Sociologovy hrátky s (ne)modernitou

Sociologovy hrátky s (ne)modernitou „Omyly“ a selhání Jana Kellera

Zdeněk Konopásek Publikováno v mírně upravené verzi v časopise S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89

Nejsem patrně sám, kdo má rozporné dojmy z Kellerovy poslední knížky Dvanáct omylů sociologie. Procházím vlastními poznámkami z několikerého čtení a váhám: podporuje, nebo zrazuje mne tahle kniha? Leckteré argumenty sedí, zdá se mi. Výstižné jsou i některé dílčí diagnózy. Pohled na moderní společnost, který Keller nabízí, je v dnešní sociologii stále ještě tak neběžný, že může být snadno považován za originální. Navíc, málokdo tak lehce a břitce formuluje. Není divu, že čtenář je v permanentním pokušení promíjet „drobnosti, co se nepovedly“. I já byl v tomto pokušení: kdybych z Kellerovy knihy opatrně vypreparoval část tezí a na zbytek zapomněl jak na smrt, mohl jsem si z ní udělat neocenitelného spojence (spojence, kterého pro své vlastní argumenty hledám - zejména v kontextu české sociologie - jen s obtížemi). Jakmile jsem se však jednou odhodlal takovému pokušení vzdorovat, drobnosti, co se Kellerovi nepovedly, se mi rázem objevily před očima jako velmi příznačné, takřka systematické nedůslednosti a selhání. Bylo to, jako když vidím své oblíbené herce hrát v sice velmi slibně a ambiciózně pojatém, ale nepříliš vyvedeném filmu. Některé argumenty, které jsou mně samotnému jinak velmi blízké, povolal Keller do služeb zvláštního druhu sadomasochistického sociologického populismu. Z mého hlediska jim víc ublížit nemohl. Chci předem varovat případného čtenáře, že se ve svých úvahách o „Omylech“ Jana Kellera budu věnovat malicherným detailům. Nakonec jsem si z celé knihy vybral pouhé dva nenápadné momenty, jejichž přezkoumání jsem pak věnoval neodpustitelně mnoho papíru. Rozhodně to vypadá jako značný nepoměr. Vycházím ale z mnohokrát empiricky ověřeného i teoreticky zdůvodněného přesvědčení, že opravdu zásadní (tj. trvanlivá, všeobecně sdílená a důležitá) konceptuální selhání na sebe takřka pravidelně berou podobu banálních diskursivních detailů. Nenápadné drobnosti mívají dalekosáhlé následky.1 Snad právě proto vnímáme takové drobnosti jako banální detaily a řeči o nich jako dětinské tahání se o slovíčka: chráníme se tak před nutností vzít tyto drobnosti opravdu vážně a radikálně pak revidovat základy celé naší praxe... a z toho Keller umí těžit. O čem ta kniha vlastně je? Kellerovu poslední knihu lze bezpochyby číst jako zprávu o tom, jak se sociologie zpronevěřila svému kritickému poslání. Namísto toho, aby tato disciplína fungovala jako „opravdová sebereflexe moderní společnosti“ (která rozptyluje všeobecné iluze, znepokojuje unuděné a ekonomy usvědčuje z jejich omylů), propadla sama všem těm nešvarům, které měla odhalit a diagnostikovat. Namísto toho, aby byla k bezprostřednímu užitku „konkrétním lidem“ při řešení jejich „skutečných problémů“, příliš se „zahleděla do sebe samé“ a stala se velmi neužitečnou, ba - v konečném důsledku - nebezpečnou součástí našeho světa. Ochotně 1

Předpokládám, že právě pro něco takového by mohl mít Jan Keller, ekologický aktivista a zastánce marginalizovaných, pochopení.

1

Konopásek: Sociologovy hrátky s (ne)modernitou

S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89

prý totiž vzbuzuje nepřiměřená očekávání pokud jde o růst integrity moderní společnosti, čímž vydatně přispívá k prohlubující se všeobecné deziluzi ze skutečného stavu. Taková deziluze produkuje nezájem, odcizení a různé „strategie chování s nevypočitatelnými výsledky“. Proč k tomu všemu došlo? Sociologové prý konstruují neskutečné typologie a teorie, které vůbec neodpovídají tomu, jak lidé skutečně žijí. Není proto divu, že jejich vědecké poznatky nenacházejí náležitou odezvu u veřejnosti. Problém je předně v tom, že sociologické myšlení se zrodilo na falešném předpokladu zásadní ruptury mezi tzv. tradicí a tzv. moderní dobou. „Sociologie se až příliš soustředila na bombastickou výměnu kulis, než aby si povšimla, že prostor, který vymezují a ohraničují, se nezměnil už zdaleka tak výrazně“ (str. 17). Sociologům jinými slovy uniklo, že navzdory důležitým posunům pulsuje za „fasádou moderních institucí“ politického, ekonomického a kulturního života nenápadný, relativně autonomní a úžasně resistentní život sociálních sítí. Tímto selháním, touto neschopností representovat partikularistický svět klientel a patronáží, zůstala sociologie zajatcem moderní doby: propadla jejím vlastním iluzím a jednoduše je sama reprodukuje. Impotenci sociologie však prohlubuje ještě jedna věc. Jestliže v lepším případě sociologické konstrukce jakžtakž odpovídají alespoň některým stránkám sociální reality, sociologové mají neuvěřitelný talent zabít celý problém tím, že tyto konstrukce okamžitě zabsolutizují a trvají na tom, aby byla s jejich pomocí universálně vysvětlována sociální realita jako celek. Modernita a sociologie jsou Kellerem představeny jako siamská dvojčata. Jestliže modernizace se Kellerovi jeví „jako velmi komplikovaná, náročná a vysoce sofistikovaná cesta od tradice k pseudotradici“ (str. 110; zvýraznil ZK), pak sociologie koná svoji misi tak, že „na jedné straně od skutečných lidí abstrahuje a vzdaluje se jim, aby na druhé straně velkou oklikou dospěla k vysoce abstraktnímu vyjádření něčeho, co tito skuteční lidé prožívají zcela konkrétně i bez ní“ (str. 8). V případě sociologie tedy jde - abych parafrázoval autorovu tezi o modernizaci - o komplikovanou, náročnou a vysoce sofistikovanou cestu od skutečného k pseudoskutečnému... Lze si představit výmluvnější doklad o těsné spřízněnosti projektu sociální vědy na straně jedné a projektu moderní společnosti na straně druhé? Jan Keller nedává tomuto zkaženému světu mnoho šancí. Sociologii nedoporučuje ani „velká typologizující schémata“ (ať už kolektivistická a realistická či individualistická a nominalistická) ani jakési zúčastněné studium „sociálních ker“ čili „sítí“. Rozumným by se mu zdál nějaký kompromis mezi oběma možnostmi (str. 23-4). Možná má jít o cosi ve smyslu Petruskova (zejm. 1993) principu komplementarity, resp. tolerance v sociologii, tedy o jakési pečlivě - kýmsi - kontrolované štěpení postmoderního jádra. „Od nynějška,“ píše totiž Keller (str. 99), „lze ale koexistovat jedině v radikální různosti kulturní, ekonomické, sociální i politické.“2 Rozhodně je prý naprosto nepřiměřené bezhlavě uplatňovat jediný výkladový princip na všechno okolo. Potíž je v tom, že málokdo má na nějaké změně současného stavu zájem, rozhodně ne sami sociologové. Ti jsou zkorumpovaní svým vlastním sociálním postavením a nějakou 2

Srovnej např. Welsch (1994: 13): „Postmoderna je ona dějinná fáze, v níž se radikální pluralita jako základní stav společnosti stává uznávanou realitou [...]. Základní zkušeností postmoderny je nepřekročitelná oprávněnost nanejvýš rozdílných forem vědění, životních rozvrhů, vzorců jednání.“ O něco dále pak Wolfgang Welsch, ten zvěstovatel náročné a přísné postmoderny, zmiňuje další charakteristiku postmoderního myšlení, která by mohla velmi dobře sloužit též jako shrnutí Kellerova stanoviska (stačí všude na místo slova „postmoderna“ dosadit „sociologie Jana Kellera“): „Postmoderní pluralita jde ruku v ruce nejen s větší svobodou, nýbrž je spojena rovněž s tím, že vidíme ostřeji váhu problémů - že získáváme novou senzibilitu pro problémy. Tyto problémy jsou jak rázu praktického, tak teoretického. Postmoderna má bytostně etický základ. Vyžaduje nový druh zacházení s pluralitou [...]“ (str. 15).

2


S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89

opravdovou společnost a její problémy snad už vůbec ani nepotřebují. A tak snad „jedině srážka s ekologickou realitou“ může sociologii a jejím dělníkům připomenout, proč jsou vlastně tady. O autonomní sociologii a autentické realitě Kellerova diagnóza je nepochybně zajímavá tím, jak bídu „sociologického“ vidí skrze bídu „sociálního“ a naopak. Nedejme se ale příliš zmást. Přestože se na první pohled zdá, že Keller nebývale těsně propojuje problémy (moderní) sociologie s problémy moderní společnosti, slouží ve skutečnosti myšlence jejich zásadní separace. Podstatou krize sociologického myšlení je prý neschopnost sociologie „adekvátně [se] přiblížit sociální realitě, kterou zkoumá,“ a zároveň její neschopnost „udržet si od této reality potřebnou distanci“ (str. 8). Patrně si teď vykoleduju první obvinění z planého slovíčkaření, ale dovolím si upozornit na jeden nenápadný detail této základní teze. Keller zde dvojnásobně implikuje zásadní odloučenost a odtaženost sociologie od společnosti: sociologie selhává, protože se neumí přiblížit společnosti a protože si neumí od ní udržet odstup. V obou případech se samozřejmě předpokládá, že vztah „sociologického“ a „sociálního“ přirozeně charakterizuje vzájemná distance - distance, která musí být překonávána, ale i zachovávána. Sociolog musí umět navštívit Společnost, ale nesmí se přitom přestat cítit jako host. Co je na tom špatného? Nemám nic proti úloze di-stance v sociologii. Sociolog skutečně nemůže než fluktuovat mezi postavením „domorodce“ a „cizince“.3 Dávám ale přednost obrácené optice: sociolog distanci mezi světem své disciplíny a světem, který studuje, nepřekonává ani neudržuje (jak tiše předpokládá Jan Keller spolu s moderní ideologií representace), ale konstruuje a aktivně buduje. Sociologie se nesnaží přiblížit se s větším či menším úspěchem k sociální realitě, ona je v ní až po uši. Snaží-li se nám Jan Vinnettou Keller - jak krásně říká Ida Peřinová - potichu indoktrinovat opak, je to vlastně absurdní: institucionalizovanou realitu moderní společnosti nám sice představuje jako umně vyvedené kulisy, kterým je lépe příliš nevěřit, sám ale bez odporu a patrně taky zcela bezděky podléhá klíčové fintě moderní epistemologie, totiž - objektivistickému realismu. Skutečnost moderní společnosti prý podle Kellera nikdy pořádně moderní nebyla, zato modernistické základy sociologie jsou jím samotným akceptovány bez jakékoli diskuse. Způsob, jakým Keller zachází se „společností“ na straně jedné a se „sociologií“ na straně druhé, prostě vůbec není tak symetrický, jak by se mohlo na první pohled zdát.4 Jak souvisí spoléhání se na nespornou distanci mezi „sociologií“ a „společností“, resp. na distanci mezi „věděním o realitě“ a „věděnou realitou“ (distanci, kterou je třeba překonávat, ale udržet), s objektivistickým realismem? Jednoduše. Evokuje totiž představu, či ještě spíše ideál „ne-sociální sociologie“ a zároveň „ne-sociologické sociální reality“. Jinými slovy, Kellerovo stanovisko potichu předpokládá autonomní, a tudíž běžnými sociálními vztahy nepotřísněnou Sociologii, která zkoumá autentickou, a tedy přítomností sociologie naprosto nedotčenou Společnost. Toto stanovisko upevňuje nostalgickou představu jakési „opravdové 3

V etnografické tradici tohle pěkně dokumentují např. Brown (1977:52-58 aj.; 1990), Atkinson (1990), Woolgar (1988) aj. Podobně to ovšem platí i pro ostatní způsoby sociologie. Etnografii či sociální antropologii zde zmiňuji zvlášť proto, že jde o disciplínu specificky tvarovanou studiem „sociálních ker“ či „sítí“, o nichž tolik mluví Keller.

4

Tato asymetričnost, se kterou je předpokládána zásadní distance mezi „sociálním“ a „sociologickým“, mezi pozicí „studovaného“ a „studujícího“, není ani zdaleka záležitostí jedné věty v úvodu knihy, ale proniká potichu do celé Kellerovy argumentace.

3


S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89

společnosti“, tedy představu světa tak, jak by byl před sociologií (bez sociologie, bez sociologa); a upevňuje současně představu „exaktní a neutrální vědy“, jejíž zvláštní procedury jsou založeny zcela jinak (vědecky, metodologicky) než obyčejné procedury světa, který je studován (nikoli tedy sociálně). Keller nás zkrátka navzdory prvnímu dojmu učí nevidět, že mezi sociologií a společností je intimní reflexivní spojení a že ostrá a jednoznačná hranice mezi nimi je „pouze“ metodologickou konvencí společenských věd.5 Keller samozřejmě vidí, dokonce sám poukazuje na to, že sociologie vůbec „autonomní“ není a že je naopak silně poplatná různým sociálním kontextům. Jenže pro něj je tato skutečnost zásadním selháním sociologie, tedy známkou toho, jak se sociologie zpronevěřila sobě samé. A ovšem, Keller občas reflektuje, že sociální realita není „autentická“, sociologií nedotčená. Ale toho se vesměs děsí. Sociologie by se podle něj měla sociálního života dotýkat pouze tak, že do něj bude jaksi zvenčí a viditelně či kontrolovatelně zasahovat, že bude korigovat a na správnou míru uvádět postoje a poznatky obyčejných sociálních aktérů. Krátce, podle Kellera sice sociologie podléhá „sociálnímu“, ale neměla by. Společnost podle něj podléhá „sociologickému“ (často například podléhá iluzi o radikální ruptuře, která nás, moderní, odděluje od před-moderních), ale neměla by. „Sociologické“ a „sociální“ se podle Kellera prolínají a jsou si navzájem věrným obrazem, ale neměly by. Když se chce sociologie sociologicky zabývat sama sebou, je to dle Kellera zavrženíhodná „zahleděnost do sebe samé“. To přestože, za prvé, jsou-li předmětem sociologie lidé a jejich sociální vztahy, pak jsou logickým a nevyhnutelným předmětem sociologického studia také sociální vztahy těch lidí, kteří se sociologií sami zabývají (viz např. Ashmore, 1989: 32); a ačkoli, za druhé, obyčejná sociální praxe do sebe úspěšně inkorporovala celou řadu expertních principů a praktik, takže sociologické studium běžné sociálního sociálního provozu je nevyhnutelně také sociologickým sebe-studiem.6 Vlastně asi nic by tak nepomohlo sociologii, aby se dostala na dosah skutečných problémů dnešní doby, jako kdyby přestala bazírovat na přísné a de facto velmi neskutečné distinkci mezi „sociologickým“ a „sociálním“. Pro Kellera je však takové řešení nepřijatelné, ba zdrojem veškerých potíží. Keller prostě přispívá k tomu, že se nevyhnutelná a stále méně opominutelná autoreferenčnost sociologické rozpravy stává hanbou: základní potíž sociologie jako by bylo to, že se sociologové zabývají jakýmisi „umělými“, neskutečnými problémy (problémy, které sami vytvořili), anebo to, že se příliš zabývají jenom sami sebou, neschopni obrátit pozornost k „opravdové“ realitě. Vzájemná kontaminace „sociálního“ a „sociologického“ je vnímána jako deformace přirozeného stavu věcí, jako hrozba skutečnému, útok na realitu. Jenže takový moderní realismus je stále méně přesvědčivý a užitečný. Protože reflexivní vztah mezi sociální realitou a sociálními vědami se upevňuje a stále obtížněji ho lze obejít nebo nevidět, tím pravým, ba jediným vskutku realistickým předmětem sociologického studia je dnes takový svět, který není representován ani samotnou Společností, ani samotnou Sociologií 5

Tomu jsem se detailněji věnoval jinde - Konopásek (1995a: 10-11). Pro objektivistického realistu nemůže být chápáno jako ryzí, autentická skutečnost to, co je nějak (spolu)vyprodukováno aktivitou sociologa; něco takového je pomocí tzv. metodologie konstruováno jako „šumy“, „falešné efekty“. Na druhou stranu, skutečná věda nemůže být z tohoto hlediska poplatná tomu, co sama zkoumá: postupy zkoumajícího a postupy zkoumaného se musí jevit jako postupy podstatně jiného řádu. Metodologicky garantovaná konstrukce vědeckého faktu se nesmí směšovat s etno-metodologickou konstrukcí sociální reality - právě proto je pro objektivistického realistu jedním z největších hříchů uplatnit etnometodologii, případně etnografii na vědu (jak to činí např. Callon, Law, Rip, 1986; Knorr-Cetina, 1983; Latour, 1987; Lynch, 1994; Mulkay, 1985 a mnozí další).

6

K tomu viz např. Beckovu teorii reflexivní modernizace (Beck, 1992: 156-7, 172 aj.; Beck, Giddens, Lash, 1994), příp. analýzy toho, jak je umělé laboratorní prostředí vědy masově exportováno do obyčejného světa (např. Brown, 1993 aj.).

4


S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89

obojí s metodologicky simulovanou autonomií, resp. autentičností; současný svět je dnes daleko spíš představován podivnými - a z moderního hlediska jen obtížně myslitelnými hybridními sítěmi reflexivních vztahů mezi tím, čemu dosud většinou říkáme „společnost“ (a myslíme jenom společnost), a tím, čemu říkáme „sociologie“ (a myslíme jenom sociologie) – Konopásek (1995b: 207). Ano, nehysterické nakládání s vlastní autoreferenčností a rezervovaný postoj k metodologii jsou podle mne nikoli bídou, ale ctností a šancí dnešní sociologie. Jan Keller nás nabádá, abychom nepodlehli klamu a nepovažovali kulisy moderní společnosti za realitu. Nabádá nás, sociology, abychom se nebáli přiblížit se ke skutečné realitě, kterou studujeme, avšak abychom si zároveň od této reality ostražitě udržovali distanci, která zabrání tomu, abychom s ní náhodou moc nesplynuli. Tím ovšem sám pokračuje v celé té roztomilé hře moderního rozumu, kterou na první pohled tolik opovrhuje. Společnost je podle něj opravdu skutečná jenom bez sociologie; realita života zase bez kulis. Modernost společnosti je mu podezřelá, zato modernost sociologie je pro něho tak přirozená, jako vzduch, který dýchá. O všelijakém konstruování všelijaké reality Vydejme se ale po stopě dalšího nenápadného detailu. Tam, kde Keller mluví o tzv. konstruktivismu (a kde zdůrazňuje jeho protichůdnost vůči teorii sociálních rolí, aby pak mohl na tomto základě vystavět zásadní distinkci mezi světem práce a zábavy, výroby a spotřeby - str. 26), píše o „principu konstruování sociální reality“. Zdá se vše v pořádku? Pak si připomeňme titul konstruktivistické bible Bergera a Luckmanna (1967), které se sám Keller dovolává: The Social Construction of Reality. Stále nic? Všimněme si řazení slov: konstruování sociální reality vs. sociální konstruování reality. Já vím, je to detail, ale zdá se mi, že velmi příznačný. Od jisté doby jsem si této velmi časté odchylky začal pozorně všímat a jsem přesvědčen, že většinou nejde o náhodu, ale o signální rétorickou figuru, která by měla zbystřit naši pozornost.7 O co vlastně jde? O to, že se často bezděčně dopouštíme dvojitého posunu oproti původnímu smyslu konstruktivismu. Za prvé, v případě „konstrukce sociální reality“ už nejde výhradně o sociální, tedy interaktivní či kolektivní konstrukce, ale v zásadě o jakékoli konstrukce, třeba „mentální“, „vědecké“ atd., přičemž ty pak mohou být snadno chápány v čistě kognitivním, nikoli interakčním smyslu (mohou být například chápány jako konceptuální nebo logické konstrukce jednotlivé mysli). Za druhé, nejde už o konstrukci reality obecně, ale jenom o konstrukci reality sociální.8 Tzv. sociální realita je přitom obvykle pojímána jako nestálá 7

Této záměny se často dopouští i klasik českého konstruktivismu, Jura Kabele (viz např. 1989).

8

Nutno přiznat, že sami Berger s Luckmannem logice titulu své knihy příliš důsledně nedostáli. Jejich nakládání s pojmem „realita“ je nejednoznačné a konstrukce „objektivní reality“ jim nakonec splývá se sociální konstrukcí společenských institucí, tedy jakýchsi social objects (Sismondo, 1993). Bergerův-Luckmannův konstruktivismus je pečlivě uplatněn pouze na „svět obyčejných lidí a jejich etnometodologicky budovanou každodenní existenci“; obrátit konstruktivismus proti sobě samým, tedy na svět vědců a jejich metodologicky budované nadčasové esence („objektivní vědecká fakta“) - něčemu takovému se tito autoři zdaleka vyhnuli. To teprve proponenti konstruktivistické sociology of scientific knowledge, zhruba od poloviny 70. let, vzali titul BergerovyLuckmannovy klasické knihy vážně do všech důsledků. Obrátili totiž pozornost k tomu, co dosud konstruktivistické optice unikalo. Začali se zabývat tím, jak jsou sociálně konstruovány na první pohled tak nesociální entity jako vědecky garantovaná fakta - věci, příroda, materiální objekty. Udělali to tak, že suspendovali exkluzivní metodologický výklad vědy a nahradili ho etnometodologickým výkladem. Na badatele, experimentátory, výzkumníky se začali dívat docela podobně, jako se Berger s Luckmannem dívali na „obyčejné sociální aktéry“.

5


S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89

realita subjektivních významů, které jsou neustále vyjednávány a více či méně sdíleny ostatními subjekty. Je to realita „subjektivních pravd“, realita „intersubjektivity“ (sféra „objektivní pravdy“ - např. fenomén vědy, a tedy i jakákoli reflexivní dimenze - je tak z konstruktivistického paradigmatu vyloučena). Je zřejmé, že drobná modifikace, která může být snadno vydávána za nevinné přeřeknutí, je ve skutečnosti známkou zásadního překvalifikování obou základních pojmů konstruktivismu: vymezení „konstrukce“ je zpovšechněno, zamlženo a zneurčitěno; vymezení „reality“ zúženo na jeden zvláštní segment.9 Keller ví (?), co činí, když přistupuje na tuto redefinici. Kdyby tak neučinil, jeho argumenty by nikdy nefungovaly tak mocně a elegantně. Jedině díky nenápadné záměně „sociální konstrukce reality“ za „konstrukci sociální reality“ může Keller s pohrdáním mluvit o konstruktivismu jako o „bezstarostné sociologii“ (str. 120), která je nepřiměřeně uplatňována například tam, kdy jsme omezeni objektivně konečnými přírodními zdroji nebo objektivními strukturami světa práce. A jedině díky této kastraci konstruktivistické tradice Kellerovi vychází zápletka o tom, že konstruktivismus a funkcionalismus se vzájemně potřebují, protože každý se váže k zásadně odlišnému sektoru reality. Všimněme si jedné typické věci: Keller spojuje konstruktivismus výhradně s nezávazným světem zábavy. Jenže konstruktivismus je opravdu zajímavý teprve tam, kde je uplatněn na tak „nezábavný“ a tak „závazný“ svět, jako je svět vědy, politické moci, existenčního ohrožení skrze plundrování životního prostředí atd. Jak to? Takto: konstruktivismus podle mne nemá ukázat, že svět není fixovaný, že realita není objektivní; má spíš ukázat, jak je svět fixovaný, jak to vůbec přijde, že realita je „objektivní“. Proto by bylo holým nesmyslem, aby konstruktivista zaměřoval svoji pozornost výlučně na sféru „relativní svobody“, na libovůli spotřeby a subjektivnost zábavy. To by prostě minul jediný rozumný cíl, který může mít - byl by jako rybář, který mrská udicí uprostřed pole. Kdepak, konstruktivista loví jinde: vůbec se nevyhýbá tomu světu, který mu Keller upírá, tedy světu „relativní nutnosti“, naopak. Jako problém ho totiž eminentně zajímá nejednoznačné rozhraní obou Kellerem (str. 27) tak samozřejmě a pečlivě separovaných světů. Chce porozumět tomu, jak se tyto dva světy „závaznosti a objektivity“ na straně jedné a „svobody či subjektivity“ na straně druhé navzájem konstituují. Jan Keller tedy bezděky demonstruje jeden příznačný rys dnešních sociologických debat totiž to, jak otázku důsledných konstruktivistů po tom, jakým způsobem je vlastně konstituována „objektivnost“ či „pravda“, přeformulovávají jejich odpůrci a ještě více jejich nedostatečně kurážní stoupenci (quasi-konstruktivisté) na striktní odmítnutí fenoménu objektivity či pravdy. Nu a protože normalizátoři mívají v dlouhodobém výhledu převahu, konstruktivismus byl postupem času pomocí této reformulace ochočen, zbaven jádra své pointy a nenápadně vtáhnut do hry, které se původně chtěl vyhnout. Proto dnes svojí půlpravdou už jen automaticky stvrzuje půlpravdu těch ostatních - vida, princip komplementarity v akci.

9

Jestliže Berger s Luckmannem nebyli tak radikální, jak sliboval název jejich díla, ti, co potichu překvalifikovali jejich „sociální konstrukci reality“ na „konstrukci sociální reality“ jejich nedůslednost šetrně překryli, a přispěli tak k tomu, že potenciální radikální náboj konstruktivismu byl ochočen, pacifikován a vykastrován. Konstruktivismus se v důsledku toho stal dostatečně blbou doktrínou, aby pronikl do sociologických učebnic a příruček a aby o něm se vší vážností začali mluvit i ti sociologové, do kterých bychom to vlastně ani neřekli.

6


S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89

To, čemu dnes říkáme „dekonstrukce“ je svým způsobem pouze znovuoživením, aktualizováním, připomenutím a radikalizováním původního náboje konstruktivismu.10 Dekonstrukce předně připomíná, že smyslem konstruktivismu není teze, že pravda (objektivita) není možná, ale spíš otázka po tom, jak je pravda (objektivita) možná.11 Navíc dekonstrukce stejným způsobem problematizuje i druhou stranu mince, totiž fikci a subjektivitu: co vlastně konstituuje fikci? jak je subjektivita možná? Toto rozšíření problému pochopitelně mění situaci. Subjekt/ivita už nemůže být neproblematickým zdrojem sociálních konstrukcí (tedy tím, co konstruuje), zatímco objekt/ivita jejich více či méně problematickým výsledkem (tedy tím, co je konstruováno)12 - vždyť objektivita i subjektivita jsou nyní stejně problematické, podobně jako pravda a fikce; obojí je stejně nesamozřejmým produktem či výsledkem sociálního konstruování. V soudobém radikálním či důsledném konstruktivismu tedy nejenom že „subjekty“ konstruují „objekty“, ale také obráceně, „objekty“ konstruují „subjekty“. Jde nejenom o to, jak lidé tvarují prostředky svého kolektivního života fakta a objektivitu, ale také o to, jak věci, materiály a objektivita tvarují tzv. sociální realitu (Law, Mol, 1995). Předmětem zájmu sociologa-konstruktivisty se tak stávají (na první pohled) monstrózní hybridní útvary, které lze snad charakterizovat jako „[různými způsoby] naturalizovanou společnost a [různými způsoby] socializovanou přírodu“ (Latour, 1993) - a to rozhodně není jenom svět skládající se výlučně z nestálých významů a symbolických výměn mezi suverénními subjekty (jak soudí Keller), ale také svět tělesnosti v širokém slova smyslu, svět plný tvrdých, fixovaných a hmotných prvků. Objektivita i subjektivita je potom cosi, co je konstruováno prostřednictvím nejrůznějších materiálů (věcí), jazyků (slov) a kolektivního života lidí (společností). Zdrojem konstruování jsou hybridní (tedy quasi-objektivní/quasisubjektivní) aktéři-sítě, které jsou „současně reálné (jako “příroda”), vyprávěné [či symbolické] (jako “diskurs”) a kolektivní (jako “společnost”)“.13 Vulgarizujícímu chápání dekonstrukce jako „sémantické analýzy pojmů nepřekračující hranice tradice knihy“ se brání např. opět Derrida (Otázky..., 1991: 27): „Je třeba stále znovu připomínat, že každé pojetí, které redukuje dekonstrukci výlučně na čtení textu, je hrubou dezinterpretací, zvláště rozumíli se textem kniha či psaný text v knihovně, v protikladu k tomu, co bývá nazýváno historickou, ekonomickou či politickou skutečností. [...] Dekonstrukce nemá svou vlastní oblast, není “doma” nikde.“ Poststrukturalistický význam pojmu diskurs, příp. text, tedy nelze redukovat na klasicky chápaný jazykový projev. Taková redukce však vždycky trochu hrozí, a to jako způsob odporu vůči tomu, co je na dekonstrukci opravdu radikální. Možná právě proto soudobá konstruktivistická sociologie vědy a technologií, která na poststrukturalismus

10

Mluvím teď v podstatě o tomtéž, o čem již s velkou řečnickou elegancí promluvil Miloslav Petrusek (1995, zejména str. 247, s citací Sarbin, Kitsuse) ve svém „Dekonstruovaném Informátorovi“. Moje pointa ovšem směřuje jinam.

11

Derrida (Otázky..., 1991: 28): „[...] dekonstrukce neznamená destrukci či znehodnocení. [...] Nejde o destrukci [...] opozic, ale o snahu myslet půdu, na níž se stabilizují.“ Za postmodernisty něco velmi podobného deklaruje například Brown (1995).

12

Právě tak je tomu u intersubjektivistické verze konstruktivismu, ale také, v ještě více vypreparované podobě, u Kellera.

13

Latour (1993: 6). Nutno přiznat, že klasický poststrukturalismus, jehož je dekonstrukce dítětem, viděl jako zdroj konstrukce objektu a subjektu cosi, co nazýval diskursem. Koncept inter-subjektivity vystřídal konceptem inter-textuality. Proto také bývá mise poststrukturalismu a dekonstrukce často kritizována, že vše redukuje právě na pouhý diskurs či text. V nevulgární podobě byl ovšem diskurs (příp. text) chápán nejenom jako klasická lingvistická kategorie, ale také jako kategorie kolektivní (sociální) a reálná (materiální). Dekonstrukcionisté se tedy nedopouštějí nějaké redukce, nějakého ontologického násilí vůči skutečnému (ať už na pólu Subjektu či Objektu); oni jenom „realitu“ chtějí číst jako text a „textu“ chtějí přiznat reálnou existenci. Status reality tím není redukován na status textu, naopak, status reality je rozšířen o textuální dimenzi. Text je reálný, realita textuální.

7


S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89

navazuje a sdílí s ním řadu východisek (viz např. Edwards, 1994), přichází raději namísto pojmu diskurs s konceptem hybridních sítí-aktérů. Krátce, přívlastek sociální v oblíbeném termínu „sociální realita“ není pro tyto konstruktivisty banální samozřejmostí, ale problémem, o který jde: jak je vlastně realita parcelována na sociální a ne-sociální? na subjektivní a objektivní? na sféru svobody a sféru nutnosti? Přitom, a to je důležité, konstruktivisté, o kterých je řeč, nepovažují tuto parcelaci za „pouhé kulisy“, cosi méněcenného a de facto nevýznamného; pouze ji vnímají jako podivuhodný artefakt, který je nesmírně důležitým a vlivným prvkem života moderních společností. A oni nechtějí tento artefakt zlikvidovat, oni ho chtějí prostě studovat. Chtěl jsem ukázat toto: není nic cizejšího dekonstrukci či důslednému konstruktivismu než Kellerova odmaterializovaná vize konstruování sociální reality.14 Jinými slovy, ani původní náboj konstruktivismu, ani jeho „dekonstruktivistickou“ aktualizaci Jan Keller nebere do úvahy. Terén k sociologickému prozkoumání rozdělil beze zbytku mezi dva hlupáčky, kteří se nevzájem podpírají i podrývají, živí se ze slabosti toho druhého: konstruování sociální reality a teorii sociálních rolí. Kellerova interpretace konstruktivismu, která toto dělení impéria umožnila, ovšem není ani náhodná, ani vychytralá. Je prostě docela v souladu s obecným Kellerovým pojetím samotné sociologie/reality. Podle Kellera se sociologie věnuje opravdové realitě teprve tehdy, zaměřuje-li se na nepřekonatelné a přirozené „rozervanosti sociálního světa“. Tyto rozervanosti a rozštěpenosti jsou representovány pečlivě dramatizovanými konflikty: např. konfliktem mezi skutečnými lidmi a neskutečnými kulisami jejich (moderního) života; konfliktem mezi stále svobodněji konstruovaným světem zábavy či spotřeby a stále normativněji kontrolovaným světem práce a produkce; konfliktem mezi mikrosvětem každodenního dění a makrosvětem velkých sociologických konstruktů; nebo konfliktem mezi světem privátních klientel a veřejných formalizovaných vztahů. Jenže: Keller tyto rozštěpenosti a asymetrie nechce ani tak studovat coby základní sociologické problémy, jako spíš reprodukovat a fixovat jako základní sociologická východiska a danosti. Kdyby je totiž měl postavit jako sociologický problém a opravdu je studovat,15 měl by patrně dojem, že je tím jaksi znehodnocuje, že je suspenduje na úroveň jakési pseudoskutečnosti - právě tak, jako podle něj konstruktivismus likviduje fenomén pravdy či objektivity a činí z něj už jen jakousi pseudo-pravdu či pseudo-objektivitu. Jediná pro Kellera myslitelná cesta, jak neohrozit reálnost výše uvedených rozporů, je postavit je mimo sociologické tázání. A je to tedy tak: Jan Keller je téměř jakýmsi tichým postmodernistou tam, kde vyhlašuje „radikální různost kulturní, ekonomickou, sociální i politickou“ a kde nechce přehlížet či ignorovat všelijaká rozštěpení, fraktury, diference, ba nesouměřitelnosti, zatímco relativizovat moc „moderních kulis“ mu potíže nedělá. Zdá se však, že neví, co si se svým postmodernismem počít. Mrzačí ho totiž stejně, jako to udělal s konstruktivismem. Nechápe, že pro důsledného postmodernistu zde nesouměřitelnosti nejsou proto, aby před nimi kapituloval (dál je reprodukoval, a tak se jim vyhnul), ale proto, aby je myslel, dohromady a napříč.16 Tak třeba myslet dohromady (symetricky) mikro a makro vidí Keller automaticky jako zglajchšaltování jakýchkoli diferencí, ne jako jejich opatrné studium. Jinými slovy,

14

Do Petruskova (1995) pojetí dekonstrukce - a ostatně i konstruktivismu samotného - by se ovšem Keller se svým konstruováním sociální reality velmi pohodlně vešel.

15

Jako to třeba činí - namátkou - Josef Alan (1995a) v případě klasické dichotomie „privátní“ vs. „veřejný“, když studuje svět práce optikou sexu a lásky; Callon a Latour (1981) v případě dichotomie „mikro“ vs. „makro“; Latour (1993) v případě dichotomie „kulisy“ a „realita“ moderního života nebo v případě „vědecké“ a „politické“ representace apod. 16

Viz např. Welsch (1994) a jeho idea transverzálního rozumu.

8


S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89

nesouměřitelnosti, o kterých neustále mluví, je schopen pouze rétoricky fixovat a předpokládat, nikoli se vší vážností studovat. Keller je vlastně modernista, který objevil jednu bídu moderního uvažování (tj. bídu totalizace, vytváření iluzí o dokonale integrovaném celku), ale to jenom díky tomu, že druhou velkou bídu moderního uvažování (tj. bídu apriorních a zamlčených distinkcí, které hierarchizují pole myslitelného) vydává za jakousi postmoderní, resp. ne-moderní - ctnost.17 Výsledek nemůže příliš překvapit: ne jeden dokonale integrovaný celek, ale dva - jeden mikro, privátní, neformální a bezprostřední, svobodný, založený na spotřebě a zábavě, sociálně konstruovaný; druhý makro, veřejný, formální a zprostředkovaný, omezující a kontrolující, založený na výrobě a práci, objektivně daný. Keller vlastně ani tak nepěstuje úctu k diferenci a různosti, ale přispívá k záchraně dokonale integrovaného celku sociální reality. Celý vtip spočívá v tom, že se z jednoho takového celku udělají prostě dva, stejně dokonale integrované (z čeho jiného plyne jejich vzájemná nesouměřitelnost?), vždy dokonale od sebe separované prostřednictvím rozporů, které jsou předpokládány, nikdy však studovány. Jan Keller se zoufale bojí přiznat a současně myslet konstitutivní nesouměřitelnosti moderní(ho) rozumu/reality. Přiznává tyto nesouměřitelnosti pouze proto, aby je oficiálně vytkl před závorku. Ačkoli z jízlivé kritiky modernistického rozumu a moderního světa čerpá Keller mnoho ze své přesvědčivosti, modernistickými ambicemi a pointami se jeho text jen hemží. Reformní modernismus Jana Kellera Jakmile jednou takhle začneme s pochybováním o Kellerově elegantně napsané knize, je těžké skončit. Například je možné se ptát, jakouže vlastně sociologií Keller argumentuje, když mluví o krizi disciplíny. Letmý pohled do seznamu literatury napovídá, že jen naprosto ojediněle se autor opírá o soudobou sociologickou literaturu, tedy literaturu 80. a 90. let. To je asi příznačné, neboť právě tato literatura již docela běžně a rutinně reflektuje přesně to, o čem Keller přímo či nepřímo tvrdí, že je sociologií zcela opomíjeno. Mám na mysli kupříkladu respekt vůči radikální pluralitě a důraz na diference;18 zřetel na ekologické problémy a na vztahy mezi tzv. přírodou a tzv. společností;19 reflexivní vztah mezi moderní společností a moderní sociologií;20 eroze společnosti práce a problém sociálního zabezpečení marginalizovaných21 nebo „síťové“ praktiky resistence chudých tváří v tvář neosobním 17

Pravda ovšem je, že sám Keller je v tomto ohledu dost nedůsledný. Jeho sociální stratifikace podle protekcí je stejně integrační koncept jako jakákoli jiná stratifikace. Jeho klientelismus je pouze zdokonalenější, jakoby plastičtější verzí „homo economicus“. Nebo: v závěru knihy Keller povzdychává, že marginalizovaným je nabízena pouhá almužna, nikoli skutečná integrace - jenže, ptám se, jak integrovat do desintegrované společnosti? Nejsou takové povzdechy nad nedostatečnou integrací marginalizovaných pouze nepřímou obdobou jiných, Kellerem samotným tak kritizovaných, snah sociologů vytvářet představu o dokonale integrované společnosti? Z druhé strany, jednu velkou distinkci moderního rozumu Keller přeci jen zpochybnil, totiž přeryv a zásadní odlišnost mezi „modernitou“ a „tradicí“. Jenže učinil tak velmi asymetricky, pouhým zproblematizováním modernity: moderní společnost nikdy nepřestala být tradiční, modernost je vlastně jenom kulisa, které jsme příliš podlehli. Chybí mi analogické zproblematizování tradice: tradice byla vlastně vždycky tak trochu moderní, modernost je kulisa, kterou i „oni“ vytvářeli, ale kterou ještě ani nevnímali.

18

Postmodernisti všeho druhu, representovaní třeba již citovaným Welschem.

19

Viz např. sociologické bestsellery Ulricha Becka (1992, 1995).

20

Viz minimálně práce Anthony Giddense (1990, 1991) o „pozdní modernitě“.

21

Viz třeba rozsáhlá diskuse o tzv. basic income - existuje strašná spousta této literatury (za všechny například Parker, 1989; nebo Van Parijs, 1992).

9


S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89

institucionálním soustavám;22 a v neposlední řadě důraz na logiku sítí či „sociálních ker“, na jakousi antropologii moderního světa. Zvláštní kapitolou ve vztahu k „Omylům“ Jana Kellera je pak kniha francouzského sociologa Bruno Latoura (1993 [1991]) Nikdy jsme nebyli moderní. To je také velmi vášnivě napsaná kniha, s velmi podobnou pointou o moderní době ve vztahu k tradici, s velkým důrazem na logiku sítí a „život za kulisami“, s velmi kritickým postojem vůči zbytku sociologie a se snahou nalézt jakousi „střední pozici“. Dokonce jsem přesvědčen, že Latourův spisek je velmi originálním, byť implicitním příspěvkem k sociologickým úvahám na ekologická témata. Přesto je mezi Latourem a Kellerem rozdíl. Rozdíl je například v tom, že Bruno Latour je empirik, relativista, sociolog vědy ovlivněný poststrukturalistickým obratem 80. a 90. let, radikální konstruktivista, který programově nerozlišuje mezi human a nonhuman aktéry a pro kterého je sociologie automatického zavírače dveří legitimní součástí sociologického studia.23 Věřím Latourovi víc než Kellerovi. Francouz je mnohem konsistentnější, reflexivnější a důslednější a - věřte nebo nevěřte - je s ním i větší zábava. Navzdory všem rétorickým rachejtlím a petardám je Kellerova sociologie vlastně strašná nuda. Keller používá učebnicové verze sociologických teorií, a to ještě v náležitě upravené podobě, aby ukázal, že patří pouze do učebnic. Namítá-li Keller proti představám soudobé sociologie „ale takhle lidé přece ve skutečnosti nežijí“, namítám já proti Kellerovu líčení sociologie „ale takhle přece sociologii ve skutečnosti neděláme“. Jestliže Keller vytýká sociologii, že se příliš spolehla na výpovědní sílu moderních institucí, pak já vytýkám Kellerovi, že se příliš spolehl na výpovědní sílu sociologických příruček. Podobně vypreparovaný a schematický obraz předkládá Keller tehdy, když píše o předmětu sociologického bádání, o „realitě“. Opět si paradoxně pomáhá tím, že svůj obraz líčí v navýsost efektních barvách a figurách.24 Vezměme například autorův bonmot o tom, že „deklasovaní jsou vyloučeni i z debat o své vlastní vyloučenosti“ (str. 160). Jak lépe representovat brutálně asymetrický vztah mezi marginalizovanými a marginalizujícími? Jenže tato krásná věta má přece jen závažnou chybu: platí přece pouze to, že deklasovaní jsou vyloučeni z našich debat o jejich vyloučenosti, nikoli z těch svých; z těch jsme zase vyloučeni my. Keller tady prostě likviduje jednu (falešnou) asymetrii druhou (zakuklenou) asymetrií. Jakmile si tohle uvědomíme, zjistíme, že Kellerova jízlivá kritika je velmi často úplně na vodě, a naopak že jde často o pouhé maskování toho, že autor sám nemá ke kritizovaným nijak daleko. Nebo: „vykupujeme zdání vlastní jedinečnosti za cenu prodejnosti všeho a všech“ (str. 45, zvýraznil ZK) - mluví-li Keller s pochybami o jedinečnosti, proč nemluví stejně tak o „zdání prodejnosti všeho a všech“? Proč to, co nám moderní doba nabízí, je pro Kellera jenom zdáním, zatímco to, čím za to platíme, je nespornou realitou? Na základě čeho činí Keller toto nenápadné rozlišení? Čím je prodejnost všeho a všech skutečnější než jedinečnost každého z nás? Nu, nevím... Jan Keller na první pohled velmi nekonformně a vášnivě kritizuje moderní sociologii, ale je přitom strašně stejný jako ti, které kritizuje. Zdánlivě nemilosrdně útočí na moderní projekt, ale při bližším prozkoumání se ukáže, že spíš útočí na jeho nedokonalost. Keller je vlastně jakýsi „reformní modernista“. Čtu jeho „Omyly“ jako bezvýchodnou a zoufalou knihu, výmluvně ilustrující poměry v soudobé sociologii: jsme definitivně vyhnáni z ráje moderních iluzí, dále už před tím nelze zavírat oči - kdo tak činí, zasluhuje výsměch; ale nechce se nám 22

Kupříkladu Jordan, James, Key, Redley (1992).

23

Latour (1987), Johnson (1988); pro Latoura to jsou právě věci, resp. soužití s věcmi, co dělá člověka člověkem, nikoli distancování se od nich.

24

Na některé Kellerovy rétorické triky upozornil už Alan (1995b).

10


S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89

jednat a myslet jinak (tj. bez těchto iluzí), zdá se to příliš nejisté a nebezpečné. Zůstáváme kdesi napůl cesty, paralyzováni pocitem, že nedá-li se dnes už věřit modernitě, nedá se věřit ničemu. Přitom není nic modernějšího než tento pocit. Schází odvaha ke krajnostem a k důslednosti. Nedostatek této odvahy opravdu a se všemi důsledky se k něčemu přihlásit je vystavován pod jménem tolerance a komplementarity v sociologii, etické odpovědnosti vůči laické veřejnosti a kritického respektování plurality. Já tuto bezkurážnost vnímám jako selhání. Kellera je rozhodně třeba číst; netřeba mu ale cokoli promíjet. Odkazy ALAN, J. (1995a): Práce, sex a láska. S-Obzor, 4, 2-3, 3-15 ALAN, J. (1995b): Kellerova sociologická bonboniera. BIOGRAF Bulletin, 5/95, 30-33 ASHMORE, M. (1989): The reflexive thesis: Wrighting sociology of scientific knowledge. Chicago: CUP ATKINSON, P. (1990): The ethnographic imagination: Textual constructions of reality. London: Routledge BECK, U. (1992): Risk society: Towards a new modernity. London: Sage BECK, U. (1995): Ecological politics in an age of risk. Cambridge: Polity Press BECK, U. / GIDDENS, A. / LASH, S. (1994): Reflexive modernization: Politics, tradition and aesthetics in the modern social order. Cambridge: Polity Press BERGER, P. / LUCKMANN, T. (1967): The social construction of reality: A treatise in the sociology of knowledge. Harmondsworth: Penguine Books BROWN, R.H. (1977): A poetic for sociology: Toward a logic of discovery for the human sciences. Chicago: University of Chicago Press BROWN, R.H. (1993): Modern science: Institutionalization of knowledge and rationalization of power. The Sociological Quarterly, 34, 1, 153-168 BROWN, R.H. (1995): Postmodern representation, postmodern affirmation. In: R.H. Brown, ed.: Postmodern representations. Chicago & Urbana: University of Illinois Press. pp. 1-19 CALLON, M. / LATOUR, B. (1981): Unscrewing the big Leviathan: How actors macrostructure reality and how sociologists help them to do so? In: K. Knorr, A. Cicourel, eds.: Advances in social theory and methodology. London: Routledge & K. Paul. pp. 277-303 CALLON, M. / LAW, J. / RIP, A. (1986), eds.: Mapping the dynamic of science and technology: Sociology of science in the real world. London: Macmillan EDWARDS, P.N. (1994): Hyper text and hypertension: Post-structuralist critical theory, social studies of science and software. Social Studies of Science, 24, 2, 229-278 GIDDENS, A. (1990): The consequences of modernity. Cambridge: Polity Press GIDDENS, A. (1991): Modernity and self-identity: Self and society in the late modern age. Cambridge: Polity Press JOHNSON, J., a.k.a. B. Latour (1988): Mixing humans and non-humans together: The sociology of a door-closer. Social Problems (spec. issue on sociology of science, ed. by L. Star), 35, 3, 298-310 JORDAN, B. / JAMES, S. / KEY, H. / REDLEY, M. (1992): Trapped in poverty? London: Routledge KABELE, J. (1989): Konstruování sociální reality a životopisné vyprávění. In: Výzkum rodiny IV. Praha: VÚSRP. s. 3-23 KNORR-CETINA, K. (1983): The ethnographic study of scientific work: Towards a constructivist interpretation of science. In: K. Knorr-Cetina, M. Mulkay, eds.: Science observed: Perspectives on the social study of science. London: Sage, 115-140 KONOPÁSEK, Z. (1995a): Věda, reflexivita a text (aneb Některým sociologům... II. - totiž Alanovi, Hájkovi, Judy

11


S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89

& Chlupovi). BIOGRAF Bulletin, 3, 7-19 KONOPÁSEK, Z. (1995b): Sociologie babičkou (ještě jednou, po dvou letech). In: Z. Konopásek, ed.: Our Lives As Database. Rukopis, 189-222 LATOUR, B. (1987): Science in action: How to follow scientists and engineers through society. Milton Keynes: Open University Press LATOUR, B. (1993): We have never been modern. Cambridge: Harvard Univ. Press LAW, J. / MOL, A. (1995): Notes on materiality and sociality. The Sociological Review, 43, 2, 274-294 LYNCH, M. (1994): Scientific practice and ordinary action: Ethnomethodology and social studies of science. Cambridge: Cambridge University Press MULKAY, M.J. (1985): The word and the world: Explorations in the form of sociological analysis. London: George Allen & Unwin OTÁZKY SE NIKDY NELZE VZDÁT. Původní rozhovor s Jacquesem Derridou (1991). Přítomnost, 2, 3, 27-29 PARKER, H. (1989): Instead of the dole. London: Routledge PETRUSEK, M. (1993): Teorie a metoda v moderní sociologii. Praha: Karolinum PETRUSEK, M. (1995): Dekonstruovaný „Informátor“ a sociální konstrukce českého národa. Sociologický časopis, 31, 2, 245-252 SISMONDO, S. (1993): Some social constructions. Social Studies of Science, 23, 3, 515-553 VAN PARIJS, P. (1992): Arguing for basic income. London: Verso WELSCH, W. (1994): Naše postmoderní moderna. Praha: Zvon WOOLGAR, S. (1988): Reflexivity is the ethnographer of the text. In: S. Woolgar, ed.: Knowledge and reflexivity. London: Sage. pp. 14-36

12

Sociologovy hrátky s (ne)modernitou

Recommend Documents