sobota 19. června 2010

sobota 19. června 2010 Přihlášky: přijímá Dagmar Ehrenbergerová, e-mail do práce: [email protected], tel. do práce 466 050 217, mobil 739 569 070. Při odhlášení od 14. dne před termínem akce a při nedostavení se k autobusu zaplatí každý stanovenou cenu v plné výši. Odjezd: Z Pardubic, od Hlavního nádraží ČD (od předzahrádky restaurace La Rocket) v 6:00 h. Návrat: Po 20 h. Upozornění: Vrchol Luže je na hranici ČR se Spolkovou republikou Německo. Je bezpodmínečně nutné mít stále u sebe (ne v autobuse!) své osobní platné doklady. Vezměte si i několik EUR na případné výdaje. Autobus: Pardubice hl. n. – č. 37 Opatovice n. L. – nájezd R35 – dálnice D11(E67) – směr Praha – jižně od Poděbrad Exit 39 – silnice č. 38 Nymburk – Mladá Boleslav – Bělá pod Bezdězem – Doksy – za Jestřebím silnice č. 9 Česká Lípa – Nový Bor – stále po č. 9 ZLEVA objede Nový Bor směr Cvikov, pak v souběhu č. 9 a č. 13 až na místo, kde severně od Nového Boru silnici překračuje červená zn.(mezi vedením vysokého napětí a železniční tratí, GPS 50°46´23´Ń, 14°33´32´É). Zde vystoupí I. skupina. Pokračuje v souběhu č. 9 a č. 13 ke Svoru, odb. vlevo po č. 9 do města Svor, na křižovatce, kde č. 9 odbočuje vpravo pokračovat rovně až ke kapli (před železniční tratí) k červené zn. (GPS 50°47´33,5´Ń, 14°35´31,5´É), kde vystoupí II. skupina. Vrátí se na silnici č. 13 na místo odbočení do Svoru a pokračuje po č. 13 do Cvikova, zde odbočí vlevo ulicí Čs. armády, pak vpravo Žitavskou ulicí a po ní ven z města severně směr Trávník, Mařenice. Asi 1 km za Trávníkem křižuje silnici žlutá zn. (GPS 50°48´14´Ń, 14°39´52´É). Zde vysadí III. skupinu a pokračuje do Mařenic, zde vlevo severně přes Juliovku do Dolní Světlé, zde vlevo do Horní Světlé, odtud vpravo do části Myslivny k chatě Luž (GPS 50°50´33,5´Ń, 14°38´53,5´É), kde vystoupí IV. skupina. Zde autobus čeká na návrat všech skupin. Asi 190 km, 2 h 45 min. Plánovaný odjezd: 18:00 h. V případě nepříznivého počasí odjezd dříve – po příchodu všech turistů. Zpáteční cesta: Chata Luž – Dolní Světlá – Mařenice – Heřmanice v Podještědí – Jablonné v Podještědí – Rynoltice – Chrastava – Liberec – Turnov – Jičín – Hořice – Hradec Králové – Opatovice n. L. – Pardubice. Asi 160 km, 2 h. Odhad celkem: 350 km, 4 h 45 min. jízdy. Pěší trasy: I. skupina: S okraj Nového Boru (420 m)[1] – po červené zn. SV na Klíč (759,4 m) [2] – Svor (430 m)[3] – Rousínov (430 m)[4](odb. ke zřícenině klasicistního mlýna po zelené zn. vpravo na JV okraj obce a zpět na červenou) – stále po červené zn. pod Rousínovským hrádkem – pod Milštejnem – odb. červené zn. SV ke zřícenině Milštejna (562 m)[5] a návrat stejnou cestou pod Milštejn – pod Suchým vrchem [6] (odbočení k Ledové jeskyni nemá smysl – nepřístupná!) – okolo vodní nádrže Naděje (460 m)[7] – Horní Světlá (570 m)[8] – Myslivny, chata Luž (693 m) – výstup na Luž (792,9 m) [9] – návrat stejnou cestou k chatě Luž. (Délka asi 20 km). II. skupina: Svor (430 m)[2], od kaple po červené zn. nejprve V, pak S – Rousínov (430 m)[4](odb. ke zřícenině klasicistního mlýna po zelené zn. vpravo na JV okraj obce a zpět na červenou) – pod Rousínovským hrádkem – pod Milštejnem – odb. červené zn. SV ke zřícenině Milštejna (562 m)[5] a návrat stejnou cestou pod Milštejn – rozcestí se žlutou zn. pod Suchým vrchem [6] zde vlevo Z po žluté zn. na rozcestí se zelenou zn. U Jána (Malý Stoh)(530 m). Odtud po zelené zn. vpravo SV (krátká odbočka k Sirnému prameni [11] a zpět) – stále po zelené zn. SV – Pod Čihadlem – Myslivny, rozcestí s červenou zn. a odtud vlevo S po červené zn. výstup na Luž (792,9 m) [9] – návrat stejnou cestou po červené zn. na rozcestí Myslivny a k chatě Luž. (Délka asi 15 km). III. skupina: Asi 1 km za Trávníkem směrem Mařenice křižuje silnici žlutá zn. (380 m). Odtud vlevo S po ní údolím Hamerského potoka [10] – Hamr (440 m)[12] – okolo vodní nádrže Naděje (460 m)[7] na červenou zn. a dále stále po žluté zn. asi 750 m v souběhu s červenou zn. (mine rozcestí červených zn. pod Ledovou jeskyní – odbočení k Ledové jeskyni nemá smysl – nepřístupná!) na rozcestí se zelenou zn. U Jána (Malý Stoh)(530 m). Odtud po zelené zn. vpravo SV (krátká odbočka k Sirnému prameni [11] a zpět) – stále po zelené zn. SV – Pod Čihadlem – Myslivny, rozcestí KČT SLOVAN PARDUBICE

Strana 1 (celkem 7)

www.kct-slovan-pardubice.info

s červenou zn. a odtud vlevo S po červené zn. výstup na Luž (792,9 m) [9] – návrat stejnou cestou po červené zn. na rozcestí Myslivny a k chatě Luž. (Délka asi 10 km). IV. skupina: Autobusem až do Mysliven k chatě Luž (693 m). Libovolnou cestou na Luž (792,9 m) [9] a návrat k chatě nebo volný program. (Délka individuální). Místopis 1. Nový Bor leží na okraji Lužických hor asi 10 km severně od okresního města Česká Lípa. V první polovině 18. století se z osady vyvinula samostatná obec. Tato obec vyrostla na lesní půdě – vřesovišti, označovaná německy jako Haida (Heyde), později česky Bor. Marie Terezie povýšila 26. února 1757 Bor na město, které patřilo k nejmenším v rakouské monarchii. Povýšením na město získal Nový Bor základní privilegia např.: právo na pořádání čtyř výročních trhů a pondělního trhu týdenního. To značně napomohlo rozvoji obchodu a díky exportním firmám byl zajištěn odbyt i do zahraničí. Největší poptávka byla po skle vyráběném v lesních hutích. Hrabě Kinský podporoval město i proto, že leželo na obchodní cestě z Prahy do Německa při císařské silnici Praha – Rumburk. Do města se začal soustřeďovat sklářský průmysl. V roce 1870 byla založena první Sklářská odborná škola, která dodnes sídlí ve Wolkerově ulici. Náměstí zdobí chrám Nanebevzetí Panny Marie, který byl v letech 1786 – 1788 vystavěn do dnešní podoby. Je to pozdně barokní stavba se 60 m vysokou věží. V kostele se nachází starobylý zvon z roku 1607. Naleznete tu také obraz Krista, který je kopií originálu z chrámu sv. Petra v Římě, pořízenou Václavem Mánesem. Skleněné lustry a barevné vitráže jsou vizitkou místních sklářů a výtvarníků. Architektonickým skvostem města je secesní budova pošty z roku 1904. Empírová budova muzea, která stojí naproti městskému úřadu, byla postavena roku 1804. V roce 1939 koupilo město tento dům pro potřeby sklářského muzea, které se od svého založení v roce 1893 nacházelo v prostorách městské radnice. Ve vstupní hale je instalována dílna malíře skla z 19. století a nad schodištěm podmalba na skle symbolizující historii města. Při procházce centrem Nového Boru narazíme na empírové městské domy, obvykle patrové stavby, které se datují do doby kolem roku 1800. V ulici Svatopluka Čecha se nachází roubenka, která dnes slouží jako sklářská huť. Mezi památkově chráněné objekty patří také dům, který se nachází na hlavní třídě T. G. Masaryka č. 45. V prvním patře se nachází Navrátilův sál s jedinečnými nástropními malbami. Během výstav a koncertů je přístupný. Malby vytvořil Josef Navrátil v letech 1853 – 1856, když pracoval na výzdobě zámku v Zákupech. Město je také mimořádně spjato s Bedřichem Egermannem (1777 – 1864), nejvýznamnější osobností českého sklářství. Zasloužil se o mnoho technologických vynálezů v oblasti skla, např. achátového skla, lithyalinového skla, biskvitového a perleťového emailu. Jeho nejvýznamnější vynález „červená lazura“ se pod tradičním označením EGERMANN vyrábí dodnes. Dům, ve kterém Egermann žil, stojí na náměstí vedle prodejny skla. 2.

Klíč (760 m) je výrazná znělcová hora, majestátně vyčnívající nad krajinou asi 1,5 km západně od Svoru a 3,5 km severně od Nového Boru. Je to jedna z nejkrásnějších a nejznámějších dominant Lužických hor, jejíž zdálky viditelný kuželovitý tvar vyniká zejména při pohledu od východu nebo západu, zatímco ze S a J strany je profil více zaoblený a na JZ straně navíc narušený skalní stěnou. Tato stěna je dlouhá přes 300 m a místy až 60 m vysoká. Na příkrém svahu pod stěnou je rozsáhlé suťové pole a menší sutě jsou také na S svahu hory. Na mapách se hora poprvé uvádí roku 1720 pod jménem Kleis, jako Klíč je uvedena až v průvodci z roku 1928. Jméno hory se odvozuje od praslovanského výrazu "ključ", kterým bývala označována vyvěrající voda. Pod sedlem na Z straně kopce jsou vydatné prameny, zachycené dnes k napájení novoborského vodovodu. Přírodní rezervace byla na Klíči vyhlášena v roce 1967. Na J skalnatých svazích se zachoval řídký porost dubu s jeřábem, javorem klenem, jilmem a lískou, který je jednou z nejvýše položených teplomilných doubrav

KČT SLOVAN PARDUBICE

Strana 2 (celkem 7)


v Čechách. V roce 1995 byla na výslunném J až JV svahu nalezena i jabloň lesní, jejíž nejbližší známá stanoviště jsou až v Českém středohoří. Ve zbytku květnaté bučiny roste na jaře konvalinka vonná, mařinka vonná, bažanka vytrvalá, kyčelnice devítilistá a cibulkonosná, v červnu rozkvétá lilie zlatohlávek, orlíček obecný nebo pažitka pobřežní horská. Na S a V straně kopce můžeme najít lýkovec jedovatý, na skalách a zastíněných sutích roste tolita lékařská a na nedostupných místech skalní stěny hvězdnice alpská a kapradinka skalní - vzácné a ohrožené glaciální relikty, které se zde udržely po ústupu posledního zalednění ve starších čtvrtohorách. Na Klíči se vyskytuje také plavuň vranec jedlový a na suti i skalách pod vrcholem roste řada zajímavých mechorostů, z nichž je pozoruhodná například jatrovka skulinatka ladná. Kamenné sutě na Klíči tvoří vhodné prostředí pro mnoho druhů brouků a pavouků, mezi nimiž najdeme i chladnomilné horské druhy, známé z Krkonoš nebo Vysokých Tater. Z větších zvířat můžeme při troše štěstí na sutích a skalách zahlédnout kamzíky, kteří byli v Lužických horách uměle vysazeni na počátku 20. století. Na Klíči žije také řada významných a chráněných druhů ptáků, například tetřev hlušec, lejsek černohlavý, čížek lesní nebo hýl obecný. Ještě v polovině 20. století hnízdil na Klíči sokol stěhovavý, který se zde ale později nevyskytoval a po dlouhé době tu znovu zahnízdil až v roce 2007. Na Klíči se vystřídalo několik dřevěných turistických chatek, které však většinou dlouho nevydržely. V létě roku 1893 vybudovali členové novoborského Alpského spolku na S a V úbočí hory dodnes používanou serpentinovou stezku na vrchol. Poslední turistické přístřeší na Klíči vystavěla cvikovská sekce Horského spolku pro nejsevernější Čechy v roce 1910. Pěkná roubená chatka stála na nejvyšším místě skalnatého vrcholu a o nedělích bývala otevřena pro návštěvníky. Chatka zde vydržela až do roku 1938, kdy musela být z nařízení vojenských orgánů snesena. Po připojení českého pohraničí k Německé říši se sice místní sekce Horského spolku v Novém Boru, Svoru a Cvikově dohodly na stavbě nové chaty, ale jejich záměr zmařila 2. světová válka a vrchol kopce zůstal od té doby bez přístřeší. Holý skalnatý vrchol Klíče nabízí daleký kruhový výhled, který je považován za nejkrásnější v celých Lužických horách. Téměř celou S polovinu krajiny kolem Klíče zaujímají lesnaté kopce Lužických hor s dominantami Studence, Malého a Velkého Buku, Jedlové, Pěnkavčího vrchu, Luže, Hvozdu a Jezevčího vrchu. Na obzoru za nimi se na SZ rozprostírá Českosaské Švýcarsko s charakteristickým Růžovským vrchem a se vzdálenějšími stolovými horami v Německu, na S vyčnívají táhlé kopce Šluknovska a na V můžeme za jasného počasí vidět Jizerské hory, Krkonoše a blíže před nimi Ještědský hřbet, táhnoucí se přes Kozákov až k Jičínu. V údolí přímo pod Klíčem leží Svor a o něco dále na V je pod Zeleným vrchem městečko Cvikov. Na J a JV se rozprostírá zvlněná krajina Českolipska, ve které vyniká Ortel a kopce kolem Slavíčku u Sloupu, o něco dále je vidět Tlustec, Ralsko, a na obzoru směrem k J vyčnívá dvojice Velkého a Malého Bezdězu. Pod J úpatím Klíče leží Nový Bor se zalesněnými kupami Skalického vrchu, Chotovického vrchu a Lipovce, vlevo za nimi je vidět Špičák u České Lípy a na obzoru můžeme rozeznat četné kopce v okolí Doks a na Kokořínsku s méně výraznou Vrátenskou horou a dominantním Vlhoštěm, za nímž je v dálce vidět Říp. Dále vpravo vystupuje táhlý hřbet Kozla a na JZ bližší hřeben České skály, pokračující přes Klučky až k Polevsku. JZ obzor vyplňuje České středohoří s výrazným Sedlem u Úštěku, špičatým kuželem Milešovky a televizním vysílačem na Bukové hoře, na Z můžeme vidět Děčínský Sněžník a část hřebene Krušných hor. 3.

Svor. Rekreační obec pod vrcholem Klíče, SV od Nového Boru, je poprvé připomínána roku 1502. V listině z r. 1555 je uváděna jako Rykrštorf. Původně tu byl šlechtický statek. Ve Svoru a jeho okolí byly několikrát vojenské tábory: v roce 1778 tu byli Prusové, roku 1813 Francouzi a v červnu 1866 opět pruská armáda. V západní části obce u silnice do Kytlic stojí pozdně barokní kostelík Nejsvětější Trojice z r. 1788 s věžičkou, na řadě míst se dodnes dochovaly dřevěné chalupy lužického typu. V r. 1826 postavil Antonín Balle ze Cvikova na místě původní selské usedlosti barvírnu sukna a později sirkárnu, r. 1873 zde jeho synovec Gustav Balle uvedl do provozu sklářskou huť nazvanou Tereza, v níž se vyrábělo duté užitkové sklo.

4.

Rousínov. Malebná, převážně rekreační osada, poprvé zmiňovaná kolem r. 1600, leží v údolí Boberského potoka nedaleko Svoru. V obci jsou četné lidové stavby z první poloviny 19. století, většinou přízemní roubené domy s podstávkou. Uprostřed osady byla kdysi kaplička s gotickým oltářem sv. Vavřince, JV odtud stojí polozřícený zděný klasicistní mlýn. U domu č. p. 56 je skalní sklep s letopočtem 1846. Budova školy z r. 1876 byla vyzdobena symbolickou kamennou skupinou "Nechejte maličkých přijíti ke mně!" od domácího umělce


Strana 3 (celkem 7)


Augusta Albera. Nad obcí je úzký skalnatý hřbet s výhledem do údolí na Rousínov a lesy k Milštejnu. V lese S od cesty na Milštejn stával kdysi na nevysokém zarostlém návrší Rousínovský hrádek. Ze staveb hrádku se dnes již nedochovalo vůbec nic, patrně šlo jen o malé dřevěné sruby se zahloubenými sklípky. 5.

Skalní masiv (562 m) s nepatrnými zbytky středověkého hradu Milštejna (Mühlstein = Mlýnský kámen) leží v lesích mezi Trávnickým a Suchým vrchem, asi 4 km S od Cvikova a 1 km Z od Naděje. Zhruba 120 m dlouhý skalnatý hřbítek je tvořen křemenným pískovcem, který se pro svou velkou tvrdost a odolnost odedávna používal k výrobě mlýnských kamenů a brusných kotoučů. Na S konci hřbetu je asi 3,5 m vysoká a 7 m široká skalní brána, která patrně vznikla zvětráváním původního masivu. Výše nad bránou je ještě malé skalní okno. Mohutné skalní věže po stranách brány byly dříve horolezecky využívané, ale dnes je tu lezení v zájmu ochrany přírody omezeno. Na vyšší z obou věží byla v minulosti také upravená vyhlídka s lavičkami a malým závětřím, přístupná po žebříku se zábradlím. Otevíral se z ní pěkný výhled k V na Hvozd, Sokol, Jezevčí vrch a vzdálenější Ještědský hřbet, k JV na Zelený vrch, Tlustec, Ralsko a J směrem na osamělé kopce Českolipska s Ortelem v popředí a s výraznou dominantou Bezdězu na obzoru. Na JV vynikal Vlhošť s Ronovem a Z směrem byly vidět lesnaté kopce Lužických hor, mezi nimiž nejvíce vynikaly Klíč a Jedlová. Asi 200 m SV od skalní brány je v malé strži upravený pramen, zvaný Stříbrná studánka, který kdysi napájel nevelký rybníček s dosud částečně zachovanou hrází. Přestože se o hradu dochovalo poměrně dost zpráv, neznáme přesně dobu jeho založení, ani jméno tehdejšího majitele. Předpokládá se ale, že jej někdy ve 2. polovině 13. století vybudovali Ronovci k ochraně důležité obchodní cesty, vedoucí z Čech přes dnešní Českou Lípu, Sloup, Cvikov, Krompach a Oybin do Lužice. Nejstarší zmínka o hradu pochází z r. 1343, kdy zdejší posádka společně s Žitavskými pronásledovala Míšňany, kteří loupili v okolí Žitavy a Oybinu. Prvním historicky doloženým majitelem hradu byl až v r. 1362 Jindřich Berka z Dubé, po jehož smrti v roce 1404 panství převzal nejstarší syn Hynek. Později hrad drželi Hynkovi synové. V r. 1456 byl v lužicko-vartenberských válkách dobyt. Význam Milštejna později pomalu upadal. Ještě v 80. letech 16. století byl hrad patrně udržován, ale koncem století už byl zřejmě pustý. Berkové drželi zákupsko-milštejnské panství do r. 1612, kdy je již zadlužené koupil Jan Novohradský z Kolovrat. V té době už ale hrad rychle chátral, v r. 1634 byly jeho zbytky patrně zničeny švédským vojskem generála Bannera a definitivní zkázu pak dovršila vzrůstající těžba kamene. Původní vzhled hradu dnes již není možné rekonstruovat. S Milštejnem bývá spojován také nedaleký Rousínovský hrádek, považovaný většinou za předsunuté opevnění, a hradní pozorovatelna zvaná Hengst, která měla stát na vrcholu Kobyly. Ve zdejších jeskyních zimují některé druhy netopýrů, například netopýr ušatý, velký, řasnatý nebo černý.

6.

Suchý vrch je výrazný znělcový kopec (641 m), vystupující nad údolím Hamerského potoka asi 1,5 km J od Horní Světlé a 1 km SZ od Naděje. Jeho svahy jsou porostlé převážně smrkovými lesy s vtroušenou borovicí, jeřábem a břízou, vrcholovou část kopce porůstá bučina s chudým podrostem kapradin a trav. Na svahových sutích se vyvinula také pozoruhodná společenstva mechorostů. Z plochého temene kopce vyčnívají čtyři skalnaté vrcholky. Dnes je už výhled znemožněn vzrostlým lesem.

7.

Přehradní nádrž Naděje leží v hlubokém zalesněném údolí Hamerského potoka pod Suchým vrchem asi 1,5 km S od osady Naděje a 1 km J od Horní Světlé. Postavena byla podle projektu A. Niklase z Teplic v letech 1937-1938 a sloužila jako akumulační nádrž pro pohon mlýna a pily v blízké osadě Hamr. Kamenná přehradní hráz je 91,6 m dlouhá a 8,5 m vysoká, na její stavbu byl použit znělec, lámaný v nevelkém lomu na S svahu Suchého vrchu. Hráz má dolní výpusť, která je ale uzavřená a nadržená voda volně přepadá 33 m dlouhým přelivem přes korunu hráze. Velikost zatopené plochy je 1,16 ha. V současné době není nádrž vodohospodářsky využívána. V okolí přehrady byly nalezeny stopy po středověkých sklářských hutích.

8.

Světlá pod Luží je malebné horské letovisko, ležící na JV svahu Luže a v údolí horního toku Svitávky, asi 3 km S od Mařenic. Osada patrně vznikla při kolonizaci pohraničních hvozdů ve 14. století na vymýceném místě, které tu zůstalo po činnosti starých sklářů. Stopy po středověkých sklářských hutích, pocházející z doby kolem roku 1300, byly nalezeny na několika místech v obci i v jejím okolí.


Strana 4 (celkem 7)


Obec se poprvé připomíná v r. 1391, kdy se již rozlišovala její horní a dolní část. Dolní Světlá leží v údolí Svitávky, zatímco Horní Světlá je Z od ní v údolí nevelkého potůčku. O něco výše na samém úpatí Luže vznikla později malá osada Myslivny. Obyvatelé Světlé se zpočátku živili prací v lese, ale později se stalo důležitým zdrojem jejich obživy domácké tkalcovství, které se tu udrželo až do poloviny 19. století. S rozvojem průmyslové výroby ve větších městech ale postupně zaniklo a ves se začala vylidňovat. V r. 1869 žilo ve Světlé 1813 obyvatel, zatímco v r. 1921 již jen 1141. K největšímu úbytku ale došlo po odsunu Němců v letech 1945-1946, takže v r. 1950 zde žilo již jen 171 obyvatel. Řada domů zůstala opuštěných a některé z nich byly později zbořeny. Teprve díky rozvoji rekreace a chalupářství v 60. letech bylo mnoho pěkných lidových staveb zachráněno před zánikem. V té době již byla Světlá součástí Krompachu a v r. 1981 byla přičleněna k Mařenicím. Rekreační charakter vsi později zcela převládl a dnes tu trvale žije jen asi 50 obyvatel. V obou osadách se dochovala řada lidových roubených domů lužického typu, které dnes většinou slouží k rekreaci. Na jihovýchodním svahu Luže pod osadou Myslivny jsou lyžařské sjezdovky se dvěma vleky. 9.

Výrazná znělcová hora Luž (Lausche, 793 m) vyčnívá nad krajinu z hlavního horského hřebene asi 2 km J od centra Waltersdorfu a 700 m S od osady Myslivny u Horní Světlé. Její mohutnost vyniká zejména při pohledu od S nebo od V, zatímco z J a Z strany vypadá na vyvýšené náhorní plošině jen jako poměrně nevelká kupa. Luž je nejvyšší horou Lužických a Žitavských hor, ale pro Němce je ještě významnější tím, že je zároveň nejvyšší horou, ležící na německém území východně od Labe. Poprvé je hora uváděna v r. 1538 jako Spitzberg (Špičák) a později se také označovala názvy Heilstein nebo Hikkelstein. Obyvatelé Waltersdorfu jí ale často říkali Mittagsberg (=Polední hora), protože z jejich pohledu stojí slunce v poledne právě nad vrcholem. Současné německé jméno Lausche je doloženo až r. 1631 a český název Luž byl poprvé použit v Kafkově průvodci z r. 1909. Jméno Hückelstein nebo Hickelstein se v Německu dodnes používá pro nižší SZ předvrchol hory. Podloží Luže tvoří křídové pískovce, které na J straně dosahují až do nadmořské výšky 710 m. Na pískovcích spočívá asi 20 m mocná vrstva tufu a čediče, vystupující na povrch jen na SV úbočí. Na ní je znělcový vrcholový kužel, který protíná od S úpatí až skoro k vrcholu mladší čedičová žíla. Na lučinatém S svahu Luže se občas nacházely pěkně vyvinuté pískovcové sloupky. V pískovcích na S straně hory byly v minulosti založeny rozsáhlé lomy, v nichž se při lámání kamene nacházely četné zkameněliny. Dnes už jsou lomy ale dávno opuštěné. Z lesem zarostlých okrajů hald u nejzápadnějšího lomu na Hellebergu se otevírají pěkné výhledy k S a SV do Žitavské pánve, lemované táhlými kopci Horní Lužice. Německá strana vrcholu Luže byla r. 1967 vyhlášena přírodní rezervací. V 90. letech 20. století se uvažovalo o rozšíření ochrany i na české území, ale přírodovědný průzkum k tomu tehdy neshledal dostatečné důvody. Ve vrcholové části hory se zachoval původní bukový les s přimísenými javory, porůstající na J straně poměrně rozsáhlé sutě. V podrostu se vyskytuje například náprstník červený, kokořík přeslenitý, dymnivka dutá, sasanka pryskyřníkovitá a přímo na vrcholu oměj šalamounek. V r. 1998 tu byl také ověřen výskyt čípku objímavého a kapradiny laločnaté. Na SV straně Luže na nevelké loučce nad strmým údolím Schwarzer Graben každoročně rozkvétá prha arnika. Ze zajímavých živočichů byl na Luži zjištěn kamzík horský (uměle vysazen), plšík lískový, plch zahradní, myška drobná a bělozubka šedá, na německé straně byl v několika exemplářích zjištěn i rejsek horský. Z obojživelníků a plazů se vyskytují ještěrka obecná, ještěrka živorodá, ropucha obecná, skokan hnědý a zmije obecná, z ptáků byl zaznamenán například ořešník kropenatý, datel černý, rehek zahradní, krkavec velký a ojediněle i sluka lesní. Poměrně drsné podmínky vrcholové části hory umožňují i výskyt některých horských druhů hmyzu. Byl zde nalezen kriticky ohrožený střevlík zlatý, z ohrožených druhů tu žije například svižník polní, střevlík polní a střevlík Carabus problematicus, nebo čmeláci zemní, rolní a skalní. Nalezeno bylo také několik kup mravence lučního. Luž je velmi atraktivním výletním cílem. Již koncem 19. století sem směřovala řada turistických cest, z nichž nejvýznamnější byla dálková Hřebenová cesta (Kammweg), vyznačená v letech 1902-1903 z Ještědu na Růžovský vrch a později prodloužená oběma směry. Na samotný vrchol vedou dvě přístupové cesty. Původní strmá stezka z r. 1823, stoupající sem po V úbočí přímo ze sedla Wache, byla později nahrazena serpentinovou Lužickou cestou (Wendeweg), vybudovanou na S svahu. Z J strany vedoucí Česká cesta byla upravena r. 1851 pro plánovanou návštěvu rakouského císaře Ferdinanda Dobrotivého. Na JZ úpatí hory je


Strana 5 (celkem 7)


u ní v betonové skruži Lužická studna, která dříve sloužila k zásobování chaty na vrcholu. První skromnou dřevěnou chatu postavil na vrcholu Luže Karl Friedrich Matthes z Waltersdorfu již v r. 1823. V té době byli častými návštěvníky ještě pytláci a pašeráci, ale později už hostinec sloužil převážně turistům. Majitel stavbu postupně vylepšoval, přistavoval k ní další objekty a v r. 1833 vybudoval i malou rozhlednu. Odměnou mu byl neustále stoupající počet hostů, kteří sem přicházeli za jedinečným výhledem, srovnávaným často i s výhledem ze Sněžky v Krkonoších. Vysoká návštěvnost si nakonec vyžádala stavbu prostornější chaty, dokončené v r. 1882. Nová "Lausche Baude", postavená zásluhou spolků a obyvatel ze Saska, se stala kuriozitou v širokém okolí. Výstavná horská chata stála na území obou států a hraniční čára ji rozdělovala na část německou a rakouskou (později českou). Přímo uprostřed vyrůstala ze střechy budovy 10 m vysoká vyhlídková věž. Rakouská část chaty patřila pod číslem 143 k Horní Světlé, zatímco saská s číslem 334 náležela k Waltersdorfu. Obě části chaty byly vybavené dřevěnými stoly s lavicemi, útulný ráz jim dodávaly dřevěné zdi ozdobené vycpanými ptáky a velká kachlová kamna. V saské části se tehdy točilo pivo žitavské a v rakouské části cvikovské. Podle dohody mohli návštěvníci v restauraci i na rozhledně platit měnami obou států, jen při posílání pohlednic si museli dát pozor, aby použili správnou poštovní schránku. Chata na Luži byla hojně navštěvována i za první republiky. Poslední majitel pocházel z Varnsdorfu a i přes pohnutou dobu provozoval restauraci až do konce druhé světové války. Poté byly hranice uzavřeny a turistický ruch na Luži utichl. Dne 8. ledna 1946 byla chata pravděpodobně úmyslně zapálena a do základů vyhořela. V pozdějších dobách sice vzniklo několik plánů na stavbu nové chaty, ale žádný z nich nebyl realizován. Dnes je na vrcholu jen pár laviček, na německé straně stojí nevelký retranslační stožár a na základech bývalé chaty je upravená vyhlídková terasa obehnaná kamennou zídkou s orientačními tabulemi. V českých průvodcích se traduje, že 4. září 1826 navštívil Luž osmnáctiletý Josef Kajetán Tyl. R. 1850 Luž navštívil saský král Friedrich August. V dobách oblíbeného sázení "do lotynky" byla na Luži hlavní stanice optického telegrafu, kterým se signalizovala tažená čísla ze Žitavy přes Töpfer, Hvozd, Luž, Jezevčí vrch, Ralsko a Bezděz až do Prahy. Za tuto nežádoucí aktivitu byl ale zdejší hostinský potrestán vězením. Z vrcholu Luže se otevírá nádherný daleký výhled, který je ale na JV straně směrem k Ještědu zakrytý vzrostlými stromy. Na J straně se rozprostírá kopcovitá krajina Lužických hor a Českolipska, lemovaná vzdálenými vrcholy Bezdězu, Vrátenské hory, Vlhoště a Řípu, JZ obzor zaujímá České středohoří s táhlým hřbetem Kozla, Sedlem u Úštěku, Bukovou horou a Milešovkou. Na Z můžeme zahlédnout hřeben Krušných hor a na SZ je Šluknovsko s Tanečnicí, Vlčí horou a Hrazeným, za nímž v Německu vystupují kopce Winterberg, Unger, a Valtenberg. Na S leží výrazně odlišná zvlněná krajina Žitavské pánve, osídlená od Varnsdorfu až k Žitavě. Obzor za ní uzavírají vzdálené kopce Horní Lužice, jako například Bieleboh, Czorneboh, Kottmar, Löbauerberg nebo Landeskrone, a v dálce za Žitavou můžeme vidět polskou elektrárnou Turów. Na V se zdvihají Jizerské hory a Krkonoše, které jsou již částečně zakryté stromy. 10. Hamerský

potok pramení na SV svahu Pěnkavčího vrchu poblíž Ptačince, odkud teče nejprve k J poměrně širokým zalesněným údolím, v němž sbírá bohaté vody ze svahů Pěnkavčího vrchu, Luže a Čihadla. Asi po 1,5 km se v blízkosti rozcestí U Jána stáčí k V až JV a dále protéká sevřenějším údolím mezi Suchým vrchem, Kopřivnicí a Kamenným vrchem přes Hamr do Antonínova Údolí. Odtud pokračuje již mezi loukami do Mařeniček, kde ústí do Svitavky. Nejzajímavější je asi 2 km dlouhý úsek údolí mezi rozcestím U Jána a Antonínovým Údolím. V blízkosti rozcestí je na pravém břehu potoka Sirný pramen – viz [11]. Dále potok protéká poměrně úzkým údolím, v němž se na několika skalních prazích vytváří malé peřeje. V nejužším místě mezi Suchým a Kamenným vrchem byla v r. 1938 vybudována přehrada Naděje [7], která měla zadržovat vodu pro pohon dvou pil v níže ležící osadě Hamr [12]. V lesnatém údolí pod přehradou se dodnes dochovaly zbytky dvou vodních náhonů a třetí náhon, vedený zčásti ve skále vytesaným tunelem, je na dolním konci osady. V lesích kolem Hamerského potoka pracovaly ve středověku sklářské hutě, které se často stěhovaly z místa na místo, aby měly dostatek dřeva. Bohatství dřeva využívali také uhlíři, kteří z něj pálili dřevěné uhlí. Ještě dnes tu jsou místy patrné kruhové plošinky, na kterých stávaly jejich milíře. Jedna z nich je na pravé straně


Strana 6 (celkem 7)


turistické cesty, vedoucí od přehrady Naděje do Horní Světlé. Na okolních kopcích se kdysi v nevelkých povrchových jamách dobývala chudá železná ruda, která se dále zpracovávala v Hamru. 11. Sirný

pramen leží nedaleko rozcestí U Jána v lesnatém údolí Hamerského potoka mezi Bouřným, Malým Stohem a Kopřivnicí asi 2,5 km V od Nové Hutě. Na pravém břehu potoka je asi 2 m široká okrouhlá tůň s vydatným pramenem železité vody, ve které jsou volně rozptýlené žlutohnědé až rezavě hnědé chuchvalce, o nichž si lidé dlouho mysleli, že jsou tvořené sírou. Teprve v r. 1907 zjistil profesor Hans Molisch z německé univerzity v Praze, že příčinou zvláštního zbarvení jsou vláknité bakterie Leptothrix ochracea, získávající energii oxidací ve vodě rozpuštěného dvojmocného železa na železo trojmocné, které se sráží v jejich gelovém obalu ve formě rezavě zbarveného oxidhydroxidu. Tyto bakterie jsou zvláště ve vodách s vyšším obsahem železa poměrně hojné a můžeme se s nimi setkat i na jiných místech Lužických hor. V Sirném prameni je doprovází druhově chudé společenstvo řas s pozoruhodným výskytem rozsivky Navicula pelliculosa, známé jen z několika málo míst v našich vodách. V okolí pramene se vyskytuje kapradina žebrovice různolistá a v blízkosti silničního mostku roste mléčivec alpský. V plochém bažinatém okolí pramene byly v minulosti vykopány odvodňovací příkopy, jejichž zbytky jsou dodnes patrné. S rozvojem turistiky koncem 19. století se Sirný pramen stal zajímavou atrakcí, ale ve 2. polovině 20. století upadl téměř v zapomnění. Teprve v r. 1999 bylo jeho okolí znovu upraveno a pramen byl zpřístupněn turistům nejdříve dřevěným povalovým chodníčkem a po r. 2007 upravenou stezkou podél potoka.

12. Rekreační osada Hamr

leží v malebném zalesněném údolí Hamerského potoka [10] asi 600 m S od Naděje. Její jméno připomíná dnes již neexistující hamr na drcení železné rudy, která se kdysi v okolí dobývala. V r. 1754 se zde uváděl také mlýn na mouku a později tu byly 2 pily. R. 1888 osadu tvořilo 10 domů, z nichž ale po 2. světové válce řada zanikla. Zbořen byl i hostinec U Hamerského mlýna, který býval velmi oblíbeným cílem výletníků. Dnes je nejvýraznějším domem v osadě bývalá Mitterova vila, postavená na místě původního železnorudného hamru. K pohonu hamru, mlýnů a pil se odedávna využívala voda Hamerského potoka. Její potřeba ale postupně vzrůstala a proto byla v r. 1938 asi 1 km nad osadou vybudována přehrada Naděje [7]. V údolí pod přehradou jsou dodnes patrné zbytky starých vodních náhonů. Další 140 m dlouhý otevřený náhon je na dolním konci osady po pravé straně potoka. Voda z něj původně tekla dřevěným korytem na vodní kolo mlýna a začátkem 20. století byla svedena do 83 m dlouhé chodby, vytesané v pískovcové skále. Na jejím konci vytékala betonovým žlabem k turbíně, která poháněla druhou pilu. Koncem 50. let 20. století byly ale budovy pily zbořeny a dnes tu zůstalo už jen torzo komory pro turbínu a zarostlé zbytky základů, za nimiž je přitesaná skalní stěna s vyhloubenými sklepy a tunelem starého vodního náhonu. Ve středověku působili v okolí Hamru uhlíři a skláři, kteří využívali bohatství dřeva ze zdejších lesů. Po dávném dobývání železných rud zbyly už jenom nevelké jámy, ale v lidovém podání se připomínal i starý podzemní důl, který podle pověsti 8. srpna 1706 objevilo několik lidí ze Cvikova. V opuštěné štole prý nalezli rudu bohatou na zlato a stříbro.

Doporučená mapa: Lužické hory, edice KČT 1: 50 000, č. 14, KČT Praha. Výlet připravil a vede: doc. Ing. Josef Kotyk, CSc. Cena zájezdu: členové: dospělí: 200 Kč, děti 100 Kč, nečlenové: 250 Kč.


Strana 7 (celkem 7)


sobota 19. června 2010

Recommend Documents