SLAVISTIKA A STAROSLOVĚNŠTINA Literatura: R. Večerka: Základy slovanské filologie a staroslověnštiny. Praha 1977 R. Večerka: Staroslověnština. Praha 1984 H. Bauerová: Texty ke studiu staroslověnštiny se slovníčkem. Doplňková literatura: J. Petr: Základy slavistiky. Praha 1984 K. Horáček: Úvod do studia slovanských jazyků. Praha 1962 A. Lamprecht: Praslovanština. Brno 1987 A. Erhart: Indoevropské jazyky. Praha 1982 Machek: Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Praha1987 Otázka 1: Vznik a vývoj slavistiky jako vědního oboru Staroslověnština = 1. písemný jazyk všech Slovanů; zachycuje pozdní praslovanštinu Slavistika - dnes komplex vědních disciplin o jazycích, literaturách, folkloru, historii, duchovní a materiální kultuře slovanských národů - slovanská jazykověda, literární věda, folkloristika, etnografie, archeologie, dějiny umění, politické a kulturní dějiny slovanských zemí - vznik slavistiky jako vědního oboru: konec 18. stol. slovanská jazykověda – jádro slavistiky – studuje slovanské jazyky, vznik, historii, současný stav, dialekty, dějiny a fungování slovanských jazyků konec 18. stolení, poč. 19. stol. – vznik; období historicko-srovnávací jazykovědy, indoevropeistika zakladatel slavistiky jako vědního oboru – Josef Dobrovský (1753-1829) Vědecká mluvnice staroslověnštiny (1822), Mluvnice češtiny (1809) vymezil okruh problémů, kterými se slavisti zabývali v 19. a 20. století, a které jsou aktuální i dnes a sice: srovnávací studium slovanských jazyků, studium staroslověnštiny, mluvnická stavba současných slovanských jazyků, cyrilometodějská tradice (problém vzniku písma a jeho další vývoj) D. žil v Olomouci 3,5 roku; vzniklo zde jeho dílo Geschichte der böhmischen Sprache; působil v klášterním Hradisku a žil v Dolanech - Slavistickou problematikou se zabývali: A. Vostokov – Rus, jako první rozluštil slovanská písmena – jusy a jery € B. Kopitar – Slovinec V. Karadžič – Srb P.J. Šafařík – Slovák, autor Slovanského národopisu (1842) – přehled slovanských jazyků a jejich nářečí F. Nikrošič – Slovinec, odchovanec Kopitara, uplatňuje historisko-srovnávací hledisko, jeho hl. dílo – Velká srovnávací mluvnice slovanských jazyků (4 díly) – označeno jako kompendium (monumentální dílo) z Nikrošiče vycházejí: A. Malecki (Polák), Jan Gebauer, V. Jagič (Chorvat), A. Schleicher (Němec; spis o staroslověnském tvarosloví) - v 2. pol. 19. stol. se slavisté sdružují kolem nově založeného slavistického časopisu Archiv pro slovanskou filologii (zal. 1876; jeho redaktorem V. Jagič) - Mladogramatická škola:
-
-
-
-
-
rok 1876 se považuje za počátek nového období v dějinách slovanské jazykovědy oživení zájmu o dialekty vznik filologických časopisů: české Filologické listy (1877), v Rusku Ruský filologický věstník (1979), polské Prace filologiczne (1885) po 1. světové válce – politické i státní osamostatnění většiny slovanských národů, nová aktivizace slovanských studií, vznik nových časopisů: Slavia (1922 Praha), Časopis pro slovanskou filologii (1925 Lipsko), Byzantinoslavica (1929 Praha), Lud slowiański (1929 Kraków), Germanoslavica (1931 Brno) mezinárodní sjezdy slavistů: 1. sjezd 1929 v Praze, 2. sjezd 1934 ve Varšavě, 3. sjezd 1939 v Bělehradě (nekonal se – válečné události; vyšly jen informační materiály) v dialektologii a historii jazyka se uplatňuje metoda jazykového zeměpisu – vytvářejí se dialektologické atlasy, kt. obsahují vědomosti o teritoriálním rozmístění jazykových jevů: jako první vydán atlas slovinského duálu francouzského badatele jménem Lucien Tesniere, roku 1934 vyšel Malackého a Nitšův atlas polského podkarpatí, ve 2. polovině 20. století pak vyšla celá řádka atlasů (skoro pro každý jazyk) při výzkumu struktury a fungování slovanských jazyků se v 30. a 40. letech 20. stol. prosadil směr strukturálně lingvistický, který bral zřetel k systémovému charakteru jazyka, jeho sociálnímu podmínění a určení; tento směr se konstituoval zvláště v pražské lingvistické škole (ruští emigranti N. Trubeckoj, R. Jakobson, S. Karcevskij a Češi B. Havránek, V. Mathesius, aj. po 2. světové válce – zájem o studium slovanských literatur a kultur, zakládání slovanských ústavů a oddělení přibývají další časopisy: Slovo (1952 Záhřeb), Vídeňský slavistický almanach (1950 Vídeň), Oxford Slavonic Papers (1950 Londýn), Studia z filologii polskiej i słowiańskiej (1955 Varšava) aj. od roku 1958 každých 5 let Slavistické sjezdy (1. sjezd v Praze 1929), 12. sjezd 2003 v Ljubljani (Slovinsko), 11. sjezd 1998 v Krakově, 1983 v Kyjevě Mezinárodní komitét (výbor) slavistů – pořádá sjezdy, taky komise zabývající se různými obory
Otázka 2: Indoevropská jazyková rodina a slovanské jazyky -
slovanské jazyky jsou si hodně blízké (dřív si byly ještě bližší) a tvoří jednu rodinu (vyvinuly se z jediného prajazyka – praslovanštiny) jazyková fakta svědčí o tom, že slovanské i některé jiné jazyky Evropy i Asie tvoří jakousi společnou jazykovou rodinu; tato jazyková rodina byla pojmenována indoevropská (v německé literatuře indogermanische Sprachfamilie) a patří do ní jazyky: indické: stará indičtina (sanskrt), jazyky středoindické (zvláště pálí), jazyky novoindické (hindustánština – úřední jazyk Indie, urdština, nepálština, bengálština, Pandžábština, romština-cikánština aj.) íránské: stará íránština (avestština), střední íránština (choreština), nová perština, tádžičtina, kurdština, ositština aj. arménský: doložen písemně z 5. st. n. l. řecký: dialekty antické, doložené z 1. tis. př. n. l. + nová řečtina italické: rozšířené na Apeninském poloostrově: oskičtina, umberština, latina -> písemný odklad ze 6. st. př. n. l. => dnešní jazyky románské: francouzština, španělština, portugalština, katalánština, italština, rumunština – vyvinuly se z lidové latiny keltské: mluvilo se jimi ve střední a západní Evropě a na Britských ostrovech => dnešní irština, galština, manština, velština, bretonština aj.
(Bohemia = domov keltských Bójů, taky bohémský způsob života -> cikáni šli z Indie přes Bohemii) albánský ilyrský: vytlačen latinou (na Balkánském poloostrově) germánské: angličtina, gótština, němčina, holandština, islandština, švédština, dánština, norština aj. baltské: litevština, lotyština, pruština (vyhynulá) slovanské tocharské: tocharština A a tocharština B – vyhynuly, mluvilo se jimi v čínském Turkestánu anatolské: mrtvá větev, jazyky v Malé Asii: chetitština (rozluštěna Čechem Bedřichem Hrozným z Lysé nad Labem), ruveština, palajština aj.
Otázka 3: Pravlast Indoevropanů
-
Původně se soudilo, že byla ve střední Asii kolem řek Amurdarja a Syrdarja, odkud měly indoevropské kmeny přijít do Evropy; tato myšlenka se opírala o Boppovu teorii, podle níž se měla indoevropská pravlast hledat v okolí území, na němž se užívalo sanskrtu z 2. poloviny 19. stol. do 50. let 20. stol. se uznávala teorie, podle níž se původní indoevropská vlast nacházela na území podél jižního a východního pobřeží Baltského moře od 2. pol. 20. stol. začínají se někteří badatelé opět navracet k původní teorii (Asie); 1984 v Tbilisi (Gruzie) vychází monografie akademiků Hamkrelitze a Ivanova, kteří tvrdí, že pravlast Indoevropanů byla v přední Asii – na území mezi jezery Van (dnešní Turecko) a Urmie (dnešní Írán). Etnogeneze – věda zabývající se vývojem nějakého národa, jeho pravlastí základní společenskou jednotkou starých Indoevropanů byl rod => nářeční diferenciace prvotní indoevropštiny souvisí se sdružováním rodů v kmeny; kmenové dialekty se časem staly podkladem k tvoření samostatných indoevropských jazyků -> ty se časem dále rozrůzňovaly, ale diferenciační proces neprobíhal vždy přímočaře; při různých okolnostech docházelo k podmaňování jedněch kmenů druhými, k asimilaci i naopak k disimilaci atd.
Substrát - z lat. substratum = základ - jazyk domorodého, podmaněného národa - v římském impériu došlo k latinizaci obyvatelstva podmaněných území: v Galii přijali latinu Keltové, v Hispánii Iberové, v Dácii Dákové - substrátem francouzštiny jsou tudíž keltské dialekty, španělštiny iberština, rumunštiny dáčtina Superstrát - z lat. superstratum = horní vrstva - jazyk podmanitelské, přistěhovalé národnosti, který byl pohlcen jazykem národnosti podmaněné, domorodé - superstrátem bulharštiny je turkotatarský jazyk Bulharů, kteří přišli v 7. st. n. l. na Balkánský poloostrov a ovládli místní Slovany; během 3. století byli tito přistěhovalci úplně asimilováni slovanským obyvatelstvem Adstrát - z lat. adstratum = navrstvení
-
vzájemné působení jazyků, které nevede k zániku jednoho z nich německý adstrát v češtině, turecký adstrát v jazyce balkánských Slovanů termín zavedl Ascole roku 1881
Otázka 4: Jazyky kentumové a satemové Vývoj (diferenciační proces) indoevropského prajazyka (praindoevropštiny) - začal po 6. tisíciletí př. n. l. v době neolitu - v pol. 2. tis. př. n. l. v době bronzové již existovaly jednotlivé indoevropské dialekty, a tudíž nelze počítat s jednotným indoevropským prajazykem - indoevropské kmeny osídlily postupně téměř celou Evropu a část Asie, podmanili si přitom původní místní obyvatelstvo; s jeho asimilací (ať už násilnou či nenásilnou) zanikly i jeho jazyky (iberské jazyky vytlačené z Iberského poloostrova, jazyk eteokrétského obyvatelstva na Krétě ustoupil řečtině, předkové dnešních Angličanů mluvili původně jazykem keltským, později pak přejali germánský jazyk svých podmanitelů – Anglů, Sasů, Jutů) - indoevropské (IE) jazyky se začaly postupně nářečně diferencovat, tím vznikaly menší nářeční skupiny; tento divergentní vývoj se projevil řadou jazykových zvláštností; hláskoslovná analýza ukazuje, že v indoevropských jazycích došlo k rozrůznění tím, že byl dvojím způsobem zjednodušen systém velárních souhlásek (zadopatrových k, g, h), které původně tvořily několik řad (tvrdé a měkké); v části IE jazyků byly palatalizované veláry k‘, g‘, h‘ nahrazeny sykavkami s, s‘, z, z‘, čím vznikl rozdíl mezi větví kentumovou a satemovou (podle znění číslovky 100 ve staré latině [kentum] a ve staré perštině [satem] - kentumové jazyky – zadopatrové palatalizované veláry se nezměnily v sykavky; větve řecká, italická, keltská, germánská, ilyrská, tocharská, anatolská - satemové jazyky – zde proběhla změna palatalizovaných zadopatrových velár na sykavky; větve indická, íránská, arménská, albánská, baltská, slovanská kentumové jazyky satemové jazyky řeč. he-katon avest. satəm germ. hundind. sátam lat. centum [k-] litev. šintas tochar. känt slov. sъto Transkripce z lat. transkribo = přepisuji pro označení praslovanských hlásek se užívá těchto písmen: samohlásky: a, o, u, e, i, ě (ä), ą (nosovka o), ę (nosovka e), ь (ĭ), ъ (ŭ) souhlásky: ŗ, ļ, ŗ‘, ļ‘, b, c, č, d, g, h, x [ch], j, k, l, m, n, p, r, s, t, v (w), z, ž ě – široké měkčící a [ä], specifická slovanská samohláska zvaná jať, označovaná \ ę – nosové e, označované jako malý jus ”, “ ą – nosové o, označované jako velký jus ’, ‘ ь (ĭ) – měkký jer; krátká hláska [i] anebo redukovaná ultrakrátká samohláska ъ (ŭ) – tvrdý jer; krátká hláska [u] anebo redukovaná ultrakrátká samohláska - pro označení délky samohlásky se užívá vodorovná čárka nad písmenem ā , ō, ī - krátkost samohlásek se označuje obloučkem nad písmenem ă, ŏ, ĭ - napjatost redukovaných jerů před jotací se značí stříškou ^; ^ь , ^ъ Intonace slabiky: akut – stoupavá intonace, značí se čárkou ´ , např. dáti -
-
cirkumflex – klesavá intonace značící se vlnkou nad písmenem, např. võlsъ neslabikotvorné i, u jako součást diftongu se značí obloučkem pod písmenem, např. [oị], [oụ] slabikotvorné sonory se značí kolečkem pod písmenem, ŗ, ļ, např. vьļ’kъ měkkost souhlásek se značí apostrofem, např. l’ rekonstruovaný (hypotetický) tvar hlásek, spojení hlásek či slov (tj. těch případů, jež nejsou písemně doloženy) se značí hvězdičkou před slovem, např. *t, *tj, *vedsměr vývojové změny je značen zobáčky < >, např. *tj > č šva ə - redukovaná IE samohláska neurčité povahy aspirované souhlásky b, d vyslovované s přídechem (aspirací) se značí bh, dh labializované veláry k, g se značí s horním indexem u s podobloučkem kụ, gụ zadopatrové g s přídechem se značí gụh
Otázka 5: Baltoslovanská jazyková jednota. Společné rysy -
-
blízkost slovanské a baltské větve je tak nápadná, že lze předpokládat jakési období baltoslovanské jednoty baltoslovanskou jednotu jazykověda vykládá různě, buďto na základě teorie prajazyka anebo na základě pozdějších styků již oddělených Baltů a Slovanů 3 teorie: Augusta Schleichera: zastáncem tzv. rodokmenové teorie; existoval nějaký společný jazykový útvar, z něhož se utvořila divergentním (diferenciačním) vývojem jazyková větev baltská a slovanská Antoine Mejetova: blízkost baltských a slovanských jazyků podle něj vyplývá buď z jevů zděděných ještě z doby indoevropské jednoty nebo z neologismů (novotvarů) vzniklých v každé větvi nezávisle na sobě; podle Mejetova tedy nejde o jednotu Enzelina: lotyšský badatel tvrdící, že se baltština a slovanština od počátku vyvíjely samostatně, avšak po období tohoto nezávislého vývoje nastalo období většího sbližování jednotu nelze chápat doslovně; pojem pro nejstarší vývojové fáze předslovanské
Rysy hláskoslovné -
-
-
v baltských jazycích se před původně měkkými sonanty vyvinul vokál i, ve slovanských jazycích ь a před původně tvrdými sonanty vokál u, ve slovanských potom ъ vznikly skupiny ir, ur, il, ul v baltských jazycích pilnas (pilný), viršus (vrch), ve slovanských jazycích ьr, ъr, ьl, ъl, např. pьlnъ, vьrchъ dalším společným rysem baltské a slovanské větve je zánik aspirace (přídechu) ražených souhlásek h, k, ch (v IE existovaly ražené souhlásky prosté – d, g,... – i aspirované – dh, gh,...) v baltských a slovanských jazycích jsou za aspirované ražené souhlásky stejné střídnice jako za neaspirované – ruka, ruce; v jiných IE jazycích jsou za aspirované souhlásky jiné střídnice než za neaspirované, srov. s lit. dumai, slov. dymъ, řec. thymés, stind. dhumah, lat. fumus v baltských i slovanských jazycích došlo k záměně počáteční souhlásky v pojmenování číslovky 9, př. lit. devymi, praslov. devęti x stind. náva, lat. novem, gót. nium změna v balt. a slovan. jazycích IE tt (dt) na st, protože se tyto souhlásky stejné kvality (tt) špatně vyslovovaly; např. lit. mesti, prasl. *mesti < IE *metti; prasl. vesti < IE *vedti, prasl. krasti < IE * kratti
Rysy tvaroslovné -
-
-
vytvoření zvláštní složené deklinace adjektiv – původně se adj. skloňovala jako substantiva dobrъ rabъ, dobra žena, dobro město; v jazycích balt. i slovan. je vedle tohoto skloňování jmenného ještě skloňování složené připojením tvarů ukazovacích zájmen k adjektivním tvarům jmenným, lit. is, prasl. jь (ten) => dobrъjь, dobraja, dobroje; obě části se skloňovaly a byly v kongruentním (shodném) tvaru s určovaným substantivem (dobrъjь, dobrъjemu...) zachování starého ablativního tvaru u genitivu sg. o-kmenu u substantiv mužského a středního rodu; do tohoto genitivu byla přenesena IE koncovka ablativu *-ot, např. lit. vilkō, prasl. *vьlka (pův. *vьlkō); v latině a sanskrtu má tento tvar platnost ablativu (= samostatný pád s odlukovým významem, významem vzdalování, př. lat. lupō) náhrada starých IE ukazovacích zájmen *so (ten), *sa (ta) tvary s elementem t-, např. lit. tas, ta, stsl. tъ, ta; srov. střední rod v IE *tod balt. i slovan. infinitiv se tvoří pomocí koncovky –ti z IE *–tei, tedy jinak než v ostatních IE jazycích, např. lit. nešti, prasl. nesti x lat. laudare
Rysy syntaktické -
-
užívání instrumentálu predikativní platnosti typu českého On je učitelem užívání tzv. genitivu záporového – tj. užívání genitivu předmětu po záporu přechodných (tranzitivních) sloves na místě akuzativu po týchž slovesech kladných, např. mít čas – nemít času, укр. мати час – не мати часу, немає часу, je cesta zpět – není cesty zpět užití genitivní vazby po supinu typu stsl. idą lovitъ rybъ (=jdu chytat ryby) užití dativu absolutního, což je konstrukce vypůjčená z řečtiny, např. stsl. sъpę štemъ že člověkomъ pride vragъ ego (=když lidé spali přišel jejich nepřítel) = obrat s příčestím dativu (byl i ve staré češtině, ruštině, ukrajinštině,...)
Slovní zásoba -
existuje více než 1600 lexikálních shod mezi baltskými a slovanskými jazyky, např. lit. liepa, slov. lipa, lit. ranka, slov. ruka, lit. geležis, slov. železo dále se shodují názvy stromů: vrba, jedle, hrušeň, jabloň – i zvířat: kuna, vrána, drozd, kot, ovce,... většina těchto jevů je mladšího původu => je tu možnost pravděpodobného paralelního vývoje nebo sekundárního sblížení (podle Mejetova a Enzelina)
Otázka 6: Nostratické jazykové společenství (NJS) -
-
autory nostratické teorie byly jazykovědci Pedersen a Iljič-Svityč podle této teorie tvořila část jazyků jiných rodin spolu s IE jazyky jakési jazykové společenství (z lat. nostratis = místní, lokální) mělo se jednat o dobu 8-7 tis. let př. n. l., tzn. doba před vznikem zemědělství, doba bezprostředně po ledové (10-9 tis. př. n. l.) svědčí o tom několik set základních slov s významem srdce, ústa, muž, žena, rod, bouře, voda, kámen, oheň, jelen, ryba, rodit, suchý, horký atd. společných všem anebo aspoň části jazyků a rodin patřících do tohoto jazykového společenství do nostratického jazykového společenství snad měly patřit rodiny a větve dravidská (skupina neindoevropská v jihovýchodní Indii), altajská (turkotatarské a mongolské
-
jazyky), uralská (jazyky ugrofinské a samojedské), kartvelská = jihokavkazská, sémitská, hamitská a IE jazyky slovanské tedy mají přímé genetické příbuzné v jazykové rodině indoevropské a vzdálenější v nostratickém jazykovém společenství
Otázka 7: Balkánský jazykový svaz (BJS) -
-
jazykový svaz = společenství několika jazyků majících řadu společných rysů hláskoslovných, tvaroslovných, syntaktických a lexikálních, které ovšem nemají zděděny, nýbrž vznikly teprve sekundárně na základě společného substrátu, superstrátu nebo adstrátu, tedy následkem společného kulturního vývoje do BJS patří jazyky národů obývajících Balkánský poloostrov (bulharština, makedonština, rumunština, albánština, novořečtina a částečně i srbština a chorvatština/charvátština balkanismy = společné jevy vznikly důsledkem vzájemného působení a sbližování balkánských jazyků s rozdílným systémemu vznik postpozitivního členu určitého z ukazovacích zájmen v bulharštině, makedonštině, rumunštině a albánštině, např. maked. волкот (vlk), сабата (pokoj), селото (ves) nahrazení infinitivu konstrukcí se spojkou (v bulharštině, makedonštině, srbštině, chorvatštině да/da, v rumunštině să, v albánštině te, v řečtině na) + indikativ, např. maked. не можам да го наjдам = nemohu ho najít, он знае да чита = umí číst opisný budoucí čas se tvoří u sloves dokonavých i nedokonavých pomocí slova, které vzniklo z *chtěti v slovanských jazycích a od velle v rumunštině, např. bulh. ще [šte] пиша = budu psát; srb. jа ђи знати = budu znát; rumun. vol cînta = budu zpívat vznik analytické deklinace a téměř úplný zánik koncovek v nepřímých pádech; místo nich se k vyjádření syntaktických vztahů ve větě užívá předložkových vazeb + neměnný tvar (původně akuzativ), např. makedonské майка (matka) – од маjка (matky), на маjка (matce), со маjка (s matkou) komparativ a superlativ se u adjektiv a adverbií tvoří předponově spojením předpony по-, наj- + pozitiv; např. maked. добар – подобар, наjдобар užívání nepřízvučného tvaru osobního zájmena v dativu za účelem vyjadřování posesivních vztahů (jde o tzv. enklitika a proklitika, tj. příklonky a předklonky) typu bulh. му, ми, ти..., které se kladou za substantivum, k němuž se vztahuje přivlastňování anebo mezi determinující adjektivum a determinované substantivum, např. maked. маjка ми = moje matka, bulh. наймалата им сестра = jejich nejmenší sestra, řec. o pateras mu = můj otec, srb. отац му jе дома = jeho otec je doma
Otázka 8: Charakteristika a periodizace praslovanštiny (PSL). Pravlast Slovanů -
-
praslovanštinou mluvili staří Slované, kteří vznikli v důsledku několika po sobě následujících procesů spojování a rozpadání různých etnických složek první zmínky o Slovanech pochází z 1. a 2. stol. n. l., avšak nejsou zcela jednoznačné; ve spisech Plinia staršího, Tacita, Ptolemaia aj. se uvádí názvy Venétové, Antové, Budinové aj., kt. jsou dodnes předmětem uvažování lingvistů, zda mají slovanský základ teprve od 6. stol. n. l. najdeme bezpečné zprávy o Slovanech u byzantských historiografů Prokopia Caesarijského a Iordana, kteří uvádějí názvy Sklaběnoi a Sklaveni; *Slověne – název není zcela jasný, existuje několik výkladů sebenázvu Slovanů; za nejprůkaznější se považuje výklad, kdy etnonymum (slovo označující národ, etnikum) Slověne je odvozeno od psl. *slovą, *sluti (=slouti, být proslulý) a má označovat lidi proslulé svým
jazykem (tj. mluvící jasně, srozumitelně); srov. němьcь = Němec, tj. člověk jakoby němý, poněvadž neumí mluvit slovanským jazykem, cizinec Pravlast Slovanů 1. koncepce – v oblasti středního toku Volhy a Dolní Oky 2. koncepce – v povodí horního toku Dviny a Němenu a taky ve středním a horním povodí Dněpru 3. koncepce – v dnešním asijském Turkestánu 4. koncepce – v současné době se stále více odborníků kloní k názoru, že pravlast Slovanů je třeba hledat ve střední Evropě a to na sever od Karpat, v povodí Odry a Visly; variantou této koncepce je názor, že se Praslované formovali na rozsáhlém území ležícím na sever od Karpat v povodí Dněpru a Odry (tuto teorii prosazují polští badatelé) - na otázku kdy existovala praslovanština? od konce 2. tis. př. n. l. do konce 1. tis. n. l. toto časové vymezení vychází z předpokladu, že už v 1. tis. př. n. l. PSL některými zárodečnými znaky začínala existovat, i když ještě v kontaktu s baltštinou; mluví se proto někdy o tzv. období protoslovanském vlastní PSL se pravděpodobně formovala a brzy zároveň i teritoriálně rozrůzňovala až od poč. 1. tis. n. l. ve 2. stol. n. l. se Slované již rozdělili na východní a západní; stalo se tak v době stěhování germánských kmenů Gótů a Gepidů ze severu na jih koncem 5. stol. n. l. po pádu říše Hunů – starých kočujících kmenů – začaly slovanské kmeny táhnout z pravlasti směrem na jih (na Balkánský poloostrov); takto se od větve východní oddělili předkové dnešních jižních Slovanů a osamostatnili se v 6. a 7. stol. n. l. obsadili Slované území od Volhy až po severozápadní pobřeží Baltského moře a tímto dovršili rozdělení etnické, jazykové a kulturní v letopisech se západní Slované označují jako Venetové, východní jako Antové a jižní jako Slovené 6.-7. století n. l. představuje horní chronologickou mez existence PSL Stručná periodizace PSL: 1. baltoslovanská jazyková jednota – pol. 2. tis. př. n. l. – konec 2. tis. př. n. l. 2. PSL jednota – konec 2. tis. př. n. l. – 2. stol. n. l. 3. rozdělení Slovanů na větev západní, východní a jižní – 2.-5. stol. n. l. 4. nářeční štěpení PSL a počátek formování samostatných slovanských jazyků – 5.,6. – 8.,10. stol. n. l. Etnogeneze – původ národa; z řeckého etnos = národ, genesis = původ, vznik Glotogeneze – původ jazyka; z řec. glotta = jazyk Otázka 9: Raně praslovanský vokalismus a konsonantismus. Tendence jejich vývoje. Hláskoslovné změny – zákon otevřených slabik -
vychází z dědictví IE samohlásek a souhlásek
Vokalismus -
tradičně se soudí, že PSL zdědila z pozdní IE tento vokalický systém: krátké samohlásky: ĭ, ŭ, ĕ, ă, ŏ dlouhé samohlásky: ī, ŭ, ē, ā , ō
samohlásky neurčitého původu – šva primum=měkký jer ə1 a šva secundum=tvrdý jer ə2 v období raně PSL a baltoslovanském byly už u původně IE slabičných sonant (značené kolečkem pod písmenem: ŗ, ļ, ņ, m) vyvinuty samohlásky i a u a vznikají 2 řady: tvrdá řada: ur, ul, un, um – pozdější PSL vývoj: ъr, ъl, ъn, ъm měkká řada: ir, il, in, im – pozdější PSL vývoj: ьr, ьl, ьn, ьm např. psl. *vьrchъ x lit. viršus diftongy klesavé (sestupné) = základní samohláska předchází vedlejší komponent; PSL zdědila spojení základní samohlásky a, o, e s neslabičným į a ų (značeny obloučkem pod písmenem) oį, eį, aį, oų, eų, aų, a taky spojení základní samohlásky o, e se sonorní souhláskou (r, l, m, n) er, el, em, or, ol, om, on
Konsonantismus -
raně PSL konsonanty byly pokračováním předchozího IE stavu rozdíl spočíval v tom, že souhlásky p, t, k, g ... již nebyly aspirované (ph, th, kh, gh), např. ghostis > psl. gosti IE měkké veláry (k‘, g‘, gh‘) se změnily > s, z, z, např. IE *k’mto > psl. *sъto původní IE „s“ po „i, u, r, k“ před samohláskou se změnilo > na velární „ch“, např. IE *sausas > psl. *suchъ IE neslabikotvorné *ų > v, např. IE *ųĭdhevá > psl. *vьdova po provedení těchto změn, k němž také patří zánik souhlásek na konci slova a zjednodušení souhláskových skupin se vytvořil tento raně PSL systém souhlásek: labiály (retné): b, p, m, v dentály (zubné) + alveoláry (dásňové): d, t, s, z, r, l, n, j (į) veláry (zadopatrové): g, k, ch
Tendence vývoje raně praslovanského konsonantismu a vokalismu formování PSL samostatného jazyka bylo spojeno s velkými změnami hláskoslovnými, kt. vedly nejen ke vzniku zcela nového hláskoslovného systému, ale i k přestavbě slovanské slabiky a v důsledku toho také morfologie - k nejdůležitějším tendencím hláskoslovných změn patří tendence k vzrůstající sonoritě (zvučnosti) a tendence k palatalizaci (měkčení) hlásek - tendence k vzrůstající sonoritě vedla totiž k zániku souhlásek na konci slabik a vzniku slabik zakončených samohláskou, proto se hovoří o zákonu otevřených slabik - v otevřených slabikách zvučnost v průběhu jejich výslovnost vzrůstala, protože samohláska je zvučnější než souhláska; podle této tendence (zákona otevřených slabik) byly odstraněny slabiky zavřené, tj. zakončené na souhlásku, a rozšířeny téměř bez výjimky na slabiky otevřené = zakončené na samohlásku Následky zákona otevřených slabik – 7 změn: 1. zánik souhlásek na konci slova 2. přesun hranice slabiky uvnitř slova a zjednodušení skupin souhlásek 3. monoftongizace klesavých diftongů 4. vznik nosových souhlásek (en > ”) 5. vznik protetických souhlásek 6. metateze (přesmyk) likvid a vznik plnohlasých 7. změny v skupinách ьr, ьl, ъr ъl -
-
řada změn, které vedly v PSL k zániku zavřených slabik pokračovala ještě v době, kdy už byla PSL značně nářečně rozrůzněna; některé změny, které sem patří, neměly už na celém slovanském jazykovém území stejný průběh
Ad 1. Zánik souhlásek na konci slova (v důsledku působení zákona otevřených slabik) -
-
byl proveden velmi důsledně a proběhl v konečném období PSL všechna slova s výjimkou několika předložek typu iz, bez, vъz měla samohláskové zakončení, např. psl. *synove (koncovka „s“ v PSL odpadla) < sanskrt. sunavas, gót. sunjus souhláskové zakončení se zachovalo jen u výše uvedených předložek; to je dáno tím, že předložky jsou pomocnými slovy tvořícími se slovy plnovýznamovými jeden slovní celek (mají jediný společný přízvuk), př. psl. *vьlkъ – lat. lupus – lit. vilkas – řec. lýkos
Ad 2. Přesun hranice slabiky uvnitř slova. Zjednodušování skupin souhlásek -
-
-
-
otevření slabik zavřených (ukončených na souhlásku) se uprostřed slov uskutečňovalo přesunutím hranice slabiky před souhlásku, např. *sъn-i-ti > *sъ-ni-ti; *sъp-a-ti > *sъ-pa-ti (1. slabiky zpočátku uzavřené souhláskami n, p byly otevřeny přesunutím slabičného předělu; a poněvadž se následkem tohoto přesunu v následující slabise střetávaly 2 souhlásky, často docházelo k disimilaci – odlišení – anebo k zjednodušení souhláskových skupin, např. *sъp-nъ (sen) > *sъ-pnъ > *sъ-nъ – těžko vyslovitelná skupina souhlásek pn byla pro usnadnění výslovnosti zjednodušena zánikem 1. souhlásky pn > n: viz výše kt > t: např. lat. plecto – čes. pletu ps > s: např. lit. vapsa – čes. vosa ds > s: např. psl. *gądslь > *psl. gąsli (housle) zjednodušení neproběhlo na celém slovanském území stejně; skupiny dl, tl se udržely v západoslovanské větvi, např. čes. sádlo, pletl – укр., рус., велорус. сало, плел, плёл; skupiny dn, dm se udržely v češtině, např. vadnouti, sedm – укр. в’янути, сім; tvary bez „d“ jsou v celé východoslovanské větvi (ukr., rus., bělorus.) dvě stejné souhlásky na začátku další slabiky se mohly disimilovat, např.: o tt > st: psl. *ple-tti > pozdní psl. plesti (plésti) o dt > tt > st: psl. *vedti > *vetti > *vesti (vésti) o bt > st: psl. *grebti > *gresti (veslovat) v přejatých slovech se otevřenosti slabik dosáhlo vložením nepůvodního jeru mezi souhlásky, jež tvořily dvojice, např. řec. psalmós > stsl. пъ-са-лъ-мъ (psalm), lat. altare > stsl. олъ-та-рь (oltář)
Zápočtový test: základní číslovky (jednotky a desítky), kentumové/satemové jazyky, baltoslovanská jednota, dělení Slovanů na 3 větve, počátky formování samostatných slovanských jazyků, vznik některých praslovanských souhlásek + příklady, zákon otevření slabik, kmeny podstatných jmen a adjektiv Ad 3. Monoftongizace klesavých diftongů -
základní samohláska a neslabičný člen, značený obloučkem pod písmenem (į, ų), heterosylabického diftongu patřily do různých slabik; bylo tomu tak v poloze před samohláskou; v tomto případě se neslabičné členy (į, ų) chovaly jako souhlásky j, v, např. *po-i-asъ > po-jasъ
základní samohláska a neslabičný člen tautosylabického (stejnoslabičného) diftongu patřily do jedné slabiky; bylo to na konci slova před pauzou nebo uprostřed slova před souhláskou; v tomto případě tvořily neslabičné členy (į, ų) s předcházející samohláskou dvojhláskové spojení – zavřenou slabiku – a muselo tedy dojít ke změně, např. *laį-ųos > *levъ (monoftongizace) Změny diftongů: - IE *eį > *i: *psl. eį-teį > (j)i-ti - *aį, oį > *ě (jať): *laį-ųos > *levъ - *aų, oų > *u: *saųsos > *su-chъ - *eų > *‘u (měkčí předchozí souhlásku): *pleų - *pľu-tja – staročes. pľuca (plíce); *leųdho – psl. *ľudьje – stsl. людиÜë (lidé); takto vznikla v PSL nová samohláska „u“ - IE *ū > psl. *y; IE *ŭ > psl. *ъ: stará IE samohláska „u“ se v PSL změnila na „y“ (v případě že „u“ bylo dlouhé) anebo na „ъ“ (v případě že „u“ bylo krátké), např. IE *dhūmos > psl. *dymъ (kouř); IE bŭdh > psl. bъděti (bdít) -
Ad 4. Vznik nosových samohlásek -
-
nosové samohlásky ę, ą vznikaly cestou monoftongizace IE tautosylabických (jednoslabičných) spojení (en, em, on, om, an, am) uprostřed slova před samohláskou ę < *en, *em: psl. *svętъ (svatý) < IE *k’ųentos psl. *pętъ – lit. penktas ą < *an, *am: psl. *ząbъ – lit. žambas psl. *rąka – lit. ranka psl. *gąsь (husa) – lat. anser nosovka ę vznikala i v přejatých slovech namísto původního -in-: psl. *cęta < gót. kintus; stsl. *п\н“съ < germ. phenning; stsl. кън“рь < psl. *kъnędz°ь < germ. kuning nosovky v PSL zanikly koncem 10. století, kdy byly nahrazeni ústními samohláskami; nosovky se zachovaly jen v polštině, v již vymřelé polabštině (jazyk Polabských Slovanů na Hannoversku) a v některých bulharských a slovinských dialektech; existenci nosovek v pozdní PSL v 10. století dokazují výpůjčky do maďarštiny, např. maď. péntek (pátek) – psl. *pętъkъ; maď. galamb – psl. *galąbъ; Slované přejímali cizojazyčné skupiny (on > ą) jako nosovky, např. psl. *kolęda < lat. calendae
Ad 5. Vznik protetických souhlásek -
-
-
-
v souladu s touto tendencí k samohlásce, která tvořila slabiku, se připojovaly tzv. protetické souhlásky – nejčastěji j a v; tyto souhlásky vznikaly na počátku slov a to na styku koncové samohlásky předcházejícího slova a počáteční samohlásky následujícího slova a odstraňovaly tak tzv. hiát (průzev), jenž vznikal spojením dvou heterosylabických samohlásek, a tím usnadnit výslovnost protetické j se pravidelně objevuje před PSL e, ę, ě, ь, např. *psl. jesti (jest) – lat. est – lit. esti; psl. *jęti (zachvátit); psl. jьměti (mít) – lit. imti – staročes. jmieti; psl. jьgъla (jehla); psl. *jesti (jíst) > *jasti – lit. edu – lat. edo protetické c se objevuje pravidelně před PSL *ъ, *y, např. psl. *vydra – lit. ūdra; psl. *vъpiti (volat) – lit. ūpel v jednotlivých slovanských jazycích se protetické souhlásky rozšířily nestejnou měrou; časté jsou ve východní větvi (ukrajinština, ruština, běloruština), zato jen v omezené míře v bulharštině hiát se zachoval jen na morfologickém švu, např. stsl. при|обр\сти, a v přejatých slovech typu Иоанъ, Иорданъ (výpůjčky z řečtiny)
Ad 6. Metateze (přesmyk) likvid (r, l) a plnohlasy -
-
-
-
jde taky o zděděné IE souhlásky or, ol, er, el, které tvořily uzavřenou slabiku; tyto dvojhlásky mohly být na počátku slova před souhláskou nebo uvnitř slova, proto se mluví o počátečních skupinách *ort-, *olt-, *ert-, *elt- (tato metateze proběhla ve všech slovanských jazycích) a o skupinách *tort-, *tolt-, *tert-, *telt- (zde „t“ symbolizuje kteroukoli souhlásku) počáteční skupiny se změnily přesmykem (metatezí) likvidy a samohlásky, např. *ort- > *rot- (psl. *õlkъtь > stsl. локъть – maked. локоть – ukr. лікоть – bělorus. локаць; psl. *õldьji > stsl. лодии – ukr., rus. лодка) u skupin *tort-, *tolt-, *tert-, *telt- se uzavřené slabiky otevíraly metatezí likvidy trot-, tlot-, tret-, tlet- nebo vsouváním samohlásky za likvidu torot-, tolot-, teret-, telet v jihoslovanských jazycích a v češtině i slovenštině se tyto původní PSL skupiny metatezí změnily v trat-, tlat-, tret-, tlět-, psl. *gordъ > stsl. градъ (otevřené slabiky) – čes., slov. hrad – bulh., maked. град v západoslovanských jazycích (kromě češtiny a slovenštiny) se tyto skupiny metatezí změnily v trot-, tlot-, tret-, tlet-, psl. *gordъ > pol. gród – hornoluž. hrót – dolnoluž. grod ve východoslovanských jazycích vznikly plnohlasy: psl. *gordъ > rus. город – ukr. город, bělorus. горад [horad] metateze likvid se datuje na přelomu 8./9. stol. n. l. na základě PSL slova korľь, které vzniklo z vlastního jména panovníka Franků Karla Velikého (starohornoněm. Karl, 768814), a které bylo přejato do jednotlivých slovanských jazyků a prodělalo metatezi likvid či vznik plnohlasých, např. korľь > bulh. крал – čes. král, sloven. kráľ – hornoluž., dolnoluž. kral – pol. król – srb. крал – slovin. kralj – rus., ukr. bělorus. король
Ad 7. Změny ve skupinách ьr, ьl, ъr, ъl
v IE existovaly dvě řady sonorních slabikotvorných souhlásek (značených ° pod písmenkem: měkké ŗ‘, ļ‘, m‘, ņ‘ a tvrdé ŗ, ļ, m, ņ. v období baltoslovanské jednoty v měkké řadě vzniklo krátké ĭ – ĭr, ĭl, ĭm, ĭn – a v tvrdé řadě krátké ŭr, ŭl, ŭm, ŭn v PSL z nich potom z ĭ vznikl měkký jer ь (ьr, ьl, ьm, ьn), z ŭ vznikl tvrdý jer ъ (ъr, ъl, ъm, ъn) tyto skupiny se v PSL vyvíjely tak, že se souhlásky r, l ve shodě se zákonem otevření slabik změnily v slabikotvorné ŗ, ļ, ŗ‘, ļ‘: např. raně psl. *vьrchъ > *vŗ‘-chъ (měkký jer po „v“ se krátil, až slabikotvornost přešla na „r“ a jer zanikl) ve STSL se PSL slabikotvorné ŗ, ļ, ŗ‘, ļ‘ zachovaly a označovaly se рь, ръ, ль, лъ, jery se zde už nečetly ve slovanských jazycích se tyto PSL sonanty vyvíjely tak, že se tvořily fonetické slabikotvorné sonanty, srov. čes., sloven. vrch – srb., chorv. врх, anebo vznikaly vkladné samohlásky před (řidčeji za) sonantou, srov. čes. hluk, dluh – sloven. dlh – rus. долг; pol. wierzch – rus., ukr. верх; raně psl. *vьrba > psl. *vŗ’ba > stsl. ttttâðúáà – pol. wierzba – bělorus. вярба – ukr. верба raně psl. * gъrdlo > psl. *gŗ(d)lo – círk. slov. гръло – čes. hrdlo – pol. gardło – rus. горло raně psl. *vьlkъ > psl. *vļ’kъ > stsl. влькъ – pol. wilk – rus. волк – ukr. вовк
raně psl. *sъlnьce > psl. *sļ’nьce > stsl. слъньце – sloven. slnce/slnko – pol. słońce – rus. солнце – ukr. сонце Rozdíl mezi staroslověnštinou a církevní slovanštinou - termínem STSL se označuje nejstarší slovanský spisovný jazyk, přesněji řečeno jazyk kanonických památek bulharsko-makedonského typu, ne mladších než z 11. století, které měly minimum mladších lokálních příměsí - termínem církevní slovanština (=bohoslužebná STSL) se označuje staroslověnština, které se užívalo pro potřeby církve v celém středověku, v některých zemích až do novověku (v Rusku až do 18. stol.) Otázka 10: Tendence k měkčení (palatalizaci) hlásek. 3 palatalizace velár - jde o 3 typy přizpůsobování hlásek: 1. přizpůsobení předcházející souhlásky následující souhlásce nebo následující souhlásky předcházející souhlásce 2. přizpůsobení předcházející souhlásky následujícímu „-j“, které pochází z IE neslabikotvorného „ị“ 3. přizpůsobení následující samohlásky předchozí měkké souhlásce - v rámci 1. typu přizpůsobování se uskutečnily 3 palatalizace velár 1. palatalizace - zadopatrové g, k, ch před ь (pocházejícího z IE ị), ę, e (< IE ě), ě (jať, pocházející z IE ē), i (< IE eị, ī) > č‘, ďž‘ (>ž‘), š‘ - ve 3.-7. stol. n.l.; vyvolaly ji všechny staré samohlásky 1. řady - jedná se o regresivní asimilaci, protože samohlásky působily zpět na souhlásky (g, k, ch) - působením 1. palatalizace byl systém slovanských souhlásek rozšířen o nové souhlásky č‘, ďž‘ (>ž‘), š‘, vzniklo tak tvaroslovné a kmenoslovné střídání souhlásek - k – c: psl. *vьlkъ (tvrdý jer => nedochází k změně) – *vьlčica (měkká samohláska „i“ => změna), srov. ukr. вовк – вовчиця, pol. wilk – wilczyca, čes. vlk – vlčice, bulh. вълкъ – вълчица - g – ž: psl. *rogъ – rože, pol. róg – staropol. roże, ukr. ріг – роже - ch – š: psl. *sluchъ – slušati, rus. слух – слушать, sloven. sluch – slušať - palatalizace g, k, ch na počátku slova: psl. *čьrnъ < IE *kĭrn; psl. *četyre – litev.: keturi; psl. *čędo (dítě) < starohornoněm. kind; psl. *živъ (živý) – litev. givas; psl. *žьltъ (žlutý) < IE *gilt; psl. *šelmъ < starohornoněm. helm - 1. palatalizaci podlehly také souhláskové skupiny sk, zg, sch, přičemž: sk > šč (šť): IE *piskēla > psl. *piščala > staročes. piščala > čes. píšťala zg > ždž (žď): sch > š: psl. *ischdъ > stsl. ишьдъ > čes. vyšed (transgresiv) 2. palatalizace - g, k, ch před ě (jať < IE oị, aị); i (< IE oị) > c‘, ďz‘ (z‘), s‘ (š – v západoslovanských jazycích) - 6.-7. stol. n.l. - klesavé diftongy oị, aị se monoftongizovaly, tj. změnily se v jednoduché samohlásky ě, i; tyto přední samohlásky potom působily zpět na předchozí veláru, proto opět došlo k regresivní asimilaci - k – c‘: psl. *vьlkъ (sg.) – vьlci (pl.), srov. čes. vlk – vlci, maked. волк – волци - g – ďz‘ (z‘): psl. *rogъ – rodze – rozě, čes. roh – roze, ukr. ріг – розі
ch – s‘ (š): psl. *mucha – musě (dat. sg.; západoslovansky muše), ukr. муха – мусі, srb., chorv. муха – муси, hornoluž. mucha – muše, pol. mucha – musze - palatalizace velár na začátku slova: psl. *cěna – lit. kaina; psl. *cěsarь – gót. kaisar – lat. caesar; psl. *sědъ < IE *choid (šedý) - palatalizace diftongických skupin s velárou (kv, gv, hv) před i, ě (jať) > c’v‘, ďz‘ (z‘) ve východních a jižních slovanských jazycích (v západní větvi se skupiny kv, gv, hv zachovaly), srov.: psl. *květъ > rus. цвет – ukr. цвіт – stsl. цв\тъ – bulh. цвете – slovin. cvet – pol. kwiat – dolnoluž. květ – sloven. kvet – čes. květ; psl. *gvězda > rus. звезда – sloven. hvezda – pol. gwiazda, hornoluž. hvězda – dolnoluž. gwězda 3. palatalizace - g, k, ch po i (< ī), ь (< ĭ), ę (< ē), ďz‘ (z‘), s‘ (v západoslovanských jazycích š‘) - psl. *ovьca < IE * ovĭkā, srov. stind. avikā, pol. owca, stsl. овьца, rus., bulh. овца, ukr. вівця; „k“ se přizpůsobilo měkkému znaku a vzniklo „c“ - psl. *kъnędzь – germ. *kuningoz, srov. čes. kníže, kněz – pol. książe, ksiądz – stsl. кън“зь – rus. князь – srb.,chorv. кнêз - psl. *vьsь (všechen) (<*vьchъ), rus., ukr. весь, bělorus. увесь, bulh. все, stsl. вьсь, čes. veškerý, pol. wszelki (všelijaký) - psl. *otьcь (otec), psl. *děvica (děvče), psl. *penędzь (peníz; < germ. *phenig) - 3. palatalizace proběhla asi v 7. stol. n.l. (o jejím stáří se vedou spory) - její výsledky jsou totožné s výsledky 2. palatalizace, avšak 3. palatalizace se uskutečnila za jiných podmínek; měkčení velár totiž nastalo v poloze po samohláskách přední řady a po i, ь, ę, nikoli po i a ě (jať) - 3. palatalizace je progresivní asimilací, narozdíl od dvou předchozích, jež jsou regresivními asimilacemi - při 3. palatalizaci se uskutečňuje působení samohlásky v jedné slabice na souhlásku v slabice následující, a jedná se tudíž o heterosylabickou palatalizaci (=palatalizace přes hranici jedné slabiky); 1. i 2. palatalizace byly tautosylabické - výsledkem 2. a 3. palatalizace byl vznik nového PSL fonému – afrikáty ďz‘ -
Otázka 11: Palatalizační změny souhlásek před jotací [j] -
-
přizpůsobování předcházející souhlásky následujícímu IE „j“ *sj > š: *sjūti > *sjyti > *šiti, čes. šíti, pol. szyć, buhl. шия, ukr. шити *zj > ž: *mazješi > *mažeši, čes. mažeš, pol. mażesz, ukr. мажеш *kj > č: *mьļkją > *mьļčą, čes. mlčím, pol. milczę, ukr. мовчу *gj > ž: *logjo > *logje > *lože, hornoluž. łožo, rus. ложе *chj > š: *suchja > *suša, čes. souše, slovin. suša, ukr. суша sonory r, l, n se při palatalizaci neměnily na jiné souhlásky, jen se měkčily *rj > r‘: IE *morjo > psl. *mor’e, rus. море *lj > ľ: *poljo > *poľe, rus. поле *nj > n‘:*vonja > *von’a, čes. vůně, sloven. vôňa, rus. bulh. вонь (smrad) ve spojení retnic (b, p, v, m) s jotací se v nejstarším období na místě „j“ nejspíše vytvořilo vždy přechodné, tzv. epentetické (vsuvné) l, které se udrželo v počátečních slabikách (IE *bjudti > stsl. блюсти (dbát na co) – rus. блюсти – srb.,chorv. (stará) блусти); *mj > mľ > m‘: *vj > vľ > v‘: *vj > bľ > b‘: *pj > pľ > p‘: v slabikách uprostřed slova (na morfologickém švu = na hranici 2 morfémů) se epentetické l zachovalo ve východoslovanských jazycích, stsl., slovinštině, srbštině a
chorvatštině; v západoslovanských jazycích, v bulharštině a makedonštině bylo odstraněno), např.: stsl. гоублÜ‘, rus. гублю, ukr. гублю, slovin. zagubljem, ALE bulh. губя, čes. hubím; stsl. трьплÜ‘, rus., ukr. терплю, ALE: čes. trpím; stsl. zemlÜ‘ (< IE *zemja), rus. земля, srb.,chorv. земля, slovin. zémlja, ALE: pol. ziemia, čes. země, sloven. zem, bulh. земя, maked. земjа - IE *dt, *tj: střídnice za tyto indoevropské souhlásky jsou rozdílné; pocházejí z doby, kdy se již slovanské jazyky značně lišily, a tudíž jsou pro ně v různých slovanských jazycích různé střídnice PSL Západoslovanské j. Jihoslovanské j. Východoslovanské j. *dj dz, z žd, g‘, ďž‘, j ž *medja čes. meze stsl. межда rus. межа sloven. medza mak. мег‘а ukr. межа pol. miedza srb., chorv. mèћa bělorus. мяжа [ďž] *tj c št, k‘, č‘, č č *světja (svíce) čes. svíce stsl.св\шта rus. свеча sloven. svieca bulh.свешт ukr. свіча pol. świeca maked. свек‘а bělorus. свяча -
stejné střídnice jako skupina *tj dala skupina *kj v poloze před předními samohláskami i, ь, např. *noktь – čes., sloven., pol. noc – rus. ночь, ukr. ніч, bělorus. ноч – stsl. ноœ, bulh. нощ [nošť], maked. нок
Otázka 12: Praslovanská přehláska tendence k palatalizaci způsobila měkčení tvrdých samohlásek po měkkých souhláskách; tento typ přizpůsobování – asimilace, je známý jako praslovanská přehláska, při níž staré zadní samohlásky se po „j“ a měkkých souhláskách (c‘, z‘, s‘) měnily v samohlásky přední - této palatalizaci říkáme progresivní asimilace, protože měkké souhlásky působily kupředu na tvrdé souhlásky - ъ > ь: *vьlkъ (změna neproběhla), ALE: *krajъ > *krajь, *konjъ > *konjь, *mąžъ > *mąžь - ´y (měkčí předchozí souhlásku) > i: *sjyti > *sjiti > *šiti - ´o (měkčí předchozí souhlásku) > e: *jogo > *jego, *morjo > *morje > *mor‘e, *poljo > *polje > *poľe - přehláskami samohlásek v morfologickém systému praslovanštiny vznikly tzv. tvrdé a měkké typy skloňování Depalatalizační proces - je takový proces, při němž se ě (jať) po j a měkkých souhláskách ž, š, č, vzniklých palatalizací , měnilo v „a“, např. *legēteị > *legěti > *ležěti > *ležati; *krikěti > *kričěti > *kričati - v koncovém období existence PSL se v důsledku hláskoslovných změn způsobených tendencí k vzrůstající sonoritě (zvučnosti) a tendencí k palatalizaci (měkčení) hlásek vytvořil PSL fonologický systém, který se znatelně lišil od raně praslovanského; zejména vokalismus se obohatil o nové souhlásky – jery (ь, ъ), které se vytvořily z raně praslovanských krátkých vokálů (ĭ, ŭ), jať ě (\), nosovky ę, ą (malý jus “ a velký jus ‘) a samohlásku y (< IE * ī) - v oblasti konsonantismu vznikly pak tyto nové souhlásky: c, dz, ž, š, č, r‘, ľ, n‘; krom toho ještě v západoslovanských jazycích měkké labiály (p‘, b‘, m‘, v‘) -
-
v koncovém období měla PSL následující konsonantický systém: labiály (retnice): b, p, v, m dentály (zubní): t, d, c, dz, s, z, r, l, n palatály (předopatrové): č, dž, ž, š, ň, ľ, r‘ veláry (zadopatrové): g, k, ch
Otázka 13: Přechod samohláskové kvantity v kvalitu v IE existoval protiklad samohlásek dlouhých ā, ē, ī, ū, ō a krátkých ă, ĕ, ĭ, ŭ, ŏ tento kvantitativní systém dvojkomponentových protikladů se v PSL nezachoval a zanikl, přičemž krátké samohlásky a jejich dlouhé protějšky se vyvíjely různě Krátké IE samohlásky se v PSL změnily takto: - *ă, ŏ > o: IE *ak‘-vos (ostrý) > lat. ac-ūtus – psl. *os-trъ; IE *ovika (ovce) – lat. ovis – psl. *ovь-ca - *ĕ > e: IE *esti (jest) > lat. est – psl. *(j)estь - *ĭ > ь: IE *esmi (jsem) > lat. esmi – psl. *(j)esmь; IE *mizdhō > gót. mizdō, psl. *mьzda - *ŭ > ъ: IE *budh (bdít) > lit. budeti, psl. *bъděti - střídnice za krátké samohlásky byly krátké Dlouhé IE samohlásky se v PSL změnily takto: - *ā, ō > a: IE *mātēr > lat. māter, psl. *mati; IE *gụōgh (něco ošklivého) > *psl. gadъ (hod) - *ē > ě (jať): IE *vēra > lat. verus > psl. *věra (víra) - *ē > a (po ž, š, č, z, g, k, ch): IE *krikēti > psl. *kričati, IE *legēti > psl. *ležati - *ē > i (na konci slova s intonací cirkumflexovou – staženou): IE *mātēr > *māte > psl. *mati - *ī > i: IE *giụos (živý) > lat. vivus – lit. gyvas – psl. *živъ; IE *līkso (lichý) > psl. *lichъ - *ū > y: IE *IE kūlā (kýla) > lit. kūla – psl. *kyla; IE *ūdrā > lit. ūdra – psl. *vydra - střídnice za původní dlouhé samohlásky byly dlouhé; po kvalitativních změnách v PSL vznikly samohlásky pouze krátké (o, e, ъ, ь) a samohlásky pouze dlouhé (a, i, ě, y), které již netvořily dvojice rozlišené kvantitativně, tj. přítomností či nepřítomností délky; k dlouhým samohláskám také patřily střídnice za diftongy (ě, i, u) a nosovky (ą, ę). -
Otázka 14: Praslovanský slovní přízvuk -
-
ukrajinština zachovala původní starý IE přízvuk (jako baltština); tento přízvuk byl polytónický (melodický), volný, pohyblivý; dnes skoro všechny slovanské jazyky mají monotónický (dynamický) přízvuk; polytónický přízvuk je jen v srbštině, chorvatštině a slovinštině podle místa přízvuku dělíme slovanské jazyky na: se stálým přízvukem na nějaké slabice (v čes., sloven., horní i dolní lužické srbštině – na 1. slabice, v polštině – na předposlední, v makedonštině na 3. slabice od konce) s volným a pohyblivým přízvukem – ostatní slovanské jazyky
Otázka 15: Společné rysy západoslovanských jazyků -
metateze (přesmyk) skupin tert, telt > tret, tlet, navíc r > ř (šumová hláska; kromě slovenštiny); čes. mléko, břeh – pol. mleko, brzeg zachování skupin *kv-, *gv- na začátku slova před starým jatěm (ě) diftongického původu, např. čes. květ, hvězda – pol. kwiat, gwiazda
-
-
zachování skupin *tl, *dl, *dn, např. čes. pletl, mýdlo, vadnout – pol. płótł, mydło, więdnąć změna spojení retnic s jotací (*bj, *pj, *vj, *mj) v měkké retnice bez epentetického l, např. čes. země, hrábě – pol. ziemia, grabie skupiny *dj, *tj, *kt se změnily v dz (z), c, např. sloven. svieca, medza, noc – pol. świeca, miedza, noc – čes. svíce, mez, noc souhláska *ch se před ě, i diftongického původu změnila v š, např. čes. moucha, mouše – pol. mucha, musze silný ъ se většinou změnil v e (kromě polabštiny), např. čes. sen – sloven. sen, pol. sen jery v silné a slabé poloze: slabé jery: byly na konci slova (např. rabъ) a ve slabikách, po nichž následovala slabika s plným vokálem (např. pьsati) silné jery: byly v slabikách, po nichž následovala slabika se slabým jerem (např. sъnъ); silný jer se vokalizoval, proměnil se v samohlásku (např. sъnъ > čes. sen) Havlíkovo pravidlo (Antonín Havlík, 1855-1925) pro češtinu: liché jery bráno od konce slova zanikaly a sudé se vokalizovaly existence zájmen ten, co stálý přízvuk: v češtině, slovenštině, hornolužické srbštině a polabštině na 1. slabice, v polštině a (zčásti) dolnolužické srbštině na slabice předposlední
Otázka 16: Společné rysy východoslovanských jazyků -
-
plnohlasy: za PSL skupiny *tort, *tolt, *tert, *telt se vyvinuly skupiny s dvěma samohláskami, tzv. plnohlasy, např. rus. молоко, берёза, сторона ve skupinách *tl, *dl, *dn zaniklo d,t, např. ukr. шило (šídlo), мило (mýdlo), плів (pletl), в’яне (vadne) zachování epentetického l, např. rus. земля, куплю, ловлю nové střídnice za PSL skupiny *dj, *tj, *ktj, *kti > ž (v ukrajinštině a běloruštině též střídnice dž), č, např. rus. сижу, свеча, ukr. сиджу, свіча střídnice za PSL nosovky *ą, *ę > u (у), a/ja (а/я), např. rus. пять, пятий, зуб – ukr. п’ять, п’ятий, зуб na místě PSL silných jerů se ve 12. století vyvinuly střídnice o, e, např. ukr. день (< дънь), сон (< сънъ) změna počátečního vokálu e > o: ukr. озеро, один, олень změna počátečního spojení *gvě-, *kvě- > žvě-, cvě-, např. rus. звезда, цветок, ALE ukr. квітка, bělorus. кветка (vznikly pod vlivem polštiny nebo odrážejí nějakou regionální zvláštnost slovanských dialektů) zachování pohyblivého přízvuku
Otázka 17: Společné rysy jihoslovanských jazyků -
-
PSL souhláskové skupiny *gv, *kv před ě, i diftongického původu se změnily v zv, cv (společný rys s východoslovanskými jazyky), např. slovin. zvezda, cvet – srb. звезда, цвет PSL souhláskové skupiny *dl, *tl, *dn se zjednodušily a změnily > l, n (společný rys s východoslovanskými jazyky), např. bulh. шило (šídlo), плела (pletla) metateze PSL skupin *tort, *tolt, *tert, *telt > *trat, *tlat, *tret, *tlet (společný rys se západoslovanskými jazyky), např. slovin. brada, glos, breza, pleva počáteční *ort-, *olt- se změnily > rat-, lat-, např. bulh. разум, лакет nosovky *ą, *ę > e: maked. месо, slovin. meso
-
protiklad *i - *y zanikl, např. bulh., maked., srb. син měkkost souhlásek se nerozvinula; i, e neměkčí předchozí souhlásku, např. bulh. десет, малина zachování pohyblivého přízvuku (kromě makedonštiny)
Otázka 18: Staroslověnština a Velká Morava. Vznik slovanského písma - viz handouty a literaturu Otázka 19: Památky psané hlaholicí a cyrilicí - viz handouty a literaturu Zápočet: 3 palatalizace, vyskloňovat substantivum, vyčasovat sloveso + infinitiv + minulý čas, vyjmenovat památky psané hlaholicí nebo cyrilicí, napsat stsl. číslovky základní a řadové do 20, rozluštit 3 zkratky
