fleet
Simon Mawer Dívka, která spadla z nebe
simon mawer dívka, která spadla z nebe
Copyright © Simon Mawer, 2012 Translation © Lukáš Novák, 2012 ISBN 978-80-87497-57-9 ISBN 978-80-7473-012-2 (PDF)
Památce Colette, jedné z žen Velitelství zvláštních operací
Pour vivre heureux, vivons cachés. Florian
Předmluva Francouzská sekce britského Velitelství zvláštních operací (Special Operations Executive) vyslala v období od května 1941 do září 1944 do terénu padesát tři žen. Dvanáct z nich zajali a zavraždili Němci, další zemřela během své mise na meningitidu. Ostatní válku přežily. O některých se veřejnost dozvěděla z filmů a knih. Osudy jiných jsou ale dodnes neznámé. Všechny byly skutečnými hrdinkami.
Visutá hrazda
Sedí v útrobách letadla, sešněrovaná jako balík, otupělá hlukem. Před půl hodinou ji v podstatě protlačili dovnitř, protože s kokonem padáku na zádech nebyla schopná sama vystoupat po žebříku. A teď je tu, v příšeří, obklopená jen kovem trupu, spoustou bagáže a ohlušujícím řevem motorů. Kéž by dokázala usnout jako Benoît. Ten sedí proti ní, oči má zavřené a hlava se mu klinká ze strany na stranu podle toho, jak se letadlo nakloní. Jako by jel vlakem. Tahle jeho schopnost usnout, kdekoliv a kdykoliv se mu zachce, byla jednou z věcí, které ji na něm vytáčely. Šerem k ní klopýtá letecký pomocník – mladý, neohrabaný, s vystupujícím ohryzkem a ulízanými vlasy. Připadá jí jako Charon, který převáží duše zemřelých k Hádovi. To by se líbilo jejímu otci. On a ty jeho klasické aluze. Nebo „iluze“, jak tomu říkávala ona. Mladík jí věnuje démonický úsměv, sehne se a otevře poklop v podlaze. Do trupu letadla vpustí noc a chlad. Otvorem jsou vidět pomalu ubíhající shluky budov nějakého města nasvícené skrz mušelín řídké oblačnosti měsíčním svitem, záhadné mořské dno, nad nímž se jejich stroj vznáší. Benoît otevře jedno oko, aby zjistil, co se děje, kratičce se na ni usměje a zase usne. „CAEN!“ huláká na ni pomocník přes burácení motorů a začíná do tmy pod nimi vyhazovat balíky papírů jako šílený pošťák, který v pološeru zimního 11
rána rozváží noviny. Jakmile balíky opustí trup letadla, praskají a rozletí se na stovky letáků. Jeden z nich hodí mladík i jí, aby si mohla přečíst, co hlásají. La Revue du Monde Libre, píše se na nich, Apportée par la R. A. F. „SE VÍ, FRANTÍCI SI S NIMA TAK AKORÁT UTŘOU ZADKY!“ křičí. „ALE NÁCKOVÉ SI BUDOU MYSLET, ŽE JSME SEM PŘILETĚLI KVŮLI TOMUHLE. TAKOVÝ NAŠE ALIBI, CHÁPEŠ? PŘECE NECHCEME, ABY KÁPLI NA TO, ŽE JSME JIM TU NECHALI TAKY NĚKOHO, JAKO JSI TY.“ Usměje se sama pro sebe. Někoho, jako jsi ty. Ale kdo ona ve skutečnosti je? Marian. Alice. Anne-Marie Laroche. Balík, který je potřeba doručit, podobně jako balík letáků. Letadlo sebou najednou bez varování začne třást jako loď v prudkém vlnobití. „FLAK!“ huláká letecký pomocník, když zachytí její překvapený výraz. Zubí se, jako by flak ani nestál za řeč, a skutečně, kromě rámusu motorů není slyšet nic, žádné výbuchy leteckých granátů, ani náznak, že někde dole jsou lidé, kteří se je snaží zabít, jen ty otřesy a náklon. „ZA CHVÍLI Z TOHO BUDEME VENKU!“ A opravdu, za chvíli je po všem a letadlo, teď už se zavřeným poklopem, vpluje do klidnějších vod. O něco později mladík přinese jí i Benoîtovi hrnek čaje a sendvič. Benoît ten svůj zhltne hned. „Jez, mon p’tit chat,“ pobízí ji, ale ona nedokáže pozřít ani sousto ze stejného důvodu, z jakého nemohla nic sníst ani v konspiračním domě před odjezdem na letiště: sevření ža12
ludku trvalo už od chvíle, kdy jí slečna Atkinsová oznámila: „Operace VISUTÁ HRAZDA je naplánovaná na příští čtvrť měsíce. Samozřejmě pokud bude slušné počasí.“ Od té doby jí vnitřnostmi tepala bolest ne nepodobná menstruační, i když periodu rozhodně neměla. „Všechno v pořádku, má drahá?“ zeptala se jí slečna Atkinsová během posledních příprav na letišti. Připomínala zdravotní sestru, která se zajímá o stav pacienta: byla laskavá, ale držela si jistý odstup, jako by tohle byl jen úkol, který musí splnit, než se přesune k dalšímu lůžku. „Ano, všechno v pořádku.“ „Jste bledá.“ „To je tím příšerným anglickým počasím.“ Teď zmítá trupem jejich letadla počasí francouzské. Když dopije čaj, podaří se jí na chvíli usnout, je to série mikrospánků připomínající spíš mdloby než odpočinek. A znovu procitá, mladík jí třese ramenem a do ucha jí křičí: „UŽ TAM BUDEME, DRAHOUŠKU! PŘIPRAV SE!“ Drahoušku. To se jí líbí, tahle roztomilost Angličanů. Poklop v podlaze je znovu otevřen, a když jím hledí dolů, naskytne se jí tentokrát jiný obrázek: pod letounem ubíhají světlá pole a temné lesy, zdá se, jako by byly na dosah. Žírná pole francouzská, říkával otec. Benoît je vzhůru a čile si přejíždí rukama po kapsách, aby se přesvědčil, že vše je na svém místě, zapíná zipy, kontroluje výstroj. Letadlo se nakloní, začne opisovat veliký kruh, motory zaburácí. Představí si, jak pilot v kokpitu pátrá v temnotě a snaží se zachytit záblesky baterek, signály, že je tam dole někdo čeká. Pod stropem se rozsvítí světlo, strnulé červené oko. Letecký pomocník signalizuje palcem otočeným vzhůru, že je to v pořádku: „NAŠEL TO!“ 13
V jeho hlase zaznívá obdiv a triumf, jako by tenhle úspěch jen potvrzoval, jakých zázraků jsou piloti schopni, když dokážou potmě doletět až sem, osm set mil od domova, a najít v černočerném světě pod nimi tu nepatrnou jiskřičku světla. Připevní výtažná lanka jejich padáků k madlu na střeše kabiny a překontroluje přezky na jejich postrojích. Stroj poprvé přeletí nad místem seskoku, ona zaslechne zvuk kontejnerů opouštějících pumovnici a pak se pod nimi mihnou vrchlíky padáků rychle se nadouvající nočním vzduchem. Potom se letoun nakloní, zahne a před dalším přeletem se znovu stabilizuje. „TAK, A TEĎ VY!“ křikne na ně pomocník. Benoît na ni mrkne. „Merde alors!“ odezírá Marian z jeho rtů. Nechápe, jak se může Benoît tvářit, že o nic nejde, že je všechno v nejlepším pořádku. Jako by na tom, že se člověk uprostřed noci nad neznámou zemí vrhne střemhlav z letadla, nebylo vůbec nic mimořádného. Merde alors! Sedí na okraji otvoru v podlaze s nohama spuštěnýma ven, do vzdušného víru. Jako by seděla na kameni u řeky, máčela si chodidla ve vodě a proud ji strhával. Benoît sedí hned za ní. Vnímá ho skrze hrb složeného padáku, jako by se padák stal citlivou součástí jejího vlastního těla. Pomodlí se, je to dětská modlitbička vylovená někde v sedimentech paměti, ale přesto je to modlitba, a tedy projev slabosti: Bože, prosím, ochraňuj mě. Což zřejmě znamená totéž jako Otče, ochraňuj mě, nebo maman, ochraňuj mě. Ale ať už to znamená cokoliv, projev slabosti je to poslední, co teď potřebuje. Teď, v okamžiku vykoupení, ve vzdušném proudu a s bezednou hloubkou pod sebou, kdy jí letecký pomocník kyne hlavou, ale místo zamýšleného povzbuzení vyvolává jen paniku plynoucí z pověrčivosti, že si 14
nesmíte nikdy gratulovat, chválit se nebo komukoliv přát hodně štěstí. Neříká se nic než Merde alors! Merde alors! pomyslí si, taky svého druhu modlitba, a už zhasíná červené světlo, rozsvěcí se zelené a pomocník zařve „GO!“, na zádech cítí jeho ruku a skočí, vrhne se ze spartánského pohodlí v trupu letounu do rozbouřené temnoty nad Francií.
15
Londýn
I Představil se jako Potter, i když měla vážné pochybnosti o tom, že se tak opravdu jmenoval. Měl melodický, lehce hašteřivý hlas a jednal s ní s odstupem, jako by se rozhodl, že s ní ze zdvořilosti promluví, přestože ve skutečnosti neodpovídala jeho požadavkům a představám. „Děkuji, že jste vážila cestu až sem,“ pravil. „A že jste si kvůli tomu vzala volno. Prosím, udělejte si pohodlí, jako doma.“ Jeho výzvu nebylo možné splnit: místnost byla skoro holá, po posteli tu zbylo jen prázdné místo, pelest přivrtaná ke zdi a dvě poličky, které asi sloužívaly jako noční stolky. Jediný další nábytek představovaly stůl a dvě židle osvětlené žárovkou bez stínítka. Posadila se. Nesedla si ani úplně na okraj židle, ani se pohodlně neopřela, jak by to udělala doma v obýváku, něco mezi tím, ale seděla vzpřímeně a uvolněně a s určitou ostražitostí sledovala, jak si sedá proti ní a vlídně se usmívá. Byl to nevýrazný, tuctový chlápek, ten typ, který její otec nazývá bankovní úředníček. Jen s tím rozdílem, že zatímco bankovní úředníci nosili zpravidla knírky a tmavé obleky, tenhle byl hladce oholený a na sobě měl vestu a tvídové sako. Spíš jako ředitel školy, řekla si. Ředitel, který si pozval do ředitelny studentku, s níž jsou problémy, takový ten druh řídi, co místo aby dával kázání, pokládá spoustu otázek. A nechá člověka, aby se do svých odpovědí pořádně zamotal. Sokratovská metoda. 16
„Asi si říkáte, proč jsem vás sem pozval…“ V dopise ji žádal, aby na schůzku nechodila v uniformě. Připadalo jí to zvláštní. Proč skrývat uniformu v době, kdy je do ní navlečený celý svět? Oblékla se tedy jednoduše, střízlivě: tmavomodrá sukně a sáčko, bílá blůza a jediný slušný pár bot, který se jí podařilo přivézt ze Ženevy. Snažila se je v posledních dvou letech nosit co nejméně. Představovaly pro ni příliš velkou vzácnost. A hedvábné punčochy, vzala si hedvábné punčochy. Své poslední. „Zmiňoval jste se v dopise o francouzštině. Že by se vám mohly hodit moje jazykové schopnosti.“ „Přesně tak. Peut-être…“ Potter se odmlčel a omluvně se usmál. „Peut-être nous devrions parler français? “ Jeho francouzština se kromě anglického akcentu vyznačovala určitou toporností, jako by řeč neplynula přirozeně, ale byla výsledkem soustředěného vědomého snažení. Ale mluvil obstojně. Následovala tedy jeho příkladu a přepnula z jednoho jazyka do druhého s tou zvláštní lehkostí, které její otec nebyl nikdy schopen. „To je prostě proto, papa,“ řekla mu jednou, „že pro tebe jsou to dva jazyky. Pro mě ale ne. Pro mě je to jeden jazyk a já si z něj vybírám jako ze stavebnice ty dílky, které se mi zrovna v tu chvíli hodí.“ Zbytek rozhovoru, velmi obezřetného a vyhýbavého, se tak odehrál ve francouzštině, kterou Potter prokládal svými lehce zastaralými formalitami a Marian staccaty kolokvialismů. „Musím hned na začátku zdůraznit,“ upozornil ji, „že by ta práce podléhala naprostému utajení. Vše, co s ní souvisí, včetně našeho dnešního setkání, musí být považováno za přísně důvěrné. Vztahuje se na to zákon o ochraně státního tajemství. To, předpokládám, chápete. Jestliže pracujete pro Ženské pomocné letecké sbory, už jste určitě musela doložku o utajení 17
podepsat. My ale máme rádi v těchto věcech absolutní jistotu.“ A tak podepsala formuláře ještě jednou, byl to takový kratičký ceremoniál ne nepodobný manželství uzavřenému v rychlosti na úřadě, k němuž jí pan Potter zapůjčil své plnicí pero, a pak chvíli uctivě počkal, než inkoust zaschl. „Povězte mi něco o sobě, slečno. Tak třeba to příjmení Sutrová. Není židovské?“ „Sutrová? Možná kdysi bylo, co já vím. Ale můj otec je anglikán, a jeho otec byl dokonce vikář. Což vyvolalo určité problémy, když si papa bral mou matku, která je římská katolička. A v téhle víře jsem byla vychovaná i já.“ „To všechno zní naprosto v pořádku. V těchhle věcech je potřeba mít jistotu.“ „Že nejsem židovka? Vy židy neberete?“ „Musíme se jen ujistit, že lidé, ehm, židovského vyznání jsou si plně vědomi všech rizik.“ „Jakých rizik?“ V jeho hlase zazněl náznak netrpělivosti. „Když dovolíte, ptát bych se měl spíš já, slečno Sutrová. Zajímalo by mě, jak jste se vlastně dopracovala k tak skvělé francouzštině.“ Pokrčila rameny. „Já se k ní nemusela dopracovat. Prostě jsem se ji naučila jako dítě. Moje matka je Francouzka. Žili jsme v Ženevě.“ „Ale vaše angličtina je také bezchybná.“ „To díky otci, samozřejmě. A taky ve škole jsme kromě francouzštiny používali i angličtinu.“ „Co dělal váš otec v Ženevě?“ „Pracoval pro Společnost národů.“ A po krátké pauze dodala ironicky: „Vybavujete si ještě, co to byla Společnost národů, pane Pottere?“
18
II Na druhé schůzce vyložil karty na stůl. Tak to aspoň pojmenoval on. Setkali se stejně jako minule – v anonymní budově na Northumberland Avenue, která kdysi sloužila jako hotel, ve stejném pokoji se dvěma židlemi, stolem bez ubrusu a lampou bez stínítka. Tentokrát ale cigaretu, kterou jí nabídl, neodmítla. Dřív nekouřila, ale noční směny strávené v centrále, takzvaném Filter Roomu v Bentley Priory, z ní kuřačku udělaly. Navíc s cigaretou v ruce vypadala starší, a přesně o to jí tváří v tvář tomuto muži šlo, přestože ho těžko mohla zmást, on její skutečný věk samozřejmě znal. „Jaký dojem jste si odnesla z našeho předchozího setkání?“ zeptal se. Pokrčila rameny. „Moc konkrétní jste během něj nebyl. Oddělení interních služeb, o kterém jste se zmínil, to může být ledacos.“ Přikývl. Skutečně to mohlo znamenat všechno možné. „Minule jste velmi nadšeně mluvila o svém vřelém vztahu k Francii, o tom, že byste pro tuhle zemi chtěla něco opravdu udělat.“ „Kvůli tomu jsme se přece sešli, nebo ne? Kvůli mojí francouzštině.“ „V podstatě ano.“ Dlouze se na ni zadíval a v jeho pohledu bylo něco, co se blížilo smutku. „Marian, byla byste ochotná v rámci plnění svého úkolu opustit Británii?“ „Samozřejmě. Odletět do Alžíru, nebo tam někam?“ „Myslel jsem přímo do Francie.“ Zavládlo ticho. Na chvíli to vypadalo, jako by Marian nedocházelo, co Potter řekl. „To myslíte vážně, pane Pottere?“ „Ano, samozřejmě. Organizace, kterou zastupuji, se zabývá výcvikem lidí, kteří mají být nasazeni přímo ve Francii.“ 19
Mlčela, zahalená dýmem z cigarety a odhodlaná nedat na sobě nic znát. Ale zmocnilo se jí vzrušení, za prsní kostí cítila třepotání motýlích křídel. „Budu k vám upřímný, Marian. Vyložím karty na stůl. Byla by to nebezpečná práce. Riskovala byste život. Ale pro naše válečné úsilí by to znamenalo obrovský přínos. Byl bych rád, kdybyste tu možnost zvážila.“ Zdálo se, že o jeho návrhu přemýšlí, ale ve skutečnosti byla už dávno rozhodnutá, rozhodla se ještě dříve, než tenhle druhý pohovor začal, když jí došlo, že by se mohlo stát něco nečekaného, něco výjimečného. „Pojedu strašně ráda,“ řekla. Potter se usmál. Byl to úsměv prostý jakéhokoliv veselí, úsměv muže, který je zvyklý krotit nepatřičné dětinské nadšení. „Já od vás nechci odpověď hned. Chci, abyste o tom přemýšlela. Dostanete teď týden volno—“ „Týden volno?“ Týdenní dovolená byla ve Filter Roomu něco nevídaného. Přikývl. „Máte týden volno. Jeďte domů a promyslete si to. Proberte to s otcem. Jediné, co mu můžete prozradit, je, že máte být vyslána na tajnou misi do severní Afriky a že to bude obnášet určité nebezpečí. Pokud se rozhodnete mou nabídku přijmout, nastoupíte k jednotce, kde vaše předpoklady pro tuto práci posoudí zevrubněji. Není vyloučeno, že dojdou k závěru, že můj úsudek o vašich schopnostech byl mylný a že se na to nehodíte. V takovém případě byste se vrátila ke své původní práci, samozřejmě poté, co byste o průběhu mise podala patřičné hlášení. Pokud by se ale rozhodli poslat vás k dalšímu výcviku, začala by vám skutečná dřina. Výcvik by trval několik měsíců, teprve pak byste mohla do terénu.“ „To zní skvěle.“ „Nevím, jestli bych volil zrovna tohle slovo. Rodiče musíte upozornit, že pokud byste úkol přijala, v pod20
statě jim zmizíte ze života – dokud nebude po všem. Naše organizace sice bude vaši rodinu čas od času kontaktovat, aby jim podala zprávu, že jste v pořádku, vy s nimi ale žádný přímý kontakt mít nebudete a oni nebudou mít ponětí, kde přesně jste a co děláte. Přátelům, známým a příbuzným musíte říct jen to, že vás odveleli do zahraničí. Nic víc. Je to jasné?“ „Myslím, že ano.“ Mlčky chvíli sledovala toho muže a jeho vážný kantorský výraz. „Jaká jsou rizika?“ Zhluboka se nadechl, jako by se chystal vynést ortel. „Odhadujeme – a je to skutečně jen odhad – že šance na přežití je tak padesát na padesát.“ „Padesát na padesát?“ Znělo to neuvěřitelně. Jako hodit si mincí. Jak by mohla nemít strach? Byl to ale ten druh strachu, který zažívala na lyžích, strach ze strmě padajícího svahu, strach, který poznala, když ji strýc horolezec vzal s sebou na stěnu, strach vyvolávající úžas z prázdnoty pod jejíma nohama, strach, který hraničil s extatickou radostí. I teď měla chuť udělat ztřeštěné gesto, radostí se rozesmát a vykřiknout „Jo!“, nebo dokonce vyskočit ze židle a vrhnout se tomu divnému chlápkovi s jeho ponurými proroctvími kolem krku. Místo toho zamyšleně přikývla. „A co moje jednotka?“ „Ke své jednotce se vracet nemusíte. Pokud se rozhodnete úkol přijmout, pro vaše věci někdo zajede a vašim kolegům vysvětlí, že jste byla přeložena. Musím znovu zdůraznit, že nikomu nesmíte nic říct. Žádné sestřence, tetičce nebo strýčkovi, ani svému příteli. Máte přítele?“ Vrhla rychlý pohled na své ruce ležící nečinně v klíně. Počítá se Clément jako přítel? Jak a kdy se z dětské lásky stává skutečný, dospělý vztah? „Vídala jsem se s někým ve Francii, psávali jsme si, ale jakmile přišla invaze…“ 21
„Tak to je dobře. Obávám se, že všechna podobná… pouta budete muset přerušit. Žádné vysvětlování, žádné loučení. Váš bratr – pokud vím, je ze služby v armádě uvolněný, zvláštní poslání…“ „Ned? Ned je vědec. Fyzik.“ „Nesmí se nic dozvědět, absolutně nic. Jakmile přijde rozkaz, musíte se prostě podle instrukcí, které dostanete, dostavit před hodnotící komisi. Hodnocení bude trvat čtyři dny, během kterých projdete různými testy, jež mají zjistit, do jaké míry splňujete naše požadavky.“ „To zní jako poprava. Z této soudní síně budete odvedena na popraviště a tam oběšena—“ „Pro vtipkování není vhodný okamžik, Marian,“ přerušil ji. „Tohle jsou velmi vážné záležitosti.“ Usmála se na něj. Uměla se usmát naprosto neodolatelně, to věděla. Otec jí to řekl mnohokrát. „Já přece nežertuji, pane Pottere.“ Vyšla z budovy, minula pytle s pískem a stanoviště hlídky a ocitla se na Northumberland Avenue zalité jasným světlem. Všiml si jí někdo? Chtěla, aby si jí všimli. Chtěla v očích anonymních kolemjdoucích působit výjimečně: hle, úchvatná, neohrožená žena. Pojede do Francie. Ať už se tyhle věci organizují jakkoliv… Převeze ji tam loď? Přejde přes hranice ze Švýcarska? Nebo přistane s malým letadlem? To je jedno, každopádně pojede do Francie. Přešla ulici, aby se z nábřeží mohla podívat na řeku. Byl odliv a bahnem na dně se probírali mořští ptáci, rackové pokřikovali a pochechtávali se. Měla chuť smát se a křičet s nimi – radostí i hrůzou skoro závratnou. Po mostě nad její hlavou rachotily vlaky. Z příšeří stanice metra vycházeli lidé, v pronikavém denním světle mhouřili oči; podobně jako oni byla i Marian oslněná jasným světlem svého nového života. Další řeka, na kterou se bude takhle dívat, bude možná 22
Seina. To je neuvěřitelné! Marian Sutrová, samozřejmě pod nějakým falešným jménem (třeba Colette, představovala si), bude možná už brzy postávat na břehu Seiny vedle Pont Neuf a přes Île de la Cité se dívat na druhý břeh, k Louvru. A všude kolem ní si Pařížané budou lámat hlavy nad tím, zda a kdy přijdou Britové a osvobodí je, zatímco Britové už tam, prostřednictvím její skromné přítomnosti, vlastně už budou.
III „Toho, že jste se rozhodla zapojit, si velice vážíme,“ řekl ten vysoký muž. Měl na sobě uniformu s výložkami podplukovníka a zjevně tomu tady velel. Oknem za jeho zády byly vidět stromy uprostřed náměstí. Skrze sklo pronikal tlumený hluk dopravy. Místo se jmenovalo Orchard Court a nebylo úplně jasné, zda je to byt nebo kanceláře. Vypadalo to jako zvláštní kříženec obojího: otevřenými dveřmi bylo možné zahlédnout ustlanou postel nebo koupelnu s černobílou šachovnicí dlaždiček a onyxovým bidetem, jiné místnosti byly ale vybaveny jednoznačně jako kanceláře – těžkými psacími stoly, nevzhlednými židlemi a kovovými skříněmi s kartotékami. Představil se jako Buckmaster. Zjevně to bylo jeho nom de guerre, nikdo se přece ve skutečnosti nemohl jmenovat Buckmaster, znělo to jako z dobrodružného románu Johna Buchana. „Dovolil jsem si osobně napsat vašemu otci,“ řekl. „Jste přece jen hodně mladá. Snažil jsem se ho ujistit, že se o vás budeme starat, jak nejlépe dovedeme, ale myslím, že jsem ho nijak zvlášť nepřesvědčil. Samozřejmě tuší, že tenhle druh práce může být riskantní.“ Zachmuřeně pokýval hlavou. Vypadalo to, jako by mu to slovo pořád ještě rezonovalo v hlavě: riskantní. Jeho válečná přezdívka působila mnohem rázněji než 23
on sám: měl řídnoucí vlasy, ustupující bradu a měkké ženské rty. Nepůsobil zrovna přesvědčivě. „Můžu vědět, jak se tahle organizace vlastně jmenuje?“ zeptala se Marian. Nijak ho to nepotěšilo. „Tady se zpravidla zbytečné otázky nekladou.“ „Omlouvám se,“ řekla Marian. „Ale myslela jsem, že bych to měla vědět.“ „Ale ne, neomlouvejte se. To je vcelku pochopitelné. Takhle to u nás ale funguje. Čím méně toho o sobě navzájem víme, tím lépe.“ Usmál se na ni. „O vás jsme si toho samozřejmě zjistili poměrně dost, ale to bylo nezbytné, jak jistě chápete. Zatímco vy toho o nás moc vědět nepotřebujete. Razíme zásadu ‚Víš jen to, co musíš‘, asi je vám jasné proč…“ Jestli jí to bylo jasné? Moc ne. To, že se pro něco vymyslí název, a ten se pak tají, jí připadalo spíš komické. „No, tak už vás nebudu déle zdržovat. Rád jsem vás poznal, ale teď je na čase, abych vás poslal za slečnou Atkinsovou.“ Slečna Atkinsová byla dokonale upravená dáma s lehce pohrdavým výrazem ve tváři. Vyzvala Marian, aby se posadila, nabídla jí čaj a sušenky a prohlížela si ji se směsí odtažitého zájmu a zvědavosti, jako by zvažovala, zda ji má, nebo nemá vzít na místo pomocnice do kuchyně. Pokud ten vytáhlý podplukovník byl králem tohoto uzavřeného světa, tahle žena byla bezpochyby jeho královnou. „Jste velmi mladá,“ podotkla. „Určitě jedna z nejmladších mezi všemi spolupracovníky, které jsme zatím získali.“ Na jejím hlase bylo něco nepřirozeného, něco v něm znělo strojeně a falešně, jako by ty pečlivě artikulované slabiky nevycházely přímo z ní, ale měla je naučené právě pro tuto příležitost. „Kolegové z přijímací komise dospěli k názoru, že pro naše 24
záměry nejste dostatečně vyzrálá. Já a podplukovník Buckmaster jsme se nicméně rozhodli jejich verdikt zvrátit a pro výcvik vás doporučit. Takže budeme s velkým zájmem sledovat, jak si vedete.“ „To zní, jako bych se dostala na nějakou školu.“ „Škole se to velmi podobá. A vy se toho musíte ještě hodně naučit.“ „Kdy mám začít?“ „Hned. Nejdřív je tu vaše pozice v rámci Ženských leteckých pomocných sborů. Podle nás je lepší, když mají naši lidé určitý status, ve Francii jim to pomáhá. Takže necháme ve věstníku zveřejnit, že máte důstojnickou hodnost.“ „Cože, já budu důstojnice!“ „Přesně tak. Nicméně z řady důvodů, které teď nechci rozebírat, se naše děvčata stávají členkami F. A. N. Y.“ „Fany? Co to proboha je?“ „Dobrovolný oddíl první pomoci. Budete mít hodnost rotmistryně a samozřejmě uniformu—“ „Ale vždyť já jsem příslušnice Ženských leteckých pomocných sborů WAAF. A před chvílí jste říkala, že budu mít důstojnickou hodnost.“ Slečna Atkinsová netrpělivě poklepala prstem o desku stolu, jako by chtěla zjednat pořádek. „To je jen čestná hodnost. Zajistí vám odpovídající gáži a potřebný status, až budete v terénu. Ale dokud jste tady, jste členkou F. A. N. Y. Takhle to prostě chodí. Je vám na tom něco nejasného? Uniformu si vyzvednete hned teď.“ Odmlčela se a měřila si dívku pohledem. „Je mou povinností připomenout vám, že vše, co se od nynějška bude dít, a vlastně vše, co se odehrálo od vašeho prvního setkání s panem Potterem, spadá pod režim přísně tajné. Chápete to, doufám. Týká se to i vašeho výcviku. Toho, kam pojedete, co tam uvidíte a co tam budete dělat. Všeho. Vím, že i ve WAAF jste pracovala 25
na tajných úkolech, ale tohle je něco jiného. Tajemství, s nimiž se pracuje ve Filter Roomu, jsou jasně definovaná, v naší práci žádné pevně dané hranice neexistují. Od nynějška nepodléhá utajení vaše práce, ale celý váš život. Budete se muset neustále kontrolovat. Naučit se říkat přesně tolik, abyste lidskou zvědavost uspokojila, ne probudila. Rozumíte, co tím myslím? Musíte působit fádně, nezajímavě. To je velmi vzácná dovednost.“ „Určitě to zvládnu.“ „Doporučila bych vám, abyste lidem říkala, že jste v předběžném výcviku, abyste mohla být nasazena v zahraničí. Nabízí se samozřejmě Alžír, vzhledem k vašim jazykovým schopnostem. Můžete něco v tom smyslu naznačit, ale explicitně to říkat nemusíte. Snažíme se naše lidi naučit, aby dokázali příjemně konverzovat a neříct nic. Začněte se v tom cvičit hned teď. Musím vás varovat, mám své lidi a ti vás budou stále sledovat a podávat mi hlášení, jak si v tomhle ohledu vedete. Je vám to jasné? Ne každý skutečně má ty kvality, které potřebujeme, a řada lidí při výcviku selže. Takové selhání není žádná ostuda, je to jen známka toho, že dotyčný prostě není ten pravý. My potřebujeme lidi s velice specifickým nadáním, Marian, skutečně velice specifickým.“ Specifické nadání, to jí evokovalo specifická přátelství, ten typ vztahů, které balancovaly na hranici hříchu a v myslích řádových sester probouzely děs. „Některé z kvalit, které v lidech hledáme,“ dodala slečna Atkinsová s náznakem nesouhlasu v hlase, „vlastně nejsou vůbec hodné obdivu.“
IV Hotel, který pro ni našli, se nacházel v úzké slepé ulici kousek od Regent Street. Zdálo se, že hosty tvořili převážně stálí nájemníci a vrátný jich většinu znal jménem. 26
„Dobrý večer, slečno,“ pozdravil ji, poté co prošla otáčivými dveřmi. „Doufám, že se vám u nás bude líbit.“ Z jeho výrazu bylo přitom patrné, že navzdory všem těm řečem o utajení ví velmi dobře, co je tahle slečinka v šedivém kostýmku a s ošoupaným kufrem zač. Vyšla nahoru do svého pokoje, pověsila si oblečení do šatní skříně a na posteli rozložila svou novou uniformu, nevzhledný oděv z jemné vlny v barvě khaki. Na lůžku vypadala uniforma jako bezvládné tělo, corpus delicti, jehož přítomnost ve svém životě bude muset při své příští návštěvě doma nějak vysvětlit. Zdálo se jí to praštěné. Byla členkou WAAF, a její noví nadřízení přesto trvají na tom, aby vstoupila do téhle podivné jednotky s legrační zkratkou. Copak ona je nějaká Fany? Ať už se pod tím jejich Oddělením interních služeb, jak si říkají, skrývá cokoliv, vypadá to, že jsou to lidé zvyklí dělat si, co se jim zachce. Nerozhodně se rozhlédla po pokoji. Co má teď dělat? Bylo ještě moc brzy na to, aby vyrazila k Nedovi. Když mu zavolala a řekla mu, že je v Londýně a má večer volno, pozval ji k sobě na večeři. Bude mu muset nějak vysvětlit, kde se vzala v Londýně, což nebude snadné. Oni přece řekli: Nic nevysvětlujte. Oni. Žádný jiný výraz pro ně neměla, pro zvláštního podplukovníka Buckmastera, chladnou slečnu Atkinsovou a jejich různé poskoky. Možná že právě teď sledují, co dělá, jak se chová. Ta představa ji pobavila i vyděsila. Pohledem prozkoumala staromódní hotelový pokoj, kterému vévodily zdobná šatní skříň, čalouněné křeslo a rozložitá postel. Jsou tu někde namontované štěnice? Skryté kamery? Studovala svůj odraz v zrcadle na dveřích skříně. Co by asi tak viděli? Marian Sutrovou nebo Marianne Sutrôovou? Na co dát akcent? A co bude dál s tímhle zvláštním stvořením dvojího původu, dvojí podstaty? 27
Aniž odstoupila od zrcadla, začala se svlékat. Jednotlivé kusy oblečení odhazovala na postel a proměňovala se ze sebevědomé mladé dámy, kterou v ní asi viděla většina lidí, ve stydlivé dítě, které znala jen ona sama, v nenápadnou bledou dívku s hubenýma rukama a nohama a s malými zašpičatělými prsy. Co bude dál s tímhle děvčetem, které ještě nikdy nemělo muže, které ještě nikdy předtím nebydlelo samo v hotelu, nikdy nebylo samo v baru? A najednou je Marian tady, uprostřed šedivého, válkou polorozbitého města, a chystá se na výcvik, který ji má připravit pro výsadek ve Francii. Jen máloco jí připadalo tak nepravděpodobné. Rázným pohybem otevřela dveře šatní skříně a nedospělá Marian byla ta tam. Vyndala koktejlové šaty a přiložila si je k tělu. Něco takhle luxusního už se dneska v Londýně nesežene. A možná by se nesehnalo dokonce ani před válkou, protože tyhle si přivezla ze Ženevy, z módního butiku, který měl vždycky ty nejnovější věci z Paříže. Během spěšného odjezdu ze Švýcarska a útěku přes Francii je opatrovala jako oko v hlavě, stejně jako v průběhu prvních neradostných měsíců exilu v Anglii. Měla je na sobě za celou tu dobu jen jednou, když si ve Stanmoru vyšla zatancovat s jedním z důstojníků, který jí nejdřív vykládal, jak je do ní zamilovaný, a pak se na zadním sedadle svého auta pokusil z ní ty šaty co nejrychleji svléknout. Vzít si je na sebe kvůli Nedovi bylo samozřejmě úplně zbytečné, ale zase měla jistotu, že podobný trapas jako ten ve Stanmoru se dnes rozhodně opakovat nebude. Umyla se, oblékla se a vyčesala si vlasy – Clément vždycky říkal, že ji to dělá starší. Pak se nalíčila (pořád ještě to pro ni byl nezvyk), vzala si kabát a opatrně sešla do hotelového baru. Ten byl zakouřený a hlučný, plný mužského povykování a smíchu, typických zvukových projevů Angličanů, kteří jsou ve svém živlu. Jeden nebo 28
dva se po ní ohlédli, když procházela k volnému místu v rohu, ale většina z nich ji ignorovala. Žena, která zašla sama do baru, už v těchhle dnech nebyla nic výjimečného. Upíjela gin s tonikem a sledovala dění. Mužů tu bylo třikrát nebo čtyřikrát víc než žen. Všechno důstojníci. Ona teď ostatně byla také důstojnice, a ještě k tomu příslušnice F. A. N. Y. Kdoví, co to všechno ve složitém světě britského vojenského protokolu znamenalo. „Můžu si sednout s vámi?“ Ohlédla se. Celé osazenstvo baru popíjelo gin nebo pivo, ale on měl v pravé ruce sklenku červeného vína, v levé židli a ve výslovnosti naprosto zřetelný francouzský přízvuk. Jak mluvil, mezi rty se mu pohupovala zapálená cigareta. „Jste sama, a přitom jste podle mě nejkrásnější žena tady…“ Zatvářila se neutrálně a obrátila pohled ke dveřím, jako by někoho čekala. Francouz si přisedl. Byl mladý, zhruba jejího věku, a docela hezký, měl tu nenucenou přidrzlost kluků, které vídala v Grenoblu, když si se sestřenkou vyšly večer do kavárny, kde se společně hihňaly, špitaly si a předstíraly, že jsou starší, než skutečně byly. „Nechcete cigaretu?“ nabídl jí ze svého ohmataného balíčku. Nebyly to běžné Senior Service nebo něco podobného, byly to gauloisky. Zavrtěla hlavou. „Jmenuju se Benoît. A vy, jestli se můžu zeptat?“ Nebyla si jistá, co odpovědět. I kdyby mu chtěla říct své jméno, které by to mělo být? Byla Marian, nebo Marianne? To byla citlivá otázka. Kolem nich se prodírali cizí lidé a ona si připadala s tímhle neznámým mladým Francouzem podivně spřízněná. Kde se tu vzal? A proč? Co ho přivedlo do tohoto hlučného, poničeného, ale neporaženého města? Někdo do ní vrazil, omluvil se a vrávoral dál. A ji napadlo, jestli toho Francouze neposlali proto, aby ji nachytali, aby z ní zkusil něco vytáhnout. 29
„Já jsem Anne-Marie,“ řekla první jméno, které ji napadlo. „Aha, Anne-Marie, to je krásný jméno.“ „Prostě jméno, nic víc.“ Upil vína a zatvářil se zkroušeně. „Pourquoi toutes ces gonzesses anglaises sont glaciales? “ prohodil jakoby sám k sobě. „Co prosím?“ „Mluvíte francouzsky?“ Zaváhala, málem už by to přiznala. „Rozuměla jsem glacial, ale nevím, co to přesně znamená.“ Ušklíbl se. „To je chladný, jako anglické léto. L’été glacial. Moje angličtina je… ne moc dobrá. Hele, vy jste tady sama. Já jsem tady taky sám. Můžeme povídat? Dát si spolu drink? Dobrý nápad, nebo ne? Říkám vám příběh svého života.“ Marian se zamyslela. To, že je podle něj chladná, se jí zamlouvalo. Připadalo jí to přijatelnější, než kdyby ji považoval za prostitutku. „Na celý příběh vašeho života asi nemám čas, je mi líto, jsem pozvaná na večeři. Ale můžete mi aspoň říct, co děláte v Londýně.“ Potáhl z cigarety. „Utíkal jsem z Francie.“ „Utekl? To je úžasné! A to jste přeplaval Kanál?“ Zasmál se. Smích mu slušel. Choval se arogantně, nesnesitelně arogantně, ale smál se jako malý kluk. „V lednu to není moc dobré pro plavání. Jsem v Paříži, a tak jdu na jih. Přes les Pyrénées do Španělsko. S kamarádem. Jdeme sněhem, těžký, a když se dostaneme za hranice, nás dají do vězení.“ Udělá otrávený obličej. „To není moc dobrý. Ale pak nás pustí, protože děláme tolik problémy. A tak jedeme do Algérie a teď jsme tady.“ Usmál se triumfálně, jako by to byl kdovíjaký kousek, útěk hodný samotného Houdiniho. „A já teď se vrátím bojovat s těmi Frisés.“ „A kde je ten váš kamarád?“ 30
„Kamarád?“ „Říkal jste, že jste utíkal s kamarádem.“ „Aha, ten.“ Odevzdaně mávl rukou. „Šel s někým tancovat, nechal jsem ho jít. Chcete tancovat? Můžeme ho najít.“ „To bohužel nejde. Musím za bratrem, pozval mě na večeři.“ „Váš bratr? Přítela vy nemáte?“ „Po tom vám nic není, jestli mám nebo nemám přítele.“ Mladík pokýval hlavou, tvář zahalenou v hustém dýmu gauloisky. „Tak přítela nemáte. Jestli chcete, já můžu být váš přítel.“ „To určitě!“ „Určitě?“ „Chci říct, že to není dobrý nápad.“ Zatvářil se zkroušeně jako dítě, kterému něco odepřeli. Ta jeho historka o útěku z Francie byla určitě vycucaná z prstu. Ale stejně, byl tady – mladý Francouz v pulzujícím srdci města, mezi uniformami zhruba desítky různých národů. Nějak se sem dostat musel. „Hele,“ řekl a odložil cigaretu na okraj stolu, „zahrajeme hru, jo? Když já vyhraju, půjdete se mnou tancovat. Když já prohraju, půjdete za bratrem.“ „Já se s bratrem musím sejít tak jako tak, ať vyhraju, nebo ne.“ „Je to moc jednoduchá hra.“ Sáhl do kapsy a vytáhl krabičku sirek. „Ukážu vám.“ „Já ale opravdu nechci—“ „Stejně vám ukážu.“ Začal na stůl pokládat sirky ve třech řadách: do první řady tři sirky, do další čtyři, do poslední pět. „Teď vy vezměte, kolik chcete, z jedné řady. Pak hraju já. Já vezmu ze stejné řady jako vy. Pak zase vy, a tak dál. Ten, na koho zbyde poslední sirka, prohrál.“ 31
Pokrčila rameny a snažila se tvářit nezúčastněně. „Ale nehrajeme o nic. Když prohraju, neznamená to, že s vámi půjdu tancovat.“ Podíval se na ni s úsměškem, který ji později mnohokrát málem dohnal k zuřivosti. „Uvidíme. Vy začínejte.“ A tak hráli na stole politém pivem, mezi prázdnými sklenicemi, on se zvláštním soustředěním, jako by na výsledku záležela celá jeho budoucnost, ona netrpělivě, nepozorně, čímž – jak doufala – mu dala jasně najevo, že na hře jí záleží stejně málo jako na něm. Samozřejmě vyhrál. Bylo jí jasné, že vyhraje on. Zazubil se na ni, řekl: „Hrajeme znovu,“ a vyhrál i podruhé a potřetí. „To je stupidní,“ řekla. „Je to jedna z těch her, které nemůžete nikdy prohrát.“ „Ale vy jste prohrála.“ „Protože vy víte, v čem je ten trik.“ „Trique? “ vyprskl smíchy. Zrudla, jednak studem nad tím dvojsmyslným francouzským slůvkem, jednak vzteky, že nedokázala své rozpaky zamaskovat. „Víte, co máte dělat.“ „Aha, le truc! Ale tak to je vždycky, nebo ne? Vždycky vyhraje ten, kdo zná le truc.“ Posbíral sirky a vrátil je do krabičky, jako by to byly vzácné trofeje. „A teď najdeme místo, kde se dá tancovat. V tomhle městě de merde se všude špatně jí, ale aspoň jsou tu místa, kde se dobře tancuje.“ „Já s vámi nikam nejdu, už jsem vám to řekla.“ Podíval se na ni bledýma, těkajícíma očima. Bylo na něm něco nevyzpytatelného, jako kdyby pil už od odpoledne. „Víte, jaký truc mám v plánu já? Vracím se do Francie, víte to? Vracím se do la patrie a tam budu Němcům podřezat krky. A vy se mnou ani nechcete zatancovat.“ 32
„Jste opilý,“ řekla. „Já s opilými muži tancovat nechodím.“ „A ty jsi frigide,“ odsekl. „A já nechodím tancovat s ženami, co jsou frigide.“ Vzala si kabelku a vstala. „Už musím jít.“ „Proč musíš jít?“ „Abych nepřišla pozdě.“ Chytil ji za ruku, ale vytrhla se mu. „Tu m’emmerdes!“ sykla na něj a zamířila ke dveřím. Ani se neohlédla, aby viděla šokovaný výraz v jeho tváři. Co teď? Kdyby se vrátila do svého pokoje, nejspíš by ji sledoval, a ona se ksakru přece nebude schovávat jako vyděšená holčička. Rychle kráčela vstupní halou a oblékala si přitom kabát. Když prošla otáčivými dveřmi, z taxíku před hotelem právě vystupovali pasažéři. Vklouzla na prázdné sedadlo. „Kam to bude, slečno?“ „Bloomsbury,“ řekla a snažila se rozpomenout na Nedovu adresu. „Někde kolem Russell Square.“ „Takže někde kolem Russell Square, slečno, nu dobrá.“
V Taxík se pomalu sunul setmělými ulicemi. Na Piccadilly byla v provozu kina, jejich tlumené osvětlení malovalo na chodnících světlé skvrny. Před vchody postávaly ve frontách na vstupenky temné siluety připomínající stíny z podsvětí. Jakmile ale přejeli Tottenham Court Road, nebylo nikde ani živáčka a Bloomsbury bylo úplně ponořené do tmy. „Jste si jistá, že je to tu oukej, slečno?“ zeptal se jí taxikář, když se chystala vystupovat. „Ano, díky,“ řekla a podala mu peníze. V pouzdru na plynovou masku nahmatala baterku a v kuželu jejího chabého světla si našla cestu až k Nedovým dveřím. 33
Ještě než stačila mezi domovními zvonky najít ten se jmenovkou dr. Edward Sutro, dveře se rozletěly a kdosi z nich vyrazil do tmy. „Omlouvám se,“ vyhrkl. „To zatracený zatemnění…“ Prosmýkla se do chodby a dveře se za ní hlasitě zabouchly. Nahmatala vypínač, stiskla ho a v bledém, vodnatém světle vystoupala po úzkém schodišti do třetího patra. Když krátce po jejím zaklepání Ned otevřel, pocítila náhlou úlevu. „No teda, Veverko!“ vydechl, když ji uviděl stát přede dveřmi. „V těchhle šatech vypadáš úžasně.“ Přivinul ji k sobě. Bylo to, jako by na ni skočila obrovská doga, oddaná, ale neohrabaná. Jeho vlastní oděv vypadal, jako by ho koupil na blešáku, vlasy měl rozcuchané a lehce roztržitý úsměv, kterým ji přivítal, napovídal, že ji sice rád vidí, ale duchem že ve skutečnosti dlí u zcela jiných, abstraktnějších záležitostí. „No tak, tak pojď dál,“ řekl. „Musíš mi to všechno povykládat.“ „Povykládat? O čem?“ „Přece co to má všechno znamenat. Tuhle jsem mluvil s našima, prý jsi odešla od WAAF. A že snad máš jet někam ven. Táta má za to, že do Alžíru…“ Následovala ho do obývacího pokoje. Na první pohled bylo znát, že tady bydlí Ned. Všechny poličky byly zaplněné knihami, další knihy, které se už na police nevešly, se vršily v několika hromádkách na zemi. Stůl byl posetý papíry. Dvě vetchá křesla na sebe hleděla přes starý, prošlapaný peršan, který dělal dojem, že kdysi mohl mít určitou cenu. Na stěně nad stolem visel zarámovaný obrázek budovy Collège de France. „Copak ti nechodí nikdo uklízet?“ zeptala se. „V Cambridgi jsi měl aspoň toho skauta, nebo jak se tomu fámulovi říkalo.“ „Ustýlače, skaut je to na Oxfordu. Sem občas zajde uklízečka, ale vždycky si stěžuje, že tu nemůže uklidit, 34
když všude něco leží. Nejspíš by měly existovat nějaké speciální uklízečky, které ti uklidí před tím, než přijde normální uklízečka.“ Zasmál se svým charakteristickým absurdním smíchem. Usedla do jednoho z křesel a on jí donesl drink, další gin, který se neodvážila odmítnout, aby nevypadala jako malá holka teď, když už byla dospělou ženou. V téhle roli ji Ned nikdy předtím neviděl. „Tak mi řekni, o co vlastně jde.“ „To nemůžu,“ řekla. „Jak to že nemůžeš?“ „Je to tajné. Musela jsem podepsat doložku o utajení – a to už na prvním pohovoru. Ten pohovor samotný byl vlastně tajný.“ „Ale no tak, tak nedělej tajemnou. Vsadím se, že jde o nějaké překlady. Nebo špionáž. Nejspíš chtějí, abys špehovala generála de Gaulla, ne?“ Málem vybuchla smíchy. Ned se zpravidla vůbec nestaral o to, co dělala. „Holčičí záležitosti,“ říkával lehce pohrdavě. Když přišla s tím, že chce studovat práva, dělal si z toho jen legraci. Podle něj se na právech neučilo, jak zákon hájit, ale jak ho obcházet. Budoucnost viděl ve vědě. „Ty mi taky neříkáš, na čem pracuješ, tak proč já bych měla?“ „Protože už se nemůžeš dočkat, až to vyklopíš. A já ti přece říkám, na čem dělám. Zkoumám elektromagnetické záření extrémně vysokých frekvencí.“ „Ale k čemu to je? O to přece jde. Proč se tím zabýváte?“ „Vyvíjíme zbraň, která dokáže paprskem sestřelit Luftwaffe.“ „Nech toho, to není pravda. To je sci-fi.“ Tohle dělal vždycky. Vykládal jí báchorky, jako třeba o superbombě, která srovná se zemí celé město, o svazku smrtících paprsků světla, které člověka zabijí, nebo 35
o raketách, které se vystřelí až do vesmíru a s náloží výbušnin přeletí z jednoho kontinentu na druhý. Prostě nesmysly, o kterých se píše v pokleslých románech. „Jediné, co ti můžu prozradit,“ řekla, „je to, že tohle je moje poslední noc v Londýně. Zítra odjíždím do Skotska.“ „Do Skotska?“ „Na výcvik.“ „To zní hrozně. Skotsko… To je samý vřes, příšerná jídla z ovčích vnitřností a chlapi v sukních… No, ale pokud skutečně míříš do téhle divočiny, měli bychom zajít někam, kde si můžeš dát svoji poslední civilizovanou večeři.“ Restaurace, kam ji Ned vzal, byla na Southampton Row. Lidé z laboratoře, kde pracoval, tam zjevně chodili dost často. Bylo tam narváno, nově příchozí se tlačili a strkali ve snaze najít stůl, přestože jim číšníci vytrvale opakovali, že nic volného nemají. Ned měl naštěstí rezervaci, a to ke stolu ukrytému až vzadu, kde je nikdo nemohl zaslechnout a kde konečně mohlo dojít na to, k čemu se chystala od samého začátku. „Musíš mi slíbit, že to neřekneš našim,“ vymínila si. „Ani nikomu jinému. Musíš mlčet jako hrob. Přísahej.“ Působilo to jako jedna z mnoha jejich dětských her. Ned se neubránil blahosklonnému úsměvu. „Dobře, tak přísahám.“ „Myslím to vážně, Nede. Naverbovali mě do jedné takové organizace. Ta mě posílá na ten výcvik do Skotska a pak…“ Nic dalšího by říkat neměla, to dobře věděla. Ale bylo to příliš vzrušující, nedokázala se o to s nikým nepodělit a Ned byl jediný, kdo připadal v úvahu. Vždycky byl jejím důvěrníkem. Přešla do francouzštiny. Jako by bylo bezpečnější říct to francouzsky. „Ils veulent m’envoyer en France.“ 36
„En France! Pourquoi? Pas possible! Mon Dieu, Marian, t’es folle!“ „Ne, nejsem blázen, to oni jsou šílenci. Nejdřív jsem myslela, že půjde o nějakou práci spojenou s francouzštinou, jak jsi říkal. Překládání, nebo něco takového. Takový to na mě dělalo dojem. Ale to jsem se pletla. Zítra odjíždím do Skotska na bojový výcvik. Vážně, Nede, nedělám si legraci.“ Teď, když to vyslovila nahlas, působilo to všechno ještě mnohem fantaskněji. Dokud se člověk pohyboval v rámci organizace, byl do značné míry v zajetí její zvláštní logiky. Tady v restauraci, tváří v tvář bratrovi, jí připadala celá ta historka úplně šílená. „A kdo to je, oni?“ Střelila pohledem k nejbližším stolkům. Možná ji sledovali až sem. Možná měli nastražené uši, aby zaslechli, co říká. Ale ostatní návštěvníci restaurace se zdáli plně pohroužení do svých vlastních konverzací a mladého páru, který si něco francouzsky šeptal u stolu v rohu, si nikdo z nich nevšímal. „To netuším. Mluví prostě o organizaci. Sídlí na Portman Square. Skutečné jméno je ale tajné.“ Krátce se zasmála. „No řekni, k čemu je jméno, když je tajné?“ „Třeba to je jako v ,Zákoně kočičích jmen‘ od T. S. Eliota…“ „Myslíš to jméno tají a střeží, když kráčí ti vstříc—?“ „—ani vědecký výzkum tu nezmůže nic!“ Svorně se rozesmáli. Tuhle knížku jí koupil k Vánocům v prvním roce války: humorné básničky o kočkách od jednoho z nejserióznějších básníků. „Už víš, kam tě pošlou? Nemůže to být třeba Paříž?“ Mohla by skončit v Paříži? Neměla tušení. Budoucnost byla jeden velký otazník. „Protože kdybys opravdu měla odjet do Paříže, mohla bys zkusit najít Clémenta Pelletiera.“ 37
„Clémenta?“ předstírala překvapení. Byla to součást obranné strategie, kterou si uchovala ještě z dětství. Samozřejmě že už o Clémentovi přemýšlela. Jak by se mohla myšlence na něj vyhnout? Pokud věděla, byl stále ve Francii, ale jistá si být nemohla. V těchhle dnech člověk ztrácel přehled o přátelích i příbuzných, kontakty i vztahy se udržovaly jen obtížně. Možná už na ni dávno zapomněl, zatímco jí se jen zřídka dařilo nemyslet na něj. Ale vzpomínky přetrvávaly, jako spóry touhy i pocitů provinění přežívaly v její mysli. „Hrozně dlouho jsme se neviděli. Myslím, že už by si ani nevzpomněl, kdo jsem.“ „O tom dost pochybuju,“ zakřenil se Ned. Marian cítila, že rudne. Pohlédla stranou a doufala, že Ned si toho nevšimne. Pokud všiml, neřekl nic. Ještě před pár lety by si do ní určitě rýpl a tím to ještě zhoršil – Marian zrudla jak rak, řekl by, a všichni by na ni zírali. „Copak jste si nepsali, když jsi tenkrát odjela do internátní školy?“ „Občas jo.“ „Docela často, myslím. Řekl bych, že do tebe byl trochu zamilovaný.“ „Bylo mi patnáct, Nede. Patnáct nebo šestnáct, byla jsem malá holka. On byl aspoň o deset let starší.“ „Zas tak malá jsi nebyla.“ „Nejspíš už je dávno ženatý a má děti.“ Ulomila si kousek chleba a napila se piva. Nic jiného než pivo neměli, víno bylo v těchhle dnech stejná vzácnost jako banány nebo pomeranče. „Nebo ty o něm něco víš?“ „Jen co se ke mně doneslo. Myslím, že je pořád na Collège de France. Mají tam cyklotron, který tam instaloval Fred Joliot, ještě než to všechno vypuklo. Zřejmě ještě pořád funguje, pokud ho tedy Němci nenaložili a neodvezli do Heidelbergu nebo někam jinam.“ Po38
krčil rameny a bezmyšlenkovitě si pohrával s příborem položeným na stole. „Kdo ví, co se tam děje.“ Zdálo se, jako by ho zmínka o Clémentovi a o Paříži znervóznila. Mlčení přerušil teprve poté, co jim číšník přinesl jídlo. „Já jsem vlastně nikdy pořádně nepochopil, proč Clément z Francie neodjel. Měl šanci dostat se ven ve čtyřicátém roce, ale on tam zůstal trčet.“ „To chceš říct, že měl radši utéct?“ „Jiní z Collège de France to udělali – Lev Kowarski, von Halban – a vzali s sebou spoustu vybavení. Nechápu, proč Clément nepřijel s nimi. Přitom byl v Bordeaux s nimi, na lodi pro něj byla připravená kajuta. Ráno mohl být v Anglii. Neměl přece co ztratit.“ „Co třeba sebeúctu? Ti ostatní přece nebyli Francouzi, nebo ano?“ „Rus a Rakušan.“ „No tak vidíš. Clément je skrznaskrz Francouz. A opustit vlastní zemi v okamžiku, kdy ji přepadnou okupanti, přece není nic obdivuhodného. Kdyby se víc lidí rozhodlo zůstat a bojovat…“ „Ale on přece nebojuje. Pracuje na vědeckém výzkumu.“ „Tak mu na něm asi hrozně záleželo. Čistá věda, to přece často říkal.“ Ned se hořce zasmál. „Veverko, nic jako čistá věda neexistuje, na to už jsem dávno přišel. To, co dělám já nebo Kowarski…“ Zdálo se, že hledá slova, ale nenachází ta pravá. „Každopádně pokud by ses do Paříže dostala, bylo by zajímavé zjistit, co se teď na Collège děje. Aspoň já si to myslím.“ „Kdo ví, kam mě pošlou. Nejedu tam na dovolenou, víš.“ „To si samozřejmě uvědomuju, nebuď hloupá.“ Podíval se na ni a pousmál se. „Ty jsi pořád ta moje stará dobrá Veverka, viď? Hned vyskakuješ…“ 39
„Vždyť ty o tom mluvíš tak, jako bych prostě mohla sednout na vlak a vyrazit si na výlet.“ Rozesmál se. Její záchvěv zlosti byl rázem ten tam. Takhle to mezi nimi bylo vždycky – náhlá hněvivá vzplanutí, která stejně rychle vyprchala. Konverzace se stočila k neutrálnějším tématům – hlavně k době před válkou, k tomu zvláštnímu idylickému světu, který se teď zdál neskutečně vzdálený, ke krajině, jejíž obrysy byly zkreslené plynutím času a pokroucené gravitací událostí, jež následovaly: jejich dům u jezera v Annecy, chata v Megève, plachtění a lyžování, smích a povyk, když se obě rodiny, Pelletierovi a Sutrovi, sešly. Madeleine, která byla o pět let starší, a přesto se s ní spřátelila; a její starší bratr Clément, který byl něco jako políbený Štěstěnou. Absolvent École Normale Supérieur. Fyzik, kterému všichni předpovídali zářnou budoucnost. Druhý Louis de Broglie, říkalo se o něm, následník krále a královny francouzské vědy, Freda Joliota a jeho ženy Irène Curie. Clément a Ned si o fyzice často povídali a Marian jim visela na rtech a snažila se aspoň trochu porozumět. Oni se ale bavili o zcela nepochopitelné matematice, nesrozumitelných ideách a nesmyslných fantaziích. Budeme hrát na třetího, říkávali, akorát tu hru překřtili na ,zhroucení vlnové funkce‘ a sami se hroutili smíchy nad tím vtipem, který ona, patnáctiletá holka snažící se chytit míč létající nad její hlavou, nebyla schopná pochopit. Číšník přišel pro prázdné talíře. „Budu muset jít,“ řekla a vstala. „Zítra mě čeká dlouhý den.“ Ned byl najednou hrozně pozorný, pomáhal jí do kabátu a hladil ji po ramenou, jako by pochopil, že skutečně odchází, že ji čeká těžký úkol a že potřebuje jeho bratrskou lásku, byť projevovanou trochu neobratně. „Víš, že ti závidím?“ řekl jí. „Ty se aspoň chystáš dokázat něco skutečného. Já prostě jen musím chodit do práce a dělat, co se mi řekne.“ 40
„Tak jsou na tom přece dneska všichni.“ Vydali se hledat taxík. Poblíž restaurace nebyl žádný, tak se pustili pěšky směrem k West Endu. Muselo sprchnout, kočičí hlavy se ve skromném osvětlení neznatelně leskly. Vyhrnula si límec kabátu. Někdo do nich málem vrazil a obořil se na ně, co se tam motají, pak pokračoval vratkým krokem v cestě a cosi si pro sebe mumlal. Lidí teď na ulici přibylo, tmou se pohybovaly stíny a zněly hlasy a smích, které ale jako by k těm stínům nepatřily, působily přízračně a vystihovaly tak atmosféru celého města. O tom, co se během zatmění dělo, se vyprávěly neuvěřitelné historky. Páry prý souložily přímo na ulici, kolem nich chodili lidé a ani si jich nevšimli. Holky ve Stanmoru o tom mluvily dost často, jedna z nich dokonce tvrdila, že to sama vyzkoušela. Bylo to „vzrůšo“, říkala a ostatní se smály. „Táta si myslí, že bych měl svojí práce nechat,“ řekl Ned. „Že prý je to zašívárna a že bych měl radši oblíknout uniformu jako ty.“ „To si určitě nemyslí.“ „On sám přece v poslední válce odešel z ministerstva zahraničí.“ „A skončil na palebném stanovišti někde za frontou, kde skoro ohluchl.“ „Aspoň se o něco pokusil.“ „Tvoje práce je mnohem důležitější než jakýkoliv úspěch, kterého bys mohl dosáhnout jako voják. Jen počkej, až konečně vymyslíte ty smrtící paprsky.“ Zasmál se. Došli ke kinu. Ze tmy tlumeně svítil nápis EXCELSIOR. Ven proudili lidé, smáli se a pokřikovali. U chodníku čekaly taxíky a nějaký muž vyvolával: „Někdo do Kensingtonu?“ Měl na sobě uniformu, ve tmě rozeznala na výložkách kapitánské pecky, a doprovázely ho dvě ženy. Ty se rozpustile smály a opíraly se jedna o druhou. 41
Marian k nim popoběhla. „Mohli byste mě po cestě vyložit?“ „Ale jistě, slečno.“ „Drž mi palce,“ obrátila se k Nedovi. „Tak pojďte, zlato, taxametr už běží,“ volal na ni kapitán. Když nasedala do auta, Ned přešel do francouzštiny. „Víš už, kdy pojedeš do Francie?“ Ohlédla se, dveře držela otevřené. „Nemám tušení.“ „No tak, slečno, musíme jet.“ Usadila se dozadu. „Dávej o sobě vědět,“ volal za ní přes okénko. „Jak se s tebou můžu spojit?“ „Přes rodiče,“ řekla, „jak jinak?“ „Pošlu jeho adresu. Myslím Clémentovu. Pro všechny případy.“ Taxi se rozjelo. Dívala se, jak stojí na ulici, pak jí krátce zamával a otočil se k odchodu. „Jste hrozně hodní, že jste na mě počkali,“ obrátila se k ostatním ve voze. „Omlouvám se, že jsem zdržovala.“ „Kam jedete?“ zeptal se důstojník. Ženy si ji prohlížely a pořád se chichotaly. Proč vlastně? Byly opilé, nebo na ní opravdu bylo něco k smíchu? „Kousek od Regent Street. Není to pro vás zajížďka, že ne?“ „Nemluvila jste před chvílí francouzsky?“ zeptala se jí jedna z žen. „Vy jste Francouzka? Božínku, působíte úplně jako Angličanka… Tak co jste vlastně zač?“ Marian se otočila k okénku a hleděla ven. Znovu se rozpršelo. Pomyslela na Neda, který bude muset v té slotě dojít až domů. „Obojí,“ řekla. „Nebo vlastně ani jedno.“
42
Skotsko
I Cesta byla jednou z těch válečných odysejí, v nichž čas a racionalita nehrály žádnou zásadní roli. Občas vlak supěl rázně kupředu, často však z důvodů, které nebyly zřejmé a které nikdy nikdo nevysvětlil, zůstal stát. Zpravidla se ale opatrně vlekl krajinou šedivou a vlhkou jako povlečení v armádním lazaretu – samá pole, pahorky a ponuře vyhlížející remízky. Kupé, v němž cestovala, bylo rezervované. Oddělení interních služeb, stálo na cedulce na dveřích. Velícím důstojníkem byla Skotka jménem Janet. Její svěřenci tvořili zvláštní nesourodou skupinu: sestávala ze dvou mužů, chlapíka středního věku, který se představil jako Emile, a mladého Kanaďana, který sice tvrdil, že mluví francouzsky, ale vyjadřoval se nejistou quebeckou francouzštinou plnou chyb. Jmenoval se Maurice. Marian tipovala, že se to původně psalo „Morris“, dával si však záležet na francouzské výslovnosti: Mo-rís. Třetím členem skupinky byla další žena, Yvette. Byla drobná, nevýrazná a vyplašená jako myška. Když se na nástupišti nádraží Euston seznámily, hlesla, jak je ráda, že tam není jedinou ženou, že by z nich mohly být kamarádky a jestli Marian také připadá všechno tak vachement bizarre. Teď seděla naproti ní, rovněž u okénka, střídavě četla knihu a střídavě pozorovala monotónní krajinu ubíhající za oknem. V jednu chvíli pronesla tiše ce pays de merde, zasraná země, pak se vyplašeně rozhlédla a dala si ruku před ústa, jako by vlastně ani neměla 43
v úmyslu říct to nahlas, jako by jí to jen uklouzlo. „Jo jo,“ rozesmál se Emile, „ve srovnání s touhle krajinou je i podělanej dvorek růžovým sadem.“ Cesta ubíhala, šedozelené pláně hrabství Midlands vystřídaly nejdřív industriální krajiny a ty pak liduprázdná vřesoviště a hory. Anglie, kterou Marian neznala. Cestující nastupovali a vystupovali, většinou to byli vojáci s bagáží přes rameno, kteří se vzájemně častovali nadávkami, v nichž se skutečná zloba mísila s kumpánskou bodrostí. Chvílemi spala, chvílemi četla, spánek a četba přecházely plynule jedno v druhé, takže si občas nebyla jistá, jestli to či ono četla, nebo se jí to jen zdálo. Samotné jejich kupé s tou nesourodou skupinkou cestujících působilo jako výplod horečnatého snění. Kam jedou a co se tam od nich očekává? Bylo to skutečné, nebo šlo o nějakou mystifikaci a oni čtyři byli jejími oběťmi? Čtyři naivní blázínci, kteří v sobě živili naděje, že i oni by mohli svým dílem přispět k úspěchu válečného snažení? Možná, pomyslela si a kdesi v hrdle jí při tom bublal potlačovaný smích, možná prostě jen zešílela během jedné z těch nekonečných nočních směn ve Filter Roomu a teď ji vezou do blázince kdesi na severu, daleko od padajících bomb, kde si neškodní blázni jako ona mohou v klidu prožívat své rozličné fantazie. Na periferii Carlisle vlak zastavil, čekal půl hodiny na něco, k čemu nakonec stejně nedošlo, a pak s trhnutím pokračoval přes hranice Anglie do Skotska. Déšť, který předtím někde u Crewe nakrátko ustal, začal znovu bubnovat do střechy vagonu.
II V Glasgow zůstali přes noc, ubytovali se v hotelu blízko nádraží. Marian spala v jednom pokoji s Yvette. Když ulehly do postele a zhasly, udělaly to, co pravděpodob44
ně dělat neměly: vyprávěly si o sobě, o svém soukromí, o svých životech před válkou. Mluvily francouzsky, jako by francouzština byla tajným kódem, v němž si mohly říct pravdu. „Chci domů,“ přiznala se Yvette. „Je mi jedno, jestli jsou tam Němci nebo ne, prostě chci domů.“ Určitě byla starší než Marian, ale působila ztraceně, bezbranně; očividně měla plné zuby téhle země, kde ji nedokonalá znalost angličtiny předurčovala k tomu, aby ji okolí litovalo jako jednoho z mnoha evropských uprchlíků. Spolu se svým anglickým manželem utekla na jih jen pár dní před tím, než Paříž padla do rukou Němců. Dostali se na pobřeží někde u Montpellier a v malém člunu se jim podařilo dosáhnout španělských břehů. Byl to odvážný, riskantní krok, ale zvládli to. „A kde je tvůj manžel teď?“ zeptala se Marian. Yvette ve tmě vypadala jen jako nehmotný stín. „Je mrtvý.“ „Ach, to je mi líto. To je strašné.“ „Přihlásil se do armády a poslali ho do Egypta. Jejich loď zasáhlo torpédo někde u Sicílie. Jmenoval se Bill. Bill Coombes. Moc jsem ho milovala.“ Bylo ticho. Plakala Yvette? Možná se to Marian jen zdálo. Cítila z Yvette zvláštní chlad, skoro kalkul, jako by něco podstatného v jemné člověčí mechanice prasklo a nenávratně přestalo fungovat. Po chvíli se Marian dozvěděla, že Yvette má dítě, dcerku. Aby mohla nastoupit výcvik, musela ji nechat u tchána a tchyně. „Ty už máš dítě?“ Ze tmy jí odpovídal stále týž nevzrušený, monotónní hlas, prostý jakékoliv bolesti nebo tísně, jen bezbarvá krajina slov. „Jmenuje se Violette. Angličani jí říkají Viola nebo jenom Vi. Jsou jí dva roky. Je neuvěřitelně roztomilá, ale víš, co ti řeknu? Nestýská se mi po ní. Není to strašné? Vůbec mi nechybí.“ A pak se bez varování skutečně rozplakala; neplakala pro své dítě, ale 45
proto, že nebyla schopná cítit stesk. „Omlouvám se,“ hlesla, „určitě vypadám jako bezcitná ženská. A v tom je ten problém. Já jsem bezcitná. Moje srdce se proměnilo v kámen.“ Druhý den opouštěl jejich vlak Glasgow překvapivě zalité sluncem, projel podél pobřeží, kde kotvila hrozivá válečná plavidla, a zamířil do vnitrozemí. Šinul si to pomalu, jako by si opatrně ohledával cestu do té divočiny. Jak daleko na sever mohli ještě jet? Jak daleko od Francie? Krajina byla čím dál drsnější, jména stanic, kterými projížděli, čím dál exotičtější: Ardlui, Crianlarich, Bridge of Orchy. Přejeli pusté vřesoviště a pokračovali dál do kopců, kolem opuštěných nástupišť, kde nikdo nečekal, údolími, kterými nevedla žádná silnice. Pak konečně zahlédli pár domků a vlak zastavil na bezejmenném nádražíčku, které se náhle stalo dějištěm vojenských manévrů. Po celé délce vlaku se začaly s rachotem otevírat dveře, začali vystupovat pasažéři, až na pár anonymních civilistů samí muži v uniformách s odznaky všech možných vojenských jednotek. „Dolů k jezeru nás zavezou,“ řekla jim Janet, „ale chvíli tu počkáme. Nepotřebujeme, aby všichni ti vojclové viděli, že jsou tu i dámy.“ A pak Marian zahlédla povědomou tvář. Dívala se oknem na tu různorodou směsici cestujících, kteří vystupovali z vlaku, a on prošel přímo pod jejím oknem. Nemohlo o tom být nejmenších pochyb, nebyl dál než několik centimetrů, hned za sklem – ten mladý Francouz, Benoît. Ozývaly se povely a výkřiky. Armádní náklaďáky se s řevem motorů rozjížděly a odvážely skupinky vojáků. Janet provedla své svěřence chodbičkou vagonu ven na nástupiště. Marian se v náporech studeného větru třásla chladem a přemýšlela, kam se poděl ten francouzský hejsek. Co je vůbec zač a kde se tu vzal? Vypadalo 46
to, že to jeho chvástání bylo nakonec aspoň částečně pravdivé: zřejmě se skutečně připravoval na výsadek ve Francii. K jezeru se dostali připravenou dodávkou, tam na ně už čekal motorový člun. Nastoupili a usadili se na úzkých sedátkách, kufry svírali mezi koleny. Motor se rozeřval, posádka uvolnila lano a člun zamířil na otevřenou vodu. Před nimi nebylo nic, jen hladina lochu a pusté kopce lemující jeho břehy. Vzpomněla si na jezero v Annecy a jeho alpskou scenerii. Změní se i ono jednou v něco podobného, až eroze ohlodá alpské vrcholy, takže z nich zbydou jen tyhle nízké, nudné kopce a z lidstva jen pár přeživších ubožáků? Připadalo jí, že plavba trvala hodiny, a celou tu dobu je obklopovala jen temně šedá, zlověstně šplouchající voda. Jen občas někdo promluvil, někdy francouzsky, jindy anglicky. Yvette a Marian se tiskly k sobě, aby se zahřály. „To je peklo,“ šeptala Yvette. „Kdepak plameny a žár, peklo, to je mráz. A pusto a prázdno. Tohle je peklo.“ Konečně loď přistála u opuštěného mola v jižním cípu jezera, kde se do kopců zařezávalo úzké údolí. Na břehu stály dvě nebo tři boudy a velký červený nápis hlásal: VOJENSKÁ ZÓNA. NEVSTUPOVAT! Vystoupili z člunu na molo a nejistě se rozhlíželi kolem sebe jako skupinka uprchlíků, kteří právě unikli nějaké blíže neurčené katastrofě a nejsou si jistí, jestli ta hrůza už opravdu skončila. Okamžitě na ně zaútočila hejna muchniček. „Bohužel nás čeká ještě taková kratší procházka,“ oznámila jim Janet. „Ale aspoň že neprší.“ Vláčeli svá zavazadla po stezce vedoucí podél říčky vzhůru údolím. Po cestě minuli několik opuštěných chat a dřevníků, pozůstatky kdysi tu živořící komunity, která už dávno vymřela. Bylo těžké představit si místo, které by bylo vzdálenější Francii. „Kam nás to vedou?“ špitla Yvette. 47
„Do nějakého zapadákova.“ „Cože? To je kde?“ nechápala Yvette. „To se tak říká. En pleine cambrousse.“ Stezka zahnula podél úbočí kopce a otevřel se jim pohled na cíl jejich cesty: chatu uhnízděnou mezi smrky a porostlou břečťanem po vzoru předměstských vil. Zarazili se v chůzi. Před budovou se rozprostíral upravený trávník, který ale ani v nejmenším nedokázal zmírnit celkový dojem: za domem se příkře zvedaly vysoké kamenité svahy a pochmurnou atmosféru dokreslovalo svištění větru a zurčení vody. Divočina, pomyslela si Marian. Kdo tu asi dřív žil a co tu proboha dělal? To si nedokázala představit. „Vítám vás v Meoble Lodge,“ pozdravil je mladý důstojník, když za nimi zapadly těžké dveře a oni se octli ve vstupní hale. Mluvil se skotským přízvukem, a tak název vyslovil spíš jako Mabel Lodge, což by se hodilo spíš k penzionu pro ctihodné staré panny, plnému obstarožních houpacích křesel a lenošek, v nichž se tak dobře čtou stará čísla časopisů o zahradničení. „Já jsem nadporučík Redmond a povedu váš výcvik. Doufám, že se vám tu bude líbit.“
III Chata Meoble Lodge byla zvláštním křížencem vojenské základny a univerzitní čítárny, její atmosféru dotvářela vůně dýmkového tabáku a whisky společně s odérem vlhkého tvídu. Venku pršelo. Uvnitř hořely krby a po večeři se otevřel bar, jehož obsluha – aspoň se to tradovalo – pozorně sledovala, jak kdo snáší alkohol. Většina toho, co studenti o Meoble Lodge věděli, byla výplodem fám a spekulací, informační vakuum ochotně plnila na plné obrátky pracující představivost. Kdo je to vlastně naverboval, co to je za organizaci? Emile tvrdil, že Velitelství zvláštních operací, ale jak to mohl vědět? 48
A proč je proboha izolovali v téhle skotské divočině, kde nebylo nic než vlhko a muchničky? Spojeni nevědomostí se semkli ve zvláštní soudržnosti jako vězni stmelení společným nepřítelem – nepohodlím a strádáním. Druhý den po příjezdu je po časném budíčku podrobili na trávníku před chatou důkladné rozcvičce, po níž následovala snídaně. Nechyběla vejce se slaninou, luxus, na který většina lidí už dávno zapomněla. Byla to ale jediná stopa přepychu v celém výcviku. V tom se po nich chtělo, aby šplhali po okolních kopcích, plížili se podmáčeným vřesem, ve dvojicích nacvičovali sebeobranu, v malých skupinkách se brodili rozvodněnými říčkami a stavěli vory, na nichž se pak plavili po neklidných vodách jezera. Obě ženy se musely snažit, aby nezaostávaly za muži. Yvette po všech fyzických cvičeních sotva stála na nohou. V noci tiše plakala do polštáře na druhém konci jejich společné ložničky. Když si povídaly, mluvily šeptem a jen v náznacích. Kdosi, zřejmě to byl Emile, totiž rozšířil fámu, že v jejich pokojích jsou za dřevěným obložením nebo v lustrech schované mikrofony, aby instruktoři mohli poslouchat jejich soukromé hovory a lépe tak zjistit, kdo je silný a kdo naopak výcvik nezvládá. Jednou v noci se Yvette jako myška připlížila do Marianiny postele, stulila se jí do náruče jako dítě, přitiskla horké vlhké rty na její tvář a šeptaly si, aby je nikdo nemohl slyšet. Marian pociťovala k Yvette mateřskou starostlivost. Ten ochranitelský pud byl nesmyslný. Yvette byla o osm let starší. Byla vdova a sama už porodila dítě. Uprchla z Francie na malém člunu a strávila několik dní na otevřeném moři, než konečně dopluli do Španělska. Byla to žena, Marian byla pořád ještě nedospělá dívka, přesto dostal jejich vztah poměrně rychle tento rozměr: matka a dcera, ochránkyně a její chráněnka. „Myslí si, že jsem k ničemu,“ šeptala jí Yvette. „Já chci jenom zpátky do Francie, tak proč mě musejí takhle 49
mučit? Co je tohle za výcvik? Já jen chci domů. Možná to vzdám. Stejně mě nakonec vyhodí, tak co.“ Další noc vytrhly Marian ze spánku výkřiky. „Va-t’en!“ volala Yvette ze sna, „Va-t’en!“ Kdo má vypadnout, to nebylo jasné. Když se Yvette probudila, už si na svou noční můru nepamatovala. Jestliže noci naplňovaly jen ticho a zlé sny, dny překypovaly aktivitou. Museli absolvovat dlouhé pochody posilující vytrvalost, kurz boje zblízka, který zlepšoval jejich fyzickou kondici a hbitost, na houpajícím se laně překonávali imaginární i skutečné řeky, drápali se přes zdi a plazili se po břiše pod překážkami z ostnatého drátu, zatímco jen pár centimetrů nad jejich hlavami hvízdaly kulky z kulometu. Přednášky a praktický nácvik se prolínaly a doplňovaly, teorie se stávala praxí tak překotně a intenzivně, že po nějakém čase se jim všem zdálo, že tohle konstantní učení a neustálá aktivita jsou normální, a jejich předchozí nudný, zahálčivý život jim připadal jen jako matná vzpomínka. Pouze po večeři byli ponecháni sami sobě, ale i tehdy byl vždy nablízku někdo z instruktorů. „Samozřejmě nás pořád posuzují,“ prozradil jim Emile. „To je starý trik. Chovej se jako kamarád a dozvíš se o člověku mnohem víc než při formálním hodnotícím pohovoru. Sám jsem to tak dělal, když jsem nabíral lidi. Většinou jsem je vzal někam do baru, to fungovalo nejlíp. Nalil jsem do nich dvě tři whisky, dobře jsme se bavili. To je zaručený způsob, jak někoho opravdu poznat. In vino veritas, to je stará moudrost.“ „Kdy a kde jsi nabíral lidi?“ zeptala se Marian a hned té otázky zalitovala, protože bylo jasné, že odpovědí bude nekonečně zdlouhavé vysvětlení. „Když jsem byl v Kongu, dělal jsem tam u důlní společnosti. To bylo těžké živobytí. Tenhle výcvik je proti tomu procházka růžovou zahradou…“ 50
Ve vzácných chvílích odpočinku si někteří ze studentů četli. V knihovničce Meoble Lodge byla i řada francouzských románů: něco od Sidonie-Gabrielle Colettové, pár detektivek Gastona Lerouxe, značně ohmataný výtisk Madame Bovary. Maurice a Emile hráli skoro pořád šachy, zatímco ostatní si pročítali brožurky, které dostali: o vojenské technice, o boji beze zbraně nebo o tom, jak střílet z jednoručních palných zbraní ve stylu velikánů tohoto umění W. E. Fairbairna a E. A. Sykese. Marian psala dopisy. Napsala matce a otci, několika kamarádkám ze Ženských leteckých pomocných sborů a Nedovi. Tu a tam trávila čas hovorem s jedním z instruktorů, mužem s bezchybnou francouzštinou, pod níž jen tu a tam prosvítal anglický přízvuk. Postupně si bral stranou každého ze studentů, ptal se jich na jejich minulost, jejich vztah k Francii, jejich názory na politiku vichistického režimu i na odboj. „Komu jsou podle vás loajální francouzští komunisté?“ ptal se jí třeba. „Své zemi, nebo Stalinovi?“ „Musejí nutně mezi těmi dvěma volit?“ „Generál de Gaulle si myslí, že musejí. Že není možné zachovávat věrnost oběma.“ „A co si myslíte vy?“ „Já se ptám vás.“ Vyptával se jí také na ostatní účastníky výcviku, na toho francouzského Kanaďana s příšerným přízvukem i na Emila. „Jen kdyby nebyl tak strašně chytrý. Neexistuje nic, o čem by aspoň něco nevěděl…“ Instruktor se chápavě usmál. „A jak si podle vás vede Yvette?“ „Řekla bych, že dobře.“ „Myslíte, že vydrží až do konce kurzu? Má na to?“ „Podle mě je mnohem silnější, než se zdá.“ „A kdyby se vám svěřila, že chce skončit, co byste jí řekla?“ 51
„Ale ona mi nic takového nenaznačila, takže jsem jí na to ani nemohla nic říct.“ „Myslím hypoteticky.“ „Já myslím, že to zvládne, je hodně odhodlaná.“ „Považujete ji za svou kamarádku?“ „Proč by vás tohle mělo zajímat?“ „Mě zajímá všechno. Všechno, co by mohlo nějak ovlivnit vaše poslání. Komu jste loajální, slečno Sutrová? Svým přátelům, nebo naší organizaci?“ Tomu se musela zasmát. „Vždyť já ani nevím, co je to za organizaci. Jak můžu být loajální něčemu tak mlhavému?“ „Tak co si myslíte, že tu tedy děláte?“ „To budete asi vy vědět lépe než já.“ Občas, aby unikla přísnému dohledu stále ostražitých očí a nastražených uší, si vyšla sama na procházku. Samota místa už ji přestala děsit a zamilovala si zdejší dlouhé soumraky. Kvůli nim byla ochotná čelit i muchničkám. Tady je aspoň úplný klid, říkala si. Tady můžu konečně přemýšlet.
IV Čas v Meoble Lodge ubíhal zvláštním způsobem, který jí znovu připomněl Neda a jeho fyziku: relativita času, elasticita času; hodiny nepohodlí se táhly jako dny, ale celková doba výcviku jako by se scvrkla do několika hodin. Seznámili je se střelnými zbraněmi – pistolemi, puškami, poloautomatickými zbraněmi, od každého typu vyzkoušeli aspoň tucet. Museli se naučit s nimi zacházet, rozebrat je a zase složit, nabít zásobník, střílet od boku, z ramene i z lehu na břiše. Střelnice postavená mezi hospodářskými budovami simulovala městskou ulici a jako terče sloužily zlověstné mužské siluety, které se díky důmyslnému systému kladek a pák zjevovaly nahodile a nepředvídatelně. Studenti se vrhali k zemi, 52
kryli se, otáčeli se sem a tam a pak pálili z předpisově natažených rukou. „Nemiřte,“ nabádali je instruktoři, „zapojte instinkt. Jako byste ukazovali prstem.“ A bájili o Fairbairnovi a Sykesovi, o tom dvojjediném božstvu říše zabíjení. Fairbairn-Sykesova pozice: „Čelem k cíli, nohy mírně od sebe, kolena pokrčená. Zvedněte zbraň do výše obličeje, obě oči otevřené, zbraň zakrývá cíl. Double tap, vystřelte dvakrát krátce po sobě: prásk, prásk! Pokud ho nezabijete prvním výstřelem, pak druhým zcela určitě ano. Říká se tomu double shot.“ Marian si uvědomila, že by to dokázala. To bylo zvláštní. Se zbraní v ruce se obezřetně pohybovala po fiktivní ulici střelnice a cíle zasahovala se znepokojující přesností. „To je ono!“ pokřikoval instruktor. „Jen pánům ukažte, jak na to.“ Emile jim vyprávěl, že i on kdysi býval skvělým střelcem, dokonce se účastnil soutěží v Bisley, ale pak se mu prý v Africe přihodilo cosi záhadného a on v důsledku toho přišel o nezbytný cit pro přesnost. „Ale ty taky nejsi vůbec špatná, Marian,“ připustil neochotně. Po střeleckém výcviku byli zasvěceni do tajemného umění demolice. Kurz vedl muž, kterému na tváři neustále pohrával blažený úsměv dítěte, jemuž dali na hraní petardu. „Plastique,“ prohlásil nadšeně a ukázal jim hrudku mastného tmelu. „Drží jako žvýkačka a účinkuje stejně dobře jako TNT.“ Trhavina putovala z ruky do ruky. Byla cítit po mandlích. „Když ji správně odpálíte, dokáže strhnout most. Jo, plastique, to je nejlepší kamarád diverzanta.“ Proč používal pro výbušninu francouzský název, nebylo úplně jasné. Pocházela snad ta zvláštní hmota z Francie? Jako by jim chtěl s odpovědí na tuhle otázku pomoci, vytvaroval z hrudky tvar, který muže rozesmál a ženám vehnal červeň do tváří. Pak, aby demonstroval, jak stabilní trhavina je, ji hodil do ohně, kde vzplála plápolavým, syčivým 53
plamenem. Potom je vzal ven, do bunkru kousek od střelnice, kde jim ukázal, jak trhavinu upěchovat, jak k ní drátem připojit rozbušku a konečně poté, co s radostným výkřikem drát omotal kolem indukční cívky, jak několik desítek gramů plastické trhaviny dokáže rozmetat nápravu auta na kousky. „A pak tu máme tužkové roznětky.“ Vytahoval je jako kluk, který se chlubí sbírkou dělbuchů. „Tužtičky, které vládnou času. Pět minut, deset minut, dvacet, třicet. Vyberete si, pootočíte roznětkou, abyste rozmáčkli kapsli, a hotovo dvacet.“ Tužky, které vládnou času. Znovu si vzpomněla na Neda. Něco takového by mohl vynalézt, tužku, která by vyznačovala plynutí času, pero, jež by dokázalo vyvolat minulost a nalinkovat budoucnost, které by současnost nechalo zmizet, jako by byla psána neviditelným inkoustem. Milý Nede, napsala mu, doufám, že se máš dobře. Tady z nás dřou kůži, ale mě to svým (zvráceným) způsobem těší. Po skončení výcviku by nám mohli dát opušťák, snad se dostanu do Londýna a uvidíme se. Moc času na uvažování o Nedovi jí ale nezbývalo. Tady byla obklopena lidmi mnohem pozoruhodnějšími, než byl její vědou posedlý bratr. Muži, kteří dokázali zabít, jako třeba instruktor boje zblízka, chlapík středního věku s krátkým nazrzlým ježkem a chmurným vystupováním pohřebního zřízence. Vyučoval první pomoc naruby – jak přesným řezem nože přetnout brachiální tepnu na předloktí, jak jediným krátkým kopnutím vykloubit koleno, jak zlomit vaz, jak v co nejkratším čase způsobit co největší újmu. Člověka bylo možné zneškodnit zatleskáním těsně u uší, omráčit krabičkou zápalek nebo zabít deštníkem. „Pamatujte si, není ve vašem zájmu pouštět se do jakéhokoliv souboje, ale když už nemáte na vybranou, 54
musíte boj pokud možno co nejvíc zkrátit. Nejlepší způsob, jak zkrátit souboj, je protivníka zabít. Je mi líto, pokud se to příčí jemnocitu dam, ale taková je realita.“ Yvettinu jemnocitu se to nepříčilo: metody tichého zabíjení si osvojovala s horlivostí konvertity k novému náboženství. Těšilo ji, když v dlani cítila tíhu nože, líbil se jí zlověstný lesk na vyplazeném jazyku čepele, v jejíž spodní části byly v oceli vyryty iniciály výrobce: ÚTOČNÝ NŮŽ F-S, stálo tam, jednoduchá pravda se nesnažila skrývat za eufemismy. Znovu Fairbairn a Sykes. Střenka jí lehce spočívala v dlani, mezi palcem a ukazovákem, vybalancovaná jako dirigentská hůlka. „S tímhle bych dokázala zabít,“ mumlala si pro sebe. Místo zbraní používali atrapy, jeden druhému dělali figuranta a to, co začalo jako rozpačité napodobování instruktorů, postupně přerostlo v něco, co se blížilo skutečnému boji, co vyvolávalo napětí a strach, jako by skutečně šlo o život. Yvette šla všem příkladem, blížila se ke své oběti zezadu, plíživě jako kočka. Ostatní bez dechu sledovali divadlo, které bylo zvrácené i podmanivé zároveň: drobná žena prudkým pohybem vrazí nůž do ramene hned za klíční kostí, kde ukrytá ve svalovině a pojivových tkáních leží podklíčková tepna, takže – pokud se člověk trefí přesně – oběť zemře během čtyř sekund.
V Marian ležela v posteli, bdělá, a uvažovala o zabíjení. Abstraktní zabíjení, to nebyl problém. Zabíjení, které se jí přímo netýkalo, teoretické zabíjení. Vzpomínala na Filter Room, kde v podvečer desítka děvčat z Ženských pomocných leteckých sborů stála rameno na rameni kolem stolu a z radarových stanic přicházela 55
telefonická hlášení. Dívky se tlačily a natahovaly jedna přes druhou, aby na mapu položily žeton, podobaly se hráčkám rulety, které pokládají poslední sázky. Vybavilo se jí rostoucí vzrušení, když se jednotlivé body začaly spojovat do tras, které byly označeny, identifikovány a nahlášeny. Mířily přes vypouklinu východní Anglie na moře, každý žeton představoval sedm mužů, sedm životů. Sedmkrát sedm set. Zhruba pět tisíc životů. Neslyšně se pohybovaly přes desku stolu a mizely za hranicí známého světa; a děvčata čekala, pokuřovala, popíjela čaj, roztržitě klábosila a mezitím se někde daleko zabíjelo a umíralo, byly to odtažité smrti, které člověk neviděl a neslyšel, německá města byla srovnávána se zemí. To, co jim ukazoval zrzavý instruktor, bylo ale něco jiného: zabít, když paží svíráte krk toho druhého, když na tváři cítíte jeho dech a na rukou jeho krev. Jak jen se tohle dělá? „S tím bych rozhodně problém neměla,“ ujistila ji Yvette. „Myslím, že by mi to šlo hravě.“ Když už se nezabývali přímo smrtí, věnovali se destrukci. Jak vyrazit dveře, vyřadit auto z provozu, vykolejit vlak. Marian pracovala ve dvojici s Emilem. Ten věděl všechno ještě předtím, než lekce začala. „Dělával jsem na železnici v Kongu,“ vysvětlil jí, když je začali učit, jak vyhodit do povětří koleje. „A to bylo před tou důlní společností, nebo potom?“ „To je strašně složitý příběh.“ „Ne, to je jednoduchá otázka. A není to jediná, kterou na tebe mám.“ Odpovědi se ale stejně nedočkala, nedostalo se jí žádného přehledného shrnutí jeho kariéry důlního, železničního, strojního, stavebního nebo kdovíjakého jiného inženýra. „Byla to dřina, vysvětlit černochům, co je to pokrok.“ 56
„Aha, takže jsi byl něco jako pan Kurtz z Conradova Srdce temnoty?“ To ho zmátlo. Vyvést Emila z míry byl neuvěřitelný úspěch. „Kurtz? Nikoho takového neznám.“ Nenáviděla ho. Nestávalo se jí často, že by k někomu pociťovala nenávist, ale u Emila si nemohla pomoci. Máme tady také jednoho namyšleného idiota, napsala druhý den otci. Takový ten typ, který ty tak špatně snášíš. Pravidelně procvičovali práci s vysílačkou a Morseovu abecedu, nervózními prsty vyťukávali kód a snažili se ten otravný bzukot převést do srozumitelného sledu teček a čárek. Loď přistane patnáctého v Doveru. Přátelské utkání skončí vítězstvím Austrálie. A další podobně pitomé zprávy. „Každý telegrafista má svůj vlastní rytmus, je to něco jako jeho rukopis.“ Ruce na bakelitových klapkách ručních klíčů zadrhávaly a klopýtaly. Vyťukávání morseovky se přezdívalo artritida. Stejně jako ona totiž způsobovalo bolestivé napětí v zápěstí, bolavé karpální a metakarpální tunely, ztuhlé a neohebné prsty. „Přesnost především. Přesnost a rychlost. Na tom mohou často záviset lidské životy.“ Od studentů k instruktorům putovaly průklepáky, vracely se s chybami podtrženými modrou tužkou. Marian bezchybně vyťukala: . _ _ . . . _ . . . . _ _ _ . _ _ _ _ . _ . . _ . . . _ _ . _ . _ _ _ . . _ . . _ . . . _ _ . _ . _ E m i l e j e o t r a v n ý n á f u k a. Často vzpomínala na Clémenta. Snažila se na něj nemyslet, ale bylo to marné. Připadalo jí hloupé znovu propadat poblouznění z dětství, jenže vzpomínky byly znepokojivě neodbytné, zdálo se, že by dokázaly narušit a postupně úplně rozložit vnitřní rovnováhu, kterou 57
s sebou přinesla dospělost. Clément v Paříži během její poslední návštěvy Francie, kde byla s otcem jen pár měsíců před vypuknutím války. On a ona na procházce v anglickém parku v Ženevě. A další místa a další příležitosti. Lyžování v Megève. Plachtění v Annecy. Někdy bylo těžké vzpomenout si na přesnou posloupnost: co předcházelo a co následovalo? Clément a Ned spolu hrávali takové zvláštní šachy naslepo, kdy každý hráč viděl jen svou šachovnici. Říkali tomu kriegspiel. Potřebovali arbitra, který by jim říkal, zda zamýšlený tah je možný, nebo ne. Madeleine jim to většinou odmítla, a tak poprosili Marian. A ta samozřejmě neváhala, šťastná, že může být Clémentovi nablízku. Měla za úkol sledovat obě šachovnice, zatímco hráči viděli jen své kameny a museli odhadovat, co asi jejich soupeř dělá. Bývaly to zvláštní partie plné tápání, jednotlivé tahy se opíraly jen o útržkovité informace. Přesně jako ve fyzikálním výzkumu, říkal Clément. Superpozice a nejistota. Kvantový svět. Především si ale vzpomínala na ten den u jezera. Na ten by zapomenout nedokázala. Den plný slunce, větru a zvláštního opalizujícího světla. Den nezaměnitelný s jiným. Clément.
VI Dostali jednodenní volno. Byl to jeden z těch vzácných dnů, kdy slunce svítilo a vál jen lehký vánek, a tak se Marian a Yvette rozhodly, že vystoupají na vrchol hory, která se jim v den jejich příjezdu sem jevila jako symbolický náhrobek nad jejich dosavadním životem. Jmenovala se Meith Bheinn a byla to hrubá, rozervaná masa vybíhající hned za Meoble Lodge, posetá skalisky a všudypřítomnými skotskými mokřinami. Teď už v nich ale 58
výstup na její vrcholek neprobouzel strach. Dokonce i Yvette zesílila a proměnila se z městského stvoření z prvních dní v někoho, kdo dokázal poměrně snadno překonávat delší vzdálenosti i ve zdejším nepřístupném terénu. A tak se drápaly vzhůru svahem, přelézaly skaliska a se smíchem přeskakovaly podmáčené úseky. „Koukni, tamhle!“ vykřikla Marian, když zahlédla, jak se ve vřesu něco pohnulo. Yvette se tím směrem podívala, ale zvíře už bylo pryč. Nejspíš to byl tetřívek, který dával přednost utajené existenci při zemi, než by vzlétl a riskoval, že ho někdo zastřelí. Výstup jim trval dvě a půl hodiny a z vrcholu bylo vidět na ostrůvky Rum, Eigg a Muck blízko pobřeží i na ostrov Skye, ležící jako štít na okraji Atlantiku. Takhle vysoko už nebyly žádné muchničky. Foukal chladný vítr, ale ony si lehly do závětří za skalnatým výběžkem, kde snědly sendviče a bavily se o tom, co by se mohlo stát. „Myslím, že mě vyhodí,“ uvažovala Yvette nahlas. „Podle mě řeknou, že se nehodím k tomu, co se ode mě očekává.“ „Neblázni, prosím tě. Vždyť ti to jde dobře.“ „Ale nejde. Oni hledají lidi, kteří umí lézt po horách, brodit se vodou a takové věci. Jenže co města? Tam přece žijí lidi. Tam se musí organizovat odboj.“ „Třeba nás chtějí poslat do Massif Central.“ „Podle mě skončíme spíš v Paříži a budeme si marně lámat hlavu, proč jsme tenhle nesmyslný výcvik vůbec musely prodělat.“ Nepřestávaly mluvit v množném čísle. Nous. Jako by měly být spolu. Ale žádné „my“ zcela jistě nebude. Každá z nich se bude někde protloukat na vlastní pěst. „Co budeš dělat, až to celé skončí?“ zeptala se Marian. 59
Yvette pokrčila rameny v tom fatalistickém gestu typickém pro Galy. „Asi si najdu nového manžela. Tátu pro moji malou.“ „Ve Francii?“ „Samozřejmě že ve Francii. Kde jinde? Budeme bydlet v nějakém velikém bytě a ty a tvůj manžel k nám třeba přijedete—“ „Můj manžel?!“ „Ten Clément, o kterém jsi mluvila.“ „Ten je pro mě moc starý.“ „Možná pro tebe kdysi byl moc starý, ale s každým dalším rokem se věkový rozdíl snižuje. Vždyť se na sebe podívej. Už nejsi malá holka, jsi ženská. Doháníš ho. Navíc mít staršího manžela je velká výhoda.“ „V čem?“ „Až umře, budeš ještě dost mladá, aby sis našla nového.“ Společně se zasmály představě, že muži jsou jejich oběťmi, že po nich bezmezně touží a stávají se tak loutkami podléhajícími jejich rozmarům. Po chvíli se ochladilo a ony se rozhodly, že je čas se vrátit. Když se začaly připravovat na sestup, zaslechly ve svahu pod sebou hlasy. Byl to někdo z Meoble Lodge? Přikrčily se za skaliskem, kde odpočívaly, a čekaly. Hlasy se blížily. Byly to mužské hlasy. Občas se ozval výbuch smíchu. Muži přicházeli ze severu a mířili přímo k nim. „Pojď,“ sykla Marian k Yvette, „obejdeme je z boku.“ Zamířily na východ od vrcholu, držely se při zemi a kryly se, jak je to učili instruktoři. Plížily se mezi trsy travin a tu a tam roztroušenými balvany. A pak skupinku uviděly, šest mužů v polních uniformách a typických pletených čepicích, které se daly použít i jako šála. Stoupali svižně vzhůru svahem, pod botami jim odletoval štěrk. 60
„Výsadkáři,“ šeptla Marian Yvette. O výsadkářích slyšely. Od Emila, samozřejmě. „Taky tady někde blízko mají výcvikovou základnu,“ tvrdil. „V Lochailort.“ Pochopitelně neřekl, jak to ví, jen se vševědoucně usmál, jak bylo jeho zvykem. Obě ženy se krčily za skaliskem a čekaly, až je muži minou. Postupovali rychle, skoro jako by s někým závodili, na zádech měli těžkou bagáž, na prsou se jim houpaly samopaly Sten. Marian se z ničeho nic vztyčila. Byl to nepromyšlený, impulzivní čin. Prostě se postavila a vyhrkla: „Prásk! Prásk! Jste mrtví!“ Vojáci ustrnuli, sáhli po zbraních a zmateně se rozhlíželi, než ji zahlédli stát na balvanu, kde s vlasy vlajícími ve větru připomínala něco jako valkýru. „Do prdele,“ ulevil si jeden z nich a zdálo se, že ho to hned vzápětí zamrzelo. „Ženská!“ pronesl další z nich. „Kde se tady bere ženská?!“ Ostatní se zasmáli a jeden z nich zvedl ruce nad hlavu. „Je me rends,“ zvolal. „Je suis votre prisonnier. Dělejte si se mnou, co se vám zachce!“ Následoval další smích a zazněla další slova ve francouzštině. Voják, který v legraci předstíral, že se vzdává, byl Benoît, ten francouzský kluk, kterého Marian znala z Londýna. Velitel skupinky přišel až k Marian. Yvette také vystoupila z úkrytu a stoupla si těsně vedle ní, jako by ji chtěla chránit. „Tak vy jste dvě?“ vyhrkl muž. Měl kapitánské výložky a tvář zkřivenou hněvem. „Kdo ksakru jste? A co tady děláte? Tohle je uzavřená zóna, pokud to nevíte! Odkud jste sem přišly?“ „Jsme z Edinburghu,“ odpověděla Marian. „Vyrazily jsme si na víkend.“ „Na víkend? Sem? Máte nějaké doklady? Kde jsou vaše papíry?“ 61
„Nechaly jsme je v autě. Nečekaly jsme, že tu narazíme na policistu.“ „Já nejsem žádný policajt!“ Kapitán zjevně zvažoval, co dělat. V obličeji byl brunátný, buď námahou, vztekem, nebo rozpaky nad tím, že na tomto místě narazil na ženy. „Kde tady proboha bydlíte?“ „V hotelu.“ „Cože, v hotelu? Tady?“ Nevěřícně vrtěl hlavou. „To je nanejvýš podezřelé. Tady byste správně vůbec neměly být. Budete muset jít dolů s námi.“ „Cože? Znamená to, že jsme zatčené?“ „Znamená to, že si na vás musím dát pozor, dokud si tu vaši historku neprověřím. Klidně byste mohly být špionky.“ „Ale my nejsme špionky, opravdu.“ „Jistě, co jiného také můžete tvrdit, že?“ „My jsme sekretářky, pracujeme v Úřadu pro vnitřní vztahy v Edinburghu. Můžete si to ověřit, jestli chcete.“ „Úřad pro vnitřní vztahy? O tom jsem jakživ neslyšel.“ „Je velmi důležitý, zajišťuje… vztahy. Mezi dalšími úřady.“ „Je mi jedno, jak důležitý je, podstatné je, že vy tu nemáte co pohledávat. Takže půjdete s námi.“ A tak se vydali dolů, kapitán šel první, obě ženy ho následovaly a skupinku uzavírali ostatní vojáci. „Hrozí nám průšvih?“ zeptala se Yvette šeptem. „Ale prosím tě!“ Benoît je došel a zkoumavě se na Marian po očku díval. Bylo jasné, že horečně přemýšlí. Pak se mu rozzářily oči. „Vy jste Anne-Marie! La belle Anne-Marie, která se mnou nechtěla jít tancovat. Mais qu’est-ce que vous faites là? “ „Co je vám do toho?“ 62
Rozesmál se. Působil dnes úplně jinak než ten přiopilý mladík, který se ji snažil přemluvit k tanci. Mladší, ale vážnější, zamyšlený. „Ta vaše Anne-Marie teda umí překvapit. Nečekal jsem, že ji potkám tady. V tomhle podělaném zapadákově člověk potká leda tak ovci, ne krásnou ženu. Ještě ke všemu Londýňanku, z níž se najednou vyklube Francouzka. Musím říct, že jste mě dostala. Nenapadlo mě ani ve snu, že jste Francouzka, teda dokud jste neodešla. Řekla jste, že jsem emmerdeur.“ „Koledoval jste si o to.“ „Byl to můj poslední večer před odjezdem sem.“ „Můj taky.“ „No vidíte, měli jsme ho strávit spolu.“ „Měl jste být střízlivější.“ Kapitán, kterého náhle zaujal jazyk, který zaslechl, se ohlédl přes rameno. „Ty ženy jsou Francouzky? Estce que vous êtes françaises? “ Skupinka se zastavila. Následovalo další vyslýchání. Co tady pohledávaly dvě Francouzky? V důstojníkovi sílilo podezření, že si z něj tropí blázny. „Nejste náhodou z Meoble Lodge?“ Marian se usmála, jako by si právě vzpomněla. „Ano, hotel Meoble, to je ono. Tam bydlíme. Není to tedy úplně hotel, spíš taková základna.“ „Poslyšte, děláte si ze mě legraci?“ „Nemohla jsem to přece vyklopit rovnou, nebo ano? Je to tajné, tak to nebudu vykládat na potkání každému Dickovi, Tomovi nebo Harrymu, na kterého natrefím někde na kopci.“ Důstojník si ji prohlížel s neskrývaným vztekem. „Já nejsem jen tak někdo, já jsem zkušený horolezec. Byl jsem s F. S. Smythem na Everestu. Mám za sebou trek na Kančendžengu. A nehodlám poslouchat drzé poznámky od holky, která si vyšla na víkendovou vycházku. Takže s vámi sejdeme dolů a uvidíme, co bude dál.“ 63
Prudce se otočil a vyrazil a zbytek skupiny se vydal za ním z prudkého svahu, na němž jim občas podklouzly nohy nebo se jim zpod bot uvolnil štěrk a drobné kamení. Obě ženy byly ze všech stran obklopeny vojáky. Benoît šel stále vedle Marian a snažil se mluvit tiše, aby zase nevzburcoval kapitánovu pozornost. „Takže vy jste taky ve výcviku,“ vrtěl nevěřícně hlavou, ne beze stopy obdivu. „Vy jste teda casse-cou! Odkud jste?“ „Ze Ženevy.“ „Ah, une Genevoise. No jo, proto ten přízvuk.“ „Otec tam pracoval pro Spojené národy.“ „Takže hlavoun!“ „Ne, není žádný hlavoun, je to obyčejný člověk. Můj táta.“ „A jak si dcerka z lepší rodiny užívá výcvik?“ „Nejsme žádná lepší rodina, už jsem vám to říkala.“ Připustila ale, že výcvik se jí, takovým trochu masochistickým způsobem, líbí. Že jí připomíná výpravy se strýčkem Jacquesem, horolezcem, který ji s sebou brával na alpské túry.“ „Až na to počasí, ne?“ „Jo, až na to počasí.“ Oba se zasmáli. Zdejšímu počasí bylo nutné čelit smíchem. Brečet nemělo smysl, slz by si v té slotě zpravidla nikdo nevšiml. „Přepluli jsme jezero na kánoi,“ pochlubil se jí a pak se se zjevným sarkasmem opravil. „Teda ne jezero, loch. Když tomu říkáte jezero, hrozně je to vytáčí. A teď jsme se snažili dostat co nejrychleji na ten vrchol. Taková soutěž… Tihle Britové jsou hrozně soutěživí. Máme dokonce takovou výsledkovou tabuli, jako ve fotbalové lize. Myslím, že přesně takhle válku chápou – jako soutěž, a kdo vyhraje, dostane metál.“ Jeho základna ležela ve Swordlandu, na druhém břehu jezera. Soudě podle jeho vyprávění to bylo magické, fantastické místo, které jako by vypadlo z legend 64
o rytířích kulatého stolu. „To je stejně zvláštní, že jsme se takhle potkali,“ řekl. Ale bylo na tom skutečně něco mimořádného? V těchto dnech se dělo tolik zvláštních věcí, že ten pojem ztrácel ostré kontury. Ještě před pár týdny byla jednou ze znuděných členek Ženských pomocných leteckých sborů, které si směny ve Filter Roomu na Bentley Priory krátily pokuřováním cigaret. A teď byla tady, v téhle vzdálené divočině, s nejasným příslibem cesty do Francie a spoustou dovedností a znalostí, u nichž by ji ještě nedávno ani ve snu nenapadlo, že by si je někdy měla osvojit. Věděla, jak zabít člověka úderem do krku, jak s kilogramem výbušniny vykolejit vlak, uměla vysílat morseovku a střílet ze samopalu Thomson. Dokázala se neslyšně pohybovat ve tmě a bez sebemenšího zašramocení proniknout bariérou z ostnatého drátu, jen s pomocí jediného lana překonat širokou řeku. Bylo ve srovnání s tímhle vším ještě něco divného? „Možná bychom se mohli sejít, až tady skončíme,“ navrhl Benoît. „Možná.“ „Kde bydlíte?“ „V Oxfordu.“ Zdálo se, že ho to zklamalo. Bylo to nejspíš právě jeho zklamání, co ji přimělo k další otázce. „Vy jste z Londýna?“ „Samozřejmě. Ubytovali mě tam v hotelu.“ Chtěla se ho zeptat i na další věci. Odkud pocházel? Co se stalo s jeho rodinou? Jak se dostal do Británie? Jenže vtom se kapitán na čele skupiny ohlédl. „Co je to pořád za řeči? Bezpečnostní opatření vám nic neříkají, Bérarde? Pojďte sem dopředu, půjdete se mnou.“ Zasmála se. „No tak radši běžte.“ Benoît se zašklebil a přidal do kroku, aby dohnal kapitána. „Oxford trente-deux quatre-vingt-neuf,“ zavolala 65
za ním. Ohlédl se a usmál se. Když se usmíval, byl roztomilý. Připomínal chlapečka, který si hraje na vojáky. Dole v Meoble Lodge musely Marian a Yvette čekat ve společenské místnosti jako vzdorovité děti, zatímco kapitán a nadporučík Redmond se radili na trávníku před budovou. Marian stála kus od okna, aby viděla ven, ale aby sama nebyla spatřena. Hovor obou mužů byl provázen živou gestikulací a mimikou. „Zacházejí s námi jak s děcky,“ prohlásila Marian. „Já půjdu ven. Nemůžou mi v tom zabránit. Prostě vyjdu ven, ať si trhnou nohou.“ Yvette popotáhla. „Určitě mě vyrazí.“ „Nebuď blbá, jde jim o mě, to je jasné.“ „Myslí si, že jsem k ničemu.“ „Přestaň s tím už. Jsou to idioti. Berou sami sebe šíleně vážně, a přitom dělají chyby jako každý jiný. Nejsou zdaleka tak chytří, jak si myslí.“ „Jenže oni tady velí.“ Oba důstojníci zmizeli z dohledu. Teď byli vidět jen studenti ze Swordlandu, jak sedí na trávníku před vchodem, šest anonymních mužů v khaki vedle velké hromady bagáže a nevzhledné pyramidy zbraní; a Benoît, který působil zasněně a jí připadal podivně povědomý, jako by se znali mnohem lépe než jen z náhodného setkání v baru. „Já chci do Francie,“ hlesla Yvette. „To je jediné, po čem toužím.“ „Pojedeš do Francie. Jsem si jistá, že pojedeš.“ Skupina ze Swordlandu si začala sbírat věci. Zřejmě dostali rozkaz k odchodu. Viděla, jak se Benoît sklání, aby zvedl svůj batoh a hodil si ho na rameno. Možná by měla bezstarostně vyjít ven, rozloučit se a ukázat tak všem, že celý incident považovala za ohromný vtip. To by byl poprask. Vtom se ale dveře společenské místnos66
ti otevřely a nadporučík Redmond jim s vážnou tváří pokynul, aby ho následovaly do jeho kanceláře, přesně jako ji kdysi matka představená předvolávala do studovny, aby jí tam dala jedno z těch potupných kázání. „Na co jste si to ksakru hrály?“ vyrukoval na ně. „Na vojáky,“ odpověděla Marian. „Není čas na vtípky, Sutrová,“ zamračil se nadporučík. „Dopustily jste se frapantního porušení bezpečnostních zásad, byla to neuvěřitelná ztřeštěnost. Takhle je překvapit. Vybafnout na ně jak dvě školačky a… co že jste to na ně pokřikovala?“ „Prásk, prásk, jste mrtví.“ „Prásk, prásk, jste mrtví,“ opakoval po ní pomalu, jako by si vychutnával každé slovo. „Možná vám to uniklo, Sutrová, ale tady si nehrajeme na kovboje a na indiány. To vám nedošlo, v jakém jste byly nebezpečí? Mohli vás zastřelit.“ „Jak to, zastřelit? Takže oni pobíhají po kopcích a bezhlavě střílí po bezbranných civilistech? Vždyť jsme mohly klidně být to, za co jsme se vydávaly – dvě sekretářky z Edinburghu na víkendovém výšlapu. A náhodou – myslím, že s tou krycí historkou jsme si vedly docela dobře.“ Nadporučík nesouhlasně zamručel. „Připadá mi, že to všechno berete jako nějakou hru, Sutrová. Tenhle výcvik, celou organizaci, všechno.“ „Ne, to ne. To není pravda.“ „Věčně máte ke všemu připomínky, věčně kritizujete. Jako byste věděla všechno nejlíp. Rozhodně nehodlám strpět porušování bezpečnostních zásad a sepisovat všemožná hlášení jen kvůli nafoukané slečince s provokativním úsměvem a drzým chováním.“ V očích ji začalo pálit. „To je nefér.“ „Tady nejde o to, co je fér a co nefér. Tady se snažíme vycvičit lidi k boji, připravit je na válku. Ať se vám to 67
líbí, nebo ne, tohle je vojenská základna, a armádní důstojníci těžko snášejí, když si z nich někdo tropí blázny. Ten kapitán pěkně zuřil, to jste si asi všimla. Prý jste mu dokonce řekla, že je policajt.“ „Snažila jsem se jen konzistentně držet naší krycí historky. Trochu praštěná sekretářka. Nezlobte se, ale pokud se tady bavíme jen o tom, že se někdo cítí dotčený, tak tomu úplně nerozumím.“ „Prý jste v souvislosti s ním použila spojení kdejaký Dick, Tom nebo Harry…“ „To ano, a trefila jsem se?“ Nadporučíkovi začalo cukat ve tváři. Nebylo úplně jasné, jestli potlačuje hněv, nebo smích. „Dva zásahy, Sutrová.“ „Dva zásahy?“ „Kapitán Thomas Harry.“ Slzy deroucí se do očí rázem vystřídalo bublání smíchu hluboko v hrudi. Vážně přikývla a snažila se vyhnout kapitánovu pohledu. Zachytila totiž v jeho očích záblesk anarchie, a dokonce sexuální náklonnosti. „Aha,“ řekla, „takže double shot.“ O dva dny později řekli Yvette, že bude odvelena. Měla si zabalit a být připravena k odjezdu hned na druhý den ráno. „Takže mě vylili,“ povzdechla si Yvette. „Já ti to říkala.“ Tvář měla staženou do tragické masky. Najednou vypadala staře; drobná a scvrklá, jako někdo, kdo právě ztratil někoho blízkého: koutky úst svěšené, svaly v obličeji napjaté, oči suché, strnulý pohled. „Za to může ta šaškárna nahoře na kopci. To je tvoje vina.“ „Ale ne, kdyby to s tím souviselo, vyhodili by přece i mě. A sama jsi viděla, že Redmond to bral s humorem. A navíc tebe nikdo nevyhazuje. Přeloží tě na jinou výcvikovou základnu, sama jsi to říkala.“ 68
„To mi tvrdili proto, aby to pro mě nebyla taková rána.“ „Kam že to máš jet?“ „Thame Park, nebo co. Co je to vůbec za díru?“ „Thame? To je kousek od Oxfordu? To se můžeme sejít, až budeme mít volno.“ Yvette pokrčila rameny. „Uvidíme. Já myslím, že mě pošlou domů. Prostě nejsem dost dobrá. Podle mě je Thame… jak tomu říkají? Chlaďák?“ Přiloudal se k nim Emile se sklenkou whisky v ruce a samolibým úsměvem na tváři. „Můžeš si dát rovnou čelem vzad,“ uvítala ho Marian, ale on zůstal, imunní vůči její nevraživosti. „Posílají mě do Thame Parku,“ řekla mu Yvette. „Co je Thame Park? Je to to místo, kam uklízejí lidi, kteří jsou k ničemu? Říkal jsi, že něco takového existuje. Že se tomu říká chlaďák.“ Emile samozřejmě věděl. Měl o organizaci spoustu informací. Znal všemožné názvy, zkratky a krycí jména. „Ne, Thame Park není chlaďák. Thame Park je STS 52.“ „STS 52? A to má být co?“ „Výcvikové středisko pro bezdrátovou telegrafii. Udělají z tebe pianistku.“ „Une pianiste? “ „Radistku,“ vysvětlil podrážděně. „Ty pořád ještě neznáš náš žargon?“ Marian osaměla. Zvláštní pocit, být jedinou ženou ve společnosti osmi mužů. Dávalo jí to jistou převahu – instinktivně tušila, jakou moc mají ženy nad muži – ale také to v ní vyvolávalo pocit zranitelnosti, jako by po odjezdu Yvette měla logicky být další obětí ona. Jenže ona neselže. To věděla. Výcvik byl zároveň tréninkem i zkouškou, a u ní se nedostatků nedočkají. 69
Milý Nede, proslýchá se, že až to tady skončí, dají nám pár dní volno. Mohla bych se u tebe zastavit? Nebo u tebe dokonce bydlet, pokud by ti to nebylo na obtíž? Nebyl jsi v poslední době u našich? Vím, že toho máš hodně, ale měl by sis na ně najít čas. V jednom z mála volných dní tady jsem se vydala s kamarádkou na túru. Kupodivu bylo slunečno, z vrcholu hory, na který jsme vystoupaly, bylo vidět na míle daleko, na další liduprázdné kopce. A na ostrovy. Na Hebridy, které mám neodmyslitelně spojené s větrem a deštěm. Možná je to tím jménem. Zní drsně a rozervaně, nepřipadá ti? Hebridy. Jen si to zkus říct nahlas. Já vím, že nejsi žádný nadšenec do slov. Čísla nemají žádný skrytý význam, to jsem od tebe slyšela tolikrát. Jenže právě díky skrytým významům jsou slova tak fascinující. Když je tak krásně, jako bylo právě toho dne, je tu stejně nádherně, jako kdekoliv jinde na světě, škoda že tu tak často prší. A k tomu ty příšerné muchničky! Ty by se měly plnit do lahví a shazovat z letadel RAF na německá města. Za pár dnů by bylo po válce, to ti garantuji, i když Spojenci by se pak asi museli zodpovídat z porušení Ženevských konvencí.
70
Anglie
I „Co je to za uniformu?“ podivil se otec, když za ní zavřel vstupní dveře. Pokrčila rameny, položila kufry na zem a nechala se na přivítanou políbit. „Přeložili mě k F. A. N. Y.“ „Co to proboha je?“ „Dobrovolný oddíl první pomoci. Takový vojenský oddíl pro mladé slečinky, které nemají nic lepšího na práci. Aspoň se to o něm říká. Samé mladé dámy z lepší společnosti.“ „Takže ty budeš zdravotní sestra? Vždyť jsi říkala—“ „Nedělají jen první pomoc, ale i spoustu jiných věcí.“ „Spoustu jiných věcí? Já vůbec nechápu, o čem to mluvíš.“ „Tati, lepší nevědět.“ „A jaký byl výcvik?“ „Dřina, dřina a nic než dřina.“ Z kuchyně vyšla matka a vydechla štěstím i překvapením. „Miláčku, ty jsi strašně hubená!“ „Nejsem hubená, maman. Jsem ve formě.“ „A ta uniforma ti vůbec nepadne.“ „Prý ji přeložili k nějakému zdravotnickému oddílu,“ informoval ji otec. „Zdravotnickému? No lékařské pomoci je přece vždycky zapotřebí. Jak bylo ve Skotsku? A co bude dál? Kam tě pošlou teď?“ Měla sto chutí jim to vyklopit. Šokovat je pravdou. Na parašutistický kurz, chtělo se jí říct. A potom 71
výcvik B, ať už to znamenalo cokoliv, a pak do terénu. Místo toho jen pokrčila rameny. „Ještě mě čekají nějaká školení jinde, nevím přesně kde. Moc nám toho neříkají.“ „To je správné,“ pokyvoval otec jakožto ten, kdo podobným věcem rozumí. „Máš tady dopis od Neda,“ vzpomněla si matka. „Toho si považuj, nám napíše jednou za uherský rok.“ Obálku otevřela teprve v soukromí svého pokoje. Dopis byl napsaný Nedovými charakteristickými klikyháky na zadní straně nějakého formuláře ministerstva zásobování, zřejmě popadl první list papíru, který mu přišel pod ruku. Pochopitelně byl velmi stručný. Kromě obvyklých pozdravů a zdvořilostí (doufám, že ti jde výcvik dobře…) tam stálo ještě „a tady je to, co jsem ti slíbil…“ a následovala adresa, pařížská adresa, Place de l’Estrapade v pátém okrsku. Numéro 2, appartement G. A jméno, Clément. „Tak co píše Ned?“ vyzvídali rodiče, když sešla dolů na večeři. „Nic moc,“ odbyla je strohou odpovědí. „Znáte Neda. Viděli jste se s ním teď někdy?“ Neviděli. Na rodinný život ho moc neužilo. Počkala si, až se hovor stočí k jiným tématům – příbuzní, přátelé, válečné útrapy – než se odvážila položit otázku. „Co se vlastně stalo s Pelletierovými? Víte o nich něco?“ pronesla jen jakoby mimoděk, jako by na odpovědi ani nezáleželo. Otec samozřejmě věděl. Gustave Pelletier pracoval před válkou na francouzském ministerstvu zahraničí, pak ho dočasně přeložili do nějakého odboru Společnosti národů. Krátce před vypuknutím války ho povolali zpátky na quai d’Orsay, jenže se nedokázal shodnout s ministrem Bonnetem, a tak ho poslali znovu do zahraničí. „Myslím, že pracoval jako velvyslanec v severní Africe, nebo něco takového. Pak rezignoval 72
a připojil se ke Svobodným Francouzům, aspoň se to říká. Potom se ale dal k Darlanovi, což podle mě nebyl moc dobrý nápad. Myslím, že teď je v Alžíru. Třeba se tam potkáte…“ „Kdysi sis přece psala s Clémentem, ne?“ zeptala se matka. „Myslím, že do tebe byl trochu zamilovaný.“ Marian zrudla a v duchu se za to proklínala. „Občas mi napsal. Pamatujete, jak si rozuměli s Nedem? To bylo zvláštní, každý byl tak jiný.“ „Protiklady se často přitahují,“ poznamenala matka. „A navíc přece měli společné téma, ta svá studia.“ „Jo, ten jejich výzkum.“ „Všechny ty záležitosti kolem atomu. Já z toho nerozuměla jedinému slovu.“ Pak se hovor přesunul k jiným lidem a jiným tématům, k jejich bývalému domovu v Ženevě, ke kosmopolitnímu světu, který se teď, když se všechna pozornost soustřeďovala na Británii, zdál na hony vzdálený. Těch pár dnů volna se ve srovnání s frenetickou aktivitou, kterou bylo naplněno šest týdnů ve Skotsku, neuvěřitelně vleklo. Jednotvárný domácký život sestávající z front na potraviny, přídělů na všechno, četby novin a starostí o věci příští, kterým rozuměla jen zpola a které stejně nemohla nijak ovlivnit. Neměla v Oxfordu žádné přátele. Pro Sutrovy bylo univerzitní městečko, introvertní a zahleděné samo do sebe, jen dočasným útočištěm. Jednoho večera, když si všichni tři četli v obývacím pokoji, zazvonil telefon. Matka byla začtená do nějakého objemného francouzského románu, který si půjčila z univerzitní knihovny. Otec si marně lámal hlavu nad křížovkou v Timesech a pořád nemohl přijít na Forgesovu prózu na devět. „Já to vezmu,“ řekla Marian a zamířila do haly dříve, než se kdokoliv z rodičů vůbec vzpamatoval. Než zvedla sluchátko, zavřela za sebou dveře. 73
„Anne-Marie?“ ozvalo se na druhé straně. „C’est toi? “ Byl to Benoît. Benoît Bérard. Pamatovala si dokonce i jeho příjmení. „Zrovna jsem na tebe myslela,“ řekla a hned toho zalitovala. „Jak se máš? Co děláš?“ „Nic. Hrozně jsem se nudil, tak si říkám, zkusím un coup de bigo, třeba jsi doma.“ „Co to je, un coup de bigo?“ „Telefonát, to neznáš? Le bigophone. Ty neznáš bigophone?“ Slyšela, jak na druhém konci dusí smích. „To sis vymyslel, to je blbost.“ „Bigo jsem si nevymyslel, to fakt existuje. Copak ženevská smetánka to nepoužívá? Anglosasové zase říkají cinknu ti. Co děláš doma? To už tě z organizace vyhodili?“ „Ještě ne.“ Najednou pochopila, že tenhle kluk je jediný, s kým může otevřeně mluvit o tom, co se děje, že tenhle telefonický rozhovor, vedený šeptem, tak aby nikdo jiný nic nezaslechl, je jakési záchranné lano, skoro zpověď. „V pondělí nastupuju do parašutistického kurzu. Věřil bys tomu? Budu skákat z letadla.“ „Tam mě chtěli poslat před týdnem. Pak ale došlo ke změně plánu. Nejspíš se snaží vyšpekulovat takovou změnu plánu, díky které by se z téhle války vyvlíkli.“ Přešel do angličtiny s tím svým silným přízvukem: „Ržikám vám, chlapi, žé bohužél došlo ke změně plánu. Už, ehm, neválčímé s ’itlerem, teď, ehm, válčímé se Staliném.“ Tlumeně se rozesmála. „A co teď děláš?“ „Jsem na dalším z těch jejich podělaných kurzů. Jak nacpat trhavinu do chcíplé krysy, nebo něco takového. Jediné, co chci, je dostat se domů, a oni mě posílají z jednoho kurzu na druhý.“ „Třeba…“ nadechla se Marian. „Třeba co?“ 74
„Třeba bychom se mohli vidět.“ „Na to přece není čas. Leda v Londýně.“ „Možná.“ A pak se hovor přerušil, sluchátko v její dlani ohluchlo a ona si najednou připadala opuštěná. V noci měla sen. Byl to jeden z těch padacích snů, které mívala v dětství, chvíli padala rychle, chvíli zpomaleně, jako Alenka králičí norou. Padala a lidé se dívali. Všechny je znala, ale nikoho nepoznávala, to na tom snu bylo divné. Poznala jen rodiče. Také stáli mezi diváky. A toho Francouze, ano, byl tam Benoît. Smál se jí. V neděli šla s matkou na mši do kostela svatého Aloise na Woodstock Road. Kostel byl plný, jako by se řady katolíků během války rozrostly. Ve dne tě nespálí slunce, zpívali, ani za noci měsíc. Maman se po požehnání dlouze a soustředěně modlila, a když konečně vstala a chystala se k odchodu, měla v očích slzy. „Modlila jsem se za tebe, aby tě Bůh ochraňoval,“ řekla, když vycházely z kostela. „Ať už budeš kdekoliv.“
II Parašutistický kurz uplynul v rychlém sledu dechberoucích zážitků. Učili se skákat a padat z třímetrové zdi, nacvičovali parakotouly, v postrojích se spouštěli z nosné konstrukce umístěné pod střechou hangáru, ztěžka dopadali z výšky na matrace a kokosové podložky, stoupali vzhůru v ošuntělém balonu a padali k zemi z výšky sto padesáti metrů. Bylo v tom podobné opojení, jaké znala z lyžování – stejné vzrušení z poddání se gravitaci, moment, kdy se srdce i dech jako by zastavily a člověk měl na zlomek vteřiny pocit, že umírá. Na konci týdne nastoupili, navlečeni do parašutistického 75
postroje, do stařičkého bombardéru Whitley a vzlétli nad Tatton Park, kde se uvnitř trupu letadla seřadili, aby se vzápětí vrhli do prázdna. „Jedu, jedu, jedu!“ pobízel je instruktor, tak jako trenér hecuje své svěřence, aby běželi rychleji, skočili výš nebo vrhli disk dál. A ona vyskočila ven, vítr ji udeřil do tváře a na chvíli zbavil dechu a její padací sen se stal skutečností, lidé dole na zemi obraceli hlavy vzhůru k ní, vzdálený hlas ji nabádal, aby držela nohy u sebe a pokrčila kolena, a pak jí země vyšla vstříc a prudkým nárazem ji ve změti zmuchlané látky srazila do trávy. Po třech seskocích měl člověk právo na parašutistický odznak s padákem a křidýlky, ženám ale nebylo dovoleno nosit ho na uniformě, protože by to zbytečně vyvolávalo otázky. „Proč by to u nás mělo někoho překvapit a u mužů ne?“ stěžovala si Marian, ale nikdo s ní nediskutoval. Ihned po slavnostním udělení odznaků odvezli všechny účastníky kurzu na nádraží v Ringway, kde nasedli na vlak do Londýna. Druhý den měl v Beaulieu v hrabství Hampshire začít ten záhadný výcvik B.
III V Beaulieu nebylo od počátku nejmenších pochyb o tom, co se po nich bude chtít: fungovalo tam výcvikové středisko pro přípravu na život v utajení. Někdo to v žertu pojmenoval špionská univerzita. Přidělili jí krycí jméno, které měla od nynějška používat. Alice. To sedí, řekla si Marian a vzpomněla si na Carrollovu Alice in Wonderland, Alenku v říši divů. Středisko sídlilo v rozlehlém venkovském stavení, příhodně schovaném uprostřed oblasti New Forest; ale všechno tam bylo francouzské, veškerá komunikace včetně neformálních hovorů se vedla ve francouzštině, francouzsky byly 76
i veškeré studijní materiály. Jako by prošla zrcadlem a ocitla se na letním bytě v nějakém zapadlém a značně zchátralém château na francouzském venkově. Ten kromě ní obývala podivná směsice lidí, kteří věděli jen to, že o nich nikdo nemá nic vědět, a chápali, že ne vždy nutně musejí všechno chápat. „Pamatujte si,“ kladl jim na srdce mladík trochu pochybného vzhledu se stopami brilantiny v účesu, „jakákoliv drobnost, kterou se tu naučíte, vám může jednoho dne zachránit život.“ Srdcový spodek, pomyslela si Marian. Teprve nedávno přijel z Francie a měl tak detailní informace o záludnostech každodenního života, například tamějšího přídělového systému. „Francie už není tou zemí, kterou jste znali před válkou. Až tam přijedete, nenechte se zmást, nebude to návrat domů. Budete tam cizinci. Ať vás ani nenapadne nakráčet do kavárny a objednat si café au lait. Mléko pravděpodobně nebude. A kafe nebude zcela jistě. A až konečně dostanete to jediné, co mají, ať už jsou to pražené bukvice nebo třeba cikorka, ne abyste se zkoušeli ptát po cukru. Cukr není. Je jenom sacharin. Kdybyste si řekli o cukr, nejspíš by začali špekulovat, kde jste poslední dva roky byli.“ Vštěpovali jim, jak se chovat v zemi, jejíž vrcholné představitele nenávidí a jejíž oficiální doktrínou opovrhují. Jak se ztratit v davu, jak splynout, jak vidět, ale nebýt viděn. „Pour vivre heureux, vivons cachés,“ zdůrazňoval jim školitel. Abyste žili šťastně, žijte skrytě. Asi někoho citoval. Vykládali jim o německých ozbrojených a bezpečnostních složkách, o jejich uniformách, o jejich hodnostech a obvyklých způsobech. Co je Wehrmacht a co SS, jak se liší Sicherheitsdienst od Geheime Staatspolizei, popsali jim celou tu taxonomii okupace a teroru. „Ti 77
z Abwehru nesnáší SD a naopak. Boj mezi nimi je skoro tak brutální jako válka mezi námi a jimi.“ Vysvětlili jim, jak najmout lokální agenty, jak organizovat schůzky, jak založit mrtvou schránku a najít konspirační byt, jak uvažovat, jak přechytračit ty druhé. Čekaly je i praktické nácviky: jak někoho nenápadně sledovat a jak poznat, že se někdo přilepil na vás. Otvírat zamčené dveře, okna a zásuvky se učili od chlapíka s protáhlým krysím obličejem, který jediný mluvil anglicky a o kterém se proslýchalo, že si odkroutil dvanáct let ve Wormwood Scrubs. „Pokud to byl tak mizerný zloděj, že se nechal chytit, tak jak nás může učit?“ rozčiloval se jeden ze studentů. V dalším kurzu je zasvěcovali to tajů kódování a bezdrátové telegrafie. Mladík s vystupujícím ohryzkem jim popsal složité fungování vysílačky B2 slovy, jimž nikdo nerozuměl, a pak strávili hodiny tím, že se učili, jak napsanou zprávu proměnit v nesrozumitelnou hatmatilku pomocí dvojité transpoziční šifry. Museli si vybrat báseň, kterou znali nazpaměť, a její slova pak použít k vytvoření šifrovacího klíče. Pokud radista na druhém konci věděl, jakou báseň zvolil ten, kdo vysílá, dokázal opačným procesem zprávu rozluštit. Marian si vybrala sonet od Elizabeth Barrett Browningové, který se naučila ve škole. Jak miluji tě? Řeknu ti, jak asi. S hloubkou i výší, kterých dosahuje má duše… Ta slova ji skoro rozplakala, ale sentimentální pocity byly rychle rozptýleny lekcemi o tom, co dělat, když člověk padne do zajetí, jak se chovat u výslechu, jak odvádět pozornost vyšetřovatelů, jak přežít za situace, 78
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
