skautský svět magazín pro skauty a jejich příznivce září říjen 2009 reportáž Zemí ohně a ledu

skautský svět magazín pro skauty a jejich příznivce

reportáž Zemí ohně a ledu

září–říjen 2009

fotoreportáž

f oto Roma n Ša n to ra - B o b o

Navigámus 2009 Celostátní setkání vodních skautů České republiky se zahraniční účastí se začátkem června konalo na vodní nádrži Rozkoš. Pro tisícovku účastníků a účastnic (což je zatím největší účast v historii) byl připraven bohatý program, jehož legendou byla Sindibádova dobrodružství. neoznačené fotografie převzaty z www.navigamus2009.cz f oto Roma n Ša n to ra - B o b o

f oto Roma n Ša n to ra - B o b o

obsah Ze zápisníku Šéfredaktora

představujeme – Legenda odboje zprávy a názory

7 8

reportáž

Změna je život Jak být zároveň nepolitičtí i odpovědní za zemi, ve které žijeme – to je otázka, nad kterou budou skauti a skautky vést debaty asi pořád. Je to tak asi správně. Mimořádné volby letos na podzim jsou v tomto směru dobrým katalyzátorem. Nelze se tedy divit, že hlavním tématem tohoto vydání jsou právě volby. Konečně – jak říká mistr v kratičkém příběhu na str. 17 – i váš hlas může být rozhodující. Další téma, kterému se věnujeme, je tradiční záříjové – čemu všemu se skauti a skautky věnovali v létě. Podíváme se kupříkladu na Island, navštívíme tábor rodinného skautingu a nahlédneme do tříd „našich“ škol v Africe – jak se daří tamním školákům? A posledním tématem je změna. Rádi bychom, aby vám Skautský svět zprostředkovával velký příběh skautingu ve vší pestrosti, která k němu patří, a zároveň, aby pro vás byl i inspirací. Obměňujeme proto nabídku rubrik a zajímalo by nás, jaké informace byste si rádi přečetli na stranách 23–25. Své náměty pište na adresu redakce nebo přímo na můj e-mail: [email protected]. V neposlední řadě se změna také týká ostatních skautských časopisů, jejich experimentální vydání byla rozeslána na všechna střediska a na internetové stránce www.skaut.cz/casopisy si je můžete prohlédnout v elektronické podobě. Příjemný vstup do dalšího skautského roku přeje Marek Bárta

Skautské setkání v zemi ledu a ohně

4

jeden den – Jak jsme vyhráli nad smrtí

11

rozhovor

s grafikem a malířem Jiřím Anderlem

12

na vandru

Voda nebo škola?

20

téma – Volby 2009 16 na návštěvě – Tak trochu jiný tábor  18 po stopách historie – Kříž Haba-Hübner 22 23 tržiště – Time up!, Doporučujeme  styl – Rozcuchaná kniha, V jako vendeta 24 zapadl den… 26

styl

Outdoor a přírodní vlákna

24

reportáž

Zemí ohně a ledu Roverway 2009

Již potřetí v historii se o prázdninách konalo mezinárodní setkání roverů a rangers z Evropy a přilehlých kontinentů. Co všechno zažili během putování divokou islandskou přírodou i sněmování na břehu jezera Úlfljótsvatn vám v následujících příspěvcích přiblíží Mydlinka a Ondra.

V

ážení cestující, vítejte nad Islan„ dem, ostrovem ledu, ohně a mnohých dalších přírodních krás. Po pravé straně máte právě možnost vidět největší evropský pevninský ledovec Vatnajökul, o kousek dále most přes ledovcovou řeku; a  to je jen zlomek toho, co vás na ostrově čeká!“ Nestačíme se divit tomu, co slyšíme, ale proti takovému uvítání na Islandu samozřejmě nic nenamítáme. Slova rozradostnělé letušky, která se těší na nadcházející dovolenou, nám dávají tušit, že obyvatelé této země budou asi velice milí.

týmy do autobusů; společně s  nimi i  jídlo, vybavení a  zavazadla a  začít tak první část islandského pobytu, tzv. Journey (cestu). Vše se povede jen s  malým zpožděním, akce je zahájena ve velkém stylu před budovou univerzity v  Reykjavíku a  poté je na čase vyrazit! Vyrazit vstříc dobrodružství, které pro nás nachystali „tribe leadeři“ (vedoucí „kmene“ na Journey) a  samozřejmě počasí, o  kterém na Islandu panuje velice výmluvný vtip: „Nelíbí se ti aktuální počasí? Nevadí, počkej čtvrt hodiny a bude hůř.“

přitažlivá Pestrost

robinsonská Cesta vysočinou

Kulturní šok však zažívám velice brzy. Před samotným zahájením akce přicházíme do školy, která je určena k  ubytování účastníků setkání. Mnoho lidí, tolik rozdílných jazyků, pestrá paleta barev krojů a  to vše na tak malém prostoru. Na vlastní kůži zažívám to, co je na mezinárodních akcích zcela běžné a  velice přitažlivé. Pro mě je vše nové, neboť jsem na takové mezinárodní skautské akci poprvé. Roveři a  rangers jsou převážně z  evropských států, přibyly k  nim však i  skupiny až z Hongkongu, Kanady, Spojených států a  dalších několika mimoevropských států. Slavnostnímu zahájení Roverway 2009 předchází neskutečně náročný organizační úkon – správně rozdělit

Naše Journey, a tedy i čtyřdenní program, který nás čeká, nese název Robinson Crusoe. Trosečnické přežití. Oproti jiným autobusům ten náš naložil znatelně méně jídla, avšak přesto jsou všichni naplněni očekáváním.

4

ROVERWAY Mezinárodní jamboree pro věkovou skupinu od 16 do 22 let, starší se mohou zúčastnit jako servis tým. Islandské setkání bylo rozděleno do dvou částí, Journey (cesta) a Althingi (sněm). Obě části trvaly čtyři dny, ale značně se lišily svojí náplní. Journey jsme si jako týmy vybíraly, na Althingi čekal všechny stejný program. Osm dní ale není hodně a uplynuly jako voda, takže se těšte na další Jamboree 2011, tentokrát ve Švédsku!

Do krajiny jezer, tzv. Highlands, míříme autobusem ve skupině padesáti lidí, která se skládá z  části výpravy české, islandské, španělské, lucemburské a německé. tak trochu jiná jazykovka

Prožíváme čtyři dny putování, s batohem na zádech, každý večer stavíme tábor na jiném místě. Trochu si stýskáme, že podmínky, které slibovala Journey Robinson Crusoe, jsou příliš mírné, neboť jídlo z  pytlíku je hodně slabý odvar z  původní představy o  nutném rybaření anebo sběru bobulek, abychom nezašli hlady. Víte, jaká jídla se dají připravit zalitím pytlíku horkou vodou?! Inu, hotové delikatesy! Náladu nám zvedá pěkné počasí, bujaré písně španělských kamarádů a  večerní hodiny cizího jazyka. Každý chce znát něco nového, takže mě o  den později překvapuje Islanďan Jón veselým pozdravem u  snídaně: „Dobry večer!“ Journey překročila svoji půlku, ale ještě než se vydáme na druhou část akce, vyprávíme si islandský vtip o  počasí a  všichni se shodujeme, že na něm asi něco bude. Studené nohy a  tváře ošlehané od krup a deště si ještě ten večer pro zpříjemnění zahříváme v  termálním bazénu. společné sněmování

Althingi neboli „sněm“ začíná u  je-

reportáž

Vzácný okamžik – naše výprava pohoromadě. Obě části Roverway její účastníci a účastnice absolvovali rozděleni do několika kmenů – tribů.

zera Úlfljótsvatn na skautské základně, která hravě pojme celkový počet účastníků letošní Roverway, tedy něco kolem 3000 lidí. Stany stavíme do subkempů nikoliv podle jednotlivých zastoupených národů, ale podle našich „kmenů“ (tribů), jak jsme společně prožili Journey. zábava i poučení

Subkempy nesou jména podle severských bohů. Nestačím se divit, jak dokáží organizátoři využívat mytologie a  své historie, která nás provází téměř na každém kroku. Heslo roverského setkání zní: OPEN UP…!, a v jeho duchu se nese celý program, který je rozdělený do tzv. „vesnic“. Ve „Vikingské vesnici“ je prostor k  bližšímu poznání kulturních a řemeslných zvyků, v  „Environmentální“ je zase možno se seznámit blíže například s  islandskou  přírodou a  recyklací

věcí (vyrábějí se hudební nástroje z odpadků, přešívají se hadry). V „Arty Party vesničce“ se otevírá prostor umění a hudbě a v poslední „PSST Village“ (vesnice zasvěcená politice, vědě, společnosti a technologii) se prozkoumávají nejrůznější společenská témata, jako např. jak to vypadá ve slepecké kavárně. O  zábavu je postaráno i  večer, kdy v  kavárnových stanech baví skauty zpěváci a  zpěvačky z  celého Islandu nebo sami účastníci, kteří předvádějí své umění. Prezident na návštěvě

Musím zmínit i  nezapomenutelnou atmosféru české čajovny U  Protrženého čajového pytlíku, kterou na akci provozoval tým roverů z  Českých Budějovic. Nelze zapomenout ani na Carnival Day, kdy se každý národ snažil nalákat ke svému stánku spous-

tou dobrot, her a zajímavostí o svojí zemi. V  tento den nás dokonce svojí návštěvou poctil i prezident Islandu. Nejintenzivnější zážitky ve mně ale zanechávají barevné západy slunce, které zase o dvě hodiny později vyšlo a pestrost davu, který společně zpívá Roverway song pod vlajícími vlajkami několika desítek zemí a  radostně si užívá možnosti být společně na skautské akci mezinárodního rozměru. Roverway byla skvělá šance potkat nové přátele z  jiných zemí a  zažít dobrodružství v přírodě. Přeci jen, u  nás za humny si vajíčka v  horkém prameni nevaříme. Jitka Říhová - Mydlinka Teplice 2 foto na str. 4–6 archiv výpravy

5

reportáž Roverway 2009 v číslech

> Bylo již 3. v historii (po Portugalsku a Itálii).

> Trvalo celkem 9 dní (od 20. do 28.7.2009).

> Na Roverway 2009 přicestovali zástupci celkem 44 zemí (38 z Evropy a 6 mimoevropských). > Celkový počet řádných účastníků byl 2562; byli organizováni ve 317 tribech (kmenech). > Ke zdárnému průběhu Roverway přispělo více než 500 členů mezinárodního servistýmu. > Účastníci si mohli vybrat z celkem 52 cest (Journeys) po celém Islandu.

Na vrcholu hory Sulur jsme zažili půlnoční slunce (nahoře). Naše bramboráky chutnaly i islandskému prezidentovi (vpravo). Vlevo vidíte gejzír Strokkur.

Češi učili na Islandu Evropu pít čaj Asi nejvýraznější prezentací České republiky na Islandu byla česká čajovna. Jednoho večera jsem se tedy vypravil získat od vedoucího čajovny, Zipa, více informací o  tom, jak vlastně vznikl nápad, aby Češi učili na Islandu celou Evropu pít čaj. Nápad s  čajovnou není vůbec nový. Roverský kmen Nadoraz z  Českých Budějovic připravoval čaj už na Obroku 2007, Silesii, nebo Klíči. Island je však zatím nejvzdálenější země. Nabídka na Roverway nebyla příliš bohatá – jedenáct druhů čajů, sahlep a káva. Zip to vysvětluje tím, že v  jiných evropských zemích se čajovny netěší takové oblibě, jako u  nás, a  větší nabídka by mohla některé hosty spíš zmást. Z  tohoto důvodu se také nechystá nabídku rozšiřovat. Česká čajovna patřila na Roverway k  nejoblíbenějším podnikům, každý

6

večer bylo plno, často museli hosty i odmítat. Nejčastějšími návštěvníky byli Španělé, Češi, Slováci a  Britové. Co se týká spolupráce s  islandskými pořadateli, nešetří Zip superlativy. Teda až na jeden poštou poslaný balík, který nedošel. Ale v  tomto případě mohla být také chyba na straně České pošty. Hned na začátku mě česká čajovna ohromila svými rozměry. Všechno se prý ale vešlo do dvou aut, která se na Island dostala trajektem přes Dánsko. A  na kterých akcích se budete moct s českou čajovnou opět potkat? „Plánujeme účast na Intercampu a  také na středoevropském Jamboree v  Maďarsku“, uzavírá Zip. Ondra (Ondřej Mlejnek), Brno

představujeme Lékař - chirurg. Ale také čestný předseda Zpravodajské brigády (za Pražského povstání velel její 4. rotě) i kapitán 5. oddílu vodních skautů. A politický vězeň – komunističtí uchavtitelé moci měli k takto angažovaným lidem velice specifický vztah, který by se snad dal nejlépe popsat slovem „nenávist“. Letos se dožil devadesáti let.

Legenda odboje MUDr. Jaromír Klika - Bob (*1919) f oto : a rchiv

B

ratr Bob se narodil v Praze ve známé lékařské rodině. Téhož roku se přestěhovali do Bratislavy, kde se jeho otec stal prvním profesorem urologie na Komenského univerzitě. Do Prahy se vrátili zpět v roce 1928. Rodinná tradice a výchova ho přivedla v roce 1934 do proslulého 5. oddílu vodních skautů v  Praze, tzv. Pětky. S  oddílem se zúčastnil v  roce 1937 Jamboree v Holandsku. v odboji

Po maturitě v osmatřicátém roce na reálném gymnáziu začal Bob studovat medicínu na Karlově univerzitě. Studium však přerušila válka, repektive zákaz vysokých škol v tehdejším protektorátu. Pokračovat mohl až po osvobození (promoval na jaře 1948). V  roce 1940 byl jedním z  hlavních iniciátorů vzniku skautské odbojové skupiny Zbojník. Tvořilo ji dvanáct členů pražské Pětky. V  čele byl vedle Jaromíra Kliky, pozdějšího velitele 4. roty, Áda Karlovský a  velitel jedné z  čet, Karel Rohlíček, dnes žijící v  Kanadě. Jejich první akcí bylo vytištění lístků s  nápisy „označte vlajkaře“, které se pak vylepovaly na dveře bytů a  podniků kolaborantů a  zrádců národa. Významným momentem bylo spojení skupiny Zbojník s  odbojovou sku-

pinou Veleslava Wahla, založenou již v roce 1939. Vznikla tak Zpravodajská brigáda, pověřená předáváním zpráv hospodářského, vojenského a politického charakteru londýnské Vojenské radiové ústředně (VRU). Od samotného vzniku považovalo londýnské centrum Zpravodajskou brigádu za významnou složku domácího odboje a  zpětně ji úkolovalo. Brigáda spadala pod velení Rady tří (R3), v  čele s  generálem Vojtěchem Lužou. Byla nejlepším zdrojem zpráv a  informací, které za války využívala londýnská exilová vláda. A ještě jedno prvenství si ZB uchovala – nikdy nebyla nacisty odhalena. Brigáda sehrála podstatnou roli během Pražského povstání v  květnu 1945. Tehdy již bratr Bob zaujímal funkci velitele roty.

Za hrdinství v boji o svobodu byl bratr Bob vyznamenán Čs. válečným křížem 1939, státním vyznamenáním Za zásluhy I. stupně, vyznamenáním Za odvahu a je také čestným předsedou Historické skupiny Zpravodajské brigády. Už čtyřikrát byl navržen na vyznamenání Řádem T. G. Masaryka. Zatím marně.

politický vězeň i lékař

Za komunistického režimu se bratru Bobovi, ani jiným členům Zpravodajské brigády, nedostalo žádného uznání a  vděku. Nebyli napojeni na východní odboj, ale na Londýn. Místo důstojného ocenění byl Bob v srpnu 1948 zatčen a šest měsíců vězněn v  souvislosti s  útěkem do zahraničí bývalého přednosty Vojenské kanceláře prezidenta republiky v  Londýně v  letech 1940–1944, armádního generála Antonína Hasala. Bratr Bob pracoval jako chirurg v Jindřichově Hradci a  v  Českých Budějovicích. Působil v  Praze Na Bulovce jako urolog a osmnáct roků jako primář-urolog v  příbramské nemocnici. K  jeho zálibám patří filatelie, klasická hudba a výtvarné umění. Od roku 1992 do 1994 byl kapitánem svého oddílu vodních skautů. MUDr.  Jaromír Klika s  nasazením vlastního života posiloval vždy kontinuitu Masarykových demokratických ideálů. Přejeme našemu jubilantovi do dalších let jen to dobré a  děkujeme mu za vše, co pro naši vlast při její obraně v dobách pro ni velmi těžkých učinil. Z materiálů uveřejněných na internetu sestavil Alex Bezděk -Lexa

7

zprávy a názory

foto ra dek P ro cyk - Maverick

Starosti a radosti starosty

B

ěhem posledních několika měsíců jsem se já i  další členové VRJ několikrát dostali do debat o tom, jak kdo vnímá a  co pro koho znamená často zmiňovaná „apolitičnost“ Junáka. Zda se smí či nesmí vyjadřovat k  veřejným tématům, zda smí vybízet k účasti ve volbách, zda je vhodné zvát státní představitele na akce. Díky těmto podnětům v dubnu tohoto roku VRJ projednala a  přijala stanovisko, které zde odcituji: „Už při prvním ohlédnutí do minulosti je zřejmé, že skautské hnutí u  nás zastává už od založení spolku Junák - Český skaut demokratické stanovisko se vztahem k vlasti, tedy i v dané době určitý politický názor. Junák je tedy již od počátku „politický“ už svou výchovou k demokracii a za tento postoj v  minulosti zaplatil velkou cenu trojnásobným zákazem činnosti, jednou ve jménu nacistické a dvakrát ve jménu komunistické ideologie, mnozí skauti a skautky pak ztrátou svobody, občanských práv nebo svým životem. Distancování se od totalit je nejen slušnost, ale i politika.

8

Rozhlédneme-li se kolem sebe, tak veškerý život, postoje, veškeré dění okolo nás jsou věci veřejné – tedy politika. I výchova k ochraně životního prostředí je politika. Podíl na humanitárních aktivitách či výchova k povědomí o lidských právech je opět politika. Snaha vychovávat mladého člověka k jakýmkoli ideálům je politika. Máme-li tedy mít možnost a  chceme-li ovlivňovat dění kolem sebe, Junák nemůže být a není v tomto smyslu apolitický. Pokud se tedy ve Stanovách Junáka i  v  ústavě Světové organizace skautského hnutí hovoří (možná poněkud zjednodušeně) o  nepolitičnosti, znamená to, že se skauti nevměšují do politického života ve smyslu soutěže politických stran, tj. do boje o  moc, a  nesmějí posuzovat své členy z  hlediska jejich politického přesvědčení – pokud je ve shodě s příkazem být přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta (tj. pokud se jedná o politické přesvědčení demokratické, nikoli přesvědčení hlásající např. rasový nebo třídní boj). Junák je tedy nepolitický v tom smyslu, že je nestranický – a  to určitě být musí. To, že se nevyjadřuje k  jednotlivým stranám, však neznamená, že by se nemohl a  neměl vyjadřovat odpor k  myšlenkám protidemokratickým (nacismus, komunismus apod.).“ Stanovisko, se kterým následně vyjádřilo  souhlas i NJ, vysvětluje, jaký dnes máme pohled. Směrem k  blížícím se volbám bychom rádi, aby skauti nepodléhali všeobecnému znechucení z  politiky a  rozhodně se zúčastnili nadcházejících voleb. Je jasné, že těžko nalezneme ideální politickou stranu „bez poskvrny“. Svou volbou do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR máme významnou příležitost projevit svůj názor, ovlivnit další vývoj naší společnosti a alespoň poněkud přispět k nápravě věcí lidských. A proto v souladu s dřívějším postojem VRJ si dovolím opět vyzvat dospělé členky a  členy Junáka: Jděte volit a volte, jak dovedete nejlépe! José2

Zeptali jsme se Půjdete k volbám? Myslíte si, že by se téma voleb mělo objevit v programu oddílu? Martin Černý - Kulihrášek, Praha K volbám půjdu určitě. Myslím si, že se staršími skauty by se alespoň základní informace o politice měly probírat. 4 × f oto Ma rek

Jana Tižková - Uzlík, Brno Kdyby mi bylo osmnáct, tak bych k volbám určitě šla. Téma voleb by se mělo objevit spíše u těch starších – u roverů a rangers. U nás jsou v oddíle skautky od jedenácti do patnácti let pohromadě a ty jedenáctileté by téma voleb asi nezajímalo. Jiří Šolc - Focman, Turnov Půjdu k volbám, protože si myslím, že by každý měl ovlivňovat dění v zemi, ve které žije. A účast ve volbách je kromě mého jednání a chování další způsob, jak to udělat. Myslím si, že téma voleb by se v programu oddílů objevit mělo, ale neměl by přitom padnout název jakékoliv politické strany. Hana Žampachová Křoví, Třeboň K volbám určitě půjdu, protože když se podívám na kulturu politické scény, tak vidím, že je tu potřeba změny. A má účast ve volbách je to nejmenší, co pro ni mohu udělat. Objevit by se téma voleb v programu oddílů mělo, protože jedno z našich občanských práv a současně naše povinnost je starat se o stát, ve kterém žijeme.

zprávy vé překážky a  navazovali celoživotní přátelství. Dorozumívací jazyky? Němčina, čeština a angličtina…

f oto Mil a n N ěm ec

Na přelomu dubna a května se na Sečské přehradě odehrála skautská regata– mistrovství vodních skautů v jachtingu.

Z domova > V  sobotu 27. června skauti v  Praze na Václavském náměstí zapálili 10  000  svíček na památku obětí komunistického režimu v den 59. výročí justiční vraždy Milady Horákové. > Do kin přišel desátý animovaný film společnosti Pixar Vzhůru do oblak. Snímek zkušených tvůrců Nema či Ratatouille předkládá divákům příběh nevrlého staříka a  skautíka, kteří se díky tisícům barevných balonků vznesou i  s  domkem do vzduchu a ocitají se v Amazonii, kde prožívají neuvěřitelná dobrodružství. > Skautské středisko Hraničář Třinec připravilo zajímavé dopoledne s  názvem Netradiční sporty. Děti měly možnost zahrát si ringo, shiny nebo gorodky. > Zdolat lanovou dráhu v  korunách stromů, přeplout na loďce rybník nebo postavit stan. I  takové úkoly plnily děti z  příměstského tábora, který se konal u  břehu Seneckého rybníka v  Plzni - Bolevci. Pořádal jej prvním rokem skautský oddíl Vločka a hned napoprvé se musel potýkat s  obrovským zájmem veřejnosti a navyšoval kapacitu. U Senečáku sídlilo týdně více než šedesát pirátů nebo kouzelníků. Samozřejmě je čekala i  škola čar a kouzel.

h t tp: //berusky y. ra jce . id n es.cz

> V  archeologické naleziště z  oblasti národního parku Tical v  Guatemale se v druhé polovině července proměnil skautský tábor nedaleko Ruprechtic na Broumovsku. Účastníkům tábora, kteří si na vlastní kůži vyzkoušeli práci archeologů, se v  okolí podařilo odkrýt několik vzácných nálezů, pozůstatků zaniklé mayské kultury. Všechny jsou k vidění v muzeu, které pro ně postavili. Exponátům dominují především staré vázy, ale nechybějí ani naučné panely s  informacemi o mayské civilizaci. > Skauti a  skautky z  německého Rottenburgu zavítali do Hlinska a  ubytovali se v rodinách skautů. Navštívili skanzen na Veselém Kopci, jeden den si vyhradili na celodenní výlet do Prahy. Hlinečtí skauti se se svými německými hosty také přesunuli na stanový tábor nedaleko Proseče. Při táborové hře se vydají do vzdálené Amazonie objevovat prameny Amazonky. Pozorovali tak přírodu, zdolávali lano-

> Dvacítka dětí z Mariánských Lázní a okolí trávila letos část prázdnin na táboře v Pavlovicích, který pro ně připravil mariánskolázeňský Dům dětí a  mládeže ve spolupráci se skauty. Omladině se na táboře líbilo a  pochvalují si program i  kuchaře. „Hry vedoucí vymýšlí opravdu skvěle. Na tomto táboře jsem byl už minulý rok a  našel jsem zde kamaráda Michala, se kterým jsem přijel i letos,“ řekl nám sedmiletý Samuel Vítek, který pochválil i táborovou kuchyni. > Po roce se podařilo obnovit webový portál o zvládání krizových situací www.budpripraven.cz, . Nově i  v  angličtině. > Registr organizačních jednotek byl propojen s  novou on-line mapou na internetových stránkách pro veřejnost www.skaut.cz. Údaje vyplněné v  registru se okamžitě objevují na mapě, ve které může vyhledávat nejbližší klubovnu každý nováček i jeho rodiče. > Skautská střediska „VJAS“ Brandýs nad Labem, Stará Boleslav, Eridanus a Retra Brandýs zvou skauty i veřejnost na Oslavy 90. let skautingu ve městě Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, které se konají dne 19. září 2009 f oto Č estm í r Ja n ata – Da f n e

> Kouzlo letní romantiky si už půldruhého desetiletí vychutnávají plnými doušky i  dospělí členové Junáka na oldskautském táboře v  Pařezské Lhotě

9

zprávy v Českém ráji. Ve většině aktivit – ranní rozcvičkou počínaje přes slaňování pískovcových skal až po noční hlídky – si v ničem nezadají s mladými skauty! Co na tom, že věkový průměr letošních účastníků tábora byl výrazně přes …sát let? Vždyť všichni se řídí heslem „Jednou skautem, provždy skautem!“ (yan) > Dne 8. srpna 1949  vynesla komunistická „justice“ rozsudek nad skautskou vedoucí Dagmar Skálovou. Za podíl na přípravě protikomunistického státního převratu byla odsouzena k  trestu odnětí svobody na doživotí. Dne 8. srpna 2009  si nejen plzeňští skauti připomněli 60. výročí této události. Mezi přítomnými byli i  spoluodsouzení z  politického procesu, rodinní příslušníci a  zástupce města Plzně.

foto V l a dimí r Köhler - Mika

Mezinárodní dimenzi skautského hnutí prohlubují dospělí skauti z ČR, Slovenska a Polska i tradičním Setkáním na Trojmezí. Letos – potřinácté – se sešli v Oščadnici na slovenských Kysucích. O jednom z hlavních témat – významu organizací dospělých členů v mateřských skautských organizacích – se diskutovalo o to zaníceněji, že ve všech třech zemích (na rozdíl od většiny jiných států v Evropě i ve světě) jsou mladí i dříve narození skauti sdruženi ve společné organizaci. (yan)

Ze světa

f oto Aleš sedláček

> Starosta Junáka Josef Výprachtický v  rámci delegace České rady dětí a  mládeže navštívil premiéra České republiky Jana Fischera. Společně jednali o pomoci při řešení problémů spojených s  užíváním objektů převedených na Junáka z FDM, potřebě změny zákona o  dobrovolnictví a  výhledech finanční podpory sdružení v dalších letech vzhledem k finanční krizi. V  závěru jednání pan premiér, který v  mládí vedl turistický oddíl, požádal bratra starostu, aby vyřídil skautským vedoucím, že si velmi váží jejich práce a děkuje jim za ni.

> Největší maloobchodní řetězec na světě Wal-Mart čelí kritice rozzlobené Američanky, že pro jednu ze svých privátních značek sušenek použil název Girl Scouts. Malé skautky, prodávající po domech krabice skautských sušenek, totiž patří k americké tradici, kterou by podle ní neměla zneužívat komerční firma. > Krnovská Trojka se vydala tábořit na Slovensko. Čtrnáct členů prožilo svůj tábor v  útulném srubu v  lůně drsné přírody Velké Fatry. Tábor byl zaměřen na keltské tradice, a  tak kmen Veveřanů a  Svišťanů putoval celou Evropou, aby našel svoji novou domovinu – krajinu mlékem a  strdím oplývající, s přívětivými domorodci a nakloněnými bohy. Děti postavily plavidla, která prokázala svoji plavbyschopnost v  divokých vodách, vystavěly keltské vesnice - u Svišťanů to už byla pěkně rozsáhlá ves a  zřejmě by se již brzy změnila v oppidum. > Světové setkání mezinárodní dívčí katolické organizace, která zastřešuje skautské katolické, ale i  tzv. „nábožensky otevřené“ asociace z  celého světa, a do které patří i Junák, se

10

koná pravidelně každé tři roky – letos to bylo v první polovině srpna v Irsku. Zúčastnili se jí zástupci všech čtyř regionů (Afrika, Evropa, Latinská Amerika a  Blízký východ), dohromady ze 17 zemí. Zastoupeny tak byly země jako Argentina, Mexiko, Rwanda nebo Polsko. Českou republiku reprezentovaly Petra Hrušková a Adéla Sotolářová. Na programu byla volba nových zástupců regionů i  světového týmu, hlasování o stanovách a příprava akčního plánu na následující tři roky.

f oto a rchiv WOSM

> Přes 550 roverů z 18 arabských států se zúčastnilo 18. arabského Mootu, který se na začátku února konal v Ománu pod heslem „Výzva k míru“.

jeden den Na krajské kolo Svojsíkova závodu do Jinolic u Jičína jsme vyráželi po značných komplikacích (způsobených zdravotními problémy od neštovic přes horečky až po čerstvou zlomeninu) plni očekávání. Těšili jsme se na víkendovou akci v zajímavém prostředí, chtěli jsme prověřit své dovednosti i vědomosti a hlavně poznat nové lidi a místa.

„Dopoledne to klukům při závodě moc nešlo, večer to v praxi zvládli na výbornou. To byl ten skutečný skauting pro život.  Po této události jsem byl na kluky ze svého oddílu skutečně hrdý,“ říká vůdce oddílu Michal Bureš - Bumerang.

Jak jsme vyhráli… … nad smrtí C

elý závod se odehrával v  sobotu. Po slavnostním nástupu chlapecké hlídky vyrazily na modul Závod. Po jeho absolvování jsme věděli, že to není nejlepší, ale ani nejhorší. Nejvíce bodů jsme ale jednoznačně ztratili na stanovišti zdravověda a řešení krizových situací. Byli zde dva figuranti, jeden bez známek života – měli jsme jej resuscitovat – a druhý v šoku. Zavolali jsme cvičně záchranku a snažili se zraněného vrátit mezi živé. Moc se nám to ale nedařilo, trochu zbytečně jsme zazmatkovali. Po obědě následoval modul Brány. Museli jsme se rozdělit na jednotlivce. Tato část Svojsíkáče se nám příliš nepovedla. osudová výprava

Po večeři následovala naše královská disciplína – modul Výprava – na které jsme mysleli, že nasbíráme nejvíce bodů. Cestou jsme mohli získat bonusové body za navštívení několika zajímavostí v  okolí, většinou se jednalo o  památníky na válku v  roce 1866. Vše bylo na rozhodnutí rádce a členů družiny – nedalo se v časovém limitu navštívit všechny a pak včas dojít do Jičína, kde jsme měli plnit další úkoly. Došli jsme k nejvíce bodovanému

pomníku (který byl samozřejmě stranou od přímé cesty do Jičína) a viděli jsme, že nestíháme. Proto jsme zvolili trasu podél hlavní silnice, kde jsme měli zakreslit Ossarium bitvy u Jičína z roku 1866. vše bylo jinak

Slabě pršelo a  všude kolem nás byla tma. Najednou kolem nás profrčelo hroznou rychlostí auto, přejelo za horizont a  slyšeli jsme tlumenou ránu. Nevěnovali jsme tomu velkou pozornost, ale napadlo nás, že by se tam mohlo něco stát. Když jsme přišli blíž, tak si Kojta všiml podivného kouře. Zrychlili jsme a po pár vteřinách uviděli rozsekané auto. Hned jsem vykřikl: „Volejte záchranku!“ Hejkal, náš doprovod, hned zareagoval, mladší kluky jsme poslali dál od auta a Kojta (rádce) a  Coolha (podrádce) zkoušeli komunikovat se zraněným jedenadvacetiletým řidičem zaklíněným v úplně rozbitém vozu. Automobil se převrátil a přední částí přerazil strom. Byl to nezáviděníhodný pohled, všu-

de byla krev. Řidič zpočátku vydával chraplavé zvuky, postupně však ztrácel vědomí, dispečerka záchranky nám zdůraznila, abychom s  ním nehýbali. Po příjezdu sanitky jsme až do příchodu hasičů, kteří zraněného museli vystříhat z  auta, svítili baterkami záchranářům. Poté s  námi mluvila policie a  všichni jsme, ač vyklepaní, popisovali průběh poslední půlhodiny. Pak nás pustili a my jsme o kousek dál u motorestu počkali na organizátory závodu. Večer byl ještě dlouhý, byli jsme hodně rozrušení a  celou událost popisovali Bumerangovi (vůdce našeho oddílu). Uklidnil nás a  kolem jedné ranní jsme usnuli. Další den ráno po snídani bylo vyhlášení. Umístili jsme se čtvrtí z  deseti chlapeckých hlídek, dále nás Miki (hlavní organizátor závodu) označil jako hlídku s nejlepším chováním (bez jediného strženého bodu) a před všemi pochválil za skvěle zmáklou krizovou situaci. Z vyprávění účastníků zaznamenal Bumerang foto archiv 1. oddílu bratra Františka

11

rozhovor

Já bych si to dnes tak užíval být skautem říká grafik Jiří Anderle

Když mu bylo šest, zemřel mu otec. Další citelnou ztrátou bylo, když beze stopy zmizel muž, který v Pavlíkově vedl kluky ke skautingu. Vystudoval grafiku a malířství, hrál ve vesnické kapele a jezdil po světě s Černým divadlem. Ovlivnilo ho umění australských domorodců a shromáždil rozsáhlou sbírku afrického lidového umění. Na skauting často vzpomíná ve svém rozhlasovém pořadu Láska za lásku. Jak jste se stal skautem? To je sugestivní otázka, která mne ještě teď bolí. Jako kluk jsem snil o tom stát se skautem. Byla za námi válka, spolu s  ostatními kluky jsme četli Mladého hlasatele a Rychlé šípy. A netušili jsme, že to je sen, který se nikdy nenaplní. Ale v  Pavlíkově mohl oddíl vzniknout… Z  dolu Rako k  nám chodil vysoký urostlý hezký mladý člověk  – skaut. Pracoval asi jako brigádník. Také tam mohl být za trest, protože tenkrát už začínala vládnout dělnická třída. Přesto se nám věnoval. Vyprávěl nám o  tom, co jeho oddíl dělal před válkou. Jak se plavili po řekách, jak stavěli tábory, jak vyřezávali totemy – to všechno pro nás bylo tolik přitažlivé. Jenomže když jsme na něj jednou čekali jako obvykle v kabině na fotbalovém hřišti, tak nepřišel. A nepřišel už nikdy víc. Pro mne je to dodnes nezhojená jizva. V té době lidé mizívali běžně – do uranových dolů, do věznic. Komunistická diktatura skaut zakázala a od té doby jsem se vlády „jedné strany“ bál. Pořád si kladu otázku, co s ním museli udělat; možná se mu podařilo dostat se za kopečky. Kéž by. Jak dlouho to budování oddílu, který ale nakonec nevznikl, trvalo? Asi tak od jara do podzimu. Kde jste se s  tím svým vedoucím seznámili? To je pro mne zamlžená otázka. Okolo dolu jsme chodívali do rakovnické měšťanky. Asi jsme si všimli, že má na oblečení něco skautského,

12

protože jsme cestou do školy míjeli barák, ve kterém bydlel. Možná to byl skautský pásek s lvíčkem, který jsme všichni nosili – to byla taková naše relikvie. Už si na to nevzpomínám. Pamatuji se ale, jak jsem po tom, co zmizel, nahlížel do toho domu oknem, pod kterým spával na kavalci, ale ani tam nebyl. To bylo tak smutný… Co vám ten půlrok skautingu dal? To, že jsme se společně s kluky snažili pokračovat i bez vedoucího. Drželi jsme se programu, který nám nastínil. Věděli jsme, že správný skaut musí být čestný, musí pomáhat starým, silný musí chránit slabého, musí mít lásku ke všemu, musí umět odpouštět, nesmí lhát… to všechno jsme věděli, ale chyběl nám – dnes bychom řekli – guru. Jak jste vnímal obnovení skautingu v osmašedesátém? Já měl ohromnou radost. Spolužák z  grafické školy Bronislav Malý se ke skautingu nikdy nepřestal hlásit. Jednou jsme za ním jeli na tábor, který měl u Skryjí. Říkal: „Pamatuj si, skauting nezahyne nikdy. Budeme třeba v podzemí, ale budem!“ Kdo vás přivedl ke grafice? To je to, čemu se říká potkat správné lidi ve správný čas. Otčím mne podporoval: „Chceš kreslit? Kresli si, maluj…“ Jednou si řídící učitel Řežábek zavolal maminku a  říkal jí: „Ten váš kluk je vyslovenej malíř.“ Já jsem měl tenkrát na tabuli nakreslit tank a já ho udělal v perspektivní zkratce. Další osudový člověk byl můj třídní z  rakovnické měšťanky, který

vedl kreslířský kroužek. Psal se rok 1950, 51, tenkrát když chtěl jít někdo studovat, tak se musela sejít komise. A  třídní vzal výhybky na imaginárním nádraží osudu do svých rukou, přehodil je a říká: „Tady máš přihlášku, pojedeš desátého února do Prahy na Státní grafickou školu, uděláš přijímací zkoušky a  budeš tam studovat malířství. Já jsem ti to vyjednal.“ A bylo to. Jaké bylo studium v  padesátých letech? Měli jsme svůj svět, kam jsme se uzavřeli. Večer jsme se těšili, až zap­ neme rádio a na krátkých vlnách jsme poslouchali jazz nebo avantgardní vážnou hudbu. Naše generace tím byla posedlá – byli jsme skvěle informovaní o  novinkách. Když jsme hráli s Černým divadlem v New Yorku, mezihry k našemu představení dělal slavný skladatel Jiuffre. Říkal jsem mu: „Pane Jiuffre, ta deska, co jste nahrál s Modern Jazz Quartetem je úžasná.“ On na to: „Jak to můžete vědět?“ A já mu mohl odpovědět: „Já to slyšel v rádiu.“ Osud vám kromě výtvarného nadání nadělil ještě cit pro hudbu. Co vám hudba dává? Hudba je podle mne nejabsolutnější umění. Když se o  tom bavím s  Josefem Sukem, tak říká: „Jirko, neblázni. My si zase myslíme, že nejabsolutnější umění je malířství.“ Já mu na to říkám: „Pepo, hudba je nehmotná. Jde z  hudebního nástro-

pokračování na str. 12

>

Jiří Anderle * 1936 v Pavlíkově 1951–1961 studium na Vyšší škole uměleckého průmyslu a Akademii výtvarných umění v Praze 1961–1969 člen souboru Černého divadla Jiřího Srnce 1969–1973 asistent prof. Jiřího Trnky a prof. Zdeňka Sklenáře na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze jeho dílo je už tři desetiletí vřazováno do sbírek předních světových muzeí v roce 2006 mu prezident republiky udělil Medaili za zásluhy v oblast kultury

f oto Ma rek Bárta

rozhovor

f oto Marek Bárta

Pokud navštívíte galerii v pražské Pelléově vile, uvidíte kromě unikátní sbírky 220 artefaktů afrického umění i 120 děl Jiřího Anderleho.

je přímo do tvého ucha. Vstupuje do mysli a  vyvolává různé pocity. Rozeznívá v tobě dosud utajené struny.“ To, co člověk prožívá při poslouchání Sukova Asraela nebo Janáčkových Listů důvěrných, to je tak --- úžasné. To je absolutní krása, která člověka povznáší do těch nejvyšších sfér. Hrával jste na buben ve vesnické kapele. Jak jste se k tomu dostal? To je záhada i  pro mne. V  dětství mne fascinoval obecní bubeník. Když jsem studoval, koupil jsem si v  Kotcích nádherný mosazný bubínek za čtyřicet korun. Paličky nebyl problém sehnat, a  tak jsem začal sám trénovat. Kdo mne objevil a  řekl: „Hele Jirko, v  Rakovníku se zakládá kapela Merkur, vede ji Ota Pihrt a  my bychom tě chtěli jako bubeníka…“ to nevím. Ale najednou jsem seděl za bicí soupravou a hráli jsme ty největší vypalovačky Glenna Millera. Byl to zázrak – v roce 1953 jsme mohli hrát hudbu, která vlastně propagovala americký způsob života. To bylo něco, proti čemu se tehdy bojovalo. O  hraní v  kapele říkáte, že bylo jednou z univerzit vašeho života… Později, když jsem nemohl hrát s Merkurem, jsem přestoupil do malé kapely křivoklátských lesů. Bylo mi dvacet a hráli tam i pětašedesátiletý chlapi… Vedle mne hrál Láďa Velík, který byl bagristou, vedle něj seděl penzista, vdovec… Vnímal jsem me-

14

zilidské vztahy na sále, někdy velmi dramatické. Byli tam sedláci, kterým se ještě nezhojily rány z toho, když je komunisti o  všecko okradli. I  ti tam chodili, protože si chtěli také užít… A během zábavy se děly věci – střety stáří s  mládím. Nezapomenutelné třeba bylo, když si osmdesátiletý dědeček vzal do hlavy, že si poprvé zatancuje se svou vnučkou… To byla pro mne druhá vysoká škola života. Ta třetí byla osm let s Černým divadlem. Která z  nich byla pro vás nejdůležitější? Rozhodující byla ta první. Ale když jsem na akademii stál před úkolem zvolit si téma absolventské práce, tak jsem si řekl, dělej to, co jsi viděl jako bubeník v tanečních sálech. Těmi obrazy nyní začíná moje výstava u  Kamenného zvonu. Řekl jste, že třetí vysokou školou pro vás bylo Černé divadlo. Jak jste se stal členem souboru? Jirka Srnec byl můj spolužák z výtvarné školy. Jednou mi povídá: „Zakládám nový soubor, ty chodíš s Miladou… já vás vezmu oba. Miladu jako herečku a ty budeš dělat ty práce, co budou potřeba.“ Takže jsem začínal jako technik. Potom si situace vyžádala, že jsem musel vystoupit i  na jevišti jako herec-mim. Přineslo mi to obrovskou zkušenost, protože jsem se přesvědčil, jakou sílu má sebemenší změna gesta nebo výrazu tvá-

ře. Hodně jsme cestovali po světě – to byla tehdy velká vzácnost. Stál jsem na prknech pařížské Olympie nebo na Broadwayi v New Yorku… bylo to zcela k  neuvěření. Dnes říkám: „Pane Bože, děkuji ti, žes mi to umožnil všechno prožít.“ Měl jste při tom čas věnovat se výtvarné práci? Nakonec mne přetlak témat a touha ztvárňovat to, co jsem prožil, donutily k tomu nejtriviálnějšímu činu  – koupil jsem si velkou koženkovou brašnu a dal do ní grafické desky, k tomu plátna, olejové barvy a jehly, silnou žárovku… A  když jsme jezdili po velkých turné, tak jsem v divadelních šatnách maloval nebo ryl grafické cykly. Úplně osamocen, oproštěn, mimo veškeré dění tady v Praze, kde se na mne zapomnělo. Záhy se to ale změnilo. Jednomu spolužákovi jsem řekl, co dělám, a  mé práce se objevily na prestižní výstavě v Praze v roce 1966. V katalogu se psalo: „Výstava je komponovaná od generace nejmladší ke generaci nejstarší, od A do Z, od Anderleho po Zrzavého.“ To byl další zázrak v  mém životě. Ještě pár let jsem s Černým divadlem jezdil a pak jsem přešel na UMPRUM dělat asistenta panu prof.  Jiřímu Trnkovi. Jenomže přišla normalizace a obrovský tlak, abych vstoupil do komunistické strany. A tak jsem radši po čtyřech letech z UMPRUMu odešel. S Černým divadlem jste se ovšem také dostal do Austrálie… To bylo osudové. V roce 1964 jsme přijeli do Austrálie, kde jsem viděl umění Aboriginců. Oni zobrazovali všelijaké živočichy, i  člověka, jako svlečené z  kůže, prorentgenované. Hluboce mne to oslovilo. Vybudoval jsem na tom principu přístup, kterému říkám metaforizující figurace. Tenkrát jsem utíkal v Melbourne do obchoďáku nakoupit si kartóny a barvy. Během čtyřměsíčního turné jsem udělal Australský cyklus, a  položil tak základní kámen své tvorby. Podle kunsthistoriků jsem jeden z prvních, kdo reagoval na umění australských Aboriginců. Jak jste se od umění Aboriginců dostal k umění domorodých Afričanů?

pokračování na str. 15

>

V  Sydney jsme se na našem konzulátu s mojí ženou vzali. V přístavu jsme si potom koupili sošku z Oceánie. Přivezli jsme ji do Prahy a ona začala zázračným způsobem přitahovat další sochy. Když ji lidé u nás uviděli, říkali: „Jé… my vám dáme něco podobného.“ Přijel jeden pán z Bruselu a  povídá: „Já toho mám tolik z Afriky…“ a  začal mi to vozit. Najednou jsme měli sbírku, která se rozrůstala. Dnes je umístěna v Pelléově vile. Jsou tam naprosté unikáty a  skvosty. Například socha bojovníka z Nigérie, asi metr vysoká, jede na mořském koni. Na světě jich je jen pár. Bojovník má vyceněné leopardí zuby, protože měl působit agresivním dojmem, aby odstrašil zlé démony. Byl natřený bílým kaolinem, ale jsou ho tam jenom pozůstatky, protože tisíce, možná miliony rukou se sochy dotýkaly, než je odvlekli do otroctví. Prosili ji, aby jim zařídila příznivý osud. Africké umění zobrazuje prapodstatu lidstva. Má takovou moc, že když se s  ním poprvé počátkem minulého století setkal Pablo Picasso, tak dalo vzniknout novému uměleckému směru – kubismu. Co může dát toto primární umění dětem? Dětem se to strašně líbí. Když do vily chodily výtvarné kroužky, bylo vidět, jak to v dětech probouzí fantazii. Koukaly na to, jak na zjevení. To je totiž úplně jiný svět, než je obklopuje. Je to něco úplně jiného, než mohou vidět v  přiblblých počítačem animovaných filmech. Ty sochy vytvářeli zruční řezbáři pod dohledem šamanů a kouzelníků, kteří do nich vtiskovali poslání – chránit lidský rod, chránit vesnici před požárem, chránit kmen před zlými démony… A  obecně – co může dát výtvarné umění dětem? Děti mohou prostřednictvím výtvarného umění získat svůj osobitý pohled na svět, protože každý z  nás svět vnímá jinak. Každý jsme unikátem, který má své sny, tužby… Když děti mají touhu něco nakreslit, poznají, že radost z  krásy se dá zhmotnit tím, že si vezmu ostrou tužku – zdůrazňuji tužku, ne fixku; je zločin, kreslit fixkou, to je mrtvá linie. Tužka HB na hladkém papíře vám umožní

Obraz Carpe diem, carpe noctem (pocta Miloši Formanovi) můžete vidět na výstavě Batrachomyomachia, která se do 4. října koná v Domě u Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze (viz upoutávka na straně 23).

kresbu, kde každá centimetrová linie bude o  vás něco vypovídat. Protože když kreslím, tak se do mé linie vepisuje můj srdeční tep a to, co mi běží zrovna mozkem atd. Kresba má obrovskou sílu, protože zachovává myšlenku v prvotní, silné podobě. Pokud chce někdo dítěti pomoci rozvíjet jeho nadání, měl by včas rozpoznat typ jeho talentu. Jestli je to talent, který reprodukuje jenom to, co vidí, nebo zda je to talent, který touží zobrazovat své myšlenkové pochody a  fantazie, což vidí jen ve svém vnitřním světě. Strašně moc záleží i  na pedagogickém vedení. Znamená to opatrně volit jakákoliv slova, například kritiky. Protože přílišná kritika vyráží dítěti tužku z ruky. Ale zase se nesmí přechválit. Co je pro vás Pravda a Láska? To je záludně triviální otázka… Mate mne to velké P a velké L. Je známo, že každý má tu svoji pravdu. Je pravda mého papouška Žandy, který povídá: „Já jsem princ.“ Existuje pravda řidiče autobusu, který říká: „Já jsem už na vás nemohl počkat, musel jsem jet podle jízdního řádu.“ Ale pravda s velkým P je takový krédo nebo životní cíl, který mi říká, že jsem tu proto, abych dokončil to, co musím. Abych dokončil své dílo, abych dokončil to, co jsem tenkrát, když mi bylo dvacet, začal. Láska s  velkým L, to je láska nej-

větší – láska mateřská. Ta nemá srovnání. Je to láska téměř posvátná, která se nikdy nebude opakovat, protože matka je jenom jedna na světě. Co je podle vás Krása? Krása je… vezmeme to od těch nejprostších věcí. Když se ráno probudím a zjišťuju, že mám před sebou obrovské bohatství – den, který mne čeká. Že ho mohu naplnit tím, že třeba domaluji jeden z  obrazů, kterých mám rozmalovaných asi sto. Že si k  tomu pustím Beethovenovu Sonátu opus 111, že naučím papouška pár nových slov… Že si k  večeru možná zapnu mikrofon a namluvím pár slov našeho rozhlasového pořadu Láska za lásku. Krása jsou všechna umělecká díla, která nás převyšují a  která se dotýkají těch nejvyšších sfér. To je třeba část Tolstého Vzkříšení, kterou zrovna teď čtu. Četl jste to? Ne. To je pecka strašná. Ve výtvarném umění bych musel jmenovat řadu děl, která člověka opravdu povznášejí a  ani neví proč. Protože umění je velká záhada a  tajemství. Když se Picassa ptali, co tím obrazem chtěl říci, odpověděl: „Kdybych to mohl říci, tak bych to nemusel malovat.“ Marek Bárta

15

téma

Volby 2009 Když jsem se o prázdninách poptával mezi skautskými činovníky, zda půjdou v říjnu při předčasných volbách volit, ukázal se zajímavý generační rozdíl. Zatímco ti mladší byli pevně rozhodnuti jít volit, část starších (tj. cca 50 let a výše) ještě rozhodnuta nebyla. Těžko z toho lze usuzovat na nějaký obecnější závěr, ale přesto jsem se rozhodl oslovit vůdce Jesenické lesní školy Stanislava Balíka - Ježka, který je vedoucím Katedry politologie Fakulty sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně, s následujícími otázkami. Proč bych i přes případná zklamání ze stavu naší politiky měl jít k volbám? Je dobře si uvědomit, že lidská společnost je nedokonalá. A  že demokratická politika prostě dokonalá není a  nebude. Není dokonalá ani v zahraničí, všude se setkáváme s vadami na kráse – korupcí, občasným břídilstvím, křupanstvím. Současná demokracie je postavena na naprosté rovnosti lidí, kdy každý má právě jeden hlas. A počítá s tím, že v pravidelných intervalech budeme obnovo-

16

vat legitimitu vlády. Nechci používat patetická slova o  občanské povinnosti, nicméně není na škodu si připomenout, že před sto lety se vedly obrovské bitvy o  všeobecné volební právo. V  Brně dokonce byl při jedné takové demonstraci zabit člověk. A dnes nad tímto výdobytkem ohrnujeme nos. Ne, nemylme se, každý hlas má svou váhu. Rezignovat, mávnout rukou a nechat rozhodnutí na jiných skautské není. A to přesto, že se nám politika nemusí líbit.

Proč bych neměl volit komunisty nebo pravicové extrémisty? Mohu-li parafrázovat známý výrok papeže Pia XI. z  roku 1931, řeknu, že komunismus byl a  je nepřítelem skautingu i  celého lidstva. Ideje skautingu jsou s  idejemi komunistickými neslučitelné. Komunismus všude, kde se dostal k  moci, brutálně zlikvidoval svobodu společnosti – a přitom pouze ve svobodě může skauting volně růst a působit. Skauti, které komunismus připravil o  život,

téma značnou odpověď nemůže dát nikdo. Nicméně něco nám přece jen může napovědět. V  posledních čtyřech volbách do Poslanecké sněmovny se ani jednou nestalo, že by uspěla strana, se kterou předvolební průzkumy nepočítaly. Můžeme se bavit o  jejich zmanipulovanosti, nic s  tím ale nenaděláme – je to fakt, s  nímž je možné počítat. Dále je také při pohledu na výsledky voleb posledních let zřejmé, že se prostor pro menší strany neustále snižuje. V  roce 2006 získaly dvě největší strany dvě třetiny všech odevzdaných hlasů a  tzv. propadlo dokonce pouze necelých šest procent hlasů. Psychologický efekt pětiprocentní uzavírací klauzule prostě funguje. Ovšem pozor – předchozí odstavec platí pouze pro volby prvního řádu – v českém případě pro volby do Poslanecké sněmovny, neplatí pro volby krajské, komunální, evropské. připravil Marek foto Tomáš Tkáčik - Rozum

I hlas každého z nás může rozhodnout, nakolik bude složení poslanecké sněmovny pestré.

svobodu, zdraví a  mládí, a  to nejen v  Československu, nám musí být velkým mementem. Nemylme se – dnešní komunistická strana své ideje fakticky nezměnila; stále staví na marxistickém učení, jehož základem je: likvidace soukromého vlastnictví. K tomu směřují její veškeré kroky. Podobně je tomu s  dalšími extremistickými silami, které bývají často nepřesně označovány za pravicové, ač jsou svým programem fakticky silně levicové. Chtějí násilím měnit společnost podle svých zvrhlých rasových představ, a  tak fakticky zlikvidovat svobodu. Shrnuto a  podtrženo – skaut, který sliboval sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce, milovat svou vlast a být připraven jí pomáhat, nemůže podporovat politické síly, které

podvazují lidskou svobodu. Svoboda jednotlivce je největší a nejkřehčí výdobytek křesťanské západní kultury. Skaut ji musí pomáhat chránit. Mohu volit i  malé strany, u  kterých je riziko, že se nedostanou do poslanecké sněmovny? Nepropadne v tom případě můj hlas? To je odvěké dilema – volit podle srdce, nebo podle rozumu? Srdce nás může táhnout k  volbě malých, ideově vyhraněných, sympatických stran, ale rozum má zvednutý prst a říká: pozor, možná vás takových není mnoho a Tvá strana se nedostane přes pětiprocentní uzavírací klauzuli. Není pak lepší volit tzv. menší zlo, tedy stranu, která má velkou naději dostat se do sněmovny a která mi z těch velkých vadí nejméně? Tady jedno-

Rozhodující hlas

Poslanec maličké politické strany trávil týden ve společnosti mistrových žáků a jednoho večera v zahradě diskutoval s mistrem o své činnosti. „Hlavně neztrácejte odvahu!“ nabádal ho mistr. ,,Roku 1645 dal jeden jediný hlas Cromwellovi vládu nad celou Anglií. Roku 1649 byl jediným převažujícím hlasem Karel I. odsouzen k smrti. Roku 1776 jediný hlas navíc jednou provždy rozhodl o tom, že se v Americe bude mluvit anglicky, nikoli německy. A roku 1923 postavil jeden jediný hlas Adolfa Hitlera do čela nacistické strany. A tak i váš hlas může být nakonec ten rozhodující.“

17

na návštěvě

Tak trochu jiný tábor Co dělají skauti a skautky, když zestárnou? Stanou se z nich oldskauti a oldskautky. Někteří se ovšem necítí být natolik old... aby vytvořili oldskautský oddíl a přesto se dále chtějí setkávat. Pražské středisko Stopaři pořádá tradičně tábor pro rodiny s dětmi. Pojďme se podívat, jaký byl ten letošní. Asistenti, asistentky a večerníčky

Na první pohled tábor vypadá jako každý jiný – stany, tee-pee, táborová kuchyně, táborové náměstí se stožárem, táborový kruh, tedy nic neobvyklého, ale přesto se od jiných lišil. V  některých tee-pee byl vybudován kromě postelí a  polic též přebalovací pult pro mimino, mezi pytli na tříděný odpad byl pytel na pleny, na táborovém náměstí se povalovaly nočníky, v jídelně parkovaly kočárky… Byl to totiž tábor pro rodiny s malými dětmi v  rámci tzv. „rodinného skautingu“. Rodin bylo celkem dvanáct a  dohromady měly dvacet sedm dětí, z  nichž nejmladší byl dvouměsíč-

18

ní Toník a  nejstarší osmiletá Johanka a Madlenka; nejvíce dětí bylo ve věkovém rozmezí jeden až čtyři roky. Jinak to ovšem byl tábor se vším všudy: ranní a večerní nástupy s vlajkou, kdy vlajkovou četu tvořily děti v  čele se zkušeným tatínkem, který zrovna měl ten den službu, táborová hra, slavnostní táborové ohně, noční hlídky atd., prostě tak, jak to známe z  „normálního“ skautského tábora. Každá rodina obývala jedno tee-pee a  podle počtu dětí měla k  dispozici asistentku – dívku, která jí pomáhala s  hlídáním dětí a  přípravou programu. Kluci – asistenti měli na starosti ty mužské práce, na které rodičům již nezbýval čas – přípravu táborových

ohňů, dřevo v  kuchyni, pomoc při nákupu. Asistenti i  asistentky měli ještě jeden důležitý úkol: vždy večer hráli večerníček, při kterém se pobavili nejen děti ale i dospělí. Každý den měla službu jedna maminka, která pomáhala v kuchyni a jeden tatínek, který kromě velení při nástupech měl spolu s  asistenty noční hlídku. Tábora se zúčastnily většinou rodiny křesťansky založené, takže nechyběly ani nedělní bohoslužby a pravidelné každodenní ranní modlitby pro děti a  večerní modlitby pro rodiče a  asistenty. Papoušek a hledání pokladu

Jako na každém správném táboře nechyběla ani u  nás celotáborová hra, kterou připravovali rodiče spolu s asistenty dohromady. Letos jsme byli námořníci a  vydali jsme se po různých zemích hledat ztracený poklad. Jednotící postavou hry byl papoušek, od něhož jsme se dověděli, že máme hledat mapu, která nás k pokladu za-

vede. Táborové náměstí tvořila jedna velká loď, se kterou jsme podnikali plavbu kolem světa a  každý den jsme se zastavili na jednom místě Země a  plnili úkoly. Tak např. v  bájné Atlantidě jsme objevili zásoby jídla a pití, které tam schovali dávné civilizace, v  Japonsku jsme vyráběli bonsaj pro císaře, v Americe jsme si zahráli na indiány, v Řecku proběhla táborová olympiáda, v Africe jsme se setkali s  lidojedy, v Austrálii jsme pomáhali tamním obyvatelům najít cestu domů, za což jsme získali opály a  v  Grónsku jsme lovili lední medvědy a  velrybu. Za splnění úkolů v  každé etapě jsme získali část mapy, kterou jsme nakonec složili a podle ní na závěr podnikli cestu za pokladem.

Hledání pokladu si užívali všichni včetně tatínků.

Díky

V  údolí řeky Trnávky, uprostřed překrásné přírody mimo jakoukoli civilizaci, jsme prožili krásných deset dní, kdy jsme se našim dětem mohli opravdu plně věnovat. Za to vše patří velký dík především Endymu, na jehož bedrech ležel největší díl odpovědnosti a  jeho ženě Katce, bez jejíž tolerance a  pochopení by se tábor nemohl vůbec konat. Poděkovat musíme i  Vojtovi, který odváděl tu „černou práci“, která u nás není příliš oblíbená – vedl táborovou pokladnu. Obrovskou službu nám prokázali asistenti, bez jejichž pomoci bychom my

Úkoly jednotlivých etap hry nám prozrazoval papoušek.

jako rodiče rozhodně nebyli v takové pohodě, jako jsme byli a  v  neposlední řadě nemůžeme zapomenout na partu táborových kuchařek pod vedením Anežky, kterou jsme všichni milovali nejen pro její skvělá táborová jídla. Nejlépe celkovou atmosféru vystihují slova br. Minewakana – předsedy ORJ Prahy 2, který náš tábor již podruhé navštívil: „Tábor rodin s  dětmi začíná být pojmem. Minulý rok jsem jej navštívil a  letos znovu. Přímo mě uchvátila myšlenka tohoto tábora a  je fakt, že ani letos jsem se nezklamal.

Fantasticky fungující program, bezchybné stravování pro několik generaci (to jsem profík), výborná nálada a  atmosféra, prostě jedničku si zaslouží všichni, kteří se na přípravě tábora podíleli“. René Fischer - Fíša ORJ Praha 2 foto archiv autora

19

na vandru

Voda nebo škola? pomáháme dětem v Etiopii

V Etiopii stojí již devět škol, jejichž stavba byla financována ze sbírky Postavme školu v Africe. O současném stavu vypráví Mája, která letos na jaře v Etiopii „naše“ školy navštívila.

A

hoj, jsme z České republiky a při„ jeli jsme se podívat do škol, které skauti postavili…“ několik černých očí na mě vrhá nechápavé pohledy. To mi tady nikdo nerozumí?! SKAUTI, ŠKOLA? Na pomoc mi přichází jeden z  učitelů, který překládá mou angličtinu do místního jazyka. Základní slovní zásoba amharštiny by mi tady nepomohla, mladší děti v okrese Alaba amharsky moc nemluví. Vypadá to, že děti stejně nechápou, co jim chceme říci, a z přeložení jedné věty se stává výklad o skautech a malé zemi kdesi v Evropě. Počáteční ostych je zažehnán a  děti se na mě vrhají ze všech stran, duchapřítomný ředitel školy je zahání do tříd. Vyučování neskončilo, přestávka také není, tak zpět na svá

Sbírkové školy Asore 2005 Lante 2006 Yiergacheffe 2006 Boricha 2007

20

Teffo Cheffo 2007 Tulla 2008 Lenda 2008 Loke Abaya 2009 Fiseha Genet 2009

místa. Celé divadlo z  dálky pozoruje skupinka místních otců, na hlavách mají vysoké alabské slaměné klobouky a vypadají, že nemají nic na práci. Zajímá mě, co si myslí o  škole, jestli pracují a  co je nejvíce trápí. Teď už raději s  překladatelem si jdu s  nimi pohovořit o  situaci jejich dětí. Překvapili mě svou srdečností a  otevřeností. Jsou to bodří Etiopané, vědí, že škola je pro jejich děti nezbytností. Sami do školy nechodili a  jen pár z nich umí číst a psát. Jsou, tak jako většina obyvatel, rolníci a jak je v této muslimské části Etiopie typické, mají více manželek. Když se jich ptám na problémy, jsou k nezastavení. Nemají zdroj pitné vody, škola v Asore je pro tolik dětí malá, letos ještě nezapršelo a uhynuly jim první kusy dobytka. Pečlivě si vše zapisuji: nestačí jen postavit školu a předat ji místním, ať si s  ní dělají, co chtějí. I  několik let po otevření školy se s komunitou spolupracuje, v rámci jiných projektů Člověka v tísni se podporují místní obyvatelé k tomu, aby byli soběstační.

Děti se na mě nevěřícně koukají, opravdu tady s nimi budu sedět a poslouchat paní učitelku, když jim nerozumím ani slovo? Posadím se vedle většího kluka, na kterého spolužáci šibalsky mrkají. Kluci a  holky počítají příklady na tabuli, za každý správný výsledek je spolužáci odmění potleskem. Jsou dobří, i  když u  nás by jejich příklady zvládly mladší děti. Snaží se a nikoho z nich asi nenapadne, že jednou díky sčítání budou moci dostat práci. voda a škola

Školu v Asore jsme postavili z  prvního ročníku sbírky. Když na jihu Etiopie všechno jde, tak jak má, přijde na vyučování přes 200 kluků a holek. Banánovníky, které jsme do školy přivezli před třemi roky, stíní slunci, aby nesvítilo do tříd. Nic se tady nezměnilo, jen třídy dostaly trochu zabrat. Není se čemu divit, do třídy chodí čtyřicet i více ušmudlaných dětí. V  Etiopii se nikdo nemyje každý den a základní hygienické návyky se zužují jen na čištění zubů tenkými klacíky. V  hotelu vám často

na vandru slíbí, že večer poteče voda, ale když se dožadujete jejího puštění, vysmějí se vám. V lepším případě dostanete kyblík se studenou vodou a  nádobu na polévání. Sbírkové školy nemají svůj vlastní zdroj vody, děti si nenosí láhev s vodou na vyučování. Většinou pijí jen doma, ráno a večer. Škola v Lendě má velkou výhodu, nachází se jen pár set metrů od vodního vrtu a tím je pro ni příjem vody zajištěn. Rodiče dětí z Lante přivedli do školy vodu z  nedaleké-

ho pramene. Letos byl na střeše školy v  Teffo Cheffo postaven chytač dešťové vody, který by měl zajistit pro studenty vodu na několik týdnů po tom, co skončí období dešťů. Další chytače do konce roku postavíme ve většině našich škol. Problémem stále zůstává nedostatek vody před obdobím dešťů. Bohužel někdy se na něj čeká tak dlouho, že lidé začnou umírat. bude i druhý stupeň?

Sbírkové školy se snaží pokrýt poptávku po základním školství od samého základu. Na místě, které se vybírá podle řady kritérií (počet škol v okolí, spolupráce obce, náklady…), se postaví 1–2 budovy, ve kterých jsou 4 třídy (1.–4. ročník), ředitelna a kabinet. Pro druhý stupeň se budova nestaví. Není na to dost peněz a trochu se počítá s tím, že starší děti mohou docházet do vzdálenějších škol. Jsou školy, kde druhý stupeň chtějí. Říká se: „Nemůžu mít všechno, co chci, ale když se snažím, může mi někdo pomoci.“ A  nic není zadarmo. Tak si v  Lante

postavili sami budovu pro druhý stupeň z  místního materiálu a  my jim pomůžeme s  vybavením tříd. S  přispěním obce se bude stavět budova pro druhý stupeň v Asore. A  v Teffo Cheffo od letošního roku stojí budova pro druhý stupeň a skromná ubytovna pro učitele, aby nemuseli každý den dojíždět 20 km z města. Že je někde problém s  vodou poznáte, až když ho zažijete na vlastní kůži. Nejde vám o život, když se pár dní

napojil. Některé nabírají vodu z řeky do velký žlutých kanystrů a  odnášejí ji na zádech. Řeka s  sebou bere půdu, velká část Etiopie je ohrožená erozí, voda je hnědá a hustá jako káva s mlékem. Bála bych si v ní smočit ruce, ale pár nadšených dětí se v  ní ráchá jako v dětském brouzdališti. Ze stejné vody doma vaří. Několik krav přivedl k řece kluk oblečený v oranžovém svetru a kalhotách, nápadně připomáhající uniformu

Postavme školu v Africe

6.–10. října 2009 www.skolavafrice.cz, www.skaut.cz/afrika „DMS AFRIKA“ na číslo 87777 neumyjete. Když si zapomenete koupit balenou vodu, o život už tady běží. Škola v Boriche měla být podle slov našich etiopských průvodců přecpána dětmi. V den naší návštěvy byly třídy poloprázdné. Kde jsou všichni? Měla jsem trochu vztek a  bylo mi to zároveň líto, že nejsou třídy plné. „Většina dětí tu není, protože se musely doma postarat o vodu a dobytek,“ vysvětluje jeden z učitelů, „navíc je dneska trh ve městě.“ Rodiče tady zakazují dětem chodit do školy? Co z  nich ale bude, když skončí jako oni negramotní. Snažím se vše pochopit, stále však cítím trochu hořkosti. Co se taky dá jiného od holky z Evropy čekat… U řeky nedaleko Asore se scházejí děti, které sem přivedly dobytek, aby se

z  našich sbírkových škol. Proč nejsi ve škole, ptáme se ho? Krčí rameny a ukazuje na své vyhublé krávy. Je sucho, deště, na které se čeká v  Etiopii jako na smilování, zatím nepřišly. Rodiče musí každý den stavět na misku vah vzdělání svých dětí a život zvířat, která jsou jejich obživa. Byl by raději ve škole, v Etiopii se tomu dá věřit, tady se děti ráno nevymlouvají, že nechtějí do školy, protože je bolí břicho. Nikdy bych nechtěla zažít situaci, abych se musela rozhodovat mezi tím, jestli půjdu do školy nebo pro vodu. Šla bych pro vodu a  asi téměř každý nás. Proto se nemůžu zlobit na rodiče, kteří pošlou svého syna k řece místo do školy. Nemůžu se zlobit asi na nikoho. text a foto Mája

21

po stopách historie Kříž Haba-Hübner Prázdniny před šedesáti lety byly téměř v polovině, když komunistická moc dala příkaz ke krutému masakru skupiny sedmi skautů, kteří tábořili na úbočí Vlašského hřebene v Jizerských horách. „Klid Soudruzi, neprasečte!!!“

N 50°49,411‘, E 15°17,453 ‘

Pomníček zastřelených skautů není snadné najít – není zakreslený v turistických mapách. Najdeme jej je na stráni vlevo při soušské silnici ve směru od Smědavy na Souš zhruba 1,5 km od místa, kde ze soušské silnice odbočuje zelená turistická cesta (Kasárenská). (mapa KČT č. 22 Jizerské hory)

f oto : www. stovi . i n f o

Kudy k pomníčku?

Skupinku dala dohromady nabídka agenta-provokatéra Jiřího Hilgera. Slíbil, že jim zajistí emigraci. Zatímco ve stanech snili o životě ve svobodných zemích, obkličovaly je tři stovky příslušníků Sboru národní bezpečnosti. „Ještě jsme byli ve stanech, když nás zasypali první velkou dávkou. Po ní nás vyzvali, abychom vyšli ven. Až na Jiřího Hábu jsme všichni vyšli a museli jsme si lehnout na zem. Dva příslušníci SNB do nás ležících začali střílet,“ popisuje Radomil Raja, jeden z přímých účastníků červencové tragédie roku 1949. Jeho zasáhla kulka z první dávky do ramene, ležícího ho pak příslušník SNB postřelil i do nohy. Špatně dopadl Tomáš Hübner – když už bezbranně ležel, kulky do zad ho usmrtily. Raja, ležící kousek od něj, pak uslyšel, jak někdo říká: „Klid soudruzi, neprasečte, potřebujeme i živé.“ Když Akce Jizerka skončila, nastalo rozsáhlé zatýkání, při kterém bylo zatčeno a do vyšetřovací vazby odvedeno 40 lidí. Část z nich byla propuštěna, s ostatními byl v říjnu 1949 veden proces před Státním soudem v Praze.

Za jímavosti z okolí

Areál Protržené přehrady a památník katastrofy na Bílé Desné Hory Jizerských hor: Smrk (1 124 m), Jizera (1 122 m), Černá hora (1 084 m), Holubník (1 070 m), Smědavská hora (1 083 m), Bukovec(1 005 m), Ptačí kupy, Sněžné věžičky atd. Jizerskohorské bučiny Zachovalý rozsáhlý komplex smíšeného lesa s převahou buku, jedna z nejcennějších oblastí Jizerských hor chráněná jako Národní přírodní rezervace a součást systému Natura 2000. Frýdlantské stezky dědictví – trasy nejsou vyznačeny v terénu, jen popsány a zakresleny ( www.epruvodce. info ) s informacemi o historii, přírodních a kulturních památkách i netypických zajímavostech. Pohanské kameny, Višňová Skupina žulových skal poblíž obce Višňová. Na přirozený původ kamenných mís upozornil už na konci 19. století německý přírodovědec von Vichrow, který má pamětní tabulku na jedné ze skal. Podle starých nálezů zde již před 5 000 lety existovalo pohanské obětiště. převzato z www.jizerky.cz

22

Tehdy dvacetiletý Robert Hofrichter byl odsouzen na dvacet let, osmnáctiletí Václav Hlava a Josef Klapáč na deset let, sedmnáctiletí Jindřich Kokoška a František Linka odsouzeni na osm let a sedmnáctiletí Josef Šírek a Jiří Žídek na dva a půl roku. Dalších devět mladých lidí ve věku 15 až 17 let bylo odsouzeno k trestům do jednoho roku. podle MF DNES Další informace www.stovi.info/pomnicky/soubory/hahu6.htm www.moskyt.net/view.php?cisloclanku=2003122802 www.pametnaroda.cz/data/witness/548/recording/ 35-transcript.htm www.jedensvetnaskolach.cz/download/pdf/jsnspdfs_169.pdf www.memoryofnation.eu/witness/clip/id/548 www.vlada.cz/assets/urad-vlady/udalosti/katalog-unor48_1.pdf

tržiště Deskové hry Time Up

Anglický název volně přeložen znamená „čas vypršel“. Pravidla jsou jednoduchá. Hráči se rozdělí na 2 až 6 dvojic. Ve hře je vždy 40 karet z celkových 240. Na kartách jsou dvě jména známých osobností – hraje se vždy jen jedna z nich (žlutá nebo modrá). Jeden hráč z dvojice má 30 sekund na to, aby slovně popsal osobnost na náhodně vylosované kartě. Druhý jí má uhodnout. Pokud se to podaří, vezme si další kartu a popisuje znovu. Jakmile projdete všech 40 karet, začíná kolo druhé, ve které hrajete se stejnými zamíchanými kartami. Tentokrát můžete na popis osobnosti použít pouze jedno slovo. Ve třetím kole hrajete beze slov – pantomimou a zvuky popisujete postavu. Všechny správně uhodnuté karty si dvojice v daném kole ponechává – co karta to bod. Na konci vítězí dvojice s nejvíce body. Hra je svižná – trvá 20 až 45 minut. www.hrajeme.cz

Doporučujeme Cesta života. Rabi Löw (kol. 1525–1609)

5. 8. – 8. 11. 2009, Císařská konírna, Pražský hrad Letos uplynulo 400 let od úmrtí věhlasného rabína Jehudy Leva (Löwa) ben Becalela, známého v židovském světě pod hebrejským akronymem Maharal. Výstava zachycuje jak Maharalův život a dílo, tak obraz, jaký si o tomto učenci utvořili jeho současníci a následující generace. Dny vědy a techniky v Plzni 2009

14. 9. – 19. 9. 2009, www.dnyvedy.cz Čtvrtý ročník jedinečné populárně naučné výstavy pro malé i velké návštěvníky. V rámci této akce budete mít možnost proniknout do tajemného světa laboratoří, obdivovat zázraky moderní techniky a získat řadu zajímavých informací nejen z oblasti přírodních a technických věd, ale také například z oblasti zdravotnictví, historie a archeologie. Vzpomínkové akce k 204. výročí bitvy u Slavkova

27. 11. – 29. 11. 2009, Slavkov u Brna Víkendový program zahrnuje: rekonstrukci bitvy pod Santonem (u Tvarožné), ukázky polního ležení ve Tvarožné, ukázky bojových střetů a polní ležení v zámeckém parku ve Slavkově, slavnostní nastoupení jednotek po bitvě a večerní průvod jednotek Slavkovem zakončený ohňostrojem. Dále doprovodný program na náměstí – vystoupení na pódiu, řemeslný jarmark v zámku i na náměstí. Součástí akce jsou i netradiční kostýmované prohlídky zámku.

Batrachomyomachia – žabomyší a jiné války

Tvorba Jiřího Anderleho 1959–2009 12. 6. 2009 – 4. 10. 2009 Dům u Kamenného zvonu, Praha, Staroměstské náměstí Rozsáhlé a různorodé dílo, které Anderle vytvořil za více než padesát let, zahrnuje grafické listy, obrazy a plastiky. Při veškeré rozmanitosti forem a technik můžeme vnímat v Anderleho projevu společného jmenovatele kritického humanistického vidění, hodnotícího konkrétní historické jevy i obecná lidská témata, a to cestou groteskních proměn, během nichž se lidské tělo stává hmatatelným metaforickým ztělesněním vnitřní povahy. Jedním z nejdůležitějších rysů díla Jiřího Anderleho je stálá inspirace primárními kulturami, ještě donedávna označovanými jako „primitivní“. Tato inspirace poskytuje jeho výrazu, vycházejícímu z racionálně založené renesanční tradice, temný a intuitivní kontrapunkt. Vzájemná souhra mezi projevy kultivovanosti a živelnosti, uváženosti a spontánnosti, sebeovládání a výbušnosti vytváří napětí, determinující Anderleho umělecký rukopis. Toto napětí, propůjčující jeho obrazům nezřídka zneklidňující energii, vyvěrá z věčně proměnlivé rovnováhy mezi těmito póly.

23

styl Outdoor a přírodní vlákna Přírodní vlákna pomalu dobývají zpět své ztracené pozice v outdooru. Už jsme zde psali o vzestupu merino vlny. Postupně se ale i u nás projevuje posun k dalším přírodním materiálům a při pohledu na nabídku se zdá, že přírodní vlákna berou outdoorové vybavení přímo útokem.

Neříkejte, že jim ten kožíšek z merino vlny nezávidíte.

vlna

Bavlna a hedvábí

Bavlna si udržuje stále určitou pozici na trhu díky dobré prodyšnosti, pevnosti a trvanlivosti. Zákazníci cení to, že bavlna přidrží nebo alespoň pozdrží určitou část vlhkosti, která brání přílišnému vysoušení organismu. Horkou novinkou je ale nástup hedvábí. Příjemné na dotek, v létě chladí, v zimě hřeje...

Bambus a konopí

Nové technologie dovolují získat přírodní vlákna téměř ze všeho, jde jen o to, jaké vlastnosti získané vlákno má a jak je drahé. Příkladem může být třeba tkanina vyrobená z bambusu. Podle výrobce je na dotek jemná podobně jako hedvábí a na pokožku působí velmi příjemně. Prý saje a odpařuje pot tak, že pokožku nevysouší, ale přebytek potu vždy spolehlivě odvede. Oblečení se údajně nelepí na pokožku ani v největších vedrech nebo při náročném sportování, má termoregulační schopnosti a je přirozeně antibakteriální. Řadu zajímavých vlastností má konopné vlákno. Působí jako antialergen, potřebuje výrazně méně hnojení a při pěstování není nutné používat pesticidy. Je ovšem třeba vyřešit problém zneužití na výrobu marihuany.

24

Nejznámějším příkladem návratu živočišného vlákna do outdooru je merino vlna, která se prosazuje v oblasti první vrstvy oblečení. Ukázalo se totiž, že merino dosahuje vlastností, které mohou konkurovat syntetickým materiálům, a v některých směrech je i předčí. Merino se vyznačuje daleko tenčím vláknem, a tím i menší tendencí ke „kousání“, známému například u běžně používané tuzemské vlny. Má dobrou prodyšnost, asi 30% nasákavost (potom vlhko propouští), neulpívá na ní pot, a proto je omezen růst bakterií způsobujících zápach. Po delším nošení prospěje intenzivní větrání. Kokos, buk a kukuřice

U jiných textilií nejde ani tak o použití přírodního materiálu, jako spíš o využití přírodního produktu jako zdroje suroviny. Například tkanina Cocona z kokosových vláken užívá odpadní surovinu ze skořápek kokosových ořechů, které jsou určeny k likvidaci. Skořápky jsou zpracovány a implementovány do polyesterového materiálu, z něhož je spředeno vlákno. To pak tvoří spolu s běžným syntetickým vláknem surovinu pro tkaninu, která dostává některé nové vlastnosti v odvodu vlhkosti a uhlík působí také jako filtr pro pachy a UV záření. Další příklady jen stručně: Celulózové vlákno získané například z bukového dřeva se vyrábí v uzavřeném výrobním procesu bez emisí. Nebo regenerované celulózové vlákno Modal (modifikovaná viskóza) s vysokou pevností i dobrou savostí. Tato na omak velmi příjemná textilie mírně chladí, a působí tak proti přehřátí. Kukuřičné plody se zase používají jako surovina při procesu kvašení rostlinných cukrů. Dochází ke vzniku polymeru, který se poté spojuje do vláken vhodných pro celou řadu textilních výrobků. Tkanina konkuruje klasickým vláknům jak z hlediska ceny, tak kvality. podle www.svetoutdooru.cz foto archiv

styl DVD

Knihy

V jako vendeta

Rozcuchaná kniha

S autorem knihy Jiřím Pilkou - Jipem jste se možná setkali na Mikulášském semináři nebo na kurzu Fons. Třeba jste četli některou z jeho popularizačních knih o hudbě. Také jste ho mohli slyšet v rozhlase. A právě témata, o kterých mluvil v pořadu Jak to vidí… jsou základem Rozcuchané knihy, kterou o prázdninách vydalo Karmelitánské nakladatelství. Své úvahy Jip doplnil slavnými citáty a dalšími inspirativními texty od různých autorů. A vše okořenil svým jemným, laskavým humorem. Kniha vás potěší, pohladí a nabídne nejrůznější praktické i duchovní podněty. A nevadí, když ji nebudete číst od začátku do konce. Je spíš pro listování sem a tam – vždyť je to Rozcuchaná kniha.

V jako vendeta

Komiks nebo spíše, jak se „politicky korektně“ říká grafický román, známého scénáristy Allana Moora, který byl předlohou k filmu, který představujeme v sousedním rámečku. Z obrázků a textu na mne dýchl závan totality, tak jak jsem ji měl možnost zakoušet v komunistickém Československu. Ty obdobné bezobsažné zprávy o úspěších hospodářství v televizním a rozhlasovém zpravodajství, obdobně agresivní komentáře a mohl bych tímto stylem pokračovat dál. Ve srovnání s filmem (viděl jsem ho dříve než komiks) je příběh syrovější, depresivnější, téměř bez východiska. Možná je jeho poselství o to naléhavější – dokud je čas, dělat vše proto, aby totalita nezískala navrch. Marek

Film o svérázném příběhu konce jedné totality. Jinak se na něj budou dívat ti, kteří na vlastní kůži zažili listopad 89 v ulicích, jinak se na něj budeme dívat v období po útocích na Světové obchodní centrum v New Yorku. Na filmu je asi nejlepší, jak to pěkně zapadá do sebe. Hudba s obrazem, postavy do příběhu, herci do toho všeho. Nádherné propojení hudby s obrazem dokumentuje výbuch parlamentu. Jednotlivé výbuchy přesně zapadají do hudby a člověku to několikanásobně umocní zážitek. Další podstatnou složkou filmu jsou herci. Zde se nad všemi tyčí Hugo Weaving, který dokáže i nehybnou masku přinutit k hraní. V některých okamžicích jsem měl dokonce pocit, že se její výraz nepatrně změnil. A pak je tu příběh. Má několik vrstev a když je tady vyjmenuji, vím, že to bude znít banálně:

Je o pomstě vězně z koncentráku: je zajímavé, že tento rys asi provází všechny totality světa – likvidace politicky nepohodlných ve zvláštních táborech. Je ale také o poznání, v čem spočívá pravá svoboda. Jak u dívky Eve (skvělá Natalie Portman), tak u ostatních lidí. Film má švih a příběh je uchopen tak dobře, že se snadno ponoříte do děje. A když se vynoříte, bude se vám hlavou honit spousta otázek. Podívejte se na něj večer třeba s rovery a rangers a můžete s nimi až do rána debatovat o demokracii, svobodě, totalitě. O nesnášenlivosti a toleranci k lidem, kteří jsou jiní než většinová populace… O ceně života… Marek photos copyright © Warner Bros.

25

zapadl den… Za Ferdinandem Za Majkou Höferem Černou (5. 3. 1915 – 24. 4. 2009) Opustil nás další z bratrů, na které může být české skautské hnutí provždy hrdé. Narodil se a celý život zůstal věrný svému milovanému městu Jaroměřice nad Rokytnou. Do skautského oddílu tam vstoupil v roce 1927. Dlouhá léta, před válkou i po válce, v letech 1968–1970 a znovu i po roce 1989, až do roku 1994, vedl skautské středisko. Byl účastníkem Katolické akce a podílel se na protinacistickém odboji v rámci ,,Obrany národa“ ve skupině „Lenka jih“. V roce 1949 byl zatčen a odsouzen ke čtrnácti letům těžkého žaláře, ztrátě majetku a vysoké pokutě. Ve vězení prožil téměř šest let a i tam, v Leopoldově, byl členem tajné skautské skupiny. Bachařská surovost poškodila jeho zdraví do trvalé invalidity. Ve svém městě byl knihkupcem, po návratu z vězení pak pomocným dělníkem a skladníkem. Byl dlouholetým předsedou Společnosti Otokara Březiny. Postaral se o zřízení muzea básníka Březiny, který byl jeho i mou velkou láskou. Za svoji protinacistickou činnost byl po válce vyznamenán, mimo jiné i Junáckým křížem „Za vlast 1939–1945“. Stal se nositelem nejvyšších skautských vyznamenání. Žádné metály nemohly ale vyjádřit jeho lidskou a skautskou statečnost a obětavost. Děkujeme Ti, bratře! Za všechny jeho bratry a sestry Ing. Karel. Lešanovský - Kay

(7. 1. 1932 – 6. 5. 2009) Vím, že všichni, kdo ji znali, budou na ni stále vzpomínat. Ne všichni možná věděli, že je historička umění, profesorka na Střední umělecko­prů­myslové škole a autorka učebnice dějin výtvarného umění, která letos vyšla ještě s dodatky po páté. Jako členka NDK byla zpravodajkou pro skautky a zajišťovala víkendové kurzy, jichž se zúčastňovaly vedoucí nejen pražské, ale často z míst hodně vzdálených. Po roce 1990 napsala do série textů pro vůdkyně „estetickou výchovu“, kapitolu do příručky pro vedoucí svět­lušek, přednášela na DLŠ. Je a zůstane autorkou druhé příručky pro skautky „ABC nejen pro skautky“. Po organizačních změnách v Junáku vedla Majka několik let odbor pro svět­lušky. Víkendové semináře v Nymburce („Tortuga“) byly velkým přínosem pro hnutí. Zbyly po nich dva půvabné sešity s barevnými ilustracemi „Cestičkou světlu­šek“ – v redakci Majky vyšly v TDC . Ještě před rokem se Sbor nositelek ŘST zabýval Majčinými poznámkami k modernizaci programu hnutí. Bude nám všem chybět, měly jsme ji upřímně rády. Vlasta Macková

texty na této straně byly redakčně kráceny

Za Václavem Kuttanem (10. 10. 1919 – 3. 7. 2009) V září roku 1946 se Václav Kuttan  - ­Wapusk objevuje v Plzni ve vedení oddílu Kotva, který byl zaregistrován jako 91. oddíl Junáka ve 2. středisku Stopa a vede jej do konce roku, kdy vedení přejímá Dan. V roce 1950 byla komunistickými úřady zakázána veškerá činnost Junáka. Oddíl bratra Wapuska pracoval tajně dál jako oddíl mladých turistů pod hlavičkou Domu dětí a mládeže. V roce 1968 byl opět obnoven Junák a Wapusk se ihned zapojil do jeho činnosti. V září 1970 byl Junák opět komunisty zakázán. Wapusk pracoval s dětmi a mládeží dál, nejprve pod hlavičkou Tisu, kde i z jeho iniciativy vznikla „krasová sekce“, v 80. letech působil pod hlavičkou TJ Lokomotiva jako lektor při školení cvičitelů a zároveň vedl TOM jako oddíl „krasové turistiky“ a poté vedl Archeologický kroužek při Západočeském muzeu v Plzni. Po obnovení Junáka v prosinci 1989 bylo obnoveno i 1. středisko Junáka v Plzni s čestným názvem „Jožky Knappa“. Prvním vůdcem střediska se stal Wapusk. Od roku 1990 se podílel také na vedení skautské Západočeské lesní školy ŠIWO. Václav Kuttan - Wapusk skautský slib za devadesát let života naplnil vrchovatě – za svůj život vychoval přes nepřízeň komunistického režimu jako skaut několik generací slušných lidí. Petr Náhlík - Vokoun

skautský svět

Skautský svět, magazín pro skauty a jejich příznivce – vydává Tiskové a distribuční centrum Junáka. Redakce Senovážné nám. 24, 116 47 Praha 1, tel.: 234 621 268, fax: 234 621 399, ICQ: 314 729 179, e-mail: [email protected], návštěvní hodiny: úterý 16.00–17.30 šéfredaktor Marek Bárta sazba a grafická úprava Marek Bárta Inzerce tel: 234 621 223, fax: 234 621 399, e-mail: [email protected] Distribuci zajišťuje jménem vydavatele firma SEND Předplatné s.r.o. předplatné bude od ledna 2010 zajišťovat SEND Předplatné s.r.o. Pro registrované členy Junáka bude předplatné nově řešeno v rámci nové on-line registrace. Více na www.skaut.cz/casopisy Tisk Retip © TDC Junáka, IČO 64934926 Ředitel Tomáš Slavík, tel: 234 621 223, fax: 234 621 399, e-mail: [email protected], http://www.skaut.cz/tdc http://www.skaut.cz/obchod. Registrační značka MK ČR E 8386, ISSN 1212-9070. Zaslané rukopisy, kresby a fotografie se archivují a vracejí se jen na vyžádání odesílatelů. Vydavatel si vyhrazuje právo zveřejnit pu-

blikované materiály též na internetu. Ročník 47 > č. 4. vyšlo 9. 9. 2009 (vychází 5× ročně), uzávěrka tohoto čísla byla 31. 7. 2009, uzávěrka prosincového vydání bude 30. 10. 2008. Foto na titulní straně Milan Němec

26

JUN

v el o

ky

Č rá dl o p o L eze m Ter hy o v yba cké t tk y Ba ve n í a m i måj skautsky´ obchod... apy Kar H r nk M y ě nk y Spacák y Plá št Obuv Lékárny ky a n z Od Stany Nášivk y N ož e í ečen Skautské Nářadí l b O v ybavení

^

www.junshop.cz

... vse pro skauting a outdoor

Hledejte bílý Mercedes + Kouzelná lucerna Dvojkniha obsahující zajímavé a čtivé příběhy pro vlčata a světlušky z pera exilového skauta Radka Kučery. Texty jsou doprovázeny barevnými ilustracemi.

Hl ed ej te

Hledejte bílý

bí lý m er ce de s!

mercedes!

Rad ek Kuče ra

„Hledejte bílý Mercedes“ vypráví o šestce českých vlčat a světlušek žijících v Holandsku, které se zapletou do spleti tajuplných příhod a pátrání, na jehož konci stojí velké odhalení. Vhodné např. jako večerní čtení na pokračování na akcích pro vlčata a světlušky.

Kouzelná lucerna

Rad ek Kuč era

„Kouzelná lucerna“ je příběhem malé dívky Lucinky, která prožívá díky kouzlu zvláštní lucerny různá dobrodružství a příhody. Kouzelná lucerna je novým symbolickým rámcem pro světlušky, se kterým se pracuje v novém programu a stezce pro světlušky (měl by nahradit dosavadní Karafiátovy Broučky). Kniha by neměla chybět v žádné knihovničce roje světlušek.

188 Kč

www.skaut.cz/obchod

novinky pro vás

propagační předměty z TDC

55 nových druhů peněženky, šňůry na krk, píšťalky, frisbee, baterky, karabiny, propisky, placky, přívěsky, bublifuky, pastelky, náramky, tetování, trička, samolepky…

Rok velkých slev a bonusů Sledujte www.skaut.cz/obchod > dárky zdarma > bez poštovného > 1+1 zdarma > velké slevy > výhodné balíčky nový internetový obchod: začínáme v říjnu 2009