Sociální antropologie v Argentině: kořeny, proměny, perspektivy1 Marek Halbich V tomto článku se pokusím nastínit vývojové etapy argentinské sociální antropologie či antropologie v širším slova smyslu, a to jak v kontextu formování sociálních věd v samotné Argentině (v užší laplatské oblasti), tak v kontextu sociálně vědního myšlení. Na argentinské intelektuály (Sarmiento, Mitre, generace 80. let) měli velký vliv evolucionisticky a pozitivisticky zaměření antropologové a sociologové zejména ve Velké Británii (Tylor, Spencer) a ve Francii (Comte), což sehrálo svou roli při formulování národní a sociální identity argentinské společnosti. V dalších oddílech se budu zabývat nejprve utvářením historicko-kulturní školy, a především dílem a myšlenkami jejího hlavního představitele José Imbelloniho. Poté se zaměřím na transformace akademického prostředí v oblasti sociálních a humanitních věd, k nimž docházelo přibližně od přelomu 50. a 60. let 20. století a kdy mezi sebou bojovali zástupci modernějšího pojetí (Aricó, Schmukler) s představiteli tradicionalisticky zaměřené „biologizující“ etnologie (Menghin, Bórmida).2 Dále si budu všímat silného politického vlivu na etablování antropologických disciplín na argentinských univerzitách (perónismus, diktatura vojenské junty v letech 1976–1983) a následného období, kdy byly postupně obnovovány staré obory a zakládány nové a kdy docházelo k jakési decentralizaci antropologie a jiných vědních disciplín (zakládání nových kateder i mimo Buenos Aires – v Córdobě, Rosariu, Tucumánu aj.). V závěru
Tento text vznikl s podporou Grantové agentury České republiky (GAČR) č. P41012P860.
1
Používám termín „biologizující“ etnologie, jelikož například Marcelo Bórmida se ve svých výzkumech zabýval konceptem rasy, které jsou podle něho podřazené jiným proměnným, jako jsou jazyk, kultura či historie (Silla 2012, 65).
2
323
bych chtěl alespoň stručně věnovat pozornost některým novějším trendům v argentinské sociální antropologii, reprezentovaným například Eduardem Archettim a obracejícím pozornost k starším i novějším projevům národní identity (fotbalovému kultu, tangu) apod.
1 Kořeny a počátky Zatímco v Mexiku, v Peru nebo v Chile můžeme kořeny antropologie spočívající především v zájmu o původní indiánské obyvatelstvo hledat již v rané koloniální době (16. století), v Argentině či v širší laplatské oblasti tomu tak, jak se zdá, nebylo. Koloniální La Plata zkrátka postrádala významné osobnosti, jako byli Bernardino de Sahagún,3 Inca Garcilaso de la Vega4 nebo Alonso de Ercilla y Zúñiga,5 které je možno považovat za jakési pionýry mexické, peruánské a chilské antropologie a v případě
3
Františkánský misionář Bernardino de Sahagún (1499–1590) je autorem proslulého monumentálního díla La Historia Universal de las Cosas de Nueva España, později všeobecně známého jako Florentinský kodex, na němž pracoval přibližně od roku 1545 až do své smrti. Mexický badatel Miguel León-Portilla ho oprávněně považuje za prvního antropologa, postupujícího při své práci moderními metodami: znalostí nativního jazyka (nahuatlu), výběrem informátorů z řad nejstarších a nejuznávanějších členů lokálních společností, snahou o holistický přístup, tzn. studium všech stránek aztéckého života, používáním nativních termínů (emický přístup) atd. (León-Portilla 1999).
4
Spisovatel a historik španělsko-indiánského původu Inca Garcilaso de la Vega (1539– 1616), původním jménem Gómez Suárez de Figueroa, je autorem dvousvazkového díla Comentarios Reales de los Incas (první část poprvé vyšla v roce 1609 v Lisabonu, druhá část v roce 1617 pod názvem Historia General del Perú). Zejména první část je jakýmsi vhledem do prehispánské etnologie založené na studiu dokumentů, kronik, ale i na orálních vyprávěních domorodců.
5
Španělský básník a voják Alonso de Ercilla y Zúñiga (1533–1594) je autorem třísvazkového eposu La Araucana (jednotlivé díly vycházely postupně v letech 1569, 1578 a 1589), který nedosahuje kvalit děl Sahagúnových ani de la Vegových. Nicméně je považován za základní dílo chilské literatury (Hodoušek a kol. 1996, 216), které se stalo rovněž určitým zdrojem pozdějšího zájmu historiků a etnologů o Araukány (Mapuče).
324
prvně jmenovaného dokonce za jednoho z předchůdců moderní antropologie v obecnějším slova smyslu. Tento stav mohl být způsoben více faktory. Laplatská oblast patřila přibližně první tři staletí po objevení amerického kontinentu k zaostalým a marginalizovaným územím, jež byla španělskými koloniálními autoritami zanedbávána (Chalupa 1999, 5). Jinou možnou příčinou mohla být skutečnost, že na území dnešní Argentiny nežilo nikdy větší množství indiánského obyvatelstva,6 které bylo v takových zemích jako Mexiko, Peru, Guatemala či Bolívie impulzem k odbornějšímu studiu a později patrně hlavní příčinou formování různých „národních“ variant indigenismu. Snad bychom za určitou výjimku a jako jistý předobraz budoucího zájmu o historii širší laplatské oblasti mohli považovat dvě či tři dnes spíše pozapomenutá literární díla z počátku 17. století. Prvním je epická báseň La Argentina y conquista del Río de la Plata z roku 1602, jejímž autorem je španělský klerik Martín del Barco Centenera (1535–1605?), dalšími jsou dva rukopisy známé pod názvem Relación de la entrada a Los Chiriguanos (1617 a 1618) sepsané kreolským conquistadorem a kronikářem Ruyem Díazem de Guzmán (1558–1629).7 První z těchto prací je sice spíše literárním dílem, avšak nelze zpochybnit jeho historickou důležitost, na základě níž ho můžeme považovat za jeden z významných pramenů pro studium sociální reality části tehdejší jihoamerické
Na území dnešní Argentiny žilo asi dvacet kmenů s rozdílným stupněm vývoje. Jejich celkový počet na počátku conquisty kolísá mezi 300 000 a 900 000 jedinci, přičemž historici se dnes spíše přiklánějí k nižšímu počtu (Chalupa 1999, 15).
6
Nejznámějším dílem tohoto autora je ovšem Historia argentina del descubrimiento, población y conquista del Río de la Plata (1612), dnes známá spíše pod zkráceným názvem La Argentina manuscrita. V tomto díle se mimo jiné poprvé setkáváme s užitím toponyma Argentina, jež se ovšem vztahovalo na širší oblast tzv. Cono Sur zahrnující nejen dnešní Argentinu, ale přibližně též současné území Paraguaye, Uruguaye, Bolívie a jižní Brazílie.
7
325
společnosti.8 První z Díaz de Guzmánových rukopisů je pak popisem života bolívijských Chiriguanů, druhý se vztahuje k zakládání a popisu misií na území těchto Indiánů.9
2 Evolucionistické a pozitivistické myšlení a jejich vliv na formování věd v Argentině: generace 37 a generace 80 K určitému zlomu začalo docházet až od počátku 19. století poté, co se laplatské regiony začaly vymaňovat ze závislosti na španělské říši. Argentina, ale i sousední Uruguay se rychle staly dobytkářskou a obilnářskou velmocí a začaly významně prosperovat. Buenos Aires se během první třetiny 19. století stalo jedním z nejdůležitějších jihoamerických přístavů a branou, kudy se na jihoamerický subkontinent začaly dostávat myšlenky romantismu. V této době se zde začalo rodit generační seskupení intelektuálů označované jako Proscritos (Psanci). Z této skupiny, kterou někteří považují za první uměleckou skupinu na latinskoamerickém kontinentu (Chalupa 1999, 465), vyšly dvě osobnosti, jež výrazně ovlivnily pozdější vývoj sociálních věd v Argentině: Domingo Faustino Sarmiento (1811–1888), jeden z největších intelektuálů své doby, a Bartolomé Mitre (1821–1906), považovaný za zakladatele vědecky fundované argentinské historiografie.
8
Tak například v 17. zpěvu popisuje v širším sociálním kontextu revoluční proces s posledním inckým panovníkem Tupacem Amaruem I. ve Vilcabambě v roce 1572, kterého se Centenera osobně zúčastnil.
9
Kritická edice obou rukopisů se nachází v pařížské Bibliothèque Nationale.
326
Sarmiento byl zřejmě nejtalentovanější osobností této generace10 a jeho široce zaměřené dílo mělo největší vliv na další intelektuální i politické směřování Argentiny. Na scénu vstupuje přibližně v době, kdy se do Ameriky, Argentinu nevyjímaje, dostávají myšlenky raných francouzských utopických socialistů (zejména Saint-Simona) a sociologů, především pozitivismus zformulovaný Augustem Comtem. Ten ve svém monumentálním díle Kurz pozitivní filozofie (1830–1842 v šesti svazcích) rozvinul v podstatě evolucionistickou tezi o zákonitosti tří stadií (teologického/fiktivního, metafyzického/abstraktního a vědeckého/pozitivistického), jimiž společnosti během svého vývoje procházejí. Tuto tezi založenou na ideji všeobjímajícího lidského pokroku velmi brzy přijali někteří představitelé nové Argentinské republiky. Jako apoteózu tohoto pokroku můžeme chápat proslulé Sarmientovo dílo Facundo o civilización y barbarie en las pampas argentinas (1845). Kromě toho, že je Facundo považován za dílo se zakladatelským významem pro dva hispanoamerické žánry (esej a román), je to především dílo, jímž prostupuje zcela zřetelně pozitivistické myšlení, které je dáváno do souvislosti se sociálním uspořádáním společnosti a ideou univerzálního pokroku. Z toho se posléze stalo jakési dogma charakterizující lidstvo, jež přejaly hlavní osobnosti bojující za vyhlášení nezávislosti různých latinskoamerických zemí. Ve Facundovi je jasně reflektována základní opozice mezi dvěma historickými obdobími, jimiž lidstvo prochází: civilizací a barbarstvím, 10
Tato nejstarší literární a politická skupina bývá také označována jako generace 37 (generación del 37), jelikož jedna z vůdčích osobností celé generace, Esteban Echeverría (1805–1851) v roce 1837 založil tzv. Májové sdružení (Asociación del Mayo), které se stalo ideovou platformou těchto nově nastupujících intelektuálů hájících principy romantismu a liberalismu. Echeverría zároveň v tomto roce vydal lyricko-epickou báseň La cautiva (Zajatkyně), v níž byla poprvé oslavována pampa jako nejvýraznější symbol země, který nebyl chápán pouze jako přírodní fenomén, v němž žijí civilizaci nepřátelští Indiáni, ale především jako prostor, v němž se rodila duše nového argentinského národa. Tím se ovšem do jisté míry odlišoval od svého souputníka Sarmienta, který jádro národa spatřoval spíše v intelektuálních elitách Buenos Aires.
327
přičemž vyšší (civilizační) stupeň vývoje v Argentině reprezentují zejména hlavní město Buenos Aires a evropské kulturní ideály, které tam pronikaly. Hlavním reprezentantem či symbolem barbarství je pak nevzdělaný a neotesaný gaučo z pampy a provinční caudillo (guvernér) Juan Facundo Quiroga. Sarmientova charakteristika Argentinské republiky, vztahující se pochopitelně na období konce první poloviny 19. století, ovšem není založena pouze na jednostranné dichotomii Buenos Aires vs. venkov,11 respektive sociální uspořádání vs. sociální dezorganizace. Do svého popisu zahrnuje ještě třetího „hráče“, a sice argentinské indiánské kmeny žijící v pampě, jimž připisuje jistou míru sociální organizace. Sarmientův rozsáhlý esej tak můžeme chápat také jako jistou etnografickou a sociologickou sondu do rané postkoloniální Argentiny formované Buenos Aires jako v podstatě jediným reprezentantem rodící se národní vlády, venkovskými caudilly, kteří postupně nabyli faktické moci a záhy dovedli Argentinu k diktátorskému režimu a konečně desítkami nepočetných kočovných indiánských skupin, které v té době byly na vyšším stupni společenské organizace než vrstva provinčních vůdců a obyvatelstvo, které ovládali.12 Tyto tři geograficky izolované skupiny zpočátku tvořily rodící se argentinský národ a jeho rané formování se stalo rovněž předmětem odborného zájmu. 11
Zde je třeba si uvědomit, že Sarmiento za venkov považoval i centra provincií, jako byla La Rioja, odkud pocházel Facundo Quiroga, nebo Santa Fe, kde v Sarmientově době vládl Estanislao López.
12
Nejvýznamnějším z nich byl ovšem Juan Manuel Rosas (1793–1877), který se stal buenosaireským guvernérem a diktátorem a s krátkou přestávkou byl u moci mezi roky 1829–1853. Rosas sice pocházel z Buenos Aires, nicméně se během života přesunul na venkov a stal se statkářem nedaleko hlavního města. Rosas rychle pochopil argentinský dualismus, jenž v politické rovině spočíval v souboji mezi centralisty (unitaristy), kteří upřednostňovali hegemonii Buenos Aires a pobřežních oblastí v okolí hlavního města, a federalisty, kteří dávali přednost volnější asociaci mezi provinciemi. Rosas se vydával za jednoho z provinčních caudillů, ale ve skutečnosti mu šlo o dobytí a upevnění centrální moci, což se mu po smrti Quirogy a Lópeze skutečně podařilo (Fuentes 2003, 207–208).
328
Sarmiento se k tematice, kterou nastínil ve Facundovi, ještě vrátil na sklonku života v poněkud zapomenuté práci Conflicto y armonías de las razas en América (1884). Zatímco Facundo byl spíše obecněji zaměřenou prací zabývající se různými aspekty argentinských reálií, v tomto pozdním díle se zaměřuje na konkrétnější problematiku zaostávání nativních etnických skupin Latinské Ameriky v kontextu vývoje institucí a prohlubujících se civilizačních rozdílů mezi Severem a Jihem. V tomto směru byla tato kniha některými Sarmientovými interprety považována za zakládající dílo argentinské sociologie (Ingenieros 1915, 11–12), nicméně jeho dílo je z dnešního pohledu nazíráno v některých ohledech jako kontroverzní, například jeho pohrdání domorodci, gauči nebo Židy a jejich podceňování atd.13 Sarmientův příklon k evolucionismu je patrný i z polemiky, kterou mezi sebou vedli argentinský antropolog a paleontolog Florentino Ameghino (1854–1911) a v Argentině naturalizovaný přírodovědec německého původu Carlos Germán Burmeister (1807–1892). Na počátku 80. let 19. století, v době, kdy mělo nejen v Argentině velký ohlas Darwinovo učení o evoluci druhů, se mezi těmito učenci rozhořel spor, v němž Ameghino stál na darwinistických pozicích, zatímco Burmeister vycházel z pozic kreacionismu, směru hájícího tezi, podle které lidé, Země a vesmír byli stvořeni zásahem vyšší bytosti (Boha). Přestože Sarmiento měl v době svého prezidentování (1868–1874) k Burmeisterovi blízko, nechal například přivézt do Argentiny dvacet evropských učenců a podporoval Burmeistera v úsilí založit v Córdobě Akademii přírodních věd (Academia de las Ciencias Naturales), v této rivalitě stál na straně svého krajana Ameghina. Tak se opět na počátku osmdesátých let jasně
Dávno předtím, než vyšlo Conflicto, se Sarmiento zabýval konceptem jazyka jako druhého pilíře (vedle konceptu „rasy“) svého intelektuálního zaměření v rámci formování postkoloniální Hispanoameriky. V tomto směru byl ovlivněn především dílem venezuelsko-chilského filologa Andrése Bella (Miserés 2005, 35–43).
13
329
přiklonil k evolucionistickému směru.14 Sarmientova podpora Ameghina vedla jednak k tomu, že evolucionismus jako myšlenkový směr v dalším období v Argentině dominoval, ale také k tomu, že Ameghino se stal jediným národním vědcem, který byl více znám a uznáván také v Evropě (Orione 2008).15 O šíření evolucionistických myšlenek vycházejících z Darwinova učení se ale v Argentině asi nejvíce zasloužil jiný přírodovědec s literárními sklony, Eduardo Ladislao Holmberg (1852–1937). Ten ve svém románu Dos partidos en lucha: fantasía científica (1875) popisoval fiktivní Darwinovu cestu do Buenos Aires, který sem přijel, aby na dvou protichůdných politických stranách (rabianistas a transformistas) demonstroval evoluční teorii. Této fiktivní polemiky se účastnili též Burmeister, Ameghino či samotný Holmberg a jejím smyslem mělo být objasnění a přijetí těchto myšlenek širší veřejností, která v té době žila stále hodně pod vlivem bigotního katolicismu (Montserrat 1999, 27; Fontana 2006, Gómez 2009, 205; Hernán Castañeda 2010, 142). Sarmiento se jednoznačně označil za darwinistu například v rámci veřejného projevu předneseného 30. 5. 1882 v Národním divadle v Buenos Aires při příležitosti Darwinova úmrtí, avšak darwinismus se v Argentině začal výrazněji prosazovat již po vítězství liberálů v bitvě u Caseros v roce 1852, na němž měl Sarmiento svůj podíl a po kterém začalo docházet k modernizaci a liberalizace země (Gómez 2009, 205).
14
15
Spíše na okraj a jako jistou kuriozitu připomínám jiný spor, který Ameghino a jeho stoupenci vedli, a to s Alešem Hrdličkou, na XVII. Mezinárodním amerikanistickém kongresu v Buenos Aires v roce 1910. Ameghino se desítky let předtím ve své knize La antigüedad del hombre en el Plata (1880) snažil ukázat, že Argentina či laplatská oblast je kolébkou lidstva, a tudíž že indiánské populace jsou zde autochtonní. Hrdlička a jiní antropologové toto tvrzení razantně odmítli a dokazovali, že prehistoričtí obyvatelé La Platy či Patagonie (Ameghino je označoval jako homonculus patagonicus nebo homo pampeanus) nemohli koexistovat s fosilní faunou, jsou mongoloidního původu a v této oblasti se usadili přibližně teprve před 6000 až 7000 lety. Přes určitou rezistenci Ameghinových stoupenců a nástupců se již zdálo, že je tato teorie mrtvá, nicméně od druhé poloviny 20. století byla opět oživována a nejnovější paleoantropologické výzkumy dokonce některé jeho závěry vracejí do seriózního zorného pole badatelů (podrobněji k Ameghinovi např. Gerbi 1973, 553, Tejedor, Rosenberger 2008, 68–82, Ratier 2010, 20–21).
330
Holmberg, Burmeister a především o mnoho mladší Ameghino již patřili k jiné intelektuální a politické skupině označované jako generace 80 (generación del 80). Zatímco předcházející období bychom mohli charakterizovat spíše jako přechodné, kdy se střetávali modernisté s konzervativci o podobu příštího politického i vědeckého směřování země, po roce 1880 se již naplno začaly uplatňovat myšlenky pozitivismu sugerující mj. představu, podle níž věda vyřeší jakékoli problémy včetně sociálních (Ratier 2010, 17; Bruno 2011). Program této generace byl také především politický a jeho hlavním úkolem bylo vyřešit „indiánskou otázku“ a zkonsolidovat argentinský národ, který byl stále zřetelně rozdělen do staré opozice pampa či pustina (barbarství) vs. město a pobřežní oblasti (civilizace). Lídrem této generace se stal voják a politik Julio Argentino Roca (1843–1914), hlavní iniciátor tzv. „dobytí pustiny“ (conquista del desierto), na základě něhož byli v roce 1879 dobyti a zpacifikováni Tehuelčové a argentinští Araukáni. To vzápětí umožnilo rozvoj infrastruktury směrem do Patagonie a k horským průsmykům na argentinsko-chilských hranicích. Roca se krátce nato stal prezidentem, kterého podporovala elita národa seskupená právě kolem generace 80. Mezi tehdejšími vědci vynikal například historik, etnograf a geograf Estanislao Zeballos (1854–1923), jenž byl v roce 1872 zároveň jedním ze zakládajících členů Argentinské vědecké společnosti (Sociedad Científica Argentina). Z jeho rozsáhlé činnosti stojí za pozornost etnografická cesta k Araukánům do severní Patagonie, z níž vytěžil práci Viaje al país de los araucanos (1881), která nicméně vycházela ze sarmientovské polarizující rétoriky a v lecčems byla ještě ostřejší. Zeballos mluví o indiánských tlupách přepadávajících v noci rozptýlené statky a snaží se legitimizovat dobyvačné tažení proti Indiánům z pampy, kteří podle jeho názoru nemají právo na vlastnictví půdy (Anzoátegui 2012, 5). V této fázi vývoje argentinské společnosti se tak výrazněji začíná dostávat do popředí nejprve v politické rovině etnická, národní a sociální otázka, která se záhy stává rovněž inherentní součástí vědeckého 331
zájmu. V této etapě periodizace argentinských sociálních věd nelze opominout jinou vůdčí osobnost tehdejšího politického a vědeckého života, Bartolomé Mitreho (1821–1906), který patřil k zakladatelům vědeckých institucí, jako byla například Americká rada pro historii a numismatiku (Junta de Historia y Numismática Americanas). Pro antropologii a archeologii má zřejmě největší význam jeho práce Las ruinas de Tiahuanaco (1879), v níž mj. mluví o vyspělosti Aymarů jako stavitelů předinckého Tíwanaka, které osobně navštívil již v roce 1848, a domorodé obyvatelstvo dnešní Bolívie a Peru charakterizuje jako „instinktivní hydraulické Indiány“ (Mitre 2003 [1879], 20). Hlavní Mitreho význam pro dějiny Argentiny spočívá ovšem patrně v oblasti politické. V letech 1862–1868 působil jako prezident země, která razila liberální heslo: národ, ústava, svoboda, jímž se pak začaly řídit i nově vznikající vědecké instituce. Mitre je tak nejspíš oprávněně považován za tvůrce intelektuální struktury argentinského národa (Luna, Romero 1978, 25, Garbulsky 2003, 3–4). Koncem 19. století byly společenské vědy a zejména antropologie a etnologie stále součástí přírodních věd a většina argentinských intelektuálů přejímala zejména doktrínu sociálního darwinismu, s níž přišel britský sociolog Herbert Spencer (1820–1903). Ta spočívala v poměrně radikální verzi evoluce, podle níž sociální jevy podléhají podobným zákonům jako jevy biologické či fyzikální (Spencer 1873).16 V duchu této doktríny vycházely monografické (etnologické) studie o indiánských kmenech Argentiny v přírodovědném časopise Revista del Jardín Zoológico. Z generace „osmdesátníků“ měl kromě Zeballose větší význam pro poznání nativní Argentiny Francisco Moreno (1852–1919), jenž uskutečnil svoji první vědeckou výpravu do Patagonie v roce 1873, tedy ještě 16
Své pojetí evoluce však Spencer formuloval již ve starší práci First principles (1862), v níž evoluci definoval jako „změnu ze stavu relativně nevymezeného, nekoherentního, homogenního (např. indiánský kmen v Amazonii – pozn. autora) ke stavu relativně vymezenému, koherentnímu a heterogennímu“ (např. společnost viktoriánské Anglie – pozn. autora).
332
před konečnou pacifikací tamějších indiánských skupin. Ačkoli bylo hlavním cílem této expedice provádět geologický, botanický a zoologický výzkum, spočíval její přínos rovněž v oblasti fyzické antropologie a etnografie. Morenovi se podařilo dovézt lebky a některé předměty materiální kultury jako hroty šípů, oštěpů a jiných kamenných zbraní, o nichž později referoval francouzský antropolog a anatom Paul Broca (1824–1880) a jehož zásluhou se začal probouzet zájem vědců o indiánské skupiny Jižní Ameriky.17 Z etnografického hlediska měly patrně větší význam jeho další výpravy do jižní Argentiny na přelomu let 1875–1876 a 1876–1877. Během první výpravy navázal přímý kontakt s Tehuelči a byl zděšen tím, jak byla těmto Indiánům zabírána půda. Tato zkušenost ho přiměla k tomu, že se zasazoval o urovnání vztahů mezi argentinskou vládou a indiánskými etniky, usiloval o navrácení alespoň části ukradené půdy Indiánům a o založení škol pro jejich děti. Během druhé výpravy si krom svých hlavních výzkumných cílů dělal rovněž poznámky o jazyce tehuelche se záměrem sepsat slovník tohoto patagonského kmene.18 Obecně se však dá říci, že hlubší vědecký zájem o živé Indiány, ale například ani o kreolské obyvatelstvo neměl v programu této generace místo, spíše naopak: pozornost se stále více upínala ke kulturnímu odkazu Starého světa. Indián může být sotva objektem vědeckého zájmu, jde o „vymírající druh“ a na pampě „nezůstanou ani kosterní pozůstatky jejich mrtvých“, tvrdil kupříkladu Zeballos. Jiní zase navrhovali zřizování rezervací, v nichž by byli Indiáni pod dohledem zástupců civilizace
Brocovy antropologické výzkumy jsou shrnuty v třísvazkových Mémoires d’anthropologie. Paris: C. Reinwald, 1871–1878.
17
18
O Morenově rozmanité činnosti, orientované rovněž k praktické znalosti argentinské přírody snad svědčí i fakt, že byl jedním z iniciátorů vzniku a institucionalizace skautského hnutí v Argentině již někdy v letech 1911 nebo 1912.
333
postupně začleňováni do hlavního integračního proudu argentinského národa (Ratier 2010, 21).19 Indiáni jako živé bytosti byli tedy nazíráni jako „nepřátelé pokroku“ a vědecký zájem o ně byl marginalizován. Etnografie se stala jakousi služkou archeologie, to znamená, že etnografická data byla nanejvýš využívána pro podporu archeologického výzkumu a proměnila se tak paradoxně v „archeologii živého“ (arqueología del viviente), v inventář kuriozit, který sloužil k uspokojování badatelské rozkoše tehdejších učenců (Ratier 2010, 21). Na sklonku 20. století začíná vynikat mezi učenou obcí v Buenos Aires Juan Bautista Ambrosetti (1865–1917), jehož odborný zájem přesahoval ve shodě s dobovými zvyklostmi několik oborů (zoologii, geologii, folkloristiku, lingvistiku či etnografii). Od devadesátých let se ale začal systematicky věnovat studiu prehistorie a folkloristiky argentinského severozápadu, za což si vysloužil označení zakladatel argentinské archeologie a folklorních studií.20 Období od nástupu této generace v roce 1880 přibližně do roku 1910 můžeme označit také jako etapu „konsolidace“ argentinské vědy, kterou spoluvytvářeli rovněž významní učenci přicházející do Jižní Ameriky ze zahraničí. Mezi nimi vynikali zejména německý archeolog Max Uhle (1856–1944) a etnolog rovněž německého původu Roberto Lehmann Nitsche (1872–1938). Zatímco mnohem známější Uhle Argentinou v podstatě 19
Přestože Zeballosovo „křídlo“ v této skupině mělo jasnou převahu, někteří členové svoji pozornost k „barbarům“ přesto upínali (například Álvaro Barros nebo Lucio V. Mansilla). Vůči Indiánům projevovali jisté romantizující sympatie, ale i oni se nakonec přidali na stranu těch, kteří usilovali o jejich kulturní změnu, jež jim přinese výhody (Ratier 2010, 21).
20
Jeho první věhlasnější práce Materiales para el estudio del Folclore Misionero (1893) položila základy k etnomuzikologickým studiím. K jiným zakladatelským dílům Ambrosettiho patří jeho Arqueología argentina (1896) a Supersticiones y leyendas (1896), kde zaznamenal řadu legend a pověr indiánských kmenů z argentinsko-paraguayského pomezí.
334
pouze projížděl (někdy v roce 1892) a později se proslavil zejména svými archeologickými výzkumy v Bolívii (Tíwanaku) a Peru (Pachacamac aj.), Lehmann Nitsche zůstal v Argentině třicet let, usadil se v Buenos Aires. Zde se stal součástí výzkumného týmu řízeného Franciscem Morenem, působil jako vědecký pracovník v Museo de La Plata na pozici ředitele antropologického oddělení a rovněž vyučoval antropologii na Národní univerzitě (Universidad Nacional de Buenos Aires). Během svého dlouhého pobytu v Argentině projel velkou část této země od severu k jihu, pobýval zejména v Chacu, na Ohňové zemi a v Patagonii a shromáždil rozsáhlý etnologický materiál včetně fotografií a jazykových nahrávek. Největší vědecký přínos Lehmanna Nitscheho spočívá zřejmě v oblasti klasifikace patagonských indiánských jazyků (určení jazykové rodiny tshon)21 a v iniciování terénního výzkumu ve městě (výzkum jazyka a mytologie v Buenos Aires usazených Araukánů). Spolu s těmito renomovanými zahraničními učenci se podíleli na profesionalizaci antropologických věd v Argentině také místní (laplatští, argentinští) vědci jako Samuel Lafone Quevedo (1835–1920),22 Félix Outes (1878–1939), Salvador Debenedetti (1884–1930)23 a četní další.
Viz zejména jeho studii El grupo lingüístico Tschon de los territorios magallánicos, která vyšla v časopise Revista del Museo de La Plata, ročník 22, 1913, 217–276. Ke klasifikaci tschonských (též tshonských nebo chonských) jazyků viz též Casamiquela 1956, Suárez 1970, Viegas Barros 1992, Fernández Garay 1998, Adelaar, Muysken 2004 aj.
21
22
23
Lafone Quevedo se zabýval hlavně systematickým studiem Indiánů severozápadní Argentiny, především v provincii Catamarca, kde založil několik škol určených převážně pro indiánské sirotky a opuštěné děti. Jako hluboce věřící katolík se zajímal mj. o náboženství v této oblasti a výsledkem tohoto jeho zájmu je kniha o historii kultu Panny Marie z Catamarcy.
Debenedetti byl Ambrosettiho žák a spolupracovník a je mu připisováno spoluzakladatelství profesionální archeologie v Argentině.
335
Následující období, ohraničené přibližně roky 1910–1936,24 označují někteří autoři jako „expanzivní“ (Lafón 1976), patrně proto, aby zdůraznili, že antropologie a s ní příbuzné disciplíny v Argentině (v podstatě ale stále výlučně v Buenos Aires) napevno zapustily své kořeny v různých institucích. Metodologicky vzato však stále dominoval i v antropologických vědách pozitivistický přístup spočívající v elitistickém přehlížení kulturních a sociálních rozdílů zejména mezi původním obyvatelstvem a vládnoucími buenosaireskými kruhy. Jinými slovy i na konci této etapy přetrvávala evoluční nadřazenost městského intelektuála nad člověkem z venkova a pampy jako ve starších viktoriánských časech (Ratier 2010, 22–23).
3 Historicko-kulturní škola (1930–1959)25 Ve třicátých letech pomalu odeznívaly evolucionistické myšlenky a v antropologických kruzích se začaly více prosazovat koncepce historicko-kulturní školy, jejíž počátky najdeme především v Rakousku a Německu. Snahou zastánců tohoto přístupu bylo načrtnout úplnou historii lidstva od jejího počátku do současnosti, přičemž základním předpokladem byla
24
V roce 1910 se konal v Buenos Aires a v Mexico City 17. Mezinárodní kongres amerikanistů, z něhož vyšla Acta redigovaná Robertem Lehmannem Nitschem. V Mexiku zároveň v tomto roce vypukla revoluce, která pak ovlivnila v následujících desetiletích politické i intelektuální milieu nejen v samotném Mexiku, ale i v jiných zemích Latinské Ameriky. V roce 1936 vydala Národní historická akademie (Academia Nacional de la Historia) publikaci Historia de la Nación Argentina (Historie argentinského národa), jejíž součástí je taktéž obsáhlá antropologická syntéza (Ratier 2010, 22).
Vycházím z periodizace, kterou ve svém článku o vývoji argentinské antropologie používá Hugo Ratier (Ratier 2010, 23).
25
336
difuzionistická koncepce, podle níž se kulturní prvky, rysy, komplexy apod. šíří z jednoho nebo více kulturních ohnisek do jiných oblastí.26 V období přechodu antropologického myšlení od evolucionismu k difuzionismu se objevily na argentinské půdě dvě významné osobnosti pocházející z Evropy, které měly větší či menší vliv na další směřování argentinské antropologie. Prvním z nich byl švýcarský antropolog a etnolog Alfred Métraux (1902–1963), který značnou část svého dětství strávil v Mendoze, kde jeho otec působil jako chirurg. Když se později již jako uznávaný vědec do Argentiny vrátil, založil na univerzitě v Tucumánu Antropologický institut (Instituto de Antropología), jehož byl v letech 1928–193427 prvním ředitelem a na němž prosazoval představy o totalizující a historizující antropologii. Snad kvůli svým častým vědeckým výpravám mimo území Argentiny (Velikonoční ostrov, Havajské ostrovy) neměl na vývoj argentinské antropologie takový vliv jako jiný antropolog, který přišel do Argentiny z Evropy (Itálie), a to José Imbelloni (1885–1967), kterého již můžeme považovat za reprezentanta historicko-kulturní školy. Imbelloni byl především paleoantropolog,28 jeho vědeckým zaměřením bylo například zkoumání umělých lebečních deformací nebo vzdálené demografické korelace mezi jihoamerickými Indiány a obyvatelstvem jihovýchodní Asie. To znamená, že pozornost byla opět soustředěna především na mrtvé Indiány. Guillermo Madrazo ve své studii o hlavních faktorech ovlivňujících směřování argentinské antropologie zmiňuje ideologické střetávání mezi liberály a zástupci K nejznámějším difuzionistickým školám patřila vídeňská škola kulturních okruhů, k jejímž hlavním představitelům patřili například Leo Frobenius, Fritz Graebner nebo Wilhelm Schmidt. Za severoamerickou variantu difuzionismu je považován tzv. historický partikularismus rozvíjený na Columbia University pod vedením Franze Boase a jeho žáků.
26
27
Přibližně v této době pomáhal organizovat Claude Lévi-Strauss antropologii v Brazílii.
28
Již v roce 1923 publikoval Imbelloni práci pod názvem Habitantes neolíticos del lago Buenos Aires, jedno ze stěžejních děl argentinské paleoantropologie.
337
oligarchického nacionalismu ztělesněného v Argentině právě představiteli historicko-kulturní školy, kteří se spíše vypořádávali s evropským kulturním evolucionismem namísto toho, aby usilovali o vytvoření určité koherentní teorie (Madrazo 1985, 29–30; Ratier 2010, 23–25). S nástupem perónistické ideologie k moci v roce 1946 došlo v Argentině k významným změnám, opět se otevřela diskuse o „národní otázce“, byly zpřetrhány vazby na imperialismus anglosaského ražení a začalo se koketovat s fašismem a oligarchickým nacionalismem. Za těchto ideologických podmínek docházelo k propouštění liberálně orientovaných intelektuálů z vedení různých institucí – tak například v roce 1946 byl odvolán z pozice ředitele Antropologického institutu v Tucumánu Enrique Palavecino (1900–1960), jeden z nejlepších argentinských etnografů, který se zasloužil o poznání současných indiánských skupin v oblasti Chaca, napsal řadu mezinárodně uznávaných etnografických monografií o těchto Indiánech a stal se nástupcem Alfreda Métrauxe po jeho odchodu z Argentiny. V teoretické a metodologické rovině vycházel z postulátů funkčního strukturalismu a severoamerického kulturalismu a z této perspektivy se snažil o vytyčení kulturních vrstev v chackém areálu.29 Od konce čtyřicátých let do konce padesátých let nastává opět jakési období renovace či konsolidace ve vývoji argentinské antropologie, více se opět prosazuje archeologie, ale objevuje se také etnohistorický přístup prosazovaný Palavecinem s cílem charakterizovat a interpretovat první etnografické zprávy z laplatské oblasti v 16. století. Archeologický výzkum však hraje nadále dominantní roli, která se ještě posiluje s příchodem známého rakouského profesora prehistorie Oswalda Menghina (1888–1973) v roce 1948 do Argentiny. Ten spolu s Marcelem Bórmidou (1925–1978), dalším antropologem italského původu, který přišel do Argentiny dva roky před Menghinem, měl rozhodující vliv na tehdejší 29
Viz jeho práci Áreas y capas culturales en el territorio argentino (1948).
338
profesionalizaci argentinských sociálních věd, v nichž převládal imbelloniovský směr. Ten spočíval mj. v přesvědčení, že pro zastánce této linie byli Indiáni pouhým pramenem pro určování historických posloupností. „Indián slouží pouze jako historické svědectví,“ jak kdysi prohlásil Bórmida (Ratier 2010, 26). Po antiperónovském puči v roce 1959 došlo sice k Imbelloniho pádu, avšak Menghin s Bórmidou si udrželi i nadále svou akademickou moc a ovlivňovali i následující generace badatelů. „Osvobozující revoluce“ (revolución libertadora) tak sice vyhnala perónisty z univerzitních pracovišť, ale neskoncovala s historicko-kulturním zaměřením na poli antropologických věd. V těchto letech tak stále přibývalo archeologů, objevilo se i několik etnografů zabývajících se systematickým studiem indiánských skupin, ale stále chyběli sociální antropologové, kteří by posunuli antropologii za hranice „tradičních objektů“ svého výzkumu.30
4 Profesionalizace sociální antropologie (1959–1966), její politizace (1966–1983) a nástup nové generace Přibližně od poloviny padesátých let můžeme mluvit o „teoretickém otevření“ (Madrazo 1985), které vedlo k vytvoření „nové antropologie“ (Lafón 1976) a zakládání nových humanitních oborů. V letech 1957–1959 vznikly na univerzitě v Buenos Aires katedry psychologie, sociologie, vzdělávacích věd a antropologických věd s cílem systematicky třídit poznatky a přispět k řešení společenských problémů na základě empiricky zaměřených výzkumů. V roce 1961 dochází k jakési Podle některých autorů zabývajících se vývojem antropologie v Argentině (například Leonardo Fígoli) Imbelloni na sklonku svého působení na Universidad de Buenos Aires začal nazírat na antropologické vědy jako na vědy humanitní, nikoli biologické. Tento názor pak přejal Bórmida, do studia věd o člověku pak byla zařazena prehistorie, etnologie a folkloristika a absolventi těchto oborů (licenciatura) měli za sebou „úvod do sociologie“, „systematickou sociologii“ a „sociální antropologii“ v souladu s imbelloniovským plánem (Guber 2006, 26).
30
339
„vzpouře“ mladých studentů antropologie a příbuzných oborů, kteří v Rosariu uspořádali kongres, na němž diskutovali o budoucnosti svých oborů a shodli se na tom, že je třeba zpřetrhat vazby s elitistickými koncepcemi, a na nutnosti zabývat se různými vrstvami společnosti. Proti reprezentantům buenosaireské historicko-kulturní školy se spojili studenti a učenci z Córdoby a Rosaria. Mezi nimi si zasluhuje pozornost zejména Alberto Rex González (1918–2012), který se věnoval především archeologickému a antropologickému výzkumu předinckých civilizací Jižní Ameriky a zvláště Argentiny a v roce 1964 stanovil se svým kolegou José A. Pérezem vývojovou periodizaci těchto civilizací od nejstarší paleoindiánské až po nejvyšší státně expanzivní (Tíwanaku-Wari a incké impérium). Ačkoli svým vědeckým zaměřením stál na starších pozicích, neuzavíral se před novými trendy a svým studentům otevíral možnosti liberálněji zaměřeného studia. O tom svědčí i skutečnost, že byl v úzkém kontaktu s představiteli jiných oborů – se sociálními historiky, ekonomy, architekty apod. (Garbulsky 2003, 9; Bartolomé 2007, 14). Na univerzitě v Córdobě se tak v první polovině šedesátých let zformovala progresivní různorodá skupina intelektuálů soustředěná kolem časopisu Pasado y Presente (vycházel v letech 1963–1965), v němž její členové publikovali stati usilující obnovit v Argentině a v Latinské Americe teoretické a kulturní myšlení vycházející z marxistických pozic. Teoretickou inspirací této skupiny „dynamických sociologů a antropologů“ se staly zejména texty Antonia Gramsciho (1891–1937) a Erica Hobsbawma (1917–2012). K hlavním představitelům skupiny patřil především José María Aricó (1931–1991), jenž byl zároveň jakýmsi dvorním Gramsciho překladatelem. Jedním z prvních počinů skupiny byl španělský překlad Hobsbawmovy práce o nižších společenských třídách (clases subalternas), v níž vycházel z prací francouzských marxisticky orientovaných historiků, jako byli Albert Mathiez (1874–1932) či Albert Soboul (1914–1982). Zejména se tam však objevují cenné informace o studiích věnujících se problematice koloniálních a semikoloniálních oblastí, jimiž 340
se v té době zabývali britští a francouzští historici a sociální antropologové jako Wilbur Shepperson (1919–1991), Jean Chesneaux (1922–2007), Peter Worsley (1924–2013), Max Gluckman (1911–1975), Edmund Leach (1910–1989) aj. (Garbulsky 2003, 9–10; Ratier 2010, 33–34; Cortés 2011, 1–15).31 Vedle Aricóa vynikl ještě například Héctor Schmukler (1931), sociolog a sémiotik ovlivněný mj. Rolandem Barthesem a tzv. teorií závislosti (dependency theory / teoría de la dependencia). Tu formuloval poprvé na přelomu 50. a 60. let 20. století argentinský ekonom Raúl Prebisch (1901–1986) a zpočátku byla založena na studiu struktury hospodářské závislosti zemí Latinské Ameriky a Karibiku na světových velmocech. Tato teorie byla později sice značně kritizována a modifikována, nicméně Schmuklerovi šlo také o to, aby byla Latinská Amerika vnímána jako rovnocennější partner i na poli vědeckých výzkumů. Zdá se, že v této snaze Schmukler, Aricó a jiní nebyli zcela úspěšní, jelikož nadále pokračoval vnitřní souboj mezi liberály a konzervativci, kteří většinou odmítali nové podněty zvenčí, obecnou taktikou se stalo mlčení a xenofobní provincialismus, odmítající například lévi-straussovský strukturalismus, jak ve své práci věnované dvaceti pěti letům sociologie v Argentině (1974) popisoval Eliseo Verón (Garbulsky 2003, 10). Přibližně v téže době (v roce 1965) vznikly katedry sociální antropologie v La Plata a v Buenos Aires, tady ale byla ještě součástí Ústavu sociologie. Jednu z prvních přednášek na této katedře pronesl slavný severoamerický obecný antropolog Ralph Beals (1901–1985), známý Hugo Ratier vyzdvihuje ve svém příspěvku jako jednu z vůdčích osobností této skupiny sociální antropoložku Beatriz Alasia de Heredia, která záhy přesídlila na akademickou půdu na univerzitu v Rio de Janeiru, kde iniciovala například terénní výzkumy v severovýchodní Brazílii se zaměřením na rolnickou ekonomii místních farmářů. Svůj výzkum ze sedmdesátých let publikovala nejprve v portugalštině v Rio de Janeiru (1979), v roce 2003 pak vyšel španělský překlad pod názvem La Morada de la Vida. Trabajo familiar de pequeños productores del noreste de Brasil. Teoreticky byla ovlivněna zejména Bourdieuovými výzkumy mezi alžírskými Kabyly a výzkumem severoamerických antropologů (Stewarda, Mintze, Wolfa) na cukrovarnických plantážích karibských ostrovů (Schiavoni 2005).
31
341
například hledáním kulturních korelací mezi americkým Jihozápadem a Mezoamerikou. Na tomto pracovišti sehrál významnou roli možná trochu opomíjený Ciro René Lafón (1923–2006), který byl sice spjatý s historicko-kulturní školou, ale byl velmi citlivý k přijímání nových myšlenek týkajících se „národní otázky“, a přestože byl vědeckým zaměřením především archeolog, podporoval své studenty v jejich snaze vymanit se ze závislosti na elitistickém modelu výzkumů, který byl patrný na jiných katedrách (Guber 2011, 4). V době, kdy se zdálo, že liberální proud v rámci formování antropologických věd v Argentině nabývá vrchu, došlo k větší pohromě, která další vývoj na tomto poli zbrzdila. V červenci 1966 byl proveden vojenský puč (označovaný také jako „argentinská revoluce“), v jehož čele stál Juan Carlos Onganía (1914–1995) a po němž následovaly represe i na akademické půdě. Nejhůře byly postiženy Fakulta přírodních věd a Filozofická fakulta buenosaireské univerzity, mnoho učitelů dostalo výpověď, jiní sami odešli, někteří zůstali na svých katedrách ve snaze bojovat zvnitřku, ve společnosti obecně stoupl počet nezaměstnaných. V tomto novém společenském a politickém klimatu se konal v roce 150. výročí vyhlášení nezávislosti (1966) v argentinském Mar del Plata XXXVII. mezinárodní amerikanistický kongres, který se částečně proměnil v ideovou platformu proti novému Onganíově režimu. Někteří účastníci z řad studentů a absolventů vyslovili svůj důrazný nesouhlas s novou Onganíovou imigrační politikou, založenou na rasismu, jelikož v zemi nebyli vítáni například přistěhovalci indiánského původu z jiných zemí Latinské Ameriky (Ratier 2010, 35). I v této složité době přežívalo na akademické půdě několik liberálních ostrůvků: Guillermo Madrazo založil Institut antropologických výzkumů (Instituto de Investigaciones Antropológicas) v Buenos Aires, v roce 1969 se Eduardo Menéndez zasloužil o zavedení oboru antropologie na Universidad Provincial de Mar del Plata se zaměřením na archeologii a sociální antropologii. Toto pracoviště se stalo útočištěm pro 342
režimem perzekvované učitele nejen z řad antropologů, ale též sociologů a historiků. Obecně vzato se tehdejší výzkum ponejvíce zaměřoval na indiánské skupiny Argentiny a okolních zemí, ale byl založen spíše na hledání jakéhosi „mytického vědomí“, na fenomenologickém a iracionálním kulturním esencialismu než na hlubším teoretickém základě. Přesto se několik inovací objevilo: začínají se objevovat výzkumy zabývající se venkovským (neindiánským) folklorem v okolí Catamarcy, Tucumánu aj. Z Norska přijíždí mladý Eduardo Archetti (1943–2005), který ve své studii zhodnotil přínos friulských kolonistů pro modernizaci venkova v oblasti Santa Fe. Z postgraduálního studia v USA se vrací Leopoldo Bartolomé, který se zabýval evropskými přistěhovalci v oblasti svého rodného Misiones na severu Argentiny, atd. Období Onganíovy diktatury a počátek sedmdesátých let je tak možné charakterizovat z hlediska vývoje sociální antropologie jako střetávání dvou hlavních tendencí: na jedné straně došlo k zjevnému omezení akademických svobod, terénní výzkum byl redukován na kulturní esencialismus vracející se částečně až do 19. století, na straně druhé však začaly zejména díky několika nepoddajným jedincům a mladým navrátilcům z liberálních severoamerických a evropských kateder pronikat nové přístupy spočívající zejména v „objevování“ nových terénů a jiných teoretických a metodologických přístupů. Podmínky pro liberálně orientované sociální vědce se ještě alespoň přechodně zlepšily po vítězství lidové revoluce v roce 1973, kdy se opět na krátkou dobu dostal k moci Juan Domingo Perón. Nová vláda zahájila projekt národního osvobození, vojenský režim zmizel ze scény a k jistým proměnám docházelo i na akademické půdě. Konzervativci na čele s Bórmidou sice většinou ze svých univerzitních kateder odešli, ale kontakty s nimi nemuseli úplně přerušit a poté, co spolu se svými studenty
343
založil Centro Argentino de Etnología Americana (CAEA), spolupráce mezi ním a univerzitou pokračovala.32 Po této krátké a poslední perónistické periodě přišlo ještě mnohem horší období, moci se, podobně jako v sousedním Chile, ujala vojenská junta (1976–1983), která nemilosrdně potlačovala jakékoli akademické svobody, antropologie patřila do skupiny „podezřelých“ sociálních věd. Politicky lavírující Bórmida sehrál opět klíčovou roli, tentokrát se ale podílel spíše na zničení argentinské antropologie, kterou koncem padesátých let spoluzakládal. V Tucumánu byl pronásledován Santiago Bilbao, který raději uprchl do Venezuely, na univerzitě v Buenos Aires se antropologie opět stává součástí historie, vládní podporu na akademické půdě i pro terénní výzkum měl pouze Bórmida a po jeho smrti (1978) jeho žáci a následovníci, kteří mohli volně cestovat do zahraničí a publikovat a v podstatě měli monopol na jakýkoli výzkum v oblasti antropologických věd. Za takovéto situace docházelo k velkému exodu, jelikož nebylo možné až na výjimky provádět plnohodnotné antropologické bádání. Po celém světě se tak v této době vytvářela antropologická argentinská diaspora: od sousední Brazílie až po Mexiko, v Evropě například ve Francii, Španělsku, Švédsku či Norsku. Na domácí půdě se rozvíjela antropologie především v Rosariu, kde Edgardo Garbulsky se svými kolegy usiloval o znovuotevření oboru, v Buenos Aires byla jednou z vůdčích osobností Esther Hermitte (1921–1990), která měla možnost na konci padesátých let studovat na univerzitě v Chicagu a po návratu do Argentiny v polovině šedesátých let se snažila aplikovat Radcliffe-Brownův funkční strukturalismus v národní akademii (Fernández, Garbulsky 1997, Ratier 2010, 39–40). Celkově tedy nebyla situace téměř dvacet pět let po založení prvních antropologických oddělení na argentinských univerzitách příliš povzbudivá (Bartolomé 1982, 409) V letech 1973–1974 se sociální antropologie rozšířila na některých jiných provinčních univerzitách (Salta, Misiones, Tucumán), na nichž se výzkumy soustředily na otázky spojené s pozemkovou reformou.
32
344
a prakticky všechny antropologické subdisciplíny byly zejména v letech 1966, 1973–1976 a 1983 atakovány (Bartolomé 2007, 15). Pád vojenské junty znamenal opětovné oživení antropologických oborů, mnoho antropologů se vrátilo z exilu a došlo k jejich rehabilitaci, přetvářely se studijní plány, jednotlivé katedry pořádaly konkurzy na místa sociálních antropologů a sociální antropologie se od poloviny osmdesátých let snad definitivně dostává ze závislosti na bórmidovském chápání antropologie jako archeologické subdisciplíny. Avšak i samotná archeologie, historie a folkloristika prošla modernizační a teoretickou konverzí a II. Argentinský kongres sociální antropologie (1986), jehož se účastnilo velké množství sociálních antropologů z mnoha zemí světa, opětovně a snad již definitivně otevřel kontakty mezi argentinskou a mezinárodní antropologickou obcí33 (Krotz 1986, 165–176; Ratier 2010, 41).
Závěr Znovunastolení ústavních pořádků v polovině osmdesátých let otevřelo i v kontextu vývoje antropologických disciplín obrovské možnosti na poli interdisciplinárního dialogu, zejména mezi sociální antropologií a sociologií a politickými vědami, ale zároveň se dynamicky rozšířilo tematické pole antropologického výzkumu: rozvíjí se urbánní antropologie, zkoumají se sociální procesy související se zdravím a nemocemi (medicínská antropologie), pokračují výzkumy na argentinském venkově (rurální antropologie a antropologie rozvoje), mezi nejrůznějšími imigrantskými skupinami (antropologie migrace), v argentinské diaspoře v zahraničí (antropologie transnacionalismu), zkoumá se vztah mezi životním 33
Což bylo mimochodem o šest let dříve, než se to podařilo v České republice, resp. Československu. V Praze se v létě 1992 konal jeden z prvních kongresů Evropské asociace pro sociální antropologii (EASA). Mluvit ale o vzniku sociální antropologie v českém prostředí v pravém slova smyslu by bylo v té době předčasné.
345
prostředím a člověkem i ve vzdálených oblastech včetně cirkumpolární (ekologická antropologie a polární antropologie) atd. Do popředí zájmu antropologů se dostávají ty skupiny, které byly v procesu konsolidace státu jako národa téměř neviditelné (indiánské skupiny, Afroargentinci, ženy aj.) a které se staly klíčovým nástrojem politické akce (Trpin 2006, 5; Millán Ramírez 2008, Kradolfer 2010, Tamagno, Maffia 2011 aj.). Vedle těchto starších, staronových či novým způsobem studovaných témat se argentinští sociální antropologové a sociální vědci věnují tématům, která silněji reflektují národní nebo lokální identitu (fotbal, tango, tělesnost). Asi nejvěhlasnějším argentinským sociálním antropologem, který se systematicky zabýval projevy argentinské identity (argentinidad), byl předčasně zesnulý Eduardo Archetti, který v rozhovoru otištěném 17. ledna 1999 v deníku La Nación řekl: „Národní identita Argentinců se formovala díky hráčům póla,34 fotbalistům a tanečníkům tanga,35 kteří nás od raných let tohoto století reprezentují v zahraničí.“ (překl. autor) Archetti se vědecky (etnograficky i teoreticky) věnoval všem třem těmto projevům argentinskosti, ale asi nejvíce se zabýval různými sociálními aspekty spojenými s fotbalem: „… fotbal v Argentině je výjimečnou arénou pro analýzu formování národní identity a konstruování maskulinity“ (Archetti 2008, 260, překl. autor). Na rozdíl od mnoha 34
35
Tento sport přišel do Argentiny s novými osadníky někdy na konci 19. století a postupně se stal natolik populární, že je vnímán vedle fotbalu jako jeden z národních sportů. V roce 1987 se konalo v Buenos Aires první mistrovství světa, na němž domácí zvítězili, na dalších osmi šampionátech zvítězili ještě třikrát a jsou tak nejúspěšnější zemí v tomto sportovním odvětví. V otázce národní identity jsou hráči póla jako nositelé jezdeckého kultu a dědicové kultury gaučů z pampy jakýmisi prostředníky mezi venkovem a městem. Výstižně jejich identitu vyjádřil kdysi Jorge Luis Borges: „Od rolníka pochází slovo kultura, od měst slovo civilizace, ale jezdec je bouře, která se ztrácí.“ (Borges 2004, 138, překl. Mariana Housková)
K vyjádření argentinské identity se Borges vrátil ještě v eseji Dějiny tanga. Jestliže je jezdec, gaučo či hráč póla symbolem argentinského mimoměstského prostoru, tango je nejspíš jedinečným výrazem městského života, především v Buenos Aires. „… bez buenosaireských soumraků a nocí nelze vytvořit tango…“ poznamenává velký argentinský spisovatel (Borges 2004, 144, překl. Mariana Housková).
346
jiných zemí, v nichž fotbal zakořenil a často se stal i jedním z národních sportů, ale také výrazným symbolem maskulinity, se v Argentině kromě toho stal rovněž zřetelným symbolem formování národní identity od dob, kdy velcí argentinští hráči začali odcházet do Evropy a poté, co se fotbal stal nejrozšířenějším sportem naší planety a kdy se po titulech mistra světa v letech 1978 a 1986 z některých z nich staly vpravdě globální celebrity (Maradona, Messi). A přestože se i sociální antropologie stále více zapojuje do výzkumů spojených s nejrůznějšími aspekty globalizace, v níž možná budou smazávány nebo oslabovány národní symboly různých zemí, jsou tyto „nadnárodní“ či „globální“ symboly Argentiny jistotou, že i v budoucnu bude mít argentinská sociální antropologie i přes četné historické výkyvy spojené s bouřlivým politickým vývojem své významné místo.
BIBLIOGRAFIE ADELAAR, W. F. H. – MUYSKEN, P. C. 2004: The Languages of the Andes. Cambridge: Cambridge University Press. ANZOÁTEGUI, M. 2012: El intelectual, el desierto, el “otro”: Un Análisis de Viaje al País de los Araucanos de Estanislao Zeballos. VII Jornadas de Sociología de la UNLP, 5 al 7 diciembre, Universidad Nacional de La Plata, Facultad de Humanidades y Ciencias de la Educación. ARCHETTI, E. P. 2008: El potrero y el pibe. Territorio y pertenencia en el imaginario del fútbol argentino. Horizontes antropológicos, 14, 30, 259–282. BARTOLOMÉ, L. J. 1982: Panorama y perspectivas de la antropología social en la Argentina. Desarrollo económico, 22, 87, 409–420.
347
BARTOLOMÉ, L. J. 2007: Argentina: la enseñanza de la antropología social en el contexto de las ciencias antropológicas. Posadas: Universidad Nacional de Misiones. BORGES, J. L. 2004 [1965]: Příběhy jezdců. In: Housková, A. (ed.) Druhý břeh Západu. Výbor iberoamerických esejů. Praha: Mladá fronta, 135–138. BORGES, J. L. 2004 [1965]: Dějiny tanga. In: Housková, A. (ed.) Druhý břeh Západu. Výbor iberoamerických esejů. Praha: Mladá fronta, 138–147. BRUNO, P. 2011: Pioneros culturales de la Argentina. Biografías de una época, 1860–1910. Buenos Aires: Siglo XXI Editores. CASAMIQUELA, R. 1956: Sobre el parentesco de las lenguas patagónicas. Runa, 7, 2, 195–202. CORTÉS, M. 2011: Entre Benjamin y Schmitt: el rompecabezas de José Aricó para pensar América Latina. Nómadas. Revista Crítica de Ciencias Sociales y Jurídicas, speciální číslo: América Latina, 1–15. FERNÁNDEZ GARAY, A. V. 1998: El tehuelche. Una lengua en vías de extinción. Valdivia: Universidad Austral de Chile, Anejos de Estudios Filológicos, 15. FERNÁNDEZ, A. C. – GARBULSKY, E. 1997: A 20 años de la dictadura militar. La antropología en Rosario durante el proceso. In: Actas de Las Jornadas de Antropología de la Cuenca del Plata (2, 3 y 4 de octubre de l996). Escuela de Antropología de la Facultad de Humanidades y Artes UNR, Rosario, 5, 62–68. FONTANA, P. 2006: Eduardo L. Holmberg, Dos partidos en lucha. Fantasía científica. Orbis Tertius, 11, 12, 1–2 (elektronická verze). FUENTES, C. 2003: Pohřbené zrcadlo. Praha: Mladá fronta. GERBI, A. 1973: The Dispute of the New World. The History of a Polemic, 1750–1900. Pittsburgh: University of Pittsburgh Press.
348
GÓMEZ, L. 2009: Polémicas darwinistas: Capital científico y socialismo en Argentina. The Colorado Review of Hispanic Studies, 7, 205–225. GUBER, R. 2006: Linajes ocultos en los orígenes de la antropología social de Buenos Aires. Avá. Revista del Postgrado en Antropología Social de la Universidad Nacional de Misiones, Argentina, 8, 26–56. GUBER, R. 2011: Ciro René Lafón y su Pequeña Historia del Museo Etnográfico y la antropología de Buenos Aires. Corpus. Archivos virtuales de la alteridad americana, 1, 2, 1–5. HERNÁN CASTAÑEDA, L. 2010: Olimpio Pitango de Monalia: el proyecto nacional anti-genealógico de Eduardo L. Holmberg. Hipertexto, 12, 142–160. HODOUŠEK, E. a kol. 1996: Slovník spisovatelů Latinské Ameriky. Praha: Libri. CHALUPA, J. 1999: Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. INGENIEROS, J. 1915: Las ideas sociológicas de Sarmiento. In: Sarmiento, D.F. Conflicto y armonías de las razas en América. Buenos Aires: La Cultura Argentina. KRADOLFER, S. 2010: Categorización y culturalización de lo indígena en Argentina durante las últimas décadas. Quaderns-e, 15, 2, 60–67. KROTZ, E. 1986: El Segundo Congreso Argentino de Antropología Social. Nueva Antropología, 9, 31, 165–176. LAFÓN, C. R. 1976: Nociones de Introducción a la Antropología. Buenos Aires: Editorial Glauco. LEÓN-PORTILLA, M. 1999: Bernardino de Sahagún, Pionero de la Antropología. México, D.F.: UNAM/El Colegio Nacional, México, Serie Cultura Náhuatl, Monografías, 24.
349
LUNA, F. – ROMERO, J. L. 1978: Conversaciones con José Luis Romero sobre una Argentina con historia, política y democracia. Buenos Aires: Editorial de Belgrano. MADRAZO, G. B. 1985: Determinantes y orientaciones en la antropología argentina. Boletín del Instituto Interdisciplinario de Tilcara, 1, 13–56. MILLÁN RAMÍREZ, M. F. 2008: La construcción de la identidad mapuche en los contextos urbanos y rurales de la Wall Mapu (Argentina). In: García, F. (ed.), Identidades, etnicidad y racismo en América Latina. Quito: Colección 50 años FLACSO, 159–179. MISERÉS, V. 2005: Lengua y raza como pilares de la identidad en Sarmiento. Céfiro, 5, 1–2, 35–43. MITRE, B. 2003 [1879]: Las Ruinas de Tiahuanaco. Buenos Aires: Biblioteca Virtual Universal. MONTSERRAT, M. 1999: La mentalidad evolucionista en la Argentina: una ideología del progreso. In: Glick, T. F. – Ruis, R. – Puig-Samper, M. Á. (eds.), El darwinismo en España e Iberoamérica. Madrid: Editorial CSIC-CSIC Press. ORIONE, J. 2008: Historia crítica de la ciencia Argentina: Del proyecto de Sarmiento al reino del pensamiento mágico. Buenos Aires: Capital Intelectual. RATIER, H. E. 2010: La antropología social Argentina: su desarrollo. Publicar, 8, 9, 17–46. SARMIENTO, D. F. 1999 [1845]: Facundo. México, D.F.: Editores Mexicanos Unidos. SCHIAVONI, G. 2005: Reseña de “La Morada de la Vida. Trabajo familiar de pequeños productores del noreste de Brasil” de Beatriz Heredia. Avá. Revista de Antropología, 7, online, In:
. SILLA, R. 2012: Raza, raciología y racismo en la obra de Marcelo Bórmida. Revista del Museo de Antropología, 5, 65–76. 350
SPENCER, H. 1862: First Principles. London: Williams and Norgate. SPENCER, H. 1873: The Study of Sociology. London: Henry S. King & Co. SUÁREZ, J. A. 1970: Clasificación interna de la familia lingüística chon. Anales del Instituto de Lingüística, Mendoza, 10, 29–59. TAMAGNO, L. – MAFFIA, M. 2011: Lo afro y lo indígena en Argentina. Aportes desde la antropología social al análisis de las formas de la visibilidad en el nuevo milenio. Boletín americanista, 53, 63, 121–141. TEJEDOR, M. F. – ROSENBERGER, A. L. 2008: A Neotype for Homunculus patagonicus Ameghino, 1891, and a New Interpretation of the Taxon. PaleoAnthtropology, 68–82. TRPIN, V. 2006: Breve historización de la Antropología Social en la Argentina. Přednáška uskutečněná 31. 3. 2006 v rámci diskusního setkání v NACI (Núcleo de Antropología y Ciudadanía) v brazilském Porto Alegre. VIEGAS BARROS, J. P. 1992: La familia lingüística tehuelche. Revista Patagónica, 54, 39–46.
Social Anthropological in Argentina: Roots, Transformations, Perspectives The article captures the basic development lines of Argentine social anthropology in the broader context of penetration of anthropological science in premises of the university, especially in the Great Britain, France and the USA (e.g. influence of positivism and evolutionism for the constitution of the social sciences in Argentina). It focusses on the important milestones in the modern history of Argentina, which influenced the direction of professional social scientists, beginning with the masterful work of Domingo Faustino Sarmiento Facundo (1845), in which 351
the author portrayed one of the formative archetypes of the Argentine national identity represented by the figure of the gaucho. Next, I examine the configuration and the main theses of positivist-oriented historicalcultural school, especially its main representative José Imbelloni. The text devotes the transformation of the humanities in the Argentine academic environment at the turn of the 50th and 60th years of the 20th century. At that time, many anthropological, sociological and psychological disciplines which are already largely concerned with social problems of contemporary society (by rural and urban environment, health, issues of social change, etc.) fully establish at some Argentine universities.
Keywords: Argentine social anthropology; 20th century; human science history
352
