Skříň. Sílvia Vidal. Luka Krajnc. Kurt Diemberger. Skalnaté hory. Gabo. Druholezec. Tatranské sestupy. stran! 79 Kč W W W. M O N T A N A

Skříň . Sílvia Vidal . Luka Krajnc . Kurt Diemberger . Skalnaté hory . Gabo . Druholezec . Tatranské sestupy

WW W.M ONT ANA.C Z

72

2012.4

L E Z E C K Ý

P I S Č A S O

stran!

3.49 €

79 Kč

PŘEDPLATNÉ 400 Kč/16.9 € (SK) 1

CONTENTS

Editorial

We did ask…

Co-mix. Watt shares his feelings.

ere is something magic on the sandstones.

Sílvia Vidal prefers her own way…

An interview with Luka Krajnc.

An effigy of Kurt Diemberger.

Canada offers excellent ice-climbing oportunities.

e Salewa Rock Show stopped in the Adršpach for this year.

Photo-contest. Results.

Robert Leitner – an extraordinary sandstone climber.

Climbing commencements.

An inteview with Branislav Adamec.

Descents from the High Tatras peaks.

In our shops.

Interesting books.

Improve your climbing skills!

How the gear is tested.

Competitions.

Go for it...

Epilogue

OBSAH

Úvodník Dušan „Stoupa“ Janák

2

Anketa

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

Skříň Alešák

4

Na křídlech vážky Sílvia Vidal Luka Krajnc: Byl to zase jeden velký splněný sen Martin Stolárik Kurt Diemberger Martin Krejsa

12

16

20

Skalnaté hory Mekka ledolezení Roman Gencur

30

Setkání aneb Salewa Tour Stop 2012 Tomáš Roubal

34

Výsledky druhého ročníku fotosoutěže

38

Novinka z Labských pískovců Helmut Schulze

41

Ze života druholezce Josef Novotný

42

Gabo Tomáš Roubal

46

Zostupy z tatránskych štítov Jozef Gurník

50

Na pultech

62

Zajímavé knihy

64

Lezecký trénink pod taktovkou Heleny Lipenské Helena Lipenská

65

Jak se věci testují TENDON team

66

Závody Zdeno

68

A jdi… Martin Stolárik, Petr Resch

70

Hovory z Montany Martin Stolárik

72

Venezeuela, Acopan Tepui, cesta „Purgatory“ foto: Luka Krajnc Daniel Drechsel, „Těžká karta“, XIa, Horní stěny foto: Pavel Žofka

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

ÚVODNÍK

Dušan Janák (Stoupa) Na Mont Maudit tvořícím předvrchol Mont Blancu spadla lavina. Ukončila život devíti lidí, většinou horských vůdců s klienty. O pár hodin později začal v údolí závod světového poháru ve sportovním lezení. Horský masiv byl zahalen v mracích a nahoře se možná čerti ženili. Zašel jsem se podívat na finále. Bujaré veselí místní i přespolní mládeže podpořené alkoholem a „funny“ atmosféra mi v kontextu nedávné události připadla jaksi nepatřičně. Mont Blanc se slušně oblékl do mraků, mlhy a větru, aby nikdo nemusel mít výčitky, nebo aby se na to nemusel dívat. „Come on tonight winner!“, pokřikoval žoviální moderátor na sympatickou Slovinku,která byla zprvu překvapena, že vyhrála. Z chlapů vyhrál nějaký kluk z Kanady. Nebo z Japonska?J ako veverka lezl i jeden Rus. Namísto vyhlášení jsem se šel projít po večerním Chamonix srovnat si vnitřní pocit vonnegutovské absurdity. Jako by ty světy, svět sportovního lezení a svět hor, spolu nesouvisely. A souvisejí vůbec? Asi trochu ano, ale

A N K E TA

2

horské chatě připraví pro kamarády beztrestně bio-večeři a všichni jdou brzy spát, protože free sólo nebo rychlostní trojboj chce od životosprávy své. Stevie Haston před dvaceti lety zakončil svůj první 1000 shybový trénink v baru, ze kterého nebyl schopen dojít domů. Dnes by si dal možná gainer. Sportovní disciplína a zdravý životní styl již nesnižuje hodnotu výkonu. Nepřehlédnutelné bylo symbolické spojení obou světů i ve zmiňovaném sportovním finále. Stupně vítězů tvořila maketa Mont Blancu s předvrcholy. Na Mont Maudit se udělovala stříbrná medaile. „Come on tonight winner!“ Kam ten svět spěje... Lze očekávat další růst sportovní dimenze orientované na měřitelný výkon a s olympijskou aurou i komerce, více zarputilosti soutěžících siláků a individualismu izolovaných. Ale kvůli tomu Ádr ani rozbité severní stěny plné samoty ani večírky nebo táboráky pod skalami nezmizí, takže nostalgie by byla předčasná. A nepochybně zůstávají místa prolnutí. Jedním z nich je tento časopis, nebo festival v Teplicích, nebo umělé stěny, kam občas zavítají i samotáři horských stěn. A pořád ještě i horolezecké oddíly, a také byrokratické struktury horolezeckých svazů se svými komisemi pro jednotlivé kry... Tak nám všem přeji poklidné moře pro pobyt na horolezeckých krách, a ať si můžeme občas přeskočit z jedné na druhou. A hlavně, ať nám v tom horkém létě neroztají. „Come on tonight winners!“

Co si myslíš o Reinholdu Messnerovi?

Exemplární případ toho, co všechno může dokázat jeden paličák. Tenhle spisovatel, politik, učitel a hradní pán překročil limity lidské vytrvalosti a  odolnosti jako nikdo před ním. Provedl to na nejextrémnějších místech planety, cestami, které nikdo do té doby radši ani nezkoušel. Navíc neobyčejně rychle. Hlavně byl ale na dosah yettimu, a to se sakra počítá! David Rakušan outdoorový fotograf

nejspíš tak, jako spolu souvisejí vzdalující se rozlomené kry jednoho ledovce. Já v tom finále až na jediné nevyslovitelné katalánské jméno neznal jediného finalistu. Jak je to možné? Asi nesdílíme stejný svět, i když používáme úvazky, lana a karabiny od stejných výrobců. Potkáme se na tržišti, ale konzumujeme pod jinou střechou. Věděli vůbec soutěžící šampióni o tom, co se stalo v tom světě ledovců? Bylo to pro ně nějak odlišitelné od automobilové nehody? Když jsem byl před několika lety na začínajících závodech světového poháru v zimním lezení, v izolaci bylo dost legrace. Mluvilo se o lezení venku, o podmínkách v Alpách, na ledech, na skalách, dělali se kraviny na rozcvičovací bouldrovce. Byli tam i tací, které to tlachání nebavilo, a radši si dali na uši sluchátka walkmana a koncentrovali se na výkon. Moc jich ale nebylo. Jaká témata spojují sportovce dnes? Obávám se, že lezení v Alpách to nebude. Kry se vzdálily, přeskok z jedné na druhou je stále obtížnější. A možná i rozdrobily: Z ledového lezení bude prý olympijský sport. Jasný signál silnější komercionalizace, neříkám, že s pouze negativním efektem. Určitě se ale pomyslné kry zase o kousek vzdálí. Na moři se kry k sobě občas přiblíží, někdy i narazí. Je zřejmé, že životní způsob a manýry připisované sportovnímu lezení se šíří i ve světě hor: Boj s časem v severních stěnách měřený švýcarskými hodinkami. Rychlostní rekordy na standardizovaných závodních trasách v Yosemitském údolí. Za sportovní přístup v horolezectví se není třeba stydět. Dříve tomu bylo jinak. Jestliže bohatýrské ságy druhé poloviny dvacátého století v Yosemitech popisují nezřízené večírky a bohémské výstřelky v oblacích marihuany, dnes prosáknou informace o tom, že kníže Yosemit ve své

Přiznám se, že si na něj málokdy vzpomenu. Naposled sem ho potkal v jakýmsi kšeftu s  foťákama a  myslím, že už to nebyl starej dobrej Reinhold, jakoby se z něj vytratil jeden rozměr… Asi si to dítě s Yettim neměli nechat vzít…

Popravdě toho moc o  Messnerovi nevím. Myslím si, že je to silný muž, který musí být fyzicky velice zdatný a psychicky vyrovnaný. Vylézt na nejvyšší body světa a šťastně se vrátit z nich dolů je obdivuhodné. Musel mít v horách hodně štěstí.

Miloslav Chaloupka „Chýška“

Edita Vopatová naše špičková lezkyně

PÍSEK

SKŘÍŇ

Jak se ti písek zaryje pod kůži , už se ho nezbavíš…

Popěvek legendární písně „Jenom jednou jede vlak, život – to je Adršpach“ je pravdivý jen z půlky. Vlak totiž (přinejmenším do Ádru) jezdí častěji… Až se na turistickém okruhu vedoucím adršpašským skalním městem u gotické branky dostatečně pokocháte vykřičníkovou širočinou („Mezi prsty“, VIIc) na Rukavici po vaší pravé straně a svůdným osmbéčkem s prvním kolečkem v patnácti metrech na věž Falus („Mámin sen“, VIIIb) nalevo od cesty, račte vstoupit do chladné skalní soutěsky, ve které mají všechny štíhlé krasavice elegantní zelený závoj a vlhký dech. Minete Sloní náměstí, kde můžete nevěřícně zacivět do oslizlé šikmé spáry nevlídného rozměru (Sloní věž, „Slon v porcelánu“, VIIIb) a budete pokračovat až k ceduli ukazující na věž Koberce, která při troše fantazie opravdu zdálky vypadá jako dvě role podlahové krytiny. U ní technikou flop přes dřevěný plůtek, patnáct metrů do kopce a jste pod Skříní. Skříň by se dala snadno přirovnat k  některým ženám; má úžasné tvary, umí nalákat, někteří o ní sní, nezkušené ovšem dokáže potrápit a ne všichni dosáhnou jejího vrcholu. Literatura faktu hovoří o  třech cestách a jedné variantě: „Stará cesta“ VIIIa, Herbert Richter, F. Flötgen, 24. 6. 1961 – v pravé části SV stěny spárou přes převis, traverz stěnou doleva a spárou (3 kruhy) na vrchol. „Intarzie“ VIIIa, Zdeněk Zilvar a  Petr Mocek a  Štěpán Gereg, 12. 7. 1997 – z bloku u východní hrany vpravo stěnou (1. kruh) do spáry, kterou ke 2. a 3. kruhu. Stěnou vpravo ke 4. kruhu. Stavěním a stěnou k 5. kruhu. Sokolíky, výše stěnou vpravo ke 3. kruhu „Staré cesty“ a tou na vrchol. „Dřevomorka“ VIIIa, Jiří Prokop a Stanislav Lukavský, 15. 7. 1997 – od 5. kruhu sokolíkem a  stěnou (kruh) vlevo na vrchol. „Narozeniny“ VIIc, Manfred Meissner, E. Schmidt, W. Strobel, 11. 9. 1961 – od JZ z předskalí přepadem a soustavou spár (kruh) na vrchol. 4

Ve více ohledech patří mezi mimořádné adršpašské věže. Kupříkladu tím, že v  cestách, které na ni vedou, nabízí zhruba dvakrát až třikrát více chytů ve srovnání s průměrným adršpašským vrcholem: 3 chyty jsou ve „Staré cestě“, 2 v  „Dřevomorce“ a  1 v  „Intarzii“. Patří mezi hůře přístupné, všechny cesty jsou ale klasifikačně vyrovnané a nabízí kolem čtyřiceti nelehkých lezeckých metrů. Můžete si nohy uběhat, hlavy třeba ukroutit, ale nic jiného nahoru nevede. Pro zdárné

Falus, „Mámin sen“ (VIIIb)

dokončení výstupu plně dostačuje dosažení šestého bodu. Postupně si je můžete odškrtávat: 1. Lezu. 2. Lezu na písku. 3. Vylezu na písku VIIc. 4. Vylezu spárových VIIc. 5. Vylezu i stěnových VIIIa. 6. Zvládnu to s jistotou.

5

Rukavice, „Mezi prsty“ (VIIc)

PÍSEK Sloní věž, „Slon v porcelánu“ (VIIIb)

A  poněvadž je jedna cesta hezčí než druhá, a přitom každá odlišná a jedinečná, rád bych vám je trochu lépe představil. „Stará cesta“ Člověk nemusí vystudovat jadernou fyziku, aby mu bylo jasné, že toto je linie, jako když střelí. Magnet pro oči, cesta s velkým C, spára, která vede málem až do nebe, ve skutečnosti pouze k vrcholové knize. Aby nebyly věci moc jednoduché a přímočaré, jsou pod prvním kruhem hned dvě ruční spáry, jedna začíná od země a končí dva metry vpravo od něj, druhá vede přímo k němu, ovšem nezačíná od země. Prý existují dokonce tři možnosti, kde přetraverzovat, ale jen jedna je nejlepší. Líbilo by se vám křížit lušťovku s  odhalenou tajenkou? No? Nelíbilo! Ale jde tam utrousit dobrou smyčku. Nad kroužkem se poulí břicho, docela hluboko drží větší žáby, skoro jako v té básni: „Špatný rozměr, malá ruka – to bude boj, Boží muka!“ Zpátky ve vertikále se puklina postupně rozšiřuje, člověk už ani nemyslí na vrchol jako spíš na druhý kus kovu, který je přesně v té výšce, že je to stále ještě hvězdičková a nikoli vykřičníková cesta. Ke třetímu těžká pohoda; pohoda proto, že nehrozí podlaha. Těžká proto, že je to stále nelehké. U něj je pěkná římsa na stání, takže i sportovkář, pokud sem nedopatřením zavítá, si může v klidu na stojáka vypít ionťák, aniž by si pokazil onsight. Ke slaňáku zbývá už jen pár metrů, k dispozici jsou i tři chyty, o nichž byla řeč dříve, anebo trocha dřiny v širočině, ve které docela drží koleno, a to je moc dobře, aspoň má člověk v převislé spáře v noze trochu jistoty. Podtrženo a sečteno – jedna z velmi pěkných spárových lahůdek a na ádrovské VIIIa poměrně schůdná. „Intarzie“ Člověk nemusí mít domek hned vedle hospody U  Tošováka, aby na první pohled viděl, že „Intarzie“ bude technická cesta, navíc dobře odjištěná kruhy. Spíše než hrubián a silák tu uspěje citlivý gentleman, který dokáže ohleduplně hladit obliny naší krasavice. Kdyby Vlastimil Harapes lezl na Skříň, pak zcela jistě touto cestou. U  východní hrany Skříně je malý kopeček a  na něm malý balvan, ze kterého se nastupuje do malého převisu. Stačí malá nepozornost a  je tu velký pád. První metry zpravidla zcela vysychají až v letních měsících. Červen, červenec, srpen, srpenec; dříve než 1. 7. se tu stejnak lézt nesmí. „Intarzie“ v celé své kráse, vpravo je spára „Staré cesty“

6

7 „Stará cesta“

PÍSEK

Překrok z hrany do spáry přes první z  pěti kruhů vyžaduje trochu elegance. Pod druhým kusem železa je několik ďábelských strojů (hodiny) a dále už následuje jen opatrné našlapování na obliny a vlny vždy kousek nad kruhem a nedočkavé přešlapování kousek pod dalším. Stavění, uvedené v  popisu, prý jde přeplácat čistě za VIIIc, ale až tam budete blbnout, nechte si trochu šťávy i na dolez. Od pátého kruhu se „Intarzie“ napojuje do „Staré cesty“, u jejího třetího kruhu je sice pěkná římsa na stání, ale klasik, pokud sem nedopatřením zavítá, si může sednout do odsedky a v klidu vypít lahvového Primátora nebo Krákoru, aniž by si narušil svou vnitřní pohodu. „Dřevomorka“ Člověk nemusí mít na kontě 1.500 spárařských prvovýstupů, aby pochopil, že vedle škvíry „Staré cesty“ má „Intarzie“ ještě jednu výstupovou variantu. Představte si misku pomyslné váhy, na kterou naložíme malého sokola, trochu vzduchu pod nohama, dva chyty a  kus

oblé hrany. A podruhé budou na té samé misce tři chyty a několik metrů spáry. Tak. A v obou případech nám to ukazuje krásných a rovných VIIIa. Sokolík k poslednímu kusu fixního jištění krásně bere, a to je moc dobře, aspoň má člověk v převislé stěně v ruce trochu jistoty. Naproti tomu technická dolezová hrana je kolmá až mírně položená a solí, což prý není vůbec zdravé na vysoký tlak, což nakonec nejsou ani odvážnější kroky na konec. „Dřevomorka“ je lezecky pěkné a  logické napřímení „Intarzie“ a  dojem z cesty za těch pár vzdušných metrů rozhodně stojí. „Narozeniny“ Člověk nemusí mít saské pískařské geny, aby se dovtípil, že když z  jedné strany Skříně vede cesta spárou hlubokou skrz celou věž, tak opačná strana také nabídne nějaké to šoupání puklinou. „Narozeniny“ jsou docela opomíjený směr. Paradoxně to je nejméně lezená a zároveň nejschůdnější cesta na vrchol.

Balet („Intarzie“)

Na první pohled možná není tak vyzývavá a přitažlivá jako její dvě sestry, ale ve skutečnosti je to opravdová krasavice. Modelka Cindy Crawford má na tváři své znaménko, malou tmavou tečku, nepatrnou nedokonalost a  vadu na kráse, která ji však činila zajímavější a jedinečnou. No a tahle cesta má svůj nástupový přepad. Na jednu stranu je výborně jištěný štandem za strom na předskalí a na druhou stranu je to fakt daleko. Pesimista by konstatoval, že: „Malí propadnou a velcí se prolomí“, ale zas tak strašné to ve finále není a dosáhnout se dá. Když už je nadšený prvolezec ve stěně Skříně, kde chtěl být (a nikoli tam, kde být nechtěl, například zaškrcen ve visu hlavou dolů z JZ předskalí), čeká na něj několik těžších metrů na tenkou plytkou žábu a také dobrá hnízda na smyčky. Jak praví klasik: „Spára je zařízení, které lezce dole nasaje a nahoře vypustí, občas i v opačném směru.“ V případě „Na-

8

Naky ve spodní části „Intarzie“ „Dřevomorka“ – dolezová hrana

99

PÍSEK „Narozeniny“, soustava spár

rozenin“ plynulý pohyb nahoru zřejmě přeruší jen zakládání smyček, případně váhání, ve kterých místech přesáhnout z jednoho zařízení do druhého. Vedle prvních metrů lze považovat za klíčové i závěrečné břicho, proťaté širočinou na klíč hned nad velkými hodina-

OTEVŘENO

PO - SO 8,30 - 12,00 13,00 - 17,00

mi. Dostali-li jste se až sem, zřejmě vás už v  rozletu vstříc vrcholu a  zápisu do knížky nic nezastaví. Ale můžete si zvesela zarýmovat: Spáry. To je můj svět. Lezu je již pět let až do stupně devět. Do smyčky mi však teď hrozí tlama, polet. Strhnu z lana oplet.

NE - ZAVŘENO

Až mě chytnou hodiny, spočinu půl hodiny. Zatlačím tři modřiny. S výhledem na modříny v cestě Narozeniny, dám se znovu do dřiny.

Tak to byla Skříň, jedna ze dvou tisícovek místních půvabných dam. Všechny výstupy na ni jsou jako barevný sen. připravil foto

Alešák WWW.PISKARI.CZ archiv Alešáka, Kačka Gloska „Narozeniny“, vrcholové břicho

10 kalend_07 1

8.1.2007 16:01:11

IKXZOLOQU\lTUPGQUPKJTUJ[INoVURU\OďTrGJ\UPOZo \lNGPKTMS J\UPOZlOSVXKMTGIK:KLRUTKS+IU`\_ô[PrIr „ UJURTUYZGåO\UZTUYZ 6RGTKZG@KSćPKVXUTlYROJO`GZrSPKJOToSrYZUQåO\UZ[1GåJèJKTSëåKSK\ôOINTOY\U[\URHU[VøOYVćZ Q`GINU\lTrZUNUZUPKJOTKďToNUVXUYZUX[VXUJGRôrMKTKXGIK6UôRKZKY\oYZGXoTKHU`TOďKToRGTUQTlS JU(URGZOIGS_HK`VRGZTć`GPOYZrSKPKNUXKI_QRGIO4ćQZKXlXU`NUJT[ZrPYU[ZGQYTGJTl

]]]S_ZKTJUTIUS

11

Je to už více než dva měsíce, co jsem se vrátila z onoho výletu, ale stále se cítím zesláblá. Potrvá to zkrátka měsíce, než se moje tělo vzpamatuje z tak velkého dobrodružství. Je těžké popsat, co jsem tam prožila, je nesmírně těžké to vylíčit. Ale na druhou stranu, když něco takového popíšete, začnete to sdílet a zároveň se vám začnou utvářet vzpomínky. Sen skončil, musím se probudit a konečně si uvědomit, že to bylo doopravdy.

sebe a váš postup stále něco blokuje, cítíte potřebu vrátit se zpátky a najít místo, odkud můžete pokračovat. Po cestě jsme také museli přebrodit několik říček i širokých řek. Nehledě na to, že jsme nesli náklad o váze pětadvacet kilo. Svůj base camp jsem rozložila blízko jezera, na jehož protějším konci se tyčila stěna. První dva týdny jsem ale strávila pozorováním padajícího deště. Za tu

Dvaatřicet dní ve stěně, z toho šestnáct bez hnutí v závěsném lůžku – fenomenální katalánská lezkyně Sílvia Vidal se na konci letošní zimy vydala na svou další sólovou výpravu. Při ní zdolala stěnu Serranía Avalancha v Chile, a to cestou, kterou pojmenovala „Espiadimonis“ neboli „vážka“ (6b, A4, IV+ 1.500 m). Jak je jejím zvykem, prvovýstup podnikla sama a bez jakéhokoli spojení s okolním světem. Vytrvalý patagonský déšť ji ve stěně uvěznil na celý měsíc (8. 2.–10. 3.), přičemž polovinu této doby musela strávit uprostřed proudů vody v portaledge. Se svými pocity, které ji při tomto dlouhém osamělém dobrodružství provázely, se nám svěřila na následujících řádcích. Už samotný přístup ke stěně byl drsný, a  to z  toho důvodu, že jsme měli proklestit novou cestu a podívat se přitom po pozůstatcích těch starších. Na cestu k svému cíli jsem si najala dva argentinské horolezce (Daniho a Danteho), kteří mi pomohli nést veškeré vybavení, jídlo a člun. Abychom mohli mezi rákosím a stromy ve valdiviánském deštném pralese vůbec projít, používali jsme mačety. Také jsme si museli značit nivelační body, jinak bychom později nenašli cestu zpátky. Když jste v džungli, obklopeni vegetací, nevidíte dál než pár metrů před

dobu jsem byla schopná zajistit pouze prvních 350 metrů stěny. Tyhle dny jsem však brala jen jako předehru toho, co mělo teprve přijít. Většinu času jsem tehdy strávila uvnitř stanu, protože lézt se dalo jen pár dní. První den, kdy jsem mohla konečně vykouknout ze stanu, bylo větrno, podmínky nebyly úplně nejlepší, ale už jsem toužila dotknout se opět skály. Pořád pršelo, ale ne příliš hustě, a tak jsem se – už značně unavená nečinností – rozhodla základnu opustit. Vítr můj člun dotlačil k druhému břehu jezera, ale já se nemoh-

la přiblížit k úpatí stěny, nedokázala jsem zkrátka pádlovat rovně. Když jsem se konečně poprvé dostala ke stěně, ať jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem dostat svůj haulbag s materiálem do stěny, byl příliš těžký. Následovalo tedy rozhodnutí, že ho nechám ve člunu. Před vyplutím jsem ho příliš naplnila, nepočítala jsem s tím, že tu nebude vhodné místo na to, abych ho s  sebou vytáhla do stěny. Ten manévr byl vskutku „vtipný”. Zdolávání první části té obrovské stěny mi zabralo celý den (linie měří dohromady 1.300 metrů plus 200 metrů lehkým terénem až na vrchol). Ten první den jsem lezla za stálého mrholení a v noci jsem se pak vracela zpátky do člunu. Byla jsem totálně promočená. Tak tomu ovšem bylo po většinu doby z těch téměř dvou měsíců, které jsem tu strávila. Naštěstí občas vykouklo slunce, takže se mi dařilo věci kompletně vysušit. Bylo šílené, jak rychle se tam měnilo počasí. Jeden den bylo krásně slunečno s teplotou okolo 28 °C a druhý den sněžilo a mrzlo. Obvykle však pršelo a bylo 8–10 °C s konstantní vlhkostí. Konečně, 8. února jsem se přesunula ke stěně s  úmyslem zůstat tam, dokud se nedostanu na vrchol, nebo dokud nebudu muset slézt dolů.

Vrchol

12

Byla jsem dobře informovaná o tom, co mě v téhle části Patagonie čeká; o valdiviánské džungli a její těžké průchodnosti, o stěně, která vyrůstá přímo z vody, a také o povětrnostních podmínkách a skutečné možnosti lezení ve velkém stylu. Byla jsem varována, že umístit portaledge do stěny není dobrý nápad, především kvůli vodopádům, které dělají pobyt ve stěně velmi nebezpečným. Vůbec nepřeháním, řeknu-li, že když prší, tečou po skále řeky. Jakmile jsem byla ve stěně, zvolila jsem cestu s  více převisy, protože mou prioritou bylo zůstat zastřešená. Důležité také bylo, aby cesta nevedla tam, kde bývaly vodopády. První místo, kam jsem umístila závěsné lůžko, bylo pěkné a dobře chráněné před deštěm. To druhé ale bylo zcela vystaveno dešti, takže jsem si to pořádně protrpěla. Každopádně jakmile jsem svůj přístřešek opustila, byla jsem do vody téměř ponořená, padala všude okolo. Pršelo totiž skoro pořád.

Během překonávání druhé řeky

Linie cesty

modrou – a tehdy jsem vylezla ze stanu (zatímco mouchy se tam zase vracely) a nadešel čas opět lézt.

Během průtrže je jakákoli činnost nebezpečná

Pod převisem ve dvanácté délce

Noci jsem trávila v  portaledge, oblečená do goretexové bundy a kalhot a zalezlá v bivakovacím vaku, nicméně voda mi do spacáku stejně natekla. Ze stanu jsem pozorovala bouře a proudy vody, které se po dobu několika dní neustále valily a které byly příčinou mého zoufalství. Málokdy přišel slunný den, a když se tak stalo, všechno dostalo jinou barvu –

Měla jsem jídlo na čtyřiatřicet dní a nakonec jsem jich tam strávila třicet dva. Z toho šestnáct v naprosté nečinnosti. Naštěstí jsem předpokládala, že tu bude tolik pršet, a rozhodla jsem se vzít si do stěny více jídla a  méně vody. A  to mi také umožnilo vydržet tam tak dlouho. Z  logistického hlediska jsem musela počítat i se sestupem. Předpokládala jsem, že mi to potrvá nejméně dva až tři dny slanit s haulbagem dolů. Vzhledem k povaze stěny (kouty, věže, rostliny…) a linii cesty (převisy a traverzy) byl pro mě samotnou sestup příliš komplikovaný, dokonce i když nepršelo. Za těch silných dešťů bych nebyla schopná opustit stěnu, kdykoliv bych chtěla. A  myslím, že zde zanechaná lana bych nikdy nezískala zpátky.

Takže když nastal můj dvacátý osmý den ve stěně, musela jsem zvážit, zda bude lepší toho nechat, nebo zda mám pokračovat na vrchol. Jelikož jsem neměla telefon ani žádné jiné komunikační zařízení, ani jsem neznala předpověď počasí, výsledek byl více než nejistý. Tahle chvíle pro mě byla těžká a bylo mi úzko, když jsem se musela rozhodnout. Musela jsem to rozseknout, aniž bych věděla, jaké bude počasí. Jenže zrovna na téhle stěně to byla opravdu podstatná informace, protože během průtrže mračen nemůžete lézt, vlastně nemůžete dělat vůbec nic. Je to příliš nebezpečné. Jít dál představovalo možnost dostat se až na vrchol (samozřejmě bez jistoty, protože nahoře mě čekalo ještě pár technických metrů). Jít dolů znamenalo ochotu opustit stěnu. Což bylo po tolika dnech strávených tam docela zásadní. Rozhodla jsem se tedy, že když přijde hezké počasí, zkusím jít dál nahoru 13

a myslet si, že všechno bude fajn. Vzhledem k okolnostem to ode mě vyžadovalo hodně optimismu, ale to jsem přesně potřebovala. Nakonec jsem měla štěstí, podařilo se mi dosáhnout vrcholu a také slanit dolů. Přišly totiž tři po sobě jdoucí krásné dny, které stačily na to, abych dokončila celou výpravu a dostala se zase zpátky k jezeru. Ale když jsem se tenkrát rozhodovala, nic z toho jsem netušila. Dole, po třech dnech slaňování a  také improvizovaném bivakování, se mi dostalo… vody. Nafoukla jsem člun, který jsem nechala viset na prvním jištění a začala Pohled z prvního místa, kam jsem umístila portaledge

pádlovat přes jezero směrem k základně, kde jsem našla stan plný plísně.

Devětkrát vstoupíš do jedné řeky

V šestnácté délce mě znovu zastihla bouře

Jumarování k vrcholu, poslední lezecký den

14

Následující den jsem začala scházet dolů s prvním z pěti 25kilogramových batohů, které jsem musela snést. Protože jsem tolik dní jen ležela ve stanu, moje koleno při sestupu značně trpělo. A tak na mě přišla slabost a já si začala stěžovat na ty hodiny chůze a váhu nákladu. Když jsem se dostala k  první velké řece, viděla jsem, že se absolutně nedá přebrodit. Vlivem deště se během těch dvou měsíců zvedla hladina řeky. Byl to těžký okamžik. Netušila jsem, co mám dělat. Pokud by stále pršelo, jak tomu bylo v ten moment, nemohla bych se dostat na druhou stranu, a to by byl velký problém. Radši jsem nad tím nepřemýšlela a vrátila jsem se zpátky nahoru k základně s úmyslem snést veškerý náklad dolů ke břehu řeky a počkat, co bude. Štěstí bylo však opět na mé straně – po dobu tří po sobě jdoucích dní nepršelo – takže jsem mohla řeku přebrodit. Ovšem ne bez problémů. Musela jsem to udělat devětkrát, abych přes řeku dostala všechno vybavení. Když jsem vše dostala na druhý břeh, začalo znovu pršet. A to mi zbývalo přebrodit ještě jednu řeku! V té sice nebyl tak silný proud, zato byla mnohem širší a hlubší. S  kolenem už jsem nemohla vůbec hýbat a bolelo mě. Jednou z možností bylo zanechat všechno v džungli a zkusit přebrodit poslední řeku hned. Rozhodla jsem se ale, že během následujících dní budu pomalu pokračovat s nákladem, stejnou cestou nahoru a dolů, a potom uvidím, zda se mi podaří řeku přebrodit.

Jakmile jsem snesla všechny věci k  druhé řece, zbývalo ji jen přebrodit, na silnici už to bylo pouhých pár metrů. Zkoušela jsem to několikrát a na různých místech, ale řeka byla příliš hluboká, nemohla jsem do ní vstoupit. Byla jsem nešťastná z toho, že po sedmi dnech těžké dřiny jsem musela všechno zanechat sto metrů od auta. Zdálo se těžké to strávit, ale byla jsem ráda, že jsem se dostala až tam. Přemýšlela jsem co dělat, když jsem najednou viděla, že několik dělníků, kteří za řekou opravovali silnici, na mě volá. Vůbec jsem jim nerozuměla, ale pak jsem si všimla pásového stroje, který vypadal, že se chystá vjet do řeky. Myslela jsem, že se na břehu zasekne, ale vjel do vody a  zastavil se až na druhém břehu, kde jsem stála. Řidič mi posunky naznačoval, že mám nastoupit. Teprve pak jsem pochopila, že oni mě přišli zachránit! Posadili mě do kabiny a celý můj náklad vzali do radlice. Cesta zpátky domů hromadnou dopravou s těmi těžkými batohy by mohla být dalším příběhem k vyprávění. Tohle dobrodružství s  sebou přineslo jisté věci, kterým stálo za to porozumět. Musela jsem čelit situacím, z nichž nebylo návratu, izolaci, okamžikům nejistoty. Mnohdy se vyskytlo hned několik problémů najednou… To vše bylo mimo jiné zkouškou mé trpělivosti. Zažila jsem ale také momenty radosti, štěstí, překvapení a vzrušení, díky kterým jsem se tam cítila dobře a toužila jsem tam být. Pochybnost a  úzkost jsou nezbytné, protože napomáhají touze. Pokud totiž víte, že všechno dopadne dobře, potom už to není výzva. text a foto překlad

Sílvia Vidal www.vidalsilvia.com Veronika Hadaji

Das Bergfestival Il Festival della Montagna 20 - 27 October 2012 Brixen / Bressanone Dolomites (I)

The International.Mountain.Summit. is an adventure at the foot of the Dolomites. The programme offers a wide range of discussion rounds, congresses, seminars and presentations. A festival to live, to see and to amaze you. www.IMS.bz

Gerlinde Kaltenbrunner (AUT) & Ralf Dujmovits (GER), Josune Bereziartu (ESP) & Rikar Otegui (ESP), Hervè Barmasse (ITA) & Marco Barmasse (ITA), Steve Swenson (USA) & Mark Richey (USA), Florian Riegler (ITA) & Martin Riegler (ITA), Nicolas Favresse (BEL) & Olivier Favresse (BEL), Eneko Pou (ESP) & Iker Pou (ESP), Edurne Pasaban (ESP) & Asier Izagirre (ESP), Reinhold Messner (ITA), Toni Lamprecht (GER), Ines Papert (GER) and many more.

15

ROZHOVOR Matic Obid v páté délce naší nové cesty „Miss Acopan“ foto Luka Krajnc

16

Luka Krajnc:

Byl to zase jeden velký splněný sen

Je mladý, nadějný, talentovaný a univerzální. A pochází z Celje ve Slovinsku…

Zdar Luko, tož jak se máš? Ale jo, jde to. V zimě jsem si udělal výlet do Venezuely, pak něco polezl v Julkách, jaro strávil v Rodellaru a teď už se zase plně věnuju Alpám a Dolomitám. Hmm, pěkné. A jak dlouho už to takhle prosím tě provozuješ? No co se týká života samotného, ten provozuju už pětadvacet let a lezení? Začal jsem relativně pozdě, až v patnácti. Bylo to během mojeho studia v Mariboru, které jsem doteď nedokončil, ale o  to intenzivněji každým rokem lezu… A klasické otázka. Jaké byly tvoje začátky? Asi ty nejlepší pro to, co mě bere nejvíc, což jsou vícedélky. Během prvních pár let jsem lezl spoustu lehkých, často špatně zajištěných cest v ne úplně kvalitní skále v mých domácích Julských Alpách. Pak jsem začal objevovat Dolomity a až do dnešní doby považuju tyhle nádherné hory za nejlepší místo k lezení na světě. Když jsem pak v těžších cestách zjistil, že bez tréninku to nepůjde, začal jsem lézt i sportovní cesty, což doteď beru stále jen jako trénink do hor (pozn. Luka loni dával na RP 8c). Ale je fajn se na skalkách intenzivně soustředit pouze na těžký krok pár metrů přede mnou a nemyslet na jištění (často špatné), logistiku ve velké stěně a podobně.

Luka Krajnc na vrcholu Acopan Tepui

A co zima? Patříš mezi ty, kteří v zimě utíkají za teplem, nebo už zkraje podzimu začínáš poctivě brousit zbraně? No, před několika lety jsem propadl mixovému lezení, ale hned během první sezony jsem přelezl spoustu velmi těžkých cest, jako „Tsunami“ M12, „Game Over“ M13–, „Tension“ M12 a mnoho dalších, většinou tak na druhý pokus. A tahle hra mě přestala bavit, protože cepíny jsou vlastně jen velké chyty, a když má člověk dostatečnou vytrvalost, tak ty mixové cesty nejsou zas až tak složité (s úsměvem). Ale pořád je pro mě mixové lezení tréninkem do hor a díky tomu, že mi to nedělá problémy, tak pak v cestách jako „Couloir Nord des Drus“, „Allain Leininger“ taky na Dru nebo třeba „Sanjski Joža“ v severce Triglavu, které mám přelezené v zimě, se pohybuju mnohem jistěji. Ale připomínám, mojí prioritou jsou prostě dlouhé skalní cesty. Bivak při sestupu z „Purgatory“

17

ROZHOVOR

OK, když skalní cesty, tak co zatím považuješ za svůj největší úspěch, i  když tak trochu tuším… Jo, asi tušíš správně. Za úplně největší pecku zatím beru přelez „Bellavisty“ (8c) v severní stěně Cimy Ovest od mistra velkých stěn Alexe Hubera. Když se mi to loni podařilo, byl jsem opravdu neskutečně šťastný a vím, že to pro mě je velký krok kupředu v mojí další lezecké kariéře. V  té samé stěně mám ještě přelezenou cestu „Akut“ (8a) a pak spoustu těžkých cest třeba v Paklenici. U mě je to tak, že každý velký projekt začíná nejdřív jen jako sen a pak se teprve stane reálným cílem. Já věřím, že člověk může dosáhnout opravdu téměř čehokoliv, když na tom vážně tvrdě pracuje. Podobné to bylo i s tvým výjezdem do Ameriky? Jasně, co jiného může být lezení v Americe než splněný sen? Vyrazil jsem tam v posledních letech hned třikrát na dva a více měsíců a vždycky jsem si vylezl některou z velkých cest. Ať už to byla spára všech spár „Seperate Reality“, cesty „Astroman“ a „Rostrum“ v jenom dni, nebo třeba „The Nose“ (5.10, C2) za 12 hodin a „Salathe Wall“ (5.9, C2) za 14 hodin. Při první návštěvě samozřejmě byl problém se přeorientovat z  téměř výhradního  vápna na žulové spáry, ale děsně mě to chytlo a rozhodl jsem se vyzkoušet některou ze zásadně volně lezených cest ve stěně El Capitana. Loni jsem tedy při svojem výletu nalezl do Huberovic cesty „Golden Gate“ (5.13a). Byla to úžasná zkušenost a naučil jsem se spoustu nových

věcí. V cestě jsme mimo jiné potkali Hansjörga Auera spolu s Hazel Findlay, což je neskutečná ženská z Bristolu, co leze výhradně jen těžké tradicionalistické cesty. Tehdy se jí jako první ženě na světě podařil kompletní volný přelez. No a mně to uteklo o jeden jediný krok, ale dobrodružství to bylo fantastické. A jak to teda bylo s tvým posledním velkým výletem za velkou louži? Venezuela na přelomu loňského a  letošního roku, to byl zase jeden velký splněný sen. Chtěl jsem podniknout něco jako Glowacz a  spol před několika lety, když vylezl cestu „Purgatory“ na Acopan Tepui. Spolu s asi nejlepším naším alpinistou Andrejem Grmovškem, jeho ženou Tanjou a mojím kamarádem Maticem Obidem jsme se chtěli plavit džunglí na raftech, vylézt nějaký prvovýstup a pak se zase po řece vrátit. Bohužel už druhý den se Andrej s Tanjou museli kvůli nějakým špatným zprávám z domova vrátit do Slovinska, ale my dva jsme chtěli pokračovat v dobrodružství. Ukončili jsme teda putování po řece a pronajali si malou Cessnu, která nás ze Santa Elena dopravila – i s veškerým vybavením a jídlem na tři týdny – do Yuneku. Je pravda, že ze začátku jsme byli přece jen trochu vystrašení, ale brzo jsme se adaptovali na nový způsob života bez jakéhokoliv spojení s civilizací, úplně sami uprostřed džungle. Vylezli jsme víc, než jsme čekali, a zažili asi zatím největší dobrodružství v našem životě. Nejdříve jsme ve stěně Acopan zopakovali klasiky jako „Hasta luegotaurepan“ (6c+, 300m), „Gardine-

rosde la grandesparedes“, (7b, 300 m) a „Italian route“ (6c, 300 m). Rozlezení jsme se pak pustili do nové cesty. Nejprve jsme nalezli do linie, ze které nás na zem vrátila velmi špatná kvalita skály, ale pak jsme objevili úžasnou linku a vylezli ve dvou dnech novou cestu „Miss Acopan“ (7b, 250 m) v tom nejčistším tradicionalistickém stylu a  perfektní, kompaktní skále. V celé cestě po nás zůstalo pouze pět skob a tři čoky, vše při slanění. Oba jsme při prvovýstupu jednou spadli v  nejtěžší délce, ale pak jsme celou cestu zopakovali ještě jednou za jeden den. Jo to byly vlastně jediné dva pády z celé expedice, jinak jsme všechno lezli volně a on-sight. Vcelku povedená akce… Počkej, to nebylo všechno. Před silvestrem jsme stihli ještě „ElPlacer de la Abstinenci“ (7b+, 260 m) a po Novém roce jsme měli ještě dost času, tak jsme začali pošilhávat po Glowaczovic cestě „Purgatory“ (7b, 700 m) z roku 2006. Popravdě, měli jsme trochu strach a respekt. Zaprvé jsme neměli topo, ale jen fotografii stěny se zakreslenou linií a  zadruhé jsme četli zprávu Američanů Kyle Dempstera a Mika Libeckeho z AAC. No musím přiznat, že to zdaleka nebylo tak divoké, jak stěnu popisoval Kyle. Rozhodně v cestě nebyla žádná délka vertikální džunglí, kterou by bylo třeba zafixovat, nepotkali jsme ani jednoho škorpiona a rozhodně nešlo o sportovní lezení. V celkem dvaceti délkách bylo všeho všudy patnáct nýtů, plus vždy po dvou nýtech na každém štandu. Myslím teda, že tohle vážně není sportovní

„Bellavista“

18

Triglav v zimě

cesta. Tak jako tak, nám se dařilo. Potřebovali jsme na vylezení cesty dva dny, přičemž ze dvou nocí strávených ve stěně jsme jednu přečkali při cestě nahoru a druhou jsme slaňovali dolů. Cestu jsme dali na on-sight a ve vedení jsme se střídali. A  protože jsme toho pořád ještě neměli dost, těsně před odletem jsme dali ještě cestu „Takamajaka“ (7a+, 310 m). Vážně dobré. A jak bys celou oblast zhodnotil? Vyplatí se tam zajet? Rozhodně! Acopan je super s ohledem na jednoduchý přístup a velký počet už existujících cest ve středním stupni obtížnosti, které nabízejí úžasné lezení a dobrodružství. Navíc místní jsou velice přátelští a ochotní s čímkoliv pomoct. Co se týká potenciálu pro nové cesty, stále je tady ještě z čeho vybírat, i když nejlepší linky pro výstup tradičním stylem jsou už obsazené. Ale pro lezce s vizí a dobrými schopnostmi je tady pořád ještě co nového dělat. A samozřejmě potenciál na ostatních, dosud

neprozkoumaných stolových horách zvaných Tepui je ohromný a věřím, že se tady v budoucnu budou dít ještě velké věci. No super, ani jsem nečekal, že se z  obyčejného rozhovoru vyklube takové zajímavé vyprávění. Můžu ti tady uvést i nějaké sponzory, jestli chceš. To by bylo fajn, tak tam prosím napiš, že mě podporuje Black Diamond a  Iglu Sport. A  kdyby někoho třeba zajímalo, co zrovna aktuálně dělám, tak může kouknout na www. lukakrajnc.com. Luko, moc díky za rozhovor, ať se ti v horách dál daří tak jako doposud a myslím, že o tobě ještě uslyšíme. Nepřeháněj (směje se), jen dělám, co mě baví. A taky dík! ptal se foto

Martin Stolárik M. Obid, A. Grmovšek, archiv LK

19

PORTRÉT

g Portrét jedné z největších h žijících postav světového horolezectví Jedním z  nejvýznamnějších horolezců 20. století byl pro mne odnepaměti rakouský horolezec Kurt Diemberger, dnes žijící v Itálii. Tento čerstvý osmdesátník je jedním ze dvou horolezců, kterým se podařilo uskutečnit první výstupy na dvě ze čtrnácti osmitisícovek.1 Kromě něj se to povedlo ještě legendárnímu Hermannu Buhlovi, který také provází významnou část Kurtovy horolezecké kariéry. Oba totiž společně podnikli v roce 1957 prvovýstup na Broad Peak a několik dní poté se neúspěšně pokusili o první výstup na sedmitisícovou Chogolisu. Při sestupu z tohoto štítu ale Hermann Buhl tragicky zahynul a Kurt je tak poslední, kdo jej naposledy viděl živého. Stejně jako Buhl, i Kurt Diemberger byl příznivcem filozofie lehkého stylu vysokohorského lezení – bez podpory umělého kyslíku a výškových nosičů. Oba tak významně ovlivnili vývoj výškového horolezectví. Kurt se stal opravdovou horolezeckou legendou, kromě zmiňovaného prvovýstupu na Broad Peak z roku 1957 stál o tři roky později jako první člověk i na Dhaulágirí. Nikdy by mne nenapadlo, že se s Kurtem mohu někdy potkat. Sen se ale stal skutečností. Rád bych se s vámi podělil o vyprávění, kterým mne Kurt jednoho nezapomenutelného večera v tatranském Zakopaném obdařil.

20

Kurt Diemberger začal do hor chodit v okolí Salzburgu. Učarovaly mu krystaly minerálů, které se ve svém volném čase snažil hledat v přilehlých horských údolích. Jakmile dostal starobylé kolo svého dědy, mohl se na něm vydat i do vzdálenějších koutů nedalekých hor. Na bicyklu pak přes horská sedla projezdil Vysoké Taury a Dolomity. Honba za drahými kameny se postupně rozšířila i na další horské oblasti. Netrvalo to dlouho a Kurt začal v horách lézt cíleně, neboť jak sám tvrdí: „Něco jsem v nich objevil, ale ještě dlouho jsem pořádně nevěděl, co vlastně. Nakonec jsem ale nabyl jistoty, že chodit nahoru do nepřístupného světa horských vrcholů mne moc láká.“ V sedmnácti letech už měl Kurt za sebou úspěšné výstupy na Grossglockner, Grosser Venediger a Matterhorn, které podnikl se svými spolužáky. Zanedlouho se Kurt skamarádil s  Wolfgangem Stefanem, svým pozdějším dlouholetým partnerem na laně. Jejich lezecké partnerství započalo nejprve na cvičných skalách v Peilsteinu u Vídně. Společně pak trávili mnoho chvil v malých i velkých skalních stěnách ve všech oblastech Alp mezi Cortinou d’Ampezzo a Calanques v jižní Francii. Kurt

Kurt Diemberger v přímé cestě na Ober Gabelhornu ve Walliských Alpách

ka vydala k dosud nezlezenému 8.047 metrů vysokému Broad Peaku a stala se mezníkem v  historii výškového horolezectví. Vrcholu této dvanácté nejvyšší hory světa totiž čtveřice dosáhla bez kyslíku i bez pomoci výškových nosičů, a stala se tak vodítkem i inspirací pro všechny, kteří chtějí lézt na vysoké hory moderním lehkým stylem. Kurt na tuto expedici vzpomíná:

Kurt Diemberger se svým dlouholetým spolulezcem Wolfgangem Stefanem po vylezení severní stěny Eigeru v roce 1958. Jejich výstup touto stěnou byl teprve čtrnáctým v pořadí.

v rozmezí let 1956 až 1958 zdolává většinu všeobecně uznávaných túr a prubířských kamenů moderního stěnového horolezectví, ke kterým patří zejména severní stěny Matterhornu a  Eigeru, Walkerův pilíř na Grandes Jorasses, jižní stěna Brenvy na Mont Blancu nebo Dent d’Herens. Zvláštní místo v Kurtově alpském horolezectví té doby zaujímá třetí přelezení celého Peutereyského hřebene na Mont Blanc včetně jižního pilíře Aiguille Noire za pět dní, který uskutečnil společně s Franzem Lindnerem. Během tohoto výstupu se u Kurta naplno projevuje jeho další vášeň – tvorba filmů s horolezeckou tematikou, což Kurt komentuje způsobem jemu vlastním: „Bylo to velké dobrodružství spojené s osmi kilometry lezení. I když lezecké úseky nebyly zdaleka tak obtížné jako v severní stěně Eigeru, přece jen se jedná o nejdelší traverz v Alpách. O našem výstupu jsem natočil film, který jsem po jeho dokončení přihlásil do soutěže. V té době jsem vlastnil velmi staré auto značky Volkswagen, které mělo najeto hodně přes tři sta tisíc kilometrů a v podstatě se už rozpadalo. Když jsem s ním jednou vyrazil na další výlet do hor, definitivně odmítlo poslušnost. Pochopil jsem, že tento den je jeho dnem posledním. Odšrouboval jsem tedy obě poznávací značky a zavolal kamarádovi v Trentinu, jestli by mi nepomohl s odvozem. Zavolal jsem taky domů, že mi auto navždy dosloužilo. Otec mi ale pobaveně oznámil, že se nemám trápit a mám hned přijet domů. Prozradil mi, že jsem se svým filmem vyhrál první cenu, kterou představoval nový vůz značky BMW 1800. Fantastické auto! Najezdil jsem s ním dalších tři sta tisíc kilometrů…“ Svým prvovýstupem direttissimou severní stěny Königspitze se v roce 1956 Kurt Diemberger uvedl mezi alpskou horolezeckou špičku, což vyústilo v  jeho pozvání samotným Hermannem Buhlem na výpravu do Karakorumu o rok později. Malá čtyřčlenná expedice se pod vedením Markuse Schmuc-

„V roce 1957 jsem se ve svých pětadvaceti letech zúčastnil své první expedice do vysokých hor. Společně s Hermannem Buhlem, Marcusem Schmuckem a Fritzem Winterstellerem jsme se vypravili k dosud nezlezené osmitisícovce Broad Peak v Karakorumu, kterou jsme měli v plánu vylézt alpským stylem bez výškových nosičů a bez kyslíku, což v té době nebylo zcela obvyklé. Byli jsme jen čtyři a vše jsme museli připravit a zorganizovat sami. Celá čtveřice se poprvé setkala na organizační schůzce v lednu 1957 v Maria Alm, na které jsem byl pověřen organizací expediční lékárny. Byla to úplně jiná doba než dnes. Třeba vysílačky byly nesmírně těžké. Samotné dosažení vrcholu Broad Peaku byl naprosto skvělý zážitek. Na vrcholu nás totiž zastihl fantastický západ slunce. Tehdy vznikla i má pověstná fotografie s Hermannem Buhlem. Na ten moment, jak tam oba stojíme na nejvyšším bodu v posledních slunečních paprscích s vědomím, že jsme tam první, se nedá zapomenout…“

Hermann Buhl v sedle Broad Peak Col 29. května 1957 s hlavním vrcholem v pozadí vlevo

Vrcholová fotografie z prvovýstupu na Broad Peak 9. června 1957, na níž jsou zachyceni Fritz Wintersteller a Marcus Schmuck, v pozadí se tyčí K2

Při vzpomínkách na svůj životní výstup Kurt samozřejmě neopomene připomenout, že jej podnikl v páru bot, které vzhledem k větší velikosti musel vycpat papírem.

Své dojmy z  výstupu na vrchol Broad Peak Kurt Diemberger popsal například v  knize Hermanna Buhla Od Álp po Himaláje2, v níž vše popisuje i s použitím dochovaných zápisků svého tehdejšího spolulezce … Rád bych Hermannovi řekl ještě hezké slovo, dřív než odejdu… ale vím, že ho nelze ničím utěšit. Hermann mlčky sedí na sněhu a dívá se do dálky – pohled upírá na Nanga Parbat. Na svůj vrch! Tuším jeho myšlenky. Chci se co nejdříve vrátit. Udýchaný stoupám k předvrcholu. Právě proto, že se cítím v dobré formě, vyrazil jsem až příliš rychle. Zatínám zuby, nechci se opozdit! Zarytě vztahuji kolena, zvedám se na lyžařských holích… Tak, tady je předvrchol! Na chvíli se zastavím, lapám po dechu; vše se kroutí… Tamten bílý hrot! Vrchol. A hle! Asi na hodinovou vzdálenost: dvě malé tečky, které pomalu vystupují posledním sněhovým svahem. Markus a Fritz. Je pět hodin a několik minut. Dále! Nesmím ztrácet čas. Dolů na první muldu a zas nahoru hrbolem; dolů, nahoru… hučím jako lokomotiva – je to vše nad 8.000 metrů. Přede mnou leží dlouhý horizontální úsek hřebene – to je volná cesta. Vpřed! Supím široce rozevřenými ústy, vydávám už ze sebe poslední síly, zprava i zleva se odrážím lyžařskými holemi, plně se soustředím na cestu před sebou, na sníh a suť – na vrcholový hřeben, který se jako obrovský most klene nad ohromnými hlubinami. Vrchol se rychle blíží… Začíná protisvah! Nahoru – tam na nejvyšším sněhovém svahu Markus a Fritz dělají právě snímky z vrcholu. Už jen krátký kousek! Nepřestat! Jde to do kopce – jak divoce mi bouchá srdce; kolena jen jen že se nepodlamují… Už jsem ale u posledních skal, zde je vrcholový sněhový svah, na kterém stojí kamarádi. S těžkým výdechem se zastavím. Dokázal jsem to. Markus a Fritz se právě chystají na sestup. Přicházejí ke mně a vítáme se. Potom nastupují zpáteční cestu po nekonečném hřebeni. Jsem sám – na smrt unavený, ale skutečně na vrcholu Broad Peaku; daleko vzadu vidím předvrchol. Před dobrou půlhodinou jsem ještě stál tam dole a viděl oba kamarády vystupovat sněhovým svahem. Nadobro vysílený vystoupím už jen pomalu o deset metrů výše, kde se zastavím u posledních šlépějí. Před sebou mám vrcholovou převěj Broad Peaku; je vyšší než já a nevidím přes ni. Sundám si batoh a sedám si na krátký odpočinek do sněhu. Je příjemné konečně zase sedět. Přede mnou – kam až oko dohlédne – vrchol vedle vrcholu; bílé moře, které se rozprostírá do nedozírné dálavy. V  blízkosti všechny známé vrcholy Baltora. Můj pohled přechází od Gasherbrumu k  Chogolise, od špičatého, jen o  200 metrů nižšího Masherbrumu až po Mitre Peak, který se svými 6.010 metry odsud už vůbec nevypadá impozantní; stojí tam hluboko na náměstí Concordia spíše jako roztomilý trpaslík v bílé čepici se střapcem. Nad vzdálenými vlnami Baltorského ledovce ční v  dálce Nanga Parbat, který se odsud shora zdá ještě mnohem osamělejší a mohutnější než z plató. Vpravo nad předvrcholem, docela blízko a  stále ne-

21

PORTRÉT

uvěřitelně vysoko, K2 – 8.611 metrů! Uctivě koukám na toho obra. Už dávno jsem vstal, dívám se napravo přes sněhové převěje na osmitisícovky skupiny Gasherbrumu, na Hidden Peak a Gasherbrum II. Nalevo od převěje vidím přes sníh na východ: tam jsou vrchy níže, hnědé, zasněžené řetězy se střídají se šedohnědými vysokohorskými plošinami, ztrácejí se v dálce – to je Tibet; neznámá krajina. Škoda, že je tu ta převěj! Kdyby se člověk mohl volně dívat úplně shora, když má kolem sebe už jen vzduch, jen nekonečný širý prostor… jak jedinečné by to bylo. Upřu zrak na převěj přede mnou. Pouze jednou v  životě, dnes, na osmitisícovce…! Zkoumám: led nebo zcela tvrdý firn. Vystoupím o krok výše. Ještě o jeden. A zas… Stojím. Volně se rozhlížím na všechny strany. Kolem mě jen vzduch. Zadívám se níže. Přede mnou leží sněhové temeno. Zde Broad Peak končí, pomyslím si udiveně a  hladím lyžařskou holí nejvyšší oblinu. Zde, přede mnou… už jen pár kroků. Dlouho hledím na východ… Podivné: tam – hlubina, dálka, neznámo – tedy to je Tibet. Nesmírná osamělost… Najednou i já tady nahoře pocítím tu nezměrnou osiřelost, to hluboké ticho, to mlčení… Jsem sám. A Hermann sedí dole na hřebeni. Ten, se kterým jsem chtěl být tady nahoře, na zářivém vrcholu, společně se opájet štěstím a radostí z vítězství, vychutnávat nejkrásnější hodinu v životě horolezce… ten tu není. A všechno kolem mě mlčí – strnulé, studené, nekonečné. Nejsem šťastný. Unavený sestupuji hřebenem, scházím po terénních vlnách dlouhého hřbetu. Najednou se zastavím a obracím se. Tady je vrchol, zde jsou stopy ve sněhu. Ano, byl jsem nahoře. Už je po všem. A to bylo opravdu vyvrcholení v životě horolezce? Škoda… zcela jiné, než jsem si vždycky představoval. A můj vysněný vrchol…? „To byla právě skutečnost,“ říká jakýsi hlas ve mně. „Vím,“ odpovím zklamaný a  dále scházím nekonečnými terénními vlnami. Každou chvíli budu u Hermanna. Už mám za sebou polovinu hřebene. To je dobře, protože jsem unavený. Unavený a sám. Tamhle vepředu je K2, přede mnou široký hřeben, hrb… Žlutá tečka? Větrovka! … Hermann…! Vskutku je to on – jde navzdory všemu. Hermann Buhl… Takové nesmírné vypětí vůle – až mě zamrazí. Blíží se. Jde celkem pomalu, krok za krokem. Rysy obličeje napjaté, pohled upřený vpřed. Jde na vrchol. Do noci… Hermann! Už je tady. Dívám se na něj. Nedokáži říci ani slovo – mám v hlavě jen jednu myšlenku: nyní přece půjdeme nahoru spolu. Najednou se těším a jsem šťastný. Co se mezitím stalo? Jak to jen bylo možné? Vždyť Hermann chtěl na rameni předvrcholu na mě počkat… ... sedám si, abych počkal, než se ostatní vrátí z vrcholu. Zdá se mi, že vidím, jak Mar-

22

Jedna z legendárních fotografií Hermanna Buhla na vrcholu Broad Peaku při západu slunce 9. června 1957 po uskutečnění prvovýstupu na tento 12. nejvyšší štít světa

kus a Fritz dosahují hlavní vrchol, dva malé body na úzkém firnovém hřebeni, daleko, ještě velmi daleko. V nohách už zase nemám cit. Pozoruji Kurta, jak poměrně dobře postupuje nahoru. Ale nechtěli jsme snad stát na vrcholu všichni? pomyslím si. Je pět hodin. Stihneme to ještě? Ale vždyť máme jako průvodce měsíc, říkám si povzbudivě a jdu dál. Pomalu se blížím k předvrcholu. Těsně pod ním se setkávám s  Markusem a  Fritzem. Byli na vrcholu… Naznačuji jim, že to chci zkusit, pokud jen dojdu… Pak jdu pomalu dál. Několik krátkých protisvahů, pak následuje dlouhý přechod vodorovným sněhovým hřebenem, který vede na hlavní vrchol. Nyní ve večerních hodinách to jde najednou trochu lépe. Uprostřed hřebene se setkávám s Kurtem, jde právě z vrcholu. Když mu řeknu, že chci jít ještě nahoru, beze slova se obrátí a jde se mnou. Slunce už pomalu klesá k obzoru, nad ledovci visí černé stíny. Jdeme ve více než osmitisícimetrové výši poslední metry na vrchol Broad Peaku… Kolem nás je dozajista všechno nevýslovně krásné… Je to skutečně nevýslovná krása. Jsem unavený, unavený myslet. Ale dívám se a vnímám… Svět tam dole se stal bezvýznamným. I první výstup na vrchol zapadl kdesi do dálky – a  to už bylo něco … V  této chvíli však přes mou únavu proniká blažená jistota: teď se sen uskuteční. Neboť tam nahoře, před námi… tam září – nepozemsky jako sen – vrchol! Tvary obrovských sněhových hub jsou stále fantastičtější. Podivné, jejich stíny se podobají tvářím. Vše žije – a přede mnou se pohybuje na sněhu dlouhý Hermannův stín, scvrkává se, roztahuje se, skáče... Je tu hrobové ticho. Celkem hluboko stojí slunce.

Život! Může to být ještě jednou tak krásné? Vrátit se? … Přede mnou je hodina, po níž jsem celý život toužil. Že mi bylo dopřáno zažít ji! Jsem šťastný… Chvíli se těžko opírám o lyžařské hole, zastavím se. Pak jdu s úsměvem dál. Přede mnou je Hermann. Jdeme spolu na vrchol. Ano, jdeme do noci; no dřív než nastane, tuším světlo, které vše ozáří, které obsáhne každou touhu života; i samotný život. A  najednou se to stane. Stojíme nahoře. Obklopuje nás ticho nekonečného prostoru. Mlčíme. To je splnění snu. Slunce se rozechvěle sklání k obzoru. Pod námi je noc – tam leží svět. Už jen nahoře u nás je světlo. Kouzelně se skví blízké vrcholy Gasherbrumu a dále ledová nebeská střecha Chogolisy. Rovně před námi v protisvětle se strmě zvedá tmavý masiv K2. Barvy tmavnou, jsou stále zářivější. Sníh dostává velmi tmavě oranžovou barvu. Obloha je dosud podivně azurová. Obrátím zrak: stín Broad Peaku! Do nekonečné šíře Tibetu roste tmavá, obrovská pyramida. Ztrácí se v oparu dálavy. Ještě stále stojíme mlčky. Pak si stiskneme ruce. Na obzoru je už jen úzký okraj slunce. Světelný paprsek sáhne přes tmu k  nám. Ozáří právě ještě poslední metry vrcholu. Udiveně hledíme na sníh u nohou. Jako by planul. Vznášíme se na zářivém ostrově v prostoru… Vtom světlo zhasne. ... obloha bledne. Nad námi stojí bledý měsíc. Rychle dolů. O půl osmé jsme na předvrcholu, smráká se. Pak nám pomáhá měsíc. Musíme dávat velký pozor, když se občas skryje za skalní žebro. Velmi srázné stupně. Kde je hřeben přerušen skalami, jistíme se lanem. Konečně jsme v sedle. Markuse a Fritze už nevidíme… Na svázaných lanech se spouštíme nesmírně strmou ledovou stěnou do sněhu. Je noc. Sestup v krustovitém sněhu je velmi namáhavý. Ale dál. Je krutý mráz.

Tragédii Hermanna Buhla na Chogolise popsal Kurt Diemberger rovněž v knize Od Álp po Himaláje.

Hermann Buhl 26. června 1957 na jihovýchodním hřebeni Chogolisy, který se mu nakonec stal osudným…

Kurt Diemberger se po úspěšném výstupu na Broad Peak pokusil o několik dní později i  o  prvovýstup na nedalekou Chogolisu, na sedmitisícový a  dosud nezlezený vrchol, na který se vypravil jen ve dvojici opět s Hermannem Buhlem. Při výstupu se ale stalo neštěstí. Ve špatné viditelnosti se s Hermannem utrhla jen několik metrů od Kurta sněhová převěj a jeho tělo zmizelo v hlubině.3 Kurt po letech na tuto tragédii vzpomíná s pohnutím v hlase: Neměli jsme prostě štěstí...

Expediční fotografie Kurta Diembergera na Dhaulágirí v roce 1960

Poslední stopa Příšerně se setmělo. Přes hřeben se ženou šedé cáry. Pak se rozpoutá peklo. Celými oblaky sněhového prachu se probíjíme výše. Často, když do nás divoce udeří vítr, můžeme odolat děsivé vichřici jen hluboce skrčení. Zde na hřebeni na nás doráží s plnou silou, stále máme pocit, že ztrácíme půdu pod nohama. Téměř ani nepostupujeme vpřed. Vždyť jen před chvílí byla obloha ještě modravá – jak je to jen možné? Nemáme čas přemýšlet. Teď jen rychle nahoru. Zda by se tam nahoru nešlo lépe vedle hřebene úbočím? Nedá se nic dělat, tu asi není jiné možnosti. A zda se máme tady, tak blízko cíle, vzdát? Oslepen oblakem ledových jehel musím zastavit, kladu si ruce před bolavou tvář. Tady je Hermann. „Teď jdu zase kousek napřed!“ volá na mě. Vichřice zuří dál. Každých 20 30 metrů se střídáme. Téměř už není nic vidět. Najednou je jasněji. Jako okouzleni hledíme vzhůru. Zde! Na dosah ruky! Vrcholová věž. Pochmurně, hrozivě se na nás dívá. Vzápětí ji pohltí vichr. V šatech ztuhlých od mrazu se probíjíme nahoru, po strmém hlubokém svahu těsně vedle hřebene. Vše je bílé, jen občas lze rozeznat slabý obrys. Už to téměř nemá smysl… Hermann přede mnou zastavil. 7.300 metrů! Ještě stále zbývá 300 metrů po vrcholovou věž. „Musíme se okamžitě vrátit! Vichřice za námi zafoukává stopy a nakonec se ještě dostaneme na převěj!“ Má pravdu – že nás to nenapadlo dříve! Nyní musíme jednat rychle – jak jsme, hned se obracíme. Hermann prošlapával cestu naposledy, a tak jsem teď vpředu. Z bezpečnostních důvodů jdeme v  odstupu 10 až 15 metrů – větší vzdálenost viditelnost nedovoluje. Skloněn se soukám dolů. Už po 50 metrech není stopy téměř vůbec vidět. Viditelné zůstaly jen hluboké díry po cepínech. Ale i  těch je stále méně; vichřice běsní se stejnou silou. Už jsme na široké sněhové ploše ve výšce asi 7.200 metrů! Tady někde vpravo se musí nyní objevit ten nebezpečný lavinový svah, který nás vytlačil tak blízko k srázu. Kdyby jen bylo trochu více vidět! Obrátím se: ano, opodál jde za mnou Hermann v mé stopě. Jak jdu dál, znovu a znovu se dívám doleva: nahoře je trochu tmavěji a dole trochu jasněji – více nevidím. Tam musí být okraj sněhových převějí. K němu se nesmíme příliš přiblížit! Ale ani k strmému svahu. Kdy už přijde? Aha – tady je zase díra po cepínu! Napjatě hledím doleva a na sněhovou plochu před sebou. Už je sotva vidět. Najednou… náhle jako by mě omráčilo, vše se chvěje, sněhová plocha pode mnou jako by se chvíli propadávala… Zděšen uskočím v téže chvíli doprava, dva, tři obrovské skoky – a jdu ještě kousek dolů strmým svahem, stále vyděšený tím, co jsem viděl: těsně před sebou okraj

převějí, ze kterého se odlomily malé kousky. Byl jsem už venku z převěje… jaké jsem měl štěstí! Co na to řekne Hermann…? Zastavím, obrátím se – ale je tu jen velká vypouklina svahu, přes kterou nahoru nevidím. Viditelnost je teď lepší; Hermann se patrně hned nahoře vynoří. Vlastně by tu už měl být… Ještě stále nepřichází… „Hermanne!“ Co to jen je? … Proboha! … Ten otřes… Hermann! Chvátám, lapaje po dechu, nahoru svahem… tady je hřbet… za ním ta plocha… je prázdná. … Hermann… ty… Je po všem. Vleču se pár kroků výše. Pak vidím: tady je jeho stopa, několik kroků ve sněhu a pak – už nic. Tmavá hlubina; před ní zubatý okraj odlomené převěje. Ten otřes předtím... Nemohu se podívat dolů do severní stěny! Musím se vrátit na vyvýšeninu hřebene. Čím dál scházím, tím je vichřice slabší. Ještě stále nejsem schopen myslet. Hermann se zřítil? On? Jak se to jen mohlo stát? A  ještě k  tomu za mnou; vždyť je mnohem lehčí než já. Je to možné? S  největším vypětím zdolávám protisvah k vyvýšenině. Ještě dříve, než se dostanu nahoru, oblaka se roztrhnou. Spěšně jdu na okraj srázu, jak daleko se jen dá. Odtud musím něco vidět! Vichr žene oblaka do nebetyčných výšin. Ze závojů se vynoří hřeben… věž… střecha s  obrovskými sněhovými praporci. Chogolisa – strašné. Zřetelně vidím daleko nahoře naši sestupovou stopu vedoucí širokým sněhovým polem. Zprava se stále více přibližuje zlom, je stále blíž k stopě směřující rovně dolů. A tam… vidím to se strašlivou zřetelností… tam Hermann v mírném záhybu opustil mou stopu – která vede dále blízko propasti – a šel rovnou dál, jen 3–4 metry, ale přímo na labilní převis. Ven do prázdna… Jako opařený děsem se dívám dolů stěnou. Její úpatí není stále vidět. Kdybychom byli měli lano? … Na tomto místě bych nedokázal Hermanna udržet. Nyní je pohled dolů volný: pod dočista vymetenou stěnou se doširoka rozprostírají sněhové masy laviny. Její konec není vidět, ztrácí se směrem dolů v mlze. Hermanna není nikde vidět. Je zřejmé, že se zřítil nejméně 300, pravděpodobně 500 metrů, a patrně leží teď někde dole pod sněhovými masami. Určitě je mrtvý. Ale – nechci tomu prostě uvěřit! Sestoupit! Ale tady to nikudy nejde, kamkoliv se podívám. Moje volání zaniká bez odpovědi. Možná se tam dostanu s kamarády zdola! Přes ledovcové zlomy. Jediná možnost. Ještě jednou očima všechno křečovitě zkoumám. Hledám batoh, lyžařskou hůl, nějaký černý bod… něco, co patřilo Hermannovi. Není ale vůbec nic vidět, naprosto nic. Pouze tam nahoře – stopu… Jeho poslední stopu. Horu zahalují oblaka. Jsem sám.

23

PORTRÉT

Vichr znovu zběsile žene mlhu a sníh přes hřeben. Mohutné ledové zuby vypadají jako přízraky. Jsme tady už hodiny, Hermann a já. Nyní se vracím sám. Přepadává mě hrůza. Pak se metr po metru probíjím skalami v  úbočí. Pokračuji v  ledu těsně pod hranou. Traverzuji příkré sněhové žebro, opatrně… najednou se celé žebro řítí na mě. Bleskurychle sebou hodím na druhou stranu, sotva se ještě udržím… ledové bloky mizí v hlubině. Jsem celý strnulý. Pomalu vstávám. Jsem ještě tady?! Je to všechno asi osud… Možná bylo tam nahoře Hermannovi souzeno vykročit do prázdna. Viditelnost je stále stejně špatná. Minuty se zdají nekonečné. Z minut se stávají hodiny… Hřeben mám za sebou, vichřice přestala. Bloudím nekonečnými ledovcovými muldami a hledám cestu dolů – v mlze, pak při slábnoucím světle kapesní lampy. Orientační vlaječky většinou zasypal sníh. Jakoby zázrakem, ale přece jen vždy najdu cestu dále. Vtom – jakýsi hlas! Zastavím se: hrobové ticho. Jdu… aha, zase! – „Hermanne!“ … Všude je ticho. Nakonec si všimnu, že se to jen za chůze houpe karabinka na batohu. Nicméně mám pocit, že jde Hermann neviditelně se mnou… Oči mi slzí. Jsem na konci sil. Sotva se ještě držím na nohou. Moje obrazotvornost splývá se skutečností. Sestupuji jako ve snu, instinktivně procházím vedle ledovcových trhlin, skrze ně. Jdu… Ještě stále? Už… nemůžu! Musí to jít!

Vrcholová fotografie z prvovýstupu na Dhaulágirí 13. 5. 1960, na které jsou Kurtovi spolulezci Ernst Forrer a Peter Diener

Hermann Buhl (21. září 1924–27. června 1957) je mnohými považován za nejlepšího horolezce všech dob. Kurt Diemberger byl posledním, kdo jej viděl živého.

Dolů… rychle… kamarádi… snad ještě pomoc… Hermann… Už dávno nemohu. Moje nohy ale stále jdou. Sedmadvacet hodin poté, co se Hermann zřítil, dosáhl jsem základního tábora na úpatí Broad Peaku. Pod Markusovým vedením jsme začali pátrací akci, 30. června jsme pronikli až do 5.700 metrů. Akce skončila bezvýsledně: po Hermannovi nezůstala žádná stopa. Někde v ledovcích na úpatí severní stěny spí svůj věčný sen. Vysoko nad ním se klene nebeská střecha.

24

V následujících letech Kurt Diemberger prosazuje myšlenky malé výpravy z  Broad Peaku. Bylo tomu i  v  případě malé švýcarsko-rakouské výpravy na sedmou nejvyšší horu světa Dhaulágirí, které se Kurt Diemberger zúčastnil v roce 1960. Expedice byla rovněž založena na soběstačnosti všech členů expedice bez podpory umělého kyslíku. Unikátní byla i  skutečnost, že členové výpravy poprvé použili pro přepravu vybavení do základního tábora ve výšce 5.700 metrů malé letadlo. Expedice skončila úspěchem. Vrcholu dosud nezlezené sedmé nejvyšší hory světa Dhaulágirí dosáhl šestičlenný tým – společně s  Kurtem Diembergerem jej tvořili Peter Diener, Ernst Forrer, Albin Schelbert, Nyima Dorje a  Nawang Dorje. Kurt na svou druhou osmitisícovku vzpomíná s nadšením: „Na Dhaulágirí nás ve výšce 7.600 metrů zastihla silná bouřka. Pak se ale stal zázrak. Počasí je někdy nevyzpytatelné. Bouře skončila a my mohli vystoupit na vrchol. Fantastický den!“

V  roce 1967 Kurt organizuje výpravu do Hindúkuše. Expedice se opět nevymyká jeho představě lehkých a malých výprav, kde lezci podnikají své výstupy samostatně ve dvojici. I zde Kurt ukázal své nadání pro toto pojetí výškového horolezectví, ale také nadšení pro objevování. Na expedici Kurt totiž strávil týdny nošením velkých nákladů přes drsný a těžký velehorský terén, vedený touhou podívat se za další horský hřeben, do dalšího neprozkoumaného horského zákoutí. Během dvou měsíců zde uskutečnil několik prvovýstupů na šesti a sedmitisícové vrcholy, vždy s minimem vybavení. Právem si cení zejména svého prvovýstupu na dosud nezlezený vrchol Tirich West IV, vysoký 7.338 metrů. Na svou další osmitisícovku musí Kurt čekat až do sedmdesátých let, kdy se mu v roce 1978 podaří vystoupit klasickými cestami na Makalu a Mount Everest a o rok později na Gasherbrum II. Kurt se v  této době naplno věnuje své filmařské práci. Na zmiňované výpravě na Mount Everest z roku 1978 se Kurt

stává prvním člověkem, který na vrcholu nejvyšší hory světa natočil zvukový film. Se svou přítelkyní, britskou horolezkyní Julií Tullis4, nakonec zakládá filmovou společnost s názvem „Nejvyšší filmový tým na světě“5. V roce 1981 se oba vydávají filmovat pod Nanga Parbat. Kurt k  tomu dodává: „Dělali jsme společně film, ale na vrchol jsme se nedostali.“ S Julií se pak v roce 1984 účastní i výpravy, která se neúspěšně pokusí o výstup na K2. Kurt vzpomíná: „Výprava se tehdy rozhodla pro návrat domů. Já se ale s Julií rozhodl v oblasti ledovce Baltoro zůstat s tím, že se ještě pokusíme o výstup na Broad Peak, na kterém jsem již stál o sedmadvacet let dříve. Chtěl jsem vidět, jestli se na hoře od té doby něco změnilo. Mysleli jsme si rovněž, že když se nám podaří vylézt na Broad Peak a počasí se umoudří, pokusíme se ještě jednou o výstup na K2. Na vrchol Broad Peaku jsme se nakonec dostali. Cestou nazpět nás ale zaskočilo obrovské množství sněhu, které hrozilo lavinami. Byli jsme rádi, že jsme sestup vůbec přežili. Na K2 už tedy toho roku nedošlo. My ale byli přesvědčeni, že se pod tuto horu musíme vrátit…“ Kurtova nejvíce traumatizující epizoda jeho života je rovněž spojena s Julií Tullis, se kterou se v roce 1986 na základě předchozího rozhodnutí opět vydává do Karakorumu k obávané K2. Dvojici přeje štěstí, a tak 4. srpna Kurt a Julie dosahují pozdě večer vrcholu druhého nejvyššího štítu světa.6 Chvíle štěstí ale vzápětí střídá řada dramatických událostí. Krátce po zahájení sestupu Julie upadla a začala stahovat Kurta s sebou, naštěstí se ale dvojice zastavila těsně před propastí. Čekala je ale mrazivá noc, kterou oba nouzově strávili v  ledovcové trhlině ve výšce 8.400

Smutný závěr expedice na K2 v roce 1986 – Kurt Diemberger v nemocnici v Innsbrucku

Z rozhovoru u zubrovky Zakopane, listopad 2011

Julie Tullis a Kurt Diemberger při přebírání jedné ze svých filmových cen v roce 1983

na otok mozku. Další horolezec Alan Rouse je v natolik špatném zdravotním stavu, že se přeživší horolezci rozhodnou nechat ho v táboře IV, aby si zachránili vlastní životy. Při sestupu umírají další dva rakouští horolezci

„V roce 1984 jsem při výstupu na Broad Peak našel skobu z našeho 27 let starého prvovýstupu…“

metrů. Následujícího dne se jim sice podařilo dosáhnout tábora IV, malé stany ve výšce 8.000 metrů ale museli sdílet s dalšími pěti horolezci. Vznikající bouře všechny zúčastněné uvěznila vysoko na hoře na dlouhých pět dní. Kurt svou partnerku na laně v  následném boji o přežití ztrácí – Julie Tullis zemřela v zóně smrti na následky výškové nemoci,

cku následuje amputace jeho prstů na rukou… Jak Kurt přiznává: „V roce 1986 bylo na K2 hrůzostrašné černé léto.“ O život tam tehdy přišlo celkem 13 horolezců. Ztráta partnerky, kolegyně a blízkého člověka – Julie Tullis, Kurta trápí dodnes. Kurt jejich společnou tragédii po létech poutavě zaznamenal v knize Nekonečný uzel: K2, hora snů a osudu.7 Byť Kurt Diemberger ve svém životě vylezl na mnoho vrcholů, tvrdí o sobě, že nejdůležitější bylo pro něj vždycky objevování. A jestli jeho průzkum terénu vedl k vrcholu, nebo ne, nemělo pro něj příliš velký význam. Kurt během svého života navštívil jedny z nejvíce nehostinných míst na Zemi. Často s ním cestovala i jeho rodina, zejména jeho dcera antropoložka Hildegarda8, což pro něj bylo, jak sám uznává, velmi důležité. Tento vynikající fotograf, filmař, horolezec, spisovatel a cestovatel letos slaví osmdesáté narozeniny. Při našem osobním setkání na mne zapůsobil svou vitálností a  mladickou jiskrou v oku. A nedivil bych se, kdyby tomu tak bylo ještě dlouho. Vždyť jak nám při svém odjezdu sám prozradil, jeho dědeček se dožil sta let!

Alfred Imitzer a  Hannes Wieser. Na fixních lanech pak ve výšce 7.100 metrů i  polská horolezkyně Dobrosława Miodowicz-Wolf, přezdívaná Mrówka. Společně s Kurtem Diembergerem přežije sestup pouze rakouský horolezec Willi Bauer, oba ale utrpěli během sestupu těžké omrzliny. Po návratu domů z tragické výpravy pak v nemocnici v Innsbru-

Kurte, pamatuješ si ještě na své lezecké začátky? To víš, že ano. Byť jsem se narodil ve Villachu, školu jsem už navštěvoval v Salzburgu, se kterým jsou spojeny i moje první horolezecké kroky. Už v začátcích byl pro mne při lezení důležitý styl… Zaujalo mne, že jsi vystudoval ekonomii a živil se pak jako učitel na obchodní akademii…9 Máš pravdu. Učitelské povolání mne ale šťastným nedělalo. Když si třeba vzpomenu na opravování písemek – ó můj bože, to byla práce! Cítil jsem, že musím žít v  horách. Proto jsem jednoho dne řekl: „Dost!“ a stal se horským vůdcem. Mým novým působištěm se stal Mont Blanc, na který jsem vodil turisty. Na tu dobu vzpomínám rád. Nebyla přitom nouze o veselé příhody. Když se na Mont Blancu pokazí počasí, většina horolezců schází dolů. Ne tak moji klienti – ti zůstávali. Pak jsme spolu na chatě proseděli klidně i tři dny v naději, že se zítra určitě vyčasí a my půjdeme nahoru. Já přitom pil své oblíbené červené víno, různé šnapsy, jedl řízky a spousty dobrot… takže jsem jejich rozhodnutí většinou kvitoval s povděkem. Na jedné z  horských chat se ale muselo chodit na toaletu přes sněhové pole traverzem. S klienty jsem pak chodil dvakrát třikrát, ale pak jsem jim řekl, že cestu už znají a já se vracím ke svému červenému vínu. Jednou se ale stalo, že se můj turista nevrátil. Jako horský vůdce jsem za něj nesl zodpovědnost, a tak jsem si vzal bundu a  vyrazil ho hledat. Stál před toaletou a celý se třásl: „Kurte, stalo se neštěstí!“ „Co by se mohlo stát, vždyť jsi v pořádku.“ „Já jsem sice tady, ale všechny moje peníze spadly dolů.“ Vzal jsem tedy lano a šel

25

PORTRÉT

zjistit situaci. Peníze jsem objevil, ale když jsem se je snažil uchopit, vypadly mi z vlhkých dlaní a  zapadly níž do komína. Klient úpěnlivě prosil: „Kurte, jsi slavný horolezec… máš za sebou hodně náročných výstupů…,“ a tak nezbylo nic jiného než se spustit níže. Komín byl ale hladký a já jej nemohl slézt. Klient: „Kurte, jsi přece dobrý horolezec, proč bys byl jinak horským vůdcem?“ Nebylo zbytí a já musel níž, protože náš incident se stal věcí mé prestiže. Nakonec vše dobře dopadlo a já dostal za svůj výkon i zaslouženou odměnu. Tak to jsi mne opravdu pobavil. A  můžeš prozradit, který štít v  Alpách byl tvým nejoblíbenějším? Jednoznačně Mont Blanc, který má mnoho různých stěn a vrcholků. Ale rád jsem měl i spousty dalších kopců. Určitě se tě často ptají na Hermanna Buhla. Kdy ses s ním poprvé potkal? To ještě nebyl vůbec známý…

Pravdou ale zůstává, že od té doby výpravy, které nazýváme lehké, následovaly našeho příkladu. Někteří používají čistý alpský styl bez postupného návratu do základního tábora a na jeden zátah, který ale podle mého názoru můžeš použít pouze pokud ses již aklimatizoval na jiné hoře. My se postupně aklimatizovali na Broad Peaku, což nám zabralo asi tři týdny. Teprve pak jsme mohli klidně jít až na osmitisícový vrchol. Na vrchol Broad Peaku jsi vlastně vylezl dvakrát – nejprve sám a pak ses na něj vrátil ještě jednou s Hermannem Buhlem. Ocenil nějak Hermann tvůj výkon? Myslím, že jej to potěšilo. Navíc, západ slunce na vrcholu byl něco jedinečného. Byli jsme asi první lidé, kteří kdy viděli západ slunce na vrcholu osmitisícovky. Broad Peak se pro mne a pro Hermanna stal vrcholem přátelství. Během výpravy se z  nás stali opravdoví kamarádi, i když mne často káral. Choval se ke mně někdy jako můj otec: „Zase jsi to udělal

Štaprli zubrovky s takovou legendou nelze odmítnout, zleva Kurt Diemberger, Martin Krejsa a Jerzy Porebski, Zakopane, listopad 2011

Jakým člověkem byl v soukromí? Byl hlavně hodně originální. Jako horolezec měl spoustu romantických představ, co přelézt a do čeho se pustit, které většinou dokázal i zrealizovat. Váš styl, který jste použili na Broad Peaku byl taky hodně originální. Před vámi jej použil snad jen Herbert Tichy na Cho Oyu…10 Ano. Herbert Tichy mne kdysi přesvědčoval, že jeho výstup byl proveden také alpským stylem. Že Šerpové, kteří mu pomáhali, byli jeho přátelé a v ničem se neodlišovali od ostatních členů jejich skupiny… Je skutečně těžké provést nějaké objektivní srovnání a zhodnocení. Vždyť na každé expedici byly podmínky jiné. V čem byly jiné? V míře poznání, ve zkušenostech. Nebo i v podpoře výškových nosičů. Vezmi si třeba ty z expedice Hermanna Buhla na Nanga Parbatu v roce 1953… Hermann tam neměl Šerpy, ale nosiče z údolí Hunzy, kteří dokázali být také fantastičtí pomocníci.

26

Kurt Diemberger během svého druhého výstupu na Broad Peak v roce 1984

špatně!“ Nebo: „Ty jsi snědl tu pomerančovou marmeládu celou sám?“ Jak reagovala horolezecká komunita v 50. letech na myšlenky Hermanna Buhla zdolávat himálajské štíty v alpském stylu? Mnoho lidí jej samozřejmě považovalo za blázna, protože jeho nápady se jako bláznivé mnohým také jevily. Jenže on se jen snažil realizovat své pocity. Byl to opravdu Hermann Buhl, který jako první položil otázku, proč bychom nemohli vylézt na osmitisícovku jen my tři nebo čtyři kamarádi, bez použití kyslíku a  výškových nosičů. Nakonec se nám přesně tímto způsobem podařilo na Broad Peak vylézt. Musíme si ale uvědomit, že náš první funkční lehký styl výpravy byl mnohem těžší než ten, který dnes nazýváme alpským. Používali jsme například na některých úsecích fixní lana. Dneska je to v pojetí alpského stylu nepřípustné. Abych tedy uvedl věci na pravou míru, ta pravá změna, kterou jsme tehdy uplatnili, byla absence výškových nosičů, neboť bez kyslíku a velkého vybavení vylezl na Cho Oyu v roce 1954 již zmiňovaný Herbert Tichy nebo v roce 1956 na Gasherbrum II Fritz Moravec11, ale na rozdíl od nás s podporou výškových nosičů. Styl, který se dnes nazývá čistým alpským stylem, použili až na Skil Brumu Marcus Schmuck a Fritz Wintersteller12 nebo my s Hermannem Buhlem na Chogolize, kde jsme se pohybovali jen s jedním stanem, bez výškových nosičů, bez kyslíku a taky bez lana, které se nám stalo osudným… Mnoho lidí mne později obviňovalo, že kdybychom byli navázáni na lano, Hermann by nehodu přežil. Nejsem si ale jistý, zdali bych ho byl schopen v daném terénu udržet... Byla to hrůzná zkušenost. Najednou můj přítel zmizel a již jej nikdo nespatřil. Nikdy jsem pak nemohl uvěřit, že něco takového se mohlo stát právě Hermannu Buhlovi. Vždyť teprve čtyři roky předtím vylezl sólo na Nanga Parat… Chogolisa byla tvrdá lekce. Co člověk cítí, když vyleze někam s vědomím, že tam před ním nikdo nestál? Na osmitisícovkách jsme se dotýkali něčeho, co je pro obyčejné lidi neviditelné. Když ses dostal do těchto místo, trochu to připomínalo, jako by ses dostal na počátek stvoření. Fantastický pocit! Pamatuji si na prvovýstup na Dhaulágirí, kdy jsme poprvé spatřili vrchol. Když jsme se ujistili, že je to opravdu skutečný vrchol, pocítil jsem velmi silný pocit. Uvědomil jsem si, že teď udělám poslední pohyb, a  vše se najednou změní. Něco se ztrácí, ale něco zůstane uvnitř nás. Nedá se to popsat. S tímto pocitem jsem také v roce 1967 vystoupal na West Tirich IV. Abych byl upřímný, byl to pro mne velmi silný zážitek. Jen jsem poklekl a vzal sníh do svých rukou. Můj spolulezec Didi byl natolik hodný, že mne nechal jít na vrchol prvního. Bylo to od něj velmi pěkné. Byl to jedinečný pocit. Na vrcholku West Tirich IV byly tři čtyři skalní krystaly. Vypadalo to, jako by nás jejich prostřednictvím pozorovali horští duchové.

Rád bych se zeptal i na tvou profesi filmaře v horách. Už jen vytáhnout kameru na vrchol musí být nepředstavitelná dřina… Je to každopádně hodně těžká práce. Každá věc v té výšce váží dvakrát až třikrát více… Na expedicích jsem s kamerou chodil mockrát nahoru a dolů. U alpského stylu bych si to ale nemohl dovolit. Musíš tedy mít značnou odolnost. Musíš být velmi dobře aklimatizovaný. Také jsou nutné dobré baterky, které vydrží.

Kurt Diemberger se během svého horolezeckého života stal rovněž uznávaným horským filmařem a fotografem

Já používal lithiové baterie. Velmi důležitá je při natáčení ve velkých výškách spolupráce s lidmi, které natáčíš. Abys vytvořil dobrý film, musíš je pro svou práci získat, protože většina horolezců se zajímá především o lezení a ne o natáčení. Člověk sám, jen jako kameraman, nemůže udělat dobrý film.

Velká zábava bylo třeba filmování na vrcholu Everestu v roce 1978. Někteří kluci spolupracovali skvěle, přitom se všichni na vrchol nemohli dostat. Hlavním problémem filmování na nejvyšším bodu planety se ukázala klapka, protože si nikdo kvůli synchronizaci zvuku nechtěl sundat rukavice, aby tleskl. Nakonec jsme našli řešení – stačilo zařvat: „Chak!“ a bylo to. Utekl ti někdy kvůli filmování vrchol? Myslím, že ne. Měl jsem na to recept. I na Broad Peaku jsem filmoval jen do druhého tábora, kde jsem zanechal kameru a dále jen fotil. Pak jsme barevné diapozitivy dodatečně nafilmovali. Bylo to řešení. Sleduješ dnešní horolezectví? Jaký máš na něj názor? Myslím si, že není dobré, když se současní borci vzájemně osočují, že jeden dělá prvovýstupy, zatímco druhý chodí jen normálkami. Každý by se měl snažit o  svou vlastní cestu. Já osobně se příliš nezajímám o to, co a jak dělají ostatní. Když je někdo šťastný tím, že jde po své vlastní cestě, ať to tak dělá. Ten kluk, co vyběhl Eiger za dvě hodiny… Říkám si, když to tak má rád, ať to tak dělá. Sice u toho moc nového neobjeví, ale určitě u toho zažije dobrodružství, které ho naplňuje. I  když nejsem sportovec, těmto sportovcům rozumím. Sportovci se snaží objevit své limity, zapsat se do statistik… Dneska se často objevuje otázka: „Kdo je nejlepší?“ A  většinou se pak objeví i  od-

pověď: „Ten, kdo je nejrychlejší.“ Je jasné, že ten, kdo leze rychle, se nemůže jistit tak, jako ten, kdo leze pomalu. V  takových případech říkám: „Chlapi, běžte tam, kam vám říká vaše srdce, že máte jít! Objevujte a zapomeňte na hodinky.“ Myslím, že celé rychlostní lezení a jemu podobné směry nejsou správné. Když řekneš: „Miluji hory!“, je to podobné, jako bys tvrdil, že miluješ nějakou ženu. Když pak ale řekneš: „Mám na ni ale jen jednu minutu…“, budeš k smíchu. Když opravdu miluješ ženu nebo hory, musíš jim zkusit porozumět. Objevovat znovu a  znovu. Víš, rychlost podle mne nemá smysl. Rád bych proto vzkázal mladým lidem: „Někdy si musíš pospíšit! Třeba když se blíží bouřka a dokola se blýská. Ano, pak udělej vše pro to, abys byl rychlý. Když jsi v kuloáru, kde začíná padat led a kameny, musíš být velmi rychlý. Normálně si ale dej načas!“ Opravdu si myslím, že při zlézání osmitisícových vrcholů není místo na závodění. Co tedy pro tebe výškové horolezectví znamená? Horolezectví ve mně vyvolává zejména velké napětí a  touhu objevovat. Jako tehdy v roce 1999, když jsem se nikoliv jako kameraman, ale jako člen malé americké skupiny vydal do údolí Shackgam Valley objevit novou cestu na Hidden Peak. Tehdy jsme opravdu prožívali dobrodružství. Nevěděli jsme, co nás čeká za rohem. Tušili jsme dobrodružství při pohledu na stěnu: „Dalo by se vylézt

Sérii Constallation 2012 najdete v prodejnách Hudysport.27

PORTRÉT

tudy. Nebo snad tudy? Tady by to mohlo být příliš nebezpečné, protože nad tímto úsekem visí sérak. Tam bychom neměli jít.“ Tak vypadá skutečná cesta dobrodružství, spojená s objevováním.

Steve House13 a jemu podobní, jsou opravdu ve svých myšlenkách objevitelé. Objevitelé vertikál, které zajímá, co je okolo nich i za následujícím rohem. Naštěstí jich není mnoho. Kdyby jich bylo hodně, nebylo by

lidí. Ale daleko lépe se cítím, když mohu jít na Everest z jiné strany – daleko méně probádanou stěnou Kangshung. Tehdy v roce 1981 se nám výstup nepodařil, ale o to jiná byla taky atmosféra. Už by mne dneska nikdo nedostal nazpět na normální cestu na Everest. Ani na normálku ze severu, to je to samé. Nedovedu si to představit. Pamatuji si ale na doby, kdy jsme pod Broad Peakem měli pouze jeden stan, možná dva stany. A dneska je jich tam celé stanové městečko. Všechno už skončilo. A  co se děje dneska, už pro mě není zajímavé. Na Broad Peak můžeš jít i z čínské strany a budeš tam sám. A bude to jako za dávných časů. Takže zlatá éra objevování ještě neskončila. Musíš ale znát ta pravá místa. Kdyby sis mohl vybrat, do kterých míst by ses chtěl ještě podívat? Už dlouho bych se chtěl vrátit pod Broad Peak a K2. Možná zavzpomínat na Julii… Taky se podívat do údolí Shackgam Valley, které se nachází za K2. Byl jsem v něm sedmkrát. Přitahuje mne na něm fakt, že je tam stále co objevovat. Je tam mnoho bezejmenných a dosud nezlezených vrcholů. A  pak bych se chtěl konečně podívat na Kanchenjungu zblízka. Zatím jsem ji viděl jenom z dálky. Jak vidíš, něco z touhy objevovat ve mně stále zůstává.

Kurt Diemberger, Zakopane, listopad 2011

I  dnes se dají ve vysokých horách najít místa, která jsou stejná od nepaměti. A netýká se to jen osmitisícovek, ale i ostatních vysokých hor. Vše záleží na lidech, kteří se tam vypraví. Většina lidí se tam ale pravděpodobně nevydá. A  to je dobře, že tam nepůjdou. Pár horolezců, jako je například

to ono. Proto jsem nejraději šel tam, kde nebylo mnoho lidí. Pravda, občas jsem jako kameraman musel jet i tam, kde bylo hodně lidí. Například když jsem dělal film s Francouzi na Everestu. Bylo to poprvé, co se filmovalo na jeho vrcholu. A samozřejmě, tehdy tam bylo hodně

1 V některých pramenech se uvádí rovněž Šerpa Gyalzen Norbu, který vylezl 16. 5. 1955 společně s členy francouzské expedice Jeanem Francem a  Guido Magnonem na Makalu, a  v  rámci japonské výpravy 9. 5. 1956 na Manaslu (spolu s ním Toshio Imanishi). Na vrcholu Makalu již ale byli o den dříve, tedy 15. 5. 1955, Lionel Terray a Jean Couzy. 2 Buhl, Hermann: Od Álp po Himaláje, Šport. vydavateľstvo SV ČSTV, Bratislava 1965. 3 První den vystoupili oba horolezci do výšky 6.350 m, kde postavili stan, ve kterém museli kvůli vichřici strávit celý následující den. Třetí den (27. června 1957) vyrazili nahoru. K vrcholu jim zbývalo pouze 300 výškových metrů, když se opět zhoršilo počasí a  donutilo je k  návratu. Při sestupu se s  Hermannem Buhlem utrhla sněhová převěj a zřítil se do severní stěny. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Chogolisa (7.665 m) byla poprvé zlezena až 2. srpna 1975 Fredem Presslem a  Gustavem Ammererem, účastníky rakouské výpravy vedené Eduardem Koblmüllerem, kterého potkal stejný osud jako Hermanna Buhla – i s ním se ulomila sněhová převěj. Naštěstí byl ale navázaný na lano, na kterém jej členové jeho týmu zachytili a také vytáhli do bezpečí. 4 Julie Tullis (15. 3. 1939-6./7. 8. 1986) – britská horolezkyně, která se s Kurtem Diembergerem poprvé setkala v roce 1976. Od roku 1980 s ním trvale spolupracovala. V roce 1981 společně filmují na Nanga Parbatu. V následujících letech pak působí na severním hřebenu K2 a na v té době nezlezené východní stěně Mount Everestu. V roce 1984 společně zdolávají vrchol Broad Peaku.

5 Höchste Filmteam der Welt. 6 Julie Tullis se stala první Britkou, která vylezla na K2. Před ní se tento výstup podařil pouze Polce Wandě Rutkiewicz (23. 6. 1986) a francouzské horolezkyni Liliane Barrard (23. 6. 1986), která stejně jako Julie zahynula při sestupu. 7 V originále The Endless Knot: K2, Mountain of Dreams and Destiny. V českém vydání z roku 1996 je pak název Nekonečný uzel, K2 – 8.616 m. 8 Hildegarda Diemberger se specializuje na oblast kultury Tibetu a rozhraní Tibet–Mongolsko. 9 Kurt Diemberger studoval ekonomii na University of World Trade ve Vídni, kde získal dva tituly (MBA 1955, M.Ed 1962). Od roku 1963 pracoval pět let jako učitel na obchodní akademii v Salzburgu. 10 Herbert Tichy uskutečnil prvovýstup na Cho Oyu 19. 10. 1954 společně se Seppem Jöchlerem a  Pasangem Dawa Lamou. Malou rakouskou výpravu tvořili Herbert Tichy, Sepp Jöchler a Helmut Heuberger a sedm Šerpů, jejichž sirdarem byl Pasang Dawa Lama. 11 Fritz Moravec (narozen 27. 4. 1922 ve Vídni, zemřel 17. 3. 1997 ve Vídni) byl rakouský horolezec, který se proslavil zejména svým prvovýstupem na Gasherbrum II (8.035 m) 8. 7. 1956, jenž uskutečnil společně s Josefem Larchem a Hansem Willenpartem. 12 Skil Brum (7.360 m) v blízkosti K2 a Broad Peaku byl poprvé zlezen Marcusem Schmuckem a Fritzem Winterstellerem 19. 6. 1957. 13 Steve House (1970), významný americký horolezec, vyznavač alpského stylu. Společně s Vincem Andersonem podnikl

28

Chtěl bych touto cestou poděkovat svému příteli Jerzy Porebskému z Varšavy i organizátorům festivalu „XII Dni Lajtowe“ v polském Zakopanem, kteří nám setkání s Kurtem Diembergerem umožnili. Bez jejich laskavosti by tento článek nemohl vzniknout.

text foto

Martin Krejsa Pepe Piechowicz, Martin Krejsa a archiv Kurta Diembergera

1.-8. září 2005 prvovýstup centrálním pilířem v  Rupalské stěně Nanga Parbatu (8.125 m) (VII M5 X WI4, 4.100 m), za což získal ocenění Zlatý cepín (Piolet d‘Or). V roce 2004 uskutečnil za 41 hodin sólo prvovýstup a celkově 2. výstup na K7 (6.942 m) v  údolí Charakusa v  Pákistánu 2.650 m vysokou jihozápadní stěnou (5.10, A2, 80° led, M6+). Další významné výstupy: Mount Robson (3.954 m), Canadian Rockies (WI 5, M7, 2.000 m) v  roce 2007; Kunyang Chish, V vrchol (cca 7.400 m), v roce 2006; Cayesh (5.719 m), Peru, prvovýstup Z stěnou, (16 délek, on-sight, 5.10, M7+) v roce 2005; Kapura Peak (6.544 m) v údolí Charakusa v Pákistánu, prvovýstup (1.100 m, 5.8, M5, 80° led); Nayser Brakk (5.200 m) rovněž v údolí Charakusa, JV hřeben, prvovýstup „Tasty Talking“ (300 m, III, 5.10c); North Twin, S stěna (5.9, A3, M?), Canadian Rockies, po 30 letech 2. výstup cestou Lowe-Jones; Mount Dickey, V  stěna, Ruth Gorge, Aljaška, po 30 letech 2.  opakování cesty Rowell-Ward-Roberts z  roku 1974 (5.9, A1, 1.650 m), v  roce 2004; „The Talkeetna Standard“ (AI5, 5.9, 3300’), Eye Tooth, Ruth Glacier, Aljaška, prvovýstup v roce 2004; Hajji Brakk (5.985 m), údolí Charakusa, Pákistán, prvovýstup (5.9, 65° led, 1.200 m) sólo prvovýstup na štít za 19 hodin 31. července 2003; Nuptse, prvovýstup J/JZ pilířem alpským stylem; „The Infinite Spur“, Mount Foraker, J stěna (5.9, WI4, Aljašský stupeň VI) v  roce 2001; „Czech Direct“ (Slovak Route), Denali, J stěna (5.9, WI6, M5, Aljašský stupeň VI, 3. výstup za 60 hodin non-stop v roce 2000; Howse Peak, Canadian Rockies, „M16“ ve V  stěně (WI 7+, A2), prvovýstup v zimě.

Kurt Diemberger narozen 16. března 1932 ve Villachu Legendární rakouský horolezec, filmař, fotograf a publicista, průkopník lehkého expedičního stylu a výškového horolezectví bez kyslíkových přístrojů. Přehled nejvýznamnějších výstupů: Alpy 1956 Lyskamm (4.487 m), S stěna, prvovýstup na Z vrchol, klas. TD, 23.7., spolulezec: Wolfgang Stefan Königspitze – Gran Zebrú (3.851 m), S stěna, prvovýstup, 22. 9., spolulezci: Herbert Knapp a Hannes Unterweger Matterhorn (4.478 m), S stěna, spolulezec: Wolfgang Stefan 1958 Piz Roseg (3.937 m), SV stěna, prvovýstup, klas. D+, spolulezec: Karl Schönthaler Eiger (3.970 m), S stěna, spolulezec: Wolfgang Stefan Grandes Jorasses (4.208 m), Walkerův pilíř, spolulezec: Wolfgang Stefan Mont Blanc (4.807 m), Peutereyský hřeben, 3 přelezení za 5 dní včetně jižního pilíře Aiguille Noire, září, spolulezec: Franz Lindner 1959 Mont Blanc de Seilon (3.870 m), S stěna, 3. výstup, 23. 8., spolulezec: Max Eiselin 1961 Grand Paradiso (4.061 m), SZ stěna, prvovýstup, klas. D, spolulezec: Kurt de Hesselle Karakorum a Himálaj 1957 Broad Peak (8.047 m), prvovýstup JZ hřebenem a Z stěnou alpským stylem bez umělého kyslíku, vrchol dosažen 9. 6., spolulezci: Fritz Wintersteller, Hermann Buhl a Marcus Schmuck 1960 Dhaulágirí (8.167 m), prvovýstup SV hřebenem bez umělého kyslíku, vrchol dosažen 13. 5., spolulezci: Nawang Dorje, Ernst Forrer, Albin Schelbert, Peter Diener a Nyima Dorje 1974 Shartse (7.502 m), prvovýstup, vrchol dosažen 23. 5., spolulezec: Hermann Warth 1978 Makalu (8.462 m), výstup normální cestou severní stěnou a severovýchodním hřebenem přes sedlo Makalu-La, vrchol dosažen 21. 5., spolulezec: Nawang Tensing Mount Everest (8.850 m), výstup normální cestou JV hřebenem, vrchol dosažen 15. 10., spolulezci: Jean Afanassieff, Nicolas Jaeger a Pierre Mazeaud 1979 Gasherbrum II (8.035 m), výstup normální cestou JZ hřebenem, vrchol dosažen 4. 8., spolulezci: Walter Lösch, Hanns Schell, A. Schwab, W. Weitzenböck a Fayyaz Hussain 1984 Broad Peak (8.047 m), výstup normální cestou JZ hřebenem a Z stěnou, vrchol dosažen 18. 7., spolulezec: Julie Tullis 1986 K2 (8.612 m), výstup Abruzziho žebrem, vrchol dosažen 4. 8., spolulezec: Julie Tullis Hindúkuš 1967 Nobaisum Zom (7.070 m), prvovýstup, 10. 7., klas. III, spolulezec: Kurt Lapuch Ghul Lasht Zom South (6.400 m), prvovýstup, 20. 7., spolulezec: Dietmar Proske Anogol Zom (6.000 m), prvovýstup, 23. 7., spolulezec: Dietmar Proske Tirich West IV (7.338 m), SZ stěna, prvovýstup alpským stylem, klas. IV, 6. 8., spolulezec: Dietmar Proske Achar Zom (6.300 m), 2. výstup, 11. 8., spolulezci: Nishina a Sadamasa Takagashi (Japonsko)

Pyramid (6.778 m). 2. výstup, 14. 8., spolulezci: Masaaki Kondo (Japonsko) a Dietmar Proske Tirich Mir (7.700 m), 3. výstup, 19. 8., klas.V, spolulezec: Masaaki Kondo (Japonsko) V rámci výpravy byl rovněž poprvé uskutečněn šestnáctidenní pochod okolo celého masívu Tirich Mir následující cestou: Shagrom – Tirich glacier – Anogol Zom (do 5.800 m) – Lower Gazikistan – Arkari Valley – Oihor Pass (3.500 m) – Oihor Valley – Owir Pass (4.300 m) – Barum – Loth Zom (4.750 m) – Atak – Shagrom Andy 2000 Cotopaxi (5.897 m) Knihy 1974 Gipfel und Gefahrten: Zwischen O u. 8000, ISBN 978-3701401109 1991 The Endless Knot: K2, Mountain of Dreams and Destiny, ISBN 978-0898863000 vyšlo v češtině pod názvem Nekonečný uzel, K2 – 8.616 m v roce 1996 1992 Summits and secrets, ISBN 978-0340560488, 1. vydání v roce 1971 1994 Spirits of the Air, ISBN 978-0898864083 1997 K2: Challenging the Sky, ISBN 0-89886-518-2 1999 The Kurt Diemberger Omnibus, ISBN 978-0898866063 2001 K2. Traum und Schicksal, ISBN 978-3765437557 Gipfel und Gefährten. Zwischen Null und Achttausend, ISBN 978-3765437564 2004 Der siebte Sinn, ISBN 978-3909111039 2006 Aufbruch ins Ungewisse, ISBN 978-3492247504 2007 Everest (High Altitude), ISBN 978-8854402058, společně s Robertem Mantovanim 2009 Seiltanz, 978-3492253062 2010 Enigma Himalaya. Invenzione, esplorazione, avventura, ISBN 978-8837075309, společně s Robertem Mantovanim 2012 Kurt Diemberger – Unterwegs zwischen Null und Achttausend: Bilder aus meinem Leben, ISBN 978-3-909111-92-3 Filmy Během své filmařské kariéry se Kurt Diemberger podílel na dvou desítkách filmů 1958 – 1962 Mont Blanc – der Große Grat von Peyterey (Monte Bianco: la grande cresta di Peuterey), režie: Kurt Diemberger, 22 min 1989 K2 – Sogno e destino (K2 – The Elusive Summit), režie: Kurt Diemberger, 60 min 2007 Kurt Diemberger – Seiltänzer – ein Porträt, režie: Lutz Maurer, 46 min 2011 Kukuczka, režie: Jerzy Porebski, 46 min

29

RO(C)K V KANADĚ (3)

Kanada je snem mnoha evropských lezců. Na její „prolezení“ ale dvoutýdenní dovolená nestačí. V tomto a některém z příštích čísel Montany vám proto nabídneme takovou malou kanadskou

Mekka ledolezení

Panorama ledolezeckého ráje

Náš domov na čtyřech kolech

lezeckou road movie…

Skalnaté hory

Šestilitrový hřmící motor našeho pojízdného příbytku burácí. To už míříme směr zasněžené Skalnaté hory. Rozhodli jsme se totiž vyměnit zmrzlé prsty (rozuměj ze skálolezení a práce na vinici) za palčáky, péřovky a ostré zbraně. Je sice teprve listopad, ale ledy jsou už v plné kráse, a  tak se na příštích pár měsíců usídlujeme v  ledolezecké Mekce, městě Canmore. Trochu nás zaskočil Chinook. Abych objasnil: teplý vítr, který se tu občas vyskytne a zvedne teplotu třeba i o třicet stupňů. Je tedy asi šest stupňů nad nulou a my v mikině vyrážíme na skály. Nicméně déšť nás vyhnal a  blížící se ochlazení prudce zvýšilo naše očekávání. Kanadské Skalnaté hory jsou světovým ledolezeckým rájem, v němž se každou sezonu setkávají ti nejlepší z nejlepších. Tak jsme tu i my. V ledolezeckém průvodci je asi něco přes tisíc cest, a to od třicetimetrových až po kilometrové dardy. Každý si zkrátka přijde na své. Pro Kanadu platí, že čím delší nástup, tím menší pravděpodob30 30

Zuzka v akci V oblasti je tisícovka cest různých délek i obtížností

nost, že se s  někým potkáte, nezáleží ani na kráse a kvalitě ledu. V lezeckém krámku potkávám týpka jménem Will Gadd, světovou lezeckou hvězdu, která posunovala laťku ledolezení až někam k  WI10 v  převislé stěně Helmcken Falls. Nechávám si od něj poradit místní lahůdky a tajná místa. Začínáme přímo nad městem Banff na Cascade Falls, pokračujeme dál na Professors Falls, Terminator, Kid Falls, Amadeus, Grey Falls a další a další… Některé ledy jsou trochu měkčí a tečou, takže na každou výpravu beru asi čtvery rukavice, moje parťačka (jak životní, tak lezecká) Zuzka řeší situaci poněkud nevšedně, nicméně elegantně: na tenké rukavice nasazuje gumové XL rukavice na umývání záchodů. Na Louise Falls u Lake Louise se stáváme vděčným fotocílem Japonců, Korejců a ostatních turistů, po sestupu sklízíme ovace a obdivné pohledy. Tak se asi rodí hrdinové akčních filmů… V  chladných dnech, kdy teploty padají někdy pod –20 °C (jednou i k minus 40 °C), nacházíme po lezení útočiště v místních horkých 31

Typy co lézt jsme dostali od samotného Willa Gadda

pramenech. V hladových dnech, kdy hlad dosahuje velkých rozměrů, nacházíme úžasné úlovky v kontejneru za místním supermarketem. Plýtvání je vůbec typické pro celou americkou společnost, takže plné tašky nepoškozených potravin a nápojů ládujeme každý den do auta. Téměř každodenní lezení prokládáme skialpováním, dáváme si parádní freeridy, navštěvujeme místní zábavní podniky a různé bezplatné programy pořádané místní knihovnou. Vydáváme se na jeden z nejtěžších podniků sezony, a to na Spray River Falls WI5+ 220 m, podle Barryho Blancharda (další místní hvězdy) jedna z nejhezčích cest, prý těžší než

Mixových a ledových cest je tu bezpočet

Typy co lézt jsme dostali od samotného Willa Gadda

Skoro na tři měsíce tady máme o zábavu postaráno

spousta WI6. Nekonečné šlapání ve sněhu a  nakonec brodění po pás nástupovým kuloárem, prostě peklo, mě utvrzuje v názoru, že chození není pro lezce a že kdyby to šlo, všechny nástupy hned zruším. Po snad sto hodinách nástupu se konečně soukám do sedáku, připínám svojí sbírku šroubů a neohroženě se vrhám vpřed, tedy vzhůru. Nikdo tu ještě letos nebyl, a tak je boj o každý metr hodně bolestivý, každý štand vlastnoručně vyvrtaný, led je místy dost lámavý, je totiž kolem minus dvaceti. Poslední délka je čtyřicetimetrový kolmý megasopel, visící odněkud shůry. Po neuvěřitelném, asi dvacetiminutovém boji se přehupuju přes vrchní okraj ledopádu, objímám nejbližší stromek a lapám po dechu. Po obrovském boji přilézá i druholezec. Úpl32

ně se silami na dně nás ještě čeká slanění dolů, stmívá se. V jakémsi rauši spěšně netrefím štand ani jeho směr, fičím někam dolů po laně, nějak to dopadne. Vtom mě z letargie probouzí to nejhorší, co je na cestě dolů možné ucítit: v pravé ruce cítím konce lan a houpu se kdesi v  prostoru. Za odměnu si dávám padesát metrů prusíkování. Po dalších patáliích se po čtrnácti hodinách dostáváme zpět k autu. Ledových a mixových cest je tu opravdu bezpočet, a  tak máme na skoro tři měsíce o zábavu postaráno. Těsně před naším odjezdem, kdy už panují trochu jarní podmínky, se rozhodujeme vydat do cesty „Coire Dubh Integrale“ (WI4, M5, 700 m). Během našeho laxně vyhlížejícího nástupu (asi stotisící nástup sezony), nás

předbíhá párek místních, breptají něco o tom, že ať je pustíme, že lezou strašně rychle a nechtějí být zdržováni. Než si na sebe stihnou navěšet všechno vybavení, co mají (a že zrovna Kanaďani se vyznačují tím, že tahají materiálu jak na obléhání K2), procházíme kolem nich a  sólujeme úvodní ledové délky. To už se do stěny opře polední slunce, a tak jsme rádi, že led je už za námi. Stojím pod úvodní mixovou délkou a přemýšlím, co s tím. Nakonec se rozhoduju odhodit rukavice a cepíny (posléze i mačky) a zbytek cesty dolézt takto. Po sedmi hodinách dřiny vařím na parkovišti kávu, slunce svítí, hory se tyčí všude kolem mě – jó, tohle je ta Kanada. Za náš několikaměsíční pobyt jsme stihli vylézt tak možná jednu dvacetinu toho, co Skalnaté hory nabízejí. Je to až neuvěřitelně obrovský potenciál vtěsnaný na relativně malém prostoru. Lezení (ledů) je možné každoročně od listopadu do dubna. Ledolezení v  Kanadě tak trochu posunulo naše hranice vnímání tohoto odvětví našeho sportu, po zkušenostech z Tater, Rakouska apod. se nám tady otevřely úplně nové obzory. text foto

Roman Gencur archiv autora Ledy tu můžete lézt od listopadu do dubna nonstop

Hlavní partneři:

Český horolezecký svaz Máš rád Alpy? Díky kombinovanému členství ČHS a OEAV jsi tu jako doma.

Hlavní mediální partner:

Jezdíš do Tater? Člen ČHS bydlí na řadě chat za polovinu.

www.lezec.cz

Mediální partneři:

www.horyinfo.cz

33

Lezeš na skalách v tuzemsku? Jako člen ČHS podporuješ bezpečné jištění a vyjednávání povolení.

www.pohora.cz

Veselá partička pohromadě…

SETKÁNÍ aneb Salewa Tour Stop 2012 Tuhle cestu by sis Tome mohl dát, co říkáš? Tím koutem, potom traverz po tom zeleným k prvnímu kruhu. Pak je dobrá smyčka, další dobrá smyčka, potom kdyžtak ještě jedna, další kruh a rajbasem nahoru. Je to VIIa, tak šestka. To dáš. Mlčím. Vůbec nic neříkám. Snad ani hlavou nepohnu. Tak jdeme dál…

Stefan Scarperi, „Apollo13“, IXb, Měsíční

Zahraniční média v akci

…tak kdy se už půjde do těch skal?

Kdybych bydlel jako Dany Drechsel v Teplicích nebo jako kdysi Míra Šmíd v Polici, viděl bych to všechno jinak. Takhle jsem a  vždycky budu jen „cizák“. Na druhou stranu, některé krásy zdejšího kraje je možná lepší vnímat s lehčím odstupem. Borce, který smotává lano s tím, že nebyl dál než u druhého kruhu (do kterého dal pár „tygrů“), ale hned za tím solivým místem to už určitě jde až nahoru, a který hartusí cosi o „kamarádech“, kteří jej tam vyslali, vlastně tak nějak chápu. Jo, jo, Žofine, ani nevíš, jak jsem ti v tu chvíli rozuměl… Ale popořadě. Slyšeli/četli jste někdy o Callings, čiliže výzvách? To můžete v určený čas přijít lézt na vybranou stěnu, a když budete mezi třemi nejlepšími, postupujete dál. Kam? Do celostátního kola. Tam si zalezete s lezci ze Salewa Extreme Teamu, jinými slovy, s profesionály. Tady už nejde o soutěž v pravém smyslu slova, spíš jde o společné lezecké zážitky. Dalším stupněm je logicky úroveň mezinárodní. Vybraný šampión(ka), a  pro34

tože už jsme na mezinárodní úrovni, je to už „Climber Of The Day“, má kromě hmotných statků (lano, 300 € a poukázky na zboží Salewa v hodnotě 7.500 korun v HUDYsportu) zajištěnu ještě účast v  mezinárodním finále. To se koná při veletrhu v německém Friedrichshafenu. A  celkový vítěz? (Poněkud předvídatelné „Climber Of The Tour“ by možná slušelo zaměnit za nějaké to: The Total Winner, The Best One, Tour Master, Lord Of The Killers,…) Ten má kromě hmotných cen zajištěn V.I.P vstup na legendární Rock Master. Není bez zajímavosti, že vloni takto uspěla naše Lucka Hrozová. Celá akce, setkání těch nejlepších s místní lezeckou komunitou, probíhala už počtvrté. Loňský Labák (viz Montana 4/2011) vystřídaly Teplice. Noc na Bišíku a lezení na Chrámových stěnách. Sobota 30. 6. Bišík se postupem času stává místní Mekkou. Přijíždíme k právě probíhající svatbě. Jacísi dva neznámí lidé se rozhodli dále Naše roztleskávačky

„fasuňk“ triček. Zvolená barva se ukázala jako doslova trefa do černého. Ráno připomínala zataženou oblohu a odpoledne, když vysvitlo slunce, potom prověřila pitný režim každého zúčastněného. A  už je tu rázná výzva k  odchodu. A pak ještě několik dalších. V tomto ohledu měl loňský Labák cosi do sebe. Stačilo se zmínit, že kdo nestihne přívoz, má smůlu. Tečka. Karavana se nám naneštěstí po chvíli roztrhala. Každý něco nese. Filmaři vláčí tajuplné bedny, lezci „matroš“, rodiče nesou děti… Salewa tým, rozdělený do skupinek (i) po jednom, si asi nese zvláštní pocit, že v téhle zemi je krásně, ale musíte vědět jak na to. Směr máme dobrý, nicméně i tak nás v závěru lehce zachraňuje náhle se zjevivší muž v montérkách – místňák Tonda. A už je tu lezení. K tomu není co dodat. Impozantní Chrámové stěny rychle přesvědčí lezce ze Salewa týmu, že by mohli odjezd o něco odložit. Každý si leze to, na co má, na tom konci lana, který mu více

vyhovuje. Jen, je-li zde lezec „závodně“, musí počítat s tím, že jej občas pozorují zvědavé oči „porotců“. Prostě takové to lezení, které si představíte pod pojmem „užít si den ve skalách“. Cesta zpět je jen slabým odvarem cesty sem. Už v tom není ono objevování tajemného. No schválně, kdo z vás věděl, že kousek pod Chrámovkami bývala vesnice, následně kompletně vysídlená, po které zůstala snad jenom lesní cesta vyspravená kameny? Ve zdejším kraji je zkrátka cosi magického. Něco z časů Aderspacher-Weckelsdorfer Felsen v blízkosti Trautenau… Pak už jen lehký oběd, vyhlášení vítěze, rozlučka a tým odjíždí na další štaci. Škoda, že nezůstali déle. Snad příště. Shrnutí. U  podobných akcí někdy bývá problém s  ohlasem mezi širší lezeckou veřejností. A  tenhle časopis tu není od toho, aby vám říkal, co si máte myslet. „Zase chtějí zneužít skály ke komerční akci… Snad jim bude pršet,“ četl jsem na

Daniel Drechsel, "Luwaffe", VIIIc, Chrámové stěny

kráčet životem spolu. O lezení toho asi moc nevědí, ale vlajky se zeleným čtverečkem v  pozadí dávají tušit, že fotky svatebčanů budou mít skutečně outdoorový nádech. Čekání na noční příjezd Salewa týmu vyplnil Jirka Malík promítáním lezeckých fotek z okolních stěn, přičemž asi nikoho nenechala chladným závěrečná série obrázků nazvaná „Jak se dělá prvovýstup?“. Tak jsme se dozvěděli, že pro těžký „prváč“ je nejvhodnější upevnit první navrtávák do dětské plastelíny. Není lepšího způsobu, jak navrtávák na chvíli „přidržet“ tam, kde jej chcete zatlouct. Máte volnou jen jednu ruku, a to ještě ne moc dlouho. Na přání obecenstva přidal Jirka ještě prezentaci o  těžbě břidlicových plynů. Zkráceně, je to přírodu devastující svinstvo a více najdete na webu: www.stophf.cz Neděle 1. 7. Líná snídaně, představení účastníků a sčítání „padlých“. Budějovice nedojely, Martin Klemsa má rozbité auto… Následuje 35

Martin Zedek, „Odvrácená strana měsíce“, Xb, Měsíční, Teplické skály

Samozřejmě, vždycky je co zlepšovat. Termíny jsou dány dlouho dopředu, takže písky budou vždycky rizikem, a  asi není důvodu proč časem nezměnit místo příštího Setkání za nějaké „voděodolnější“ a „ne-až-tak-exotické“. Taky by třeba bylo dobré, aby měl na každé zastávce nějaký z  atletů promítání ze svého lezeckého života a s tím asi i souvisí větší důraz na „masovost“. Rozumím tomu, že více lidí ve skalách může udělat anonymní binec, a tak je celá akce pořádaná víceméně pro vyvolené (a tím pádem i prověřené), ale přece jen, při vhodném výběru oblasti by si naopak mohli více užít i lezci rekreační. Takže, jednou větou, sledujte, když příští jaro začnou výzvy k přihlášení se do Callings, a neváhejte se přidat! text foto

Tomáš Roubal Pavel Žoa

Rock Tour v číslech: V  letošním roce se Rock Show Tour konala v  průběhu  června a  července 2012 v  osmi zemích Evropy: Itálie, Švýcarsko, Rakousko, Německo, Francie, Česká republika, Polsko, Rusko. Callings probíhaly na stěnách ve městech: Praha, České Budějovice, Brno, Jablonec nad Nisou, Hradec Králové a Ostrava, zde si všichni účastníci poměřovali síly na vybraných cestách v obtížnosti 6+ až 10 UIAA bez izolace.

Vítězové jednotlivých Callings:

Vojta Trojan 1999 Jablonec n. N. Jan Zíma 1983 Jablonec n. N. Martin Zedek 1973 Jablonec n. N. Martin Klemsa 1984 Praha Jiří Dragoun 1970 Praha Ondřej Kobrle 1976 Praha Veronika Peltrámová 1999 Praha Zdena Adamů 1988 Hradec Králové Miroslav Jedlička 1987 Hradec Králové Marek Briscein 1970 Hradec Králové Pavel Slouka 1984 Hradec Králové Lukáš Vojtek 1987 Ostrava Petr Běnek 1973 Ostrava Ondřej Ďoubal 1988 Ostrava Lukáš Hammerschmied 1992 Č. Budějovice Jakub Filip 1993 Č. Budějovice Cyril Kratochvíl 1984 Č. Budějovice Jana Vincourková 1997 Brno Andrea Pavlincová 1996 Brno Tomáš Reich 1988 Brno

webu. Za sebe si troufám napsat, že vidění zisku za vším a poťouchlá škodolibost při nezdaru jsou projevem národní povahy. No, ono asi takhle. Celý projekt stojí ze všeho nejvíc na nadšení všech zúčastněných, na jejich lásce k lezení. Jestli chcete vidět Rock Master, můžete si tam klidně koncem léta jet. A když si odpustíte V.I.P. vstupenku a  nějaké ty ceny, ušetříte si i několikadenní „trápení“ na skalách. Tady přece nejde o cíl, ale o cestu. 36

A naopak, firma jako Salewa asi dává řádově víc peněz do cen udělovaných každoročně nejlepšímu skalnímu lezci něž do nějakého setkávání ve skalách. A  možná i  letos vyhraje Adam Ondra a  stane se tak opět nositelem Salewa Rock Award. A bude to ve všech médiích. Bez vlastního a  namáhavého organizování čehokoliv. Takže tak. Hlavním rysem takové akce, jak ji vidím já, je snaha udělat něco navíc.

Výherci:

1. místo Martin Zedek (1973) (voucher Salewa do Hudy v hodnotě 7.500 Kč + finále ve Friedrichshafenu) 2. Petr „Pen“ Šindel (1973) (lano Entrance 10.2 mm, 60 m) 3. Zdena Adamů (1988) (lano Entrance 10.2 mm 60 m + finále ve Friedrichshafenu) Gratulujeme!

Obuv od Salewy

– příběh jednoho úspěchu

Investice do divize s obuví přináší Salewě první skvělé výsledky. Svou úplně první kolekci s vlastní obuví představila Salewa na friedrichshafenském Outdooru v roce 2006. Pro tuto jihotyrolskou firmu specializující se na horské sporty, byla právě obuv tím posledním sortimentem, který jí chyběl v nabídce. V nabídce kompletního sortimentu všeho, co pobyt na horách žádá. A  kde to všechno začalo? Montebelluna, malé město v  severovýchodní Itálii je právem nazýváno Silicon Valley outdoorového obuvnictví. A  právě zde se rozhodla centrála firmy v roce 2005 začít s vývojem a výrobou svých bot. „Montebelluna Footwear Manufacturing District“ byl v té době domovem pro 368 obuvnických firem s  asi 8.000 zaměstnanci. Hlavním úkolem proto zpočátku bylo posbírat a shromáždit dosažené znalosti, dovednosti a  následně rozvinout vlastní nový směr ve výzkumu obuvi. Tak aby byla co nejpevnější a  nejpohodlnější, zkrátka pro všechny, kdo se na horách pohybují. Díky strategicky výhodné pozici se podařilo navázat spolupráci s několika nejlepšími lidmi z oboru: „Od začátku jsme se upnuli na tři hlavní cíle: inovaci, inovaci a  inovaci,“,říká Mario Sartor o  krédu, se kterým se celý tým od začátku pustil do práce. Ještě dnes zůstáváme věrni tomuto hlavnímu principu, díky němuž neustále čelíme těm nejnáročnějším výzvám. A to u horských a trekových bot, stejně jako u bot lyžařských. V této souvislosti není od věci zmínit, že do stejného holdingu patří i firma DYNAFIT.

Úspěšný příběh pokračuje Od té doby se toho hodně událo. Za těch sedm let už vykazuje sekce obuvi zisky. A vzestup to je skutečně strmý. V posledních čtyřech letech se obraty zvedaly vždy o 50 % ročně! Sekce obuvi firmy Salewa měla v  roce 2011 obrat 30 milionů euro a  prodala asi 300.000 párů obuvi. A  to v  nijak lehkém segmentu trhu. V segmentu, který byl dlouho předtím považován za nasycený a  spíše konzervativ-

ní. Nicméně, víra ve svou vlastní cestu v  inovacích kombinovaná s  vášní pro horské sporty se vyplatila. Klíčovým faktorem úspěchu bylo sloučení znalostí firem zaměřených na horské sporty, jako jsou SALEWA a DYNAFIT se specifickým know-how obuvnického průmyslu, které má svůj domov v oblasti Veneto, zejména ve zmiňované Montebelluně. Antonio Dus, generání manažer sekce obuvi v SALEWĚ předpokládá stejný nárůst obratu i  v  tomto fiskálním roce. S  takovými vyhlídkami jdou u  Salewy proti všeobecnému, méně pozitivnímu, trendu. FIRETAIL GTX

„Obuvnictví prochází těžkými časy, mnoho značek bojuje proti propadu tržeb. Jsou nuceni přísně seškrtávat výdaje a propouštět personál. V  SALEWĚ se na rok 2012 díváme optimisticky. Očekáváme 30% růst a máme šest pracovních míst, které bychom rádi naplnili.“ Shrnuje Antonio Dus, který dal v Montebelluně dohromady tým dvaceti zaměstnanců. To vše je výsledek dobře promyšlené firemní strategie, kde jsou kvalita, termíny dodání a spolehlivost na prvním místě.

Approach Přísné nároky na výsledný produkt zajišťují SALEWĚ renomé jako odborníkovi na boty v  kategorii „approach“ (z  angl. přistoupit, přiblížit), tedy v lehkých botách určených pro pohyb v náročném horském terénu. A  proč jsou vlastně boty od SALEWY tak úspěšné? Dus popisuje celý přístup k  věci takto: „Když vyvíjíme botu, tak první, co řešíme, je otázka, k čemu ji bude zákazník používat. Potom se za-

měřujeme na vlastní provedení – nejlepší možný komfort se 100% garancí, že při nošení obuvi nevzniknou žádné puchýře (BlisterFree guarantee). Také se snažíme, aby byl výsledek co nejlépe zvládnutý co se týče technických detailů, a  přinesl tak maximální komfort při každodenní-

mu používání. Takhle vznikají naše produkty, které neodmyslitelně patří k pobytu na horách. Název „Alpine Fit“ snad hovoří dostatečně jasně.“

nabízí kontrolu pohybu, jakou mají boty do hor. Konstrukce podrážky vyvíjená společně s firmou VIBRAM® kombinuje měkký odraz a lehkost, kterou najdeme u bot na běhání, majících vystélku z měkkého materiálu EVA s robustností a absorpcí otřesů, a to zejména pod patou. Takovéto odpružení nebylo až doposud použito u  žádné boty z kategorie approach. SALEWA tak přišla s tímto výjimečným komfortem navíc umocněným prodlouženým šněrováním, který zajistí lepší obepnutí nártu, a tím i lépe kontrolovatelný pohyb v technicky náročném terénu. GORE-TEX® udržuje „Firetail GTX“ voděodolný a zároveň prodyšný.

ink-tank jako model

Montebelluna

Poznávacím znamením, podle kterého rychle poznáte obuv od této jihotyrolské firmy je patentově chráněný 3FSystem zajišťující ohebnost, anatomicky příznivě umístěnou podporu kotníku a perfektní padnutí na nohu související s kontrolou při chůzi. Tato technologie je použita i v nejprodávanější sérii obuvi Firetail. Se sérií Firetail GTX přišla SALEWA v roce 2010 a přinesla tak do obuvnictví výraznou inovaci. Bota je ohebná a  odpružená pro běh v  terénu a  zároveň

Obchodní úspěch nových bot od SALEWY a DYNAFITU potvrzuje směr, kterým se společnost před sedmi lety dala. I v budoucnosti se chce divize obuvi zaměřit zejména na další inovace založené na kombinaci přístupů a  dovedností úzce zaměřených specialistů, kteří, vhodně spojeni v jeden tým, dokáží přinášet nové pohledy na obuv a revoluční řešení vytyčených cílů. Antonio Dus v tom vidí pozitivní zprávu po celý region: „Bohatství ukryté ve zkušenostech a v síti znalostí, které jsou zde koncentrovány, jsou ideálními podmínkami pro výraznou změnu celého regionu. V budoucnu by se mohla Montebelluna proměnit z pouhé továrny v  přední vývojové centrum celého obuvnictví.“ -placená inzerce-

37

1. místo Rozbouřené moře sněhu – Michal Frdas (Hory a příroda)

Výsledky druhého ročníku fotosoutěže pořádané Montanou a serverem Lezeckarevue.cz za podpory firmy Tendon

1. místo Komín na Šaška – Jana Volná (Lezení)

38

Hory a příroda 2. místo Osamělost – Piaskowski Grzegorz (Hory a příroda)

3. místo Two big brothers – Radomír Klimša (Hory a příroda)

2. místo Dream – Jája Slabouch (Lezení)

3.místo Ostrov Hönö – Tomáš Laburda

Lezení

(Lezení)

39

1. místo Vzpomínka na Gross Venediger – Tomáš Laburda (Experiment)

2. místo Klid – Karel Návrat (Experiment)

3. místo Sám na vrcholu – Jakub Cejpek

Experiment

(Experiment)

40

Novinka

z Labských pískovců „Nemožné – hrubá omítka má víc struktury,“ myslel si snad každý lezec při pohledu do severní stěny Müllersteinu. Ne tak rodák z Drážďan Robert Leistner. Pět týdnů bojoval v 65 metrů vysoké údolní stěně k vrcholu masivu Schrammsteinen. Jedna cesta už na severní straně Müllersteinu existuje. Ovšem má jednu vadu na kráse, protože zhruba ve dvou třetinách výšky stěny uhýbá doprava do spáry. Od pátého kruhu této cesty chtěl Robert lézt co možná nejpřímější linií k vrcholu. Koncem června se mu to konečně podařilo, potom co samozřejmě odspodu a bez použití magnézia osadil devět nových kruhů. Momentálně lze konstatovat, že tím vznikla nejtěžší cesta celého Saského Švýcarska. Nebo přinejmenším v  Sasku není žádná jiná tak dlouhá cesta v desátém a jedenáctém stupni saské obtížnosti. Cestu prvovýstupce pokřtil názvem „Cirkus Maximus“ a ohodnotil ji stupněm XIb. Jak je v Labských pískovcích u  těžkých prvovýstupů zvykem, cesta byla zatím vylezena AF a podle Roberta Leistnera se mu zatím RP přelez jeví jako iluzorní. K tomu jeho komentář: „Pětašedesát metrů neustále těžkých dlouhých kroků ve vysoké obtížnosti a bez možnosti odpočinku. Dynama, jednoprstové dírky, drobné lištičky. RP přelez bude ležet někde kolem XIII/XIVa,“ poznamenal Robert s mrknutím.

Fakta: Masiv: Müllerstein Název cesty: Cirkus Maximus XIb  Prvovýstupce: Robert Leistner  Spolulezci: Frank Wehner, Stephan Leistner, Michael Meyer  Popis: Cestou „Fliegende Windmühle“ k  pátému kruhu, pak se držet v levé části stěny stále nahoru a žlábkem od čtrnáctého kruhu na terasu. Pak libovolně na vrchol.

text překlad

Helmut Schulze Martin Stolárik

41

DRUHOLEZEC

ZE ŽIVOTA DRUHOLEZCE [7] Příběhy z horských dolin, šera lesů, stínu skal a tišin řek 26.–28. listopadu 1982 Do Českýho ráje se z Prahy jezdí z Vysočan, nejhnusnějšího pražskýho nádraží. Ale nám s Karlem to nevadí, protože jedeme na Sušky. Když sme přijeli na Malou Skálu, byla už dávno tma. Měsíček tloustnul do úplňku a vůbec to vypadalo na pěknou kosu. Paní, co přijela s cérou stejným vlakem, si dělala starosti, kde budeme s těma velkejma rancema spát. Vycvičení lustracema pohraničníků ze Hřenska, sme nechtěli na peróně místního nádražíčka budit pozornost, ale baba projevila tolik účasti, že sme jí nemohli říct, že je nám to fuk. Vzpomněl sem si na dřívější vyprávění Sáhiba: „V sokolovně je noclehárna.“ „Tak to vás tam dovedem, máme to cestou.“ Co nám zbejvalo, museli sme hrát divadlo do konce, naštěstí cérka byla k světu a  Karlovi se líbila. Dovedly nás až k  sokolovně a ještě dlouho se otáčely a kontrolovaly, jak stoupáme po schodech na podestu k  hlavnímu vchodu. Barák byl pustej, bez jedinýho světla, nenápadně sme markýrovali zájem o obsah vývěsky, nahlas pochvalovali architekturu budovy, a když občanky zmizely ve tmě, dekovali sme se taky. Různejma zkratkama, který znal akorát Karel, sme se konečně dostali pod skály. Potmě sme zůstali stát pod převislou Vlajkovou věží. Trochu sme se porozhlídli a schovali ty velký rance. Karel je zamaskoval a pak couval do údolí, aby se přesvědčil, odkud nebudou vidět. Vtom mi zmizel z dohledu, ze tmy bylo slyšet praskot lámaných větví a zadunění dopadu. „Fajn, odsud není nic vidět!“ „Mám se taky jít podívat, nebo už seš na cestě do hospody?“ „Vostružiny pitomý, dostaly mě!“ Sešli sme dolů do hotelu počkat, až přijedou holky. Jenže hoteliér v  osum zavřel, tak sme museli jít čekat Pod Pantheon. Seděli tam lezci z Prahy, tak sme si poslechli pár historek, ve kterých hráli hlavní úlohu. Nezůstali sme v konzumaci pozadu, a tak sme se za chvíli taky vytahovali, přece neuděláme Labáku vostudu. „Jednou v Řeži mi zůstal kámen v ruce a šel sem osum metrů na podlahu,“ vynes kartu první Pražák. „To nic není, loni v  Tatrách sem odskočil na Kozím Peaku patnáct,“ trumfnul ho druhej. 42

„My sme lezli kombajn na Měsíční v  Příhrazích. Holky se bály v  závěrečným rajbasu, tak se Márty Poupa vodvázal a bez jištění lozil kolem nich a předváděl, jak se to má dělat. Najednou se zastavil, roztáh drápy a vyvalil bulvy jak kocour Tom a  v  tichosti se odporoučel. Trvalo nám čtvrt hodiny, než sme s přesedáním a s holkama slanili. Dole pobíhal Márty v šoku s rukou na šátku. Propad břízou a posadil se vedle těhule v devátým měsíci, ta se tak polekala, že sme s ní měli víc starostí než s Mártym.

Na Suškách po bouřce

V převisu Vlajkové věže

Druhej den sme se vrátili pro lana a naměřili mu čtyřiatřicet metrů, odskákal to zlomenou klíční kostí.“ Karel uzavřel debatu, zaplatili sme a šli na nádraží, z vlaku vystoupily jen Jindra s Ivou, Kokeš prej onemocněl a doma v Roudnici právě polykal aspirin. V bivaku pod Vlajkovou se nám spalo dobře, noc byla vlahá, jen ráno sme se museli spakovat, protože provoz na Suškách začínal brzy. Ovládla nás stará známá nervozita, cesty, který sme si vyhlídli v průvodci už ve vlaku, byly obsazený. Nezbylo než jít v záklonu pěšinkou a vybírat, co nás pustí. Žaludky sme měli v krku a půlky sevřený. Nebyli sme zvyklí na tolik lidí. Karel z toho začal potřebovat na záchod. Jedni borci měli s sebou dokonce jezevčíka, ten se na nás přilepil, a když Kája zmizel

v houští a chtěl si sundat kalhoty, tak začal vždycky štěkat. Nakonec sme našli naši cestu. Byla to „Západní cesta“ na Střední věž, čtyrka s kruhem osazeným místo původní skoby. Karel se pustil koutem vzhůru a smyčkama si dokázal cestu zpříjemňovat až do velký díry, odkud pokračovala trhlina pod velkej převis ke kruhu. Tam sme po chvíli zasedli v sedačkách z lana a krejčíků. Předal sem Karlovi smyčky a přes tělo ho začal jistit. Zakrátko zleva obešel střechu a zmizel za hranou v západní stěně, tam po dosažení výrazný lavice už vedly příjemný stupně na vrchol. Sedíme na vršku vedle slaňáku a koukáme na cvrkot kolem. „Koukám, že ta naše výzbroj bude potřebovat změnu.“ „Hmm, chtělo by to sedáky a osmy.“ „Zdeněk řikal, že v  Roudnici ve slévárně by mu osmu vyfrézovali z duralový destičky.“ „Kdyby se jich povedlo víc, aspoň na to slaňování, než splašíme popruhy na sedáky.“ A  tak jsme zase protáhli lano mezi nohama a  přehodili přes hlavu a  slanili dülfrem. Pod skálou na nás natrefila asi patnáctiletá žába, a že se menuje Jana a je támhle nahoře z Koberov a jesli s náma může lízt, že to tu zná. A taky jo, celý dopoledne nám vyváděla, na co sme jí ukázali. Nejdřív „Klikatou spáru“ na Sokolí věž za VI. Šel sem za ní a vyndaval smyčky, tak sem si taky docela zalez, protože ten spodek je když né převislej, tak poctivě do kopce. Nahoře sem měl pěkně vytahaný pacičky, ale opilecká hrdost mě donutila zatnout zuby. Potom nás Jana zavedla na položenej pilíř spodní poloviny Sokolí stěny, kde se nám moc líbilo. Nebylo to na sílu a zadarmiko to taky nebylo, než si zalez Karel, zaběhl sem se podívat na Jindru a Ivu, který oblejzaly Bábu a Kazatelnu. V poledne se na pěšině pod náma zjevil Liján a rozdával jitrnice a jelita. Za to se za nás moh cvaknout do „Břízkový cesty“. Jana, jak se objevila, tak zas zmizela, prohlásila, že nemá napsaný úkoly, a byla pryč. Vylezli sme s Lijánem eště „Východní stěnu“ na Střední věž, ale tu už sme dolejzali za tmy. Seběhli sme dolů k Jizeře znovu Pod Panťák, za Lijánem tam přišli další jeho kámoši, ale hospodská nás nenechala hrát na kytaru. Měli sme dost ovohuče, tak sme se sebrali a odjeli k Lijánovi do Semil. Ráno sme byli ňáký malátný, na vlak sme běželi bez snídaně, bágly dopínali ve výtahu, naštěstí sme si včera koupili zpáteční jízdenky, jen tak tak

Navazování

na ně, jak dychtí po vědění, jak žerou jen o pár let starší přechytralý asáky, který by neuměli ani vohřát asfalt v kotli nebo si nalejt šlaufku. To si pak člověk řikal, co já tady vlastně hledám za štěstí? Kočovný našeptávači v mysli podrejvali tátovu autoritu, tam nahoře na severu máš holku, skály a kamarády. Koupil sem si tři housky a řek si, že dojdu na Mezní Louku. Po poledni sem přišel na Tokáň, rozmejšlel sem se, jestli neuhnu do Jetřichovic, protože pořád pršelo. Přece nejsem posera, v jednu sem odbočil U Eustacha ze žlutý doleva směrem k Vosímu vrchu. Jenže za chvíli cesta končila a já stál vysoko na skále, všude se válely mraky a v cestě mi ležel hlubokej důl. Musel sem slejzat přes tři terasy a zase nahoru cestou necestou, skály byly pokrytý ledovou krustou. Octnul sem se na hřebeni Růžový zahrady, stoupal sem nahoru jako by to byl

sme naskočili do posledního vagónu, když už výpravčí pískal odjezd. Lijánovi už sme jen zamávali. V neděli bylo už víc zima a po vydařený sobotě sme toho měli dost. Vystoupali sme na Pantheon, vyfotili se na vyhlídce a posnídali poslední volejovky. Dalším vlakem sme jeli do Turnova. Tam sme si dali teplý kakao a přesedli na pražák. Vedle nás jeli trampíci, drnkali na mandolínu a holka pěkně zpívala. V Bakově Karel pokračoval do Prahy a my s holkama sme si počkali na parádně vytopenej osobák, chrněli sme až do Děčína. Márty a Stráně na Skautíku ve Skaláku

6. prosince 1982 Na Mikuláše ráno Jindra odjela do práce a mně se nechtělo z peřin. Nechal sem ujet dva vlaky do Prahy. Hrudník mám staženej elasťákem, asi mám ruplý žebro. V tejdnu sem byl za Karlem na dvojce, dělali sme si šoufky z Míly, když se drtil hydrodynamiku. Vytočili sme ho, až se mnou praštil o vystouplou nohu železný válendy, teď se nemůžu nahlas smát. Do školy mě to netáhne, opakuju ročník, čeká mě opakování tří loňskejch zkoušek. Radši bych se podíval někam do skal. Venku bylo docela hezky, ale mráz. První jel autobus do Vanďáku, tak sem se svez do Chřibský. Než sme tam dojeli, začalo mrholit, šofér se spouštěl z  Křížovýho Buku krokem, ale stejně sme se klouzali. Bylo jedenáct, stál sem zmrzlej a mokrej na náměstí v Chřibský, nadával sem si, že sem pěknej vůl, že sem měl zůstat v teple a suchu. Ale nedokázal sem to v sobě přemoct, bylo mi proti srsti jet do Prahy a tam sedět v lavicích s těma o tři roky mladšíma holobrádkama, koukat

König

43

DRUHOLEZEC

tyrolskej originál, bolavý žebra mi nedovolovaly se pořádně nadechnout a každej krok sem musel do hrabanky dupnout, abych rozbil ledovej povlak a neuklouz. Sed sem si na padlej kmen pod převislou stěnku a přes koruny borovic v údolí koukal na holý buky na vrcholu Vosího vrchu. Zmrzlý korálky šustily po stráních, koulely se žlábkama pseudoškrapů a padaly mi ke špičkám bot. Opřel sem se o bágl, tak aby to nebolelo, a zavřel oči. To je klídek, nikde ani živáčka, všechno má svůj řád a smysl. Probudil sem se chladem, pořád drobně mrholilo, ale už nebyl mráz, vzduch voněl Severním mořem, odkud se valily další a další těžký nacucaný mraky. Opatrně sem se spustil do dolu na severní straně Vosího vrchu, myslel sem, že Stráně

Kostel v Holanech

dojdu na modrou, stoupající k rozcestí U Panenský Jedle, ale důl se stočil a já došel až do Hřebcovýho dolu na Red River. Pěkně sem si zašel a zbytek dne byl boj s časem a vlhkem. Na Mezní Louku sem došel už za tmy, po pátý jel autobus. V  Děčíně sem se uvelebil v  couráku a drkotal se na Masaryku. Než sem došel na Strahov, rozvěsil mokrý hadry a dal si teplou sprchu, byly dvě ráno. To sem zas vyved blbinu, kdo mě teď zamotá do elasťáku?

26. prosince 1982 Zápočty mám hotový, teď udělat tři zkoušky, hlavně tu matiku, a jedem dál. Jednou si dole, jednou nahoře. Jedeme pro jistotu do Roklice už teď, připravit dřevo a zkontrolovat to tam, aby nám silvestr klapnul. S bráchou a Karlem sme nasedli do motoráku na Zámecký zahradě a jedem do Lovosic. Je pořád takový divný počasí, Vánoce byly bez sněhu. Buď je teplo a prší, nebo je zima a obloha bez mráčku, aby napad sníh, to ne. Na východě je nebe prosvětlený, údolí Labe vězí v mlze, přes kterou není slunce vidět, je šero, jen na vrchol Milešovky dopadaj první paprsky. V Lovosicích přistupuje Zdeněk Lukeš, Žíně a Zdena. Ze Zahrádek jdeme kolem 44

slabě zamrzlejch rybníků do Holan. Jarda Machatej nám nakukal, abysme zkusili, jestli nás led udrží. Samozřejmě že Karel se Zdeňkem, který všechno zpískali, se nepropadli a vrchem do pohory si nabrala Zdena. Aspoň sme měli důvod zůstat v hospodě. Ač nám nový hospodský nabízel fašírku, pojedli sme z vánočních zásob. Když sme dopíjeli, přistoupila k nám tajemná a  usmívající se intelektuálka, a jestli prej máme čas. Mrkla očkem, tak my, že jako zrovna nespěcháme. Úplně zazářila a povídá: „Tak pojďte s  námi, budeme zpívat v kostele Rybu.“ Před kostelem bylo už živo a houfovali se tam všichni dobří rodáci. Shrbený stařenky v huberťákách s pestrejma šátkama a kabelčičkou, růžolící strejcové šoupali nablejskanejma polobotkama a silně krátkozrakej hošík, co už dávno vyrost ze svátečního obleku. Pozdravili sme, sundali baťohy a  čepice a  šli dovnitř. Kostel je ještě prázdnej, nahoře na kůru si pan řídicí ladí housle, funěj měchy ztichlejch varhan, jako když harmonikář sklapne heligonku. Ministrant přikládá do litinovejch školních kamen a kostelník pobíhá po kostele a rozsvěcuje všechny svíčky na spoustě vánočních stromečků. Před oltář přicupitala babka Hujerka, poklekla, poklonila se, pokřižovala a odplula s taškou darů ze zahrádky do zákristie. Zvenku je holanskej kostel velká honosná barokní stavba odpovídající významu novozámeckýho panství, ale vevnitř je nějak chudší. Kdysi barevný vitráže v  oknech sou nahrazený čirým sklem, a tak je dobře vidět, že vnitřek není původní a pamatuje víc reforem, převratů a úpadků než dob hojnosti.

Pan farář se přivítal s  věřícíma, na chvíli se zastavil zvědavě u nás a oťuk si, co sme zač. Odpověď, že sme študáci na čundru a budem mu v tichosti dělat křoví, ho uspokojila. „Hej, mistře, vstaň bystře!“ Ze začátku sme poslouchali se zájmem, pak nám začalo bejt zima. Monumentální zvuk varhan, sboru a kapely nás prostupoval zpod klenby, báli sme se jen šeptnout ve vloženejch částech mše, kdy nástroje a hlasy umlkly a prostorem se nesl jen zpěvavý farářův hlas. Naše nevěřící duše pookřály, když chytil jeden ze stromečků a kostelník ho ulil. Pak si někdo všimnul, že sedíme v takovým úhlu, že čerstvě pozlacenej rozpaženej Ježíšek na křížku dělá modlícímu se faráři nad skloněnou hlavou svejma rukama čertovský rohy. O  co byla mše nesecvičená a  nedokonalá, o to to byla chvíle pro přítomný vzácná. Každej v nitru přemejšlel o tom svým a všichni dohromady cejtili protest a  spiklenecky si užívali pocit svobody chráněný před realitou tlustejma zdma kostela nad rybníkem. Po přijímání farář poděkoval muzikantům: „Bůh zaplať.“ Hodili sme si bágly na záda a vydali se k Roklici. Jak jdem do kopečka ke Kozlímu Rohu, tak nás předjel farář v embéčku, zatroubil, zamával a zmizel za zatáčkou. Rohy neměl. „Kde vězíte? Za dvě hodiny je tma!“ Naproti nám šla Jindra. Byla v Roklici už od devíti a nemohla se nás dočkat, dostali sme vynadáno, kde se flákáme. Došli sme na Poustku, zkusili rozdělat oheň ve sklepě pod zříceninou, jestli díry ve skále maj tah a odvedou kouř. Nadělali sme dřevo, do listí zahrabali svíčky a pár lahví vína a hybaj domů.

21. ledna 1983 Byl sem Jindře na maturáku. Kokeš nám slíbil slaňovací osmy, tak sme mu poslali taky lístek a  na oplátku slíbili, že se u  nás může po plese vyspat. Jenže nás vypek, nádherný osmy vysoustružený od známýho sice přivez, ale pak byl pořád v jednom kole s fešnou brunetkou. Když sme šli domů, říkal: „Radši pojedu s klukama.“

12. února 1983 Přes tejden napadla spousta novýho sněhu. Taky padlo rozhodnutí, už nejsem študent. Neudělal sem matiku, ani napotřetí. Naposled sem poseděl na ochozu Hladový zdi, kde sem se v létě snažil učit. Dole na Újezdě zvonily tramvaje, skrz holý větve stromů prosvítala rozsvícená Praha

Míla, navlečenej v  perfektních hadrech a  nejlepších běžkách zvučnejch značek, měl celou cestu levou lyži na pravý noze a naopak.

5. března 1983

Pifovo Pée o ’83

a  zatažená obloha odrážela oranžovou zář sodíkovek. Sečet sem plusy a mínusy, a rozhod se. Ráno sem vstal, odhlásil se z koleje, vzal sem index a odjel do Dejvic na fakultu. Na stupních fontány před stavárnou, než sem zašel na studijní, sem se potkal s klukama, s kterejma sem byl v prváku. „Neblbni, dyť na to máš!“ říkali šprti. „Vole, dyť máš eště děkanát a  rektorát, dobrej každej měsíc svobody!“ říkali pankáči. „Ty máš modrou? Já ji mít, tak se na to taky vyseru!“ říkali máničky. „Než budete inženýři, budu z  vojny!“ říkal sem já a věděl sem, že už sem jinde. Doma se táta chyt za hlavu a řval: „Pepíííku, ty seš táááákovej vůůůůůůůl!!! Pak vychlad, z knihovny vytáh notes a sečet sumy za tramvajenky, kolejenky, jízdenky, sešity a skripta.

„Tak mě to tvoje dvouletý študýrování stálo štyry a půl tisíce, to by eště šlo.“ A  ten den se mnou už nepromluvil. Moc hrdě sem tam odtaď nevyšel, ale svět se točí dál. V  sobotu ráno sněžilo a  přišla Olina. Jeli sme i s Jindrou do Teplic, před nádražím čekal Míla Kiezler a Kája s Hankou. Jeli sme na Zinnwald na běžky. Nahoře to fičelo a padal sníh, na stromech námraza, pravá polární zima. Jeli sme přes Vitišku a  Lounskou louku na Nový Město. Kolem Turistický a  transformátoru sme se vrátili na Vitišku. Na pláních foukal takovej vítr, že přetahoval větrovky přes hlavu. Spustili sme se kolem nádraží do Dubí. Celou dobu sem sebou nepraštil a jen sem se všem smál. Když sme ale sjeli do Dubí na ujetý tvrdý ulice, tak sem hodil tygra, že sem ani nemoh vstát. Jedinou útěchou mi bylo, že

Tak už sem se zapojil do pracovního procesu. Napřed si mě zavolali vojáci a snažili se mě dostat do Vyškova, aby ze mě byl furťák. Poděkoval sem jim a trval na tom, že chci bejt radši bigoš. Tak sem zvědavej, jestli pudu hned, nebo si mě nechaj až na podzim. Jezdím do Ústí do Stavoprojektu kreslit typový projekty škol z MS – 71. V  sobotu sme vyrazili s  Jindrou do Labáku. Tentokrát jedeme jen do Loubí a pak honem nahoru do skal. Vystupujeme až nahoru do lesa na červenou značku. Ze sedla pod Růžovým hřebenem sme sestoupili pod stěny a  zastavili se hned u Dolní věže. V lese byl ještě sníh, ale sluníčko už svítilo a bylo teplo. Skály byly suchý, akorát tam, kde tál sníh, byly zmáčený. „Náhorní cesta“ je za III, ale v těchhle podmínkách to byla nejmíň pětka. Tak sem se do toho pustil, i když Jindra nebyla zrovna nadšená. Asi ve třech metrech nad předskalím sem dal smyčku a lezl na balkónek na hraně, ze kterýho sem chtěl překročit doprava do spáry. Tam už sem se nedostal, protože sem to vopral až na předskalí. Smyčka mě chytila jen tak, abych nespad ještě jednou tolik do údolí. Tak teď už vím, jak chutná podlaha z pěti metrů. Žádná hrůza, ale když tam není jehličí a člověk to nečeká, natlučenej loket a rozbitý brejle moc nepotěší. Chuť na lezení mě ňák přešla, sundal sem smyčku a pro dnešek rozhod, že postačí pěší turistika. text foto

Josef Novotný archiv autora

45

Zcela jasně si vzpomínám na tuhle svou větu: „Janku, jestli začneme s něčím takovým, jako jsou „Lezoucí manažeři“, ne že to dopadne tak, že vybereš pár známých, který stejně znám taky, uděláš s nimi rozhovor a tím to skončí.“ A přesně tak to dopadlo. Janek je někde v Americe a já si pořád myslím, že nepokračovat v tom původním nápadu je celkem škoda. Lezci, kteří se zároveň živí tak, že mají moc ovlivňovat ten náš lezecký rybníček, nám pořád mají co říct…     

GABO

LEZOUCÍ MANAŽEŘI

Branislav Adamec Věk: 52 Místo narození: Ružomberok Ženatý, tři děti. Tři výstupy, kterých si nejvíc cení: Severozápadní stěna Shivlingu prvovýstup alpským stylem za 5 dní Severní stěna Mt Pelma zimní prvovýstup 5 dní Pik Četyrjoch 6.400 m, Pik Korženěvské 7.105 m a  Pik Komunizma 7.495  m v  průběhu 10 dní.

Takže už jsi vlastně tak nějak překřtěný… No, asi tak od těch patnácti (úsměv).

a někdy se i prolétl. Takové ty cesty jako třeba v Krase jedny z prvních volných přelezů Argentiny nebo Stěnavy, to byly ty cesty, ze kterých jsme tehdy měli radost.

Vraťme se do těch tvých patnácti. Zkus chronologicky pár významných milníků. Odešel jsem do Brna studovat „stavárnu“, studoval jsem šest let a  u  toho jsem lezl. Lezel jsem hodně. Ne až tak dobře, ale hodně. Víc mě bavily hory než skalky, tak jsem se v  roce 1982 dostal do krajského výběru, potom do českého a asi o tři roky později do federálního družstva. Tam jsem byl do revoluce, kdy se mi změnil životní směr.

Silné dojmy z expedic? Hodně silné bylo, když se nám na mé první himálajské expedici na Shivlingu zabil kamarád Eric Henseleit a všichni sešli dolů, já zůstal v jednom táboře, kde jsem si sám rozebíral, proč se to stalo. Pak jsem koukal na tu SZ stěnu, kterou jsme chtěli vylézt. Celý den jsem na ni koukal, díval se, jak to tam padá, kde jsou její slabá místa, a tak nějak se srovnával s tou

To asi všem. Takhle nějak to probíhalo, byla to doba báječná, protože krom lezení jsme neměl nic jiného na starosti. To byly roky, kdy jsem spal víc než dvě stě nocí v  roce ve spacáku. Což dodnes pokládám za takový ideální poměr.

V horách zažil radost smutek i bezmoc. Lezl hodně, přestal a zase se k lezení vrátil. Před pár lety se úspěšně popral s rakovinou. Působil v několika významných firmách, a jak sám říká, i když by nemusel, dobrovolně si vybral další výzvu. Nejdůležitější v životě je pro něj rodina, pak kamarádi a až pak je práce. Přinášíme názory člověka, který na svých postech řídil zastoupení pro východní Evropu či její část. Pamir

Grand prix, Sloup

stěnou a se ztrátou kámoše. A říkal jsem si jo, musíme to přelézt, alpským stylem, na jeho počest. Všichni šli dolů, ale já chtěl být sám. A  pak druhá věc, expedice na „Sishu“. Já vždycky byl na expedicích celkem úspěšný, ale tady to najednou nešlo. Jak kdybych v sedmi kilometrech najednou narazil do zdi. Pak jsem o tom hodně přemýšlel, když jsme se vrátili, nechal jsem si udělat všemožná vyšetření a ukázalo se, že už jsem v sobě měl zárodky zákeřné nemoci. Svým způsobem mi to pomohlo rychle se dostat k  podstatě a léčit se včas. Překonal jsi rakovinu, chceš o tom mluvit? To je na tobě, kam chceš ten rozhovor vést.

Řekni mi, jak z  Branislava Adamce vznikne Gabo. To je dlouhá historie. Když jsem přišel v patnácti na gympl, tak má ségra, která tam už chodila, byla Gaba… a já byl Gabo… její malý brácha. Takže začalo to pár kamarády a dneska už mi tak říkají všichni. Navíc, zejména pro cizince, je to podstatně kratší a snazší na vyslovování než Branislav.

46

… z lezeckýho hlediska. Z lezeckýho hlediska, určitě. Jak leze ten, kdo „neleze až tak dobře, ale hodně“. Jaké to tehdy byly cesty, z nichž jsi měl radost? Pro mě? Nějaká ta VIIIa, VIIIb na písku, mám tam dokonce i  nějaké IXa, tedy 7+/8. K  tehdejšímu lezení patřilo, že ses vybál,

Je to podobné ta prázdnota, když se díváš na stěnu Shivlingu nebo na svůj možný konec? No, tam tehdy byla parta ostřílených borců, jako Šilhán, Jakeš, Ryba, Prcac, kteří na ten kopec měli přednostní právo, a my mladí jsme se spíš učili. Mně tehdy šlo i o to rozloučit se s kamarádem. Smrt k lezení v tý době patřila. V manšaftu bylo dvacet lidí a každý rok tak tři, čtyři odešli. Tohle se stávalo. Já to myslel spíš z  pohledu i  tvého profesního života. Jako výzvu, kterou je potřeba překonat… Já jsem to bral jako výzvu. Doktorka, když mi to oznamovala, tak brečela a já si říkal: „Tak

nic, tak se s tím popereme.“ Než přišly další výsledky, nastudoval jsem na internetu vše, co se dalo a vzal jsem to jako výzvu. Šanci jsem měl asi padesát na padesát, možná lehce horší, ale měl jsem štěstí na doktory. Tam šlo o čas. Vyřízli vše, kde už byly zárodky nádoru. Okamžitě. A to je to, co mi zachránilo život. Bereš to tak, že tenhle čas, kdy tu jsi, už je „navíc“? Ne! Beru to tak, že už se nerozčiluji, nestresuji. Daleko lépe se mi určují priority a spoustu věcí házím za hlavu. Nejdůležitější v životě je rodina, pak kamarádi a až pak je práce a nakonec koníčky. Když se ti podaří skloubit práci se zábavou, tak potom odstraníš ze svého života jedno dilema. Určitě, když něco takového překonáš, tak tě to výrazně posílí. I když ani předtím jsem nebyl někdo, kdo by lpěl na penězích nebo na kariéře, tak tohle tě srovná tak, že pak už nic podobného neřešíš.

když se rozhodnu, že zrovna teď si půjdu zaběhat, tak můžu. Takže skončily výškovky a dál? Tři roky jsem dělal pro Průmyslové stavitelství Brno. A následně pro jednu skotskou firmu podpůrný servis v Kazachstánu. Celé to začalo prací pro Radu města Brna, která ovšem všechny naše návrhy zamítala, protože nechtěli, aby jim někdo viděl do karet. Nicméně tehdy to pro mě bylo velice důležité období. Krom angličtiny šlo o to, že jsem seděl půl roku v kanceláři s Kanaďanem, který pracoval 40 let v zahraničí, takže jsem měl bezprostřední zkušenost s tím, jak se věci dělají jinde. A to byla v roce 1990 úžasná škola, která mě nakopla.

Takže ses rychle naučil neplýtvat časem nad takzvanými českými cestami… Ano, přesně tak. Pak jsem šel na tři roky do Kazachstánu, což byla další obrovská škola: angličtiny, oprášení ruštiny, zkušenosti a hlavně mi to pomohlo i finančně. Díky dietám jsem splatil barák. V té době jsem ale vůbec nelezl. Nebylo to jen kvůli práci, ale hlavně kvůli dětem. Ten čas, který jsi mohl být se svými dětmi, ztratíš jen jednou v životě. K lezení se můžeš vrátit, ale přijít o dětství svých potomků je nevratná věc. V životě už to nedoženeš… tedy pokud si nezaložíš další rodinu (úsměv). Tam jsem naprosto cíleně rozprodal všechen matroš a nechal lezení. Postupně jsem i díky tomu přibral 15 kg. Pořád jsem se cítil jako lezec, ale

Může tě to naopak zvýhodnit? Určitě. A teď už není ten správný čas na expedici? Řekněme ne nutně výkonnostní, ale prostě měsíční výprava pod kopec? Momentálně kvůli práci ne, ještě před několika měsíci jsem měl nutkání, že určitě ano a věřím, že za rok, za dva ta chvíle přijde. Dokonce mám už i nějaké plány. A kam? Alespoň prozraď kontinent. No, buď do Pákistánu, nebo do Himálaje. Ještě si chci vyzkoušet nějakou „osmičku“. Ale na to se musí člověk připravit, a čím je starší, tím víc. Naštěstí už nemám finanční starosti. Kdysi to bylo tak, že člověk neměl peníze. Potom měl peníze, ale neměl čas, tak věřím, že to za chviličku zase bude s časem dobrý. Takže ještě nějaké plány mám. Mt. Aspiring, Nový Zéland

Jak hodnotíš své lezení dnes? Já mám takový cíl, za kterým se už dva roky pinožím, a sice lézt 7a bez přerušení. Vždycky se tam na podzim už málem dostanu, ale pak projeví nějaký úraz nebo něco a zase jsem kus zpátky. Pořád mi to uniká, ale je to něco, kam se pořád tlačím.

priority byly dány jinak Prostě proto, že jsem věděl, že nemůžu o víkendu, kdy mám doma manželku se třemi malými dětmi, někam odjet. Ještě dlouho jsem lezl cesty, které jsem znal, ta setrvačnost je obrovská, ale pak to na čas úplně vyšumělo. Spousta lidí mi to tedy nevěřila, ale já to věděl, že jednou zase budu lézt. O to byl těžší návrat. Tím byl asi rok 2000, kdy jsem byl na Chan Tengri.

No, ono záleží na oblasti. Jasně, já se nebavím o tom, že to budu mít tupě nachozeno. Ale že někam přijedu a budu schopen vylézt 6b, 6c a občas nějaké 7a. Tak by mi to bohatě stačilo. Vrátil bych se tam, kde jsem byl jako mladej. Shviling, S stěna

Tak, k té změně v roce 1989… To bylo dáno dvěma věcmi. Jednak jsem měl rodinu a  potom mi taky bylo jasné, že výškové práce, kterými jsem se do té doby živil, nechci dělat až do důchodu. Poté, co se mi narodila dcera, už jsem věděl, že tuhle část lezeckého života už mám za sebou. Že už jen tak neodjedu na Shivling, kde budu ne až tak bezpečně viset celé dny ve stěně. Už nikdy prostě nebudu lámat rekordy. Taky jsem pochopil, že potřebuji práci, kde mám relativně velkou volnost. Že si sám na sebe kladu nároky, ale

Vraťme se do doby návratu z Kazachstánu… Pak jsme šel dělat pro rakouskou firmu Pipe Life, řídil jsem tu fabriku, kterou postavili pro Českou a Slovenskou republiku, tři roky jsem prodával plastové potrubí. A dál? No, to jsme měl našlápnutou kariéru v mezinárodním holdingu, nabízeli mi jako prvnímu Východoevropanovi pozice v centrále ve Vídni, ale já jsem si říkal, že to není život, který by jsem chtěl žít. Takže jsem se přihlásil do konkursu k firmě Gore a když jsem na něm uspěl, tak to vlastně pro mě byl návrat k outdoorovému businessu. Tam ale bohužel po roce a půl zavřel Gore všechny aktivity ve východní Evro-

Mořský kajak, Hvar

47

LEZOUCÍ MANAŽEŘI

pě, vzal spoustě lidem licence a hodně lidí si to spojovalo se mnou. Pak jsem šel do Tilaku. Viděl jsem, že ta firma má potenciál, ale marketingově to nezvládá.

Reakce na tvůj odchod k Salewě nejsou jen pozitivní. Ano, bylo hodně negativních. I v osobní rovině. Někteří nechápou, že když se firma jako Salewa rozhodne udělat v České republice své zastoupení, nemůžu přijít já, zaklepat a  říct: „Dejte to mně“. Ta strategie se musí dělat na úplně jiné úrovni, dlouhodobě a pak už se jen hledá člověk, který je schopen danou strategii naplnit. A do toho výběrového řízení se může přihlásit kdokoliv. Velké firmy se rozhodují na základě jiných plánů než si nezasvěcení myslí. To není o sympatiích nebo antipatiích.

Tam jsi byl jak dlouho? U  Romana Kamlera jsem byl asi tři roky a pak už jsem šel přes vlastní firmu k Hudymu. Gore, Tilak, Hudy, Icebreaker, Salewa… Jak se to tak jednomu stane? Navíc, nabyl jsem dojmu, že spíš než o  penězích je to u  tebe o výzvách. Samozřejmě, u mě to není o penězích. Kdybych chtěl vydělávat peníze, zůstanu v  Pipe Life. Já to vidím tak, že aby ses dostal do nějaké vrstvy managementu, musíš někde získat ostruhy. Já je získal hlavně v tom Kazachstánu, kde jsem dělal pro zahraniční firmy, naučil se jejich mentalitu, jak se prezentovat a  jejich řeč. Teď se nebavím o jazykových znalostech, ale o specifické řeči businessu. Jak v něm lidé přemýšlejí a  co chtějí. To je o  proražení nějaké bariéry. Když vylezeš 8a, tak ty ostatní budou padat mnohem snáz. A  to je stejný. Takže na nějaké pozici se o tobě ví a dostáváš další a  další nabídky. Samozřejmě v  daném segmentu, přestup do jiné části trhu logicky vezme nějaký čas.

Smith Rock

Takže jde o úctu k člověku? Spíš respekt. Jako manager se s nimi máš domluvit, co chceš na trhu za pár let dosáhnout (buď pozičně nebo obratově) a pak už je to na tobě. Nemusíš se denně zpovídat co děláš a proč to děláš zrovna tak. Je to na tobě.

Teď k tomu Icebreakeru… S Icebreakerem jsme spolupracovali ještě s Hudysportem. Když jsem oznámil, že odcházím, přišli s tím, že spolupráce byla skvělá, že všechno, co jsme naplánovali jsme dodrželi a že se mnou chtějí spolupracovat dál. Ve stylu: „Budeme zakládat pobočky, máš zájem vést

U nás se lidi neusmívají. Přesně tak. Život je i tak složitý, tak proč si ho ještě kazit? Navíc přenáší business do osobní roviny. Ta pochmurná nálada je obrazem celé společnosti. Red Rock

To byl konec loňského léta? Tak nějak.

Kaprun

pobočku pro východní Evropu?“ Tak jsem si dal půl roku pauzu, dodělával resty, ale ta nabídka tady byla a došlo na ni. A pak, když se to povede, tak máš dveře otevřené úplně všude. A tvůj zatím poslední zaměstnavatel? Salewa mě oslovila, dala mi nabídku. Poprvé před dvěma lety, ale to Icebreaker nebyl v podobě, kdy bych jej mohl opustit. Pak jsem dostal nabídku ještě jednou, a to už to Icebreaker jel, měl zaměstnance, já měl čas. A  to jsem věděl, že potřetí ta nabídka nepřijde. Tak jsem to vzal. Firem, které nabízí skialp, lezení a všechno k tomu, moc není. Ještě asi jenom Black Diamond.

48

Jak by ses coby zaměstnanec ohodnotil dnes? Po všech těch letech si myslím, že v  české firmě už jsem jenom těžce zaměstnatelný. Jsem zvyklý na prostředí, kde si člověka váží pro jeho znalosti a nemají ho ve firmě jenom pro to, aby udělal všechnu práci, a pak ho vyhodili. Na západě, když něco vybuduješ, tak si tě lidé váží. Ne že by vzali tvé znalosti za své, a pak se s tebou rozloučili. Samozřejmě, taky se to stává, ale mnohem méně. Mohu pracovat jen pro zahraniční firmy s nějakou historií, které se dokáží chovat z mého pohledu normálně.

No, Salewa má větší a větší obraty, ale je otázka, do jaké míry je dělá Salewa, a do jaké firmy, které postupně skupují. Dynafit vlastní stoprocentně, Wild Country taky, takže teď je otázka, aby si to všechno sedlo dohromady. A to je co mě na tom láká nejvíc. U druhého pohovoru jsme si povídal asi čtyři hodiny s Heinerem Oberraucherem o vizi, kterou mají. To mě zajímá vždycky nejvíc. Bez vize nevíš ani ty, co přesně máš dělat. A tady jsem viděl nadšení, vizi, elán, spoustu nových lidí, kteří tam přišli, a musí si navzájem sednout. Není to pro ně lehké období, ale zase to nadšení je úžasné. Bez těch, hokejově řečeno, přestupů je asi mnohem těžší udržet si plamen nadšení pro práci po celých deset či patnáct let, ne? Pro mě asi ano, ale jsou určitě lidi, kteří to dokážou. Pak už je to ale víc o udržování a to mě až tak nebaví. Mně jde o rozjezdy, začátky, eventuálně krizový management. Člověk má dělat to, co ho baví. To je ideální. Pro něj i pro všechny kolem.

Kdy je manažer úspěšný? Když naplní strategii, na které se domluvil s majitelem. A když to majitel nestanoví, tak se to nedá hodnotit. Pak to mohou s manažerem každý vidět jinak. Proto jsem taky teď dva měsíce vyjednával nad business plánem, abychom si vyjasnili, kde chce Salewa za pár let být. Kdy je lezec úspěšny? Když ho to baví. Kdy je člověk úspěšný? Pro mě je znakem úspěchu to, že mám perfektní rodinu. To je pro mě alfa a omega. Mít dobrou rodinu, která funguje. Poslední otázka, a nemusíš být přísně loajální ke svému novému zaměstnavateli. Nejoblíbenější jistítko? Hodně je střídám. Na skalkách ClickUp nebo Grigri, podle toho, kdo mě jistí. V  horách zásadně BD Guide nebo Toucana. Ten mi přijde do hor nejlepší. Kdybych měl vybrat jedno jediné, bude to asi Toucan od Simondu. Díky za rozhovor a hodně štěstí! ptal se Tomáš Roubal foto archiv B.A.

Fotící drsňáci – Olympus TOUGH V  minulém čísle jsme si udělali krátké rozdělení fotoaparátů podle kategorií a podle toho, jak moc se hodí či nehodí do hor a na skály. V rámci cenově nejpřijatelnější kategorie, tedy v  řadě kompaktních fotoaparátů jsme vyzdvihli především ty fotoaparáty, které jsou svoji konstrukcí přizpůsobeny náročným podmínkám, ve kterých v horách fotíme. Pojďme si o této odolné řadě říci něco více. Kompaktní fotoaparáty Olympus, které něco vydrží a  snesou i to nejnáročnější zacházení, jsou obecně označovány anglickým slovem TOUGH, neboli „drsňáci“. Ve zkratce se pak používá označení TG. Konkrétně lze v této řadě najít dnes již 4 různé modely, TG-320, TG-620, TG-820 a  nejodolnější a nejnovější vlajkovou loď této třídy, model Olympus TG-1. Všechny tyto fotoaparáty jsou vodotěsné, prachotěsné, mrazuvzdorné a nárazuvzdorné. Liší se v  konkrétní odolnosti, případně hloubce, do jaké se mohou ponořit a samozřejmě v dalších funkcích, jako je světelnost objektivu, rychlost fotoaparátu apod. Jelikož nejen lezení, ale i potápění či zimní sporty vyžadují u extrémních sportovců extrémní nároky, zaměřím se na ten nejlepší TOUGH, tedy TG-1. Nárazuvzdorný TG-1 je nárazuvzdorný pro přímé pády z výšky cca 2 m. To by samo o sobě nemuselo být dostačující, v případě, že fotoaparát upustíte na skále ve výšce 30 metrů, pak se s ním asi dole jen rozloučíte a zakopete jej pod nejbližší kámen. Na druhou stranu, proč byste jej měli pouštět z takové výšky? Na laně máte vždy vše nepostradatelné přivázáno a  jištěno karabinou. Pro běžné pády dole pod skálou, kdy fotoaparát jen držíte v  ruce, a  omylem vám vypadne, se nic neděje a nemusíte mít o něj strach. Právě na tyto pády je TG-1

připraven. Pro zvýšení odolnosti lze na fotoaparát navléci i speciálně upravený silikonový návlek. Mrazuvzdorný Ať už se jedná jen o  sjezdové lyžování, běžkování, či zimní trek do hor, fotoaparát je přizpůsoben i  těmto mrazivým podmínkám. Problém většiny běžných kompaktů je rychlé „vytuhnutí“ baterie z důvodu velkých mrazů. Utěsně-

ní TG-1 a rozvod tepla ze snímače směrem k baterii je uzpůsoben tak, že vydrží i mnohem mrazivější prostředí, než jiné kompakty. I přesto doporučuji mít vždy jednu baterii v záloze, ať už z jakéhokoli důvodu. Vodotěsný a prachotěsný TG-1 jen těžko utopíte. Nemusí se jednat jen o situace, kdy lezete na útesech nad vodou a čas od času vám to nevyjde a padnete do mořských hlubin. Jde i o běžné plavání v bazénu, šnorchlování a jiné „blbnutí“ u  vody, kdy byste rádi fotili i z vody či ve vodě. S TG-1 se lze potápět až do hloubky 12 metrů pod hladinou bez jakéhokoli

šeli to neopakovatelné křupnutí? S TG-1 tento pocit nezažijete. Fotoaparát sám snese zatížení až 100 kg, takže ani případy, kdy vám při jízdě na kole foťák upadne na zem a další kolo za vámi jej přejede, by ho neměly vůbec nijak poškodit. F2.0, CMOS, OLED, GPS a další Kromě všech odolnostních a outdoorových prvků je TG-1 prvotřídní fotoaparát se všemi vymoženostmi těch nejlepších kompaktů. Samozřejmostí je vestavěný GPS modul s elektronickým kompasem a manometrem, který sleduje hloubku ponoru. Prvotřídní je i 3“ OLED displej s vynikajícím

Olympus TG-1

Tlakuvzdorný Už se vám někdy stalo, že jste si nechali foťák, nebo mobil v zadní kapse, pohodlně se usadili a usly-

Sezónní výprodej

TG-1 + pouzdro CSCH-108

dalšího pouzdra. Pokud byste se přece jen chtěli potápět hlouběji, pak stačí fotoaparát vložit do podvodního pouzdra PT-053, se kterým se lze potápět až do 45 metrů.

placená inzerce

www.hudy.cz

podáním barev. To hlavní, co činí z TG-1 vlajkový model, je ale kvalita fotek, která překonává všechny outdoorové modely doposud vyrobené. Kvalita je dosažena nejen díky 12megapixelovému BSI CMOS snímači, ale především vynikající optikou s  unikátní světelností F2.0. I  v  samotné rychlosti focení překonává TG-1 všechny své předchůdce. Prodleva spouště je prakticky neměřitelná a v okamžiku stisknutí spouště je fotka hotová. Pokud tedy hledáte fotoaparát na skály a do hor, u kterého vyžadujete odolnost, rychlost a kvalitu, pak řada TOUGH, případně konkrétně model TG-1 je tou pravou volbou.

GARANTUJEME

33

% slevu

A NA VYBRANÉ PRODUKTY AŽ 60% Slevy se s HUDYpartner kartou sčítají! Akce platí od 23. 7. do 31. 8. 2012 nebo do vyprodání zásob. Akce platí na kamenných prodejnách 49 i na e-shopu.

TATRANSKÉ SESTUPY

Zostupy z tatránskych y štítov Dostat se nahoru je věc jedna, ale jak dolů? Tatry asi alespoň trochu znáte. Čtete Montanu, takže větrovku v batůžku máte taky. Pití, zvláště za horkého dne, jste už dávno vypili, poslední müsli tyčku jste právě dojedli a co dál? 1. Baranie rohy – 2.536 m Baranie rohy sú mohutným rozložitým štítom známym svojou širokou vrcholovou galériou. Jeho dva vrcholy JV (vyšší) a SZ sa týčia na začiatku postrannej rázsochy smerujúcej k  Lomnickému štítu a rozdeľuje ich Barania Škára. Oba vrcholy ležia už mimo hlavného hrebeňa Vysokých Tatier. Od Vyšnej Baranej Strážnice v  hlavnom hrebeni ho oddeľuje Barania priehyba a od Spišského štítu Baranie sedlo, ľahko priechodné zo strany Kotliny piatich spišských plies i zo strany Veľkej Zmrzlej doliny. Zostup: do Baranieho sedla: nesledujeme hrebeň, ale zo sutinového plató pod hrebeňom doprava a dole pretraverzujeme niekoľko žlabov a  rebier až do Baranieho sedla, v zime sneh (I), 20 min. Priamo hrebeňom – viac skalné lezenie i v zime, obchádzajúc ťažšie skalné hrby (miestami II) 20 min. 2. Vyšná Barania Strážnica – 2.500 m Vyšná Barania strážnica je styčným bodom bočnej rázsochy, ktorá od Baraních Rohov zabieha až k Lomnickému štítu. Jej zaujímavá východná 150metrová stena tvorí uzáver Veľkej Zmrzlej doliny týčiac sa nad Baraňou kotlinou. Štít je oddelený od Čiernych veží Stolarczykovým sedlom, od Nižnej Baranej strážnice sedlom Baraních strážnic a od Baraních Rohov Baraňou priehybou. Zostup: Najjednoduchší zostup do Veľkej Zmrzlej doliny – dosť ťažký (II), doprava do Stolarczykového sedla a  z  neho šikmou rampou vedúcou pod Čiernými vežami do Baranej kotliny (II). Je možné taktiež vystúpiť až na Baranie rohy cez Baraniu priehybu, ťažšie miesta obchádzame zľava. Z  Baraních rohov do Baranieho sedla (čiastočne II). 3. Batizovský štít – 2.448 m Mohutný dvojvrcholový štít v hlavnom hrebeni V. T. Na V ho od Zadného Gerlachu oddeľuje Západné a Východné Batizovské

50

S myšlienkou napísať súmarný prehľad zostupov vybraných tatránskych štítov prišiel Tomáš Roubal, a preto ma požiadal o spracovanie prehľadu najznamejších a najčastejšie používaných zostupov. Tu si treba uvedomiť, že zostupy z jednotlivých tatránskych štítov, i keď na pohľad jednoduché, netreba podcenovať a brať na ľahkú váhu. Vieme, že práve pri zostupoch dochádza k mnohým neštastiam a sami vieme, že niektoré zostupy sa končia i tragicky, v nejednom prípade aj smrťou. V tomto prehľade sú jednotlivé zostupy opísané za ideálneho letného počasia, pri suchej skale. Musíte si uvedomiť, že pri akejkoľvek zmene počasia, ako je hmla, dážď, búrka, zostup za zhoršenej viditeľnosti, v zime pri hustom snežení, pri zvýšenom lavinovom nebezpečenstve, pri veľkom množstve snehu v žľaboch a stenách, sa zostupy stávajú veľmi problematické a orientačne náročné. Preto, každý výstup a aj zostup je vykonávaný na vlastnú zodpovednosť každého účastnika! J. Gurník

sedlo, medzi ktorými je vodorovný hrebeň tzv. Batizovské zuby. Na Z  ho od Kačacieho štítu oddeľuje množtvo zubov a  štrbín, napr. Batizovská ihla, Prostredná Bat. štrbina, Bat. kopa, Nižná Bat. štrbina, Bat. vežička, Nižné Kačacie sedlo, Kačací hrb a Prostredné Kačacie sedlo. Štít má dva vrcholy – hlavný Veľký Batizovský štít a nižší západný Malý Batizovský štít, oddelené Vyšnou Batizovskou štrbinou. Zostup: do Batizovskej Doliny (II) 1 h. Zo Z vrcholu Malého Bat. štítu strmou stienkou na S strane dole a hrebeňom do Batizovskej štrbiny medzi vrcholmi. Po platniach vpravo od hrebeňa hore na skalný zub a  cez poslednú, najvyššiu štrbinku na V, hlavný vrchol 15 min. Z hlavného V vrcholu – V hrebeňom 30  m dole po platniach. Prejdeme do S  úbočia a  pokračujeme po stupňoch a poličkách pozdĺž hrebeňa asi 60 m dole. Na vhodnom mieste hrebeň prekročíme a v JV úbočí cez niekoľko širokých schodov zídeme dolu do J žľabu Západného Batizovského sedla. Žľab sa nižšie rozvetvuje. Jeho prostrednou vetvou dole na najvyššiu terasu Batizovskej doliny, na Vyšnú Batizovskú roveň 45 min. 4. Belasá veža – 2.290 m Belasá veža je rozložitý štít a tvorí uzlový bod hlavného hrebeňa Vysokých Tatier. Od Zmrzlej veže ju na JZ oddeľuje Zmrzlé sedlo. Od Jahňacieho štítu zo severu Kolové sedlo a smerom k postrannej rázsoche vedúcej k Jastrabej veži Belasá štrbina, v ktorej končí obľúbený Karbunkulový hrebeň (Jastrabie sedlo – Belasá štrbina) rozdeľujúci Červenú a Malú Zmrzlú dolinu. Zostup: do Červenej doliny – ľahkým hrebeňom (II) do Belasej štrbiny, z nej rovno dole žľabom na stranu Červenej doliny miestami po ľavej strane až do miesta, kde vľavo v stene Belasej veže sú položenejšie trávnaté prerušované pásy, traverz doľava asi 100 metrov k rokline pod hrebeňom Belasej veže – roklinou, lepšie však trávnatým hrebienkom vpravo od nej do doliny na turistický chodník. (I) cca 1 h. Do Malej Zmrzlej doliny – Hrebeňom bez ťažkostí do Zmrzlého sedla, dole do doliny (I) cca 1¼ h.

siela hrebeň cez Čierne sedlá na Kolový štít, na JZ hrebeň cez Papirusovú štrbinu a  Čierne veže do Stolarczykového sedla a  na Baranie rohy. V hrebeň tvorí široký trávnatý chrbát, ktorý oddeľuje Malú Zmrzlú dolinu od Veľkej Zmrzlej doliny. Zostup: do Veľkej Zmrzlej doliny (I), 1 h – z vrcholu ostrým hrebeňom na V smerom k predvrcholu. Z neho doľava po páse do SV úbočia a  po krátkom zostupe späť na V  hrebeň. Najprv dosť strmo nadol (miestami chodník a  mužíci) na horný koniec sutinového chrbta vo V hrebeni. Chrbtom, nižšie v jeho pravej časti nadol, až vidíme vpravo v JV úbočí ostrú nápadnú vežičku. Po trávnatom páse smerom k vežičke (exponované), potom späť v  opačnom smere doterajšieho

zostupu pod JV stenu. Nakoniec strmou, lámavou rínou dolu na sutinovisko pod stenou. K  Zelenému plesu asi 1¼ hod. 6. Dračí štít – 2.523 m Najvyšší štít bočného hrebeňa vybiehajúceho z  Vysokej na JV. Oddeľuje Rumanovu dolinku od kotlinky pod Dračím sedlom v závere Zlomísk. Od Vysokej ho oddeľuje Vyšné Dračie sedlo. Má dva vrcholy JV – vyšší Veľký Dračí štít a  SZ nižší Malý Dračí štít. Medzi nimi je Vyšný Dračí zárez. V smere k Ošarpancom sú ďalej Prostredný Dračí zárez a  výrazné vyvýšeniny. Veľký Dračí zub, kde kulminuje J-pilier, rozdeľuje stenu na JZ . Hrebeň pokračuje Nižným Dračím zárezom, Malým Dračím zubom, Vyšnou štrbinou pod Ihlou a  výraznou vežičkou

– Ihlou v  Dračom, Nižnou štrbinou pod Ihlou a ďalej celý masív končí v  Dračej kôpke oddelenej od Ošarpancov Dračou štrbinou. Zostup: do kotlinky pod Dračím sedlom: Hrebeňom k hlavnému najvyššiemu JV vrcholu. Pod vrcholom traverz na strane Rumanovej dolinky do štrbiny medzi SZ a JV vrcholom smerom k Vysokej. Z tejto štrbiny strmo nadol komínom (III, 25 m) na lávku bežiacu vodorovne do J žlabu Horného Dračieho sedla. Neschádzame žlabom, ale pokračujeme vodorovne veľkou lávkou Vysokej cez jej JZ rebro až do JZ rokliny. Ňou dole na Dračie sedlo a dole do kotlinky pod Dračím sedlom. (1 h, I-II) 7. Malá Dračia hlava – 2.200 m Dračí hrebeň je dlhý hrebeňový úsek vybiehajúci z  masívu Vysokej, od ktorej je oddelený Dračím sedlom. Hrebeň predeľuje Zlomiskovú dolinu, a  tým oddeľuje od seba Dračiu dolinku na JZ strane a  Kotlinku pod Dračím sedlom, ktorú vytvára spolu s Ošarpancami. Hrebeň končí v  Zlomiskovej bránke, ktorá od neho oddeľuje Zlomiskovú vežu. Najvýraznejší útvar hrebeňa je Dračia hlava, ktorá pozostáva z  dvoch vrcholov – S  vrchol tzv. Veľká Dračia hlava a J vrchol, tzv. Malá Dračia hlava. Rozdeľuje ich Štrbina Dračej hlavy. Zostup: z Malej Dračej hlavy hrebeňom do Zlomiskovej bránky (III), z  bránky ľahko na obe

5. Čierny štít – 2.434 m Pekná čierna skalná pyramída v  hlavnom hrebeni V.T. Na S  vy-

51

TATRANSKÉ SESTUPY

strany, alebo zlanením na stranu Zlomiskovej doliny (slučka) asi 50 metrov. 8. Galéria Ganku – 2.250 m SZ-stena Malého Ganku – Galéria Ganku je sutinová galéria v  2/3 SZ steny Malého Ganku a vyplňuje celú šírku steny. Galéria Ganku je 280 metrov vysoká, kolmá a v hornej časti previsnutá stena. Je považovaná za jednu z najťažších tatranských stien pre svoju odľahlosť a pretože väčšina ciest je vo vyššom stupni obtiažnosti. Zostup: 1. SV hrebeňom na Pustú lávku (II): najrýchlejší zostup, 3/4 h. Z ľavého SV okraja G. G. spadá doľava SV hrebeň, ktorý delí SV stenu Ganku od SZ steny G. G. Z tohoto okraja galérie mierne skloneným platňovitým hrebeňom do štrbinky a  krátko nato strmým žľabom doprava do V  úbočia hrebeňa zo strany Kačacej doliny. Stále rovnobežne pod hrebeňom po trávnatých

lávkach dole až do sedielka pod galériou. Zo sedielka prekročíme hrebeň na Z  stranu naspäť do Ťažkej doliny a sledujeme šikmo doprava dole lávku smerujúcu k strmému žlabu. Týmto 30 m. Dole odtiaľ vodorovný traverz doprava po lávke pod Kačacou vežou až do Pustej lávky (3/4 h). Doľava krátkou sutinovou lávkou a chodníčkom na sutinovisko pod SZ stenou G. G. Z Pustej lávky je možný zostup hlbokým sutinovým žlabom aj na stranu Kačacej doliny k  Zelenému Kačaciemu plesu (1 h). 2. Zostup z Galérie Ganku do Východného Rumanového sed-

52

la (II.), 1/2 h. Je orientačne dosť náročný, lámavé skaly. Z  pravého okraja G. G. od západu vedie veľmi nápadný strmý žlab do steny Rumanových sediel. Nad ním sa vypína výrazná Ihla v  Malom Ganku. Po skalách, trávach a rímsach smerom k Ihle (chodníčkom od tyče smerom k vrcholu Malého Ganku – mužíky) do výraznej trhliny, ktorá spadá zo sedielka za Ihlou. (Bartkova Štrbina – z galérie ju nevidno). Cez hrebeň a trhlinou po lámavých skalách exponovane nadol na exponovanú policu, ktorou pod Z hrebeňom mierne nadol do Východného Rumanového sedla (1/2 h). (Alternatíva: Z chodníčka, čo vedie k Bartkovej štrbine 10–12 m dole, Bartkova štrbina je asi 15 m nad nami, v  stene je osadený veľký oceľový zelený kruh. Zlanenie asi 20 m na policu, ktorá vedie doľava popod Ihlu priamo do Východného Rumanového sedla). Zo sedla šikmo vľavo dole do Rumano-

vej dolinky po jasných hladkých platniach, vodorovne pod Z pilier Veľkého Ganku na terasu Ganku, odtiaľ pod sutinovisko v  dolinke (1/4 h). 9. Gerlachovský štít – 2.655 m Najvyšší štít Vysokých Tatier a  Karpatského oblúka. Vrchol rozsiahleho masívu tvoriaceho postrannú rázsochu. Od Zadného Gerlachu v hlavnom hrebeni Vysokých Tatier ho oddeľuje Gerlachovské (Tetmajerove) sedlo (2.593 m). Jeho vodorovný vrcholový hrebeň má najvyšší bod na JV konci označený železným krížom.

Ďalej na JV pokračuje hrebeň cez Batizovskú priehybu na dvojitú Gerlachovskú vežu (2.642 m). Nasleduje zubatý hrebeň vybudovaný z veľkých blokov po Kotlový štít (2.601 m). Na ňom sa hrebeň rozdvojuje a svojimi dvoma vetvami uzatvára charakteristický Gerlachovský kotol. JV vetva hrebeňa pokračuje, stále sa zvažujúc, cez Lavínovú lávku (2.545 m), trojzubú Čertovu vežu, sedielko nad Kotlom (2.425 m), tri Čertove zuby a končí sa na výraznom vrchole Kvetnicovej veže (2.433 m). Tu stráca hrebeň horolezecký ráz a  postupne prechádza v  sutinové úbočie s niekoľkými hrbmi. JZ vetva hrebeňa ide z  Kotlového štítu cez Štrbinu pod Kotlovým štítom a  päť nevýrazných veží, zvané Dromedárov chrbát, ktorý sa končí nad Batizovským plesom. Masív Gerlachovského štítu je pre svoju členitosť, množstvo žľabov a rebier orientačne veľmi náročný. Zostup: Batizovskou próbou (I), najpraktickejší a  najrýchlejší z  vrcholu Gerlachovského štítu (1 h): z  vrcholu na JZ roklinou pomocou reťazí (boli odstránené!) na dno Batizovského žľabu, ktorý zbieha z Batizovskej priehyby na JZ a v dolnej časti sa láme kolmým 100metrovým prahom do Batizovskej doliny. Žľabom zostupujeme (ak nie je v  ňom sneh) celou hornou tretinou až na výrazný skalno-sutinový chrbát, ktorý ho delí na dve ramená. Ak je v žľabe sneh, ideme smerom ku štrbine pod Kotlovým štítom, traverzujeme JZ rebro Gerlachovskej veže do ďalšieho žľabu. Ním zostupujeme po strmých skalách až na spomenutý skalno-sutinový chrbát. Ďalej v  serpentínach, miestami znateľným chodníkorn, chrbtom nadol, až kde sa stráca v žľabe. Pretraverzujeme žľab doľava a  cez trávnato-sutinové stupne schádzame rebrom vľavo od žľabu až na začiatok reťazí. Tu doľava pomocou kramlí a  reťazí (už niesu) do postranného žľabu, ktorým schádzame až nad jeho najspodnejší zlom s bielymi skalami. Dlhým traverzom doprava a z plošinky na jeho konci traverz doľava a priamo dole na sneh a sutinovisko v Batizovskej doline. Ďalej k Sliezskemu domu 1½ hod. Zostup: do Velickej doliny (Velickou próbou) v opačnom slede opisu. Orientačne náročné, unavujúce, 3 a ½ h. Od Sliezskeho domu zelenou značkou nad prah Večného dažďa na začiatok Kvetnice (½ h). Na konci serpentín chodník opustí-

me a  doľava prekročíme potok. Ďalej cez trávnaté vyvýšeniny slabo znateľným chodníkom smerom k  výraznému žľabu spadajúcemu zo sedielka nad Kotlom. Od ústia žlabu doprava do steny a pomocou kramlí a reťazí (už niesu) cez exponovanú 15metrovú stienku, Velickou próbu, nahor na mierne sklonený sutinový svah. Teraz v malých serpentínach, neustále sa držiac hodne vpravo od žľabu, vystupujeme rovnobežne s  ním, až neďaleko pod hrebeňom prejdeme šikmo vľavo na sedielko nad Kotlom (1½ h). Zo sedielka zostupujeme na opačnej strane niekoľko metrov do J úbočia a zakrátko znova vystupujeme smerom na Z naprieč niekoľkých žľabov a rebierkami až do štrbiny pod Kotlovým štítom (¾ h). Odtiaľto prvý raz vidíme vrchol. Prekročíme štrbinu a  postupujeme Z  úbočím na strane Batizovskej doliny. Zo štrbiny krátky zostup a  potom dlhší vlnitý traverz cez niekolko rebier a žľabov na dno veľkého a hlbokého Batizovského žľabu tesne pod vrcholom. Prekročíme žľab do naprotivnej rokliny a ňou pomocou reťazí hore na vrchol Gerlachovského štítu. 10. Granátová stena – 2.245 m a Velická stena – 2.230 m Mohutný masív Velických Granátov delí Velickú a Slavkovskú dolinu. Hrebeň Granátových veží má 4 výrazné vrcholy: Rohatú vežu, Veľkú Granátovú vežu, Dvojitú vežu a Velickú kopu. Tieto vysielajú do Velickej doliny mohutné rebrá, ktoré sa nad dolinou lámu zráznymi stenami. Granátová stena sa vypína nad Velickou dolinou ako výbežok Veľkej Granátovej veže, od ktorej je oddelená Granátovým sedlom na Granátovej lávke. Z pravej strany od Velickej steny a Granátovej vežičky ju oddeľuje Žľab pod Dvojitou, ktorý spadá z Dolnej Granátovej štrbiny. Stena má ideálny trojuholníkový tvar, z pravej strany ju ohraničuje južné rebro a  z  ľavej západné rebro. Velická stena sa vypína nad Velickou dolinou ako výbežok pod Dvojitou vežou a  Sedlom pod Dvojitou, od ktorých je oddelená Granátovou lávkou. Z ľavej strany od Granátovej steny a Granátovej vežičky ju oddeľuje Žľab pod Dvojitou, ktorý spadá z Dolnej Granátovej štrbiny. Od Dvojitej veže je oddelená trávnatým sedlom, cez ktoré prebieha Granátová lávka. Z pravej strany je ohraničená Ľavou a Pravou Ve-

lickou vežou, medzi ktorými prebiehajú hlboké žľaby. Zostup: 1. Najpraktickejšie: z  vrcholu cez dva skalné zuby ľahko do trávnatého Granátového sedla smerom k Opálovej veži a potom doľava do mierneho širokého travnatého žľabu, ktorý sa neskôr zvažuje a  má niekoľko prahov. Držíme sa neustále vpravo a  zídeme do Granátového kotla v  rokline, ktorá spadá až do doliny. Prekročíme roklinu i protiľahlé rebro a na druhej strane ľahko zídeme znateľným chodníčkom až do Velickej doliny na turistický chodník. (II, 1 h) 2. Alternatíva – po Granátovej lávke pod Dvojitú vežu a  zostupom ako z  Velickej steny. 1. Z  vrcholu do trávnatého sedielka smerom k Dvojitej veži na Granátovú lávku a  potom doľava do strmého kotla, trávnatým chodníčkom dole po ľavej strane kotla, ktorý sa zvažuje do Žľabu pod dvojitou. Nepokračujeme do žľabu, ale vodorovne na hranu SZ steny nad žľabom na rampu pretínajúcu SZ stenu Velickej steny. Rampou dole až na rebierko, ktoré oddeľuje Žľab pod Dvojitou od plošiny s jaskyňkou pod Z stenou. Prekročíme rebierko doľava dole (reťaz, borháky, možné zlanenie) do kotlíka so spomínanou jaskyňou a žľabom pokračujeme dole do Kvetnice – Velickej doliny na turistický chodník (II, III). 2. Po Granátovej lávke vodorovne doprava pod Velickú kopu a  ďalej, až na jej koniec. Potom strmo dole žľabom ľahko až na turistický chodník vedúci z  Hrebienka na Sliezsky dom. Pohyb po Granátovej lávke, ktorá sa tiahne masívom Velických Gra-

nátov nad Velickou dolinou a je priestupná od Sliezského domu až po Poľský hrebeň, je z dôvodu ochrany prírody zakázaný. Použite preto tento chodník len v prípade núdze. 11. Jastrabia veža – 2.137 m Priamo nad Zeleným plesom čnejúca strmá veža, jedna z charakteristických skalných veží Vysokých Tatier. Posledný vrchol postranného hrebeňa, ktorý vybieha z Belasej veže na V. Od Kopiniakov ju delí Jastrabie sedlo. Horolezcami veľmi obľúbený vrchol, hlavne pre jeho blízkosť a  úchvatné pohľady do mohutných stien nad dolinou Zeleného plesa. Z horolezeckého hľadiska sú populárne JV a JZ stena.

Zostup: trochu tažký, najpohodlnejší (I), (15 min): z vrcholu niekoľko metrov smerom na V. Na konci hrebeňa, tam kde sa začína sutinová terasa, skrútime sa na S na sutinovú rampu, galériu, ktorá pretína S stenu. Má dve rampy – vyššiu a nižšiu. Hocktorou z nich mierne klesajúc až pod Jastrabie sedlo. Zo sedla nezn. chodníkom v serpentínach do Červenej doliny na žlto zn. chodník a ním k Zelenému plesu ešte 1 h. Z Jastrabieho rebríka je možné zlanenie cez cestu „Illner a Rulke“, a taktiež cez vynitované cesty v JZ cesty vpravo od komína Dieškovcov a  JV stene napr. „Jetstream“, „Pochylého cestu“. Priechodné je i Jastrabie sedlo z Malej Zmrzlej doliny (lámavé, tráva, II–III).

53

TATRANSKÉ SESTUPY

12. Javorový múr Javorový múr tvoria severné steny Javorových štítov a  veží nad Zadnou dolinou Javorovou. Začína Javorovým sedlom, oddeľujúcim Malý Ostrý štít od Javorového štítu, pokračuje Malým Javorovým štítom, ktorý tvorí uzol hlavného hrebeňa Vysokých Tatier. Z neho vybieha na sever hrebeň Javorových veží cez Rohový hrebeň až po Predné Javorové sedlo. S a SV steny Javorového múru dosahujú výšku až 400 metrov. Odľahlosť múru a cesty, ktoré presahujú aj 20 dĺžok, predstavujú vážne zimné lezenie. Kedže pri tomto rozsiahlom hrebeni nieje možné napísať len jeden zostup, prikladám zoznám z  jednotlivých vrcholov tohto hrebeňa: 13. Predná Javorová veža – 2.232 m Zostup: strmo z  Predného Javorového sedla na strane Rovienok do Predného Javorového sedla a  popod hrebeň zo strany Rovienok cez Žabí vrch, Javorový JV vrchol, Žabiu priehybu, Žabí vrch, Javorový SZ vrchol až do Sedla nad Zeleným. Odtiaľ ľahko do Zelenej Doliny Javorovej a ňou dole do Javorovej doliny (chodecký terén). Na stranu Rovienok je možný zostup nepríjemným chodeckým terénom až na dno Rovienkovej doliny. 14. Prostredná Javorová veža – 2.100 m, Veľká Javorová veža – 2.291 m Zostup: hrebeňom do Horného Ríglového sedla. Z neho ľahko do hornej časti Rovienkovej doliny popod Zadnú Javorovú vežu, alebo doľava stupňami smerom pod Zadné Rohové sedlo do Rovienok. Z Rovienkovej doliny na Malý Závrat a na Zbojnícku chatu alebo Rovienkami do Javorovej doliny. 15. Malý Javorový štít – 2.385 m , Zadná Javorová veža – 2.300 m Zostup: 1. Najjednoduchší zostup do Veľkej Studenej doliny jeho J stenou – ľavou časťou steny v pohľade na štít alebo hrebeňom do sedla Malý Závrat a roklinou dole do doliny, ch. – I (1,5 h). 2. Sutinoviskom do Rovienok a do Malého Závratu, alebo nepraktické: do Žabej priehyby a  Žabej doliny Javorovej, alebo až na Široké sedlo a  do Zelenej doliny Javorovej. V  zime lavinózne. 3. Náročne na sever: do Zadnej Javorovej doliny priamo Komarnického cestou (II–III)

54

16. Javorový štít – 2.417 m Zostup: 1. do Ostrého kotla k Sivým plesám, ch., 2 h k  Zbojníckej chate. Po kamennej galérii na V stranu Javorového štítu. Pod Javorovým sedlom sa z  doliny doľava tiahne hlboká roklina, ktorá je v hornej časti rozdvojená skalným pilierom. V  zostupe ľavou vetvou rokliny, keď jej rozdelenie končí, tak jej ľavou stranou, alebo priamo dole po lámavých skalách a  sutine do doliny. Aj v  lete býva často v  rokline sneh. 2. hrebeňom z V vrcholu a do Javorového sedla (problémy preko-

návajúc z pravej strany hrebeňa). Zo sedla exponovane, ale ľahko do Ostrého kotla, alebo na sever, ťažšie, po rampe doprava do Javorovej doliny. 17. Kežmarský štít – 2.558 m Mohutný vrchol tvoriaci s  Lomnickým štítom a  Vidlovým hrebeňom pôsobivý uzáver Skalnatej doliny. Na SV ho od Malého Kežmarského štítu delí Horná Kežmarská štrbina. Od hrebeňa Vidiel ho oddeľuje Kežmarská štrbina. Na JV vysiela krátky hrebeň

cez Kežmarskú priehybu a nižšie položené Huncovské sedlo na Huncovský štít. Horolezecky je zaujímavá najmä jeho južná stena. Zostup: do Huncovského sedla, I (1½ h). Z vrcholu smerom na JV úbočím so sutinou a balvanmi do Kežmarskej priehyby. Ďalej sutinovým JV hrebeňom, neskôr v jeho ľavom úbočí do Huncovského sedla (30 min). Zo sedla doprava dole po sutinovom dne na trávnaté rebro. Keď sa rebro strmo láme úzkou lávkou a  stienkou, doľava do rokliny a  ňou až do Lievikové-

ho kotla na dne doliny. Návrat k  Skalnatému plesu (30 min). V niektorých cestách v platniach, možnosť zlanenia z nitov na stanovištiach a zostup rampou do cmitera (II–III). 18. Malý Kežmarský štít – 2.513 m Predstavuje S  predvrchol Kežmarského štítu, od ktorého je oddelený Hornou Kežmarskou štrbinou. Na SV ho oddeľuje od Kežmarskej Kopy Dolná Kežmarská štrbina. Na SZ spadá do doliny Zeleného plesa 1.000  m dlhá hrana ohraničujúca zprava impozantnú S  stenu. 900  m vysoká S stena, ktorá tvorila jeden z  medzníkov letného i  zimného tatranského horolezectví, je pomerne členitá a  často vyhľadávaná horolezcami v lete i v zime. Zostup: 1. z  vrcholu štítu – trochu tažký, najpohodlnejší (I), z  vrcholu ľahkým JZ hrebeňom do Hornej Kežmarskej štrbiny, ďalej mierne doľava do Kežmarskej priehyby. Odtiaľ ako zostup z Kežmarského štítu do Huncovského sedla, zo sedla doľava sutinovou roklinou do Huncovskej kotliny, kotlinou po vrstevnici až do sedla pod Svišťovkou na červeno značenú turistickú magistrálu (Skalnaté pleso – sedlo pod Svišťovkou – Brnčalova chata). Zo sedla v  serpentínach prudko dole do Doliny Zeleného plesa (cca 1½ h). 2. zostup po prelezení dolnej časti steny – Nemeckým rebríkom (II), od Ušatej veže plochým rebrom vyčnievajúcim z Nemeckého rebríka, neskôr sutinovým dnom do „Kotla 1.986 m“, ďalej po lávkach šikmo dole až na trávnatý chrbát kulisy a zárezom (reťaze) 30 m doľava na začiatok rokliny pretínajúcej stenu Kežmarskej kopy. Šikmo doľava dole roklinou, cez stupne až na jej koniec – sutinové úbočie. Úbočím – chodníčkom dole na magistrálu a popri Čiernom plese ku Brnčalovej chate (cca 1 h). Pozor, v zime je rebrík často lavinózny (snehové dosky)! 19. Kolový štít – 2.418 m Kolový štít je rozložitou pyramídou v hlavnom hrebeni Vysokých Tatier v závere Malej Zmrzlej doliny. Dominuje taktiež uzáveru Kolovej a  Čiernej Javorovej doliny. SV hrebeň štítu, v ktorom sú Kolové zuby, oddeľuje od Zmrzlej veže Kolová štrbina a od Čierneho štítu tiahly hrebeň do Čierneho sedla a  Nižného Čierneho sedla. Na SZ vysiela z  vrcholu

dlhý hrebeň cez Svinku, ktorý sa končí v Úplaze. Zostup: južným hrebeňom po balvanovitom chrbte viac zľava bez ťažkostí (ch–I) smerom k  Čiernemu štítu do Čierneho sedla (10 min) a  serpentínami chodníčkom dole do doliny (1/2 h). 20. Malý Kolový štít – 2.276 m Malý Kolový štít je prvý nevýrazný vrchol vo východnej postrannej rázsoche vedúcej od Belasej veže smerom k Jastrabej veži. Od Belasej veže ho oddeľuje Belasé sedlo (štrbina), od Kopiniakov Zadná Sklenená štrbina. Zostup: do Červenej doliny – ľahkým hrebeňom (I-II) do Belasej štrbiny, z nej dole žľabom na stranu Červenej doliny miestami po ľavej strane až do siesta, kde vľavo v stene Belasej veže sú trávnaté prerušované pásy, traverz doľava asi 100 metrov do rokliny pod hrebeňom Belasej veže – roklinou do doliny, I (cca 1½ h). Do Malej Zmrzlej doliny – hrebeňom bez ťažkostí do Zmrzlého sedla a dole do doliny, I (cca 1¼ h). 21. Končistá – 2.540 m Hrebeň Končistej je pomerne dlhý bočný hrebeň vybiehajúci z Popradského Ľadového štítu na juh. Od tohoto štítu ho oddeľuje Sedlo pod Drúkom, ktoré je praktickým priechodom spájajúcim Batizovskú a Zlomiskovú dolinu. Hrebeň Končistej rozdeľuje práve tieto dve doliny. Vrcholy hrebeňa tvoria Veža nad Ľadovým plesom, Ihly nad Ľadovým plesom, S a J vrchol Malej Končistej, Kahulská vežička, Prostredná Končistá, Štôlska veža, Severná veža Končistej, S a J vrchol Končistej. Zostup: z  hrebeňa Končistej – je viacero možností, hrebeňom (II-III) k  najbližšej ľahšej ceste a dole na Lávku Končistej – ňou buď do Lučného sedla a  zostúpiť do Zlomiskovej doliny, alebo pokračovať hrebeňom Tupej do sedla za Ostrvou a  turistickým chodníkom na Popradské pleso.

nou. Od Chmúrnej veže oddeľuje Veľký Kostol, Bránička, od Malého Kostola ho delí Bráničkový zub, presnejšie Zadná Bránička. Pod vrcholovou platňovitou stenou Veľkého Kostola, zo strany Veľkej Studenej doliny, prebieha veľká trávnatá galéria, zvaná Veľká terasa Kostola. Zostup: do Veľkej Studenej doliny: z Veľkej terasy Kostola postraným žľabom, potom sa dame doprava, do hlavného žľabu, ktorý sa tiahne k Bráničke. Týmto žľabom nadol. 30–40 min. Orientáčne náročne. 23. Kozia stena – 2.200 m Kozia stena predstavuje spolu s  Ostrou vežou dve najvýraznejšie a  kompaktné steny južného výbežku hrebeňa Ostrej. Ich východné steny sa vypínajú nad Furkotskou dolinou. Kozia stena je spolu s  Kozím Rohom a  Kozím hrbom súčasťou tzv. Kozieho chrbta. Od Ostrej veže ju oddeľuje hlboký žľab vrcholiaci v Ostrom záreze, zatiaľ čo od Kozieho hrbu ju zasa oddeľuje podobný, ale dlhší žľab smerujúci do Vyšného Kozieho zárezu. Zostup: z  Kozej steny (najpraktickejší): ľahko dole na juhozápad plytkým a širokým žľabom a potom doľava na lávku Ostrej veže (CH). Táto sutinová lávka

traverzuje nad dolinou Suchej vody až do Sedielkového priechodu (45 min). Z neho ľahko dole (CH) do Furkotskej doliny na východ. V zime na snehu. 24. Kôpky – 2.354 m Kôpky predstavujú rozložitý masív, ktorý je pokračovaním Popradského hrebeňa smerujúceho severne od Popradského plesa. Celý hrebeň vrcholiaci v  Kôpkach oddeľuje Dračiu dolinku v  Zlomiskách od Mengusovskej doliny. Kôpky majú dva vrcholy – severný, tzv. Veľká kôpka, a južný zvaný Malá Kôpka. Medzi nimi sa rozprestiera hrebeň Popradských zubov. V tomto hrebeni smerom od Malej Kôpky je Predná Popradská lávka, Predný Popradský zub, Prostredná Popradská lávka, Zadný Popradský zub a  Zadná Popradská lávka. Smerom na juh sa hrebeň Malej Kôpky delí na hlavný Popradský hrebeň a bočnú JZ vetvu – hrebeň Popradských mníchov. Zostup: Hrebeň Kôpok a Popradských zubov predstavuje obtiažnosť II-III. Zostup je dosť komplikovaný. 1. Do Dolinky pod Váhou (najpraktickejšie): hrebeňom na Veľkú Kôpku . Z veľkej Kôpky na sever najprv strmým žliabkom doľava dole, potom doprava na

22. Veľký Kostol – 2.151 m, Malý Kostol Pri pohľade z Veľkej Studenej doliny je Veľký kostol veža typického lichobežníkového tvaru situovaná v Prostrednom hrebeni. Vrcholová, skoro vodorovná JZ stena je veľmi efektná. Do Malej Studenej doliny spadá pochmúrnou, iba v dolnej časti čistou skalnatou ste-

55

TATRANSKÉ SESTUPY

znateľný chodníček (mužíky), ním potom doľava na plece na rampu v severnej stene, ktorá sa pri zostupe tiahne zľava doprava dole stenou až do dolinky ku Chate pod Rysmi (II). 2. Do Dračej dolinky: z  rampy asi v  polovici je možné tiež traverzovať doprava k  hrebeňu Dračích pazúrikov (I), do Štrbiny pod Kôpkami, odtiaľ dole do Dračej dolinky (nepríjemné strmé trávy), alebo hrebeňom s  obchádzaním vežičiek do Dračej štrbiny (II-III) a  z  nej zlanením komínom do Dračej dolinky. Z Vyšnej štrbiny v Kôpkach, ktorá oddeľuje Malú Kôpku od Popradského hrebeňa, zlanením cez vhľbenie smerujúce priamo dole do Dračej dolinky (najrýchlejšie, potrebné vlastné stanovištia). 3. Do Mengusovskej doliny (Kotliny žabích plies): v  lete nepríjemné, priamo dole veľkým žľabom v Z stene, zo Zadnej Popradskej lávky. Cesta AP/V/42 – Szcepanski (I, 1 miesto II, 1 h).

56

25. Veľká Lomnická veža – PP – 2.211 m Veľká Lomnická veža je súčasťou Lomnického hrebeňa, ktorý vybieha na J z  Lomnického štítu. Od jeho masívu je oddelená Lomnickým sedlom. Táto veža je na stranu Malej Studenej doliny značne členitá s množstvom vežičiek. Charakteristickým útvarom je veža s  markantým previsom v hornej časti. Zostup: z vrcholu veže doprava kuloárom a pod stenu. 26. Lomnický štít – 2.633 m Tvorí ukončenie dlhého JV hrebeňa, ktorý vo Vyšnej Baranej strážnici vybočuje z  hlavného hrebeňa. Z  Lomnického štítu vybieha na S  a  SV krátky, ale veľmi členitý a  exponovaný Vidlový hrebeň cez Kežmarskú štrbinu na Malý Kežmarský štít. Na J a  JV spadá spočiatku strmo, potom pozvolna Lomnický hrebeň, ktorý oddeľuje Malú Studenú dolinu od Skalnatej doliny. Na štít vedie visutá lanovka.

Zostup: z  vrcholu do Skalnatej doliny (I): zostup je zabezpečený reťazami (1½ h). Z vrcholu (budovy) cez terasu na JV najprv skalným rebrom (reťaze) a  potom vľavo na skalné platne a pomocou reťazí do širokého sutinového kotla. Odtiaľ šikmo doprava trávnato-skalnou lávkou na rebro a  na druhej strane strmým, ale krátkym komínikom na trávnatý pás. Pásom (polica) doprava až na jeho koniec k  sutinovému žliabku. Týmto dole 10 metrov do skalného žľabu. Tu doľava a po platniach a  skalných stupňoch (reťaze) dole až na trávnato-sutinové lávky, ktorými doprava šikmo nadol na Lomnickú kopu. Z  kopy pravým zárezom obrovskej platne dole a  ďalej po moréne mierne vľavo až na znateľný chodník, ktorým do Lomnického sedla (¾ h). Zo sedla: priamo zelenou zn. pod hrebeňom k sedačkovému výťahu (14 min) a ním ku Skalnatému plesu, alebo: doľava nadol v serpentínach po bývalej zelenej zn. až ku Skalnatému plesu (¾ h). Zostup – Prístup Malá Studená dolina 1. Od Téryho chaty Jordánovou cestou, II, (3½ h). Zostup v opačnom slede opisu Jordánovej cesty. Od Téryho chaty prejdeme medzi Malým a  Protredným Spišským plesom na terénnu vyvýšeninu. Odtiaľ šikmo doprava po moréne a sutinovisku do rokliny, ohraničenej z obidvoch strán, a ľavou a pravou vetvou JZ piliera, padajúceho z Pyšného štítu. Roklinou vystúpime až pod prostrednú vetvu (½ h). Temer pod pilierom doprava na viditeľnú rampu, ktorá pretína pravé ohraničenie rokliny. Rampou dosť strmo na rebro a  na druhú stranu (skalní mužíci, znateľný chodník). Ďalej trávnatou rímsou na dno žľabu vedúceho do Bachledovej štrbiny. Ľavou častou žľabu hore cez skalné stupne, menšie platne až k  miestu, kde sa žľab rozdvojuje. Odtiaľ cez rebierko do pravej vetvy a  ním šikmo doprava sutinovým pásom hore a na hrebeň Jordánovej štrbiny (2 h). Hrot za štrbinou zliezame oblúkom zľava, potom prejdeme na S  stranu a  prechádzame po exponovanej skalnej rímse (reťaze) až na koniec cez nízku stienku – na sedielko tesne na JV od štítového masívu Poslednej veže. Ďalej do Poslednej štrbiny. Zo štrbiny úzkym hrebeňom pod previsnutým zubom doprava okolo exponovaného rohu a po hrebeni až

ku štrbine pri päte Lomnickej vežičky. Odtiaľ doľava po vodorovnej lávke zo S  strany, obchádzajúc vežičku, do sedielka pod Lomnickým (2 ¾ h). Zo sedielka doprava nadol sutinovo-skalným Téryho žľabom pod Z  stenu (¼ h). Alebo pokračujeme na vrchol. Zo sedielka mierne vľavo nahor na lávku a po rímsach a platničkách, potom šikmo doprava hore pod strmý komín na plošinu. Pomocou reťazí a železných stupov hore a doprava na ľahší terén nad Medenou kotlinou. Odtiaľ doprava na SZ hrebeň a  ním až k  zábradliu na štíte (¾ h). 2. Zostup – prístup z  dolnej časti Malej Studenej doliny do Téryho kuloáru, II (2 h). Z turistického chodníka na Téryho chatu ešte pred Veľkým hangom odbočíme smerom na Lomnické sedlo do Filmárskeho žľabu (obrovský rozlámaný žľab spadajúci z Lomnického sedla). Pod žľabom odbočíme na sever na exponovaný trávnik pod kosodrevinou, ktorý sa hore zužuje v úzky skalný pás pod kolmou stienkou, ním na tesné ploché dno druhej rokliny. Roklina sa nižšie vľavo láme mokrými platňami do doliny a vpravo vedie do J steny Lomnickej kopy. Roklinu dosiahneme pod 8  m vysokým vodopádom. Tu začína 750 m dlhý a 10 m široký trávnatý pás (Veľký úplaz), rovnobežný zo SZ hrebeňom Lomnickej kopy. Priamo po skalách hore, potom exponovanou trávnatou lavičkou, ďalej vodorovne doľava vedľa hladkej platne na plošinu v kuloári nad menším horným prahom. Potom kuloárom – ktorý tu prechádza v kotol smerom na SZ ľahko pod Z stenu. 27. Ľadový štít – 2.627 m a Malý Ľadový štít – 2.611 m Je to tretí najvyšší štít Vysokých Tatier. Nachádza sa v  hlavnom hrebeni a  tvorí záver Malej Studenej doliny. Na východe hraničí so Zadným Ľadovým štítom, od ktorého ho oddeľuje Ľadová priehyba a  na západe s  Malým Ľadovým štítom, od ktorého ho oddeľuje Ľadová štrbina. Na západ vysiela dlhý vežičkami posiaty Suchý hrebeň. Zatiaľ čo severné zrázy tohto spadajú do Javorovej doliny, patria k  najmohutnejším vo Vysokých Tatrách. Zostup: 1. smerom na SV k  Zadnému Ľadovému štítu do Ľadovej priehyby (I). Po hrebeni na SV a z jeho pravej strany k vežičke, ktorú obchádzame sprava, hneď za ňou sedielko, cez stupeň

asi 2,5 m hore na ostrý 22 m hrebeň (expozícia), tzv. Ľadový kôn. Priamo po hrebeni, potom dole doprava po širokom hrebeni do Ľadovej priehyby (30 min). Odtiaľ znateľnou cestičkou mierne doprava dole sutinovo trávnatým úbočím a  ďalej sutinovým kuželom dole pod stenu. Ďalej smerom na JV a okolo Pfinovej kopy ku Téryho chate (1¾ h). 2. prechod na Malý Ľadový štít s obchádzkou južného hrebeňa (CH, 30 min). Z vrcholu štítu smerom na Z (Javorová dolina). Suchým hrebeňom schádzame nadol do malej štrbiny. Odtiaľ odbočíme doľava smerom k Malému Ľadovému štítu, kde sa tiahne najvyššia sutinová lávka. Lávka je zo začiatku dostatočne široká a pozvoľna klesá na sutinový pás. Po lávke vodorovne prekročíme niekoľko skalných rebier. Stále užší pás sa nakoniec stráca v skalách, po ktorých, pridŕžajúc sa šikmo vpravo, hore do žľabu padajúceho z Ľadovej štrbiny. Tu buď žľabom do štrbiny na juž. hrebeň a ním na severozáp, vrchol, aleba žľabom len niekoľko metrov hore a po pohodlnej lávke doprava na záp. hrebeň Suchého ramena

a ním na severozáp. a potom na juhovýchodný vrchol Malého Ladového štítu. Zo štítu Na JZ a širokým sutinatým úbočím do Sedielka na turistickú značku vedúcu od Téryho chaty do Javorovej doliny (1¼ h). 28. Malý hrot – 2.300 m Malý Hrot je predvrcholom Prostredného hrotu, ktorý oddeľuje od neho Vyšná štrbina v Prostrednom. Od Žltej veže ho oddeľuje sedlo za Prostredným, do ktorého ústi z Malej Studenej doliny Dubkeho lávka a  z  Veľkej Studenej doliny mohutný žlab. Do Veľkej Studenej doliny spadá na západ impozantnou krátkou a  strmou tektonickou platňou. V  spádnici troch vrcholov Malého hrotu spadajú na JZ tri piliere. Ľavý severný, ohraničuje spomínanú platňu sprava. Prostredný najvýraznejší, ale najnižší prechádza dolu v skalný výbežok, ktorý uzaviera ústie kotla v  pravej časti steny. Pravý pilier je vlastne samostatné rebro, ktoré oddeľuje JZ stenu od výrazného žlabu, ktorý spadá z Vyšnej štrbiny v Prostrednom. Zostup: z vrcholu hrebeňom smerom na J do Vyšnej štrbiny

v  Prostrednom a  ďalej dole zliezame rampou na strane Malej Studenej doliny do Sedla za Prostredným. Zo Sedla za Prostredným, buď na stranu Malej Studenej doliny tzv. Dubkého lávkou do sedla za Žltou stenou (1½ h), alebo na stranu Veľkej Studenej doliny markatným žľabom spadajúcim zo sedla za Prostrčeným (1¾ h). 29. Malý Mlynár – 1.975 m Malý Mlynár predstavuje z  pohľadu z  Bielovodskej doliny prvú výraznejšiu skalnú vyvýšeninu v mohutnom S hrebeni Mlynára. Tento hrebeň delí Bielovodskú dolinu od Žabej doliny Bielovodskej. Malý Mlynár má dva vrcholy, vyšší JV vrchol a nižší SZ vrchol, ktorý od porasteného hrebeňa Skorušniakov delí Vyšné Skorušie sedlo. Na juh smerom k  Mlynáru hrebeň klesá ku Priehybe pod Malým Mlynárom. Zostup: najpraktickejší a  najjednoduchší zostup z  Malého Mlynára je do Žabej doliny Bielovodskej. 1. Z hlavného JV vrcholu priamo dole na západ, trávnato-skalným úbočím s  riedkou kosodre-

vinou nad SV breh Nižného Žabieho plesa Bielovodského (CH, 30 min). 2. Zostup cez Vyšné Skorušie sedlo. Z hlavného JV vrcholu hrebeňom na SZ a cez plytké sedielko na málo výrazný nižší SZ vrchol štítu. Z neho ďalej SZ hrebeňom, strmo nadol lámavými stupňami (možno ich obísť zľava), na široké Vyšné Skorušie sedlo (I, 20 min). Zo sedla priamo dole na západ, sprvu trávnatým žľabom, potom trávnatým úbočím k  SV brehu Nižného Žabieho plesa Bielovodského (CH, 25 min). Od plesa chodníčkom v serpetínach nadol, až na Podúplazskú Poľanu a turistickú značku v Bielovodskej doline (CH, 2 h). Zostup Malým Mlynárovým žľabom priamo do Bielovodskej doliny je menej príjemný (strmé trávy, miestami II). V zime za dobrých podmienok na snehu (v zime často lavinózne!). 30. Mlynárik – 1.790 m Posledná veža vo vedlajšom V ramene Mlynára, Od Bielovodskej veže oddelená Mlynárikovou štrbinou. Do Bielovodskej doliny spadá asi 300  m vysokou V stenou.

57

Podrobný návod na úhradu předplatného najdete na: www.montana.cz/predplatne

TATRANSKÉ SESTUPY

Zostup: cez Mlynárikov žľab: z ostrého vrcholu zostúpime 15 m dole do Mlynárikovej štrbiny – exponované (I). Odtiaľ dole doprava trávnato-skalným terénom do trávnatého kotlíka, do ktorého spadajú obe ramená Mlynárikového žľabu, potom samotným žľabom asi 200 m až ku kolmému komínovitému výšvihu. Nad ním šikmo vpravo strmým žliabkom a odtiaľ šikmo vľavo po platniach a strmých trávach na trávnik pod výšvihom. (I, alebo z  výšvihu je možné i zlaniť cca 25 m – skoby po ľavej strane). Z trávnika dole, trochu sprava po ľahkých trávach na zvýrazňujúci sa chrbát. Ľavou stranou po náznakoch chodníka pomedzi kosodrevinu, limby a jarabinu ideme až do siesta, kde sa naľavo objavuje strmé trávnaté úbočie, ktoré spadá do hlbokého Mlynárikového žľabu. Potom strmými trávami a 30 m po strmých platniach, najprv vľavo potom vpravo (II), alebo zlanením trochu doľava (50 a 15 m) do Mlynárikového žľabu už pod mokrým prahom. Žľabom dole a cez neho do lesa zasahujúceho najvyššie. Lesom šikmo vpravo dole k  Bie-

58

lej vode, oproti východnej stene Mlynárika (celkom 1½ h). 31. Opálová stena – 2.285 m Mohutný masív Velických Granátov delí Velickú a Slavkovskú dolinu. Hrebeň Granátových veží má 4 výrazné vrcholy: Rohatú vežu, Veľkú Granátovú vežu, Dvojitú vežu a Velickú kopu. Tieto vysielajú do Velickej doliny mohutné rebrá, ktoré sa nad dolinou lámu zráznymi stenami. Opálová stena sa však vypína nad Velickou dolinou – Kvetnicou ako výbežok pod Opálovou vežou, od ktorej je oddelená Opálovým sedlom, kde začína Granátová lávka. Z  ľavej strany popri ľavom rebre steny prebieha Kvetnicový žľab smerujúci pod Bradavicu a Rohatú vežu. Medzi Opálovou stenou a Granátovou stenou prebieha Granátový žľab, ktorý ústi v Granátovom kotli. Tu vpravo od Opálovej steny je roztrúsených niekoľko vežičiek tzv. Opálové Mníchy. Zostup: z  Opálového sedla, ktoré delí Opálovú stenu a Opálovú vežu – Granátovou lávkou ľahko doľava do Kvetnicového žľabu (II) a ním dole. Granátová

lávka v Opálovom sedle prakticky končí, ovšem ľahký terén smerom doľava pod Bradavicu a  Kupolu dovoľuje ľahký priestup až na Poľský hrebeň. Variantou je zostup z Opálového sedla doprava smerom do Granátového kotla, kde ústí Granátový žľab. Chodníčkom strmo dole v smere pod Opálovú stenu pomedzi vežičky Opálových Mníchov. Orientačne dosť náročné. 32. Ostrá veža – 2.129 m Ostrá veža je výraznou dvojvrcholovou vežou v južnom hrebeni Ostrej. Tento hrebeň rozdeľuje Furkotskú dolinu od Doliny Suchej vody. Ostrú vežu oddeľuje na juhu od Ostrej vežičky Vyšný Ostrý zárez. Zo severu ju od masívu Kozej steny oddeľuje Ostrý zárez. Jej Severný a Južný vrchol sú ostré veže predelené Ostrou štrbinou. Zostup: z  Ostrej veže (najpraktickejší) – prechod do Ostrej štrbiny (II–III) medzi vrcholy a z nej dole na západ žľabom na lávku Ostrej veže (CH). Táto sutinová lávka traverzuje nad Dolinou Suchej vody až do Sedielkového priechodu (45 min).

Z  neho ľahko dole (CH) do Furkotskej doliny na východ. V zime na snehu. 33. Ostrý štít – 2.360 m Ostrý štít sa nachádza v hlavnom hrebeni Vysokých Tatier. Na SV ho oddeľuje od Zbojníckych veží Biela lávka a na JZ od Malého Ostrého štítu Prielom v Ostrom. Do Veľkej Studenej doliny spadá asi 150 metrov vysokou J a JZ stenou. Zostup: 1. Najpraktickejší zostup zo štítu je zlanením po osadených borhákoch od V.Tatarku (r. 2000, 4st/9bh). Po krátkom zostupe smerom k Bielej lávke zlezieme pod hrebeň, kde po zlanení na trávnatú rampu v polovici steny je potrebné po nej traverzovať doprava (z pohľadu na štít) k ďalším osadeným borhákom. 2. Zostup z vrcholu do Bielej lávky – ťažký (III, veľmi praktický, 1½ h). Z vrcholu schádzame spočiatku po balvanoch, potom veľmi ostrým, ale mierne klesajúcim SV hrebeňom 40 metrov až ku kolmému dvojmetrovému stupňu. Obídeme ho zo S strany zľava. Hneď za ním exponované stanovište pri skobe. Nasleduje

10metrový kolmý stupeň, ktorým schádzame tesne vpravo na J od hrany na vodorovný úsek hrebeňa, zvaný Jurzyczovo sedielko. Asi 10 metrov pod hrebeňom v J úbočí vidíme trávnatú lávku. Šikmo doprava na lávku a ňou vodorovne dolava (na V, SV) stále pod hrebeňom až na balkón s balvanmi. Tu sa lávka končí. Z konca balkóna v doterajšom smere mierne dole a  traverz dolava do výklenku na platni. Z platne (skoba) sa držíme pukliny medzi platňou a  stenou hrebeňa a  schádzame kolmou 5metrovou stienkou na naklonené platne pod Jurzyczovým zubom. Z platní dolu na J na rímsu, ktorou ideme pozdľž hrebeňa, mierne klesajúc asi 20 me-

trov do trávnatého vhľbenia. Tu nahor na mierne naklonené platne a pomocou rímsy vodorovne doprava. Za rohom platní 2 metre dolu – na vodorovný úsek hrebeňa. Prechod na S stranu: kolmou stienkou 4 metre dolu a po sutinových lávkach stále pod hrebeňom 3 dĺžky lana k výraznému korytu v obrovskom bloku. Pred ním doľava hore na hrebeň, kúsok po ňom a napokon nadol v J úbočí po trávnatých rímsach pod sedlo Biela lávka. Zo sedla serpentínami dole na lávku a ňou doprava dole do doliny na morénu. 34. Ostrva (Galéria) – 1.984 m Ostrva je rozložitý vrchol, ktorým končí južný výbežok hrebeňa od Popradského Ľadového štítu cez Lúčne sedlo, Tupú a  sedlo pod Ostrvou. Od juhozápadu sa hrebeň končí širokým chrbátom po-

rasteným kosodrevinou. Tento hrebeň má tri vyvýšeniny Zadnú, Prostrednú a Prednú Ostrvu. Na západ do Mengusovskej doliny sa láme skalnatým zrázom. Asi 200 metrov nad dolinou vytvára kolmú Galériu Ostrvy. Galériu tvoria tri výrazné veže: Ľavá veža, Prostredná veža a Pravá veža. Zostup: traverzom doľava po Galérii až do žľabu z Vyšnej Ostrvovej Bránky. Žľabom nadol (znateľný chodníček). 35. Ošarpance – 2.327 m Tri nad sebou stojace veže: Malý, Prostredný a  Veľký Ošarpanec tvoria jedinečný hrebeň Ošarpancov s pevnou jednoliatou skalou. Ošarpance sú zakončením boč-

ného výbežku hrebeňa od Vysokej cez Dračí štít smerom na JV do Zlomiskovej doliny. Od Dračieho štítu ich oddeľuje Dračia štěrbina, za ktorou juhovýchodne nasleduje: Veľký Ošarpanec, Vyšná Ošarpaná štrbina, Prostredný Ošarpanec, Nižná Ošarpaná Štrbina a Malý Ošarpanec. 1. Zostup: z Malého Ošarpanca zlanením: Nad JV platňami je trávnatá rampa, nad ňou je veľká položená platňa, cez ktorú vedie cesta hrebeňom Ošarpancov. Na túto rampu ústi Komarnického komín (III) v  Z  stene Malého Ošarpanca. Z rampy doľava k ústiu komína, kde sú umiestnené zlaňovacie retiazky a  borháky (3st./5bh, V. Tatarka, 2000). 2. Zostup: SZ hrebeňom do Dračej Štěrbiny (III, AO, ½ h). Z pukliny vrcholu Velkého Ošarpanca na Z  dole, obkračujúc

hranu, na platňovú rímsu. Rímsou doprava na V až na koniec a  strmo dole na širokú platňovitú plošinu SZ hrebeňa. Pod ňou sa hrebeň kolmo láme do Dračej štrbiny. Teraz: A) Po platniach dole na Z a zlanením cez tri previsy 12 metrov, čiastočne voľne vo vzduchu, na trávnatú lávku, ďalej ľahko do štrbiny. Alebo B) Priamo cez SZ zráz 17 metrov zlanením, exponovane, na plošinku SZ hrebeňa tesne nad Dračou štrbinou. Z Dračej štrbiny na JZ spočiatku plytkým žľabom, ktorý nižšie prechádza v  hlbokú roklinu. Zľabom dole, ak je v rokline sneh, obídeme ju pravým sutinovým úbočím až na terasu pod Dračím sedlom.

36. Pustá stráž – 1.875 m Pustá Stráž je posledná výrazná veža v dlhom severnom hrebeni Malého Ganku. Na sever od Kačacej veže a  Pustých veží.Vystupuje na rozhraní Českej a Kačacej doliny. Od Zadnej Pustej veže ju

oddeľuje Pustá Priehyba, ktorá je zo strany Českej doliny ľahko dostupná. Do Bielovodskej doliny spadá 300metrovou SV stenou. Zostup: ľahkým terénom zvažujúcim sa z Pustej Stráže a Pustej Priehyby smerom na Z do Ťažkej doliny (Českej doliny). 37. Rumanov štít – 2.428 m Rumanov štít je pomenovaný podľa chýrneho štôlskeho horského vodcu Jána Rumana mladšieho, hoci so štítom nemal vlastne ani nič spoločné. Rumanov štít nad Kačacou dolinou sa podobá hradnej bašte. Rozprestiera sa medzi Zlobivou a  Gankami. Od Zlobivej, respektíve Zlobných zubov, ho delí Vyšná Zlobná štrbina a od Veľkého Ganku Ganková štrbina. Má dva vrcholy: SZ – hlavný vrchol a nižší JV vrchol (cca 2.419 m). Medzi vrcholmi je Rumanova štrbina. Zatiaľ čo zo Zlomiskovej doliny je štít ľahko dostupný, nad Kačacou dolinou sa vypína impozantná SV stena. Zostup: z Rumanovho štítu do Rumanovej doliny: z hlavného SZ vrchola ostrým hrebeňom do Rumanovej štrbiny, z nej hore na JV vrchol. Z JV vrcholu žľabom na J na trávnatú terasu. Z jej JV konca žľabom do Rumanovej doliny (II). Terén zo strany Rumanovej doliny je ľahko priechodný. 38. Satan – 2.432 m Satan 2.432 m je najvyšším vrcholom hrebeňa bášt, ktorý oddeľuje Mlynickú a Mengusovskú dolinu. Od Prednej Bašty ho oddeľuje sedlo nad Červeným žľabom, od Diabloviny (resp. Čertoveho hrbu) zase Satanove sedlo. Zostup: A) do Mengusovskej doliny: z  vrcholu zostúpime do Satanovho sedla a žľabom nadol do Mengusovskej doliny. V zime lavinózne (I), 1½ h. B) do Mlynickej doliny: zo Satanovho sedla výrazným žľabom

59

TATRANSKÉ SESTUPY

nadol. Praktické (I) 1 h. V  zime lavinózne, alebo hrebeňom cez Satanovu vežičku do Sedla nad Červeným žľabom, zostupujeme na JZ žľabom, ktorý spadá do Mlynickej doliny. Nad jeho strmým zrázom zostúpime na skalný val vpravo od žľabu. Ďalej na skalný val, ktorý oddeľuje hornú časť doliny od jej prostrednej časti. Alebo traverzujeme vľavo cez lávku na stene Prednej Bašty a ďalej zostúpime jedným zo žľabov na sutinoviska nad pleso nad Skokom. V zime lavinózne. 39. Malá Snehová veža – 2.160 m Je to prvá veža v hrebeni Snehových veží, dívajúc sa na Ľadovú dolinku od Čierneho plesa Javorového, ktorá spadá do Čiernej Javorovej doliny mohutnou, 550 metrov vysokou stenou. Kým od Prostrednej Snehovej veže ju oddeľuje Predná Snehová štrbina, zatiaľ tým, že vlastne ukončuje hrebeň Snehových veží, spadá do Čiernej Javorovoj doliny otvorenými stenami a hrebeňmi. Zostup: do Prednej Snehovej štrbiny, ktorá oddeľuje Malú a Prostrednú Snehovú vežu hrebeňom na JV (ako celým hrebeňom Snehových veží), z vrcholu niekoľko metrov na východ a potom priamo hrebeňom na JV cez platňu stĺpovitej vežičky a dolu do

Prednej Snehovej štrbiny (I, 45 min). Zo štrbiny dole pravým rebierkom (z pohľadu dole) a ďalej dole roklinou šikmo doprava, na S do Kotlinky pod Snehovým (II). 40. Snehový hrb – 2.400 m Snehový hrb je SV výbežok Snehového štítu. Pri pohľade od juhu je ohraničený zľava Prielomom pod Snehovým a  zprava Ľadovým sedlom. Do kotliny Piatich Spiškých plies spadá krátkou, ale strmou južnou stenou, ktorá poskytuje síce krátke, ale pekné lezenie v pevnej skale. Zostup: hrebeňom do Prielomu pod Snehovým a dole žľabom po trávach a suti nadol (II-III). 41. Strelecká veža – 2.130 m Osamotená vyvýšenina v  prostriedku Veľkej Studenej doliny. Na J a V sa láme strmými stenami a budí dojem veže. Zo strany Streleckých polí má nepatrnú relatívnu výšku. Južná stena Streleckej veže patrí medzi vyhľadávané a obľúbené horolezecké ciele pre svoju južnú expozíciu a  pevnú skalu. Najmä ľavý a  pravý pilier býva častým cieľom horolezcov. Zostup: na S chodníčkom na Strelecké polia (Ch). 42. Široká veža – 2.461 m Rozložitý štít v  hlavnom hrebeni s  troma rozbiehajúcimi sa

hrebeňmi: na S sa hrebeň končí v  turisticky schodnom Sedielku, na Z v Zbojníckom sedle a na JV vybieha postranná rázsocha oddeľujúca Malú Studenú dolinu od Veľkej Studenej doliny. Prvým sedlom v tejto rázsoche je hneď pod Širokou vežou turisticky významné Priečne sedlo. Do Veľkej Studenej doliny spadá Široká veža strmou a rozľahlou 200metrovou stenou tvaru lichobežníka. Z ľavej strany ohraničuje stenu JZ hrana. Za ňou je skrytá schodovitá JZ roklina a ešte ďalej vľavo Z stena, ktorá sa spája so sutinovým žľabom Zbojníckeho sedla. Zostup: z vrcholu do Priečneho sedla (I), najrýchlejší a najčastejšie používaný (½ h). Z  vrcholu smerom na V na styčný bod troch hrebeňov. Ďalej V hrebeňom, potom žľabom vpravo od hrebeňa a cez skalky a stupne do Priečneho sedla. Zo sedla doprava žltou značkou do Veľkej Studenej doliny ku Zbojnickej chate ešte ¾ h, alebo doľava pomocou reťazí do Malej Studenej doliny a k Téryho chate ešte ¾ h. 43. Tupá – 2.293 m Tupá spadá do Zlomiskovej doliny mohutnou SZ stenou. Od masívu Končistej ju oddeľuje ľahko priechodné Lúčne sedlo, od Ostrvy sedlo pod Ostrvou, kade prechádza turistická tatranská magistrála. Od suťového vrcholu Klinu hu oddeľuje široká Tupá priehyba. Zostup: z  Tupej je pomerne jednoduchý, pretože východná strana SZ zraziv, zvažujúca sa do Štôlskej dolinky, predstavuje nenáročný turistický terén. Sú dve možnosti zostupu. Z  ľavej časti steny k Lúčnemu sedlu a žľabom do Zlomísk k  Ľadovému plesu a Zlomiskovou dolinou k Popradskému plesu. Druhou možnosťou je ľahký výstup držiac sa vľavo od hrebeňa k vrcholu Tupej a ľahko do Sedla pod Ostrvou a  tustickým chodníkom k Popradskému plesu (CH). Pozor na lavinózný terén v oblasti Lúčneho sedla, ale aj svahu pod Tupou priehybou.

44. Vidlový hrebeň – 2.522 m Skupina strmých skalných veží, ktorých hrebeň spája Lomnický štít s  Kežmarským štítom. Zľava rozoznávame: Nižná medená štrbina, Západná Vidlová veža, Vidlové sedlo, Veľká Vidlová veža, Lieviková štrbina, Východná Vidlová veža a Kežmarská štrbina. Zostup: 1. Z  vrcholu Veľkej Vidlovej veže na JZ po rebre (hre-

60

beň ostáva vpravo) a  nadol do rokliny (zlanenie), ktorá spadá zo štrbiny medzi druhou a tretou vežou západného hrebeňa. Roklina sa dolu láme stienkou. Ňou zlanenie do žľabu Vidlového sedla. Žľabom zostúpime k jeho ústiu (II). Ďalší zostup Cmiterom je nebezpečný pre padanie kamenia zo stien Lomnického štítu. Vhodnejšie je vystúpiť popod južné úpatie Západnej Vidlovej veže pretraverzovať platňovitý svah na východnú hranu Lomnického štítu, ktorou sa dostaneme na vrcholovú stanicu lanovky. Odtiaľ zostup ako z  Lomnického štítu. 2. Z  Východnej Vidlovej veže je možné zostúpiť smerom ku Kežmarskej štrbine ľavou stranou hrebeňa a potom 12m zlanením kolmého výšvihu (slučky), trochu ďalej hrebeňom z  pravej strany a  zlanením na sever tesne pod Kežmarskú štrbinu (slučky). Ďalej hrebeňom na vrchol Kežmarského štítu (2½ h). 45. Volia veža – 2.355 m Prostredný, najmarkantnejší vrchol Volieho chrbta v  hlavnom hrebeni Vysokých Tatier. Na V ho od Žabej veže oddeľuje Východná Volia štrbina a na SZ od Hincovej veže zubatý, ale rovný hrebeň, v ktorom je päť štrbín, z nich posledná tesne pod vrcholovou kupolou sa nazýva Veľká Volia štrbina. Zostup: z vrcholu s obídením V  hrebeňa do Východnej Volej štrbiny a k Žabím plesám, I (½ h). Z vrcholu dole smerom na SV cez dva stupne na výhodné stanovište. Tu šikmo doprava dole veľkým vhĺbením asi 70 metrov. Vo vhodnom mieste traverz doprava na V hrebeň a ešte niekoľko metrov do Východnej Volej štrbiny. Zo štrbiny priamo dole žľabom na trávnatú policu pod JZ stenou. 46. Žabí kôň – 2.300 m Populárny štít v hlavnom hrebeni Vysokých Tatier zaujímavého tvaru. Od Žabej veže ho na západe oddeľuje Vyšné Žabie sedlo. Na východe susedí cez Žabie sedlo so Západnou Žabou vežou, ktorá je súčasťou západného hrebeňa Rysov. Zostup: z  vrcholu Žabieho koňa Z  hrebeňom, III (30 min). Krátkym hrebeňom ku západu (značené žltými bodkami na skale) ku zlaňovaciemu kruhu. Zlanenie asi 20 m vzduchom do malého sedielka medzi výšvihom a malou vežičkou. Traverz exponovaným hrebeňom za vežičku k ďašiemu zlaňovaciemu kruhu. Zlanenie 25 m

hrebeň veží). Zadné Žeruchové sedlo je priechodné z oboch strán. Zo strany Červenej doliny najprv žľabom dole (II) popod Zadnú Žeruchovú vežu do Červenej doliny (45 min); alebo zo strany doliny Bielych plies ľahko dole k Nižnému Ž. pliesku (I–CH, 30 min).

na juh pod južnú stenu Žabieho koňa. Exponovaným trávnato suťovým chodníčkom spod J-steny do kotlinky pod Žabím koňom. 47. Východný Železný štít – 2.340 m Štít v hlavnom hrebeni Vysokých Tatier, bezprostredne nad Východnou Železnou bránou, ktorá ho oddeľuje od Snežných kôp, pokým Zlomisková štrbina od Batizovského hrebeňa s Popradskám Ľadovým štítom. Zostup: dosť ťažký, II (¾ h). Z  vrcholu JV vodorovným hrebeňom (miestami zľava zo strany Kačacej doliny) dole do Zlomiskovej štrbiny. Lámavým žľabom (v lete často tvrdý sneh) a  sutinovým kuželom na dno Železnej kotliny. 48. Žeruchové veže – 2.080 m Žeruchové veže predstavujú ukončenie krátkeho JV výbežku Jahňacieho štítu. V tomto výbežku dominuje Kozí štít. Hrebeň Že-

ruchových veží oddeľuje Červenú dolinu od Doliny Bielych plies. Od Kozieho štítu je Zadným Žeruchovým sedlom oddelená Zadná Žeruchová veža, ktorú od Prednej Žeruchovej veže oddeľuje Predné Žeruchové sedlo. Hrebeň končí nad Nižnou Žeruchovou kotlinkou, trávnatou Žeruchovou priehybou a Žeruchovou kopou. Zostup: na zostup je možné využiť niekoľko variant: 1. Hrebeňom, miestami držiac sa na strane doliny Bielych plies až do Predného Žeruchového sedla (II), zo sedla dole smerom do Červenej doliny výraznou trávnato-suťovou roklinou, až k miestu kde sa zužuje (II). Dvakrát zlanenie 50 m (dvakrát reťaz s krúžkom – pri pohľade do doliny na pravej strane – pri jednoduchom lane sú v polovici zlanení osadené borháky) až na koniec rokliny. Trávnato-suťovým svahom k turistickému chodníku (1 h). 2. Hrebeňom na Zadné Žeruchové sedlo (miestami II – celý

49. Žltá stena – 2.169 m Trojuholníková stena zo samostatným vrcholom. Tvorí akoby predsunutú časť masívu Prostredného hrotu, od ktorého ju oddeľuje štrbina za Žltou stenou. Zostup: dosť ťažký, II (½ h). Z vrcholu krátkym ostrým hrebeňom (možno obísť) do štrbiny za Žltou stenou. Odtiaľ A) smerom na SZ skalnatým kuloárom, ktorého dva prahy obídeme sprava, do dolinky pod Sedielkom. Ďalej vpravo po moréne sutinoviska a trávach k Téryho chate ešte ½ h. Alebo B) smerom na JV v ľavom úbočí hrebeňa do žliabku, ktorý spadá zo štrbiny za Žltou stenou, asi dve dľžky lana do sutinového kuloáru pod Stredohrotom a ním dolu na zelene značkovaný chodník v Malej Studenej doline.

50. Malá Žltá veža – 1.900 m Malá Žltá stena, ak sa to dá povedať, je akousi predstenou severovýchodného ramena Prostredného hrotu. Od známejšej Žltej steny ju oddeľuje roklina spadajúca medzi SV stenou Prostredného hrotu a  Žltou stenou. Do Malej Studenej doliny spadá asi 200 m vysokou a strmou stenou. Zostup: na zostup použijeme výraznú lávku smerujúcu pod severovýchodnú stenu Prostredného hrotu. Použitá literatúra: Arno Puškáš: Horolezecký sprievodca, 1. až 10. diel Ivan Bohuš: od A po Z o názvoch Vysokých Tatier Július Andráši – Witold H.Paryski: Vysoké Tatry – Výber horolezeckých výstupov Internetový portál: www.tatry.info.sk Doporučená mapa: Tatra Plan, Vysoké Tatry 1:25000, číslo mapy: 2502

spracoval foto

Jozef Gurník Maky, Jakub Turek, Dodo Kopold, Marek Pronobis a Jozef Gurník

61

N A P U LT E C H

ZION 23

TENDON 9.8 AMBITION

Nový Zion 23 je díky svému univerzálnímu objemu vhodný jak na cyklistické, tak i  lyžařské sporty. Každý jistě ocení výborně odvětraný systém Ventilation i při turistických výletech. Výbava: Přední velká kapsa na zip, přední velká elastická kapsa s reflexním tiskem, boční elastické kapsy, kapsy na bederním pásu, prodyšné ramenní popruhy, vnitřní celoplošná kapsa, kompresni pásky, úchyt na cyklistické světlo, příprava pro vodní vak, integrovaná pláštěnka.

Sportovní lano klasické konstrukce pro všechny, kteří mají vůli se zlepšovat. Pořádný singl s relativně nízkou hmotností a  devítkou UIAA pádů patří v  poměru příznivé ceny, vysoké kvality a dlouhé životnosti již dlouhá léta mezi to nejlepší, co trh nabízí. S  volitelnou teflonovou úpravou ještě zvýšíte již tak nadstandarní odolnost lana a najdete spolehlivého parťáka i do těch nejnáročnějších podmínek. V  nabídce i  provedení bicolour.

Doporučená maloobchodní cena: 1.780 Kč Objem: 23 L www.doldy.cz

ROC LEGEND (Q) Boty na nástup. Když odbočíš z cesty směrem k nástupu, oceníš právě tuhle lehkou, neklouzavou a  ve všech ohledech pohodlnou botu. Lehce užší pata v  poměru k  širší špičce s  dostatkem místa na prsty je přesně tím, co dodá pohodlí i  stabilitu. Vibram® IdroGrip zajišťuje perfektní stabilitu na suchu i za mokra. Dámský (Q) i  pánský model, v  kůži či v  kombinaci s  GoreTexem. K  dostání v  síti obchodů Rock Point.

Vyrobeno v České republice. Doporučená MOC: 2.890 Kč Více informací o lanech TENDON najdete na www.mytendon.com

Tři barevné kombinace. Vodoodpudivá kůže o  tloušťce 1,6 – 1,8 mm. velikosti: 3 – 8 (dámský model) 6,5 – 12,5 (pánský model) Hmotnost: 385 g ( jedna dámská bota vel. 5) 445 g ( jedna pánská bota vel. 8) Více na: www.haglofs.se

COMPOUNDER ™SHELL Zůstaňte v  suchu! Jestli hledáte bundu, která je dokonale prodyšná, 100% voděodolná a téměř nic neváží, sáhněte po 2,5vrstvé membránové bundě Compounder od předního světového výrobce Columbia Sportswear. Inovativní technologie Omni-Wick™ EVAP rychle odvádí pot a  dokonale chrání před dešťem. Pánská i dámská varianta. Dobře padnoucí střih, spousta praktických detailů. Doporučená MOC: 5.999 Kč Více na: www.columbia.cz

Hitem letošního léta v  kolekci DIRECTALPINE jsou technické kalhoty CRUISE. Použitý odolný materiál s  vnitřní Coolmax vrstvou je lehký, prodyšný a zároveň větruodolný. Můžeš sedět v Cruisech celou noc v autě a další den v nich klidně trekovat, lézt, nebo si dát celodenní ferratu. K dostání v pánském i dámském provedení. Vybírat můžete z  několika délek. Barvy: černá, šedá, červená. Doporučená MOC: 1.590/1.890/2.290 Kč www.directalpine.cz

DIDRIKSONS1913 BUNDA PULSAR

COBALT MILLET Jednoduché lano Moderní lano, vynikající manipulovatelnost. Lano pro vášnivé stoupence sportovního lezení. Skvělá volba pro ty, kteří chtějí začít lézt na tenčích lanech, ale stále nechtějí překročit magickou hranici 10 mm. Ideální průměr pro většinu jisticích prostředků včetně těch poloautomatických. Průměr: 10 mm Hmotnost: 64 g / m Rázová síla: 790 daN Počet pádů: 7 Cena: 2.399 Kč, na e-Shopu nebo pro držitele HUDYpartner karty: 2.231 Kč www.hudy.cz

62

VYBERTE SI OBLÍBENOU DÉLKU

Technicky velmi dobře propracovaná třívrstvá bunda ergonomického tvaru s lepenými švy vybavená tzv. hydrofilní membránou. Čím více se potíte, tím více je membrána prodyšná. Membrána má certifikát bluesign, tzn. je šetrná k životnímu prostředí a 100% recyklovatelná. Obousměrný hlavní zip, voděodolný, podložený légou. Kapuce je napevno, lze regulovat její obvod i objem a to jedním tahem, je dostatečná i pro přetažení přes přilbu. Uvnitř bundy je jedna síťovaná kapsa na zip s otvorem pro sluchátka od MP3 přehrávače a poutka s druky pro připnutí Thermal programu. Pánský i dámský střih. Hmostnost: 440g (L) Materiál: 100 % Polyester Voděodolnost: Dr15 vod. sl. 15.000 mm Prodyšnost: Br10 – 10.000 g/m2/24 hod. Velikosti: S-XL. Cena: 5.990 Kč www.vavrys.cz

DYNASTOP ROCK EMPIRE Párací tlumič pádu na zajištěných cestách s dlaňovou karabinou key lock, který má elastické zatahovací popruhy s prodloužením od 40 do 80 cm a s celkovým prodloužením (bez karabin) od 90 do 130 cm. Samotný párací tlumič je krytý obalem se suchým zipem pro snadnou kontrolu etikety „indikátor“ aktivace tlumiče. Párací tlumič neztrácí skladováním svoje tlumicí schopnosti! Centrální hliníkové oko pro odsednutí. Cena: 1.390 Kč, na e-Shopu nebo pro držitele HUDYpartner karty: 1.292 Kč www.hudy.cz

WINGS 13

MILLET SWITCH GTX – novinka roku 2012 exkluzivně v síti HUDY sport

Oblíbený model lezeček z kategorie baletek na novém kopytě s vylepšeným střihem a celokoženým svrškem. Moderní, svěží vzhled zachovávající veškeré vlastnosti svého předchůdce. Velikost: 35,5– 47 EUR. Doporučená MOC: 1.450 Kč www.triop.cz

ČELOVKA YATE HIGH POWER ZOOM Čelová lampa s vysoce výkonnou diodou CREE 3 W a nastavitelným zoomem. jedinečné je, že může být napájena buď dobíjecí baterií Li-ion 3000 mAh, která je součástí výrobku, a nebo třemi bateriemi typu AAA. Li-ion baterii lze dobíjet třemi způsoby - v zásuvce na 240 V, přes USB port a nebo v autozásuvce. Svítivost didody (120 lm) zajišťuje velmi dobrou viditelnost na vzdálenost do 180 m. Díky zoomu můžete zaostřit na blízké nebo vzdálené předměty. Čelovka je vhodná na všechny venkovní sporty. Doba svícení: asi 8 hodin v  ekonomickém režimu a asi 4 hodiny na plný výkon. Cena: 990 Kč Více na: www.yate.cz

Doporučené použití  via ferrata  lanové parky a centra Hmotnost: 500 g (včetně karabin) CE 1019 • EN 958 Doporučená MOC: 1.890 Kč Více najdeš na: www.singingrock.cz

Představujeme novou generaci ultra lehkých trekových bot Millet Switch GTX pro „fast hiking“. Ultra moderní technologie a technické materiály zajistí maximální výkon a pohodlí při minimální váze této obuvi. Speciální karbonové výztuhy, antitorzní box v podrážce a mnoho dalších „fines“ zaručí lehkost a ochranu při vašich rychlých přesunech za dalším dobrodružstvím. V čem jsou výjimečné? CARBON Frame — speciální karbonový rám pomáhá ochránit vaše chodidla při rychlých přesunech. GORE-TEX® — prodyšná a trvale nepromokavá membrána udrží vaše nohy v suchu a pohodlí. ANTITORSION BOX v podrážce chrání unavené nohy nadměrné pronaci a pomáhá vaší stabilitě v náročném terénu. VIBRAM ® Moon Walk — prémiová značka podešve s patentovanou technologií vyvinutá speciálně jen pro tento model. ORTHOLITE antibakteriální anatomické stélky odvádějí vlhkost, jsou prodyšné a příjemné na nošení. CORDURA a TPD technické tkaniny zajišťují mechanickou odolnost a dlouhou výdrž. DYNAMIC FOOT ROLL využívá trail runningového tvaru boty pro rychlé překlápění, které zvýší váš výkon. Tip pro vás: Testeři — vybraní prodavači v  celé síti HUDYsport testují tuto technologickou novinku roku 2012 jen pro vás. Vyžádejte si jejich osobní názor a zkušenost…

EASY GO XP LOCK Tlumič pádu pro zajištěné cesty a  outdoorové parky s  dlaňovou karabinou.  spojení s úvazkem pomocí smyčky s překrutem  systém tlumení pádové energie pomocí páracího tlumiče pádu  rázová síla 4.85 kN (normovaný pád podle EN 958)  prodloužení tlumiče po pádu o 115 cm  tlumič pádu krytý polyesterovým obalem  centrální oko pro odsednutí nebo k fixnímu jištění  barevně odlišné elastické popruhy (prodloužení od 50 do 90 cm)  doporučené karabiny typu K EN 12275  zcela inovovaný bezpečnější design

Ještě před 30 lety správný turista vlastnil pár opravdových těžkých kožených pohorek. Nebylo jednoduché je sehnat. Na ošetření obuvi platila indulona, na puchýře náplast. Mokré boty se sušily asi 100 let a po celodenním nošení musely bez výjimky nocovat venku. Naštěstí pro nás, i tuto kdysi tak konzervativní oblast postihl dramatický technický pokrok. Posuďte sami.

Millet Switch GTX Men/ Women Svršek: textilie, gumová obsázka, karbonová výztuha Podšívka: GORE-TEX® Mezipodešev: EVA se stabilizátorem a tlumením v oblasti paty Podešev: Vibram® Moon Walk Hmotnost: 950 g pár (velikost 39)

CLIMBING BALM Unikátní regenerační balzám pro ošetření prolezené či poraněné kůže na prstech a  dlaních sportovců, především lezců. Obsahuje výhradně přírodní látky s rychle hojícím efektem na bázi olejů, másel, výtažků z bylin a vitamínů. Promašťuje, vyživuje, hydratuje, zvláčňuje, prokrvuje a zklidňuje. Velmi rychle se vstřebává bez zanechání mastného filmu na kůži, což umožňuje aplikaci i během lezení. Hmotnost obsahu: 15 g Doporučená MOC: 185 Kč www.amuerte.cz

Velikosti: 39–46 (pánská), 36–42 (dámská)

Názor odborníka „Keďže som ten, ktorého láka vždy vyskúšať niečo nové, podujal som sa otestovať novú generáciu trekových topánok značky Millet. Topánky Switch sú zaradené do kategórie fast-hiking určené pre rýchle zmeny nadmorskej výšky. Testovali sme ich na turistickom chodníku vo Vysokých Tatrách vedúcom na Slavkovský štít. Topánka je v takomto teréne ako doma, stabilná, ľahká, veľmi príjemná a pohodlná. Určená na prekonávanie veľkých vzdialeností bez únavy…“ (Tomáš Vaverčák, horolezecký instruktor a UIAGM horský vůdce) Novinky ze světa matroše a outdoor vybavení vám přináší . Chcete vědět víc? Pište na: [email protected] placená inzerce

63

ZAJÍMAVÉ KNIHY

KELTENKALK 3



omas Behm, Robert Gruber, Bernd Schwanda Vynikající a podrobný lezecký průvodce oblastmi od Vídně po Semmering se dočkal již svého třetího doplněného vydání. Naleznete zde přesné topo a nákresy více než 4.000 cest – od boulderů až po ty třicetimetrové. Klasiky jako Hohe Wand zde nenajdete, zato objevíte spoustu skalek, na kterých si dobře zalezete a nebudete se u nástupů hádat o pořadí. Ukázky z průvodce najdete na stránkách www.keltenkalk.at.

Formát 132 × 197 mm Vazba brožovaná vazba šitá i lepená, počet stran 694. Druhé vydání z roku 2009 Běžná cena 828 Kč, o akčních cenách se informujte na webu vydavatele: www.jota.cz

KLETTERSTEIGSFÜHRER SCHWEIZ Axel Jentzch-Rabl Andreas Jentzsch Dieter Wissekal Zatím poslední vydavatelský počin Alpenverlagu v „oranžové“ sekci Kletternsteigů. Všechny významnější ferraty ve Švýcarsku. A  jak už doba po dnešních knihách žádá, ke knize

tých plážích u  průzračně čistého moře, nicméně, to není vše! Zájemci o historii jistě ocení památky z doby římského impéria, turisté a  dobrodruzi zase kaňony a hřebeny Velebitašek či lužní les Kopački rit, zapomenout nesmíme ani na nespravedlivě podceňované hlavní město Záhřeb, typickou středoevropskou metropoli s řadou elegantních staveb z  devatenáctého století, širokou nabídkou kulturního a společenského vyžití a rušným nočním životem. Jinými slovy, pořád je toho hodně, co jste o Chorvatsku ještě nevěděli... a sáhnout po průvodci ze série Rough Guides rozhodně nebude zklamáním! Formát: 132 × 197 mm Vazba brožovaná vazba šitá i lepená, počet stran: 692 Vydala Jota v r. 2007 Běžná cena 798 Kč, pro akční ceny sledujte web vydavatelství: www.jota.cz

SPORTKLETTERN HOHE WAND Formát 15 x 21 cm, 440 stran, měkká laminovaná obálka. Vydalo nakladatelství Bernd Schwanda Verlag v  roce 2012, německy, univerzálně srozumitelné nákresy. Cena na www.horokupectvi.cz je 940 Kč. (Poštovné je při předchozí platbě na účet v ceně.)

RAKOUSKO J. Bousfield, R. Humphreys, N. Walker a kol. „Země hor, země horských bystřin, země polí, země katedrál...“ tak začíná, nikoli bezdůvodně, rakouská hymna. Samozřejmě, čtenáře tohoto časopisu bude více než kavárenský život v rytmu Straussových valčíků zajímat zdejší příroda, nicméně nikdo neví všechno. A  proto jistě ocení kvalitně zpracovaného průvodce. Barevné fotografie památek, podrobný popis turisticky atraktivních oblastí, poučení o  historii a kultuře, seznamy nejlepších míst k  pobytu a  stravování, spolehlivé mapy měst a turisticky významných končin.

64

dostanete DVD s pěti filmy a atlasem, jednotlivé listy s túrami si budete moci vzít s sebou vytištěné nebo ve svém smartphonu a  případné novinky vám budou chodit přímo do vaší emailové schránky. Vydáno v  Rakousku, zpracováno se švýcarskou pečlivostí. Vydal: Alpinverlag 248 stran, 15,4 x 22 cm, asi 500 barevných obrázků, kvalitní stálobarevný papír. K dostání na www.horokupectvi. cz za 790 Kč (při předchozí platbě na účet je poštovné v ceně).

omas Behm 1.000 cest (69 sektorů) v obtížnosti 6 až 10. Vše, co jste chtěli vylézt v Hohe Wandu, a  báli jste se zeptat. Ručně malovaný průvodce z dílny Thomase Behma (v  nabídce Horokupectví je i  průvodce po Hohe Wandu s cestami do obtížnosti 6+, viz minulá Montana), jehož precizní práci možná znáte z průvodce po Höllentalu. 21 x 15 cm, měkká vazba, vydal Thomas Behm Cena na www.horokupectvi.cz je 750 Kč (při předchozí platbě na účet je poštovné v ceně).

CHORVATSKO

POSLEDNÍ AMERICKÝ MUŽ

Jonathan Bousfield Paklenica, Hvar,... z  asi milionu našinců, kteří ročně navštíví Chorvatsko, se ne všichni spokojí jenom s poleháváním u moře. Jasně, díky svému dlouhému, výrazně členitému pobřeží a  více než tisícovce ostrovů je Chorvatsko jedním z  nejvyhledávanějších cílů všech, kdo touží po dovolené na sluncem zali-

Elizabeth Gilbertová Eustace Conway uměl už v sedmi letech házet nožem. V sedmnácti letech vyrazil do hor oblečený jen v  kůžích, žil zde, lovil a jedl. A když se blížil čtyřicítce, „vlastnil“ tisíc akrů čisté divočiny a žil jen v týpí v lese. Autorka knihy, Elizabeth Gilbertová, je

Conwayova dobrá přítelkyně a ví o  něm každou podrobnost. Se svým typicky odlehčeným a současně pronikavým stylem tak líčí životní příběh dobrodruha, milovníka přírody a propagátora nového životního stylu, podle jehož mínění dnešní Američané uvízli v nekonečném kolotoči honby za penězi a konzumu. Poslední americký muž je příjemně čtivá a  současně hloubavá kniha na pomezí dobrodružného žánru a  psychologicko-sociologické studie. Zaujme každého, kdo má rád neobyčejné životní příběhy a koho zajímají problémy a vývoj moderní společnosti. Formát 130 × 200 mm Pevná vazba s  přebalem, počet stran 344. Cena u vydavatele 278 Kč Vydala JOTA

ZVUK ZEMSKÉ TÍŽE Joe Simpson Zvuk zemské tíže je v  pořadí již sedmá kniha Joea Simpsona, úspěšného autora převážně autobiograficky laděných příběhů z horolezeckého prostředí, který do povědomí čtenářů z  celého světa vstoupil bestsellerem Setkání se smrtí (vyšlo v Nakladatelství JOTA), jenž se stal předlohou filmu Pád do ticha. Simpson se znovu vrací k tématu boje o přežití v  nelítostném prostředí hor, ale současně se zabývá pocitem viny za smrt blízkého člověka. Hlavní hrdina tráví spolu se svou ženou během horského výstupu noc na skalní římse. Vyrušen pohybem v  posledním okamžiku zachytává padající manželku, která ve spánku vyklouzla ze spacího pytle a teď v jeho křečovitém sevření visí nad propastí. Křehké pouto se trhá a místo naděje zbývá jen poslední „sbohem“. Patrik je zdrcen, ale současně je postaven před krutou realitu a  sžíravé otázky. Zaslouží si přežít? Má právo na svou cestu k záchraně? Pevná vazba, 343 stran, rozměry 14 x 21 cm. Cena 278 Kč, více na: www.jota.cz

TRÉNINK (5. DÍL)

LEZECKÝ TRÉNINK POD TAKTOVKOU HELENY LIPENSKÉ

ZLEPŠETE SVOU TECHNIKU: 6 TIPŮ PRO LEPŠÍ PRÁCI NOHOU PŘI LEZENÍ Návod převzatý ze zahraničního serveru pro nás okomentovala Helena Lipenská Lézt efektivně znamená umět dobře využívat své nohy. Používejte svá chodidla správně – na stupy je pokládejte jemně a tiše, dělejte malé krůčky a k postupu využívejte nejvíc právě své nohy, jen tak zdoláte spoustu náročných cest. Budete pak důvěřovat nejen svým nohám, ale také lezečkám a  stupům. Udržíte si rovnováhu i  rozvahu. Držte se následujících šesti tipů, jak zlepšit techniku nohou při lezení, a  budete lézt lépe.

 

Položte svou nohu a posuňte se Při lezení se využívají dva protikladné pohyby těla – posouvání a přitahování. Lezci se obvykle přitahují rukama a  posouvají se pomocí svých chodidel a nohou. Při přitahování se vždy spotřebuje více energie než při posouvání, což vede obvykle k tomu, že paže jsou vyčerpané a lezec se pak už nedokáže pohybovat efektivně a s jistotou. Vyčerpaný lezec tak většinou z cesty odpadne. Postupování pomocí nohou, v  nichž jsou nejsilnější svaly v  lidském těle, umožňuje šetřit potřebnou energii v pažích pro ty úseky cesty, které vyžadují jejich použití a specifickou sílu. Vždy se snažte využít nejprve nohy, a to nejen k postupu, ale při veškerých lezeckých pohybech.

 

Dívejte se na své nohy Kdykoliv pokládáte nohu na další stup, dívejte se na ni. Když se na skále dobře držíte, máte tři nebo čtyři opěrné body – obě ruce i nohy zapřené ve stěně – potom si pozorně prohlédněte povrch skály, abyste našli další opěrný bod. Většinou je další postup zřejmý, ale někdy budete muset najít malý uštípnutý stup nebo skrytý chyt, což není snadné. Je ale potřeba, abyste při tom udrželi své tělo v rovnováze. Když očima najdete opěrný bod, přesuňte na něj nohu. Ale nespouštějte z ní oči – od chvíle, kdy noha předchozí oporu opustí, až do chvíle, než bude bezpečně položena a  zatížena na dalším stupu. Všichni dobří lezci se na své nohy dívají, protože vědí, že jejich umístění je klíčem k  lezeckému úspěchu. Pokud nebudete své

nohy sledovat, jak se pohybují od jednoho opěrného bodu k druhému, povede to k  neefektivnímu pohybu, nedostatku důvěry v ně a  příliš pevnému sevření rukou, protože nohy budou nejisté.

 

Lezte tak, aby vaše nohy nebylo slyšet Když lezete, neměl by být od vašich nohou a lezeček slyšet žádný zvuk. Pokud se nějaké zvuky ozývají, je to proto, že lezec se nedívá na své nohy, jak se pohybují z  jednoho stupu na druhý, a  lezečky škrábou po skalním povrchu. Lezec, který nesleduje své nohy, se obvykle spoléhá na zvuk chodidla na skále, aby věděl, zda dává nohu na stup; to ale způsobuje náhodné a nejisté umístění nohou – a stěží to může být recept na úspěšné lezení. Pokud se díváte, jak lezou začátečníci, můžete vidět, že jejich nohy téměř pořád skřípají po stěně, zatímco oni se soustředí na záchytné body pro ruce. Dávejte si pozor na pohyby svých nohou, dívejte se po dalších stupech a lezte tiše jako kočka – protančíte se skálou až k vrcholu.

 

Pokládejte svou nohu jemně Lézt tak, aby vaše nohy nebylo slyšet, znamená položit je zlehka na povrch skály. Nohy pokládejte jemně a pečlivě. Do stupů je nevrážejte, dokonce ani do těch velkých, ale snažte se být jako kočka, která tajně našlapuje přes střechu domu. Pokládat své nohy jemně a tiše vás nutí dávat pozor, mít své tělo i mysl v dokonalém souladu a  zůstat soustředěný na efektivní a  opatrný pohyb. Představte si, že je lezení takový vertikální tanec, a pohybujte se elegantně a hospodárně. Pokud budete na skále vrážet své nohy všude okolo, zaručeně spadnete – spotřebujete spoustu energie, budete vyčerpaní a rozhodně si neužijete žádnou legraci.

 

Dělejte malé krůčky Další chybou, kterou se vyznačují začínající lezci, je dělání velkých kroků. Vysoké kroky jsou občas pro pohyb vzhůru nutné, ale vyžadují velkou sílu v nohou, rovnováhu a podporují nejistotu. Kdykoliv děláte vysoký krok, mu-

síte nejen pořádně zabrat svou pokrčenou nohou, ale musíte se i přitáhnout pažemi a horní částí těla, čímž vyčerpáváte cennou sílu. Většinou je lepší udělat dva nebo tři malé krůčky než jeden obrovský krok. Dokonce i  když jsou stupy malé nebo šikmé, budete se cítit bezpečněji a  s  krátkými kroky spotřebujete méně energie. Procvičujte si malé krůčky v jednoduchých cestách nebo na umělé stěně, abyste zjistili, co je pro vás nejlepší.

 

Zkontrolujte, zda na vaší obuvi není něco neobvyklého Jistou známkou nedbalé práce nohou jsou boty. Podívejte se na své lezečky, hodně vám toho řeknou o vašich pohybech. Pokud je proužek gumy okolo nártu boty nad podrážkou nerovnoměrně opotřebený nebo jsou v něm díry od tření, potom taháte nohy po skále. Někdy horolezečtí nováčci také o skálu zakopávají přední částí boty, když ji umísťují do dalšího stupu. To také časem vede k proděravění bot ve špičce. Zdroj: http://climbing.about.com Ad) HL: Pokládejte své lezečky na stupy především precizně a  pořádně tlačte na špičku boty. Ke stěně se stavte čelem, kolena mírně vybočená ven. Je docela jednoduché umět si stoupnout na velký stup, u malého už je potřeba, aby byl pohyb efektivní, což vyžaduje určitou praxi. Měli bychom stát a pohyb vykonávat na dvou prvních prstcích nohy (počítáme od palce), říkám tomu tzv. baletka. Tak jak potřebujete silné prsty k  udržení chytů, tak je třeba, abyste měli silné prstce na nohou, jinak daný pohyb biomechanicky nikdy precizně neprovedete. K tomuto účelu jsem vymyslela pár cvičení, která vám pomůžou k pochopení techniky našlapování na stupy, pomůžou vám k  posílení prstců na nohou. K  pochopení těchto cvičení je nutná praktická ukázka, buď osobní ode mne, anebo v  nejbližší době v  podobě videa na mém webu v  sekci Ke stažení. Je docela snadné docílit toho, aby lezec zesílil, zvýšila se mu pohyblivost, vytrvalost a podobně. Naučit ho efektivně technicky lézt je osobní a individuální práce na delší dobu, zvláště když má předchozí technicky negativní návyky.

Další veledůležitou složkou, jak už je zmíněno v  článku výše v  bodě 6, jsou lezečky. Tvrdím, že správné a kvalitní lezečky dokážou zvýšit výkon bez tréninku až o  pětinu… Pro mne je obuv v lezení kritériem číslo jedna. Většinou, když ke mně lezci přijdou poprvé na trénink, je to první věc, kterou rozebíráme, a kterou měníme. Prosím vás: k lezení na umělé stěně a na skalách (vyjma vícedélek a lezení v horách) vždy ponožky (silonky) ven z  lezeček. Je to z  důvodu většího citu při pokládání daných prstců na malé stupy. Techniku lezení také ovlivňuje vaše pohyblivost, zatuhlí lezci nebo lezci s určitými pohybovými handicapy těžko vykonají daný pohyb biomechanicky správně. Musí o to víc zapojit sílu paží, a to už je z  hlediska úspory energie neefektivní. A  na závěr tolik diskutovaný a  neustále probíraný problém: Jak správně založit patu? Zakládáme za vnější část paty (ne zezadu, jak je často praktikováno). Založíme, koleno vybočíme ven, v podstatě bychom měli mít nohu rovnoběžnou s žíněnkou. Těžiště přeneseme směrem k patě a pak už nám nic nebrání ve správném provedení pohybu.

Pata

Správné stání na špičce

text překlad foto

Helena Lipenská Veronika Hadaji Mamut

65

JAK SE VĚCI TESTUJÍ

Jak se testují lana Zkoušky, jak jsou popsány níže, se provádějí za přesně normou stanovených podmínek, jako je například kondicionování (přesně stanovená teplota a relativní vlhkost) nebo stanovení času všech přípravných prací a  jednotlivých měření, s využitím kalibrovaných měřicích zařízení a přístrojů. Přesně zkontrolovat průměr lana, hmotnost nebo posun opletu je proto v domácích podmínkách problematické. Ze zkušebních metod jsme pro vás vybrali ty nejdůležitější informace, a to ještě ve „zkrácené“ formě.

ním směrem v úhlu 120°. Po posledním protažení vzorku lana se změří posun. Norma EN 892 stanovuje, že posun opletu vůči jádru nebo jádra vůči opletu nesmí být větší než 20 mm.

(simuluje reálnou situaci při lezení). Konstrukci a vybavení padacího zařízení stanovuje norma EN 892:2004 (měření rychlosti padacího závaží, tuhost a drsnost materiálů použitých k výrobě hrany, padacího závaží apod.). Počet zachycených pádů při zkouškách je přímým měřítkem bezpečnostní (pevnostní) rezervy lana.

Měření rázové síly Pádová věž, pohled shora

Požadavky normy EN 892 - dynamická horolezecká lana PŘEDEPSANÉ HODNOTY SLEDOVANÝ PARAMETR

Zkoušení dynamických horolezeckých lan podle EN 892:2004 Typy dynamických horolezeckých lan Dynamická lana podle této normy musejí mít konstrukci jádra s opletem. Norma EN 892 rozděluje dynamická lana do třech skupin: 1. jednoduchá lana (single rope), 2. poloviční lana (half rope), 3. dvojitá lana (twin rope). Průměr Tato veličina se na laně měří při jeho zatížení deseti kilogramy u lan jednoduchých, šesti kilogramy u lan polovičních a pěti kilogramy u lan dvojitých po uplynutí doby 60 s (během dalších 3 min). Z šesti náměrů poté vypočteme aritmetickým průměrem výslednou hodnotu.

Měření průměru

Hmotnost Pod stejným zatížením jako u měření průměru a po uplynutí 60 s se na vzorku označí úsek 1 m. Po uvolnění závaží se tento úsek vyřízne a zváží. Výsledná hmotnost lana je vyjádřena s přesností na desetinu gramu. Zkouška pádem (počet normovaných pádů) Tato norma vyžaduje u jednoduchých lan minimální počet pěti zachycených pádů s 80kg závažím. Poloviční lana se testují s 55kg závažím (1 pramen lana). U dvojitých lan se 80kg závažím zatěžují vždy dvě lana (oba prameny) a  minimální počet pádů je 12. Během prvního pádu se rovněž měří jak dynamický průtah lana, tak hodnota rázové síly. Mezi jednotlivými pády je časový rozestup 5 min pro relaxaci lana

66

Dynamické prodloužení při prvním pádu Zkouška byla nově zavedena v roce 2004. Tento parametr udává prodloužení lana při prvním normovaném pádu. Maximální přípustné dynamické prodloužení je 40 % při prvním pádu a zohledňuje vlastnosti lana lépe než statická hodnota pracovního prodloužení.

JEDNODUCHÉ LANO

POLOVIČNÍ LANO

DVOJITÉ LANO

Průměr lana

není definována

není definována

není definována

Hmotnost lana

není definována

není definována

není definována

± 20 mm

± 20 mm

± 20 mm

max. 10 % *

max. 12 % *

max. 10 % **

Dynamický průtah

max. 40 % +

max. 40 % ***

max. 40 % ++

Rázová síla při prvním pádu

max. 12 kN +

max. 8 kN ***

max. 12 kN ++

min. 5 +

min. 5 ***

min. 12 ++

Posun opletu Statický průtah

Počet pádů

* testován jeden pramen lana / ** testovány dva prameny lana / *** testován jeden pramen lana, závaží 55 kg + testován jeden pramen lana, závaží 80 kg / ++ testovány dva prameny lana, závaží 80 kg

Koncovky dynamiky Uchycení dvojitých lan na pádové věži

Kontrolka určující rok výroby dynamických lan

Dynamickým jištěním se pak část pádové energie rozloží, a tím se sníží rázová síla. Proto je důležité ovládat a používat správné dynamické jištění.

Pádová věž, hrana

Maximální rázová síla Rázová síla je síla, která se měří při prvním pádu za definovaných podmínek (hmotnost závaží, pádový faktor…) a je lanem pohlcena. Při zkouškách stoupá rázová síla v laně s každým dalším absolvovaným pádem a na tom, jak rychle stoupá, je závislý i  výsledný počet zachycených normovaných pádů. Norma stanovuje maximální hranici rázové síly pro jednoduchá lana 12 kN ( jeden pramen lana), poloviční lana 8 kN ( jeden pramen lana), dvojitá lana 12 kN (dva prameny lana). Praktické užívání lan v terénu nebo na cvičných stěnách se od laboratorních podmínek liší. Při standardním pádovém testu je konec lana pevně fixován, v praxi však jisticí zařízení a  systémy umožňují určitý prokluz lana, díky němuž je pád zachycen dynamicky.

Statické prodloužení Užitné statické prodloužení se zkouší zatížením lana závažím o hmotnosti 80 kg (bez nárazu) po dobu 3 min. Následně se odlehčí na dobu 10 min a poté znovu zatíží 5 kg po dobu 60 s. Poté se na vzorku označí referenční délka 1.000 mm. Zátěž se opět zvýší na 80 kg a ponechá po dobu 60 s. Na zatíženém vzorku se během následujících 10 s změří nová vzdálenost mezi oběma značkami (l1). Průtah se udává v procentech (l1 – 1.000)/10. Výsledná hodnota nesmí překročit 10 % u lan jednoduchých (jeden pramen lana) a dvojitých (současně se zkoušejí dva prameny) a 12 % u polovičních lan ( jeden pramen). Posun opletu Při testu se ve speciálním zařízení zjišťuje, jak se při zatížení povrchu lana posune oplet oproti jádru. Během této zkoušky se vzorek lana v délce 1.930 mm (+/–10 mm) protáhne čtyřikrát přístrojem, jehož součástí jsou čtyři ocelové desky o síle 10 mm, které kloužou pod zatížením 50 N radiál-

Značení Lana musejí být na koncích označena páskou (případně odolnějším termotransferem) s informacemi o jménu výrobce, dovozce nebo prodejce, označení typu lana (grafické symboly), případně délkou a danou normou. Rok výroby lana je označen v jádru lana (například barevnou kontrolní přízí). Význam barevné kontrolky udává výrobce ve svém návodu k používání a na internetových stránkách. Zkoušení nízkoprůtažných lan s opláštěným jádrem podle EN 1891:1998 – jinak také lan statických Průměr Tato veličina se měří při zatížení lana závažím o hmotnosti 10 kg po uplynutí doby 60 s. Z výsledků šesti náměrů vypočteme aritmetickým průměrem výslednou hodnotu. Norma stanovuje minimální průměr 8,5 mm a maximální 16 mm. Hmotnost Na zkušebním vzorku lana pod zatížením 10 kg se po uplynutí 60 s udělají dvě značky vzdálené od sebe 1 m. Po uvolnění zatížení se označený úsek vyřízne a stanoví se jeho hmotnost s přesností 0,1 g.

100 max.

M x/2 x

Železná cesta do pekla M

Pádová zkouška statických lan

Prodloužení – průtažnost Užitné statické prodloužení se zkouší při aplikaci zkušebního závaží 50 kg a následně zvýšeného zatížení o dalších 150 kg po dobu přesně stanovenou normou. Dle normy nesmí výsledná hodnota průtažnosti překročit 5 %. Statická pevnost Je vždy udávána na visačkách lan a liší se podle průměru lana a druhu použitého materiálu. Norma EN 1891 vyžaduje, aby lana typu A měla minimální statickou pevnost bez ukončení 22 kN a lana typu B statickou pevnost minimálně 18 kN. Je možno rovněž zkoušet lana se zakončením (uzel, šité oko, apod.). Lana se zakončením dle EN 1891 musí vydržet sílu 15 kN pro lana typu A a 12 kN pro lana typu B po dobu 3 min.

Špičková síla zachycení pádu (rázová síla) Zkouší se obdobně jako dynamický výkon (pádová zkouška) na stejném vzorku lana. Rozdíl je pouze v pádovém faktoru – zde je 0,6. Výsledná síla nesmí překročit 6 kN. Uzlovatelnost Na zkušebním vzorku se uvážou dva jednoduché uzly (vzdálenost mezi nimi je 250mm) a lano se zatíží hmotností 10 kg (plynule, bez nárazu). Po uplynutí 60 s se zatížení sníží na 1 kg a při tomto zatížení se změří kuželovým válečkovým kalibrem vnitřní průměr obou uzlů. Následně se vypočte koeficient uzlovatelnosti. Ten musí být menší než 1,2.

Požadavky z hlediska vlastností materiálu Statická lana se musí podle EN 1891 vyrábět ze syntetických materiálů, které mají bod tavení vyšší než 195 °C. Posun pláště (opletu) Během této zkoušky je vzorek lana protahován pětkrát přístrojem, jehož součástí jsou čtyři ocelové desky o  síle 10 mm, které kloužou pod zatížením 50 N radiálním směrem v úhlu 120°. Po posledním protažení vzorku lana se změří posun. U  lan typu A  nesmí posun překročit na délce 2 m cca 20 mm, platí pro lana do průměru 12 mm (norma pak stanovuje výpočet + toleranci v závislosti na průmě-

Měření uzlovatelnosti lana

Značení Lana musejí být na koncích označena páskou (případně odolnějším termotransferem) s  informacemi o  typu lana (A nebo B), průměru v milimetrech a čísle evropské normy. Uvnitř musí být lano označeno potištěnou páskou s  názvem výrobce, dovozce nebo prodejce, číslem

Značicí páska v jádře

ru lana). U lan typu B nesmí posun pláště překročit 15 mm. Dynamický výkon (pádová zkouška) Zkušební zařízení je obdobné jako pro zkoušení horolezeckých lan, pouze aplikované závaží je různé, délka vzorku je cca 2 m, na koncích má osmičkové uzly a zkouší se pády s pádovým faktorem 1. Lana typu A se zkoušejí závažím o hmotnosti 100 kg, zatímco lana typu B se závažím o hmotnosti 80 kg. Lano musí při zkoušce vydržet minimálně pět pádů.

evropské normy a typem lana (A nebo B), rokem výroby a názvem materiálu. To vše se musí opakovat alespoň 1.000 mm po celé jeho délce. Kromě výše uvedených existují ještě další zkoušky dle norem UIAA (nad rámec norem EN). Více informací o  nich najdete na stránkách www.theuiaa.org Váš TENDON Team text foto

TENDON team archiv TENDON team

Přehled u nás nejprodávanějších lan jsme přinesli v Montanách: 1, 2, 6/2010 a 1/2011

Julské Alpy nabízí řadu nádherných ferratových výstupů, které stojí za to podniknout. Proto jsme po několika dovolených v  Dolomitech zamířili přes Budějovice a Villach k italskému jezeru Lago del Predil. Odtud to je už co by kamenem dohodil pod slovinský Mangart (2.679 m). Italská cesta o  ferratové obtížnosti A  byla ideál ní volbou pro „rozlezení“ i pěkný rodinný výlet s dětmi. Chladné ráno s čistou oblohou slibovalo krásný den. Balíme u zrcadlově klidné hladiny Predilu a vyrážíme přes hranice do Slovinska. Nástup je ve 2.000 metrech nad mořem, tedy zbývá pouhých 700 výškových metrů. Časový plán 3–4 hodiny dle průvodce bereme s  velkou rezervou. Když nám to celé bude trvat 7 hodin, budeme rádi, děti holt nejsou dospělí. Svačina a  pití jsou nutností a  i  přes krásnou oblohu balím i něco proti vodě a na zahřátí. Nástup pod ferratu proběhl bez problémů, zahlédli jsme i  pár svišťů, takže děti zapomněly, že šlapou furt do kopce. Výhledy i  z  nástupu stojí za to, vlevo Slovinsko, za ostrou hranou vpravo Itálie. A právě odtud, když jsme byli tak v polovině výstupu po železe, se vykulil tmavý mrak, který nevěstil nic pěkného. Pohoda je rázem pryč, viditelnost na pár metrů, vlhko a zima. Ve vzduchu je navíc cítit „náboj“, který není příjemný při pomyšlení na to železo, co máme v rukách… Ani moc neřeším co teď. Vyndávám z našich malých batůžků primaloftový pulovr Flake a bundy Belay a  pomalu, opatrně sestupujeme dolů. Dole u auta se nám pak naskytl „krásný“ pohled na černou čepici na Mangartu, kde se vařila čertovská polévka. Z dálky zajímavý pohled, ale být tam – raději nemyslet. Na kousky z české dílny Directalpine nedám dopustit, už několikrát mi posloužily v podobné situaci v zimě i v létě. Zabírají nepatrné místo v batohu, okamžitě zahřejí a neprofouknou – užitná hodnota prostě nevyčíslitelná. Kdo jednou zkusí, nechce jinak.

Takovýchto příběhů se na horách stalo a  stane nepočítaně. A  aby měly vždy šťastný konec, snaží se i vývojáři outdoorové firmy Directalpine. Všichni jsme zapálení bikeři, paraglidisté, horolezci, skialpinisté, zkrátka aktivní lidé. Nové oblečení vyvíjíme vlastně sami pro sebe. Ve vývojové dílně zúročujeme své zkušenosti, aby dokonalejší střihy a jednotlivé detaily tvořili kvalitní celek, který majiteli poslouží a na horách třeba i zachrání život. Velký důraz klademe na výběr materiálů. Všechno se pečlivě testuje v laboratorních i reálných podmínkách. Úzce spolupracujeme s vědci i studenty z Fakulty textilní Technické univerzity v Liberci. Cílem je co nejvyšší kvalita při odpovídající ceně. Jsou to pro zákazníka neviditelné rozdíly, které Directalpine staví v kvalitě mezi špičkové značky. Důležité podněty přichází také od domácích i zahraničních profesionálů – členů Test Teamu, kteří se pohybují v  extrémních podmínkách a  na oblečení mají vysoké požadavky. Oblečení Directalpine nosí i alpští záchranáři a horští vůdci, jejichž zpětná vazba je velmi cenná. Funkčnost modelů vylepšujeme hybridní kombinací materiálů. Lidské tělo se na některých místech potí více a  na jiných méně. Proto používáme na jednom modelu i  více druhů materiálů. Některé modely tak mají na hrudníku softshell proti větru a  chladu a na zádech pleteninu, která dobře větrá a  odvádí pot. Na dlouhé túře s batohem proto neprochladnete a ani vás nebudou trápit mokrá záda. Zimní bundy plníme primaloftovým rounem, které hřeje srovnatelně jako peří, má jednodušší údržbu a  nevadí mu případné navlhnutí – schne velmi rychle. Každé kolekci se snažíme věnovat maximální pozornost jak ve vývoji, tak ve výrobě. Věříme, že oblečení Directalpine bude i  nadále přispívat k vaší spokojenosti při oblíbených outdoorových aktivitách i vysněných výpravách za dobrodružstvím.

placená inzerce

67

Foto: Milan Drahoňovský

Smrštění (srážlivost) Na zkušební vzorek lana se aplikuje zatížení 10 kg po dobu 60 s. Pod působícím zatížením se udělají dvě značky ve vzdálenosti 1 m. Po uvolnění zatížení je nezbytné se ujistit, že oba konce vzorku lana jsou důkladně zataveny (spečeny žárem). Lano se ponoří do čisté vody (teplota 15+/-5 °C) po dobu 24 hodin. Během 15 min po vyjmutí z vody se znovu lano zatíží 10 kg po dobu 60 s a změří se vzdálenost mezi značkami. Rozdíl mezi druhým a prvním měřením se uvede v procentech.

ZÁVODY

KLONUJTE LAHVONĚ Zdravím celou českou lezeckou komunitu ze  17. ročníku  Aprílového poháru. Letos jsme neponechali nic náhodě a  velice důkladně závod připravovali. Něko-

likrát jsme na poradě do zavíračky diskutovali a pokládali si řečnické otázky, jak ty závody okořenit. Pravidla pro pořadatele jsou od svazu jasně daná,a  tak jedi-

ná vrátka, která se otvírala pro zkvalitnění  programu, byl vložený boulder závod. Záměrem bylo nalákat lidi, udělat dobrou atmosféru, a  hlavně navodit

Kristýna Ondrová

u  závodníků pocit, že si kvalitně zalezli. Mnoho vody ale v  Popelce proteklo za těch sedmnáct ročníků. Pryč jsou doby, kdy závodili skalkaři, překližkáři, boulderisti a kluci, co lezou střední hory, dohromady. Nyní už na závody nejezdí partičky lezců. Většinou dorazí závodník s trenérem, řidičem a  otcem v  jedné osobě. Všichni přetékají ambicemi a chtějí urvat ty nominace do repre. Jsou uzavření a  soustředění, jako by šlo o  kejhák. Nedokáží se uvolnit a zrelaxovat před finále. Finalisti soutěžící na laně nenašli odvahu porvat se s  kvalitními bouldery, dát se do pohody, pokecat a  s  radostí zkoušet připravené problémy. Nikdo po nich nechtěl, aby se totálně zničili a oddělali. Závod byl uspořádán pro radost z pohybu. Místo toho většina finalistů očumovala stavěče při přípravě finálové cesty. Hryzali si u toho nehty a spekulovali, kudy to asi povede. Taky jsem kdysi závodil, a měl i natrénováno. Dnešní borci mají namakáno třikrát více než já před deseti lety. Takže těch x pokusů, co by dali na boulderech, by je nemohlo fyzicky zničit ( jestli ano, zapomeňte na tu repre). Taková tedy byla naše úvaha, která uzrála při schůzi těsně před již zmiňovanou zavíračkou. Ale ať nejsem takový pesimista. Vždy se najde jedinec, který bude vzorem pro všechny a který unaveným organizátorům ukáže, že stavět tu boulderovku byl dobrý nápad. Ano, Kuba Hlaváček zabojoval v  openech, vylezl všech šest boulderů, a  nakonec posekal všechny ve finále. Klonujte Lahvoně!!! Výsledky: Muži: 1. Jakub Hlaváček 2. Petr Čermák ( jun.) 3. Michal Rožek Ženy: 1. Andrea Pavlincová ( jun.) 2. Tereza Svobodová ( jun.) 3. Eva Křížová ( jun.)

Anketa Sport roku 2012 - www.SportCentral.cz Zapojte se do ankety, zvolte nejoblíbenější sport roku a vyhrajte sportovní vybavení, slevové poukazy na sportování, i předplatné časopisu Montana. Anketu pořádá www.SportCentral.cz – nejúplnější databáze sportovišť v ČR. Chceme podpořit veřejnost v aktivním životním stylu a zmapovat sportovní návyky rekreačních sportovců v ČR. Zapojte se do ankety a podpořte právě váš oblíbený sport.

68

Sponzoři: Samohýl, ČHS, Singing Rock, Aix, Makak, Beal, Mammut, Šatavis, Zákořka

text foto

Zdeno Martin Ehmig

Program 29. mezinárodního horolezeckého filmového festivalu tvrtek . .



17:00 Vernisáž výstavy fotografií Pavla Žofky „Lezení v Sasku“ Prezentace výstavy fotografií Petra Piechowicze 18:00 ZAHÁJENÍ 29.MHFF Projekce filmů: Co sie wydarzylo na wyspie Pam 30’(hlavní cena 2011), Les Dessous de Ganesh 15’(cena za nejlepší horolezecký film 2011 20:00 – 24:00 Soutěžní filmová projekce pátek . .



9:00 – 12:00 Živé vysílání Českého rozhlasu H. Králové 10:00 Host MHFF Ivo SEDLÁČEK: I. Východočeská expedice do Himálaje 1976 – NUN 7135 m – prvovýstup SZ stěnou (slide show) 10:00 – 14:00 Speed Slack line (soutěž – kvalifikace, finále) 14:00 – 16:00 Spára (soutěž – kvalifikace, finále) 10:00 – 18:00 Pletení lanových hlav 12:00 – 24:00 Soutěžní filmová projekce 12:00 – 18:00 Soutěžní filmová projekce 16:00 Minikurz vaření himálajské kuchyně 16:00 – 17:00 Silák John (soutěž) 17:00 – 20:00 Věšák (soutěž) 18:00 Host MHFF Ivan FIALA: „ O svém lezeckém životě“ (beseda) 19:30 – 21:00 Lážoplážo rozehřívačka – Djs 20:00 – 24:00 Soutěžní filmová projekce 21:00 Nesoutěžní projekce: Stopy písku 32’(cena města 2011) 22:00 Sioux (koncert) 23:00 Dead Pope’s Company (koncert) 24:00 Lážoplážo afterparty – Djs sobota . .



08:00 Mistrovství ČR v boulderingu (kvalifikace) 09:00 Marek Šimíček – Sólo přechod Bajkalu (přednáška) 10:00 Hosté MHFF – Radek JAROŠ & Jan TRÁVNÍČEK – expedice Annapurna 2012 – 8.091 m (beseda) 12:00 – 24:00 Soutěžní filmová projekce 10:00 – 18:00 Lezení pro veřejnost 10:00 – 18:00 Pletení lanových hlav 12:00 – 14:00 Soft Drytool 12:00 – 18:00 Soutěžní filmová projekce 14:00 – 16:00 HUDY žebřiňák (soutěž) 16:00 Minikurz vaření himálajské kuchyně 17:00 – 18:00 HUDY Jump (soutěž v přeskoku) 18:00 Host MHFF Silvia VIDAL : „Sama ve stěně“(diashow a beseda) 20:00 – 24:00 Soutěžní filmová projekce 20:00 Praque Conspiracy (koncert) 21:00 Nesoutěžní projekce: Tenkrát v ráji aneb Damals Paradies 49’(cena diváka 2011) 22:00 LAURA A JEJÍ TYGŘI (koncert) 24:00 Uširváč, Hudba Praha,/Jasná Páka revival (koncert)

výst. síň MěÚ kino

nedle ". .



08:00 Bohoslužba za zemřelé horolezce

kostel Sv. Vavřince 09:30 18. Bufo Cross – běh Teplickými skalami (start) před kinem 10:00 Mistrovství ČR v boulderingu (finále) park 10:15 19. Bufo Cross (vyhlášení výsledků závodu) před kinem 13:45 Losování o věcné ceny (slosování vstupenek v hlasování o Cenu diváka) před kinem 14:00 (14:15) Vyhlášení Výstupu roku, vyhlášení výsledků 29. MHFF a projekce ví- kino tězných filmů Změna programu vyhrazena.

kino před kinem kino park park park škola kino školní jídelna park park kino hřiště kino hřiště hřiště hřiště hřiště park škola kino škola park park park kino park školní jídelna park kino kino hřiště hřiště hřiště hřiště

Nově v  na b íd c e: 295,370,-

Slacline set od firmy Equilibrum vyhrál Michal Dvořák, Praha 8 Gratulujeme

Hlasuj na www.SportCentral.cz pro svůj nejoblíbenější sport

740,-

790,-

940,750,-

Ceny včetně poštovného

Ještě mnohem více najdete na:

www.horokupectvi.cz 69

A JDI...  Minule jsme zůstali celou dobu v Evropě, takže tentokrát se starému kontinentu vyhneme obloukem a podíváme se za oceán. Tedy na začátku skoro za oceán. V Grónsku byli naši sousedi Slováci Vlado Linek a Jano Smoleň spolu s adršpašským rodákem Tomášem Brtem. V  jižní stěně žulového monumentu Ketil, který bezpochyby patří k jedněm z nejkrásnějších a nejvyhledávanějších grónských bigwallů a honosí se výškou 1.200 metrů, vylezli novou cestu „Turbo“ (8+, A2, 25 délek). Na to, že byli v Grónsku, měli velmi dobré počasí, první den dali třináct délek, zabivakovali, druhý den po devíti délkách bivakovali 100 metrů pod vrcholem a v poledne třetího dne stáli na vrcholu. Momentálně se pánové snaží v další stěně, takže příště pokračování.  Jen co by kamenem dohodil kousek na západ přes Baffinův záliv je další bigwallový ráj za polárním kruhem. Na Baffinův ostrov se vydali naši druzí sousedé. Poláci Marek Raganowicz, známý jako Regan, a  Marcin Tomaszewski, s  přezdívkou Yeti, provedli úchvatný prvovýstup v Sam Ford ordu. V severní stěně Polar Sun Spire, akorát uprostřed mezi cestami „Norwegian route“ a „The Great and Secret Show“ si vybrali novou linii. Neměli však ani zdaleka tak ideální počasí jako kolegové v Grónsku. Potýkali se s teplotami až –18 stupňů Celsia a se sněhovými bouřemi. Po celou dobu výstupu museli neustále opravovat nějaké vybavení, většinu věcí měli neustále buď vlhkých, nebo zmrzlých, prostě ta pravá radost z velkého bigwallu. Po dvaceti čtyřech dnech a třiceti sedmi délkách takových radostí konečně stáli na vrcholu Polar Sun Spire a zanechali za sebou cestu „Superbalance“ v takové lidové bigwallové obtížnosti VII/A4/M7+.  A teď už se přesuneme konečně na tu zaoceánskou pevninu a vezmeme to pěkně od severu k  jihu. Na severu máme Aljašku, kde byly podobné podmínky jako na Baffinu, ale taky se tu solidně polezlo. Američané Silas Rossi a Peter Doucette si v oblasti Ruth Gorge během čtrnácti dní střihli hned dva prvovýstupy. K prvnímu počinu si vybrali jižní stěnu Mt. Bradley (2.775 m) a v ní vytyčili 1.200 metrů dlouhou cestu „The Sum of Its Parts“. Celý výstup v aljašské obtížnosti V/A2/ AI6/M7, včetně sestupu a návratu do tábora, jim zabral nonstop čtyřicet devět hodin, přičemž lezení bylo po celou dobu velice náročné

70

jak obtížnostně, tak i psychicky. Jeden by po něčem takovém jel domů, ale pánové si jen trochu odpočinuli na lyžích a po osmi dnech relaxu vyrazili k  severní straně východního hřebene Mt. Bradley. Tady během čtyřiceti tří hodin vytočili celkem 1.400 metrů lana v nové cestě „Heavy Mettle“ v obtížnosti V/A0/ WI5+R/M6. Tady ovšem přiznejme, že během výstupu si na tři hodiny odpočinuli.  Další Američané, kteří vyrazili do oblasti Ruth Gorge, byli Renan Ozturk a  Freddie Wilkinson. A  ti v dané oblasti nejsou žádnými nováčky. Renan měl už dlouho políčeno na tzv. „Tooth traverse“, což je osm kilometrů dlouhý hřeben s  nejvyšším bodem Moose’s  Tooth (3.150 m). Celý traverz prochází přes šest vrcholů, z nichž jeden je dokonce nezlezený. První pokus dal Renan v roce 2009 spolu se Zakem Smithem po prvovýstupu jižního hřebene Sugar Tooth. Začali na Eye Tooth, ale kvůli špatným podmínkám tehdy skončili na vrcholu Bear Tooth a stejnou cestou se museli vrátit zpět. O rok později dal Renan pokus tentokrát ve trojce spolu se Zackem Smithem a Freddiem Wilkinsonem. Měli ideální podmínky, ale zrovna v  cestě, kterou Renan vylezl loni, právě on spadl tak nešťastně, že lano natrhnul až na jádro a  chvíli poté se jim ještě do doliny odporoučel jeden cepín. Obecně byli i dost pomalí, takže na vrcholu Sugar Tooth to otočili. Po ročním pauze se Renan do oblasti letos vrátil už jen s  Freddiem Wilkinsonem a konečně měli štěstí. Během pěti dnů celý traverz dokončili a jen pro pořádek udali obtížnost 5.10R/A2+/M5. Samozřejmě během traverzu přešli i dosud nezlezený a nepojmenovaný vrchol, který nazvali příznačně Missing Tooth.  I když je Aljaška doménou hlavně Američanů a Kanaďanů, tak za dobrodružstvím a  krásou místních hor vyjeli taky dva Britové David Gladwin a Mike Turner. Za cíl si vybrali oblast Kichatna Spires, přezdívanou Patagonie Aljašky. Na místě se nakonec spojili ještě se dvěma dalšími lezci a  společně vylezli novou cestu „Hard Arteries“ v severozápadní stěně Middle Triple Peaku. Po většinu doby z šesti dnů, kdy stoupali k  vrcholu, měli velice špatné počasí, a i když je David zvyklý na rychlý alpský styl ve dvou, musel tentokrát rezignovat, protože kromě počasí je brzdilo také mnoho úseků technického lezení. I přes všechny komplikace se nakonec zadařilo, a zanechali

M O N T A N A

J E

za sebou 1.000 metrů dlouhou cestu v obtížnosti do A3 a skotských V.  A na Aljašce přidáme i jedno opakování, a  když už, tak na nejvyšší vrchol Denali, nebo chcete-li Mount McKinley (6.194 m). Ale nebude to nějaké šmatlání na lyžích. Stačí zmínit jména Andy Houseman a  Nick Bullock, což jsou jedni z nejlepších současných britských alpinistů, a je jasné, že asi půjde o solidní výkon. Jednou z velmi málo opakovaných cest na nejvyšší vrchol Severní Ameriky je v jižní stěně vpravo od Cassinova pilíře 3.000 metrů dlouhá „Slovenská cesta“. Tu v  roce 1984 vylezli za jedenáct dní v té době velice talentovaní Tono Kruta, František Korl a Blažej Adam v obtížnosti VI (Aljašská stupnice) WI6/M6+/A2. Za osmadvacetiletou historii má tato cesta pouze pět opakování, z toho jedno rekordní za 60 hodin v podání neméně významných alpinistů, Američanů Marka Twighta, Scotta Backesa a  Steva House. Housmanovi a  Bullockovi pak přelez trval o něco déle, dohromady celých 84 hodin. Hned na začátku se trochu sekli a pak po prvních 9 hodinách poprvé zabivakovali. Druhý den dali nonstop 27 hodin lezení, měli za sebou největší obtíže a  zabivakovali v místě, kde se „Slovenská cesta“ napojuje na Cassinův pilíř. Po krátkém odpočinku pak dorazili zbývajících 1.000 metrů k vrcholu.  No máme letní číslo, a zatím jsme se moc neohřáli. A kde se za oceánem nejlépe v létě ohřát a něco vylézt? Tak třeba v Yosemitech. A tady se v  poslední době děly věci. Už před delší dobou jsem psal o dlouholetém projektu Lea Houldinga „The Prophet“ (5.13d, 500 m). Ten tento svůj desetiletý projekt přelezl konečně v roce 2010 s tím, že je to nejtěžší cesta jeho kariéry. O rok později na podzim se do cesty pustil neméně kvalitní bigwallový lezec Sonnie Trotter spolu s Willem Stanhopem a cesta ho po nějaké době nacvičování nakonec pustila až na vrchol El Capu. No a  třetí přelez jedné z  nejtěžších volně lezených cest v  Yosemitech se dostavil teď. A  zadařilo se mladému bourákovi Niku Berrymu. Ten ovšem není v  těžkých vícedélkových cestách žádným nováčkem. Má za sebou třeba volný přelez klasiky v Zionu „Lunar X“ (5.13), první přelezl cestu „Wonderboy“ (5.13c) na Lone Peak nedaleko Salt Lake City nebo se velmi rychle vypořádal s  cestami „Musta Been High“ (5.13c R) a „China Doll“ (5.14a R) v Coloradu. No asi o něm ještě uslyšíme.

N A

 Teď kuknem na nějaké rekordy, i když já moc nechápu, co je pořád baví na tom lézt dokola ten „Nose“. Ale budiž. Tak nejdřív kuriózně rekord, protože ženských rychlostních rekordů v téhle žulové klasice moc není. O první se zasadily v roce 2004 Heidi Wirtz a  Vera SchultePelkum a daly to za dvanáct hodiny a patnáct minut. O sedm let později to Libby Sauter a Chantel Astorga stáhly na deset hodin a čtyřicet minut a letos se rekord podařil Američankám Jes Meiris a Quinn Brett. Všech 32 délek vylezly za deset hodin a devatenáct minut. Oproti klasickým čtyřem až šesti dnům je to vážně rychlost, ale pro mě ještě vcelku pochopitelná oproti těm mužským rekordům. Připomeňme si ten první z velkých rychlostních přelezů z roku 2001, kdy do cesty nastoupilo duo Dean Potter a Timmy O’Neill a na vrcholu El Capitana stáli za neskutečné tři hodiny, dvacet čtyři minut a dvacet vteřin. V té době nikdo nevěřil, že by to mohlo jít ještě rychleji. Ale hned o rok později přišel Hans Florine, který s Japoncem Yuji Hirayamou stáhli čas pod tři hodiny. Pak to šlo jak na běžícím pásu. Nejdřív Hubeni, pak po třech letech zase duo Hirayama – Florine. Do hry se zapojil i Dean Poter, to už jsme s časem skoro na dvou a půl hodinách, no a letos v létě se do závodu s časem pustil i sólista Alex Honnold a pozval si k tomu asi nejpovolanějšího, tedy Hanse Florina, který se těmhle rekordům aktivně věnuje už přes deset let. A  ono se to povedlo. Čas srazili pod dvě a půl hodiny. Koho zajímají setiny, tak tedy Alex Honnold a Hanse Florin ustanovili nový rychlostní rekord v cestě „The Nose“ 17. června v čase 2:23:51!!! Tak kdo teď bude rychlejší?  No a to by nebyla tahle rubrika, aby se tady s pravidelností neobjevoval právě Alex Honnold. Možná to je trochu otřepané, ale jeho přelezy mě stále nepřestávají udivovat a  myslím si, že ten klučina to má všechno prostě jinak. Jen se mu při nějakém rozhovoru podívejte do těch jeho zvláštně temných očí. Takže Alex, než za sebou jen tak nechal nový rekord v cestě „The Nose“, se pustil do tzv. „Triple Crown“. O co jde? Přelézt v jednom tahu tři prásky ve třech yosemitských stěnách. Jako sparing partnera si vybral dalšího výborného lezce Tommyho Caldwella. Začali jižní stěnou Mt. Watkins, kde devátenáctidélkovou cestu v  obtížnosti 5.13a vyběhli za dvě hodiny a čtyřicet minut. Po přesunu autem pod El Capitana začali v  jedenáct v  noci lézt cestu

F A C E B O O K U

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

Z ČESKÝCH LUHŮ A HÁJŮ Možná řešíte, kam v létě vyrazit za lezením. Všude směrem na jih horko, trávit týden nebo více v domácích skalách může být pro někoho otrava. Adam Ondra tenhle problém vyřešil po svém, zakotvil ve Skandinávii. Zkusil různé oblasti, trochu i boulderoval a  výsledkem je jedno 8B+. Ale nejvíce se mu líbí v obrovské žulové „jeskyni“ Hanshellaren v oblasti Flatanger v Norsku. Kromě několika OS přelezů až do závratných 8c+, jednou dokonce s  třiceti expreskami za pasem (musely viset proklatě nízko), si připsal do rodiny skalpů nejtěžší skandinávskou cestu „Thors’s hammer“ za 9a+, dle Adama dokonce možná za 9b. A protože mu zákonitě brzy došly hoto-

vé směry, pustil se do práce na oprašování nových linek, pro něž je tu dle jeho slov obrovský potenciál. A tak vzniká cosi, co by mohlo být tím nejtěžším lezením na světě. 9b+? Každopádně musí Adam ještě hodně pracovat a posílit (říká on). Ale lezou i ostatní. Edita Vopatová se díky přelezu frankenjurské cesty „Desaster“ stala druhou Češkou, která pokořila hranici 10+. Jen tak dál, v tomhle věku je času na zlepšování fůra! Bohužel musím ven i  s  jednou moc smutnou novinkou. Zemřel Filip Zahradník. Kdo ho znal, tomu netřeba popisovat skvělého lezce a kamaráda. Zabil se v Tatrách. A  přitom ještě v  minulé Montaně na nás hleděl ze stěn na Lofotech.

Ale abychom neskončili nevesele: dějí se občas velké věci v té naší české kotlině! Každou chvíli se někde s někým ulomí chyt, a tak je zapotřebí pořádně podebatovat o  klasifikaci. Ostatně o  ní se dá mluvit pořád dokola i v případě, že se cesta za posledních pár let nezměnila. Ale vážně, pořád se objevují nové oblasti, až jeden zírá, kde se to všechno bere. Tak letos třeba Bráník, kde řádný kus práce odvedl Marťan či známý shybař a  v  posledních letech neúnavný vrtač Honza Kareš, nové skály v Podšumaví, nové kameny na bouldering všude, kam se jen oko lezuchtivého pátrače podívá. Tak pěkně hledejme, pátrejme, ale nezapomínejme přitom na slušné mravy a tu naši matičku Přírodu. Petr Resch

„Free Rider“ (5.12d/5.13a, 37 délek), což jim zabralo nějakých šest hodin. Pak se pěšky, autem a zase pěšky přesunuli pod Half Dome a tady za pět hodin dali ještě „Regular Northwest Face“ (5.12, 24 délek). Celkem tedy volně přelezli 80 lanových délek za dvacet jedna hodin a  patnáct minut. Jeden by řekl, solidní výkon. Ale Alexovi se to asi nějak nezdálo nebo co a jen jedenáct dní předtím, než se proběhnul v „The Nose“, řekněme, že si to dal asi jako trénink, jiné vysvětlení nemám, si dal „Triple Crown“ SÓLO!!! A kdyby tenhle fakt někomu nestačil, tak to synek dal za necelých osmnáct hodin…

 Ještě bych mohl dodat takové perličky, jako že Pamela Pack, jedna z nejlepších lezkyň širočin (anglicky offwidth), a to jak mezi ženami, tak i mezi muži, jako první přelezla nejtěžší širočinu ve Vedauwoo v Zionu „The Forever War“ (5.13c/d R), nebo že Cody Roth udělal prvovýstup cesty „Mainliner at Las Conchas“ v Jemez Mountains v Novém Mexiku, a to v tradicionalistickém stylu, čímž vytvořil jednu z nejtěžších tradicionalistických cest vůbec v celé Severní Americe. Ale myslím, že tohle vše zůstává ve stínu předchozích informací, tak se raději přesuneme na jih od Panamy. A to hodně na jih.

 Z  úplného jihu Jižní Ameriky, až z  divokého a  nevyzpytatelného pohoří Cordillera Darwin, kam většinou nikdo nejezdí, přišly dvě zprávičky. Naposledy jsem psal, že francouzská expedice jako první uskutečnila přechod celého pohoří. Letos se do této bohem opuštěné země vydaly hned dvě německé expedice. Ta větší, sedmičlenná, ve složení Andre Kunert, Michael Nadler, Daniel Gross, Robert Koschitzki, Markus Kautz, Barbara Schmidt a  Franz Goerlich si vybrala vrchol Monte Buckland (1.746 m). Ten byl poprvé a  taky naposledy vylezen italskou expedicí pod vedením Carla Mauriho v roce 1966. Němci si

Soutěž!

Jaký známý český dobrodruh, cestovatel, rybář a hledač extrémních zážitků obléká a propaguje produkty společnosti Columbia? …a doufat v přízeň Štěstěny. Uzávěrka soutěže je 10. 9. 2012, výherce oznámíme v příštím čísle.

Tak a to by zase bylo pro tentokrát všechno. Užijte si druhou půlku léta a uvidíme, kam nás vítr zanese příště… text

Martin Stolárik

Koncem srpna 2012 odjíždí do afghánského Hindúkuše šestičlenná skupina ve složení J. Doležal, M. Kleslo, M. Peš, V. Bureš, S. Lacki a L. Kejř. Cílem jsou výstupy v dolinách se sedmitisícovým štítem novou linií a příp. prvovýstup na některý z nižších kopců bez výstupu. Vědecký výzkum se zaměří na kvalitu kumysu. www.hindukush.cz

International Mountain Summit spolu se sponzorem, firmou KIKU, představují National Geographic Fotosoutěž 2012

Na kolo, do práce, školy či hospody… Batoh Treadlite 10 Columbia může být i tvůj! Stačí na email: [email protected] odeslat správnou odpověď na následující otázku:

vybrali nevylezenou severovýchodní stěnu, ono taky těch nevylezených směrů je tam spousta a nechali za sebou prvovýstup v  alpském stylu „Silberkondor“ (španělsky Condor de plata) s několika málo místy v ledu do WI4, jinak 65°/D. A druhá německá expedice? Tam máme jedno hodně známé jméno. Tříčlennou expedici ve složení Ralf Gantzhorn a Jorg Keller nevedl nikdo jiný než nám dobře známý Robert Jasper. Za cíl si vybrali Monte Giordano (podle chilských map 2.042 m podle GPS 1.517 m) a  jeho úchvatný západní hřeben, výstižně pojmenovaný Shark’s Fin. Na expedici strávili celkem šest týdnů, přičemž kýžený prvovýstup se jim podařil uskutečnit kvůli špatnému počasí až v posledních třech dnech před odjezdem, respektive odplutím. K obtížnosti snad jen tolik, že Robert udává M7, ale to je s ohledem na extrémní podmínky, odlehlost a  nepřístupnost dost zavádějící údaj.

• Účinná vodu odpuzující technologie OmniShield® udržuje obsah batohu v suchu. • Zadní větrací systém Backdra™ • Na kontaktních místech se nachází prodyšná síťovina a boční otvory – zabraňují nadměrnému zahřátí. • Ramenní popruhy Velocity L.O.A.D. jsou vyrobeny ze dvou vrstev ultralehké pěny Techlite™. • Reflexní polstrování Treadlite Silverback™ osvětluje vnitřek – dobrý přehled o obsahu batohu. • Velký hlavní otvor obsahuje vnitřní gumy a síťové organizační kapsy • Odnímatelný pěnový obal bederního pásu. • Hrudní popruh s bezpečnostní píšťalkou. • Přední kapsa z pružné příze. • Připevnění trekingových holí. • Hmotnost 0,65 kg

Zúčastni se a vyhraj! Ve hře je 6.000 €. Moto celé soutěže zní: Hory. Stopy. Neváhej a nahraj své obrázky do 31. 8. na: www.IMS.bz Horské stezky. Příroda a kultura vytváří naše hory. Život je neustálé nechávání stop za sebou samým. Zvířata, lidské bytosti a přírodní jevy formují naše hory po miliony let. Různá roční období, klimatické a geologické změny, zanechávají stopy na horách, lidech zvířatech i sněhu. Vítr, zmrzlá půda a ledovce hloubí díry, jámy a trhliny. Na druhou stranu, i zemědělství, stavby silnic a lidských obydlí nechávají na horách svou nesmazatelnou stopu. Stopy jsou mostem do minulosti, ukazují na změny a utváří novou tvář hor.

71

HOVORY Z MONTANY

PŘEDPLATNÉ 400 Kč za šest po sobě jdoucích čísel. Peníze je nutné odeslat tak, aby bylo možné identifikovat plátce. Abonentům k tomu slouží jedinečný variabilní symbol, který najdete na štítku s  adresou na obalu zaslané Montany. Noví abonenti si mohou toto číslo (po zadání relevantních údajů) nechat vygenerovat na stránkách: www. montana.cz nebo si je nechat přidělit v redakci ([email protected]). Platit můžete bankovním převodem na účet číslo: 169897423/0600, poštovní poukázkou typu C (na adresu redakce) nebo poštovní poukázkou typu A (na účet).

PRE NAŠICH SLOVENSKÝCH ČITATEĽOV Predajná cena Montany je vyššia než v  ČR, pretože časopisy idú cez dve distribučné spoločnosti. Nech už si o  tom čokoľvek myslíme, nemôžeme s tým nič robiť. Iba pokiaľ Montanu zakúpite u  nás, môžeme garantovať rovnaké podmienky, ako pre českých čitateľov. Preto je najvýhodnejšie si Montanu predplatiť. Číslo nášho účtu pre predplatné na Slovensku je: 3002 850 301/3100 – Volksbank V prípade, že ste sa pre predplatné rozhodli, môžete poslať peniaze na účet. V tom prípade pošlite na: [email protected] adresu pre dodanie časopisu a informujte sa na variabilný symbol platby. Po zaregistrovaní vašej platby môžete využívať všetky výhody určené pre predplatiteľov. Vďaka, Montana www.montana.cz Pro bližší přiblížení severského svérázu našeho kolegy si dovolujeme přetisknout jeden z jeho e-mailů. redakce Ma patecni ranni prace v laboratorich nebyla vubec snadna. Byl jsem prizvan jako fundovany odbornik k expertize o kvalite dvou vzorku ethanolu s vyraznym aroma Prunus domestica… Nejprve byly vzorky podrobeny okometrickemu zkoumani, dale zkousce cichove (zde jiz byly vyraznejsi rozdily mezi obema vzorky) a nakonec doslo i na zkousku chutovymi receptory… Po patricnem zvazeni a zhodnoceni vysledku jednotlivych zkousek byl nakonec vybran vzorek vitezny…

Přemýšlení

Jasná volba

72

Hovory, hovory a  zase ty hovory. A  ne jen tak ledajaké pindy. Jde o Hovory z Montany. Pořád ještě slyším loňské dohadování se o tom, kdo tuhle, řekněme dost nevděčnou, rubriku bude psát. Vždycky je to ten definitivně poslední text, který jde grafičce, a přitom je na to tolik času. Vždyť si to přece píšeme sami. Do Montany 1/12 jsem to psal já, kdy to na mě doslova spadlo tím známým systémem padajícího exkrementu. Proto velký šéf udělal zásadní rozhodnutí, a co se týká téhle rubriky, nastolil jasný diktát. Do dvojky píše Hovory on, trojka je Ivina a točíme se jak na kolotoči. Co z toho plyne? Do Montany 4/12 ta moudrá slova, co prý čte až 70 % čtenářů (nebylo by špatné někdy udělat anketu, co je na tom pravdy), musím zase psát já. Říkal jsem si, to mám ale času pěkně si rozmyslet, o čem budu psát, aby to milého čtenáře dostatečně zaujalo, patřičně obohatilo a přitom nijak výrazně neurazilo a neodradilo od zakoupení dalšího čísla tohohle vesměs bezkonkurenčního a úžasného časopisu. A jak ten čas letí. Je 4. června, na monitoru jsem právě projel poslední korektury Montany 3/12, než půjde do tisku, a na poslední straně jsem se zastavil u Hovorů od Ivy, jakožto jediného textu pro mě zcela neznámého. Iva se evidentně překonala. Je to dostatečně poučné, pro časopis i pro čtenáře, jakožto potenciální autory, přínosné, má to jiskru, vtip, a dokonce uhlazený čistý styl. A konečně nám budou do Montany chodit jen samé brilantní a vybroušené texty s těmi nejlepšími vertikálními příhodami. Tohle asi nepřekonám. Ale v něčem ji přece jen trumfnu. Připomeňme si dnešní datum. Je 4. 6. A teď se podívejme na tu výhružně visící A4 vedle mého monitoru, na které je nahoře velký tučný nadpis „Montana – terminář 2012“. V prvním sloupečku s „číslem Montany“ se zastavme u číslice 4. Druhý sloupec nám pak udává „Uzávěrku textů“. Ha, je tam 9. 7. A když jdeme v tomtéž řádku dál, dozvíme se, že paní grafička má všechno dostat 20. 7. A nejdůležitější termín, kousek dál vpravo, tučně a červeně, je tiskárna – 31. 7. Závěr? Moje Hovory určitě nebudou tak přínosné jako ty od Ivy a zdaleka ne tak fenomenální jako od velkého šéfa, který jak vím, je většinou píše někdy mezi druhou a čtvrtou ranní těsně před tím, než to jde do tiskárny. Ale když nic, tak je mám aspoň napsané s dvouměsíčním předstihem, což myslím se ještě nikdy nikomu nepovedlo. Zůstává jen otázka, čím oslním v prvním čísle roku 2013. Ale to je ještě za dlouho a třeba budu mít štěstí a 21. 12. bude podle mayského kalendáře konec světa a už nikdy žádné hovory nebudu muset psát… Ze severu

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

4/12 (č. 140) ročník XXIII (Hotejl XLVI)

Vydavatelství a redakce: Kytnerova 30, 621 00 Brno Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Kontakty pro Slovensko: P.O BOX 2 908 01 Kúty č. ú: 3002850301/3100 – Volksbank Texty posílejte na: [email protected] Textový editor: Iva Šemberová Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Vilém Pavelka, Martin Stolárik, Mike Jäger, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Christian Core, Vincent Belej Jazyková korektura: Eva Bublová Grafická úprava a sazba: Martina Petrová grafi[email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x ročně 79 Kč, 3,49 € (Sk), roční předplatné 400 Kč, 19,9 € (Sk) ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6. 4. 1990. MIČ: 46913.

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů. Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče:  Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333  Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553 868.  Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected].  Grafika, sazba: grafi[email protected]  Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

Bankovní spojení: č.ú. 169897423 kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. Předplatné: www.montana.cz/predplatne Příští číslo vyjde 8. 10. 2012

Textová uzávěrka č. 5/12 je 3. 9. 2012 Uzávěrka inzerce po domluvě.

...poctivé řemeslo.

I tento časopis je naším dílem!

ZÝ[QbU\]Y\Q^QTbYQ^TQbZQZQ^TQfYTfbQ ]Qb[}dQd_]vÒZQ^Q]Yb_c\QfjTU^[jejQ^Q XQ^QYfQ^QZQ^Q\e[vÒcY\fYUY\_^Q`QfU\`Udb f\QTY]bd_]vÒYbU^QZÝ[Qb\Q]Y\QTQbQT[Q TQfYT  jejQ^Q  \eT[  TQbZQ  YfQ^Q  b_]Q^  ZQ^ ofsetová tiskárna s dlouholetou tradicí Trnkova 117, 628 00 Brno, Czech republic | tel./fax: +420 543 215 538 | e-mail: [email protected] | www.tiskarna-didot.cz

74