UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Filozofická fakulta Ústav světových dějin
DIPLOMOVÁ PRÁCE Bc. Pavel Šmída
Kasikismus/klientelismus ve Španělsku v letech 1874 – 1923 Sonda do historiografie Caciquismo/clientelism in Spain in the years 1874 – 1923. Literature survey.
rok: 2015
vedoucí práce: prof. PhDr. Luďa Klusáková, CSc.
Poděkování
Na tomto místě bych chtěl připomenout vědecké pracovníky, přátele, blízké příbuzné a známé, kteří jsou více či méně spojeni se vznikem této práce. Speciální dík patří Darině Martykánové, která mi dovážela literaturu, jež nebyla k dispozici jinde než ve Španělsku a také Andrejce Markové za citlivý překlad z polského jazyka. Javier Moreno Luzónovi, Juan Pan-Montojovi, Juan Pro Ruizovi za poskytnutí užitečných rad a doporučení další vhodné literatury. Vladislavu Šmídovi a Danielu Hájkovi za jazykovou korekturu a jiné podnětné návrhy. Kateřině Koňaříkové, Lucii Víchové a Danielu Maciá Carpenovi za pomoc s překladem problematických pasáží či objasnění některých nejasných pojmů ve španělském jazyce. Lence Libichové za technickou a jazykovou úpravu a také za dodávání elánu. Přátelům – spolubydlícím z báječného bytu na Legerově za jejich podporu a důvěru. PhDr. Radku Bubnovi a Mgr. Ivanu Prchlíkovi, Ph.D. za drobná, ale velmi cenná poučení. Mé školitelce prof. PhDr. Ludě Klusákové, CSc. za její trpělivost. Zvláštní poděkování přísluší celé mé rodině, která mně vytvořila takové podmínky, bez nichž by tato práce v takovéto podobě jen stěží mohla vzniknout.
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně, že jsem řádně citoval všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze, dne 1. 1. 2015 Pavel Šmída
Abstrakt Tato diplomová práce se zabývá analýzou kasikismu jako časově a prostorově specifického typu klientských vztahů v období restaurované bourbonské monarchie (1874 – 1923). Rozbor je zaměřen, za prvé, především na španělskou historiografii kasikismu/klientelismu, její vývoj a dosavadní stav zkoumání, včetně dobové recepce daného problému. Za druhé, zároveň zahrnuje diskuzi o současných projevech kasikismu/klientelismu v návaznosti na problematiku terminologie, korupce a politického klientelismu v moderním Španělsku. V obou případech řešitel zohledňuje i jiné významné teoretické práce mající z pohledu Španělska zahraniční původ. Práce využívá interdisciplinárního přístupu: kromě historické perspektivy přináší k dané problematice pohled antropologie, politologie a sociologie. Přínos této práce spočívá ve vyvrácení představy, podle níž doboví kritici (regeneracionisté, Generace 98 a Generace 14) odsuzují kasikismus jako zcela negativní projev sociální interakce, jenž je na základě psychopatologického a etnogeografického hlediska předurčen pouze španělskému národu, názor, který dobovým kritikům restaurace přisuzují historikové a historiografové kasikismu. Klíčová slova: Španělsko – kasikismus – klientelismus – vztah patron-klient – bourbonská restaurace – historiografie – sociální interakce – kasik – oligarchie – korupce
Abstract This thesis analyzes caciquismo as a temporally and spatially specific type of clientelistic relations in the Restoration Spain (1874 – 1923). First, the analysis primarily focuses on Spanish historiography of caciquismo/clientelism, its development and current situation of research including contemporary reception of the problem. Second, it also deals with the discussion of contemporary manifestations of caciquismo/clientelism in relation to the issues of terminology, corruption and political clientelism in modern Spain. In both cases the researcher sonsiders other important non-Spanish theoretical works. The thesis is based on interdisciplinary approach: besides of a historical perspective, it also brings to the topic view of anthropology, political science and sociology as well. The contribution of this thesis is refuting the concept according to that the contemporary critics (regeneracionists, Generation of '98 and Generation of '14) condemn caciquismo as a wholly negative manifestation of social interaction, which is based on a psychopathological and ethno-geographical perspective destined only to the Spanish nation, the idea, which is attributed to the contemporary critics of the Restoration Spain by the historians of caciquismo. Keywords: Spain – caciquismo – clientelism – patron-client relation – the Bourbon restoration – historiography – social interaction – cacique – oligarchy – corruption
Abstracto Esta tesina analiza caciquismo como temporal y espacialmente tipo específico de relaciones clientelares en la época de la Restauración borbónica (1874 – 1923). En primer lugar, el análisis se enfoca sobre todo en la historiografía española de caciquismo/clientelismo, su desarrollo y estado actual de investigación incluyendo la recepción restauracionista del problema. En segundo lugar, incluye la discución sobre manifestaciones actuales de caciquismo/clientelismo en relación con la cuestión de la terminología, corrupción y el clientelismo político en la España de hoy. En ambos casos el investigador toma en consideración otros trabajos teoricos de importancia y de autores de lengua no hispana. El trabajo está expuesto desde un enfoque interdisiplinario: aparte de la perspectiva histórica se enfoca desde la antropología, la ciencia política y la sociología. La contribución de este trabajo es refutar el concepto de que los críticos de la época de Restauración (regeneracionistas, Generación del 98, Generación del 14) condenaron caciquismo como una manifestación totalmente negativa de interacción social, que se basa en una perspectiva etnogeográfica y psicopatológica destinada exclusivamente a la nación española, precisamente esta idea la que los historiadores e los historiógrafos del caciquismo atribuyen al pensamiento de los críticos de la Restauración. Palabras claves: España – caciquismo – clientelismo – la relación patron-cliente – Restauración borbónica – historiografía – relación social – cacique – oligarquía – corrupción
OBSAH Předmluva: klientelismus na pozadí modernizace, demokracie a politiky .......................12 ČÁST PRVNÍ: KLIENTELISMUS – TYPOLOGIE, TERMINOLOGIE, SOUČASNOST .......................................................................................................................17 1. Úvod .....................................................................................................................................18 1.1 Klientelismus a kasikismus ve Španělsku: aktuálnost problému v kontextu české společensko-vědní reflexe................................................................................................18 1.2 Členění a záměr diplomové práce ...................................................................................21 2. Korupce, kasikismus a klientelismus v soudobém španělském společensko-vědním diskurzu ...................................................................................................................................25 2.1 Korupce, kasikismus a politický klientelismus ...............................................................25 2.2 Plan de Empleo Rural: přetrvávání klientelismu, korupce a návrat kasikismu? ............31 3. Klientelismus jako základ politické struktury státu – příklad Španělska.....................35 3.1 Historický exkurz I: kasikismus/klientelismus jako kontinuita španělských dějin .........35 3.2 Politické strany jako forma klientelismu.........................................................................38 4. Typologie klientelismu ........................................................................................................41 4.1 Historická a politologická perspektiva ............................................................................41 4.2 Ostatní perspektivy, vztah ke kasikismu .........................................................................45 5. Terminologie........................................................................................................................49 5.1 České pojmosloví ............................................................................................................49 5.2 Patron a klient: význam slov v současné španělštině ......................................................51 5.3 Patronazgo, clientelismo, caciquismo, intermediario, compadrazgo, parentesco, cacicazgo .........................................................................................................................52 5.3.1 Patronazgo, clientelismo, caciquismo...................................................................................52 5.3.2 Patronazgo versus clientelismo.............................................................................................53 5.3.3 Patronazgo versus caciquismo ..............................................................................................54 5.3.4 Intermediario (broker) ..........................................................................................................55 5.3.5 Kmotrovství (compadrazgo) jako typ duchovního příbuzenství (parentesco espiritual) .....57
5.3.6 Cacicazgo ..............................................................................................................................58
5.4 Patron a klient: antická tradice jako zdroj abstrahování nejen pro španělské pojmosloví sociálních věd ..................................................................................................................58 5.5 Pojem kasik: etymologie a geneze výpovědní hodnoty. Vznik termínu kasikismus ......63 6. Výzkum kasikismu/klientelismu z pohledu interdisciplinárních přístupů....................67 6.1 Vývoj zkoumání španělského klientelismu: antropologické kořeny ..............................67 6.1.1 Úvod ......................................................................................................................................67 6.1.2 Pitt-Rivers a jeho „Lidé ze Sierry“ ........................................................................................69 6.1.3 Gilmorovi „Lidé z plání“ a Corbinova Ronda ......................................................................71 6.1.4 Shrnutí ...................................................................................................................................72
6.2 Klientské vztahy z pohledu sociologie ............................................................................73 6.3 Patrons, Clients and Friends: Interpersonal Relations and the Structure of Trust in Society ..............................................................................................................................76 6.3.1 Obecné znaky klientských vztahů v kontextu kritiky sociologické strukturálně-funkcionální školy ...............................................................................................................................................76 6.3.2 Klientské vztahy: příklad Španělska. Srovnání s historiografií kasikismu ...........................79
ČÁST DRUHÁ: HISTORIOGRAFIE KASIKISMU..........................................................82 7. Úvod do historiografie kasikismu v kontextu politického režimu restaurace ...............83 7.1 Historický exkurz II: vznik a zánik restaurované bourbonské monarchie ......................83 7.2 Ekonomická a politická interpretace kasikismu ..............................................................85 8. „Los males de la patria“: dobová kritika kasikismu v éře restaurace ............................90 8.1 Úvod: regeneracionisté, Generace 98 a Generace 14......................................................90 8.2 Regeneracionisté a Joaquín Costa: Costova „chirurgická politika“ a vzývání „železného chirurga“ ..........................................................................................................................91 8.3 Generace 98 a Generace 14: Azaña, Ortega y Gasset, Unamuno, Ramón y Cajal .........98 8.4 Revize historiografické interpretace dobového pohledu na kasikismus .......................103 8.5 Dobová kritika a teorie klientelismu .............................................................................108 8.5.1 Macías Picavea: dvojí podoba patronátu.............................................................................108 8.5.2 Costa, Isern, Azcárate, Navarro, Sánchez de Toca, Senador Gómez ..................................112
8.5.3 Sixto Espinosa: kmotrovství jako sociální interakce odstraňující kasikismus ....................113
8.6 Historický exkurz III: vládní regeneracionismus aneb „revoluce shora“. Úsilí restauračních politiků o rozložení kasikismu: Silvela, Maura, Canalejas .....................114 9. Sociální interakce kasikismu v kontextu politického režimu restaurace.....................118 9.1 Identita kasika ...............................................................................................................118 9.2 Kasikové a kasikismus v kontextu politického režimu restaurace: od represe k sociální inkluzi ............................................................................................................................123 9.2.1 Od represe k sociální inkluzi ...............................................................................................123 9.2.2 Politický režim a volební proces .........................................................................................125
9.3 Periferie versus centrum: kasikismus a kasikové ve vztahu k elitám a vládě ...............130 10. Kasikismus ve vztahu k feudalismu, marxismu a klientelismu ..................................135 10.1 Kasikismus a klientelismus (patronát) ve vztahu k feudalismu ..................................135 10.2 Kasikismus: třídní nebo klientské vztahy? ..................................................................138 11. Kasikismus: zmařená modernizace nebo „jiná cesta“ k modernitě? .............................142 12. Analýza dobových textů .................................................................................................145 13. Závěr ................................................................................................................................149 Literatura a prameny ...........................................................................................................153 Obrazové přílohy ..................................................................................................................165
Seznam zkratek aj. – a jiní n. l. – našeho letopočtu pozn. PŠ – poznámka Pavla Šmídy tzv. – takzvaný PER – Plan de Empleo Rural (plán na podporu zemědělského sektoru) PSOE – Partido Socialista Obrero Español (Španělská socialistická dělnická strana)
„Když mě žádají, abych volil,“ říkával starý zemědělec, „ptám se, pro koho, a když mně říkají, koho mám volit, volím. A když mě nežádají, abych volil, zůstanu doma a věnuji se svým věcem.“1 Julian Pitt-Rivers
1
PITT-RIVERS, Julian. The People of the Sierra. New York: Criterion Books, 1954, s. 159.
Předmluva: klientelismus na pozadí modernizace, demokracie a politiky Již Marc Bloch psal:
„Potřeba ochrany, ochota ochraňovat: tyto zájmy existují v každé době. (…) Slabý všude pociťoval potřebu uchýlit se k mocnějšímu a mocný zase dokázal obhájit svou prestiž a bohatství, a dokonce si zajistit svou vlastní bezpečnost jen za předpokladu, že si přesvědčením či donucovacími prostředky opatřil podporu níže postavených, nucených mu pomoci. Na jedné straně tu byl útěk k vůdci a na straně druhé často násilné převzetí moci. A vzhledem k tomu, že pojmy slabosti a síly jsou vždy jen relevantní, stával se v řadě případů tentýž člověk závislým na silnějším a zároveň ochráncem slabších.“2
Třebaže předchozí úryvek z Blochovy knihy Feudální společnost se váže k popisu vzniku lenního systému, domnívám se, že jím autor chtěl navíc vyjádřit všeobecný lidský úděl, který překračuje jakékoliv formy politického a ekonomického uspořádání společnosti, a tedy i jím diskutovaného feudalismu. A tento úděl se plně promítá ve vztazích osobní závislosti, označovaných jako klientské, jež jsou předmětem této práce. Marc Bloch ovšem tyto vztahy jako klientské nepojmenoval, což je pochopitelné, vzhledem k tomu, že Feudální společnost byla vydána přibližně dvacet let před tím, než se první sociálně vědní badatelé začali klientskými vztahy zabývat a takto je označovat.3 Přesto je v těchto sedmi řádcích zachyceno několik prvků, které pojmenovávají znaky klientelismu. Jedná se o ochranu, protekci, závislost nebo hierarchickou strukturu. Vedle nich se klientelismu přisuzují antagonistické rysy, které bývají se stejně protichůdnými závěry hodnoceny: zde například ochrana vynucovaná silou. O dvacet let později po vydání Blochovy knihy se rozhořela debata, co tedy klientské vztahy představují, jaké prvky v nich převažují, jaký mají vliv na fungování demokracie a proces modernizace. Názor na klientelismus lze shrnout do dvou základních tvrzení. Boissevain, Powell, Weingrod a Silverman, a další, se domnívají, že klientelismus napomáhá politickému vývoji. Jejich práce ukazují, že klientelismus je nejen nevyhnutelný, ale i funkční. Klientelismus má integrační charakter, zajišťuje propojení centra a periferie; je prostředkem, který napomáhá
2
BLOCH, Marc. Feudální společnost. Praha: Argo, 2010, s. 163-164. Právě Michael Gilsenan si povšiml a zdůraznil, že Marc Bloch do svých studií o feudalismu nezahrnul vztah patron – klient. Gilsenan píše: „očividně Bloch nechápal patronská a klientská pouta [za relevantní], proto aby jich ať už deskriptivně nebo analyticky [použil při popisu či] pro porozumění feudální společnosti.“ Viz: GILSENAN, Michael. Against patron – client relations. In GELLNER, Ernest – WATERBURY, John (eds.). Patrons and Clients in Mediterraneas Societies. London: Duckworth, 1977, s. 182.
3
12
vzrůstajícímu politickému vědomí, všude tam, kde je politická participace značně limitovaná.4 Naproti tomu Lemarchand a Legg, Zuckerman, Barnes a Sani, Schneider a kol., a další, na základě svých výzkumů vyvozují, že klientelismus k demokracii a ani modernizaci nevede. Naopak, stává se překážkou jak pro demokracii, tak modernizaci; odrazuje občany před působením ve veřejném dění, natož osobním angažováním v politice.5 Politika je pro občany v důsledku klientských praktik, často přímo ztotožňovaných s korupcí, chápána jako cosi nadobro zkaženého. S ohledem na oba uvedené základní názory jen stěží lze mezi antropologií, etnologií, politologií, historií a psychologií – tedy mezi vědami, které se klientelismem zabývají – najít definici či jakoukoliv interpretaci fungování těchto vztahů osobní závislosti. Ani základní rysy klientelismu nejsou pro všechny disciplíny totožné, dokonce se mnohdy liší i v rámci dané vědy, dle toho, jaký význam a hodnoty mu daný badatel přisuzuje. V současné době, troufám si říci, by pravděpodobně jediným společným stanoviskem sdíleným všemi zmíněnými disciplínami mohlo být tvrzení, že klientelismus představuje univerzální fenomén, který již, navzdory některým původním prohlášením, nelze redukovat do prostředí předmoderních společností charakterizovaných Starým režimem. Byl to právě italský antropolog Li Causi, který jako jeden z prvních vědců odmítl spojovat klientelismus s tradiční rurální společností, a tedy s efektem zaostalosti.6 Původní teoretické modely studia klientelismu vzešlé ze sociologického a antropologického funkcionálního přístupu zdůrazňovaly setrvačnost a stabilitu tradičních sociálních pout, jež nepodléhají změnám, které přinášela politická a sociální modernizace.7 Funkcionalismus do značné míry napomohl tomu, aby sociální vědci chápali klientelismus jako přežitek tradičních předmoderních, a tím pádem zaostalých společností. Takto mohl být klientelismus v Evropě spojován s přežíváním Starého režimu,8 nebo feudalismu9 a politické uspořádání Třetího světa vázané výlučně na fungování osobních, namísto institucionálních vztahů.10 Podobně – což úzce souvisí s předchozím – mezi vědci panovalo přesvědčení, že klientelismus vymizí. Pro Loizose, Mouzelise, Boissevaina, Littlewooda, Bodemana a Whitovou znamenal klientelismus přechodovou fázi společenského vývoje, která bude
4
CORZO FERNÁNDEZ, Susana. El plan de Empleo Rural, s. 26. GÜNEŞ-AYATA, Ayşe. Clientelism: Premodern, Modern, Postmodern. In GÜNEŞ-AYATA, Ayşe – RONIGER, Luis. Democracy, Clientelism and Civil Society. London: Lynne Rienner Publishers, 1994, s. 19. Centrální elity soupeřící o moc hledaly podporu na periferii mezi místními lídry, kterou získávaly skrze klientelismus. „[Klientelismus] spojoval lokální lídry, časté oponenty centralizace, k centrální vládě, jejíž moc bývala závislá na těchto lídrech. Zároveň pozice lokálních patronů bývala posílena a to tak, že tito jednotlivci soustředili centrální vládní zdroje do vlastních rukou, čímž si upevňovali moc a nabývali osobních výnosů.“ (tamtéž, s. 19) 5 CORZO FERNÁNDEZ, S. El plan de Empleo Rural, s. 26. GÜNEŞ-AYATA, A. Clientelism: Premodern, Modern, Postmodern, s. 19. 6 LI CAUSI, Luciano. Antrhropology and Ideology: The Care of Patronage in Mediterranean Societies. Critique of Anthropology, 1975, no. 4-5, vol. 2, s. 90-109. Citováno podle: GONZÁLEZ ALCANTUD, José. El clientelismo político: perspectiva socioantropológica. Barcelona: Anthropos, 1997, s. 18. 7 MORENO LUZÓN, J. Teoría del clientelismo, s. 220. 8 Tamtéž, s. 220. 9 KETTERING, Sharon. The Historical Development of Political Clientelism. The Journal of Interdisciplinary History, 1988, no. 3, vol. 18, s. 419-447. 10 MORENO LUZÓN, J. Teoría del clientelismo, s. 220.
13
překonána.11 Politology a antropology zabývající se politickou antropologií tak nejspíše ovlivnila představa poválečné všeobecné modernizace, která měla mimo jiné skoncovat s klientelismem. Proto očekávali, že v rozvojových zemích, v nichž klientské vztahy ovládající politické dění, budou nahrazeny „moderní“ formou politické participace. Druhá polovina 20. století optimistický trend nenaplnila. Ba naopak. Jak ukazují konkrétní empirické studie, tyto mechanismy sociální interakce, původně chápané jako „nemoderní“, i nadále sehrávají klíčovou roli nejen v politické praxi rozvojových států, ale i moderních demokracií.12 Přetrvávání klientelismu ve vyspělých státech navíc vyvrátil základní předpoklad o nositelích modernizace. To, co italský politolog Luigi Graziano označil slovy „klientský syndrom“,13 zdá se být tedy přítomné ve větší či menší míře ve všech politických systémech, bez ohledu na stupeň vývoje. Opuštění představy klientských vztahů jako fenoménu sociální interakce zaostalých společností, a tedy typických jen pro určité kultury, přimělo sociální vědce rozšířit badatelský okruh o další země. Původní studium klientelismu u iberských, latinskoamerických a středomořských národů bylo doplněno o výzkum týchž vztahů osobní závislosti ve zbylých evropských státech, severní Afriky, jihovýchodní Asie a zemí Blízkého i Dálného východu.14 Překonání představy o klientelismu jako způsobu sociální a politické interakce tradičních splečností empirickým potvrzením existence klientelismu v moderních demokraciích však zákonitě vedlo badatele k zamýšlení, jak se v těchto dvou typech společností klientské vztahy projevují, jak jsou charakterizovány, co mají, nebo naopak nemají společného. Alex Weingrod, jako jeden z prvních badatelů, navrhl odlišit dva typy klientelismu, jež postavil do vzájemného kontrastu a mezi nimiž vedl jasnou dělící linii. Weingrodovo dělení na tradiční dyadický klientelismus (patronáž) a moderní stranicky řízený klientelismus (modern party-directed clientelism)15 se mezi vědci ujalo a jako základ sloužilo i pro další podrobnější typologie. Turecká politoložka Ayşe Güneş-Ayatová popisuje klientelismus jako sociální fenomén, který vzniká v důsledku nepoměru mezi předmoderními a moderními politickými strukturami. Vyznačují se odlišnými hodnotami, které lze charakterizovat na úrovni opozic „nerovnosti“ a „rovnosti“, „veřejného“ a „soukromého“, „kolektivního“ a „individuálního“.16 Zvýšená 11
GÜNEŞ-AYATA, A. Clientelism: Premodern, Modern, Postmodern, s. 20. SCOTT, James C. Corruption, Machine Politics, and Political Change. The American Political Science Review, 1969, no. 4, vol. 63, s. 1142-1158. Další studie o klientelismu v moderních demokraciích viz příslušné kapitoly EISENSTADT, Shmuel Noah – RONIGER, Luis. Patrons, Clients and Friends: Interpersonal Relations and the Structure of Trust in Society. Cambridge: Cambridge University Press, 1999, s. 155-162. 13 MORENO LUZÓN, J. Teoría del clientelismo, s. 192. 14 EISENSTADT, S. N. – RONIGER, L. Patrons, Clients and Friends, s. 43-162. 15 WEINGROD, Alex. Patrons, Patronage, and Political Parties. Comparative studies in Society and History, 1968, no. 4, vol. 10, s. 377-400. Citováno podle: RONIGER, Luis. Political Clientelism, Democracy and Market Economy. Comparative Politics, 2004, no. 3, vol. 36, s. 355. Weingrodovo dělení odpovídá „stupni segmentace nebo integrace lokálních sektorů uvnitř národních států (nation-states). Weingrod byl jedním z prvních, který poukázal na proměnné, které oddělují tyto dva typy klientelismu (například rozsah výměny, způsob kontroly zdrojů a rovnováha mezi mocí a instrumentálními faktory).“ 16 „V předindustriálních společnostech, jedinec neexistoval v izolaci, ale byl součástí skupiny (entity) – komunity, ať už městské nebo venkovské – jež zahrnovala všechny další identity [dané osoby] včetně těch, jež byly spjaté s příbuzenstvím. V moderních společnostech se jedinec stává politickou jednotkou. (…) Na rozdíl 12
14
mobilita – jak geografická, tak sociální – způsobuje úzkost a nejistotu občanů, zároveň generuje nové potřeby a požadavky. Protože nové prostředí a nové formy participace adekvátně neodpovídají starým zvykům, nastupující proces proměny je vnímán jako nechtěný a zlý, nebo přinejmenším neprospěšný.17 Jak dodává Güneş-Ayatová: „V tomto novém a ʼnepřátelskémʼ prostředí staré vazby nemohou být zachovány, ale přetvořeny ve formě, která se radikálně odlišuje od originálu. (…) V takovém případě lidé hledají útočiště v podpůrných systémech, které jsou více neformální a to nejen procedurálně, ale i emocionálně.“18 Právě klientské vztahy tuto možnost nabízejí. Stejný princip jednání lze aplikovat na jakákoliv sdružení, včetně politických stran. Opětovný výskyt klientelismu je dán jeho nejdůležitější charakteristikou: „Očekáváním a nadějí spočívající v představě být chráněn, být závislý na nějakém ʼpatronoviʼ, ať už jím je jedinec nebo organizace.“19 Tím Güneş-Ayatová vysvětluje, proč politické strany – moderní forma společenské participace – jsou sice na jedné straně „nově“ řízeny univerzálními principy, ale i nadále určovány klientskými praktikami20 mnohdy způsobující společenské tenze. Vysvětlení klientelismu skrze střet předmoderních a moderních politických struktur může nahrávat těm, kteří interpretují klientelismus jako přežitek tradičních společností. Güneş-Ayatová ovšem tímto způsobem nepřemýšlí. Naopak, podle jejího názoru se klientelismus vyvíjí ve vzájemném souladu s modernitou. Modernita ovšem není konečným procesem pro formování klientských vztahů. Tak jako jsou postmoderní formy participace vzdálené těm předmoderním, obdobně stojí v přímém kontrastu vůči moderním institucionálním typům. V takovém případě, vyvozuje Güneş-Ayatová, lze počítat s existencí postmoderního klientelismu, který se bude lišit od svého moderního protějšku.21 Koncept klientelismu jako „přídavku“ (addenda) formulovaný Carlem Landé22 jen potvrzuje vzrůstající tendenci vnímat klientské vztahy a moderní formy politické participace nejen za kompatibilní, ale i komplementární.23 Landé chápe klientelismus jako přídavek přičleněný k jakýmkoliv již existujícím vztahům. Jinými slovy klientelismus nevzniká „ve vakuu“, nýbrž se váže na další relaci, které dodává nových kvalit. Tato relace může být jakéhokoliv typu a původu, ať už sociálního, ekonomického nebo politického.24
od předindustriálních protějšků moderní národy a moderní politické struktury (framework) striktně odlišují mezi veřejným a soukromým. Staré formy participace nejsou založeny na rovnosti, ale na morálce vztahů typu gemeinschaft (společenství – pozn. PŠ), v nichž jedinec měl nejen konkrétní identitu, ale i smysl přináležení k určité struktuře (framework).“ Viz: GÜNEŞ-AYATA, A. Clientelism: Premodern, Modern, Postmodern, s. 21. 17 GARCÍA SCHMIDT, Armando. Die Politik der Gabe. Handlungsmuster und Legitimationsstrategien der politischen Elite der frühen spanischen Restaurationszeit (1876 – 1902). Bielefeld, 2000, s. 42. 18 GÜNEŞ-AYATA, A. Clientelism: Premodern, Modern, Postmodern, s. 21, 26. 19 Tamtéž, s. 22. 20 Namísto „praktiky“ použila Güneş-Ayatová slovo „přímluvy“ (intercessions). 21 Tamtéž, s. 26. 22 LANDÉ, Carl H. The dydic basis of clientelism. In SCHMIDT, Steffin W. (et al). Friends, Followers and Factions. A Reader in Political Clientelism. Berkeley: University of California Press, 1977, s. xvii-xix. 23 GÜNEŞ-AYATA, A. Clientelism: Premodern, Modern, Postmodern, s. 20. 24 DARDÉ, Carlos. Vida política y elecciones: Persistencias y cambios. Espacio, tiempo y forma. Serie V, Historia contemporánea, 1993, núm. 6, s. 200. „(…) [Landé nepředpokládá] žádný příklad vztahu patron – klient, jenž by existoval v totálním institučním vakuu.“ Více ve: LANDÉ, C. H. The dydic basis of clientelism, s. xxiii.
15
Klientelismus posloužil jako nástroj politické ideologie, což ukázaly marxistické interpretace zastávané Mouzelisem, Li Causim či Littlewoodem. Podle nich je klientelismus zcela jasným vztahem vykořisťování a formou politické dominance.25 Mnozí marxisté dokonce odmítli existenci klientelismu jako takového. Klientelismus (patronát/patronáž)26 již nepředstavoval typ sociálního vztahu, nýbrž ideologii, skrze kterou si vládnoucí třída měla podržet své výsadní postavení uchovávajíc nespravedlivý sociální řád.27 Jak prohlásil již zmíněný Li Causi, kritizující antropologické práce o Středomoří, klientelismus „byl pouze ʹiluzíʼ v myslích specialistů a ʼjazykemʼ užívaným v rurálním prostředí ve vztazích mezi velkostatkáři a rolníky; ve skutečnosti se v zásadě jednalo o způsob vykořisťování.“28 Marxistické interpretace klientelismu jsou do značné míry výtkou vůči funkcionální antropologii a sociologii, která nepoužívala koncept tříd jako nástroj analýzy, čímž zákonitě existenci třídního uspořádání pro fungování klientských vztahů nebrala v potaz. Stejná kritika přicházela i od nemarxistických autorů, jejichž výzkumy předpokládaly společnost rozdělenou do sociálních tříd. Ti se nespokojili s pojmem „socio-ekonomický status“, jímž funkcionalisté nahrazovali třídu a jímž vyjadřovali ekonomickou a sociální nerovnost mezi patrony a klienty.29 Všechny zmíněné koncepty klientelismu – s výjimkou Landého přístupu – mají společné, že jsou vztahovány k politice, jinými slovy, že autoři interpretují klientské vztahy jako jednu z forem politické participace. Zde uvedené badatelské směry, teoretická východiska a závěry výzkumu klientelismu mnoha renomovaných vědců slouží nejen jako obecný úvod do dané problematiky, ale zároveň ke konfrontaci – z širšího hlediska – s názory španělských autorů, kteří se týmž fenoménem zabývali, případně zabývají. Například, zda se funkcionalismus či marxismus projevily – z užšího hlediska – v reflexi historiografie klientských vztahů Španělska v období restaurované bourbonské monarchie. Právě klientelismus zmíněné doby je stěžejním tématem této diplomové práce.
25
GÜNEŞ-AYATA, A. Clientelism: Premodern, Modern, Postmodern, s. 20. Pojmům klientelismus, patronát či patronáž se podrobněji věnuji v podkapitole 5.3. 27 MORENO LUZÓN, Javier. El clientelismo político: historia de un concepto multidisciplinar. Revista de Estudios Políticos, 1999, núm. 105, s. 77. 28 LI CAUSI, Luciano. Antropologia e ideologia: note sul “patronage“ nelle società mediterranee. Rassegna Italiana di Sociologia, 1976, vol. 17, s. 119-131. Citováno podle: MORENO LUZÓN, J. Teoría del clientelismo, s. 204. 29 MORENO LUZÓN, J. Teoría del clientelismo, s. 201. 26
16
ČÁST PRVNÍ: KLIENTELISMUS – TYPOLOGIE, TERMINOLOGIE, SOUČASNOST
17
1. Úvod 1.1 Klientelismus a kasikismus ve Španělsku: aktuálnost problému v kontextu české společensko-vědní reflexe „Jestliže je podle Karla Poppera otevřená společnost charakterizována tím, že je 'sdružením svobodných jedinců, kteří navzájem respektují práva v rámci kolektivní ochrany poskytované státem, díky jejichž zodpovědnému a racionálnímu rozhodování všem přináší humánnější a bohatší životʹ, pak tedy Španělsko velkolepě selhalo.“30
Tímto chmurným způsobem začíná článek Césara Garcíi Muñoze pojmenovaný La enfermedad del clientelismo, „Nemoc [jménem]31 klientelismus“. Již sám název jasně signalizuje, co je tématem tohoto internetového příspěvku deníku El País: prakticky všude na světě hojně diskutovaný problém klientelismu často označovaný jako korupce. Aktuální politické a společenské dění ve Španělsku, v Muñozově rodné zemi, je klientskými praktikami zcela ovládané, takový je autorův verdikt. Podle Garcíi Muñoze Španělsko není otevřenou společností, protože má-li naplňovat výše uvedené Popperovy představy, pak tomu v prvé řadě brání existence klientelismu.32 Už v první polovině devadesátých let španělskou společností otřásaly skandály týkající se nelegálního financování politických stran. Zejména pak andaluské sdělovací prostředky opakovaně informovaly o případech, jež označily za praktiky klientského chování.33 Uplatňování plánu vytváření nových pracovních pozic v zemědělském sektoru, tzv. Plan
30
GARCÍA MUÑOZ, César. La enfermedad del clientelismo. El País. [online] [cit. 26. 4. 2014] Dostupné z: ˂http://elpais.com/elpais/2013/02/27/opinion/1361989271_390184.html˃. 31 Pro tuto práci užívám hranatých závorek, v nichž text není překladem originálu, ale mým slovním doplněním, ke kterému se uchyluji ze stylistických či významových důvodů. Kulaté závorky jsou pak buď součástí původního textu, nebo do nich umisťuji, hned za mým překladem, slovo (případně slova) v originálním znění, v němž byl přejatý text napsán (obvykle ve španělštině nebo angličtině). Původního slova (slov) užívám jednak v případě, že překládaný originál je problematický, mnohovýznamový či jinak nejasný a jednak v případě, že se jedná o běžně užívaný termín. 32 Tamtéž. Proto naopak Španělsko daleko více odpovídá Popperově konceptu uzavřené společnosti. 33 ROBLES EGEA, Antonio. El clientelismo político y la democracia en Andalucía. Corts: Anuario de derecho parlamentario, 2003, núm. 14, s. 223. Antonio Robles Egea uvádí tyto články: Francisco Casero: „El sistema y la realidad“, El País, 26 de febrero de 1991; El País, 21 de mayo de 1993, „La traición de la tierra“; El País, 29 de mayo de 1994, „Jornaleros perplejos y subsidiados“; Federico Abascal: „Las peonás del hambre“, El País, 16 de diciembre de 1990; El Independiente, 9 de diciembre de 1990, „Un fraude con beneplácito oficial“; El mundo, 26 de diciembre de 1990, „Un estudio sobre 83 pueblos prueba que el fraude en las peonadas beneficia al PSOE“; J. Diez Forcada, „PERdón“, Ideal, 28 de febrero de 1993.
18
de Empleo Rural,34 vyústilo v nejrůznější obvinění a žaloby ze zpronevěry peněz a podvodů spáchaných při přerozdělování finančních zdrojů. Tyto události spustily debaty, jak v široké veřejnosti, tak na akademické půdě. Jestliže v „laickém“ mediálním prostředí byly obvykle chápány čistě v rovině korupčního jednání, v odborných vědeckých kruzích sociálních disciplín se projevily opětovným promýšlením a formulováním značně širokého konceptu klientelismu. Zájem o klientelismus a korupci „nastartovaný“ událostmi spjatými se zaváděním Plan de Empleo Rural vedl na vědecké úrovni mimo jiné ke společnému mezinárodnímu výzkumu a spolupráci čtyř jihoevropských států v čele se španělskými badateli.35 Soudobé dění ve Španělsku tedy přispělo v této zemi k úvahám o problematice klientelismu jakožto sociopolitického fenoménu a jeho vztahu k demokracii.36 Plan de Empleo Rural, na němž se problematika klientelismu ideálně profiluje, není uzavřeným případem a jeho dozvuky pro španělskou společnost jsou patrné dodnes. Rovněž fenomén klientelismu ve Španělsku zůstává i nadále aktuální, o čemž svědčí – a tím se dostáváme na začátek této podkapitoly – datum uvedení článku Garcíi Muñoze, 28. březen 2013. O kasikismu – vedle klientlismu další ústřední pojem této práce – respektive významu, jaký pro španělské prostředí zanechal, svědčí mnohé znovu a znovu publikované články, které jsou navíc z pohledu data vydání stále aktuální.37 Navzdory pozornosti, jakou kasikismu věnovali zahraniční autoři, v českém protředí nenalezneme žádnou monografii či alespoň studii, která by se tímto tématem zaobírala. Právě nulová reflexe této problematiky mezi českými historiky či jinými sociálními vědci spolu s osobní motivací vyplývající z touhy 34
Později zvaný jako Plan de Fomento del Empleo Agrario (PFEA), byl státem řízený plán podpory rozvoje zemědělského sektoru v jednotlivých autonomních oblastech Španělska. V roce 1983 jej navrhla a postupně zaváděla do praxe socialistická vláda ministerského předsedy Felipe Gonzáleze. Více ve: CAZORLA PERÉZ, José. El clientelismo de partido en España ante la opinión pública: El medio rural, la administración y las empresas, Working Paper, 1994, núm. 86. CORZO FERNÁNDEZ, S. El clientelismo político. El plan de Empleo Rural en Andalucía: Un estudio de caso. Granada: Editorial Universidad de Granada, 2002, s. 153155. CURTO GRAU, Marta. Electoral rewards to patronage politics: Evidence from rural unemployment subsidies in Spain. Barcelona: Universitat de Barcelona & Institut d’Economia de Barcelona, 2012, s. 4-6. 35 CAZORLA PERÉZ, J. El clientelismo de partido en la España de hoy: una disfunción de la democracia. Revista de estudios políticos, 1995, núm. 87, s. 47-50. Vedle Španělska se na výzkumu podílelo Řecko, Portugalsko a Turecko. 36 Reflexe soudobého dění jako motiv pro hlubší analýzu klientelismu dobře reprezentují následující práce: CAZORLA PERÉZ, José. Del clientelismo tradicional al clientelismo de partido: evolución y características. Working Paper, 1992, núm. 55. (chybí stránkování) CAZORLA PERÉZ, J. El clientelismo de partido en la España de hoy, s. 35-52. ROBLES EGEA, A. El clientelismo político, s. 223-239. Profesor Antonio Robles Egea uvádí praktiky klientelismu vzniklé při uplatňování státní podpory zemědělského sektoru (PFEA) jako důvod, který vedl v létě roku 1993 ke svolání sympozia konaného na Univerzitě Antonio Machado (Baeza). Tématem zasedání se stal klientelismus ve všech jeho podobách. Z následných diskuzí a příspěvků vzešla odborná publikace: ROBLES EGEA, Antonio (comp.): Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996. 37 Například: CASAS SÁNCHEZ, José. Caciquismo del siglo XXI. Diario Córdoba. [online] [cit. 29. 11. 2014] Dostupné z: ˂http://www.diariocordoba.com/noticias/opinion/caciquismo-siglo-xxi_773346.html˃. CASTRO LÓPEZ, José. Corrupción generalizada en España: un nuevo caciquismo sacude la política gallega. Mundiario. [online] [cit. 29. 11. 2014] Dostupné z: ˂http://www.mundiario.com/articulo/politica/corrupcion-generalizadaespana-nuevo-caciquismo-sacude-politica-gallega/20140219212434015347.html˃. MONTAÑO, Baltasar. Nuevo caciquismo en Extremadura: Gallardo chantajea a Monago y a sus trabajadores. Vozpópuli. [online] [cit. 29. 11. 2014] Dostupné z: ˂http://vozpopuli.com/economia-y-finanzas/32073-nuevo-caciquismoen-extremadura-gallardo-chantajea-a-monago-y-a-sus-trabajadores˃.
19
co nejlépe porozumět danému fenoménu vedle obecného zájmu o španělské reálie přiměla autora následujících stran k volbě kasikismu jako tématu diplomové práce. Jestliže o kasikismu se v českém vědeckém prostředí nepíše, jinak je tomu s problematikou klientelismu. V případě, že je klientelismus spojován s tématem korupce, počet studií a monografií narůstá.38 Ponecháme-li stranou otázku korupce a zaměříme-li pozornost čistě na téma klientelismu, autorem, který se klientskými vztahy zřejmě nejvíce zabýval, je sociolog Jan Keller.39 Z pohledu klientelismu jsou Kellerovy práce přínosné zejména na teoretické úrovni, když představují reakci na současné trendy sociologického zkoumání. Klientské vztahy posloužily Kellerovi jako příklad ke kritice teorie směny a kritice ekonomizující sociologie. Hledáme-li historický úhel pohledu na klientelismus v Kellerových studií, nalzeneme jej – nikoliv však na příkladu Španělska, ale v historickém exkurzu do Francie 17. století.40 O španělských klientských vztazích z historické perspektivy píše historik Pavel Marek. Za oborově a tematicky nejbližší záměrům této diplomové práci lze považovat Markovu monografii La embajada española en la corte imperial (1558-1641). Figuras de los embajadores y estrategias clientelares.41 Marek si v této publikaci klade za cíl objasnit způsob a úlohu, jakou sehráli španělští velvyslanci v procesu konstituování klientského systému střední Evropy, zejména pak v Českých zemích, během let 1558 – 1641. V konkrétní rovině se Marek zaměřuje jednak na analýzu schopností a možností velvyslanců prosazovat španělskou politiku u středoevropských Habsburků, kdy v rámci klientské sítě vystupují jako zprostředkovatelé (tzv. broker) mezi španělským králem, císařem a středoevropskou šlechtou, a jednak na definování strategie, které k tomu příslušní velvyslanci používají.42 Společným bodem mezi touto a Markovou prací je pak vztah ke španělskému prostředí: v případě Markovy monografie klientelismus v česko-španělských diplomatických vztazích, v případě této diplomové práce španělská analýza a názory na klientelismus španělské společnosti. Doposud neexistuje žádná česká práce, ve které by byl zkoumán klientelismus ve Španělsku, ať už jako současný nebo historický jev. Obdobně, což je pro tuto diplomovou práci prvořadé, nebyla napsána žádná česká studie, jež by pojednávala obecně o historiografii
38
Například práce: DANČÁK, Břetislav, ed. – HLOUŠEK, Vít, ed. – ŠIMÍČEK, Vojtěch, ed. Korupce: projevy a potírání v České republice a Evropské unii. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. FRIČ, Pavol a kol. Korupce na český způsob. Vyd. 1. Praha: G plus G, 1999. CHMELÍK, Jan a kol. Pozornost, úplatek a korupce. Praha: Linde, 2003. 39 KELLER, Jan. Dvanáct omylů sociologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. KELLER, Jan. Nejistota a důvěra, aneb, k čemu je modernitě dobrá tradice. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2009. 40 Keller vysvětluje fungování klientských vazeb na příkladu postupného budování státní byrokracie v raně novověké Francii. Podle jeho názoru klasické klientelistické vztahy pronikly do procesu formování absolutistické administrativy. Z korespondence ministerského předsedy Jeana-Baptisty Colberta a jeho intendantů (úředníků) vyvozuje přeměnu vztahů osobní závislosti v neosobní byrokratické jednání. Tato proměna jej vede k formulování teze, že byrokracie má prapůvod v klientelismu, podobně jako se státní byrokracie stala pravzorem pro rozvoj neosobních formálních organizací. Více ve: KELLER, Jan. Nejistota a důvěra, s. 34-52. 41 MAREK, Pavel. La embajada española en la corte imperial (1558-1641): Figuras de los embajadores y estrategias clientelares. 1a ed. Praga: Karolinum, 2013. 42 Tamtéž, s. 10-11.
20
španělského klientelismu nebo o historiografii klientelismu v období španělské restaurované bourbonské monarchie (1874 – 1923).
1.2 Členění a záměr diplomové práce Práce je rozdělena do dvou velkých celků. V první části se věnuji důkladnému rozboru teorii klientelismu, v druhé části pak analyzuji historiografii kasikismu. Jedná se o dva fenomény, jak je patrné z následujících kapitol, jež jsou natolik provázané, že v současném vědeckém diskurzu je lze od sebe jen ztěží oddělit. S ohledem na informace z předchozí podkapitoly tuto práci nelze začít jinak než analýzou současného pohledu na korupci, klientelismus a kasikismus (terminologie bude upřesněna na dalších stránkách). Především mě zajímá, jak se staví španělští sociálně vědní badatelé, zejména pak historici, k problematice klientelismu a korupce, zda tyto jevy ztotožňují, nebo naopak zcela oddělují. V návaznosti na tuto problematiku, kam zařazují již výše zmiňovaný Plan de Empleo Rural? Vnímají jej jako návrat kasikismu? Tyto otázky se pokusím zodpovědět ve druhé kapitole. Současné výzkumy španělského klientelismu vedou mnohé badatele k představě, že tyto vztahy osobní závislosti jsou kontinuálním jevem španělských dějin. K tomuto tvrzení dochází na základě analýzy struktury a fungování politických stran. Myšlenka klientelismu jako základu politického uspořádání státu je tématem třetí kapitoly. Je třeba mít na paměti, že problematika kasikismu je úzce svázána s celkovým výzkumem klientelismu jako obecného fenoménu. Z toho důvodu jsem nemohl opomenout představit nejvýznamnější typologie klientelismu vytvářené nejen španělskými, ale i dalšími evropskými, případně americkými badateli. Typologii klientelismu vysvětlovanou dle různých perspektiv uvádím ve čtvrté kapitole. Vedle klientelismu (španělsky clientelismo), ať už v dobové „restaurační“ či pozdější literatuře, a to jak odborné, tak beletristické, dále ve vědecké literatuře (ať už na poli historie či antropologie) psané od poloviny 20. století až do současnosti, objevují další pojmy, caciquismo (kasikismus), oligarquía (oligarchie), patronazgo (patronát), cacicazgo, cacique (kasik), patrón, cliente (klient), atd., jimž v mnohých případech odpovídají anglické ekvivalenty clientelism, caciquism, patronage, patron, client, aj. Úkolem páté kapitoly je tyto termíny objasnit, vysvětlit jejich původ a postihnout případný vývoj významů, které jim jejich autoři přikládali. Klíčové budou otázky typu, „jak k těmto pojmům jednotliví badatelé přistupovali?“, „jaký smysl jim přisuzovali?“, „jaké dojmy a představy v nich vyvolávaly?“, apod. Důležité bude tyto významy a hodnotící soudy srovnat a poukázat, v čem se v té které době lišily a jaký měly vliv na následující generace badatelů. Tak jako v případě španělské a anglické terminologie, menší prostor bude věnován české terminologii, která zejména v případě pojmu klientelismus nabízí současně vedle sebe běžně užívanou škálu odvozených slov (klientský, klientelní, klientelistický). Vůči jejichž užití je třeba se vymezit. 21
Zejména v počátcích zkoumání španělského klientelismu se mohli první španělští průkopníci inspirovat zahraničními studiemi. Na tento trend pak skutečně navázala poslední generace tamních historiků. Proto, ačkoliv tématem této diplomové práce je vývoj španělského klientelismu z pohledu historické vědy, s ohledem na mezioborové přesahy prováděné především v aktuálních historických studiích, je nezbytné nastínit představy antropologů, sociologů a politologů, kteří se klientelismem zaobírali či případně ještě stále aktivně zaobírají, a ukázat, jestli a jakým způsobem ovlivnili myšlení španělských historiků. Jim je věnována šestá kapitola. Druhá část práce, a sice rozbor historiografie kasikismu, začíná sedmou kapitolou, jejímž záměrem, na pozadí krátkého historického exkurzu vzniku a zániku restaurace, je představit dva základní historiografické přístupy kasikismu: ekonomickou a politickou interpretaci. Tatáž kapitola je zároveň pomyslným středobodem této diplomové práce, neboť v sobě sdružuje vlastní analýzu jednotlivých „škol“ případně „proudů“, jak jsou obvykle předkládány ve studiích historiografické povahy,43 shrnující dosavadní výzkum klientelismu. V této kapitole se bude zároveň zpětně promítat téma páté kapitoly, čili rozbor explikativní hodnoty pojmů, které se běžně v souvislosti s klientelismem používají a které slouží jako nástroj poznání dané problematiky. Sedmá kapitola pak současně nabízí možnost zvážení historiografických prací, zda v nich obsažené názory konstruující pohledy na vývoj historiografie klientelismu, nejsou projevem přílišné kategorizace a snahou o nepřiměřenou homogenizaci dané problematiky. Třebaže teprve od sedmdesátých let lze hovořit o systematickém vědeckém bádání tohoto fenoménu, zájem o klientelismus ve Španělsku má mnohem delší tradici. Obecně známým jevem se stal v éře tzv. restaurace (1874 – 1923),44 v době, kdy klientelismus v historii země zřejmě nejvíce ovlivňoval sociopolitické dění. Hluboká společenskopolitická krize, která ve Španělsku vypukla po prohrané válce se Spojenými státy americkými (1898), zahájila období silné národní reflexe, kdy se o kasikismu, kasicích, oligarchii hojně diskutovalo v intelektuálních kruzích stejně jako mezi prostým lidem. Vedle tzv. regeneracionistů zaujímá výsadní postavení tzv. Generace 98. Práce příslušníků tohoto proudu stojí na pomezí uměleckého a odborného stylu, oba se však mnohdy zároveň prolínají. Stranou nesmí být ponechán ani přínos tzv. Generace 14, jejíž význam je obdobný Generaci 98. Kromě dobové recepce kasikismu manifestované vzdělanci v politických a ekonomických 43
Jedná se o následující autory: Salvador Cruz Artacho, Aurora Garrido Martínová, Javier Moreno Luzón, Alicia Yanini Montesová. O jejich představách vývoje problematiky klientelismu, viz: CRUZ ARTACHO, Salvador. Clientes, clientelas y políticas en la España de la Restauración (1875-1923). Ayer, 1999, núm. 36, s. 105-130. MORENO LUZÓN, Javier. Sobre críticas, conceptos y cambios, s. 282-300. MORENO LUZÓN, J. El clientelismo político: historia de un concepto multidisciplinar, s. 73-95. MORENO LUZÓN, Javier – BLANES, Ruy. A historiografia sobre o caciquismo espanhol: balanço e novas perspectivas. Análise Social, 2006, núm. 178, vol. 41, s. 9-29. GARRIDO MARTÍN, Aurora. Historiografia sobre el caciquismo: balance y perspectivas. Hispania, 1990, núm. 176, s. 1349-1360. YANINI MONTES, A. Oligarquía y caciquismo en la historiografía española desde Costa a nuestros días. In GÓMEZ BENITO, Cristóbal (coord.). Joaquín Costa y la modernización de España. Madrid: Congreso de los diputados, 2011, s. 77-130. 44 Restaurace (Restauración/Restauración borbónica) je obecně vžité pojmenování období španělských dějin, kdy po překotném revolučním období v letech 1868 – 1874 a krátce trvající první republice (1873 – 1874) došlo k obnovení konstituční monarchie a v osobě Alfonse XIII. k návratu Bourbonské dynastie na španělský trůn. Podrobnější informace o restaurační době, viz podkapitola 7.1.
22
spisech se konstruoval obraz kasikismu také čistě v umělecké formě.45 Intelektuální reakce regeneracionistů, Generace 98, Generace 14 a zejména jejich vliv na první badatele v oblasti klientelismu se stal námětem osmé kapitoly. Píšu-li o historiografii španělského klientelismu, mám tím na mysli to dějepisectví, které reflektuje vytváření obrazu tohoto sociopolitického fenoménu v určité předem vymezené historické době. Jedná se o již zmiňovanou éru tzv. restaurace (1874 – 1923). Z hlediska veškeré dosavadní produkce prací o španělském klientelismu je právě problematika restauračního klientelismu nejvíce analyzována. Počet vydaných studií, monografií či syntéz, předkládaných konceptů a teorií klientelismu restauračního období se s žádnou jinou zkoumanou dobou rovnat nemůže. Vztahy osobní závislosti dnes zvané jako klientské jsou však v éře restaurace označovány dobovým pojmem caciquismo (kasikismus). Kasikismus v literatuře konce 19. a první třetiny 20. století, běžně užívaný ať už regeneracionisty, Generací 98 nebo Generací 14, plně vystihoval tehdejší společenskopolitickou situaci. Označení kasikismus se pak následně uplatnilo ve španělském historickém diskurzu, přičemž jeho použití je aktuální i v současné badatelské produkci. V kontextu politického režimu restaurace devátá kapitola řeší identitu kasika. K jejímu stanovení jsou zvolena dvě základní kritéria, jež se promítají do dvou vzájemně provázaných otázek: K jakým společenským třídám jsou kasikové přiřazováni? Jaké profese vykonávají? Tatáž kapitola zároveň přináší rozbor sociální interakce vyvolávanou kasiky a kasikismem; analyzuje, jaký mají kasikové jako představitelé lokální moci vztah k elitám a vládě – pilířům centrální moci, to vše z hlediska názorů dobových kritiků a historiků s ohledem na jednotlivé interpretační proudy kasikismu. V desáté kapitole se zaměřuji na vztah kasikismu k feudalismu, marxismu a klientelismu, tak jak k němu přistupují na jedné straně doboví kritici a na straně druhé historiografové, ať už se jedná o zastánce ekonomické či politické interpretace či příslušníky poslední generace historiků kasikismu. Kladu si následující otázky: Co pojí, případně odděluje kasikismus a feudalismus? Je ve španělské historiografii zastáván názor, který by interpretoval kasikismus jako případ opozice klientských a třídních vztahů? Jinými slovy, byl kasikismus vysvětlován jako forma klientelismu nebo třídního uspořádání? Negovali španělští historikové kasikismu existenci klientelismu, nebo spíše přistupovali k relaci patron – klient jako k jiné obdobě vykořisťování a formě politické dominance, bez jakéhokoliv popírání klientských vztahů? Problematika kasikismu bývá hojně diskutována v souvislosti se společenskou a politickou modernizací. Postoj, vyplývající z původní historické interpretace, podle něhož byl kasikismus chápan jako antiliberální a antidemokratický systém bránící modernizaci, byl 45
Téma kasikismu v beletrizované formě, které však v této práci neanalyzuji, spojuje novely José María de Peredy (Don Gonzalo González de la Gonzalera), dále pak romány Peréze de Ayaly (La caída de los limones, Luz de domingo), Vicente Blasca Ibañéze (Entre naranjos), Leopolda Alase (La regenta) či Emilie Parda Bazánové (Los pazos de Ulloa). Více k tomuto tématu: NASON, Marshall R. The Literary Evidence, Part II: The Caciques in Spanish Literature. In KERN, Robert (Hg.). The Caciques. Oligarchical Politics and the System of Caciquismo in the Luso-Hispanic World. Albuquerque: University New Mexico Press, 1973, s. 56-64.
23
postupně nahrazován názorem, který staví kasikismus do pozice specifického modernizačního vývoje. Odpověď na to, kdy a jak došlo k opuštění představy kasikismu jako zmařené modernizace, ve prospěch představy restauračního klientelismu jako „jiné cesty“ k modernitě předkládá jedenáctá kapitola. Ačkoliv není tématem této práce analýza dobových textů, na základě teoretického rozboru první části práce jsem se pokusil rozebrat tři prameny popisující kasikismus z pohledu dobových současníků. Jak ukazuje dvanáctá kapitola, v těchto dobových svědectví se promítají mnohé z teoretických přístupů jak klientelismu, tak i kasikismu. Vedle uvedení problematiky kasikismu do českého prostředí a již zmíněné otázky po vlivu zahraniční sociálně-vědní produkce na analýzu španělského klientelismu v podání španělských badatelů, spolu se zájmem o terminologické prostředky využívané k popisu a analýze daného fenoménu, je pro potřeby této diplomové práce klíčová následující badatelská otázka: Vnímají španělští badatelé klientelismus, případně klientské vztahy období restaurace jako typ inkluzivní sociální interakce? Jinými slovy, chápe španělská historiografie klientelismus jako příklad mezilidských vztahů prospěšných pro tehdejší společnost tím, že eliminovala sociální napětí?
24
2. Korupce, kasikismus a klientelismus v soudobém španělském společensko-vědním diskurzu 2.1 Korupce, kasikismus a politický klientelismus Nejen že klientelismus nevymizí, jsou-li stanovena demokratická pravidla; naopak znovu se upevňuje tím, že oslabuje zvyky a instituce demokracie.46 Mario Caciagli
Jak jsem se již zmínil v úvodu, současná problematika klientelismu je formována veřejnou polemikou – jak uvádí González Alcantud,47 především masmédii, kdy velká část veřejnosti vnímá klientelismus v mezích korupce, tak jako García Muñoz – autor uvedený na začátku první kapitoly.48 Na příkladu Španělska García Muñoz soudí, že klientská logika (lógica clientelista) sice postihuje společnost jako celek a ne pouze politiky a zaměstnavatele, v politickém prostředí jsou však projevy klientelismu bezprostřednější. Politické dění chápe jako centrum ekonomické moci, je zdrojem určitých prostředků, o něž je usilováno a k nimž mají přístup jen ti, kdo jsou členy politické sféry a kteří rozhodují o tom, komu tyto prostředky (na oplátku za jinou protislužbu) budou uděleny či propůjčeny.49 S ohledem na výše uvedené, v celé této kapitole sleduji tři cíle: 1) Jak španělští sociálně vědní badatelé, zejména pak historici, nahlížejí na problematiku klientelismu a korupce? Pokud tyto dva jevy rozlišují, jaké je a co představuje dělící kritérium? 2) Lze uplatňování plánu vytváření nových pracovních pozic v zemědělském sektoru, tzv. Plan de Empleo Rural (dále jen PER) posuzovat za projev klientských vztahů a označovat jej za návrat kasikismu čili formy klientelismu období restaurované bourbonské monarchie? 3) Jsou tyto praktiky vzešlé ze státem řízení kampaně, ať už chápané jako klientelismus, nebo kasikismus, zaměnitelné s korupcí?
46
CACIAGLI, Mario. Clientelismo, corrupción y criminalidad organizada. Evidencias empíricas y propuestas teóricas a partir de los casos italianos. Madrid: Centro de Estudios Constitucionales, 1996, s. 24. 47 GONZÁLEZ ALCANTUD, J. El clientelismo político: perspectiva socioantropológica, s. 75. 48 GARCÍA MUÑOZ, César. La enfermedad del clientelismo. El País. [online] [cit. 26. 4. 2014] Dostupné z: ˂http://elpais.com/elpais/2013/02/27/opinion/1361989271_390184.html˃. „Klientelismus je, neklamme se, variantou či náhradou korupce.“ 49 Tamtéž.
25
Španělští autoři, kteří zkoumají vztah klientelismu a korupce, obvykle vycházejí z poznatků italského politologa Maria Caciagliho.50 Caciagli se v knize Clientelismo, corrupción y criminalidad organizada pokouší konceptuálně odlišit klientelismus, korupci a organizovaný zločin. Podle Caciagliho jsou tyto tři fenomény zcela neoprávněně zaměňovány. Jako výchozí interpretační rámec slouží Caciaglimu kultura. Na rozdíl od korupce, klientelismus a organizovaný zločin považuje za součást politické kultury. Tak jako jakákoliv jiná kultura i klientelismus má svůj „jazyk“, rituály, hodnoty a konkrétní, stále se opakující procedury.51 Také zločinecké organizace mají svůj soubor rituálů a hodnot, které jim dodávají soudržnost a vnitřní fungování. K takovýmto zločineckým organizacím patří sicilská mafie. Jak vysvětluje Caciagli:
„Mafie je přijímána nejen proto, že nabízí práci, peníze nebo kariéru, je akceptována, protože její hodnoty jsou rozšířené v sociálním kontextu. (…) Existují vazby mezi jejími členy a běžnými občany, protože existují vazby mezi mafiánskými hodnotami a sicilskými hodnotami.“52
Ty jí zaručují vnější uznání. Pronikání mafie do politické sféry rozšiřuje její pole působnosti, přičemž je v sicilské společnosti díky sdíleným hodnotám zpětně legitimizováno i na této úrovni.
„Jsme konfrontováni s politickou kulturou, protože myšlenky a hodnoty, symboly a normy, mýty a rituály, sdílené komunitou, ovlivňují politické chování [dané komunity] a její postoj vůči [veřejným] institucím.“53
Oproti tomu korupce zůstává mimo kulturu, nestane se politickou kulturou, protože nikdy nevytvoří symbolický soubor norem, ani se nepromění v kolektivní zkušenost navzdory jakkoliv vysokému počtu korumpujících jedinců. Z tohoto důvodu je korupce prostředkem a nikoli podstatou politické kultury.54 50
Uvádějí jej všichni zde zastoupení autoři, kteří se k problematice vztahu klientelismu a korupce vyjadřují. Jde o následující autory a jejich studie: CAZORLA PERÉZ, José. El clientelismo de partido en la España de hoy, s. 35-52. CORZO FERNÁNDEZ, Susana. El clientelismo político como intercambio. Working Paper, 2002, núm. 206. MÁIZ SUÁREZ, Ramón. El clientelismo de partido y la corrupción política. In MONTABES PEREIRA, Juan (coord.). Instituciones y procesos políticos: homenaje al José Cazorla. Madrid: Centro de Investigaciones Sociológicas, s. 363-390. ROBLES EGEA, A. El clientelismo político, s. 223-239. 51 CACIAGLI, M. Clientelismo, corrupción y criminalidad organizada, s. 48. „Je třeba zdůraznit jaké modely chování, jaké vztahy mezi zvolenými a voliči a jaké všemi respektované regulační principy formují soubor sociálně sdílených zvyků. Tento soubor má tradici, upevňuje mentalitu, čili vytváří kulturu. Klientelismus je politická kultura.“ (tamtéž, s. 23) 52 Tamtéž, s. 48. 53 Tamtéž, s. 125. 54 Tamtéž, s. 85-91.
26
Proč tedy dochází k záměně klientelismu, korupce a organizovaného zločinu? Caciagli tuto skutečnost vysvětluje jako důsledek jejich vzájemného působení. Organizovaný zločin totiž bývá realizován jak prostřednictvím korupce (častější varianta), tak prostřednictvím klientských praktik. V případě klientelismu a korupce, jejich překrývání lze přičítat dvěma rysům, které dané fenomény spojuje. Oba se vytváří a fungují na principu směny, přičemž tato směna je uskutečňována v rámci dyadického vztahu a osobního kontaktu. Klíčovou úlohu přitom sehrávají přátelství a kmotrovství.55 Zásadní rozdíl mezi těmito třemi jevy vidí Caciagli, zkoumáme-li jejich legalitu. Zatímco klientelismus nepřekračuje hranici protizákonného aktu, korupce a organizovaný zločin jsou způsobovány vědomým porušováním zákona. Pak již nehraje takovou roli, zda organizovaný zločin je, nebo není uskutečňován pomocí korupce, jinými slovy, zda se korupce stává prostředkem organizovaného zločinu nebo samotným kriminálním aktem. Také Cazorla Peréz nezaměňuje klientelismus s korupcí. Podle Cazorly Peréze se korupce odlišuje od klientelismu tím, že předmět korupčního jednání má alespoň pro jednu ze zúčastněných stran ekonomický charakter. Zároveň, jako u Caciagliho interpretace, vědomí deliktu sehrává klíčovou roli i v argumentaci Cazorly Peréze.
„Podstata korupce tkví v ekonomickém záměru uskutečnit transakci, která pozbývá zákonnosti. Všichni si jasně uvědomují, že to, co dělají, je protizákonné, a dokonce ve většině případů trestné. Naopak v klientelismu je měnou politický řád a pouze nepřímo může mít ekonomické následky.“56
Také podle Roblese Egey je nutné rozlišit politický klientelismus od ostatních sociopolitických a právnických forem. Nejedná se o fenomén, kde by byl porušován právní řád, tak jako tomu je u korupce, zneužití úřední moci a podvodů, které vedou k perzekuci a potrestání. Nejedná se ani o vztah „rodinného charakteru“ známý pod pojmem nepotismus, protože v něm není obsažena protihodnota, nýbrž bezplatný akt a rodinná solidarita.57 Tak jako Caciagli58 nebo Cazorla Peréz59 i Robles Egea60 se domnívá, že ačkoliv politický klientelismus může vést ke korupci, podvodu či zneužití úřední moci, běžně nepřekračuje zákonnost jednání. 55
CACIAGLI, M. Clientelismo, corrupción y criminalidad organizada, s. 79-80. CAZORLA PERÉZ, J. El clientelismo de partido en la España de hoy, s. 46. 57 Na rozdíl od Roblese Egey, Cazorla Peréz vnímá nepotismus jako podtyp klientelismu, třebaže jej charakterizuje velmi podobně jako Robles Egea: „Nepotismus by mohl být považován jako podtyp klientelismu, odlišitelný existencí rodinného pouta, a tím pádem rozdílného původu poskytované důvěry, jiného závazku, ne vždy nezbytně sloučitelný se směnou, ale vždy s podporou.“ O nepotismu z pohledu Cazorly Peréze, viz: CAZORLA PERÉZ, J. El clientelismo de partido en la España de hoy, s. 46. 58 CACIAGLI, M. Clientelismo, corrupción y criminalidad organizada, s. 49. 59 „Na mnoha místech Španělska může politická kultura v klientelismu schovat nebo zastřít svou nelegální podstatu na základě tradiční tolerance a zvyků, mnohdy zděděných z kasikismu.“ Viz: CAZORLA PERÉZ, J. El clientelismo de partido en la España de hoy, s. 46. 60 ROBLES EGEA, A. El clientelismo político, s. 227. 56
27
Přesto se struktura a fungování klientelismu a korupce velmi podobají. Ramón Máiz hovoří o dvou společných faktorech, které formují jak klientelismus, tak korupci: oba se vytváří prostřednictvím sítí a oba spočívají, na rozdíl od interpretace Cazorly Peréze, na přímé směně hmotných zisků (beneficio material).61 Druhý zmiňovaný faktor uvádí i Corzo Fernándezová jako důvod, proč se korupce tak snadno zaměňuje s klientelismem.62 Politický klientelismus ve vztahu ke směně popsala Corzo Fernándezová následujícím způsobem:
„Politickým klientelismem se rozumí důsledek osobního vztahu založeného na směně, odehrávající se v politickém prostředí, jenž se ustanovuje dobrovolnou a zákonnou formou v rámci právního řádu, mezi těmi, kteří mohou zastávat nebo zastávají jakýkoliv veřejný úřad a těmi, kteří si přejí vstoupit do [veřejných] služeb nebo nalézt cestu k veřejným zdrojům, k nimž je obtížnější přístup. Pokud [tento vstup] není nereálný, pak jinou cestou, nežli skrze [klientský] vztah, jej není možné dosáhnout.“63
K navázání klientského vztahu na politické úrovni dochází dobrovolně, tak, že pouto mezi oběma stranami není výsledkem závislosti nebo podřízenosti, nýbrž doplňkem směny. Tento vztah pozbývá zákonnosti, jakmile způsobí újmu třetí straně, která do této relace nebyla zahrnuta, mimo jiné proto, že do ní dobrovolně nevstoupila. V takovémto případě se vztah stává ilegální, neboť již neodpovídá charakteristice politického klientelismu, nýbrž korupci a podvodu.64 Hranice zákonnosti je v tomto případě velmi tenká. Třebaže způsob navazování (sítě) a předmět reprodukce (směna) spojují klientelismus a korupci, Máiz,65 s odkazem na zmiňovaného Caciagliho a další autory, ukázal, jak se ve skutečnosti klientelismus a korupce liší. Odlišnosti mezi klientelismem a korupcí se nejlépe profilují při definování jejich společných kategorií, které Máiz shrnul a pojmenoval jako: využívané zdroje, zúčastněné strany (případně jedinci), mocenský vztah mezi zúčastněnými stranami, právní postavení a rozšíření (klientského či korupčního jednání). Pro přehlednost jsem uvedené rozdíly vepsal do tabulky:
61
MÁIZ, Ramón. El clientelismo de partido y la corrupción política. In MONTABES PEREIRA, Juan (coord.). Instituciones y procesos políticos: homenaje al José Cazorla. Madrid: Centro de investigaciones sociológicas, 2005, s. 383. 62 CORZO FERNÁNDEZ, S. El clientelismo político, s. 10. 63 Tamtéž, s. 14. 64 Tamtéž, s. 15. 65 MÁIZ, R. El clientelismo de partido y la corrupción política, s. 383.
28
kategorie
politický klientelismus
korupce
využívané zdroje
hlasy
peníze
zúčastněné strany
voliči (klienti), patroni, zprostředkovatelé (brokers)
mocenský vztah (mezi zúčastněnými stranami) právní postavení
asymetrie
zprostředkovatelé, obchod-níci, „političtí obchodníci“ rovnost
legalita
ilegalita
rozšíření
do veřejnosti
nikam (udržuje se v tajnosti)
Poslední bod tabulky označený jako „rozšíření“ (politického klientelismu nebo korupce) vypovídá mnohé o charakteru směny v obou diskutovaných fenoménech. Ne vždy je směna v klientelismu skrývána a zatajována, protože aktéři této relace nejsou přesvědčeni o tom, že by porušovali legální normy, na rozdíl od korupční směny, pro jejíž uskutečnění musí být vynaloženo veškeré úsilí, aby zůstala (tak jako korupce samotná) bezpečně utajena.66 Na následujícím schématu Corzo Fernándezová zobrazila dělení směny ve vztahu k politickému klientelismu, nebo korupci:67
66 67
CORZO FERNÁNDEZ, S. El plan de Empleo Rural, s. 149. Tamtéž, s. 148.
29
Je politický klientelismus zábranou pro dobré fungování demokracie, nebo pouze disfunkcí, působící však pozitivně pro její udržení?68 I na tuto otázku nelze najít odpověď v podobě všeobecného konsenzu. Především z teoretických pozic dochází Cazorla Peréz k názoru, že současný španělský politický klientelismus způsobuje disfunkci demokracie. Poškozuje ji tím, že ohrožuje její základní principy, kterými jsou rovnost příležitostí a práv.69 Naopak z některých výzkumů vyplývá všeobecná prospěšnost klientských vztahů,70 stanovisko, které popsal Robles Egea následujícím způsobem:
„Klientelismus plní stabilizační funkci, která se vztahuje na politickou strukturu prostřednictvím vytváření a konsolidování integračních sítí patronů a klientů. Jak patroni, tak klienti, obě skupiny mají zájem udržet vzájemnou směnu, snižující riziko konfliktů a zvyšující sociální a politickou homogenitu, a tím základnu generující klientské vztahy.“71
Vzápětí však tentýž Robles Egea dodává, že pokud klientské vztahy, díky svým protichůdným doplňujícím a rozporným prvkům, brání svobodnému vyjadřování či poškozují chod demokratického života, je třeba hovořit o politickém klientelismu jako o nepříteli demokracie.72 Ve své podstatě tento názor říká to samé jako výše zmíněné tvrzení Corzo Fernándezové (viz citace 63), s tím rozdílem, že Corzo Fernándezová jej vnímá v mezích korupce, zatímco Robles Egea stále v rovině politického klientelismu, třebaže již se škodlivými účinky. Robles Egea dodává, že s výjimkou významných příspěvků Cazorly Peréze a Corzo Fernándezové doposud nebyla dostatečně prozkoumána úloha politického klientelismu v období španělské demokracie. Určitou výjimku, domnívám se, by mohl
68
Oba odlišné názory na vztah klientelismu k demokracii vystihl Luis Roniger. Podle Ronigera jedni upozorňují na to, že klientské vztahy omezují zastupitelský systém demokracie dosazováním spolupracovníků a „přátel“ do strategických pozic, kde je koncentrována veřejná moc (public power). „Klientelismus škodí institucionalizaci veřejné zodpovědnosti a mechanizmům administrativní kontroly, když způsobuje nadbytečnou zaměstnanost (over-employment) a poskytuje příležitost vstoupit nedostatečně kvalifikovaným pracovníkům do veřejné správy. Vědci, kteří sledují tuto analytickou linii, zmiňují skrytá jednání a soukromé dohody, jež zahrnují veřejné zdroje.“ Pozitivní pohled na klientelismus vyjádřil Roniger takto: „Jiní učenci zdůrazňují pragmatiku sociální akce, když v klientelismu vidí důležitý mechanismus pro získávání transakčních benefitů, v přidělování zdrojů a v naplňování lokálních, regionálních a národních požadavků. (…) Klientelismus dokáže vyřešit existenciální problémy, poskytuje podporu migrujícímu obyvatelstvu a slouží politickým podnikatelům (political entrepreneurs).“ RONIGER, L. Political Clientelism, Democracy and Market Economy, s. 355. 69 ROBLES EGEA, Antonio. Introducción. In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, 1-18. Podrobnější informace, viz: CAZORLA PERÉZ, J. El clientelismo de partido en la España de hoy: una disfunción de la democracia. In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 291-310. 70 ROBLES EGEA, A. El clientelismo político, s. 224. Robles Egea uvádí Ernesta Gellnera, Maria Caciagliho, Yannise Papadopoulose, Shmuela N. Eisenstadta a Luigi Graciana, jako ty odborníky a autority, kteří zdůrazňují stabilizační hodnotu vztahů patron – klient pro politický řád, ačkoliv také zároveň upozorňují na možné disfunkční projevy pro politický systém. 71 ROBLES EGEA, A. El clientelismo político, s. 229-230. 72 Tamtéž, s. 237.
30
představovat státem řízený plán zemědělské pomoci (PER), předmět mnoha polemických diskuzí.
2.2 Plan de Empleo Rural: přetrvávání klientelismu, korupce a návrat kasikismu? Andaluské rolnictvo, námezdní pracovníci, žijí v neustálé sociální marginalizaci, bez východiska práce, jež by jim dodala důstojnosti, zůstávají závislými i nezávislými na podpoře životního minima či almužny, kterou noví kasikové, v čele s vládou, starostové, titíž jako vždy, jsou té dobroty poskytnout jim výměnou za hlas.73 Fernando Muñoz Pérez, bývalý starosta obce Padul (Andalusie)
Jak jsem ukázal v předchozí podkapitole, směna přibližuje klientelismus a korupci. Právě Corzo Fernándezová vyjádřila myšlenku, že v tradičních společnostech, mezi něž řadí i období restaurace, byla směna, uskutečňovaná v kasikismu, jedinou cestu vedoucí k přežití závislých klientů. Tím nefungovala na dobrovolné bázi, ale představovala formu dominance kasiků, tedy patronů éry restaurace.74 Tatáž situace v moderních podmínkách se opět uskutečňuje všude tam, kde sdružení nebo jedinci nemají k dosažení svých cílů jinou alternativu. Tím se směna promění v cíl, není již jen prostředkem sociální interakce. Zároveň snižuje možnost soupeření mezi stranami a omezuje volební konkurenceschopnost.75 Lze toto
73
ROBLES EGEA, A. El clientelismo político, s. 233. Pojmu kasik se podrobně věnuji v podkapitole 5.5. Ačkoliv v moderním politickém klientelismu a kasikismu dochází k privatizování veřejného, existují prvky, které je odlišují. Jsou jimi míra závislosti klienta na svém patronovi/kasikovi, otázka materiální existence klienta a legálnost uskutečňované směny. Již podmínky restaurační klientely a moderní klientely jsou podle Corzo Fernándezové nesrovnatelné. Restaurační klientela byla na svém kasikovi ekonomicky mnohem závislejší, než jak tomu je u klientely demokratické společnosti požívající formálních i materiálních práv. Veškeré odlišnosti se podle Corzo Fernándezové projevují ve směně. „Směna, která se vytváří v kasikismu není taková jako v moderním klientelismu: již zde není pouze jediný kasik, s nímž, pokud chce klient přežít, musí bezpodmínečně navázat klientský vztah. Proto se v kasikismu nejedná o dobrovolnou klientovu volbu, jako tomu je v politickém prostředí moderní společnosti, protože je spojena s realitou osobního nebo rodinného přežití. Práci, kterou klient pro kasika vykonával, mohl kasik klientovi v jakémkoliv okamžiku odejmout. V politickém klientelismus, jaký identifikujeme v Andalusii, závislost na veřejných zdrojích se odvíjí od zákona. Konečně, klientský vztah v kasikismu je nástrojem podvodu a korupce a nikoliv formou, jak se vázat a přiblížit ke státu.“ Z těchto důvodů Corzo Fernándezová striktně rozlišuje moderní politický klientelismus a kasikismus. Viz: CORZO FERNÁNDEZ, S. El Plan de Empleo Rural, s. 149. 75 CORZO FERNÁNDEZ, S. El clientelismo político, s. 25. 74
31
tvrzení aplikovat na PER? Jsou voliči, ať už v pozitivním, nebo naopak negativním slova smyslu v područí PSOE jako moderního odosobněného patrona – kasika? Před samotnou debatou, jestli PER vykazoval znaky klientelismu, kasikismu či korupce, je třeba stručně nastínit, v čem tento plán zemědělského rozvoje spočíval. PER byl státem řízený plán podpory rozvoje zemědělského sektoru v jednotlivých autonomních oblastech Španělska. V roce 1983 jej navrhla a postupně zaváděla do praxe socialistická vláda ministerského předsedy Felipe Gonzáleze. Program napomáhal rozvíjet veřejné pracovní projekty (především infrastrukturního charakteru), takovým způsobem, aby došlo k vzrůstu sezónních pracích především v zemědělských oblastech Andalusie a Extremadury, ve snaze zmírnit v nich negativní důsledky vysoké nezaměstnanosti. Plán garantoval finanční podporu76 domácnostem s nízkým příjmem a přispíval ke všeobecnému snížení migrace v daných regionech.77 Od doby, kdy se ve španělské společnosti začaly naplno projevovat důsledky PER, převažoval názor, v němž sice plán pro podporu zemědělského sektoru nebyl spojován s korupcí a kasikismem, ale byl přinejmenším vnímán jako projev klientelismu. Tento postoj zastávaly dvě autority: Cazorla Peréz78 a Martín de Pozuelo.79 Problematiku PER znovu oživila Susana Corzo Fernándezová. V případové studii El clientelismo político. El plan de Empleo Rural en Andalucía: Un estudio de caso si Corzo Fernándezová položila následující otázky: lze uplatňování plánu pro vytváření nových pracovních pozic v zemědělském sektoru a jeho zavádění do praxe posuzovat jako projev klientských vztahů? Lze jej označovat za návrat kasikismu čili formy klientelismu období restaurované bourbonské monarchie? Je oprávněné ztotožňovat PER s korupcí? Zmíněná kniha Corzo Fernándezové představuje jeden z nejucelenějších a nejpodrobněji zpracovaných příspěvků analyzujících politický klientelismus a jeho možné důsledky. Corzo Fernándezová tak učinila na příkladu granadské provincie ve vztahu ke granadskému zemědělskému sektoru a lokální politice, když zároveň, a to je pro tuto kapitolu stěžejní, mapovala důsledky státem řízeného plánu zemědělského rozvoje. Corzo Fernándezová, podobně jako již zmiňovaný Caciagli, nejprve věnovala pozornost teoretickometodologickému základu ve snaze co nejpřesněji odlišit politický klientelismus, korupci a kasikismus. Nasbíraná empirická data porovnala s vypracovanými koncepty, aby zjistila, zda PER vytvářel klientské vazby, případně reprodukoval kasikismus či korupci. Autorka si položila otázku, zda plánem zemědělského rozvoje byli v prvé řadě dotováni, a tím 76
„Členové ‚Régimen especial agrario de la Seguridad Socialʼ, kteří realizovali šedesátidenní pracovní dobu v předešlých 12 měsících, v době své nezaměstnanosti obdrží právo na podporu dosahující 75% minimální mzdy a to po dobu maximálně 180 dní v roce.“ Více ve: CAZORLA PERÉZ, J. El clientelismo de partido. 77 CURTO GRAU, M. Electoral rewards to patronage politics, s. 1. 78 CAZORLA PERÉZ, J. El clientelismo de partido en la España de hoy, s. 47-50. CAZORLA PERÉZ, J. El clientelismo de partido. „Výsledkem toho je, že namísto toho, aby se nezaměstnanost stala politickou zbraní proti vládnoucí straně (na lokální úrovni), stává se prostředkem moci, který se využívá s velkou účinností jako nástroj dané strany [PSOE].“ Více ve: CAZORLA PERÉZ, J. Del clientelismo tradicional al clientelismo de partido. 79 MARTÍN DE POZUELO, Eduardo, et. al. Guía de la corrupción. Barcelona: Plaza y Janés, 1994. Citováno podle: PIATTONI, Simona. Clientelism, Interests and Democratic Representation. The European Experience in Historical and Comparative Perspective. New York: Cambridge University Press, 2001, s. 166.
32
oproti ostatním zvýhodněni, voliči Španělské socialistické dělnické strany (Partido Socialista Obrero Español – dále jen PSOE). Ačkoliv je přesvědčená o existenci politické klientely, PER vztahy osobní závislosti nevytvářel. Výzkum Corzo Fernándezové prokázal, že distribuce fondů se prováděla ne nezbytně na základě stranické příslušnosti a nikoliv podle principů klientelismu.80
„Přestože jsme odhalili, že existovala volební klientela PSOE, potvrdili jsme, že kolektiv lidí ovliněný PER není skupinou, která volí PSOE většinově, tak jako jimi nejsou nezaměstnaní Régimen General81 a důchodci; ani jimi nejsou pro obce, které volí [PSOE] většinově, a to jak na regionální, tak národní úrovni.“82
Odmítnutí Corzo Fernándezové, že by aplikování PER vedlo ke klientelismu, kasikismu či dokonce ke korupci, podpořila také Marta Curto Grauová. Curto Grauová zkoumala obecně sdílený názor, že PER posloužil PSOE jako nástroj upevnění panství v Andalusii a Extremaduře. Statistické údaje dokazují, jak ve zmíněných regionech u obcí s převahou zemědělské produkce, většinou ovlivněných PER, došlo ke zvýšení voličské základny PSOE, poté co socialisté zařadili plán rozvoje do svého volebního programu. Vědoma si těchto údajů, autorka se zaměřila na dopad PER na lokální zastupitelské úrovni. Nenašla však prokazatelné údaje, které by podle klientské logiky svědčily o volebních odměnách či rekompenzacích poskytnutých starostům v komunálních volbách.83 V otázce vztahu PER a klientelismu tak výsledky výzkumu Corzo Fernándezové a Curto Grauové stojí proti starším studiím již zmiňovaných autorit Cazorly Peréze a Martína de Pozuely. V případu PER se současná vědecká obec shoduje, že mezi příjemci finančních dotací (zaměstnanci v zemědělském sektoru) a jejich poskytovateli (obecními zastupiteli) se nevytvořil vztah, jenž by byl možný označit za korupci či návrat kasikismu. Lze říci, že čím jsou současné vědecké analýzy mladšího data, tím více jejich autoři docházejí k závěrům neslučovat PER ani s klientelismem.84 Výzkum plánu zemědělského rozvoje ovšem nevyvrátil hypotézu, že by tradiční politický klientelismus čili kasikismus již ve Španělsku neexistoval v jiných případech. Corzo Fernándezová85 a Cazorla Peréz86 se shodují, že ve španělské 80
CORZO FERNÁNDEZ, S. El plan de Empleo Rural, s. 331-336. „Régimen general“ je zkrácená podoba „Régimen General de la Seguridad Social“. Jedná se o název státního sociálního systému Španělska. 82 CORZO FERNÁNDEZ, S. El plan de Empleo Rural, s. 335. 83 CURTO GRAU, M. Electoral rewards to patronage politics, s. 20-21. 84 Navzdory výše uvedenému ve stále relativně nové studii Clientelism, Interests and Democratic Representation, autorka knihy Simona Piattoniová chápe PER a jeho zavádění v mezích klientelismu. „Snad za nejzřejmější případ klientelismu ve Španělsku po roce 1982 je považováno přerozdělení dotací zaměstnancům v zemědělském sektoru. PER poskytl mzdu zemědělcům pod podmínkou minimálního počtu odpracovaných dnů v roce. S vědomím, že místní starostové zodpovídají za ověření počtu odpracovaných dnů, potenciál pro lokální politiky zajistit volební podporu výměnou za odsouhlasení dotací je zcela zřejmý. A ukázalo se, že PSOE, majoritní strana v oblasti, jež stála u zrodu PER, užila své síly k tomu, aby si zajistila věrnou volební klientelu.“ Viz: PIATTONI, S. Clientelism, Interests and Democratic Representation, s. 166. 85 CORZO FERNÁNDEZ, S. El plan de Empleo Rural, s. 332. 86 CAZORLA PERÉZ, J. El clientelismo de partido en la España de hoy, s. 47-50. 81
33
společnosti doposud přetrvává. Vyskytuje se v těch zemědělských obcích, kde neexistuje jiná politická alternativa. Bez ní, jak uvádí Robles Egea, může například tentýž starosta zastávat mandát během čtyř a více volebních období.87 González Alcantud dospěl k podobnému tvrzení. V antropologické případové studii ukázal, jak jednostranné zaměření na produkci monokultury uvnitř komunity andaluské obce Macael způsobilo dlouhodobé přetrvávání klientských vztahů.88 Podle Gonzáleze Alcantuda se tyto vztahy osobní závislosti nacházely (doslovně přeloženo) „na půli cesty mezi klasickým rurálním kasikismem a současnými sociálními klientelismy.“89 Tato diferenciace Gonzáleze Alcantuda předznamenává snahu badatelů celou problematiku klientelismu rozebírat na úrovni typologií, jimiž se snaží vysvětlit proměny, případně setrvávání určitých rysů klientských vztahů. Jestliže Cazorla Peréz, Corzo Fernándezová či González Alcantud umisťují kasikismus i do období španělské demokracie, naopak jiní autoři, například Moreno Luzón90 a Yanini Montesová,91 jej chápou jako specifický projev klientelismu vlastní pouze éře restaurované bourbonské monarchie. Z dosavadního výzkumu se domnívám, že první názor (kasikismus jako nadčasový fenomén) spojuje antropology a politology, druhý názor (kasikismus jako časově omezený jev) zastávají spíše historici. Nikoliv PER, ale jiné případy pro většinu zde uvedených badatelů znamenají, že klientelismus a kasikismus jsou i nadále součástí španělské společnosti. Téma další kapitoly, politické strany ve vztahu ke klientelismu, případně kasikismu, nabízí jiný pohled na tyto vztahy osobní závislosti. Podle něj není relevantní hovořit ani tak o „přetrvávání“ klientelismu či „návratu“ kasikismu, ale přímo o jejich „kontinuitě“.
87
ROBLES EGEA, A. El clientelismo político, s. 229. GONZÁLEZ ALCANTUD, José. Jerarquía versus igualdad: El clientelismo político mediterráneo desde la antropología. In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 37-39. Ve výše uvedeném příspěvku González Alcantud pouze shrnuje výsledky výzkumu prováděného v obci Macael. Monokulturu zde představoval mramor, který se stal „životadárnou“ surovinou pro přežití místních horníků, kteří jej těžili z lomů okolních hor. Tito horníci byli závislí na majitelích těžebních dolů, a přestože obě skupiny spojovala myšlenka kolektivního pokroku, nezabránila vzniku tenzí, které roku 1977 vedly až ke stávce. Takto podle Gonzáleze Alcantuda se projevily nadřazené (paternalistické) vertikální vztahy mezi podnikateli a pracujícími. Zároveň v témže čase dělníci z kamenolomů odmítli slavit spolu s podnikateli tradiční místní svátek, což vedlo k radikalizaci konfliktu. Ve stávce nejaktivnější část obyvatelstva byla nucena Macael opustit. Podrobnější informace o tomto případu moderního klientelismu jsou k dispozici v knize: GONZÁLEZ ALCANTUD, J. El clientelismo político: perspectiva socioantropológica, La lucha por el mármol. Delimitación de los campos sociales: „pueblo“ y „caciques“, s. 137-165. 89 GONZÁLEZ ALCANTUD, J. Jerarquía versus igualdad, s. 39. 90 MORENO LUZÓN, J. Teoría del clientelismo, s. 193. 91 YANINI MONTES, Alicia. Oligarquía y caciquismo en la historiografía española desde Costa a nuestros días. In GÓMEZ BENITO, Cristóbal (coord.). Joaquín Costa y la modernización de España. Madrid: Congreso de los diputados, 2011, s. 79-80. 88
34
3. Klientelismus jako základ politické struktury státu – příklad Španělska 3.1 Historický exkurz I: kasikismus/klientelismus jako kontinuita španělských dějin Zastánci tvrzení, že se PER stal zdrojem klientských praktik, obvykle hájí představu, v níž se funkce a chod politických stran řídí logikou klientelismu. Mimo jiné mezi ně patří již několikrát zmiňovaný Cazorla Peréz. Myšlenka struktury a vnitřního řádu politických stran vystavěných na bázi vztahů osobní závislosti je v historii Španělska úzce propojená s představou kontinuity klientelismu, a to jak na sociální, tak na politické úrovni. Současné výzkumy ukazují, že kasikismus/klientelismus není jen synonymem pro sociopolitické poměry restaurované bourbonské monarchie, ale že tento vztah osobní závislosti existoval ve Španělsku již v první polovině 19. století, v době panování Ferdinanda VII. (1808 – 1833) a Isabelly II. (1833 – 1868),92 a následně v období tzv. Slavné revoluce (1868 – 1874), ve Španělsku pojmenovávané jako Sexenio Democrático.93 Podobně ani konec éry restaurace, respektive onoho klasického období charakterizovaného střídáním dynastických stran (tzv. turno pacífico),94 zapříčiněný státním převratem Primo de Rivery (1923), neznamenal zánik klientelismu. Právě odstranění kasikismu z veřejného života považoval generál Miguel Primo de Rivera za jeden z nejdůležitějších úkolů diktatury na cestě za hospodářským a politickým vzestupem Španělska.95 Primo de Riverovi se ovšem nepodařilo vymanit Španělsko z moci kasiků. Naopak diktátor se stal strůjcem nových kasiků, jak je patrné na režimní straně,
92
ZAFRA, Manuel. El marco político y la génesis del caciquismo. In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 95-115. 93 MONGE DE LA FUENTE, Gregorio. Élite política y clientelismo durante el sexenio democrático (1868 – 1874). In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 133-168. Existují práce, které umisťují klientské vztahy do období předcházejících 19. století. Polský historik Antoni Mączak popsal klientské vztahy už i v raně novověké španělské společnosti. Více ve: MĄCZAK, Antoni. Klientela. Nieformalne systemy władzy w Polsce i Europie XVI-XVIII W. Warszawa: Semper, 1994, s. 75-88. K raně novověkým studiím klientelismu přibyly i práce lokálního charakteru, jako napaříklad studie Pérez Picazové a Guy Lemeuniera zkoumající klientské vztahy v regionu Murcia od 15. až do 19. století. Viz: PÉREZ PICAZO, María Teresa – LEMEUNIER, Guy. Formes du pouvoir local dans lʼEspagne moderne et contemporaine: des bandos au caciquisme au royaume de Murcie (XVe – XIXe siècles). In MĄCZAK, Antoni. Klientelsysteme in Europa der frϋhen Neuzeit. Mϋnchen: Oldenbourg, 1988, s. 315-342. 94 Více viz podkapitola 7.1. 95 ROBLES EGEA, Antonio. Sistemas políticos, mutaciones y modelos de las relaciones de patronazgo y clientelismo en la España del siglo XX. In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 239. „Od prvního okamžiku, Primo de Rivera jednal proti lokální moci kasiků, čili proti velkým kasikům a centrálním oligarchům. Mnoha významným postavám restaurace, jako byli Romanones, Sánchez Guerra, Sánchez de Toca, atd., nebylo umožněno zastávat veřejné posty, (…).“
35
tzv. Unión Patriótica, fungující podle logiky klientských sítí.96 Paradoxně to byli kasikové, kteří umožňovali udržení režimu a kteří nakonec stáli za diktátorovým pádem (1930). Střet kasiků s centrální mocí a absurditu jejich jednání vyjádřil González Alcantud následujícím způsobem:
„V historii Španělska byly diktatury největšími a nejúčinnějšími soupeři kasikismu. Ta první, včele s Primo de Riverou, se jen částečně ukázala být odpovědí [změnou poměrů vůči] restauračnímu kasikismu, proto jen z počátku sklízela obdiv socialistů a regeneracionistů. Ztroskotala v momentě, kdy se ve veřejném životě ‚politický cynismusʹ znovu prosadil; od okamžiku, kdy se samotní kasikové cynicky postavili do čela protestu proti kasikismu, jakoby se jednalo o problém jim zcela cizí.“97
Jak dokazují současné výzkumy, i v době následující po diktatuře Primo de Rivery, v období druhé španělské republiky (1931 – 1936) kasikismus nadále existoval, ačkoliv význam kasiků v porovnání s restaurací zeslábl.98 Republikánsko-socialistické uskupení včele republiky se snažilo skoncovat s přežívajícím klasickým dynastickým kasikismem a novým kasikismem bývalé režimní strany diktatury Primo de Rivery.99 K tomuto úkolu byli paradoxně využiti civilní guvernéři (gobernadores civiles), jejichž předchůdci plnili tutéž funkci, tehdy však ve službách restaurační monarchie. Pro centrální republikánskou moc tak civilní guvernéři sehráli úlohu zprostředkovatele, především v rurálních lokalitách, v oblastech tradičního vlivu dynastických stran, kde logicky nově se ustanovujícímu režimu chyběla republikánská podpora. V těchto lokalitách civilní guvernéři vytvářeli místní republikánskou strukturu, síť stranických klientů, skrze něž zajistili zvolení „správného“ obecního či krajského zastupitelstva, čímž na komunální úrovni položili základ pro pozdější neméně „správné“ sestavení poslanecké sněmovny Španělska.100 Užívání ve své podstatě 96
„V prostředí, které zamezilo existenci politických stran (diskutabilní tvrzení – pozn. PŠ), kromě té oficiální [Unión Patriótica], bez formálních svobod, diktatura pouze umožnila transformaci klasického modelu lokální vlády, pod dohledem přímého či nepřímého vlivu lokálních patronů. Tak se zrodila nová klientská síť, spojená s administrativní vojenskou a civilní sítí, která zakládala svou moc na vykonávání veřejných funkcí na provinciální úrovni.“ Viz: ROBLES EGEA, A. Sistemas políticos, mutaciones y modelos, s. 240. 97 GONZÁLEZ ALCANTUD, J. El clientelismo político: perspectiva socioantropológica, s. 64-65. 98 V rámci problematiky španělského klientelismu je v posledních letech stále více věnován prostor právě klientským vztahům během Druhé španělské republiky. Viz studie: ÁLVAREZ REY, Leandro. La pervivencia del clientelismo político en la II República. Algunas sugerencias para su estudio. In ARCAS CUBERO, Fernando – GARCÍA MONTORO, Cristóbal (eds.). Andalucía y España. Identidad y conflicto en la historia contemporánea. Málaga: Servicio de Publicaciones de Unicaja, 2008, s. 249-260. PRADA RODRÍGUEZ, Julio. Clientelismo y poder local en la Segunda República, Hispania Nova, 2013, núm. 11. 99 ROBLES EGEA, A. Sistemas políticos, mutaciones y modelos, s. 240, 245. 100 ROBLES EGEA, Antonio. La democracia imposible. Sistemas clientelares y corrupción política. In GÓMEZ BENITO, Cristóbal (coord.). Joaquín Costa y la modernización de España. Madrid: Congreso de los diputados, 2011, s. 157-158. Jako kasika provincie Jáen uvádí Moreno Luzón dokonce samotného prvního prezidenta druhé republiky, Niceto Alcalá-Zamoru (1877 – 1949). Více ve: MORENO LUZÓN, Javier. »El poder público hecho cisco«. Clientelismo e instituciones políticas en la España de la restauración. In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). El marco político y la génesis del caciquismo. In Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 180-181.
36
týchž restauračních praktik stálo ve zcela jasném rozporu s neustále se prohlubujícím regeneracionistickým a „antikasikiálním“ diskurzem, který se rozšiřoval minimálně v republikánsky smýšlející části španělské veřejnosti a taktéž i na nejvyšší zastupitelské úrovni.101 Na povahu kasikismu/klientelismu během frankistické éry existuje hned několik názorů. Daly by se shrnout do dvou základních tezí: 1) Klientelismus i nadále přežíval především v zemědělských oblastech. Ačkoliv byl přítomný i v režimních organizacích, ve srovnání s obdobím restaurace byla jeho politická moc značně redukována a kontrolována frankistickým aparátem.102 Frankovou tendencí bylo tyto vztahy osobní závislosti co nejvíce oslabovat ve prospěch přísně centralizovaného státu. 2) I v druhém případě byl klientelismus zastoupen ve struktuře frankistického státu. Na rozdíl od první interpretace však klientelismus sehrál klíčovou roli v upevňování Frankovy pozice coby nezpochybnitelné hlavy státu. O významu klientelismu ve vztahu k režimu a způsobu vytváření vnitřně hierarchizovaných sítí uvnitř režimní strany, tzv. Movimiento Nacional, uvádí Robles Egea následující postřeh:
„Původ klientské moci legitimizuje samotný původ režimu zosobněný v Caudillovi,103 který, poté co jmenuje ministry a radní a učiní další významná rozhodnutí, přenechá na zvolených, aby stejným způsobem realizovali to, co on, přičemž je tímto stylem zajištěno sestupné hierarchické uspořádání [moci].“104
Na tomto místě se pokusím o stručné srovnání. Hodnotící kritérium představuje vztah klientelismu ke státu respektive k politickým stranám. Na základě tohoto poměru lze zmíněné historické epochy rozdělit do dvou skupin. V té první figurují éra restaurace a druhá republika, v druhé diktatura Primo de Rivery a Frankova diktatura. Jaká je podstata tohoto dělení? V éře restaurované bourbonské monarchie a druhé španělské republiky se klientelismus vytvářel v liberální demokratické společnosti a klientské sítě se formovaly v pluralitním systému minimálně dvou (doba monarchie) či více stran (druhá republika). Naproti tomu v období diktatur se klientské vztahy rozvíjely buď v rámci jediné režimem upřednostňované strany (Unión Patriótica Primo de Rivery) anebo v jediné režimem povolené straně (Frankovo Movimiento Nacional). V obou případech se v odborné španělské
101
Manuel Azaña (1880 – 1940), dvojnásobný předseda vlády a prezident španělské republiky (1936 – 1939), hovořil ve třicátých letech během jedné volební kampaně o nutnosti „rozdrtit kasikismus“ (triturar el caciquismo). Viz: YANINI MONTES, A. Oligarquía y caciquismo en la historiografía española, 2011, s. 99. 102 CAZORLA PERÉZ, J. Del clientelismo tradicional al clientelismo de partido. Jak uvádí Cazorla Peréz, ve Španělsku doposud nebyly vypracovány komplexní analýzy klientelismu období frankismu. 103 Caudillem je samozřejmě míněn generál Francisco Franco y Bahamonde (1892 – 1975). 104 ROBLES EGEA, A. Sistemas políticos, mutaciones y modelos, s. 243.
37
literatuře hovoří o státním klientelismu jedné strany (clientelismo de Estado – partido único).105 Z předchozího nástinu klientelismu a jeho působení na stát v průběhu moderních dějin je přinejmenším patrná vysoká adaptabilnost klientských vztahů na politické uspořádání Španělska. Místem, kde se tyto vztahy generují, působí směrem dovnitř i ven, tak že ovlivňují chod celé společnosti, jsou právě politické strany.
3.2 Politické strany jako forma klientelismu Cazorla Peréz patří mezi nejvýznamnější badatele hájící a rozšiřující myšlenku, že politické strany ve Španělsku fungují na principu klientelismu. V kontextu jiných zahraničních prací (z pohledu Španělska) se nejedná o převratnou tezi. Principy patronáže v politických stranách analyzoval již Max Weber.106 Totožnou problematikou v novodobém podání se zabývali už v šedesátých letech minulého století Alex Weingrod107 či James C. Scott.108 Cazorla Peréz tak tedy rozvíjí již několik desítek let diskutovanou problematiku, ale promítá ji do španělských reálií, přičemž se opírá o aktuální zahraniční výzkumy.109 Jako typický příklad „strany klientely“ (partido de clientela) uvádí Cazorla Peréz Alianzu Popular, v současné době existující pod názvem Partido Popular. Podle Cazorly Peréze110 byla od počátku budována na základě uskupení několika „význačných osob“, španělsky notables. Každému z těchto notables příslušela vlastní klientská základna charakterizovaná slabou organizovaností a takřka nulovým ideovým programem. Vazby mezi notables a jejich klientelou byly založeny na meziosobním hierarchickém poměru semifeudálního typu. Tyto notables chápe Cazorla Peréz jako moderní kasiky, kteří, stejně jako jejich předchůdci, plnili úlohu zprostředkovatelů zajišťujících přenos zájmů mezi lokálními elitami a vládou. Není neopodstatněné, že se právě na principu klientských vztahů formovaná Alianza Popular vytvářela v tradičně zaostalé Galicii. Tato skutečnost mimo jiné slouží Cazorlu Perézovi jako potvrzení hypotézy, že v méně rozvinutých regionech socio-ekonomické podmínky umožňují kontinuitu klientelismu.
„Od roku 1977 dosahovala Galicie, v porovnání s dalšími regiony Španělska, nejnižší úrovně voličské participace. Tato neměnnost [socio-ekonomických poměrů] ulehčovala 105
ROBLES EGEA, A. Sistemas políticos, mutaciones y modelos, s. 237-244. PARKIN, Frank. Max Weber. London: Routledge – Taylor & Francis Group, 2002, s. 106. 107 WEINGROD, Alex. Patrons, Patronage, and Political Parties, s. 377-400. 108 SCOTT, James C. Patron – Client Politics and Political Change in Southeast Asia. The American Political Science Review, 1972, no. 1, vol. 66, s. 91-113. 109 GUNTHER, Richard. The Dinamics of Electoral Competition in a modern Society: Models of Spanish Voting Behavior, 1979 and 1982. Barcelona: ICPS, 1991. GUNTHER, Richard – SANI, Giacomo – SHABAD, Goldie. Spain After Franco: The Making of a Competitive Party System. Berkeley and London: U. de California Press, 1986. 110 CAZORLA PERÉZ, J. Del clientelismo tradicional al clientelismo de partido. 106
38
obvyklou manipulaci [praktikami] kasikismu. Není náhodné, že lídr Alianzy Popular, Fraga Iribarne, díky svému galicijskému původu znal dobře zdejší podmínky, věnoval veškerou svou energii tomu, aby vytvořil strukturu klientské strany (estructura de partido clientelista).“111
Cazorla Peréz uvádí výzkumy analyzující motivaci voličů ve volbách v letech 1979 a 1982. Mezi hodnotící kritéria patří ideová blízkost k dané straně, hodnocení lídra, zařazení na škále levice – pravice, příslušnost k UGT,112 identifikace s dělnickou třídou (u voličů PSOE), věk a náboženské vyznání (u UCD)113 a profese (u Alianzy Popular). Výsledky ukazují, že zejména u voličů PSOE rozhodnutí volit socialistickou stranu „nevychází ze sympatie nebo ideové spřízněnosti k příslušné straně, nýbrž je odvozené od neoklientského vztahu.“114 Cazorla Peréz se domnívá, že zisk nepoměrně větší voličské podpory, než jaké by kdy PSOE mohla dosáhnout jinými cestami, umožnil socialistům plán podpory zemědělského sektoru. Právě PER, blíže představený v podkapitole 2.2, zajistil klientele PSOE jistou ekonomickou stabilitu a téže straně politickou „hegemonii“ v Andalusii a Extremaduře. V současné době převládá mezi (nejen) španělskými badateli názor, který chápe klientelismus jako kontinuální jev dobře se přizpůsobující novým sociálním, politickým případně ekonomickým podmínkám. Právě díky této adaptabilitě musí nezbytně docházet k určitým změnám, které však vnitřní zákonitost a logiku klientelismu nenarušují. Prostředky a služby poskytované voličům (klientele) jsou poskytovány nikoliv jednotlivcům, ale celku. V takovémto případě se již klientské vztahy nevytváří na osobní bázi, nýbrž na kolektivní bázi. Jako příklad slouží Cazorlu Perézovi právě uplatňování PER, při němž každá obecní samospráva, fungující jako kolektivní patron, rozhoduje o přerozdělování dotací. Cazorla Peréz zmíněnou proměnu klientelismu popisuje následovně:
„Tento vztah se liší od tradičního klientského modelu. Ti, kteří přerozdělují podporu (favores) již nejsou kasikové, ani velkostatkáři, nicméně [jimi prováděná] kontrola administrativních a obecních mechanismů je staví do pozice, v níž to, co se zdá jako osobní přízeň, se ve skutečnosti poskytuje kolektivu (domnělí i reální nezaměstnaní), ať už radním u moci je kdokoliv.“115
Předešlý výklad lze shrnout tak, že se klientelismus vytváří uvnitř politických stran, v rámci své stranické základny a dále působí ven, v rámci své voličské základny, kterou si 111
CAZORLA PERÉZ, J. Del clientelismo tradicional al clientelismo de partido. UGT – Unión General de Trabajadores, Všeodborový svaz pracujících. Založen v roce 1888. Existuje dodnes. 113 UCD – Unión de Centro Democrático, Demokratická unie středu. Strana existující v letech 1977 – 1983. 114 CAZORLA PERÉZ, J. Del clientelismo tradicional al clientelismo de partido. Cazorla Peréz používá analýzu vypracovanou Guntherem. Více ve: GUNTHER, R. The Dinamics of Electoral Competition in a modern Society. 115 CAZORLA PERÉZ, J. Del clientelismo tradicional al clientelismo de partido. 112
39
upevňuje anebo teprve získává. Stranické příslušníky a voliče nelze chápat jako dvě striktně oddělené skupiny: ten kdo je voličem/klientem, může se stát členem/patronem. Veškeré zde popsané poznatky Cazorly Peréze vychází z autorova záměru rozdělit klientelismus do dvou typů.116 Historicky první pojmenovává jako tradiční klientelismus (clientelismo tradicional) charakteristický pro období restaurace. Druhý nazývá klientelismem stran, případně stranickým klientelismem (clientelismo de partido), kterým popisuje vztahy osobní závislosti v demokratických systémech. Toto členění Cazorly Peréze spadá do obecné tendence vytváření typologií klientelismu, což dokazuje jiné, ne nepodobné členění Gonzáleze Alcantuda, které jsem v souvislosti s otázkou existence kasikismu v moderním Španělsku uvedl v podkapitole 2.2 (citace 89). Aby bylo možné definovat kasikismus v rámci dalších konceptů klientelismu, zaměřuji se v následující kapitole na nejčastěji uváděné typologie klientelismu.
116
CAZORLA PERÉZ, J. Del clientelismo tradicional al clientelismo de partido.
40
4. Typologie klientelismu 4.1 Historická a politologická perspektiva Badatelé vytvářejí typologii klientelismu na základě různých kritérií, jakými jsou například instituce nebo druh směny, v nichž nebo skrze něž se klientské vztahy utvářejí. Každá taková typologie klientských vztahů by se dala zařadit do jedné ze čtyř perspektiv: historické, politické, sociální nebo ekonomické. Obecně lze říci, že nelze mezi jednotlivými perspektivami vést jasnou dělicí čáru, naopak všechny se vzájemně prolínají a doplňují, jak bude patrné z popisu následujících typologií. Přesto toto dělení chápu jako přínosné pro poznání, která z výše uvedených perspektiv v dané typologii převažuje. Zároveň také ohlašuje, z pohledu jakého vědního oboru ten který autor klientelismus posuzuje. Proto politologové vnímají jakékoliv formy klientelismu za způsob a prostředek dosahování a naplňování politických cílů v rámci systémové integrace,117 sledují je na společenské makroúrovni,118 odpovídající politické, případně historické perspektivě. Naproti tomu antropologové, z pohledu lokální mikroúrovně, je chápou jako spletitý projev sociální integrace a sociálního života,119 v němž politické vztahy nehrají tu nejvýznamnější roli,120 proto je posuzují ze sociální perspektivy. Kombinace sociálního, ekonomického a politického hlediska je nejvíce patrná v historické perspektivě, prostřednictvím níž vytváří své typologie především historikové a politologové. Typologie prováděné podle všech zde uvedených perspektiv spojují ve větší či menší míře následující kritéria: 1) Způsob a charakter vazby, jaký je navazován a udržován mezi patronem a klientem. Vytváří se mezi nimi klientský poměr v osobní či neosobní formě? 2) Množství zúčastněných, kteří utvářejí vztah patron – klient. Úzce souvisí s předchozím bodem: právě osobní či neosobní charakter vazby podmiňuje, zda jsou klientské vztahy formovány na úrovni jedinců nebo přímo kolektivu. 3) Společenský status stanovuje, zda klient dosahuje stejného sociálního postavení jako jeho patron. Horizontální forma značí rovnost a vertikální, v porovnání s patronem, klientovu sociální inferioritu. Odvíjí se mezi nimi vztah v horizontální či vertikální podobě?
117
Jak uvádí Corzo Fernándezová: „Politický klientelismus je následek užívání klientských vztahů na úrovni politiky.“ Viz: CORZO FERNÁNDEZ, S. El clientelismo político, s. 10, 14. 118 MÁIZ, Ramón. Estrategia e institución: El análisis de las dimensiones macro del clientelismo. In ROBLES EGEA, Antonio. (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 43-70. 119 CACIAGLI, M. Clientelismo, corrupción y criminalidad organizada, 1996. Citováno podle: JABLONSKI GARCÍA, Paulo. Clientelismo en democracia. Una propuesta para análisis de las relaciones clientelares a nivel local. Periferia, Revista de tercera i investigació en antropologia, 2005, núm. 2, s. 10. 120 Posuzování politických vztahů antropology se projevuje v diskuzi o užívání termínu patronáž či klientské vztahy, viz pátá kapitola, oddíl 5.3.2.
41
4) Kvalita případně intenzita dyadického vztahu z pohledu důvěry. Míra důvěry určuje, jestli je vztah oboustranně dobrovolný a prospěšný nebo spíše veden za účelem zisku, či dokonce útlaku. Vypovídá též o délce trvání relace a klientově svobodě, která se promítá do možnosti vztah ukončit a najít si jiného patrona. Cílem této kapitoly pak není jen nastínit nejčastěji zmiňované formy typologií, ale, a to především, ukázat, jestli a jak s nimi badatelé zabývající se kasikismem období restaurace pracují. Güneş-Ayata vyjádřil historickou perspektivu v zobecněné představě předmoderního, moderního a postmoderního klientelismu.121 V podobném duchu Mario Caciagli rozlišuje starý klientelismus (clientelismo antiguo) a nový klientelismus (clientelismo nuevo).122 Zatímco starým klientelismem popisuje mechanismus moci notables a kasiků (clientelismo de los notables), novým klientelismem označuje vztahy osobní závislosti založené na směně veřejných prostředků a výnosů (beneficios) uskutečňovaných politiky protihodnotou za volební hlasy (clientelismo de las organizaciones). V teoretických pracích lze typologií na způsob „starého“ a „nového“ klientelismu s určitými obměnami v názvu nalézt bezpočet, proto není nutné uvádět další příklady. Někteří autoři však ještě rozlišují jakousi mezifázi, transformační období, kdy dochází k přechodu tradičního klientelismu v klientelismus moderní. Carl Landé toto transformační období chápe v mezích korporačního klientelismu (corporate clientelism), který vymezuje od tradičního rurálního klientelismu (traditional rural clientelism).123 Podle Landého „korporační klientelismus reprezentuje historickou etapu přechodu z feudálního interpersonálního klientelismu k moderní nadlokální politice (supra-local issue-oriented politics).“124 Luigi Graziano umisťuje klientské vztahy na pozadí politického vývoje, strukturovaného do tří fází, v němž tradiční a moderní klientlismus chápe jako krajní příklady vztahů osobní závislosti. Druhému ze tří stádií politického vývoje odpovídá transformační období charakterizované zrodem politických stran, které jsou již plně strukturovány klientskými vztahy.125 121
GÜNEŞ-AYATA, A. Clientelism: Premodern, Modern, Postmodern, s. 19-28. CACIAGLI, M. Clientelismo, corrupción y criminalidad organizada., s. 21. Caciagli také užívá označení vertikální klientelismus (clientelismo vertical) a horizontální klientelismus (clientelismo horizontal). V tomto pojmenování se odráží charakter společenského statusu, který sjednocuje, případně odděluje účastníky klientské relace. 123 LANDÉ, C. H. The dydic basis of clientelism, s. xxix-xxxii. 124 Tamtéž, s. xxxi. 125 GRAZIANO, Luigi. A conceptual framwork for the study of clientelism behavior. European Journal of Political Research, 1976, no 4, s. 149-174. Citováno podle: JABLONSKI GARCÍA, P. Clientelismo en democracia, s. 5. Graziano v duchu anglosaské tradice používá namísto klientských vztahů termín patronáž. Proto moderní klientelismus označuje též jako „party-directed patronage“. O užívání termínu patronáž či klientské vztahy, viz pátá kapitola, oddíl 5.3.2. Grazianův model vývoje společnosti je determinován politickými, ekonomickými a kulturními podmínkami. První etapa odpovídá tradiční společnosti charakterizované semifeudálními poměry, koncentrací ekonomické moci a nedostatkem politické konkurence. Z těchto rysů plyne tradiční legitimita notables a umožňuje jim hegemonii moci. Druhou etapu autor pojmenovává jako společnost v přechodu a lze ji definovat vzrůstem tržního hospodářství, nástupem politických stran, ztrátou respektu tradičních autorit a nízkou legitimitou nových politických lídrů. Tyto podmínky umožňují funkci politické patronáže založené na veřejných zdrojích a vnějších stranických konexích. Třetí etapu Graziano označuje mobilizovanou společností. V ní existuje kapitalistický trh, 122
42
V souladu s myšlenkou transformace průkopníci v problematice klientelismu na poli politologie René Lemarchand a Keith Legg rozlišují tři typy klientských vztahů, jež označují jako klientské systémy: feudální, patrimoniální a industriální. Lemarchand a Legg každý z uvedených typů definují podle kombinace čtyř proměnných, které představují: 1) hodnota a dosah sociální mobilizace, 2) míra proniknutí a vlivu klientelismu do vládních struktur, 3) stupeň rozlišení mezi systémovými úrovněmi, 4) schopnost redistribuce daného klientského systému.126 Podle předchozích kritérií lze shrnout typologii klientských systémů do následujících bodů: sociální mobilizace jedinců a míra redistribuce klientského systému vzrůstá směrem od feudálního k industriálnímu typu. Stejným způsobem dochází k produkci různých úrovní klientských systémů. I v industriálním modelu klientského systému však přetrvávají staré formy feudálního a patrimoniálního systému klientelismu, což má za následek tvorbu tenzí. Caciagli127, Graziano128 a Landé129 uvádí, že zatímco v tradičním klientelismu se vztah patron – klient vytvářel prostřednictvím osobního kontaktu, v moderním klientelismu nabyl neosobní a skupinové podoby. Právě politické strany, jak dodávají, jsou typickým příkladem moderní varianty klientských vztahů. Tímto způsobem je možné nalézt odpovědi na první dvě výše napsaná kritéria. Navzdory obecně přijímaným „zákonitostem“ vztahu patron – klient, Antoni Mączak upozorňuje na „výjimky z pravidla“, zatímco Barbara Schröterová v případě moderního klientelismu zastává přesně opačný názor, než jak je badatelskou obcí přijímán a zde uváděn. legitimita a hegemonie politických stran. Nástroji politické kontroly jsou centralizované strany, ideologická a politická mobilizace „mas“ a odborů. 126 LEMARCHAND, René – LEGG, Keith. Political clientelism and development: A preliminary analysis. Comparative Politics, 1972, no. 2, vol. 4, s. 149-179. Citováno podle: JABLONSKI GARCÍA, P. Clientelismo en democracia, s. 6-7. Lemarchand a Legg chápou feudalismus jako klientský systém, vytvářený na dyadické bázi, kde patronem je lenní pán a klientem vazal. „Tento [klientský] vztah [období feudalismu], v němž se poskytuje ochrana a vzájemné služby, je založen na respektu a náklonosti. V patrimoniálním klientelismu se politický systém uskutečňuje skrze specializovanou administrativu a vládu. Tento politický rámec snižuje význam a osobní vazbu klientských vztahů. Vztah patron – klient je požadavkem pro jmenování vlády. Patrimoniální typ autoři dále dělí do dvou subsystémů. V prvním subsytému neexistuje rozlišení mezi různými úrovněmi sytému a jeho schopnost distribuce je [v něm] limitovaná. Tyto charakteristiky situují lídra (ruler) do pozice jediného centra. V druhém subsytému sociální mobilita způsobuje diskontinuitu klientské sítě, a to i v samotném centru. Na periferii tohoto systému však i nadále přetrvávají tradiční klientské vztahy. Přítomnost dvou typů klientských vztahů zapříčiňuje soupeření mezi různými patrony. Hlavním autory uváděným kritériem rozlišení je stupeň směny ve státních strukturách uskutečňovaných s cílem [dosáhnutí] modernizace. Industriální typ klientských vztahů odpovídá období, ve kterém dochází k velké sociální mobilitě. Zároveň se však v něm projevuje členitost různých úrovní klientských systémů, doprovázených vysokou schopností distribuce a charakterizovaných vztahy mezi těmi, jež podléhají administrativě a těmi, co tuto administrativu [vykonávají na bázi] legálně-racionálního typu. V takovémto kontextu existuje klientelismus, který je vysvětlován diskontinuitou modernizace, díky níž [v něm] setrvávají stopy předešlých klientských systémů.“ 127 CACIAGLI, M. Clientelismo, corrupción y criminalidad organizada, s. 22. 128 „Zatímco v tradičním [klientelismu] se vztah vytváří na bázi jednoho patrona, vztah je výlučně vertikální [hierarchický], [udržuje se] tváří v tvář, mezi klientem a patronem existuje důležité pouto emocionálnosti, moderní klientelismus se stává anonymní, neboť [klientské] vztahy se navozují mezi skupinami, a ne jednotlivci.“ Viz: GRAZIANO, L. A conceptual framwork for the study of clientelism behavior, s. 149-174. Citováno podle: JABLONSKI GARCÍA, P. Clientelismo en democracia, s. 5. 129 Tradiční rurální klientelismus se vyznačuje „ (…) vysokým stupněm ʼtváří v tvářʼ uskutečňované relaci. Fyzická blízkost a přímý osobní kontakt jsou obzvláště důležité v udržení takových aliancí tradičních společností.“ Viz: LANDÉ, C. H. The dydic basis of clientelism, s. xxix.
43
Ze studia archivních materiálů Mączak vyvodil, že ani osobní kontakt nemusel být vždy pevně závazným rysem tradičního klientelismu. V Polsko-litevské unii byl osobní kontakt mezi klientem a magnátem (patronem) minimální, nebo dokonce žádný.130 Barbara Schröterová pro změnu akcentuje dyadický rozměr klientských vztahů, díky čemuž se v moderním či jakémkoliv jiném klientelismu relace mezi patronem a klientem navazuje vždy přímým osobním kontaktem. Podle ní politická strana nikdy nevystupuje jako entita reprezentovaná jedním patronem, nýbrž jsou to stále konkrétní jednotlivci, kteří ji vytvářejí a v rámci ní jednají.131 Třetí kritérium společenský status patrona a klienta velmi dobře zapadá do historické případně politologické perspektivy. V tradičním klientelismu je jejich společenské postavení značně nerovné, nebo dokonce zcela nesouměřitelné, vztah je tedy mezi nimi veden ve vertikálním směru. Naopak horizontální směr udávající rovnost odpovídá struktuře vztahů moderního klientelismu. Jedná se o všeobecně rozšířený názor a ze zde zmíněných autorů jej zastávají jak Caciagli,132 tak Landé,133 tak i Graziano.134 Třetí kritérium lze tedy shrnout do tvrzení, že existující klientské vztahy jsou navozované na straně jedné v tradiční předmoderní společnosti ovládané sociální a politickou nerovností a na straně druhé v moderní demokratické společnosti, kde všem jejím členům – občanům jsou zaručeny základní lidská a politická práva, na základě čehož se snižuje nerovnost aktérů klientského vztahu. Čtvrté kritérium kvality případně intenzity vztahu vyjádřené mírou důvěry nejlépe odpovídá sociální perspektivě. Důvěra (confianza/trust), ale také věrnost (lealtad/loyalty) a čest (honor/honour) jako tradiční antropologické konstrukty jsou pro studium klientských vztahů, případně patronátu, hojně rozvíjeny v antropologii135 a sociologii.136 Obecně lze říci, že v případě základní podvojné typologie vlastní především historické či politologické perspektivě, míra důvěry v klientském vztahu je nepoměrně vyšší v tradičním klientelismu, v němž se vzájemná relace odvíjí tváří v tvář, než v klientelismu moderním, kde se vztah stává odosobněným. 130
MĄCZAK, A. Klientela, s. 10-11. „Loajalita se váže na určité osoby, protože pro klienta je na prvním místě důležitá [konkrétní] osoba a poté politická strana. Předpokládá se, že také na horizontální úrovni by měly existovat osobní vztahy, které umožňují směnu hlasů za ne nezbytně veřejné prostředky.“ Více ve: SCHRÖTER, Barbara. Clientelismo político: ¿existe el fantasma y cómo se viste? Revista mexicana de sociología, 2010, núm. 1, año 72, s. 156-157. 132 CACIAGLI, M. Clientelismo, corrupción y criminalidad organizada, s. 21-22. 133 „Tradiční rurální klientelismus ve své původní formě převažuje v takovém prostředí, kde podřízení jsou závislí na svých nadřízených, kteří jsou [v případě] potřeby připraveni podpořit své věrné osobním [vztahem] vázané jedince.“ Viz: LANDÉ, Carl H. The dydic basis of clientelism. In SCHMIDT, Steffin W. (et al). Friends, Followers and Factions. A Reader in Political Clientelism. Berkeley: University of California Press, 1977, s. xxx. 134 Viz citace 127, 128, 129. 135 Pro Pitt-Riverse ve středomořských společnostech představuje čest (honour) klíčové hledisko fungování mezilidských, a tím i klientských, vztahů. Koncept cti poprvé rozvíjí ve svého času průkopnickém díle pojednávajícím o andaluské obci Grazalema, viz: PITT-RIVERS, Julian. The People of the Sierra. New York: Criterion Books, 1954. 136 Konstrukci důvěry (trust) ve společnosti považují za klíčové kritérium pro analýzu mezilidských, a tedy i klientských, vztahů autoři Shmuel N. Eisenstadt a Luis Roniger v dnes již klasické práci: EISENSTADT, Shmuel Noah – RONIGER, Luis. Patrons, Clients and Friends: Interpersonal Relations and the Structure of Trust in Society. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. 131
44
Typologii klientských vztahů na základě vývoje společnosti, tak jak je patrná třeba u Graziana či Lemarchanda a Legga, nelze brát jako závazný pevně stanovený model platný pro všechny společnosti. Právě Lemarchanda a Legg137 nepředstavují svou typologii jako sled nezbytné evoluce klientských systémů, nýbž připouštějí, že v každé společnosti může dojít ke změně jimi popsaného socio-ekonomického vývoje, což by se projevilo i na charakteristice vztahů osobní závislosti. Každá taková „odchylka“ znamená předpoklad pro tvorbu jiného typu klientelismu. Proti všeobecnému přesvědčení vystupuje Barbara Schröterová. Ačkoliv uznává oba základní typy klientských vztahů, nechápe je jako časově limitované. Odmítá představu historické evoluce tradičního klientelismu v klientelismus moderní. Proto mohou v současnosti oba druhy nadále existovat vedle sebe, uchovávajíce si své rysy, včetně prostředí, kde se rozvíjejí: tradiční klientelismus na venkově, moderní klientelismus v politických stranách.138
4.2 Ostatní perspektivy, vztah ke kasikismu V rámci moderní varianty klientských vztahů Corzo Fernándezová rozlišuje trojí dělení politického klientelismu: volební (electoral), byrokratický (burocrático) a stranický (de partido). Ve volebním typu klientelismu volič směnuje svůj hlas za volební přísliby. Takový hlas může také představovat výraz věrnosti nebo „splátku“ učiněnou díky v minulosti obdržené přízni. Byrokratická forma klientelismu vzniká tehdy, kdy klient jako přidružený nebo stálý člen dané strany poskytne podporu zprostředkovateli za účelem navázání kontaktu s mocensky výše postavenými jedinci. Jiný důvod podpory spočívá v klientově snaze stát se objektem preference v rámci stranického jednání. Stranický klientelismus se vytváří v situaci, kdy klient udílí podporu lídrovi, frakci nebo hnutí výměnou za zisk z podílu při přerozdělování veřejných zdrojů a služeb, kterými lídr, frakce nebo hnutí disponují.139 Třebaže typologie Corzo Fernándezové sleduje politickou perspektivu, nabývá v ní na významu objekt směny, čímž předznamenává ekonomickou perspektivu. Další typologii klientelismu lze chápat v rámci historické perspektivy buď jako podskupinu moderního (nového) klientelismu, anebo, a to spíše, právě z ekonomického hlediska. Ekonomické hledisko je pak posuzováno podle druhu prostředků, které jsou v rámci vztahu patron – klient směňovány. Cazorla Peréz tak rozlišuje pracovní klientelismus (clientelismo laboral), který umožňuje tvorbu pracovních míst ve veřejném sektoru a klientelismus koncesí (clientelismo concesional), prostřednictvím něhož daný patron udílí
137
LEMARCHAND, R. – LEGG, K. Political clientelism and development, s. 149-179. Citováno podle: JABLONSKI GARCÍA, P. Clientelismo en democracia, s. 7. 138 SCHRÖTER, B. Clientelismo político, s. 157. 139 CORZO FERNÁNDEZ, S. El clientelismo político, s. 21.
45
různé druhy licencí, subvencí, práva na projekty nebo naopak zproštění od určitých povinností, apod.140 Podskupiny politického klientelismu (clientelismo político) a volebního klientelismu (clientelismo electoral), tak jak je popsala Schröterová, pak lze chápat jako hybridní formy moderního klientelismu,141 ve kterém aktéři klientského vztahu v daleko větší míře kladou důraz na směňované prostředky. Vzrůst významu prostředků směny umožňuje oba uvedené druhy vztahů osobní závislosti vysvětlovat jako průsečík historické a ekonomické perspektivy. Ještě jedno ohlédnutí za čtvrtým bodem stanovujícím kvalitu klientských vztahů podle míry důvěry, případně věrnosti. Barbara Schröterová navrhla tříčlennou typologii klientských vztahů,142 v níž dva typy klientelismu, vynucený klientelismus (clientelismo forzado) a iluzorní klientelismus (clientelismo ilusionario), jsou strukturovány na základě důvěry a věrnosti navozované mezi patronem a klientem: Vynucený klientelismus (clientelismo forzado) se vztahuje na míru vůle, která charkterizuje klientský vztah. Směna může být na klientovi vynucována, neboť klient v důsledku těžkých životních okolností, jež jej provázejí, nemá jiné možnosti, než tuto směnu přijmout. Z nedostatku důvěry ke svému klientovi může patron monitorovat klientovo chování a tímto způsobem jej omezovat, či dokonce ohrožovat. Na druhé straně se může vztah stát nevýhodný i pro patrona, v situaci kdy existuje nadměrná konkurence mezi patrony, klienti snáze vyvíjejí nátlak na patrona, případně jej dokonce vydírají. Iluzorní klientelismus (clientelismo ilusionario) vzniká na základě míry důvěry a věrnosti mezi partnery (socios), která může být proměnlivá. Pokud existují pochybnosti ohledně plnění smlouvy (contrato) – směna prostředků (bienes) a služeb je pouze předmětem slibů namísto jejího uskutečnění – klientova důvěra a v návaznosti na ni i jeho loajalita se vytrácí. Vládne iluze o existujícím klientském vztahu, protože ani patronovi se nedostává pocitu klientovy loajality. Nicméně vztah nadále přetrvává v iluzi, že se uskutečňuje směna. S rozpadem důvěry a loajality se rozkládá koncept klientelismu. Představa klientelismu jako kontinuity španělských dějin vyložená v podkapitole 3.1 se promítá do typologie klientských vztahů. Například členění klientelismu Roblese Egey zároveň sdružuje historické a politické hledisko. Robles Egea rozděluje španělský klientelismus do tří typů:143
140
CAZORLA PERÉZ, J. El clientelismo de partido en la España de hoy, s. 48. SCHRÖTER, B. Clientelismo político, s. 160. 142 Tamtéž, s. 148. Třetí z této typologie moderní klientelismus (clientelismo moderno) vzniká tehdy, když se osobní charakter vztahu mezi patronem a klientem rozpadá. V důsledku anonymity moderního života typického především pro městské prostředí se osobní vztahy mezi stranou a klientem jen stěží uchovávají. Míra osobní známosti mezi partenry (socios) se liší a to tak, že patronem může být správce nebo funkcionář veřejné administrativy, na kterého se klient obrací, aby vyhověl jeho potřabám, aniž by jej znal. 143 ROBLES EGEA, Antonio. Introducción. In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 14-15. Více ve: ROBLES EGEA, A. Sistemas políticos, mutaciones y modelos, s. 230-237. 141
46
1) klasické tradiční „cacicazgo“144 (cacicazgo clásico tradicional), zahrnující období restaurace 2) státní klientelismus jedné strany (clientelismo de Estado-partido único), prosazující se jak v Riverově, tak Frankově diktatuře 3) stranický klientelismus (clientelismo de partido), existující nejprve v období druhé republiky a poté ve španělské společnosti od přechodu k demokracii až do současnosti Následující typologie se soustřeďují již na členění kasikismu, jinými slovy, na klientské vztahy restaurované monarchie. V typologii Borji de Riquera se mísí politické a ekonomické hledisko. Vedle tradičního kasikismu (caciquismo tradicional) zemědělských vlastníků uvádí industriální kasikismus (caciquismo industrial) bohatých průmyslníků disponujících vlivem v prostředí velkých měst.145 Ještě více než v Riquerově interpretaci kasikismu je ekonomické hledisko patrné v analýze Salvadora Cruz Artacha. Cruz Artacho odděluje starý a nový klientelismus, když dělící linii nachází v období restaurované monarchie. Přechod z jím označovaného modelu nebo systému tradičního či klasického kasikismu se uskutečňuje ve dvacátých letech 20. století, tedy na samém sklonku restaurace. Podle Cruz Artacha tato proměna nevychází ze státem prosazované politické modernizace, nýbrž z vlastní transformace zemědělského sektoru.146 Na základě intenzity pouta, která spojuje kasika a jeho klientelu, José Varela Ortega stanovil čtyři typy kasikismu: tradiční (tradicional), přechodový (transicional), transakční (transaccional) a násilný (violento).147 Intenzitu klientského pouta Varela Ortega vyjádřil podle míry věrnosti (lealtad), jež se v každém typu kasikismu liší.148 Tradiční kasikismus je založen na konceptu tradiční legitimity, proto tento vztah bývá dlouhodobý, stálý a často vysoce přenosný. Neomezuje se na směnu jasně specifikovaných prostředků a služeb. Ačkoliv se tato forma vztahu objevovala mezi rozličnými sociálními vrstvami na různých místech a v různých dobách, byla patrná především na přelomu 19. a 20. století ve venkovských komunitách, v tradičních uzavřených kulturách přežívajících v lokalitách s minimálními obchodními a administrativními kontakty.149 Jako přechodový kasikismus označuje Varela
144
Vysvětlení pojmu „cacicazgo“, viz oddíl 5.3.6. RIQUER, Borja de. Burgesos, polítics i cacics a la Catalunya de la Restauració. LʼAvenç, 1985, núm. 85, s. 16-33. Citováno podle GARRIDO MARTÍN, A. Historiografia sobre el caciquismo: balance y perspectivas, s. 1352. 146 ROBLES EGEA, A. Introducción, s. 14-15. Více ve: CRUZ ARTACHO, Salvador. Estructura y conflicto social en el caciquismo clásico. Caciques y campesionos en el mundo rural Granadino (1890 – 1923). In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 191-213. 147 VARELA ORTEGA, José. Los amigos políticos. Partidos, elecciones y caciquismo en la Restauración (1875 – 1900). Madrid: Alianza Editorial, 1977, s. 359-369. 148 VARELA ORTEGA, José. Los amigos políticos: Funcionamiento del sistema caciquista. Revista de Occidente, 1973, núm. 127, s. 64-69. 149 VARELA ORTEGA, J. Los amigos políticos, s. 360. V tradičním modelu kasikismu je postava kasika chápána jako nezpochybnitelná součást nezpochybnitelného řádu, je to právě on, „kdo jím [kasikem] má přirozeně být, byl jím a vždy jím bude.“ Hmotné prostředky nebyly pro kasika tolik významné jako jistota, že může počítat s klientovou věrností a nákloností. „Klient očekával [od kasika/patrona] ochranu a pomoc před vnějším světem, při jednání s administrativou a obecně s městským 145
47
Ortega takový vztah osobní závislosti, v němž je pouto mezi patronem a jeho klientelou méně dlouhodobé a také méně stabilní. Směňované prostředky a služby mají specifičtější povahu. Na rozdíl od tradičního kasikismu se přechodový kasikismus projevuje na administrativní úrovni: stát jako centrum moci proniká do lokální struktury. Činí tak skrze místního poslance jednajícího jako státní zmocněnec, jemuž stát ve vztahu k sobě upírá jeho zákonodárné pravomoci, ale v poměru k obci mu povoluje překračovat kompetence v daleko větší míře, než jakými poslanec dle zákona disponuje. Vztah osobní závislosti označovaný jako přechodový kasikismus umožnil městskému prostředí pronikat do do té doby uzavřeného venkovského světa.150 Oproti dvěma předchozím typům v transakčním a násilném kasikismu je míra intenzity a doba trvání pouta ještě nižší a kratší. Zatímco v rámci nerovné směny (přímo úměrné nerovnému postavení patrona a klienta) v tradičním kasikismu chápe Varela Ortega patronem poskytovanou přízeň jako projev laskavosti (apoyo deferencial), v přechodovém tuto podporu vnímá v mezích kompenzace (apoyo por compensación), v transakčním je pomoc klientovi udílena již ve formě finanční odměny (apoyo comprado), a v násilném kasikismu si ji kasik na klientovi vynucuje nátlakem či hrozbami.151 V takovém případě patron zneužívá svého vlivu a ekonomické převahy a tyje z klientovy bezvýznamnosti a chudoby. Třebaže jak v přechodovém, tak transakčním kasikismu se podpora směňuje za hlasy a odvíjí se tedy na politické úrovni, ve druhém zmiňovaném typu klientelismu hmotné prostředky dodávané kasikem představují spíše almužnu. V těchto podmínkách lze jen stěží označit pouto mezi patronem a jeho klientelou za pevné, stálé, dlouhodobé a oboustranně reciproční. Ať už se jedná o typologie kasikismu nebo obecně klientelismu navržené španělskými badateli či z jejich pohledu zahraničními autory, domnívám se, že klientské vztahy nelze pojímat čistě jen z historické nebo ekonomické perspektivy. Vždyť především antropology či sociology zastávaná teorie směny,152 na niž následně s větším či menším důrazem odkazují historici a politologové, přikládá druhu směňovaných prostředků nezpochybnitelnou váhu. Přesto španělští badatelé, kteří se věnují historiografii kasikismu, souhrnně uvádějí buď politické, anebo ekonomické důvody, jimiž vysvětlují původ a fungování španělského klientelismu. Více o této tématice přináší podkapitola 7.2.
prostředím. Mimo to spoléhal na patronovu otcovskou ohleduplnost, poskytnutí opory, chleba a práce, malé parceli z patronova pozemku, (…), atd. (tamtéž, s. 360) 150 VARELA ORTEGA, J. Los amigos políticos, s. 360-361. Podstata přechodového kasikismu tedy plyne z poslancova neustálého překračování zákonodárného jednání spočívající v přivastňování a následné ilegální distribuci obecních zdrojů. Jak dodává Varela Ortega, noví kasikové co do významu nahradili ty staré. Pro určité skupiny obyvatelstva již tradiční patroni nebyli užiteční, navzdory svým dobrým kontaktům a jimi poskytované přízni, nemohli se rovnat doporučujícím dopisům nových patronů. (tamtéž, s. 360-361) 151 Tamtéž, s. 64-69. 152 KELLER, Jan. Dvanáct omylů sociologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995, s. 53-55.
48
5. Terminologie 5.1 České pojmosloví Ještě předtím, než se zaměříme na španělskou terminologii, je třeba představit české pojmosloví a pozastavit se u obtíží spjatých s adjektivy odvozenými od slova klientelismus. Přídavná jména klientský, klientelní či klientelistický se v českých textech běžně užívají do té míry, že by se na první pohled dalo říci, že jsou zaměnitelná. Jejich význam však nevnímám jako totožný. Označení klientský, případně klientské vztahy, jež převažuje v české odborné153 a žurnalistické literatuře, daleko více než původní podstatu sociopolitického fenoménu klientelismu připomíná moderní vztahy z terciálního sektoru. Máme spíše na mysli banku a jejího klienta, pojišťovnu a jejího klienta, advokátní kancelář a jejího klienta; příkladů lze nalézt nespočet. Při větším počtu klientů vzniká klientela, jíž se v moderní podobě pojmenovává soubor zákazníků dané firmy či instituce. Adjektivum klientelistické zní těžkopádně, až příliš nápadně připomíná latinský původ slova a zároveň vzbuzuje dojem anglicismu. Klientelní naznačuje vytváření sítí, a tím pádem poněkud ignoruje fakt, že klientelismus ve své podstatě spočívá na dyadickém vztahu154 a teprve poté tvoří struktury. Co se stane, rezignujeme-li na užití adjektiva klientský a nahradíme-li jej přídavným jménem patronský? Záměna přídavného jména klientský za patronský dá vzniknout sousloví patronské vztahy, které v češtině sice není tolik obvyklé, ale z jazykového hlediska nepředstavuje problém. Toto nahrazení by však v dyadickém vztahu spíše umocňovalo vliv patrona a mohlo by vytvářet jednostrannou představu patrona jako mecenáše. S opačnou logikou se zpětně dostáváme na začátek argumentace: totéž by šlo říci o pojmu klientský, kdy by uživatel v dyadickém vztahu na úkor patrona zdůrazňoval významnější roli klienta. Dle mého názoru varianta s užitím opisu patron – klient, respektive vztah patron – klient, nejpřesněji odráží základní rámec relace osobní závislosti. Nicméně v českém textu působí těžkopádně. Proto i přes výše uvedené výhrady a s vědomím, že se jedná o nejfrekventovanější způsob vyjádření, jsem se v této diplomové práci rozhodl ponechat označení klientské vztahy. Sousloví vztah patron – klient užívám jen v případě, kdy chci zdůraznit elementární charakter klientelismu obsažený v dyadickém vztahu nebo z čistě stylistických důvodů. Obdobně jako u opisu patron – klient, táž slohová úprava mě vedla k zaměnitelnosti pojmů kasikismus a restaurační klientelismus, jejichž rozbor bude proveden na následujících stránkách.
153
Tohoto pojmenování se drží již v podkapitole 1.1 zmiňovaný sociolog Jan Keller. Viz díla: KELLER, Jan. Dvanáct omylů sociologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. KELLER, Jan. Nejistota a důvěra, aneb, k čemu je modernitě dobrá tradice. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2009. 154 FOSTER, George M. The Dyadic Contract: a Model for the Social Structure of a Mexican Peasant Village. American Anthropologist, 1961, no. 63, s. 1173-1192. LANDÉ, C. H. The dydic basis of clientelism, s. xiii. Landého definice dyadických vztahů: „Dyadický vztah, v sociálně vědním smyslu, je přímým vztahem zahrnujícím určitou formu vzájemného působení mezi dvěma jednotlivci.“ (tamtéž, s. xiii)
49
S problematikou termínů klientský, patronský a klientské vztahy, souvisí užívání pojmů klientelismus, patronát, případně patronáž. Česká odvozená slova patronát a patronáž, domnívám se, jsou plně zaměnitelná. Jak patronát, tak patronáž, oba výrazy mají původ v latině. Na rozdíl od patronátu však termín patronáž vstoupil do slovní zásoby Českého jazyka zprostředkovaně skrze Anglický jazyk – je doslovným překladem anglického výrazu patronage.155 Slovník spisovného jazyka českého slovo patronáž ovšem oficiálně neuznává, uvádí pouze patronát a jeho další odvozeniny, jakými jsou patronství či patronace.156 Přesto se v českých textech běžně užívají oba termíny, patronát i patronáž.157 Oba pojmy chápu za synonymní, ale užívat budu především normou přijaté slovo patronát. Výrazu patronáž dám přednost jen tehdy, půjde-li o překlad z anglických textů. Na rozdíl od pojmu patronát termín klientelismus představuje novotvar, odvozený od adjektiva klientský, případně od podstatného jména klient. Třebaže výrazy patronát a klientelismus považuji v zásadě za rovnocenné,158 domnívám se, že jim nelze upřít následující dvě charakteristiky: 1) Jsou odvozeny a vztahují se k opačným činitelům vytvářejícím dyadický vztah osobní závislosti. 2) Patronát může vyvolávat představu jednostranné záštity a ochrany mající pozitivní konotace, zatímco klientelismus spíše evokuje přinejmenším nemorální, nebo dokonce protizákonné praktiky. Problémy vyvstávající s českým pojmoslovím nejsou rozhodně samoúčelné a ani nahodilé. Nejedná se však ani o výjimečný případ. Polský historik Antoni Mączak v monografii věnované klientelismu v novověké Evropě se zamýšlel nad týmž problémem. Na příkladu rodné polštiny a některých dalších jazyků provedl rozbor termínů patronát/patronáž, klientelismus či klientela a ukázal, jak užití těchto výrazů je těm kterým jazykům vlastní, co v nich skutečně znamenají, případně jaké problémy dané řeči přináší.159 155
Zajímavé je, že oproti pojmu patronáž čeština postrádá vhodný ekvivalent pro jiný obdobný anglický termín brokerage. Brokerage lze popsat jako pomyslnou instituci zprostředkovávání. Více o termínu broker ve vztahu ke španělskému pojmosloví je napsáno v páté kapitole, v oddíle 5.3.4. 156 http://ssjc.ujc.cas.cz/, heslo: patronát. „Patronát, -u m. (6. j. -u, -ě) (z lat.) 1. (v social.) právo a povinnosti patrona (ve význ. 1); záštita, patronství 1: převzít p. nad školou, závodem ap.; kulturní, umělecký, zdravotnický p.; mít kolektiv pod p-em 2. (dř.) souhrn práv a povinností vyznačujících správce, patrona (ve význ. 5) vzhledem k instituci (kostelu, nemocnici, škole ap.), kt. spravuje; úřad vykonávající tato práva a povinnosti, členové tohoto úřadu 3. (řidč. dř.) obvod mající společného patrona (ve význ. 5): nejstarší farář na p-u (Baar); knížecí p. (Hol.); — patronátní příd.: p. škola, závod jsoucí pod patronátem (ve význ. 1); – p. úřad vykonávající právo, kt. přísluší patronovi (ve význ. 5); práv. p. právo souhrn práv a povinností toho, kdo vykonává patronát (ve význ. 2); → přísl. patronátně: p. provádět opravy.“ 157 Například Jan Keller dává přednost termínu patronáž. Viz: KELLER, Jan. Dvanáct omylů sociologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995, s. 58. 158 Třebaže Jan Keller v drtivé většině píše o vztazích osobní závislosti jako o klientelismu, případně klientských vztazích, použije-li pojem patronáž, pak jím taktéž míní klientské vztahy. Viz: KELLER, Jan. Dvanáct omylů sociologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995, s. 58. 159 MĄCZAK, A. Klientela, s. 8-9. Podle Mączaka počínaje středověkem slovo patronus nabírá mnoho významů. Z něho pocházející podstatné jméno patronát se v různých jazycích (včetně polštiny) spojuje s právem obsazování hodností, zvláště pak v církvi. Proto se podle něj v němčině spíše používá z angličtiny vypůjčené patronage nebo pro upřesnění opis Patronat und Klientele. V italštině slovo patrone neexistuje, a pokud by existovalo, znělo by patrono, padrone znamená tolik co „pán“. Termín klient také považuje za nejednoznačný, na rozdíl od clientelismo, které je
50
5.2 Patron a klient: význam slov v současné španělštině Jádro problematiky klientelismu spočívá v samotné terminologii. Aby bylo možné postihnout historiografii klientelismu v éře tzv. restaurace, je třeba věnovat pozornost tomu, jaké pojmy španělští historikové používají, jak je objasňují, co prostřednictvím nich vysvětlují, k čemu je vztahují, apod. Skutečnost, že klientelismus není reflektován jen z pohledu historie, pohled na terminologii ztěžuje. Díky tomu je třeba počítat s možnou inspirací z dalších sociálně vědních disciplín. V návaznosti na české pojmosloví je třeba prozkoumat, jak současná španělština vysvětluje výraz klient. Zjednodušeně řečeno, klient jako „zákazník“ je vlastní nejen moderní češtině, ale i španělštině.160 Současný slovník Královské Španělské Akademie (Real Academia Española, dále jen RAE) nabízí tři významy slova cliente. V prvním z nich jím označuje osobu, která vytrvale užívá služeb profesionála nebo podniku. Druhý význam je velmi podobný předchozímu: jedná se o „stálého zákazníka“, osobu, která je zvyklá navštěvovat stejný podnik. Sousloví „stálý zákazník“ je opisem originálu, které zní parroquiano. Při bližším průzkumu tohoto pojmenování se lehce odhalí sféra, ve které bylo užíváno: církevní prostředí. Jedná se o osobu, která náleží nebo je ve vztahu k určité farnosti.161 Třetí význam nejvíce odpovídá dyadickému vztahu patron – klient. Je jím myšlena osoba, která je v ochraně (případně péči) nebo poručnictví jiné osoby. Ve slovníku RAE španělské slovo patrón nabízí více významů.162 Pojmem patrón se označuje: 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7)
obránce (defensor) nebo ochránce (protector) osoba, která vykonává patronát (patronato) titulární světec v církvi patron nebo patronka města nebo náboženské či laické kongregace majitel domu, který poskytuje ubytování pán, paní (ve smyslu hierarchického uspořádání – pozn. PŠ) „patrono“, který zaměstnává dělníky v manuálních pracích
Z předcházejících popisů vyplývá následující zjištění: označení „obránce“, případně „ochránce“ zapadá do výše uvedené třetí definice významu slova cliente. Druhé vysvětlení odkazuje na patronátní právo, jímž je patrón povinován vůči jiným osobám. V pořadí šestý význam pojmu patrón, zní v originále amo, zde přeložený jako „pán“. Vedle tohoto českého překladu však v souladu s původním španělským označením jím lze ještě mínit „majitele“, „šéfa“, „hospodáře“, „předáka“, „pána domu“ nebo přeneseně „hlavu rodiny“; obecně vzato termínem čistě naučným. Clientela se objevuje v hovorovém jazyce, padrinaggio vnímá Mączak jako uměle vytvořené. V angličtině se užívá clientage. Překlad termínu na klientelismus (clientelism) je novotvar. 160 http://rae.es/, heslo: cliente. 161 http://rae.es/, překlad hesla parroquiano. 162 http://rae.es/, překlad hesla patrón. Upřednostněny jsou ty významy, které jsou spjaté s duchovním prostředím, nebo v nichž se rýsuje asymetrie mezilidského vztahu.
51
osobu, která má dominantní postavení nebo rozhodující vliv na jednu či více osob.163 Sedmý význam jsem záměrně ponechal ve španělském originále. Slovník RAE slovu patrono164 v drtivé většině přikládá totožné významy, jako ty, jež jsem uvedl u pojmu patrón. Patrono a patrón lze tedy chápat synonymně jako zaměnitelné pojmy vztahující se k téže realitě. Jak je patrné z výše uvedených příkladů, pojmy patron a klient současná španělština označuje mnoho modelových situací mezilidských vztahů, v souladu s tím, jak těmto slovům byly v průběhu sociopolitického vývoje přidávány nové a nové významy. Ať už jsou umisťovány do církevního či světského prostředí nebo vztahovány na osoby v pracovním poměru, je v těchto vzájemně se doplňujících termínech stanovena asymetrická relace. Z ní vyplývá meziosobní hierarchie a také princip poskytované a přijímané ochrany. Podrobnější informace o vztahu patron – klient přináší definice klientských vztahů vytvořená Eisendstadtem a Ronigerem (oddíl 6.3.1).
5.3 Patronazgo, clientelismo, caciquismo, intermediario, compadrazgo, parentesco, cacicazgo
5.3.1 Patronazgo, clientelismo, caciquismo Nebývá pravidlem, že by španělští autoři studií věnovali pozornost terminologii a vymezovali se vůči pojmům, které se v souvislosti s problematikou klientelismu běžně objevují a které oni sami používají. Například staví vedle sebe na stejnou úroveň pojmy patronazgo (patronát), clientelismo (klientelismus) a caciquismo (kasikismus), bez jakékoliv základní interpretace. V úvodu jsem již uvedl, že se problematika klientelismu zkoumá v celé řadě sociálně vědních disciplín, v nichž se poznatky vzájemně prolínají, buď prostým informativním výčtem dosavadního stavu zkoumání, nebo jako východiska pro přímou aplikaci dalšího výzkumu. Nejinak tomu je i s výzkumy španělského klientelismu prováděnými v perspektivě španělské historické vědy. I zde nechybí očividná inspirace metodami užívanými v dalších příbuzných oborech. Proč tedy dochází k absenci terminologie? Nabízí se poněkud alibistické vysvětlení: autoři dané pojmy považují buď za pevně stanovené a neměnné, anebo naopak proměnlivé v čase a prostoru. V prvním případě by opomenutí mělo své opodstatnění, v druhém rozhodně nikoliv. Každopádně v obou případech nahlíží na čtenáře přistupujícího k pracím jako na dostatečně obeznámeného, který v daném vědním oboru rozumí pojmům a jim odpovídajícím významům. Tuto představu nepovažuji za reálnou. V souvislosti s výše uvedeným právě Yanini Montesová poukazuje na rizika spjatá s interdisciplinárními výzkumy, s nimiž se nereflektovaně do jednotlivých sociálně vědních disciplín (a tím i historie) přejímají blíže neobjasněné pojmy. Tím se zvětšuje riziko dezinterpretace textu.165
163
http://rae.es/, překlad hesla amo. http://rae.es/, překlad hesla patrono. 165 YANINI MONTES, A. Oligarquía y caciquismo en la historiografía, s. 114. 164
52
Problematika klientelismu v tomto případě nepředstavuje výjimku. Absence důkladné terminologie či její nedostatky analýzu historiografie klientelismu přinejmenším ztěžují. Pozornost nyní obrátím na badatele, kteří se nevyhýbají definování pojmů spjatých s klientelismem. Názorovou jednotu lze vysledovat mezi poslední generací historiků. Ti chápou pojem klientelismus jako nadřazený termínu kasikismus. Yanini Montesová vnímá patronát (patronazgo) a klientelismus (clientelismo) jako univerzální antropologické koncepty a odděluje je od historizujících pojmů oligarchie (oligarquía) a kasikismu (caciquismo).166 Javier Moreno Luzón definuje kasikismus jako hispánskou variantu univerzálního fenoménu patronátu nebo politického klientelismu. Patronát a politický klientelismus se dle jeho mínění projevují na rozličných místech a v různých dobách.167 V obou vyjádřeních však nenalezneme, zda se patronát a klientelismus v případě Yanini Montesové či patronát a politický klientelismus v případě Moreno Luzóna něčím liší. Důležité je jiné z nich vyplývající konstatování: kasikismus je forma klientelismu vlastní určitému prostředí a konkrétní době. Přímou vazbu patronátu a klintelismu vyjádřil Robles Egea skrze metaforu, podle které „patronát a klientelismus jsou dvě tváře téže mince zvané vztah patron – klient.“168 5.3.2 Patronazgo versus clientelismo V souvislosti s diskuzí o zaměnitelnosti termínů klientelismus a patronát je na tomto místě vhodné učinit odbočku k zahraničním autorům, kteří věnují prostor pojmům a jejich konceptualizaci. V hojně citované práci Klientelismus, Annäherung an das Konzept autorka Gioia Weber Pazmiño od sebe odděluje dvě kategorie: klientelismus nebo patronát na straně jedné a vztah patron – klient na straně druhé. Vztah patron – klient popisuje jako minimální strukturální jednotku klientských systémů (patronátů). Klientelismem pak rozumí kulturně legitimní souhrn klientských systémů působících ve specifických společenských prostředích.169 Ve snaze zrevidovat dosavadní bibliografii a navrhnout definici klientelismu, která by mohla sloužit všem akademickým disciplínám, objasňuje německá politoložka Barbara Schrӧterová, proč se v odborné literatuře namísto klientelismu často objevuje pojem patronát (patronazgo). Podle Schrӧterové z hlediska jazykových kritérií oba termíny vyjadřují tentýž fenomén. Užití toho kterého výrazu se váže na to, zda vztah osobní závislosti je veden z perspektivy patrona, nebo klienta. Proto „zdola“, z pohledu klienta, je pojmenováván jako klientelismus, „shora“, z pozice patrona, jako patronát. Táž autorka však vzápětí ještě dodává, že patronát odpovídá speciální formě klientelismu, ve které dochází k výměně veřejných zdrojů. V takovémto případě preferuje používat termín patronát.170
166
YANINI MONTES, A. Oligarquía y caciquismo en la historiografía, s. 79-80. MORENO LUZÓN, J. Sobre críticas, conceptos y cambios, s. 288. 168 ROBLES EGEA, A. Introducción, s. 2. 169 WEBER PAZMIÑO, Gioia. Klientelismus. Annäherung an das Konzept. Dissertation der Universität Zϋrich. Zϋrich: ADAG, 1991, s. 10. 170 SCHRÖTER, B. Clientelismo político, s. 142-143. Podle Schrӧterové by pak dělící hledisko mezi patronátem a klientelismem představoval charakter směňovaných zdrojů, zda odpovídá zdrojům veřejným či soukromým. 167
53
Užití pojmů vztahů osobní závislosti je ovlivněno asociacemi jaké v dané společnosti vyvolává. Jak upozorňuje Simona Piattoniová, koncept patronáže (patronage) ve Velké Británii vzbuzuje pozitivní ohlas, když je vztahován na organické vztahy mezi poslanci a volebními obvody. V Evropě a USA má pojem negativní dopad, protože popisuje nástroj represe, jinak řečeno, podpůrný mechanismus moci pro distribuci práce, hmotných prostředků, atd. Tak se podle Piattoniové přibližuje konceptu klientelismu spojovanému s nelegálními praktikami.171 Klientelismus a patronát lze vysvětlovat na základě jazykového kritéria. V takovém případě jsou oba pojmy v zásadě zaměnitelné, neboť jim nejsou přikládány žádné významové konotace. Použití jednoho nebo druhého výrazu se váže na tradici, ke které se daná společnost přiklání: patronát respektive patronáž rozšířená především v anglicky mluvících státech a klientelismus v zemích hlásících se k římské, a tedy latinské lexikální tradici.172 Španělský antropolog José González Alcantud s odkazem na George Fostera objasňuje rozdíl v užívání pojmů patronát a klientelismus z hlediska počtu aktérů, kteří vytvářejí vztah patron – klient. Zatímco patronát se užívá pro definování dyadického vztahu (dyadického kontraktu popsaného Fosterem), klientelismem se míní vztahy v politickém prostředí, jež tíhnou k navazování multidyadických relací.173 5.3.3 Patronazgo versus caciquismo Další srovnání je možné provést u termínů patronát a kasikismus. Podmíněnost pojmosloví v závislosti na příslušnosti daného badatele ke konkrétnímu vědnímu oboru demonstruje stanovisko již výše zmíněného Gonzáleze Alcantuda. González Alcantud vysvětluje, proč antropologové dávají přednost termínu patronát namísto pojmu kasikismus, třebaže, tak jako historikové, hovoří o vztazích osobní závislosti stejného období, totiž restaurované bourbonské monarchie.
„Rozpor mezi oběma názory [míněno pojmy kasikismus a patronát] není neopodstatněný: pro historiky politické vztahy nezbytně stanovují vztahy hierarchie vytvářené kasiky a klienty, jinak v krajním případě udávané volební soustavou orgánů. Pro antropology, volební soustava orgánů restaurace představuje vedlejší jev hlubších vztahů sociologického řádu, jimiž jsou vztahy mezi patrony a klienty v rámci „Specifičnost pojmu patronát vyplývá ze skutečnosti, že patron má přístup k veřejným zdrojům nebo může zneužívat své pozice veřejného úřadu. Proto je patronát pouze typem klientelismu, protože v klientelismu se mezi patronem a klientem ne vždy nezbytně musí směňovat veřejné zdroje.“ (tamtéž, str. 143) 171 PIATTONI, S. Clientelism, Interests and Democratic Representation, s. 5-6. „Zatímco v Británii devatenáctého století, patronáž skutečně vytvářela ʼorganickáʼ pouta mezi reprezentanty a voliči, v kontinentální Evropě často vykazovala méně příznivou tvář a byla ani ne tak výrazem voličských pout, jako spíše vyloženým nástrojem represivních pravidel.“ (…) „V kontinentální Evropě, se patronáž přibližuje výrazně blíže významu, jaký mu přisuzují Američané. Chápou jej jako nástroj prosazování moci, distribuce prácovních míst, zboží (goods) a jiných veřejných rozhodnutí [udělovaných] stranickým přívržencům, čímž si posilují [nebo alespoň] udržují postavení politické moci.“ (tamtéž, s. 5-6) 172 Tamtéž, s. 4. 173 GONZÁLEZ ALCANTUD, José. Antropología (y) política: Sobre la formación cultural del poder. Barcelona: Anthropos, 1998, s. 124.
54
ekonomického, domácího a symbolického života. Zahrnují především netržní půjčky, ochranu, duchovní příbuzenství a lokální identitu.“174
Jinými slovy, podle antropologů termín patronát (patronazgo) má komplexnější výpovědní hodnotu, kterou bych, na základě předchozí citace definoval jako sociálně-ekonomickou. Patronát tím pádem lépe postihuje projevy klientských vztahů a neomezuje je jen na jejich politickou stránku, tak jak činí historici, když pro tytéž vztahy osobní závislosti používají termín kasikismus. Jiný názor zastává americký historik Richard Herr. Jestliže González Alcantudův přístup předpokládá totožnost jevů, jež jsou označovány jako kasikismus nebo patronát, byť v každém z nich převažuje buď politický či sociálně-ekonomický rozměr, v Herrově pojetí se jedná o dva zcela odlišné fenomény, jež nelze propojovat. Nelze je dokonce jeden k druhému ani přiřazovat a to tak, že by kasikismus byl formou patronátu – koncepce, kterou Herr odmítá. V Herrově pojetí „tří hierarchií“ (jerarquías) – jakýchsi systémových úrovní legitimizujících restaurovanou monarchii (více o nich viz podkapitola 9.3), považuje autor za nemožné doložit existenci patronátu v rámci vztahů uvnitř sítě kasiků – třetí hierarchie, která se formovala vedle zbylých dvou oficiálních. Zatímco fungování třetí hierarchie se podle Herra zakládalo na vztazích nadřazenosti/podřízenosti; vztahy uvnitř patronátu nabývaly individuální podoby, a tedy bez hierarchické struktury, proto nemohou být zaměňovány s kasikismem.175 Herr své stanovisko o nemožnosti ztotožnění kasikismu s patronátem vyvozuje z dobových poznatků Sixta Espinosy. Způsob, jímž by bývalo bylo zamezeno existenci kasikismu, nachází Espinosa „v ustanovení skutečného systému kmotrovství nebo patronátu.“176 V reakci na Herrův názor různorodost pohledů v rámci téhož vědního oboru demonstruje fakt, že španělský historik José Varela Ortega naopak považuje kasikismus za zcela jasný případ patronátu.177 Více o této diskuzi přináší podkapitola 9.3. 5.3.4 Intermediario (broker) Kasikismus tedy představuje formu španělských klientských vztahů restaurační doby a jako takový je jen jednou z mnoha verzí širokého konceptu klientelismu. Jestliže klientelismus vzniká působením dyadického vztahu patrona a klienta, pak kasikismus vytváří obdobnou relaci, kdy klient zůstává klientem, ale patron bývá označován jako kasik. Analýza systému 174
GONZÁLEZ ALCANTUD, J. Jerarquía versus igualdad, s. 32. HERR, Richard. La élite terrateniente española en el siglo XIX. Cuadernos de Investigación Histórica, 1978, núm. 2, s. 608-609. 176 Viz: Don Sixto Espinosa. In COSTA, Joaquín. Oligarquía y caciquismo como la forma actual de gobierno en España: Urgencia y modo de cambiarla. Tomo II, Informes o testimonios. Zaragoza: Guara Editorial, 1982, s. 120. Citováno podle: HERR, R. La élite terrateniente española en el siglo XIX, s. 609. 177 VARELA ORTEGA, J. Los amigos políticos, s. 358. Varela Ortega přirovnává „vztah mezi kasikem a jeho následovníky“ k patronátu, přičemž cituje amerického antropologa Erika Wolfa: „Když instrumentální přátelství (amistad instrumental) dosáhne maximálního bodu nerovnováhy a to takovým způsobem, že jedna z jeho stran předčí tu druhou co do schpnosti dodání prostředků (bienes) a služeb, přiblížili jsme se kritickému bodu, ve kterém přátelství přechází ve vztah patron – klient.“ Viz: WOLF, Eric. Parentesco, amizade e relações patrono – cliente em sociedades complexas. Brasília: Universidade de Brasília, 1965. 175
55
fungování vztahu patron – klient v návaznosti na propojování lokálních zájmů se zájmy regionálními, případně celostátními, vedla k otázce, kdo ve skutečnosti disponuje žádanými (obvykle hmotnými) prostředky a jakým způsobem zajišťuje jejich distribuci. Takto vznikla diskuze o zprostředkování (mediación). Jedním z prvních autorů, který se tímto problémem zaobíral, byl americký antropolog Eric Wolf. Pro potřeby výzkumu zprostředkování navrhl Wolf užívat analytický pojem broker.178 Tento termín se stal nedílnou součástí analýzy klientských vztahů, přičemž jej jako novou kategorii pro výzkum kasikismu přijali i španělští historikové. Pojem broker (zprostředkovatel) je ve španělštině buď ponecháván v původním anglickém znění, anebo nejčastěji překládán jako intermediario.179 Role zprostředkovatele bývá definována různě, díky ní lze brokera vnímat jako klienta určitého patrona a zároveň patrona jiného klienta,180 a to podle logiky „pyramidovitého“ uspořádání klientských sítí. Zároveň je však možné jeho úlohu chápat mimo síťovou strukturu dyadického vztahu, čímž vzniká, slovy Schrӧterové, klientská triáda (tríada clientelar), třístupňové uspořádání vztahů osobní závislosti. Broker jedná jako zprostředkovatel zájmů patrona a klienta, rozděluje prostředky (bienes), které patron dává k dispozici klientovi a zároveň kontroluje a uvádí do pohotovosti to, co je předmětem klientovy kompenzace.181 Dyadický model klientských vztahů platí pro malé komunity a primitivní rurální společnosti. V okamžiku kdy takovéto komunity vstupují do kontaktu s mnohem širším ekonomicko-sociálním systémem, mění se podoba a uspořádání klientských vztahů: relace se již neodehrává na triadycké, ale na multidyadické rovině.182 Multidyadické vztahy umožňují vznik hierarchických struktur centralizovaných do různých úrovní pyramidovitého charakteru.183 Jsou utvářeny podle moci a lokalizace prostředků, kterými patroni disponují. Lze konstatovat, že vztah patron – klient se ve skutečnosti v čistě dyadickém poměru vyskytuje jen zřídka, neboť oba aktéři klientských vztahů nikdy nemohou být zcela odděleni od okolního světa, naopak jsou součástí spletitých sociálních interakcí, které jim zabraňují jednat zcela nezávisle dle své vůle. Jak výstižně poznamenal Peter Blau využívaje příkladu fiktivních literární postav slavného románu Daniela Defoea, pouze „Crusoe a Pátek byly
178
PEÑA, Guillermo de la. Poder local, poder regional: perspectivas socioantropológicas. In PADUA, Jorge y VANNEPH, Alain. Poder local, poder regional. Mexico, 1986, s. 32. Koncept zprostředkovatele sloužil Wolfovi pro definování vztahů na úrovni lokální komunity a na úrovni národa, pro zkoumání jejich podmíněnosti a vzájemném ovlivňování. 179 Guardabarreras nebo amortiguadores jsou další méně užívané varianty španělského označení pro zprostředkovatele. Viz: ÁLVAREZ JUNCO, José. Redes locales, lealtades tradicionales y nuevas identidades colectivas en la España del siglo XIX. In ROBLES EGEA, Antonio (comp.): Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 75. 180 Takto například Michael Kenny při definování patrona a klienta zdůrazňuje patronovu zprostředkovatelskou úlohu. „Patron je považován (a sám sebe považuje) současně za ochránce, rádce, vzor [hodný] následování a [zároveň] zprostředkovatele jednajícího s někým jiným, mocnějším než je on sám. Viz: KENNY, Michael. Patterns of Patronage in Spain. Anthropological Quarterly, 2000, vol. 33, núm. 1, s. 14. 181 SCHRÖTER, B. Clientelismo político, s. 145. 182 POWELL, John D. Peasant Society and Clientelist Politics. The American Political Science Review, 1970, no. 2, vol. 64, s. 411-425. Citováno podle: CACIAGLI, M. Clientelismo, corrupción y criminalidad organizada, s. 19. 183 SCOTT, J. C. Patron – Client Politics and Political Change in Southeast Asia, s. 96.
56
dyádou (dvojící) existující v izolaci, ale většina sdružení (asociations) je součástí značně širokého matrixu sociálních vztahů.“184 5.3.5 Kmotrovství (compadrazgo) jako typ duchovního příbuzenství (parentesco espiritual) Antropologové a někteří sociologové dávají dyadický vztah patron – klient do souvislosti s kmotrovstím (compadrazgo/coparenthood), jakožto duchovním typem příbuzenství (parentesco/kinship).185 Jedná se o vztah potenciální rovnosti, založený na rituálních a duchovních poutech, která se vytváří jednak mezi kmotrem (compadre/padrino)186 a otcem pokřtěného dítěte a jednak mezi kmotrem a pokřtěným dítětem (ahijado).187 Zatímco v historických pracích nenajdeme detailnější analýzu kmotrovství – historikové jej nespojují s konceptem kasikismu,188 v rámci studia klientelismu/patronátu se tento typ duchovního příbuzenství stal předmětem antropologických výzkumů.189 V antropologickém pojetí se úloha kmotra a kasika překrývá, proto je jejich pojmenování značně relativní. Tato relativnost se projeví při vzájemném působení již minimálně tří osob, které jsou zapojeny do sociální interakce. V takovém případě, jak uvádí Joan Frigolé, lze mluvit o podmíněnosti označení kmotr a kasik, v závislosti na tom, jak relace zúčastněné jedince ovlivňuje, respektive zda třetí osoba je adresátem „přízně“, či naopak ta, jíž je odpírána. Ten kdo „přízeň“ rozděluje, pak ve stejném čase sehrává úlohu kmotra i kasika:
„Kmotr a kasik tvoří dvě protikladné strany stejného fenoménu. Kasik, který jedná proti mně, je však něčí kmotr. Můj kmotr, který mě podporuje, pravděpodobně poškozuje někoho třetího, a proto bude [ze strany třetí osoby] posuzován jako kasik.“190 184
BLAU, Peter M. Exchange and Power in Social Life. 4th ed. New Brunswick and London: Transactions Publishers, 1986, s. 32. 185 EISENSTADT, S. N. – RONIGER, L. Patrons, Clients and Friends, s. 76-77, 280-281. Michael Kenny označil nejdůležitějším prvkem patronáže vědomí příbuzenství (kinship), ať už skutečného nebo fiktivního. Kmotrovství, jako fiktivní typ příbuzenství, rodinné vazby upevňuje. Více ve: KENNY, M. Patterns of Patronage in Spain, s. 14-23. Naopak někteří antropologové, jako například John Davis, odmítají spojovat patronát s principem příbuzenství. Viz: GONZÁLEZ ALCANTUD, J. Jerarquía versus igualdad, s. 27-28. 186 Pojmy compadre a padrino se označuje táž osoba, je jí kmotr. Rozdíl v užití vyplyne při oslovení kmotra, jinými slovy, mluví-li s ním otec pokřtěného dítěte, nebo samotné dítě (kmotřenec). Biologický otec pokřtěného dítěte jej zve compadre, kmotřenec jej oslovuje padrino. Viz: EISENSTADT, S. N. – RONIGER, L. Patrons, Clients and Friends, s. 76-77. 187 CONTRERAS, Jesús. Estratificación social y relaciones de poder. Estudio introductorio. In PRAT, Joan (ed. et al). Antropología de los pueblos de España. Madrid: Taurus, 1991, s. 509. „Rituální pouto [kmotrovství] dodává patronátu a klientelismu morální základ.“ (tamtéž, s. 509) 188 Výjimku představuje José Jiménez-Lozano, jenž v předmluvě k osobě a dílu Julia Senadora Gómeze politický systém restaurace, a tím tedy i kasikismus, označuje za kmotrovství. Viz: SENADOR GÓMEZ, Julio. Castilla en escombros. Los derechos del hombre y los del hambre. Madrid: Instituto de Administración Local, 1978, s. XVIII-XIX. 189 Například práce Shmuela N. Eisenstadta, Georga Fostera, Stephena Gudemana, Michaela Kennyho, Sidneyho Mintze, Erika Wolfa, aj. Problematice kmotrovství se věnují především američtí badatelé. 190 FRIGOLÉ REIXACH, Joan. Caciquismo. In VALDÉS, Ramón (dir.). Las razas humanas. Barcelona: Ciesa, 1981, s. 158. Citováno podle: CONTRERAS, J. Estratificación social y relaciones de poder, s. 509.
57
5.3.6 Cacicazgo Dalším pojmem, který se objevuje v literatuře spjaté se španělským klientelismem, je cacicazgo. Jedná se o slovo, které se do češtiny nepřekládá. Podle slovníku RAE označuje jednak kasikovu hodnost (či důstojnost být kasikem) a jednak území, které kasikovi náleží.191 Robles Egea označuje termínem cacicazgo etapu španělského klientelismu, jímž popisuje vztahy osobní závislosti éry restaurace.192 Karl Schwerin, na rozdíl od Roblese Egey, používá pojmu cacicazgo pouze pro americké prostředí a pouze pro období španělské koloniální nadvlády, byť jím, tentokrát také jako Robles Egea, v zásadě chápe model sociálního, mocenského a byrokratického systému.193 K termínu cacicazgo se také vztahuje hovorový výraz cacicatura, jímž je míněna autorita nebo moc kasika v určité obci či kraji.194
5.4 Patron a klient: antická tradice jako zdroj abstrahování nejen pro španělské pojmosloví sociálních věd Jak známo slova patron a klient mají původ v antickém Římě. Z hlediska jazyka tak základ terminologie stanovila klasická latina. Realita vztahu osobní závislosti, moderně označovaná slovem klientelismus, byla popsána jako vztah patron – klient již samotnými římskými současníky, nejedná se tedy o pozdější pojmenování.195 Původní latinské pojmy patronus a cliens se přenesly i do středověké Evropy. Staly se integrální součástí slovní zásoby formujících se evropských jazyků, španělštinu (tehdejší starou kastilštinu) nevyjímaje. V minulé podkapitole jsem představil, jak antropologové spojují klientské vztahy s principem rituálního příbuzenství. Kmotrovství jako duchovní příbuzenství platné pro křesťanskou středověkou a novověkou Evropu ve své podstatě připomíná jev z doby starověkého Říma. Tak jako kmotr i římský patricij přijímal patronát nad plebejcem (nebo dokonce otrokem, jehož tím zbavil otroctví), čímž s dotyčným de facto vstupoval do stavu rituálního příbuzenství.196 Tímto aktem se nejen římský patron (patricij), ale i jeho klient (plebejec), případně bývalý otrok – propuštěnec, zavazovali plnit povinnosti vyplývající
191
http://rae.es/, překlad hesla cacicazgo. ROBLES EGEA, A. Introducción, s. 14-15. Více ve: ROBLES EGEA, A. Sistemas políticos, mutaciones y modelos, s. 230-237. 193 SCHWERIN, Karl H. The Anthropological Antecedents: Caciques, Cacicazgos and Caciquismo. In KERN, Robert (Hg.). The Caciques. Oligarchical Politics and the System of Caciquismo in the Luso-Hispanic World. Albuquerque: University New Mexico Press, 1973, s. 5-17. Podle Schwerina cacicazgo existovalo již v době předcházející španělské kolonizaci a tvořilo základní politickomocenský rámec nativních společností. (tamtéž, s. 5) 194 http://rae.es/, překlad hesla cacicatura. 195 Fustel de Coulanges v poznámkách odkazuje na díla Cicerona, Tita Livia nebo Aula Gellia. Více ve: FUSTEL DE COULANGES, Numa Denis. Antická obec. 1. vyd. Praha: SOFIS, 1998, s. 109-114, 235-228, 263-274. 196 Jak uvádí Fustel de Coulanges, klient sdílel kult a náboženství patronovy rodiny, „měl stejné ohniště, stejné svátky, (…). V Římě měl na znamení tohoto náboženského společenství jméno rodiny. Byl tak pojímán jako adoptovaný člen. Odtud široké pouto a vzájemnost povinností mezi patronem a klientem.“ Viz: FUSTEL DE COULANGES, N. D. Antická obec, s. 112. 192
58
z právních předpisů, tzv. „ius patronatus“.197 Stejný princip právní závaznosti existoval v křesťanském světě středověké a novověké Evropy. Byl uplatňován prostřednictvím církevního patronátního práva.198 Navzdory uváděné římské tradici199 principy klientských vztahů byly stanoveny i ve společnostech předcházejících antickému Římu. Například francouzský historik Fustel de Coulanges uvádí, že existovaly ve starověkých Aténách nebo mezi Sabiňany a Etrusky.200 Některé práce umisťují klientské vztahy dokonce už do starověké Mezopotámie.201 Vědci z oblasti sociálních disciplín přejali latinské pojmosloví a aplikovali jej na ty vztahy osobní závislosti, jež vykazovaly znaky původního římského případu. Římské klientské vztahy tak nelze chápat jako historicky prvotní, byly však první, jež byly takto popsány. Z pohledu antického Říma se badatel potýká s klientskými vztahy v mladších obdobích (středověk, novověk), ale i starších (již zmíněná starověká Mezopotámie či Blízký východ).202 Nabízí se otázka, jestli se ocitáme před stejným jevem vztahu osobní závislosti, zda vykazované rysy jsou totožné, nebo zda se jedná o pouhé abstrahování římského případu aplikované na odlišnou realitu. Platí-li druhá varianta, jedná se stále o stejný fenomén, je legitimní hovořit o klientských vztazích? Výsledky bádání založené na analýze klientelismu dvou období starověkého Říma, republiky a císařství (tzv. principát), poukazují na následující zjištění: Římané doby principátu i nadále prostřednictvím pojmů patron a klient pojmenovávali specifický vztah osobní závislosti. Na rozdíl od předchůdců republikánské epochy jím však jejich potomci postihovali odlišnou realitu, a to na základě proměňujícího se sociopolitického uspořádání společnosti.203 Označovat ty vztahy osobní závislosti, vykazující rysy „prvotního“ římského případu, jako klientské, se mezi badateli ujalo. Odlišnosti ve vztahu patron – klient vyplývající z daných sociopolitických uspořádání byly akceptovány a do tohoto fenoménu zahrnuty. Specifičnost dané relace v konkrétní době a prostoru dokládala variabilitu klientských vztahů, díky níž mohl vzniknout široký koncept klientelismu. Protože neexistovala žádná limitace, do tohoto konceptu mohly být včleněny i vztahy osobní závislosti doby restaurace španělské bourbonské monarchie.
197
HEYROVSKÝ, Leopold. Instituce římského práva. Praha: J. Otto, 1894, s. 420-424. LANDAU, Peter. Jus Patronatus: Studien zur Entwicklung des Patronats im Dekretalenrecht und der Kanoistik des 12. und 13. Jahrhunderts. Köln: Böhlau-Verlag, 1975, s. 128-130. 199 MORENO LUZÓN, J. El clientelismo político: historia de un concepto multidisciplinar, s. 89-90. 200 FUSTEL DE COULANGES, N. D. Antická obec, s. 265. 201 WESTBROOK, Raymond. Patronage in the Ancient Near East. Journal of the Economic and Social History of the Orient, 2005, no. 2, vol. 4, s. 210. 202 Na téma starověké patronáže bylo již napsáno mnoho studií a monografií. Určitý vhled a zároveň shrnutí příkladů patronáže z Asyrské a Babylonské říše, Izraele nebo Egypta ve vztahu k římské tradici přináší studie Raymonda Westbrooka, Patronage in the Ancient Near East (2005). 203 GONZÁLEZ ALCANTUD, José. El clientelismo social y político en las sociedades mediterráneas. In KOTTAK, Conrad P. (ed.). Antropología cultural. Madrid: McGraw-Hill, 1994, s. 273. José González Alcantud shrnuje výsledky výzkumu Luise Ronigera (Modern Patron – Client Relations and Historical Clientelism: Some Clues from Ancient Republican Rome, 1983) a Richarda P. Sallera (Personal Patronage under the Early Empire, 1982). Ani jeden z autorů nevyvozuje transhistorické důsledky, jež by se daly vysledovat na kontinuitě klientelismu mezi antickým Římem a současnou Itálií. 198
59
Jak jsem již uvedl výše, je třeba mít na paměti, že v samotných dějinách antického Říma vztah mezi patronem a klientem nebyl neměnný, naopak vykazoval určitou evoluci. V počátcích Říma pouto pojící patrona a klienta bylo mnohem pevnější.204 Počátkem našeho letopočtu již klienti požívali vlastnického a dědického práva, čímž již nebyli zcela odkázáni na svého patrona. Zisk politických práv je postavil na úroveň patricijů – urozených Římanů. Jestliže patricijové sehráli úlohu patronů, pak klientela byla úzce svázána s osudy plebejců – nerovnoprávných obyvatel Říma. Jakmile došlo ke společenskému vzestupu plebejců a jejich konečnému zrovnoprávnění s patriciji, stali se klienti svobodnými.205 Funkce patronátu (patrocinium) a klientely (clientalae) pozbyla svého původního významu, vzájemné reciprocity dvou asymetrických skupin tvořených na jedné straně svobodnými a urozenými a na straně druhé nesvbodnými a neurozenými Římany. Domnívám se, že výše uvedená proměnlivost vztahu patron – klient se mimo jiné odráží ve dvou protichůdných tvrzeních reprezentovaných na jedné straně Peterem Bruntem a na straně druhé Eisenstadtem a Ronigerem. Zatímco Peter Brunt píše o možnosti římských klientů přecházet od jednoho patrona, jehož moc upadá, k jinému, jehož naopak vzrůstá,206 Eisenstadt a Roniger s touto představou zásadně nesouhlasí.207 Tyto dva protikladné názory vyplývají z odlišných úseků dlouhého období římských dějin, ve kterém jsou klientské vztahy sledovány. S největší pravděpodobností vyplývají také ze skutečnosti, přijmeme-li Eisenstadtovo a Ronigerovo tvrzení, že do období pozdní římské republiky se klientské vztahy dochovaly v různých vzájemně odlišných typech.208 Na následujícím porovnání vztahu patron – klient v období antické římské republiky a éry restaurace španělské bourbonské monarchie chci ukázat, jaké jsou odlišné sociopolitické aspekty odlišující dané společnosti. Přesto jsou z dnešní perspektivy vztahy osobní závislosti v obou epochách, navzdory jinému kontextu, pojmenovávány totožně, totiž jako klientské. Jedno ze tří kritérií, charakteristických znaků, které Eric Wolf použil pro definici vztahu patron – klient, říká, že klient poskytne patronovi politickou podporu.209 Srovnávací hledisko klientských vztahů tedy spočívá v jednom z jeho rysů, který antropologové souhrnně označují jako politický patronát. Jak v obou společnostech vypadala participace klientů ve veřejném 204
BRUNT, Peter Astbury. Social Conflicts in the Roman Republic. London: Chatto & Windus, 1971, s. 49. FUSTEL DE COULANGES, N. D. Antická obec, s. 271-274. 206 BRUNT, P. A. Social Conflicts in the Roman Republic, s. 49. 207 EISENSTADT, S. N. – RONIGER, L. Patrons, Clients and Friends, s. 54. 208 Jak uvádí Eisenstadt a Roniger, kromě nejstaršího typu klientského vztahu, vytvářeného mezi bývalým pánem a jeho otrokem – propuštěncem, existoval vztah patron – klient také mezi význačným Římanem a: A) osobou z nižší sociální skupiny (z plebejského stavu) nebo vojákem po Mariových vojenských reformách, B) a provinciemi, na Římu závislými městy (municipa) a koloniemi, C) a se členem komunit uvedenými v předešlém bodě, jednalo se o význačné muže, příslušníky legionářské kavalrie (tzv. equites). Klientské vztahy vznikaly i mezi členy římské vládnoucí třídy a jinými mocnými sub-elitami. V posledním případě klientských vztahů Řím v poměru k obyvatelům měst, případně států ležících mimo oblast Latia (tzv. civitates liberae) vystupoval coby generalizovaný patron. Ernst Badian, významný historik starověkých dějin, označil takovouto klientelu ve vztahu k Římu a jeho místní klientele jako cizí (foreign clientelae). Více ve: EISENSTADT, S. N. – RONIGER, L. Patrons, Clients and Friends, s. 52-53. 209 WOLF, Eric. Parentesco, amizade e relações patrono – cliente em sociedades complexas, 1965. Zatímco patron nabízí klientovi ekonomickou ochranu před legálními či nelegálními požadavky autorit, klient poskytuje svému patronovi přínos v podobě nehmotné přízně. 1) Prokazuje mu věrnost, velebí jeho jméno, a tím zvyšuje patronovu pověst, čímž mu zajišťuje určitý druh nesmrtelnosti. 2) Informuje svého patrona o machinacích druhých osob. 3) Udílí patronovi politickou podporu. 205
60
dění? Podobně jako španělští občané restaurační éry, ani římští klienti se svobodně nepodíleli na politickém životě. Třebaže vystupovali na římském fóru, jednali zde podle představ svého patrona a jen v jeho prospěch, za což od něj mohli očekávat společenskou a ekonomickou podporu.210 Jak uvádí Fustel de Coulanges:
„Zákon ostatně zakazuje klientovi mít jiný názor než jeho patron. Pokud jsou klienti připoutáni k obci, je to pouze prostřednictvím jejich patricijských vůdců. Účastní se veřejného kultu, dostavují se k soudu, vstupují do shromáždění – ale za svými patrony.“211
Volební zákon z roku 1890 obdařil všechny španělské muže, straší 21 let, všeobecným hlasovacím právem.212 Ačkoliv směli volit dle svého uvážení, nečinili tak, stejně jako jejich římští protějšci. Také španělští klienti však za svou „politickou loajalitu“ mohli počítat s patronovou ochranou v podobě hmotné či nehmotné přízně. Tyto dva příklady naplňují Wolfovu definici vztahu patron – klient a v rovině politického patronátu přibližují obě časově a místně vzdálené společnosti. Ve skutečnosti je však odděluje diametrálně odlišný sociopolitický kontext daných období. Španělští klienti formálně požívali rovnosti před zákonem, římští klienti nikoliv; španělští klienti byli svobodnými občany, římští klienti nikoliv.213 Hodnoty jako občanství či svoboda v konečném důsledku sice nezamezily existenci politiky ovládané klientskými vztahy, ale nelze je opomenout, neboť španělští muži reálně disponovali možností volby, buď volit dle svého uvážení, nebo na přání svého patrona; římským klientům se této „výsady“ nedostávalo. V době restaurace by u kritiků kasikismu, již zmíněných regeneracionistů či Generace 98, moderní vyjádření „politika ovládaná klientskými vztahy“ vyvolávala negativní odezvu, byla-li by vysvětlena tehdejšími výrazy. Regeneracionisté či Generace 98 totiž projevy politického patronátu nenazývali klientelismem, ale kasikismem; namísto patronů hovořili o kasicích, případně oligarších; rovněž klienti v jejich slovníku nefigurovali. To nic nemění na tom, že jinými termíny popisovaný fenomén vztahů osobní závislosti, respektive hodnotové stanovisko, jaké mu bylo přisuzováno v éře restaurace, se přibližuje současnému zejména sdělovacími prostředky rozšiřovanému chápání klientelismu, označované jako nemorální, korupční, a tím tedy protizákonné jednání (viz první a druhá kapitola). Čím více se přibližuje aktuálnímu významu, tím více se vzdaluje sociopolitické realitě a etice klientských vztahů antického Říma.
210
CONTRERAS, J. Estratificación social y relaciones de poder, s. 273. FUSTEL DE COULANGES, N. D. Antická obec, s. 238. Z téhož díla vychází i José González Alcantud. Viz: GONZÁLEZ ALCANTUD, J. Jerarquía versus igualdad, s. 21. 212 DARDÉ, Carlos. El sistema político y las elecciones. In TUSELL, Javier – PORTERO, Florentino (Eds.). Antonio Cánovas y el sistema político de la Restauración. Madrid: Biblioteca Nueva, 1998, s. 130-133. 213 FUSTEL DE COULANGES, N. D. Antická obec, s. 264. 211
61
Posouzení klientských vztahů z hlediska morálky se projevuje na skutečnosti, zda byly či nebyly součástí sociopolitického rámce dané společnosti. Zatímco v antickém Římě byl vztah mezi patronem a klientem definován právně (již zmíněný „ius patronatus“),214 zákony restaurované bourbonské monarchie právní postavení patrona a klienta neznaly, s výjimkou univerzální církevní sféry.215 V prvním případě se vztah patron – klient plně institucionalizoval, v druhém, mimo církev, plnil neformální společenskou funkci. Pokud ovšem připustíme, že se klientské vztahy mohou institucionalizovat, odnímáme jim jednu ze základních mnoha badateli přisuzovaných vlastností: neformální charakter a schopnost vytvářet paralelní strukturu moci.216 Navzdory zde popsaným rozdílným okolnostem sociopolitického kontextu daných společností, ať už se jedná o politické či morální hodnoty, a navzdory otázce institucionalizace, jsou v současné odborné literatuře jak antičtí Římané, tak španělští občané, všichni ti, co podléhají vztahům osobní závislosti, pojmenováváni totožně, totiž jako klienti. Základní vnitřní zákonitosti vztahu patron – klient nebyly evidentně zpochybněny. Nestalo se tak ani v důsledku vytváření různých typologií klientelismu v závislosti na daných lokalitách a epochách, jimž odpovídají specifické projevy vztahu patron – klient.217 Existuje velmi rozšířená představa, že klientské vztahy jsou nedílnou součástí lidské přirozenosti, jsou chápané jako jakási univerzální antropologická konstanta.218 Toto tvrzení podporuje předpoklad o základních principech klientelismu obsažených v dyadickém vztahu patron – klient. Jak tedy blíže definovat vztah patron – klient? Zřejmě nejkomplexnější výklad poskytuje Eisenstadtova a Ronigerova záměrně široká interpretace, kterou uvádím v šesté kapitole.
214
Navzdory výše uvedenému, někteří autoři, jako například Eisenstadt a Roniger, ani klientské vztahy doby antického Říma nepovažují za zcela právně definované. Viz: EISENSTADT, S. N. – RONIGER, L. Patrons, Clients and Friends, s. 54. 215 Institucionalizovanou podobu patronátu představují dohody mezi církví a státem. Jednou z nich bylo právo na udílení patronace, díky němuž získal stát kontrolu nad obsazováním a jmenováním církevních úřadů. Lze ovšem v případě církevního patronátu hovořit o stejném fenoménu vztahů osobní závisloti, je-li veden na úrovni institucí? V takovém případě se vytrácí tolika autory zdůrazňovaný osobní charakter vztahu patron – klient. 216 Tento názor zastává Javier Moreno Luzón, viz: MORENO LUZÓN, J. Teoría del clientelismo, s. 194. 217 Typologií klientelismu se zaobírali Mario Caicagli, Luigi Graziano, Ayşe Güneş-Ayata, Carl Landé, Keith Legg, René Lemarchand, aj. V případě španělských badatelů témuž věnovali pozornost například José Cazorla Peréz, Antonio Robles Egea či Salvador Cruz Artacho. José Varela Ortega se pak zaměřil na typologii kasikismu. O typologii klientelismu/kasikismu viz čtvrtá kapitola. 218 Jak uvádí Antonio Robles Egea: „Klientské chování je tradiční formou, která přizpůsobená okolnostem každému typu společnosti, přetrvává od nepaměti v niterném soužití s lidským chováním.“ ROBLES EGEA, A. El clientelismo político, s. 238.
62
5.5 Pojem kasik: etymologie a geneze výpovědní hodnoty. Vznik termínu kasikismus Jak bylo uvedeno výše, pojmy patron a klient mají takřka dva tisíce let starou tradici a jsou dědictvím antické civilizace. Jinak tomu je s termínem kasik. Tento výraz, z lingvistického hlediska neologismus přelomu 15. a 16. století, byl „objeven“ a importován do evropského prostředí v době prvních zámořských výprav jako jeden z „produktů“ akulturace dvou diametrálně odlišných společností: pozdně středověké evropské, respektive španělské, a domorodé americké.219 Je to jeden z mála sociopolitických pojmů, který byl přejat z jazyka původních obyvatel amerického kontinentu do jazyků evropských dobyvatelů. Jedná se o výraz, který do evropských jazyků vstoupil skrze starou kastilštinu. S největší pravděpodobností toto slovo poprvé použil Kryštof Kolumbus během první plavby podniknuté ve službách Katolických veličenstev. Do současnosti se dochovalo v kopii pořízené již na počátku 16. století dominikánským knězem Bartolomeem de Las Casas. Do lodního deníku, v zápisu datovaném ze dne 18. prosinec 1492, si Kryštof Kolumbus poznamenal události a dojmy ze setkání se skupinou indiánů z ostrova Santo Domingo, uskutečněném na palubě vlajkové lodi Santa María:
„Když [kasik] vešel do podpalubí, pokynul, aby všichni ostatní zůstali venku: učinili tak spěšně a přeuctivě a usadili se pak všichni pod plachtou kromě dvou mužů zralého věku, kteří, jak myslím, byli jeho rádcové, a ti se posadili k jeho nohám. Říkalo se, že tento je kazik.“220
Původ pojmu kasik, ve španělštině cacique, spočívá ve slově kassequa, kterým Arawakové – tehdejší obyvatelstvo karibských ostrovů, pojmenovávali své náčelníky.221 Španělé si výraz kasik osvojili a začlenili jej do pojmosloví mocenské struktury zámořského impéria. Označovali jím dosazené lokální vůdce pevninské Ameriky, v zásadě potomky domorodých kmenů.222 S rychle expandující koloniální říší se pojem kasik upevňoval až 219
K pojmu kasik je třeba uvést úvahu významného britského hispanisty Geralda Brenana. Byť také Brenan uznával pojem kasik jako produkt zámořského importu, tak i jeho karibský původ, nešlo mu o výraz samotný, nýbrž o aktéry a jejich sociální role. Dle jeho názoru aktéři plnící sociální roli kasiků existovali ve Španělsku ještě dříve, než v důsledku kulturního transferu tohoto pojmu. Tito aktéři, pro usnadnění je zvu jako „hispánští kasikové“, se na území dnešního Španělska objevili již v době římské. Římským dobyvatelům pak posloužili při podmaňování keltiberského obyvatelstva. Podle této interpretace by se „hispánští kasikové“ z hlediska „stáří“ vyrovnali tradici patronů a klientů. Ve španělské historiografii však Brenanova vize „hispánských kasiků“ doby Římské říše zůstala osamocena, aniž by byla dále rozvíjena. Více ve: BRENAN, Gerald. El laberinto español: antecedentes sociales y políticos de la Guerra Civil. Barcelona: BackList, 2009, s. 14. 220 KOLUMBUS, Kryštof a CADDEO, Rinaldo, ed. Kolumbův lodní deník: dvě knihy velkých činů a velkého osudu: rekonstrukce a citace lodního deníku Kryštofa Kolumba z první oceánské plavby (1492-1493) a zprávy a listy Kolumba a jeho současníků o dalších třech cestách 1493-1496, 1498-1500 a 1502-1504 a o smutném konci objevitele. Praha: Novina, 1942, s. 124. Kasik je zde psán ještě dle pravidel tehdejší spisovné normy se „z“. 221 PEÑA, Guillermo de la. Poder local, poder regional, s. 28. 222 SCHWERIN, Karl H. The Anthropological Antecedents: Caciques, Cacicazgos and Caciquismo, s. 5.
63
do okamžiku, kdy se přetransformoval do podoby fixního právního termínu španělské koloniální samosprávy.223 V průběhu 18. století, zatímco moc kasiků pomalu slábla, se sémantický obsah výrazu rozšířil. Nyní už neoznačoval jen institucionalizovanou a Španěly uznávanou formu moci, ale obecně jakékoliv její despotické prosazování a vykonávání. Dobový slovník, Diccionario de Autoridades, vydaný v roce 1726, uvádí následující definici kasika:
„Kasik: Pán vazalů, nebo osoba svrchovaná v provincii či městech indických [amerických]: a třebaže v různých částech Indií [Amerik] dle svých jazyků, mají jiné názvy, Španělé je všechny zvou Kasiky,224 což [toto označení], zdá se, [Španělé] převzali z ostrovů Barlovento,225 které první byly dobyty. (…) Pro podobu se jím [kasikem] rozumí první [nejvlivnější z] města nebo republiky, který má nejvyšší autoritu a moc a který chce pro svou povýšenost učinit všechny své podřízené bázlivými a poslušnými.“226
Ve vůbec prvním vydání Slovníku Španělského jazyka (Diccionario de la lengua castellana) Královské Španělské Akademie (RAE) datované do roku 1780, byl pojem kasik přejat ve zjednodušené formě, redukován do popisu jakékoliv z význačných obecních osob. Zmíněná formulace se v této podobě uchovala až do jedenáctého vydání slovníku z roku 1869. Významový posun pojmu kasik nastal ve dvanácté edici vydané roku 1884, tedy již v době restaurace. Výraz obsahoval nově přidaný hodnotící dovětek, který odrážel společenské odmítnutí kasikovy role ve společnosti:
„Kasik: Jakákoliv z význačných obecních osob, která disponuje nadměrným vlivem v politických či administrativních záležitostech.“
V témže vydání se zároveň poprvé objevuje termín kasikismus, definovaný jako nadměrný vliv kasiků v obcích.227
223
Kasikové se stali důležitou součástí koloniálního administrativního systému. Přestože španělská koruna respektovala jejich práva a postavení nobility, skutečná moc kasiků byla v konečném důsledku korigována španělskou koloniální správou. (tamtéž, s. 9-17) Od 16. století španělská koruna udílela kasikům placené administrativní funkce, jako byl například úřad guvernéra. Více ve: KETTERING, S. The Historical Development of Political Clientelism, s. 440-445. 224 Kasik je zde, dle citace Juana Pro Ruize, psán s velkým „K“. 225 Souostroví Barlovento je v češtině známo pod označením Závětrné ostrovy. Jedná se o severní větev Malých Antil. 226 Citováno podle: PRO RUIZ, Juan. La política en tiempos de Desastre. In PAN-MONTOJO, Juan (coord.). Más se perdió en Cuba, 1898 y la crisis de fin de siglo. Madrid: Alianza Editorial, 2006, s. 180. 227 Real Academia Española, Diccionario de la lengua castellana en que se explica el verdadero sentido de las voces, su naturaleza y calidad, con las phrases o modos de hablar, los proverbios o refranes y otras cosas
64
Ze záznamů dobových slovníků lze konstatovat, že v průběhu téměř pětisetletého vývoje si termín kasik udržel referenční vztah k výkonu moci. Prvotní označení geograficky limitované na koloniální Ameriku se přeneslo do Španělska, přičemž v Novém světě uznávaný administrativně-právní význam se ve španělském prostředí vytratil: zde jím byly označovány osoby, které ve veřejných záležitostech disponovaly neoprávněným vlivem. V konečné fázi se od slova kasik odvodil termín kasikismus, pejorativní označení systému vlády kasiků, tak jak jej v éře restaurace chápali regeneracionisté či Generace 98. Pojem kasik, na přelomu 15. a 16. století španělský neologismus, tedy postupnou evolucí dospěl do fáze, kdy z něj vzešel termín kasikismus, chápaný jako koncept sociální dominance. Té však, domnívám se, původní výraz kasik ve své podstatě odpovídal po celou dobu, kdy byl užíván, jak v koloniální Americe, tak ve Španělsku před dvanáctým vydáním slovníku RAE. Původní úloha kasiků jako zprostředkovatelů mezi indiánskými komunitami a španělskou elitou, která nahrává pozitivnímu vnímání pojmu kasik, byla překryta důsledky postupného, ale stále více intenzivního začleňování kasiků do řad španělské vládnocí třídy. Ti snadno přejímali zvyky španělské společnosti včetně tvrdého zacházení s prostým indiánským lidem.228 Termín kasik si prvek nadřazenosti a vnucené hierarchie udržoval po dlouhá desetiletí. Kritice však byl podroben až ve španělské společnosti konce 19. století. Vysvětlení tkví ve změně přístupu určité části společnosti odmítající sociopolitické uspořádání éry restaurace. Tato změna není ojedinělá, spíše z pohledu západoevropských zemí poněkud opožděná. Souvisí, jak píše Yanini Montesová, s obecným trendem „příznaků modernity, které se vynořují z osvícenství (…)“, přičemž tato modernita se vyznačuje „racionalitou a [odlišným] způsobem, chápání ‚spravedlnostiʼ [v níž] podřízení ztrácí relevanci a stává se morálním závazkem, v době kdy začíná převažovat [princip] zprostředkování nad podřízeností.“229 V tomto duchu dochází k vystoupení regeneracionistů a Generace 98, čili té nespokojené části společnosti volající po nápravě politických a sociálních poměrů v zemi. Ještě se vraťme k vývoji pojmu kasik. Podle Pro Ruize se pro význačné osoby (personas principales) již v 18. století běžně užívalo slova kasik, jímž se označovali zprostředkovatelé (intermediadores) mezi velkými vlastníky půdy a jí obdělávajícími rolníky. Tito „administrátoři“ jednající mezi velkopanskými sídly a obcemi se významově přiblížili
convenientes al uso de la lengua, vol. II. Real Academia Española, Diccionario de la lengua castellana, ediciones 1a (1780) a 12a (1884). Citováno podle: PRO RUIZ, J. La política en tiempos de Desastre, s. 180. 228 KETTERING, S. The Historical Development of Political Clientelism, s. 440-445. V antropologickém pojetí sehráli úlohu kulturních zprostředkovatelů, kteří před celou koloniální společností reprezentovali zájmy indiánské obce, vystupovali jako mluvčí ve sporech, obraceli se se stížnostmi či různými žádostmi na vyšší místa. Zároveň však kasikové domorodý lid ovládali, požadovali po něm placení tributu, sexuální služby či pracovní povinnosti. Viz: SCHWERIN, K. H. The Anthropological Antecedents: Caciques, Cacicazgos and Caciquismo, s. 9-17. 229 YANINI MONTES, A. Oligarquía y caciquismo en la historiografía española, s. 79. „Kritika kasikismu je jak ze sociálního tak politického hlediska kritikou mocných, kterým [regeneracionisté] odnímají veškerou legitimitu na základě rovnostářského přístupu, bráněném [regeneracionisty] výhradně z intelektuální pozice případně na základě ochrany zájmů střední třídy, která žádá více sociálních předpokladů pro modernizaci Španělska a očekává, že se vyřeší [společenská a ekonomická] bída skrze modernizaci struktur [státu] a služeb.“ (tamtéž, s. 100)
65
kasikům, tak jak se chápou v 19. století: jako sociální skupina střední třídy, která zakládá svou moc nikoliv na materiálním bohatství, nýbrž schopnosti zprostředkovatele.230 Předchozí Pro Ruizovy informace záměrně pokládám na závěr této podkapitoly. Slova, případně slovní spojení jako „střední třída“, „materiální bohatství“, „zprostředkovatel“, jež na základě dobových svědectví, tedy primárních dokumentů (zde například uváděný slovník RAE) použil Pro Ruiz pro popis kasika, všechny velmi dobře slouží jako reprezentativní shrnutí těch nejdiskutovanějších témat, která vyvolávají polemiku napříč generacemi badatelů zabývajících se španělským klientelismem. Kdo jsou kasikové? Kam je můžeme řadit z hlediska sociální stratifikace? Jakou roli sehráli v sociopolitickém kontextu restaurace? Snahu zodpovědět tyto a další otázky nabízí podkapitola 9.1.
230
PRO RUIZ, J. La política en tiempos de Desastre, s. 180.
66
6. Výzkum kasikismu/klientelismu z pohledu interdisciplinárních přístupů 6.1 Vývoj zkoumání španělského klientelismu: antropologické kořeny 6.1.1 Úvod Jak jsem již napsal v úvodu, problematika kasikismu čili španělského klientelismu je úzce svázána s celkovým výzkumem klientelismu jako obecného fenoménu. Zejména v počátcích zkoumání španělského klientelismu se první španělští průkopníci inspirovali zahraničními studiemi. Zatímco první úvahy o klientelismu lze nepřímo hledat už v 19. století u německého sociologa Maxe Webera,231 skutečný rozvoj studia klientelismu v Evropě započal až v padesátých letech minulého století.232 Španělské sociálněvědní disciplíny se zabývají klientelismem intenzívně od sedmdesátých let minulého století, za evropským trendem tedy příliš nezaostaly. Toto tvrzení platí zejména pro historii. Franco během své třicetileté samovlády dokázal problematiku kasikismu/klientelismu politicky i akademicky neutralizovat.233 Z administrativně-politického hlediska, jak dodává Alcantud, je kasikismus přirozeným nepřítelem politické centralizace, vede k fragmentaci moci a k méně účinné kontrole státu v sociálním životě jeho občanů.234 Navíc z ideologického hlediska samotná podstata klientelismu v sobě ukrývá témata, která se neslučují s bezproblémovým vyjádřením v nesvobodném akademickém prostředí. Pojmy jako moc či hierarchie, se kterými badatel při analýze klientelismu musí pracovat, velmi lehce naráží na ideologické limity autoritativního režimu, jakým frankistické Španělsko bylo zejména ve čtyřicátých a padesátých letech.235 Frankova smrt, demontáž režimu a konečně přechod Španělska k demokratickému zřízení umožnily rozkvět badatelské činnosti již nezatížené frankistickou cenzurou, což se plně ukázalo i na produkci studií a monografií věnovaných 231
Mnozí autoři nacházejí principy patronáže v těch pracích Maxe Webera, v nichž rozebírá fungování státu a zejména pak politických stran. Více ve: PARKIN, Frank. Max Weber. London: Routledge – Taylor & Francis Group, 2002, s. 106. GONZÁLEZ ALCANTUD, J. El clientelismo social y político en las sociedades mediterráneas, s. 273. 232 Stručný, ale přehledný exkurz do historie studia klientelismu přináší článek Luise Ronigera, RONIGER, L. Political Clientelism, Democracy and Market Economy, s. 356-359. 233 Někteří autoři se domnívají, že povaha Frankova režimu nutila diktátora k tomu, aby potlačil fenomén vztahů osobní závislosti. Jak tvrdí současní badatelé, navzdory Frankově úsilí kasikismus/klientelismus i nadále přetrvával ve španělské společnosti. Viz: RODRÍGUEZ BARREIRA, Oscar – CAZORLA SÁNCHEZ, Antonio. Hoy Azaña… mañana Franco. Una microhistoria del caciquismo en democracia y dictadura, Berja (Almería), 1931-1945, Hispania, 2008, núm. 229, s. 471-502, citováno podle: YANINI MONTES, A. Oligarquía y caciquismo en la historiografía española, s. 119. O relativním přetrvávání a autonomii klientských sítí v době Frankova režimu pak píše Miguel Jerez. Viz: JEREZ, Miguel. El régimen de Franco: élite política central y redes clientelares (1938-1957). In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 275-290. 234 GONZÁLEZ ALCANTUD, J. El clientelismo político: perspectiva socioantropológica, s. 64-65. 235 Takto například nebyly publikovány práce významného marxistického historika Manuela Tuñóna de Lary, který z politických důvodů strávil takřka půlku života ve francouzském exilu. Tuñón de Lara byl jedním z prvních badatelů zabývajících se klientelismem.
67
španělskému klientelismu. Zájem o poslední zkušenost s konstituční monarchií vzbudila právě monarchická varianta přechodu k demokracii, pro kterou se Španělsko rozhodlo v roce 1975, symbolicky v době stého výročí prvního roku existence bourbonské restaurace. Tato opětovná „sázka“ na monarchii vedla zákonitě k oživení historické paměti: k reflexi společenského a politického uspořádání restaurované bourbonské monarchie, v níž kasikismus, dobový problém dané epochy, sehrával klíčovou úlohu. Jestliže nepříznivá vnitropolitická situace bránila španělským vědcům ve svobodné badatelské činnosti, jejich zahraniční kolegové se s žádným omezením nepotýkali. Ve druhé polovině 20. století se tak prvními průkopníky v otázkách španělského klientelismu stali zejména britští sociální antropologové,236 provádějící terénní etnografická pozorování v rurálních oblastech španělského venkova. O něco později se španělským klientelismem začali zaobírat američtí kulturní antropologové.237 Tento stav je třeba dávat do souvislosti se všeobecným rozvojem problematiky klientelismu v sedmdesátých letech, kdy fenomén vztahů osobní závislosti přitahoval pozornost politologů238 a sociologů.239 Vedle studia jiných konkrétních případů nezahrnujících španělský prostor240 se však daleko více zaměřili na formulaci obecných teoretických problémů, případně na vytváření velkých syntéz,241 v nichž středem zájmu nebyl jen španělský klientelismus, ale i jiné evropské a světové varianty vztahu patron – klient. Jak zahraniční práce řešící klientelismus v rámci velkých 236
Mezi nejvýznamnější autory tohoto proudu, jejichž práce bývají nejčastěji citované, patří Julian Pitt-Rivers (The People of the Sierra, 1954), Michael Kenny (Patterns of Patronage in Spain, 1960) nebo John R. Corbin (Structure and Conflict in Southern Spain, 1974). Více ve: GONZÁLEZ ALCANTUD, J. Jerarquía versus igualdad, s. 21-42. 237 Například David Gilmore (The People of the Plain. Class and Community in Lower Andalusia, 1980). 238 Například Christopher Clapham, Luigi Graziano, Sharon Ketteringová, René Lamarchand, Carl H. Landé, Keith Legg, Simona Piattoniová, James C. Scott, aj. 239 Mezi nejvýznamnější sociology zkoumající problematiku klientelismu patří izraelský vědec Shmuel Noah Eisenstadt (Political Clientelism, Patronage and Development, 1981) a Luis Roniger (Democracy, Clientelism and Civil Society, 1994). Eisenstadt a Roniger jsou autory rozsáhlé syntézy Patron, Clients, and Friends: Interpersonal Relations and the Structure of Trust in Society, 1984. Této stěžejní publikaci se věnuji v následující podkapitole. 240 Například anglický sociální antropolog Jeremy Boissevain se z hlediska antropologické perspektivy zabýval náboženstvím a politikou rurální Malty či patronáží na Sicílii. Výzkumu institucí a morálních hodnot v horských komunitách Řecka se věnoval John K. Campbell. Jak u Boissevainových, tak u Campbellových prací jsou klientské vztahy jen jedním z mnoha analyzovaných jevů. O klientelismu ve Francii sedmnáctého století z politologicko-historické perspektivy psala Sharon Ketteringová. James C. Scott zkoumal vztah patron – klient v jihovýchodní Asii. Judith Chubbová na příkladu měst Neapole a Palerma analyzovala moderní formu klientelismu ve vztahu k italské mafii. Obdobně jako Chubbová i Caroline Whiteová zvolila komparativní metodu pro výzkum klientských vztahů dvou sousedních obcí střední Itálie. Prací, jejichž ústředním tématem je klientelismus, ať už v historické či moderní podobě, v Evropě či kdekoliv jinde, existuje nepřeberné množství. Zde mnou vybraní autoři platí v dané problematice za autority. 241 Viz Eisenstadtova a Ronigera sociologická syntéza Patron, Clients, and Friends: Interpersonal Relations and the Structure of Trust in Society, 1984. Vedle rozsáhlých syntéz psaných jedním či dvěma autory jsou v současné době stále častější tematické sborníky s větším počtem přispěvatelů. Do této kategorie patří politologické práce o moderním klientelismu editované Simonou Piattoniovou (Clientelism, Interests and Democratic Representation. The European Experience in Historical and Comparative Perspective, 2001), dále sociologicko-politologické studie editované Luisem Ronigerem a Ayşe Güneş-Ayatovou (Democracy, Clientelism and Civil Society, 1994), historické případové studie o klientelismu v raně novověké Evropě editované Antonim Mączakem (Klientelsysteme in Europa der frühen Neuzeit, 1988), antropologicko-historické studie editované Ernestem Gellnerem a Johnem Waterburym (Patrons and Clients in Mediterraneas Societies, 1977) nebo také politologické, antropologické a sociologické studie v interdisciplinárním sborníku editovaném Steffenem Schmidtem (Friends, Followers and Factions, A Reader in Political Clientelism, 1977).
68
syntéz či vedené z teoretické perspektivy, tak konkrétní případové studie o španělském klientelismu zahraniční provenience, ty všechny jsou oceňovány jako přínosné především pozdější generací španělských historiků hlásící se k interdisciplinárním přístupům. 6.1.2 Pitt-Rivers a jeho „Lidé ze Sierry“ Mezi španělskými historiky bývá nejčastěji citován britský antropolog Julian Pitt-Rivers a zejména pak jeho kniha The People of the Sierra. Jedná se o jednoho z vůbec prvních autorů, který uvedl problematiku klientelismu/patronáže do centra antropologického zájmu. Výzkum obyvatelstva, jeho struktury a vnitřního fungování v malé horské andaluské obci jej vedl k definování pojmu lop-sided friendship (amistad fallida/amistad desequilibrada), který lze do češtiny překládat jako nerovné přátelství. Tímto termínem popsal realitu klientelismu, v anglickém originále se objevuje výraz patronáž (patronage),242 a odlišil jej tak od jiného typu mezilidského vztahu jím označovaného jako přátelství (friendship/amistad).243 PittRivers dospěl k názoru, že patronáž slouží jako mechanismus rovnováhy mezi státem a obcí, snižující napětí, které se mezi nimi vytváří. Hrozící konflikt je urovnán prostřednictvím významné osobnosti (personality), která uplatňuje vliv na představenstvo obce a zároveň na mimoobecní reprezentanty zákona. Patronáž způsobuje, že na danou osobu, které se dostává bohatství a prestiže, jsou přeneseny určité reprezentační funkce, jimiž by však za jiných okolností nedisponovala.244 Podle bezprostředních účinků, které přináší obyvatelům Grazalemy – oné zkoumané obce, Pitt-Rivers vyvozuje hodnocení patronáže:
„Jinak řečeno, systém [patronáže] lze považovat za dobrý pouze do té míry, ve které je jisté, že obec neumírá hlady a kdy nevládne nespravedlnost. Jestliže se většina komunity v případě potřeby může obrátit na patrona, tehdy systém [patronáže] zpevňuje obec v jeden celek. Když ti, kteří těží z výhod patronáže, tvoří menšinu, pak je a jejich patrony ostatní [obyvatelé] pravděpodobně nenávidí.“245
Z předchozího vyplývá, že patronáž může být jak pozitivní, tak negativní, a to v závislosti na dopadu, jaký přináší obyvatelům obce. Jinak je tomu s kasikismem, třebaže, jak upozorňuje Pitt-Rivers, jeho negativní obraz nelze brát jako odvěký a neměnný. Zatímco termín kasik původně odpovídal osobě v lokálním měřítku požívající vážnosti, nabyl později 242
Ve španělském překladu Pitt-Riversovy knihy nazvaném Un pueblo de la sierra: Grazalema se používá výraz klientelismus (clientelismo), který plně odpovídá latinské (římské) tradici, viz oddíl 5.3.2. 243 PITT-RIVERS, J. The People of the Sierra, s. 137-159. Mezi přátelstvím a nerovným přátelstvím existují patrné rozdíly. Jestliže v prvním případě je vztah mezi danými jedinci zakládán na sympatii (simpatía), v druhém případě tento prvek schází. Další kritérium tvoří morální a ekonomická rovnost. „Zatímco přátelství je v prvé řadě svobodné sdružení sobě rovných, přechází-li ve vztah ekonomické nerovnosti, stává se základem patronského systému.“ (tamtéž, s. 140) Od přátelství je blízko ke klientelismu (patronáži): „Instituce přátelství, založená na pojmu morální rovnosti a svobodné směně přízně (favour), vytváří, v situaci moralní nerovnosti, skrze ekonomickou moc určitých jedinců, strukturu patronáže, která propojuje autoritu státu se sítí vztahů mezi sousedy.“ (tamtéž, s. 154) 244 Tamtéž, s. 154-155. „Skrze systém klientelismu, se záměr státu přizpůsobuje sociální struktuře obce.“ (tamtéž, s. 155) 245 Tamtéž, s. 204.
69
záporného významu: kasik začal být odsuzován a označován jako úplatkář.246 V době, kdy Pitt-Rivers prováděl terénní výzkum v Grazalemě, však již, dle jeho názoru, neobsahoval žádné kladné vlastnosti. Jak vysvětluje Pitt-Rivers, obyvatelé Grazalemy spojují kasikismus s politickými praktikami. Otázky vlády jsou záležitostí státu, nikoliv místní komunity, v níž jsou chápány jako cosi nebezpečného a nemorálního, s nimiž počestní lidé nechtějí mít nic společného.247 Je to kasikismus, který v konečném důsledku prohlubuje apolitičnost místních usedlíků248 a zvýrazňuje jejich lokální cítění, které nepřekračuje hranice obce, případně přilehlého okolí.249 Jaký vztah tedy panuje mezi patronáží a kasikismem? Pitt-Rivers se domnívá, že podstata a fungování kasikismu spočívá na principech patronáže.250 Kasikismus je vpodstatě politická obdoba patronáže. V případě Pitt-Riversova výzkumu Grazalemy sepsaného v knize The People of the Sierra jsou ve španělské historiografii patrné dva přístupy: ti, kteří rekapitují již řečené a ti, kteří též informují, ale kromě toho se snaží o revizi. Zatímco například Varela Ortega251, Carlos Dardé252 či Cruz Artacho253 patří k těm prvním, Moreno Luzóna lze řadit do druhé skupiny. Moreno Luzón, připomínaje Pitt-Riversovo pojetí nerovného přátelství (amistad desequilibrada),254 upozorňuje na vysokou míru generalizace, jíž se Pitt-Rivers dopouští.255 Moreno Luzón vychází z výzkumu Ginése Serrán Pagána, který o mnoho let později podrobil kritice Pitt-Riversův ahistorický přístup zkoumání.256 246
PITT-RIVERS, J. The People of the Sierra, s. 241. Tamtéž, s. 141. 248 Tamtéž, s. 158-159. Nezájem o politiku dobře dokumentuje výpověď starého zemědělce z Grazalemy. Pitt-Rivers ji zaznamenal takto: „Když mě žádají, abych volil, ptám se, pro koho, a když mně říkají, koho mám volit, volím. A když mě nežádají, abych volil, zůstanu doma a věnuji se svým věcem.“ (tamtéž, s. 159) 249 Pitt-Rivers hovoří o lokálním patriotismu, díky němuž obec vytváří morálně a politicky jednotnou vysoce centralizovanou komunitu čelící vnějšímu prostředí. Toto tvrzení nevztahuje jen na Grazalemu, ale na jakékoliv španělské obce. (tamtéž, s. 141) Obdobně se vyjadřují také Eisenstadt a Roniger, když jakékoliv pueblo – španělskou obec, vnímají jako „morální komunitu, která tvořená lokálním (často nativním) obyvatelstvem stojí v protikladu vůči jiným obcím (pueblos).“ Více ve: EISENSTADT, S. N. – RONIGER, L. Patrons, Clients and Friends, s. 75. 250 PITT-RIVERS, J. The People of the Sierra, s. 141. 251 VARELA ORTEGA, José (ed.). El poder de la influencia. Geografía del caciquismo en España (1875 – 1923). Madrid: Marcial Pons, 2001, s. 13. V tomto případě se jedná dokonce o pouhé konstatování existence Pitt-Riversova konceptu nerovného přátelství, Varelou Ortegou označovaného jako amistad desigual nebo amistad instrumental. 252 DARDÉ, C. Vida política y elecciones, s. 198. 253 CRUZ ARTACHO, Salvador. Clientelas y poder en la Alta Andalucía durante la crisis de la Restauración. Hispania, 1999, núm. 201, vol. 59, s. 62. 254 MORENO LUZÓN, J. Teoría del clientelismo, s. 197. MORENO LUZÓN, J. El clientelismo político: historia de un concepto multidisciplinar, s. 73-95. „ʼNerovné přátelstvíʼ se stalo rozhodujícím faktorem v profesionálních a institucionálních vztazích, protože spojovalo osoby s odlišným statusem: prostřednictvím zámožných [osob] obyčejné lidi se státem.“ (tamtéž, s. 74) 255 MORENO MORENO LUZÓN, J. Teoría del clientelismo, s. 205. 256 Podle Serrána Pagána Pitt-Rivers vytvořil falešný obraz Andalusie a zvláště pak Grazalemy. Milnou představu o společenské struktuře Grazalemy zakládá Pagán na absenci historického vývoje, bez něhož PittRivers podal zkreslené informace o tehdejším politickém uspořádání obce. Jako podklad k tomuto tvrzení posloužily Pagánovi archivní materiály a data z církevních registrů. Z hlediska mocenského uspořádání se PittRivers zaměřil pouze na střet lokální komunity a státu, aniž by bral v potaz tenze uvnitř vlastní obce, zejména konflikty mezi třídami (ty nepovažoval za skutečný problém). Více ve: SERRÁN PAGÁN, Ginés. La fábula de Alcalá y la realidad histórica de Grazalema: replanteamiento del primer estudio de Antropología Social en España. Reis, 1980, núm. 9, s. 81-115. 247
70
S ohledem na fakt, že Pitt-Rivers analyzoval andaluskou Grazalemu koncem čtyřicátých let minulého století, tedy v době frankistické, je překvapující, že kniha The People of the Sierra je připomínána těmi historiky, kteří zkoumají společnost a klientelismus doby restaurované monarchie. Pitt-Riversova práce postrádá historickou dimenzi, jako antropolog vnímá aktuální sociální realitu, pouze konstatuje proměnu pojmů kasikismus a kasik, aniž by zkoumal, kdy a proč k této tansformaci došlo. Jak jsem uvedl výše, třebaže španělští historikové Pitt-Riversovy poznatky o patronáži a kasikismu velmi často připomínají, neslouží jim jako metodologie, na níž by stavěli své vlastní výzkumy. 6.1.3 Gilmorovi „Lidé z plání“ a Corbinova Ronda Po Pitt-Riversovi přicházeli do Španělska další britští a také američtí antropologové, kteří pokračovali v terénním etnografickém výzkumu španělského venkova. Navázali na PittRiversovu analýzu sociální skladby Grazalemy ve vztahu k patronáži, přičemž jeho závěry podrobili kritice. John Corbin zkoumal andaluskou obec Ronda, ve stejném reginou ležící město s pseudonymem Fuenmayor se stalo místem bádání Davida Gilmora. Tito autoři na základě analýz vyvodili schéma společenského uspořádání andaluských obcí – pueblos (v anglosaské antropologické tradici tzv. agrotowns), v nichž patronáž vykazovala jiné rysy. Zatímco v Pitt-Riversově Grazalemě patronáž plnila integrující a stabilizační funkci, která prostřednictvím cti (honour) dodávala obci „morální jednotu“, v Gilmorově Fuenmayoru způsobovala přesně opačné účinky. Podle Gilmora ve Fuenmayoru nebyla patronáž mezi místními obyvateli příliš rozšířená. V obci existovala výrazná sociální nerovnost a konflikty mezi sociálními třídami (clases), zvláště mezi námezdními dělníky (jornaleros) a tzv. „señoritos“. Na základě dalších výzkumů prováděných ve stejné obci a později publikovaných v knize pojmenované – pravděpodobně v reakci na Pitt-Riverse – The People of the Plain dospěl Gilmore k názoru, že patronáž musí být chápána jako proměnný systém závislý na dynamice tříd a zvláště na způsobu uzavírání pracovních smluv (mezi konkrétními třídami).257 Gilmore patří právě mezi ty antropology, kteří problematiku patronáže zkoumají v kontrastu k sociálním třídám. Zatímco Pitt-Rivers v populaci Grazalemy nenalezl třídní uspořádání,258 pro Gilmora byla andaluská společnost složitější, vztahy v ní méně osobní a struktura sociálních tříd rozvětvenější a výraznější. Z ní vyplývala různá míra sociální nerovnosti obyvatel pueblos, jež mezi nimi vedla k častým konfliktům. Podle Gilmora polarizace tříd v Andalusii způsobovala sociální separaci a patronáž, namísto aby ji zmírňovala, tuto izolaci na lokální úrovni zvýrazňovala.259 Názor Johna Corbina na patronáž a sociální třídy se nacházel „na půli cesty“ mezi PittRiversem a Gilmorem. Corbin se domníval, že vztahy patronáže byly intenzivnější v malých horských komunitách, než v pueblos ležících v úrodných nížinách, kde převažovaly vztahy 257
CONTRERAS, J. Estratificación social y relaciones de poder, s. 510-511. MĄCZAK, A. Klientela, s. 24-25. 259 CONTRERAS, J. Estratificación social y relaciones de poder, s. 511. GILMORE, David. Patronage and Class Conflict in Southern Spain. Man, 1977, no. 3/4, vol. 12, 446-447. Podle Davida Gilmora Pitt-Rivers opomněl konflikt mezi třídami, ke kterému v Grazalemě docházelo zejména před občasnkou válkou. Teprve poté frankistické represe třídní knoflikty vymítily. Více ve: GILMORE, David. The People of the Plain. Class and Community in Lower Andalusia. New York: Columbia University Press, 1980. Citováno podle: MORENO LUZÓN, J. El clientelismo político: historia de un concepto multidisciplinar, s. 77. 258
71
sociálních tříd.260 Jinými slovy, podle Corbina, velikost komunity představovala rozhodující faktor pro utváření „různých struktur a/nebo obsahových významů, které získávají vztahy mezi různými sociálními skupinami, tak jako pro menší či větší důležitost patronáže, vznik konfliktů mezi třídami a jejich (případnpou) separaci.“261 6.1.4 Shrnutí V souvislosti se vzrůstajícím interdisciplinárním pojetím studia kasikismu/klientelismu poslední generace španělských historiků věnuje pozornost politologickým, sociologickým a také antropologickým přístupům. Antoni Vives Riera v této souvislosti hovoří o „vyčerpání čistě ekonomických a politických objasnění [fungování a příčin] politického klientelismu“,262 čímž se otevírá prostor pro kulturní interpretace, a tím pádem i pro revizi původní zahraniční antropologické tradice. Jak píše Moreno Luzón, španělští historikové jsou dlužni poznání principů sociálních vztahů klientelismu, tomu co antropologové označují pojmem patronát.263 Domnívám se, že v historiografických pracích kasikismu264 tolik hlásaná interdisciplinalita platí spíše v případě studií současných antropologů. Využití myšlenek a přístupů britských, případně amerických antropologů ze šedesátých a sedmdesátých let není v pracích historiků zcela běžné, a pokud ano, jedině zprostředkovaně skrze antropologické studie (např. González Alcantud). V samotné španělské antropologii jsou však tehdejší anglosaští autoři jako John Corbin, David Gilmore, John Davis či Michael Kenny i nadále připomínáni a jejich závěry z terénního výzkumu hojně diskutovány.265 Pro mnohé španělské historiky představují zahraniční antropologické práce připomenutí počátků původního zkoumání kasikismu/klientelismu, než že by pro ně znamenaly východiska a pevně stanovené závazné směry dalšího výzkumu. Na rozdíl od španělských historických monografií, v antropologických studiích nejsou patronáž, případně kasikismus, klíčovými objekty výzkumu – pro Pitt-Riverse, Gilmora nebo Corbina tyto vztahy osobní závislosti představují jen jeden z mnoha sledovaných jevů, jimiž se snaží popsat fungování daných komunit. Z empirického hlediska španělské studie svým zaměřením na konkrétní lokální či regionální projevy kasikismu/klientelismu zahraniční publikace zdaleka překonávají, a to jak do počtu, tak rozsahem spočívajícím v leckdy vyčerpávající deskripci.266 260
GONZÁLEZ ALCANTUD, J. Jerarquía versus igualdad, s. 30. „V takovém prostředí klientelismus slábne, spolu s postupem techniky, kdy se vlastník země již tak nezajímá o stálé zaměstnávání roníka a podporování drobných hospodářů. Tradiční vesnický klientelismus zůstává živý v zapadlých koutech, kde jsou činní místní señoritos.“ Viz: MĄCZAK, A. Klientela, s. 27. 261 CONTRERAS, J. Estratificación social y relaciones de poder, s. 512. 262 VIVES RIERA, Antoni. Carlismo y caciquismo: las subjetividades en la historia de España. Ayer, 2011, núm. 83, s. 160. Nástup kulturní interpretace kasikismu datuje do devadesátých let minulého století. 263 MORENO LUZÓN, J. Sobre críticas, conceptos y cambios, s. 288 (poznámka 22). 264 MORENO LUZÓN, J. – BLANES, R. A historiografia sobre o caciquismo espanhol, s. 23. CRUZ ARTACHO, S. Clientes, clientelas y políticas en la España, s. 105-130. 265 O jejich přínosu píší například González Alcantud či Jesús Contreras. Viz: GONZÁLEZ ALCANTUD, J. El clientelismo social y político en las sociedades mediterráneas, s. 269-275. Jerarquía versus igualdad, s. 21-42. CONTRERAS, J. Estratificación social y relaciones de poder, s. 499-519. 266 Jako příklad stojí za uvedení rozsáhlá monografie Oligarquía y caciquismo en Andalucía (1890 – 1923), v níž Javier Tusell dovedl do nejmenších detailů analýzu andaluského klientelismu a zvláště pak způsob volebních machinací a podvodů. Více k Tusellovi, viz oddíl 9.2.2.
72
Vzrůst literární produkce na poli historie je mimo jiné dán nově odhalenými případy jednání, které jako klientské vztahy doposud formulovány a tím pádem ani analyzovány nebyly.267 Hledáme-li společná témata mezi původními britskými antropologickými studiemi a španělskými historickými pracemi je jím bezesporu vztah centra a periferie, jinými slovy poměr lokální komunity ke státu a jejich vzájemná mocenská interakce. Posuzujeme-li patronáž/klientelismus z hlediska sociální inkluze, pak v obou disciplínách závisí na konkrétních autorech a jejich výzkumech. Zatímco Pitt-Rivers patronáž hodnotí spíše kladně,268 Gilmore zastává opačné stanovisko. Obdobně nejednotně vyznívá hodnocení španělských historiků, byť jej lze do jisté míry vyvodit již na úrovni jednotlivých badatelských proudů, jak bude patrné z dalších kapitol. Jak jsem již psal na začátku této podkapitoly, vnitropolitické limity způsobené frankismem umožnily, že u zrodu problematiky španělského klientelismu stála anglosaská v antropologii pokročilá vědecká obec, která se následně stala inspiračním vzorem pro pozdější generace španělských badatelů, a to i historiků. Dopad interdisciplinárních přístupů ve studiích historické povahy však zatím, domnívám se, není natolik patrný, aby z něj bylo možné vyvozovat hlubší závěry.
6.2 Klientské vztahy z pohledu sociologie Sociologie dává klientské vztahy do souvislosti s reciprocitou, obecně se sociální směnou a procesem sociální interakce. Pro klientelismus slouží jako nadřazené pojmy, v rámci nichž se klientské vztahy generují. Reciprocita čili vzájemnost ve vztazích mezi lidmi je výsledkem neustálého procesu sociálního jednání. Teorie sociálního jednání představuje jedno ze základních paradigmat soudobé sociologie, které předpokládá, že každé sociální jednání lze chápat a vysvětlit jako sociální směnu. „Směna různých typů lidských činností je fundamentem všech společných vztahů, na němž vyrůstají různé další strukturální útvary, jako je moc, prestiž, statusová struktura, konformita atd.”269 Tyto kategorie odpovídají hodnotám, které se v klientských vztazích navozují, zpevňují, případně rozkládají. Reciprocita přítomná 267
Klientské chování bylo nově zkoumáno mezi příslušníky podnikatelské buržoazie, ať už se jednalo o velkopodnikatele, obchodníky, bankéře či průmyslníky. Více k tomuto tématu: MORENO LUZÓN, J. – BLANES, R. A historiografia sobre o caciquismo espanhol, s. 9-29. SIERRA, María. La Casa Ybarra: política de honor y política de interés. Historia social. Clientelas, caciquismo y poder en la restauración, 2000, núm. 36, s. 3-20. MARÍN, Manuel. El cacique protector. Historia social. Clientelas, caciquismo y poder en la restauración, 2000, núm. 36, s. 21-34. MORENO LUZÓN, Javier. El pleito de los montes. Caciquismo e industria en la sierra del Ducado. Historia social. Clientelas, caciquismo y poder en la restauración, 2000, núm. 36, s. 57-75. DÍAZ MORLÁN, Pablo. Un ejemplo de clientelismo empresarial: la influencia política del industrial Horacio Echevarrieta. In Historia social. Clientelas, caciquismo y poder en la restauración, 2000, núm. 36, s. 101-130. 268 V případě Grazalemy ji Pitt-Rivers hodnotí pozitivně, nicméně nevylučuje, že může způsobovat tenze (viz citace 425). Veskrze kladné hodnocení patronáže vyplývá až z druhotných interpretací Pitt-Riversovy Grazalemy, jak jej například popsali Gilmore či Contreras. Viz: GILMORE, D. Patronage and Class Conflict, s. 510. 269 PETRUSEK, Miloslav. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996, s. 1307, heslo: teorie sociální směny.
73
jak obecně v mezilidských, tak i v klientských vztazích pak u druhých jmenovaných nabývá asymetrické podoby vyjádřené sociální nerovností mezi patronem a klientem.
„Reciprocita sociálních vztahů je úzce svázána rovněž s otázkou sociální rovnosti a zprostředkovaně s problémem sociální spravedlnosti. Zatímco teorie vycházející z kategorií konsensu či kontraktu implicitně zahrnují rovnost partnerů mezi podmínky průběhu sociální směny, výzkum vztahů klientelismu v jeho nejrůznějších podobách v žádném případně reciprocitu se sociální rovností neztotožňuje.”270
Jak v sociologii, tak i v ostatních společenských vědách, zejména pak v antropologii a v politologii, byl výzkum klientských vztahů po dlouhá léta upozaděn. Obrat nastal v šedesátých letech 20. století v souvislosti se vzrůstajícím přesvědčením, že klientské vztahy nejsou marginálním typem sociálního jednání, jenž by ovlivňoval jen zanedbatelnou část společnosti. Tyto vztahy nemizí a to ani navzdory rozvoji demokratických ideií a vzniku demokractických režimů s dobře fungujícími politickými a ekonomickými systémy podpořenými hospodářským rozvojem a modernizací.271 Analýza klientských vztahů se v obecné rovině stala hlavním zdrojem pro kritiku funkcionálního modelu v antropologii, sociologii a politologii. V případě sociologie pak jejich rozbor vedl ke zpochybnění tehdejších studií v oblasti modernizace a rozvoje souvisejících s tzv. strukturálně-funkcionální školou.272 Pro pochopení kritiky strukturálně-funkcionálního modelu je nezbytné stručně načrtnout klasickou sociologickou teorii. V podání Eisenstadta a Ronigera se tato tradice odvíjí od dvou navzájem si zdánlivě odporujících tvrzení. První z nich, úzce propojená s myšlenkami Adama Smithe, říká, že podstata fungování společenského řádu (social order) jakékoliv společnosti se odvíjí od společenské dělby práce (social division of labour). Druhá teze říká, že takovéto uspořádání (společnosti) nemůže plně vysvětlit podstatu, funkčnost a kontinuitu společenského řádu v obecné rovině a ani specifického institucionálního řádu (specific institutional order) v rovině konrétní.273 Tyto dva základní postuláty formulovali významní sociologové Émile Durkheim, Max Weber a do jisté míry i Karel Marx. Ti nepřijali předpoklady klasické politické ekonomie, která společenskou dělbu práce a trh (market) chápe jako regulátor společenského řádu. Existence trhu nemůže zajistit udržení a ptřetrvání společenského řádu. Jsou to právě tři
270
PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník, s. 911, heslo: reciprocita. EISENSTADT, Shmuel Noah. Power, Trust and Meaning: Essays in Sociological Theory and Analysis. Chicago: University of Chicago Press, 1995, s. 205-206. Základním charakteristickým rysem klientelistických vztahů je jejich rozmanitost. Proto mohou existovat ve společnostech s různou ekonomickou úrovní a v různých typech politických režimů. 272 EISENSTADT, S. N. – RONIGER, L. Patrons, Clients and Friends, s. 19. 273 Tamtéž, s. 20. 271
74
aspekty společenského řádu, které skrze mechanismus společenské dělby práce a tržních principů nemohou být vysvětleny. Jedná se o: A) konstrukci důvěry a solidarity B) regulaci moci C) poskytování významu a legitimizace k dalším společenským činnostem Ve vztahu ke každému z těchto tří aspektů společensého řádu konstrukce společenské dělby práce vytváří řadu nejistot. Zároveň žádná společnská dělba práce nemůže být udržena bez těchto aspektů. Vytvoření a zachování společenského řádu je podmíněno určitou kombinací organizované struktury dělby práce a institucionální konstrukcí důvěry (trust), významu (meaning) a legitimizace (legitimation).274 Nový přístup sociologického bádání spočíval v kritice strukturálně-funkcionální školy popírající sociální napětí plynoucí ze vztahu mezi organizací společenské dělby práce na straně jedné, regulací moci, konstrukcí důvěry a významu na straně druhé.275 Napojení problematiky klientských vztahů na teoretickou polemiku popsanou výše se nejlépe projevuje při snaze definovat podstatu vztahu patron – klient. Podle Eisenstadta a Ronigera zastánci nového přístupu zdůrazňovali důležitost osobních a mezilidských vztahů, tvorbu (klientských) sítí (networks) a mocenských vztahů (power relations), na rozdíl od funkcionalistické antropologie a strukturálně-funkcionální školy v sociologii, které vyzdvihovaly význam skupin a jejich potřeb, mechanimus udržování mezí mezi patronem a klientem (boundary-maintaining mechanisms). Funkcionalistické přístupy v obou vědách také nekladly důraz na vztah mezi distribucí moci, oběhem zdrojů a strukturou společenských vztahů. Podobně se opomíjel význam hierarchie, asymetrie a nerovnosti určující strukturu mezilidských, a tím i klientských vztahů. V novém přístupu bádání se do popředí dostaly aspekty symbolického rozměru lidské činnosti v obecné rovině a symboly důvěry a transcendentálního významu v rovině dílčí. Tyto aspekty demonstrují pevné vazby nejen ve vztahu patron – klient, ale i ve vztazích klasifikovaných jako pseudo-příbuzenství (pseudokinship), rituální příbuzenství (ritual kinship) nebo přátelství na straně jedné a v konceptech cti (honour) či v jiných spirituálních rozměrech mezilidských pout na straně druhé.276 Posun výzkumu klientských vztahů do středu dění společenských věd znamenal nejen jejich novou a důkladnější analýzu, ale především vedl k rozpoutání teoretických diskuzí přehodnocujících dosavadní metody sociologického a antropologického zkoumání. Nový výzkum klientských vztahů jako specifické formy mezilidských vztahů přinesl opětovné hledání jejich vazby ke společenskému řádu a ke společenské dělbě práce. Zároveň umožnil definovat jejich poměr k aspektům moci či k různým konceptům důvěry a cti.
274
EISENSTADT, S. N. – RONIGER, L. Patrons, Clients and Friends, s. 20-21. Tamtéž, s. 24. 276 EISENSTADT, S. N. Power, Trust and Meaning, s. 207-208. 275
75
6.3 Patrons, Clients and Friends: Interpersonal Relations and the Structure of Trust in Society 6.3.1 Obecné znaky klientských vztahů v kontextu kritiky sociologické strukturálněfunkcionální školy Klíčové dílo pojednávající o klientských vztazích představuje práce Shmuela Noaha Eisenstadta a Luise Ronigera nazvaná Patrons, Clients and Friends: Interpersonal Relations and the Structure of Trust in Society. Jedná se o první systematickou komparativní studii mezilidských vztahů. Pojmem mezilidské vztahy autoři rozumí pokrevní bratrství (blood brotherhood), pseudo-příbuzenství (pseudo-kinship), širokou škálu svazků klasifikovaných v různých společnostech jako přátelství (friendship) a také klientské vztahy (clientelistic relations).277 V rámci analýzy sociálních podmínek, v nichž se mezilidské, a tím i klientské vztahy vytvářejí, autoři zkoumají koncept důvěry (trust). Důvěru pak chápu jako klíčový prvek pro tvorbu mezilidských vztahů, jejichž fungování se odráží na konstrukci tzv. institucionálního řádu (institutional order). Eisenstadt a Roniger vnímají klientské vztahy jako speciální typ sociální směny (social exchange). Mechanismus sociální směny funguje na bázi organizace nebo regulace výměny či oběhu zboží mezi sociálními hráči (social actors). Klientské vztahy plynoucí z oběhu zdrojů byly v pojetí klasické sociologie ztotožňovány s obecnou směnou (generalized exchange), nicméně díky některým znakům však zároveň mohou být chápány jako speciální kombinace specifické směny (specific exchange) a již zmíněné obecné směny (generalized exchange).278 Jako klientským se pak označuje ten model, jenž právě stojí na pomezí obecné a specifické směny. Zároveň nejlépe odpovídá klíčové charakteristice klientských vztahů, které se odlišují od ostatních typů společenských vztahů a uspořádání.279 Rozlišující kritéria se vytváří během vzájemného mezilidského působení, obecně při strukturování směny a konkrétně při oběhu zdrojů mezi sociálními aktéry. Další vymezující prvky jsou do jisté míry výsledkem předešlých kritérií: jedná se o vazby mezi sociálními aktéry, které určují
277
Namísto sporadicky užívaného termínu clientelistic relations autoři dávají přednost použití opisu patron – client relations. 278 EISENSTADT, S. N. – RONIGER, L. Patrons, Clients and Friends, s. 33-34. „Problémy, se kterými je spjat termín obecná směna (generalized exchange), byly poprvé definovány v Maussových analýzách daru. Jak známo, Mauss poukázal na to, že předávání daru (obdarovávání) utváří směnu se speciálními velmi strukturovanými rysy. Výměna daru je odlišná od obvyklé specifické tržní směny (ʼspecificʼ market exchange) a to tím, že je neprospěchářská a nezaujatá. Zároveň je však velmi strukturovaná, založená na rozvinutých zásadách reciprocity, které se nicméně liší od prospěchářských norem a tím i specifické tržní směny (ʼspecificʼ market exchange). (…) Skrytým záměrem výměny darů je vytvoření závazku pro navázání sociální interakce (social interaction), v níž by tyto závazky byly dodržovány. Jinými slovy, obecná směna, je-li úspěšná, dopomáhá tomu, aby se stanovily podmínky základní důvěry a solidarity ve společnosti, k podpoře toho, co Durkheim pojmenoval předsmluvními prvky sociálního života (ʼpre-contractual elements of social lifeʼ). Z perspektivy účastníků v jakékoliv sociální aktivitě, mechanismus obecné směny (generalized exchange) vytváří prostředí bezpečí a jistoty před rizikem a nejistotami otevřeného trhu (social „open“ market) nebo před riziky boje a mocenských konfliktů.“ (tamtéž, s. 33-34) 279 EISENSTADT, S. N. – RONIGER, L. Patrons, Clients and Friends, s. 167.
76
jejich nerovnost; distribuci veřejných statků (public goods) či přístup k hlavním centrům moci (major centers of power).280 Leitmotiv celé monografie by mohly představovat dvě klíčové otázky, které ve zkratce vystihují záměr objasnit klientské vztahy, a tím i vysvětlit výše uvedený klientský model:281 1) Co znamená pojem klientelismus, klientské vztahy, které vytvářejí centrální těžiště institucionální struktury společnosti, regulaci oběhu zdrojů ve společnosti, konstrukci důvěry a v ní obsaženou obecnou směnu, spolupráci, jinými slovy, institucionální integraci? 2) Jak se klientský model282 odlišuje od jiných modelů regulace institucionální struktury? Klientský model jako osobitý typ vztahů vytvářených na pomezí obecné a specifické směny autoři charakterizují pomocí dvou vazeb ve vztahu k aspektům institucionální struktury (institutional structure). První vazba vyplývá jednak z příslušného postavení patronů a klientů ve společnosti a jednak z kontroly přístupu k centru či centrům společnosti, základům produkce, hlavním institucionálním trhům, v možnosti zřizovat většinu veřejných statků a veřejně přerozdělovat soukromé statky. Druhá vazba spočívá v přístupu k trhům a centrům a užitím a na tyto trhy přenesením potenciálně volných zdrojů. Třebaže nejsou plně legalizované, klíčové hledisko těchto dvou vazeb klientského modelu tkví v jejich pevnosti. Tyto vazby stojí za klientovým rozhodnutím zřeknout se ve prospěch patrona jinak potenciálně nezávislého přístupu k centru, hlavním trhům, svobodně zacházet se zdroji a zřizovat veřejné statky.283 Na základě podrobného rozboru analyzované problematiky v rozmanitých společnostech Středomoří, Latinské Ameriky, Středního a Dálného východu se Eisenstadt a Roniger pokouší vytvořit základní rámec klientských vztahů. Tento rámec představuje shrnutí, a tím i jakýsi průsečík společných stěžejních rysů klientelismu vyplývajících z konkrétních případových studií. Podstatu vztahu patron – klient tak definují podle následujících analytických znaků:284 „A) Klientské vztahy285 jsou obvykle partikularistické a nejasné [obtížně vysvětlitelné]. B) Tyto vztahy jsou založeny na interakci, která je charakteristická současnou výměnou různých typů zdrojů, především instrumentálních a ekonomických, jakož i politických (podpora, loajalita, [volební] hlasy, ochrana) na jedné straně, a sliby vzájemnosti, solidarity a loajality na straně druhé.
280
EISENSTADT, S. N. – RONIGER, L. Patrons, Clients and Friends, s. 168-170. Výše uvedená srovnávací hlediska vedla autory k definování společností podle následujících modelů rozdělených do dvou kategorií. První z nich převažuje v předmoderních společnostech a je dále členěna do modelu: 1) příbuzenského (kinship), 2) askriptivně-hierarchického (ascriptive-hierarchical). Druhá kategorie souhrnně označovaná jako tzv. univerzalistická (universalistic) se vyskytuje v moderních společnostech a dále se dělí na model: 1) monolitický neboli totalitní (monolithic/totalitarian), 2) pluralistický čili demokratický (pluralistic/democratic), 3) konsociační (consociational). (tamtéž, s. 168-170) 281 Tamtéž, s. 166. 282 Autoři užívají i termín klientelistický režim (clientelistic mode). 283 EISENSTADT, S. N. Power, Trust and Meaning, s. 219-220. 284 EISENSTADT, S. N. – RONIGER, L. Patrons, Clients and Friends, s. 48-49. 285 V původním anglickém originálu namísto klientské vztahy použili autoři označení vztahy patron – klient.
77
C) Výměna těchto zdrojů je obvykle uspořádána do jakéhosi „balíčku“ ‒ tj. žádný z těchto zdrojů nemůže být vyměněn samostatně, ale pouze v některých kombinacích, který zahrnuje každý typ. D) V ideálním případě, je [v klientských vztazích] silný prvek bezpodmínečnosti a tyto vztahy jsou udržovány dlouhodobě. E) [Následující analytický znak] úzce souvisí s předchozím bodem, třebaže jsou tyto vztahy velmi často ambivalentní, je v nich obsažený silný prvek mezilidské povinnosti, který v těchto vztazích převládá ‒ prvek často formulovány z hlediska osobní loajality nebo vzájemnosti vytvořený mezi patrony a klienty. Tento prvek solidarity může být, jako je tomu v omezeném primárním vztahu klasického typu patronáže, velmi silný, nebo, jak je v modernějších politických systémech, velmi slabý ‒ ale do určité míry je možné jej nalézt v každém z nich. Zmíněná solidarita často velmi úzce souvisí s pojetím osobní identity (především osobní cti a hodnoty nebo schopnosti udržení prestiže) a závazků, a to je také evidentní v předpokládané existenci takových vztahů, třebaže velmi ambivalentních, formovaných osobní „duchovní“ nákloností mezi patronem a klienty. F) Zároveň vztahy navázané mezi patronem a klienty nejsou plně legální nebo smluvní, naopak často stojí v protikladu vůči oficiálním právním předpisům země, a jsou založeny mnohem více na „neformálním“ povědomí (ačkoliv toto povědomí je chápáno jako závazné). G) Navzdory jejich odolnosti, zdánlivě závazné trvalosti (v ideálním případě většinou celoživotní), do klientských vztahů se vstupuje, alespoň v principu, dobrovolně, a přinejmenším oficiálně mohou být stejně dobrovolně opuštěny. H) Tyto vztahy jsou prováděny mezi jednotlivci nebo sítí jednotlivců ve vertikálním uspořádání (nejjednodušším projevem je silný dyadický vztah), spíše než mezi organizovanými korporačními skupinami, a zdá se, že podkopávají horizontální skupinové organizace a solidaritu jak klientů (u nich především), tak patronů. I) Klientské vztahy jsou založeny na velmi silném prvku nerovnosti a moci. Je zřejmé, že z hlediska patronů je nejdůležitějším prvkem této nerovnosti monopolizace některých pozic, které jsou velmi důležité pro klienty – především přístup k výrobním prostředkům, hlavním trhům a centrům společnosti.“ Na základě těchto uvedených analytických znaků Eisenstadt a Roniger dále upozorňují na tři základní rozpory obsažené ve vztahu patron – klient.286 Vyplívají: „1) ze zvláštní kombinace nerovnosti a nesouměrnosti v otázce moci se zdánlivou oboustranou solidaritou vyjádřenou v termínech osobní identity a mezilidského cítění a závazků 2) z kombinace teoreticky možného nátlaku a vykořisťování s dobrovolnými vztahy a oboustranné plnění závazků plynoucích ze vztahu patron – klient 286
EISENSTADT, S. N. – RONIGER, L. Patrons, Clients and Friends, s. 49.
78
3) z kombinace solidarity a důrazu na dodržování těchto závazků, jež mají poněkud ilegální nebo poloilegální charakter“ Tyto vnitřní rozpory však odrážejí variabilitu klientských vztahů a zároveň potvrzují již uvedenou tezi o nemožnosti definovat vztah patron – klient podle naprosto výlučných měřítek. Nerovnost a nesouměřitelnost, dobrovolnost a nátlak, závazek a solidarita jsou aspekty, jejichž míra uplatnení pro vztah osobní závisloti kolísá s tou kterou společností v čase a prostoru. Pro potřeby této práce však bude klíčové, jak se tyto znaky profilují v historiografii klientelismu doby bourbonské restaurované monarchie. 6.3.2 Klientské vztahy: příklad Španělska. Srovnání s historiografií kasikismu Kromě obecných shrnujících znaků klientelismu nastíněných v předešlém oddíle, popsali Eisenstadt a Roniger partikulární případ Španělska. Tak jako i u jiných zemí, i v případě Španělska analyzovali klientské vztahy v průběhu historického vývoje. Podle Eisenstadta a Ronigera287 existují dva typy klientských vztahů. První z nich, politický klientelismus zasazují do období vytváření liberálního režimu (čtyřicátá léta 19. století). Tyto vztahy osobní závislosti vznikly v 17. století v důsledku interakce postupně slábnoucího centra a sílící periferie. Centrum prostřednictvím byrokratických požadavků pronikalo na periferii. Lokální elity, výměnou za uznání moci na periferii, akceptovaly stanovený politický řád a spíše symbolickou moc centra. Podle Eisenstadta a Ronigera jsou těmito lokálními elitami kasikové, kteří –
„[mezi sebou] zápasí o [vybudování] účinnějších vertikálních vztahů (connections) s výše umístěnými politiky. Takto vznikají provázané sítě kontaktů, ve kterých na lokální a regionální úrovni [jednající] patroni zajišťují centrálním politikům podporu a hlasy, [přičemž tito patroni] na oplátku [od centra] získávají ochranu a povolení si beztrestně ve svých oblastech vlivu nárokovat zisky.“288
Největší rozkvět těchto vztahů osobní závislosti umisťují oba autoři právě do období restaurace, v němž klientské vztahy „zaujímají pyramidovitovou strukturu,“ jež se rozbíhá od vlády („Ministry of the Interior“) vytvářené „dvěma velkými stranami“ (konzervativní či liberální – viz oddíl 9.2.2). Nižší úroveň této pyramidovité struktury klientských vztahů tvoří „provinční kasikové jednající jako civilní guvernéři, poslanci a bohatí členové elit, dále pak lokální politici jako starostové a bohatí muži a lokální kasikové ve městech a na vesnicích.“ Prostřednictvím tohoto systému centrum postupně přebírá kontrolu nad periferií.289 Vedle politického klientelismu existuje ještě jiný Eisenstadtem a Ronigerem nijak nepojmenovávaný druh klientských vztahů, který se vytváří na lokální úrovni. Zatímco 287
EISENSTADT, S. N. – RONIGER, L. Patrons, Clients and Friends, s. 49. Tamtéž, s. 72. 289 Tamtéž, s. 72-73. 288
79
politický klientelismus vzniká mezi regionálními elitami (kasikové) a státními elitami (političtí představitelé státu), „druhý typ“ klientelismu funguje „mezi lokálními a regionálními elitami“ na straně jedné a „lokálními dělníky (labourers, braceros), nájemníky (tenants), malými pozemkovými vlastníky (landholders) a jinými obyvateli“ na straně druhé. Lokální a regionální elity tak sehrávají dvojí úlohu: zatímco vůči lokálnímu obyvatelstvu vystupují jako patroni, ve vztahu k centrálním elitám představují klienty.290 Tyto vztahy jsou podle Eisenstadta a Ronigera zejména v rurálních oblastech upevněny lokálními představami sociálního chování, jež antropologové definovali jako koncept cti291 (honour) (viz podkapitola 4.1 a oddíl 6.1.3). Vedle konceptu cti je vztah patron – klient vázán duchovním rozměrem, jehož nejběžnější projev představuje pouto kmotrovství292 (viz oddíl 5.3.5). Hledáme-li společné myšlenky obsažené jak v Eisenstadtově a Ronigerově analýze klientských vztahů éry restaurace, tak ve studiích poslední generace španělských historiků kasikismu, patří mezi ně tvrzení, že klientské vztahy se nevytváří pouze v zaostalých společnostech. Přesně opačný názor zastávali sociologové strukturálně-funkcionální školy a také první generace španělských historiků – byť se ještě nevyjadřovala prostřednictvím teorie klientelismu – ovlivněná dobovými kritiky éry restaurace. Oba autoři stejně jako zastánci politické interpretace kasikismu (viz podkapitola 7.2) a poslední generace historiků kasikismu chápají klientské vztahy za prostředek, jímž centrum proniká na periferii. V souvislosti se sociální stratifikací obyvatelstva píší Eisenstadt a Roniger pouze o kasicích a neberou v potaz oligarchii, jinými slovy, lokální elity souhrnně označují za kasiky. Oproti Eisenstadtovi a Ronigerovi historikové kasikismu neaplikují na vztah patron – klient ani koncept cti a ani spirituální prvek kmotrovství. Ačkoliv uplynulo již třicet let od prvního vydání této knihy, španělští historikové klientelismu a kasikismu jí pozornost příliš nevěnují. V lepším případě informují o její existenci, případně na ni odkazují ve snaze zařadit výzkum dané problematiky do širších interdisciplinárních souvislostí. S výjimkou Yanini Montesové293 pak není citována Eisenstadtova a Ronigerova analýza partikulárního případu španělských klientských vztahů, nýbrž buď obecná charakteristika vztahu patron – klient,294 nebo, poněkud neurčitě, kniha jako celek.295 V případě Yanini Montesové se jedná spíše o zmínku, nikoliv o kritiku poznatků, které oba autoři o španělském klientelismu napsali. Dle mého názoru skutečná hodnota Eisenstadtovy a Ronigerovy knihy tkví v teoretickém a komparativním přístupu 290
EISENSTADT, S. N. – RONIGER, L. Patrons, Clients and Friends, s. 73. „Proto starostové, kněží, doktoři a jiní profesionálové, legální a obecní byrokraté a pozemkový vlastníci se na lokální úrovni stávají ústředními body klientských sítí, zatímco oni sami, jako klienti, mohou být vázáni k mnohem mocnějším městským patronům.“ 291 Jestliže „Podmanění vůle [jedince ve snaze] kontrolovat jinou osobu je ve Španělsku interpretováno jako pokoření (humiliation), pak spřízněnost s mocným a sociálně význačným patronem odbourává potupu (dishonour) (…).“ Potupa (dishonour) představuje protipól cti. „Patronova štědrost se stává podstatou cti. Z toho důvodu jsou klienti povinni vyjadřovat a projevovat loajalitu svému patronovi, tak se mezi oběma aktéry vytváří náklonost, díky čemuž [zároveň] stoupá patronova sociální prestiž.“ Viz: EISENSTADT, S. N. – RONIGER, L. Patrons, Clients and Friends, s. 76. 292 Viz citace 185. 293 YANINI MONTES, A. Oligarquía y caciquismo en la historiografía española, s. 128 (poznámka 137). 294 VARELA ORTEGA, J. (ed.). El poder de la influencia, s. 13 (poznámka 11). 295 MORENO LUZÓN, J. Teoría del clientelismo, s. 194 (poznámka 8).
80
(nejen) ke klientským, ale i dalším mezilidským vztahům (viz oddíl 6.3.1); domnívám se, že hlavní důvod, proč historikové kasikismu tuto práci opomíjejí, spočívá v příliš obecném a krátkém exkurzu do problematiky restauračního klientelismu, který, ve srovnání s dalšími rozsáhlejšími a detailnějšími španělskými studiemi, byl mnohokrát překonán.
81
ČÁST DRUHÁ: HISTORIOGRAFIE KASIKISMU
82
7. Úvod do historiografie kasikismu v kontextu politického režimu restaurace 7.1 Historický exkurz II: vznik a zánik restaurované bourbonské monarchie Před samotným rozborem historiografie kasikismu je třeba krátce nastínit dobu, ve které je daný fenomén zkoumán, a sice éru restaurované bourbonské monarchie. Restauraci lze časově vymezit roky 1874 – 1931; případně, což je častější, omezit její trvání časovým úsekem, jenž sice začíná rokem 1874, ale končí rokem 1923. Nahlížíme-li na restauraci z pohledu problematiky kasikismu, pak, na základě proměny jeho významu ve vztahu k vykonávání moci, upřednostňuji druhou dataci. V prvním případě v sobě zahrnuje období diktatury Primo de Rivery (1923 – 1931), které sice pozměnilo mocenské rozložení sil a politické uspořádání restaurace (rozpuštění parlamentu, pozastavení platnosti ústavy), neznamenalo však úplný zánik restaurace, k jejímuž plynulému obnovení došlo po diktátorově reziganci. Bouřlivé období překotných zvratů ve španělské historiografii nazývané jako Sexenio Democrático, jež přineslo zánik bourbonské monarchie, nastolení první republiky zmítané vnitřními nepokoji – třetí karlistickou válkou a kantonalismem, bylo, opět ve prospěch Bourbonů, ukončeno převratem režírovaným generálem Martínezem Camposem. Vojenský zásah generála Campose znamenal obnovení monachie, návrat Bourbonské dynastie a jmenování Isabelina syna, Alfonse XII., španělským králem. Za skutečného strůjce konstituční monarchie a restaurace Bourbonů však bývá považován Antonio Cánovas del Castillo (1828 – 1897). Původní profesí historik, jinak dlouholetý lídr konzervativní strany a několiknásobný předseda vlády, stál za vybudováním politického uspořádní, po něm pojmenované jako kanovismus (canovismo), jehož výsledkem bylo zbudování demokratického nerevolučního monarchistického systému odvozeného od britského modelu. Kanovismus předpokládal střídání moci a bipartidismus – ve španělském prostředí realizovaném prostřednictvím konzervativní a liberální strany, přičemž král jako nejvyšší instance, představoval garanta politického systému. V teorii tedy existovala konstituční monarchie o dva roky později potvrzená přijetím ústavy (1876), podle níž král, disponující právem veta, vládnul zemi ve spolupráci s dvoukomorovým parlamentem: poslaneckou sněmovnou (Congreso) a senátem (Senado); v praxi však nebyla země zcela demokratickým režimem, tzv. „výměna stran“ (turno de partido), též zvaná jako „poklidná výměna“ (turno pacífico) uskutečňovaná prostřednictvím systému kasikismu, udržovala u moci jednu ze dvou restauračních stran (konzervativní či liberální), s jistotou, že žádná z jiných nerežimních stran či politických hnutí (socialisté, karlisté, republikáni, federalisté) neovládne zemi. Systém „výměny stran“ byl zahájen tzv. Paktem z Prada (Pacto del Prado), na němž se v roce 1885
83
dohodli konzervativci a liberálové. Pakt z Prada znamenal Cánovasův velký politický úspěch a zároveň potvrzení vítězství restaurační ideje.296 Cánovasovo politické uspořádání nebylo narušeno ani přijetím všeobecného volebního práva pro muže (1890) – rozhodnutí, jehož se pro udržení stávajícího pořádku lídr konzervativců obával. Vražda Cánovase (1897) nevedla k oslabení, či dokonce zhroucení systému, znamenala však rozbití celistvosti konzervativní strany. Stejný osud potkal i liberály: po smrti předsedy Praxedese Matea Sagasty (1825 – 1903) se liberální strana rozštěpila hned na několik frakcí. Zlom v posuzování restaurace přivodila již zmiňovaná porážka Španělska ve válce se Spojenými státy americkými. Nebyli to však restaurační politikové, ale veřejné mínění, zvláště pak intelektuálové střední třídy, kteří stáli včele dobové kritiky odsoudivše restauraci a praktiky kasikismu (viz podkapitola 8.2). Personální změna na trůnu přivodila nadměrné vychýlení moci ve prospěch Koruny: Alfons XIII., jenž se v roce 1903 ujal vlády,297 nerespektoval ústavu a svými takřka absolutistickými sklony zasahoval do „poklidné výměny“ stran.298 Nastupující republikánské, socialistické, dělnické, anarchistické a nakonec i regionální hnutí (zejména pak to katalánské) odmítalo režim restaurace, pro něž kanovismus nenabízel žádnou alternativu, a to navzdory určitým reformním pokusům některých významných politiků, jakými byli Maura či Canalejas (viz podkapitola 8.6). Režim s těmito ideovými a politickými hnutími nedokázal nalézt dialog, natož jej zahrnout do politického systému restaurace. Jinými slovy kanovismus, v průběhu času vnitřně nereformován, již neodpovídal potřebám doby. Vnitrostátní problémy vyvrcholily barcelonskými protesty proti nepopulární válce v Maroku podpořenými generální stávkou. Vláda reagovala represivní pacifikací protestního shromáždění, kde většinu tvořili demonstrující socialisté, katalánští nacionalisté, ale i anarchisté – událost, ve španělské historiografii známá pod jménem Semana Trágica. Rostoucí sociální napětí vyvrcholilo v roce 1917 neméně tragickým stávkovým hnutím. Vnitřní problémy země se nakonec projevily i na mezinárodní úrovni a opět byly spojené se španělsko-francouzským protektorátem v Maroku. Další smutnou kapitolou monarchie se tak stalo vojenské tažení uskutečněné v roce 1921 u Annualu, jehož cílem byla pacifikace odbojných berberských kmenů vedených Adb el-Krimem. Tažení skončilo masakrem více než deseti tisíce španělských vojáků, a odhalilo tak zoufalý stav armády. Navzdory těmto událostem na politické scéně pokračovalo střídání vnitřně nejednotných stran. Král v rychlém sledu jmenoval a rozpouštěl vlády; ve srovnání s prvním obdobím restaurace, kdy včele konzervativců stál Cánovas a liberály řídil Sagasta, se délka trvání jednotlivých vlád neustále snižovala. Do kontextu sílících celoevropských antiliberálních a antidemokratických nálad pak přesně zapadala militarizace španělské politiky a také některé regeneracionistické myšlenky (viz podkapitola 8.2). Mezi ně patřilo i volání po „výjimečném muži“, jenž vyřeší všechny problémy země. Španělsko jej našlo v generálu Primo de Riverovi, který – se 296
Jak uvádí Varela Ortega, konzervativci předali vládu do rukou liberálů výměnou za to, že se liberálové zavázali bránit režimní instituce a bourbonskou dynastii. Více ve: VARELA ORTEGA, J. Los amigos políticos, s. 450. 297 Po předčasné smrti Alfonse XII. (1885) vládla v zemi namísto nezletilého Alfonse XII. jeho matka, regentka Marie Cristina. 298 PRO RUIZ, J. La política en tiempos de Desastre, s. 228-230.
84
souhlasem krále a takřka za aplausu celé společnosti „unavené“ režimem restaurace, provedl v roce 1923 státní převrat. V důsledku diktátorových opatření (pozastavení platnosti ústavy, rozpuštění parlamentu, zakázení restauračních stran) se uzavřelo klasické období restaurované bourbonské monarchie.
7.2 Ekonomická a politická interpretace kasikismu Takřka šedesát let trvající zájem historiků o problematiku kasikismu přinesl stovky studií a monografií, v nichž byly z odlišných perspektiv analyzovány různé aspekty klientelismu. Různorodost přístupů vedla k potřebě systematizovat dosavadní práci, shrnout a zhodnotit soudobý stav zkoumání. Čas pro bilancování nastal počátkem devadesátých let: od této doby až do současnosti bylo napsáno několik studií mapujících historiografii kasikismu. V těchto pracích se badatelé jako Salvador Cruz Artacho, Aurora Garrido Martínová, Javier Moreno Luzón nebo Alicia Yanini Montesová pokusili postihnout vývoj studia kasikismu. Cílem následujících kapitol je v prvé řadě porovnat reflexe historiografie kasikismu. Ve druhé řadě se pokusím zvážit, zda názory na historiografii restauračního klientelismu nejsou projevem přílišné kategorizace a snahou o nepřiměřenou homogenizaci dané problematiky. Při zkoumání historiografie mě zajímá, jak výše uvedení autoři vnímají a pojmenovávají tendence vysvětlovat původ a fungování restauračního klientelismu. Z čehož vyplývá následující otázka: jak definují jednotlivé proudy (případně „školy“) interpretující kasikismus? Základní interpretační rámec existence kasikismu zbavený konkrétních atributů je u všech zmíněných historiografů totožný, je jím snaha dosavadní produkci studií o restauračním klientelismu seskupovat do dvou základních proudů. Toto dělení vzniklo na základě interpetace původu kasikismu. Garrido Martínová299 hovoří o ekonomickém a politickém výkladu, Yanini Montesová300 píše o socio-ekonomické a socio-politické interpretaci. Cruz Artacho toto dělení pojmenovává jako politicko-administrativní a socioekonomické.301 Nepatrně odlišné názvy těchto tří přístupů však v jádru spojuje stejný motiv: je jím totožná interpretace kasikismu prostřednictvím politiky nebo ekonomie. Ani výklad Moreno Luzóna nepředstavuje výjimku.302 Původní podvojné dělení také přijímá, když odkazuje přímo na historiografické členění kasikismu uváděné Garrido Martínovou.303 To ale navíc ještě obohacuje o další dva nové proudy, tzv. novou politickou historii (nueva historia política) a sociální agrární historii (historia social agraria). Jedná se o přístupy, které reformulují obě tradiční pojetí kasikismu, aniž by zpochybnily obecně přijatý základní interpretační rámec původu restauračního klientelismu. Jak vyplývá z názvů, nová politická 299
GARRIDO MARTÍN, A. Historiografia sobre el caciquismo, s. 1349-1360. YANINI MONTES, A. Oligarquía y caciquismo en la historiografía española, s. 77-130. 301 CRUZ ARTACHO, S. Clientes, clientelas y políticas en la España, s. 105-130. 302 MORENO LUZÓN, J. – BLANES, R. A historiografia sobre o caciquismo espanhol, s. 9-29. 303 Tamtéž, s. 14. 300
85
historie vychází z perspektivy politické interpretace a sociálně agrární historie z principů ekonomické interpretace. Luzónova typologie představuje spíše rozšíření, než z pohledu historiografie diametrální změnu v posuzování původu a fungování restauračního klientelismu. Odpovídá novým poznatkům a přístupům, které se v roce 1990, v době kdy Garrido Martínová sepisovala historiografii kasikismu, teprve rozvíjely a s odstupem času začaly prosazovat, tak, že v roce 2006 je již Moreno Luzón uvedl pod názvy nová politická historie a sociální agrární historie. Totéž „nejnovější“ dělení však v již citované studii Yanini Montesové, která vyšla v roce 2011, a je tedy nejmladším ze zde uvedených historiografických prací kasikismu, překvapivě nenajdeme – byť by se dal očekávat opak. Například Antoni Vives Riera, jehož sudie vyšla v téže době jako práce Yanini Montesové však – na rozdíl od historiografické studie této autorky, uvádí výzkum kasikismu v souvislosti s tzv. agrární historií (Historia Agraria), čímž se do značné míry přibližuje k typologii Moreno Luzóna.304 Shrneme-li výše uvedené poznatky, pak španělská historiografie hledá původ kasikismu ve dvou základních přístupech, které s určitými obměnanami v názvu, označuje za ekonomickou a politickou interpretaci, pojmenování, jichž se v této práci budu držet. Počátky ekonomické interpretace se datují do období po druhé světobé válce, přičemž tento názorový proud přetrvával přibližně do konce šedesátých let, kdy na něj navázala a v lecčems jej pozměnila politická interpretace. Vznik politické interpretace však neznamená, že by ekonomický výklad kasikismu byl překonán a opuštěn, i nadále koexistuje vedle prvně jmenovaného. Jak píše Robles Egea, vešekeré historické práce o kasikismu sledují jeden z těchto dvou interpretačních rámců. Zároveň uvádí dva historiky, Manuela Tuñóna de Laru a Raymonda Carra, jako pomyslné zakladatele „škol“ – pojmenování, jehož Robles Egea pro tyto dva přístupy užil. Zatímco v politické interpretaci „Tuñón de Lara a jeho následovníci zastávají názor, že kasikismus, byl systém sociální strukturace a politické dominance“, v ekonomické intrpetaci Carr a jeho pokračovatelé vnímali „kasikismus jako komplexní systém zprostředkování moci mezi centrální mocí liberálního státu v procesu konsolidace a lokální mocí, která si udržovala svou pevnou pozici díky obecným společenským podmínkám.“305 Ať už jsou Tuñón de Lara a Carr s větší či menší frekvencí považováni ostatními badateli za zakladatele zmíněných interpretací, jsou řazeni po bok dalších významných představitelů obou přístupů; v případě ekononomické interpretace jsou nejčastěji uváděni vedle Alfonse Ortího či Richarda Herra, v případě politické interpretace po boku Romero Maury, Varely Ortegy či Javiera Tusella. Počátky studia kasikismu jsou inspirovány zakraničním stylem výzkumu, první badatelé nacházeli inspiraci ve francouzské a britské historiografii. Jak píše Yanini Montesová, základy ekonomické interpretace byly položeny účastníky „Kongresu v Pau“, politickou interpretaci vytvořila tzv. „Oxfordská škola“.306
304
Práci Vivese Riery jsem do výčtu historiografických studií nezařadil z důvodu tematického odchýlení od zadání této podkapitoly. Vedle kasikismu je totiž jejím tématem problematika karlismu. Viz: VIVES RIERA, A. Carlismo y caciquismo, s. 158-159. 305 ROBLES EGEA, A. Introducción, s. 5-6. 306 YANINI MONTES, A. Oligarquía y caciquismo en la historiografía española, s. 104.
86
Zejména spojení počátků ekonomické interpretace s „Oxfordskou školou“ bývá v pracích mnohých historiků zdůrazňováno.307 Jak jsem již uvedl výše, kasikismus je v současné době zkoumán na pozadí dvou velkých interpretačních škol v historiografii nazývaných jako nová politická historie a sociální agrární historie. Byť poslední generace historiků kasikismu, jimiž v této práci souhrně nazývám příslušníky nové politické historie a sociální agrární historie, v mnohém přehodnotila původní dva výkladové rámce, Robles Egea (viz citace 305), v souladu s Moreno Luzónem, uvedl, že jakékoliv výklady restauračního klientelismu, a to i ty současné, mají kořeny buď v původní politické, nebo ekonomické interpretaci kasikismu. Počátek těchto dvou nových historiografických přístupů a s nimi tedy i počátek nejnovějšího přístupu k problematice kasikismu datuje Moreno Luzón přibližně do osmdesátých let.308 V rámci nové politické historie jsou objektem výzkumu kasikismu tři témata: politické elity, politické strany spolu se stranickou klientelou a politické chování jako celek. Výzkum kasikismu prostřednictvím nové politické historie lze shrnout do následujících tří bodů:309 1) Elity jsou segmentované a nevytvářejí mocenský blok Tak jako příslušníci původní politické interpretace i jejich pokračovatelé odmítají identifikovat ekonomické a politické elity v podobě Tuñón de Larova mocenského bloku (bloque de poder). Elity nevytvářely jednotný celek, naopak, skládaly se z fragmentovaných a značně heterogenních uskupení. 2) Politika nebyla nezbytně podřízena ekonomickým zájmům Na rozdíl od zastánců původních dvou interpretací kasikismu, kteří fungování restauračního klientelismu shledávají buď v ekonomické, nebo politické moci, čímž zdůrazňují primát jedné z nich, příslušníci nové politické historie nacházejí střední cestu, která hovoří o krelaci obou hybných sil. Považují ekonomickou a politickou moc za provázané a rozmanité činitele, proto, jak píše Moreno Luzón: „(…) historikové [nové politické historie] se nacházejí na poloviční cestě mezi oběma pozicemi do té doby v tomto tématu zastávané – té [pozice], která odděluje politické jednání od ekonomických tlaků a té, která politické jednání činí závislé na ekonomických tlacích.“310 3) Reciprocita je v politických podmínkách restaurace považována za základ sociální interakce Zastánci nové politické historie se neomezili jen na popis volebních podvodů, což bylo vyčítáno především studiím politické interpretace kasikismu, ale snažili se podat vysvětlení
307
ÁLVAREZ JUNCO, José. Redes locales, lealtades tradicionales y nuevas identidades colectivas en la España del siglo XIX. In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 90-91. ROBLES EGEA, A. Introducción, s. 5. VIVES RIERA, A. Carlismo y caciquismo, s. 155. 308 MORENO LUZÓN, J. – BLANES, R. A historiografia sobre o caciquismo espanhol, s. 17-24. 309 Tamtéž, s. 17-22. 310 Tamtéž, s. 19-20.
87
prostřednictvím různých zájmových skupin v rámci dané klientely: vítězství bylo spíše produktem přerozdělování prostředků mezi těmito frakcemi. Také vedle již zmiňovaného Vivese Riery (viz citace 304) i Cruz Artacho311 uvádí studium kasikismu v souvislosti s tzv. agrární historií (Historia Agraria). Ze srovnání výkladu Cruz Artachovy a Vives Rierovy agrární historie a Moreno Luzónovy sociální agrární historie lze určit, že se jedná o tentýž historiografický přístup, jenž se liší pouze názvem. Také sociální agrární historii lze definovat prostřednictvím těchto tří bodů:312 1) Přechod z makroanalytické úrovně výzkumu k výzkumu na mikroanalytické úrovni Zastánci tohoto přístupu hledají původ a proměny celostátní politiky ve volebním procesu na nejnižší politické úrovni: v lokálních rurálních komunitách. Jinými slovy analýzu celostátní politické kultury nahrazují mikroanalytickými výzkumy maloměst a obcí. 2) Užití nových postupů, nástrojů a metod z příbuzných věd jako je sociální antropologie Na rozdíl od nové politické historie, která používá koceptů politologie případně sociologie, sociální agrární historie využívá poznatků antropologie, třebaže se často limituje na interpretaci klientelismu skrze marxistickou antropologii a opomíjí tak funkcionalistické přístupy. 3) Odklon od politických dějin a příklon ke studiu ekonomie a hospodářským dějinám Příslušníci této interpretatace odmítají redukovat klientské vztahy na politickou úroveň. Tato škola hledá klíč k pochopení kasikismu ve vztahu ekonomiky a politiky na lokální úrovni. Na rozdíl od původní politické interpetace kasikismu a také oproti zastáncům nové politické historie příslušníci sociální agrární historie zpochybňují model výstavby moci odshora dolů a hájí jeho opačnou formu: systém moci byl ve Španělsku budován odzdola nahoru (viz podkapitola 9.3). Oba současné přístupy kasikismu mají jedno společné: vedle ekonomické interpetace kasikismu zdůrazňují primát lokálních elit v politickém systému restaurace a nahrazují tak představu o převaze centrální moci typické pro politickou interpretaci kasikismu. Kromě předchozího závěru se zastánci těchto dvou posledních přístupů snaží překonat nedostatky výzkumu původních dvou interpretací, a sice užíváním společné odborné terminologie a kladením obecných otázek.313 Analýzy volebních procesů na regionální či lokální úrovni, jež prováděli zejména pokračovatelé politické interpretace kasikismu, umožnily vytvořit obraz klientských vztahů v rámci celém území Španělska. Díky tomu bylo možné přistoupit k sepsání rozsáhlé komparativní práce editované Varelou Ortegou příznačně pojmenované El poder de la
311
CRUZ ARTACHO, S. Clientes, clientelas y políticas en la España, s. 115-120. MORENO LUZÓN, J. – BLANES, R. A historiografia sobre o caciquismo espanhol, s. 22-24. 313 Tamtéž, s. 24. 312
88
influencia. Geografía del caciquismo en España (1875 – 1923).314 Jedná se o syntézu dosavadních znalostí restaurační společnosti, která doslova „mapuje“ kasikismus a vše co je s tímto tématem spojené: vztah lokálních a centrálních autorit, výstavbu moci, volební procesy, identitu kasiků aj. Podle předchozích bodů je v každé kapitole popsán jeden ze sedmnácti španělských regionů – současných autonomních oblastí, včetně tehdejších zámořských držav Kuby a Portorika. Obrátíme-li pozornost zpět k historiografickým pracím kasikismu, všichni zmínění autoři uvádějí soudobé názory regeneracionistů, Generace 98 a Generace 14, jimiž ve svých studiích začínají reflexi kasikismu. Historikové se shodují v ohlase, jaký problematika restauračního klientelismu vyvolala mezi tehdejšími komentátory a kritiky společenského dění. Názory zde uvedených historiografů na zhodnocení kasikismu z pohledu regeneracionistů a Generace 98 dobře reprezentuje následující odstavec Cruz Artacha:
„(…) fenomén kasikismu byl chápán především z hlediska etiky a morálky, než že by byl podroben historické či [jakékoliv jiné] vědecké analýze. Publicisté, politici, literáti…, zpravidla intelektuálové, ti všichni diskutovali o kasikismu, kritizovali jej ahistorickým způsobem. Považovali jej za absolutní zlo, redukované na pseudofeudální pozůstatek, jednoznačně spojovaný s tradicí zaostalosti, opakovaně identifikovaný s rurálním světem a orální kulturou.“315
Jak dodává Cruz Artacho:
„[doboví autoři] vsadili na obviňování a politickou kritiku, než na vysvětlování a interpretaci. Jakmile se tento způsob argumentace stal součástí debat regeneracionistů, naskytlo se mnoho příležitostí, v nichž etnogeografický a psychopatologický determinismus odsunul vlastní historické důvody na druhou kolej.“316
Cruz Artacho a Yanini Montesová se shodují, že navzdory často ahistorickým postojům a výrokům, jichž se regeneracionisté a představitelé Generace 98 a Generace 14 dopouštěli, jejich úvahy zanechali stopu v pozdějších historických monografiích. Toto tvrzení platí zejména pro díla první generace historiků kasikismu.317 Aby bylo možné tento názor podložit, je třeba se podívat, jakým způsobem vnímali problematiku kasikismu její doboví kritici, tedy lidé žijící v éře restaurované bourbonské monarchie. 314
VARELA ORTEGA, José (ed.). El poder de la influencia. Geografía del caciquismo en España (1875 – 1923). Madrid: Marcial Pons, 2001. Mezi autory, kteří rozborem určitého regionu přispěli ke vzniku uvedené knihy, patří Garrido Martínová (Asturie, Kantabrie), Moreno Luzón (Kastílie La Mancha) či Yanini Montesová (Murcie a Valencijské společenství), badatelé, kteří jsou v této práci hojně citováni. 315 CRUZ ARTACHO, S. Clientes, clientelas y políticas en la España, s. 106. 316 Tamtéž, s. 107. 317 Tamtéž, s. 106. YANINI MONTES, A. Oligarquía y caciquismo en la historiografía española, s. 101, 106.
89
8. „Los males de la patria“: dobová kritika kasikismu v éře restaurace 8.1 Úvod: regeneracionisté, Generace 98 a Generace 14 José Jover Zamora stanovil tři etapy postoje ke kasikismu:318 1) neznalost problému, jemuž se nevěnovala přílišná pozornost 2) odsouzení učiněné z etického pohledu 3) analýza – ve snaze porozumět příčinám a projevům kasikismu Jestliže třetí etapu Jover Zamora datuje od šedesátých let 20. století, jako důsledek počínajícího společensko-vědního výzkumu kasikismu, pak první etapa předchází éře restaurace, případně zahrnuje první roky její existence. Druhou etapu Jover Zamora řadí právě do restauarační doby, zejména pak do období následující po roce 1898. V této podkapitole nejpre představím základní body, na nichž spočívá kritika restauračního režimu uskutečněná regeneracionisty, Generací 98 a Generací 14. Vzhledem k rozsáhlosti informací, myšlenek a dat se v pořadí ve druhé kapitole soustředím především na dílo Joaquína Costy, v němž, díky Costově kompilátorskému přístupu, je zahrnuta většina názorů ostatních regeneracionistů. Ve třetí kapitole se zaměřím také na myšlenky nejvýznamnějších představitelů Generace 98 a Generace 14, přičemž úvahy mnohých z nich jsou zmiňované v Costově díle. Záměr této kapitoly je dvojí: 1) S ohledem na historiografickou reflexi se pokusím zjistit, zda je nebo není objektivní hovořit o dobovém odsouzení kasikismu, respektive, zda se toto zavrhnutí kasikismu zakládá nebo naopak nezakládá na etickém pohledu regeneracionistů, Generace 98 a Generace 14, tak jak jej těmto hnutím, případně období, v nichž jejich příslušnici působí, připisuje historik Jover Zamora. 2) Přestože je teorie klientelismu antropologickým konstruktem padesátých let minulého století (viz podkapitola 6.1), zda pro ni lze hledat určité předpoklady v dílech dobových kritiků kasikismu. Zároveň mě zajímá, zda regeneracionisté, příslušníci Generace 98 a Generace 14 používají termínů patron a klient. Pokud tak činí, v jakém významu tyto pojmy přejímají, jestli a jak je dávají do souvislosti s kasikismem.
318
JOVER ZAMORA, José. La época de la Restauración. Panorama político-social 1875-1902. In TUÑÓN DE LARA, Manuel (dir.). Historia de España. Barcelona: Labor, 1981, s. 298-299. Citováno podle: DARDÉ, Carlos. La aceptación del adversario. Política y políticos de la Restauración, 1875-1900. Madrid: Biblioteca Nueva, 2003, s. 237.
90
8.2 Regeneracionisté a Joaquín Costa: Costova „chirurgická politika“ a vzývání „železného chirurga“ Kritika kasikismu, kasiků a oligarchie je jedním z klíčových bodů intelektuálního hnutí, jež do španělských dějin vstoupilo pod pojmem regeneracionismus. Toto hnutí se formovalo v období restaurace, již od konce osmdesátých let; největší rozmach regeneracionismu se však datuje do období po roce 1898 a lze jej chápat jako přímou odezvu na drtivou porážku země v témže roce proběhlé španělsko-americké válce – ve španělském prostředí známé pod pojmem „Desastre del 98“.319 Regeneracionisté – příslušníci tohoto hnutí – vnímají španělskou prohru jako důsledek společenské, ekonomické, politické a morální krize monarchie. Jednalo se především o tyto autory (a jejich díla): Pablo de Alzola (El problema cubano), Gumersindo de Azcárate (El régimen parlamentario en práctica), Joaquín Costa (Oligarquía y caciquismo como la forma actual de gobierno en España: urgencia y modo de cambiarla), Damián Isern (Del desastre nacional y sus causas), Ricardo Macías Picavea (El problema nacional), Lucas Mallada (Los males de la patria y la futura revolución española), Luis Morote (La moral de la derrota), Joaquín Sánchez de Toca (Reconstrucción de España en vida, de economía política actual), Julio Senador Gómez (La ciudad castellana/Castilla en escombros. Los derechos del hombre y los del hambre), César Silió (Problemas del día) a Tomás Giménez Valdivieso (El atraso de España). Většina z těchto zmíněných autorů publikovala své eseje či knihy po roce 1898, nicméně jejich kritika a negativní vize reality národa již předcházela válečným a poválečným událostem. Třebaže obraz Španělska jako dekadentního národa prostupuje jejich texty, v drtivé většině jsou přesvědčení, že regenerace (odtud název hnutí) je uskutečnitelná. Ve svých dílech se pokouší odhalit příčiny národního úpadku, na základě nichž vytvářejí konkrétní programy směřující k reformování země. Společným rysem textů bývá arbitrální, paternalistický tón, ale také mnohdy utopické představy jejich autorů. Za nejvýznamnějšího představitele regeneracionistů bývá ve španělské historiografii označován právník a ekonom Joaquín Costa Martínez (1846 – 1911). Třebaže jeho práce představují spíše syntézu úvah ostatních regeneracionistů,320 španělští historici považují Costu za mluvčího regeneracionistického hnutí, nejvlivnějšího kritika kasikismu, a tím i politickospolečenského uspořádání restaurace. Costa „na vlastní kůži“ pocítil moc kasikismu, když mu bylo znemožněno zvolení do lokálního zastupitelstva.321 Na určitý čas se vzdal představy aktivního angažování v politice, nikoliv však podílení se na veřejném dění. Rozvíjel činnost v občanských spolcích či vzdělávacích institucích. V jednom z nich, v sekci historických věd madridského Atenea (Sección de Ciencias Históricas del Ateneo de Madrid), provedl rozsáhlý průzkum kasikismu. Na základě něho sepsal knihu Oligarquía y caciquismo como la forma 319
Španělsko-americká válka (1898) je označení pro vojenský konflikt mezi Spojenými státy americkými a Španělským královstvím, ve kterém poražené Španělsko ztratilo poslední zámořské kolonie (Kuba, Filipíny, Portoriko a Guam). 320 PRO RUIZ, J. La política en tiempos de Desastre, s. 215. MORENO LUZÓN, J. – BLANES, R. A historiografia sobre o caciquismo espanhol, s. 11-12. 321 Costa kandidoval v distriktu Barbastro, v provincii Huesca. Viz: PRO RUIZ, J. La política en tiempos de Desastre, s. 215.
91
actual de gobierno en España: urgencia y modo de cambiarla („Oligarchie a kasikismu jako aktuální forma vlády ve Španělsku: naléhavost a způsob, jak ji změnit“ – dále jen „Oligarchie a kasikismus“). Costa v ní publikoval názory svých kolegů z Atenea, mimo ně názory tehdejších politiků či jiných význačných osobností – dobových komenátorů a kritiků restaurační společnosti.322 Kromě těchto textů přispěl Costa vlastním obsáhlým rozborem,323 v němž, využívaje myšlenek jiných regeneracionistů, popsal sociální, ekonomickou a politickou realitu Španělska – již bez zábran odsoudil, aby následně představil vize nové lepší společnosti, která by zemi vyvedla z bídy a vedla k nastolení sociální spravedlnosti a hospodářské prosperity. Costa324 popsal kasikismus jako systém příslušející sociálním podmínkám zaostalých zemí – tím Španělsko srovnává k Turecku, Persii nebo Číně.325 Původ kasikismu spatřuje Costa v městských institucích, skrze něž se rozšiřuje dále do státního aparátu. Proniká jednak – řečeno současnou terminologií a konceptem klientelismu – prostřednictvím politické klientely, jež prorůstá politickými stranami, a jednak prostřednictvím systematické volební korupce, která zaručuje sestavení vlády. Následkem toho země spočívá v moci těch nejhorších: politická elita nejen že je podle Costy nejméně počestná, ale také, ve srovnání se zbytkem populace země, nejméně schopná.326 Nadvláda korupčních praktik způsobuje znevážení politiky v řadách důstojných a inteligentních lidí, kteří, namísto aby ji řídili, se od ní raději distancují.327 Z ideologického hlediska pak kasikismus neustále narušuje liberalismus a parlamentní monarchii ve Španělsku, z ekonomického hlediska vede k nárůstu chudoby, obecně k hospodářským problémům jako důsledku státem nadměrně a neoprávněně prováděné distribuce zdrojů, jejímiž příjemci jsou právě kasikové.328 Výše uvedená Pro Ruizova interpretace kasikismu jako systému sociálního, politického a ekonomického uspořádání restaurace odpovídá následujícímu Costovu shrnutí:
322
Jednalo se o texty Gumersinda de Azcárate, Sixta Espinosy, Damiána Iserna, Antonia Maury, Santiaga Ramón y Cajala, Sáncheze de Tocy, Miguela Unamuna a dalších seskupených ve druhém svazku „Oligarchie a kasikismu“ pojmenovaném Informes o testimonios. Viz: COSTA, Joaquín. Oligarquía y caciquismo como la forma actual de gobierno en España: urgencia y modo de cambiarla. Tomo II., Informes o testimonios. Zaragoza: Guara Editorial, 1982. Ty nejdůležitější názory výše uvedených (i jiných) kritiků pak přepsal do ucelených tematicky řazených kapitol v druhé části prvního svazku „Oligarchie a kasikismu“ nazvaného Resumen de la información, viz: COSTA, Joaquín. Oligarquía y caciquismo como la forma actual de gobierno en España: urgencia y modo de cambiarla. Memoria de sección y resumen. Madrid: Los Hijos de M. G. Hernández, 1902, s. 115-264. 323 Jedná se o první část prvního svazku „Oligarchie a kasikismu“ nazvaného „Memoria de la sección“, viz: COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, 1902, s. 11-111. 324 Celý následující odstavec představuje interpretaci „Oligarchie a kasikismu“ napsanou Juanem Pro Ruizem. Více ve: PRO RUIZ, J. La política en tiempos de Desastre, s. 214-215. 325 COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, 1902, s. 31, 85. 326 Tamtéž, s. 30-31. 327 „Důstojné osoby, přímého a čestného charakteru se odmítají připojit k praktikám a ve prospěch [takového] systému, nechávaje [však svým počínáním] volný prostor kasikům – lidem bez svědomí, ochotných stát se agenty násilí, tyranie a korupce.“ (tamtéž, s. 31) Ovšem jak na jiných stránkách Costa tvrdí, vládnoucí oligarchie koneckonců zamezuje intelektuální elitě řídit stát (tamtéž, s. 41-44); v těchto podmínkách pak španělská intelektuální elita ubývá a zaniká (tamtéž, s. 238245). 328 Tamtéž, s. 34, 65.
92
„Naše forma vlády není parlamentním režimem, jak je obvykle chápána, nýbrž naopak režimem oligarchickým, [zdrojem] korupcí a obvinění, [režimem] jenž slouží institucím zdánlivě parlamentním.“329
Jinými slovy restaurační režim se formálně hlásí k osvícenským myšlenkám, proklamuje svobodu a zastupitelský systém, reálně jsou však veškeré právní, instituční a administrativní nařízení čistou fikcí. Oligarchové – vládnoucí elita, která, byť nejméně početná, řídí většinu, zdánlivě vystupuje ve jménu španělské společnosti – ve skutečnosti sleduje své osobní zájmy a cíle.330 Kasikové jsou součástí této – slovy Costy: „řídící nebo vládnoucí třídy“ (clase directora ó gobernante).331 Costa ji člení do tří úrovní, z nichž první přísluší oligarchům, druhá kasikům a třetí civilním guvernérům.332 Jak uvedu v podkapitole 9.3, historikové přisuzují Costovi popis „vládnoucí třídy“ a jejich spojenců (kasiků) jako vysoce hierarchozovaného systému, přičemž moc v něm uplatňovaná je prováděna odshora dolů. Jedná se, domnívám se, o určitý redukcionismus, a to i navzdory tomu, že sám Costa hierarchický princip pro „vládnoucí třídu“ taktéž uvádí,333 nicméně zároveň na jiných stránkách prohlašuje, že mezi oligarchy, kasiky a civilními guvernéry neexistuje vždy za jakýchkoliv okolností jasně daná mocenská závislost. Právě proměnlivost nadvlády a moci mezi jednotlivími činiteli „vládnoucí třídy“334 a zároveň – poněkud paradoxně – „harmonická“ souhra jejich členů335 umožňuje podle Costy „přivlastnění všech sociálních výhod“ pro „vládnoucí třídu“ (a jejich podporovatelů – kasiků), a tím i zachování jí řízeného systému.
329
COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, 1902, s. 25. Tamtéž, s. 24, 62. Tyto oligarchy pak Costa vyčleňuje z národa, neboť oni sami pro sebe „jsou národem a nad ně více není, domnělé řídící a vládnoucí třídy jsou čistou oligarchií, cizímí frakcemi, (…).“ (tamtéž, s. 30) 331 Vzhledem k tomu, že cituji Costovo původní vydání „Oligarchie a kasikismu“, používám tehdejší gramatická pravidla Španělského jazyka. Proto v sousloví „clase directora ó gobernante“ přejímá spojku „ó“ v dobové formě zápisu. 332 „1.° oligarchové, tak zvaní odborníci (primates), význačné osobnosti (prohombres/notables) z obou táborů [myšleny politické strany éry Restaurace, konzervativní a liberální strana, více viz podkapitola 7.1], kteří představují „nejvyšší organizační sdružení“ (plana mayor) obvykle sídlící v centru [země]: 2.° kasikové prvního, druhého a nejnižšího stupně, rozptýlení po [celém] teritoriu [Španělska]: 3.° civilní guvernér, jimž [oligarchům a kasikům] slouží jako pomocný a zprostředkovací orgán.“ (tamtéž, s. 28) 333 Tamtéž, s. 36, 41. 334 Proměnlivost moci dokumentuje Costa na příkladu civilního guvernéra: „(…) civilní guvernér není ledasjakou figurou, jehož úloha by byla běžná nebo [dokonce] podřízená systému: [naopak] je jeho vrcholnou částí, bez něhož by [systém] nefungoval; [jeho pozice je] mnohdy vyšší než oligarchova, byť jím [tímto oligarchou] je ministr, [v situaci] kdy provinční kasik disponuje pravomocí větší než oligarcha; [v jiném případě je moc civilního guvernéra] nadřazenější kasikovi, [v situaci] kdy oligarcha dané provincie převyšuje kasika; civilní guvernér se vždy opírá o osobnost jednoho nebo druhého [oligarchy či kasika], nikoliv o svou [osobnost] či [rozhoduje] z pozice své funkce nebo [z funkce] dané mu zákonem.“ (tamtéž, s. 50) 335 „A je jasné, že aby systém stále fungoval a směřoval ke svému cíli (…), je nezbytnou podmínkou, aby všichni zúčastnění, kteří se na něm podílejí, jednali harmonicky, insiporváni stejným duchem (...), aby byla morální povaha sdílena všemi týmž způsobem, tak že v žádném případě nebude možné stanovit dělící linii mezi hlavou, rucemi nebo prostředkem (instrumento) [tak jako nelze rozlišit které „části“ tohoto systému – „organismu“ představují oligarchové, kasikové či guvernéři], (…).“ (tamtéž, s. 36) 330
93
Costa popisuje oligarchii jako všemocnou skupinu; neexistuje žádná jiná moc, žádný jiný mechanismus, který by počínání oligarchie potlačil nebo alespoň zmírnil.336 Kortesy, jež Costa vnímá jako pouhý nástroj oligarchie (herramienta de oligarquía),337 namísto aby sloužily ke kontrole parlamentního režimu,338 usnadňují falšování voleb. Z politické perspektivy totiž Costova kritika směřuje vůči praktickému mechanismu zastupitelské demokracie. Vědomé porušování volebního systému, z něhož plyne jmenování fiktivně zvolených zástupců na lokální, regionální a parlamentní úrovni (tzv. encasillado), je stále se opakujícím procem uskutečňovaným „vládnoucí třídou“, procesem, jenž ztvrzuje moc oligarchů, kasiků a guvernérů. Costa tento systém spíše naznačuje,339 přičemž odkazuje na jiné regeneracionisty, kteří se pokouší postihnout principy procesu falšování voleb a s ním spojené jmenování zastupitelů loajálních nebo přímo příslušejících „vládnoucí třídě“.340 Se skutečnou analýzou však přichází až pozdější generace historiků včele s Javierem Tusellem. Costa se v závěru svého rozboru obrací proti samotné Koruně – vládnoucí bourbonské dynastii, kterou považuje za nejvyšší orgán zodpovědný za činy oligarchů a kasiků. Kromě Costy i respondenti madridského Atenea obviňují mladého Alfonse XIII., že po „Desastre del 98“ nepodnikl patřičné kroky, jež by umožnily nápravu politiky. Zároveň titíž osočují představitele Koruny, že se zákony ve Španělsku nedodržují, čímž je bourbonská dynastie vnímána jako „vědomý či nevědomý spoluviník díla zkázy a zničení spáchané kasiky a oligarchy.“341 Oligarchii a kasikismus jako dva vzájemně svázané činitele éry restaurace vnímá Costa na pozadí modernizující se Evropy. S tímto sytémem vlády Španělsko za vyspělými zeměmi západní Evropy notně zaostává. Costa přijímá Azcárateho představu kasikismu jako feudalismu,342 „feudalismu nového typu, sto tisíc krát odpornějšího, než středověký válečnický feudalismus, k jehož hodnotám se pod rouškou vlády – zastupitelského režimu – uchyluje lakomá, pokrytecká a degenerovaná oligarchie, (…).“343 Takto je mapa Španělska přerozdělena mezi jednotlivé oligarchy a kasiky, kteří představují moderní feudální pány,344 jejichž území, tak jako v podmínkách feudálního systému, jim král uděluje v léno.345 Po zevrubné kritice poměrů restauračního režimu předkládá Costa návrhy, jež by zemi, jak se domnívá, vyvedly ze všeobecné krize a bídy. S ohledem na Costův „kompilátorský“ 336
COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, 1902, s. 7-62. Tamtéž, s. 187-193. 338 „Kortesy nejsou tím, čím se tváří, součástkou v parlamentním organismu, jedinkrát v naší politické historii, takzvaná výkonná moc se stala závislou na přízni moci zákonodárné; (…).“ (tamtéž, s. 157) 339 Costa samotný proces falšování voleb nijak detailně neanalyzuje, jen zřídka se snaží hledat zákonitosti jeho fungování (tamtéž, s. 51), v lepším případě předkládá názory a postřehy z dobového tisku. (tamtéž, s. 48) 340 ALZOLA, Pablo de. El problema cubano. Bilbao: Andrés P. Cardenal, 1898, s. 229-239. AZCÁRATE, Gumersindo de. El régimen parlamentario en la práctica. Madrid: Sobrinos de la Sucesora de M. Minuesa de los Ríos, 1931, s. 73-88. MACÍAS PICAVEA, R. El problema nacional, s. 192-194. 341 COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, 1902, s. 179. 342 Tamtéž, s. 17, 21-22, 35. 343 AZCÁRATE, G. El régimen parlamentario en la práctica, s. 116. 344 COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, 1902, s. 50. 345 Novodobou „feudalizaci“ Španělska také popisuje Macías Picavea, který namísto oligarchů hovoří o nejvyšších kasicích (supremos caciques). Více ve: MACÍAS PICAVEA, R. El problema nacional, s. 186. V kontextu Macías Picaveových názorů o prospěšnosti feudálního patronátu působí užití termínu „feudalizace“ poněkud zavádějícím způsobem. K Macías Picaveově myšlení: viz oddíl 8.5.1. 337
94
přístup proto nepřekvapí, že se velmi podobají, případně jsou totožné s představami ostatních regeneracionistů. V rámci politické nápravy Costa spolu s respondenty Atenea dle vzoru Macíase Picavey navrhuje rozpustit nefunkční kortesy346 a sesadit „vyčerpanou“ dynastii.347 Není však zcela jasné, zda kromě odchodu Bourbonů z trůnu prosazuje i zánik monarchie a nastolení republiky. Costa navruhje tzv. prezidentský režim, jenž má být „přechodovým obdobím“ (transición), „prostředkem“ (modo) ke vzniku skutečného zastupitelského systému.348 Do té doby bude politická iniciativa odpovídat záměrům vlády. Ta spolu s parlamentem bude nad národem uplatňovat „politické poručnictví“ (tutor político), do okamžiku, než lid dosáhne – slovy Costy: „politické plnoletosti“, jež se mu doposud nedostává349 a ani v důsledku praktik oligarchů a kasiků dostávat nemůže. V momentě „politické zralosti“ národa prezidentský režim ustoupí parlamentnímu systému. Veškeré regenerační úvahy a požadavky Costa projektuje do myšlenky neoliberalismu (neo-liberalismo), neboť „tradiční“ liberalismus spjatý se systémem restaurované bourbonské monarchie ztroskotal. Neoliberalismus uvádí v praxi to, čeho liberalismus nedocílil: garanci občanských svobod, dodržování ústavy, městských, provinčních a volebních zákonů.350 Neoliberalismu bude dosaženo jedině tehdy, bude-li zlikvidován systém kasikismu, a tím z politického života vyloučeni kasikové a oligarchové.351 Spolu s ním, jak si představují Costa a další respondenti Atenea, dojde k uzdravení národa. Ten je regeneracionisty chápán jako živý organismus postihnutý nemocí způsobenou kasikismem a oligarchií.352 „Příznaky“ oné nemoci jsou nevzdělanost a nezájem o veřejné dění, které vedou k intelektuální a politické pasivitě národa.353 Odstranění kasikismu, kasiků a oligarchie, vyléčení národa, a tím nastolení skutečné parlamentní monarchie, je cíl, který Costa a další respondenti spatřují v realizaci „chirurgické politiky“ (política quirúrgica),354 uskutečněné „železným chirurgem“ (cirujano de hierro), který:
346
COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, 1902, s. 287. Tamtéž, s. 177-187. 348 Tamtéž, s. 108. 349 Tamtéž, s. 193-208. Někteří respondenti Atenea hovoří o „dětském věku“ španělského národa (estado de infancia del pueblo). (tamtéž, s. 127) 350 Tamtéž, s. 73, 262-263. 351 Tamtéž, s. 73, 79. 352 Tamtéž, s. 126-129. 353 Tamtéž, s. 65-68. ISERN, Damián. Del desastre nacional y sus causas. Madrid: Minuesa de los Ríos, 1899, s. 384. MALLADA, Lucas. Los males de la patria y la futura revolución española. Madrid: Tipografía de Manuel G. Hernández, 1890, s. 36-37. 354 COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, 1902, s. 82, 86, 246. „Je třeba zadržet nebo odstranit, opakuji, prostřednictvím vnějšního nátlaku, kasika, jako se vyoperovává rakovinotvorný či jiný nádor, je třeba očistit krev proudící sociálním tělem, aby se [tyto nádory] znovu neobjevily. Jinými slovy: uzdravení Španělska od kasiků, osvobození [země] z tohoto zajetí, předpokládá [uskutečnit] dvě odlišné věci: okamžitou chirurgickou operaci a pozvolnou a pomalou lékařsku péči.“ (tamtéž, s. 79) Na jiném míste „Oligarchie a kasikismu“ je prapůvod oné nemoci vysvětlován existencí oligarchie: „Ostatní informátoři [respondenti Atenea] vycházejí z předpokladu, že naše oligarchie je skutečným patologickým jevem způsobujícím nemoc, nebo přinejmenším, že je symptomem onemocnění.“ (tamtéž, s. 127) 347
95
„(…) zná dobře anatomii španělského národa, s nímž bezmezně soucítí (…); jenž má pevnou ruku, odvahu, vůli – charakter hrdiny (…); jenž pociťuje horečnou a zuřivou touhu po vlasti (…); jehož pobuřuje nespravedlnost, (…). Tento vladař, tento osvoboditel, jenž vytáhne národ ze zajetí, v němž naříká zbavený svobody, nemusí učinit nic zvláštního: [pouze] osobně garantovat účinnost zákona; (…) zájem všech upřednostní před [zájmem] několika málo [čímž bude] vláda ʼnejhoršíchʼ nahrazena [vládou] ʼnejlepších.ʼ“355
Jinými slovy, „železný chirurg“ je muž prozíravý, vzdělaný, kultivovaný – zkrátka muž „nejvyšších kvalit“, který jediný může uskutečnit regeneraci vlasti. Costa jednoznačně popřel, že by jeho „železný chirurg“ uskutečňující „chirurgickou politiku“ znamenal volání po vojenské diktatuře, naopak již v „Oligarchii a kasikismu“ argumentoval, že jeho vize nejsou slučitelné s diktátorským režimem, že se jedná v konečném důsledku o krok vedoucí ke skutečnému demokratickému zřízení.356 Přesto nemůže překvapit, že – vedle muže „nejvyšších kvalit“ (hombre superior), který zachrání a „uzdraví“ národ – Costovy myšlenky, ať už se jednalo o rozpuštění kortesů, krátkodobé suspendování parlamentu či vznik národní strany (partido nacional),357 byly s odstupem času a v souladu s pozdějším historickým vývojem nejen ve Španělsku, ale i v celé meziválečné Evropě, mnohými historiky označovány za předfašistické a samotný Costa chápán jako duchovní předchůdce španělského fašismu.358 Důvod vybízející k těmto tvrzením spočívá v uvedených Costových krocích směřujících k regeneraci Španělska. Ty se v mnohém shodují s těmi, jaké o dvacet let později podnikl Primo de Rivera (rozpuštění parlamentu, vytvoření národní strany Unión patriótica).359 Bezpochyby k tomu napomáhá i Costova kompilátorská metoda, díky níž do „Oligarchie a kasikismu“ zahrnul myšlenky již jednou zmiňovaného regeneracionisty Macíase Picavey – úvahy mnohými popisované jako antidemokratické a autoritativní, leckdy dokonce spojované s fašismem. Nicméně ani v případě Macíase Picavey nepanuje shoda, zda jsou v jeho myšlení fašistické rysy skutečně obsaženy.360 Ať už panuje mezi historiky jakýkoliv názor na Costův, případně Picaveův „příspěvek“ ke vzniku španělského fašismu, nelze opomenout Costovu snahu „zmobilizovat“ veřejné mínění proti restauračnímu režimu, oligarchii a kasikismu. Jeho politický projekt v podobě národní strany, tzv. Unión Nacional, neměl dlouhého trvání. Rovněž Costovo agitační úsilí 355
COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, 1902, s. 86-88. Tamtéž, s. 168-172. Již zmiňovaný Azcárate je jedním z těch, kteří za Costovou ideou „chirurgické politiky“ vidí režim diktatury. Costa tento názor vyvrácí. (tamtéž, s. 168) 357 COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, 1902, s. 246-264. 358 PRO RUIZ, J. La política en tiempos de Desastre, s. 217. 359 Dokladem Primo de Riverova obdivu k osobě a myšlenkám Joaquína Costy je pomník, který pro něj v Costově rodném městečku nechal diktátor zbudovat. Mnohé z Costových plánů se pak samotnému Primo de Riverovi povedlo realizovat. Viz: SERRANO BLANCO, Laura. El pensamiento social de Ricardo Macías Picavea. Valladolid: Universidad de Valladolid, 1999, s. 184. 360 Ve španělské historiografii jsou zastoupeny tři pozice, podle nichž Picaveovy myšlenky byly: 1) fašisické (případně prefašistické), 2) jen částečně fašisické (prefašistické), 3) s fašistickými či prefašistickými neslučitelné. (tamtéž, s. 184-187) 356
96
vynaložené mezi intelektuály nevedlo k velkému politickému hnutí, jež by umožnilo v praxi uskutečnit revitalizaci vlasti – představu sdílenou všemi regeneracionisty. Jak píše Pro Ruiz, politika znamenala pro Costu jen nástroj, proto reformy, které navrhoval, pro něj nepředstavovaly cíle, nýbrž prostředky, jimiž by řešil hospodářské problémy, jež jej přededvším zajímaly a jež považoval za nejdůležitější: otázka ekonomické zaostalosti země a všobecné bídy postihující značnou část populace. Takto lze vysvětlit nejfrekventovanější témata Costovy písemné produkce: vodohospodářská politika, mírové obchodní pronikání do Afriky, reforma školství či obnova tradičních institucí (např. „hospodářský kolektivismus“).361 Již bylo řečeno, že mnohé Cosotvy myšlenky vycházejí z představ dalších regeneracionistů. Společně odpovídají dobovým náladám přelomu 19. a 20. století vlastní nejen Španělsku, ale i dalším evropským zemím. Jako příklad slouží Costův slavný „železný chirurg“, vykonavatel „chirurgické politiky“ – ve skutečnosti „jen“ další variace na téma „výjimečného muže“ zachraňujícího vlast, o němž před Costou psali takřka všichni regeneracionisté.362 Tentýž závěr lze vztáhnout na rasový determinismus určený etnografickými a geografickými aspekty, jimiž Morote, Valdivieso a další regeneracionisté vysvětlují slabost španělského národa v porovnání se sílou úspěšných Angličanů, Francouzů či Němců.363 Rasový determinismus vyplývá z tehdy populárního konceptu organicismu,364 podle něhož je společnost přirovnávaná k živému organismu, konceptu, regeneracionisty někdy dále rozvíjeného do představy národa postihnutého nemocí365 způsobenou již uváděnými socio-politickými poměry (zejména kasikismem apod.). 361
PRO RUIZ, J. La política en tiempos de Desastre, s. 214. Tato témata se neprojevovala jen ve výše uvedené Costově knize, ale i dalších dílech jako např. Oligarquía y caciquismo. Colectivismo agrario y otros escritos (1967). 362 Mezi nimi například Joaquín Sánchez de Toca, César Silió či Julio Senador Gómez. SERRANO BLANCO, Laura. El pensamiento social de Ricardo Macías Picavea. Valladolid: Universidad de Valladolid, 1999, s. 162. Macías Picavea hovoří o „muži“ (un hombre), „muži historickém, geniálním, [jenž je] ztělesněním národa a vykonavatelem jeho cílů.“ Jak dodává, bohužel současné Španělsko postrádá takového jedince, jakým byl např. César pro starověký Řím, Cromwel pro revoluční Anglii, Napoleon pro revoluční Francii či Bismarck pro sjednocené Německo. Viz: MACÍAS PICAVEA, R. El problema nacional, s. 374. Luis Morote je pravděpodoně jediným regeneracionistou, který v žádném okamžiku nevolá po „výjimečném muži“ a „zachránci vlasti“. Viz: SERRANO BLANCO, L. El pensamiento social de Ricardo Macías Picavea, s. 162. PRO RUIZ, J. La política en tiempos de Desastre, s. 212. 363 MOROTE, Luis. La moral de la derrota. Madrid: Establecimiento tipográfico de G. Juste, 1900, s. 120. VALDIVIESO, Tomás Giménez. El atraso de España. Madrid: Fundación Banco Exterior, 1989, 29-36. Navzdory dobovým problémům jsou pro Macíase Picaveu Španělé „v dějinách lidstva lidem nejproslulejším (más ilustre)“. Taktéž demostruje myšlenku mnohých regeneracionistů o přímé vztahu mezi charakterem a rasou. Tímto Macías Picavea vysvětluje „nadčasový charakter“ svého lidu prostupující dějinami Španělska. MACÍAS PICAVEA, R. El problema nacional, s. 225. Naopak Mallada a Isern biologické a rasové předpoklady pro chod španělských dějin za směrodatné nepovažují. Nejsou tedy příčinnou společenského, ekonomického a politického úpadku země. Pro Malladu jsou určující konkrétní kroky konkrétních individuí, pro Iserna souhrn historických, proměnlivých, nikoliv však rasově determinovaných dovedností a tradic (věda, právo, umění aj.). MALLADA, L. Los males de la patria, s. 216217. ISERN, D. Del desastre nacional y sus causas, s. 360, 364-365. 364 CHACÓN DELGADO, Pedro. Historia y nación: Costa y el regeneracionismo en el fin de siglo. Santander: Editorial de la Universidad de Cantabria, 2013, s. 92-130. 365 Kromě Costy (Oligarquía y caciquismo, s. 128) nebo Alzoly (El problema cubano, s. 234-235) tento názor snad nejvýmluvněji zastával Ángel Ganivet, intelektuál považovaný za duchovního předchůdce Generace 98. Podle Ganiveta Španělsko trpí abulií, která se ve veřejném dění země projevuje chronickou apatičností,
97
Na závěr lze říci, že Costův záměr – odsouzení společenských a politických poměrů restaurace, je zcela zřejmý, podobně jako způsob, jakým tuto kritiku sepsal. Proto nepřekvapí, že historici interpretující „Oligarchii a kasikismus“ se naprosto shodují ve dvou základních bodech Costovy kritiky: 1) politický systém restaurace sloužil pouze oligarchii a kasikům,366 2) politický systém restauarace nebyl demokratický.367 Jak bude patrné v následujících kapitolách, neznamená to ovšem, že se s těmito tvrzeními jednomyslně ztožnili a že jej taktéž zastávali.
8.3 Generace 98 a Generace 14: Azaña, Ortega y Gasset, Unamuno, Ramón y Cajal S výjimkou nepočetných menšin, každý Španěl je od narození kasikem. Když nedosáhne svého cíle, je neúspěšným kasikem, a tehdy cítí hlubokou nenávist vůči triumfujícímu kasikovi. Ale jak vítězného, tak poraženého kasika spojuje týž duch osobní zbožnosti a národní bezcitnosti.368 José Ortega y Gasset
Generace 98 (Generación del 98) je označení pro skupinu spisovatelů či literární hnutí ve Španělsku na přelomu 19. a 20. století. Představitele Generace 98 spojoval především věk (všichni se narodili mezi lety 1864 a 1876). Jejich tvorba hluboce reflektuje dobové dění, a stejně jako regeneracionisté vnímají restaurační Španělsko ve společenské, ekonomické, politické a morální krizi. Za nejvýznamnější představitele Generace 98 bývají považováni zejména Azorín (vlastním jménem José Martínez Ruiz), Pío Baroja, Vicente Blasco Ibañéz, Antonio Machado, Ramiro de Maeztu, Miguel de Unamuno či Ramón María del Valle-Inclán. Generací 14 se ve španělském prostředí běžně označuje skupina spisovatelů narozených kolem roku 1880, jejichž literární „zralost“ se datuje k roku 1914. Patří sem filosof José Ortega y Gasset, polititk Manuel Azaña, historik Gregorio Marañón, novinář Ramón Pérez de Ayala a další.
nesoustředěností, slabým intelektem a stejně slabou vůli činit důležitá rozhodnutí. GANIVET, Ángel. Španělské ideárium. Chomutov: Marek, 2007, s. 83-88. 366 PRO RUIZ, J. La política en tiempos de Desastre, s. 215. ROBLES EGEA, A. La democracia imposible, s. 135. MORENO LUZÓN, J. Sobre críticas, conceptos y cambios, s. 283. MORENO LUZÓN, J. – BLANES, R. A historiografia sobre o caciquismo espanhol, s. 11-12. 367 ROBLES EGEA, Antonio. La democracia imposible, s. 135. MORENO LUZÓN, J. Sobre críticas, conceptos y cambios, s. 283. MORENO LUZÓN, J. – BLANES, R. A historiografia sobre o caciquismo espanhol, s. 11-12. 368 ORTEGA Y GASSET, José. Ideas políticas. In Obras completas. Vol. III, Madrid: Taurus, 2005, s. 689.
98
Ve stejném duchu jako Costa a převážná většina respondentů Atenea hovoří i představitel Generace 14, právník a politik, Manuel Azaña (1880 – 1940). V roce 1923, krátce po převratu a nástupu Primo de Rivery k moci, Azaña, coby pozdější premiér a budoucí prezident druhé španělské republiky, uvádí následující:
„Kasikismus v podstatě nelegálně nahrazuje národní svrchovanost, když občanům odnímá přirozená práva, jež si nárokuje menšina kasiků, a aniž by bylo zničeno zdání daného [parlamentního] režimu, vytváří podvodný, účinný a všeobjímající [systém] moci, (…). Lid, jediný zdroj autority, (…) ztrácí veškerý účinný podíl na vládě. Oligarchie jako systém, kasikismus jako nástroj – vyloučení vůle ostatních – [oligarchie a kasikismus] jsou předchůdcem konstitučního režimu a volebního práva, s nimiž [přesto] přetrvávají; (…).“369
Podobná kritika, byť ne polarizovaná na „utlačovatele a jejich oběti“, se ukrývá v konceptu „oficiálního“ a „vitálního“ Španělska, s nímž přichází nejvýznamnější postava Generace 14, filosof José Ortega y Gasset (1883 – 1955). Odobně jako někteří regeneracionisté – inspirován myšlenkou organicismu, přirovnává restaurační Španělsko k „rozptýlenému“ – ve smyslu mizícímu – „organismu“ (organismo evaporado); Španělsko starými elitami, vládou a parlamentem však nadále zastávané jako jediné formální – proto jej Ortega y Gasset zve „Španělskem oficiálním“ (España oficial). Proti němu staví „vitální Španělsko“ (España vital) utvářené novými elitami, jež přináší nové moderní myšlenky. Pro Ortegu y Gasseta je restaurace mrtvá, znamená symbol staré politiky (política vieja), která musí být nahrazena politikou novou (política nueva). Právě kasikismus je podle Ortegy y Gasseta zosobněním staré politiky a „oficiálního Španělska“.370 Stará politika představuje „jen“ prostředek, kterým je kasikismus realizován, nikoliv původ kasikismu samotného, ten je třeba hledat „hlouběji“. Ortega y Gasset jej nachází v mentálním uspořádání společnosti, čímž odpovědnost za kasikismus přisuzuje celému španělskému národu, „za kasikismus nenesou vinu jen kasikové (…); za starou politiku nejsou zodpovědní ani tak vládnoucí, jako ovládaní.“371 Tím se myšlení Ortegy y Gasseta liší od Costy, jenž neutěšený stav země klade za vinu vládnoucí třídě – oligarchii. Spisovatel a filosof Miguel de Unamuno (1864 – 1936), významný představitel Generace 98, zachází ve „frontální“ kritice celého národa ještě dále. Již jako jeden z respondentů Atenea odmítá ztotožňovat kasikismus s „absolutním zlem“ (un mal 369
AZAÑA, Manuel. Caciquismo y democracia. In Obras completas, vol. II, Madrid: Centro de Estudios Políticos y Constitucionales, 2007, s. 268. 370 ORTEGA Y GASSET, José. Vieja y nueva política. In Obras completas. Vol. I, Madrid: Taurus, 2006, s. 712-716. 371 ORTEGA Y GASSET, J. Ideas políticas, s. 689. Jak uvažuje Ortega y Gasset, fyzická likvidace kasiků nestačí, v prvé řadě se musí změnit lidé, respektive jejich myšlení: „Pokud by zítra byli udušeni všichni kasikové, kdo si myslíte, že bude za dva roky vykonávat moc na vesnici, v provincii, v zemi? Obávám se, že odpověď, má-li být upřímná, je nepovzbudivá: za dva roky by na vesnici, v provincii, v zemi vládli kasikové. Tak jako krabovi, kterému je utrhnuto klepeto, doroste nové, stejné, jestliže dnes španělskému lidu odejmou kasiky, ztvoří se brzy jiní, obdobní.“ (tamtéž, s. 688-689).
99
en absoluto), natož jej spojovat s nemocí, nýbrž je pro něj „důsledkem plynoucím ze sociálního stavu barbarství“ (un estado social de barbarie). Kasikismus pro Unamuna jen ztěží znamená „nezbytné zlo“ (un mal necesario), naopak, představuje „jedinou možnou formu vlády, danou naším intimním sociálním stavem.“ Na rozdíl o Costy a dalších respondentů nevěří v „chirurgickou politiku“, jež by „spíše byla stejným zlem“, neboť nejde o to „léčit nemocného, nýbrž vzdělávat barbara“.372 Původ kasikismu v kultuře a mentalitě je totožný jak v Unamunově, tak Ortegy y Gassetově myšlení. Oba filosové očekávají vymizení kasikismu; nesouhlasí s násilným odstraněním kasiků z politického života, a tím ze španělské společnosti, ale s jejich pozvolným nahrazením, za předpokladu, změní-li se myšlení národa, dojde-li k intenzivní edukativní činnosti, k ztotožnění s evropskými hodnotami („evropeizací“),373 jinými slovy, stane-li se Španělsko součástí pokročilé Evropy. Do té doby, jak se domnívá Unamuno, bez radikální změny v uvažování, bude kasiků stále zapotřebí, neboť oni jediní vyplňují prostor ve veřejném dění, když ostatní politické cítění postrádají, když „lhostejnost našich lidí [projevovaná v otázkách] veřejného života je enormní.“374 Unamuno vnímá decentralizaci a širokou obecní a regionální autonomii jako činnost, která kasikismus neodbourává, pouze centrální moc slouží k jeho zmírnění. Spolu se zmíněnou evropeizací, dále s industrializací a vzdělaností, jež je kasikům cizí, skrze ně „započne veřejný duch nabývat vědomí; jakmile bude existovat vědomí veřejné sounáležitosti (conciencia pública) (…), skončí [moc] kasika.“375 Santiago Ramón y Cajal (1852 – 1934), s ohledem na současné interpretace historiků, přichází s názorem na kasikismus, který v mnohém předešel svou dobu. Ramón y Cajal, ač nebyl sociálním vědcem, nýbrž lékařem (nebývá řazen ani do Generace 98, ani Generace 14), ve srovnání s Costou či jinými respondenty Atenea nabízí příznivý pohled na kasikismus a kasika. Podobně jako Ortega y Gasset či Unamuno nemoralizuje; vědom si toho, že někteří z kasiků překračují své pravomoce dané zastupitelskými funkcemi, vysvětluje, proč za stávajících podmínek jsou mnozí kasici pro španělskou společnost prospěšní a proč tedy nelze kasikismus zcela odsoudit. Stejně jako v Unamunově vizi veškerá náprava společnosti spočívá v kulturním a vědeckém pokroku. Na rozdíl od předchozích přístupů však Ramón y Cajal rozhodně nepočítá s likvidací kasiků (Costa), s jejich nahrazením (Ortega y Gasset, Unamuno), ale s jejich „vzděláním“, „usilujeme tedy nikoliv o odstranění kasika, nýbrž o jeho zlepšení
372
Don Miguel de Unamuno. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 367-374. Unamuno staví význam tisku po bok evropeizace. „Slovo je mocným beranidlem proti kasikismu, tak jako jím je tisk. V něm vidí kasik svého největšího nepřítele, [proto] se jej snaží ovládnout. Tisk, ačkoliv se proti němu tak často mluví, je nejúčinějším prostředkem, spolu s industriálním hnutím, evropeizací.“ Viz: Don Miguel de Unamuno. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 373. 374 Tamtéž, s. 367-374. Unamuno připodobňuje kasika k politickému lichváři (usurero político) či politickému šibalovi (pícaro político). (tamtéž, s. 370-371) 375 Tamtéž, s. 367-374. 373
100
a vychování.“ Jinými slovy Ramón i Cajalovi nejde o edukaci národa bez kasiků, ale o edukaci národa a kasiků.376 V Ramón y Cajalově myšlení se objevuje jeden důležitý prvek: dobrý kasik. Zatímco například pro Costu377 a Azcárateho,378 žádný kasik není dobrý, někteří respondenti Atenea se naopak domnívají, že tací jsou. Na základě odezvy, kterou tato diskuze vyvolala, Costa v „Oligarchii a kasikismu“ věnuje celou kapitolu problematice dobrého kasika, mnohými chápaného, jak dodává, jako „poručník nebo patriarcha“ (tutor o patriarca).379 Ramón y Cajal píše: „kasik [sám o sobě] špatný není, nýbrž [to co je chybné, je] špatný kasik.“380 V podobném duchu prohlašuje Unamuno: „Kasik ve své podstatě špatný není, špatné je, jaký kasik je.“381 Z těchto formulací vyplývá snaha zmíněných autorů skoncovat s představou kasika jako apriori negativní postavy španělské společnosti. Unamuno věří v existenci dobrých kasiků: „města, která požívají vzdělaných (ilustres) a dobrých kasiků, vzhledem k jejich stavu, co víc si mohou přát?“382 Unamunovy a Ramón y Cajalovy formulace předpokládají dvě varianty kasikismu odpovídající dobrým a špatným kasikům. Jak se ovšem takto charakterizovaní kasikové reálně projevují? V čem tedy spočívá kasikova špatnost? Jak definují špatného kasika? A naopak, jak dobrého? Pro Ramón y Cajala je tato špatnost dána politickou aktivitou, která překračuje hranice povoleného dané mu zákonem. Jinými slovy, špatným je ten kasik, jenž v politice pomáhá falšovat výsledky voleb; proces, který Ramón y Cajal zve „volební pastí“ (tramoya electoral).383 S opačnou logikou lze říci, že pro Ramón y Cajala jsou dobrými kasiky ti, kteří v politice násilně nepřetvářejí veřejné mínění. Přesto Ramón y Cajal dochází k závěru, v němž kasici, jak ti dobří, tak i ti špatní, jsou za daných okolností nezbytnou součástí společnosti, pojítkem mezi centrem a periferií a – paradoxně s ohledem na volební podvody – předpokladem pro vznik skutečného ústavního systému.
376
Don Santiago Ramón y Cajal. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 310-313. Ramón y Cajalovy představy jsou velmi idylické: „Definitivní zmizení kasika (v případě realizovatelnosti) bude dílem času a národní kultury. Rozvoj vědy a průmyslu, hydraulická politika tak výmluvně Vámi zastávaná (hájená Costou – pozn. PŠ) zlepšení agrokulturních přístupů a chovu dobytka, podnítí národní prosperitu, jež vzbudí blahobyt a pokorná ponaučení, přinese jasnější vědomí sociálních úkonů a povede k rozvoji politické uvědomělosti, dnes zcela uspané. V očekávání idylického ideálu, kasik bude stále méně patogenní a více užitečný, protože nebude moci beztrestně vykonávat své špatné dovednosti, (…).“ (tamtéž, s. 313) 377 „Nepřipadá v úvahu rozlišovat mezi dobrými kasiky a špatnými kasiky, z téhož důvodu, tak jako se nerozlišuje mezi dobrým podvodníkem a zlým podvodníkem, mezi dobrým vrahem a špatným vrahem. (…) princip je vždy tentýž: je-li dobrý, není kasik!“ Viz: COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, 1902, s. 132. 378 „(…) je třeba říci, že nesdílím rozdělení, které od mnohých slýchávám, [dělení na] dobré kasiky a špatné kasiky. Dobrý kasik je asi něco takového jako říci čtvercový kruh.“ Azcárate přirovnává kasikismus k poručnictví, nicméně jestliže poručnictví „patří ke druhu ochrany, rady a pomoci [uskutečňované] mezi muži, jež existovaly a existovat budou vždy“, pak typ poručnictví na bázi kasikismu není poručnictvím přechodovým nebo dočasným, ve prospěch tomu, jež je poskytováno, ale věčným poručnictvím pouze ve prospěch toho, kdo je poskytuje. Viz: Don Gumersindo de Azcárate. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 466. 379 COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, 1902, s. 126-134. 380 Don Santiago Ramón y Cajal. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 311. 381 Don Miguel de Unamuno. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 369. 382 Tamtéž, s. 369. 383 Don Santiago Ramón y Cajal. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 311-312.
101
„Dle mého názoru, dokonce i špatný kasik (všude tam kde ti dobří [kasikové] odmítají veškerou politickou činnost a veškerou obranu legitimních zájmů obcí) je v současné době nezbytným orgánem v životě národa (vida nacional); přídavným orgánem, podníceným skromnou přípravou našeho lidu pro zavedení konstitučního režimu a vyžadovaný pro nedostatek politických instinktů velké části vzdělané střední třídy: [kasikismus] vytváří organizační a solidární princip mezi antagonistickým atomismem a politickou lhostejností našich vesnic; je jediným poutem, který pojí venkov s městem a lid se státem.“384
Jak jsem uvedl výše, Unamuno naznačuje existenci dobrých a špatných kasiků, aniž by však – na rozdíl od Ramón y Cajala – specifikoval, co je činí dobrými, a co naopak špatnými. Na problém kasikismu nahlíží z pohledu modernizace a zaostalosti, jako střet mezi městem přinášejícím pokrok a stagnujícím venkovem ovládaným kasikismem. „Obecně je venkov uvrhnut do nevzdělanosti, postrádaje kulturu (incultura), [nacházeje se ve stavu] úpadku a lakoty.“ Jak dodává: „Venkov dusí město; venkovská masa je strašný řetěz, který na svých nohou táhnou obyvatelé měst. Veškerý politický a kulturní pokrok je venkovem oslabován. Ruralismus nás poškozuje.“385 V Unamonově podání jsou kasikové především nevzdělaní, když „jim [sice] nechybí inteligence, ale intelekt ano.“ A dále prohlašuje, každý takový kasik – politický šibal (pícaro político), plnící veřejnou reprezentační funkci hlavně na venkově, je „zosobněním“ nedostatků stáda (rebaño), k němuž připodobňuje negramotný venkovský lid.386 Myšlenka nevzdělaného venkova jako příhodného místa pro reprodukování kasikismu a posilování regionálního vědomí je patrná také ve výrocích Unamuna387 a Ortegy y Gasseta.388 Domnívám se, že Unamuno představu dobrého a špatného kasika vyvozuje od výsledného účinku, který počínání kasika vyvolává; jinými slovy, posiluje-li jeho jednání regionální separaci či nikoliv.389 Na základě Unamunových výroků390 by spíše než o dobrém či špatném kasikovi bylo přesnější hovořit o tom, který je přijatelnější.
384
Don Santiago Ramón y Cajal. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 310-313. Citováno podle: COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, 1902, s. 126. 385 UNAMUNO, M. La civilización es civismo. In Obras completas. Vol. III, Madrid: Afrodisio Aguado, 1960, s. 876, 878. 386 Don Miguel de Unamuno. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 370-371. 387 „Neexistuje veřejné mínění, natož patriotismus, v této špatně centralizované beztvaré společnosti, regionalististé říkají, co chtějí.“ (tamtéž, s. 369) 388 ORTEGA Y GASSET, José. La redención de las provincias. In Obras completas. Vol. IV, Madrid: Taurus, 2005, s. 722-734. Ortega y Gasset volá po vytvoření národní identity, kterou na rozdíl od všudypřítomného lokalismu Španělsko postrádá. „Ve Španělsku neexistuje nic tak dominantního, než lokální život; všechno ostatní vytváří vágní a výjimečnou realitu, nebo, [realitu] svým způsobem, problematickou.“ (tamtéž, s. 729) 389 Problematiku regionalismu jako vzdoru periferie vůči centralizačním snahám Kastilie či Madridu nelze přisuzovat jen dobovým kritikům restaurované monarchie, je diskutována dalšími spisovateli a vědci jako zásadní činitel pro tvorbu kolektivního a sociálního vědomí v historii Španělska. Na význam lokální identity ve Španělsku poukazoval španělský antropolog Julio Caro Baroja, který hovořil o „sociocentrismu“ Španělů. Viz: MORENO LUZÓN, J. Teoría del clientelismo, s. 215. Jak uvádím v citaci 249, týmž způsobem se vyjadřoval i Pitt-Rivers. Michael Kenny zachází od regionalismu ještě dále. Podle jeho mínění je chod španělské společnosti utvářen prostřednictvím malých komunit, v nichž jsou znovureprodukovány principy rodinných vztahů. Právě
102
8.4 Revize historiografické interpretace dobového pohledu na kasikismus Historiografickou kritiku dobových názorů na kasikismus u regeneracionistů, Generace 98 a Generace 14 shrnuje Cruz Artacho do následujících bodů: A) Kasikismus představuje absolutní zlo B) Dobová kritika je vedena skrze etické a morální hodnoty C) Kritika kasikismu je spojována se zaostalostí a rurálním světem D) Kritika kasikismu je vysvělována etnogeografickým a psychopatologickým předurčením E) Kritika kasikismu postrádá jakýkoliv vědecký základ, namísto historického oddůvodnění se omezuje na politická obviňování Vycházím-li z poznámek historiografů kasikismu, jež zmiňuji v podkapitole 7.2, pak jejich pohled na restaurační kritiku kasikismu zcela neodpovídá mé interpretaci vyvozené z textů napsaných týmiž dobovými autory uvedených v předešlých dvou podkapitolách. Je třeba mít na paměti, že v historiografických analýzách Cruz Artacha, Moreno Luzóna nebo Yanini Montesové391 jsou názory dobových kritiků vztahovány na určitý celek, hnutí známá jako regeneracionisté, Generace 98 a Generace 14. Domnívám se, že základní problém, jehož se zmínění historiografové dopouštějí, představuje nadměrná zobecnění. Pochopitelně v tomto případě se riziku neoprávněného generalizování nevyhne nikdo, pokud neprovede systematickou analýzu co největšího vzorku představitelů zmiňovaných dobových hnutí. Ani tato práce nemůže představovat výjimku, s ohledem na to, že jejím cílem není jen analýza úvah kasikismu éry restaurace, ale především obraz historiografické reflexe. Ve snaze vyhnout se témuž riziku, zaměřil jsem se zejména na ty autory, kteří jsou v pracích historiografů citováni a kteří jim slouží jako podklad k obecným tvrzením. Jedná se o Joaquína Costu, Gumersinda de Azcárate, Manuela Azañu, Ortegu y Gasseta a Miguela de Unamuna.392 V následujících odstavcích dokazuji, že každý z výše uvedených bodů (s výjimkou jediného) je právě výsledkem nadměrného zobecnění. Rozhodně jimi nelze obsáhnout stanoviska všech tří zmíněných hnutí, tak aby fungovaly jako jeden myšlenkový celek. Přemíra zobecnění se projevuje mylným vztahováním představ regeneracionistů na názory kmotrovství a patronáž zajišťují převedení rodinných vazeb na komunitní úroveň. Viz KENNY, M. Patterns of Patronage in Spain, s. 18. 390 „Kasik, čím mocnější a vzdálenější je, tím lépe; horším [kasikem] je venkovský starosta.“ Viz: Don Miguel de Unamuno. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 371. 391 Neuvádím zde Garrido Martínovou, protože jako jediná nereflektuje dobovou kritiku, zaměřuje se pouze na samotnou historiografii kasikismu. 392 Joaquína Costu uvádějí Cruz Artacho, Moreno Luzón, Yanini Montesová; Gumersinda de Azcárateho zmiňují Cruz Artacho, Moreno Luzón; o Manuela Azañovi píší Moreno Luzón, Yanini Montesová; Ortegu y Gasseta citují Cruz Artacho, Moreno Luzón, Yanini Montesová. Pozornost Miguelu de Unamunovi věnuje pouze Moreno Luzón.
103
příslušníků Generace 98 a Generace 14. Ti na rozdíl od regeneracionistů nepojímali kasikismus jako cosi veskrze negativního. Třebaže jej ani oni neobhajovali, snažili se jej vysvětlit v mezích určitého vývojového stádia národa, který doposud nedosáhl dostatečné kulturní a politické vyspělosti. Následující body mimo jiné také ukazují, že v mnohých případech nelze generalizovat ani při shrnutí postojů regeneracionistů. A) Kasikismus představuje absolutní zlo Představu kasikismu jako absolutního zla (un mal absoluto), kterou Cruz Artacho přisuzuje dobové kritice, odpovídá postřehům Gumersinda de Azcárate393 či Macíase Picavey,394 nikoliv však názorům Unamuna či Ramón y Cajala. Unamuno,395 v reakci na dobové názory, odmítá přijmout hodnocení kasikismu v témže doslovném znění, jaké pro dobové kritiky použil Cruz Artacho. Dle Unamuna a také dle Ramón y Cajala kasikismus ne vždy znamená újmu, není automaticky synonymem pro „cosi zvráceného“. Jestli je kasikismus škodlivý nebo prospěšný, závisí vždy na konkrétním kasikovi, zda svým jednáním nadřazuje potřeby dané komunity nad sebou samým nebo naopak upřednostňuje sebe na její úkor. Z této argumentace zájmového „střetu“ mocného jedince s početnější, ale slabší skupinou vyplývá Unamunova396 a Ramón y Cajalova397 představa nejen špatného, ale i dobrého kasika. B) Dobová kritika je vedena skrze etické a morální hodnoty Byť také existují dobří kasikové a kasikismus není ve své podstatě absolutním zlem, nic to nemění na tom, že Cruz Artacho přisuzuje dobové kritice argumentaci spočívající především na etických a morálních hodnotách, což v mnoha případech platí (Mallada398 a Macías Picavea399), nikoliv však zcela bezvýhradně. Ortega y Gasset shrnuje dobové představy o kasikismu do dvou protichůdných tvrzení, které se odprošťují od moralizačních tendencí; zároveň nic nevypovídají o dobru a zlu, nýbrž o prospěšnosti a potřebě kasikismu na straně jedné a zneužití a zločinosti kasiků na straně druhé.400 C) Kritika kasikismu je spojována se zaostalostí a rurálním světem V tomto případě se jedná o tvrzení, které je v porovnání s ostatními body, nejméně polemické. Zejména co se týká spojení kasikismu a zaostalosti, které platí jak
393
Don Gumersindo de Azcárate. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 463-474. MACÍAS PICAVEA, R. El problema nacional, s. 183-184. „Celkově vzato, kasikismus, ve své podstatě předurčený k řízení politiky a státu, reprezentuje negaci veškerého práva, veškeré techniky, veškeré vědy, veškerých zásad skutečné civilizace: [která je výsledkem] pokročilého právního vývoje, vlády zákona, popularizované vědy, velkoprůmyslu, umění, zkrátka vzdělaného [světa] ovládajícího nekultivovanou přirozenost (naturaleza).“ (tamtéž, s. 184) 395 Don Miguel de Unamuno. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 367. 396 Tamtéž, s. 369. 397 Don Santiago Ramón y Cajal. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 311. 398 MALLADA, L. Los males de la patria, s. 189-193. 399 MACÍAS PICAVEA, R. El problema nacional, s. 155-166. 400 „O kasikismu (…) se mohou vytvořit dva radikálně protichůdné úsudky (…). Lze mínit, že kasikismus byl zneužitím, zločinem spáchaným kasiky proti vůli Španělů, nebo naopak, že kasikismus je chtěná forma veřejné organizace, žádaná a uskutečňovaná většinou Španělů.“ Viz: ORTEGA Y GASSET, J. Ideas políticas, s. 689. 394
104
u regeneracionistů (Costa,401 Azcárate402), tak u příslušníků Generace 98 (Unamuno403) či představitelů Generace 14 (Ortega y Gasset404). Tato zaostalost je vyvozena z absence moderní evropské kultury,405 jež není Španěly sdílena. Ona nepřítomnost evropských hodnot se nejvíce projevuje na venkově406 – místa, kde nevzdělaní kasikové ovládají stejně nevzdělaný lid.407 Kritika zaostalosti tedy znamená kritiku ruralismu. Unamunovo volání po „evropeizaci“ je voláním po edukaci, urbanizaci, centralizaci, politizaci veřejného života; bojem proti lokalismu a regionalismu, jejichž překonání vede k vytvoření skutečného národního vědomí. D) Kritika kasikismu je vysvětlována etnogeografickým a psychopatologickým předurčením Přesto lze opět ukázat, že navzdory názoru o etnografickém a psychopatologickém předurčení, kterým mnozí doboví kritici, jako například Morote408 či Valdivieso,409 vysvětlovali původ kasikismu jako jedinečného jevu, jenž odpovídá španělské mentalitě a psychice; představa o španělské predispozici ke kasikismu nebyla všemi regeneracionisty všeobecně sdílena. Regeneracionisté Mallada a Isern410 nevěří v biologické a rasové předpoklady, jež by způsobovaly společenský, ekonomický a politický stav země, jimiž by bylo možné vysvětlit jeho dlouhodobý úpadek za existenci kasikismu jako typicky „španělské záležtosti“. K témuž názoru dospěl i Unamuno: kasikismus není jen španělský fenomén. Své stanovisko dokládá na příkladu „bosismu“, fenoménu existujícímu v téže době ve Spojených státech amerických. „Bosismus“ považuje Unamuno za srovnatelný s kasikismem.411 E) Kritika kasikismu postrádá jakýkoliv vědecký základ, namísto historického oddůvodnění se omezuje na politická obviňování Třebaže u většiny dobových kritiků, s vyjímkou Moroteho,412 politická obvinění tvoří
401
COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, 1902, s. 25, 65. AZCÁRATE, Gumersindo de. El régimen parlamentario en la práctica, s. 83-84. 403 UNAMUNO, M. La civilización es civismo, s. 876. 404 Na rozdíl od Unamuna, toto tvrzení Ortega y Gasset zcela explicitně nevyjadřuje. Lze jej ovšem vyvodit z konceptu „staré politiky“ (política vieja), jež je pro Ortegu y Gasseta ztělesněním zaostalosti. Více ve: ORTEGA Y GASSET, J. Vieja y nueva política, s. 712-716. 405 „Protože, opakuji, naše společnost mi nepřipadá degenerovaná, nýbrž barbarská; doposud nevstoupila do evropské kultury.“ Viz: Don Miguel de Unamuno. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 369. 406 UNAMUNO, M. La civilización es civismo, s. 876, 878. 407 Don Miguel de Unamuno. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 370-371. 408 MOROTE, Luis. La moral de la derrota. Madrid: Establecimiento tipográfico de G. Juste, 1900, s. 120. 409 VALDIVIESO, T. G. El atraso de España, 29-36. 410 MALLADA, L. Los males de la patria, s. 216-217. ISERN, D. Del desastre nacional y sus causas, s. 360, 364-365. 411 „(…) zdá se mi, že ne málo se přehání to špatné na našem kasikismu; a přehání se ještě více, když se [kasikismus] chápe [jako jev] existující [jedině] ve Španělsku. Jmenování ve vnitrostranických kandidátkách (los caucus) ve Spojených státech amerických, se svými bossy, a [případy spjaté se] slavným Tammany Hallem, nezapomínejme, že všude se skrývá cosi nekalého (cuecen habas).“ Viz: Don Miguel de Unamuno. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 367. 412 Luis Morote neodsuzuje politické zřízení restaurované monarchie, nýbrž jen jeho chyby (kasikismus, korupční praktiky). Ty důsledně odděluje od zastupitelského systému restaurace, kterou v zásadě považuje za správnou. Viz: SERRANO BLANCO, L. El pensamiento social de Ricardo Macías Picavea, s. 162. 402
105
takřka „nezbytný“ základ regeneracionistické reflexe kasikismu,413 bývají zároveň podpořeny i argumenty, které lze shrnout a označit za ekonomické, institucionální, administrativní, pedagogické či psychologické. Zda jejich kritika postrádá vědecký základ, nebo naopak, je tvrzení hodnotově omezené, které vychází z paradigmatických představ metod vědeckého poznání, jež se neustále vyvíjí a proměňují. Proto mohou být z dnešního pohledu dobové způsoby zkoumání kasikismu označeny za nevědecké; zároveň však nikdo nemůže říci, že za mnoho desítek let současné postupy a názory nebudou klasifikovány týmž způsobem, jako ty regeneracionistické. Na základě výše uvedeného rozboru je nyní možné přistoupit a zodpovědět si otázku položenou v úvodu osmé kapitoly, a sice zda je nebo není objektivní hovořit o dobovém odsouzení kasikismu, respektive, zda se toto zavrhnutí kasikismu zakládá nebo naopak nezakládá na etickém pohledu regeneracionistů, Generace 98 a Generace 14, tak jak jej těmto hnutím, respektive obdobím, v nichž jejich příslušníci působí, připisuje historik Jover Zamora. Podle předchozího výkladu považuji za nepřesné a silně zjednodušující jakékoliv redukování dobové kritiky kasikismu na úroveň etiky a morálky. Byť ty také bývají součástí argumentace dobových kritiků, nikdy nezůstávají osamocené. Domnívám se, že důvod Cruz Artachova a Zamorova hodnocení spočívá ve formální a obsahové stránce, kterou svým pracím vtiskli regeneracionisté, Generace 98 a Generace 14. 1) Forma Esejistický styl psaní typický nejen pro Generaci 98 a Generaci 14, ale také pro mnohé regeneracionisty – důkazem toho je charakter Costovy „Oligarchie a kasikismu“, konkrétně příspěvky respondentů Atenea – je z dnešního pohledu málo analytický, a proto je současnými historiky považován za málo přesvědčivý a veskrze polemický, jinými slovy „nevědecký“. Na druhou stranu to samé paradoxně platí u rozsáhlých a vysoce strukturovaných prací, jako jsou díla Alzoly414, Iserna415 či Macíase Picavey.416 Jedná se o práce založené na rozborech 413
AZCÁRATE, G. El régimen parlamentario en la práctica, s. 89-107. COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 11-73. ISERN, D. Del desastre nacional y sus causas, s. 101-128. MACÍAS PICAVEA, R. El problema nacional, s. 177-196. 414 Ze všech dále uvedených děl považuji Alzolovu práci za nejúžeji vymezenou. Alzola v El problema cubano totiž nahlíží na neblahý stav restaurace „pouze“ prostřednictvím zahraniční politiky. Zabývá se španělskými državami v Karibiku (zejména Kubou) a příčinami a dopadem španělsko-americké války. Na závěr předkládá pohled na tehdejší „stav národa“ – pochmurnou úvahu o politickém uspořádání Španělska, doplněnou o návrhy, jež by měly vést k jeho obrodě. Viz: ALZOLA, Pablo de. El problema cubano. Bilbao: Andrés P. Cardenal, 1898. 415 Isernova kniha Del desastre nacional y sus causas aspiruje na nejkomplexnější a nejpodrobnější analýzu dobových poměrů restaurace. Skládá se ze dvou částí. V první z nich Isern rozebírá příčiny „Desastre“, jež seskupuje do pěti témat dále analyzovaných a v jednotlivých oddílech uvedených jako příčiny sociální, ekonomické, politické, vojenské a psychologické. V druhé části se věnuje bezprostředním diplomatickým událostem vedoucích k prohrané španělsko-americké válce, průběhu samotného vojenského konfliktu a nakonec závěrečným mírovým dohodám. Viz: ISERN, Damián. Del desastre nacional y sus causas. Madrid: Minuesa de los Ríos, 1899. 416 Co do rozsahu hledání důvodů krize restaurované bourbonské monarchie se Isernově knize Del desastre nacional y sus causas rovná snad jen dílo Macíase Picavey nazvané El problema nacional. Kromě odhalení příčin úpadku restaurace se Macías Picavea zároveň pokouší nalézt podmínky, které utvářeli a utvářejí španělský národ jako takový. Na příkladu El problema nacional lze demonstrovat takřka veškerou Cruz Artachovu kritiku, a sice geografický, morální, psychopatologický, ale i politických determinismus adresovaný dobové kritice jako
106
různých aspektů tehdejší společnosti, zřetelně ovlivněné pozitivismem, o čemž svědčí argumentace a styl bádání vystavěný na základě dat a statistik. 2) Obsah Ony různé aspekty, jež lze označit za ekonomické, pedagogické, politické či vojenské, upozaďují samotné téma kasikismu. Pouze jemu kritici nepřičítají neblahý stav bourbonské restaurované monarchie, neznamená pro ně jediný problém, jenž by měl být v prvé řadě zkoumán, nýbrž představuje jen jeden z celé škály příčin úpadku tehdejší společnosti. Politická, moralistická či psychopatologická zdůvodnění vnímám jako výsledek snažení současných historiků a historiografů přisoudit dobové kritice povrchní poznání kasikismu postrádajicí jakýkoliv analytický přístup. Tímto počínáním jakoby současní historici a historiografové nadřazovali téma kasikismu nad všechny ostatní události a jevy, bez toho aniž by si položili otázku a zkoumali, jaký měly dopad na restaurační poměry a koneckonců na kasikismus samotný. Optikou současné historické a historiografické produkce, jednu z mála výjimek, kdy kasikismus figuruje jako středobod úvah, z něhož jsou následně vyvozovány další problémy restaurace, představuje Costova „Oligarchie a kasikismus“, a to jak Costovo shrnutí (Memoria de sección y resumen), tak část složená z příspěvků respondentů Atenea (Informes o testimonios), z jejíž formální stránky, a sice z esejistického stylu psaní, vyvozuji Zamorovo a Cruz Artachovo kritické hodnocení. Tentýž styl psaní a stejná kritika platí i pro texty Azañi, Ortegy y Gasseta, Unamuna a Ramón y Cajala. Navzdory současné kritice, vycházím-li z proměnlivosti vědeckého přístupu a metod (viz výše), jsem přesvědčen, že tito autoři, dáno tehdejšími způsoby zkoumání, hledali a našli racionální příčiny, jimiž se snažili vysvětlit fungování či případně vznik kasikismu. Přisoudili je nevzdělanosti vůdčích politických elit či celého národa, apatičnosti a apolitičnosti lidu nebo nedostatečné tradici demokratických ideií. Navíc Unamuno, Ortega y Gasset a zejména Ramón y Cajal, svými postoji předešli dobu: jejich pragmatismus v otázkách reálné potřeby kasikismu jako přechodného stavu, jsou závěry, které současní historikové přijímají. Na závěr této kapitoly, ponecháme-li stranou historiografickou kritiku kasikismu, učiňme drobné zrekapitulování. Události v období restaurace, zejména trýznivý prožitek „Desastre del 98“, vedly dobové kritiky – regeneracionisty, Generaci 98 a Generaci 14 k reflexi politického a ekonomického života země, prováděnou na základě srovnání společenských poměrů Španělska a států západní Evropy. Éra restaurace přinesla nový politický a také volební systém odvozený od britského modelu,417 jenž se v teorii zakládal na demokratických ideálech, v praxi však narážel na starou (a restauračními politiky znovuvyužívanou) instituci kasikismu, díky níž zastupitelský systém selhával. Současník a dobový kritik Manuel Azaña upozorňoval na desítky let starou tradici kasikismu, odmítaje názory těch, kteří zrod této instituce přizuzovali restauraci; kasikismus existoval ještě předtím,
celku. Viz: MACÍAS PICAVEA, Ricardo. El problema nacional. Madrid: Instituto de estudios de administración local, 1979. 417 ROMERO MAURA, Joaquín. Caciquismo as a political system. In GELLNER, Ernest – WATERBURY, John (eds.). Patrons and Clients in Mediterraneas Societies. London: Duckworth, 1977, s. 53.
107
než vůbec byla ustanovena restaurovaná bourbonská monarchie.418 Přesto se kasikismus stal základním „pilířem“ politického uspořádání restaurace, zároveň však v téže době (a ve španělských dějinách vůbec poprvé) byl podroben frontální kritice a označen za jednu z příčin neutěšeného stavu země. Doboví kritici – obvykle příslušníci střední třídy, intelektuálové, vzdělání jedinci – ti všichni ovlivněni myšlenkou pokroku volali po modernizaci země, toužili po nápravě společenských poměrů včetně odstranění kasikismu z veřejného života. Ať už těchto cílů mělo být dosaženo jakýmkoliv způsobem – Costovou chirurgickou politikou, Unamunovou cestou vzdělávání národa či jakkoliv jinak, reflexe a záměry dobových kritiků zapůsobily na myšlení tehdejších Španělů do té míry, že se obraz kasikismu a kasika v období restaurace dramaticky změnil. Tuto názorovou proměnu dobře dokumentuje Azañův výrok z roku 1923, když Azaña srovnával španělskou společnost z počátků restaurace s dobou na jejím konci, dospěl k následujícímu závěru: „Kasik nás pobuřuje, protože veřejné mínění je citlivější, než před padesáti lety.“419
8.5 Dobová kritika a teorie klientelismu 8.5.1 Macías Picavea: dvojí podoba patronátu Jak jsem již uvedl na začátku šesté kapitoly, základy teorie klientelismu vytvořili antropologové padesátých let minulého století. V páté kapitole jsem popisoval původ slov patron a klient, vznik a proměnu termínu kasik a nakonec vznik pojmu kasikismus. V tomto oddíle se pokouším zodpovědět otázku, zda lze pro teorii klientelismu hledat určité předpoklady v dílech dobových kritiků kasikismu. Zároveň mě zajímá, zda regeneracionisté, příslušníci Generace 98 a Generace 14 používají termínů patron a klient. Pokud tak činí, v jakém významu tyto pojmy přejímají, jestli a jak je dávají do souvislosti s kasikismem? Pojmy patron a klient jsou nedílnou součástí slovní zásoby věšiny dobových kritiků kasikismu. Vyskytují se v pracích regeneracionistů Macíase Picavey, Joaquína Costy či Gumersinda de Azcárate, ale také v dílech představitele generace 14 Ortegy y Gasseta. Žádný jiný autor jimi nepopisuje socio-politickou realitu bourbonské restaurované monarchie v takové míře jako Macías Picavea v knize El problema nacional. Výraz patron používá Macías Picavea ve dvojí podobě, a sice jako „patrono“ a „patrón“.420 Macías Picavea upřednostňuje grafický zápis „patrono“ má-li na mysli pracovní poměr, vztah mezi průmyslníky a dělníky. Pojmem „patrono“ pak označuje průmyslníky. Výraz „patrón“ uvádí: 418
„Bude se říkat: kdyby bývalo nebylo politiků, kteří by ochraňovali kasiky, neexistoval by kasikismu. Je to chyba, vyplývající z předpokladu, že kasikismus je nedávný vynález, umělý produkt volební mašinérie, [ve skutečnosti] je pouze přežitkem primitivního režimu tlup.“ Viz: AZAÑA, Manuel. Caciquismo y democracia, s. 269. 419 AZAÑA, Manuel. Caciquismo y democracia, s. 268. 420 Oba pojmy jsou ve španělštině rozlišitelné pouze v jednotném čísle. V množném čísle je jejich zápis totožný, a sice „patronos“.
108
1) Pro univerzitní prostředí, v souvislosti se studentstvem. Pojmem „patrón“ (případně „patrona“) označuje ubytovatele/ubytovatelky studentů.421 Lze jej přiřknout i profesorům, třebaže je Macías Picavea přímo tímto pojmem nepojmenovává, na základě označení studentstva jako klientely profesorů jej však není těžké z kontextu vyvodit.422 2) Při popisu socio-politického systému restaurace. Na rozdíl od pojmu „patrono“ jej vztahuje nejen na osoby, ale též jím označuje politické instituce (kortesy423), byrokratický aparát424 a administrativní celky (regionální uspořádání425). Prokazatelný vztah mezi patrony a kasiky vyplývá při Macías Picaveově kritice poměrů – jeho slovy – pracující třídy, konkrétně pak dělnictva. V Macías Picaveově podání jsou průmyslníci „(…) patroni dělníků, mistrové na dílnách a jiní podnikatelé spojovacími články sítě kasiků.“426 Jak blíže uvádí:
„(…) pracující třída, ať už ta městská či venkovská, je patrony a úředními hodnostáři (mandarines oficiales) většinou připoutána k parazitům a kasikům, jimž [pracující třída] slouží jako nevolníci. Jsou zotročeni kasikismem.“427
Je třeba si položit otázku, zda Macías Picavea již na přelomu 19. a 20. století neztotožňuje patrony a kasiky, jak činí badatelé aplikující teorii klientelismu na španělské prostředí restaurované bourbonské monarchie. Takové představě nahrává Macías Picaveovo užívání termínů klient (cliente) a klientela (clientela), prostřednictvím nichž označuje osoby závislé jak na patronech, tak na kasicích. Ze společného pojmenování klientely však automaticky nevyplývá zaměnitelnost patronů a kasiků. Na žádném místě El problema nacional Macías Picavea patrony a kasiky neztotožňuje, na druhou stranu je také ani striktně neodděluje. Nabízí se otázka, zda kritérium, jež by odlišovalo patrony a kasiky, nespočívá v nestejném mocenském a sociálním postavení podmíněném postavením konkrétní klientely. Podle Macíase Picavey si patroni vynucují autoritu na dělnících (viz citace 427), kasikové ji uplatňují na zemědělských pachtýřích (arrendatario).428 Patroni se objevují jako průmyslníci, učitelé, ale také jako personifikované instituce – politické instituce, byrokratický aparát nebo administrativní celky režimu restaurace. Naproti tomu kasikové, ať už se jedná o velkostatkáře či politiky, jsou vždy konkrétní jedinci, a nikdy personifikované instituce.
421
MACÍAS PICAVEA, R. El problema nacional, s. 101. Byť to přímo Macías Picavea nepíše, studenti vystupují jako klienti ubytovatelů a ubytovatelek. Užití vztahu patron – klient je na tomto příkladě zcela zjevné. (tamtéž, s. 106) 422 Tamtéž, s. 106. 423 „Již Cádizské kortesy vytvořily úplného patrona [trazaron el patrón completo] (…).“ (tamtéž, s. 264) 424 Tamtéž, s. 87. 425 „Regionální autonomie se neustanoví prostřednictvím jediného patrona (…).“ (tamtéž, s. 296) 426 MACÍAS PICAVEA, R. El problema nacional, s. 190. 427 Tamtéž, s. 195. 428 Tamtéž, s. 190.
109
Domnívám se, že Macías Picaveovy popisy politické, ekonomické a sociální reality restaurace učiněné prostřednictvím patronů, klientů a kasiků nezbytně vedou ke srovnání kasikismu a patronátu – pojmu, jím v textu přímo užívanému. Kasikismus jako dobová forma restauračního patronátu, znamená pro Macíase Picaveu to samé co patronát „dekadentní Římské říše“, aniž by však pod tímto označením konkrétně specifikoval, jaké období antických římských dějin má na mysli. Pojítko mezi „dekadentní Římskou říší“ a španělskou monarchií éry restaurace pro něj představuje „rodinné prostředí s parazitujícím plutokratismem“, které je v konečném důsledku příčinnou socio-politického „úpadku vedoucího k bezvládí a barbarství.“429 Zhodnotíme-li na případu Macíase Picavey regeneracionistům tolik připisované etické hodnocení kasikismu, v situaci, kdy autor El problema nacional popisuje politický systém restaurace a dobové pracovní poměry mezi průmyslníky a dělníky, patronát a kasikismus získávají negativní konotace. Navzdory této skutečnsti, navrhuje-li plán reforem sloužící k nápravě společenských poměrů restaurace, jako v případě dělnictva, zachovává rétoriku patronského systému.430 Při kritice dělnických poměrů upozorňuje „na nedávnou historii, jež [dělníkům] nabízela mnohem složitější poměry“, které nicméně byly „napravovány (…) hluboce humanitárními institucemi, [jež] obecně [vedly k] rozšíření rodinného poručnictví (tutela familiar), takovými [institucemi] jako [byla] klientela a feudalismus (…)“ anebo římský patronát, Macías Picaveou poněkud „skrytý“ do označení „gens romana“. Patronský systém Římské říše a feudální patronát (patronato feudal) jsou pro Macíase Picaveu vyjádřením „(…) racionálního a láskyplného pouta [které] mocné a slabé sdružuje ve velké rodiny.“431 Připomínku římského patronátu nelze než posuzovat jako paradox a jistý protimluv s ohledem na již uvedenou kritiku poměrů „dekadentní Římské říše“ a jejího „rodinného prostředí s parazitujícím plutokratismem“ (viz citace 429). „Rodinné prostředí“ je v Macías Picaveově myšlení základní charakteristikou patronátu. Způsobuje, že Macías Picavea interpetuje patronát dvojím způsobem: 1) Odsuzuje jej, uskutečňuje-li se v politickém řízení země. V politických otázkách země je pak kasikismus obdobou patronátu. 2) Přijímá jej (na základě historické praxe), ba dokonce jej toužebně očekává ve znovuobnovené formě, tak aby ve společnosti došlo ke zmírnění sociálních tenzí (viz dělnická otázka). Shrnutím předchozího rozboru docházím k následujícím závěrům. Domnívám se, že lze Macías Picaveovi přiřknout představu dvou patronátů. Patronát uplatňovaný v pracovních a akademických vztazích, jenž může být jak pozitivní, tak negativní, nicméně v reálných podmínkách restaurace jej Macías Picavea vnímá spíše jako negativní. Vedle něho ještě existuje jiná obdoba patronátu, a sice patronát obsažený v kasikismu, který, vykonáván na politické úrovni, je vždy škodlivý. Z hlediska teorie klientelismu je pak Macías Picaveovo myšlení velmi moderní: obdobně jako španělští badatelé kasikismu/klientelismu spojuje 429
MACÍAS PICAVEA, R. El problema nacional, s. 183. Tamtéž, s. 308-309. 431 Tamtéž, s. 350. 430
110
kasikismus s patronátem, aplikuje pojmy patron a klient na osoby nestejného společenského a mocenského postavení či popisuje stranické příslušníky jako klientelu restauračních stran.432 Konečně jak Macías Picaveovi, tak současným badatelům slouží vztah patron – klient jako základní analytická jednotka, kterou užívají při rozboru společenských poměrů bourbonské restaurace. Dále se však rozcházejí: zatímco současní badatelé v souvislosti s kasikismem píší o vztahu patron – klient jako patronátu, nebo o klientelismu – obvykle v závislosti na lingvistické tradici či oborové příslušnosti (viz podkapitola 5.3); Macías Picavea hovoří vždy o patronátu, případně kasikismu, nikdy však o klientelismu. Tyto rozdíly v pojmosloví nejsou nahodilé. Je třeba rozlišovat patronát na jedné straně a teorii klientelismu na straně druhé jako dvě podobné, ale přesto odlišné skutečnosti. Jak již bylo výše řečeno, v obou případech je základní analytickou jednotkou vztah patron – klient, dáno totožnou rétorikou společného pojmosloví regeneracionistů a sociálních vědců. V prvním případě se jedná o patronát jako produkt středověkého myšlení vycházející z původní římské tradice, v druhém případě o teorii klientelismu. Píše-li Macías Picavea o patronátu, má na mysli jeho tradiční podobu. Proto pro něj patronát v souladu s historickým vývojem představuje legální (byť mnohdy nespravedlivou) instituci, spravovanou patronským zákonem (Ley Patronal).433 Naproti tomu současní badatelé, ať už se vyjadřují porstřednictvím pojmů patronát nebo klientelismus, vychází z teorie klientelismu, kde legalita vztahu patron – klient, není-li přímo popřena, je přinejmenším zpochybněna; v takovém případě jsou klientské vztahy označovány za pololegální a neformální.434 V důsledku této pololegality a neformality se vysvětuje, proč španělští historikové a jiní sociální vědci aplikují teorii klientelismu právě na kasikismus. Ještě se vraťme k analytické kategorii vztahu patron – klient. Doboví kritici a současní badatelé se rozcházejí v tom, čím vztah patron – klient naplňují. Přesněji řečeno, na rozdíl od prací současných španělských a jiných sociálních badatelů vztah patron – klient není v podání Macíase Picavey na žádném místě El problema nacional definován. Macías Picavea nehovoří o reciprocitě – leckdy zdůvodňované závazkem daru, délkou relace či povahou vztahu z pohledu dobrovolnosti či nátlaku. Právě tyto analytické znaky jsou tím, co současní španělští, ale i jiní badatelé považují za nedílnou součást teorie klientelismu. V El problema nacional tuto charakteristiku vztahu patron – klient nenalezneme, proto není možné myšlení Macíase Picavey spojovat s teorií klientelismu. 432
Stranickou klientelu zmiňuje Macías Picavea při popisu (jeho slovy) „mechanismu, který vytváří zdání konstitučního parlamentního systému.“ Viz: MACÍAS PICAVEA, R. El problema nacional, s. 185-186. „A tak jsou ve velkém množství vyhlašovány dekrety a nařízení, těmi, jež jsou k tomu sotva způsobilí, neznalí procesu vydávání zákonů a země, pro niž toto činí, (…) nikoliv ve prospěch veřejnosti či spravedlnosti, nýbrž pro uspokojení tužeb a vášní parazitující klientely, která se podílí na fikci vládnoucí strany!“ (tamtéž, s. 186) 433 MACÍAS PICAVEA, R. El problema nacional, s. 309. 434 MORENO LUZÓN, J. Teoría del clientelismo, s. 194. EISENSTADT, S. N. – RONIGER, L. Patrons, Clients and Friends, s. 48. Carlos Dardé s odkazem na Eisenstadtovu a Ronigerovu knihu Patrons, Clients and Friends (…) vnímá vztah patron – klient jako „nezávislý na jakékoliv instituci či zákonu.“ Viz: DARDÉ, C. Vida política y elecciones, s. s. 199. Simona Piattoniová popisuje klientské vztahy, respektive, jejími slovy „klientskou úmluvu“ (clientelist deal) „jako ne plně legální“. Viz: PIATTONI, S. Clientelism, Interests and Democratic Representation, s. 5-6. Podle Ernesta Gellnera nemusí být patronát (patronáž) vždy bezpodmínečně nelegální. Vztah patron – klient, jímž naplňuje patronát, se pohybuje a překračuje hranici legality a ilegality. Více ve: GELLNER, Ernest. Patrons and clients. In GELLNER, Ernest – WATERBURY, John (eds.). Patrons and Clients in Mediterraneas Societies. London: Duckworth, 1977, s. 4.
111
8.5.2 Costa, Isern, Azcárate, Navarro, Sánchez de Toca, Senador Gómez Joaquín Costa taktéž pracuje s pojmy patron a klient. Vzhledem ke kompilačnímu charakteru „Oligarchie a kasikismu“, v okamžiku, kdy cituje výroky respondentů Atenea, tyto výrazy, v nich obsažené, automaticky přejímá. Uvádí je v souvislosti s Macíasem Picavou,435 o němž jsem psal v předchozím oddíle, či v souvislosti se Sixtem Espinosou,436 jehož názory rozebírám v oddíle následujícím. Také Costa své názory na kasikismus a společenské dění restaurace formuluje prostřednictvím výrazů patron a klient. V Costově obecném popisu kasika zaznívá tatáž rétorika typická pro klientelismus: kasik je obklopen klientelou, proto se dá očekávat, že, byť jej k němu Costa přímo nepřirovnává, vystupuje v jejím zájmu jako patron. S ohledem na kasikovy neomezené pravomoci, jež se projevují například při řešení finančních otázek, Costa informuje, jak kasik rozděluje „poplatky ne podle poměrných pravidel v souladu s instrukcemi ministerstva financí, nýbrž podle uvážení a s ohledem ke své klientele, (…).“437 Jako klienta pak dokonce označuje samotného tvůrce politického uspořádání restaurované bourbonské monarchie, Antonia Cánovase del Castilla (více o něm viz podkapitola 7.1), o němž píše následující:
„(…) jeho morálka je tak podřadná jako ta chudého ďábla, je klientem Guardia civil,438 které dal oprávnění k loupení a útisku, a neměl by být označen za nikoho menšího než za veřejného nepřítele.“439
Výrazy patron a klient jsou součástí slovníku Damiána Iserna, Sáncheze de Tocy, Senadora Gómeze či Gumersinda de Azcárate, nicméně jen u posledně dvou uvedených se přibližují pojmům užívaných v teorii klientelismu. Zatímco Isernovi440 slouží výraz klient – tak jak je mimo jiné běžné v současnosti, k označení „zákazníka“ advokátní kanceláře, Azcárate,441 Luis Navarro,442 Sánchez de Toca,443 Senador Gómez444 jej (v případě posledně jmenovaného i spolu s patronem), obdobně jako Macías Picavea, dávají do souvislosti 435
Jak uvádí Costa, byl to právě: „Nedoceněný Macías Picavea, který podle mého názoru (názoru Joaquína Costy – pozn. PŠ) s největší jasnozřivostí diagnostikoval španělskou zvrácenost a [když] národu přiřkl jednání [nechat se] reprezentovat oligarchy, jež si získávají svou klientelu mezi nejničemnějšími a nejbestiálnějšími v zemi, (…).“ Viz: COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 31. 436 Costa zmiňuje Espinosův model kmotrovství jako typ patronátu, který, bude-li ve společnosti uplatňován, pomůže odstranit kasikismus. Jako příklad hodný následování uvádí činnost patrona – kmotra dolní Alpujarry. „Občané [by se měli] sdružit do obranných spolků [bojujíce] proti kasikům a jejich nástrojům, [sjednotit se] kolem patrona kmotrovství dolní Alpujarry či okolo jiného jemu podobnému.“ Viz: COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 152. 437 COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 16. 438 Guardia civil, do češtiny někdy též překládaná jako Civilní garda, je název bezpečnostních složek Španělského království, založených přibližně v polovině 19. století. 439 COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 38. 440 Don Damián Isern. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 166. 441 AZCÁRATE, G. El régimen parlamentario en la práctica, s. 44, 60-61, 131-132, 270-271. 442 Don Luis Navarro. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 336. 443 Don Joaquín Sánchez de Toca. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 349. 444 SENADOR GÓMEZ, Julio. Castilla en escombros. Los derechos del hombre y los del hambre. Madrid: Instituto de Administración Local, 1978, s. 172-173, 361.
112
s politikou, politickými stranami a volebními podvody. Tak jako autor El problema nacional i Senador Gómez rozlišuje dvojí podobu pojmu patron, v grafické podobě zapisované „patrón“ či „patrono“. V prvním případě jím míní stát jako „nejvyššího patrona“,445 ve druhém jím označuje průmyslníky, přičemž jako klienty (klientelu) nazývá dělníky.446 Navzdory častému užívání výrazů patron a klient Senador Gómez takřka vůbec nepracuje s pojmem patronát, nezaměňuje jej a ani jej nijak nespojuje s kasikismem. Rovněž jako v případě Macíase Picavey pro všechny v tomto oddíle uvedené autory platí, že nedostatečná charakteristika vztahu patron – klient znemožňuje, aby byli spojováni s teorií klientelismu. 8.5.3 Sixto Espinosa: kmotrovství jako sociální interakce odstraňující kasikismus Kdo by přirovnával instituci povahou totožnou kasikismu takovou jakou je kmotrovství, o které nám na příkladu dolní Alpujarry, pojednal pan Espinosa? Peredův don Celso je poručník, je otec, vůdce a ochránce své obce, kterou navzdory své neznalosti hájí před útoky administrativy, jež je řízena oligarchy nebo kasiky; je dobrý, vládne bez jiného zřetele, než dobra kolektivu, jehož součástí je; ztělesňuje aristotelovský koncept aristokracie, koncept patriarchátu nebo přirozeného patriciátu: je takový, jakými by na jeho místě ve všech obcích, okresech a provinciích měli být ostatní; nikdo však neříká, že don Celso je kasik.“447 Joaquín Costa Kromě pojmů patron a klient se mezi dobovými kritiky objevuje termín kmotrovství. Do souvislosti s kasikismem jej dává pouze Sixto Espinosa, respondent madridského Atenea. Espinosův vztah kasikismu a kmotrovství se diametrálně liší od představy antropologa Joana Frigolého, jehož názor je třeba na tomto místě znovu připomenout. Frigolé vnímá kasikismus a kmotrovství jako komplementární jevy, kdy jeden, ať už chtěně či nechtěně, vyvolává či je příčinnou druhého (viz oddíl 5.3.5). Espinosa jejich provázanost sice také nevylučuje: kmotrovstí „reprezentuje něco takového jako zadní stranu kasikismu“,448 na rozdíl od Frigolého však Espinosa považuje kmotrovství za nástroj proti kasikismu samotnému. Kmotrovství představuje prevenci, způsob jak společnost před kasikismem ochránit a nakonec ji od něj s konečnou platností zbavit. Jak píše Espinosa:
445
SENADOR GÓMEZ, J. Castilla en escombros, s. 93, 121, 291. Tamtéž, s. 167, 269-270, 386-387. 447 COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, 1902, s. 132-133. 448 Espinosa popisuje kmotra následujícím způsobem: „jedná se (...) o uznávanou a respektovanou osobu, [disponující] určitou mírou moci, porozuměním a vlivem, jež mu umožňují stát se vůdcem, rádcem a ochráncem slabších než je on sám, osob přijmutých do sdružení (comunión) a kteří se v tomto vztahu označují jako jeho ʼcompadresʼ.“ O kmotrovství udání následující: „Kmotrovství reprezentuje určitý druh duchovního příbuzenství, které spojuje větší či menší počet rodin pouty morální solidarity, jež je činí silnými. Prostřednictvím něho [kmotrovství] se domácnost rozšiřuje, aniž by ztratila cokoliv ze svého soukromí.“ Viz: Don Sixto Espinosa. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 120. 446
113
„Prostřednictvím pouta kmotrovství, jedinec vychází ze své izolace, nabývá větší síly a vytrvalosti vůči ranám osudu, bezpráví, vymáháním a podvodům [páchaných] kasikem, který jen žije z opuštěnosti a administrativní činnosti; který pouze tyje z nejednotnosti rodin, zanedbanosti a ustrašenosti měst postrádajících osobní morálku.“449
Jak Costova, tak i Espinosova kritika kasikismu je voláním po „změně vlády nejhorších za nejlepší“. Na rozdíl od Costy a jiných respondentů Atenea, jediný Espinosa tuto změnu spojuje s kmotrovstvím. Kmotrovství považuje za ohroženou a mizící instituci, „oslabovanou a zanikající ve prospěch neustále se rozšiřujícího kasikismu“; má-li se uskutečnit obroda politické elity „je záhodno obnovit a posílit tyto patriarchální zvyky a rozšířit je do co nejširších společenských kruhů (…), je nevyhnutelné, aby neutrální, zdravé a dobře situované třídy vynaložily úsilí zastavit rozklad kmotrovství“ a jak Espinosa dodává, nakonec jej před definitivním vymizením zachránit.450
8.6 Historický exkurz III: vládní regeneracionismus aneb „revoluce shora“. Úsilí restauračních politiků o rozložení kasikismu: Silvela, Maura, Canalejas Ať už jsou dnes naše politické zvyky jakékoliv, kasikismus přetrvá jako nezbytné zlo, na způsob určitých onemocnění, které nemohou zmizet, protože by způsobili smrt nemocného; tak dnes politické strany nechtějí slyšet o vymýcení kasikismu, v jehož odstranění, třebaže je narušuje, vidí ohrožení své vlastní existence.451 Álvaro de Figueroa y Torres (hrabě Romanones)
Bylo by ovšem chybné si na základě předchozích kapitol představovat, že by se dobová kritika kasikismu omezovala jen na regeneracionisty, Generaci 98 či Generaci 14, tedy převážně příslušníky středních vrstev španělské společnosti. Nelze vnímat antikasikiální diskurz jako jediný způsob kritiky restauračního režimu, prostřednictvím něhož by se střední vrstvy chtěly domoci podílu na vládě. Konečně ani přístup ke kasikismu není kritériem, jež by 449
Don Sixto Espinosa. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 120. Tamtéž, s. 120. 451 FIGUEROA Y TORRES, Álvaro de. Biología de los partidos políticos. In Obras Completas del Conde de Romanones. Tomo II, Madrid, Plus-Ultra, 1949 (ed. or. 1892), s. 261. Citováno podle: MORENO LUZÓN, J. Sobre críticas, conceptos y cambios, s. 281. 450
114
od sebe nutně rozlišoval intelektuály středních vrstev na straně jedné a politické a aristokratické elity na straně druhé.452 Jinými slovy kritika kasikismu tak přicházela i „shora“, z vládních kruhů, čili od těch, jimž kasikismus měl plně sloužit jako nástroj k uplatňování dominance, tak jak si představovali Costa, Azcárate a další regeneracionisté, ale také zastánci ekonomické interpretace, Herr či Tuñón de Lara. Kritika kasikismu se na politické scéně objevila v podobě tzv. vládního regeneracionismu (regeneracionismo gubernamental). Tímto označením je ve španělské historiografii označován neformální ideový směr, jehož zastánci, ovlivněni regeneracionisty, prosazují na politické scéně mnohé z regeneračních představ a návrhů, které, jak předpokládají, přinesou očekávanou obrodu národa. K nejvýznamnějším „vládním regeneracionistům“ lze řadit Franciska Silvelu, Antonia Mauru a Josého Canalejase. Všechny tři uvedené politiky spojovala kritika kasikismu ve větší či menší míře doprovázená snahou o jeho odstranění. První z nich, předseda konzervativců, Francisco Silvela (1843 – 1905), se stal předsedou vlády na přelomu 19. a 20. století, v době společenské a politické krize (Desastre del 98). Krátce po válečné porážce Silvela publikoval článek „España sin pulso“ (Španělsko bez pulsu), v němž s typickou regenerační rétorikou plnou organicistických příměrů odsoudil španělskou národní mentalitu a dosavadní politiku, přičemž namísto východisek se autor omezil jen na „volání po změnách“ bez konkrétního programu.453 Přesto článek Silvelu proslavil a svým způsobem znamenal počátek období vládního regeneracionismu. Po vraždě zakladatele konzervativní strany a tvůrce režimu Antonia Cánovase byl Silvela zvolen předsedou strany, aby po „volebním vítězství“ konzervativců, jej posléze král pověřil sestavením vlády. Silvelovo regenerační úsilí směřovalo především ke komunální politice, všeobecně považované za zdroj kasikismu, jehož odstranění měla zajistit reforma obecní samosprávy. V důsledku nutnosti řešit „naléhavější“ záležitosti k její realizaci nakonec vůbec nedošlo. Sjednávání podmínek míru po prohrané španělsko-americké válce, ekonomické problémy a zejména zhoršení dělnické otázky nakonec stály za Silvelovým pádem,454 čímž umožnily další poklidné přetrvávání kasikismu. Teprve Antonio Maura (1853 – 1925), původní stranickou příslušností liberál, nakonec Silvelův nástupce na postu předsedy konzervativců, se pokusil o „vymýcení kasikismu“ (descuaje de caciquismo). Maura, již coby předseda vlády (1907 – 1909), ve snaze „realizovat revoluci shora, aby nebyla vykonána zdola“455 – jak se ostatně sám nechal slyšet, nakonec odmítl uvést v praxi příliš experimentální či autoritativní myšlenky regeneracionistů; věrný konzervativnímu přesvědčení, rozhodl se pro reformu „v mezích“ restauračního systému. Za největší Maurův úspěch v boji proti kasikismu lze považovat vytvoření a následné přijetí tzv. volebního zákona (Ley electoral), jenž odnímal lokálním autoritám 452
Dokladem toho je Costova „Oligarchie a kasikismus“, do níž po boku regeneracionistů, příslušníků generace 98 a jiných intelektuálů neváhali přispět restaurační politici Antonio Maura a Joaquín Sánchez de Toca. 453 PRO RUIZ, J. La política en tiempos de Desastre, s. 200-201. Jak píše Pro Ruiz, Silvela, v letech 1890 – 1892 po Cánovasovi „druhý muž“ konzervativců, musel načas odejít ze strany, poté co ji kritizoval za korupční praktiky a volební manipulaci. (tamtéž, s. 200) 454 Tamtéž, s. 221-224. 455 Tamtéž, s. 232.
115
kontrolu nad volebními obvody, což v praxi mělo znamenat snížení rizika podvodů.456 Zákon mimo jiné přidělil pravomoc nejvyššímu tribunálu (Tribunal Supremo) přezkoumat sčítání hlasů, budou-li vzneseny námitky vůči průběhu volebního procesu. Obdobně jako v předchozích letech však hned následující volby vyvolaly nová obvinění z manipulace a podvodů.457 Další Maurovy kroky na cestě za odstraněním kasikismu však již nenásledovaly. Maura nedocenil sílu nastupujících regionálních a dělnických hnutí obávajících se „revoluce shora“; několikadenní represivní pacifikace protestního shromáždění, kde většinu tvořili demonstrující socialisté, katalánští nacionalisté, ale i anarchisté – událost, ve španělské historiografii známá pod jménem Semana Trágica, jej nakonec připravila o funkci předsedy vlády. José Canalejas (1854 – 1912), předseda liberální strany a premiér v letech 1910 – 1912, je mnohými španělskými historiky považován za nejvýznamnějšího politika restaurace. Canalejas dokázal sjednotit jednotlivé frakce liberální strany, na něž se po Sagastově smrti rozdělily, pozitivním přístupem k regionálním požadavkům a důsledným řešením sociálních otázek (dělnictvo) přispěl ke stabilzaci režimu. Ve srovnání s Maurou tak důrazně proti kasikismu nevystupoval, na rozdíl od svého předchůdce na postu premiéra se nepokusil o reformu volebního systému; Canalejasova kritika kasikismu se projevila spíše nepřímo při kritice sociopolitické hegemonie velkých vlastníků půdy, a sice režimních velkostatkářů a jiných latifundistů.458 Podobně Canalejas vystupoval proti církevním kruhům a anarchistům. Canalejasovu snahu o demokratizaci režimu, „přitáhnutí“ a zapojení co nejširších mas obyvatelstva, zakomponování nových ideových proudů do politického systému monarchie, násilně ukončil anarchistický atentátník. Vraždou Canalejase skončila etapa vládního regeneracionismu, která, navzdory určitým přínosům (pokrok v řešení sociální a regionální otázky), z pohledu boje proti kasikismu ztroskotala. Přání mnohých regeneracionistů a jiných dobových kritiků nebylo restauračními politiky naplněno: systém kasikismu se nepodařilo rozbít. Pravdu měl hrabě Romanones, předseda liberálů a několikanásobný premiér, který (viz citace 451) v duchu organicistické rétoriky dobové kritiky přirovnal kasikismus k nevyléčitelné nemoci a nemocného k politickým stranám. Jakýkoliv pokus o násilné odstranění kasikismu by zároveň přivodil smrt pacienta, a tím tedy i politického systému restaurace. Tato metafora kasikismu jako systému nezvratně provázaného s režimem restaurace nabývá na významu nejen v důsledku toho, že je názorem současníka, ale především proto, že je svědectvím přímého aktéra dění.
456
MORENO LUZÓN, J. Sobre críticas, conceptos y cambios, s. 296. PRO RUIZ, J. La política en tiempos de Desastre, s. 233. Podle Pro Ruize volební zákon z roku 1907 v důsledku znění článku 29 způsobil „automatické dosazení [uchazeče] v těch distriktech, v nichž se počet kandidátů rovnal počtu zastupitelských křesel, jež bylo třeba obsadit; tento způsob ʼjediného kandidátaʹ nebyl ku prospěchu demokratické legitimity a politické kultury země.“ Převaha takovýchto volebních obvodů, jež splňovaly podmínky pro uplatnění znění článku 29, tak vlastně paradoxně vedla k upevnění moci kasiků a rurálních oligarchů, kteří tyto volební distrikty tradičně ovládali. V důsledku toho volební zákon z roku 1907 žádnou reálnou změnu nepřinesl, čímž, slovy Pro Ruize, „Maura nechal většinový volební systém netknutý.“ (taméž, s. 233) 458 ORTÍ, Alfonso. Fundación, límites de clase y crisis de hegemonía del Estado de la restauración: agonía del orden canovista y conflicto social. In: Centenario de la „información de 1901“ del Ateneo de Madrid sobre „Oligarquía y Caciquismo“. Ateneo de Madrid: Editorial Fundamentos, 2003, s. 170-198. 457
116
Koneckonců je třeba si uvědomit, že cesta, jež předcházela úsilí restauračních politiků při odstraňování kasikismu, nebyla zdaleka „čistá“. Canalejas, paradoxně ten, který je z restauračního panoptika tolik vyzdvihován, dostal se k moci prostřednictvím téhož systému.459 V tom tkví tragičnost a absurdita politického uspořádání restaurace: jakýkoliv pokus o rozložení kasikismu byl umožněn jedině participací na témže systému.
459
Jak píše Romero Maura: „Na začátku století díky své antiklerikální kampani sklidil Canalejas velký obdiv v řadách prostých lidí a žurnalistů. Získal tím prolsulost, nikoliv moc. V roce 1905 již opustil tyto metody a v roce 1910 se moci zmocil s pomocí kasikiálních frakce vytvořené [za účelem odstranění nebezpečí, které] představovala jiná kasikikální frakce vedená příslušníkem téže strany, Segismundo Moretem.“ Více ve: ROMERO MAURA, J. El caciquismo: tentativa de conceptualización, s. 28.
117
9. Sociální interakce kasikismu v kontextu politického režimu restaurace 9.1 Identita kasika Cílem této podkapitoly je zodpovědět následující otázky: Jestli a jakým způsobem dochází k proměnám identity kasika? V návaznosti na již uvedené interpretační proudy, k jakým sociálním třídám je přiřazován? Jaké bylo původní povolání kasika? Bylo osobní bohatství základním předpokladem pro vykonávání úlohy či „profese“ kasika? Analýzu této polemické, takřka až kontroverzní problematiky, začínám názory dobových kritiků, dále pokračuji chronologicky po časové ose až do současnosti. Termín cacicazgo (viz oddíl 5.3.6) slouží Manuelu Azañovi při identifikaci kasiků, respektive při určení původu jejich moci. Cacicazgo (nebo-li kasikismus) pak existuje ve dvojí formě: ekonomické a politické. Zatímco v případě ekonomického cacicazga je vlastnictví půdy základem vlivu a moci kasiků, pak politická podoba cacicazga nespočívá v hmotném bohatství, ale v mentálních schopnostech jeho strůjců. Podle Azañi tato forma kasikismu v dobovém Španěsku převažuje. Nejčastějšími vykonavateli politického cacicazga jsou pak venkovští lékaři, kteří mezi kasiky tvoří většinu.460 Yanini Montesová připisuje Azañově interpretaci moci kasiků, čili vizi ekonomického a politického cacicazga, původ veškerých dalších historiky utvářených interpretací kasikismu.461 Jestliže Azaña spojuje kasikismus s lékařskou profesí, podle Moreno Luzónovy interpretace Unamunových myšlenek jsou kasikové především advokáti.462 Jedná se dle mého názoru o do značné míry zkreslující pohled. Moreno Luzón cituje Unamunův text, ve kterém autor problematikiu kasikismu vůbec nezmiňuje. V něm sice Unamuno píše o advokátech, jimiž má na mysli politickou elitu jako celek, nikoliv však kasiky. Jak tedy vysvětlit, že Moreno Luzón připisuje Unamunovi zaměnitelnost advokátů a kasiků? Tento názor lze nejspíše vyvodit z Unamunova tvrzení, v němž ztotožňuje zájmy a mentalitu advokátů se zájmy a mentalitou venkovanů, čímž se na politické úrovni, kterou advokáti-politikové dosahují, „advokacie opírá o rustikalismus a rustikalismus o advokacii.“463 Moreno Luzónovo ztotožnění advokátů a kasiků pak nejspíše vyplývá z Unamunova názoru o nevzdělanosti, nikoliv však intelektuální slabosti kasiků, kteří, využívajíce negramotnosti venkovského lidu, plní na španělském venkově veřejnou reprezentační funkci ztvrzující jejich 460
AZAÑA, Manuel. Caciquismo y democracia. In Obras completas, s. 270. YANINI MONTES, A. Oligarquía y caciquismo en la historiografía española, s. 106. Jiný názor zastává Carlos Dardé, který původ ekonomické interpretace vedle Brenana sice také přikládá Azañovi, jemuž však, na rozdíl od Yanini Montesové, původ politické interpretace nepřipisuje. Viz: DARDÉ, C. Vida política y elecciones, s. 194. 462 UNAMUNO, M. La civilización es civismo, s. 879-880. „Advokacie je jednou z nejhorších pohrom našeho současného Španěska. Téměř všichni naši političtí vůdcové jsou advokáti.“ (tamtéž, s. 879) 463 Tamtéž, s. 880. „Advokát cítí tajnou sympatii k zemědělci (rústico), tak jako zemědělec (rústico) k advokátovi.“ (tamtéž s. 879) 461
118
tamní dominantní postavení (viz citace 386). Přesto nelze přehlédnout zásadní rozpor mezi Moreno Luzónem a jeho interpretací Unamuna a Unamunem samotným: Unamuno, hovoří-li o advokátech, má na mysli politickou elitu, zmiňuje-li se o kasicích, chápe je jako zástupce komunální politiky, nepíše o nich jako o vrcholných politicích. Na základě výše uvedeného se domnívám, že kasikové dle Unamunovy interpretace nepronikají do národní politické sféry, jak se Moreno Luzón snaží připsat Unamunovým výrokům. Zatímco Azaña – v závislosti na výkonu ekonomického či politického cacicazga, chápe kasiky jednak jako bohaté jedince, zástupce pozemkové aristokracie, nebo jednak jako příslušníky střední třídy (lékaři), Unamuno je dle Moreno Luzónovy interpretace považuje vždy jen za příslušníky střední třídy (advokáti), pak Tuñón de Lara vycházejíc z ekonomické interpretace kasikismu označuje kasiky – zcela pejorativně, za „obecní boháče“ (el ricacho del pueblo); velkostatkáře (terrateniente) či jejich zástupce.
„Kasik je obecní boháč, je velkostatkář nebo zástupce velkostatkáře, který sídlí na [velkostatkářově] dvoře; na něm závisí, zda zemědělští dělníci pracují nebo umírají hlady, zda jsou kolóni vyhnáni z půdy, nebo zda ji mohou obdělávat, (…). Obecní Guardia civil je s ním spolčena, učitel – který žije nuzně – musí se mu podrobit, farář raději upřednostňuje spolupráci s ním; jedním slovem, je novým feudálem, je všemocným pánem.“464
Jak doplňuje Tuñón de Lara, kasik je velkostatkářem nebo jeho správcem, nachází-li se v oblastech latifundií (velkostatků); naopak v zóně minifundií, malých pozemků, „v severní části mesety465 a v Galicii je téměř vždy středním vlastníkem (un propietario medio), většinou [vykonávající povolání] lichváře.“466 Také Azaña připisuje kasikovi profesi lichváře: „Velká část španělských kasiků se živí lichvou; a tak, ctižádost řídit, odvaha a povýšenost, které jsou původně hybnou silou kasika, se zocelují v chamtivosti lichváře.“467 Koneckonců i Unamuno hovoří o kasicích v souvislosti s lichvou. V Unamunově případě, na rozdíl od Azañi a Tuñóna de Lary, se jedná pouze o obrazné přirovnání, aniž by Unamuno považoval lichvu za profesi typicky kasiky vykonávanou.468 Také podle Richarda Herra úlohu kasiků zastávali lidé z rozličných profesí. „Byli jimi lokální zmocněnci velkostatkářů; starostové (alcaldes) nebo 464
TUÑÓN DE LARA, Manuel. La España del siglo XIX. Vol. 2, Barcelona: Laia, 1960, s. 44-45. Meseta je označení pro náhorní plošinu nacházející se ve španělském vnitrozemí zejména v regionech Castilla-La Mancha a Castilla-León. 466 TUÑÓN DE LARA, Manuel. Los intelectuales y el caciquismo. In TUÑÓN DE LARA, Manuel. Medio siglo de cultura española (1885 – 1936). Madrid: Tecnos, 1977, s. 139. Citováno podle: GARRIDO MARTÍN, A. Historiografia sobre el caciquismo, s. 1352. 467 AZAÑA, Manuel. Caciquismo y democracia, s. 270. 468 Don Miguel de Unamuno. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 367-368. „Dospěl jsem k názoru, že většina z našich obcí potřebuje kasiky, tak jako jsou potřební lichváři. (…) To, že je lichvář [ve své podstatě považován] svým způsobem za čestého, je špatnost, o čemž není pochyb; ale [jeho existence a všobecné uznání] je důsledkem našeho ekonomického stavu [důsledkem] velké zaostalosti, a pouze portřednictvím zemědělských kreditních insitutcí (instituciones de crédito agrícola), bank a zemědělských záložen (caja rural), bude [lichvář] překonán.“ (tamtéž, s. 367-368) 465
119
jiní místní úředníci; nebo nezávislí političtí bosové (bosses), kteří řídili celé správní okresy (districts).“469 Takzvaná politická interpetace kasikismu vytváří v návaznosti na režim restaurace odlišnou identitu kasiků. Dle tohoto názorového proudu moc kasiků nevyplývala z míry bohatství, jinými slovy, sociální role kasika nebyla vázána, ani nijak podmíněna rozsáhlostí majetku, ať už kasik svého vlastnictví nabyl a disponoval jím oprávněně či neoprávněně. Jak přímo poznamenává Varela Ortega: „Kasik nebyl nezbytně osobou, jež by uchvacovala bohatství nebo ekonomickou moc, [což jsou] dostatečné důvody pro dosáhnutí politického vlivu.470 Tentýž autor nachází kasiky jak mezi bohatými sociálními třídami, tak mezi lidmi, kteří k nim nepatří. V prvním případě se „vždy“ jedná o velkostatkáře, bankéře, průmyslníky, v druhém případě o jedince, kteří (těm prvním) jsou „[připraveni] k službám“.471 Jinak řečeno podle Varely Ortegy, se kasikiální sítě nemusely, nýbrž pouze mohly utvářet na základě ekonomické moci; vysoké finanční prostředky nebyly předpokladem, ba dokonce jedinou a nezbytnou podmínkou kasikovy „profese“. Jak Varela Ortega vypisuje z pramenů, vedle bohatých velkostatkářů:
„Jistý advokát řídil gamacistický aparát v Palencii a jiný vzdělanec (letrado) alonsistický [aparát] z Burgosu; zatímco v Zamoře byl inženýrem šéf sagastinovců [pak v témže městě] burzovní makléř [jinak] obchodník obilovinami [byl šéfem] konzervativců. Camo, politický přítel v provincii Huesca (…), byl skromným cukrářem.“472
V tomto výčtu by bylo možné pokračovat dále. Jak dodává Varela Ortega: „doboví statkáři (hacendados) mluvili o zpustnutí lokální politiky, zamořené“ – přejímajíc jistý dobový komentář – „ʹvulgárním kasikismem nebo administrativními záležitostmi nižší třídy malých despotů (tiranos chicos)ʹ“. Také tyto malé despoty považuje Varela Ortega za kasiky, jsou pro něho „lidmi“ – opět využívaje dobové reflexe „ʹbez postavení a jménaʹ, jež ovládají distrikty ʹbez vlastnictví a štěstěny.ʹ“473 Obdobně se vyjadřuje Romero Maura, další příslušník politické interpretace kasikismu. Stejně dobře se kasikem mohl stát jak „andaluský nebo extremadurský velkostatkář, kastilský obchodník obilovinami, galicijský advokát s dobrým zázemím pro vykonávání advokacie, [tak] notáři, lékaři, vinaři, (…).“ Z pohledu ekonomické interpretace pak Romero Maura zachází ještě do větších extrémů, než Varela Ortega, když prvně jmenovaný mnohdy posuzuje 469
HERR, Richard. Spain. Englewood Cliffs: Prentice Hall, 1971, s. 115. VARELA ORTEGA, J. Los amigos políticos, s. 437. 471 Tamtéž, s. 364. 472 Tamtéž, s. 365. „Gamacistický aparát“ představuje politickou frakci řízenou Gabrielem Maurou Gamazem (1879 – 1963); „alonsistickým aparátem“ je pravděpodobně myšlena politické uskupení Manuela Alonsa Martíneze (1827 – 1891) a za „šéfem sagastinovců“ se neukrývá nikdo jiný než zakladatel liberálů Práxedes Mateo Sagasta (1825 – 1903). 473 Tamtéž, s. 366. 470
120
finanční situaci kasiků za velmi špatnou: „(…) v pramenech nechybí příklady kasiků zcela postrádajících peníze,“ a to navzdory tomu, že „se jedná o lidi více méně urozené [toho času] ve finančním úpadku,“ byť v mnohých případech „to byli lidé původem plebejci“, kteří se přes počáteční hmotnou nouzi, domohli vlivu, jenž pramenil z příslušnosti k jedné či druhé restaurační straně (konzervativní nebo liberální). Pokud se jednalo o původní příslušníky „neurozených tříd“, funkce lokálního stranického vůdce každému z nich v konečném důsledku mohla zajistit sociální vzestup.474 Navzdory předchozímu výkladu, zastánci politické interpretace kasikismu nevylučují, že kasiky moli být i majetní jedinci, jejichž bohatství plynulo z jejich aristokratického původu. Jak uvádí Romero Maura: „silný nebo bohatý muž s tituly (deudos) má velké výhody (…).“ Nicméně, jak tentýž autor dodává, je leckdy velmi těžké, ne-li nemožné, zjistit, která část vlivu převažuje, jestli je jeho pozice kasika dána samotným aristokratickým původem, nebo příslušností k lokální stranické organizaci, jejíž hlavou bývá. Co danému kasikovi umožnilo stát se kasikem? Co je předpokladem pro výkon „jeho práce“? Z čeho pramení kasikova síla, jsou-li oba vlivy těžko rozpoznatelné? Pro Romero Mauru klíč kasikovy moci, podmínka nezbytná pro to, aby „se stal kasik kasikem“, tkví v ovládnutí administrativního mechanismu.475 O této problematice více v následující kapitole. Na základě výzkumů poslední generace historiků jsou kasikové přiřazováni k dalším povoláním a sociálním třídám. Například Moreno Luzón sice nevyvrací, že by se mezi kasiky nacházeli velcí zemědělští vlastníci, nicméně, na rozdíl od první generace historiků, je nepovažuje jen za jediné strůjce kasikismu. Podle Moreno Luzóna se kasikové nacházeli mezi pojišťovateli, obchodníky, veterináři a tajemníky obecních radnic, mezi notáři či zapisovateli. Moreno Luzón se domnívá, že v současné době je těžko prokazatelné, že by kasikové „tvořili cosi jako třídu vykonávající služby (una clase de srvicio) ve prospěch zájmů vlastníků kapitálu (dueño del capital).“ Podobně si myslí, že současná historická věda není s to dokázat, že by kasikové přebírali politickou iniciativu. Podle Moreno Luzóna kasikové, třebaže nebyli nezbytně nejbohatší, patřili k horní vrstvě obyvatelstva (grupo superior), a tudíž, oproti názoru Romero Maury, se jen zřídkakdy jednalo o osoby bez finančních prostředků. Nicméně, jak se Moreno Luzón domnívá, výkonávání politiky nebylo podmíněno ekonomickou mocí, nýbrž určitou kvalifikací, znalostí a dovedností, jež by umožňovala zacházet se státními prostředky.476 Nicméně ani –
474
ROMERO MAURA, J. El caciquismo: tentativa de conceptualización, s. 33. Jako pozoruhodnou a zároveň úsměvnou považuji skutečnost, že pro zdůvodnění teze o neekonomickém předpokladu kasikovy „profese“, vybírá Romero Maura tentýž příklad jako Varela Ortega (viz citace 472). „Vzpomeňte si, že Camo, skutečný prokonzul provincie Huesca, nejslavnější ze všech kasiků tohoto století, jehož jméno vždy vycházelo v bestiáři [dané] epochy, byl prostý cukrář z provinčního města.“ (tamtéž, s. 33) 475 Tamtéž, s. 32-33. „Avšak je zřejmé, že tací muži ve svých distriktech a oblastech vlivu mají sílu, kterou postrádají jiní s tolika soukromými prostředky jako oni, ale s menším nebo žádným poutem se stranickými aparáty.“ (tamtéž, s. 33) Také viz: ROMERO MAURA, J. Caciquismo as a political system, s. 56. 476 MORENO LUZÓN, Javier. Teoría del clientelismo y estudio de la política caciquil (1). Revista de estudios políticos, 1995, núm. 89, s. 200-201.
121
„Tato kvalifikace nebyla přístupna chudým: v zemi analfabetů, byla většina [z možnosti získat určitou kvalifikaci již dopředu] vyloučena, nikoliv však ti z horních vrstev tzv. středních tříd, jež využili příležitosti, kterou jim stát podal na dosah: sociálně povýšit, a dokonce se obohatit. Profesionálové, zvláště pak advokáti, znalí zákona (…), byli více, než prostí rentiéři, připraveni vyvíjet vliv a stát se patrony a [svými] zdroji sloužit administrativě.“477
Práce nejmladších zástupců poslední generace historiků kasikismu478 pak svým způsobem přezkoumávají tezi Moreno Luzóna, dle níž sice lze hledat kasiky také mezi průmyslníky, ale v důsledku zemědělského charakteru španělské společnosti konce 19. a přelomu 20. století, tito „industriální kasikové“ v porovnání s kasiky-velkostatkáři a kasikypříslušníky střední třídy tvoří zanedbatelnou menšinu.479 Nyní je možné přistoupit a shrnout výše uvedené poznatky tak, abychom se pokusili zodpovědět otázky položené na začátku této podkapitoly, a sice: Jestli a jakým způsobem dochází k proměnám identity kasika? Bylo osobní bohatství základním předpokladem pro vykonávání úlohy či „profese“ kasika? V návaznosti na již uvedené interpretační proudy, k jakým sociálním třídám je kasik přiřazován? Zatímco první generace historiků ekonomické interpretace včele s Tuñónem de Larou či Richardem Herrem řadí kasiky mezi příslušníky vyšších bohatých tříd a k osobám jim bezprostředně spřízněným, generace historiků politické interpretace zastupovaná Romerou Maurou či Varelou Ortegou nepřisuzuje funkci kasika pouze ekonomickým elitám, ale celému spektru španělské společnosti. Jestliže Tuñón de Larův mocenský blok představuje prostředí velkých ekonomických zájmů, pak podle Cruz Artache, shrnujícího politickou interpretaci kasikismu, se kasikové s tímto prostředím neidentifikovali.480 V současné době již převládá názor stručně a výstižně vyjádřený Juanem Pro Ruizem: kasikové tvořili sociální skupinu střední střídy, která zakládala svou moc nikoliv na materiálním bohatství, nýbrž schopnosti zprostředkovatele (viz citace 230). Této schopnosti, jak je přesvědčen Moreno Luzón, mohli nabýt jedině prostřednitvím určité kvalifikace, dovedností a znalostí, jež jsou pro výkon kasikovy „profese“ považovány za nepostradatelné. Podíváme-li se na nejčastější „civilní“ povolání, která jinak kromě „své specifické profese“ kasikové vykonávali, dojdeme k zjištění, že doboví autoři, zástupci politické 477
MORENO LUZÓN, J. Teoría del clientelismo, s. 201. Jedná se o například o případové studie Manuela Marína, Pabla Díaz Morlána či Maríi Sierry. MARÍN, Manuel. El cacique protector. Historia social. Clientelas, caciquismo y poder en la restauración, 2000, núm. 36, s. 21-34. DÍAZ MORLÁN, Pablo. Un ejemplo de clientelismo empresarial: la influencia política del industrial Horacio Echevarrieta. In Historia social. Clientelas, caciquismo y poder en la restauración, 2000, núm. 36, s. 101-130. SIERRA, María. La Casa Ybarra: política de honor y política de interés. Historia social. Clientelas, caciquismo y poder en la restauración, 2000, núm. 36, s. 3-20. Nakonec i sám Moreno Luzón analyzoval problematiu „podnikatelských kasiků.“ Více ve: MORENO LUZÓN, Javier. El pleito de los montes. Caciquismo e industria en la sierra del Ducado. Historia social. Clientelas, caciquismo y poder en la restauración, 2000, núm. 36, s. 57-75. 479 MORENO LUZÓN, J. Teoría del clientelismo, s. 200. 480 CRUZ ARTACHO, S. Clientes, clientelas y políticas en la España, s. 110. 478
122
interpretace a nejnovější badatelé takřka stále opakují tatáž zaměstnání: lékař, advokát, starosta. Totéž lze říci o velkostatkářích, byť v jejich případě platí, že příslušníci politické interpretace a poslední generace historiků kasikismu jim upírají prvenství coby jediných kasiků, když je řadí vedle již zmíněných třech profesí, jejichž četnost a význam rozhodně upřednostňují. Třebaže je dobová kritika kasikismu (ať už se jedná o regeneracionisty či příslušníky Generace 98) hodnocena jako nevědecká a neustále podléhající etickým soudům, lze říci, že určila veškeré společenské zařazení kasiků: od vrcholných politiků, velkostatkářů, lékařů, advokátů až přes lichváře a kněze. Nakonec i mezi restauračními kritiky nalezneme autory, kteří za kasiky označili bankéře, velkoobchodníky, velkoprůmyslníky,481 tedy ty profese, jež se staly cílem výzkumů kasikismu až u nejnovější generace historiků. Ať už zvažujeme regeneracionistickou, ekonomickou či politickou interpretaci kasikismu, jeden základní rys spojuje všechny uvedené přístupy: kasik je nezvratně spojován s politickou činností. Rozdíl spočívá v tom, zda tato politická činnost má pro společnost spíše inkluzivní či naopak spíše exkluzivní chrakter, téma, které je námětem další podkapitoly.
9.2 Kasikové a kasikismus v kontextu politického režimu restaurace: od represe k sociální inkluzi
9.2.1 Od represe k sociální inkluzi Podle zastánců ekonomické interpretace kasikismu je třeba hledat příčiny kasikismu v ekonomické a sociální struktuře restauračního Španělska. Veškerá politika, politická praxe je pak pouze odrazem ekonomické kontroly vykonávané na obyvatelstvu elitami (velkostatkáři, finančníky a průmyslníky), kterým kasikové slouží. Tato interpretace kasikismu převládala přibližně v prvních dvou dekádách po druhé světové válce, kdy započal výzkum restaurace. Zastávali ji historikové Ramos Oliveira, Vicens Vives, Tuñón de Lara, Alfonso Ortí či Richard Herr. Již v předchozí kapitole jsem uvedl, že představitelé ekonomické interpretace kasikismu považovali kasiky za příslušníky bohatých tříd, případně dokonce za samotné velkostatkáře, nebo alespoň bezprostřední pobočníky a správce velkostatkářů. A protože byl kasik, vedle své „civilní profese“, „ve stejném čase politický šéf; závislý na straně, ať už [jako] konzervativec nebo liberál,“482 podílel se na výkonu politiky, dle názoru Herra, po boku starých elit; nebo, jak uvádí Tuñón de Lara, vedle mocenského bloku (bloque de poder) starých a nových elit (viz podkapitola 9.3). Dle této ekonomické interpetace, ať už se jedná o Herrův či Tuñón de Larův přístup, kasikismus představoval exkluzivní typ sociální interakce. Slovy Alfonse Ortího: „(…) politický kasikismus byl 481
Don Mariano Ripollés. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 319-322. Ripollés svým výčtem obsáhne takřka povolání všech sociálních tříd: „Existují také místní kasici (caciques cantonales) nebo soudních pravomocí zproštění specialisté vulgárního nebo administrativního kasikismu. A existuje, na druhou stranu, dlouhodobě zakořeněný kolektivní kasikismus (de gran arraigo) obávaný v politickém, sociálním a finančním prostředí (orden): [vykonávaný] židovstvem v bankách, velkými industriálními a obchodními společnostmi – například železničními – ; povstalci na venkově, revolucionáři ve městech, stranickými novinami, (…).“ (tamtéž, s. 321) 482 TUÑÓN DE LARA, M. La España del siglo XIX, s. 45.
123
institucionálním odrazem lokální dominance existující v nuzném rurálním světě s velkými sociálními rozdíly.“483 Dle politické interpretace nefungoval kasikismu jako systém, jímž bylo možno utlačovat neprivilegované skupiny obyvatelstva restaurace. Také neexistoval za účelem obohacení kasika. Jak poznamenává Romero Maura: „Je třeba opustit představu, tak vytrvale [zastávanou] v antikasikiální literatuře, že kasikismus přinášel prospěch pouze kasikovi a redukované skupině jedinců jemu spřízněných.“484 Oproti představě kasikismu jako systematického mechanismu, prostřednictvím něhož je lid utiskován, přichází Romero Maura s přesně opačným názorem: kasikismus napomáhá sociální interakci většinově pak považovanou za inkluzivní. Zároveň se Romero Maura nedomnívá, že by existovala pouze exkluzivní menšina, jež by byla systémem kasikismu zvýhodňována, naopak prohlašuje, že těch, kteří těžili z kasikovy přízně, „bylo mnoho a [patřili] do všech sociálních tříd.“485 Podle Romero Maury bylo všeobecným zájmem vládnoucích elit a kasiků, „aby obyvatelstvo jako celek žilo relativně spokojené, zejméma v těch distriktech, kde by se kasikové mohli obávat, že se proti nim zformují mocné koalice. Na druhou stranu však jednání elit a kasiků nelze ztotožňovat s dobrovolným altruismem či mecenášstvím, nýbrž je třeba jej posuzovat z hlediska čistého pragmatismu, neboť „byl záštitou před vojenskými převraty (pronunciamientos) a caudilistickým autoritarismem,“486 které především ohrožovaly postavení vládnoucích elit. Navíc „systém [kasikismu] a vyhlídky [klientely] byly takové, že mohly uspokojit dostatečný počet jedinců.“487 V politické interpretaci kasikismu nebyla klientela zcela bezbraná; kasikové a oligarchové s ní nemohli svévolně nakládat. Jak vylývá z citace 486, Romero Maura tak nepokládá klienty za pouhé pasivní jedince; kasikové – v podání teorie klientelismu restaurační patroni, museli vůči své klientele naplňovat určité závazky, jestliže nechtěli ztratit uznání a vliv. Tato Romero Maurova interpetace je vzdálená představám represivního charakteru kasikismu vynucovaná mocenským blokem Tuñóna de Lary. Romero Maura, dle interpretace Carlose Dardého, zastává názor, že základ moci kasiků spočívá v přivlastnění politických prostředků komunity:
„Kasik [jako veřejný čnitel] získává moc ze svévolného a prospěchářského výkonu administrativních funkcí: je druhořadé, jakou pro dosažení své pozice [úřadu] zvolil cestu, zda je bohatý či nikoliv, ačkoliv, jestli je bohatý, dosáhne [administrativních funkcí] snadněji; zásadní je, že si udržuje svou funkci [přičemž] přerozděluje politickou podporu (favor), [k čemuž] diskriminačním způsobem využívá veřejnou správu.“488
483
ORTÍ, Alfonso. Estudio introductorio. In COSTA, Joaquín. Oligarquía y caciquismo como la forma actual de gobierno en España: urgencia y modo de cambiarla. Memoria de Sección y Resumen de la Información. Madrid: Revista de Trabajo, 1975, s. CCLVI. 484 ROMERO MAURA, J. El caciquismo: tentativa de conceptualización, s. 31. 485 Tamtéž, s. 31. 486 VARELA ORTEGA, J. Los amigos políticos, s. 460. 487 ROMERO MAURA, J. El caciquismo: tentativa de conceptualización, s. 32. 488 DARDÉ, C. La aceptación del adversario, s. 93-94.
124
K témuž závěru dochází i Varela Ortega, další příslušník politické interpetace kasikismu: „Jako kasik získával [moc] prostřednictvím kontroly administrativního aparátu, neboť minimálně jeho beztrestnost byla vyžadována pro porušení zákonů, které přeměňovaly ekonomickou moc v moc politickou.“489 Také příslušníci poslední generace historiků neoznačují klienty za pouhé pasivní diváky, objekty dominance kasiků, nebo snad dokonce jejich oběti. Jak píše Moreno Luzón, když interpretuje názory zastánců sociální agrární historie: „Venkovské obyvatelstvo, které tvořilo převážnou část španělské populace epochy restaurace, nepředstavovalo pouhé pasivní pozorovatele [odkázáné] na mechanismus kasikismu (dinâmica caciquista), také se na něm podílelo v souladu s vlastní mentalitou a strategií přežití, ve snaze dosáhnout lepších životních podmínek.“490 Shrneme-li tento oddíl, jsou v historiografii kasikismu zcela jasné dva přístupy: zatímco historikové ekonomické interpretace shledávájí kasikismus jako násilný a utlačovatelský systém; počínaje politickou interpretací je kasiskismus, v souladu s teorií klientelismu, vnímán jako funkční reciproční model mezilidských vztahů: „Systém kasikismu se jeví jako rozsáhlý a komplexní mechanismus řízení a přerozdělování přízně (favores).“491 9.2.2 Politický režim a volební proces Voličstvo ve Španělsku neexistuje, veškeré politické hnutí musí vycházet z rozhodnutí Koruny; ve Španělsku, tedy, není více než jedna moc, moc Koruny; a Koruna, aby měnila ministry a aby měnila většinu prostřednictvím ministrů, nepotřebuje míti více, než těchto norem.492 Antonio Cánovas del Castillo Otázka represe či sociální inkluze tak jak byla pojatá v předchozím oddíle, a sice z hlediska obecného blíže nedefinovaného společenského jednání, může být rozšířena i na konkrétní dílčí jednání, jež představuje politická participace. Představitelé politické interpretace kasikismu zdůrazňují relativně poklidné ustanovení a funkčnost restauračního systému včetně utváření a chodu kasikiální sítě. Volební praxe nebyla provázena systematickými represemi, ať už formou násilí či ekonomického nátlaku; jinými slovy, oproti první generaci historiků kasikismu zastávající ekonomickou interpretaci, příslušníci politické interpretace kasikismu považují násilné excesy vůči voličům za vzácné a nepatrné. Varela Ortega v knize Los amigos políticos, Partidos, elecciones y caciquismo en la Retsauración (1875 – 1900), považuje – jak sám přímo uvádí, „za klíčový závěr“ své práce, tvrzení, „že [politický] režim ve Španělsku se nezakládal na systematické represi.“493 Pokud se nějaké násilí vůči voličstvu objevovalo, nebylo plošné a nijak cíleně řízené. Varela Ortega dále 489
VARELA ORTEGA, J. Los amigos políticos, s. 437. MORENO LUZÓN, J. – BLANES, R. A historiografia sobre o caciquismo espanhol, s. 24. 491 CRUZ ARTACHO, S. Clientes, clientelas y políticas en la España, s. 110. 492 VARELA ORTEGA, J. Los amigos políticos, s. 445-446. 493 Tamtéž, s. 433. 490
125
dodává, „[politická] mobilizace i represe se udržovaly na nízké úrovni, minimálně až do první světové války.“494 Ve stejném duchu se vyjadřuje Romero Maura, stát skrze síť kasiků uspokojoval potřeby občanů, tudíž nedocházelo k žádným masivním bouřlivým protestům obyvatelstva, jež by nutily vládu k vymáhání poslušnosti donucovacími prostředky. Vlády tedy nebyly neustále závislé na policejních či vojenských zásazích.495 Z hlediska výkonu a stability restauračního režimu musel kasikismus fungovat na bázi konsenzu a to jak na lokální komunální úrovni, čili mezi voličstvem a kasiky, tak na parlamentní úrovni, kdy jednu stranu vytvářeli kasikové a druhou stranu reprezentovali politici, elity a jiné vládnoucí kruhy. Jak uvádí Varela Ortega:
„Kasikismus především představoval pakt, jehož funkčnost spočívala v konsenzu, více než v násilném ustanovení, a přežíval nikoliv skrze represi, ale skrze lhostejnost. Neznamená to však, že by vláda nezavazovala lid/voličstvo k lhostejnosti, nýbrž že ho [účelně] využívala.“496
Zatímco první generace historiků akcentuje bezbrannost voličstva, kterému, dle Tuñóna de Lary – ovládaného mocenským blokem, nebylo umožněno podílet se na politickém životě země, pak příslušníci politické interpretace kasikismu zdůrazňovali pasivitu a nezájem voličstva o věci veřejné.497 První interpretace předpokládá, že voliči sice ze zákona právo volit měli, ale ve skutečnosti jim antidemokratický represivní režim oligarchie zamezoval účastnit se volebního procesu. Naproti tomu druhá interpretace neoznačuje oligarchii za viníka, jež by stála v cestě voličstva, ale chybu spatřuje v samotném voličstvu a jeho lhostejnosti aktivně se podílet na zastupitelském režimu. Jak vysvětluje Pino Artacho, ve Španělsku neexistovala politická kultura, tak jak ji liberální demokracie vyžadovala, neboť socioekonomická organizace společnosti zůstávala předmoderní.498 O samotném způsobu falšování voleb bylo napsáno nespočet studií a monografií. Jejich analýza či analýza volebních machinací by se mohla stát námětem samostatné diplomové práce či jiné rozsáhlé studie. Z hlediska záměrů této závěrečné práce rozbor volebních podvodů není podstatný, neboť sám o sobě neprozrazuje nic o sociální interakci restaurační společnosti. Omezím se jen na objasnění dvou pojmů, prostřednictvím nichž je tento proces popisován, a na krátké představení knihy Javiera Tusella, v níž, ve vůbec první práci 494
VARELA ORTEGA, J. Los amigos políticos, s. 434. ROMERO MAURA, J. El caciquismo: tentativa de conceptualización, s. 43-44. 496 VARELA ORTEGA, J. Los amigos políticos, s. 434. 497 Tuñón de Larovu kritiku oligarchie, jež brání voličstvu hlasovat, shrnul Romero Maura: „Se svými osobními donucovacími prostředky (jejichž původ spočívá v ekonomické struktuře země), spolu s odpovídajícími prostředky, [jimiž] kontrolují stát, oligarchové fyzicky znemožňují, aby [lidé] volili. Toto vysvětlení, tak jako jiné, předpokládá, že Španělé dychtili užívat předepsaných svobod [daných] konstitucí, jim však umožněno nebylo, [když byli] udržováni daleko od [volebních] uren.“ Více ve: ROMERO MAURA, J. El caciquismo: tentativa de conceptualización, s. 17. 498 PINO ARTACHO, Juan. El caciquismo, problema social. In ARANGUREN, José. Historia social de España: siglo XIX. Madrid: Guadiana, 1972, s. 193. 495
126
historicko-vědní povahy, bylo vytváření volebních výsledků podrobeno důkladnému výzkumu. Jedná se o monografii Oligarquía y caciquismo en Andalucía (1890 – 1923), považovánou za nejkomplexněji pojatý rozbor volebního mechanismu. Tusellovu knihu výborně shrnul Carlos Dardé:
„Tusell na hojných případech znázornil vysvětlující schéma Joaquína Costy: politickou oligarchii a rurální kasikismus spojené s civilním guvernérem. Jeho velkou zásluhou bylo první masivní užití dokumentace pocházející z ministerstva vlády (Ministerio de la Gobernación) a soukromých archivů, díky nimž byla politická realita viděna v novém světle. V praxi ukázal vliv vlády, existenci ohnisek osobního vlivu, neideologický a nemobiluzující charakter politiky. Nicméně bylo těžké nalézt v knize vysvětlení, proč se věci takto děly a jaké ze zvažovaných elementů vyplývaly jako klíčové. Tusellův závěr byl v tomto smyslu velmi elementární: kasikismus byl různorodou, pluralitní realitou.“499
Na rozdíl od jiné průkopnické knihy, o několik let starší práci Alfonse Durána,500 v níž je zpracováván kasikismus/klientelismus v Galicii, Tusellova monografie se stala určitým badatelským vzorem, na niž navázali další příslušníci politické interpretace kasikismu, aniž by ji však co do významu překonali. Rozbor praktického fungování volebního systému aplikovali (tak jako Tusell v případě Andalusie) na jiné španělské kraje. Takto byl kasikismus analyzován například v Kantabrii (Garrido Martínová501) či ve Valencijském společenství (Yanini Montesová502). S výjimkou těchto dvou monografií však ostatní práce tohoto proudu nebývají v historiografické recepci oceňovány, což platí zejména pro studie popisující lokální provinční kasikismus.503 Jsou označovány za příliš faktografické či deskriptivní, a naopak málo interpretační. Jinými slovy, nepřinášejí žádné zásadní poznatky, jež by významnou měrou přispěli k diskuzi o kasikismu.504
499
DARDÉ, C. La aceptación del adversario, s. 92. DURÁN, Alfonso. Historia de caciques, bandos e ideologías en la Galicia no urbana (Rianxo, 1910 – 1914). Madrid: Siglo XXI, 1972. 501 GARRIDO MARTÍN, Aurora. Favor e indiferencia. Caciquismo y vida política en Cantabria (1902 – 1923). Oviedo: Pentalfa, 1988. 502 YANINI MONTES, Alicia. El caciquisme. Valencia: Institució Alfons el Magnànim, 1984. 503 Patří sem například práce o provinciích Soria, Huesca, Tarragona, Lleida, Guipúzcoa a mnohé další. ROMERO, Carmelo. Soria, 1860 – 1936 (Aspectos demográficos, socioeconómicos, culturales y políticos). Soria: Diputación de Soria, 1981. FRÍAS CORREDOR, Carmen – TRISÁN CASALS, Mirian. El caciquismo altoaragonés durante la Restauración. Elecciones y comportamiento político en la provincia de Huesca (1875 – 1914). Huesca: Instituto de Estudios Altoarogoneses, 1987. MOLÍNS, Joaquín. Elecciones y partidos políticos en la provincia de Tarragona (1890 – 1923). Tarragona, 1985. MIR, Conxita. Lleida (1890 – 1936): Caciquisme polític i lluita electoral. Barcelona: Publicaciones de lʼAbadía de Monserrat, 1985. CILLÁN APALATEGUI, Antonio. Sociología electoral de Guipúzcoa, 1900 – 1936. San Sebastian: Sociedad Guipuzcoana de Ediciones y Publicaciones, 1975. 504 GARRIDO MARTÍN, A. Historiografia sobre el caciquismo, s. 1358-1359. MORENO LUZÓN, J. – BLANES, R. A historiografia sobre o caciquismo espanhol, s. 16. ROBLES EGEA, A. Introducción, s. 6. K témuž názoru se hlásí i Yanini Montesová, když cituje Roblese Egeu (viz předchozí bod citace). Více ve: YANINI MONTES, A. Oligarquía y caciquismo en la historiografía española, s. 107. 500
127
Vrátíme-li se zpět k volebnímu procesu, pak sestavování zastupitelských orgánů, počínaje celostátní úrovní (parlament, vláda), konče lokální úrovní (obecní zastupitelstvo), bylo prováděno soustavou volebních podvodů, jejichž realizaci umožňovaly dva mechanismy, v historiografii pojmenovávané jako encasillado a pucherazo. Encasillado je proces, prostřednictvím něhož předseda vlády (nebo obvykle jeho náměstek), slovy Varely Ortegy, „umístí uchazeče na příslušné pozice (casillas)“ předběžné stranické listiny, jinými slovy, jmenuje do každého volebního okrsku kandidáty, členy či příznivce vítězné strany, kromě nich i jejich odpůrce, především pak příslušníky té restaurační strany (konzervativní nebo liberální), která se má pro následující období nacházet v opozici. Takto „umístěné“ kandidáty „je vláda ochotná ochraňovat nebo tolerovat. Ve skutečnosti se jedná o komplexní sérii vyjednávání mezi vládou (dokonce i uvnitř ní) a ostatními politickými silami země.“505 Jak píše Tusell: „Tito kandidáti jsou pojmenovávaní jako ʹoficiálníʹ nebo, také ʹzařazeníʹ a prakticky mají zajištěné zvolení, dříve než se volby uskuteční.“ Tusell, ve stejném duchu jako Varela Ortega, dodává: „Termín ʹencasillarʹ (zařadit – pozn. PŠ), znamená to samé jako ʹumístit na poziciʹ, čili na základě speciálních vlastností daného poslance je tento kandidát řazen do příslušného [spravního] obvodu [oné pozice]; distriktu, v němž získá ʹpodporuʹ nebo ʹsvoleníʹ vlády,“ aby vykonával svou pozici svěřenou mu režimem restaurace.506 Celý proces lze ve zkratce popsat následujícím způsobem: král pověří utvořením nové vlády buď konzervativní, nebo liberální stranu. Šéf kabinetu, budoucí předseda vlády vypíše volby se záměrem vytvořit parlamentní většinu, tak aby daná strana u moci mohla stabilně vládnout. Ministr vlády zhotoví seznam poslanců, kteří mají být zvoleni v příslušných volebních obvodech, přičemž je v nich ponecháno několik „volných“ míst pro opoziční restaurační stranu. Seznam „zvolených“ poslanců se předá civilním guvernérům každé provincie. Ti jej odevzdají radnicím, které pověří lokální kasiky k realizaci volebních výsledků.507 Zatímco encasillado představuje „přípravu“ a organizaci volebních podvodů, jež jsou vytvářeny shora, diktovány politickým centrem; pucherazo představuje praktickou realizaci encasillada, vykonávanou kasiky na lokální úrovni. Má-li být encasillado úspěšné, a tím dosaženo záměrů politického ústředí, musí kasikové zasahovat do volebního systému. Činí tak různými cestami: manipulují s volebním censem, vylučují hlasy neloajálních voličů či „názorově nezajištěným“ voličům přímo zamezují účastnit se voleb. Objevují se pitoreskní případy, kdy kasikové před voličstvem ukrývají volební místnosti nebo „nechávají hlasovat“ již mrtvé voliče. Popisy, jak k takovým podvodům dochází, odpovídají příslušným interpretacím. Zatímco ekonomická interpretace zdůrazňuje nátlak, pohrůžky, nebo dokonce násilí, jichž se kasikové na voličstvu dopouští, politická interpretace a poslední generace historiků kasikismu zdůrazňuje lhostejnost a apolitičnost občanů, kteří za zřeknutí se práva volit, výměnou za hlas, upřednostňují hmotné či nehmotné benefity. Onu „laskavost“ nebo „přízeň“ (favor) obdrží v podobě různých úlev, podpor a pomoci, které poskytují radnice,
505
VARELA ORTEGA, J. Los amigos políticos: Funcionamiento del sistema caciquista, s. 49. TUSELL, Javier. Oligarquía y caciquismo en Andalucía (1890 – 1923). Barcelona: Planeta, 1976, s. 29. 507 V souvislosti s volebními podvody vyjádřila Corzo Fernándezová pozoruhodnou myšlenku o kasikismu jako nástroji „napravujícím“ chyby encasillada. Více ve: CORZO FERNÁNDEZ, S. El clientelismo político, s. 7. 506
128
kasikové či jiní patroni.508 Soukromé archivy nejmocnějších restauračních politiků, jimiž byli již zmiňovaní předsedové vlád Antonio Maura, hrabě Romanones či Eduardo Dato, jsou plné dopisů, v nichž je jejich klienti žádají o udělení „přízně“.509 Shrneme-li dosavadní poznatky učiněné o volebním systému restaurace, pak, mimo ekonomickou interpretaci, nelze chápat mechanismus encasillada jako způsob konfrontace politických uskupení – podstata encasillada je zcela pacifistická.510 Tento Tusellův výrok o nekonfliktním charakteru systému restaurované bourbonské monarchie podtrhává názor Varely Ortegy, podle nějž politický systém restaurace byl založený „nikoliv na soutěžení, ale paktování.“511 Jestliže poslední generace historiků kasikismu původ klientských vztahů umisťuje do období předcházející éře restaurované bourbonské monarchie (viz podkapitola 3.1), pak podobně, jak píše Raymond Carr, volební machinace nebyla invencí „cynických politiků restaurace. Již od čtyřicátých let vláda jmenovala civilní guvernéry každé provincie a ti si vybírali své kasiky nebo jiné lokální zmocněnce; vpodstatě se jednalo o jmenování, které se uskutečnilo již ve vlaku cestou do hlavního města.“512 Představitelé politické interpretace zdůrazňují, že systém kasikismu, jako součást kanovismu – politického uspořádání restaurace – umožnil vládám udržet stát mimo nebezpečí, ať už karlistické nebo republikánské revoluce a mimo vojenské převraty (pronunciamientos), jež Španělsko sužovaly po celé liberální období 19. století. Varela Ortega uvádí následující: „[Na jednu stranu] byl kanovismus bezpochyby konzervativním řešením [politického uspořádání], zamezil jinému revolučnímu [řešení], [byť na druhou stranu] téměř zabránil možnosti demokracie; ale také zmařil kontrarevoluci. Byl záštitou před vojenskými převraty (pronunciamiento) a kaudilistickým autoritarismem.“513 Obdobně se vyjadřuje Javier Tusell: „S kasikiálním režimem se snížila nebo zmizela přímá intervence vojska do veřejného života, (…).“514 Jak píše Varela Ortega, „Cánovas důvěřoval [představě], že by španělský konstituční systém mohl být regenerován prostřednictvím poručnictví (tutela) dědičné monarchie, [Cánovas] přiživoval očekávání, že by se kasikiální strany přeměnily ve strany založené na mínění.“515 Jinými slovy, řečeno prostřednictvím teorie klientelismu, tím že by v nich byl potlačen klientský systém, staly by se klasickými názorově a ideologicky vyhraněnými stranami. K takové proměně stran, jejich struktury a jednání, však během restaurace nikdy nedošlo.
508
K těmto druhům „laskavosti“ patřilo například: poskytnutí pracovního úvazku ze strany radnic, vyřešení soudních pří ve prospěch klienta, zproštění vojenské služby na základě domnělé fyzické neschopnosti či vyřešení určitých byrokratických překážek a problémů. 509 MORENO LUZÓN, J. – BLANES, R. A historiografia sobre o caciquismo espanhol, s. 289. (pozmámka 23) 510 TUSELL, J. Oligarquía y caciquismo en Andalucía (1890 – 1923), s. 121. 511 VARELA ORTEGA, J. Los amigos políticos, s. 440. 512 CARR, Raymond. España 1808 – 1975. Barcelona: Ariel, 2003, s. 353. 513 VARELA ORTEGA, J. Los amigos políticos, s. 443. 514 TUSELL, J. Oligarquía y caciquismo en Andalucía (1890 – 1923), s. 521. 515 VARELA ORTEGA, J. Los amigos políticos, s. 458.
129
9.3 Periferie versus centrum: kasikismus a kasikové ve vztahu k elitám a vládě Dobová kritika a historikové kasikismu se shodují v následujícím tvrzení: kasikové hájí své zájmy vlivu, které nepřekračují hranice jejich lokálního území, naproti tomu elity usilují o udržení či získání centrální moci. V historiografii kasikismu panuje věčná diskuze, která síla byla převažující v organizaci politického klientelismu. Byli to kasikové nebo vláda? Na tento problém lze také nahlížet z hlediska vztahu centra a periferie, kdy centrem je stát představovaný elitami a vládou a periferie zosobňovaná kasiky. Která z těchto dvou skupin či mocenských administrativně-správních jednotek převažuje? Je to centrum nebo periferie, kdo ve skutečnosti umožňuje volební podvody a sestavení vlády? Kdo z nich v konečném důsledku zajišťuje chod restaurované bourbonské monarchie? Jinými slovy, převažuje centrum (elity/vláda) nad periferií (kasiky), nebo naopak periferie (kasikové) nad centrem (elitami/vládou)? Čí moc je svrchovanější? Již v úvodní kapitole druhé části této diplomové práce jsem zdůrazňoval přínos Tuñóna de Lary, jehož historiografové považují za „zakladatele“ ekonomické interpretace kasikimu. Tuñón de Lara analyzoval původ a vztah moci mezi jednotlivými aktéry restaurace. Mezi ně patřila Koruna, staré velkostatkářské elity a nové buržoazní elity. Tyto třídy vytvořily řídící elitu, kterou Tuñón de Lara označil za mocenský blok (bloque de poder) reprezentující pouze své zájmy a zájmy svých spojenců – kasiků.516 Moreno Luzón, v návaznosti na obdobné představy Vicense Vivese,517 mistrně shrnul myšlenky Tuñóna de Lary následujícm způsobem:
„Manuel Tuñón de Lara sdílel vizy mocenských elit jako výraz historického paktu mezi buržoazií a velkými pozemkovými vlastníky. Definoval kasikismus jako nástroj v rukou socio-ekonomické oligarchie, která se prostřednictvím [kasikismu] snažila renovovat svou zákonodárnou moc (el personal parlamentario), [tím že se] zmocnila systému dominance, jenž byl možný pouze v kontextu země s velkým vlastnictvím půdy, kde moc kasika byla především mocí velkostatkáře a jeho zmocněnců, kterou [kasik] uplatňoval na ochuzeném rolnictvu.“518
Na tutéž interpetační linii navázal Alfonso Ortí, opět slovy Moreno Luzóna:
516
Mocenský blok a v něm zastoupené elity a jejich úlohu v rámci restaurace pak Tuñón de Lara nejkomplexněji popsal v knize: TUÑÓN DE LARA, Manuel. Historia y realidad del poder. El poder y las élites en el primer tercio de la España del siglo XX. Madrid: Cuadernos para el Diálogo, 1967, s. 21-113. Definici moci kasika nastínil v knize: TUÑÓN DE LARA, M. La España del siglo XIX, s. 44-46. 517 Jaume Vicens Vives považoval restaurační oligarchii za mocenskou skupinu, která zamezovala jakékoliv participaci lidu na systému, prostřednictvím něhož si přivlastňovala státní prostředky. Kasikové této oligarchii napomáhali. Viz: MORENO LUZÓN, J. Sobre críticas, conceptos y cambios, s. 285. 518 MORENO LUZÓN, J. Sobre críticas, conceptos y cambios, s. 285.
130
„(…) [Ortí] vysvětlil, jak se vlastnictví stalo základem politické moci kasika a kasikiální struktury – [která představovala] skutečnou ʹpolitickou konstituciʼ země – jež byla chápána jako nástroj obrany privilegovaných tříd, zvláště latifundistů a středně zámožných vlastníků půdy v Kastilii a Andalusii, jež byla vnucena proletariátu a malé okrajové buržoazii zprostředkující moc oligarchii a centralizující politické mašinerii.“519
Na tutéž tradici navázal Richard Herr. Podle Herra existovaly „tři hierarchie“ (jerarquías) – jakési systémové úrovně legitimizující restaurovanou monarchii. První hierarchii tvořila administrativní a judikaturní síť, druhou hierarchii představovala síť organizovaných politických stran. Vedle nich se zrodila třetí hierarchie paralelní k předchozím dvěma, která však nebyla leagální, nebyla zakotvena v ústavě, nicméně stala se efektivním systémem pro upevnění politiky těch, kteří udržovali sociální a ekonomickou moc.520 Zdá se, že pro formulování představy tří hierarchií legitimizujících restauraci našel Herr inspiraci ve starších interpretacích kasikismu. K takové domněnce zvláště vybízí označení kasikiální sítě za „třetí hierarchii, paralelní“ ke dvěma „legitimním“ (Herrovými slovy k „autoritě a administrativě“); označení, jež se nápadně podobá dobovému charakterizování kasikismu, pro nějž Antonio Maura taktéž užil spojení „paralelní hierarchie“.521 Kasikové uplatňovali svůj vliv na základě příslušnosti k oné třetí kasikiální hierarchii, nikoliv tedy díky jejich sporadické přítomnosti ve zbylých dvou hierarchií.522 Podle Herra byl kasikismus způsobem vlády, který se snažily tradiční eltity uvést v praxi, aby jím zažehnaly nebezpečí jaké pro udržení jejich sociálního a politického postavení představovala parlamentní monarchie a univerzální hlasovací právo. Jak píše Herr:
„Jakmile byla jednou absolutistická monarchie nahrazena parlamentní vládou, elity země, zahrujíce do nich všudypřítomné velkostatkářské elity, odhalily, že jejich moc bude lépe zajištěna prostřednictvím kontoly centrální autority, více [než kdyby] jí vzdorovaly. Časem vytvořily instituci známou jako kasikismus, (…).“523
519
ORTÍ, A. Estudio introductorio, s. CCXLIV. Citováno podle: MORENO LUZÓN, J. Sobre críticas, conceptos y cambios, s. 285. 520 HERR, R. La élite terrateniente española en el siglo XIX, s. 607-608. 521 ROMERO MAURA, J. El caciquismo: tentativa de conceptualización, s. 30. 522 Viz Dardého interpretace Herrových tří hierarchií: DARDÉ, C. Vida política y elecciones, s. 195. 523 HERR, R. La élite terrateniente española en el siglo XIX, s. 607. Týmž způsobem Dardé interpretuje Herrovy myšlenky: „V 18. století, podle Herra, tyto elity z pozice svých lokálních enkláv kladly odpor racionální ofensivě reformní monarchie; se změnou režimu pochopily, že by mohly být v mnohem větším bezpečí, [pokud by] namísto snahy vzdorovat akci [reformní monarchie], započaly kontrolovat [samotný] stát. A díky kasikismu toho dosáhly.“ Viz: DARDÉ, C. La aceptación del adversario, s. 93.
131
Podle Herra sloužil kasikismus jako nástroj velkostatkářů a jiných tradičních pozemkových elit, prostřednictvím něhož se tyto staré elity bránily politické modernizaci země. Jestliže je Herr tímto názorem blízký představám Tuñóna de Lary či Ortího, v jiném ohledu se přibližuje politické interpretaci kasikismu, a sice zastáváním postoje relativní nezávislosti kasiků vůči centru státní moci, ať už tuto moc zosobňovaly nové buržoazní nebo staré velkostatkářské elity. Na druhou stranu oproti politické interpretaci kasikismu Herr neklade jakoukoliv přímou souvstažnost mezi kasikismem a administrativní organizací státu. Podobně neexistovala přímá vazba mezi kasiky a politiky, proto by podle Herra byla „chybná identifikace kasiků jako pravé ruky politiků nebo jako těch, kteří [by] vlastnili nějakou [administrativní] funkci.524 Pokusíme-li si zodpovědět otázku, již uvedenou na začátku tohoto oddílu, a sice jaký vztah z hlediska hierarchie je stanoven mezi lokální mocí – periferií zosobněnou oligarchy a kasiky na straně jedné a centrální mocí – státem zosobněným vládou a elitami na straně druhé, nalezneme v historiografii všechny tři očekávané přístupy, jak bude zřejmé dále. Obecně lze říci, že zatímco zastánci ekonomické interpretace považují lokální moc nadřazenou té centrální, pak příslušníci politické interpretace uvádějí centrální moc jako nadřazenou moci lokální. Z pohledu ekonomické interpretace kasikismu, se reálná moc kasiků projevuje jako „rozhodující element španělské socio-politické reality.“525 Jak interpretuje ekonomický přístup Garrido Martínová, „vlády se nikdy silou nestaví vůči realitě moci na lokální úrovni, nýbrž s ní [s touto lokální mocí] neustále paktují.“526 Jak píší zastánci této interpretace, Témime a Chastagnaret: „V každém případě by byla chyba akceptovat představu, že moc v restauračním Španělsku vždy přichází shora.“527 Tento výklad zároveň přináší poznatek o slabosti liberálního státu, neschopnosti centrální administrativy politicky kontrolovat národní území. Proto stát (centrum moci) je nucen jednat s kasiky a tolerovat jejich vliv a činnost na periferii.528 Jak dále uvádějí Témime a Chastagnaret: „Lokální autority ve Španělsku předcházely jakékmukoliv pokusu organizovat moderní státní aparát.“529 Naproti tomu politická interpretace vychází z Costova pyramidovitého uspořádání moci. Podle interpretace Costových myšlenek je moc a rozhodnutí z ní vycházející budována vždy směrem odshora dolů, díky čemuž se lokální moc jeví podřízená a závislá moci centrální. Jak jsem již naznačil v podkapitole 8.2, považuji za zjednodušující tvrzení, které historikové530 připisují Costovi, a sice popis „vládnoucí třídy“ a jejich spojenců (kasiků) jako vysoce hierarchozovaného systému, přičemž moc v něm uplatňovaná je prováděna odshora 524
HERR, R. La élite terrateniente española en el siglo XIX, s. 608-609. TÉMIME, Emile – CHASTAGNARET, Gérard. Contribution à l'etude des sources et des formes des pouvoirs locaux l'Espagne rurale contemporaine. Reflexions sur le caciquisme. Cahiers de la Mediterraneé, Actes des Journées d'Etudes Bandor, 1978, s. 152. Citováno podle: GARRIDO MARTÍN, A. Historiografia sobre el caciquismo, s. 1354. 526 GARRIDO MARTÍN, A. Historiografia sobre el caciquismo, s. 1354. 527 TÉMIME, Emile – CHASTAGNARET, Gérard. Contribution à l'etude des sources, s. 153. Citováno podle: GARRIDO MARTÍN, A. Historiografia sobre el caciquismo, s. 1354. 528 GARRIDO MARTÍN, A. Historiografia sobre el caciquismo, s. 1354. 529 TÉMIME, Emile – CHASTAGNARET, Gérard. Contribution à l'etude des sources, s. 157. Citováno podle: GARRIDO MARTÍN, A. Historiografia sobre el caciquismo, s. 1354. 530 TUSELL, J. Oligarquía y caciquismo en Andalucía (1890 – 1923), s. 34-35. ROBLES EGEA, A. La democracia imposible, s. 140. PINO ARTACHO, J. El caciquismo, problema social, s. 193. 525
132
dolů; naopak na základě jiných Costových prohlášení se domnívám, že dle Costy mezi oligarchy, kasiky a civilními guvernéry neexistuje vždy za jakýchkoliv okolností jasně daná mocenská závislost (viz citace 335). Převládající představa o moci uplatňované odshora dolů je jedním z nejzásadnějších závěrů, ke kterému došel Javier Tusell: „Nejdůležitějšími (nejrozhodujícími) se zdály, bezpochyby, politické osobnosti národní kategorie, které operovaly [přímo] v Madridu, které zvážily určitou kvótu poslanců pro každou politickou stranu,“ tak aby bylo možné sestavit vládu, parlament a teprve potom na základě nich i lokální zastupitelstva.531 Tusell dodává, proč musela být tato moc uplatňována shora:
„Pokud by [vláda] nebyla organizátorem ani arbitrem voleb, čili pokud by si nenárokovala tyto výsady, nejen že by mohly volební výsledky způsobit pohromu pro ni samotnou, ale především by zemi uvrhly v chaos. Z toho důvodu je reálná struktura moci ve Španělsku pyramidou vybudovanou odshora dolů.“532
Zpráva exguvernéra Torre Véleze, jednoho z respondentů madridského Atenea, se stala ideálním pramenem pro ty badatele, kteří přizují lokální moci, zastupované oligarchií a kasiky, převahu nad centrální mocí reprezentovanou civilním guvernérem (jmenovaným vládou). Torre Vélezův text uvádějí Moreno Luzón533 (nová politická historie) a Cruz Artacho534 (sociální agrární historie). Nejcitovanější pak z něho bývá zejména poslední věta:
„Ať už guvernér obdrží či neobdrží pověřovací listinu, vláda mu s většími či menšími okolky sdělí: ʹnásledujte instrukce pana X (fulano)ʼ. Pan X je kasik. Přijde den, kdy guvernér instrukce odmítne vykonávat a oznámí to kasikovi, nebo vládě nebo oběma dvěma, a během deseti či dvanácti hodin, nebo snad dříve, obdrží telegram se zašifrovaným sdělením: ʹkonejte službu vašemu pánu (V. S.),535 dělejte toto nebo onoʼ. To, co vyžadoval pan X. A tehdy guvernér buď již nevyvolává potíže, chápajíc neužitečnost [takového počínání], anebo se nepodvolí (…), čímž dosáhne svého přemístění [na post guvernéra jiného regionu]. Protože ʹprincip vládyʼ vnitřní konstituce našich politických stran je vždy tento následující: ʹve sporech mezi guvernéry a kasiky obvykle mívají pravdu guvernéři, protože však kasikové nemohou [ze svého své místa] odejít, musejí odejít guvernéřiʼ.“536
531
TUSELL, J. Oligarquía y caciquismo en Andalucía (1890 – 1923), s. 99-100. Tamtéž, s. 30. 533 MORENO LUZÓN, Javier. »El poder público hecho cisco«. Clientelismo e instituciones políticas en la España de la restauración. In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). El marco político y la génesis del caciquismo. In Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 176-177. 534 CRUZ ARTACHO, S. Clientes, clientelas y políticas en la España, s. 116. 535 Originální zápis V. S. je zkratka pro Vuestro Señor. 536 Señor conde de Torre Vélez. In COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 402. 532
133
Navzdory výše uvedenému tvrzení, že příslušníci ekonomické interpretace kasikismu považovali lokální moc za svrochovanější, než rozhodnutí plynoucí z centra země, Romero Maura, zastánce téhož výkladového proudu, naznačil to, co později rozvedli příslušníci poslední generace historiků kasikismu. Také Romero Maura537 zmiňuje Torre Vélezův text, přičemž jej komentuje následujícím způsobem: „Nemělo by se vyvozovat z předchozí citace (ani to neříká), že guvernéři dělali vše možné proto, aby jednali podle svého zákonného postavení, ani (navzdory tomu, že to z textu vyplývá), že vlády počítali s kasikovou frakcí (partido).“538 Jinými slovy, domnívám se, že Romero Maura chtěl říci, že lokální moc automaticky nevítězila nad mocí centrální a že tedy ne vždy musely vlády vyhovět zájmům kasiků na úkor svých zájmů artikulovaných na lokální úrovni svými zmocněnci – civilními guvernéry. Jak píše tentýž autor: „Ti, kteří viděli v kasikismu v zásadě lokální fenomén, příklad lokální uzurpace státních pravomocí (atribuciones), měli z části pravdu – a měli ji i ti, kteří jej [kasikismus] přičítali centralismu.“ V závislosti na síle kasiků měla lokální moc převahu nad mocí centrální. Byla-li lokální moc výrazná, což, jak dokládá Romero Maura, opravdu leckdy byla, pak kasikové „vytvářeli neporazitelného nepřítele pro jakéhokoliv předsedu vlády, jenž, namísto aby s nimi [kasiky] vyjednával, se jim odvážil vzdorovat.“539 K problematice mocenského vztahu centra a periferie přibyl i třetí pohled, který rozvíjí to, co naznačil Romero Maura. Podle něj není možné s definitivní platností určit, kdo disponoval svrchovanější mocí, zda kasikové nebo vládní elity. Tuto „střední pozici“ zastává například Pro Ruiz. Domnívá se, že obě moci se vzájemně potřebovaly. Jak píše Pro Ruiz: „Nejednalo se o vítězství jedné moci nad druhou, neboť, centrální moc nemohla přežívat bez [toho aniž by] měla k dispozici lokální notables [kasiky]; a lokální kasici s ní spolupracovali, vždy když [tato spolupráce] byla splacena protihodnotou různého charakteru, (…).“540 Tento třetí pohled pak v současné historiografii kasikismu převažuje.
537
ROMERO MAURA, J. El caciquismo: tentativa de conceptualización, s. 29. Tamtéž, s. 29. 539 Tamtéž, s. 33. 540 PRO RUIZ, J. La política en tiempos de Desastre, s. 189-190. 538
134
10. Kasikismus ve vztahu k feudalismu, marxismu a klientelismu 10.1 Kasikismus a klientelismus (patronát) ve vztahu k feudalismu Tématem této kapitoly je ve španělské historiografii tolik diskutovaná otázka poměru kasikismu a feudalismu. Držíme-li se interpretace kasikismu jako španělské varianty klientských vztahů, pak nemůže překvapit, že tatáž otázka se promítla i v teoretických pracích klientelismu. Jak uvádím v podkapitole 4.1, k této problematice se vyjádřili mimo jiné Lemarchand a Legg a Luigi Graziano. Lemarchand a Legg (viz citace 126) ve své typologii klientelismu označili feudální vztahy za jeden ze tří typů klientských systémů. Velmi obdobný postoj zastával Luigi Graziano, pro nějž ovšem nabývaly klientské vztahy spíše semifeudální povahy (viz citace 125). Na tomto místě je třeba přidat názor Carla Landého. Také Landé zvažuje, zda může být feudalismus považován za instituci klientelismu. Ačkoliv princip osobní podřízenosti (personal subordination) a očekávání podřízených (subordinates), že s nimi bude jednáno jako s klienty, je patrný jak ve feudálních, tak v klientských vztazích, dospěl Landé k názoru, že feudalismus a klientelismus nelze ztotožňovat.541 Tento závěr vyplývá z jiného Landého názoru, v němž chápe klientelismus jako přídavek přičleněný k jakýmkoliv již existujícím vztahům. Jinými slovy, klientelismus nevzniká „ve vakuu“, nýbrž se váže na další relaci, které dodává nových kvalit. Tato relace může být jakéhokoliv typu a původu, ať už sociálního, ekonomického nebo politického (viz citace 24). Právě feudalismus je takovou relací v sobě sdružující sociální, ekonomické a politické principy. Problematiku vztahu kasikismu a feudalismu, jsem již uvedl na příkladu dobové kritiky restaurace. Právě Azcárate a Costa patří mezi ty autory, pro něž jsou kasikismus a feudalismus zaměnitelné pojmy. Jestliže u Azcárateho a Costy (viz citace 341, 343) je kasikismus formou dominance kasiků a oligarchie, ztělesněním špatného a zvráceného systému, pak ze srovnání kasikismu a feudalismu, z něhož, pro připomenutí, je dle Azcárateho kasikismus „sto tisíc krát odpornější, než středověký válečnický feudalismus“ (viz citace 343), vyplývá stejně negativní hodnocení feudalismu jako takového. Dobové kritice se vymyká myšlení Macíase Picavey, pro nějž feudalismus – „znevážený liberály, lichváři a profesními prospěcháři“,542 představuje protipól ke kasikismu. Jak uvádím v osmé kapitole, jeho názor vyplývá z představy feudálního patronátu prospěšného pro společnost, jenž se nachází v opozici vůči politickému patronátu obsaženém v kasikismu. Již zmiňovaný Antonio Maura, dlouholetý lídr konzervativní strany a několikanásobný premiér restauračního Španělska, jenž patřil k největším kritikům politického uspořádání restaurace, zvláště pak jeho regionální podoby, označil kasikismus za bastardní feudalismus
541 542
LANDÉ, C. H. The dydic basis of clientelism, s. xxii-xxiii. MACÍAS PICAVEA, R. El problema nacional, s. 350.
135
(feudalismo bastardo), charakterizovaný dekadentní strukturou a znamenající „nevyhnutelnou kalamitu“, v jejímž důsledku španělská společnost vymizí.543 K témuž názoru a hodnocení se hlásili příslušníci první generace historiků kasikismu. Mezi ně patřil i Manuel Tuñón de Lara, jenž také označil kasikismus za nový feudalismus. K takovému závěru dospěl na základě totožných jej konstruujících znaků: „Kasikismus, tak jako feudalismus, má pyramidovitou strukturu vycházející z města či vesnice, nejvyšší pozici provinčního uspořádání zaujímá kasik nebo kasikové, kteří spolupracují s panem guvernérem (señor gobernador).“544 Jak jsem již uvedl v podkapitole 9.1 při analýze identity kasika, Tuñón de Lara neváhal označit kasika za „nového feudálního pána“ (viz citace 464). Další z marxistických interpretů restauračního klientelismu, Alfonso Ortí, přirovnává kasikismus k feudalismu, přičemž – což je s ohledem na ostatní výklady pozoruhodné a netradiční – moderní feudální kasiky nazývá jako „caudillos“. Je těžké rozhodnout, zda toto pojmenování, běžně užívané pro vrcholné státní představitele vojensko-politických režimů, užil Ortí jako metaforické označení, nebo jím chtěl vyjádřit míru kasikovy moci, která je neskonale větší, než jakou jí přisuzují zastánci ekonomické interpretace. Jak píše Ortí: „Oligarchové a kasikové bránící svou moc se, tak jako feudální caudillové, vznáší v atmosféře surrealistické politiky, [tito oligarchové a kasikové] dosáhli moci s menší osobní prohnaností a násilím.“545 V sedmdesátých letech se začíná opouštět představa ztotožňování kasika s feudálním pánem, a tedy od zaměnitelnosti klientelismu a feudalismu. Přesto, jak upozorňuje Richard Herr, „existovala určitá podobnost s vazalským systémem (el sistema de señor-vasallo), tím že navenek se kasik zdál, že si udržuje autoritu nad svým soukromým lénem (feudo privado), [přitom] byl zodpovědný před vyšším kasikem a současně měl pod sebou [pod jeho moc spadali] jiní [kasikové].“ Nicméně jak dále Herr upozorňuje: „Kasikismus se však od feudalismu odlišoval minimálně ve dvou aspektech. Za prvé, existoval mimo zákon, a proto se zaměřoval na funkce, které ze zákona příslušely platným autoritám, a za druhé, jeho členové [sítě kasiků] nepříslušeli k žádnému sociálnímu nebo legálně uznávanému stavu.“546 Třebaže v tzv. politické interpretaci kasikismu již převažuje názor neztotožňovat feudalismus s kasikismem, Varela Ortega hovoří o feudalizaci administrativy prováděnou lokálními kasiky. „Nicméně, straničtí či lokální kasikové, vyžadovali svůj díl z administrativní kořisti, jimiž živili svou klientelu; a, do určité míry, tato administrativa byla bezpochyby feudalizovaná kasiky, kteří s ní [ve snaze dosáhnout] svých vlastních cílů manipulovali.“547 Navzdory poznatkům dobových kritiků restaurace a prvních historiků kasikismu (viz názor Tuñóna de Lary), úvahy Ernesta Gellnera jen potvrzují současný trend nechápat kasikismus za formu feudalismu nebo za feudalismus samotný (například José Álvarez
543
CARR, R. España 1808 – 1975, s. 355-356. TUÑÓN DE LARA, M. La España del siglo XIX, s. 45. 545 ORTÍ, A. Estudio introductorio, s. XLVII. 546 HERR, R. La élite terrateniente española en el siglo XIX, s. 608. 547 VARELA ORTEGA, J. Los amigos políticos, s. 440. 544
136
Junco).548 Předmětem Gellnerovy analýzy není samotný kasikismus, nýbrž patronáž (její vztah ke klientelismu či kasikismu jsem popsal v páté kapitole). Jinými slovy, píše-li Gellner o vztahu patron – klient, má na mysli patronáž jako celek, nikoliv její konkrétní variantu v podobě kasikismu. Gellner tedy nepovažuje feudalismus za formu patronáže, ačkoliv dosahuje zřejmých podobností. Jak v patronáži, tak ve feudalismu je předmětem vzájemné mezilidské relace směna darů a služeb (ať už hmotné či nehmotné povahy). Jak mezi patronem a klientem, tak mezi lenním pánem a jeho poddaným „vždy“ existovala zjevná politická a ekonomická asymetrie, jež je oboustrannou sociální interakcí neustále ztvrzována. Tato mocenská asymetrie se v souvislosti s výměnou projevuje tím, že patron svému klientovi a lenní pán svému poddanému poskytuje práci či jakoukoliv podporu, přičemž obráceně pak klient patronovi a poddaný lennímu pánovi platí růrné renty, jako například daň za ochranu či přístup k půdě. Podle Gellnera jak ve feudalismu, tak v patronáži jsou přítomné totožné morální hodnoty: kult cti, loajality, násilí a mužnosti. V čem tedy mezi nimi spočívá rozdíl? Zatímco charakter feudalismu je otevřený a neskrývaný, daný zákonem; patronáž, byť nemusí být nezbytně vždy nelegální, není přinejmenším právně uznávaná.549 K témuž závěru jako Gellner dochází i Moreno Luzón, s tím rozdílem, že Moreno Luzón namísto patronáže používá v souladu s latinskou tradicí pojem klientelismus (viz pátá kapitola). Podle Moreno Luzóna se jedná o „neformální vztahy, neregulované smlouvou a odlišné od institucionálního řádu, proto by neměly být zaměňovány s ekonomickými vztahy či s feudalismem, jež jsou veřejně uznávány a zákonně uplatňovány.“ Jak Moreno Luzón dále poznamenává: „Klientská pouta jsou vzdálená univerzalistickým pravidlům a oficiální proklamované morálce, (…). Jsou založena na poskytování přízně (favor), [a také na] svévoli, nikoliv [však] na právu.“550 Rozpor mezi klientelismem a feudalismem je pak v případě Moreno Luzóna možné chápat jako rozpor kasikismu a feudalismu, neboť, jak na jiném místě tentýž autor píše, je kasikismus „hispánskou verzí politického klientelismu.“551 Není náhodné, že angličtí historikové, ve snaze odlišit klientelismus od feudalismu, po mnoho let užívali termínů „nový feudalismus“ (new feudalism) nebo – tak jako například již zmiňovaný Maura, „bastardní feudalismus“ (bastard feudalism). Oba z hlediska práva rozdílné systémy se vědci paradoxně snaží diferenciovat prostřednictvím téhož slova, a sice feudalismu, jakoby týmž termínem stále zdůrazňovali výše uváděné znaky totožné jak pro feudalismus, tak pro klientelismus (patronát).552 Právě Moreno Luzón, třebaže patří k těm, kteří taktéž odlišují klientelismus a feudalismus, upozorňuje na jejich zřetelnou vývojovou návaznost. Dle Moreno Luzóna se tradiční římský patronát, zpočátku „veřejně uznávaná forma sdružování podrobená ustanoveným pravidlům“, v období úpadku Římské říše postupně transformoval ve feudalismus. Uvolňování feudálních vztahů novověké Evropy pak přineslo obnovení patronátu: 548
ÁLVAREZ JUNCO, José. Redes locales, lealtades tradicionales y nuevas identidades colectivas, s. 74. GELLNER, E. Patrons and clients, s. 2-3. 550 MORENO LUZÓN, J. El clientelismo político: historia de un concepto multidisciplinar, s. 78. 551 Tamtéž, s. 95. 552 KETTERING, S. The Historical Development of Political Clientelism, s. 421. GILSENAN, M. Against patron – client relations, s. 182. O bastardním feudalismu (feudalismo bastardo) také hovoří Moreno Luzón. Více ve: MORENO LUZÓN, J. El clientelismo político: historia de un concepto multidisciplinar, s. 90. 549
137
„Institucionalizované feudální vztahy – kodifikované v textech – upadaly v době pozdního sředověku (Baja Edad Media), když se na evropském západě (Occidente europeo) objevil obřadnost postrádající bastardní feudalismus (feudalismo bastardo), [jenž byl] tvárnější (flexible) a rozšířenější (difuso), než klasický [feudalismus].“553
Moreno Luzón toto tvrzení dokládá na historickém vývoji Francie, Anglie a nakonec i Španělska, jehož kasikismus je novodobou variantou vztahů patron – klient.554 Moreno Luzónovo uvažování lze shrnout tak, že existuje evoluce mezi klientelismem (patronátem) a feudalismem, přičemž feudalismus vznikl z římského patronátu, aby se následně přetransformoval zpět do patronátu, v současné době nazývané prostřednictvím stejnojmenné analytické kategorie nebo teorií klientelismu. Shrneme-li dosavadní poznatky, pak v této práci uvedení zástupci dobové kritiky a sociálně vědní badatelé rozlišují dva základní pohledy na vztah feudalismus a kasikismu: 1) kasikismus je obdobou feudalismu (Azcárate, Costa, Tuñón de Lara) 2) kasikismus není obodou feudalismu (Macías Picavea, Herr, Moreno Luzón, Álvarez Junco) Přičemž je třeba uvést třetí a čtvrtou variantu, v níž se nehovoří o feudalismu ve vztahu ke kasikismu, nýbrž obecně ve vztahu ke klientelismu (patronátu). 3) klientelismus/patronát je obdobou feudalismu (Graziano, Lemarchand a Legg) 4) klientelismus/patronát není obdobou feudalismu (Gellner, Landé, Moreno Luzón) Jak si však vysvětlit zřejmý rozpor mezi často proklamovaným rozlišováním feudalismu a kasikismu, případně feudalismu a klientelismu (patronátu) oddůvodňované právním uspořádáním a existencí legálního církevního patronátu právě v období fungování feudálního systému? Žádný ze zde uvedených autorů se k tomuto problému nevyjadřuje.
10.2 Kasikismus: třídní nebo klientské vztahy? V předmluvě této práce jsem psal o zahraničních marxistických antropolozích, kteří popírali existenci klientelismu/patronáže. Relaci patron – klient chápali jako projev vykořisťování a formu politické dominance. Cílem této kapitoly je zhodnotit, jaký názor na tuto problematiku zastávali španělští historikové. V důsledku svého marxistického přesvědčení negovali španělští historikové kasikismu existenci klientelismu, nebo spíše
553
MORENO LUZÓN, J. El clientelismo político: historia de un concepto multidisciplinar, s. 89-90. Tamtéž, s. 89-95. „Jeho zavádění [bastardního feudalismu] bylo spojeno nejprve se vzrůstajícím vlivem Koruny na aristokracii, a následně s absolutismem, limitujícím moc téže aristokracie.“ (tamtéž, s. 90) 554
138
přistupovali k relaci patron – klient jako k jiné obdobě vykořisťování a formě politické dominance, bez jakéhokoliv popírání klientských vztahů? Carlos Dardé si povšiml, že kasikismus lze interpretovat prostřednitvím klientských nebo třídních vztahů. „Ti, kteří hájí ekonomickou podstatu kasikismu, prakticky nepřemýšlí o problému původu vztahů mezi kasiky a na nich závislých osobách; zdá se, že stanovením principu ekonomické dominance, je nadbytečné cokoliv ostatního; vztah nemůže být jiný než kontrola a absolutní podřízenost. Naopak ti, kteří zastávají politicko-administrativní podstatu kasikismu, výslovně potvrzují, že se jedná o vztah patron – klient, jenž mohl nabývat různých forem.“555 Jinak řečeno, původ samotného kasikismu je určen buď klientskými, nebo třídními vztahy. Dardé se domnívá, že interpretace kasikismu prostřednictvím těchto dvou antagonistických přístupů není správná. Podle jeho názoru cesta k porozumění kasikismu vede skrze teoretické studie klientelismu/patronáže. V nich jsou zdůrazňovány dva aspekty, které, oproti znalcům patronátu, badatelé kasikismu doposud interpratovali obráceně a které by měli historikové přehodnotit: 1) Přijmout, že „ekonomická dominance nevylučuje formu vztahu patron – klient.“ 2) Odmítnout, „silné konzervativní ʼorganicistickéʹ cítění, které často koncept [patronátu] doprovází,“ tak jako „pravděpodobnou idealizaci, která [na druhou stranu] pramení [z konzervativního] užití konceptu patronátu. První Dardého bod, poměr ekonomické dominance a vztahu patron – klient se ve španělské historiografii promítá do rozporu, zda hybatelem ekonomického, společenského a politického dění restaurace jsou třídní nebo klientské vztahy. Z tohoto rozporu vyvstává otázka původu kasikismu, na základě něhož historiografové zkonstruovali dvě interpretace kasikismu: ekonomickou a politickou (viz podkapitola 7.2). Jestliže Dardé přijímá názor, že „ekonomická dominance nevylučuje formu vztahu patron – klient,“ říká tím, že „třídní vztahy mohou být překonány či nahrazeny vztahy klientskými.“ Z čehož plyne, že „patronát může být uskutečněn jak ve vztazích politické, tak ekonomické povahy.“556 Tím Dardé zamítá oprávněnost politické interpretace kasikismu „přivlastnit si“ patronát, jinými slovy, nesouhlasí s tvrzením, že by patronát měl být vázán jen na politickou interpretaci kasikismu. Dardé přejímá Landého názor o vztahu patron – klient jako „přídavku“ (addenda), na základě níž patronát/klientské vztahy nikdy nefungují samy o sobě, ale ani „ve vakuu“, vždy se váží na jinou již ustanovenou realitu (více viz citace 22). Aplikováno na poměry restaurace, říká tím Dardé, že veškeré restaurační instituce, a tedy i je formující mezilidské vztahy, nefungují na „pouhém“ principu vztahu patron – klient, ale jsou utvářeny jinými principy, jejichž původ, může být jakýkoliv, sociální, ekonomický či politický. Žádný z nich pak není nezbytně vázán na patronát. Druhý aspekt, jenž by měl být podroben kritice, je konzervativní vize patronátu jako vysoce integrujícího činitele, který Dardé přebírá z úvah Reného Lemarchanda (viz předmluva a čtvrtá kapitola). Podle Lemarchanda je koncept klientelismu vytvořený 555 556
DARDÉ, C. La aceptación del adversario, s. 93-94. DARDÉ, C. Vida política y elecciones, s. 199-200.
139
„v konzervativní oblasti strukturální antropologie s sebou přináší stigma svého původu (…): jeho silný konzervativní sklon, [je] reminiscencí sociálních organicistických konceptů. Vize společnosti, která přináší vysoce kohezivní a integrující systém, v němž existuje relativně harmonická vzájemná závislost mezi částmi, jež jej konstruují.“557 Druhý bod představuje Dardého reakci „na optimistickou představu“ klientských vztahů jako extrémní protipól marxistického proudu ekonomické tradice. Dardého konstatování vyplývající z historiografického exkurzu, podle něhož obě již tolikrát zmiňované interpretace kasikismu vychází buď z existence klientských, nebo třídních vztahů, které mohou existovat pouze odděleně a nikdy spolu, není nahodilé a má své opodstatnění, sledujeme-li výpovědi jednotlivých autorů. Podobně není neoprávněné Dardého přesvědčení, že existence jednoho typu vztahů nemusí ten druhý automaticky vylučovat, což právě činí zastánci politické či ekonomické interpretace kasikismu. Tento Dardého názor však platí jen tehdy, nebereme-li v potaz poslední vědeckou produkci. Jinými slovy Dardého rozbor ve skutečnosti neplatí pro současné přístupy, formované v nové politické historii a sociální agrární historii (viz podkapitola 7.2). Navzdory očekávní, jež vyplývá z Dardého kritiky, sociální agrární historie navazující na ekonomickou interpetaci kasikismu k popisu společenských poměrů restaurace využívá teorie klientelismu. Není snadné zodpovět otázku položenou na začátku této podkapitoly, zda buď badatelé kasikismu (rovněž jako někteří již v předmluvě uvedení antropologové) negovali existenci klientelismu, anebo spíše přistupovali k relaci patron – klient jako k obdobě vykořisťování a jiné formě politické dominance, aniž by popírali existenci klientských vztahů. Předně, je třeba říci, že všichni zde zmínění historiografové kasikismu558 a někteří další autoři559 píší o marxistickém proudu jako o ekonomické interpretaci restauračního klientelismu. Problém kasikismu v době prvních marxistických průkopníků ekonomické interpretace ještě nestál v centru analýzy restaurované bourbonské monarchie a byl spíše překryt výzkumem elit restaurace (Tuñón de Larův mocenský blok). Přesto se i v marxistické koncepci kasikismu, ve studiích Tuñóna de Lary či Ramose Oliveiry, objevuje výraz klientela, byť frekvence výskytu daného pojmu v pracích obou autorů je takřka zanedbatelná. Také jeho sémantický význam se zúžil, rozhodně jej nelze srovnávat s dobovým slovníkem restauračních kritiků. V regeneracionistickém pojetí má klientela širší význam, což je patrné zejména z rozboru Macías Picaveovy knihy El problema nacional (viz oddíl 8.5.1). Tuñón de Lara a Ramos Oliveira vztah mezi patrony a klienty nevnímají z hlediska reciprocity, ale z pozice nadřazenosti a podřízenosti, přičemž klienti jsou osoby závislé v jejich rétorice 557
LEMARCHAND, René. Comparative Political Clientelism: Structure, Process and Optic. In EISENSTADT, Shmuel Noah – LEMARCHAND, René (eds.). Political Clientelism, Patronage and Development. Londýn, 1983. Citováno podle: DARDÉ, C. Vida política y elecciones, s. 201. 558 MORENO LUZÓN, J. – BLANES, R. A historiografia sobre o caciquismo espanhol, s. 14. CRUZ ARTACHO, S. Clientes, clientelas y políticas en la España, s. 111. GARRIDO MARTÍN, A. Historiografia sobre el caciquismo, s. 1350. YANINI MONTES, A. Oligarquía y caciquismo en la historiografía española, s. 109. 559 Například Dardé zmiňuje Herra: „(…) podle Herra se jednalo, především, o formu dominance třídy, typ vztahu vytvořeného tradičními ekonomicky mocnými elitami, za účelem udržení svého privilegovaného postavení.“ Více ve: DARDÉ, C. La aceptación del adversario, s. 92-93.
140
utiskované nebo zneužívané oligarchií a kasiky. Navíc Ramos Oliveira používá výraz klientela pro společnost druhé španělské republiky, přičemž jej aplikuje pouze na osoby vázané k aristokracii či oligarchii, aniž by explicitně hovořil o jejich vztahu ke kasikismu či kasikům.560 Je nepopiratelné, že Tuñón de Lara a Ramos Oliveira, první průkopníci kasikismu, ve svých marxistických analýzách užívali, byť sporadicky, termínu patron – klient, případně klientela. Domnívám se, že je nutné ptát se a odlišit, kdy marxističtí autoři publikovali své práce, zda již byla v dané době teorie klientelismu plně etablovaná, případně se teprve formovala, anebo ještě vůbec neexistovala. V případě Ramose Oliveiry, píšícího před formulováním teorie klientelismu, je totiž ona Dardého kritika ekonomické dominance vylučující formu vztahu patron – klient neoprávněná, tudíž ji lze právem označit za anachronismus. Jiná situace nastává při posuzování třídních nebo klientských vztahů tehdy, kdy již byla vytvořena teorie klientelismu. Do této kategorie spadají práce Richarda Herra či Alfonse Ortího publikované v sedmdesátých letech. Herr na rozdíl od Tuñóna de Lary či Oliveiry nepoužívá termínů patron, klient nebo klientela; výslovně odmítá jakékoliv spojení kasikismu s patronáží (viz citace 546). Lze konstatovat, že Dardého kritika výlučné projekce třídních vztahů na problematiku kasikismu platí pouze v případě Alfonse Ortího. Jak shrnuje Yanini Montesová, zastánci ekonomické interpretace kasikismu, zejména pak marxisté, se zaměřili na studium buržoazní revoluce, na přechod feudalismu ke kapitalismu. Vztahy vzešlé z patronáže první poloviny 19. století marxisté definovali jako nespravedlivé a vnucené, považovali je za nástroj utlačování. Jak uvádí Yanini Montesová: „Jakmile byla v druhé polovině devatenáctého století završena buržoazní revoluce a opuštěny vztahy feudální produkce, byli kasikové obviněni, že jsou pokračovatelé sociálních vztahů podřízenosti vnucované venkovu,“ že jsou vykonavatelé vztahů „typických pro Starý režim.“ Jak tatáž autorka dodává, Ortí je příkladem tohoto ideového proudu.561 Tento názor v kontextu jiných obdobných tvrzení přinejmenším potvrzuje existenci marxistické interpretace kasikismu, byť ale nemůže sloužit jako uspokojivá odpověď, zda marxističtí historici vylučují vztah patron – klient v rámci třídní relace. Navzdory předešlým Dardého poznámkám, problematika projekce klientských a třídních vztahů na téma kasikismu a jejich vzájemného poměru, domnívám se, doposud čeká na důkladnější analýzu.
560
„Skupina španělských klientů, kterou si oligarchie předcházela, byla zároveň touto třídou [oligarchií] politicky chráněná a placená, častěji než státními zdroji, aniž by vzbudila podezření, pod pláštěm radikální a legitimní spontaneity provokovaného obyvatelstva způsobovala výtržnosti, povstání a potyčky, jež by plutokracie nemohla přímo vyprovokovat. Používaje anarchisty, držela aristokracie ve svých rukou nitky kontrarevoluce sbíhající se v ulicích, ve skutečnosti oligarchie kontrolovala celé anti-republikánské hnutí; toho čeho by sama proti republice nedosáhla, udělali za ni její klienti.“ Viz: RAMOS OLIVEIRA, Antonio. Politics, Economics and Men of Modern Spain, 1808 – 1946. London: Victor Gollancz Ltd, 1946, s. 299-300. 561 YANINI MONTES, A. Oligarquía y caciquismo en la historiografía española, s. 109.
141
11. Kasikismus: zmařená modernizace nebo „jiná cesta“ k modernitě? Poslední bod analýzy restauračního klientelismu představuje vztah kasikismu a modernity. Ne náhodou jsem otázku modernity umístil na samý závěr práce: k problematice modernity se sbíhají již v předešlých kapitolách diskutovaná témata jako povaha restauračního režimu, způsob výstavby moci či struktura a úloha elit. Modernita všechny tyto stěžejní body zastřešuje. Zajímá mě, kdy a jak historikové restauračního klientelismu přestali považovat kasikismus za příčinu neúspěšné modernizace, proces, který nevyústil ve společenskou a politickou modernitu, aby jej naopak začali vnímat jako jinou cestu k modernitě. Ještě na konci šedesátých let Pino Artacho, autor, který nebývá řazen ani k ekonomické, ani k politické interpretaci kasikismu, jehož názory jsou však z pohledu příslušníků poslední generace historiků restauračního klientelismu velmi moderní a aktuální, označuje kasikismus, za „relativně užitečný, přechodný prostředek (expediente).“ Navzdory předešlému tvrzení, jej však považuje za „zpomalující činitel racionalizace a modernizace sociálního a politického života Španělska.“562 V souvislosti s výzkumem elit poslední generace historiků kasikismu poukazuje na to, že není možné chápat fenomén klientelismu jako obranu starých mocenských struktur, jež brání zachování tradičního společenského řádu, tzv. Starého režimu, a tím nástupu modernizace. Jak píše Moreno Luzón, „aristokracie starého charakteru tvořila zanedbatelnou část mezi elitami, proto je těžké udržet představu, že mocní restaurace ztělesňovali přetrvávání Starého režimu.“563 Navíc, pokud by kasikismus byl rysem zaostalosti, pak by znamenalo upřít buržoazii označení nositele modernizace, neboť podle zastánců nové politické historie se i mezi příslušníky středních vrstev objevovali lidé, kteří využívali systému klientelismu. Jinými slovy, nelze jen původní elity Starého režimu, které se v boji proti buržoazii, brání politické modernizaci, tak jak si například představoval Richard Herr (viz podkapitola 9.3), spojovat s kasikismem či klientskými praktikami. Střední vrstvy taktéž neváhaly používat systému vztahů osobní závislosti. Nové politické síly, svým sociálním postavením přináležející k buržoazii, republikáni a členové radikální strany, praktikovali kombinaci nové „čisté“ politiky s klientskou politikou. Onu první „tradiční“ politiku uskutečňovali ve městech, druhou „moderní“ v rurálních oblastech.564 Tentýž názor,
562
PINO ARTACHO, J. El caciquismo, problema social, s. 203. „To špatné na kasikismu je, jak říká José Luis L. Aranguren, že 'se institucionalizoval a přetrval, přeměniv ve stálou a neměnnou frašku celou politiku restaurace.' To co mělo být provizorní vsuvkou (parentesis), která by umožnila realizaci okamžité politické akce naléhavě směřující k tomu, aby si Španělé osvojili občanskou kulturu, se proměnilo v brzdu rozvoje politického jednání [jinak běžně] vedoucí k masivnímu vzdělávání (…)“ (tamtéž, 203) Citace z Arangurena: ARANGUREN, José Luis. Moral y sociedad. Madrid: Edicasa, 1965, s. 170. 563 MORENO LUZÓN, J. – BLANES, R. A historiografia sobre o caciquismo espanhol, s. 19. 564 Tamtéž, s. 22.
142
využívání systému kasikismu antirestauračními stranami, zastává nejen poslední generace historiků kasikimu, ale už i příslušníci politické interpretace.565 Jestliže dobová restaurační kritika spolu s ekonomickou interpretací kasikismu chápe společnost éry restaurace, zejména pak elity, které ji utvářejí, za antiliberální a antimodernizační, pak poslední generace historiků je přesvědčena o pravém opaku. Fenomén kasikismu, jenž byl v minulosti vnímán jako stigma, začal být označován za funkční systém. Kasikismus, slovy Cruz Artacha, „se nám dříve zdál jako překážka modernizace, teď [jej] vnímáme jako cestu, byť pomalou a nedokonalou, [nicméně směřující] k jejímu dosažení [k dosažení modernity].“566 Obdobný názor zastává i jiná historiografka, zde již mnohokrát uváděná, Yanini Montesová, podle níž, je kasikismus sociopolitický fenomén sloužící k přechodu mezi Starým režimem a moderním státem.567 Oligarchie a kasikismus fungovaly jako nástroj klientských vztahů, „které v 19. století umožnily centralizaci liberálního státu se zastupitelským systémem. Nejedná se o výjimečný proces [uskutečněný] ve Španělsku, nýbrž o proces běžný a vlastní novověkým dějinám a západnímu liberalismu.“568 V souvislosti s modernizací je třeba se ještě vrátit k otázce domnělé španělské „předurčenosti“ ke kasikismu, jako osobitému národnímu fenoménu, v žádném jiném prostoru a čase neopakovaném a neopakovatelném. Již na konci šedesátých let, Pino Artacho,569 zpochybnil představu kasikismu jako biologického rysu (una herencia biológica), obsaženém v genetickém uspořádání Španělů. Pino Artachův postoj ke kasikismu jako k sociálnímu a kulturnímu jevu vzešlému z určitého vzdělávacího procesu předjímá a zároveň shrnuje veškeré další poznatky učiněné pozdějšími historickými studiemi. Pino Artachovo odmítnutí „biologického původu kasikismu“ zcela jasně znamená kritiku regeneracionistického myšlení; v tomto směru pak na téhož autora navázali zastánci politické interpretace kasikismu, počínaje Romero Maurou570 či Javierem Tusellem.571 Kasikismus není výjimečný a nemůže být přisuzován jen Španělům – názor, k němuž mimo jiné došli Tusell a Pro Ruiz, každý však z jiných východisek a prostřednictvím odlišných důkazů. Zatímco Tusellovo zdůvodnění vyplývá ze studia volebního procesu a korupčních praktik,572 Pro Ruizova argumentace se opírá o teorii klientelismu.573 Výsledek výzkumu obou autorů je však totožný: prostřednictvím komparace dokazují stejné politické „chování“ a obdobnou sociální interakci 565
Patří k nim například Varela Ortega. „Nicméně antidynastické síly nedokázaly nalézt dostatečně vhodnou politickou strategii, jež by jim umožnila politickou mobilizaci [voličů]. S konečnou platností, si také republikáni osvojili stejný typ politiky, [taktéž] využívali kasikiálních nástrojů, z nichž těžili jejich monarchističtí nepřátelé.“ Více ve: VARELA ORTEGA, J. Los amigos políticos, s. 460. 566 CRUZ ARTACHO, S. Clientes, clientelas y políticas en la España, s. 109. Kasikismus přestal být považován za pozůstatek čehosi tradičního, namísto toho začal být označován za přechodovou fázi politického liberalismu, který vyústil v demokracii. (tamtéž, s. 109) Cruz Artacho vychází z článku Teresy Carnero Arbatové. Více ve: CARNERO ARBAT, Teresa. Política sin democracia en España (1874 – 1923), Revista de Occidente, 1988, núm. 83, s. 43-58. 567 YANINI MONTES, A. Oligarquía y caciquismo en la historiografía española, s. 88. 568 Tamtéž, s. 121. 569 PINO ARTACHO, J. El caciquismo, problema social, s. 189. 570 Romero Maura odmítá považovat tradiční mentalitu, úctu a patriarchismus za původ kasikismu. Více ve: ROMERO MAURA, J. El caciquismo: tentativa de conceptualización, s. 22, 23. 571 TUSELL, J. Oligarquía y caciquismo en Andalucía (1890 – 1923), s. 506. 572 Tamtéž, s. 506-518. 573 PRO RUIZ, J. La política en tiempos de Desastre, s. 193-195.
143
obyvtalestva restauračního Španělska a dalších států téhož období, jakými byla Třetí francouzská republika, viktoriánská Británie, Itálie za Giolittiho éry, monarchistické Portugalsko, či dokonce (v případě Tusella) Spojené státy americké na počátku 20. století. Pokusíme-li se zodpovědět otázku položenou na začátku této kapitoly, pak opuštění představy kasikismu jako zmařené modernizace, a naopak počátek přijímání restauračního klientelismu jako „jiné cesty“ k modernitě, nastal s příchodem politické interpretace kasikismu. Důvododem, proč se tomu tak děje, nutno přisuzovat zjištění o totožném politickém, případně klientském chování v jiných evropských zemích téhož období. Spojení modernizace/modernity na straně jedné a kasikismu na straně druhé pak již běžně zastávají i příslušníci poslední generace historiků kasikismu. Z pohledu historické vědy to byli nakonec opět obhájci politické interpretace, kteří jako první odmítli rasové, psychopatologické, geografické a jiné představy, na základě nichž měl být kasikismus Španělům předurčen. Jinými slovy, kasikismus, respektive klientské vztahy, v současném historicko-vědním diskurzu nejsou považovány za fenomén veskrze typický jen pro španělskou společnost éry restaurace, podobně jako se kasikismus (nebo klientské vztahy) nestaly překážkou pro naplnění modernity.
144
12. Analýza dobových textů V této kapitole předkládám tři dobové texty, v nichž jsou zaznamenány názory pisatelů komentujících fenomén kasikismu. První dva texty byly sepsány v době restaurace a třetí pochází z období vlády Isabely II. Cílem této kapitoly je tyto prameny analyzovat; k rozboru využívám v této práci uváděné poznatky a přístupy získané z historiografie kasikimu a teorie klientelismu. Vzhledem k tomu, že zdrojový text obsahuje kurzívu, ponechávám přepis ve standardní úpravě.
Důvody prostřednictvím nichž informuji, že nemohu informovat574 (anonym) Přátelé a pánové moji: tímto vám pro Vaši informovanost předkládám následující zprávu. Je tomu přibližně rok, co v tomto jižním regionu byla založena jistá hydraulicko-důlní Společnost,575 dnes v období usilovných prací a montáží, Společnost, v jejíž správní radě zasedám. Jakmile byla zbudována, věnovala se veškerá obezřetnost tomu, aby byla zbavena podezření politické zakázky, a to tím, že byla zvolena Správní Rada složená z hlavních akcionářů a obsazena různými politickými i nepolitickými přáteli kasika, [z jejichž přízně] se těšíme prospěchu. Vše bylo v pořádku. Zdálo se, že máme povolení, [požíváme] vlídnosti, dokonce [že se nám dostává] potěšení [ze strany] Pána (Señor);576 avšak nevíme, zda [se tak dělo] díky osobnímu politickému postoji nějakého radního. Ať tak či onak, soukolí se začalo zadrhávat. Zrodila se atmosféra nepřátelství, více méně utajovaná, která se brzy projevila v jednáních plných prodlev, obstrukcí a překážek ukládaných oficiálními místy a to do té míry, že rada společnosti začala být znepokojena. Proto se jednoho dne sešla, aby pro tuto situaci hledala praktické řešení. Jistý radní navrhoval otevřeně vstoupit do stavu nepřátelství (guerra). Mám zcela osobní plán, řekl, toho dne, kdy kasika budu naplno cítit jako jed, jej popadnu jako havěť a uprostřed ulice, za bílého dne mu ukáži sílu, kterou dodává mým svalům zlost, rozhořčení, opovržení a znechucení, [neboť] on znevážil tvář města; s pevnou vírou, že se mi ani mým záležitostem [opět] nepřiplete do cesty; že vznešení vylezou ze svých děr, aby mi zatleskali, a že všichni ti úslužní plebejci nebudou [tomuto mému jednání] příliš odporovat. 574
COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, s. 406-407. V překladu zachovávám majuskule a minuskule, tak jak byly užity v originálu. Proto je i překlad slova kasik psán, dle původního znění, jednou s malým a jindy s velkým počátečním písmenem. 576 S největší pravděpodobností je jím míněn konkrétní kasik, jehož autor článku uctivě nazývá jako Pán (Señor). 575
145
Ostatní radní se vyjádřili ve prospěch politiky přizpůsobení a klidu; a prezident, muž nejobezřetnějšího chování došel k následujícímu závěru: „Naše Společnost není stvořena pro politický boj, ani nemůžeme v současné době zaslat Kongresu vyslance, který by nás bránil před křivdami těch, vůči nimž jsou psané zákony bezpředmětné. Mrzutý úšklebek Pána (Señor) bude postačovat, aby například devadesát ze sta vlastníků uzavřelo svá pole našim krokům a [zamezilo] podpory našim leteckým přepravním linkám. Jeho [kasikovo] doporučení nám otevírá jednotlivé pozemky a [umožňuje získat] radniční povolení. Jedná se o otázku praktického života. Co dělat? Žít v míru a podřízení kasika, nárokovat si jeho přátelství, žádat jeho ochranu, atd.“ Takto se [prezident] rozhodl, ale radní, onen stoupenec boje, odvětil: „Pánové, Společnost se v tomto okamžiku vyslovila jako žena a všeobecně se ví, co se dříve či později stane ženám díky zákonu přírody.“ A jelikož v témže momentě vyslovil svůj záměr již déle v Radě nesetrvávat, prezidenta, muže zralého věku a obdařeného mnoha zkušenostmi, napadla šťastná myšlenka, když navrhnul, aby vstoupil do Rady akcionář s německou státní příslušností jako účinná pojistka proti křivdám širokého dosahu. Tak jsme se také nakonec usnesli; Společnost přináležející industriálnímu světu s kapitálem jednoho a půl milionu peset, jež přináší zlepšení regionu a program rozvoje, jež spočívá ve dříve ignorované těžbě podzemního bohatství a v uváženém přerozdělení nadbytečné energie sousedním a tranzitním obcím. Naše Společnost díky levné energii umožní zemi zřídit průmysl a [zajistit] výrobu z jejich přírodních produktů; společnost jako taková, říkám, chce-li žít úspěšný život, zde tak jako jinde ve Španělsku, a nechce-li žít pod záštitou cizí vlajky, musí si začít získávat přízeň Jeho Výsosti Kasika. Nyní, řekněte, zda je nějaká možnost, abychom se my, Španělé, emancipovali a stali se Evropany jinou cestou, nežli skrze cizí kolonizaci.
«…….» Duben 1901
Je patrné, že autor tohoto článku zvolil anonymní formu, aby nekompromitoval či jinak nepoškodil uvedený podnik. Firma, její jednání, tak jako jednání kasika a z něho vyplývající důsledky nejsou v tomto případě známé. V textu zachycený poměr mezi kasikem a lidmi z oné Společnosti vystihuje ambivalentní variantu klientských vztahů: kasikova počáteční protekce se proměňuje v nezájem a hněv, vděčnost klientů v obavy a strach, nebo případně v odpor a zlost. Není to jen ambivalence mezi kasikem/patronem a jeho klienty, ale i mezi klienty samými, což reprezentuje reakce „bojovného“ radního ostře kontrastující s opatrností prezidenta Společnosti a rezignovaností pisatele zprávy. Autor anonymu spojuje proměnu kasikova jednání s politickými motivy, ale skutečný důvod kasikova nepřátelského přístupu k firmě nezná. Je však třeba mít na paměti, že se jedná o názor klienta, kasikův pohled na danou situaci nemáme. 146
Kromě problematiky kasikismu lze z textu snadno vyčíst další témata k úvaze, která ostatně, přinejmenším podle pisatele zprávy, jsou s kasikismem spjatá; jedná se o modernizaci a evropanství ve vztahu k národní suverenitě. Jakoby v očích autora anonymu otázka přiblížení se Evropě – „evropeizace“ Španělska – spočívající v modernizaci, byla cestou nevyhnutelné volby mezi kasikismem a kolonialismem. Pro srovnání, takový názor na „evropeizaci“ Španělska stojí v naprostém kontrastu s představami Unamuna či Ortegy y Gasseta (viz podkapitola 8.3).
Kasikismus577 Kasikismus je pro parlamentní život tím, čím révokaz pro vinnou révu. Rodí se chudý a stává se bohatý; roste ve stínu radnice [aby se] veřejné prostředky (bienes comunes) staly zdrojem jeho štěstěny. Začal slouže mocným byv komplicem smělých. Je s bohatým a s tím, jenž vládne měkce jako vosk a s chudým a tvrdě padlým jako železo. Jeho diplomacií je vrozená inteligence, byť postrádá vzdělání; úřední spisy jeho zbraní, melouchy jeho životem. S progresisty (progresistas) ztratil pozemky, s umírněnými (moderados) se jich opět zmocnil. Byl revolucionářem v září 68, poté se stal republikánem [aby se] zcela lehce [přeorientoval] z kantonisty na alfonsistu. Účastní se mnohých mocenských jednání a rozepří, aniž by se přiklonil na stranu jedněch či druhých, vždy však pomáhá svému pánovi.
Také tento dobový popis kasikismu, domnívám se, dává za pravdu ekonomické interpetaci. Kasik nemusí nezbytně pocházet z majetných kruhů, jeho moc spočívá v úloze zprostředkovatele. Oprávněnost názorů poslední generace historiků kasikismu, která klientský systém, a tedy i kasikismus, připisuje nejen éře restaurace, ale i dalším obdobím (viz podkapitola 3.1), potvrzuje autorovo ztotožnění kasika s příslušníky různých politických proudů, jež předcházely politickému uspořádání restaurace. Kasik byl podporovatelem nejen alfonsistů (stoupenec bourbonské monarchie), ale i republikánů nebo federalistů či dokonce politických hnutí v období vlády Isabely II.: progresistů (progresistas) a umírněných (moderados).
Kasik578 Kasik. Otec strážce (guardián) politického konventu každé obce; a i kdyby [obce] překročily [hranici] sta obyvatel, je třeba [v každé z nich] přinejmenším tří konventů, z čehož vyplývá, že [na tyto tři konventy] vychází tři kasikové nebo strážci. Avšak ten, který skutečně
577
La Crónica (Badajoz), 14 de mayo de 1884. In Bohoyos, F. Situación socioeconómica y condiciones de vida en la provincia de Badajoz (1880-1902). Badajoz: Universitas Edit., 1984. 578 RICO Y ARMAT, Juan. Diccionario de los políticos. Madrid, 1855, s. 108. Citováno podle: ESPADAS BURGOS, Manuel – URQUIJO GOITIA, José Ramón. Historia de España. Guerra de la Independencia y época constitucional (1808-1898). Madrid: Gredos, 1990, s. 377-378.
147
zasluhuje tohoto titulu, je kasik ovládající [konzervativní nebo liberální] stranu; ostatní jsou pouze kasici ad honorem,579 čili kasici bez provozování [kasikismu]. Strážce [čili kasik] podle svého rozmaru rozhoduje o osudech komunity; vyrozumívá se přímo s hlavním otcem (padre general), hovorově [řečeno] s guvernérem, ve všem co se provinčních voleb týče, aby reprezentoval Řád (Orden) na [území dané] kapituly, [Řád], který se vykonává na soudním dvoře; rozděluje podle svého rozmaru všechny úřady a nic se neuskuteční v komunitě, bez jeho schválení a bez spolehnutí se na jeho souhlas. Pokud se rozděluje mezi bratry nějaká almužna, [kasik] vždycky obdrží největší část a vždycky je to on, který nejméně platí, naopak pokud komunitě přispívá finančními prostředky na realizaci nějakého zbožného díla, [jde o přání] které si přeje hlavní otec. V mládí kasik často bývá starostou nebo velícím důstojníkem. Jakmile je již starší, pohlíží na vrcholné funkce s nezájmem a na vykonávání [daného úřadu] jmenuje synovce nebo jinou osobu pokorného a poslušného charakteru, jež mu slouží jako nástroj [pro uskutečnění] všech jeho plánů a manévrů. Svého chráněnce si snaží udržet, aby si prostřednictvím něho ještě více upevnil moc. Skutečný kasik je stálý poslanec, a nechce jím být v Kortesech, aby neztratil moc nad konventem a aby se nevystavil riziku, že by v jeho nepřítomnosti byl jmenován jiný strážce, jenž by na jeho úkor získal autoritu [v místním konventu].
Tento dobový popis kasika a jeho moci poukazuje na dvojí kasikovu roli: jednu vykonávanou na lokální a druhou na „národní“ úrovni. V prvním případě kasik zastupoval obec, v druhém reprezentoval stát. Zároveň informace z posledního odstavec dávají za pravdu příslušníkům poslední generace historiků kasikismu, když, jak píše pisatel, skutečná kasikova moc vycházela z autority a vlivu, jež udržoval na lokální úrovni, proto tuto lokální moc upřednostňoval před rolí svěřenou mu státem. Za zmínku pak stojí silné rodinné a religiózní příměry: guvernér coby padre general, lokální a provinční administrativa označovaná jako konvent či kapitula jen potvrzují interpretaci patronáže zastávanou Michaelem Kennym. Pro připomenutí, podle Kennyho byl chod španělské společnosti utvářen prostřednictvím malých komunit, v nichž jsou znovureprodukovány principy rodinných vztahů. Právě instituce patronáže a kmotrovství, obě utvářené religiózními představami a hodnotami (bůh jako nejvyšší patron) zajišťují převedení rodinných vazeb na komunitní úroveň, čímž jsou tyto principy zachovány i mimo prostředí rodiny (viz citace 389).
579
V překladu zachovávám kurzívu a velká písmena tak, jak jsou napsána v původním textu.
148
13. Závěr Problém kasikismu, třebaže je nejvíce analyzovan v „domácím” španělském prostředí, nemůže být posuzován samostatně bez širších souvislostí obecného problému klientelismu. V pracích španělských historiků kasikismu a jiných sociálně-vědních badatelelů je k nalezení celá řada citací a odkazů na zahraniční literaturu. Proto jsem věnoval první část diplomové práce teoretickým otázkám klientelismu, vždy však vázaných k problematice kasikismu. Jedním z vedlejších záměrů této práce byla otázka vlivu zahraničních studií spjatých s klientelismem nebo patronáží – jak stejný jev vztahů osobní závislosti pojmenovávají anglicky píšící autoři a antropologové. Navzdory mému očekávání, s vědomím antropologického původu teorie klientelismu, se neukázalo, že by v počátcích studia kasikismu španělští badatelé vycházeli z podnětů anglosaské antropologie. Antropologické studie o španělském prostředí (Corbin, Davis, Gilmore, Kenny, Pitt-Rivers), v nichž vztahy meziosobní závislosti napojené například na problematiku cti (honour) nebo důvěry (trust) neposkytly prvním španělským průkopníkům metodologický rámec. Práce a výsledky bádání britských sociálních či amerických kulturních antropologů našly odezvu především v dílech svých zahraničních kolegů – španělských antropologů (Jesús Contreras, González Alcantud). Teprve v pozdějších letech, v pracích poslední generace historiků kasikismu, jak u zastánců nové politické historie, tak sociální agrární historie, jsou antropologické a nově i politologické studie reflektovány (Eisenstadt a Roniger, Graziano, Landé, Lemarchand a Legg, aj.). Tuto skutečnost připisuji obecnému přijetí teorie klientelismu jako analytické kategorie, kterou historikové aplikují na problematiku kasikismu. Přestože se díla a klíčové myšlenky výše uvedených anglosaských antropologů staly součástí monografií a studií poslední generace historiků kasikismu, vyplňovaly spíše „jen“ prostor v poznámkových aparátech či rejstřících. Obdobné nebo totožné závěry učiněné jak antropology, tak historiky, jsou, domnívám se, nahodilým výsledkem, než znakem skutečného ovlivění; k závěrům výzkumu docházeli příslušníci všech tří vědních disciplín odděleně. Dopad zahraniční historické produkce na španělskou tvorbu je v porovnání s vnějším antropologickým a politologickým přínosem nesporně vyšší. Zahraniční impulzy výzkumu kasikismu lze v zásadě rozdělit do dvou kategorií, které jsou však vzájemně provázané. Na jedné straně šlo o zázemí, které badatelé kasikismu nalezli na zahraničních univerzitách ve Francii (Pau) a posléze ve Velké Británii (Oxford), na straně druhé o vědecké kapacity, jakými byli americký hispanista Richard Herr a jeho britský kolega Raymond Carr či francouzští badatelé Témime a Chastagnaret. V případě Herra a Carra je jejich význam o to větší, že jsou považováni za tvůrce a představitele dvou základních interpretací kasikismu. Zde mnohokrát citovaní španělští historikové Romero Maura a Varela Ortega jsou spojeni s britským vědeckým prostředím; oba byli Carrovými studenty a oba posléze působili na univerzitě v Oxfordu. Naproti tomu, jak jsem ukázal ve druhé kapitole, kde jsem se věnoval diskutabilnímu vztahu politického klientelismu a korupce, současná španělská vědecká obec, zejména pak ta politologická, rozebírá případy, jako právě zmiňovaný Plan de Empleo Rural, na němž se 149
problematika klientelismu a korupce ideálně profiluje, v širší obecné perspektivě a využívá k tomu zahraničních teortických analýz (Caciagli, Roniger, Weber-Pazmiño). Jakkoliv se představitelé dobové kritiky a historikové odlišují v posuzování kasikismu, názory všech diskutujících, a to od konce 19. století až po současnost, bez ohledu, zda se jedná o regeneracionisty či příslušníky Generace 98, zastánce ekonomické a politické interpretace nebo příslušníky nové politické historie a sociální agrární historie, ti všichni, nebojím se prohlásit, se shodují v jednom bodě: kasikismus je ilegální, kasikismus je formou korupce.580 Toto tvrzení, s ohledem na teoretickou část této práce, není diskutabilní, na rozdíl od polemiky, jež vyvolává zde rozebíraný Plan de Empleo Rural, někdy spojovaný s klientskými vztahy, někdy zároveň chápaný jako návrat (či pokračování) kasikismu. Přestože cíl této práce spočíval, jak stojí v jejím názvu, v uskutečnění sondy do historiografie kasikismu, může se na první pohled zdát neadekvátní, že vedle očekávaného rozboru historiografické reflexe a zásadních myšlenek historiků zkoumajících restaurační klientelismu, jsem věnoval velkou část této práce analýze dobové kritiky kasikismu. Na základě důkladného rozboru dobové reflexe restauračních poměrů jsem chtěl ukázat, že etnogeografický a psychopatologický determinismus, jenž mnozí historikové a zvláště pak historiografové kasikismu přisuzují regeneracionistům, Generaci 98 a Generaci 14, je jen zčásti pravdivý a rozhodně jej nelze plošně vztahovat na všechny dobové kritiky, o čemž svědčí názory Ortegy y Gasseta, Ramón y Cajala či Unamuna (viz podkapitola 8.3). Americký „bosismus“, konkrétně pak případ „Tammany Hall“, se stal argumentem pro odmítnutí představy vztahů osobní závislosti jako specifického španělského národního problému. Prostřednictvím „bosismu“ chtěli španělští historikové dokázat dobové kritice etnogeografický redukcionismus.581 Přitom „Tammany Hall“ již Unamunovi (viz citace 411) posloužil k témuž tvrzení: podstata kasikismu není výlučně svázána se španělskou mentalitou. Důraz, jaký jsem přikládal rozboru Costovy „Oligarchie a kasikismu“, vyplýval ze snahy naznačit spletitost pohledů, které daná problematika v myslích dobových kritiků vyvolávala. Pouze na první pohled úvahy respondentů Atenea včele s Costou opravňují k tvrzení, podle něhož dobová kritika odsuzovala kasikimus, postoj, jenž historikové připisují regeneracionistům, Generaci 98 a Generaci 14. Ve skutečnosti mnozí restaurační kritici naznačují či přímo hovoří o určité užitečnosti, které kasikismus španělské společnosti éry restaurace přináší. Navzdory tomu historikové a historiografové regeneracionistické myšlenky „Oligarchie a kasikismu“ redukují do jednostranného pohledu prosté negace kasikismu. Názory jednotlivých přispěvatelů jsou interpretovány příliš souhrnně, čímž vybízí k představě jakéhosi myšlenkově celistvého antikasikiálního diskurzu. Domnívám se, že už „Oligarchie a kasikismus“ jako pramen nabízí vše, co je v současné historické recepci uváděno, počínaje identitou kasika jako zprostředkovatele, konče praktičností kasikismu jako integrujícího
580
Namátkou uvádím tyto autory, zástupce jednotlivých období, ideových proudů a „škol“: COSTA, J. Oligarquía y caciquismo, 1902, s. 25, 63. ALZOLA, Pablo de. El problema cubano, s. 234-235. ROMERO MAURA, J. El caciquismo: tentativa de conceptualización, s. 26. TUSELL, Javier. La descomposición del sistema caciquil español (1902 – 1931). Revista de Occidente, 1973, vol. 127, s. 77. VARELA ORTEGA, J. Los amigos políticos, s. 10. 581 Mezi nimi Tusell a Moreno Luzón. TUSELL, J. Oligarquía y caciquismo en Andalucía (1890 – 1923), s. 508511. MORENO LUZÓN, J. El clientelismo político: historia de un concepto multidisciplinar, s. 82.
150
systému. Jeden z mála autorů, který již na konci šedesátých let upozornil na kladné hodnocení kasikismu učiněné samotnými respondenty Atenea, byl sociolog Pino Artacho.582 V předmluvě popsané dvojí odlišné hodnocení klientelismu, podle kterého, z hlediska vytváření demokracie, mají tyto mezilidské vztahy buď rozkladný, nebo naopak stmelující účinek, lze – jak ukázaly práce španělských historiků – aplikovat na problematiku společnosti restaurované bourbonské monarchie. Také španělští historikové se tázali, zda kasikismus je nebo není znakem Starého režimu či feudalismu, antimodernizačním mechanismem v restauračních podmínkách spojeným s útlakem a vládou menšiny nad většinou. Jinými slovy, je kasikismus, již označovaný za specifický projev klientských vztahů, chápán jako typ inkluzivní či exkluzivní sociální interakce? Otázka, která byla stěžejním badatelským záměrem této práce. Mimo příslušníky ekonomické interpretace, ostatní badatelé problematiky restauračního klientelismu, a sice zastánci politické interpretace, nové politické historie a sociální agrární historie jsou přesvědčeni o inkluzivním charakteru kasikismu vytvářeného na bázi klientských sítí. Nepopiratelné manipulování voleb, jehož se restaurační politikové a kasikové dopouštěli, není současným měřítkem hodnocení významu kasikismu. Třebaže tyto vztahy osobní závislosti zamezily rozkvětu skutečné parlamentní demokracie, umožnily zpevňovat jiné sociální vazby prostřednictvím „politiky daru“, jak se výstižně vyjádřil García Schmidt.583 V této „politice daru“ je obsažen současný pohled na kasiky jako nikoliv uzurpátory či utlačovatele, ale zprostředkovatele mezi liberálním státem coby patronem pronikajícím na periferii a jeho občany – klienty – postrádající materiální prostředky a moderní kulturní kapitál. Současné názory lze shrnout do výroku Pina Artacha učiněného již „s předstihem“ na konci šedesátých let: kasikismus sehrál úlohu spojovatele dvou odlišných systémů, politického a sociálního.584 Znamenal jistotu zachování takového politického systému, jenž by jednak neohrožoval zájmy tradiční aristokracie a nastupující buržoazie a jednak uspokojoval masy lidí, které by jinak představovaly nástroj antirestauračních sil pro rozbití ustanoveného řádu. Mohlo by se zdát, že s vydáním zmiňované komparativní monografie El poder de la influencia. Geografía del caciquismo en España (1875 – 1923), se téma kasikismu vyčerpalo. Není tomu tak. I nadále historikové kasikismu v některých ohledech považují problematiku restauračního klientelismu za neobjasněnou. S postupující znalostí kasikismu se před nimi vynořují nová témata, jež funkčnost těchto vztahů osobní závislosti ovlivňují a jež stále čekají na zodpovězení. Mezi ně patří například problematika městského veřejného života. Také
582 Právě výroky Unamuna, Ramón y Cajala, Campo Grandeho, Rafaela Altamiry či Enrique Frery slouží Pino Artachovi k formulování teze o prospěšnosti kasikismu. Více ve: PINO ARTACHO, J. El caciquismo, problema social, s. 199-200. 583 GARCÍA SCHMIDT, A. Die Politik der Gabe. (název práce) 584 Kasikismus se objevil jako adoptivní systém: „Z něhož [pro restaurační společnost] vyplývaly dvě funkce: na jedné straně zamezil anarchismu a umožnil, aby daný politický systém mohl fungovat na úrovni prostého člověka (elemento humano), jehož rustikální charakter mu zamezil uskutečnit role, které samotný systém pro vlastní chod vyžadoval. Na druhé sraně umožnil, aby byly uspokojeny individuální či třídní zájmy kasiků.“ Viz: PINO ARTACHO, J. El caciquismo, problema social, s. 197.
151
obrácení pozornosti ke kulturnímu rozměru kasikismu by prostřednictvím dobové literatury a folklóru mělo přispět k objasnění přetrvávání kasikismu.585 V předmulvě uvedená Blochova představa potřeby být někým chráněn, ale zároveň ochraňovat někoho jiného, uskutečňována dobrovolnou či, paradoxně, vnucenou cestou, plně vykresluje protikladnou kombinaci lidského chování. Tento nikoliv černobílý svět se taktéž promítá ve zde představených interpretacích kasikismu/klientelismu. Navzdory současnému trendu označovat tyto vztahy osobní závislosti za inkluzivní typ sociální interakce, bližší pravdě se mi zdá Frigolého úvaha (viz citace 190), podle níž se v konkrétních případech ochrana či útlak, zvýhodnění či disikriminace, udělení či odepření přízně prolínají. Jsou natolik provázané, že jejich posouzení je závislé na způsobu, jakým je konkrétní osoba zapojená do sociální interakce. Proto podpora nebo laskavost, kterou „mocný“ – ať už jej zveme patronem, kmotrem nebo mecenášem – poskytuje jedné osobě, z pohledu druhé osoby znamená nepřízeň, či dokonce újmu.
585
Takto podle Moreno Luzóna je třeba vysvětlit další elementy politické kultury, například rétoriku, která doprovázela kasikiální zvyky; kasikiální symboly a způsob s jejich nakládáním; užívání vlastního svérázného jazyka či rituálů během různých banketů či politických shromáždění. Více ve: MORENO LUZÓN, J. – BLANES, R. A historiografia sobre o caciquismo espanhol, s. 26-27.
152
Literatura a prameny I) Literatura
ÁLVAREZ JUNCO, José. Redes locales, lealtades tradicionales y nuevas identidades colectivas en la España del siglo XIX. In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 71-94. ÁLVAREZ REY, Leandro. La pervivencia del clientelismo político en la II República. Algunas sugerencias para su estudio. In ARCAS CUBERO, Fernando – GARCÍA MONTORO, Cristóbal (eds.). Andalucía y España. Identidad y conflicto en la historia contemporánea. Málaga: Servicio de Publicaciones de Unicaja, 2008, s. 249-260. ALZOLA, Pablo de. El problema cubano. Bilbao: Andrés P. Cardenal, 1898. ARANGUREN, José Luis. Moral y sociedad. Madrid: Edicasa, 1965. AZAÑA, Manuel. Caciquismo y democracia. In Obras completas, vol. II, Madrid: Centro de Estudios Políticos y Constitucionales, 2007. AZCÁRATE, Gumersindo de. El régimen parlamentario en la práctica. Madrid: Sobrinos de la Sucesora de M. Minuesa de los Ríos, 1931. BLAU, Peter M. Exchange and Power in Social Life. 4th ed. New Brunswick and London: Transactions Publishers, 1986. BLOCH, Marc. Feudální společnost. Praha: Argo, 2010. BRENAN, Gerald. El laberinto español: antecedentes sociales y políticos de la Guerra Civil. Barcelona: BackList, 2009. BRUNT, Peter Astbury. Social Conflicts in the Roman Republic. London: Chatto & Windus, 1971. CARR, Raymond. España 1808 – 1975. Barcelona: Ariel, 2003. CACIAGLI, Mario. Clientelismo, corrupción y criminalidad organizada. Evidencias empíricas y propuestas teóricas a partir de los casos italianos. Madrid: Centro de Estudios Constitucionales, 1996. CARNERO ARBAT, Teresa. Política sin democracia en España, 1874 – 1923, Revista de Occidente, 1988, núm. 83. CAZORLA PERÉZ, José. Del clientelismo tradicional al clientelismo de partido: evolución y características. Working Paper, 1992, núm. 55. 153
CAZORLA PERÉZ, José. El clientelismo de partido en España ante la opinión pública: El medio rural, la administración y las empresas, Working Paper, 1994, núm. 86. CAZORLA PERÉZ, José. El clientelismo de partido en la España de hoy: una disfunción de la democracia. Revista de estudios políticos, 1995, núm. 87, s. 35-52. CILLÁN APALATEGUI, Antonio. Sociología electoral de Guipúzcoa, 1900 – 1936. San Sebastian: Sociedad Guipuzcoana de Ediciones y Publicaciones, 1975. CONTRERAS, Jesús. Estratificación social y relaciones de poder. Estudio introductorio. In PRAT, Joan (ed. et al). Antropología de los pueblos de España. Madrid: Taurus, 1991, s. 499-519. CORZO FERNÁNDEZ, Susana. El clientelismo político como intercambio. Working Paper, 2002, núm. 206, s. 3-66. CORZO FERNÁNDEZ, Susana. El clientelismo político. El plan de Empleo Rural en Andalucía: Un estudio de caso. Granada: Editorial Universidad de Granada, 2002. COSTA, Joaquín. Oligarquía y caciquismo como la forma actual de gobierno en España: urgencia y modo de cambiarla. Memoria de sección y resumen. Madrid: Los Hijos de M. G. Hernández, 1902. COSTA, Joaquín. Oligarquía y caciquismo. Colectivismo agrario y otros escritos. Madrid: Alianza, 1967. COSTA, Joaquín. Oligarquía y caciquismo como la forma actual de gobierno en España: Urgencia y modo de cambiarla. Tomo II, Informes o testimonios. Zaragoza: Guara Editorial, 1982. CRUZ ARTACHO, Salvador. Estructura y conflicto social en el caciquismo clásico. Caciques y campesionos en el mundo rural Granadino (1890 – 1923). In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 191-213. CRUZ ARTACHO, Salvador. Clientes, clientelas y políticas en la España de la Restauración (1875-1923). Ayer, 1999, núm. 36, s. 105-130. CRUZ ARTACHO, Salvador. Clientelas y poder en la Alta Andalucía durante la crisis de la Restauración. Hispania, 1999, núm. 201, vol. 59, s. 59-74. CURTO GRAU, Marta. Electoral rewards to patronage politics: Evidence from rural unemployment subsidies in Spain. Barcelona: Universitat de Barcelona & Institut d’Economia de Barcelona, 2012. DANČÁK, Břetislav, ed. – HLOUŠEK, Vít, ed. – ŠIMÍČEK, Vojtěch, ed. Korupce: projevy a potírání v České republice a Evropské unii. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006.
154
DARDÉ, Carlos. Vida política y elecciones: Persistencias y cambios. Espacio, tiempo y forma. Serie V, Historia contemporánea, 1993, núm. 6, s. 187-206. DARDÉ, Carlos. El sistema político y las elecciones. In TUSELL, Javier – PORTERO, Florentino (Eds.). Antonio Cánovas y el sistema político de la Restauración. Madrid: Biblioteca Nueva, 1998, s. 111-135. DARDÉ, Carlos. La aceptación del adversario. Política y políticos de la Restauración, 18751900. Madrid: Biblioteca Nueva, 2003. DÍAZ MORLÁN, Pablo. Un ejemplo de clientelismo empresarial: la influencia política del industrial Horacio Echevarrieta. Historia social. Clientelas, caciquismo y poder en la restauración, 2000, núm. 36, s. 101-130. DURÁN, Alfonso. Historia de caciques, bandos e ideologías en la Galicia no urbana (Rianxo, 1910 – 1914). Madrid: Siglo XXI, 1972. EISENSTADT, Shmuel Noah. Power, Trust and Meaning: Essays in Sociological Theory and Analysis. Chicago: University of Chicago Press, 1995. EISENSTADT, Shmuel Noah – RONIGER, Luis. Patrons, Clients and Friends: Interpersonal Relations and the Structure of Trust in Society. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. ESPADAS BURGOS, Manuel – URQUIJO GOITIA, José Ramón. Historia de España. Guerra de la Independencia y época constitucional (1808-1898). Madrid: Gredos, 1990. FRÍAS CORREDOR, Carmen – TRISÁN CASALS, Mirian. El caciquismo altoaragonés durante la Restauración. Elecciones y comportamiento político en la provincia de Huesca (1875 – 1914). Huesca: Instituto de Estudios Altoarogoneses, 1987. FRIČ, Pavol a kol. Korupce na český způsob. Vyd. 1. Praha: G plus G, 1999. FRIGOLÉ REIXACH, Joan. Caciquismo. In VALDÉS, Ramón (dir.). Las razas humanas. Barcelona: Ciesa, 1981. FOSTER, George M. The Dyadic Contract: a Model for the Social Structure of a Mexican Peasant Village. American Anthropologist, 1961, no. 63, s. 1173-1192. FUSTEL DE COULANGES, Numa Denis. Antická obec. 1. vyd. Praha: SOFIS, 1998. GARCÍA SCHMIDT, Armando. Die Politik der Gabe. Handlungsmuster und Legitimationsstrategien der politischen Elite der frühen spanischen Restaurationszeit (1876 – 1902). Bielefeld, 2000. GARRIDO MARTÍN, Aurora. Favor e indiferencia. Caciquismo y vida política en Cantabria (1902 – 1923). Oviedo: Pentalfa, 1988.
155
GARRIDO MARTÍN, Aurora. Historiografia sobre el caciquismo: balance y perspectivas. Hispania, 1990, núm. 176, s. 1349-1360. GANIVET, Ángel. Španělské ideárium. Chomutov: Marek, 2007. GELLNER, Ernest. Patrons and clients. In GELLNER, Ernest – WATERBURY, John (eds.). Patrons and Clients in Mediterraneas Societies. London: Duckworth, 1977. GILMORE, David. The People of the Plain. Class and Community in Lower Andalusia. New York: Columbia University Press, 1980. GILMORE, David. Patronage and Class Conflict in Southern Spain. Man, 1977, no. 3/4, vol. 12, 446-458. GILSENAN, Michael. Against patron – client relations. In GELLNER, Ernest – WATERBURY, John (eds.). Patrons and Clients in Mediterraneas Societies. London: Duckworth, 1977. GONZÁLEZ ALCANTUD, José. El clientelismo social y político en las sociedades mediterráneas. In KOTTAK, Conrad P. (ed.). Antropología cultural. Madrid: McGraw-Hill, 1994, s. 269-275. GONZÁLEZ ALCANTUD, José. Jerarquía versus igualdad: El clientelismo político mediterráneo desde la antropología. In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 21-42. GONZÁLEZ ALCANTUD, José. El clientelismo político: perspectiva socioantropológica. Barcelona: Anthropos, 1997. GONZÁLEZ ALCANTUD, José. Antropología (y) política: Sobre la formación cultural del poder. Barcelona: Anthropos, 1998. GRAZIANO, Luigi. A conceptual framwork for the study of clientelism behavior. European Journal of Political Research, 1976, no 4, s. 149-174. GUNTHER, Richard. The Dinamics of Electoral Competition in a modern Society: Models of Spanish Voting Behavior, 1979 and 1982. Barcelona: ICPS, 1991. GUNTHER, Richard – SANI, Giacomo – SHABAD, Goldie. Spain After Franco: The Making of a Competitive Party System. Berkeley and London: U. de California Press, 1986. GÜNEŞ-AYATA, Ayşe. Clientelism: Premodern, Modern, Postmodern. In GÜNEŞ-AYATA, Ayşe – RONIGER, Luis. Democracy, Clientelism and Civil Society. London: Lynne Rienner Publishers, 1994, s. 19-28. HERR, Richard. Spain. Englewood Cliffs: Prentice Hall, 1971.
156
HERR, Richard. La élite terrateniente española en el siglo XIX. Cuadernos de Investigación Histórica, 1978, núm. 2, s. 591-615. HEYROVSKÝ, Leopold. Instituce římského práva. Praha: J. Otto, 1894. CHACÓN DELGADO, Pedro. Historia y nación: Costa y el regeneracionismo en el fin de siglo. Santander: Editorial de la Universidad de Cantabria, 2013. CHMELÍK, Jan a kol. Pozornost, úplatek a korupce. Praha: Linde, 2003. ISERN, Damián. Del desastre nacional y sus causas. Madrid: Minuesa de los Ríos, 1899. JABLONSKI GARCÍA, Paulo. Clientelismo en democracia. Una propuesta para análisis de las relaciones clientelares a nivel local. Periferia, Revista de tercera i investigació en antropologia, 2005, núm. 2, s. 1-21. JEREZ, Miguel. El régimen de Franco: élite política central y redes clientelares (1938-1957). In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 275-290. JOVER ZAMORA, José. La época de la Restauración. Panorama político-social 1875-1902. In TUÑÓN DE LARA, Manuel (dir.). Historia de España. Barcelona: Labor, 1981, s. 269406. KELLER, Jan. Dvanáct omylů sociologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. KELLER, Jan. Nejistota a důvěra, aneb, k čemu je modernitě dobrá tradice. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2009. KENNY, Michael. Patterns of Patronage in Spain. Anthropological Quarterly, 2000, vol. 33, núm. 1, s. 14-23. KETTERING, Sharon. The Historical Development of Political Clientelism. The Journal of Interdisciplinary History, 1988, no. 3, vol. 18, 419-447. LANDAU, Peter. Jus Patronatus: Studien zur Entwicklung des Patronats im Dekretalenrecht und der Kanoistik des 12. und 13. Jahrhunderts. Köln: Böhlau-Verlag, 1975. LANDÉ, Carl H. The dydic basis of clientelism. In SCHMIDT, Steffen W. (et al). Friends, Followers and Factions. A Reader in Political Clientelism. Berkeley: University of California Press, 1977, s. xiii-xxxvii. LEMARCHAND, René – LEGG, Keith. Political clientelism and development: A preliminary analysis. Comparative Politics, 1972, no. 2, vol. 4, s. 149-179. LI CAUSI, Luciano. Antrhropology and Ideology: The Care of Patronage in Mediterranean Societies. Critique of Anthropology, 1975, no. 4-5, vol. 2, s. 90-109. LI CAUSI, Luciano. Antropologia e ideologia: note sul “patronage“ nelle società mediterranee. Rassegna Italiana di Sociologia, 1976, vol. 17, s. 119-131. 157
MACÍAS PICAVEA, Ricardo. El problema nacional. Madrid: Instituto de estudios de administración local, 1979. MĄCZAK, Antoni. Klientela. Nieformalne systemy władzy w Polsce i Europie XVI-XVIII W. Warszawa: Semper, 1994. MÁIZ, Ramón. Estrategia e institución: El análisis de las dimensiones macro del clientelismo. In ROBLES EGEA, Antonio. (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 43-70. MÁIZ, Ramón. El clientelismo de partido y la corrupción política. In MONTABES PEREIRA, Juan (coord.). Instituciones y procesos políticos: homenaje al José Cazorla. Madrid: Centro de Investigaciones Sociológicas, 2005, s. 363-390. MALLADA, Lucas. Los males de la patria y la futura revolución española. Madrid: Tipografía de Manuel G. Hernández, 1890. MAREK, Pavel. La embajada española en la corte imperial (1558-1641): Figuras de los embajadores y estrategias clientelares. 1a ed. Praga: Karolinum, 2013. MARÍN, Manuel. El cacique protector. Historia social. Clientelas, caciquismo y poder en la restauración. 2000, núm. 36, s. 21-34. MARTÍN DE POZUELO, Eduardo, et. al. Guía de la corrupción. Barcelona: Plaza y Janés, 1994. MIR, Conxita. Lleida (1890 – 1936): Caciquisme polític i lluita electoral. Barcelona: Publicaciones de lʼAbadía de Monserrat, 1985. MOLÍNS, Joaquín. Elecciones y partidos políticos en la provincia de Tarragona (1890 – 1923). Tarragona, 1985. MONGE DE LA FUENTE, Gregorio. Élite política y clientelismo durante el sexenio democrático (1868 – 1874). In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). El marco político y la génesis del caciquismo. In Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 133-168. MORENO LUZÓN, Javier – BLANES, Ruy. A historiografia sobre o caciquismo espanhol: balanço e novas perspectivas. Análise Social, 2006, núm. 178, vol. 41, s. 9-29. MORENO LUZÓN, Javier. Teoría del clientelismo y estudio de la política caciquil (1). Revista de estudios políticos, 1995, núm. 89, s. 191-224. MORENO LUZÓN, Javier. »El poder público hecho cisco«. Clientelismo e instituciones políticas en la España de la restauración. In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). El marco político y la génesis del caciquismo. In Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 169-190.
158
MORENO LUZÓN, Javier. Sobre críticas, conceptos y cambios. A vueltas con el caciquismo de la Restauración española (1875 – 1923). In ALVARADO, Javier. Poder, economía, clientelismo. Madrid: Marcial Pons, 1997, s. 282-300. MORENO LUZÓN, Javier. El clientelismo político: historia de un concepto multidisciplinar. Revista de Estudios Políticos, 1999, núm. 105, s. 73-95. MORENO LUZÓN, Javier. El pleito de los montes. Caciquismo e industria en la sierra del Ducado. Historia social. Clientelas, caciquismo y poder en la restauración. 2000, núm. 36, s. 57-75. MOROTE, Luis. La moral de la derrota. Madrid: Establecimiento tipográfico de G. Juste, 1900. NASON, Marshall R. The Literary Evidence, Part II: The Caciques in Spanish Literature. In KERN, Robert (Hg.). The Caciques. Oligarchical Politics and the System of Caciquismo in the Luso-Hispanic World. Albuquerque: University New Mexico Press, 1973, s. 56-64. ORTEGA Y GASSET, José. Ideas políticas. In Obras completas. Vol. III, Madrid: Taurus, 2005. ORTEGA Y GASSET, José. La redención de las provincias. In Obras completas. Vol. IV, Madrid: Taurus, 2005. ORTEGA Y GASSET, José. Vieja y nueva política. In Obras completas. Vol. I, Madrid: Taurus, 2006. ORTÍ, Alfonso. Estudio introductorio. In COSTA, Joaquín. Oligarquía y caciquismo como la forma actual de gobierno en España: urgencia y modo de cambiarla. Memoria de Sección y Resumen de la Información. Madrid: Revista de Trabajo, 1975. ORTÍ, Alfonso. Fundación, límites de clase y crisis de hegemonía del Estado de la restauración: agonía del orden canovista y conflicto social. In: Centenario de la „información de 1901“ del Ateneo de Madrid sobre „Oligarquía y Caciquismo“. Ateneo de Madrid: Editorial Fundamentos, 2003. PARKIN, Frank. Max Weber. London: Routledge – Taylor & Francis Group, 2002. PEÑA, Guillermo de la. Poder local, poder regional: perspectivas socioantropológicas. In PADUA, Jorge y VANNEPH, Alain. Poder local, poder regional. Mexico, 1986, s. 27-56. PÉREZ PICAZO, María Teresa – LEMEUNIER, Guy. Formes du pouvoir local dans lʼEspagne moderne et contemporaine: des bandos au caciquisme au royaume de Murcie (XVe – XIXe siècles). In MĄCZAK, Antoni. Klientelsysteme in Europa der frϋhen Neuzeit. Mϋnchen: Oldenbourg, 1988, s. 315-342. PETRUSEK, Miloslav. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996.
159
PIATTONI, Simona. Clientelism, Interests and Democratic Representation. The European Experience in Historical and Comparative Perspective. New York: Cambridge University Press, 2001. PINO ARTACHO, Juan. El caciquismo, problema social. In ARANGUREN, José. Historia social de España: siglo XIX. Madrid: Guadiana, 1972, s. 189-203. PITT-RIVERS, Julian. The People of the Sierra. New York: Criterion Books, 1954. POWELL, John D. Peasant Society and Clientelist Politics. The American Political Science Review, 1970, no. 2, vol. 64, s. 411-425. PRADA RODRÍGUEZ, Julio. Clientelismo y poder local en la Segunda República, Hispania Nova, 2013, núm. 11. PRO RUIZ, Juan. La política en tiempos de Desastre. In PAN-MONTOJO, Juan (coord.). Más se perdió en Cuba, 1898 y la crisis de fin de siglo. Madrid: Alianza Editorial, 2006. RAMOS OLIVEIRA, Antonio. Politics, Economics and Men of Modern Spain, 1808 – 1946. London: Victor Gollancz Ltd, 1946. RIQUER, Borja de. Burgesos, polítics i cacics a la Catalunya de la Restauració. LʼAvenç, 1985, núm. 85, s. 16-33. ROBLES EGEA, Antonio. Introducción. In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 1-18. ROBLES EGEA, Antonio. Sistemas políticos, mutaciones y modelos de las relaciones de patronazgo y clientelismo en la España del siglo XX. In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 230-251. ROBLES EGEA, Antonio. El clientelismo político y la democracia en Andalucía. Corts: Anuario de derecho parlamentario, 2003, núm. 14, s. 223-239. ROBLES EGEA, Antonio. La democracia imposible. Sistemas clientelares y corrupción política. In GÓMEZ BENITO, Cristóbal (coord.). Joaquín Costa y la modernización de España. Madrid: Congreso de los diputados, 2011, s. 77-130. RODRÍGUEZ BARREIRA, Oscar – CAZORLA SÁNCHEZ, Antonio. Hoy Azaña… mañana Franco. Una microhistoria del caciquismo en democracia y dictadura, Berja (Almería), 19311945, Hispania, 2008, núm. 229, s. 471-502. ROMERO, Carmelo. Soria, 1860 – 1936 (Aspectos demográficos, socioeconómicos, culturales y políticos). Soria: Diputación de Soria, 1981. ROMERO MAURA, Joaquín. El caciquismo: tentativa de conceptualización. Revista de Occidente, 1973, vol. 127, s. 15-44. 160
ROMERO MAURA, Joaquín. Caciquismo as a political system. In GELLNER, Ernest – WATERBURY, John (eds.). Patrons and Clients in Mediterraneas Societies. London: Duckworth, 1977, s. 53-62. RONIGER, Luis. Political Clientelism, Democracy and Market Economy. Comparative Politics, 2004, no. 3, vol. 36, s. 353-375. SERRÁN PAGÁN, Ginés. La fábula de Alcalá y la realidad histórica de Grazalema: replanteamiento del primer estudio de Antropología Social en España. Reis, 1980, núm. 9, s. 81-115. SERRANO BLANCO, Laura. El pensamiento social de Ricardo Macías Picavea. Valladolid: Universidad de Valladolid, 1999. SIERRA, María. La Casa Ybarra: política de honor y política de interés. Historia social. Clientelas, caciquismo y poder en la restauración, 2000, núm. 36, s. 3-20. SCHRÖTER, Barbara. Clientelismo político: ¿existe el fantasma y cómo se viste? Revista mexicana de sociología, 2010, núm. 1, año 72, s. 142-175. SCHWERIN, Karl H. The Anthropological Antecedents: Caciques, Cacicazgos and Caciquismo. In KERN, Robert (Hg.). The Caciques. Oligarchical Politics and the System of Caciquismo in the Luso-Hispanic World. Albuquerque: University New Mexico Press, 1973, s. 5-17. SCOTT, James C. Corruption, Machine Politics, and Political Change. The American Political Science Review, 1969, no. 4, vol. 63, s. 1142-1158. SCOTT, James C. Patron – Client Politics and Political Change in Southeast Asia. The American Political Science Review, 1972, no. 1, vol. 66, s. 91-113. TÉMIME, Emile – CHASTAGNARET, Gérard. Contribution à l'etude des sources et des formes des pouvoirs locaux l'Espagne rurale contemporaine. Reflexions sur le caciquisme. Cahiers de la Mediterraneé, Actes des Journées d'Etudes Bandor, 1978. TUÑÓN DE LARA, Manuel. La España del siglo XIX. Vol. 2, Barcelona: Laia, 1960. TUÑÓN DE LARA, Manuel. Historia y realidad del poder. El poder y las élites en el primer tercio de la España del siglo XX. Madrid: Cuadernos para el Diálogo, 1967. TUÑÓN DE LARA, Manuel. Los intelectuales y el caciquismo. In TUÑÓN DE LARA, Manuel. Medio siglo de cultura española (1885 – 1936). Madrid: Tecnos, 1977. TUSELL, Javier. La descomposición del sistema caciquil español (1902 – 1931). Revista de Occidente, 1973, vol. 127, s. 75-93. TUSELL, Javier. Oligarquía y caciquismo en Andalucía (1890 – 1923). Barcelona: Planeta, 1976.
161
UNAMUNO, Miguel de. La civilización es civismo. In Obras completas. Vol. III, Madrid: Afrodisio Aguado, 1960. VALDIVIESO, Tomás Giménez. El atraso de España. Madrid: Fundación Banco Exterior, 1989. VARELA ORTEGA, José. Los amigos políticos: Funcionamiento del sistema caciquista. Revista de Occidente, 1973, núm. 127, s. 45-74. VARELA ORTEGA, José. Los amigos políticos. Partidos, elecciones y caciquismo en la Restauración (1875 – 1900). Madrid: Alianza Editorial, 1977. VARELA ORTEGA, José (ed.). El poder de la influencia. Geografía del caciquismo en España (1875 – 1923). Madrid: Marcial Pons, 2001. VIVES RIERA, Antoni. Carlismo y caciquismo: las subjetividades en la historia de España. Ayer, 2011, núm. 83, s. 151-173. WOLF, Eric. Parentesco, amizade e relações patrono – cliente em sociedades complexas. Brasília: Universidade de Brasília, 1965. WEBER PAZMIÑO, Gioia. Klientelismus. Annäherung an das Konzept. Dissertation der Universität Zϋrich. Zϋrich: ADAG, 1991. WEINGROD, Alex. Patrons, Patronage, and Political Parties. Comparative studies in Society and History, 1968, no. 4, vol. 10, s. 377-400. WESTBROOK, Raymond. Patronage in the Ancient Near East. Journal of the Economic and Social History of the Orient, 2005, no. 2, vol. 4, s. 210-233. YANINI MONTES, Alicia. El caciquisme. Valencia: Institució Alfons el Magnànim, 1984. YANINI MONTES, Alicia. Oligarquía y caciquismo en la historiografía española desde Costa a nuestros días. In GÓMEZ BENITO, Cristóbal (coord.). Joaquín Costa y la modernización de España. Madrid: Congreso de los diputados, 2011, s. 77-130. ZAFRA, Manuel. El marco político y la génesis del caciquismo. In In ROBLES EGEA, Antonio (comp.). Política en penumbra. Patronazgo y clientelismo políticos en la España contemporánea. Madrid: Siglo XXI, 1996, s. 95-115.
162
II) Prameny, edice pramenů
FIGUEROA Y TORRES, Álvaro de. Biología de los partidos políticos. In Obras Completas del Conde de Romanones. Tomo II, Madrid, Plus-Ultra, 1949 (ed. or. 1892). KOLUMBUS, Kryštof – CADDEO, Rinaldo (ed.). Kolumbův lodní deník: dvě knihy velkých činů a velkého osudu: rekonstrukce a citace lodního deníku Kryštofa Kolumba z první oceánské plavby (1492-1493) a zprávy a listy Kolumba a jeho současníků o dalších třech cestách 1493-1496, 1498-1500 a 1502-1504 a o smutném konci objevitele. Praha: Novina, 1942. La Crónica (Badajoz), 14 de mayo de 1884. In Bohoyos, F. Situación socioeconómica y condiciones de vida en la provincia de Badajoz (1880-1902). Badajoz: Universitas Edit., 1984. RICO Y ARMAT, Juan. Diccionario de los políticos. Madrid, 1855. Real Academia Española, Diccionario de la lengua castellana en que se explica el verdadero sentido de las voces, su naturaleza y calidad, con las phrases o modos de hablar, los proverbios o refranes y otras cosas convenientes al uso de la lengua, vol. II. Real Academia Española, Diccionario de la lengua castellana, ediciones 1a (1780) a 12a (1884).
163
III) Internetové zdroje
GARCÍA MUÑOZ, César. La enfermedad del clientelismo. El País. [online] [cit. 26. 4. 2014] Dostupné z: ˂http://elpais.com/elpais/2013/02/27/opinion/1361989271_390184.html˃. CASAS SÁNCHEZ, José. Caciquismo del siglo XXI. Diario Córdoba. [online] [cit. 29. 11. 2014] Dostupné z: ˂http://www.diariocordoba.com/noticias/opinion/caciquismo-sigloxxi_773346.html˃. CASTRO LÓPEZ, José. Corrupción generalizada en España: un nuevo caciquismo sacude la política gallega. Mundiario. [online] [cit. 29. 11. 2014] Dostupné z: ˂http://www.mundiario.com/articulo/politica/corrupcion-generalizada-espana-nuevocaciquismo-sacude-politica-gallega/20140219212434015347.html˃. MONTAÑO, Baltasar. Nuevo caciquismo en Extremadura: Gallardo chantajea a Monago y a sus trabajadores. Vozpópuli. [online] [cit. 29. 11. 2014] Dostupné z: ˂http://vozpopuli.com/economia-y-finanzas/32073-nuevo-caciquismo-en-extremaduragallardo-chantajea-a-monago-y-a-sus trabajadores˃.
https://archive.org http://clasehistorias1.blogspot.cz/2013/01/el-caciquismo.htm http://dialnet.unirioja.es/ http://rae.es http://rodriguezacevedo.wordpress.com/tag/caciquismo/ http://ssjc.ujc.cas.cz/ http://www.iea.es/_fotos_jc/jc.php?foto=51 http://www.jstor.org/
164
Obrazové přílohy
Příloha č. 1: Antonio Cánovas del Castillo (1828 – 1897) Tvůrce politického uspořádání restaurované bourbonské monarchie. Zdroj: TUSELL, Javier – PORTERO, Florentino (eds.). Antonio Cánovas y el sistema político de la Restauración. Madrid: Congreso de los diputados, 1999.
165
Příloha č. 2: Joaquín Costa (1846 – 1911) Španělský právník a ekonom. Nejvýznamnější představitel regeneracionistů. Zdroj: GÓMEZ BENITO, Cristóbal (coord.). Joaquín Costa y la modernización de España. Madrid: Congreso de los diputados, 2011 (obálka).
166
Příloha č. 3: „Costovo dělostřelectvo“ Satirické ztvárnění Joaquína Costy, jehož „zbraněmi“ jsou eseje. Text v dolní části obrázku obsahuje rčení, jehož doslovné znění vyjadřuje samotný motiv kresby. Význam tohoto přísloví je obsažen v jiném španělském rčení: Zvony svolávají na roráty, ale samy tam nejdou. Takový je i podle Moyi Costa: kritik, který, dojde-li k činům, zůstává v ústraní. Satirický týdeník Gedeon, číslo 401, 30. červen 1903. http://es.wikipedia.org/wiki/Gedeón_(revista)#mediaviewer/File:Artiller%C3%ADa_de_Cost a,_de_Moya.jpg [online] [cit. 9. 12. 2014]
167
Příloha č. 4: Kasikové vládnoucí Španělsku v dobovém satirickém tisku Almanach Gedeonu pro rok 1897 vydal „Mapu kasikismu ve Španělsku“ odpovídající satirickému charakteru stejnojmenného týdeníku. Španělsko je zde rozdělené do provincií, přičemž v obrysech každé z nich je vyobrazen kasik, pod jehož „kompetence“ daná provincie spadá. Text, viz: SÁCHEZ, Isidro. Las luces del 98. Sociedades eléctricas en España finisecular. In GUEREÑA, Jean-Loius [et. al]. Sociabilidad fin de siglo: Espacios asociativos en torno a 1898. Cuenca: Ediciones de la Universidad de Castilla-La Mancha, 1999, s. 170 (poznámka 58). „Mapa kasikismu ve Španělsku“ byla symbolicky umístěna na obálku prvního vydání Varela Ortegou editované knihy El poder de la influencia. Geografía del caciquismo en España (1875 – 1923). Zdroj: http://clasehistorias1.blogspot.cz/2013/01/el-caciquismo.html [online] [cit. 9. 12. 2014]
168
Příloha č. 5: Encasillado Obecné povědomí o existenci masivních podvodů, jež zbavovaly platnosti voličovy vůle a systematicky poskytovaly vítězství vládní straně, vedlo ke vzniku neologismu encasillado. Jednalo se o svévolné přidělení mandátů vytvářené na ministerstvu vlády (Ministerio de la Gobernación). Tato Cillova karikatura znázorňuje liberálního ministra Trinitaria Capdepóna uskutečňujícího encasillado ve volbách z března 1898. (Blanco y Negro, 30. 1. 1898) Citováno podle: PAN-MONTOJO, Juan. El atraso económico y la regeneración. In PANMONTOJO, Juan (coord.). Más se perdió en Cuba, 1898 y la crisis de fin de siglo. Madrid: Alianza Editorial, 2006, 320.
169
Příloha č. 6: Pucherazo Pucherazo: „výroba“ volebních výsledků na ministerstvu vlády (Ministerio de la Gobernación) se vytvářela prostřednictvím civilních guvernérů (gobernadores civiles), zmocněnců pro volební manipulaci. Tato Xaudarova karikatura zobrazuje konzervativního ministra Eduarda Data diktujícího svým guvernérům poslední instrukce před volebním obdobím v dubnu 1899, prostřednictvím telegrafu, pro tyto účely běžně užívaného komunikačního prostředku: „[Klíčovým] není okamžik uskutečňování podvodů, nýbrž jejich výroby“. (Blanco y Negro, 15. 4. 1899) Citováno podle: PAN-MONTOJO, Juan. El atraso económico y la regeneración. In PANMONTOJO, Juan (coord.). Más se perdió en Cuba, 1898 y la crisis de fin de siglo. Madrid: Alianza Editorial, 2006, 320. 170
Příloha č. 7: Kněz jako kasik dohlížející na „řádný průběh“ voleb „Už jste volili kandidáty, které jsem vám doporučil?“ „Ano, otče; čtyřikrát.“ Zdroj: http://rodriguezacevedo.wordpress.com/tag/caciquismo/ [cit. 9. 12. 2014]
171
Příloha č. 8: Satirický komentář k podvodům spáchaných při volbách (pucherazo) Text: „Pane kasik, máme mnohem více hlasů, než je počet voličů!“ „Na tom spočívá velikost Španělska, zde volí dokonce i mrtví!“ Zdroj: http://clasehistorias1.blogspot.cz/2013/01/el-caciquismo.html [online] [cit. 9. 12. 2014]
172
