Smlouva o uzavření budoucí smlouvy ( 289 a násl. Obchodního zákoníku)

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Katedra obchodního práva

Smlouva o uzavření budoucí smlouvy (§ 289 a násl. Obchodního zákoníku)

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Vedoucí diplomové práce: Doc. JUDr. Stanislav Plíva, Csc.

Autor: Renata Francová

2009

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.

______________________

2

Obsah Čestné prohlášení

2

Obsah

3

Citační konvence a klíčová slova

5

Úvod

6

Kapitola 1 -

Kapitola 2 -

Pojem a funkce smlouvy o smlouvě budoucí v soukromém právu

7

I. Stručný historický exkurz

7

II.Pojem smlouvy o smlouvě budoucí

8

III. Účel a využití smlouvy o smlouvě budoucí

9

IV.Okolnosti využití institutu smlouvy o smlouvě budoucí

10

V. Podobnost s některými právními instituty

11

1. Smlouva, jejímž obsahem je uzavření budoucích smluv

11

2. Dohody o části obsahu smlouvy

12

3. Další podobné instituty

14

Dualismus právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí

15

I. Systematika zařazení normativní úpravy v kodexech

15

II. Použití právních úprav občanského a obchodního zákoníku

16

III. Komparace přípustnosti smluví odchylky v jednotlivých úpravách

Kapitola 3 -

21

Platná právní úprava smlouvy o smlouvě budoucí v ObchZ

22

I. Strany smlouvy o smlouvě budoucí

22

II. Předmět smlouvy o smlouvě budoucí

26

III. Obsah smlouvy o smlouvě budoucí

27

1. Určení předmětu plnění budoucí smlouvy

28

2. Vybrané problémové okruhy k předmětu smlouvy o smlouvě budoucí

29

3. Závazek jedné nebo obou stran k uzavření budoucí smlouvy

33

3

4. Doba uzavření budoucí smlouvy

36

5. Forma smlouvy o smlouvě budoucí

38

IV. Realizace kontraktační povinnosti

40

1. Výzva z uzavření budoucí smlouvy

40

2. Reakce povinného na výzvu k uzavření budoucí smlouvy

42

3. Uzavření budoucí smlouvy

43

V. Nesplnění kontraktační povinnosti

45

1. Zákonná úprava podle § 290 odst. 2 ObchZ

45

2. Možnost odchýlit se od dispozitivní zákonné úpravy

47

3. Komparace úprav ObčZ a ObchZ vztahujících se k nesplnění kontraktační povinnosti

51

4. Podrobně k určení obsahu budoucí smlouvy podle § 290 odst. 2

52

VI. Zánik závazku uzavřít budoucí smlouvu

1. Clausula rebus sic standibus

54

54

2. Zánik závazku uzavřít budoucí smlouvu podle § 292 odst. 3 ObchZ

56

Kapitola 4 – Závěr

57

Prameny

59

Résumé v anglickém jazyce

60

4

Citační konvence

ObchZ ObčZ OOZ OSŘ ZRŘ ZMO

zákon č. 513/1991 Sb.,obchodní zákoník zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník zákon č. 946/1811 Sb.z., obecný občanský zákoník zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád zákon č. 216/1994, o rozhodčím řízení zákon č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu

V diplomové práci jsou citována zejména ustanovení ObchZ a ObčZ ve znění účinném ke dni odevzdání diplomové práce. Judikáty Nejvyššího soudu jsou citovány ve znění, které odpovídá zveřejněnému znění na oficiálních internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, pokud nebyly zveřejněny v dostupné odborné literatuře či sbírkách soudních rozhodnutí.

Klíčová slova Budoucí smlouva Kontraktační povinnost Keywords Future Agreement Duty to conclude the Future Agreement

5

Úvod Účelem této diplomové práce bylo na základě diplomového úkolu podrobně zpracovat problematiku institutu smlouvy o smlouvě budoucí se zaměřením na její úpravu v obchodním zákoníku. Práce se orientuje na platnou právní úpravu smlouvy o smlouvě budoucí a přibližuje základní problémy spojené s její interpretací a aplikací. Je zaměřena především na charakteristiku zákonných znaků institutu smlouvy o smlouvě budoucí, její obsah, strany, jakož i formu. Přibližuje právní postavení smluvních stran smlouvy o smlouvě budoucí, jakož i problematiku variability rozložení kontraktační povinnosti. Práce se zároveň podrobně zabývá podstatou a účelem rozložení kontraktačního procesu mezi smlouvu o smlouvě budoucí a budoucí smlouvu a poskytuje širší vhled do problematiky podobných právních institutů. S ohledem na dualitu úpravy smlouvy o smlouvě budoucí v obchodním i občanském zákoníku poskytuje tato práce průběžný komparativní náhled na podobnosti a rozdíly obou úprav a naznačuje výhody a nevýhody jejich využití v jednotlivých fázích kontraktačního procesu. Pozornost je věnována zejména obligatorním náležitostem smlouvy o smlouvě budoucí s ohledem na kogentní ustanovení obou kodexů a zároveň je upozorněno na meze dispozitivní úpravy v ObchZ a možnosti smluvních stran odchýlit se dohodou od zákona. S ohledem na možnosti smluvní odchylky práce nabízí řadu možností ke smluvní úpravě vzájemných práv a povinností smluvních stran a demonstrativně upozorňuje na problémy s tím spojené. V některých případech práce nabízí jejich alternativní řešení. Ke komparaci občanskoprávní a obchodněprávní úpravy se práce uchyluje průběžně s ohledem na aktuálně popisovanou problematiku. Zároveň je věnována okrajově pozornost terminologické problematice, která v praxi činí výkladové a aplikační problémy. Závěrečná část práce je věnována způsobu vymáhání práva na uzavření budoucí smlouvy, určení obsahu budoucí smlouvy soudem nebo rozhodcem a vymáhání práva na náhradu škody. I zde je předkládána průběžně komparace s občanským zákoníkem. Zcela v závěru se práce zabývá podmínkami zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu. Pozornost je zejména věnována problematice klauzule nezměnitelných poměrů (clausula rebus sic standibus). Pozornost je věnována tradičně problematickým okruhům a diplomová práce demonstrativně předkládá zajímavou starší i aktuální judikaturu, cituje z některých podstatných judikátů Nejvyššího soudu a upozorňuje na právní názory autorů odborné literatury a tradiční problémy jazykového a logického výkladu zákonných ustanovení. Závěr práce stručně shrnuje podstatné rysy obchodněprávní úpravy a základní rozdíly mezi právními úpravami obou soukromoprávních kodexů.

6

Kapitola 1 Pojem a funkce smlouvy o smlouvě budoucí v soukromém právu I. Stručný historický exkurz

Smlouva o smlouvě budoucí (pactum de contrahendo) je právní institut ve své podstatě velice starý. Jeho kořeny můžeme vysledovat již v právu starověkého Říma, které dalo vzniknout právnímu institutu, jež je v mnoha znacích dnešní úpravě smlouvy o smlouvě budoucí velice podobný. V římském právu byl pojem pactum (úmluva) od pojmu contractus (smlouva) striktně rozlišen a rozdíly mezi oběma instituty byly setřeny až staletým vývojem. Odkazem římského práva však vývoj smlouvy o smlouvě budoucí neskončil. Obecná závaznost smluv, tedy zásada pacta sunt servanta, která je jednou z fundamentálních zásad na kterých stojí soudobé soukromé právo, se počala uplatňovat až v justiniánském právu, ovšem jedním ze základních principů právní nauky ve smyslu jakési smluvní řehole se stala až v římském právu středověkém. Povahu smlouvy o smlouvě budoucí měly v širším slova smyslu ve starověkém Říme veškeré úmluvy spadající pod tradiční čtyři smluvní typy až do doby, kdy byla věc, která byla předmětem smlouvy, fakticky předána budoucímu dlužníkovi. Reálný kontrakt, pod nějž lze tyto smluvní typy zařadit, tedy bez faktického předání věci vůbec nevznikl.

1

Přestože tedy pactum de contrahendo se jako institut v době starověkého Říma již vyskytoval, obsah smluvního závazku vzniklého z takové smlouvy v soudobém slova smyslu poskytla tomuto do té doby obtížně vymahatelnému institutu až jeho obecná právní závaznost. Se smlouvou o smlouvě budoucí se setkáváme také mnohem později v právu rakouském. Konkrétně byla upravena v § 936 OOZ, a v této její podobě lze najít řadu podobností se soudobou právní úpravou v ObčZ i ObchZ. Nechybělo zakotvení klauzule nezměnitelných poměrů ani roční prekluzivní lhůta pro zánik práva na uzavření budoucí smlouvy. Zakotveny jsou i obligatorní náležitosti jejího obsahu.2

1

Klincl, J. – Urfus, V. – Skřejpek, M.:Římské právo, 2. vyd. Praha, C.H.Beck 1995, s. 247

2

Úvodem ke smlouvě o smlouvě budoucí např. Pelikánová, I. Kometář k obchodnímu zákoníku. Obchodní závazkové vztahy. 3 díl., 2. vyd., Praha: Linde Praha,a.s., 1998, s. 138-140

7

Dnešní úprava institutu smlouvy o smlouvě budoucí v ObchZ v sobě nezapře vliv předchozí úpravy v § 119 – 123 ZMO, který mimo jiné jednoznačně podmiňoval platnost smlouvy o smlouvě budoucí její písemnou formou. Mezi ObchZ a ZMO, který byl § 722 ObchZ zrušen, lze vysledovat množství terminologických podobností. II. Pojem smlouvy o smlouvě budoucí

Obecnou definici pojmu smlouvy o smlouvě budoucí nalezneme v mnohých encyklopediích, učebnicích soukromého práva a odborných právních textech jak soudobých, tak již historických. Citujme si tedy například ze Slovníku českého práva: “Smlouva o uzavření budoucí smlouvy je smlouva, kterou vzniká závazek jedné nebo oběma stranám uzavřít ve sjednané lhůtě budoucí smlouvu týkající se předmětu plnění, jenž je v ní určen alespoň obecným způsobem“ 3 Pojem a funkci smlouvy o smlouvě budoucí lze v souladu s výše uvedenou definicí blíže rozebrat pod optikou právně teoretickou, tedy zejména z hlediska prvků právního vztahu, především tedy jeho subjektů, předmětu, obsahu. Subjektem právního vztahu, jež vzniká uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí je osoba, jež má zájem na uzavření budoucí smlouvy. Ústředním motivem subjektu tohoto právního vztahu je jednak právně zavázat druhou stranu k uzavření budoucí smlouvy a jednak prostřednictvím uzavírané smlouvy o smlouvě budoucí zajistit předběžně dohodnuté náležitosti budoucího kontraktu. Předmětem výše uvedeného právního vztahu je konkrétní jednání subjektů, tedy uzavření budoucí smlouvy, někdy označované jako realizační. Podstatou smlouvy o smlouvě budoucí je závazek smluvních stran uzavřít ve stanovené době určitou budoucí smlouvu. Za smlouvu o smlouvě budoucí lze považovat i takovou smlouvu, na základě níž vznikne jedné ze smluvních stran povinnost k předložení návrhu budoucí smlouvy v předem určené lhůtě a druhé ze smluvních stran tento návrh v určené lhůtě přijmout. 4

Obsahem tohoto závazkového vztahu jsou práva a povinnosti jednotlivých smluvních stran, zejména tedy povinnost budoucí smlouvu uzavřít. Obligatorní náležitosti obsahu smlouvy, tzv. obsahové minimum, jsou zakotvené oběma soukromoprávními předpisy. Z hlediska 3

Madar, Z. Slovník českého práva. 2. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 1999, s. 1295

4

Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Sv. I. 1. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2002, s. 200

8

obsahu a v souladu se zásadou smluvní volnosti stran, jakož i dispozitivností velké části právní úpravy týkající se smlouvy o smlouvě budoucí, je možné obsah právního vztahu, jenž z takové smlouvy vyplývá, pojmout i velice široce a rozšířit obsah takto vzniklého závazku i dalece nad rámec zákonného obsahového minima. V rámci dohody stran lze sjednat například platební podmínky realizace kontraktu, smluvně zakotvit skutečnosti podmiňující zánik závazku, jakož i blíže upravit postup při uzavírání budoucí smlouvy. 5 Jak již bylo naznačeno, zvláštností institutu smlouvy o smlouvě budoucí je z hlediska jejího zařazení mezi ostatní instituty soukromého práva zejména a především její poměr ke smlouvě budoucí. Smlouva o smlouvě budoucí se vyznačuje především svojí úzkou vázaností na smlouvu, jejíž vznik předpokládá a zároveň zajišťuje. Z hlediska realizace smluvních závazků mezi subjekty soukromoprávních vztahů má tedy smlouva o smlouvě budoucí jakýsi okrajový a subsidiární charakter a ve své podstatě je smlouvou sui generis. Jejím smyslem není realizace právního následku, zamýšleného smluvními stranami a předmětem závazku tedy není poskytnutí plnění, ale právě jen uzavření budoucí smlouvy.6 Cílem smluvních stran je uzavření budoucí smlouvy a k této konkrétní budoucí smlouvě se uzavíraná smlouva pevně váže. Je jejím pojmově odlišným předstupněm a jakýmsi přípravným schůdkem zajišťujícím jak její samotné uzavření, tak v závislosti na dohodě stran a zákonem stanovených obsahových minimech i některé její náležitosti. Proto jí právní nauka řadí mezi tzv. smlouvy přípravné. III. Účel a využití smlouvy o smlouvě budoucí

Účelem smlouvy o smlouvě budoucí je z hlediska realizace práva zejména potřeba rozdělit potencionálně dlouhý kontraktační proces do několika právně provázaných fází. Smyslem tohoto institutu je usnadnění cesty kontrahujících stran ke společnému smluvnímu závazku, a to na principu proměny strmého kopce vedoucího k cíli ve schodiště, na němž se v každé fázi výstupu obě smluvní strany nacházejí ve stavu vzájemné smluvní vázanosti a zároveň mají až do dosažení cíle možnost společně disponovat úpravou práv a povinností dosud nedohodnutých. Smlouva o smlouvě budoucí tedy tvoří de facto samostatnou část kontraktačního procesu. Účelem této smlouvy je závazné zachycení dohody smluvních stran, která vyjadřuje záměr stran uzavřít určitou smlouvu, jež může být jak smluvním typem, tak

5

K náležitostem obsahu Plíva , S. Obchodní závazkové vztahy. 2.vyd. Praha: ASPI, a.s. 2009, s. 71-73

9

smlouvou inominátní, s dostatečně určitě vymezeným obsahem. Zákon garantuje takové dohodě právní závaznost a vymahatelnost a zároveň pro ni stanoví podmínky. 7 Obě smlouvy, tedy jak smlouvu o smlouvě budoucí, tak budoucí smlouvu, spojuje stejný důvod právního jednání smluvních stran. Vzájemné odlišnosti v konkrétní úpravě právních poměrů stran smlouvy jsou již jen konkretizací vůle kontraktantů. Záměr zůstává po celý průběh kontraktačního procesu stejný, mění resp. upřesňuje se pouze konkrétní obsah smluvního závazku. Vzájemná vázanost smlouvy o smlouvě budoucí a samotné budoucí smlouvy je zároveň provázená naprostou typologickou i pojmovou odlišností těchto smluv. Spojnicí je závazek povinné smluvní strany smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít budoucí smlouvu. Tato povinnost vychází nikoli ze zákona, jak je tomu především v oblasti veřejnoprávní, ale přímo z takové smlouvy. ObchZ nezná kontraktační povinnost.8 Obě smluvní strany, které uzavřely smlouvu za účelem založit smluvní závazek k uzavření budoucí smlouvy zcela dobrovolně přistoupily k vzájemnému závazku takové jednání uskutečnit. Považuji za nutné upozornit na fakt, že z dikce § 290 odst. 1 obchodního zákoníku vyplývající povinnost kontrahenta uzavřít budoucí smlouvu, tedy učinit ty právní úkony, které povedou k jejímu uzavření, není samozřejmě povinností vyplývající ze zákona, ale jde o povinnost, jejíž vznik zákon spojuje s uzavřením platné smlouvy o smlouvě budoucí, čili povinnost ex contractu. Kontraktační povinnost, tedy povinnost uzavřít budoucí smlouvu, je v ObchZ upravena zejména § 289 odst. 1 ObchZ, a to takto: „Smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem.“ a § 290 odst. 1 ObchZ: „Zavázaná strana je povinna uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu po té, kdy k tomu byla vyzvána oprávněnou stranou v souladu se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy.“ IV. Okolnosti využití institutu smlouvy o smlouvě budoucí

Jak bude blíže popsáno dále v této práci, institut smlouvy o smlouvě budoucí má v českém právním řádu dualistickou právní úpravu, a to v ObchZ a ObčZ, přičemž právě dualismus úpravy reflektuje rozdílné potřeby subjektů závazkového vztahu, který jejím uzavřením vzniká. Konkrétní obsah závazkového vztahu a ze smlouvy o smlouvě vzniklých vzájemných 6

K zvláštní povaze institutu např. Kopáč, L. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. Díl. I. Praha: Prospektum, 1993, s. 56 7 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 10161017 8 Kopáč, L. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. Díl. I. Praha: Prospektum, 1993, s. 56

10

práv a povinností je podmíněn především záměrem a postavením smluvních stran, jakož i dalšími okolnostmi, přičemž speciální úprava obsažená v ObchZ je přizpůsobena především potřebám obchodního styku. Vznik právního institutu smlouvy o smlouvě budoucí byl podmíněn potřebou podnikatelských i nepodnikatelských subjektů soukromého práva založit vzájemný závazek za situace, kdy je sice oboustranná vůle dosáhnout společného hospodářského cíle, ale budoucí strany kontraktu ještě nejsou z různých důvodů způsobilé tento cíl uskutečnit. Může se jednat například o situaci, kdy smluvní strany nemají k dispozici adekvátní finanční prostředky nebo plnění, které je předpokládáno budoucí smlouvou.

9

Pro realizaci zamýšleného obchodu je

často nutné vynaložení určitých nákladů a převzetí závazků, přičemž za podmínek vzájemné smluvní nevázanosti stran vzniká vysoké riziko zmaření zamýšleného hospodářského cíle. Smlouva o smlouvě budoucí poskytuje stranám jistotu po dobu realizace společného záměru a eliminuje toto nezanedbatelné riziko. Přestože smlouva o smlouvě budoucí může být řešením výše popsané situace, v některých situacích volí budoucí kontrahendi přímé uzavření smlouvy hlavní, přičemž připojí odkládací podmínku. Ve smyslu následků zamýšlených smluvními stranami je tedy smlouva o smlouvě budoucí kontraktem s odkladným účinkem zamýšleného účelu. Vysoká rizikovost tolik typická zejména pro některá odvětví obchodního práva se tedy využitím smlouvy o smlouvě budoucí ve fázi vyjednávání stran o obsahových náležitostech budoucí smlouvy výrazně snižuje, neboť se uzavřením této přípravné smlouvy vytváří závazný základ pro uzavření smlouvy budoucí. Podrobná konkretizace závazků v budoucí smlouvě, jež zpravidla obnáší mnohá vyjednávání a nemalou finanční iniciativu stran, tedy může být realizována v podmínkách vysoké jistoty. Přípravný charakter a vázanost smlouvy o smlouvě budoucí na smlouvu budoucí jsou typové znaky, které smlouvu o smlouvě budoucí odlišují od řady podobných institutů soukromého práva. V. Podobnost s některými právními instituty

V první řadě se institutu smlouvy o smlouvě budoucí v jistých ohledech podobají některé dohody, smlouvy a ujednání, jež jsou v soukromém právu praktikovány zejména mezi subjekty v hospodářských vztazích. Se smlouvou o smlouvě budoucí je zejména spojuje jejich záměr upravit práva a povinnosti stran pro futurum. Právní instituty, které vykazují se smlouvou o smlouvě budoucí jistou podobnost se ovšem vyskytují jak v ObchZ, tak v ObčZ. 9

Knappová, M., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné. Sv. II. 3. vyd. Praha: ASPI, 2002, s. 86

11

1. Smlouva, jejímž obsahem je uzavření budoucích smluv Od smlouvy o smlouvě budoucí je třeba odlišit tzv. normativní smlouvy, jejichž obsahem je sice záměr stran uzavírat budoucí smlouvy, ovšem takové smlouvy neobsahují smluvně založenou kontraktační povinnost smluvních stran. Jedná se o inominátní smlouvy, jimiž se strany dohodly na všeobecných obchodních podmínkách, které budou obsahem smluv uzavřených v budoucnosti, popř. na způsobu či postupu jejich uzavírání. Takto smluvně zakotvené závazky stran jsou odlišné od závazku uzavřít budoucí smlouvy, k nimž se vztahují. 10 2. Dohody o části obsahu smlouvy Ještě bližším právním institutem jsou dohody o části obsahu smlouvy upravené § 269 odst. 3. ObchZ. Účel takové dohody je často shodný s účelem smlouvy o smlouvě budoucí a oba instituty společně umožňují kontrahendům upravit některé konsenzem dosažené otázky právní cestou ještě před finální realizací smluvními stranami zamýšleného účelu. 11 Souhlas s částí návrhu na uzavření smlouvy Aby smlouva účinně vznikla, vyžaduje zákon ve svém ustanovení dohodu stran o celém jejím obsahu. Má-li tedy v právním smyslu dojít k platnému uzavření smlouvy, je třeba, aby byl návrh smlouvy následován po obsahové stránce přijetím, týkajícím se všech jeho částí, přičemž § 44 odst 2 ObčZ výslovně stanoví, že přijetí návrhu s dodatky, výhradami a omezeními, se považuje za odmítnutí návrhu. Přestože by tedy došlo k jakémusi dílčímu konsenzu, smlouva jako celek nevzniká. Možnost vzniku smlouvy na základě byť jen dílčího konsenzu nepřipouští ani ObchZ.12 U složitějších obchodních kontraktů je cesta k dosažení absolutního konsenzu často dlouhá a samotnému uzavření smlouvy tedy přechází celá řada konsensuálních mezistupňů. Souhlas pouze s částí návrhu na uzavření smlouvy je z hlediska uzavření smlouvy irelevantní a návrh tímto zaniká. Odlišně je však třeba právně kvalifikovat situaci, kdy je možnost konsenzu stran pouze s částí návrhu smlouvy zakotvena explicitně v návrhu smlouvy.

10

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1018

11

Plíva, S. Uzavírání obchodních smluv. Právo a podnikání 9, 1995, s. 5-6

12

Plíva, S. Uzavírání obchodních smluv. Právo a podnikání 8, 1995, s. 3

12

Dohoda o části obsahu smlouvy a dodatečném určení a sjednání zbytku smlouvy

Ust. § 269 odst. 3 ObchZ stranám umožňuje, aby se dohodly na definitivní části obsahu smlouvy a o chybějícím obsahu smlouvy dále jednaly. V případě, že smluvní strany dosáhnou konsenzu o podstatném obsahu smlouvy a v budoucnu tedy má být dosaženo konsenzu o nepodstatné části smlouvy, lze povahu takového ujednání mezi stranami kvalifikovat jako odkládací resp. rozvazovací podmínku, jejíž nesplnění má za následek zánik závazkového vztahu vzniklého z částečné smlouvy. Pro zajištění určitosti smluvního ujednání stran o budoucím jednání o dosud nedohodnutých částech smlouvy je nezbytné sjednání lhůty, ve které je nutno dohody o zbývající části smlouvy dosáhnout a také vymezení předpokládaných otázek, o nichž má být rozhodnuto. Podstatnou náležitostí předmětné dohody mezi stranami částečné smlouvy je i stanovení způsobu, jakým bude určení části smlouvy dosaženo. Dohoda stran o tom, že zbývající část smlouvy bude určena třetí osobou nebo soudem má obligatorně písemnou formu. Soud, či třetí osoba, jež bude na základě takové dohody rozhodovat o určení chybějící části smlouvy se bude s ohledem na § 291 ObchZ přiměřeně řídit ustanovením § 290 a 292 odst. 1 a 2 ObchZ. § 292 odst. 2 mimo jiné upravuje směrnice, podle nichž se má při určování obsahu postupovat. Jedná se o podmínku, aby bylo v první řadě postupováno podle účelu sledovaného uzavíranou smlouvou, dále aby bylo přihlédnuto k okolnostem, za nichž byla dohoda o dodatečném určení smlouvy mezi stranami uzavřena a zároveň aby bylo přihlíženo k zásadě poctivého obchodního styku. Právě odkaz na podrobnou úpravu smlouvy o smlouvě budoucí vyjadřuje velice blízký vztah těchto dohod k institutu smlouvy o smlouvě budoucí.13 Kromě dohody o dodatečném určení zbývající části smlouvy lze dle § 270 an. ObchZ uzavřít i dohodu o jejím dodatečném sjednání jejími stranami. Na rozdíl od předešlé situace je zde podmínkou, aby bylo mezi smluvními stranami dosaženo konsenzu o podstatné části smlouvy. V opačném případě nemá takový konsenzus právní relevanci, neboť k uzavření smlouvy vůbec nedošlo. Jako v předchozím případě je esenciálním obsahem takové dohody dostatečně určité stanovení obsahu zbývající části smlouvy, o které má být jednáno, a v zájmu určitosti, a tedy i platnosti takového právního úkonu v souladu s ust. § 37 odst. 1 ObčZ i lhůta, do které má být tento obsah ujednán. Závazek sjednat zbývající část smlouvy může zavazovat obě strany smlouvy, nebo pouze jednu z nich. Ve druhém případě vzniká tato povinnost až ve chvíli, kdy tuto stranu oprávněná strana k předmětnému jednání vyzve. Pokud není ve smlouvě sjednána jiná lhůta, platí subsidiárně ustanovení § 292 odst. 4 ObchZ, tedy prekluzivní lhůta jednoroční od 13

Plíva, S. Uzavírání obchodních smluv. Právo a podnikání 9, 1995, s. 5-6

13

uzavření dohody o doplnění smlouvy. Písemná forma dohody se v tomto případě nevyžaduje. Pokud by dohoda stran o dodatečném sjednání nepodstatných částí smlouvy, jakož i písemná dohoda stran o tom, že zbývající část smlouvy bude určena soudem nebo třetí osobou, postrádala předmětné náležitosti, jednalo by se o neurčitý a tedy neplatný právní úkon. Právní následky výše zmíněných dohod o částech smlouvy v případě, že nebylo prozatím dosaženo konsenzu o podstatných náležitostech smlouvy, nastávají až dohodou stran o zbývající části smlouvy nebo jejich určením soudem popř. třetí osobou. (Naproti tomu právní následky smlouvy o smlouvě budoucí jsou na dalším smluvním ujednání stran nezávislé.) Pokud již dohoda o částech smlouvy obsahuje její podstatné náležitosti, je tato část smlouvy podmínečně platná a účinnou se stává až po sjednání zbylého obsahu.

Podobnost obou výše popsaných institutů se smlouvou o smlouvě budoucí tkví zejména v účelu takových dohod, který je shodně s účelem smlouvy o smlouvě budoucí uzavření smlouvy. Oba tyto instituty nejsou smluvním typem, ale typovými možnostmi, jež nabízí obchodní zákoník stranám budoucí smlouvy jako přechodnou variantu procesu uzavírání této smlouvy. V případě těchto institutů se ovšem narozdíl od smlouvy o smlouvě budoucí a budoucí smlouvy nejedná o dvě vzájemně odlišné smlouvy, ale o jednu a tutéž smlouvu, která je doplňována měněna konsenzuálními ujednáními jejích stran.

Některá ustanovení Dílu IV. ObchZ , který je věnován smlouvě o smlouvě budoucí, se pro účely výše popsaných smluvních postupů použijí přiměřeně. Dohoda o části obsahu smlouvy je méně podrobně upravena i v ObčZ, konkrétně se jedná o ustanovení § 50b. Přiměřeně se v tomto případě použijí ustanovení § 50a ObčZ i na smlouvy, jejichž obsah bude na základě konsenzu stran ještě doplněn v souladu s ustanoveními § 50b ObčZ. 3. Další podobné instituty

Dále jsou v jistém ohledu smlouvě o smlouvě budoucí v některých rysech podobná určitá ujednání související s kupní smlouvou. Všechna tato ujednání modifikují tradiční obsah kupní smlouvy a zavazují obě nebo jednu stranu kupní smlouvy k nějakému právnímu jednání. Jedná se o koupi na zkoušku upravenou § 471 ObchZ a cenovou doložku, kterou upravuje § 473 Obch. Skutečně příbuzné rysy, spočívající zejména v charakteru ujednání, které upravuje právní vztahy pro futurum, však nalezneme také v ujednání souvisejících s kupní smlouvou, jež jdou upravena v ObčZ. Jedná se o předkupní právo, právo zpětné koupě, výhradu zpětného

14

prodeje. Všechny tyto instituty upravují vzájemná práva a povinnosti stran, která se mají realizovat v závislosti na okolnostech v budoucnu. Podle některých autorů je v zásadě možné vidět podobnost v konstrukčním mechanismu smlouvy o smlouvě budoucí a smlouvy o úvěru dle § 497 an. ObchZ. Kapitola 2 Dualismus právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí I. Systematika zařazení normativní úpravy v kodexech

Problematika smlouvy o smlouvě budoucí je v rámci soukromého práva upravena dvojím způsobem. Právní úprava v ObchZ (§ 289 an. ObchZ), jíž se tato práce zabývá především, tedy není jedinou úpravou smlouvy o smlouvě budoucí a bez výkladu příslušných ustanovení ObčZ (§ 50a), by nebyl předmět této práce zpracován komplexně. Vedle úpravy ObchZ tedy existuje i paralelní typ smlouvy o smlouvě budoucí v úpravě občanského zákoníku, přičemž tato úprava se v obchodních vztazích prakticky nepoužívá. Rozdíly mezi jednotlivými úpravami vycházejí jak z obsahové náplně příslušných ustanovení, která bude popsána níže, tak ze samotného zařazení právní úpravy tohoto smluvního typu v systému obou soukromoprávních kodexů. V ObčZ je smlouva o smlouvě budoucí systematicky řazena v obecné části zákoníku,

zatímco

v obchodním

zákoníku je

zákonodárcem tento smluvní typ umístěn v části zvláštní, a je jí věnován díl IV. obecných ustanovení třetí části kodexu. 14

Toto zařazení smlouvy o smlouvě budoucí do obecných ustanovení obchodních závazkových vztahů, tedy mimo katalog smluvních typů má své opodstatnění především v samotné podstatě tohoto právního institutu, který není klasickou smlouvou na plnění, ale pouze slouží k přípravě budoucího plnění, je smlouvou sui generis. Proto je tedy z hlediska systematiky kodexu blíže právní úpravě uzavírání smluv, než samotným smluvním typům. Věcný význam však z odlišného zařazení tohoto institutu v rámci obou kodexů vyvozovat nelze. Zařazení smlouvy o smlouvě budoucí ve zvláštní části ObchZ nijak nezužuje věcný rozsah smlouvy o smlouvě budoucí. Systematika ObchZ pouze reflektuje specifický předmět smlouvy o smlouvě budoucí a jejím zařazením ve struktuře kodexu, tedy do obecných 14

Např. Kaldyna, F., Pokorná, J, Tomsa, M. a kol. Obchodní právo, Meritum, ASPI, a.s., 2005, s. 818

15

ustanovení obchodních závazkových vztahů, zákonodárce především demonstruje odlišnost tohoto institutu od standardních smluv na plnění. Kvalitativní odlišnost předmětných zákonných ustanovení v obou kodexech tkví zejména v odlišném vztahu obou úprav k pravidlům vzniklým z autonomního jednání účastníků, tedy zejména v přípustnosti smluvní odchylky. II. Použití právních úprav občanského a obchodního zákoníku Obchodní závazkový vztah je ve znění § 488 ObčZ právním vztahem, ze kterého vzniká právo věřiteli na plnění od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost závazek splnit. Obsahem takového závazku je především určení plnění, které má být poskytnuto a zpravidla spočívá v povinnosti něco dát, konat, něčeho se zdržet nebo něco strpět. Závazkové vztahy jsou upraveny jak obecně v ObčZ, tak pro oblast obchodních vztahů mezi podnikateli speciálně v hlavě třetí ObchZ. Poznámka k vymezení působnosti ObchZ a ObčZ: V § 1 odst. 2 ObčZ je věcná působnost občanského zákoníku jasně vymezena následujícím způsobem: „Občanský zákoník upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony“ Působnost obchodního kodexu je dle § 1 odst. 1, 2 ObchZ vymezena takto: „Tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související, a zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství.“ “Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad na kterých spočívá tento zákon.“

Zdánlivě jednoduše vymezená působnost těchto stěžejních norem soukromého práva však zvláště v oblasti závazkových vztahů pozbývá jasnou konturu a obě úpravy se, jak bude demonstrováno následovně v mnohém prolínají, doplňují a vzájemně na sebe odkazují. Použití ObčZ není omezeno pouze na vztahy upravené přímo tímto kodexem, ale okruh vztahů, jež se budou řídit ObčZ je výrazně rozšířen i na vztahy upravené jinými zákony, které na úpravu ObčZ přímo odkazují. Poznámka: Typickým příkladem subsidiárního užití ObčZ je institut pojistné smlouvy, přičemž na úpravu v ObčZ odkazuje jak zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, tak i pro oblast závazkových vztahů § 261 odst. 7 ObchZ. Závazkový vztah vyplývající z pojistné smlouvy, byť i uzavřené mezi dvěma podnikateli a týkající se jejich

16

podnikatelské činnosti, nemá povahu obchodního závazkového vztahu. Řídí se tedy jako celek ObčZ, popř. zákonem o pojistné smlouvě.

Pro úplnost podmiňuje použití úpravy ObčZ také přímá delegace na konkrétní ustanovení ObčZ, na které speciální zákon ve svých ustanoveních odkazuje. Obchodněprávní úprava smlouvy o smlouvě budoucí spadá pod obchodní závazkové vztahy a jako taková je pro některé skupiny právních vztahů obligatorní. Obchodní režim v těchto případech tedy nepodléhá právu volby práva. Povinnou

aplikaci

ustanovení

ObchZ

zakotvuje

§

261

odst.1,

2

ObchZ

následovně:

(1) Tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. (2) Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb.

Z citovaných odstavců je zřejmé, že obligatorní aplikace obchodněprávní úpravy se váže především k povaze účastníku obchodního závazkového

vztahu a je podmíněna

podnikatelským charakterem činnosti, o jejíž právní úpravu jde, přičemž tedy nestačí pouze aby smlouva byla uzavřena mezi podnikateli, ale musí jít o smlouvu, která se přímo dotýká jejich podnikatelské činnosti. V praxi jde o situaci, kdy se předmět smluvního závazku týká provádění podnikatelské činnosti, nebo je přímo předmětem podnikání. Pro výše uvedené závazkové vztahy se v právní teorii ustálil název relativní obchody. Jejich relativita vyplývá právě z okolností, za jakých závazkový vztah vzniká. Pro případ, kdy budoucí smlouva podléhá obligatorně obchodnímu kodexu, se tedy i smlouva o této budoucí smlouvě bude řídit tímto předpisem.15 Následující odstavce předmětného ustanovení rozšiřují obligatorní použití obchodněprávní úpravy i na další taxativně vyjmenované závazkové vztahy. Zde již není obligatorní požití ObchZ podmíněno povahou účastníků takového vztahu, ale zejména konkrétním smluvním typem a typicky obchodněprávním charakterem dané činnosti. Tato kategorie závazkových vztahů je nazývána absolutními obchody. Příkladem takového absolutního obchodu jsou smlouvy o založení obchodní společnosti. Ze zákonných ustanovení pro ilustraci cituji § 261 odst. 3. písm a): „Touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mezi zakladateli obchodních společností, mezi společníkem a obchodní společností, jakož i mezi společníky navzájem, pokud jde o vztahy týkající se účasti na společnosti, jakož i vztahy ze smluv, jimž se převádí podíl společníka,...“

15

Plíva, S. Obchodní smlouvy. Právní fórum. 3, 2006, s. 30

17

ObchZ jako celek je vůči ObčZ ve své podstatě normativním předpisem speciálním, jak vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 ObchZ. V dílčích otázkách je vzájemný vztah obou zákoníků podstatně složitější a v některých případech je dokonce ObchZ vůči ObčZ obecnou úpravou. Typicky tedy například při jednání jednatele obchodní společnosti vůči nepodnikatelskému subjektu, které se řídí občanskoprávní úpravou, je nutno pro okruh právních vztahů týkajících se

jednatelského

oprávnění

společnosti

použít

striktně

obchodněprávní

úpravu.

Soustředíme-li se na úpravu institutu smlouvy o smlouvě budoucí v obou kodexech, zjistíme, že přestože ObchZ je vůči ObčZ v zásadě subsidiárním právním předpisem, v mnoha směrech obsahuje úplnější právní úpravu a ve srovnání s ní se jeví úprava stejné matérie v ObčZ jako neúplná a nedostatečná. Pro pochopení této koncepce a zejména pro správnou interpretaci dualisticky upravených institutů je důležitá skutečnost, že obchodní režim je v zásadě přísnější, neboť se dotýká vztahů mezi profesionály. Záměrem zákonodárce je především intenzivní ochrana neprofesionálů, spotřebitelů.

16

Subsidiární použití ObčZ je

tedy na základě předmětného ustanovení možné, z hlediska úpravy institutu smlouvy o smlouvě budoucí však prakticky neuplatnitelné. Subsidiární použití ObčZ předpokládá nedostatečnou úpravu obchodněprávní. Úprava smlouvy o smlouvě budoucí je však ve srovnání s občanskoprávní úpravou nepoměrně podrobnější. Nabízí se tedy postup zcela opačný, a to podpůrné použití předmětné úpravy v ObchZ, jako výkladového zdroje pro stručnou občanskoprávní úpravu, a to zejména ve formě tzv. komparativního výkladu právních norem. Jako nadstandardní výkladová metoda obstojí komparace s podobnou právní úpravou, tedy jako argumentace e racione legis pouze ve spojení se standartními metodami výkladu, tedy zejména výkladem jazykovým, logickým a systematickým a to zároveň pouze v případě, že výkladové závěry takto dosažené nejsou ve zjevném rozporu s literou zákona. 17 Jedním z typických problémů předmětné kusé úpravy ObčZ je problematické určení povahy jednoroční lhůty, kterou zákon poskytuje straně oprávněné ze smlouvy o smlouvě budoucí k tomu, aby se domáhala svého práva na uzavření smlouvy, resp. na nahrazení projevu vůle budoucí smlouvu uzavřít u soudu. Ač byla v minulosti považována tato lhůta za prekluzivní, na základě komparace s obchodněprávní úpravou smlouvy o smlouvě budoucí se v průběhu letité aplikace obou úprav ustálil názor, že jde o lhůtu promlčecí.

18

Co se týče vztahu

právních úprav smlouvy o smlouvě budoucí a realizační smlouvy, je odborná veřejnost, 16

Pelikánová, I. Obchodní právo. I. díl, Praha : ASPI, a.s., 2005, s- 26

17

O metodách interpretace podrobně Gerloch, A. Teorie práva, 3. vyd. Dobrá voda: Aleš Čeněk, 2004, s. 146-151

18

K výkladové komparaci ObchZ a OBčZ týkající se povahy předmětné lhůty Knappová, M., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné. Sv. II. 3. vyd. Praha: ASPI, 2002, s. 86, shodně např. Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Sv. I. 1. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2002, s. 198

18

teorie i praxe v zásadě za jedno v tom, že použití obchodněprávní úpravy i na smlouvu o smlouvě budoucí, jež je smluvním typem výhradně v ObčZ, je možné. 19 Pro úplnost je třeba upozornit i na sporadické odlišné pojetí této problematiky. K problematice aplikace obchodněprávní úpravy i na závazkový vztah směřující k uzavření realizační smlouvy, která podléhá občanskoprávní úpravě se vztahuje např. judikát Vrchního soudu v Praze sp.zn. 11 Cmo 1/96, který byl publikovaný v Právních rozhledech č. 5/1006 a jenž z výše uvedené neomezenosti pramenem úpravy budoucí smlouvy vyjímá situaci, kdy půjde o smlouvu o smlouvě budoucí o prodeji nemovitosti. Předmětný rozsudek odkazuje na kogentnost příslušných ustanovení ObčZ o nabývání vlastnického práva k nemovitostem a stanoví pro předmětnou smlouvu o smlouvě budoucí podmínku, aby vyhovovala požadavkům ustanovení § 50a ObčZ. 20 Tento právní názor byl překonán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1997 sp. zn. 2 Cdon 254/96, ovšem zákonnou oporu pro aplikaci obchodněprávní úpravy i na smlouvy o smlouvě budoucí typově upravené pouze ObčZ poskytla až novela ObchZ č. 370/2000 Sb., která reformulovala dosavadní ustanovení § 261 o odst. 6.

21

Až do své novelizace s účinností od 1.ledna 2001 vyjímalo toto ustanovení z působnosti ObchZ takové závazkové vztahy, které odpovídají ustanovení odstavce 1 resp. 2, ale vznikly z titulu smlouvy, jež není smluvním typem ObchZ, ale ObčZ (např. smlouva o sdružení). Striktní povaha tohoto ustanovení ve svém původním znění zcela pomíjela obecnou subsidiaritu ObchZ a rozšiřovala aplikaci občanskoprávních norem i na právní vztahy, které nazýváme relativními obchody, a které jsou upraveny ustanoveními § 261 odst 1 a 2 ObchZ. Poznámka: V praxi způsobila tato úprava zcela extenzivní zařazení takových právních vztahů mezi občanskoprávní a to jak při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí, tak v okamžiku uzavírání budoucí smlouvy. Podnikatelský charakter povahy účastníků ani podrobná a z mnoha hledisek kvalitnější úprava smlouvy o smlouvě budoucí v ObchZ tedy nebyly brány v potaz. Typickým obrazem judikatorní praxe týkající se dané problematiky v době před účinností zmíněné novely je výše zmiňovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 1/96.

19

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1017

20

Rozsudek Vrchního soudu ze dne 23.2.1996 sp. Zn. 11 Cmo 1/96, publikovaný v Právních rozhledech 5, 1996, s. 222 – 225, na který odkazuje např. Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl IV. Praha. Polygon, 2002, s. 3314 21

Rozsudek NS ze dne 25. září 1997 sp. zn . 2 Cdon 254/96 vyjádřil zcela nový právní názor, že smlouva o smlouvě budoucí kupní se v obchodních vztazích řídí příslušnými ustanoveními ObchZ i v případě, že se týká nemovitostí.

19

Po účinnosti novely se právní vztah vzniklý mezi výše uvedenými osobami, aniž by byl založen smlouvou, jež je smluvním typem v ObchZ, řídí ustanoveními týkajícími se předmětného smluvního typu jak v ObčZ, tak v ObchZ. Novelou tedy byla omezena výlučná působnost ObčZ na pouhá ustanovení o smluvním typu v něm zakotveném a výslovně stanovena působnost ObchZ ve zbytkových otázkách.

22

Pro příklad uvádím smlouvu o

výpůjčce a smlouvu nájemní. Nové právní pojetí dané problematiky je z hlediska subsidiární povahy ObchZ mnohem konformnější, na čemž se ostatně shoduje soudní praxe i odborná veřejnost.

23

Nutno dodat, že s průlomovým v této problematice se stalo rozhodnutí

Nejvyššího soudu z 26. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/972, které se s právním názorem Vrchního soudu v intencích výše uvedeného rozsudku neztotožňuje a problematiku aplikace rozdílných právních režimů přehledně vymezuje. 24

Naproti tomu ObchZ ve svém ustanovení § 262 dává stranám, které nesplňují uvedené znaky obchodního závazkového vztahu a na které se tedy obchodní zákoník ipso iure nevztahuje, možnost tzv. volby práva. Strany takového smluvního závazkového vztahu se tedy mohou dohodnout, že se jejich závazkový vztah bude řídit ObchZ. Zákon však v takovém případě stanoví pro dohodu stran o volbě obchodního režimu v zájmu právní jistoty podmínku písemné formy a to i pro případ, 22

K obecným otázkám obchodních závazkových vztahů Plíva , S. Obchodní závazkové vztahy. Praha: ASPI, a.s. 2006, s. 28

23

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1017:

„Podle našeho názoru se smlouva o uzavření budoucí smlouvy ve vztazích, které se podle § 261, popřípadě § 262 odst 1 řídí úpravou třetí části obchodního zákoníku, řídí úpravou § 289 n. ObchZ, i když smlouva, která pak bude uzavřena, a vztahy z ní vzniklé se budou řídit příslušnou úpravou občanského zákoníku ve smyslu § 261 odst. 6. Jiný závěr, podle našeho názoru, ustanovení § 261 neumožňuje.“; Podobně Plíva, S. Obchodní smlouvy. Právní fórum. 3, 2006, str. 30: „Mám za to, že pro obchodní povahu hovoří skutečnost, že i na základě smlouvy upravené jako smluvní typ v občanském zákoníku,, pokud byla uzavřena za podmínek § 261 odst. 1 a 2 obch. zák. nebo § 64 obch. zák., vzniká mezi stranami smluvní obchodní závazkový vztah. Platné znění § 261 odst. 6 obch. zák. výslovně stanoví, že smlouva se řídí vedle ustanovení občanského zákoníku upravujících smluvní typ také obchodním zákoníkem. Z uvedeného podle mého vyplývá, že smlouvy uzavřené mezi osobami uvedenými v § 261 odst. 1 a 2 a upravené jako smluvní typ pouze v občanském zákoníku nemají povahu tzv. absolutních neobchodních smluv, ale povahu relativních obchodních smluv.“ 24

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998 sp.zn. 2 Cdon 603/97 : „Smlouva o budoucí kupní smlouvě se v obchodních vztazích řídí ustanovením obchodního zákoníku, i když se týká nemovitostí.“ Z odůvodnění rozsudku: „Smlouva o uzavření budoucí smlouvy tak může v rámci výše vymezených vztahů sloužit pro přípravu uzavření jakékoliv (zákonem umožňované) smlouvy. Je tak použitelná pro účely uzavření jakékoliv smlouvy určitého zákonem předpokládaného druhu nebo k uzavření smlouvy innominátní. V případě zmíněných smluv určitého druhu pak smlouva o uzavření budoucí smlouvy může předcházet smlouvě, jež se podřízena obchodnímu zákoníku, nebo smlouvě, jež má své druhové zakotvení v občanském zákoníku. Z žádného tedy zákonného ustanovení pak nevyplývá, že pokud by se vlastní smlouva měla řídit příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, pak předcházející smlouva o uzavření budoucí smlouvy (resp. smlouva o smlouvě budoucí) , by se též – pod sankcí absolutní neplatnosti – nezbytně musela spravovat ustanoveními občanského zákoníku( §50a obč. zák.) a nikoliv tedy ustanoveními § 289 obch.zák.“

20

že smlouva, jíž se taková dohoda přímo týká písemnou formu nemá. V praxi je dohoda často přímo obsahem smlouvy, které se týká. Za zmínku stojí i ustanovení § 262 odst. 4, jenž je tzv. protektivní klauzulí. Toto ustanovení chrání zájmy subjektu, který není podnikatelem. Z hlediska aplikace jednotlivých kodexů zde dochází z tzv. rozštěpení právního režimu.25 Podle tohoto ustanovení se ve vztahu obligatorně či fakultativně podřízeném ObchZ vždy použijí některá ustanovení ObčZ či jiných právních předpisů, jestliže jsou ku prospěchu té smluvní strany, která není podnikatelem. Jedná se o ustanovení chránící zejm. zájmy spotřebitele, a to konkrétně příslušná ustanovení občanského zákoníku o adhezních a spotřebitelských smlouvách, zneužívajících klauzulích. III. Komparace přípustnosti smluví odchylky v jednotlivých úpravách

Jedno ze specifik obchodněprávní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí, je její odlišný vztah k pravidlům, vzniklým na základě autonomního ujednání účastníků právního vztahu. Následující kapitola se bude věnovat smluvní úpravě práv a povinností mimo rámec zákona nebo odlišnou od zákona, o níž teorie práva hovoří jako o lex contractus.

26

Ve srovnání

s úpravou v ObčZ je právní režim ObchZ, co se týče smluvních pravidel mnohem liberálnější. Obecná úprava uzavírání smluv je dlouhodobě v soudní praxi charakterizována jako kogentní. 27 Kogentnost právní normy může být zakotvena výslovně přímo v zákoně, zároveň tomu tak často není a otázka kogentnosti některých ustanovení se zjišťuje až výkladem. 28 Narozdíl od ObchZ, který kogentnosti ustanovení obchodních závazkových vztahů věnuje výkladový § 263 ObchZ, je kogentnost občanskoprávních norem často nejednotně stanovena až soudním výkladem. Obecná ustanovení ObčZ o uzavírání smluv jsou však poměrně v zásadě jednotně interpretována jako kogentní normativní celek, a je tedy nutné respektovat kogentní § 50a jako závazný právní rámec omezující úpravu práv a povinností smluvních stran, a to na taková ujednání, která jsou v zákoně výslovně zakotvena popř. v něm mají oporu. K výše popsané problematice je však nutné podotknout, že úprava smlouvy o smlouvě budoucí v ObčZ je natolik stručná a obecná, že i jako kogentní poskytuje stranám 25

K rozštěpení právního režimu Plíva , S. Obchodní závazkové vztahy. Praha: ASPI, a.s. 2006, s. 31

26

Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Linde Praha, a.s., 2002, s. 36

27

ObčZ ale smluvní odchylku od zákona taktéž připouští, což vyplývá z dikce§ 2 odst. 3 ObčZ.

21

dostatečnou autonomii pro vzájemná ujednání, neboť při respektování příslušných kogentních ustanovení nedojde ani u obšírných smluvních ujednání nutně ke konfliktu smluvních a zákonných zájmů. Praktickou možnost stran rozšířit konsenzem smluvní ujednání široce nad ObčZ stanovený rámec demonstrovala mnohá rozhodnutí Nejvyššího soudu. 29 Naproti tomu smlouva o smlouvě budoucí v ObchZ je charakteristická svou širokou úpravou a dispozitivností. Jedinou výjimkou z obecně dispozitivní úpravy je § 289 ObchZ, který je svou povahou základním ustanovením předmětné úpravy, a je tedy na základě ustanovení § 263 odst. 2 ze své povahy kogentní.

Kapitola 3 Platná právní úprava smlouvy o smlouvě budoucí v ObchZ I. Strany smlouvy o smlouvě budoucí Právní postavení smluvních stran můžeme nazírat z několika aspektů. Ve smyslu práv a povinnosti jednotlivých stran, je nutné, což ostatně vyplývá i z dikce ustanovení § 289 ObchZ, aby alespoň jedna ze smluvních stran, tedy jeden z účastníků takto vzniklého závazkového vztahu převzal kontraktační povinnost. Existují tedy dvě varianty této smlouvy, a to ta, jež zakládá jednostrannou kontraktační povinnost a ta, jenž zavazuje obě strany smlouvy. 30 Závazek uzavřít budoucí smlouvu můžou tedy převzít i obě strany kontraktu. Podle toho, zda se jedná o synallagmatický či asynallagmatický závazek dělíme předmětnou smlouvu na jednostrannou a dvoustrannou. Pokud by kontraktační povinnost nepřevzala ani jedna ze stran, jednalo by se o neplatné uzavření takové smlouvy

31

V takovém případě by se mohlo

28

Výňatek z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004 sp.zn. 33 Odo 330/2002: Ustanovení § 50a ObčZ obsahující smlouvu o smlouvě budoucí má povahu kogentní právní normy...“ 29 Např. cit. odůvodnění rozsudku NS ze dne 12. prosince 2000, sp. Zn. 25 Cdo 1741/98: „V případě závazku účastníků (případně jednoho z nich) uzavřít smlouvu ve stanovené době jsou účastníci (případně druhý z nich) aktivně legitimováni v řízení o nahrazení projevu vůle odpovídajícího obsahově smluvnímu ujednání. Ustanovení § 50a o. z. nebrání ani tomu, aby záměr uzavřít v budoucnu smlouvu byl vyjádřen tak, že jedna ze stran se zavazuje předložit druhé ve stanovené době návrh smlouvy a druhá strana se zavazuje jej v rovněž stanovené době poté přijmout. V takovém případě jsou účastníci oprávněni domáhat se vůči druhé straně pouze konkrétních volních prohlášení, které účastníci smlouvy o budoucí smlouvě pro sebe jednotlivě dojednali.“ 30

Např. Pelikánová, I. Kometář k obchodnímu zákoníku. Obchodní závazkové vztahy. 3 díl., 2. vyd., Praha: Linde Praha,a.s., 1998, s. 140 31

Obecně o obsahu smlouvy o smlouvě budoucí Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 2. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2009, s. 71

22

maximálně jednat o předsmluvní nepojmenovanou dohodu, z níž vy však nevyplývaly ta práva a povinnosti, jejichž vznik upravuje dispozitivní zákonná úprava § 289 an. ObchZ.32 Další otázkou, kterou se ostatně dlouhodobě zabývá judikatorni praxe, je míra obligatorního určení stran smlouvy. Dostatečné určení stran smlouvy o smlouvě budoucí je podmínkou určitosti právního úkonu a váže se už ve fázi uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí i k budoucí smlouvě. Jak již bylo popsáno výše, smlouva o smlouvě budoucí a budoucí smlouva jsou vzájemně funkčně propojené. V rozhodovací praxi soudů tedy panuje ustálený právní názor, že účastníci závazkového vztahu vyplývajícího ze smlouvy o smlouvě budoucí, musí být, narozdíl od předmětu takové smlouvy, již v této smlouvě jako strany budoucí smlouvy vymezeni nezaměnitelně, objektivně a přesně. 33 Dalším institutem soukromého práva, který se k problematice subjektů smlouvy o smlouvě budoucí váže je institut tzv. nepřímého zastoupení, jímž se ustanovení § 22 an. ObčZ sice výslovně nezabývá, ale další ustanovení ObčZ takové zastoupení připouští. Jedná se o situaci, kdy nepřímý zástupce jedná na účet zastoupeného svým jménem, načež účinky takového jednání na zastoupeného dalším právním úkonem převede. Zajímavé je z právního hlediska zejména nepřímé zastoupení tam, kde nepřímý zástupce vstupuje do smluvního vztahu založeného smlouvou o smlouvě budoucí s cílem převést posléze účinky svého jednání, tedy práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy, na zastoupeného a zastoupený tedy od počátku jako strana smlouvy o smlouvě budoucí nefiguruje. Z četné judikatury vyplývá další podstatný znak smlouvy o smlouvě budoucí, který se váže k problematice účastníků a vyplývá především z výše popsané jednoty kontraktačního procesu smlouvy o smlouvě budoucí a budoucí smlouvy. Jak je demonstrováno níže citací z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, 32

Bejček, J. Obchodní závazky. 2 vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1994, s. 81

33

Konkrétně k určitosti obsahu smlouvy o smlouvě budoucí cit. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Odo 1204/2005: „Za této situace odvolací soud správně dovodil závěr o neplatnosti smlouvy ze dne 2. září 2003 podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost z toho, že v ní není (nepochybným způsobem) vymezeno, kdo je oním budoucím prodávajícím, který je zastoupen žalovanou; jinak řečeno ze smlouvy ze dne 2. září 2003 nelze zjistit, kdo ji vlastně (jako budoucí prodávající) prostřednictvím zástupce (žalované) uzavřel.“ Dále k této problematice také cit. Odůvodnění rozsudku NS ze dne 18. září 2008 sp.zn. 33 Odo 1126/2006: Vzhledem ke shora řečenému, lze uzavřít, že písemný návrh žalobců na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní coby jednostranný právní úkon nesplňuje podstatnou náležitost návrhu podle § 43a odst. 1 obč. zák., a to adresnost; právní úkon je neurčitý v označení konkrétního prodávajícího subjektu, jemuž je určen. Třetím osobám totiž není objektivně seznatelné, který konkrétní prodávající je jeho adresátem. Okolnost, že žalobcům byla případně tato skutečnost známa, je nerozhodná, neboť pro uvedený právní úkon je obligatorně stanovena písemná forma, takže určitost obsahu projevu vůle musí vyplývat z textu listiny, na které je tento projev vůle zaznamenán.

23

smlouvou o smlouvě budoucí mohou kontraktační povinnost založit pouze ti učástníci, kteří budou stranami realizační smlouvy, a to buď osobně nebo na základě přímého zastoupení. Jedinou přípustnou výjimkou, kdy nevzniká závazek od počátku straně budoucí smlouvy, je právě výše zmíněné nepřímé zastoupení, neboť právní následky vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí budou převedeny na zastoupeného, a jednota účastníků celého kontraktačního procesu tedy zachována. Nepřímý zástupce jedná na základě a v rozsahu zmocnění uděleného zastoupeným a finálním záměrem takového jednání je tedy od počátku založit práva a povinnosti na účet zastoupeného, který bude posléze stranou realizační smlouvy. 34 Z hlediska účinků vyplývajících ze smluvního vztahu založeného smlouvou o smlouvě budoucí vyvstávají další dvě právní otázky. Jedná se o situaci, kdy je smlouva o smlouvě budoucí uzavírána jménem dosud neexistujícícho subjektu a situaci, kdy subjekty smlouvy o smlouvě budoucí uzavřou tuto smlouvu ve prospěch třetího (contractus in favorem tertii). První z právních otázek není z hlediska relevantní judikatury nijak kontroverzní. Jednání učiněná jménem společnosti v období mezi jejím založením a vznikem, tedy v období do jejího zápisu do obchodního rejstříku zavazují dle § 64 odst. 1 ObchZ toho, kdo jménem společnosti jednal, a to v případě společného jednání solidárně. Účinky takového právního jednání nastávají až okamžikem, kdy společnost prostřednictvím svých orgánů takové jednání po svém vzniku schválí. V takovém případě se uplatní zákonná fikce a předmětné jednání se považuje za jednání společnosti již od počátku. Tedy i v situaci, kdy byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena jménem právně neexistující společnosti (tzv. předspolečnosti), bude zavazovat společnost od počátku, tedy od okamžiku své účinnosti, pokud bude takové právní jednání za společnost po jejím vzniku schváleno.

35

Problematika smlouvy o smlouvě budoucí ve prospěch třetího je již o poznání složitější. V intencích zákonné úpravy jde o kombinaci smluvních typů. Ve vztahu k institutu smlouvy o smlouvě budoucí ve prospěch třetího je obecnou a jedinou úpravou smlouvy ve prospěch třetí osoby ustanovení § 50 ObčZ. Přestože se četná judikatura v dané věci vztahuje zejména k občanskoprávní úpravě smlouvy o smlouvě budoucí, lze tyto právní závěry použít i ve vztahu k obchodněprávní smlouvě. Zákonnou podmínkou zakotvenou ustanovením § 50 34

Cit z odůvodnění rozsudku NS ze dne 31. května 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002: „Ustanovení § 50a ObčZ upravující smlouvu o smlouvě budoucí má povahu kogentní právní normy (tedy takové, od níž se účastníci nemohou dohodou odchýlit). Účastníky této smlouvy mohou být pouze účastníci budoucí – realizační smlouvy. Jinak řečeno, zavázat se uzavřít budoucí smlouvu ve smyslu ustanovení § 50a ObčZ mohou pouze účastníci smlouvy, která má být jimi v budoucnu uzavřena; jiný subjekt se sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu, pouze je-li nepřímým zástupcem účastníka budoucí smlouvy.“

35

Rozsudek NS ze dne 21. října 2004 sp.zn. 33 Odo 9/2004

24

odst. 2 ObčZ je projevení souhlasu této třetí osoby. I pokud účinky smlouvy sledují prospěch třetího, vyžaduje se jeho souhlas v souladu s právním postulátem, jež předpokládá, že ani práva nikomu nelze nutit.

36

Přestože pouhým jazykovým výkladem předmětných zákonných

ustanovení lze dospět k závěru, že smlouva může být uzavřena pouze ve prospěch, ne tedy k tíži, třetí osoby, jeví se otázka tíže a prospěchu ve světle judikatury poněkud komplikovaněji.

37

Lze však učinit závěr, že v případě, kdy je uzavřena ve prospěch třetího

smlouva o smlouvě budoucí, ve které je kontraktační povinnost rozložena mezi oba účastníky smluvního vztahu, bude mít taková smlouva pro třetí osobu pouze takové účinky, které lze interpretovat jako její prospěch. I z rovnoměrně rozložené kontraktační povinnosti ve smlouvě tedy na třetí osobu přejde pouze oprávnění z kontraktační povinnosti, tedy zejména právo učinit ve stanovené době výzvu k uzavření realizační smlouvy, jakož i právo požadovat soudního určení obsahu smlouvy nebo náhradu škody způsobené porušením smluvního závazku. Již zmiňovaný judikát Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 330/2002 mimo jiné upozorňuje na sporné právní parametry tzv. rezervačních smluv, které jsou běžně uzavíranými innomináty na trhu s realitami. Ze zákona i judikatorní praxe vyplývá, že rezervační smlouvy nejsou, byť mohou obsahovat ujednání o budoucí smlouvě, smlouvou o smlouvě budoucí zejména proto, že smluvní vztah vzniká mezi subjekty odlišnými od subjektů budoucí smlouvy. Poznámka k rezervačním smlouvám: Pokud je tedy v rezervační smlouvě uzavřené mezi zprostředkovatelem, tedy zpravidla realitní kanceláří, a budoucím kupujícím založen závazek budoucího kupujícího uzavřít s vlastníkem nemovitosti kupní smlouvu, nejde o smlouvu o smlouvě budoucí, ale o smlouvu inominátní. Případná sankce zakotvená v takové smlouvě zde figuruje jako zajišťovací, tedy vedlejší, závazek, a zpravidla má charakter dohody o smluvní pokutě (§ 544 ObčZ). Nutno podotknout, že takovou smlouvu, která zakládá závazek jedné ze stran uzavřít smlouvu budoucí se třetí osobou lze kvalifikovat jako neplatnou a tedy nevynutitelnou. Ustanovení § 51 ObčZ o inominátních smlouvách zakotvuje podmínku, aby uzavřený inominát neodporoval obsahu nebo účelu zákona. Účelem ustanovení zákona o smlouvě o smlouvě budoucí je založit závazek jedné nebo obou stran uzavřít budoucí smlouvu. Nelze tedy v intencích těchto ustanovení zavázat účastníka rezervační smlouvy k uzavření budoucí smlouvy s osobou odlišnou od stran této smlouvy, neboť tuto třetí osobu zmíněná smlouva naprosto nezavazuje. Nemůže tedy platně vzniknout ani zajišťovací závazek a obě předmětná ujednání rezervační smlouvy jsou tedy neplatná.

Právně zajímavou je také situace, při které je po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní a tedy po vzniku závazku uzavřít kupní smlouvu, v rozporu se smluvně založeným závazkem

36

Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Sv. I, Praha: Linde Praha, a.s., 2002, s. 197

37

Z odůvodnění rozsudku NS ze dne 30. listopadu 2005, sp.zn. 33 Odo 824/2005: „Jestliže se smlouvou o smlouvě budoucí zakládá mezi subjekty smluvní (kontraktační) povinnost, přičemž může jít o povinnost na obou stranách nebo na straně jen jedné smluvní strany, potom smlouvou ve prospěch třetí osoby dlužník bere vůči druhé straně – věřiteli, který jedná vlastním jménem, závazek, že bude plnit třetí osobě.

25

vlastnictví k předmětu zamýšlené kupní smlouvy převedeno na osobu třetí, odlišnou od účastníků smluvního vztahu. Zde odkazuji na judikát Nejvyššího soudu, sp.zn. 2 Cdon 1505/97 ze dne 29.listopadu 1997, který předmětnou situaci právně kvalifikuje jako převod vlastnického práva na třetí osobu s právními následky zániku práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí, a to pro nemožnost plnění.38 V takovém případě tedy zaniká i právo domáhat se nahrazení projevu vůle jedné ze stran smlouvy o smlouvě budoucí. 39 I k otázce vstupu do práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí se mnohokrát vyjadřoval Nejvyšší soud, jehož právní závěr je takový, že vstup do smluvních vztahů vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí není možný a jako takový pojmově nepřichází v úvahu. Jak vyplývá z četné judikatury, pohledávka z titulu smlouvy o smlouvě budoucí je nepostupitelná neboť právní vztah takto vzniklý obsahuje vzájemně provázaná práva i povinnosti účastníků, přičemž povinnosti nemohou být předmětem cesse.40 Výše zmíněné judikatorní závěry se týkají smlouvy o smlouvě budoucí podle ObčZ, tedy její obecné úpravy. Obecně je však lze vztáhnout i na obchodněprávní úpravu tohoto institutu. Poznámka: § 524 ObčZ upravuje problematiku postoupení pohledávky tak, že obligatorní podmínkou platného postoupení souhlas dlužníka být nemusí. Rozhodovací praxe k problematice postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí stojí na několika argumentačních pilířích z nichž nejpodstatnějším je princip právní jistoty, tedy především legitimní očekávání dlužníka (tedy v tomto případě osoby, která má kontraktační povinnost), že budoucí smlouvu uzavře s určitou konkrétní osobou. Právě kolize s principem právní jistoty je ústředním argumentem jak nepostupitelnosti předmětné pohledávky, tak pojmového vyloučení vstupu do smluvních vztahů vyplývajících z této smlouvy. Uvážíme-li dále, že institut postupní smlouvy není jako takový způsobilý převést na postupníka celou obligaci ve smyslu celého závazkového vztahu, ale pouze pohledávku, jež může být v intencích zákonných ustanovení jejím předmětem, není vstup do veškerých smluvních vztahů skutečně možný.

41

II. Předmět smlouvy o smlouvě budoucí V pojetí předmětu jako prvku právního vztahu je teorie práva nejednotná. V zásadě lze však říci, že existují dvě roviny, ze kterých lze předmět právního vztahu nahlížet. A to jednak jako 38

Rozsudek Nejvyššího soudu, sp.zn. 2 Cdon 1505/97 ze dne 29.10.1997

39

Rozsudek Nejvyššího soudu 33 Cdo 2390/2000 ze dne 30. 5.2001

40

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu 33 Cdo 2390/2000 ze dne 30. 5.2001: „Předmětem postoupení podle tohoto ustanovení může být pohledávka jakéhokoliv druhu, tedy i nepeněžitá, ale postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí není možné, neboť smlouva o smlouvě budoucí je dvoustranný závazkový vztah sestávající z práv i povinností každého účastníka.“, na tento judikát odkazuje pozdější judikatura, např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 268/2004 ze dne 24. června 2004 41

Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Sv. II, Praha: Linde Praha, a.s., 2002, s. 794

26

věci, subjektivní práva a tzv. nehmotné statky, přičemž v takovém případě existují právní vztahy bezpředmětné (např. právní vztah ze smlouvy o dílo). 42 Druhá koncepce dělí předmět právního vztahu na primární, tedy lidské chování resp. jednání a sekundární, kterými jsou právě věci, práva a nehmotné statky v souladu s koncepcí první. Budeme-li předmět smlouvy o smlouvě budoucí nahlížet optikou koncepce druhé, vydělí se nám tedy primární předmět smlouvy smlouvě budoucí spočívající v jednání zacíleném k uzavření budoucí smlouvy. Toto jednání především reflektuje kontraktační povinnost a spočívá tedy především v konání směřujícím k uzavření budoucí smlouvy a zároveň ve zdržení se takového jednání, které by mohlo splnění kontraktační povinnosti mařit. Sekundárním předmětem smlouvy o smlouvě budoucí je realizační právní úkon, tedy samotná budoucí smlouva.43 Předměty smlouvy o smlouvě budoucí neexistují izolovaně vedle sebe, ale jsou na sobě vzájemně závislé. Předmět primární, tedy chování směřuje ke vzniku sekundárního předmětu v podobě budoucí smlouvy, který může být i mnohačetný. Není tedy nikterak omezen počet budoucích smluv, které mohou z jedné smlouvy o smlouvě budoucí vzniknout.44 Níže popsaný obligatorní požadavek na alespoň obecné vymezení předmětu těchto budoucích smluv se v tom případě týká všech budoucích smluv. Takový nedostatek byť u vymezení jedné z budoucích smluv tedy způsobí neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí jako celku a tvoří z ní jakýsi hybridní inominát, neboť nejsou splněny zákonné podmínky specifikace sekundárního předmětu smlouvy o smlouvě budoucí v celé jeho šíři. III. Obsah smlouvy o smlouvě budoucí Obsah smlouvy o smlouvě budoucí je formulován kogentním ustanovením § 289 odst. 1 ObchZ, tedy následovně: „Smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem.“ Podstatnými částmi smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu ustanovení § 269 odst 1 ObchZ jsou tedy kromě specifikace stran, jež je obecnou náležitostí určitosti právního úkonu:

42

Knapp, V. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 1995, s. 203 – 204

43

Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva. 1. vyd. Praha: Aspi Praha, a.s., 2001, s. 105

44

Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 2. vyd. Praha: ASPI,a.s., 2009, s. 71

27

-

určení předmětu plnění budoucí smlouvy (alespoň obecným způsobem)

-

závazek jedné nebo obou stran k uzavření budoucí smlouvy (smluv)

-

doba, stanovená k uzavření budoucí smlouvy

K formálním náležitostem smlouvy o smlouvě budoucí se obvykle řadí i její obligatorně písemná forma. Výše popsané náležitosti obsahu smlouvy o smlouvě budoucí jsou obsahovým minimem, nad jehož rámec je samozřejmě možné sjednat mnohá další ujednání. Vznik popř. trvání kontraktační povinnosti lze například vázat na odkládací nebo rozvazovací podmínky podle § 36 ObčZ, odchylně od zákonné úpravy § 290 ObchZ smluvně dohodnout způsob uzavírání budoucí smlouvy, jakož i ujednat smluvní pokutu, podmínky odstoupení od smlouvy nebo jejího zrušení, to vše v intencích soukromoprávní úpravy předmětných institutů. Smluvní volnost stran této smlouvy je tedy de facto omezena pouze kogentními zákonnými ustanoveními, resp. obsahovým minimem smlouvy o smlouvě budoucí jakožto shora popsanými náležitostmi obsahu, jež musí být splněny kumulativně. Rozeberme si tedy jednotlivé obsahové a formální náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí podrobněji. 1. Určení předmětu plnění budoucí smlouvy Na rozdíl od ObčZ, který jako podmínku platnosti smlouvy o smlouvě budoucí stanoví požadavek, aby byly vymezeny podstatné náležitosti smlouvy, obchodněprávní úprava je v tomto ohledu mírnější, a ve svém požadavku, aby byl předmět plnění budoucí smlouvy určen alespoň obecným způsobem mnohem lépe reflektuje skutečný význam institutu smlouvy o smlouvě budoucí, jako předběžného smluvního konsenzu, když předpokládá, že ve fázi uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí nejsou v některých případech smluvní strany ještě s to definovat veškeré podstatné náležitosti budoucí smlouvy. Tento volnější zákonný požadavek však nevylučuje možnost, aby byl předmět plnění budoucí smlouvy stranami určen konkrétně a do nejmenších podrobností. Pokud je však dosažena taková míra konsenzu smluvních stran o budoucí smlouvě, nabízí se spíše možnost v této fázi uzavřít přímo budoucí smlouvu. 45 Poznámka: Formulace požadavků na určení „podstatných náležitostí smlouvy“ a „předmětu plnění alespoň obecným způsobem“ vyznívají v obou kodexech poněkud nešťastně a jsou spojeny s řadou interpretačních problémů. Především je na místě upozornit na skutečnost, že pojem „podstatné náležitosti smlouvy“ je ObčZ cizí neboť pro platný vznik smlouvy je tímto kodexem vyžadována dohoda o celém obsahu smlouvy a dle ust. § 44 odst 2 ObčZ je přijetí návrhu s dodatky, výhradami a omezeními, považováno za odmítnutí návrhu. Pojem „podstatné náležitosti smlouvy“ je tedy třeba interpretovat podobně jako obchodně závazku“.

45

Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy.Praha: ASPI,a.s., 2006, s. 69

28

právní pojem „předmět

Pojem „podstatné náležitosti smlouvy“ je u upravených smluvních typů ve shodě s obchodněprávním pojmem vyjádřeným v § 269 odst. 1 ObchZ „podstatné části smlouvy“. Z pojmového hlediska však vyvstává problém s obsahovou definicí pojmu „předmět plnění“, který autoři vesměs považují za nesprávný a obsahově úzký, a který je jakýmsi terminologicky závadným pozůstatkem po ZMO. Nabízí se srovnání pojmu „předmět plnění“ ve znění § 289 odst. 1 ObchZ a pojmu „předmět závazku“ ve znění § 269 odst. 2. ObchZ. Předmětem obchodněprávního závazku je poskytnutí plnění, tedy např. předmětem závazku vyplývajícího ze smlouvy o dílo je provedení díla. V kontrastu k tomuto pojmovému výkladu lze přiblížit pojem „předmět plnění“ jako věc v právním smyslu, jenž je hmotným výsledkem, hmotnou složkou takové činnosti. U smlouvy o dílo bude tedy předmětem plnění ono zhotovované dílo. Jedná se pravděpodobně o formulační omyl, který však v praxi nečiní velké problémy a je zpravidla řešen extenzivním výkladem pojmu „předmět plnění“. 46 V souvislosti s tímto pojem však nelze ani dospět k takovému výkladu předmětného ustanovení, ze kterého by vyplynul požadavek, aby smluvní strany ve smlouvě o smlouvě budoucí alespoň obecným způsobem určily pouze předmět plněné budoucí smlouvy, nikoliv už však zbytek podstatných částí budoucí smlouvy. Ačkoliv úprava ObchZ týkající se určení předmětu budoucí smlouvy je v kontrastu s obecnou úpravou v ObčZ volnější, požadavek na určitost právního úkonu podle příslušných ustanovení ObčZ tím není dotčen. I přes volnější požadavek na specifikaci budoucí smlouvy je nutné, aby bylo možno ze smlouvy o smlouvě budoucí dovodit, jaká budoucí smlouva má být uzavřena. Obsah smlouvy o smlouvě budoucí musí zejména vyhovovat nárokům a splňovat požadavky stanovené zákonem pro konkrétní smluvní typ budoucí smlouvy. Minimum určení podstatného obsahu budoucí smlouvy lze tedy dovodit přímo ze zákonné úpravy určitého smluvního typu, ke kterému budoucí smlouva patří. Je-li ovšem záměrem stran uzavřít nepojmenovanou smlouvu, určují obsah této smlouvy samy strany. I zde je nutné dodržet zejména obecné zákonné požadavky na určitost a srozumitelnost právního úkonu, jakož i na faktickou možnost plnění z takové smlouvy.

47

2. Vybrané problémové okruhy k předmětu smlouvy o smlouvě budoucí Smlouva o smlouvě budoucí kupní na nemovitost Jak již bylo vyloženo výše v této práci, problematika aplikace úpravy ObčZ a ObchZ na smlouvu o smlouvě budoucí a samotnou budoucí smlouvu byla předmětem soudní 46

Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. Obchodní závazkové vztahy. 3. díl. Vyd. 2., Praha: Linde Praha, a.s., 1998, s.141

47

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1018

29

rozhodovací

praxe

dlouhá

léta

a

zejména

v oblasti

převodu

vlastnických

práv

k nemovitostem předcházela ustálenému názoru polemika odborné i laické veřejnosti. Otázku, zda je přípustné, aby se smlouva o smlouvě budoucí kupní, řídila obchodním zákoníkem i v případě, že jde o převod vlastnického práva k nemovitosti, vyřešil jednou provždy Nejvyšší soud svým již citovaným judikátem a v souladu s posléze přijatou novelou ObchZ č. 370/2000 Sb., nadále není pokládána za spornou. Spornou se však ve světle současné judikatorní praxe jeví otázka míry a způsobu určení resp. identifikace nemovitosti ve smlouvě o smlouvě budoucí. Požadavek na určení předmětu budoucí smlouvy v úpravách ObčZ a ObchZ je u smluv, kde jako předmět plnění figuruje nemovitost, rozšířena ještě o požadavky předpisů katastrálních a příslušných ustanovení ObčZ o vlastnickém právu, zejm. § 133 odst. 2, 3. 48 Hojně citovaným v souvislosti s touto problematikou je již poměrně starý rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 1/96 ze dne 23. února 1996, který se kromě otázky předešlé, tedy aplikace jednotlivých soukromoprávních kodexů na smlouvu o smlouvě budoucí kupní na nemovitost, zabýval také otázkou vymezení předmětu budoucí smlouvy. 49 Zákon č. 344/1992 Sb. o katastru nemovitostí České republiky (dále jen „katastrální zákon“) stanoví podmínky specifikace nemovitosti v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Z odůvodnění výše citovaného rozsudku sp. zn. 11 Cmo 1/96 lze usuzovat, že u smluv o smlouvách budoucích kupních týkajících se části pozemku mohla by už ve fázi smlouvy o smlouvě budoucí kupní musel být součástí této smlouvy katastrálním úřadem potvrzený geometrický plán. Tento soudní názor se opírá o argument, že předmětnému požadavku je podřízena i budoucí kupní smlouva. Novější rozhodnutí Nejvyššího soudu však hovoří o určitosti předmětu plnění méně striktně a vyhotovení geometrického plánu před uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí kupní nevyžadují. 50 48

Z odůvodnění rozsudku NS ze dne 25. září 1997 sp. zn . 2 Cdon 254/96, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 44/1998 : „smlouva o budoucí kupní smlouvě se v obchodních vztazích řídí ustanovením § 289 a násl. obchodního zákoníku, i když se týká nemovitosti“. Tento rozsudek obsahuje do té doby poměrně kontroverzní liberální stanovisko k aplikaci obou soukromoprávních kodexů a je podstatným soudním rozhodnutím neboť překonal dřívější rigidní rozhodovací praxi ve věci aplikace obchodně a občanskoprávní úpravy v podobných případech.

49

Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 1/96 ze dne 23. února 1996 „soud nemůže při rozhodování podle §50a odst. 2 občanského zákoníku ničeho na podstatných náležitostech smlouvy měnit, a dále, jelikož katastrální zákon č. 344/1992 Sb. upravuje v ustanovení §5 speciální požadavky na identifikaci nemovitostí v listinách (což se týká jak smluv, tak rozsudku soudu), bude požadavku určitosti smlouvy vyhovovat identifikace předmětu plnění uvedením parcelních čísel, čísel popisných (popř. evidenčních) a katastrálního území, v němž se nemovitosti nacházejí.“

50

Rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 25 Cdo 1497/2005 byl vysloven názor, že část pozemku – parcely, která je předmětem budoucí kupní smlouvy, lze vymezit ve dvou fázích, a to v první fázi ve smlouvě o smlouvě budoucí jako parcelu sousedící s dvěma jinými blíže určenými parcelami, ve druhé fázi bude potom předmětná parcela vymezena po vyhotovení oddělovacího geometrického plánu pro účely vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Soud vyslovil názor, že při posuzování určitosti předmětného

30

Určité uvolnění v požadavku specifikace předmětu plnění ve smlouvě o smlouvě budoucí Ize vysledovat již v judikatuře z konce devadesátých let a toto liberálnější pojetí je zřejmě následkem soudní rekvalifikace účelu smlouvy o smlouvě budoucí týkající se nemovitosti, k níž se významně vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99, když vyjádřil právní závěr, že ve smlouvě o smlouvě budoucí postačuje označení předmětu alespoň nezaměnitelné, není tedy nutné, aby specifikace nemovitosti odpovídalo již v této fázi požadavkům katastrálních předpisů. Účelem smlouvy o smlouvě budoucí je podle tohoto judikátu nikoli samotný vklad vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí, ale pouze uzavření kupní smlouvy na nemovitost. Ustanovení katastrálních předpisů se tedy na specifikaci nemovitosti vztahují až v rámci smlouvy budoucí.51 Přesná hranice, která by stanovila dostatečně určitou míru specifikace předmětu však z dosavadní judikatury nevyplývá a lze tedy v zásadě možné učinit pouze ten závěr, že smluvní strany musí předmět budoucího převodu individualizovat ve smlouvě o smlouvě budoucí alespoň tak, aby z ní předmět právního úkonu vyplýval zřejmě, nezaměnitelně a nepochybně. Nelze zároveň pomíjet skutečnost, že soud nemůže projevy vůle a právní úkony účastníků řízení, tedy ani nedostatečnou specifikaci nemovitosti, v rámci svého rozhodování nijak doplňovat. 52 K hranici dostatečné specifikace předmětu budoucího plnění tedy spíše dopějeme při podrobnějším zkoumání judikátů, které shledaly vymezení předmětu plnění nedostatečným.53

Smlouva o smlouvě budoucí společenské Společenská smlouva, je smlouvou zcela specifickou. Jednak má znaky smlouvy závazkové, která zavazuje účastníky a upravuje jejich práva a povinnosti, ale zároveň je i smlouvou sui generis, která zakládá novou právnickou osobu, obchodní společnost, a upravuje její poměry. V povaze společenské smlouvy lze tedy oproti smlouvám upraveným v části třetí právního úkonu nebylo možné jednu fázi oddělovat od druhé a dovodil, že daná smlouva o budoucí smlouvě kupní je platná, dále též k dostatečnému vymezení nemovitosti např. 32 Odo 557/2006 51

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2000, který byl publikován v časopisu Soudní rozhledy č. 7/2003 : „Co se však týče smlouvy o smlouvě budoucí, postačuje, aby předmět této smlouvy byl označen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem.“

52

Tamtéž.

53

Např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Odo 1535/2005, jímž byla za nedostatečnou prohlášena specifikace části pozemku s pouze orientačně stanovenou výměrou za situace, kdy nebylo prozatím zřejmá přesná plocha a poloha jednotlivých oddělovaných parcel, dále k identifikaci části pozemku např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 2098/99

31

ObchZ spatřovat výrazný rozdíl, přičemž předmět plnění je u společenské smlouvy nutné vnímat v odlišném světle, než jak jej měl na mysli zákonodárce při úpravě § 289 odst. 1 ObchZ, neboť zákon kromě obligatorních náležitostí společenské smlouvy připouští pro obsah společenské smlouvy řadu odchylek od dispozitivní právní úpravy, a lze jen těžko předpokládat, že by soud při stanovení obsahu společenské smlouvy podle § 292 odst. 1 ObchZ mohl jen na základě vůle žalobce všechna tato specifika a odchylky od dispozitivních právních norem do společenské smlouvy pojmout. Právě tato specifičnost v povaze předmětu společenské smlouvy vedla v rozhodovací praxi soudů k dlouhodobé rozhodovací praxi, která uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o společenské smlouvě nepřipouštěla. Zlomovým z hlediska rozhodovací praxe bylo v této problematice rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. června 1999, sp.zn. 32 Cdo 2295/98, v němž byla předmětná smlouva shledána jako přípustná. 54 Od speciální povahy společenské smlouvy, jako smlouvy budoucí, se odvíjí i obsahové náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí. Zmiňovaný rozsudek výslovně podmiňuje platnost takové smlouvy dostatečným vymezením obsahu budoucí společenské smlouvy, přičemž konkrétní obsahové náležitosti lze dovodit z povahy a účelu společenské smlouvy. Smlouva o smlouvě budoucí zavazuje výlučně její budoucí zakladatele, přičemž zavazovat dosud neexistující společnost je absolutně nemožné a jedná se o situaci zcela odlišnou od jednání jménem společnosti před zápisem do obchodního rejstříku, tedy v době mezi jejím založením a vznikem, neboť ve fázi uzavření smlouvy o smlouvě budoucí společenské ještě společnost nebyla založena a nejedná se tedy ani o tzv. předspolečnost. (viz. Str. 20 této práce) Smlouva o smlouvě budoucí společenské podléhá dle ust. § 261 odst 3. a) obligatorně obchodnímu režimu, který se dle dikce předmětného ustanovení váže na vztahy mezi zakladateli obchodních společností. Přestože ve fázi uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí společenské lze hovořit pouze o „budoucích zakladatelích“, z povahy a účelu zákonného ustanovení je nutné přistoupit k širokému výkladu pojmu „zakladatel“ a v zájmu celistvosti kontraktačního procesu směřujícího k založení obligatorně obchodního závazku podřadit pod obchodní režim i smlouvu předcházející, tedy smlouvu o smlouvě budoucí. Obsahovými náležitostmi smlouvy o smlouvě budoucí společenské je tedy specifikace následujících povinností směřujících k založení obchodní společnosti: 54

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června 1999, sp. zn. 32 Cdo 2295/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura 2/2000, na který odkazuje např. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1019

32


specifikace majetku vyčleněného za účelem založení budoucí společnosti; účelu, pro který lze tento majetek použít, jakož i vymezení kompetencí budoucích zakladatelů při správě a nakládání s tímto majetkem
určení způsobu vypořádání účastníků smlouvy o smlouvě budoucí společenské pro případ, kdy by k založení společnosti nedošlo, jakož i úprava majetkových poměrů účastníků smlouvy pro případ, že k založení společnosti dojde.55

3. Závazek jedné nebo obou stran k uzavření budoucí smlouvy

Společně s určením předmětu plnění a doby k uzavření budoucí smlouvy je závazek k uzavření budoucí smlouvy jedním ze tří základních pilířů zákonné definice tohoto institutu. Specifičnost tohoto definičního rysu smlouvy o smlouvě budoucí spatřuji zejména v jeho variabilitě, neboť ačkoliv musejí být ve smlouvě o smlouvě budoucí podle § 289 odst. 1 ObchZ naplněny všechny předmětné definiční rysy kumulativně, není na překážku, aby právě závazek uzavřít budoucí smlouvu byl spojen s odkládací nebo rozvazovací podmínkou. Závazek uzavřít budoucí smlouvu je charakteristický svou variabilitou z hlediska zavázaných stran smlouvy. Přímo z dikce kogentního ustanovení § 289 odst. 1 ObchZ ostatně vyplývá, že zavázat se k uzavření budoucí smlouvy může jedna nebo obě smluvní strany, přičemž v prvním případě má právo vymáhat plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí v podobě uzavření budoucí smlouvy pouze ta strana, která kontraktační povinnost nemá, ve druhém případě každá ze stran. V pochybnostech o vázanosti stran se má za to, že jsou vázány obě strany smlouvy.56 Poznámka: ObčZ se o počtu smluvních stran ani rozložení kontraktační povinnosti výslovně nezmiňuje a občanskoprávní úprava základního ustanovení předmětného institutu je tedy poněkud výstižnější, přestože lze namítnout, jak je ostatně často činěno v odborné literatuře, že absence výslovné přípustnosti obou variant rozložení kontraktační povinnosti v občanskoprávní úpravě chybí může vést k domněnce, že ObčZ asynallagmatické rozložení kontraktačního závazku nepřipouští.

57

55

Kozel, R. Smlouva budoucí společenské smlouvě a podobné smlouvy. Právní rádce 4, 1994, s. 17-18. Článek byl napsán v období před významnou novelizací obecných ustanovení ObchZ (již výše zmiňovaný zákon č. 370/2000 Sb. s účinností od 1.1.2001) a vyjadřuje se zejména k otázce právního režimu smlouvy o smlouvě budoucí společenské v intencích tehdy platné právní úpravy. Obsahové náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí, tedy zejm. povinnosti při zakládání společnosti specifikované v tomto článku, jakož i další právní matérie však nebyly předmětem novelizace a lze je tedy pro naší problematiku použít.

56

Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl IV. 1. vyd Praha. Polygon, 2002, s. 3314. Autor komentáře se odchyluje od obecných výkladových pravidel k projevu vůle, která jsou kogentně upravena oběma soukromoprávními kodexy, přičemž v případě nedostatku projevu vůle ve smyslu její určitosti by bylo nutné dle ustanovení §37 odst. 1 ObčZ právní úkon považovat za neplatný, nikoli nahradit jeho neurčitost z hlediska kontraktační povinnosti stran domněnkou o vázanosti obou stran.

57

Pelikánová, I. Kometář k obchodnímu zákoníku. Obchodní závazkové vztahy. 3 díl., 2. vyd., Praha: Linde Praha,a.s., 1998, s. 140

33

Závazek uzavřít budoucí smlouvu, tedy tzv. kontraktační povinnost nebo také obligační slib je zároveň závazkovým vztahem působícím výhradně inter pares, tedy mezi stranami smlouvy, kdy jsou, jak již bylo řečeno, k plnění zavázány strany vzájemně nebo má kontraktační povinnost pouze strana povinná, čemuž odpovídá právo strany oprávněné plnění zákonem stanoveným způsobem vymáhat. Třetí osobu v je možné v extensivním smyslu zavazovat pouze v rámci tzv. nepřímého zastoupení. Strany smlouvy o smlouvě budoucí pak smlouvou jakož i z ní vyplývající kontraktační povinností v rámci smluvní volnosti zcela disponují, mohou jí konsensuálně měnit i zrušit. Poznámka: K počtu smluvních stran smlouvy o smlouvě budoucí je ještě nutné podotknout, že již z podstaty a smyslu zákonných ustanovení o závazkových vztazích není počet účastníků smlouvy nikterak omezen. Tedy ani v případě smlouvy o smlouvě budoucí nic nebrání tomu, aby smlouvu uzavřel větší počet účastníků (např. v případě již výše zmiňované smlouvy o smlouvě budoucí společenské), přesto, že z jazykového výkladu ustanovení § 289 odst.1 by bylo možné nesprávně usuzovat na obligatorní bilateralitu této smlouvy, kterážto domněnka nemá oporu ani v obecných zásadách závazkového práva, ani v teleologickém či logickém smyslu předmětného ustanovení a tuto nešťastnou dikci lze považovat za zavádějící jazykovou nepřesnost zákonodárce.

Předmět závazku vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí má podmíněnou povahu, vyplývají ze skutečnosti, že povinnost uzavřít budoucí smlouvu vyvstává povinné straně až ve chvíli, kdy je oprávněnou stranou k uzavření budoucí smlouvy vyzvána. Nedojde-li k tomu v době určené ve smlouvě, nedojde ani k porušení závazku smlouvu uzavřít, a závazek dle § 292 odst. 3 ObchZ zaniká.58 S tímto aspektem zároveň souvisí vzájemná nepřevoditelnost práv a povinností mezi stranami takto vzájemně oprávněnými či zavázanými. Jednou smluvně nabyté právo požadovat plnění nemůže mimo koncensus stran uplatňovat ten, kdo je ze smlouvy povinný k plnění a naopak, strana oprávněná nesmí být nucena ke splnění kontraktační povinnosti, kterou nemá. Variabilita rozložení kontraktační povinnosti mezi účastníky smluvního vztahu nabízí tedy dvě alternativy z hlediska vzájemné korelace práv a povinností. V případě vzniku asynallagmatického závazkového vztahu nese kontraktační povinnost pouze a výhradně jeden z kontraktantů a oprávnění požadovat plnění ze smlouvy tedy připadá jako celek druhé straně. Povinnosti k plnění ležící na bedrech jedné strany smlouvy tedy odpovídá právo strany druhé plnění ze smlouvy zákonnými prostředky vymáhat. Z hlediska výrazně disproporčního rozložení práv a povinností mezi stranami a především s ohledem na to, že po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí lze její změny nebo zrušení 58

Např. Kopáč, L. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. Díl. I. Praha: Prospektum, 1993, s. 56

34

dosáhnout pouze konsenzem, je tedy zejména na straně povinné, aby dobře zvážila svůj budoucí závazek. Jako kompenzaci za disbalanční rozložení práv a povinností je možné smluvit úplatu, což zákon nijak nezakazuje. Ve fázi, kdy však povinná strana splní svůj smluvní závazek spočívající v povinnosti uzavřít smlouvu, vyvstává straně oprávněné povinnost součinnosti k uzavření této smlouvy vyplývající z obecných ustanovení o uzavírání smluv zakotvených v ObčZ a s ní spojená sankce na straně povinného za neposkytnutí takové součinnosti. Obsah závazku uzavřít smlouvu netvoří pouze povinnost povinné strany přijmout návrh budoucí smlouvy iniciovaný stranou oprávněnou, ale také povinnost vstoupit se stranou oprávněnou v jednání o obsahu takového návrhu. Platnost smlouvy o smlouvě budoucí nikterak nezávisí na schopnosti stran plnit závazky zakotvené v budoucí smlouvě a ač byla taková následná neschopnost jedné ze stran předmětem bezpočtu soudních sporů, judikatura Nejvyššího soudu tento závěr zcela potvrzuje. Ač lze v zásadě obě smlouvy považovat za dvě vzájemně propojené fáze jednoho kontraktačního procesu jehož účelem není uzavření budoucí smlouvy, ale až uskutečnění jejího plnění, je nutné spatřovat odlišnost nikoliv v tomto cíli smluvních stran, ale ve zcela odlišné podstatě smluvního závazku vyplývajícího z obou smluv. Smlouva o smlouvě budoucí je splněna v okamžiku uzavření smlouvy budoucí, jejíž plnění dále na předchozím předběžném závazku nijak nezávisí. Smluvní strany smlouvy o smlouvě budoucí navíc nemohou ve fázi předběžného jednání o zamýšleném cíli celého procesu předpokládat, že budou způsobilé plnění vyplývající ze smlouvy budoucí uskutečnit. Tomuto závěru přitakává pod čarou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, který vyvrací domněnku, že by v případě zálohy na plnění z budoucí smlouvy poskytnuté jednou ze stran smlouvy o smlouvě budoucí druhé straně šlo o bezdůvodné obohacení ve chvíli, kdy nedojde k plnění z budoucí smlouvy. Jako právní důvod plnění zde podle předmětného rozsudku zcela obstojí samotný příslib jedné ze stran k plnění předmětu budoucí smlouvy. 59 59

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99. „Za dostatečný právní důvod k plnění (k poskytnutí zálohy na budoucí koupi) je totiž třeba považovat i příslib budoucího úplatného převodu vlastnictví, pro nějž - na rozdíl od smlouvy o převodu - není forma předepsána. Podstatné je, že plnění bylo poskytnuto žalovanému předtím, než ke kupní smlouvě mělo vůbec dojít, a že bylo poskytnuto a žalovaným přijato v souvislosti se zamýšlenou koupí; v návaznosti na předchozí dále např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze

35

4. Doba uzavření budoucí smlouvy

Tato podstatná náležitost smlouvy o smlouvě budoucí jako její zákonný požadavek a definiční znak zároveň ukládá stranám povinnost, aby ve smlouvě o smlouvě budoucí upravily konkrétním způsobem dobu, tedy konkrétně smluvně vymezily čas, ve kterém se zavazují budoucí smlouvu uzavřít a zároveň tedy stanovily lhůtu, ve které straně oprávněné náleží právo na uzavření budoucí smlouvy a straně povinné trvá závazek v součinnosti se stranou oprávněnou tuto budoucí smlouvu uzavřít. Absence takového ustanovení ve smlouvě je důvodem, aby se předmětná smlouva, nazvána jakkoliv, neposuzovala podle § 289 an. ObchZ. V takovém případě by se jednalo o inominát podle § 269 odst. 2. Doba, kdy bude budoucí smlouva uzavřena má tedy především význam pro trvání práva oprávněného na uzavření budoucí smlouvy, přičemž marné uplynutí této prekluzivní lhůty má za následek zánik předmětného práva a jemu odpovídající povinnosti. Přestože je tato právní úprava dispozitivní a strany si tedy mohou vzájemná práva a povinnosti smluvně upravit odlišně od zákona, je tato zákonná úprava prekluze předmětného práva výhodná z hlediska právní jistoty, avšak vyžaduje určitou míru obezřetnosti na straně oprávněného ve smyslu zásady vigilantibus iura scripta sunt.

60

Uplatnění prekluzivní lhůty po jejímž marném uplynutí zaniká právo oprávněného na uzavření budoucí smlouvy je ale možné zamezit odlišnou dohodou smluvních stran. Za tuto dohodu vylučující použití předmětného ustanovení lze dle judikatury považovat např. i dohodu stran o smluvní pokutě za porušení smluvní povinnosti předložit výzvu k uzavření budoucí smlouvy. 61 Z hlediska konkrétního způsobu vymezení doby není nutné, aby byla doba k uzavření budoucí smlouvy určena přímo a postačí, aby byla vymezena takovým způsobem, aby bylo možné tuto dobu ze smlouvy objektivně dovodit. Tato doba je však zpravidla určena lhůtou nebo konkrétním dnem, přičemž chybí-li specifikace počátku lhůty, má se za to, že lhůta započala běžet okamžikem vzniku smlouvy o smlouvě budoucí. Nutno poznamenat, že dne 26. září 2002, sp. zn. 33 Odo 459/2001: „Znamená to, pokud před uzavřením smlouvy poskytne jedna strana něco, co má být předmětem jejího budoucího závazku ze smlouvy, je stanovena vyvratitelná domněnka, že v pochybnostech se plnění poskytnuté mezi účastníky před uzavřením smlouvy, ze které má závazek k plnění teprve vzniknout, považuje za zálohu, tj. za splátku na smluvené budoucí plnění.“ 60 Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. Obchodní závazkové vztahy. 3. díl. 2. vyd. Praha: Linde, 1998, s. 140 61

např. z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. 32 Odo 1657/2005: „...je nutno dovodit skutkový a právní závěr, že sjednali-li účastníci ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy smluvní pokutu za porušení povinnosti předložit výzvu k uzavření realizační smlouvy, a to za každý den prodlení, pak tím objektivně projevili vůli vyloučit prekluzivní charakter uvedené lhůty. Jestliže může být účastník v prodlení s výzvou ve smyslu § 292 odst. 3 obch. zák., nemůže současně neuskutečněním výzvy dojít v důsledku prekluze k zániku závazku uzavřít budoucí (realizační) smlouvu.“

36

počítá-li zákon ve stanovené době s uzavřením budoucí smlouvy, jedná se o lhůtu, ve které má právo oprávněný povinného k uzavření budoucí smlouvy vyzvat, tedy předložit mu návrh budoucí smlouvy, přičemž je nutné vzít v úvahu, že proces uzavírání smlouvy může zahrnovat i protinávrh druhé strany smlouvy a zavázaná strana je k takovému protinávrhu dokonce povinna, podle některých autorů dokonce i jestliže návrh budoucí smlouvy včas podaný oprávněnou stranou neodpovídá dohodnutému obsahu budoucí smlouvy.62 Případný protinávrh učiněný stranou povinnou v návaznosti na včas učiněnou výzvu oprávněného k uzavření budoucí smlouvy tedy v zásadě prodlužuje původně dohodnutou lhůtu k uzavření budoucí smlouvy.

63

Zde je na místě zmínit také skutečnost, že výzva k uzavření budoucí smlouvy nespočívá obligatorně v předložení návrhu budoucí smlouvy, ale zákonný požadavek ve stanovené lhůtě vyzvat povinnou stranu k uzavření budoucí smlouvy je splněn i ve chvíli, kdy oprávněná strana učiní vůči povinnému pouze výzvu k uzavření předmětné smlouvy spojenou s požadavkem, aby návrh budoucí smlouvy předložil povinný. Pro návrh, proces přijetí návrhu smlouvy předloženého jednou ze stran, popř. protinávrh následně platí obecná úprava uzavírání smluv. 64 V samotném procesu uzavírání budoucí smlouvy je možné tedy pojmově odlišit dvě doby, z nichž jedna je dobou, ve které má oprávněný právo učinit výzvu adresovanou povinnému k uzavření budoucí smlouvy, druhá dobou určenou k samotnému uzavření budoucí smlouvy, přičemž ustanovení § 290 odst. 1 ObchZ hovoří o lhůtě „bez zbytečného odkladu“ po výzvě oprávněné strany. Ve věci postupu uzavírání budoucí smlouvy poté, kdy byla učiněna výzva k jejímu uzavření oprávněnou stranou, poskytuje zákon oporu ve smyslu ustanovení § 290 odst. 1, které je dispozitivním ustanovením a nic tedy nebrání tomu, aby si strany konkrétní postup, tedy i dobu k uzavření budoucí smlouvy upravily odlišně. Pokud není dohodnuto jinak, uplatní se tedy po výzvě oprávněné strany zákonná lhůta k poskytnutí součinnosti k uzavření budoucí smlouvy, a to doba „bez zbytečného odkladu“. Právo oprávněné strany požadovat na straně povinné uzavření budoucí smlouvy bylo zachováno včasnou, určitou výzvou adresovanou 62

Kopáč, L. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. Díl. I. Praha: Prospektum, 1993, s. 58

63

Kopáč, L. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. Díl. I. Praha: Prospektum, 1993, s. 57

64

Tamtéž. K problematice obsahu výzvy viz. Níže

37

povinnému, a smluvní doba k uzavření budoucí smlouvy se o tuto lhůtu k součinnosti prodlužuje. 65 Pokud si strany smluvně upraví proces uzavírání budoucí smlouvy odchylně od zákona, předmětné zákonné ustanovení o lhůtě k součinnosti se nepoužije, a bude se postupovat pouze podle smluvních ustanovení smlouvy o smlouvě budoucí, které mohou obsahovat nejen lhůtu, ale i konkrétní způsob a proces směřující k uzavření budoucí smlouvy. Od doby k uzavření budoucí smlouvy, potažmo od doby určené k učinění výzvy k uzavření budoucí smlouvy je nutné odlišovat dobu plnění budoucí smlouvy, která však již není nutnou náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí, což však není na překážku tomu, aby byla již ve smlouvě o smlouvě budoucí přesně nebo šířeji určena. Stanovení doby plnění budoucí smlouvy nemá přímou návaznost na stanovení doby k uzavření budoucí smlouvy z hlediska konkretizace kontraktační povinnosti po časové stránce, ovšem souvislost s vymezením kontraktační povinnosti po věcné stránce zde spatřovat lze. Pokud si totiž strany dobu plnění budoucí smlouvy takto předem upraví, je toto ustanovení pro budoucí smlouvu závazné, což vyplývá ze zákonného požadavku § 290 odst. 1, aby návrh budoucí smlouvy byl v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí, tedy obsahoval ta ujednání, na kterých se ve smlouvě o smlouvě budoucí strany dohodly. 66 Poznámka k občanskoprávní úpravě: ObčZ shodně s obchodněprávní úpravou institutu ukládá stranám smlouvy o smlouvě budoucí povinnost objektivně specifikovat dobu, ve které musí být budoucí smlouva uzavřena, neupravuje však nikterak dobu potřebnou k uzavření budoucí smlouvy spočívající v případném vyjednávání stran o obsahu jejího návrhu, tedy dobu k poskytnutí součinnosti. Úprava zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu v případě, že oprávněná strana nevyužije svého práva v dohodnuté době učinit výzvu k uzavření budoucí smlouvy, v ObčZ také chybí. Rozdíl mezi oběma kodexy v požadavku míry určení obsahu budoucí smlouvy byl již demonstrován výše v této práci.

5. Forma smlouvy o smlouvě budoucí

Dle § 263 odst. 2 ObchZ jsou ustanovení předepisující povinnou písemnou formu právních úkonů společně se základními ustanoveními třetí části ObchZ kogentní a strany se tedy od nich nemohou odchýlit. Ustanovení § 289 odst. 2 ObchZ předepisující smlouvě o smlouvě budoucí obligatorní písemnou formu, je tedy kogentní a jako zákonná podmínka platnosti smlouvy o smlouvě budoucí je některými autory řazen k jejím pojmovým znakům. Pro 65

k přijetí návrhu smlouvy např. Kaldyna, F., Pokorná, J, Tomsa, M. a kol. Obchodní právo, Meritum, ASPI, a.s., 2005, s. 826

66

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1019

38

smlouvy upravené ObchZ je v zásadě typická bezformálnost, ačkoliv ještě hospodářský zákoník spočíval na zásadě určitého formalismu. Ptáme-li se tedy po smyslu zákonného požadavku obligatorní písemné formy pro smlouvu o smlouvě

budoucí,

nelze

přehlédnout

potřebu

zákonodárce

poskytnout

právům

a

povinnostem vzniklým na základě této smlouvy vysoký standart ochrany, a to s ohledem na jejich význam spočívající v úzké návaznosti na vznik práv a povinností smluvních stran, které vyplynou ze smluvního vztahu založeného budoucí smlouvou. Písemná forma je ostatně za určitých okolností vyžadována i u dohody o dodatečném doplnění smlouvy, a to právě pro její „závažné právní účinky“ 67 Pro písemnou formu smlouvy o smlouvě budoucí hovoří především dispozitivnost valné většiny příslušných ustanovení ObchZ, a tedy možnost stran výrazně se od zákonných ustanovení odchýlit a upravit svá práva a povinnosti zcela odlišně od dikce zákona. Vymahatelnost takových práv z hlediska následného určení obsahu budoucí smlouvy by v případě neexistence smlouvy o smlouvě budoucí v písemné formě byla podstatně ztížena, proto také požadavek na písemnou formu dopadá na celý dohodnutý obsah smlouvy o smlouvě budoucí, tedy i ty části smlouvy, které vybočují nad rámec zákonem stanoveného obsahového minima. Jedná se o realizaci požadavku na objektivní určitelnost jak obsahu smlouvy o smlouvě budoucí, tak i v ní obsaženého obsahu budoucí smlouvy, která je podmínkou pro případné určení jejího obsahu soudem nebo osobou podle § 290 odst. 2 ObchZ. Obligatorní písemná forma pro smlouvu o smlouvě budoucí je absolutním požadavkem na její platnost, a to bez ohledu na to, zda je pro konkrétní typ budoucí smlouvy písemná forma předepsána, přičemž obě smlouvy jsou na sobě tedy z hlediska jejich formy zcela nezávislé. Ustanovení § 50a odst. 1 ObčZ vyžaduje pro platnost smlouvy o smlouvě budoucí písemnou smlouvu taktéž, přičemž i zde jde o ustanovení kogentní a ve smyslu § 40a ObčZ lze případnou neplatnost pro nedodržení předepsané formy jednoznačně kvalifikovat jako absolutní. 68 U obchodněprávní úpravy však kvalifikace neplatnosti předmětné smlouvy, jako sankce za nedodržení předepsané písemné formy, připouští určitou polemiku, a to především ve spojení s ustanovením § 267 odst. 1 ObchZ, které vylučuje, aby se neplatnosti právního úkonu mohl dovolávat i ten účastník, v jehož prospěch stanovena neplatnost právního úkonu není. I přes možné výkladové spekulace lze však v zásadě uzavřít, a to zejména s ohledem 67

Kopáč, L. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. Díl. I. Praha: Prospektum, 1993, s. 27

68

Na smlouvu o smlouvě budoucí se vztahují obecná ustanovení ObčZ o právních úkonech, k předmětné problematice je tedy zejména třeba dodat, že dle § 42 odst. 2 ObčZ je k její platné změně nebo zrušení vyžadována taktéž písemná forma.

39

na relativní účinky smluv, že v případě smlouvy o smlouvě budoucí půjde taktéž o absolutní neplatnost, neboť důvod neplatnosti u smlouvy o smlouvě budoucí pro nedostatek písemné formy je ochranou obou účastníků.

69

U smlouvy o smlouvě budoucí postačí k její platnosti písemná forma prostá a tento požadavek není nikterak závislý na případném zákonem stanoveném požadavku kvalifikované písemné formy pro budoucí smlouvu, který je zakotven např. v zákonném ustanovení o formě společenské smlouvy pro založení některých obchodních společností zakotveném v § 57 odst. 1 ObchZ, které musí mít obligatorně formu notářského zápisu. Pro platnost smlouvy o smlouvě budoucí, jakož ani pro platnost smluv obecně není podmínkou, aby písemná smlouva byla zachycena na jedné listině. 70 IV. Realizace kontraktační povinnosti

Uzavřením budoucí smlouvy dochází ke splnění závazku budoucí smlouvu uzavřít a to buď způsobem vyjádřeným § 290 odst. 1 ObchZ nebo způsobem, na kterém se strany smluvně dohodnou při zachování kogentních zákonných ustanovení o uzavírání smluv. Z dikce předmětného ustanovení ve spojení s některými ustanoveními hlavy IV. ObčZ vyplývá postup při realizace tohoto závazku. 1. Výzva z uzavření budoucí smlouvy

Nejprve je třeba, aby oprávněná strana učinila ve smluvně zakotvené době výzvu k uzavření budoucí smlouvy, čímž dojde k realizaci jejího práva požadovat po straně povinné její platné uzavření. Z hlediska již výše přiblížené variability rozložení kontraktační povinnosti je na místě upozornit na skutečnost, že uskutečnit výzvu může v případě synallagmatického rozložení práv a povinností kterákoliv ze stran, jež je k tomu oprávněna, za předpokladu, že se strany nedohodly ve smlouvě o smlouvě budoucí odlišně. Pojem „výzva“ je třeba vykládat v širším smyslu slova, a nelze tedy učinit závěr, že by oprávněná strana k platné realizaci svého práva vyzvat povinnou stranu k uzavření budoucí 69

Pelikánová, I.Komentář k obchodnímu zákoníku. Obchodní závazkové vztahy. 3. díl. 2. vyd. Praha: Linde, 1998, s. 141

70

K pojmovému výkladu „písemné formy“ se váží četná rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 965/2006, dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2002, sp. zn. 30 Cdo 1414/2002 týkající se speciální úpravy písemné formy smluv o převodech nemovitostí dle § 46 odst. 2, dále takék ústní dohodě o budoucím převodu nemovitosti a následcích nedostatku písemné formy např. Rozsudek Vrchního soudu ze dne 30. ledna 1995,, sp. zn. 1 Cdo 74/93, publikovaný v časopise Právní rozhledy 3/1996, s. 124), obecně k vymezení písemné formy také Kopáč, L. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. Díl. I. Praha: Prospektum, 1993, s. 62-63

40

smlouvy musela nutně společně s výzvou předložit i úplný návrh budoucí smlouvy, přestože i k takovému názoru se právní praxe již přiklonila. 71 Poznámka ke komparaci s ObčZ: ObčZ s pojmem „výzva“ nepracuje a na rozdíl od poměrně podrobné úpravy ObchZ neposkytuje stranám k procesu uzavírání budoucí smlouvy žádný zákonný rámec, lhůtu „bez zbytečného odkladu“ k plnění kontraktační povinnosti. Strany smlouvy o smlouvě budoucí podle ObčZ mají tedy naprostou autonomii při určení pravidel postupu k uzavírání budoucí smlouvy.

Ani argumentací zákonného požadavku určitosti právního úkonu však dle mého názoru nelze bez dalšího tento výklad obhájit, neboť určitost jednostranného úkonu sama o sobě není nikterak vázána na přesný obsah smlouvy, k jejímuž uzavření směřuje a ke splnění požadavku určitosti výzvy k uzavření smlouvy postačí dostatečná specifikace výzvy z hlediska osobního a věcného. Ve věci obsahu, jakož i časového uskutečnění předmětné výzvy je třeba mít na zřeteli zákonný požadavek, aby tato výzva byla v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí, tedy především aby byla učiněna v době, která byla pro uskutečnění výzvy stranami dohodnuta, jakož i vyjadřovala zájem oprávněné strany uzavřít budoucí smlouvu odpovídající obecnému vymezení budoucí smlouvy. Obě podmínky je k platně učiněné výzvě nutné splnit zároveň a nesplnění alespoň jedné z nich má za následek neoprávněnost výzvy, s čímž se pojí prekluze práva na uzavření budoucí smlouvy, popř. jiné účinky spojené s marným uplynutím lhůty k učinění výzvy, které si odchylně od dispozitivního ustanovení o prekluzi práva strany upravily. V případě, že výzva byla sice učiněna ve stanovené lhůtě, avšak její obsah by byl od původní dohody stran odchylný, mohla by se povinná strana dovolat relativní neplatnosti tohoto právního úkonu, ovšem v případě, že by tak neučinila a akceptovala návrh na uzavření budoucí smlouvy, došlo by k jejímu platnému vzniku. 72 Také výzva sice obsahově koherentní, avšak učiněná před smluvenou dobou, nezakládá povinnost povinného poskytnout součinnost, neboť tato povinnost ještě nevznikla. Předčasné výzvě není povinný zavázán vyhovět, ovšem skutečnost, že byla povinným výzva učiněna předčasně ještě sama o sobě nevyvolá zánik závazku podle § 292 odst. 3. I po předčasně učiněné výzvě je možné platně učinit výzvu oprávněnou, která bude mít za následek uzavření budoucí smlouvy popř. vyjednávání o jejím obsahu.73

71

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1020, Jinak např. Kopáč, L. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. Díl. I. Praha: Prospektum, 1993, s. 27, který platnou realizaci výzvy spojuje s předložením návrhu budoucí smlouvy s odkazem na požadavek určitosti právního úkonu zakotvený § 37 odst 1 ObčZ

72

Pelikánová, I. Kometář k obchodnímu zákoníku. Obchodní závazkové vztahy. 3 díl., 2. vyd., Praha: Linde Praha,a.s., 1998, s. 153 73

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1018

41

Obsah výzvy je třeba formulovat s ohledem na zákonný požadavek jeho souladu se smlouvou o smlouvě budoucí tak, aby bylo možné tento soulad posoudit. Z obsahového hlediska je tedy nutné, aby výzva k uzavření budoucí smlouvy bezprostředně směřovala k realizaci uzavření budoucí smlouvy a vyjadřovala tedy zájem oprávněné strany tuto smlouvu uzavřít, a to buď předložením oferty, tedy návrhu budoucí smlouvy nebo učiněním výzvy adresované povinnému k tomu, aby tento učinil návrh budoucí smlouvy. Přeloží-li oprávněná strana povinné straně návrh budoucí smlouvy, pro jejíž platnost zákon vyžaduje písemnou formu, vyvstává zde zákonný požadavek, aby i návrh smlouvy ve smyslu platně učiněné oferty splňoval požadavek písemné formy dle § 46 odst. 2 ObčZ. Konkrétní formulace výzvy je ponechána zcela na vůli smluvních stran, a v případě, že nebyla nikterak smluvena, na vůli toho, kdo výzvu činí. 2. Reakce povinného na výzvu k uzavření budoucí smlouvy

Pokud je výzva učiněná oprávněným k uzavření budoucí smlouvy oprávněná, tedy v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí, je k jednostrannému adresovanému právnímu úkonu ve smyslu poskytnutí součinnosti k uzavření budoucí smlouvy povinný povinnen. Povinnost povinného poskytnout součinnost se tedy odvíjí od oprávněnosti výzvy, a v případě, že je oprávněným učiněna výzva neoprávněná, která je obsahově odchylná od původní dohody, povinnost poskytnout součinnost zde není, a je pouze na rozhodnutí povinného, zda ji poskytne, nebo zda se dovolá neplatnosti takové výzvy. Předmětem závazku podmíněné povahy je povinnost učinit ty právní úkony, které povedou ke vzniku určité smlouvy, ovšem povinnost učinit tyto úkony vzniká až poté, kdy je zavázaná strana k uzavření smlouvy vyzvána platně oprávněnou výzvou oprávněné strany. 74 Poznámka: Za neoprávněnou nelze považovat výzvu, která rozšiřuje původní dohodu stran o obsahovém vymezení budoucí smlouvy, a je tedy oprávněným návrhem směřujícím k negociaci stran o dalším obsahu budoucí smlouvy nad rámec jejího prozatím dohodnutého obsahu. Výzva, která je v rozporu s dohodnutým obsahem a výzva, která obsahově přesahuje dohodnutý obsah mají tedy zcela odlišné právní následky. Aby bylo možno učinit závěr, zda tu povinnost povinného k součinnosti je či není, je tedy nutné kvalifikovat správně výzvu, co do její oprávněnosti. Případným sporům v souvislosti s odlišnou kvalifikací výzvy by bylo možné efektivně předejít zakotvením vyjednávacích pravidel do smlouvy o smlouvě budoucí.

V odborné literatuře se lze setkat i s názorem, že obsahem součinnostní povinnosti povinného podle § 290 odst. 1 ObchZ je i povinnost k reakci na výzvu, jejíž obsah

74

Kopáč, L. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. Díl. I. Praha: Prospektum, 1993, s. 57

42

neodpovídá obsahu, který má mít budoucí smlouva.75 Domnívám se, že tento extensivní výklad značně rozšiřuje obsah součinnostní povinnosti uvedené předmětným zákonným ustanovením, z jehož jazykového i logického výkladu lze dovodit pouze povinnost k poskytnutí součinnosti v souvislosti s výzvou, která je v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí, tedy s výzvou oprávněnou. Z časového hlediska je podle § 290 odst. 1 ObchZ povinná strana povinna poskytnout reakci na oprávněnou výzvu v takové lhůtě, aby budoucí smlouva mohla být uzavřena „bez zbytečného odkladu“ po uskutečnění oprávněné výzvy. Jedná se o dispozitivní ustanovení, které nevylučuje, aby si strany upravily tuto lhůtu odchylně. K této zákonné lhůtě lze však učinit závěr, že se jedná o lhůtu především velmi krátkou a zákon počítá s uzavřením budoucí smlouvy v čase pouze nezbytně nutném k posouzení výzvy a učiněním kvalifikované reakce na ni s ohledem na konkrétní složitosti případu. 76 Forma odpovědi není v zákoně upravena, což nevylučuje její smluvní úpravu. Má-li však reakce na výzvu podobu přijetí návrhu učiněného oprávněným, popř. je-li sama o sobě návrhem na uzavření budoucí smlouvy, musí splňovat případné zákonné či smluvní požadavky týkající se formy budoucí smlouvy. Konkrétní formulace obsahu reakce na výzvu bude podmíněna formulací výzvy. Obsahem takové reakce tedy může být: (i) návrh budoucí smlouvy, jako reakce na výzvu k jeho předložení (ii) přijetí návrhu budoucí smlouvy učiněného oprávněnou stranou společně s výzvou (iii) protinávrh V případě, že reakcí povinného na oprávněnou výzvu je protinávrh, popř. návrh k přijetí obsahových změn, posuzuje se takový návrh jako nový návrh, neboť možnost dílčího konsenzu ze zákonné úpravy nevyplývá a je v rozporu s ustanovením § 44 dost. 2 ObčZ. Pokud je tedy v rámci reakce na návrh učiněn protinávrh, který se částečně obsahově shoduje s návrhem, je nutné ho považovat za zcela nový návrh na uzavření smlouvy, tedy za odmítnutí návrhu původního. 77 3. Uzavření budoucí smlouvy

Návrh smlouvy, který byl podán ve lhůtě vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí a je s ní v souladu, může být:

75

Kopáč, L. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. Díl. I. Praha: Prospektum, 1993, s. 58

76

Pelikánová, I.Komentář k obchodnímu zákoníku. Obchodní závazkové vztahy. 3. díl. 2. vyd. Praha: Linde, 1998, s. 153 77

Plíva, S. Uzavírání obchodních smluv. Právo a podnikání 9, 1995, s. 5

43

-

ihned přijat; Okamžikem platného uzavření budoucí smlouvy je v tomto případě podle § 44 odst. 1 ObčZ okamžik, ve kterém bylo přijetí návrhu doručeno navrhovateli; 78

-

přijat ve lhůtě rozhodné k přijetí návrhu způsobem podle § 275 odst. 4, tedy konkludentně, a to provedením určitého úkonu, který s přihlédnutím k okolnostem je nepochybně vyjádřením souhlasu s učiněným návrhem; Okamžikem uzavření budoucí smlouvy je okamžik, kdy byl tento úkon učiněn;

-

prvním úkonem ve vyjednávacím procesu směřujícímu ke smluvnímu konsenzu o obsahu budoucí smlouvy. Negociační proces se může skládat z mnoha vzájemně učiněných návrhů, protinávrhů a jiných úkonů, přičemž po celou dobu vyjednávání až do uzavření budoucí smlouvy je povinná strana zatížena kontraktační povinností a v souladu se případnými smluvně upravenými podmínkami procesu vyjednávání o budoucí smlouvě je jako taková povinná poskytovat součinnost povinnému podle § 290 odst. 1 ObchZ, tedy při každé další oprávněné výzvě zejména dodržet zákonnou lhůtu „bez zbytečného odkladu“.

Součinnost oprávněného při negociačním procesu není limitována žádnou lhůtou. Oprávněný se však při vlastních průtazích ve vyjednávání vystavuje nebezpečí marného uplynutí promlčecí lhůty dle § 292 odst 2 ObchZ, s nímž zákon spojuje promlčení práva na určení obsahu budoucí smlouvy soudem nebo osobou určenou ve smlouvě o smlouvě budoucí, jakož i práva na náhradu škody způsobené neuzavřením budoucí smlouvy. Oprávněný má v tomto právním vztahu tedy pozici toho, kdo má možnost uplatnit v zákonem stanovené lhůtě své právo na uzavřením smlouvy a jehož jedinou sankcí je případné zmeškání lhůty k vymáhání tohoto práva. Oprávněný také zároveň není zavázán přijmout návrh smlouvy předložený druhou stranou. 79 Ve chvíli, kdy jsou předmětná práva dle § 292 odst. 2 ObchZ již promlčena, oprávněný podstupuje riziko neúspěchu spočívajícího v nenalezení úplného konsenzu o podobě budoucí smlouvy a zmaření celého kontraktačního procesu. Zákonná promlčecí lhůta ovšem 78

Srv. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.března 2008, sp. zn. 33 Odo 256/2006, který se týká smlouvy o smlouvě budoucí podle §50a ObčZ, ale právní závěr o projevu vůle kontrahujících stran lze použit i na smlouvu o smlouvě budoucí podle § 289 an. ObchZ: „...vyjednávání trvá, i kdyby se strany sice prohlásily souhlasně, ale s výhradou volnosti, dalších změn atd. Projev vůle stran přestává býti vyjednáváním a je skutečným smluvním konsensem, jestliže strany dají najevo, že si jsou vědomy vázanosti na projev. Dokud se strany nedohodly o všech podstatných okolnostech, popřípadě o okolnosti sice nepodstatné, ale takové, která podle mínění stran anebo jedné z nich též má být předmětem dohody, smlouva nevzniká.“ 79

Srv. Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 2 Cdm 254/96 týkající se smlouvy o smlouvě budoucí podle § 50a ObčZ

44

uzavření budoucí smlouvy na základě konsenzu stran nijak časově neomezuje, a může k němu dojít v jakémkoliv čase po uskutečnění oprávněné výzvy. Obsah budoucí smlouvy bude zpravidla přesahovat její obsah již stanovený ve smlouvě o smlouvě budoucí, a to za předpokladu, že nedošlo již při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí k úplnému konsenzu o celém obsahu budoucí smlouvy. Tato situace bude spíše výjimečnou vzhledem k účelu smlouvy o smlouvě budoucí, který předpokládá určitou nejistotu a budoucí negociaci stran o finální podobě budoucí smlouvy. Budoucí smlouva není obsahově na smlouvu o smlouvě budoucí nijak vázána a bude-li dosaženo dohody stran, nic nebrání tomu, aby se budoucí smlouva obsahově odchylovala od dosud dohodnutého obsahu, a to za předpokladu určitosti projevu takové vůle dle § 37 odst. 1 ObčZ. Soulad se smlouvou o smlouvě budoucí je zákonem vyžadován pouze pro oprávněnou výzvu k uzavření budoucí smlouvy, nikoli pro obsah smlouvy samotné. Poznámka k dispozitivnosti úpravy: Strany smlouvy o smlouvě budoucí si mohou jakoukoliv složku procesu vyjednávání, jakož i zákonné lhůty a sankce jejich zmeškání, jakož i celý proces uzavírání budoucí smlouvy upravit odchylně od zákona, a to všude tam, kde je zákonné ustanovení dispozitivní. U smluvní úpravy konktraktační povinnosti nic nebrání její formulaci odlišné pro každou ze smluvních stran.

80

V. Nesplnění kontraktační povinnosti 1. Zákonná úprava podle § 290 odst. 2 ObchZ

Právními následky porušení kontraktační povinnosti se zabývá zejména ustanovení § 290 odst. 2 ObchZ. Jedná se dle § 263 ObchZ o dispozitivní ustanovení a použije se tedy pouze tehdy, není-li ve smlouvě o smlouvě budoucí dohodnuto jinak. Ve spojení s ustanovením § 293 odst. 2 ObchZ tedy § 290 odst. 2 ObchZ poskytuje oprávněné straně právo, domáhat se: -

aby obsah budoucí smlouvy určit soud nebo osoba určená ve smlouvě o smlouvě budoucí

-

náhrady škody

Tato práva ze zákona náleží oprávněnému ve chvíli, kdy povinný nesplní závazek uzavřít budoucí smlouvu, a to zejména neposkytnutím adekvátní součinnosti k uzavření budoucí 80

K problematice volnosti formulace kontraktační povinnosti např. již výše zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2000, sp. zn. 25 Cdo 1741/98

45

smlouvy v zákonné nebo smluvně zakotvené lhůtě. Obecně tedy jde o nesplnění kontraktační povinnosti povinného. Z hlediska kombinace obou nároků dále vymezuje § 290 odst. 2 ObchZ následující dvě situace podle závažnosti porušení kontraktační povinnosti povinným, k níž zákon přihlíží jako k sankčnímu kritériu: 1) Pokud je kontraktační povinnost porušena jinak než neoprávněným odmítnutím povinného jednat o uzavření budoucí smlouvy, jde o méně závažné porušení kontraktační povinnosti. Jedná se zejména o situaci, kdy povinný sice vykazuje určitý aktivní přístup v reakci na oprávněnou výzvu popř. další oprávněné úkony oprávněného, ale přesto nedojde k uzavření budoucí smlouvy pro rozpor o jejích podmínkách.81 Aby došlo k porušení kontraktační povinnosti, které nespadá pod přísnější sankční režim ad 2), je nutná určitá setrvačnost v aktivním přístupu povinného, který musí trvat po celou dobu, ve které oprávněný činí oprávněné výzvy a návrhy směřující k uzavření budoucí smlouvy. 2) V případě, že povinný vůbec odmítne jednat o uzavření budoucí smlouvy, a to buď výslovně nebo naprostou pasivitou v reakci na oprávněnou výzvu, jedná se o kvalifikované porušení kontraktační povinnosti, které podléhá přísnějšímu sankčnímu režimu. O neoprávněnost odmítnutí jednat o budoucí smlouvě ovšem nejde ve chvíli, kdy výzva učiněná oprávněnou stranou popř. návrh na uzavření budoucí smlouvy neodpovídá smluveným podmínkám. 82 Za odmítnutí také nelze považovat neshodu stran o dosud nesmluveném obsahu budoucí smlouvy.83 Neoprávněným odmítnutím je však nepřijetí návrhu budoucí smlouvy, který odpovídá jak vymezení budoucí smlouvy, tak smluvenému postupu pro jeho vymezení dohodnutému mezi stranami.

84

Za neoprávněné odmítnutí jednat o uzavření budoucí

smlouvy lze samozřejmě považovat i situaci, kdy zpočátku aktivní povinný bez právního důvodu odstoupí od jednání o uzavření budoucí smlouvy, aniž by k tomu vedly důvody spočívající v neoprávněných výzvách či návrzích oprávněného, a projeví tím svou vůli nepokračovat v negociačním procesu. 81

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1020

82

Pelikánová, I. Kometář k obchodnímu zákoníku. Obchodní závazkové vztahy. 3 díl., 2. vyd., Praha: Linde Praha, a.s., 1998, s. 153

83

Plíva , S. Obchodní závazkové vztahy. Praha: ASPI, a.s. 2006, s. 71

84

Kopáč, L. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. Díl. I. Praha: Prospektum, 1993, s. 57. Z výše uvedeného předpokadu Kopáč odvozuje povinnost povinné strany k součinnosti v podobě povinnosti učinit protinávrh i v případě, že návrh oprávněného neodpovídá dohodnutému obsahu budoucí smlouvy nebo smluvenému postupu jeho určení. Neučinění takového protinávrhu by zřejmě bylo možné podle Kopáče kvalifikovat jako kvalifikované porušení kontraktační povinnosti.

46

Zákon sankcionuje kvalifikované porušení kontraktační povinnosti tím, že vybavuje oprávněného možností uplatnit oba nároky (tj. nárok na určení obsahu budoucí smlouvy a nárok na náhradu škody vzniklé porušením kontraktační povinnosti) kumulativně. V případě prostého porušení kontraktační povinnosti, tedy za situace, kdy povinný vykáže aktivní přístup k uzavření budoucí smlouvy je možné uplatnit předmětné nároky pouze alternativně, přičemž volba vymáhaného nároku náleží oprávněnému, a po uplatnění jednoho z nich zaniká právo na vymáhání druhého z nároků. K efektivnímu

vymáhání

předmětných

nároků

vyplývajících

z porušení

kontraktační

povinnosti povinným přistupují další podmínky, bez jejichž naplnění se povinný určení obsahu budoucí smlouvy soudem popř. jinou ve smlouvě určenou osobou ani náhrady škody nedovolá. Porušení kontraktační povinnosti samo o sobě sice zakládá nárok poškozeného předmětná práva soudně vymáhat, ovšem je třeba mít na zřeteli zejména následující podmínky jejich vymahatelnosti: -

předmětná práva nesmí být promlčena; zákonná promlčecí lhůta činí jeden rok a počíná běžet okamžikem, kdy oprávněná strana vyzvala povinnou stranu k plnění kontraktační povinnosti;

-

aby bylo možné domáhat se práva na určení obsahu budoucí smlouvy musí závazek uzavřít budoucí smlouvy trvat; nesmí zaniknout dle § 292 odst. 3 ObchZ, z důvodu podstatné změny okolností podle § 292 odst. 5 ObchZ ani z jiného důvodu85;

-

k vymožení náhrady škody je nutné prokázat vzniklou škodu a odpovědnost za ni, tedy i kauzální nexus s porušením povinnosti uzavřít budoucí smlouvu.

2. Možnost odchýlit se od dispozitivní zákonné úpravy

Vzhledem k tomu, že velká část právní úpravy institutu smlouvy o smlouvě budoucí je dispozitivní, je možné, aby si strany sankční režim nastupující nesplněním kontraktační povinnosti upravily odchylně od zákona. V úvahu přichází i odchylná úprava zákonných lhůt. Lze například povinnému smluvně přiznat možnost kumulativního uplatnění obou práv (práva 85

Např. již výše zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97, týkající se občanskoprávní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí, který převod vlastnictví k předmětu zamýšlené kupní smlouvy na osobu třetí, odlišnou od účastníků smluvního vztahu ze smlouvy o smlouvě budoucí kvalifikuje jako převod vlastnického práva na třetí osobu s právními následky zániku práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí, a to pro nemožnost plnění. Srv. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 241

47

na určení obsahu budoucí smlouvy jakož i práva na náhradu škody) v případě jakéhokoliv porušení kontraktační povinnosti, tedy i pro případ, že nedojde k jejímu kvalifikovanému porušení. Tato konstrukce kumulativního uplatnění sankcí zcela odpovídá občanskoprávnímu sankčnímu režimu. ObčZ v souvislosti s jakýmkoliv porušením kontraktační povinnosti ústícím v neuzavření budoucí smlouvy přiznává straně, která svou vůli řádně projevila právo, domáhat se, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. 86 Práva na náhradu škody se výše uvedené nijak nedotýká. Poznámka k terminologii: Právo na „určení obsahu budoucí smlouvy soudem“ podle § 290 odst. 2 ObchZ odpovídá právu na to, domáhat se u soudu, aby „prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím“ podle § 50a odst. 2 ObčZ. Občanskoprávní formulace obsahu tohoto právního nároku je konformnější s terminologií OSŘ, kdežto terminologie použitá ObchZ je zřejmě převzata z §120 ZMO. I přes terminologickou odlišnost však nelze učinit závěr, že by se obsah práva vzniklého z porušení kontraktační povinnosti mezi oběma kodexy lišil.

87

Dohodou stran lze kromě zpřísnění podmínek užití sankcí za porušení kontraktační povinnosti lze dohodnout i mírnější sankční režim. Právo na určení obsahu budoucí smlouvy

Práva na určení obsahu budoucí smlouvy se dohodou stran lze předem vzdát. Nespatřuji zde kolizi se zákonným ustanovením § 574 odst.2 ObčZ, neboť se ve vztahu k podrobné zákonné úpravě práva na určení obsahu budoucí smlouvy zakotvené v ustanovení § 290 odst 2 ObchZ zřejmě jedná o ustanovení generální a speciální dispozitivní úpravu lze tedy považovat za věcnou úpravu, od které se s ohledem na její dispozitivitu odklonit lze. Právo na náhradu škody

S ohledem na ustanovení § 386 odst. 1 ObchZ ve spojení s § 574 odst. 2 ObčZ, která de facto vylučují vzdání se práva na náhradu škody před porušením povinnosti, z něhož může škoda teprve vzniknout, se nelze ve smlouvě o smlouvě budoucí vzdát práva na náhradu škody, která hypoteticky vznikne z budoucího porušení kontraktační povinnosti. Zmínku o náhradě škody v ustanovení § 290 odst. 2 ObchZ nelze považovat za ustanovení speciální 86

K sankčnímu režimu podle § 50a odst. 2 např. Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Sv. I. 1. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2002, s. 198

87

Pelikánová, I. Kometář k obchodnímu zákoníku. Obchodní závazkové vztahy. 3 díl., 2. vyd., Praha: Linde Praha,a.s., 1998, s. 153

48

k obecným ustanovením o náhradě škody dle § 373 an. ObchZ, která se uplatní bez ohledu na dispozitivní ustanovení § 290 odst. 2 ObchZ v plném rozsahu. 88 Nutno ještě podotknout, že nároku na náhradu škody se po porušení povinnosti (v tomto případě kontraktační) zcela v souladu s předmětnými ustanoveními vzdát lze. Vzdát se práva na náhradu škody v tomto smyslu tedy nelze, ovšem odchýlit se od přísného režimu zakotvenému v dispozitivním ustanovení § 373 ObchZ, který zakládá objektivní odpovědnost za škodu, smluvně lze. V případě objektivní odpovědnosti za škodu by povinný, který porušil kontraktační povinnost, ke zproštění se této odpovědnosti musel prokázat, že bylo porušení povinnosti způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. K určitému zmírnění břemena odpovědnosti povinného za škodu by tedy došlo smluvním zakotvením pouze subjektivní odpovědnosti, tedy odpovědnosti za zaviněné porušení kontraktační povinnosti. Další možnost vyhnout se nárokům z náhrady škody při nesplnění kontraktační povinnosti spočívá ve smluvní dohodě stran připouštějící zrušení smlouvy o smlouvě budoucí při současném zaplacením určité částky jako odstupného podle kogentního ustanovení § 355 ObchZ, přičemž zrušením smlouvy nevzniká povinné straně odpovědnost za porušení kontraktační povinnosti. Odstupné, ač nemá povahu sankce, v tomto případě bude plnit uhrazovací funkci vůči straně, která vůli zrušit smlouvu o smlouvě budoucí neprojevila. Smluvně sjednat lze také pro případ porušení povinností vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí smluvní pokutu podle § 544 an. ObčZ, přičemž je-li sjednána smluvní pokuta, zaniká podle § 545 odst. 2 ObčZ oprávnění věřitele (v tomto případě oprávněného) požadovat z titulu porušení povinnosti náhradu škody, není-li mezi účastníky smluveno jinak. Zároveň je však nutno mít na zřeteli, že není-li smluveno jinak, nezaniká ani zaplacením smluvní pokuty povinnost povinného plnit takto zajištěnou povinnost. Kontraktační povinnosti se tedy zaplacením smluvní pokuty ve smyslu ustanovení § 545 odst. 1 povinný nezprostí. Odchylná dohoda stran je však možná, a zpravidla bude mít podobu ujednání, že škoda bude smluvní pokutou paušálně vypořádána. Nepřiměřeně nízká výše smluvní pokuty by však de facto znamenala vzdání se práva na náhradu škody, a ač se o vzdání se práva na náhradu škody v právním smyslu nejedná, byla by taková dohoda jednoznačně in fraudem legis. 89

88

Tamtéž.

89

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1020

49

Zbývá jen doplnit, že podle § 300 ObchZ nemají okolnosti vylučující odpovědnost na povinnost platit smluvní pokutu vliv, toto dispozitivní ustanovení však dohodou stran opět vyloučit lze. Poznámka k možnosti zúžení rozsahu náhrady škody: V závislosti na výkladu shora zmiňovaného zákonného ustanovení § 386 odst. 1 ObchZ lze také připustit možnost zúžení rozsahu náhrady škody, s kterýmžto názorem 90

se lze setkat v soudní praxi i odborné literatuře.

Ze striktního jazykového výkladu ustanovení lze odvodit zákaz

vzdání se nároku na náhradu škody, nikoliv zákaz omezení tohoto nároku co do výše náhrady škody.

Odchylná úprava délky lhůt

Dohodou stran lze promlčecí lhůtu k uplatnění práva na určení obsahu budoucí smlouvy jakož i uplatnění práva na náhradu škody upravenou § 292 odst. 2 ObchZ zkrátit. Případné prodloužení této lhůty dohodou stran však naráží na ustanovení poslední věty předmětného ustanovení, která stanoví podmínku, aby sjednaná lhůta nebyla delší než promlčecí doba vyplývající z ustanovení § 391 an. ObchZ, tedy z ustanovení o počátku a běhu promlčecích lhůt. Takto široce pojatý zákonný odkaz ve spojení s dispozitivností ustanovení § 292 odst. 2 ObchZ působí nemalé výkladové i aplikační problémy. Jedná se s největší pravděpodobností o pochybení zákonodárce při zařazení tohoto ustanovení mezi dispozitivní normy a zákaz vyplývající z poslední věty tohoto ustanovení je tedy nutné chápat kogentně. Formulace tohoto ustanovení naráží na aplikační problém spočívající v nejistotě, která doba vyplývající z odkazovaných ustanovení ObchZ je onou promlčecí dobou vyplývající z § 391 an. ObchZ. Jako nejpravděpodobnější se nabízí varianta obecné čtyřleté promlčecí lhůty podle § 397, a to jak v případě práva na náhradu škody, tak v případě práva na určení obsahu budoucí smlouvy. Jedná se o ustanovení kogentní podle § 263 odst. 1 ObchZ a odchylnou dohodou stran tedy nelze tuto promlčecí lhůtu prodloužit. Nelze však nevzít v úvahu ani maximální objektivní desetiletou lhůtu pro právo na náhradu škody podle § 398 ObchZ popř. desetiletou promlčecí lhůtu podle § 408 ObchZ. Interpretaci podle níž by však šlo o desetiletou lhůtu lze však

považovat

vzhledem

k povaze

a

účelu

předmětného

ustanovení

za

málo

pravděpodobnou. V zásadě lze tedy za dobu, na kterou zákon odkazuje v poslední větě § 292 odst. 2 ObchZ, považovat obecnou promlčecí lhůtu čtyřletou podle § 397 ObchZ, což vyslovují i někteří autoři. 91 90

Např. Plíva , S. Obchodní závazkové vztahy. Praha: ASPI, a.s. 2006, s. 145-146

91

Podrobně k této problematice např. Pelikánová, I. Kometář k obchodnímu zákoníku. Obchodní závazkové vztahy. 3 díl., 2. vyd., Praha: Linde Praha,a.s., 1998, s. 140. Dále srv. Kopáč, L. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. Díl. I. Praha: Prospektum, 1993, s. 60

50

Otázkou zůstává použitelnost § 401 ObchZ, který umožňuje jednostranným písemným prohlášením povinného prodloužit promlčecí dobu až na deseti let od doby, kdy počala poprvé běžet. Použití tohoto ustanovení nelze vyloučit, což svědčí stanovisku, že dohodou stran lze podle poslední věty § 292 odst. 2 ObchZ sjednat promlčecí lhůtu maximálně čtyřletou, jednostranným písemným prohlášením povinného ji lze následně prodloužit až na deset let od počátku jejího běhu. 3. Komparace úprav ObčZ a ObchZ vztahujících se k nesplnění kontraktační povinnosti

Kromě základního rozdílu tkvícího v možnosti stran upravit svá práva a povinnosti odchylně od zákona, tedy s ohledem na to, že občanskoprávní úpravu smlouvy o smlouvě budoucí lze považovat za kompletně kogentní, kdežto obchodněprávní úprava je z velké části dispozitivní, lze mezi oběma zákonnými úpravami najít celou řadu dalších podstatných rozdílů, a to zejména těchto:

•

Základní rozdíl v zákonných úpravách vymáhání práv oprávněného lze spatřovat zejména v odlišné hypotéze normy upravující vymáhání práva oprávněného na určení obsahu budoucí smlouvy. ObchZ podmiňuje vznik práva na určení obsahu budoucí smlouvy podmínkou, aby oprávněný učinil oprávněnou výzvu k uzavření budoucí smlouvy adresovanou povinnému. Neučiní-li tak, právo na určení obsahu budoucí smlouvy podle § 290 odst. 2 vůbec nevznikne a promlčecí doba tedy ani nezapočne běžet. Naproti tomu občanskoprávní úprava neklade pro vznik práva na nahrazení prohlášení vůle soudním rozhodnutím žádnou podmínku spočívající v aktivním projevu zájmu oprávněné strany budoucí smlouvu uzavřít a toto právo vzniká oprávněnému v okamžiku, kdy v zákonné nebo smluvní lhůtě nedojde k uzavření budoucí smlouvy bez ohledu, zda o něj oprávněný vyjádřil zájem v podobě výzvy nebo návrhu smlouvy adresovanému povinné straně, jakož i bez ohledu na jiné okolnosti či důvody, proč nebyla budoucí smlouva uzavřena. 92

•

Občanský zákoník explicitně neupravuje právo na náhradu škody způsobené neuzavřením budoucí smlouvy, stanoví pouze, že toto právo není nijak dotčeno právem domáhat se nahrazení prohlášení vůle podle § 50a odst. 2, kteréžto je třeba uplatnit žalobou podle § 80 písm. b) OSŘ ve spojení s § 161 odst. 3 OSŘ.

92

Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 240

51

•

Způsob uplatnění předmětného práva se tedy také liší, jakož i způsob realizace vymáhaného práva, kdy ObčZ připouští pouze realizaci soudní, kdežto Obč umožňuje i určení obsahu budoucí smlouvy osobou, kterou si strany ve smlouvě o smlouvě budoucí určily.

•

Dále podle občanskoprávní úpravy lze zásadně obě práva vymáhat kumulativně bez ohledu na poměr povinného k věci. ObchZ oproti tomu požaduje ke kumulativnímu uplatnění obou práv kvalifikované porušení kontraktační povinnosti povinným.

•

Z hlediska povahy lhůt k uplatnění práv zde vyvstává zejména rozdíl mezi zřetelně vymezenou promlčecí lhůtou podle § 290 odst. 2 ObchZ a lhůtou k uplatnění paralelního práva zakotvenou v § 50a odst. 2, jejíž kvalifikace je z důvodu nezřetelné zákonné formulace poněkud nejasná. Vzhledem k tomu, že ObčZ zná z hlediska ztráty nároku pouze lhůtu prekluzivní a promlčecí, nelze bez dalšího uvažovat o této lhůtě, jako o lhůtě sui generis. Z hlediska teorie a praxe se tedy zřejmě lze přiklonit ke kvalifikaci této lhůty jako lhůty promlčecí. 93

4. Podrobně k určení obsahu budoucí smlouvy podle § 290 odst. 2

Nositelem práva domáhat se určení obsahu budoucí smlouvy je pouze osoba, která má právo na uzavření budoucí smlouvy. Oprávněným k tomu, požadovat určení obsahu budoucí smlouvy soudem nebo osobou k tomu určenou, není osoba, která ve smluvním vztahu figuruje pouze jako povinný, a to ani v případě, že by na uzavření budoucí smlouvy měla skutečný zájem. K určení obsahu budoucí smlouvy podle § 290 odst 2 ObchZ může dojít dvojím způsobem, a to tak, že: -

obsah budoucí smlouvy určí soud

-

obsah budoucí smlouvy určí osoba k tomu určená ve smlouvě o smlouvě budoucí

Pravomoc soudu je založena přímo ustanovením § 290 odst. 2 ObchZ, a nevyžaduje se tedy žádné další explicitní určení či zmocnění soudu. Místní příslušnost soudu si podle § 89 OSŘ mohou strany písemně dohodnout, nestanoví-li zákon výlučnou příslušnost a podle novelizovaného znění článku se s účinností od 1.7.2009 nemusí již být taková dohoda doložena společně s návrhem na zahájení řízení. Věcná a místní příslušnost podléhá zákonným ustanovením o věcné příslušnosti podle § 9 an. OSŘ a místní příslušnosti podle § 84 an OSŘ. 93

Tamtéž.

52

Pokud jde o rozhodce, jako osobu určenou ve smlouvě o smlouvě budoucí, ke jeho pravomoc taktéž založena přímo ustanovením § 290 odst. 2 ObchZ a bude se postupovat podle ZRŘ. Narozdíl od situace, kdy bude rozhodovat o obsahu budoucí smlouvy soud, na nějž se vztahují ustanovení zákona o místní a věcné příslušnosti, bude nutné osobu rozhodce zejména dostatečně individualizovat. 94 Předmětem návrhu, je určení obsahu budoucí smlouvy. Soud určí obsah budoucí smlouvy a jeho pravomocné rozhodnutí o obsahu budoucí smlouvy má účinky smlouvy samotné s obsahem, který soud stanovil. Zároveň s určením obsahu budoucí smlouvy tedy dojde i k nahrazení projevu vůle povinného. K rozhodnutí o obsahu budoucí smlouvy dojde v řízení před soudem rozsudkem, který nahradí projev vůle žalovaného uzavřít budoucí smlouvu s obsahem soudně určeným. V případě, že je určením obsahu budoucí smlouvy pověřen rozhodce, je výsledkem rozhodčího řízení rozhodčí nález. Petit předmětné žaloby je v zájmu žalobce nutné formulovat jako návrh budoucí smlouvy, neboť ten je při určení obsahu budoucí smlouvy společně s protinávrhem žalovaného, učiněného v rámci vyjádření se žalovaného k žalobě, stěžejním podkladem pro rozhodnutí soudu nebo rozhodce, přičemž prvním hlediskem je podle § 292 odst. 1 ObchZ vždy účel budoucí smlouvy. 95

Příslušný orgán nalézá při určování obsahu budoucí smlouvy rozumné uspořádání vztahu smluvních stran, které odpovídá účelu budoucí smlouvy, jenž vyplývá ze smlouvy o smlouvě budoucí, přičemž přihlíží k okolnostem případu. Základem pro určení obsahu budoucí smlouvy je vždy vůle stran a soudním rozhodnutím či rozhodnutím určeného rozhodce jsou nahrazeny ty části obsahu budoucí smlouvy, ve kterých nedošlo ke konsenzu stran. Obsah budoucí smlouvy je však vždy výsledkem nestranného rozhodnutí rozhodujícího orgánu a může se tedy v jakékoliv části odchylovat od jednotlivých návrhů stran, jakož i mít podobu kompromisního ustanovení poměrů vyplývajícího částečně z vůle jedné strany budoucí smlouvy a částečně z vůle strany druhé. 96

Zákonné ustanovení § 292 odst. 1 ObchZ poskytuje soudu či rozhodci určitá vodítka, směrnice, jak při určení obsahu budoucí smlouvy postupovat, a to zejména v případě, kdy neexistuje dostatečný podklad pro rozhodnutí o obsahu budoucí smlouvy na základě projevené vůle stran. Podle demonstrativního výčtu směrnic se jedná zejména o:

94

Kopáč, L. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. Díl. I. Praha: Prospektum, 1993, s. 58

95

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1022

96

Tamtéž.

53

-

účel budoucí smlouvy, ze kterého je třeba vycházet především

-

okolnosti, za nichž byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí

-

zásada poctivého obchodního styku

Poznámka k terminologii posledně jmenovaného: ObchZ vykazuje v terminologii obchodněprávních mravních pravidel určitou nejdenotnost. Lze se tedy setkat například s termínem „dobré mravy soutěže“, který je terminologicky bližší úpravě pravidel hospodářské soutěže, ale věcně nelze mezi oběma termíny spatřovat 97

rozdíl.

Vzhledem k dispozitivitě ustanovení § 292 odst. 1 je možné, aby se strany od těchto směrnic dohodou odchýlily a určily vlastní směrnice pro postup při určování obsahu budoucí smlouvy, ty však nemohou být v rozporu se zákonem, obcházet jej, popř. odporovat dobrým mravům podle § 39 ObčZ, taková ujednání by byla neplatná. K účelu budoucí smlouvy se přihlíží především a okolnosti, za nichž byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena zde figurují jako podpůrný zdroj napomáhající zjištění tohoto účelu. Určuje-li se obsah budoucí smlouvy na základě zásady poctivého obchodního styku, postupuje se podle obsahu stejných či podobných smluv, které poctivému obchodnímu styku vyhovují.

98

Ačkoliv jde o směrnici, která se uplatní v poměru k předešlým dvěma pouze

podpůrně, je nutné, aby finální obsah budoucí smlouvy zásadě poctivého obchodního styku jako celek odpovídal za všech okolností. Dále lze při určení obsahu budoucí smlouvy ještě přihlédnout například k dosavadním poměrům a vzájemném vztahu smluvních stran, jakož i využít domněnky, jak by za stejných okolností věc posuzoval řádný podnikatel.99 Poznámka k občanskoprávní úpravě: Z hlediska formulace vymáhaného práva je ObčZ poněkud přesnější, když v § 50a odst. 2 stanoví: ...“lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím.“ Ve srovnání s obchodněprávní formulací jde z hlediska terminologie OSŘ o konformnější jazykové vyjádření. Odlišnosti v přípustnosti vymáhání jednotlivých nároků z porušení kontraktační povinnosti a odlišnosti v povaze lhůt již byly přiblíženy výše v této práci. Požadavek ObčZ na to, aby již ve smlouvě o smlouvě budoucí byly zakotveny podstatné náležitosti budoucí smlouvy se odráží v absenci ustanovení o směrnicích k určení obsahu budoucí smlouvy, neboť z platné smlouvy o smlouvě budoucí budou podstatné náležitosti budoucí smlouvy zřejmé.

VI. Zánik závazku uzavřít budoucí smlouvu

97

Pelikánová, I. Kometář k obchodnímu zákoníku. Obchodní závazkové vztahy. 3 díl., 2. vyd., Praha: Linde Praha,a.s., 1998, s. 156 98

Kopáč, L. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. Díl. I. Praha: Prospektum, 1993, s. 58

99

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1022

54

1. Clausula rebus sic standibus

Zakotvením klauzule nezměnitelných poměrů v zákonném ustanovení § 292 odst 5 ObchZ zákon připouští zánik závazku uzavřít budoucí smlouvu za podmínek, kdy dojde k podstatným změnám okolností, za nichž byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena. K zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu je však třeba, aby povinný tuto podstatnou změnu okolností oprávněnému bez zbytečného odkladu oznámil. Jedná se o dispozitivní ustanovení, které reflektuje zejména zvýšené riziko podstatných změn okolností s ohledem na povahu smlouvy o smlouvě budoucí, která je zpravidla uzavírána se značným předstihem před plněním závazku uzavřít budoucí smlouvu. Tato klauzule je specifickým institutem tradičně spojeným se smlouvou o smlouvě budoucí, neboť ta je vždy uzavírána s předpokladem, že se podmínky, za nichž byla uzavřena, nezmění. V obchodních vztazích je jinak tato zásada nezměnitelných poměrů v zásadě vyloučena. 100 Podstatná změna okolností nemůže být zákonem přesněji definována už z důvodů své nesmírné variability. Jedná se ve smyslu ust. § 292 odst. 5 ObchZ o všechny takové změny okolností, ze kterých strany smlouvy o smlouvě budoucí vycházely, a na jejichž základě již nelze na povinném rozumně požadovat uzavření budoucí smlouvy.

Poznámka k občanskoprávní úpravě: Ona „rozumnost“ požadavku na uzavření budoucí smlouvy se v občanskoprávním vyjádření klauzule nezměnitelných poměrů dle § 50a odst. 3 ObčZ nevyskytuje. Zde je zakotven „spravedlivý“ požadavek, a občanskoprávní úprava je k povinnému z hlediska podmínek zániku jeho závazku poněkud benevolentnější. Tento rozdíl nespočívá pouze v odlišné terminologii obou kodexů, ale také v záměrně vyšších nárocích na obezřetnost podnikatele, který nese v podmínkách obchodního styku logicky vyšší riziko než laik. ObčZ také nevyžaduje k zániku závazku, aby o podstatné změně okolností povinný učinil oznámení.

Bude se jednat zejména o vnější okolnosti vybočující mimo rámec prostého podnikatelského rizika, které podnikatel v obchodním styku nutně podstupuje.

101

Půjde zpravidla o obtížně

předvídatelné vlivy, na základě nichž dojde k podstatné změně okolností, které měly na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí zásadní vliv.102

100

Kopáč, L. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. Díl. I. Praha: Prospektum, 1993, s. 59

101

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1023

102

Kopáč, L. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. Díl. I. Praha: Prospektum, 1993, s. 59 k tomuto uvádí příklad: „např. smlouvy týkající se budoucí smlouvy, podle nichž měly být uskutečněny dodávky pro výstavbu investičního celku, která se stala neuskutečnitelnou“ nebo Pelikánová, I. Kometář k obchodnímu zákoníku. Obchodní závazkové vztahy. 3 díl., 2. vyd., Praha: Linde Praha,a.s., 1998, s. 158 uvádí jako příklad podstatné změny okolností změny v předmětu podnikání na straně povinného

55

Podstatná změna poměrů nutně není vázána na vznik nemožnosti plnění budoucí smlouvy a i ve chvíli, kdy je možnost plnění budoucí smlouvy byť za ztížených podmínek zachována, není použití klauzule nezměnitelných poměrů vyloučeno. Nutno však připomenout, že § 292 odst. 5 ObchZ je dispozitivním ustanovením a jeho použití lze dohodou stran zcela vyloučit. Nestane-li se tak, je třeba k zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu učinit neodkladně oznámení oprávněné straně, přičemž někteří autoři spojují okamžik zániku závazku až s okamžikem doručení tohoto oznámení oprávněné straně, přičemž, aby tento účinek nastal, musí být toto oznámení učiněno bez zbytečného odkladu a rozhodující je tedy doba, kdy se o podstatné změně okolností povinný dozvěděl.103 Pro zánik závazku uzavřít budoucí smlouvu není podstatné, zda byla podstatná změna okolností již dříve známa oprávněnému, ale to, zdali povinný kvalifikuje tuto podstatnou změnu okolností jako skutečnost, za které po něm nelze rozumně očekávat uzavření budoucí smlouvy a učiní o tom včasné oznámení straně oprávněné. Zánik závazku podle § 292 odst. 5 ObchZ je definitivní a k opětovnému vzniku závazku uzavřít určitou budoucí smlouvu je třeba uzavřít zcela novou smlouvu o smlouvě budoucí. Uzavřít budoucí smlouvu mohou strany i dobrovolně, ovšem kontraktační povinnost ani nároky oprávněného z jejího porušení podle § 290 odst. 2 ObchZ zde již nejsou. Zákonná úprava této klauzule je dispozitivní a lze tedy dohodou stran předmětná práva a povinnosti modifikovat, a to co do specifikace podstatné změny okolností, za nichž může dojít k zániku závazku, nebo např. blížeji upravit podmínky a způsob oznámení, které k zániku závazku povinná strana musí učinit. 2. Zánik závazku uzavřít budoucí smlouvu podle § 292 odst. 3 ObchZ

Pro úplnost je zde ještě jeden zvláštní případ zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu. Zákonné ustanovení § 292 odst. 3 ObchZ spojuje zánik tohoto závazku se situací, kdy ve lhůtě určené ve smlouvě o smlouvě budoucí neučiní oprávněný povinnému oprávněnou výzvu. Jedná se o spíše výjimečný případ, kdy zaniká závazek pouze na základě neprovedení úkonu, které je nutné k zachování odpovídajícího práva. 104 Společně se závazkem uzavřít budoucí smlouvu zaniká i odpovídající právo oprávněné strany na její uzavření, jakož i práva na určení obsahu budoucí smlouvy soudem nebo

103

Kopáč, L. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. Díl. I. Praha: Prospektum, 1993, s. 60

104

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1022

56

učeným rozhodcem a nárok na náhradu škody vzniklé neuzavřením budoucí smlouvy podle § 190 odst. 2 ObchZ. Jako téměř celá obchodněprávní úprava smlouvy o smlouvě budoucí je i toho ustanovení dispozitivní a dohodou stran lze například vyloučit prekluzivní povahu lhůty.

Kapitola 4 Závěr

Účel

institutu

předběžné

smlouvy

tkví

v rozložení

jednotného

a

často

složitého

kontraktačního procesu do několika fází. První fáze je dovršena uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí, kterou její smluvní strany založí povinnost k uzavření budoucí smlouvy. Smlouva o smlouvě budoucí patří mezi tzv. přípravné smlouvy a je úzce obsahově i funkčně propojena s budoucí smlouvou, k jejímuž uzavření směřuje. Ve druhé fázi kontraktačního procesu dochází zejména k negociaci stran o finální podobě budoucí smlouvy, přípravě podmínek a hospodářských prostředků k jejímu plnění, jakož i dalším procesům směřujícím k budoucímu naplnění hospodářského cíle smluvních stran. Obsahem smlouvy o smlouvě budoucí je závazek uzavřít budoucí smlouvu, přičemž zákonná úprava definuje legální mantinely, za nichž lze platnou smlouvu o smlouvě budoucí uzavřít a právo na uzavření budoucí smlouvy vymáhat. Právní úprava institutu smlouvy o smlouvě budoucí, jež je zakotvena v ObchZ i ObčZ je výsledkem snahy zákonodárce vybavit strany smlouvy o smlouvě budoucí zákonnými prostředky k realizaci smluvní povinnosti a vymáhání nároků vyplývajících z jejího porušení, jakými jsou zejména nárok oprávněného na určení obsahu budoucí smlouvy soudem nebo rozhodcem a nárok na náhradu škody vzniklé neuzavřením budoucí smlouvy. Ona specifičnost smlouvy o smlouvě budoucí, která tkví zejména v tom, že se nejedná o klasickou smlouvu na plnění, je v obchodněprávní úpravě vyjádřena především jejím zařazením před právní úpravu smluv na plnění a v systematice ObchZ tedy zaujímá specifické postavení smlouvy zvláštního druhu. Smlouva o smlouvě budoucí jednak zavazuje své smluvní strany k uzavření budoucí smlouvy a zároveň plní přípravnou funkci, neboť v podmínkách vyjednávání o uzavření budoucí smlouvy předběžně vymezuje její obsah a právně zastřešuje dosud dosažený konsenzus smluvních stran. Institut smlouvy o smlouvě budoucí našel právní úpravu hned ve svou soukromoprávních kodexech – ObchZ a ObčZ, přičemž dualismus právní úpravy sice zcela vyhovuje rozdílných

57

potřebám ekonomických a neekonomických subjektů, způsobuje však nemálo aplikačních problémů. Zatímco právní úprava smlouvy o smlouvě budoucí upravuje institut poměrně kuse

a

stručně,

obchodněprávní

úprava

reflektuje

zejména

specifické

potřeby

podnikatelských subjektů v podmínkách obchodního styku. Základními rozdíly mezi oběma úpravami jsou zejména odlišnosti v zákonných požadavcích vymezení obsahu budoucí smlouvy, dále v odlišném pojetí kogentnosti a dispozitivnosti zákonných ustanovení, kdy ObchZ nabízí z hlediska možnosti odchylné úpravy dohodou stran nesrovnatelně větší svobodu smluvním stranám. Dalším podstatným rozdílem je odchylná úprava sankčního režimu, kdy ObchZ umožňuje oba výše zmíněné nároky z porušení kontraktační povinnosti vymáhat kumulativně pouze v případě kvalifikovaného porušení kontraktační povinnosti povinnou stranou, kdežto ObčZ kumulativnímu uplatnění obou nároků nijak nebrání. ObčZ zároveň nespojuje uplatnění sankčního režimu s iniciativou stran, ale s objektivním neuzavřením budoucí smlouvy. Podstatnou odlišností je i odchylná právní terminologie obou kodexů. Kvalitativní komparaci obou právních úprav nelze však provést bez ohledu na konkrétní podmínky a charakter účastníků smluvního vztahu, neboť každá ze zákonných úprav má své specifické problémové okruhy a vhodnost jejího použití úzce závisí na konkrétní povaze stranami sledovaného účelu.

Účelem a smyslem této diplomové práce bylo poskytnout hlubší vhled do problematiky platné obchodněprávní úpravy, postihnout problematiku některých zákonných formulací a aplikačních nejasností a nabídnout širší pohled na podstatu a smysl institutu smlouvy o smlouvě budoucí v podmínkách soudobé soukromoprávní úpravy.

58

Prameny:

• Bejček, J. Obchodní závazky. 2 vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1994 • Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl IV. Praha. Polygon, 2002 • Kaldyna, F., Pokorná, J, Tomsa, M. a kol. Obchodní právo, Meritum, ASPI, a.s., 2005 • Kopáč, L. Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. Díl. I. Praha: Prospektum, 1993 • Kozel, R. Smlouva budoucí společenské smlouvě a podobné smlouvy. Právní rádce 4, 1994, • Klincl, J. – Urfus, V. – Skřejpek, M.:Římské právo, 2. vyd. Praha, C.H.Beck 1995 • Pelikánová, I. Kometář k obchodnímu zákoníku. Obchodní závazkové vztahy. 3 díl., 2. vyd., Praha: Linde Praha,a.s., 1998 • Pelikánová, I. Obchodní právo. I. díl, Praha : ASPI, a.s., 2005 • Plíva , S. Obchodní závazkové vztahy. 2.vyd. Praha: ASPI, a.s. 2009 • Plíva , S. Obchodní závazkové vztahy. Praha: ASPI, a.s. 2006 • Plíva, S. Uzavírání obchodních smluv. Právo a podnikání 9, 1995 • Plíva, S. Uzavírání obchodních smluv. Právo a podnikání 8, 1995 • Plíva, S. Obchodní smlouvy. Právní fórum. 3, 2006 • Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006 • Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Sv. I. 1. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2002 • Knappová, M., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné. Sv. II. 3. vyd. Praha: ASPI, 2002 • Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002 Podpůrné prameny:

• Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva. 1. vyd. Praha: Aspi Praha, a.s., 2001 • Gerloch, A. Teorie práva, 3. vyd. Dobrá voda: Aleš Čeněk, 2004 • Knapp, V. Teorie práva. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 1995 • Madar, Z. Slovník českého práva. 2. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 1999

59

Résumé Agreement on the Future Agreement (§289 and further in the Czech Commercial Code) The aim of this thesis is to explore and explain in detail the problems of the Agreement on the Future Agreement according to its basics in the Czech Commercial Code. The thesis is based on the valid legal regulations of the Agreement on the Future Agreement and explains the essential issues concerning its interpretation and application. The thesis is following the characteristics of the legal indicia of the Agreement on the Future Agreement together with its content, parties to the Agreement and its template. Other explored issues are rights and duties of the parties to the Agreement as well as variability of the contracting requirements. The thesis also deals with the fundamentals and purposes of the process between the Agreement on the Future Agreement and the Future Agreement and enables us to understand similar legal institutes. Regarding the recent dual legal regulation provided by the Czech Commercial Code as well as the Czech Civil Code, the aim of the thesis is to compare similarities and differences of these two types of regulation and to indicate advantages and disadvantages of the application of each one during the different stages of the contracting process. The thesis is concerned with the compulsory requirements of the Agreement on the Future Agreement according to the peremptory rules of both Codes and also highlights the boundaries of the non-mandatory rules of the Commercial Code and the opportunities of the parties to the Agreement to conclude diversely than stated in the Codes. With respect to the opportunities to conclude the Agreement diversely, the thesis provides several possibilities how to conclude the rights and duties of the parties to the Agreement and is also poins out possible problems resulting from such arrangements. In several cases the thesis provides with the alternative solution to the problems. The thesis compares the civil law regulations and commercial law regulations freely throughout the thesis according to the problems explained. The terminology is also briefly explained as it causes problems in its explanation and application. The final part of the thesis addresses the enforcement of the right to conclude the Future Agreement, stipulation of the subject-matter of the Agreement by the court or by the arbitrator and the enforcement of the damages. These issues are also compared with the Civil Code regulation. In the very end the thesis explains dissolving of the duty to conclude the Future Agreement. The most important problems of the clausula rebus sic standibus.

60

The thesis is concerned with issues resulting in most problems in praxis and follows recent as well as older case law, cites from the important verdicts of the Supreme Court and states the judicial opinions of the legal experts.

61