SKRIPTA PRO LEKTORY. ekoprogramů v rámci projektu. Můj životní styl a svět. Projekt je financován z prostředků EU

SKRIPTA PRO LEKTORY ekoprogramů v rámci projektu

„Můj životní styl a svět“

„Projekt je financován z prostředků EU“

Projekt: „Můj životní styl a svět“, CZ.1.07/1.1.18/02.0014

OBSAH

Udržitelný rozvoj..................................................................................................................................... 3 Ad a. Ohled na ŽP ................................................................................................................................ 5 Zdroje energie ................................................................................................................................. 6 Ad b. Zlepšování kvality života .......................................................................................................... 10 Ad c. Globální odpovědnost .............................................................................................................. 11 Ad d. Ohled na budoucnost............................................................................................................... 14 Ad e. Rovné příležitosti...................................................................................................................... 16 Lidské rasy ..................................................................................................................................... 20 Světový hlad .................................................................................................................................. 21 Ad f. Předběžná opatrnost ................................................................................................................ 22 Ad g. Holistické celostní myšlení ....................................................................................................... 23 Přírodní živly ......................................................................................................................................... 24 Voda................................................................................................................................................... 24 Zem (půda) ........................................................................................................................................ 30 Půdní úrodnost .............................................................................................................................. 32 Vzduch ............................................................................................................................................... 36 Znečištění ovzduší ......................................................................................................................... 37 Globální klimatická změna............................................................................................................. 40 Energie ohně...................................................................................................................................... 41 Potravinový řetězec .............................................................................................................................. 42 Co je to bio ............................................................................................................................................ 45 Éčka pod lupou .................................................................................................................................. 47 Co jsou to základní potraviny? .......................................................................................................... 50 Fair trade ........................................................................................................................................... 53 Životní styl............................................................................................................................................. 57 Projekt: „Můj životní styl a svět“, CZ.1.07/1.1.18/02.0014

-1-

Kam s odpady........................................................................................................................................ 61 Zaměřeno na plasty ........................................................................................................................... 64 Ekologická stopa (ekostopa).............................................................................................................. 66 Seznam zkratek...................................................................................................................................... 67 Použitá literatura................................................................................................................................... 68


-2-

UDRŽITELNÝ ROZVOJ Pojmy: udržitelný rozvoj (UR), principy UR, globalizace, index lidského rozvoje, rasové rozložení obyvatelstva UR společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů. UR je úsilím o nalezení rovnováhy mezi kvalitou životního prostředí (ŽP) a rozvojem společnosti. Jde o alternativu k tradičnímu pojetí rozvoje jako jednostranného ekonomického (kvantitativního) růstu, který nebere ohledy na stav ŽP. Pokud kvalitu lidského života rozdělíme na ekonomickou a sociální oblast, můžeme UR vyjádřit jako hledání průniku tří oblastí spolu s environmentální složkou.

Společenský rozvoj

Ekonomický a technický rozvoj

Životní prostředí

Udržitelný rozvoj

Představíme-li si množství témat, které se pod každou z těchto oblastí skrývají, pochopíme, že UR je mnohorozměrný. Zahrnuje např. péči o zdraví, toleranci k jiným názorům či barvě


-3-

pleti, zachování čistoty ovzduší, ohleduplnost k ostatním tvorům, znalost historických hodnot či dostatek pracovních příležitostí. Vychovávat k udržitelnému způsobu života znamená tedy zabývat se širokou škálou environmentálních, ekonomických, sociálních i kulturních témat a jejich vzájemnými vztahy. Principy a předpoklady udržitelného života (UŽ): a. Ohled na ŽP UR znamená mimo jiné respektování přírodních zákonů a šetrné využívání přírodních zdrojů. „Únosná kapacita“ ŽP představuje limity pro mnoho lidských aktivit, což především znamená, že musíme snížit rychlost spotřeby zdrojů a produkci znečištění. b. Zlepšování kvality života Lidský život má sociální, kulturní, morální a duchovní dimenze stejně jako materiální. c. Globální odpovědnost Předpokladem UŽ je uvědomění si souvislostí mezi globálními a místními záležitostmi a přijetí zodpovědnosti za vlastní působení na obou úrovních. d. Ohled na budoucnost Máme-li směřovat k udržitelnosti, měli bychom uvažovat nejen krátkodobě a střednědobě, ale promýšlet i dlouhodobé dopady svých rozhodnutí a chování. Máme morální povinnost se postarat, aby i budoucí generace mohly uspokojovat své potřeby ve zdravém ŽP. e. Rovné příležitosti Všichni by měli mít rovné příležitosti v přístupu k bohatství. Bohatství, příležitosti a zodpovědnost by měly být děleny mezi jednotlivé země a rozdílné sociální skupiny s důrazem na potřeby a práva chudých a znevýhodněných, neboť chudoba je ohrožující faktor UR. f. Předběžná opatrnost Jestliže si nejsme jisti environmentálními dopady jakékoli akce nebo činnosti (zejména dopady výroby, technologií, staveb apod.), měli bychom být velmi opatrní a vyhnout se možným rizikům.


-4-

g. Holistické (celostní) myšlení UR vyžaduje, aby při jakémkoli rozhodování byly vzaty v úvahu všechny faktory týkající se daného problému. h. Potřeba vzdělání a zájmu (povědomí) veřejnosti Zásadní podmínkou přijetí změn, které UR předpokládá, je vytváření povědomí veřejnosti o nutnosti těchto změn a principech UR.

V dalším textu rozebíráme jednotlivé principy UR podrobněji.

Ad a. Ohled na ŽP Ochrana ŽP a respektování přírodních zákonů je jedna z věcí, které můžou dělat jak dospělí, tak i děti. Např. stačí mít při mytí zoubků vypnutou vodu a nenechat ji téct po celou dobu, správně třídit odpad, neplýtvat potravinami a spoustu dalších věcí, se kterými se každý z nás setkává každý den. Odpůrci – pesimisté v tomto ohledu sice mohou mávnout nad tím rukou s úšklebkem, ale my si myslíme, že síla výchovy v rodinách, kdy předáváme dětem naše hodnoty a každodenní návyky se jednou projeví. Multiplikační efekt tak jako v jiných oblastech určitě zafunguje i v oblasti zvýšení respektu k přírodě.

Ochrana přírody a krajiny Ochrana přírody a krajiny je nutností, kterou si uvědomujeme stále naléhavěji zejména s tím, jak roste materiální úroveň našeho života, potřeba čerpat zdroje a související (často nadměrné) využívání neboli exploatace přírodního prostředí. Institucionální státní ochrana přírody je podstatným nástrojem pro uchování příznivého životního prostředí lidí. Sama o sobě však nemůže být řešením – tím je dlouhodobě pouze změna vzorců našeho chování, odklon od prvoplánového spotřebitelství a přijetí principů UR. Formální ochrana přírody se snaží omezit rozsah nezvratných změn a prodloužit čas, který my lidé potřebujeme, abychom dokázali změnit naše myšlení a chování. Zatímco v ČR je nejvýznamnější státní ochrana přírody se svými zákony a jiné formy ochrany se jen zvolna prosazují. Zákon u nás stanovuje např. národní parky, chráněné krajinné oblasti, přírodní parky, přírodní rezervace apod. V některých částech světa (např. v Severní a Jižní Americe) jsou běžné nestátní formy ochrany přírody – chráněná území jsou vlastněna popř. spravována soukromými osobami, Projekt: „Můj životní styl a svět“, CZ.1.07/1.1.18/02.0014

-5-

nestátními neziskovými organizacemi nebo obcemi, které si uvědomují, že kvalitní přírodní prostředí je podmínkou pro kvalitní život.

ZDROJE ENERGIE Energie je potřeba ke všem dějům na naší planetě. Lidstvo samo ke své existenci potřebuje obrovské množství energie a její spotřeba se rok od roku zvyšuje. Spotřeba energie se samozřejmě v různých částech světa velmi liší. Zatímco ve státech střední Afriky či rozvojových asijských zemí je roční celková spotřeba energie na osobu 10 GJ1*, v jiných státech jako je Německo, Kanada i ČR je to už 150 GJ. To ovšem neznamená, že energie je využívána efektivně. Pokud chceme efektivitu zjistit, můžeme např. přepočítat spotřebu energie na HDP. Když spočítáme kolik energie je potřeba na vyprodukování 1 EUR, zjistíme, že ČR patří ke státům s nejvyšší energetickou náročností na světě.

Zdroje energie lze rozdělit na obnovitelné a neobnovitelné. Neobnovitelné zdroje jsou vyčerpatelné a patří mezi ně zejména ropa, uhlí, zemní plyn či uran využívaný v jaderných elektrárnách. Tempo jejich čerpání převyšuje tempo jejich tvorby asi milionkrát. Při jejich těžbě umírá mnoho lidí, další mají vážné zdravotní následky. Nemáme-li rozvrátit zemský systém zvláště silně, je nezbytné je ponechat v zemi.

Naopak obnovitelné zdroje energie jsou nevyčerpatelné, protože jde o trvalé přírodní procesy nebo opakující se přírodní cykly. Může jít o pěstovanou vegetaci (např. obilí), sluneční záření, vodu, vítr, atd.

ZDROJE ENERGIE NEOBNOVITELNÉ ZDROJE

1

OBNOVITELNÉ

-

ROPA

-

SLUNEČNÍ ENERGIE

-

ZEMNÍ PLYN

-

VODA

-

UHLÍ

-

VÍTR

-

URAN

-

VEGETACE

-

BIOMASA

* GJ – gigajoul Projekt: „Můj životní styl a svět“, CZ.1.07/1.1.18/02.0014

-6-

Může lidstvo vystačit jen s obnovitelnými zdroji? Rozhodně s nimi vystačit musí, otázka je jen, jak brzo k tomu opět dojde. Víme, že s dnešní technikou je možné, při dostatečném snížení spotřeby, vystačit s tím, co poskytuje slunce, vítr a vegetace. Problémem je, ale fakt, že lidí je na světě mnohem více než před staletími a část lidstva si zvykla na neudržitelně vysokou úroveň spotřeby.

ROPA Ropa se nerovná jen benzin. Taková představa je od reality velmi vzdálená. Ropa prostupuje našimi životy víc, než bychom si přáli. Závislost na ní je pohodlná, ale nebezpečná zároveň, protože zásoby ropy nejsou nevyčerpatelné. Ropa je však první na žebříčku vyčerpatelnosti zdrojů, což je vzhledem k jejímu strategickému významu alarmující skutečnost. Podle optimistických odhadů zásoby ropy vydrží pouhých 60 let. Ropa byla častokrát důvodem válek (např. v 1991 v Perském zálivu). 95 % všech potravin se vyrábí za přispění ropy. 95% veškeré dopravy funguje na ropných derivátech. A 95% všeho zboží vyžaduje pro svou výrobu ropu. Většina vědců se domnívá, že ropa i zemní plyn vznikly rozkladem z prehistorických živočišných a rostlinných zbytků. Naleziště ropy se nachází pod nepropustnými vrstvami půdy, a to v hloubkách až 8 kilometrů, ropa se tedy musí získávat pomocí vrtů. S ropou se nachází na místě i zemní plyn – díky němu vzniká potřebný tlak, aby mohla ropa samovolně vytékat. Co všechno se tedy z ropy vyrábí: Benzin, nafta Pesticidy, hnojiva (zabíjí hmyz a červy) Veškeré plasty, pokud nejsou vyrobeny z biologicky rozložitelných materiálů Svíčky, pokud nejsou vyrobeny z čistě přírodního vosku Léky proti bolesti, horečce, zánětům Kosmetické výrobky – make-upy, parfémy, oleje Postřiky na ovoce a zeleninu, aby vypadala atraktivněji Gumy, žvýkačky Téměř polovina světových zásob ropy se nachází v Perském zálivu. Kromě ropovodů se ropa po světě rozváží v lodích. A ne jen tak nějakých – patří mezi Projekt: „Můj životní styl a svět“, CZ.1.07/1.1.18/02.0014

-7-

největší, jaké lidstvo dokáže vyrobit. A tyto lodě se tu a tam také potopí. Následky těchto neštěstí jsou katastrofické a lidstvo jim neumí nijak efektivně předcházet, ani řešit jejich následky. Těžební společnosti po katastrofách investují miliony dolarů do odstranění ropy z moře, která v případě nehody zabije stovky tisíc živočichů včetně ptáků, ale tyto investice nemají na očistu téměř žádný efekt. Oddělit kapalinu od kapaliny je pro nás v tomto případě téměř nemožné. Jde pouze o dobré jméno těžební společnosti, aby ukázala veřejnosti, že katastrofa ji není lhostejná. Nakonec si poradí příroda sama – cca za 10 let v místech katastrof už ropa není. Ale podle statistik OSN je nejnebezpečnější každodenní znečišťování vody ropou, které způsobují lidé zejména, když vyměňují olej z auta a poté ho spláchnou do WC. Ropa je obchodovatelná v barelech. Jeden barel je přibližně 159 litrů.

UHLÍ Uhlí vzniklo z rostlinných a živočišných zbytků (proto se řadí mezi fosilní paliva), které byly uloženy v anaerobních vodních prostředích, kde nízké hladiny kyslíku bránily jejich kompletnímu rozkladu a oxidaci (hnití). Uhlí se někdy objevuje na zemském povrchu na svazích nebo na březích řek. Tímto způsobem jej pravděpodobně objevili Číňané přibližně před 3 000 lety. Vykopávali ho a hloubili tunely do země do uhelných slojí. V dnešní době hledají uhlí geologové. Od doby průmyslové revoluce je uhlí především důležitou energetickou surovinou. Velká část světové výroby elektřiny (40 %) využívá spalování uhlí, které probíhá v klasických uhelných respektive v tepelných elektrárnách. Uhlí se kromě výroby elektrické energie používá také k vytápění a ohřevu vody (výroba technologického tepla), uhlí je také velmi cennou primární surovinou pro mnoho odvětví chemického průmyslu. Uhlí je neobnovitelným energetickým zdrojem. Oblast Sokolovska je regionem povrchových dolů. Je to oblast ležící pod hřebenem Krušných hor a Slavkovského lesa, které byly odpradávna známy jako ložisko rud - cín, wolfram, měď, olovo, zinek, stříbro, bismut, zlato, železo - spolu s jejich těžbou a zpracováním. Nejvýznamnější však jsou sloje hnědého uhlí a ložiska kaolínu či jílů, které hrály nejvýznamnější roli v jeho historii. Kraj je proto převážně průmyslový - těžba a zpracování uhlí, výroba elektřiny, chemické závody a strojírny. Sokolovská pánev je druhým největším místem se zásobou hnědého uhlí v ČR. Těžba hnědého uhlí na Sokolovsku započala kolem roku 1642 a postupem času se tento revír vypracoval na těžební oblast celosvětového významu. Velkolomová těžba se realizuje od 60. let minulého století a do současnosti bylo


-8-

vytěženo 96-99 % všech zdejších zásob. V roku 1971 těžba revíru představovala 20 milonů tun uhlí. Posledním těžařem na Sokolovsku je Sokolovská uhelná, a.s. (SUAS), která v současnosti provozuje 2 lomy: Jiří a Družba, kde ročně vytěží cca 8 mil. tun. SUAS je stále největší zaměstnavatel v Karlovarském kraji se 4.400 zaměstnanci. Ukončení těžby (vytěžení) se předpokládá v roce 2035-2037. Otázkou je jak vyřešit problémy, které po ukončení těžby v regionu nastanou – jedná se zejména o cca 10.000 ztracených pracovních míst (v SUAS a v navazujícím průmyslu) a dále o otázku rekultivace krajiny po těžbě. Některé rekultivace, které SUAS zrealizovala, např. koupaliště Michal, mají problémy s provozem a ekonomickou udržitelností. Jak to naplánovat? A měla by to plánovat pouze SUAS nebo by do tohoto procesu měli vstoupit i jiní partneři (odborníci, architekti), když se jedná o rozsáhlé zásahy do zdejší krajiny?

SLOVNÍČEK POJMŮ: ŽP - je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů, včetně člověka a je předpokladem

jejich

dalšího

vývoje.

Složkami

je

především ovzduší,

voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie. (je to vše co nás obklopuje včetně výsledků činnosti člověka)

Ekosystém je obecné označení pro ucelenou část přírody (biosféry), která ovšem není uzavřená a komunikuje s ostatními částmi přírody. Příkladem je např. ekosystém listnatého lesa. Ekosystém se skládá ze složky živé, tvořené organismy a složky neživé, tvořené prostředím. Základní funkce ekosystému jsou koloběh látek a tok energie. Příroda (přírodní svět), je veškerá hmota a energie a to hlavně v základní, člověkem neovlivněné formě.

Biomasa je hmota organického původu, kterou lze energeticky využít. V poslední době jde o velmi rychle se rozvíjející přístup k získávání zdrojů energie. Nejčastěji jde o zbytky z dřevovýroby, rostlinný odpad, exkrementy hospodářských zvířat apod. Rovněž se dnes cíleně vysazují rychleschnoucí dřeviny, či energeticky využitelné nenáročné rostliny jako je konopí či šťovík. Lze je použít přímo ke spalování (zvláště suchou biomasu) nebo je zpracovávat v bioplynových stanicích na bioplyn (mokrá biomasa – tekuté odpady). Tento postup se v primitivní formě používá v Číně už stovky let.


-9-

Rekultivace je souhrn zásahů, které mají zahladit nežádoucí lidské zásahy do krajiny. Nejčastěji je předmětem rekultivace území postižené těžbou nerostných surovin (zbytkové jámy po povrchové těžbě uhlí, výsypky apod.). Výsledkem rekultivace může být přeměna vytěžených ploch na pole a lesy, vybudování rekreačního zázemí městských aglomerací nebo záměrný vznik „nové divočiny“.

Ad b. Zlepšování kvality života Kvalita života je složitý a velmi široký pojem. Je těžko uchopitelný pro svou multidimenzionalitu a komplexnost, protože lidé jsou vícerozměrné bytosti, které disponují 3 vnitřními základními kvalitami: • hmotnou v tělesném rozměru • prožitkovou v duševním rozměru • volnou v duchovním rozměru V rámci těchto rozměrů se snažíme dosáhnout: tělesného zdraví (soulad a výkonnost tělesných funkcí) duševního štěstí (radost ze života a úspěšnost v něm, převládá prosazování převahy vlastních záměrů vůči prostředí) duchovní smysl (účinné uplatňování vůle a svědomí, převládá uplatňování odvahy při volbě a uskutečňování hodnot ve světě) Kvalita života je předmětem zájmu medicíny, psychologů, sociologů, environmentalistů, politologů,

techniků,

ekonomů

apod.

Kvalita

života

lidí

se

hodnotí

především

z ekonomického pohledu (výší hrubého domácí produktu na obyvatele, cenou spotřebního koše apod.). Západní kultury tak vyzvedávají hodnotu peněz, vlastnění materiálních statků a civilizačních vymožeností (vedle dobrého zdraví a funkční rodiny). OSN propracovává Index lidského rozvoje (Human Development Index „HDI“), což je jeden z mnoha pokusů, jak vyjádřit kvalitu lidského života. Patří k nejznámějším a je vypočítáván z řady kategorií. K základním patří tři kategorie faktorů: lidské zdraví, úroveň vzdělanosti a hmotná životní úroveň. Lidské zdraví je v současnosti vyjádřeno jako průměrná očekávaná délka života při narození, protože tento demografický ukazatel v sobě nejlépe zahrnuje všechny negativní i pozitivní vlivy, které lidské zdraví ovlivňují. Úroveň vzdělanosti se stanovuje jako podíl gramotného obyvatelstva a jako kombinovaný podíl populace Projekt: „Můj životní styl a svět“, CZ.1.07/1.1.18/02.0014

- 10 -

z příslušné věkové skupiny navštěvující školy prvního, druhého a třetího stupně. Hmotná životní úroveň je vyjádřena jako hrubý domácí produkt (HDP) na osobu v USD2, který je přepočítáván na paritu kupní síly. Česká republika dle tohoto indexu zaujímá 28. místo ze 175 hodnocených zemí světa (údaj z roku 2010). Přesné, spolehlivě a teoreticky uspokojivé měření kvality života, na kterém by se shodla většina odborníků zatím neexistuje. Je to způsobeno hlavně tím, že v sobě obsahuje dvě relativně samostatné složky – objektivní a subjektivní. Komplexně pojatou kvalitu života tedy neumíme měřit přímo. Podle různých výzkumů kvalita života (štěstí) pro většinu osob znamená zejména mít šťastné vztahy (mít rodinu, partnera, domov, přátelé..). Pak následuje mít práci, která nás baví a finančně zabezpečuje a další v pořadí je dostatek volného času pro sebe. Zajímavá je také shoda ohledně základních představ o kvalitním životě mezi mladou a seniorskou generací. Ve všech prozkoumaných aktivitách v postižení kvality života (indexy, indikátory, faktory …) zjevně chybí souhrnné a systémové postižení a měření kvality pracovního života jako takového i jeho významu v celé komplexnosti kvality žití. Každopádně v současném světě existuje velká nerovnoměrnost v životních podmínkách lidí. Mezinárodní organizace práce uvádí varovná fakta dotýkající se kvality života lidí na celé planetě: tři miliardy lidí žijí s denním příjmem nižším než dva dolary, 1,3 miliardy lidí nemá dostatečný přístup k čisté vodě, ročně umírá jedenáct miliónů dětí mladších pěti let – většinou v důsledku jinak preventivně odstranitelných a léčitelných příčin, každé šesté dítě na světě pracuje, třetina světové pracovní síly je bez práce (je jen částečně zaměstnaná nebo se řadí mezi pracující chudinu), z toho šedesát procent představují ženy atd.

Ad c. Globální odpovědnost Globalizace je abstraktní fenomén, zahrnující různé změny společnosti, které vedly k větší propojenosti politických, sociokulturních a ekonomických událostí na světové (globální) úrovni. Globalizaci lze chápat jako nerovný proces, v jehož důsledku se některé části světa

2

HDP je celková produkce výrobků a služeb daného státu za 1 rok vyjádřená penězi na 1 obyvatele Projekt: „Můj životní styl a svět“, CZ.1.07/1.1.18/02.0014

- 11 -

relativně

přibližují,

zatímco

jiné

relativně

oddalují,

to

vše

bez

ohledu

na

geografickou vzdálenost. Tyto nové vzdálenosti jsou určeny rychlostí přenosu informací a jsou přímým důsledkem úrovně zapojení míst do systému globální ekonomiky. Termín globalizace můžeme jednoduše vysvětlit jako globální, tedy celoplanetární prosazení hodnot, zájmů a struktur určitého společenského systému. Globalizace tedy nemusí být pouze kapitalistická. Každý systém, který se vyvíjí, má tendenci prosadit své instituce a hodnoty na co největší ploše a odbourat tradiční překážky, které mu stojí v cestě. Každý společenský systém chce v maximální možné míře vytlačit všechny systémy, které považuje za sobě škodlivé a cizorodé. Je to přirozená vlastnost dějinného procesu. Dnes žijeme v systému, který se dá stručně nazvat kapitalismem. Je to společnost založená na vládě menšiny nad většinou. Je to společnost, v níž menšina bohatých, schopnějších a agresivnějších vlastní a kontroluje výrobní prostředky - továrny, obchody, komunikace atd. na které se musíme nechat najímat, abychom měli za co žít. Je to společnost, kde se majetek získává vykořisťováním lidí, spekulací, krádeží, manipulací s neexistujícími hodnotami (akcie, úpisy apod.), bezohledným drancováním přírodních zdrojů apod. Dnes se tedy jedná o globalizaci struktur a hodnot soukromnického kapitalismu jako v současnosti nejrozšířenější společenské formace. Globalizovaný kapitalismus neznamená v podstatě nic jiného, než kapitalismus rozšířený na celou planetu. Jaké jsou znaky dnešní globalizované země, které může zpozorovat běžný občan: existence super a hypermarketů, rozmach internetu, spojování států do větších celků – např. Evropská unie, nadnárodní společnosti (mateřská a dcerské společnosti v jiných zemích), hustá automobilová doprava aj. Globální problémy jsou problémy, které se týkají celé lidské civilizace a můžeme je utřídit do několika oblastí: Intersociální problémy - vznikající a spojovány se zásadním střetem zájmů různých společenských a ekonomických skupin a systémů •

problém války a míru, včetně možných jaderných, chemických a biologických konfliktů a katastrof,

•

problém překonání sociálně ekonomické zaostalosti měně rozvinutých zemí,

•

problém mezinárodní zadluženosti, dluhová krize rozvojových zemí,


- 12 -

•

problém změn mezinárodních ekonomických vztahů, zpřístupnění trhů vyspělých zemí pro zboží z rozvojových států, spravedlivější pravidla pro obchod a oddlužení chudých zemí.

Přírodně sociální problémy - pramenící z porušených vazeb mezi přírodou a lidskou společností •

populační problém (populační vlny a malthuziánské cykly),

•

potravinový (nutriční) problém,

•

surovinový a energetický problém, omezenost neobnovitelných zdrojů,

•

ekologický problém - oslabování ozónové vrstvy, globální oteplování, skleníkový efekt a hrozba globálních klimatických změn, zvednutí hladin oceánů a moří (možné zaplavení ohrožuje 40 procent světové populace).

Antroposociální problémy – týkající se budoucností člověka, zahrnující všelidské problémy sociální, humanitární a kulturní •

problém absolutní chudoby

•

problém drogových závislostí, šíření epidemií a dalších onemocnění (malárie, tyfus, cholera, tuberkulóza), mutace chřipkových virů,

•

problém nekontrolované mezinárodní migrace, problém běženců,

•

problém terorismu, živený politickými a národnostními konflikty.

Některé globální problémy dopadají na rozvojové země s větší silou, než se projevují v zemích bohatého Severu3, a jsou navíc provázeny řadou závažných specifických problémů spojených právě s chudobou. Po druhé světové válce, během studené války, vzniklo rozdělení zemí na „světy“. První svět představují západní kapitalistické státy tzv. ekonomicky vyspělé země. Druhý svět představoval země, které se vydali cestou komunismu sovětského typu. Výraz „třetí svět“ poprvé použil francouzský demograf Alfred Sauvy (v roce 1952), kdy jím označil státy, které nepatřily ani do prvního (západního bloku), ani do druhého světa tj. východního bloku. Tento

3

často se svět rozděluje i na bohatý Sever a chudý Jih, protože tomu zhruba odpovídá územní rozložení bohatých a chudých států


- 13 -

termín byl termín přijat mnoha rozvojovými zeměmi, zejména členy Hnutí nezúčastněných zemí. Po rozpadu sovětského bloku a proniknutí hodnot a ekonomických, sociálních a politických mechanismů prvního světa do světa druhého, ztratilo označení „třetí svět“ svoje logické opodstatnění, ale v běžném jazyce je i nadále užíváno, přesto, že OSN nyní vyčleňuje skupinu 25 nejméně rozvinutých zemí (Asie a Afriky), které označuje jako „čtvrtý svět“. Jsme přesvědčeni, že každý jednotlivec může něco změnit v prospěch UR a rovnoměrnějšího rozvoje světa právě tím, jak žije. Svými každodenními návyky, které tvoří jeho životní styl a které předává svým dětem dál. On je podstatný rozdíl mezi tím, když při svém každodenním čištění zubů necháváte téci kohoutek s vodou nebo ne. Odhaduje se, že kdyby si tak čistil zuby každý v Evropě, ušetřená voda by naplnila 6000 olympijských plaveckých bazénů. Zkusme nad tím příště s kartáčkem v ruce zapřemýšlet! A zkusme se zamýšlet více – o tom, co nakupujeme, kolik odpadu vyprodukujeme, kam ho házíme, co děláme s věcmi, které už nechceme, co jíme – je toho spousta, kde člověk může snížit zátěž pro naši planetu jenom tím, jak žije. SLOVNÍČEK POJMŮ: Malthuziánství neboli malthusianismus (psáno malthuzianizmus) ekonomem

je

směr

též malthusiánství,

v demografii, ekonomii a sociologii iniciovaný

a pastorem, reverendem Thomasem

duchu biologismu vychází

malthuzianismus,

malthuziánství

z

Robertem

předpokladu,

že

anglickým

Malthusem. základními

V faktory

společenského života jsou biologická potřeba jíst a pohlavní vášeň, které jsou silnější než schopnost lidí opatřovat si potravu. Z toho vyplývá zaostávání výroby potravin za populačním přírůstkem, které Malthus chápal jako univerzální zákon podpořený četnými statistickými údaji.

Ad d. Ohled na budoucnost Uvedeme jeden konkrétní případ. V poslední době se hodně diskutuje o tzv. „biopalivech“. Jde o to, že kukuřice, sója, cukrová třtina, palmová semena, či řepka olejka jsou využity k výrobě oleje či etanolu, který se přidává do pohonných hmot s cílem nahradit ropu. Propagátoři tvrdí, že biopaliva výrazně sníží množství skleníkových plynů a navíc drobní zemědělci v chudých zemích získají z pěstování těchto „paliv“ příjmy, což pomůže chudým zemím. Za těchto okolností se zdá podivné, proč mají biopaliva tolik odpůrců zejména v


- 14 -

humanitárních organizacích a na univerzitách, kteří označují biopaliva za další ohromnou globální lež. Zásadní problém tzv. biopaliv je, že podle doposud provedených studií je zapotřebí více energie k jejich výrobě, než nám posléze poskytnou. Tedy více ropy spotřebujeme na jejich výrobu, než nám následně ušetří. Tento poměr je podle vědeckých studií pro etanol vyráběný z kukuřice v průměru 3,4 : 1.7 Nebýt obrovských dotací, produkce biopaliv by nemohla existovat. Biopaliva tedy nesnižují naši závislost na ropě, ale naopak ji zvyšují. Závažným morálním problémem pak je, že stále více zemědělské půdy se nyní využívá pro produkci biopaliv (např. v roce 2006 se v USA 16 % úrody spálilo na biopaliva; v ČR se plánuje využití 20 % celkové osevní plochy pro pěstování biopaliv9), což výrazně snižuje produkci potravin a zvyšuje jejich ceny. Zatímco obyvatelé vyspělých zemí toto zdražení s menšími či většími problémy unesou, ještě hůře než doposud na tom budou chudé rozvojové země. Odhaduje se, že při pokračujícím trendu by mohl počet hladovějících vzrůst z 850 milionů na 1200 milionů lidí v roce 2025. Jean Ziegler, zvláštní zpravodaj OSN pro právo na výživu, mluví o zločinu proti lidskosti. Obilí potřebné po proměně na etanol k jednomu naplnění nádrže auta vyšší třídy může poskytnout výživu jednomu člověku na jeden rok! Zde bychom se asi měli zamyslet, jaké dopady bude mít výroba biopaliv do budoucna? Zatímco v USA „biopalivové“ šílenství dále narůstá, Evropská unie začala brzdit. Ozývají se hlasy, že původní plán, který počítal s 10 % podílem biopaliv na pohonných hmotách, má být přehodnocen. Náš současný ministr životního prostředí se začíná vyjadřovat o „biopalivech“ poněkud zdrženlivěji. Uznává, že role výše popsaného biopaliva tzv. „1. generace“ (vyrobená z plodin) je omezená, a sází na biopaliva „2. generace“, která by neměla vznikat z potravin, ale z biologického odpadu. Tyto technologie se však zatím nerozšířily za hranice výzkumných pracovišť, takže o jejich ekologických, ekonomických či morálních dopadech lze pouze spekulovat. To však nic nemění na skutečnosti, že se od září 2007 přidává biolíh či bioetanol do nafty, od ledna 2008 do motorových benzínů, což přispívá ke zdražování benzínu a neprospívá ani motorům aut. Biopaliva jsou v dnešní době velký byznys, na kterém vydělávají ti, kteří je dokáží pěstovat či s nimi obchodovat ve velkém. Na tomto obchodu však prodělává občan i stát a nejchudší z naších sester a bratří na ně doplatí svým životem. Promýšlet tedy budoucí dopady velkých rozhodnutí je nesmírně důležité. Projekt: „Můj životní styl a svět“, CZ.1.07/1.1.18/02.0014

- 15 -

Ad e. Rovné příležitosti Na Zemi vždy existovaly rozdíly mezi jednotlivými místy - v kvalitě života jejich obyvatel, v množství zdrojů či bohatství. Primární podmíněnost této nerovnoměrnosti je možné odvodit od nerovnoměrného rozmístění přírodních zdrojů. V průběhu vývoje společnosti docházelo k rozvíjení vnitřní diferenciace (a současně i integrace) společnosti. Tak jako vznik nových specializovaných společenských činností a funkcí vedl ke vzniku nových sociálních vrstev a tím k prohloubení sociální diferenciace společnosti, tak i územní koncentrace těchto činností a funkcí vedla k větší akumulaci bohatství a moci v některých místech a k rychlejšímu "rozvoji" těchto míst ve srovnání s místy, která neměla dostatek těchto zdrojů. Selektivita společenského a ekonomického vývoje, upřednostňující určitá místa před jinými, vedla k dalšímu prohlubování nerovnoměrnosti v prostorovém (i sociálním) uspořádání společnosti. Současný stupeň nerovnoměrnosti (v geografickém i sociologickém smyslu) v rozložení zdrojů, moci, bohatství či příležitostí, je výsledkem minulého vývoje společnosti. Určitý stupeň nerovností je současně i podmínkou dalšího společenského vývoje. Dnes však není pochyb o tom, že současný stupeň nerovností mezi místy je příliš vysoký (zejména na globální úrovni, kde – na rozdíl od úrovně státní a substátní – neexistuje efektivní politická regulace nerovností). Jestliže existence rozdílů je podmínkou vývoje, potom současný stupeň nerovností se v mnoha ohledech již stal překážkou vývoje (nejvíce snad v oblasti morální a environmentální). Současný stupeň nerovnosti je výsledkem minulého vývoje a to zejména období kolonialismu (1500-1800), který výrazně přispěl k prohloubení nerovností mezi místy a lidmi světa. Kolonialismus je ideologie založená na ustavení a udržování nadvlády suverénní mocnosti nad podřízenou společností, která je separována od vládnoucí moci. Typickými rysy kolonialismu jsou politická a právní dominance nad cizí společností, vztahy hospodářské a politické závislosti a vykořisťování a rasová a kulturní nerovnost. Na přelomu 18. a 19. století začalo docházet k dekolonizací zemí, která však téměř vždy byla výsledkem hnutí za nezávislost. Bohužel vyhlášení nezávislosti periferií nezměnilo jejich postavení v systému mezinárodní dělby práce, ale kolonializmus znamenal mnohem víc, než jen nerovné ekonomické vztahy. Jeho závažné důsledky leží i mimo sféru hospodářství (násilné vytyčování hranic, vnucení cizího jazyka, imigrační politika jako xenofobní postoj aj.). Proto je překonání důsledků kolonialismu tak obtížné. Projekt: „Můj životní styl a svět“, CZ.1.07/1.1.18/02.0014

- 16 -

Pro ilustraci uvedeme jeden z hospodářských důsledků kolonialismu, a to nerovné obchodní výměny. V průběhu industrializace v 19. a 20. století došlo v zemích jádra a v některých zemích semiperiferie v důsledku občasného nedostatku pracovních sil, politické angažovanosti dělnické třídy a konsolidace odborového hnutí k nárůstu mezd vysoko nad dřívější subsistenční hladinu. V zemích periferie nebyl tento vývoj možný, pracovní síla zde zůstává trvale nadbytečná a odborové hnutí slabé. Důsledkem je vysoká variabilita úrovně mezd napříč světovým hospodářstvím. Výše mezd je přitom zakomponována do ceny zboží při jeho směně na světovém trhu. Výrobky ze zemí s vysokou hladinou mezd jsou na světovém trhu "drahé" (prodávány za cenu vyšší než je jejich hodnota), výrobky ze zemí s nízkou úrovní mezd jsou "levné" (jejich tržní cena je nižší než jejich hodnota). Kupujeme-li v Evropě banány nebo čaj, jsou do jejich ceny zahrnuty nízké mzdy dělníků na plantážích třetího světa (a zpravidla jen zlomek zaplacené ceny směřuje k těmto primárním producentům), naopak do ceny zboží vyrobeného v EU, USA nebo Japonsku jsou při jeho prodeji zahrnuty vysoké mzdy v těchto zemích (a velká část ceny zaplacené za toto zboží směřuje k jeho producentům). Tento mechanismus umožňuje akumulaci zisku (nadhodnoty), dosaženého obchodem, v zemích s vysokou cenou práce a efektivně tak přispívá k prohlubování nerovnoměrností uvnitř systému světového hospodářství. Andre Gunder Frank uvádí odhad, podle něhož by obchodní obrat zemí periferie v roce 1966, který dosáhl 35 mld. UDS, měl hodnotu 57 mld. UDS v případě jeho realizace v podmínkách mzdové hladiny vyspělých zemí. Rozdíl těchto hodnot výrazně převyšuje úhrn objemu všech forem rozvojové pomoci, která směřovala z vyspělých do rozvojových zemí. Ve snaze poskytnout postkoloniálním zemím teoretickou a metodologickou základnu pro jejich politiku, která měla směřovat k překonání hospodářské a sociální zaostalosti, se v intelektuálním prostředí 40. let sformoval interdisciplinární obor rozvojové studie (development studies). Diskurz kolonialismu, usilující přinést lidem periferie evropskou vědu, racionalitu, efektivitu a "pokrok" cestou přímé kontroly, byl v této době nahrazen diskurzem rozvoje, snažícím se dosáhnout stejných cílů prostřednictvím intelektuální a materiální asistence vyspělých zemí. "Zaostalé" země třetího světa bylo třeba "rozvinout" podle západního (nebo východního) vzoru. Z bývalých kolonií se rázem staly "rozvojové země". Cílem rozvojových studií bylo "radit" těmto státům, jak rozvoje dosáhnout.


- 17 -

V 70. letech si mnoho rozvojových zemí vzalo vysoké půjčky za výhodných podmínek na financování strategií rozvoje. Země periferie (bývalé kolonie) jsou významným zdrojem energie pro ekonomiku vyspělých zemí. Nejvýznamnější energetickou surovinou je ropa. Její těžba, zpracování a doprava je kapitálově kontrolována nadnárodními společnostmi, jejichž akcionáři jsou lidé a firmy vyspělého světa. Na konci 50. let se cena ropy pohybovala okolo 2 USD za barel. Nadnárodní společnosti, které kontrolovaly obchod s ropou (tzv. sedm sester), usilovaly o zvýšení svých zisků tlakem na snížení nákupní ceny. Venezuela, pro niž příjmy z prodeje ropy představovaly 90 % příjmů z exportu, se nechtěla smířit se škrty v programu svého hospodářského rozvoje a vyzvala ke společnému postupu další exportéry ropy. Výsledkem bylo založení Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) v roce 1960. Zakládajícími členy byly mimo Venezuelu státy Perského zálivu: Saudská Arábie, Kuvajt, Irák, Írán. Z počátku kartel příliš úspěšný nebyl a cena ropy na světovém trhu dále klesala. Avšak s tím, jak se se vstupem dalších členů zvyšoval podíl OPEC na trhu s ropou a jak hospodářský růst v zemích jádra zvyšoval jejich závislost na dovozu energie, vytvořily se vhodné podmínky pro ekonomické využití existujících vztahů závislosti, tentokrát ve prospěch (vybraných) zemí periferie. OPEC se nejprve podařilo dosáhnout zvýšení ceny ropy na 2,48 USD za barel v roce 1972 a od ledna 1974 OPEC jednostranně zvýšil ceny ropy na 11, 65 USD za barel. Důsledky ropného šoku byly globální. Došlo k přerozdělení světového bohatství ve prospěch dříve chudých zemí vyvážejících ropu. Některé z nich se svými příjmy postupně vyrovnaly bohatým zemím jádra. (V době tzv. druhého ropného šoku let 1979 – 81 dosáhla cena ropy krátkodobě až 30 USD za barel). Nejzávažnější důsledky měl ropný šok pro země periferie, které nejsou exportéry ropy (tedy země, v nichž žije většina světového obyvatelstva). Ty rozvojové země, kterým se v 50. a 60. letech podařilo s pomocí zahraničních půjček vybudovat domácí průmysl, musely začít platit vysoké ceny za dovoz energie a současně byly postiženy snížením poptávky po produkovaném zboží (v důsledku světové hospodářské krize). To vedlo k dalšímu zvýšení jejich zadluženosti. I země bez významného průmyslu musely zatížit svůj rozpočet výdaji za ropu, aby zajistily alespoň základní fungování státu a hospodářství. Celková zadluženost rozvojových zemí nevyvážejících ropu se zvýšila z 5 mld. USD v roce 1972 na 36 mld. USD v roce 1977.


- 18 -

Na přelomu 70. a 80. let se podmínky dramaticky změnily. Hospodářská krize zvedla úrokové sazby do závratné výšky (úvěry byly sjednány s pohyblivou úrokovou sazbou). Současně snížila poptávku nejen po primárních komoditách (a tím i jejich cenu), ale i po hotových výrobcích, včetně výrobků z nových průmyslových provozů zemí třetího světa, z jejichž prodeje měly být spláceny dřívější úvěry. Na světovém finančním trhu to vyvolalo paniku, označovanou jako dlužní krize (debt crisis). Aby banky, které poskytly úvěry, mohly dostat půjčené peníze zpět, byly nuceny poskytnout další půjčky na splácení úroků z dřívějších úvěrů. Poskytnutí těchto úvěrů však bylo nyní spojeno s velmi přísnými makroekonomickými i mikroekonomickými podmínkami – zvláště byl kladen důraz na přísnou "rozpočtovou disciplínu" věřitelských zemí. To posílilo postavení Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky (SB), které už od 70. let spojovaly poskytnutí "rozvojové pomoci" (finančních prostředků prvního světa, určených k podpoře strategií rozvoje třetího světa) s přísnými podmínkami programů strukturálního přizpůsobení. Toto přizpůsobení vyžadovalo často hluboké změny ve struktuře hospodářství (a následně i společnosti) dotčených zemí v duchu neoliberální politiky. Proč byla tato nepopulární politika rozvojovými zeměmi tak masově přijímána? Zejména proto, že neměly jinou možnost. V důsledku dříve vytvořených vztahů závislosti (na kapitálu a dalších zdrojích) se musely podrobit často tvrdým podmínkám strukturálního přizpůsobení. Tím se vztah závislosti ještě prohloubil. Navíc podmínky spojované s poskytnutím půjčky byly často nejen ekonomické, ale i politické, popř. jednotlivým zemím byly nabídnuty různé podmínky v závislosti na ideologické interpretaci jejich politického režimu nebo na jejich poloze na mapě geopolitických zájmů věřitelských zemí. Politika MMF a SB vedla v mnoha zemích k poklesu životní úrovně (v Mexiku v roce 1982 klesly nominální mzdy na polovinu a ceny zboží vzrostly). V nejchudších zemích tak ohrozila až základní podmínky lidské existence: v některých afrických zemích došlo v 80. letech k poklesu střední délky života. V této souvislosti píše o "MMF, šířícím v Africe bídu a hlad". 80. léta jsou dnes často označována za "ztracenou dekádu rozvoje". Tento výše zmíněný historický vývoj zdůrazňuje potřebu pochopení konkrétních kontextů – a jejich konkrétních obyvatel, lišících se z hlediska věku, pohlaví, moci atd. – pro poznání mechanismů společenského vývoje. Není nutné vytvářet jednoduché univerzální (kontextově


- 19 -

nespecifické) teorie a ideologie: důležité je poznání lokálních potřeb a na nich založených lokálních politik a lokálních cílů. Nerovnoměrný rozvoj světa pochopitelně není výsledkem žádných "přirozených" procesů nebo řetězců zákonitostí, ale procesem, který je výsledkem neustálého vytváření vztahů dominance a závislosti. Devadesátá léta jsou novou dekádou konferencí. Hlasy chudého Jihu, souznějící s mnohými hlasy Severu, včetně environmentálních organizací a menšinových skupin, zřejmě povedou – dříve

nebo

později

–

k vytvoření

globálních

politických

mechanismů

regulace

nerovnoměrného rozvoje. Tato regulace by měla být založena na pozitivní diskriminaci skupin a míst, znevýhodněných nerovnoměrným rozložením moci: motivace této politiky by mohla vycházet současně jak z altruistických snah splatit historický dluh vůči těmto lidem a místům, tak i z egoistických cílů vytvořit pragmatické nástroje předcházení globálním problémům (vyplývajícím z "nerozvinutosti" těchto skupin a míst). Taková politika však musí stát mimo diskurz rozvoje a musí dát lidem periferie svobodu volby jejich vlastních budoucností (bez podmínek definujících charakter těchto budoucností) a současně moc k jejich dosahování. Nerovnoměrný rozvoj světa je těžko uchopitelné téma. Dnes, kdy je díky globalizačním trendům svět úzce propojen a nikdo v podstatě ekonomiku neřídí (jen si to myslí), je velmi riskantní přicházet s univerzálními recepty jak problémy řešit. Domníváme se, že nastal čas orientovat se více na morální než materiální hodnoty, a to v každém z nás – individuálně. Pracovat se svými egoistickými potřebami a podle toho se dennodenně rozhodovat – při nákupu, dopravě, spotřebě, jídle, prostě ve všech sférách našeho života podle hesla: „Mysli globálně, konej lokálně.“ Pro vylepšení situace v nerovnoměrném lidském rozvoji, je potřeba opravdu vnímat, že všichni lidé jsou si rovni, i když vypadají a žijí jinak.

LIDSKÉ RASY Rasa (lidské plemeno) je skupina lidí, kterou spojuje dlouhodobý společenský vývoj. V jeho průběhu se vlivem rozdílného prostředí vytvořily shodné morfologické a fyziologické znaky (barva pleti, barva a tvar vlasů, očí, tvar lebky, nosu atd.).


- 20 -

Na základě shodných morfologických a fyziologických znaků se lidstvo dělí na plemena (rasy): Rasa europoidní (bílá) Rasa mongoloidní (žlutá) Rasa ekvatoriální (černá) – tato rasa se dělí na dvě skupiny: negroidní a australoidní.

Míšením ras se vytvořilo mnoho smíšených rasových skupin, které jsou typické pro většinu zemí Latinské Ameriky. Podíl ras (lidských plemen) na světové populaci a hlavní oblasti jejich rozšíření: Rasa europoidní (asi 45 % obyvatelstva) Rasa mongoloidní (asi 40 % obyvatelstva) Rasa ekvatoriální (asi 11 % obyvatelstva) Smíšené rasové skupiny (asi 4 % obyvatelstva) Všechny rasy jsou si rovné, protože patří k jedinému biologickému druhu – Homo sapiens. Přeceňování rozdílů mezi rasami vede ke vzniku nevědeckých rasistických teorií, které jsou založeny na názoru, že lidské rasy nejsou rovnocenné. Rasismus v extrémní podobě se stal součástí nacistické ideologie. Rasismus je nebezpečný ve všech svých formách a projevech. I v demokratických společnostech se setkáváme s projevy rasové nesnášenlivosti.

SVĚTOVÝ HLAD Počet obyvatel planety je téměř 7 miliard a z toho 850 milionů lidí trpí chronickým hladem. Každý den zemře hladem 30.000 lidí, z toho 18.000 dětí tj. že každých 5 sekund zemře na světě 1 dítě hladem. Podle výzkumu Organizací pro výživu a zemědělství je zemědělská produkce bez problémů schopna uživit všechny lidi na světě nyní i v budoucnosti. Problém tedy tkví v distribuci (rozdělení) potravin. Zatímco téměř miliarda lidí hladoví, v mnoha zemích, ale zejména v USA a Japonsku, jsou stále populárnější soutěže jedlíků. Soutěže většinou spočívají v konzumaci co největšího množství jídla během relativně krátkého časového limitu (10-15 minut). Za jedlíka číslo jedna byl v roce 2007 považován Joey Chestnut, který spořádá v 8 minutách 103 hamburgerů. Tyto soutěže jsou projevem neúcty „vyspělých zemí“ k potravinám. Projekt: „Můj životní styl a svět“, CZ.1.07/1.1.18/02.0014

- 21 -

Čtvrtinu našeho odpadu tvoří potraviny. V USA skončí v koši 25-50 % jídla – tyto americké přebytky jídla by nasytily celou Afriku!

Ad f. Předběžná opatrnost Opět zde uvedeme příklad na konkrétním problému současnosti, kterým jsou GMO potraviny tzv. geneticky modifikované potraviny. Geneticky modifikované potraviny (organismy) – jsou takové, jejichž genetický materiál (tedy DNA) byl úmyslně změněn, a to způsobem, kterého se nedosáhne přirozenou cestou. Geneticky modifikované jsou např. plodiny (kukuřice či brambory), aby byly odolnější vůči škůdcům. V současnosti jsou genetické modifikace předmětem mnoha diskusí a náhled na ně je velmi nejednotný. Důsledky využívání GMO stále teprve poznáváme, je proto na místě velká opatrnost. Velkým problémem může být např. nekontrolované šíření takových organismů do volné přírody. Proto ekologické zemědělství zcela zakazuje užívání GMO v rostlinné i živočišní produkci. Odpůrci GMO uvádějí zejména níže uvedené argumenty, které podle nich směřují k prohloubení globálního hladu:

1. Patentovaná semena - Zemědělci používající GMO plodiny mají zakázáno právo na uchování semen pro další rok. Pokud biotechnologické společnosti selžou, tak nebudou mít další rok co pěstovat. 2. Neúrodná půda - GMO zemědělství je chemicky intenzivní. Hromadění agrochemikálií způsobuje neúrodnost půdy. Obzvláště problematické jsou herbicidy na bázi glyfosátu, např. Roundup od firmy Monsanto. 3. Monokultura a ztráta biodiverzity – GMO zemědělství je monokulturní. 75% semenné diverzity již bylo ztraceno kvůli průmyslovému zemědělství. Irský hladomor byl výsledkem monokultury brambor. Biodiverzita (rozmanitost života v přírodě, tedy i v pěstování rostlin) je potravinová bezpečnost. 4. Technologie zničených semen – Jde o způsob, jak geneticky vypnout schopnost rostlin klíčit podruhé. Rostliny s těmito geny se můžou zkřížit s přírodními druhy a způsobit tak neúrodnost původně úrodných semen. 5. Závislost na centrálním potravinovém systému – Síť domácích zahrad a malé až střední farmy zajišťují mnohem větší potravinovou bezpečnost než centralizovaný globalizovaný systém. Čím jsou větší, tím hůř spadnou. Myslete globálně, jezte lokálně.


- 22 -

Ad g. Holistické celostní myšlení Vzít při rozhodování v potaz všechny faktory týkající se daného problému je nesmírně těžké zejména v dnešní propojené globalizované společnosti. Ale asi nemáme jinou šanci (pokud nám záleží na naší planetě) než to zkusit. Zkusit oprostit se od egoistických pohnutek a opravdu slyšet všechny pro a proti a s pokorou se nakonec rozhodnout.


- 23 -

PŘÍRODNÍ ŽIVLY Pojmy: přírodní živly, retence, meliorace, racionalizace půdy, monokultury, eroze, biodiverzita, revitalizace, půdní úrodnost, globální oteplování, ozonová díra, světelné znečištění, kyselý déšť, pitná voda Přírodní živel je neovladatelná přírodní síla, která je nezbytným předpokladem života. Na planetě Zem máme 4 přírodní živly: zemi, vodu, vzduch a oheň. Někdy přírodní živly mohou mít i ničivý charakter např. zemětřesení, záplavy, uragány apod. Tímto si můžeme uvědomit sílu přírody, nad kterou nikdy nezvítězí člověk, ať pochází z jakkoliv civilizované a vyspělé společnosti. Mnohem moudřejší je přírodu respektovat a žít v souladu s jejími zákony.

Voda Asi 70% našeho těla je tvořeno vodou. Stačí pár dní bez vody a člověk umírá… Není třeba dále vysvětlovat, proč je pro nás voda tak důležitá. V minulosti lidé před vodou měli respekt. Přestože ji využívali, nijak významně ji neupravovali. Důvodem byl i fakt, že technické možnosti té doby žádné velké úpravy nedovolovaly. To se změnilo v 19. a hlavně 20. století s rozvojem techniky. Lidé začali řeku přetvářet, zkracovat a prohlubovat její tok, upravovat břehy, aby získali úrodná pole a zabránili záplavám. Člověk se domníval, že vodu ovládl, a tak postavil domy, silnice a továrny v záplavovém území řek, odvodnil a začal obdělávat podmáčené údolní louky a mokřady. Délka vodních toků se v ČR od začátku 20. století zkrátila asi o jednu třetinu. Zároveň došlo k zásadním změnám celé krajiny – člověk změnil složení lesních porostů, rozšířil zpevněné plochy, a tak se snížila schopnost krajiny zadržovat vodu (tzv. retence). Došlo tak k ovlivnění koloběhu vody, což ještě umocnily změny rozložení a intenzity srážek, spojené pravděpodobně se změnou klimatu. V posledních dvou desetiletích si začínáme uvědomovat (díky častým povodním), že naše vítězství nad vodou bylo zdánlivé. Nyní hledáme řešení jak to napravit, ale žádný jednoznačný návod jak zabránit povodním či nedostatku vody neexistuje. Základním principem zlepšení vodního režimu krajiny (a tedy i protipovodňové ochrany) je zpomalení odtoku z povodí. Ale jak toho dosáhnout? Průzkumy prokázaly mimořádnou schopnost lesa Projekt: „Můj životní styl a svět“, CZ.1.07/1.1.18/02.0014

- 24 -

zadržovat srážkovou vodu. Les původně tvořil přirozený půdní kryt na téměř celém území ČR. V současnosti se rozkládá přibližně na třetině území (33%). To sice převyšuje evropský průměr, ale oproti původnímu stavu je retenční schopnost krajiny oslabena. Retenční schopnost lesa se ovšem různí v závislosti na druhovém a věkovém složení porostů, způsobu hospodaření a zejména vlastnostech půdy. Snížení schopnosti zadržet vodu může být zapříčiněno vznikem erozních rýh při těžbě, odlesněnými vrcholky kopců v krajině či chybějící rozptýlenou zelení. Tak např. při vědeckém porovnání bukového a smrkového porostu bylo zjištěno, že zatímco bukový porost bez problémů přijme srážku o intenzitě 100 mm/hod., smrkový porost, ve kterém je půda kryta jehličím přijme za stejnou dobu pouze 5 mm srážky a zbytek volně povrchově odtéká. Bohužel z hospodářských důvodů (vysoká výtěžnost dřeva, relativně rychlý růst, kvalita dřeva, schopnost růstu v monokulturách) byla většina lesních porostů v ČR člověkem přeměněna na smrkové monokultury. Ty v současnosti tvoří 56% z celkové plochy lesů. V přirozených podmínkách by to bylo jen 11%. A naopak oproti dnešním 6% by 40% českých lesů bylo tvořeno porosty buku. Jedinečným fenoménem naší krajiny jsou lužní lesy, které najdeme v nivách řek. Rostou v nich takové druhy stromů, které vyžadují dostatek vody a nevadí jim občasné záplavy. Lužní les funguje jako veliká houba, která nasakuje a vypařuje obrovské množství vody. Vzrostlý strom v lužním lese dokáže odpařit až 500 l vody denně. Avšak regulace a napřímení nížinných řek zamezuje jejich rozlévání a nízké průtoky dokážou v krátké době způsobit odumírání lužních lesů. Tak jak člověk upravoval k obrazu svému lesy, louky a pole, nevynechal samozřejmě ani řeku. Základním omylem se stala myšlenka, že je možné řeku zcela ovládnout a ubránit se jejím rozmarům, především povodním. Člověk se tedy nesmířil s její existencí tak, aby „vyklidil prostor“, který byl povodněmi ohrožován tzv. záplavové území, ale snažil se proti nim aktivně zasahovat budováním protipovodňových opatření. Toky se přitom neupravovaly jenom ve městech a vesnicích, kde určité úpravy byly na místě, ale i nad obcemi a dál proti proudu. Zvýšené hráze nechránily jen stavby, ale i pole a pastviny. Výsledkem bylo to, že se zvýšila výměra využitelných ploch a vyloučily se škody působené častými malými rozlivy tří až pětileté vody. O to větší škody páchala velká voda, která se objevovala s četností např. jednou za 30 let tzv. třicetiletá voda. Zde už vybudované hráze nepomohly a voda způsobila


- 25 -

škody na samotných stavbách, komunikacích, někdy i na životech. Povodeň v Čechách z roku 2002 je jedna z největších událostí svého druhu v historii České republiky. Spolu s povodněmi na Moravě v roce 1997 patří k nejtěžším přírodním katastrofám moderní české historie. Byla to největší povodeň od ničivé Velké povodně v roce 1845. Proti ní byl průtok Vltavy Prahou v roce 2002 ještě o přibližně 20 % větší. Ve čtvrtek 8. srpna již na některých místech dosáhla povodeň svým rozsahem 50-leté vody (především na jihu Čech). Vltava v Praze dosáhla průtoku 1500 m³/s. Letošní povodně na přelomu května a června (2013) se zapíšou do povodňových dějin podobně. Povodeň probíhala ve třech navazujících vlnách: první v oblasti Středočeské pahorkatiny, ale i na severozápadě a severovýchodě Čech, druhá přišla v důsledku intenzivních lokálních dešťů do nasycených jihočeských povodí a třetí, nejslabší vlna v oblasti Krkonoš, Jizerských hor a Českomoravské vrchoviny. Na mnoha místech dosáhly potoky a řeky úroveň 20 až 50leté povodně, nikterak výjimečně i stoleté. Zasaženo bylo celkem 970 obcí na celém území ČR včetně

několika

velkých

měst,

jako

jsou

například

Ústí

nad

Labem, Děčín, Praha, Plzeň a České Budějovice. Vybetonováním a narovnáním toků se také zvýšila rychlost vody, což umocňuje její ničivé důsledky. A o jaké další úpravy toků se jednalo? Především o zahloubení toku (aby se zvětšila jeho kapacita), jeho napřímení (tím pádem zkrácení jeho délky a zvýšení jeho podélného sklonu), rozšíření koryta a odstranění nerovností dna a břehů (zvýšení hladkosti). V takto upravených tocích ovšem proudí voda rychleji a bylo proto třeba ji uměle opevňovat. Negativními stránkami těchto úprav byl: • Vyšší odnos splavenin • Zrychlení odtoku velkých vod • Zhoršení podmínek pro samočištění vody • Ztížení až znemožnění migrace vodních živočichů • Zmenšení biodiverzity (různost a pestrost života na zemi – rostlinné a živočišní druhy) • Narušení krajinného rázu


- 26 -

Velmi vážným následkem bylo narušení koloběhu vody (srážky – odtok – výpar), což se projevuje větší rozkolísaností srážkových poměrů (zvýrazněním extrémů) a vysušováním klimatu. Míra negativních následků přesáhla únosnou mez a vznikají snahy o nápravu. Soubor opatření, které mají za cíl obnovit ekologickou stabilitu vodních toků, nazýváme revitalizacemi tedy doslova „znovuoživením“. Uvedeme několik způsobů revitalizace: Zvětšení biologicky aktivního povrchu koryta – zejména pro oživení a tím i intenzitu čištění Zvětšení zásoby vody v korytě – vytvářením drobných tůněk, které plní zásobní funkci vody, tak i funkci „obytné jednotky“ pro řadu rostlin a živočichů Vytváření břehových porostů – ty plní v krajině řadu funkcí: zadržují splachy z okolí, zpevňují břehy, stíní a tím zabraňují oteplování vody, kořeny dále člení koryto a vytváří úkryty živočichům Zvlnění řeky – vytvořením zátočin a meandrů (velkých vodních zákrut) se zpomaluje proudění a navíc je to důležité pro procesy samočištění

Přístup k pitné vodě Podle různých kritérií se voda dělí na různé skupiny podle specifické charakteristiky. Jedním z těchto kritérií je mikrobiologické složení vody. Podle něj dělíme vodu na pitnou, užitkovou a odpadní. •

pitná voda – je zdravotně nezávadná voda, která je vhodná ke každodennímu použití. Je zbavená nečistot, obsahuje vyvážené množství minerálních látek tak, aby neškodily zdraví. Pitnou vodou je např. i minerální voda (obsahuje mnoho minerálních látek), nebo balená voda. Musí odpovídat svým složením definici dané zákonem.

•

užitková voda – je hygienicky nezávadná voda, která se nemůže používat jako pitná voda a to ani na vaření. Může pocházet z různých zdrojů, ale musí vyhovovat zdravotním a technickým požadavkům, nesmí být odpudivá a nesmí obsahovat toxické látky. Používá se např. na mytí, koupání a na výrobní účely.

•

odpadní voda – to je např. splašková voda


- 27 -

Nejdůležitější pro přežití člověka je pitná voda. Ta se u nás nejčastěji získává z povrchových zdrojů (řeky, přehrady) nebo jako podzemní voda (ze studní a pramenů). Pro získání pitné vody stačí lidem v České republice a dalších vyspělých státech pouze otočit kohoutkem nebo si v nejbližším obchodě koupit vodu balenou. Voda z vodovodu je ale na mnoha místech v ČR kvalitnější, než některé balené vody. Na některých místech dokonce teče z vodovodu voda, která má parametry kojenecké vody. Někdy však může být chuť vody (nikoliv závadnost) ovlivněna zastaralými rozvody vody nebo příliš upravená chlórem. V prvním případě nám pomůže filtr, v druhém stačí nechat vodu odstát. Jedním argumentem, který zcela jasně hovoří ve prospěch vodovody je její cena, která je 100 x nižší, než cena té nejlevnější vody balené. Dalším důležitým faktorem je vliv na životní prostředí. Jestliže bude čtyřčlenná rodina kupovat na pití pouze balenou vodu (ve výhodnějších pětilitrových baleních), vyprodukuje za rok téměř 40 kg zbytečného a těžko rozložitelného odpadu. Pokud by kupovala vodu v 1,5 litrových láhvích bude to ještě mnohem více. Až do této doby jsme se bavili pouze o studené vodě. Pouze ta je pitná. Teplá voda, která nám teče z kohoutku, už charakter pitné vody nesplňuje, proto bychom tuto vodu měli používat jen jako vodu užitkovou a ne k pití, přípravě jídel nebo teplých nápojů. A jak je to ve světě? Více než miliarda lidí na světě nemá přístup ke kvalitnímu zdroji pitné vody. Nejhorší je situace v subsaharské Africe, kde má přístup k nezávadné pitné vodě pouze 56% obyvatel. V absolutních číslech je problém největší v Asii - jen v Číně se jedná o 300 milionů obyvatel. "Ve většině měst - vyjma subsaharské Afriky - jsou k dispozici relativně dobré zdroje, zato na venkově je kvalita vody problematická celosvětově. Nekvalitní voda má spolu s nedostatečným hygienickým zázemím zásadní dopady na zdraví lidí v rozvojových zemích. Výrazně se podepisuje na vysoké dětské úmrtnosti. Podle WHO umře ročně 1,5 milionu dětí v důsledku průjmových onemocnění - ta jsou ve většině případů způsobena právě závadnou vodou nebo chybějící sanitací. Důsledky jsou však mnohem širší - například řada dětí musí každodenně nosit vodu ze vzdálených nádrží, a proto se jim nedostane plnohodnotného vzdělání. Jindy tuto práci zastávají ženy, kterým zase nezbývá čas na jinou - výdělečnou - činnost.


- 28 -

Světové zásoby vody neustále klesají. Příčinou je globální oteplování a klimatický jev El Niño, v důsledku kterého se vyprahlý pás pod Saharou neustále rozšiřuje. El Niño (Španělsky Dítě, čti niňo) původní název jevu, který pozorovali jihoameričtí rybáři ve vodách Tichého oceánu. Jedná se o zeslabení studeného oceánského Peruánského proudu a s tím související oteplení tamních vod. Tato událost nastávala obvykle kolem Vánoc, a proto byla rybáři nazvána El Niño Jesus, což česky znamená Ježíšek. Dnes se setkáváme výhradně s výrazem El Niño. K omezování zdrojů pitné vody stále více přispívá znečišťování povrchových a podzemních vod a rovněž trvale stoupá spotřeba vody. Světová spotřeba vody stoupla za posledních 100 let přibližně 9- krát. Mezi jednotlivými zeměmi však jsou ve spotřebě vody značné rozdíly. V některých nejchudších zemích musí lidé vystačit s několikanásobně menším množstvím vody než ve vyspělých státech. Více než 2 mil. lidí ročně umírá jenom proto, že pijí znečištěnou vodu. Nedostatek nezávadné vody vede jednak k tomu, že lidé onemocní, ale rovněž je odsuzuje k chudobě. A to proto, že dlouhé hodiny, které by mohli věnovat práci nebo vzdělávání, musí shánět pitnou vodu. Příklad: Vysychání čadského jezera Čadské

jezero resp. jezero

Čad

je

velké

mělké

bezodtoké

jezero

mezi

státy Nigérie, Niger, Čad a Kamerun v severní části střední Afriky. Je neobyčejně ekonomicky důležité, protože představuje hlavní zdroj vody a obživy pro 20 miliónů lidí 4 států na jeho březích. Jezero dnes pokrývá plochu 1350 km2, ale ještě v roce 1963 to bylo 25 000 km2 (porovnání: Máchovo jezero má rozlohu 2,84 km²). Zajištění pitné vody a základní hygieny pro všechny lidi na světě do roku 2015 je jeden z Rozvojových cílů tisíciletí. Podle všeho se však nepovede ho splnit - při současném tempu zlepšování situace by v Africe byl naplněn až v roce 2076. Dostatečný přístup k pitné vodě se definuje jako dostupnost nejméně 20 litrů vody na osobu a den ze zdroje vzdáleného do 1 km od místa bydliště. SLOVNÍČEK POJMŮ: Niva – plochá část dna údolí podél vodního toku, tvořená říčními náplavy, s kolísající hladinou podzemní vody, při povodních zpravidla zaplavována.


- 29 -

Průtok – množství (objem) vody, který proteče určitým místem za určitý čas. Uvádí se v litrech za sekundu (l/s) nebo v metrech krychlových za sekundu (m3/s).

Stoletá (n-letá) voda – správně „stoletý (n-letý) průtok“ – je takový průtok, který je v daném místě dosažen nebo překročen průměrně jednou za 100 (n) let. V odborné literatuře jej značíme Q100 nebo Qn. Sanitace – čistitelnost zařízení přivádějících pitnou vodu

Zem (půda) Zem čili půda je jedním z hlavních přírodních zdrojů (živlů). Poskytuje nám obživu, ale i prostor pro stavbu obydlí nebo cest. Rostlinám umožňuje růst, poskytuje výživu a oporu a stejně nezbytná je i pro mnoho druhů živočichů, kterým slouží jako životní prostředí, zdroj obživy, teritorium či úkryt. Půda je prostředím, v němž probíhá archeologický a paleontologický výzkum, a které slouží k zachování genofondu rostlin a živočichů. Člověk půdu svojí činností ovlivňuje a přetváří, čímž může způsobit její značné proměny až úplnou devastaci. Nezodpovědný zásah tak může v poměrně krátké době zcela zničit to, co se tvořilo v průběhu stovek až tisíců let. Zemědělská krajina Meliorace a racionalizace. Tyto dva pojmy zahrnují to nejvýznamnější, co se s půdním fondem naší republiky odehrálo v období po druhé světové válce. Zároveň v sobě skrývají počátek současných problémů souvisejících s erozí vodní i větrnou, nízkou retenční schopností krajiny a dalších. Jako meliorace bývá běžně označováno rozsáhlé systematické odvodnění, které mělo za úkol maximalizovat výměru orné půdy, zvýšit a stabilizovat rostlinnou produkci. V rámci melioračních opatření byla rozorána značná část nivních luk, které jsou významným retenčním prvkem vody v krajině. Zároveň docházelo k racionalizaci půdy tj. k mohutnému spojování pozemků, rozorávání mezí, drobných luk a odstraňování rozptýlené zeleně. Důsledkem toho bylo zásadní zjednodušení krajinné mozaiky, úbytek prostoru pro zasakování srážkových vod a zachycování splavenin. To ale nejsou jediné faktory ovlivňující retenční schopnost zemědělských půd. Problémem může být např. pěstování širokořádkových plodin, jako je řepa nebo kukuřice, kde značná část půdního povrchu zůstává bez vegetačního pokryvu. Přidá-li se k tomu nešťastně zvolené Projekt: „Můj životní styl a svět“, CZ.1.07/1.1.18/02.0014

- 30 -

obdělávání po svahu (tj. řádky plodin jsou vedeny kolmo na vrstevnice), vznik soustředěného odtoku, při kterém se voda koncentruje v erozních rýhách je potom otázkou okamžiku. Dochází k rozsáhlé erozi, při které jsou odplavovány nejúrodnější částečky půdy, což má za důsledek jak degradaci půd, tak škody na níže položených územích (např. zanášení vodních nádrží). Eroze je postupné rozrušování půdy a přenos jejich částic na jiná místa. Eroze se děje zejména vodou (vodní eroze) nebo větrem (větrná eroze). Příčinou eroze na zemědělských či lesních pozemcích bývá nevhodné rozmístění porostu, nesprávné agrotechnické zásahy (orba po spádnici, nesprávná doprava dříví lesem) nebo nedostatečná půdoochranná opatření jako záchytné příkopy či v pásech vysázená zeleň na svazích. Erozí vznikají erozní rýhy, což jsou terénní sníženiny vzniklé např. soustředěným odtokem vody, nevhodným obděláváním půdy na svazích nebo po necitlivě provedené těžbě apod.

A jak zabránit tomuto narušování půdy? Řešení je mnoho např.: Uvážlivá volba osevních postupů Rozdělení velkých lánů na menší celky pomocí cest, větrolamů, průlehů Vyčlenění svažitých pozemků k zalesnění Zatravňování Bezorebné obdělávání či organické hnojení SLOVNÍČEK POJMŮ: Průleh je mělký široký příkop s mírným sklonem zatravněných svahů. Je to protierozní opatření na orné půdě, které rozděluje dlouhý svah na řadu kratších. Průleh zachycuje povrchový odtok a umožňuje jeho vsakování nebo přebytečnou vodu odvádí z pozemku.

Ornice

Travní porost


- 31 -

Větrolam je výsadba dřevin z jednoho nebo více řádků dřevin vysazených s cílem poskytnout kryt proti větru a ochránit půdu před erozí. Větrolamy jsou obvykle vysazeny kolem okrajů polí na farmách. Jsou-li navrženy správně, mohou větrolamy kolem domů snížit i náklady na vytápění a ušetřit energii. Větrolamy jsou vysazovány tak, aby pomohly proti závějím na pozemních komunikacích. Větrolamy mohou poskytovat prostředí pro volně žijící zvířata a jsou obvykle vysazovány především v ploché krajině.

Půdní úrodnost Půdní úrodnost je velmi relativní termín a rozhodně se nevztahuje pouze na obsah živin v půdě a rostlinách. Je nezávislá na přírodních procesech i na lidské činnosti. Nejvíce ji ovlivňují podnebí, počasí a použité metody ochrany rostlin. K podpoře růstu rostlin a jejich výnosů se již dlouhá léta využívá různých typů hnojiv. Jakmile lidé rozpoznali význam hnojiv, začali se usazovat. Prvním takovým zdrojem živin byl zvířecí trus a později též statková hnojiva. S jejich aplikací se začalo již v prvním století př. n. l. Význam hnojiv: • Hnojiva jsou látky, které nahrazují zásobování rostlin živinami nebo mění úrodnost půdy. • Používají se k podpoře růstu rostlin, protože zvyšují produkci a kvalitu plodin až o 80%. • Hlavní živiny v hnojivech jsou tzv. makro živiny, mezi které patří dusík, fosfor a draslík. Další živiny tzv. mikro živiny jsou přidávány v menším množství. Dříve se používala pouze hnojiva tvořená čistě přírodními produkty, jako je kompost nebo hnůj hospodářských zvířat. Až během průmyslové revoluce se začala rozvíjet chemicky syntetizovaná hnojiva. V roce 1913 byla syntetická hnojiva vyráběna komerčně, což vedlo k zásadnímu zlepšení výnosů a produkce. Hnojiva můžeme rozdělit do dvou základních kategorií podle způsobu jejich původu: Organická Syntetická Projekt: „Můj životní styl a svět“, CZ.1.07/1.1.18/02.0014

- 32 -

Organická hnojiva obsahují přirozeně se vyskytující organické látky, např. hnůj, kompost. Organická hnojiva většinou obsahují menší množství živin oproti minerálním hnojivům, ale někteří lidé je stále preferují v důsledku většího obsahu přírodních složek, z čehož plyne menší znečištění životního prostředí. Výhody organických hnojiv: Organická hnojiva jsou známá pro dlouhodobou produktivitu půdy. Můžou být zásobárnou pro přebytek oxidu uhličitého. Nevýhody organických hnojiv: • Organická hnojiva mohou obsahovat choroboplodné zárodky, pokud nejsou správně zkompostována. • Obsah živin v organických hnojivech je velmi proměnlivý a nemusí dojít k uvolňování ve správném stádiu růstu rostlin. • Organická hnojiva jsou příliš objemná a může být obtížné nasadit správné množství živin tak, aby to bylo pro rostlinu prospěšné.

Syntetická hnojiva jsou uměle vyrobené chemické látky, které zajišťují výživu rostlin. Jsou zdrojem důležitých biogenních prvků, mezi které patří hlavně dusík, fosfor a draslík. Výhody syntetických hnojiv: • Syntetická hnojiva obsahují větší množství živin než hnojiva organická. • Obsah živin u syntetických hnojiv není proměnlivý, a tudíž je menší pravděpodobnost k předávkování nebo naopak nedostatku živin. Nevýhody syntetických hnojiv: • Nevýhodou syntetických hnojiv je jejich negativní dopad na životní prostředí, jelikož obsahují různé chemické sloučeniny, které škodí životnímu prostředí. Negativní vliv hnojiv na životní prostředí: Negativní vliv na kvalitu vody


- 33 -

Eutrofizace – hnojiva s velkým obsahem dusíku jsou hlavní příčinou vyčerpání kyslíku v mnoha částech oceánů a tím se značně snižuje šance na udržení oceánských živočichů. Na pohled se může znečištěná voda zakalit a zabarvit. Negativní vliv na půdu Acidifikace půdy – hnojiva s obsahem dusíku můžou způsobit okyselení půdy. Může to vést ke snížení živin, které musí být kompenzovány vápněním. Obecně řečeno je hnojivem každá látka, jenž zvyšuje úrodnost půdy; použijeme-li však bližší a odbornější definici, je hnojivem taková látka, která vyživuje rostliny a zlepšuje symbiózu půdních organizmů. V systému ekologického zemědělství je možné koloběh živin v půdě zajistit jedině organickými hnojivy, přírodními prostředky nebo různými typy povolených minerálních hnojiv (viz. Vyhláška Mze č. 263/2003 Sb.). Při kompostování dochází k transformaci čerstvých organických látek na humus. Konkrétní výsledky se však odvíjí od daných podmínek a od typu původního použitého materiálu. Vzniká tak hnojivo různé hodnoty i obsahu živin, jenž se následně používá jako hnojivo statkové pro různé účely. Veškeré rostlinné zbytky jsou převedeny na živiny a pomáhají tak rekultivovat vyčerpanou půdu, její narušenou strukturu a oživují její biologickou aktivitu. Při kompostování se hromada zahřívá, zlepšují se tak hygienické podmínky a omezuje se klíčení některých semen plevelů. Množení mikroorganismů v hromadě hnojiva podporuje půdní život a zlepšuje přirozené půdní hospodaření s živinami. Statková hnojiva se skládají z pevné a tekuté složky, jíž tvoří zvířecí exkrementy a materiál použitý jako podestýlka. Díky jejich složení a struktuře jsou považovány za nejúčinnější typ organických hnojiv. Zásobují rostliny i půdní mikroorganismy velkým množstvím živin, revitalizují půdu, zlepšují její strukturu a mohou též významně podporovat půdní biologickou aktivitu. Rozdíly půdních charakteristik v porovnání konvenčního a ekologického zemědělství Po přechodu na ekologický způsob hospodaření dochází k následujícím pozitivním změnám: a) půdní organická hmota (ekologicky obhospodařované plochy mají zpravidla vyšší obsah organického uhlíku),


- 34 -

b) zvýšená biologická aktivita půdy (významný indikátor dekompozice organické hmoty), c) struktura půdy (v některých případech se zlepšuje), d) snížení erozní ohroženosti pozemků

Pesticidy jsou přípravky, které jsou určené k hubení rostlinných a živočišných škůdců, k ochraně rostlin, skladových zásob, nebo zvířat i člověka. Podle biologické účinnosti se dělí na insekticidy, herbicidy, fungicidy a další. S rozšířením použití pesticidů však vzniklo mnoho problémů. Do oběhu se dostalo nezměrné množství chemických sloučenin, mnohdy dosti toxických. Nadměrné používání pesticidů se v konečné fázi projevuje narušením fyziologických procesů organismů. A přesto se pesticidy dnes používají na 95% zemědělské půdy. Z historie pesticidů Prvním známým pesticidem byla síra. Poté přišly v 15. století toxické chemikálie jako arzenik a rtuť. V 17. století byl sulfát nikotinu extrahován z tabáku a použit jako insekticid. V 19. století došlo k zavedení přirozenějšího pesticidu pyrethrumu. V roce 1939 Paul Müller objevil velmi účinný insekticid DDT. Stal se rychle nejpoužívanějším. Nicméně v 60. letech byly prokázány negativní účinky DDT a ve většině zemí je nyní použití zakázáno. Účinku pesticidních látek jsou vystaveny všechny složky biosféry – vzduch, půda, voda, ale i rostliny a živočichové: Voda Pesticidy použité na velkých plochách mohou být deštěm splaveny do vodních toků. Při průniku z pesticidy ošetřovaných ploch se mohou dostat do podzemních vod. Nejčastěji jde o organické

znečištění,

ropné

uhlovodíky,

těžké

kovy,

pesticidy

a

dusičnany.

Vzduch Rozprášené

pesticidy

mohou

být

větrem

unášeny

do

značných

vzdáleností.

Půda Průnik pesticidů v půdě je zpravidla minimální, ale záplavy je mohou odplavit do velkých vzdáleností a způsobit např. otravy ryb. Chemicky stabilní pesticidy, především DDT, jsou považovány za jedny z nejnebezpečnějších odpadů. Pesticidy jsou aplikovány skoro na celé ploše orné půdy.


- 35 -

Některé negativní jevy pesticidů obecně: Většina je nespecifických kromě “škůdce“ hubí i ostatní organismy V půdě zůstávají dlouhodobě jejich zbytky a začleňují se do potravních řetězců Narušují funkci hormonů v těle různých živočichů včetně člověka Dlouhodobé používání vedlo v řadě případů ke vzniku odolnosti hmyzu Nebezpečné pro lidské zdraví (např. riziko vzniku rakoviny, poruchy reprodukce)

Vzduch Vzduch je směs plynů tvořící plynný obal Země - atmosféru - sahající až do výše asi 100 km. Má vliv na všechny chemické proměny jak v nerostné přírodě respektive v neživé přírodě, tak i v živých organismech. Prakticky všechny živé organismy (živá příroda) by bez kyslíku z ovzduší nemohly vůbec existovat. Má i své významné fyzikálně chemické vlastnosti, jedná se

zejména

o

transport vody neboli koloběh

vody v ovzduší.

Kromě

toho tepelná

kapacita vzduchu udržuje na Zemi teplotu přijatelnou pro život, jinak by na noční straně naší planety byl mráz několika desítek stupňů, kdežto na denní straně by bylo více než stostupňové horko. Je také důležitou průmyslovou surovinou. Mimo jiné vzduch (resp. kyslík v něm obsažený) také slouží k oxidaci paliva ve všech běžných spalovacích motorech, k oxidaci paliva při výrobě elektrické energie v tepelných elektrárnách, dále při vytápění či ohřevu vody atd. Vzduch tedy slouží coby druhá (prakticky neviditelná) složka každého běžného fosilního paliva. Vzduch v nižších vrstvách je homogenní směsí těchto plynů: plyn

objem %

hmotnost %

dusík

78,09

75,51

kyslík

20,95

23,16

argon

0,93

1,28

oxid uhličitý 0,033 (334 ppm)

0,05

neon

0,0018 (18,18 ppm)

0,0012

helium

0,000524 (5,24 ppm) 0,000072

metan

0,0002 (2 ppm)

krypton

0,000114 (1,14 ppm) 0,0003

vodík

0,00005 (0,5 ppm)

0,000001

xenon

0,0000087 (87 ppb)

0,00004

0,0001

http://cs.wikipedia.org/wiki/Vzduch Ppm =ppb – jedna miliontina


- 36 -

ZNEČIŠTĚNÍ OVZDUŠÍ Pod označením znečištění ovzduší si kdysi lidé představovali jen situaci, kdy prostředí obsahuje lidmi přidané jedovaté látky v nebezpečném množství. Není tomu, ale tak. Znečištění je, zcela obecně, změna prostředí oproti jeho přirozenému stavu. Nerozhoduje, zdali je to změna škodlivá zdraví a zdali o takové škodlivosti víme. O spoustě znečišťujících látek jsme dlouho ani nevěděli, že jsou jedovaté. Znečištění může být chemické či fyzikální. Fyzikální znečištění představují částice větší než molekuly a také světlo, teplo, zvuk. Daleko nejzávadnějším znečištěním, které zachvátilo celou planetu, je přidaný oxid uhličitý (CO2) – mimo jiné proto, že je to znečištění, které přetrvá po tisíce let a jeho odstraňování, pokud se vůbec bude dařit, bude pomalé a následky budou nesmírně velké. Nejde jen o CO2, ale o všechny lidmi přidávané nebo vinou lidí vznikající skleníkové plyny, čili o metan, oxid dusný, všechny halogenové uhlovodíky i přízemní ozón, který je bezprostředně jedovatý. Skleníkový efekt je proces, při kterém atmosféra způsobuje ohřívání planety tím, že snadno propouští sluneční záření, ale tepelné záření o větších vlnových délkách zpětně vyzařované z povrchu planety účinně absorbuje a brání tak jeho okamžitému úniku do prostoru. Skleníkový efekt se vyskytuje přirozeně na Zemi téměř od jejího vzniku. Bez výskytu skleníkových plynů by průměrná teplota při povrchu Země (určovaná jen radiační bilancí) byla

−18 °C.

Skleníkový

efekt

je

nezbytným

předpokladem

života

na

Zemi.

Antropogenní skleníkový efekt je označení pro příspěvek lidské činnosti k skleníkovému efektu. Je způsoben spalováním fosilních paliv, kácením lesů a globálními změnami krajiny. Antropogenní skleníkový efekt (způsoben lidskou činností) přispívá ke globálnímu oteplování. Dominantní je přitom právě oxid uhličitý jako hlavní produkt užívání fosilních paliv, druhý v pořadí je metan jako produkt vedlejší a vznikající také z hospodaření s odpady a zemědělskou činností. Užívání paliv, nejen fosilních, produkuje také další látku ohřívající klima, totiž saze. Ty absorbují sluneční záření ve vzduchu a ještě podstatněji pak na zasněžených a ledových plochách, pokud tam napadají. Snížení jejich emisí lze docílit nejlépe tím, že klesne spotřeba paliv. Ubrat sazí a metanu lze samozřejmě i lepším zacházením s palivy.


- 37 -

Znečištění skleníkovými plyny se podobá znečištění freony. Freony jsou obecně chlorované a bromované uhlovodíky, které lidstvo začalo účinně řešit mnohem dříve, aby zastavilo úbytek ozónu ve stratosféře působený právě chlorem a bromem. Ozonová vrstva je část stratosféry ve výšce 25 – 35 km nad zemským povrchem, v níž se nachází značně zvýšený poměr ozonu vůči běžnému dvouatomovému kyslíku. Hraje mimořádně významnou roli pro pozemský život, neboť chrání planetu před ultrafialovým zářením. Oblast, kde je ozónová vrstva výrazně oslabená, se nazývá ozónová díra a v současné době se nachází hlavně na pólech planety. Freony poškozují ozónovou vrstvu a přispívají tak ke zvětšování ozonové díry. Patří mezi ty nejsilnější skleníkové plyny a právě proto nakonec došlo k jejich výrazné eliminaci. Ale i v případě freonů byla prodleva mezi vědeckým poznáním jejich zhoubnosti a prvními důraznými opatřeními dlouhá. A to i přesto, že náhrada freonů nebyla nakonec obtížná, ale průmysl dlouho vzdoroval, aby se na zaběhnuté

praxi

nemuselo

nic

měnit.

Běžně

využívané

freony

jsou plyny nebo

nízkovroucí kapaliny. Jsou bezbarvé, bez zápachu, nehořlavé a při vdechováni nejsou toxické. Jsou to výborné izolanty a rozpouštědla. Dříve se freony ve velkém měřítku používaly v chladicích zařízeních, jako hasicí prostředky nebo hnací médium ve sprejích. V dnešní době se od jejich používání upouští pro negativní vliv na ozónovou vrstvu zemské atmosféry. Produkty užívání paliv jako NO, NO2, SO2 jsou i bezprostředně škodlivé zdraví. Zvláště závažnou zdravotní zátěž představují v letních vedrech ve velkoměstech. Vzhledem k tomu, že veder během globálního oteplování přibývá, podstatnou částí prevence vůči toxickým látkám v ovzduší musí být právě zmírňování samotného oteplování. Jedovatý vzduch býval v rozvinutých zemích v některých velkoměstech kdysi ještě větším problémem než dnes. Známý byl zimní londýnský smog (neuvěřitelně hustá směs kouře a mlhy tvořené slabou kyselinou sírovou z uhlí), jeho obdoby se dnes vyskytují hlavně v jihovýchodní Asii vinou hořící vegetace. V bohatých zemích se dnes v metropolích vyskytuje jiný, tzv. fotochemický smog, který vzniká hlavně z výfukových plynů, ale i z jiných spalin, působením slunečního záření za horkých letních dní. Nepodobá se mlze, jde jen o suchý zákal. Jeho zvláště škodlivou součástí je ozón, poškozující jak lidské plíce, tak veškeré rostlinstvo. Za mírného větru se může takto znečištěný vzduch sunout z místa vzniku i do oblastí, kde žádné místní zdroje znečištění nejsou. To je typické u nás, na Ostravsku. Katalyzátory, které redukují oxidy dusíku ve


- 38 -

spalinách, samy o sobě nestačí – spalin je potřeba řádově ubírat. Dopady výskytu přímo jedovatých látek jsou dostatečně známé: výrazně vyšší výskyt respiračních chorob, cévních chorob, nádorových onemocnění, úmrtnosti. NOVÝ FENOMÉN: SVĚTELNÉ ZNEČIŠTĚNÍ Jedním z vlivů, které vážně znečišťují prostředí, je však i uměle přidané světlo v noční době. To vede ke zhoršenému spánku u nemalé části populace, ale i řadě dalších zdravotních a environmentálních problémů. Výrazné snížení jeho emisí má tak vliv nejen na snížení spotřeby elektřiny. Oxid uhličitý v ovzduší přímo jedovatý není, ale jeho zvýšené množství vede k tomu, že se rozpouští v oceánech, čímž zvyšuje jejich kyselost. Ta už narostla o 30%, čili pH kleslo o 0,1. Zvýšení množství kyseliny uhličité v oceánech už pro mnoho organismů ale jedovaté je a jeho další růst povede k jejich vymírání. Současně se velmi ztenčuje i potravní základna, totiž obsah planktonu v oceánech, vinou nárůstu jejich povrchových teplot. Hlavní podíl na růstu koncentrací CO2 má využívání fosilních paliv. To představuje vždy i jedovaté znečištění ovzduší v místě jejich užití, v případě ropy a uhlí je ale podstatné i znečištění prostředí v místě těžby a během přepravy. V místě těžby je ale tím nejhorším, ač neviditelným, únik metanu. Pro potlačení bezprostředně jedovatých emisí ze spalování uhlí se těží i spousta vápence (uhličitanu vápenatého). Ten se reakcí se spalinami velkých topenišť (elektrárny, teplárny, spalovny odpadů) mění na vodnatý síran vápenatý aneb sádrovec. Oxid uhličitý, oxidy síry i dusíku způsobují tzv. kyselý déšť. Kyselý déšť je definován jako typ srážek s pH nižším než 5,6. Normální déšť má pH mírně pod 6 — je mírně kyselý. Toto přirozené okyselení způsobuje oxid uhličitý, který tvoří s vodou slabou kyselinu uhličitou, dále i oxidy síry pocházející ze sopečné činnosti a spalování fosilních paliv, nebo také oxidy dusíku pocházející například z automobilů. Jakmile se rozptýlí do atmosféry, začnou reagovat s vodou za tvorby sirných a dusíkatých kyselin, které padají na zem ve formě deště. Může také vznikat malé množství kyseliny chlorovodíkové. Zvýšená kyselost v půdě a ve vodních tocích se nepříznivě projevuje na rybách a rostlinstvu. Pokračuje boj proti tomuto fenoménu. Kyselý déšť zabíjí lesy, které jsou plícemi planety.


- 39 -

GLOBÁLNÍ KLIMATICKÁ ZMĚNA Motivací ke změně dosavadních trendů v nakládání s energiemi je ochrana Země v podobě, v jaké se na ni vyvinula civilizace. Civilizace totiž vznikla až po době ledové, v období, které nazýváme holocén. Vyznačovalo se až donedávna neobyčejně stabilním klimatem. Tedy i málo se měnící výškou hladiny moří, půdami dlouhodobě úrodnými v daném místě a spolehlivými zdroji pitné vody. Umožnilo tak rozvoj zemědělství, sídel, písma a vědy. O tuto stabilitu jsme bohužel již do velké míry vlastní vinou přišli. Zcela jsme změnili složení ovzduší. V první řadě jde o oxid uhličitý. Tolik jako nyní jej bylo na Zemi naposledy před milióny lety, ve třetihorách, dávno předtím, než vznikl náš druh. Dnešní stav poznání je takový, že je nezbytné vrátit koncentrace CO2 alespoň pod hodnotu 350 ppm. To není snadná úloha, když v roce 2011 průměrná roční koncentrace přesáhla 390 ppm a roste každoročně o další téměř 2 ppm. I hodnota 350 ppm je nesmírně vysoká. Jen při rychlém návratu pod 350 ppm je slušná naděje, že celkové globální oteplení nepřesáhne laťku dvou stupňů. Na nutnosti nepřipustit překročení takového limitu se shodly již všechny státy. Ty, které globální oteplování nezavinily, ale zato jsou a budou jim nejvíce postiženy (jako malé ostrovní státy) oprávněně trvají na limitu ještě nižším – 1,5 stupně. Nechtějí vlastně nic jiného, než aby byly naplněny závazky z počátku 90. let – Rámcová úmluva o změně klimatu.

SLOVNÍČEK POJMŮ Fosilní

palivo je nerostná surovina,

která

vznikla

v

dávných

dobách

přeměnou

odumřelých rostlin a těl za nepřístupu vzduchu. Řadí se sem především ropa, zemní plyn a uhlí. Používání fosilních paliv v masové míře souvisí s počátkem průmyslové revoluce, kdy do té doby nejrozšířenější palivo, dřevo nestačilo požadavkům na výhřevnost ani dostupnost v dostatečném množství. V současnosti je snaha od užívání fosilních paliv ustupovat, a nahrazovat je jadernou energií nebo obnovitelnými zdroji. Důvody jsou ekologické (snižování produkce SO3, NOx, polétavého prachu a dalších nebezpečných škodlivin), ekonomické (náročnost na dopravu, se snižujícími se zásobami roste cena paliv) i strategické (nerovnoměrné rozdělení zásob paliv).


- 40 -

Energie ohně V dávných dobách lidé používali jako zdroj energie pro lov, práci i dopravu zejména vlastní svaly a zahřívali se kůží z ulovených zvířat. Pak objevili oheň a naučili se ho udržovat a využívat tak, aby jim sloužil jako zdroj tepla, bezpečí a jako prostředek na úpravu potravy. Oheň člověk ovládl přibližně před 800 000 lety. Oheň jako zdroj energie využívá člověk dodnes, jen ho trochu zdokonalil. Otevřený oheň nahradily plameny v uzavřeném prostoru (v kamnech, v krbu, v průmyslovém kotli). Umíme lépe řídit spalovací proces a také jsme se naučili používat i jiné druhy paliv než dřevo (ropu, zemní plyn, uhlí). Jako první k tomuto objevu přispěl vynález parního stroje v 18. století, který tak poprvé umožnil získat zdroj energie nezávislý na přírodě. V 19. století se parní stroj stal nejvýznamnějším zdrojem energie jak v průmyslu, tak v dopravě. Ve 20. století byl pak vytlačen spalovacím motorem, který je nejvýznamnějším pohonem v dopravě již více jak 100 let, a později pak elektrickými stroji.


- 41 -

POTRAVINOVÝ ŘETĚZEC Pojmy: potravinový řetězec, ekosystém, primární producenti, konzumenti I. řádu, konzumenti II. řádu V přírodě vše souvisí se vším a každý živočišný nebo rostlinný druh potřebuje jiný ke svému přežití. Každá součást živé, ale i neživé přírody má své nezastupitelné místo a je důležitá pro celkové fungování života na Zemi. Pokud jeden článek z řetězce vypadne, může to mít fatální následky pro další rostliny, živočichy, ale i člověka. Pokud vyhyne nějaký živočišný nebo rostlinný druh, zmizí i další druhy, které jsou na něm závislé – funguje zde tzv. dominový efekt. Potravinový řetězec nám definuje potravní vztahy mezi druhy v ekosystému, jednoduchým diagramem popisuje, které druhy požírají které. Každý živočich ke svému životu potřebuje základní stavební látky, kterými jsou bílkoviny, cukry a tuky. Ty získává buď z jiných živočichů, nebo rostlin. Jedná se tedy o popis, jak se v rámci ekosystému přesouvá biologický materiál a energie z jednoho druhu na druhý. Ekosystém – je soubor všech živých a neživých částí krajiny, které se vyvíjejí, vzájemně se ovlivňují a vzájemně spolu reagují. Ekosystém je např. les, louka, rybník, ale i strom - na nebo v něm žije různý hmyz, v korunách hnízdí ptáci, kteří tento hmyz požírají, kmen je porostlý mechem, lišejníkem nebo houbou. Potravinový řetězec se obvykle znázorňuje diagramem, který vyjadřuje vztah mezi sežírajícím a sžíraným pomocí šipky, která reprezentuje přenos biomasy. slunce

rostlina

zajíc

liška

Organismy dělíme do skupin podle toho, jak jsou vzdáleny od primárních producentů. Primární producenti dokážou vyrábět složité organické látky (potravu) jen ze zdrojů energie a anorganického materiálu. Producenty jsou například rostliny a řasy. Další skupinu tvoří konzumenti I. řádu – to jsou všichni býložravci, kteří se živí rostlinami, tedy producenty.


- 42 -

Konzumenti II. řádu jsou masožravci – ti požírají konzumenty I. řádu. A poslední skupinou jsou destruenti (rozkladači), což jsou organismy, které získávají organické látky z mrtvých částí těl rostlin a živočichů. Mezi destruenty patří např. bakterie, houby, mrchožrouti, žížaly, červi apod.

Rozeznáváme tři typy potravních řetězců: Pastevně kořistnický – od rostlin ke konzumentům Parazitický – od velkých organismů k malým Dekompoziční – od mrtvé organické hmoty k mikroorganismům

Maximální potravní řetězec je několik druhů za sebou a to od primárních producentů (rostlin), přes další, kteří se jím živí, a končí predátorem, kterého již žádný jiný druh nekonzumuje. Tento predátor stojí na vrcholu potravinového řetězce. Nyní si uvedeme konkrétní příklad potravinového řetězce. Květina v lese bere své živiny z půdy a vody, aby mohla rozkvést. Potom se na květ slétají motýli, včely, vosy a další opylovači. Ti se posléze stanou potravou ptáků nebo obojživelníků či plazů. Samotnou květinu spase například srnka. Pták se stane potravou pro dravce, srnu uloví šelma nebo také člověk. Nestrávené zbytky potravy se dostávají znovu do oběhu, protože se stávají humusem, který je živinami pro květiny, trávu a stromy a celý řetězec se znovu a znovu opakuje. V přírodě a v každém ekosystému je takových vzájemných vztahů a vazeb celá řada. Problém nastává, když se tento geniální přírodní kruh někde přeruší. Například když člověk prakticky vyhubil v České republice velké šelmy. Následkem toho se přemnožily srny a další spárkatá zvěř, která potom okusuje výhonky a kůru mladých stromků, což narušuje přirozenou obnovu lesa. Člověk potom musí lovem napravovat to, co způsobil. A to je jen jeden příklad za všechny. Prakticky každý den dochází na světě k vymření nějakého druhu živočicha nebo rostliny a to většinou kvůli působení lidí - je zabírána stále větší části krajiny, kde se namísto přírody staví nové hypermarkety, silnice a továrny. Člověk


- 43 -

svým působením zamořuje vodu a vzduch a ostatním živočichům na planetě ubývá místo, kde mohou žít. Je třeba si uvědomit, že příroda nám poskytuje spoustu služeb, bez kterých se neobejdeme a které nám nikdo jiný nabídnout nemůže. Potraviny, dýchatelný vzduch, pitnou vodu, suroviny pro výrobu všeho, co používáme - to všechno máme právě od přírody. Tím, že přírodu ničíme, pomalu, ale jistě si podřezáváme větev, na které sami sedíme.


- 44 -

CO JE TO BIO Pojmy: bioprodukt, ekologické zemědělství, ekoznačky, éčka – přídatné látky v potravinách, fair trade Bioprodukt, je jakákoliv surovina rostlinného nebo živočišného původu, která pochází z ekologického hospodářství a je na ni vystaven platný certifikát. Biopotravina je potravina vyrobená z produktů ekologického zemědělství za podmínek určených zákonem, která splňuje specifické požadavky na jakost a zdravotní nezávadnost (např. bez použití umělých hnojiv, škodlivých chemických postřiků či geneticky modifikovaných organismů (GMO) a výrobků na jejich bázi.) Jako bioprodukt lze certifikovat nejenom suroviny pro výrobu biopotravin, ale také chovná zvířata nebo suroviny pro nepotravinářské využití (např. biooblečení, biokosmetika). Biopotravina je ovšem většinou zpracovaným bioproduktem. Ekologické zemědělství představuje zemědělský systém, který se snaží spotřebitelům poskytovat čerstvé, chutné a autentické potraviny, a přitom respektovat přirozené přírodní procesy. Při produkci biopotravin nesmí být užito umělých hnojiv, ošetřovacích prostředků a jiných látek, které narušují životní prostředí nebo se v něm přirozeně nevyskytují. Producent bioproduktů musí mít uzavřenou řádnou smlouvu o kontrole biokvality s úředně uznávanou kontrolní organizací, která u celého procesu výroby bioproduktu (provozovny, sklady, balírny, přeprava) kontroluje dodržování zákonem stanovených směrnic pro ekologické zemědělství. Základním právním předpisem, který v Česku upravuje zásady ekologického zemědělství, je Zákon 242/2000 Sb. o ekologickém zemědělství vydaný Ministerstvem zemědělství a Nařízení Evropské Rady č. 834/2007.

V souvislosti s bioprodukty se smí užívat výrazy jako „biologický“, „organický“ a „ekologický“, anebo předpony „bio“ a „eko“. Použití těchto výrazů pro jiné než certifikované produkty ekologického zemědělství je v rozporu se zákonem a může být sankciováno pokutou. Přesto se však stává, že jiní výrobci používají tyto výrazy na svých výrobcích neoprávněně a klamou tak spotřebitele. Podle evropské legislativy musejí výrobci biopotravin u všech balených biopotravin vyprodukovaných v rámci Evropské unie uvádět logo (tzv. eurolist).


- 45 -

Tato značka není povinná pouze u dovozu ze zemí mimo EU a u nebalených biopotravin. Značka musí být doplněna informacemi o původu suroviny (EU/mimo EU). Podle tuzemského předpisu musí být každá potravina, která je označena slovem BIO či souslovím produkt ekologického zemědělství, také opatřena na obalu kódem kontrolní organizace a grafickým bílo zeleným znakem tzv. biozebrou. Touto značkou mohou být označeny i potraviny s původem mimo ČR.

Co ekoznačky nejsou Sdělení na výrobcích a jejich obalech o jejich (příznivém) dopadu na ŽP jsou poměrně četná. Není-li udělena státem garantovaná ekoznačka, jsou tyto nápisy a značky často pouze pro reklamu. Oblíbeným nápisem je „vyrobeno z přírodních surovin“. To je nic neříkající fráze, neboť z přírody pochází vlastně vše, co nás obklopuje, i ropa nebo kámen. Člověku se sice podařilo vytvořit mnoho látek v přírodě se nevyskytujících, ale zdrojem surovin pro chemický průmysl je vždy jen příroda. Obdobně zní slogan „přírodní produkt“. To ovšem nemusí vždy znamenat, že výrobek je ŽP nepřátelský. Dle některých nezávislých mezinárodně uznávaných a certifikovaných značek se lze při preferenci výrobků dobře řídit (např. značka Fair Trade, FSC, Energy Star apod.) Proto je důležité shánět informace z nezávislých důvěryhodných zdrojů (např. z ekoporaden), doptávat se, co značka znamená, kdo ji uděluje, za jakých podmínek apod. Biopotraviny jsou blahodárné pro naše zdraví i pro životní prostředí. U masa, mléka a vajec hraje roli i hledisko etické. Zvířata v ekologických chovech mají mnohem lepší život než ta z velkochovů, navíc dostanete produkty lepší kvality i chuti. V konvenčních chovech mají bohužel většinou podmínky, které přinášejí život plný utrpení, a to bez nadsázky.


- 46 -

Jak vypadají stinné stránky konvenční živočišné výroby?

Býložravci, jež nikdy nepoznali pastvu.

Selata kojená přes mříže a prasnice na tvrdých roštech.

Kuřata natěsnaná v halách, kde jim až do porážky není vyměňována podestýlka, čpavek jim způsobuje popáleniny, dochází ke zlomeninám, kanibalismu.

Nosnice z klecových chovů stráví celý krátký život v těsné kleci, ke které jim časem přirostly pařáty.

Zvířata v ekologických chovech oproti nim:

Musí dostávat přirozenou kvalitní stravu.

Je jim dopřán co nejpřirozenější způsob života a pohyb venku.

Jsou respektovány i jejich sociální potřeby, mláďata zůstávají déle u matek.

Ohleduplná je i porážka. Zakázaná je dlouhá stresující přeprava, do porážecího prostoru vstupují po jednom a neděsí je pohled na právě porážená zvířata, zakázány jsou i elektrické biče.

Proč se tolik vlastně začalo mluvit o biopotravinách? Protože počátkem 20. století s rozvojem kapitalismu se v potravinářském průmyslu začaly používat chemické látky. Dnes jim říkáme éčka a na obalech výrobků jsou označovány jako E + číslo. Trend přidávání éček do potravin za posledních pár desítek let velmi zesílil a spousta lidí má z jejich konzumace evidentní zdravotní potíže (např. alergie). Přitom jediným důvodem přidávání éček do potravin je zisk výrobců potravin. Éčka dělají potraviny „atraktivnější“ – pečivo jemně křupe, vypadá hezky propečené, voní, ale skutečná kvalita obsahu jídla se tím snižuje. Totiž každé přidávání chemických látek do potravin ničí jejich přirozené výživové látky.

Éčka pod lupou Éčka jsou přídatné látky (aditiva) v potravinách. Mezi jednotlivými éčky je nesmírný rozdíl, protože se mezi ně počítají látky přirozené (sůl, extrakty koření aj.), ale i syntetické sloučeniny, které se v přírodě vůbec nevyskytují. Lidské tělo jako součást přírody není schopno se adekvátně vypořádat s umělými látkami v potravinách! Některé z nich v nás zůstávají několik let a oslabují organizmus, což je pak


- 47 -

příčinou různých nemocí např. rakoviny. Éčka se před přidáváním do potravin testují, ale způsoby testování mají svá omezení, která níže uvádíme: ZPŮSOBY TESTOVÁNÍ ÉČEK: na zvířatech např. potkanech (ale člověk není potkan) účinky se sledují pouze omezenou dobu (lidé konzumují potraviny s éčky leta) není brán ohled na citlivější jedince (alergiky) tj. cca každého 5. člověka éčka se testují jednotlivě, ne v kombinacích, v jakých se přidávají do potravin (někdy v jedné potravině najdeme i 20 éček a kdoví jak dohromady tyto éčka zareagují v lidském těle?) Existují na světě kliniky, které provádí pokusy s citlivými osobami a dospěly k závěru, že éčka přispívají resp. způsobují hyperaktivitu, různé alergie, ekzémy, asthma, migrény aj.

Kde se dozvědět o éčkách? Povolená éčka v ČR jsou stanoveny vyhláškou č. 304/2004, spotřebitel se dozví o jejich přítomnosti na obalu potravin, pokud je větší než 10 cm2. Suroviny na obalech potravin musí být uváděna sestupně.

POZOR!! Éčka nemusí být na obalech uváděna ve tvaru E 224, ale mohou být vypsány svými chemickými názvy tj. disiřičitan draselný. O toxickém účinku mnohých éček lze říci prozatím to, že jejich konečný dopad na člověka nebyl jednoznačně stanoven. Existují ovšem stovky případů ročně, kdy jedinci ve vyspělých státech umírají na anafylaktický šok po požití většího množství fast foodu, chipsů, coly apod. Škodlivinou totiž může být jakákoliv látka v potravě, jíž do těla dodáme přespříliš mnoho, či případně i samotná potravina, jež je konzumována v nadměrné míře. V současnosti je povoleno v EU přidávat více než 300 éček do potravin. Seznam povolených přídatných látek a příslušných E kódů je uveden ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví ČR č. 4/2008 Sb.


- 48 -

Přídatné látky se dle technologické funkce rozdělují do různých skupin, např.: antioxidanty - látky, které prodlužují trvanlivost potravin tím, že je chrání proti zkáze způsobené oxidací, například proti žluknutí tuků a barevným změnám. barviva- látky, které potravině dodávají barvu nebo barvu obnovují. Jejich přídavek nalezneme téměř u všech barevných cukrovinek, zmrzlin atd. Mnohdy jsou v těchto výrobcích, jež jsou paradoxně určeny převážně pro děti, až velmi nepříznivě působící barviva. Mezi různými barvivy je velký rozdíl – některá jsou přírodní a některá jsou prokazatelně škodlivá (způsobují hlavně alergie a hyperaktivitu). sladidla - látky používané k tomu, aby se potravinám nebo stolním sladidlům dodala sladká chuť. konzervanty- látky, které prodlužují trvanlivost potravin tím, že je chrání proti zkáze způsobené mikroorganismy. Většina z nich je ovšem pro zdraví nepříznivá. regulátory kyselosti -látky, které mění nebo řídí kyselost potraviny protispékavé a protihrudkující látky – užívají se do sypkých směsí (např. do mouk, soli), aby nedocházelo k jejich hrudkování odpěňovače - látky, které zabraňují vytváření pěny nebo snižují pěnění plnidla - látky, které přispívají k objemu potraviny, aniž významně zvyšují její využitelnou energetickou hodnotu; emulgátory - látky, které umožňují vytvořit nebo uchovat v potravině stejnorodou směs dvou nebo více nemísitelných složek, například oleje a vody. zpevňující látky - látky, které činí tkáně ovoce nebo zeleniny pevnými nebo křehkými nebo udržují jejich pevnost nebo křehkost látky zvýrazňující chuť a vůni - látky, které zvýrazňují stávající chuť nebo vůni potraviny. želírující látky - látky, které udělují potravině texturu tím, že vytvářejí gel. lešticí látky - látky, které po nanesení na vnější povrch udělují potravině lesklý vzhled nebo vytvářejí ochranný povlak.


- 49 -

zvlhčující látky - látky, které chrání potravinu před vysycháním balící plyny - plyny jiné než vzduch, které se zavádějí do obalu před, během nebo po umístění potraviny do tohoto obalu. Potraviny, u kterých byla trvanlivost prodloužena použitím balicích plynů, se na obalu označí slovy: "Baleno v ochranné atmosféře". propelenty - plyny jiné než vzduch, které vytlačují potravinu z obalu kypřicí látky - látky nebo směsi látek, které uvolňují plyn, a tak zvyšují objem těsta; látky zlepšující mouku - látky (jiné než emulgátory), které se přidávají do mouky nebo těsta pro zlepšení jejich pekařské jakosti. Jeden příklad za všechny nebezpečné E – E 250 (dusitan sodný) je konzervant všech běžných uzenin – po požití se v těle zredukuje na oxid dusnatý, který se naváže místo kyslíku na hemoglobín, tudíž lze hned po požití cítit zhoršené dýchání. Je to jedno z nejnebezpečnějších E pro lidské zdraví. TIPY JAK NAKUPOVAT vyhýbat se nejrizikovějším potravinám, a to jsou nebalené potraviny – pekárenské výrobky, uzeniny, cukrárenské výrobky apod.; dále laskominy, které číhají u pokladen nakupovat základní potraviny – obilná zrna, luštěniny, zelenina, semínka, ořechy, vejce, máslo atd., ze kterých si doma sami s láskou uvaříme.

Co jsou to základní potraviny? Jsou to přirozené potraviny, které rostou v přírodě nejlépe v dané sezóně a v daném regionu. Je velmi vhodné konzumovat potraviny, které přirozeně rostou v regionu, ve kterém žijeme. Má to hned 2 pozitivní dopady. Za prvé na naše tělo, které žije tady, a proto je pro něj nejvhodnější konzumovat místní potravu. Příroda není hloupá a ví, co potřebují organismy žijící v určitém pásmu. Občan ČR, kde převládá mírné podnebí, rozhodně nepotřebuje denně konzumovat banány, které rostou v Africe při vysokých teplotách. A za druhé, snižujeme tím negativní dopady na ŽP, které jsou spojeny s přepravou cizokrajných potravin k nám. U nás se jedná o tyto základní potraviny: Obiloviny: lepkové – pšenice, oves, ječmen, žito (nesmí je celiatici, kteří mají alergii na lepek) bezlepkové – pohanka, jáhly, kukuřice, rýže Projekt: „Můj životní styl a svět“, CZ.1.07/1.1.18/02.0014

- 50 -

Zelenina – roste jí tady spousta druhů a je dobré ji konzumovat denně a zařazovat do jídelníčku všechny její druhy nejlépe v době, kdy rostou Luštěniny – fazole (tmavé, bíle, strakaté, malé, velké), čočka, hrách (žlutý, zelený), cizrna, bob, vikev Semínka – dýňová, slunečnicová, lněná, sezamová Ořechy – vlašské, lískové, mandle Ovoce – nejlépe konzumovat v sezóně, kdy roste tj. zejména v létě, kdy má pro nás i zchlazovací funkci Když chce člověk zdravěji jíst, nemusí za každou cenu vše kupovat bio. Mnohé potraviny nenosí značku bio a přitom jsou svým složením příznivé pro naše zdraví více než ostatní potraviny (stačí jen prozkoumat jejich obal a zajímat se o složení). K zamyšlení o obilovinách: Kam sahá paměť lidstva, bylo u vyspělých kultur hlavním druhem jídla obilné zrno. Obilné zrno je univerzální potravinou, kterou se stravuje celý svět. Každý jiným druhem (u nás převládá pšenice, v Japonsku rýže atd.). Je to specifické, ale všechny kraje jako základ stravy používají obilí. Když se podíváme na klasické obilné zrno, má určitý tvar, barvu, chuť a vůni. Pokud se podíváme na rohlíky a chléb, které se běžně konzumují, nevidíme zrno. Je rozemleté. A je navíc zbaveno toho nejcennějšího, co nám předává: vlákniny, minerálů, vitamínů a stopových prvků. My lidé jsme zbavili zrno slupky a jíme jen bílou mouku. Vysvětlíme: Celé zrno obsahuje 3 části: 1. Obal (chrání vnitřek) – je zdrojem prospěšné vlákniny (která čistí lidská střeva) a obsahuje živiny (např. fosfor, draslík, mangan, železo vápník hořčík). Pomletím obalu vznikají otruby, které lze běžně koupit. 2. Moučné jádro (zásoba energie) - je bílý vnitřek, který obsahuje nejvíce bílkovin (zejména lepek), škrob, ale málo živin. 3. Klíček (zárodek) na hřbetní straně zrna - obsahuje nejvíce živin, zejména zdravé tuky tzv. nenasycené mastné kyseliny a v nich rozpuštěné vitamíny. Jsou tam také velmi kvalitní Projekt: „Můj životní styl a svět“, CZ.1.07/1.1.18/02.0014

- 51 -

bílkoviny, vitamíny E, B, B1, B6 a enzymy. V klíčku je ukryt zdroj dalšího života, vitamín E je antioxidant, který zabraňuje ničení buněk, je důležitý pro zdravou kůži i reprodukční systém. Komplex těchto částí zajišťuje zrnu tak silnou životnost, že ho můžeme skladovat tisíce let, pak ho vložit do půdy, a ono vyklíčí. Trošku z historie mletí mouky Po celou dlouhou historii se zrno mlelo celé (včetně obalu a klíčku), nejprve mezi dvěma kameny, pak na kamenných mlýnech poháněných zvířaty, větrem či vodou. Vždy bylo zrníčko rozemleto celé, a proto obsahovalo i klíček plný zdraví prospěšných enzymů a tuků. Nenasycené mastné kyseliny (neboli oleje v klíčku) jsou velmi zdravé - bohužel se ale mohou kazit. Když se namele celozrnná mouka, tak má proto omezenou trvanlivost. Oleje v klíčku žluknou během několika týdnů či měsíců podle způsobu skladování. Později snahou obchodníků, mlynářů ale i pekařů bylo získat mouku, která bude trvanlivější. V 19. století se začalo obilí mlít na železných, později porcelánových a dnes na ocelových mlýnech a to tak, že se zrno v mlýnu nejprve obrousilo - vnější vrstvy a klíček - tyto části se vyhodily nebo zpracovaly nejčastěji do krmení pro zvířata. Ze zrna zůstala hlavně škrobnatá část (moučné jádro), a ta se semlela na mouku - výsledkem je bílá mouka, která vydrží mnohem déle, ale má přibližně o 80% živin méně oproti mouce celozrnné.

POZOR! Dejte si pozor na nejrůznější tzv. celozrnné či vícezrnné výrobky. Tak třeba tzv. vícezrnné pečivo může být jakékoli pečivo (podle norem), které obsahuje alespoň 5 % jiných zrn kromě pšenice či žita - takže to klidně může být bílý chléb posypaný ovesnými vločkami a semínky. Oproti tomu pokud se chléb jmenuje celozrnný - musí obsahovat min. 80% celozrnné mouky. Ale je lepší si prostudovat etiketu a přesvědčit se, že celozrnná mouka je na prvním místě. Ne každý tmavý chléb je automaticky celozrnný! Může být z bílé mouky obarvené praženým žitem, sladem nebo karamelem. Často také vícezrnné chleby obsahují i různé ne zcela přirozené přísady v podobě chemických éček! Pohádkový příklad: Někdy nás v supermarketu láká koupit si jablíčka z Chile, protože vypadají mnohem lépe než ty česká. Jsou větší, červenější…ale méně pro nás vhodné. Ovoce a zelenina, která vypadá nádherně, jednotlivé kusy jsou si podobné jako vejce vejci, je postřikována chemickými


- 52 -

látkami, aby se právě dosáhlo tohoto estetického efektu. Pro naše zdraví je ovšem mnohem vhodnější naše menší české jablíčko. Je to jako v pohádkách. Které potraviny jsou dobré a které špatné je patrné na první pohled. Špatné potraviny stejně jako zlo v pohádkách jsou velmi rafinované. Podbízí se v reklamách, tváří se mile v nádherném barevném obalu a slibují všechno možné, jen aby dosáhli svého cíle, tj. abychom si je koupili, aby jejich výrobci měli zisk. Špatné potraviny nemají živiny, protože procházejí chemickým zpracováním tzv. rafinací. Příznačný název, že? A pak se do nich přidávají barviva a ochucovadla, aby alespoň budily zdání něčeho dobrého. Pak dostanou neodolatelný obal a ten, kdo je vyrobil, lže, jak je to pro nás vhodné, chutné a skvělé. To, co je skutečně zdravé, na nás nikdy nebude útočit z reklam, úžasných slev ze supermarketu, nebude to ani ještě krémovější a ještě křupavější. Dobré a zdraví prospěšné potraviny budou jako zakletá princezna tiše čekat, až si jich všimneme, zatoužíme po nich. Až přemůžeme draky (své chutě), pak teprve získáme to skutečné štěstí – princeznu (zdravé potraviny) na celý život a k tomu také království (své zdraví).

Fair trade Fair trade vznikl jako reakce na obrovskou propast mezi příjmy vyspělých a rozvojových zemí, která z velké části pramení z nespravedlivého nastavení obchodních a politických pravidel vůči rozvojovým zemím (kolonizace a její důsledky). Tato nerovnováha odsuzuje stamilióny lidí z rozvojových zemí k životu v bídě, kterou si občané vyspělých zemí se všemi jejími důsledky mnohdy nedokážou ani představit. Mnozí lidé v rozvojových zemích přitom tvrdě pracují, aby pro spotřebitele ve vyspělých zemích vyrobili oblečení, obuv, hračky, nábytek a mnoho dalších výrobků, aby pro ně vypěstovali kávu, čaj, kakao, rýži, bavlnu, banány a další plodiny. Za svoji práci dostávají mizivou odměnu, pracovní podmínky neodpovídají ani nejzákladnějším normám. Lidé znepokojení touto nepřijatelnou situací, která neprospívá spotřebitelům ani výrobcům, se rozhodli hledat alternativu v podobě fair trade - etičtějšího způsobu obchodování, které bere ohledy na životní prostředí a dává pěstitelům a výrobcům z rozvojových zemí možnost vést důstojný život, jaký si za své úsilí zaslouží.


- 53 -

Fair trade (v překladu) spravedlivý obchod – je způsob obchodování, jehož cílem je podpořit malé výrobce a zemědělce z rozvojových zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky tak, aby se dokázali uživit vlastní prací, která je v souladu se sociálně ohleduplným a ekologicky šetrným přístupem. Není to způsob humanitární pomoci, ale snaha zaplatit producentům spravedlivou cenu za jejich zboží. Požadavky vztahující se k ŽP nejsou tak přísné jako pro ekologické zemědělství. Hlavní principy fair trade Spravedlivá cena Pěstitelé dostávají za své výrobky cenu, která jim umožňuje pokrýt náklady na výrobu a získat prostředky pro důstojné živobytí. Jedním z nástrojů jsou stanovené minimální ceny, pod něž nesmějí dohodnuté ceny mezi pěstiteli a obchodníkem klesnout. Zákaz dětské práce Dětská práce, která narušuje právo na vzdělání a zdravý tělesný i duševní rozvoj dítěte je zakázána. Důstojné pracovní podmínky Pracovníci na plantážích, farmách a v dalších podnicích pracují v důstojných a bezpečných podmínkách. Dostávají mzdu, která pokrývá náklady na jejich živobytí. Rozvoj komunit Povinností obchodníků certifikovaných podle standardů Fairtrade International je vyplácet družstvům výrobců tzv. sociální příplatek. Tento dodatečný příjem je investován do projektů místního rozvoje, zejména v sociální oblasti. Podpora rozvoje komunit ale probíhá i v tradičním systému fair trade bez certifikace. Ekologická udržitelnost Škodlivé agrochemikálie a geneticky upravené plodiny jsou z fair trade vyloučeny. Podporovány jsou udržitelné pěstitelské a výrobní postupy, které zachovávají ekosystémy pro příští generace, ale také chrání zdraví pěstitelů i spotřebitelů.


- 54 -

Záruka Na dodržování pravidel Fair Trade dohlíží nezávislá mezinárodní komise. U nás lze v rámci fair trade nakoupit zejména kávu, čaj, kakao, čokoládu, banány.


- 55 -


- 56 -

ŽIVOTNÍ STYL Pojmy: Životní styl (ŽS), vnitřní faktor, vnější faktor, aktivní životní styl Definice: Životní styl = způsob života Pojem ŽS je velice složitým fenoménem, který může být zkoumán z mnoha hledisek. Má celou řadu složek a je ovlivňován faktory. ŽS je systém činností, vztahů, životních projevů a zvyklostí. Jedná se o souhrn každodenních praktik, způsobu jejich realizace a způsobu chování. ŽS je mnohorozměrný, zahrnuje velké množství složek a v nejširším pohledu je to skutečně souhrn všeho, jak vlastně člověk žije. Každý člověk má svůj ŽS. ŽS z 80% ovlivňuje zdraví člověka. Faktory ovlivňující životní styl Škála životních stylů je velice pestrá a rozmanitá, přesto najdeme společné rysy, které vyplývají ze sociální nebo ekonomické stránky současného dění. Styl dnešní doby je na jedné straně pohodlný a v druhém případě velmi uspěchaný až hektický. Celkově je možné říci, že životní styly jednotlivců jsou natolik obdobné a natolik rozmanité, nakolik jsou obdobné a rozmanité jednak podmínky, v nichž jednotlivci žijí, jednak i tito jednotlivci sami. To jsou základní zdroje odlišností, variantností v životních stylech různých jednotlivců. Konkrétní podoba životního stylu je ovlivněna dvěma faktory: a) životními podmínkami (vnější faktor) •

tvořen prostředím, ve kterém se člověk pohybuje


- 57 -

•

obecnější, celospolečenské a případně i užší skupinové (např. rodinné) životní podmínky

b) samotným člověkem (vnitřní faktor) •

závisí na samotném člověku

•

osobnost jednotlivce se všemi jeho konkrétními potřebami, hodnotami, zájmy, aspiracemi, dovednostmi, schopnostmi apod.

Jednotlivé faktory ovlivňující ŽS mají mezi sebou vzájemné vazby. Existují souvislosti mezi postavením, příjmy, vzděláním a trávením volného času. Jednotlivé sociální statusy se však zároveň liší materiálním zabezpečením, mocí a v některých případech i prestiží, což ovlivňuje celkovou životní úroveň a životní styl. Život člověka se neustále točí kolem společenského scénáře, který je charakteristický pro určitou společnost. Uvnitř společnosti existují další scénáře, které jsou typické pro člověka z různých sociálních skupin. ŽS má vazbu na úroveň vzdělání a na životní styl rodiny, typ lokality, tradici, módu, dále na věk a také na pohlaví člověka. Životní styl je nejvíce ovlivňován vzděláním a až pak rodinnými zvyky a dalšími faktory. Právě proto vnímáme vzdělávání v oblasti UR za velmi přínosné a smysluplné. Základní složky životního stylu ŽS člověka je tvořen jeho každodenními návyky, se kterými se setkává při stravování, hygieně, sportu, bydlení a dalších aktivitách. Důležité je, jak se tyto aktivity odráží na životní prostředí, ve kterém žijeme. Vliv člověka na životní prostředí se odráží v jeho takřka každé aktivitě, a proto je důležité, aby se člověk nad svým životním stylem dokázal zamyslet a dokázal ohodnotit a urovnat své hodnoty. Mezi základní složky životního stylu patří: •

pohybová aktivita

•

výživa

•

pitný režim


- 58 -

•

odpočinek

•

pracovní režim

•

volný čas

•

duševní rovnováha

•

sociální prostředí

Výživa Výživa a každodenní stravovací režim hraje v běžném životě zásadní roli. Má vliv na zdraví člověka, na schopnost během dne pracovat, podávat výkony i na duševní rovnováhu. Je důležité zaměřit se na pravidelnost a skladbu potravin. Základem je vyváženost a pestrost. Pitný režim Tekutiny a voda tvoří velké procento lidského těla a patří k jeho základním součástem. Lidské tělo je velmi náchylné na ztrátu vody a tekutin. Člověk by měl denně vypít minimálně 1,5 – 2 litry tekutin, při zvýšené tělesné aktivitě a velké teplotě vzduchu, kdy dochází k většímu pocení, pak 2 – 3 litry. Pracovní režim Dnešní hektická doba vyžaduje pro uchování dobrého zdraví člověka přípravu denního i týdenní plánu pracovních aktivit tak, aby se nezapomínalo na ostatní složky životního stylu. Pohybová aktivita Pohybová aktivita je důležitou součástí zdravého životního stylu. Má nezastupitelnou úlohu jak v prevenci, tak i v léčbě řady civilizačních onemocnění. Právě prudký nárůst těchto onemocnění souvisí s rozvíjející se hypoaktivitou v důsledku změn fyzického zatížení. Pohybová aktivita by neměla být jen o výkonu, ale také o psychickém uspokojení. Volný čas Volný čas je důležitý pro uspokojování vlastních potřeb a zájmů člověka. Je důležité zabezpečit kvalitní trávení volného času dětí a mládeže. Urychlí se tím rozvoj schopností mladé generace a potlačí rozvoj negativních sociálních rysů.


- 59 -

Odpočinek Odpočinek neboli regenerace vede k zotavení duševních i tělesných procesů. Odpočinkovým aktivitám, při kterých člověk uleví přetížené mysli popřípadě se znovu psychicky i fyzicky aktivuje, je možné se věnovat převážně ve volném čase. Nejčastější způsob odpočinku je spánek. Způsob spánku má velký vliv na nadcházející denní aktivitu, pracovní a duševní schopnost. Správný způsob a přístup ke spánku má pozitivní vliv na člověka. Člověk je pak odpočatý a svěží. Duševní rovnováha Duševní rovnováha je úzce spojena s kvalitou ŽS. Pokud je člověk duševně spokojený a vyrovnaný, lépe zvládá životní situace. Sociální prostředí Jakým životním stylem člověk žije, je z velké části ovlivněno jeho rodinným prostředím, společenskou skupinou, výchovou a názory přátel. Nemenší vliv pak má i životní úroveň v závislosti na ekonomických podmínkách. Všechny tyto složky, které jsou nedílnou součástí životního stylu, by měly být ve vzájemné rovnováze. Vhodné skloubení práce, aktivit ve volném čase, odpočinku, dobrého stravovacího režimu a pozitivního přístupu k životu, se dá nazývat kvalitním životním stylem. Kvalitní neboli zdravý životní styl je často znám pod pojmem aktivní životní styl. Opakem je pasivní životní styl s nedostatkem pohybu a různými zlozvyky. Aktivní životní styl je systémem důležitých činností a vztahů a s nimi provázaných praktik zaměřených k dosažení plnohodnotného a harmonického stavu mezi fyzickou a duševní stránkou člověka. Aktivní životní styl dává životu smysl, aktivní životní styl zlepšuje kvalitu života a navíc snižuje i náklady na léčbu komplikací a nutnou sociální výpomoc.


- 60 -

KAM S ODPADY Pojmy: odpovědná spotřeba, odpad, komunální odpad, domovní odpad, třídění odpadu, recyklace odpadů Odpovědná spotřeba Odpovědná spotřeba spočívá v tom, že spotřebováváme jen to, co opravdu potřebujeme. Tento termín se do značné míry kryje s „uvědomělou skromností" paní profesorky Hany Librové. Oba znamenají, že známe důsledky svých spotřebních rozhodnutí, přebíráme svůj díl zodpovědnosti za dění věcí ve světě a nenecháváme se ovlivňovat každoročně novými trendy a reklamou. Orientujeme se na kvalitu ne kvantitu, zajímáme se o to, odkud věci, které nakupujeme, pocházejí a jak byly vyrobeny. Obzvlášť dbáme na to, aby při jejich výrobě nedocházelo k porušování lidských práv a ničení vzácných přírodních oblastí. Osobní spotřeba člověka se dá složit z následujícího: potraviny, spotřební zboží, energie, pohonné hmoty, prostor. Současná výše spotřeby přírodních zdrojů a produkce odpadu je v rozvinutých zemích neudržitelná a vysoko překračuje nosnost a dlouhodobou produktivitu přírodního prostředí. Materiál, energie i potraviny čerpáme z jiných zemí, v nichž lidé musí vyjít s mnohem menší spotřebou, než by byl jejich "spravedlivý" globální podíl. Už proto bychom se měli snažit snižovat svou ekostopu ve všech kategoriích. Se snižováním spotřeby zároveň snižujeme množství odpadů, které se každoročně ocitá na skládkách či ve spalovnách, neboť každá věc se jednou stane odpadem, a také množství škodlivin vypouštěných do ovzduší či pesticidů v půdě. Jak se stát odpovědným spotřebitelem? Obecně se odpovědný spotřebitel orientuje na ty druhy zboží, u nichž je výrobní spotřeba malá a celý výrobní proces i likvidace vzniklého odpadu respektuje přírodní limity a lidská práva. To znamená např., že produkt se vyrábí z místních zdrojů, aniž by přitom docházelo k degradaci místní přírody a krajiny nebo porušování lidských práv. Složky/součástky se nepřevážejí na daleké vzdálenosti, při výrobě součástí/složek ani konečného produktu se nespotřebovává velké množství energie. Výrobek je v přírodě rozložitelný nebo recyklovatelný a není zabalen do zbytečných obalů. Odpad je dle zákona každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl či povinnost se jí zbavit. Odpad jako takový je něco, co vzniklo až vlivem lidského působení.


- 61 -

Některé z materiálů, které dnes tvoří „odpad“ (např. zbytky hornin, popel) vznikaly i v minulosti nezávisle na člověku, ale odpad to vlastně nebyl, neboť v přírodě se všechny látky přirozeně vrací zpět do koloběhu. Odpad v pravém slova smyslu vznikl až s lidskou civilizací. Je to nahromaděný materiál, který se do koloběhu látek nevrací dostatečně rychle a který může mít ve velké koncentraci nebezpečné vlastnosti. Komunální odpad je veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti lidí. Pojem domovní odpad není zatím stanoven zákonem, ale považuje se za něj odpad z domácností a z činností spojených s úklidem obytných domů. Je to tedy odpad, který běžný občan vyhazuje do popelnic a kontejnerů. Skladba domovních odpadů v roce 2008 v ČR: 1%

nebezpečný odpad (kyseliny, baterie, zářivky, lepidla, barvy vč. Tiskařských apod.)

1%

nápojový karton (tetrapack, je kombinovaný obal z papíru – min. 70% a plastu)

4%

textil

8%

sklo (ročně průměrný občan ČR vyprodukuje cca 21,5 kg skleněných odpadů)

9%

kov (do tohoto množství nejsou zahrnuty objemné odpady z výkupen surovin)

12% plast (tento podíl stále stoupá s rozvojem konzumního stylu života) 16% papír a lepenka (podíl se neustále zvyšuje, občan ČR vyprodukuje cca 35-42 kg papír. Odpadů. Největší podíl v papíru tvoří tiskoviny a reklamní letáky) 19% bioodpad (odpad ze zahrad a parků, biologicky rozložitelný odpad z kuchyní) 30% zbytek

Recyklace je výraz pro nakládání s odpadem, které vede k jeho dalšímu využití. Jedná se o opětovné cyklické využití odpadů a jejich vlastností jako druhotné suroviny ve výrobním procesu. V procesu recyklace tedy jde o opakované (cyklické) uvedení materiálu zpět do výrobního cyklu, odtud pak název tohoto procesu. Jedná se tedy o materiálové využití odpadu. Možnosti recyklace odpadů Papír – je možné recyklovat 5 až 7- krát. Jde o omezení ve zkracování papírových vláken – po několika cyklech se vlákna zkrátí natolik, že je už dále nelze používat. Na 1 t bílého papíru v papírenské prvovýrobě se spotřebují 3 t dřeva a 350 m3 vody. Projekt: „Můj životní styl a svět“, CZ.1.07/1.1.18/02.0014

- 62 -

Na 1 t recyklovaného papíru se spotřebují 2 t sběrového papíru a 30 m3 vody.

Plasty – z plastů se vyrábí PET-lahve, z kterých se po nadrcení vyrábí netkaná textilie a používá se např. jako vnitřek do spacáků či bund. Z ostatního plastového materiálu vznikají např. palety nebo záhonové chodníky. Recyklace plastů je velmi omezená, v současnosti se plast recykluje pouze jednou. Sklo – sklo se dá opakovaně recyklovat, je jen třeba dbát na čistotu vstupního materiálu, v praxi se přidává drcené sklo do základního sklářského kamene. Navíc lze výrazně ušetřit výrobní energii, suroviny a vodu užíváním vratných lahví. Kovy – jejich recyklace je téměř neomezená Nápojové kartony tzv. tetrapacky – recyklace je náročnější, neboť kartony mají několik vrstev tence na sobě nalisovaných. Tyto vrstvy zatím neumíme od sebe znovu dobře oddělit, proto se provádí pouze jednorázová recyklace. Z kartonů se vyrábí např. podlahové krytiny či desky stolu. Biologický odpad – lze jej ukládat na kompost, který si můžeme založit na vlastní zahradě. Některé bioodpady není vhodné kompostovat (např. živočišné zbytky z hygienických důvodů). Některé obce organizují sběr biologického odpadu. Výsledkem procesu kompostování je zemina, kterou je možné použít např. na zahradu.

Víte, že: V Karlovarském kraji se vytřídí nejméně odpadů z celé ČR. Dítě, které používá pouze jednorázové plenky, tak za celou dobu vyprodukuje asi tunu odpadu Podle statistických údajů Eurostatu připadá na každého Čecha v průměru 294 kg komunálního odpadu ročně. Malé dítě, které používá jednorázové plenky, přitom vyprodukuje dvakrát více odpadu než průměrný občan ČR. Jednorázové plenky jsou vyráběné z velké části z neobnovitelných zdrojů. Poté, co plenky splní svůj účel, skončí v koši. Vzhledem k tomu, že se jedná o nerecyklovatelný odpad (vyráběn z 50% z ropy), putují plenky buď na skládku, kde se rozkládají zhruba 500 let, nebo do spalovny odpadu. Ve světě sice již existují technologie na jeho kompostování, v Čechách to ale zatím není možné. Projekt: „Můj životní styl a svět“, CZ.1.07/1.1.18/02.0014

- 63 -

Zaměřeno na plasty Hospodaření s plastovými odpady patří v současné době mezi velmi diskutovaná témata. Díky svým specifickým vlastnostem, jako např. pevnosti, trvanlivosti, izolačním či antikorozním vlastnostem plasty stále více nahrazují klasické materiály, jakými jsou sklo, papír, dřevo či dokonce kov. Po skončení své životnosti se však stávají problematickým odpadem, se kterým si příroda sama nedokáže poradit. Kromě omezování vzniku těchto odpadů se stává prioritou zejména jejich využívání jako významného zdroje druhotných surovin. Plastové odpady tvoří významnou složku komunálního odpadu celkem 25 % až 30 % objemu těchto odpadů. Kvalita a množství separovaného plastu závisí především na motivaci občanů třídit odpad a také na finančních možnostech obcí a měst, které určují četnost vyvážení sběrných nádob, jejich umístění a objem. Vytříděný plast z nádob odváží svozová společnost, která většinou tento odpad dotřiďuje ve svém provozu, zmenšuje jeho objem (stlačením PET lahví) a po té odváží ke zpracovateli. U zpracovatele je opětovně přetříděn a tento se pak zpracuje na drť. Vzniklá drť se nadále upravuje čištěním a tepelným zpracováním do finálních produktů, kterými jsou například polyesterová vlákna, která se dále využívají při výrobě koberců, oděvů, tepelných izolací atd.

Na třídění plastu jsou určeny nádoby o objemu 240 až 3 200 litrů žluté barvy. Při odkládání plastů do nádoby vždy dbáme na to, aby odkládaný plast měl co nejmenší objem a proto výrobky z plastů, pokud je to možné, zmačkneme nebo sešlápneme. Do nádob na plasty odkládáme plastové lahve, kanystry od nápojů, PET lahve, plastové obaly od pochutin, kosmetických přípravků, pracích, čistících a avivážních prostředků, odnosné tašky, obalové folie, pytle, sáčky a další foliové materiály, plastové části domácích spotřebičů, hraček a nejrůznějších výrobků, části obalů a další výrobky z pěnového polystyrenu, stolní a kuchyňské náčiní z plastů, nádoby, přepravky, vědra a další. Nádoby by měly být zhruba omyté, aby nedocházelo k hnití jejich obsahu.

Výrobky z plastu nám usnadnily život, třebaže nejsou šetrné k našemu zdraví ani prostředí. Plasty nejsou rozhodně stoprocentně bezpečné. To potvrdila řada výzkumů.


- 64 -

Tipy jak se vyvarovat rizikům spojených s plasty nebo snížit jejich používání: Používejte skleněné a porcelánové misky Přestože je ve zvyku stále častěji používat plastové misky, nahraďte je v domácnosti miskami ze skla nebo porcelánu. „Odlehčenou“ alternativou mohou být misky z ryzí oceli. Také potraviny nakoupené v obchodě přenášejte v látkových nebo papírových taškách, alternativně v lepenkových krabicích. Neohřívejte potraviny v plastových obalech Vyhněte se ohřívání potravin a předpřipravených pokrmů v plastových obalech, zejména pak v mikrovlnných troubách, kde se za působení vysokých teplot mohou z plastů uvolňovány nejrůznější chemické látky. Ze stejného důvodu se vyhněte umývání plastového nádobí v myčce. Jako náhle plastová lahev změní svou barvu nebo tvar, už ji nepoužívejte. Tyto změny jsou znakem uvolňování chemických látek např. ftalátů. Nakupujte ve skle Dobře víme, že tahat se s nákupní taškou, v níž obvyklé plastových lahví zaujmou ty skleněné, může být vysilující. Přesto v době velkých obchodních center a rodinných výletů autem není problém vyměnit plastové lahve na mléko či džus za jejich skleněné alternativy. Skleněné nádoby navíc můžete vypláchnout a dále využívat bez obavy z uvolňování látek, jež provází opotřebení lahví plastových. Voda z kohoutku je dobrá Minimalizujte nakupování nápojů v plastových lahvích. Bez obav můžete pít kohoutkovou vodu z vodovodu. Nezapomeňte, že voda z kohoutku v ČR má často lepší kvalitu než ta balená! Znáte typické barvy kontejnerů na třídění odpadů? Modrá – papír Žlutá – plasty Zelená – sklo Hnědá - bioodpad


- 65 -

Oranžová – tetrapacky Červená – nebezpečný odpad Černá/šedá – směsný odpad Výše jsou uvedeny nejčastěji používané barvy kontejnerů, ale důležité je přečíst si etiketu na nich (pokud ji mají). Často se např. do žlutého kontejneru běžně vyhazují i tetrapacky, když speciální oranžový kontejner na tetrapacky v obci není. Nebo např. kontejner na bioodpad má oranžovou barvu a pouze etiketa nás upozorňuje, že jde o kontejner na biodpad. POZOR! Na obalech potravin i jiných výrobků jsou často nápisy, kterými nás výrobce ubezpečuje, že „obal je rozložitelný“ nebo že „obal je recyklovatelný“. To je příklad polopravdy, která může být horší než lež. To, že obal je recyklovatelný (koneckonců recyklovatelné je téměř cokoli, záleží na technologii a penězích) ještě neznamená, že se skutečně recyklovat bude a že se z něj zase něco užitečného vyrobí. Tuto šanci má jen v případě, že ho výrobce vezme zpět přímo v obchodě (jako třeba pivní lahev), nebo že jej vyhodíme do speciálního kontejneru. Pokud skončí v běžné popelnici, jeho další cesta většinou povede bez ohledu na ekonápisy do spalovny nebo na skládku. S rozložitelností je to obdobné: časem se rozloží cokoliv, rozdíl je v tom, zda se doba rozkladu bude počítat na roky nebo staletí. Takovéto „ekologické“ nápisy neříkají tedy vůbec nic.

Ekologická stopa (ekostopa) Ekologická stopa (ES) je plocha ekologicky produktivní země (zahrnuje pevninu i vodu), kterou člověk (nebo stát, lidstvo) ročně potřebuje k zajištění svých potřeb (potraviny, spotřební zboží, energie apod.) a k likvidaci odpadů. Udává se v globálních hektarech (gha). Jedinci žijící v různých koutech Země zanechávají rozdílnou ES. Pokud ES překračuje ekologickou kapacitu Země, vytváří se ekologický deficit.

Příklad: Průměrná stopa občana ČR činí 5,4 gha, průměrná globální stopa (světa) na obyvatele je 2,7 gha a průměrná biokapacita celé Země je 2,1 gha. To znamená, že při nárocích průměrného Čecha by lidstvo potřebovalo 2 až 3 planety a průměrný Čech potřebuje ke svému životnímu stylu dvakrát více plochy než průměrný obyvatel Země.


- 66 -

Z uvedeného je však zřejmé, že ani obyvatelům celého světa by planeta při současné průměrné spotřebě dlouhodobě nestačila – svou náročností přesahují biokapacitu Země (2,1 gha) o 0,6 gha. Vlastní ekologickou stopu si můžete vypočítat na www.hraozemi.cz.

„A tak otravujeme svou planetu jedovatým odpadem a chováme se, jako bychom byli poslední, kteří tu budou žít, zapomínajíce na další pokolení. A málokdo z nás si uvědomuje, že jednou to budeme muset zastavit, abychom neumřeli na vlastní pohodlnost a hrabivost.“

Sam Fujera, odborný dietetický poradce

SEZNAM ZKRATEK ES

ekologická stopa

GMO

geneticky modifikované organismy

HDI

index lidského rozvoje

MMF

Mezinárodní měnový fond

OSN

Organizace spojených národů

SB

Světová banka

UR

udržitelný rozvoj

UŽ

udržitelný život

ŽP

životní prostředí

ŽS

životní styl


- 67 -

POUŽITÁ LITERATURA 1. Za jeden provaz, kolektiv autorů Školy pro udržitelný rozvoj, Středisko ekologické výchovy SEVER a Partnerství, o.p.s., 2012 2. 50 nápadů pro děti, jak přispět k záchraně planety, Sophie Jawna, The EarthWorks Group, Akropolis 2012 3. Environmentální dovednosti, Bc. Erik Klimeš – učební materiál pro výuku kurzu 4. Tajemství výrobců potravin, Vít Syrový, 2007 5. Nový začátek, Sam Fujera, Alman 2006 6. Kořeny, Sam Fujera, Alman 2008 7. http://cs.wikipedia.org/wiki/Globalizace 8. http://ebookbrowse.com/data-usr-047-default-svetova-populace-skladba-1-doc-docd72373014 9. http://cs.wikipedia.org/wiki/Recyklace 10. http://www.national-geographic.cz/detail/ropa-vladne-svetu-i-nasim-domovumpodivejte-se-co-vsechno-se-z-ni-vyrabi-40168/ 11. econ.muni.cz/~maryas/Skripta/danek.doc, Nerovnoměrný rozvoj světa: kolonializmus, neokolonializmus a diskurz rozvoje, Petr Daněk 12. kvalitazivota.vubp.cz/.../soudoba_sociologie_II_kvalita_zivota-svobodova, Svobodová, Kvalita života 13. http://www.cittadella.cz/cenia/index.php?p=energie_ohne&site=energie 14. http://www.cittadella.cz/cenia/index.php?p=obecne-prirodovedny_pohled&site=puda 15. http://cs.wikipedia.org/wiki/Větrolam 16. http://cs.wikipedia.org/Čadské_jezero 17. http://cs.wikipedia.org/wiki/Máchovo_jezero


- 68 -

18. PPT nedostatek vody – Vojtek, Brázdil, Bílek, czsveseli.cz/doc/366/element/9025/download 19. http://cs.wikipedia.org/wiki/Povodeň_v_Cesku_(2002) 20. PPT Půdní úrodnost, výživa a hnojení – Ing. Jana Kalinová, Ph.D. www2.zf.jcu.cz/~moudry/ecologica/pudni_urodnost.pdf

21. http://chemie-kvarta.wz.cz/pesticidy.html 22. http://cs.wikipedia.org/wiki/Vzduch 23. http://cs.wikipedia.org/wiki/FosilnÍ_palivo 24. http://cs.wikipedia.org/wiki/El_Nino 25. http://cs.wikipedia.org/wiki/Skleníkový_efekt 26. http://cs.wikipedia.org/wiki/Freon 27. http://cs.wikipedia.org/wiki/Ozonová_vrstva 28. http://cs.wikipedia.org/wiki/Kyselý_déšť 29. http://cs.wikipedia.org/wiki/Životní_prostředí 30. http://cs.wikipedia.org/wiki/Ekosystém 31. http://cs.wikipedia.org/wiki/Příroda 32. http://cs.wikipedia.org/wiki/Uhlí 33. http://www.trasovnik.cz/k_karlv/sokolov/sokolov.asp 34. http://cs.wikipedia.org/wiki/Rekultivace 35. http://www.hraozemi.cz/odpovedna-spotreba.html 36. http://www.fairtrade.cz/cz/32-nejcasteji-kladene-dotazy/4-proc-fair-trade-vznikl/ 37. http://www.fairtrade.cz/cz/838-hlavni-principy-fair-trade/ 38. http://cs.wikipedia.org/wiki/Bioprodukt 39. http://www.bio-info.cz/zpravy/prave-se-stalo-nove-biologo-eu-zverejneno Projekt: „Můj životní styl a svět“, CZ.1.07/1.1.18/02.0014

- 69 -

40. https://www.google.cz/search?q=biopotravina&rlz=1C1GTPM_csCZ517CZ517&tbm=isch&t bo=u&source=univ&sa=X&ei=mOqmUfDXJJSKhQey_YHwDA&ved=0CEcQsAQ&biw=16 00&bih=785

41. http://www.ireceptar.cz/zvirata/hospodarska-zvirata/bio-zvire-stastne-zvire/ 42. http://www.azrodina.cz/2940-ktera-mouka-je-zdrava 43. http://www.szpi.gov.cz/docDetail.aspx?docid=1005724&nid=11324 44. https://www.google.cz/search?q=logo+fair+trade&rlz=1C1GTPM_csCZ517CZ517&oq=logo +fair+trade&aqs=chrome.0.57j0l3.4914j0&sourceid=chrome&ie=UTF-8

45. http://odpady.plzen.eu/mesto-a-odpady/plasty/plasty.aspx 46. http://www.nazeleno.cz/bydleni/odpady-1/je-mozny-zivot-bez-plastu-s-nasimi-tipy-ano.aspx 47. http://www.nazeleno.cz/bio/jednorazove-nebo-latkove-pleny-vyhody-a-nevyhody.aspx 48. www.mezistromy.cz 49. www.priroda.cz 50. www.vitejtenazemi.cz 51. www.detem.mzp.cz 52. www.priroda.cz 53. Duffková, J. (2005). “Životní způsob/styl a jeho variantnost” 54. Duffková, J. (2007). Sociologie životního stylu 55. http://cs.wikipedia.org/wiki/životní_styl 56. http://cs.wikipedia.org/wiki/Malthuziánství 57. http://cs.wikipedia.org/wiki/Povodeň_v_Čechách_ 2013


- 70 -

SKRIPTA PRO LEKTORY. ekoprogramů v rámci projektu. Můj životní styl a svět. Projekt je financován z prostředků EU

Recommend Documents