Síla myšlenky II. Síla myšlenky II. Manipulace. Antonie Krzemieňová

 Manipulace a meditace  Sám sobě nepřítelem?  Manipulace a uhranutí  Zážitkové terapie

Antonie Krzemieňová

ako loutka na provázku, ryba na udičce nebo moucha v pavoučí síti… Tak se obvykle cítí lidé, kteří jsou obětí manipulací. Má myšlenka takovou sílu, že jí lze ovládnout jiného člověka? Kde lze k manipulaci přijít? Patřím k rizikové skupině? Mám svůj život pevně ve svých rukách nebo jsem obětí manipulace? Na tyto a mnohé další otázky odpovídá tento titul úspěšné autorky Antonie Krzemieňové, za nímž stojí její vlastní bohaté zkušenosti a také příběhy obyčejných lidí, kteří žijí stejné životy jako třeba vy.

Manipulace

J

Síla myšlenky II.

Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected] www.grada.cz

Síla myšlenky II.

Manipulace

Antonie Krzemieňová

Síla myšlenky II. Manipulace

Antonie Krzemieňová

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Síla myšlenky II. Manipulace

Antonie Krzemieňová Vydala Grada Publishing, a. s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 4488. publikaci Odpovědná redaktorka Viktorie Lupačová Sazba Filip Říha Návrh a grafická úprava obálky Michal Němec Počet stran 224 První vydání, Praha 2011, 1. dotisk 2013 © Grada Publishing, a. s., 2011 Vytiskla tiskárna PROTISK, s. r. o., České Budějovice

ISBN 978-80-247-4052-2 ISBN 978-80-247-7040-6 (PDF) ISBN 978-80-247-7050-5 (EPUB)

OBSAH BYL JEDNOU JEDEN ŽIVOT . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .7 JAKO LOUTKA NA PROVÁZKU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .13 SÁM SOBĚ NEPŘÍTELEM . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .23 ŽIVOT ZA OPONOU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .37 Z OČÍ DO OČÍ (UHRANUTÍ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .47 JSI MŮJ – JSI MÁ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .55 JÁ TĚ ODTUD DOSTANU! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .69 MANIPULACE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .77 LOVEC A RYBÁŘ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .91 OBŘADY NEJEN PŘI ÚPLŇKU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .99 MEDITACE. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .111

5

CÍSAŘOVY NOVÉ ŠATY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .121 ZÁŽITKOVÉ TERAPIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .131 PROGRAMOVÉ MYŠLENÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .147 SPOJENÍ BEZ KONCE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .155 ESOTERICKÁ NEMOC . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .173 LIKVIDACE SEBE SAMA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .183 NECHCI BÝT LOUTKOU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .193 PLYŠÁK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .201 HEZKÝ DEN . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209 BYL JEDNOU JEDEN DŮM . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .215 KDE DOMOV MŮJ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .219

6

BYL JEDNOU JEDEN ŽIVOT

Je téměř půlnoc. Obloha je tmavá a zlověstná. Může být tma ještě tmavší? Vypadá to, že ano. Mraky neustále houstnou a přitom je venku ticho. Je to klid před bouří? Mámě není dobře. Před chvíli jí odtekla plodová voda. Co teď? Otec není doma a tak jde vzbudit sousedy a požádat je o pomoc. Zavolat sanitku není vůbec jednoduché. K nejbližšímu telefonu je to čtvrt hodiny pěšky. Naši auto nemají a sousedi v nejbližším okolí také ne. Nezbývá, než vzít nohy na ramena a co nejrychleji k telefonu dojít. Dnes to není problém, mobilní telefon má prakticky každý. Jenomže tehdy, tehdy měl málokdo i pevnou telefonní linku a mobilní telefony neexistovaly. Pan Kopřiva se ve spěchu oblékl a chvátal zavolat sanitku. Mezitím si maminka balila věci do nemocnice. Byl nejvyšší čas. Prakticky současně se před domem objevuje udýchaný pan Kopřiva a také sanitka, která zběsilé houká. Maminka popadne tašku a jde v předklonu naproti zdravotníkům. Ti ji pomohou do sanity. Máma se schoulí na lehátku, zabouchnou se dveře a sanitka se rozjede. „Andělíčku, můj strážníčku…“ modlí se maminka. „Ať to stihneme,“ prosí Boha o pomoc. Má už stahy prakticky každé dvě minuty a do nemocnice je to půlhodina. Po chvilce se k ní otočí zdravotník. „Ukažte, jak jsme na tom,“ zeptá se a podívá se mamince mezi nohy. Jeho tvář se stáhne jakoby v křeči. Po malém zaváhání zavolá na řidiče: „Zastav.“ „Co se děje?“ ozve se řidič. „Budeme rodit,“ odpovídá zdravotník. „Tady?“ nevěřícně kroutí hlavou řidič a zastavuje. „Jo, tady,“ slyší odpověď. „Jsme prakticky v polích, to to nemůže počkat?“ „Vypadá to, že ne. To dítě vůbec nezajímá, kde jsme. Chce na svět a hned. Pojď mi pomoct,“ vyzve řidiče. Řidič oběhne sanitku a vstoupí zadními dveřmi do zadního prostoru, kde se na lehátku choulí máma. Ve stejném okamžiku, kdy zabouchne dveře sanity, začnou na auto dopadat kapky deště. Buší do střechy v rytmu, kterým jakoby říkaly: „Chci ven, chci ven, chci ven…“ Stejně tak se tlačí na svět miminko. Už má venku hlavičku a netrvá dlouho, když se sanitou rozezní křik: „Ááááá…“ Téměř ve stejném okamžiku se ozve hrozná rána a někde blízko uhodí hrom. Blesky teď křižují oblohou snad všemi směry a prakticky bez ustání. Rachot bouřky je tak silný, že přehluší novorozence i všechny zvuky v sanitce. Zdravotník zabalí dítě do deky a podá jej matce. „Máte zdravou holčičku.“ „Zase holka, to manžel nebude rád. Tak ji po něm aspoň pojmenujeme.“

9

Asi po čtvrthodině bouřka stejně znenadání utichne. Vzduch je příjemně cítit kapkami deště a vlhkou zemí. Sanitka se rozjede a dokončí svou původní cestu do porodnice. Na světě je nový človíček. S bouřkou přišla na svět malá holčička. Mezi kapkami deště jsem se narodila já. Co mi život přinese? Bude to radost, nebo starost? Jak se můj život bude odlišovat od života ostatních? Nebo bude stejný? Všední, nebo nevšední? Kam povede moje cesta? Povede přes duhový most na duhovou cestu? Měla bouřka, provázející mé narození, nějakou symboliku? Bude i některá další část mého života spojená s mystikou? Byl i můj další život plný bouřky? Plný slz, nebo dál už jen svítilo slunce? Zajímá vás to? Nepředbíhejme. Ještě se na chvíli vraťme do minulosti. *** „Ne, už mne to opravdu nebaví. Mám tohoto života až po krk. Chci pryč. Někam daleko od rodičů, kteří mě stejně nemají rádi.“ Takovéto myšlenky se mi, dnes už desetileté, honí hlavou. Chci pryč z toho začarovaného kruhu. Můj život je o neustálých výčitkách, že jsem to či ono udělala špatně nebo zase něco neudělala. „Stále jenom já. Proč nikdy za nic nemůže třeba Magda nebo Irena?“ ptám se sama sebe a dál se mi honí hlavou: „Magda je starší než já, a přesto, cokoliv špatného se doma odehraje, vždycky za to můžu jen a jen já. To jsem opravdu tak špatná? Proč mne rodiče nemají rádi? Alespoň máma. Aspoň trošku. Vždyť se učím ze všech nejlíp. Tak co proti mně mají?“ Sedím v koruně své oblíbené jabloně, plné lehce narůžovělých květů. Krásně voní. Zhluboka se nadechnu a cítím, jakoby mne vůně jabloně celou prostupovala. Je to příjemné. Nad hlavou mi plují bílé obláčky. Usměju se. Tamten vypadá jako medvěd, onen zase jako velryba… Opřu se o kmen, zavřu oči a sním. Jak je tady příjemně. Jabloň se košatí mezi ostatními stromy v bývalé zahradě už zbouraného rodinného domu, nedaleko mého bydliště. Domky, které tady dříve stály, musejí ustoupit výstavbě paneláků. Zatím je to tady taková malá oáza klidu. Chodím sem jen já a pár kamarádů a známých. Zamyslím se: „Tady mě Vlastik učil kouřit. Kluci přinesly Letky a Lípy a tady na tom stromě jsme bafali. Aspoň ti jsou na mne hodní,“ pomyslím si. „Taky bych chtěla být klukem. V holčičím těle mně to nebaví. Až jednou vyrostu, uvidím, možná se nechám přeoperovat.“ Ještě dlouho sedím na stejné větvi stejného stromu. „Brzy bude večer a mně se domů opravdu nechce. To není domov, po kterém by kdokoli toužil. Je tam

10

jen zloba a nenávist. Láska se z našeho domova vytratila. Vlastně – nikdy tam nebyla.“ Obejmu kmen stromu a pevně se k němu přitisknu. Zhluboka se nadechnu. Teď cítím jeho vůni velmi silně. Kmen jabloně je cítit po jablkách. Představím si jedno. Je načervenalé, šťavnaté. Jen se do něj zakousnout. Uvědomím si, že mám hlad. Už je to dlouho, co jsem naposledy jedla. Ostatně, doma toho stejně moc k jídlu není. Ráno jsem musela jít vrátit láhve, abychom měli na chleba. Začnu přemýšlet nahlas: „Když uteču z domu, co budu jíst? Kde budu spát?“ S těmito slovy, přitisknutá ke kmeni oblíbeného stromu, usnu. Z dřímoty mne probere hlas mladší sestry Ireny. „Pojď domů!“ slyším rozhodný hlas. „Nejdu, už se tam nikdy nevrátím,“ slyším se říkat nahlas. Moje dvě sestry stojí pod jabloní a dívají se vzhůru do koruny stromů, kde sedím… „Musíš! Když se nevrátíš, tak nás otec zabije!“ „Nezabije, neboj,“ odpovídám vyděšené sestře. „Ale zmlátí nás. Nesmíme bez tebe přijít domů!“ Zamyslím se. „Vím, jak to bolí. Moje tělo si už docela zvyklo. Už umím zatnout zuby a ani nemuknout. Jenom slzy, ty ovládnout neumím. Tiše mi stékají po tváři a vyprávějí o bolesti, která je schována uvnitř. Ne, tohle jim nemůžu udělat.“ Slezu ze stromu. Sestry mne uchopí za ruce a společně se vydáváme k domovu. *** K domovu? Opravdu se něčemu takovému říká domov? Domov je slovo, které pro mne znamená bezpečí. Kde je otevřená náruč rodičů, která pohladí. Pokud je domovem nazýváno místo, kde se dítě bojí, co přinesou další okamžiky, kde je potlačována jeho individualita, kde se autorita vynucuje ranami, pak se o takovémto místě nedá hovořit jako o domově. Neumím říct, kolik dalších dětí žilo a asi dnes ještě žije v takovýchto podmínkách. Proč si takovýmto způsobem někteří dospělí vybíjejí své neřešené problémy na dětech? Proč se snaží tyto malé tvorečky ovládat? Proč nenechají růst jejich individuality a rozvíjet jejich osobnosti? Proč s nimi odmala manipulují? Stejný byl i můj život. Jak tento život půjde dál? Popluje moje loď života stále po této jedné řece nebo se vydá do jiných vod? Budu někdy schopná řídit svůj život sama?

11

Manžel se právě vrací z práce. Vstoupí do dveří a s ním i jeho maminka. Zarazím se. Poslední dobou je tady hodně často. No co, kromě něj nikoho jiného už nemá. Před půl rokem jí zemřela máma a můj muž je její jediné dítě. Pokud vím, celý svůj život žila jen s maminkou. A vlastně do naší svatby také s mým mužem. Tchýně se usadí a já jí jdu udělat čaj. „Koupila sis kabát?“ zeptá se manžel. „Ano,“ odpovídám. „Ukaž,“ chce vidět můj kabátek a tak si jej navléknu. V tom se ozve: „A co sis koupil ty?“ Zarazím se. Tchýně přece moc dobře ví, že manžel si nedávno koupil novou péřovou bundu. Tak proč má najednou problém? „Proč by si měl něco kupovat?“ ptám se jí. „Má přece novou bundu a já ten kabát potřebovala.“ „Stejně si měl taky něco koupit,“ prohlásí tchýně. Nechápu. Zavrtím hlavou a dál to už nekomentuji. Uvědomím si, že poslední dobou se nám tchýně plete do života stále víc a víc… O pár dní později potkám kamarádku. „Ahoj,“ odpovídá na můj pozdrav a ptá se: „Hele, co tchýně?“ „Nějak se nám poslední dobou moc plete do života,“ odvětím po pravdě, protože právě tak to cítím. „Víš, že denně čeká na tvého muže na nádraží u vlaku a pak ho doprovází domů?“ Zarazím se, tak to jsem tedy netušila. Hanka chodí pravidelně ve stejnou dobu, kdy přijíždí vlak mého muže, pro děti do hudebky, která je vedle. „Fakticky?“ nezapřu svůj údiv. „Fakt. Vždycky mu dá dva kusy bábovky nebo něčeho a on to musí sníst, než přijde domů. Ostatně, to se děje dobrého půl roku.“ Tohle už se nedá ani komentovat. Pohnutky některých lidí nechápu. Nemám slov a o této situaci dál nechci hovořit. Raději se tedy rozloučím… *** Jaké jsou životy ostatních lidí? Jsou stejné nebo jiné? Copak opravdu musí někdo můj život řídit? Připadám si jako v loutkovém divadle. Jako loutka na provázku. Jednou za nitky tahá agresivní otec, jindy tchýně… Má člověk nějakou šanci vymotat se ze spleti manipulací, nebo navždy zůstává loutkou? Kdo má předpoklady k tomu stát se dobrovolným a kdo nedobrovolným hercem divadelního představení? Jací jsou lidé, kteří se stávají loutkami? Kdo jsou ti, kteří tahají za jejich provázky?

12

JAKO LOUTKA NA PROVÁZKU

Životy lidí jsou různé. Někteří z nás prožili podle svých slov šťastné dětství plné lásky a pohody. Alespoň to tvrdí. Další část pak na toto životní období nevzpomíná právě radostně. Stejně jako já. Nebudeme zde řešit, proč je tomu tak a proč právě ten prožíval v dětství lásku a onen nenávist. To až někdy příště. Nás bude zajímat, proč se lidé stávají loutkami a nechávají své životy nebo jejich část, ovládat někým jiným. Společně s námi se nad osudy takovýchto lidiček budou zamýšlet naši známí studenti – Jana, Tina, Ruda a Martin. Občas pozveme také naši oblíbenou sousedku Jarku a možná poznáme i někoho dalšího. Nezapomeneme ani na nejoblíbenějšího učitele – Honzu. *** Letos začal školní rok v naší škole, ve které se učí studenti zodpovědnosti za své myšlenky, hned první víkend v září. Bylo nevlídně a všichni byli rádi, když konečně dorazili a byli v teple. Příjemně usazeni s hrníčky v rukou, z nichž stoupá pára, si povídáme o tom, jaké byly prázdniny. Zapálená svíčka vydává jemnou vůni, která se mísí s arómatem kávy a čajů. Opět si uvědomím, jak mi je s těmito lidmi příjemně. Povídají sice jeden přes druhého, přesto jsou tito lidé tolerantní jeden k druhému. Vzájemně si pomáhají a respektují se. Na chvíli se zasním. Chtěla bych takový svět i za těmito dveřmi. Zasněte se na chvíli se mnou. Nebylo by to úžasné? Jsem pohroužená ve svých představách, když tu mne z nich vytrhne hlas Jany: „Budeme letos probírat další vnější vlivy?“ Chvilku mi trvá, než se vrátím do reality. Teprve teď si uvědomím, že nastalo naprosté ticho. „Ano, budeme pokračovat manipulacemi. Předpokládám, že prokletí je všem jasné.“ „Ano,“ ozve se sborově. „Fajn, tak se do toho pustíme,“ řeknu a vezmu do ruky skripta. „Co si představíte, když se řekne manipulace?“ zahájím výuku. „No… jako že se mnou někdo manipuluje,“ nesměle se ozve Ruda. „Co to znamená, manipuluje? Co ti dělá? Postaví tě třeba na jiné místo?“ zkouším se dovědět víc. „Myslíš něco jako přesun břemen pomocí jeřábu?“ přidává se Tina. „A, jsme v obvyklé formě, tak je to fajn,“ zasměju se. „Tak jak jsi to myslel?“ otočím se k Rudovi. Ten se na chvilku zarazí. Svým vtipkováním jsme ho trochu vyvedli z konceptu. „Nemyslel jsem fyzicky.“ „Dobrá. Tak ještě jednou. Co to je manipulace?“ pokládám ještě jednou otázku.

15

„Já to vím, ale neumím se vymáčknout,“ pronese Martin. „Taky mi to nejde,“ přidá se Jana. Zformulovat myšlenky je někdy těžké. Myslím, že by na tuto otázku dokázal jen málokdo z vás odpovědět. Všichni víme, co to je. Jenom vyjádřit se, to nám dělá potíže. No nic, vraťme se k výuce. „Myslíte si, že manipulace je druh vlivu?“ „Jo, to by mohlo být,“ ozve se radostně Ruda. „Fajn. A jaký? Jaké vlivy známe?“ „Vnitřní a vnější, pokud mě paměť neklame,“ rychle odpovídá Ruda. „To neklame. Jaký druh vlivu je podle tebe manipulace?“ ptám se ho. „Asi cizí,“ řekne a vzápětí dodá: „neboli vnější.“ „Souhlasíte všichni?“ zeptám se ostatních. „Ano, ale…“ Zamyslí se Tina, která vždycky všechno zkoumá ze všech stran. „Nemohl by být i vnitřní, teda vlastní?“ „Co na to ostatní?“ „To nemohl,“ striktně řekne Ruda. „Proč si to myslíš?“ ptám se ho. Zarazí se. Pak se na chvíli zamyslí. Skoro je vidět, jak se mu kouří od hlavy. Brzo se začnu bát, aby se mu z ní všechno nevykouřilo. Po chvíli se ozve: „Asi mohl.“ „Vysvětli mi svou změnu názoru, co mohl?“ „Manipulace může jít jak zvnějšku, tak zevnitř. Když můžu sám sebe proklít, tak můžu také sám sebe zmanipulovat. Určitě to bude fungovat stejně.“ „Máš pravdu. Manipulace je určitým druhem vlivu, působícím na člověka nebo také zvíře. Nás však budou zajímat manipulace na lidech. Takže ještě jednou. Manipulace může ovlivňovat člověka jak z jeho nitra, tak můžeme být manipulováni zvenčí.“ „Jak se to dělá?“ vyhrkne opět Ruda. „A co jako?“ odvětím. „Přece manipulace. Jak to funguje?“ „Nepředbíhej,“ odpoví mu za mne Jana. „Určitě bude více druhů manipulací a také možných způsobů, jak to udělat.“ „Chytrá holka,“ pochválím ji. „Nejprve si vysvětlíme, kdo je rizikovou skupinou pro manipulace. Co myslíte, je manipulovatelný každý člověk? Když ne, tak kdo ano a kdo ne a proč?“ Nastala chvíle přemýšlení. A tak je na chvilku necháme a podíváme se skrze okno. ***

16

Káťa sleduje televizi, zahlédne reklamu na aquapalace a rozhodne se, že půjde do bazénu. Teď už jenom přesvědčit někoho z rodičů. S mámou to tak jednoduché nebude. Chtěla jít k tetě. Ale s tátou, s tím to zvládne a ten je dneska doma. Svůj nápad také ihned realizuje: „Tatínku, já tě mám tak ráda.“ Přiběhne za ním do pokoje, kde si táta čte. Sedne si mu na klín a začne ho objímat. Táta odloží časopis a také svou dceru obejme. „Tatínku, že se mnou půjdeš do bazénu,“ pokračuje Káťa a udělá na tátu psí oči. Ví, že to zabírá. Tomu tatínek nemůže odolat. Tatínek chtěl zprvu odmítnout, ale oči jeho Káti jsou tak smutné. A tak navrhuje: „Půjdeme po obědě, ano?“ „Já bych chtěla hned,“ vine se k němu Káťa a pusinkuje ho. „Tak dobrá,“ znejistí, „jdi si vzít věci.“ Káťa vítězně, s úsměvem ve tváří a vztyčenou hlavou, odkráčí do svého pokoje pro plavky. *** Michal sedí potmě v ložnici. Martina sedí vedle v pokoji u televize a kouká na nějakou telenovelu. Je to týden, co se vzali. Měl by být šťastný, vždyť je čerstvě ženatý. Zatím je pohroužen do smutku a lítosti. Proč jen se nechal tehdy svést a šel s ní do postele? Vždyť už tehdy věděl, že miluje Jitku. Že s Martinou dál už nechce žít. Ve vzpomínkách se vrací do onoho, tak nešťastného, večera. Ten den řekl Martině, že od ní odchází. Martina nejprve začala brečet, později přešla do vyhrožování: „Když mě opustíš, zabiju se.“ Martin si nalil panáka a snažil se jí vysvětlit, že jí bez něj bude líp. Pak si dal druhého, třetího… ani už neví, jak se dostal do postele. Nepamatuje se, co se ten večer vlastně stalo. Když se druhý den ráno probudil, chtěl si zabalit věci. Martina však řekla: „Slíbil jsi mi, že tady ještě vydržíš do narozenin mé matky. Že je ještě s našima oslavíš. A pak můžeš v klidu odejít.“ Martin si na nic nepamatoval a tak vrátil tašku do skříně. „Dobrá,“ říkal si. S Jitkou se zatím nedomlouval na tom, že by společně bydleli a tak nechtěl situaci hrotit. Ostatně, s rodiči Martiny docela vycházel. Myslel si, že Martinu brzy ty řeči o sebevraždě přejdou. A po narozeninách její matky v klidu odejde. Uběhl měsíc, pak druhý a byly tady narozeniny Martininy matky. Sešli se na společném obědě a Michal se na něj docela těšil. „Až tento den skončí, může odejít ke své milované. Jitka je jeho životní láska. Je milá a mají se moc rádi. Martina, to je taková hysterka. Ze všeho dělá problémy. Je takové velké dítě, neustále pod vlivem rodičů. Poznali se ještě na střední škole a všichni od nich

17

očekávali, že se vezmou. Martininy rodiče jim koupili byt a tak spolu bydleli. Je to přesně rok.“ Číšník položil před Michala talíř a tím ho vytrhl ze snění. Všichni ztichnou a pustí se do jídla. Je slyšet jen cinkot příborů. „Čekáme miminko,“ přeruší ticho hlas Martiny. Michal ztuhne. Jeho tvář je najednou úplně bledá. „Blahopřejeme,“ slyší hlasy rodičů a příbuzných. „Kdy se vezmete? Nechcete snad žít jen tak na hromádce? Bylo by vhodné, aby se dítě narodilo do manželství.“ Otázky se sypou ze všech stran. Všichni příbuzní se hned dali do plánování svatby. „Copak, Michale, ty nemáš radost, že budeš táta? Vždyť jsi chtěl děti,“ obrátí se na něj bratr Martiny. „Mám,“ vykoktá ze sebe Michal a nejraději by se neviděl… *** Přestaneme nakukovat lidem do oken a vrátíme se k našim studentům. Jestlipak už vědí, kdo se dá nejlépe zmanipulovat? „Tak, na co jste přišli. Je manipulovatelný každý člověk?“ Ozve se Jana: „Myslím si, že každý. Jenom ne všichni stejně.“ „Jak to myslíš,“ ptám se. „No, třeba rodiče podléhají manipulacím svých dětí a děti manipulacím svých rodičů. Pak jsou lidé, kteří snadno podlehnou vlivu někoho cizího, a z toho může být velký průšvih.“ „Rozumím ti. A co na to ostatní?“ „Se mnou moje děti manipulují běžně,“ pronese Ruda. „Na manželku jsi zapomněl,“ řekne Martin. „Prostě, ženské to s muži umějí.“ Tina tak úplně nesouhlasí: „Většinou je to přesně naopak.“ Vzápětí se mezi sebou dohadují, kdo je větším manipulátorem. Zda muži, či ženy. Docela mne to baví, a tak je chvilku nechám. Pak se jim vmísím do emoční konverzace: „Dobrá, takže manipulovatelný je prakticky každý.“ Všichni se zklidní a přikyvují. „Proč jsme manipulovatelní?“ Tentokrát se ozve první Tina: „Nechceme někoho zklamat.“ „Fajn, dále?“ „Chceme něco získat,“ nesměle se přidá Martin. „Nechceme někomu ublížit, a tak raděj uděláme, co se po nás žádá,“ pronese Ruda a pokračuje: „Nebo také ze strachu.“ „Mluvíš z vlastních zkušeností?“ rýpne si do něj Jana.

18

Přistoupí na její hru: „To víš, přijdu domu, udělám stojku, dostanu preventivně pár facek…“ „Můj kamarád se nechává manipulovat pro klid v rodině,“ vstoupí do jejich debaty Martin. „Můžeme pomocí manipulace nad někým získat moc?“ je zvědavá Tina. „V některých případech ano. To je smyslem sektářství.“ S těmito slovy všichni zpozorní. „Pokračuj,“ žadoní. „Teď ne, k tomu se vrátíme později. Teď jsme si jen měli vysvětlit, kdo může být manipulovatelný a toho jsme dosáhli. Víme, že za určitých okolností, prakticky každý. Teď si ještě vysvětlíme, kde jsou počátky manipulací. Myslím, kde se v nás berou touhy manipulovat, anebo proč se stáváme loutkami na provázku.“ „Já jsem maňásek,“ šaškuje Ruda a pitvoří se. „Šašek, ne maňásek,“ směje se Martin a ostatní se přidávají. Jenom Tina je vážná. „Nesmála bych se tomu tak,“ říká k ostatním. „Není to žádná legrace. Při silné manipulaci ztrácíš osobnost a opravdu se chováš, jako ten maňásek.“ „To snad záleží, jestli se dáš,“ nesměle odporuje Martin. „Dočkej času, jako husa klasu,“ odpovídá mu Tina. „Ostatně letos se to asi časem dovíš, viď?“ otáčí se ke mně. „Jistě, je to naše ústřední téma pro tento školní rok. A teď dále. Kde si myslíte, že jsou příčiny takovéhoto chování?“ „Asi jako všechno, v rodině,“ pronese důležitě Ruda. „Kde taky jinde. Vztahy, ty nás jednou umoří,“ přidá se Martin. „Myslíš si, že má na to vliv výchova?“ ptá se Jana. „Určitě. Každý jedinec si z rodiny odnáší vzory chování. Pokud se v rodině hraje divadlo, je dítě přesvědčeno, že tomu tak má být a také se takto později ve vztahu chová. Pokud matka manipuluje svým partnerem, nějakým způsobem ho vydírá, brzy to dělají také děti. Ostatně, děti to zkoušejí prakticky brzy po narození. Velmi rychle poznají, na koho si co mohou dovolit. Pak už záleží jenom na výchově, kam jim dovolíme tuto schopnost dovést. Takže výchova je jedním z parametrů. Co dál?“ „Moc,“ řekne Tina a zarazí se. Nejprve znejistí, pak se ujistí: „Je to tak, že?“ „Ano prosím,“ odpovím jí. „Pocity nadřazenosti, síly, ty nás nutí podmaňovat si jiné.“ „Taky nevědomost,“ přidává se Jana. „Nevědomost? Jak to myslíš?“ neví si s jejími slovy rady Ruda. „Vstoupíš do nějaké skupiny a nevíš, že se jedná o sektu. A když to zjistíš, je pozdě.“

19

„Aha.“ „Ještě mi řekněte, která vlastnost souvisí s manipulacemi?“ „Myslíš, abych byl loutkou, nebo ten kdo koná?“ ujasňuje si Martin. „Je jedna vlastnost, která se týká obojího.“ „Moudrost,“ plácne Ruda a hned se zarazí: „To asi ne.“ „To ne, je to jedna, kdy není dobře, máme-li jí málo, a také není dobře, máme-li jí moc.“ „Už vím,“ zaraduje se, „sebeúcta.“ „A ještě něco je důležité. Jenom tak můžeme přijít na to, zda je jednání dotyčného v pořádku, nebo se jedná o manipulaci.“ „To dá rozum – nezbytný je selský rozum,“ vtipkuje Ruda a je na sebe pyšný, jak se mu to povedlo. Usměju se. Jak málo nám stačí ke štěstí a dobrému pocitu, a to je dobře. „Přesně tak, takže teď si všechno shrneme.“ *** Manipulace je určitou snahou o působení na jiného jedince nebo také různě velkou skupinu osob. Při tomto působení se snažíme přesvědčit druhého o správnosti našeho názoru. Také se můžeme jiné pokoušet přesvědčit o tom, že naše jednání je jediné správné. Manipulace je druhem konání, jehož výsledkem je nějaký prospěch pro manipulujícího. Hezky řečeno. Jenom co si pod tím máme představit? Trochu si předcházející řádky „přeložíme“. Tak třeba dítě něco chce po rodičích. Třeba nový mobil. Přijde samozřejmě za tím, kde ví, že má větší úspěch. U holčiček to jsou obvykle tatínkové, u chlapečků maminky. Tak dlouho se ke svému rodiči vine, dokud z něj nevymámí slib na koupi telefonů. Obvykle při tom používá i tato slůvka: „Ty jsi nejlepší tatínek, já tě mám tak ráda, tatínečku můj…“ A který tatínek by odolal. Na plaveckém výcviku potřebuje instruktor dostat děti do vody, a tak jim slíbí nějakou odměnu. Nebo vsadí na jejich soutěživost. Jdete k lékaři a ten se vás pokouší přesvědčit, že jedině operace je to správné a jediné řešení. Lékárník vám vysvětluje, že jedině tato mast má ty správné účinky. Televizní reklamy nás přesvědčují o tom, že jedině s tímto práškem bude vaše prádlo čisté, že pouze s tímto jogurtem bude vaše zažívání v pořádku, že chřipku zdoláte právě těmito tabletami. Je jenom a jenom na nás, co si z nabídky trhu vybereme. Denně na nás čeká spousta zajímavých nabídek a také spousta hloupostí. O mnohých budeme dále hovořit. Pokud však zapomene na svůj „selský rozum“, bude náš život jako divadelní představení. Nebudeme však hrát hlavní roli na prknech, která

20

znamenají svět. Budeme maňáskem, se kterým je hráno představení, o kterém on sám nerozhoduje. Nebo také loutkou, za jejíž provázky tahá někdo úplně jiný. S manipulacemi se setkáváme dnes a denně. Někdy je také používáme. Pokud zůstaneme v rovině „bude × nebude“ je všechno v pořádku. Pokud tuto mez překročíme… To je na delší vyprávění, takže o tom později. Raději si probereme, kdo je rizikovou skupinou pro manipulace. Nejčastěji se můžeme stát obětí manipulace (kromě těch běžných, každodenních), ovládá-li nás strach. Obava z toho, že někomu ublížíme, či někoho zarmoutíme. Další skupinku tvoří lidé, kteří chtějí mít „klid“. Proto udělají prakticky cokoliv. A nejčastěji se do sítí manipulací zaplétají lidé, kteří procházejí nelehkým obdobím. Někoho ztratili, o něco přišli, nedosáhli toho, co očekávali, atd. A k manipulaci také můžeme přijít „jako slepý k houslím“. Jak to myslím? Použiju jedno slovíčko – nevědomost. Když o něčem nevím, neznám to, nechápu, o co se jedná. Až zjistím, co se vlastně událo, je většinou pozdě. To už jsem v pořádné síti. A viděli jste někdy mouchu, jak těžce se dostává z pavoučí sítě? Kdo se stává manipulátorem a proč? Sklony k takovémuto jednání mají lidé, kteří jsou přesvědčeni o své dokonalosti a tím nadřízenosti. Někdy stačí, aby jinak solidní jedinec získal postavení. Určitě ze svého okolí znáte někoho takového. Původně dobrý kamarád, ze kterého se stal vedoucí a posléze váš nepřítel číslo jedna. Manipulátoři se snaží získat nad někým jiným moc. Bohužel se to může stát i v manželství, kdy si jeden z partnerů myslí, že ten druhý je jeho majetkem. Už dost opakování. Pod pojmem manipulace se skrývá množství různých způsobů, jak jiným většinou znepříjemnit život. Bohužel, často si svůj život komplikujeme sami. Nesouhlasíte? Jen vydržte, brzy pochopíte. Trochu odbočíme a podíváme se, jak snadno můžeme ubližovat sami sobě.

21

SÁM SOBĚ NEPŘÍTELEM

Dana stojí před zrcadlem téměř nahá. Její tělo je vyhublé na kost. „Jsem tak ošklivá,“ říká si nahlas. „Jak se to mohlo stát. Měla jsem nad svým hubnutím přece kontrolu.“ Protože si svůj problém uvědomovala, požádala o pomoc. Vybízím ji k vyprávění, jak to všechno začalo. Proč vlastně začala hubnout? Na fotkách, které mi ukazuje, byla normální děvče. Žádná vychrtlina, tak akorát. Dana ukazuje na fotku a vypráví: „To mi bylo sedmnáct. Zamilovala jsem se do Petra. Moje láska byla jednostranná. Nelíbila jsem se mu. Řekl mi, že jsem tlustá. Tak jsem přestala jíst a začala hubnout. Rodičům jsem se vymlouvala, že už jsem jedla. Když jsme měli společný oběd, najedla jsem se a tajně šla jídlo vyzvracet. Postupně jsem začala hubnout. Jenomže teď už to nedokážu zastavit.“ Chvíli si s Danou povídáme. Dokáže na sebe změnit úhel pohledu a přestat přikládat svému vzhledu velkou důležitost? Pokud ano, má vyhráno. Pokud ne, kdoví… Abych vás však nenapínala. Pochopila a zvládla to. Dnes je již dospělá a je z ní pohodová krásná žena. *** Milan konečně dostal své vysněné místo vedoucího oddělení. Dlouho se snažil všem dokázat, že je v oddělení nejlepší. Do práce chodil první a odcházel poslední. A konečně pochopili, vysněné místo má v kapse. O půl roku později… Zhroucený Milan leží v posteli a vůbec nemá chuť z ní vylézat. Nic ho nebaví. Nejraději by skočil pod vlak nebo z vysokého mostu. Když si jde udělat čaj, tak tak, že ho nevylije. Ruce se mu klepou, jako nějakému starci. Srdce zděšeně buší. Přítelkyně už před měsícem odešla a on je v celém bytě sám. Žádný z jeho kolegů se nezastaví. Kolegů… vždyť to byli už nějakou dobu jeho podřízení. A kamarádi? Jak může mít kamarády, když práce byla celý jeho život. Tak moc chtěl být vedoucím… Maminka mu přece vždycky říkala, že je rozený vedoucí. A když se mu něco nepovedlo, tak za to přece vždycky mohl někdo jiný. I maminka to tak viděla. Už zase je to tady. Nikdo ho nechápe, nerozumí mu. Neumí jej ocenit. Stejné to bylo ve škole i v práci. Opravdu je to tak? Je to jeho okolí, kdo za všechno může? Podívejme se zpátky do minulosti.

25

Když bylo Milanovi pět, jeho rodiče se rozvedli. To mu zase tak nevadilo, protože měl maminku, která se o něj velmi pečlivě starala. A tatínek plnil pilně úlohu peněženky. Takže mu vlastně nic nechybělo. Vždycky byl oblečen podle nejnovější módy, měl všechno, co si děti mohou přát. Všichni mu vždycky záviděli. Jenom jedno nikdy neměl, kamarády. Vždycky chtěl v každé hře rozhodovat. On to přece byl, kdo věděl všechno nejlépe. Maminka ho v tom podporovala. Milánek byl přece její dokonalé dítě. Byl vždycky něco víc, než ostatní děti. Že dokončil školu jen díky penězům otce, to maminka neviděla. Její Milánek je přece tak chytrý… to jenom ti učitelé… nechápali ho. Milan uvěřil ve svou dokonalost. I na svém posledním místě byl přesvědčen, že on hravě zvládne práci svého vedoucího. Skutečnost byla ovšem jiná. Změnou pracovní pozice na vedoucího oddělení se dostal mezi dva mlýnské kameny. Nadřízených a podřízených. Nestíhal svou práci, nedokázal řídit své podřízené. Jeho pocit dokonalosti stále více nahrazoval stres. A mlýnské kolo se točilo a točilo… *** Přemýšlím o osudech klientů. Svým způsobem je mi některých líto. Ne vždy si za své problémy mohou sami. Je opět podzim. Dny se zkracují a tma mi připadá nějaká hustější. Také stromy se zahalují do smutečního závoje. Všimli jste si někdy, že podzim je stejně smutný jako stáří? Můžete namítnout, že to tak není. Souhlasím. Ne vždycky. Většinou však ano. Kdysi jsem ráda jezdívala na podzim do Vysokých Tater. Podzim tam byl, a asi i dneska je, nádherný. Především ve dnech, kdy slunce ukázalo svou tvář. A také, i když byla mlha. To jste pak viděli jenom kousek před sebe a příroda pomalu ukazovala, metr po metru, svou úžasnou tvář. Podzim hraje všemi barvami. Jsou jiné, než letní nebo jarní. Všimli jste si? Stáří ve mně vyvolává ještě něco jiného. Soucit. „Á, příprava na školu – manipulace, vlastní emoce,“ ozve se mi za zády. Ani jsem si nevšimla, kdy Honza vstoupil. Všichni ti, kteří četli první knihu už vědí, že Honza, je můj přítel, se kterým již delší dobu kráčíme společně životem a také – náš nejmilejší pan učitel. „Dělám přípravy a trochu jsem si zavzpomínala,“ odpovídám. „Udělám kafe a probereme si to. Stejně potřebuju osvěžit paměť před vyučováním.“ Za chviličku se vrací se dvěma hrnky voňavého kouřícího nápoje. Vezmu si jeden hrneček a hřeju si o něj ruce. Taky je míváte věčně studené? Pak pomalu upíjím. „Lidé často hovoří o empatii – vcítění se. Já si myslím, že pořádně

26

nevědí, o čem je vlastně řeč. Hodně klientů hovoří o své údajné schopnosti vcítit se do druhého a přitom na emocích mají poruchu?“ „Nediv se. Vezmi si některé esoterické knihy. Správný člověk se má podle nich vcítit do druhého.“ „To je přeci nesmysl. V okamžiku, kdy se vcítím, tak jsem v háji. Jsem tam, kde ten, komu chci pomoct. To je, jako když se někdo topí na jezu a já tam hned skočím. Nevím, kolik tam je vody a jak silný je proud. Takže se ve finále utopíme oba.“ „Jo. Jenomže tak nikdo nepřemýšlí. Moderní je se vcítit, tak se to dělá. Nebo aspoň předstírá.“ „To bych chápala, kdybych chtěla opravdu poznat něčí problém, musela bych vlézt do jeho kůže. Trochu mi to připomíná tu pohádku, už nevím, jak se jmenuje. Jak se tam chasník převlékl za medvěda a král ho sám přivedl do věže k princezně.“ „Tak nějak. Při vciťování vstupuješ do osobnosti toho druhého s úmyslem poznat jeho problém. Což může být velmi nebezpečné.“ „Já tomu rozumím tak, že když se snažíš vcítit do problému jiného, tak vstupuješ do něčeho, co je mimo naše vědomí. Co funguje nezávislé na nás. Je to jako zapomenutá zarostlá jáma na zahradě. Ujdeš pár kroků a jsi v ní.“ „Když však s někým soucítím, tak beru v úvahu, že má nějaký problém. Nikdy však nemohu vědět, jak se dotyčný cítí, protože nejsem v jeho situaci ani v jeho kůži. Nevnímám jeho způsobem. Proto si myslím, že se nikdy nemohu do jiného vcítit.“ „Dívala ses, co na to říkají psychologové a slovníky?“ „Podle psychologických slovníků je empatie schopnost vcítit se do pocitů a jednání druhých a soucit se v nich neobjevuje.“ „Tak to vezmeme za jiný konec. Co to je soucit? To je vlastně lítost nad někým, slitování se, politování, soustrast, milosrdenství.“ „Máš pravdu. Když s někým soucítím, tak ho vlastně lituju. Proto se vyjadřuje soucit (soustrast) hlavně na pohřbech.“ „Soucit máš obvykle s někým, kdo trpí, kdo má problém. Což u empatie pravidlem není. Vcítit se můžeš jak do člověka nešťastného, tak šťastného.“ „Takže by se to dalo také chápat tak, že empatie je součást soucitu. I když musím přiznat, že mě se slovo vcítit se zrovna moc nelíbí.“ „Vnímáš za tím moc úzký vztah, viď?“ „Právě. Jednak si myslím, že vcítit se do druhého, to umí jen málokdo. K tomu potřebujeme vlastní prožitky a poznatky. Jen těžko se můžu vcítit do někoho, kdo se topí, když nevím, jaké to je. Není snadné chápat týraného, když mne nikdo netýral.“

27

„Čím bys ho tedy nahradila?“ „Daleko lépe mi zní – soucítit.“ „No, asi ano. Přece jen je z tohoto slova cítit větší odstup.“ „Víš, soucit mi připomíná kostel. Modlitbu – pane, smiluj se nad námi. Zatímco soucítit s někým, to je takové… prima. Jako že víš, že se kolem mne děje něco nedobrého a nepřeješ mi to.“ „Já přeju vždycky jen to nejlepší,“ usměje se už ve dveřích. Byla jsem ráda, že jsme o tomto tématu hovořili. Není jednoduché vyjádřit své myšlenky a pocity. Zkuste si to někdy sami. Vyjádřit se tak, aby vám okolí rozumělo. To je někdy dřina, co? *** Stela stojí na hřbitově u hrobu své matky. Dnes uložili její urnu do hrobu. „Teď už máš nový domov, tak snad od tebe bude pokoj,“ pronese vážně. Přesto je v jejím hlase cítit strach. Otočí se a snaží se co nejrychleji odejít. Přesto, že má pocit téměř úprku, její pohyby jsou pomalé. Jakoby ji někdo táhl zpět k hrobu. Nakonec se jí podaří dojít domů, je však úplně vyčerpaná. Schoulí se v křesle. Prsty na rukou se klepou, stejně jako celé její tělo. Pak se pomalu stahují v křeči, až vypadají jako drápy. Stela s námahou vstane a podívá se do zrcadla. Její obličej je zkřivený, snad bolestí. Kouká na sebe, vidí však obličej své matky. Ženy, která již dávno vyřkla nehezká slova: „Budeš škaredá a zlá jako já!“ Prakticky od této doby má Stela potíže stejné, jako měla její máma. Nemůže pořádně chodit, často se jí klepou ruce, na nohách se jí dělají ošklivé boule, má všechny příznaky nemocí, které měla její máma. Lékařská vyšetření však hovoří o opaku. Podle nich by měla být zdravá. Stela mi toto všechno převyprávěla. Sedí v křesle naproti a celá se chvěje. Už jste někdy viděla obrovskou hromadu strachu? Jednu takovou měla kolem sebe a také v sobě. Chvíli jsme si povídaly, něco málo změřily. Po několika otázkách se Stela rozpovídá: „S mámou jsem nikdy nevycházela dobře. Mrzelo mne to, a tak jsem navštívila jednoho léčitele. Vysvětlil mi, že je to moje karma. Že se musím do matky vcítit, pak ji pochopím a vztahy se urovnají.“ „Jenomže to se nestalo,“ pokyvuji hlavou. „Zkoušela jsem se do ní poctivě vcítit. Nejprve mi to nešlo, později jsem začala mít stavy podobné jejím. Tehdy mi řekla tu ošklivou větu. A pak…“ z jejích očí vytrysknou slzy a stékají jí po tváři.

28

Nechám z ní proudit neštěstí a smutek. Je dobré nechat emoce plynout. Když se po chvíli uklidní, vysvětlím jí, co se stalo, a proč má „stejné nemoci“ jako její matka. Dnes je Stela daleko klidnější a nic z dřívějších nemocí ji už netrápí. *** Nastal čas další školičky, a tak se vypravme k našim studentům a pojďme si povídat o některých emocích, kterými můžeme ovlivnit sami sebe. „Vítám všechny na dalším společném víkendu, jehož téma je – sám sobě nepřítelem.“ První se ozve Ruda: „To je dobrý. Ale neměli jsme probírat manipulace?“ „Asi to spolu bude souviset,“ ozve se nesměle Jana. „Prostě se sám zmanipuluješ a tím se staneš svým nepřítelem číslo jedna,“ vloží se Martin. „Fajn, právě jsi to vysvětlil, takže můžeme domů?“ dělám si z nich legraci. V první chvíli vidím údiv na jejich tvářích, pak se rozesmějí. „Už jste konečně vzhůru, takže začneme.“ Tato skupinka „studentů“ je nás zkušební ročník. Na nich si ověřujeme, zda dokážeme předat své znalosti a zkušenosti z předmětu „mezi nebem a zemí“. Jsou to právě oni, kteří nás upozorňují na případné rozpory, špatně vysvětlené pojmy, nelogičnosti. Za to jsme jim s Honzou nesmírně vděčni. Jsou ostatně nejen našimi studenty, ale také kamarády. Hodně toho o nich víme. Kde a s kým bydlí, jaká jsou jejich povolání, jaké mají koníčky, kdo je na sladké a kdo na maso… Nechám filosofování a opravdu se už pustím do vysvětlování. Vlastně spíše řízené diskuse na dané téma. „Dneska budeme hovořit o emocích, které jsou pro náš organismus škodlivé. Označíme si je jako škodlivé vnitřní vlivy.“ „Jak to souvisí s manipulacemi?“ ozývá se netrpělivá a akurátní Jana. „Vydrž. Tyto vnitřní vlivy vycházejí z nás samých. Vytváříme si je ve své psychice. Ovšem – ovlivňují zase psychiku. Není důležité, zda je prvotním podnětem něco z vnějšku.“ „Myslíš třeba strach?“ je zvědavá Tina. „Vážně?“ „Promiň. Strach není prvotní podnět, to je reakce, viď?“ „Není potřeba se omlouvat, proto jsme přece tady. Tak jo. Mezi takovéto vnitřní vlivy řadíme stres, strach, svědomí a některé emoce – přílišnou důležitost či soucit. Ty jsou pro nás nejdůležitější.“ „Jak to funguje?“ ptají se jeden přes druhého. „Zkuste to někdo vysvětlit,“ vybízím je.

29

„Třeba svědomí?“ zkouší Jana, a když přikývnu, pokračuje: „Představuji si to tak, že jsem něco provedla a hryže mě z toho svědomí.“ „Hryže, hryže, až tě uhryže,“ vtipkuje, kdo jiný, než Ruda. „Skoro. Svědomí mi předkládá myšlenku na to, jak jsem špatná. Ta se ve mně usadí a já trpím pocitem viny. A mám z toho kolotoč.“ „Rozumím. A myslíš to opravdu dobře. Ať už je provinění skutečné nebo ne, funguje tak, jak jsi to popsala. Povím vám jeden příběh.“ *** Malý Matěj je uzavřený a jeho oči jsou velmi smutné. Maminka vypráví, že se ve škole straní dětí, prakticky s nikým nemluví, nemá kamarády, je často nemocný. Pošlu ji na chvíli pryč a snažím se navázat s Matějem kontakt. Z testu vím, že se nemá rád. Pěstuje si v sobě pocit provinění. „Matěji,“ oslovím ho, „řekneš mi, proč se nemáš rád? Co jsi tak špatného provedl?“ Matěj na mne chvíli kouká a pak vyhrkne: „Vyhnal jsem z domu tatínka!“ Jeho odpověď mě na chvilku vyvede z míry. Jak vyhnal tatínka? Pokud vím, otec je opustil v jeho pěti letech, to jsou pouhé dva roky. Pak se vzpamatuji a ptám se ho: „jak jsi ho vyhnal?“ „Zlobil jsem a on to už nevydržel, a proto od nás odešel,“ prohlásí vážně. V tu chvíli nevím, zda se mám smát nebo brečet. Znáte ten pocit. Situace je úsměvná i vážná zároveň. „Jak jsi zlobil?“ pokračuji v našem rozhovoru. „Neuklízel jsem si hračky,“ pronese vážně. „A jak víš, že právě proto tatínek odešel?“ „Slyšel jsem je. Tatínek říkal, že už se na to nemůže dívat, pak práskl dveřmi a odešel.“ „A bylo to kvůli tvým hračkám?“ zjišťuji, co se mu v té jeho malé hlavičce vlastně usadilo. „Ten den jsem je nechal rozházené po podlaze v obýváku a dělal jsem, že spím.“ Snažím se vysvětlit Matějovi, že tatínek určitě neodešel kvůli jeho rozházeným hračkám, že ho má rád, stejně jako maminka, a že dospělí se někdy hádají. Chvíli na mně kouká s otevřenou pusou a pak pronese: „Tatínek neodešel kvůli mně?“ „Určitě ne. Vždyť přece za tebou chodí.“ „To ano,“ přiznává Matěj. „Tak vidíš.“ Matěj zhluboka vydechl. Asi mu ze srdíčka spadl hodně velký kámen. Když jsem ho viděla po čase znovu, už to byl kluk plný elánu a života.

30

„Z toho plyne poučení, nehádejte se před dětmi,“ pronese vážně Jana. „Přesně tak,“ přikyvuji, „nikdy nevíte, co se v dětské dušičce odehraje a jak si vaše slova vysvětlí.“ „Když nemám čisté svědomí, tak se ničím, to chápu,“ pronese Tina. „Jenom pořád ještě úplně nechápu princip.“ „Zkusíte to někdo?“ vyzývám ostatní. „Dobrá, mám pocit viny za něco, ten se usadí v mém svědomí a to mně hryže,“ pronáší pomalu Martin. „Tím si přestávám vážit sám sebe.“ „Nemáš se rád?“ zeptá se Ruda. „Není za co. Jsem zlý. Takže moje myšlenky prakticky bojují mezi sebou. Měl bych se mít rád, jenomže nemůžu, protože jsem něco provedl. Nastává vnitřní nevyrovnanost a na to potřebuju hodně síly. Pociťuju stále větší únavu a přestávají mě bavit lidi kolem.“ „Dalo by se to tak říct,“ souhlasím. „Tady je vidět síla vlastní myšlenky. Nemám čisté svědomí, to ve mně hlodá a narušuje moji rovnováhu. Je to jako vnitřní boj. Snad ještě lépe, rebelie ve vlastních řadách. Pocit viny se ve mně roztahuje a zastiňuje především radost. Rozrůstá se jako černý mrak na obloze.“ „No jo, a co s tím?“ jsou zvědaví všichni. „Když je provinění oprávněné, je potřeba situaci nějak napravit. Pokud to jde. A vzít si z ní poučení. Pokud nám byl pocit viny jen podsunutý, stačí se s tím vyrovnat. Není to zrovna snadné. Jenomže pokud to neuděláme, černé mraky nás roztrhají.“ „Jak mi může někdo namluvit, že jsem špatný, když to tak není?“ je zvědavý Ruda. Odvětím: „Docela jednoduše. Znáš rčení – stokrát opakovaná lež se stává pravdou?“ „To je vlastně fakt. Když budu někomu stále říkat, že je ošklivý, tak tomu nakonec uvěří.“ „Všechno jasné?“ rozhlédnu se po svých studentech. Přikyvují a tak pokračuji: „Takže můžeme dál. Jenom ještě malá poznámka. Pocit viny zahrnuje i neúspěšnou touhu po úspěchu či přehnané ambice.“ „Takže se týká spousty lidí,“ pronese Tina. „???“ údiv na tváři Rudy i Jany. „Dneska je mnoho těch, kteří chtějí pomáhat. Je to moderní. Tak každý absolvuje nějaký kurz a oblažuje své okolí velmi povrchními znalostmi.“ Zastavím ji: „Máš pravdu, k tomu se vrátíme později. S tím souvisí ještě mnoho dalšího. Teď se vraťme k učivu. Další skupinou toho, čím ovlivňujeme sami sebe a své životy, jsou stres a strach.“

31

„Proč strach? Ten mám přece, když se něčeho leknu,“ odporuje mi Ruda. „Opravdu?“ Zamyslí se. „Vlastně… někdy jde strach zevnitř. Člověk se může rozklepat a ani neví proč. A stres? Ten se taky dere, kdoví odkud.“ „Stres i strach jsou reakcí našeho organismu na dřívější prožitky. Možná by se daly přirovnat k alergiím. Samozřejmě, pokud nebereme v úvahu, že nás zrovna někdo vyleká. Určitě se vám už stalo, že jste z ničeho nic znervózněli a nevěděli jste proč. Nebo vás rozklepal strach. Jen tak.“ „To se mi občas stává,“ přikyvuje Tina. „Nám taky,“ přidávají se ostatní. „Čím to je?“ Začnu si pobrukovat: „Čím to je, čím to je…“ „Mluvila jsi o podobnosti s alergiemi,“ chytne se Tina. „Takže spouštěcím faktorem je nějaká vzpomínka, schovaná v nás.“ „Obvykle v nás zůstane něco z dětství či dospívání. Třeba když dítě strašíme, že v místnosti vedle ve tmě je bubák, nechoď tam, někdo tě ukrade apod.“ „Z toho mohou být i fobie, že jo?“ zeptá se Ruda. Zajímá ho to nejvíce, protože má nejmenší děti. „Tak si dávej pozor na to, co říkáš,“ upozorňuje ho Jana. „Děti nestraším,“ odpovídá. „Ostatně, strachem se budeme zabývat v budoucnu trochu více. Včetně fobií. Teď budeme pokračovat. Vlastně…“ zarazím se, protože jsem si všimla hodin. „Už je pozdě. Jste studenti a ti mívají domácí úkoly. Na příště si promyslíte význam důležitosti a její vliv na život.“ „Důležitost čeho?“ diví se Ruda. „U tebe, jak je důležité mít ‚fi lipa‘,“ utahuje si z něj Martin. „Popřemýšlíte o tom, jakou roli hraje v životě všechno, čemu přikládáme velký význam. Ty jako rodič bys to mohl chápat. Tak třeba jak je to se známkami tvé dcery.“ „Už rozumím.“ Necháme studenty žít jejich obyčejné životy a vysvětlíme si, jaký vliv má na nás zmiňovaná důležitost. *** Žaneta moc chtěla dokonalé manželství. Mockrát si svůj život představovala. Hezkého, vysokého, tmavovlasého muže s dokonalou postavou. Dvě děti, modrookého chlapce a světlovlasou dívenku. Nedělní procházky po čtvrti. Dům s bazénem. Manžel, nejlépe ředitel vlastní firmy. Neuběhl den, aby si takovýto život nepředstavovala.

32

Dříve se často seznamovala s muži, kteří z větší části vyhovovali jejím požadavkům. Každý ji však rychle opustil. Nikdy nechápala, proč. Vždyť chtěla jen to, co mají všichni. Roky plynou. Žanetě je dneska téměř čtyřicet a její princ nikde. Dny jsou stejné, jeden jako druhý. Ráno do práce, v poledne sama na oběd, večer televize. I kamarádky ji už opustily. Všechny jsou vdané a mají rodinu. Jen ona je stále sama. Žaneta vložila do svého snu obrovskou důležitost. Svou přehradu tužeb nejen naplnila po okraj. Voda přetéká a hrozí, že se přehrada roztrhá. Silný proud s sebou strhává všechno, co je v jeho dosahu. Stejně, jako Žaneta svým přehnaným úsilím odhání všechny potenciální nápadníky. Nikdy nepochopila, jak moc z ní její touha po manželství čiší. Dodnes netuší, že podléhá důležitosti. Stejně jako mnoho dalších. *** Ponechme Žanetu jejímu osudu a pojďme si udělat také domácí úkol. Všichni víme, co je důležitost. Lze ji přikládat jak někomu, tak něčemu. Určitě jste již někdy prohlásili, že něco je pro vás důležité. Třeba mít dobré vysvědčení. To je v pohodě. Pokud jste pak nešíleli, když se tam objevila nějaká horší známka. I když s tím mají většinou problém rodiče. Znám však děvče, které přílišná touha po dokonalosti, tedy přehnaná důležitost, přivedla na invalidní vozík. *** Katka je od první třídy nejlepší žákyní. Vždycky měla samé jednička. Když přišla ze školy, nebylo ji třeba pobízet, aby se učila. Pro mnohé rodiče ideální dítě. Na střední škole však nejlepší nebyla. Ať se snažila sebevíc a celé dny se věnovala učení, nebyla už třídní jedničkou. Patřila sice k nejlepším, jenomže to pro ni bylo málo. Přesto tuto situaci ještě ustála. Pak přišla vysoká. První zkouška. Byl krásný zimní den. Všude bylo bílo a sníh chroupal pod botami. Cestou na zkoušku Katka své okolí vůbec nevnímala. Nevšimla si koulujících se dětí, stařenky o holi, kterou míjela. Neviděla ani své spolužáky. Usadila se před učebnou, za jejímiž dveřmi probíhala zkouška. Katka si sundala kabát a nejraději by ze sebe sundala všechno. Cítila se jako v ohni. Celé tělo jí hořelo. „První zkouška, musím za každou cenu dostat jedničku,“ honí se jí hlavou, když zaslechne své jméno. Vstoupí do místnosti, ve které sedí profesor za vysokým stolem. Vybídne ji, aby přistoupila a vybrala si otázku. Katka sáhne po jednom papírku. Zkoušející ji pošle připravit se k malému stolečku. Katka se posadí a sáhne po čistém papíru a tužce. Podívá se na otázku.

33

V tom se jí zamlží oči a není schopná přečíst text, který drží v ruce. Tak chvíli sedí a nevnímá své okolí. Hlavou se jí honí obsah skript, všechno v ní má smíchané dohromady. „Už jste připravená?“ slyší jakoby z velké dálky. Nereaguje. „Haló,“ slyší profesora, který stojí proti ní. „Začněte,“ vybízí ji laskavým hlasem. Katka není schopna slova. Mlčí a na výzvy pedagoga nereaguje. Ten se ještě chvíli snaží: „Přijďte příští týden.“ Jeho hlas je chápající. Nevyhodil ji, naopak dostala další šanci. Katka vstává a odchází vrávoravým krokem. Neví, jak se dostala domů. O týden později přichází Katka znovu na zkoušku. Tentokrát se z ní podaří dostat zkoušejícímu pár vět. Jsou však nesouvislé a vůbec ne k tématu. „Bohužel, slečno,“ sděluje Katce, „tato zkouška vám nevyšla.“ Vrací jí index, který je němým svědkem jejího nezdaru. „Ne, už tam nepůjdu. Nikdy nikam nepůjdu,“ prohlásí Katka. A přesně to se stalo. Už nikdy nikam nešla. Občas někam dojede – na invalidním vozíku. *** Co se děje, když něčemu přikládáme abnormální důležitost? Tato velmi silná myšlenka nás dožene k přehnané reakci. Víme, že myšlenka má velkou sílu. Tedy, takovou, jakou jí dáme. Pokud něco hrozně chceme, pak soustředíme do svého chtění hodně síly. A tato síla je namířená proti nám samým. My to chceme. Je to, jako byste se sami chytili na svůj háček. A čím víc něco chcete, tím více se „zaháčkujete“. Takže – manipulace se sebou samým. Mohu vás ujistit, že tímto způsobem ničeho nedosáhnete. Právě naopak. Pokazíte všechno, co se pokazit dá. Jistě to znáte ze svého života. Snad každý z nás takovouto situaci zažil. Vězte, že v životě není nikdy nic zas tak moc důležité. Zkuste si napsat na papír, co je pro vás dnes důležité. Dočtěte tuto knihu a znovu se podívejte na svůj papír. Co myslíte, budete mít pořád stejný názor? Než si to vyjasníte, uděláme si malé shrnutí. *** Vina, stres, strach, důležitost, empatie. Právě o těchto pojmech jsme hovořili. Jakou sílu má myšlenka o vině? Jakou silou nás ovlivňuje pomyšlení na strach či stres? Způsobuje nám problémy důležitost a empatie?

34

Pocit provinění zasahuje velmi významně do naší osobnosti. Nemáme-li „čisté svědomí“, nabouráváme vztah k sobě samým. Přestáváme si věřit, mít se rádi. A vězte, pokud nemáte rádi sami sebe, těžko můžete mít rádi lidi kolem sebe. Ať vám říká kdokoli něco jiného, platí tohle pravidlo. Když budu mít hlad, nebudu rozdávat jídlo. A pokud to udělám, pak jenom jednou. Proč? Logicky – nepřežiju. Nemám-li dostatek lásky pro sebe a své chyby, nemohu ji nikomu dát. Takže… odpusťte si. Ne těm okolo, sami sobě. A dále se chovejte tak, aby nebylo třeba odpouštět. Neviňte se za něco, za co nemůžete. Nevnucujte nikomu pocit viny. Především ne dětem. Nemáte tušení, co všechno může takováto myšlenka spustit. Stres se poslední dobou stal běžnou součástí našeho života. Patří k faktorům, které spouštějí nežádoucí změny v organismu. Ostatně, to je téma na nejednu knihu. Strach má velké oči. Toto rčení určitě také znáte. Skutečně. Strach můžeme mít z lidí, ze tmy, z pavouků, myší, psů… zkrátka z čehokoliv a kohokoliv. Strach aktivuje vnitřní „bojovníky“ a rozhoduje se, zda se případnému hrozícímu nebezpečí postavit nebo raději utéct. Pro obě varianty potřebuje organismus hodně síly, proto se následně můžeme cítit naprosto vyčerpaní. Ostatně, strach má také mnoho podob, a tak se mu v budoucnu budeme více věnovat. Důležitost je velmi zajímavá pohnutka, která nás nutí k přehnané činnosti. Mohli bychom o ní hovořit také jako o specifickém druhu workoholismu. Tím, že něco hodně chceme, vynakládáme nadměrnou aktivitu na dosažení požadovaného. Obvykle přehnaně mnoho. Představte si auto, které se řítí po silnici dvoustovkou. Řidič brzy řízení nezvládne a skončí mimo silnici. Stejně se chová ten, kdo přikládá něčemu velkou důležitost. Proto pozor na svá přání a konání. Psychologie hovoří o empatii – vcítění se, jako o schopnosti promítnout své vlastní „já“ do psychického obrazu druhého člověka a to způsobem, který vyvolá nejprve souznění, následně porozumění. Jedná se o proces, jehož výsledkem by mělo být pochopení druhého, ovšem při zachování své identity. Když tato slova přeložíme, pak bychom měli vědět, co druhý cítí. Abychom to však dokázali, museli bychom odložit své vlastní emoce, názory, hodnoty, předsudky. Čímž bychom odložili svou identitu. Takže vcítit se, to znamená stát se někým jiným, byť na krátkou dobu.

35

Schopnost vcítění se je údajně vrozená nebo se jí lze také učit. Ostatně, studovat se dá ledacos. Přiznávám se, že já osobně se do svých klientů nikdy nevciťuji. Snažím se pouze pochopit jejich problémy, které provázely jejich život a pomoci jim z nich. Být empatická, to mi připadá jako skočit pro každého do rybníku. A nevím jak vy, ale já špatně plavu. A tak raději vysvětluji, že když už do té vody vlezli, tak jim nezbude, než se dostat zpátky na břeh. V esoterické literatuře najdete spousty technik, jak se vcítit do druhého. Jen sem tam se píše, jak je to vlastně nebezpečné. Často se s tímto jevem setkávám. Lidé se snaží vciťovat do druhého, protože nebýt empatický, to není IN. Můžete namítnout, že se vás to netýká. Opravdu jste se nikdy nepokoušeli vcítit do někoho jiného? Třeba kamarádky, kamaráda? Cítili jste se někdy po rozhovoru s přáteli „vycucnutí“? Pak jste byli příliš empatičtí. Můžeme si to vysvětlit na houbě. Když ji dáte do vody, ihned nasákne. Stejně reagují příliš empatičtí lidé. Několik hodin po takovémto rozhovoru je začne bolet hlava nebo mají trávicí potíže. Samozřejmě, nikdo nevidí souvislosti. Snad jste i vy pochopili nebezpečí empatie. Ostatně, vciťování se, stejně jako přílišná důležitost, stres, strach či vina, působí na náš organismus jako destrukční prvek. Vaše emoce z vás mohou udělat vlastního nepřítele či loutku na provázku. Přemýšlejte proto o tom, kam se ubírají vaše myšlenky. Vedou vás k duhovému mostu nebo pod zamračenou oblohu? Obě varianty jsou zajímavé, pokud máte deštník. Že nechápete? Jsou-li vaše kroky namířeny k duze, máte v sobě uklizeno, pak se všechny vaše problémy brzy rozplynou v barvách života. Směřujete-li do slzavého údolí, užijte si ho. Všechno jednou skončí. Roztáhnete-li deštník, už nezmoknete. Zastavte se a nechte své smysly pracovat. Uslyšíte bubnování deště, které vás už nezamokří, budete jen pozorovateli bouřek a uvědomíte si jejich krásu a sílu. Stejně silné a krásné mohou být i vaše myšlenky. Pokud se nezavřete doma a nebude svět sledovat skrze okno a mlžnou stěnu.

36

ŽIVOT ZA OPONOU

„Jedu pracovat do Prahy. Potřebuju půjčit na ubytovnu,“ slyším hlas v telefonu. Zarazím se. Nezmůžu se ani na slovo. Po chvíli ticha mi dojde, že to je moje mladší sestra Magda. „To jsi ty, Magdo?“ divím se. „Jo. Našla jsem si v Praze místo. Ubytování mám taky domluvené, jenom mi dej na první nájem. Večer se zastavím, jsem na cestě.“ „Na cestě do Prahy?“ nevěřím svým uším. „Kam jinam?“ slyším ze sluchátka udivený hlas. O své sestře jsem neslyšela několik let. Za pár hodin se objevila ve dveřích a s ní nějaká další žena. „To je moje kamarádka Jindra, stěhuje se sem se mnou.“ Nekomentovala jsem to a čekala jsem, co mi děvčata sdělí. U kávy se rozpovídala a vysvětlila mi, že nastupují do jedné firmy za padesát korun na hodinu. Ubytovnu mají domluvenou, jenom kdybych je tam dovezla. Jo, a na ubytovnu potřebují půjčit. Každá 3 500 Kč. Chvíli jsem na ně nevěřícně koukala. Ony to snad myslí vážně. Vůbec jim nedochází, že nebudou mít z čeho žít. Copak neumí počítat? Nejprve se jim pokouším vysvětlit, že slíbená mzda není nic světoborného, a že nebudou mít po zaplacení ubytovny z čeho žít. Marně. Mávnu tedy nad tím rukou a neřeším to. Po hodině je odvezu na ubytovnu a dám jim peníze na zaplacení. „Tím to snad pro mne končí,“ myslím si. Ještě nejsem doma, když sestra volá. Celá vyděšená mi sděluje: „Ta ubytovna je hrozná. Nejsou tady ani matrace a sprchy jsou společné s mužskýma. Přijeď pro nás. Tady být nemůžeme.“ Otočím auto a vracím se pro děvčata. Protože je večer, necháme je obě u nás přespat. Na internetu najdeme vhodnou ubytovnu a druhý den ráno je tam odvezu. Zaplatím na měsíc dopředu. Odpoledne ještě přivezeme nezbytné vybavení, jako hrníček na kafe, talíře a příbory, nějaký hrnec na teplý párek… a také nákup. Sestra cestou v autě přiznala, že nemá ani korunu a tak jí dám nějaké peníze, aby měla na dopravu do práce a na jídlo. Jdeme se podívat na nové bydlení děvčat. Za měsíc se sestra dostaví pro nájem za svou ubytovnu, protože ještě samozřejmě žádnou výplatu nedostala. Usadí se a po chvíli mi začne vysvětlovat, že jí vlastně ty peníze dlužím. Nevěřícně na ni koukám. „Jak to myslíš?“ „Protože jsi mi zkazila život!“ pronese rozhodně.

39

??? „Tys mně odvezla z domu a já kvůli tobě bydlela na internátě. A nemohla jsem být doma. Vytrhla jsi mne z milující rodiny!“ Nevěřím svým uším. To snad nemůže myslet vážně. Copak neví, jaká to vlastně byla rodina? Nebyla u neustálých hádek? A když mámu odváželi do blázince? Neviděla často opilého otce? „Jak jsem tě vytrhla z rodiny?“ „Odvezlas mne na internát do Frýdku.“ Teď mi to dochází. Když bylo sestře patnáct, já byla o dva roky starší. Tehdy byla máma na léčení a otec, toho jsme nezajímaly. Sestra měla podanou přihlášku na učiliště, které bylo od našeho domova vzdáleno asi 50 km. A já, místo abych šla první den do školy, vezla jsem sestru do její školy. Takže takto jsem ji vyštvala z rodiny… *** Někteří lidé se jen těžko smiřují se svým životem. Mnohdy nelehkým. Proto jej jakoby vytlačí ze své mysli, ze skutečnosti, a nahradí svými představami. Každý další den se tímto způsobem stává jednodušším. Často takto svůj život „žijí“ lidé, kteří vyrůstali bez lásky rodičů, zneužívané děti nebo ti, kteří měli velké touhy a nepodařilo se jim je naplnit. *** Darja mne přesvědčuje o tom, že její manželství je perfektní. Manžel má oči jen pro ni, věnuje se maximálně dětem. Prostě ideál. Má všechno, po čem kdy toužila. Jen její oči hovoří o něčem jiném. Je v nich obrovský smutek. Její nitro se jí odráží v tváři. Našedlý obličej, kůže matná, a celá Darja je jakoby bez lesku. Test ukazuje na nenaplněnost v životě. Což je v přímém rozporu s tím, co říká. Dokáže se podívat skutečnosti do očí? Nechápe, co jí vlastně říkám. Nechce nic měnit, jen aby nebyla tak unavená a mohla si své štěstí lépe užívat. Trochu kouzlit umím, tohle však nedokážu. Nezbude, než počkat, až jí život zasadí ránu a Darja se konečně vzbudí. A protože život je takový malý „prevít“, netrvalo dlouho a přišla, tentokrát už „zdravě nešťastná“ Darja. Mezi vzlyky vypráví o tom, jak ji manžel podvádí, nezajímá se o děti, dělá si, co chce a rodina je mu úplně jedno. Musím přiznat, že tato situace je pro ni daleko lepší, než byl její původní stav. Vím, nezní to nejlíp. Vypadá to, jako kdybych jí neštěstí přála. Víte, často spousta věcí a situací není taková, jak to na první pohled vypadá. Pokud by

40

Darja setrvávala ve své simulaci, brzy by se zhroutila. Zamotala by se do vlastní sítě a další život by takzvaně neudýchala. Proč to tvrdím, když přeci byla šťastná? Omyl, omyl a zase omyl. Její život byl divadelním představením, ze kterého se postupně vytráceli herci. Ona si toho nevšimla. Dál hrála. Už v jejím divadle nebyli nejen diváci, ale ani herci. Postupně zhasla světla a také šatnářky už byly dávno doma. Jen ona byla stále na prknech, co znamenají svět, a hrála své představení. Dnešní Darja už ví, že hrát před prázdným sálem nemá žádný efekt. Naučila se prožívat emoce. Zlobí se, když je naštvaná, směje se, když má radost. Je plná života. Manžel se vrátil a dnes jsou opravdu šťastná rodina. *** Teď společně tiše nakoukneme k našim studentům. Honza s nimi právě probírá manipulace, a tak se snad dovíme něco více. Jsou tam všichni. Chtěli jste někdy být také mouchou? Podívat se do některé místnosti, aby o vás nikdo nevěděl? Já tedy občas ano. Zaletěla bych si k některým lidem a tiše poslouchala. Nebzučela bych, jako to mouchy dělají, protože to by si mně mohli všimnout a plácnout mě. Pak už bych asi nic neslyšela. Teď se na chvilku můžeme muškou zlatou stát. Honza něco povídá. Jana listuje pravděpodobně ve skriptech a tváří se zaujatě. Nevím, jestli vyprávěním lektora nebo tím listováním. Tina sleduje vyprávění, aby jí neušlo ani jediné slůvko. Martin se tváří nejistě. Tak nevím, jestli je celý tady nebo ho kus zůstalo někde jinde. No a Ruda, ten vypadá, že spí. Zkusíme mu zabzučet do ucha… „O simulaci můžeme hovořit jako o hře na něco, co není. Nebo také na někoho, kým nejsme. Může se však stát, že to, co nebylo, najednou je.“ Tina, která Honzovi stále visí na rtech, a hltá každé jeho slovo, se zarazí: „Jak se může stát, že to nebylo a už to je?“ „Vezmi si třeba hypochondry. Nejprve nejsou nemocní, jen si na nemocné hrají. Díky této své hře onemocnět mohou. A často se to stává,“ vysvětluje Honza. „To může být ve svém důsledku velmi nebezpečné,“ vstoupí jim do hovoru Martin. „Proč?“ vzbudí se Ruda. „Prostě jenom onemocní. Zase nic tak hrozného se neděje.“ „Pokud to dobře chápu,“ odporuje mu Martin, „tak můžeš onemocnět velmi těžce.“ „Máš pravdu, skutečně nemusí jít o obyčejnou chřipku. Tímto způsobem si lze způsobit vážné komplikace a někdy může dojít i ke smrti,“ vysvětluje Honza.

41

„Takže se simulace může stát skutečností,“ pronese Tina. „Ještě bych to trochu doplnil. Simulace může nahradit skutečnost.“ „To má normálně Ruda. Tváří se, že spí, až usne. A simulace spánku se stane skutečností,“ vážně pronese Jana. Smích. Je fakt, že u našeho Rudolfa nikdy nevíme, zda spí skutečně nebo se tak jen tváří. Přesto vnímá velmi dobře. Při posledních zkouškách mě velmi mile překvapil. Všichni studenti mají pouze jediný problém, a to správně se vyjádřit. Vím, není to jednoduché. Stejně si myslím, že je to způsobeno tím, že málo komunikujeme. A když už, tak se o mnohých věcech stydíme hovořit a často si také nevěříme. Někde uvnitř se bude skrývat strach, který nás brzdí. K tématu strachu se někdy v budoucnu dostaneme. Teď se vraťme k našim studentům. „Může být i simulace kladná?“ ptá se Tina poté, co se všichni uklidní. „Jistěže. Třeba trenažér v autoškole. Nebo trenažéry pro piloty…“ „Vlastně… z autoškoly to známe všichni. Než nás pustili na silnice, jezdili jsme v autíčkách na trenažéru,“ komentuje Ruda. „To mě zrovna moc nebavilo,“ přidává se Jana. „Náš trenažér byl takový tmavý kruh, kdy jsi nevěděl, jestli jsi ještě na silnici nebo už v poli.“ „Když si něco nasimuluju, i kdybych sama žila ‚ve snách‘, tak tím nikomu neublížím, je to tak?“ ptá se Tina. „Myslíte si, že simulací nelze ublížit?“ vyzve je Honza k přemýšlení. „Snad ani ne,“ říkají všichni. Ovšem nejistě. *** Adéla ukládá malého Jiříka do postýlky. Je večer a Miloš se pořád ještě nevrátil z práce. Už má jeho toulání se dost. Zvedne telefon a volá mu: „Kde jsi tak dlouho? Musím tady být celé dny sama?“ „Máme toho hodně,“ odpovídá Miloš. „Pusť si televizi, přijdu pozdě.“ To se Adéle nelíbí. Přemýšlí, co s tím. Přece nebude celé dny sama doma. O tom, že Miloš nastoupil do této práce právě kvůli ní, o tom nepřemýšlí. V dřívější práci sice býval doma celkem brzy a nedělal přesčasy, měl ale málo peněz a nemohli si dovolit vilku s bazénem, jako měly její kamarádky. A tak změnil místo. Dnes mají vše, jenomže Adéla je celé dny sama a Miloš pořád v práci. O pár dní později volá Adéla svému muži znovu. Tentokrát už ví, jak ho dostat domů. „Jiřík má teplotu, musíš hned přijet!“ Miloš opravdu velmi rychle přijede. O dítě má strach. Tolik se na něj těšil. Jenom, aby nestonal. Po příjezdu domů zjišťuje, že malý Jiřík je naprosto v pořádku. „Proč jsi mi říkala, že má teplotu? Nic mu není.“ „Ale odpoledne teplotu měl,“ řekne rozhodně Adéla.

42

Další den se situace opakuje. Třetí den již na telefon Adély Miloš nereaguje, a tak děvče usilovně přemýšlí, co udělá. Vykoupe Jiříka a nechá ho chvíli nahého u otevřeného okna. Tak dostane rýmu a ona bude mít důvod, proč musí Miloš být doma. Skutečně jí to vyšlo. Jiřík se nachladil. Postupně se tato situace stala běžnou, a Miloš už kvůli Jiříkově rýmě nechtěl odcházet z práce. Adéla tedy přitvrdila. Postupně byla stále vynalézavější a Jiřík často končil nejprve na pohotovosti, později v nemocnici, kde se vždy rychle „zázračně“ uzdravil. Časem Miloš zjistil, co Adéla jejich dítěti provádí. Donutil ji k návštěvě psychologa, protože nechtěl své dítě o matku připravit. Dnes je Adéla milující matkou. Ostatně, za jejím chováním stály problémy jejího dětství, které neměla dořešeny. *** Nejste na tom taky tak? Netáhnete si za sebou vozík problémů, který začal ve vaší hluboké minulosti? „Takže i simulace může být nebezpečná,“ konstatuje Jana. „Určitě,“ přitaká Honza. „A určitě nejen v tomto případě. Ostatně, pokud nežijete skutečný život a jen si na něj hrajete, přinese vám to nakonec mnoho problémů.“ „Hraje v tom velkou roli naše dětství?“ zeptá se Martin. „Samozřejmě. Pokud žiješ v podmínkách, kdy si tví rodiče na rodinu jen hrají, vycítíš to velmi brzy. Děti faleš rozpoznávají rychle. Ostatně, všechny děti s astmatem mají problém s prostředím. Jak rosteš, získáváš vzory jednání a chování především od svých rodičů. A pokud je rodinné zázemí jen hrou, pak s tímto vzorem vstupuješ do samostatného života.“ „Pak není divu, že se vztahy stále častěji rozpadají,“ pronese Tina. „Když vstoupíš do života s tím, že partnerství je divadlo… Pokud tvůj partner není ze stejného typu rodiny. Pak hrajete divadlo společně.“ „Dobře, vezměme situaci, že jsem z rodiny, kde se hraje divadlo a mně to zrovna moc nebere. Myslíš, že tady je ‚živná půda‘ pro závislosti?“ zeptá se Jana. „Závislost,“ vysvětluje Honza, „má k simulacím opravdu velmi blízko. Pomocí určitých látek se člověk dostává do ‚jiného světa, jiné reality‘, a následné procitnutí do skutečnosti vyvolává deprese. Máš depresi, něco si vezmeš. To tě přenese opět do ‚jiné reality‘, znovu procitneš…“ „A jsi v tom až po uši,“ probere se Ruda. „Takže si myslíš, že k drogám apod. sahají lidé, kteří nemohou z nějakého důvodu unést skutečnost?“ je zvědavá Jana.

43

„Určitě. Vezměte si třeba kuřáky. Ostatně, někteří z nás kdysi kouřili. Proč jsme po cigaretě sáhli, když všichni víme, že kouření škodí?“ „Většinou to děláme proto, že si připadáme dospělejší,“ pokračuje v diskusi s Honzou Jana. „No, a co to je? Hra na něco, co není. Simulace.“ „Rozumím tomu tak, že pokud jsem se svým životem spokojená, vyrovnaná, žádná závislost mi nehrozí?“ ověřuje si ještě. „Jistě. Proč začne někdo pít? Protože mu něco chybí. Není spokojen se svým životem. A z mnoha důvodu ho třeba nemůže změnit. A nemusí to být jenom o tom, že je neschopný. Třeba to dělá kvůli ženě a dětem.“ *** Pan Alois přichází s problémy s játry. Je celý nateklý. V testu se všechny poruchy točí kolem nenaplněnosti jeho života. Zeptám se ho proto, co dělá, jaké je jeho povolání. Odpovídá, že pracuje jako číšník už třicet let. „To ovšem není to, co jste chtěl v životě dělat?“ zkouším z něj vymámit další informace. „Vždycky mne zajímala auta,“ odpovídá mi. V tu chvíli se mu rozzáří oči a ve tváři se objeví výraz nadšení. Pak chvíli o autech povídá. Celý září. Najednou je tady úplně jiný člověk. Po chvíli opět zesmutní. „Víte, pak se nám narodila dcera a já musel jít vydělávat na rodinu.“ „Takže jste opustil auta a šel do hospody?“ ptám se ho. „Na auta jsem neměl finance.“ „A tak jste to postupně zapíjel, až jste to nezvládl,“ konstatuji spíše pro sebe. „Přesně tak. Nebyl jsem nikdy agresivní, a tak moje opilost nikomu zas tak moc nevadila. Až teď se mi to projevuje na zdraví.“ Bohužel, naplnit jeho život opravdu nedokážu. *** Ponechme pana Aloise jeho osudu. Také studenty nechme jejich úvahám a shrňme si, co víme o simulacích. Simulace se dá považovat za hru. Prostě a jednoduše si při ní hrajeme na něco, co není. Nebo také s někým. Což je horší varianta. Vzpomeňte si na příběh paní Adély. Je normální při divadelních představeních. Tam nám herci předvádějí nějaký příběh. Stávají se někým jiným. A tak je to v pořádku. Horší je, když si na divadelní přestavení hrajeme my sami. Ať už v rodinách nebo jiném kolektivu. A nejhorší je, když předstíráme něco sami sobě. Víte proč?

44

Postupně se do toho tak zamotáte, že brzy zmizí hranice mezi skutečností a vaší hrou. Spojí se do jednoho celku. Je to stejné, jako se spojují oblaka na obloze. Zvedněte hlavu k nebi a chvíli sledujte. Po obloze plují dva mráčky, nejprve vedle sebe, postupně jeden dohoní druhý a spojí se v jeden celek. Už nepoznáte, že byly dva, natož, který je který. A život, ten má stejná pravidla. Něco předstíráte, a brzy už nevíte, jak to skutečně je. Nežijte ve snech. Žijte skutečností. Naplňte svůj život radostí a láskou. Naplňte svůj život lidmi, kteří vás mají rádi takovou či takového, jací skutečně jste. S vašimi přednostmi i chybami. Ostatně, pokud tomu tak nebude, vaše tělo vám nemocí vysvětlí, že nekonáte správně. Bude-li vás to zajímat, v budoucnu vám vysvětlím vztah mezi problémy a tělem. Jeho reakce na situace. Zatím vězte, že vše spolu souvisí. Budete-li silní, naplnění životní radosti a štěstím, nemůžou na vás ani žádné vlivy z vnějšku. Ostatně, to jsme si říkali už při prokletích. A u simulací, jakožto součástí manipulací, to platí stejně.

45

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.