A tady na poště byla česká paní poštmistrová, jeden německý listonoš a náš táta jako Čech. Seznámil se s mojí maminkou, která se učila na Kolínské boudě. Když se vzali, samozřejmě slýchali nějaký takový řeči, jako že Čech a Němka a tak dále. Maminka uměla velice dobře česky, protože babička ji posílala na takzvané handly, a  tak pravidelně jezdila do Červeného Kostelce, a  krom toho mluvila česky s  hosty, kteří jezdili k babičce a dědovi na dovolenou. S gramatikou to bylo teda horší, ale normálně četla a hovořila česky.“ A bylo to tady v Peci spíš výjimečná věc, taková smíšená rodina? „Tady žili nějací Bergrovi, kde byla naopak paní Češka a on byl Němec. Potom ještě Holínovi a také místní četník měl za ženu Němku... No, ale jinak jich tu zas tolik nebylo. Vrstevnice mé maminky nebo kamarádky ze školy maminku dost odsuzovali a  ještě větší zlost měli pečtí chlapci, protože maminka byla pěkná ženská. Ale táta uměl výborně německy, a tak si to s nima vyříkal. Kromě toho poznali, že je fajn chlap, taky protože se věnoval lyžování. Byl v prvním českým ski klubu. Takže to pak bylo celkem v pohodě. No a maminka měla teda ještě sourozence, bratra a sestru. Bratr se měl stát panem farářem, učil se, byl v klášteře v Broumově. Byl to obzvlášť nadanej člověk na řeči a šílenej knihomol. Byla to veliká touha mé babičky, aby se stal panem páterem. Ale nedopadlo to, protože se zaláskoval. A předtím, než složil slib, tak si vzal tetu Hildu, jejíž rodina předtím žila na Černé hoře. Mladší maminčina sestra, teta Anna, si vzala německého taxikáře z Maršova, strejdu Josefa. Anna se vyučila modistkou a babička jí umožnila i praxi v Budapešti. Moji prarodiče teda strašnou silou a usilovně umožnili svým dětem maximální tehdy možný vzdělání a prostě cestu do života. Hlavně moje babička, protože to byl takovej malej drobnej generál. Byla to úžasná obchodnice, která skupovávala od těch boudařů máslo, které se tady normálně zpracovávalo, a sýry. A pak je pěšky odnášela na trh do Trutnova. Pětadvacet kilometrů za každého počasí, v zimě, v létě. A pak se zase vracela ještě týž den zpátky do Pece. Tenkrát za

19

jejího mládí se nosily ještě ty dlouhé sukně po kotníky, takže když šlapala teda z toho Trutnova, byly namrzlý sněhem. Dožila se bez dvou měsíců devadesáti šesti let. Děda Dixů, ten zemřel dřív. Kouřil gibsovku, skutečně tu strašně dlouhou. Měl nadělané nějakých třicet centimetrů dlouhé třísky, aby si ji vůbec mohl zapálit. Byl to takovej fajn děda, velice klidnej, nic ho nerozházelo. A naše babička musela teda všechno zařídit, dirigovat a většinu práce dělala ona. Děda, ten si něco přes ten týden udělal a světil tvrdě neděli, chodili teda do kostela samozřejmě, do Úpy. Pak popovídali u kostela, zašli na štamprličku. Potom děda přišel, sedl si v kuchyni, kouřil a babička kmitala jako divá, všechno musela obstarat. A děda si odpoledne zašel za svými kamarády, těmi boudaři, a hráli karty. A babičku to hrozně rozčilovalo, naší Omu, protože když pak děda zemřel, vzala tu krásnou gibsovku a takhle ji zlomila přes koleno. Na to taky nikdy nemůžu zapomenout.“ Jak jste jako smíšená rodina prožívali to období po roce 1938? „Až do sedmatřicátého - to znám samozřejmé jenom z vyprávění - tady mezi Čechy a Němci nebyly problémy, žilo se tu dobře. Byla tady četnická stanice česká, s českým velitelem, ta pošta také a jezdili sem čeští hosté a nikdy nevznikaly žádný třenice. Pak se přiostřila politická situace, byl tady jeden Němec, kterej zbláznil omladinu, kluky kolem čtrnácti, patnácti roků, a začali si hrát na henleinovce. Taťka, když byla mobilizace, sloužil na hranicích a chodil po trase z Lejšnarek a přes Růžovou horu, Sněžku, Luční a zase zpátky. Velitel četnické stanice pan Brandejs, který měl za ženu Němku, zjistil, že jeho syn se začal chovat tak nějak jinak, že asi něco není v pořádku, tak na něj uhodil a on řekl, že oni mladí teda mají chystat takovou akci proti naší rodině. Že naše maminka, která si vzala českou státní příslušnost, se musí prostě vystěhovat z chalupy, nebo že tu chalupu vyhoděj do povětří. To je zdokumentováno, je to dokázáno. Takže maminka samozřejmě dostala strašnou hrůzu, strčila mě do kočárku, sestru za ruku a během dvou hodin odešla z domova a seděla támhle za poštou, jak je dnes autobusové nádraží. Pan Holín, který tu měl taxislužbu, ji pak odvezl do Nymburka k nějakým Cerhům, což byli naši hosté. Když pak byla demobilizace, musel tatínek spolu se všemi vojáky z krkonošských hřebenů složit zbraně v Pilníkově a dostal umístěnku v Ostroměři, vesnici mezi Hořicemi a Jičínem. Když jsme se tam nastěhovali, tak jsme bydleli ještě s jinejma čtyřma smíšenejma rodinama v tovární hale, kde každá rodina měla jeden kout. Bylo tam takovejch krys v té továrně, že je stříleli těma zbraněma, které si schovali a neodevzdali, a pak je vyrovnali do řady, jak tam na sněhu takhle ležej, nebylo to nic příjemného pochopitelně. Tam jsme skutečně byli s tím kočárkem a dvěma peřinama. To bylo všechno. A protože maminka z toho byla nešťastná a každej se snažil nějakým způsobem sehnat lepší bydlení, tak pak zase přes tatínkova známého, kterej jezdil na dráze, jsme sehnali jednu místnost ve strážním domku. Ta místnost byla tak malá, že když naši leželi na slamníku, museli mít nohy pod stolem. Taťka sháněl něco lepšího, ale nebylo to jednoduché; byli jsme sice Češi, ale přece jenom se maminka narodila jako Němka. Ale táta brzy získal důvěru těch lidí, protože jim jako pošťák pomáhal vyplňovat formuláře, když chtěli do říše poslat balíček svým totálně nasazeným synům. Nakonec nám potom nabídl lepší bydlení jakýsi pan Lýkař, krejčí, vedoucí Sokola a vůbec velice vážený pán. A tam jsme prožili celou válku. Až v roce 1944 byl táta povolanej a totálně nasazenej do Berlína na hlavní poštu, takže tam zažil veškerý ty hrozný nálety. Zaplaťpánbůh přežil, přijel domů v polovině dubna v roce 45 a už se tam nevrátil.

20

Ještě předtím, na podzim roku 1944, Ostroměř zažila likvidaci koncentráků a hladovejch táborů, které nám procházely pod okny. Protože to taky byl kraj, kde byly mlýny a pekárny a kde se nám nedařilo zle, byli všichni šokovaní, když viděli tu strašnou hrůzu těch pochodů. Tak chodili za maminkou, aby šla vždycky za velitelem toho dotyčnýho transportu k Jičínu a aby se s ním domluvila, že by přes noc upekli nějakej chleba, aby to mohli těm procházejícím lidem dát. Asi pětkrát se je podařilo kontaktovat a oni vždy řekli: „Ano, ale my se nemůžeme zastavit. Můžete házet chleby na potravinovej vůz.“ Tak ženský prostě celou noc pekly chleby a potom stály podle silnice. A jak procházeli, tak házely prostě ten chleba na potravinovej vůz. My ostatní jsme nesměli vycházet, a tak jsme koukali okýnkem z půdy. Ještě teď se mi klepou kolena, když si na to vzpomenu. Tehdy jsem prvně viděla zabitýho člověka, kdy procházel právě takovej jeden konvoj a naproti pan řídící tam měl v zahradě krásnou hrušku máslovku a spadlo tam do příkopa pár hrušek. A jeden z těch vězňů se ohnul do toho příkopa pro hrušku a zrovna kolem projížděl jeden z těch německých vojáků. A jak měl takhle bodlo na pušce a jak byl dotyčný ohnutý, tak ho prostě přišpendlil do toho příkopu. Za každým takovým hladovým pochodem jely vozy, které sbíraly ty zabité a ty, kteří už nemohli, a házeli je k ostatním mrtvým na jeden vůz. To je hrůznej zážitek...“ Mohli jste se za války podívat do Pece? Jak to tehdy v Krkonoších vypadalo? „Maminka se snažila podívat domů, to znamená sem do Pece. Tak jela na hlavní ouřad do Jičína a tam žádala o propustku. Řekli jí: ‚Jistě, paní Vyskočilová, můžete, jenom nám tady podepište, že rušíte českou státní příslušnost a žádáte zase svoji původní národnost.‘ A maminka odmítla se slovy: ‚Vzala jsem si Čecha.‘ Ona málokdy něco takhle tvrdě prohlásila, ale v tomhle si stála za svým. A oni jí řekli jen: ‚Tak to se teda už nikdy v životě nepodíváte zpátky do svýho domova.‘ A  maminka odpověděla: ‚Já mám teda teď svůj domov tady v Ostroměři.‘ Takže tím to padlo. Ale naše babička, Oma, mohla za náma do Ostroměře přijet, takže nás navštěvovala a třikrát si nás děti vzala na léto na chalupu do Pece. Takže jsme se tady se sestrou samozřejmě skamarádily s německejma dětma z okolních baráků. Naproti nám bydleli nějací Berauerovi, kteří měli čtyři děti. A s těmi jsme si my hrály. Bylo to takový česko-německý, protože maminka, když musela odejít tady z Pece, na nás už nikdy v životě nepromluvila německy. Ani když jsme se vrátili sem a už jsme byli dospělí. Už nikdy v životě. Nám to potom chybělo, později by se to bejvalo bylo hodilo. No, takže když jsme se sestrou jezdily sem za babičkou, tak jsme s těmi dětmi německými, s těmi Berauerovými, hovořily takovou tou: ‚Věruška hat kolínko ganz kaputt.‘ Asi takhle. Ale nemůžu říct, že bychom si nerozuměli. Prostě jsme si hráli a rozuměli jsme si. Ruce pracovaly, možná že jsme si někdy i nadávali česky, když to ten druhej honem nepochopil. Ale bylo to fajn, byli to tři kluci a děvče. Jejich tatínek byl jako voják pryč, takže tam žili jen s maminkou. Ti chlapci byli strašně šikovní a  tenkrát ty prachy nebyly, takže si vyřezávali nádherný hračky - kočáry z  překližky se sklopnou boudou, dvoje sáně a dva vyřezaný koně - jeden byl potaženej hnědou teletinou a druhý kůží králíka. Měli na tom postroje, všechno prostě. A měli samozřejmě stáj udělanou, sbitou, kde měli zavedenou na baterku elektriku. To nám půjčovali a společně někde na té louce jsme se vždycky usadili a tam jsme si vždycky hráli, vozili jsme seno. Tak to je moje vzpomínka na Pec za války.“

21

Bylo jasné, že se vrátíte do Pece, jakmile to bude možné? „Maminka nechtěla, nemohla odpustit zdejším lidem, jak se k ní chovali. A navíc věděla, co ji tady na horách čeká, jakej život těžkej. Táta ale stále celou válku tvrdil, že se chce vrátit na hory. Všichni ho přemlouvali, i pan Lýkař, u kterého jsme bydleli, ale on prostě ne. Hory, hory, hory. Do toho se stala ještě jedna událost. Ve čtyřiačtyřicátým se z Pece stalo vlastně takový rehabilitační středisko, kam jezdili zranění němečtí vojáci. Takže každej, kdo tady byl, měl povinnost ty vojáky ubytovat, takže taky i do té naší chalupy děda s babičkou nějaké dostali. Tenkrát se samozřejmě všude topilo dřívím, chalupy byly dřevěné a půda narvaná senem na zimu. Ti vojáci asi byli trochu neopatrní, zafoukal trochu víc vítr, někde se trochu něco hnulo a chalupa prostě chytla a vyhořela až na spodní trámoví. Děda s babičkou akorát vyvedli teda krávy a to bylo všechno. Zbytek roku bydleli u své snachy na Černé hoře. Ale když to napsali našemu tátovi do Ostroměře, řekl: ‚To nevadí, to se postaví.‘ A začal v té Ostroměři shánět materiál, a protože v blízkosti Ostroměře je pískovec, byly tam lomy pískovcový. A v pětačtyřicátém tu už koncem května byl, takže zažil ještě dobu, kdy to tu dirigovali Sověti. Jaké tady byly vztahy po válce? Jak vaše rodina prožívala odsun? V  létě roku čtyřicet šest se všichni Němci, kteří přišli do toho odsunu, shromažďovali tady v Peci, jak je teďka samoobsluha. Byly to samozřejmě většinou ženy s dětma, protože muže měly stále ještě buď v zajetí, nebo padli, prostě nebyli. A potom staří lidé, kteří dostali prostě poukaz k odsunu. Seděli na lavičkách a na zemi, jenom kousek od místa, kde jsme o šest let předtím seděly s maminkou my a čekaly, až nás pan Holín odveze do Nymburka. Lidé reagovali na to, že musí pryč, různě. Někteří jen hrdě řekli: ‚Tak teda jdeme.‘ Jiní chodili za taťkou a za maminkou a doufali, že když by si moji rodiče vzali jejich chalupu, tak že oni tam budou moct zůstat jako pracovní síla. A že prostě nebudou vysídleni. Je to jasné, byli tam doma, takže to nebylo snadný samozřejmě. Jiní si u nás chtěli schovat nějaké cennosti. Ale táta říkal: Nic schovávat nebudu. Nemám kam. A když tátovi na výboře říkali, ať si tady zabere cokoli, kterej chce hotel a všechno, jak to tady je, tak táta odmítl a říkal, že ne, že jde do svýho. Přestože náš barák byl vyhořelej, rodiče si nechtěli vzít nic, co jim nepatřilo. Maminka taky říkala, že prostě nechce, že se vrací do svýho, že to tady postavěj, že to nemá zapotřebí. Věděla, kdo kde bydlel a tak dále. Nemohla bych tam prostě v těch postelích spát, říkala. V dalších letech jsme pak všechno strkali do té chalupy, aby se to vybudovalo, takže to nebylo jednoduchý. Když to táta nakonec vybudoval, tak na chalupu uvalili národní správu a musel si ji ještě koupit. Ale to jsou takový drobnůstky, jiný lidi na tom byli hůř. Když začal odsun, říkával táta: ‚Tak asi nějaká ta spravedlivost teda asi je, protože se to teďka takhle otočilo.‘ Ale potom, když zase pomáhal těm lidem, kteří byli připraveni k odsunu, tak to začal vidět trochu jinejma očima. Krom toho šly do sběrného tábora v Mladých Bucích a potom do transportu i naše teta Anna i ta teta Hilda. Na ten sběrnej tábor si dobře pamatuji. Bylo to tam, co je teď pekárna. My jsme tam s maminkou vozily nějaký jídlo a vždycky takhle přes plot jsme mluvily s tetou Annou a s tetou Hildou. Tak to je taky takovej pocit, když stojíš u toho drátěnýho plotu a za tím je teta, druhá teta, dvě sestřenice a dva bratranci a my s maminkou a se sestrou zase na druhé straně.

22

Teta Anča byla vysídlena do Bavorska a bydlela tam i se svýma dvěma klukama Günterem a Horstem na statku u nějaké bavorské selky. A když pak měla možnost a mohla přijet sem k nám podívat se za maminkou, tak vyprávěla, že byla hrozně zkroucená revmatismem a že nikdy nezažila od nikoho, ani při odsunu, ani nikde jinde, ani v tom sběrným lágru takovou hrůzu, jako zažila u té bavorské selky. Byli tam prostě auslendři, kteří jim tam museli dřít. A to všechno jenom za brambory, který ta selka jinak házela prasatům. Strejda Pavel byl od třiačtyřicátýho nezvěstnej, ale Oma tenkrát říkala: ‚Ale Pavel žije. Ten neumřel.‘ To se potvrdilo v padesátým čtvrtým, když se vrátil do Německa ze zajetí na Krymu. Děda s babičkou nakonec nebyli odsunuti jenom díky tomu, že jsme měli vlivného známého, pana Koláře, který zařídil až v prezidentské kanceláři, aby dostali výjimku. Tak mohli dožít ve své chalupě. V té době jsem se také ještě viděla s těmi Berauerovými. Nejprve museli odejít z toho svého penzionu do hospodářského stavení vedle, kde měli předtím dobytek. Tak bydleli i s maminkou v  tom hospodářském stavení a  my jsme za nima samozřejmě stále chodily. Než šli do transportu, tak přišli a přinesli nám tu stáj s koníkama a s těma kočárama a se vším všady. A vzpomínám si také, jak se k nám v té době z jedné chalupy stěhovaly kočky. Byl to takový zvláštní výjev; kočka s koťatama, pochopily, že tam do toho stavení se už nikdo nevrátí, a tak šly někam, kde ještě bydleli lidi.“ Jak to tedy vypadalo, když byli všichni Němci vysídleni? Pamatujete se na lidi, kteří sem přicházeli v těch dalších letech? „Mohli tu zůstat lidi ze smíšených manželství, jako jsme byli my, a také němečtí dřevaři, protože to dřevařství Češi neuměli. Já jsem tou dobou začala chodit do školy a vím, že tam s námi byly i ty děti německé národnosti, kteří neuměli česky. To byl případ Herberta Bergera, který se mnou chodil do třídy, nebo starýho Wolfa Bergrovýho, Bohouše Bergrovýho, kterej zemřel, ti všichni chodili se mnou do školy a učili se s náma česky. V té době sem přijížděli takoví ti piráti, kteří tu opravdu rabovali. Přijížděli skutečně s aktovkama a odjížděly plný náklaďáky. No a pak přijela druhá vlna lidí, kteří si zabrali ty nejlepší baráky. Ale když to takhle pozoruješ, tam mnoho rodinnýho štěstí nebylo. Maminka říkala, že ty baráky jsou prokletý. A pak přijeli takoví ti normální, kteří dosídlovali pohraničí, kteří tady měli chuť zůstat a žít. Ale ti přišli do holejch baráků nebo do vybranejch baráků. Pak teda když to zjistili, jak se to tady brakuje, tak ouřad z  těch hodně bohatých hotelů, které tady byly, posbíral třeba ložní prádlo, ošacení, kožichy, nádobí a v hotelu Hořec, v Grandu tenkrát, se to všechno v sále dalo na stoly a ti, kteří sem přijeli, měli možnost si koupit to, co potřebovali, aby vůbec tady mohli existovat. Naše maminka se tam šla samozřejmě taky podívat, byla zvědavá, no a pak říkala: ‚No jo, tak tamhleta paní, která dělá takovou hoch a nos má nahoře, že skoro mně neodpoví na pozdrav, tak ta chodí v kožichu, kterej patřil týdle a týdle.‘ Prostě znala ty lidi, co tu žili předtím, a znala i ty, co přišli potom. Musím ale říct, že někteří, kteří sem přicházeli v té druhé vlně, byli normálnější. Rodiče se s některými kamarádili, ale dost těch nových vztahů se rozpadlo po osmačtyřicátém, když se to začalo politicky sortýrovat.

23

My jsme byli chudí, zejména v porovnání s těmi, kteří sem přišli a přivezli si svoje, co měli z kraje a ještě tady nakradli, na rovinu, jak to říkám. Tak naši zůstali izolovaní. Ti, co sem přišli, měli z táty a mámy trochu strach, protože věděli, že oni jim všem vidí na prsty. Věděli, jak se chovali k těm Němcům, když ještě čekali na odsun nahoře na chalupách, že tady byli lidi, který opravdu třeba na Husovce nebo na Žižkově boudě trápili starou paní, a takovýhle záležitosti. Oni věděli, že táta to ví. Věděli taky, že máma ví, kdo spí v čích peřinách a povlečení a kdo v jakém kožichu chodí. My jsme sem vezli do chalupy dva náklaďáky věcí, protože táta, jak říkám, do chalupy kupoval, my jsme vezli pískovcové schody, radiátory, dřezy do pokojů, umyvadla, náš nábytek, deky, peřiny. A  maminka do konce svýho života říkala: ‚Zaplaťpánbůh za to.‘ To je taková záležitost, které jsem si u našich strašně moc považovala.“ Hedvika Hurníková narozena v roce 1926 v obci Hora Sv. Šebestiána v Krušných horách Přepis rozhovoru „Tak já jsem se narodila v Hoře Svatého Šebestiána, jsem z čistě německé rodiny, všichni moji předkové byli Němci. Můj dědeček tam byl listonošem a v roce 1925 šel do důchodu a po něm převzal tu jeho funkci můj tatínek. Ten přišel z Výsluní a s maminkou měli už přede mnou dítě a já už byla na cestě, neměli práci, takže dostal tam to místo po dědečkovi. A to jsem si domyslela, že tohlento byl základ toho, proč Němci na mýho tátu - i když on byl taky Němec - zanevřeli. Protože to víte, jak to chodilo na vesnicích, když byly taky tancovačky, tak se tam rvaly sousední vesnice a tady holt na to místo toho listonoše čekalo několik těch domorodců a ten přišel z Výsluní a dostal hned to místo a to se táhlo až do osmatřicátýho roku.“ To Výsluní, to je nějaká obec tady, co ještě existuje? „Ta ještě existuje. Jestli si pamatujete, to je směrem nahoru na Vejprty, tam je vyhořelý kostel a teď ho dali do pořádku, nefunguje jako kostel, ale spíš jako výstavní síň, a je to asi, já nevím, patnáct kilometrů od toho Šebestiána, ani ne, deset kilometrů… Přes les chodil takhle. No prostě, táta česky neuměl, tak se u nás scházeli poštmistři, tam byli samí Němci, ve škole jsme se učili, že tam bylo tisíc čtyři sta obyvatel, a Češi tam byli akorát poštmistr se svou paní, učitel, jeho paní vyučovala ruční práci, a pár těch z finanční stráže a lidi, co pracovali na celnici v Reitzenhaimu, a strážmistr, četníci, to byli Češi. Některý tam byli jenom sami, rodinu měli v zemi, a některý tam byli i s rodinami. A škola tam byla německá, asi čtyři třídy, a česká byla jenom jednotřídka a všech osm ročníků tam chodilo… A já taky, já byla nejmenší a nejmladší taky. Chodila jsem čtyři roky do dvaatřicátýho a pak jsem šla na dva roky do německý, do šestatřicátýho.“ „My jsme šli a děti nás kamenama odháněly…“ A vy jste šla tedy do české školy... „Do české. No protože táta byl státním zaměstnancem a u nás večer se scházeli všecky ty Češi, co tam byli, a ty se učili od mýho táty německy a táta od nich česky. A poštmistrová

24

paní - oni byli mladí manželé a neměli děti a rádi by měli, tak ona si tady sedla na zem se mnou, tak odmalička si se mnou hrála, ona mě táhla s sebou do český školky mateřský. Můžu vám ukázat i fotky - chodilo tam pár dětí, ale ponejvíc německých dětí. Kde třeba manžel chodil na dráhu, byl taky státní zaměstnanec… Oni ti Němci, aby si to svoje zaměstnání mohli uchovat, tak někdo musel a někdo už dobrovolně to dělal…“ Anebo prostě chtěli, aby se děti naučily česky... „Taky, taky. Tak jsem chodila do mateřský, pak čtyři roky do český školy, do šestatřicátýho, pak dva roky do německý a pak - to mýmu tátovi taky zavařilo, že mě v osmatřicátým vzal z  tý německý školy a  přihlásil do český. Ale než začala škola, přišel ten strážmistr Beran k mýmu tátovi a říkal: ,Pane Walter, odveďte si ty děti k tý paní do Klánovic u Prahy. Tady na hranicích začíná být horko.‘ Tak táta nás tam odvez, mýho bráchu, možná, že ho znáte, on je učitel němčiny, učil v průmyslovce a teďka naposled učil ve zdravotnictví, teď už je první rok v důchodě. Jemu byly tenkrát čtyři a mně dvanáct. Tak jsme byli v těch Klánovicích a tam začala škola, já tam chodila do školy. A nevím přesně, jestli to bylo čtrnáct dní nebo tři neděle po začátku školy, ale prostě jednoho krásného dne přišel strážník, a říká: ,Všichni, co jsou z pohraničí, okamžitě zpátky!‘ Moje maminka byla odjakživa vystrašená a honem nás balila a už jsme jeli. Ten vlak jel jenom do Chomutova, tady maminka měla sestřenici, tak jsme tam přenocovali a pak jsme šli pěšky domů. Teď kufr, malej kluk čtyřletej, tady pod kopcem měla bratrance, tak ten měl syna asi osmnáct devatenáct. Já tomu tenkrát nerozuměla, ale během času se mi to všechno tenkrát vybavilo: on měl kluka na ramenou a kufr a my s maminkou… A teďka jsme přišli k vodárně skoro a vidíme německý auta. Stály a čekaly na povel, že můžou zabrat to město Chomutov. A teď on začal mít strach, říkal ,ježíšmarjá, já mám‘, on měl pumpky, tenkrát se nosily, ,já mám legitimaci‘, on byl komunista, já to nevěděla, ani jsem nevěděla, co komunista je, protože naši, celý barák a dědeček, to vám taky ukážu ten barák, strejčkové, všecky příbuzný a sami jsme byli sociální demokrati, já tomu moc ještě nerozuměla. A takže si pamatuju, že jsme seděli na příkopech a on šel do lesa to zakopat, měl strach, jestli ho někdo neviděl, no prostě zažili jsme hrůzu. A to si taky pamatuju, jeden voják z auta podal bráchovi jabka a on říká česky ,děkuju‘ a on: ,Was hat er gesagt?‘ A maminka říká: ,No, to víte, my jdeme z Čech a on je ještě malej, nerozumí, kdo je českej a kdo německej voják.‘ Takže nás pustili domů. A my přišli domů, do Nové Vsi, tam jsme měli příbuzné, tam si pamatuju, že jsme tam zašli a brečeli a říkali ,taky Němci‘. Že všichni měli girlandy, vítali německý vojsko. No až do Chomutova došli. Že k nim přišli, strhli jim to. Za chvíli přišli: ,Jak to, že nemáte vyvěšený girlandy?!‘ A tak se to holt opakovalo. Já jsem měla strach, co se stane, až přijdem domů. No a když jsme přišli domů, táta přišel po nás, my jsme byli v poledne doma, a táta přišel večer v sedm. On byl mezitím, co my jsme byli v Klánovicích, tak oni tam byli dva listonoši. Jeden byl vždycky tejden v Šebíku (Hora sv. Šebestiána, pozn. ed.) a ten druhej Menhartice, Reitzenhaim, Jilmová (Ulmbach). Tak se to tenkrát jmenovalo. A to se střídalo. A oni začli Němci utíkat ,Heim ins Reich‘. Tak ten jeden utíkal taky, tak táta dělal službu i za něho. A večer mu poštmistr do zapečetěného ruksaku dal cenný papíry, peníze a on s tím jel do Křímova na nádraží a tam celou noc vyčkal, kdyby bejvalo se něco stalo, kdyby přišlo německý vojsko, tak že by dostal avízo a měl s tím jet do Rakovníka a tam to odevzdat. A když se nic nestalo, tak se vrátil

25

do služby. A pak byla mobilizace a táta rukoval do Prahy. Já mám taky jeho životopis, tam je napsáno, u kterého pluku byl. Potom byla demobilizace a on přišel pro nás a chtěl, měl nastoupit služební místo právě v tom Rakovníku a my už byli pryč. Tak se vrátil taky. Taky v Chomutově už vlaky nešly dál a taky musel jít pěšky.“ Takže ve stejný době, kdy vy jste šli... „Ten samej, no vlastně den po nás. Protože my jsme přenocovali v Chomutově a vlastně den po nás to bylo. No, my jsme odjeli z Klánovic ráno a on tam přišel večer nebo prostě v tu dobu. A v tom našem baráku, jak jsem řekla, bydleli samí příbuzný a v noci, v jednu hodinu, bouchlo na dveře. Místní policista a - byli to oficíři nebo gestapáci. Ono se říkalo ,gestapáci‘, ale já si pamatuju, že měli uniformy vojenský. Já tomu tenkrát nerozuměla. Furt se mluvilo o gestapákách, ale kde by se tam vzali, jedině že by u toho… byli to asi oficíři, oficíři to byli určitě. Protože oni je potom dali, nechci předbíhat. Prostě klepali na dveře, půl jedný nebo v jednu v noci: ,Všichni mužský oblíkat, půjdete s námi.‘ To byl můj dědeček, ten byl vysoko přes sedmdesát, můj táta a můj strejda. Můj táta byl velmi aktivní u sociálních demokratů. On hrál i divadlo, on sám dělal ty kulisy, oponu, všecko, takový sloupy dělal, si pamatuju. To bylo všecko u nás na půdě. A byl v cyklistickým kroužku, ten ved, ved tělocvičný kroužek pro děti i dospělý. No prostě byl velmi aktivní. Můj strejda byl jenom v tom pěveckým a měl tam funkci a měl prapor toho pěveckýho spolku za skříní a ten musel vzít s sebou. A teď: ,Máte munici? Máte zbraň?‘ Táta říkal: ,Já mám služební revolver na půdě.‘ Tak ten jeden šel s ním nahoru, táta ho vyndal z… vyndal takovej kufr a teďka chtěl vyndat ten… on ho vzal ten voják, ten oficír, chtěl vyndat nábojnici, nešlo mu to. Táta říká: ,Dejte to sem.‘ On mu to klidně dal, táta to vyndal, vrátil, všecko v pohodě. A druhý den celý Šebestián byl vzhůru nohama: Walter ležel v posteli, ze strany v ruce… Buď chtěl zastřelit sebe, nebo toho gestapáka. Tak tohleto moh vytrousit jenom ten policista. A potom později jsme se dozvěděli, že ten je taky udal. Ale zase jsem si řekla potom, on musel někoho udat. Víme, že on na to místo čekal a že na mýho tátu měl vztek. Tak holt udal celou rodinu, celej barák. Nikomu jinému nic neudělali, jenom našemu baráku. Oni je dali do arestu v Šebíku, všecky mužský. Teďka my ženský jsme tam byly samy, děti teda. To byl můj brácha, já a můj bratranec. A teta měla… my měli jednu místnost každý. Tenkrát se to jinak… to nebyly obýváky a takhle. A tetě tam nastěhovali dva ty oficíři, teta jim musela vařit naše jídlo, peníze od nikoho nedostala, sami neměli co jíst. A ona spala… oni spali v manželských postelích tady pod oknem a tady byly takový jenom kanape úzký. A tam ona spala s klukem. A tak oni řekli, aby šli do školy, na dvoře je školní jídelna. A tam chodily děti s kastrolama, dospělí nešli. Já a můj bratranec, brácha byl ještě malej, my jsme šli a děti nás kamenama odháněly. My jsme přišli domů s brekotem, to byla doba hrozná. Kdybych vám to všechno měla vysvětlit o tom osmatřicátým, tak Němci k Němcům, když to vemete…“ A byli jste výjimka, byli tam nadšený z toho, že teda přišli ty... „Byli, byli, byli. Tam bylo víc těch sociálních demokratů, ale zavřeli jenom tu naši rodinu, ten náš barák. A ještě jednu rodinu. To byl pan Petr a měl dva syny, jednomu bylo šestnáct a jednomu bylo sedmnáct, tak ten s dvouma synama, ženský nechali doma. Dva dny byli

26

v Šebíku zavřený a pak je odvedli do Saský Kamenice, Chemnitz teďka. A vím, že mýho dědu propustili za dva dny a ty mladší odvedli. Vím, že tátu pustili za čtrnáct dní, měli ho u  výslechu, vyčítali mu, že nás děti posílal do český školy. Táta říkal: ,Čí chleba jíš, toho píseň zpívej.‘ A byli tam nějaký rozumný zřejmě, že mu přitakali a pustili ho domů. A říkali, že se má hlásit na svým místě. Pochopitelně, že to bylo obsazeno henleinovcem. A táta dlouho byl bez práce, ale to je zase druhá strana věci. Teď ještě toho Petra s těma dvouma klukama. Můj strejda a ten táta těch kluků byli v koncentráku. Můj strejda - Buchenwald, Tachov (míněn asi Dachau, pozn. ed.) Flassenburg, skoro do konce války. Strejda pak tady přišel do blázince, nějakej Petrohrad, Dobřany se to jmenovalo tenkrát. A ty dva kluci rovnou na frontu. A vím, že ten jeden se vrátil z vojny, ten druhý ne. A ten vždycky vyprávěl, že dostali vždycky napít, jak šli do boje, a že se drželi vždycky za ruce. A že toho jednoho to trhlo vod něj a už ho neviděl. No, tak ten zůstal, ten přišel domů. A tak jak ten osud jak řeka jde dál, ty dělali… V Šebestiánu byla košíkářská škola, ta byla do sedmačtyřicátýho roku, to vím tutově. A v sedmačtyřicátým, to byli už skoro všichni Němci pryč, tam zůstal jenom můj dědeček dobrovolně - ty tam mohli zůstat, můj dědeček a ten strejda. A my jsme se ve dvaačtyřicátým stěhovali do Chomutova, protože táta, jak vystřídal několik zaměstnání a byl dlouho bez práce, nakonec skončil v Mannesmance, měl úraz a přišel o nohu. A proto oni nám dali tady v Chomutově místnost jednu, tady my jsme bydleli. A tak v tom baráku zůstali jenom dědeček, strejda a  dědeček pak šel dobrovolně. V  šestačtyřicátým zrovna na můj svatební den. 7. 9. 46. Zrovna ten den byl tady v Poldovce, ještě den před svatbou jsme mu tam odnesli dort a švestkový knedlíky a ten den je odsunuli. A ten strejda tam zůstal a ty Mertenovi, ty Petrovi a ještě, co tam bylo pár lidí, co dělali v tom košíkářství, i se strojema v tom košíkářství, s materiálem, všecko, odvezli dolů do Lomnice nad Lužnicí pod Budějovicema. A tam oni vybudovali košíkářství, učili tam lidi práci a tam jsou do dneška. Ty starý už umřeli i ty mladý, zůstaly už tam jenom děti těch mladších. A ty si vzali Češi a to jsou teď Češi. Ale o tom já s vámi v té knížce nic nevidím, ale to je taky osud, to je taky osud. Teďka co?“ A vy jste mluvila o tom osmatřicátým, pak se to uklidnilo trochu za války, nebo jak to bylo? „Tam už byli samý ty, no, ty zavřeli, ty Petrovy… Já nevím, my jsme se dvaačtyřicet stěhovali do Chomutova. No, byli takoví třebas, každý ,heil Hitler, heil Hitler‘, můj brácha, ten měl čtyři roky, tak to opakoval. A jeden třeba řek tomu klukovi, maminka byla s ním, ty nesmíš říct ,heil Hitler‘, ty musíš říct ,heil Moskau‘. Teď si představte, to dítě tomu nerozumí, kdyby to řek, no co by z toho povstalo. Nebo ve škole učitelka, kdyby o tom nezačla učitelka, děti by možná ne. ,No, tak co, Walterová, jak se ti líbilo v české škole?‘ No, já nevěděla, mám říct ano, nebo ne? Protože jsem si řekla: Řeknu ano, mně se líbilo, taky jo, takže budu mít zle, a když řeknu ne, takže lžu. Mě to dostalo, mě učili, že se to nemá, tak takový tam bylo, ale jinak nevím. Nepamatuju, říkám, ty, co jsem věděla, že jsou sociální demokrati, tak byli odsunutý v sedmačtyřicátým, ty tam zůstali, kluci byli na vojně. A ty, co ty starý, ty už byli starý. Dneska tam už není ani jeden Němec a můj strejda, ten tam zůstal poslední, ten tam zůstal do sedmačtyřicátýho v tom baráku. A hlavně odstupovali

27

do vnitrozemí, někde u Roudnice k sedlákovi. A  tohlecto je náš dům v  Šebíku, teda patřil dědovi. Protože strejda byl poslední v  tom baráku, toho prostě vystěhovali do vnitrozemí, s rodinou, k sedlákovi. A oni ještě byli na nádraží, mohli si vzít všecko s sebou, ale co, co? To nejnutnější, že jo. Všecko tam zůstalo. Ještě byli na nádraží, okna roztloukli a už se vykradlo, co se ještě dalo. A tak do padesátýho roku, takový čtyři nebo pět let ten barák ještě stál. To víte, že začal chátrat, podívejte se, novej eternit. Pak tam maminka šla jednou na borůvky a šla kolem, kousek od lesa jsme bydleli, tak viděla, že tam dvě nákladní auta, dvě, eternit naložili, trámy. Prostě rozbourali a někde jinde zase postavili…“ Jak to teda vlastně probíhalo na konci války a těsně po válce, na co si pamatujete tady v Chomutově? „Já jsem to prožila tak, že… My jsme ráno prostě vstali normálně a my jsme bydleli… před naším barákem byl volnej plac a tam vždycky dělali jarmarky, tam byly budky. Ale předtím tam prej byla židovská synagoga. A za války to Němci zapálili. A potom tam byl ten volný plac a v pětačtyřicátým, po válce, tam potom stály kolotoče a houpačky a střelnice, zrovna před naším barákem. Ale to ještě nebylo v tom pětačtyřicátým, když to… my vzbudíme se a koukáme se: ježiš, támhle po silnici se táhnou takový vozy, i s krávama, koně jsem ani neviděla, to byly krávy, co byly… no, co to je, co to je? ,Rusové, Rusové!‘ se začlo řvát v celým baráku. Tak my bydleli v jedný místnosti, kde byly padací schody, dveře, tak táta pomáhal, vzali deky, polštáře a všecky holky z baráku, šup domů. Zavřeli to, koberec na to, ještě deku na to, ale my jsme takhle trošku…To je takový malý okýnko, to bylo z  plechu a  dírečky zvenku udělaný, takže dovnitř se nemohlo koukat, nebo to bylo obráceně, nevím, dovnitř se nemohlo koukat, ale my jsme těma dirkama viděli. Tam byl takovej výlev, kde vylili kýble, tam se Rusové myli, v baráku byli Rusové už nastěhovaný, ale u nás ne. To bylo u většiny rodin, my měli jenom malou místnost. Tři dny a tři noci jsme tam byli v tom… ale to byla hrůza. Ty zvířátka, jak tam lezly…“ Štěnice? „Ne, ty stříbrný, ty rybičky! No, tak to bylo ošklivý, to bylo prostě hrozný. A tři dny na to nás táta vzal a šel s námi na procházku, abysme - bylo uklidněno - abysme potkali… Já jsem byla totálně nasazená na Pražský ulici, jak bylo OSP, tak to bylo dříve Heroldovna, se to jmenovalo. Tam za mírové doby zvony vyráběli. A pak tam bylo za války, tam dělali nějaké ventily pro letadla. A tam já byla od čtyřiačtyřicátýho od října do konce války. Všichni, co byli šestadvacátý ročník v kancelářích, ty museli, a tak jsem tam byla. A tam byli Ukrajinci v boudách vzadu a my jim holt tajně nosili chleba. A oni nás znali, a teďka když nás potkali s tátou: ,Jé, Vasil, jé, todlecto!‘ Teď jsme se mohli k němu hlásit. ,No, my nemáme kde spát, boudy jsme radostí rozbourali.‘ Tak táta je vzal k nám. Jeden byl nemocnej, úplně nemocnej, tak my jsme spali s tátou v kuchyni na zemi a oni spali v postelích, protože oni v noci, když někdo klepal - my jsme vlastně spali ve dne a v noci jsme hráli člověče, nezlob se - když v noci někdo bouchal, tak oni: ,Što?‘ (,co?‘ - pozn. ed.) po rusky, ,to jsou naše děvčata tady,‘ a takhle, takže oni nás takhle chránili, takže nám se nic nestalo. A vím, že co bydleli v baráku, tam byli… to byla jedna svobodná holka, no, svobodná byla,

28

ale už byla starší, přes třicet. No prostě všichni museli pryč. Pamatuju, Francouzi jednou projeli, ty taky jednu noc u nás spali, náš táta, ten holt každýmu dělal dobro, kde moh pomáhat, tak pomáhal. Takovej dobrák. No a ty všichni potom museli… Moje celé příbuzenstvo, co jsem ještě měla v  Chomutově… Ale řeknu vám, my jsme je litovali. A  když jsme pak poprvé v osmašedesátým byli u nich, tak jsme jim záviděli. Ty měli baráky už postavený, ty jeli k moři a všecko možný. My jsme tady nevěděli, co je banán, a my tam seděli a oni nám házeli trsy na klín. Nebe a dudy, no. Ale jak říkám, co to je, bez toho člověk může bejt, ale taky tu svobodu měli, mohli, kam chtěli, ale to už je vedlejší věc. To doufám vymažete, to tam nemusí bejt. Přišel jeden z finanční stráže, který byl přes válku, mám dojem, v Praze. A my tu už v Chomutově měli druhý byt. A ještě jsme říkali: ,Jak jste nás našel, pane Šebesta?‘ A on povídá: ,Pan Walter, my jsme vás nepustili z očí, víme o vás všecko. Řekněte nám, kdo vám ublížil.‘ A táta to tenkrát už věděl a říká: ,Já to nevím.‘ A když byl pryč, tak jsem říkala: ,Táto, ty to víš, pročs to neřek?‘ On říká: ,Pamatuj si, děvče, jestli je Bůh na světě, tak jeho mlejny melou pomalu, ale jistě. Ale já nikoho udávat nebudu.‘ Takovej byl můj táta, jéžiš, to byl milionovej člověk. A ten právě s námi šel na úřady, všecky to podepsali, on to nechal podepsat těm, co tam na tý správnici byli, na výboru. A my jsme koncem pětačtyřicátýho už měli státní občanství. A v šestačtyřicátým jsem se vdala, měla jsem tři kluky, tři vojáky, šest vnoučat, čtyři kluky a dvě holky. A teď už mám tři pravnoučátka, děvčata.“ „Teď už se může říct všechno, ale víte, já ještě trošku mám… že jsme nesměli o tom mluvit, ale tak, co se mi může stát, je to pravda, co říkám, já nelžu, to u mě neexistuje. V pětačtyřicátým to bylo. Nahnali všecky… Byly vyhlášky, že všecky Němci od patnácti let do snad šedesáti nebo sedmdesáti se musí dostavit ráno v devět hodin na… tam byl evangelickej kostel, jak je … parní lázně, tam stál kostel. A tam je přece hřiště, tak na to hřiště se mají dostavit a vzít si s sebou jídlo na dva dny, nebo já už nevím. Je to na tý vyhlášce, ale já ji tam někde mám. Tak to se ale netýkalo už nás, protože my jsme, i když občanství jsme ještě neměli, měli glejt na dveřích domu, že nám nikdo nesměl ublížit. A můj táta byl v Mannesmance. Ten pracoval furt dál. Ty Němce, co museli pryč, vystřídali Češi, ale mýho tátu měli všichni rádi. Ty jenom ,dědo, dědo‘. Můj strejda dělal tenkrát na dráze, ale ne ten, co byl v koncentráku. To byl jinej strejda zase. Ten bydlel ve Spořicích. A on, kdyby nebyl zvědavej, tak jeho se to netýkalo, to se týkalo Chomutováků. Ale on slyšel na nádraží vyvolat něco, tak holt šel dopředu, aby to lepší rozuměl, tak ho sebrali taky. A prostě tam byl masakr. Já nevím, jestli jste o tom slyšel…“ O tom v Chomutově? „Mám knížku o tom. Očité svědky, který to zažili a přežili, protože hodně jich tam nechalo i život, který to píšou.“ „Museli v první řadě svlíct košile a dát ruce vzhůru, jestli jsou tetovaný, jestli jsou SS. No tak ty hned zabili na fleku, to je jasný. To je válka, no! Konec války. To ještě člověk tak chápe! Ale jak jsem slyšela od takových, který to přežili, kdyby je jenom zabili, tak je to pochopitelný, ale oni je nelidsky trápili. Oni například prej, já to nemůžu ani vyslovit. Zapálili noviny

29

a přidrželi jim to k přirození. Můžete si todlecto představit? A dupali po nich, až skončili. To muselo být hrozný… Je to pryč, je to pryč. Ale potom je hnali přes Jirkov nahoru na Horní Jiřetín nebo takhle přes hranice. A tam byla vesnice Nová Ves. Po cestě, kdo už nemoh, tak ho zastřelili, tam prej lidí po cestě leželo. A když někdo koukal z okna, tak stříleli do oken, museli všichni zalézt. A byl to asi tříkilometrovej pochod, muselo být hodně lidí. A to jsem zase všecko nevěděla, protože o tom ty, co to zažili, můj strejda, ani slovo. Dokud žil, je to pár let, co umřel, ale ani slovo o tom. Tam zůstali ležet a oni je tam měli převzít. A tam byli Rusáci, tam měli zabraný to východní Německo. A tak ten starosta říkal: ,Ne, ne‘ že je nevezme, a oni leželi na silnici. V horku a celou noc. On vzal motorku a jel na tu ruskou komandaturu a přived toho. A tři dny a tři noci rokovali, co s nima. Ty, co byli nemocný, nějaký dali do kina prej. A ty ženy z toho Neudorfu (Nová Ves v Horách, pozn. ed.), jak se to jmenovalo. Ty jim nosily tajně čaj nebo vodu, brambor nebo chleba. Že některý to teda… hodně jich to teda přežilo, ale ani ne polovina. No a potom došli k tomu, že musej zpátky. Tak prej měli radost, že půjdou domů. Ne. Oni přišli do Záluží, víte, kde to je… A tam to bylo udělaný jako koncentrák. Drátěnej plot kolem a tam pracovali. A ten můj strejda byl v tom taky. A moje teta byla vysoce už těhotná. A ženský tam mohly jet a mohly jim dát jídlo přes plot. To bylo už, no, ke konci, pár měsíců nato, hned taky ne. Tak já jsem s tou tetou vždycky jela. A to my jsme Němci museli nosit bílý pásky. A kde já jsem pracovala, to bylo krejčovství, tam dělala jedna Polka. Moji synové znají její dceru. Ta si vzala kamaráda jejího. Možná že je znáte taky, ale… Prostě je to máma tý…Míša Alexa, neznáte?“ Ne. „Kamarád mejch synů … Ta tady teďka už není, ta je v Porubě. Ta tam dělala a za ní chodil jeden českej voják. A najednou ho vidím v tom vlaku a on mě taky poznal, když já jsem tam byla … ,Sundejte tu pásku!‘ Já povídám: ,Jo, a nechám se zavřít.‘ - ,A když jsem u toho já, tak se vám nic nestane.‘ Tak i teta to musela sundat. A tak jsem mu musela vyprávět, proč tam jedu. Totiž tam u vlaku čekaly český ženy a vzaly ty ženy, co nesly to jídlo s sebou na pole. Tašky musely postavit a musely s nima dělat na poli. A děti jejich ty tašky vyrabovaly, co tam bylo dobrýho, tak vzaly. Takže proto já jsem s tou tetou jela a ten říkal… Já jsem to připravila. A on říkal: ,Víte co, zajděte na soud.‘ Já teda dneska říkám, to byla volovina! To nemohlo mít vliv na to. ,Zajděte na soud. A nechte si dát potvrzení, že nebyl trestanej.‘ No, co jim bylo platný, jestli u Němců byl trestanej Němec, že jo? To byla opravdu jenom kamufláž. Já jsem to dostala za nějaký čas, já mu to dala. On mi přived strejdu. Pak jsem už tam nemusela jezdit, tak nevím. Ale teď pár let už, asi tři roky, jezdíme tam nahoře, v tý Nový Vsi postavili pomník na čest toho a jezdíme tam zasvětit tento pomník významný… Párkrát, dva nebo třikrát byl s námi ředitel muzea pan Děd. Ten tam - to jsem říkala, to bylo gesto od něj - přines ve skleničce půdu ze hřbitova a z toho hřiště. Postavil tam k tomu půdu.“ „Já jsem znala jednu paní. Tý tam zabili tátu. Ale ta paní taky už nežije teď. Ale on nebyl u esesáků, nevím, proč ho zabili. Všecko udělala ta válka nešťastná. Kdyby Hitler nezačal s tou válkou a s těma koncentrákama, tak hodně, hodně bylo ušetřeno. Kdo to organizoval, to nevíme, ale nahnali tam, říká se, Svobodova armáda… Samí mladý kluci. Oni byli určitě

30

nafetovaný, nebo… protože já si nedovedu představit, že by mladej člověk takovýho něco dělal. Já si to nedovedu představit! To mi vůbec…! A jak to bylo vždycky hezký doma v tom Šebíku. Dneska kostel už není, náš barák už tam není, vůbec málo… Některý teďka začli dávat, co ještě tak trošku byly, dohromady. Ale hřbitov není.“

31

Kroniky vypovídají Jedním z použitých pramenů pro naší práci na tomto projektu jsou kroniky. Zajímali jsme se především o kroniky psané česky z obcí jihočeského kraje, které vypovídají o situaci v roce 1945. Množství kronik té doby je také psáno v německém jazyce, některé o tomto období mlčí a část z nich byla zcela zničena. Poskytují nám údaje faktografické ale i  popisy jednotlivých osudů obyvatel, potyček a konfrontací mezi Čechy a Němci, kde nemůžeme zcela věřit objektivitě autora. Byť jsme zpracovali kroniky z jednoho kraje, můžeme konstatovat, že vývoj událostí byl v každé obci zcela odlišný. Například ve Frymburku proběhl konec války i následné odsuny Němců pokojně, zatím co v některých obcích došlo na řeč zbraní. V několika následujících stránkách se pokusíme nastínit situaci především pomocí citací a výňatků z kronik. Některé příběhy se týkají obyčejných lidí. Jako jeden příklad za všechny může posloužit příběh rodiny Tenglových z Opatovic. Josef zastřelí omylem svého bratra, když ho chce uchránit před skrývajícím se německým vojákem... „Stalo se, že dne 16. 5. 1945 upadl jeden Němec do rukou ozbrojené hlídky, sestávající se ze dvou bratrů Tenglových, Josefa staršího a Františka mladšího z Opatovic. Na silnici z Hrdějovic do Opatovic, když zatčený Němec, příslušník SS jménem Vilém Mayer z Vratislavy, chtěl vyrvat pušku Františku Tenglovi, bratr jeho, Josef, chtějíc ochránit svého bratra, zasáhl výstřelem místo nepřítele nebohého svého bratra, který po odvozu do nemocnice zemřel. Smutek jeho rodičů, zvláště jeho matky, popsati nelze. Německého vojína, který byl postřelen do nohy, odpravili pak vojíni Rusové, kteří na zprávu o tom do Hluboké přikvapili, vyházeli jámu na poli u meze pana Kasky a Němce zahrabali.“ (1) V následujících výňatcích nahlédneme do období konce druhé světové války, tedy května 1945. V této době se v lidech začíná projevovat vlastenectví, přestávají být utlačovanými a začínají se bouřit a mstít. Jednou z dalších bariér mezi Čechy a Němci byla nově vyhlášená ustanovení: „Bylo vyhlášeno stanné právo, stvůry fašistických německých okupantů: SSmani stříleli do bezbranného obyvatelstva čsl. republiky. Tím se ještě dodělávající fašisticko-německá obluda bránila, ale neubránila.“ (2) Lidé byli varování i prostřednictvím rozhlasu: „Městský rozhlas hlásí: Buďte opatrní před projíždějícími transporty vojska, zejména zbraní SS, nebraňte jim v odjezdu a neprovokujte je!“ (3) Německé obyvatelstvo v pohraničí přišlo jak o domovy, tak i o majetek: „Byl zestátněn majetek Němců a kolaborantů kvůli dekretům.“ (4) Mimo jiné bylo vyhlášeno i doosidlování pohraničních oblastí:

32

„Lidé začali po šesti letech dýchat - nutnost skoncovat s těmi, co se podíleli na rozvrácení republiky (kolaboranti), bylo třeba také řešit Němce v pohraničí, protože v roce 1938 se projevili jako zrádci, v těžkých dobách vrazili dýku do zad naší republice. Vláda tedy vydala rozkaz o dosídlení pohraničí českými a slovenskými lidmi a to zajistí trvalé osídlení pohraničí.“ (5) Dále byly Němcům ukládány i jisté pracovní povinnosti: 25.9. 1945 „Pracovní povinnost pro Němce každou neděli.“ (6) Zpočátku bylo chování německé menšiny ublížené: „Němci na ulicích byli opáskováni na levém předloktí. Vrhají posměšné pohledy, při tom by se měli strachovat, aby mohli ve Volarech zůstat. Oni totiž tvrdili, že vždy byli proti nacismu a v ČSR se jim líbilo, ta páska je prý omyl.“ (7) Důsledkem uvolněného napětí bylo leckdy i nepřiměřené chování: „Předvádění německých či kolaborantských provinilců se neobešlo bez incidentů. Dostali od lidu, kterému neustále vyhrožovali gestapem, za vyučenou v podobě facek a kopanců.“ (8) Fyzické násilí postihlo všechny bez rozdílu - starce, ženy, děti: „Také Němky byly přidrženy k práci. Pod dozorem drhly podlahu škol a sálů, kde dříve před revolucí byli ubytováni jejich soukmenovci. Učinily tedy jen zadostiučinění za ty, kteří tyto místnosti znečistili.“ (9) I český občan se pozastavil nad tím, že ti, co je po léta lynčovali, jsou nyní perzekuováni: „Nejsmutnější pohled hrůz válečných jsem viděl 12 V., kdy v parném dnu po zdejší silnici vedli Rusové celé tisíce něm.vojáků do zajetí směrem k Českým Budějovicím. Někteří vojáci padali žízní a vyčerpáním. Někteří šlechetní osadníci podávali jim vodu, místy se však našly i lidské hyeny čekající, až některý uhyne, aby mu mohli aspoň boty stáhnout. Nikdy bych nevěřil,že i v našem národě vcelku oproti jiným ušetřeném válečných hrůz se najdou takové černé skvrny.“ (10) Smýšlení Čechů nejlépe vystihuje věta uvedená níže. Po několika letech absolutního utlačování vlastních potřeb, názorů a tužeb se každý snažil okamžitě zbavit všeho německého: „Tehdy byla u mnoha lidí snaha ničit vše, co bylo pozůstatkem po Němcích bez ohledu na to, zda by to mohlo sloužit naší republice.“ (11) Reakce Čechů v květnu 1945 byly povšechně nadšené, přesto s jistou rezervou, jen doufaje v dobrý konec: „Obyvatelé naší obce s radostným jásotem vyvěsili čsl. prapory. Následující dny jsme s úzkostlivým napětím sledovali průběh bojů o naši matičku Prahu.“ (12) A vůbec nejkritičtější dny pověstného května v roce 1945. Nejlépe je asi ukázat na třech datumech, faktech, událostech: 9. 5. 1945 „V 18:30 přihnaly se do města od 4. Budějovic smečky potlučených němec. vojáků.

33

Obvázané hlavy a zděšené pohledy ustrašenců, zda jím zde nehrozí žádné nebezpečí.“ (13) 12. 5. 1945 „V poledních hodinách prošlo městem asi 5 000 německých zajatců směrem do Českých Budějovic.“ (14) 13. 5. 1945 „V časných ranních hodinách byly u ryb. Jezírek u Bukvice nalezeny 3 mrtvoly němec. vojáků. Příčina smrti byl průstřel lebeční kosti. Důvod zjištěn nebyl.“ (15) Mnoho německého obyvatelstva žijícího na našem území si uvědomovalo závažnost situace, a tak se snažili zachránit například českým občanstvím: „Ihned po revolučních dnech byli Němci označeni páskou s písmenem G. Později bylo označení jednotné, a sice na ramenní pásce N. Němci byli koncentrováni v táborech v Č.Budějovicích, po určitou dobu tam byla i část Němců z Dobré Vody. Bývalý komisař zdejší obce a  několik funkcionářů NSDAP bylo odsouzeno k  smrti zastřelením. Mnozí Němci žádali o udělení čs. státní příslušnosti, ale téměř všechny žádosti byly zamítnuty.“ (16) Je však zřejmé, že Němci na konci války tušili odsun či jinou formu odplaty, proto se snažili dělat, co se dá, aby mohli zůstat ve svých domovech a zároveň i v bezpečí: „Do konce 1945 nebyl žádný hromadný odsun, jen pár Němců uteklo za hranice. Hodně Němců shání potvrzení o tom, že byli antifašisti a proti Hitlerovi.“ (17) Nebylo těžké odhadnout plány českého obyvatelstva už jen z drobností jako hanlivé přezdívky: „‚Kriskoti‘ - přezdívka Němců - zpočátku v odsun nevěřili, ale sháněli doklady o protinacistickém smýšlení. Sepisují dlouhé články o své tajné a veřejné činnosti, ve svých domněnkách jsou podporováni Američany, ale brzy poznávají, že s nimi Češi nebudou jednat v rukavičkách.“ (18) Dalším řešením jak se vyhnout zuřivé české pomstychtivosti byl útěk ze země. „Použivše této příležitosti zmizeli i z naší obce mnozí odrodilci a zprofanovaní nacisti, vědomí si dobře svého vystupování i jednání, zbylí Němci pak rezignovaně očekávali věci příští. V  německé škole byl kvapně pálen veškerý listinný materiál k  zahlazení všech stop jejich neblahé působnosti a vlády ve zdejší obci. Strašlivá porážka a katastrofa Hitlerova Velkoněmecka se všemi domýšlenými důsledky, zármutek a z valné míry i probouzející se svědomí a obavy před budoucností donutily také několik našich Němců k dobrovolnému odchodu ze světa.“ (19) Mnohdy bylo zoufalé snažení Němců uniknout represím bez ohledu na veškeré ztráty na majetku: „Na okraji lesů byla převrácená auta, jak je němečtí šofeři zanechali, když se kolo dějin začalo točit opačně. Odsun - Němci šli do táborů na východě města.“ (20) Počátkem roku 1946 započal již oficiální hromadný odsun nežádoucí německé menšiny: „4. dubna byl první hromadný odsun Němců (90 osob). Dostali písemné ohlášení o tom, co si mohou vzít s sebou. Byli sváženi nákladními auty do sběrného tábora do Kaplice. Odsuny byly prováděny každých 10-14 dní a do konce října byly téměř skončeny. Mnohým Němcům

34

se nechtělo, přestože v roce 1938 volali po III. říši téměř všichni. Odsun byl opatření tvrdé, ale spravedlivé. Ale odsunem nastal také problém, jak zajistit dobytek v opuštěných statcích.“ (21) Německé obyvatelstvo mělo často své domovy na českém území po mnoho let. Proto jejich odchod byl doprovázen rozporuplnými pocity: „Organizovaný odsun - Němci se loučí těžko. Pro nás však odcházejí tam, kam je srdce táhlo.“ (22) (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) (18) (19) (20) (21) (22)

Obecní kronika Opatovice Obecní kronika Hlincova Hora Obecní kronika Veselí nad Lužnicí Obecní kronika Volary Obecní kronika Frymburk Obecní kronika Volary Obecní kronika Volary Obecní kronika Trhové Sviny Obecní kronika Trhové Sviny Farní kronika Ševětín Obecní kronika Trhové Sviny Obecní kronika Hlincova Hora Obecní kronika Trhové Sviny Obecní kronika Veselí nad Lužnicí Obecní kronika Trhové Sviny Obecní kronika Dobrá Voda Obecní kronika Frymburk Obecní kronika Volary Obecní kronika Rožnov Obecní kronika Volary Obecní kronika Frymburk Obecní kronika Volary

35

Noviny Cílem této části sborníku je představit nejzajímavější novinové články, které se nám podařilo objevit v archivech. Hledali jsme ty, které se zabývají česko-německými vztahy. Našim cílem bylo prozkoumat „černo-bělost“ internacionálních vztahů - zda v českém dobovém tisku vystupují Němci vždy jen negativně, jaké události tisk zmiňuje a jakou rétoriku využívá. Snažili jsme se o objektivitu a o vybírání nejpřínosnějších částí z článků, které nejpoutavěji podávají svědectví o době předválečné a poválečné. První část našeho výzkumu směřovala do roku 1938, tzn. do období před zahájením druhé světové války. V  tu dobu je již v  novinových článcích jasně znatelná narůstající řevnivost mezi Čechy a  Němci. Dobové reportáže pojednávají převážně o  názorových rozdílech či přímo fyzických střetech (převážně v  oblasti pohraničí - viz první článek „V pohraničí neklid“) často se zde objevovaly upozornění na útlak českého obyvatelstva henleinovci a  ostatními sympatizanty nacistického režimu. Jednalo se o  útoky formou pomluv, vylepování plakátů a psaní nápisů na české obchody, ničení památníků, vyvyšování se a v nejhorších případech přímo o fyzické napadání. Zajímavé jsou ale i články pojednávající o smírných tendencích (viz článek „Na německou adresu“), kde česky píšící Němec nabádá ke klidu a varuje před vzájemným vyostřováním konfliktu. Druhá část našeho výzkumu byla zaměřena na tisk z doby těsně po konci druhé světové války. Zde je v naprosté většině případů znatelný spravedlivý hněv českého národa, obrácený vůči všem Němcům a kolaborantům. Často je zde odkazováno na maršála Žukova jakožto původce plánů na vystěhování německého obyvatelstva. Novináři využívají expresivních líčení zvěrstev způsobených Němci. Do kontrastu jsou stavěny brutální činy, kterých se dopouštěli dozorci a důstojníci v koncentračních táborech proti československému duchu, který musí po válce pomoci vybudovat lepší zítřky. Nejvíce odsuzovaní bývají v těchto článcích kolaboranti - „zrádci národa a vlastní krve“. Noviny: neznámé Datum: květen 1938 V pohraničí neklid „Poměry v pohraničí se den ode dne zhoršují. Drzost německých obyvatel se stupňuje, stejně jako jejich nechuť k  čemukoliv českému. V  Českém Krumlově při prvomájovém pochodu německé ženy provolávaly proněmecká hesla (Heil! Sieg! Ein führer!) a následně odváděly zákazníky od českých obchodníků k německým. V Kájově napadla skupina poštvaných henleinovců tamní hřbitov, kde vyvrátila náhrobky a zpřerážela kříže s českými nápisy. Ovšem paradoxně tyto útoky byly „podporovány“ i ze strany faráře v místním kostele, který agitoval v kostele pro Henleina. Agrese byla vedena i proti kájovskému obchodníkovi, na jehož obchod henleinovci vylepovali plakáty upozorňující na to, že posílá své děti do české školy. Čeští obyvatelé si téměř každý den stěžují na utlačování ze strany Němců, a proto je nejvyšší čas, aby se rázně zakročilo.“

36

Běžně se u článků z doby předválečné setkáváme se zprávami o útocích směřovaných proti Židům. Na denním pořádku jsou informace o ničení židovských hřbitovů, ovšem tato zpráva je přínosná v tom, že nám ukazuje, jaké útoky byly vedeny i proti Čechům. Smutná je i zmínka o farářově kázání proti Čechům, na které je poznat, že v konfliktu nestály stranou ani osoby, které by se měly snažit spíše o smírné řešení situace a zůstat apolitickými. Noviny: Jihočech Datum: 24. května 1938 Na německou adresu V novinách byl publikován česky psaný dopis od Němce, ve kterém upozorňuje na štvavost článků proti klidnému soužití Čechů a Němců: „…abyste takovými štvavými články roznášeli do všech vrstev českého národa nenávist proti Němcům a  vyvolávali na německé straně stejnou ozvěnu, čímž se národnostní spory jen stupňují…“ Redakce novin odpověděla: „Články nebyly v žádném případě myšleny štvavě, nýbrž jako obrana. Obrana proti stavu rozkladu, který jsme zaznamenali zejména v pohraničí. Je zde zřejmý pokles státní autority a náprava je tu nezbytná.“ Z tohoto článku je zřejmé, že ačkoliv je napsán v relativně neklidné době, neprojevují se v něm příliš negativní emoce. Německý pisatel se snaží o potlačení napětí mezi Čechy a Němci a žádá o neútočení na Němce. Otázkou zůstává, jak upřímný dopis je, protože v této době by si měl objektivně uvažující Němec uvědomit, že většina útoků se odehrává ze strany německé. Noviny: Večerní Svobodné slovo Datum: 19. května 1945 „Vypořádání se“ s kolaboranty „V Rakovníku bylo dosud zatčeno 133 Němců a jejich českých přisluhovačů, kteří mají na svědomí mnoho lidských životů. Nejvýraznější z nich byl prof. K. Ulrich z Hředel, který byl vedoucí krajské osvětové služby a ve škole nutil žákům své nacistické ideje. V  Zátkově vile v  Českých Budějovicích byla zajištěna pamětní kniha kurzů funkcionářů NSDAP, která je důležitým důkazním materiálem. Obsahuje totiž podpisy a fotografie členů kurzů, tedy i kolaborantů, nad nimiž může být vynesen rozsudek. Lidé v Českých Budějovicích se chtěli vypořádat s Němci po svém, čehož se zalekli občané původem němečtí, ovšem s vazbou na Čechy. Byla ustanovena komise pro udělování dočasného občanství československého pod vedením poručíka Průši, ale těchto občanství bylo uděleno jen velmi málo i přes velký počet žádostí. Velmi rychle je řešena otázka pohraničí, kde až dosud žilo na 3 miliony Němců v 250 tisících českých usedlostech. Tito všichni musí odejít a na usedlosti přijdou čeští obyvatelé. Odsun se má uskutečňovat od října, podle plánu maršála Žukova.“ Tento článek částečně odhaluje postupy, kterými byla oficiálně zjišťována identita kolaborantů (zajištění materiálů NSDAP). Také poukazuje na to, že ačkoliv existovala oficiální

37

možnost pro občany německé národnosti, jak získat československé občanství, nebylo vůbec jednoduché či běžné jeho dosažení, potažmo získání ochrany před nuceným odsunem. Bohužel se nám nepodařilo zjistit přesnou statistiku přijatých a odmítnutých žádostí. Noviny: Hlas lidu Datum: 11. července 1945 Českobudějovický zajišťovací tábor pro Němce „Vcházíme širokou branou s nápisem: oko za oko - zub za zub! Brána je střežena stráží s puškou, s nasazeným bodlem. Vstup do tábora je obehnán vysokým, drátěným plotem. Panuje zde kázeň, pořádek a čistota. Jsou zde velké dřevěné baráky, solidně postavené. Cesty široké, čisté a zválcované. Cesta mezi čtyřmi baráky (budovou administrativní, starou i novou ubikací, kuchyní a dílnou) je vzorně osázena zeleninou.“ „Prší, jen se leje. Velitel volá na pracující: Schovejte se, taková práce v dešti nestojí za moc, promoknete! Rádi uposlechnou. To je rozdíl, jak s námi zacházeli v Buchenwaldu a v Dachau! Ti sadisti měli radost, když ubohý »häftling« byl promočený až na kůži, celý promrzlý a utýraný. Dobré slovo - lidské od nich nikdo neslyšel, zato hůl a kopanec řádily!“ „Každý domácí pán za dřívějšího režimu musel pod trestem nakoupit spoustu toho pro protileteckou obranu, tak byl šikanován! Na plakátech a v kursech od některých přednášejících poučovatelů nic jiného nečetl a neslyšel, než „pokuta trest smrti, my jim pomůžeme, my je naučíme“ - to byl takový universální deus ex machina, ten odůvodnil vše.“ Často se můžeme setkat se srovnáním nacistických koncentračních táborů a poválečných shromažďovacích táborů pro Němce. Podařilo se nám vyhledat tento článek, kde český reportér zachycuje srovnání ze svého pohledu. V článku je kladen důraz na odlišení se od „zlých“ Němců (kázeň, pořádek a čistota), opět je zde samozřejmé generalizování. Reportér píše sugestivně „jak s námi zacházeli v Buchenwaldu a v Dachau“ i když se dá pochybovat o tom, jestli právě on prošel koncentračními tábory. Velitel tábora pro německé zajatce je popsán zde jako spravedlivý muž, který má starost o zajatce jemu svěřené a nepoddává se hněvu vůči těm, kteří se chovali krutě během války. Noviny: Rudé právo Datum: 12. října 1945 Odsun Němců se uskutečňuje „Spojenecká komise na návrh maršála Žukova rozhodla, že v nejbližší době bude zahájen odsun Němců a Maďarů z našeho státu. Toto rozhodnutí vyvolalo u českého lidu vlny nadšení a spokojenosti a bylo přijato úplně všemi bez rozdílu. Němečtí kolonisté znamenali stálé nebezpečí pro naši samostatnost. Přes všechnu naši snahu zůstali zarytými nepřáteli republiky, nenávidějíc nic slovanského, potažmo českého. Jejich jedinou snahou bylo rozvrátit náš stát. Naším úkolem je v současné době dokázat okolním státům, že jsme lepší než Němci.“ V tomto článku se odráží typický duch poválečné doby. Generalizace Němců jako celku bez ohledu na individuality. Platí zde jednoduchá rovnice, že každý Němec byl „stálým

38

nebezpečím“ pro samostatnost československého státu. Stejně tak je zde generalizováno nadšení českého lidu. Vystihuje myšlenku, která po válce naplňovala český národ. Je třeba, abychom byli lepší než Němci. Noviny: neznámé Datum: říjen 1945 Německé vysoké školy u nás zrušeny „Ve čtvrtek 18. října byly v Praze na Hradě zrušeny všechny německé vysoké školy v našich zemích. Dekret o zrušení německé university praví: Aby bylo dovršeno dávné historické úsilí všeho českého lidu v otázce pražské university a aby byly právně zabezpečeny plody národní revoluce a boje o osvobození Československé republiky. Německá universita v Praze se navždy ruší jako ústav nepřátelský českému národu. Veškerý majetek university připadá Karlově universitě.“ Další z odvet za předválečná příkoří, kdy němečtí vůdci zavřeli české vysoké školy, další pomsta, kterou jsou postižení hlavně obyčejní civilní občané, němečtí studenti. Vyvstává otázka, kam až musí zajít „bezpečnostní opatření“, než si někdo uvědomí, kam směřují… Noviny: České národní listy Datum: neznámé Z projevu dr. Prokopa Drtiny, ministra spravedlnosti „Je potřeba provést potrestání Němců, kteří byli odpovědní za spáchání násilností proti zájmům lidu v obsazených zemích, a provést očistu vlastních národů od jednotlivců, kteří se svým přisluhováním okupační moci nebo vyloženou zradou v době největší tísně sami z národních řad vyloučili. V době platnosti retribučních dekretů došlo veřejným žalobcům u všech 24 mimořádných lidových soudů celkem 132 549 trestních oznámení a spisů, z čehož vyřídili 130 144 případů, takže státní zastupitelství postoupilo po skončení účinnosti retribučních dekretů toliko 2 345 nevyřízených případů. Podle vynesených rozsudků bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti, z toho bylo 475 Němců a 234 Čechů, a741 osob bylo odsouzeno k doživotnímu těžkému žaláři, z čehož bylo 443 Němců, 293 Čechů. Poukazuji na odsouzení K. H. Franka, Kurta Daluega, prof. Pfitznera, Schwabeho, Judexa, Czeného a mnoho dalších osobností nacistického režimu. Vůdce sudetských Němců Konrád Henlein sám ušel stíhání tím, že spáchal sebevraždu. Řada poslanců Henleinových byla postavena před soud a  potrestána. Většina všech bývalých poslanců SdP nemohla být námi stíhána, neboť mnozí z nich uprchli a někteří dokonce byli i odsunutí. Jiní za války padli nebo zemřeli. Dále bych chtěl poznamenat, že v době okupace působilo v Čechách a na Moravě dle seznamu vyhotoveného ministerstvem vnitra na 5 861 příslušníků Gestapa. Většina z nich ovšem včas uprchla a žije a skrývá se za našimi hranicemi.“ Projev pana ministra Drtiny se sice drží dobové protiněmecké rétoriky, ale nesnaží se

39

pobuřovat společnost, jen volá po spravedlivém trestu pro viníky. Dalším přínosem jeho projevu je přesná dobová statistika mimořádných lidových soudů, odsouzenců na smrt, na doživotí a příslušníků Gestapa, působících na českém území. Na závěr přikládáme báseň Hraničářská od Františka Lonského, která vyšla v novinách k  příležitosti otevření nových škol ve válkou poznamenaném pohraničí. Svými výrazy trochu připomíná budovatelské básně a písně padesátých let, jsou zde odkazy k husitské tradici a Žižkovu duchu. Hraničářská František Lonský (k otevření nových škol v pohraničí po odsunu Němců) Vždy jsme šli spolu, s druhem druh, s chudými chudí, s Němcem Čech: stejně nás bídy svíral kruh, stejný bol, útisk, kletby vzdech… A když jsme vyšli v čistý vzduch, usedli vždy jsme v měkký mech: svítilo slunce i v náš luh, muž s ženou zpíval v lidských snech… Až nenadále hnědá saň zavyla drze do kraje… My však jsme každý demokrat, jednota lidu - naše zbraň: Žižkův duch zase vyhraje, zažene válku, bídu, hlad!

40

Lidové soudy Náš dvoučlenný tým se zabýval otázkou poválečných mimořádných lidových soudů (MLS). Snažily jsme se nasbírat k tomuto tématu co nejvíce informací, což se brzy ukázalo být poměrně nesnadným úkolem. O MLS totiž bohužel neexistuje příliš mnoho publikací. Tak jsme začaly bádat v českobudějovickém archivu a v muzeu. V archivu jsme nalezli několik zajímavých článků i fotografií (některé z nich například ukazovaly proměnu vzhledu souzených). V muzeu se nám také povedlo najít nemalé množství fotek soudů i poprav. Dále jsme si také (díky velké ochotě a spolupráci pana Petráše) mohly vyfotit originální košili kata u MLS. V  podstatě náhodou jsme narazily na dokument České televize o  MLS. Tři odborníci zde mluví o této problematice. Díky tomuto pořadu jsme se dozvěděly další zajímavosti (například poprava nevinného, který byl zaměněn za dozorce v koncentračním táboře). Je zde také hodně zdůrazňováno, že v poválečném období musel být pohled na spravedlnost trochu jiný než dnes. Překvapivě i na internetu jsme našly kvalitní články a práce o MLS. V jedné bakalářské práci nás zaujal vcelku odstrašující případ Julie Raschkové, odsouzené u  MLS k  smrti, která za války udala 14 lidí, z nichž 12 bylo popraveno nacisty: „24 ledna 1946 vyvrcholil proces s Julií Raschkovou, jedinou ženou kterou soud ve Znojmě odsoudil během své činnosti k trestu smrti. Dotyčná byla odsouzena 24. ledna a tentýž den byl trest vykonán. Byla obviněna, že ve službách a v zájmu nepřítele využívajíce situace přivozené nepřátelskou okupací udala pro skutečnou nebo vymyšlenou činnost 14 osob. Z toho 12 osob bylo odsouzeno k smrti a následně popraveno. Byla uznána vinnou v plném rozsahu obžaloby a následně popravena.“… „Obžalovaná byla odsouzena za to, že v době zvýšeného ohrožení republiky v Blížkovicích a jinde: 1 - ve službách a v zájmu nepřítele využívajíce situace přivozené nepřátelskou okupací udala pro skutečnou nebo vymyšlenou činnost 12 osob které byly odsouzeny smrti a následně popraveny. A dále dvě osoby které byly odsouzeny k trestu na svobodě. 2 - nechala se jmenovat správkyní domů popravených a přivlastnila si různé předměty majetkové hodnoty z  obou domů a  také přijímala dary jednak od zatčených a  jejich rodin, jednak osob jež se jí chtěly zavděčit aby je neudala a tak zneužila tísně způsobené národní a politickou persekucí k vlastnímu obohacení. 3 - ve službách a v zájmu Německa dopustila se zločinu veřejného násilí vydíráním podle § 8 retribučního zákona tím, že koncem října 1939 pohrozila dopisem staviteli Antonínu

41

Babákovi z Moravských Budějovic zatčením, pokud neupustí od zaplacení účtu za práce jím provedené. A tak přímo hrozila ublížením na svobodě. Rozsudek byl vykonán veřejně na dvoře krajského soudu ve Znojmě. Popravě byli přítomni: předseda soudu Dr. Svoboda, soudci z  lidu Mareš, Čada , Hájek, Židlický, veřejný žalobce Dr. J. Svoboda, obhájce Dr. Doskočil a lékař Dr. Jaroš.“ Také jsme našly zmínky o procesech s tehdejšími herci: „Z  umělců byl herec Vlasta Burian 7. 5. 1947 odsouzen na tři měsíce vězení a  k  pokutě 500 000 Kčs, herečky Adina Mandlová a Lída Baarová. Během nacistické okupace se Mandlová pokoušela o štěstí na divadelních prknech. Trvala na hlavních rolích, ačkoli s jevištěm neměla zkušenosti. Zbytečně si nadělala spousty nepřátel. Svým vlivem ale dosáhla, že okupanti znovu otevřeli Divadlo na Vinohradech. Udělala to sice hlavně kvůli sobě, mnoho herců však díky tomu nemuselo na práci do Německa. Za války byla Adina Mandlová na vrcholu slávy. Mluvilo se o jejích stycích s Němci, dokonce s K. H. Frankem. Po osvobození byla zatčena, vězněna a souzena, třebaže hrála pouze v jediném německém filmu.“ Nebo popisy hrozného zacházení s tehdy už velmi nemocným Emilem Háchou: „13. 5. 1945 - V Lánech byl z rozhodnutí vlády zatčen státní prezident Emil Hácha a umístěn ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Byl již ve stavu, že nemohl chodit, své okolí nevnímal, nemluvil. Byl umístěn na cele č. 4 a dostal vězeňské číslo 3844... byl na cele plné vší, blech a štěnic. Občas ho bachaři vytáhli na chodbu a z ochozů na něho močili... musel spát na slámě a  nedostával žádnou stravu stravitelnou pro člověka jeho stavu... Bylo mu úředně poskytnuto pouze jídlo, jehož konzumace u  něj nepřipadala v  úvahu, jako např. tvrdý chléb. Byly mu též protiprávně zakázány návštěvy. 25. června se po předchozí angíně dostavil oboustranný zápal plic. Agónie trvala 36 hodin. 27. června ve 20.50 hodin Emil Hácha zemřel. 30. června byl tajně a za asistence policie pohřben na vinohradském hřbitově. Na hrobě nemohlo být na rozkaz ministra vnitra Václava Noska uvedeno ani jeho jméno.“ Za otřesné také považujeme zvěrstva páchaná na Němcích, o kterých píše Michal Šimůnek v článku Vyrovnání se s válečnou minulostí: „Docházelo ke znásilňování, ubíjení, mučení, Němci nesměli jezdit tramvají, museli nosit označení N, kromě chlebenek nedostávali žádné potravinové lístky a nesměli mluvit německy. Podle mnoha svědectví se Rusové k Němcům chovali podstatně humánněji a s větším porozuměním než Češi, bohužel však znásilňovali i nedospělá děvčata. Do železničního tunelu severně od Brna bylo nahnáno 6000 Němců. To, co se pět dní a pět nocí v temné štole dělo s hladovějícími lidmi, se vymyká jakémukoli popisu. Zřízením koncentračních táborů se chtělo zjevně dosáhnout toho, aby Němci nakonec odsun přijali jako určitý druh milosti. Internovaní Němci spali bez dek na holé zemi pod širým nebem, dostávali nedostatečné jídlo, takže mnozí zhubli o  20 - 30 kg, při těžké práci je sužovaly nemoci, byli okrádáni, hygienická a lékařská péče byla nedostatečná, strážci, většinou mladí lidé, si počínali s mimořádnou ukrutností, mučení, upalování, vraždění a znásilňování byly na denním pořádku.“… „ „Vedli nás na Václavské náměstí,“ vzpomínal jeden. „To bylo přeplněné zuřícím davem, a tak pro nás nejprve museli vytvořit uličku. Nikdy jsem nepomyslel, v jaký škleb se

42

může změnit lidský obličej, když se na nás sápali se skřípajícími zuby, plivali po nás a řvali. Vší mocí a s odjištěnými pistolemi nás musely stráže chránit před těmito bytostmi, nedokáži říci lidmi. Tak jsme se dostali na roh Vodičkovy ulice a spatřili svůj úkol: na velké reklamní tabuli tu za nohy visely tři nahé mrtvoly, polité benzinem a spálené. Obličeje k nepoznání znetvořené, všechny zuby vymlácené, ústa jen krvavý otvor. Seškvařená kůže se nám lepila na ruce, tak jsme je museli do Štěpánské nést a vláčet, když jsme nést už nemohli. Když jsme mrtvé složili, nutili nás, abychom je líbali na ústa: ‚Jsou to přece vaši bratři, tak je polibte!` Co byla platná všechna ošklivost, život je člověku přece jen milejší, a tak jsme tiskli sevřené rty do krvavé kaluže, která měla být ústy. Dodnes cítím ty ledové hlavy ve svých rukou.“ Níže uvádíme nejdůležitější informace o MLS. U  MLS rozhodovaly pětičlenné senáty. Skládaly se z  jednoho profesionálního soudce a  čtyř přísedících z  lidu. „…Podle původní představy mělo jít o  významné představitele odboje, vězně koncentračních táborů a podobné občany, kteří se evidentně nezpronevěřili národní cti. Je ale třeba zdůraznit, že tak to bylo v českých zemích, protože na Slovensku probíhala retribuce zcela jinak….“ Účelem zavedení těchto soudů bylo potrestání kolaborantů a válečných zločinců. Britská vláda původně nesouhlasila se zavedením MLS. Změnila postoj až po atentátu na Heydricha a vyhlazení Lidic. Umožnila vznik mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny a dovolila, aby jednotlivé státy potrestaly zločiny na jejich území. MLS se řídily retribučními zákony, které ale byly velmi obecné. Tím pádem je bylo možné vykládat různě. Nejdůležitějšími byly 2 dekrety - Malý a Velký retribuční dekret. Velký dekret měl řešit ty nejzávažnější válečné zločiny, Malý pak menší přestupky. Zde přidáváme něco víc o Velkém retribučním dekretu: „Tzv. velký retribuční dekret, jenž v Hlavě 1 definoval skutkovou podstatu zločinů proti státu, proti osobám i  proti majetku, jakož i  zločinu udavačství. Zároveň stanovil výši trestů za tyto zločiny - za úklady proti republice byl trest smrti, za ohrožení republiky, zradu státního tajemství či vojenskou zradu až doživotí, za udavačství vězení od pěti do deseti let, přičemž tyto tresty mohly být zvýšeny, měly-li spáchané zločiny zvlášť těžké důsledky. I za udavačství tak mohl být vynesen trest smrti, mělo-li za následek smrt člověka. V Hlavě 2 tohoto dekretu pak byly stanoveny pravomoci mimořádných lidových soudů, jež měly tyto zločiny posuzovat.“ A také uvádíme originální znění Malého retribučního dekretu: „Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění českého nebo slovenského lidu, vzbudil veřejné pohoršení, bude potrestán - nejde-li o čin soudně trestný - okresním národním výborem vězením do jednoho roku nebo pokutou do 1 000 000 Kčs nebo veřejným pokáráním nebo dvěma nebo všemi těmito tresty.“ Musíme brát v potaz, že dnešní pohled na právo je jiný než tehdy, po šesti letech okupace. Ale někdy byli odsouzení i úplně nevinní lidé. Lidových soudů také zneužívali komunis-

43

té. Snažili se vyhovět lidu, který se chtěl pomstít za válku, a také schválně svědčili proti demokratickému odboji: „…zjistili, že vyjdou vstříc tužbě lidu, a byli ti nejpřísnější, je to pravda? Žádali ty nejpřísnější tresty a tlačili na ty soudy?“ „Do této role se pasovali, ovšem už v té době některé policejní útvary, které byly pod vlivem stoupenců komunistické strany, používaly účelová svědectví nacistů a  kolaborantů proti příslušníkům demokratického odboje. V této praxi komunistický režim pokračovali po roce 1948. Takže na jednu stranu komunisti hlásal jednoznačný nesmiřitelný postoj vůči zrádcům a válečným zločincům, a na druhou stranu využíval jejich služeb jak proti vlastním občanům, tak proti občanům v zahraničí.“ „Také bylo dáváno do protikladu to, jak postupují při aplikaci malého retribučního dekretu národní výbory, kde sehrálo velkou roli ministerstvo vnitra pod vlivem komunistického ministra Václava Noska, které k tomu vydalo velmi podrobné směrnice a bezpečnostní komise národních výborů tak mohly s těmi řízeními více manipulovat. Oproti retribucím podle velkého retribučního dekretu, které spadaly pod ministerstvo spravedlnosti, které zase bylo doménou národních socialistů. To byl samozřejmě byl další politický problém období 1945 až 1948. Ostatně komunisté po skončení retribucí začali obviňovat právě ministra Drtinu a také třeba profesionální soudce, kteří soudili u mimořádných lidových soudů, že se snažili řadu případů zpozdit tak, aby spadly až pod řádné soudy. Komunisté tím vyvolávali dojem, že je tady velké množství nedořešených případů, které byly úmyslně zametány pod koberec. Bylo to pro ně velké politické téma, které chtěli samozřejmě využít po únoru 1948, kdy chtěli ukázat, že pokud oni převezmou moc, tak retribuce dokončí a ukážou, jaké případy tady ještě zbývají po národních socialistech.“ MLS probíhaly ve zrychleném řízení a bez možnosti odvolání: „Z dnešního pohledu vyvolává otazníky také samotný průběh soudních řízení, kdy byly někdy během několika hodin vynášeny rozsudky smrti. Nejkratší jednání, které jsem našel v archivech, trvalo 20 minut. Na jeho konci bylo vynesení rozsudku smrti, který byl za dvě hodiny vykonán.“ Skutečně měl odsouzený právo na odvolání jen dvě hodiny?“ „Podle dekretu ano. Nebylo to odvolání, ale byla to žádost o milost. Jenže v praxi se běžně stávalo, že byly rozsudky vyneseny v noci, takže ten člověk měl téměř nulovou šanci, že někdo v prezidentské kanceláři zvedne telefon a vzbudí prezidenta republiky.“Popravy se prováděly pověšením. Přikládáme výpověď kata A. Plachého působícího u českobudějovických lidových soudů:„…Co jej přivedlo k tomuto neobvyklému zaměstnání? Úsměv mizí z tváře. Tři členové rodiny byli v koncentračním táboře, dva z nich se nevrátili. Nejlepšího kamaráda pak Němci za pražské revoluce doslova rozčtvrtili. Slíbil mu pomstu, proto bez váhání přijal později učiněnou nabídku….“…„Je poprava opravdu bezbolestná? Ovšem, odsouzenec tím okamžikem, jak spadne do smyčky, ztrácí vědomí. Ostatně, v Praze na výcviku jsem se o tom přesvědčil sám. Na další otázku se dovídáme, že v celé republice jest celkem osm popravčích mistrů.“ Zprvu byly popravy veřejné, až do popravy Josefa Pfitznera, které se účastnilo 10 tisíc lidí, často i dětí. Poté vláda omezila účast veřejnosti. Celkem bylo popraveno 50 lidí na Slovensku a okolo 700 lidí v Česku.

44

Sběrné tábory Odsuny německého obyvatelstva Po kapitulaci Německa a událostech v létě roku 1945, kdy docházelo k divokým odsunům, hromadným vraždám a sebevraždám, kdy rozhlas, tisk i vláda nabádala lid k potrestání Němců jako původců všeho neštěstí způsobené během druhé světové války. Tehdy začínalo být zřejmé, že je nevyhnutelně nutné tzv. Německou otázku nějak řešit. Dobrá vůle, solidarita, soucit nebo nesouhlasení s  bezprávím dějícím se každý den se veřejně kritizovalo, mnohdy i trestalo. Postavení německého obyvatelstva v roce 1945-46 ovlivňovalo velké množství vládních nařízení a směrnic regionálního a lokálního původu. V prvním období neměli Němci s výjimkou antifašistu nárok na příděly masa, mléka (u osob ve stáří nad 6 let), mléčných výrobků, vajec, mouky, bílého pečiva a dalších druhů potravin. Potravinové dávky byly stanoveny ve stejné výši jako měli za války Židé. Němci museli složit do vázané úschovy všechny cenné věci a peníze. Byli vyloučeni z výkonu veřejné služby, zbaveni možnosti volit do zastupitelských orgánů a  vyloučeni ze služby v armádě. Omezovala se možnost uzavřít sňatek s osobou německé národnosti. Německé školy všech stupňů byly zavřeny. Zakázán byl též tisk německých knih a periodik. Platil zákaz užívání němčiny na veřejnosti a omezeny bohoslužby konané v německém jazyce. Němci samotní museli nosit označení; bílou pásku, ne nepodobné jako nosili předtím židé.Bylo jim zakázáno volně se pohybovat po určité hodině. Museli odevzdat rozhlasové přijímače a na některých místech i dopravní prostředky. Pro nákupy v obchodech pro ně byla stanovena poměrně krátká doba před uzavřením, zákazníci nehovořící česky nebyli obslouženi. Měli zákaz vstupu do kin, divadel, lázní, restauraci,…Slovo Němec se psalo s malým písmenem a německá kultura přestala pro Čechy existovat.Bližší styk a pomoc ze strany českého obyvatelstva byla předmětem veřejné kritiky, opovržení a často i příčinou úředního vyšetřování - pan Dvořák z Českých Budějovic si za poznámku „Není Němec jako Němec“ vysloužil několikadenní vězení. Také Němec Franz Trosba vylíčil své zážitky: “Naše rodina měla s Čechy dobré vztahy, měli jsme hodně českých přátel. A rovněž, když se Češi po roce 1945 vrátili, neměli s naší rodinou žádné problémy. Například jsme šli k jedné spřátelené české rodině pomáhat hrabat seno. Onoho českého sedláka pak Češi strašlivě zmlátili, později i zatkli. Nakonec byl vystěhován“. V novinách na jihu Čech se pravidelně objevovaly seznamy osob, které se zaručovaly za bezúhonnost svých německých sousedů. Tyto články měly často ironický nádech a končívaly nezodpovězenými otázkami, které vyznívaly v neprospěch českých přímluvců. A tak se čtenáři mj. mohli dočíst i tato slova: „Trapným dojmem působí na občana seznam osob žádajících o  vynětí z  opatření proti Němcům! Zvědavec, zastavivší se u  tabule na délku pohledu, mnohdy užasne nad jmény těch, o nichž nikdy ani netušil, že jsou to příslušníci nadlidí, ale ještě více nad jmény oněch českých lidí , kteří toto vynětí doporučují. Marně se pokouším uvésti v soulad národní cítění s beránčí slovanskou povahou a tak zvaným chyt-

45

račením. Lidé, kteří doporučují německé, či kolaborantské živly a přimlouvají se za jejich vynětí, považují národní čest za onuci, kterou po ušpinění možno vymáchat nebo vůbec odhodit…“(Jihočeská pravda č.14,15,20 z roku 1945, Jihočech ze dne 27.10.1945). Většina práceschopných byla nahnána na práci do českých zemědělských usedlostí. Po Benešových dekretech, kdy byli Němci označeni za nespolehlivé, začaly vznikat po celé České republice internační a pracovní tábory. Jejich celkový počet se odhaduje na 1250 a  projít jimi mělo na 300 tisíc osob. Podmínky v  nich podle pramenů byly především v počátcích opravdu hrůzostrašné. Podvýživa byla častá, časté byly i epidemie, napadenní hmyzem a šikana ze strany dozorců. V Českých Budějovicích byly tábory dva. První se nacházel v objektu kasáren u železniční zastávky Jih a druhý v Suchém Vrbném. Oba měly kapacitu až 3 tisíce osob a bývali sem soustřeďováni Němci z celého regionu před jejich odsunutím do Německa.

Zabavování majetku Podle dekretu prezidenta republiky ze dne 25. X. 1945, č. 108 Sb. Propadl veškerý majetek nepřátel republiky tj. Němců, Maďarů, kolaborantů a jiných konfiskaci ve prospěch státu. Takto na jeho průběh vzpomíná starosta Jeronýma: „Počínaje 1. května 1945 zabavila prozatimní vláda Československé republiky veškerý německý majetek, který dala jednotlivým českým občanům k dispozici. Samozřejmě, že nechyběl boj o prvenství. Byla zavedena i akce prohlídek projektů pro případné převzetí vyvlastněného majetku do českého vlastnictví. V obci Jaronín proběhla tato akce 27. listopadu 1945 za přítomnosti českých uchazečů - zájemců. Za policejního doprovodu obcházela celá skupina zájemců dům od domu a vybírala si ten nejvhodnější objekt. Teprve nyní při takovémto jednání jsme poznali charakter některých lidí! Něco neuvěřitelného!!! Získání takovéhoto německého majetku bylo v této době zlatým dolem pro tzv. „zlatokopy“. Touha mnohých zájemců o bezplatné získání zvoleného majetku se stala skutečností a zacházení s takovýmhle majetkem bylo pak často lehkomyslné až lajdácké.” Ale takhle to neprobíhalo vždy, například toto upozornění z Českých Budějovic mluví za vše:“ V  poslední době se množí případy,kdy obyvatelé Č. Budějovic navazují styky s německými příslušníky a dokonce je litují, když musí uvolnit byt pro rodinu českou. Pamatuj, že německé obyvatelstvo je spoluzodpovědno za nejsurovější zločiny spáchané na našem národě, za Lidice, za Ležáky a za zvěrstva buchenwaldská, osvěčímská, oranienburská, dachauská a jiná. Německá armáda kapitulovala, ale Němci nepřestali pomýšlet na odvetu. Československý občan nesmí ani na okamžik na tyto skutečnosti zapomínat. Těmto Čechům, kteří Němce litují, se vřele doporučuje, aby je na jejich odchodu do Říše následovali.“

Odsun Sovětský svaz, který v  roce 1943 přebíral vojenskou iniciativu, si začal uvědomovat

46

možnosti nových sfér vlivu ve střední Evropě a přál si do budoucnosti zbavit své možné mocenské teritorium všeho, co v minulosti vytvářelo zdroje konfliktů a nepřátelství mezi skupinami obyvatel. Stalin začal počítat s  tím, že vržením miliónů odsunutých Němců z východní a střední Evropy do válkou zbídačeného Německa by mohl vytvořit takové sociální klima, které by v Německu mohlo za příznivých podmínek přerůst v revoluci sociálního typu. Nutno zmínit, že před Postupimskou konference, která se snažila dát odsunům nějaký řád, probíhaly tzv. Divoké odsuny. Der bohmische Totentanz (česky Tanec smrti), tak říkají v Německu sudetští Němci událostem z léta 1945 a které na mnohých místech provázely německé obyvatelstvo až do roku 1946. Toto období lze smutně charakterizovat jako výbuch válkou potlačované averze vůči všemu německému, jako vlnu českého nacionalismu, dlouho potlačované averze, ponížení, strádání, utrpení a mnohde i snahu zakrýt kolaboraci nebo vlastní nečinnost během války.Byl to výbuch sadistické zloby, mučení, ponižování a zabíjení Němců, kterému se začalo říkat český gestapismus.Tehdy české obyvatelstvo, partyzáni anebo příslušníci tzv Rudých gard vyháněli Němce svévolně z jejich domovů. Za ohromné násilí, které se v těchto chvílích odehrávalo v německých jazykových enklávách mohly mimo jiné i prohlášení představitelů československé exilové vlády, které u řady občanů vyvolávali pocit beztrestnosti. V záplavě takových prohlášení je typické např projev exilového ministra národní obrany Sergeje Ingra, který dne 3.11.1944 v rozhlasovém projevu poznamenal: „Řežte je, bijte je, žádného nešetřte. Každý si musí opatřit vhodnou zbraň, aby mohl zasáhnout Němce. Ne-li pušku, pak něco jiného, co řízne, píchne nebo uhodí… …“Postiženi většinou měli jenom 20 minut na to, aby si vzali to nejdůležitější a navždy se rozloučili se svým domovem. Potom byli vyhnáni za hranice do Německa a tam ponecháni svému osudu. Při stanovení obětí tzv. divokých odsunů si čeští historikové pomáhají údaji od německého historika Dr. Pauluse Sladka, který uvádí, že na bezprostřední následky „vyhnání“ zemřelo 18 889 lidí, jejichž jména jsou protokolárně známa. Z toho výslovně „násilnou smrtí“ zahynulo 5 596 lidí. Sebevraždu spáchalo 3 400 lidí, v táborech zemřelo (většinou na epidemie) 6 600 lidí. Naštěstí dne 2.8.1945 přišla z Postupimské konfederace tří mocností zpráva, která se mimo jiné týkala odsunu německého obyvatelstva. Odsun měl být prováděn humánně, organizovaně a spořádaně. Dne 20. 11. 1945 byl přijat plán Kontrolní spojenecké rady pro odsun německého obyvatelstva z Rakouska, Československa, Maďarska a Polska do 4 okupačních pásem Německa. Na základě tohoto ustanovení vydává čs. Vláda 14.12. 1945 směrnice týkající se odsunů. Odsun se neměl týkat těch, kteří měli osvědčení o státním občanství nebo u nichž se čekalo na jeho vyřízení nebo opětovné vrácení. Odsunovat se také neměli Němci ze smíšených manželství a  kvalifikované pracovní síly. Rodiny se měly odsunovat pospolu.Odsunovaný musel být řádně oblečen, obut, mít s sebou přikrývku, jídelní misku a příbor a všechny své osobní dokumenty, jako křestní list a domovský list, dále evidenční lístek a občanskou legitimaci (Kennkarte).

47

Pravidla odsunu Nejprve musela rodina/jednotlivec vyplnit tzv. Evidenční lístek ve 4 exemplářích, kde museli uvést co možná nejpřesnější informace o sobě a svých blízkých. Poté byli Němci shromažďováni ve sběrných střediscích, kde byli ošetřeni a  prohlédnuti německými lékaři, vykoupáni, desinfikováni a  zaprášeni proti hmyzu. Teprve potom byli ubytováni. Každá odsunovaná osoba měla možnost přednést námitky proti odsunu k  vyšetřující komisi. V  den odsunu byl transport předán vojenskému veliteli, který po překontrolování všech náležitostí, Transport přebral na hranicích ho předal zástupci cizího velvyslanectví. Vlak byl vybaven na tři dny, měřítkem byla norma určená pro válečné zajatce. Děti dostávaly zvláštní příděly mléka a tuku. Po celou dobu odsunu je transport provázen sanitním personálem.

Vznik středisek Odsuvná střediska byla zřízena na vhodných místech v blízkosti hranic. Odtud byly transporty odsunovaných po převzetí orgány spojeneckých armád dopravovány přes hranice do Německa. Odsunovaní byli shromažďováni na otevřeném prostředí na místě, které bylo snadno kontrolovatelné. Tam také probíhala prohlídka osob i zavazadel, aby bylo zamezeno odnesení předmětů u kterých to bylo zakázáno.1 (peníze, hodinky, fotoaparáty, psací stroje, cenné koberce a kožešiny.) Vedla se zde také evidence.

Internační a pracovní středisko v Českých Budějovicích Na základě plánů národního výboru bylo 1. června 1945 po pravé straně silnice České Budějovice - Římov u bývalého vojenského hřbitova (Roudenská ulice) vybudováno internační a  pracovní středisko I. Do těchto míst se měli soustředit muži starší 16 let, z Českobudějovicka, kteří byli členy NSDAP nebo jiných protičeských organizací. V blízkosti střediska, za bývalým vojenským hřbitovem v místech mezi silnicí a řekou Malší, vzniklo středisko II. Zpočátku bylo používáno jako internační středisko pro ženy, později sloužilo pro účely sběrného střediska k soustředění Němců, určených k  odsunu. Do obou středisek byly umisťovány osoby určené k  odsunu až do roku 1947, kdy zde už nezbyli žádní Němci. V dubnu téhož roku bylo internační středisko zrušeno a přejmenováno na sběrné středisko. V roce 1948 se sběrné středisko změnilo na starobinec pro přestárlé osoby německé národnosti.V 50 letech bylo pravděpodobně postupně zrušeno a o deset let byly pozemky střediska prodány a využity potřebám rozrůstajícího se města.

48

Struktura středisek Středisko I. tvořilo pět obytných domů, správní budovy, skladiště svršků pro Němce, oděvní skladiště, kuchyně, přístavek pro pojízdný dezinfektor, odvšivárna, nemocniční barák a dřevěné záchody, garáž, skladiště uhlí a nářadí, kovárna a stáje. Středisko II. tvořilo pět obytných baráků, kuchyně, obytný barák s přístavkem, umývárnou a vodovodním zařízením,dřevěné i zděné záchody, správní budova,skladiště nábytku, patřící Němcům ubytovaných ve středisku I., infekční pavilon, dílna a sušárna, prádelna,koupelna, zámečnická dílna, sklad uhlí a nástrojů. Pro potřeby středisek zde byla zahrada o rozloze 1 ha pro pěstování zeleniny, pole o rozloze 5ha, kde se pěstovalo obilí, které se jak odvádělo státu, tak sloužilo pro potřeby střediska. Dále středisko mělo k dispozici louky o rozloze 2 ha a chovalo 1 pár koní, 4 krávy, jedenáct prasat a slepice. Středisko předávalo pravidelná měsíční hlášení Zemskému národnímu výboru - zemskému velitelství internačních středisek. Velitelem střediska I. byl štkp. pěch. v. v. Alois Veselý. Pořádek zajišťovalo asi 90 dozorů a  strážních. O  zdraví se osob se staral jeden šéflékař, pět lékařů a dva dentisté. Zajištěnci byli využíváni pro práci ve středisku a mimo něj sloužili jako zdroj levné pracovní síly, což přinášelo středisku celkem vysoké zisky. Tábor byl zásobován podle zásobovacích lístků.

Život ve středisku Režim V 6.30 hodin nástup na pracoviště, polední přestávka s výdejem oběda mezi 12.00 - 13.00 hodinou. Od 13.00 do 18.00 pracovní doba. V 19.00 hodin večeře a do 21.00 následovala doba pro ošetření zajištěnců, osobní hygienu a praní prádla. Ve 21.00 hodin pak museli být všichni na lůžku.Byl zakázán jakýkoliv pohyb vně tábora. Návštěvy byly povolovány pouze ve výjimečných případech. Balíky byly kontrolovány a  korespondence censurována. Počet Němců ve sběrných střediscích velmi kolísal. Po každém odsunu v  táboře zůstalo jen několik desítek osob, zatímco před plánovaným odsunem narostl do několika desítek stovek odsunovaných. Prostřednictvím dozorců bylo možné navazovat kontakty se svými příbuznými mimo středisko, probíhal zde i černý obchod s potravinami. Dozorci bohužel svou moc zneužívali a existují záznamy i o brutalitě a protekcionismu. Na druhou stranu z různých hlášeních víme, že na rozdíl od hospodářské situace střediska, která byla ve srovnání s jinými středisky výborná, po stránce bezpečnostní byla středisku vyčítána benevolence. Dokonce se podařilo několik útěků. Tresty Za prohřešky byli zajištěnci trestáni tělocvikem, těžkou prací, stáním v pozoru po večerce, odejmutím chleba; vězením s tvrdým lůžkem, temnou komorou a půstem, kazajkou a kozelcem. Tělesné tresty byly povoleny pouze ve výjimečných případech.

49

Strava Jedno se třikrát denně. Odsunovaní byli soustředěni do tří skupin podle věku. První skupina byli osoby starší šesti let, kteří k  snídani dostávali slazenou černou kávu a  chléb, k obědu smíšenou polévku z brambor, krup a zeleniny a k večeři opět smíšenou polévku s chlebem. Druhá skupina byla skupina dětí ve věku od 1 roku do 6 let. Ti dostávali slazenou bílou kávu a chléb, k obědu krupičnou polévku a k večeři slazenou bílou kávu s chlebem a máslem. Ve třetí skupině byly děti do 1 roku věku. Ti dostávali k snídani mléko s chlebem, k obědu i k večeři slazenou krupičnou kaši.

50

Vysídlení sudetští Němci v Bavorsku po roce 1945 Důsledkem druhé světové války byl gigantický pohyb obyvatelstva z východu na západ. Na jeho počátku byl úprk před Rudou armádou, kulminačního bodu dosáhl vyhnáním Němců z oblastí na východ od Odry a Nisy, ze sudetských oblastí, z východní a jihovýchodní Evropy. V letech 1944 až 1950 přibylo do poválečného zmenšeného a obsazeného Německa na dvanáct milionů německy hovořících lidí. Tento proces však započal již předtím - celé dvacáté století bylo poznamenáno rozsáhlými přesuny obyvatelstva. Útěk či vyhnání, deportace či přesídlení existovaly vedle více či méně dobrovolných forem migrace. Právem bylo toto století nazváno „stoletím běženců“. Příliv uprchlíků začal již před koncem války. V  první fázi přišli do Bavorska zejména říšští Němci z východních oblastí a byli rozmisťováni zejména v příhraničních regionech Dolního Bavorska a Horní Falce. Ale ani venkovské oblasti nezůstaly ušetřeny válečných událostí: v roce 1945, tedy na samém konci války, v nich žilo ještě na 680 000 evakuovaných osob z ostatních částí Říše a půl milionu válečných zajatců a nucené nasazených z jiných zemí. Mnoho obyvatel bavorských měst bylo v době vzdušných náletů evakuováno na venkov. Nově příchozí zde nebyli vítáni. Tuzemské obyvatelstvo v  nich spatřovalo chudáky a  zlodějíčky, „tlupy“, které „zaplaví zbytek Německa“. Takovéto metafory jsou obvyklé i v dnešní době a vyobrazují migranty jako přírodní katastrofu. Ani vidu, ani slechu po „německém národním společenství, tolik deklarovaném ještě před několika málo lety. Bavorská vláda vytvořila již v létě 1945 organizační rámec pro péči o běžence, v daném okamžiku však ještě zcela nepostačující. Byla vytvořena funkce „zvláštního zmocněnce pro otázky běženců, v listopadu vznikl při bavorském státním ministerstvu vnitra ještě Státní komisariát pro otázky běženců. V jeho čele stál státní komisař - později státní sekretář - Wolfgang Jaenicke, mimořádně kvalifikovaný vratislavský odborník na správní záležitosti s pruskou úřednickou průpravou. Státní komisař měl k ruce vládní komisaře na úrovni vládních okrsků a běženecké komisaře na úrovni okresů. Tento systém běženecké péče měl na starosti společně s  běžnou státní správou nouzový příjem běženců a uprchlíků, jejich umístění do soukromých příbytků a organizaci jejich pracovního nasazení. Problémy, které přinesla druhá utečenecká a vyhnanecká fáze, však tento systém zcela převálcovaly: na základě Postupimského protokolu docházelo k  organizovanému vysídlení Němců z Polska, Maďarska, Jugoslávie, Rumunska, a zejména z Československa. Problémy narůstaly. Už jen první integrační kroky byly prakticky neuskutečnitelné — nouzový příjem a provizorní ubytování. Na konečné usídlení se začleněním do pracovního procesu, odškodnění a kulturní integraci nebylo v tomto okamžiku ani pomyšlení. Spojenecká politika předpokládala, že se běženci v majoritní společnosti zcela rozptýlí. Nebyla jim přisuzována žádná zvláštní politická či společenská úloha, nesměli být usídlováni v uzavřených skupinách a ne-bylo jim dovoleno zakládat žádné politické strany či

51

spolky. Američané se obávali problémů, které s sebou menšiny přinášejí. Běženecké a utečenecké samosprávy a organizace, jakož i usídlování utečeneckých seskupení sestávajících ze zástupců speciálních průmyslových odvětví však byly v  Bavorsku tolerovány ve větší míře než v jiných německých zemích. Tímto způsobem se začaly brzy utvářet svépomocné organizace, jako byl Sudetoněmecký pomocný úřad a Jihovýchodoněmecký pomocný úřad. Ty se považovaly za zájmová zastoupení uprchlických skupin. Vojenská vláda ovšem jejich existenci z  obav před vznikem menšinových zastoupení v létě 1946 zakázala. Pomocné úřady se vsak staly jádrem úspěšné samoorganizace. Zejména sudetští Němci se brzy stali početně nejsilnějším a politicky nejvlivnějším uskupením uprchlíků v Bavorsku. Domácí obyvatelstvo však začalo pociťovat obavy z cizáctví. Bavorský komisař pro běžence sděluje v únoru 1946: „Stále nový a nový příliv běženců do již zcela vyčerpaných selských vesnic má u domácího obyvatelstva za následek zhoršující se náladu a rozhořčení. [...] Situace zašla již tak daleko, že začaly být v různých městech a vesnicích tištěny a rozšiřovány letáky vyzývající obyvatelstvo k vyháněni Prusů, Slezanů a dalších příchozích. Bavorské obyvatelstvo zaujalo stanovisko, že chce zůstat pánem ve vlastním domě a chce se bránit proti splynutí s ostatními běženci, které jim stát proti jejich vůli vnutil. Toto jsou postoje dobře známé již z dřívějších let; Bavoři jsou konzervativní a každého, kdo nově přibude či přicestuje do jejich společenství, považují po jednu až dvě generace za cizáka.“ Reportér novin Süddeutsche Zeitung doprovázející pracovníka, jenž z pověření komisaře pro běžence hledal nové ubytovací kapacity, našel na zdi v hornobavorské obci Egmating následující výzvu: „Pryč s běženci z naší vesnice! Bič na ně místo přístřeší - na celý ten sudetský ksindl. Ať žije naše bavorská země!“ Ohrazení se, odmítnutí a odpor určovaly od počátku vztah domácích vůči běžencům. Tyto pocity však zpravidla neplatily jednotlivým osobám, ale všem „cizím“, které člověk neznal a kterých se bál. Válka bylo prohraná, už nebylo vnějšího nepřítele. Musela vzniknout nová konstrukce vnitřku a  vnějšku, konstrukce „my“ a ti ostatní, pokud možno taková, aby jí bylo možné přidělit atributy zlý či dobrý. Ideální plochu pro projekci těchto pocitů představovali běženci a uprchlíci. Edith Voigt, v té době mladé děvče na útěku, sděluje svoje pocity: „Často se říkalo: „Něco jste udělat museli, když vás vyhnali. My děti jsme se ale mezi sebou brzy skamarádily, i když nám říkali katolické krysí ocasy a podobně. Vysídlení jako druhá fáze útěku a vyhnání bylo na konci roku 1946 prakticky završeno a v následujících letech přicházely již jen organizované transporty. Přiliv uprchlíků tedy zatím neustával. V absolutních číslech se Bavorsko stalo nejdůležitější přijímající zemí. Vnímáno procentuálně byly kvóty přijatých uprchlíků vyšší v  zemích Meldenbursko, Šelsvicko-Holštýnsko a Dolní Sasko. Výsledky sčítání obyvatelstva v září 1950 vykázaly v Bavorsku 1,92 milionu vysídlenců, to odpovídalo více než 20 procentům celkové populace Bavorska. Sudetští Němci představovali v počtu přes milion osob nejsilnější skupinu, následováni 450 000 Slezany, početnou skupinou maďarských Němců a etnickými Němci z dalších zemí. V tento okamžik již nabíral na síle další významný emigrační pohyb tohoto období: více či méně dobrovolný útěk z NDR. Ubytování u soukromých osob bylo špatné, ubytování v táboře však ještě horší. V nich

52

panovaly zejména v prvních letech otřesné hygienické podmínky a katastrofální ubytovací poměry. V alarmující zprávě prezidenta ba¬vorského Červeného kříže ze září 1954 je situace popisována následovně: Divoké běženecké tábory na okrajích měst se všemi svými nešvary (nedostatek vhodných latrín, špatná hygiena). Narůstající epidemie následkem [...]přeplnění táborů a obecně přelidněním města Pasova. [...] Následkem nařízeného vyklizení tak leží například 19 osob v jedné místnosti. Rada z nich nemá ani vlastní postel a spí na zemi. V jediné hale je ubytováno na 60 žen, mužů, dětí i kojenců. Nemocnice jsou k prasknutí. V ubikacích se vyskytují časté případy otevřené tuberkulózy. Nouzové ubikace se staly po dlouhá léta středobodem života běženců a vyhnanců. Teprve v roce 1963 byl rozpuštěn poslední běženecký tábor na bavorském státním území. Život v táboře napomáhal bujení korupce a obohacování ze strany personálu tábora, u obyvatel tábora vedl k otupení a beznaději. Soukromý život prakticky neexistoval. Problémy vyplývaly ze stěsnaného soužití, společného stravování a nezaměstnanosti. Tábory se staly nebezpečným shromaždištěm nespokojenců. Za zázrak lze považovat skutečnost, že se nahromaděná silná sociální výbušnina nakonec nevzňala. Migranti z donucení mají zpravidla horší vyhlídky integrace v nové zemi: byli vyhnáni někam, kde zpravidla vůbec nechtějí být, a obvykle nevzdávají víru v pozdější návrat do ztracené vlasti. Pokud se však jejich nové okolí ukáže jako chladné a odmítavé, vzniká nebezpečí, že se dotyční začnou depresivně uzavírat do sebe. U řady z nich k takovýmto stavům docházelo. Velká nouze však přinutila zejména střední generaci, která zpravidla nesla zodpovědnost za děti a staré osoby, urychleně zareagovat na vzniklou situaci, chopit se každé šance na zlepšení stávající situace a bojovat s každodenní odvahou a neutuchající energií o přežití. Ohlédnutí za všemi ztrátami běženci odsouvali na pozdější dobu. Teprve když byla překlenuta největší nouze, většinou až třeba po patnácti letech, se k  takovému ohlédnutí odhodlali. Prvořadým úkolem bylo zvládnutí každodenních situací a boj proti hladu a degradaci. Běženecký důvěrník formuloval v dopise v prosinci 1948 ministerskému předsedovi Hansi Erhardovi svoje požadavky velmi trefně: „Být běžencem nesmí být trvalý stav. Z nových občanů se musí stát prostě jen občané.“

53

Závěr Cílem naší práce bylo nalézt a zprostředkovat nepokřivenou a nijak nezkreslenou realitu 40. let 20. století. Nesnažili jsme se hledat laciné prvoplánové senzace, neboť v tomto duchu už bylo prací sepsáno a uveřejněno mnoho. Objevili jsme v marastu tehdejší doby příklady lidskosti, nezištné pomoci a pozitivních vztahů mezi Čechy a Němci. Zaměřili jsme se na příběhy obyčejných lidi, kteří trpěli stejně na obou stranách, a je tedy nespravedlivé démonizovat německé obyvatelstvo během okupace, stejně jako Čechy za následných odsunů. Na obou stranách barikády se vyskytly odsouzeníhodné činy, vyvolané žalostnou demoralizací, která nutně provází každý válečný konflikt. Stěžejním pilířem naší práce je orální historie. Zaznamenali jsme přes 45 osobních svědectví pamětníků, z  nichž mnozí nám pro ilustrační účely poskytli dobové fotografie, dokumenty apod. Většina z nich ráda sdílela své zážitky a zkušenosti, za což jim patří náš vřelý dík. Některé výpovědi jsou však zkreslené, jak uplynulou dobou, tak subjektivním vnímáním. Našli se ale také lidé, pro které byly tyto zážitky natolik traumatizující a bolestivé, že se o ně odmítli podělit. Dalším využitým zdrojem byly dobové kroniky. Hlavními překážkami při čerpání z kronik byla například nečitelnost či určitá tendenčnost kronikáře a subjektivně zabarvené informace. I přesto jsme v nich nalezli pro naši práci hodnotná fakta o vzájemných vztazích mezi Čechy a Němci v daném období.   Mimo jiné jsme čerpali i z archivních zápisů v Českých Budějovicích, Třeboni a v Českém Krumlově. Získali jsme podklady pro zpracování lidových soudů a sběrných táborů. Množství informací bylo tak rozsáhlé, že by vystačilo na celou další práci. Proto jsme se rozhodli vybrat jen několik málo informací, které korespondují se zaměřením naší práce. Podstatnou částí dobových písemností jsou archivní noviny. Z  daného období existuje rozsáhlý počet novinových článků s opakující se tématikou, vybrali jsme z nich jen ty pro nás nejzajímavější. Posledními využitými zdroji jsou literatura a internet, které jsme používali spíše pro doplňování a dokreslení námi nalezených faktů. Neméně důležitou částí našeho projektu byla spolupráce s německými studenty z Chamu. Ačkoliv svou práci pojali jiným způsobem, postavili ji na obdobných okruzích problematiky jako my. Je proto zajímavé porovnat, jak se liší vnímání zkoumané doby z české a německé strany. Snažili jsme se oslovit také další německé školy a instituce, které ale bohužel neprojevily zájem o danou tématiku. Projekt trval dva roky, během kterých jsme poznali, že ne zdaleka všechny domněnky o naší společné minulosti jsou zcela pravdivé. Neměl by existovat jen černobílý pohled a doufáme, že jsme udělali krok vpřed k objektivnímu pochopení skutečnosti a k vyvrácení některých dogmat.

54

Seznam zdrojů a použité literatury Literatura •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• ••

ANTIKOMPLEX A KOL. Sudetské příběhy. Praha, 2010. BENEŠ, Edvard. Odsun Němců a dokumenty. Společnost Edvarda Beneše, 2011. BIELEK, Walter. Očima Němců. BIMAN, Stanislav – CÍLEK, Robert: Poslední mrtví, první živí. Ústí nad Labem 1989. BRÜGEL, Johann Wolfgang. Češi a Němci 1939 – 1946, Academia 2008 CENTRUM PRO KOMUNITNÍ PRÁCI. Živé paměti Sudet / Lebendes Gedächtnis der Sudeten: Životní příběhy pamětníků ze západních Čech / Lebensgeschichten der Zeitzeugen aus Westböhmen. Typos Plzeň, 2011. CIGLBAUER, Jan: Lehké opevnění z roku 1938 na území dnešního okresu České Budějovice, 2008. ČAPKOVÁ, Kateřina. Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách 1918-1938. Paseka, 2005. FAJMON, Hynek a HLOUŠKOVÁ Kateřina. Konec soužití Čechů a Němců v Československu. CDK, 2005. HAHNOVÁ, Eva. Sudetoněmecký problém, obtížné loučení s minulostí. Albis International, 1999. HAMÁK, Bedřich, VONDROVSKÝ, Ivo: Mobilizovaná československá armáda 1938: (30. září 1938). Fortprint, 2011 JESENKÁ, Milena. Nad naše síly: Češi, Židé a Němci 1937-1939. Olomouc, Votobia, 1997. BENEŠ, Zdeněk, JANČÍK Drahomír a KUKLÍK Jan A SPOL. Rozumět dějinám: Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848 – 1948. Praha, Gallery s.r.o., 2002. KRYSTLÍK Tomáš, Zamlčené dějiny. Praha, Beta Books 2008 KUČERA, Jaroslav: Odsun nebo vyhnání? Praha 1992 LÁŠEK Radan, HŘÍDEL Karel: Československé opevnění z let 1936-38 na Šumavě. Dvůr Králové nad Labem : Fortprint, 1996 LINDNER, Angela a Adrian VON ARBURG. Tragická místa paměti/Tragische Erinnerungsorte: Průvodce po historii jednoho regionu 1938-1945. Antikomplex, o.s., 2011. MACOUN, Jiří: Československé pevnosti. Brno, CP Books, 2005. MAŠKOVÁ, Věra: K odsunu uprchlíků a německého obyvatelstva z okresu Český Krumlov v letech 1645-1946. Z prací členů historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, 1992. Odsun - Vertreibung: Informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních školách. Praha: SPL - Práce ve spolupráci s nakladatelstvím Albra, 2002. PECHA, Miloslav a VONDRA Václav. Českobudějovicko v době nacistické okupace a osvobození 1939-1945. České Budějovice, 2006 PETRÁŠ, Jiří. Česko - německá problematika v ČB, Jihočeské Muzeum v Českých Budějovicích, 2007 RÁDL, Emanuel. Válka Čechů s Němci, Praha, Melantrich, 1993 RICHTER, Karel. Bez démonů minulosti – českoněmecké vztahy, Praha, Rodiče, 2003 SEIBT, Ferdinand. Německo a Češi; Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy. Praha:Academia, 1996 SCHYSSER, František: Listy z dávné a nedávné minulosti města Vyšší Brod SLÁDEK, Milan. Němci v Čechách. Praha, Melantrich, 1946 SOLPERA, Jan: Nadějný začátek se smutným koncem: Krátká historie výstavby lehkého opevnění v jižních Čechách z konce 30. let dvacátého století. České Budějovice, 2008. STANĚK, Tomáš. Vysídlení Němců a poměry českého pohraničí 1945-1951 - Češi a Němci do roku 1945. Praha, 2010 STANĚK, Tomáš. Vysídlení Němců a poměry českého pohraničí 1945-1951 – Akty hromadného násilí v roce 1945 a jejich vyšetřování. Praha, 2010 STANĚK, Tomáš. Vysídlení Němců a poměry českého pohraničí 1945-1951 – Duben-srpen 1945: Divoký odsun a počátky osidlování. Praha, 2010

55

•• STANĚK, Tomáš. Tábory v českých zemích (1945-1948). Tilia, 1996. •• STANĚK, Tomáš: Odsun Němců z Československa (1945-1947). Praha 1991. •• STANĚK, Tomáš – von Arburg, Adrian: Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945). Soudobé dějiny, roč. XII. a XIII. •• STANĚK, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945-1948. Ostrava 1996 •• STANĚK, Tomáš: Perzekuce 1945. Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu – srpnu 1945. Praha 1994. •• STANĚK, Tomáš. Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. 1. vydání. Praha: Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, 2005. •• ŠKRÁBEK, Josef. Včerejší strach. Vyšehrad, 2005. •• TROJAN, Emil: Betonová hranice. IV. díl, Československé pohraniční opevnění 1936-1938. OFTIS, s.r.o., 2005. Bakalářské a závěrečné práce •• DVOŘÁKOVÁ, Jarmila: Ke studiu poválečného vývoje Kaplicka (1945-1948). DP, Pedagogická fakulta v Českých Budějovicích, České Budějovice 1982 •• HÁLKOVÁ, Libuše, Přírodní poměry Kaplicka, DP, České Budějovice 1970 •• JANOUŠKOVÁ. Vzpomínky na odsun Němců ve světle kolektivního traumatu Čechů [online]. [cit. 2012-09-25]. Závěrečná práce. Masarykova univerzita. •• JAVORSKÝ, Jan. Osídlování jihočeského pohraničí po roce 1945 [online]. 2007 [cit. 2012-09-25]. Dostupné z: http://is.muni.cz. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. •• KOJAN, Vladimír: K problematice poválečného odsunu Němců se zaměřením na oblast jihočeského regionu. Závěrečná práce. Jihočeská univerzita 1996 •• KYSELA, Tomáš. Odsun Němců z Kaplicka v roce 1945 a 1946 •• NOHEL, Tomáš. Mimořádný lidový soud ve Znojmě v letech 1945 – 1948. Bakalářská diplomová práce •• SEDLÁKOVÁ, Markéta. Najdi si nový domov, aneb vzpomínky pamětníků na nucené vystěhování obcí Drahanské vrchoviny za protektorátu Čechy a Morava [online]. 2007 [cit. 2012-09-25]. Dostupné z: http://is.muni.cz/. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Internetové stránky •• KUKLÍK, Jan, PLACHÝ, Jiří, PEJČOCH Ivo. Historie.cs: Lidové soudy a popravy. 2.12.2012 http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10150778447-historie-cs/210452801400032/ •• Kronika obce Suché Vrbné 1933 - 1949. Digitalizované české archivy [online]. [cit. 2012-09-25]. Dostupné z: http://digi.ceskearchivy.cz/ •• Kronika obce Srubec 1928 - 1989. Digitalizované české archivy [online]. [cit. 2012-09-25]. Dostupné z: http://digi.ceskearchivy.cz/ •• Diplomová práce - Malé obce v České Republice (s důrazem na historické souvislosti 20. Století narušující jejich přirozený vývoj). Masarykova univerzita [online]. [cit. 2012-09-25]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/206708/esf_m/DP.pdf •• Kronika obce Žumberku 1949 - 1958. Digitalizované české archivy [online]. [cit. 2012-09-25]. Dostupné z: http://digi.ceskearchivy.cz/ •• Pamětní kniha města Volary 1945 - 1959. Digitalizované české archivy [online]. [cit. 2012-09-25]. Dostupné z: http://digi.ceskearchivy.cz/ •• Kronika obecní, národní a základní devítileté školy Pohorská Ves 1946 – 1976. Digitalizované české archivy [online]. [cit. 2012-09-25]. Dostupné z: http://digi.ceskearchivy.cz/ •• Kronika školy Horní Stropnice 1945 - 1960. Digitalizované české archivy [online]. [cit. 2012-0925]. Dostupné z: http://digi.ceskearchivy.cz/

56

•• REDAKCE, České národní listy. Z projevu dr. Prokopa Drtiny, ministra spravedlnosti. http:// www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/z-projevu-dr-prokopa-drtiny-ministra-spravedlnosti.html •• SOA v Třeboni - DIGITÁLNÍ ARCHIV. Frymburk - Obecní kronika 1945-64 [online]. [cit. 201209-25]. Dostupné z: http://digi.ceskearchivy.cz/ •• SOA v Třeboni - DIGITÁLNÍ ARCHIV. Hrdějovice-obecní kronika [online]. [cit. 2012-09-25]. Dostupné z: http://digi.ceskearchivy.cz/ •• SOA v Třeboni - DIGITÁLNÍ ARCHIV. Opatovice-obecní kronika [online]. [cit. 2012-09-25]. Dostupné z: http://digi.ceskearchivy.cz/ •• SOA v Třeboni - DIGITÁLNÍ ARCHIV. Purkarec-obecní kronika [online]. [cit. 2012-09-25]. Dostupné z: http://digi.ceskearchivy.cz/ •• SOA v Třeboni - DIGITÁLNÍ ARCHIV. Volary- obecní kronika 1945-59 [online]. [cit. 2012-0925]. Dostupné z: http://digi.ceskearchivy.cz/ •• ŠIMŮNEK, Michal. Vyrovnání se s válečnou minulostí do obnovení platnosti retribučních dekretů. 8.5.2010 http://nassmer.blogspot.cz/2010/05/vyrovnani-se-s-valecnou-minulosti-do.html •• CHOCHOLATÝ – GRÖGER, Franz. Hrdelní retribuce aneb Mimořádné lidové soudy (6. 3. 1945 - 4. 5. 1947) 1. Červenec 2010. http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2010071021 •• Sudetenland. [online]. [cit. 2012-09-25]. Dostupné z: http://sudetenland.cz/category/fotogalerie/ •• Odsun sudetských Němců z pohledu mezinárodního práva. [online]. [cit. 2012-09-25]. Dostupné z: http://uloz.to/xwqqFiL/odsun-sudetskych-nemcu-z-pohledu-mezinarodniho-prava-pdf •• LUSTIGOVÁ, Martina. Odsun Němců z Československa. [online]. [cit. 2012-10-01]. Dostupné z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/historie/odsun-nemcu-z-ceskoslovenska-i Citace •• Britské listy. [online]. [cit. 2012-10-01]. Dostupné z: http://blisty.cz/ •• Česká televize. [online]. [cit. 2012-10-01]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ •• Neviditelný pes: První český ryze internetový deník. Založeno 23.dubna 1996. [online]. [cit. 2012-10-01]. Dostupné z: http://neviditelnypes.lidovky.cz/ •• Poválečný odsun Německého obyvatelstva. In: [online]. [cit. 2012-10-01]. Dostupné z: http:// www.historie-vrbno.estranky.cz/clanky/povalecny-odsun-nemeckeho-obyvatelstva.html •• STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa. Cit. 124 •• Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: Občanské sdružení. [online]. [cit. 2012-10-01]. Dostupné z: http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/hist6 •• ANTIKOMPLEX. SUDETSKÉ OSUDY. Českého lesa, 2006. Fotografie •• Odsun původního německého obyvatelstva krátce před Vánocemi 1945. In: [online]. [cit. 201210-01]. Dostupné z: http://www.fofifo.com/strana3b.htm Digitalizované kroniky •• Borovany, Dobrá Voda, Doudleby, Dříteň, Jaronín, Kamenný Újezd, Kaplice, Kolný, Křenovice, Libnič, Nová Ves, Opalice, Pištín, Rožnov, Staré Hodějovice, Strážkovice, Střížov, Včelná, Vyšší Brod, Větřní, Vráto, Záboří Archivy •• Archiv ministerstva vnitra – fond A17 •• Státní oblastní archiv České Budějovice

57

•• Státní okresní archiv Český Krumlov – fond ONV Kaplice, fond MNV Kaplice, fond MNV Vyšší Brod, fond Internační středisko Kaplice •• Státní ústřední archiv – fond MV – NR, fond 23 Publikované prameny a dokumenty •• Seznam obcí v Republice československé, Seznam obcí v Zemi české podle stavu na počátku roku 1948, Praha 1948 •• Statistický lexikon obcí v Zemi české, Praha 1934 •• Zprávy Státního statistického úřadu Republiky československé, řada D, číslo 7-8, roč. XXIX (1948), číslo 1-16 Nepublikované prameny •• Pololetní sjezd delegátů lidové strany na okrese Kaplicím ke dni 2. 3. 1947, SOkA Český Krumlov, A-a-1514 Noviny •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• ••

Jihočeské pravda Šumavský hraničář Večerní slovo 1938 Večerní slovo 1939 Rudé právo z let 1945, 1946 Jihočeská Pravda České Budějovice, 4.7.1945, č.6, s.4 Jihočeská Pravda České Budějovice, 3.10.1945, č.19, s.5 Jihočeská Pravda České Budějovice, 8.2.1946, č. 6, s.1 Jihočeská Pravda České Budějovice, 5.4.1946, č.14, s.6 Jihočeská Pravda České Budějovice, 30.4.1946, č.18. s.5 MNV ČB – karton 156

Pamětníci •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• ••

58

Jan Kubeš Hana Valachová Jaroslav Jezl Bedřich Doležal Bohuslav Kuta Drahoslava Goldfingerová Ferdinand Korbel Gerta Prokešová roz. Jungwirthová Hana Todtová, provd. Valachová Jiří Ptáčník Jitka Skřičková roz. Svojsíková Josef Toncar Manželé Petržilkovi - Oldřich a Jarmila Marie ?

•• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• •• ••

Marie Jechová Milada Bicková Mitzi Opelka, nyní Marie Štojdlová Neznámá – „Pamětnice pro K“ Otta Kubelka Pan Liška Paní Procházková Paní Soukupová Růžena Průchová Václav Hůrský Vlasta Čadková Wilhelm Sonnberger Zdeněk Belech Zdeněk Klíma

Obrazové přílohy Seznam příloh ••

Příloha č. 1

Vyvlastnění pozemků Karla Buquoye

••

Příloha č. 2

Veřejná poprava ve Čtyřech Dvorech

••

Příloha č. 3

Německý sběrný tábor v ČB

••

Příloha č. 4 Směrnice pro určení zrádců a kolaborantů

••

Příloha č. 5

Žádost o odročení odsunu

••

Příloha č. 6

Potravinový lístek

••

Příloha č. 7

Poválečný humor

••

Příloha č. 8

Seznam popravených osob

••

Příloha č. 9

Seznam sebevražd

••

Příloha č. 10 Článek - zajišťovací tábor pro Němce v ČB

••

Příloha č. 11

Výzva k zamezení drancování

••

Příloha č. 12

Výzva k odstranění něm. nápisů

••

Příloha č. 13

Vyhláška o odevzdání zbraní a střeliva

••

Příloha č. 14 Výzva obyvatelům ČB k nahlášení majetku lidí

••

Příloha č. 15

Uprchlický tábor Waffenbrunn-Bahnhof

••

Příloha č. 16

Lesní uprchlický tábor Mappach

••

Příloha č. 17 Odbavování transportů s uprchlíky, Furth im Wald 1946

59

Příloha č. 1 Úvodní strana dokumentu zabývající se vyvlastněním pozemků Karla Buquoye v Nových Hradech

Příloha č. 2 Veřejná poprava udavače Starého ve Čtyřech Dvorech v létě 1945

Příloha č. 3 Německý sběrný tábor u jižní zastávky v Českých Budějovicích v roce 1945

60

Příloha č. 4 Žádost Marie Bromové o odročení odsunu německé rodiny F. Humlera

Příloha č. 5 Směrnice pro určení zrádců a kolaborantů v roce 1945

61

Příloha č. 6

Příloha č. 7

Potravinový lístek (na brambory) Roberta Jeřábka platný v r. 1945-1946

Obrázek zesměšňující odsun německého obyvatelstva z Českých zemí

Příloha č. 8 První strana celkového seznamu osob popravených a zpopelněných v době stanného práva v Českých Budějovicích v roce 1945

62

Příloha č. 9 Sebevraždy v období 9. května - 30. června 1945

Příloha č. 10 Článek v Hlasu lidu (1. Ročník,5. Číslo, dne 11. Července 1945) zmiňující českobudějovický zajišťovací tábor pro Němce

63

Příloha č. 11 Výzva obyvatelstvu Českých Budějovic k zamezení drancování bývalého německého majetku

Příloha č. 12 Výzva k odstranění veškerých německých nápisů

64

Příloha č. 13 Výzva obyvatelům Českých Budějovic k nahlášení majetku lidí, kteří si ho neoprávněně přivlastnili

Příloha č. 14 Vyhláška o odevzdání zbraní a střeliva v obvodě policejního ředitelství v Českých Budějovicích

65

Příloha č. 15 Uprchlický tábor Waffenbrunn-Bahnhof v obci Wilmering v Německu, stal se cílem Němců odsunutých z republiky

Příloha č. 16 Shromáždění lidé v lesním uprchlickém táboře Mappach v Německu, tábor byl plně vybaven a obývalo ho okolo 700 lidí

Příloha č. 17 Schéma odbavování uprchlíků a vysídlenců z Čech v německém městě Furth im Wald. Zdejší tábor byl určen předně pro registraci a další přemístění osob

66

Sborník je prací studentů Gymnázia J.V. Jirsíka v Českých Budějovicích České Budějovice © 2012