Slované ve střední Evropě ve starším středověku - biokulturní analýza

Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta Katedra biologie a environmentálních studií

Slované ve střední Evropě ve starším středověku biokulturní analýza

Autor: Hana Jiřičková Vedoucí práce: doc. RNDr. Václav Vančata CSc.

Praha 2014

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně pod vedením doc. RNDr. Václava Vančaty, CSc. a že jsem citovala všechny použité informační zdroje. Souhlasím se zveřejněním bakalářské práce podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů. Byla jsem seznámena s tím, že se na moji práci vztahují práva a povinnosti vyplývající ze zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. Souhlasím s uložením své bakalářské práce v databázi Thesis. Praha, 10. 6. 2014 .......................................................... Podpis

Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat panu docentu RNDr. Václavu Vančatovi za trpělivost, ochotu a cenné rady při vedení mé práce. A také děkuji rodičům za zázemí, které mi při vypracovávání bakalářské práce poskytovali s láskou a porozuměním.

NÁZEV: Slované ve střední Evropě ve starším středověku - biokulturní analýza AUTOR: Hana Jiřičková KATEDRA (ÚSTAV): Katedra biologie a environmentálních studií VEDOUCÍ PRÁCE: doc. RNDr. Václav Vančata, CSc. ABSTRAKT: Tato bakalářská práce se zabývá problematikou původu Slovanů, kteří od 6. století kolonizovali střední Evropu. Cílem práce je nastínit možné teorie o původu Slovanů, osidlování nových území a způsobu, kterým Slované pohřbívali mrtvé. Podstatný je také vliv křesťanství a zánik polyteistického náboženství. Důležitý je rovněž jazyk, kterým se staří Slované dorozumívali a jaká je míra příbuznosti s jinými indoevropskými jazyky. Smyslem práce je též naznačit způsob obživy, zejména zemědělství, které hrálo zásadní roli při zajišťování živobytí. Významný je kromě toho obchod a s tím spojená výroba mincí a podstatná jsou také řemesla, bez kterých by nebyl možný pokrok v různých sférách života, především v zemědělství. KLÍČOVÁ SLOVA: Slované, starší středověk, střední Evropa, biokulturní analýza

TITLE: Early mediaeval Slavic population in Central Europe - a biocultural analysis AUTHOR: Hana Jiřičková DEPARTMENT: Department of Biology and Environmental Studies SUPERVISOR: Doc. RNDr. Václav Vančata, CSc. ABSTRACT: This Bachelor´s work supposed to indicate the theories used by the original Slavic people by conquering, settling and colonizing cental Europe in the 6th century. The main purpose is to display the ways they used to survive and prosper. The importance of language, religion, agriculture and trades are also displayed. The influence of Christian religion and decline of polytheistic religion were also important in their lives just as well the language in which they communicate with them self and relation with other Indo-Europeans. Agriculture was the fundamental way of survival, grow of food, developing trades, introducing coins and burial ceremonies were also important in their society. KEYWORDS: Slavs, early mediaeval, Central Europe, biocultural analysis

Obsah 1.

Úvod............................................................................................................ 1

2.

Termín Slované ........................................................................................... 2 2.1

Nejstarší Slované ..................................................................................... 2

3.

Původ Slovanů ............................................................................................ 4

4.

Osídlení střední Evropy .............................................................................. 7

5.

Paleodemografie ....................................................................................... 12

6.

Jazyk ......................................................................................................... 16

7.

Vzestup Slovanů ....................................................................................... 18 Velkomoravská říše ............................................................................... 18

7.1 8.

Náboženství .............................................................................................. 21 8.1

Bohové a svatyně .................................................................................. 21

8.2

Uctívání zvířat a rostlin ......................................................................... 22

8.3

Duchové a démoni................................................................................. 23

8.4

Rané křesťanství .................................................................................... 24

8.5

Zánik polyteistického náboženství ........................................................ 25

9.

Pohřebiště.................................................................................................. 28 9.1

Mohyly .................................................................................................. 28

9.2

Nespálená těla ....................................................................................... 29

10.

Obživa ....................................................................................................... 32

10.1

Zemědělství ....................................................................................... 32

10.1.1 Chov hospodářských zvířat ............................................................ 36 10.2

Řemesla ............................................................................................. 39

10.2.1 Železáři, kováři, uhlíři .................................................................... 40 10.3 11.

Peníze a obchod ................................................................................. 43

Závěr ......................................................................................................... 46

12.

Reference .................................................................................................. 47

12.1

Seznam citované literatury ................................................................ 47

12.2

Seznam tabulek .................................................................................. 49

1. Úvod Slované patří do skupiny Indoevropanů. Do zorného pole poprvé vstoupili v 6. století, kdy začali osidlovat velká území v Evropě. Velkou otázkou tedy zůstává proces formování. Důvodem osidlování nového území bylo nejspíše přelidnění a s tím související potřeba zajištění obživy. Práce je kompilačního charakteru a je rozdělena do desíti hlavních kapitol členěných na podkapitoly. V úvodu je čtenář seznámen s problematikou a cílem práce. Ve druhé kapitole je čtenář seznámen s pojmem Slované a dále se práce zaměřuje na nejstarší Slovany z pohledu historického. V následující kapitole jsou posouzeny různé teorie o původu Slovanů, zda obývají naše teritorium odjakživa, nebo zda existovala Slovanská pravlast, ze které se postupně rozcházeli. V další kapitole je rozepsáno osidlování střední Evropy. Jakým způsobem a proč docházelo ke kolonizaci Evropy. Následující kapitola je věnována paleodemografii. Tato kapitola se věnuje hlavně průměrné délce života lidí v dospělosti v raném středověku. Další dvě kapitoly se věnují jazyku a vzestupu Slovanů. Jakým způsobem se slovanský jazyk vyvíjel, jak se dnes dělí a proč se musely kmeny seskupovat a tvořit jednotný celek. V osmé kapitole je rozepsáno náboženství Slovanů. Jak se víra u jednotlivých Slovanů odlišovala, jaké bohy a zvířata uctívali, z jakých duchů a démonů měli strach. Dále se práce zaměřuje na rané křesťanství a zániku polyteistického náboženství. Následující kapitola se věnuje způsobu pohřbívání. Jakým stylem se pohřbívalo a jak se tento styl měnil. V poslední kapitole je shrnuto zemědělství a řemesla Slovanů. Jakým způsobem se živili a co potřebovali k běžnému životu. Důvodem výběru tohoto tématu byl zájem dozvědět se více o Slovanech, jejich stěhování, osidlování nových území, o jejich životě, a proto cílem bakalářské práce je nastínit počátky a způsob života starých Slovanů ve střední Evropě.

1

2. Termín Slované V písemných dokumentech se označení Slované objevuje až od 6. století n. l. – Sclavini,

Sclaveni,

Sakalba.

Na

území,

kde

předkové

slovanských

kmenů

pravděpodobně žili, tedy severně od Karpat, se v písemných dokumentech uvádějí Venedi, avšak tímto etnickým názvem Germáni označovaly Slovany až od středověku a v některých pramenech se dokonce klade mezi oba termíny rovnítko (Klanica, 1986).

2.1 Nejstarší Slované V 5. století navštívil Skytii Hérodot. Pobýval pouze v městě Olbii, které se nachází pří ústí řeky Dněstru. Získal zde od místních znalců mnoho údajů o národech, které žili dále na sever a tyto údaje zaznamenal ve 4. knize svých Dějin Historiés apodexis. Hérodot uvádí, že v jižní části Skytie se rozkládá široká step, kde se nachází množství řek a dále na sever se táhnou nekonečné lesy. Popisuje řeky vlévající se do Černého moře: Istros (Dunaj), Ordéssos (Seret), Pyrétos (Prut), Tyres (Dněstr), Hypanis (Bug) a Borysthenés (Dněpr). Zmiňuje se i o Tanais (Don), která ústí do Maiótis (Azovské moře). Hérodot věděl o existenci neskytských kmenů, které sídlily na západ, sever i východ od Skytů. Na západě to byli Agathyrsové, kmen patrně tráckého původu. Na sever od nich sídlili záhadní Neurové, kteří žili mezi horním Dněstrem a středním Dněprem. Jejich jméno se zachovalo v některých místních názvech ve východním Polsku (řeky Nura, Nurzec) i v označování této oblasti jako Nurská země, a proto bývají spojováni se Slovany. Mezi středním Dněprem a Donem se rozkládala sídla Andropagů (lidojedů) a kočovníků, nazývaných, podle svého zvyku nosit černé oblečení, Melanchlainové. Ve východním sousedství Neurů, žil početný národ světlovlasých a modrookých Budinů, kteří se živili lovem. Další písemné zprávy pochází od řeckých a římských autorů z 1. a 2. století n.l. Píše se o velkém národě Venedů, sídlícím za Vislou, mezi Baltským mořem a Karpaty. Hovoří o nich Pilnius starší v díle Naturalis historia kolem roku 77, dále Tacitus ve svém díle Germania z roku 98 a geograf Ptolemaios. Tacitus nevědel, zda má Venedy přiřadit ke Germánům nebo íránským Sarmatům. Jelikož kočovní Sarmaté žili na vozech a Venedi si stavěli domy a užívali štíty, domníval se, že jsou spíše spřízněny

2

s Germány. Cenné údaje o Venedech přinesl Ptolemaios, který působil v egyptské Alexandrii ve 2. století n. l. Na mapě umisťuje Venedy na východ od řeky Visly k zálivu Venédskému (nejspíše záliv Baltského moře) a k Venédským horám (zřejmě Karpaty). Jejich jméno bylo ještě v 6. století užíváno i pro historické Slovany, ale ztotožnění starověkých Venedů se Slovany není zcela samozřejmé. Mnozí badatelé soudí, že jde o část Keltů nebo Ilyrů, kteří se později přesunuli na jih do středomořské oblasti (Benátky – Venezia). Jiní se naopak domnívají, že Venedi byli neznámým evropským obyvatelstvem, které později splynulo se Slovany a vtisklo jim své jméno. Vztah ke starověkým Venedům je poue hypotetický (Váňa, 1983). Hlavními informátory o Slovanech jsou v 6. století Prokopios a Jordanes. Jordanes ve svém díle De origine actibusque Getarum popisuje východní Evropu, kterou tradičně nazývá Skytie. V této knize popisuje sídla Slovanů takto: „na levém svahu, co směřuje na sever, a to od pramenů řeky Visly na nesmírných prostorách, se usadil početný kmen Venétů. I když se jejich jména teď mění podle různých rodů a sídlišť, nazývají se především Slovany a Anty. Slované žijí od města Novietunum a jezera zvaného Mursinské až k Dněstru a na sever až po Vislu. Místo měst mají bažiny a lesy. Antové avšak, kteří jsou z nich nejzdatnější, tam, kde se Pontské moře zahýbá, rozprostírají se od Dněstru až po Dněpr, kteréžto řeky jsou od sebe vzdálené mnohými stanicemi“ (Beranová, 1988). Dosud mezi historiky není jednoty o tom, kde města Novietunum a jezero Mursinské leží. Jako jedna z prvních zpráv používá označení Sclaveni (Klanica, 1986). Dílo historika Prokopia je významné tím, že se jako člen družiny zúčastnil vojenského tažení. Dílo nám nabízí zajímavé srovnání historiků a archeologů, kteří často hovoří o jednoduchosti a prostotě slovanské kultury v 6. století, o tom, že Slované bojovali jako pěší. To je však v rozporu s Prokopiovými zprávami. Z historických pramenů můžeme spolehlivě vytěžit poznatek, že Slované jako celek vstupují do evropských dějin od 6. století n. l. Tehdy začali Slované osídlovat svá nynější území, aniž by bylo jasné, kde dříve žili (Váňa, 1983).

3

3. Původ Slovanů Základní otázkou bylo, zda Slované sídlili na našem území odjakživa, nebo zda existovala jedna slovanská pravlast, z níž se rody rozešly po evropském kontinentu do míst, která obývají dodnes. Autochtonisté se přiklánějí k první možnosti, která vychází z názoru, že se Slované na našem území vyvíjí nepřetržitě už 5 000 let a jejich objevení se klade do souvislosti s příchodem Indoevropanů v závěru eneolitu. Převážná část badatelů zastává migrační teorii, která dokazuje, že na většině území, která jsou dnes obydlena moderními národy Slovanů, přišli jejich předkové z jedné velké pravlasti (Galuška, 2004). Existují různé teorie v hledání původní slovanské pravlasti. Zastánci teorie viselsko-dněperské umisťují Slovany do povodí Dněpru a východního povodí Visly. Mezi badateli však byly časové rozdíly v určení původního vzniku. Jedni hledali tyto kořeny už v době bronzové, jiní až v době od 5. a 6. století našeho letopočtu. Další teorie odersko-dněperská vychází z toho, že pravlast Slovanů byla na území, kde sídlili i v raném středověku. Šlo tedy o jednu variantu hovořící o jejich autochtonnosti. Dněperská teorie klade slovanskou pravlast do jižního nebo severního povodí Dněpru. Slované tu měli sídlit už v 5. století před n. l. Do jisté míry představuje variantu teorie odersko-viselské. Teorie odersko-viselská umisťuje pravlast Slovanů mezi Odru a Bug, časově do 6. – 5. století před n. l. Podle názoru zastánců této teorie se prý Slované pod tlakem Germánů posunuli z této oblasti nejdříve na východ. Existují i jiné názory lokalizující slovanskou pravlast až do střední Asie a to zejména teorie naddunajská, která klade pravlast Slovanů na území jihovýchodní Evropy, do povodí dolního Dunaje. Tato teorie je široce rozpracovávaná a značná část badatelů jí akceptuje (Chropovský, 1989). Z výše uvedených teorií je možné odvodit dva základní přístupy k určování východiska, z kterého dávní Slované postupovali do svých sídel. Hovoříme tak o teorii západní a východní. Zastánci západní teorie, dnes jak již víme opuštěné, kladou pravlast

4

Slovanů do povodí Visly a Odry, a to už od doby vzniku a rozvoje lužické kultury v mladší době bronzové zhruba od roku 1250 - 1200 před n. l. Již L. Niederle na základě komplexního studia pramenů historických, archeologických, filologických, etnologických i antropologických stanovil rozsah slovanské pravlasti zhruba mezi Labem a středním Podněpřím, ale mimo starou sídelní oblast lužických popelnicových polí (Bednaříková, Homola, Měřinský, 2006). Celý tento kulturní komplex nebyl patrně jazykově ani etnicky jednotný. Východní teorie je v podstatě viselsko-dněperskou, která klade Slovany na území mezi Vislou a středním Dněprem a to ve dvou variantách středně dněperské, kladoucí zmíněnou pravlast v Kyjevské oblasti a v Polesí na rozhraní mezi dnešní Ukrajinou a Běloruskem, a v širším teritoriu do povodí Visly a Dněpru. Prvá z variant východní teorie nachází v současnosti nejvíce příznivců. Soudobé bádání nepočítá s autochtoním domácím vývojem slovanského etnika na našem území a uvažuje o slovanské etnogenezi mimo ně. „Tradiční“ pojetí předpokládalo slovanskou pravlast někde v oblasti Pripjaťských močálů, která se nachází na rozhraní Běloruska a Ukrajiny, případně širším teritoriu mezi Odrou a Vislou, horním Dněstrem, Pripjatí a středním Dněprem. V tomto širokém pásu nížin mezi řekami Sprévou a Styrem, severně od hřbetů Krkonoš, Beskyd a Karpat, či v užší oblasti horního a středního Podněpří, je hledá před jejich vstupem do historie také současné bádání, které vylučuje jejich přítomnost mezi Odrou a Vislou před dobou stěhování národů. Stopy po vymezení původní pravlasti Slovanů naznačuje mimo jiné hyponymie, tzn. názvy některých vodních toků. Jejich stará slovanská jména se soustřeďují především v povodích Odry, Visly, Pripjatě a částečně také Dněpru. Severně od této oblasti se již vyskytuje pásmo s názvoslovím baltským (Bednaříková, Homola, Měřinský, 2006). Již před polovinou 19. století se problematikou původu Slovanů začínají zabývat představitelé moderní jazykovědy a antropologie. Nepřeberné množství teorií o slovanské etnogenezi bylo publikováno v první velké syntéze, kterou publikoval český vědec Lubor Niederle. Toto dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků a není tedy divu, že má dodnes tato publikace rozhodující vliv na formulaci moderních výkladů slovenské etnogeneze (Klanica, 1986). Poučný je závěr Niederlových úvah o původu Slovanů, který říká, že archeologie není dnes o tom, aby rozřešila otázku původu Slovanů. Nelze

5

skutečně sledovat slovanskou kulturu od doby historické až do dávné minulosti, kdy se tvořil slovanský národ. Nejstaršími Slovany na Moravě a otázkami etnogeneze se zabýval také J. Poulík. Uvažuje o možnosti lokalizace slovanské pravlasti mezi Labe a Dněpr, odkud podle J. Poulíka nastává migrace Slovanů ve 3. a zejména ve 4. století do karpatské kotliny, předhoří Alp a na Balkán (Klanica, 1986). Velké množství informací o slovanské etnogenezi přináší J. Eisner. Podle jeho hodnocení se slovanská pravlast v podstatě shoduje s Niederlovou představou. Slovanskou pravlast tedy umisťuje na území severně od Karpat, mezi Dněpr a Vislu, a to včetně obou břehů (Klanica, 1986). Otázka Slovanské pravlasti není dosud v plné šířce uspokojivě vyřešena. Ať už byla pravlast kdekoliv, je jisté, že usazování Slovanů na nových územích je složitým procesem.

6

4. Osídlení střední Evropy Vnitřní diferenciace slovanského etnika jako celku, jeho členění, rostoucí počet obyvatelstva, potřeba zabezpečení jeho výživy a s tím souvisejícího prostoru, ale také tlak sousedních, hlavně kočovných kmenů, donutily stařešiny, aby se se svými rody vypravily hledat nová sídla. Intenzivní slovanský pohyb všemi směry započal ve 4. století a dále pokračoval v 5. a 6. století. V minulosti se uplatňoval názor, že Slované nepřišli do střední Evropy samostatně, ale ve vleku Hunů, případně Avarů. Dnes jsou tyto teorie překonané. Je celkem jasné, že Slovanské obyvatelstvo přišlo do evropského prostředí samostatně už před příchodem Avarů. Slované obsadili sídla Baltů a Ugrofinů, dostali se do oblasti Dněpru a Donu i k dolnímu Dunaji. Pronikali do nitra byzantské říše, zaplavili Balkánský poloostrov, dostali se k Jaderskému moři, postupovali do alpských údolí až k pramenům řeky Drávy a severněji až do Tyrolska. Kolonie Slovanů nalézáme i v Řecku a také v Malé Asii. Jako vojáci se později dostali do severní Afriky. Pohyb slovanského obyvatelstva po Evropě znamenal velké proměny a měl značný význam na migraci germánských kmenů. Pohyb takto rozsáhlé etnické skupiny se projevil také v dalším vývoji evropského světa. Osidlování nových oblastí neprobíhalo rovnoměrně a najednou. Nejprve nastupovaly menší skupiny. Jednou vojenské, jindy kolonizační, až postupně nabyla slovanská

expanze

mohutný

charakter.

Nové

obyvatelstvo

nepřicházelo

do

neobydlených oblastí, ale postupně se setkávalo s obyvatelstvem starousedlým, které si buď podmanili, nebo postupně asimilovali (Chropovský, 1989). Východní část střední Evropy, kterou v době stěhování národů zaujali Slované, ve starověku obývaly germánské a keltské kmeny. Čechy zčásti dokonce patřily ke keltské pravlasti a mocný keltský kmen Bójů vštípil této zemi jméno, které je dodnes užívané (Boiohemum, Bohemia). Bójové zde žili několik století, ale na přelomu letopočtu je vytlačili germánští Markomani a Kvádové. Kdy a jakým způsobem pronikaly do střední Evropy slovanské kmeny, nezaznamenal ani jeden dobový historik. Máme pouze nepřímá svědectví Prokopia a Jordanese. Zachycují Slovany v procesu šíření v 6. století, ale poskytují jen málo konkrétních údajů umožňující jasnější představu. Některé slovanské kmeny si předávaly

7

svou tradici ústně, z generace na generaci, než jí kronikáři písemně zaznamenali a zpracovali. Tak tomu bylo i u českých pověstí, které zpracoval a zapsal pražský kronikář Kosmas na počátku 12. století. Slovanské osídlení Čech si představoval takto „… Povrch této země tenkrát zaujímali širé lesní pustiny, bez lidského obyvatele… Když do těchto pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoli – neznámo s kolika lidmi – hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně, a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky, jež s sebou na ramenou přinesl.“ (Váňa, 1983). Kosmas se pokoušel o jakousi historickou hypotézu. Ve 14. století píše tzv. Dalimil kupodivu o Charvátech jako o původní vlasti Čechů. Nemohlo jít o dnešní Chorvatsko, nýbrž o tzv. Velké či Bílé Chorvatsko. V dávných dobách se rozkládalo severně od Karpat, v dnešním jižním Polsku a na západní Ukrajině, odkud se silný slovanský kmen Charvátů šířil nejen na Balkán, ale i na západ až do východních Čech. Také jim blízcí Srbové, kteří se rozdělili stejným způsobem jako Chorvati, měli podle zprávy tzv. Bavorského geografa z 9. století podobnou tradici o své pravlasti. I v pověstech je tedy možno zachytit skutečnost pro současné historiky, ale tyto informace krachují na naprostém nedostatku ověřených pramenů (Váňa, 1983). Tato situace se změnila díky archeologům, kteří objevem keramiky doložili slovanskou expanzi. Podle shromážděných nálezů v oblasti Prahy se nazývá tato keramika pražským typem. Keramika pražského typu byla rozšířena nejen v Čechách, nýbrž také na Moravě, Slovensku, ve východním Německu a v Polsku. Archeologům nejde pouze o keramiku, ale o souhrn faktů a souvislostí zjištěných při výzkumu, který teprve umožňuje blíže nahlédnout do způsobu života, hospodářství, bydlení a kulturní úrovně. Cenné poznatky ve vývoji keramiky pražského typu byly získány pří výzkumu žárového pohřebiště ve Velaticích u Brna, kde se dokázalo prokázat vývojovou souvislost pražského typu s jinak již známou slovanskou keramikou. Důležitý objev byl rovněž učiněn v Přítulkách na Moravě (Beranová, 1988). Zde bylo odkryto více než 400 hrobů spolu se sídlištěm, které se rozkládalo poblíž na ploše asi 1 km². Koncentrace obyvatelstva je docela neobvyklá, neboť většina osad i pohřebišť pražského typu má poměrně malé rozměry. Moravské nálezy pražského typu je možno datovat rámcově do doby přelomu 5. a 6. století až do 7. století. V té době až do poloviny 5. století žili na

8

Moravě také Germáni, Rugiové a po nich Langobardi. Nemáme stopy po tom, že by Slované s Germány přicházeli do bojových střetů, právě naopak, mnohé náznaky svědčí o tom, že žili v míru. Na území Čech a ve středním Polabí se prozkoumaly dvě vesnice, které se stěhovaly. Bylo to v Březně u Loun a Dessau-Mosigkau v Sasku, ale toto osídlení bylo poněkud mladší, až z druhé poloviny 6. století. Právě těmto nalezištím archeologové věnovali svou pozornost (Váňa, 1983). V Březně byla nalezena osada z konce 5. století a první poloviny 6. století, která patřila zbytkům germánského obyvatelstva. Germánské obyvatelstvo při svých taženích na jihovýchod a jihozápad Čechy v podstatě opustilo. Obyvatelé žili v chatkách, které měly obdélníkový půdorys a byly zahloubeny do země půl metru i více, s dřevěnou konstrukcí, nesenou obvykle šesti kůly, vždy tři a tři na užších stranách proti sobě. Jejich osada se postupně posouvala nejméně osmkrát podél Vltavy. V průběhu první poloviny 6. století se objevili noví přistěhovalci, kteří se nechovali nijak nepřátelsky a začali se usazovat vedle původního obyvatelstva. Zřejmě zde byly příznivé půdy pro pěstování obilí a také vhodná místa pro pastvu dobytka, tudíž nedocházelo ke konfliktům. Přistěhovalci byli první Slované, kteří se svým způsobem života a kulturní úrovní příliš nelišili od svých germánských sousedů, a proto s nimi také během poměrně krátké doby, asi dvou generací, splynuli v jeden celek (Váňa, 1983). Žili v prostorných příbytcích, zhruba čtvercového půdorysu, s udusanou podlahou a s kamennou pecí v severozápadním koutě (v germánských chatách chybí). Soužití obou národností můžeme sledovat v míšení typů keramiky a obydlí. Vesnice stávaly v nížinatých oblastech podél řek a potoků, kde byly lehké a úrodné půdy a kde rostly listnaté lesy (Beranová, 1988). Slovanská osada se také během času posouvala, v důsledku částečně stěhovavého zemědělství, při kterém část obdělávané půdy po určitou dobu odpočívala a obydlí se přesouvalo k polím, jenž byla právě obhospodařována. Příbytky se seskupovaly do oblouku kolem volné návsi v počtu asi 7 až 10. Osada měla přibližně 40 až 60 obyvatel. Kolem návsi byly zásobní jámy a obilnice, které měly kruhovitý průměr a byly zahloubeny do země. V jámách byla nalezena především pšenice, pak ječmen, žito, oves, proso, ale také hrách, čočka a konopí. Tyto obiloviny svědčí o vyspělejším stupni agrotechniky, než měli původní obyvatelé.

9

Podobná vesnice byla prozkoumána poblíž Dessau-Mosigkau v Sasku. Zde také docházelo ke stykům s původním germánským obyvatelstvem. Nalézáme zde mnoho podobností. Jediný velký rozdíl nalézáme v době vzniku (Beranová,1988). Právě vztahy mezi různými národy nám mohou pomoci prozradit něco o příchodu Slovanů. Na Slovensku pro ně jsou doklady na celé řadě sídlišť a pohřebišť. Na sídlišti ve Výčepech-Opatovcích byly nalezeny nádoby pražského typu a hunská keramika, která se nemohla vyskytovat později než v 5. století. Naleziště se vyskytují v úrodných oblastech jihozápadního Slovenska, v poříčí Moravy, Nitry, Hronu, Váhu, Ipľu a Dudváhu. Dříve pronikaly slovanské kmeny na východní Slovensko, kde se jejich keramika spojuje s nálezy barbarské římské kultury, které pochází z přelomu 4. a 5. století (tzv. prešovský typ) (Váňa, 1983). Takto je možné dokumentovat postup slovanského osidlování střední Evropy od východu na západ. Nejdříve Slovany zastihujeme ve východním Slovensku, snad již v první polovině 5. století. Poté v jihozápadním Slovensku, nejspíše druhá polovina 5. století. Dále na jižní Moravě, na přelomu 5. a 6. století. Potom v Čechách, v první polovině 6. století a nakonec mezi Labem a Sálou, v druhé polovině 6. století. Odlišný obraz nám poskytuje slovanské osidlování severozápadní části střední Evropy, oblast mezi středními a dolními toky Labe, Odry a Visly. Zde zaniklo germánské osídlení na přelomu 4. a 5. století. Místy se však zachovaly pozůstatky předslovanského obyvatelstva až do druhé poloviny 5. století, někde až do počátku 6. století. Ve středním Polsku byla objevena osada pozdě przeworské kultury v Piwonicích a podobně tomu bylo i v polských Pomořanech. Oblast dále na západ se v 5. století rovněž vylidňovala (Váňa, 1983). Kmeny Anglů a Sasů odcházely do Británie, kdežto Langobardi se posouvali na jih. Nicméně stopy germánského osídlení v západních Pomořanech, Meklenbursku a Holštýnsku se zachovaly až do první čtvrtiny 6. století a výjimečně až do počátku 7. století. V Braniborsku a ve středním Polabí zanikly germánské kmeny přibližně v polovině 6. století. Posuny germánských kmenů umožnily postupné pronikání Slovanů a ti se patrně větší měrou než jinde setkávali s jejich zbytky. To vedlo k svérázným rysům Slovanské kultury v této oblasti, které se částečně lišily od jižnějších oblastí pražského typu. V osadách tamních Slovanů archeologové objevili jiné typy příbytku, než byly 10

podzemnice, které jsou typické pro pražsko-korčakskou oblast. Jde spíše o nadzemní sruby. Jejich vnitřek nebyl zahloubený a měl pouze nepravidelné jámy, jež sloužili jako sklípky. V prvních fázích kolonizace Slované vyráběli na tomto území prostou ruční a nezdobenou keramiku, ale poněkud jiných tvarů než na území Česka, Slovenska a jižního Polska. Zakrátko se tu přitom objevila vyspělejší keramika, obtáčená na kruhu. Například typ Feldberg, nebo dvojkónické nádoby typu Tornow, rozšířené především v Dolní Lužici, Slezsku a Poodří. Východisko obou těchto typů zdobené keramiky, datované do 7. století a místy snad již do konce 6. století, se hledá v oblasti horního Poodří a Slezska, kde se podobné prvky objevují v rámci przeworského prostředí (Váňa, 1983). Odtud zřejmě vycházel hlavní proud slovanské kolonizace krajů mezi dolním Labem, Odrou a Baltem. Od poloviny 6. století do poloviny 7. století probíhalo Slovanské osídlení východního Německa a udrželo se zde po staletí vytrvalých bojů až do středověku. Na severozápadě v oblasti západního Pomoří, Holštýnsku, Braniborsku a jinde, Germáni opustili zemi již ve 4. a 5. století. Přesto někde zůstaly germánské osady, se kterými se Slované při svém postupu setkávali. Nezdá se však, že by docházelo k válečným konfliktům. Nejspíše probíhala postupná asimilace obyvatelstva. Slovanská expanze na západ pokračovala ještě v 7. a 8. století, kdy dosáhla skoro k ústí Labe do Severního moře. Svědčí o tom i nedávné objevy slovanského osídlení v Hamburku, Duryňsku a severním Bavorsku. Příval osadníků by nejspíš postupoval ještě dále, kdyby ho koncem 8. století nezastavila říše Karla Velikého. Slovanská expanze měla různé formy, její podstata tkvěla v zemědělské kolonizaci vhodných území. Je podivné, jak potichu, bez významnějšího ohlasu v písemných pramenech se takto velké etnikum v Evropě objevuje.

11

5. Paleodemografie Lidé mluvící stejným jazykem a lidé, kteří jsou řazeni do společné kultury, mají častější tendence uzavírat sňatek v rámci své vlastní skupiny. To může mít za následek vznik jejich psychických vlastností na straně jedné a vznik jazykových a kulturních zvláštností určité podobnosti na straně druhé. Z literatury jsem nashromáždila informace o průměrné délce života lidí v dospělosti.

10. – 12. století 7. – 12.

Celkem

století

Průměrná délka života ženy

Bešeňovo, NitraMlynárce, Abrahám, Zemné-Gúg

století

Počet

9. – 10.

Průměrná délka života muže

Pobedim, Nitra– Lubka, Ducove– Kostolec, NitraZabor

století

Počet

7. – 8.

Průměrná délka života muže a ženy

Holiare, Nové Zámky, Želovce, Žitavska Toň

Počet

Datace

Skupina hřbitovů

Tabulka 1: Průměrná délka života podle kosterního materiálu jihozápadního Slovenska (Jakab 1979)

1 625

20,9

416

23,3

555

19,3

328

23,9

95

25,9

76

20,9

552

23,1

196

25,5

169

20,1

2 532

21,7

707

24,3

800

19,6

12

Průměrná délka života ženy

Abrahám

27,6

20,6

Ducové, Middle Ages

23,3

16,8

Ducové, present times

20,9

19,6

Holubice VI

22,2

18,0

Hradsko-Kanina

22,2

19,7

Josefov

26,2

21,7

Kouřim – sv. Jiří

24,3

18,7

Lahovice

29,1

26,4

Libice

26,1

25,2

Mikulčice I

26,9

18,5

Mikulčice II

24,6

21,6

Mikulčice III

24,1

17,2

Mikulčice IV

25,7

20,7

Mikulčice 11

24,4

22,2

Mikulčice 12

27,3

22,4

Mikulčice-Kláštersko

21,3

19,6

Nitra-Lupka

27,1

17,1

Nové Zámky

23,5

19,8

Oškobrh

19,0

22,3

Pobedim

27,4

25,0

Radomyšl, Middle Ages

25,1

21,7

Radomyšl, present times

23,8

25,7

Rajhard

21,1

17,4

Velké Bolovce

21,5

21,3

Hřbitov

Průměrná délka života muže

Tabulka 2: Průměrná délka života dospělých pro 27 raně středověkých populací z území České a Slovenské republiky (Hanáková a Stloukal 1987)

13

Průměrná délka života muže

Průměrná délka života ženy

22,6

20,7

Želovce

26,0

20,5

24,3

20,5

Hřbitov Virt

Průměr pro všechny hřbitovy

Průměrný věk pro muže a ženy – 22,6 let

14

Autor

Raný středověk

Průměrná životnost dospělého

Datace

Západní Slované:

Počet

Hřbitov

Tabulka 3: Průměrná životnost dospělých u některých Západních Slovanů na základě kosterního materiálu

Polsko Ostrów Lednicki

657

38,5

Brozoza

55

32,5

Cedynia

836

40

Tomice

50

30,8

Wolin

140

36,8

Bazar Nowy

93

38,5

Brześć Kujawski

135

41,1

Gruczno

1 781

37,1

Czarna Wielka

106

36,4

Espenfeld

425

35,5

Bach and Bach (1971)

Reckahn

270

34,4

Schott (1964)

Sanzkov

139

34,0

Ullrich (1972)

Gustävel

22

32,7

Ullrich (1972)

Piontek (1992)

Německo

Většina Slovanské populace je datována od 9. století do 11. století. Průměrný věk dospělých jedinců u východních Slovanů je 36 – 40 let a u západních Slovanů 32 – 41 let. Zajímavostí je, že nejvyššího průměrného věku se dožívali jižní Slované (42 – 47,5 let). Biologický stav a dynamika lidské populace se výrazně neliší od biologického stavu obyvatelstva v době římské (Piontek, 2006).

15

6. Jazyk Do studia jazyků se pokouší jazykověda proniknout dvojím způsobem a to buď studiem jazykových vztahů k sousedním etnikům, nebo analýzou místních názvů, zejména hydronymií (názvy vodních toků). Slované patří spolu s Balty, Germány, Kelty, Romány, Řeky, Albánci, Armény, Íránci a Indy k jazykům indoevropským. V minulosti patřily do této skupiny ještě některé vymřelé skupiny, jako byli Chetité (Anatolci), Trákové, Ilyrové a Tochaři. Nejspíše se nejdříve oddělil jazyk chetitský a indo-íránský, v další fázi pak jazyk řecký, germánský a ilyrský, posléze jednotný jazyk baltoslovanský, z něhož se nakonec vydělila baltština a slovanština. Neexistuje jednotná shoda v názorech na posloupnost tohoto vývoje, ale je jasné, že Slované se jako etnický celek vyvinuli poslední a jsou tedy relativně nejmladší ze všech indoevropských větví. Proto ještě v raném středověku byl znám pouze jednotný slovanský jazyk (lingua slavica), jímž hovořili od 6. do přelomu 9. až 10. stoleté všichni Slované od Baltu až po Egejské moře a od Labe až po Dněpr, s malými dialektickými odchylkami Slovanů západních, východních a jižních (Váňa, 1983). Teprve v 9. – 10. století po upevnění nových sídel a vzniku prvních slovanských států se začaly diferencovat národní jazyky užívané až dodnes. Vytvořilo se celkem dvanáct jazyků, které jsou rozdělené do tří skupin: 1) Západoslovanská skupina: polština, lužická srbština, polabština (zaniklý jazyk slovanských kmenů na bývalém území NDR), čeština a slovenština 2) Východoslovanská skupina: ruština, ukrajinština a běloruština 3) Jihoslovanská skupina: srbochorvatština, slovinština, makedonština a bulharština Ještě před vznikem národních jazyků, které se plně rozšiřovaly na přelomu 12. a 13. století, se zásluhou prvních slovanských věrozvěstů Konstantina a Metoděje objevuje spisovný jazyk staroslověnský již v 9. století. Vytvořili písmo zvané hlaholice. Bylo to nové písmo, inspirované zčásti hebrejskou abecedou, zčásti řeckou, avšak bylo pouze inspirované. Jinak to bylo písmo původní, které vyhovovalo slovanskému jazyku, ale pro tehdejší vzdělance bylo obtížné, a proto vznikla nová abeceda tzv. cyrilice. Cyrilice byla bližší řecké abecedě, ale některá písmena byla do značné míry převzata z hlaholice.

16

Hlaholicí se psalo na Velké Moravě a staroslovanské písmo se ujímalo také v Čechách, v Maďarsku, V Charvátsku a v Polsku. Západní Slované a Charváti znali a užívali staroslověnskou literaturu, ale pouze v omezené míře. Základem literatury a literární činnosti církevní i světské byla latina. Naproti tomu u východních Slovanů na území kyjevského státu se slovanské písmo a staroslověnština rozšířily krátce po přijetí křesťanství a daly základ vyspělé domácí kultuře (Beranová, 1988). Staroslověnština získala přejímáním z řečtiny potřebných speciálních termínů teologických, právních, přírodovědeckých atd. (Večerka, 2006). Není přesně známo, kdy se začaly rozlišovat tyto tři velké skupiny – východní, západní a jižní. Někteří jazykovědci předpokládají dialektické rozdíly již ve slovanské pravlasti, ale k diferenciaci však nejspíše došlo až po rozsídlení slovanských kmenů. K tomuto vývoji značně přispěly ztráty vzájemného kontaktu a styk s různými kulturami. Příbuznost slovanštiny je různého stupně s jinými indoevropskými jazyky. Největší kvantum společných znaků má s baltskými jazyky jako litevštinou, lotyštinou, zaniklou pruštinou a jatvingštinou. Vzhledem k velkému množství společných znaků se usuzuje kdysi jednotný baltoslovanský celek. Poté následují vztahy ke germánštině a íránštině a některé podobnosti má také s keltštinou, ilyrštinou a tráčtinou. Slovanský jazyk se tedy vyvíjel mezi etniky baltskými na severu, germánskými na západě, íránskými na východě a keltskými, tráckými a ilyrskými na jihu.

17

7. Vzestup Slovanů Slovanské obyvatelstvo, které v 6. – 8. století přicházelo do Evropy, představovalo mohutný téměř jednotný celek, politicky však zcela roztříštěný. Proto těžko odolávaly vojensky dobře uspořádaným nomádům i ambiciózním velmocem, které představovali na západě Frankové a na východě Byzanc. Sámova říše byla jen přechodným útvarem, který se zrodil proti avarskému útlaku a není přesně známo, zda se po smrti svého tvůrce rozpadl, nebo zda alespoň některé mocenské či politické struktury přetrvaly. Šlo o první historicky známý mocenský útvar západních Slovanů. O Sámovi, jeho příchodu ke Slovanům a vyvolení za vládce existuje celá řada hypotéz (Beranová, Lutovský, 2009). Sámo, který se stal vůdcem díky svým osobním zásluhám, uzavřel spojenectví mezi několika venedskými kmeny a pojal za manželky ne méně než dvanáct žen, které mu porodily dvaadvacet synů a patnáct dcer (Curta, 2008). Důvodem povstání proti Avarům byla skutečnost, že Avaři okupovali cizí pastviny. Také Slované potřebovali pást dobytek a zabírání pastvin pro jejich stáda bylo neúnosné. Otázkou však zůstává, v jaké oblasti Avaři tyto pastviny zabírali a jak daleko kočovali. Otázkou tedy zůstává i lokalizace centrální oblasti Sámovy říše. Rovněž zde se setkáváme s řadou hypotéz. Ohnisko povstání se nejčastěji hledá na jihozápadním Slovensku, centrum pak na jižní nebo střední Moravě, ale úvahy se nemohou v obou případech vyhýbat ani lokalizaci do české kotliny. Zdá se, že v prvních stoletích své historie, neměli Slované potřebu trvalé státní organizace ani předpoklady pro ni. Nejspíše podle místních podmínek vytvářely kmenové svazy, které zanikly s oněmi přechodnými podmínkami. Až v 9. století nastala změna, zřejmě proto, že kolonizace nových sídel byla v podstatě dokončena, hospodářský život dosáhl nového stupně a osídlený prostor bylo nutno hájit proti vnějším tlakům. V této době vznikají ve střední, ale i jihovýchodní a východní Evropě první slovanské státy schopné trvalejší existence.

7.1 Velkomoravská říše Jádro Velkomoravské říše tvořila dnešní Morava, avšak jeho mocenská sféra toto území daleko přesahovala. Je samozřejmé, že slovanští předci nepřicházeli do liduprázdné krajiny. Střetávaly se zde skupiny nově příchozích s obyvatelstvem

18

usazeným zde již dříve (Galuška, 1991). Velká Morava se vyvinula ve střední Evropě v 1. polovině 9. století. Velkomoravská říše nebyla primárně organizovaná teritoriálně, jak by tomu mělo být u států, ale její základy tvořily skutečné či fiktivní příbuzenské vztahy, existující v rámci kmenové struktury (Macháček, 2012). Panovníci Velké Moravy se nerozhodovali zcela autonomně. Rostislava a v podstatě také Svatopluka dosadili Moravanům Frankové. Moc nepřecházela z otce na syna, ale předávala se v rámci jakéhosi širšího příbuzenstva. Až v roce 894, tedy ke konci existence Velké Moravy, se podařilo Svatoplukovi přenechat vládu svému synovi Mojmírovi II. To se ovšem neobešlo bez těžkých nástupnických konfliktů a bojů, které nakonec přispěly ke společenskému zhroucení. Na vládě se nepodílel jen panovník, ale i ostatní moravská knížata, s nimiž činil důležitá rozhodnutí a která omezovala jeho nezávislost. Centrální moc nebyla schopna účinně hospodářsky využít celé území. Chyběly jí ekonomické nástroje – především mince. Bez peněz ztráceli velkomoravští panovníci schopnost efektivně vybírat daně, cla, pokuty a tím se snižovala konkurenceschopnost v tehdejší Evropě. S neexistující mincí docházelo k úpadku vnitřního trhu. Ekonomické zdroje tak knížata na Moravě získávala výboji do okolí. V 9. století byla mince považována za symbol státnosti. Velkomoravská říše nedosáhla úrovně raně středověkého státu. Vzniku byrokratického státu předcházelo tzv. náčelnictví. Velká Morava a její ekonomika i sociální struktura odpovídá svým charakterem náčelnictví, i když v jeho nejrozvinutější formě. Na podobném stupni vývoje se nacházely také jiné společnosti, které ležely za hranicemi Franské říše. Základem náčelnictví je strukturovaná sociální jednotka, která zahrnuje několik kmenů. Existuje zde sociální rozvrstvení, ale celá struktura je zaměřena na jednu centrální osobu – náčelníka. Moc náčelníka není neomezená. Ekonomickým základem systému je hlavně princip přerozdělování a nikoliv trh. Hlavní výrobní prostředek, půda, zůstává v kolektivním vlastnictví. Pokročilé náčelnictví je velice důležitá fáze ke vzniku států. Je to tzv. cyklická fáze, kdy náčelník přechodně získává politický statut svrchovaného panovníka. Centrální moc se postupem času upevňuje a náčelník přejímá kontrolu nad ekonomickou oblastí. Celý tento systém se přetváří až do stavu, kdy se v rukou náčelníka nashromáždí dostatečné bohatství k tomu, aby se separoval od zbývající komunity. S předstátním charakterem velkomoravské

společnosti

souvisí

i

její

zánik

(Macháček,

2012).

Kvůli

přerozdělovacímu charakteru své ekonomiky byla centrální moc fatálně závislá na 19

dálkovém obchodu. Dálkový obchod do země přináší prestižní předměty, jimiž si panovníci kupovali loajalitu stoupenců. Po roce 900 na Velké Moravě nastalo přerušení obchodních tras a střední Evropu ovládli nově příchozí Maďaři. I když zhroucení dálkového obchodu nevedlo ke kolapsu Velké Moravy, můžeme ji však počítat jako jednu z nejdůležitějších příčin.

20

8. Náboženství V době svých velkých přesunů byli Slované pohany. Zaujímali nová místa a setkávali se postupně s křesťanstvím, kterým byli ovlivňováni. Slovanské pohanství má možnou souvislost se starým indoevropským základem a vyskytují se zde některé shodné rysy starých Inků, Íránců, Keltů, Řeků, Římanů, Germánů a Baltů. Slované stejně jako Indoevropané přinášeli své oběti, samozřejmě pouze výjimečně. Slované byli polyteisté – uctívali více bohů. Sídlem bohů bylo nebe, oblaka i obloha, neboť slovanské slovo „nebe“ znamená jak vlastní zářící nebe, tak i oblohu s oblaky (Podborský, 1994). Pojem Slovanské pohanství používáme pro označení projevu důvěry v síť vyprávění, která vytvářejí řád a určují, jak má člověk či společenství jednat. Tuto síť tvoří soustava vyprávění o bozích a hrdinech, o původu člověka, počátku světa aj. (Profantová, 2004)

8.1 Bohové a svatyně V různých částech slovanských zemí se víra odlišovala. Existují rozdíly mezi jednotlivými skupinami a kmeny. Konkrétní zprávy máme z Kyjevské Rusi z 10. století, kde jsou velmi časté zmínky o bohu Perunovi a bohu stád Velesovi (Beranová, 1988). Často se uvažuje o tom, že Perun byl bohem všech Slovanů a bohem nejvyšším. Byl bohem bouřícího nebe s bleskem. Jeho kult je doložen také u polabských Slovanů a v Polsku (Váňa, 1983). V hierarchii slovanského panteonu zastával podobnou pozici jako v mytologii jiných národů například řecký Zeus, římský Jupiter, germánský Thor, keltský Taranis či baltský Perkunas. Kromě Peruna uctívali Rusové a nejspíše také Slované v Čechách a na Balkáně Velese nebo Volose, který byl bohem stád a zřejmě i bohem hospodářství vůbec. U východních Slovanů nalézáme také jiné bohy. Ve slovanském panteonu ovšem vystupují někteří bohové, kteří svým dosahem překračují hranice lokálního významu. S jistou výhradou je můžeme určit za hlavní bohy, společné všem Slovanům. Jsou to především Svarog, Dažbog, Svarožič, již zmíněný Perun a Veles. Z původních náboženských představ Poláků, Slovanů a Jihoslovanů nezbylo téměř nic. Na našem území se také bohužel nezachovalo mnoho náboženských představ

21

předkřesťanského kultu (Pitro, Vokáč, 2002). Nejstarší literární památky hovoří pouze náznakovitě o pohanských aktivitách. Archeologové objevili mnoho svatyň, obětišť a kultovních míst, které přispívají k poznání slovanských náboženských představ. Většinou jde o prosté vyvýšeniny nebo plošiny, které jsou obehnané kruhovým příkopem se sloupem uprostřed. Věštby konaly zřecové společně s veleknězem. Věštilo se ze snů, letu ptáků, dýmu, pohybu nebeských těles, chování dětí, vnitřností zvířat nebo ze záměrně připravených úkonů, jako lití olova, pohyby předmětů po vodě, losování, pohled do vodní hladiny, házení předmětů za hlavu (Podborský, 2006). Jeden z nejmocnějších a nejznámějších bohů měl svatyni v Retře. Uvnitř svatyně stály sochy bohů a každý měl vespod vyryto své jméno. Zvenčí byla svatyně zdobena obrazy bohů a bohyň. První mezi nimi byl Svarožič, který byl velmi uctívaný ale v 1. polovině 11. století byl vyvrácen a nikdy nebyl obnoven. Jeho místo zaujal Svantovít, bůh ze svatyně v Arkoně na ostrově Rujana. Ve 12. století se Svantovít dostal na přední místo hlavně díky obchodním, hospodářským a vojenským úspěchům a také proto, že ostatní pohanští bohové upadali. Slované, stejně jako jiná etnika, uctívali také posvátné háje, stromy, prameny nebo skály. Také některé hory byly považovány za posvátné. V Čechách je to hora Říp, která má nápadný tvar i polohu. Na kultovních místech hrály významnou roli idoly bohů, které byly vytvořené ze dřeva, kamene nebo drahého kovu, případně v kombinaci dřevo – kov. Pro slovanské náboženství je typická vícehlavost bohů. Zejména u Polabských a Pomořanských Slovanů se s ní setkáváme velmi často. Nejznámější je informace o čtyřhlavém Svantovítovi. Ve Štětíně byl uctíván trojhlavý Triglav. Mnohohlavost nejspíše symbolizovala mnohonásobnou moc příslušného božstva. Někteří bozi měli jen jednu hlavu, jako například bůh východních Slovanů Perun nebo významný bůh Veles.

8.2 Uctívání zvířat a rostlin K slovanskému náboženství patřily i zvířecí idoly nebo oběti zvířat. V Mikulčicích, v předvelkomoravské vrstvě, bylo nalezeno kultovní místo s velkým množstvím hliněných figurek zvířat. Vytesaný koník nebo koňská hlava sloužili k věštění budoucnosti. Ke kultovním účelům sloužila i celá slepice, kohout či kuřata a zejména slepičí vejce, jako symbol života. Tento zvyk je znám jak v době

22

předkřesťanské, tak i v době křesťanské. Některá obětiště lze rozpoznat podle nápadného nakupení kostí obětních zvířat. Jde o pozůstatky pohřebních hostin. Z domácích zvířat se dále uctíval vůl, pes a také kohout. Ten měl svým kokrháním plašit zlé démony. V případě čápa se věřilo, že kdo jej na jaře uvidí v letu jako první, bude dlouho zdráv. Naopak, kdo ho uvidí sedícího, toho čekala nějaká choroba. Z divoké zvěře hrála důležitou roli v duchovním životě Slovanů silná zvěř jako medvěd, vlk, jelen nebo dravý jestřáb. Uctíván byl však i had (Galuška, 2004). Byla uctívána nejen zvířata, ale také stromy a rostliny, které se označovaly za posvátné. Dub, nejposvátnější strom, je zasvěcen vládci hromů a blesků Perunovi. Dalšími uctívanými stromy je ořech, který byl uctíván ve Štětíně a v Polsku. Pro dobrou sklizeň, byly uctívány stonky a větvičky s velkým počtem lístků. Nejvíce byla uctívána kopřiva, máta, mák, česnek a jiné, protože jejích kořeny byly svým účinkem léčivé. Jmelí se používalo jako léčivý a ochranný prostředek například proti neplodnosti žen. Jako léčiva, eventuelně afrodisiaka a přípravky proti uhranutí sloužila i řada bylin jako mandragora, třezalka, oměj a další (Podborský, 2006).

8.3 Duchové a démoni Svět Slovanských duchů a démonů byl velmi bohatý. Někteří byli prospěšní, jiní nebezpeční, ale se všemi musel slovanský lid nějak vyjít. Před zlými duchy a démony se nějak bránil a ty druhé si naopak nakláněl dary a oběťmi. První skupina duchů a démonů souvisela s přírodními silami. Patřili k nim bytosti země jako skalní a horští duchové (lesní víly). Dále bytosti vody představované rusalkami a vodníky, kteří měli moc lidem škodit ale i pomáhat. Proto byl usmiřován zvířecími oběťmi. Potom bytosti vzduchu zastoupené povětrnicemi a vílami. Další skupina přírodních duchů byla spojena s časem a vegetací jako byla polednice, večernice, klekánice, lesní panny a žínky. Před těmi bylo dobré se chránit, nebo nevyhledávat místa, kde by se mohli vyskytovat. Naopak, některé duchy bylo dobré mít na své straně. Byli jim hlavně sudičky a duchové střežící hospodářství a domov. Zosobňovali je dědové a skřítci. Velmi obávanou skupinu démonů tvořili můry, vlkodlaci a ještě nebezpečnějšími byli vampýři či upíři. Můry obtěžovaly lidi ve spánku a způsobovaly jim zlé sny, dokonce lidi dusily. Za vlkodlaka byl považován živý člověk (čaroděj), jež je schopný se

23

proměnit ve vlka a škodit lidem. Dle některých představ se vlkodlak rodí ze spojení ženy s upírem. Za vampýra byl považován člověk, který už během svého života budil pozornost nějakým fyzicko-psychickým postižením. Vampýrem se mohl stát i člověk, který zemřel za neobvyklých okolností nebo mrtvý jedinec, při jehož pohřbu došlo k nějakému pochybení. Archeologové objevili tzv. protivampýrické opatření, které mělo bránit před návratem mrtvého. Vymýšleli se různé praktiky jako obrácení těla tváří k zemi, oddělení hlavy a její položení k nohám, posmrtné vykroucení hlavy, zatížení těla kameny, nebo jen zatížení některých částí jako hlava, ruce, nohy. Takto poznamenané hroby se našly na pohřebišti „Na Valách“ ve Starém městě, nicméně tyto hroby jsou známé i odjinud, včetně Mikulčic a Břeclavi-Pohanska (Galuška, 2004). Již od pravěku si lidé velmi vážili ohně. Byla mu přičítána léčivá a očistná moc, dokonce chránil lid před démony. Také oheň si vyžadoval oběti, jimž bylo sádlo, zrní apod. Z ohně nebo dýmu se věštilo. S ohněm jsou spojované i představy malých duchů jako ohnivých dráčků, zmeků či rarachů, plivníků a mezi větší démony patří ohnivý muž (Podborský, 1994).

8.4 Rané křesťanství Křesťané byli původně v římské říši pronásledováni. Ediktem milánským císaře Konstantina Velkého dostali roku 313 stejná práva jako příslušníci jiných náboženství. Roku 391 císař Theodosius zakázal pohanství a křesťanství bylo uznáno za oficiální. Vývoj křesťanství ve všemohoucí ideologii byl složitý. Ve 4. a 5. století se církevní organizace spojila se státní. V čele stáli biskupové, mezi nimiž zaujímali přední postavení biskupové Konstantinopole (Cařihradu), Říma, Antiochie, Alexandrie a Jeruzaléma, kteří se prohlašovali za přímé nástupce apoštolů, za patriarchy. S vývojem státní organizace se upevňovalo postavení patriarchy cařihradského ve východořímské říši a v západořímské říši biskupa římského. Patriarchové však byli zpočátku v područí císaře. S úpadkem císařské moci se biskupovi Lvu I. v polovině 5. století podařilo prosadit učení, že římský biskup – papež, je nástupcem sv. Petra a že pod jeho pravomoc spadá i patriarcha cařihradský. Roku 484 došlo k roztržce mezi papežem a Cařihradem, která se v průběhu času buď zmírňovala, nebo naopak ostře vyhrocovala.

24

Moc římského papeže vzrostla v době pevného sepětí franské říše. Zároveň se však papežové stávali stále závislejšími na franských panovnících. Teprve v 2. polovině 9. století vystoupil papež Mikuláš I. se zásadou papežského univerzalismu. Prosazoval názor, že papež je přímým zástupcem boha na zemi, a proto mu má být podřízena církevní a dokonce světská moc. Do církevních věcí nesmějí panovníci zasahovat. Uvnitř východní církve probíhal boj mezi uctívači svatých obrazů a obrazoborci. Roku 726 vydal císař Lev III. nařizení, které zakazuje uctívání svatých obrazů. Teprve roku 842 bylo v Byzanci uctívání svatých obrazů opět povoleno. Křesťanství, které bylo pevně spjaté s nejsilnějšími evropskými státy, se šířilo jednak prostřednictvím misií, nebo násilně, válečnými útoky a podmaňováním cizího území. Misie se lišily jak v otázkách liturgických, tak v názorech na způsob šíření křesťanství. Pro panovníky a jim podřízené kněze a biskupy mělo obrácení pohanů v křesťany především mocenský a hospodářský význam. Proto používali i těch nejkrutějších prostředků (Beranová, 1988).

8.5 Zánik polyteistického náboženství Příčinou zániku původního slovanského náboženství, byla především vnitřní krize způsobená společenskými změnami, jimž lépe odpovídala vyspělejší křesťanská civilizace. Přijetí křesťanství neprobíhalo všude stejně. Pohané a křesťané žili zpočátku ve shodě a nijak si nepřekáželi. Tato situace se změnila tehdy, když se křesťanství začalo stávat důvodem ozbrojených vpádů do zahraničí. Panovníci z pohanských států se mnohdy stávali křesťany z čistě diplomatických důvodů. Prostý lid, pokřtěný násilím nebo dobrovolně, měl většinou o křesťanské věrouce velmi mlhavé představy. V poslední čtvrtině 9. století došlo v Čechách například k pohanskému povstání proti prvnímu křesťanskému knížeti Bořivojovi a ještě v 11. století byly vydávány dekrety proti pohanským zvykům. Nové náboženství bylo pro mnohé lepší v tom, že bůh nebo Kristus se jevili silnějšími než staří pohanští bohové. Rozdíly v učení nebo dogmatech příliš nechápali. Zásadní otázkou bylo, z které strany křesťanství přicházelo. Na Velké Moravě mezi sebou soupeřily vlivy franské říše představované církví římskou a vlivy byzantské říše. Římská církev a latinská liturgie nicméně zvítězily. Ke stejnému směru patřily i

25

ostatní státy západních Slovanů a také část jižních Slovanů byla a je pod vlivem římské církve. Náboženství hlásané slovanským jazykem a mše čtené alespoň zčásti slovansky se jak v Čechách, tak u jižních Slovanů sice po určitou dobu udržovali, ale církevní rituál byl římského a latinského charakteru. Slované východní a větší část jižních Slovanů se přiklonili ke směru byzantskému, řeckému, a také slovansky hlásané křesťanské náboženství mělo řecký charakter. Křesťanství různých směrů se v Evropě stalo vládnoucím náboženstvím a je jím až do současnosti (Beranová, 1988). Nejdříve se křesťanství upevňovalo v charvátské oblasti, kde se s křesťanskými knížaty setkáváme již na přelomu 8. a 9. století. V Srbsku se křesťanství ujímalo mezi 7. a 9. stoletím. V první polovině 9. století pronikalo křesťanství buď samovolnou infiltrací, nebo prostřednictvím různých misií na Moravu, do Čech i do Bulharska. Křesťanství bylo pro moravská knížata důležitou politickou zbraní proti franské říši a významnou ideologickou oporou při upevňování státu (Beranová, 1988). Nitranský kníže, který zpočátku nebyl křesťanem ale christianizaci ani stavbě křesťanských kostelů nečinil žádné překážky. K přijetí křesťanství byl kníže Pribina donucen tehdy, když byla Nitra připojena k Velké Moravě Mojmírem, zakladatelem moravského státu. V té době již na Moravu pronikalo křesťanství představované franskými misionáři. Jejich centrem bylo zejména pasovské biskupství. Moravští vládci si však uvědomili politické nebezpečí christianizace z této strany, hrozící ztrátou nezávislosti (Váňa, 1983). Proto již Rastislav, Mojmírův nástupce, vyhnal franské misionáře ze země a usiloval o založení samostatné moravské diecéze. Jelikož papež Mikuláš I. jeho žádosti nevyhověl, obrátil se Rastislav roku 862 se stejným požadavkem na byzantského císaře Michala III. Hledal tu také oporu proti franské říši a vzmáhající se Bulharské říši. Byl to výborný diplomatický tah, jenž měl dalekosáhlé kulturní důsledky. Rastislav totiž žádal o misionáře, kteří by byli schopni hlásat křesťanství slovanským jazykem. Císař Michael mu spolu s patriarchou Photiem poslali bratry Konstantina a Metoděje, kteří pocházeli ze Soluně. Oba velmi dobře ovládali slovanský jazyk, neboť obyvatelstvo řecké Soluně bylo převážně slovanské. Oba měli diplomatické zkušenosti a na svůj úkol na Moravě se důkladně připravili. Konstantin vytvořil speciální slovanské písmo tzv. glagoliku. Ve slovanštině se pak konaly bohoslužby a také byly překládány liturgické knihy. To ve své době byla revoluční novinka, jelikož v Evropě vládl tehdy jen latinský

26

a řecký ritus. Tato novinka, které se dostalo schválení od papeže, měla u slovanského obyvatelstva velký úspěch a brzy zatlačila do pozadí misijní snahy z franské strany. To samozřejmě vyvolalo odpor u farských biskupů, kteří se po smrti Konstantina dokonce zmocnili Metoděje a věznili ho. Politická situace se přiostřila a docházelo k ustavičným moravsko–franským konfliktům končících střídavými úspěchy. Za vlády Svatopluka dosáhl moravský stát své vrcholné moci. Frankové proto byli nuceni roku 874 uzavřít mírovou dohodu, jež znamenala nezávislost Moravy (Váňa, 1983).

27

9. Pohřebiště Osidlování české kotliny raně středověkým obyvatelstvem nebylo jednorázové. Slované pronikali na naše území postupně a s velkou pravděpodobností i z různých směrů. A právě tato skutečnost vysvětluje, že v různých částech našeho území docházelo k odlišnému pohřbívání. Slovanské obyvatelstvo s sebou přinášelo odlišný způsob zacházení s ostatky svých zemřelých. Ve způsobu pohřbívání rozeznáváme dvojí ritus, žárový a kostrový, oba přirozeně s nesčetnými odchylkami (Klanica, 1986). Nejstarší západoslovenské obyvatelstvo, které začalo v 6. století pronikat na naše území, s sebou přineslo zvyk své mrtvé spalovat. Zpočátku se mrtvé tělo vkládalo do hrncovitých nádob, uren, které byly zakopávány do země. Z Čech dosud známe jen ojedinělé popelnicové hroby, kde byly urny často obklopeny kameny či zasypány zbytkem pohřební hranice s dřevěnými uhlíky a kostmi. Ke spálenému tělu nic nepřidávali, jenom výjimečně najdeme například nožík, křesací kamínek nebo drobné ozdoby. Pohřebiště se nevyskytovala v blízkosti vesnice a byla situována mimo obdělávanou půdu. Při pohřbu se tančily rituální tance a zpívaly se písně. Pořádaly se hostiny a dokonce i zvláštní hry nebo sportovní zápolení. Hostiny se konaly i ve výročí den smrti, na počest mrtvého. Na druhé straně zde vládl velký smutek. Zvyk urnového pohřbívání byl na území Čech v průběhu 7. století vystřídán pohřebním obřadem, který nezanechal žádné stopy. Ať hledáme, jak hledáme, ve značných částech české kotliny chybějí přibližně od poloviny 7. století hroby. Tento stav setrval až do poloviny 9. století, kdy na našem území začali předkové ukládat do země těla nespálená (Lutovský, 1996).

9.1 Mohyly Na většině slovanského území se od 7. století začaly stavět mohyly. Mohyly budovaly kmeny germánské, slovanské i baltské a nalezneme je i u středoasijských kočovníků. Západní Slované, k nimž patřili i obyvatelé naší vlasti, mohyly znali také. Byly to vysoké násypy z hlíny, které byly zpevněné buď dřevěnou konstrukcí, nebo kameny. Existují stovky variant mohylových násypů (Lutovský, 1996). Mohyly se od sebe lišily velikostí, vnitřní stavbou, typem a způsobem pohřbu. Postupně se od

28

spalování mrtvých opouštělo a v mohylách se pohřbívala těla spálená i nespálená. V Čechách se vyskytují dvě mohylové oblasti. Jedna se nalézá na jihu a druhá, která je menší na severovýchodě. Mohyly byly nalezeny i v západních a středních Čechách, ale jsou ojedinělé. Na ostatních územích se pohřbívalo v plochých hrobech nebo se hroby nedochovaly. Jednotlivá pohřebiště byla složena z různě velkých mohyl, které byly často seřazeny v pravidelných řadách, směřujících od západu k východu. Pohřebiště obsahovala různě velký počet mohyl. Mohyly byly kruhové nebo mírně protáhlé, zpravidla o průměru od 3 do 18 metrů. V mohylách bývalo více pohřbů najednou a byla v podstatě rodinnou hrobkou. Na konci 8. století se rozšířily mohylníky birituální. Pohřbívalo se do nich tělo spálené i nespálené, to znamená, že vedle sebe existovaly mohyly žárové i kostrové. V jedné mohyle bylo tedy více pohřbů obojím způsobem. Nespálená těla se pohřbívala do jam pod mohylami nebo na úroveň půdy či přímo do tělesa mohyly. Jámy pod mohylami byly mělké a hluboké až 250 cm. Pohřbívání v mohylách nebo pod nimi končí někde na přelomu 9. a 10. století, jinde, například v severovýchodních Čechách nebo na východním Slovensku, se udrželo ještě v 10. století a snad i na počátku 11. století (Beranová, 1988). V mohylách byli pohřbíváni muži, ženy i děti. Byli zde pohřbíváni jedinci různě majetní a různého sociálního postavení, bojovníci s mečem, jezdci nebo lidé celkem nemajetní. Ženy měly náušnice, prsteny, korále a jiné šperky, kovové jehly, přesleny a další různé předměty. Do hrobů mužů i žen se dávaly nádoby a jejich střepy, maso a vejce. Někdy to byly zbytky hostiny, jindy to byla potrava a nápoje pro mrtvé. Birituální, kostrové mohyly a ploché žárové hroby se na stejném hřbitově nevyskytovaly. Zato žárové mohyly a žárové hroby bez mohylových násypů mohly být pohromadě pouze tehdy, že pohřebiště trvalo dlouho, takže starší hroby byly ploché a mladší s mohylami, jako tomu bylo například v Přítlukách na Moravě (Beranová, 1988).

9.2 Nespálená těla Slované, kteří se šířili do jižní, střední a západní Evropy se setkávali s etniky a kulturami, jež své mrtvé nespalovaly. Byli to především obyvatelé Byzance a bývalých římských provincií. Uvažuje se o mnoha důvodech, proč Slované opustili své staré 29

zvyky a své mrtvé začali pohřbívat nespálené. Mohlo dojít ke změně představ o posmrtném životě nebo se někdy dávají změny pohřebního ritu do spojitosti se změnami ve společnosti, protože pohřeb nespáleného těla v té době vyzdvihoval význam zesnulého i pro život budoucí. Jindy se uvažuje, že křesťanství, které sice ještě nebylo přijaté, ale v transformované formě, ovlivnilo pohřební zvyky. Velmi důležitá jsou tzv. slovansko-avarská pohřebiště. Jsou pro ně charakteristické ozdoby mužského pásu. Zvyk zdobit a okovávat mužský opasek existoval i v jiných kulturách a přetrval až do 9. století, nicméně ozdoby slovanskoavarské mají svůj osobitý vzhled. Ve starším období byla kování z plechu, často z drahých kovů a výzdoba na nich byla lisovaná. V mladším období to byla litá kování, která se vyráběla hlavně z bronzu. Ženy měly typické šperky, především korálky, náramky, náušnice a náhrdelníky. V pohřebním ritu se projevoval jeden zásadní rys. Muž byl pohřben nejen se zbraněmi a bohatým pásem, ale také s koněm, který byl často zdobený postrojem. Koně měli třmeny, které byly avarským přínosem do evropské jezdecké školy. Slovansko-avarská pohřebiště byla rozšířena v dnešním Maďarsku, v částech západního, středního a východního Slovenska i v části Rakouska. Antropologické a archeologické rozbory ukázaly, že podíl skutečných Avarů nebyl velký a zejména v okrajových oblastech na nich byli pohřbíváni jednak Slované a jednak etnicky smíšené populace. Často se uvažuje o tom, že jezdci pohřbeni s koněm byli vždycky Avaři, kdežto pěší bojovníci a chudší vrstvy beze zbraně Slované. Antropologický rozbor tuto domněnku neprokázal (Beranová, 1988). Mrtví byli pohřbeni v hlubokých jámách obdélníkového tvaru. Stěny jam byly důkladně upravovány a zpevňovány dřevem a kůly. Do těchto vybudovaných jam byli ukládáni jedinci už bez rakve, v plátěném obalu nebo kůži. Do hrobů dostávali zesnulí nejen šperky, zbraně a ozdoby, ale také záležitosti denní potřeby – nápoje a potravu. Slovansko-avarská pohřebiště bývají značně rozsáhlá s mnoha sty hroby a několik málo těchto hrobů bývalo žárových. Koncem 8. století se pohřeb nespáleného těla rozšířil na území dnešní České a Slovenské republiky. Na území Velké Moravy byly nalezeny rozsáhlé a bohatě vybavené hřbitovy. I když se na tomto území budovaly mohyly, přeci jen nejcharakterističtější byla plochá kostrová pohřebiště. Velkomoravské hroby byly 30

většinou mělčí než hroby avarsko-slovanské. Objevují se rakve, které byly vyrobené jednak z jednoho kusu kmene, nebo sbité ze dřeva pomocí hřebíků a klínů. Rakve významných osob mohly být zdobené, ale většina lidí byla uložena prostým způsobem v látce nebo v kůži na dno jámy. V Polsku, v Polabí a v Pomořanech se šířilo pohřbívání nespálených těl koncem 10. a 11. století v souvislosti s křesťanstvím. Mrtví byli uloženi v natažené poloze naznak, s rukama podle těla nebo v klíně a později i se zkříženýma na prsou. Na většině slovanských pohřebišť byli mrtví ukládáni hlavou k západu a nohama k východu, tak aby viděli východ slunce. Vyskytují se také odchylky ve směru položení těla. V některých případech může jít o cizí vlivy nebo o pohřeb cizince. Stává se, že v dvojhrobech muže i ženy byl muž položen hlavou k západu a žena obráceně. Staroslovanským pohřebištím dominují dětské hroby a často převažují mužské kostry nad ženskými (Drozdová, 2005).

31

10. Obživa Slované se na západ a sever Evropy šířili jako zemědělci a dobytkáři a zaujímali většinu půdy, která byla vhodná pro jejich způsob života, bez bojů. Nová území nebyla příliš hustě osídlena. Na západě se půda uvolnila pohyby Germánů na jih a jihovýchod. Mnoho Germánů odešlo kvůli touze po kořisti, nebo proto, že se půda jejich způsobem zemědělství vyčerpala, že je již neuživila, nedávala obilí ani dostatek trávy pro dobytek. Když se Slované stěhovali na jejich místa, krajina už se natolik zregenerovala, že nabyla původní úrodnosti. Na severu, kde Slované kolonizovali lesní území, se místní kmeny s nimi krok za krokem smiřovaly, až se nakonec ve značné míře poslovanštily. Slované se zabývali pěstováním obilí a jiných plodin. Pěstovali i ovocné stromy, vinnou révu, zahradní užitkové rostliny, shromažďovali med od divokých včel a včel chovaných v úlech, sbírali planě rostoucí ovoce a léčivé rostliny, lovili ryby a občas i divoká zvířata. Nejdůležitějším zaměstnáváním obyvatelstva bylo pěstování obilnin a chov domácích užitkových zvířat, především hovězího dobytka a vepřů. Vzácností nebyli ani koně a domácí zvířata (Galuška, 2004). K takovému způsobu zemědělské výroby je potřeba široké, ne příliš hustě osídlené prostranství, kde se obdělávaná půda může obměňovat. Bývalá pole slouží jako pastviny nebo odpočívají (Beranová, 1988). Občas je nutné posunout celou vesnici bezprostředně za osetými plochami, aby za prací nebylo daleko, aby se ulehčila doprava a pole bylo zároveň pod dozorem. Extenzivní způsob zemědělství je velmi výnosný, ale na určitém území se neuživí hodně obyvatel. Část Slovanů proto hledala a zabírala nová území. Je pravděpodobné, že to byl právě způsob zemědělské výroby, co přispělo k rozsáhlé a postupné kolonizaci (Beranová, 1988).

10.1 Zemědělství Zásadní role při zabezpečování obživy slovanské populace v období raného středověku patřila zemědělství a chovu dobytka. Ostatní zdroje, jakými byly lov, rybolov a sběračství, jsou jen doplňkové (Galuška, 2004). V 6. a 7. století bylo zemědělství starých Slovanů velmi extenzivní. Osídlená území byla velmi řídká a každá vesnice potřebovala k zemědělství hodně volné půdy.

32

Pole se obdělávala několik let po sobě, dokud dávala dostatečnou úrodu. Poté se mnoho let neosévala a využívala se k pasení dobytka nebo zarůstala původním porostem. Na severu a tam, kde bylo hodně lesů a převažovaly hnědozemě, provozovali tzv. žárové zemědělství (Beranová, 1988). Vzrostlý les na úrodné půdě pokáceli, dřevo nechali proschnout, ale ne příliš, aby oheň nebyl moc prudký a se dřevem neshořela i úrodná vrchní část půdy (Beranová, 1988). Les se nejčastěji kácel v červnu a v červenci, poté ležel a prosychal až do jara, kdy se spálil. Úroda po spálení dřeva byla vysoká žádná další orba, hnojení a zaorávání hnoje nebylo nutné. Zrní se rozhodilo do popela a potom se vláčelo primitivními bránami z větví. Postupem času výnosy klesaly a pole, které se získalo vypálením, se opouštělo. Podmínkou pro žárové zemědělství byly velké rozlohy neosídlené země a listnaté lesy, z nichž se vybírali jen ty na nejúrodnějších půdách. Na bývalém poli musel vyrůst nový vysoký les, protože pálením nízkého lesa se úrodnost půd snižovala. Nejdůležitějším způsobem obdělávání polí byla divoká trávopolní soustava. Podstatou bylo střídání polí osetých obilím a travnatých porostů různého druhu. Tato soustava se nakonec vyvinula v dvojpolní systém (Galuška, 2004). Doba, za niž bylo na pozemku obilí, byla kratší než doba, kterou pole odpočívalo a zarůstalo přirozeným porostem. Tento způsob byl vhodný všude, kde byly travnaté a křovinaté porosty a stepi. Často se oba systémy spojovaly dohromady. Tam, kde byla spousta lesů, Slované vzdálenější úseky spalovali a tím získali na dva až tři roky bohaté sklizně. Na základních pozemcích střídali obilí a travní porosty. V nejstarších dobách Slované nehnojili, orali málo a mělce. Pěstovali nenáročné a odolné obilniny. Když již půda nebyla úrodná, na několik let ji opustili a nechali ležet ladem do té doby, než se zregenerovala. Slované měli mnoho rozmanitých plodin. Byzantští autoři nejčastěji uvádí proso (Beranová, 1988). Plodiny lidé skladovali na hromadách nebo v jámách, které byly vhodné pro uchování obilí, ale také byly vhodné jako skrýš pro jiné potraviny (Beranová, 1988). Jámy bývaly často ve vesnicích u každé chaty, nebo společně na jednom místě a někdy dokonce mimo vesnici.

33

Zemědělství Slovanů bylo dostatečně výnosné. Měli tolik obilí, že s ním mohli i obchodovat a občas se dokonce stávalo důvodem válečných výprav nepřátel. Kromě prosa, které je archeology doložené, Slované pěstovali několik druhů pšenice, dále ječmen, žito, oves a luštěniny. Selo se na jaře, ale také na podzim. Pro osevní postup a výběr obilí neexistovala žádná významná pravidla, ale projevovaly se určité místní zvláštnosti. Ve střední Evropě a tam, kde byla kvalitní a nevyčerpaná půda a vlídné klima, se vysévala nejčastěji pšenice obecná. Později, ve vrcholném a pozdním středověku se jí již tolik nedařilo a teprve novodobá technika a technologie ji vrátily na přední místo mezi obilí. Na severu se lépe dařilo žitu, tudíž tam bylo důležitou obilninou již v časném středověku. Také ve střední Evropě vysévali Slované žito, ale ne v takové míře. Teprve ve vrcholném a pozdním středověku se stalo obzvlášť ve střední a východní Evropě nejdůležitějším obilím trojpolního zemědělství. Často se vyséval ječmen, který konzumovali jak lidé, tak i koně. Ovsa se pěstovalo ze začátku málo. Úroda se samozřejmě s dnešní nedá srovnávat, ale byla poměrně slušná, v normálních dobách plně postačující k prostému životu. Na vyčerpanějších půdách byly zisky nižší, po odpočinku vyšší. Obilí dozrávalo dříve než dnes. Žně začínaly v červenci. Bylo velmi důležité obilí včas požnout, aby nepřezrálo. Obilí se žalo zvláštními srpy, které měly tupý, tlustý hrot a někdy i zoubkované ostří. Žali hlavně muži, zatímco ženy obilí odebíraly a svazovaly. Obilní kosy tehdy neexistovaly. Začaly se šířit až od 14. století, ale velmi pomalu, protože se zemědělci báli, aby se obilí při úderu kosou a pádu na zem nevysypalo. Při práci se uplatnily i děti, které nosily snopy a sbíraly klásky. Pracovalo se od rána do večera a často dokonce už při rozednění nebo za měsíční noci. Slované v době expanze vlastnili srpy železné, ale menší a méně zakřivené, s násadou prodlužující ohyb čepele. V 8. až 10. století a někde již od 7. století, se začaly vyrábět srpy dokonalejší, větší se zakřivením ve tvaru paraboly nebo úseče elipsy a s rukojetí odsazenou. Tyto srpy se užívaly u Keltů a v římských provinciích, Slované se tam s nimi seznámili, ale z tvarového bohatství a rozmanitosti římsko – provinciálních obilních srpů si vybrali jen jeden základní typ, který se stal s menšími nebo s většími odchylkami typickým pro obilnářství až do 12. až 13. století na celém jejich rozsáhlém území (Beranová, 1988). Na čepelích některých srpů se našly zbytky zoubkování. Obilí se svazovalo do snopů a snopy se skládaly do brahů, což byla

34

kůly vymezená prostranství a lehce zastřešená před nepříznivými podmínkami, nebo ohrazená, především stěnami z proutí. Existovaly už stodoly, kam se skladovalo obilí před mlácením. Obilí se sváželo na vozech, které táhl hovězí dobytek. Na trávu nebyly určené srpy, ale tzv. krátké nebo poloviční kosy, které měly kratší, asi 30 – 40 cm dlouhou rovnou čepel, jen lehce na konci zakřivenou. Název krátká kosa dostaly kvůli násadě, která měřila nejvýše 1 metr. Byl to velmi dobrý, lehký a výkonný nástroj, se kterým se snadno manipulovalo. Bylo jím možno kosit trávu, plevele a různé porosty. Tyto kosy se hojně rozšířily u Slovanů v 8. století. Ve 13. a 14. století postupně vymizely a byly nahrazeny kosami novodobého tvaru, které se po různém zdokonalení začaly používat i na obilí. Je velice pravděpodobné, že staří Slované sklízeli část obilí nedozrálého, v pozdním jaru a začátkem léta. Takto sklizené obilí pražili a uskladňovali na pozdější dobu. Část nedozrálého obilí ovšem spotřebovávali ihned. Dalo se jíst bez jakékoliv kuchyňské úpravy (Beranová, 1988). Slované od pradávna orali dřevěným rádlem bez jakýchkoli železných částí. Taková rádla byla rozšířena po celé Evropě, nejpozději do doby bronzové. Táhl je hovězí dobytek, který byl obvykle v páru, ale mohlo táhnout i více kusů. V římských provinciích poznali Slované železné radlice, které měly různé tvary. Na rozdíl od původních obyvatel římských provincií, dávali Slované přednost mělké orbě. Teprve až od 13. století orali hlouběji, pečlivěji a několikrát za rok a začali přecházet k poměrně intenzivnímu hospodářství, tzv. trojpolnímu systému, kdy půda jeden rok odpočívala a dva roky se osévala, první rok ozimým a druhý jarním obilím. Slované v 8. až 10. století používali k obdělávání pole lehké rádlo s železnou radlicí. Konstrukce rádla byla různá (Beranová, 1988). Radlice byla nejčastěji umístěna mírně šikmo. Půdu nejčastěji mělce rozrývali nebo rozhrnovali do stran. Vzácněji prováděli jednostrannou orbu pluhem s jednou odhrnovačkou. Do rádla i do bran se zapřáhl hovězí dobytek pomocí jha, upevněného buď na hlavě za rohy, nebo častěji na šíji. Koňská síla se využívala zřídka, protože novodobý zápřah koní se teprve začínal pomalu rozšiřovat. Dříve se koně zapřahovali do jha nebo jařma jako hovězí dobytek, takže táhli především krkem, a proto se při větší zátěži dusili. Kůň tím pádem utáhl méně než v chomoutu nebo v podobném novodobém zápřahu. Slované používali spoustu druhů rádel, bez krojidla, s krojidlem, s různě nasazenou a tvarovanou radlicí,

35

podle potřeb zemědělce. Rozdíly mezi nimi nebyly krajové, nebo územní, ale funkční. V jedné vesnici nebo v témž hradišti bylo více druhů rádel, která sloužila k různému použití. Buď na stálá pole k dokonalejší orbě, rádla pro mělčí i hlubší orbu, rádla k rozrývání, ale také „pluhy“ sloužící k obracení půdy. Protože se pole často nechávalo odpočívat více než jeden rok, nebylo za potřebí pravidelné hnojení a oralo se pravděpodobně jen jednou v roce. Chlévskou mrvu již zřejmě starší Slované používali, ale jen občas, protože neexistovala místa, kde by jí pravidelně získávali a shromažďovali. Stáje a chlévy buď nebyly vůbec, nebo byly jen velmi malé a pouze pro vybrané druhy dobytka. Záměrné hnojení chlévskou mrvou do určité míry nahrazovalo pasení dobytka na polích v době, kdy se půda neobdělávala a ani neosévala. Většina polí se totiž po pár letech měnila v pastviny, a tak se regenerovala nejen odpočinkem, ale i tím, že na nich dobytek zanechával své výkaly. Hnojení bylo výnosnější, jestliže se na pastvinách stavěly ohrádky, které se po úplném vypasení posouvaly (Beranová, 1988). Odpočinek půdy a obnovení půdního porostu vedl nejen k navrácení původní úrodnosti a poměrně vysokých výnosů, ale také zbavily pole typických plevelů. K šíření plevele přispívalo také pasení dobytka. Semena se v zažívacím traktu dobytka nezničila, ale s hnojem se dostávala zpátky do ornice. U pšenice a žita pomáhala orba a vláčení. Proso se však muselo plít, jinak se na trvaleji osévaných polích neurodilo. Ve středověkém Polsku bylo proso velmi oblíbené, a proto také nejdražší. Cena prosa byla asi o 50 % vyšší než cena pšenice a pohanky a asi o 100 % vyšší než cena ječmene (Beranová, 1988).

10.1.1 Chov hospodářských zvířat Slované nebyli jen zemědělci a neprovozovali jen rostlinnou výrobu, ale měli docela výrazný podíl i na živočišné výrobě. Zvíře bylo zpočátku předmětem lovu, ale několik posledních tisíciletí už je nezbytný společník chovaný v rámci osad a vesnic. Slovanští lidé měli dostatek dobytka, především krav, býků a volů. Chovali také kozy, ovce, vepře a koně. Domácí zvířata byla nenáročná a malá. Většinu roku se pásla volně v přírodě. V zimě se dobytek nedával do stájí a chlévů, ale odváděl se na chráněné zimní pastvy, které měly menší sněhovou pokrývku. Na nejhorší dobu měli snad

36

připravené nějaké krmení. Patrně listy a větve stromů, ale jen málokdy sušenou trávu. Vepři se také chovali divoce. Žrali všechno, co bylo. Častou potravou byly žaludy a bukvice, které si byly schopné i pod sněhem vyhrabat. Staří Slované prasatům zásoby těchto plodin připravovali (Beranová, 1988). Chov dobytka na celém slovanském území nebyl provozován stejným způsobem a v tom samém rozsahu, protože šlo o velké rozsáhlé prostory s různými přírodními podmínkami. Staří Slované chovali především hovězí dobytek, ale na území, kde převládali lesní a lesostepní oblasti byl rozšířen chov koní, a to na jídlo. Hovězího dobytka bylo sice více a byl nejdůležitějším domácím zvířetem, ale pro koně byly tyto přírodní podmínky optimální. Koně mohli žít a také žili celý rok volně v přírodě a ze všech zvířat, kromě soba, byli nejschopnější udržet se na živu i v zimě. Byli schopní se prohrabat k potravě i pod silnou sněhovou pokrývkou. Na většině západního území se koně používali hlavně v osobní dopravě a ve válečnictví. Využití koní k tahání těžkých vozů a pluhů se šířilo především od 12. století. Koně se původně nekovali, až u Slovanů v časném středověku pouze ojediněle. Koně starých Slovanů byli poměrně malí, od 120 cm do 150 cm kohoutkové výšky, tj. bez hlavy a krku. Jak již bylo řečeno, hlavním domácím zvířectvem byl hovězí dobytek. Byla to malá, odolná a nenáročná zvířata chovaná převážně pro maso. Výška v kohoutku byla přibližně 100 až 120 cm. Kastrace dobytka byla tehdy běžná, jak kvůli tahu, tak kvůli masu, protože býci byli menší, než voli. Hovězí dobytek byl hlavním potažním zvířetem v zemědělství. K tahu cvičená zvířata měla větší cenu než kusy, které byly volně chované na pastvinách. Ovce se ve velké míře chovaly jen v určitých oblastech. Jednou z nich bylo Slovensko a Bulharsko. Jinak byl chov ovcí výjimečný. Vlna ke spřádání byla málo kvalitní. Chov koz byl méně častý než chov ovcí. Typickým dobytkem lužních a smíšených lesů byla prasata. Vepři se chovali i v okolí městských center, nebo dokonce přímo v nich, kde volně pobíhali. Ve slovanském období se značně rozšířili v Polsku, v Pomořanech a u nás na Jižní Moravě, kde byli hlavním domácím zvířetem, kdežto chov hovězího dobytka ustupoval do pozadí. I

37

v Čechách nabýval chov prasat na významu, ale hovězí dobytek si pořád udržoval důležité postavení. Psů bylo docela dost, různých velikostí i vzhledu. Sloužili k hlídání stád a domů, také k lovu a chytání škůdců. O rasách psů ještě mluvit nemůžeme. Kočky byly tehdy velmi vzácné. K výjimečným zvířatům patřili osli, mezci a muly. Buvola přivedli do Evropy Avaři, ale u slovanského lidu se neuplatnil. Slované chovali také drůbež, ale rozsah chovu nebyl tak velký, jak si někdy představujeme. Nejvíce dokladů je o kuru domácím, tedy o slepicích, kuřatech a kohoutech. Doklady chovu nalézáme jak v písemných pramenech, tak v archeologických nálezech. Kohout, kuře nebo slepice měli značnou úlohu v kultovních praktikách a náboženských představách. Proto se dávali do hrobů buď celý ptáci, nebo alespoň jejich vejce. Hus a kachen bylo ještě méně než slepic (Beranová, 2005). Z ostatních ptáků jsou osteologicky doložení holubi (i poštovní), pávi a cvičení dravci. Domácí zvířata žila většinou volně a byla neustájená. Pro pozdější období jsou doloženi pastýři dobytka. Pastýři převáděli v zimě a v létě větší stáda na vhodné pastviny. Na zvířata příliš nedohlíželi. Dobytek byl polodivoký a před dravými zvířaty, především vlky a medvědy, se dokázal chránit sám (Beranová, Lutovský, 2009). Zajímavostí je, že v Poznani na Tumském ostrově našli archeologové z 10. – 11. století kokony bource morušového (Beranová, 1988). Je pravděpodobné, že to jsou pozůstatky ojedinělého pokusu chovat bource morušového v Polsku. Bourec byl tehdy velkou vzácností. V 6. století byl bourec dovezen z Číny do Byzance. Do Polska se nejspíše dostal prostřednictvím Arabů. Chov bource morušového však v Polsku nemohl uspět, jelikož chyběly moruše. Náhradním krmením mohly být listy smetanky lékařské, ale hedvábí tak ztrácelo na kvalitě. Slované byli proslulí včelaři. Med a vosk byly důležité vývozní zboží z většiny slovanských zemí. Tam, kde bylo hodně lesů, se provozovalo včelařství starobylou formou brtnictví. Včely sídlily v dutinách starých stromů, především borovic a dubů. Člověk záměrně vydlabával díry do stromů, rozšiřoval je nebo upravoval a snažil se do nich přilákat rojící se včely. Usazené včelstvo pak chránil, před jinými lidmi nebo před

38

škodnou zvěří. Brtnictví bylo hojně rozšířeno u východních Slovanů, v Pomořanech a v Lužici. Také chov včel v úlech je velmi starého data. Nejstarší doklady pochází z Egypta a u Slovanů je již doloženo ve Velké Moravě. Med se využíval na výrobu alkoholického nápoje, medoviny, a jako sladidlo (Ivanič, 2011). Včelí vosk se používal k výrobě svíček, v kovolitectví, ke konzervaci nebo k impregnaci vláken, nití, provázků a kůží (Beranová, 1988). Vedle medoviny Slované připravovali také opojné nápoje, především z obilného sladu, tedy naše pivo (Niederle, 1911).

10.2 Řemesla Bez neustále se rozvíjejícího řemesla nebyl možný pokrok v různých sférách života, především pak v zemědělství a vojenství. Už v době před vznikem státu se na úrovni specializace nacházela odvětví, která pracovala s kovy a to jak s černými, tak i barevnými a drahými (Galuška, 2004). Nejdůležitější byli železáři a kováři, uhlíři, kteří pro ně pálili dřevěné uhlí. Dále kovolitci, kteří dobývali, tavili a slévali barevné a drahé kovy a vyráběli z nich různé ozdoby. Pro charakteristiku řemeslné výroby je rozhodující keramika. Podle jejího stavu v Evropě v 1. polovině 1. tisíciletí našeho letopočtu usuzujeme, že i Slované měli původně dobře vyrobenou a technicky náročnou keramiku různých tvarů. Koncem 5. a v 6. století, nejspíše v důsledku stěhování národů, byla slovanská keramika velmi hrubá a technicky nevyspělá. Byly to v podstatě jednoduché hrnce, které byly převážně nezdobené. Hrnce sloužily k více účelům. V hrncích se přinášela voda, vařilo se v nich, sloužily k ukládání menšího množství zásob, na mléko, podmáslí a také se z nich jedlo a pilo. Každá domácnost měla nepochybně více hrnců. Jeden sloužil na polévky a kaše, druhý sloužil na nápoje, čaje, jiný na kvašení, další možná na med, jiný k ostatním účelům, ale to se dnes již bohužel nedozvíme (Beranová, 1988). Celá rodina a respektive hosté potom jedli a pili společně z jednoho hrnce dřevěnými lžičkami. Keramiku tehdy nevyráběli specializovaní řemeslníci, ale byla vyráběná podomácku. Kromě hliněných nádob se jistě uplatnily nádoby ze dřeva, z kůží, z lýka, z proutí apod. Jednoduchá nezdobená keramika, vyrobená bez velké náročnosti, byla v době přesunů charakteristická nejen pro Slovany, ale také pro jiné národy např. Germány.

39

Postupem času se ke Slovanům dostávaly různé technické poznatky a vymoženosti, a proto se začal měnit způsob života. Lidé zajisté nepřejímali všechno, ale pouze to, co se jim hodilo a co byli schopni využít a rozvinout (Beranová, 1988).

10.2.1 Železáři, kováři, uhlíři Již v 8. století byly pece podzemní. Vnitřní zahloubený prostor byl opatřen žáruvzdornými výmazy výtečné kvality. Slovanští hutníci zakládali železářské pece, dokonce celé železárenské hutě v blízkosti nalezišť železné rudy. Při tavení se využívali přírodní podmínky a převládající větry, ale zároveň Slované měli vypracován umělý systém dmýchání pomocí měchů, s nimiž mohli dosáhnout teploty kolem 1200 – 1300°C. Mohla tak vzniknout výtečná ocel, která byla dobře zpracovatelná i na náročnější kovářské produkty. V 8. a 9. století existovaly celé osady, které se specializovaly na železářské práce, eventuelně na dobývání rudy a pálení dřevěného uhlí. Obyvatelé těchto osad se živili prodejem železného polotovaru. S univerzálním kovářem, jehož hlavní náplní bylo opravování nástrojů a výroba jednoduchého zemědělského nářadí, bychom se setkali v 9. století hlavně na vesnici (Galuška, 2004). Kováři bydleli na hradištích nebo ve vesnicích a zpracovávali železné výrobky pro nejbližší okolí. Důkazem jejich práce jsou jednak kruhové železné pícky, ve kterých se železný polotovar zbavoval povrchového nánosu a příměsi strusky a dřevěného uhlí a jednak železné výrobky rozmanitých druhů. Celé kovárny nalezneme při výzkumech jen velmi vzácně. Pokud se kovárny dochovaly, byly to chaty, které měli zahloubenou podlahu s výhní v zemi, s dřevěným a koženým měchem, špalkem s kovadlinou a korytem na vodu. Kovárny v povrchových stavbách se stěnami omazanými hlínou se svým vnějším vzhledem nijak neodlišovali od běžného obydlí. Pracovalo se snad vsedě. Základními kovářskými nástroji byly kladivo, kovadlina a kleště. Od 9. a 10. století se začalo kovářské řemeslo specializovat. Kováři na vesnicích a malých hradištích vyráběli pouze jednoduché nástroje a nářadí a opravovali různé železné výrobky. Na centrálních hradištích pracovali především kováři, kteří uplatňovali i prvky uměleckého řemesla a ovládali složitější technologii, jako například sváření železa a oceli, cementování apod. Postupem času se specializovali zbrojíři, zámečníci, nožíři, uzdaři a další. Některé

40

výrobky byly velice pracné a vyžadovaly až sto jednotlivých operací. Mohl je vyrobit jen vysoce specializovaný odborník (Beranová, 1988). Jelikož bylo Slovanské území bohaté na drahé a barevné kovy, jako je cín, zlato, stříbro a další, mohlo s ním obyvatelstvo často obchodovat. Nejvzácnějším kovem bylo zlato. Z Čech známe přibližně 700 lokalit, kde se rýžovalo zlato a dokonce se vyváželo. Barevné kovy se používaly hlavně na výrobu lidových ozdob a šperků, především ve formě bronzových odlitků. Nejrozšířenějším kovem bylo stříbro, které se z Čech v 10. století vyváželo, ale bohužel nevíme, jak se získávalo. Sporný je původ mědi a uvažuje se o jeho dovozu z alpských oblastí (Ivanič, 2011). Výroba klenotů, šperků a kovolitectví začíná v 9. století nabývat na významu. Byla to řemesla především umělecká, která reprezentovala vyspělou slovanskou kulturu. Lidé méně zruční v těchto oborech pracovali na venkově, kdežto řemeslníci, kteří v tomto oboru vynikali, pracovali pro šlechtu a knížata. Velice náročné techniky těchto řemesel bývaly někdy rodinným tajemstvím. Specializovaní klenotníci byli úzce spjati s knížecím prostředím. Jejich dílny často stály poblíž obydlí velmožů, téměř v prostředí sídelních aglomerací městského typu (Galuška, 2004). Hlavní příčina proč tomu tak bylo, spočívala ve skutečnosti, že vlastně jedinými odběrateli klenotníků byli tito velmoži. Přitom vztah mezi klenotníky a velmoži se blížil vztahu pána a nevolníka. Nelze ovšem vyloučit, že ti nejzručnější z klenotníků mohli mít i postavení rodinného přítele. Velmož byl také člověkem, který klenotníkům mohl na výrobu šperků poskytnout suroviny, tedy zlato, stříbro a drahé kameny. Od 9. století se řemeslníci začali postupně specializovat, protože nároky na jejich práci a dovednost pořád vzrůstaly. Meče se například ke Slovanům dovážely, stejně tak jako válečná kopí. Velmi brzy však Slované začali vyrábět meče, kopí, přilby a lehká brnění sami. S kovářskou prací se pojila umělecká řemesla, která měla nastarost výzdobu jílců, přileb a další výzbroje. Zbraně bývaly nejen kvalitní, ale i krásné. Kováři vyráběli zbraně ocelové i železné. Kromě toho vyráběli i nářadí pro domácnost a rolnictvo. Specializovaná byla výroba kování vozů, koňského postroje, řetězů, klíčů, hřebíků, atd. (Ivanič, 2011) Špičkovými specialisty velkomoravských hradisek byli pasíři, kteří se charakterem své práce nacházeli na rozhraní mezi kováři a klenotníky. Zhotovovali 41

kovové části opasků, které také zdobili barevnými a drahými kovy. Již v 7. – 8. století bylo obvyklou módou zdobení pásů. V slovansko-avarské kultuře se zdobil nejen opasek, na který se zavěšovaly zbraně, ale visely z něho ještě řemínky, které byly ukončené zpracovanými kovovými nákončími. Na počátku druhého tisíciletí se stal opasek společenským symbolem. Zdobené pásy nosily také ženy. Textilní výrobu dokládají především nálezy přeslenů a otisky textilií na kovových předmětech denní potřeby. Přesleny se vyráběly z velké části z hlíny a méně z měkkých hornin. Spřádání vláken, tkaní a barvení bylo domácí prací žen. Z konopí, ovčí vlny a lnu se tkaly látky, které se používaly na šaty, ubrusy či ložní prádlo. Ubrusy a prostěradla se tkaly hlavně pro vyšší vrstvy. Někdy se zpracovávala vlákna z kopřiv. Občas se tkaly i látky smíšené. Ve velké oblibě bylo barvení látek na šedo, červeno, černo, zeleno a některé látky se barvily žlutě. Modrá a fialová barva byly velmi vzácné. Barvivo rostlinného původu se získávalo ze zmijovce a živočišné z larev perlovce polského. Zdrojem zeleného barviva bylo různé listí, na černo se barvilo olšovou kůrou (Janotka, Linhart, 1984). Látky uměli Slované vyrábět jemné i hrubé. Oblíbené byly vzory z pruhů a kostek. Kůže a kožešiny také sloužily v běžném životě. Slované vyráběli kožené opasky, boty, sedla. Výrobky se zhotovovaly jednak po domácku, jednak u specializovaných řemeslníků pro vládnoucí třídu. V 1. polovině 7. století se oděv západních Slovanů lišil od oděvu germánského, protože když se chtěl posel krále Dagoberta dostat k Sámovi, musel se převléci do slovanského kroje. Slované nosí rubáš, nízké boty po kotníky, široké šaty s rukávy dole úzkými a uvádějí se i punčochy (Beranová, 1988). Na Velké Moravě v 9. století nosili Slované zvláštní kroj, který byl charakteristický kovovými kulatými knoflíky tzv. gombíky. Patrně se jimi zapínal rozstřižený kabátec nebo vrchní roucho pomocí poutek. Knoflíky byly vzácné a ani na Velké Moravě nepatřily k výbavě prostého lidu. Oděv obyčejných lidí se v základních rysech podobal šatu nobility. Muži nosili haleny a kabátce přepásané opaskem. Opasky byly z kůže nebo látkové a byly opatřeny železnými přezkami. Houpal se na nich nůž a váček na předměty denní potřeby (Galuška, 2004). U žen byl oděv prostší a méně barevný. Chyběla honosnost a kvalita, například drahé kožešinové součásti, exotické látky, zlaté a stříbrné šperky. Chudší ženy se mohly pyšnit náušnicemi z bronzu nebo náušnicemi s převládajícím zastoupením

42

přírodnin. Děti byly oblékány stejně jako jejich rodiče a to nejspíše již od útlého věku. Chlapci od 9 let nosili stejné společenské atributy jako jejich otcové, tedy hlavně opasky a zbraně (Galuška, 2004).

10.3 Peníze a obchod Základem byla směna produktů mezi primárními výrobci. Zemědělec za vykování srpu či kosy nabídl kováři určitou část svého výpěstku, třeba pytel pšenice. Tento druh „obchodování“ je nejstarší a u Slovanů dominoval přinejmenším do poloviny 8. Století (Galuška, 2004). Při vývoji specializovaných řemesel a dovozu nejrůznějšího zboží již nebylo možné vystačit s prostou měnou, ale bylo zapotřebí jednotných směnných prostředků, peněz nebo jejich předchůdců. Později Slované jako platidlo v Čechách používali velmi jemné lněné šátečky. Dávali jich deset za jeden peníz – dinár. Na rozdíl od Moravy se v Čechách v 9. století téměř vůbec nevyskytují tzv. sekerovité hřivny, tj. výkovky železa ve tvaru nefunkčních sekerek, které se někdy považují za formu předmincovního platidla (Chvojka, 1998). Sekerovité hřivny se objevují v několika velikostech. Bořivoj Dostál vyšel ve svých výpočtech k tomu, že cena železa vážícího 3,7 libry tehdy představovala 1,5 denárů. V 9. Století to byla hodnota 15 slepic nebo pšenice pro jednoho člověka na 45 dní, případně cena ječmene jako krmiva pro koně na 60 dni (Galuška, 2004). To naznačuje, že vnitřní trh Moravanů byl již silně rozvinutý. Podle mnoha badatelů vznikla symbolická platidla jako sekerovité hřivny a šátečky kvůli tomu, že hodnota zlata a stříbra byla pro obyčejného člověka tak vysoká, že se s nimi na vnitřních trzích ani obchodovat nemohli. Cena hřiven a šátečků byla stanovena s ohledem na hodnoty běžných potřeb. Byzantské mince se ve slovanských zemích objevují jen velmi vzácně a nacházeli uplatnění spíše ve styku s cizími kupci. Častěji nalézáme stříbrné západoevropské, především anglosaské, bavorské, franské a saské. V 9. – 10. století byly v Polsku a v Polabí v oběhu stříbrné mince muslimského světa – dirhamy. Současně s nimi se objevují především v druhé polovině 10. století poškozené nebo úmyslně lámané stříbrné předměty, tzv. zlomkové stříbro, kterým se platilo podle váhy (Beranová, 1988). V 10. století se však už místy začaly razit mince domácích panovníků. První mince začal razit český kníže Boleslav I., ale skutečný rozmach českých stříbrných denárů nastal až za

43

jeho syna Boleslava II. Známá přemyslovská mincovna byla tehdy na Vyšehradě v Praze. Také Slavníkovci začali razit mince, ale nebyli moc úspěšní. Jelikož byly České země bohaté na stříbro, tak měly mince dobrý základ. Bohatství stříbra bezpochyby přispělo k rozvoji a upevnění přemyslovského státu. V Polsku začal první mince razit Měšek I., avšak rozmach a rozšíření polské mince nastalo za jeho nástupce Boleslava Chrabrého na konci 10. století. Rozhodující úlohu mezi slovanskými mincemi hrály mince české. České denáry spolu s mincemi jiných evropských zemí postupně nahrazovaly v severní a východní Evropě mince arabské. České a později moravské mince byly do poloviny 11. století velmi kvalitní. Postupem času se začaly mince zmenšovat a ztrácely ryzost stříbra. České mince tím pádem mizely z dálkového obchodu, omezovaly se na obchod vnitřní, ale i tam byla snaha používat místo mincí stříbro neražené. Situace se začala měnit za vlády Přemysla Otakara II. na konci 12. a na počátku 13. století (Beranová, 1988). Když přijeli cizí kupci na trh, předávali své zboží nejdříve panovníkovi, poté příslušníkům jeho rodiny, velmožům a snad i vysokým církevním hodnostářům. Jen ti měli dostatek peněz, aby si mohli koupit cizokrajné zboží. Je jisté, že v rámci tehdejší populace tvořili kupci stav, který byl výjimečný tím, že uměli číst, psát a také se vyznali alespoň v základních matematických úkonech (Galuška, 2004). Kupci přicházeli na toto území, protože Slované měli velké zásoby obilí, které mohli prodávat. České země byly také velmi bohaté na suroviny. Šlo jednak o železnou rudu, stříbro a zlato, které bylo velmi žádané, a proto s ním Slované mohli velmi dobře obchodovat. Již v době Sámově se v zahraničí objevuje jako možný vývozní artikl české granáty (Charvát, 2002). Tuto skutečnost bohužel nelze doložit, a proto jde pouze o hypotézu. Dalším zbožím vhodným k vývozu byl včelí vosk, koně a otroci. Otroci pocházeli z řad zajatých válečníků získávaných při válečných taženích na území pohanů. K těmto tažením docházelo až ve 2. polovině 9. století. I když se na Moravě s otroky obchodovalo, nebyla na něm založena ekonomika státu. Doloženým zahraničním artiklem, který se do Čech dostává již v období pražského typu, je baltský Jantar. Od přelomu 9. a 10. století byly svědectvím dálkového obchodu perly z jantaru. Jantarové perly se dovážely z Pomořanska. Také korále a jiné předměty ze skla a skloviny nebyly domácími výrobky, ale pocházely 44

nejspíše z obchodních kontaktů. Z Orientu se do střední Evropy dovážely především luxusní textilie, hlavně hedvábí. Kromě textilií se z orientu přiváželo koření, kadidlo a drahé kameny. Z Perského zálivu se do střední Evropy dovážely pravé mořské perly. Z Východu se přivážely polodrahokamy a z východoalpské oblasti se importovala sůl. Přes východní Evropu, případně přes Polsko se do Čech mohlo dostat i pár předmětů dokládající kontakty s vikinským severem. S vikinskou kulturou je spjata především obroučka svatováclavské přilby a bohatě zdobený třmen (Beranová, Lutovský, 2009).

45

11. Závěr Slované během raného středověku zaujímají své místo v dějinách. Do historie výrazně vstupují v 6. století, kdy začali kolonizovat velkou část Evropy. Slované se vynořují jakoby z neznáma. Po Keltech a Germánech jsou třetí mohutnou vlnou kolonizátorů a během několika pokolení zaplavují téměř polovinu kontinentu. Pravděpodobnou příčinou stěhování Slovanů bylo přelidnění původní vlasti a tím způsoben nedostatek prostoru a půdy pro zemědělství. Usazovali se zde vedle původního obyvatelstva. První Slované byli zemědělci a pastevci, kteří se usazovali v údolí řek. Domy si stavěli ze dřeva a byly zahloubené do země. Osada mela několik rodin, ve kterých žilo přibližně 40 – 60 obyvatel. Obyvatelstvo představovalo mohutný téměř jednotný celek, politicky však zcela roztříštěný. Zůstávají dlouho roztříštění na množství skupin, které se jen dočasně mění v kmenové svazy. 9. a 10. století je mezníkem ve vývoji a vznikají první slovanské státy. Rozvíjí se kulturní centra, umělecká řemesla, ale také zemědělství, kdy dochází ke zlepšování nástrojů a orby. Bakalářská práce na téma Slované ve střední Evropě ve starším Středověku přináší přehled o osidlování střední Evropy, o teoriích původní pravlasti Slovanů, o náboženství, běžném životě.

46

12. Reference 12.1 Seznam citované literatury BERANOVÁ, M. Slované, 1. vyd. Praha: Panorama, 1988, 305 s. BERANOVÁ, M. Jídlo a pití v pravěku a ve středověku, 1. vyd. Praha: Academia, 2005, 359 s. ISBN 80 – 200 – 1340 – 7 BERANOVÁ, M., LUTOVSKÝ, M. Slované v Čechách: archeologie 6. – 12. století, 1. vyd. Praha: Libri, 2009, 465 s. ISBN 978 – 80 – 7277 – 413 – 5 CURTA, F. Utváření Slovanů (se zvláštním zřetelem k Čechám a Moravě), Archeologické rozhledy, LX – 2008, 643 – 694 s. DROZDOVÁ, E. Břeclav – Pohansko, Slovanští obyvatelé velkomoravského hradiska Pohansko u Břeclavi, 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2005, 146 s. ISBN 80 – 210 – 2370 – 8 GALUŠKA, L. Velká Morava, 1. vyd. Brno: Moravské zemské muzeum, 1991, 87 s. ISBN 80 – 7028 – 022 - 0 GALUŠKA, L. Slované: doteky předků: O životě na Moravě 6. – 10. Století, Brno: Moravské zemské muzeum, 2004, 148 s. ISBN 80 – 7028 – 218 – 5 CHARVÁT, P. Franský kupec Sámo a sásánovský zábor Arábie, Archeologické rozhledy, roč. 54, č. 4, ISSN 0323 – 1267 CHROPOVSKÝ, B. Slované: historický, politický a kulturní vývoj a význam, Praha: Orbis, 1989, 341 s.

47

CHVOJKA, O. Předmincovní platidla u Slovanů v českých zemích a na Slovensku, Nová řada Brno: Ústav archeologické a památkové péče Brno 8, 1998, 446 s. ISBN 80 – 902511 – 5 - 3 IVANIČ, P. Západní Slovania v ranom středověku, 1. vyd. Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, 2011, 196 s. ISBN 978 – 80 – 8094 – 922 – 1 JANOTKA, M. LINHART, K. Zapomenutá řemesla, 1. vyd. Praha: Svoboda, 1984, 192 s. ISBN 25 – 126 - 84 KLANICA, Z. Počátky osídlení našich zemí, 1. vyd. Praha: Academia, 1986, 259 s. LUTOVSKÝ, M. Hroby předků: sonda do života a smrti dávných Slovanů, 1. vyd. Praha: Academia, 1996, 180 s. ISBN 80 – 200 – 0567 – 6 MACHÁČEK, J. „Velkomoravský stát“ – kontroverze středoevropské medievistiky, Archeologické rozhledy, LXIV – 2012, 775 – 787 s. NIEDERLE, L. Život starých Slovanů, Praha: Brusík a Kohout, Díl I. Svazek I, 1911, 385 s. PIONTEK, J. Origin of the Slavs as a pretext for discussion, Archeologia Polona, vol. 44:2006, 317 – 331 s. PL ISSN 0066 - 5924 PODBORSKÝ, V. Náboženství našich předků, 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1994, 196 s. ISBN 80 – 210 – 0970 – 5 PODBORSKÝ, V. Náboženství pravěkých Evropanů, 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2006, 607 s. ISBN 80 – 210 – 4178 – 1 PROFANTOVÁ, N. Encyklopedie Slovanských bohů a mýtů, 2. vyd. Praha: Libri, 2004, 260 s. ISBN 80 – 7277 – 219 - 8 48

VÁŇA, Z. Svět dávných Slovanů, Praha: Artia, 1983, 239 s. VEČERKA, R. Staroslověnština v kontextu světových jazyků, Univerzita Palackého, 2006, 273 s. ISBN 80 – 244 – 0889 – 9

12.2 Seznam tabulek Tabulka 1: Průměrná délka života podle kosterního materiálu jihozápadního Slovenska (Jakab 1979) .................................................................................................................... 12 Tabulka 2: Průměrná délka života dospělých pro 27 raně středověkých populací z území České a Slovenské republiky (Hanáková a Stloukal 1987) ............................................ 13 Tabulka 3: Průměrná životnost dospělých u některých Západních Slovanů na základě kosterního materiálu ....................................................................................................... 15

49