Skrze škvíru v kanálové mříži vkročím do světa, kde ornament je zločin
„Adolf Loos byl klasik moderní architektury,“ je první věta na wikipedii u hesla Adolf Loos. Ačkoliv většinu svého života prožije ve Vídni a po celý život bude hodně cestovat, narodí se 10. prosince 1870 v Brně. Z toho vyjděme. Za dob socialismu, kdy se u nás nehledělo vpravo či vlevo, byl jeho rodný dům srovnán se zemí a na jeho místě byl na dnešní Kounicově ulici v letech 1961 – 1964 postaven hotel Continental. Ten patří k jedněm z nejzdařilejších staveb takzvaného bruselského stylu, který po socialistickém realismu padesátých let představoval výrazné a tolik potřebné osvěžení v československé architektuře. Dnes, kdy už se občas na některé stavby z tohoto období přeci jen začínají brát ohledy, je výšková budova patnáctipodlažního hotelu zapsána na seznamu kulturních památek, tudíž není snadné ji svévolně zbourat, i přestože byla postavena v době, kterou bychom z moderní historie našeho národa nejraději vymazali a s tím zbořili či přestavěli vše, co se tehdy postavilo. Na mnoha místech se tak ne vždy s rozumem děje. Před vchodem do hotelu se nachází nejen obrovská plastika Ptáci od Olbrama Zoubka, která nenese charakteristický subtilní rukopis tohoto známého sochaře, ale také pamětní deska, která na narození Adolfa Loose v těchto místech upomíná. Toho času, kdy se Adolf Loos narodí, je Brno považováno za předměstí Vídně. Z Brna je to do Vídně blíže než do Prahy. Je to provinční město, které na svoji slavnou éru funkcionalistické architektury mělo ještě více než půlstoletí vyčkat. Brněnský funkcionalismus je dnes, stejně jako Adolf Loos, objevovaným a do značné míry objeveným fenoménem. Právě v Brně v letech 1928 – 1930 postaví Mies van der Rohe slavnou vilu pro rodinu Tugendhat, která se stane ikonou brněnského funkcionalismu. Malého Adolfa dají rodiče pokřtít v kostele svatého Tomáše na dnešním Moravském náměstí, kam to z domu neměli daleko.
Dnes na náměstí před kostelem stojí socha Jošta Moravského od sochaře Jaroslava Róny. Je s podivem, že si v Brně vzpomněli právě na Jošta, nikoliv na Adolfa Loose. Po nečekané smrti milovaného otce, který vlastnil a vedl kamenickou dílnu, sotva desetiletého Adolfa Loose v Brně nic nedrží. Do určité míry šílená matka a dvě mladší sestry? Neúspěšně střídá gymnázia. V Brně, v Jihlavě, v rakouském Melku. Průmyslovou školu v Liberci také nedokončí. Nakonec se vrací do rodného města a dokončí studium na Státní průmyslové škole, kde se seznámí s o pět dnů mladším Josefem Hoffmannem. Oba se na škole sejdou jako nepoučitelní ztroskotanci (angličtina má pro takové výraz „looseři“), kteří si s neúspěchem prošli několika gymnázii, a kdy jsou nejspíše zcela bez jakýchkoliv větších ambicí, než jen složit maturitní zkoušku a umlčet tak spílání rodičů. To se jim nakonec zdárně podaří. Ve dvaceti letech Adolf Loos nastoupí jednoroční vojenskou službu ve Vídni (hlavně pryč od matky!), ale coby nevybouřený jinoch ve vojenském mundůru si užene syfilis. Není to samozřejmě nic, čím by se muž v budoucnu vychloubal, ale na druhou stranu toto onemocnění bylo toho času celkem běžné. Pro muže lákavý svět prodejné lásky zažíval zlatý věk a společenské konvence intimnější styky mezi mužem a ženou neumožňovaly, takže lekce lásky muži hledali ve vykřičených domech lepší či horší pověsti. Adolf Loos se z nemoci zázrakem vyléčí s vyhlídkou, že v budoucnu nebude moci mít děti, což jej ovšem nikdy příliš trápit nebude. Tím spíše rozhněvaná matka syna víceméně vydědí, ale poskytne mu peníze na cestu do Ameriky, kde stráví čtyři roky mezi léty 1893 – 1896. Snad spoléhala na to, že za velkou louží bude mít od nevyvedeného syna klid. Tady se Loosovi dostane nebývalého rozhledu, načerpá inspiraci a jako školou života ostřílený bonviván se vrací přes Londýn domů. Tedy, domů… Na takového světáka se nesluší, aby se usadil v Brně, tudíž se nabízí jediné východisko a tím je Vídeň. Vždyť i ta Dunaj působí velkolepěji než Svratka. Uživit se jako architekt v hlavním městě monarchie však pro něj není snadné, jelikož po roce 1897 udávají ve Vídni tón profesor Otto Wagner a jeho žáci. Adolf Loos je nepochybně překvapen, když mezi nimi vidí své někdejší spolužáky z brněnské Státní
průmyslové školy Huberta Gessnera, Leopolda Bauera a zejména mezi nimi vyniká talent Josefa Hoffmanna. Většinu stavebních zakázek ve Vídní dostává právě Otto Wagner a jeho mladí obdivovatelé, které si uměl náležitě vychovat. Loosovi profesorovo dobrozdání chybí a tak se musí protloukat sám. Snad i proto jeho start není tak raketový jako začátky mladých mistrů po absolvování Akademie výtvarných umění s podporou Otto Wagnera za zády. Cesta k projektování tudíž nebude snadná. Aby se uživil, píše do novin četné články. Je nesmiřitelným kritikem vídeňské kultury. Nejspíše se za jeho psaním skrývá jistá dávka zášti, když neváhá kritizovat umění Secese. Aby byl v epicentru aktuálního dění, zařídí si byt na tehdejší Giselastrasse, dnešní Bösendorferstrasse. Tento byt se nachází nedaleko Karlova náměstí (Karlsplatz, ja?), takže Adolf Loos to má blízko nejen do Státní opery nebo do Café Museum, které bylo jednou z jeho prvních vídeňských realizací, ale také to má pár kroků na výstavy do právě dostavěného Pavilonu Secese. Jak jen jej ta zlatá kupole z vavřínů na Pavilonu Secese od Josipha Marii Olbricha irituje. A zrovna tak všichni ze sdružení Secese. Jak se tam naparují Josef Hoffmann s Gustavem Klimtem, ti nafoukanci Carl Moll a Koloman Moser, kteří si jsou tak blízcí, že společně sdílejí jeden velký dům, který jim na exkluzivní adrese postaví právě Josef Hoffmann… A ta nevlastní dcera Carla Molla, která má dveře všude otevřené, namyšlená a domýšlivá Alma Schindlerová, která se tam promenáduje s Gustavem Mahlerem, jak jen ji nemá rád… Ještě aby si ji tak šéf vídeňské opery vzal za ženu, to ať se raději drží taktovky, partitury a svých notiček… Jak je všeobecně dobře známo, nedá si šéfdirigent říci a svodům mladé a vnadné Almy podlehne. Nuže, aby byl Adolf Loos v obraze, chodí na tyto výstavy, dokonce se s těmi lidmi schází den co den v Café Central, kde jim nad šálkem kávy či sklenkou něčeho ostřejšího nikdy neopomene dát najevo svůj názor, svoji nelibost vůči jejich umění, kterou pak promítá i do svých článků mimo uzavřený prostor kaváren. Jen ať Vídeň slyší, co si on, Adolf Loos, myslí. Aby jenom nemlátil prázdnou slámu, předvede v roce 1899 své pojetí architektury na kavárně Café Museum. Konečně zakázka jaká se sluší a patří, kavárna u Karlova náměstí. Fasáda i interiér kavárny jsou bez ozdob, bez ornamentů.
Bez květinové či jiné nepraktické bezduché dekorace, do které své domy na Wienzeile odívá Otto Wagner a na jiných místech Vídně i jeho žáci a přitom to sebevědomě prohlašují za nové, moderní umění. Kavárna se sice stane oblíbeným místem mezi studenty nedaleké Akademie výtvarných umění, kteří se v ní rádi scházejí, ale mezi kritiky se jí dostane pojmenování Café Nihilismus. Jiné posměšky na Loose a jeho stavby ještě čekají. Dostaví se však i uznání a první úspěchy. Nakonec všichni ti domýšliví Vídeňáci Loosovy články rádi čtou. Snad potřebují nastavit zrcadlo a vidět se i v méně lichotivém světle. Jestliže stejně starý Josef Hoffmann začíná na začátku dvacátého století stavět luxusní vily pro své přátele na Hohe Warte ve čtvrti Döbling, Adolf Loos se musí spokojit převážně s úpravami bytových interiérů. Vedle svého vlastního bytu pro sebe a svoji první manželku herečku Linu Obertimpflerovou, se kterou vstoupí do krátkého manželství v červenci roku 1902 před Bohem v zámeckém kostele v Lednici, to je například byt pro Gustava a Marii Turnowské nebo pro manžele Steinerovy. Zavádí při rekonstrukcích bytových interiérů ve Vídni dosud nevídanou novinku, takzvaný inglenook, tedy kout s otevřeným krbem, kterým se nechal inspirovat při své american journey.
dramatik Arthur Schnitzler. V roce 1908 do této vybrané společnosti vstoupí odpadlík od Secese, malíř Oskar Kokoschka. V mladém malíři Adolf Loos „zbožňoval umělce a miloval jej jako vlastního syna,“ jak ve svých vzpomínkách napíše druhá Loosova manželka Elsie Altmann – Loosová. Když Kokoschka v roce 1908 vystavuje společně s umělci Secese, zakoupí Adolf Loos Kokoschkovu plastiku, která na výstavě budila jednohlasné pohoršení a neskrývaný posměch. I v té době již všemi uznávaný Gustav Klimt, který stojí v čele schvalovací komise, svolí k vystavení Kokoschkova díla snad jen proto, aby si mladý umělec natloukl čumák a srazil své přílišné sebevědomí. Toto Kokoschkovo rané dílko bude Adolf Loos schraňovat až do své smrti. Architekt potom svým klientům při stavbě bytů či domů nikdy neopomene zdůraznit, že této stěně by slušel jejich portrét od Oskara Kokoschky. Nakonec modelem pro portrét Kokoschkovi stojí nejen samotný Adolf Loos, Karl Kraus, Peter Altenberg či Arnold Schönberg, ale i někteří z Loosových zákazníků. Kokoschka ve své autobiografii „Můj život“ dávno po Loosově smrti napíše: „Nechci být neskromný, ale to, co řekl Dante o Vergiliovi, mohl bych já za sebe říci o Loosovi. Provázel mne nebem i peklem života jako věrný průvodce.“ Později se na stěně Loosova bytu ocitne i Kokoschkova kresba architektovy druhé ženy Elsie Altmann – Loosové.
Adolf Loos si svými názory a sžíravou kritikou znepřátelí umělce ze sdružení Secese, čímž si svoji společenskou pozici příliš nepolepší. Ve Vídni si ovšem najde přátele, kteří se podobně jako on vymezují vůči vídeňské společnosti a kultuře. V Jičíně narozeného Karla Krause, který od roku 1899 ve Vídni vydává časopis „Die Fackel“, „Pochodeň“. Do tohoto časopisu přispívá i Adolf Loos. Jiným spisovatelem, který v Krausově plátku publikuje své články psané po vídeňských barech a kavárnách a stane se blízkým přítelem Adolfa Loose, je o jedenáct let starší spisovatel Peter Altenberg. Jelikož se všichni pohybují ve Vídni, nemůže v jejich společnosti chybět nějaký hudební skladatel. Gustav Mahler drží basu s umělci Secese, ale jeho žák Arnold Schönberg, pro jehož inovace v hudbě nemá řada současníků pochopení, je tím pravým adeptem do tohoto nemnohými chápaného úzkého kroužku. Synonymem pro Vídeň není vedle wiener Schnitzel a Sacher-torte jen hudba, nýbrž také divadlo. Proto v tomto společenství nesmí chybět kontroverzní
Tato přátelství jsou pro Loose velmi důležitá a cenná. Karlu Krausovi jde za kmotra při křtu, když se zřekne židovské víry a vstoupí do římskokatolické církve. V okruhu těchto vlivných lidí se lépe dostává k zakázkám, než kdyby zůstal zcela osamocen. Tak třeba Karl Kraus má dva taktéž ve Vídni usazené bratry, Alfreda a Rudolfa. Oba si nechají navrhnout byt právě od Adolfa Loose. Když pak má v září roku 1908 ve Vídni svatbu Vilém Hirsch, který pochází z jedné z nejvýznamnějších obchodnických rodin v Plzni, navštíví se svojí nevěstou Marthou oba tyto byty. Vilémova sestra Rosa je totiž manželkou Alfreda Krause. Vídeňský byt, který mladí manželé Krausovi obývají, udělá na novomanžele hluboký dojem a ti si nepřejí nic jiného, než bydlet podobně, byť ne ve Vídni, ale v Plzni. Tak se stane, že Adolf Loos během patnácti minut naskicuje architektonický návrh na pytlík od mouky (asi v tu chvíli neměl nic vhodnějšího po ruce, ačkoliv, kde tak pohotově člověk sebere pytlík od mouky?) a podle této skici
je nakonec plzeňský byt manželů Hirschových realizován. Marthu Hirschovou v roce 1909 portrétuje Oskar Kokoschka a tím je bydlení á la Loos dokonáno. U Hirschových v bytě se samosebou scházejí bohatí obchodníci, podnikatelé a plzeňská smetánka a lze tedy očekávat, že další zakázka pro Adolfa Loose na sebe nenechá dlouho čekat. Továrník Otto Beck, který je bratrancem Viléma Hirsche, Loose také pověří úpravou bytu na reprezentativní Ferdinandově třídě, dnešní Klatovské ulici. Z ulice by za štukovou výzdobou u novorenesančního nájemního domu nikdo netušil, jaký interiér se skrývá uvnitř jednoho z bytů. Když je byt Otto Becka v roce 1910 dokončen, pobíhají v něm dvě malá děvčata. Tehdy šestiletá Claire do architektova života ještě vstoupí, byť jen na tři roky v jeho samotném závěru. Po řadě úprav bytů vytváří Adolf Loos v roce 1909 dokonale promyšlený veřejný interiér při zakázce pro Kärtner Bar v uličce poblíž hlavního vídeňského náměstí Stephansplatz. Jeho dílo najednou může obdivovat každý. Tento bar je na rozdíl od Cafe Museum velmi intimním prostorem, jedinou potemnělou místností o půdorysu přibližně čtyři a půl na šest metrů. Vedle samotného barového pultu, který zabírá třetinu místnosti, se uvnitř nacházejí dva sedací boxy pro hosty. Onyx, mramor, mahagonové dřevo, mosaz. Vzácné a drahé materiály typické pro interiéry Loosem navržených bytů a domů najdeme i v tomto malém baru, kdy jejich působivost je stísněným prostorem ještě umocněna. To vše se odráží v zrcadlech, čímž se sevřený prostor opticky zvětšuje. Bar, který se musí zažít. Sporé osvětlení nástěnných lamp s hedvábnými stínítky a zespodu podsvícené skleněné stolky vytvářejí intimní atmosféru, která v baru, dnes přezdívaném také jako Loos bar, panuje dodnes. Dokonce i portrét Petera Altenberga dává ještě dnes kavárenským povalečům na vědomí, že tento básník byl častým hostem tohoto baru. Tento kavárenský interiér může být také Loosovou odpovědí na nedaleký kabaret Fledermaus, který v roce 1907 zhotovil Josef Hoffmann a jeho přátelé. Do tohoto prostorného secesního kabaretu si však již více než sto let na kávu nikdo zajít nemůže, protože jeho provozování nemělo dlouhého trvání. Snad i samotné srovnání velikostí těchto dvou podniků ilustruje,
jaké oblibě se tehdy těšila Hoffmannova ušlechtilá společnost vedle radikální skupinky kolem Adolfa Loose. To se však záhy změní. Po tomto úžasném komorním dílku se Adolf Loos představí v samotném srdci Vídně na Michalském náměstí. A že je to představení v plné parádě. Políček otevřenou dlaní všem šosákům. Nárožní čtyřpodlažní obchodní dům pro firmu s pánskými oděvy Goldman und Salatsch je doslova manifestací Loosova zásadního článku „Ornament a zločin“, který publikoval v roce 1908, a ve kterém veškerý ornament a dekor v architektuře a užitém umění považuje za přežitek. To je Loosova reakce na secesní ornament, který je sice již na hony vzdálený samoúčelným štukovým kudrlinkám a tvarosloví historizujících stylů druhé poloviny devatenáctého století, přesto je pro celkovou stavbu ornamentem postrádajícím praktický a funkční účel. Ne snad, že by dům měl být zbitý ze sukovitých prken a neměl odrážet bohatství majitelů a vkus klientely, která si u krejčovské firmy nechává šít obleky. Dům má být moderní, z drahých materiálů, které ovšem samy o sobě nepraktický a nemoderní ornament nepotřebují. Obchodní dům v centru Vídně má plnit i reprezentativní roli. Přízemí, které slouží jako veřejný prostor, je obloženo drahým mramorem. Luxusní jsou i interiéry obchodu. Pouze fasáda podlaží, jehož interiéry slouží soukromým účelům, je prostě světle omítnuta. Architekt o tomto pojetí tvrdí: „Já si s fasádou nikdy nehraji, tam nebydlím. Vezměte si židli, sedněte si v dešti doprostřed ulice a dívejte se na fasádu. Když dělám fasádu v ulici, udělám pěkný přízemek, případně první patro obložím mramorem. Nad prvním patrem to nechám holé, tam už nevidím…“ Pro absenci jakéhokoliv ornamentu a dekoru se domu říkalo „Dům bez obočí“ nebo také „Mříž od kanálu“. Císař pán František Josef se ve svém naproti stojícím paláci Hofburg kvůli tomuto domu odstěhoval ze své ložnice do jiných pokojů, jen aby se na tento dům nemusel dívat z okna. Nejspíše měl okno v úrovni vyšších pater, takže se musel dívat do míst, kam by Adolf Loos ze své židle postavené na ulici neviděl. Když je dům v roce 1911 dostavěn, předepíše stavební úřad, že v oknech musí být alespoň truhlíky, aby fasáda nebyla tak bezozdobná. Moderní architektura to nikdy neměla snadné. Moderní architektura v boji s obligátními muškáty. Dnes však domu
nikdo neřekne jinak než Loos Haus, Loosův dům a není bedekr po Vídni, který by se o tomto domě nezmiňoval v sekci „Top 10 Vídně“ nebo „Musíte vidět“… Není pak jistě bez zajímavosti, že i starý profesor Otto Wagner v téže době dokončuje v centru Vídně stavbu budovy Poštovní spořitelny, která také patří k ikonám moderní vídeňské architektury. Ani hnidopich Adolf Loos nemá Wagnerovi co vytknout. Záhy po této veliké realizaci, na kterou Adolf Loos tak dlouho čekal, navrhuje pro další krejčovský salon Kniže obchod na ulici Graben, tedy na nejreprezentativnější obchodní ulici Vídně. Do ulice se salon obrací portálem ze švédského granitu a dřevěným obložením z třešňového dřeva. Loos si těmito obchodními partnerstvími zajistí nejen slušnou finanční hotovost, se kterou se však nikdy nenaučí hospodařit, takže bude po většinu svého života bez prostředků, ale také kvalitní obleky, na které si jako gentleman potrpí. Pro krejčovský salon Kniže později navrhne obchody v Praze, Paříži, Londýně a jiných městech. Současně s oběma krejčovskými domy v centru Vídně pracuje na navrhování a stavbě rodinných domů. V tomto případě se stává jeho lokalitou čtvrť Hietzing stojící mimo centrum Vídně. V této krásné a poklidné čtvrti v blízkosti císařského letního sídla, barokního zámku Schönbrunn, přitom dostatečně daleko od ruchu velkoměsta, se nachází celá řada architektonicky cenných domů a vil různých stylů od neohistorismu druhé poloviny 19. století, přes secesi přelomu 19. a 20. století, nastupující modernu, funkcionalismus 20. a 30. let až po architekturu současnou. Najdeme tu dům od Josipa Plečnika, vilu od Josefa Hoffmanna, zrovna tak ateliér Gustava Klimta. Čtvrť Hietzing je živou, přitom poklidnou galerií architektury pod širým nebem. Když sem Adolf Loos v roce 1910 vstoupí, aby v ulici St. Veit Gasse postavil dům pro manžele Steinerovy, musí dodržet stavební předpisy, které umožňují pouze jednopatrovou zástavbu. To, že do uličky Svatého Víta přichází architekt Adolf Loos, ještě neznamená, že se budou dělat výjimky. Ba právě naopak, pro ouřady jde o varovný signál mít se na pozoru. Loos však je protřelý lišák a pomocí triku se střechou ve tvaru částečně valené klenby docílí toho, že čtyřpodlažní dům směrem do ulice působí jako dům
s přízemím a jedním patrem pod střechou. Obdobné efekty, které oceňují zejména samotní obyvatelé a případně ještě návštěvníci domu, jsou pro Loose typické. Navenek dům působí všedně, zaujme snad jen nepravidelným a pro diváka zvenku až rušivým rozmístěním oken, které odráží netradiční uspořádání jednotlivých místností uvnitř domu. Dům má sloužit pro potřeby a potěšení svým obyvatelům, ne čumilům z ulice, kterým jsem byl při procházce čtvrtí Hietzing i já. U Steinerových se dveře netrhnou a jejich nový dům se stává jedním z významných společenských center Vídně. Vždyť Lilly Steinerová je sama umělkyní – malířkou a její manžel Hugo Steiner je někdejším spolužákem Karla Krause z gymnázia. O dva roky později v nedaleké uličce Larochgasse postaví Adolf Loos dům pro advokáta Gustava Scheua. Inovátorský architekt, který je vždy o krok napřed, u tohoto velikého domu využívá možností železobetonové konstrukce, která umožňuje stavět domy s plochými střechami. Toho Loos využije k tomu, že z každé ložnice je možné vystoupit na terasu a první terasovitý dům ve střední Evropě je na světě. Střechu na Hornerově vile, kterou staví ve stejné době, pak pojímá jako obrácené dno lodi. Tři rodinné domy postavené během krátké doby a jejich vždy zcela jiné, jedinečné pojetí, dávají do dnešních dnů jasně na vědomí, že Adolf Loos byl před první světovou válkou modernější, než jiní architekti široko daleko kolem. Opusťme nyní poklidné prostředí čtvrti Hietzing. Ve Vídni a ve zbytku Evropy se totiž dějí velké věci. V květnu roku 1911 umírá Gustav Mahler. Loosem nikdy nemilovaná Alma Mahlerová se stává poprvé ve svém životě vdovou a nezahálí ve svých milostných výbojích vůči mužům. Ještě za Mahlerova života se zaplete s mladým německým architektem Walterem Gropiusem. Po Mahlerově smrti se do ní bláznivě zamiluje Oskar Kokoschka. Během dvou let tohoto nešťastného vztahu Adolf Loos bezradně přihlíží, jak se jeho mladý přítel trápí. Vergilius Loos v tomto beznadějném mezičase dává od Danta Kokoschky ruce pryč, neboť mu není rady ani pomoci. Výsledkem vztahu mezi Oskarem Kokoschkou a Almou Mahlerovou nakonec není společné dítě, neboť to si Alma nechá vzít, ale slavný obraz, který na alkoholu a drogách závislý expresionistický básník
Georg Trakl, jenž přespává v Kokoschkově ateliéru, nazve „Nevěsta větru“. Pod tímto názvem vstoupí slavný obraz do dějin umění, kdy záhy na to do dějin definitivně vstoupí i básník Trakl, který již nehodlá pobývat na tomto světě. Adolf Loos v roce 1911 poprvé přednáší v Praze na téma „Ornament a zločin“ a v roce 1912 ve Vídni zakládá vlastní školu architektury. V roce 1913 opět přednáší v Praze a také v Olomouci, načež Vánoce toho roku stráví na zámku ve Vrchotových Janovicích, kam zavítá s Karlem Krausem za baronkou Sidonií Nádhernou. Baronka se Krausovi stává „nevěstou před Bohem“ a spisovatel u ní tráví následující neklidná léta. Válka je totiž na spadnutí. V roce 1914 ještě stihne Adolfa Loose oslovit Viktor Bauer, aby pro něj a jeho rodinu postavil vilu v Hrušovanech u Brna. Viktor Bauer pochází z významné a bohaté rodiny a po smrti svého otce v roce 1911 se stává ředitelem hrušovanského cukrovaru. Tato během války postavená vila je tak prvním domem, který Adolf Loos v českých zemích postaví a je také nejstarším terasovitým domem na našem území. S Viktorem Bauerem bude spolupracovat i ve dvacátých letech, kdy pro něj ve svém rodném Brně upraví interiéry zámečku, který se však od roku 1928 stane součástí brněnského výstaviště pro Výstavu soudobé kultury konané k desátému výročí vzniku samostatného Československa. Touto toho času moderní pavilonovou zástavbou blízkého okolí zámeček ztratí na své výjimečnosti. Po válce se rozpadá Rakousko-uherská monarchie a Adolf Loos, ač usazený ve Vídni, si zvolí československé občanství a podruhé se ožení. S Linou se nechali rozvést už v roce 1905 a od té doby žil v partnerství s anglickou tanečnicí Bessie Bruceovou. Tanečnicím zůstane věrný i ve druhém manželství, kdy si vezme o takřka třicet let mladší tanečnici Elsie Altmannovou, se kterou obývá původní vídeňský byt, do kterého přibude portrétní kresba novomanželky od Oskara Kokoschky. Za svědky jim jdou manželé Steinerovi. Po válce Adolf Loos také pokračuje ve své pedagogické činnosti. Pracovně se vrátí do Hietzingu, aby v této čtvrti postavil další ze svých městských vil. Haus Rufer a Haus Reitler sice nepředstavují vrchol jeho tvorby, jsou spíše v rámci jeho díla upozaďovány ve stínu
jiných domů, jejichž základy budou postaveny v průběhu druhé poloviny dvacátých let, přesto by bylo chybou je při procházce čtvrtí Hietzing minout. Procházet se tichými uličkami vídeňské čtvrti Hietzing a hledat přitom domy Adolfa Loose je pro milovníka architektury a obdivovatele Loosova díla radostným dobrodružstvím. Loosův rukopis je natolik osobitý a nezaměnitelný, že i jen mírně obeznámený a málo zasvěcený chodec Loosovy stavby pozná. Může se přitom domýšlet, jak jsou navrženy uvnitř, jak jsou jednotlivé místnosti rozmístěny, jakou hru s prostorem v nich Adolf Loos rozehrál. Za největší jeho přínos pro vývoj architektury je totiž považovaný takzvaný princip raumplanu, tedy jakéhosi prostorového plánu, který je ryze interiérovou záležitostí, tudíž ho kolemjdoucí divák z ulice nepozná a neocení. Adolf Loos princip raumplanu v menší míře uplatňoval již v předchozích stavbách, avšak cele vyniknout mu dává až ve dvacátých letech. V roce 1926 postaví pětipodlažní dům pro básníka Tristana Tzaru v Paříži. Tristan Tzara je francouzským spisovatelem rumunského původu a stál u zrodu uměleckého směru, který v učebnicích najdeme pod názvem dadaismus. Směr to je setsakra avantgardní a zrovna tak avantgardní je i Tristan Tzara, který ve dvacátých letech stojí v čele pařížské umělecké scény. Přátelí se se surrealistickými malíři Hansem Arpem a Maxem Ernstem, s hudebními skladateli Erikem Satiem, Igorem Stravinským a s Arnoldem Schönbergem, přes něhož se s Loosem seznámí. Adolf Loos má z nabídky postavit tak významnému klientovi vilu velikou radost. Nepochybně očekává, že další nabídky ve francouzské metropoli nad Seinou na sebe nenechají dlouho čekat a dokonce se do Paříže na pár let přestěhuje. Ona prvotní nadšená očekávání však nemají být naplněna. V roce 1926 se rozvádí s Elsie. Zůstává ještě nějaký čas v Paříži, která je i ve dvacátých letech významným uměleckým centrem. Umělcům tady prochází vše, co by jinde neprošlo, a ještě se jim tady za to tleská. Ve stejné době zde působí i architekt Le Corbusier, kdy oba průkopníci moderní architektury navrhují dům pro tanečnici Josephine Bakerovou, kterou platonicky milují. Koneckonců tuto dvacetiletou černošskou tanečnici, která právě přijela z Ameriky, miluje celá Paříž a nemá mít dlouhého trvání,
než si ji zamiluje i Evropa a návštěvníci pražského paláce Lucerna, kam ji ve třicátých letech pozve strýc Václava Havla, filmový producent a magnát Miloš Havel. V roce 2014 ho na prknech Divadla Na zábradlí ve všech myslitelných kategoriích Cenou Alfreda Radoka oceněné inscenaci „Velvet Havel“ geniálně zahraje Petr Jeništa. Mnoho příležitostí realizovat svoje vize se nakonec Adolfu Loosovi v Paříži nedostane. Organizátoři výstavby výstavní kolonie německého Werkbundu ve Stuttgartu v roce 1927 ke všemu odmítnou jeho účast, což také nese nelibě. Většina architektů, kteří dostanou příležitost se na výstavbě výstavního sídliště Weissenhof představit, je přibližně o patnáct let mladší než Loos, a tak si to možná stárnoucí pán bere i osobně. Jsou to jména, která již nyní mají dobrý zvuk, ačkoliv ty nejlepší a nejznámější realizace na ně teprve čekají. Le Corbusier, Mies van der Rohe, Walter Gropius, Hans Scharoun, bratři Tautové. Rakousko reprezentuje Josef Frank. Snad všichni do jednoho by mohli upřímně říci, že je Adolf Loos ve své tvorbě svými revolučními myšlenkami inspiroval. Odmítnutý a domýšlivý Loos to jistě vnímá jako zradu a újmu na své cti. Zhrzený a navíc bez ženy se navrací do své Vídně, kde na předměstí Pötzleinsdorf postaví dům pro textilního průmyslníka Hanse Mollera. Podobně jako pařížská vila pro Tristana Tzaru se i Mollerův dům do ulice tváří symetricky, avšak soukromá, zahradní fasáda je nepravidelně členitá, tvarovaná terasami a balkony. Adolf Loos tímto domem ukazuje, že je potřeba s ním stále ještě počítat, a že nepatří do starého železa. Dnes v Mollerově domě sídlí izraelské velvyslanectví a nedoporučuje se tu příliš okounět s fotoaparátem v ruce, abyste se nedostali do křížku s tajnými agenty Mosadu. Hans Moller architekta také požádá, aby postavil rodinné domy pro dělníky své továrny v Náchodě. Výstavba dělnických kolonií byla tehdy velmi aktuálním tématem a v tvorbě Adolfa Loose není tato náchodská kolonie ojedinělá. Princip raumplanu však Adolf Loos nejvýrazněji rozvine v pražské vile pro Františka Müllera. Cesta k tomuto dílu ovšem vede přes Plzeň. V západočeském městě již architekt v minulosti navrhoval bytové interiéry. Na konci dvacátých let se za stejným
typem práce do Plzně vrací a navrhuje interiéry bytů pro své známé z tehdejší doby. Jeho klienty jsou opět Vilém a Marta Hirschovi nebo rodina Otto Becka. Rodina Beckových se totiž stěhuje ze svého Loosem již dříve navrženého bytu do bytu na plzeňské centrální náměstí Míru a požaduje po Loosovi přenesení původního zařízení a nezbytnou úpravu nového interiéru. Do původního bytu Beckových na dnešní Klatovské ulici se stěhuje lékař Josef Vogel, kterému Adolf Loos zařídí byt a lékařskou ordinaci. Upravuje a zařizuje byt pro chemika a podnikatele v oblasti pivovarského průmyslu Viléma Krause a jeho ženu Gertrudu. Bytových interiérů pro plzeňské občany židovského původu navrhne celkem dvanáct, což je unikát. Z ulice většinou vidíme fasádu neorenesančních činžovních domů z druhé poloviny devatenáctého století, kdy interiéry Loosem navržených bytů jsou na svoji dobu velmi moderní. Stěny obkládá vzácnými materiály a zrcadly pro optické zvětšení prostoru, do obývacích pokojů instaluje krb, pokoje vybavuje vestavěným nábytkem a dbá dalšího ze svých principů pro navrhování interiérů, osové souměrnosti. I z malého pokoje dokáže vybrousit architektonický šperk. Jediným domem, u něhož je patrný architektův zásah i z ulice, je dům Jana Brummela, který Adolf Loos na konci dvacátých let přestavěl a doplnil pro jeho rukopis charakteristickou přístavbou. Tento jediný dům se také nenachází v nejbližším okolí reprezentativní Klatovské ulice, dříve Ferdinandovy třídy, která se stala hlavním plzeňským bulvárem a dobrou adresou, nýbrž na Husově ulici. Bezprostřední okolí domu bylo neutěšené již při dostavbě na konci dvacátých let, zrovna tak jako je neutěšené dnes. Při této práci v Plzni se Adolf Loos blíže seznamuje s dcerou Otto Becka, Claire Beckovou, s níž se v roce 1929 ožení. Fotografka Claire Becková Loosová je o takřka pětatřicet let mladší než její manžel. Pro Loosovo vrcholné dílo je však neméně zásadní spolupráce s plzeňskou stavební firmou Müller a Kapsa, která provádí většinu architektových plzeňských realizací. František Müller je Loosovými návrhy nepochybně velmi nadšen. Nemá však v úmyslu postavit svůj dům v průmyslové Plzni, ale v Praze, která je po vzniku samostatného Československa skutečným centrem kulturního a politického života. Podobně smýšlí i Müllerův společník ve stavební firmě Lubomír Kapsa, který pro stavbu svojí vily
v pražském Bubenči osloví jiného, v Čechách již známého architekta s vynikající pověstí, Kotěrova žáka Otakara Novotného a Loosem si nechá zhotovit jen části interiérů. To František Müller své rodinné sídlo zcela ponechá umu Adolfa Loose a poskytne mu k tomu svažitý pozemek na dobré adrese ve Střešovicích. 30. října 1928 je mezi Františkem Müllerem a Adolfem Loosem stvrzena podpisem dohoda o vypracování skic a plánů. Ty se v průběhu projektování musejí celkem jedenáctkrát změnit, protože magistrát není se svévolnými plány architekta spokojen a nebýt přímluvy prezidenta Masaryka, pravděpodobně by vila v takové podobě, v jaké bude postavena, nikdy nezískala stavební povolení. Do bílého kubusu s plochou terasovitou střechou, která právě byla trnem v oku úředníkům, jelikož vzhledem k okolní zástavbě byla plochá střecha nepřípustná, Adolf Loos umístí rafinovanou hru s prostorem a drahými materiály. Jednotlivé místnosti mají samozřejmě nejen různou velikost, ale i rozdílnou výšku. Jsou propojeny menšími schodišti a s funkčními výklenky tento celek působí jako labyrint. Vše je dokonale promyšleno, prokomponováno do nejmenších detailů, vše má své místo. Jádrem domu je obývací pokoj, který je přirozeně největší a nejvyšší místností. Jeho samozřejmou součástí je krb a vybavení nábytkem z různých historických období. Je přeci nesmysl mít sedací nábytek v jednotné úpravě jen proto, aby tvořil sadu a ladil k sobě. Kombinace různého sedacího nábytku má členům rodiny a četným hostům umožnit, aby si vybrali takovou židli a takové křeslo, které je jim zrovna v danou chvíli pohodlné. Takto se v obývacím pokoji u Müllerových sejdou zdánlivě nesourodé kusy sedacího nábytku, historické židle i křesla navržená přímo Loosem. Architekt dokonce navrhne do mramorové stěny vestavěná akvária pro rybičky. To vše zůstává skryto za nenápadnou fasádou bílého kvádru s nepravidelně rozmístěnými okny tak, jak jsou různě, avšak velmi funkčně umístěny vnitřní pokoje. 13. prosince roku 1930 již v dostavěné vile může proběhnout oslava Loosových šedesátin. Z této slavnostní události se dochovala fotografie, na které je možné spatřit všechny zúčastněné. Nechybí samozřejmě oslavenec Adolf Loos a jeho mladá žena Claire. Loosův blízký přítel Karl Kraus a jeho přítelkyně baronka Sidonie
Nádherná. Samo sebou nechybějí ani hostitelé František a Milada Müllerovi a jejich čtyřletá dcerka Eva. V akváriu spokojeně plavou rybičky, které snad vybíral sám Loos. Osobně chybí Tomáš Garrigue Masaryk, který však oslavenci přizná čestnou penzi. Těžko říci, jestli si je Adolf Loos v této slavnostní chvíli vědom skutečnosti, že právě dokončil jednu ze tří nejslavnějších vil, které se zapíší do historie architektury. V roce 1930 je v Brně dokončena vila Tugendhat od architekta Miese van der Rohe a v téže době nedaleko Paříže vila Savoy od Le Corbusiera. Oba o více než patnáct let mladší architekti se stanou podobně jako Adolf Loos klasiky moderní architektury. Zrovna tak těžko soudit, jestli si Adolf Loos oslavu užívá, jelikož je již skoro hluchý a neobejde se bez naslouchadla. Nejspíše je také nerudný, jelikož se u něj začíná projevovat nervová choroba. Praha nakonec Loosovi přiroste k srdci, snad ji vnímá jako své poslední útočiště, kde se mu dostává vřelého přijetí, a tak krátce po dostavbě Müllerovy vily navrhne její skromnější variantu na Smíchově. Obyvateli smíchovské vily je rodina advokáta Josefa Winternitze, který zastupuje firmu Müller a Kapsa v právních záležitostech. Stejně tak jako jeho odvěký soupeř na vídeňském hřišti Josef Hoffmann, zapojí se i Adolf Loos do kolektivní výstavby sídliště Vídeňského díla, kde na velmi malém prostoru a za použití skromných prostředků navrhne dva dvojdomky. Výstavbou tohoto úsporného sídliště je pověřen architekt Josef Frank a Loosova účast na vídeňské výstavbě je jen sotva dostatečnou satisfakcí za odmítnutí jeho přítomnosti na velkolepé výstavbě německého Werkbundu ve Stuttgartu. V roce 1932 se rozvádí s manželkou Claire, kdy krátce na to 23. srpna roku 1933 v sanatoriu poblíž Vídně umírá. Práce a životní dílo, které po architektovi zůstanou, nejsou jen postavené domy, z nichž některé přečkají bez újmy, avšak většinou s četnými šrámy nadělenými dvacátým stoletím do dnešních dnů.
Ne vždy se smělé plány podaří zrealizovat a zůstanou tak jen na papíře, rýsovacím prkně či pytlících od mouky. Takový je osud Loosova nerealizovaného návrhu budovy pro americké noviny The Chicago Tribune, sto čtyřicet pět metrů vysoké stavby v podobě řeckého dórského sloupu z leštěného granitu, který architekt v roce 1922 poslal do architektonické soutěže, které se zúčastnilo dvě stě šedesát tři architektů z dvaatřiceti zemí. Nebo návrh domu pro Josephinu Bakerovou z roku 1927, se kterou se Loos seznámil při svém pobytu v Paříži v druhé polovině dvacátých let. Adolf Loos se na stará kolena od mladičké tanečnice naučí tančit charleston, tanec, kterým si „Černá Venuše“, jak se tanečnici přezdívá, podmaní Evropu. Zamýšlený dům je horizontálně černobíle pruhovaný, v interiéru se skrývá bazén a skrze skleněnou střechu se měla rozehrávat světelná hra paprsků slunce. Sexy dům pro velice půvabnou obyvatelku. Nepodaří se však postavit ani dům pro manžele Hermanna a Adélu Konstandtovi v Olomouci. Námluvy mezi stavebníky a architektem probíhají v čase první světové války a již tehdy se v návrhu projeví idea raumplanu. Z finančních důvodů nakonec ke stavbě nedojde. Ve škole Adolfa Loose ovšem studovali dva žáci, kteří pocházeli z Olomouce. Jacques Groag a Paul Engelmann. Těm se ve třicátých letech podaří postavit několik domů, na nichž je vliv jejich učitele patrný. Stopy Adolfa Loose tak v Olomouci přeci jen je možné nalézt, byť pouze zprostředkovaně skrze jeho žáky.
až po smrti Adolfa Loose, kdy nepochybuji, že si nenechá ujít návštěvu u Müllerových. V letech 1934 – 1938 namaluje šestnáct pohledů na Prahu a portrétuje Tomáše Garrigue Masaryka. Nacisté však zabavují jeho obrazy a jeho dílo označí za zvrhlé umění, entartete Kunst. Malíř na to ironicky reaguje autoportrétem, který nazve „Portrét zvrhlého umělce“. V roce 1938 odchází tak jako jiní šťastlivci v neštěstí do exilu do Londýna, kde se v roce 1941 ožení s Oldou Palkovskou, kterou poznal v Československu. Snad po vzoru Adolfa Loose si vezme ženu o třicet let mladší. Rány po nešťastné lásce k Almě Mahlerové jsou po letech zahojeny, ta po rozvodu s Walterem Gropiusem pojme za manžela Franze Werfela, známého spisovatele židovského původu. Po jeho smrti se jí dostane přezdívky „Velká vdova“. Za zvrhlé umění je nacisty označena i německá architektonická škola Bauhaus založená právě Walterem Gropiusem, v jejíchž službách pracují i architekt Mies van der Rohe a malíři Paul Klee či Vasilij Kandinskij. Fukcionalismus je nacistickou kritikou považován za „bezduché bedny židovského vlivu s holými a hladovými stěnami.“ Zvrhlý je i Pablo Picasso a Henri Matisse. Nálepku zvrhlého umělce by získal i Adolf Loos, jelikož většina jeho zákazníků byla židovského původu. Jejich byty a domy byly zabaveny nacisty a jejich osudy výstižně ilustruje tragický konec poslední Loosovy manželky Claire, která byla v roce 1942 popravena v koncentračním táboře. Obchodní dům Goldman und Salatsch je po anšlusu Rakouska dekorován prapory s hákovým křížem. Adolf Loos se na Ústředním hřbitově města Vídně pod jím samotným navrženým náhrobkem v podobě prostého kamenného kvádru, musí obracet v hrobě.
Tři roky po smrti Adolfa Loose umírá i Karl Kraus. Oskar Kokoschka ve svém životopise napíše, že „po smrti Karla Krause zemřelo i nezávislé myšlení v Rakousku.“ Nejteskněji však za Karla Krause truchlí baronka Sidonie Nádherná ve Vrchotových Janovicích, kde si její milenec přál být pohřben. „Chtěla bych zavřít oči a už nikdy nespatřit slunce, protože on už nikdy na něm nebude ležet na břehu potoka,“ napíše 28. června roku 1936 dva týdny po Krausově smrti.
Kdo není Žid a antifašista a přežije druhou světovou válku, bude v Československu o dům a majetek následně připraven komunistickou stranou. Toho se dočká Sidonie Nádherná, které zámek a pozemky ve Vrchotových Janovicích nejprve zabaví vojska SS a po roce 1948 komunisté. Umírá v anglickém exilu v roce 1950. Na Ústředním hřbitově města Vídně se musí obracet i Karl Kraus.
V době oslavy Loosových šedesátin se jeho mladý přítel Oskar Kokoschka toulá po světě. Praha se mu stane přechodným domovem
Müllerova vila po roce 1948 sice formálně zůstává majetkem Františka Müllera, avšak slouží jako nájemní vila a rodina smí obývat jen její malou část. V roce 1951 František Müller tragicky
zahyne v kotelně domu. Jeho žena Milada s dcerou Evou smí obývat jen pokoj pro služebnictvo. V dalším pro český národ tragickém roce 1968 umírá vdova Milada Müllerová a dcera Eva utíká do Anglie. Dům získává Ústřední výbor Komunistické strany Československa a slouží jako archiv marxismu-leninismu. Prozřetelnější Tugendhatovi včas utekli v květnu roku 1938 do Švýcarska a odtud v roce 1941 do Venezuely. Svoji slavnou vilu ponechali vlastnímu pohnutému osudu. Komunistický režim dělá vše pro to, aby se na jméno Adolf Loos zapomnělo. Na jeho výraznou a hlubokou stopu v historii však je i totalitní ideologie bezzubá. Po roce 1989 je Müllerova vila v restituci navrácena dědičce Evě Müllerové. Ta se ovšem nehodlá navracet z Anglie do vlasti a nabídne ji k prodeji Muzeu hlavního města Prahy. Během několika let je vila uvedena do původního stavu, v jakém ji Adolf Loos postavil. Takové náročné a finančně nákladné péče se dostane i vile Tugendhat v Brně. Od roku 2000, kdy je Praha Evropským hlavním městem kultury, je vila otevřena a zpřístupněna veřejnosti. Těch 300 Korun českých za její návštěvu rozhodně stojí! Součástí vily je i badatelské a dokumentační centrum. Návštěvník ve vile může vidět nejen onu fotografii z oslavy Loosových šedesátin, která v ní v roce 1930 proběhla, ale i Loosovými žáky v Olomouci postavené domy. To našince z Hané potěší! V nedávné době prodělala citlivou rekonstrukci i Winternitzova vila na pražském Smíchově, o postupné uvedení do původního stavu se snaží i nynější majitel vily Viktora Bauera v Hrušovanech u Brna.
Vogla a byt Viléma a Gertrudy Krausových. Adolf Loos je dnes tahákem, marketingovou značkou té nejvyšší světové úrovně. O Loosovi se vydávají četné knihy. „Adolf Loos – dílo v českých zemích“. Jiná kniha „Raumplan versus Plan Libre“ srovnává vizionářství Adolfa Loose s vizemi Le Corbusiera. Ve dvou svazcích – „Řeči do prázdna“ a „Navzdory“ - nedávno vyšly Loosovy eseje a články. Zrovna tak se v nedávné době dočkaly českého vydání i paměti dvou manželek Adolfa Loose. „Můj život a Adolf Loos“ od Elsie Altmann-Loosové a „Adolf Loos – privátní portrét“ od Claire Beck-Loosové. Brněnská vila Tugendhat a osud rodiny Tugendhatových inspiroval britského spisovatele Simona Mawera k napsání románu „Skleněný pokoj“. Z knihy se stal bestseller nejen u nás, ale autor za ni byl v roce 2009 dokonce nominován na prestižní britskou knižní cenu The Man Booker Prize. Nedávno jsem pak četl rozhovor s polským spisovatelem a reportérem Mariuszem Szczygielem, který dlouhodobě zkoumá českou historii a reflektuje českou mentalitu, čehož výsledkem je kniha „Gottland“. V rozhovoru se zmínil o tom, že se chystá napsat román o Müllerově vile. Ta látka se k románovému zpracování nabízí. Vždyť na osudech vily a životních peripetiích jejich majitelů se odráží takřka celé uplynulé století. Pohnuté osudy domů se šťastným koncem.
Ostatky Sidonie Nádherné jsou v roce 1999 přeneseny na rodinný hřbitov v janovickém zámeckém parku. V zámku je dnes expozice vzpomínající nejen na baronku, ale i na osobnost Karla Krause a další významné návštěvníky.
Architekt této slavné vily, Adolf Loos, tvrdil, že dobrý architekt musí vytvořit takovou práci, která zůstane neokoukaná a svěží padesát let. Výborný architekt pak sto let. Při své návštěvě Prahy Müllerovu vilu vedle řady dalších odborníků i zvídavé veřejnosti, obdivovali architekti Frank Gehry a Jean Nouvel. Ten hranatý barák, který byl trnem v oku stavebnímu úřadu, z jehož terasy měli František s Miladou krásný výhled na Hradčany, inspiruje a udivuje dodnes a je jasným důkazem, že Adolf Loos byl více než výborný architekt.
V roce 2015 se stává Evropským hlavním městem kultury Plzeň. I ta vsadí na jméno Adolf Loos a zpřístupní veřejnosti tři zrekonstruované byty. Dům Jana Brummela, byt doktora Josefa
Jaké to nakonec máme štěstí, že se na našem malém území nacházejí dvě ze tří nejvýznamnějších vil moderní architektury dvacátého století? Dvě vily, které jsou svědky dvacátého století.
