Sigmund Freud. Prednášky k úvodu do psychoanalýzy I. PREDNAŠKA. Úvod

Prednášky k úvodu do psychoanalýzy

Sigmund Freud I. PREDNAŠKA Úvod Dámy a pánové! Nevím, kolik vědí jednotlivci mezi vámi o psychoanalýze z četby nebo z toho, co o ní slyšeli. Ale název, pod kterým jsem své přednášky ohlásil Úvod do psychoanalýzy - mě zavazuje, abych si vůči vám počínal tak, jako kdybyste nevěděli nic a měli zapotřebí nejzákladnější poučení. Tolik ovšem mohu předpokládat, že je vám známo, že psychoanalýza je lékařskou metodou používanou k léčbě nervově nemocných, a hned tady vám mohu poskytnout příklad toho, jak se v tomto oboru tak často postupuje jinak, mnohdy přímo opačně, než v ostatní medicíně. Když jinde použijeme u pacienta nějakou novou lékařskou metodu, pak zpravidla její nesnáze před ním snižujeme a ujišťujeme ho o úspěchu léčby. Myslím, že jsme k tomu oprávněni, neboť takovým chováním zvyšujeme pravděpodobnost úspěchu. Jestliže však přijímáme neurotika do psychoanalytické léčby, postupujeme jinak. Upozorňujeme ho na obtížnost této metody, na její dlouhé trvání, na námahu a oběti, které stojí, a co se úspěchu týče, říkáme mu, že jej nemůžeme s jistotou slíbit, že závisí na jeho postoji, na jeho pochopení, povolnosti a vytrvalosti. Pro počínání zdánlivě tak převrácené máme přirozeně dobré důvody a jednou později je snad sami nahlédnete. Nesmíte mi teď zazlívat, jestliže vůči vám zaujmu nejprve stejný postoj jako vůči těmto neurotickým pacientům. Zrazuji vás vlastně od toho, abyste příště přišli na moji přednášku. S tímto úmyslem vám ukáži, jaké nedokonalosti nutně lpí na psychoanalytické výuce a jaké nesnáze musí zdolávat ten, kdo si chce utvořit vlastní úsudek. Ukáži vám, jak celý směr vašeho předběžného vzdělání a všechny vaše myšlenkové zvyklosti musí z vás nevyhnutelně učinit odpůrce psychoalanýzy, a kolik byste toho museli v sobě překonat, abyste toto instinktivní nepřátelství v sobě zvládli. Do jaké míry získáte z mých sdělení pochopení pro psychoanalýzu, nemohu vám přirozeně říci předem, ale tolik vám mohu zaručit, že se posloucháním mých přednášek nenaučíte provádět psychoanalytické vyšetřování nebo psychoanalytickou léčbu. Kdyby se však měl mezi vámi najít dokonce někdo, kdo by se necítil uspokojen pouze letmým seznámením s psychoanalýzou, ale chtěl by s ní navázat trvalý vztah, pak nejenže mu to nebudu radit, ale budu ho před tím přímo varovat. Jak se dnes věci mají, připravil by se takovou volbou povolání o jakoukoli možnost úspěšné univerzitní kariéry a otevře-li sí lékařskou praxi, ocitne se ve společnosti, která jeho snahám nerozumí, pohlíží na něho nedůvěřivě a nepřátelsky a poštve na něho všechny zlé duchy, kteří v ní číhají. Právě z průvodních jevů války, která dnes zuří v Evropě, můžete snad přibližně odhadnout, jaké legie jich mohou být. Pořád však existuje dost lidí, pro které něco, co může o kousek rozšířit naše poznání, zůstává přitažlivým i přes takovéto nepříjemnosti. Patří-li snad někteří z vás k tomuto druhu lidí a objeví-li se tu přes moje výstrahy i napříště, budou mi vítáni. Máte však všichni právo dovědět se, jaké jsou ony nesnáze psychoanalýzy, o kterých jsem se náznakem zmínil. Především jsou to nesnáze psychoanalytického výcviku, psychoanalytické výuky. Při lékařském studiu jste si zvykli věci vidět. Vidíte anatomický preparát, sraženinu při chemické

reakci, zkrácení svalu jako výsledek podráždění jeho nervů. Později můžete vlastními smysly pozorovat nemocného, příznaky jeho choroby, výsledky patologického procesu, ba v četných případech i původce nemoci v izolovaném stavu. V chirurgických oborech jste svědky zásahů, kterými se nemocnému pomáhá, a smíte si sami vyzkoušet, jak se provádějí. Dokonce i v psychiatrii se vám demonstrací nemocného dostává příležitosti k mnoha pozorováním týkajícím se jeho změněné mimiky, jeho způsobu řeči a chování, a tato pozorování ve vás zanechají hluboké dojmy. Učitel plní takto v medicíně převážně úlohu někoho, kdo vede a vysvětluje, kdo vás provází jakýmsi muzeem, zatímco vy vstupujete v bezprostřední styk s danými předměty a věříte, že jste se o existenci nových skutečností přesvědčili vlastním vnímáním. Tomu všemu je bohužel v psychoanalýze jinak. Psychoanalytická léčba spočívá pouze ve výměně slov mezi analyzovaným a lékařem. Pacient mluví, vypráví o minulých zážitcích a přítomných dojmech, stěžuje si, vyznává se ze svých přání a citových hnutí. Lékař naslouchá, pokouší se řídit myšlenkové pochody pacientovy, vybízí ho, obrací jeho pozornost určitými směry, podává mu vysvětlení a pozoruje reakce pochopení nebo odmítnutí, které takto u nemocného vyvolává. Nevzdělaní příbuzní našich nemocných - kterým imponuje pouze to, co je viditelné a hmatatelné, nejvíc dramatické akce, jaké vídáme v biografu - neopomenou také nikdy projevit pochyby, jak lze "dokázat něco proti nemoci pouhým mluvením". To je přirozeně usuzování stejně krátkozraké jako nedůsledné. Vždyť právě tito lidé vědí s takovou jistotou, že se nemocní do svých chorobných projevů "jenom vmýšlejí". Slova byla původně kouzlem a ještě dnes si slovo zachovalo mnoho ze své dávné kouzelné síly. Slovy může jeden člověk druhého učinit blaženým, anebo ho vehnal v zoufalství, slovy 17 přenáší učitel své vědomosti na žáky, slovy strhuje řečník shromážděné posluchače a usměrňuje jejich úsudky a rozhodnutí. Slova vyvolávají afekty a jsou všeobecně používaným prostředkem k vzájemnému ovlivňování lidí. Nebudeme proto pohlížet přezíravě na fakt, že psychoterapie pracuje slovy, a spokojíme se, když budeme moci naslouchat slovům pronášeným analytikem a jeho pacientem. Ale ani to nemůžeme. Hovor, v kterém spočívá psychoanalytická léčba, nepřipouští žádného dalšího posluchače, není možno veřejně ho předvádět. Lze ovšem představit při psychiatrické přednášce studujícím nějakého neurastenika nebo hysterika. Vypráví pak o svých potížích a symptomech, ale také o ničem jiném. K sdělením, jakých má zapotřebí analýza, se odhodlá jen pod podmínkou zvláštní citové vazby na lékaře; zmlkl by, sotvaže by zpozoroval jediného svědka, který je mu lhostejný. Tato sdělení se totiž týkají nejdůležitějších okolností jeho duševního života, všeho, co jako společensky svéprávná osoba musí před druhými skrývat, a vzato šířeji, všeho, co jako jednotná osobnost nechce přiznat ani sobě samému. Psychoanalytické léčbě tedy nemůžete naslouchat. Můžete o ní jen slyšet a psychoanalýzu poznáte doslova jen z toho, co vám o ní bude řečeno. Tím, že jste takto informováni takřka z druhé ruky, ocitáte se ve zcela neobvyklých podmínkách pro utvoření vlastního názoru. Nejvíc zřejmě záleží na tom, jak dalece můžete věřit osobě, která se za správnost informací zaručuje. Představte si, že byste nepřišli na přednášku psychiatrickou, nýbrž na přednášku historickou, a že by vám přednášející vyprávěl o životě a válečnických činech Alexandra Velikého. Jaké byste měli důvody věřit v pravdivost jeho sdělení? Zprvu se zdá, že věci vypadají ještě nepříznivěji než v případě psychoanalýzy, neboť profesor dějepisu se na válečných taženích Alexandrových podílel zrovna tak málo jako vy sami; psychoanalytik vám alespoň vykládá o věcech, při nichž sám hrál nějakou úlohu. Ale pak přijde na řadu to, čím jsou historikova

tvrzení doložena. Může vás odkázat na zprávy starých spisovatelů, kteří byli buď přímo současníky, nebo zkoumaným událostem přece jen stáli blíže, tedy na knihy D i od o rovy, Plutarchovy, Arrianovyaj.;můževámpředložitobrazydochovaných mincí a soch králových a může mezi vámi nechat kolovat fotografii pompejské mozaiky zobrazující bitvu u Issu. Přísně vzato, všechny tyto dokumenty dokazují pořád ještě jen tolik, že v existenci Alexandrovu a v skutečnost jeho činů věřily už dřívější generace, a vaše kritika by zde musela začít znovu. Zjístí pak, že ne všechno, co se o Alexandrovi vykládá, je věrohodné nebo ověřitelné i v jednotlivostech, ale přesto nemohu předpokládat, že opustíte přednáškový sál jako lidé pochybující o jsoucnosti Alexandra Velikého. Vaše rozhodnutí bude určeno hlavně dvojí úvahou; za prvé, že přednášející nemá žádný myslitelný důvod, aby předvámi vydával za skutečné něco, co sám za skutečné nemá, a za druhé, že všechny dosažitelné dějepisné knihy líčí události přibližně stejným způsobem. Pustíte-li se pak do zkoumání starších pramenů, budete si všímat stejných okolností, možných motivů těch, kdo danou věc stvrzují, a vzájemné shody různých svědectví. Výsledek zkoumání bude v případě Alexandrově určitě uklidňující, jinak už pravděpodobně dopadne, půjde-li 0 osobnosti jako Mojžíš nebo Nimrod. Jaké pochyby však můžete vznést o věrohodnosti svědectví psychoanalytikova, to při pozdějších příležitostech poznáte dostatečně zřetelně. Nyní máte právo na otázku: Jestliže neexistuje žádné objektivní ověření psychoanalýzy a žádná možnost demonstrovat ji, jak je pak vůbec možno psychoanalýze se naučit a přesvědčit se o pravdivosti jejích tvrzení? Toto učení skutečně není snadné a není také mnoho lidí, kteří se psychoanalýze řádně naučili, ale schůdná cesta ovšem přece jen existuje. Psychoanalýze se člověk může naučit především na sobě samém, studiem vlastní osobnosti. Není to tak docela to, čemu se říká sebepozorování, ale lze to jakž takž pod tento pojem zařadit. Existuje celá řada velmi častých a obecně známých duševních jevů, které po jistém obeznámení s technikou může každý sám na sobě podrobit analýze. Při tom získá ono hledané přesvědčení o skutečnosti pochodů, které psychoanalýza popisuje, a o správnosti jejích koncepcí. Touto cestou se ovšem nedostaneme přes určitou předem danou mez. Mnohem dále člověk dospěje, dá-li se sám analyzovat zkušeným analytikem, zakusí účinky analýzy na svém vlastním já a využije při tom této příležitosti, aby u druhého odpozoroval jemnější techniku této metody. Tato výtečná cesta je přirozeně schůdná vždy jen pro jednotlivou osobu, nikdy pro celý kolektiv zároveň. Za druhou nesnáz ve vašem vztahu k psychoanalýze nemohu už připisovat zodpovědnost jí, ale vám samým, vážení posluchači, alespoň potud, pokud jste se doposud věnovali studiu medicíny. Vaše předběžné vzdělání dalo vaší myšlenkové činnosti jistý směr, který odvádí daleko od psychoanalýzy. Byli jste školeni k tomu, abyste funkce organismu a jejich poruchy anatomicky zdůvodňovali, abyste je vysvětlovali chemicky a fyzikálně, a biologicky je chápali, ale žádná část vašeho zájmu nebyla zaměřena na duševní život, ve kterém přece výkony tohoto podivuhodně komplikovaného organismu vrcholí. Proto vám psychologický způsob myšlení zůstal cizí a zvykli jste si pohlížet na něj nedůvěřivě, upírat mu vědecký charakter a přenechávat jej laikům, básníkům, přírodním filozofům a mystikům. Toto omezení je jistě vaší lékařské činnosti na škodu, neboť pacient vám předvede, jak se pravidelně děje ve všech lidských vztazích, nejprve svoji duševní fasádu, a obávám se, že za trest vám nezbude než přenechat určitou část terapeutického vlivu, o který vám jde, oněm laickým lékařům, přírodním léčitelům a mystikům, jimiž tak pohrdáte. 19 Uznávám, že pro tento nedostatek vašeho předběžného vzdělání je tu určitá platná omluva. Chybí filozofická pomocná věda, kterou by bylo možno zužitkovat pro vaše lékařské záměry.

Ani spektulativní filozofie, ani deskriptivní psychologie nebo takzvaná psychologie experimentální, jak se jí učí na školách a která navazuje na fyziologii smyslů, nejsou s to říci vám něco užitečného o vztahu mezi tělesným a duševním a poskytnout vám klíč k porozumění možným poruchám duševních funkcí. V oblasti medicíny se sice psychiatrie zabývá tím, že popisuje pozorované duševní poruchy a sestavuje je v klinické obrazy chorob, ale i psychiatři sami pochybují ve svých dobrých chvilkách, zaslouží-li jejich čistě deskriptivní třídění vůbec název vědy. O původu, mechanismu a vzájemném sepětí oněch příznaků, z kterých jsou tyto obrazy chorob sestavovány, není nic známo; neodpovídají jim buď žádné prokazatelné změny anatomického orgánu duše, anebo jen takové změny, z kterých nelze vyvodit jejich vysvětlení. Terapeuticky ovlivnit lze tyto duševní poruchy jen tehdy, když z nich lze rozpoznat vedlejší účinky nějaké jiné organické choroby. Zde je mezera, kterou se psychoanalýza snaží vyplnit. Chce poskytnout psychiatrii postrádaný psychologický základ, doufá, že odkryje společnou půdu, z níž je třeba vyjít, abychom porozuměli souvislosti mezi poruchou tělesnou a poruchou duševní. Za tímto účelem se nesmí vázat žádným jí cizím předpokladem anatomické, chemické nebo fyziologické povahy, musí pracovat veskrze jen s čistě psychologickými pomocnými pojmy, a právě proto, obávám se, vám bude zprvu připadat cize. Na další nesnázi nemíním přičítat spoluvinu vám, vašemu předběžnému vzdělání nebo vašemu postoji. Dvěma svými tvrzeními uráží psychoanalýza celý svět a obrací na sebe jeho odpor; jedno z nich naráží na intelektuální, druhé na esteticko-morální předsudek. Tyto předsudky není záhodno podceňovat; jsou to mocné faktory, produkty užitečných, ba nutných vývojových procesů, kterými lidstvo prošlo. Jsou podpírány afektivními silami a boj proti nim je těžkým bojem. První z těchto nemilých tvrzení psychoanalýzy říká, že duševní pochody jsou samy o sobě nevědomé a že vědomé duševní pochody jsou pouze jednotlivými projevy a složkami celkového duševního života. Vzpomeňte si, že jsme naopak zvyklí duševní a vědomé ztotožňovat. Vědomí platí přímo za vymezující znak duševního a psychologie za nauku o obsazích vědomí. Ano, toto ztotožnění nám připadá tak samozřejmé, že námitku proti němu pociťujeme jako zjevnou absurditu, a přesto si psychoanalýza nemůže pomoci, aby tuto námitku neformulovala, nemůže připustit, že vědomé a duševní je totéž. Její definice duševna zní, že jsou to pochody, jako cítění, myšlení, chtění, a musí trvat na tom, že existuje nevědomé myšlení a nevědomé chtění. Tím se však předem připravila o sympatie všech přátel střízlivé vědeckosti a uvalila na sebe podezření, že je jakousifantastickou tajnou naukou, která chce budovat své konstrukce ve tmě a lovit v kalných vodách. Ale vy, vážení posluchači, nemůžete ovšem ještě chápat, jakým právem mohu prohlašovat za předsudek větu tak abstraktní povahy jako: "Duševní je totéž co vědomé", nemůžete také uhodnout, jakým vývojem se mohlo dospět k popření nevědomí, jestliže by takové nevědomí existovalo, a jaký zisk z tohoto popření mohl vzejít. Otázka, má-li nám psychické spadat vjedno s vědomým, či máme-li mu přisoudit větší rozsah, zní jako spor o prázdná slova, a přesto vás mohu ujistit, že uznáním nevědomých duševních pochodů započala rozhodující změna orientace ve světě a vědě. Zrovna tak málo můžete vytušit, jak úzce je tato první troufalost psychoanalýzy spjata s troufalostí druhou, o které se mám zmínit teď. Tato druhá poučka, kterou psychoanalýza prohlašuje ze jeden ze svých rezultátů, obsahuje totiž tvrzení, že pudová hnutí, která lze v užším i širším smyslu označit jedině jako sexuální, hrají neobyčejně velkou a dosud nikdy nedoceněnou roli při vzniku nervových a duševních chorob. Ba ještě víc, že se tato sexuální

hnutí podílejí na nejvyšších kulturních, uměleckých a společenských výtvorech lidstva přínosem, který nelze podceňovat. Podle mé zkušenosti je nelibost nad tímto výsledkem psychoanalytického bádání nejvýznamnějším zdrojem odporu, na který narazila. Chcete vědět, jak si to vysvětlujeme? Soudíme, že kultura byla vytvořena pod tlakem životní tísně na útraty pudového uspokojení a že i nadále je znovu a znovu vytvářena tím, že jednotlivec, který právě vstupuje do lidského společenství, opakuje tyto oběti pudového uspokojení ve prospěch celku. Mezi pudovými silami takto zužitkovávanými hrají síly sexuálních hnutí významnou úlohu; jsou při tom sublimovány, to značí odvedeny od svých sexuálních cílů a zaměřeny na cíle sociálně vyšší a už nikoli sexuální. Takto vytvořené uspořádání je však labilní, sexuální pudy jsou jen nedokonale zkroceny a u každého jednotlivce, který se má vřadit do tohoto kulturního díla, trvá nebezpečí, že se jeho sexuální pudy tomuto použití vzepřou. Společnost nevěří, že by cokoli ohrožovalo její kulturu silněji než nebezpečí, které by pro ni vzešlo z osvobození sexuálních pudů a z jejich návratu k jejich původním cílům. Společnost tudíž nemá ráda, když se jí toto choulostivé místo jejích základů připomíná, nemá naprosto žádný zájem na tom, aby síla sexuálních pudů byla uznána a aby bylo objasněno, jaký význam má sexuální život pro jednotlivce; zaměřila se naopak ve výchovném úmyslu na to, aby od celé této oblasti odváděla pozornost. Proto nesnáší zmíněný výsledek psychoanalytického bádání a nejraději by jej ocejchovala jako esteticky odpuzující, mravně zavrženíhodný nebo nebezpečný. Ale s takovými námitkami se proti objektivnímu výsledku vědecké práce nic nepořídí. Má-li se odpor projevit, musí být přenesen na intelektuální pole. Nuže, je v lidské povaze, že máme sklon pokládat za 21 nesprávné to, co se nám nelíbí, a pak už je lehké najít proti tomu argumenty. Společnost dělá takto z nemilého nesprávné, potírá psychoanalytické pravdy logickými a věcnými argumenty, čerpanými však z afektivních zdrojů, a drží se těchto námitek jako předsudků, které vzdorují všem pokusům o vyvrácení. Můžeme však s klidem prohlásit, dámy a pánové, že při formulování onoho napadaného tvrzení jsme nebyli vedeni vůbec žádným tendenčním záměrem. Chtěli jsme jen dát výraz skutečnosti, k jejímuž poznání jsme dospěli namáhavou prací. Také nyní se cítíme oprávněni bezpodmínečně odmítnout zasahování takových praktických ohledů do vědecké práce, aniž bychom napřed zkoumali, je-li obava, která nám chce tyto ohledy diktovat, oprávněná, nebo nikoli. To by tedy byly některé z oněch obtíží, na které narazíte, budete-li se chtít zabývat psychoanalýzou. Pro začátek je to snad víc než dost. Jste-li s to jejich dojem překonat, můžeme pokračovat. II. PREDNAŠKA Chybné úkony Dámy a pánové! Nezačneme předpoklady, ale konkrétním rozborem. Za jeho předmět si zvolíme určité jevy, které jsou velmi časté, velmi známé, kterým se připisuje velmi malý význam, a poněvadž je lze pozorovat u každého zdravého člověka, nemají alespoň po této stránce s chorobami nic společného. Jsou to tak zvané c h y b n é ú ko n y člověka: když třeba někdo chce něco říci a místo toho řekne jiné slovo, přeřeknutí, anebo se mu totéž přihodí při psaní, což může zpozorovat, nebo nemusí; nebo když někdo v tištěném

nebo psaném textu čte něco jiného, než co v něm stojí, m y I n é č t e n í ; zrovna tak když nesprávně slyší něco, co se mu říká, přeslechnutí, pokud pochopitelně při tom nehraje roli organická porucha sluchu. Základem jiné řady takových jevů je z a p o m e n u t í , nikoli však trvalé, nýbrž jen dočasné, např. když někdo nemůže připadnout na j m é n o , které přitom zná a pravidelně rozpoznává, anebo když zapomene provést nějaké předsevzetí, na které si nicméně později vzpomene a které tudíž zapomněl jen na určitou dobu. Ve třetí řadě tato podmínka dočasnosti odpadá, např. při založení nějaké věci, když někdo tuto věc někam uloží a pak ji nemůže najít, anebo při zcela obdobném ztracení. Máme tu před sebou případy zapomenutí, vůči kterým mají lidé jiný postoj než vůči jinému zapomínání, místo aby jim připadaly pochopitelné, diví se jim nebo se nad nimi rozčilují. Sem je třeba přiřadit i jisté omyly, u nichž opět hraje roli dočasnost, neboť jde o to, že člověk je po určitou dobu o něčem přesvědčen, i když předtím věděl a později bude vědět, že se věci mají jinak, a určitý počet podobných jevů, označovaných různými jmény. Všechny tyto případy, jejichž vnitřní příbuznost je většinou vyjádřena i společnou předponou "pře-"'), jsou vesměs podružné povahy většinou velmi pomíjivé a nemají v lidském životě valný význam. Jen zřídka nabývá některý z nich praktické závažnosti, jako ztrácení věcí. Nevěnuje se jim proto také mnoho pozornosti, vzbuzují jen slabé afekty atd. Na tyto jevy chci teď tedy obrátit vaší pozornost. Rozmrzele mi však namítnete: "Ve světě, i v onom užším světě duševního života, je tolik velkolepých záhad, v oblasti duševních poruch je tolik podivuhodností, 1) V němčině, kde jde o předponu "ver-", je tato shoda ještě nápadnější. (Pozn. překl.). 23 které si žádají a zasluhují objasnění, že se zdá opravdu čirou svévolí plýtvat prací a zájmem kvůli takovým maličkostem. Kdybyste nám mohl vysvětlit, jak je možné, že člověk se zdravýma očima a ušima může za bílého dne vidět a slyšet věci, které neexistují, proč se některý jiný náhle domnívá, že je pronásledován těmi, kdo mu dosud byli nejdražší, anebo nejdůvtipnějšími důvody dokazuje správnost bludných představ, které musí každému dítěti připadat nesmyslné, pak bychom k psychoanalýze pocítili respekt, ale nedovede-li nic jiného než zaměstnávat nás tím, proč nějaký oslavný řečník řekne někdy místo jednoho slova druhé, nebo proč nějaká hospodyně založila svoje klíče, a podobnými nicotnostmi, to tedy můžeme věnovat svůj čas a zájem lepším věcem." Odpověděl bych vám: Trpělivost, dámy a pánové! Domnívám se, že jste se svou kritikou na nesprávné stopě. Je pravda, psychoanalýza se nemůže pyšnit, že by se maličkostmi nikdy nezabývala. Naopak, předmětem jejího pozorování jsou obvykle ony nánapadné příhody, které ostatní vědy odsunují stranou jako příliš malicherné, jakýsi odpad jevového světa, abychom tak řekli. Ale nezaměňujete ve své kritice velkolepost problémů s nápadností zevních projevů? Cóž neexistují velmi významné věci, které se za určitých podmínek a v určité době mohou prozradit jen zcela slabými náznaky? Mohl bych vám snadno uvést nejednu takovou situaci. Obracím se na mladé muže mezi vámi; z jakych nepatrných náznaků vyvozujete, že jste si získali přízeň nějaké dámy? Cekáte snad na výslovné vyznání lásky, na bouřlivé objetí, či nepostačí vám spíš nějaký pohled, který ostatní sotva postřehnou, prchavý pohyb, stisk ruky prodloužený o jedinou vteřinu? A jestliže se jako kriminální úředník účastníte vyšetřování nějaké vraždy, očekáváte snad opravdu, že vrah zanechal na místě činu svoji fotografii i s připojenou adresou, nebudete se spíš muset spokojit se slabšími a nezřetelnějšími stopami hledané osoby? Nepodceňujme tedy drobné příznaky, možná že když vyjdeme od nich, podaří se nám přijít na stopu závažnějším věcem. A pak, soudím jako vy, že velké problémy světa a vědy mají v první řadě právo na náš zájem. Ale výslovné předsevzetí,

že se teď budeme věnovat zkoumání toho či onoho velkého problému, je většinou jen velmi málo platné. Člověk pak často neví, kam vůbec obrátit první krok. Ve vědecké práci je nadějnější chopit se toho, co máme právě před sebou a k čemu má naše bádání otevřenou cestu. Uděláme-li to opravdu důkladně, aniž něco předpokládáme nebo očekáváme, a máme-li štěstí, pak díky souvislosti, která spíná všechno se vším, tedy také malé s velkým, může nám i takováto nenáročná práce otevřít přístup ke studiu velkých problémů. Tohle bych vám tedy řekl, abych udržel váš zájem u zkoumání zdánlivě tak nicotných chybných úkonů zdravých lidí. Obraťme se na někoho, komu je psychoanalýza cizí, s otázkou, jak si výskyt takových věcí vysvětluje. 24 Jistě nejdřív odpoví: Ale vždyťto nestojí za vysvětlování; jsou to drobné náhody. Co tím tento člověk míní? Chce snad tvrdit, že existují nějaké sebenepatrnější události, které by se vymykaly ze sřetězení světového dění, které zrovna tak mohou být jako nebýt? Jestliže někdo přírodní determinismus takto prolomí byť i na jediném místě, zvrátil tím celý vědecký světový názor. Můžeme ho pak upozornit, oč důslednější je i světový názor náboženský, který výslovně prohlašuje, že bez Boží vůle ani vlas z hlavy nespadne. Myslím, že náš přítel nebude chtít ze své první odpovědi vyvodit příslušné důsledky, spíše uhne a řekne, že pokud tyto věci zkoumá, tak pro ně samozřejmě vysvětlení dovede najít. Jde o drobné funkční odchylky, o nepřesnosti duševního výkonu, a lze říci, za jakých podmínek k nim dochází. Člověk, který umí jinak správně mluvit, se může v řeči přeřeknout, 1. když je lehce indisponován a unaven, 2. když je vzrušen, 3. když je příliš zaujat jinými věcmi. Tato tvrzení lze lehko ověřit. K přeřeknutí dochází opravdu obzvláště často, když je člověk unavený, když ho bolí hlava anebo na něho jde migréna. Za stejných okolností dochází snadno i k zapomínání vlastních jmen. Některé osoby si zvykly rozpoznávat podle tohoto vypadávání vlastních jmen z paměti blížící se migrénu. Také v rozčilení lidé snadno zamění slova, ale stejně tak i věci, "přehmátnou se", a zapomínání předsevzetí a úmyslů, zrovna tak jako i spousta dalších neúmyslných počinů se nápadně projevuje, když je někdo roztržitý, tzn. vlastně soustředěný na něco jiného. Známým příkladem takové roztržitosti je profesor z humoristických časopisů ' ), který nechává všude stát svůj deštník a bere si místo svého klobouku cizí, protože přemýšlí o problémech, o kterých bude pojednávat ve své příští knize. Příklady na to, jak člověk může zapomenout na svá předsevzetí nebo na to, co slíbil, protože mezitím prožil něco, co ho silně zaujalo, zná každý z nás z vlastní zkušenosti. To zní docela rozumně a zdá se mimo dosah jakýchkoli námitek. Nevypadá to asi moc zajímavě, aspoň ne tak, jak jsme očekávali. Podívejme se na toto vysvětlení chybných úkonů blíže. Uváděné podmínky, za jakých se tyto jevy vyskytují, nejsou stejnorodé. Fyzická indispozice a poruchy krevního oběhu představují fyziologické příčiny rušivě ovlivňující normální funkci, rozčilení, únava, odvedení pozornosti jinam jsou momenty jiného druhu, které bychom mohli nazvat psychofyziologickými. Jejich roli lze snadno teoreticky vystihnout. Jak únava, tak i odvedení pozornosti a snad i celkové vzrušení vyvolávají určité rozdělení pozornosti, přičemž danému úkonu jí může připadnout příliš málo. Tento úkon může pak být obzvlášť snadno narušen, nepřesně proveden. Lehké onemocnění, změny v prokrvení centrálního nervového systému mohou mít tentýž ') V originále je uváděn časopis "Fliegende Blátter." (Pozn. překl.).

25 účinek, pokud podobně ovlivňují onen rozhodující faktor, rozdělení pozornosti. Šlo by tedy ve všech případech o výsledky poruchy pozornosti, ať už z organických, nebo psychických příčin. Z toho, zdá se, pro náš psychoanalytický zájem mnoho nevyplyne. Mohli bychom se ocitnout v pokušení, toto téma zase opustit. Pozorujeme-li ovšem tyto případy podrobněji, ledacos s touto pozornostní teorií chybných úkonů nesouhlasí nebo se z ní nedá alespoň hladce odvodit. Uděláme zkušenost, že se takové chybné úkony a takové zapomínání vyskytují i u osob, které nejsou unavené, roztržité nebo rozčilené, nýbrž jsou v každém směru ve svém normálním stavu, ledaže bychom u nich dodatečně předpokládali nějaké rozrušení, k němuž se však sami nepřiznávají, a tento předpoklad opírali právě o onen chybný úkon. Jistě se také věci nemají tak jednoduše, že by provedení nějakého úkonu bylo zaručeno vystupňováním pozornosti na něj zaměřené a že by snížením této pozornosti bylo ohroženo. Existuje spousta výkonů prováděných čistě automaticky, s velmi malou pozorností, a přitom s plnou jistotou. Clověk na procházce si stěží uvědomuje, kam jde, a přece se drží správné cesty a zastaví se u cíle, aniž si z nepozornosti nějak zašel. Alespoň zpravidla tomu tak bývá. Cvičený klavírista mačká správné klávesy, aniž na to myslí. Může přirozeně také někdy sáhnout vedle, ale kdyby automatické hraní nebezpečí chybného úderu stupňovalo, musel by tomuto nebezpečí být nejvíc vystaven právě virtuóz, jehož hra se velkým cvikem stala zcela automatickou. Vidíme naopak, že mnohé výkony se nejlépe daří zejména tehdy, když nejsou předmětem obzvláště velké pozornosti, a že k chybnému úkonu může dojít právě tam, kde na správném provedení obzvlášť hodně záleží a potřebná pozornost tedy jistě není odvrácena jinam. Můžeme pak říci, že je to výsledek "vzrušení", ale nechápeme, proč toto vzrušení spíše nestupňuje pozornost věnovanou výkonu, na nějž je soustředěno tolik zájmu. Když někdo v nějakém závažném projevu nebo při ústním jednání následkem přeřeknutí řekne opak toho, co říci zamýšlel, pak to lze na základě psychofyziologické nebo pozornostní teorie sotva vysvětlit. Při chybných úkonech existuje také mnoho drobných průvodních jevů, které nechápeme a které nám dosavadní vysvětlení neučinila o nic přístupnějšími. Když např. někdo dočasně zapomene nějaké jméno, zlobí ho to, chce si na ně za každou cenu vzpomenout a není s to od tohoto úsilí upustit. Proč se takovému rozmrzelému člověku tak zřídka podaří zaměřit pozornost, jak by si to přece přál, na ono slovo, jež má tak říkajíc "na jazyku" a které ihned pozná, sotvaže je jen někdo před ním vysloví? Anebo: existují případy, kdy se chybné úkony množí, navazují na sebe a kdy jeden chybný úkon je nahrazen jiným. Poprvé jsme zapomněli nanějakou schůzku; podruhé jsme si umínili, že určitě nezapomeneme, ale ukáže se, že jsme si omylem zapamatovali nesprávnou hodinu. Někdo se pokouší přijít na zapomenuté slovo oklikou, a přitom mu vypadne z paměti druhé jméno, které mu při hledání onoho prvního mohlo pomoci. Pátrá-li po tomto druhém jménu, vypadne mu ještě třetí atd. Totéž se může přihodit, jak známo, u tiskových chyb, v kterých je třeba vidět chybné úkony sazeče. Taková tvrdošíjná tisková chyba se prý jednou vloudila do jakéhosi sociálně demokratického listu. Ve zprávě o jisté slavnosti bylo možno číst: Mezi přítomnými byla spatřena i Jeho Výsost, korunní princ, "Kronprinz". Místo slova "Kronprinz" bylo však vytištěno "Korn prinz". Příští den se noviny pokusily o opravu. Otiskly omluvu a napsaly: Ve zprávě mělo přirozeně stát: " K n o r prinz". Lidé v takových případech s oblibou mluvívají o tiskařském šotkovi, o sazárenském skřítkovi a podobně, a tyto výrazy v každém případě naznačují, že se tu s psychofyziologickou teorií tiskove chyby nevystačí.

Nevím také, je-li vám známo, že přeřeknutí lze vyprovokovat, vyvolat je, aby se tak řeklo, sugescí. Jedna anekdota o tom například vypráví: Když byla kdysi jednomu jevištnímu nováčkovi svěřena závažná role, aby v "Panně Orleánské" králi ohlásil, že connétable meč svůj vrací, jeden z představitelů hrdinských rolí si z nesmělého začátečníka tropil šprýmy a při zkoušce mu místo tohoto textu opakovaně předříkával: Komfortábl koně vrací, a dosáhl svého úmyslu. Při představení nešťastník opravdu debutoval s tímto pozměněným hlášením, třebaže byl dostatečně varován, anebo snad právě proto.1) Všechny tyto drobné okolnosti týkající se chybných úkonů teorie o úbytku pozornosti valně nevysvětluje. Proto však tato teorie nemusí ještě být nesprávná. Spíše jí něco chybí, potřebuje něčím doplnit, aby se stala plně uspokojivou. Ale i na některé chybné úkony lze pohlédnout také ještě z jiné strany. Vyberme si z chybných úkonů p ř e ř e k n u t í, jako nejvhodnější pro naše záměry. Mohli bychom si zrovna tak dobře zvolit i přepsání nebo mylné čtení. Musíme si nyní konečně také říci, že jsme se dosud ptali jen na to, kdy a za jakých podmínek se člověk přeřekne, a jen na to dostali odpověď. Je však také možno obrátit svůj zájem jiným směrem a zjišťovat, proč se člověk přeřekne právě tímto způsobem a žádným jiným; můžeme zaměřit svoji pozornost na to, co při přeřeknutí vychází najevo. Uznáte, že pokud tato otázka není zodpověděna a pokud výsledek přeřeknutí není vysvětlen, jev zůstává z psychologického hlediska náhodný, i když jsme pro něj našli fyziologický výklad. Stane-li se mi, že se přeřeknu, mohl bych se 1) V němčině je záměna slov schwert (meč) a Pferd (kůň) usnadněna také jejich zvukovou shodou. (Pozn. překl.). 27 zjevně přeřeknout nekonečně mnoha způsoby, mohu místo jednoho správného slova říci kterékoli z tisíce jiných slov, přetvořit je v nesčetné zkomoleniny. Nuže, existuje něco, co mi v určitém případě vnutí právě ten jediný ze všech možných způsobů přeřeknutí, anebo to zůstává náhodou, libovůlí, a k této otázce nelze říci vůbec nic rozumného? Dva autoři, M e ri n g e r a M aye r (jeden filolog a druhý psychiatr), se také v roce 1895 opravdu pokusili přistoupit k otázce přeřeknutí z této strany. Shromáždili příklady a popsali je nejdříve z čistě deskriptivního hlediska. To pochopitelně není ještě žádné vysvětlení, ale může to k němu ukázat cestu. Při přeřeknutí rozlišují tyto druhy zkomolení zamýšleného slovního projevu: přesmyky, názvuky, ozvuky, splynuliny (kontaminace) a záměny (substituce). Uvedu vám příklady na tyto základní skupiny obou autorů. Případem přesmyku je, řekne-li někdo: D i e M i I o vo n V e n u s místo Die Venus von Milo (Miloská Venuše), v češtině třeba Popelka nad Lomnicí místo Lomnice nad Popelkou (přesmyk v pořadí slov); názvuk: Bylo mi tak srdko . . . tak těžko u srdce; ozvukem by byl onen známý nešťastný přípitek: Zvu vás, abychom si stou p I i a na p I i I i se na zdraví našeho šéfa'). Tyto tři formy přeřeknutí nejsou zrovna příliš časté. Daleko početnější budou pozorování těch případů, kdy přeřeknutí vzniká stažením či splynutím slov, např. když nějaký pán osloví na ulici dámu slovy: Dovolíte, slečno, směl bych vás dopruvazit? V této splynulině vězí zjevně vedle slova "doprovodit" i slovo "urazit".2) (Mimochodem řečeno tento mladý muž u oné dámy asi moc nepochodí.) Jako záměnu uvádějí M. a M. případ, kdy někdo chce říci: Dám ty preparáty do termostatu, a místo správného slova "Briit kasten" (termostat) užije slova " B r i e f kasten" (schránka na dopisy) apod. Pokus o vysvětlení, který oba autoři podávají na základě své sbírky příkladů, je obvzláště nedostačující. Soudí, že hlásky a slabiky slova mají různou hodnotu a že inervace prvku, který má hodnotu vyšší, může narušit inervaci prvku, který má hodnotu nižší. Při tom se opírají zjevně o názvuky a ozvuky, které samy o sobě zdaleka nejsou tak časté, u jiných výsledku

přeřeknutí tyto hláskové preference, pokud vůbec existují, nepadají téměř v úvahu. Nejčastěji se přece přeřekneme tím způsobem, že místo jednoho slova řekneme jiné, jemu velmi podobné, a tato podoba mnoha lidem stačí, 1) V originále zní překlad na ozvuk takto: "Ich fordere Sie auf das Wohl unseres Chefs auf zustof3en" (Zvu vás, abychom na zdraví našeho šéfa krkli) místo "anzustof3en" (připili). Český příklad na přesmyk jsme pochopitelně připojiÍi sami. PříkÍad na názvuk vypadá v originále takto: "Es war mir auf der Schwest . . . aur oer esrust so schwer." (Pozn. překl.) z) Německý příklad je ještě zřetelnější: Wenn Sie gestatten, mein Fráulein, mbchte ich Sie gerne begleit-digen. Jde o splynutí slov "begleiten" (doprovodit) a ,beleidigen' (urazit). (Pozn. překl.)aby jí pokládali přeřeknutí za vysvětlené. Například nějaký profesor řekne ve své nástupní řeči: Nejsem ochoten (schopen) hodnotit zásluhy svého veleváženého předchůdce. Nebo jiný profesor: U ženských genitálií máme přes mnohé p o k u š e n í . . . pardon: pokusy . . .' ) Nejobvyklejší a nejnápadnější druh přeřeknutí je však ten, při němž proneseme pravý opak toho, co jsme říci zamýšleli. Zde se ovšem dostáváme daleko od všech hláskových vztahů a vlivů podobnosti, zato se ale můžeme odvolat na to, že mezi protiklady je silná pojmová příbuznost a že jsou asociačně zvlášť úzce spjaty. Existují i historické příklady na tento druh přeřeknutí: Předseda poslanecké sněmovny zahájil jednou zasedání slovy: Pánové, konstatuji, že je přítomno tolik a tolik poslanců, a uzavírám tímto zasedání. Podobně pokušitelsky jako vztah protikladnosti působí pak i jakákoli jiná běžná asociace, která se za určitých okolností může vynořit na velmi nevhodném místě. Tak se např. vypráví, že při oslavě sňatku jednoho dítěte H. H e I m h o I tze s dítětem známého vynálezce a velkoprůmyslníka W. S i e m e n s e měl pronést slavnostní řeč fyziolog D u b o i s-Reymond. Uzavřel svůj nepochybně skvělý přípitek slovy: Aťtedy žije nová firma: Siemens a - Halske! To byl ovšem název staré firmy. Spojení těchto jmen muselo být Berlíňanovi stejně běžné jako Vídeňanovi: Riedel a Beutel, nebo předválečnému Pražanovi Brouk a Babka2). K hláskovým vztahům a podobnosti slov musíme tedy přibrat ještě také vliv slovních asociací. Ale ani to není všechno. Zdá se, že v řadě případů se zkoumané přeřeknutí nepodaří vysvětlit dřív, dokud neobrátíme zřetel také na to, co bylo vysloveno anebo také jen myšleno větu předtím. Opět tedy případ doznívání, jako onen, na který položil důraz M e ri n g e r, jenomže na větší vzdálenost. - Musím přiznat, že mám vcelku dojem, že teď máme k pochopení chybného úkonu přeřeknutí dál než kdy předtím! Přesto ale doufám, že se nemýlím, když řeknu, že jsme všichni při tomto našem nynějším zkoumání získali z příkladů přeřeknutí určitý nový dojem, při němž by možná stálo za to se pozdržet. Zkoumali jsme podmínky, za jakých k přeřeknutí vůbec dochází, potom vlivy, které podmiňují způsob, jakým jsou slova při přeřeknutí zkomolena, ale na samotný výsledek přeřeknutí, bez ohledu na jeho vznik, jsme se ještě pořádně nepodívali. Rozhodneme-li se i k tomu, pak musíme konečně najít odvahu, abychom řekli: V některých případech má to, co z přeřeknutí vzešlo, také nějaký smysl. Co to znamená, řekne-li se, že to má smysl? Nu, tím má být řečeno, 1) V originále: Ich bin nicht geneigt (geeignet), die Verdienste meines sehr geschátzten Vorgángers zu wiirdigen. l3eim weiblichen Genitale hat mach trotz vieler Versuchungen Pardon: Versuche . . . (Pozn. překl.) 2) Český příklad je převzat z překladu O. Friedmana. (Pozn. překl.) 29 že výsledek přeřeknutí má možná právo na to, aby byl chápán jako plnohodnotný psychický akt, který sleduje svůj vlastní cíl, jako výraz určitého obsahu a významu. Doposud

jsme hovořili pořád jen o chybných aktech, ale nyní se zdá, jako kdyby chybný úkon sám byl někdy docela normálním aktem, který jen nastoupil namísto jiného očekávaného a zamýšleného aktu. V některých případech se tento samostatný smysl chybného úkonu zdá zjevný a pochopitelný. Když předseda zasedání poslanecké sněmovny prvními slovy uzavírá, místo aby je zahájil, pak nás naše znalost poměrů, za kterých k tomuto přeřeknutí došlo, vede k tomu, abychom tento chybný akt shledali smysluplným. Od zasedání neočekává nic dobrého a byl by rád, kdyby je mohl hned zase přerušit. Odkrytí tohoto smyslu, a tedy výklad tohoto přeřeknutí nám nepůsobí vůbec žádné nesnáze. Anebo když se nějaká dáma, zdánlivě s uznáním, druhé zeptá: Tento rozkošný nový klobouček jste si vyzdobila sama, že? - a místo výrazu "aufgeputzt" (vyzdobila) vysloví "aufgepatzt" (zpackala), pak nás sebevědečtější vývody nemohou přimět, abychom v tomto přeřeknutí neviděli výraz myšlenky: Tenhle klobouk je z p a c k a n ý' ). Anebo když dáma, známá svou energií, vypráví: Můj muž se ptal doktora, jakou má dodržovat dietu. Doktor ale řekl, že žádnou dietu nepotřebuje, může prý jíst a pít, co chciz) pak je přece toto přeřeknutí zároveň i zcela zjevný výraz důsledně pojatého programu. Dámy a pánové, kdyby se mělo ukázat, že nějaký smysl má nejenom několik málo případů přeřeknutí a chybných úkonů, nýbrž jejich znař:ný počet, pak se tento smysl chybných úkonů, o němž dosud nepadlo slovo, nevyhnutelně pro nás stane na věci nejzajímavější a právem zatlačí všechna ostatní hlediska do pozadí. Můžeme pak všechny fyziologické a psychofyziologické faktory nechat stranou a věnovat se čistě psychologickému zkoumání smyslu chybného úkonu, tj. zkoumání jeho významu, jeho záměru. Neopomeneme tedy ověřit si co nejdříve na větším počtu pozorovaných případů, jak se nám toto očekávání potvrdí. Ale dříve než uskutečníme toto předsevzetí, chtěl bych vás vyzvat, abyste se mnou sledovali ještě jinou stopu. Častěji se stalo, že nějaký básník použil přeřeknutí nebo jiného chybného úkonu jako prostředku básnického zobrazení. Tato skutečnost nám nutně sama o sobě dokazuje, že chybný úkon, např. přeřeknutí, chápe jako něco smysluplného, neboť ho přece produkuje úmyslně. Není tomu přece tak, že by se básník náhodou přepsal a potom toto svoje přepsání ponechal v promluvě své 1) Německy věta zní: Diesen reizenden neuen Hut haben Sie sich wohl selbst aufgepatzt? ~Pozn. překl.) V něm. originálu: . . . was ich will. (Pozn. překl.)postavy jako přeřeknutí. Chce nám přeřeknutím dát něco na srozuměnou, a můžeme se tedy podívat, co to asi je, jestli nám snad chce naznačit, že zmíněná osoba je třeba roztržitá a unavená nebo na ni jde migréna. Přirozeně, používá-li básník přeřeknutí jako něco smysluplného, nebudeme tuto skutečnost přeceňovat. Mohlo by i tak být ve skutečnosti beze smyslu, pouhou psychickou náhodou, anebo by mohlo být nositelem smyslu jen zcela výjimečně, a básník by přesto měl právo oduševnit je dodatečným smyslem, aby je mohl použít pro své účely. Ale nebylo by také nic divného, kdybychom se od básníka o přeřeknutí mohli dovědět víc než od filologa a psychiatra. Takový příklad přeřeknutí najdeme také v Schillerově Valdštejnovi (Piccolomini, první jednání, pátý výstup). Max Piccolomini se v předchozí scéně vévody co nejvášnivěji zastával a při tom se rozplýval v nadšení nad požehnáním míru, které si uvědomil během oné cesty, když doprovázel Valdštejnovu dceru do tábora. Zanechá svého otce a vyslance dvora Questenberga v úplném ustrnutí. A nyní pokračuje pátý výstup: QUESTENBERG: Ó běda, tak je tomu? Příteli, a my jej necháme v tom poblouznění tak odejít a nezavoláme jej zpátky, abychom mu otevřeli na místě oči?

OCTAVIO (probírá se z hlubokého zamyšleno: Mně je otevřel a víc jsem spatřil, nežli je mi vhod. QUESTENBERG: A to jest, příteli? OCTAVIO: Prokletá cesta! QUESTENBERG: Proč? Jak to? OCTAVIO: Pojďte se mnou! Musím jít po neblahé té stopě, vlastníma zřít očima - nuž pojďme: (chce jej odvést) QUESTENBERG: Ale kam? Ke komu? OCTAVIO (chvatně): K ní! QUESTENBERG: K ní? OCTAVIO (opraví se): K vévodovi! Pojďme! atd.') Octavio chtěl říci " k n ě m u", k vévodovi, ale přeřekne se a slovy " k n í" nám alespoň prozradí, že dobře poznal, jakým vlivem mladý hrdina začal horovat pro mír. Ještě působivější příklad objevil O. Rank u Shakespeara. Najdeme ho v "Kupci benátském", v oné slavné scéně, v níž šťastný milenec má volit mezi třemi skříňkami, a snad učiním nejlépe, jestliže vám zde krátké Rankovo vylíčení přečtu. 1) Použito upraveného překladu B. Kaminského. 31 "Básnicky veskrze důvtipně motivované a technicky skvěle využité přeřeknutí, které podobně jako přeřeknutí, na něž Freud upozornil ve Valdštejnovi, prozrazuje, že básníci smysl a mechanismus tohoto chybného úkonu dobře znají a jeho pochopení předpokládají i u posluchače, lze najít v Shakespearově "Kupci benátském" (třetí jednání, druhá scéna). Porzia, vázaná vůlí svého otce zvolit si za manžela toho, koho určí los, šťastnou náhodou doposud unikla všem nápadníkům, kteří jí nebyli po chuti. Když teďv Bassaniovi konečně našla uchazeče, k němuž opravdu cítí náklonnost, musí se obávat, že i on si vytáhne falešný los. Nejraději by mu nyní řekla, že i v takovém případě si její láskou může být jist, ale její slib jí v tom brání. Básník ji nechává v tomto vnitřním rozpolcení pronášet k vítanému nápadníkovi tato slova: Prosím vás, sečkejte a den či dva odložte volbu! Nebot' chybíte-li, ztratím vás navždy. Proto nespěchejte! Něco mi říká, není to však láska, že bych vás pozbýt nechtěla . . . . Mohla bych vám radit, leč pak bych byla křivopřísežnicí. Tou nebudu. A tak snad minete mě. Však jestli, hříšně budu želet zas, že jsem jí nebyla. Těch vašich očí, tak uhrančivých, že mě rozštěpily: Zpola jsem vaše, z druhé půle vaše, chci říci svá. Leč svá-li, tedy vaše, a všecka vaše tak.') Právě to, co mu tedy chtěla jen zlehka naznačit, protože by mu to vlastně měla vůbec zamlčet, že totiž už před onou volbou cele patří jemu a že ho miluje, právě to básník s obdivuhodným psychologickým jemnocitem nechává přeřeknutím vyjít najevo a tímto uměleckým trikem dokáže zkonejšit nesnesitelnou nejistotu milencovu i stejně laděné napětí posluchače, který neví, jak volba dopadne." Všimněte si ještě, jak vtipně nakonec Porzia vyrovnává obě výpovědi obsažené v přeřeknutí, jak ruší protiklad, který je mezi nimi, a nakonec přece jen dává za pravdu přeřeknutí: Leč sváli, tedy vaše, a všecka vaše tak.

Smysl jednoho chybného úkonu odhalil v příležitostné poznámce i jistý myslitel lékařství, značně vzdálený, a ušetřil nám tak námahu s jeho 1) Překlad E. A. Saudka, W. Shakespeare, Výbor z dramat I, Naše vojsko 1956. 32 vysvětlováním. Všichni zajisté znáte duchaplného satirika Lichtenberga (1742-1799), o němž Goethe prohlásil: Kde ten udělá vtip, tam se skrývá nějaký problém. Nuže, příležitostně vtip odhalí i řešení problému. Lichtenberg si zaznamenává mezi svými vtipnými a satirickými myšlenkami i větu: Místo "angenommen" četl vždycky A g a m e m n ó n, tak důkladně čítával Homéra. Tady máme skutečně teorii mylného čtení. Příště si ověříme, můžeme-li básníky v chápání chybných úkonů sledovat. III. PREDNAŠKA Chybné úkony (Pokračování) Dámy a pánové! Posledně jsme připadli na myšlenku zkoumat chybný úkon nikoli ve vztahu k zamýšlenému úkonu, který je jím narušen, nýbrž sám o sobě, a měli jsme dojem, že v jednotlivých případech nám prozrazuje svůj vlastní smysl. Rekli jsme si také, že kdyby se mělo ve větším rozsahu potvrdit, že chybný úkon má určitý smysl, pak by se brzy tento smysl stal pro nás zajímavější než zkoumání okolností, za jakých k chybnému úkonu dochází. Dohodněme se ještě jednou o tom, co budeme rozumět u určitého psychického pochodu pod slovem "smysl". Nic jiného než úmysl, kterému slouží, a jeho pozici v řadě psychických jevů. Při většině našich výzkumů můžeme slovo "smysl" nahradit také slovy "úmysl", "tendence". Bylo to tedy snad jen klamné zdání nebo poetické nadnesení chybného úkonu, když jsme měli dojem, že v něm rozpoznáváme určitý úmysl? Zůstaňme věrni příkladům přeřeknutí a pokusme se přehlédnout větší počet takových pozorování. Tu pak najdeme celé kategorie případů, v nichž úmysl, smysl přeřeknutí je zcela zjevný. Především ty, v nichž namísto zamýšleného nastupuje pravý opak. Předseda řekne v zahajovací řeči: "Uzavírám tímto zasedání." To je přece jednoznačné. Smyslem a záměrem jeho chybného slovního projevu je, že si přeje zasedání uzavřít. "Prohlašuje to přece sám," bylo by možno k tomu říci; stačí, když ho jen vezmeme za slovo. Nepřerušujte mě teď námitkou, že to přece není možné, že přece sami víme, že zasedání nechtěl uzavřít, nýbrž zahájit, a že mluvčí sám, kterého jsme právě uznali za hlavního rozhodčího, může potvrdit, že je chtěl zahájit. Zapomínáte při tom, že jsme se dohodli zkoumat chybný úkon nejprve sám o sobě; na jeho vztah k záměru, který je jím narušen, přijde řeč teprve později. Jinak se dopouštíte logické chyby, kterou zkoumaný problém hladce sprovodíte ze světa; Angličané tomu říkají begging the question. V jiných případech, kde přeřeknutí nevedlo k vyslovení pravého opaku, může jím být nicméně rovněž vyjádřen protichůdný smysl. "Nejsem ochoten hodnotit zásluhy svého veleváženého předchůdce." Slovo ochoten není opakem slova schopen, ale toto otevřené přiznání je v ostrém protikladu k situaci, v níž má řečník hovořit. V další skupině případů se přeřeknutím k zamýšlenému smyslu připojuje prostě navíc smysl druhý. Věta nám pak zní jako stažení, zkrácení a zhuštění několika různých vět. Tak je tomu u té energické dámy: Můžejíst a pít, co já chci. To je zrovna tak, jako kdyby řekla: Může jíst a

pít, co chce; ale co on má co chtít? Místo něho chci já. Přeřeknutí často působívají dojmem takových zkratek, jako např. když se profesor anatomie po své přednášce o nosní dutině zeptá, jestli mu posluchači také porozuměli, a přes přitakání všech přítomných pokračuje: Myslím, že asi sotva, protože lidi, kteří rozumějí nosní dutině, je i v miliónovém městě možno spočítat na j e d i n é m p r s t u . . . pardon, na prstech jediné ruky. Zkrácená věta má rovněž svůj smysl; říká, že existuje jen jediný člověk, který tomu rozumí. Proti těmto skupinám případů, v nichž chybný úkon sám odhaluje svůj smysl, stojí jiné případy, v nichž přeřeknutím nevzniká nic, co by samo o sobě bylo smysluplné, a které tedy našim očekáváním energicky odporují. Jestliže někdo při přeřeknutí zkomolí nějaké vlastní jméno nebo utvoří nějaký neobvyklý hláskový sled, zdá se, že těmito velmi častými jevy je úž otázka, vytvářejí-li chybné úkony něco smysluplného, rozhodnuta v záporném smyslu. Ale podíváme-li se na takové příklady blíže, ukáže se, že tyto zkomoleniny lze lehko pochopit a že rozdíl mezi těmito nesrozumitelnějšími a předešlými jasnými případy dokonce zdaleka není tak velký. Jakýsi pán odpoví na otázku, jak se daří jeho koni: Ano, to bude truvat . . . trvat ještě tak měsíc. Když se ho ptají, co vlastně chtěl říci, vysvětlí, že myslel na to, že je to t r u c h I i v á záležitost, a střetnutím slova "trvat" a slova "truchlivá" vznikla ona zkomolenina "truvat". ( M e r i n g e r a Mayer.)1) Někdo jiný vypráví o nějakých událostech, které odsuzuje, a pokračuje: Potom ale v y sv i n st I y různé věci . . . Když je dotázán, potvrdí, že chtěl tyto věci označit za svinstva. "Vysvitly" a "svinstva" daly dohromady vznik podivné zkomolenině "vysvinstly". (M. a M.)2) Vzpomeňte si na případ onoho mladého muže, který chtěl neznámou dámu d o p r u v a z i t. Troufli jsme si rozložit tento zvláštní slovní tvar na "doprovodit" a "urazit", a měli jsme pocit, že si správností tohoto výkladu můžeme být jisti, aniž bychom pro něj potřebovali nějaké potvrzení. Z těchto příkladů vidíme, že i tyto nejasnější případy přeřeknutí lze vysvětlit střetnutím, i n t e r f e r e n c í dvou různých vyjadřovacích záměrů; rozdíly vznikají jen tím, že někdy jeden záměr druhý zcela nahradí (substituuje), jako například při přeřeknutí v opak, kdežto jindy mu musí stačit, že ho pouze znetvoří nebo obmění, takže vznikají smíšeniny, které se pak mohou jevit více nebo méně smysluplné. Domníváme se, že jsme teď pochopili tajemství velkého počtu přeřeknu 1)Voriginálejdeovětu:Ja,dasdraut . . . Dasdauertvielleicht noch einen Monat. Slovo ..draut" vzniklo zkomolením slov ..dauert' a ,.traurig". (Pozn překl.) 2) V originále: Dann aber sind Tatsachen zum Vorschwein gekommen . . . Zkomolenina ..Vorschwein" vznikla zkřížením slov ..Vorscheinç a ..Schweinerei". (Pozn. překl.) 35 tí. Přidržíme-li se tohoto poznatku, budeme s to porozumět i jiným, dosud záhadným skupinám případů. Při zkomolení jména nemůžeme např. předpokládat, že by šlo vždy o střetnutí dvou podobných a přitom rozdílných jmen. Ale onen druhý záměr není přece nijak těžké uhodnout. Ke zkomolení nějakého jména dochází dost často i bez přeřeknutí; jde o snahu dát jménu ošklivě znějící podobu nebo názvuk něčeho nízkého, a je to známý způsob nebo nezpůsob tupení, jemuž se vzdělaný člověk záhy odnaučuje, ale odnaučuje se mu nerad. Dovolí si ho ještě někdy užít ve formě "vtipu", který je ovšem pokládán za poněkud nedůstojný. Jako křiklavý a ošklivý příklad takového zkomolení vlastního jména uvedu jen, že jméno prezidenta Francouzské republiky, Poincaré, bylo v současné době přetvořeno na "Schweinskarré" (vepřové žebírko). Je tedy nasnadě, předpokládat takový hanlivý záměr,

který se prosazuje zkomolením jména, i při přeřeknutí. Podobná vysvětlení se nám vnucují, také když uplatníme toto naše pojetí u jistých případů přeřeknutí, které působí komicky nebo absurdně. "Zvu vás, abyste si stoupli a naplili se na zdraví našeho šéfa." Zde je sváteční nálada neočekávaně narušena vniknutím slova, které vyvolává nechutnou představu, a sotva se můžeme vyhnout domněnce, že se tu podobně jako v různých hanlivých a vzdorovitých slovních projevech prosazuje výraz tendence, která oné na odiv stavěné úctě energicky odporuje a chce říci asi tak: Přece tomu nebudete věřit, nemyslím to vážně, na toho chlapa kašlu, apod. Zcela podobně je tomu u přeřeknutí, která nevinná slova přetvářejí v neslušná a oplzlá, jako "serenanda" místo "serenáda".' ) Jak známo, mnoho lidí se vyznačuje takovým sklonem komolit záměrně nevinná slova, aby z nich vznikla slova neslušná, a působí jim to jistou slast; bývá to pokládáno za vtipné, a skutečně se také musíme člověka, z jehož úst něco takového slyšíme, nejprve zeptat, řekl-li to záměrně jako vtip, nebo jestli se přeřekl. Nuže, záhadu chybných úkonů bychom tedy měli s poměrně malou námahou vyřešenu! Nejsou to žádné náhodné jevy, nýbrž opravdové duševní projevy, mají svůj smysl a vznikají současným, nebo snad lépe protichůdným působením dvou různých úmyslů. Ale chápu také, že mě teď chcete zahrnout spoustou otázek a pochyb, které je třeba zodpovědět a vyřešit, než se budeme smět těšit z tohoto prvního výsledku naší práce. Nechci vás rozhodně pobízet k předčasným rozhodnutím. Podrobme tedy všechno po řadě, jedno po druhém, chladné úvaze. 1) Originál uvádí jiné příklady, citované podle publikace Meringera a Mayera: "Apopos" ("Popo" znamená "zadnice") místo "Apropos" a "Eischeifiweibchen" ("Ei" znamená "vejce", "scheif3en znamená "sráti", "Weibchen" znamená "samička") místo ,.Eiweif3scheibchen" (úkrojek bílku). (Pozn. překl.)Nuže, co mi chcete říci? Jestli se domnívám, že toto vysvětlení platí pro všechny případy přeřeknutí, nebo jen pro určitý počet těchto případů? Jestli lze toto pojetí rozšířit i na ony další četné druhy chybných úkonů, na mylné čtení, přepsání, zapomenutí, přehmátnutí, založení něčeho atd.? A jaký význam mají tedy ještě, vzhledem k psychické povaze chybných úkonů, faktory únavy, rozčílení, roztržitosti, jaký význam mají poruchy pozornosti? Vidíme dále, že z oněch dvou střetajících se tendencí chybných úkonů je jedna vždy zjevná, druhá ale pokaždé zjevná není. Jak to pak uděláme, abychom tuto druhou tendenci uhodli, a jsme-li přesvědčeni, že se nám podařilo ji uhodnout, jak dokážeme, že není jen pravděpodobná, ale jediná správná? Máte ještě nějakou otázku? Jestliže nikoli, pak tedy pokračuji sám. Připomenu vám, že nám vlastně na chybných úkonech samotných příliš nezáleželo, že jsme se jen chtěli z jejich studia naučit něčemu, co by se dalo zužitkovat pro psychoanalýzu. Proto kladu otázku: co je to vlastně za úmysly nebo tendence, které mohou jiné tendence takovýmto způsobem rušit, a jaké vztahy existují mezi tendencemi rušícími a rušenými? Takto tedy teprve po vyřešení problému naše práce začíná nanovo. Nuže, platí toto vysvětlení pro všechny případy přeřeknutí? Jsem velmi nakloněn tomu věřit, a sice proto, že kdykoli zkoumáme nějaký případ přeřeknutí, pokaždé lze nějaké takové řešení najít. Ale nedá se také dokázat, že by bez takového mechanismu k přeřeknutí nemohlo dojít. Může tomu tak být; pro nás je to teoreticky lhostejné, neboť závěry, které chceme vyvodit pro náš úvod do psychoanalýzy, zůstanou v platnosti, i kdyby se naše pojetí mělo opírat jen o menšinu případů přeřeknutí, a tak tomu jistě není. Na další otázku, jestli to, k čemu jsme došli při studiu přeřeknutí, lze rozšířit i na ostatní druhy chybných úkonů, odpovím předběžně kladně. Přesvědčíte se o tom sami, až začneme

rozbírat příklady přepsání, přehmátnutí atd. Z technických důvodů vám však navrhuji, abychom tuto práci odsunuli a nejdřív ještě důkladněji probrali přeřeknutí samo. Otázka, co pro nás může ještě znamenat teorie poruch pozornosti, ony faktory zdůrazňované dosavadními autory, jako oběhové poruchy, únava, rozčilení, roztržitost, přijímáme-li popsaný mechanismus přeřeknutí, zaslouží si zevrubnější odpovědi. Všimněte si, že roli těchto faktorů nepopíráme. Nestává se vůbec tak často, že by psychoanalýza popírala něco, co druhá strana tvrdí; zpravidla k tomu jen připojuje něco nového, a příležitostně se ovšem stává, že tyto doposud přehlížené a nyní nově připojené momenty jsou právě tím, co je na věci podstatné. Vliv fyziologických dispozic, daných lehkou nevolností, poruchami krevního oběhu, stavy vyčerpání, je třeba pro vznik přeřeknutí bez dalšího uznat; denní osobní zkušenost vás o tom může přesvědčit. Ale jak málo je tím vysvětleno! 37 Především to nejsou nutné podmínky chybného úkonu. K přeřeknutí může dojít zrovna tak dobře i při plném zdraví a v normálním stavu. Tyto tělesné faktory mají tedy význam jen potud, že onen specifický duševní mechanismus přeřeknutí usnadňují a podporují. Použil jsem kdysi pro tento vztah přirovnání, které chci nyní opakovat, protože neznám žádné vhodnější. Dejme tomu, že bych za tmavé noci šel nějakým osamělým místem, že by mě tam přepadl nějaký pobuda a sebral mi hodinky a peněženku a že bych já potom, protože jsem obličej lupiče zřetelně neviděl, přednesl svoji stížnost na nejbližší policejní stanici těmito slovy: Samota a tma mě právě oloupily o cenné předměty, které jsem měl u sebe. Policejní komisař mi na to může říci: Zdá se mis že se tu neprávem přikláníte k přehnaně mechanistickému pojetí. Rekněme, že se věci sběhly spíše takto: Pod ochranou tmy a využívaje osamělosti místa vám neznámý lupič vyrval vaše cenné věci. Zdá se mi, že u vašeho případu je hlavním úkolem, abychom toho lupiče našli. Snad mu pak budeme moci ukradené věci zase odebrat. Když jde o vysvětlení, psychofyziologické faktory, jako vzrušení, roztržitost, porucha pozornosti, jsou nám zjevně velmi málo platné. Jsou to jen slovní obraty, španělské stěny, za které musíme nahlédnout. Je spíš otázka, čím zde ono vzrušení, ono zvláštní odvedení pozornosti f?ylo vyvoláno. Vlivy fonetické, slovní podobností a obvyklé asociace, které slova vyvolávají, musíme naproti tomu uznat za významné. Usnadňují přeřeknutí tím, že mu ukazují cesty, kterými se může dát. Ale mám-li před sebou nějakou cestu, je tím snad už samo sebou rozhodnuto, že se po ní pustím? Je třeba ještě nějakého motivu, abych se pro ni rozhodl, a nadto síly která mě po této cestě povede vpřed. Tyto zvukové a slovní shody, podobně jako tělesné dispozice, tedy přeřeknutí také jen napomáhají a nemohou nám je doopravdy vysvětlit. Pomyslete jen na to, v jak nesmírném počtu případů není můj slovní projev nijak narušen okolností, že slova, kterých užívám, zvukově připomínají jiná slova, že jsou úzce spjata se svými protiklady nebo že mohou vyvolávat běžné asociace. Mohli bychom se ještě s filozofem W u n d t e m uchýlit k vysvětlení, že k přeřeknutí dochází, když následkem tělesného vyčerpání asociační tendence převládnou nad vlastní intencí slovního projevu. To by znělo velmi dobře, kdyby tomu neodporovala zkušenost, svědčící, že v jedné řadě případů chybějí tělesné, v druhé zase asociační faktory usnadňující přeřeknutí. Obzvláště zajímavá je však pro mne vaše další otázka, jakým způsobem zjistíme obě tendence, k jejichž zkřížení došlo. Netušíte pravděpodobně, jak závažná otázka to je. Jedna z obou tendencí tendence rušená, je vždy nepochybná, není-liž pravda: osoba, která se

chybného úkonu dopustí, ji zná a přiznává se k ní. Podnět k pochybám a rozpakům může zavdat jen druhá, rušivá tendence. Nuže, slyšeli jsme už, a jistě jste to nezapomněli,že v řadě případů je i tato tendence stejně zřejmá. Ukazuje na ni výsledek přeřeknutí, pokud jen máme odvahu přiznat mu samostatnou platnost. Předseda se přeřekne a vysloví opak toho, co zamýšlel -je jasné, že chce zasedání zahájit, ale zrovna tak je jasné, že by je rád uzavřel. To je tak zřejmé, že nezbývá nic k vysvětlování. Ale v jiných případech rušivá tendence původní záměr jen znetvoří, aniž se sama plně projeví: jak v těchto případech uhodneme rušivou tendenci ze znetvořeného výsledku? V první řadě případů způsobem velmi prostým a spolehlivým, stejným způsobem totiž, jakým zjistíme tendenci rušenou. O té se přece dovídáme přímo od mluvčího; po přeřeknutí dá hned zase slovům původně zamýšlené znění. "To bude truvat, ne, to bude trvat ještě tak měsíc." Nuže, o tendenci, která zkomolení slova způsobila, si rovněž necháme povědět od něho. Zeptáme se ho: Pročpak jste vlastně napřed řekl "truvat"? Odpoví: Chtěl jsem říci: To je truchlivá záležitost; a vjiném případě, při přeřeknutí "vysvinstly", vám mluvčí rovněž potvrdí, že chtěl nejprve říci: Je to svinstvo, pak se ale ovládl a vyslovil něco jiného. Znetvořující tendenci podařilo se zde tedy zjistit zrovna tak bezpečně jako tendenci znetvořenou. Vybral jsem tu také tak trochu záměrné příklady, jejichž záznam a vysvětlení nepocházejí ode mne ani od mých stoupenců. Nicméně byl v obou těchto případech nutný jistý zásah, aby se dospělo k řešení. Bylo nutno zeptat se mluvčího, proč se takto přeřekl, co k tomu přeřeknutí dovede povědět. Jinak by byl možná přes svoje přeřeknutí přešel, aniž by ho napadlo vysvětlovat je. Když byl dotázán, podal vysvětlení prvním nápadem, který se mu vynořil. A teď pozor, tento malý zásah a jeho výsledek, to už je jakási psychoanalýza a předobraz každého dalšího psychoanalytického zkoumání, které ještě budeme provádět. Jsem teď snad příliš nedůvěřivý, když se domnívám, že v témž okamžiku, kdy se před vámi objeví psychoanalýza, ozve se ve vás i odpor proti ní? Nemáte snad chuť namítnout mi, že informace dotázané osoby, která se přeřekla, není plně průkazná? Mluvčí se pochopitelně snažil, myslíte si, vyhovět žádosti, aby přeřeknutí vysvětlil, a tak tedy řekl první, co ho napadlo, jestliže se mu to zdálo k takovému vysvětlení vhodné. Důkaz, že k přeřeknutí skutečně došlo takto, tím není dán. Ano, může tomu tak být, ale zrovna tak dobře tomu může být i jinak. Mohlo ho napadnout také něco jiného, co by se bylo hodilo zrovna tak dobře, a možná ještě lépe. Je podivuhodné, jak málo úcty v podstatě máte k psychickému faktu! Představte si, že by někdo provedl chemickou analýzu nějaké látky a zjistil by, že určitá její složka má takovou a takovou hmotnost, tolik a tolik miligramů. Z tohoto množství by bylo možno vyvodit některé závěry. Domníváte se nyní, že by kdy některého chemika napadlo tyto závěry 39 kritizovat s odůvodněním, že izolovaná látka by byla mohla mít také jinou hmotnost? Každý se skloní před faktem, že to byla právě tato hmotnost a žádná jiná a staví na něm s důvěrou své další závěry. Jen když máte před sebou psychický fakt, že tázaného napadla určitá myšlenka, upíráte tomu platnost a řeknete, že ho mohlo napadnout také něco jiného! Máte totiž zakořeněnou iluzi psychické svobody a nechcete se jí vzdát. Je mi líto, že mé stanovisko je v tomto bodě s vaším v nejostřejším protikladu. Zde tedy s námitkami ustanete, ale hned se váš odpor vynoří na jiném místě. Pokračujete: Chápeme, že je to zvláštní technika psychoanalýzy nechat analyzované, aby sami rozřešili její problémy tím, co řeknou. Teď vezmeme jiný příklad, onen, v němž slavnostní řečník vybízí shromážděné, aby se naplili na šéfovo zdraví. Říkáte, že rušivým záměrem je v tomto případě

úmysl potupit: toť ten úmysl, který se vzpírá proti výrazu úcty. Ale to je pouhý váš výklad, který se opírá o j i n á pozorování než přeřeknutí samo.1) Zeptáte-li se v tomto případě toho, kdo se přeřekl, nepotvrdí vám, že měl v úmyslu někoho potupit; bude to naopak energicky popírat. Proč se tedy nevzdáte svého neprokazatelného výkladu, když proti němu stojí toto jasné popření? Ano, tentokrát jste si našli silný argument. Představuji si toho neznámého slavnostního řečníka; je pravděpodobně asistentem oslavovaného šéfa, možná už soukromým docentem, mladý muž s nejlepšími životními vyhlídkami. Chci na něho naléhat, jestli přece jenom nepostřehl něco, co se mohlo zpěčovat proti oné výzvě, aby vzdali úctu šéfovi. To ale pěkně pochodím. Začne být netrpělivý a najednou na mne vyjede: "Poslyšte, přestaňte už jednou s tím vaším věčným vyptáváním, nebo vám řeknu něco nepříjemného. Ještě mi s tím svým podezříváním zkazíte celou kariéru. Řekl jsem prostě naplili místo napili, protože jsem slabiku -pli vyslovil bezprostředně předtím ve slově stoupli.2) To je to, čemu tamtem Meringer říká ozvuk, a dál na tom není co vymudrovat. Rozumíte mi? Basta." Hm, to je překvapivá reakce, opravdu energické zamítnutí. Vidím, že u toho mladého muže se nic nepořídí, myslím si ale také, že prozrazuje silný osobní zájem na tom, aby jeho chybný úkon neměl žádný smysl. Snad také usoudíte, že to není správné, aby při čistě teoretickém zkoumání začal být hned tak hrubý, ale konečně, řeknete si, musí přece sám vědět, co chtěl říci a co ne. 1) Český příklad je ovšem poněkud prúhlednější než púvodní německý, kde jde o záměnu slovem "krkli". (Pozn. překl.) z) Protože náš příklad je oproti originálu poněkud pozměněný, je pozměněna i tato věta. V doslovném překladu zní: Řekl jsem prostě "aufstof3en" místo "anstofien", protože jsem v téže větě už předtím dvakrát vyslovil "auf". (Pozn. překl.)Opravdu musí? To je možná ještě otázka. Teď si myslíte, že jste mě chytili. To je tedy ta vaše technika, slyším, jak říkáte. Když člověk, který se přeřekl, k tomu poví něco, co se vám hodí, tak ho prohlásíte v té věci za poslední rozhodující autoritu. "Říká to přece sám!" Když se vám ale to, co říká, nehodí do krámu, tak najednou začnete tvrdit, že to neplatí, že se tomu nemusí věřit. To ovšem souhlasí. Mohu vám ale uvést podobný případ, kde jde o počínání stejně nehorázné. Jestliže se obžalovaný přizná před soudem k nějakému činu, soudce přiznání věří; když ale zapírá, soudce mu nevěnuje víru. Kdyby tomu bylo jinak, žádné soudní řízení by neexistovalo, a přes občasné omyly musíte tomuto systému přece jen přiznat platnost. Hm, cožpak vy jste soudce, a stojí snad ten, který se přeřekl, před vámi jako obžalovaný? Cožpak je přeřeknutí nějaký přestupek? Možná, že ani toto srovnání není třeba odmítnout. Ale pohleďte jen, k jak hlubokým názorovým rozporům jsme došli jen při trochu hlubším studiu zdánlivě tak nevinných problémů, jako jsou problémy chybných úkonů. Jsou to rozpory, které toho času ještě zdaleka nedovedeme urovnat. Nabízím vám na základě onoho přirovnání k soudci a obžalovanému předběžný kompromis. Přiznáte mi, že smysl chybného úkonu nepřipouští pochyb, když ho přiznává analyzovaná osoba sama. Já vám zato zase připustím, že přímý důkaz předpokládaného smyslu je nedosažitelný, jestliže se analyzovaná osoba vzpírá podat nám vysvětlení, a zrovna tak samozřejmě i tehdy, když není po ruce, aby nám vysvětlení poskytla. Jsme pak jako při soudním řízení odkázáni na indicie, které mohou činit rozhodnutí jednou

pravděpodobnějším, podruhé méně pravděpodobným. U soudu je z praktických důvodů nutno vynést rozsudek o vině i na základě důkazů z indicií. Pro nás taková nutnost neexistuje; nic nás ale také nenutí, abychom se využití takových indicií vzdali. Bylo by omylem věřit, že nějaká věda se skládá ze samých přísně dokázaných pouček, a nespravedlivé by bylo něco takového požadovat. Takový požadavek vznáší jen mysl toužící po autoritě, která pociťuje potřebu nahradit svůj náboženský katechismus nějakým jiným katechismem, třeba i vědeckým. Věda má ve svém katechismu jen málo apodiktických vět, a jinak pouze tvrzení, která dovedla k různému stupni pravděpodobnosti. Je dokonce,přímo známkou vědeckého způsobu myšlení, jestliže se někdo dokáže spokojit s tím, že se jistojistě takto jen přiblíží, a pokračovat v konstruktivní práci, i když se mu konečného stvrzení nedostane. Odkud však bereme podklady pro svůj výklad, indicie pro svůj důkaz, jestliže nám smysl chybného úkonu nevysvětlí sama výpověď analyzovaného? Z různých stran. Především z analogie s jinými jevy, které už nepatří k chybným úkonům, jako když např. tvrdíme, že zkomolení jména při přeřeknutí má týž hanlivý smysl jako zkomolení úmyslné. Pak ale také 41 z psychické situace, v níž k chybnému úkonu dojde, ze své znalosti povahy oné osoby, která se chybného úkonu dopustí, a ze znalosti dojmů, které na tuto osobu zapůsobily před oním úkonem a na které tímto chybným úkonem možná reaguje. Zpravidla tomu je tak, že provedeme výklad chybného úkonu podle všeobecných zásad, a ten je tedý zprvu jen dohadem, pouhým návrhem výkladu, a pak hledáme potvrzení rozborem psychické situace. Někdy nezbude, než počkat s potvrzením výkladu na příští události, které se chybným úkonem jakoby ohlásily předem. Uvést vám na to doklady je pro mne dost nesnadné, pokud se mám omezit jen na oblast přeřeknutí, ale několik dobrých příkladů se naskýtá i tady. Onen mladý muž, který chtěl dámu , , d o p r u vaz i t ` ` (begleitdigen), je jistě mladík ostýchavý; dámu, jejíž muž smí jíst a pít, co o n a chce, znám jako jednu z těch energických žen, které dovedou držet vládu v domě. Anebo vezměte si tento příklad: Na jednom plenárním zasedání "Concordie" pronese jakýsi mladý člen ostrý opoziční projev, v němž spolkové vedení osloví jako , , V o r s c h u B mitglieder", což je podle všeho složeno ze slov , , V o r stand" (představenstvo) a "Aus s c h u f3' ` (výbor). Náš dohad bude, že se v něm proti jeho opozici ozvala nějaká rušivá tendence, která se mohla zakládat na něčem, co nějak souviselo s nějakou zálohou (Vorschufi). Skutečně se také od osoby, která nám o tom vypráví, dovídáme, že tento řečník měl ustavičné finanční nesnáze a právě tehdy si podal žádost o půjčku. Jako rušivý záměr musíme tedy opravdu předpokládat myšlenku: Mírni se v té opozici; tohle jsou přece zrovna lidi, kteří ti mají povolit "foršus". Bohatý výběr takových důkazů na základě indicií vám ale mohu podat, jestliže přiberu i širokou oblast ostatních chybných úkonů. Když někdo zapomene něčí jméno, které jinak dobře zná, nebo si je přes všechnu námahu jen těžko dokáže uchovat v paměti, pak je nasnadě domněnka, že má něco proti nositeli tohoto jména, takže na něho nerad myslí. Vezměte k tomu toto osvětlení psychické situace, v níž k takovému chybnému úkonu dochází: "Pan Y se neúspěšně zamiloval do jisté dámy, která se brzy nato provdala za pana X. A přestože pan Y pana X už delší dobu zná a udržuje s ním dokonce obchodní spojení, jeho jméno znovu a znovu zapomíná, takže se několikrát, když chtěl panu X napsat, musel na ně ptát jiných lidí."') Pan Y zjevně nechce o svém šťastném sokovi vědět. "Ani myšlenku mu nevěnuji."

Anebo: Jakási dáma se poptává lékaře na jednu jejich společnou známou, ale označí ji jménem, které měla za svobodna. Jméno, které 1) Podle C. G. "unga. (Pozn. autora)přijala sňatkem, zapomněla. Přizná potom, že s tímto sňatkem byla velmi nespokojena a muže této přítelkyně nemůže vystát.1) O zapomínání jmen si povíme ještě ledacos i z jiných hledisek; teď nás však zajímá převážně psychická situace, v níž k přeřeknutí došlo. Zapomenutí nějakého předsevzetí lze zcela obecně vysvětlit protichůd ným hnutím, které se jeho provedení vzpírá. Takto však neusuzujeme jen v psychoanalýze, nýbrž je to všeobecně rozšířený názor, k němuž se v životě všichni hlásí a který popírají teprve v jeho teoretické formulaci. Příznivec, který se svému chráněnci omlouvá, že na jeho prosbu zapomněl, není tím v jeho očích ospravedlněn. Chráněnec si hned pomyslí: Tomu na tom vůbec nezáleží, slíbil to sice, ale ve skutečnosti to nechce udělat. V určitých vztazích je proto také v životě zapomenutí něčím nepřípustným, zdá se, že mezi obecným pojetím chybných úkonů a pojetím psychoanalytickým tu neexistuje žádný rozdíl. Představte si domácí paní která hosta vítá slovy: Cože, vy přicházíte dneska? Já jsem zapomněla, že jsem vás na dnešek pozvala. Anebo představte si rnladého muže, který by se měl své milence přiznat, že zapomněl přijít na domluvené dostaveníčko. Určitě se k tomu nepřizná, raději si honem vymyslí nejnepravděpodobnější překážky, které mu tehdy zabránily na schůzku se dostavit a potom mu znemožnily dát jí o tom zprávu. Že ve vojenských záležitostech omluva, že jsme na něco zapomněli, pranic neplatí a nechrání před žádným trestem, víme všichni a musíme to uznat za oprávněné. Tady jsou všichni lidé najednou zajedno v tom, že určitý chybný úkon má smysl, a jaký smysl má. Proč nejsou dost důslední, aby tento náhled rozšířili i na ostatní chybné úkony a plně se k němu znali? I na to ovšem existuje odpověď. Jestliže smysl, jaký má zapomínání předsevzetí, je i pro laika tak málo sporný, budete tím méně překvapeni, že v stejném smyslu využívají chybnych úkonů i básníci. Kdo z vás viděl nebo četl "Caesara a Kleopatru" od B. Shawa, vzpomene si, že loučící se Caesar je v poslední scéně pronásledován myšlenkou, že si ještě něco předsevzal, na co teď ale zapomněl. Nakonec se ukáže, co to je: rozloučit se s Kleopatrou. Tato drobná básníkova úprava připisuje velkému Caesarovi převahu, kterou neměl a po níž vůbec netoužil. Z historických pramenů se můžete dovědět, že Caesar Kleopatru povolal k sobě do Říma a že ona tam pobývala se svým malým Caesarionem, ještě když Caesar byl zavražděn, a teprve potom z města uprchla. Případy zapomenutých předsevzetí jsou všeobecně tak jasné, že se pro náš záměr odvodit indicie pro smysl chybných úkonů z psychické situace málo hodí. Obraťme se tedy proto k chybnému úkonu obzvláště mnoho1) Podle A. A. Brilla. (Pozn. autora) 43 značnému a neprůhlednému, k ztrácení a založení předmětů. Že bychom se na ztracení nějaké věci, náhodě pociťované často tak bolestně, měli sami podílet nějakým úmyslem, bude vám jistě připadat nevěrohodné. Ale existuje množství pozorování, jako je toto: Jakýsi mladý muž ztratí krejón, který měl velmi rád. Den předtím dostal od švagra dopis končící slovy: Nemám prozatím ani chuť, ani čas podporovat Tvoji lehkomyslnost a Tvoji lenost.' ) Tužka byla ale právě dárkem od tohoto švagra. Nebýt této shody, nemohli bychom přirozeně tvrdit, že při této ztrátě hrál roli záměr věci se zbavit. Podobné případy jsou velmi časté. Lidé ztrácejí věci, když se znepřátelili s jejich dárcem a nechtějí už, aby jim ho něco připomínalo, anebo také když už se jim věci samy nelíbí a chtějí si vytvořit záminku, aby je mohli nahradit jinými a lepšími. Stejnému úmyslu obrácenému proti předmětu slouží pochopitelně i to, když něco upustíme, zlomíme nebo rozbijeme. Můžeme pokládat za náhodné, když nějaké školní dítě ztratí, zničí či rozbije právě před svými narozeninami některé pravidelně používané věci, např. svoji školní tašku nebo kapesní hodinky?

Kdo zažil dost často ono soužení, že nemohl najít něco, co sám založil, nebude jistě také chtít věřit, že při založení věci hraje roli nějaký úmysl. A přece nejsou nijak vzácné případy, v nichž průvodní okolnosti, za nichž k založení předmětu došlo, nasvědčují tendenci dočasně nebo trvale ho odstranit. Toto je snad nejhezčí příklad tohoto druhu: Jeden mladší muž mi vypráví: "Před několika lety jsme si se ženou jeden čas přestali rozumět, připadala mi chladná, a třebaže jsem rád uznával její znamenité vlastnosti, žili jsme vedle sebe bez nějakých něžných citů. Jednou mi z procházky přinesla knihu, protože si myslela, že mě bude zajímat. Poděkoval jsem jí za tento projev "pozornosti", slíbil jsem, že si knihu přečtu, někam jsem si ji položil a už jsem ji nenašel. Tak prošly měsíce, příležitostně jsem si vždycky na založenou knihu vzpomněl a také jsem se ji marně pokoušel najít. Asi půl roku nato onemocněla moje milovaná matka, žijící odděleně od nás. Moje žena odešla z domova, aby svoji tchyni ošetřovala. Stav nemocné začal být vážný a dal ženě příležitost, aby ukázala své nejlepší stránky. Jednou večer přijdu domů nadšený jednáním své ženy a naplněn vděčností k ní. Přistoupím ke svému psacímu stolu, otevřu bez určitého úmyslu, ale s jakousi náměsíčnou jistotou jednu zásuvku, a navrchu v ní najdu onu založenou a tak dlouho pohřešovanou knihu." Předmět se objevil zároveň se zánikem motivu, pro který byl založen. Dámy a pánové! Mohl bych tuto sbírku příkladů dál a dál rozšiřovat. Zde to však nemíním učinit. V mé "Psychopatologii běžného života" (první vydání 1901 ) najdete ostatně ke studiu chybných úkonů velmi bohatou 1) Podle B. Dattnera. (Pozn. autora)kazuistiku.1) Ze všech těchto příkladů vyplývá vždy totéž; nasvědčují, že chybné úkony mají smysl, a ukazují vám, jak se dá tento smysl z průvodních okolností uhodnout nebo potvrdit. Podávám dnes jen stručné shrnutí, poněvadž naším záměrem bylo pouze zužitkovat studium těchto jevů pro přípravu k psychoanalýze. Jen dvou skupin pozorovaných případů si tu ještě musím všimnout, chybných úkonů hromaděných a kombinovaných, a potvrzení našich výkladů pozdějšími událostmi. Hromaděné a opakované chybné úkony jsou jistě vrcholným typem celého druhu. Kdyby nám šlo jen o to dokázat, že chybné úkony mohou mít smysl, byli bychom se od začátku omezili jen na ně, neboť jejich smysl je zjevný i člověku nejméně bystrozrakému a dokáže se vnutit i nejkritičtějšímu úsudku. Hromadění projevů prozrazuje tvrdošíjnost, jaká se u náhody téměř nikdy nevyskytuje, ale která se dobře hodí k úmyslu. Vzájemné záměny jednotlivých typů chybných úkonů nám konečně ukazují, co je na chybném úkonu důležité a podstatné: nikoli jeho forma nebo prostředky, kterých používá, nýbrž úmysl, kterému sám slouží a kterého může být dosaženo nejrůznějšími cestami. Předvedu vám jeden takový případ opakovaného zapomínání: E . J o n e s vypráví, že kdysi nechal jeden dopis z neznámého důvodu několik dní ležet na svém psacím stole. Nakonec se už rozhodl, že ho odešle, ale dostal z "Dead letteroffice"2) zpátky, protože zapomněl napsat adresu. Když ji na něj napsal, odnesl ho na poštu, ale tentokrát zase bez známky. A teď už si konečně musel přiznat, že má nechuť k tomu dopis vůbec odeslat. V jiném případě se přehmátnutí kombinuje se založením předmětu. Jakási dáma cestuje se svým švagrem, známým umělcem, do Říma. Návštěvník je velmi oslavován Němci žijícími v Římě a dostane darem mezi jiným i nějakou medaili antického původu. Dámu mrzí že švagr si tohoto krásného dárku nedovede dost vážit. Když se pak se sestrou rozloučí a ocitne se zase doma, zjistí při vybalování zavazadel, že onu medaili - neví jak - vzala s sebou. Hned to švagrovi písemně sdělí a oznámí mu, že mu odcizený předmět druhý den pošle zpátky do Říma. Příští den ale zjistí, že medaili tak šikovně založila, že ji nelze najít a odeslat, a tehdy dámě svitne, co její "roztržitost" znamená, že si totiž onu věc chce nechat pro sebe. 3) Příklad zapomenutí kombinovaného s omylem jsem vám uvedl už dříve: jak někdo poprvé na nějakou

schůzku zapomene a podruhé, když si předsevzal, že už určitě nezapomene, dostaví se v jinou hodinu, než která 1) A stejně tak i ve sbírkách A. Maedera (franc.), A. A. Brilla (angl.), E. Jonese (angl.), J. Stárckeho (holand.) aj. (Pozn. autora) 2) Oddělení nedoručených dopisú, angl. (Pozn. překl.) 3) Podle R. Reitlera. (Pozn. autora) 45 byla smluvena. Zcela obdobný případ mi vyprávěl z vlastního života jeden přítel, který má vedle vědeckých zájmů i zájmy literární. Vyprávěl toto: "Před několika lety jsem přijal volbu do výboru jistého literárního spolku, poněvadž jsem se domníval, že by mi toto sdružení mohlo dopomoci dostat mé drama na scénu, a pravidelně, třebaže bez valného zájmu, jsem se účastnil schůzí, které se konaly každý pátek. Před několika měsíci se mi dostalo ujištění, že moji hru uvede divadlo v F., a od té doby se mi pravidelně stávalo, že jsem na schůze spolku z a p o m í n a I . Když jsem četl váš spis o těchto věcech, zastyděl jsem se za svoji zapomnětlivost, vyčítal jsem si, že je to sprosté nechodit tam, když už teď ty lidi nepotřebuji, a rozhodl jsem se, že příští pátek určitě nezapomenu. Znovu a znovu jsem si toto předsevzetí připomínal, až jsem je konečně uskute.nil a stál jsem přede dveřmi zasedacího sálu. K mému údivu byly zavřené, bylo už po schůzi; spletl jsem si totiž den: byla už sobota!" Bylo by dost lákavé pokračovat v sbírce podobných pozorování, ale přikročím k dalšímu; chci, abyste se mnou věnovali pohled případům, v nichž si náš výklad musí počkat na potvrzení v budoucnosti. Hlavní podmínkou těchto případů je pochopitelně to, že přítomnou psychickou situaci neznáme nebo je našemu doptávání nepřístupná. Pak má náš výklad jen cenu dohadu, kterému sami nepřikládáme přílišnou váhu. Později se ale přihodí něco, co nám ukáže, jak byl náš výklad už tehdy oprávněný. Kdysi jsem byl hostem jedné novomanželské dvojice a slyšel jsem mladou ženu se smíchem vyprávět o svém posledním zážitku, jak první den po návratu z cesty vyhledala zase svoji svobodnou sestru, aby s ní jako za dřívějších časů šla nakupovat, zatímco manžel šel za svými záležitostmi. Najednou si všimla nějakého pána na protější straně ulice, šťouchla do sestry a zvolala: Podívej, tamhle jde pan L. Zapomněla, že tento pán je už několik týdnů jejím manželem. Při tomto vyprávění mě zamrazilo, ale netroufal jsem si z něho vyvodit závěr. Tato drobná historka mi přišla znovu na mysl teprve po letech, když toto manželství skončilo zcela nešťastně. A. M e a d e r vypráví o dámě, která den před svatbou zapomněla přijít na zkoušku svých svatebních šatů a k zoufalství švadleny si na to vzpomněla teprve pozdě večer. S tímto zapomenutím uvádí v souvislost, že se brzy nato s mužem rozvedla. - Znám jistou dámu, nyní rozvedenou, která při vyřizování svých majetkových záležitostí často podepsala dokumenty svým dívčím jménem už mnoho let předtím, než toto jméno skutečně přijala opět za své. Vím o jiných ženách, které na svatební cestě ztratily snubní prstýnek, a vím také, že průběh manželství této náhodě propůjčil smysl. A teď ještě jeden nápadný příklad s lepším koncem. Vypráví se o jednom slavném německém chemikovi, že k jeho sňatku nedošlo proto, poněvadž zapomněl na hodinu, kdy se má svatba konat, a místo do kostelašel do laboratoře. Byl dost prozíravý, aby zůstal při tomto jediném pokusu, a zemřel neženat ve vysokém věku. Možná, že vás také napadlo, že v těchto příkladech hrají chybné úkony stejnou roli, jakou měla věštecká znamení a předzvěsti starověku. A skutečně, tato věštecká znamení nebyla zčásti ničím jiným než chybnými úkony, např. šlo o to, že někdo klopýtl nebo upadl.

Jiná jejich část měla ovšem povahu objektivní události, nikoli subjektivních počinů. Ale nevěřili byste, jak těžké je někdy rozhodnout o určité události, náleží-li k té či oné skupině. Naše činy se tak často dovedou maskovat jako pasivní zážitek! Každý z nás, kdo má za sebou už delší životní zkušenost, sí pravděpodobně řekne, že by si byl ušetřil mnoho zklamání a bolestných překvapení, kdyby byl našel odvahu a rozhodnost vykládat chybné úkony ve stycích s lidmi jako předzvěsti a projevy jejich dosud skrývaných úmyslů. Většinou si to netroufáme; připadali bychom si, jako kdybychom se oklikou přes vědu stali zase pověrčivými. Všechny předzvěsti se ostatně také nevyplní, a z našich teorií ještě pochopíte, proč se všechny vyplnit nemusí. v iv Iv. PŘEDNAŠKA Chybné úkony (Závěr) Dámy a pánové! Že chybné úkony mají smysl, můžeme snad pokládat za prokázaný výsledek našeho dosavadního úsilí a vzít tento poznatek za základ našeho dalšího zkoumání. Ještě jednou chci zdůraznit, že netvrdíme-a pro naše účely tvrdit nepotřebujeme-že by každý jednotlivý chybný úkon, který se naskytne, musel mít smysl, i když to pokládám za pravděpodobné. Stačí nám, když dokážeme, že se takový smysl vyskytuje u různých druhů chybných úkonů poměrně často. Mezi těmito různými druhy je ostatně v tomto směru rozdíl. U přepsání, přeřeknutí atd, mohou se vyskytnout případy podmíněné čistě fyziologicky, u chybných úkonů založených na zapomínání (zapomenutí jmen a předsevzetí, založení věci atd.) nemohu na existenci takových případů věřit, a pokud jde o ztrácení, v některých případech je velmi pravděpodobně musíme uznat za neúmyslné; z omylů, k nimž v životě dochází, spadá pod naše hlediska vůbec jen určitá část. Tato omezení chceme mít na zřeteli, když budeme nadále vycházet z toho, že chybné úkony jsou psychickými akty a vznikají křížením dvou úmyslů. Toto je první výsledek psychoanalýzy. Psychologie dosud nic nevěděla o výskytu takovýchto křížících se úmyslů a o možnosti, že by z takového zkřížení mohly vyplynout takové jevy. Rozšířili jsme oblast psychických jevů o docela značný kus a vydobyli jsme pro psychologii i takové, které dříve nespadaly do jejího okruhu. Pozdržme se ještě chvíli u tvrzení, že chybné úkony jsou "psychické akty". Obsahuje víc než ono naše druhé prohlášení, že mají nějaký smysl? Nemyslím; je spíše neurčitější a víc vystavené nedorozuměním. Všechno, co můžeme v duševním životě pozorovat, bývá příležitostně označováno jako duševní jev. Záleží pak na tom, jestli jednotlivý duševní projev je přímým účinkem tělesných, organických, materiálních vlivů, v kterémžto případě jeho zkoumání psychologii nepřísluší, anebo jestli musí být nejprve odvozen z jiných duševních pochodů, za nimiž pak teprve někde začíná řada vlivů organických. Tento druhý případ máme my na zřeteli, označíme-ii nějaký jev jako duševní úkaz, a proto je vhodnější dát našemu tvrzení tuto formu: daný jev je smysluplný, má smysl. Smyslem rozumíme význam, účel, tendenci a zapojení do určité řady psychických souvislostí. Existuje určitý počet jiných jevů, které mají k chybným úkonům velmi blízko, ale na které se tento název už nehodí. Říkáme jim náhodné nebo příznakové počiny. Mají rovněž ráz něčeho nemotivovaného, nenápadného a nedůležitého, navíc ale ještě zřetelněji působí jako něco přebytečného. Na rozdíl od chybných úkonů odpadá u nich jiná intence, s kterou by se střetaly a kterou by narušovaly. Na druhé straně přecházejí pak bez přesné hranice v gesta a pohyby, které počítáme k výrazům duševních hnutí. K těmto náhodným počinům náleží všelijaké ty úkony spočívající v tom, že jakoby hravě a zdánlivě neúčelně děláme něco se svým oděvem, s částmi svého těla, s předměty, které máme na dosah, stejně jako zdržení se takových úkonů, dále i melodie, které si pro sebe pobrukujeme. Tvrdím, že všechny tyto jevy jsou stejně jako

chybné úkony smysluplné a přístupné výkladu, že jsou to drobné příznaky jiných závažnějších duševních pochodů, plnohodnotné psychické akty. Ale nemíním se zdržovat u tohoto dalšího rozšíření oblasti duševních jevů, nýbrž chci se vrátit znovu k chybným úkonům, které poskytují příležitost k daleko zřetelnější formulaci otázek, jež jsou pro psychoanalýzu významné. Nejzajímavější z otázek, které jsme si nad chybnými úkony položili a dosud nezodpověděli, jsou jistě tyto: Řekli jsme si, že chybné úkony jsou výsledkem zkřížení dvou různých intencí, z nichž jednu lze nazvat rušenou a druhou rušivou. Ohledně intencí rušených se nám žádné další otázky nekladou, ale o těch druhých chceme vědět za prvé, jakého druhu jsou tyto intence, které mohou jiné rušivě ovlivňovat, a za druhé, jaký je vztah intencí rušivých k intencím rušeným. Dovolte mi, abych znovu vybral přeřeknutí za zástupce celého rodu, a abych druhou otázku zodpověděl dřív než první. Při přeřeknutí může rušivá intence s intencí rušenou souviset obsahově a pak představuje odpor proti ní, její opravu nebo doplnění. Anebo nemá rušivá intence s rušenou obsahově nic společného, což je případ nejasnější a zajímavější. Doklady pro první z obou vztahů najdeme bez námahy v příkladech, s kterými jsme se už seznámili, a v příkladech podobných. Skoro ve všech případech přeřeknutí v opak rušivá intence vyjadřuje protiklad k intenci rušené a chybný úkon je výrazem konfliktu dvou neslučitelných tendencí. Zahajuji zasedání, ale už bych je raději uzavřel, takový smysl má přeřeknutí předsedy sněmovny. Politický list obviněný z úplatnosti se hájí článkem, který má vrcholit slovy: Naši čtenáři nám dosvědčí, že jsme se vždy n ej n e z i š t něj š í m způsobem zasahovali o obecné dobro. Ale redaktor pověřený sepsáním této obhajoby napíše: n ej z i š t n ěj š í m způsobem. To znamená, že si říká: Takhle to sice musím napsat, ale vím, že je to jinak. Poslanec vyzývající, aby se císaři b e z o h I e d n ě řekla pravda, slyší zřejmě ve svém nitru hlas, který se jeho smělosti leká` a přeřeknutím změní slovo "bezohledně" v "bezpáteřně".1) V oněch příkladech, které už znáte a které působí dojmem slov stažených v jedno nebo zkrácených, jde o opravy, doplňky a dodatky, 49 kterými se vedle první tendence prosazuje tendence druhá. Potom vysvitly různé věci, ale řekni to radši rovnou, byla to svinstva; tedy vysvinstly věci. Lidi, kteří tomu rozumějí, je možno spočítat na prstech jedné ruky; ale ne, existuje jen jeden člověk, který tomu rozumí, tedy: na jediném prstu. -Anebo: můj muž může jíst a pít, co chce. Ale vy přece víte, že vůbec nestrpím, aby něco chtěl, že c h c i rozhodovat sama; tedy: může jíst a pít, co já chci.2) Ve všech těchto případech vychází tedy přeřeknutí z obsahu rušené intence nebo na něj navazuje. Druhý způsob vztahu mezi oběma křížícími se tendencemi se zdá divný. Jestliže rušivá intence nemá s obsahem intence rušené nic společného, odkud se bere a čím to, že se projeví rušivým zásahem právě na tomto místě? Pozorování, které tu jediné může dát odpověď, ukazuje, že rušivý zásah má zdroj v myšlenkovém pochodu, který danou osobu zaměstnával krátce předtím a který teď takovýmto způsobem dodatečně působí, lhostejno, jestli už v řeči došel výrazu nebo ne. Lze ho tedy opravdu označit jako ozvuk, ozvěnu, ale nemusí to být nutně ozvěna pronesených slov. Ani zde nechybí asociační souvislost mezi rušeným a rušícím, ale není dána obsahem, nýbrž je vytvořena uměle, často velmi násilným způsobem.

Poslechněte si jednoduchý příklad z mého vlastního pozorování. Setkám se jednou v našich krásných Dolomitech s dvěma vídeňskými dámami, které jsou v turistickém obleku. Jdu kousek s nimi, a hovoříme o požitcích, ale také o potížích turistického způsobu života. Jedna z dam doznává, že tento způsob, jak trávit den, má v sobě ledacos nepříjemného. Je pravda, že to není vůbec nijak příjemné, když člověk takhle celý den pochoduje na slunci a blůzu a košili má celou propocenou. V této větě musela na jednom místě překonat malé zadrhnutí. Pak pokračuje: Když se pak ale člověk zase ocitne v katě a může se převléknout . . . Toto přeřeknutí jsme neanalyzovali, ale myslím, že mu lehko porozumíte. Dáma měla v úmyslu podat úplnější výčet a říci: blůzu, košili a kalhoty. Ze slušnosti zmínku o kalhotách vynechala, ale v nejbližší, obsahově zcela nezávislé větě se nevyslovené slovo projevilo (ve své humorné obměně) deformací podobně znějícího "v chatě".3) 1) V německém říšském sněmu, listopad 1908. (Pozn. autora) V originále je mezi oběma slovy zvuková shoda výraznější: "riickgratlos" místo "rúckhaltlos". (Pozn. překl.) z) Větu: "že chci rozhodovat sama" přidáváme oproti originálu aby v češtině vynikla souvislost, kterou v němčině vyjadřuje už pouhé opakování osobního zájmena "ich". (Pozn. překl.) 3) V originále: Wenn man aber dann nach Hose kommt und sich umkleiden kann . . . (místo "nach Hause" vysloveno "Nose", kalhoty). Slova "ve své humorné obměně" přidáváme oproti originálu, neboY po této stránce je mezi uvedeným českým příkladem a příkladem originálu malý rozdíl. (Pozn. překl.)Teď se však můžeme obrátit k oné hlavní otázce, kterou jsme si tak dlouho šetřili, k otázce, jakého druhu jsou tyto intence, které se takto neobvykle projeví rušením jiných intencí. Nuže, jsou samozřejmě velmi různé, my v nich však chceme najít jejich společný znak. Jestliže z tohoto hlediska prozkoumáme nějakou řadu příkladů, rozčlení se nám brzy ve tři skupiny. K první skupině patří případy, kde rušivá tendence je mluvčímu známa a navíc ji postřehl přímo před přeřeknutím. Tak při přeřeknutí "vysvinstly" mluvčí nejen přiznává, že ony události ohodnotil jako "svinstva", ale přiznává také, že měl úmysl dát tomuto úsudku výraz i slovy, jenomže od něho potom ustoupil. Druhou skupinu tvoří jiné případy, v nichž se mluvčí k rušivé tendenci rovněž zná, ale neví nic o tom, že by byla aktivována právě před přeřeknutím. Náš výklad svého přeřeknutí tedy přijímá, ale do jisté míry nad ním zůstává udiven. Je možná snadnější uvést na tento postoj příklady u ostatních chybných úkonů než právě u přeřeknutí. Ve třetí skupině mluvčí výklad rušivé intence energicky zamítá; popírá nejenom, že by se v něm ozvala před přeřeknutím, ale tvrdí také, že je mu úplně cizí. Vzpomeňte si jen na onen příklad s přeřeknutím "naplili" a na to, jak mě mluvčí téměř nezdvořile odbyl, když jsem rušivou intenci odhalil. Víte, že v pojetí těchto případů jsme se ještě nedokázali shodnout. Já bych si z nesouhlasu řečníka nic nedělal a neochvějně bych trval na svém výkladu, kdežto na vás, myslím, jeho vzepření udělalo dojem a uvažujete, jestli bychom se výkladu takovýchto chybných úkonů neměli vzdát a pokládat je nadále za čistě fyziologické projevy v předanalytickém smyslu. Dovedu si představit, co vás odstrašuje. Můj výklad obsahuje v sobě předpoklad, že se u mluvčího mohou projevit intence, o kterých sám nic neví, ale které můžeme vyvodit z objektivních okolností. Před takovým novým a co do důsledků tak závažným předpokladem couváte. Chápu to a potud vám dávám i za pravdu.

Ale jedné věci si musíme být vědomi: Chcete-li se důsledně přidržet onoho pojetí chybných úkonů, které se nám potvrdilo v tak mnoha případech, musíte se odhodlat i k zmíněnému zarážejícímu předpokladu. Nemůžete-li to udělat, nezbývá vám, než abyste se tohoto sotva získaného pochopení chybných úkonů zase vzdali. Pozdržme se ještě u toho, co všechny tři skupiny spojuje, co je oněm třem mechanismům přeřeknutí společné. To je naštěstí něco zcela zřejmého. V obou prvních dvou skupinách mluvčí rušivou tendenci uznává; v první z nich se mu navíc ohlásila bezprostředně před přeřeknutím. Vobou případech byla však potlačena. Mluvčí se rozhodl, že ji nevyjádří slovy, a pak se přeřekne, tj. potlačená tendence se projeví proti jeho vůli tím, že pozmění výraz oné intence, kterou připustil, že se s ním smísí nebo se dokonce vloudí na j e h o m í s t o . To je tedy mechanismus přeřeknutí. Ze svého hlediska mohu uvést v nejkrásnější soulad s právě popsaným 51 mechanismem i pochod, k němuž dochází v naší třetí skupině. Stačí předpokládat, že tyto tři skupiny se navzájem liší různým stupněm potlačení dané intence. V první je intence zjevně přítomna a mluvčí ji může postřehnout, ještě než větu pronese; teprve pak je zamítnuta, za což se odškodní přeřeknutím. Ve druhé skupině sahá zamítnutí dále; intenci už nelze před daným slovním projevem postřehnout. Podivuhodné je, že jí to nijak nepřekáží, aby se nepodílela na vzniku přeřeknutí! Toto její chování nám však usnadňuje vysvětlení, jak věci probíhají ve třetí skupině. Troufnu si předpokládat, že se v přeřeknutí může projevit i tendence, která byla potlačená už delší dobu, možná velmi dlouhou dobu, která nebyla postřehnuta, a proto může být mluvčím přímo popřena. Ale nechte i problém této třetí skupiny stranou; z pozorování ostatních případů musíte vyvodit závěr, že nezbytnou podmínkou toho, aby došlo k přeřeknutí, je potlačení existujícího záměru něco říci. Smíme nyní tvrdit, že jsme v pochopení chybných úkonů udělali další pokroky. Víme nejenom, že jsou to duševní akty, kterým můžeme přiznat smysl a záměr, nejenom, že vznikají zkřížením dvou různých intencí, ale víme navíc také, že jedna z těchto intencí musí být potlačena, má-li se projevit narušením druhé intence. Dříve, než se stane rušivou, musí být nejprve sama rušena. Úplné vysvětlení oněch jevů, kterým říkáme chybné úkony, jsme tím ovšem ještě nezískali. Hned se před námi vynořují další otázky, a začínáme vůbec tušit, že podnětů k novým otázkám bude tím víc, čím dále naše pochopení pronikne. Můžeme např. položit otázku, proč vlastně věci neprobíhají mnohem jednodušeji. Existuje-li záměr nějakou tendenci potlačit, místo abychom ji uskutečnili, pak by se mělo toto potlačení podařit tak, že by se z ní nic neprojevilo, anebo by se mohlo také nezdařit, takže by se potlačená tendence projevila naplno. Chybné úkony jsou ale výsledky kompromisu, představují pro každý z obou záměrů poloviční zdar a poloviční nezdar, postižená intence není ani zcela potlačena, ani se neprosadí - nehledíme-li na ojedinělé případy - zcela neporušena. Domýšlíme se, že takové iAterferenční nebo kompromisní výsledky vznikají jen za zvláštních podmínek, ale nemáme ani tušení, jakého druhu tyto podmínky mohou být. Nemyslím také, že bychom tyto poměry, které neznáme, mohli odhalit ještě hlubším studiem chybných úkonů. Bude asi nutno probádat předtím ještě jiné temné oblasti duševního života; teprve obdoby, s kterými se tam setkáme, nám mohou dodat odvahu, abychom vytyčili předpoklady, které jsou k hlubšímu vysvětlení chybných úkonů nezbytné. A ještě jedna věc! Práce s drobnými příznaky, jakou se v této oblasti musíme napořád zabývat, má také svá nebezpečí.

Existuje duševní choroba, kombinatorní paranoia, při níž se neomezeným způsobem zužitkovávají právě takové drobné příznaky, a nemíním samozřejmě zastávat názor, že závěry vybudované na tomto základě jsoupřítrž? Nestala se v tomto případě neznalost našeho pojetí chybných úkonů příčinou prakticky významného opomenutí? Myslím, že by mi takové přepsání připadalo jistě velmi podezřelé, ale tomu, aby ho bylo možno použít jako doznání, stojí v cestě něco velmi závažného. Takto jednoduché věci nejsou. Přepsání je jistě podezřelou okolností, ale samo o sobě by nestačilo k tomu, aby se zahájilo vyšetřování. Že se ten muž zaměstnává myšlenkou infikovat lidi, to nám přepsání ovšem říká, ale nedá se rozhodnout, má-li tato myšlenka význam zřetelného zločinného předsevzetí, anebo prakticky bezvýznamné fantazie. Je dokonce možné, že člověk, který se takto přepsal, tuto fantazii popře s nejlepším subjektivním oprávněním a zamítne ji jako něco, co je mu zcela cizí. Až později zaměříme pozornost na rozdíl mezi psychickou a materiální realitou, budete s to rozumět těmto možnostem ještě lépe. Je to ale opět případ, kdy určitý chybný úkon dostal dodatečně netušený význam. Při mylném čtení máme před sebou situaci, která se od situace při přeřeknutí a přepsání zřetelně odlišuje. Jedna z obou střetajících se tendencí je zde nahrazena smyslovým podrážděním, a snad právě proto je méně rezistentní. To, co máme správně číst, není výtvorem vlastního duševního života jako to, co se chystáme napsat. Ve velké většině případů dochází proto při mylném čtení k plné substituci. Člověk nahradí slovo, které má číst, jiným, aniž musí být mezi textem a výsledkem mylného čtení nějaká obsahová souvislost, zpravidla jen na základě podobnosti slov. Lichtenbergův případ: Agamemnón místo "angenommen" je nejlepším příkladem této skupiny. Chceme-li poznat rušivou tendenci, která mylné čtení způsobila, je třeba nechat mylně čtený text zcela stranou a analytické zkoumání můžeme pak zahájit oněmi dvěma otázkami, co danou osobu k výsledku mylného čtení bezprostředně napadá a v jaké situaci k mylnému čtení došlo. Někdy postačí k vysvětlení mylného čtení znalost situace sama, např. když někdo v jisté tísni bloudí cizím městem a na velké tabuli v prvním poschodí čte slovo Klozety. Má sotva čas podivit se že tabule je tak vysoko, když už zjistí, že tam přesně vzato stojí napsáno Korzety.1) V jiných případech vyžaduje mylné čtení právě pro svou nezávislost na obsahu textu podrobný rozbor, který je neproveditelný bez výcviku v psychoanalytické technice a bez důvěry k ní. Většinou však lze výklad mylného čtení najít snadněji. Vpašované slovo přímo prozradí, jako ono slovo Ag a m e m n ó n, myšlenkový okruh, z kterého rušivý vliv vychází. V těchto válečných dobách je např. velmi běžné, že jména měst a vojevůdců a vojenské výrazy, které nám pořád bzučí kolem uší, čteme mylně všude, kde narazíme na podobný slovní tvar. To, co člověka zajímá 1) V originále Klosethaus a Korsethaus. (Pozn. překl.) 55 a zaměstnává, vtlačuje se tak na místo toho, co je cizí a dosud nezajímavé. Odrazy myšlenek zamlžují nový vjem. Ani při mylném čtení nechybějí případy druhého typu, v nichž rušivou tendenci vyvolává sám text toho, co čteme, a je jí pak zpravidla změněn v opak. Měli jsme číst něco nežádoucího a analýzou se přesvědčíme, že za změnu nese odpovědnost intenzívní přání čtené popřít. V oněch častějších případech mylného čtení, o kterých jsme se zmínili na prvém místě, přicházejí zkrátka dva faktory, kterým jsme v mechanismu chybných úkonů přisoudili závažnou roli: konflikt dvou tendencí a potlačení jedné z nich, která se pak odškodňuje výsledkem chybného úkonu. Ne že bychom při mylném čtení objevili něco, co by s tím bylo v

rozporu, ale naléhavost myšlenkového obsahu, který mylné čtení vyvolal, je přece jen daleko nápadnější než potlačení, kterému snad předtím podlehl. Právě tyto dva faktory vystupují zato nejzřetelněji u různých situací, v nichž dochází k chybnému úkonu založenému na zapomenutí. Zapomínání předsevzetí je zcela jednoznačné, jeho výklad nepopírají, jak jsme slyšeli, ani laikové. Tendencí, která předsevzetí narušuje, je vždy záměr opačný, nechtění, a nám už zbývá jenom zjistit, proč se neprojeví jinak a nezahaleněji. Sama existence této protichůdné vůle je však nesporná. Někdy se podaří uhodnout něco i o motivech, které tuto protichůdnou vůli nutí, aby se skrývala, a ve všech případech se jí pomocí chybného úkonu povedlo vskrytu dosáhnout svého záměru, kdežto kdyby byla vystoupila s otevřeným odporem, mohla si být jista zamítnutím. Jestliže se v době mezi předsevzetím a jeho provedením psychická situace závažným způsobem změnila, takže by provedení předsevzetí následkem této změny nepřicházelo v úvahu, nedíváme se už na zapomenutí tohoto předsevzetí jako na chybný úkon. Nedivíme se mu už a uznáváme, že by bylo zbytečné toto předsevzetí si připomínat; v takovém případě trvale nebo dočasně pominulo. Jako chybný úkon může být zapomenutí předsevzetí označeno jen tehdy, když můžeme soudit, že k takovému zrušení předsevzetí nedošlo. Případy zapomenutých předsevzetí jsou vesměs tak jednotvárné a průhledné, že právě proto nejsou pro naše zkoumání nijak zajímavé. Na dvou místech se však přesto můžeme ze studia tohoto chybného úkonu naučit něco nového. Rekli jsme, že zapomenutí, a tedy neprovedení určitého předsevzetí ukazuje na existenci nějakého volního hnutí jemu nepřátelského, To zůstává v platnosti, ale toto protichůdné volní hnutí může být podle výsledků našich výzkumů dvojího druhu, přímé a zprostředkované. Co míníme tímto zprostředkovaným volním hnutím, dá se nejlépe vysvětlit na jednom nebo dvou příkladech. Jestliže příznivec zapomene přimluvit se u nějaké třetí osoby za svého chráněnce, může se tak stát proto, že se o tohoto chráněnce ve skutečnosti nijak zvláštěnezajímá, a proto také nemá k přímluvě nijak velkou chuť. V tomto smyslu bude aspoň rozhodně chápat jeho zapomenutí chráněnec sám. Věci však mohou být také komplikovanější. Volní hnutí obracející se proti provedení předsevzetí může u příznivce přicházet z jiné strany a zasáhnout na zcela jiném místě. Nemusí mít s chráněncem samým nic společného, nýbrž obrací se třeba proti oné třetí osobě, jíž má být přímluva přednesena. Vidíte tedy, jaké pochybnosti brání i zde praktickému využití našich výkladů. Chráněnec se ocitá přes správný výklad onoho zapomenutí v nebezpečí, že bude příliš podezíravý a svému příznivci těžce ukřivdí. Anebo: když někdo zapomene na schůzku, na kterou slíbil druhému přijít a sám si i přijít předsevzal, pak nejčastějším důvodem bude zajisté přímá nechuť proti setkání s touto osobou. Ale analýza by zde mohla také prokázat, že rušivá tendence neplatí oné osobě, nýbrž obrací se proti místu, na kterém má k schůzce dojít a kterému se první osoba vyhýbá, protože se jí na ně váže nějaká trapná vzpomínka. Nebo: když někdo zapomene odeslat dopis, může se protichůdná tendence opírat o obsah dopisu samotného; není ale naprosto vyloučeno, že dopis sám o sobě je nevinný a protichůdná tendence se na něj obrací jen proto, že jí na něm cosi připomíná jiný dopis, napsaný někdy dřív, a přímým cílem odmítavého volního hnutí byl pak ovšem ten. Můžeme potom říci, že odmítání se z onoho dřívějšího dopisu, u něhož bylo oprávněné, přeneslo na dopis přítomný, s kterým vlastně nemá co dělat. Vidíte tedy, že při zužitkování našich oprávněných výkladů je nutno postupovat zdrženlivě a obezřetně; co je psychologicky rovnocenné, může mít přesto praktický význam velmi rozmanitý.

Úkazy, jako je tento, vám budou jistě připadat velmi neobvyklé. Možná že jste nakloněni usoudit, že "nepřímá" protichůdná tendence charakterizuje už daný jev jako patologický. Mohu vás však ujistit, že se vyskytuje i v rámci normy a zdraví. Nerad bych, abyste mi ostatně špatně rozuměli. Naprosto to nemá znamenat, že bych snad sám připouštěl nespolehlivost našich analytických výkladů. Zmíněná mnohoznačnost zapomenutí něčeho předsevzatého trvá jen potud, pokud jsme nezačali případ analyzovat a výklad podáváme jen na základě našich všeobecných předpokladů. Provedeme-li s dotyčnou osobou jeho analýzu, dovíme se pokaždé s dostatečnou jistotou, jde-li o protichůdnou vůli přímou, anebo odkud jinud pramení. Druhý bod je tento: Když v převážné většině případů zjistíme, že zapomenutí určitého předsevzetí má původ v protichůdné vůli, nabudeme odvahy rozšířit toto řešení i na další řadu případů, ve kterých analyzovaná osoba protichůdnou vůli námi odhalenou nepotvrzuje, nýbrž popírá. Jako příklad můžeme uvést ony velice časté případy, že někdo zapomene vrátit vypůjčené knihy či zaplatit účty nebo dluhy. Odvážíme se dotyčnému 57 člověku vytknout, že v sobě chová úmysl knihy si ponechat a dluhy nezaplatit, on pak tento úmysl popře, ale nebude s to podat nám pro své chování jiné vysvětlení. Nato pokračujeme, že tento úmysl skutečně má, jenomže o něm neví; nám však stačí, že se u něho prozrazuje výsledkem onoho zapomenutí. Bude nám pak nejspíš opakovat, že doopravdy jenom zapomněl. Teď poznáváte, že je to situace, v jaké jsme se octli už jednou dříve. Chceme-li důsledně pokračovat ve svých výkladech chybných úkonů, výkladech, které se mnohokrát osvědčily jako správné, budeme nevyhnutelně donuceni k předpokladu, že u člověka existují tendence, které mohou působit, aniž on o nich vůbec ví. Tím se však dostáváme do rozporu se všemi názory vládnoucími v životě i psychologii. Zapomínání vlastních jmen a cizích slov se dá obdobným způsobem vyložit jako projev protichůdného záměru, který se proti zmíněnému slovu obrací buď přímo, nebo nepřímo. Na takovou přímou nechuť jsem vám uvedl několik příkladů už dřív. Nepřímá motivace je zde ale obzvláště častá a její odhalení vyžaduje většinou pečlivou analýzu. Tak např. v těchto válečných časech, které nás donutily vzdát se tak mnoha svých sklonů, utrpěla následkem nejpodivnějších spojení nemálo i naše schopnost vzpomínat si na vlastní jména. Před nedávnem se mi stalo, že jsem nebyl s to vybavit si jméno nevinného moravského města B i s e n z (Bzenec), a analýza ukázala, že na tom nenese vinu žádné přímé nepřátelství, nýbrž zvuková podoba s jménem Palazzo B i s e n z i v Orvietu, kde jsem dřív rád bydlíval. Jako motiv tendence namířené proti vzpomínce na toto jmé~~e nacházíme tu poprvé jistý princip, který nám později odhalí celý svůj velkolepý význam pro motivaci neurotických symptomů: odpor paměti připomenout si něco, co bylo spjato s nepříjemnými pocity a při znovuvybavení by znovu oživilo i tuto nelibost. Tento úmysl vyhnout se nelibostí ze vzpomínky nebo z jiných psychických úkonů, psychický únik před strastí, můžeme pokládat za poslední účinný motiv nejen u zapomínání jmen, ale i pro mnohé jiné chybné úkony, jako opomenutí, omyly aj. Zapomínání jmen zdá se ale být psychofyziologicky obzvlášť usnadněno, a objevuje se tedy i v případech, v nichž přimíšení nějaké nelibostní motivace nelze potvrdit. Má-li někdo už jednou sklon k zapomínání jmen, můžete u něho analytickým vyšetřením zjistit, že mu nevypadávají jména jen proto, že by mu byla sama nemilá nebo mu něco nemilého připomínala, ale také proto, že totéž jméno patří u něho nějakému jinému asociačnímu okruhu, k němuž on má vřelejší vztahy. Jméno je tam jaksi vázáno a vzpírá se jiným momentálně aktivovaným asociacím.

Vzpomenete-li si na triky mnemotechniky, zjistíte s jistým podivem, že jména bývají zapomínána pro stejné souvislosti, jaké jinak záměrně vytváříme, abychom je před zapomenutím chránili. Nejnápadnější takový příklad poskytují vlastní jména osob, která musí mít pochopitelně pro různé lidi odlišnou psychickouhodnotu. Vezměte např. takové křestní jméno jako Teodor. Pro jednoho z vás neznamená zřejmě nic zvláštního; pro druhého je to jméno otce, bratra, přítele nebo jeho vlastní jméno. Analytická zkušenost vám pak ukáže, že ten první sotva zapomene, že se nějaká cizí osoba takto jmenuje, kdežto ostatní budou mít ustavičně sklon upírat cizímu člověku jméno, které se jim zdá být vyhrazeno pro důvěrné vztahy. Uvážíte-li nyní, že tato asociační zábrana se může setkat zároveň s účinkem principu strasti a nadto s nějakým nepřímým mechanismem, budete teprve s to udělat si přiměřenou představu o složitosti příčin, které mohou způsobit dočasné zapomenutí nějakého jména. Správně prováděná analýza vám však všechny tyto komplikace beze zbytku odhalí. Při zapomínání dojmů a zážitků se působení tendence nepřipustit vybavení nepříjemných vzpomínek projevuje ještě zřetelněji a výlučněji než pří zapomínání jmen. Nepatří ovšem k chybným úkonům v celém svém rozsahu, nýbrž jen potud, pokud nám připadá podle měřítek naší obvyklé zkušenosti nějak nápadné a neodůvodněné, tedy např. když se týká dojmů příliš čerstvých a příliš závažných, nebo takových, jejichž vypadnutí způsobí mezeru v souvislosti, na kterou si jinak dobře vzpomínáme. Proč a jak můžeme vůbec zapomínat, a to i zážitky, které na nás zapůsobily jistě nejhlubším dojmem, jako události prvních let našeho dětství, to už je zcela jiný problém, při němž obrana proti nepříLemným pocitům hraje také jistou roli, ale zdaleka nevysvětluje všechno. Ze na nepříjemné dojmy snadno zapomínáme, to je skutečnost, o níž nemůže být pochyb. Různí psychologové ji už postřehli a na velkého Darwina udělala tak silný dojem, že si stanovil jako "zlaté pravidlo" zaznamenávat pozorování, která se zdála jeho teorii nepříznivá, s obzvláštní pečlivostí, neboť se přesvědčil, že právě ta se mu nerada udržují v paměti. Kdo o tomto principu obrany proti nelibostí vzbuzené vzpomínkou, obrany zapomenutím, slyší poprvé, málokdy opomene namítnout, že podle jeho zkušenosti se naopak právě na trapné věci těžko zapomíná, neboť se proti vůli dané osoby znovu a znovu vracejí, aby ji trýznily, např. když jde o vzpomínku na nějaká příkoří a pokoření. Také tato skutečnost je správná, ale námitka není na místě. Je důležité, abychom včas začali počítat se skutečností, že duševní život je shromaždištěm a zápasištěm protichůdných tendencí, anebo vyjádřeno nedynamicky, že pozůstává z rozporů a z dvojic protikladů. Průkaz určité tendence neznamená naprosto vyloučení tendence opačné; existuje místo pro obě. Záleží jen na tom, jaký je vzájemný poměr těchto protikladů, jaké účinky vyvolává jeden a jaké druhý z nich. Ztracení a založení nějaké věci je pro nás obzvlášť zajímavé svou mnohoznačností, a tedy rozmanitostí tendencí, kterým tyto chybné úkony mohou sloužit. Všem případům je společné to, že člověk chtěl něco ztratit, 59 liší se ale tím, jakou příčinu a jaký účel mělo toto přání. Člověk ztratí nějakou věc, když se opotřebovala, když má v úmyslu nahradit ji nějakou lepší, když mu přestala být milá, když pochází od osoby, k níž se jeho vztahy zhoršily, anebo když byla získána za okolností, které si už nechce připomínat. Stejnému účelu může sloužit i upuštění, poškození, rozbití nějaké věci. Život společnosti poskytuje prý zkušenost, že nevítané a nemanželské děti umírají daleko častěji než děti počaté za normálních okolností. Aby se dosáhlo tohoto výsledku, není

zapotřebí hrubé techniky takzvaných andělíčkářek; jisté zanedbání péče o dítě zřejmě plně postačí. S opatrováním věcí je tomu možná podobně jako s opatrováním dětí. Dále však mohou být věci předurčeny k ztrátě, také aniž pozbyly něco ze své hodnoty, když je tu totiž úmysl obětovat něco osudu, aby se odvrátila jiná obávaná ztráta. Takové zaklínání osudu se podle výsledků analýzy vyskytuje mezi námi ještě velmi často, a naše ztráty jsou proto zhusta dobrovolnými oběťmi. Zrovna tak může ztracení sloužit i vzdoru a sebetrestání; zkrátka, vzdálenější motivace takové tendence, zbavit se věci tím, že ji ztratíme, jsou nesčetné. Přehmátnutí, zrovna tak jako i jiné omyly, bývá často využíváno k splnění přání, kterých se člověk má odříci. Umysl se při tom maskuje jako šíastná náhoda. Tak je tomu např., když někdo má přes zřejmou nechuť zajet vlakem na návštěvu někam v blízkostí města a pak, jako se to stalo jednomu z našich přátel, nasedne v přestupní stanici omylem do vlaku, který ho doveze zase do města zpátky; nebo když by se člověk cestou rád v nějaké stanici déle zdržel, ale určité povinnosti mu to nedovolují, a on tak přehlédne nebo zmešká přípoj, takže je k zastáce, po níž touží, donucen. Anebo jako se to stalo jednomu z mých pacientů, kterému jsem zakázal, aby své milence telefonoval, ale který "omylem", v "zamyšlení" udal špatné číslo, když pak chtěl zatelefonovat mně, a zčista jasna byl spojen se svou milenkou. Pěkný a i prakticky významný příklad přímého přehmátnutí poskytuje pozorování jednoho inženýra, objasňující předhistorii poškození určité věci: "Před nějakým časem jsem pracoval s několika kolegy ve vysokoškolské laboratoři na řadě komplikovaných pokusů z oboru pružnosti a tato práce, kterou jsem vzal na sebe dobrovolně, začala vyžadovat nakonec víc času, než jsme předpokládali. Když jsem šel jednoho dne s kolegou F. zase do laboratoře, zmínil se tento kolega, jak je mu to zrovna dneska nepříjemné ztratit tolik času, měl by toho doma tolik jiného na práci; mohl jsem mu jen přitakat a napůl žertem jsem ještě dodal, s narážkou na příhodu, která se stala týden předtím: ,Doufejme, že stroj zase vysadí, a my budeme mít příležitost práci přerušit a odejít dřív!` Při rozdělení práce se stane, že kolega F. dostane za úkol regulovat tlakový ventil, tj. má opatrným otevíráním ventilu pomalu vpouštět do 6o hydraulického lisu stlačenou tekutinu z akumulátoru; vedoucí pokusu stojí u manometru, a když je dosaženo správného tlaku, zvolá hlasitě: ,Dost!` Na tento povel uchopí F. ventil a vší silou jím otočí - doleva (všechny ventily se bez výjimky zavírají otočením doprava!). Tím začne v lisu naráz účinkovat plný tlak akumulátoru, na což potrubí není zařízené, takže jedna trubka hned praskne - je to docela nevinná porucha, ale donutí nás, abychom pro dnešek práci zastavili a šli domů. Je ostatně charakteristické, že když jsme nějaký čas potom o této příhodě hovořili, přítel F. si na moji poznámku, na kterou jsem si já bezpečně pamatoval, nemohl vzpomenout." Odtud můžete dojít i k domněnce, že to, co činí z rukou vašeho služebnictva tak nebezpečné nepřátele vašeho domácího majetku, není vždy nevinná náhoda. Můžete ale také nadhodit otázku, jestli opravdu jde pokaždé o náhodu, když si člověk způsobí úraz nebo ohrozí vlastní zdraví. To jsou podněty, jejichž hodnotu můžete příležitostně prověřit analýzou vlastních pozorování. Vážení posluchači! Toto zdaleka není všechno, co by se o chybných úkonech dalo povědět. Existuje tu ještě mnoho věcí, které by bylo třeba prozkoumat a prodiskutovat. Ale jsem spokojen, jestliže naše dosavadní výklady o tomto tématu alespoň poněkud otřásly vašimi

dosavadními názory a připravily vás do jisté míry k přijetí názorů nových. Jinak se musím smířit s tím, že vás ponechám před situací ne zcela vyjasněnou. Studiem chybných úkonů nemůžeme všechny svoje poučky dokázat a nejsme také při žádném důkaze odkázáni pouze na tento materiál. Velká cena chybných úkonů pro naše účely spočívá v tom, že to jsou jevy velmi časté, snadno pozorovatelné i na vlastní osobě, a že jejich výskyt naprosto nepředpokládá nějaký chorobný stav. Jenom jedné z vašich nezodpovězených otázek bych na závěr ještě rád dopřál místa: Jestliže lidé mají, jak jsme viděli na mnoha příkladech, k porozumění chybným úkonům tak blízko a počínají si často tak, jako kdyby jejich smysl prohlédli, jak je tedy možné, že tytéž jevy přesto zcela obecně pokládají za náhodné, beze smyslu a významu, a že se proti jejich psychoanalytickému vysvětlení tak energicky vzpírají? Máte pravdu, toto je nápadné a vyžaduje si to vysvětlení. Ale toto vysvětlení vám nepodám, nýbrž dovedu vás zvolna k souvislostem, z nichž vám vysvitne bez mého přičinění. DRUHÝ I~ÍI Sen v iv v. PŘEDNAŠKA Nesnáze a první přiblížení Dámy a pánové! Jednoho dne bylo objeveno, že chorobné symptomy jistých neurotiků mají určitý smysl.' ) Na tom byla založena psychoanalytická léčebná metoda. Při této léčbě se pak stávalo, že pacienti hovořili nejen o svých symptomech, ale také o svých snech. Tak vznikla domněnka, že i tyto sny mají nějaký smysl. Touto historickou cestou však nepůjdeme, nýbrž pustíme se cestou opačnou. Chceme prokázat smysl snů, aby nám to posloužilo jako průprava pro studium neuróz. Tento obrácený postup je oprávněný, neboť nejenomže studium snů je pro studium neuróz nejlepší průpravou, ale sen sám je také neurotickým symptomem, a to symptomem, který pro nás má nedocenitelnou výhodu, že se vyskytuje u všech zdravých lidí. Ano, i kdyby všichni lidé byli zdraví a byli jenom s to mít sny, mohli bychom z těchto jejich snů získat skoro všechny ty náhledy, k nimž nás dovedlo zkoumání neuróz. Takto se tedy sen stává předmětem psychoanalytického výzkumu. Zase takový obyčejný, podceňovaný jev, zdánlivě bez praktického významu jako chybné úkony, s nimiž má společné i to, že se také vyskytuje u zdravých lidí. Ale jinak jsou podmínky pro naši práci spíš ještě nepříznivější. Chybné úkony byly pouze vědou opomíjeny, nikdo se o ně moc nestaral; ale nebyla to konec konců žádná hanba obírat se jimi. Řeklo se na to, že sice existují důležitější věcí, ale snad může í tohle nějaký výsledek přinést. Zabývat se snem je však nejen něco nepraktického a zbytečného, ale přímo potupného; nese to s sebou ódium nevědeckosti a vzbuzuje podezření z osobního sklonu k mysticismu. Že by se nějaký medik měl zabývat snem, když i v neuropatologii a v psychiatrii existuje tolik vážnějších věcí: tumory veliké třeba jako jablko a stlačující orgán duševního života, výrony a chronické záněty, při nichž lze tkáňové změny demonstrovat pod mikroskopem! Ne, sen je něco příliš malicherného a nehodného stát se předmětem zkoumání. Nadto je to předmět, jehož charakter sám už se příčí všem požadavkům 1) Josef B re u e r v letech 1880-1882. Srv. k tomu moje přednášky konané r. 1909 v Americe, "O psychoanalyse" a "K historii psychoanalytického hnutí". (Pozn. autora)exaktního výzkumu. Při zkoumání snu si nemůžeme být jisti nakonec ani svým předmětem. Bludná představa např. má pro nás zřetelné a určité obrysy. Jsem čínský císař, prohlašuje nemocný nahlas. Ale sen? Většinou se vůbec ani nedá vyprávět. Jestliže někdo

vypráví nějaký sen, má snad záruku, že ho vypráví správně, že si k němu, donucen neurčitostí své vzpomínky, něco nepřimýšlí? Na většinu snů si vůbec nemůžeme vzpomenout, byly až na malé zlomky zapomenuty. A na výkladu tohohle materiálu má být založena vědecká psychologie nebo léčebná metoda? Přemíra argumentů při nějakém odsudku může vzbudit naši nedůvěru. Námitky proti snu jakožto objektu výzkumu zacházejí zjevně příliš daleko. S nezávažností jsme měli co dělat už při chybných úkonech. Řekli jsme si tehdy, že velké věci se mohou projevit i malými náznaky. Co se pak týče neurčitosti snu, je to prostě vlastnost jako každá jiná; nemůžeme věcem jejich vlastnosti předepisovat. Existují ostatně i zřetelné a určité sny. A existují také i jiné objekty psychiatrického zkoumání, které trpí stejným rysem neurčitosti, např. mnohé případy nutkavých představ, kterými se přesto zabývali i úctyhodní, uznávaní psychiatři. Vzpomínám si na poslední případ, který se vyskytl v mé lékařské praxi. Pacientka se mi představila slovy: Mám pocit, jako kdybych poranila nebo chtěla poranit nějakého živého tvora - nějaké dítě? - to ne, spíš nějakého psa, jako bych ho snad shodila s nějakého mostu nebo něco jiného. Oné závadě, že vzpomínka na sen je nejistá, můžeme odpomoci, když si stanovíme, že za sen nám bude platit právě to, co snící potom vypráví, bez ohledu na všechno, co snad zapomněl anebo ve vzpomínce změnil. A konečně, ani to, že by sen byl něčím tak bezvýznamným, se nedá tvrdit tak docela všeobecně. Víme z vlastní zkušenosti, že nálada, v níž ze snu procitneme, může potrvat celý den; lékaři pozorovali případy, že určitá duševní choroba snem začne a uchovává bludnou představu pocházející z tohoto snu; o historických osobnostech se vypráví, že sny jim daly podnět k závažným činům. Položíme si proto otázku, odkud vlastně pochází pohrdavý postoj vědeckých kruhů vůči snu. Myslím, že je to reakce na přeceňování v dřívějších dobách. Rekonstrukce minulosti není jak známo snadná, ale s jistotou můžeme předpokládat alespoň tolik-promiňte mi ten žert-, že už naši předkové před 3000 lety a dřív snili stejným způsobem jako my. Pokud víme, přikládaly všechny dávné národy snům velký význam a soudily, že je lze prakticky zužitkovat. Čerpaly z nich znamení pro to, co se stane, hledaly v nich předzvěsti. Pro Řeky a jiné východní národy bývalo asi válečné tažení bez vykladačů snů zrovna tak nemožné jako dnes bez pátracích letadel. Když Alexandr Veliký podnikl své dobyvatelské tažení, byli v jeho družině nejproslulejší vykladači snů. Město Tyrus, rozkládající se tehdy ještě na ostrově, kladlo králi tak silný odpor, že už uvažoval o tom, nemá-li od obléhání upustit. Tu se mu 65 jedné noci zdálo o satyrovi jakoby vítězoslavně tančícím, a když tento sen sdělil svým vykladačům, odpověděli mu, že mu tím bylo zvěstováno vítězství nad městem. Dal rozkaz k útoku a Tyrus dobyl. U Etrusků a Římanů se ke zkoumání budoucnosti používalo jiných metod, ale vykládání snů bylo provozováno během celého helenistickořímského období a těšilo se velké úctě. Z literatury, která mu byla věnována, dochovalo se nám alespoň její hlavní dílo, kniha Artemidora z Daldis, o němž se soudí, že žil za císaře Hadriána. Jak se pak stalo, že umění vykládat sny upadlo a sen pozbyl důvěry, které se těšil, nedovedu vám povědět. Osvěta na tom nemohla mít velký podíl, neboť temný středověk dochoval věrně i věci daleko absurdnější než antické vykládání snů.

Skutečností je, že zájem o sen poklesl pomalu v pověru a mohl se uchovat jen u nevzdělanců. Poslední způsob, kterým je výkladu snů zneužíváno ještě v našich dnech, spočívá v tom, že se lidé pokoušejí ze snů vyzvědět čísla předurčená k tomu, aby byla tažena v loterii. Exaktní věda současnosti se naproti tomu snem opětovně zabývala, ale vždy jen s úmyslem aplikovat na něj své fyziologické teorie. Lékařům platil pochopitelně sen za jev nepsychické povahy, za projev somatických podráždění odrážejících se v duševním životě. B i nz prohlašuje roku 1876 sen za "tělesný pochod, ve všech případech neužitečný a v mnoha případech přímo chorobný, nad nímž světová duše a nesmrtelnost stojí tak vysoko jako modrý éter nad nejhlubší písečnatou proláklinou porostlou plevelem". M au ry jej přirovnává k nepravidelným záškubům při tanci sv. Víta v protikladu s koordinovanými pohyby normálního člověka; jedno staré podobenství srovnává obsah snu s tóny, které by vznikaly, kdyby "člověk neznalý hudby přebíhal všemi deseti prsty sem tam po klávesách nástroje". Vyložit znamená najít skrytý smysl; o tom pochopitelně při takovémto hodnocení snového procesu nemůže být řeč. Podívejte se na popis snu u Wundta, Jodla a ostatních novějších filozofů; omezuje se na to, že s úmyslem sen snížit vypočítává, čím se snový život odchyluje od bdělého myšlení, vyzvedává rozpad asociací, úplné utlumení kritiky, vyřazení všech vědomostí a jiné znaky méněcenného výkonu. Jediný cenný přínos k poznání snu, za který vděčíme exaktní vědě, se týká vlivu tělesných podráždění během spánku na obsah snu. Nedávno zesnulý norský autor J. M o u r I y V o I d nám zanechal dva tlusté svazky experimentálních výzkumů snu (1910 a 1912 přeloženo do němčiny), které se téměř výhradně zabývají jen účinky změn v poloze údů. Jsou vyzvedávány jako vzor exaktního zkoumání snu. Dovedete si jen představit, co by tomu exaktní věda řekla, kdyby se dověděla, že se pokoušíme najít s m y s I snů? Možná, že to už dokonce řečeno bylo. Ale nedejme se odradit. Jestliže mohly mít smysl chybné úkony, může ho mít i sen, a chybné úkony skutečně v mnoha případech mají určitý smysl, který exaktnímu bádání unikl. Sdílejme klidněpředsudek starověkých národů a lidu a vykročme v šlépějích antických vykladačů snů. Především se musíme ve svém úkolu orientovat, porozhlédnout se po oblasti snů. Co je to tedy sen? Je těžké říci to jedinou větou. Nebudeme se pokoušet o žádnou definici, když stačí poukaz na materiál každému známý. Měli bychom však vyzvednout, co je na snu podstané. Kde to hledat? Uvnitř hranic vymezujících naši oblast existují tak nesmírné rozdíly, a to rozdíly v každém směru. Podstatné bude bezpochyby to, co můžeme označit jako všem snům společné. Nuže, první, co by měly všechny sny společné, je to, že při nich spíme. Snění je zřejmě duševní život během spánku; s duševním životem za bdělého stavu má některé podobnosti a odlišuje se od něho zároveň velkými rozdíly. Taková byla už definice Aristotelova. Možná že mezi snem a spánkem existují ještě i užší vztahy. Sen nás může probudit, a když spontánně procitáme nebo když jsme ze spánku násilně vyrušeni, velmi často se nám přitom něco zdá. Sen by tedy byl jakýmsi mezním stavem mezi spánkem a bděním. To nás přivádí ke spánku. Co je to tedy spánek? Toto je fyziologický nebo biologický problém, na kterém je ještě mnoho sporného. Nemůžeme tu nic rozhodnout, ale myslím, že se smíme pokusit o psychologickou charakteristiku spánku. Spánek je stav, ve kterém nechci o zevním světě nic vědět, odpoutal jsem od něho svůj zájem. Do spánku se ponořím tím způsobem, že se z tohoto zevního světa stáhnu do sebe a uzavřu jeho podnětům k sobě přístup. Usínám také, když jsem jím unaven. Při usínání tedy zevnímu světu říkám: Nech mě na pokoji, chci spát. Naopak zase říká dítě: Já

ještě nepůjdu spát, nejsem unavený, chci ještě něco prožít. Zdá se tedy, že biologickým účelem spánku je zotavení a že jeho psychologická povaha je dána přerušením zájmu o svět. Náš poměr k světu, na který jsme přišli tak neradi, nese, zdá se, s sebou, že ho nesnášíme bez přerušení. Stáhneme se proto občas do stavu, v jakém jsme žili před příchodem na svět, tedy v mateřském těle. Vytváříme si aspoň zcela obdobné podmínky, jaké existovaly tehdy: teplo, tma a žádné zevní podněty. Někteří z nás se ještě k tomu svinou do klubíčka a zaujmou při usínání stejnou polohu jako v mateřském těle. Vypadá to, jako bychom ani my dospělí nepatřili světu zcela, ale jen ze dvou třetin; z jedné třetiny jsme pořád ještě vlastně nezrozeni. Každé ranní procitání je pak jako jakési nové narození. Mluvíváme také o stavu po vyspání slovy: jsme jako znovuzrozeni, při čemž představa, kterou máme o celkovém pocitu novorozence, je pravděpodobně velmi falešná. Je nutno předpokládat, že ten má spíše pocity velmi nelibé. Říkáváme také o zrození: spatřit světlo světa. Jestliže toto je spánek, pak sen vůbec není v jeho programu, zdá se být spíš nevítaným přídavkem. Soudíme také, že nejlepším, jedině správným 6~ spánkem je spánek bezesný. Ve snu nemá docházet k žádné duševní činnosti; jestliže se přece objeví, pak se právě znovuobnovení embryonálního klidového stavu nepodařilo; zbytky duševní činnosti nebylo možno zcela vyloučit. Tyto zbytky by právě představoválo snění. Pak se ale zdá, že sen skutečně nepotřebuje mít žádný smysl. U chybných úkonů tomu bylo jinak; byly to přece jenom úkony patřící k naší bdělé činnosti. Ale když spím, když jsem duševní činnost zcela zastavil a jenom určité její zbytky nedokážu zcela potlačit, pak není vůbec nutné, aby tyto zbytky měly nějaký smysl. Nemohu takový smysl dokonce ani potřebovat, neboť ostatní můj duševní život je přece uspán. Může pak skutečně jít jen o reakce připomínající jakési záškuby, o takové duševní jevy, které jsou bezprostředním výsledkem somatického podráždění. Sny by pak byly zbytky bdělé duševní činnosti, které spánek narušují, a my bychom si mohli umínit, že toto téma, pro psychoanalýzu nevhodné, co nejdříve zase opustíme. Jenomže i když je sen zbytečný, přece jenom existuje, a my se můžeme pokusit pro tuto existenci najít vysvětlení. Proč neusne všechen du~evní život? Pravděpodobně proto, že něco v duši nemůže dojít klidu. Působí na ni podněty a ona na ně musí reagovat. Sen je tedy způsob, jakým duše reaguje na podněty ve stavu spánku. Pozorujeme, že tady se nám otvírá přístup k porozumění snu. Můžeme teď pátrat u různých snů, co je to za podněty, které chtějí spánek rušit a na které se sny reaguje. Potud bychom měli první společný znak všech snů vytyčen. Existuje ještě jiný společný rys? Ano, je zcela zřejmý, ale je ho daleko těžší postihnout a popsat. Duševní pochody ve spánku mají také zcela jinou povahu než duševní pochody v bdělém stavu. Ledacos ve snu prožíváme a věříme tomu, zatímco doopravdy neprožíváme nic, leda nějaké rušivé podráždění. Tyto prožitky spočívají převážně ve vizuálních obrazech; mohou být provázeny také pocity, tu a tam i myšlenkami, také ostatní smysly mohou něco prožívat, ale převážně jsou to přece jen obrazy. Určitá část nesnází s vyprávěním snů pramení z toho, že tyto obrazy máme převádět v slova. Mohl bych to nakreslit, říká nám často osoba, která snila, ale nevím, jak to povědět. Nejde vlastně o žádnou redukovanou duševní činnost v tom smyslu, jako je redukovaná duševní činnost slabomyslného ve srovnání s člověkem geniálním; je to něco kvalitativně jiného, ale je těžko říci, v čem tento rozdíl spočívá. G . T h . Fech ner vyslovil jednou domněnku, že jeviště, na kterém se sny (v duši) odehrávají, je jiné než to, na kterém probíhá bdělý představovaný život. Tomu sice nerozumíme, nevíme, co si při tom máme myslit, ale onen dojem cizosti, kterým na nás působí většina snů, to skutečně vystihuje. Také ono

přirovnání snové činnosti k výkonům nemuzikální ruky zde selhává. Klavír přece pokaždé, kdykoli náhoda rozvlní jeho klávesy,odpoví aspoň stejnými tóny, když už ne stejnými melodiemi. Tento druhý společný rys všech snů, i když mu nerozumíme, podržíme bedlivě na zřeteli. Existují ještě další společné rysy? Žádné už nenacházím, vidím všude jen rozdíly, a to v každém směru. Jak pokud jde o zdánlivé trvání, tak i pokud jde o zřetelnost, účast afektů, stálost vzpomínky aj. To všechno vlastně vůbec nevypadá tak, jak bychom to mohli očekávat u vynucené, bezobsažné, záškubovité reakce na nějaké podráždění. Pokud jde o rozměry snů, existují sny velmi krátké, obsahující jen jediný nebo několik málo obrazů, jedinou myšlenku, ano, i jen jediné slovo; jiné jsou zase obsahově neobyčejně bohaté, rozvíjejí celé romány a trvají zdánlivě dlouho. Existují sny, které jsou stejně zřetelné jako prožitky, tak zřetelné, že ještě nějakou dobu po procitnutí nerozeznáváme, že šlo o sny; jiné jsou nevýslovně matné, stínovité a rozplizlé; ba i v jednom a témž snu se mohou střídat části nanejvýš výrazné a až k nepostřehnutelnosti nezřetelné. Sny mohou být zcela smysluplné nebo aspoň souvislé, ba dokonce duchaplné a fantasticky krásné; jiné zase zmatené, jako by slabomyslné, absurdní, často vyloženě šílené. Existují sny, které nás zanechají zcela chladnými, v jiných se zase dostávají k slovu všechny afekty, bolest až k pláči, úzkost, která dokáže ze sna probudit, údiv, nadšení atd. Sny se většinou po procitnutí rychle zapomínají, anebo se udrží v paměti až do večera, při čemž vzpomínka na ně stále víc vybledá a stává se stále mezerovitější; jiné, např. sny z dětství, se uchovávají tak dobře, že se ještě poletech vybavují jako čerstvý zážitek. Sny se mohou objevit jedenkrát a už nikdy víc, jako individuální útvary, anebo se u téže osoby beze změny nebo jen s drobnými odchylkami opakují. Zkrátka, tahle troška noční duševní činnosti vládne obrovským repertoárem, dokáže vlastně všechno, co duše vytváří za dne, ale přece jen to není nikdy totéž. Bylo by možno pokusit se vysvětlit tuto mnohotvárnost snu předpokladem, že různé sny odpovídají různým hraničním stavům mezi spánkem a bděním, různým stupňům neúplného spánku. Ano, ale pak by muselo s hodnotou, obsažností a zřetelností snového výkonu přibývat i uvědomění, že jde o sen, neboť duše se při takovém snění tedy blíží probuzení, a nemohlo by se stávat, že bezprostředně vedle nějakého zřetelného a rozumného kousku snu je připojen kousek nesmyslný nebo nezřetelný, a nato pak zase následuje dobrý kus práce. Tak rychle by duše jistě nemohla hloubku spánku měnit. Toto vysvětlení tedy nic neobjasňuje; věci se vůbec nedají vyřešit tak zkrátka. Necháme prozatím "smysl" snu stranou a pokusíme se místo toho najít od vlastností, které jsou snům společné, cestu k jejich lepšímu porozumění. Ze vztahu snů ke stavu spánku jsme vyvodili, že sen je reakcí na podnět spánku rušící. Jak jsme slyšeli, toto je jediný bod, v kterém nám exaktní 69 experimentální psychologie může přispět na pomoc; přináší důkaz, že se ve snu objevují podněty, kterým byl spící během spánku vystaven. By!o provedeno mnoho takových výzkumů až po zmíněné už výzkumy M o u r I y Voldovy; každý z nás se už také zajisté sám ocitl v situaci, kdy mohl tento výsledek potvrdit příležitostným osobním pozorováním. Zvolím k informaci několik starších pokusů. Maury nechával takové experimenty provádět na vlastní osobě. Dali mu ve spánku přičichnout ke kolínské vodě. Zdálo se mu, že je v Káhiře v krámě Jana Marie Fariny, a na to navazovala další ztřeštěná dobrodružství. Anebo: štípli ho zlehka na šíji; zdálo se mu, že mu dávají hořčičnou náplast, a

o lékaři, který ho ošetřoval v dětství. Nebo: nalili mu na čelo kapku vody. Byl v Itálii, silně se potil a pil bílé orvietské víno. To, co je pro nás na těchto experimentálně vyvolaných snech nápadné, budeme moci postřehnout možná ještě zřetelněji na jiné řadě snů reagujících na zevní popud. Jsou to tři sny, sdělené duchaplným pozorovatelem Hildebrandtem, vesměs reakce na zvonění budíku: "Jdu tedy za jarního jitra na procházku a toulám se zelenajícími se poli až k sousední vsi, tam pak vidím vesničany v slavnostních šatech, se zpěvníkem pod paží, jak kráčejí v hojném počtu do kostela. No ovšem! Je přece neděle a brzy začne jitřní mše. Rozhodnu se, že se jí zúčastním, ale protože jsem trochu rozehřátý, chci se napřed ochladit na hřbitůvku kolem kostela. Zatímco tu pročítám různé náhrobní nápisy, slyším, jak zvoník vystupuje na věž a vidím teď nahoře na této věži malý venkovský zvonek, který má dát znamení k zahájení pobožnosti. Ještě hezkou chvíli visí nehybně, pak se rozhoupá - a náhle jasně a pronikavě zazní jeho údery - tak jasně a pronikavě, že mě probudí ze spánku. Zdrojem tohoto vyzvánění je ale budík." "Druhá kombinace. Je jasný zimní den; ulice jsou vysoko pokryty sněhem. Slíbil jsem, že se zúčastním jakési jízdy na saních, ale musím dlouho čekat, než dostanu zprávu, že saně stojí přede dveřmi. Připravuji se tedy, abych moh! nasednout-navlékám si kožich, přináším si pokrývku na nohy - a konečně sedím na svém místě. Ale odjezd se pořád ještě protahuje, až konečně dá trhnutí uzdy čekajícím koním znatelné znamení. Teď tedy zaberou; prudce roztřásané rolničky započnou svoji dobře známou tureckou muziku s takovou silou, že okamžitě přerve tkanivo snu. A opět to není nic jiného než ostrý tón budíku." "Ještě třetí příklad! Vidím kuchyňské děvče, jak kráčí s několika tucty na sebe navršených talířů chodbou k jídelně. Porcelánovému sloupci v jejích rukou hrozí, zdá se mi, nebezpečí, že ztratí rovnováhu. ,Dej pozor,` varuji ji, ,celý ten náklad ti spadne na zem'. Samozřejmě, že obvyklá odmluva na sebe nenechá čekat: je na tohle už zvyklá atd., zatímco já ji dál sleduji znepokojenými pohledy. No ovšem, na prahu klopýtne - křehké nádobí padá a řinčí a tříští se všude po podlaze na tisíc střepů. Jenomže - tendonekonečna se protahující zvuk není vlastně, jak brzy postřehuji, žádným skutečným řinkotem, ale opravdovým zvoněním; - a tímto zvoněním, jak teď procitající poznává, splnil pouze budík svoji povinnost." Tyto sny jsou opravdu hezké, mají smysl, nejsou naprosto tak nesouvislé, jak sny zpravidla bývají. Kvůli tomu se však nad nimi nebudeme pozastavovat. Společné jim je to, že situace pokaždé vyústí v nějaký zvuk, v kterém se po probuzení rozpozná zvuk budíku. Vidíme zde tedy, jak je sen vyvoláván, ale dovídáme se také ještě něco jiného. Sen budík nepozná - ten se také ve snu nevyskytne - nýbrž nahradí jeho lomoz nějakým jiným, podráždění, které spánek ruší, nějak vykládá, ale vykládá je pokaždé jiným způsobem. Proč to? Nato neexistuje žádná odpověď, zdá se, že je to libovolné. Sen pochopit znamenalo by však umět říci, proč zvolil k výkladu podráždění vyvolaného budíkem právě tento zvuk a žádný jiný. Zcela obdobně musíme namítnout i proti Mauryho experimentům, že sice vidíme, že se uměle vyvolané podráždění ve snu.objevuje, ale proč se objevuje právě v této podobě, to už se nedovídáme a nezdá se také, že by to vyplývalo ze samotné povahy onoho podnětu rušícího spánek. V M auryho pokusech navazuje také na přímý výsledek podráždění většinou spousta dalšího snového materiálu, např. ona ztřeštěná dobrodružství ve snu vyvolaném kolínskou vodou, pro která nemáme žádné vysvětlení.

Teď uvažte, že sny při probuzení skýtají ještě nejlepší vyhlídky, že se nám podaří vliv zevních podnětů rušících spánek zjistit. Ve většině ostatních případů to bude těžší. Ze všech snů se neprobouzíme, a když si pak člověk ráno vzpomíná na nějaký noční sen, jak má pak vypátrat nějaký rušivý podnět, který na něho snad během noci zapůsobil? Jednou se mi podařilo takový zvukový podnět dodatečně konstatovat, ovšem jen dík zvláštním okolnostem. Probudil jsem se jednou ráno v tyrolské horské vesničce s vědomím, že se mi zdálo, jak umřel papež. Nedovedl jsem si sen vysvětlit, ale pak se mě žena zeptala: Slyšel jsi dnes k ránu to hrozné vyzvánění ze všech kostelů a kapliček? Ne, neslyšel jsem nic, můj spánek je odolnější, ale rozuměl jsem díky tomuto sdělení svému snu. Jak často asi mohou taková podráždění podnítit spáče k snění, aniž se o nich dodatečně doví? Možná velmi často, možná že také ne. Když se podnět už nedá prokázat, nelze dojít také k žádnému přesvědčení o něm. Ostatně v oceňování zevních podnětů rušících spánek jsme beztak slevili od té doby, co víme, že nám mohou vysvětlit jen kousek snu a nikoli snovou reakci celou. Nemusíme se proto ještě celé této teorie vzdávat. Je ostatně schopna dalšího rozvinutí. Nezáleží zjevně na tom, čím je spánek rušen a čím je duše podnícena k snění. Není-li to pokaždé smyslový podnět přicházející zvenčí, může na jeho místo nastoupit podnět vycházející z vnitřních orgánů, takzvané tělové podráždění. Tato domněnka je velmi nasnadě, 71 odpovídá také nejpopulárnějšímu názoru na vznik snů. Sny jsou z toho, že člověka tlačí žaludek, slyšíme často prohlašovat. Bohužel i zde lze předpokládat jako častý příklad, že tělový podnět, který působil někdy v noci, se po probuzení už nedá prokázat, a je tedy nedokazatelný. Ale nemíníme přehlížet, jak mnoho spolehlivých zkušeností podporuje toto odvozování snů z tělového podnětu. Vcelku je nepochybné, že stav vnitřních orgánů může sen ovlivnit. Vztah nejednoho snového obsahu k přeplnění močového měchýře nebo k vnitřnímu podráždění pohlavních orgánů je tak zřejmý, že ho nelze neuznat. Od těchto průhledných případů se dostaneme k dalším, v nichž lze z obsahu snů odvodit alespoň oprávněnou domněnku, že takové tělové podněty působily, poněvadž něco v jejich obsahu lze chápat jako zpracování, znázornění nebo výklad takových podnětů. Badatel v oblasti snu S c h e r n e r ( 1861 ) zastával odvozování snů z orgánových podnětů obzvlášť důrazně a doložil to několika pěknými příklady. Když např. vidí v jednom snu "dvě řady hezkých plavovlasých chlapců s něžnou pletí, jak bojovně stojí proti sobě, jak proti sobě vyrážejí, střetávají se a pak se zase pouštějí, zaujímají opět předchozí postavení a celý výjev opakují zase od začátku", pak výklad těchto řad chlapců jako zubů je velmi přijatelný, a když si po této scéně snící "vytahuje z dásně dlouhý zub", zdá se být plně potvrzen. Také výklad "dlouhých, úzkých, točitých chodeb" podnětem vycházejícím ze střev se zdá opodstatněný a dotvrzuje Schernerovu tézi, že sen se především snaží znázornit orgán, který je zdrojem podnětu, předměty jemu podobnými. Musíme tedy být ochotni připustit, že vnitřní podněty mohou při vzniku snu hrát tutéž roli jako podněty vnější. Bohužel je i jejich hodnocení vystaveno týmž námitkám. Ve velkém počtu případů zůstává výklad tělovým podnětem nejistý nebo neprokazatelný; podezření, že se na jejich vzniku podílely vnitřní orgánové podněty, nevzbuzují všechny sny, nýbrž jen určitá jejich část, a konečně, vnitřní tělový podnět bude s to zrovna tak málo jako vnější podnět smyslový vysvětlit ze snu víc, než co odpovídá přímé reakci na podnět. Odkud se bere ostatní obsah snu, zůstává nejasné.

Všimněme si ale jedné zvláštnosti snového života, která při studiu účinků takovýchto podnětů vychází najevo. Sen není jen jednoduchým odrazem podnětu, nýbrž zpracovává ho, odkazuje na něj v narážkách, zařazuje ho do určité souvislosti, nahrazuje ho něčím jiným. Právě tato stránka snové práce nás musí zajímat, neboť nás možná přibližuje podstatě snu: jestliže někdo něco udělá na určitý podnět, nemusí proto ještě tento podnět dílo beze zbytku vysvětlovat. Shakespearův Macbeth je např. příležitostnou hrou, zbásněnou na počest toho, že na trůn nastoupil král, který poprvé spojil na své hlavě korunu tří britských zemí. Ale kryje secelý obsah dramatu s tímto historickým podnětem, jsou jím vysvětleny jeho velikost a jeho záhady? Možná že ona vnější a vnitřní podráždění působící na spícího jsou také jen takovými podněcovateli snu, kteří nám neprozrazují nic o jeho podstatě. Druhý společný znak snů, jejich zvláštní psychický ráz, se dá na jedné straně těžko pojmově zachytit a na druhé straně neposkytuje žádnou základnu pro další pátrání. Ve snu prožíváme něco většinou ve vizuální podobě. Mohou nám pro to dát nějaké vysvětlení podněty samy? Je tím, co prožíváme, opravdu onen podnět? Proč je pak prožívání vizuální, když sen bývá vyvolán drážděním sítnice jen v nejvzácnějších případech? Nebo se snad dá dokázat, když se nám zdá o tom, jak někdo mluví, že během spánku pronikl k našemu sluchu nějaký hovor nebo nějaké podobné zvuky? Tuto možnost si troufám se vší rozhodností zamítnout. Nedostaneme-li se dopředu, když vycházíme z toho, co mají sny společného, zkusme to tedy snad s tím, čím se od sebe liší. Sny jsou zajisté často nesmyslné, zmatené, absurdní; ale existují také sny smysluplné, střízlivé, rozumné. Podívejme se tedy, jestli nám snad ty, které mají smysl, mohou nějak objasnit ty, které ho nemají. Sdělím vám poslední rozumný sen, který mi byl vyprávěn, sen jednoho mladého muže: "Vyšel jsem si na procházku po Korutanské třídě, tam jsem potkal pana X a na chvíli jsem se k němu připojil, a pak jsem zašel do restaurace. K mému stolu se posadili dvě dámy a jeden pán. Napřed mě to zlobilo a nechtěl jsem se na ně ani podívat. Pak jsem na ně přece pohlédl a shledal jsem, že jsou docela hezké." Člověk, který sen vypráví, k tomu poznamenává, že večer předtím, než se mu sen zdál, byl skutečně na Korutanské třídě a skutečně tam potkal pana X. Druhá část snu není žádnou přímou vzpomínkou, nýbrž má pouze jistou podobnost s jedním vzdálenějším prožitkem. Anebo jiný střízlivý sen, sen jedné dámy: "Její muž se ptá: Neměli bychom dát naladit klavír? Ona: Nestojí to za to, stejně se u něho musí vyměnit kůžičky." Tento sen opakuje bez velké změny rozhovor, k_ němuž došlo mezi ní a jejím manželem předcházejícího dne. Co za poučení získáme z obou těchto střízlivých snů? Nic jiného, než že se v nich opakují příhody z denního života nebo že na ně sny navazují. I to už by bylo něco, kdyby se to jen dalo prohlásit o snech obecně. Ale o tom nemůže být řeč, také toto platí jen pro jejich malý počet; ve většině snů nelze najít nic, co by na předchozí den navazovalo, a na nesmyslné a absurdní sny nepadá odtud žádné světlo. Víme jen, že jsme narazili na nový úkol. Nechceme vědět jen, co sen říká, ale když to jako v našich příkladech říká zřetelně, chceme také vědět, proč a za jakým účelem se tyto známé, krátce předtím prožité věci ve snu opakují. Myslím, že už vás stejně jako mě unavilo pokračovat v pokusech tohoto druhu. Vidíme prostě, že všechen zájem o nějaký problém není nic platný, 73 neznáme-li také cestu, která by nás dovedla k řešení. Takovou cestu dosud nemáme. Experimentální psychologie nám dosud

neposkytla nic než několik velmi cenných údajů o významu smyslových a tělových podnětů jakožto vyvolavatelů snů. Od filozofie nemáme co očekávat, ledaže nám znovu povýšeně připomene intelektuální méněcennost zkoumaného objektu; a od okultních věd zajisté nic přebírat nebudeme. Dějiny a lidový názor nám říkají, že sen má smysl a význam a že nahlíží do budoucnosti; to lze přece jen těžko přijmout a jistě to nelze dokázat. Takto vyúsťuje naše první úsilí v naprostou bezradnost. Nečekaně se nám dostává pokynu ze strany, na kterou jsme dosud vůbec neobrátili pohled. Jazykový úzus, který zajisté není ničím náhodným, nýbrž je výsledkem a zůstatkem dávného poznání, i když ovšem nemůže být zužitkováván bez obezřetnosti - naše řeč tedy kupodivu zná něco, čemu říká "denní sny". Denní sny jsou fantazie (výtvory obrazotvornosti); jsou to úkazy velmi obecné, které lze opět pozorovat u zdravých lidí zrovna tak jako u nemocných a které každý může snadno studovat na sobě samém. Nejnápadnější na těchto fantazijních výtvorech je právě to, že byly nazvány "denními sny", neboť z oněch obou společných znaků snů nemají v sobě nic. Nějaký vztah ke stavu spánku popírá už samo jejich jméno a pokud jde o onem druhý společný znak, není tomu u nich tak, že byctrom něco prožívali halucinačním způsobem, nýbrž si něco představujeme; víme, že jsou to naše fantazie, nevidíme, nýbrž myslíme. Tyto denní sny se vyskytují v předpubertě, často už v pozdějším dětství, udržují se až do zralého věku a pak se jich člověk buď vzdá, nebo si je uchovává do nejpozdnějšího stáří. Obsah těchto fantazií má velmi průhlednou motivaci. Jsou to scény nebo příhody uspokojující egoistické potřeby, ctižádost a touhu po moci nebo erotická přání dané osoby. U mladých mužů vystupují do popředí spíše fantazie ctižádostivé, u žen, které svou ctižádost soustředily na úspěchy v lásce, fantazie erotické. Ale erotické potřeby se objevují v pozadí dost často i u mužů; všechny hrdinské činy a úspěchy mají jim přece jenom získat pouze obdiv a přízeň žen. Jinak jsou denní sny velmi rozmanité a procházejí velmi proměnlivými osudy. Buď je každý z nich po krátkém čase opuštěn a nahrazen nějakým jiným, anebo při nich daná osoba setrvává, rozpřádá je v dlouhé historie a přizpůsobuje je změnám životních poměrů. Lze říci, že se vyvíjejí s časem a jsou od něho poznamenány jakousi "časovou značkou", která dosvědčuje vliv nové situace. Představují také surovinu básnické tvorby, neboť ze svých denních snů vytváří básník určitým přeformováním, přestrojením a vynechávkami situace, které dosazuje do svých novel, románů a divadelních her. Hrdinou denních snů je však vždy vlastní osoba, buď přímo, nebo v průhledné identifikaci s někým jiným. Snad dostaly denní sny toto jméno kvůli stejnému vztahu ke skutečnosti,aby se naznačilo, že jejich obsah lze pokládat za realitu stejně málo jako obsah snů. Možná ale také, že tato shoda jména se přece jen zakládá na nějaké nám dosud neznámé vlastnosti snu, jedné z těch, které hledáme. Možná také, že si vůbec počínáme nesprávně, když chceme tuto shodu v označení zužitkovat jako něco, co má hlubší význam. To se ovšem může objasnit teprve později. VI. PŘEDNAŠKA Předpoklady a technika výkladu Dámy a pánové! Potřebujeme tedy nějakou novou cestu, určitou metodu, abychom se se svým zkoumáním snu dostali z místa. Nuže navrhuji vám něco, co je nasnadě. Vycházejme při všech dalších úvahách z předpokladu, že sen není žádným somatickým, nýbrž psychickým jev e m . Co to znamená, víte, ale co nás k takovému předpokladu opravňuje? Nic, ale nic nám také nebrání, abychom jej neudělali. Věci se mají takto: Jestliže je sen somatickým jevem, nic

pro nás neznamená; může nás zajímat jen za předpokladu, že je jevem duševním. Pracujeme tedy za předpokladu, že jím opravdu je, abychom viděli, co z toho vzejde. Výsledek naší práce rozhodne o tom, jestli při této domněnce setrváme a jestli ji napotom budeme moci zastávat jako něco, co z našeho zkoumání vyplynulo. Čeho chceme vlastně dosáhnout, jaký je cíl naší práce? Chceme, jak o to usiluje věda obecně, jevům porozumět, najít souvislost mezi nimi, a jako nejvzdálenější cíl, pokud je to možno, rozšířit naši moc nad nimi. Pokračujeme tedy v práci za předpokladu, že sen je psychickým jevem. Pak je tedy výtvorem a projevem snícího, ale takovým projevem, který nám nic neříká, kterému nerozumíme. Nuže, co uděláte, jestliže vám nějaký můj projev zůstane nesrozumitelný? Zeptáte se mě, není-liž pravda? Proč bychom zde nemohli udělat totéž, zeptat se osoby, která snila, co její sen znamená? Vzpomeňte si, že v této situaci jsme se octli už jednou. Bylo to při studiu jistých chybných úkonů, jednoho případu přeřeknutí. Kdosi řekl: Potom vysvinstly určité věci, a my jsme se nato zeptali - ne, naštěstí nikoli my, ale jiní, psychoanalýze zcela vzdálení lidé, ti se ho tedy zeptali, co tímto nesrozumitelným projevem chce říci. Odpověděl ihned, že měl v úmyslu prohlásit: byla to svinstva, ale že tento úmysl potlačil a nahradil jiným, umírněnějším: potom vysvitly určité věci. Už tehdy jsem vám vysvětlil, že tato otázka je vzorem každého psychoanalytického zkoumání, a teď chápete, že techniky spočívají v tom, že jí řešení jejích záhad podají vyšetřované osoby samy, používá psychoanalýza všude, kde to jen jde. Také co znamená sen, má nám tedy povědět sám ten, komu se zdál. Ale tak jednoduše to, jak známo, u snu nejde. U chybných úkonů to šlov jistém počtu případů; pak jsme se dostali k jiným, v nichž tázaný nechtěl nic říci, ba dokonce odpověď, kterou jsme mu nadhodili, rozhořčeně zamítl. U snu nám případy prvního typu zcela chybějí; ten, komu se sen zdál, prohlašuje vždycky, že neví nic. Zamítnout náš výklad nemůže, protože mu žádný nemůžeme předložit. Měli bychom tedy od svého pokusu zase upustit? Když on nic neví a my nic nevíme, a nějaká třetí osoba teprve nemůže nic vědět, neexistuje zřejmě žádná vyhlídka, že se to dovíme. Ano, chcete-li, pokusu se vzdejte. Ale jestliže se ho vzdát nechcete, můžete se mnou po této cestě jít dál. Řeknu vám totiž, že je přece jen dobře možné, ba velmi pravděpodobné, že člověk, který snil, přesto ví, co jeho sen znamená, jenomže neví, že to ví, a myslí si proto, že to neví. Upozorníte mě, že tu už zase zavádím nějaký předpoklad, už druhý v této krátké souvislosti, a že tím nárok své metody na věrohodnost nesmírně snižuji. Předpokládáme, že sen je psychickým jevem, předpokládáme dále, že v člověku existují duševní skutečnosti, o nichž ví, aniž ví, že o nich ví, atd. Pak stačí jen obrátit pozornost na vnitřní nepravděpodobnost každého z obou těchto předpokladů, aby člověk s klidem mohl závěrům, které se z nich vyvodí, nevěnovat žádný zájem. Ano, dámy a pánové, nepozval jsem vás sem, abych vám něco předstíral nebo zakrýval. Ohlásil jsem sice "základní přednášky k úvodu do psychoanalýzy", ale tím jsem nezamýšlel podat nějaké vylíčení in usum delphini, které by vám mělo ukázat hladkou souvislost a pečlivě zamaskovat všechny obtíže, vyplnit mezery, zatušovat pochyby, abyste mohli s klidnou myslí věřit, že jste se naučili něco nového. Nikoli, právě proto, že jste začátečníci, chtěl jsem vám naši vědu ukázat takovou, jaká je, s jejími nevyrovnanostmi a drsnostmi, požadavky a nejistotami. Vím totiž, že tomu v žádné vědě není jinak a zvláště v jejích počátcích jinak ani být nemůže. Vím také, že při výuce se obvykle usiluje o to, tyto nesnáze a

nedokonalosti tomu, kdo se učí, zprvu utajit. Při psychoanalýze to však nejde. Učinil jsem opravdu dva předpoklady, jeden uvnitř druhého, a komu to celé je příliš namáhavé nebo nejisté, nebo kdo je zvyklý na větší jistoty a elegantnější dedukce, nemusí s námi pokračovat. Myslím jenom, že by měl psychologické problémy vůbec nechat být, neboť je se co obávat, že ony exaktní a jistější cesty, po kterých je ochoten kráčet, se tu ukáží neschůdné. Je také zcela zbytečné, aby se nějaká věda, která má co nabídnout, ucházela o pozornost a o stoupence. Náladu pro ni musí vytvořit její výsledky a může vyčkat, že si tyto výsledky samy pozornost vynutí. Ale ty mezi vámi, kteří chtějí u věci setrvat, mohu upozornit, že moje oba předpoklady nejsou rovnocenné. První, že totiž sen je duševním jevem, je předpokladem, jehož správnost chceme prokázat výsledkem své práce; druhý byl už prokázán v jiné oblasti a já si pouze dovoluji přenést ho odtamtud na naše problémy. 77 Kde, v jaké oblasti, ptáte se, byl přinesen důkaz, že existuje vědění, o kterém člověk přesto nic neví, jako to zde chceme předpokládat v případě člověka, kterému se něco zdálo? To by přece byla pozoruhodná, překvapivá skutečnost měnící naše pojetí duševního života, která by se nepotřebovala skrývat. Kromě toho skutečnost, která se ve svém pojmenování sama ruší, a přesto má být něčím reálným, contradictio in adiecto. Nuže, ona se také vůbec neskrývá. Příčina toho, že se o ní nic neví nebo že se o ni lidé nedostatečně starají, není v ní samé. Zrovna tak jako není naší vinou, že o psychologických problémech vynášejí rozsudky lidé, kteří se neměli chuť seznámit s pozorováními a zkušenostmi, jež mají o tomto ohledu rozhodující význam. Důkaz byl podán v oblasti hypnotických úkazů. Když jsem v roce 1889 přihlížel v Nancy neobyčejně působivým demonstracím Liébaultovým a B e r n h e i m o v ý m , byl jsem svědkem tohoto pokusu: Když nějakého člověka uvedli do somnambulního stavu, vyvolali v něm nejrůznější halucinační prožitky a pak ho vzbudili, zdálo se nejprve, že o tom, co během svého hypnotického spánku zažil, nic neví. B e r n h e i m ho pak přímo vyzval, aby vyprávěl, co se s ním během hypnózy dálo. Dotyčný tvrdil, že si na nic nedokáže vzpomenout. Ale B e r n h e i m trval na svém, naléhal na něj, ujišťoval ho, že to ví, že si na to pamatuje, a hle, onem člověk začal kolísat, začal se upamatovávat, vzpomněl si nejprve jakoby stínovitě na některý z prožitků, které mu byly vsugerovány, pak na další kousek, vzpomínka se stávala stále zřetelnější, stále úplnější, a nakonec vyšla najevo beze všech mezer. Protože to ale potom věděl a mezitím se nedověděl odnikud nic, je oprávněný závěr, že o těchto vzpomínkách věděl i předtím. Byly mu jen nepřístupné, nevěděl, že o nich ví, byl přesvědčen, že o nich neví. Tedy zcela stejný případ, jaký jsme předpokládali u člověka, kterému se něco zdálo. Očekávám, že vás zjištění této skutečnosti překvapí a že mně položíte otázku: Proč jste se neodvolal na tento důkaz už dřív, u chybných úkonů, když jsme dospěli k tomu, že jsme museli člověku, který se přeřekl, připisovat úmysly něco říci, o kterých při tom sám nic nevěděl nebo které popíral. Jestliže je někdo přesvědčen, že o určitých prožitcích nic neví, a přitom v sobě chová vzpomínku na ně, pak už není tak nepravděpodobné, že neví i o jiných duševních pochodech ve svém nitru. Tento argument by na nás byl jistě udělal dojem a byl by nám pochopení chybných úkonů usnadnil. Byl bych se na něj jistě mohl odvolat už tehdy, ale schovával jsem si ho až na jiné místo, kde bude nezbytnější. Chybné úkony se zčásti objevily samy, zčásti nám pak byly pobídkou, abychom kvůli souvislosti jevů přece jen předpokládali existenci takových duševních pochodů, o kterých člověk nic neví. U snu jsme nuceni přebírat vysvětlení odjinud, a navíc počítám s tím, že zde snadněji připustíte přenášení poznatkůvyužíváme při naší technice. Dá se ale ukázat, že je pokaždé přísně determinován

závažnými vnitřními postoji, které jsou nám v okamžiku, kdy působí, neznámé, zrovna tak neznámé jako rušivé tendence chybných úkonů a tendence vyvolávající náhodné počiny. Já a po mně i mnozí jiní provedli opakovaně takové pokusy se jmény a čísly, která si člověk nechá napadat bez jakéhokoli vodítka, některé z nich byly i uveřejněny. Postupuje se při tom tím způsobem, že ke jménu, jež se v mysli vynořilo, rozvíjíme další a další asociace, které tedy už nejsou zcela volné, nýbrž vázané podobně jako nápady k jednotlivým snovým prvkům; a to činíme tak dlouho, až zjistíme, že podnět je vyčerpán. Pak už je ale také vysvětlena i motivace a význam onoho volného nápadu, při němž vytanulo určité jméno. Výsledek pokusů je vždycky stejný, jejich sdělení zahrnuje často probírku bohatého materiálu a předpokládá dalekosáhlé výsledky. Nejpřesvědčivější jsou snad asociace k volně se vynořivším číslům; probíhají tak rychle a směřují s tak nepochopitelnou jistotou k skrytému cíli, že působí skutečně zarážejícím dojmem. Uvedu vám pouze jeden takový příklad analýzy týkající se jména, protože šťastnou náhodou nevyžaduje probrání velkého materiálu. V průběhu léčby jednoho mladého muže zavadím o toto téma a zmíním se o onom poznatku, že si člověk přes zdánlivou libovůli nemůže nechat napadnout žádné jméno, o němž by se neprokázalo, že bylo úzce podmíněno nejbližšími okolnostmi, osobitými vlastnostmi pokusné osoby a její okamžitou situací. Protože pochybuje, navrhnu mu, aby sám bez odkladu takový pokus udělal. Vím, že udržuje zvlášť četné a rozmanité vztahy k ženám a dívkám, a soudím tedy, že bude mít obzvlášť velký výběr, když si nechá napadnout nějaké ženské jméno. K mému, nebo snad k jeho údivu se však na mne naprosto nesesype lavina ženských jmen, nýbrž zůstane nějakou dobu němy a pak se přizná, že mu na mysl přišlo jediné jméno a kromě něho už žádné jiné: Albína. - To je opravdu pozoruhodné, ale co se pro vás váže na toto jméno? Kolik Albín znáte? Kupodivu žádnou Albínu neznal a také ho k tomuto jménu dál nic nenapadlo. Mohlo se tedy usoudit, že se analýza nepovedla: ale nikoli, byla pouze už dokončena, nebylo žádného dalšího nápadu třeba. Onen muž sám měl neobvykle světlou barvu vlasů a očí, v rozhovorech během léčby jsem mu několikrát dal žertem jméno , , A I b i n o ` `; nyní jsme se právě zabývali zjišťováním ženské složky v jeho konstituci. Onou Albínou, ženskou bytostí toho času nejzajímavější, byl tedy on sám. Zrovna tak se ukazuje, že i melodie, které se člověku samy od sebe vybaví, jsou veskrze podmíněny určitou myšlenkovou souvislostí a vřazují se do určitého myšlenkového pochodu, který má právo nás zaměstnávat, aniž přitom o této aktivitě víme. Snadno se zjistí, že vztah k melodii navazuje na její text nebo na její původ; musím však být tak opatrný 81 a nerozšiřovat toto tvrzení na osoby skutečně muzikální, s nimiž náhodou nemám žádné zkušenosti. U těch může při vybavení určité melodie hrát rozhodující úlohu její hudební obsah. Určitě častější je případ první. Tak vím o jednom mladém muži, který byl nějakou dobu přímo pronásledován melodií Paridovy písně z Krásné Heleny, což je ovšem melodie rozkošná, až ho analýza upozornila, že o jeho zájem se toho času dělí jakási "Ida" s jakousi "Helenou". Jsou-li tedy nápady, které se vynoří zcela volně, takto podmíněny a vřazeny do určité souvislosti, můžeme jistě právem usoudit, že nápady vázané pouze výchozí představou a ničím dalším budou podmíněny neméně. Zkoumání skutečně ukazuje, že u nich lze kromě vázanosti, kterou jsme jim dali stanovením výchozí představy, rozpoznat i druhou závislost na afektivně silně obsazených myšlenkových a zájmových okruzích, komplexech, jejichž spolupůsobení v daném okamžiku není známo, a je tedy nevědomé.

Nápady takto vázané staly se svého času předmětem velmi poučných experimentálních výzkumů, které sehrály v historii psychoanalýzy pozoruhodnou roli. W u ndtova škola zavedla takzvaný asociační experiment, při němž je pokusné osobě uloženo, aby na určitý slovní podnět, na určité slovo, které se k ní pronese, odpověděla co možná nejrychleji libovolnou reakcí. Pak je možno studovat interval, který proběhne mezi podnětem a reakcí, povahou odpovědi, kterou se reaguje, případný omyl při příštím opakování téhož pokusu a podobné věci. Curyšská škola B I e u I e ro v a a Jungova podala vysvětlení reakcí při asociačním experimentu tím způsobem, že pokusnou osobu vybídla, aby své reakce, pokud na nich bylo něco nápadného, objasnila dodatečnými asociacemi. Ukázalo se pak, že tyto nápadné reakce byly co nejvýrazněji determinovány komplexy pokusné osoby. B I e u I e r a J u n g vytvořili tak první most mezi experimentální psychologií a psychoanalýzou. Po tomto poučení budete moci říci: Uznáváme teď, že volné nápady jsou determinovány, a ne libovolné, jak jsme se domnívali. Připouštíme, že to platí i pro nápady k jednotlivým snovým prvkům. Ale to není to, oč nám jde. Vy přece tvrdíte, že nápad k snovému prvku bude determinován nám neznámým pozadím právě tohoto prvku. To se nám nezdá být prokázané. Očekáváme už, že nápad k snovému prvku bude tedy určen komplexy osoby, které se sen zdál, ale co to pomůže? To nás nedovede k porozumění snu, nýbrž podobně jako asociační experiment k poznání těchto takzvaných komplexů. Co ty ale mají co dělat se snem? Máte pravdu, ale jednu okolnost přehlížíte. Ostatně právě tu, kvůli které jsem asociační experiment nezvolil za východisko tohoto výkladu. U tohoto pokusu totiž jednu determinantu reakce, slovní podnět, volíme libovolně. Reakce pak zprostředkuje spojení mezi tímto slovním podnětem a právěvzbuzeným komplexem pokusné osoby. U snu je slovní podnět nahrazen něčím, co samo pochází z duševního života osoby, které se sen zdál, z jí neznámých zdrojů, a co tedy snadno samo může být "produktem komplexu". Není tedy nic fantastického, očekáváme-li, že další nápady navazující na snové prvky nebudou určeny žádným jiným komplexem než právě komplexem příslušného prvku samého a povedou k jeho odhalení. Dovolte mi, abych na jiném případě ukázal, že tomu je skutečně tak, jak u našeho případu očekáváme. Pozapomenutí vlastních jmen je vlastně pro analýzu snů znamenitým vzorem; pouze je tu spojeno v jedné osobě to, co při výkladu snů je rozděleno mezi osoby dvě. Když jsem dočasně zapomněl nějaké jméno, mám nicméně jistotu, že toto jméno znám; onu jistotu, kterou jsme v případě snu mohli získat teprve oklikou přes B e r n h e i m ů v pokus. K zapomenutému, a přesto známému jménu nemám však přístup. Sebeusilovnější uvažování mi při tom nic nepomůže, o tom mě zkušenost brzy poučí. Mohu si ale nechat napadnout pokaždé místo zapomenutého jména jedno nebo několik jmen náhradních. Jestliže mě takové náhradní jméno napadlo spontánně, bude shoda této situace se situací, při analýze snu už zcela zřejmá. Snový prvek také není to pravé, je jen náhražkou za něco jiného, za něco, co neznám a co mám analýzou snu vypátrat. Rozdíl tkví opět jen v tom, že při zapomenutí jména náhražku bez váhání uznávám za něco nevlastního, kdežto u snového prvku jsme k tomuto pojetí museli nejprve pracně dospět. Nuže, i při zapomenutí jména existuje cesta, jak se dostat od náhražky k nevědomému originálu, k zapomenutému jménu. Zaměřím-li pozornost na toto náhradní jméno a nechám-li si k němu napadat další, dojdu po kratší nebo delší oklice k jménu, které

jsem zapomněl, a zjistím přitom, že spontánní náhradní jméno i nápady, které jsem sám vyvolal, měly k zapomenutému nějaký vztah, byly jím determinovány. Předvedu vám jednu analýzu tohoto druhu: Jednoho dne si všimnu, že si nejsem s to vybavit jméno oné zemičky na Riviéře, jejímž hlavním městem je Monte Carlo. Je to hrozně mrzuté, ale je tomu tak. Probírám všechno, co o té zemi vím, myslím na knížete Alberta z lusignanské dynastie, na jeho manželství, na jeho zálibu v podmořských výzkumech a na všechno, co si jen mohu vybavit, ale není to nic platné. Zanechám tedy uvažování a nechám si místo zapomenutého jména napadat jména náhradní. Ta se rychle vynoří. Monte Carlosamo,potom Piemont, Albánie, Montevideo, Colico. Nejprve je mi nápadná v této řadě Albánie a brzy ji nahradí M o n t e n e g r o , zřejmě na základě protikladu mezi bílým a černým.1) Potom vidím, že čtyři z těchto náhradních jmen obsahují tutéž 1) Montenegro je Černá Hora, sousední Albánie obsahuje ve svém názvu kmen latinského slova "albus", bílý. (Pozn. překl.) 83 slabiku mon; náhle se mi zapomenuté jméno vybaví a hlasitě zvolám: M o n aco . Náhradní jména tedy skutečně vycházela od jména zapomenutého, první čtyři z jeho první slabiky, poslední pak reprodukuje jeho slabičnou skladbu a celou slabiku koncovou. Zároveň mohu i lehce zjistit, co mi vlastně toto jméno na čas odňalo. Slovo "Monaco" souvisí také s M n i c h o v e m , jako jeho italské jméno; a toto město bylo příčinou zábrany. Příklad je jistě hezký, ale příliš jednoduchý. V jiných případech bychom museli k prvním náhradním jménům přibrat větší řadu nápadů a pak by analogie s rozborem snu byla zřetelnější. Udělal jsem i takové zkušenosti. Když mě jednou jeden cizinec pozval, abych s ním popil italské víno, ukázalo se v restauraci, že zapomněl právě jméno toho vína, které chtěl objednat, protože na ně měl nejlepší vzpomínky. Ze spousty různorodých náhradních nápadů, které mu vytanuly namísto zapomenutého jména, mohl jsem vyvodit, že si na ně nemůže vzpomenout z ohledu na jakousi Hedviku, a skutečně nejenomže potvrdil, že toto víno poprvé okusil ve společnosti jisté Hedviky, ale díky tomuto odhalení se mu vybavilo opět i hledané jméno. Byl v současné době šťastně ženatý a ona Hedvika patřila dřívějším časům, na které nerad vzpomínal. Co je možné při zapomenutí jména, totiž najít přístup k zadrženému původnímu prvku pomocí asociací navazujících na jeho náhražku, musí se podařit i při výkladu snu. Podobně jako při zapomenutí jména můžeme i o asociacích k snovému prvku předpokládat, že budou determinovány jak snovým prvkem samotným, tak i jeho nevědomým základem. Tím jsme snad podali určité argumenty, které naši techniku ospravedlňují. VII. PREDNAŠKA Zjevný obsah snu a latentní snové myšlenky Dámy a pánové! Jak vidíte, nestudovali jsme chybné úkony bez užitku. Díky této námaze jsme získali - za předpokladů, které znáte - dvě věci, určité pojetí snového prvku a určitou techniku výkladu snů. Toto pojetí snového prvku spočívá v tom, že v něm vidíme něco nepůvodního, náhražku za něco jiného, neznámého osobě, které se sen zdál, podobně jako je neznámá i tendence chybného úkonu, náhražku za něco, o čem přitom v oné osobě nějaké vědění existuje, jenže ona k němu nemá přístup. Doufáme, že toto pojetí budeme moci přenést i na celý sen, který se z takových prvků skládá. Naše technika pak spočívá v tom, že necháme, aby se volnými asociacemi vynořily k těmto prvkům další náhradní výtvory, z kterých pak můžeme skryté uhodnout.

Nyní vám navrhuji provést v našem názvosloví určitou drobnou změnu, která nám má umožnit plynulejší vyjadřování. Místo skryté, nepřístupné, pro vědomí dané osoby čili nevědomé. Nemíníme tím nic jiného než to, co vám může ozřejmit příklad zapomenutého slova nebo rušivé tendence chybného úkonu, totiž toho času nevědomé. Snové prvky samy a náhradní představy nově získané asociacemi můžeme ovšem v protikladu k tomu nazvat vědomými. S tímto pojmenováním není ještě spojena žádná teoretická konstrukce. Proti použití slova "nevědomé" jako výstižného a lehce srozumitelného popisu nelze nic namítat. Přeneseme-li své pojetí z jednotlivého prvku na celý sen, vyplyne z toho tedy, že sen jako celek je znetvořenou náhražkou za něco jiného, nevědomého, a úlohou výkladu snů bude toto nevědomé najít. Z toho lze hned odvodit tři závažná pravidla, kterými se při vykládání snů máme řídit: 1. Nemáme se starat o to, co sen zdánlivě říká, ať už je to rozumné nebo absurdní, jasné nebo zmatené, neboť toto přece v žádném případě není ono námi hledané nevědomé (jisté omezení tohoto pravidla, které je nasnadě, se nám ještě samo vnutí); 2. svoji práci máme omezit na to, abychom vyvolali ke každému prvku náhradní představy, nemáme o nich hloubat, zkoumat, obsahují-li něco vhodného, nesmíme se starat o to, jak daleko nás odvedou od onoho snového prvku; 3. je třeba vyčkat, až se ono skryté a hledané nevědomé vynoří samo, zrovna tak jako zapomenuté slovo Monaco při popsaném pokusu. 85 Teď však také chápeme, do jaké míry je lhostejné, v jakém rozsahu, především ale jak spolehlivě nebo nejistě si na sen vzpomínáme. To, co si ze snu pamatujeme, není přece vlastní věcí, nýbrž jen deformovanou náhradou za ni, náhradou, která nám má dopomoci k tomu, abychom se vyvoláním dalších náhradních výtvorů oné vlastní věci přiblížili, abychom to, co je ve snu nevědomé, učinili vědomým. Jestliže tedy byla naše vzpomínka nepřesná, došlo v ní prostě jen k další deformaci této náhražky, deformaci, která ostatně musí být také nějak motivována. Výklad lze provádět u vlastních snů i u snů jiných lidí. Na vlastních snech se dokonce člověk naučí víc, působí to přesvědčivěji. Jestliže se tedy o to pokusíme, postřehneme, že se této práci něco vzpírá. Nápady se sice dostaví, ale člověk je nenechá, aby se všechny volně projevily. Uplatňují se tendence přezkoumávat je a provádět mezi nimi výběr. U jednoho nápadu si člověk řekne: Ne, to se k tomu nehodí, to sem nepatří, u jiného: to je příliš nesmyslné, u třetího zase: to je zcela vedlejší, a je možno dále pozorovat, jak takovými námitkami nápady tlumíme, ještě než jsme si je plně ujasnili, a n akonec je i zapuzujeme. Na jedné straně se člověk přespříliš upíná na výchozí představu, na samotný snový prvek, na druhé straně narušuje výběrem výsledek volných asociací. Jestliže sen nevykládáme sami, necháme-li si ho vykládat od někoho jiného, postřehneme zřetelně ještě i jiný motiv, kterým si zdůvodňujeme tento nedovolený výběr. Příležitostně si pak řekneme: Ne, tenhle nápad je příliš nepříjemný, ten nechci nebo nemohu sdělit. Tyto námitky zjevně úspěch naší práce ohrožují. Musíme se proti nim chránit a u vlastní osoby to lze udělat pevným předsevzetím, že jim nepovolíme; vykládáme-lí sen někoho jiného, stanovíme zase jako neporušitelné pravidlo, že nesmí žádný nápad ze sdělení vyloučit, i když se proti němu ozve jedna z oněch čtyř námitek, že totiž je příliš bezvýznamný, příliš nesmyslný, že sem nepatří, nebo že je příliš trapné sdělit ho. Slíbí, že se tímto pravidlem bude řídit, a můžeme se pak cítit dotčeni, jak špatně v průběhu práce tento slib dodržuje. Nejprve si to vysvětlíme tím, že mu přes autoritativní ujištění oprávněnost volných asociací není jasná, a pomyslíme možná na to získat ho nejprve teoreticky, tím že mu dáme číst různé spisy nebo že ho pošleme na přednášky, které z něho mohou udělat stoupence našich názorů o volných

asociacích. Ale od takových omylů nás odvrátí pozorování, že i u vlastní osoby, jejímž přesvědčením si přece můžeme být jisti, se vynořují proti určitým nápadům tytéž kritické námitky, odstraňování teprve dodatečně, aby se tak řeklo teprve v druhé instanci. Místo abychom se kvůli neposlušnosti člověka, jehož sen vykládáme, rozhořčovali, můžeme tyto zkušenosti zužitkovat k tomu, abychom s~ z nich naučili něčemu novému, něčemu, co je tím závažnější, čím méně jsme na to byli připraveni. Začínáme chápat, že interpretační práce musípřekonávat určitý odpor, který se proti ní staví ajehož projevy jsou právě ony kritické námitky. Tento odpor je nezávislý na teoretických přesvědčeních. Ano, naučíme se ještě víc. Učiníme zkušenost, že takováto kritická námitka se nikdy neukáže oprávněná. Naopak, zjistí se, že právě nápady, které by člověk chtěl takto potlačit, jsou bez výjimky nejzávažnější, rozhodující pro vypátrání nevědomého. Je to přímo znakem obzvláštního významu, jestliže je nápad provázen takovou námitkou. Tento odpor je něco zcela nového, jev, který jsme objevili na základě našich předpokladů, aniž v nich byl obsažen. Nejsme tímto novým faktorem v našich počtech zrovna příjemně překvapeni. Tušíme už, že nám práci neulehčí. Mohl by nás svést k tomu, abychom celého toho úsilí týkajícího se snu nechali. Něco tak nedůležitého jako sen a k tomu ještě takovéhle nesnáze místo hladce fungující techniky! Ale na druhé straně by nás právě tyto nesnáze mohly lákat a vzbudit v nás očekávání, že tato práce bude stát za námahu. Na odpor narážíme pravidelně tehdy, když chceme od náhražky, kterou představuje snový prvek, proniknout k jeho skrytému nevědomému základu. Smíme se tedy domnívat, že za náhražkou tu jistě bude skryto něco významného. K čemu by tu jinak byly tyto potíže, které mají věc uchovat skrytou. Když dítě nechce zaťatou pěst otevřít, aby ukázalo, co v ní má, pak je to jistě něco nepatřičného, co mít nemá. V okamžiku, kdy do svého pojetí věcí zavádíme dynamickou představu odporu, musíme myslet také na to, že tento faktor je něčím kvantitativně proměnlivým. Existují větší a men5í odpory a jsme připraveni, že se tyto rozdíly projeví i během naší práce. Snad s tím budeme mocí uvést v souvislost i jinou zkušenost, kterou při výkladu snů uděláme. Někdy totiž stačí jeden jediný nebo jen několik málo nápadů, aby nás od snového prvku dovedly k jeho nevědomému základu, kdežto jindy je k tomu zapotřebí dlouhých asociačních řetězů a je nutno překonat mnoho kritických námitek. Rekneme si; že tyto rozdíly souvisí s měnící se velikostí odporu, a pravděpodobně se ukáže, že máme pravdu. Když je odpor malý, není ani náhražka od nevědomého základu příliš vzdálena: velký odpor nese však s sebou velkou deformaci nevědomého a tím i dlouhý zpětný pochod od náhražky k tomuto nevědomému. Teď by snad bylo na čase vybrat nějaký sen a vyzkoušet na něm naši techniku, abychom viděli, jak se potvrdí očekávání, která s ní spojujeme. Ano, ale jaký sen máme k tomu zvolit? Nedovedete si představit, jak těžké je pro mne takové rozhodnutí, a nemohu vám ještě ani vysvětlit, v čem tyto nesnáze spočívají. Zřejmě musí existovat sny, které byly vcelku málo deformovány, a nejlépe by bylo začít s takovými. Ale které sny jsou deformovány nejméně? Ty rozumné a nepopletené, jak jsem vám na ně uvedl už dva příklady? To bychom se velmi zmýlili. Zkoumáním vychází 87 najevo, že právě u těchto snů dosahuje deformace mimořádně vysokého stupně. Jestliže ale nechám všechny zvláštní podmínky stranou a vyberu libovolný sen, budete pravděpodobně velmi zklamáni. Může se stát, že si k jednotlivým snovým prvkům budeme muset zapamatovat nebo zaznamenat takovou spoustu nápadů, že se práce stane naprosto nepřehlednou.

Jestliže sen zapíšeme a proti němu pak položíme soupis všech nápadů, které se k němu vybavily, mohou tyto nápady co do rozsahu snadno představovat několikanásobek textu snu samotného. Nejúčelnější by se tedy zdálo zvolit pro analýzu několik krátkých snů, z nichž každý nám bude moci alespoň něco říci nebo potvrdit. K tomu se také rozhodneme, pokud nám snad zkušenost neukáže, kde bychom málo deformované sny skutečně mohli najít. Vím však ještě o jednom usnadnění, které nadto odpovídá směru naší cesty. Místo abychom se pustili do výkladu celých snů, omezíme se jen na jednotlivé snové prvky a na řadě příkladů "; ověříme, jak je lze s použitím naší techniky vysvětlit. a) Jakási dáma vypráví, jak se jí jako dítěti často zdávalo, že Pánbůh má na hlavě špičatý papírový klobouk. Jak tomu chcete porozumět bez pomoci jí samé? Zní to přece docela nesmyslně. Přestane to být nesmyslné, když nám tato dáma sdělí, že jí jako dítěti dávali takovýto klobouk u stolu často na hlavu, protože se nedokázala zdržet toho, aby nepošilhávala do talířů svých sourozenců, jestli snad některý z nich nedostal víc než ona. Klobouk měl tedy působit jako jakési klapky na oči. Jde ostatně o historickou informací a její sdělení nepůsobí žádné nesnáze. Výklad tohoto prvku a tím i celého toho krátkého snu vyplyne pak snadno z jejího dalšího nápadu. "Protože jsem slýchala, že Pánbůh je vševědoucí a všechno vidí," říká, "tak ten sen může znamenat jen to, že také já všechno vím a všechno vidím jako Pánbůh, i když mi v tom chtějí zabránit." Tento příklad je možná až příliš jednoduchý. b) Jedné skeptické pacientce se zdál delší sen, v kterém jí jisté osoby vyprávějí o mé knize o "vtipu" a velice ji chválí. Pak je tam zmínka o jakémsi "průlivu", snad o nějaké jiné knížce, v které se ten průliv vyskytuje, anebo něco jiného s průlivem . . . neví . . . je to zcela nejasné. Budete se teď jistě klonit k názoru, že prvek "průliv" unikne výkladu, protože je sám tak neurčitý. Předpoklad, že je to obtížné, je správný, ale není to obtížné proto, že je prvek nezřetelný, nýbrž jeho nezřetelnost má jiný důvod, týž důvod, který právě činí nesnadným i výklad. Pacientku k onomu průlivu nic nenapadá; já k tomu pochopitelně také nedovedu nic povědět. O něco později, přesněji řečeno nazítří, vypráví, že ji napadlo něco, co k tomu m ož n á patří. Je to totiž také jakýsi vtip, který slyšela vyprávět. Na lodi plavící se mezi Doverem a Calais se baví známý spisovatel s jedním Angličanem a ten v jisté souvislosti cituje větu: Dusublime au ridicule il n ý a qu'un pas. Spisovatel odpoví: Oui, le pas de Calais - čímž chce říci, že Francii pokládá za velkolepou a Anglii za směšnou.1) "Pas de Calais" je ale také průliv, průliv Lamanšský. Jestli si prý myslím, že tento nápad má se snem něco společného? Zajisté, že si to myslím, podává skutečně rozluštění záhadného snového prvku. Nebo snad chcete pochybovat o tom, že tento vtip tu byl už před oním snem jako nevědomý základ prvku "průliv", můžete snad předpokládat, že k němu byl dodatečně vynalezen? Nápad svědčí totiž o skepsi, která se skrývá za jejím vtíravým obdivem, a odpor je společnou příčinou jak toho, že nápad přišel tak váhavě, tak i toho, že odpovídající snový prvek dopadl tak neurčitě. Všimněte si zde vztahu snového prvku k jeho nevědomému základu. Je jakoby kousíčkem tohoto nevědomého, jakoby narážkou na ně; svou izolací se stal zcela nesrozumitelným. c) Jednomu pacientovi se v delší souvislosti zdá: Kolem stolu zvláštního tvaru sedí několik členů jeho rodiny atd. K tomuto stolu ho napadá, že takový kus nábytku viděl na návštěvě u jedné rodiny. Pak jeho myšlenky pokračují: V této rodině byl mezi otcem a synem zvláštní vztah, a brzy k tomu dodá, že vlastně mezi ním a jeho otcem je tomu zrovna tak. Stůl je tedy vřazen do snu, aby vyjádřil tuto obdobu.

Tento pacient byl s požadavky výkladu snů už delší dobu obeznámen. Někdo jiný by se možná byl pozastavil nad tím, že se předmětem zkoumání má stát tak nepatrný detail, jako je tvar nějakého stolu. Nepokládáme skutečně nic ve snu za náhodné nebo lhostejné a očekáváme objasnění právě od vysvětlení takových nepatrných nemotivovaných detailů. Podivíte se možná ještě také tomu, že snová činnost vyjadřuje myšlenku "u nás je tomu zrovna tak jako u nich" právě volbou stolu. Ale také to se vysvětlí, uslyšíte-li, že zmíněná rodina se jmenuje: Stolařovi.2) Když snící osoba dává svým rodinným příslušníkům zaujmout místo u tohoto stolu, říká tím, že jsou také Stolařovi. Všimněte si zároveň, jak se při sdělování takových výkladů snů nutně musíme dopouštět nediskrétností. Tím jste také uhádli jednu ze zmíněných nesnází s výběrem příkladů. Byl bych mohl tento příklad snadno nahradit nějakým jiným, ale pravděpodobně bych se byl této indiskrétností vyhnul jen za cenu, že se dopustím nediskrétnosti jiné. Zdá se mi, že je čas zavést dva termíny, kterých bjrchom byli mohli používat už dávno. Budeme to, co sen vypráví, označovat jako zj e v n ý o b s a h s n u , a onen skrytý základ, k němuž máme dospět sledováním jednotlivých nápadů, označíme jako latentní snové myšlenky. Všimněme si pak vztahů mezi zjevným obsahem snu a latentními snovými 1) Česky: "Od vznešeného k směšnému je jen krůček (pas)." "Ano, pas de Calais (úžina Galaiská, průliv Lamanšský)." (Pozn. překl.) 2) V něm. originále "Tischler". (Pozn. překl.) 89 myšlenkami, jak se jeví na našich příkladech. Tyto vztahy mohou být velmi různé. V příkladech a) a b) je zjevný prvek také součástí snových myšlenek, ale jen jejich malým kousíčkem. Z velkého a složitého psychického útvaru v nevědomých snových myšlenkách pronikl kousek i do zjevného snu, jako jejich úryvek nebo jako narážka na ně, heslovitý náznak, telegrafická zkratka. Výkladová práce musí pak tento fragment nebo tento náznak doplnit v celek, jak se to obzvláště pěkně podařilo v příkladě b). Jeden druh deformace, v němž spočívá snová práce, je tedy nahrazeni úryvkem nebo narážkou. V případě c) lze nadto rozpoznat ještě další vztah, který je čistěji a zřetelněji vyjádřen v příkladech, jež uvedu nyní. d) Snící vytahuje ven určitou dámu (svoji známou), která se skrývá za postelí. Prvním nápadem sám najde smysl tohoto snového prvku (který je ovšem bezprostředně spjat s německým jazykovým zněním snové myšlenky a jejího zpracování: slovo vorziehen, "vytáhnout ven", znamená také "dávat někomu přednost"). Sen říká: dává této dámě přednost.1) e) Jiné osobě se zdá, že její bratr je zavřený ve skříni. První nápad nahrazuje slovo "Kasten" (skříň) synonymem "Schrank", a druhý podává nato výklad: bratr se uskrovňuje ( s c h rá n k t s i c h e i n). Také zde hraje roli původní slovní znění; slova "schránkt sich ein" by bylo možno žertovnou etymologickou konstrukcí vyložit jako "zavírá se do skříně".2) f) Snící vystupuje na horu, odkud je mimořádně daleký rozhled. To zní zcela rozumně, není na tom možná co vykládat, nýbrž postačí asi zeptat se, jaké vzpomínky se sen týká, a z jakého důvodu zde byla oživena. Ale mýlíte se; ukazuje se, že tento sen má zapotřebí výkladu zrovna tak jako kterýkoli jiný, zamotanější. Osobu, které se zdál, k němu totiž nenapadá žádná vzpomínka na nějaké vlastní výstupy na hory, nýbrž vzpomene na okolnost, že jeden její známý vydává , , R o z h I e d y ` `, časopis věnovaný našim vztahům k vzdáleným světadílům. Latentní snová myšlenka spočívá tu tedy v ztotožnění snícího s vydavatelem "Rozhledů".

Zde máte před sebou nový typ vztahu mezi zjevným a latentním snovým prvkem. Zjevný prvek není ani tak deformací prvku latentního, jako spíš jeho znázorněním, plastickým, konkrétním zobrazením, které vychází ze slovního znění. Právě tím dostává ovšem opět deformovanou podobu, nebol' u slova už jsme dávno zapomněli, z jakého konkrétního obrazu vzešlo, a proto je v obraze, kterým je nahrazeno, nedokážeme poznat. 1) Vysvětlující větu v závorce připojujeme pochopitelně sami. tJěmecké.znění je toto: Der Tráumer zieht eine . . . Dame hinter dem Bett hervor. Smysl snu je: Er gibt dieser Dame den Vorzug. (Pozn. překl.) z) Vysvětlující věta je opět naším dodatkem. (Pozn. překl.)Uvědomíme-li si, že zjevný sen se skládá převážně z vizuálních obrazů a jen zřídka z myšlenek a slov, jistě uhodnete, že tento druh vztahů má pro tvorbu snů obzvláštní význam. Vidíte zároveň, že tímto postupem lze ve zjevném snu vytvořit pro velkou řadu abstraktních myšlenek náhradní obrazy, které zároveň slouží maskovacímu záměru. Toto je přece technika obrázkových skrývaček. Z čeho pramení onen nádech vtipu, kterým se taková znázornění vyznačují, to je už zvláštní otázka, které se zde nemusíme dotýkat. O čtvrtém typu vztahů mezi zjevným a latentním prvkem musím prozatím ještě pomlčet, dokud se k němu nedostaneme v souvislosti s technikou výkladu. Ani pak vám nepodám úplný výčet, ale pro naše úkoly to tak postačuje. Máte teď odvahu troufnout si na výklad celého jednoho snu? Udělejme pokus, jsme-li pro tento úkol dost dobře vyzbrojeni. Nevyberu samozřejmě žádný obzvláště temný, ale přece jenom takový, na kterém se vlastnosti snů projevují dostatečně výrazně. Nuže, jedné mladé, už mnoho let provdané dámě se zdá toto: Sedí se svým mužem v divadle a jedna strana hlediště je úplně prázdná. Muž jí vypráví, že Eliška L. a její ženich sem chtěli jít také, ale dostali prý jen špatná místa, 3 za 1 zl. 50 kr., a tak je nemohli vzít. Ona je toho názoru, že to také nebylo žádné neštěstí. Z prvního jejího sdělení se dovídáme, že o tom, co bylo podnětem snu, je zmínka i v jeho zjevném obsahu. Její muž jí ve skutečnosti vyprávěl, že Eliška L., její přibližně stejně stará známá, se nyní zasnoubila. Sen je reakcí na tuto zprávu. Víme už, že u mnohých snů lze lehko prokázat takový podnět z předchozího dne a že osoba, které se sen zdál, takovou souvislost zpravidla bez obtíží označí. Informace téhož druhu poskytuje nám naše mladá dáma i pro ostatní prvky zjevného snu. Odkud se vzala ona okolnost, že jedna strana hlediště je prázdná? Je to narážka na skutečnou událost z předchozího týdne. Rozhodla se, že půjde na jisté divadelní představení, a pak koupila honem lístky, příliš brzy, takže musela platit předprodejní příplatek. Když pak přišli do divadla, ukázalo se, jak byla její starost zbytečná, nebot jedna strana hlediště byla skoro prázdná. Bylo by stačilo, kdyby byla lístky koupila až v den představení. Její muž ji také neopomněl kvůli této ukvapenosti škádlit. - A kde se vzalo těch 1 zl. 50 kr.? Ze zcela jiné souvislosti, která s onou předchozí nemá co dělat, ale také naráží na jednu zprávu z minulého dne. Její švagrová dostala od manžela jako dárek 150 zl. a ta hloupá husa neměla nic naléhavějšího na práci než běžet honem ke klenotníkovi a utratit ty peníze za nějaký šperk. - A co to číslo 3? K tomu neví nic, ledaže bychom přiznali nějaký význam nápadu, že zmíněná nevěsta, Eliška L., je jenom 0 3 měsíce mladší než ona, která je

vdaná pomalu už deset let. A ten 91 nesmysl, že někdo kupuje tří lístky, když jsou jen dva? K tomu neřekne nic a vůbec už odmítá sdělovat nějaké další nápady a informace. Svými několika málo nápady nám však přesto poskytla tolik materiálu, že z toho bude možno latentní snové myšlenky uhodnout. Je nám nápadné, že v jejích sděleních v souvislosti se snem se objevují na několika místech časová určení, která vytvářejí spojení mezi různými částmi tohoto materiálu. Obstarala vstupenky do divadla příliš brzy, koupila j e u k v a p e n ě , takže za ně musela zaplatit víc; švagrová si podobně p ř i s p í š i I a zanést svoje peníze ke klenotníkovi, aby si za ně koupila šperk, jako by se bála, že zmešká. Připojíme-li k onomu tak zdůrazňovanému hodnocení "příliš brzy", "ukvapeně", zprávu, která sen vyvolala, že totiž její přítelkyně, m I ad š í pouze o 3 měsíce, našla teď přece znamenitého manžela, a dále kritiku vyjádřenou ve výtkách adresovaných švagrové: j e n e s m y s I n é takhle se ukvapovat, pak nám vystoupí jakoby sama od sebe tato konstrukce latentních snových myšlenek, za něž je zjevný sen hrubě znetvořenou náhražkou: "Byl to ode mne přece n e s m y s I , že jsem se se sňatkem tak ukvapila! Na příkladu Elišky vidím, že bych byla našla manžela i později." (Ukvapenost je znázorněna jejím chováním pří koupi lístku a chováním švagrové při koupi šperku. Sňatek je tu nahrazen návštěvou divadla.) To by byla hlavní myšlenka; možná že můžeme pokračovat, třebaže s menší jistotou, protože na těchto místech by se analýza neobešla bez dalších sdělení osoby, které se sen zdál: "A za ty peníze bych byla mohla dostat stokrát lepšího!" (150 zl. je stokrát víc než 1 zl. 50 kr.) Smíme-li sem za peníze dosadit věno, znamenalo by to, že se za věno kupuje manžel; jak šperk, tak i ony špatné lístky by tu tedy zastupovaly manžela. Ještě víc by se nám hodilo, kdyby právě prvek "3 lístky" měl něco společného s nějakým mužem. Ale tak daleko naše chápání ještě nesahá. Uhodli jsme jenom, že sen vyjadřuje n í z k é h o d n o c e n í vlastního muže a nespokojenost s tím, že se tak brzy proJdala. Soudím, že výsledek tohoto prvního výkladu snu nás víc překvapil a zmátl než uspokojil. Hrne se tu toho na nás příliš mnoho najednou, víc, než dokážeme zatím zvládnout. Pozorujeme už, že poučení z tohoto výkladu snu nevyčerpáme beze zbytku. Pospěšme si vyhmátnout to, v čem vidíme bezpečný nový poznatek. Za prvé: Je pozoruhodné, že v latentních myšlenkách spočívá hlavní důraz na prvku ukvapenosti; v zjevném snu právě z toho nic nenajdeme. Bez analýzy bychom byli nemohli mít žádné tušení, že tento moment hraje nějakou roli. Je tedy, zdá se, možné, že právě hlavní věc, to, co je ve středu nevědomých myšlenek, zůstane v zjevném snu nevyjádřeno. To musí ovšem dojem, kterým celý sen působí, podstatně změnit. Za druhé: Ve snu se objevuje nesmyslné spojení: 3 za 1 zl. 50 kr.; mezi snovými myšlenkamiuhadujeme větu: Byl to nesmysl (vdát se tak brzy). Můžeme vyloučit, že tu myšlenka "byl to nesmysl" muže být vyjádřena právě zařazením určitého nesmyslného prvku do zjevného snu? Za třetí: Srovnáním poznáváme, že vztah mezi zjevnými a latentními prvky není naprosto jednoduchý, naprosto není takový, že by vždy jeden zjevný prvek nahrazoval jeden prvek latentní. Mezi oběma tábory je tu zřejmě spíše jakýsi kolektivní vztah, při němž jeden prvek zjevný může zastupovat hned několik prvků latentních, nebo jeden latentní může být nahrazen několika prvky zjevnými. Co se týče smyslu snu a postoje, který k němu ona dáma zaujala, dalo by se říci také mnoho překvapivého. Výklad sice uznává za správný, ale diví se mu.

Nevěděla, že si svého muže tak málo cení; neví také, proč by ho měla hodnotit tak nízko. Na tom je tedy ještě mnoho nepochopitelného. Opravdu se také domnívám, že pro výklad snů nejsme ještě vyzbrojeni a že si musíme nejprve osvojit ještě další poznatky a důkladněji se na něj připravit. VIII. PREDNAŠKA Sny dětí Dámy a pánové! Zůstal v nás dojem, že jsme postupovali příliš rychle. Vraťme se o kousek zpátky. Než jsme přistoupili k našemu poslednímu pokusu zvládnout naší technikou obtíže snové deformace, řekli jsme si, že by bylo nejlepší tyto nesnáze obejít tím, že bychom se zaměřili na sny, u kterých deformace odpadla nebo je jen zcela nepatrná, pokud ovšem nějaké takové existují. Tím se opět odchylujeme od historického vývoje našeho poznání, neboť na existenci takových nedeformovaných snů byla naše pozornost ve skutečnosti obrácena teprve po důsledném uplatnění výkladové techniky, když už byla provedena analýza snů deformovaných. Sny, jaké hledáme, se najdou u dětí. Jsou krátké, jasné, souvislé, snadno srozumitelné, jednoznačné, a přitom je nepochybné, že je mezi sny můžeme počítat. Nemyslete si ale, že takové jsou všechny dětské sny. I snová deformace se začíná projevovat v dětství velmi brzy. Byly zaznamenány sny pětiletých až osmiletých dětí, které už mají všechny znaky snů pozdějších. Omezíte-li se však na věk od počátku pozorovatelné duševní činnosti do čtvrtého nebo pátého roku, najdete řadu snů, které lze označit jako sny infantilního rázu, a jednotlivé sny téhož druhu můžete pak pozorovat i v pozdějších dětských letech. Ba i u dospělých osob se za jistých podmínek vyskytnou sny, které se zcela rovnají snům typicky infantilním. Na těchto dětských snech budeme nyní moci velmi snadno a s velkou jistotou dospět k závěrům o podstatě snu a doufáme jenom, že tyto závěry budou mít rozhodující význam a že se prokáže jejich obecná platnost. 1. Abychom těmto snům porozuměli, není zapotřebí žádné analýzy, není třeba používat žádné techniky. Dítěte, které svůj sen vypráví, se nemusíme na nic vyptávat. Ale je třeba připojit kousek vyprávění ze života tohoto dítěte. Existuje pokaždé nějaký zážitek z předchozího dne, který nám sen vysvětlí. Sen je reakcí duševního života během spánku na tento denní prožitek. Poslechneme si několik příkladů, abychom o ně mohli opřít své další závěry. a) Hošík starý 22 měsíců má jako gratulant dát darem košíček s třešněmi. Dělá to viditelně velmi nerad, i když mu bylo slíbeno, že z nich trochudostane i on. Druhý den ráno vypráví svůj sen: He(r)man spapal všecky třešínky. b) Děvčátko ve věku 31/4 roku jede poprvé loďkou přes jezero. Při vystupování nechce z lodě a hořce pláče. Zdá se jí, že doba jízdy po jezeře uběhla příliš rychle. Druhý den ráno: Dneska v noci jsem jezdila po jezeře. Můžeme jistě doplnit, že tato

jízda trvala déle, c) Chlapce starého 51/4 roku vezmou na výlet do Escherntalu u Hallstattu. Slyšel vyprávět, že Hallstatt leží na úpatí Dachsteinu. O tuto horu projevoval velký zájem. Z jejich bytu v Aussee byl Dachstein pěkně vidět a dalekohledem bylo možno rozeznat nahoře i Simonyho chatu. Dítě se několikrát pokoušelo dalekohledem ji spatřit; zůstalo neznámo, s jakým úspěchem. Výlet započal ve veselé náladě plné očekávání. Jakmile se v dohledu objevila nová hora, chlapec se ptal: To je Dachstein? Čím častěji dostal na tuto otázku zápornou odpověď, tím se stával rozladěnější, nakonec úplně zmlkl a když se mělo jít ještě kousek cesty k vodopádu, nechtěl už dál. Myslili si, že je příliš unavený, ale druhý den ráno vyprávěl celý blažený: Dneska v noci se mi zdálo, Že jsme byli na Simonyho chatě. S tímto očekáváním se tedy výletu zúčastnil. Pokud jde o podrobnosti, uvedl jen to, co už předtím slyšel: Jde se nahoru šest hodin po schodech. Tyto tři sny nám postačí, abychom z nich vyvodili všechny poznatky, o které nám jde. 2. Vidíme, že tyto dětské sny nejsou nesmyslné; jsou to s roz u m i te I n é, plnocenné duševní úkony. Vzpomeňte si na to, co jsem vám uvedl jako medicínský úsudek o snu, na ono přirovnání k prstům člověka neznalého hudby, přebíhajícím sem tam po klávesách klavíru. Jistě ván~ neunikne, jak ostře tyto dětské sny tomuto pojetí odporují. Bylo by ale opravdu pnliš zvláštni, kdyby právě dítě mělo ve spánku podávat celistvé psychické výkony, jestliže se dospělý ve stejném případě omezuje pouze na jednotlivé automatické reakce. Máme také všechny důvody, abychom u dítěte předpokládali lepší a hlubší spánek. 3. U těchto snů chybí snová deformace; proto také nevyžadují žádnou výkladovou práci. Zíevný a latentní sen zde spadají vjedno. Snová deformace tedy nepatří k podstatě snu. Mohu předpokládat, že vám tím spadl kámen ze srdce. Ale kousíček snové deformace, určitý rozdíl mezi zjevným obsahem snu a latentními myšlenkami budeme muset při podrobnější úvaze konstatovat i u těchto snů. 4. Dětský sen je reakcí na nějaký denní prožitek, který po sobě zůstavil lítost, touhu, nevyplněné přání. Sen přináší přímé, nezahalené splnění tohoto přání. Připomeňte si nyní, co jsme si řekli o roli zevních nebo vnitřních tělesných podráždění jakožto rušitelů spánku a podnětů vyvolávajících sny. Seznámili jsme se se zcela bezpečnými fakty, která tuto roli potvrzují, podařilo se nám ale tímto způsobem vysvětlit jen malý 95 počet snů. U těchto dětských snů nic nenasvědčuje působení takových somatických podnětů; v tom se nemůžeme mýlit, neboť jde o sny zcela srozumitelné a přehledné. Proto se však nemusíme podnětové etiologie snu ještě vzdávat. Můžeme si položit pouze otázku, proč jsme od počátku zapomněli, že kromě tělesných podnětů rušících spánek existují také rušivé podněty duševní? Víme přece, že poruchy spánku u dospělých má zpravidla na svědomí právě duševní vzrušení, které člověku zabraňuje, aby odvrátil svůj zájem od světa a vytvořil tak u sebe duševní stav usínání. Nechce život přerušit, nýbrž raději by pokračoval v práci na věcech, které ho zaměstnávají, a proto neusíná. Takovým duševním podnětem rušícím spánek je tedy pro dítě nevyřízené přání, na které reaguje snem. 5. Odtud dospějeme nejkratší cestou k vysvětlení, co je funkcí snu. Sen jakožto reakce na psychický podnět musí být s to tento podnět vyřídit, takže je odstraněn a v spánku se může

pokračovat. Jaké jsou dynamické předpoklady takového vyřízení podnětu pomocí snu, to ještě nevíme, ale už nám svítá, že s e n n e n í r u š i t e I e m s p á n k u, jak bývá osočován, nýbrž jeho ochráncem, odstraňuje to, co spánek ruší. Myslíme si sice, že nebýt snu, byli bychom spali lépe, ale jsme na omylu; ve skutečnosti bychom byli bez pomoci snu nespali vůbec. Je to jeho zásluha, že jsme spali alespoň natolik dobře. Nemohl se vyhnout tomu, aby nás poněkud nerušil, zrovna tak jako noční hlídač nemůže nezpůsobit trochu hluku když honí rušitele klidu, kteří nás chtějí rámusem vzbudit. 6. Ze přání je vyvolavatelem snu a splnění tohoto přání jeho obsahem, to je jeden z hlavních znaků snu. Druhým, stejně konstantnímm znakem je to, že sen nevyjadřuje pouze myšlenku, nýbrž znázorňuje splnění přání formou halucinačního prožitku. Chtěla bych jezdit po jezeru, takto zní přání, které sen vyvolává; obsahem snu samotného je pak: J e z d í m po jezeru. Určitý rozdíl mezi latentním azjevným snem, určitá deformace latentních snových myšlenek existuje tedy i u těchto jednoduchých dětských snů, totiž přeměna myšlenky v zážitek. Při výkladu snu musíme především opačným postupem odstranit právě tuto změnu. Kdyby se mělo ukázat, že toto je zcela obecná vlastnost snu, pak tedy onen uvedený úryvek snu "vidím bratra v nějaké skříni" bychom nesměli překládat jako "můj bratr se uskrovňuje" nýbrž: ,chtěl bych, aby se bratr uskrovňoval, ať se bratr uskrovní". Z oněch dvou zmíněnych obecných vlastností snu má zřejmě druhá vlastnost větší vyhlídku, že bude uznána bez námitek. Teprve dalekosáhlým zkoumáním se nám podaří zjistit, že vyvolavatelem snu musí být vždy nějaké přání a ne nějaká starost, předsevzetí nebo výčitka, ale onen druhý znak, že totiž sen tento podnět pouze neobráží, nýbrž že ho ruší, odstraňuje, vyřizuje určitým druhem prožitku, zůstane tím vším nedotčen. 7. Vyjdeme-li z tohoto znaku snu, můžeme se opět vrátit i k srovnání snus chybným úkonem. U chybného úkonu jsme rozlišili tendenci rušivou a rušenou a chybný úkon byl kompromisem mezi nimi oběma. Totéž schéma platí i pro sen. Rušenou tendencí nemůže u něho být žádná jiná než tendence spát. Rušivou tendenci nahrazujeme psychickým podnětem, řekněme tedy přáním, které se dožaduje svého splnění, protože doposud jsme nepoznali žádný jiný duševní podnět, který by spánek rušil. Sen je tu tedy výsledkem kompromisu. Člověk spí, ale přesto prožívá vyplnění určitého přání; uspokojuje nějaké přání, ale přitom pokračuje ve spánku. Obě tendence se zčásti prosadily a zčásti ustoupily od svých požadavků. 8. Vzpomeňte si, že jsme jednu chvíli očekávali objasnění problémů týkajících se snu od skutečnosti, že určité pro nás velmi průhledné fantazijní výtvory bývají nazývány "denní sny". Nuže, tyto denní sny jsou skutečně splněním přání, splněním ctižádostivých a erotických tužeb, které dobře známe, ale je to splnění pouze myšlené, třebas případně i živě představované, nikdy je halucinačně neprožíváme. Z obou hlavních znaků snů je tu tedy uchován právě znak méně prokázaný, kdežto druhý zcela odpadá jakožto závislý na stavu spánku a v bdělém životě nerealizovatelný. V jazykovém úzu je tedy skryto jakési tušení o tom, že splnění přání je jedním z hlavních znaků snu. Mimochodem, jestliže prožívání ve snu je jen představování umožněné a změněné podmínkami stavu při spánku, tedy jakési "denní snění po dobu noci", pak už také chápeme, že proces snové tvorby může noční podnět vyřídit a přinést uspokojení, neboť i denní snění je činnost spojená s uspokojením a jen kvůli němu se jí také člověk oddává.

Ale nejen tento, ještě i jiný jazykový úzus vypovídá ve stejném smyslu. Známá přísloví říkají: vepři se zdá o žaludech a huse o kukuřici; nebo se ptají: o čem se zdá kuřeti? o prosu. Přísloví tedy sestupuje ještě hlouběji než my, od dítěte až ke zvířeti, a tvrdí, že obsahem snu je uspokojení nějaké potřeby. Totéž naznačují, zdá se, i mnohé slovní obraty, jako např.: "krásné jako sen", "to by mě bylo ani ve snu nenapadlo", "to jsem si nedokázal představit ani v nejodvážnějších snech". Jazykový úzus tu zjevně zaujímá zcela vyhraněné stanovisko. Existují přece i úzkostné sny a sny s trapným nebo lhostejným obsahem, ale ty jazykový úzus nijak neovlivnily. Zná sice "zlé" sny, ale sen povýtce je pro něho líbezné splnění nějakého přání. Neexistuje také žádné přísloví, které by prohlašovalo, že praseti nebo huse se zdá o tom, jak je zaříznou. Je přirozeně nemyslitelné, že by si byli autoři, kteří psali o snu, nepovšimli této jeho vlastnosti splňovat nějaké přání. Stalo se to naopak velmi často, ale žádného z nich nenapadlo vidět v ní něco obecně platného a učinit z ní stěžejní bod teorií vysvětlujících sen. Dovedeme si domyslit a také se toho ještě dotkneme, co je od toho asi odvrátilo. 97 Teď se ale podívejte, jakou spoustu poznatků jsme získali zhodnocením dětských snů, a to skoro bez námahy! Co nám z něho všechno vyplynulo! Funkce snu jakožto ochránce spánku, jeho vznik ze dvou střetajících se tendencí, z nichž jedna, touha spát, zůstává konstantní, druhá pak usiluje o ukojení nějakého psychického podnětu, důkaz, že sen je psychický úkon nadaný smyslem, i jeho oba hlavní znaky: splnění přání a halucinační prožívání. A při tom jsme mohli skoro zapomenout, že provádíme psychoanalýzu. Kromě toho, že jsme navázali na chybné úkony, neměla naše práce žádný specifický ráz. Takovéto vysvětlení dětských snů by byl mohl podat i kterýkoli psycholog, jenž o předpokladech psychoanalýzy nic neví. Proč to tedy žádný neudělal? Kdyby existovaly jen takové sny, jako jsou sny infantilní, byl by náš problém rozřešen, naše úloha by byla splněna, a to aniž jsme se museli vyptávat toho, komu se sen zdál, aniž jsme museli počítat s nějakým nevědomím a aniž jsme museli používat volných asociací. Nuže, zde nás nyní zřejmě čeká pokračování naší úlohy. Opakovaně jsme už učinili zkušenost, že vlastnosti vydávané za obecně platné se pak potvrdily jen pro určitý typ a určitý počet snů. Půjde nám tedy o to, jestli obecné znaky, které jsme vyvodili z dětských snů, obstojí lépe, jestli platí také pro ony sny, které nejsou průhledné, a v jejichž zjevném obsahu nelze rozeznat žádný vztah ke zbytkům nějakých denních přání. Podle našeho pojetí byly tyto sny velmi silně deformovány, a proto si také prozatím nemůžeme o nich udělat žádný úsudek. Tušíme také, že k objasnění této deformace budeme mít zapotřebí psychoanalytické techniky, bez níž jsme se u dětských snů, jejichž vysvětlení jsme právě hledali a našli, mohli obejít. V každém případě však existuje ještě jedna skupina snů, které nejsou deformovány a v nichž lze podobně jako u dětských snů splnění přání snadno rozpoznat. Jsou to ony sny, které bývají po celý život vyvolávány naléhavými tělesnými potřebami, hladem, žízní, potřebou sexuální, a které tedy představují přímé splnění přání jako reakci na vnitřní tělesné podněty. Tak jsem u děvčátka starého 19 měsíců zaznamenal sen, který se skládal z jídelního lístku, k němuž bylo připojeno její jméno (Anna F. . . ., červené jahody, zahradní jahody, vajíčka, ham), a který byl reakcí na jednodenní dietu naordinovanou kvůli zažívacím potížím; tyto potíže byly připisovány tomu, že se nakrmila právě oním ovocem, které se ve snu vyskytuje hned dvakrát za sebou. Současně se musela kvůli vrtochům své bloudivé ledviny postit po

celý den i babička, jejíž věk se doplňoval s věkem vnučky na rovnou sedmdesátku, a téže noci se jí pak zdálo, že ji pozvali jako čestného hosta a předkládali jí nejlepší pochoutky. Pozorování týkající se vězňů ponechaných o hladu a osob, které na cestách a výzkumných výpravách musely snášet všelijaká strádání, nás poučují, že za těchto podmínek se pravidelně zdávají sny o ukojení těchtopotřeb. Tak Otto N o r d e n s kj ó I d vypráví ve své knize "Antarctic" ( 1904) o mužstvu, které s ním přezimovalo (sv. I, str. 336): "Velmi charakteristické pro zaměření našich nejniternějších myšlenek byly naše sny, které nebyly nikdy živější a četnější než právě teď. I ti z našich kamarádů, kteří jinak mívali sny jen výjimečně, mohli teď po ránu, když jsme si navzájem vyměňovali své poslední zkušenosti z tohoto světa fantazie, vyprávět dlouhé historky. Všechny se týkaly onoho zevního světa, který byl teď tak daleko od nás, byly ale často přizpůsobeny našim současným poměrům . . . Jídlo a pití byly ostatně středem, kolem kterého se naše sny točily nejčastěji. Jeden z nás, který v noci exceloval v tom, že se účastníval velkých slavnostních obědů, byl blažený, když mohl ráno sdělit, že "měl diner o třech chodech"; jinému se zdávalo o tabáku, o celých horách tabáku; jinému zase o lodi, připlouvající s napjatými plachtami po nezamrzlé vodě. Ještě jeden sen si zaslouží zmínky: Listonoš přináší poštu a dlouze vysvětluje, proč na sebe dopisy nechaly tak dlouho čekat, doručil je na nesprávnou adresu a teprve po dlouhé námaze se mu podařilo dostat je zase zpátky. Samozřejmě, že jsme se zaměstnávali ve spánku i věcmi ještě nemožnějšími, ale nedostatek fantazie skoro u všech snů, které se zdály mně samotnému nebo které jsem slyšel vyprávět, byl zcela nápadný. Bylo by jistě psychologicky vysoce zajímavé, kdyby všechny tyto sny byly zaznamenány. Každý ale lehko pochopí, s jakou touhou jsme očekávali spánek, když nám mohl nabídnout všechno "po čem každý z nás nejhoroucněji prahl." Cituji ještě podle Du Prela: "Mungo Park, který na jedné své cestě Afrikou málem zahynul žízní, snil tehdy bez ustání o vodnatých údolích a nivách své vlasti. Podobně se hladem trýzněný Trenck ve Sternschanze v Magdeburku vídával uprostřed bohatých hodů a George Back, účastník první výpravy Franklinovy, když měl pro hrozné strádání blízko k smrti hladem, sníval ustavičně a pravidelně o vydatných jídlech." Kdo si při večeři dopřává požitku z ostře kořeněných jídel a přivodí si tak noční žízeň, má pak snadno sny o tom, že pije. Je ovšem nemožné zlikvidovat silnější potřebu jídla nebo pití snem; člověk se z takového snění se žízní probouzí a musí se teď napít skutečné vody. Výkon snu je v tomto případě prakticky nepatrný, ale proto není ještě o nic méně jasno, že měl sloužit k tomu, aby vzdor podnětu pudícímu k procitnutí a k jednání spánek udržel. Je-li intenzita těchto potřeb menší, sny o ukojení nám často pomohou, abychom se přes ně přenesli. Zrovna tak vytváří sen ukojení i pod vlivem podráždění sexuálního, ale toto ukojení má určité zvláštnosti, které stojí za zmínku. Protože je vlastností sexuálního pudu, že je na svém objektu závislý o stupeň méně než hlad a žízeň, může ukojení v polučním snu být ukojením reálným, a následkem jistých nesnází ve vztahu k objektu, na které ještě přijde řeč, 99 se přitom obzvlášť často stává, že se reálné ukojení přesto spojuje s nezřetelným nebo deformovaným snovým obsahem. Tato zvláštnost polučních snů činí z nich, jak upozornil O. Rank, výhodné objekty pro studium snové deformace. Všechny sny vyvolané tělesnými potřebami obsahují u

dospělých zpravidla kromě ukojení samého ještě i něco jiného, a co pochází z čistě psychických podnětových zdrojů a nemůže být pochopeno bez výkladu. Nechceme ostatně tvrdit, že sny vyjadřující splnění přání touto infantilní formou se u dospělých vyskytují pouze jako reakce na uvedené neodbytné potřeby. Známe i krátké a jasné sny tohoto druhu, které vznikají pod vlivem určitých dominujících situací a jejichž podněty pramení ze zdrojů nepochybně psychických. Takové jsou např. sny z nedočkavosti, když někdo vykonal přípravy k nějaké cestě, k nějakému vystoupení, které je pro něho významné, k přednášce nebo k nějaké návštěvě, a nyní ve snu prožívá předčasné vyplnění svého očekávání: vidí se tedy v noci předcházející očekávanému prožitku u cíle cesty, v divadle, v rozhovoru s osobou, kterou má navštívit. Anebo sny právem označované jako sny z pohodlnosti, když se někomu, kdo si rád přispí, zdá, že už vstal, že se umývá nebo že je ve škole, zatímco ve skutečnosti spí dál, a vstane tedy raději ve snu než doopravdy. Přání spát, které se na tvorbě snu, jak jsme poznali, pravidelně podílí, se v těchto snech projevuje naplno a ukazuje se jako hlavní tvůrce snu. Potřeba spánku řadí se tak oprávněně po bok ostatním závažným tělesným potřebám. Na reprodukci jednoho Schwindova obrazu ze Schackovy galerie v Mnichově vám tu mohu ukázat, jak správně malíř pochopil vznik snu z určité dominující situace.1) Je to "Sen vězně", jehož obsahem může být tudíž jedině vězňovo.osvobození. Velmi hezké je, že na svobodu se má dostat oknem, neboť oknem právě pronikl dovnitř dráždící světelný paprsek, který vězně probouzí ze spánku. Skřítkové stojící jeden na druhém zobrazují zřejmě postoje, které by musel zaujmout postupně on sám, kdyby se měl vyšplhat do výše okna, a nemýlím-li se, nepodkládám-li umělci při tom příliš mnoho záměrnosti, má nejhořejší ze skřítků, který piluje mříž a dělá tedy to, co by právě chtěl udělat vězeň, stejné rysy jako on. U všech ostatních snů, kromě snů dětských a snů infantilního typu, staví se nám, jak bylo řečeno, do cesty snová deformace. Nemůžeme prozatím říci, jsou-li i ony splněním přání, jak se domníváme; z jejich zjevného obsahu neuhodneme, jakému psychickému podnětu vděčí za svůj vznik, a nemůžeme prokázat, že rovněž usilují o to tento podnět odstranit nebo vyřídit. Musí být nejdříve podrobeny výkladu, tj. musí být přeloženy, jejich 1) Viz obrázek na str. 100. 101 deformace musí být opět zlikvidována, jejich zjevný obsah je nutno nahradit obsahem latentním, a pak teprve můžeme rozhodnout, jestli to, co jsme zjistili u infantilních snů, má platnost pro všechny sny. Schwind: Sen vězně v iv Ix. PŘEDNAŠKA Snová cenzura Dámy a pánové! Jak sny vznikají, jaká je jejich podstata a funkce, poznali jsme studiem snů dětských. Sny odstraňují (psychické) podněty rušící spánek, a to halucinačně prožívaným ukojením. Ze snů dospělých lidí mohli jsme ovšem vysvětlit pouze jednu skupinu, tu, kterou jsme označili jako sny infantilního typu. Jak je tomu s ostatními, ještě nevíme, ale také jim prozatím nerozumíme. Předběžně jsme dospěli k výsledku, jehož význam bychom neměli podceňovat. Pokaždé, když je pro nás nějaký sen plně srozumitelný, zjišťujeme, že představuje halucinačně prožívané splnění přání. Tato shoda nemůže být náhodná a nemůže být bez významu. O snu jiného druhu předpokládáme na základě různých úvah a analogicky s pojetím chybných úkonů, že je deformovanou náhražkou za neznámý obsah a že tento obsah je z něho nejprve

nutno odvodit. Prozkoumání, pochopení této snové deformace je nyní naším nejbližším úkolem. Právě snová deformace působí, že nám sen připadá cizí a nesrozumitelný. Chceme se o ní dovědět několik věcí: za prvé, odkud pramení, jaký je její dynamismus, za druhé, co dělá, a konečně, jak to dělá. Můžeme také říci, že snová deformace je dílem snové práce. Chceme snovou práci popsat a zjistit, které síly v ní působí. A nyní si poslechněte tento sen. Byl zaznamenán jednou dámou z našeho kruhu,') a podle její informace pochází od jakési vážené a kultivované starší dámy. Analýza tohoto snu nebyla provedena. Naše referentka poznamenává, že pro psychoanalytika tu není třeba žádného výkladu. Dáma, které se zdál, ho také nevyložila, ale vyjádřila svůj soud o něm, a odsoudila ho tak, jako kdyby ho vyložit dovedla. Rekla o něm totiž: A takovéhle ohavné, hloupé věci se zdají padesátileté ženě, která ve dne v noci nemá jiné myšlenky než starost o své dítě! Anynítedyónenseno "milostných službách": Jde do posádkové nemocnice č. 1 a říká stráži u brány, že musí mluvit s hlavním lékařem . . . (uvádí nějaké jí neznámé jméno), protože chce v nemocnici nastoupit službu. Přitom slovo ,služba`zdůrazní tak, že poddůstojník hned pozná, že 1) Paní dr. von Hug-Hellmuth. (Pozn. autora) 103 jde o ,milostné`služby. Protože je to stará žena, pustí ji po nějakém váhání dovnitř. Ale místo k hlavnímu lékaři přijde do velké, ponuré místnosti, kde okolo dlouhého stolu stojí a sedí mnoho důstojníků a vojenských lékařů. Obrátí se se svým návrhem na jakéhosi štábního lékaře, který jí porozumí už po několika slovech. Její řeč zní ve snu takto: ,Já a četné jiné vídeňské ženya mladé dívky jsme ochotny vojákům, a to mužstvu a důstojníkům bez rozdílu . . . ` Zde následuje ve snu mumlání. Že tomuto mumlání všichni přítomní správně porozuměli, dosvědčují jí zčásti zaražené, zčásti potutelné výrazy důstojníků. Dáma pokračuje: , Vím, že naše rozhodnutí zní podivně, ale myslíme je naprosto vážně. Vojáka v poli se také nikdo neptá, jestli chce zemřít, nebo ne. ` Následuje několik minut trapného mlčení. Stúbní lékař jí ovine paži okolo pasu a říká: ,Milostivá paní, představte si, že by skutečně došlo k tomu, . . . ` (mumlání). Vyvine se jeho paži s myšlenkou: Jsou jeden jako druhý, a odpoví: , Můj bože, jsem stará žena a snad se ani vůbec do té situace nedostanu. Jedna podmínka by se ostatně musela dodržet; musel by se brát ohled na věk; aby se nestalo, že by snad nějaká starší žena . . . (mumlání) docela mladému chlapci; to by bylo hrozné! Štábní lékar".".~ ,Zcela chápu. ` Několik důstojníků, mezi nimi i jeden, který se zamlada o ni ucházel, se hlasitě zasměje a dáma projeví přání, aby ji dovedli k hlavnímu lékaři, který je jejím známým, aby se všechno dořešilo. Přitom k svému největšímu ustrnutí shledá, že jeho jméno nezná. Štábní lékař jí přesto velmi zdvořile a uctivě ukáže, že má jít do druhého patra po velmi úzkých železných točitých schodech, které vedou do horních poschodí rovnou z oné místnosti. Když po nich stoupá nahoru, slyší, jak jeden důstojník říká: , To je velkolepé rozhodnutí, co na tom, jestli jde o mladou nebo starou ženu; všechna čest!` S pocitem, že koná prostě svoji povinnost, vystupuje po nekonečném schodišti. Tento sen se během několika málo týdnů ještě dvakrát opakuje, a to - jak dáma poznamenává - jen z docela bezvýznamnými a veskrze nesmyslnými změnami. Způsob, jakým je sen rozvinut, odpovídá denní fantazii: má jen několik nesouvislejších míst a několik jednotlivostí v jeho obsahu by bylo mohlo být objasněno dotazem, k čemuž, jak víte,

nedošlo. Nápadně a pro nás zajímavé je však to, že jsou v něm na několika místech mezery, a to nikoli mezery ve vzpomínce, nýbrž v jeho obsahu. Na třech místech je obsah jakoby vymazán; pronášené věty, v kterých se tyto mezery objevují, jsou přerušeny mumláním. Protože jsme neprovedli žádnou analýzu, nemáme přísně vzato ani žádné právo vyslovovat se o smyslu tohoto snu. Ale jsou tu náznaky, z kterých se cosi dá vyvodit, např. ono slovo "milostné služby", a především nutí také ony úryvky hovoru, které bezprostředně předcházejí mumlání, k tomu, abychom je doplnili, a to způsobem nutně jednoznačným. Dosadíme-li tyto doplňky, vyjde nám z toho fantazie toho obsahu, že snící je ochotna splnit svou vlasteneckou povinnost a dát svou osobu k dispozici, aby mohly být ukojeny erotické potřeby vojáků, jak důstojníků, tak i mužstva. To je jistě nanejvýš pohoršlivé, vzor bezostyšně libidinózní fantazie, jenomže - ve snu samém se toto vůbec něobjevuje. Právě tam, kde by souvislost vyžadovala toto přiznání, setkáváme se ve zjevném snu s nezřetelným mumláním, něco se tu ztratilo nebo bylo potlačeno. Je nasnadě, v tom se doufám shodneme, že právě pohoršlivost těchto míst byla motivem k jejich potlačení. Kde ale najdete obdobu k něčemu takovému? V dnešní době nemusíte hledat dlouho. Vezmete-li do ruky kterékoli noviny, shledáte, že na tom a onom místě text chybí a místo něho svítí bílá plocha papíru. Je to, jak víte, dílo novinové cenzury. Na těchto místech, nyní prázdných, stálo něco, co se vysokému úřadu cenzurnímu nezamlouvalo, a muselo proto zmizet. Soudíte, že je to škoda, že to asi byla zrovna nejzajímavější, "nejlepší pasáž". Jindy se vliv cenzury neprojevil až na hotové větě. Autor předvídal, proti kterým místům lze očekávat námitky cenzury, a proto je předem zmírnil, lehce je obměnil anebo se spokojil jen s náznaky a narážkami na to, co mu původně plynulo z pera. Pak také list nemá žádná prázdná místa, ale z jistých nejasných a věc obcházejících formulací můžete uhodnout, že se tu ohled na cenzuru uplatnil předem. Nuže, tohoto přirovnání se přidržíme. Říkáme, že i ony vypuštěné úryvky snového hovoru, nahrazené mumláním, byly obětovány jakési cenzuře. Mluvíme přímo o snové cenzuře, které je nutno přiznat určitý podíl na deformaci snu. Všude, kde jsou v zjevném snu mezery, byly zaviněny snovou cenzurou. Bylo by záhodno jít ještě dál a vidět projev cenzury i všude tam, kde je nějaký prvek snu ve vzpomínce mezi ostatními zřetelnějšími prvky obzvlášť matný, neurčitý a pochybný. Ale jen zřídka se tato cenzura projeví tak nezahaleně, bylo by možno říci tak naivně, jako v případě uvedeného snu o "milostných službách". Daleko častěji se uplatní cenzura oním druhým způsobem, tím, že původní podobu oslabuje, předkládá místo ní jen náznaky a narážky. Pro třetí způsob fungování snové cenzury neznám v činnosti cenzury novinové žádnou obdobu; ale právě ji mohu demonstrovat na onom jediném příkladu snu, který jsme až doposud analyzovali. Jistě si vzpomínáte na sen o "třech špatných vstupenkách za 1 zl. 50 kr." V latentních myšlenkách tohoto snu vystupoval do popředí prvek "ukvapeně, příliš brzy". Šlo v nich o to: Byl to nesmysl vdát se tak b rz y , - byl také nesmysl shánět tak brzy vstupenky, bylo to od švagrové směšné, že peníze tak ukvapeně utratila, aby si za ně koupila šperk. Z tohoto ústředního prvku snových myšlenek nepřešlo do zjevného snu nic; v tom se dostala do středu návštěva divadla a kupování lístků. Tímto přesunem důrazu, tímto 105 přeskupením obsahových prvků se zjevný sen stává snovým myšlenkám tak nepodobný, že by za ním tyto myšlenky nikdo nemohl vytušit. Toto přesunutí důrazu je hlavním prostředkem snové deformace a dává snu onen cizí ráz, kvůli němuž by ho ani ten, komu se zdál, neuznal za svůj vlastní výtvor.

Vynechávky, obměny a přeskupení materiálu jsou tedy účinky snové cenzury a prostředky snové deformace. Snová cenzura sama je původcem nebo jedním z původců snové deformace, jejímž zkoumáním se nyní zabýváme. Obměny a přeskupení jsme si zvykli označovat také souhrným názvem "přesun". Po těchto poznámkách o účincích snové cenzury obrátíme nyní pozornost k jejímu dynamismu. Doufám, že tento výraz nechápete příliš antropomorfně a nepředstavujete si snového cenzora jako nějakého přísného mužíčka nebo jakéhosi ducha sídlícího v mozkové komůrce a vykonávajícího tam svůj úřad, ale také ne příliš v duchu lokalizačních hypotéz: že byste mysleli na nějaké "mozkové centrum", z kterého takový cenzurní vliv vychází a jehož poškozením nebo odstraněním by tento vliv zanikl. Není to prozatím nic víc než dobře použitelný termín pro určitý dynamický vztah. Toto slovo nám nebrání položit si otázku, jaké tendence tento vliv vykonávají a které tendence postihuje; nepřekvapí nás také, když se dovíme, že jsme na snovou cenzuru narazili už jednou dříve, aniž jsme ji zřejmě poznali. Tak tomu totiž skutečně bylo. Vzpomeňte si, že když jsme začali používat naší techniku volných asociací, udělali jsme jednu překvapivou zkušenost. Vycítili jsme, že se našemu úsilí dospět do snového prvku k nevědomému prvku, který nahrazuje, staví v cestu jakýsi odpor. Tento odpor, řekli jsme, může být různě velký, jednou obrovský, podruhé skutečně nepatrný. V tomto druhém případě stačí nám při naší výkladové práci jen několik mezičlánků; jestliže je však velký, pak musíme projít dlouhými řetězy asociací, které nás odvádějí daleko od snového prvku, a cestou musíme překonávat všechny ty potíže, které na sebe berou podobu kritických námitek proti jednotlivému nápadu. To, co se nám při výkladové práci staví v cestu jako odpor, to musíme nyní připsat snové práci jakožto snovou cenzuru. Odpor při výkladu je jen objektivací snové cenzury. Dokazuje nám také, že snovou deformací se cenzura nevyčerpala, že nezanikla, když toto vykonala, nýbrž že funguje dál jako trvalé zařízení, které má tuto deformaci udržet. Ostatně tak jako byla při výkladu síla odporu u každého prvku jiná, tak je rozdílně velká i deformace, kterou cenzura přivodila u jednotlivých prvků téhož snu. Srovnáme-li zjevný a latentní sen, vidíme, že některé latentní prvky byly zcela vyloučeny, jiné byly více nebo méně modifikovány a jiné zas byly převzaty do zjevného snového obsahu beze změny, ba případně byly i zesíleny. 106 Chtěli jsme ale zkoumat, které tendence cenzuru provádějí a proti kterým je zaměřena. Nuže, tuto otázku, která má pro pochopení snu a snad i lidského života vůbec základní význam, lze lehko zodpovědět, prohlédneme-li si jen onu řadu snů, které se podařilo vyložit. Tendence provádějící cenzuru jsou ty, ke kterým se osoba snícího hlásí i při bdělém usuzování, s nimiž se cítí zajedno. Odmítáme-li správně provedený výklad vlastního snu, činíte to, buďte ujištěni, z týchž důvodů, které vedly i zásahy cenzury, které vyvolaly snové znetvoření a způsobily, že sen potřebuje být vykládán. Vzpomeňte si na sen naší padesátileté dámy. Aniž svůj sen vyložila, připadá jí ohavný, ještě rozhořčenější by byla, kdyby jí byla paní dr. v. H u g sdělila něco z nezbytného výkladu, a právě tento odsudek je příčinou toho, že nejpohorlivější místa v jejím snu byla nahrazena mumláním. Ale tendence, proti kterým se snová cenzura obrací, musíme popsat nejprve ze stanoviska této instance samé. Pak můžeme říci jenom to, že jsou veskrze zavrženíhodného rázu, pohoršlivé v etickém, estetickém i sociálním směru, zkrátka věci, na které se člověk vůbec neodvažuje pomyslet nebo na které myslí jen s odporem. Především jsou tato cenzurovaná přání, která do snu pronikla ve zdeformované podobě, projevem bezmezného a bezohledného egoismu. Vlastní Já vystupuje v každém snu a v každém také hraje hlavní roli, i když se v jeho zjevném

obsahu dokáže dobře skrýt. Tento "sacro egoismo" snu jistě není bez souvislosti se zaměřením na spánek, které přece spočívá v odvrácení zájmu od celého zevního světa. Já zbavené takto všech etických pout ztotožňuje se také se všemi nároky sexuálních pudů, i s takovými, které byly už dávno naší estetickou výchovou odsouzeny nebo které odporují všem mravním omezením. Úsilí o slast - libido, jak říkáme - volí své objekty beze všech zábran, a právě zakázané objekty nejraději. Nejen manželku bližního, nýbrž především incestní objekty, jejichž posvátná nedotknutelnost je lidmi obecně uznávána, matku a sestru u muže, otce a bratra u ženy. (Také sen naší padesátileté dámy je snem incestním, jeho libido je zjevně zaměřeno na syna.) Chtíče, o nichž se domníváme, že jsou lidské povaze cizí, se ukazují sdostatek silné, aby dokázaly vyvolat sny. Také nenávist běsní v nich beze všech mezí. Pomstychtivá přání a přání smrti namířená proti nejbližším, v životě nejmilovanějším osobám, proti rodičům, sourozencům, manželskému partnerovi, vlastním dětem, nejsou ničím neobvyklým. Tato cenzurovaná přání, zdá se nám, vystupují ze skutečného pekla; když jsou v bdělém stavu podrobena výkladu, žádná cenzura se nám nezdá proti nim být dost tvrdá. Neobviňujte však kvůli tomuto zlému obsahu sen sám. Nezapomněli jste snad přece, že jeho funkce je nevinná, ba dokonce užitečná, totiž chránit spánek před tím, co ho ruší. Takováto špatnost netkví v podstatě snu. Víte 107 přece také, že existují i sny, v kterých lze rozpoznat ukojení oprávněných přání a naléhavých tělesných potřeb. U těch se ovšem nevyskytuje žádná snová deformace; také jí ale nemají zapotřebí, mohou splnit svoji funkci, aniž budou urážet etické a estetické tendence našeho Já. Mějte také na paměti, že snová deformace je úměrná dvěma faktorům. Je tím větší na jedné straně, čím horší je přání, které musí být cenzurováno, ale na druhé straně také, čím přísnější jsou toho času nároky cenzury. Mladé, přísně vychované a upejpavé děvče bude proto s neúprosnou cenzurou deformovat i snová hnutí, která bychom my lékaři museli uznat např. za dovolená, nevinně libinózní přání, a která tak za deset let později bude posuzovat i dívka sama. Nejsme ostatně ještě vůbec tak daleko, abychom se mohli nad výsledkem naší výkladové práce rozhořčovat. Myslím, že mu ještě patřičně nerozumíme; především leží však před námi úkol obhájit ho proti některým námitkám. Není nic tak těžkého najít na něm nějaký háček. K výkladům snů jsme přistoupili za určitých předpokladů, k nimž jsme se přiznali: že totiž sen má vůbec nějaký smysl, že lze z hypnotického spánku na spánek normální přenést poznatky o existenci duševních pochodů aktuálně nevědomých a že všechny nápady jsou determinovány. Kdybychom byli na základě těchto předpokladů dospěli při výkladech snů k přijatelným výsledkům, vyvodili bychom pak z toho právem, že tyto předpoklady byly správné. Co však, když naše výsledky vypadají tak, jak jsem to právě vylíčil? Pak je přece nasnadě říci: Jsou to nemožné, nesmyslné, přinejmenším velmi nepravděpodobné výsledky, a na našich předpokladech bylo tudíž něco nesprávného. Buď sen přece jen není žádným psychickým jevem, nebo není pravda, že v normálním stavu existuje něco nevědomého, anebo má naše technika někde nějakou trhlinu. Není toto vysvětlení prostší a uspokojivější než připustit všechny ty ohavnosti, které jsme údajně odhalili na základě svých předpokladů? Je to obojí! Jak jednodušší, tak i uspokojivější, ale proto ještě to není nutně také správnější. Dopřejme si ještě času, věc není ještě zralá k rozhodnutí. Především můžeme kritiku proti

našim výkladům snů ještě posílit. To, že jejich výsledky jsou tak neutěšené a nevábné, by možná nepadalo tolik na váhu. Závažnějším argumentem je to, že osoby, kterým jsme z výkladu jejich snů taková přání přisoudili, je co nejdůrazněji a s dobrým odůvodněním popírají. Cože? říká jeden, chcete mi ze snu dokázat, že je mi líto částek, které jsem vynaložil na výbavu své sestry a na výchovu svého bratra? Ale to přece není možné; pracuji přece jen pro své sourozence, nemám v životě žádný jiný zájem, než abych splnil svoje povinnosti vůči nim, jak jsem to jako nejstarší syn slíbil naší zesnulé matce. Anebo nějaká dáma řekne: Já že přeji svému muži smrt! To je přece odporný nesmysl! Nejenomže žijeme v nejšťastnějším manželství - to mipravděpodobně nebudete věřit - ale jeho smrt by mě také připravila o všechno, co jinak na světě mám. Nebo někdo jiný nám zase namítne: Já že chovám nějaké smyslné touhy týkající se mé sestry? To je směšné; vůbec mi na ní nesejde; nejsme spolu zadobře a už léta jsem s ní nepromluvil ani slovo. Možná že bychom tomu ještě nepřikládali takovou váhu, kdyby tito lidé tendence, které jsme jim na základě výkladu jejich snů přisoudili, prostě nepotvrdili nebo popřeli; mohli bychom říci, že jsou to právě věci, které o sobě nevědí. Ale že v sobě cítí právě přímý opak takového vyloženého přání a že nám převahu tohoto opačného postoje mohou dokázat i svým způsobem života, to nás nakonec přece jen musí zarazit. Nebylo by teď na čase nechat už celé té práce na výkladu snů jako nečeho, co bylo svými výsledky dovedeno ad absurdum? Nikoli, pořád ještě ne. Také tento silnější argument neobstojí, jestliže ho kriticky napadneme. Předpokládáme-li jednou, že v duševním životě existují nevědomé tendence, pak zjištění, že ve vědomém životě převládají tendence opačné, nedokazuje vůbec nic. Možná že v duševním životě je místo i pro protichůdné tendence, pro protiklady, které existují současně vedle sebe; ba je možné, že právě převaha jednoho hnutí je podmínkou pro to, aby jeho opak byl nevědomý. Zbývají tedy přece jenom pouze námitky formulované zprvu, že totiž výsledky výkladu snů nejsou jednoduché a jsou velmi neutěšené. Na první z nich je nutno odpovědět, že se vším horováním pro jednoduchost nedokážete rozřešit ani jediný z problémů snu; nezbývá vám než smířit se s tím, že věci jsou tu složitější. A k druhé otázce lze říci, že zjevně nejednáte správně, když ze záliby nebo odporu, který pocíťujete, činíte motiv vědeckého úsudku. Co z toho, že vám výsledky výkladu snů připadají neutěšené, ba dokonce zahanbující a odporné? ,~a n'empéche pas d'exister") slyšel jsem jako mladý doktor prohlásit jednou v podobném případě svého učitele Charcota. Člověk tudíž musí být pokorný a nechat své sympatie a antipatie stranou, chce-li se dovědět, jak tomu v tomto světě doopravdy je. Kdyby vám nějaký fyzik mohl dokázat, že organický život na Zemi bude v krátkém čase vystřídám úplným ztuhnutím, troufáte si pak i jemu odpovědět: To není možné, tato vyhlídka je příliš neutěšená? Myslím, že budete mlčet, dokud nepřijde jiný fyzik a nedokáže, že v předpokladech nebo výpočtech prvního je nějaká chyba. Jestliže zamítáte, co je vám nepříjemné, pak mechanismus tvorby snu spíše opakujete, než abyste ho pochopili a překonali jej. Snad potom přislíbíte, že na odpuzující ráz cenzurovaných snových přání nebudete hledět, a omezíte se na argument, že je přece jen nepravděpodobné, aby zlo zaujímalo v lidském založení tak široké místo. Ale opravňují vás vaše vlastní zkušenosti k takovému tvrzení? Nechci 1) To nebrání věcem v existenci. (Pozn. překl.) 109 hovořit o tom, jak se snad jevíte sami sobě, ale našli jste snad u svých představených a konkurentů tolik blahovůle, našli jste

tolik rytířskosti u svých nepřátel a tak málo závisti ve společnosti, v níž se pohybujete, že se cítíte zavázáni popírat podíl egoisticky zlých hnutí v lidské povaze? Není vám známo, jak jsou lidé v průměru neschopní sebevlády a nespolehliví ve všech záležitostech týkajících se sexuálního života? Anebo nevíte, že všech těch přečinů a výstředností, o kterých za noci sníme, se denně dopouštějí lidé v bdělém stavu jako zločinů? Nepotvrzuje tu psychoanalýza jen starý výrok Platonův, že dobří jsou ti, kteří se spokojují pouze sněním o tom, co druzí, zlí, opravdu dělají? A teď nechte stranou jednotlivce a pohleďte na tu velkou válku, která pořád ještě pustoší Evropu, pomyslete na to, jaké bezměrné množství brutality, krutosti a prolhanosti se teď může v kulturním světě volně projevovat. Myslíte opravdu, že by se dalo nějaké hrstce nesvědomitých ctižádostivců a svůdců podařilo rozpoutat všechny tyto zlé duchy, kdyby nebylo zároveň i spoluviny miliónů svedených? Troufáte si i za těchto okolností bojovat za názor, že zlo je z duševní konstituce člověka vyloučeno? Namítnete mi, že válku posuzuji jednostranně; dala příležitost, aby se projevilo i to, co je v lidech nejkrásnějšího a nejušlechtilejšího, jejich hrdinství, jejich sebeobětavost, jejich sociální cítění. Zajisté, ale nechtějte se tu podílet na nespravedlnosti, které se lidé vůči psychoanalýze tak často dopouštěli, když jí totiž vytýkali, že určitou věc popírá jen proto, že jinou věc tvrdila. Není naším úmyslem popírat ušlechtilá hnutí lidské povahy, ani jsme neučinili nikdy nic, co by snižovalo jejich hodnotu. Naopak; neukazuji vám jenom ona cenzurovaná zlá přání, ale také cenzuru, která je potlačuje a k nepoznání mění. U toho, co je v lidské povaze zlé, prodléváme s větším důrazem jen proto, že to druzí popírají, a tím se ovšem lidský duševní život nestává lepším, ale zato nesrozumitelnějším. Když se pak vzdáme jednostranně etického hodnocení, dokážeme jistě i poměr zla a dobra v lidské povaze formulovat správnějším způsobem. Na tom tedy zůstává. Nemusíme se tedy výsledků naší práce na výkladu snů vzdávat, i když nám musejí připadat zarážející. Možná že se později budeme moci přiblížit jejich porozumění jinou cestou. Prozatím si zapamatujeme: Deformace snu je výsledkem cenzury, kterou provádějí uznané tendence Já vůči tak či onak pohoršlivým tužbám, které se v nás za noci, během spánku ozývají. Proč ovšem zrovna za noci, a odkud tato zavrženíhodná přání pocházejí, na tom je ještě mnoho podnětů k otázkám a mnoho úkolů k zkoumání. Ale bylo by nesprávné, kdybychom teď opomněli patřičně vyzvednout i další výsledek dosavadních výzkumů. Snová přání, která nás chtějí rušit ve spánku, jsou nám neznámá, dovídáme se o nich teprve výkladem snu;můžeme je tedy označit jako aktuálně nevědomá ve zmíněném už smyslu. Ale musíme si říci, že jsou také více než jen aktuálně nevědomá. Osoba, které se sen zdál, je popírá, jak jsme se v tak mnoha případech přesvědčili, i když už je z výkladu snu poznala. Opakuje se pak zase případ, s kterým jsme se poprvé setkali při výkladu přeřeknutí "naplílí", když nás slavnostní řečník rozhořčeně ujišťoval, že si ani tehdy, ani nikdy předtím žádného neuctivého hnutí vůči svému šéfovi nebyl vědom. Už tehdy jsme o ceně takového ujištění zapochybovali a nahradili jsme je předpokladem, že řečník trvale nic neví o tomto hnutí, ale že v něm toto hnutí existuje. Toto se nyní opakuje při každém výkladu nějakého silně deformovaného snu a nabývá tak pro naše pojetí stále většího významu. Jsme teď ochotni předpokládat, že v duševním životě existují jevy a tendence, o kterých člověk vůbec nic neví, buď že o nich neví už dlouhou dobu, anebo o nich dokonce nikdy nevěděl. Nevědomí dostává

tak pro nás nový smysl; přívlastek "aktuálně" nebo "dočasně" přestává už charakterizovat jeho podstatu, a nevědomé může znamenat také trvale nevědomé, nejenom "toho času latentní". Přirozeně budeme muset i o této věci slyšet někdy příště trochu víc. v iv x. PŘEDNASKA Symboly ve snu Dámy a pánové! Zjistili jsme, že snová deformace, která nám vadí v porozumění snu, je výsledkem cenzurní činnosti namířené proti nepřijatelným, nevědomým hnutím a přáním. Ale netvrdili jsme přirozeně, že cenzura je jediným faktorem, který působí snovou deformaci, a opravdu také můžeme při dalším studiu snu dospět k objevu, že se na tomto výsledku podílejí i faktory jiné. To znamená, že i kdyby snová cenzura byla vyřazena, nebyli bychom stejně s to snu rozumět, zjevný sen by se ani pak pořád ještě nekryl s latentními snovými myšlenkami. Tento druhý faktor, který činí sen neprůhledným, tento další příspěvek k snové deformaci jsme objevili, když jsme soustředili pozornost na jednu mezeru v naší technice. Už jsem vám přiznal, že analyzované k jednotlivým prvkům snu občas skutečně nic nenapadá. Nestává se to ovšem tak často, jak analyzovaní tvrdí; ve velmi mnoha případech lze vytrvalostí nápad přece jen vynutit. Ale zbývají přesto případy, v nichž asociace selhávají, anebo když jsou vynuceny, neposkytnou to, co od nich očekáváme. Dojde-li k tomu v průběhu psychoanalytické léčby, má to zvláštní význam, který se nás zde však netýká. Stává se to však i při výkladu snů u normálních osob nebo při výkladu vlastních snů. Přesvědčíme-li se, že v takových případech všechno naléhání nic nepomáhá, dospějeme nakonec k objevu, že se tato nevítaná náhoda vyskytuje pravidelně u určitých snových prvků, a začneme tam, kde jsme zprvu viděli jen výjimečné selhání techniky, rozeznávat novou zákonitost. Toto všechno nás uvádí v pokušení, abychom tyto "němé" snové prvky vyložili sami, abychom se vlastními prostředky pokusili o jejich překlad. Dospíváme pak nutně k poznatku, že kdykoli se k takovému dosazení odhodláme, pokaždé dostaneme uspokojivý smysl, kdežto pokud se k takovému zásahu nerozhodneme, sen zůstává beze smyslu a jeho souvislost je přerušena. Hromadění mnoha zcela obdobných případů dá pak už našemu zprvu nesmělému pokusu požadovanou jistotu. Vykládám to všechno trochu schematicky, ale pro účely výuky je to přece dovoleno, a není to také podáno nesprávně, nýbrž pouze zjednodušeně. Tímto způsobem získáme pro řadu snových prvků konstantní překlady,tedy docela podobně jako to nacházíme v našich lidových snářích pro všechny věci, o kterých se člověku zdá. Nezapomínáte přece, že při naší asociační technice nikdy nevycházejí za snové prvky navzájem shodné náhrady. Teď mi hned řeknete, že tato cesta k výkladu vám připadá ještě daleko nejistější a více vystavená námitkám než ona dřívější pomocí volných nápadů. Ale přistupuje tu navíc přece jen ještě i něco jiného. Když totiž nashromáždíme zkušeností dost takových konstantních náhrad, řekneme si najednou, že nám na tyto části výkladu snů měla skutečně postačit vlastní znalost, že tato místa skutečně mohla být srozumitelná i bez nápadů toho, komu se sen zdál. Odkud bychom měli jejich význam znát, ukáže se ještě v druhé polovině našeho výkladu. Takový konstantní vztah mezi určitým snovým prvkem a jeho překladem označujeme jako s y m b o I i c k ý a snový prvek sám jako sy m b o I nevědomé snové myšlenky.

Vzpomenete si snad, že jsem dříve, při zkoumání vztahů mezi snovými prvky a jejich původními základy, rozlišil tři takové vztahy, vztah části k celku, vztah narážky a vztah obrazného znázornění. O čtvrtém vztahu jsem se vám tehdy zmínil, ale nejmenoval jsem ho. Nuže, tento čtvrtý vztah je zde zaváděný vztah symbolický. K němu se vážou velmi zajímavé diskuse a těm chceme nyní věnovat pozornost, ještě než vyložíme naše speciální pozorování o symbolice. Symbolika je možná nejpozoruhodnější kapitola nauky o snu. Především: Protože symboly jsou stabilními překlady, splňují do jisté míry ideál antického stejně jako lidového vykládání snů, od kterého jsme se naší technikou velmi vzdálili. Dovolují nám za určitých okolností vyložit nějaký sen, aniž jsme se vyptávali toho, komu se zdál, neboťten k symbolu beztak nedovede nic povědět. Známe-li obvyklé snové symboly a k tomu osobnost, o jejíž sen jde, poměry, v kterých žije, a dojmy, které snu předcházely, jsme často s to sen bez dalšího vyložit, podat rovnou jeho okamžitý překlad. Takový umělecký kousek lichotí tomu, kdo sen vykládá, a imponuje tomu, komu je výklad určen; příjemně se odlišuje od namáhavé práce s vyptáváním osoby, které se sen zdál. Nenechte se tím ale svést. Naším úkolem není předvádět umělecké kousky. Výklad spočívající na znalosti symbolů není nějakou technikou, která by mohla asociační techniku nahradit nebo se s ní měřit. Pouze ji doplňuje a užitečné výsledky poskytuje jen tehdy, když je ho použito v jejím rámci. Pokud jde ale o znalost psychické situace toho, kdo snil, uvažte, že vám k výkladu nebudou předloženy jen sny vašich dobrých známých, že ony denní události, které byly ke snu podnětem, zpravidla neznáte, a že znalost toho, čemu říkáme psychická situace, vám poskytnou právě nápady analyzovaného. Zvlášť pozoruhodné, i s ohledem na souvislosti, o kterých bude řeč ještě ~i 113 později, je dále také to, že proti existenci symbolických vztahů mezi snem a nevědomím se opět ozvaly nejprudší hlasy odporu. I někteří soudní a úctyhodní lidé, kteří šli s psychoanalýzou značný kus cesty, ji zde odmítli následovat. Tento postoj je však tím pozoruhodnější, že za prvé symbolika není vlastní pouze snu nebo pro něj příznačná, a za druhé, že snová symbolika vůbec nebyla psychoanalýzou objevena, i když psychoanalýza není jinak na překvapivé objevy nijak chudá. Jako objevitel snové symboliky, pokud jí vůbec chceme přiznat nějaký počátek v moderní době, musí být jmenován filozof K. A. Scherner (1861). Psychoanalýza Schernerova zjištění potvrdila a také je ovšem pronikavým způsobem pozměnila. Ted' budete chtít slyšet něco o podstatě snové symboliky a nějaké příklady na ni. Rád vám sdělím, co vím, ale přiznávám se vám, že naše pochopení nesahá tak daleko, jak bychom chtěli. Podstatou symbolického vztahu je srovnání, ale nikoli srovnání libovolné. Tušíme, že pro toto srovnání platí nějaké zvláštní podmínky, ale nemúžeme říci jaké. Ne všechno, s čím nějaký předmět nebo děj můžeme srovnat, se také vyskytuje ve snu jako jeho symbol. Na druhé straně nevyjadřuje sen symbolicky cokoliv, nýbrž jen určité prvky latentních snových myšlenek. Existují tedy omezení v obou směrech. Musíme také přiznat, že pojem symbolu nelze v současné době nijak přesně ohraničit, plynule přechází v náhradu jednoho prvku jiným, v obrazové znázornění apod., a blíží se i narážce. U řady symbolů je srovnání, které bylo jejich základem, zřejmé. Vedle toho existují jiné symboly, u kterých si musíme položit otázku, kde vlastně máme hledat společný znak, tertium comparationis tohoto domnělého srovnání. Při bližší úvaze jej pak můžeme objevit, ale může nám také skutečně zůstat skryt. Jestliže je

symbol přirovnáním, je dále divné, že se toto přirovnání nedá odhalit asociacemi a že je ani snící osoba nezná, užívá ho, aniž o něm ví. Ba co víc, že nemá ani chuť toto přirovnání akceptovat, i když je před ní vyslovíme. Vidíte tedy, že symbolický vztah je srovnáním zcela zvláštního druhu, jehož základ ještě jasně nechápeme. Možná že později bude lze ještě najít nějaké poukazy na tuto neznámou. Okruh věcí, které bývají ve snu symbolicky znázorňovány, není velký. Lidské tělo jako celek, rodiče, děti, sourozenci, narození. smrt, nahota -aještě cosi k tomu. Jediné typické, tj. pravidelné znázornění lidské osoby jako celku je d ů m , jak poznal už S c h e r n e r, který přisuzoval tomuto symbolu dokonce mimořádný význam, jaký mu nepřísluší. Ve snu se někdy stává, že se spouštíme, jednou s veselým pocitem, jindy s úzkostí, po fasádách domů. Fasády se stěnami zcela hladkými jsou muži; ale fasády s výstupky a balkóny, kterých se lze zachytit. jsou ženy. Rodiče se ve snu objevují jako císař a císařovna, král a královna nebo jiné osoby těšící se vážnosti: v tomto směru je tedy sen velmi uctivý. Méně něžnězachází s dětmi a sourozenci; ti bývají symbolizováni jako malá zvířátk a , jako n e p ř í j e m n ý h m yz. Narození bývá skoro pravidelně znázorňováno nějakým vztahem k vodě; buď člověk do vody spadne nebo z ní vylézá, zachraňuje někoho, kdo tone, tj. má k němu mateřský vztah, nebo je sám nějakou osobou takto zachraňován. Umírání bývá ve snu nahrazeno odcestováním, jízdou vlakem, fakt, že je někdo mrtvý, různými nejasnými, jakoby váhavými náznaky, nahota o d ě v e m a u n i f o r m o u. Vidíte, jak se zde hranice mezi symbolickým znázorněním a znázorněním pomocí narážky rozplývá. Ve srovnání se skrovností tohoto výčtu nám musí být nápadné, že předměty a obsahy určitého dalšího okruhu bývají znázorňovány symbolikou mimořádně bohatou. Jde o okruh sexuálního života, genitálií, sexuálních procesů a pohlavního styku. Převážnou většinu symbolů ve snu představují symboly sexuální. Ukazuje se tu při tom pozoruhodný nepoměr. Označovaných obsahů je jen málo, ale symbolů pro ně neobyčejně mnoho, takže každá z těchto věcí může být vyjádřena četnými a skoro rovnocennými symboly. Při výkladu pak dochází k něčemu, co budí obecnou nelibost. Symbolické výklady jsou v protikladu k rozmanitosti snových obrazů velmi jednotvárné. To se nikomu, kdo se o tom dovídá, nechce zamlouvat; ale co se dá proti tomu dělat? Protože poprvé v těchto přednáškách přichází řeč na věci týkající se sexuálního života, jsem vám povinen vysvětlit a zdůvodnit způsob, jakým hodlám o tomto tématu pojednávat. Psychoanalýza nevidí žádný důvod něco zahalovat nebo jen naznačovat, nepokládá také za nutné stydět se za to, že se zabývá tímto závažným předmětem, soudí, že je správné a slušné označovat všechno pravým jménem a doufá, že tímto způsobem bude nejspíše možno vyhnout se rušivým vedlejším myšlenkám. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že se hovoří k posluchačstvu, které se skládá z příslušníků obou pohlaví. Jako neexistuje žádná věda in usum delphini, tak neexistuje ani žádná věda pro naivní žabky, a přítomné dámy daly tím, že se objevily v této posluchárně, na srozuměnou, že chtějí být stavěny na roveň mužům. Pro mužské pohlavní ústrojí má tedy sen celou řadu znázornění, která je nutno označit jako symbolická, a společný znak přirovnání je u nich většinou velmi zřejmý. Především je pro mužské pohlavní ústrojí jako celek symbolicky závažné posvátné číslo 3. Nápadnější a pro obě pohlaví zajímavá součást tohoto ústrojí, mužský pohlavní úd, bývá symbolicky zastupován věcmi, které se mu podobají tvarem, tedy věcmi, které jsou dlouhé a tyčí se do výšky, jako: hole, deštníky, tyče, stromy apod. Dále pak předměty, které s ním mají

společnou vlastnost, že mohou pronikat do těla a zraňovat, tedy špičatými z b r a n ě m i všeho druhu, n o ž i , dýkami, kopími, šavlemi, ale také zbraněmi střelnými: puškami, 115 pistolemi a revolverem, který se k tomu tvarem hodí tak dobře. V úzkostných snech dívek hraje pronásledování mužem, který je vyzbrojen nožem nebo střelnou zbraní, velkou roli. Toto je snad nejčastější případ snové symboliky a můžete si ho teď snadno přeložit. Bezprostředně srozumitelná je také náhrada mužského pohlavního údu předměty, z kterých vytéká voda: vodovodními kohoutky, kropicími konvemi, vodotrysky a jinými předměty, které se zase mohou rodlužovat, jako visacími lampami, šroubovacími tužkami atd. ~e tužky, pera, pilníčky na nehty, kladiva ajiné nástrojejsounespornýmisexuálními symboly, souvisí rovněž s pojetím tohoto orgánu, které je podobně nasnadě. Pozoruhodná vlastnost pohlavního údu, že se může vzpřímit a překonává tak tíži, tento dílčí projev erekce, vede k symbolickému znázornění balóny, letadly a v poslední době í zepelíny. Sen dovede ale erekci symbolizovat ještě i jiným, výraznějším způsobem. Pohlavní úd se v něm stane nejpodstatnější součástí celé osoby a sen tedy nechá ji samotnou létat. Nebudete se doufám cítit roztrpčeni, že ony sny o létání, které všichni známe a které bývají často tak krásné, musí být vykládány jako sny vyplývající z celkového sexuálního vzrušení, jako erekční sny. Z psychoanalytických badatelů prokázal nezvratně správnost tohoto výkladu P . F e d e r n , ale k stejnému závěru byl svými výzkumy doveden i M o u r I y Vold, tolik chválený pro svoji střízlivost, který provedl ony experimenty s umělými pozicemi paží a nohou během spánku a který měl k psychoanalýze skutečně daleko, snad o ní dokonce ani nevěděl. Neuvádějte také jako námitku fakt, že tytéž sny o létání mohou mít i ženy. Vzpomeňte si spíš na to, že naše sny mají splňovat přání, a že přání být mužem se u ženy vyskytuje vědomě nebo nevědomě velmi často. Také fakt, že žena může toto přání realizovat stejnými prožitky jako muž, nezmýlí nikoho, kdo se jen vyzná v anatomii. Žena má přece na svém pohlavním ústrojí také malý úd podobající se údu mužskému a tento malý úd, klitoris, hraje dokonce v dětském věku a ve věku, kdy ještě nedochází k pohlavnímu styku, stejnou roli jako velký pohlavní úd mužův. K méně srozumitelným mužským sexuálním symbolům patří někteří plazi a ryby, především proslulý symbol hada. Proč tatáž funkce připadla i klobouku a plášti, není jistě lehké uhádnout, ale jejich symbolický význam je mimo jakoukoli pochybu. Lze si konečně položit ještě také otázku, jestli i náhradu mužského údu nějakým jiným údem, nohou nebo rukou, můžeme označit jako symbolickou, Myslím, že nás k tomu nutí souvislost a paralelní symboly ženské. Ženské pohlavní ústrojí bývá symbolicky znázorňováno všemi předměty, které s ním mají tu společnou vlastnost, že v sobě mají dutinu, jež může do sebe něco pojmout. Tedy jámami, šachtami ajeskyněmi, nádobami a lahvemi, krabicemi, schránkami, kufry, pouzdry, bedn a m i , k a p s a m i atd. Také I o ď patří do této řady. Některé symboly se vztahují spíš na mateřské lůno než na ženské pohlaví, např.: s k ř í n ě , kamna a především místnost. Symbolika místnosti stýká se tu se symbolikou domu, dveře vnitřní i dveře domovní se stávají symboly genitálního otvoru. Ale také látky symbolizují ženu: dřevo, papír a předměty z nich zhotovené, stůl a kniha. Ze zvířat musíme uvést alespoň h I e m ý ž d ě a š k e b I i jako

nesporné ženské symboly; z částí těla je třeba jmenovat ústa, zastupující genitální otvor, ze staveb kostel a kapličku. Jak vidíte, nejsou všechny tyto symboly stejně srozumitelné. Ke genitáliím musíme přiřadit i prsy, které jako větší polokoule ženského těla bývají znázorňovány jablky, broskvemi a plody vůbec. Genitální ochlupení obou pohlaví popisuje sen jako les a křoví. Složitá topografie ženských pohlavních orgánů činí pochopitelným, že tyto orgány bývají často zobrazovány jako k r aj í n a se skálou, lesem a vodou, kdežto impozantní mechanismus mužského pohlavního ústrojí vede k tomu, že je symbolizují nejrůznější nesnadno popsatelné, složité stroje. Jako symbol ženského pohlaví stojí za zmínku ještě také schránka na šperky; klenot a poklad označují milovanou osobu i ve snu; sladkostí jsou častým znázorněním sexuálního požitku. Ukojení na vlastním pohlavním ústrojí bývá naznačováno h r a m i všeho druhu, také h ro u n a klavír. Symbolickým znázorněním onanie je zejména klouzání a smyk, stejně jako trhání nějaké větve. Obzvlášť pozoruhodným snovým symbolem je vypadnutí nebo vytržení zubu. Znamená jistě především kastraci jako trest za onanii. Zvláštní znázornění pohlavního styku nacházíme ve snu méně často, než by se po dosavadních sděleních mohlo očekávat. Zde je třeba jmenovat rytmické úkony, jako ta n ec, j í zd u na koni a stoupání, a také násilné prožitky, jako přejetí. K tomu přistupují různé řemeslné práce a přirozeně také ohrožování zbraněmi. Nesmíte si použití ani překlad těchto symbolů představovat jako něco zcela jednoduchého. Vyskytuje se při tom ledacos, co našemu očekávání odporuje. Tak se například zdá stěží uvěřitelné, že v těchto symbolických znázorněních nebývají často pohlavní rozdíly nijak ostře rozlišovány. Některé symboly znamenají pohlavní ústrojí vůbec, nezáleží na tom, zda mužské nebo ženské. např. malé dítě, synáček nebo dceruška. Jindy může být symbolu převážně mužského použito k označení ženského pohlaví nebo naopak. Tomu neporozumíme. dokud se neobeznámíme s vývojem lidských sexuálních představ. V některých případech může tato dvojznačnost symbolů být jen zdánlivá; u nejnápadnějších symbolů, jako jsou z b r a n ě , k a p s a. b e d n a , je také toto bisexuální použití vyloučeno. Chci nyní vyjít nikoliv od zobrazeného, ale od symbolu samotného. 117 podat přehled sfér, z kterých sexuální symboly bývají většinou brány, a připojit několik dodatků se zvláštním zřetelem na symboly, jejichž společný znak nechápeme. Takovým nejasným symbolem je k I o b o u k , možná í pokrývka hlavy vůbec, který má zpravidla mužský význam, ale může dostat í význam ženský. Zrovna tak i plášť znamená muže, možná že ne vždy ve vztahu k pohlavnímu ústrojí. Máte právo ptát se, proč. Volně visící kravata, kterou ženy nenosí, je zřetelně mužským symbolem. Bílé prádlo, a plátno vůbec je ženské; šaty, uniformy jsou, jak už jsme slyšeli, náhražkou za nahotu, za tělesné tvary; bota, pantofel je ženské pohlaví, o stolu a dřevu padla už zmínka jako o záhadných, ale určitě ženských symbolech. Žebřík, schody, schodiště, respektive chůze po nich, jsou bezpečně ověřené symboly pohlavního styku. Při bližším přihlédnutí postřehneme, že společným znakem může být rytmus této chůze, možná i stoupající vzrušení a zadýchání, čím výše stoupáme. O krajině jakožto znázornění ženského pohlaví jsme se už zmínili. Hora a skála jsou symboly mužského pohlavního údu; zahrada je častým symbolem ženského pohlaví.

Ovocný plod tu nezastupuje dítě, nýbrž prsy. Divoká zvířata znamenají smyslně vzrušené lidi, dále zlé pudy, vášně. Květy a květiny označují ženské pohlavní ústrojí nebo speciálně panenství. Jistě nezapomínáte, že květy jsou skutečně pohlavním ústrojím rostlin. M í s t n o s t už jako symbol známe. Znázornění se může dále rozvinout, a to tak, že okna a vchody i východy místnosti dostanou význam tělesných otvorů. Také to, zda je místnost otevřena nebo zavřena, má podobně symbolický význam, a k I í č, kterým se otvírá, je bezpečně mužský symbol. To by tedy byl materiál k snové symbolice. Není úplný a mohl by být jak prohlouben, tak i rozšířen. Ale myslím, že vám ho bude připadat víc než dost, možná že vzbudí i vaši nevoli. Budete se ptát: Copak žiji opravdu uprostřed samých sexuálních symbolů? Jsou všechny předměty, které mě obklopují, všechno šatstvo, které si oblékám, všechny věci, které vezmu do ruky, vždy znovu sexuální symboly a nic jiného? Je tu opravdu dost důvodů k udiveným otázkám a první z nich zní: Odkud tedy vlastně známe význam těchto snových symbolů, ke kterým nám člověk, jemuž se sen zdál, neposkytne sám žádné nebo jen nedostačující informace? Odpovím: z velmi různých pramenů, z pohádek a mýtů, šprýmů a vtipů, z folklóru, tj. z nauky o mravech, zvycích, průpovídkách a písních různých národů, z básnického i obecného jazykového úzu. Tady všude se objevuje tatáž symbolika a na mnoha místech ji tu bez dalšího vysvětlování chápeme. Budeme-li v jednotlivostech sledovat tyto prameny, najdeme tolik obdob k snové symbolice, že musíme nabýt jistoty o správnosti našich výkladů. Lidské tělo, řekli jsme, je podle Schernera ve snu často vyjadřovánosymbolem domu. Rozvinutím tohoto obrazu dostávají pak symbolický význam i okna, dveře a vrata, jakožto otvory vedoucí do tělesných dutin, a podobně i fasády, ať už hladké, nebo s balkóny a výstupky, kterých se lze zachytit. Tatáž symbolika se najde i v jazykovém úzu, když například Němec svého dobrého známého kamarádsky pozdraví jako "altes Haus" ("starý dům"), když mluví o tom, že někomu dá "aufs Dachl" (doslova "na střechu") nebo když o někom tvrdíme, že mu straší n a půdě nebo ve věži.1) V anatomii se německy tělesné otvory přímo označují jako Leibespforten, "tělesné brány". Že se s rodiči ve snu setkáváme jako s císařským a královským párem, nás ovšem zprvu překvapí. Ale obdobu najdeme v pohádkách. Nezačíná nám svítat, že mnohé pohádky, které začínají slovy: Byl jednou jeden král a královna, nemíní nic jiného než: Byl jednou jeden otec a matka? V rodině se někdy dětem říká princové, nejstaršímu pak korunní princ. Král může být označen za "otce vlasti".2) Malé děti nazýváme žertem červíčky a říkáme soucitně: ubohý červíček. Vraťme se ještě k symbolice domu. Když se ve snu zachycujeme výstupků domů, nepřipomíná to známé lidové úsloví o silně vyvinutých prsech: Na té je čeho se podržet? V němčině existuje ještě i jiné lidové rčení užívané v podobném případě: Ta má ale dříví před chalupou3), jakoby na dotvrzení našeho výkladu, že dřevo je ženským, mateřským symbolem. O dřevu ještě další poznámku. Nebudeme s to pochopit, jak se tato látka dostala k tomu, aby zastupovala matku, ženu. Tu nám může pomoci srovnávací jazykověda. Německé slovo Holz má prý stejný kmen jako řecké ~~,rl, což znamená látku, surovinu. Měli bychom tedy před sebou případ, který nebývá nijak vzácný, že totiž obecné jméno pro látku bylo posléze vyhrazeno pro určitý zvláštní druh látky. V oceánu je dále ostrov, který se jmenuje Madeira.

Toto jméno mu dali Portugalci, když ho objevili, protože byl tenkrát zcela zalesněný. Madeira znamená totiž v portugalštině: dřevo. Ale poznáte snadno, že slovo madeira není níc jiného než maličko pozměněné latinské slovo materia, které opět označuje látku obecně. Nuže, slovo materiaje odvozeno od slova mater, matka. Látka, z které je něco utvořeno, je v jistém smyslu mateřskou 1) V originále: es sei bei ihm nicht richtig im Oberstiibchen. Mírně obměněno je znění celé věty, v originále nikoli "Němec . . . pozdraví", nýbrž "wir . . . bergrúfien". (Pozn. překl.) 2) V originále: Der Kčnig selbst nennt sich Landesvater. Výraz Landesvater se s českým "otec vlasti" kryje svou skladbou, ale nikoli svým významem, proto je věta v překládě pozměněna. (Pozn, překl.) ) V originále: Die hat viel Holz vor dem Haus. Předchozí úsloví zní: Die hat etwas zum Anhalten. (Pozn. překl.) 119 složkou této věci. V symbolickém užití dřeva jakožto znázornění pro ženu přežívá tedy toto staré pojetí. Narození bývá ve snu pravidelně vyjadřováno vztahem k vodě; snícj spadne do vody nebo se z vody dostává ven, to znamená: rodí nebo je rozen. Nuže, nezapomínejme, že tento symbol se může dovolávat vývojové historie hned dvojím způsobem. Nejenom, že všichni suchozemští savci, včetně předků člověka, vzešli ze živočichů vodních - to by byla skutečnost vzdálenější - ale také každý jednotlivý savec, každý člověk, strávil první údobí svého života ve vodě, když totiž jako embryo žil v plodové vodě v lůně své matky, a narozením pak z vody vyšel. Nechci tvrdit, že toto snící ví, naproti tomu jsem však přesvědčen, že to vědět nepotřebuje. Něco jiného ví pravděpodobně proto, že mu to říkali v dětství, a ani o tom nechci tvrdit, že se toto jeho vědění podílelo na tvorbě symbolu. Jako dítěti mu vyprávěli, že děti přináší čáp, ale odkud je bere? Z rybníka, ze studny, tedy zase z vody. Jeden z mých pacientů, tehdy malé hrabátko, kterého takto poučili, byl pak celé odpoledne nezvěstný. Nakonec ho našli, jak leží na břehu zámeckého rybníka, s obličejíčkem skloněným nad vodní hladinu, a horlivě pátrá, jestli nezahlédne na dně vody dětičky. V mýtech o narození hrdiny, které O. Rank podrobil srovnávacímu zkoumání - nejstarší z nich je mýtus krále Sargona Akkadského, asi z r. 2800 př. Kr. -, hraje vypuštěni dítěte po vodě a jeho vylovení z vody hlavní roli. Rank rozpoznal, že tu jde o symbolické znázornění porodu, obdobné znázorněním obvyklým ve snu. Jestliže někdo ve snu zachrání nějakou osobu z vody, zaujímá tím roli její matky anebo mateřskou roli vůbec; v mýtu se osoba, která zachrání dítě z vody, tímto činem přiznává, že je jeho pravou matkou. V jednom známém vtipu se bystrého židovského chlapce ptají, kdo byla Mojžíšova matka. Odpoví bez rozmýšlení: princezna. Ale ne, namítají mu, ta ho přece jen vytáhla z vody. To říká o n a, odpoví chlapec, a dokazuje tím, že nalezl správný výklad mýtu. Odcestováni znamená ve snu smrt. Bývá ostatně také zvykem, když se děti ptají, kam se poděl nějaký zemřelý, kterého marně hledají, říkat jim, že někam o d j e I . Opět bych se chtěl ohradit proti domněnce, že snový symbol má původ v této výmluvě, kterou dítěti odpovídali. Téhož symbolického vztahu užívá i básník, když mluví o onom světě jako o neobjevené zemi, odkud se žádný cestovatel (no traveller) nevrací. Také v běžném životě bývá zcela obvyklé hovořit o poslední cestě. Každý znalec příslušného starověkého ritu ví, jak vážně brala např. staroegyptská víra představu o cestě do země smrti. V mnoha exemplářích se nám zachovala kniha mrtvých, která byla dávána mumii na tuto cestu jako jakýsi baedeker, Když začala být

pohřebiště zakládána stranou sídlišť, stala se ostatně poslední cesta zemřelého také něčím reálným. Ani genitální symbolika není něčím, co by bylo vlastní jen snu. Každýz vás se asi někdy dopustil té nezdvořilosti, že se o nějaké ženě vyjádřil jako o "staré škatuli", aniž snad věděl, že při tom používá nějakého genitálního symbolu. V Novém zákoně se praví: Žena je křehká nádoba. Zidovské posvátné spisy, jejichž sloh má tak blízko k slohu básnickému, jsou plné výrazů se sexuální symbolikou, které nebyly vždy správně pochopeny a jejichž interpretace, např. v Písni písní, vedla k mnoha nedorozuměním. V pozdější hebrejské literatuře je velmi rozšířeno symbolické označení ženy jako domu, přičemž dveře představují genitální otvor. Muž si např. stěžuje, když se ukázalo, že dívka nebyla pannou, že našel dveře otevřené. Také symbol stolu na označení ženyje v této literatuře známý. Žena říká o svém muži: Uchystala jsem mu stůl, ale on jej obrátil. Chromé děti vznikají prý z toho, že muž obrátí stůl. Přejímám tyto doklady z pojednání L. Levyho: Sexuální symbolika bible a talmudu. Poznatku, že také lodi ve snu znamenají ženy, dodávají věrohodnosti etymologové, kteří tvrdí, že německé slovo Schiff (loď) bylo původně názvem hliněné nádoby a že je to totéž slovo jako Schaff (škopek.) Že kamna jsou ženou a mateřským lůnem, potvrzuje nám řecká pověst o Periandrovi Korintském ajeho ženě Melisse. Když podle Herodotova vyprávění tyran zapřisáhl svoji vroucně milovanou, ale ze žárlivosti zavražděnou manželku, aby mu odpověděla na jeho dotaz, osvědčila mu mrtvá svoji totožnost, že on, Periandros, vstrčil svůj chléb do vychladlé pece, čímž mu zahaleně připomněla okolnost, o níž žádná jiná osoba nemohla vědět. V knize "Anthropophyteia", kterou vydal F. S. Kraufi a která je nenahraditelným pramenem ve všem, co se týká sexuálního života různých národů, čteme, že v určitém kraji se o ženě, která slehla, říká: Rozsypala se u ní kamna.1) Rozdělávání ohně a všechno, co s ním souvisí, je zcela proniknuto sexuální symbolikou. Plamen je vždycky mužský pohlavní úd, a ohniště, krb, je ženský klín. Jestliže vás snad udivuje, jak často se ve snu užívá krajin k znázornění ženského pohlavního ústrojí, dejte se mytology poučit, jakou roli hrála v představách a kultech dávných d o b m a t k a z e m ě a jak toto pojetí ovlivňovalo pojetí rolnických prací. Že místnost ve snu představuje ženu, budete asi chtít odvozovat z německého jazykového úzu, který slovo Frau (žena) nahrazuje slovem Frauenzimmer ("ženský pokoj", ale zároveň i "žena") a v němž tedy osobu zastupuje místnost pro ni určená. Podobně hovoříme o "Vysoké portě" (tj. vysoké bráně) a míníme tím sultána a jeho vládu;2) také název staroegyptského panovníka farao neznamenal nic 1) Der Ofen ist bei ihr zusammengebrochen. V originále čteme: "v určitém německém kraji", ale shodný doklad by mohl poskytnout nepochybně i národopis český. (Pozn. překl.) 2) Slovo "porta" je latinsky ,.brána". Německé Hohe Pforte je prúhlednější ("Ptorte" je v němčině "brána"), proto poznámku v závorce dodáváme oproti originálu navíc. (Pozn. překl.) 121 jiného než "velké nádvoří". (Ve starém Orientě sloužily dvory mezi dvojí městskou bránou za shromaždiště, podobně jako v klasickém světě tržiště.) Ale myslím, že toto odvození je příliš povrchní. Zdá se mi pravděpodobnější, že místnost se stala symbolem ženy jakožto prostor obklopující člověka. Známe už v takovém významu dům; z mytologie a z básnického stylu můžeme jako další symboly pro ženu připojit i město, hrad, zámek, pevnost. Tuto otázku by bylo možno snadno rozřešit na základě snů osob, které německy nemluví a němčině nerozumějí. Ošetřoval jsem v posledních letech převážně pacienty mluvící

cizími jazyky a pokud si vzpomínám, znamenala v jejich snech místnost rovněž ženu, třebaže se v jejich mateřštině žádný podobný úzus nevyskytuje. Existují i jiná fakta nasvědčující tomu, že symbolický vztah není omezen jazykovými hranicemi, což ostatně tvrdil už starý badatel o problematice snu Sc h u b e rt ( 1 862 ) . Žádný z mých pacientů nebyl však němčiny neznalý, takže rozhodnutí této otázky musím přenechat oněm psychoanalytikům, kteří mohou nashromáždit v jiných zemích zkušenosti na osobách hovořících pouze jediným jazykem. Mezi symboly mužského pohlavního údu není ani jediný, s nímž bychom se nesetkávali zároveň v jazykových projevech, v žertovném, vulgárním nebo básnickém užití, a to zejména u antických básníků. Takto zužitkovány nejsou však jenom symboly vyskytující se ve snu, ale i symboly nové, např. nástroje sloužící k různým úkonům, v první řadě pluh. Symbolické znázornění mužství přivádí nás ostatně k velmi rozsáhlé oblasti, kolem níž je mnoho sporů a do které se kvůli úspoře času nechceme pouštět. Jenom jedinému symbolu, který se z řady ostatních poněkud vymyká, symbolu čísla 3, rád bych věnoval pár poznámek. Ponechme stranou, nevděčí-li snad toto číslo za svoji posvátnost právě tomuto symbolickému vztahu. Jisté se však zdá to, že některé přírodní objekty skládající se ze tří částí a objevující se na štítech a znacích dostaly tuto svoji funkci na základě uvedeného symbolického vztahu: např. trojlístek. Také třídílná, takzvaná francouzská lilie a onen zvláštní znak dvou ostrovů navzájem tak vzdálených, jako jsou Sicílie a Isle of Man, tzv. Triskeles (tři pokrčené nohy vycházející z jednoho středu), jsou nejspíš jen různé stylizace mužského pohlavního ústrojí. Napodobeniny mužského pohlavního údu platily ve starověku za nejúčinnější prostředky k odvrácení škodlivých vlivů (Apotropaea) a s tím souvisí i to, že také za našich časů lze v amuletech přinášejících štěstí snadno rozpoznat genitální nebo sexuální symboly. Jen se podívejme na takovou sbírečku, nošenou třeba v podobě malých stříbrných přívěsků: čtyřlístek, prasátko, houba, podkůvka, žebříček, komíníček. Čtyřlístek je tu místo původního trojlístku, který se hodí k tomu, aby byl sexuálním symbolem; prasátko je starým symbolem plodnosti; houba je nepochybným symbolem penisu, existují i houby, které vděčí zasvůj botanický název zjevné podobnosti s mužským pohlavním údem (Phallus impudicus); podkova napodobuje obrys ženského pohlavního otvoru a kominík nesoucí žebřík se hodí do této společnosti proto, že vykonává onu činnost, k níž bývá pohlavní styk vulgárně přirovnáván (viz Anthropophyteia). Jeho žebřík jsme poznali ve snech jako sexuální symbol; a na pomoc nám tu přispívá i německý jazykový úzus, který slova "steigen" (stoupati) užívá v ryze sexuálním významu. Říká se: "Den Frauen nachsteigen" (chodit za ženskými) a "ein alter Steiger" (starý sukničkář). Ve francouzštině, kde se schod nazývá la marche, najdeme zcela obdobně pro starého světáka výraz "un vieux marcheur". Že při pohlavním styku mnohých velkých zvířat samec musí na samici vyskočit, vylézt na ni, má v této souvislosti pravděpodobně také svůj význam. Utržení větve jako symbolické znázornění onanie nesouhlasí jenom s vulgárním německým označením onanistického aktu (sich eins herunterreiBen)' ), ale má i dalekosáhlé mytologické obdoby. Zvlášť pozoruhodné je ale znázornění onanie, nebo lépe řečeno kastrace jakožto trestu za ni, vypadnutím nebo vytržením zubu, protože k tomu existuje národopisný protějšek, o kterém může vědět jen málokterá z osob, jimž se něco takového zdálo. Zdá se mi mimo pochybu, že obřízka, prováděná u tak mnohých národů, je ekvivalentem a náhradou kastrace. A nyní se dovídáme, že v Austrálii provádějí některé kmeny obřízku jako pubertální ritus (k oslavě dospělosti mužské mládeže), kdežto jiné kmeny, sídlící zcela blízko, nahradily tuto proceduru vyražením zubu.

Těmito ukázkami svůj přehled končím. Jsou to jen ukázky; víme o tom víc, a dovedete si představit, oč bohatší a zajímavější by byla taková sbírka, kdyby ji nesestavili diletanti jako my, ale odborníci v mytologii, antropologii, jazykovědě a folkloristice. Nyní se nám vnucuje několik závěrů, které nemohou látku vyčerpat, ale které nám dají vydatný podnět k přemýšlení. Za prvé jsme postaveni před skutečnost, že snící disponuje symbolickým vyjadřovacím způsobem, který v bdělém stavu nezná a nedokáže poznat. To je zrovna tak udivující, jako kdybyste zjistili, že vaše služebná rozumí sanskrtu, třebaže víte, že se narodila v české vesnici a sanskrtu se nikdy neučila. Není snadné vyrovnat se s touto skutečností pomocí našich psychologických názorů. Můžeme jenom říci, že znalost symboliky je u snícího nevědomá, že náleží k jeho nevědomému duševnímu životu. Ale ani tento předpoklad nám zcela nestačí. Doposud jsme museli předpoklá 1) Citaci německého vulgárního úsloví, jehož znalost autor předpokládá, připojujeme sami (Pozn. překl.) 123 dat jen existenci nevědomých tendencí, o kterých dočasně nebo trvale nic nevíme. Teď však jde o víc, přímo o nevědomé znalosti, o myšlenkové vztahy a srovnání mezi různými objekty, které vedou k tomu, že jeden z nich může druhý konstantně nahrazovat. Tato srovnání nejsou prováděna vždy znovu, nýbrž jsou už přichystaná, jednou provždy hotová; to vyplývá z jejich shody u různých osob, ze shody, která možná není ovlivňována ani růzností jazyků. Odkud tedy pochází znalost těchto symbolických vztahů? Jazykový úzus vysvětluje jen jejich malou část. Mnohonásobné obdoby z jiných oblastí snící většinou nezná; i my jsme je museli teprve pracně shledávat dohromady. Za druhé nejsou tyto symbolické vztahy ničím, co by bylo vlastní jen snícímu nebo snové práci, v které se jim dostává výrazu. Dověděli jsme se přece, že téže symboliky užívají i mýty a pohádky, lid ve svých příslovích a písních, obecný jazykový úzus a básnická fantazie. Oblast symboliky je neobyčejně rozsáhlá, snová symbolika je jen její malou částí; není ani účelné zaútočit na celý tento problém ze zorného úhlu snu. Mnoho symbolů, které jsou jinde běžné, se ve snu nevyskytuje nebo se vyskytuje jen zřídka; s některými snovými symboly se zase nesetkáváme ve všech ostatních oblastech, nýbrž, jak jste viděli, jen tu a tam. Budí to v nás dojem, že tu máme před sebou jakýsi starý, ale zaniklý vyjadřovací způsob, z kterého se v různých oblastech uchovaly různé pozůstatky, jeden pouze zde, jiný pouze tam, jiný zas možná v lehce pozměněné podobě v několika oblastech zároveň. Nemohu zde nevzpomenout na fantazii jednoho zajímavého choromyslného, který si vymyslel jakýsi , , z á k f a d n í j a z y k ` ` , a všechny tyto symbolické vztahy měly být jeho zbytky. Za třetí vám musí být nápadné, že symbolika ve zmíněných jiných oblastech naprosto není jenom symbolikou sexuální, kdežto ve snu se symbolů používá téměř výhradně k vyjádření sexuálních objektů a vztahů. Také to se nedá vysvětlit nijak snadno. Bylo snad symbolů s významem původně sexuálním užito později í v jiném významu a souvisí s tím snad i oslabení symbolického způsobu znázorňování a přechod k způsobům jiným? Tyto otázky nelze zjevně zodpovědět, pokud se zabýváme pouze symbolikou snu. Můžeme se jen přidržet domněnky, že mezi pravými symboly a sexualitou existuje zvlášť úzký vztah. Důležitého pokynu se nám v tomto směru dostalo právě v posledních letech. Jazykovědec H . S p e r b e r (Uppsala), který pracuje nezávisle na analýze, vystoupil s tvrzením, že sexuální potřeby měly na vzniku a rozvoji řeči největší podíl. Počáteční zvukové projevy sloužily

sdělení a přivolávaly sexuálního partnera: další vývoj jazykových kořenů provázel pak pracovní úkony pračlověka. Tyto práce byly prováděny společně a za rytmicky opakovaných řečových projevů. Přitom byl na práci přesunutzájem sexuální. Pračlověk si udělal práci přijatelnější tím, že ji bral jako ekvivalent a náhražku aktivity pohlavní. Slovo vykřikované při společné práci mělo tak dvojí význam, označovalo jak pohlavní akt, tak i pracovní činnost s tím ztotožněnou. Časem se slovo od sexuálního významu odpoutalo a utkvělo na práci. O generace později se totéž opakovalo s nějakým novým slovem, které mělo nyní sexuální význam a bylo užíváno při jiném druhu práce. Takovým způsobem se vytvořila řada jazykových kořenů, které byly vesměs sexuálního původu a postupně sexuální význam ztratily. Jestliže je teorie, kterou jsme stručně nastínili, správná, otvírá se nám ovšem možnost pochopit výskyt symbolů ve snu. Porozuměli bychom pak, proč se ve snu, který uchovává něco z těchto nejstarších poměrů, vyskytují tak mimořádně četné symboly pro sexualitu a proč vesměs zbraně a nástroje zastupují vždy mužské pohlaví a látky a věci zpracovávané zastupují pohlaví ženské. Symbolický vztah by byl pozůstatkem staré slovní totožnosti; věci, které se kdysi jmenovaly stejně jako pohlavní ústrojí, mohly by nyní ve snu vystupovat jako jeho symboly. Z uvedených obdob k snové symbolice můžete si však udělat představu 0 oné vlastnosti psychoanalýzy, pro kterou je s to stát se předmětem obecného zájmu, jak toho ani psychologie ani psychiatrie schopny nebyly. Při psychoanalytické práci se navazují k tak mnoha jiným vědám vztahy, jejichž průzkum slibuje nejcennější objevy, k mytologii stejně jako kjazykovědě, k folkloristice, k etnologii a k vědě o náboženství. Shledáte zcela pochopitelným, že na psychoanalytické půdě vyrostl časopis, který si jako svůj výlučný úkol stanovil zkoumat tyto vztahy, časopis "Imago", založený roku 1912 a redigovaný Hannsem S a c h s e m a Otto R a n k e m . Ve všech těchto vztazích je psychoanalýza především partnerem, který dává, méně tím, který přijímá. Má sice výhodu z toho, že nám její zarážející výsledky, když se s nimi znovu setkáváme v jiných oblastech, přestávají být tak nezvyklé, ale vcelku právě psychoanalýza sama poskytuje technické metody a hlediska, jejichž užití se má v oněch ostatních oblastech plodně projevit. Duševní život lidského individua přináší nám při psychoanalytickém vyšetřování náhledy, s jejichž pomocí můžeme rozřešit nejednu záhadu v životě lidských kolektivů, anebo ji alespoň postavit do správného světla. Ostatně jsem vám ještě vůbec neřekl, za jakých okolností můžeme získat nejhlubší náhled do onoho předpokládaného "základního jazyka", v které oblasti je z něho nejvíc uchováno. Pokud toto nevíte, nemůžete zhodnotit ani celý význam daného předmětu. Touto oblastí je totiž nauka o neurózách a jejím materiálem jsou symptomy a jiné projevy neurotiků, k jejich vysvětlení a léčení byla právě psychoanalýza vytvořena. Moje čtvrté hledisko nás nyní opět přivádí tam, odkud jsme vyšli, a vyúsťuje znovu v předem vytčenou dráhu. Řekli jsme, že i kdyby vůbec 125 nebylo snové cenzury, sen by přesto nebyl pro nás snadno srozumitelný, neboť pak bychom se octli před úkolem přeložit symbolický jazyk do našeho bdělého myšlení. Symbolika je tedy vedle snové cenzury druhým a nezávislým faktorem snové deformace. Nasnadě je ovšem předpoklad, že pro snovou cenzuru je pohodlné používat symboliku, neboť ta vede ke stejnému výsledku, k cizosti a nesrozumitelnosti snu. Brzy se ukáže, nesetkáme-li se při dalším studiu snu ještě s nějakým dalším faktorem, který by přispíval k snové deformaci. Nechtěl bych však opustit téma snové symboliky, aniž bych

se ještě jednou dotkl záhady, že narazila u vzdělanců na tak prudký odpor, když přece rozšíření symboliky v mýtu, náboženství, umění a řeči je tak nepochybné. Nemá snad na tom vinu opět vztah k sexualitě? XI. PREDNAŠKA Snová práce Dámy a pánové! Když jste zvládli snovou cenzuru a symbolické znázornění, nepřekonali jste sice ještě snovou deformaci úplně, ale jste přece jen s to porozumět většině snů. Budete při tom používat obou navzájem se doplňujících technik, budete vyvolávat nápady osoby, jejíž sen rozbíráte, až proniknou od náhražky k původnímu základu, a za symboly dosadíte jejich význam podle vlastní znalosti. O určitých nejistotách, které se při tom vyskytnou, pojednáme ještě později. Můžeme se nyní znovu vrátit k práci, o kterou jsme se svého času pokoušeli s nedostatečnými prostředky, když jsme totiž studovali vztahy mezi snovými prvky a jejich základy a stanovili přitom čtyři takové základní vztahy, vztah části k celku, vztah náznaku nebo narážky, symbolický vztah části k celku, vztah náznaku nebo narážky, symbolický vztah a plastické zobrazení slov. Totéž provedeme nyní ve větším měřítku, tak, že teď srovnáme zjevný obsah snu jako celek s latentním snem, který jsme našli výkladem. Doufám, že toto dvojí už nikdy nebudete směšovat. Dokážete-li to, dospěli jste k pochopení snu dále než pravděpodobně většina čtenářů mého "Výkladu snů". Dovolte, abych vám také ještě jednou připomněl, že ona činnost, jejímž výsledkem je převod latentního snu v zjevný sen, se nazývá snová práce. Činnost postupující opačným směrem, která chce od zjevného snu dospět ke snu latentnímu, je naše výkladová práce. Výkladová práce chce zrušit výsledky práce snové. I u snů infantilního typu, v kterých jsme rozpoznali zjevné splnění přání, se kousek snové práce přece jen projevuje, přání totiž bylo převedeno ve skutečnost a většinou i myšlenky byly přeměněny ve vizuální obrazy. Zde není zapotřebí žádného výkladu, stačí jen obě tyto změny zase odstranit. Tomu, co snová práce u ostatních snů provedla ještě navíc, říkáme snová deformace, a tu musíme svým výkladem opět zlikvidovat. Na základě srovnání mnoha výkladů různých snů vám nyní mohu přehledně popsat, co s materiálem latentních snových myšlenek snová práce dělá. Prosím vás ale, abyste tomu nechtěli příliš porozumět. Je to prostě kousek popisu, který je nutno vyslechnout s klidnou pozorností. Prvním výkonem snové práce je z h u š tě n í . Rozumíme tím skutečnost, 127 že zjevný sen má menší obsah než sen latentní, a je tedy jakýmsi jeho zkráceným překladem. Zhuštění může případně někdy chybět, zpravidla se však u snu vyskytuje a velmi často je nesmírně velké. Nikdy se nepřevrací v opak, tj. nestane se, že by zjevný sen byl rozsáhlejší a obsahově bohatší než sen latentní. K zhuštění dochází tím, že 1. některé latentní prvky bývají vůbec vypuštěny, 2. že z některých komplexů latentního snu přejde do zjevného snu jen zlomek, 3. že latentní prvky, které mají něco společného, jsou v zjevném snu staženy dohromady, splynou vjedno. Chcete-li, můžete název "zhuštění" vyhradit jen pro tento poslední proces. Jeho výsledky lze demonstrovat obzvláště snadno. Ze svých vlastních snů si bez námahy vzpomenete na zhuštění různých osob v jednu. Taková smíšená osoba vypadá třeba jako A, je ale oblečena jako B, dělá něco, co jsme viděli dělat osobu C, a přitom ještě ve snu víme, že je to osoba D.

Tímto smíšením je ovšem obzvlášť vyzvednuto něco, co mají všechny ty čtyři osoby společného. Takové smíšeniny mohou být utvořeny nejen z osob, ale i z předmětů nebo míst, jestliže je splněna podmínka, že jednotlivé předměty mají společného něco, co latentní sen zdůrazňuje. Je to jakoby nově a přechodně utvořený pojem, jehož jádrem je tento společný znak. Překrýváním jednotlivin, které jsou takto zhuštěny dohromady, vzniká zpravidla nezřetelný rozplývavý obraz, asi jako když uděláte několik snímků na jednu desku. Snové práci musí na vytváření takových smíšenin hodně záležet, neboť můžeme zjistit, že tam, kde společné znaky, kterých je k tomu zapotřebí, zprvu chybějí, bývají záměrně vytvářeny, např. volbou jistého slovního vyjádření pro určitou myšlenku. Takové splynuliny a smíšeniny jsme už poznali; hrály určitou úlohu v některých případech přeřeknutí. Vzpomínáte si jistě na onoho mladého muže, který chtěl dámu dopruvazit. Kromě toho existují i vtipy, jejichž technika spočívá právě v takovémto zhuštění. Jinak však můžeme prohlásit, že tento proces je něčím zcela nezvyklým a zarážejícím. Vytváření takových snových smíšenin má ovšem obdoby v některých výtvorech naší fantazie, která snadno skládá v jeden celek součásti, jež ve skutečnosti dohromady nepatří; tak je tomu např. u kentaurů a bájných zvířat antické mytologie nebo na Bócklinových obrazech. "Tvůrčí" fantazie nemůže sama vynalézt vůbec nic, může jen sestavit dohromady součásti, které jsou si navzájem cizí. Ale zvláštní je na snové práci toto: Materiálem, který má k dispozici, jsou přece myšlenky, a to myšlenky, z nichž některé mohou být pohoršlivé a nepříjemné, ale které jsou správně utvořeny a vyjádřeny. Tyto myšlenky převádí snová práce do jiné formy a je pozoruhodné a nepochopitelné, že při tomto převodu, při tomto překladu jakoby do jiného písma nebo jazyka se používá prostředků slučování a spojování. Překlad se přece jinak vždy snaží dbát na to, co jev textu odlišeno, a čím více jde o věci podobné, tím víc se střeží je směšovat. Snová práce zcela naopak usiluje o zhuštění dvou různých myšlenek tím, že podobně jako vtip vyhledá nějaké víceznačné slovo, v němž se obě myšlenky mohou setkat. Nesmíme chtít tento rys hned pochopit, ale pro pojetí snové práce se může stát významný. Přestože zhuštění přispívá k neprůhlednosti snu, nemáme přece dojem, že je výsledkem snové cenzury. Spíše bychom je vysvětlovali mechanickými nebo ekonomickými faktory; ale cenzura si přitom v každém případě také přijde na své. Výkony zhuštění mohou být zcela mimořádné. Mohou příležitostně sloučit v jednom zjevném snu dva zcela různé latentní myšlenkové pochody, takže můžeme dojít ke zdánlivě dostačujícímu výkladu snu, a přitom přesto nějaký druhý možný výklad přehlédnout. Pokud jde o poměr mezi latentním a zjevným snem, zhuštění působí, že mezi prvky toho a onoho neexistuje už žádný jednoduchý vztah. Zjevný prvek odpovídá současně několika latentním, a naopak zase jeden latentní prvek se může podílet na několika prvcích zjevných, takže se tyto vztahy všelijak kříží. Při výkladu snu se také ukazuje, že nápady k jednomu určitému zjevnému prvku nemusí přicházet po řadě za sebou. Musíme často vyčkat, až je vyložen celý sen. Snová práce přepisuje tedy snové myšlenky velmi neobvyklým způsobem, nepřekládá slovo za slovo nebo znak za znak, neprovádí také výběr podle nějakých určitých pravidel, jako kdyby byly třeba transkribovány jen souhlásky určitého slova, ale samohlásky by byly vypuštěny, ba ani výběr, který bychom mohli nazvat reprezentativním, při němž je vždy

některý prvek vybrán, aby zastupoval prvků několik, nýbrž jde o něco jiného a daleko složitějšího. Druhým výkonem snové práce je pře s u n . Pro jeho pochopení jsme už naštěstí vykonali jistou předběžnou práci; víme už, že je veskrze dílem snové cenzury. Jeho oba projevy jsou: za prvé, že nějaký latentní prvek není nahrazen svou vlastní součástí, nýbrž něčím vzdálenějším, a je tedy vyjádřen narážkou, a za druhé, že se psychický důraz přesouvá z prvku závažného na nějaký jiný, nezávažný, takže sen má jiné těžiště a působí cize. Náhradu narážkou známe i v bdělém myšlení, ale je tu přitom jistý rozdíl. V bdělém myšlení musí být narážka snadno srozumitelná a náhradní prvek musí mít k svému základu nějaký obsahový vztah. Také vtip narážky hojně užívá, přičemž podmínka obsahové asociační vazby odpadá a tato vazba bývá nahrazena neobvyklými vnějšími asociacemi, jako jsou asociace na základě stejnozvukosti a mnohoznačnosti slov aj. Podmínku srozumitelnosti však vtip zachovává; ztratil by všechnu působivost, kdyby se zpětná cesta od narážky k vlastnímu významu nedala najít bez námahy. Narážka 129 při snovém přesunu se však oprostila od obou těchto omezení. Souvisí s prvkem, který nahrazuje, nejzevnějšími a nejvzdálenějšími vztahy, je proto nesrozumitelná, a když odhalíme její smysl, působí výklad dojmem nepodařeného vtipu nebo násilné, vynucené, za vlasy přitažené interpretace. Snová cenzura dosáhla přece svého cíle právě jen tehdy, když se jí podařilo zpětnou cestu od narážky k výchozímu prvku znemožnit. Že by přesun důrazu měl být vyjadřovacím prostředkem myšlení, je něco neslýchaného. V bdělém myšlení jej někdy připouštíme k dosažení komického účinku. Onen dojem pomatenosti, jakým působí, zpřítomníte si snad nejlépe, když vám připomenu anekdotu o onom vesnickém kováři, který se dopustil hrdelního zločinu. Soud se usnesl, že vina bude odpykána, ale protože kovář byl ve vsi jen jeden, a tedy nepostradatelný, kdežto krejčí tu žili tři, byl místo něho pověšen jeden z těchto tří krejčíků. Třetí výkon snové práce je psychologicky nejzajímavější. Spočívá v tom, že myšlenky jsou převedeny ve vizuální obrazy. Mějme na paměti, že tento převod se netýká všech snových myšlenek; leccos si uchovává původní formu a objevuje se i ve zjevném snu jako myšlenka nebo jako vědění; vizuální obrazy také nejsou jedinou formou, v kterou myšlenky mohou být převedeny. Pro tvorbu snu jsou však podstatné; tato část snové práce je, jak už víme, druhým nejkonstantnějším znakem snu a poznali jsme už i "plastické znázornění slov" u jednotlivých snových prvků. Je jasné, že tento výkon není nijak snadný. Abyste si udělali o jeho obtížnosti správný obraz, musíte si představit, že byste dostali třeba za úkol nahradit nějaký politický úvodník z novin řadou ilustrací. Od hláskového písma byli byste tedy vrženi nazpět k písmu obrázkovému. Pokud se v článku vyskytují jména osob a konkrétních předmětů, nahradíme je obrázky snadno a možná i s výhodou, ale nesnáze vás čekají tam, kde půjde o znázornění abstraktních slov a všech slovních druhů, které označují myšlenkové vztahy, jako jsou spojky a jiné částice. U abstraktních slov si budete muset vypomáhat různými triky. Budete se např. snažit dát textu článku jiné znění, které je možná nezvyklejší, ale obsahuje víc konkrétních a

zobrazitelných prvků. Pak si připamatujete, že většina abstraktních slov jsou vybledlá slova konkrétní, a využijete tedy, pokud jen budete moci, původních konkrétních významů těchto slov. Budete tedy potěšeni, když budete moci vlastnění, "držbu" nějaké věci zobrazit jako skutečné držení v rukou.1) Tak to dělá i snová práce. Na přesnost znázornění budete za těchto okolností sotva moci klást velké nároky. Nebudete tedy snové práci zazlívat, když např. fakt, že v životě snícího ' ) V němčině pújde o obraz jiný a ten také na tomto místě uvádí originál: Sie werden also froh sein, dati Sie ein "Besitzen" eines Objekts als ein wirkliches kiirperliches Daraufsitzen darstellen kiinnen. (Pozn. překl.)nastal nějaký zlom, prvek tak těžko obrazem vyjádřitelný, znázorní zlomením něčeho jiného, třeba zlomením nohy.1) Takovým způsobem se vám nakonec podaří neobratnosti obrázkového písma, projevující se, když má nahradit písmo hláskové, poněkud vyvážit. Pro znázornění oněch slovních druhů, které označují myšlenkové vztahy, jako "protože, proto, ale" atd., nemáte žádné takové pomocné prostředky; tyto součásti textu budete tedy muset při převodu s obrázky vypustit. Zrovna tak i snová práce rozkládá obsah snových myšlenek v surovinu skládající se jen z předmětů a činností. Můžete být spokojeni, když se vám naskytne možnost určité vztahy, které samy o sobě nejsou zobrazitelné, naznačit nějak jemnějším ztvárněním obrazů. Zcela podobně se i snové práci podaří ledacos z obsahu latentních snových myšlenek vyjádřit formálními rysy zjevného snu, jeho jasností nebo nejasností, jeho rozčleněním ve více částí apod. Počet dílčích snů, v které je sen rozložen, odpovídá zpravidla počtu hlavních témat, myšlenkových řad v snu latentním; krátký počáteční sen představuje často ve vztahu k následujícímu hlavnímu snu, který je podrobně rozveden, jakousi úvodní poznámku nebo ' ) Originál má jiný příklad, spjatý s německým jazykovým zněním: Sie werden es also auch der Traumarbeit hingehen lassen, daf3 sie z. B. ein so schwer bildlich zu bewí3ltigendes Element wie Ehebruch durch einen anderen Bruch, einen Beinbruch, erzetzt. Jde tedy o znázornění cizoložství (Ehebruch) zlomením nohy; v češtině bylo by ovšem nasnadě znázornění tím, že by osoba, která se cizoložství dopustila, spala prostě v cizí posteli. Autor pak pod čarou ilustruje svůj příklad výňatkem z tisku: Náhodou mi během korektury těchto archů přišla do ruky novinová zpráva, kterou tu přetiskuji jako neočekávanou ilustraci výše uvedených tvrzení: "BOŽI TREST. (Zlomení ruky jako trest za cizoložství.) Paní Anna M., manželka domobrance, zažalovala paní Klementinu K. pro cizoložství. V žalobě se říká, že K. udržovala s Karlem M. trestný poměr, zatímco její vlastní muž je na frontě, odkud jí dokonce posílá měsíčně sedmdesát korun. K. dostala už od manžela žalobkyně značnější peněžní částky, zatímco ona musí se svým dítětem žít v hladu a bídě. Kamarádi jejího muže jí donesli, že K. chodila s M. do vináren a tam s ním až do pozdní noci popíjela. Jednou se prý žalovaná dokonce manžela žalobkyně před několika pěšáky ptala, jestli se už nedá se svou "starou" brzy rozvést, aby se mohl nastěhovat k ní. Také domovnice v domě, kde K. bydlí, viděla prý muže žalobkyně opakovaně v bytě K. v nejhlubším negližé. K. včera před soudcem v Leopoldstadtu popřela, že by M. znala, a o intimním vztahu prý už vůbec nemůže být řeč. Svědkyně Albertina M. nicméně uvedla, že překvapila K. ve chvíli, kdy manžela žalobkyně líbala.

M., vyslechnutý ůž při dřívějším soudním líčení jako svědek, intimní vztah k obžalované tehdy popřel. Včera byl soudci doručen dopis, v němž svědek své výpovědi učiněné při prvním líčení odvolává a p ř i z n áv á , že až do minulého června s K. udržoval milostný poměrSvé vztahy k obžalované popřel prý při předchozím přelíčení jen proto, že za ním před přelíčením přišla a na kolenou ho prosila, aby ji zachránil a nic nedoznával. "Dnes" - napsal svědek - "cítím nutnost učinit soudu plné doznání, protože jsem si zlomil levou ruku, což se mi jeví jako Boží trest za můj přečin." Soudce konstatoval, že trestný čin už je p r o m I č e n , načež žalobkyně svoji ž a I o b u v z a I a zpět a obžalovaná byla zproštěna. 131 jeho motivaci; vedlejší věta ve snových myšlenkách bývá často nahrazena změnou scény v zjevném snu atd. Forma snů není tedy naprosto sama o sobě bez významu a vybízí rovněž k výkladu. Zdá-li se téže noci několik snů, mívají často týž význam a projevuje se v nich úsilí zvládnout vždy lépe nějaký podnět, jehož naléhavost se stále stupňuje. I v jednotlivém snu může být nějaký obzvlášť obtížný prvek znázorněn "dubletami", několika symboly zároveň. Pokračujeme-li v srovnávání snových myšlenek se zjevnými sny, které je nahrazují, dovíme se ledacos, na co jsme nemohli být připraveni, např. že i nesmyslnost a absurdita snů mají určitý význam. Právě v tomto bodě se protiklad mezi medicínským a psychoanalytickým pojetím snu vyostřuje jako nikde jinde. Podle prvního pojetí je sen nesmyslný proto, že duševní činnost ve snu postrádá jakoukoli kritičnost; podle našeho pojetí je naopak sen nesmyslný tehdy, když má být znázorněna nějaká kritika obsažená ve snových myšlenkách, úsudek "je to nesmyslné". Onen sen o návštěvě divadla (tři lístky za 1 zl. 50 kr.), který znáte, je pro to dobrým příkladem. Úsudek tímto způsobem vyjádřený zní: Byl to nesmysl vdávat se tak brzy. Zrovna tak se při výkladové práci dovíme, co odpovjdá oněm pochybám a nejistotám, tak často projevovaným při vyprávění snu, jestli se určitý prvek ve snu skutečně vyskytl, jestli to bylo toto, anebo spíše něco jiného. Těmto pochybám a nejistotám neodpovídá zpravidla v latentních snových myšlenkách nic; vyplývají veskrze z působení snové cenzury a je v nich třeba vidět pokus o vyškrtnutí, který nevedl k plnému zdaru. K nejpřekvapivějším zjištěním patří to, jakým způsobem snová práce zachází s protiklady latentního snu. Víme už, že shody v latentním materiálu bývají v zjevném snu nahrazeny zhuštěním. Nuže, s protiklady se tu zachází stejně jako se shodami, s obzvláštní oblibou bývají vyjadřovány týmž zjevným prvkem. Určitý prvek v zjevném snu, pokud k němu existuje protiklad, může zrovna tak dobře mít vlastní význam svého protikladu, anebo může znamenat obojí zároveň; teprve celkový smysl může rozhodnout o tom, který překlad je třeba zvolit. S tím pak souvisí i to, že znázornění pojmu "ne" ve snu nenajdeme, alespoň žádné znázornění, které by nebylo dvojznačné. Vítanou analogii pro tento zarážející rys snové práce nám poskytuje vývoj jazyka. Někteří jazykovědci tvrdí, že v nejstarších jazycích byly protiklady jako silný slabý, světlý - tmavý, velký - malý vyjadřovány týmž slovem. ("Protichůdný smysl prvotních slov.`) Tak ve staroegyptském jazyce slovo ken znamenalo původně silný i slabý. Aby nedocházelo při používání takových ambivalentních slov k nedorozuměním, užívalo se v řeči různého tónu a slovo se doplňovalo gestem, při psaní se pak připojovalo tzv. determinativum, tj. obrázek, který se sám nevyslovoval.

132 Ken - silný psalo se tedy tak, že se za znaky označující hlásky přidal obrázek vzpřímeného mužíka; mělo-li se rozumět ken-slabý, následoval obrázek muže ledabyle dřepícího. Teprve později se dospělo lehkými obměnami stejně znějícího prvotního slova ke dvěma označením pro protiklady, které v sobě zahrnovalo. Tak vzniklo ze slova ken s významem silný - slabý slovo ken s významem silný a kan s významen slabý. Bohaté pozůstatky tohoto dávného protichůdného smyslu se uchovaly nejenom v posledních vývojových stadiích nejstarších jazyků, ale i v jazycích daleko mladších a dokonce i v živých jazycích současnosti. Uvedu vám na to několik dokladů podle K. Abela (1884). V latině jsou takovými pořád ještě ambivalentními slovy: altus (vysoký - hluboký) a sacer (svatý - proklatý). Jako příklady na obměny téhož kořene mohu uvést: clamare křičeti, clam - tiše, potají; siccus - suchý, succus - šťáva. K tomu z němčiny: Stimme - hlas, stumm - němý. Četné příklady vyplynou ze srovnání jazyků navzájem příbuzných. Anglicky: Iock-zavírat; německy: Loch-díra, Liicke-mezera. Anglicky: cleave - rozštípnout; německy: kleben - lepit. Anglické without, původně s - bez, používá se dnes ve významu bez; že with mělo kromě významu přiřazovacího i význam odlučovací, je vidět pořád ještě na složeninách withdraw (odebrati) withhold (odepříti). Podobně i německé wieder. V jazykovém vývoji má obdobu ještě i jiná zvláštnost snové práce. V staroegyptském jazyce se podobně jako i v jiných pozdějších jazycích stávalo, že hláskový sled slov byl při zachování téhož smyslu převrácen. V poměru mezi angličtinou a němčinou jsou takovými příklady: Topf-pot (hrnec); boat (člun) - tub (vana); hurry (spěchat) - Ruhe (klid); Balken (trám) Kloben (poleno), club (palice, kyj): wait (čekati) - táuwen (čekati, dolnoněm.). V poměru mezi latinou a němčinou: capere-packen (chytiti); ren-Niere (ledvina). K takovému převrácení, jak je zde pozorujeme na jednotlivém slově, dochází při snové práci různým způsobem. Převrácení smyslu, náhradu opakem, už známe. Kromě toho se ve snu vyskytuje převrácení situace, vztahu mezi dvěma osobami, takže je to jako v "převráceném světě". Ve snu dost často střílí zajíc na myslivce. Převrácení se může týkat dále pořadí událostí, takže událost kauzálně předcházející přijde ve snu až po té, která po ní měla následovat. Dopadá to pak jako při špatném představení, sehraném nějakými kočujícími herci, při kterém se hrdina nejprve svalí a pak teprve je z kulis vypálena rána, která ho má zabít. Anebo existují sny, kde je uspořádání všech prvků převrácené, takže při výkladu musíme začít prvkem posledním a prvek, který je na začátku, musíme vykládat nakonec, 133 abychom dospěli k nějakému smyslu. Vzpomínáte si také z našeho studia snové symboliky, že vstoupit nebo spadnout do vody znamená totéž jako z vody vyjít, totiž rodit nebo být rozen, a že vystupovat po schodech či po žebříku je totéž jako po nich sestupovat. Je zřejmé, jak výhodná je taková volnost znázornění pro snovou deformaci. Tyto rysy snové práce můžeme označit jako a rc h a i c k é . Jsou vlastní i starým vyjadřovacím soustavám, jazykům i písmům, a plynou z nich tytéž nesnáze, o kterých se ještě později zmíníme v kritické souvislosti.

Teď ještě několik jiných aspektů. Při snové práci jde zřejmě o to převést slovy formulované latentní myšlenky v smyslové obrazy, většinou vizuální povahy. Ale z takových smyslových obrazů přece naše myšlení vzešlo; jeho prvním materiálem a jeho předstupněm byly smyslové dojmy, přesněji řečeno jejich vzpomínkové obrazy. S těmi byla teprve později spjata slova a tato slova pak byla spojována v myšlenky. Při snové práci dochází tedy k re g re s í v n í m u zpracování myšlenek, jejich vývoj je opět likvidován, a při této regresi nutně odpadá vše, co při dalším vývoji vzpomínkových obrazů v myšlenky nově přibylo. To by tedy byla snová práce. Oproti procesům, které jsme u ní poznali, musel zájem na zjevném snu ustoupit daleko do pozadí. Chci mu ale věnovat ještě pár poznámek; je konec konců přece jediným, co známe bezprostředně. Je přirozené, že pro nás zjevný sen ztrácí na významu. Musí nám připadat lhostejné, jestli je dobře komponován nebo jestli se rozpadá v řadu jednotlivých obrazů bez souvislosti. Ba i když se zdá na pohled smysluplný, víme přece, že tento jeho zevnějšek vznikl snovou deformací a k vnitřnímu obsahu snu může mít vztah zrovna tak málo organický jako fasáda nějakého italského kostela k jeho struktuře a půdorysu. Jindy má i tato fasáda snu svůj význam, neboť podává nějakou závažnou součást latentních snových myšlenek s malou nebo s vůbec žádnou deformací. Ale to nemůžeme vědět, dokud sen nevyložíme, abychom si mohli utvořit úsudek, k jaké míře deformace došlo. Podobná pochybnost zůstává i v případě, že se dva prvky zdají být ve snu v úzkém vztahu. V tom může být obsažen cenný pokyn, že máme spojovat i to, co těmto prvkům odpovídá v latentním snu, ale jindy se zase můžeme přesvědčit, že to, co v myšlenkách patří k sobě, je ve snu od sebe odtrženo. V zásadě se musíme zdržet toho, abychom jednu část zjevného snu chtěli vysvětlit z druhé, jako kdyby byl sen souvisle koncipován a představoval jakési pragmatické vylíčení. Lze ho spíš srovnat s konglomerátem stmeleným pomocí nějakého pojiva z úlomků různých hornin, takže kresby, které takto vzniknou, nejsou dány původní petrografickou strukturou materiálů. Existuje skutečně určitá fáze snové práce, takzvané druhotné zpracování, při níž jde o to vytvořit z prvotních výsledků snové XII. PREDNAŠKA Příklady analýzy snů Dámy a pánové! Nebuďte teď zklamáni, když vám opět předložím jen zlomky výkladů, místo abych vás vybídl účastnit se výkladu nějakého pěkného velkého snu. Řeknete, že po tolika přípravách byste na to měli právo, a projevíte přesvědčení, že po zdařeném výkladu tolika tisíc snů by bylo muselo být už dávno možné sestavit sbírku znamenitých příkladů, na které by se dala naše tvrzení o snové práci a snových myšlenkách demonstrovat. Ano, ale nesnází, které splnění vašeho přání stojí v cestě, je příliš mnoho. Především vám musím povědět, že neexistuje nikdo, kdo by výklad snů provozoval jako své hlavní zaměstnání. Kdy se vůbec dostáváme k tomu, abychom vykládali sny? Příležitostně se člověk může bez zvláštního záměru zabývat sny nějaké spřátelené osoby, anebo rozbírá nějakou dobu svoje vlastní sny, aby se cvičil pro psychoanalytickou práci; většinou pak má co dělat se sny neurotických osob, které se analyticky léčí. Tyto sny jsou znamenitým

materiálem a nejsou v žádném směru méně vhodné než sny zdravých lidí, ale technika léčby nás nutí, abychom výklad snů podřídili terapeutickým záměrům a celou řadu snů nechali zase být, sotvaže jsme z nich jen získali něco, co může být pro terapii užitečné. Některé sny, které se vyskytnou během léčby, nelze vůbec plně vyložit. Protože vznikly ze všeho toho psychického materiálu, který ještě neznáme, bude jim možno porozumět teprve po skončení terapie. Sdělit takové sny znamenalo by nutně í odhodit všechna tajemství určité neurózy; to tedy v našem případě není možné, neboť studium snu nám má být pro studium neurózy právě přípravou. Teď byste se tedy tohoto materiálu ochotně zřekli a chtěli byste, abych vám raději vysvětlil nějaké sny zdravých lidí nebo sny vlastní. To však nejde kvůli obsahu těchto snů. Nemůžeme ani sebe sama, ani někoho jiného, kdo nám věnoval svoji důvěru, tak bezohledně odhalit, jak by si to výklad jeho snů vynutil, neboť ty se, jak už víte, týkají nejdůvěrnějších tajů jeho osobnosti. Kromě této nesnáze s opatřením materiálu je tu i další nesnáz s jeho sdělením. Víte, že sen připadá cizí i osobě samé, které se zdál, natož někomu jinému, kdo osobnost snícího nezná. Naše literatura není chudá na dobré a podrobné analýzy snů; v rámci chorobopisů jsem 137 jich několik uveřejnit i já sám; snad nejhezčí příklad výkladu snů publikoval O. R a n k, dva na sebe navazující sny mladého děvčete, zabírající v tištěné podobě asi dvě strany; jejich analýza zaujímá všakstran. Potřebovat bych asi tak celý jeden semestr, abych s vámi probral tuto práci, Jestliže se někdo pustí do rozboru nějakého delšího a silněji deformovaného snu, musí k tomu podat tolik vysvětlení, přibrat tolik materiálu z nápadů a vzpomínek dané osoby, učinit tolik odboček, že by přednáška o tom dopadla zcela nepřehledně a neuspokojivě. Musím vás tedy poprosit, abyste se spokojili s tím, co je snadněji dosažitelné, se sdělením drobných úryvků ze snů neurotických osob, na nichž ize izolovaně poznat to nebo ono. Nejsnadněji je možno demonstrovat snové symboly a pak také ještě některé vlastnosti regresívního snového zobrazení. U každého z následujících snů vám označím, z jakého důvodu jsem ho vybral ke sdělení. 1. Sen se skládá jen ze dvou krátkých obrazů: Jeho strýc kouří cigaretu, třebaže je sobota. Nějaká žena ho hladí a mazlí se s ním jako se svým dítětem. K prvnímu obrazu pacient (který je žid) poznamenává, že jeho strýc je zbožný muž, který něco tak hříšného nikdy neudělal a nikdy by také neučinil. K ženě ve druhém obraze ho nenapadá nic jiného než jeho matka. Oba tyto obrazy nebo myšlenky je zřejmě třeba uvést ve vzájemný vztah. Ale jak? Protože u strýcova počínání výslovně popřel, že by šlo o realitu, je nasnadě vložit slůvko "kdyby". "Kdyby strýc, ten svatý člověk, kouřil v sobotu cigaretu, pak bych se i já směl nechat laskat od matky." To zjevně znamená, že mazlení s matkou je něco stejně nedovoleného jako pro zbožného žida kouření v sobotní den. Pamatujete si, jak jsem vám říkal, že při snové práci všechny vztahy mezi snovými myšlenkami odpadají; ty se tak rozpadají v pouhou surovinu a je úkolem výkladu vypuštěné vztahy znovu dosadit. 2. Moje publikace o snu způsobily, že jsem se stal v jistém směru jakýmsi veřejným poradcem pro záležitosti snů a dostávám řadu let z nejrůznějších stran dopisy, v nichž mi lidé sdělují sny nebo mi je předkládají k posouzení. Všem těm, kteří ke snu připojí tolik materiálu, že je výklad možný, nebo kteří sami výklad podají, jsem přirozeně vděčný. Do této kategorie patří i sen jednoho mnichovského lékaře z roku 1910. Uvádím ho, protože vám může dokázat, jak je zásadně nemožné snu porozumět, dokud vám osoba, které se zdál, nepodá k němu příslušné iformace. Mám totiž podezření, že v podstatě pokládáte za ideální výklad, při kterém se do

snu jenom dosazují symbolické významy, kdežto asociační techniku byste rádi odsunuli stranou, a chci vás od tohoto škodlivého omylu oprostit. 13. července 1910: K ránu se mi zdá toto: Jedu v Tůbingen na kole ulicí dalů, když tu po mně zezadu skočí hnědý jezevčík a chytí mě za patu. O kousek dál slezu s kola, sednu si na nějakou terasu a začnu do tohozvířete, které se do mne pevně zakouslo, bušit. (Kousnutí a celý ten výjev ve mně nevyvolávají žádné nepříjemné pocity.) Naproti sedí několik starších dam, které se na mne dívají s pošklebkem. Pak procitnu, a jako už častěji, je mi v tomto okamžiku přechodu do bdělého stavu celý sen náhle jasný. Se symboly tu mnoho nepořídíme. Pisatel nám však sděluje: "V poslední době jsem se zamiloval do jedné dívky, jen tak od vidění na ulici, ale nenaskytla se mi žádná příležitost k seznámení. Nejvhodnější takovou příležitost by mi byl mohl poskytnout jezevčík, neboť jsem navíc velký přítel zvířat a tato vlastnost mi byla sympatická i u této dívky." Dodává, že několikrát velmi obratně a často k údivu přihlížejících zasáhl, když se někde spolu rvali psi. Dovídáme se tedy, že onu dívku, která se mu líbila, bylo vždy možno vidět v doprovodu tohoto zvláštního psa. Ze zjevného snu byla však tato dívka vyloučena a zůstal jen pes, který s ní byl asociačně spjat. Možná, že na místo děvčete nastoupily ony starší dámy, které se mu pošklebují. To, co jinak ještě sděluje, k vysvětlení tohoto bodu nestačí. Že jede ve snu na kole, je přímým opakováním zmíněné situace. Potkával dívku se psem vždycky, jenom když byl na kole. 3. Jestliže někdo ztratil některého ze svých drahých, produkuje pak delší dobu sny zvláštního druhu, v nichž vědění o úmrtí uzavírá s potřebou mrtvého znovu oživit nejpozoruhodnější kompromisy. Brzy je zemřelý mrtev, a přesto zároveň žije dál, protože neví, že je mrtvý, a teprve kdyby se to dověděl, zemřel by docela; brzy zas je napůl mrtvý a napůl živý, a každý z těchto stavů se projevuje určitými zvláštními příznaky. Nemůžeme tyto sny označit prostě jen jako nesmyslné, neboť znovuožití není pro sen o nic nepřípustnější než pro pohádku, kde se vyskytuje jako osud velmi obvyklý. Pokud jsem takové sny mohl analyzovat, ukázalo se, že připouštějí rozumné řešení, ale že pietní přání přivolat mrtvého znovu k životu, dovede používat nejpodivnějších prostředků. Předkládám vám jeden takový sen, který zní dostatečně divně a nesmyslně, a jehož analýza vám převede mnohé z toho, nač jste našimi teoretickými výklady připraveni. Je to sen muže, který ztratil otce už před několika lety: Otec zemřel, ale byl exhumován a špatně vypadá. Od té doby žije dál, ale snící dělá všechno, aby to nezpozoroval. (Pak sen přechází na jiné, zdánlivě velmi vzdálené věci.) Otec zemřel, to víme. Že byl exhumován, skutečnosti neodpovídá, a nic skutečného není ani na všem, co následuje. Afe pacient vypráví: Když se vrátil z otcova pohřbu, začal ho bolet zub. Chtěl s tímto zubem naložit, jak předpisuje židovské učení: Zlobí-li tě zub, vytrhni ho, a odebral se k zubnímu lékaři. Ten však řekl: Zub se jen tak nevytrhává, člověk s ním musí mít trpělivost. Dám do něho něco, abych ho umrtvil; za tři dny přijďte zas, pak vám to z něho zase vytáhnu. 139 Toto "vytáhnutí", říká náhle pacient, je to exhumování. Že by měl pravdu? Úplně to sice nesouhlasí, jenom tak nějak přibližně, neboť vytažen nebyl přece zub, nýbrž jen něco odumřelého z něho. Ale takové nepřesnosti můžeme podle jiných zkušeností u snové práce předpokládat. Pak by tedy snící zemřelého otce sloučil s odumřelým, a přece uchovaným zubem pomocí procesu zhuštění. Žádný div potom, že v zjevném snu vznikne něco nesmyslného, nebol' na otce se přece nemůže hodit všechno, co je řečeno o

zubu. Kde by vůbec bylo ono tertium comparationis mezi zubem a otcem, které umožnilo toto zhuštění? Přece jen ale tomu musí tak být, neboť pacient pokračuje, že když se zdá o zubu, který vypadne, znamená to prý, jak je mu známo, že člověk ztratí nějakého člena rodiny. Víme, že tento lidový výklad je nesprávný, anebo aspoň správný jen v jakémsi žertovném smyslu. Tím víc nás překvapí, že takto načaté téma lze přece jen najít i za ostatními částmi snového obsahu. Bez dalšího vybízení začíná teď pacient vyprávět o otcově nemoci a smrti i o svém vztahu k němu. Otec byl dlouho nemocen, ošetřování a léčení nemocného stálo ho, syna, hodně peněz. A přesto se mu to nikdy nezdálo moc, nikdy neztratil trpělivost, nikdy nepocítil přání, že by to raději už mělo skončit. Může se honosit tím, že k otci choval pravou židovskou úctu, že přísně dodržoval židovský zákon. Není nám tu nápadný jistý rozpor s myšlenkami, které jsou v pozadí snu? Ztotožnil otce a zub. Vůči zubu se chtěl zachovat podle židovského zákona, z kterého vyplynul rozsudek, že ho má vytrhnout, když mu působí bolest a nepříjemnost. Také vůči otci se chtěl zachovat podle předpisu zákona, který zde ale zní nehledět na náklady a nepříjemnosti, všechno těžké trpělivě snášet a nepřipustit žádný nepřátelský úmysl vůči objektu, který je zdrojem trápení. Nebyla by shoda daleko přesvědčivější, kdyby v něm byly vůči nemocnému otci skutečně vznikly podobné pocity jako vůči nemocnému zubu, tj. kdyby si byl přál, aby jeho zbytečnou, bolestnou a nákladnou existencí ukončila brzká smrt? Nepochybuji, že jeho postoj vůči otci během jeho vleklé nemoci byl opravdu takovýto a že honosné ujišťování o zbožné úctě mělo skutečně sloužit tomu, aby jeho pozornost odvedlo od těchto vzpomínek. Za takových okolností se zpravidla vynoří přání otcovy smrti a kryje se maskou soucitné úvahy, jako: bylo by to pro něho jen vysvobození. Všimněte si ale, že jsme zde i v latentních snových myšlenkách překročili určitou hranici. Jejich první část byla zajisté nevědomá jen dočasně, tj. během tvorby snu, nepřátelská hnutí vůči otci mohla být ale nevědomá trvale, možná že pocházela třeba už z dětství a jen nesměle a v přestrojení se během otcovy nemoci příležitostně vplížila do vědomí. Ještě s větší jistotou to můžeme tvrdit o ostatních latentních myšlenkách, které zjevnětaké přispěly k obsahu snu. O oněch nepřátelských hnutích vůči otci se ovšem ve snu nedá nic odhalit. Když ale pátráme v dětském životě po kořenech takového nepřátelství, připomeneme si, že se strach z otce dostavuje proto, že se otec už v nejranějších letech staví proti sexuálním projevům chlapce a ve věku postpubertálním musí pak zpravidla takový postoj znovu zaujmout z důvodů sociálních. Tomu odpovídal i vztah, který měl k otci náš pacient; v jeho lásce k němu bylo přimíšeno dost respektu a bázně, jejichž zdrojem bylo časné sexuální zastrašení. Další věty zjevného snu lze pak vysvětlit z onanistického komplexu. Slova špatně vypadá jsou sice narážkou na další poznámku zubního lékaře, že to špatně vypadá, když člověk má na takovémto místě zub pryč; vztahují se však zároveň i na špatný vzhled, kterým mladý muž v pubertě prozrazuje svoji nadměrnou sexuální aktivitu, nebo se alespoň bojí, že by ji tím mohl prozradit. Špatný vzhled přesunul snící v zjevném obsahu ze sebe na otce, což pro něho bylo jistě spojeno s ulehčením; je to jeden ze zmíněných způsobů, jak snová práce myšlenky převrací. Slova od té doby žije dál se kryjí jak s přáním otce oživit, tak i se slibem zubního lékaře, že zub zůstane zachován. Zcela rafinovaná je ale věta "snící dělá všechno, aby to (otec) nezpozoroval", která nás má svést k doplnění: aby nezpozoroval, že zemřel. Jediný doplněk, který má smysl, vyplývá však opět z onanistického komplexu, při němž je samozřejmé, že mladík dělá všechno, aby svůj sexuální život před otcem skryl. Vzpomeňte si

nyní na závěr, že jsme sny o podráždění zubů museli vždy vykládat jako sny 0 onanii a o strachu před trestem za ni. Nyní vidíte, jak tento nesrozumitelný sen vznikl. Podivným a matoucím zhuštěním, vynecháním všech myšlenek, které jsou ve středu latentního myšlenkového pochodu, a tím, že pro nejhlubší a časově nejvzdálenější z těchto myšlenek byly vytvořeny víceznačné náhražky. 4. Častěji jsme se už pokoušeli přijít na kloub oněm střízlivým a banálním snům, v kterých není nic nesmyslného nebo zarážejícího, ale nad nimiž se vnucuje otázka: Proč se nám zdá něco tak lhostejného? Chci vám tedy předložit další příklad tohoto druhu, tři navzájem související sny jedné mladé dámy, které se jí zdály během jediné noci. a) Jde halou svého domu a o nízko spuštěný lustr se uhodí do hlavy, až krvácí. Není to žádná vzpomínka, nic, co by se bylo skutečně stalo. Její informace k tomu ukazuje zcela jiným směrem. "Víte, jak silně mi vypadávají vlasy. Dítě, jestli to takhle půjde dál, povídala mi večer matka, budeš mít hlavu jako panimandu." Hlava tu tedy zastupuje druhý konec těla. Lustr chápeme jako symbol, aniž potřebujeme její pomoci; všechny předměty, které lze prodlužovat, jsou symboly mužského pohlavního údu. Jde tedy o krvácení na dolní části těla, způsobené srážkou s penisem. To 141 by mohlo být pořád ještě víceznačné; její další nápady ukazují, že jde o domněnku, podle které menstruační krvácení pochází z pohlavního styku s mužem, což je sexuální teorie, která nachází víru u mnoha nedospělých děvčat. b) Vidí na vinici hlubokou jámu, o které ví, že vznikla vytržením nějakého stromu. K tomu poznamenává, že strom jí při tom chybí. Chce tím říci, že strom ve snu neviděla, ale stejnými slovy dostává se výrazu i jiné myšlence, která plně potvrzuje symbolický výklad. Sen se vztahuje na jinou část dětských sexuálních teorií, na přesvědčení, že děvčata měla původně stejný pohlavní úd jako chlapci a že pozdější podoba jejich sexuálního ústrojí vznikla kastrací (vytržením stromu). c) Stojí před zásuvkou svého psacího stolu, v které se tak dobře vyzná, že to hned pozná, když se v ní někdo přehraboval. Zásuvka psacího stolu je jako každá jiná zásuvka, bedna, krabice, ženským pohlavním ústrojím. Ví, že známky sexuálního styku (domnívá se, že i doteku) lze na pohlavním ústrojí rozpoznat, a dlouho se takového usvědčení obávala. Myslím, že důraz je ve všech těchto třech snech třeba položit na vě d ě n í . Vzpomíná si na dobu svého dětského sexuálního pátrání, na jehož výsledky byla tehdy nemálo pyšná. 5. Ještě kousek symboliky. Tentokrát musím ale podat nejprve stručný nástin psychické situace. Pán, který strávil noc s jednou ženou, líčí svoji partnerku jako jednu z oněch mateřských povah, u nichž se v milostném styku s mužem nezadržitelně prosazuje touha po dítěti. Podmínky, za kterých k oné schůzce došlo, nutí však k opatrnosti, takže k oplodňujícímu výtoku semene nesmí dojít v ženském klínu. Když se ráno po této noci probudí, žena vypráví tento sen: Po ulici za ní utíká nějaký důstojník s červenou čapkou. Prchá před ním, běží po schodech nahoru a on pořád za ní. Bez dechu doběhne do svého bytu a zamkne za sebou dveře. Důstojník zůstane venku a jak ona pozoruje kukátkem ve dveřích, sedí tam na lavičce a pláče.

V pronásledování oním důstojníkem s červenou čapkou a udýchaném stoupání do schodů rozpoznáte zajisté znázornění pohlavního styku. V tom, že se snící před pronásledovatelem zamyká, můžete vidět příklad převracení různých situací, jak k němu ve snu dochází tak často, neboť ve skutečnosti před ukončením pohlavního aktu couvl muž. Zrovna tak je na partnera přesunut i její zármutek, to on přece ve snu pláče, čímž je zároveň naznačen výtok semene. Jistě jste už někdy slyšeli, že podle tvrzení psychoanalýzy sny mají sexuální význam. Teď jste sami s to utvořit si úsudek o nesprávnosti této výtky. Poznali jste sny splňující přání, jež se týkají ukojení nejzjevnějších potřeb, hladu, žízně, touhy po svobodě, sny vyplývající z pohodlnosti nebo z nedočkavosti a zrovna tak i sny čistě egoistické a hrabivě majetnické. Aleže silně deformované sny vyjadřují převážně - zase ne výlučně - touhy sexuální, to si ovšem můžete opravdu zapamatovat jako výsledek psychoanalitického bádání. 6. Mám zvláštní důvod pro to, abych na užití symbolů ve snu uvedl příklady co nejčetnější. Při našem prvním setkání jsem si postěžoval na to, jak obtížné je při psychoanalitické výuce věci demonstrovat a tím i vyvolat žádoucí přesvědčení, a později jste mi jistě dali za pravdu. Jednotlivá tvrzení psychoanalýzy souvisí však přitom navzájem tak úzce, že nabyté přesvědčení, které se týká jednoho bodu, lze snadno rozšířit na větší část celku. O psychoanalýze by se mohlo říci, že kdo jí podá malíček, tomu už drží celou ruku. Už kdo pochopil chybné úkony, nemůže se logicky vyhnout tomu, aby neuvěřil i všemu ostatnímu. Druhé stejně přístupné místo představuje snová symbolika. Uvedu vám jeden už dříve publikovaný sen jakési ženy z lidových vrstev, jejíž muž je strážníkem a která o snové symbolice a o psychoanalýze určitě nikdy nic neslyšela. Posuďte pak sami, jestli je možno jeho výklad pomocí sexuálních symbolů označit jako libovolný a násilný. . . . Pak se někdo vloupal do bytu a ona v úzkosti volala strážníka. Ten šeh ale s dvěma "grázly" v dobré shodě do kostela, ke kterému vedlo několik schodů. Za kostelem byla hora a nahoře hustý les. Strážník měl helmu, na krku závěsný štítek a plášti K tomu hnědý plnovous. Oba pobudové, kteří šli pokojně se strážníkem, měli v pase přivázané zástěry, které se vydouvaly jako pytle. Zkostela k hoře vedla cesta. Ta byla po obou stranách zarostlá trávou a křovím, čím dál hustším, až se z něho nakonec na vrcholu hory stával normální les. " Použité symboly poznáte bez námahy. Mužské pohlavní ústrojí je znázorněno trojicí osob, ženské krajinou s kapličkou, horou a lesem. Opět se setkáváte se schody jako se symbolem pohlavního styku. To, co je ve snu označeno jako hora, nazývá se tak i v anatomii, totiž Veneris, pahrbek Venušin, tj. hrma. 7. Ještě jeden sen, který lze rozluštit dosazením symbolů; je pozoruhodný a průkazný tím, že muž, kterému se zdál, přeložil všechny symboly sám, třebaže neměl žádné předběžné znalosti o výkladu snů. To bývá věc dost neobvyklá a podmínky, za jakých k tomu může dojít, nejsou přesně známy. "Prochází se s otcem na nějakém místě, které je jistě Prater, nebot' je vidět Rotundu; před ní je menší přístavek, k němuž je připoután balón, zdá se však dost splasklý. Otec se ho ptá, k čemu to všechno je; diví se té otázce, ale vysvětlí mu to. Pak přijdou na nějaký dvůr, kde leží na zemi velký plát plechu. Otec si chce velký kus plechu utrhnout, ale nejprve se ohlédne, jestli to nikdo nemůže zpozorovat. Říká mu, že přece stačí, aby se zeptal dozorce, a pak si ho klidně může kus vzít. Z tohoto dvora vedou schody dolů do jakési šachty, jejíž stěny jsou měkce vycpané, asi jako 143 kožené křeslo. Na konci této šachty je delší plošina a pak začíná další šachta . . . "

Muž, který sen sděluje, vykládá sám: Rotunda je moje pohlavní ústrojí, balón před ní můj penis, u kterého mě taky trápí, že je moc splasklý. Můžeme tedy podrobněji přeložit, že rotunda je zadnice - kterou dítě pravidelně počítá k pohlavnímu ústrojí -, a menší přístavek vpředu šourek. Ve snu se ho otec ptá, co to všechno je, tj. jaký účel a funkci má pohlavní ústrojí. Je nasnadě tuto situaci obrátit, takže tázajícím bude on. Protože ve skutečnosti takový dotaz otci nikdy nepoložil, musíme snovou myšlenku pojímat jako přání nebo ji chápat podmínečně: "Kdybych byl otce požádal o sexuální poučení." Pokračování této myšlenky najdeme brzy na jiném místě. . Dvůr, kde leží plát plechu, nemá význam v první řadě symbolicky, nýbrž je to dvůr, který patří k otcovu obchodu. Kvůli diskrétnosti jsem "plechem" nahradil jiný materiál, s kterým otec obchoduje, aniž jsem jinak na znění snu něco změnil. Mladík nastoupil do otcova obchodu a byl značně pohoršen nepříliš korektním způsobem jednání, na kterém se z dobré části zakládá obchodní zisk. Pokračování zmíněné snové myšlenky mohlo tedy znít: ("Kdybych se ho byl zeptal), byl by mě podvedl, jako podvádí své zákazníky." Pro ono trhání plechu, které znázorňuje obchodní nepoctivost, podává mladík sám ještě i druhé vysvětlení, říká, že znamená onanií. To je nám nejenom dávno známo, ale souhlasí to také velmi dobře s tím, že tajemství onanie je tu vyjádřeno opakem (smí se to přece dělat veřejně). Našemu očekávání odpovídá pak zcela i to, že onanistická aktivita ~,e opět přesunuta na otce, podobně jako dotazování v první snové scéně. Sachtu vykládá ihned jako vagínu, přičemž se odvolává na měkké vypolštářování stěn. Že sestupování, stejně jako jindy vystupování, má znázorňovat koitus, dodávám o své újmě. OkoInoSt, že po první šachtě následuje delší plošina a pak další šachta, vysvětluje sám biograficky. Udržoval nějakou dobu pohlavní styky, pak se jich pro své zábrany vzdal a teď doufá, že se k nim pomocí léčby bude moci zase vrátit. 8. Oba následující sny jistého cizince, založeného velmi polygamicky, uvádím jako doklad pro tvrzení, že vlastní já se vyskytuje v každém snu, i tam, kde je ve zjevném obsahu skryto. Kufry v těchto snech jsou ženskými symboly. a) Odjíždí na nějakou cestu, jeho zavazadla jsou odvážena na nádraží vozem a je na něm nakupeno mnoho kufrů, mezi tím i dva velké černé, jakoby vzorové kufry. Říká někomu chlácholivě: No, ty s námi pojedou jen na nádraží. Má skutečně ve zvyku cestovat s velmi mnoha zavazadly, při léčbě přichází však i na historky týkající se velmi mnoha žen. Dva černé kufryodpovídají dvěma černovlasým ženám, které v současné době hrají v jeho životě hlavní roli. Jedna z nich chtěla za ním přicestovat do Vídně; na moji radu schůzku s ní telegraficky odřekl. b) Scéna na celnici: Jeden spolucestující otvírá svůj kufr, lhostejně při tom kouří cigaretu a říká: Vevnitř nic není. Zdá se, že celník mu věří, sáhne ale ještě jednou dovnitř a najde tam něco obzvlášt'zakázaného. Cestující říká pak rezignovaně: To se nedá nic dělat. Cestujícím je on sám, celním úředníkem jsem já. Je jinak ve svých sděleních velmi upřímný, ale umínil si, že mi jeden nově navázaný vztah k jisté dámě zamlčí, protože se právem mohl domnívat, že ji znám. Trapná situace usvědčení se přesouvá na cizí osobu, takže on sám v tomto snu zdánlivě vůbec nevystupuje.

9. Zde je příklad na symbol, o kterém jsem se ještě nezmínil: Potkává svoji sestru v doprovodu dvou přítelkyň, které jsou samy rovněž sestrami. Podává oběma ruku, ale sestře nikoli. Sen nenavazuje na žádou skutečnou událost. Jeho myšlenky zavádějí ho spíš do doby, kdy se zamýšlel nad pozorováním, že se prsy děvčat vyvíjejí tak pozdě. Obě sestry jsou tedy prsy, a rád by si na ně sáhl, kdyby jen nešlo o jeho sestru. 10. Příklad na symbolické znázornění smrti ve snu: Jde se dvěma osobami, jejichž jména zná, ale která při procitnutí zapomněl, po velmi vysoké, příkré železné lávce. Náhle jsou obě pryč a on vidí jakéhosi strašidelně vyhlížejícího muže s kápí a v plátěném oděvu. Ptá se ho, jestli je doručovatelem telegramů . . . Ne. Jestli je snad povozníkem? Ne. Jde pak dál, má ještě ve snu velkou úzkost a po probuzení rozvíjí sen ještě fantazií, že se železný most náhle prolomí a on se zřítí do propasti. Osoby, o nichž se zdůrazňuje, že jsou neznámé, že jejich jméno bylo zapomenuto, jsou většinou osoby velmi blízké. Snící má dva sourozence; kdyby jim snad oběma byl přál smrt, bylo by jen spravedlivé, jestliže by byl pak za to pronásledován strachem ze smrti. K telegrafnímu doručovateli poznamenává, že takoví lidé přinášejí vždycky neblahé zprávy. Podle obleku to mohl být také lampář, který lucerny rozsvěcí, ale i zhasíná, jako génius smrti zhasíná pochodeň. K povozníkovi se mu asociací vybaví Uhlandova báseň o Plavbě krále Karla a vzpomíná si na jednu nebezpečnou plavbu po moři, při níž s ním byli dva jeho kamarádi a kdy on hrál roli připadající ve zmíněné básni králi. K železnému mostu ho napadá jedno neštěstí z poslední doby a hloupá průpovídka: Život je jako řetězový most. 11. Další příklad znázornění smrti lze vidět v tomto snu: Nějaký neznámý pán nechává u něho černě orámovanou vizitku. 12. Uvedu ještě jeden sen, který vás bude zajímat v několika směrech; k jeho předpokladům patří ovšem neurotický stav. Jede vlakem. Vlak zastaví mimo stanici. Myslí, že hrozí nějaká nehoda, 145 je nutno myslit na útěk; prochází všemi vagóny vlaku a zabíjí každého koho potká, průvodčího, strojvůdce atd. K tomu se vybavuje vzpomínka na vyprávění jednoho přítele. Na jedné trati v Itálii byl v uzavřeném kupé transportován šílenec, ale z nedopatření k němu vpustili nějakého cestujícího. Šílenec svého spolucestujícího zabil. Snící se s ním tedy ztotožňuje a cítí se k tomu oprávněn nutkavou představou která ho občas trápí, že musí "všechny, kdo o tom vědí" odstranit. Pak ale nachází sám lepší motivaci, která odhaluje podnět tohoto snu. V divadle viděl včera znovu dívku, s kterou se chtěl kdysi oženit, ale přerušil s ní tehdy známost, protože mu zavdala příčinu k žárlivosti. Vzhledem k intenzitě, jaké u něho žárlivost dostupuje, byl by opravdu šílený, kdyby se s ní chtěl oženit. To znamená: pokládá ji za tak nespolehlivou, že by všechny lidi, kteří mu přijdou do cesty, musel ze žárlivosti zabít. Chůzi řadou místností, zde vagónů, jsme už poznali jako symbol manželského stavu (protiklad k monogamii).

K zastávce vlaku mimo stanici a ke strachu před nehodou vypráví: Když jednou jel vlakem a ten náhle uprostřed trati zastavil, prohlásila jedna spolucestující, mladá dáma, že hrozí možná srážka a že je v takovém případě nejlepší ochranou před úrazem zvednout vysoko nohy. Toto "zvedání nohou" hrálo však určitou roli i při četných vycházkách a výletech do volné přírody, které v šfastné době své první zamilovanosti často s oním děvčetem podnikal. Další argument pro to, že by musel být šílený, kdyby se s ní teď oženil. Že přání být takto šílený v něm přesto bylo, mohl jsem na základě své znalosti situace pokládat za jisté. XIII. PREDNAŠKA Archaické rysy a infantilismus snu Dámy a pánové! Dovolte, abychom zase navázali na náš poznatek, že snová práce převádí pod vlivem snové cenzury latentní snové myšlenky v jiný vyjadřovací způsob. Latentní myšlenky nejsou jiné povahy než vědomé myšlenky, které známe z bdělého života; onen nový vyjadřovací způsob je nám naproti tomu mnoha rysy nesrozumitelný. Řekli jsme, že se vrací k dávno překonaným stavům našeho intelektuálního vývoje, k obrázkové řeči a k symbolice, že navazuje možná na poměry, které existovaly ještě před vznikem naší pojmové řeči. Vyjadřovací způsob, kterého používá snová práce, jsme proto označili jako archaický nebo regresívní. Z toho můžete dojít k závěru, že prohloubené studium snové práce by muselo přinést cenné poznatky o počátcích našeho intelektuálního vývoje, o kterých dosud mnoho nevíme. Doufám, že tomu tak bude, ale k této práci se prozatím ještě nepřikročilo. Pravěk, do kterého nás snová práce zavádí zpět, je dvojí, za prvé pravěk individuální, tedy dětství, za druhé pak, v té míře, jak každý jednotlivec ve svém dětství nějakým způsobem zkráceně prožívá celý vývoj lidského druhu, je to i tento fylogenetický pravěk. Nepokládám za vyloučené, že se třebas i podaří jednou rozlišit, která část latentních duševních pochodů pochází z individuálního a která z fylogenetického pravěku. Tak se mi např. zdá, že symbolický vztah, který si jednotlivec nikdy neosvojil nějakým učením, může být právem pokládán za fylogenetické dědictví. To však není jediný archaický rys snu. Ze zkušenosti všichni dobře znáte amnézii dětských prožitků, která je už sama o sobě pozoruhodná. Mám na mysli skutečnost, že první léta života, až k pátému, šestému nebo osmému roku, nezanechala jako pozdější prožitky stopy v paměti. Setkáme se sice s jednotlivci, kteří se mohou honosit nepřetržitými vzpomínkami od raného počátku až po současnost, ale onen druhý případ, že totiž je v paměti mezera, je neporovnatelně častější. Domnívám se, že tato skutečnost nevzbudila ještě údiv, jaký si zaslouží. Dítě umí už ve dvou letech dobře mluvit, brzy ukazuje, že se dovede orientovat i ve složitých duševních situacích, a dává o sobě vědět různými projevy, o nichž mu jiní lidé ještě po mnoha letech vyprávějí, ale na které samo zapomnělo. A přitom je paměť 147 v raném věku schopnější výkonu, neboť je méně přetížena než v letech pozdějších. Také není žádný důvod pokládat funkci paměti za nějaký obzvláště vysoký nebo obtížný duševní výkon; dobrou paměť Izé naopak najít i u osob, které intelektuálně stojí velmi nízko. Jako druhou pozoruhodnost, která na tuto první navazuje, musím však označit to, že z této vzpomínkové prázdnoty, která obemyká první dětská léta, vynikají jednotlivé dobře uchované, většinou plasticky vybavované vzpomínky, u nichž fakt, že se takto uchovaly, nelze ničím zdůvodnit. S materiálem dojmů, které prožíváme v pozdějším životě, zachází naše

paměť tak, že z nich provádí určitý výběr. Uchovává to, co je nějak závažné, a to, co je bezvýznamné, pomine. S uchovanými dětskými vzpomínkami je tomu jinak. Neodpovídají nutně závažným prožitkům dětských let, ba ani takovým ne, které by se byly musely jevit jako závažné z hlediska dítěte. Jsou často tak banální a o sobě bezvýznamné, že si jen s údivem klademe otázku, proč zrovna tato jednotlivost unikla zapomenutí. Svého času jsem se pokusil rozřešit záhadu amnézie dětských prožitků a záhadu zbytků vzpomínek, které se této amnézii vymykají, s pomocí analýzy a došel jsem k výsledku, že i u dítěte zůstalo ve vzpomínce jen to, co je závažné. Jenomže tyto závažné zážitky jsou pomocí procesorů zhuštění a zejména přesunu, s kterými jste se už seznámili, nahrazeny ve vzpomínce něčím jiným, co se zdá bezvýznamné. Nazval jsem proto dětské vzpomínky vzpomínkami krycími; podrobnou analýzou lze z nich všechno zapomenuté vyvodit. Při psychoanalytické léčbě stojíme zcela pravidelně před úkolem mezery v dětských vzpomínkách vyplnit, a pokud má léčení vůbec nějaký úspěch, tedy v převážné většině případů, podaří se nám také obsah oněch dětských let pohlcených zapomenutím vytáhnout opět na světlo. Tyto dojmy nebyly nikdy doopravdy zapomenuty, byly jen nepřístupné, latentní, patřily k nevědomí. Stává se ale také, že se z nevědomí vynoří spontánně, a to v souvislosti se sny. Ukazuje se, že snový život dovede najít přístup k těmto latentním, dětským prožitkům. V literatuře byly na to zaznamenány pěkné příklady a jeden takový příspěvek jsem mohl poskytnut i já sám. Zdálo se mi kdysi v jisté souvislosti o nějaké osobě, která mi musela prokázat jakousi službu a kterou jsem viděl zřetelně před sebou. Byl to jednooký muž malé postavy, tlustý, s hlavou posazenou nízko mezi ramena. Ze souvislosti jsem vyrozuměl, že šlo o nějakého lékaře. Naštěstí jsem se mohl matky, která ještě žila, vyptat, jak vypadal lékař v mém rodišti, které jsem opustil ve třech letech, a dověděl jsem se od ní, že byl jednooký, malý, tlustý, s hlavou posazenou nízko mezi ramena, ba zjistil jsem také, při jaké zapomenuté nehodě mi poskytl pomoc. Tato schopnost disponovat zapomenutým materiálem prvních dětských let je tedy dalším archaickým rysem snu. 148 Totéž vysvětlení řeší i další záhadu, na kterou jsme v předchozím narazili. Vzpomínáte si, s jakým údivem to bylo přijato, když jsme dospěli k názoru, že vyvolavateli snů bývají energicky zlá a prostopášně sexuální přání, která vyvolala nutnost snové cenzury a snové deformace. Když jsme takový sen člověku, kterému se zdál, vyložili a on v nejpříznivějším případě proti výkladu samotnému neměl námitky, položí nám nicméně pravidelně otázku, odkud se v něm takové přání bere, když je přece pociťuje jako něco cizího a je si vědom pravého opaku. Nemusíme se obávat, že by se nám nepodařilo tento původ prokázat. Tato zlá přání pocházejí z minulosti, často z minulosti, která není příliš vzdálená. Dá se ukázat, že kdysi byla známá a vědomá, i když dnes taková nejsou. Žena, jejíž sen znamená, že by svoji jedinou, teď sedmnáctiletou dceru chtěla vidět mrtvou, zjistí pod naším vedením, že takové přání smrti přece jen jistou dobu chovala. Dítě je plodem nešťastného, brzy rozvedeného manželství. Když nosila ještě dceru ve svém životě, začala jednou po prudkém výstupu s manželem v záchvatu vzteku bušit pěstmi do svého těla, aby v něm dítě zabila. Jak mnohé matky, které dnes svoje děti něžně, možná až příliš něžně milují, je přesto počaly nerady a přály si tehdy, aby se život v jejich lůně přestal vyvíjet; ba daly tomuto přání průchod i různými, naštěstí neškodnými počiny. Přání smrti milované osoby, které později připadá tak záhadné, pochází tedy z počátečního vztahu k ní. Otec, jehož sen opravňuje k výkladu, že si přeje smrt svého nejstaršího a nejmilovanějšího dítěte, si musí rovněž nechat připomenout, že mu kdysi toto přání nebylo cizí.

Když totéž dítě bylo ještě kojencem, tento muž, nespokojený se svou manželskou volbou, si často pomyslil, že kdyby tato malá bytost, která pro něho nic neznamená, měla zemřít, byl by zase volný a dovedl by své svobody lépe využít. Stejný původ se dá prokázat u velkého počtu podobných nenávistných hnutí; jsou to vzpomínky na něco, co patřilo k minulosti, co kdysi bylo vědomé a hrálo v duševním životě určitou roli. Budete z toho chtít vyvodit, že taková přání a takové sny se nemohou vyskytnout, jestliže vztah k určité osobě neprošel takovýmito proměnami, jestliže byl od počátku stejný. Jsem ochoten tento závěr připustit, chci vás pouze upozornit na to, že nesmíte hledět na znění snu, nýbrž na jeho smysl a výklad. Může se stát, že zjevný sen používá smrti milované osoby jen jako děsivé masky, ale znamená něco zcela jiného, nebo že milovaná osoba má být jen šalebnou náhražkou za někoho jiného. Tytéž okolnosti vyvolají u vás ale ještě i jinou, daleko vážnější otázku. Řeknete: I jestliže toto přání smrti kdysi existovalo a je vzpomínkou potvrzováno, není to přesto žádné vysvětlení: je už přece dávno něčím překonaným, může se už dnes vyskytovat v nevědomí přece jen jako pouhá vzpomínka neprovázená afektem, ale ne jako silné hnutí. Této druhé možnosti přece nic nenasvědčuje. Proč je tedy vůbec sen připomí 149 ná? Tato otázka je skutečně oprávněná; pokus o odpověď na ni by nás však zavedl příliš daleko a donutil by nás zaujmout stanovisko v jednom z nejvýznamnějších bodů nauky o snu. Jsem ale nucen držet se v rámci našich výkladů a zachovávat zdrženlivost. Smiřte se s tím, že se dočasně odpovědi vzdáme. Spokojme se s prokazatelným faktem, že v takovém překonaném přání lze skutečně zjistit podnět, který sen vyvolal, a pokračujme v zkoumání, jestli i ostatní zlá přání je možno odvodit takto z minulosti. Zůstaňme u přání někoho odstranit, v kterých můžeme většinou vidět projev neomezeného egoismu snící osoby. O snu lze často prokázat, že jeho tvůrcem bylo takovéto přání. Kdykoli nám v životě někdo zkříží cestu, a při složitosti životních vztahů k tomu přece musí docházet často, pokaždé je sen hned připraven ho usmrtit, byť by to třeba byl i otec, matka, sourozenec, manželský partner apod. Této špatnosti lidské povahy jsme se dost napodivovali a určitě jsme nebyli nakloněni uznat tento výsledek výkladu snů jen tak bez dalšího za správný. Jsme-li ale jednou dovedeni k tomu, abychom původ takových přání hledali v minulosti, pak brzy objevíme jisté období individuální minulosti, kdy na takovém egoismu a na takových přáních zaměřených i proti nejbližším není nic zarážejícího. Tento egoismus projevuje dítě právě v oněch prvních letech, která bývají později zastřena amnézií, a projevuje ho často v nejkrajnější podobě, pravidelně lze u něho však rozpoznat aspoň zřetelné náběhy k němu, nebo správněji, jeho zbytky. Dítě právě miluje nejdříve sebe samo a teprve později se učí milovat i jiné, obětovat něco ze svého Já druhým. Také ty osoby, které zdánlivě miluje od počátku, miluje zprvu jen proto, že je potřebuje, že se bez nich nemůže obejít, tedy opět z egoistických pohnutek. Teprve později se cit lásky stane na egoismu nezávislým. Dítě se skutečně naučilo milovat na základě egoismu. V této souvislosti bude poučné srovnat postoj dítěte vůči sourozencům s jeho postojem vůči rodičům. Láska k sourozencům se u malého dítěte nevyskytuje nijak nutně, často je zjevně vůbec nemiluje. Je mimo pochybu, že v nich nenávidí své konkurenty, a je známo, jak často se tento postoj bez přerušení udrží po dlouhá léta až do doby dospívání, ba ještě i dále v dospělosti. Dost často bývá vystřídán, nebo řekněme raději převrstven, postojem něžnějším, ale zdá se, že velmi pravidelně je nepřátelský postoj prvotnější. Nejsnáze ho lze pozorovat u dětí od 2'/z do 4 až 5 let, když jim přibude nový sourozenec. Bývá přivítán většinou velmi nevlídně. Projevy jako "já ho nechci, ať si ho čáp zase odnese" jsou dost obvyklé. Později využívá dítě každé příležitosti, aby nově příchozího snížilo, a dokonce i pokusy ublížit mu,

přímé atentáty, nejsou ničím neslýchaným. Je-li věkový rozdíl menší, pak tento konkurent je tu už při procitnutí intenzívnější duševní činnosti dítěte a to se s ním naučí počítat. Jestliže je rozdíl větší,může nové dítě od počátku budit jisté sympatie jako zajímavý předmět, jakási živá panenka, a při věkovém rozdílu osmi a více let mohou už, zvláště u děvčat, hrát určitou roli i opatrovatelská mateřská hnutí. Ale upřímně řečeno, zjistíme-li, že se za nějakým snem skrývá přání smrti sourozencům, nemusí nám zpravidla připadat nijak záhadné a bez námahy prokážeme, že má nějaký předobraz v raném dětství a dost často i v pozdějších letech vzájemného soužití. Neexistuje pravděpodobně žádný dětský pokoj, kde by nedocházelo k prudkým konfliktům mezi jeho obyvateli. Motivem je soupeření o lásku rodičů, spory o společný majetek, o obývací prostor. Nepřátelská hnutí se obracejí jak proti starším, tak proti mladším sourozencům. Myslím, že od Bernarda Shawa pochází výrok: Existuje-li někdo, koho mladá anglická dáma nenávidí víc než svoji matku, pak je to její starší sestra. Na těchto slovech je ale něco, co nás zaráží. Nenávist k sourozencům a soupeření jsme ještě shledali jakž takž pochopitelné, ale jak se mohou pocity nenávisti vloudit do vztahu mezi dcerou a matkou, mezi rodiči a dětmi? Tento vztah se bezpochyby i ze strany dětí jeví příznivěji. Tak by to mělo být i podle našeho očekávání; připadá nám daleko pohoršlivější, chybí-li láska mezi rodiči a dětmi, než chybí-li mezi sourozenci. V prvním případě jde, abychom tak řekli, o něco posvěceného, kdežto ve druhém případě jde o záležitost, která pro nás zůstává profánní. Každodenní pozorování nám přesto může ukázat, jak často citové vztahy mezi rodiči a dospělými dětmi zůstávají za ideálem vytyčeným společností, kolik nepřátelství se tu skrývá a je přichystáno se projevit, kdyby jen je přimíšená úcta a něžná hnutí netlumily. Důvody jsou obecně známé a projevuje se v nich tendence oddělit od sebe příslušníky stejného pohlaví, dceru od matky, otce od syna. Dcera nachází v matce autoritu, která omezuje její vůli a je pověřena úkolem přimět ji, aby se v souladu s požadavky společnosti zřekla své sexuální svobody, v jednotlivých případech pak navíc i konkurentku, která se vzpírá tomu, aby byla odsunuta do pozadí. Totéž se opakuje v ještě ostřejší podobě mezi synem a otcem. Pro syna se v otci ztělesňuje každý sociální nátlak, který musí s nevolí snášet; otec mu uzavírá přístup k uplatnění vlastní vůle, k časnému sexuálnímu požitku, a kde existuje společný rodinný majetek, i k volnému užívání tohoto majetku. Když jde o následníka trůnu, číhání na otcovu smrt se stupňuje až na hranici tragiky. Méně ohrožen zdá se být vztah mezi otcem a dcerou, matkou a synem. Poslední vztah skýtá nejčistší příklady trvalé něžnosti, nenarušované žádným sobeckým ohledem. Proč mluvím o těchto věcech, které jsou přece banální a obecně známé? Protože existuje zřejmý sklon jejich význam v životě popírat a sociálně požadovaný ideál vydávat za splněný daleko častěji, než skutečně splněn bývá. Je však lepší, když pravdu řekne psycholog, než aby tato úloha byla 151 přenechána cynikovi. Toto popírání se ostatně vztahuje jen na reálný život. Epickému a dramatickému umění je ponechána volnost, aby používalo motivů, které vyplývají z porušování tohoto ideálu. U velkého počtu lidí se tedy nemusíme nijak podivovat, jestliže sen odhalí jejich přání směřující k odstranění rodičů, obzvláště onoho rodiče, který je stejného pohlaví. Smíme předpokládat, že se vyskytuje i v bdělém životě a že se někdy stává dokonce i vědomým, i

když se může maskovat nějakým jiným motivem, jako se v případě onoho muže, jehož sen jsme uváděli v našem 3. příkladě, maskoval soucitem s otcovým zbytečným utrpením. Jen zřídka je vztah určován výhradně nepřátelským postojem, ten je daleko častěji potlačen něžnějšími hnutími, ustupuje do pozadí a musí čekat, až ho nějaký sen jakoby izoluje. Co nám sen následkem takové izolace ukazuje v nadměrné velikostí, to se pak zase scvrkne, když to po provedeném výkladu zase vřadíme do životní souvislosti (H. Sachs). S tímto snovým přáním setkáváme se však i tam, kde se v životě nemá oč opřít, a kde by se k němu dospělý člověk v bdělém stavu nikdy nemusel znát. To má příčinu v tom, že nejhlubší a nejpravidelnější důvod odcizení, zvláště mezi osobami stejného pohlaví, se uplatnil už v raném dětství. Mám na mysli soupeření v lásce se zřetelným zdůrazněním pohlavního charakteru této lásky. Syn začíná už jako malé dítě projevovat obzvláštní něžnost k matce, na kterou se dívá jako na svoje vlastnictví, a otce začíná pocitovat jako soupeře, který mu toto výhradní vlastnické právo upírá; a zrovna tak i malá dceruška vidí v matce osobu, která její něžný vztah k otci ruší a zabírá místo, které by velmi dobře mohla zaplnit ona sama. Jedině pozorování nám mohou ukázat, do jak časných let sahají tyto postoje, které označujeme jako o i d i p s k ý k o m p I e x, neboť v pověsti o Oidipovi jsou uvedena se zcela nepatrným oslabením v skutek obě krajní přání vyplývající ze synovské situace, přání zabít otce a přání vzít si matku za ženu. Nechci tvrdit, že vztah dětí k rodičům by byl oidipským komplexem vyčerpán; tento vztah může být snadno daleko komplikovanější. Oidipský komplex se může také vyvinout slaběji nebo silněji, může mít dokonce i převrácenou formu, ale je pravidelným a velmi výrazným faktorem dětského duševního života, a jsme vystaveni spíše nebezpečí, že jeho vliv a vliv jeho dalších vývojových produktů podceníme, než že ho přeceníme. Děti reagují ostatně oidipským komplexem dost často na podnět vycházející od rodičů, jejichž láska se ve své volbě nezřídka řídí rozdílem pohlaví, takže otec dává přednost dceři a matka synovi, anebo v případě, že vztah mezi manžely ochladl, hledají v dceři a synovi náhradu za erotický objekt, který pro ně pozbyl ceny. Nedá se tvrdit, že by svět psychoanalytickému bádání byl za objevení oidipského komplexu nějak příliš vděčný. Tento objev vyvolal naopaku dospělých nejprudší odpor a osoby, které opomenuly účastnit se popírání tohoto zakázaného nebo tabuizovaného citového vztahu, napravily svoje provinění později tím, že tento komplex všelijakými novými výklady zbavily jeho významu. Podle mého nezměněného přesvědčení není tu co zapírat a co zkrášlovat. Je nutno smířit se se skutečností, kterou i sama řecká pověst uznává za neodvratný osud. Opět je zajímavé, že ze života vyvržený oidipský komplex byl přenechán básnictví takřka k volné dispozici. O. Rank ukázal v pečlivé studii, jak právě oidipský komplex poskytl dramatickému básnictví bohaté motivy v nesčetných obměnách, oslabeních a přestrojeních, tedy v takových deformacích, v kterých právě rozpoznáváme dílo cenzury. Tento oidipský komplex smíme předpokládat i u těch snících, kteří byli tak šťastni, že v pozdějším životě konfliktů s rodiči zůstali ušetřeni, a shledáváme, že je s ním úzce spjato i to, čemu říkáme komplex kastrační, totiž reakce na sexuální zastrašení nebo potlačení raně dětské sexuálních činnosti, které je připisováno otci. To, co jsme doposud zjistili, odkazuje nás tedy na studium dětského duševního života, a smíme nyní doufat, že i původ oné druhé části zakázaných snových přání, sexuálních hnutí vybočujících z normy, se vysvětlí podobným způsobem. To je nám tedy podnětem, abychom studovali i vývoj dětského sexuálního života, a při tom se z různých pramenů dovídáme toto: Je především neudržitelným omylem předpokládat, že dítě nemá žádný sexuální život a že sexualita se objevuje teprve v době puberty spolu s dozráním pohlavního ústrojí. Dítě má

naopak bohatý sexuální život od samého počátku, ale ten se od sexuality platící později za normální v mnohém odlišuje. To, co v životě dospělých označujeme jako "perverzní", odchyluje se od normálního v těchto bodech: za prvé tím, že není respektováno omezení druhové (přehrada mezi člověkem a zvířetem), za druhé tím, že jsou překračovány meze dané pocity ošklivosti, za třetí překročením mezí daných incestním zákazem (zákazem vyhledávat sexuální ukojení u osob pokrevně úzce spřízněných), za čtvrté překročením mezí daných příslušností k témuž pohlaví a za páté přenesením role pohlavního ústrojí na jiné orgány a jiná místa těla. Všechna tato omezení neexistují od počátku, nýbrž vytvářejí se ponenáhlu teprve v průběhu vývoje a výchovy. Malé dítě je jich prosto. Nezná ještě žádnou ostrou přehradu mezi člověkem a zvířetem; pýcha, s níž se člověk distancuje od zvířete, vyvine se u něho teprve později. Nejeví zpočátku žádnou ošklivost vůči výkalům a vyměšování, nýbrž naučí se jí teprve pozvdna pod tlakem výchovy; rozdílu mezi pohlavími nepřikládá žádný zvláštní význam, přisuzuje naopak oběma pohlavní ústrojí stejně utvářené; své první sexuální chtíče a svoji zvědavost zaměřuje na osoby, které jsou mu nejbližší a z jiných důvodů nejmilejší, na rodiče, sourozence a na osoby, které o ně pečuji; a lze u něho konečně pozorovat i to, co se 153 později při vyvrcholení erotického vztahu znovu prosadí, že totiž neočekává slast jen od pohlavního ústrojí, nýbrž že i jiná místa těla jsou nadána stejnou citlivostí, umožňují stejné pocity slasti a mohou tudíž hrát stejnou úlohu jako pohlavní orgány. Dítě lze tedy označit jako "polymorfně perverzní", a jestliže všem těmto hnutím dává průchod jen v náznacích, pak příčina je jednak v jejich menší intenzitě ve srovnání s pozdějšími životními obdobími, a jednak v tom, že výchova všechny sexuální projevy dítěte hned energicky potlačuje. Toto potlačování pokračuje, aby se tak řeklo, i v oblasti teoretické, když se dospělí snaží jednu část dětských sexuálních projevů přehlédnout a druhou zbavit jiným výkladem sexuální povahy, až je nakonec mohou popřít v celém jejich úhrnu. Často titíž lidé nejprve v dětském pokoji tvrdě zakročují proti všem sexuálním nezpůsobům dětí a pak se u psacího stolu zastávají sexuální čistoty týchž dětí. Když jsou děti ponechány sobě samým nebo když jsou svedeny, dokáží často vyvinout dost značnou perverzní sexuální činnost. Dospělí mají ovšem pravdu, když tomu jako "dětinskému" a "hravému" počínání nepřikládají přílišnou váhu, neboť dítě nemůže být ani před soudnou stolicí morálky, ani před zákonem posuzováno jako plnoprávné a odpovědné, ale tyto věci přesto existují, mají svůj význam jako příznaky konstitučních sklonů i jako příčiny a podpůrné faktory pozdějšího vývoje a dovolují nám udělat si určité závěry o dětském sexuálním životě a tím i o sexuálním životě vůbec. Nacházíme-li tedy za našimi deformovanými sny znovu všechny tyto perverzní tužby, znamená to pouze, že sen i na tomto poli představuje návrat k infantilnímu stavu. Zvláštní zmínky zaslouží si mezi těmito zapovězenými přáními ještě přání incestní, tj. zaměřená na pohlavní styk s rodiči a sourozenci. Víte, jaký odpor se proti takovému styku v lidské společnosti pociťuje nebo alespoň předstírá a jaký důraz se klade na příslušné zákazy. Bylo vynaloženo fantastické úsilí, aby se pro tento strach z incestu našlo patřičné vysvětlení. Jedni usoudili, že tento zákaz reprezentuje psychický odraz šlechtitelských zřetelů přírody, protože míšení pokrevně blízkých jedinců by zhoršovalo rasové vlastnosti, jiní zas tvrdili, že soužití od časného dětství odvrací sexuální tužby od takových blízkých osob. V obou případech by ostatně bylo automaticky zajištěno, že k incestu nedojde, a bylo by nepochopitelné, k čemu by tedy bylo zapotřebí přísných zákazů, které poukazují spíš na existenci silného pudového hnutí. Psychoanalytické výzkumy jednoznačně prokázaly, že první erotická volba je pravidelně incestní a že teprve později se vytváří odpor proti ní, jehož vyvozování z individuální psychologie je nutno odmítnout. Shrňme nyní, co nám hlubší náhled do dětské psychologie pro pochopení snu poskytl. Zjistili jsme nejenom, že sen má přístup k materiálu zapomenutých dětských zážitků, ale viděli jsme

také, že dětský duševníživot se všemi svými svéráznými rysy, se svým egoismem, incestní erotickou volbou atd. pro sen stále ještě trvá, tedy stále ještě existuje v nevědomí, a že nás sen každé noci znovu vrací na tento infantilní stupeň. Tak se nám potvrzuje, že nevědomé v duševním životě je to, co je i n f a n t i I n í. Zarážející dojem z toho, že v člověku vězí tolik zlého, se začíná zmírňovat. Toto děsivé zlo je prostě to, co je v duševním životě počáteční, primitivní, infantilní, co se také, jak můžeme zjistit, u dítěte aktivně projevuje, jenomže to zčásti přehlížíme, protože tyto projevy nabývají jen malých rozměrů, zčásti pak tomu nepřikládáme velkou váhu, protože na dítěti nepožadujeme žádnou etickou výši. Tím, že sen regreduje na tento stupeň, budí dojem, že odhalil, co je v nás zla. Ale to je jen klamné zdání, kterým jsme se nechali vylekat. Nejsme tak zlí, jak jsme po výkladu snů chtěli usoudit. Jestliže tato zlá hnutí snů jsou jen infantilními projevy, návratem k počátkům našeho etického vývoje, takže sen z nás prostě jen dělá myšlením a cítěním opět děti, pak není rozumných důvodů, proč se za tyto sny stydět. Jenomže rozumné pohnutky představují jen část duševního života, v duši existuje ještě i ledacos, co rozumné není, a tak se stává, že se z nerozumných důvodů za takové sny přece jen stydíme. Podrobujeme je snové cenzuře, stydíme a zlobíme se, když se některému z těchto přání výjimečně podařilo proniknout do vědomí v podobě natolik nedeformované, že je musíme rozpoznat, ba příležitostně se stydíme i za deformované sny zrovna tak, jako kdybychom jim rozuměli. Vzpomeňte jen na rozhořčený úsudek oné dobré staré dámy o jejím nevyloženém snu o "milostných službách". Problém tedy není vyřízen, a zůstává pořád ještě možné, že další zkoumání toho, co je ve snu zlého, nás dovede k jinému úsudku a k jinému hodnocení lidské povahy. Jako výsledek celého zkoumání podržme dva poznatky, které však znamenají jen počátek nových záhad, nových pochyb. Za prvé: Regrese snové práce není jen formální, nýbrž i materiální. Překládá nejenom naše myšlenky v primitivní vyjadřovací formu, nýbrž oživuje znovu i charakteristické rysy našeho prvotního duševního života, starou nadvládu vlastního Já, počáteční hnutí našeho sexuálního života, ba i náš starý intelektuální majetek, smíme-li takto chápat symbolický vztah. A za druhé: Všechny tyto staré infantilní vlastnosti a hnutí, kterým kdysi patřila vláda, a to vláda neomezená, musíme dnes připsat nevědomí, a naše představy o něm se mění a rozšiřují. Nevědomé není už jen jméno pro to, co je toho času latentní, nevědomí je zvláštní duševní říše s vlastními toužebnými hnutími, s vlastním vyjadřovacím způsobem a s duševními mechanismy příslušejícími pouze jí a nepůsobícími nikde jine. Ale latentní snové myšlenky, které jsme uhodli výkladem snu, k této říši nicméně nepatří; jsou spíše takové, jaké bychom mohli myslet i ve bdění. Přesto jsou však nevědomé; jak tedy 155 rozřešit tento rozpor? Začínáme tušit, že je tu třeba rozlišit dvě věci. Něco, co pochází z našeho vědomého života a sdílí jeho znaky - říkáme tomu: denní zbytky-spojuje se při tvorbě snu s něčím jiným, pocházejícím z říše nevědomí. Spojení mezi těmito dvěma složkami vytváří snová práce. Ovlivnění denních zbytků nevědomými prvky, které k nim přistupují, vytváří podmínky pro regresi. Toto je nejhlubší náhled do podstaty snu, k jakému prozatím můžeme dospět, než ještě prozkoumáme další duševní oblasti. Brzy však bude načase označit nevědomý ráz latentních snových myšlenek nějakým jiným jménem, abychom je odlišili od nevědomého z oné říše infantilního duševna. Můžeme ovšem nadhodit také otázku: Co nutí duševní činnost během spánku k takové regresi? Proč nevyřizuje duševní podněty, které ruší spánek, bez ní? A musí-li se kvůli snové cenzuře maskovat užitím staré, nyní nesrozumitelné vyjadřovací formy, k čemu jí slouží ještě také oživení starých, nyní překonaných duševních hnutí, tužeb a charakterových rysů, tedy ona materiální regrese, která přistupuje k regresi formální? Uspokojit by nás mohla pouze

jediná odpověď, že totiž sen může být vytvořen jen tímto způsobem, že likvidace snového podnětu není dynamicky jinak možná. Ale dát takovou odpověď nemáme prozatím právo. v iv xIv. PŘEDNAŠKA Splnění přání Dámy a pánové! Mám vám ještě jednou připomenout, jakou cestu jsme doposud urazili? Jak jsme při použití naší techniky narazili na snovou deformaci, jak jsme se rozhodli nejprve se jí vyhnout a jak jsme rozhodující poznatky o podstatě snu získali na snech infantilních? Jak jsme potom, vyzbrojeni výsledky tohoto zkoumání, zaútočili na snovou deformaci přímo a také ji, doufám, krok za krokem zdolali? Teď si však musíme říci, že to, co jsme nalezli na jedné a na druhé cestě, se úplně neshoduje. Naší úlohou je nyní obojí výsledky shrnout a navzájem sladit. Z obou stran nám vyplynulo, že podstatou snové práce je přeměna myšlenek v halucinační prožitek. Jak k tomu může dojít, je dost záhadné, ale je to problém obecné psychologie, kterým se zde nemůžeme zabývat. Z dětských snů jsme se dověděli, že cílem snové práce je odstranit duševní podnět rušící spánek, a to splněním přání. O deformovaných snech, pokud jsme je nedovedli vyložit, jsme nic podobného prohlásit nemohli. Od počátku jsme však očekávali, že budeme moci deformované sny podřídit stejným hlediskům jako sny infantilní. Prvním splněním tohoto očekávání byl poznatek, že vlastně všechny sny jsou sny dětí, že pracují s infantilním materiálem, s dětskými duševními hnutími a mechanismy. Když teď pokládáme snovou deformaci za zdolanou, musíme přistoupit ke zkoumání, platí-li i pro deformované sny, že je lze pojímat jako splnění určitých přání. Zcela nedávno jsme řadu snů podrobili výkladu, ale splnění přání jsme při tom zcela nechali stranou. Jsem přesvědčen, že se vám při tom nejednou vtírala na mysl otázka: Kde pak tedy zůstalo to splnění přání, které má být údajně cílem snové práce? Tato otázka je závažná; stala se totiž otázkou, kterou nám kladou naši laičtí kritikové. Jak víte, lidstvo se instinktivně brání intelektuálním novinkám. K projevům této obranné snahy patří i to, že taková novinka bývá hned zredukována na nejmenší rozsah, pokud možno zhuštěna v jediné heslo. Pro novou nauku o snu se stalo takovým heslem splnění přání. Laik klade otázku: Kde je tu splnění přání? Klade ji, sotvaže jen zaslechl, že sen má představovat splnění nějakého přání, a jakmile ji položí, odpovídá na ni zamítavě. Přicházejí mu hned na mysl nesčetné vlastní zkušenosti se sny, v nichž byly se sněním spjaty 157 různé nelibé pocity až po nejtíživější úzkost, takže tvrzení psychoanalytické nauky o snu mu zní velmi nepravděpodobně. Lze mu snadno odpovědět, že u deformovaných snů splnění přání nemůže být zjevné, nýbrž musí tu být teprve hledáno, a dokud jsme sen nevyložili, nemůžeme označit, v čem splněné přání spočívá. Víme také, že u těchto deformovaných snů jde o zakázaná, cenzurou zamítnutá přání, neboť právě jejich existence se stala příčinou snové deformace, motivem pro zásah snové censury. Ale laickému kritikovi je těžké vštípit, že se před výkladem snu nesmíme ptát, jaké přání splňuje. Přeze všechno to vždy znovu zapomene. Jeho odmítavý postoj vůči teorii o splnění přání není vlastně ničím jiným než důsledkem snové cenzury, náhražkou a vedlejším výsledkem odmítání těchto cenzurovaných snových přání. Potřebu vysvětlit si, že existuje tolik snů s trapným obsahem a zejména snů úzkostných, pocítíme samozřejmě i my. Přitom narážíme poprvé na problém afektů ve snu, problém, který by si sám o sobě zasloužil studium, ale kterým se tu bohužel nemůžeme zabývat.

Jestliže je sen splněním přání, pak by trapné pocity ve snu měly být nemožné; v tom se zdá, že mají laičtí kritikové pravdu. Je však třeba vzít zřetel na tři komplikace, na které nepomyslili. Za prvé: může se stát, že se snové práci plně nezdařilo zajistit splnění přání, takže z trapného afektu spojeného se snovými myšlenkami část zbývá i v manifestním snu. Analýza by pak musela ukázat, že tyto snové myšlenky byly ještě daleko trapnější než sen z nich vytvořený. Tolik se také pokaždé dá prokázat. Přiznáváme pak, že snová práce svého cíle nedosáhla, zrovna tak jako sen o pití, který byl vyvolán žízní, nedosáhne svého záměru tuto žízeň uhasit. Zůstaneme žízniví a musíme se probudit, abychom se napili. Ale byl to přesto správný sen, z jeho podstaty nic nechybělo. Musíme říci: Ut desint vires, tamen est iaudanda voluntas. Chvályhodný zůstává alespoň jasně rozpoznatelný úmysl. K takovým nezdarům nedochází nijak zřídka. Spolupůsobí při tom fakt, že snové práci je o mnoho těžší měnit smysl afektů než smysl obsahů; afekty bývají někdy velmi rezistentní. Tak se pak stane, že trapný obsah snových myšlenek snová práce přetvořila v splnění přání, kdežto trapný afekt se pořád ještě prosazuje beze změny. V takových případech pak afekt obsahu vůbec neodpovídá a naši kritikové mohou říci, že sen představuje splnění přání tak málo, že v něm může být trapně pociťován dokonce i nevinný obsah. Proti této nerozumné poznámce namítneme, že právě na takových snech se tendence ke splnění přání, která je pro snovou práci charakteristická, projevuje nejzřetelněji, protože se projevuje izolovaně. Omyl pochází z toho, že ten, kdo nezná neurózy, si sepětí obsahu a afektu představuje jako příliš úzké, a proto nemůže pochopit, že se změní obsah, aniž by se spolu s ním změnil i příslušný projev afektivní. 158 Druhá, daleko závažnější a hlubší okolnost, kterou laik rovněž opomíjí, je tato: Splnění přání by zajisté muselo přinést slast, ale na místě je zeptat se také, komu? Přirozeně tomu, kdo toto přání chová. O snící osobě je nám však známo, že ke svým přáním mívá zcela zvláštní vztah. Zamítá je a cenzuruje, zkrátka nezamlouvají se jí. Jejich splnění nemůže jí tedy způsobit žádnou slast, nýbrž pouze její opak. Zkušenost pak ukazuje, že tento opak nabývá podoby úzkosti, což bude ještě třeba vysvětlit. Snícího je tedy možno v jeho vztahu k vlastním snovým přáním přirovnat jen k součtu dvou osob, které jsou zároveň spjaty velmi úzce. Místo všech dalších výkladů uvedu vám známou pohádku, v níž se setkáte se stejnými vztahy. Dobrá víla slíbí jedné chudé dvojici, muži a ženě, že jim splní jejich první tři přání. Jsou šťastni a umíní si, že si pečlivě promyslí, která tři přání to mají být. Žena se však nechá svést vůní opékaných vuřtů vanoucí ze sousední chýše k tomu, že si přeje mít takový párek vuřtů. Vmžiku jsou tu; to je splnění jejího prvního přání. Teď se muž rozzlobí a přeje si ve svém rozhořčení, aby vuřty ženě přirostly k nosu. To se také stane a vuřty teď nelze dostat pryč. Tím je splněno druhé přání, ale přání mužovo; ženě je splnění tohoto přání velmi nepříjemné. Víte, jak to v pohádce pokračuje. Protože v jádře tvoří oba, muž i žena, jeden celek, musí třetí přání znít, že vuřty mají z ženina nosu zmizet. Mohli bychom této pohádky použít ještě vícekrát v jiné souvislosti; zde nám má ilustrovat možnost, že splnění přání jednoho může vést k nelitosti druhého, jestliže oba nejsou spolu zajedno. Teď nám už nebude zatěžko dospět k ještě lepšímu pochopení úzkostných snů. Jenom ještě zužitkujeme jedno pozorování a pak se rozhodneme učinit určitý předpoklad, na jehož podporu lze ledacos uvést. Jde o pozorování, že úzkostné sny mají často obsah, který je deformace zcela prostý, který, abychom tak řekli, cenzuře unikl. Úzkostný sen je často nezahaleným splněním přání, nikoli ovšem přání příjemného, nýbrž nějakého přání zavrženého. Místo cenzurního zásahu došlo k vývinu úzkosti. Zatímco o infantilním snu se dá

říci, že je otevřeným splněním přípustného přání, a o obyčejném snu deformovaném, že je maskovaným splněním nějakého potlačeného přání, u úzkostného snu je na místě pouze formulace, že je otevřeným splněním přání potlačeného. Úzkost je příznakem toho, že se takové vytěsněné přání ukázalo silnější než cenzura, že proti ní prosadilo svoje splnění nebo se je chystalo prosadit. Chápeme, že to, co je pro tuto tendenci splněním přání, může být pro nás, kteří stojíme na straně snové cenzury, jen podnětem k trapným pocitům a k obranné reakci. Úzkost, která se při tom ve snu objevuje, je, chcete-li, úzkostí ze síly těchto přání, držených jindy na uzdě. Proč má tato obranná reakce podobu úzkosti, nemůžeme uhodnout ze studia snu samotného; musíme úzkost zřejmě studovat na jiných místech. Totéž, co platí o nedeformovaných úzkostných snech, smíme předpo 159 kládat i o těch, u nichž došlo k částečné deformaci, a o ostatních nepříjemných snech, jejichž trapné pocity jsou pravděpodobně jakýmisi náznaky úzkosti. Z úzkostného snu se také obvykle probouzíme; přerušíme zpravidla spánek dříve, než vytěsněné přání snu svoje splnění proti cenzuře naplno prosadilo. V tomto případě se výkon snu nezdařil, ale jeho podstata se proto ještě nezměnila. Přirovnali jsme sen k nočnímu hlídači nebo k jakémusi strážci, který chce náš spánek ochránit před rušením. Také noční hlídač se však dostane do situace, že musí spící probudit, když se totiž cítí příliš slabý na to, aby rušitele nebo nebezpečí sám zaplašil. Přesto se nám někdy podaří spánek udržet, i když sen začíná být povážlivý a začíná budit úzkost. Řekneme si ve spánku: Je to přece sen, a spíme dál. Kdy se asi stává, že snové přání je s to cenzuru přemoci? Podmínka pro to může být splněna jak ze strany snového přání, tak i ze strany snové cenzury. Přání může z neznámých důvodů nabýt najednou nadměrné síly; ale zdá se, že častěji má na tomto přesunu v poměru sil vinu postoj snové cenzury. Slyšeli jsme už, že cenzura pracuje v každém jednotlivém případě s rozdílnou intenzitou, vůči každému prvku postupuje s odlišnou mírou přísnosti; teď bychom chtěli navíc připojit předpoklad, že je vůbec velmi proměnlivá a ani vůči témuž pohoršlivému prvku neužívá pokaždé stejné přísnosti. Stane-li se, že se někdy cítí vůči určitému snovému přání bezmocná, takže jí hrozí, že jím bude zdolána, používá pak místo deformace posledního prostředku, který jí zbývá, totiž přerušení spánku vývinem úzkosti. Přitom nás napadne, že vlastně pořád ještě nevíme, proč se tato zlá, zavržená hnutí ozývají zrovna během noci, aby nás rušila ve spánku. Odpovědí může být jen předpoklad týkající se samotné povahy spánkového stavu. Za dne spočívá na těchto přáních těžký tlak cenzury a ten jim zpravidla znemožňuje nějak se projevit. Za nocí je tato cenzura pravděpodobně jako všechny ostatní zájmy duševního života zastavena ve prospěch jediného přání, přání spát, anebo je alespoň značně zeslabena. Tomuto zeslabení cenzury během noci vděčí pak právě zakázaná přání za to, že se smějí opět vynořit. Existují neurotici trpící nespavostí, kteří se nám přiznají, že tato nespavost byla zpočátku chtěná. Netroufali si usnout, protože se báli svých snů, tedy následků tohoto uvolnění cenzury. Že toto zastavení cenzury neznamená proto ještě žádnou hrubou neopatrnost, zajisté snadno pochopíte. Spánek ochromuje naši motilitu; naše zfé úmysly, pokud se začnou také dostávat ke slovu, nesvedou přece nic jiného než právě jen vytvořit sen, který je prakticky neškodný, a právě tuto uklidňující okolnost připomíná nanejvýš rozumná poznámka spícího, která přináleží sice noci, ale nikoli už snovému životu: Vždyť je to jenom sen. Ponechme mu tedy volnost a spěme dál.

Jestliže si za třetí vzpomenete na pojetí, podle kterého je snící vzpírajícíse proti svým přáním jakoby součtem dvou rozdílných, ale nějak úzce spjatých osob, bude vám pochopitelná ještě i další možnost, jak ze splnění přání může vyplynout něco nanejvýš nepříjemného, totiž trest. Zde nám může opět posloužit k ilustraci ona pohádka o třech přáních: opečené vuřtíky na talíři jsou přímým splněním přáni první osoby, oné ženy; vuřtíky na jejím nose jsou splněním přání druhé osoby, muže, ale současně i trestem za pošetilé přání ženino. U neuróz se pak opět setkáme i s motivací onoho třetího přání, které v pohádce jediné ještě zbývá. Takových trestajících tendencí exítuje však v duševním životě člověka celá řada; jsou velmi silné, a můžeme jim připsat odpovědnost za určitou část trapných snů. Možná že teď řeknete, že toho tímto způsobem z onoho proslulého splnění přání mnoho nezbývá. Ale při bližším přihlédnutí uznáte, že nemáte pravdu. Ve srovnání s rozmanitostí toho, čím by sen mohl být - a podle některých autorů také je -, s rozmanitostí, o které bude ještě řeč, je řešení předpokládající trojici: uskutečnění přání - uskutečnění úzkosti - uskutečnění trestu přece jen velmi zúžené. K tomu přistupuje okolnost, že úzkost je přímým opakem přání, že protiklady mají k sobě asociačně velmi blízko a v nevědomí, jak jsme slyšeli, splývají vjedno. Dále i to, že trest je také splněním přání, přání oné druhé, cenzurní osoby. Vcelku jsem tedy vašim námitkám proti teorii o splnění přání neudělal žádné ústupky. Jsme však zavázáni prokázat splnění přání u každého libovolně vybraného deformovaného snu a této úloze se zajisté nemíníme vymknout. Vraťme se k onomu snu, který jsme už vyložili a na kterém jsme se ledacos naučili, ke snu o třech špatných vstupenkách za 1 zl. 50 kr. Doufám, že se na něj ještě pamatujete. Dámě, které její muž během dne sdělil, že se její přítelkyně Eliška, mladší pouze o tři měsíce, právě zasnoubila, se nato zdá, že sedí s manželem v divadle. Jedna strana hlediště je skoro prázdná. Manžel jí říká, že Eliška a její ženich by byli také chtěli do divadla jít, ale nemohli, protože dostali jen špatné vstupenky, tři za jednu zlatku padesát. Ona soudí, že to také nebylo žádné neštěstí. Uhodli jsme, že se snové myšlenky týkají rozmrzelosti, že se vdala tak brzy, a nespokojenosti s manželem. Máme právo být zvědavi, jak byty tyto trudné myšlenky přepracovány v splnění přání a kde se v zjevném obsahu najde jeho stopa. Nuže, víme už, že prvek "příliš brzy, předčasně" byl cenzurou ve snu vyloučen. Narážkou na něj je prázdné hlediště. Záhadný prvek "tři za jednu zlatku padesát" je nám nyní s pomocí snové symboliky, které jsme se mezitím přiučili, srozumitelnější.' ) Číslo 3 znamená skutečně muže a zjevný prvek lze lehko přeložit: koupit si muže za věno. ("Za svoje věno bych si byla mohla koupit desetkrát lepšího.") Provdání je zřejmě ') Jiný výklad tohoto čísla 3, který je u bezdětné ženy rovněž nasnadě, nechávám stranou, protože tato analýza pro něj neposkytla žádný materiál. (Pozn. autora) 161 nahrazeno návštěvou divadla. Prvek "obstarat vstupenky příliš brzy" je tu přece přímo místo .příliš časného sňatku. Tato náhrada je však právě výsledkem splnění přání. Naše pacientka nebyla se svým časným sňatkem vždycky tak nespokojená jako v onen den, kdy dostala zprávu o zasnoubení své přítelkyně. Byla na něj svého času pyšná a cítila se jím proti své přítelkyni ve výhodě. Naivní děvčata prý často po svém zasnoubení projevila radost nad tím, že už teď brzy budou moci chodit do divadla na všechny nepřístupné hry, že už také budou moci všechno vidět. Tento kousek slasti z dívání nebo zvědavosti, který zde vychází najevo, byl jistě zpnropočátku sexuální slastí z dívání, zaměřenou na pohlavní život, zejména na pohlavní život rodičů, a stal se pak silným motivem, který děvčata pudil k časnému sňatku. Takovým způsobem došlo tedy k tomu, že právě návštěva divadla je nasnadě jako náznaková náhražka za manželský stav. Ve své současné rozmrzelosti nad svým časným sňatkem vrací se tedy do onoho času,

kdy pro ni časné manželství bylo splněním přání, protože uspokojovalo její slast z dívání, a vedena tímto starým toužebným hnutím nahrazuje vdávání návštěvou divadla. Můžeme říci, že jsme si pro průkaz skrytého splnění přání nevyhledali zrovna nejpohodlnější příklad. Obdobným způsobem bychom museli postupovat i u ostatních deformovaných snů. To vám tu předvést nemohu a chci jenom vyslovit přesvědčení, že se to zdaří všude. Ale u tohoto bodu naší teorie se ještě pozdržím. Zkušenost mě poučila, že je to jeden z oněch bodů nauky o snu, které jsóu nejvíc vystaveny náporu, a že se na něj váže mnoho námitek a nedorozumění. Kromě toho máte možná pořád ještě dojem, že jsem právě část svého tvrzení vzal zpátky, když jsem prohlásil, že sen je splněným přáním nebo jeho opakem, realizovanou úzkostí nebo trestem, a myslíte si nejspíš, že se teď naskytla příležitost přimět mě k dalším ústupkům. Slyšel jsem také výtku, že věci, které se mně samému zdají evidentní, vykládám příliš stručně, a proto ne dost přesvědčivě. I když s námi někdo ve výkladu snů došel takto daleko a akceptoval všechno, co z něho doposud vyplynulo, stane se přece nezřídka, že u splnění přání se pozastaví a zeptá se: Dobře, uznal jsem, že sen má pokaždé nějaký smysl a že tento smysl může být odhalen psychoanalytickou technikou, ale proč musí být tento smysl vzdor vší evidenci vždy znovu násilně přizpůsobován schématu, které předpokládá splnění přání? Proč by smysl tohoto nočního myšlení nemohl být zrovna tak mnohotvárný jako smysl myšlení denního, proč by tedy sen nemohl jednou odpovídat splněnému přání, jindy, jak sám říkáte, jeho opaku, uskutečněné obavě, ale proč by pak také nemohl vyjadřovat nějaké předsevzetí, varování, rozvažování s příslušným pro a proti, nebo výtku, výčitku svědomí, pokus připravit se pro nějaký nastávající výkon atd.? Proč zrovna vždycky jen přání nebo nanejvýš jeho opak? 162 Mohlo by se soudit, že rozdíl v tomto bodě není závažný, když se jinak shodujeme. Stačí, že jsme našli smysl snu a cesty, jak ho poznat; proti tomu ustupuje do pozadí okolnost, že jsme snad tento smysl vymezili příliš úzce; ale není tomu tak. Nedorozumění v tomto bodě postihuje podstatu našich poznatků o snu a ohrožuje jeho význam pro porozumění neuróze. Onen způsob vycházet vstříc, který bývá v obchodním životě oceňován jako kulantnost, není ve vědecké práci na místě a spíše tu škodí. Moje první odpověď na otázku, proč by sen neměl být v uvedeném smyslu mnohoznačný, zní jako obvykle v podobných případech: Nevím, proč by takový být neměl. Nic bych proti tomu nenamítal. Pokud jde o mne, klidně by to tak mohlo být. Tomuto širšímu a pohodlnějšímu pojetí snu odporuje jen jedna maličkost, že tomu totiž ve skutečnosti tak není. Moje druhá odpověď navíc zdůrazní, že předpoklad, podle kterého sen odpovídá rozmanitým formám myšlení a různým intelektuálním úkonům, není ani mně samotnému cizí. V jednom chorobopisu referoval jsem kdysi o snu, který se opakoval tři noci po sobě a pak už se neobjevil, a vysvětlil jsem tuto skutečnost tím, že tento sen odpovídal jistému předsevzetí, a když pak toto předsevzetí bylo provedeno, nepotřebovalo se už znovu připomínat. Později jsem uveřejnil jeden sen, který odpovídal přiznání. Jak tedy mohu přesto odporovat a tvrdit, že sen je vždycky jen splněným přáním? Činím tak, protože nechci připustit naivní nedorozumění, které by nás mohlo připravit o ovoce našeho úsilí věnovaného snu, nedorozumění, které sen zaměňuje s latentními snovými myšlenkami a říká o něm něco, co platí jen o těchto snových myšlenkách. Je totiž zcela správné, že sen může zastupovat všechno to a být nahrazen vším tím, co jsme předtím

vypočítali: předsevzetí, varování, rozvažování, přípravy k něčemu, pokus o řešení nějakého úkolu atd. Ale podíváte-li se na to správně, poznáte, že toto všechno platí jen o latentních snových myšlenkách, které byly v sen přeměněny. Z výkladu snů se dovídáte, že nevědomé myšlení lidí se zabývá takovými předsevzetími, přípravami, úvahami atd., z kterých pak snová práce dělá sny. Jestliže se o snovou práci toho času nezajímáte, ale o nevědomou myšlenkovou práci lidí máte velký zájem, pak necháte snovou práci stranou a prohlásíte o snu prakticky zcela správně, že odpovídá varování, předsevzetí apod. V psychoanalytické praxi je tento případ častý: Jde nám většinou jen o to. snový tvar zase zrušit a vřadit místo něho do patřičné souvislosti latentní myšlenky. z kterých sen vznikl. Tak se tedy zhodnocením latentních snových myšlenek dovídáme zcela mimochodem, že všechny tyto uvedené, nanejvýš komplikované duševní úkony mohou probíhat nevědomě, poznatek stejně velkolepý jako zarážející! Ale abychom se vrátili k věci, máte zcela pravdu, pokud jste si jasně vědomi. že jste použili zkrácené formulace, a pokud si nemyslíte, že onu 163 zmíněnou mnohotvárnost musíte přisoudit samotné podstatě snu. Mluvíte-li o "snu", musíte tím rozumět buď zjevný sen, nebo nanejvýš ještě také samotnou snovou práci, tj. onen duševní pochod, který z latentních snových myšlenek zjevný sen vytváří. Každé jiné užití tohoto slova je matením pojmů, které může přivodit jen neblahé následky. Míří-li vaše tvrzení na latentní myšlenky, které jsou v pozadí snu, řekněte to přímo a nezatemňujte problém snu nepřesným způsobem vyjadřování. Latentní snové myšlenky jsou látkou, kterou snová práce přetváří v zjevný sen. Proč chcete mermomocí zaměňovat látku s prací, která ji formuje? Dostali jste se pak dále než ti, kdo znali jen výsledek práce a nedovedli si vysvětlit, odkud se bere a jak vzniká? Jediné, co je na snu podstatné, je snová práce, která myšlenkovou látku zformovala. Nemáme žádné právo ji v teorii pomíjet, i když ji v určitých praktických situacích smíme zanedbat. Analytické pozorování ukazuje pak také, že se snová práce nikdy neomezuje na to, aby tyto myšlenky jen přeložila v onen archaický a regresívní způsob vyjadřování, s kterým jste se už seznámili. Pravidelně k nim také přidává něco navíc, co nepatří latentním myšlenkám dne, co je však vlastní hybnou silou tvorby snu. Tímto nezbytným přídavkem je stejně nevědomé přání, k jehož splnění je snový obsah přetvářen. Sen může tedy být vším možným, pokud berete v úvahu jen myšlenky, které zastupuje, může být varováním, předsevzetím, přípravou k něčemu atd.; je však vždycky také splněním nevědomého přání a díváte-li se na něj jako na výsledek snové práce, je pouze tímto. Sen tedy také nikdy není veskrze jen předsevzetím, varováním, nýbrž je vždycky předsevzetím apod. přeloženým pomocí nevědomého přání do archaického způsobu vyjadřování a přetvořeným tak, aby tato přání splňoval. Jeden znak, totiž ten, že je splněním přání, je konstantní; druhý se může měnit; může jím být ovšem také nějaké přání, takže sen pomocí přání nevědomého zobrazuje splnění nějakého latentního přání ze dne. Rozumím tomuto všemu velmi dobře. ale nevím, jestli se mi podařilo učinit to srozumitelným i pro vás. Působí mi také nesnáze podat vám o tom důkazy. Jednak to nejde bez pečlivé analýzy mnoha snů a jednak se také tento nejožehavější a nejvýznamnější bod našeho pojetí snu nedá přesvědčivě vyložit beze vztahu k tomu, na co přijde řeč teprve později. Múžete si vůbec myslit, že při úzké souvislosti všech věcí je možno proniknout hodně hluboko do povahy jedné z nich, aniž se budeme starat o ostatní věci povahy podobné? Protože o nejbližších příbuzných snů, o neurotických příznacích, ještě nic nevíme, musíme se zde také

spokojit s tím, čeho jsme prozatím dosáhli. Chci jen ještě s vámi rozebrat jeden příklad a dospět ještě k jeánomu novému zjištění. Vezměme opět onen sen, k němuž jsme se už několikrát vrátili, sen 0 3 vstupenkách za 1 zl. 50. Mohu vás ujistit, že jsem si ho zprvu vybral zapříklad zcela neúmyslně. Jeho latentní myšlenky znáte. Zlost, že si se sňatkem tak přispíšila, vzbuzená zprávou, že se její přítelkyně teprve nyní zasnoubila; podceňování manžela, představa, že mohla dostat lepšího, kdyby jen byla vyčkala. Přání, které z těchto myšlenek udělalo sen, známe už také, je to slast z dívání, touha moci jít do divadla, velmi pravděpodobně vedlejší projev dávné zvědavosti dovědět se konečně jednou, co se vlastně děje, když je žena vdaná. Tato zvědavost se u dětí zaměřuje, jak známo, pravidelně na sexuální život rodičů, je to tedy infantilní pudové hnutí, a pokud se vyskytuje ještě i později, hnutí, jehož kořeny jsou infantilní. Ale k vzbuzení této slasti z dívání nedala ona zpráva, kterou se dověděla během dne, žádný podnět, vzbudila jen rozmrzelost a línost. K latentním snovým myšlenkám toto toužebné hnutí zprvu nepatřilo a mohli jsme výsledek výkladu tohoto snu vřadit do analýzy, aniž jsme na ně museli brát zřetel. Zlost nebyla také sama o sobě s to sen vyvolat; ten mohl z myšlenky: byl to nesmysl vdát se tak brzy, vzniknout teprve tehdy, když probudila staré přání vidět konečně jednou, co se při vdávání děje. Toto přání pak sen zformovalo, sňatek nahradilo návštěvou divadla a dalo mu podobu splnění dřívější touhy: no vidíš, já smím chodit do divadla a dívat se na všechno, co je nepřístupné, a ty nesmíš; já jsem vdaná, a ty musíš čekat. Takovýmto způsobem byla přítomná situace změněna ve svůj opak, namísto současné porážky nastoupil starý triumf. Uspokojení slasti z dívání je mimochodem spjato s ukojením egoistické rivality. Toto uspokojení určuje nyní zjevný obsah snu, v němž jde skutečně o to, že sedí v divadle, zatímco přítelkyně se dovnitř nemohla dostat. Vzhledem k této základní situaci skýtající uspokojení jeví se ty části snového obsahu, za kterými se ještě skrývají latentní snové myšlenky, jako nevhodné a nesrozumitelné obměny. Snový výklad musí nechat stranou všechno to, co slouží k znázornění tohoto splněného přání, a z oněch náznaků zrekonstruovat trapné latentní snové myšlenky. Abychom dospěli k zjištění, k němuž vás chci dovést, musíme obrátit pozornost na tyto latentní snové myšlenky, které se tak nyní dostávají do popředí. Prosím vás, abyste nezapomínali, že jsou za prvé pro snícího nevědomé, za druhé, že jsou zcela rozumné a souvislé, takže je lze pojímat jako pochopitelné reakce na snový podnět, a za třetí, že mohou mít význam libovolného duševního hnutí nebo intelektuálního úkonu. Tyto myšlenky, at už se k nim osoba, která snila, zná nebo nikoli, budu nyní nazývat "zbytky ze dne" ve smyslu přísnějším než předtím. Budu nyní rozlišovat zbytky ze dne a latentní snové myšlenky, přičemž jako latentní snové myšlenky označím v souhlase s naším dřívějším užitím tohoto slova všechno, co se při výkladu snu dovídáme, kdežto zbytky ze dne jsou jen částí latentních snových myšlenek. Pak tedy z našeho pojetí právě vyplývá, že k zbytkům ze dne přistoupilo něco navíc, něco, co také patřilo 165 nevědomí, silné, ale vytěsněné toužebné hnutí, a jedině toto hnutí umožnilo tvorbu snu. Působením tohoto toužebného hnutí na zbytky ze dne vzniká další část latentních snových myšlenek, ta, která se už nemusí jevit jako racionální a pochopitelná z bdělého života. Pro vztah zbytků ze dne k nevědomému přání užil jsem kdysi srovnání, které zde mohu opakovat. Při každém podnikání je třeba nějakého kapitalisty, který hradí náklady, a podnikatele, který má určitou myšlenku a dovede ji provést. Při tvorbě snu hraje roli kapitalisty vždy jen nevědomé přání; dodává pro tvorbu snu psychickou energii; podnikatelem je zbytek ze dne, který rozhoduje o použití tohoto kapitálu. Kapitalista může ovšem sám mít ideu i odborné znalosti anebo může podnikatel sám vlastnit potřebný kapitál. To praktickou

situaci zjednodušuje, ale ztěžuje to její teoretické pochopení. V ekonomii bude nutno tuto jednu osobu vždy zase rozložit v oba její aspekty jakožto kapitalistu a podnikatele, a rekonstruovat takto onu základní situaci, z níž naše srovnání vychází. Při tvorbě snu vyskytují se tytéž variace, jejichž další rozbor už ponechám na vás. Dále zde nemůžeme pokračovat, neboť se ve vás pravděpodobně už dávno ozývá jedna rušivá pochybnost, která si zaslouží sluchu. Jsou tyto zbytky ze dne, ptáte se, opravdu nevědomé v témže smyslu jako nevědomé přání, které k nim musí přistoupit, aby se staly schopné vytvořit sen? Vaše tušení je správné. Zde je hlavní bod celé věci. Nejsou nevědomé v témže smyslu. Snové přáni patří jinému nevědomí, tomu, o němž jsme poznali, že je infantilního původu a vybaveno zvláštními mechanismy. Bylo by zcela namístě rozlišit oba tyto druhy nevědomí různým označením. Ale přece jen s tím raději vyčkáme, až se seznámíme s oblastí neurotických jevů. Vždyť už i to jedno nevědomí nám vytýkají jako něco fantastického; co teprve tito kritikové řeknou, až přiznáme, že ani s ním nevystačíme a musíme předpokládat nevědomí dvojí. Zde výklad přerušme. Slyšeli jste opět jen něco neúplného; ale není to nadějné pomyšlení, že k tomuto vědění patří pokračování, kterému pomůžeme na světlo buď my sami, nebo jiní, kteří přijdou po nás? A nedověděli jsme se i tak dost nového a překvapivého? v iv xv. PŘEDNAŠKA NEJISTOTY A KRITIKY Dámy a pánové! Nechceme přece jen oblast snu opustit, aniž bychom probrali nejobvyklejší pochyby a nejistoty, které vyvolaly naše dosavadní nové poznatky a pojetí. Určitý materiál k tomu nashromáždili už jistě nejpozornější posluchači mezi vámi u sebe samých. 1. Mohl ve vás vzniknout dojem, že výsledky naší výkladové práce u snu připouštějí i při správném dodržení techniky tolik neurčitosti, že se tím spolehlivý překlad zjevného snu v latentní snové myšlenky stává přece jen nemožným. Jako argument uvedete, že za prvé nikdy nevíme, jestli se určitému prvku snu má rozumět ve vlastním smyslu nebo symbolicky, neboťvěci používané jako symboly nepřestávají proto ještě být také sebou samými. Nemámeli však žádný objektivní podklad, abychom toto mohli rozhodnout, je výklad v tomto bodě ponechán na libovůli vykladače. Dále zůstává následkem splývání protikladů při snové práci vždy nejisté, máme-li určitému snovému prvku rozumět v pozitivním nebo v negativním smyslu, máme-li jej chápat jako to, co je, nebo jako jeho opak. Další příležitost, aby se uplatnila libovůle vykládajícího. Za třetí je následkem toho, že sen s takovou oblibou věci nejrůznějším způsobem převrací, ponecháno tomu, kdo ho vykládá, na vůli, aby na libovolných místech jeho obsah takto převrátil. Konečně se odvoláte na to, že podle toho, co jste slyšeli, si člověk je jen zřídkakdy jist, že nalezený výklad snu je jediný možný. Vystavujeme se nebezpečí, že přehlédneme další zcela přijatelný výklad téhož snu. Za těchto okolností, usoudíte, zůstává libovůli vykladače vyhrazeno volné pole, jehož šíře se zdá být neslučitelná s objektivní jistotou toho, k čemu se dospěje. Anebo můžete také předpokládat, že chyba není ve snu samém, nýbrž že nedostatky našeho výkladu snů lze vysvětlit nesprávností našeho pojetí a předpokladů. Všechen váš materiál je bezvadný, ale domnívám se, že neospravedlňuje vaše závěry ani v jednom z obou směrů, ani v tom, že by výklad snů, jak ho my provádíme, byl ponechán na pospas libovůli, ani v tom, že by nedostatky jeho výsledků činily oprávněnost našeho postupu pochybnou. Chcete-li namísto libovůle vykladačovy dosadit jeho obratnost, zkušenost a schopnost porozumění, pak s vámi souhlasím. Bez takového osobnostního faktoru se ovšem neobejdeme, zvlášť ne při obtížnějších úkolech 167 výkladu snů. Ani v ostatních vědeckých

oborech tomu však není jinak. Neexistuje žádný prostředek, jak zabránit, aby jeden nevládl určitou technikou hůře nebo ji nevyužíval lépe než druhý. Co se pak ještě, např. při výkladu symbolů, jeví jako libovůle, je odstraněno tím, že vzájemná souvislost snových myšlenek, souvislost snu se životem snícího a celá psychická situace, do níž sen zapadá, zpravidla vyberou jednu z daných možností výkladu a ostatní vyloučí jako nepoužitelné. Závěr vysuzující z nedokonalostí výkladu snů nesprávnost našich stanovisek je však vyvracen připomínkou, že mnohoznačnost a neurčitost snu je spíše vlastností, kterou u něho bylo nutno očekávat. Vzpomeňme si na to, co jsme řekli, že totiž snová práce provádí překlad snových myšlenek do primitivního vyjadřovacího způsobu, analogického obrázkovému písmu. Takovými neurčitostmi a dvojznačnostmi jsou postiženy všechny tyto primitivní vyjadřovací systémy, a přesto nemáme proto ještě právo pochybovat o tom, že byly používatelné. Víte, že splývání protikladů při snové práci je obdobné takzvanému "protichůdnému smyslu prvotních slov" v nejstarších jazycích. Jazykovědec K. Abel (1884), kterému vděčíme za poznání tohoto aspektu, nás žádá, abychom nevěřili, že sdělení, které učinila pomocí takto ambivalentních slov jedna osoba osobě druhé, muselo proto už být dvojznačné. Tón a gesto musely naopak v souvislosti řeči ukázat způsobem zcela nepochybným, který z obou protikladů měl mluvčí při svém sdělení na mysli. V písmu, kde gesto odpadá, bylo nahrazováno připojeným obrázkem, který se nevyslovoval, např. obrázkem ledabyle dřepícího nebo vypjatě vzpřímeného mužíka, podle toho, jestli dvojznačné slovo ken mělo v hieroglyfickém písmu znamenat "slabý" nebo "silný". Tak bylo přes mnohoznačnost zvuků a znaků nebezpečí nedorozumění odstraněno. Ve starých vyjadřovacích systémech, např. v písmech oněch nejstarších jazyků, můžeme najít řadu neurčitostí, které bychom v našem dnešním písmu nestrpěli. Tak se například v některých semitských písmech označují jen souhlásky slov. Vypuštěné samohlásky musí čtenář dosadit podle své znalosti a podle souvislosti. Ne zcela tak, ale velmi podobně je tomu i v písmu hieroglyfickém, pročež nám výslovnost staroegyptského jazyka zůstala neznámá. V posvátném písmu Egypťanů vyskytují se ještě i jiné neurčitosti. Tak je např. ponecháno na libovůli písaře, chce-li obrázky řadit vedle sebe zprava doleva, nebo zleva doprava. Aby bylo možno text přečíst, je nutno řídit se předpisem, že se má číst podle toho, jak jsou orientovány obličeje postav, ptáci apod. Písař mohl také obrázkové znaky kreslit v svislých řadách a když šlo o nápisy na menších předmětech, bral zřetel na celkový vzhled a na vyplnění prostoru a podle toho obměňoval pak sled znaků i jinými způsoby. Nejrušivější na hieroglyfickém písmu je zajisté to, že nezná oddělování slov. Obrázky jsou na stránce seřazeny vestejných vzdálenostech od sebe a obecně nemůžeme vědět, jestli nějaký znak patří ještě k znaku předcházejícímu, nebo jestli tvoří začátek dalšího slova. V perském klínovém písmu slouží naproti tomu šikmý klín jako "mezislovní znaménko". Jazyk a písmo zcela starobylé, ale ještě dnes používané 400 milióny lidí, představuje čínština. Nepředstavujte si, že z ní snad něčemu rozumím; jenom jsem si o ní sehnal informace, poněvadž jsem doufal, že v ní najdu analogie k neurčitostem snu. V čínštině je plno takových neurčitostí, které by nás byly s to vylekat. Skládá se, jak známo, z určitého počtu slabik, které se v řeči objevují buď samostatně, nebo kombinovány po dvou. Jeden ze základních dialektů má asi 400 takových slabik. Protože se však slovní zásoba tohoto dialektu odhaduje asi na 4000 slov, vyplývá z toho, že každá slabika má průměrně deset různých významů, některé z nich méně, jiné zato o to víc. Existuje pak celá řada prostředků, jak zabránit mnohoznačnosti, neboť pouze ze souvislosti se nedá uhádnout, který z oněch deseti významů slabiky má mluvčí na mysli. Patří k nim spojování dvou slabik v jedno slovo složené a používání různých

"tónů", kterými jsou tyto slabiky vyslovovány. Pro naše srovnání je ještě zajímavější okolnost, že v této řeči neexistuje skoro žádná gramatika. O žádném z těch jednoslabičných slov nelze povědět, jestli je to podstatné jméno, sloveso nebo přídavné jméno, a chybějí tu i jakékoli obměny slov, z nichž by bylo možno rozeznat rod, číslo, pád, čas nebo způsob. Tento jazyk tedy pozůstává takřka jen ze suroviny, podobně jako i naši logickou řeč rozkládá snová práce v její surovinu tím, že vypouští všechny výrazy označující vztahy. Ve všech případech neurčitosti závisí pak v čínštině rozhodnutí na pochopení posluchače, který se při tom dává vést souvislostí. Poznamenal jsem si jako příklad jedno čínské přísloví, které v doslovném překladu zní: Málo co vidět mnoho co podivuhodné. Tomu není nijak nesnadné porozumět. Může to znamenat: Čím méně toho někdo viděl, tím víc věcí mu připadá podivuhodných; nebo: Existuje mnoho podivuhodných věcí pro toho, kdo viděl málo. Rozhodnout mezi těmito dvěma jen gramaticky rozdílnými překlady není samozřejmě možné. Přes tyto neurčitosti se nám dostává ujištění, že k vyjadřování myšlenek je čínský jazyk prostředkem zcela znamenitým. Neurčitost nemusí tedy vést nutně k mnohoznačnosti. Nyní musíme ovšem přiznat, že v případě vyjadřovacího systému snu je situace ještě daleko nepříznivější než u všech těchto starých jazyků a písem. Vždyťty jsou v podstatě přece jen určeny k sdělení, tj. zaměřeny na to, aby se určitými cestami a určitými pomůckami vždy dosáhlo srozumitelnosti. Právě tento znak však snu chybí. Sen nechce nikomu něco říci, není žádným nositelem sdělení, je naopak zaměřen na to, aby zůstal nesrozumitelný. Proto bychom se nesměli divit a nesmělo by nás 169 zmást, kdyby se mělo ukázat, že určitý počet mnohoznačností a neurčitostí snu se rozhodnutí vymyká. Jako bezpečný zisk našeho srovnání zbývá nám však poznatek, že takové neurčitosti, kterých by někteří lidé chtěli použít jako námitky proti správnosti našich výkladů snů, jsou naopak pravidelným znakem všech primitivních vyjadřovacích systémů. Jak daleko sahá ve skutečnosti srozumitelnost snu, lze stanovit jen na základě praxe a zkušenosti. Myslím, že velmi daleko, a srovnání výsledků, k nimž dochází správně vyškolení analytikové, můj názor potvrzuje. Laické publikum, i laické publikum z vědeckých kruhů, si, jak známo, libuje v tom, dávat vůči nesnázím a nejistotám určitého vědeckého výkonu najevo nadřazenou skepsi. Není vám možná všem známo, že podobná situace se vyskytla i v historii luštění babylonsko-asyrských nápisů. Byla doba, kdy veřejné mínění se značně klonilo k tomu prohlásit luštitele klínového písma za fantasty a celé toto bádání za "švindl". V roce 1857 přistoupila však Royal Asiatic Society k rozhodné zkoušce. Vyzvala čtyři z nejváženějších badatelů zabývajících se klínovým písmem, Rawlinsona, Hinckse, Fox Talbota a Opperta, aby jí v zapečetěné obálce poslali nezávisle provedené překlady jednoho nově objeveného nápisu, a mohla po porovnání těchto čtyř interpretací prohlásit, že jejich shoda jde dost daleko, aby ospravedlňovala důvěru v to, čeho už bylo dosaženo, a víru v další pokroky. Posměch učených laiků pak ponenáhlu ustal a jistota ve čtení dokumentů psaných klínovým písmem od té doby neobyčejně vzrostla. 2. Druhá řada pochybností souvisí úzce s dojmem, kterého jste zajisté ani vy nezůstali ušetřeni, že totiž mnohé snové výklady, k nimž takto nevyhnutelně dospíváme, vypadají strojené, vyumělkované, přitažené za vlasy, a tedy násilné nebo dokonce komické a legrační. Takové projevy se vyskytují tak často, že vyberu jen namátkou poslední, o kterém mně došla zpráva. Poslyšte tedy: Ve svobodném Švýcarsku byl přednedávnem sesazen ředitel semináře, protože se zabýval psychoanalýzou. Podal odvolání a jedny bernské noviny zveřejnily o něm dobrozdání školského úřadu. Vyjímám z tohoto posudku několik vět vztahujících se na

psychoanalýzu. "Na mnoha příkladech, které se vyskytují také ve zmíněné knize dr. Pfistera z Curychu, překvapuje dále, kolik je v nich hledaného a vyumělkovaného . . . Je tedy skutečně překvapující, když ředitel semináře tato tvrzení a zdánlivé důkazy nekriticky přijímá." Tyto věty jsou vydávány za rozhodnutí člověka "nezaujatě usuzujícího". Soudím spíš, že "vyumělkovaný" je tento nezaujatý klid. Podívejme se na tyto projevy blíže, v přesvědčení, že trochu uvažování a trochu odborné znalosti nemůže být ani nezaujatému úsudku na škodu. Je to skutečně zábavný pohled, jak rychle a neomylně si někdo může o choulostivé otázce hlubinné psychologie utvořit úsudek podle svých prvních dojmů. Výklady mu připadají hledané a nucené, nelíbí se mu, a takjsou tedy falešné a celé to vykládání není k ničemu; ani letmou myšlenkou se nedotkne druhé možnosti, že mu totiž z dobrých důvodů tyto výklady takovými připadat musí, na což by pak navázala další otázka: co za důvody to vlastně je. Okolnosti, kterých se tyto úsudky týkají, souvisí ve své podstatě s výsledky přesunu, který jste poznali jako nejsilnější prostředek snové cenzury. S pomocí přesunu vytváří snová cenzura náhradní výtvory, které jsme označili jako narážky. Jsou to ale narážky, jejichž povaha není snadno rozpoznatelná, od nichž nelze snadno najít cestu k původnímu významu a které jsou s tímto významem spojeny nejpodivnějšími, nejneobvyklejšími vnějšími asociacemi. Ve všech těchto případech jde však o věci, které mají být skryty a utajeny; toho právě chce snová cenzura přece dosáhnout. Ale jestliže něco bylo skryto, nesmíme očekávat, že to najdeme na patřičném místě, tam, kde by to normálně být mělo. Dnešní pohraniční dozor je v tomto směru chytřejší než švýcarský školní úřad. Při pátrání po dokumentech a záznamech se nespokojí s nahlédnutím do aktovek a náprsních tašek, nýbrž bere v úvahu i možnost, že špióni a podloudníci mohou přenášet takové zakázané věci na nejskrytějších místech svého oděvu, kam rozhodně nepatří, např. mezi dvojitou podrážkou svých bot. Jsou-li tam opravdu utajené věci, byly ovšem velmi hledané, ale také velmi nalezené. Připouštíme-li, že mezi latentním snovým prvkem a jeho zjevnou náhražkou mohou existovat nejodlehlejší a nejpodivnější spojení, působící jednou komicky, jindy zas vtipně, vedou nás k tomu bohaté zkušenosti získané na příkladech, jejichž řešení jsme zpravidla nenalezli my sami. Často není možné vyvodit takové výklady vlastním rozumem; sebevtipnější člověk by dané spojení nedokázal uhodnout. Osoba, o jejíž sen jde, podá nám překlad buď naráz přímým nápadem - může to učinit, neboť u ní přece tento náhradní výtvor vznikl - anebo nám poskytne tolik materiálu, že řešení nevyžaduje už žádný zvláštní ostrovtip, nýbrž samo se nám vnucuje jako jediné možné. Nepomůže-li nám jedním z těchto dvou způsobů, pak nám také daný zjevný prvek zůstane provždy nesrozumitelný. Dovolte, abych vám uvedl ještě jeden takový příklad ze své nedávné zkušenosti. Jedné z mých pacientek v průběhu léčby zemřel otec. Od té doby využívá každé příležitosti, aby ho ve snu znovu vzkřísila k životu. V jednom z jejích snů se otec objevuje v jisté souvislosti, která pro nás nemá význam, a říká: Je čtvrt na dvanáct, je půl dvanácté, je tři čtvrtě na dvanáct. K výkladu tohoto podivného prvku naskytl se jen jediný nápad, že totiž otec rád vídal, když dospělé děti přesně dodržovaly hodinu společného jídla. To jistě se snovým prvkem souviselo, nedovolovalo však učinit žádný závěr o jeho původu. Tehdejší situace léčby zavdávala důvod k podezření, že jistý podíl na tomto snu měla pečlivě 171 potlačovaná kritická vzpoura proti milovanému a ctěnému otci. Když sledujeme další její nápady, zdánlivě od snu velmi vzdálené, vypráví, že včera se v její přítomnosti hodně debatovalo o psychologických problémech, a jeden příbuzný při tom pronesl větu: Pračlověk ( U rm e n sc h) přežívá pořád ještě v každém z nás. Teď máme dojem, že chápeme. Tohle jí poskytlo skvělou příležitost zemřelého otce zase jednou oživit. V

jejím snu se z něho tedy stal U h r m e n s c h (vyslovuje se stejně jako Urmensch),') tj. jakýsi "hodinový člověk", který ohlašuje čtvrthodiny polední doby. U tohoto příkladu nelze popřít jistou podobnost s vtipem, a skutečně se také stalo dost často, že vtip snícího byl pokládán za vtip vykladačův. Existují ještě i jiné příklady, v nichž není nijak snadné rozhodnout, máme-li co dělat s vtipem nebo se snem. Vzpomenete si však, že stejná pochybnost v nás vytanula při některých přeřeknutích. Jistý muž vypráví jako svůj sen, že mu jeho strýc, když seděli v jeho autě, dal polibek. Sám velmi rychle připojí výklad. Znamená to autoerotismus (termín z teorie o libidinózní energii, který označuje ukojení bez cizího objektu). Dovolil si snad onen muž ztropit si z nás šprým a vydával snad za sen vtip, který ho napadl? Nemyslím; opravdu se mu to zdálo. Odkud se ale bere ta zarážející podobnost? Tato otázka mě svého času odvedla kousek z mé cesty, neboť mi z ní vyplynula nutnost podrobit zevrubnému zkoumání i vtip samotný. Pokud jde o vznik vtipu, došel jsem při tom k výsledku, že nějaký předvědomý myšlenkový pochod je na okamžik vystaven nevědomému zpracování, a odtud se pak vynoří jako vtip. Poněvadž je pod vlivem nevědomí, podléhá účinku mechanismů, které v něm vládnou, zhuštění a přesunu, tedy týchž pochodů, které se, jak jsme zjistili, podílejí na snové práci, a této společné okolnosti je třeba připsat podobu mezi vtipem a snem, pokud se s ní kde setkáme. Ale neúmyslný "snový vtip" nevyvolává požitek jako skutečný vtip. Proč, o tom se můžete poučit hlubším studiem vtipu. "Snový vtip" se nám jeví jako špatný vtip, nerozesměje nás, nechá nás chladnými. Přitom však vstupujeme také v šlépěje antického vykladačství snů, které nám vedle mnoha nepotřebného zanechalo i leckterý dobrý příklad výkladu snu, který bychom sami nedokázali provést lépe. Povím vám nyní o jednom historicky významném snu, o němž nám s jistými odchylkami vyprávějí Plutarchos a Artemidorus z Daldis jakožto o snu Alexandra Velikého. Když byl král zaměstnán obléháním tvrdošíjně hájeného města Tyru (322 př. Kr.), zdálo se mu jednou, že vidí tančícího satyra. Vykladač snů A r i sta n d ro s, který byl u vojska, mu tento sen vyložil tak, že slovo "satyros" rozložil v aa Trpcl: (tvůj je Tyros) a tím mu slíbil vítězství ') Pozn. v závorce je ovšem proti originálu přidána. (Pozn. překl.)nad městem. Alexandra tento výklad přiměl, aby v obléhání pokračoval, a města posléze dobyl. Výklad, který vypadá dost vyumělkovaně, byl bezpochyby správný. 3. Dovedu si představit, že na vás zapůsobí dost zvláštním dojmem, když uslyšíte, že s námitkami proti našemu pojetí snu vystoupily i takové osoby, které se samy jako psychoanalytikové výkladem snů delší dobu zabývaly. Bylo by příliš neobvyklé, kdyby byla tak vydatná příležitost k novým omylům zůstala nevyužita, a tak se směšováním pojmů a neoprávněným zevšeobecňováním přispělo k tvrzením, která svou nesprávností nezůstávají za medicínským pojetím snu příliš pozadu. Jedno z nich už znáte. Jde o tvrzení, že sen se zabývá pokusy o adaptaci na přítomnost a o řešení úkolů, které klade budoucnost, a že je tedy veden "prospektivní tendencí" (A. Maeder). Už jsme řekli, že toto tvrzení spočívá na záměně snu s latentními snovými myšlenkami, a jeho předpokladem je tedy přehlížení snové práce. Jakožto charakteristika nevědomé duševní činnosti, k níž latentní snové myšlenky patří, není na jedné straně žádnou novinkou, na druhé straně pak není vyčerpávající, neboť nevědomá duševní činnost se zabývá kromě přípravy budoucnosti i mnoha jinými věcmi. Na daleko horší záměně zdá se být založeno prohlašování, že za každým snem lze najít "doložku smrti".

Nevím přesně, co je touto formulí míněno, ale domnívám se, že za ní vězí záměna snu s celou osobností snícího. Neoprávněným zevšeobecněním několika dobrých příkladů je věta, že každý sen připouští dvojí výklad, jeden takový, jaký jsme předvedli my, takzvaný výklad psychoanalytický, a pak ještě takzvaný výklad anagogický, který pudová hnutí nechává stranou a je zaměřen na popis vyšších duševních výkonů (H. Silberer). Takové sny existují, ale marně byste se pokoušeli rozšířit toto pojetí byť i jen na většinu snů. Zcela nepochbpitelné vám bude po všem tom, co jste slyšeli, připadat tvrzení, že všechny sny je třeba vykládat v bisexuálním smyslu, jako střetnutí tendence mužské s tendencí, kterou je třeba označit jako ženskou (A. Adler). Jednotlivé takové sny přirozeně také existují a můžete se později dovědět, že jsou vybudovány stejně jako určité hysterické symptomy. Zmiňuji se o všech těchto objevech nových obecných znaků snu, abych vás před nimi varoval nebo abych vás alespoň nenechal na pochybách, co o nich soudím. 4. Jednoho dne se objektivní hodnota bádání o snu zdála být zproblematizována pozorováním, že analyticky léčení pacienti přizpůsobují obsah svých snů oblíbeným teoriím svých lékařů, takže jedni sní převážně o sexuálních pudových hnutích, jiní o vůli k moci a ještě jiní dokonce o znovuzrození (W. Ste k e I). Váhu tohoto pozorování zmenšuje úvaha, že lidé snili už předtím, než ještě existovala nějaká psychoanalytická léčba, která mohla jejich sny řídit, a že ti, kdo se dnes léčí, snívali i v době před 173 zahájením své léčby. To, co je na této novince skutečného, ukáže se brzy jako něco samozřejmého a pro teorii snu bez významu. Ony zbytky ze dne, které tvoří podněty snů, jsou pozůstatky silných zájmů bdělého života. Jestliže se řeči lékaře a podněty, které dává, staly pro analyzovaného významné, vstupují do okruhu zbytků ze dne, mohou skýtat psychické podněty pro tvorbu snu zrovna tak jako ostatní nevyřízené a afektivně obsazené denní zájmy, a účinkují podobně jako somatické podněty, které během spánku působí na spícího. Jako tyto ostatní činitelé vyvolávající sen mohou se i myšlenkové pochody navozené lékařem objevit ve zjevném obsahu snu nebo být prokázány v jeho obsahu latentním. Víte přece, že sny lze vyvolat i experimentálně, přesněji řečeno, že část snového materiálu lze do snu uměle vnést. Analytik nehraje při takovém ovlivnění svých pacientů jinou roli než experimentátor, který jako M o u r I y V o I d uvádí údy pokusných osob do určité polohy. Snícího můžeme často ovlivnit, pokud jde o to, o čem má snít, ale nikdy ne v tom, co bude snít. Mechanismus snové práce a nevědomé snové přání se jakémukoli cizímu vlivu vymykají. Už při hodnocení snů reagujících na somatické podněty jsme poznali, že svéráznost a samostatnost snového života se projevuje v reakci, kterou sen na navozené tělesné nebo duševní podněty odpovídá. Zmíněné tvrzení, které chce objektivitu bádání v oblasti snu učinit pochybnou, se tedy zakládá opět na záměně, na záměně snu se snovým materiálem. Tolik jsem vám chtěl, dámy a pánové, povědět o problémech snu. Tušíte, že jsem mnoho věcí přešel, a sami jste viděli, že jsem skoro ve všech bodech musel být neúplný. To je způsobeno souvislostí jevů z oblasti snu a z oblasti neuróz. Studovali jsme sen jako úvod do nauky o neurózách a to bylo jistě správnější, než kdybychom byli postupovali opačně. Ale jako sen připravuje pro pochopení neuróz, tak zase můžeme na druhé straně dospět k správnému zhodnocení snu, teprve když už jsme se obeznámili s neurotickými jevy.

Nevím, jak o tom budete soudit vy, ale já rozhodně nelituji, že jsem tolik vašeho zájmu a času, který jsme měli k dispozici, využil ke studiu problémů snu. Na žádném jiném objektu nelze tak rychle získat přesvědčení o správnosti tvrzení, s kterými psychoanalýza stojí a padá. Je třeba usilovné práce po dobu mnoha měsíců a dokonce i let, abychom ukázali, že příznaky nějakého případu neurotického onemocnění mají určitý smysl, že slouží určitému úmyslu a vyplývají z osudů nemocné osoby. Naproti tomu se může podařit po několikahodinovém úsilí, že totéž prokážeme o nějakém snovém úkonu, který byl zprvu nesrozumitelně zmatený, a tím potvrdíme všechny předpoklady, na nichž je psychoanalýza založena, nevědomý charakter některých duševních pochodů, zvláštní mechanismy, které je ovládají, a pudové síly, které se v nich projevují. A srovnáme-lipronikavou shodu ve výstavbě snu a neurotického příznaku s rychlostí proměny, která ze snícího učiní bdělého a rozumného člověka, dospíváme k jistotě, že i neuróza spočívá jen na změněné hře sil mezi mocnostmi duševního života. TŘETÍ DÍl - Obecná nauka o neurózách XVI. PŘEDNAŠKA Psychoanalýza a psychiatrie Dámy a pánové! Jsem rád, že se s vámi takto po roce zase setkávám, abychom pokračovali ve svých rozhovorech. V minulém roce jsem vám přednášel o psychoanalytickém výkladu chybných úkonů a snu; letos bych vás rád uvedl do studia neurotických jevů, které mají, jak brzy zjistíte, s obojím mnoho společného. Ale říkám vám předem, že tentokrát vám nemohu přiznat právo, abyste vůči mně zaujímali týž postoj jako v předchozím roce. Tenkrát mi záleželo na tom, abych neučinil žádný krok, aniž bych zůstal ve shodě s vaším vlastním úsudkem; mnoho jsem s vámi diskutoval, podroboval jsem se vašim námitkám, uznával jsem vlastně vás a váš "zdravý lidský rozum" za rozhodující instanci. To nyní už nejde, a to ze zcela prostých důvodů. Chybné úkony a sny vám ve své jevové povaze nebyly ničím cizím; bylo možno říci, že jste v tomto směru měli právě tolik zkušenosti jako já, anebo jste aspoň právě tolik zkušenosti mohli snadno nabýt. Oblast neurotických jevů je vám však cizí; pokud sami nejste lékaři, nemáte k ní žádný jiný přístup než právě moje sdělení, a co je platný sebelepší úsudek, neprovází-li ho dobrá znalost materiálu, který má být posuzován. Nechápejte však moje upozornění v tom smyslu, jako bych vám chtěl přednášet dogmatické teorie a požadoval vaši bezvýhradnou víru. Tímto nedorozuměním byste mi značně křivdili. Nechci vyvolat žádná přesvědčení - chci poskytnout určité podněty a otřást určitými předsudky. Jestliže vám neznalost materiálu nedovoluje utvořit si vlastní úsudek, pak tedy nevěřte, ani nezavrhujte. Naslouchejte a nechte to, co vám vykládám, na sebe působit. Přesvědčení nenabýváme tak snadno, nebo jestliže jsme k nim dospěli takto bez námahy, ukáží se brzy jako bezcenná a neodolná. Právo na určité přesvědčení má teprve ten, kdo jako já po řadu let pracoval s týmž materiálem a prožil přitom sám tytéž nové a překvapivé zkušenosti. K čemu jsou vůbec na intelektuálním poli ta rychle nabytá přesvědčení, bleskové přijetí nějakého názoru, okamžité zamítnutí? Nepozorujete, že takový "coup de foudre", láska na první pohled, pochází ze zcela jiné, afektivní sféry? Nepožadujeme dokonce ani od svých pacientů, aby měli předem nějaké přesvědčení nebo byli stoupenci psychoanalýzy. To naopak budí často naše podezření. Nejvítanější je nám u nich postoj blahovolné skepse. Pokuste se tedy také dovolit, aby psychoanalytické pojetí ve vás klidně vyrostlo vedle pojetí

populárního nebo psychiatrického, až se pak naskytne příležitost, kdy se budou moci navzájem ovlivnit, změřit se a společně vyústit v určité rozhodnutí. Na druhé straně byste se však neměli ani na okamžik domnívat, že to, co vám přednáším jako psychoanalytické pojetí, je nějaký spekulativní systém. Jde naopak o poznatky zkušeností, vyjadřující buď přímo výsledek pozorování, nebo výsledek jeho zpracování. Jestli toto zpracování bylo dostatečné a oprávněné, to se ukáže dalším pokrokem vědy, ale mohu nyní, po uplynutí téměř půl třetího desetiletí a ve věku už dostatečně pokročilém, bez chlubivosti prohlásit, že tato pozorování jsou výsledkem obzvláště těžké, intenzívní a prohloubené práce. Často jsem měl dojem, jako by naši protivníci na tento původ našich tvrzení vůbec nebrali zřetel, jako by se domnívali, že jde o nápady podmíněné jen subjektivně, proti nimž může druhý postavit, co se zase jemu zamlouvá. Zcela srozumitelné mi toto jejích chování není. Snad má příčinu v tom, že se lékaři obvykle tak málo pouštějí s neurotiky do většího rozhovoru, tak nepozorně naslouchají, co jim neurotici chtějí povědět, že se jim možnost vybrat si z jejich sdělení něco cenného, a provádět tedy na nich podrobná pozorování, stala zcela vzdálenou. Slibuji vám při této příležitosti, že v průběhu svých přednášek budu málo s druhými polemizovat, nejméně pak s jednotlivci. O pravdivosti tvrzení, že spor je otcem všech věcí, jsem neměl příležitost se přesvědčit. Myslím, že pochází z řecké sofistiky a jako ona hřeší přeceňováním dialektiky. Zdálo se mi naopak, že takzvaná vědecká polemika bývá vcelku hodně neplodná, nehledě na to, že bývá vedena skoro vždy nanejvýš osobně. Není tomu mnoho let, co jsem se také mohl chlubit, že jsem se do regulérní vědecké polemiky pustil pouze s jediným badatelem (Lěwenf e I d e m z Mnichova). Skončilo to tím, že jsme se stali přáteli a až do dnešního dne jsme jimi zůstali. Ale dlouho jsem takový pokus neopakoval, protože jsem si nebyl jist, že by to dopadlo stejně dobře. Jistě leď usoudíte, že takovéto odmítání literární diskuse svědčí o obzvláště vysokém stupni nepřístupnosti vůči námitkám, o tvrdohlavosti, nebo jak se tomu říká v roztomilé vědecké hantýrce, o "zarytosti". Rád bych vám odpověděl, že až se vy jednou tak těžce dopracujete nějakého přesvědčení, budete mít také jisté právo trvat na něm s určitou houževnatostí. Mohu dále poukázat také na to, že jsem v průběhu svých prací svoje názory na několik důležitých bodů pozměnil, přepracoval a nahradil novými, což jsem přirozeně pokaždé veřejně sdělil. A výsledek této upřímnosti? Jedni moje sebeopravy vůbec nevzali na vědomí a kritizují mě ještě dnes za stanoviska, která už dávno pro mne nemají svůj někdejší význam. Druzí mi vytýkají právě tyto změny a prohlašují mě proto za nespolehlivého. Není-liž pravda, kdo svoje názory několikrát změnil, ten si 179 víry vůbec nezaslouží, neboť je příliš nasnadě, že se mohl právě tak zmýlit i ve svých posledních tvrzeních? Kdo ale neochvějně trvá na tom, co jednou prohlásil, nebo se v tom nedá dost rychle zviklat, ten platí za tvrdohlavého a zarytého. Jak jinak se může člověk vůči těmto navzájem protichůdným vlivům kriticky zachovat, než že zůstane tím, čím je, a bude si počínat tak, jak velí jeho vlastní úsudek? K tomu jsem také odhodlán a nedám se odradit, abych na všech svých teoriích neprováděl změny a úpravy, jak to vyžadují pokroky mé zkušenosti. Na základních poznatcích jsem doposud nenalezl nic, co by bylo třeba měnit, a doufám, že tomu tak zůstane i nadále. Mám vám tedy vyložit, jaké je psychoanalytické pojetí neurotických jevů. Při tom je nasnadě navázat na jevy, které jsem už probíral, jak kvůli analogii, tak kvůli kontrastu. Vybírám jedno symptomové jednání, které vídám ve své ordinaci u mnoha osob. S lidmi, kteří nás navštíví v lékařské ordinaci, aby nám v jedné čtvrthodince vypověděli trápení celého svého dlouhého života, je analytikovi těžko co počít. Jeho hlubší vědění mu znesnadňuje, aby jako jiný lékař

vyslovil dobrozdání: Nic vám nechybí - a udělil radu: Podrobte se lehké vodoléčbě. Jeden z našich kolegů na otázku, co dělá se svými pacienty z běžné ordinace, také odpověděl s pokrčením ramen: Uložím jim pokutu za svévoli ve výši tolika a tolika korun. Neudiví vás tedy, když uslyšíte, že i u hodně zaměstnaných psychoanalytiků nebývá v návštěvních hodinách nijak živo. Dal jsem jednoduché dveře mezi svou čekárnou a ordinací zdvojit a zesílit plstěným potahem. Záměr, kterému toto drobné opatření má sloužit, nepřipouští žádných pochyb. Ale tu se znovu a znovu stává, že osoby, které vpustím z čekárny dovnitř, opomenou dveře za sebou zavřít, a to tak, že nechají skoro vždy otevřené oboje dveře zároveň. Jakmile to zpozoruji, trvám dost nevlídně na tom, aby se vstupující vrátil a své nedopatření napravil, i když je to třeba nějaký elegantní pán nebo velmi vystrojená dáma. Působí to jako nemístná pedanterie. Také jsem se už příležitostně takovým požadavkem i blamoval, neboť šlo 0 osoby, které se nemohou kliky dotknout a vidí rádi, když je tohoto dotyku ušetří někdo, kdo je doprovází. Ale ve většině případů jsem byl v právu, nebol' kdo se takto chová, kdo nechá dveře z lékařské čekárny do ordinace otevřené, ten patří k nevychovancům a nevlídné přijetí si zaslouží. Zdržte se zatím stanoviska, než uslyšíte také další. Takto nedbale si totiž pacient počíná jen tehdy, když byl v čekárně sám a zanechává tedy za sebou prázdný pokoj, nikdy k tomu nedojde tehdy, když s ním čekali ještě jiní, cizí lidé. V tomto posledním případě chápe velmi dobře, že je to v jeho zájmu, aby nikdo neposlouchal, co si s lékařem povídá, a nikdy neopomene oboje dveře pečlivě zavřít. Takto determinované pacientovo opomenutí není tedy ani náhodné, ani beze smyslu, ba není ani bezvýznamné, neboť jak uvidíme, osvětlujesamu o sobě označit za nesmyslnou; stává se přece, že starší ženatí muži udržují milostné poměry s mladými děvčaty. Ale nesmyslné a nepochopitelné je na tom něco jiného. Pro to, aby věřila, že její něžný a věrný manžel patří k této kategorii ženatých mužů, jinak ostatně nijak příliš vzácné, nemá pacientka vůbec žádný jiný důvod než tvrzení anonymního dopisu. Ví, že tento list nic neprokazuje, dovede si jeho původ uspokojivě vysvětlit; měla by být také s to si říci, že pro svou žárlivost nemá vůbec žádný důvod, říká si to také, ale přesto trpí zrovna tak, jako kdyby tuto žárlivost pokládala za zcela odůvodněnou. Představy tohoto druhu, které jsou logickým, ze skutečnosti čerpaným argumentům nepřípustné, je zvykem nazývat bludy. Ona dobrá dáma trpí tedy bludem žárlivosti. To je zajisté základní charakteristika tohoto onemocnění. Po tomto prvním zjištění se v nás probudí ještě živější psychiatrický zájem. Jestliže blud nelze odstranit poukazem na skutečnost, pak tedy zajisté ani ze skutečnosti nepochází. Odkud jinud pochází? Existují bludy nejrůznějšího obsahu; proč je v našem případě obsahem bludu právě žárlivost? U kterých osob vznikají bludy, a zvláště bludy žárlivosti? Zde bychom nyní rádi psychiatrovi naslouchali, ale nechává nás na holičkách. Je vůbec ochoten odpovídat jen na jedinou z našich otázek. Bude pátrat v rodinné historii této ženy a m o ž n á že nám pak dá tuto odpověď: Bludy se vyskytují u takových osob, v jejichž rodinách se takové a jiné psychické poruchy už opakovaně vyskytly. Jinými slovy, když se u této ženy vyvinul blud, byla k tomu disponována přenosem dědičných sklonů. To jistě něco je, ale je to všechno, co chceme vědět? Všechno, co spolupůsobilo při vzniku tohoto onemocnění? Máme se spokojit s předpokladem, že je lhostejné, náhodné a nevysvětlitelné, jestliže se místo libovolného jiného bludu vyvinul právě blud žárlivosti? A smíme tvrzení o převaze vlivu dědičnosti chápat i v negativním smyslu tak, že je lhostejné, s jakými zážitky se tato duše střetla, neboť byla zkrátka předurčena k tomu, aby někdy nějaký blud produkovala? Budete jistě chtít vědět, proč nám vědecká psychiatrie nechce poskytnout žádná další vysvětlení. Ale odpovím vám: Je taškářem, kdo dává víc, než má. Psychiatr nezná prostě žádnou cestu, která by vedla při vysvětlení takového případu dál. Musí se spokojit s diagnózou a s prognózou dalšího průběhu, která bude přes bohatou zkušenost nejistá.

Může tu však psychoanalýza dokázat víc? Přece ano; doufám, že se mi podaří ukázat vám, že dokonce i v takovém těžko přístupném případě je s to něco odhalit, co umožňuje alespoň první porozumění. Nejprve vás poprosím, abyste věnovali pozornost onomu zdánlivě bezvýznamnému detailu, že pacientka anonymní dopis, o který se teď její bludná představa opírá, přímo vyprovokovala, když prohodila den předtím před pletichářským děvčetem, že by pro ni bylo největším neštěstím, kdyby její manžel 183 měl milostný poměr s nějakou mladou dívkou. Tím teprve přivedla služebnou na myšlenku, aby jí ten anonymní dopis poslala. Blud se tak stává na dopise do jisté míry nezávislým; existoval už předtím v pacientce ve formě obavy - nebo přání? Připojte k tomu nyní dále různé další drobné náznaky zjištěné během pouhých dvou hodin analýzy. Pacientka se chovala sice velmi odmítavě, když byla vyzvána, aby po vylíčení svého příběhu sdělovala svoje další myšlenky, nápady a vzpomínky. Tvrdila, že jí nic nenapadá, že už všechno řekla, a po dvou hodinách musel být pokus s ní skutečně přerušen, protože prohlásila, že se teď cítí už zdravá a je si jistá, že se chorobná představa už nevrátí. To prohlašovala pochopitelně jen z odporu a ze strachu před pokračováním v analýze. Ale v těchto dvou hodinách pronesla přece jen několik poznámek, které dovolují určitý výklad, ba přímo si ho vynucují, a tento výklad vrhá na genezi jejího bludu žárlivosti jasné světlo. V ní samé existovala intenzívní zamilovanost do jednoho mladého muže, právě do onoho zetě, na jehož naléhání mě jako pacientka vyhledala. O této zamilovanosti nevěděla nic nebo jen velmi málo; při daném příbuzenském poměru se tato milostná náklonnost mohla snadno maskovat jako neškodná něžnost. Přihlédneme-li k našim jiným zkušenostem, nebude pro nás nijak těžké vcítit se do duševního života této slušné třiapadesátileté ženy a hodné matky. Taková zamilovanost se jako něco strašného, nemožného nemohla stát vědomou; existovala však dál a vykonávala z nevědomí silný tlak. Něco se s ní muselo stát, bylo nutno hledat nějakou formu úlevy a jakési ulehčení mohl zajisté poskytnout mechanismus přesunu, který se na vzniku bludné žárlivosti tak pravidelně podílí. Jestliže nebyla zamilována jen ona, stará žena, do mladého muže, nýbrž jestliže udržoval milostný poměr s mladým děvčetem i její starý muž, pak byla oproštěna od tlaku svědomí vinícího ji z nevěry. Fantazie o manželově nevěře byla tedy chladivou náplastí na její palčivou ránu. Svoji vlastní lásku si neuvědomila, zato jí však nyní nutkavě, ve formě bludu pronikl do vědomí její odraz, který jí poskytoval takové výhody. Žádné argumenty tu samozřejmě nemohly být nic platné, neboť směřovaly jen proti odrazu, nikoli proti jeho originálu, jemuž onen odraz vděčil za svoji sílu a který zůstával skryt v nevědomí a tím nedotknutelný. Shrňme nyní, co takovéto krátké a ztížené psychoanalytické úsilí poskytlo pro pochopení tohoto případu. Musíme přirozeně předpokládat, že naše vyšetření bylo správně provedeno, což zde vašemu úsudku nemohu předložit k posouzení. Za prvé: blud už není ničím nesmyslným nebo nepochopitelným, má smysl, je dobře motivován, souvisí s jistým afektivně závažným prožitkem nemocné. Za druhé: je nutný jako reakce na určitý nevědomý duševní pochod, který jsme uhádli z jiných náznaků, a vděčí právě tomuto vztahu za svůj bludný charakter, za svou odolnost proti náporům logiky a reality; je sám něčím vítaným, jistým druhemútěchy. Za třetí: zážitkem, který je v pozadí onemocnění, je jednoznačně určeno, že se musel objevit právě blud žárlivosti a žádný jiný. Vzpomínáte si přece, jak den předtím prohodila před pletichářským děvčetem, že by pro ni bylo nejstrašnější, kdyby jí manžel měl být nevěrný. Zajisté jste nepřehlédli ani obě závažné analogie s oním symptomovým jednáním, které jsme analyzovali předtím, analogie spočívající v tom, že i zde jde o vysvětlení smyslu nebo záměru a že i zde existuje vztah k něčemu nevědomému, danému situací.

Nejsou tím přirozeně zodpovězeny všechny otázky, které bychom si nad tímto případem mohli položit. U tohoto onemocnění stojíme naopak před dalšími problémy, před takovými, které se doposud vůbec nestaly řešitelnými, i před jinými, které nebylo lze rozřešit pro zvláštní nepříznivé okolnosti. Proč se např. tato žena žijící ve šťastném manželství zamiluje do svého zetě a proč k ulehčení, k němuž mohlo dojít i jiným způsobem, dochází právě formou takového zrcadlení, projekce vlastního stavu na manžela? Nemyslete si, že je zbytečné a svévolné klást takovéto otázky. Máme už k dispozici dost materiálu, aby se dalo uvažovat o možné odpovědi. Žena je právě v kritickém věku, kdy dochází k náhlému a nevítanému vystupňování ženských sexuálních potřeb; to samo o sobě už může stačit. Může k tomu však přistupovat i to, že její dobrý a věrný manžel nemá už po mnoho let onu sexuální výkonnost, kterou by dobře zachovalá žena potřebovala k svému uspokojení. Zkušenost nás upozornila, že právě takoví mužové, jejichž věrnost je pak samozřejmá, vyznačují se v chování ke svým ženám obzvláštní něžností a neobvyklými ohledy k jejich neurotickým potížím. Není dále lhostejné ani to, že předmětem této patogenní zamilovanosti se stal právě mladý manžel její dcery. Silná erotická vazba na dceru, jejíž poslední příčina spočívá v sexuální konstituci matky, se často dokáže prosadit v takovéto přeměněné podobě. Smím vám snad v této souvislosti připomenout, že vztah mezi tchyní a zetěm platil lidem odedávna za něco obzvláště choulostivého a primitivům dal podnět k velmi mocným tabuistickým předpisům a zákazům.1) Jak v pozitivním, tak i v negativním směru překračuje často kulturně žádoucí míru. Který z těchto tří faktorů působil v našem případě, zda se tu setkaly dva z nich, nebo případně všechny tři, to vám ovšem nemohu říci, ale jen proto ne, že mi nebylo dopřáno pokračovat v analýze případu déle než po dvě hodiny. Pozoruji nyní, pánové, že jsem hovořil o samých věcech, na které vaše chápání není ještě připraveno. Učinil jsem tak proto, abych srovnal psychiatrii s psychoanalýzou. Ale na jedno se vás teď mohu zeptat: Postřehli jste mezi oběma sebemenší rozpor? Psychiatrie technické 1) Srv. "Totem a tabu". (Pozn. autora.) 185 metody psychoanalýzy nepoužívá, opomíjí hledat souvislosti vázající se na obsah bludu, a místo aby napřed odhalila speciálnější a bližší příčiny, podává poukazem na dědičnost etiologii velmi všeobecnou a vzdálenou. Ale je v tom nějaký vzájemný rozpor, nějaký protiklad? Není tomu spíše tak, že se tyto dvojí příčiny navzájem doplňují? Odporuje snad faktor dědičnosti významu prožitku, nedoplňují se spíš navzájem způsobem co nejúčinnějším? Přiznáte mi, že v samé podstatě psychiatrická práce není nic, co by se mohlo vzpěčovat proti psychoanalytickému zkoumání. Proti psychoanalýze se tedy vzpírají psychiatři, nikoli psychiatrie. Psychoanalýza je k psychiatrii asi v takovém vztahu jako histologie k anatomii; jedna studuje vnější formy orgánů, druhá jejich výstavbu z tkání a elementárních částí. Nějaký rozpor mezi oběma těmito způsoby studia, z nichž jedno je pokračováním druhého, není dobře myslitelný. Víte, že anatomie nám dnes platí za základ vědecké medicíny, ale byty doby, kdy pitvat lidské mrtvoly, aby se poznala vnitřní stavba těla, bylo stejně zakázané, jako se dnes zdá zapovězené provádět psychoanalýzu, aby se propátral vnitřní mechanismus duševního života. A nějaká nepříliš vzdálená doba nám nejspíš přinese i poznání, že vědecky prohloubená psychiatrie není možná bez dobré znalosti hlubších, nevědomých pochodů duševního života. Možná však, že tato tolik napadaná psychoanalýza má mezi vámi í přátele, kteří by rádi viděli, kdyby se dala ospravedlnit i z druhé. terapeutické stránky. Víte, že naše dosavadní psychiatrická terapie bludy není s to ovlivnit. Dokáže to snad psychoanalýza díky svému náhledu do mechanismu těchto symptomů? Nikoli, pánové, toto nedokáže; je proti těmto

chorobám alespoň prozatím - zrovna tak bezmocná jako každá jiná terapie. Můžeme sice pochopit, co se v pacientovi odehrálo, ale nemáme žádný prostředek, jak to učinit pochopitelným i pacientovi samému. Slyšeli jste už přece, že jsem se v analýze tohoto bludu nemohl dostat přes první náběhy. Budete proto tvrdit, že analýzu takových případů je nutno zavrhnout, protože zůstává bez užitku? Myslím, že přece jen nikoliv. Máme právo, ba přímo povinnost věnovat se bádání bez ohledu na bezprostřední praktický užitek. Nakonec nevíme kde a kdy - se každý kousíček vědění promění v určitou dovednost, i v dovednost terapeutickou. I kdyby se mělo ukázat, že psychoanalýza je u všech ostatních forem neurotických a duševních onemocnění zrovna tak bezvýsledná jako u bludů, zůstala by přesto plně oprávněná jako nenahraditelný prostředek vědeckého bádání. Neměli bychom pak ovšem příležitost ji provádět; lidský materiál, na kterém se chceme učit a který žije, má svou vlastní vůli a potřebuje mít vlastní pohnutky, aby se takové práce zúčastnil, jinak by odepřel dát se nám k dispozici. Dovolte mi proto, abych pro dnešek skončil sdělením, že existují rozsáhlé skupiny neurotických poruch, u nichž se naše lepší pochopení skutečně podařilo přeměnit i v terapeutickou dovednost, a že u těchto chorob, jinak těžko přístupných, dosahujeme za jistých podmínek úspěchů, které nezůstávají pozadu za žádnými jinými úspěchy na poli interní terapie. XVII. PŘEDNAŠKA Smysl symptomů Dámy a pánové! V minulé přednášce jsem vám vyložil, že klinická psychiatrie se o podobu a obsah jednotlivého symptomu málo stará, že však psychoanalýza začala svoji práci právě zde a zjistila především, že symptom má smysl a souvisí s prožitkem nemocného. Smysl neurotických symptomů objevil jako první J. B re u e r studiem a šťastným vyléčením jednoho případu hysterie (1880-1882), který se od té doby stal slavným. Je pravda, že P. J a n et podal týž důkaz nezávisle na něm; francouzskému badateli přísluší dokonce literární prvenství, neboť B re u e r uveřejnil svoje pozorování teprve o víc než o desetiletí později (1893-1895), v době své spolupráce se mnou. Může nám být ostatně celkem lhostejné, od koho tento objev pochází, neboť jak víte, každý objev bývá učiněn více než jednou a nikdy ne zároveň, a úspěch stejně nejde nikdy ruku v ruce se zásluhou. Amerika se nejmenuje po Kolumbovi. Před Breuerem a Janetem vyslovil už velký psychiatr Leu ret názor, že i deliria duševně chorých mají smysl, který by se muselo podařit prokázat, kdybychom je ovšem dokázali nejdříve přeložit. Přiznávám, že jsem byl dlouho ochoten hodnotit velmi vysoko zásluhu P. Janeta na vysvětlení neurotických symptomů, protože je pojímal jako projev takzvaných idées inconscientes, kterými jsou pacienti ovládáni. Ale Janet se později ve své nadměrné zdrženlivosti vyjádřil v tom smyslu, jako by chtěl přiznat, že nevědomí pro něho nebylo ničím jiným než pouhým slovem, pomůckou, une fa~on de parter, nemyslel tím prý nic reálného. Od té doby již J anetovým vývodům nerozumím, myslím však, že se zbytečně připravil o mnohé zásluhy. Neurotické symptomy mají tedy zrovna tak jako chybné úkony a jako sny určitý smysl, a zrovna tak jako chybné úkony a sny mají i určitou souvislost se životem osob, u nichž se projevují. Chtěl bych vám nyní tento důležitý poznatek přiblížit několika příklady. Že je tomu tak vždy a ve všech případech, mohu ovšem pouze tvrdit, nikoli dokázat. Kdo se sám snaží získat zkušenosti, zajisté se o tom přesvědčí. Z jistých důvodů nezvolím však příklady vztahující se k hysterii, nýbrž k jiné nanejvýš pozoruhodné a jí v podstatě velmi blízké neuróze, o níž vám úvodem musím povědět několik slov. Tato takzvaná nutkavá neuróza není tak všeobecně známá jako hysterie; není, smím-li se tak vyjádřit tak vtíravě hlučná, jeví se

spíšjako soukromá záležitost nemocného, nemá skoro žádné tělesné projevy a vytváří svoje symptomy vesměs na poli duševním. Nutkavá neuróza a hysterie jsou ony formy neurotických onemocnění, na jejichž studiu byla psychoanalýza zprvu vybudována a při jejichž léčbě naše terapeutická metoda slaví své triumfy. Ale nutkavá neuróza, u níž chybí onen záhadný skok z duševního v tělesné, stala se nám vlastně dík psychoanalytickému úsilí průhlednější a bližší než hysterie, a poznali jsme, že některé krajní rysy neuróz se u ní projevují daleko pronikavěji. Nutkavá neuróza se projevuje v tom, že nemocní jsou zaměstnáváni myšlenkami, o které se vlastně nezajímají, pociťují v sobě impulsy, které jim připadají velmi cizí, a bývají puzeni k počinům, jejichž provedení jim sice nepůsobí žádné potěšení, ale od kterých je jim nemožné upustit. Ony myšlenky (nutkavé představy) mohou být samy o sobě nesmyslné nebo také pro onu osobu lhostejné, často bývají zcela a veskrze pošetilé, ve všech případech jsou pak výsledkem usilovné myšlenkové činnosti, která nemocného vyčerpává a které se oddává jen velmi nerad. Musí proti své vůli hloubat a spekulovat, jako by šlo o jeho nejzávažnější životní úkoly. Impulsy, které nemocný v sobě pociťuje, mohou rovněž působit dětinským a nesmyslným dojmem, většinou však mají nejděsivější obsah, jako pokušení k těžkým zločinům, takže je nemocný nejenom odmítá jako něco cizího, nýbrž zděšeně před nimi prchá a chrání se před jejich provedením zákazy, odříkáním a omezování vlastní svobody. Přitom se nikdy, skutečně ani jedenkrát neprosadí natolik, aby byly provedeny; výsledek je vždycky ten, že zvítězí vůle k útěku před nimi a obezřetnost. To, co nemocný skutečně provádí, takzvané nutkavé jednání, jsou věci velmi nevinné, rozhodně bezvýznamné, povětšinou opakování a obřadné přikrašlování různých běžných činností denního života, ale tyto nutné úkony, jako je odchod na lůžko, mytí, toaletní úprava, procházka, mění se tím v nanejvýš obtížné a těžko řešitelné úkoly. Chorobné představy, impulsy a jednání nejsou u jednotlivých druhů a případů nutkavé neurózy naprosto zastoupeny stejnými podíly; je naopak pravidlem, že v obraze choroby převládá jedna nebo druhá z těchto složek a dává jí jméno, ale společné znaky všech těchto forem jsou dostatečně patrné. To je přece zajisté absurdní utrpení. Myslím, že ani nejvýstřednější psychiatrické fantazii by se bylo nepodařilo něco takového si vymyslet, a kdybychom tuto nemoc nemohli vidět denně před sebou, nikdy bychom se nerozhodli věřit, že existuje. Nemyslete si ale, že nemocnému nějak prospějete, když mu budete domlouvat, aby se snažil rozptýlit, aby se nezabýval těmito hloupými myšlenkami a místo svého hračkářství dělal něco rozumného. To by rád i on sám učinil, neboť v tom má úplně jasno, sdílí váš úsudek o svých nutkavých symptomech, ba sám k vám s ním přichází. Jenomže nemůže jinak; co se při nutkavé neuróze prosadí jako 189 čin, to je neseno takovou energií, pro jakou nám pravděpodobně v normálním duševním životě chybí jakékoli srovnání. Může pouze jediné: přesouvat, zaměňovat, nahradit jednu hloupou myšlenku jinou, nějak oslabenou, přejít od jednoho bezpečnostního opatření nebo zákazu k jinému, provést místo jednoho obřadu obřad jiný. Může nutkání přesunout, ale nikoli zlikvidovat. Schopnost všech symptomů měnit svou podobu, která se pak může velmi vzdálit od podoby původní, je jedním z hlavních rysů této choroby; kromě toho je nápadné, že protiklady (polarity), kterými je náš duševní život prostoupen, vystupují v tomto stavu ve zvlášť ostrém odlišení. Vedle nutkání s pozitivním a negativním obsahem uplatňuje se na intelektuálním poli i pochybovačnost, která ponenáhlu nahlodává i to, co je obvykle nejjistější. To všechno vcelku vyúsťuje ve stále rostoucí nerozhodnost, ztrátu energie a omezení svobody. Přitom byl nutkavý neurotik původně povaha velmi energicky založená, často mimořádně svéhlavá, pravidelně s intelektuálním nadáním přesahujícím obvyklou míru.

Dospěl většinou k potěšitelné výši etického vývoje, jeví se přehnaně svědomitý, korektnější, než bývá obvyklé. Dovedete si představit, že je k tomu zapotřebí hodně práce, než se člověk v tomto rozporném souhrnu charakterových vlastností a chorobných symptomů aspoň zpola vyzná. Nesnažíme se také předběžně dohromady o nic jiného, než porozumět několika jednotlivým symptomům této choroby a dokázat je vyložit. Možná, že chcete s ohledem na naše výklady nejprve vědět, jaké stanovisko zaujímá k problémům nutkavé neurózy současná psychiatrie. To je ale ubohá kapitola. Psychiatrie označuje jednotlivá nutkání jmény a jinak o nich dál nic neříká. Zato zdůrazňuje, že osoby produkující takové příznaky jsou "degenerované". To je málo uspokojivé, je to spíš hodnocení, odsudek místo vysvětlení. Máme si nejspíše myslit, že u lidí této kategorie se zkrátka vyskytují všechny možné podivnosti. My ovšem také soudíme, že osoby, které vytvářejí takové symptomy, musí být od přírody trochu jiní než ostatní lidé. Ale rádi bychom položili otázku: Jsou více "degenerovaní" než ostatní neurotici, např. hysterici nebo lidé trpící psychózami? Tato charakteristika je zjevně zase příliš všeobecná. Ba je možno pochybovat, jestli je vůbec i jen oprávněná, když se dovíme, že se takové symptomy vyskytují i u vynikajících lidí, vyznačujících se zvlášť vysokou a pro lidské společenství významnou výkonností. Obvykle se o našich příkladných velikánech dovídáme ovšem díky jejich vlastní mlčenlivosti a prolhanosti jejich biografů málo intimních okolností, ale stává se přece jenom, že se mezi nimi vyskytne takový fanatik pravdy jako třeba Emile Zola, a pak od něho uslyšíme, kolika podivnými nutkavými zvyky po celý svůj život trpěl.1) 1) E. Toulouse, Emile Zola. Enquéte médico-psychologique, Paris 1896Psychiatrie si tu našla východisko a mluvívá o dégénérés supérieurs. Dobrá - ale psychoanalýza nám umožnila udělat zkušenost, že je možno tyto zvláštní nutkavé symptomy trvale odstranit právě tak jako jiné choroby, vyskytující se u jiných nedegenerovaných lidí. Mně samotnému se taková věc opětovně podařila. Chci vám nyní uvést dva příklady analýzy nutkavého symptomu, jeden z pozorování starého data, který nedovedu nahradit žádným lepším, a jeden z nedávné doby. Omezuji se na tak nepatrný počet, protože při takovém sdělení je nutno být velmi obšírný a zajít do všech podrobností. Jedna dáma blízká třicítce, která trpěla nejtěžšími nutkavými projevy a které bych byl možná pomohl, nebýt toho, že potměšilá náhoda obrátila moji práci vniveč možná že vám o tom budu ještě vyprávět -, prováděla mezi jiným několikrát za den tyto pozoruhodné nutkavé úkony. Vyběhla ze svého pokoje do vedlejší místnosti, stoupla si tam na určité místo u stolu stojícího uprostřed, zazvonila na služebnou, dala jí nějaký bezvýznamný příkaz nebo ji také zase propustila i bez něho, a běžela pak zase zpátky. To jistě nebyl žádný těžký chorobný symptom, ale mohl přece jenom budit zvědavost. Vysvětlení vyplynulo také způsobem zcela jednoznačným a přesvědčivým, aniž bylo třeba jakéhokoli přispění ze strany lékaře. Vůbec nevím, jak bych byl mohl dospět k nějaké domněnce o smyslu tohoto nutkavého jednání, k nějakému výkladu, který bych tu mohl navrhnout. Kdykoli jsem nemocné položil otázku: Proč to děláte? Co to má za význam? - odpověděla: Nevím. Ale jednoho dne, když se mi podařilo vyvrátit jeden její zásadní důvod k zdráhání, stala se náhle vědoucí a vyprávěla, co k tomuto nutkavému jednání patří. Vdala se před více než deseti lety za jednoho daleko staršího muže, který se o svatební noci ukázal impotentní. Přiběhl nesčetněkrát během této noci ze svého pokoje do jejího, aby pokus opakoval, ale pokaždé bez úspěchu. Ráno řekl zlostně: Člověk aby se styděl před služkou, až bude stlát, vzal láhev červeného inkoustu, která

náhodou byla v pokoji, a vylil její obsah na prostěradlo, ale ne zrovna na místo, kde by se taková skvrna mohla očekávat. Zpočátku jsem nechápal, co má mít tato vzpomínka se zmíněným nutkavým jednáním společného, protože jsem shodu viděl jen v opakovaném běhání z jedné místnosti do druhé a snad také ještě v tom, že tu nějakou roli hrála služebná. Tu mě pacientka zavedla ke stolu ve vedlejším pokoji, na jehož ubrusu jsem mohl postřehnout velikou skvrnu. Vysvětlila mi také, že se staví ke stolu tak, aby přivolané děvče skvrnu nemohlo, přehlédnout. Teď už nebylo o úzkém vztahu mezi scénou po svatební noci a jejím dnešním nutkavým jednáním žádných pochyb, ale bylo se tu také možno ledačemus přiučit. Především se stává jasným, že se pacientka se svým manželem ztotožňuje; hraje přece jeho roli, když napodobuje jeho běhání z jedné 191 místnosti do druhé. Aby shoda zůstala zachována, musíme pak zajisté připustit, že postel a prostěradlo jsou nahrazeny stolem a ubrusem. To by se mohlo zdát neodůvodněné, ale nestudovali jsme nadarmo snovou symboliku. Ve snu se rovněž velmi často objevuje stůl, ale musíme ho vykládat jako postel. Stůl a lože vytvářejí dohromady manželství, snadno tedy jedno zastupuje druhé. Důkaz, že toto nutkavé jednání má smysl, by tedy byl už podán; zdá se, že je znázorněním, opakováním oné scény. Ale není nutné, abychom se při tomto zdání už zastavili; prozkoumáme-li podrobněji vztah mezi obojím, objasní se nám pravděpodobně něco ještě důsažnějšího, totiž záměr, kterému toto nutkavé jednání slouží. Jeho jádrem je zjevně přivolání služebné, kterou nechá spatřit onu skvrnu, v protikladu k manželově poznámce: Člověk aby se před služkou styděl. On jehož roli odehrává - se tedy před děvčetem nestydí, skvrna je tedy na správném místě. Vidíme tudíž, že scénu nejenom prostě opakovala, ale dovedla také dál a přitom ji korigovala, aby byla taková, jaká měla být. Tím koriguje však i onu druhou okolnost, která byla tehdy v noci tak trapná a kvůli níž bylo nutno vypomáhat si červeným inkoustem: impotenci. Nutkavé jednání tedy říká: Ne, není to pravda, neměl zapotřebí stydět se před služebnou, nebyl impotentní; přítomné jednání znázorňuje na způsob snu toto přání jako splněné, slouží tendenci povznést manžela nad jeho tehdejší nezdar. K tomu přistupuje dále všechno ostatní, co bych vám o této ženě mohl vyprávět; přesněji řečeno: všechno, co o ní jinak víme, ukazuje nám cestu právě k tomuto výkladu nutkavého jednání, které je samo o sobě nepochopitelné. Tato žena žije už po řadu let ódloučena od svého muže a bojuje s úmyslem dát se s ním soudně rozvést. Nelze ale mluvit o tom, že by se byla od něho osvobodila; je nucena zůstat mu věrná, uzavírá se úplně světu, aby nepřišla do pokušení, omlouvá a povyšuje jeho bytost ve fantazii. Ba nejhlubším tajemstvím její choroby je to, že touto nemocí chrání svého manžela před pomluvami, ospravedlňuje své odloučení od něho a umožňuje mu pohodlný samostatný život. Takto vede analýza neškodného nutkavého jednání přímou cestou k nejvnitřnějšímu jádru tohoto případu, prozrazuje nám však zároveň značnou část tajemství nutkavé neurózy vůbec. Rád se s vámi u tohoto případu pozdržím, neboť jsou v něm spojeny podmínky, které pochopitelně nemůžeme požadovat u všech případů. Výklad symptomu našla tu pacientka naráz bez vedení nebo zásahů analytika, a to tím, že odhalila jeho vztah k zážitku, který nespadal jako jindy do nějakého zapomenutelného období dětství, nýbrž byl prožit v pacientčině dospělém životě a zůstal nesmazatelně zachován v její vzpomínce. Všechny námitky, které obvykle kritika vznášívá proti našemu výkladu symptomů, nemají se v tomto jednotlivém případě čeho přichytit. Tak snadné to pochopitelně vždycky mít nemůžeme. 192 A ještě jedna věc! Nebylo vám nápadné, jak nás toto nenápadné jednání zavedlo do intimního života pacientčina? Žena může vyprávět máloco intimnějšího než historii své svatební noci a je snad fakt, že jsme narazili právě na intimnosti pohlavního života, náhodný a

bez dalšího dosahu? Mohl by být ovšem následkem toho, že jsme si vybrali zrovna tento případ! Neusuzujeme příliš rychle a obraťme pozornost na druhý příklad, který je zcela jiného druhu, vzorná ukázka typu často se vyskytujícího, totiž obřad před usnutím. Devatenáctiletá kypící a nadaná dívka, jediné dítě svých rodičů, které předčí vzděláním i intelektuální čilostí, byla v dětství divoká a svéhlavá a v průběhu posledních let se bez zjevného zevního vlivu změnila v neurotičku. Bývá zejména vůči matce velmi popudlivá, napořád nespokojená, deprimovaná, má sklon k nerozhodnosti a pochybovačnosti a nakonec se přizná, že už není s to jít sama po náměstích a větších ulicích. Jejím komplikovaným onemocněním, které vyžaduje přinejmenším dvojí diagnózu, jako agorafobie a nutkavá neuróza, se nebudeme příliš zabývat, nýbrž pozdržíme se jen u okolnosti, že tato dívka si vytvořila i obřad před usnutím, kterým sužuje svoje rodiče. Lze říci, že v jistém smyslu má svůj obřad přes usnutím i každý normální člověk nebo že si potrpí na dodržení jistých podmínek, takže ho to při usínání ruší, nejsou-li splněny; utvořil si pro přechod z bdělého života do spánku určité formy, které opakuje každý večer stejným způsobem. Ale všechny podmínky, které zdravý člověk pro usnutí požaduje, lze rozumově pochopit, a jestliže si zevní okolnosti vynutí nějakou změnu, snadno a bez ztráty času se jí podrobí. Patologický obřad je však neústupný, dovede se prosadit i při největších obětech, maskuje se rovněž rozumovými důvody a při povrchním pozorování se zdá, že se od normálního chování před spánkem liší jen přehnanou péčí. Přihlédneme-li však blíže, můžeme postřehnout, že toto maskování je příliš nedokonalé, že obřad zahrnuje i podmínky, které daleko přesahují rozumové zdůvodnění, a jiné, které jsou s ním přímo v rozporu. Naše pacientka předstírá jako motiv svých nočních zajišťovacích opatření, že k spánku potřebuje klid a všechny zdroje hluku musí vyloučit. Za tímto účelem dělá dvě věci: Velké hodiny v jejím pokoji se musí zastavit, ostatní hodiny se pak musí z pokoje odstranit, nestrpí ani nepatrné náramkové hodinky ve svém nočním stolku. Květináče a vázy se musí na psacím stole postavit tak, aby nemohly během noci spadnout, rozbít se a rušit ji tak ve spánku. Ví, že tato opatření lze nutností klidu ospravedlnit jen zdánlivě; malé hodinky by nebylo slyšet tikat, ani kdyby zůstaly ležet na nočním stolku, a všichni jsme udělali zkušenost, že pravidelný tikot kyvadlových hodin spánek neruší, nýbrž působí spíše uspávajícím dojmem. Uznává také, že obava z toho, že květináče a vázy by mohly v noci spadnout a rozbít se, kdyby byly ponechány na svém místě, je zcela nepravděpodobná. U ostatních prvků 193 obřadu odvolávání se na nutnost klidu vůbec odpadá. Ba požadavek, aby dveře mezi jejím pokojem a ložnicí rodičů zůstaly pootevřené, jehož splnění zajišťuje tím, že do otevřených dveří strká různé předměty, podle všeho může naopak zdroj rušivých šramotů posílit. Nejdůležitější ustanovení týkají se však postele samotné. Polštář v hlavách postele se nesmí její dřevěné stěny dotýkat. Malý podhlavník smí ležet na velkém polštáři pouze tak, že tvoří kosočtverec; hlavu položí přesně do osy tohoto kosočtverce. Peřina se musí před přikrytím tak setřepat, že je na dolním konci co nejtlustší, pak ale neopomene nahromaděné peří přihlazováním zase stejnoměrně rozdělit. Přejděme ostatní, často velmi malicherné jednotlivosti tohoto obřadu; nenaučili bychom se z nich nic nového a odvedly by nás příliš daleko od našeho záměru. Nepřehlédněte však okolnost, že tohle všechno neprobíhá tak docela hladce. Má přitom pořád starost, že nebude všechno uděláno jak se patří; všechno musí být ještě jednou přezkoušeno, opakováno, pochybuje brzy o tom, brzy zas o onom opatření a výsledek je, že se takto stráví až dvě hodiny, během nichž děvče samo nemůže spát a nenechá spát ani zastrašené rodiče.

Analýza těchto útrap neměla tak jednoduchý průběh jako analýza nutkavého jednání u naší předchozí pacientky. Musel jsem dívce naznačovat a navrhovat možný výklad, ale to vše pokaždé odmítla s rozhodným "ne", anebo to přijala s pohrdlivou pochybovačností. Ale po této první odmítavé reakci následovalo období, kdy se nadhozenými možnostmi sama zabývala, shromažďovala k nim nápady, vybavovala vzpomínky a objevovala souvislosti, až přijala všechny výklady na základě vlastní práce. V té míře, jak se toto dálo, polevovala i v provádění oněch nutkavých opatření a ještě před ukončením léčby se celého obřadu vzdala. Musíte také vědět, že analytická práce, jak ji dnes provádíme, důsledné zpracování jednotlivého symptomu, až by byl definitivně objasněn, přímo vylučuje. Jsme spíše nuceni takové jedno téma vždy znovu opouštět, a jsme si jisti, že se k němu v nových souvislostech dostaneme zase znovu. Výklad symptomu, jak vám ho nyní sdělím, je tedy syntézou výsledků získaných v průběhu týdnů a měsíců a uprostřed jiných prací. Naše pacientka se ponenáhlu naučí chápat, že hodinám dala na noc výhost proto, že jsou symbolem ženského genitálu. Hodinám, u nichž známe ostatně i jiné symbolické významy, připadá tato role na základě jejich vztahu k periodickým procesům a stejným intervalům. Nějaká žena se může třeba honosit, že menstruace u ní přichází pravidelně jako hodiny. Úzkost naší pacientky se týkala zejména toho, že by mohla být ve spánku rušena tikotem hodin. Tikot hodin odpovídá tepání klitoridy při pohlavním vzrušení. Tímto pocitem, pro ni trapným, byla také skutečně opakovaně ze spánku probuzena a tento erekční strach se nyní projevil příkazem, žejdoucí hodiny musí být za noci odstraněny z její blízkostí. Květináče a vázy jsou jako všechny nádoby rovněž ženskými symboly. Opatření zabraňující, aby během noci nespadly a nerozbily se, nepostrádá tedy rovněž dobrý smysl. Známe velmi rozšířený zvyk rozbíjet při zásnubách nějakou nádobu nebo talíř. Každý z přítomných si přivlastní jeden střep, který můžeme chápat jako výkupné za nároky, které by si byl mohl dělat na nevěstu z hlediska manželského zřízení předmonogamního. K této části obřadu vybavilo děvče také jednu vzpomínku a několik nápadů. Jako dítě jednou upadla s nějakou skleněnou nebo hliněnou nádobou, řízla se do prstů a silně krvácela. Když vyrostla a dověděla se o existenci pohlavního styku, vyvinula se u ní úzkostná představa, že nebude o svatební noci krvácet a neprokáže své panenství. Její opatření proti rozbití váz znamenají tedy odmítnutí celého tohoto komplexu, který souvisí s panenstvím a krvácením při prvním pohlavním styku, zamítnutí jak úzkosti z krvácení, tak i opačné úzkosti z toho, že nebude krvácet. S ochranou před hlukem, pod niž tato opatření zahrnovala, měla ve skutečnosti jen vzdáleně co dělat. Ústřední smysl svého obřadu uhodla jednoho dne, když náhle pochopila onen předpis, že se polštář nesmí dotýkat stěny postele. Polštář pro ni znamenal vždy ženu, řekla, vzpřímená dřevěná stěna pak muže. Chtěla tedy muže a ženu držet od sebe-magickým způsobem, můžeme dodat-, to znamená oddělit navzájem rodiče, nedopustit, aby došlo k manželskému styku. Téhož cíle se v dřívějších letech, před zavedením obřadu, pokoušela dosáhnout přímějším způsobem. Předstírala úzkost anebo využitkovala existující sklon k úzkosti k tomu, aby spojovací dveře mezi ložnicí rodičů a dětským pokojem nedovolila zavřít. Tento příkaz zůstal ostatně uchován i v jejím dnešním obřadu. Takovýmto způsobem si vytvořila příležitost, aby mohla

poslouchat, co rodiče dělají, ale když této možnosti jednou využila, přivodila si tím nespavost, která potrvala celé měsíce. Nespokojena s takovýmto rušením rodičů, prosadila pak čas od času, že směla spát v manželské posteli mezi otcem a matkou. "Polštář" a "dvevěná stěna" se pak opravdu nemohly dostat k sobě. Nakonec, když už byla tak velká, že nemohla v posteli najít mezi rodiči pro své tělo pohodlné místo, dosáhla vědomou simulací úzkosti, že si s ní matka postel vyměnila a přenechala jí vlastní místo vedle otce. Tato situace se stala jistě východiskem fantazií, jejichž dodatečný účinek lze v obřadu postřehnout. Byl-li polštář ženou, pak mělo smysl i ono setřásání peřiny, až se všechno peří octlo dole a peřinu to nadmulo. Znamenalo to přivést ženu do jiného stavu; nikdy však neopomenula toto těhotenství zase zlikvidovat, neboť v rrí po léta byl strach, že z pohlavního styku rodičů vzejde další dítě a ona dostane konkurenta. Na druhé straně, jestliže velký polštář byl ženou, matkou, pak mohl malý polštářek představovat pouze dceru. Proč musel být tento polštářek položen jako kosočtverec a proč musela její 195 hlava přijít přesně do jeho osy? Nechala si snadno připomenout, že kosočtverec je malován po všech zdech jako znak otevřeného ženského genitálu. Ona sama hrála pak muže, otce, a nahrazovala pohlavní úd svou hlavou. (Srovnej symboliku useknutí hlavy na označení kastrace.) To tu tedy v hlavě toho panenského děvčete straší podle vás pěkné nemravnosti, řeknete. Uznávám, ale nezapomínejte, že jsem tyto věci nevytvořil, nýbrž podal jenom jejich výklad. Takový obřad před usnutím je také něčím podivným a nebudete moci popřít, že mezi obřadem a fantaziemi, které vyplynuly z našeho výkladu, je patrná souvislost. Za závažnější však pokládám, abyste si všimli, že v tomto obřadu nenašla výraz pouze jediná fantazie, nýbrž že se v něm zhustila celá řada takových fantazií" které ovšem někde mají svůj uzlový bod. A také, že předpisy obřadu obrážejí sexuální přání brzy pozitivně, brzy negativně, zčásti je přímo zastupují, zčásti slouží obraně proti nim. Analýzu tohoto obřadu bylo by možno využít ještě víc, kdybychom jej uvedli ve správnou souvislost s ostatními symptomy nemocné. Ale tímto směrem naše cesta nevede. Spokojte se s náznakem, že toto děvče je eroticky vázáno na otce a že počátky této vazby sahají do raných dětských let. Možná že právě proto se vůči své matce chová tak nepřívětivě. Nemůžeme také přehlédnout, že nás analýza tohoto symptomu opět přivedla k sexuálnímu životu pacientky. Možná že se nad tím budeme podivovat tím méně, čím častěji se nám podaří poznat smysl a záměr neurotických symptomů. Takto jsem vám tedy na dvou vybraných příkladech ukázal, že neurotické symptomy mají stejně jako chybné úkony a jako sny určitý smysl a že mají úzký vztah k prožitku pacienta. Mohu očekávat, že tomuto mému nanejvýš významnému tvrzení uvěříte na základě dvou příkladů? Ne. Ale můžete ode mne požadovat, abych vám vyprávěl tolik dalších příkladů, až prohlásíte, že jste přesvědčeni? Také ne, neboť při zevrubnosti, s jakou jednotlivý případ probírám, bych musel o tomto jediném bodě nauky o neurózách přednášet celý semestr po pěti hodinách týdně. Spokojím se tedy s tím, že jsem vám pro svoje tvrzení podal nějakou ukázku, a v ostatním vás odkážu na sdělení obsažená v literatuře, na klasické výklady symptomů v prvním případě Breuerově (hysterie), na překvapující objasnění zcela temných symptomů u nemoci zvané dementia praecox, jak je podal C . G . J u n g v době, kdy tento badatel byl pouze psychoanalytikem a nechtěl ještě být prorokem, a na všechny ty práce, které od té doby vyplnily naše časopisy. Netrpíme žádným nedostatkem takových výzkumů.

Analýza, výklad a překlad neurotických symptomů psychoanalytiky tak přitahovaly, že ostatní problémy nauky o neurózách proti nim zprvu zanedbávali. Kdo z vás tuto námahu podstoupí, nabude jistě silného dojmu o bohatství důkazového materiálu. Ale narazí také na jednu nesnáz. Smysl symptomu spočívá, jak jsme se dověděli, ve vztahu k pacientovu prožitku. Čím individuálnější ráz symptom má, tím spíše smíme očekávat, že tuto souvislost zjistíme. Úlohou je pak vyhledávat pro určitou nesmyslnou představu a neúčelné jednání onu minulou situaci, v níž tato představa byla oprávněná a toto jednání odpovídalo svému účelu. Nutkavé jednání naší pacientky, která běžela ke stolu a zazvonila na služebnou, je přímým vzorem pro tento druh symptomů. Ale existují, a to velmi často, i symptomy zcela jiné povahy. Musíme je označit jako "typické" symptomy choroby, jsou ve všech případech přibližně stejné, individuální rozdíly u nich mizí nebo se natolik scvrknou, že je těžké uvést je v souvislost s individuálním prožitkem nemocného a najít u nich vztah k nějaké jednotlivé prožité situaci. Obraťme pohled opět na nutkavou neurózu. Už onen ložnicový obřad naší druhé pacientky má v sobě hodně typického, ale přitom je tu ovšem dost individuálních rysů, které umožňují abychom tak řekli historický výklad. Ale všichni tito nutkavě nemocní mají sklon opakovat, dávat svým úkonům určitý rytmický řád a izolovat je od ostatních. Většina z nich si potrpí na příliš časté mytí. Nemocní, kteří trpí agorafobií (topofobií, úzkostí z prostoru), kterou nepočítáme už k nutkavé neuróze, nýbrž označujeme ji jako úzkostnou hysterii, opakují ve svých chorobopisech často s únavou jednotvárností tytéž rysy, bojí se uzavřených prostorů, velkých otevřených náměstí, protáhlých ulic a alejí. Cítí se chráněni, když je doprovázejí známí nebo když za nimi jede nějaký vůz atd. K tomuto stejnorodému základu připojují však jednotliví pacienti přece jen i podmínky individuální, individuální rozmary, dalo by se říci, a ty si v jednotlivých případech i přímo odporují. Jeden se bojí jen úzkých ulic, druhý jen ulic širokých, jeden může jít, jen když je na ulici málo lidí, druhý jen když je jich tam hodně. Zrovna tak má i hysterie při všem bohatství individuálních rysů zároveň také nadbytek společných, typických symptomů, pro něž bude asi sotva možno najít nějaké snadné historické vysvětlení. Nezapomínejme, že právě podle těchto typických symptomů se přece orientujeme při stanovení diagnózy. A jestliže jsme v nějakém případě hysterie skutečně vyvodili určitý typický symptom z nějakého zážitku nebo z nějaké řady zážitků podobných, např. hysterické zvracení ze sledu zážitků vyvolávajících hnus, budeme se cítit zmateni, když nám pak analýza u jiného případu zvracení odhalí zcela jinou řadu údajně účinných prožitků. Vypadá to pak brzy tak, jako by hysterikové museli z neznámých důvodů trpět zvracením a jako by historické podněty zjištěné analýzou byly jen záminkami, kterých tato vnitřní nutnost využívá, pokud se náhodou naskytnou. Takto dospíváme brzy k zarmucujícímu poznání, že sice můžeme smysl individúálních neurotických symptomů vztahem k prožitku uspokojivě vysvětlit, ale že u daleko častějších typických symptomů nás naše umění 197 nechává na holičkách. K tomu přistupuje dále i to, že jsem vás ještě zdaleka neseznámil se všemi nesnázemi, na které narazíme, když se snažíme o důsledně historický výklad symptomů. To učinit ani nehodlám, neboť mám sice v úmyslu nic vám nezkrášlovat a nezakrývat, ale nemohu vás nicméně na počátku našeho společného zkoumání uvést v bezradnost a zmatek. Je pravda, že jsme k pochopení významu symptomů udělali teprve první krok, ale toho, k čemu jsme dospěli, se chceme přidržet a propracovat se krok za krokem k zvládnutí toho, co jsme dosud nepochopili. Pokusím se tedy utěšit vás

připomínkou, že mezi jedním a druhým druhem symptomů lze přece jen sotva předpokládat nějakou základní rozdílnost. Souvisí-li individuální symptomy tak zjevně s prožitkem nemocného, pak tu je u typických symptomů pořád ještě možnost, že vyplývají z prožitků, které jsou samy rovněž typické, všem lidem společné. Jiné rysy, které se u neurózy pravidelně opakují, mohou být zase obecnými reakcemi, které nemocným vnucuje povaha patologické změny, jako např. opakování nebo pochybovačnost nutkavé neurózy. Zkrátka, nemáme žádný důvod, abychom předčasně propadali malomyslnosti; uvidíme, co ukáže další zkoumání. Před zcela obdobnou nesnází stojíme i v teorii snu. Při našich dřívějších rozhovorech o snu jsem se jí nemohl zabývat. Zjevný obsah snů je nanejvýš rozmanitý a individuálně rozdílný a podrobně jsme ukázali, co z tohoto obsahu analýzou vyplyne. Ale vedle toho existují i sny, které rovněž označujeme jako "typické" a které se vyskytují u všech lidí stejným způsobem, sny obsahově jednotvárné, jejichž výklad naráží na tytéž nesnáze. Jsou to sny o padání, létání, vznášení se, plavání, sny, ve kterých snící prožívá nějaké zábrany nebo je nahý, a určité jiné úzkostné sny, pro něž u jednotlivých osob vyplyne hned ten, hned onen výklad, ale jejichž jednotvárnost a typický výskyt přitom zůstávají nevysvětleny. Také u těchto snů jsme však pozorovali, že společný základ je oživován individuálně proměnlivými přídavky, a pravděpodobně bude možno naše chápání snového života, jak jsme k němu dospěli na ostatních snech, rozšířit takovým způsobem, aby nenásilně zahrnulo i je. XVIII. PŘEDNASKA Fixace na trauma, nevědomí Dámy a pánové! Řekl jsem posledně, že při další práci nenavážeme na své pochyby, nýbrž na to, co jsme zjistili. Dva z nejzajímavějších závěrů které vyplývají z oněch dvou analyzovaných příkladů, jsme ještě vůbec neformulovali. Za prvé: Obě pacientky na nás dělají dojem, jako by byly fixovány na určitou část své minulosti, jako by se nedovedly od ní oprostit a odcizily se proto přítomnosti i budoucnosti. Vězí nyní ve své nemoci, jako se v dřívějších časech lidé uzavírali do kláštera, aby tam dokázali přetrpět nějaký těžký životní úděl. Na první pacientce připravilo tento osud manželství s jejím mužem, manželství, kterého se ve skutečnosti vzdala. Svými symptomy pokračuje v procesu se svým manželem; naučili jsme se rozumět oněm hlasům, které vedou jeho obhajobu, které ho omlouvají, vyvyšují, želí jeho ztráty. Třebaže je mladá a pro ostatní muže žádoucí, učinila všechna skutečná i imaginární (magická) opatření, aby mu zachovala věrnost. Neukazuje se cizím očím, zanedbává svůj vzhled, ale není také s to vstát hned tak ze židle, na které seděla, a odmítá napsat někam svůj dopis, nemůže nikomu věnovat žádný dárek, protože prý od ní nikdo nesmí nic mít. U naší druhé pacientky, mladého děvčete, měla tentýž následek pro její život erotická vazba na otce, která se vyvinula v předpubertálních letech. Rozhodla se také sama pro sebe, že se nemůže vdát, pokud je takto nemocná. Máme právo se domnívat, že takto onemocněla, právě aby se vdát nemusela a mohla zůstat u otce. Nemůžeme se vyhnout otázce, jak, jakými cestami a na základě jakých motivů někdo dospívá k tak zvláštnímu a nevýhodnému postoji k životu. Samozřejmě za předpokladu, že takové chování je obecným rysem neurózy a ne nějakou individuální zvláštností těchto dvou

pacientek. Ale ve skutečnosti to opravdu je obecný, prakticky velmi významný znak každé neurózy. První hysterická pacientka B re u e rova byla podobně fixována na dobu, kdy ošetřovala svého těžce onemocnělého otce. I když se uzdravila, v jistém smyslu i napotom s životem zúčtovala, zůstala sice zdravá a schopná normálních výkonů, ale normálnímu ženskému osudu se vyhnula. U každého z našich pacientů můžeme analýzou zjistit, že se ve 199 svých chorobných symptomech a tím, jaké mají následky, přenesl do určitého období své minulosti. V převážné většině případů si k tomu dokonce zvolil nějaké velmi časné životní období, nějakou dobu svého dětství, ba ať to zní jakkoli směšně, dokonce i své kojenecké existence. Nejbližší obdobu k tomuto postoji našich neurotiků lze najít u onemocnění, která právě za války vznikají obzvláště často, u takzvaných traumatických neuróz. Takové případy se ovšem vyskytovaly i před válkou, po srážkách vlaků a jiných děsivých událostech ohrožujících život. Traumatické neurózy nejsou ve své podstatě totéž co ony spontánní neurózy, které obyčejně analyticky zkoumáme a léčíme; také se nám dosud nepodařilo podřídit je svým hlediskům, a doufám, že vám jednou budu moci objasnit, v čem toto omezení spočívá. Ale v onom jednom bodě můžeme ukázat plnou shodu. Traumatické neurózy mají znaky zřetelně svědčící o tom, že jejich základem je fixace na moment traumatické nehody. Ve svých snech opakují tito nemocní pravidelně traumatickou situaci; kde se vyskytují záchvaty hysterického typu, které je možno analýzovat, dovídáme se, že záchvat odpovídá úplnému přenesení do této situace. Vypadá to, jako kdyby se tito nemocní s traumatickou situací nevyrovnali, jako kdyby pořád ještě stála před nimi jako nezvládnutý aktuální úkol, a takovéto pojetí bereme zcela vážně; ukazuje nám cestu k jistému nazírání na duševní pochody, které můžeme nazvat e ko n o m i c k ý m. Ba sám výraz "traumatický" nemá žádný jiný než právě takovýto ekonomický smysl. Označujeme tak zážitek, který přináší duševnímu životu v krátkém časovém úseku tak silné zmnožení podnětů, že se jejich vyřízení nebo zpracování obvyklým způsobem nezdaří, z čehož musí vyplynout trvalé poruchy v energetickém provozu. Tato analogie nás vybízí, abychom jako traumatické označili i ony zážitky, na které se jeví fixováni naši neurotici. Takovým způsobem by se dospělo k velmi prosté podmínce pro neurotické onemocnění. Neuróza by pak byla rovnocenná traumatickému onemocnění a vznikala by neschopností vyřídit zážitek, který má příliš silný afektivní náboj. Takto také skutečně zněla první formulka, kterou jsme já a Breuer roku 1893/1895 teoreticky složili počet ze svých nových pozorování. Případ toho druhu, jako byl případ naší první pacientky, mladé, od svého muže rozloučené ženy, odpovídá tomuto pojetí velmi dobře. Nepřekonala neuskutečnitelnost svého manželství a utkvěla na tomto traumatu. Ale už náš druhý případ, ono děvče fixované na svého otce, nám ukazuje, že tato formulka není dost široká. Na jedné straně je taková zamilovanost malých děvčátek do otce něčím tak obvyklým a tak často překonávaným, že by označení "traumatický" ztratilo všechen obsah, na druhé straně nás pak historie pacientky poučuje, že tato první erotická fixace přešla zprvu zdánlivě beze škod a teprve o mnoho let později se opět projevila v symptomech nutkavéneurózy. Předvídáme tu tedy jisté komplikace, větší bohatství podmínek onemocnění, ale tušíme také, že traumatické hledisko nemůžeme opustit jako něco snad mylného; bude se muset vřadit do jiné souvislosti a podřídit jiným hlediskům. Cestu, po níž jsme se pustili, zde přerušíme. Prozatím nevede dá[ a potřebujeme se dovědět ještě ledacos jiného, než budeme moci najít její správné pokračování.

Poznamenejme ještě k tématu fixace na určité období minulosti, že takové případy daleko přesahují hranice neurózy. Každá neuróza obsahuje takovou fixaci, ale ne každá fixace vede k neuróze, spadá s neurózou vjedno nebo se vytváří v procesu jejího vzniku. Vzorem afektivní fixace na něco minulého je truchlení, které s sebou nese nejúplnější odvrat od přítomnosti a budoucnosti. Ale truchlení se i pro laický úsudek od neurózy ostře odlišuje. Naproti tomu existují neurózy, které lze označit jako patologickou formu takového smutku. Stává se také, že lidé jsou nějakým traumatickým zážitkem, který otřese dosavadními základy jejich života, natolik podlomeni ve své aktivitě, že ztratí jakýkoli zájem o přítomnost a budoucnost a celý jejich duševní život se zaměstnává jen minulostí, ale tito nešťastníci se přitom nemusí stát neurotiky. Nebudeme tedy tento rys při charakteristice neurózy přeceňovat, ať už je jinak jakkoli pravidelný a významný. Teď ale k druhému výsledku našich analýz, u něhož se nemusíme obávat, že jej bude nutno dodatečně omezovat. O své první pacientce jsme sdělili, jaké nesmyslné nutkavé jednání prováděla a jaké intimní životní vzpomínky k tomu vyprávěla, později jsme pak zkoumali i vztah mezi obojím a z tohoto vztahu ke vzpomínce jsme uhodli záměr nutkavého jednání. Ale jednu okolnost, která zaslouží naši plnou pozornost, jsme nechali zcela stranou. Jakkoli často pacientka nutkavé jednání prováděla, o tom, že jím navazuje na onu vzpomínku, nevěděla nic. Souvislost mezi obojím jí byla skryta; musela podle pravdy odpovědět, že neví, z jakých popudů to dělá. Pak se pod vlivem terapeutické práce jednou zčista jasna stalo, že tuto souvislost objevila a mohla ji sdělit. Ale pořád ještě nevěděla nic o úmyslu, kterému slouží, když toto nutkavé jednání provádí, o úmyslu korigovat určitý trapný kousek minulosti a milovaného muže vyvýšit. Trvalo dost dlouho a stálo mnoho námahy, než pochopila a mně přiznala, že jedině takový motiv mohl být hnací silou onoho nutkavého jednání. Souvislost se scénou po nešťastné svatební noci a něžný motiv pacientčin vytvářejí dohromady to, co jsme označili jako "smysl" nutkavého jednání. Ale pokud nutkavé jednání prováděla, tento smysl jí zůstal neznámý v obou směrech, jak ve směru "odkud", tak ve směru "k čemu". Působily v ní tedy určité duševní pochody, jejichž účinkem bylo právě nutkavé jednání; v normálním duševním stavu si uvědomovala tento účinek, ale z jeho duševních předpokladů do jejího vědomí neproniklo nic. 201 Chovala se tedy úplně stejně jako hypnotizovaný, kterému B e r n h e i m uložil, aby pět minut po probuzení rozevřel v nemocničním pokoji deštník, a který tento příkaz v bdělém stavu provedl, ale nedovedl pro své počínání uvést žádný důvod. Takovouto situaci máme na myslí, když hovoříme o existenci nevědomých duševních pochodů. Obracíme se k celému světu s výzvou, aby pro tento stav věcí někdo našel správnější vědecké vysvětlení, a rádi se pak předpokladu nevědomých duševních pochodů vzdáme. Až do té doby se však tohoto předpokladu budeme držet a musíme s rezignovaným pokrčením ramen odmítnout jako něco nepochopitelného, když nám někdo chce namítat, že nevědomí tu není ničím ve smyslu vědy reálným, že je to pomůcka z nouze, une fa~on de parter. Něco nereálného, co má tak reálně hmatatelné účinky jako nutkavé jednání! V podstatě s touž situací se setkáváme i u naší druhé pacientky. Vytvořila si příkaz, že polštář se nesmí stěny postele dotknout, a musí se tímto příkazem řídit, ale neví, odkud pochází, co znamená a jakým motivům vděčí za svoji moc. Jestli se ona sama na něj dívá jako na něco lhostejného, nebo jestli se proti němu vzpírá, rozčiluje se, umiňuje si, že ho překročí, tím vším jeho provedení není nijak ovlivněno. Musí být splněn a ona se marně ptá proč. Musíme přece jen přiznat, že v těchto symptomech nutkavé neurózy, v těchto představách a impulsech, které

se vynořují, aniž člověk ví odkud, které jsou tak odolné vůči všem vlivům duševního života jinak normálního a na nemocného samého působí, jako by to byli přemocní hosté z nějakého cizího světa, nesmrtelní, kteří se vmísili v hemžení smrtelníků, musíme přiznat, že v nich je nejzřetelnější poukaz na zvláštní, od ostatního oddělenou oblast duševního života. Od nich vede neúchylná cesta k přesvědčení o existenci nevědomí v duši, a právě proto si klinická psychiatrie, která zná jen psychologii vědomí, s nimi neví co jiného počít, než že je prohlašuje za příznaky zvláštního druhu degenerace. Nutkavé představy a nutkavé impulsy samy přirozeně nevědomé nejsou, zrovna tak jako se vědomému vnímání nevymyká ani provádění nutkavých jednání. Nestaly by se z nich symptomy, kdyby nepronikly k vědomí. Ale jejich psychické předpoklady, které odhalujeme psychoanalýzou, souvislosti, do nichž je vřazujeme výkladem, jsou nevědomé, alespoň do té doby, dokud je analytickou prací pacientovi neučiníme vědomými. Nyní uvažte ještě také, že tento stav věcí, jak jsme jej zjistili u obou našich případů, je potvrzován u všech symptomů všech neurotických onemocnění, že smysl symptomů je vždy a všude nemocnému neznámý a že analýza pravidelně ukazuje, že tyto symptomy jsou výsledkem nevědomých pochodů, které však za různých příznivých podmínek mohou být učiněny vědomými. Pochopíte pak, že v psychoanalýze se bez předpokladu nevědomého duševna nemůžeme obejít a že jsme si zvyklizacházet s ním ve svých úvahách jako s něčím smyslově hmatatelným. Porozumíte snad také, jak malou váhu může mít v této otázce úsudek všech těch ostatních, kteří znají nevědomí jen jako pojem, kteří nikdy analýzu neprováděli, nikdy nevykládali sny, ani nezjišíovali smysl a účel neurotických symptomů. Formulujme to pro naše účely ještě jednou: Fakt, že je možno dát neurotickým symptomům analytickým výkladem určitý smysl, je nevývratným důkazem pro existenci nebo jestliže vám to tak zní lépe, pro nezbytnost předpokladu - nevědomých duševních pochodů. To však není všechno. Dík druhému Breuerovu objevu, který se mi dokonce zdá ještě významnější, se o vztahu mezi nevědomím a neurotickýmy symptomy dovídáme ještě víc. Nejenomže smysl symptomů je pravidelně nevědomý, ale tím, že je nevědomý, je podmíněna i sama možnost jejich výskytu. Brzy mi porozumíte. Tvrdím spolu s Breuerem toto: Kdykoli narazíme na nějaký symptom, smíme usuzovat, že u nemocného existují určité nevědomé pochody, které právě obsahují smysl symptomu. Ale je také přímo nezbytné, aby tento smysl byl nevědomý, máti symptom vzniknout. Z vědomých pochodů se symptomy nevytvářejí; jakmile se příslušné nevědomé pochody stanou vědomými, musí symptom zmizet. Poznáváte, že se zde najednou otevírá přístup k terapii, cesta, jak lze symptomy odstranit. Touto cestou skutečně také B re u e r svoji hysterickou pacientku vyléčil, to znamená zbavil ji jejích symptomů; našel techniku, jak jí nevědomé pochody, které obsahovaly smysl symptomu, přivést k vědomí, a symptomy zmizely. Tento B r e u e r ů v objev nebyl výsledkem nějaké spekulace, nýbrž šfastného pozorování, které pacientka umožnila tím, že jeho úsilí vyšla vstříc. Netrapte se teď také tím, že byste ho chtěli pochopit vyvozením z něčeho už známého, nýbrž pohlížejte na něj jako na novou základní skutečnost, s jejíž pomocí bude možno vysvětlit i mnoho jiného. Dovolte mi proto, abych vám totéž opakoval i v jiné formulaci. Tvorba symptomu je náhražkou za něco jiného, k čemu nedošlo. Určité duševní pochody by se byly měly normálně vyvíjet tak daleko, až by o nich bylo zpraveno vědomí. To se nestalo, a zato z těchto přerušených, nějakým způsobem rušených pochodů, které musely zůstat nevědomé, vznikl symptom. Došlo tedy k jakési záměně;

podaří-li se tuto záměnu zlikvidovat, dosáhla terapie neurotických symptomů splnění svého úkolu. B r e u e r ů v objev je ještě i dnes základem psychoanalytické terapie. Poznatek, že symptomy vymizí, jestliže se jejich nevědomé předpoklady učiní vědomými, byl veškerým dalším bádáním potvrzen, třebaže se setkáváme s nejpodivuhodnějšími a nejneočekávanějšími komplikacemi, když se pokoušíme uvést ho v praxi. Naše terapie působí tím, že proměňuje nevědomé ve vědomé, a působí jen potud, pokud je s to této proměny dosáhnout. 203 Teď rychle malou odbočku, abyste se neoctli v nebezpečí představovat si tuto terapeutickou práci jako něco příliš snadného. Podle našich dosavadních výkladů by tedy neuróza byla jakýmsi druhem nevědomosti, nevědění o duševních pochodech, o nichž by člověk vědět měl. To by se značně blížilo známému sokratovskému učení, podle něhož i neřesti spočívají v nevědomosti. Nuže, pro analyticky zkušeného lékaře bývá zpravidla velmi snadné uhádnout, která duševní hnutí u jednotlivého pacienta zůstala nevědomá. Nemělo by mu tedy také být zatěžko nemocného uzdravit tím, že ho sdělením svého vědění jeho vlastní nevědomosti zprostí. Alespoň jedna část nevědomého smyslu symptomů by se tímto způsobem lehko vyřídila, o druhé části, o souvislosti symptomů s prožitky nemocného, lékař ovšem mnoho uhádnout nemůže, nebof tyto prožitky nezná, musí vyčkat, až si nemocný na ně vzpomene a bude mu je vyprávět. Ale i za to by se v některých případech našla určitá náhražka. Je možno informovat se o pacientových prožitcích u jeho rodinných příslušníků, a ti budou často také s to rozpoznat, které z nich mohly mít traumatický účinek, možná že budou s to sdělit dokonce i takové prožitky, o kterých nemocný nic neví, protože spadají do velmi časných let jeho života. Spojení obou těchto postupů by nám tedy dávalo vyhlídku, že patogenní nevědomost nemocného v krátkém čase a s malou námahou odstraníme. Ano, kdyby to takto šlo! Udělali jsme zkušenost, na kterou jsme zpočátku nebyli připraveni. Vědění a vědění není totéž; existují různé druhy vědění, které psychologicky zdaleka nejsou rovnocenné. II y a fagots et fagots, říká se jednou u M o I i ě r a. Vědění lékařovo není totéž co vědění nemocného, a nemůže mít tytéž účinky. Přenese-li lékař sdělením své vědění na nemocného, nepřinese to žádný úspěch. Ne, bylo by nesprávné říci to takto. Nemá to ten úspěch, že by se tím symptomy odstranily, ale přinese to jiný výsledek, že se tak totiž uvede analýza v chod, a prvními příznaky toho bývají často projevy odporu. Nemocný pak ví o něčem, o čem doposud nevěděl, ví o smyslu svých symptomů, a přesto o něm ví zároveň zrovna tak málo jako předtím. Dovídáme se takto, že existuje víc než jeden druh nevědomosti. Bude k tomu třeba určitého prohloubení našich psychologických znalostí, abychom ukázali, v čem tyto rozdíly spočívají. Ale naše poučka, že symptomy zanikají, když nemocný pozná jejich smysl, zůstává přesto i tak správná. Je třeba jenom dodat, že toto vědění musí být založeno na nějaké vnitřní změně v pacientovi, která může být vyvolána jen určitou psychickou prací sledující určitý cíl. Stojíme zde před problémy, které brzy shrneme v jakousi d y n a m i k u tvorby symptomů. Pánové! Musím teď položit otázku, jestli to, co vám říkám, pro vás není příliš nejasné a komplikované. Nematu vás tím, že tak často něco beru nazpět a omezuji, že rozvíjím určité myšlenkové pochody a pak od nichzase upouštím? Mrzelo by mě, kdyby tomu tak mělo být. Mám však silný odpor k zjednodušování na úkor pravdivosti, nemám nic proti tomu, učiníte-li si plný dojem o mnohostrannosti a spletitosti daného předmětu, a myslím si také, že nebude nijak na škodu, řeknu-li vám ke každému bodu víc, než můžete okamžitě zužitkovat. Vím

přece, že si každý posluchač a čtenář to, co se mu předkládá, v myšlenkách upraví, zkrátí, zjednoduší a vybere si z toho, co chce podržet v paměti. Do jisté míry pak zajisté platí, že zůstane tím víc, čím bohatší materiál měl před sebou. Dovolte, abych doufal, že jste to, co je na mých sděleních podstatné, totiž to, co jsem řekl o smyslu symptomů, o nevědomí a o vztahu mezi obojím, přes všechny vedlejší přídavky jasně pochopili. Pozoruměli jste zajisté také, že naše další úsilí bude směřovat dvojím směrem; za prvé půjde o to, abychom se dověděli, jak lidé mohou onemocnět, jak mohou dospět k neurotickému životnímu postoji, což je problém klinický, a za druhé chceme zjistit, jak se z podmínek daných neurózou vyvíjejí chorobné symptomy, což zůstává problémem duševní dynamiky. Oba problémy se musejí v nějakém bodě stýkat. Nechci už také dnes jít dál, ale protože náš čas není ještě vyčerpán, mám v úmyslu obrátit vaši pozornost na jeden další rys obou našich analýz, který rovněž budeme s to plně zhodnotit teprve později, na mezery v paměti neboli amnézie. Jak jste slyšeli, úkol psychoanalytické léčby lze formulovat slovy, že všechno patogenní nevědomé je třeba přeměnit ve vědomé. Udiví vás teď možná, když se dovíte, že tuto formulku lze také nahradit formulkou jinou, že je totiž třeba vyplnit všechny mezery v pacientově paměti, odstranit jeho amnézie. To má znamenat totéž. Neurotikovým amnéziím připisujeme tedy závažný vztah k vzniku jeho symptomů. Obrátíte-li však zřetel na případ naší první analýzy, usoudíte, že toto hodnocení amnézie není oprávněné. Scénu, k níž se váže její nutkavé jednání, pacientka nezapomněla, naopak uchovala ji v živé vzpomínce, a při vzniku tohoto symptomu nehraje žádnou roli ani nic jiného, co by bylo zapomenuto. Méně zřetelná, ale přesto vcelku obdobná je i situace u naší druhé pacientky, u oné dívky s nutkavým obřadem. Ani ona vlastně nezapomněla na svoje chování v dřívějších letech, na skutečnost, že trvala na tom, aby dveře mezi její ložnicí a ložnicí rodičů zůstávaly otevřené, a že vypudila matku z jejího místa v manželské posteli; vzpomíná si na to velmi zřetelně, i když váhavě a nerada. Za nápadné můžeme pokládat jenom to, že si první pacientka, když nesčetněkrát prováděla svoje nutkavé jednání, ani jednou nepovšimla jeho podobnosti s prožitkem po svatební noci, a že se tato vzpomínka nedostavila, ani když byla přímými otázkami vybídnuta, aby pátrala po motivaci tohoto nutkavého jednání. Totéž platí 0 onom děvčeti, u něhož se navíc obřad a jeho podněty vztahovaly na tutéž, každý večer opakovanou situaci. V obou případech neexistuje 205 žádná amnézie ve vlastním slova smyslu, nic z pamětí nevypadlo, ale byla přerušena souvislost, která měla přivodit reprodukci, opětné vynoření vzpomínky. Taková porucha paměti pro nutkavou neurózu postačuje, u hysterie je tomu jinak. Tato neuróza se vyznačuje většinou velmi značnými amnéziemi. Zpravidla nás analýza každého jednotlivého hysterického symptomu přivede na celý řetěz životních dojmů, o kterých pacienti při jejich opětném vynoření tvrdl, že byly doposud zapomenuty. Tento řetěz sahá na jedné straně až do nejranějších let života, takže hysterická amnézie se jeví jako bezprostřední pokračování amnézie infantilní, která nám normálním lidem zahaluje počátky našeho duševního života. Na druhé straně se s úžasem dovídáme, že v zapomenutí mohou upadnout i nejnedávnější prožitky nemocných a že zejména podněty, které přivodily propuknutí nemoci nebo ji zesílily, byly amnézií nahlodány, ne-li zcela pohlceny. Zpravidla zmizely z celkového obrazu takové čerstvé vzpomínky na závažné jednotlivosti nebo byly nahrazeny vzpomínkami klamnými. Ba stává se zase zcela pravidelně, že se teprve před ukončením analýzy vynoří určité vzpomínky na věci nedávno prožité, které dokázaly zůstat tak dlouho skryty a zanechaly v souvislosti znatelné mezery. Takové poruchy paměti jsou, jak bylo řečeno, charakteristické pro hysterii, u níž se také jako symptomy vyskytují stavy (hysterické záchvaty), které nemusí ve vzpomínce zanechat žádnou

stopu. Je-li tomu u nutkavé neurózy jinak, můžete z toho vyvodit, že jde u těchto amnézií o psychologický rys hysterických změn psychiky, a nikoli o nějaký obecný rys neuróz vůbec. Význam tohoto rozdílu zužuje však tato úvaha: Jakožto "smysl" symptomu jsme shrnuli vjedno dvě věci, jeho "odkud" a jeho "kam" nebo "k čemu", to znamená dojmy a zážitky, z nichž vychází, a záměry, kterým slouží. Toto "odkud" určitého symptomu spočívá tedy v dojmech, které přišly zvenčí, nutně jednou musely být vědomé a od té doby se zapomenutím mohly stát nevědomými. Tendence symptomu, jeho "k čemu", je však vždy pochodem endopsychickým, který se případně zprvu mohl stát vědomým, ale zrovna tak dobře nikdy vědomý být nemusel a mohl odevždy zůstat v nevědomí. Není tedy příliš závažné, jestli amnézie zasáhla i ono "odkud", prožitky, o které se symptomy opírá, jak se to stává u hysterie; tendence symptomu, jeho "kam", která mohla být od počátku nevědomá, činí ho sama o sobě závislým na nevědomí, a to u nutkavé neurózy o nic méně než u hysterie. Tímto zdůrazněním nevědomého v duševním životě vyvolali jsme však proti psychoanalýze nejzavilejší zlé duchy kritiky. Nedivte se tomu a nedomnívejte se také, že odpor proti nám se zakládá jen na pochopitelné nesnázi, kterou vyvolává pojem nevědomí, nebo na relativní nedostupnosti zkušeností, které dokazují jeho existenci. Myslím, že má hlubší zdroj. Lidstvo muselo v průběhu věků strpět ze strany vědy dvě velké újmy prosvoji naivní sebelásku. První újmou bylo poznání, že naše země není středem vesmíru, nýbrž jen nepatrným dílečkem světové soustavy, jejíž velikost si lze stěží představit. Je pro nás spjata s jménem Koperníkovým, třebaže něco podobného prohlašovala už alexandrijská věda. Druhá újma přišla, když biologické bádání zlikvidovalo domnělou výsadu člověka být tvorem Božím a přimělo ho smířit se s tím, že má svůj původ ve zvířecí říši a že jeho živočišná přirozenost je čímsi nesmazatelným. K tomuto přehodnocení došlo za našich dnů vlivem Ch. Darwina, Wallace a jejich předchůdců a neobešlo se bez nejprudšího odporu současníků. Třetí a nejcitelnější újmu má však lidskému velikášství přinést dnešní psychologické bádání, které chce našemu Já dokázat, že není pánem ani ve svém vlastním domě, nýbrž zůstává odkázáno jen na skrovné zprávy o tom, co se v jeho duševním životě odehrává nevědomě. Ani s touto výzvou ke skromnosti jsme nepřišli my psychoanalytikové jako první a jako jediní, ale zdá se, že je nám souzeno trvat na ní nejdůrazněji a dotvrdit ji zkušenostním materiálem, který se úzce dotýká každého jednotlivce. Odtud ten všeobecný odpor proti naší vědě, to zanedbávání všech ohledů na akademickou uhlazenost, ta opozice, která se vyvázala ze všech pravidel nestranné logiky; a navíc k tomu jsme mír tohoto světa museli narušit ještě i jiným způsobem, jak o tom brzy uslyšíte. XIX. PREDNAŠKA Odpor a vytěsněni Dámy a pánové! Abychom se v pochopení neurózy dostali dál, máme zapotřebí nových zkušeností a takové zkušenosti jsou tu dvě. Obě velmi pozoruhodné a svého času velmi překvapivé. Vy jste ovšem na obě našimi rozhovory z minulého roku už připraveni. Za prvé: Vezmeme-li si za úkol nějakého nemocného vyléčit, zbavit ho jeho chorobných symptomů, narážíme u něho na prudký, houževnatý odpor, který trvá po celou dobu léčby. To je skutečnost tak zvláštní, že sotva můžeme očekávat, že jí bude věnováno mnoho víry. Pokud jde o rodinné příslušníky pacienta, nejlépe když jim o tom nic neříkáme, neboť ti nikdy neusoudí jinak, než že je to od nás výmluva, která má omluvit dlouhé trvání nebo neúspěch

naší léčby. Také pacient produkuje všechny projevy tohoto odporu, aniž ho jako odpor rozpoznává, a je už velkým úspěchem, když se nám podaří přivést ho k tomu, aby toto pojetí akceptoval a počítal s ním. Jen si to představte, nemocný který svými symptomy tak trpí a působí přitom utrpení i svým nejbližším, který na sebe chce vzít tolik obětí, vynaložit tolik času, peněz, námahy a sebepřemáhání, aby byl těchto symptomů zbaven, ten by se měl v zájmu udržení své nemoci vzpírat lékaři, který mu chce pomoci. Jak nepravděpodobně musí toto tvrzení znít! A přece je tomu tak, a když nám někdo tuto nepravděpodobnost předhazuje, stačí odpovědět, že není tak docela bez obdob a že každý, kdo vyhledal kvůli nesnesitleným bolestem zubu zubního lékaře, chytne nejspíš tohoto lékaře za ruku, když se chce k nemocnému zubu přiblížit s kleštěmi. Odpor pacientů je velmi mnohotvárný, nanejvýš rafinovaný, často těžko rozpoznatelný, a podobu, v které se objevuje, mění jako Proteus. Pro lékaře to znamená, že musí být nedůvěřivý a zůstávat proti němu ve střehu. Používáme v psychoanalytické terapii techniku, kterou znáte už z výkladu snů. Uložíme nemocnému, aby se uvedl do stavu, v němž by bez dodatečného uvažování klidně pozoroval, co se v něm děje, a sděloval nám všechno, co v sobě postřehne: pocity, myšlenky, vzpomínky, v takovém pořadí, jak se v něm vynoří. Varujeme ho přitom výslovně, aby nepovolil žádnému důvodu, který by ho vedl k výběru nebo vylučování některých nápadů, ať zní tento důvod jakkoli: že je příliš n e p ř íj e m n énebo nediskrétní to povědět, nebo že je to příliš bezvýznamné, že to sem nepatří, nebo že je to n e s m y s I n é a že to není třeba říkat. Důtklivě ho vybízíme, aby stále sledoval jen povrch svého vědomí, aby upustil od jakékoli kritiky toho, nač připadne, a upozorníme ho, že úspěch léčby, především však její trvání, závisí na svědomitosti, s jakou bude toto základní technické pravidlo analýzy dodržovat. Víme přece z techniky výkladu snů, že právě takovéto nápady, vůči nimž vystupují vyjmenované námitky a pochyby, obsahují pravidelně materiál, který vede k odhalení nevědomého. Stanovením tohoto základního technického pravidla dosáhneme zprvu toho, že se stane hlavním terčem odporu. Nemocný se snaží jeho příkazům všemi způsoby vymknout. Brzy tvrdí, že ho nic nenapadá, brzy zas, že se mu toho dere na mysl tolik, že není s to nic z toho slovy zachytit. Pak k svému nepříjemnému překvapení zpozorujeme, že povolil hned té, hned oné kritické námitce: prozradí se nám totiž dlouhými přestávkami mezi tím, co říká. Potom se nám přizná, že tohle skutečně povědět nemůže, že se stydí, a proti svému slibu přizná tomuto důvodu platnost. Anebo prý ho něco napadlo, ale týká se to jiné osoby, ne jeho samotného, a proto to nemůže sdělit. Nebo prohlásí, že to, co ho teď napadlo, je opravdu příliš bezvýznamné, příliš hloupé a příliš nesmyslné; nemohl jsem přece mít na mysli, že by se měl zabývat i takovýmito myšlenkami, a tak to jde v nepřehledných variacích dál, a my musíme znovu vysvětovat, že říci všechno znamená skutečně říci všechno. Sotva kdy se setkáme s nějakým pacientem, který by se nepokusil vyhradit si nějakou oblast pro sebe a uzavřít k ní terapii přístup. Jeden nemocný, který nesporně patřil k nejinteligentnějším, mi takto po celé týdny zamlčoval jeden milostný vztah, a když jsem mu vytkl porušení onoho svatého pravidla, hájil se argumentem, že prý se domníval, že tato historie je jeho soukromou záležitostí. Takové právo azylu analytická léčba ovšem nepřipouští. Jen zkuste povolit v nějakém městě, jako je Vídeň, pro nějaké náměstí, jako třeba "Velký trh", nebo pro Štěpánský dóm výjimku, že tam nesmí dojít k žádnému zatčení, a pak

se snažte určitého zločince polapit. Jistě ho nebude možno najít nikde jinde než na tomto místě. Jednou jsem se rozhodl přiznat jednomu muži, na jehož výkonnosti objektivně velmi mnoho záleželo, přece jen právo na takovouto výjimku, neboť byl vázán služební přísahou, která mu zakazovala sdělit o určitých věcech něco komukoli jinému. Byl sice s výsledkem spokojen, já však nikoli; předsevzal jsem si, že pokus za takovýchto podmínek už nebudu opakovat. Nutkaví neurotikové znamenitě dovedou udělat toto technické pravidlo téměř neupotřebitelné tím, že na ně zaměří svoji přehnanou svědomitost a pochybovačnost, Nemocní s úzkostnou hysterií je zase dokáží někdy 209 uvést ad absurdum tím, že vybavují nápady, které jsou od toho, co hledáme, tak vzdálené, že z nich pro analýzu nevyplyne žádný užitek. Ale nemám v úmyslu zaučovat vás do metod, kterými těmto technickým nesnázím čelíme. Stačí, že se nám nakonec podaří vybojovat si na odporu rozhodnutí a vytrvalostí určitou míru poslušnosti vůči našemu základnímu technickému pravidlu, a ten se pak vrhne na jinou oblast. Vystupuje pak jako intelektuální odpor, bojuje argumenty, chápe se obtíží a nepravděpodobností, které v analytických teoriích nachází normální, ale nepoučené myšlení. Slyšíme pak v tomto jednohlasém provedení všechny kritiky a námitky, které kolem nás zní sborově ve vědecké literatuře. Proto nám také nic z toho, co na nás pokřikují zvenčí, nepřipadá neznámé. Je to skutečná bouře ve sklenici vody. Přesto se pacient neuzavírá diskusi; rád by nás pohnul k tomu, abychom ho informovali, používali, vyvraceli jeho námitky, abychom mu doporučovali literaturu, z které se může dále vzdělávat. Je velmi ochoten stát se přívržencem psychoanalýzy pod podmínkou, že jeho osobně analýza ušetří. Ale v této touze po vědění rozpoznáváme odpor, něco, co nás má odvést od našich speciálních úkolů, a stavíme se k ní odmítavě. U nutkavého neurotika musíme očekávat jistou zvláštní taktiku odporu. Neklade často průběhu analýzy žádné překážky, takže může přibývat světla vyjasňujícího záhadu onemocnění, ale nakonec jsme udiveni, že tomuto vyjasnění neodpovídá žádný praktický pokrok, žádné oslabení symptomu. Pak můžeme zjistit, že se odpor stáhl do pochybovačnosti nutkavé neurózy a v této pozici nám úspěšně čelí. Nemocný si přibližně řekl: To všechno je zajisté pěkné a zajímavé. Milerád budu také sledovat, co se z toho dá dál vyvodit. Kdyby to byla pravda, moji nemoc by to velmi změnilo. Jenomže já vůbec nevěřím, že to je pravda, a pokud tomu nevěřím, nijak se to mé nemoci netýká. Takto to může dlouho pokračovat, až v analýze dojdeme na toto rezervované stanovisko samo, a pak propukne rozhodující boj. Intelektuální projevy odporu nejsou nejhorší; nad nimi máme vždy převahu. Ale pacient dokáže také, i když nevykročí z rámce analýzy, vytvářet formy odporu, jejichž překonání patří k nejobtížnějším technickým úlohám. Místo aby si vzpomínal, opakuje ze svého života takové postoje a citová hnutí, kterých je možno pomocí takzvaného "přenosu" využít k odporu proti lékaři a léčbě. Jestliže jde o muže, čerpá tento materiál zpravidla ze svého vztahu k otci, na jehož místo staví lékaře, a vytváří tak různé formy odporu ze své ctižádostivosti, jejímž prvním cílem bylo vyrovnat se otci a přemoci ho, ze své nechuti vzít na sebe podruhé v životě břímě vděčnosti. V určitých úsecích analýzy máme takto dojem, jako by úmysl dokázat lékaři, že je v neprávu, dát mu pocítit jeho bezmocnost a triumfovat nad ním, u nemocného zcela nahradil jeho lepší úmysl skoncovat se svou nemocí. Ženy dovedou pro účely odporu mistrovskyvyužitkovat něžného, eroticky zabarveného přenosu na lékaře. Dosáhne-li tato náklonnost určité výše, vyhasne všechen zájem o aktuální stav léčby, padnou všechny závazky, které na sebe jako rozhořčení nad nevyhnutelným, i když šetrným odmítnutím, pokazí nutně osobní shodu s lékařem a vyřadí tak jednu z nejmocnějších hnacích sil analýzy.

Odpory tohoto druhu nesmíme posuzovat jednostranně jen jako něco záporného. Obsahují tolik nejzávažnějšího materiálu z pacientovy minulosti a reprodukují ho tak přesvědčivým způsobem, že se stávají nejlepší oporou analýzy, jestliže obratná technika dokáže zaměřit je správným směrem. Zůstává jen pozoruhodné, že se tento materiál objevuje zprvu vždy ve službě odporu a staví najevo fasádu léčbě nepřátelskou. Lze také řici, že k boji proti změnám, o které usilujeme, tu byly zmobilizovány charakterové vlastnosti, postoje pacientova Já. Dovídáme se při tom, jak se tyto charakterové vlastnosti vytvořily v souvislosti s podmínkami neurózy a v reakci na její nároky, a poznáváme takové rysy tohoto charakteru, které jinak nemohou vyjít najevo nebo nemohou vystoupit v této míře a které lze označit jako latentní. Nechtěl bych ve vás také vzbudit dojem, jako bychom v projevech tohoto odporu spatřovali nepředvídanou překážku analytického ovlivnění. Nikoli, víme, že se tyto odpory projevit musí; jsme spokojeni jen tehdy, jestliže se nám nepodaří vyvolat je v podobě dost zřetelné a pacientovi je ujasnit. Ba chápeme konečně i to, že překonání těchto různých druhů odporu je základním výkonem analýzy a že právě tento kus práce nám jediný zajišťuje, že jsme u pacienta dosáhli nějaké změny. Přičtěte k tomu ještě také, že nemocný využívá k rušení léčby všech náhodných okolností, které se v jejím průběhu vyskytnou, každé vnější události, která odvádí pozornost, každého projevu nějaké analýze nepřátelské autority, s kterým se setká ve svém okruhu, náhodnému organického onemocnění nebo organického onemocnění, které neurózu případně komplikuje, ba že dokonce i každé zlepšení jeho stavu mu poskytuje důvod, aby ve svém úsilí polevil. Přičtěte toto všechno a máte pak přibližný, pořád ještě neúplný obraz forem a prostředků odporu, proti němuž je nutno bojovat v průběhu každé analýzy. Probral jsem tento bod tak podrobně, protože vám musím sdělit, že tato naše zkušenost s odporem neurotiků proti odstranění jejich symptomů se stala základem našeho dynamického pojetí neuróz. B re u e r a já sám jsme původně prováděli psychoterapii pomocí hypnózy; Breuerova první pacientka byla léčena vždy jen ve stavu hypnotického ovlivnění; já jsem ho v tom zprvu následoval. Přiznávám, že práce probíhala tehdy snadněji a příjemněji, zabrala také mnohem kratší dobu. Výsledky byly však nevypočitatelné a nebyly trvalé; proto jsem posléze od hypnózy upustil. A pak jsem také pochopil, že pokud se používala hypnóza, nebylo možno poznat dynamiku těchto chorob. Právě 211 tento hypnotický stav nepřipustil, aby lékař postřehl existenci odporu. Posunul ho o kus dozadu, uvolnil určitou oblast pro analytickou práci a stěsnal ho na hranicích této oblasti tak, že se stal neprůhledným - podobně jako to dělá pochybovačnost u nutkavé neurózy. Proto jsem také mohl prohlásit, že vlastní psychoanalýza započala tehdy, když jsme se pomoci hypnózy vzdali. Jestliže se však konstatování odporu stalo něčím tak významným, můžeme zajisté dát slovo i obezřetné pochybovačnosti, nepočínáme-li si příliš lehkovážně, když předpokládáme, že tu všude jde o odpor. Možná že existují skutečně případy neuróz, u nichž asociace selhávají z jiných důvodů, možná že argumenty proti našim předpokladům skutečně zaslouží, aby byly hodnoceny po obsahové stránce, a že nejsme v právu, když intelektuální kritiku analyzovaných odsouváme tak pohodlně stranou jako odpor. Ano, pánové, k tomuto úsudku jsme však nedospěli jen tak. Měli jsme příležitost pozorovat každého takového kritického pacienta v situaci, kdy se v něm odpor vynořoval, a pak, když už zmizel. Odpor totiž v průběhu léčby ustavičně mění svoji intenzitu; stupňuje se, když se blížíme nějakému novému tématu, je nejsilnější, když zpracování tohoto tématu dostupuje vrcholu, a když je vyřízeno, zase poklesne. Nedopustíme-li se zvláštních technických neobratností, nestřetáme se také nikdy s plnou mírou odporu, jakého je pacient schopen. Mohli jsme se tedy přesvědčit, že týž člověk se v průběhu analýzy nesčetněkrát svého kritického postoje vzdává a zase se k němu vrací. Stojíme-li před úkolem přivést mu k vědomí nějakou novo:. a jemu obzvlášť trapnou

část nevědomého materiálu, je nanejvýš kritický; pokud dříve mnohé pochopil a akceptoval, jsou teď tyto výdobytky jakoby smazány' ve své snaze o pozici za každou cenu může plně představovat patologický případ afektivně podmíněné slabomyslnosti. Jestliže se podařilo pomoci mu, aby tento nový odpor překonal, vrátí se mu opět jeho náhled a pochopení. Jeho kritika není tedy žádnou samostatnou funkcí, která by jako taková měla být respektována, je to pomocnice jeho afektivních postojů a je dirigována jeho odporem. Není-li mu něco vhod, může se proti tomu bránit velmi ostrovtipně a jevit se velmi kritickým; hodí-li se mu však něco do krámu, může vůči tomu osvědčit značnou lehkověrnost. Možná, že my všichni nejsme o mnoho jiní; analyzovaný ukazuje tuto závislost intelektu na afektivním životě jen proto tak zřetelně, že jsme ho v analýze přivedli do tak velké tísně. Jakým způsobem se nyní teoreticky vyrovnáváme s pozorováním, že se nemocný proti odstranění svých symptomů a obnovení normálního průběhu svých duševních pochodů tak energicky brání? Říkáme si, že jsme tu narazili na mocné síly, které se zpěčují proti změně daného stavu; musí to být tytéž síly, které si kdysi tento stav vynutily. Při vzniku symptomu se muselo odehrát něco, co nyní můžeme rekonstruovat právě na základěnašich zkušeností s jeho odstraňováním. Víme už z Breuerova pozorování, že existence symptomu je podmíněna tím, že nějaký duševní pochod nebyl normálním způsobem doveden do konce, tak aby se mohl stát vědomým. Symptom je náhražkou za to, k čemu nedošlo. Teď však víme, kam tento předpokládaný zásah nějaké síly máme vřadit. Proti tomu, aby dotyčný duševní pochod pronikl až k vědomí, vyvstal prudký odpor; proto zůstal nevědórriý. Jako nevědomý měl pak moc vytvořit symptom. Totéž vzepření vyvolává pak znovu během analytické léčby snaha převést nevědomé ve vědomé. To je onen odpor, který při tom pozorujeme. Patogenní pochod, jehož je tento odpor důkazem, označme jako vytěsnění. O tomto procesu vytěsnění si teď musíme udělat určitější představu. Je předpokladem tvorby symptomů, ale je také něčím, pro co neznáme žádnou obdobu. Vezmeme-li si jako příklad nějaký impuls, nějaký duševní pochod, který směřuje k tomu, aby se projevil jednáním, pak ovšem víme, že může být zamítnut, tj. že může být zavržen nebo odsouzen. Při tom je ínu odňata energie, kterou disponuje, stává se bezmocným, ale může existovat dál v podobě vzpomínky. Tento celý pochod rozhodování o něm probíhá tak, že o něm naše Já ví. Zcela jinak je tomu, představíme-li si, že tentýž impuls byl podroben vytěsnění. Pak mu jeho energie zůstala a nezbyla na něj žádná vzpomínka; pochod vytěsnění proběhl také, aniž ho Já postřehlo. Tímto srovnáním se tedy podstatě vytěsnění nijak nepřiblížíme. Chci vám vyložit, jaké teoretické představy se jediné ukázaly použitelné, když jde o to, dát pojmu vytěsnění určitější tvar. Je k tomu především třeba, abychom od čistě deskriptivního smyslu slova "nevědomé" přešli k jeho smyslu systematickému, to znamená, že se rozhodneme říci, že být vědomý nebo nevědomý je jen jednou z vlastností určitého duševního pochodu, a není to nutně vlastnost jednoznačná. Jestliže takový pochod zůstal nevědomý, pak je toto jeho setrvávání mimo vědomí možná jen znakem osudu, který jej potkal, a nikoli tento osud sám. Abychom si nějak znázornili tento osud, předpokládejme, že každý duševní pochod - zde musíme připustit jednu výjimku, o které se zmíníme později - existuje nejprve v nevědomém stadiu nebo fázi a z ní teprve přechází do fáze vědomé, asi jako je třeba fotografický obrázek nejprve negativem, a teprve pak se z něho dalším fotografickým procesem vytvoří normální obraz. Jenomže z každého negativu nemusí vzniknout pozitiv, a zrovna tak není nutné, ani aby se každý nevědomý pochod přeměnil v pochod vědomý. Je výhodné formulovat to tak, že

jednotlivý pochod patří nejprve k psychickému systému nevědomí a za určitých okolností pak může přejít do systému vědomí. Nejhrubší představa o těchto systémech je pro nás nejpohodlnější; je to 213 představa prostorová. Představujeme si tedy systém nevědomí jako jakousi velkou předsíň, v níž se psychická hnutí hemží jako dav jednotlivců. S touto předsíní sousedí druhá, užší místnost, jakýsi salón, v kterém se zdržuje i vědomí. Ale na prahu mezi oběma místnostmi vykonává svou funkci jakýsi strážce, který jednotlivá duševní hnutí prohlíží, cenzuruje, a jestliže vzbudí jeho nelibost, do salónu je nevpustí. Chápete hned, že v tom není velký rozdíl, jestli strážce jednotlivé hnutí odmítne hned na prahu, nebo jestli je vykáže zase zpátky za něj, když už do salónu vstoupilo. Jde při tom jen o stupeň jeho bdělosti a o to, zda je včas rozpozná. Přidržíme-li se tohoto obrazu, můžeme na jeho základě dále propracovat naše názvosloví. Hnutí v předsíni nevědomí jsou před pohledem vědomí skryta, nebol' to je přece v oné druhé místnosti; musí zprvu zůstat nevědomá. Jestliže už se protlačila k prahu a tam byla strážcem vykázána, jsou nadále nezpůsobilá uvědomění; říkáme o nich, že jsou vytěsněná. Ale ani ta hnutí, která strážce pustil přes práh, nestala se proto ještě nutně vědomými, mohou se jimi stát pouze, podaří-li se jim obrátit na sebe pohledy vědomí. Proto tuto druhou místnost nazýváme plným právem systém p ř e dvě d o m í. Uvědomění samo má potom smysl čistě deskriptivní. Osud vytěsnění spočívá však u jednotlivého hnutí v tom, že není strážcem vpuštěno ze systému nevědomí do systému předvědomí. Je to onen strážce, kterého poznáváme jako odpor, když se analytickou léčbou pokoušíme vytěsnění odstranit. Vím ovšem, že mi teď řeknete, že tyto představy jsou zrovna tak primitivní jako fantastické a ve vědeckém popisu sotva přípustné. Vím, že jsou primitivní; ba ještě víc, víme také, že jsou nesprávné, a nemýlíme-li se příliš, máme už za ně připravenu lepší náhradu. Bude-li vám to i pak připadat fantastické, nevím. Prozatím jsou to pomocné představy, asi jako představa A m pě rova človíčka, který plove v elektrickém okruhu, a nemůžeme jimi pohrdnout, pokud nám mohou posloužit, abychom porozuměli tomu, co bylo pozorováním zjištěno. Chtěl bych vás ujistit, že tyto hrubé představy dvou místností, strážce stojícího na prahu mezi nimi a vědomí jako diváka na konci druhého sálu, musí přece jenom znamenat dalekosáhlé přiblížení skutečnému stavu věcí. Rád bych také, abyste mi přiznali, že naše označení: nevědomé, předvědomé, vědomé nás pro budoucnost zavazuje daleko méně a je snáze ospravedlnitelné než jiná označení, která byla navržena nebo kterých se začalo užívat jako: podvědomé, mimovědomé, niterně vědomé a jiná podobná. Závažnější bude pro mne proto vaše případná připomínka, že takovéto uspořádání duševního aparátu, jaké tu předpokládám kvůli vysvětlení neurotických symptomů, by nutně muselo mít obecnou platnost a muselo by nám tedy říkat něco i o jeho normálním fungování. V tom máte ovšem pravdu. Tento důsledek zde teď nemůžeme dále sledovat, ale náš zájemo psychologii tvorby symptomů se musí neobyčejně vystupňovat, když je tu vyhlídka, že studium patologických poměrů nám objasní i normální duševní dění, jinak tak dobře skryté. Nepoznáváte ostatně, oč se naše představy o obou systémech, o poměru mezi nimi a o jejich vztahu k vědomí opírají? Onen strážce mezi nevědomím a předvědomím není přece nic jiného než ce n z u r a, které podléhá, jak jsme zjistili, formování zjevného snu.

Denní zbytky, v nichž jsme rozpoznali podněty snu, byly předvědomým materiálem, který byl během noci ve spánku ovlivněn nevědomými a vytěsněnými přáními a pospolu s těmito tendencemi, díky jejich energii, mohl vytvořit latentní sen. Pod vládou nevědomého systému se tomuto materiálu dostalo zpracování - spočívajícího v zhuštění a přesunech -, jaké je v normálním duševním životě, to znamená v systému předvědomí, něčím neznámým nebo připouštěným jen výjimečně. Tento rozdílný způsob práce se nám stal charakteristickým znakem obou systémů; vztah k vědomí, které je spjato s předvědomím, platil nám jen za znak příslušnosti k jednomu z obou systémů. Sen však už právě není žádný patologický jev; v podmínkách spánku může se objevit u všech zdravých lidí. Každý předpoklad o struktuře duševního aparátu, umožňující nám pochopit zároveň tvorbu snu i tvorbu neurotických symptomů, má nepopíratelný nárok na to, abychom počítali s jeho platností i pro normální duševní život. Tolik jsem vám chtěl nyní povědět o vytěsnění. To je ovšem jen předběžnou podmínkou pro tvorbu symptomů. Víme, že symptom je náhražkou za něco, k čemu pro vytěsnění nemohlo dojít. Ale od vytěsnění až k pochopení tohoto náhradního výtvoru je ještě daleká cesta. Druhou stranu problému představují otázky spjaté se zjištěním existence vytěsnění: Jaký druh duševních hnutí podléhá vytěsnění, jakými silami je provozováno, z jakých motivů? K odpovědi je nám dán zatím jenom jeden prvek. Když jsme zkoumali odpor, slyšeli jsme, že vychází ze sil pacientova Já, za známých i latentních povahových vlastností. Ty se tedy také postaraly o vytěsnění nebo se na něm aspoň účastnily. Všechno další je nám ještě neznámé. Tady nám teď pomůže dále druhá zkušenost, kterou jsem ohlásil. Analýza nám dovoluje označit zcela obecně, jakému úmyslu slouží neurotické symptomy. Ani to nebude pro vás ničím novým. Ukázal jsem vám to už na dvou případech neurózy. Ale co ovšem znamenají dva případy? Máte právo požadovat, aby vám to bylo ukázáno dvěstěkrát, nesčíslněkrát. Je tu jenom ten háček, že to udělat nemohu. Tady musí místo toho nastoupit zase vlastní zkušenost nebo víra, která se v tomto bodě může odvolávat na shodné údaje všech psychoanalytiků. Vzpomínáte si, že v obou případech, jejichž symptomy jsme podrobně prozkoumali, nás analýza zasvětila do nejdůvěrnějších tajů sexuálního 215 života těchto nemocných. V prvním případě jsme kromě toho poznali obzvlášť zřetelně i záměr neboli tendenci zkoumaného symptomu; ve druhém případě byla možná poněkud zakryta jedním faktorem, o kterém se zmíníme později. Nuže, totéž, co jsme viděli na těchto dvou případech, byly by nám ukázaly i všechny ostatní případy, které bychom podrobili analýze. Pokaždé by nás analýza zasvětila do sexuálních prožitků a přání pacientových a pokaždé bychom museli konstatovat, že symptomy slouží témuž záměru. Ukazuje se, že tímto záměrem je uspokojení sexuálních tužeb; symptomy slouží sexuálnímu uspokojení nemocných, jsou náhražkou za takové uspokojení, kterého se jim v životě nedostává. Vzpomeňte si na nutkavé jednání naší první pacientky. Tato žena postrádá intenzívně milovaného manžela, s nímž pro jeho nedostatky a slabostí nemůže sdílet život. Musí mu zůstat věrná, nemůže ho nahradit nikým jiným. Její nutkavý symptom jí dává to, po čem touží, vyvyšuje jejího muže, popírá a koriguje jeho slabostí, především jeho impotenci. Tento symptom je v podstatě splněním přání, úplně stejně jako sen, a to splněním přání erotického, což o každém snu neplatí. U naší druhé pacientky jste mohli rozpoznat alespoň tolik, že její obřad chce zabránit pohlavnímu styku rodičů nebo znemožnit, aby z něho vzešlo další dítě.

Jistě jste také uhodli, že se v něm projevuje úsilí postavit ji samu na místo matky. Tedy opět odstranění toho, co sexuální uspokojení ruší, a splnění vlastních sexuálních tužeb. Na komplikaci, o které jsme se zmínili, přijde brzy ještě řeč. Pánové! Rád bych předešel tomu, abych obecnost těchto tvrzení nemusel snad dodatečně omezovat, a proto vás upozorňuji, že všechno, co tu říkám o vytěsnění, tvorbě a významu symptomů, bylo zjištěno na třech druzích neurózy, na úzkostné hysterii, konverzní hysterii a nutkavé neuróze, a platí také prozatím jen pro tyto tři druhy. Tyto tři choroby, které jsme si zvykli spojovat do jedné skupiny jako "přenosové neurózy", vymezují také oblast, v níž se psychoanalytická terapie může účinně uplatnit. Ostatní neurózy byly psychoanalýzou studovány daleko méně důkladně; u jedné jejich skupiny byla důvodem toho, že byly opomíjeny, nemožnost terapeutického ovlivnění. Nezapomínejte také, že psychoanalýza je vědou ještě velmi mladou, že příprava k ní vyžaduje mnoho námahy a času a že ještě před nepříliš dávnou dobou se zakládala jen na tom, co postřehly pouhé dvě oči. Přesto začínáme už na všech místech pronikat k pochopení těchto druhých chorob, které nejsou přenosovými neurózami. Doufám, že vám ještě budu moci předvést, k jakému rozšíření našich předpokladů a poznatků vede jejich aplikace na tento nový materiál, a ukázat vám, že toto další studium nevedlo k rozporům, nýbrž k jednotě pojetí, dosažené na vyšší úrovni. Když jsme se tedy teď dohodli, že všechno, co tu je řečeno, platí pro ony tři přenosové neurózy, dovolte mi, abych vám nejprve sdělil něco, co hodnotu symptomů zvyšuje. Srovnávacízkoumání podnětů onemocnění vede totiž k výsledku, který lze shrnout v poučku, že u těchto osob vzniká nemoc z o d e p ř e n í , když jim totiž realita odpírá splnění jejich sexuálních přání. Pozorujete, jak znamenitě oba tyto výsledky spolu souhlasí. Pak teprve lze symptomy opravdu chápat jako náhradní ukojení místo onoho ukojení, které je v životě postrádáno. Proti tvrzení, že neurotické symptomy jsou náhradním sexuálním ukojením, lze zajisté vyslovit nejednu námitku. Dvě z nich chci probrat ještě dnes. Jestliže sami analyticky prozkoumáte větší počet neurotiků, zavrtíte nad tím možná hlavou a řeknete mi: u řady případů to vůbec nesouhlasí; zdá se, že tu symptomy obsahují spíš úmysl opačný, sexuální ukojení vyloučit nebo potlačit. Nebudu správnost vašeho výkladu popírat. Psychoanalytická situace bývá často poněkud komplikovanější, než nám je milé. Kdyby to bylo tak jednoduché, nebylo by možná ani zapotřebí k jejímu objasnění psychoanalýzy. Už u naší druhé pacientky lze skutečně v některých rysech jejího obřadu rozpoznat tuto asketickou, sexuálnímu ukojení nepřátelskou povahu, např. když odstraňuje hodiny, což má magický smysl vystříhat se nočních erekcí, nebo když chce zabránit spadnutí a rozbití nádob, což představuje v podstatě ochranu jejího panenství. V jiných případech obřadů před usnutím, které jsem mohl analyzovat, byl tento negativní charakter ještě daleko výraznější; obřad se mohl skládat zcela jen z ochranných opatření proti sexuálním vzpomínkám a pokušením. Ale v psychoanalýze jsme už přece tak často zjistili, že protiklady neznamenají žádný rozpor. Mohli bychom naše tvrzení rozšířit v tom smyslu, že symptomy směřují buď k sexuálnímu ukojení, nebo k obraně proti němu, a to tak, že při hysterii vcelku převládá pozitivní ráz, splnění přání, u nutkavé neurózy ráz negativní, asketický. Mohou-li symptomy sloužit jak sexuálnímu ukojení, tak i jeho opaku, pak má tato dvoustrannost nebo polarita znamenité zdůvodnění v jedné stránce jejich mechanismu, o které jsme se ještě nemohli zmínit. Jsou totiž, jak ještě uslyšíme, výsledkem kompromisu, vznikly křížením dvou protichůdných hnutí a reprezentují obě složky spolupůsobící při jejich vzniku, vytěsněné samo i to, co je vytěsnilo. Může to pak dopadnout

tak, že je reprezentována spíše jedna nebo spíše druhá stránka, jen zřídka se stane, že vliv jedné z nich zcela odpadá. U hysterie dochází většinou k tomu, že se obě tendence setkávají v témž symptomu. U nutkavé neurózy se obě složky projevují často odděleně; symptom se pak člení na dvě doby, skládá se ze dvou akcí, které následují za sebou a navzájem se ruší. Druhou námitku nevyřídíme tak snadno. Podíváte-li se na větší počet výkladů jednotlivých symptomů, pravděpodobně zprvu usoudíte, že pojem náhradního sexuálního ukojení je u nich rozšířen až po nejzazší mez. Neopomenete zdůraznit, že tyto symptomy neposkytují žádné reálné 217 ukojení, že se dost často omezují jen na to, že oživují nějaký pocit nebo znázorňují nějakou fantazii z určitého sexuálního komplexu. Dále upozorníte, že ono domnělé sexuální ukojení má tak často dětinský a nedůstojný ráz, že se třeba blíží masturbačnímu aktu nebo připomíná různé špinavé nezpůsoby, které jsou už dětem zakazovány a kterým se musí odnaučovat. A navíc projevíte podiv, že chceme vydávat za sexuální ukojení něco, co by muselo být popsáno možná jako ukojení krutých a hrozných chtíčů, které je nutno označit přímo jako nepřirozené. V těchto posledních bodech, pánové, nedospějeme však ke shodě, dokud podrobně neprozkoumáme lidský sexuální život a nezjistíme přitom, co jsme oprávněni označovat jako sexuální. XX. PREDNAŠKA Lidský sexuální život Dámy a pánové! Zdálo by se, že není pochyb o tom, co máme rozumět pod slovem "sexuální". Především je přece sexuální to, co je neslušné, to, o čem se nesmí mluvit. Kdosi mi vyprávěl, že žáci jednoho slavného psychiatra se jednou pokoušeli přesvědčit svého mistra o tom, že symptomy hysterických osob znázorňují tak často sexuální věci. S tímto úmyslem ho zavedli k lůžku jedné hysterky, jejíž záchvaty nepopíratelně mimicky napodobovaly porod. Řekl však odmítavě: No porod není přece nic sexuálního. Zajisté, porod nemusí být za všech okolností něčím neslušným. Jak pozoruji, máte mi za zlé, že o tak vážných věcech mluvím žertem. Ale není to tak docela žert. Zcela vážně, není nijak snadné označit, co tvoří obsah pojmu "sexuální". Jediná případná formulace by snad byla, že je to všechno, co souvisí s rozdílem obou pohlaví, ale bude vám připadat bezbarvá a příliš široká. Učiníte-li středem definice fakt sexuálního aktu, řeknete možná, že sexuální je každé počínání zaměřené na prožití slasti, které se týká nějak těla a speciálně pohlavních orgánů druhého pohlaví, a v podstatě má za cíl spojení genitálií a akt pohlavního styku. Ale pak nejste od ztotožnění sexuálního s tím, co je neslušné, opravdu nijak příliš vzdáleni, a porod opravdu k sexualitě nepatří. Budete-li však chápat jako jádro sexuality funkci rozmnožovací vystavujete se nebezpečí, že vyloučíte celou řadu věcí, které nesměřují k rozmnožování, a přesto jistě sexuální jsou, jako masturbace nebo dokonce i polibek. Ale jsme už zvyklí na to, že pokusy o definice vyvolávají vždy určité nesnáze; neočekávejme, že se nám v tomto případě povede lépe. Tušíme, že pří vývoji pojmu "sexuální" došlo k něčemu, co mělo za následek - podle výstižného významu H. S i I b e r e r a "chybné překrytí" jednoho významu druhým. Vcelku není přece jen tak nesnadné orientovat se v tom, co lidé označují jako sexuální.

V životě vystačíme pro všechny praktické potřeby s tím, že je to něco, co se nějak týká zároveň protikladu mezi pohlavími, získání slastného prožitku, rozmnožovací funkce a má přitom ráz něčeho neslušného, co je třeba skrývat. Ale ve vědě už to nestačí. Pečlivé výzkumy, umožněné jistě jen obětavým sebepřemáháním, nás totiž seznámily se skupinami lidských jednotlivců, jejichž "sexuální život" se od obvyklého průměru naprosto 219 nápadně odlišuje. Jedny z těchto "perverzních" osob vyškrtly, abychom tak řekli, ze svého programu rozdíl pohlaví. Jejich sexuální touhy může vzbudit jen pohlaví, k němuž sami patří; druhé pohlaví, zejména jeho pohlavní orgány, pro ně vůbec není sexuálním objektem, v krajních případech je přímo předmětem odporu. Tím se samozřejmě vzdali jakékoli účasti na rozmnožování. Takové osoby označujeme jako homosexuální nebo invertované. Jsou to muži nebo ženy, kteří jsou jinak často - ne vždycky - dokonale vzdělaní, intelektuálně i eticky velmi vyspělí a zatížení jen touto jedinou osudnou úchylkou. Ústy svých vědeckých mluvčích se vydávají za zvláštní odrůdu lidského druhu, za "třetí pohlaví", které má vedle obou ostatních stejné právo na existenci. Naskytne se nám možná příležitost jejich nároky kriticky ověřit. Nejsou samozřejmě, jak by o sobě rádi tvrdili, nějakým "výkvětem" lidstva, nýbrž je mezi nimi přinejmenším zrovna tolik méněcenných a ničemných jednotlivců jako mezi těmi, kdo jsou v sexuálním ohledu jiného založení. Tito perverzní provádějí aspoň se svým sexuálním objektem pořád ještě přibližně totéž jako normální lidé. Ale nyní následuje dlouhá řada abnormálních lidí, jejichž sexuální počínání se stále víc vzdaluje od toho, co rozumnému člověku připadá žádoucí. Co do mnohotvárnosti a podivnosti lze je přirovnat jen k oněm groteskním zrůdám, které P. Breughel namaloval jako pokušení svatého Antonína nebo k oněm dávno zaniklým bohům a věřícím, kterým dává v dlouhém procesí míjet kolem svého zbožného kajícníka G. Flaubert. Jejich hemžení volá po tom, abychom je nějak utřídili, nemá-li naše smysly zmást. Rozdělíme je na ty, u nichž se jako u homosexuálů změnil sexuální objekt, a na ty, u kterých se změna týká především sexuálního cíle. K první skupině patří ti, kterým už nejde o spojení obou sexuálních ústrojí a při pohlavním aktu nahrazují pohlavní orgán partnera nějakou jinou částí nebo oblastí jeho těla; nevadí jim při tom ani nedostatky organického uzpůsobení ani zábrany štítivosti (ústa, řiť namísto pochvy). Pak následují jiní, kteří sice ještě lpí na sexuálním ústrojí, ale nikoli pro jeho funkce pohlavní, nýbrž kvůli ostatním funkcím, na kterých se toto ústrojí nějak podílí z anatomických důvodů, nebo proto, že s příslušnými orgány sousedí. U těchto lidí zjišťujeme, že vyměšovací funkce, které byly při výchově dítěte zatlačeny do ústraní jako neslušné, jsou i nadále s to strhnout na sebe plný sexuální zájem. Pak přijdou jiní, kteří se vůbec vzdali jako objektu pohlavního ústrojí a místo něho povyšují na vytoužený objekt nějakou jinou část těla, ženský prs, nohu, cop. Za nimi ti, pro které ani žádná část těla nic neznamená, nýbrž všechny jejich touhy splňuje nějaká součást oděvu, střevíc, kus bílého prádla - fetišisté. Dále defilují osoby, které sice vyžadují celý objekt, ale kladou na něj zcela vyhraněné, zvláštní nebo hrůzné požadavky, i takové, že se musí změnit v bezbrannou mrtvolu, a v zločinném nutkání ji z něho také učiní, aby z něho mohly mít požitek. Ale dost už hrůz z této strany! 220 V čele druhého houfu se objevují ti perverzní lidé, pro něž se cílem sexuálních tužeb stalo to, co je normálně jen úvodním nebo přípravným počinem. Tedy ti, kteří touží druhou osobu prohlížet a ohmatávat nebo přihlížet jejím intimním úkonům, anebo ti, kteří sami odhalují části těla, které sé jinak skrývají, v nejasném očekávání, že budou odměněni stejným činem z druhé strany. Pak následují záhadní sadisté, jejichž něžné touhy neznají žádný jiný cíl než připravovat svému objektu bolesti a muka, od náznaků pokoření až po těžké ublížení na těle, a jakoby na vyvážení toho jejich protějšky, masochisté, pro něž je jedinou slastí zakoušet od milovaného objektu všechno pokoření a trýznění jak v symbolické, tak i v reálné formě. U

dalších se spojuje a prolíná několik takových podmínek zároveň, a posléze se musíme ještě dovědět, že každá z těchto skupin je zastoupena dvakrát, že vedle těch, kteří svoje sexuální ukojení hledají v reálném životě, existují ještě jiní, kteří se spokojují s tím, že si takové ukojení pouze představují, kteří nepotrebují vůbec žádný skutečný objekt, nýbrž mohou si ho nahradit fantazií. Přitom nemůže být sebemenších pochyb, že všechny tyto ztřeštěnosti, podivínství a hrůzy skutečně představují sexuální aktivitu těchto lidí. Nejenomže to sami tak chápou a uvědomují si, že toto počínání nahrazuje normální sexualitu; musíme si také říci, že hraje v jejich životě touž roli jako normální sexuální ukojení v životě našem, že pro ně přinášejí tytéž, často nadměrně velké oběti, a lze v hrubých rysech i v jemnějších podrobnostech zjistit, kde se tyto abnormity přibližují normálu a kde se od něho odchylují. Nemůže vám ujít ani to, že se zde opět setkáváte s oním rysem neslušnosti, který lpí na sexuálním počínání; většinou je však vystupňován až v ohavnost. Nuže, dámy a pánové, jaký postoj zaujímáme k těmto neobvyklým způsobům pohlavního ukojení? S rozhořčením, s vyjádřením našeho osobního odporu a s ujištěním, že tyto chtíče nesdílíme, se tu zjevně nic nepořídí. Na to se nás přece nikdo neptá. Nakonec je to určitá oblast empirických jevů jako kterákoli jiná. I odmítavou vytáčku toho druhu, jako že jsou to jen výjimky a kuriozity, je snadné vyvratit. Jde naopak o zjevy velmi časté, značně rozšířené. Kdyby nám však někdo chtěl tvrdit, že se jimi ve svých názorech na sexuální život nemáme nechat mýlit, poněvadž představují vcelku i v jednotlivostech jen úchylky a vybočení sexuálního pudu, pak by byla na místě vážná odpověď. Jestliže nerozumíme těmto chorobným formám sexuality a nedovedeme je uvést v souvislost s normálním sexuálním životem, pak nerozumíme právě ani normální sexualitě. Zkrátka zůstává nevyhnutelným úkolem plně se teoreticky vyrovnat s možností zmíněných perverzí a s otázkou jejich souvislosti s takzvaně normální sexualitou. K tomu nám dopomůže jeden teoretický poznatek a dvě nové zkušenos 221 ti. Za zmíněný poznatek vděčíme Iwanu Blochovi; opravňuje nás k pojetí všech těchto perverzí jako "znaků degenerace", neboť ukazuje, že takové úchylky od sexuálního cíle a takové uvolnění vztahu k sexuálnímu objektu se vyskytovaly odjakživa ve všech nám známých dobách a u všech národů, u nejprimitivnějších i u nejcivilizovanějších, a příležitostně si vynutily shovívavost i obecnou platnost. Obě zmíněné zkušenosti byly pak učiněny při psychoanalýze neurotiků; naše pojetí sexuálních perverzí nutně ovlivní rozhodujícím způsobem. Řekli jsme, že neurotické symptomy představují náhradní sexuální ukojení, a naznačil jsem vám, že ověřování tohoto tvrzení analýzou symptomů narazí na mnohé nesnáze. Je totiž oprávněné teprve tehdy, zahrneme-li pod pojem "sexuálního ukojení" i takzvané perverzní sexuální potřeby, neboť takovýto výklad symptomů se nám vnucuje překvapivě často. Nároky homosexuálů neboli invertovaných se hned rozplynou, když se dovíme, že neexistuje ani jediný neurotik, u něhož by se nepodařilo prokázat homosexuální hnutí, a že slušný počet symptomů je výrazem této latentní inverze. Ti, kdo se sami nazývají homosexuály, jsou právě jen lidé vědomě a manifestně invertovaní, jejichž počet je proti počtu latentně homosexuálních mizivý. Ve volbě objektu z příslušníků vlastního pohlaví musíme dokonce vidět docela pravidelnou odchylku erotického života a poznáváme stále víc, že je jí nutno přisoudit obzvlášť velký význam. Rozdíly mezi zjevnou homosexualitou a normálním chováním tím jistě nejsou zlikvidovány; jejich praktický význam trvá dál, ale jejich teoretická cena se neobyčejně zmenšuje. O určité chorobě, kterou už nemůžeme počítat k přenosovým neurózám, předpokládáme dokonce, že zcela pravidelně vzniká z obranných pokusů proti

příliš silným homosexuálním hnutím. Možná že si ještě vzpomínáte, že jedna z našich pacientek hrála při jednom ze svých nutkavých jednání mužskou roli, roli svého vlastního opuštěného manžela; takové vytváření symptomů, při němž pacientka vystupuje v úloze nějakého muže, je u neurotických žen něčím velmi obvyklým. I když v tom nelze vidět přímo homosexualitu, má to s jejími předpoklady přece jen mnoho společného. Jak pravděpodobně víte, může hysterická neuróza vytvářet symptomy na kterékoli soustavě orgánů a narušovat tím kteroukoli funkci. Analýza ukazuje, že se při těchto symptomech projevují všechna hnutí nazývaná perverzními, která směřují k tomu nahradit pohlavní ústrojí jinými orgány. Tyto orgány hrají při tom roli náhradních genitálií; právě symptomatika hysterie nás přivedla k názoru, že tělesným orgánům je nutno vedle jejich role funkční přiznat také sexuální - erotogenní - význam a že plnění jejich vlastní úlohy je narušováno, jestliže ona druhá úloha si na ně činí příliš velké nároky. Nesčetné senzace a inervace, s kterými se setkáváme jako se symptomy hysterie, senzace a inervace, které zdánlivě nemají sesexualitou nic společného, odhalují se nám tak jako splnění perverzních sexuálních hnutí, při nichž význam pohlavního ústrojí na sebe strhly jiné orgány. Pak také zjišťujeme, jak právě orgány sloužící přijímání potravy a vyměšování se ve velké míře mohou stávat nositeli sexuálního vzrušení. Je to tedy totéž jako to, co jsme viděli u perverzí, jenomže u těch to bylo možno pozorovat bez námahy a zcela nepopíratelně, kdežto u hysterie dospíváme k takovému poznání teprve oklikou přes výklad symptomů, a příslušná perverzní sexuální hnutí musíme pak přisoudit nikoli vědomí jednotlivých osob, nýbrž jejich nevědomí. Ukazuje se, že nejzávažnější z četných symptomů, kterými se vyznačuje nutkavá neuróza, bývají vyvolány tlakem nadměrně silných sadistických, a tedy ve svém cíli perverzních sexuálních hnutí; tyto symptomy slouží přitom, jak to odpovídá struktuře nutkavé neurózy, převážně obraně proti temto přáním, nebo vyjadřují boj mezi ukojením a obranou. Ale ani ukojení samo nepřijde při tom nijak zkrátka; dokáže se oklikami prosadit v chování nemocných a obracívá se zejména proti jejich vlastní osobě, dělá z nich sebetrýzniče. Jiné, hloubavé formy této neurózy odpovídají nadměrné sexualizaci úkonů, které jinak mají své místo v přípravné fázi normálního sexuálního ukojení: jde o touhu vidět, dotýkat se a zkoumat. Tím se nám vysvětluje i velký význam úzkosti z dotyku a nutkavého mytí. Netušeně velká část nutkavých jednání je maskovaným opakováním a obměnou masturbace, která jako jediný a jednotvárný úkon provází, jak známo, nejrůznější druhy sexuálních fantazií. Nedalo by mi mnoho práce ukázat vám, že mezi perverzí a neurózou je vztah ještě daleko užší, ale myslím, že to, co už bylo řečeno, pro náš záměr postačí. Musíme si však dát pozor, abychom na základě těchto zjištění o významu symptomů perverzní hnutí lidí co do jejich častého výskytu a intenzity nepřeceňovali. Slyšeli jste už, že lze neuroticky onemocnět z odpíráni normálního sexuálního ukojení. Při tomto reálném odepření obrátí se však sexuální potřeba na abnormální cesty pohlavního vzrušení. Později budete mít ještě možnost poznat, jak k tomu dochází. V každém případě chápete, že následkem takového " k o I a t e r á I n í h o" přetlaku se perverzní hnutí musí jevit silnější, než kdyby se normálnímu sexuálnímu ukojení nestavěla v cestu žádná reálná překážka. Podobný vliv je ostatně nutno připustit i u zjevných perverzí. Jsou v některých případech provokovány nebo aktivovány tím, že normální ukojení sexuálního pudu naráží následkem přechodnych okolností nebo trvalých institucí sociálních na příliš velké nesnáze. V jiných případech jsou ovšem perverzní sklony na takových podpůrných faktorech zcela nezávislé; jsou pro dané individuum, abychom tak řekli, normální formou sexuálního života.

Možná že máte v tomto okamžiku dojem, že jsme vztah mezi normální a perverzní sexualitou spíše zamotali než objasnili. Vezměte však zřetel na 223 tuto úvahu: Jestliže je pravda, že reálné ztížení nebo odepření normálního sexuálního ukojení působí, že se perverzní sklony projeví i u lidí, u nichž jinak žádné takové sklony nebyly patrné, pak je tady nutně třeba předpokládat u těchto osob existenci něčeho, co těmto perverzím vychází vstříc; nebo chceteli, tyto perverze musí u nich existovat v latentní formě. Touto cestou dospíváme však k druhé novince, o které jsem se vám na začátku zmínil. Psychoanalytické zkoumání bylo totiž přinuceno zabývat se i sexuálním životem dětí, a to proto, že vzpomínky a nápady vybavované při analýze symptomů vedou pravidelně nazpět až do časných let dětství. To, k čemu jsme při tom dospěli, bylo pak bod po bodu potvrzeno i bezprostředním pozorováním dětí. A tu se pak ukázalo, že perverzní sklony mají kořeny v dětství, že děti k nim mají všechny předpoklady a v míře, která odpovídá jejich nezralosti, je i projevují, zkrátka, že perverzní sexualita není ničím jiným než zvětšenou a v jednotlivá hnutí rozloženou sexualitou infantilní. Teď ovšem budete vidět perverze v jiném světle a jejich souvislost s lidským sexuálním životem už nebudete popírat, ale jaké to pro vás znamená překvapení a jaký pocit trapné nesouměřitelnosti! Budete jistě nakloněni zprvu všechno popřít, fakt, že děti mají něco, co smí být označeno jako sexuální život, správnost našich pozorování a oprávněnost tvrzení, že existuje nějaká příbuznost mezi chováním dětí a tím, co je později odsuzováno jako perverze. Dovolte tedy, abych vám nejprve objasnil motivy vašeho vzpěčování a pak abych vám předložil souhrn našich pozorování. Že děti nemají žádný sexuální život - sexuální vzrušení, potřeby a jistý druh ukojení -, nýbrž že by se měl u nich náhle objevit někdy mezi dvanáctým a čtrnáctym rokem, to by bylo - i když necháme všechna pozorování stranou - biologicky zrovna tak nepravděpodobné, ba absurdní, jako tvrzení, že by na svět nepřicházely s žádným sexuálním ústrojím a že by jim toto ústrojí narůstalo teprve v době puberty. To, co se u nich přibližně v této době probouzí, je funkce rozmnožovací, která pro své účely zužitkovává existující už materiál tělesný i duševní. Dopouštíte se toho omylu, že zaměřujete navzájem sexualitu a rozmnožování, a tím si uzavíráte cestu k pochopení sexuality, perverzí a neuróz. Tento omyl je však tendenční. Má svůj zdroj v tom, že jste sami kdysi byli dětmi a jako dětí jste sami byli podrobeni vlivu výchovy. Když se totiž pohlavní pud projeví jako pud rozmnožovací, společnost musí pokládat za jeden ze svých nejzávažnějších úkolů zkrotit jej, vytknout mu určité meze a podřídit jej individuální vůli, která bude totožná se společenskými příkazy. Má také zájem na tom oddálit okamžik jeho plného rozvoje až do té doby, kdy dítě dosáhne jistého stupně intelektuální zralosti, neboť jakmile pohlavní pud naplno prorazí, končí prakticky i možnosti výchovy. Pud by jinak prolomil všechny hráze a odplavil by celé namáhavěvybudované dílo kultury. Ukol zkrotit ho není také nikdy lehký, zdaří se někdy příliš nedokonale, někdy přespříliš dobře. Postoj lidské společnosti určuje v jádře motiv ekonomický; protože nemá dostatek životních prostředků, aby uživila své příslušníky, aniž by museli pracovat, musí počet těchto svých příslušníků omezovat a jejich energii odvádět od sexuální aktivity a zaměřovat na práci. Tedy ona věčná, prastará a až do přítomnosti pokračující životní nutnost. Zkušenost zřejmě vychovatelům ukázala, že úkol přimět novou generaci k povolnosti ve svých sexuálních požadavcích je řešitelný jen tehdy, když se s ovlivňováním začne velmi časně, když se nečeká teprve na bouři puberty, nýbrž zasahuje se už do sexuálního života dětí, který je přípravou k ní. S tímto úmyslem se dítěti zakazují a ztrpčují skoro všechny projevy sexuální aktivity; je vytyčován ideální cíl utvářet život dítěte tak, aby byl asexuální, a v

průběhu doby se nakonec dospělo k tomu, že je skutečně za asexuální pokládán, což pak věda předkládá jako svoje tvrzení. Abychom se pak nedostali se svou vírou a svými názory do rozporu, sexuální počínání dětí přehlížíme, i když to není nijak snadná věc, anebo se ve vědě spokojíme s tím, že mu dáváme jiný smysl. Dítě platí za čisté, za nevinné, a kdo věci líčí jinak, může být vyhlášen za bohaprázdného rouhače hanobícího něžné a svaté city všeho lidstva. Jediní, kdo se na těchto konvencích nepodílejí, jsou děti samy, které svá animální práva uplatňují se vší naivitou a vždy znovu potvrzují, že cestu k čistotě mají teprve před sebou. Je dost pozoruhodné, že ti, kdo dětskou sexualitu popírají, proto ještě ve výchově nijak nepolevují, nýbrž právě projevy popírané pudovosti jakožto "dětské nezpůsoby" nejpřísněji pronásledují. Teoreticky vysoce zajímavé je i to, že životní období, které je s tímto předsudkem o asexuálním dětství v nejkřiklavějším rozporu, období do pěti nebo šesti let, je pak u většiny lidí zahaleno závojem amnézie, který důkladně zpřetrhá teprve analytický průzkum, ale který je už předtím průhledný u jednotlivých snových výtvorů. Nyní vám chci vyložit, co lze ze sexuálního života dětí poznat nejzřetelněji. Dovolte mi, abych zavedl pojem I i b i d a, který se tu ukáže účelným. Libido má zcela analogicky jako hlad označovat sílu, kterou se pud projevuje, a to v tomto případě pud sexuální, podobně jako u hladu pud vyživovací. Ostatní pojmy, jako sexuální vzrušení a ukojení, žádné vysvětlování nepotřebují. Že u sexuální aktivity kojence připadá výkladům největší úloha, nahlédnete snadno sami, nebo možná využijete tohoto faktu i jako námitky. K těmto výkladům dospíváme na základě analytického šetření tím, že sledujeme genezi symptomů. První sexuální hnutí objevují se u kojence jako hnutí přimykající se k jiným životně důležitým funkcím. Jeho hlavní zájem je, jak víte, zaměřen na přijímání potravy; když nasycen usne u prsu, je na něm vidět týž obraz blaženého ukojení, který se buds 225 opakovat později po prožití sexuálního orgasmu. To by ovšem bylo příliš málo na to, abychom na tom založili nějaký závěr. Pozorujeme však, že kojenec chce opakovat sám akt přijímání potravy, i když už další potravu nepožaduje; není k tomu tedy podněcován hladem. Ríkáme, že dumlá nebo dudlá, a fakt, že při tomto počínání opět usíná s blaženým výrazem, nám ukazuje, že mu akt d u m I á n í sám o sobě přinesl ukojení. Jak známo, brzy si to zavede tak, že bez dumlání nikdy neusíná. Že toto počínání má sexuální povahu, tvrdil jako první starý budapešťský dětský lékař. dr. L i n d n e r. Osoby, které o dítě pečují a kterým nejde o to zaujímat nějaké teoretické stanovisko, posuzují dumlání, jak se zdá, stejně. Nepochybují o tom, že jeho smyslem je jen prožitek slasti, přiřazují je k dětským nezpůsobům, a nechceli se ho dítě vzdát samo, nutí je k tomu různými nepříjemnými dojmy. Dovídáme se tedy, že kojenec vyvíjí určitou aktivitu, která nemá žádný jiný účel než stupňování slasti. Domníváme se, že tuto slast prožil zprvu při přijímání potravy, ale že se brzy naučil vyhledávat ji nezávisle na této podmínce. Příčinu této slasti lze vidět jedině v dráždění ústníaretníoblasti;nazývámeje oblastmi erotogenními aslast,které se dosahuje dumláním, označujeme jako slast s e x u á I n í. O oprávněnosti tohoto označení si jistě budeme muset ještě podiskutovat. Kdyby se kojenec mohl vyjádřit, jistě by akt sání z mateřského prsu označil za nejzávažnější věc v životě. Není ze svého hlediska zrovna v neprávu, neboť tímto úkonem ukájí zároveň obě velké životní potřeby. Z psychoanalýzy se pak s jistým překvapením dovídáme, jak mnoho z psychického významu tohoto úkonu zůstává uchováno po celý život. Sání z

mateřského prsu se stává východiskem sexuálního života, nedosažitelným vzorem každého pozdějšího sexuálního ukojení, k němuž se v obdobích tísně fantazie dost často vracívá. Tím je dáno zároveň, že prvním objektem sexuálního pudu je mateřský prs; z toho, co vám mohu povědět, si naprosto nemůžete udělat představu o tom, jaký význam má tento první objekt pro nalezení každého pozdějšího objektu, jak hluboce ovlivňuje ve svých proměnách a náhražkách i nejodlehlejší oblasti našeho duševního života. Ale zprvu se ho kojenec při dumlání vzdává a nahrazuje ho částí vlastního těla. Dítě dumlá palec, vlastní jazyk. Tím dosahuje ve svém úsilí o slast nezávislosti na souhlasu zevního světa a navíc slast zesiluje i drážděním další oblasti těla. Erotogenní oblasti nejsou všechny stejně vydatné; je to tedy pro kojence závažným zážitkem, když potom, jak L i n d n e r popisuje, při pátrání na vlastním těle objeví obzvlášť dráždivá místa svých genitálií a najde tak cestu od dumlání k onanii. Tím, že jsme rozebrali význam dumlání, seznámili jsme se už se dvěma rozhodujícími znaky infantilní sexuality. Opírá se o ukájení základních organických potřeb a má ráz a u t o e ro t i c k ý, to znamená, že hledá a nachází své objekty na vlastním těle. To, co se nejzřetelněji projevilo připřijímání potravy, opakuje se zčásti při vyměšování. Soudíme, že kojenec má při močení a vyprazdňování střev slastné pocity, a že se brzy snaží provádět tyto úkony tak, aby mu přiměřeným drážděním erotogenních slizničních oblastí poskytovaly slast co možná největší. V tomto bodě, jak bystře upozornila Lou Andreasová, vystupuje proti němu poprvé zevní svět jako zabraňující moc, nepřátelská jeho úsilí o slast, a dává mu vytušit ony vnější i vnitřní boje, které ho později čekají. Nesmí svoje výkaly vyměšovat, kdy se mu zlíbí, nýbrž v okamžiku, který určí jiné osoby. Aby dítě přiměli vzdát se těchto zdrojů slasti, vysvětlují mu, že všechno, co se týká těchto funkcí, je neslušné a má být prováděno vskrytu. Zde poprvé má zaměnit slast za společenskou důstojnost. Jeho vlastní poměr k výkalům je od počátku zcela jiný. Jeho stolice v něm nevzbuzuje žádný pocit hnusu, cení si jí jako jedné části svého těla, s níž se nerado loučí, a používá jí jako prvního "daru", aby vyznamenalo osoby, kterých si obzvlášť cení. I když se pak už výchově podařilo uskutečnit její záměr a odvrátit dítě od těchto sklonů, setrvává při svém hodnocení stolice tím, že je přenáší na hodnocení "daru" a "peněz". Svoje výkony v močení posuzuje naproti tomu, jak se zdá, s obzvláštní pýchou. Vím, že jste mě už dávno chtěli přerušit zvoláním: Dost už těch nehorázností! Vyměšování stolice má být zdrojem sexuální slasti, z kterého se ukájí už kojenec! Stolice má být cennou substancí, řiť jakýmsi druhem pohlavního ústrojí! Tomu nevěříme, ale chápeme zato, proč dětští lékaři a pedagogové psychoanalýzu a její výsledky s důrazem odmítli. Nikoli pánové! Zapomněli jste pouze, že jsem vám chtěl fakta infantilního sexuálního života ukázat v souvislosti s fakty sexuálních perverzí. Proč byste neměli vědět, že řiť u nemalého počtu dospělých, u osob homosexuálních i heterosexuálních, skutečně při pohlavním styku přejímá úlohu pochvy? A že existuje mnoho jednotlivců, kteří si uchovávají slastný pocit při vyprazdňování stolice po celý svůj život a nepopisují ho naprosto jako něco jen tak nepatrného? Co se týče zájmu o vyměšování a potěšení, s kterým děti přihlížejí vyměšování druhé osoby, může se vám dostat potvrzení od nich samých, když jsou o několik let starší a mohou vám o tom povědět. Nesmíte ovšem tyto děti předem systematicky zastrašit, jinak dobře chápou, že o tom mají pomlčet. A pokud jde o ostatní věci, kterým nechceme věřit, odkazuji vás na výsledky analýzy a řeknu vám, že je přímo umění nevidět to nebo to vidět jinak. Nemám také nic proti tomu, když vám příbuznost dětské sexuální aktivity se sexuálními perverzemi bude připadat hodně nápadná. Je to vlastně samozřejmé; máli dítě vůbec nějaký sexuální život, pak tato sexualita musí nutně mít perverzní charakter, neboť dítěti až na několik nejasných náznaků chybí ještě všechno to, co ze sexuality činí funkci rozmnožovací. Na druhé straně je pak společným znakem všech perverzí, že jejich cílem

přestalo být rozmnožování. Určitou 227 sexuální aktivitu nazýváme perverzní právě tehdy, když se nadobro vzdala rozmnožování jako svého cíle a je vedena úsilím o slast, na něm zcela nezávislým. Chápete tedy, že k přelomu a obratu ve vývoji sexuálního života dochází v tom bodě, kdy je podřízen účelům rozmnožování. Všechno, co tomuto obratu předchází, a zrovna tak i všechno, co se mu vymklo, co slouží jen úsilí o slast, je poctěno jménem "perverzí" a jako takové dáno v klatbu. Dovolte mi proto, abych ve svém stručném líčení infantilní sexuality pokračoval. To, co jsem pověděl o dvou orgánových systémech, mohl bych doplnit přihlédnutím k systémům ostatním. Sexuální život dítěte spočívá totiž právě v aktivitě celé řady dílčích pudů, které se navzájem nezávisle pokoušejí o získání slasti zčásti na vlastním těle, zčásti pak už na vnějším objektu. Mezi těmito orgány připadá brzy obzvláštní role pohlavnímu ústrojí; existují lidé, u kterých získávání slasti na vlastních genitáliích, bez pomoci cizího pohlavního ústrojí nebo objektu, pokračuje bez přerušení od kojenecké onanie až k nouzové onanii pubertálních let a pak trvá ještě různě dlouhou dobu. S tématem onanie bychom ostatně nebyli hned tak hotovi; je to látka, která vyžaduje mnohostranné zkoumání. Přestože se snažím výklad o tomto tématu i nadále zkracovat, musím vám nicméně říci ještě také něco o s e x u á I n í m b ád á n í dětí. Je pro dětskou sexualitu příliš charakteristické a příliš významné pro symptomatiku neuróz. Infantilní sexuální bádání začíná velmi časně, někdy už před třetím rokem života. Nenavazuje na rozdíl pohlaví, který pro dítě nic neznamená, protože připisuje - alespoň u chlapců je tomu tak - oběma pohlavím totéž mužské pohlavní ústrojí. Objeví-li pak chlapec u malé sestřičky nebo u kamarádky, s kterou si hraje, existenci vagíny, pokouší se nejprve popřít svědectví svých smyslů, nebo si žádnou lidskou bytost sobě podobnou nedovede představit bez součástí, která je pro něho tak cenná. Později se zalekne této možnosti, která se před ním objevila, a případné dřívější pohrůžky, které ho měly odvrátit od příliš intenzívního zabývání se svým malým údem, začnou dodatečně působit. Dostává se pod nadvládu kastračního komplexu a forma, jaké tento komplex nabude, bude mít velký podíl na utváření jeho charakteru v případě, že zůstane zdráv, na jeho neuróze, jestliže onemocní, a na formách jeho odporu, octne-li se v analytické léčbě. O malém děvčátku víme, že se pro nedostatek velkého viditelného penisu cítí ve velké nevýhodě, chlapci toto vlastnictví závidí a v podstatě právě na základě tohoto motivu si začíná přát, aby bylo mužem; neuspěje-li pak později ve své ženské roli a onemocní-li na základě toho neurózou, znovu se k tomuto přání vrací. Klitoris děvčátka hraje ostatně v dětském věku veskrze roli penisu, je oním místem, kterému připadá obzvláštní dráždivost a na němž je dosahováno autoerotického ukojení. Z hlediska vývoje malého děvčátka v ženu záleží mnoho na tom,aby se z klitoridy tato citlivost včas a plně přenesla na vyústění pochvy. V příkladech takzvané sexuální anestézie žen si klitoris tuto citlivost tvrdošíjně udržuje. Sexuální zájem dítěte se obrací zprvu spíš k problému, odkud přicházejí děti; je to týž problém, který byl i podkladem otázky thébské sfingy, a zájem o něj bývá většinou probuzen egoistickými obavami při příchodu dalšího dítěte. Odpověď, kterou mají připravenu vychovatelé, že totiž děti přináší čáp, naráží daleko častěji, než si uvědomujeme, už u malých dětí na nevíru. Pocit, že mu dospělí neřekli pravdu a že je ošidili, přispívá hodně k osamocení dítěte a k rozvoji jeho samostatnosti. Ale dítě není s to, rozřešit tento problém vlastními prostředky. Jeho nevyvinutou sexuální konstitucí jsou dány i určité hranice jeho poznávací schopnosti. Předpokládá nejprve, že děti vznikají tím, že člověk něco zvláštního požije, a neví ani nic o tom, že děti mohou mít jenom ženy. Později se dovídá o tomto omezení a

odvozování dítěte z jídla se vzdá, to zůstává uchováno jen v pohádkách. Trochu větší dítě pak brzy postřehne, že při příchodu dětí musí hrát nějakou roli otec, ale nemůže uhodnout, jakou. Stane-li se náhodou svědkem pohlavního aktu, vidí v něm pokus o přemožení, rvačku; jde tedy o mylný sadistický výklad koltu. Se zrozením dítěte však tento akt zprvu neuvádí v žádnou souvislost. Také když objeví v matčině posteli a na jejím prádle stopy krve, přijímá to jako důkaz, že jí otec způsobil nějaké zranění. V ještě pozdějších letech dítě už sice tuší, že na vzniku dětí má podstatný podíl mužský pohlavní úd, ale není s to přisuzovat této části těla žádný jiný výkon než močení. Od počátku jsou děti zajedno v tom, že rodící se dítě vychází ze střeva, že tedy přichází na svět stejným způsobem jako lejno. Teprve když pro ně všechny anální zájmy pozbudou ceny, je tato teorie opuštěna a nahrazena předpokladem, že se otevírá pupek nebo že místem, kde dochází k porodu, je hrudní oblast mezi oběma prsy. Takovýmto způsobem se pátrající dítě blíží poznání sexuálních skutečností nebo míjí kolem nich, spleteno svou nevědomostí, až se mu nakonec, zpravidla v předpubertálních letech, dostane většinou snižujícího a neúplného vysvětlení, které nezřídka působívá traumaticky. Jistě jste už někdy slyšeli, pánové, že pojem sexuálního je v psychoanalýze nepatřičně rozšiřován, jen aby se tvrzení o sexuálních příčinách neuróz a o sexuálním významu symptomů za každou cenu ospravedlnilo. Nyní si můžete sami udělat úsudek, je-li toto rozšíření neoprávněné. Dali jsme pojmu sexuality větší rozsah jen natolik, aby mohl obsáhnout i sexuální život perverzních a sexuální život dětí. To znamená, že jsme mu jen vrátili jeho správný rozsah. To, co se mimo psychoanalýzu označuje jako sexualita, vztahuje se jen na omezenou část sexuálního života, stojící ve službách rozmnožování a označovanou jako normální sexuální život. XXI. PŘEDNAŠKA Vývoj libida a formy sexuální organizace Pánové! Mám dojem, že se mi nepodařilo ukázat vám význam perverzí pro naše pojetí sexuality jak se patří přesvědčivě. Rád bych proto vylepšil a doplnil, co jenom budu moci. Není tomu ovšem tak, že by nás k oné změně pojmu sexuality, která vyvolala tak prudké námitky, donutily jen perverze samy. Ještě víc k tomu přispělo stadium sexuality infantilní, a rozhodující pro nás bylo to, že mezi obojím byla shoda. Ale jakkoli nepopíratelné jsou projevy infantilní sexuality v pozdějších dětských letech, blížíme-li se k jejich počátkům, jako by se rozplývaly v neurčitost. Kdo nechce přihlížet k vývojové historii a analytické souvislosti, popře, že by měly povahu sexuálních projevů, a přisoudí jim spíš jakýsi nespecifikovaný charakter. Nezapomínejte, že doposud nemáme žádný obecně uznávaný znak, který by dovoloval určit sexuální povahu nějakého procesu, ledaže by tímto znakem měla být opět souvislost s rozmnožovací funkcí, což musíme odmítnout jako pojetí příliš úzké. Biologická kritéria, jako W . F I i e B e m postulované kritériem periodického opakování po 23 a 28 dnech, jsou ještě veskrze sporná; chemické charakteristiky sexuálních pochodů, jejichž existenci smíme předpokládat, čekají ještě na svého objevitele. Sexuální perverze dospělých jsou naproti tomu něčím zřejmým a jednoznačným. Jak ukazuje už jejich obecně akceptované označení, jde tu nepochybně o sexualitu. Ať už jsou přitom označovány jako známky degenerace nebo jakkoli jinak, nikdo ještě neměl odvahu řadit je jinam než k jevům sexuálního života. Už jen kvůli

nim jsme oprávněni tvrdit, že sexualita není s rozmnožováním totožná, nebol' je zjevné, že rozmnožování vesměs není jejich cílem. Vidím tu paralelu, která není bez zajímavosti. Zatímco pro většinu lidí je "vědomé" a "psychické" totéž, byli jsme donuceni pojem "psychického" rozšířit a uznat i psychično, které není vědomé. A zcela podobně je tomu, když ostatní ztotožňují "sexuální" a "související s rozmnožováním" - anebo chcete-li kratčeji: "genitální" , zatímco nám nezbývá než připustit existenci "sexuálního", které není "genitální", které s rozmnožováním nemá nic společného. Je to jen shoda formální, ale nechybí jí hlubší odůvodnění. Jestliže je však existence sexuálních perverzí v této otázce argumentemtak nevývratným, proč už se dávno patřičně neuplatnil a tuto otázku nevyřešil? To opravdu nedovedu povědět. Zdá se mi, že to spočívá v tom, že tyto sexuální perverze jsou stiženy zcela zvláštní klatbou, která ovlivňuje i teorii a staví se v cestu jejich vědeckému zhodnocení. Jako by nikdo nemohl zapomenout, že nejsou jen něčím odporným, nýbrž také něčím příšerným, nebezpečným, jako by se lidé báli pro sebe jejich svůdnosti a museli v podstatě potlačovat tajenou závist vůči těm, kteří si dopřávají jejich požitku, asi jako onen lankrabě přiznávající se k své závisti v proslulé parodii na Tannháusera: Ve Venušině hoře zapomněl cti své dbát. Zvláštní! Zda našinci se tohle může stát?"') Ve skutečnosti jsou perverzní lidé spíše nebožáci, kteří mimořádně tvrdě pykají za ukojení, k němuž dospívají velmi nesnadno. To, co činí perverzní počínání přes všechnu podivnost objektu a cíle počínáním nepopíratelně sexuálním, je okolnost, že akt perverzního ukojení většinou přece jen ústí v plný orgasmus a v ejakulaci genitálních produktů. To je pochopitelně jen následek dospělosti těchto osob; u dítěte nejsou orgasmus a genitální exkrece dobře možné, jsou nahrazeny náznaky, jejichž sexuální povaha zase není bezpečně zjevná. Abych teoretické zhodnocení sexuálních perverzí doplnil, musím ještě něco dodat. Ať jsou jakkoli zatracovány, ať jsou sebeostřeji rozlišovány od normálního sexuálního počínání, lze nicméně bez velké námahy vypozorovat, že sexuálnímu životu normálních lidí jen zřídka chybí ten či onen perverzní rys. Už polibek lze plným právem označit jako perverzní akt, nebol' spočívá ve spojení dvou erotogenních oblastí ústních místo obou pohlavních ústrojí. Ale nikdo ho jako perverzní nezavrhuje, v jevištním znázornění je naopak připouštěn jako zmírněný náznak pohlavního styku. Právě polibek se však snadno může změnit v plnou perverzi, když je totiž tak intenzívní, že na něj přímo navazuje ejakulace a orgasmus, což se nestává nijak vzácně. Jinak můžeme zjistit, že pro jednoho člověka je nepostradatelnou podmínkou sexuálního požitku dotýkání se objektu a jeho prohlížení, že jíný na vrcholu sexuálního vzrušení štípe a kouše, že největší vzrušení nebývá u milujícího vyvoláno vždy pohlavním ústrojím, nýbrž jinou tělovou oblastí objektu, a ještě jiná podobná fakta v libovolném výběru. Nemá vůbec smysl vylučovat osoby s jednotlivými takovýmito rysy z řady normálních lidí a přiřazovat je k perverzím; poznáváme spíš stále zřetelněji, že podstata perverzí není v překročení sexuálního cíle, není v tom, že je pohlavní ústrojí nahrazeno něčím jiným, ba není ani vždy ve změně objektu, nýbrž je jedině ve výlučnosti, s kterou se tyto odchylky 1) V originále: "Im Venusberg vergaí3 er Ehr' und Pflicht! Merkwiirdig, unser einem passiert so etwas nicht." (Pozn. překl.) 231 prosazují a která působí, že pohlavní styk sloužící rozmnožování je zcela vyřazen. Pokud se perverzní úkony vřazují jako přípravné nebo zesilující složky do průběhu, který vede k normálnímu pohlavnímu styku, nejsou už vlastně žádnými perverzemi. Přehrada mezi normální a perverzní sexualitou je ovšem fakty tohoto druhu značně zmenšována. Nenásilně z toho vyplývá, že normální sexualita se vyvíjí z něčeho, co tu bylo už před ní, a to tím způsobem, že jednotlivé prvky tohoto materiálu

vylučuje jako nepoužitelné a ostatní spojuje v celek, aby je podřídila novému cíli, cíli rozmnožování. Ještě než využijeme své obeznámenosti s perverzemi k tomu, abychom se s ujasněnými předpoklady znovu zahloubali do studia infantilní sexuality, musím vás upozornit na závažný rozdíl, který je mezi obojím. Perverzní sexualita je zpravidla výborně soustředěna, veškerá aktivita směřuje k určitému většinou jedinému -cíli, určitý dílčí pud při ní převládá, je buď jediný prokazatelný, anebo podrobil všechny ostatní dílčí pudy svým účelům. V tomto směru není mezi perverzní a normální sexualitou žádný jiný rozdíl, než že vládnoucí dílčí pudy a tím i sexuální cíle jsou různé. Je to zde i tam, abychom tak řekli, dobře organizovaná tyranie, jenomže tam strhla na sebe moc jedna rodina, tam jiná. Infantilní sexualitě naproti tomu taková centralizace a organizace celkem chybí, její jednotlivé dílčí pudy mají stejná práva, každý z nich jde za slastí na vlastní pěst. Tento nedostatek i tato existence centrální organizace souhlasí velmi dobře se skutečností, že obě, jak perverzní, tak i normální sexualita, se vyvinuly ze sexuality infantilní. Existují ostatně i případy perverzní sexuality, u nichž je podobnost se sexualitou infantilní daleko větší, neboť se tu četné dílčí pudy prosadily se svými cíli nezávisle na sobě, nebo lépe řečeno: nepřestaly se prosazovat. V těchto případech je správnější mluvit o infantilismu sexuálního života než o perverzi. Takto připraveni můžeme se nyní zabývat jedním návrhem, kterého jistě nezůstaneme ušetřeni. Řeknou nám: Proč stojíte mermomocí na tom, že ony dětské projevy, z kterých se později stává něco sexuálního a které jsou podle vašeho vlastního svědectví těžko určitelné, mají být také už označovány jako sexualita? Proč se nechcete spokojit raději s fyziologickým popisem a neřeknete prostě, že už u kojence lze pozorovat různou aktivitu, jako je dumlání nebo zadržování výkalů, která nám ukazuje, že usiluje 0 orgánovou slast? Tím byste se přece vyhnuli onomu tvrzení, které každé cítění uráží, tvrzení, že sexuální život existuje už u nejmenšího dítěte. - Ano, pánové, proti orgánové slasti nemám vůbec žádné námitky; vím, že nejvyšší slast pohlavního styku je také jen orgánová slast spjatá s činností genitálií. Ale můžete mi říci, kdy tato původně indiferentní orgánová slast nabývá onoho sexuálního charakteru, který v pozdějších fázích vývoje nepochybně má? Víme o "orgánové slasti" víc než o sexualitě? Odpovíte, že sexuální charakter k ní právě přistupuje tehdy, když genitálie začnou hrát příslušnou úlohu; sexuální se kryje s genitálním. Odmítnete i poukaz na perverze, neboť mi namítnete, že u většiny perverzí jde přece jen o dosažení genitálního orgasmu, i když jiným způsobem než spojením pohlavních ústrojí. Vaše pozice bude skutečně daleko lepší, jestliže z charakteristiky sexuálního vyškrtnete vztah k rozmnožování, který je vzhledem k perverzím neudržitelný, a postavíte místo toho do popředí aktivitu genitální. Ale pak už si nejsme nijak moc vzdáleni; pohlavní orgány stojí tu prostě proti jiným orgánům. Jaké stanovisko však nyní zaujmete vůči oněm mnohonásobným zkušenostem, které dokazují, že genitálie mohou být, pokud jde o slast, zastoupeny jinými orgány, jako při normálním polibku, jako při perverzních praktikách polosvěta, jako v symptomech hysterie? U této neurózy bývá zcela obvyklé, že projevy podráždění, pocity i inervace lokalizované normálně na genitáliích, dokonce i jevy erekční, bývají přesunuty na jiné vzdálené oblasti těla (např. při posunu vzhůru se projevují na hlavě a obličeji). Když se vám takto dokáže, že vám nezbývá nic, čím byste sexualitu mohli charakterizovat, nezbude vám asi než se rozhodnout, že po mém příkladu rozšíříte označení "sexuální" i na aktivitu raného dětství, pokud v ní jde o orgánovou slast.

A nyní dovolte, abych směl k ospravedlnění svého stanoviska uvést ještě dvě další povahy. Jak víte, označujeme problematické a neurčitelné projevy aktivity směřující v raném dětství k prožití slasti jako sexuální proto, že k nim dospíváme analýzou symptomů přes materiál nepopíratelně sexuální. Proto by to ještě samo sexuální být nemuselo, to připouštím. Ale vezměte si obdobný případ. Představte si, že by neexistovala žádná možnost pozorovat vývoj dvou dvouděložných rostlin, jabloně a fazole, z jejich semen, ale že bychom v obou případech mohli zpětně sledovat jejich vývoj od plně vyvinuté rostliny až k prvnímu klíčku se dvěma prvolisty. Ty i ony lístečky se na pohled nijak neodlišují, jsou v obou případech zcela stejné. Budu proto předpokládat, že jsou skutečně stejného druhu a že druhový rozdíl mezi jabloní a fazolí vzniká teprve později v průběhu vegetačního růstu? Anebo je biologicky správnější usoudit, že tento rozdíl existuje už u klíčku, třebaže na jeho lístcích nic rozdílného nevidím? Právě toto však činíme, když slast, o kterou jde u kojenecké aktivity, označujeme jako slast sexuální. Zda je možno nazvat sexuální každou orgánovou slast, nebo zda existuje vedle orgánové slasti sexuální i orgánová slast jiná, které toto jméno nepřísluší, o tom tu nemohu diskutovat. Vím o orgánové slasti a o jejích podmínkách příliš málo a vzhledem k tomu, že pro analýzu je příznačný takový zpětný postup, nemohu se vůbec divit, když se nakonec octnu u faktorů toho času neurčitelných. A ještě něco! Pro to, co chcete tvrdit, pro názor o sexuální čistotě dítěte, 233 jste vcelku získali velmi málo, i kdyby se vám podařilo přesvědčit mě, že kojeneckou aktivitu bychom měli spíše hodnotit jako nesexuální. Neboť počínaje už třetím rokem života je sexuální život dítěte mimo takové pochyby; asi v této době se už začíná uplatňovat i pohlavní ústrojí a dochází možná pravidelně k období infantilní masturbace, tedy genitálního ukojení. Nechybí už ani duševní a sociální projevy sexuálního života; volba objektu, něžné preferování jednotlivých osob, ba i rozhodnutí pro jedno z obou pohlaví a žárlivost byly zjištěny nestranným pozorováním nezávisle na psychoanalýze a dříve, než vůbec existovala, a mohou být potvrzeny každým pozorovatelem, který před tím nezavírá oči. Namítnete, že o časném procitání něžnosti jste neměli pochyb, že pochybujete jen o tom, že by tato něžnost měla "sexuální" charakter. Děti mezi třetím a osmým rokem se ho už ovšem naučily skrývat, ale jste-li pozorní, můžete pro "smyslné" záměry této něžnosti pořád ještě nashromáždit dost důkazů, a čeho se vám pak ještě nedostává, poskytnou vám bez námahy a ve vydatné míře analytické průzkumy. Sexuální cíle tohoto životního období úzce souvisí se současně probíhajícím sexuálním bádáním, na které jsem vám uvedl pár příkladů. Perverzní charakter některých těchto cílů vyplývá přirozeně z konstituční nezralosti dítěte, které ještě neobjevilo cíl oplodňovacího aktu. Así mezi šestým až osmým rokem života lze pozorovat v sexuálním vývoji jakési zastavení a ústup, takže v kulturně nejpříznivějších případech jsme oprávněni mluvit o období latence. Období latence může také odpadnout, nemusí s sebou nutně nést přerušení sexuální aktivity a sexuálních zájmů v celém jejich rozsahu. Většina prožitků a duševních hnutí před nástupem období latence propadá pak infantilní amnézii, onomu zapomenutí, o němž už byla řeč a které nám zahaluje a odcizuje naše vejranější mládí. V každé psychoanalýze stojíme před úkolem obnovit vzpomínky na toto zapomenuté životní období; nemůžeme se ubránit domněnce, že motivem tohoto zapomínání je fakt, že tato doba obsahuje počátky našeho sexuálního života, takže by toto zapomenutí bylo výsledkem vytěsnění. Sexuální život dítěte jeví od třetího roku života mnoho shod se sexuálním životem dospělého; liší se od něho, jak už víme, nedostatkem pevné organizace pod primátem pohlavního ústrojí,

nevyhnutelnými rysy perverze a přirozeně i daleko slabší intenzitou všech těchto hnutí. Ale ty fáze sexuálního, nebo jak budeme říkat, libidinóznícho vývoje, které jsou teoreticky nejzajímavější, leží za touto časovou hranicí. Tento vývoj proběhne tak rychle, že by se přímému pozorování pravděpodobně nikdy nebylo podařilo zachytit jeho prchavé obrazy. Teprve dík psychoanalytickému zkoumání neuróz bylo umožriěno odhadnout, jaké jsou i ještě častější fáze libidinózního vývoje. Není to zajisté nic jiného než konstrukce,ale provozujete li psychoanalýzu prakticky, zjistíte, že to jsou konstrukce nutné a užitečné. Cím to je, že nám tu patologie může prozradit fakta, která u normálního objektu nutně přehlédneme, to brzy pochopíte. Můžeme tedy nyní povědět, jak se utváří sexuální život dítěte i ještě předtím, než se ustaví prvenství genitálií, které se připravuje v první epoše dětství před obdobím latence a trvale se organizuje na počátku puberty. V tomto dávnověku existuje jakýsi druh volné organizace, kterou nazveme organizací p r e g e n i t á I n í . V popředí nestojí však v této fázi dílčí pudy genitální, nýbrž pudy sadistické a anální. Protiklad mezi mužským a ž e n s ký m nehraje tu ještě žádnou roli; jeho místo zaujímá protiklad mezi a k t i v n í m a p a s í v n í m, který lze označit za předchůdce polarity sexuální, s níž také později splývá. Co se nám na projevech této fáze jeví jako mužské, jestliže na ně pohlížíme z hlediska fáze genitální, je ve skutečnosti výrazem zmocňovacího pudu, který lehko přechází v krutost. Tendence s pasívním cílem se vážou na erotogenní oblast střevního vyústění, která je v této době velmi významná. Silně se začínají projevovat pud zírací a zvídavý; pohlavní ústrojí se podílí na sexuálním životě vlastně jen ve své úloze orgánu pro vyměšování moči. Dílčím pudům této fáze nechybějí objekty, ale tyto objekty nutně nesplývají v objekt jediný. Sadisticko-anální organizace je nejbližším předstupněm z fáze charakterizované prvenstvím genitálií. Zevrubnější studium ukazuje, kolik z ní zůstává uchováno i v pozdějším definitním utváření sexuality, a jakými způsoby jsou její dílčí pudy donuceny vřadit se do nové organizace genitální. Za sadistickoanální fází libidinózního vývoje otvírá se nám ještě pohled na ranější, ještě primitivnější organizační stupeň, kde hraje hlavní roli erotogenní oblast ústní. Můžete uhodnout, že k ní patří sexuální aktivita dumlání, a můžete obdivovat porozumění starých Egypťanů, jejichž umění charakterizuje dítě, i božského H ó ra, s prstem v ústech. Teprve nedávno uveřejnil Abraham pozorování o tom, jaké stopy primitivní orální fáze zanechává v sexuálním životě pozdějších let. Pánové! Dovedu si představit, že poslední výklady o formách sexuální organizace vám přinesly víc zatěžujícího materiálu než poučení. Možná že jsem také zašel opět příliš do podrobností. Ale mějte trpělivost; to, co jste slyšeli, nabude pro vás ceny svým pozdějším využitím. Podržte prozatím v paměti jako výsledný dojem to, že sexuální život - jak my říkáme: libidinózní funkce - nevystupuje na scénu jako něco hotového, také se nerozrůstá postupně při uchování téže výchozí podoby, nýbrž prochází řadou po sobě jdoucích fází, které jsou si navzájem nepodobné, že jde tedy o několikerý vývojový proces jako při vývoji motýla z housenky. Rozhodující bod v tomto vývoji představuje podřízení všech dílčích sexuálních pudů prvenství genitálií a tím i podrobení sexuality funkci rozmnožovací. Předtím existoval sexuální život, v kterém vládla, abychom tak řekli, rozerva 235 nost, samostatná aktivita jednotlivých dílčích pudů usilujících o orgánovou slast. Tato anarchie byla mírněna náběhy k "pregenitálním" formám organizace; nám nejbližší je fáze sadisticko-anální, jí předcházela fáze orální, což je snad fáze nejprimitivnější. Pak jsou tu různé ne dost přesně známé procesy, kterými jeden organizační stupeň přechází v stupeň pozdější a nejblíže vyšší. Jaký význam pro pochopení neuróz má fakt, že libido prochází tak dlouhou a tak nestejnoměrnou vývojovou cestou, to se dovíme někdy příště.

Dnes si všimneme tohoto vývoje ještě z jiné stránky, totiž z hlediska vztahu dílčích sexuálních pudů k objektu. A spíš tento vývoj jen letmo přehlédneme, déle se zdržíme jen u jednoho jeho dost pozdního výsledku. Nuže, některé složky sexuálního pudu mají od počátku určitý objekt a také si ho uchovávají, tak například pud zmocňovací (sadismus), pud zírací a zvídavý. Jiné pudy, které se zřetelněji vážou na určité erotogenní oblasti těla, mají objekt jen na počátku, dokud se ještě opírají o funkce nesexuální, a vzdávají se ho, když se od nich uvolňují. Tak je prvním objektem orální složky sexuálního pudu mateřský prs, který ukájí kojencovu potřebu potravy. Erotická komponenta, která je při sání spoluukájena, se při dumlání osamostatňuje, vzdává se cizího objektu a nahrazuje ho nějakým místem na vlastním těle. Orální pud se stává autoerotickým, tak jako jsou autoerotickými od počátku anální a jiné erotogenní pudy. Další vývoj má, abychom se vyjádřili co nejstručnějí, dva cíle: za prvé odpoutat se od autoerotismu, zaměnit objekt na vlastním těle za nějaký objekt cizí, a za druhé: různé objekty jednotlivých pudů sjednotit, nahradit je objektem jediným. To se může pochopitelně podařit, jen když je tímto jediným objektem opět celé tělo, podobné tělu vlastnímu. Nemůže k tomu také dojít, aniž je celá řada autoerotických pudových hnutí ponechána stranou jako něco nepoužitelného. Procesy nalézání objektu jsou dost spletité a nedostalo se jim také dosud přehledného vylíčení. Pro náš účel stačí vyzvednout fakt, že nalezený objekt, pokud byl tento proces do jisté míry dokončen už v dětských letech před obdobím latence, je skoro identický s oním prvním objektem orálního pudu, objektem, který byl dán přimknutím tohoto pudu k aktu přijímání potravy. Teď to sice není mateřský prs, ale je to matka. Říkáme, že matka je prvním objektem lásky. O lásce totiž mluvíváme tehdy, když stavíme do popředí duševní stránku sexuálních hnutí, a tělesné nebo "smyslné" pudové požadavky, které tvoří jejich základ, zatlačujeme do pozadí nebo na ně chceme na okamžik pozapomenout. Právě někdy v oné době, kdy se matka stává objektem lásky, započala se už u dítěte rozvíjet psychická aktivita vytěsňovací, která působí, že část vlastních sexuálních cílů přestává být jeho vědění přístupná. S touto volbou matky za objekt lásky je pak spjato všechno to, co v psychoanalytickém výkladu neuróz nabylo pod jménem "oidipský komplex" tak velkého významu a mělo asi nemenší podíl i na odporu, který psychoanalýza vyvolala. Poslechněte si malou příhodu, k níž došlo během této války: jeden ze zdatných stoupenců psychoanalýzy se ocitne jako lékař na německé frontě někde v Polsku a budí pozornost kolegů tím, že se mu příležitostně podaří stav nějakého nemocného neočekávaným způsobem ovlivnit. Když se ho vyptávají, přizná, že používá psychoanalytické metody, a musí se uvolit, že kolegům předá něco ze svého vědění. Každý večer se tedy lékaři vojenského útvaru, kolegové i představení, sejdou, aby naslouchali tajným naukám analýzy. Nějakou dobu to jde docela dobře, ale když začne posluchačům vykládat o oidipském komplexu, jeden představený vstane a prohlásí, že tomuhle on nevěří, že je to od přednášejícího sprosťáctví, vyprávět jim, statečným mužům bojujícím za svou vlast a otcům rodin takovéhle věci, a že zakazuje, aby se v přednáškách pokračovalo. Tím to skončilo. Analytik požádal o přeložení na jinou část fronty. Domnívám se však, že na tom nejsme moc dobře, jestliže německé vítězství má zapotřebí takovéto "organizace" vědy, a že německá věda tuto organizaci nebude dost dobře snášet.

Nyní jistě s napětím očekáváte poučení o tom, co vlastně tenhle hrozný oidipský komplex zahrnuje. Říká vám to už jeho jméno. Znáte všichni řeckou pověst o králi Oidipovi, který je osudem předurčen, aby zabil svého otce a vzal si za ženu svoji matku, který dělá všechno možné, aby této věštbě unikl, a když se pak doví, že oba tyto zločiny nevědomky přece jen spáchal, potrestá se tím, že se oslepí. Doufám, že otřesný účinek tragédie, v níž Sofokles zpracoval tuto látku, zakusiti mnozí z vás sami na sobě. Dílo antického básníka předvádí, jak je Oidipův čin, patřící už dávno minulosti, pomalu odhalován pátráním umně prodlužovaným a vždy znovu podněcovaným novými náznaky; v tom je i jistá podobnost s postupem psychoanalýzy. V průběhu dialogu dochází také k tomu, že se ohromená matka-manželka lokasté vzpírá proti dalšímu pátrání. Odvolává se na to, že mnoha lidem už bylo ve snu dáno obcovat s matkou, ale že snům se nesmí přikládat velká váha. My snům přikládáme váhu dost velkou, zejména snům typickým, takovým, které se zdají mnoha lidem, a nepochybujeme, že sen, o němž se lokasté zmiňuje, se zarážejícím a děsivým obsahem oné pověsti úzce souvisí. Je s podivem, že Sofoklova tragédie nevyvolá u posluchače spíše rozhořčené odmítnutí, podobnou reakci, jakou jsme viděli u našeho prostého vojenského lékaře, a zde daleko oprávněnější. Neboť v podstatě to je nemorální hra, ruší mravní zodpovědnost člověka, vyvozuje zločin z ustanovení božských mocností a ukazuje bezmocnost mravních hnutí člověka, která se proti tomuto zločinu brání. Mohli bychom snadno usoudit, 237 že pověst sama vyúsťuje v žalobu na bohy a osud, a v rukou kritického E u r i p i d a, který se s bohy rozešel, by se z ní pravděpodobně taková žaloba stala. Ale u věřícího Sofokla nemůže být o takovém využití této látky ani řeč; nesnáz pomáhá překonat jen zbožná duchaplnůstka, že nejvyšší mravnost spočívá v tom, podřídit se vůli bohů, i když nařizuje něco zločinného. Neřekl bych, že tato morálka patří zrovna k nejsilnějším stránkám hry, ale na její účinek nemá žádný vliv. Posluchač nereaguje na ni, nýbrž na skrytý smysl a obsah pověsti. Reaguje tak, jako by v sobě rozpoznal oidipský komplex sebeanalýzou a v oné vůli bohů i v oné věštbě odhalil jen maskovaný a zušlechtěný výraz vlastního nevědomí. Jako by si vzpomínal na přání odstranit otce a vzít si místo něho matku za ženu a musel se těchto přání hrozit. I hlas básníkův chápe tak, jako by mu chtěl říci: Marně se vzpíráš uznat svoji zodpovědnost a marně zdůrazňuješ, co jsi učinil proti těmto zločinným úmyslům. Jsi přesto vinen, neboť jsi je nedokázal vyhladit; nevědomě v tobě pořád ještě existují. A v tom je obsažena psychologická pravda. I když člověk svoje zlá hnutí vytěsnil do nevědomí a mohl by si pak tedy říci, že za ně není odpovědný, je přece jenom nucen pociťovat tuto odpovědnost jako pocit viny, jehož důvody mu nejsou známy. Je zcela nepochybné, že v oidipském komplexu lze vidět jeden z nejzávažnějších zdrojů vědomí viny, kterým bývají neurotici tak často trýzněni. Ale nejen to: v jedné studii o počátcích lidského náboženství a mravnosti, kterou jsem uveřejnil roku 1913 pod názvem "Totem a tabu", přiklonil jsem se k hypotéze, že i lidstvo jako celek získalo možná svoje vědomí viny, poslední zdroj náboženství a mravnosti, z oidipského komplexu. Rád bych vám o tom řekl víc, ale bude lépe, když toho nechám. Je těžké toto téma opustit, jakmile si s ním člověk začne, a my se musíme vrátit k ihdividuální psychologii. Co lze tedy o oidipském komplexu poznat přímým pozorováním dítěte v době volby objektu před obdobím latence? Nuže, lze snadno vidět, že tento malinký muž chce mít matku sám pro sebe, přítomnost otcovu pociťuje jako rušivý fakt, nelibě nese, když si otec dovoluje vůči matce nějaké něžnosti, a dává najevo spokojenost, když otec odcestuje nebo je nepřítomen. Často dává svým citům i přímý výraz slovy, slibuje matce, že se s ní ožení. Řeknete, že ve srovnání s činy Oidipovými je to málo, ale ve skutečnosti je to dost, je to v zárodku totéž.

Pozorování bývá často zatemňováno okolností, že totéž dítě projevuje současně při jiných příležitostech velkou něžnost k otci; ale takové protikladné - nebo lépe řečeno: a m b i v a I e n t n í - citové postoje, které by u dospělého vedly ke konfliktu, še u dítěte spolu dlouhou dobu docela dobře snášejí, právě tak jako později budou moci trvale existovat vedle sebe v nevědomí. Někdo také namítne, že chování malého chlapce vyplývá z egoistických motivů a nijak neopravňuje k předpokladu nějakého erotického komplexu. Matka pečuje o všechny potřeby dítěte, a dítě má proto zájem na tom, aby se nestarala o žádnou další osobu. Také to je správné, ale brzy se ukáže, že v této i v podobných situacích poskytuje egoistický zájem jenom základ, na který se váže hnutí erotické. Jestliže hošík dává najevo ve vztahu k matce zcela nezahalenou sexuální zvědavost, požaduje-li, aby u ní mohl v noci spát, chce-li být mermomocí přítomen při jejím mytí a oblékání nebo pokouší-li se ji dokonce svést, jak to matka nejednou konstatuje a se smíchem o tom vypráví, pak je erotická povaha této vazby na matku přece jenom mimo jakoukoli pochybnost. Nesmíme také zapomínat, že tutéž péči matka věnuje i své dcerušce, aniž dosáhne stejného účinku, a že otec s ní dost často závodí v získávání chlapcovy náklonnosti, aniž se mu podaří vydobýt si u něho stejný význam jako matka. Zkrátka, že prvek pohlavní preference nelze z této situace žádnou kritikou eliminovat. Z hlediska egoistického zájmu by bylo od malinkého muže jedině nemoudré, kdyby nechtěl ve svých službách strpět raději dvě osoby než pouze jednu z nich. Vylíčil jsem, jak pozorujete, jen vztah chlapce k otci a matce. U malého děvčátka se utváří s nutnými obměnami zcela obdobně. Něžná náklonnost k otci, potřeba odstranit matku jako přebytečnou a zaujmout její místo a koketérie pracující už se všemi prostředky pozdějšího ženství vytvářejí právě u malého děvčátka rozkošný obrázek, pro který zapomínáme na vážnost a případné těžké důsledky této infantilní situace. Neopomeňme dodat, že rozhodující vliv na probuzení oidipského postoje u dítěte mají často i sami rodiče, kteří se rovněž řídívají pohlavní přitažlivostí, a kde je víc dětí, dává otec ve svých projevech něžnosti zcela zřetelně přednost dcerušce a matka synovi. Ale spontánní povaha dětského oidipského komplexu nemůže být ani touto okolností uvedena doopravdy v pochybu. Když jsou tu ještě další děti, rozšiřuje se oidipský komplex v komplex rodinný. Tito sourozenci jsou přijímáni s nelibostí a dítě je ve svých přáních bez rozpaků hledí odstranit, při čemž motivace tohoto postoje se opět opírá o egoistickou újmu. Ba těmto nenávistným pocitům děti zpravidla dávají daleko spíš slovní výraz než pocitům vyplývajícím z komplexu rodičovského. Jestliže se takové přání splní a smrt neočekávaný přírůstek brzy zase odstraní, můžeme se z pozdější analýzy dovědět, jak závažným zážitkem bylo pro dítě toto úmrtí, i když třeba neutkvělo v jeho paměti. Dítě, které bylo narozením malého sourozence zatlačeno na druhé místo a pro první dobu od matky skoro izolováno, zapomíná jí jen těžko, že bylo takto odstrčeno; objevují se u něho pocity, které bychom u dospělého označili jako těžké rozhořčení, a stanou se často i základem trvalého odcizení. O tom, že na tuto životní zkušenost dítěte navazuje obvykle sexuální bádání se všemi svými důsledky, jsme se už zmínili. Jak tito sourozenci povyrůstají, postoj k nim se významným způsobem mění. Chlapec si 239 v náhradu za nevěrnou matku může zvolit sestru za objekt lásky; mezi několika bratry, kteří se ucházejí o mladší sestřičku, vznikají už v dětském pokoji vztahy nepřátelského soupeřství, významné i pro budoucí život. Malé děvčátko nachází v starším bratrovi náhradu za otce, který jí nevěnuje už takovou něžnou péči jako v prvních letech života, nebo jí má mladší sestra nahradit dítě, které si marně přála od otce. Takovéto a mnohé další podobné věci vám ukazuje přímé pozorování dětí a kritický rozbor jejich zřetelně uchovaných vzpomínek z dětských let, které nebyly analýzou nijak ovlivněny.

Vyvodíte z nich mimo jiné, že místo, které dítě zaujímá v řadě, v níž šly děti za sebou, je něčím pro utváření jeho pozdějšího života nanejvýš významným, něčím, nač by se měl brát zřetel v každém životopise. Ale co je ještě závažnější, v souvislosti s těmito vysvětleními, získanými zcela bez námahy, se neubráníte úsměvu, vzpomenete-li na to, čím se zákaz incestu pokouší vysvětlit věda. Co tu všechno nebylo vynalezeno? Pohlavní náklonnost je prý soužitím od raného dětství odvrácena od ostatních členů téže rodiny patřících druhému pohlaví, anebo prý jde o vrozený odpor k incestu, který je psychickým odrazem biologické tendence směřující k tomu, aby se zabránilo míšení příbuzných jedinců! Přitom se zcela zapomíná, že by nebylo zapotřebí žádného takového neúprosného zákazu stanoveného zákonem a mravem, kdyby existovala nějaká spolehlivá přirozená zábrana proti pokušení k incestu. Pravda je zcela opačná. První volba objektu je u lidí pravidelně volbou incestní, u muže zaměřenou na matku a sestru, a je zapotřebí nejpřísnějších zákazů, aby se tento i nadále působící infantilní sklon neprojevil reálnými účinky. U dosud žijících primitivů, u divošských národů, jsou incestní zákazy ještě ostřejší než u nás a právě nedávno ukázal ve skvělé práci Th. R e i k, že smyslem divošských ritů, vázajících se k uznání jinocha za dospělého a znázorňujících znovuzrození, je uvolnit incestní vazbu chlapce na matku a smířit jej s otcem. Mytologie nás poučuje, že incest, k němuž lidé údajně pociťují takový odpor, je u bohů bez rozpaků připouštěn, a z historie starověku se můžete dovědět, že incestní sňatek se sestrou byl pro osobu panovníka posvátným předpisem (u starých faraónů, u peruánských Inků). Jde tedy o privilegium, které je obecnému davu odepřeno. Incest s matkou je jedním Oidipovým zločinem, otcovražda je jeho zločinem druhým. Jsou to mimochodem právě oba velké zločiny, které zapovídá i první společenské a náboženské zřízení lidstva, totemismus. Obraťme se nyní od přímého pozorování dětí k analytickému zkoumání u dospělého člověka, který onemocněl neurózou. Čím analýza přispívá k dalšímu poznání oidipského komplexu? Nu, to lze říci krátce. 240 Prokazuje, že se tu vyskytuje v té podobě, jak o něm vypráví pověst; zjišťuje, že každý neurotik byl sám jakýmsi Oidipem, anebo, což je v podstatě totéž, že se v reakci na tento komplex stal Hamletem. Analytický obraz oidipovského komplexu je pochopitelně zvětšeným a hrubým provedením infantilní skici. Nenávist vůči otci a přání jeho smrti nejsou už jen nesměle naznačeny, něžný vztah k matce prozrazuje svůj cíl, mít ji jako ženu. Smíme tato křiklavě vyjádřená a extrémní citová hnutí skutečně připisovat oněm něžným dětským létům, anebo nás analýza mate tím, že se do věci vměšuje nějaký nový faktor? Ten není těžké odhalit. Pokaždé, když nějaký člověk vypráví o minulosti, i když jde třeba o dějepisce, musíme brát zřetel na to, co do minulosti bezděky zpětně vkládá z přítomnosti a z dob, které je od sebe dělí, takže její obraz falšuje. V případě neurotika je dokonce otázkou, zda je toto zpětné promítání tak docela neúmyslné; později poznáme, jaké mohou být jeho motivy, a budeme muset vůbec fakt "zpětných fantazií" vkládaný do rané minulosti patřičně zhodnotit. Snadno také odhalíme, že nenávist vůči otci je zesílena řadou motivů, které pocházejí z pozdějších dob a vztahů, a že sexuální přání zaměřená na matku vzala na sebe formy, které dítěti musely být ještě cizí. Ale marně bychom se namáhali, kdybychom chtěli celek oidipského komplexu vysvětlit zpětnými fantaziemi a odvozovat z pozdějších období. Infantilní jádro i větší nebo menší část různých dalších přídavků zůstává i pak v souladu s tím, co potvrzuje přímé pozorování dítěte. Za analyticky zjištěnou podobu oidipského komplexu se skrývá klinický fakt, který je prakticky nanejvýš významný. Dovídáme se, že v době puberty, kdy začne sexuální pud poprvé uplatňovat svoje nároky v plné síle, jsou staré rodinné a incestní objekty opět

přejímány a znovu libidinózně obsazovány. Infantilní volba objektu byla jenom slabou předehrou volby objektu v pubertě, ale předehrou, která udává směr. Při této pubertální volbě objektu probíhají nyní velmi intenzívní citové procesy ve směru oidipského komplexu i v reakci na něj, ale protože jejich předpoklady se staly neúnosné, musí tyto procesy zůstat z velké části mimo vědomí. Od této doby musí se lidské individuum potýkat s velkou úlohou, oprostit se od rodičů; teprve po jejím vyřešení může přestat být dítětem a stát se členem sociálního společenství. Pro syna spočívá tato úloha v tom, odpoutat své libidinózní tužby od matky, aby jich mohl použít k volbě nějakého reálného cizího objektu lásky, a smířit se s otcem, pokud setrval v soupeřském postoji vůči němu, nebo se oprostit od jeho tlaku, jestliže v reakci na infantilní vzpouru upadl v závislost na něm. Tyto úkoly stojí před každým člověkem; je pozoruhodné, jak zřídka se je podaří vyřešit ideálně, tj. psychologicky i sociálně správným způsobem. Neurotikům se však toto rozřešení nepodaří vůbec, syn zůstane na celý život podřízen autoritě otcově a není s to přenést svoje libido na cizí sexuální objekt. Totéž, jen 241 v opačné kombinaci, se může stát údělem dcery. V tomto smyslu platí oidipský komplex právem za jádro neuróz. Jistě tušíte, pánové, jak letmo tu přecházím přes velké množství teoreticky i prakticky významných okolností, které s oidipským komplexem souvisejí. Nepouštím se také do výkladů o jeho obměnách a jeho možné převrácené formě. Pokud jde o vzdálenější vztahy, chci vám ještě jenom naznačit, že má, jak se ukázalo, zcela rozhodující význam pro básnickou tvorbu. Otto Rank v záslužné knize prokázal, že dramatikové všech dob čerpali své náměty hlavně z oidipského a incestního komplexu, z jeho obměn a zastřených podob. Beze zmínky nemůže zůstat ani fakt, že v obou zločinných tužbách oidipského komplexu byly rozpoznáni praví reprezentanti nespoutaného pudového života už dávno před psychoanalýzou. Mezi spisy enc~rklopedisty Diderota najdete proslulý dialog "Le neveu de Rameau , ) který nezpracoval německy nikdo menší než sám G o e t h e . Tam můžete číst i pozoruhodnou větu: Si le petit sauvaqe était abandonné á lui-méme, qu'il conserva toute son imbécillité et qu'il réunit au peu de raison de I énfant au berceau la violence des passions de I homme de trente ans, il tordrait le cou á son pěre et coucherait avec sa měre.2) Ale ještě něco jiného nemohu pominout. Matka-manželka Oidipova nás neupomenula nadarmo na sen. Vzpomínáte si ještě na výsledek našich analýz snů, na to, že přání vytvářející sen bývají tak často perverzní a incestní povahy a že prozrazují netušené nepřátelství vůči nejbližším a milovaným členům rodiny? Ponechali jsme tenkrát neobjasněno, odkud se tato zlá hnutí berou. Nyní si to můžete zodpovědět sami. Jsou to raně infantilní, ve vědomém životě už dávno likvidovaná umístění libida a obsazení objektů, která za noci pořád ještě dokazují svoji existenci a v jistém smyslu i schopnost určitých výkonů. Protože však takovéto perverzní, incestní a vražednické sny mají všichni lidé, nejenom neurotici, můžeme z toho vyvodit, že i lidé dnes normální prošli ve svém vývoji cestou vedoucí přes perverze a objektivní obsazení oidipského komplexu, že tato cesta je cestou normálního vývoje a že nám neurotici ukazují pouze ve zvětšené a hrubší podobě to, co existuje, jak nám prozrazuje analýza snů, iL zdravého člověka. A to je jeden z důvodů, proč jsme se před studiem neurotických symptomů zabývali nejprve studiem snů. 1) Synovec Rameauúv.

2) Kdyby malý divoch byl ponechán sám sobě, kdyby si uchoval všechnu svoji slabomyslnost a nepatrný rozum dítěte v kolébce by sloučil se silou vášní, jakou se vyznačuje třicetiletý muž, zakroutil by krkem svému otci a spal by se svou matkou. XXII. PREDNAŠKA Hlediska vývoje a regrese. Etiologie Dámy a pánové! Slyšeli jsme, že libidinózní funkce prochází dlouhým vývojem, než může způsobem, který je označován jako normální, vstoupit do služeb rozmnožování. Chtěl bych vám jen předvést, jaký význam má tato skutečnost pro vznik neuróz. Myslím, že to bude v souhlase s teoriemi obecné patologie, budeme-li předpokládat, že takový vývoj s sebou nese dvojí nebezpečí, za prvé nebezpečí zabrzdění a za druhé nebezpečí regrese. To znamená, že při všeobecné tendenci biologických procesů k různým variacím se jistě někdy stane, že ne všechny přípravné fáze proběhnou stejně dobře a že nejsou všechny plně překonány; některé části libidinózní funkce budou trvale zadrženy na těchto raných stupních a celkový obraz vývoje se bude vyznačovat jistou mírou vývojových zástav. Pokusme se najít obdoby k těmto procesům v jiných oblastech. Když celý jeden národ opustí svá sídla, aby si vyhledal nová, jako se to častěji stalo v dřívějších obdobích lidských dějin, pak jistě nedorazí na nové místo v plném počtu. Nehledíme-li na jiné ztráty, muselo nutně a pravidelně docházet k tomu, že se malé houfy a skupiny putujících cestou zastavili a na těchto zastávkách se pak usadili, zatímco hlavní dav táhl dál. Anebo abychom zvolili nějaké bližší přirovnání, víte, že u nejvyšších savců mužské pohlavní žlázy, umístěné původně hluboko uvnitř břišní dutiny, se v určitém období nitroděložního života začnou stěhovat, takže se nakonec octnou téměř bezprostředně pod kůží při dolní části pánve. Jako následek tohoto stěhování zjistíme pak u jistého počtu jednotlivců mužského pohlaví, že jeden z párových orgánů zůstal v pánevní dutině, nebo natrvalo zaujal pozici v takzvaném tříselném kanálu, kterým obě varlata při svém stěhování musela projít, anebo že alespoň tento kanál, který má normálně po sestupu varlat srůst, zůstal otevřený. Když jsem jako mladý student prováděl pod vedením v. Brůcka svoji první vědeckou práci, studoval jsem původ zadních míšních kořenů u jedné malé, ještě velmi archaicky utvářené ryby. Zjistil jsem, že nervová vlákna těchto kořenů vznikají z velkých buněk v zadním rohu šedé hmoty, což o jiných živočiších vybavených míchou neplatí. Ale brzy nato jsem objevil také, že takové buňky se vyskytují vně šedé hmoty po celém úseku až k takzvanému 243 spinálnímu gangliu zadního kořene; z toho jsem vyvodil, že buňky těchto gangliových seskupení putovaly z míchy do kořenového úseku nervů. To potvrzuje i evoluční historie; u této malé rybky byla však celá tato cesta zřetelně vyznačena roztroušenými buňkami. Při hlubším rozboru vám ovšem nedá velkou práci postřehnout slabá místa těchto přirovnání. Formulujme to tedy raději přímo: soudíme, že u každé jednotlivé sexuální tendence může dojít k tomu, že jednotlivé její části zůstanou na ranějších stupních vývoje, i když ostatní části dosáhnou konečného cíle. Rozpoznáváte při tom, že si každou takovou tendenci představujeme jako nepřetržitý proud trvající od počátku života a do jisté míry uměle rozčleňovaný v sled oddělených náporů. Váš dojem, že tato představa by potřebovala další objasnění, je správný, ale pokus o takové

objasnění by nás zavedl příliš daleko. Konstatujme tedy pouze tolik, že takové setrvání určité dílčí tendence na nějakém ranějším stupni budeme nazývat f i x ac í (totiž fixací pudu). Druhé nebezpečí takového stupňovitého vývoje spočívá v tom, že i části, které dospěly dál, se snadno mohou zpětným pohybem vrátit zase na jeden z těchto ranějších stupňů, což označujeme jako regresi. Příslušná tendence bude k takové regresi podnícena tehdy, když výkon její funkce, tedy dosažení cíle, kterým je ukájena, naráží v pozdější nebo výše vyvinuté formě na silné vnější překážky. Je nasnadě předpokládat, že fixace a regrese nejsou navzájem nezávislé. Čím silnější jsou fixace, k nimž došlo v průběhu vývoje, tím spíš se funkce vyhne vnějším nesnázím regresí až k oněm fixacím, tím menší odpor je tedy plně vyvinutá funkce schopna klást zevním překážkám. Představte si jen, že když určitý stěhující se národ zanechal na jednotlivých zastávkách své pouti silné oddíly, bude pro ty, kdo postupovali dál vpřed, snazší vrátit se v případě, že byli poraženi nebo že narazili na příliš silného nepřítele, zase zpátky na tato místa. Ale nebezpečí porážky jim bude také hrozit tím spíš, čím větší počet jejich příslušníků takto cestou odpadl. Pro pochopení neuróz je důležité, abyste tento vztah mezi fixací a regresí nepouštěli ze zřetele. Získáte tak bezpečný opěrný bod při řešení otázky, jaké jsou příčiny neuróz, otázky jejich etiologie, k níž se brzy dostaneme. Nejdříve se však ještě pozdržíme u regrese. Podle toho, co je vám nyní známo o vývoji libidinózní funkce, můžete očekávat regresi dvojího druhu, návrat k prvním libidinózně obsazeným objektům, které jsou, jak víme, incestní povahy, a návrat celkové sexuální organizace na ranější stupeň. Oba druhy regrese se vyskytují u přenosových neuróz a hrají v jejich mechanismu velkou roli. Zejména návrat k prvním incestním objektům libida je rysem, který lze u neurotiků najít s pravidelností přímo únavnou. O regresích libida se dá říci daleko víc, přihlédneme-li také k jiné skupiněneuróz, k takzvaným neurózám narcistickým, což v tomto okamžiku nemáme v úmyslu. Tyto choroby nám umožňují poznat ještě i jiné vývojové procesy libidinózní funkce, o nichž jsme se doposud nezmínili, a ukazují nám příslušné nové druhy regrese. Myslím však, že vás teď především musím upozornit, abyste nezaměňovali regresi a vytěsnění, a pomoci vám, abyste si vztahy mezi oběma těmito procesy ujasnili. Vytěsnění je, jak si vzpomínáte, onen pochod, kterým se nějaký akt schopný uvědomění, tedy akt příslušící k systému Pv., stává nevědomým, je tedy zatlačen do systému Nv.1) A zrovna tak mluvíme o vytěsnění i tehdy, když nevědomý duševní akt není vůbec připuštěn do nejbližšího předvědomého systému, nýbrž je hned na prahu vykázán cenzurou. S pojmem vytěsnění není tedy pojen žádný vztah k sexualitě; prosím, mějte to dobře na paměti. Označuje čistě psychologický pochod, který můžeme ještě tak nejlépe charakterizovat, jestliže ho označíme jako pochod to p i c ký. Tím chceme říci, že má co dělat s oním předpokladem jednotlivých psychických prostorů, anebo chceme-li tyto hrubé pomocné představy nechat zase stranou, s výstavbou psychického aparátu z odlišných psychických systémů. Toto srovnání nás teprve upozorňuje, že jsme slova "regrese"

nepoužívali doposud v jeho obecném, nýbrž ve zcela speciálním významu. Dáte-li mu jeho obecný smysl, takže bude označovat prostě návrat z vyššího stupně vývoje na stupeň nižší, pak bude i vytěsnění spadat pod pojem regrese, neboť může být rovněž popsáno jako návrat na dřívější stupeň ve vývoji určitého psychického aktu. Jenomže při vytěsnění nám na tomto zpětném směru nezáleží, neboť o vytěsnění v dynamickém smyslu mluvíme i tehdy, když byl určitý psychický akt na nižším stupni nevědomí prostě zadržen. Vytěsnění je právě pojmem topicko-dynamickým, regrese pojmem čistě deskriptivním. To, co jsme doposud označovali jako regresi a uvedli ve vztah k fixaci, znamenalo pro nás výlučně jen návrat libida k ranějším stadiím vývoje, tedy něco od vytěsnění ve své podstatě odlišného a na něm zcela nezávislého. Nemůžeme ani říci, že regrese libida je pochodem čistě psychickým, a nevíme, jak ji máme v psychickém aparátu lokalizovat. I když duševní život velice silně ovlivňuje, hraje v ní přece jen nejvýznačnější roli faktor organický. Výklady tohoto druhu, pánové, musí nutně vypadat trochu nezáživně. Obraťme se ke klinickým faktům, abychom je mohli aplikovat působivějším způsobem. Víte, že hysterie a nutkavá neuróza jsou dvě hlavní onemocnění reprezentující skupinu přenosových neuróz. Nuže, u hysterie existuje sice regrese libida k prvotním incestním sexuálním objektům, a zcela pravidelně, ale dohromady žádná regrese na nějaký ranější stupeň sexuální organizace. Zato připadá v hysterickém mechanismu hlavní role 1) Systém Pv. - systém předvědomí, systém Nv. - systém, nevědomí. (Pozn. překl.) 245 vytěsnění. Mohu-li si dovolit doplnit naši dosavadní bezpečnou znalost této neurózy určitou konstrukcí, dala by se situace popsat tímto způsobem: Sjednocení dílčích pudů pod primátem genitálií je dokončeno, ale jeho výsledky narážejí na odpor předvědomého systému spjatého s vědomím. Genitální organizace platí tedy pro nevědomí, ale nikoli současně pro předvědomí, a toto odmítnutí ze strany předvědomí vytváří jistý obraz, který má určité shody se stavem před prvenstvím genitálií. Je to však přesto něco zcela jiného. - Z obou regresí libida je regrese k ranější fázi sexuální organizace zdaleka nejnápadnější. Protože u hysterie chybí a protože celé naše pojetí neuróz je ještě přespříliš pod vlivem studia hysterie, k němuž se přistoupilo nejdříve, ujasnil se nám i význam regrese libida daleko později než význam vytěsnění. Buďme připraveni na to, že budeme muset svá hlediska ještě dále rozšířit a přehodnotit, budeme-li moci vzít v úvahu kromě hysterie a nutkavé neurózy ještě i jiné, narcistické neurózy. U nutkavé neurózy je naopak regrese libida na předstupeň sadisticko-anální organizace faktem nejnápadnějším a pro symptomy, kterými se projevuje, rozhodujícím. Erotický impuls musí se pak maskovat jako impuls sadistický. Nutkavá představa: chtěl bych tě zavraždit, neznamená pak, oprostíme-li ji od jistých přídavků, které ovšem nejsou náhodné, nýbrž nezbytné, v podstatě nic jiného, než: chtěl bych z tebe mít požitek v lásce. Připočtěte k tomu, že současně došlo i k regresi objektní, takže se tyto impulsy vztahují jen na nejbližší a nejmilovanější osoby, a můžete si pak udělat představu o zděšení, jaké tyto nutkavé představy u pacienta vyvolávají, a současně i o tom, jak cizí se jeví jeho vědomému vnímání. Ale i vytěsnění má na mechanismu těchto neuróz svůj velký podíl, který ovšem nelze ve stručném nástinu, jakým je tento náš úvod, tak snadno rozebrat. Regrese libida bez vytěsnění by nikdy nevedla k neuróze, nýbrž vyústila by v perverzi. Z toho vidíte, že právě vytěsnění je oním procesem, který je neuróze nejvlastnější a nejlépe ji charakterizuje. Možná, že se mi však také jednou naskytne příležitost vyložit vám, co víme o mechanismu perverzí, a pak uvidíte, že ani zde se věci nemají tak jednoduše, jak bychom si to rádi v představách zkonstruovali. Pánové! Myslím, že se s výklady o fixaci a regresi libida, které jste právě vyslechli, nejspíše smíříte, budete-li je pokládat za přípravu ke zkoumání etiologie neuróz. O té jsem vám zatím

pověděl teprve jedinou věc, že totiž lidé onemocnějí neurózou, když je jim odňata možnost ukojit svoje libido, že tedy onemocnějí, jak jsem se vyjádřil, z "odepření", a že jejich symptomy jsou právě náhradou za toto odepřené ukojení. Tím přirozeně nemělo být řečeno, že každé odepření libidinózního ukojení vede u každého, koho postihne, k neuróze, nýbrž jenom tolik, že ve všech prozkoumaných případech neurózy bylo možno faktor odepření prokázat. Tvrzenínelze tedy obrátit. Jistě jste také pochopili, že toto tvrzení nemělo snad odhalit celé tajemství etiologie neuróz, nýbrž vyzvedlo právě jen jednu závažnou a nezbytnou podmínku. Nyní nevíme, máme-li při dalším rozboru této poučky obrátit pozornost spíše na povahu odepření, nebo na zvláštní vlastnosti toho, kdo je jím postižen. Odepření je přece jen zcela zřídka odepřením všestranným a absolutním; aby mělo patogenní účinky, musí se týkat onoho druhu ukojení, po němž jediném daná osoba touží, jehož jediného je schopna. Vcelku existuje mnoho způsobů, jak snášet nedostatek libidinózního ukojení, aniž vede k nemoci. Především známe lidi, kteří jsou s to se takové újmě beze škody podvolit; nejsou pak šťastní, souží se nesplněnou touhou, ale neonemocnějí. Pak musíme vzít také zřetel na to, že právě sexuální pudová hnutí jsou výjimečně plastická, mohu-li se tak vyjádřit. Mohou se navzájem zastupovat, jedno může převzít intenzitu druhého; jestliže jednomu z nich je ukojení realitou odepřeno, může ukojení druhého poskytnout plné odškodnění. Jejich vzájemný poměr připomíná síť spojitých kanálů naplněných tekutinou, a to přes tu skutečnost, že jsou podřízena primátu genitálií, což nelze zrovna pohodlně spojit v jediné představě. Dále jeví dílčí sexuální pudy, stejně jako sexuální tendence z nich složená, velkou schopnost měnit svůj objekt, zaměňovat ho za jiný, tedy i za takový, který je pohodlněji dosažitelný; tato přesunovatelnost a schopnost akceptovat náhražky musí patogenním účinkům odepření vydatně čelit. Z těchto procesů chránících proti onemocněním z nedostatku ukojení jeden získal obzvláštní kulturní význam. Spočívá v tom, že se sexuální tendence vzdá cíle, kterým je slast z ukojení dílčího pudu nebo z rozmnožovacího aktu, a přijme cíl jiný, který s ním geneticky souvisí, ale nemůže už být označen jako sexuální, nýbrž jako sociální. Tento proces nazýváme "sublimace", při čemž se podřizujeme obecnému hodnocení, které staví sociální cíle výše než cíle sexuální, jež jsou v podstatě sobecké. Sublimace je ostatně jen zvláštním případem přimknutí sexuálních tendencí k jiným tendencím nesexuálním. Budeme o ní muset mluvit ještě i v jiné souvislosti. Nyní máte asi dojem, že nedostatek ukojení se díky těmto prostředkům, jak ho snášet, stal něčím bezvýznamným. Nikoliv, svoji patogenní moc si uchovává. Prostředky, které mu mají čelit, nejsou obecně postačující. Míra neukojeného libida, kterou lidé v průměru mohou snést, je omezená. Plastičnost nebo volná pohyblivost libida naprosto není u všech plně uchována a sublimace může vyřídit vždy jen určitý zlomek libida, nehledě na to, že mnoha lidem je sublimační schopnost dána jen ve velmi malé míře. Nejzávažnějším z těchto omezení je zjevně omezení pohyblivosti libida, neboť působí, že ukojení jednotlivce se stává závislým na dosažení velmi skrovného počtu cílů a objektů. Vzpomeňte si jen na to, že 247 nedokonalý vývoj libida zanechává za sebou velmi vydatné, často několikanásobné fixace libida na rané fáze sexuální organizace a objektních vztahů, a že tyto fixace nejsou většinou způsobilé k reálnému ukojení, a pak rozpoznáte ve fixaci libida druhý mocný faktor, který se spolu s odepřením podílí na vyvolání choroby. Ve schematické zkratce to můžeme říci tak, že libidinózní fixace reprezentuje disponující, vnitřní faktor etiologie neuróz, odepření pak faktor akcidenční, vnější.

Využívám této příležitosti, abych vás varoval před zaujímáním stanoviska v jednom zcela zbytečném sporu. Ve vědeckém životě bývá velmi oblíbeným zvykem vyčlenit nějakou část pravdy, postavit ji na místo celku a zbytek, který není o nic méně pravdivý, pak potírat jejím jménem. Tímto způsobem se už odštěpilo od psychoanalytického hnutí několik směrů, z nichž jeden uznává jen pudy egoistické, kdežto pudy sexuální popírá, jiný bere zřetel jen na vliv reálných životních úkolů, ale přehlíží vliv individuální minulosti, apod. Zde se pak naskýtá příležitost k podobné kontrapozici a k podobnému sporu: Jsou neurózy chorobami exogenními nebo e n d o g e n n í m i, nevyhnutelným následkem určité konstituce, nebo výsledkem jistých škodlivě účinkujících (traumatických) životních zážitků, speciálně: jsou vyvolávány libidinózní fixací (a sexuální konstitucí vůbec), anebo tlakem odepření? Toto dilema se mi vcelku nezdá o nic moudřejší než třeba dilema: vzniká dítě plodícím aktem otcovým, nebo početím, které je nutno připsat matce? Obě podmínky jsou stejně nepostradatelné, odpovíte mi právem. U příčin, které vyvolávají vznik neuróz, je poměr ne-ii zcela týž, tedy přece alespoň velmi podobný. Hledíme-li k příčinám neurotických onemocnění, tvoří jednotlivé případy řadu, v níž jsou oba faktory - sexuální konstituce a zážitek, nebo chcete-li: libidinózní fixace a odepření -zastoupeny takovým způsobem, že jeden vzrůstá, když druhý klesá. Na jednom konci řady jsou případy, o nichž můžete s přesvědčením říci: Tito lidé by byli následkem svého odlišného libidinózního vývoje onemocněli v každém případě, ať by byli prožili cokoli, ať by je byl život jakkoli šetřil. Na druhém konci jsou případy, u nichž musíte naopak usoudit, že by tito lidé byli jistě nemoci unikli, kdyby je byl život nepřivedl do té nebo oné situace. U případů uvnitř řady se setkává větší nebo menší podíl disponující sexuální konstituce s větším nebo menším podílem traumatizujících životních nároků. Jejich sexuální konstituce by nevedla k neuróze, kdyby nebyli měli takové zážitky, a tyto zážitky by na ně nebyly traumaticky působily, kdyby libidinózní poměry byly jiné. Mohu v této řadě snad přiznat jistou převahu významu disponujících faktorů, ale i toto přiznání závisí na tom, jak široce vymezíte hranice neurotických jevů. Pánové! Navrhuji vám, abychom řady tohoto typu označili jako řady doplňkové, a předem vás upozorňuji, že budeme mít důvod konstruovat ještě i jiné takové řady. 248 Houževnatost, s níž libido lpí na určitých směrech a objektech, lepivost libida, abychom tak řekli, jeví se nám jako samostatný, individuálně proměnlivý faktor, u něhož vůbec nevíme, na čem závisí, a jehož význam pro etiologii neuróz už zajisté nebudeme podceňovat. Ale těsnost této závislosti by nebylo dobře ani přeceňovat. Zrovna taková "lepivost" libida se totiž - z neznámých důvodů - vyskytuje vedle četných jiných podmínek i u normálního člověka a jako rozhodující faktor ji lze zjistit u osob, které jsou v jistém smyslu protikladem neurotiků, u perverzních. Už před vznikem psychoanalýzy bylo známo ( Bi net), že v anamnéze perverzních lze velmi často objevit nějaký velmi časný dojem vyvolaný abnormálním pudovým zaměřením nebo abnormální volbou objektu, dojem, na kterém pak libido této osoby utkvělo na celý život. Často nedovedeme říci, co vlastně tento dojem uzpůsobilo, aby na libido působil tak intenzívní přitažlivostí. Povím vám o jednom takovém případu, který beru z vlastního pozorování. Muž, pro kterého pohlavní ústrojí a všechny ostatní půvaby ženy nic neznamenají, který může být uveden do neodolatelného sexuálního vzrušení jen obutou nohou určitého tvaru, si je s to vzpomenout na zážitek ze šestého roku života, který se pro fixaci jeho libida stal rozhodující. Seděl na židličce vedle guvernantky, u níž měl mít hodinu angličtiny. Guvernantka, stará, hubená a nehezká dívka s vodově modrýma očima a ohrnutým nosem, měla ten den nemocnou nohu a položila si ji proto nataženou a obutou do sametového pantoflíčku na polštářek; noha sama byla při tom zakryta

co nejdecentněji. Taková hubená, šlachovitá noha, jak ji tenkrát viděl u guvernantky, stala se nyní, po nesmělém pokusu o normální sexuální aktivitu v pubertě, jeho jediným sexuálním objektem, a připojily-li se k této noze ještě jiné rysy, které upomínaly na typ oné anglické guvernantky, byl tento muž neodolatelně uchvácen. Tato fixacé libida jej však neučinila neurotikem, nýbrž perverzním, fetišistou nohy, jak říkáme. Třebaže je tedy nadměrná a navíc ještě předčasná fixace libida pro vznik neuróz nezbytná, okruh jejích účinků nicméně, jak vidíte, oblast neuróz daleko přesahuje. Také tato podmínka je sama o sobě právě tak málo rozhodující jako zmíněné už odepření. Zdá se tedy, že problém příčin, které vyvolávají neurózy, se komplikuje. Psychoanalytické zkoumání nás také skutečně seznamuje s novým faktorem, na který v naší etiologické řadě nebyl vzat zřetel a který nejlépe poznáváme u případů, kde neurotické onemocnění náhle narušilo zdravotní stav až do té doby dobrý. U těchto osob pravidelně pozorujeme náznaky rozporu mezi jednotlivými toužebnými hnutími, nebo jak jsme zvyklí říkat, psychického konfliktu. Část osobnosti zastává jistá přání, jiná část se proti nim vzpírá a snaží se je zapudit. Bez takového konfliktu neexistuje žádná neuróza. To není, zdálo by se, nic zvláštního. Víte, že náš duševní život je ustavičně rozviřován konflikty, které musíme řešit. Má-li se tedy 249 takový konflikt stát patogenním, musí být zajisté splněny nějaké zvláštní podmínky. Můžeme položit otázky, co to je za podmínky, mezi kterými psychickými silami se tyto patogenní konflikty odehrávají, jaký vztah má takový konflikt k ostatním faktorům, které neurózu pódmiňují. Doufám, že vám na tyto otázky budu moci dát postačující odpovědi, byť i jen schematicky zkrácené. Konflikt je vyvolán odepřením, když je libido, připravené o možnost ukojení, odkázáno na to, hledat si jiné objekty a cesty. Podmínkou při tom je, že tyto ostatní objekty a cesty budí u určité části osobnosti nelibost, takže je vyneseno veto, které nový způsob A ukojení nejprve znemožní. Odtud vede pak cesta k tvorbě symptomů, cesta, kterou budeme sledovat později. Odmítnuté libidinózní tendence se dokážou prosadit jistými oklikami, při čemž je ovšem zřetel na onen zákaz nutí k jistým deformacím a k jistému zmírnění. Tyto okliky jsou právě cesty, kterými se dochází k tvorbě symptomů, symptomy jsou pak oním novým nebo náhradním ukojením, jehož nutnost byla vyvolána faktem odepření. Význam psychického konfliktu je možno vyjádřit i jiným způsobem, když totiž řekneme: aby vnější odepření mělo patogenní účinek, musí k němu přistoupit ještě také odepření vnitřní. Vnější odepření a vnitřní odepření se pak ovšem týkají navzájem rozdílných cest a objektů. Vnější odepření ruší jednu možnost ukojení, vnitřní odepření by chtělo vyloučit druhou možnost, a kvůli té právě propukne konflikt. Tomuto způsobu popisu dávám přednost, neboť je v něm ztajen jistý skrytý obsah. Poukazuje totiž na pravděpodobnost, že vnitřní zábrany vzešly kdysi v pravěku lidského vývoje z překážek vnějších. Jakého druhu jsou však ony síly, od nichž vycházejí námitky proti libidinózní tendenci, ona druhá strana v patogenním konfliktu? Jsou to, zcela obecně řečeno, pudové síly nesexuální. Označujeme je souborně jako "pudy jáské"; psychoanalýza přenosových neuróz nám neposkytuje nijak dobrý přístup k jejich dalšímu rozboru, poznáváme je nanejvýš poněkud skrze různé formy odporu, které musí analýza překonávat. Patogenní konflikt je tedy konflikt mezi pudy jáskými a pudy sexuálními. V celé řadě případů to vypadá zdánlivě, jako by mohlo jít i o konflikt mezi různými tendencemi čistě sexuálními; ale to je v podstatě totéž, neboť z obou sexuálních tendencí, které se ocitly v konfliktu, je vždy jedna, abychom tak řekli,

odpovědnou pacientovu Já, kdežto druhá provokuje toto Já k obrannému postoji. Je to tedy i v těchto případech konflikt mezi Já a sexualitou. Pánové! Znovu a znovu, kdykoli psychoanalýza poukázala na to, že nějaký duševní proces je třeba vyvozovat ze sexuálních pudů, bylo jí rozhořčeně namítáno, že člověk není jen samá sexualita, že v duševním životě existují ještě i jiné pudy a zájmy než pouze sexuální, že se nemůže ze sexuality vyvozovat "všechno", apod. Nuže, je velmi potěšující, že takéjednou můžeme být se svými protivníky zajedno. Psychoanalýza nikdy nezapomněla, že existují i pudové síly nesexuální, je od počátku založena na ostrém rozlišení sexuálních pudů a pudů jáských a tvrdila už dříve, než kdokoli vznesl jakoukoli námitku, nikoli snad, že neurózy vznikají ze sexuality, nýbrž že vděčí za svůj vznik konfliktu mezi Já a sexualitou. Nemá také vůbec žádný myslitelný motiv, když zkoumá úlohu sexuálních pudů v nemoci a v životě, aby popírala existenci nebo význam pudů jáských. Jenomže se stalo jejím údělem zabývat se v první řadě sexuálními pudy, protože k těm přenosové neurózy otevřely našemu poznání nejdříve přístup, a protože jí připadl úkol studovat to, co druzí zanedbávali. Není také pravda, že by se psychoanalýza o nesexuální složky osobnosti vůbec nestarala. Právě rozlišení Já a sexuality nám umožnilo obzvlášť jasně poznat, že i jáské pudy procházejí významným vývojem, vývojem, který není na libidu ani zcela nezávislý, ani bez zpětného působení na ně. Vývoj Já známe ovšem mnohem hůře než vývoj libida, protože náhled do výstavby Já slibuje teprve studium narcistických neuróz. Nicméně je tu už pozoruhodný pokus Ferencziho zkonstruovat teoreticky vývojové stupně Já, a přinejmenším na dvou místech jsme pro posouzení tohoto vývoje získali pevné opory. Vůbec si totiž nepředstavujeme, že by libidinózní zájmy nějaké osoby byly od počátku v protikladu k jejím zájmům sebezáchovným; Já se spíše asi na každém stupni snaží zůstat se současnou sexuální organizací v souladu a včlenit ji do své struktury. Střídání jednotlivých fází libidinózního vývoje probíhá asi podle předem daného programu; nelze však vyloučit, že jeho průběh může být ze strany Já ovlivněn, a zrovna tak lze také předpokládat, že mezi vývojovými fázemi Já a libida existuje jistá souběžnost, určitá korespondence; ba narušení této korespondence by mohlo rovněž představovat patogenní faktor. Pro nás je však závažnější, jak se Já chová, zanechá-li libido na nějakém místě svého vývoje silnou fixaci. Může ji akceptovat, a pak se stává v odpovídající míře perverzní, nebo, což je totéž, infantilní. Může však také vůči tomuto utkvění libida zaujmout odmítavý postoj a potom f i xa c i libida odpovídá ve struktuře Já na příslušném místě vytěsnění. Touto cestou dospíváme k poznání, že třetí faktor etiologie neuróz, sklon ke konfliktu, závisí zrovna tak na vývoji Já jako na vývoji libida. Naše poznání příčin, které podmiňují vznik neuróz, je tedy nyní ucelenější. Nejprve je tu, jako nejobecnější podmínka, odepření, potom libidinózní fixace, která pudí libido určitými směry, a za třetí sklon ke konfliktu daný vývojem Já, které taková libidinózní hnutí odmítlo. Situace tedy není tak moc spletitá a neprůhledná, jak se vám pravděpodobně jevila v průběhu mých výkladů. Uvidíme ovšem, že ještě nejsme hotovi. Musíme ještě cosi nového připojit a něco už známého ještě dále rozebrat. Abych vám demonstroval vliv vývoje Já na vytváření konfliktů a tím i na 251 vznik neuróz, rád bych vám teď uvedl jeden příklad, který je sice zcela vymyšlený, ale v žádném bodě se nevzdaluje od pravděpodobnosti. Charakterizujeme ho označením převzatých z titulu jedné Nestroyovy frašky, "V přízemí a v prvním patře". V přízemí bydlí domovník, v prvním patře domácí, bohatý a vznešený pán. Oba mají děti a budeme předpokládat, že dcerušce pana domácího je dovoleno hrát si s proletářským dítětem bez dohledu. Pak se může velmi snadno stát, že hry dětí dostanou nezpůsobný, to je sexuální ráz, že si hrají "na tatínka a na

maminku", pozorují se navzájem při intimních úkonech a dráždí se na genitáliích. Domovníkovo děvčátko, které dnes svých pět nebo šest let mohlo už pozorovat ledacos ze sexuálního života dospělých, převezme při tom třeba roli svůdkyně. Tyto zážitky, i když netrvají nijak dlouho, postačí k tomu, aby u obou děti aktivovaly jistá sexuální hnutí, která se pak po přerušení společných her projevují po několik dalších let masturbací. Potud je mezi nimi shoda; konečný výsledek dopadne u obou dětí velmi odlišně. Domovníkova dcera bude v masturbaci pokračovat až asi do doby, kdy začne mít menstruaci, pak se jí bez nesnází vzdá a o několik let později si najde milence, bude mít možná i dítě a dá se tou či onou životní dráhou, která z ní možná učiní populární umělkyni, jež skončí jako šlechtična. Pravděpodobně bude její osud méně skvělý, ale v každém případě naplní svůj život nezatíženou neurózou, aniž jí předčasná sexuální aktivita nějak uškodila. Jinak dcerka pana domácího. Ta začne mít brzy a ještě jako dítě tušení, že se dopustila něčeho nepatřičného, po kratším čase, ale možná teprve po tvrdém boji se masturbačního ukojení vzdá, a přesto zůstane v její osobnosti něco stísněného. Když se pak jako mladé děvče octne v situaci, kdy by se měla dovědět něco o lidském sexuálním styku, odvrátí se od toho s neujasněným odporem a bude chtít zůstat nevědomá. Pravděpodobně podléhá teď také opětnému nepotlačitelnému nutkání k masturbaci, ale neodvažuje se stěžovat si na ně. V letech, kdy se má jako žena zalíbit nějakému muži, propukne u ní neuróza, která ji připraví o možnost manželství a o životní naději. Podaří-li se nám nyní dospět analýzou k pochopení této neurózy, ukáže se, že toto dobře vychované, inteligentní a ctižádostivé děvče svoje sexuální hnutí plně vytěsnilo, že však tato hnutí, aniž je si toho vědoma, ulpěla na oněch nuzných zážitcích, které měla se svou dětskou kamarádkou. Rozdílnost obou osudů přesto, že zážitek byl stejný, plyne z toho, že u jedné z nich Já prodělalo vývoj, k němuž u druhé nedošlo. Dceři domovníkově se její sexuální aktivita jevila později zrovna tak přirozená a neproblematická jako v dětství. Dcera pana domácího prošla vlivem výchovy a přijala její požadavky. Její Já si vytvořilo z podnětů, kterých se mu dostalo, ideál ženské čistoty a zdrženlivosti, s kterým se sexuální aktivita nesnáší; její intelektuální vzdělání snížilo její zájem o ženskou roli,pro kterou je předurčena. Právě tento vyšší morální a intelektuální vývoj jejího Já ji přivedl do konfliktu s nároky její sexuality. Chci se dnes ještě zdržet u jednoho dalšího bodu ve vývoji Já, a to jak proto, že nám skýtá jisté dalekosáhlé vyhlídky, tak i proto, že právě to, co chci povědět, se dobře hodí k tomu, aby ospravedlnilo ono ostré rozlišování pudů jáských a pudů sexuálních, kterého se rádi přidržujeme a které není zcela samozřejmé. Při posuzování obojího vývojového procesu, vývoje Já i vývoje libida, musíme vzít obzvláštní zřetel na jeden aspekt, kterému se dosud nedostalo příliš často patřičného zhodnocení. Oba procesy jsou v podstatě dědictvím, zkráceným opakováním vývoje, kterým prošlo celé lidstvo od svých prapočátků v průběhu dlouhých časových období. Na vývoji libida lze tento fylogenetický původ, řekl bych, bezprostředně rozeznat. Pomyslete jen na fakt, že u jedné živočišné třídy pohlavní ústrojí úzce souvisí s otvorem ústním, že u jiné třídy je nelze rozlišit od ústrojí vyměšovacího a u další je spjato s orgány pohybu, což všechno najdete poutavě vylíčeno v cenné knize W. Bblsche. U zvířat můžeme vidět, abychom tak řekli, všechny formy perverzí ustrnulé v stabilní sexuální organizaci. Jenomže u člověka je tento fylogenetický aspekt zastřen částečně okolností, že to, co je v podstatě zděděné, si přesto nanovo osvojuje v individuálním vývoji, pravděpodobně proto, poněvadž pořád ještě existují a na každého jednotlivce působí tytéž podmínky, které kdysi vedly ke vzniku dědičného sklonu. Vyjádřil bych to tak, že kdysi působily jako činitel tvořivý, dnes jako činitel vyvolávající. Kromě toho je nepochybné, že průběh předznačeného vývoje může být u každého jednotlivce aktuálními vlivy zvenčí narušen a pozměněn. Ale onu sílu, která lidstvu takový vývoj vnutila a ještě dnes vyvíjí tlak stejným směrem, už známe; je

to opět ono odepření ze strany reality, anebo, dáme-li jí její pravé majestátní jméno, životní nutnost, životní nouze:'Ŕvayxrl. Byla přísnou vychovatelkou a dokázala z nás hodně udělat. Neurotici patří k dětem, u nichž tato přísnost měla špatné následky, ale to se musí riskovat při každé výchově. Toto hodnocení životní nouze jako hybné síly vývoje nám ostatně nebrání, abychom uznali i význam "vnitřních vývojových tendencí", pokud lze jejich existenci dokázat. Je velmi pozoruhodné, že sexuální pudy a pudy sebezáchovné nereagují na reálnou nouzi stejným způsobem. Sebezáchovné pudy a všechno, co s nimi souvisí, jsou vůči výchově povolnější; naučí se záhy nutnosti se přizpůsobit a usměrnit svůj vývoj podle pokynů reality. Je to pochopitelé, neboť objekty, kterých mají zapotřebí, si nemohou opatřit žádným jiným způsobem; bez těchto objektů musí individuum zahynout. Sexuální pudy jsou obtížněji vychovatelné, neboť zpočátku nouzi o objekty neznají. Poněvadž se takřka paraziticky přimykají k jiným tělesným funkcím a ukájejí se autoeroticky na vlastním těle, unikají zprvu výchovnému vlivu 253 reálné nouze, a tento ráz svéhlavosti a neovlivnitelnosti, to, co označujeme jako "nerozumnost", uchovávají si u většiny lidí v určitém směru po celý život. Možnosti výchovného ovlivnění mladistvé osoby končí také zpravidla, když její sexuální potřeby procitnou ve své definitivní síle. Vychovatelé to vědí a zařizují se podle toho; ale možná, že se výsledky psychoanalýzy nechají ještě pohnout k tomu, aby hlavní důraz výchovy přesunuli na první léta dětství, počínaje už kojeneckým věkem. Malý člověk je často ve svém čtvrtém nebo pátém roce už hotov a později jenom ponenáhlu projevuje to, co v něm už vězí. Abychom plně zhodnotili význam uvedeného rozdílu mezi oběma skupinami pudů, musíme začít zdaleka a navodit jednu z oněch úvah, které lze právem označit jako úvahy e k o n o m i c k é . Dostáváme se tím na pole jedné z nejzávažnějších, ale bohužel také nejtemnějších oblastí psychoanalýzy. Klademe si otázku, jestli je možno v práci našeho duševního aparátu rozeznat nějaký základní záměr, a odpovídáme na ni provizorně, že tímto záměrem je úsilí o slast. Zdá se, že veškerá naše duševní činnost je zaměřena na to, množit slast a vyhýbat se nelibostí, že je automaticky regulována principem slasti. Hrozně rádi bychom samozřejmě věděli, jaké jsou podmínky vzniku slasti a nelibostí, ale tato znalost nám právě chybí. Můžeme si troufnout tvrdit jen tolik, že slast je nějak vázána na zmenšení, zeslabení nebo vyhasnutí celkového množství popudů, které dirigují činnost duševního aparátu, nelibost však že je vázána na jeho zvýšení. Zkoumání nejintenzívnější slasti, jaká je člověku dostupná, slasti při pohlavním aktu, zanechává v tomto bodě málo pochyb. Protože při takových procesech, které mají co dělat se slastí, jde o osudy kvantit duševního vzrušení nebo energie, označujeme úvahy tohoto druhu jako úvahy ekonomické. Pozorujeme, že úkol a výkon duševního aparátu můžeme popsat i jinak a obecněji než zdůrazněním samotného úsilí o slast. Můžeme říci, že duševní aparát je podřízen záměru zvládnout a vyřídit kvanta popudů, vzruchů, které přijímá zvenčí i zevnitř. Pokud jde o sexuální pudy, je bezprostředně zřejmé, že od začátku až do konce svého vývoje usilují o slast; uchovávají si tuto původní funkci beze změny. K témuž cíli směřují zpočátku i pudy ostatní, pudy jáské. Ale pod vlivem učitelky nouze se jáské pudy brzy naučí nahrazovat princip slasti jakousi jeho obměnou. Úkol vystříhat se nelibostí se pro ně stává skoro rovnocenným s úkolem usilovat o slast; Já poznává, že je nevyhnutelné vzdát se bezprostředního ukojení, odsunout slast na pozdější dobu, snášet trochu nelibostí a určitých zdrojů slasti se vůbec zříci. Takto vychované Já se stalo "rozumným", nenechává se už ovládat principem slasti, nýbrž řídí se principem reality, který v podstatě rovněž směřuje k dosažení slasti, ale slasti zajištěné tím, že je brán zřetel na realitu, i za tu cenu, že je odsouvána na později a zmenšena.

254 Přechod od principu slasti k principu reality je jedním z nejzávažnějších pokroků ve vývoji Já. Víme už, že sexuální pudy se této části vývoje Já účastní opožděně a i pak se vzpíráním, a později ještě uslyšíme, jaké to má pro člověka následky, že se jeho sexualita spokojuje s tak volným vztahem k vnější realitě. A nyní na závěr ještě jednu poznámku patřící do této souvislosti. Jestliže lidské Já má stejně jako libido svoji vývojovou historii, nepřekvapí vás, když uslyšíte, že existují i "regrese Já", a budete chtít také vědět, jakou roli může tento návrat Já k dřívějším vývojovým fázím mít u neurotických onemocnění. XXIII. PŘEDNAŠKA Dámy a pánové! Pro laika tvoří podstatu choroby symptomy a vyléčení je pro něho odstranění symptomů. Lékař pokládá za důležité rozlišovat symptomy a nemoc a říká, že odstranění symptomů není ještě vyléčením nemoci. Ale jediné, co po odstranění symptomů zbývá z nemoci postižitelného, je schopnost vytvářet symptomy nové. Proto se chceme pro tentokrát postavit na stanovisko laika a předpokládat, že vyzkoumat podstatu příznaků znamená totéž jako nemoc pochopit. Symptomy - hovoříme tu přirozeně o psychických (nebo psychogenních) symptomech a o psychických chorobách - jsou úkony pro život škodlivé nebo alespoň neužitečné, na které si daná osoba často stěžuje jako na něco, co musí provádět nedobrovolně, a které jsou pro ni spojeny s nelibostí nebo utrpením. Jejich hlavní škodlivost spočívá ve ztrátě duševní energie, kterou stojí ony samy, i energie, kterou vyžaduje boj s nimi. Tento obojí výdaj může způsobit při vydatné tvorbě symptomů neobyčejné ochuzení pacientovy osobnosti, pokud jde o duševní energii, kterou disponuje, a tím i její ochromení pro všechny životní úkoly. Poněvadž tento výsledek závisí hlavně na kvantu energie, která je takto spotřebovávána, poznáte snadno, že "být nemocný" je v podstatě praktický pojem. Postavíte-li se však na teoretické stanovisko a nepřihlížíte-li k těmto kvantitativním poměrům, můžete snadno říci, že nemocní, tj. neurotičtí, jsme všichni, neboť podmínky pro tvorbu symptomů lze prokázat i u lidí normálních. O neurotických symptomech už víme, že jsou výsledkem konfliktu, který vznikl o nový způsob libidinózního ukojení. Obě konfliktní síly se v symptomu opět spojují, tvorba symptomů je kompromisem, kterým se smiřují. Proto je symptom také tak odolný; je udržován z obou stran. Víme také, že jedním z obou partnerů v konfliktu je neukojené, realitou odmítnuté libido, které pak musí hledat k ukojení jiné cesty. Zůstane-li realita neúprosná, i když je libido ochotno přijmout místo odepřeného objektu objekt jiný, bude nakonec donuceno dát se cestou regrese a usilovat o ukojení v rámci některého z organizací, které už překonalo, nebo prostřednictvím některého z objektů, kterých se už dřív vzdalo. Na cestu regrese je libido lákáno fixací, kterou na těchto místech svého vývoje zanechalo. Cesty k tvorbě symptomůZde se ostře rozchází cesta k perverzi ~a cesta k neuróze. Jestliže tyto regrese nebudí námitky Já, pak nedojde ani k neuróze a libido dospěje k nějakému reálnému, třebaže už nikoli normálnímu ukojení. Když však Já, které nedisponuje jenom vědomím, ale také přístupy k motorické inervaci a tím i k realizaci duševních tendencí, s těmito regresemi není srozuměno, pak propukne konflikt. Libido má jakoby odříznuté cesty a musí se pokusit ustoupit někam, kde najde podle požadavků principu slasti možnost svodu svých energetických obsazení. Musí se stáhnout z dosahu Já. Takto se mu vymknout dovolují libidu fixace zanechané na vývojové cestě, kterou nyní zpětně postupuje, ony fixace, proti kterým se Já svého času chránilo vytěsňováním. Tím, že libido při svém regresívním proudění obsadí tyto vytěsněné pozice, vymkne se Já a jeho zákonům, odvrhuje však zároveň i všechnu

výchovu, kterou pod vlivem tohoto Já prošlo. Bylo povolné, pokud mu kynulo ukojení; pod dvojitým tlakem vnějšího a vnitřního odepření se stává nepoddajným a vzpomíná si na dřívější lepší časy. To je v podstatě jeho nezměnitelný charakter. Představy, které nyní libido obsazuje svou energií, patří k systému nevědomí a podléhají procesům, jaké jsou v tomto systému možné, zejména zhuštění a přesunům. Tím je opět vytvořena situace, která se plně shoduje se situací při tvorbě snu. Tak jako k původnímu snu, jak se jakožto splnění nějaké nevědomé toužebné fantazie vytvořil v nevědomí, přistupuje kus (před)vědomé činnosti, která provádí cenzuru a po těchto cenzurních zásazích dovoluje tvorbu zjevného snu jako kompromis, tak musí i nevědomá reprezentace libida počítat s pomocí předvědomého Já. Námitky, které v Já vyvolala, vyústí v "protiobsazení" a nutí jí zvolit takový výraz, který může být současně i jejich vlastním výrazem. Takto pak vzniká symptom jako mnohonásobně deformovaná derivace nevědomého splnění libídinózního přání, dovedně vybraná dvojznačnost se dvěma významy, které si navzájem úplně odporují. Ale v tomto posledním bodě lze zjistit mezi tvorbou snu a tvorbou symptomu rozdíl, neboť při tvorbě snu se předvědomý úmysl omezuje na to, udržet stav spánku, nedovolit přístup k vědomí ničemu, co by ho rušilo; netrvá však na tom, že nevědomé toužebné hnutí musí být zakřiknuto ostrým: ,Nikoli, právě naopak!` Smí být tolerantnější, neboť situace spícího je spjata s menším nebezpečím. Cesta k realitě je uzavřena už samotným stavem spánku. Jak vidíte, tento únik libida v konfliktní situaci je umožněn existencí fixací. Regresívní obsazení těchto fixací vede k tomu, že se vytěsnění obejde a dosáhne se svodu - nebo ukojení - libida, při němž ovšem musí být dodrženy podmínky kompromisu. Oklikou přes nevědomí a staré fixace se libidu konečně podařilo dospět k reálnému ukojení, které je ovšem mimořádně omezené a už sotva znatelné. Pokud jde o tento konečný výsledek, dovolte mi připojit dvě poznámky. Všimněte sí nejprve, jak úzce 257 jsou spjaty na jedné straně libido a nevědomí, a na druhé straně Já, vědomí a realita, třebaže k sobě nepatří od samého počátku, a za druhé popřejte sluchu mému upozornění, že všechno, co tu bylo řečeno a co bude řečeno dále, vztahuje se jen na tvorbu symptomů při hysterické neuróze. Kde nachází libido ony fixace, kterých má zapotřebí, aby prorazilo hradbu vytěsnění? V infantilní sexuální aktivitě a prožitcích, v opuštěných dílčích tendencích a v objektech z doby dětství, kterých se kdysi už vzdalo. K nim se tedy libido zase vrací. Význam tohoto dětského období je dvojí; jednak se v něm poprvé ukázaly pudové sklony, které tvoří součást vrozené konstituce, a za druhé byly vnějšími vlivy, náhodnými prožitky, jiné jeho pudy poprvé probuzeny, aktivovány. Podle mého soudu nemůže být pochyb o tom, že máme právo tyto dva momenty odlišit. Pokud jde o projevy vrozené konstituce, nemohou být vysloveny žádné kritické námitky a pochyby, ale analytická zkušenost nás přímo nutí předpokládat, že fixace libida jsou s to zanechat i čistě náhodné dětské prožitky. Nevidím v tom také žádnou teoretickou nesnáz. Konstituční vlohy jsou jistě také výsledkem prožitků dávnějších předků, i ony byly kdysi získány; bez takového získání nových vlastností by neexistovala žádná dědičnost. A je myslitelné, že by se tento proces získávání vlastností, které pak mohou být děděny, zastavil zrovna u té generace, kterou pozorujeme? Význam infantilních prožitků by však neměl být, jak se s oblibou dělává, proti prožitkům předků a vlastního zralého věku zcela zanedbáván, nýbrž mělo by se mu naopak dostat obzvláštního zhodnocení. Jejich následky jsou o to závažnější, že tyto prožitky spadají do období nedokončeného vývoje, a právě tato okolnost působí, že mohou mít zvlášť snadno traumatické účinky. Práce Rouxovy ajiných o vývojové mechanice nám ukázaly, že píchnutí jehlou do zárodku, v němž probíhá buněčné dělení, má za následek těžké vývojové poruchy.

Kdyby totéž zranění bylo způsobeno larvě nebo hotovému zvířeti, nezpůsobilo by žádnou škodu. Libidinózní fixace dospělých, kterou jsme zavedli do etiologické rovnice neuróz jako člen, který reprezentuje faktor konstituční, rozpadá se nám tedy nyní ve dva další momenty, v zděděnou konstituci a v dispozici v raném dětství. Víme, že nějaké schéma má vždy zaručenou sympatii těch, kdo se učí. Shrňme tedy tyto poměry v schematickém přehledu: Příčiny _ dispozice daná akcidenční (traumatický) neurózy fixací libida + prožitek sexuální konstituce infantilní prožitek (prehistorický prožitek)Zděděná sexuální konstituce představuje velkou rozmanitost vloh podle toho, jestli ten či onen dílčí pud sám o sobě nebo ve spojení s jinými je konstitučně obzvláště silný. S fáktorem infantilního prožitku vytváří sexuální konstituce opět "doplňkovou řadu", zcela obdobnou oné doplňkové řadě tvořené dispozicí a akcidenčním prožitkem dospělého člověka, s kterou jsme se seznámili nejdříve. Zde jako tam lze najít tytéž extrémní případy a stejné vztahy vzájemného zastupování obou složek. Je nasnadě nadhodit zde otázku, zda nejnápadnější z libidinózních regresí, regrese na ranější stupně sexuální organizace, není podmíněna převážně zděděným konstitučním faktorem; ale nejlepší bude odsunout odpověď na tuto otázku až na dobu, kdy budeme moci přihlédnout k větší řadě různých typů neurotických onemocnění. Pozdržme se nyní u skutečnosti, že libido neurotiků je podle výsledků analytického zkoumání vázáno na jejich infantilní sexuální prožitky. To jim propůjčuje zdání enormního významu pro život a onemocnění lidí. Takový význam jim zůstává v plné míře, pokud jde o terapeutickou práci. Necháme-li však tento úkol stranou, pak nicméně snadno pochopíme, že tu existuje nebezpečí jistého nedorozumění, které by nás mohlo svést k tomu, dívat se na život příliš jednostranně z hlediska neurotické situace. Význam infantilních prožitků se nám přece nutně snižuje faktem, že libido se k nim regresívně vrátilo, teprve když bylo vypuzeno ze svých pozdějších pozic. Pak je však velmi nasnadě i závěr zcela opačný, že totiž libidinózní prožitky svého času neměly vůbec žádný význam a že ho nabyly teprve regresí. Vzpomeňte si, že jsme k takovéto alternativě zaujali stanovisko už při výkladu o oidipském komplexu. Rozhodnutí nebude pro nás tentokrát nesnadné. Připomínka, že libidinózní obsazení - a tedy i patogenní význam - infantilních prožitků bylo ve velké míře zesíleno regresí libida, je nepochybně správná, ale vedla by k omylu, kdyby náš úsudek měl být určován jenom jí. Musíme přiznat platnost i jiným úvahám. Za prvé, pozorování ukazuje způsobem, který vylučuje každou pochybu, že infantilní prožitky mají i svůj vlastní význam a dokazují ho už v dětských letech. Existují přece i dětské neurózy, u nichž je moment přesunování do minulosti nutně značně snižován nebo zcela odpadá, neboť onemocnění navazuje na traumatické prožitky jako bezprostřední následek. Studium těchto infantilních neuróz chrání před mnohým nebezpečným nedorozuměním při posuzování neuróz dospělých, podobně jako nám sny dětí poskytly klíč k pochopení snů dospělých. Neurózy dětí jsou přitom velmi časté, mnohem častější, než se myslí. Bývají často přehlíženy a považovány za projevy nezdárnosti nebo nezpůsobnosti, často také bývají vychovatelskými autoritami prostě potlačeny, ale při zpětném pohledu z hlediska pozdější doby je lze vždy snadno rozpoznat. Mají většinou formu úzkostné hysterie. Co to znamená, to se dovíme 259 ještě při jiné příležitosti. Jestliže v pozdějších životních obdobích propukne neuróza, pak v ní analýza pravidelně odhalí přímé pokračování onoho dětského onemocnění, které se samo případně projevilo jen zastřeně a v náznacích. Jak bylo řečeno, existují však i případy, u nichž dětská nervozita přechází bez jakéhokoli přerušení v chorobu trvající celý život. Několik málo případů dětských neuróz jsme mohli analyzovat ještě přímo u dítěte-jako aktuální onemocnění; daleko častěji jsme se

museli spokojit s tím, že nám člověk, který onemocněl v dospělém věku, poskytl dodatečně náhled do své dětské neurózy, při čemž jsme pak nesměli opomenout provést jisté korektury a dodržet jistoú obezřetnost. Za druhé musíme říci, že by bylo přece jen nepochopitelné, proč libido regreduje tak pravidelně do dob dětství, kdyby tam neexistovalo nic, co by je mohlo nějak přitahovat. Pojem fixace, kterou předpokládáme na jednotlivých místech vývojové cesty, má smysl jen tehdy, jestliže si ji představujeme jako utkvění určitého kvanta libidinózní energie. Mohu vás konečně upozornit i na to, že mezi intenzitou a patogenním významem infantilních a pozdějších prožitků existuje stejný vztah vzájemného doplňování jako v oněch řadách, které jsme studovali dříve. Vyskytují se případy, jejichž příčina tkví zplna v dětských sexuálních prožitcích, u nichž tyto dojmy mají bezpečně traumatický účinek a nemusí být podpořeny ničím jiným než tím, co může poskytnout průměrná sexuální konstituce a její nezralost. Vedle nich existují pak jiné případy, u nichž veškerý důraz spočívá na pozdějších konfliktech a analytické zdůraznění dětských dojmů se jeví jako dílo regrese; tedy extrémy "vývojového zabrzdění" a "regrese" a mezi nimi spolupůsobení obou faktorů v nejrůznějším vzájemném poměru. Tyto okolnosti mají jistý význam pro pedagogiku, která si klade za úkol zabránit neurózám včasnými zásahy do sexuálního vývoje dítěte. Pokud soustředíme pozornost převážně na infantilní sexuální prožitky, dojdeme nutně k názoru, že jsme pro profylaxi neurotických onemocnění udělali všechno, když jsme se postarali, aby tento vývoj byl pozdržován a aby dítě zůstalo takových prožitků ušetřeno. Ale víme už, že podmínky pro vznik neuróz jsou komplikované a nemohou být obecně ovlivněny tím, že budeme brát zřetel na jediného činitele. Přísné opatrování dětí ztrácí na ceně, neboť proti konstitučnímu faktoru je bezmocné; taková ochrana je ostatně nesnadnější, než si vychovatelé představují, a nese s sebou dvě nová nebezpečí, která nesmíme podceňovat: že dosáhne nadměrného výsledku, že totiž přispěje k nadměrnému vytěsňování sexuality, což může být pro budoucnost škodlivé, a že vysílá dítě do života neschopné čelit bouři sexuálních nároků, kterou je nutno očekávat v pubertě. Takto zůstává zcela pochybné, jak daleko může profylaxe v dětství s prospěchem jít, a není-li z hlediska ochrany proti neurózám výhodnější, změníme-li především postoj k aktuálním konfliktům. 260 Vraťme se nyní opět k symptomům. Ty tedy vytvářejí náhražku za odepřené sexuální ukojení tím, že libido regreduje k dřívějším obdobím, s čímž je nerozlučně spjat návrat k ranějším vývojovým stupňům objektní volby nebo sexuální organizace. Hned na počátku jsme slyšeli, že neurotik utkvívá někde ve své minulosti; nyní víme, že je to nějaké období minulosti, kdy jeho libido nepostrádalo ukojení, kdy byl šťastný. Hledá tak dlouho ve své životní historii, až takovou dobu najde, i kdyby se musel vrátit až k období svého kojeneckého života, jak si na ně vzpomíná nebo jak si je představuje na základě pozdějších podnětů. Symptom opakuje nějak onen raně infantilní způsob ukojení, které je ovšem cenzurou vzešlou z konfliktu deformováno, zpravidla změněno v pocit utrpení a smíšeno s prvky převzatými z toho, co bylo podnětem onemocnění. Způsob ukojení, které sympton přináší, má v sobě hodně podivného. Nejde snad o to, že toto ukojení je pro osobu samu nepoznatelné, neboť ta je pociťuje spíš jako utrpení a stěžuje si na ně. Tato proměna je výsledkem psychického konfliktu, pod jehož tlakem se symptom musel vytvořit. Co bylo kdysi pro jednotlivce ukojením, musí právě dnes budit jeho nesouhlas nebo odpor. Můžeme pro takovou změnu významu uvést nenápadný, ale poučný příklad.

Totéž dítě, které dychtivě sálo mléko z mateřského prsu, dává zpravidla o několik let později proti pití mléka najevo silný odpor, jehož překonání působívá výchově nesnáze. Tento odpor se stupňuje až k hnusu, když je na mléku nebo na nápoji, do něhož je přimíšeno, škraloup. Nelze asi vyloučit, že táto kůžička škraloupu vyvolává vzpomínku na mateřský prs, po němž kdysi dítě tolik dychtilo. Mezi tím leží ovšem traumaticky působící prožitek odstavení. Je tu však ještě i něco jiného, co působí, že nám symptomy připadají podivné a jako prostředek libidinózního ukojení nepochopitelné. Vůbec nám totiž nepřipomínají nic z toho, od čeho obvykle očekáváme ukojení. Většinou nepřihlížejí k objektu a tím se vzdávají vztahu k zevní realitě. Chápeme to jako následek odvratu od principu reality a návratu k principu slasti. Je to ale také návrat k jistému druhu rozšířeného autoerotismu, autoerotismu, který poskytoval sexuálnímu pudu první ukojení. Namísto změny zevního světa staví nějakou změnu na vlastním těle, tedy vnitřní akci namísto akce vnější, přizpůsobení namísto jednání, což opět odpovídá agresi z fylogenetického hlediska nanejvýš významné. Pochopíme to teprve v souvislosti s jedním novým poznatkem, který nám poskytnou analytické výzkumy zaměřené na tvorbu symptomů. Dále si vzpomeneme, že při tvorbě symptomů spolupůsobily tytéž nevědomé procesy jako při tvorbě snů, totiž zhuštění a přesun. Symptom představuje podobně jako sen nějaké přání jakožto splněné, nějaké ukojení infantilního typu, ale maximálním zhuštěním může být toto ukojení vtěsnáno do jediného počitku nebo inervace, extrémním přesunem může být omezeno na 261 jedinou jednotlivost celého libidinózního komplexu. Není divu, že i nám často působí nesnáze rozpoznat v symptomu předpokládané libidinózní ukojení, ale předpoklad se pokaždé potvrdí. Řekl jsem vám, že nás čeká ještě jeden nový poznatek; jde opravdu o něco překvapivého a matoucího. Jak víte, analýzou dospíváme od symptomů k poznání infantilních prožitků, na které je libido fixováno a které poskytují pro symptomy materiál. Nuže, ono překvapení spočívá v tom, že tyto dětské scény nejsou vždycky pravdivé. Ba, jsou nepravdivé ve většině případů a v některých případech jsou v přímém protikladu k historické pravdě. Vidíte, že toto zjištění je jako málokteré jiné způsobilé k tomu, aby zdiskreditovalo buďto analýzu, která vedla k takovémuto výsledku, anebo nemocné, na jejichž výpovědích je vybudována jak analýza, tak i naše chápání neuróz. Kromě toho je tu však ještě něco neobyčejně matoucího. Kdyby infantilní prožitky, které analýza vynáší na světlo, byly pokaždé skutečné, měli bychom pocit, že se pohybujeme na bezpečné půdě, a kdyby byly pravidelně falešné, kdyby se pokaždé ukázalo, že jsou to výmysly a fantazie pacientů, museli bychom vratkou půdu opustit a uchýlit se jinam. Ale není tomu ani tak ani tak, nýbrž situace je prokazatelně taková, že dětské prožitky zkonstruované nebo vybavené v analýze jsou jednou nepopíratelně falešné, podruhé však zrovna tak bezpečně správné, a ve většině případů představují směs pravdy a výmyslu. Symptomy jsou pak tedy brzy znázorněním prožitků, k nimž skutečně došlo a kterým můžeme připsat vliv na fixaci libida, brzy zas znázorněním pacientových fantazií, které se ovšem vůbec nehodí k tomu, abychom jim přisoudili nějakou etiologickou roli. Je těžko se v tom vyznat. První oporu najdeme snad v jednom obdobném zjištění, že totiž jednotlivé vzpomínky z dětství, které lidé odjakživa a dříve, než se podrobili jakékoli analýze, chovali ve svém vědomí, mohou být zrovna tak zfalšované, anebo alespoň vydatně mísit pravdu s výmyslem. Průkaz této nesprávnosti zde zřídka působívá nesnáze, a tak máme alespoň útěchu, že na tomto neočekávaném zklamání nemá vínu analýza, nýbrž nějak nemocní sami.

Zamyslíme-li se nad tím trochu, snadno pochopíme, co nás na této situaci tak mate. Je to nízké hodnocení reality, zanedbávání rozdílu mezi ní a fantazií. Jsme v pokušení cítit se dotčeni, že nás nemocný zaměstnával vymyšlenými historkami. Skutečnost jeví se nám jako něco naprosto odlišného od výmyslu a těší se u nás zcela jinému ocenění. Totéž stanovisko zaujímá ostatně ve svém normálním myšlení i pacient sám. Když nám ve svých sděleních podává onen materiál, který nám odhaluje v pozadí symptomů situace představující splnění přání a napodobující dětské prožitky, jsme zpočátku ovšem na pochybách, jde-li o skutečnost, nebo o fantazie. Později jsme s to podle jistých známek tuto otázku rozhodnout a stojíme před úkolem sdělit svůj náhled i nemocnému. To sevšak v žádném případě neobejde bez nesnází. Povíme-li mu hned na počátku, že nyní začíná vybavovat fantazie, kterými opředl historii svého dětství, tak jako každý národ opřádá svůj zapomenutý pravěk pověstmi, zjistíme, že jeho zájem o další sledování příslušného tématu náhle nežádoucím způsobem poklesne. Chce se také dovědět věci, které jsou skutečné, a pohrdá všemi "výmysly". Zanecháme-li ho však až do chvíle, kdy budeme s tímto kusem práce hotovi, ve víře, že se zabýváme pátráním po reálných příhodách jeho dětských let, riskujeme, že nám později bude vytýkat, že jsme se zmýlili, a vysměje se nám pro naši zdánlivou lehkověrnost. Pro náš návrh, abychom fantazii a skutečnost postavili na roveň a zprvu se nestarali o to, zda dětské prožitky, které máme objasnit, jsou jedním, či druhým, nemá dlouhou dobu žádné porozumění. Ale přesto je toto zřejmě jedině správný postoj k těmto duševním produktům. I v nich je něco svým způsobem skutečného; zůstává fakt, že si nemocný takové fantazie vytvořil, a tento fakt má pro jeho neurózu význam sotva menší, než kdyby byl obsah těchto fantazií skutečně prožil. Těmto fantaziím je nutno přiznat psychickou realitu na rozdíl od reality materiální a pomalu se učíme chápat, že ve světě neuróz je psychická realita rozhodující. Mezi událostmi, které se v rané historii neurotiků vždy znovu vracejí a podle všeho sotva kdy chybějí, jsou některé obzvlášť závažné, a proto se domnívám, že si zaslouží, abych je proti ostatním obzvlášť zdůraznil. Jako vzor tohoto typu mohu uvést: pozorování pohlavního styku rodičů, svedení nějakou dospělou osobou a hrozba kastrací. Bylo by velkým omylem předpokládat, že u nich nikdy nejde o realitu materiální; dotazy u starších rodinných příslušníků lze naopak jejich objektivní reálnost často nesporně prokázat. Tak např. nebývá nijak vzácné, že malému chlapci, který si začíná nezpůsobně hrát se svým pohlavním údem a ještě neví, že se takové počínání musí skrývat, rodiče nebo vychovatelé pohrozí uříznutím pohlavního údu nebo ruky, která takto hřeší. Když se vyptáme rodičů, často přiznají, že takové zastrašení pokládali v daném případě za účelné; někteří lidé mají na tuto pohrůžku správnou vědomou vzpomínku, zejména tehdy, když k ní došlo v letech poněkud pozdějších. Jestliže hrozbu vyslovuje matka nebo jiná ženská osoba, přisuzuje její provedení obvykle otci nebo - lékaři. V proslulé knížce "Struwelpeter" od frankfurtského dětského lékaře H of f m a n n a , která vděčí za svoji oblibu právě porozumění pro sexuální a jiné komplexy dětského věku, najdete kastraci v zmírněné podobě, nahrazenou odříznutím palce, jež má být trestem za tvrdošíjné dumlání. Je ale svrchovaně nepravděpodobné, že by se dětem hrozilo kastrací tak často, jak často se tato hrozba vyskytuje v analýzách neurotiků. Za uspokojivé pokládáme vysvětlení, že dítě si takovou hrozbu zkonstruuje na základě různých náznaků, pomocí vědění, že autoerotické 263 ukojení je něčím zakázaným, a pod pojmem, který na ně učinil objev ženského pohlavního ústrojí. Zrovna tak není naprosto vyloučeno, že se malé dítě, pokud se mu nepřipisuje žádná chápavost a žádná paměť, stává svědkem pohlavního aktu mezi rodiči a jinými dospělými osobami i v jiných rodinách, než jen v rodinách proletářských, a nelze pokládat za nemožné, že dítě pak dodatečně tento svůj dojem pochopí a reaguje na něj. Je-li však tento pohlavní styk popisován s nejpodrobnějšími detaily, které lze jen těžko pozorovat,

nebo ukáže-li se, jak tomu převážně bývá, že jde o pohlavní styk zezadu, more ferarum, není jistě pochyb o tom, že se tato fantazie opírá o pozorování pářících se zvířat (psů) a že je motivována neukojenou zírací slastí dítěte v pubertálních letech. Nejkrajnějším výkonem tohoto druhu jsou pak fantazie o pozorování rodičovského koltu v době, kdy pacient ještě pobýval nezrozen v mateřském lůně. ObzvIášP významná je fantazie o svedení, neboP až příliš často nejde o fantazii, nýbrž o reálnou vzpomínku. Ale naštěstí není přece jen reálná tak často, jak by se podle výsledků analýzy zprvu zdálo. Svedení staršími nebo stejně starými dětmi je přece jen vždy častější než svedení dospělými, a když se u dívek, které v historii svého dětství uvádějí tuto událost, objevuje jako svůdce dost pravidelně otec, nemůže být pochyb ani o fantazijní povaze tohoto obvinění, ani o motivu, který k němu pudí. Fantazií o svedení tam, kde k žádnému svedení nedošlo, zakrývá dítě zpravidla autoerotické období své sexuální aktivity. Ušetří si tím zahanbení z masturbace, když si pro tyto nejranější doby zpětnou fantazií přimysli nějaký vytoužený objekt. Nemyslete si ostatně, že sexuální zneužití dítěte nejbližšími mužskými příbuznými patří veskrze jen do říše fantazie. Většina analytiků bezpochyby ošetřovala případy, v nichž takové vztahy byly reálné a mohly být nesporně konstatovány; jenomže i pak spadají do pozdějších let dětství a do ranějších let byly dodatečně přesunuty. Nemůžeme se ubránit dojmu, že takové dětské zážitky jsou nějak nezbytně požadovány a patří k základnímu fondu neurózy vůbec. Jsou-li obsaženy v reálných prožitcích, pak je dobře; jestliže je realita neposkytla, jsou zkonstruovány z náznaků a doplněny fantazií. Výsledek je stejný a dodnes se nám nepodařilo prokázat, že by se následky od sebe nějak lišily, jestliže měla na těchto událostech z dětství větší podíl fantazie, nebo realita. Máme tu právě zase jeden z oněch vztahů vzájemného doplňování, o nichž už tak často byla zmínka; v tomto případě jde ovšem o vztah ze všech těch, které jsme poznali, nejpodivnější. Odkud se bere potřeba těchto fantazií a materiál pro ně? O jejich pudových zdrojích nemůže být jistě pochyb, ale zbývá vysvětlit fakt, že bývají pokaždé vytvářeny tytéž fantazie s týmž obsahem. Mám na to odpověď, vím však, že vám bude připadat odvážná. Domnívám se, že tyto fantazijní prazážitky (Urphantasien) - tak bych je rád nazval, a spolu s nimi jistě i některé další- jsou fylogenetickým majetkem. Individuum se v nich přenáší přes meze vlastního prožitku, pokud tento vlastní prožitek byl příliš kusý, a čerpá z prožitků rodové minulosti. Připadá mi dobře možné, že všechno, co nám dnes v analýze bývá vyprávěno jako fantazie, svedení dětí, sexuální vzrušení vzbuzené pozorováním pohlavního styku rodičů, hrozba kastrací - anebo spíš kastrace sama -, bylo kdysi v pravěku lidské rodiny realitou, a že dítě rozpřádající takové fantazie vyplňuje prostě jenom mezery infividuální pravdy pravdou předhistorickou. Opět v nás klíčí tušení, že nám psychologie neuróz uchovala z dávných pozůstatků lidského vývoje víc než všechny ostatní prameny. Pánové! To, o čem jsme právě hovořili, nás nutí, abychom se podrobněji zabývali i vznikem a významem oné duševní činnosti, která je označována jako "fantazie". Těší se, jak je vám známo, obecně vysokému ocenění, ale její postavení v duševním životě nebylo dosud dostatečně objasněno. Mohu vám o tom říci pár slov. Jak víte, je lidské Já zevní nutností pozvolna vychováváno k oceňování reality a k tomu, aby se řídilo principem reality, a přitom se musí přechodně nebo trvale vzdát různých objektů a cílů svého úsilí o slast. Ale zříkat se slasti připadalo člověku vždy zatěžko; nedokáže to bez jistého druhu odškodnění. Vyhradil si proto určitou duševní činnost, v níž je všem zdrojům slasti a cestám k ní, kterých se vzdal a které opustil, přiznáno právo na další existenci, na takovou formu existence, v níž jsou zproštěny nároků reality a toho, čemu říkáme prověřování realitou. Každá touha vyúsťuje

v představu, v níž je zobrazena jako splněná: není pochyb, že prodlévání u takových fantazií vyjadřujících splněné touhy přináší jisté uspokojení, i když při tom není nijak narušeno vědomí, že nejde o skutečnost. V činnosti fantazie požívá tedy člověk dále svobody oproštěné od zevního tlaku, které se ve skutečnosti už dávno vzdal. Daří se mu být střídavě ještě živočichem, který jde jen za slastí, a pak zase rozumnou bytostí. Nevystačí prostě jen s oním skrovným uspokojením, které může vydobýt na skutečnosti. "Bez výpomocných prostředků se vůbec nelze obejít", řekl jednou Th. Fontane. Vytvoření této duševní říše fantazie má dokonalý protějšek ve zřizování "rezervací", "přírodních parků", zakládaných tam, kde je nebezpečí, že požadavky zemědělství, dopravy a průmyslu by původní podobu země rychle změnily až k nepoznání. Přírodní park uchovává tento starý stav, který byl jinak všude s lítostí obětován nutnosti. V něm smí všechno bujet a růst, jak samo chce, i to, co je neužitečné, ba dokonce škodlivé. Takovou chráněnou oblastí, která nepodléhá principu reality, je i duševní říše fantazie. Nejznámnějšími výtvory fantazie jsou takzvané "denní sny", které už známe, představované ukojení ctižádostivých, velikášských a erotických přání, která bují tím vydatněji, čím víc skutečnost nabádá ke skromnosti a odříkavosti. Podstata štěstí, které skýtá fantazie, obnovení nezávislosti 265 slastných prožitků na souhlasu reality, ukazuje se v nich zcela zjevně. Víme, že takové denní sny jsou jádrem a předobrazem snů nočních. Noční sen není v podstatě ničím jiným než denním snem, který se mohl uplatnit dík noční svobodě duševních hnutí a který byl noční formou duševní činosti deformován. Sblížili jsme se už s představou, že ani denní sen není nezbytně vědomý, že existují i nevědomé denní síly. Takové nevědomé denní sny jsou zrovna tak zdrojem snů nočních jako i neurotických symptomů. Význam fantazie pro tvorbu symptomů se vám ujasní tím, co vám chci nyní povědět. Řekli jsme, že narazí-li libido na odepření, obsazuje regresívně pozice, které už opustilo, ale na nichž přesto ulpěla jistá jeho kvanta. To nevezmeme nazpět, ani nebudeme opravovat, ale musíme sem vřadit jeden střední člen. Jak nachází libido cestu k těmto místům fixace? Nuže, libido se nevzdalo všech těch objektů a směrů, kterých se zřeklo, zcela a v každém smyslu. Podržuje si je nebo jejich deriváty pořád ještě s jistou intenzitou v představách fantazie. Stačí tedy, aby se libido stáhlo jen do těchto fantazií, a od nich pak najde otevřenou cestu ke všem vytěsněným fixacím. Tyto fantazie se těšily jisté shovívavosti, mezi nimi a Já nedocházelo ke konfliktu, aY byly protiklady mezi obojím sebeostřejší, pokud jen byla dodržena jistá podmínka. Jde o podmínku kvantitativní, která je nyní zpětným prouděním libida k těmto fantaziím narušována. Tímto přídavkem se energické obsazení fantazií tak zvýší, že se stávají náročnými a vyvíjejí určitý tlak směrem k realizaci. To činí konflikt mezi nimi a Já nevyhnutelným. Třebaže byly předtím předvědomé nebo vědomé, nyní podléhají vytěsnění ze strany Já a jsou vystaveny přitažlivosti ze strany nevědomí. A od fantazií, které jsou nyní nevědomé, putuje libido zpátky až k jejich zdrojům v nevědomí, ke svým vlastním fixacím. Zpětný pochod libida k fantazii je zprostředkující fází na cestě k tvorbě symptomů a tato fáze si jistě zaslouží zvláštní označení. C . G . J u n g pro ni razil velmi vhodné jméno introverze, ale dával mu neúčelně i jiné významy. Nám bude i nadále introverze označovat odvrat libida od množství reálného ukojení a nadměrné obsazení fantazií, které byly dosud trpěny jako neškodné. Introvertovaný člověk není ještě neurotikem, ale je v jisté labilní situaci; nenajde-li pro své nahromaděné libido jiná východiska, bude nutně muset při nejbližším přesunu sil vytvářet symptomy.

Nereálný charakter neurotického ukojení a zanedbávání rozdílu mezi fantazií a skutečností jsou naproti tomu podmíněny už tímto prodlením na stupni introverze. Jistě jste postřehli, že jsem v posledních výkladech vřadil do soustavy etiologických souvislostí nový faktor, totiž kvantitu, velikost energií, o které jde; tento faktor musíme všude ještě vzít v počet. S čistě kvalitativní analýzou etiologických podmínek nevystačíme. Anebo abychom to řekliještě jinak, pouze dynamické pojetí těchto duševních procesů je nepostačující, je zapotřebí doplnit je ještě hlediskem e k o n o m i c ký m . Musíme si říci, že konflikt mezi dvěma tendencemi nepropukne, pokud není dosaženo jisté intenzity obsazení, i když třeba v jejich obsahu existovaly podmínky pro něj už dávno. Zrovna tak i patogenní význam konstitučních faktorů je závislý na tom, oč větší podíl ve vrozené konstituci má jeden dílčí pud na rozdíl od pudu jiného; lze si dokonce představit, že vrozené sklony všech lidí jsou kvalitativně stejné a liší se právě jen těmito poměry kvantitativními. Neméně rozhodující význam má kvantitativní faktor i pro odolnost proti neurotickému onemocnění. Záleží na tom, jak velké m n o ž s tv í nepoužitého libida může daná osoba udržet v rovnováze a j a k velkou část svého libida může od sexuálních cílů převést k cílům sublimačním. Konečný cíl duševní činnosti, který lze kvalitativně popsat jako usilování o slast a o vyloučení nelibostí, jeví se z ekonomického hlediska jako úkol zvládnout kvanta vzruchů (podnětová kvanta) působící v duševním aparátu a zabránit jejich nahromadění, které vytváří nelibost. Tolik jsem vám chtěl tedy povědět o tvorbě symptomů při neurózách. Ale abych nezapomněl ještě jednou výslovně zdůraznit: všechno, co zde bylo řečeno, vztahuje se jen na tvorbu symptomů při hysterii. Už u nutkavé neurózy vypadá mnohé jinak - i když to, co je podstatné, zůstává zachováno. Protiobsazení čelící pudovým nárokům, o nichž jsme se zmínili i u hysterie, u nutkavé neurózy vystupují do popředí a určují ráz klinického obrazu takzvanými "reaktivními výtvory". Zrovna takové a ještě dalekosáhlejší odchylky zjišťujeme i u ostatních neuróz, kde výzkum mechanismů uplatňujících se při tvorbě symptomů není ještě v žádném bodě uzavřen. Než se s vámi dnes rozloučím, chtěl bych na okamžik ještě obrátit vaši pozornost k jedné stránce fantazijního života která si zasluhuje nejobecnější zájem. Existuje totiž i zpětná cesta od fantazie k realitě, a to je - umění. Umělec je v podstatě také člověk introvertovaný, který nemá daleko k neuróze. Je tísněn nadměrně silnými pudovými potřebami, chtěl by si získat čest, moc, bohatství, slávu a lásku žen; k tomu, aby tohoto ukojení dosáhl, chybějí mu však prostředky. Proto se jako každý jiný neukojený odvrací od skutečnosti a přenáší všechen svůj zájem i svoje libido na výtvory svého fantazijního života, které splňují jeho touhy, a od nichž by ovšem mohla vést cesta k neuróze. Musí se bezpochyby sejít mnoho příčin, aby se toto nestalo celkovým vyústěním jeho vývoje; je známo, jak právě umělci často trpívají částečným ochromením své výkonnosti způsobeným neurózami. Pravděpodobně je v jejich konstituci silná schopnost k sublimaci a jistá pohyblivost oněch vytěsnění, která rozhodují o výsledku konfliktu. Zpětnou cestu k realitě nachází však umělec způsobem, který se pokusím charakterizovat. Není samozřejmě 267 jediný, kdo žije ve fantazii. Hraniční říše fantazie se těší obecnému lidskému uznání a každý strádající očekává odtud zmírnění a útěchu. Ale pro neumělce je čerpání slasti ze zdrojů fantazie velmi omezeno. Neúprosnost jejich vytěsnění je nutí, aby se spokojili se skrovnými denními sny, které ještě smějí být vědomé. Je-li však

někdo skutečným umělcem, má k dispozici víc. Dovede za prvé své denní sny zpracovat tak, aby byly zbaveny všeho příliš osobního, co cizí lidi odpuzuje, a aby z nich mohli mít požitek i ostatní. Dokáže je také do té míry zmírnit, aby neprozrazovaly tak snadno svůj původ ze zapovězených zdrojů. Má dále záhadnou schopnost ztvárnit určitý materiál tak, že se stane věrným obrazem jeho fantazijních představ a je s to dosáhnout toho, aby s tímto zobrazením jeho nevědomé fantazie bylo pro něho spjato tolik slasti, že jsou tím jeho vytěsnění alespoň přechodně převážena a zrušena. Dokáže-li toto všechno, umožní i ostatním, aby čerpali z vlastních uzavřených zdrojů slasti opět útěchu a úlevu, získává jejich vděčnost a obdiv a dosáhne nyní díky své fantazii toho, čeho předtím dosáhl pouze ve své fantazii: cti, moci a lásky žen. v iv xxIv. PŘEDNAŠKA Běžná nervozita Dámy a pánové! Když jsme nyní v poslední přednášce zvládli tak těžký kus práce, chci nyní na chvíli opustit předmět, o němž hovořím, a obrátit se k vám. Vím totiž, že jste nespokojeni. Představovali jste si "Úvod do psychoanalýzy" jinak. Očekávali jste, že uslyšíte příklady plné života, a ne teorii. Řeknete mi, že jednou jste už něco z příčin neurotického onemocnění pochopili, tenkrát, když jsem vám uvedl ono srovnání "V přízemí a v prvním patře", jenom by to bývala měla být skutečná pozorování, a ne vymyšlené historky. Anebo když jsem vám ze začátku vyprávěl o dvou symptomech - doufejme, že ty vymyšlené nebyly -, když jsem podal jejich rozbor a osvětlil jejich vztah k pacientčinu životu, tenkrát vám začínal být "smysl" symptomů jasný; doufali jste, že budu tímto způsobem také pokračovat. Místo toho jsem však před vámi rozvíjel dalekosáhlé a nepřehledné teorie, které nikdy nebyly úplné, k nimž bylo vždy nutno připojit ještě něco nového, pracoval jsem s pojmy, s kterými jsem vás ještě neseznámil, z deskriptivního popisu jsem přeskočil k dynamickému pojetí, z toho zas do takzvaného "ekonomického", při čemž vám bylo zatěžko vyznat se v použitých odborných slovech, pochopit, jak mnohá z nich znamenají totéž ajsou střídána jen kvůli lepšímu znění, naznačil jsem tak dalekosáhlá hlediska jako princip slasti a princip reality, a místo abych vás do něčeho uvedl, nechal jsem vám jen míjet před očima něco, co se od vás pořád víc vzdalovalo. Proč jsem nezačal úvod do nauky o neurózách tím, co sami o nervozitě znáte a co už dávno vzbudilo váš zájem? Zvláštní povahou nervózních lidí, jejich nepochopitelnými reakcemi na styk s lidmi a na vnější vlivy, jejich popudlivostí, nevypočitatelností a praktickou nezpůsobilostí? Proč jsem vás nevedl krok za krokem od pochopení jednodušších něžných forem nervozity až k problémům jejích záhadných krajních jevů? Ano, pánové, nemohu ani říci, že nemáte pravdu. Nejsem natolik zamilován do svého způsobu výkladu, abych každý jeho estetický nedostatek vydával za obzvláštní půvab. Sám si myslím, že se ledacos dalo udělat jinak, způsobem pro vás prospěšnějším; tak jsem to měl i v úmyslu. Ale člověk nemůže vždycky svoje rozumné úmysly provést. V látce samé 269 je často něco, co nás diriguje a odvádí nás od našich počátečních úmyslů. Ani takový nenápadný úkon, jako je utřídění dobře známého materiálu, nepodléhá zcela autorově libovůli; dopadne, jak samo chce, a my si můžeme jen dodatečně položit otázku, proč výsledek je takový, a ne jiný. Jeden z důvodů je pravděpodobně ten, že název "Úvod do psychoanalýzy" se pro tento úsek, který má pojednávat o neurózách, už dost nehodí. Uvod do psychoanalýzy představuje studium chybných úkonů a snu; nauka o neurózách je už psychoanalýza sama. Nedomnívám se, že bych vás byl mohl v tak krátkém čase obeznámit s obsahem nauky o neurózách jinak

než způsobem takto koncentrovaným. Šlo o to, ukázat vám v souvislosti smysl a význam symptomů a vnější i vnitřní podmínky a mechanismus jejich tvorby. O to jsem se pokusil; je to tak zhruba jádro toho, co dnes psychoanalýza může povědět. Přitom bylo nutno říci mnoho o libidu a jeho vývoji, něco pak i o vývoji Já. Na předpoklady naší techniky, na základní hlediska nevědomí a vytěsnění (odporu) jste byli připraveni už úvodem. V jedné z příštích přednášek se dovíte, na kterých místech psychoanalytická práce organicky pokračuje dál. Prozatím jsem vám aspoň nijak neskrýval, že všechny naše poznatky vyplývají ze studia jedné skupiny neurotických chorob, takzvaných neuróz přenosových. Mechanismus tvorby symptomů jsem tu dokonce zkoumal jen u hysterické neurózy. I když jste třeba nezískali žádné solidní vědomosti a nepodrželi v paměti každou jednotlivost, doufám přece, že jste si udělali představu o tom, s jakými prostředky psychoanalýza pracuje, jaké otázky se pokouší řešit a k jakým výsledkům dospěla. Vložil jsem vám do úst přání, že bych byl měl výklad o neurózách začít chováním nervózních lidí, líčením způsobu, jak svou neurózou trpí, jak se proti ní brání a přizpůsobují se jí. To je jistě zajímavá látka, která stojí za poznání, a není také příliš obtížné o ní vykládat, ale začít nejprve s ní je trochu neuvážlivé. Vystavujeme se pak nebezpečí, že neobjevíme existenci nevědomí, že také přehlédneme, jak velký význam má tu libido, a že všechny věci budeme posuzovat tak, jak je vidí Já nervózního člověka. Že toto Já není žádnou spolehlivou a nestrannou instancí, je nasnadě. Já je přece mocí, která nevědomé popřela a jako vytěsněné vyřadila, jak bychom od něho mohli očekávat, že bude za toto nevědomé odpovědno? Mezi tímto vytěsněným zaujímají hlavní místo nároky sexuality; je zcela samozřejmé, že jejich rozsah a význam nikdy nemůžeme odhadnout z toho, jaký názor si o nich vytvoří Já. Jakmile nám začíná vysvítat úloha vytěsnění, jsme zároveň i varováni před tím, abychom si za rozhodčího ve sporu nevyvolili jednu z obou svářících se stran, navíc k tomu ještě stranu vítěznou. Jsme připraveni na to, že nás výpovědi Já budou chtít uvést v omyl. Kdybychom měli uvěřit pacientovu Já, bylo ve všech směrech aktivní, své symptomy vytvořilo samo a podle své vůle. Víme, že veskutečnosti strpělo slušnou dávku pasivity, kterou chce nyní utajit a přikrášlit. Netroufá si ovšem pokusit se o to vždycky; při symptomech nutkavé neurózy, si musí přiznat, že se tu proti němu staví něco cizího, čemu se jen s námahou brání. Kdo se tímto varováním nenechá odvrátit od toho, aby padělky pacientova Já přijímal za hernou minci, tem má pak ovšem usnadněnou situaci a unikl všem těm námitkám a odporu, které se staví proti psychoanalytickému zdůraznění nevědomí, sexuality a pasivity Já. Může pak jako Alfred Adler prohlašovat, že "nervózní charakter" není následkem neurózy, ale její příčinou, nebude však také s to vysvětlit jedinou podrobnost z tvorby symptomů nebo jediný sen. Zeptáte se mne: Cožpak by nebylo možné zhodnotit patřičně podíl Já na nervozitě a na tvorbě symptomů, aniž by se přitom musely hrubě zanedbat momenty objevené psychoanalýzou? Odpovím: Zajisté to možné být musí a také k tomu jednou dojde; směr psychoanalytické práce není však takový, aby se právě tímto mohlo začít. Je možno předpovědět, kdy před psychoanalýzou vyvstane tato úloha. Existují neurózy, na nichž se Já podílí daleko intenzívněji než u těch, které jsme studovali doposud; označujeme je jako neurózy "narcistické". Analytický rozbor těchto chorob nám umožní, abychom byli s to účast Já na neurotickém onemocnění zhodnotit nestranným a spolehlivým způsobem. Jeden ze vztahů Já k jeho neuróze je však tak nápadný, že na něj mohl být brán zřetel hned od počátku. Zdá se, že neschází u žádného případu; nejzřetelněji jej však poznáváme u jedné choroby, která je našemu pochopení dnes ještě vzdálená, u traumatické neurózy.

Je totiž třeba, abyste věděli, že při vzniku a v mechanismu všech možných typů neuróz se vždy znovu projevují tytéž faktory, jenomže hlavní význam pro tvorbu symptomů připadá zde jednomu a tam zase druhému z nich. Je tomu jako s členy hereckého souboru, z nichž každý má svoji stabilní roli: hrdiny, důvěrníka, intrikána atd.; pro svoji benefici si však každý zvolí jinou hru. Tak fantazie, které si nacházejí výraz v symptomech, se neprojevují nikde zřetelněji než u hysterie; protiobsazení nebo reaktivní výtvory Já ovládají obraz nutkavé neurózy; to, co jsme u snu označili jako druhotné zpracování, stojí jako blud v popředí u paranoi, atd. Takto se u traumatických neuróz, zejména u takových, které vznikají z děsivých zážitků válečných, naší pozornosti zřetelně vnucuje egoistický motiv jáský, úsilí hledající ochranu a prospěch; nedokáže sice chorobu snad sám vytvořit, ale dává k ní svůj souhlas, a když už jednou vznikla, udržuje ji dál. Tento motiv chce Já uchránit před nebezpečími, jejichž hrozba byla podnětem onemočnění, a nepřipustí uzdravení dřív, dokud se opakování těchto nebezpečí nebude zdát vyloučeno, nebo teprve když bylo dosaženo odškodnění za přestálé nebezpečí. 271 Ale podobný zájem na vzniku a dalším trvání neurózy má Já i ve všech ostatních případech. Řekli jsme už, že o udržení symptomu se přičiňuje i Já, protože symptom skýtá určitou svou stránku uspokojení i vytěsňující tendenci jáské. Nadto je také vyřízení konfliktu tvorbou symptomu nejpohodlnějším východiskem, které nejvíc vyhovuje principu slasti; ušetří pacientovu Já nepochybně velkou a trapnou vnitřní práci. Ba existují případy, kdy i lékař musí přiznat, že vyústění konfliktu v neurózu představuje nejneškodnější a sociálně nejsnesitelnější řešení. Nebuďte tedy udiveni, uslyšíte-li, že i lékař sám se někdy postaví na stranu choroby, kterou jinak potírá. Nejde přece o to, aby se vůči všem životním situacím stavěl do role fanatického zastánce zdraví, ví, že ve světě neexistuje jen soužení neurotické, nýbrž i reálné, neodstranitelné utrpení, že nutnost může na člověku požadovat i to, aby svoje zdraví přinesl v oběť, a shledává, že takovou obětí jednotlivce bývá často odvráceno nedozírné neštěstí, které by postihlo mnoho jiných lidí. Můžeme-li tedy říci, že neurotik pokaždé uhýbá nějakému konfliktu ú n i k e m d o n e m o c i, pak musíme ovšem také dodat, že v některých případech je tento únik plně oprávněný, a lékař, který tuto situaci rozpoznal, mlčky a šetrně od léčby ustoupí. Ale tyto výjimečné případy necháme při dalším výkladu stranou. Za průměrných okolností zjišťujeme, že pacientovo Já má z úniku do neurózy jistý vnitřní z i s k z n e m o c i. K tomu se v mnoha životních situacích přidružuje i hmatatelná vnější výhoda, která má různě vysokou reálnou hodnotu. Vezměte si nejčastější případ tohoto druhu. Žena, k níž se její muž chová hrubě a nešetrně ji využívá, nachází dost pravidelně východisko v neuróze, jestliže jí to jen její konstituce umožňuje, jestliže je příliš zbabělá nebo příliš morální, než aby se potají utěšovala u jiného muže, jestliže není dost silná, aby se přes všechny zevní překážky od svého muže odloučila, jestliže nemá vyhlídku, že by se uživila sama nebo získala lepšího muže a jestliže je nadto ještě svým sexuálním cítěním na tohoto brutálního muže vázána. Její nemoc se pak stává zbraní v boji proti příliš silnému muži, zbraní, kterou může používat ke své obraně a zneužívat k pomstě. Smí si naříkat na svoji nemoc, kdežto na svoje manželství by si pravděpodobně stěžovat nesměla. Nachází v lékaři pomocníka, nutí jinak bezohledného muže, aby ji šetřil, aby za ni vydával peníze, aby jí dovolil pobývat na čas mimo domov a osvobodit se tak od manželského útlaku. Kde je takový vnější nebo přídatný zisk z choroby dost značný a nemůže být nahrazen ničím reálným, tam nemůžete hodnotit nijak vysoko vyhlídky, že by naše terapie mohla neurózu ovlivnit.

Namítnete mi, že to, co jsem vám tu vyložil o zisku z nemoci, mluví zcela ve prospěch onoho pojetí, které jsem zamítl a podle něhož Já samo neurózu chce a vytváří. Ale opatrně, pánové, možná že to neznamenápřece nic víc, než že se Já s neurózou, které nemůže zabránit, smiřuje a hledí z ní udělat to nejlepší, co se z ní vůbec udělat dá. Je to jenom jedna stránka věci, samozřejmě stránka příjemná. Pokud přináší neuróza nějaké výhody, je s ní Já ovšem srozuměno, ale nepřináší jen výhody. Zpravidla se brzy ukáže, že Já udělalo špatný obchod, když si začalo s neurózou. Zaplatilo za ulehčení konfliktu příliš draze a trýznivé pocity spjaté se symptomy jsou možná rovnocennou náhradou za trýzně konfliktu, pravděpodobně je však úhrn strasti větší. Já by se rádo této strasti ze symtomů zbavilo, aniž by se však přitom vzdalo zisku z nemoci, a to právě nesvede. Přitom se ukazuje, že zdaleka nebylo tak aktivní, jak se domnívalo, a to si dobře zapamatujeme. Pánové, přicházíte-li jako lékaři do styku s neurotiky, přestanete brzy očekávat, že ti, kdo si na svoji nemoc nejvíc stěžují a naříkají, vyjdou nejochotněji vstříc vašemu úsilí pomoci jim a budou mu klást nejmenší odpor. Spíš naopak. Jistě však snadno pochopíte, že všechno, co přispívá k zisku z nemoci, bude vytěsňovací odpor zesilovat a zvětšovat terapeutické nesnáze. K onomu zisku z nemoci, který se, abychom tak řekli, rodí zároveň se symptomem, musíme však připojit ještě další jeho část, která vzniká později. Jestliže taková psychická organizace, jakou představuje nemoc, potrvá delší dobu, chová se posléze jako samostatná bytost; projevuje jakoby jakýsi sebezáchovný pud, mezi ní a ostatními složkami duševního života, i takovými, které jí jsou v podstatě nepřátelské, se vytváří jakýsi modus vivendi a sotva budou chybět příležitosti, při nichž se ukáže opět užitečná a zužitkovatelná, takže získává jakousi d r u h o t n o u f u n kc i, která opět posiluje její trvanlivost. Vezměme si místo příkladu z patologie křiklavou ilustraci z každodenního života. Zdatný dělník, který si dokáže vydělat na živobytí, se následkem pracovního úrazu stane mrzákem; s prací je teď konec, ale postižený dostane časem malou úrazovou rentu a naučí se zužitkovávat svoje zmrzačení jako žebrák. Jeho nová, i když zhoršená existence je teď založena právě na tom, co ho připravilo o jeho první existenci. Můžete-li jeho zmrzačení odstranit, zbavíte ho tím nejprve prostředků obživy; a naskýtá se pak otázka, zda je vůbec ještě schopen vrátit se ke své dřívější práci. To, co takovému druhotnému zužitkování choroby odpovídá při neuróze, můžeme jako s e k u n d á r n í zisk z choroby připojit k zisku primárnímu. Obecně bych vám však chtěl říci, abyste nepodceňovali praktický význam zisku z nemoci a nenechali se jím ovlivnit v ohledu teoretickém. Necháme-li stranou ony výjimky, jejichž existenci jsme předtím uznali, připomíná přece jen vždycky ony příklady na "chytrost zvířat", které O b e r I á n d e r ilustroval ve "Fliegende Blátter". Arab jede na velbloudu po úzké stezce, která se zařezává do příkré horské stěny. V jednom záhybu cesty vidí náhle proti sobě Iva, který se chystá ke skoku. Nevidí žádné 273 východisko; na jedné straně svislá stěna, na druhé straně propast; obrátit se a prchnout je nemožné; pokládá se za ztraceného. Jinak zvíře. Skočí s jezdcem do propasti - a Ivu zbývá jenom dívat se za nimi. Pomoc, kterou nemocnému dokáže poskytnout neuróza, nemívá pro něho zpravidla také výsledek o nic lepší. Snad je to tím, že vyřízení konfliktu tvorbou symptomu je přece jen automatický proces, který nemůže být dost přiměřený požadavkum života a při němž se člověk vzdal použití svých nejlepších a nejvyšších sil. Kdyby existovala možnost volby, bylo by asi lepší zahynout v čestném boji s osudem.

Pánové! Dlužím vám ještě jeden důvod, proč jsem ve svém výkladu nauky o neurózách nevyšel od běžné nervozity. Domníváte se možná, že jsem to udělal proto, poněvadž by mi v tom případě působilo větší potíže dokázat, že neurózy mají sexuální příčiny. Ale v tom byste se mýlili. U přenosových neuróz se musíme k tomuto poznání propracovat teprve výkladem symptomů. U běžných forem takzvaných a kt u á I n í c h n e u r ó z je etiologický význam sexuálního života nápadnou skutečností, která pozorování sama vychází vstříc. Narazil jsem na ni už před více než dvaceti lety, když jsem si jednoho dne položil otázku, proč lékaři při vyšetřování nervózních lidí tak pravidelně nechávají stranou jejich sexuální život. Obětoval jsem tehdy tomuto zkoumání svoji oblíbenost u pacientů, ale po krátké námaze jsem mohl formulovat větu, že při normální vita sexualis žádná neurózaměl jsem na mysli aktuální neurózu neexistuje. Tato věta se zajisté příliš snadno přenáší přes individuální rozdíly mezi lidmi, trpí také neurčitostí, která je neodlučitelná od úsudku, zda něco je "normální", ale pro hrubou orientaci má svůj význam ještě i dnes. Došel jsem tehdy tak daleko, že jsem vytyčil specifické vztahy mezi určitými formami nervozity a určitými škodlivými okolnostmi sexuálního života, a nepochybuji, že bych tatáž pozorování mohl opakovat i dnes, kdybych měl k dispozici podobný klinický materiál. Dost často jsem zjistil, že některý muž, který se spokojoval s určitým způsobem nedokonalého sexuálního ukojení, např. s manuální onanií, onemocněl určitou formou aktuální neurózy a že tato neuróza byla rychle vystřídána jinou, jestliže přešel k jinému, stejně málo nezávadnému sexuálnímu režimu. Byl jsem pak s to uhodnout z této změny pacientova stavu změnu ve způsobu jeho sexuálního života. Tehdy jsem se také naučil tvrdošíjně trvat na svých dohadech, až jsem neupřímnost pacientů překonal a přiměl je, aby mi tyto dohady potvrdili. Je pravda, že pak raději přešli k jiným lékařům, kteří se jich nevyptávali tak horlivě na jejich sexuální život. Nemohlo mi tenkrát také uniknout, že bezprostřední příčina onemocnění nebyla vždy v sexuálním životě. Někdo onemocněl sice přímo následkem nějakého škodlivého sexuálního počínání, jiný však zase proto, že přišel o majetek nebo že prodělal nějakou vyčerpávající organickou chorobu. 274 Vysvětlení této rozmanitosti vyplynulo později, když jsme pochopili vzájemné vztahy mezi Já a libidem, dotud jen tušené, a bylo to vysvětlení tím uspokojivější, čím hlouběji toto pochopení sahalo. Určitá osoba onemocní neuroticky jen tehdy, když její Já ztratilo schopnost libido někde umístit. Čím je Já silnější, tím snadnější je pro ně vyřešení tohoto úkolu; každé oslabení Já z jakéhokoli důvodu má nutně týž následek jako nadměrné vystupňování libidinózních nároků, a umožňuje tedy neurotické onemocnění. Existují ještě i jiné a užší vztahy mezi Já a libidem, které však dosud nevstoupily do našeho zorného pole, a které tu proto k vysvětlení nepřibírám. Podstatný a poučný zůstává pro nás fakt, že v každém případě a bez ohledu na to, jakým způsobem k onemocnění došlo, energii pro neurotické symptomy poskytuje libido, a ty tedy představují abnormální způsob jeho použití. Nyní vás však musím upozornit na rozhodující rozdíl mezi symptomy aktuálních neuróz a symtomy psychoneuróz, jejichž první skupinou, skupinou přenosových neuróz, jsme se doposud tolik zabývali. V obou případech vznikají symptomy z libida, představují tedy jeho abnormální použití, jsou náhražkou ukojení. Ale symptomy aktuálních neuróz, tlak v hlavě, pocit bolesti, dráždivost nějakého orgánu, oslabení nebo ochromení nějaké funkce, nemají žádný "smysl", žádný psychický význam. Nejenomže se projevují převážně na těle, jako např. i symptomy hysterické, ale jsou to také samy o sobě procesy veskrze tělesné, při jejichž vzniku odpadají všechny ty komplikované duševní mechanismy, které jsme poznali. Jsou tedy

skutečně tím, zač psychoneurotické symptomy byly dlouho pokládány. Ale jak mohou pak představovat různé způsoby použití libida, onoho libida, které jsme poznali jako sílu působící v psychickém životě? Nuže, pánové, to je velmi prosté. Dovolte mi, abych vzkřísil jednu z prvních námitek, jež byly proti psychoanalýze vzneseny. Prohlašovalo se tehdy, že se pokouší o čistě psychologickou teorii neurotických jevů, a to že je pokus zcela beznadějný, protože psychologické teorie nemohou nikdy vysvětlit nějakou chorobu. Kritikové ráčili zapomenout, že sexuální funkce není nic čistě duševního, zrovna tak jako není něčím čistě somatickým. Ovlivňuje jak život tělesný, tak i život duševní. Jestliže jsme v symptomech psychoneuróz poznali psychické účinky její poruchy, nebudeme překvapeni, zjistíme-li v aktuálních neurózách přímo somatické následky sexuálních poruch. Pokud jde o chápání těchto neuróz, dává nám klinická medicína jeden cenný pokyn, na který už také různí badatelé vzali zřetel. Aktuální neurózy jeví v jednotlivostech své symptomatiky, ale zároveň i v oné charakteristické vlastnosti, že ovlivňují všechny orgánové systémy a všechny funkce, nepopíratelnou podobu s chorobnými stavy vyvolanými chronickým vlivem cizích jedovatých látek a jejich akutním odnětím, s intoxikacemi a stavy 275 abstinenčními. Ještě užší sepětí mezi oběma skupinami chorob vytváří existence takových stavů, které jsme se jako třeba Basedowovu nemoc naučili rovněž vyvozovat z účinku toxických látek, ale kde nejde o jedy, které by byly do těla vpraveny jako cizí látky, nýbrž které vznikají při jeho vlastní látkové přeměně. Myslím, že na základě těchto analogií nám nezbývá než chápat neurózy jako následky poruch v sexuálním metabolismu, a to tak, že je buďto těchto sexuálních toxinů produkováno víc, než určitá osoba může zvládnout, nebo že vnitřní a případně i psychické podmínky narušují správné použití těchto látek. Lidové myšlení se přiklánělo k takovýmto názorům o povaze sexuální touhy odjakživa, nazývá lásku "opojením" a představuje si, že zamilovanost může .vzniknout vypitím nápoje lásky, při čemž je působící činitel přesunut do jisté míry z nitra navenek. My bychom si v této souvislosti mohli připomenout existenci erotogenních oblastí a tvrzení, že sexuální vzrušení může vznikat v nejrůznějších orgánech. Jinak však pro nás slovo "sexuální metabolismus" nebo "sexuální chemismus" představuje přihrádku bez obsahu; nic o těchto věcech nevíme a nejsme s to ani rozhodnout, máme-li předpokládat existenci dvou sexuálních látek, které by pak byly označovány jako "mužská" a "ženská", nebo můžemeli se omezit na předpoklad jediného sexuálního toxinu, v němž je nutno spatřovat nositele všech libidinózních podráždění. Teoretický systém psychoanalýzy, jak jsme jej vytvořili, je ve skutečnosti nadstavbou, která jednou bude muset být postavena na svůj organický základ; ten však doposud neznáme. Psychoanalýza není jako věda charakterizována látkou, o níž pojednává, nýbrž technikou, s kterou pracuje. Bez nějakého znásilňování její podstaty jí může být použito zrovna tak dobře na zkoumání dějin kultury, vědy o náboženství a mytologie jako v nauce o neurozách. Jejím cílem a výsledkem není nic jiného než odhalení toho, co je v duševním životě nevědomé. Problémy aktuálních neuróz, jejichž symptomy vznikají pravděpodobně následkem přímého toxického poškození, neobsahují nic, čeho by se psychoanalýza mohla chopit, k jejich vysvětlení může přispět jen malým podílem a musí tuto úlohu přenechat bádání biologickému a medicínskému. Teď možná lépe chápete, proč jsem volil právě takové a ne jiné rozvržení probírané látky. Kdybych vám byt přislíbil nějaký "úvod do nauky o neurózách", pak by bylo nepochybně správné postupovat od jednoduchých forem aktuálních neuróz ke komplikovanějším psychickým onemocněním vznikajícím z libidinózní poruchy. U

aktuálních neuróz bych pak musel shrnout všechno, co jsme se z různých stran dověděli nebo co se domníváme vědět, a u psychoneuróz by posléze přišla řeč na psychoanalýzu jako nejdůležitější technický prostředek k objasnění těchto stavů. Zamýšlel jsem však a ohlásil "úvod do psychoanalýzy"; bylo pro mne závažnější, abyste získali představu o psychoanalýze, než abyste nabyliurčitých vědomostí o neurózách, a tak jsem už nemohl postavit do popředí aktuální neurózy, které pro psychoanalýzu nic nepřinášejí. Myslím také, že moje volba je pro vás výhodnější, neboť psychoanalýza má kvůli svým významným předpokladům a dalekosáhlým vztahům nárok na zájem každého vzdělaného člověka; nauka o neurózách je však jedna z kapitol medicíny jako mnoho jiných. Můžete však právem očekávat, že nějaký zájem musíme věnovat i aktuálním neurózám. Nutí nás k tomu už jejich úzký klinický vztah k psychoneurózám. Chci vám tedy říci, že rozlišujeme tři čisté formy aktuálních neuróz: neurastenii, úzkostnou neurózu a hypochond ri i . Ani toto rozdělení nezůstalo bez námitek. Tyto názvy se sice vesměs užívají, ale jejich obsah je neurčitý a kolísavý. Existují i lékaři, kteří se staví proti jakémukoli rozlišování ve spletitém světě neurotických jevů, proti jakémukoli vymezování klinických jednotek, jednotlivých chorob, a neuznávají dokonce ani oddělování aktuálních neuróz a psychoneuróz. Myslím, že zacházejí příliš daleko a že se nedali cestou, která vede k pokroku.' Zmíněné formy neurózy se příležitostně vyskytují v čisté podobě; častěji se ovšem mísí navzájem mezi sebou i s nějakým onemocněním psychoneurotickým. Tato okolnost však není důvodem, abychom se jejich rozlišování vzdávali. Pomyslete jen na rozdíl v mineralogii mezi naukou o nerostech a naukou o horninách. Nerosty jsou popisovány jako individua, jistě v souvislosti s tím, že se často vyskytují jako krystaly, od svého okolí ostře odlišené. Horniny jsou tvořeny směsí nerostů, které se jistě takto nesetkaly jen náhodou, nýbrž následkem podmínek, za jakých dochází k jejich vzniku. V nauce o neurózách toho víme ještě příliš málo o způsobu, jakým vývoj probíhá, než abychom tu mohli vytvořit něco podobného nauce o horninách. Počínáme si však jistě správně, když nejprve v nerozlišeném materiálu izolujeme rozpoznatelné klinické jednotky, které lze srovnat s jednotlivými nerosty. Mezi symptomy aktuálních neuróz a psychoneuróz existuje pozoruhodný vztah, který představuje závažný přínos pro poznání tvorby psychoneurotických symptomů; symptom aktuální neurózy je totiž často jádrem a předstupněm symptomu psychoneurotického. Takový poměr lze zřetelněji pozorovat mezi neurastenií a přenosovou neurózou označovanou jako konverzní hysterie, mezi úzkostnou neurózou a úzkostnou hysterií, ale také mezi hypochondrií a určitými formami, o kterých budeme hovořit později a které označíme jako parafrenii (dementia praecox a paranoia). Vezměme si jako příklad hysterické bolesti hlavy nebo bolesti v kříži. Analýza nám ukazuje, že se zhuštěním a přesunem staly náhradním ukojením pro celou řadu libidinózních fantazií a vzpomínek. Ale tato bolest byla také kdysi reálnou bolestí, a tehdy šlo o bezprostřední sexuálně toxický symptom, o tělesný výraz libidinózního vzrušení. Nechceme 277 v žádném případě tvrdit, že takové jádro obsahují všechny hysterické symptomy, ale zůstává faktem, že jde o případ obzvláště častý a že hysterie dává i všem vedlejším somatickým projevům libidinózní vzrušení -normálním nebo patologickým - při tvorbě symptomů vyloženě přednost. Těm pak připadá úloha onoho písečného zrnka, které perlorodka obalí vrstvami perleťové hmoty. Podobně používá psychoneuróza jako nejpohodlnější a nejvhodnější materiál k tvorbě symptomů i přechodné známky sexuálního vzrušení, které provázejí sexuální akt.

Existuje ještě jeden obdobný jev, který je z diagnostického a terapeutického hlediska obzvláště zajímavý. U osob, které jsou k neuróze disponovány, ale zřejmou neurózou přímo netrpí, se nezřídka stává, že nějaká chorobná somatická změna - daná třeba zánětem nebo zraněním - uvede mechanismus tvorby symptomů v chod, a ten pak z onoho symptomu poskytnutého realitou rychle učiní zástupce všech nevědomých fantazií, jež čekaly jen na výrazový prostředek, kterého by se mohly zmocnit. Lékař zvolí v takovém případě brzy ten, brzy onen terapeutický postup, buď se pokusí odstranit organický základ a nebude se starat o jeho hlučné neurotické zpracování, anebo se bude snažit zdolat neurózu, která při této příležitosti vznikla, a jejímu organickému podnětu nebude přikládat velkou váhu. Výsledek pak dá nebo nedá za pravdu brzy tomu, brzy onomu způsobu léčby; obecné předpisy lze pro takové smíšené případy sotva stanovit. xxv. PŘEDNf~ŠKA UZř(OSt Dámy a pánové! To, co jsem vám ve své poslední přednášce pověděl o běžné nervozitě, pokládáte jistě za nejneúplnější a nejnedostatečnější z mých sdělení. Vím to a myslím si, že vás nic neudivilo více než fakt, že v tom všem vůbec nebyla řec o úzkosti, na kterou si přece stěžuje většina nervózních lidí, kterou sami označují jako své nejhroznější utrpení a která u nich skutečně může dostoupit úžasné intenzity a vést k nejztřeštěnějším opatřením. Ale alespoň v tomto bodě jsem vás nechtěl zkrátit; umínil jsem si naopak, že problém úzkosti u nervózních lidí vytyčím obzvlášť ostře a podrobně ho s vámi proberu. Úzkost samu vám zajisté nemusím popisovat; každý z nás poznal někdy tento pocit, nebo správněji řečeno, tento afektivní stav sám na sobě. Ale myslím, že si nikdo dost vážně nepoložil otázku, proč právě nervózní lidé pociíují úzkost o tolik častěji a o tolik silněji než ostatní. Snad se to považovalo za samozřejmé; slova "nervózní" a "úzkostlivý" se přece používají obvykle jedno místo druhého, jako kdyby znamenala totéž. K tomu však nic neopravňuje; existují úzkostliví lidé, kteří jinak vůbec nejsou nervózní, a existují kromě toho i nervózní lidé, kteří trpí mnoha symptomy, ale sklon k úzkosti se mezi těmito symptomy nevyskytuje. Ať už je tomu jakkoli, jisté je, že problém úzkosti je uzlovým bodem, v němž se setkávají nejrůznejší a nejzávažnější otázky, záhadou, jejíž rozřešení by muselo vrhnout mnoho světla na celý náš duševní život. Nebudu tvrdit, že toto úplné rozřešení vám mohu předložit, ale jistě očekáváte, že psychoanalýza i k tomuto tématu přistoupí jinak než školská medicína. Ta se, jak se zdá, zajímá především o to, jaké anatomické cesty vedou ke stavu úzkosti. Konstatuje se, že je podrážděna prodloužená mícha, a nemocný se dovídá, že trpí neurózou bloudivého nervu. Prodloužená mícha je velmi vážným a pěkným objektem studia. Vzpomínám si zcela přesně, kolik času a námahy jsem před lety tomuto studiu věnoval. Ale dnes musím říci, že nevím o ničem, co by mi mohlo být pro psychologické pochopení úzkosti lhostejnější než znalost nervových cest, po nichž příslušné vzruchy probíhají. O úzkosti může člověk především hovořit nějakou chvíli, aniž se vůbec dotkne nervozity. Porozumíte mi bez dalšího vysvětlování, jestliže tuto 279 úzkost označím jako úzkost reálnou, na rozdíl od úzkosti neurotické. Reálná úzkost se nám jeví jako něco velmi racionálního a pochopitelného. Můžeme o ní říci, že je reakcí na vnímání vnějšího nebezpečí, tj. očekávaného, předvídaného ublížení, že je spojena s útěkovým reflexem a že v ní lze vidět projev pudu sebezáchovy. Při kterých přílezitostech, tj. před kterými objekty a v kterých situacích se úzkost vynoří, to bude přirozeně záviset z velké části na stavu našeho vědění a na tom, jaký máme pocit moci vůči vnějšímu světu. Shledáváme zcela pochopitelným, že se divoch děsí děla a pociťuje úzkost při zatmění slunce, zatímco běloch, který tento nástroj umí

ovládat a tuto událost umí předvídat, zůstane za těchto podmínek bez úzkosti. Jindy zase právě větší vědění přispívá ke vzniku úzkosti, protože dovoluje nebezpečí brzy rozpoznat. Divoch se takto zachvěje v pralese před stopou, která neznalému nic neřekne, ale jemu prozradí přítomnost dravého zvířete, a zkušený lodník pozoruje se zděšením na nebi mráček, který pasažérovi připadá nepatrný, jemu však ohlašuje, že se blíží uragán. Jestliže se však nad věcí více zamyslíme, musíme si říci, že úsudek, podle kterého je reálná úzkost racionální a účelná, potřebuje důkladnou revizi. Jediným účelným chováním při hrozícím nebezpečí by totiž byl chladný odhad vlastních sil ve srovnání s velikostí ohrožení a pak rozhodnutí, jestli větší vyhlídku na příznivý výsledek slibuje útěk nebo obrana, případně i útok. V této souvislosti nezbývá však pro úzkost vůbec žádné místo; všechno, co se děje, by se uskutečnilo zrovna tak dobře a pravděpodobně lépe, i kdyby se žádná úzkost nevyvinula. Vídáte přece také, že úzkost, která nabude nadměrné intenzity, se jeví nanejvýš neúčelná, ochromuje pak každou akci, i takovou, které je třeba k útěku. Obvykle představuje reakce na nebezpečí směs úzkostného afektu a obranné akce. Vyplašené zvíře se bojí a prchá, ale účelný je na tom "útěk", nikoli fakt, že "se bojí". Jsme tedy v pokušení prohlásit, že vývin úzkosti není nikdy něčím účelným. Možná že nám to napomůže k lepšímu náhledu, když si situaci úzkosti pečlivěji rozebereme. První její složkou je připravenost na nebezpečí, která se projevuje vystupňovanou senzorickou pozorností a motorickým napětím. Tuto vyčkávací pohotovost lze bez rozmýšlení označit jako prospěšnou, ba odpadne-li, může to mít vážné následky. Ta pak vyúsťuje na jedné straně v motorickou akci, zprvu v útěk, na vyšším stupni v činnou obranu, na druhé straně pak v to, co pociťujeme jako stav úzkostí. Čím víc se vývin úzkosti omezí na pouhý náběh k ní, na jakýsi signál, tím nerušeněji přechází pohotovost k úzkosti v akci, tím účelněji všechno probíhá. Na tom, čemu říkáme úzkost, zdá se mi tedy být účelná pouze pohotovost k úzkosti, vývin úzkosti je, zdá se, něčím, co je s tímto účelem přímo v rozporu. 280 Nechci se pouštět do podrobnějšího rozboru, zda slovy úzkost, strach, leknutí je označováno totéž, nebo něco zřetelně odlišného. Myslím jenom, že úzkost se vztahuje na stav sám a nepřihlíží k objektu, kdežto označení strach zaměřuje pozornost právě na tento objekt. Slovo leknutí má pak, zdá se, zvláštní smysl, zdůrazňuje totiž účinek nebezpečí, na které jsme nebyli připraveni pohotovostí k úzkosti, takže by bylo možno říci, že úzkostí se člověk chrání před leknutím. Jistě vám neunikla jistá mnohoznačnost a neurčitost, s níž se užívá slova "úzkost". Povětšině se úzkostí rozumí subjektivní stav, v kterém se člověk ocitá, když vnímá "vývin úzkosti", a tento stav bývá označován jako afekt. Nuže, co ~e z dynamického hlediska afekt? V každém případě něco, co se skládá z mnoha složek. Afekt zahrnuje za prvé určité motorické inervace nebo svody energie, za druhé pak jisté pocity, a to dvojího druhu, vjemy realizovaných motorických akcí a přímé pocity litosti a nelitosti, které udávají, jak se říká, základní tón afektu. Nemyslím však, že tímto výčtem je už podstata afektu vystižena. U některých afektů máme dojem, že vidíme hlouběji, a soudíme, že jádrem, které zmíněný celek drží pohromadě, je opakování určitého významného zážitku. Tímto zážitkem by mohl být jen nějaký velmi časný dojem velmi obecné povahy, který by spadal nikoli do předhistorie individua, nýbrž celého druhu. Abych se vyjádřil srozumitelněji, afekt by měl stejnou strukturu jako hysterický záchvat a jako hysterický záchvat by byl konkrétním výrazem nějaké reminiscence. Hysterický záchvat je tedy jakoby nově vytvořeným individuálním afektem, normalní afekt je pak jakoby výrazem jakési rodové, dědičně přenášené hysterie.

Nedomnívejte se, že to, co jsem vám tu řekl o afektech, je uznávanou součástí normální psychologie. Je to naopak pojetí, které vyrostlo na půdě psychoanalýzy a jen tam má domovské právo. To, co se o afektech můžete dovědět z psychologie, jako je např. teorie Jamesova-Langova, je pro nás psychoanalytiky přímo nepochopitelné a mimo diskusi. Za příliš jisté nepokládáme však ani svoje vědění o afektech; jde o první pokus orientovat se v této temné oblasti. Nuže pokračuji: U afektu úzkosti se domníváme, že víme, jaký současný dojem opakuje. Říkáme si, že je to porodó při němž vzniká ono seskupení strastných pocitů, motorických impulsu a tělesných počitků, které se stalo vzorem pro reakci vyvolávanou nějakým ohrožením života a které se od té doby opakuje jako stav úzkosti. Příčinou úzkostného zážitku bylo tehdy nesmírné vystupňování dráždivých podnětů vyvolaných přerušením obnovy krve (vnitřního dýcháníl. a první úzkost byla tedy úzkost toxická. Název úzkost - an~ustiae') - zdůrazňuje moment zúženého dýchání, které tehdy bylo následkem reálné situace a dnes je při afektu skoro pravidelně reprodukováno. Zajímavé vztahy vyplývají pro nás i ze skutečnosti, že onen první stav 281 úzkosti byl následkem odloučení od matky. Jsme samozřejmě přesvědčeni, že dispozice k opakování tohoto prvního stavu úzkosti je řadou nesčetných generací v organismu tak dukladně zakotvena, že jednotlivé individuum nemůže být afektu úzkosti prosto, ani kdyby bylo jako bájný Macduff "vyříznuto z matčina lůna", a porod tedy samo nezažilo. Co se stalo vzorem stavu úzkosti u jiných živočichů, než jsou savci, nemůžeme povědět. Rovněž ovšem nevíme, jaký pocitový komplex u těchto tvorů odpovídá naší úzkosti. Bude vás snad zajímat, jak se vlastně na nějakou takovou myšlenku, jako je názor, že porod je zdrojem a vzorem afektu úzkosti, může asi přijít. Spekulace má na tom nejmenší podíl; spíš tu šlo o výpůjčku z naivního lidového myšlení. Když jsme před dávnými lety jako mladí nemocniční lékaři seděli v hostinci u oběda, vyprávěl jeden asistent gynekologické kliniky, jaké legrační příhody se udály při posledních zkouškách porodních asistentek. Jedné kandidátce byla položena otázka, co to znamená, když se při porodu objeví v odtékající vodě mekonium (smolka, výkaly), a ona zčerstva odpověděla: dítěti je úzko. Vysmáli se jí a propadla. Ale v duchu jsem se postavil na její stranu a začal jsem tušit, že ta ubohá žena z lidu ve svém neproblematickém myšlení odhalila závažnou souvislost. Nyní přejděme k úzkosti neurotické: jakých nových forem nabývá a jakými novými vztahy se vyznačuje úzkost u nervózních lidí? Tady je toho k popisování mnoho. Setkáváme se tu nejprve s obecnou úzkostlivostí, s úzkostí, abychom tak řekli, volně těkající, která je připravena přichytit se jakéhokoli vhodného představového obsahu, která ovlivňuje úsudek, usměrňuje očekávání a číhá na každou příležitost, která by jí poskytla ospravedlnění. Tento stav označujeme jako "očekávací úzkost" nebo "úzkostné očekávání". Osoby, které trpí tímto druhem úzkosti, předvídají ze všech možností vždy tu nejhroznější, vykládají každou náhodu jako předzvěst neštěstí a každé nejistoty využívají k tomu, aby předpokládali horší eventualitu. Sklon k takovému očekávání různých neštěstí se jako charakterový rys vyskytuje u mnoha lidí, které jinak nelze označit jako nemocné a o kterých se pak prohlašuje, že jsou přehnaně úzkostliví nebo pesimističtí; nápadná míra očekávací úzkosti bývá však pravidelně projevem neurotické choroby, kterou jsem označil jako "úzkostnou neurózu" a kterou přiřazuji k aktuálním neurózám. Druhá forma úzkosti je v protikladu k formě právě popsané spíše psychicky vázaná a spjatá s určitými objekty nebo situacemi. Je to úzkost ') V originále: Der Name Angst - angustiae, Enge - betont den Charakter der Beengung im Atmen . . . "Významová souvislost, kterou autor u německého slova Angst musí ozřejmit uvedením příbuzného latinského slova

angustiae, je u českého výrazu "úzkost" bezprostředně zjevná. (Pozn. překl.)různých "fobií", nanejvýš rozmanitých a často velmi podivných. Stanley Hal I, vážený americký psycholog, teprve nedávno vynaložil příslušné úsilí a předvedl nám celou řadu těchto fobií pod vznosnými řeckými termíny. Zní to jako výčet desíti egyptských ran, jenomže jejich počet desítku daleko převyšuje. Jen poslechněte, co všechno se může stát předmětem nebo obsahem nějaké fobie: tma, volný prostor, otevřená náměstí, kočky, pavouci, housenky, hadi, myši, bouřka, ostré hroty, krev, uzavřené prostory, shluk lidí, samota, přecházení po mostech, plavba po moři a jízda po železnici atd. Při prvním pokusu o orientaci v této změti je nasnadě rozlišit tři skupiny. Některé z těchto obávaných objektů a situací mají i pro nás normální lidi něco děsivého, nějaký vztah k nebezpečí, a tyto fobie nám proto nepřipadají nepochopitelné, i když se nám jejich intenzita jeví značně přepjatá. Tak například většina z nás má pocit odporu při střetnutí s hadem. Lze říci, že fobie z hadů je obecně lidská, a Ch. D a rw i n velmi působivě popsal, jak se nemohl ubránit úzkosti z hada, který se proti němu vymrštil, třebaže věděl, že ho před ním chrání silné sklo. K druhé skupině přiřadíme případy, kde pořád ještě existuje nějaký vztah k nebezpečí, i když jsme si zvykli tomuto nebezpečí nepřikládat velkou váhu a význam. Sem patří většina fobií situačních. Víme, že při jízdě vlakem existuje větší možnost neštěstí, než když zůstaneme doma, že totiž může dojít k srážce vlaků, víme také, že loď se může potopit, při čemž cestující zpravidla utonou, ale nemyslíme na tato nebezpečí a cestujeme vlakem a lodí bez úzkosti. Nelze také popřít, že by člověk spadl do řeky, kdyby se most zřítil zrovna v tu chvíli, kdy po něm přechází, ale to se stává tak naprosto zřídka, že takové nebezpečí vůbec nepřichází v úvahu. Také samota má svá nebezpečí a za jistých okolností se jí vyhýbáme; nemůže však vůbec být řeč o tom, že bychom ji nesnesli ani chvíli a za jakýchkoli podmínek. Podobně je tomu s návalem lidí, s uzavřeným prostorem, s bouřkou apod. Na těchto fobiích neurotiků nás vůbec neudivuje ani tak jejich obsah jako spíš jejich intenzita. Fobická úzkost je přímo nevyvratitelná! A někdy máme dojem, jako by se neurotikové vůbec neděsili týchž věcí a situací, které jsou za určitých okolností s to vyvolat úzkost i v nás, i když jim dávají stejná jména. Zbývá nám ještě třetí skupina fobií, u nichž už naše chápání vůbec selhává. Když silný, dospělý muž nedokáže pro úzkost přejít ulicí nebo náměstím důvěrně známého města, kde odedávna žije, když zdravá, plně vyvinutá žena upadne v panickou úzkpst, protože se jí kočka otřela o lem šatů nebo protože se místností mihla myška, kde tu vlastně máme vidět vztah k nebezpečí, které tu pro lidí trpící fobií nicméně zřejmě existuje? U fobií ze zvířat, které patří do této skupiny, nemůže jít o vystupňování obecně lidské antipatie, neboť jakoby na důkaz toho, že pravdou je pravý opak, existují četní lidé, kteří nemohou přejít kolem nějaké kočky, aniž by ji 283 k sobě nepřilákali a nepohladili ji. Myška, jméno zvířátka, kterého se ženy tak bávají, je zároveň obzvlášť oblíbeným něžným oslovením; nejedno děvče, které těší, když ji tak milenec nazývá, vykřikne přesto zděšením, když toto roztomilé zvířátko spatří. Pokud jde o muže, který trpí úzkostí z ulic a náměstí, vnucuje se nám jediné vysvětlení, že se totiž chová jako malé dítě. Dítě je výchovou přímo vedeno k tomu, aby se takovým situacím vyhýbalo jako nebezpečným, a náš agorafobik je skutečně před svou úzkostí chráněn, jestliže ho cestou přes náměstí někdo doprovází. Oba druhy úzkosti, které jsme tu popsali, volně těkající očekávací úzkost a úzkost vázaná na fobie, jsou na sobě nezávislé. Jedna z nich nepředstavuje snad vyšší stupeň druhé, vyskytují se také jen výjimečně pospolu, a jestliže ano, pak jde jen jakoby o náhodné setkání.

Nejsilnější všeobecná úzkostlivost se nemusí ještě projevovat fobiemi; osoby, jejichž celý život je stísněn agorafobií, mohou být pesimistického očekávacího strachu zcela prosty. Některé z fobií, např. úzkost z náměstí, z jízdy po železnici, objevují se prokazatelně teprve v dospělém věku, u jiných, jako je úzkost ze tmy, z bouřky, ze zvířat, se zdá, že existovaly od počátku. Fobie prvního druhu představují těžké choroby; fobie druhého typu vypadají spíš jako podivínství, jako vrtochy. U koho se projevuje jedna z nich, u toho lze zpravidla předpokládat i jiné, podobné fobické úzkosti. Musím dodat, že všechny tyto fobie dohromady řadíme k úzkostné hysterii, tj. díváme se na ně jako na chorobu velmi příbuznou známé hysterii konverzní. Třetí forma neurotické úzkosti nás staví před záhadu, neboť zde ui vůbec nevidíme žádný vztah mezi úzkostí a hrozícím nebezpečím. Tato úzkost se vyskytuje např. u hysterie jako doprovod hysterických symptomů, nebo při rozčilení vyvolaném nejrůznějšími okolnostmi, kdy bychom sice očekávali nějaký afektivní projev, ale nejméně ze všeho právě afekt úzkosti, anebo konečně zcela nezávisle na jakýchkoli podmínkách, pro nemocného i pro nás stejně nepochopitelně, jako samostatný úzkostný záchvat. O nějakém nebezpečí nebo o nějakém podnětu, který by při patřičném zveličení mohl být v tomto smyslu interpretován, nemůže být přitom ani zdaleka řeč. Při těchto spontánních záchvatech pak zjišťujeme, že onen komplex, který označujeme jako stav úzkosti, se může i rozštěpit. Celek záchvatu může být zastoupen jediným, intenzívně vyvinutým symptomem, chvěním, závratí, bušením srdce, dušností, a celkový pocit, podle kterého úzkost poznáváme, může přitom chybět anebo se stát nezřetelným. A přesto jsou všechny tyto vztahy, které popisujeme jako "ekvivalenty úzkosti", ve všech svých klinických a etiologických vztazích úzkosti rovnocenné. Nyní se vynořují dvě otázky. Je možno neurotickou úzkost, při níž nebezpečí nehraje žádnou roli, nebo roli tak nepatrnou, uvést v souvislost s reálnou úzkostí, která je veskrze reakcí na nebezpečí? A jak lzeneurotickou úzkost pochopit? Budeme se především držet předpokladu: kde je úzkost, tam musí být také něco, z čeho má člověk strach. Pro pochopení neurotické úzkosti vyplývá z klinického pozorování několik poukazů, jejichž význam chci nyní s vámi posoudit. a) Není nijak těžké zjistit, že očekávací úzkost nebo všeobecná úzkostlivost úzce souvisí s určitými fakty sexuálního života, řekněme s určitým použitím libida. Nejjednodušší a nejpoučnější případ tohoto druhu představují osoby, které se vystavují takzvanému frustrovanému vzrušení, tj. u nichž se prudké sexuální vzrušení žádným dostatečným způsobem nevybíjí, není zakončeno ukojením. Tak tomu bývá např. u mužů v době, kdy jsou zasnoubeni, a u žen, jejichž mužové nejsou dostatečně potentní nebo provádějí pohlavní akt z opatrnosti zkráceně nebo neúplně. Za těchto okolností libidinózní vzrušení vyprchá a místo něho se objeví úzkost, buď v podobě úzkosti očekávací, anebo i v podobě záchvatů a záchvatových ekvivalentů. Přerušování soulože z opatrnosti, stává-li se pravidelnym způsobem sexuálního života, bývá u mužů, zejména však u žen tak pravidelně příčinou úzkostné neurózy, že se v lékařské praxi doporučuje pátrat v takových případech především po této etiologii. Nesčetněkrát lze pak také udělat zkušenost, že úzkostná neuróza vymizí, když se tento nepřiměřený sexuální zvyk zlikviduje.

Skutečnost, že existuje souvislost mezi sexuální zdrženlivostí a stavy úzkosti, nepopírají už, pokud vím, ani lékaři, kteří jsou psychoanalýze vzdáleni. Dovedu si však představit, že se jistě mnozí pokusí vyložit tento vztah opačně a budou prohlašovat, že jde v takových případech o osoby, které mají už předem sklon k úzkostlivosti, a proto jsou zdrženliví i v sexuálním životě. Proti tomu však rozhodně mluví způsob, jakým reagují ženy, u nichž je přece sexuální aktivita svou povahou pasívní, to značí, je určována chováním mužovým. Čím je některá žena temperamentnější, a tedy ochotnější k sexuálnímu styku a schopnější ukojení, tím jistěji bude na mužovu impotenci nebo na coitus interuptus reagovat projevy úzkosti, kdežto u anestetických nebo libidinózně slabě založených hraje taková újma roli daleko menší. Takovýto význam pro vznik stavů úzkosti má ovšem sexuální abstinence, nyní lékaři tak vřele doporučovaná, jedině tehdy, když je libido, kterému se odpírá uspokojivé vybití, přiměřeně silné a není z větší části odčerpáno sublimací. O tom, zda situace vyústí v chorobu, rozhodují zkrátka vždy kvantitativní faktory. Také tam, kde nejde o nemoc, nýbrž o utváření charakteru, lze snadno zjistit, že sexuální omezování jde ruku v ruce s jistou úzkostlivostí a nejistotou, kdežto neohroženost a smělá odvaha bývají provázeny svobodným uspokojováním sexuálních potřeb. Jakkoli mohou být tyto vztahy kulturními vlivy pozměněny a zkomplikovány, pro průměr lidí přesto platí, že úzkost souvisí se sexuálním omezením. 285 Nepověděl jsem vám ještě zdaleka o všech pozorováních, která mluví pro zmíněný genetický vztah mezi libidem a úzkostí. K těm patří např. ještě i fakt, že na úzkostná onemocnění mají vliv určitá životní období, v kterých můžeme předpokládat, jako v pubertě a v období menopauzy, značné vystupňování produkce libida. Při některých stavech vzrušení lze také přímo pozorovat, jak se v nich libido a úzkost mísí a jak je konečně libido úzkostí nahrazeno. Ze všech těchto skutečností nabýváme dvojího dojmu, za prvé, že jde o nahromadění libida, u něhož nedochází k normálnímu použití, a za druhé, že se při tom pohybujeme veskrze v oblasti procesů somatických. Jak vzniká z libida úzkost, není zprvu patrné; konstatujeme jenom, že libido se ztrácí a že místo něho pozorujeme úzkost. b) Druhý pokyn nám poskytuje analýza psychoneuróz, zvláště hysterie. Slyšeli jsme, že při této chorobě se často vyskytuje úzkost v doprovodu symptomů, ale i samostatně, v podobě záchvatu nebo trvalého stavu. Nemocní nedovedou povědět, z čeho vlastně mají úzkost, a spojují ji zřejmým druhotným zpracováním s fobiemi, které jsou nejvíc nasnadě, jako je strach, že zemřou, že zešílí, že je raní mrtvice. Jestliže situaci, z které úzkost nebo symptomy úzkostí provázené vznikly, podrobíme analýze, můžeme zpravidla ukázat, který normální psychický proces neproběhl a byl nahrazen úzkostí. Můžeme to vyjádřit ještě jinak: Představujeme si, že by byl nevědomý proces ušel vytěsnění a že by se byl nerušeně vyvíjel až do okamžiku, kdy by se stal vědomým. Tento proces by byl také provázen určitým afektem, a nyní ke svému překvapení zjišťujeme, že tento afekt, který by byl provázel normální průběh, je po vytěsnění v každém případě nahrazen úzkostí, ať je jeho vlastní kvalita jakákoli. Když tedy máme před sebou hysterický stav úzkosti, pak může být jeho nevědomým korelátem hnutí podobného charakteru, tedy úzkost, stud, rozpaky, ale může jím být zrovna tak dobře i pozitivní libidinózní vzrušení nebo vzrušení nepřátelsky agresívní, jako vztek a hněv. Úzkost je tedy všeplatná mince, za kterou jsou směňována nebo mohou být směněna všechna afektivní hnutí, jestliže příslušný představový obsah podlehl vytěsnění. c) Třetí zkušenost uděláme u nemocných s nutkavým jednáním, kteří jsou, jak se zdá, úzkosti ušetřeni, což je skutečnost dost pozoruhodná. Jestliže se pokusíme zabránit jim v provedení jejich nutkavého jednání, jejich mytí, jejich obřadu, anebo jestliže se oni sami pokusí

některého ze svých nutkání se vzdát, pak je děsná úzkost donutí, aby se nutkání přece podvolili. Chápeme, že úzkost byla nutkavým jednáním překryta a že tyto počiny byly prováděny jen proto, aby si nemocný úzkost ušetřil. U nutkavé neurózy je tedy úzkost, která by se jinak musela dostavit, nahrazována tvorbou symptomů, a obrátíme-li se k hysterii, zjistíme i u této neurózy podobný vztah: výsledkem vytěsňovacího procesu je buď samotný vývinúzkosti, nebo úzkost spolu s tvorbou symptomů, anebo dokonalejší tvorba symptomů bez úzkosti. V jistém abstraktním smyslu by tedy podle všeho bylo možno říci, že symptomy jsou vůbec vytvářeny jen proto, aby se zabránilo vývinu úzkosti, který by jinak byl nevyhnutelný. V tomto pojetí se úzkost dostává skoro do ohniska našeho zájmu o problémy neuróz. Z pozorování učiněných u úzkostné neurózy jsme vyvodili, že k odvrácení libida od jeho normálního použití, k onomu odvrácení, z kterého vzniká úzkost, dochází na poli procesů somatických. Z analýz hysterie a nutkavé neurózy vyplývá dodatek, že totéž odvrácení a se stejným výsledkem může vyplynout i z odmítnutí, které vyšlo od instancí psychických. Tolik tedy víme o vzniku neurotické úzkosti; zní to ještě dost neurčitě. Prozatím však nevidím žádnou cestu, která by vedla dále. Druhá úloha, kterou jsme si vytyčili, najít souvislost mezi neurotickou úzkostí, která je abnormálně použitým libidem, a úzkostí reálnou, která odpovídá reakci na nějaké nebezpečí, zdá se ještě obtížněji řešitelná. Mohlo by se usoudit, že tu jde o věci zcela nesourodé, a přesto nemáme žádný prostředek, jak bychom mohli reálnou úzkost a úzkost neurotickou co do jejich poctivého charakteru navzájem odlišit. Hledaná spojitost se nakonec objeví, když vyjdeme z protikladu mezi Já a libidem, na jehož existenci jsme často upozorňovali. Vývin úzkosti je, jak víme, reakcí Já na nebezpečí a signálem k útěku; pak je nasnadě předpokládat, že při neurotické úzkosti se Já zrovna tak pokouší o útěk před nároky svého libida, že se vůči tomuto vnitřnímu nebezpečí chová, jako kdyby to bylo nebezpečí vnější. Tím by bylo splněno očekávání, že tam, kde se objeví úzkost, existuje také něco, čeho se člověk bojí. Analogii by však bylo možno rozvinout ještě dál. Zrovna tak jako je pokus o útěk před zevním nebezpečím vystřídán tím, že člověk tomuto nebezpečí čelí a činí účinná obranná opatření, tak i neurotický vývin úzkosti ustupuje tvorbě symptomů, která dokáže úzkost vázat. Nesnáz, na kterou naráží naše chápání, spočívá jinde. Úzkost, která představuje útěk, jímž Já reaguje na svoje libido, má přece vznikat z tohoto libida samotného. To je neprůhledné a můžeme v tom vidět upozornění, abychom nezapomínali, že libido nějaké osoby k ní v podstatě přece patří a nemůže stát vůči ní jako něco zevního. Zůstává nám pořád ještě nejasná topická dynamika vývinu úzkosti, zůstává nevysvětleno, jaké druhy psychické energie se při tom spotřebovávají a z kterých psychických systémů pocházejí. Nemohu vám slíbit, že zodpovím i tyto otázky, ale neopomeneme sledovat ještě dvě další stopy a opřít při tom opět svoji spekulaci o přímé pozorování a o analytický průzkum. Povšimneme si toho, jak vzniká úzkost u dítěte a odkud se bere neurotická úzkost, která se váže na fobie. Úzkostlivost dětí je něčím velmi obvyklým a rozhodnutí, jde-li o úzkost 287 neurotickou či reálnou, se zdá velmi nesnadné. Ba chování dětí činí význam tohoto rozlišování problematickým. Neboť na jedné straně se nedivíme, když se dítě bojí všech cizích osob, nových situací a předmětů, a vysvětlujeme si tuto reakci velmi snadno jeho slabostí a nevědomostí. Připisujeme tedy dítěti silný sklon k reálné úzkosti a připadalo by nám zcela přiměřené, kdyby si tuto úzkostlivost přineslo už na svět jako zděděnou vlastnost. Dítě by v tom opakovalo jenom chování pračlověka a dnešního primitiva, který se následkem své

nevědomosti a bezmocnosti bojí všeho nového a také i tolika věcí zcela známých, které v nás už dnes žádnou úzkost nebudí. Odpovídalo by také zcela našemu očekávání, kdyby fobie dítěte alespoň zčásti byly pořád ještě tytéž jako ony strachy, které můžeme připisovat pravěkým dobám lidského vývoje. Na druhé straně nemůžeme přehlédnout fakt, že ne všechny děti jsou úzkostlivé ve stejné míře, a že právě ty děti, které projevují obzvláštní plachost před všemožnými objekty a situacemi, bývají později nervózní. Neurotická dispozice se tedy prozrazuje také vysloveným sklonem k reálné úzkosti, úzkostlivost se jeví jako primární rys, a dospíváme tak k závěru, že dítě a později i dorůstající hoch nebo děvče mají úzkost z intenzity svého libida proto, že mají prostě úzkost ze všeho. Domněnka o vzniku úzkosti z libida by tím byla odmítnuta, a kdyby se pátralo dále po podmínkách reálné úzkosti, dospělo by se důsledně k pojetí, podle kterého je vědomí vlastní slabostí a bezmocnosti - méněcennosti, podle terminologie A. Ad I e ra - i poslední příčinou neurózy, jestliže toto vědomí dokáže přetrvat z dětského věku do dospělého života. To zní tak jednoduše a vemlouvavě, že si to vynucuje právo na naši pozornost. Záhada neurózy by se tím ovšem jen přesunula jinam. Přetrvávání pocitu méněcennosti - a tím i podmínky pro úzkost a tvorbu symptomů - zdá se být tak dobře zajištěno, že by spíše potřebovalo vysvětlení, jak tedy může výjimečně vzniknout to, čemu říkáme zdraví. Co však prozrazuje pečlivé pozorování dětské úzkostlivosti? Malé dítě se nejdříve bojí cizích lidí; určité situace nabývají obdobného významu teprve tím, že se v nich vyskytují tito lidé, a předměty přicházejí pro vznik úzkosti v úvahu vůbec teprve později. Těchto cizích lidí se však dítě nebojí snad proto, že by jim připisovalo zlé úmysly a že by srovnávalo svoji slabost s jejich silou, takže by v nich tedy vidělo nebezpečí pro svoji existenci, bezpečnost a pro jistotu, že nebude zakoušet bolest. Takovéto nedůvěřivé dítě, lekající se agresívního pudu, který vládne v celém světě, je hodně nešťastnou teoretickou konstrukcí. Nikoli, dítě se děsí cizí postavy, protože očekávalo, že spatří určitou důvěrně známou a milovanou osobu, v podstatě že spatří matku. V úzkost se tu přeměňuje jeho zklamání a touha, tedy jeho zužitkovatelné libido, které toho času nemůže být uchováno ve volném stavu, nýbrž nachází vybití v úzkosti. Je asi také sotvanáhodné, že se v této situaci pro dětskou úzkost typické opakuje podmínka onoho prvního úzkostného stavu při porodu, totiž odloučení od matky. První situační fobie dětí se týkají tmy a samoty; první z nich potrvá často po celý život, a oběma je společný fakt, že je tu postrádána milovaná osoba, která o dítě pečuje, tedy matka. Slyšel jsem jednou, jak dítě, které se ve tmě bálo, volá do vedlejšího pokoje: "Mluv na mě, tetičko, já se bojím." "Ale co z toho máš? Vždyť mě přece nevidíš." A na to dítě: "Když někdo mluví, tak je tma menší." Touha pocitovaná ve tmě je tedy přetvořena v úzkost ze tmy. Nejenže neurotická úzkost není něčím druhotným a jen zvláštním případem úzkosti reálné, nýbrž u malého dítěte vidíme naopak, že jako reálná úzkost vypadá něco, co má s neurotickou úzkostí společný právě její podstatný znak, totiž vznik z nepoužitého libida. Zdá se, že reálné úzkosti si dítě přináší na svět velmi málo. Ve všech těch situacích, které se později mohou stát podmínkami fobií, ve výškách, na úzkých lávkách přes vodu, při jízdě vlakem a lodí, dítě žádnou úzkost nejeví, a bojí se tím méně, čím je nevědomější. Bylo by velmi žádoucí, kdyby takových sebezáchovných instinktů zdědilo víc; jeho opatrování, při kterém se mu musí zabraňovat, aby se nevystavovalo jednomu nebezpečí za druhým, by tím bylo velmi usnadněno. Ve skutečnosti však dítě zpočátku svoje síly přeceňuje a je bez úzkosti, protože nebezpečí nezná. Bude běhat na kraji vody, vylézat na okenní pažení, hrát si s ostrými předměty nebo s ohněm, zkrátka bude dělat všechno to, co mu musí uškodit a co jeho opatrovatelům musí způsobovat starosti.

Jestliže se u něho konečně probudí reálná úzkost, je to veskrze dílo výchovy, protože se mu nemůže dovolit, aby samo udělalo zkušenost, která by je poučila. Jestliže pak existují děti, které této výchově k úzkosti vycházejí do jisté míry vstříc a objevují pak samy nebezpečí, před kterými nebyly varovány, vystačíme v jejich případě s vysvětlením, že si přinesly na svět ve své konstituci větší potřebu libidinózního uspokojení nebo byly předčasně libinózním uspokojením zhýčkány. Žádný div, že mezi těmito dětmi nacházíme i pozdější neurotiky; víme přece, že vznik neurózy nejvíc usnadňuje neschopnost snášet delší čas městnání libida. Pozorujete, že si tu přichází na své i faktor konstituční, jehož význam nechceme samozřejmě vůbec popírat. Ohrazujeme se jen proti tomu, když někdo kvůli němu zanedbává roli všech ostatních a zavádí ho i tam, kam podle shodných výsledků pozorování a analýzy nepatří nebo kde mu přísluší jen poslední místo. Dovolte, abychom pozorování o úzkosti dětí shrnuli: Dětská úzkost má s reálnou úzkostí velmi málo co dělat, a je naproti tomu úzce příbuzná neurotické úzkosti dospělých. Jako ona vzniká z nepoužitého libida a nahrazuje postrádaný erotický objekt nějakým zevním předmětem nebo situací. 289 Nyní asi rádi uslyšíte, že analýza fobií nás nemůže naučit mnoho nového. Při těch totiž dochází k stejnému procesu jako při úzkosti dětské; nepoužité libido je tu ustavičně přeměňováno v úzkost zdánlivě reálnou, a tak je nějaké nepatrné vnější nebezpečí vybráno k tomu, aby reprezentovalo nároky libida. Na této shodě není nic podivného, neboť infantilní fobie jsou nejenom předobrazem fobií pozdějších, které řadíme k "úzkostné hysterii", nýbrž jsou i jejich přímou předběžnou podmínkou a předehrou. Každá hysterická fobie je odvozena z nějaké dětské úzkosti a představuje její pokračování, i když má třeba jiný obsah a musí tedy být označována jiným jménem. Rozdíl obou stavů spočívá v jejich mechanismu. U dospělého nestačí už k proměně libida v úzkost, že pro libido, které se projevuje jako touha, není v daném okamžiku použití. Naučil se už dávno udržovat toto libido ve volném stavu nebo ho používat jinak. Ale patří-li libido k nějakému duševnímu hnutí, které bylo vytěsněno, pak je opět vytvořena podobná situace jako u dítěte, u kterého neexistuje ještě žádná přehrada mezi vědomým a nevědomým, a regresí na infantilní fobii je vytvořen jakýsi průchod, který umožňuje, aby se libido bez nesnází přeměňovalo v úzkost. O vytěsnění jsme, jak si vzpomínáte, hodně hovořili, ale přitom jsme vždycky sledovali jen osud vytěsňované představy, poněvadž ten lze přirozeně snáze poznat a popsat. Co se děje s afektem, který byl spjat s vytěsněnou představou, to jsme nechali stranou, a nyní se dovídáme, že nejbližším osudem tohoto afektu je přeměna v úzkost, ať by jeho kvalita při normálním průběhu byla bývala jakákoli. Tato přeměna afektu je však zdaleka nejzávažnější částí procesu vytěsnění. Není tak snadné o tom hovořit, neboť nemůžeme tvrdit, že existují nevědomé afekty v témže smyslu, v jakém existují nevědomé představy. Představa zůstává až na jediný rozdíl táž, ať je vědomá, nebo nevědomá; můžeme říci, co takové nevědomé představě odpovídá. Afekt však představuje proces energetického vybití, který musíme posuzovat zcela jinak než nějakou představu; co mu v nevědomí odpovídá, nelze říci bez dalekosáhlých úvah a ujasnění našich předpokladů o psychických procesech. Do toho se zde nemůžeme pouštět. Přidržíme se však dojmu, kterého jsme nyní nabyli, že totiž vývin úzkosti je úzce spjat se systémem nevědomí. Řekl jsem, že přeměna v úzkost, lépe řečeno: energetické vybití v podobě úzkosti, je nejbližším osudem libida, které bylo postiženo vytěsněním. Musím dodat: nikoli jediným nebo definitivním osudem. Při neurózách probíhají procesy, které usilují o to tento vývin úzkosti vázat, a to se jim různými cestami také daří. U fobií např. můžeme zřetelně rozlišit

dvě fáze neurotického pochodu. V první dochází k vytěsnění a k převodu libida v úzkost vázanou na nějaké zevní nebezpečí. Druhá spočívá ve vytváření všech těch zajišťovacích a ochranných opatření, která mají zabránit styku s tímto nebezpečím, vůči němuž si pacient počíná, jako byšlo o vnější realitu. Vytěsněním se Já pokouší o únik před libidem, kterým se cítí ohroženo. Fobii lze pak srovnat s jakýmsi zabarikádováním vůči zevnímu nebezpečí, které nyní toto obávané libido zastupuje. Slabina obranného systému spočívá u fobií pochopitelně v tom, že pevnost, jejíž zevní obrana byla tak zesílena, zůstává nechráněna před útoky zevnitř. Projekce libidinózní hrozby navenek se nikdy nemůže dost dobře zdařit. U jiných neuróz se proto používá jiných systémů obrany, které mají zamezit vývin úzkosti. To je velmi zajímavá část psychologie neuróz, ale bohužel by nás to zavedlo příliš daleko a předpokládá to důkladnější speciální znalosti. Chci dodat jen ještě jednu věc. Vykládal jsem vám už přece o "protiobsazení", kterého Já používá při vytěsnění a které musí potom stále udržovat, aby vytěsnění mělo trvalý efekt. Tomuto protiobsazení připadá úkol být vykonavatelem různých forem obrany proti vývinu úzkosti, k němuž dochází po vytěsnění. Vraťme se opět k fobiím. Smím snad nyní říci, že chápete, jak je to nepostačující, jestliže u nich chce někdo vysvětlovat jen obsah a nezajímá se o nic jiného, než čím to je, že se předmětem fobie stane ten či onen předmět nebo určitá libovolně vybraná situace. Obsah nějaké fobie má pro ni samu přibližně stejný význam, jaký má pro sen jeho zjevná fasáda. S nezbytnými výhradami je nutno dodat, že některé z těchto fobií jsou, jak zdůrazňuje Stanley Hall, i fylogeneticky předurčeny, aby se staly předměty úzkosti. A docela dobře to souhlasí i s faktem, že mnohé z věcí budících úzkost jsou s nebezpečím spjaty pouze symbolickým vztahem. Přesvědčili jsme se takto, že problém úzkosti zaujímá v otázkách psychologie neuróz přímo ústřední místo. Silným dojmem na nás zapůsobila i fakta svědčící o tom, jak je vývin úzkosti spjat s osudy libida a se systémem nevědomí. Jen jeden bod jsme s tím nedovedli uvést v souvislost a pociťovali jsme zde mezeru v našem pojetí, totiž onu těžko popíratelnou skutečnost, že reálná úzkost musí být hodnocena jako projev sebezáchovných pudů našeho Já. XXVI. PREDNAŠKA Teorie libida a narcismus Dámy a pánové! Opakovaně a ještě i zcela nedávno jsme měli co dělat s rozlišením pudů jáských a pudů sexuálních. Nejprve nám proces vytěsnění ukázal, že obě tyto skupiny pudů se mohou dostat navzájem do rozporu, že pak sexuální pudy formálně podlehnou a jsou donuceny hledat cestu k uspokojení regresívními oklikami, při čemž pak nacházejí odškodnění za svoji porážku ve své nezdolnosti. Dále jsme se naučili, že obě skupiny mají od počátku rozdílný poměr k vychovatelce nouzi, takže neprodělávají stejný vývoj a nedostávají se do stejného vztahu k principu reality. Poznali jsme konečně také, že sexuální pudy jsou podle všeho spjaty s afektivním stavem úzkosti svazky daleko uzšími než pudy jáské, ale tento rezultát se nám ještě v jednom závažném bodě jeví jako neúplný. Uvedeme proto na jeho podporu ještě také onu pozoruhodnou skutečnost, že neukojení hladu a žízně, dvou nejzákladnějších sebezáchovných pudů, nikdy nemá za následek jejich zvrat v úzkost, kdežto přeměna neukojeného libida v úzkost patří, jak jsme slyšeli, k nejlépe známým a nejčastěji pozorovaným jevům.

Naším právem rozlišovat pudy jáské a pudy sexuální nemůže tedy nikdo otřást. Toto rozlišení je dáno přece už existencí sexuálního života jako zvláštní sféry aktivity každého jednotlivce. Je možno klást pouze otázku, jaký význam budeme tomuto rozlišení přikládat, za jak hluboké je chceme pokládat. Odpověď na tuto otázku bude však záležet na zjištění, do jaké míry se sexuální pudy ve svých somatických a psychických projevech chovají jinak než ony ostatní pudy, které jsme postavili proti nim, a jak závažné jsou následky vyplývající z těchto rozdílů. K tomu, abychom předpokládali že mezi oběma skupinami pudů existuje nějaká bytostná rozdílnost, ostatně těžko představitelná, nám pochopitelně chybí jakýkoli důvod. Obě představují pro nás jen označení pro energetické zdroje individua, a diskuse, zda tvoří v podstatě jednotu, nebo zda jsou bytostně odlišné, nemůže vycházet jen z pojmů, nýbrž musí se držet biologických skutečností které se za nimi skrývají. O tom víme prozatím příliš málo, a i kdybychom věděli víc, pro náš analytický úkol by to nemělo žádný význam. Přineslo by nám také zřejmě velmi malý prospěch, kdybychom podleJ u ngova příkladu zdůrazňovali prapočáteční jednotu všech pudů, a energii, která se v tom všem projevuje, označili jako "libido". Protože se sexuální funkce nedá z duševního života žádnými triky eliminovat, byli bychom pak nuceni mluvit o sexuálním a asexuálním libidu. Označení libido zůstává však právem vyhrazeno pro pudové síly sexuálního života, v souhlase s naší dosavadní praxí. Myslím tedy, že otázka, jak daleko by mělo jít ono nepochybně oprávněné rozlišování sexuálních a sebezáchovných pudů, je pro psychoanalýzu málo závažná; psychoanalýza není také v této věci ani kompetentní. Biologie poskytuje ovšem různé opěrné body pro předpoklad, že by mohlo znamenat něco závažného. Sexualita je přece jedinou funkcí živého organismu, která individuum přesahuje a spíná je s vývojem celého druhu. Nelze popřít že její realizace nepřináší jednotlivci vždycky užitek jako jeho ostatní výkony, nýbrž že ho za cenu neobvykle vysoké slasti uvádí do nebezpečí, která ohrožují jeho život a dost často ho i o život připraví. Je také pravděpodobné, že je k tomu zapotřebí zcela zvláštních, od ostatních odlišných metabolických pochodů, aby určitá část individuálního života byla uchována jako dispozice pro potomstvo. A konečně lze také říci, že jednotlivec, který se sám pokládá za hlavní věc a na svoji sexualitu pohlíží jen jako na jeden z prostředků k vlastnímu uspokojení, je z biologického hlediska jen jednou epizodou v generační řadě, pomíjivým přívěskem zárodečné plazmy nadané virtuální nesmrtelností, jakýmsi dočasným držitelem svěřeneckého statku, který ho přetrvá. Ale pro psychoanalytické vysvětlení neuróz není zapotřebí tak dalekosáhlých hledisek. Tím, že jsme zvlášť zkoumali pudy sexuální a pudy jáské, našli jsme klíč k pochopení skupiny přenosových neuróz. Mohli jsme je vyvodit ze základní situace spočívající v tom, že sexuální pudy se dostávají do sporu s pudy sebezáchovnými, anebo biologicky - i když nepřesněji vyjádřeno, že pozice našeho Já jakožto samostatného jednotlivce se dostává do rozporu s druhou pozicí jakožto jednoho z článků generační řady. K takovému rozporu dochází možná pouze u člověka, a proto je asi neuróza ve srovnání se zvířaty jeho výhradním právem. Zdá se, že podmínky pro vznik takového konfliktu jsou dány příliš silným rozvojem jeho libida a rozvinutím bohatě členěného duševního života, který byl možná právě tímto rozvojem libida umožněn. Je bez dalšího rozboru zjevné, že toto byly zároveň i podmínky oněch velkých pokroků, kterými se člověk vymanil ze svého společenství se zvířaty, takže jeho náchylnost k neuróze by byla jen rubem jeho ostatního nadání. Ale i to jsou jen spekulace, které nás odvádějí od našeho nejbližšího úkolu.

Předpokladem naší práce bylo doposud, že můžeme jáské a sexuální pudy odlišit navzájem podle jejich projevů. U přenosových neuróz se dařilo bez nesnází. Energetická obsazení, která Já věnuje objektům svých 293 sexuálních tendencí, jsme označili jako "libido", všechna ostatní, která vycházejí od sebezáchovných pudů jako " z áj e m", a studiem libidinózních obsazení jejich přeměn a jejich konečných osudů jsme mohli získat první náhled do mechanismu duševních sil. Přenosové neurózy nám k tomu poskytly nejvýhodnější materiál. Ale Já, jeho jednotlivé organizační složky, jeho výstavba a fungování nám zůstaly zahaleny a mohli jsme předpokládat že tento náhled nám poskytne teprve analýza jiných neurotických poruch. Brzy jsme začali s rozšiřováním psychoanalytických názorů i na tyto ostatní choroby. Už roku 1908 vyslovil K. Abraham po názorové výměně se mnou větu, že základním znakem dementia praecox (počítané k psychózám)je nepřítomnost libidinózního obsazení objektů. ("Psychosexuální rozdíly mezi hysterií a dementia praecox.") Ale pak vznikla otázka, co se tedy děje s libidem dementních, které se odvrátilo od objektů. Abraham neváhal dát odpověď: obrací se zpátky k vlastnímu Já a tento reflexívní zpětný obrat je zdrojem velikášství, kterým se dementia praecox vyznačuje. Velikášství je zcela srovnatelné se sexuálním přeceňováním objektu, známým z erotického života. Takto jsme se poprvé naučili chápat určitý rys nějaké psychotické choroby z jeho vztahu k normálnímu erotickému životu. Řeknu vám rovnou, že tyto první názory A b ra h a m o v y se v psychcanalýze udržely a staly se základem našeho stanoviska k psychózám. Spřátelili jsme se tedy pozvolna s představou, že libido, které normálně lpí na objektech a které je výrazem snahy dosáhnout na těchto objektech určitého ukojení, může také od těchto objektů upustit a dosadit na jejich místo vlastní Já, a tuto představu jsme postupně rozvíjeli stále důsledněji. Označení pro takovéto umístění libida - n a rc i s m u s - nám poskytla jedna perverze, kterou popsal P. N ác k e a při níž dospělé individuum vlastní tělo zahrnuje všemi projevy něžnosti, které bývají obvykle adresovány cizímu sexuálnímu objektu. Lze však také předpokládat, že existuje-li taková fixace na vlastní tělo a vlastní osobu místo objektu, nemůže naprosto jít o jev výjimečný a málo významný. Je spíš pravděpodobné, že tento narcismus je obecný a původní stav, z kterého se teprve později vyvinula láska k objektům, aniž přitom narcismus musel už zcela zmizet. Nelze si nepřipamatovat z vývojové historie objektního libida, že mnohé sexuální pudy se zpočátku ukájejí na vlastním těle, jak říkáme a u t o e rot i c k y, a že právě tato náchylnost k autoerotismu je příčinou zaostávání sexuality ve výchově k principu reality. Tento autoerotismus byl tudíž sexuální aktivitou narcistického stadia libidinózních obsazení. Abychom to řekli krátce, udělali jsme si o vztahu jáského libida k libidu objektnímu představu, kterou vám mohu znázornit přirovnáním převzatýmze zoologie. Vezměte si ony nejjednodušší živé organismy, které tvořeny málo diferencovanými chuchvalečky protoplazmatické hmoty. Vysunují výběžky nazývané pseudopodie, do nichž nechávají přetéci část své tělesné hmoty. Tyto výběžky mohou také zase zatáhnout do sebe a schoulit se v nerozlišený chuchvalec. Toto vysunování výběžků můžeme nyní srovnat s vysíláním libida k objektům, zatímco hlavní množství libida může zůstat v Já, a předpokládáme, že za normálních poměrů je jáské libido nerušeně přeměňuje v libido objektní, a to pak může být zase do Já vtaženo zpátky.

Pomocí těchto představ můžeme nyní vysvětlit, nebo skromněji řečeno popsat v jazyce teorie libida celou řadu duševních stavů, které musíme pokládat za součást normálního života, jako třeba psychický postoj při zamilovanosti, při organickém onemocnění, při spánku. Pokud jde o spánek, předpokládali jsme, že tento stav spočívá v odvratu od zevního světa a v postoji zaměřeném na přání spát. Zjistili jsme, že i to, co se jako noční duševní činnost projevuje ve snu, je podřízeno přání spát a kromě toho je ovládáno motivy veskrze egoistickými. To chápeme nyní ve smyslu teorie libida tak, že spánek je stav, v němž jsou všechna objektní obsazení, libidinózní stejně jako egoistická, likvidována, a jejich libido je vtahováno zpátky do Já. Nepadá tím nové světlo i na zotavení, které spánek přináší, a na povahu únavy vůbec? Obrazu blažené izolace v nitroděložním životě, spícím každé noci vždy znovu reprodukovaného, je takto dosaženo i po psychické stránce. U spícího je znovu vytvořen prapůvodní stav rozdělení libida, plný narcismus, při němž libido a jásky zájem prodlévají ještě nerozlišitelně spojeny v plně soběstačném Já. Zde je místo pro dvě poznámky. Za prvé, jak rozlišujeme pojmově narcismus a egoismus? Nuže myslím, že narcismus je libidinózním doplňkem egoismu. Hovoříme-li o egoismu, máme na zřeteli jen užitek individua; řekneme-li narcismus, přihlížíme i k jeho libidinóznímu ukojení. Jakožto praktické motivy lidského chování vystupují do značné míry odděleně. Někdo může být naprosto egoistický a přitom udržovat silná libidinózní obsazení objektů, pokud libidinózní ukojení na objektu patří k potřebám jeho Já. Egoismus se pak projeví zřetelem na to, aby touha zaměřená na objekt nepřinesla Já žádnou újmu. Člověk může však být také egoistický a přitom i nadměrně narcistický, tj. může mít velmi malou potřebu objektu, a to zas buďto vzhledem k přímému sexuálnímu ukojení, nebo vzhledem k oněm vyšším touhám ze sexuální potřeby odvozeným, které zpravidla stavíme jakožto "lásku" v protiklad k "smyslnosti". Egoismus je ve všech těchto vztazích prvkem samozřejmým, konstantním, narcismus pak prvkem variabilním. Altruismus jakožto protiklad egoismu se pojmově nekryje s libidinózním obsazením objektů, odlišuje se od něho odpadnutím tendencí usilujících o sexuální ukojení. V plné zamilova 295 nosti však altruismus s libidinózním obsazením objektu splývá. Sexuální objekt na sebe zpravidla přitáhne určitou část jáského narcismu, což se projeví takzvaným "sexuálním přeceňováním" objektu. Přistoupí-li k tomu ještě i altruistické přenesení egoismu na sexuální objekt, stane se tento sexuální objekt nesmírně mocným; Já jím bylo jakoby vysáto. Myslím, že pro vás bude zotavením, když vědu, jejíž fantastika zůstává v podstatě suchá, vystřídám ukázkou básnického zpodobení ekonomického protikladu mezi narcísmem a zamilovaností. Vybírám ji z Goethova Západovýchodního dívánu: SULEIKA: Shodou lidu, rabů, pánů platí vždy ta jedna cnost: nejvyšší slast pozemšt'anů jediná je osobnost. Jakékoli veď si žití, jen když's opravdu v něm ty; všeho, všeho lze se zbýti, zůstaneš-ii tím, kdo jsi. HATEM: Možná! Svět aspoň tak říká, mně však jiný svítá den: Št'astný los mi smrtelníka v Suleice jen ztělesněn. Ona ve mne vhroužena-li, miluji své vlastní já; ale zmizí-li kams v dáli, hasne osobnost též má. Nuž, pak Hatema již není; on však převtělí se hned: v toho milence se změní, k němuž ona tiskne ret.') Druhá poznámka je dcplňkem k teorii snu. Nedovedeme si vznik snu vysvětlit bez předpokladu, že vytěsněná nevědomá hnutí nabyla jisté nezávislosti na Já, takže se nepodřizují přání spát a podržují svá obsazení, i když všechna objektní obsazení závislá na Já byla v zájmu spánku stažena zpět. Teprve pak můžeme pochopit, že tato nevědomá hnutí jsou s to využít nočního zastavení nebo snížení cenzury a že se dovedou

zmocnit zbytků ze dne, aby z jejích látky vytvořila zapovězené snové přání. Na druhé straně je pravděpodobné, že už i zbytky ze dne vděčí za část své odolnosti vůči stažení libida, k němuž dalo popud přání spát, právě spojení s těmito vytěsněnými hnutími, které se vytvořilo už předtím. Tento dynamicky závažný moment vřadíme tedy dodatečně do našeho pojetí tvorby snů. ') Překlad O. Fischera, Borový 1928. 296 Organické onemocnění, bolestné dráždění nebo záněty orgánů vytvářejí stav, který zřetelně vede k odpoutání libida od jeho objektů. Zpátky stažené libido projeví se pak v Já jako zesílené obsazení nemocné části těla. Ba troufneme si tvrdit, že stažení libida z jeho objektů je v této situaci nápadnější než odvrat egoistického zájmu od zevního světa. Zdá se, že tady se otevírá cesta i k pochopení hypochondrie, při níž nějaký orgán stejným způsobem zaměstnává pacientovo Já, i když pro naše vnímání na něm není nic nemocného. Ale odolám pokušení jít v tomto směru dál nebo uvést další situace, které je možno pochopit nebo popsat pomocí předpokladu, že se objektní libido přestěhovává zpátky do Já, neboť chci rychle odpovědět na dvě námitky, které se, jak vím, ve vás nyní vynořily. Chcete nejprve, abych vám odpověděl, proč chci při spánku, při nemoci a v podobných situacích mermomocí rozlišovat libido a zájem, pudy sexuální a pudy jáské, když k vysvětlení pozorovaných skutečností plně vystačíme s předpokladem jediné a jednotné energie, která je volně pohyblivá, obsazuje brzy objekt, brzy zase Já, a vstupuje do služeb toho i onoho pudu. A za druhé, jak mohu vidět v odpoutání libida od objektu příčinu nějakého patologického stavu, když taková přeměna objektního libida v libido jáské - nebo obecněji v jáskou energii - patří k normálním a denně, každé noci opakovaným procesům duševní dynamiky. Na to je možno odpovědět: Vaše první námitka zní dobře. Rozbor stavů spánku, zamilovanosti a chování při nemoci by nás byl pravděpodobně nikdy nepřivedl k tomu, abychom rozlišovali nějaké jáské libido od nějakého libida objektního nebo libido od zájmu. Ale opomíjíte přitom výzkumy, od nichž jsme vyšli a v jejichž světle nazíráme i na duševní situace, o kterých je řeč nyní. K rozlišování libida a zájmu, a tedy i pudů sexuálních a pudů sebezáchovných, nás přiměl náhled do konfliktu, z kterého vznikají přenosové neurózy. Od toho okamžiku se ho už nemůžeme vzdát. Předpoklad, že se objektní libido může přeměňovat v libido jáské, a že je tedy třeba počítat i s jáským libidem, se nám ukázal jediny s to rozřešit záhadu tzv. narcistických neuróz, např. dementia praecox, avysvětlitjejich shody i rozdíly oproti hysterii a obsesi. Na nemoc, spánek a zamilovanost aplikujeme nyní to, co jsme zjistili už jinde jako nevývratný fakt. V takových aplikacích máme právo pokračovat a přesvědčit se, jak daleko s nimi vystačíme. Jediné tvrzení, které není přímým shrnutím naší analytické zkušenosti, spočívá v tom, že libido zůstává libidem, ať už se obrací na objekty nebo na vlastní Já, a že se nikdy nepřeměňuje v egoistický zájem, zrovna tak jako nedochází ani k přeměně opačné. Toto tvrzení je však rovnocenné s rozlišováním sexuálních a jáských pudů, s rozlišováním, které jsme právě kriticky zhodnotili a při kterém z heuristických motivů setrváme, pokud snad neselže. Také vaše druhá námitka nadhazuje oprávněnou otázku, ale obrací se 297 nesprávným směrem. Jistěže stažení objektního libida do Já není bezprostředně patogenní; vidíme přece, že k němu dochází pokaždé před usnutím a při procitnutí se předchozí stav zase obnovuje. Améba zatahuje svoje výběžky, ale při nejbližší příležitosti je znovu vysunuje. Je to však něco zcela jiného, jestliže si určitý velmi energický proces stažení libida z objektů vynutí. Libido, které se takto stalo narcistickým, nemůže pak najít zpětnou cestu k objektům a toto omezení jeho pohyblivosti má ovšem patogenní účinky. Zdá se, že nahromadění narcistického libida je

neúnosné, překročí-li určitou míru. Dovedeme si také představit, že právě proto došlo i k obsazování objektů, že Já muselo svoje libido vyslat do zevního světa, aby jeho městnáním neonemocnělo. Kdyby bylo v našem programu zabývat se podrobněji dementia praecox, ukázal bych vám, jak má onen proces který odpoutává libido od objektů a uzavírá mu zpáteční cestu k nim, blízko k procesu vytěsnění, takže v něm lze vidět jeho protějšek. Zejména byste však pocítili známou půdu pod nohama, až byste se dověděli, že podmínky tohoto procesu jsou - pokud dnes můžeme poznat - skoro identické s podmínkami vytěsnění. Zdá se, že konflikt je týž a odehrává se mezi týmiž mocnostmi. Jestliže je výsledek natolik jiný než např. při hysterii, pak příčina toho může tkvět jen v rozdílné dispozici. Vývoj libida má u těchto nemocných svoje slabé místo v jiné fázi; rozhodující fixace, která dovoluje libidu, jak si vzpomínáte, aby si prorazilo cestu k tvorbě symptomů, leží jinde, pravděpodobně v onom stadiu primitivního narcismu, k němuž se dementia praecox ve svém konečném vyústění vrací. Je velíce pozoruhodné, že u všech narcistických neuróz musíme předpokládat fixace libida spadající do daleko ranějších období vývoje než při hysterii nebo při nutkavé neuróze. Slyšeli jste však, že pojmy, k nimž jsme dospěli při studiu přenosových neuróz, postačí k orientaci v problematice neuróz narcistických, prakticky o tolik svízelnějších. Společné rysy jdou velmi daleko; je to v podstatě tatáž jevová oblast. Můžete si však také představit, jak málo vyhlídek na objasnění těchto chorob, spadajících už do sféry psychiatrie, má ten, kdo není pro tuto úlohu vyzbrojen zároveň i analytickou znalostí přenosových neuróz. Symptomatický obraz dementia praecox, který bývá ostatně velmi proměnlivý, není určován výlučně symptomy, které vznikají odvrácením libida od objektů a jeho nahromaděním v Já ve formě libida narcistického. Široké místo zaujímají naopak i jevy, které lze vysvětlit úsilím libida dospět opět k objektům, a které tedy odpovídají jakémusi pokusu o obnovení dřívějšího stavu nebo o vyléčení. Právě tyto symptomy jsou dokonce nápadnější, hlučnější; jeví nepochybnou podobnost se symptomy hysterie nebo ve vzácnějších případech se symptomy nutkavé neurózy, ale jsou přesto ve všech bodech jiné. Zdá se, že při dementia praecox libido ve svém úsilí dospět opět k objektům, tj. k představám objektů, z nich opravduněco zachytí, ale takřka jen jejich stíny, totiž příslušné slovní představy. Víc tu o tom povědět nemohu, ale myslím, že tento způsob, jakým se projevuje snaha libida dostat se zpátky k objektům, nám dovoluje rozpoznat, v čem ve skutečnosti spočívá rozdíl mezi vědomou a nevědomou představou. Zavedl jsem vás nyní do oblasti, kde lze očekávat nejbližší další pokroky analytické práce. Od té doby, co si troufáme pracovat s pojmem jáského libida, staly se nám narcistické neurózy přístupnými; vynořil se před námi úkol podat dynamické vysvětlení těchto chorob a doplnit naši znalost duševního života i pochopením Já. Psychologie Já, kterou se pokoušíme vytvořit, nemá být založena na údajích našeho sebepozorování, nýbrž podobně jako teorie libida na analýze poruch a rozpadu lidského Já. Svých dosavadních znalostí o osudech libida, jak jsme je načerpali ze studia přenosových neuróz, si pravděpodobně nebudeme cenit nijak příliš vyso= ko, až tato větší práce bude vykonána. Ale prozatím jsme v ní ještě moc daleko nepokročili. Techniku, která nám posloužila u přenosových neuróz, lze u neuróz narcistických sotva uplatnit. Brzy uslyšíme proč. Stává se nám u nich vždycky, že po krátkém období, kdy se nám daří pronikat vpřed, se zastavíme před zdí, která nás nepustí dál. Víte, že i u přenosových neuróz jsme narazili na takové hradby odporu, ale mohli jsme je kus po kuse odbourat. U narcistických neuróz je odpor nepřekonatelny; můžeme přes zeď nanejvýš zvědavě nahlédnout, abychom vyslídili, co se za ní děje. Naše technické metody musí tedy být nahrazeny nějakými jinými; nevíme ještě, zda se nám taková náhrada vůbec podaří. Ani u

těchto nemocných nám ovšem materiál nechybí. I oni se různým způsobem projevují, i když ne tím, že by odpovídali na naše otázky, a prozatím jsme odkázáni na to vykládat tyto projevy s využitím onoho pochopení,-které jsme získali na symptomech přenosových neuróz. Shoda je dost velká, aby nám byla s to zajistit určitý počáteční zisk. Jak daleko s touto technikou vystačíme, zůstává ovšem otázkou. K tomu přistupují i jiné nesnáze, které nám zbraňují v dalším pokroku. Záhady narcistických chorob a s nimi souvisících psychóz mohou být rozluštěny jen pozorovateli vyškolenými analytickým studiem přenosových neuróz. Ale naši psychiatři psychoanalýzu vůbec nemíní studovat a my psychoanalytici vidíme příliš málo psychiatrických případů. Nejprve musí tedy vyrůst generace psychiatrů, která projde školou psychoanalýzy jakožto přípravné vědy. První kroky k tomu se v současné době dělají v Americe, kde mnozí přední psychiatři přednášejí psychoanalytické teorie studentům a kde se majitelé sanatorií a ředitelé ústavů pro choromyslné pokoušejí nemocné ve smyslu těchto teorií pozorovat. Ale i nám se tu někdy už podařilo vrhnout pohled přes onu narcistickou zeď a něco z toho, co jsme tu, jak se domníváme, zahlédli, vám ještě povím. Paranoia, forma chronické a systematické pomateností, zaujímá v klasi 299 fikačních pokusech dnešní psychiatrie kolísavé postavení. O její blízké příbuznosti s dementia praecox není nicméně žádných pochyb. Kdysi jsem si dovolil navrhnout, aby paranoia a dementia praecox byly shrnuty pod společným označením parafrenie. Formy paranoie bývají podle svého obsahu popisovány jako: velikášství, stihomam, erotomanie, bludná žárlivost atd. Pokusy o vysvětlení nebudeme od psychiatrie očekávat. Jako příklad těch, které je s to poskytnout, příklad ovšem už zastaralý a ne zcela typický, uvedu pokus, odvodit pomocí intelektuální racionalizace jeden symptom z druhého: Nemocný, který má primárně sklon domnívat se, že je pronásledován vysoudí prý z tohoto pronásledování, že musí být obzvlášť důležitou osobností, a proto se u něho vyvine velikášství. V našem analytickém pojetí je velikášství bezprostředním následkem zvětšení pacientova Já absorpcí libidinózních obsazení objektů sekundárním narcismem, který je opakováním původního narcismu raně infantilního. Na případech stihomamu jsme postřehli některé momenty, které nás podnítily k tomu, abychom sledovali jistou stopu. Nejprve nám bylo nápadné, že pronásledovatel je v převážné většině případů stejného pohlaví jako pronásledovaný. To připouštělo pořád ještě vysvětlení zcela nevinné, ale v jednom dobře prostudovaném případě se jasně ukázalo, že se s počátkem onemocnění přeměnila v pronásledovatele právě ta osoba stejného pohlaví, kterou pacient v normálních dobách nejvíc miloval. Další vývoj může probíhat tím způsobem, že milovaná osoba je na základě známých afinit nahrazena nějakou jinou, např. otec učitelem nebo představeným. Z takovýchto zkušeností, kterých stále přibývalo, jsme vyvodili závěr, že paranoia persecutoria (stihomam) představuje způsob, jakým se individuum brání proti homosexuálnímu hnutí, které nadměrně zesílilo. Proměna něžnosti v nenávist, která může nakonec, jak známo, představovat pro milovaný a nenáviděný objekt vážné životní ohrožení, odpovídá pak přeměně libidiózních hnutí v úzkost, která je pravidelným výsledkem vytěsňovacího procesu. Poslyšte např. jeden případ, který jsem mohl pozorovat, opět poslední z případů tohoto druhu. Mladý lékař musel být poslán pryč ze svého domovského města, protože ohrožoval na životě syna tamního univerzitního profesora, který byl až do té doby jeho nejlepším přítelem. Připisoval tomuto někdejšímu příteli zcela ďábelské záměry a démonickou moc. Byl vinen vším neštěstím, které v posledních letech rodinu nemocného postihlo, každým rodinným nebo společenským nezdarem. Ale ne dost na tom, zlý přítel a jeho otec profesor vyvolati i válku,

povolali do země Rusy. Zasloužil si tisíckrát, aby byl potrestán smrtí a náš nemocný byl přesvědčen, že usmrcením tohoto zlosyna by všemu neštěstí byl učiněn konec. A přesto byla jeho stará něžná láska k němu pořád ještě tak silná, že mu ochromila ruku, když se mu jednou naskyla příležitost tohoto nepřítele z největší blízkostí zastřelit. V krátkých rozhovorech, které jsem měl s nemocným, vyšlo najevo, že přátelský vztah mezi oběma sahal daleko do gymnaziálních let. Přinejmenším jednou překročil hranice přátelství; při jedné příležitosti, kdy strávili pohromadě noc, došlo mezi nimi k plnému sexuálnímu styku. Náš pacient nenavázal nikdy k ženám citový vztah, který by odpovídal jeho věku a jeho osobní přitažlivosti. Kdysi byl zasnouben s jednou krásnou a vynikající dívkou, ale ta zasnoubení zrušila, protože se u svého ženicha nesetkala s žádnou něžností. O několik let později propukla pak nemoc právě v tom okamžiku, kdy se mu poprvé podařilo nějakou ženu plně ukojit. Když ho tato žena vděčně a oddaně objala, pocítil náhle záhadnou bolest, která mu projela kolem lebky jako ostrý řez. Tento pocit si později vysvětloval tak, jako by na něm byl proveden řez, jakým se při pitvě odkrývá mozek, a protože se jeho přítel stal patologickým anatomem, objevil ponenáhlu, že tuto poslední ženu mu mohl poslat jedině on, aby ho vystavil pokušení. Od té doby se mu udělalo jasno a uvědomil si i všechna ostatní pronásledování, jejichž obětí se prý stal a která prý byla vyvolána rejdy jeho někdejšího přítele. Jak je tomu však v případech, u nichž pronásledovatel nepatří k témuž pohlaví jako pronásledovaný, a které tedy na pohled odporují našemu vysvětlení, že jde o obranu před homosexuálním libidem? Před nějakým časem jsem měl příležitost jeden takový případ vyšetřovat a mohl jsem zjistit, že zdánlivý rozpor je ve skutečnosti potvrzením. Mladá dívka, která byla přesvědčena, že je pronásledována mužem, jemuž povolila dvě milostná dostaveníčka, zaměřila ve skutečnosti svoji bludnou představu proti jedné ženě, v níž lze vidět náhradu matky. Teprve po druhé schůzce dospěla k tomu, že tuto bludnou představu od oné ženy odpoutala a přenesla ji na muže. Podmínka, že pronásledovatel musí patřit k stejnému pohlaví, byla tedy původně dodržena i v tomto případě. Při své stížnosti právnímu poradci a lékaři se pacientka o tomto předběžném stadiu svého bludu nezmínila a vzbudila tak zdání, že jde o něco, co našemu pojetí paranoie odporuje. Homosexuální objektní volba má k narcismu původně blíže než volba heterosexuální. Jde-li pak o to, potlačit nějaké homosexuální hnutí, které nabylo nežádoucí síly, je zpětná cesta k narcismu obzvláště usnadněna. O základech erotického života, jak se nám jeví podle našich poznatků, jsem měl doposud málo příležitosti s vámi hovořit a ani teďto nebudu moci dohonit. Chci vyzvednout jen tolik, že objektní vohba, onen pokrok ve vývoji libida, k němuž dochází po stadiu narcistickém, může být určována dvěma rozdílnými typy. Buď typem narcistickým, tak že na místo vlastního Já nastoupí nějaké Já jemu co možná nejpodobnější, nebo typem opěrným'), tak, že si libido volí za objekty osoby, které se pro individuum staly 1) Anlehnungstypus. (Pozn. překl.) 301 cenné uspokojováním ostatních životních potřeb. Silnou libidinózní fixaci na narcistický typ volby objektu pokládáme rovněž za součást dispozice k zjevné homosexualitě. Vzpomínáte si, že jsem vám při prvním našem setkání v tomto semestru vyprávěl o případu bludu žárlivosti u jedné ženy. Když jsme teď už tak blízko konci, jistě byste rádi slyšeli, jak blud psychoanalyticky vysvětlujeme. Ale k tomu vám toho mohu povědět méně, než očekáváte. Fakt, že blud nelze vyvrátit logickými argumenty a reálnými zkušenostmi, vysvětluje se zrovna tak jako u obsese vztahem k nevědomému obsahu, který je bludem nebo nutkavou představou reprezentován a udržován v nevědomí. Rozdíl mezi nimi je dán rozdílnou topikou a dynamikou obou chorob.

Podobně jako u paranoie, i u melancholie, u níž jsou ostatně popisovány velmi rozdílné klinické formy, našli jsme místo, kde můžeme nahlédnout do vnitřní struktury choroby. Poznali jsme, že sebeobviňování, kterým se melancholici nejneúprosnějším způsobem trýzní, platí vlastně jiné osobě, sexuálnímu objektu, kterého pozbyli nebo který pro ně vlastní vinou ztratil cenu. Z toho jsme mohli vyvodit, že melancholik sice svoje libido stáhl z objektu zpět, ale procesem, který musíme označit jako "narcistickou identifikaci", byl tento objekt instalován v Já samém, byl do Já jaksi promítnut. Mohu vám zde podat jen obrazné vylíčení, nikoli utříděný topicko-dynamický popis. K vlastnímu Já je pak zaujímán stejný postoj jako k opuštěnému objektu a musí vytrpět všechny ty agrese a mstivé projevy, kterými je tento objekt zahrnován. Také sebevražedné tendence melancholiků se stávají pochopitelnějšími, uvážíme-li, že melancholikovo rozhořčení postihne touž ranou vlastní Já i milovaný a zároveň nenáviděný objekt. U melancholie stejně jako u ostatních narcistických chorob se velmi výrazně projevuje jistý rys citového života který jsme si zvykli podle Bleulera označovat jako ambivalenci. Myslíme tím zaměření protichůdných, něžných i nepřátelských citů na touž osobu. V průběhu našich rozhovorů se mi bohužel nenaskytla příležitost, abych vám toho o citové ambivalenci pověděl víc. Kromě narcistické identifikace existuje i identifikace hysterická, kterou známe o mnoho déle. Byl bych rád, kdyby vám rozdíl mezi oběma bylo už možno objasnit několika zřetelně vymezenými znaky. O periodických a cyklických formách melancholie vám mohu sdělit něco, co jistě rádi uslyšíte. Za příznivých okolností je totiž možné - udělal jsem tuto zkušenost dvakrát - předejít analytickou terapií prováděnou v mezidobích choroby novému návratu stavu se stejnou nebo protichůdnou náladou. Dovídáme se přitom, že i u melancholie a mánie jde o určitý zvláštní způsob vyřízení nějakého konfliktu, jehož předpoklady jsou zcela stejné jako u ostatních neuróz. Dovedete si představit, kolik poznatků může psychoanalýza v této oblasti ještě získat. 302 Doufáme také, jak jsem vám řekl, že analýzou narcistických chorob se nám podaří poznat strukturu našeho Já a jednotlivé instance, z kterých je vybudováno. Na jednom místě jsme k tomu už učinili první krok. Z analýzy bludu spočívajícího v představě, že nemocný je někým ustavičně pozorován, jsme vyvodili závěr, že v Já skutečně existuje určitá instance, která ustavičně pozoruje, kritizuje a srovnává, a takto se staví proti ostatní části Já. Soudíme tedy, že nemocný nám prozrazuje pravdivý a dosud dostatečně nedoceněný fakt, když si stěžuje, že každý z jeho kroků je špehován a pozorován, každá z jeho myšlenek hlášena a kritizována. Mýlí se v tom, že tuto nepohodlnou instanci přesouvá jako něco cizího do vnějšího světa. Vyciťuje, že v jeho Já vládne určitá instance, která jeho současné Já a všechny jeho počiny poměřuje jakýmsi i d e á I n í m J á, které si v průběhu svého vývoje vytvořil. Soudíme také, že toto ideální Já bylo vytvořeno proto, aby byla obnovena ona spokojenost se sebou samým která byla spjata s primárním dětským narcismem, ale která byla od té doby tolikrát narušena a utrpěla tak četné újmy. Tuto sebepozorující instanci známe jako jáského cenzora, jako svědomí; je to tatáž instance, která za noci provádí snovou cenzuru a která dává podnět k vytěsnění nepřípustných toužebných hnutí. Když se při zmíněném bludu rozpadá, odkrývá nám zároveň i svůj původ z vlivů rodičů, vychovatelů a sociálního prostředí, z identifikace s jednotlivými takovými příkladnými osobami. Toto by tedy byly některé z oněch výsledků, které nám až doposud poskytla aplikace psychoanalýzy na narcistické choroby. Je jich jistě pořád ještě příliš málo a chybí jim také často ještě ona vyhraněnost, které může být dosaženo, teprve když se s novou oblastí bezpečně obeznámíme. Za všechny tyto poznatky vděčíme využití pojmu jáského či narcistického libida, s jehož pomocí jsme pojetí, která se potvrdila u přenosových neuróz,

rozšířílí í na neurózy narcistické. Nyní však položíte otázku: Je možné, že se nám podaří všechny poruchy u narcistických chorob a u psychóz podřídit hlediskům teorie libida, že všude budeme moci přičíst vinu za onemocnění libidinóznímu faktoru duševního života a že za ně nikdy nebudeme muset činit odpovědnou nějakou změnu ve funkci pudů sebezáchovných? Nuže, dámy a pánové, nezdá se mi, že by s tímto rozhodnutím bylo tak naspěch, a zejména, že by k němu už dozrál čas. Můžeme je klidně přenechat dalšímu pokroku vědecké práce. Nedivil bych se, kdyby se ukázalo, že patogenní účinky jsou skutečně výsadou libidinózních pudů, takže by teorie libida mohla slavit vítězství na celé frontě od nejprostších aktuálních neuróz až po nejtěžší psychotické projevy. Víme přece, že je charakteristickým rysem libida, že se vzpírá podřídit se realitě světa, ananké. Ale pokládám za zcela pravděpodobné, že i jáské pudy jsou patogenními podněty vycházejícími z l~bida druhotně strženy s sebou a že dochází k jejich funkční poruše. A nemohl bych ani v tom vidět nějaké 303 ztroskotání dosavadního směru našeho bádání, kdyby nás mělo čekat poznání, že u těžkých psychóz jsou primárně vychýleny samy jáské pudy; budoucnost nám to ukáže, když ne mně alespoň vám. Dovolte mi však, abych se na chvíli ještě vrátil k úzkosti a objasnil poslední nejasnost, kterou jsme tam zanechali. Jak jsme řekli se vztahem mezi libidem a úzkostí, který jsme v jiných situacích tak dobře poznali, nám nejde dohromady to, že by reálná úzkost vyvolaná nebezpečím měla být projevem sebezáchovných pudů, což však lze sotva popřít. Což však kdyby afekt úzkosti nečerpal svou energii z egoistických jáských pudů, nýbrž z jáského libida? Stav úzkosti je přece ve všech případech neúčelný, a dosáhne-li vyššího stupně, tato neúčelnost se stává zcela zřejmou. Narušuje pak akci, která jediná, aY už jde o útěk nebo obranu, je opravdu účelná a jediná slouží sebezáchově. Jestliže tedy afektivní složku reálné úzkosti připíšeme jáskému libidu a příslušnou akci jáskému pudu sebezáchovy, odstraníme tím všechny teoretické nesnáze. Nepředstavujete si přece doopravdy, že člověk prchá proto, že pociťuje úzkost? Nikoli, pociťuje úzkost a dává se na útěk ze stejného motivu, jehož podnětem byl vjem nebezpečí. Lidé, kteří přestáli velká nebezpečí ohrožující život, vyprávějí, že vůbec necítili úzkost, nýbrž prostě jednali, zamířili např. na dravou šelmu pušku, a to bylo jistě nejúčelnější. XXVII. PREDNAŠKA Přenos Dámy a pánové! Okolnost, že se teď blížíme závěru našich rozhovorů, vyvolává ve vás jistě určité očekávání, které nemá být zklamáno. Jistě se domýšlíte, že jsem vás nevodil křížem krážem spoustou psychoanalytického materiálu, abych se pak nakonec s vámi rozloučil a ani slůvkem se nezmínil o terapii, na níž se přece zakládá sama možnost psychoanalýzu provozovat. Nemohu ostatně beztak o tomto tématu pomlčet, neboť přitom poznáte i jednu novou empirickou skutečnost, bez níž by pochopení chorob, které zkoumáme, zůstalo nejznatelnějším způsobem neúplné. Vím, že neočekáváte žádný úvod do techniky, jak provádět analýzu k terapeutickým účelům. Chcete se jen nejobecnějším způsobem dovědět, jak psychoanalytická terapie účinkuje a čeho asi může dosáhnout. A na to, abyste se to~dověděli, máte nepopíratelné právo. Nemám však v úmyslu vám to sdělovat, nýbrž trvám na tom, abyste to uhádli sami.

Jen si to všechno promyslete! Poznali jste všechno podstatné o podmínkách onemocnění i o faktorech, které se u nemocné osoby uplatňují. Kde tu zbývá místo pro terapeutický zásah? Je tu především dědičná dispozice - nehovoříváme o ní často, protože je energicky zdůrazňována už jinými, a my nemůžeme, pokud se jí týče, dodat nic nového. Ale nedomnívejte se, že ji podceňujeme; právě jako terapeuti máme příležitost poznat její moc sdostatek zřetelně. V každém případě však na ní nemůžeme nic měnit; zůstává i pro nás něčím daným, co vymezuje hranice našeho úsilí. Pak je tu vliv raných dětských prožitků, který jsme si v analýze zvykli stavět do popředí; ty patří k minulosti a nemůžeme je tedy odstranit. Pak všechno to, co jsme shrnuli jakožto "reálné odepření", jakožto ono životní neštěstí, z kterého vyplývá strádání bez lásky, chudoba, rodinné neshody, nezdar při volbě manželského partnera, nepřízeň společenských poměrů a přísnost mravních požadavků, jejichž tlaku určitá osoba podléhá. Zde bylo ovšem dost příležitostí pro velmi účinnou terapii, ale musela by to být terapie asi toho druhu, jakou podle vídeňského lidového podání prováděl císař Josef, dobročinný zásah mocného člověka, před jehož vůlí se lidé sklánějí a obtíže mizí. Ale kdo jsme my, abychom mohli takovou dobročinnost zvolit za prostředek své terapie? Sami chudí a společensky bezmocní, nuceni vydělávat si svou lékařskou činností na živobytí, takže nejsme 305 dokonce ani s to poskytovat svoji pomoc také těm, kdo jsou bez prostředků, jak to při jiných léčebných metodách mohou dělat jiní lékaři. Na to je naše terapie příliš časově náročná a zdlouhavá. Ale možná, že se upnete na jeden z uvedených faktorů a budete se domnívat, že jste v něm našli bod, kde je možno uplatnit terapeutický vliv. Mají-li svůj podíl na strádání, která musí nemocný snášet, i mravní omezení, pak mu může přece terapie dodat odvahu nebo mu přímo dát návod k tomu, aby se přes tyto meze přenesl a dosáhl uspokojení a zdraví tím, že přestane usilovat o splnění nějakého ideálu společností vysoko hodnoceného, ale přitom tak často nedodržovaného. Nemocný se tedy uzdraví tím, že se sexuálně "vyžije". Na analytickou terapii padá přitom ovšem ten stín, že není obecné mravnosti na prospěch. To, co poskytuje jednotlivci, odňala společenskému celku. Ale kdopak vás to, dámy a pánové, tak falešně informoval? Nemůže být vůbec řeč o tom, že by v analytické terapii měla hrát nějakou roli rada, aby se pacient sexuálně vyžil. Už proto ne, poněvadž jsme přece sami prohlásili, že u nemocného existuje tvrdošíjný konflikt mezi libidinózním hnutím a vytěsněním sexuality, mezi zaměřením smyslným a asketickým. Tento konflikt nemůže být zlikvidován tím, že bychom jednomu z těchto směrů dopomohli k vítězství nad směrem opačným. Vidíme přece, že u neurotika askese podržela vrch. Právě to vedlo k tomu, že se potlačené sexuální hnutí snaží dostat na povrch prostřednictvím symptomů. Kdybychom nyní naopak dopomohli k vítězství smyslnosti, musela by býrt symptomy nahrazena sama odsunutá tendence vytěsňovací. Zádné z obou rozhodnutí nemůže vnitřní konflikt ukončit, pokaždé by zůstala jedna strana neuspokojena. Existuje jen málo případů, kde je konflikt tak labilní, že ho takový moment, jako je zaujetí stanoviska lékařem, může rozhodnout, a tyto případy v podstatě žádnou analytickou terapii nepotřebují. Osoby, u kterých může lékaři připadnout takový vliv, by našly tutéž cestu i bez lékaře. Víte přece, že když se nějaký abstinující mladý muž rozhodne k ilegitimnímu sexuálnímu styku

nebo když nějaká neukojená žena hledá odškodnění u jiného muže, pak zpravidla nečekají na dovolení nějakého lékaře nebo dokonce na dovolení analytikovo. Při tomto stavu věcí se zpravidla přehlíží jeden podstatný bod, že totiž patogenní konflikt neurotikův nelze zaměňovat s normálním zápasem duševních hnutí, která stojí na stejné psychologické půdě. Je to střetnutí dvou sil, z nichž jedna dospěla až na stupeň předvědomí a vědomí, kdežto druhá byla zadržena na stupni nevědomí. Proto nemůže být konflikt doveden k žádnému výsledku; soupeři se k sobě nedostanou o nic víc než v onom známém příkladě lední medvěd a velryba. Skutečné rozhodnutí může padnout teprve tehdy, až se oba střetnou na stejné půdě. Myslím, že jediným úkolem terapie je právě toto umožnit. 306 A nadto vás mohu ujistit, že jste špatně informováni, jestliže předpokládáte, že rady a návod, jak postupovat v životních záležitostech, jsou základní složkou analytického ovlivnění. Naopak, takovouto mentorskou roli pokud možno odmítáme, ničeho si nepřejeme víc dosáhnout, než aby se nemocný rozhodoval samostatně. Právě proto také žádáme, aby všechna životně závažná rozhodnutí o volbě povolání, o finančních investicích, o uzavření nebo rozloučení sňatku po dobu trvání léčby odložil a provedl je teprve po jejím ukončení. Nuže, přiznejte si, že tohle všechno vypadá jinak, než jste si představovali. Jen u jistých velmi mladých a zcela bezmocných a bezradných osob nemůžeme toto žádoucí omezení prosazovat. U těch musíme lékařský výkon kombinovat s výkonem vychovatelským; jsme si pak dobře vědomi své odpovědnosti a počínáme si s nezbytnou obezřetností. Z horlivosti, s jakou se bráním proti výtce, že neurotik je v analytické léčbě nabádán k sexuálnímu vyžití, nesmíme však vyvozovat, že na něho působíme ve smyslu společenské mravnosti. To je nám přinejmenším zrovna tak vzdáleno. Nejsme sice žádní reformátoři, nýbrž pouzí pozorovatelé, ale nutně pozorujeme kritickýma očima, a shledali jsme nemožným zaujmout stanovistko konvenční sexuální morálky, nějak vysoko si cenit způsobu, jakým se společnost pokouší prakticky upravit a řešit problémy sexuálního života. Můžeme společnosti hladce vypočítat, že to, co nazývá svou mravností, stojí víc obětí, než jakou má cenu, a že její postup není ani založen na pravdivosti, ani nesvědčí o chytrostí. Tuto kritiku neskrýváme ani před svými pacienty a navykáme je, aby sexuální záležitosti posuzovali tak jako všechny jiné bez předsudků, a když po skončení léčby zaujmou samostatný postoj a rozhodnou se na základě vlastního uvážení pro nějakou střední cestu mezi plným vyžitím a bezpodmínečnou askezí, žádné z těchto vyústění naše svědomí nijak netíží. Ríkáme si, že ten, kdo s úspěchem prodělal výchovu k pravdě vůči sobě samému, je trvale chráněn i proti nebezpečí nemravnosti, ať se třeba i jeho měřítko mravnosti od měřítka ve společnosti obvyklého jakkoli odchyluje. Střezme se ostatně toho, abychom význam, jaký má pro neurózy otázka abstinence, přeceňovali. Jen v menším počtu případů může být patogenní situace odepření s následným městnáním libida zlikvidována takovým způsobem sexuálního styku, kterého lze dosáhnout s malou námahou. Připuštěním sexuálního vyžití tedy terapeutický účinek psychoanalýzy vysvětlit nemůžete. Poohlédněte se po něčem jiném. Myslím, že když jsem tuto vaši domněnku odmítl, jedna moje poznámka vás už uvedla na správnou stopu. To, čím nemocnému prospějeme, bude zřejmě ono nahrazení nevědomého vědomým, překlad nevědomého ve vědomé. Správně, tak to také je. Tím, že nevědomému pomáháme dostat se do vědomí, odstraňujeme vytěsnění,

likvidujeme podmínky pro tvorbu 307 symptomů, proměňujeme patogenní konflikt v konflikt normální, který nějak musí být rozřešen. Tato psychická změna je jediné, co u nemocného vyvoláváme: jak daleko ta sahá, tak velký dosah má i naše pomoc. Kde není žádné vytěsnění nebo nějaký analogický duševní pochod, jehož účinky by bylo třeba zrušit, tam nemá ani naše terapie co hledat. Cíl našeho úsilí můžeme vyjádřit různými formulkami: uvědomění nevědomého, likvidace vytěsnění, vyplnění anamnestických mezer, to všechno znamená v podstatě totéž. Ale možná, že jste tímto přiznáním neuspokojeni. O tom, co je to uzdravení neurotika, jste měli poněkud jinou představu, představovali jste si, že se stane zcela jiným člověkem, když se podrobí namáhavé práci v psychoanalýze, a pak má celý výsledek spočívat v tom, že v sobě má o něco méně nevědomého a o něco víc vědomého než předtím. Nuže, pravděpodobně význam takové vnitřní změny poněkud podceňujete. Vyléčený neurotik se skutečně stal jiným člověkem, ale v základě zůstal přitom přirozeně týž, tj. stal se takovým, jakým by se býval v nejlepším případě za nejpříznivějších podmínek stát mohl. Ale to znamená velmi mnoho. Když pak uslyšíte, co všechno se musí dělat a jaké námahy je třeba k tomu, aby se ona zdánlivě nepatrná změna v jeho duševním životě prosadila, bude vám tvrzení, že takovýto rozdíl v psychické úrovni má nemalý význam, jistě připadat věrohodné. Na okamžitk odbočím a zeptám se vás, jestli víte, čemu se říká kauzální terapie. Tak nazýváme totiž postup, který není zaměřen jen na odstranění projevů nemoci, nýbrž který si klade za cíl odstranění jejích příčin samých. Nuže, je naše psychoanalytická terapie terapií kauzální, nebo ne? Odpověď není jednoduchá, dává nám však možná příležitost, abychom se přesvědčili, jak malý význam má otázka takto položená. Potud, pokud si analytická terapie neklade za svůj nejbližší úkol odstranění symptomů, jeví se jako terapie kauzální. V jiném ohledu můžete říci, že kauzální terapií není. Sledovali jsme totiž kauzální souvislosti ještě mnohem dál než k jednotlivým vytěsněním, až k samým pudovým dispozicím, k jejich relativní intenzitě v celkové konstituci a k odchylkám pudového vývoje. Předpokládejte nyní na chvíli, že bychom třeba byli s to zasáhnout do tohoto mechanismu chemickými metodami, zvyšovat nebo snižovat v dané situaci množství existujícího libida nebo posílit jeden pud na úkor druhého: pak by toto ovšem byla kauzální terapie ve vlastním slova smyslu, vycházející z předběžné rekognoskace, kterou by provedla naše analýza. O takovém ovlivnění libidinózních procesů nemůže být, jak víte, toho času žádná řeč; naší psychickou terapií provádíme zásah na jiném místě souvislosti, sice ne zrovna tam, kde vidíme samy kořeny jevů, ale přece jen dost daleko od symptomů, na místě, které se nám stalo přístupné díky velmi pozoruhodným okolnostem. Co musíme tedy udělat, abychom u našeho pacienta nevědomé nahradili vědomým? Kdysi jsme si myslili, že to jde zcela prostě, že stačí, abychom toto nevědomé pouze uhodli a pak mu o tom pověděli. Ale dnes už víme, že to byl krátkozraký omyl. Naše vědění o nevědomém nemá tentýž význam jako vědění pacientovo; jestliže mu toto své vědění sdělíme, nemá je pak v sobě místo dosavadního nevědomého, nýbrž vedle něho, a změnilo se velmi málo. Musíme si spíše toto nevědomé představit topicky, musíme ho v jeho vzpomínce vyhledat tam, kde vytěsněním vzniklo. Je třeba odstranit toto vytěsnění a pak může náhrada nevědomého vědomým proběhnout zcela hladce. Jak se však takové vytěsnění dá zrušit? Náš úkol zde vstupuje do druhé fáze. První je vypátrání vytěsnění, pak přijde odstranění odporu, kterým je toto vytěsnění udržováno. Jak odpor odstraníme? Stejným způsobem: tím, že ho uhodneme a pacienta na něj upozorníme. Odpor pochází přece také z vytěsnění, z téhož vytěsnění, které se pokoušíme

uvolnit, nebo z nějakého vytěsnění ještě dřívějšího. Vytváří ho protiobsazení, jehož úkolem bylo právě pohoršlivé hnutí vytěsnit. Děláme tudíž totéž, co jsme chtěli dělat už zpočátku, podáváme výklad, uhadujeme, a to, co uhádneme, pacientovi sdělujeme; ale děláme to nyní na správném místě. Protiobsazení nebo odpor nepatří k nevědomí, nýbrž k Já, které je naším spolupracovníkem, a to i v tom případě, když protiobsazení samo není vědomé. Víme, že jde o dvojí smysl slova "nevědomé", označujícího jednou prostý jev, podruhé přináležitost k systému. To se zdá velmi obtížné a nejasné; ale je to přece jen opakování, není-liž pravda? Jsme na to už dávno připraveni. - Očekáváme, že tento odpor ustoupí, když svým výkladem pacientovu Já umožníme, aby ho poznalo, že protiobsazení bude staženo zpět. S jakými pudovými silami v takovém případě vlastně pracujeme? Za prvé s pacientovou snahou uzdravit se, která ho pohnula, aby se podvolil společné práci s námi, a za druhé s pomocí jeho inteligence, kterou podpoříme svým výkladem. Není pochyb o tom, že pro pacientovu inteligenci je snazší odpor rozpoznat a najít pro vytěsněné odpovídající překlad, jestliže jsme v ní vyvolali přiměřené představy o tom, co může očekávat. Jestliže vám řeknu: Podívejte se na oblohu, je tam vidět balón, najdete ho také mnohem snadněji, než když vás pouze vybídnu, abyste se podívali vzhůru, jestli tam něco objevíte. Také studentovi, který poprvé nahlíží do mikroskopu, se od učitele dostává poučení, co má vidět, jinak to vůbec nepostřehne, i když to v zorném poli je a jde o věc viditelnou. A nyní fakta. U celé řady forem neurotického onemocnění, u hysterie, u úzkostných stavů, u nutkavých neuróz, se náš předpoklad potvrzuje. Takovým vypátráním vytěsnění, odhalením jednotlivých projevů odporu, naznačením toho, co je vytěsněno, se skutečně podaří úkol vyšetřit, a tedy odpor překonat, vytěsnění zlikvidovat a nevědomé proměnit ve vědomé. 309 Přitom nabýváme zcela jasného dojmu o tom, jak se o překonání každého jednotlivého odporu strhne v duši pacientově prudký zápas, normální duševní zápas na stejné psychologické půdě mezi motivy, které protiobsazení chtějí udržet, a těmi, které jsou ochotny se ho vzdát. První skupinu tvoří staré motivy, které svého času vytěsnění prosadily; k druhé skupině patří i motivy nově vzniklé, o kterých doufáme, že konflikt rozhodnou, v našem smyslu. Takto se nám podařilo obnovit starý konflikt, který vedl k vytěsnění, dosáhnout revize procesu, který byl tehdy vyřízen. Jako nový materiál přinášíme za prvé upomínku, že dřívější rozhodnutí vedlo k nemoci, a příslib, že jiné rozhodnutí otevře cestu k uzdravení, za druhé pak velkou změnu všech životních podmínek, k níž došlo od doby onoho prvního zamítnutí. Tehdy bylo Já slabé, infantilní, a mělo možná důvod, aby v požadavcích libida vidělo nebezpečí. Dnes je silnější a zkušené a má navíc při sobě pomocníka v lékaři. Můžeme tedy očekávat, že oživený konflikt dovedeme k lepšímu vyústění, než jakým bylo vytěsnění, a jak bylo řečeno, u hysterií, úzkostných neuróz a nutkavých neuróz nám výsledek dává v zásadě za pravdu. Existují však i jiné formy nemocí, u kterých přes stejné podmínky náš terapeutický postup nikdy nevede k úspěchu. i u nich šlo původně o konflikt mezi Já a libidem, který vedl k vytěsnění - i když třeba toto vytěsnění musíme topicky jinak charakterizovat -, i zde je možné vystopovat místa, kde v životě nemocného došlo k vytěsněním, používáme tu téhož postupu, jsme ochotni k stejným příslibům, poskytujem stejnou pomoc tím, že vyvoláváme představy o tom, co asi pacient může v sobě zpozorovat, a i tady existuje mezi přítomností a oněmi

vytěsňovacími procesy jistá časová diference, která by mohla být na prospěch jinému vyústění konfliktu. A přesto se nám nepodaří nějaký odpor překonat nebo odstranit nějaké vytěsnění. Tito pacienti, paranoici, melancholici, osoby postižené dementia praecox, zůstávají vcelku neovlivněni a jsou proti psychoanalytické terapii imunní. V čem to může mít příčinu? V nedostatku inteligence ne; jistá míra intelektuální výkonnosti je ovšem u našich pacientů nutná, ale ta např. paranoikům, kteří tak bystře kombinují, jistě nechybí. Také z ostatních pudových sil tu žádnou nepohřešujeme. Chybí-li např. paranoikům vědomí choroby, melancholici mají vědomí, že jsou nemocni a že proto tak těžce trpí, ve vysoké míře, ale nejsou proto ještě o nic přístupnější. Stojíme tu před skutečností, kterou nechápeme, a která v nás proto také probouzí pochyby, jestli jsme úspěch, kterého lze dosáhnout u ostatních neuróz, opravdu pochopili ve všech jeho podmínkách. Zůstaňme u naších hysteriků a nutkavých neurotiků; tady pak brzy narazíme na fakt, na který jsme žádným způsobem nebyli připraveni. Po nějaké době si totiž musíme všimnout, že se tito nemocní chovají vůči nám zcela zvláštním způsobem. Domnívali jsme se přece, že jsme vzali v úvahuvšechny pudové síly, které se při terapii mohou projevit, až jsme situaci mezi námi a pacientem plně racionalizovali, takže se dá přehlédnout jako nějaký početní příklad, a pak se sem najednou, jak se zdá, vkrádá něco, nač jsme v tomto počtu nevzali zřetel. Tato neočekávaná nová položka je sama mnohotvárná a popíšu nejprve ty její jevové formy, které bývají nejčastější a jsou nejsnáze pochopitelné. Postřehneme tedy, že pacient, který by neměl hledat nic jiného než východisko ze svých patologických konfliktů, začíná projevovat zvláštní zájem o osobu lékaře. Všechno, co s touto osobou souvisí, jako by pro něho bylo významnější, než jeho vlastní záležitosti, a odvádělo jeho pozornost od vlastní nemoci. Styk s ním se následkem toho utváří po nějakou dobu velmi příjemně; je obzvláště zdvořilý, snaží se, kde může, projevit svoji vděčnost, ukazuje své jemné stránky a přednosti své povahy, jaké bychom u něho nebyli třeba ani hledali. I lékař si pak vytvoří o svém pacientovi příznivé mínění a je vděčný náhodě, která mu dopřála poskytovat pomoc právě takové obzvláště hodnotné osobnosti. Má-li lékař příležitost hovořit s pacientovými rodinnými příslušníky, s potěšením slyší, že toto zalíbení je vzájemné. Pacienta neomrzí lékaře doma vychvalovat a vyzvedávat na něm stále nové přednosti. "Je vámi celý nadšený, slepě vám důvěřuje; všechno, co řeknete, je pro něho zjevením," vyprávějí rodinní příslušníci. Tu a tam vidí některý z tohoto sboru ostřeji a prohlásí: Začíná to být už nudné, jak nedovede mluvit o ničem jiném než o vás a jak vás má pořád v ústech. Doufejme, že lékař je dost skromný, aby toto pacientovo oceňování své osobnosti vyvozoval z nadějí, které v něm může vzbuzovat, a z rozšíření jeho intelektuálního obzoru překvapivými a osvobozujícími poznatky, které terapie nese s sebou. Analýza dělá také za těchto podmínek skvělé pokroky, pacient rozumí každému náznaku, intenzívně se ponořuje do úkolů, které před něho léčba staví, vzpomínkový a nápadový materiál se vybavuje s velkou hojností, lékař je překvapen jistotou a přiléhavostí jeho výkladu a může jen se zadostiučiněním konstatovat, jak ochotně takový nemocný přijímá všechny ty psychologické novinky, které u zdravých lidí v onom venkovním světe budívají zpravidla nejrozhořčenější námitky. Této dobré shodě při analytické práci odpovídá i objektivní, ze všech stran uznávané zlepšení stavu. Ale takové krásné počasí nemůže vydržet napořád. Jednoho dne se pokazí. Dostaví se nesnáze v terapii; pacient tvrdí, že ho už nic nenapadá. Máme zcela zřetelný dojem, že o práci ztratil

zájem a že se s lehkým srdcem přenáší přes stanovené pravidlo, že má říkat všechno, co mu projde hlavou, a nepovolit žádným kritickým výhradám. Počíná si stejně, jako si počíná mimo terapii, jako by nebyl uzavřel onu smlouvu s lékařem; je zjevně zaujat něčím, co by si chtěl ponechat pro sebe. To je pro léčbu 311 jedna z nejnebezpečnějších situací. Stojíme zcela zřejmě před nějakým silným odporem. Ale co se tu vlastně událo? Dokážeme-li situaci zase vyjasnit, poznáme, že rušivá příčina je v tom, že pacient přenesl na lékaře intenzívní něžné pocity, k nimž ho neopravňuje ani lékařovo chování, ani vztah, který se v průběhu terapie vyvinul. V jaké formě se tato něžnost projeví a k jakým cílům směřuje, to závisí pochopitelně na osobních vztazích obou zúčastněných. Jde-li o mladé děvče a poměrně mladého muže, bude to na nás působit dojmem normální zamilovanosti, bude nám připadat pochopitelným, že se nějaká dívka zamiluje do muže, s kterým může být tak často sama a hovořit o nejintimnějších věcech a který se jí objevuje ve výhodné pozici někoho silnějšího, kdo jí poskytuje pomoc, a kvůli těmto věcem pravděpodobně přehlédneme, že by u neurotické dívky bylo možno očekávat spíš nějaké narušení její schopnosti k lásce. Čím víc se pak osobní situace lékaře a pacienta vzdaluje od tohoto předpokládaného případu, tím víc nás udiví, když přesto zjistíme, že se vždy znovu vytvoří týž citový vztah. Lze ještě pochopit, když se mladá, v manželství nešťastná žena zdá zachvácena opravdovou vášní k svému lékaři, který je sám ještě svobodný, když je ochotna usilovat o rozloučení svého manželství, aby mu mohla patřit, nebo v případě, že tu jsou nějaké společenské překážky, je ochotna bez váhání navázat s ním tajný milostný poměr. Takové věci se přece stávají i mimo psychoanalýzu. S podivem však potom slyšíme od těchto žen a dívek projevy, z kterých vysvítá, že mají k terapeutickému problému svoje zcela vyhraněné stanovisko: vždycky prý věděly, že je může vyléčit jen láska, a už od počátku léčby prý očekávaly, že jim tímto stykem bude konečně darováno to, co jim život doposud upíral. Jen kvůli této naději vyvinuly prý při léčení tolik úsilí a překonaly všechny nesnáze, které jim sdělení působilo. A my k tomu pro sebe navíc dodáme: a tak snadno pochopily všechno, čemu lidem jinak bývá tak zatěžko uvěřit. Ale takové přiznání nás překvapuje; docela zvrací naše výpočty. ~e by tomu bylo snad tak, že jsme v našem rozpočtu nejdůležitější položku vynechali? A opravdu, čím větších zkušeností nabýváme, tím méně se můžeme vzpírat proti této korektuře, která je pro naši vědeckost tak zahanbující. V prvních případech bylo třeba možno se domnívat, že analytickou léčbu tu narušila jakási náhodná událost, tj. událost, která nebyla dána terapeutickým záměrem a nebyla terapií vyvolána. Ale když se taková něžná vazba pacienta na lékaře opakuje pravidelně u každého nového případu, když se vždy znovu projeví i za nejnepříznivějších podmínek, v situacích, jejichž nevhodnost k tomu je přímo groteskní, i u ženy už staré, i vůči šedobradému muži, i tam, kde podle našeho úsudku k tomu nic nevábí, pak se musíme myšlenky, že jde jen o rušivou náhodu, přece jen vzdát a uznat, že je to jev, který zcela vnitřně souvisí se samou podstatou nemoci. 312 Tuto novou skutečnost, kterou tedy proti své vůli musíme uznat, označujeme jako přenos. Míníme tím přenos určitých citů na lékaře, protože nevěříme, že by terapeutická situace mohla vznik takovýchto citů ospravedlnit. Spíš se domníváme, že celá tato citová pohotovost pochází odjinud, že byla v nemocné už uchystána předem a při analytické léčbě je přenesena na osobu lékaře. Přenos může vystupovat v podobě bouřlivých erotických požadavků nebo i v mírnějších formách; namísto přání být milenkou může se ve vztahu mladého děvčete a starého muže vynořit přání, aby pacientka zaujala roli obzvlášť milované dcery, libidinózní touha se může projevit v zmírněné podobě jako návrh nerozlučného, ale ideálního, od smyslnosti

oproštěného přátelství. Některé ženy dovedou přenos sublimovat a všelijak ho obměňovat, až nabude jistého existenčního oprávnění; jiné ho musí projevit v jeho hrubé, původní, většinou nemožné formě. Ale v podstatě je to vždy totéž a nelze nepoznat, že zdroj je vždy stejný. Než si položíme otázku, kam máme tuto novou skutečnost přenosu vřadit, nejdřív ještě jeho popis doplníme. Jak je tomu u mužských pacientů? Tam by se přece dalo doufat, že tomuto nepohodlnému vměšování rozdílů pohlaví a pohlavní přitažlivosti unikneme. Nuže, odpověď musí znít, že tomu není o mnoho jinak než u pacientů ženských. Tatáž vazba na lékaře, totéž přeceňování jeho vlastností, totéž přejímání jeho zájmů, tatáž žárlivost na všechny, kdo mu stojí v životě blízko. Sublimované formy přenosu jsou mezi mužem a mužem častější a přímé sexuální požadavky vzácnější v té míře, v jaké zjevná homosexualita ustupuje do pozadí oproti jiným způsobům využití této pudové složky. U svých mužských pacientů pozoruje lékař také častěji než u žen určitou formu přenosových projevů, která se zdá na parní pohled všemu, co jsme doposud popsali, odporovat, totiž přenos nepřátelský či negativní. Musíme si nejprve ujasnit, že přenos existuje u pacienta od počátku léčby a nějakou dobu představuje nejsilnější hnací sílu terapeurické práce. Nic z něho nepostřehujeme a nepotřebujeme se také o něj starat, pokud působí ve prospěch prováděné analýzy. Změní-li se pak v odpor musíme mu ovšem pozornost věnovat a potom zjišťujeme, že se jeho poměr k terapii mění ve dvou rozdílných a protichůdných případech, za prvé tehdy, když jakožto něžná náklonnost natolik zesílil, tak zřetelně projevil známky svého původu ze sexuálních potřeb, že se proti němu musela vzepřít nějaká vnitřní obranná tendence, a za druhé, když místo z něžných hnutí skládá se z hnutí nepřátelských. Nepřátelské city se projevují zpravidla později než city něžné a v pozadí za nimi; jejich současný výskyt dobře obráží citovou ambivalenci, která vládne ve většině našich důvěrných vztahů k druhým lidem. Nepřátelské city znamenají citovou vazbu zrovna tak jako city něžné, podobně jako vzdor představuje tutéž závislost 313 jako poslušnost, i když s obráceným znaménkem. Že nepřátelské city vůči lékaři zasluhují název "přenos", o tom pro nás nemůže být pochyb, neboť terapeutická situace nedává k jejich vzniku jistě žádný postačující podnět; nutnost koncipovat i pojem negativního přenosu nám takto dává jistotu, že jsme se v posuzování pozitivního či něžného přenosu nemýlili. Odkud přenos pramení, jaké nesnáze nám působí, jak ho překonáváme a jaký z něho posléze získáváme užitek, to všechno musí být podrobně probráno v technickém návodu k analýze, a dnes se toho mohu jen dotknout. Je vyloučeno, abychom pacientovým požadavkům vyplývajícím z přenosu vyhověli, ale bylo by absurdní odmítnout je nevlídně nebo dokonce rozhořčeně; překonáváme přenos tím, že nemocnému dokazujeme, že jeho city nepramení z přítomné situace a neplatí osobě lékařově, nýbrž že opakují něco, co se v jeho životě vyskytlo už někdy dřív. Takovýmto způsobem ho přinucujeme, aby své opakování proměnil ve vzpomínku. Přenos, který se, ať už v něžné nebo nepřátelské formě, zdál být v každém případě nejsilnějším ohrožením léčby, stává se potom jejím nejlepším nástrojem, s jehož pomocí lze otevřít i nejuzamčenější přihrádky duševního života. Rád bych vám ale řekl několik slov, abych vás zprostil onoho zarážejícího pocitu, který ve vás vyvolalo vystoupení tohoto neočekávaného jevu. Nesmíme přece zapomínat, že choroba pacienta, kterého přijmeme do nalýzy, není ničím uzavřeným, strnulým, nýbrž roste a vyvíjí se dál jako nějaká živá bytost. Zahájením léčby tento vývoj naprosto nekončí, ale když se zprvu terapie nemocného zmocnila, dochází pak k tomu, že se veškeré další produkty nemoci soustředí na jediné místo,

totiž na vztah k lékaři. Takto lze pak přenos přirovnat ke kambiové vrstvě mezi dřevem a kůrou stromu, z níž vychází tvorba nových tkání a kde se tvoří další letokruhy kmene. Jakmile se už jednou přenos domohl tohoto významu, ustupuje práce na pacientových vzpomínkách daleko do pozadí. Nebylo by pak nesprávné říci, že tu už nemáme co dělat s pacientovou dřívější chorobou, nýbrž s jakousi nově vytvořenou a přetvořenou neurózou, která teď onu první nahradila. Toto nové vydání staré nemoci jsme sledovali od jejího počátku, viděli jsme, jak vzniká a roste, a dokážeme se v ní orientovat obzvláště dobře, neboť jsme sami objektem stojícím v jejím středu. Všechny symptomy nemocného pozbyly svého původního významu a přejaly nový smysl, který je v nějakém vztahu k přenosu. Anebo zůstaly jen takové symptomy, kterým se takové přepracování mohlo podařit. Zvládnutí této nové umělé neurózy je však totožné s likvidací nemoci s níž pacient do terapie přišel, s vyřešením našeho terapeutického úkolu. Člověk, který se stal ve vztahu k lékaři normální a osvobodil se od účinků vytěsněných pudových hnutí, zůstává takový i ve svém vlastním životě když už se z něho lékař opět vyřadil. Tento mimořádný, pro léčbu přímo ústřední význam má přenos u hysterie XXVIII. PREDNAŠKA Analytická terapie Dámy a pánové! O čem budeme hovořit dnes, už víte. Položili jste mi otázku, proč vlastně nepoužíváme v analytické terapii přímou sugesci, když připouštíme, že náš vliv se zakládá v podstatě na přenosu, tj. na sugesci, a spojili jste s tím i pochybnost, jestli vůbec můžeme při této převládající roli sugesce ještě zaručit objektivitu našich psychologických zjištění. Slíbil jsem, že vám na to dám zevrubnou odpověď. Přímá sugesce je sugescí zaměřenou proti symptomovým projevům, boj mezi vaší autoritou a motivy choroby. O tyto motivy se přitom nestaráte, žádáte na nemocném pouze, aby potlačil jejich projevy, jak je představují jeho symptomy. Není pak žádný zásadm rozdíl v tom, jestli nemocného uvedete do hypnotického stavu, nebo nikoli. A byl to zase už B e r n h e i m , kdo se svou typickou bystrozrakostí prohlašoval, že na hypnotických jevech je podstatnou věcí sugesce, kdežto hypnóza sama je pouze jejím účinkem, je vsugerovaným stavem, a s oblibou prováděl sugesci v bdělém stavu, kterou lze dokázat totéž jako sugescí v hypnóze. Co chcete nyní k této otázce slyšet nejdřív, svědectví zkušenosti, nebo teoretické úvahy? Začněme zkušeností. Byl jsem žákem B e r n h e i m a , kterého jsem roku 1889 vyhledal v Nancy a jehož knihu o sugesci jsem přeložil do němčiny. Po léta jsem pováděl hypnotickou léčbu, kombinovanou zprvu se sugestivními zákazy a později s Breuerovou metodou otázek kladených pacientovi. Mohu tedy o výsledcích hypnotické nebo sugestivní terapie mluvit na základě dobré zkušenosti. Jestliže podle staré lékařské formulky má ideální terapie být rychlá, spolehlivá a pro nemocného nemá být nepříjemná, pak ovšem B e r n h e i m o v a metoda dva z těchto požadavků splňovala. Bylo ji možno provádět mnohem rychleji, to je nesrovnatelně rychleji než terapii analytickou, a nepřinášela nemocnému ani námahu, ani obtíže. Pro lékaře při delší praxi byla jednotvárná; v každém případě měl stejným způsobem, se stejným obřadem zakazovat výskyt nejrůznějších symptomů, aniž mohl pochopit něco z jejich smyslu a významu. Byla to nádenická práce, žádná vědecká činnost, a připomínala magii, zaklínání a všelijaké čáry; ale to ovšem ve srovnání se zájmem nemocného nepadalo v úvahu. Třetí požadavek splněn nebyl; spoleh;ivý nebyl tento postup v žádném 317 směru. U jednoho ho

bylo možno použít, u druhého nikoliv; u jednoho se pořídilo mnoho, u druhého velmi málo a nikdy jsme nevěděli proč. Horší než tato vrtošivost byla u této metody nedostatečná trvanlivost jejích výsledků. Po nějakém čase, jestliže jsme o nemocném opět něco uslyšeli, tu byla stará nemoc znovu, anebo byla nahrazena nemocí jinou. Mohlo se hypnotizovat nanovo. V pozadí tu byla navíc výstraha vyslovovaná z povolané strany, abychom pacienta častým opakováním hypnózy nepřipravili o jeho samostatnost a nenavykli ho na tuto ter apii jako na narkotikum. Přiznávám, že někdy se všechno zdařilo také zcela podle přání; po nevelké námaze jsme měli úplný a trvalý úspěch. Ale podmínky takového příznivého výsledku zůstaly neznámé. Jednou se mi přihodilo, že určitý těžký stav, který jsem krátkou hypnotickou léčbou zcela odstranil, se beze změny vrátil znovu, když na mne nemocná bez mého přispění zanevřela; když se pak se mnou smířila, zahnal jsem jej znovu a daleko důkladněji, ale přesto se opět vrátil, když ke mně ochladla podruhé. Jindy jsem zažil, že pacientka, které jsem opakovaně hypnózou pomohl od neurotických stavů, mě v průběhu léčby jednoho obzvláště tvrdošíjného symptomu náhle objala. To už člověka nutilo, ať chtěl nebo nechtěl, aby se zabýval otázkou, jaká je povaha a původ jeho sugestivní autority. Potud zkušenosti. Ukazují nám, že jsme se opuštěním metody přímé sugesce nevzdali ničeho nenahraditelného. Nyní dovolte, abychom na to navázali několika úvahami. Hypnotická terapie vyžaduje od pacienta zrovna tak jako od lékaře jen velmi nepatrný pacovní výkon. Tato léčba je v nejdokonalejší shodě s oním hodnocením neuróz, ke kterému se pořád ještě hlásí většina lékařů. Lékař říká neurotikovi: Vždyť vám nic neschází, jsou to jenom nervy, a proto také mohu vaše potíže odfouknout několika slovy za pár minut. Je to v rozporu s naším energetickým myšlením, že by nějakým velkým břemenem, když se do něho opřeme přímo a bez pomoci vhodných zařízení, bylo možno pohnout jen s vynaložením nepatrné síly. Pokud lze situaci srovnávat, zkušenost nás také učí, že takovýto kousek se u neurózy nepodaří. Vím však, že tento argument má své slabiny; existují i případy, že nepatrnou silou se uvolní jiné vázané síly. Ve světle poznání, kterého jsme nabyli z psychoanalýzy, můžeme rozdíl mezi hypnotickou a psychoanalytickou sugescí popsat asi takto: Hypnotická terapie se snaží něco v duševním životě zakrýt a zatušovat, analytická terapie se snaží něco odkrýt a odstranit. První z nich pracuje jako kosmetika, druhá jako chirurgie. Hypnotická terapie používá sugesci k tomu, aby symptomy zakazovala, zesiluje jednotlivá vytěsnění, ale jinak nechává všechny procesy, které vedly k tvorbě symptomů, beze změny. Analytická terapie provádí zásah blíže kořenům, u konfliktů, z nichž symptomy vzešly, a používá sugesci k tomu, aby pozměnila vyústění těchto konfliktů. Hypnotická terapie nevyžaduje pacientovu aktivitu a zanechává ho nezměněného, a proto také stejně neschopného odolat kterémukoli novému podnětu k onemocnění. Analytická léčba ukládá lékaři stejně jako nemocnému těžký pracovní výkon, kterého je využito k odstranění vnitřních odporů. Jejich překonáním dochází v duševním životě nemocného k trvalé změně, jeho duševní život je pozvednut na vyšší stupeň a zůstává chráněn proti možnostem nového onemocnění. Tato práce s překonáváním odporů je právě nejpodstatnějším výkonem analytické léčby; vykonat ji musí nemocný a lékař mu to umožňuje pomocí sugesce, která působí ve smyslu jakési výchovy. Bylo proto právem řečeno, že psychoanalytická terapie je svého druhu dodatečnou výchovou. Doufám, že se mi teď podařilo vám vysvětlit, v čem se náš způsob terapeutického využití sugesce liší od onoho způsobu, který je při hypnotické terapii jedině možný.

Vyvození sugesce z přenosu vám také umožňuje pochopit onu vrtošivost, která nám byla tak nápadná u hypnotické terapie zatímco analytická terapie zůstává v rámci svých mezí co do svých výsledků vypočitatelná. Při používání hypnózy jsme závislí na míře pacientovy schopnosti k přenosu, aniž na ni samu můžeme vykonávat jakýkoliv vliv. Přenos člověka, kterého se chystáme hypnotizovat, může být třeba negativní, nebo jak tomu většinu bývá, ambivalentní, je také možné, že se proti svému přenosu zajistil nějakým zvláštním postojem; o tom všem se nic nedovíme. V psychoanalýze pracujeme na přenosu samotném, rozborem odstraňujeme to, co se mu staví v cestu, upravujeme si nástroj, kterým chceme dosáhnout zamýšleného účinku. To nám umožňuje moc sugesce zcela jinak využitkovat; dostáváme ji do rukou; nevytváří si ji nemocný sám, jak se mu zlíbí, nýbrž jeho sugesci, pokud je jejímu vlivu vůbec přístupný, usměrňujeme my. Nyní mi řeknete, že je jedno, jestli hnací sílu naší analýzy nazýváme přenosem nebo sugescí, ovlivňování pacienta nese s sebou nicméně tak jako tak nebezpečí, že objektivní jistota našich objevů bude sporná. To, co terapii prospívá, poškozuje bádání. To je námitka, která byla proti analýze nejčastěji vyslovována; a musíme přiznat, že i když je nepřípadná, nemůžeme ji nicméně odmítnout jako nerozumnou. Kdyby však byla oprávněná, pak by psychoanalýza nebyla ničím jiným než dobře zamaskovaným, obzvlášť účinným druhem sugestivní terapie, a všechna její tvrzení o vlivu životních prožitků, o psychické dynamice a o nevědomí bychom směli brát na lehkou váhu. To si také myslí naši odpůrci; zejména všechno to, co se týká významu sexuálních prožitků, ne-li dokonce tyto prožitky samy, jsme prý pacientům "namluvili", když nám napřed takové výmysly vybujely v naší vlastní zkažené fantazii. Tyto výtky se nám podaří snáze vyvrátit, odvoláme-li se na zkušenost, než pomocí teorie. Kdo sám psychoanalýzu prováděl, ten se mohl nesčetněkrát přesvědčit, že je nemožné takovýmto způsobem nemocnému něco vsugerovat. Není po 319 chopitelně nijak nesnadné udělat z něho stoupence určité teorie a způsobit, aby sdílel případný lékařův omyl. Chová se přitom jako kdokoli jiný, jako nějaký žák, ale ovlivnili jsme tím také jen jeho inteligenci, nikoliv jeho chorobu. Vyřešení jeho konfliktů a překonání jeho odporů se nicméně podaří jen tehdy, když jsme v něm vzbudili takové představy o tom, co může objevit, které se shodují se skutečností v něm. Co bylo na lékařových dohadech nepřípadného, to je v průběhu analýzy zase vyřazeno, musí být vzato zpět a nahrazeno něčím správnějším. Pečlivou technikou se snažíme vystříhat se toho, aby docházelo k předběžným sugestivním úspěchům; ale dostaví-li se přece, není to také nic povážlivého, neboť se nespokojujeme s prvním úspěchem. Nepokládáme analýzu za skončenou, dokud nejsou nejasnosti případu objasněny, dokud nejsou vyplněny mezery v paměti a dokud nejsou zjištěny situace, v nichž došlo k vytěsnění. V úspěších, které se dostavují příliš brzy, vidíme spíše překážky analytické práce než něco, co jí napomáhá, a tyto úspěchy opět likvidujeme tím, že přenos, na kterém jsou založeny, vždy znovu rozborem uvolňujeme. V podstatě právě tento poslední rys odlišuje analytickou léčbu od léčby čistě sugestivní a právě on zprošťuje analytické výsledky podezření, že vyplývají ze sugesce. Každá jiná sugestivní terapie přenos pečlivě šetří a ponechává ho nedotčen; při analytické terapii se stává přenos sám předmětem terapeutické práce a každá z forem, v nichž se projevuje, je podrobena rozboru. V závěru analytické léčby musí být i on sám odbourán, a jestliže se nyní úspěch dostaví nebo jestliže se udrží, pak nespočívá na sugesci, nýbrž na překonání vnitřních odporů, kterého bylo pomocí přenosu dosaženo, na vnitřní změně, kterou se nám v nemocném podařilo vyvolat. Proti vzniku dílčích sugescí působí zajisté i to, že během léčby musíme ustavičně bojovat proti různým odporům, které se dovedou proměňovat v negativní (nepřátelské) přenosy. Neopomeneme se také odvolat na to, že velká řada dílčích výsledků analýzy, u nichž by jinak mohlo vzniknout podezření, že jsou to produkty sugesce, je nám zároveň potvrzována i z jiné

strany, kde takové námitky nepadají v úvahu. Našimi ručiteli jsou v tomto případě dementní a paranoici, kteří jsou přirozeně zcela mimo podezření, že by mohli být sugestivně ovlivněni. Pokud se ve vyprávění těchto nemocných setkáváme s překlady symbolů a s různými fantaziemi, které u nich pronikly k vědomí, pak se toto všechno věrně kryje s výsledky našich výzkumů týkajících se nevědomých pochodů a obsahů přenosových neurotiků a potvrzuje tak objektivní správnost našich výkladů, o nichž jsou tak často vyslovovány pochyby. Myslím, že nepochybíte, věnujete-li v těchto bodech analýze svoji důvěru. Svůj popis mechanismu terapeutického procesu doplníme nyní tím, že ho budeme formulovat v pojmech teorie libida. Neurotik je neschopenpožitku a výkonu, požitku proto, že jeho libido není zaměřeno na žádný reálný objekt, výkonu pak proto, že velmi mnoho ze své úhrnné energie musí vynakládat na to, aby libido udržel ve stavu vytěsnění a ubránil se jeho náporu. Uzdravil by se, kdyby konflikt mezi jeho Já a jeho libidem skončil a kdyby jeho Já mohlo svým libidem opět volně disponovat. Terapeutický úkol spočívá tedy v tom, uvolnit libido z jeho současných vazeb, které se vymykají vlivu Já, a dosáhnout toho, aby se opět postavilo do služeb tohoto Já. Kde však vězí neurotikovo libido? To lze snadno zjistit; je vázáno na symptomy, které mu zajišťují náhradní ukojení, toho času jediné možné. Musíme tedy příznaky překonat, zlikvidovat je, a právě totéž od nás požaduje i nemocný sám. Abychom symptomy odstranili, je nutné sledovat je až k momentu jejich vzniku, obnovit konflikt, z kterého vzešly, a pomocí takových pudových sil, které tehdy nebyly k dispozici, jej dovést kjinému vyústění. Tuto revizi vytěsňovacího procesu lze jen zčásti provést na vzpomínkových stopách oněch pochodů, které k vytěsnění vedly. Rozhodující kus práce musí být vykonán tím způsobem, že ve vztahu k lékaři, v "přenosu", jsou vytvářena nová vydání oněch starých konfliktů, v nichž by ovšem nemocný chtěl zaujmout stejný postoj, jaký zaujal kdysi, ale tím, že zaangažujeme všechny duševní síly, které jsou u něho k dispozici, donucujeme ho k jinému rozhodnutí. Přenos se takto stává bitevním polem, na kterém se mají střetnout všechny navzájem zápasící síly. Všechno libido i všechno úsilí zaměřené proti němu soustředí se na tento jediný vztah k lékaři; přitom je nevyhnutelné, aby symptomům bylo libido odňato. Namísto vlastní nemoci pacientovy nastoupí uměle vyvolaná choroba přenosu, přenosová choroba, namísto různých ireálných objektů libida jediný, opět fantazijní objekt, kterým je osoba lékařova. Nový boj o tento objekt je však pomocí lékařské sugesce vynesen na nejvyšší psychický stupeň, probíhá jako normální duševní konflikt. Tím, že se zabrání opětnému vytěsnění, je učiněn konec odcizení mezi pacientovým Já a jeho libidem a je obnovena duševní jednota osobnosti. Když se libido od dočasného objektu lékařovy osoby zase odpoutá, nemůže se už vrátit ke svým dřívějším objektům, nýbrž je k dispozici pacientovu Já. Síly, proti kterým jsme v průběhu této terapeutické práce bojovali, jsou na jedné straně odpor Já proti určitým zaměřením libida, který se projevil jako sklon k vytěsnění, a na druhé straně houževnatost nebo lepivost libida, které objekty jednou už obsazené nerado opouští. Terapeutická práce se tedy rozpadá na dvě fáze: v první z nich je libido vypuzováno ze symptomů a převáděno v přenos, kde se koncentruje, ve druhé je pak sveden boj o tento nový objekt a libido je od něho odpoutáno. Změna, která má pro dobré vyústění tohoto boje rozhodující význam, spočívá v tom, že vytěsnění je při tomto obnoveném konfliktu vyřazeno, 321 takže se libido nemůže znovu vymknout pacientovu Já únikem do nevědomí. Umožněna je změnou tohoto Já, k níž dochází pod vlivem lékařské sugesce. Výkladovou prací, která převádí nevědomé ve vědomé, je Já zvětšeno na úkor tohoto nevědomého, poučením, kterého se mu dostalo, stává se vůči libidu smířivějším a ochotnějším

dopřát mu nějaké ukojení a jeho plachost před nároky libida je snížena tím, že se mu otevřela možnost určité jeho kvantum vyřídit sublimací. Čím dokonaleji se procesy probíhající při léčbě kryjí s tímto ideálním popisem, tím větší má psychoanalytická terapie úspěch. Jeho meze jsou dány nedostatečnou pohyblivostí libida, které se může vzpěčovat a neupouštět od svých objektů, a strnulostí narcismu, který nepřipustí, aby objektní přenos přerostl přes určitou hranici. Další světlo na dynamiku léčebného procesu vrhneme možná, poukážeme-li ještě také na to, že přenosem na sebe strhujeme jen určitou část libida, ale tím zároveň podchycujeme všechno libido, které se vládě pacientova Já vymklo. Na místě tu bude i připomínka, že z rozmístění libida, jak se utváří během léčby a pod jejím vlivem, nesmíme vyvozovat žádný přímý závěr o způsobu umístění libida během nemoci. Dejme tomu, že se nám podařilo šťastně vyléčit nějaký případ tím, že dosáhlo silného přenosu citů k otci na lékaře a že tento přenos byl vyřešen a zlikvidován: bylo by omylem vyvozovat z toho, že pacient předtím trpěl takovou nevědomou vazbou svého libida na otce. Přenos synovských citů je jenom bojištěm, na kterém se libida zmocňujeme; libido nemocného sem bylo dirigováno z jiných pozic. Bojiště nemusí být nutně totožné s některou z nepřítelových významných pevností. Obrana nepřátelského hlavního města nemusí probíhat zrovna před jeho branami. Teprve když jsme přenos zase zlikvidovali, můžeme v myšlenkách zrekonstruovat původní rozmístění libida během nemoci. Z hlediska teorie libida můžeme ještě také říci pár posledních slov o snu. Sny neurotiků nám podobně jako jejich chybné úkony a jejich volné nápady slouží k tomu, abychom uhodli smysl symptomů a odhalili, kde je libido umístěno. Ukazují nám formou splněného přání, jaká toužebná hnutí propadla vytěsnění a na jakých objektech ulpělo libido, které se vymklo z moci Já. Výklad snů hraje proto v psychoanalytické terapii velkou roli a je v mnoha případech po dlouhou dobu nejvýznamnějším prostředkem terapeutické práce. Víme už, že stav spánku sám o sobě vede k tomu, že vytěsnění poněkud ochabují. Vytěsněnému hnutí je tímto zmírněním tlaku, který na ně doléhá, umožněno vytvořit si ve snu výraz mnohem zřetelnější, než jaký může během dne poskytnout symptom. Studium snu poskytuje tak nejpohodlnější přístup k poznání vytěsněných obsahů nevědomí, kterým patří libido, nad nímž Já ztratilo kontrolu. Sny neurotiků se však v žádném podstatném bodě neliší od snůnormálních lidí; ba nelze je od nich možná vůbec nijak rozeznat. Bylo by protismyslné vysvětlovat sny nervózních lidí nějakým způsobem, který by neplatil zároveň i pro sny lidí normálních. Musíme tedy konstatovat, že rozdíl mezi neurózou a zdravím má platnost jen ve dne, v snovém životě však neexistuje. Celou řadu závěrů, které u neurotika vyplývají ze souvislosti mezi jeho sny a jeho symptomy, jsme nuceni přenést i na zdravého člověka. Nemůžeme pochybovat o tom, že i v duševním životě zdravého člověka existuje to, co jediné umožňuje tvorbu snů stejně jako tvorbu symptomů, a musíme z toho vyvodit, že i on různá hnutí vytěsnil a musí vynakládat jistou energii, aby tato vytěsnění udržel, že i u něho systém nevědomí v sobě skrývá vytěsněná hnutí, která jsou dosud obsazena energií, aže část jeho libida se vymkla kontrole jeho Já. I zdravý člověk je tedy potenciálním neurotikem, ale sen je, jak se zdá, jediným symptomem, který je schopen vytvořit. Jestliže však jeho bdělý život prozkoumáme důkladněji, pak ovšem - na rozdíl od tohoto zdání - zjistíme, že tento údajně zdravý život je prostoupen spoustou nepatrných. prakticky nevýznamných symptomů. Rozdíl mezi nervózním zdravím a neurózou má tedy jen význam praktický a je dán výsledným efektem, tím, jestli si daná osoba uchovala schopnost požitku a výkonnost v postačující míře. Je určován pravděpodobně relativním poměrem mezi množ: tvím volné

energie vázané vytěsněním a je v podstatě rozdílem kvantitativním, nikoli kvalitativním. Nemusím vás upozorňovat na to, že právě tento náklad teoreticky zdůvodňuje přesvědčení že neurózy jsou v zásadě vyléčitelné, i když se zakládají na konstituční dispozici. Tolik můžeme pro charakteristiku zdraví vyvodit z faktu, že sny zdravých lidí a neurotiků jsou totožně. Pro sen sám vyplývá však z tohoto faktu další důsledek, že totiž nesmíme pouštět ze zřetele jeho vztah k neurotickým symptomům a domnívat se, že jeho podstata je vyčerpána formulkou o překladu myšlenek do archaické vyjadřovací formy, nýbrž musíme předpokládat, že nám ukazuje skutečně existující umístění libida a skutečná objektní obsazení. Jsme už skoro u konce. Jste možná zklamáni, že jsem vám v kapitole o psychoanalytické terapii vykládal jen samou teorii, nic o podmínkách, za jakých k léčbě přistupujeme, a nic o výsledcích, jakých dosahuje. Obojí však nechávám stranou. První proto, že nemám přece v úmyslu podávat vám nějaký praktický návod k provádění psychoanalýzy, druhé pak proto. že mě od toho zdržují několikeré důvody. Zdůvodnil jsem hned na počátku našich rozhovorů, že za příznivých podmínek dosahujeme léčebných úspěchů, které v ničem nezůstávají za nejkrásnějšími úspěchy na poli interní terapie, a mohu k tomu snad ještě také dodat, že by jich žádnou jinou metodou dosaženo nebylo. Kdybych řekl více, upadl bych v podezře 323 ní, že chci různé ty snižující hlasy, které se kolem ozývají, přehlušit reklamou. Na adresu psychoanalytiků byla už opakovaně, i na veřejných kongresech, vyslovena jejich lékařskými "kolegy" vyhrůžka, že otevřou uveřejněním sbírky analytických neúspěchů a škodlivých následků analýzy trpícímu publiku oči a ukážou mu bezcennost této terapeutické metody. Ale takováto sbírka, nehledě na nevraživý, denunciační charakter celé věci, by ani nemohla být vhodným podkladem pro správný úsudek o terapeutické účinnosti analýzy. Analytická terapie je, jak víte, mladá; bylo k tomu zapotřebí dlouhé doby, než bylo možno stanovit její techniku, a mohlo k tomu dojít také jen v průběhu práce a pod vlivem přibývajících zkušeností. V důsledku nesnází, na které tu naráží výuka, je lékařský začátečník v psychoanalýze odkázán ve větší míře než jiný specialista na svoji vlastní schopnost k zdokonalení, a podle výsledků jeho prvních let nebude nikdy možno posuzovat výkonnost analytické terapie. Mnoho terapeutických pokusů se v počátečním období analýzy nezdařilo také proto, že byly podniknuty u případů, které se pro tuto metodu vůbec nehodí a které dnes stanovením indikací vylučujeme. Ale k těmto indikacím se mohlo dospět také jedině pokusem. Svého času nikdo předem nevěděl, že paranoia a dementia praecox jsou ve svých výrazných formách psychoanalýze nepřístupné, a měli jsme ještě právo vyzkoušet tuto metodu na různých chorobách. Většina neúspěchů oněch prvních let nebyla však zaviněna lékařem nebo nevhodnou volbou objektu, nýbrž nepřízní vnějších podmínek. Hovořili jsme jen o vnitřních odporech, 0 odporech pacientových, které jsou nevyhnutelné a překonatelné. Vnější odpor, který analýze kladou pacientovy životní poměry, jeho okolí, má teoreticky jen malý význam, ale je nanejvýš závažný prakticky. Psychoanalytickou léčbu lze přirovnat kchirurgickému zásahu, ajako u chirurgického výkonu platí i zde požadavek, že by měla být prováděna za podmínek, které jsou pro úspěch nejpříznivější. Víte, jaká opatření chirurg zpravidla dělá: vhodná místnost, dobré světlo, asistence, vyloučení rodinných příslušníků atd. Nyní si sami položte otázku, kolik těchto operací by dobře dopadlo, kdyby se musely provádět v přítomnosti všech členů rodiny kteří by strkali nos nad operační pole a při každém říznutí nožem by hlasitě vykřikovali. Při psychoanalytické terapii jsou intervence rodinných příslušníků vyloženým nebezpečím, a to takovým nebezpečím, kterému nevíme jak čelit. Proti vnitřnímu odporu pacientovu, který uznáváme za nutný, jsme vyzbrojeni ale jak se máme

bránit proti onomu vnějšímu odporu? U pacientových rodinných příslušníků žádné vysvětlování nic neplatí, nemůžeme je také pohnout k tomu, aby se při celé věci drželi stranou, a nesmíme se s nimi také nikdy spřahovat, poněvadž se pak vystavujeme nebezpečí, že ztratíme důvěru nemocného, který požaduje -ostatně právem -, aby se jeho důvěrník postavil také na jeho stranu. Kdo vůbec ví, jak hluboce býváčasto rodina rozštěpena, ten nemůže být ani jako analytik překvapen zjištěním, že lidé nemocnému nejbližší projevují často méně zájmu na jeho uzdravení než na tom, aby zůstal takový, jaký je. Kde neuróza souvisí, jak tomu často bývá, s konflikty mezi členy rodiny, tam se zdravý člen dlouho nerozpakuje, když má volit mezi vlastním zájmem a zřetelem na to, aby se nemocný uzdravil. Není se jistě co divit, když nějaký manžel nerad vidí léčbu, při níž bude, jak se právem může domnívat, probírán rejstřík jeho hříchů; také se tomu nedivíme, ale nemůžeme si pak nijak vyčítat, když naše úsilí zůstane bezvýsledné a je předčasně přerušeno, poněvadž k odporu nemocné ženy přistoupil navíc ještě i odpor mužův. Pokusili jsme se prostě o něco, co za daných podmínek bylo neproveditelné. Chci vám místo mnoha případů vyprávět jeden jediný, při němž jsem byl lékařskými ohledy odsouzen k trpné roli. Přijal jsem -před mnoha léty-do analytické terapie mladou dívku, která už delší dobu nemohla pro úzkost vyjít na ulici ani zůstat sama doma. Nemocná ponenáhlu vyrukovala s přiznáním, že její fantazie byla zaujata náhodným pozorováním milostného styku mezi její matkou a jedním zámožným domácím přítelem. Byla však tak nešikovná anebo tak rafinovaná -, že matce svým chováním naznačila, o čem se v analytických hodinách hovoří, neboť změnila svůj postoj vůči ní, trvala na tom, že ji proti úzkosti ze samoty nemá chránit nikdo jiný než matka a s úzkostí ji pokaždé zastoupila dveře, když chěla vyjít z domu. Matka byla dřív sama velmi nervózní, ale byla před léty vyléčena v jakémsi vodoléčebném ústavu. Lze předpokládat, že se ve skutečnosti v onom ústavu seznámila s mužem, s kterým mohla navázat poměr pro ni v každém směru uspokojivý. Zaražena bouřlivými požadavky děvčete, matka n á h I ~ pochopila, co úzkost její dcery znamená. Dívka se uchýlila do nemoci, aby z matky udělala zajatkyni a oloupila ji o onu volnost pohybu, které měla ke styku s milencem zapotřebí. Ta se rychle rozhodla a udělala škodlivé léčbě konec. Děvče bylo dáno do nervového sanatoria a po dlouhá léta bylo demonstrováno jako "ubohá oběť psychoanalýzy". Po celou tuto dobu jsem byl zároveň pomlouván kvůli špatnému výsledku této léčby. Zachovával jsem mlčení, protože jsem se cítil vázán povinností zachovat lékařskou diskrétnost. Po dlouhém čase jsem se dověděl od jednoho kolegy, který onen ústav navštívil a viděl tam tuto agorafobickou dívku, že poměr mezi její matkou a zámožným domácím přítelem byl znám po celém městě a měl pravděpodobně i souhlas manžela a otce. Tomuto "tajemství" byla tedy léčba obětována. V letech před válkou, když mě příliv pacientů z nejrůznějších zemí činil nezávislým na přízni nebo nepřízni domovského města, jsem se řídil pravidlem, že nevezmu do léčení žádného nemocného, který by nebyl sui iuris, ve svých základních životních vztazích na druhých nezávislý. To si ovšem každý psychoanalytik nemůže dovolit. Možná, že z mého varování 325 před rodinnými příslušníky vyvodíte že by pro psychoanalýzu bylo zapotřebí nemocné odloučit od jejich rodin, a že by se tedy tato terapie měla omezit na osoby hospitalizované v ústavech pro nervové choroby. Ale v tom bych s vámi nemohl souhlasit; je daleko výhodnější, když nemocní -pokud nejsou právě ve stavu těžkého vyčerpání -zůstávají během léčby v oněch podmínkách, ve kterých musí zápasit s úkoly, jež jsou na ně kladeny. Jenomže by rodinní příslušníci neměli tuto výhodu vyvažovat svým chováním a neměli by se nepřátelsky stavět vůči veškerému lékařskému úsilí. Ale jak je chcete k tomu pohnout, jak ovlivnit tyto

pro nás nepřístupné faktory! Jistě také sami uhodnete, do jaké míry jsou vyhlídky terapie určovány i sociálním prostředím a kulturní úrovní rodiny. Pro terapeutickou účinnost psychoanalýzy z toho vyplývají vyhlídky dost chmurné, není-liž pravda, i když tedy převážnou většinu svých neúspěchů můžeme takovýmito rušivými vnějšími momenty vysvětlit! Přátelé analýzy nám radili, abychom sbírce neúspěchů čelili statistikou úspěšných výsledků, kterou bychom sestavili sami. Ani s tím jsem nesouhlasil. Poukázal jsem na to že statistika je bezcenná, když řadí vedle sebe jednotky příliš nestejnorodé, a případy neurotických onemocnění, jejichž léčení jsme se ujali, byly skutečně v nejrůznějších směrech nerovnocenné. Kromě toho bylo období, které jsme mohli takto přehlédnouit, příliš krátké, než aby bylo možno posoudit, do jaké míry bylo vyléčení trvalé, a mnohé případy sdělení vůbec nepřipouštěly. Šlo 0 osoby, které skrývaly jak svoji nemoc, tak i své léčení, a utajeno muselo tedy zůstat i jejich uzdravení. Motiv, který nás však od toho nejsilněji zrazoval, spočíval v poznání, že ve věcech týkajících se terapie se lidé chovají nanejvýš iracionálně, takže nejsou žádné vyhlídky, že bychom u nich rozumovými prostředky něco pořídili. Terapeutická novinka je buď přijímána s bezvýhradným nadšením, jako tomu bylo např. tehdy, když Koch přišel na veřejnost se svým prvním tuberkulinem proti tuberkulóze, anebo se k ní lidé staví s nejhlubší nedůvěrou, jako třeba k J e n n e r o v u očkování, které je opravdu blahodárným objevem, a které má přitom ještě dnes nesmiřitelné odpůrce. Proti psychoanalýze existoval zřejmě ve veřejnosti předsudek. Když jsme vyléčili nějaký svízelný případ, pak jsme mohli slyšet: To není žádný důkaz, ten člověk by se byl za tu dobu uzdravil i sám od sebe. A když nějaká nemocná, která měla za sebou už čtyři cykly deprese a mánie, v přestávce po záchvatu melancholie přišla ke mně do léčení a tři týdny nato byla už opět na počátku mánie, byli všichni členové rodiny, ale s nimi i konzultovaná vysoká lékařská autorita, přesvědčeni, že nový záchvat nemoci může býtjen následkem pokusu o analýzu. Proti předstudkům se nedá nic dělat; vidíte to teď opětně na předsudcích, které si jedna skupina válčících národů utvořila o druhé skupině. Nejrozumnější je čekat a přenechávat všechno času, který způsobí, že se opotřebují. Jednoho dne smýšlejí titíž lidéo týchž věcech zcela jinak než doposud; proč tak nesmýšleli už dříve, zůstává hlubokým tajemstvím. Možná že předsudek proti analytické terapii je nyní už na ústupu. Zárukou toho se zdá být stále širší znalost analytických teorií a stále větší počet lékařů v některých zemích, kteří provádějí analytickou terapií. Když jsem byl mladým lékařem, postihovala mě zrovna taková bouře rozhořčení, rozpoutaná v lékařských kruzích proti hypnotické léčbě sugescí, které dnes "střízlivě myslící" dávají před psychoanalýzou přednost. Hypnotismus však jako terapeutický prostředek nesplnil to, co zpočátku sliboval; my psychoanalytici se smíme vydávat za jeho legitimní dědice a nezapomínáme, za kolik popudů a teoretických poznatků mu vděčíme. Ony škodlivé následky, které pomlouvači analýze připisují, omezují se v podstatě na přechodné projevy vyvolané vystupňováním konfliktu, jestliže je analýza prováděna neobratně, nebo jestliže je vprostřed přerušena. Vydal jsem vám přece počet z toho, co s nemocnými děláme, a můžete si utvořit vlastní úsudek o tom, jestli naše úsilí může vést k nějakému trvalému poškození. Analýzy může být ovšem zneužito v různém směru; zejména přenos je v rukou nesvědomitého lékaře nebezpečným prostředkem. Ale před zneužitím není chráněn žádný lékařský prostředek nebo metoda; když nějaký nůž neřeže, nemůže sloužit ani k lékařským zásahům.

Jsem nyní u konce, dámy a pánové. Je to víc než jen konvenční průpovídka, jestliže doznám, že mě mnohé nedostatky přednášek, které jsem pro vás konal, značně mrzí. Především to, že jsem vám tak často sliboval, že se k některému tématu, kterého jsem se jen krátce dotkl, vrátím na jiném místě, a pak se v další souvislosti nenaskytla příležitost, abych svůj slib dodržel, Vzal jsem si za úkol podat vám informaci o něčem ještě nehotovém, co se stále ještě vyvíjí, a nedokonale pak dopadlo i samo moje zkracující shrnutí. Na některých místech jsem si připravil materiál pro určitý závěr a pak jsem tento závěr opomenul vyvodit. Ale nemohl jsem si klást za cíl udělat z vás odborníky; chtěl jsem vám jen poskytnout vysvětlení a podněty. Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy"Přednášky k úvodu do psychoanalýzy" byly prosloveny v obou zimních semestrech 1915/1916 a 1916/1917 v jedné z poslucháren vídeňské psychiatrické kliniky před obecenstvem složeným z posluchačů všech fakult. Přednášky první poloviny jsem improvizoval a hned nato zapisoval, přednášky druhé poloviny jsem si načrtl v mezidobí za svého letního pobytu v Salcburku a následující zimy jsem je doslovně přednesl. Měl jsem tehdy ještě dar fonografické paměti. Naproti tomu tyto nové přednášky nebyly nikdy prosloveny. Věk mne zatím zprostil povinnosti prokazovat přednášením svou - třeba jen okrajovou příslušnost k univerzitě a chirurgická operace mi znemožnila řečnění. Je to tedy pouhá hra fantazie, jestliže se v těchto výkladech zase přenáším do posluchárny; snad mi to pomůže, abych v zahloubání do předmětu nezapomínal brát ohled na čtenáře. Tyto nové přednášky nemají naprosto nahradit předešlé. Nejsou vůbec samostatným dílem, které počítá s vlastním okruhem čtenářů, nýbrž představují pokračování a doplňky, jež se ve vztahu k předešlým přednáškám dělí na tři skupiny. Do první skupiny patří nová zpracování témat, o kterých jsem již pojednal před patnácti lety, která však následkem prohloubení našich pozorování a změněných názorů vyžadují dnes jiné vylíčení, tedy kritickou revizi. Další dvě skupiny přinášejí skutečné rozšíření, neboť pojednávají o věcech, které buďto v době prvních přednášek v psychoanalýze ještě neexistovaly, nebo se o nich vědělo ještě příliš málo, než aby si zasloužily zvláštní kapitolu. Nelze se vyhnout tomu, že některé z nových přednášek v sobě spojují rysy té i oné skupiny, ale není také třeba toho litovat. Závislost těchto nových přednášek na "Přednáškách k úvodu" je vyjádřena i tím, že pokračují v jejich číslování. První přednáška tohoto svazku je označena jako XXIX. Odbornému analytikovi opět neposkytnou mnoho nového a obracejí se k onomu velkému množství vzdělanců, u nichž bychom rádi předpokládali blahovolný, byt' i zdrženlivý zájem o svéráznost a výboje naší mladé vědy. Také tentokrát jsem se dal vést úmyslem neobětovat nic zdání prostoty, úplnosti a uzavřenosti, nezastírat problémy, nezapírat mezery a nejistoty. V žádném jiném oboru vědecképráce by takové předsevzetí, zachovávat střízlivou zdrženlivost, nezasluhovalo zvláštní zmínky. Platí všude jako samozřejmé, veřejnost nic jiného nečeká. Žádný čtenář učebnice astronomie nepocítí zklamání a necítí se této vědě nadřazen, ukážou-li se mu ony hranice, na nichž se nám naše vědomosti o vesmíru rozplývají v mlhu. Jen v psychologii je tomu jinak, zde se vrozená neschopnost člověka k vědeckému bádání projevuje plnou měrou. Zdá se, že lidé nežádají od psychologie pokroky ve vědění, nýbrž nějaká jíná uspokojení; vyčtou jí každý nerozřešený problém, každou přiznanou nejistotu. Kdo miluje vědu o duševním životě, musí se i s tímto příkořím smířit.

Ve Vídni v létě 1932 Freud v iv xxIx. PŘEDNAŠKA Revize nauky o snech Dámy a pánové! Jestliže jsem vás po více než patnáctileté přestávce opět svolal, abych s vámi probral, co zatím v psychoanalýze doba přinesla nového a snad také lepšího, bude z nejednoho důvodu na místě, abychom nejprve věnovali pozornost stavu nauky o snech. V dějinách psychoanalýzy jí přísluší zvláštní místo, neboť znamená jistý obrat; jí vykonala analýza onen krok, jímž se z psychoterapeutického postupu stala hlubinnou psychologií. Nauka o snech zůstala od té doby tím, co nejvíce vyznačuje a odlišuje tuto mladou vědu, něčím, co nemá protějšku v našem ostatním vědění, novou oblastí, kterou dosud vládla jen lidová víra a mystika. Neobvyklost tvrzení, k nimž nutně dospěla, propůjčila jí úlohu jakéhosi šiboletu, jímž se dalo rozhodnout, kdo se může stát přívržencem psychoanalýzy a komu zůstane navždy nepochopitelná. Mně samotnému byla bezpečnou oporou v oněch těžkých dobách, kdy dosud neznámé skutečnosti v oblasti neuróz často mátly můj necvičený úsudek. Kdykoli jsem začal pochybovat o správnosti svých kolísavých poznatků, pokaždé jsem znovu nabyl důvěry, že jsem na správné stopě, jakmile jen se mi podařilo přeložit nějaký nesmyslně spletený sen v korektní a pochopitelný duševní pochod snícího. Bude tedy pro nás obzvláště zajímavé sledovat právě na nauce o snech, jednak jakých změn psychoanalýza v tomto mezidobí doznala, jednak jaké pokroky učinila, pokud jde o porozumění a vážnost, kterých se jí od současného světa dostává. Řeknu vám rovnou, že budete v obou směrech zklamáni. Prolistujte se mnou ročníky "Mezinárodního časopisu pro (lékařskou) psychoanalýzu", v nichž jsou od roku 1913 uloženy směrodatné práce našeho oboru. Najdete v dřívějších svazcích stálou rubriku "K výkladu snů" s četnými příspěvky k různým bodům nauky o snech. Ale čím dále listujete, tím vzácnějšími se stávají tyto příspěvky a stálá rubrika nakonec úplně mizí. Analytikové se chovají, jako by již o snu neměli co říci, jako by nauka o snech byla uzavřena. Zeptáte-li se však, co z nauky o snech přijali ti, kteří jsou vlastní psychoanalýze vzdálenější, oni četní psychiatři a psychoterapeuti, kteří si vaří svou polívčičku na našem ohni - a přitom nám nejsou právě vděčni za naše pohostinství -, takzvaní vzdělanci, kteří si rádiosvojují nápadné výtěžky vědy, literáti i široké obecenstvo, pak vás odpověď málo uspokojí. Několik formulí vešlo v obecnou známost, mezi nimi takové, jaké jsme nikdy nezastávali; např. věta, že všechny sny jsou povahy sexuální. Avšak právě věci tak důležité jako základní rozlišení mezi zjevným obsahem snu a latentními snovými myšlenkami, poznání, že úzkostné sny nejsou v rozporu s faktem, že funkcí snu je splňovat nějaké přání, nemožnost vyložit sen, neznáme-li asociace, které k němu patří, především ale poznání, že podstata snu spočívá v pochodu snové práce, vše to je, zdá se, obecnému vědomí ještě přibližně zrovna tak cizí jako před třiceti lety. Smím to tvrdit, neboY jsem za tu dobu obdržel nespočetné dopisy, jejichž pisatelé mi předkládají k výkladu své sny nebo žádají poučení o povaze snu a tvrdí, že četli "Výklad snů", ale přitom v každé větě prozrazují naprosté nepochopení naší nauky o snech. To nás ale neodradí, abychom si ještě jednou souvisle neprobrali všecko, co o snu víme. Pamatujete se, že jsme v předchozím cyklu věnovali celou řadu přednášek tomu, abychom ukázali, jak jsme dospěli k chápání tohoto duševního jevu, do té doby nevysvětlitelného. Vypravuje-li nám tedy někdo, např. pacient v analýze, některý ze svých snů, přijímáme to jako jedno z oněch sdělení, k nimž se vstupem do analytického léčení zavázal. Jde ovšem o sdělení učiněné nevhodnými prostředky, neboť sen sám není sociálním projevem, není prostředkem dorozumění. Vždyť také nerozumíme, co nám snící chtěl říci, a on sám to neví o

nic líp. A tu se musíme neprodleně rozhodnout: Buďto je sen, jak nás ujišťují neanalytičtí lékaři, známkou toho, že snící špatně spal, že všechny části jeho mozku nedošly rovnoměrně klidu, že vlivem nám neznámých popudů některá místa chtěla pracovat dále a že tak mohla činit jen velmi nedokonale. Je-li tomu tak, pak uděláme dobře, nebudeme-li se tímto psychicky bezcenným prcJuktem nočního rušení dále zabývat. Neboť jak můžeme očekávat, že bychom jeho zkoumáním dospěli k něčemu, co bychom mohli upotřebit k našim účelům? Anebo - ale pozorujeme, že už předem jsme se rozhodli jinak. Vyšli jsme z předpokladu - přiznejme, že dost libovolného -, z postulátu, že také tento nesrozumitelný sen musí mít plnou platnost, smysl a cenu psychického aktu, a že ho můžeme v analýze použít jako každého jiného sdělení. Zda máme pravdu, může ukázat pouze výsledek našeho pokusu. Podaří-li se nám přeměnit sen v takové cenné sdělení, máme zřejmě vyhlídku, že se dovíme něco nového, že dostaneme zprávy, jaké by nám jinak byly zůstaly nedostupné. Tu se před námi počínají jevit obtíže naší úlohy a záhady našeho tématu. Jak to učiníme, abychom sen proměnili v takové normální sdělení, a jak vysvětlíme, že část pacientových projevů vzala na sebe formu stejně nesrozumitelnou jemu jako nám? Vidíte, dámy a pánové, že tentokrát vám nepodávám vylíčení genetické, 333 nýbrž dogmatické. Naším prvním krokem bude, že svůj nový postoj k problému snu upevníme tím, že zavedeme dva nové pojmy, dvě nová jména. To, co se nazývalo snem, budeme nazývat snovým textem čili zj e v n ý m snem, a to, co hledáme, co za snem jaksi tušíme, I at e n t n í m i snovými myšlenkami. Tu pak můžeme oba své úkoly vyjádřit takto: máme přeměnit zjevný sen v latentní a ukázat, jak se v duševním životě snícího z latentního stal sen zjevný. První úloha je praktická, přísluší výkladu sn ů a vyžaduje určitou techniku; druhá je teoretická, má vysvětlit předpokládaný proces snové práce a vyplyne z ní jen určitá teorie. Obojí, techniku výkladu snů i teorii snové práce, máme nově vytvořit. Čím máme tedy začít? Myslím, že technikou výkladu snů; dopadne to plastičtěji a na vás to bude působit živějším dojmem. Řekněme tedy, že pacient nám vypravoval sen, který máme vyložit. Klidně jsme naslouchali, bez nějakého přemýšlení a rozbírání. Co uděláme nejdříve? Rozhodneme se, že se o to, co jsme slyšeli, o zjevný sen, budeme starat co možná nejméně. Přirozeně má tento zjevný sen různé rysy, které nám nejsou docela lhostejné. Může být souvislý, hladce komponován jako báseň, nebo k nesrozumitelnosti zmatený, skoro jako nějaké delirium, může obsahovat absurdní prvky nebo vtipy a zdánlivě duchaplné úsudky, může se snícímu jevit jasně a ostře nebo kalně a rozmazaně, jeho obrazy mohou mít plnou sílu smyslových vjemů nebo být nezřetelné jako stín nebo dech, ba nejrůznější rysy mohou být spojeny i v témž snu, na různých jeho místech; sen může konečně mít indiferentní citové zabarvení nebo být provázen nejsilnějším vzrušením, jak radostným, tak trapným. Nemyslete si, že tato nekonečná rozmanitost zjevného snu pro nás nic neznamená; vrátíme se k ní později a shledáme, že leckterý z těchto rysů zužitkujeme při výkladu, prozatím však k ní nepřihlížejme a dejme se hlavní cestou, která vede k výkladu snu. To znamená, že vyzveme snícího, aby se právě tak jako my osvobodil od dojmu, kterým působí zjevný sen, aby odvrátil pozornost od celku a zaměřil ji na jednotlivé části snového obsahu a aby nám po pořádku říkal, co mu ke každé z těchto částí napadá, jaké asociace se mu vybaví, když obrátí zřetel na každou z nich zvlášť.

To je ovšem zcela zvláštní technika a takto obvykle se sdělením nebo s výpovědí nezacházíme, není-liž pravda? Jistě také uhodnete, že za tímto postupem vězí předpoklady, které jsme ještě nevyslovili. Ale pokračujme. V jakém pořadí necháme pacienta probírat tyto součásti jeho snu? Tu se nám naskýtá několik cest. Můžeme postupovat prostě chronologicky, tak jak šly věci za sebou při vyprávění snu. To je, abychom tak řekli, nejpřísnější klasická metoda. Nebo můžeme poradit pacientovi, aby si ve snu nejprve vyhledal zbytky ze dne, neboťvíme ze zkušenosti, že skoro v každém snu byla vzpomínka nebo narážka na nějakou událost z předešlého dne, často na několik událostí. Sledujeme-li pak tyto styčné body, nalezneme často rázem přechod od zdánlivě tak odlehlého světa snů k reálnému životu pacientovu. Nebo ho vyzveme, aby začal těmi prvky snového obsahu, které mu jsou zvlášť nápadné svou obzvláštní zřetelností a intenzívní smyslovostí. Víme totiž, že u těch bude zvláště lehce vybavovat různé asociace. Nezáleží na tom, kterým z těchto způsobů se k hledaným asociacím přiblížíme. A pak se tedy tyto asociace dostaví. Přinesou v pestré směsi vzpomínky na den, který snu předcházel, i na doby dávno minulé, úvahy, diskuse s důvody pro i proti, doznání a dotazy. Některé z nich pacient vychrlí, před jinými se na chvilku zarazí. Většina z nich má zřejmý vztah k některému prvku snu; není divu, vždyť z těchto prvků vycházejí, ale stává se také, že je pacient uvede slovy: Tohle, zdá se mi, nemá s tím snem vůbec nic společného; říkám to, protože mě to napadá. Nasloucháme-li této spoustě nápadů, pak si brzo povšimneme, že mají s obsahem snu společného víc než jen ona východiska. Vrhají překvapující světlo na všechny části snu, vyplňují mezery mezi nimi, činí srozumitelnými jejich podivné sestavy. Nakonec se nám musí vyjasnit vztah mezi nimi a obsahem snu. Sen se nám objeví jako zkrácený výtah z oněch asociací, pořízený podle pravidel, která jsme ještě neprohlédli, jeho prvky pak jako zvolení reprezentanti většího souboru. Není pochyby, že jsme touto technikou obdrželi něco, co bylo snem nahrazeno a v čem je třeba hledat jeho psychický význam, co však již nemá ony překvapující zvláštnosti snu, jeho podivnost a zmatenost. Ale aby nevzniklo nedorozumění! Asociace ke snu nejsou ještě latentní snové myšlenky. Ty jsou v asociacích obsaženy jakoby v matečním touhu - ale přece jen ne úplně. Na jedné straně přinášejí asociace mnohem více, než potřebujeme k formulaci latentních snových myšlenek, totiž všechny ty vývody, přechody a spoje, jež pacientův intelekt, jak se přibližoval ke snovým myšlenkám, musel vytvořit. Na druhé straně se však asociace právě před vlastními snovými myšlenkami zastavily, jen se k nim přiblížily, dotkly se jich pouze narážkami. Tu zasáhneme aktivně sami, doplníme náznaky, učiníme logicky nutné závěry a vyslovíme to, oč pacient ve svých asociacích jen lehce zavadil. Vypadá to, jako bychom nechávali svůj vtip svévolně pohrávat s materiálem, který nám snící poskytl, a jako bychom ho zneužívali k tomu, abychom do jeho sdělení výkladem vložili něco, co se z nich samých vyložit nedá; není snadné v abstraktním popise prokázat oprávněnost našeho postupu. Proveďte ale sami analýzu nějakéhu snu nebo se zahloubejte v některý dobře popsaný příklad v naší literatuře. a přesvědčíte se, s jakou logickou nutností takový výklad vyplyne. Jsme-li ve výkladu snů obecně a především závislí na asociacích snícího, vůči jistým prvkům snového obsahu si počínáme přece jen docela 335 samostatně, především proto, že musíme, neboť asociace u nich pravidelně selhávají. Brzy jsme postřehli, že se tak děje vždycky u stejných obsahů; není jich příliš mnoho a nahromaděná zkušenost nás poučila, že je máme chápat a vykládat jako symboly zastupující něco jiného. Ve srovnání s ostatními prvky snu smíme jim připisovat stabilní význam, který však nemusí být jednoznačný a jehož rozsah

určují zvláštní, nezvyklá pravidla. Poněvadž pak tyto symboly dovedeme překládat, kdežto snící to nedovede, třebaže je sám použil, může se stát, že nám smysl snu vysvitne bezprostředně ještě dřív, než se začneme namáhat s jeho výkladem, sotvaže jsme vyslechli tento text, zatímco pro snícího zůstává pořád ještě záhadou. Ale o symbolice, o tom, co o ní víme, o problémech, které před nás staví, pověděl jsem již v dřívějších přednáškách tolik, že se dnes nemusím opakovat. To je tedy naše metoda výkladu snů. Další, velmi oprávněná otázka pak zní: Můžeme s její pomocí vyložit všechny sny? A odpověď bude znít: Nikoli, ne všechny, ale přece jen tolik, abychom si mohli být jisti použitelností a oprávněností tohoto postupu. Ale proč ne všechny? Odpověď na tuto další otázku nám skýtá závažné poučení, které již uvádí do psychických podmínek tvorby snu: Poněvadž při výkladu snů pracujeme proti odporu, jehož velikost kolísá od neznatelnosti až k nepřekonatelnosti - alespoň těmi prostředky, jež máme pro tu chvíli po ruce. Projevy tohoto odporu nemůžete při práci přehlédnout. Na mnohých místech vybavuje pacient asociace bez váhání a již první nebo druhý nápad přináší objasnění. Jinde vázne a otálí, dříve než nápad vysloví, a pak musíme často vyslechnout dlouhý řetěz nápadů, než získáme něco, co nám může být nějak platné pro porozumění snu. Usuzujeme pak jistě správně, že čím delší je onen řetěz a čím větší oklika, tím silnější je odpor. Týž vliv pozorujeme i při zapomínání snů. Stává se dost často, že si pacient přes všechnu námahu už nemůže na některý sen vzpomenout. Když jsme však vykonali kus analytické práce a tím odstranili určitou nesnáz, která narušovala pacientův poměr k analýze, tu se zapomenutý sen náhle zase vybaví. Do této souvislosti se řadí dvě další pozorování. Velmi často se stává, že u některého snu pacient zprvu nějakou část vynechá a dodatečně pak vyprávění doplní. Na to musíme pohlížet jako na pokus tuto část zapomenout. Zkušenost ukazuje, že právě tato část bývá nejdůležitější; soudíme, že proti jejímu sdělení se stavěl silnější odpor než u částí ostatních. Dále pak také často vidíme, že si někdo ve snaze, aby zabránil zapomenutí, sen hned po probuzení zapíše. Můžeme mu říci, že mu to nebude nic platné, protože odpor, na jehož úkor uchoval znění snu, se přesune na asociace, a tím učiní zjevný sen pro výklad nepřístupným. Za takových okolností se pak nemusíme divit, jestliže další stoupnutí odporu asociace vůbec potlačí, a tím výklad snu zcela znemožní. 336 Z toho všeho usuzujeme, že odpor, který pozorujeme při výkladu snu, musí mít nějaký podíl také na jeho vzniku. Můžeme přímo rozeznat sny, které vznikly pod nepatrným, a ty, které vznikly pod silným tlakem odporu. Avšak tento tlak se mění také uvnitř téhož snu; právě on zaviňuje mezery, nejasnosti a zmatenosti, které mohou rušit souvislost i nejkrásnějšího snu. Co tu však klade odpor a proti čemu? Nuže, odpor je pro nás bezpečnou známkou nějakého konfliktu. Musí tu být síla, která chce něco vyjádřit, a jiná, která se vzpírá tento projev připustit. Co pak vznikne jakožto zjevný sen, shrnuje bezpochyby všechna ta rozhodnutí, v něž vyústil a zhustil se boj oněch dvou tendencí. Na jednom místě se snad jedné z obou sil podařilo prosadit, co chtěla říci, na jiných místech se zas instanci, jež tomu brání, podařilo zamýšlené sdělení úplně smazat a nahradit je něčím, kde nezbyla ani stopa, která by je prozradila. Nejčastější a pro snovou tvorbu nejcharakterističnější jsou pak případy, v nichž konflikt vyústil v kompromis, takže ona sdílná instance sice mohla říci, co chtěla, ne však tak, jak chtěla, nýbrž pouze formou zmírněnou a znetvořenou do nepoznatelnosti. Jestliže tedy sen nereprodukuje snové myšlenky věrně, jestliže je třeba jej vykládat, aby se překlenula propast

mezi snem a snovými myšlenkami, je to úspěch oné vzpírající se, zbraňující a omezující instance, na jejíž přítomnost jsme usoudili, když jsme postřehli odpor projevující se při výkladu snu. Pokud jsme sen studovali jako osamocený jev nezávisle na příbuzných psychických výtvorech, nazývali jsme tuto instanci snovým cenzorem. Víte dávno, že tato cenzura není zařízením, jež by vyznačovalo pouze snový život. Že konflikt dvou psychických instancí, které - nepřesně - označujeme jako oblast vytěsněného, a tedy nevědomého, a oblast vědomí, ovládá vůbec náš duševní život a že odpor proti výkladu snů, známka snové cenzury, není nic jiného než vytěsňovací odpor, který vytváří přehradu mezi oběma i; stancemi. Víte také, že z jejich konfliktu vznikají za určitých podmínek jiné psychické útvary, které právě tak jako sen jsou výsledkem kompromisu. Nebudete proto žádat, abych vám vykládal, co víme o podmínkách vzniku takových kompromisních výtvorů, a opakoval tak před vámi všechno to, co je obsaženo v úvodu do nauky o neurózách. Pochopili jste, že sen je produkt patologický, první čten řady, zahrnující hysterický symptom, nutkavou představu a blud, ale že se od ostatních jejích členů liší svou pomíjivostí a tím, že vzniká v poměrech, které přísluší k normálnímu životu. Neboťsnový život, jak již řekl Aristoteles, je způsob, jak naše duše pracuje ve stavu spánku, a tohoto poznatku se přidržíme. Spánek působí, že se duše odvrací od reálného vnějšího světa, čímž jsou dány podmínky pro vývin psychózy. Ani nejpečlivějším studiem opravdových psychóz neobjevíme žádný rys, který by byl pro tento chorobný stav příznačnější. Ale v psychóze dochází k odvrácení 337 od reality dvojí cestou, buďtím, že to, co bylo vytěsněno do nevědomí, příliš zesílí, takže přemůže vědomí, jež lpí na realitě, nebo že se realita stane tak nesnesitelně mučivou, že ohrožené Já se v zoufalství vzepře a vrhne se do náruče nevědomým pudovým silám. Neškodná snová psychóza je následkem vědomě chtěného a pouze dočasného odvrácení od vnějšího světa, a když vztahy k zevnímu světu byly obnoveny, opět mizí. V době, kdy spáč je od světa izolován, mění se také rozdělení jeho psychické energie; část energie vynakládané na vytěsnění, která jinak sloužila k tomu, aby držela v šachu nevědomé, se může ušetřit, nebot i když nevědomí aktivně využije svého relativního uvolnění, cestu k motilitě má přece uzavřenou, a volnou najde pouze neškodnou cestu halucinačního uspokojení. Nyní se tedy může vytvořit sen; avšak skutečnost snové cenzury dokazuje, že i ve spánku se ještě udrželo hodně vytěsňovacího odporu. A zde můžeme najít i odpověď na otázku, zda sen má také nějakou funkci, zda plní nějaký užitečný úkol. Stav klidu, prostého všeho dráždění, který by spánek rád vytvořil, je ohrožován ze tří stran: Spíše náhodně vnějším drážděním v době spánku a denními zájmy, které se nedají umlčet, nevyhnutelně pak nenasycenými vytěsněnými pudovými hnutími, jež číhají na příležitost, aby se mohla projevit. Poněvadž v noci jsou vytěsnění oslabena, bylo by tu nebezpečí, že klid spánku bude pokaždé porušen, kdykoli se vnější nebo vnitřní popud bude moci spojit s některým z nevědomých pudových zdrojů. Snová práce však způsobí, že z této souhry sil vyplyne jen neškodný halucinační zážitek a zajišťuje tak další trvání spánku. S touto funkcí není v rozporu, jestliže sen občas vyvolá úzkost a spáče probudí; je to spíše signál hlídače, který vidí, že situace je příliš nebezpečná, a nevěří, že ji zvládne. Nezřídka vnímáme pak ještě ve spánku uklidňující připomínku, která chce probuzení zabránit: Ale vždyť je to jen sen! Tolik jsem vám, dámy a pánové, chtěl říci o výkladu snů, který má za úkol dovést nás od zjevného snu k latentním snovým myšlenkám. Je-li toho dosaženo, pak v praktické analýze zájem o sen zpravidla mizí. Sdělení, kterého se analytikovi dostalo formou snu, připojí k ostatním a pokračuje v analýze. My však máme zájem zdržet se u snu ještě déle; láká nás to,

abychom studovali pochod, jímž byly latentní snové myšlenky proměněny v zjevný sen. Nazýváme jej snovou prací. Jak se pamatujete, popsal jsem jej v předešlých přednáškách tak podrobně, že se v dnešním přehledu mohu omezit jen na nejstručnější shrnutí. Proces snové práce je tedy něco zcela nového a neobvyklého, s čím se nemůže srovnávat nic, co bylo dříve známo. Poskytl nám poprvé náhled do pochodů, které probíhají v systému nevědomí, a ukázal nám, že jsou docela odlišné od toho, co známe z našeho vědomého myšlení, že tomuto myšlení musí připadat jako něco neslýchaného a chybného. Významtěchto objevů ještě vzrostl, když jsme pak zjistili, že při tvorbě neurotických symptomů působí tytéž mechanismy - netroufáme si říci: myšlenkové pochody - které proměnily latentní snové myšlenky v zjevný sen. V dalším se nebudu moci vyhnout vylíčení poněkud schematizujícímu. Dejme tomu, že probereme v určitém případě všechny ony latentní myšlenky, více nebo méně nabité afekty, které po ukončeném výkladu vyhradily zjevný sen. Tu nám bude nápadný jistý rozdíl mezi nimi a tento rozdíl nás dovede daleko. Ten, komu se sen zdál, poznává nebo uznává skoro všechny tyto snové myšlenky; připouští, že tak myslil, tentokrát nebo jindy, nebo že by byl mohl tak myslit. Jen jednu jedinou se vzpírá připustit; ta mu je cizí, snad i protivná; možná, že ji odmítne s vášnivým rozhořčením. Nyní nám začne být jasné, že ony ostatní myšlenky patří k jeho vědomému, správněji řečeno: předvědomému myšlení; byl by je mohl myslit i v bdělém stavu, také se patrně vytvořily během dne. Ale tato jedna popíraná myšlenka, či správněji řečeno toto jedno hnutí, je dítětem noci; náleží nevědomí snícího, proto je on sám popírá a zavrhuje. Musilo vyčkat, až v noci vytěsnění poleví, aby se mohlo nějak projevit. Tento projev je ovšem zeslabený, zkreslený, zahalený; bez práce, kterou jsme věnovali výkladu, bychom ho nebyli objevili. Pouze svému spojení s druhými, nezávadnými myšlenkami snu vděčí toto nevědomé hnutí za to, že mohlo v nenápadném přestrojení proklouznout závorou cenzury; na druhé straně i předvědomé snové myšlenky byly jen díky témuž spojení s to zaměstnávat duševní život také ve spánku. Neboť není už pochyby: toto nevědomé hnutí .je vlastním tvůrcem snu, ono opatřuje psychickou energií pro jeho tvorbu. Jako každé jiné pudové hnutí nemůže usilovat o nic jiného než o vlastní ukojení a naše zkušenost s výkladem snů nám také říká, že takový je právě smysl každého snění. V každém snu má být nějaké pudové přání zobrazeno jako splněné. Tím, že duševní život je v noci vůči realitě uzavřen, což umožňuje zároveň regresi k primitivním mechanismům, je dána možnost, aby toto vytoužené pudové ukojení bylo halucinačně prožíváno jako přítomnost. Následkem téže regrese jsou ve snu představy převáděny ve vizuální obrazy, a latentní snové myšlenky jsou tudíž dramatizovány a ilustrovány. Tato část snové práce nám vysvětluje několik nejnápadnějších a nejpodivnějších rysů snu. Zopakuji tedy ještě jednou, jak tvorba snu probíhá. Předběžné podmínky: přání spát, úmyslné odvrácení od vnějšího světa. Dva následky tohoto odvrácení pro duševní aparát: předně možnost, aby v něm vystoupily starší a primitivnější pracovní způsoby, tedy regrese, za druhé snížení vytěsňovacího odporu, jemuž je nevědomí podrobeno. Jako následek tohoto posledního momentu vzniká možnost tvorby snů a té využívají různé podněty, různá vnitřní i vnější podráždění hlásící se k slovu. Sen, který takto vzniká, je již kompromisním výtvorem; má dvojí 339 funkci, jednak vyhovuje snícímu Já, neboť odstraňuje podráždění, jež ruší spánek, a tím slouží přání spát,

jednak umožňuje ukojení vytěsněného pudového hnutí způsobem odpovídajícím daným podmínkám, totiž halucinovaným splněním přání. Celý pochod tvorby snu, jejž spící Já připouští, musí však splnit podmínky cenzury, kterou provádí přetrvávající zbytek vytěsnění. Prostěji nedovedu tento proces popsat, není prostší. Teď však mohu pokračovat v popisu snové práce. Vraťme se ještě k latentním snovým myšlenkám! Jejich nejsilnější složkou je vytěsněné pudové hnutí, které se přimklo k náhodným podnětům a přeneslo se na denní zbytky, a tak se mu v snových myšlenkách dostalo určitého výrazu, i když zmírněného a zahaleného. Tak jako každé pudové hnutí, usiluje i toto hnutí o ukojení tím, že by si vynutilo určité jednání, avšak cesta k motilitě je mu fyziologickými podmínkami spánku uzavřena; je nuceno obrátit se zpět, směrem k vnímání, a spokojit se s ukojením halucinačním. Latentní snové myšlenky se tedy proměňují v smyslové obrazy a vizuální scény. A právě na této cestě se s nimi děje to, co se nám zdá tak nevídané a zarážející. Odpadají všechny ty jazykové prostředky, jimiž se vyjadřují jemnější smyslové vztahy, spojky a předložky, tvary časovací a pádové, nebol' pro ně neexistuje žádné zobrazení; jako v nějaké primitivní řeči bez gramatiky se tu vyjadřuje pouze surovina myšlení, abstrakta jsou převáděna na konkrétní představy, z nichž vznikla. Není divu, že v tom, co zbude, není vidět žádnou souvislost. Odpovídá jak archaické regresi v duševním aparátu, tak požadavkům cenzury, jestliže některé předměty a děje jsou bohatě vyjadřovány symboly, jež se vědomému myšlení jíž staly cizími. Ale prvky snových myšlenek procházejí i jinými, daleko rozsáhlejšími změnami. Ty z nich, které se v nějakém bodě stýkají, jsou z h u šťov á n y v nové jednotky. Při převádění myšlenek v obrazy dává se jednoznačně přednost těm, které takové sloučení a zhuštění dovolují; jako by tu působila síla, která vykonává na materiál určitý tlak a stlačuje jej dohromady. Následkem zhuštění může pak některý prvek v zjevném snu odpovídat četným prvkům v latentních snových myšlenkách; ale naopak zas může také jeden prvek snových myšlenek být ve snu zastoupen několika obrazy. Ještě podivnější je druhý proces, pře s u n či přenesení důrazu, který se ve vědomém myšlení vyskytuje pouze jako chyba v myšlení nebo prostředek vtipu. Jednotlivé představy snových myšlenek nemají samozřejmě stejný význam, jsou obsaženy různými kvanty afektu a podle toho je náš úsudek hodnotí jako více či méně důležité, hodné většího čí menšího zájmu. Snová práce odlučuje tyto představy od afektů na nich tkvících; tyto afekty jsou vyřizovány samostatně, mohou být přesunuty na něco jiného nebo zůstat zachovány, proměnit se, nebo se ve snu vůbec neobjevit. Závažnost představ zbavených příslušného afektu se ve snu projevujejako smyslová intenzita snových obrazů, ale pozorujeme, že tento důraz se přesunul z prvků významných na lhostejné, takže se ve snu objevuje v popředí jako hlavní věc něco, co ve snových myšlenkách hrálo pouze vedlejší úlohu, a obráceně zase, co je podstatné ve snových myšlenkách, bývá ve snu zobrazeno jen zběžně a málo zřetelně. Žádná jiná stránka snové práce nepřispívá takovou měrou k tomu, že sen se stává pro spícího tak podivným a nepochopitelným. Přesun je hlavním prostředkem snové deformace, které se snové myšlenky vlivem cenzury musí podvolit. Když snové myšlenky prošly působením těchto mechanismů, je sen téměř hotov. K nim přistupuje ještě faktor dosti nestálý, tzv. druhotné zpracování, k němuž dochází, když se jen před vědomím vynoří jako předmět vnímání. Děláme s ním pak to, co jsme vůbec zvyklí dělat s obsahy našeho vnímání, snažíme se vyplnit mezery, zavést souvislosti, a vystavujeme se při tom dosti často hrubým nedorozuměním. Ale tato racionalizující činnost, která v nejlepším

případě opatří sen hladkou fasádou, jaká se k jeho skutečnému obsahu vůbec nehodí, může také odpadnout nebo se projevit jen velmi skrovnou měrou, takže sen pak nezastřeně ukazuje všechny svoje trhliny a praskliny. Na druhé straně nesmíme zapomínat, že také snová práce nezasahuje vždycky stejně energicky; dost často se omezí jen ve snu beze změny. To pak dělá dojem, jako bychom byli ve snu prováděli nejjemnější a nejsložitější intelektuální operace, uvažovati, dělali vtipy, rozhodovali se, řešili problémy, zatímco to vše je výsledkem naší normální duševní činnosti; tyto úkony mohly být provedeny právě tak dobře během dne, který snu předcházel, jako v noci, nemají se snovou prací co dělat a neprojevuje se v nich nic pro sen charakteristického. Nebude také zbytečné znovu zdůraznit, že i uvnitř samotných snových myšlenek existuje protiklad mezi nevědomým pudovým hnutím na jedné straně a denními zbytky na straně druhé. Zatímco tyto denní zbytky mohou odpovídat nejrozmanitějším duševním aktům, pudové hnutí, které je vlastní hybnou silou snu, vyúsťuje pravidelně ve splnění přání. Všechno to bych vám byl mohl říci již před patnácti lety, a myslím dokonce, že jsem vám to tehdy také opravdu řekl. Nyní shrneme všechny změny a všechna nová pozorování, jež k tomu od oné doby přistoupila. Jak jsem vám už řekl, obávám se, že se vám toho bude zdát opravdu málo a že nebudete chápat, proč vlastně máte totéž poslouchat podruhé a proč já se namáhám podruhé to říkat. Ale uplynulo zatím již patnáct let a doufám, že tímto způsobem se mi nejsnáze podaří navázat s vámi opět kontakt. Jsou to také tak základní věci, pro pochopení psychoanalýzy tak rozhodující, že neškodí vyslechnout je podruhé, a skutečnost, že i po patnácti letech zůstaly do té míry stejné, stojí už sama o sobě za to, abyste ji znali. 341 V literatuře uplynulého období najdete přirozeně množství dokladů a podrobnějších rozvedení; zde vám z toho hodlám podat jen několik ukázek. Mohu přitom také dodatečně připojit leccos, co již dříve bylo známo. Týká se to hlavně symboliky snu a ostatních jeho způsobů vyjadřování. Nuže poslyšte, ještě zcela nedávno lékaři jedné americké univerzity odmítli přiznat psychoanalýze charakter vědy a odůvodnili to tím, že nepřipouští experimentální důkazy. Totéž by byli mohli namítat i proti astronomii; experimentování s nebeskými tělesy je přece obzvlášť nesnadné. Jsme tu odkázáni na pouhé pozorování. Přesto však vídeňští badatelé provedli právě první pokus, aby experimentálně potvrdili naši snovou symboliku. Dr. Schrótter objevil již v r. 1912, že rozkážeme-li osobě v hluboké hypnóze, aby snila o sexuálních tématech, objeví se ve snu takto vyvolaném sexuální materiál nahrazen symboly nám známými. Například: Nějaké ženě je uloženo, aby snila o pohlavním styku s přítelkyní. Ve snu se jí objeví tato přítelkyně s cestovní brašnou, na níž je nalepen lístek: Pouze pro dámy. Ještě přesvědčivější jsou pokusy Betlheimovy a Hartmannovy z r. 1924, konané na nemocných stižených tzv. Korsakovovou zmateností. Vypravovali jim historky hrubě sexuálního obsahu a všímali si zkreslení, k nimž docházelo, když vyzvali nemocné, aby jim historky reprodukovali. Při tom se opět objevily známé nám symboly pro pohlavní orgány a pohlavní styk, mezi jinými i symbol schodiště, o němž autoři právem říkají, že by tento způsob byl vědomému úmyslu zkreslit obsah nedostupný. H. S i I be re r ukázal velmi zajímavou řadou pokusů, že můžeme snovou práci překvapit takřka in flagranti, jak překládá abstraktní myšlenky ve vizuální obrazy. Chtěl-li se ve stavu únavy a ospalosti přinutit k duševní práci, tu mu často myšlenka zmizela a na její místo nastoupila vizuální představa, jež byla zřejmě její náhražkou.

Zde je prostý příklad: myslím na to, praví Silberer, že jsem si umínil v jednom svém článku opravit jakési kostrbaté místo. Vizuální představa: vidím se, jak hobluji kus dřeva. Při těchto pokusech se mu často stávalo, že obsahem vizuální představy se nestala myšlenka čekající na zpracování, nýbrž jeho vlastní subjektivní stav ve chvíli, kdy přemáhal ospalost, tedy stav místo předmětu, což S i I be re r nazval "funkčním fenoménem". Jiný příklad vám hned ukáže, co se tím míní. Autor se namáhá srovnat názory dvou filozofů na jistý problém. Ale v jeho ospalosti mu jeden z obou názorů vždycky hned unikne a konečně má vizuální představu, že žádá o informaci nějakého mrzutého tajemníka, který se naklání nad psacím stolem, zpočátku si ho nevšímá a pak se na něj podívá nevrle a odmítavě. Pravděpodobně lze vysvětlit už samotnými podmínkami pokusu, že vizuální představa takto vynucená představuje tak často výsledek sebepozorování. 342 Zůstaňme ještě u symbolů. U některých jsme se domnívali, že jsme poznali, co znamenají, ale vadilo nám, že jsme nemohli říci, jak to, že právě tento symbol dostal tento význam. V takových případech jsme musili obzvlášť uvítat potvrzení odjinud, z jazykozpytu, národopisu, mytologie, z určitých ritů. Takovým příkladem byl třeba symbol pláště. Říkali jsme, že ve snu ženy plášť znamená muže. Doufám, že na vás udělá určitý dojem, uslyšíte-li, co nám v r. 1920 sdělil Th. Reik: "V prastarém svatebním obřadu beduínů pokrývá ženich nevěstu zvláštním pláštěm zvaným "aba" a pronáší přitom tato rituální slova: Nechť tě napříště nepokryje nikdo jiný než já," (Podle Roberta Eislera: Weltenmantel und Himmelszelt.) Zjistili jsme také několik nových snových symbolů, z nichž uvedu alespoň dva příklady. Podle Abrahama (1922) je pavouk ve snu symbolem matky, avšak matky falické, které se člověk bojí, takže strach z pavouka vyjadřuje hrůzu před incestem s matkou a děs z ženského genitálu. Víte možná, že i mytologický motiv Medusiny hlavy se dá vysvětlit z téhož kastračního děsu. Druhý symbol, o němž vám chci něco říci, je symbol mostu. Objasnil jej Ferenczi v letech 1921-1922. Znamená původně mužský úd, spojující rodiče při pohlavním styku, potom se však vyvíjí k dalším významům, jež jsou odvozeny od onoho prvního významu. Poněvadž vděčíme mužskému údu za to, že se můžeme vůbec dostat z porodní vody na svět, stává se most přechodem z onoho světa (ze stavu nenarozenosti, z matčina těla) do tohoto světa (života), a poněvadž si člověk představuje také smrt jako návrat do matčina těla (do vody), dostává most také význam přechodu v smrt, a posléze označuje, dalším oddálením od počátečního smyslu, přechod a změnu stavu vůbec. S tím pak souhlasí i to, že žena, která v sobě nepřekonala přání být mužem, sní tak často o mostech, které jsou příliš krátké, než aby dosáhly na druhý břeh. V zjevném obsahu snů se často vyskytují situace a obrazy, které připomínají známé motivy z pohádek, pověstí a mytů. Výklad takových snů vysvětluje i ony původní zájmy, z kterých tyto motivy vznikly; při tom ovšem nesmíme zapomínat, že se význam tohoto materiálu během doby měnil. Náš výklad tu odkrývá jakousi surovinu, kterou je nutno označit dost často jako sexuální v nejširším slova smyslu, ale které v pozdějším zpracování bylo použito nejrozmanitějším způsobem. Takové odvozování proti nám popuzuje všechny badatele, kteří nejsou analyticky zaměřeni, jako kdybychom chtěli všecko, co se z toho pozdějším vývojem vytvořilo, popírat nebo zlehčovat. Přesto však jsou takové náhledy poučné a zajímavé. Totéž platí 0 odvozování některých motivů výtvarného umění, když např. B. J. E i s I e r (1919), veden k tomu sny svých pacientů, analyticky v;~kládá motiv jinocha hrajícího si s chlapečkem, jak se s ním setkáváme u Praxitelova Herma. Ještě jen pár slov, nemohu se však nezmínit o tom, jak často výklad snů podává vysvětlení právě mytologických témat. Tak lze např, v pověsti 343 o labyrintu rozpoznat zobrazení análního porodu; spletité chodby představují střevo, Ariadnina nit pupeční šňůru.

Různé způsoby zobrazení, které užívá snová práce, představují přitažlivé a skoro nevyčerpatelné téma, a podrobným studiem jsme se s nimi obeznamovali stále lépe; podám vám několik ukázek. Tak např. vztah opakování v čase vyjadřuje sen tím, že tutéž věc zobrazí několikrát vedle sebe. Poslechněte si podivný sen mladé dívky: Vstoupí do velikého sálu a nalezne tam osobu sedící na židli, v šesti, osmi a ještě více exemplářích, pokaždé je to však její otec. Tomu snadno porozumíme, když se z průvodních okolností výkladu dovíme, že onen prostor představuje matčino tělo. Pak se tento sen ztotožní svým významem se známou fantazií tohoto děvčete, podle které se již v nitroděložním životě setkalo s otcem, když navštívil matčino tělo v době těhotenství. Nedejte se mýlit tím, že ve snu je něco převráceno, že vstoupení je přesunuto z otce na vlastní osobu; i to má ostatně svůj zvláštní význam. Zmnožení otcovy postavy může vyjadřovat pouze to, že se onen děj opakoval. Vlastně musíme přiznat, že sen ani nečiní nic tak podivného, vyjadřuje-li mnohost v čase mnohostí v prostoru'). Ale snová práce vůbec přeměňuje, kde to je jenom možné, časové vztahy v prostorové a jako prostorové je zobrazuje. Vidíme třeba ve snu scénu odehrávající se mezi dvěma osobami, jež se nám jeví velmi malé a značně vzdálené, jako bychom je pozorovali obráceným kukátkem. Malost a vzdálenost v prostoru zde znamenají totéž, totiž vzdálenost v čase; je třeba chápat to tak, že jde o scénu z velmi odlehlé minulosti. Jak se snad pamatujete, už v předešlých přednáškách jsem vám také řekl a na příkladech ukázal, že jsme se naučili využívat k výkladu i čistě formální rysy zjevného snu, to jest převádět je v obsah latentních snových myšlenek. Nuže víte, že všechny sny jedné noci patří do téže souvislosti. Ale lhostejné není ani to, zda se tyto sny snícímu jeví jako něco spojitého, či zda je člení v několik částí a v kolik. Počet těchto částí odpovídá často stejnému množství odlišných středisek myšlenkové tvorby v latentních snových myšlenkách nebo navzájem zápasících hnutí v duševním životě snícího, z nichž každému odpovídá samostatná snová partie, v níž jeho vyjádření převažuje, i když se v ní neuplatňuje samo. Krátký úvodní sen a dlouhý sen hlavní jsou často navzájem ve vztahu podmínky a provedení; velmi zřetelný příklad najdete v oněch starých přednáškách. Sen, který snící označuje za jakousi vsuvku, odpovídá opravdu vedlejší větě ve ') V originále: . . . wenn er Háufigkeit durch Háufung ausdriickt. K tomuto německému vyjádření příslušných pojmů vztahuje se pak další věta, kterou v překladu vypouštíme: Er hat nur auf die Urbedeutung des Wortes zuriickgegriffen, daf3 uns heute eine Wiederholung in der Zeit bezeichnet, aber von einer Ansammlung im Raum hergenommen ist. (Vrací se jen k původnímu významu slova, které dnes označuje opakování v čase, ale původně označovalo hromadění v prostoru.) (Pozn. překl.)snových myšlenkách. Franz Alexander ukázal ve své studii o dvojicích snů (1925), že se nezřídka dva sny téže noci dělí o splnění snového úkolu tím způsobem, že dohromady představují ve dvou etapách splnění přání, které každé z nich jednotlivě nevyplňuje. Je-li obsahem snového přání třeba nedovolené jednání týkající se určité osoby, objeví se tato osoba nezahaleně v prvním snu, avšak jednání je naznačeno jen nesměle. Druhý sen to pak provede jinak. Ono jednání označí nezastřeně, ale osobu učiní nepoznatelnou nebo ji nahradí jinou, lhostejnou. Působí to opravdu dojmem vychytralosti. Další a podobný vztah mezi oběma částmi takové dvojice snů je ten, že jeden představuje potrestání, druhý splnění hříšného přání. Tedy asi něco takového: vezme-li člověk na sebe příslušný trest, pak si zakázané jednání smí dovolit. Nemohu vás déle zdržovat takovými drobnými poznatky a nemohu vás zdržovat ani diskusemi, jež se zabývají otázkou, jak využít výklad snů v analytické práci. Předpokládám, že již netrpělivě čekáte, až vám řeknu, jaké změny nastaly v základním nazírání na podstatu a význam snu. Jste již připraveni na to, že právě o tom není mnoho co

říci. Nejspornějším bodem celého učení bylo zajisté tvrzení, že všechny sny představují splnění nějakého přání. Nevyhnutelnou a stále se vracející námitku laiků, že je přece tolik úzkostných snů, jsme odbyli již v předešlých přednáškách, a mohu říci, že úplně. Rozdělením snů v toužebné, úzkostné a trestající jsme svoji teorii uchovali v platností. I trestající sny jsou splněním přání, ne však přání pudových hnutí, nýbrž přání oné kritizující, cenzurující a trestající instance v našem duševním životě. Máme-li před sebou čistý trestající sen, stačí snadná myšlenková operace, abychom z něho zrekonstruovali onen toužebný sen, na nějž trestající sen přímo odpovídá a který byl v zjevném snu nahrazen tímto odmítnutím. Víte, dámy a pánové, že studium snu nám parní dopomohlo k tomu, abychom porozuměli neurózám. Bude vám také připadat pochopitelné, že naše znalost neuróz mohla později ovlivnit i naše pojetí snu. Jak uslyšíte, byli jsme donuceni k předpokladu, že v duševním životě existuje zvláštní kritizující a zakazující instance, kterou nazýváme Nadjá. Když jsme pak poznali, že této instanci připadá i cenzura snů, přimělo nás to, abychom si pečlivě všimli, jaký podíl má na tvorbě snů Nadjá. Teorie, podle níž sen je splněním přání, střetla se pouze se dvěma vážnými potížemi, jejichž rozbor vede daleko od tématu a nedospěl ovšem dosud k žádnému plně uspokojivému řešení. První je dána faktem, že osoby, které zažily nějaký šok, prodělaly nějaké těžké psychické trauma, což se tak často stávalo ve válce a což představuje i příčinu tzv. traumatické situace. Podle toho, jak my se díváme na funkci snu, by tomu tak nemělo být. Jaké přání by mohlo být ukojeno tím, že se znovu vyvolává onen svrchovaně trapný traumatický zážitek? T~ lze těžko uhodnout. 345 S druhým faktem se v analytické praxi setkáváme téměř denně; nepředstavuje také tak závažnou námitku jako ona první skutečnost. Víte, že je jednáním z úkolů psychoanalýzy nadzvednout závoj amnézie, jenž zahaluje první dětská léta, a vrátit vědomé vzpomínce projevy raného dětského pohlavního života. Tyto první sexuální zážitky dítěte jsou spjaty s bolestnými dojmy úzkosti, zákazu, zklamání a trestů; chápeme, že byly vytěsněny, pak ale nerozumíme, že tak snadno vcházejí do života snů, že se stávají vzorem pro tolik snových fantazií, takže sny jsou plné reprodukcí těchto infantilních scén a narážek na ně. Zdá se nám, že jejich strastný ráz se těžko může snášet s tendencí snové práce, jež záleží ve splnění přání. Ale snad vidíme v tomto případě potíž příliš velkou. Vždyť na týchž zážitcích z dětství lpí všechna ta nepomíjející, nesplněná pudová přání, která po celý život poskytují energii pro tvorbu snů a o nichž se věru můžeme domnívat, že jsou při svém mocném náporu s to vynést na povrch i onen materiál trapně pociťovaných událostí. A na druhé straně je ve způsobu, jak je tento materiál reprodukován, zřejmé i úsilí snové práce, která chce nelibost popřít zkreslením, zklamání ze zákazu proměnit v dovolení. U traumatických neuróz je tomu jinak. Zde končí sny pravidelně úzkostí. Myslím, že se nemáme bát přiznat si, že v tomto případě funkce snu selhává. Nechci se tu odvolávat na průpovídku, že výjimka potvrzuje pravidlo; její moudrost se mi zdá hodně pochybná. Ale jistě výjimka pravidlo neruší. Vytrhneme-li za účelem studia jednotlivý psychický úkon, jako je snění, z celku duševního dění, umožní nám to poznat jeho vlastní zákonitosti; vřadíme-li jej pak opět do životní souvislosti, musíme počítat s tím, že naše výsledky budou při střetnutí s jinými silami zatemněny nebo omezeny. Říkáme, že sen je splněním přání; chcete-li být spravedliví k posledním námitkám, řekněte jen, že sen je pokusem o splnění přání. Pro nikoho, kdo se dovede vmyslit v psychickou

dynamiku, jste tím neřekli nic jiného. Za určitých okolností může sen svůj úmysl prosadit jen velmi nedokonale, nebo se ho musí vůbec vzdát; zdá se, že v čele těchto překážek stavících se v cestu funkci snu stojí nevědomá fixace na nějaké trauma. Spáč musí snít, poněvadž tlak vytěsnění se za noci zeslabil, a to vyvolalo nápor traumatických fixací, ale funkce jeho snové práce, která by vzpomínkové stopy traumatické události ráda proměnila ve splnění přání, nicméně selhává. Za těchto okolností se stává, že člověk nemůže usnout, že ze strachu ze selhání funkce snu se spánku vzdá. Traumatická neuróza nám tu ukazuje krajní případ, ale traumatickou povahu musíme přiznat i dětským prožitkům, a nesmíme se divit, vyskytnou-li se drobnější poruchy snové funkce í za jiných podmínek. v iv xxx. PŘEDNAŠKA Sen a okultismus Dámy a pánové! Pustíme se dnes úzkou cestou, která nás však může dovést k dalekým výhledům. Sotva vás mohlo překvapit, když jsem ohlásil, že promluvím o vztahu mezi snem a okultismem. Vždyť lidé často považovali sen za bránu do říše mystiky a mnozí v něm ještě dnes vidí okultní jev. Ani my, kteří jsme jej podrobili vědeckému bádání, nepopíráme, že nejedna nit jej spojuje s těmito temnými věcmi. Mystika, okultismus - co tato slova znamenají? Nečekejte, že se pokusím vystihnout tyto špatně ohraničené oblasti definice. V jakémsi všeobecném a neurčitém smyslu víme všichni, co si při tom máme myslit. Je to jakési zásvětí onoho jasného, neúprosnými zákony ovládaného světa, který nám vybudovala věda. Okultismus vyznává přesvědčení o reálné existenci oněch "věcí mezi nebem a zemí, o kterých naše moudrost nemá ani zdání". Nuže, nebudeme lpět na úzkoprsé školské moudrostí; jsme ochotni uvěřit tomu, o čem nám někdo ukáže, že to věrohodné je. Máme v úmyslu zabývat se těmito věcmi stejným způsobem jako jakýmkoli jiným materiálem vědy; nejprve zjistíme, zda se takové jevy dají opravdu dokázat, a tehdy, ale jenom tehdy, když nebude možno pochybovat o jejich skutečnosti, budeme se snažit je vysvětlit. Nedá se však popřít, že už toto rozhodnutí nám ztěžují různé momenty intelektuální, psychologické i historické. Není to totéž, jako když se pouštíme do jiných výzkumů. Nejprve intelektuální nesnáz! Dovolte mi, abych to ozřejmil hrubým, hmatatelným způsobem. Dejme tomu, že jde o otázku, jak vypadá nitro země. Jak známo, nevíme o tom nic bezpečného. Domníváme se, že se skládá z těžkých kovů v rozžhaveném stavu. A teď by někdo, dejme tomu, přišel s tvrzením, že nitro zemské tvoří voda nasycená kysličníkem uhličitým, tedy jakási sodovka. Jistě řekneme, že to je velmi nepravděpodobné, že to odporuje každému našemu očekávání a že to nebere žádný zřetel na ony poznatky, které nás přivedly k hypotéze kovového jádra. Ale přesto to není nemyslitelné; ukáže-li nám někdo, jak bychom mohli přezkoumat sodovkovou hypotézu, bez odporu se o to pokusíme. Ale tu přijde jiný s vážným tvrzením, že zemské jádro je z marmelády! K tomu se zachováme docela jinak. Řekneme si, že se marmeláda v přírodě nevysky 347 tuje, že to je výrobek lidské kuchyně, že existence této látky předpokládá kromě toho existenci ovocných stromů a jejich plodů a že opravdu nevíme, jak bychom vegetaci a lidské kuchařské umění mohli předpokládat v zemském nitru; výsledkem těchto intelektuálních námitek bude, že se náš zájem obrátí jiným směrem; místo abychom se pustili do zkoumání, zda zemské jádro je opravdu z marmelády, položíme si otázku, co to je asi za člověka, kterého něco takového může napadnout, a nanejvýš se ho ještě zeptáme, odkud to ví. Nešťastný původce marmeládové teorie bude těžce dotčen a obviní nás, že z domněle vědeckého předsudku odmítáme jeho tvrzení objektivně

posoudit. Nebude mu to však nic platné. Cítíme, že předsudky nejsou vždycky zavržitelné, že jsou někdy i oprávněné a účelné, neboť nám ušetří zbytečné ztráty energie. Nejsou přece ničím jiným než úsudky tvořenými analogicky podle jiných, dobře odůvodněných soudů. Celá řada tvrzení okultistů na nás působí podobně jako ona marmeládová hypotéza, takže se cítíme oprávněni odmítnout je předem beze všeho zkoumání. Ale přece jen to není tak jednoduché. Přirovnání jako to, které jsem právě zvolil, nedokazuje nic, dokazuje tak málo jako všechna přirovnání vůbec. Zůstává přece otázkou, zda je na místě, a chápeme, že už sama jeho volba byla podmíněna pohrdavě zamítavým postojem. Předsudky jsou někdy účelné a oprávněné, jindy zase však mylné a škodlivé, a nevíme nikdy, kdy jsou to a kdy ono. Historie věd nám podává hojnost příkladů, které nás varují před ukvapeným odsuzováním. Dlouho platila za nesmyslnou domněnka, že kameny, které dnes nazýváme meteority, se dostaly na zem z hvězdného prostoru, nebo že horniny obsahující zbytky lastur tvořily kdysi mořské dno. Ostatně ani naší psychoanalýze se nevedlo o mnoho jinak, když přišla s odhalováním nevědomí. Právě my analytici máme tedy zvlášť dobrý důvod k opatrnosti, zdůvodňujeme-li odmítání nových tvrzení intelektuálními motivy, a musíme přiznat, že takové zdůvodnění ještě nezaručuje, že jsme se přenesli přes nechuť, pochybnost a nejistotu. Na druhém místě jsem uvedl moment psychologický. Míním tím všeobecný sklon lidí k lehkověrnosti a víře v zázraky. Od samého počátku, když nás život zapřáhne do své tuhé kázně, zvedá se v nás odpor proti neúprosnosti a jednotvárnosti zákonů myšlení a proti požadavkům přizpůsobení k realitě. Rozum se stává nepřítelem, který nám upírá tolik možností slasti. Objevujeme, jakou slast to skýtá, když se mu alespoň tu a tam vymkneme a podáme se svodům nesmyslu. Školák se baví komolením slov, odborník si po vědeckém kongresu dělá šprýmy ze své činnosti a i vážný muž si libuje ve hrách vtipu. Závažnější nevraživost proti rozumu a vědám, člověka nejlepším silám" čeká na první příležitost, aby dala přednost zázračnému doktorovi nebo bylinkáři před "studovaným" 348 lékařem, s radostí přijímá tvrzení okultismu, pokud jeho údajná fakta jsou chápána jako prolomení zákonů a pravidel, uspává kritičnost, falšuje vjemy, vynucuje si potvrzení a souhlas, které nelze ospravedlnit. Kdo uvážil tyto lidské sklony, má dobrý důvod nepřikládat mnohým zprávám okultistické literatury valný význam. Třetí důvod k obezřetnosti jsem označil jako historický a chci tím obrátit pozornost na okolnost, že se ve světě okultismu vlastně neděje nic nového, ale že se v něm stále znova objevují všechna ta znamení, zázraky, věštby a zjevení, o kterých se dostává zpráv ze starých dob a ve starých knihách, a o nichž jsme se domnívali, že jsme s nimi již dávno skoncovali jako s výplody nezřízené obrazotvornosti nebo tendenčního klamání, jako s plody doby, kdy lidská nevědomost byla značně veliká a vědecký duch ještě v plenkách. Dáme-li víru tomu, co se podle zpráv okultistů ještě dnes děje, pak musíme uznat za věrohodné i ony zprávy ze starověku. A tu si uvědomíme, že tradice a posvátné knihy všech národů jsou plny těchto zázračných příběhů a že náboženství právě o takové mimořádné a zázračné události opírají své nároky na věrohodnost a v nich nalézají důkaz působení nadpozemských sii. Pak nám bude těžko potlačit podezření, že okultistický zájem je vlastně zájem náboženský a že jedním ze skrytých motivů okultního hnutí je snaha pomoci náboženství ohroženému pokrokem vědeckého myšlení. A s rozpoznáním takového motivu nezbytně roste i naše nedůvěra a naše nechuť pouštět se do zkoumání údajných okultních jevů.

Avšak nakonec musíme tuto nechuť přece jen přemoci. Jde o otázku skutečnosti, o otázku, zda to, co okultisté vypravují, je pravdivé či ne. To přece jistě může být rozhodnuto pozorováním. Vlastně bychom měli být okultistům vděčni. Starověké zprávy o zázracích se vymykají našemu přezkoumání. Říkáme-li, že se nedají dokázat, jsme nuceni nicméně připustit, že se přísně vzato nedají ani vyvrátit. Co se však děje dnes a co se může dít v naší přítomnosti, o tom si přece musí být možno udělat bezpečný úsudek. Přesvědčíme-li se, že se takové zázraky dnes nedějí, pak se námitky, že se přesto mohly dít ve starých dobách už neobáváme. Nasnadě je pak daleko spíš nějaké jiné vysvětlení. Překonali jsme tedy rozpaky a jsme hotovi zúčastnit se pozorování okultních jevů. Bohužel pak narazíme na poměry našim poctivým úmyslům svrchovaně nepříznivé. Pozorování, na nichž má záviset náš úsudek, se konají za podmínek, jež činí naše vnímání nejistým a otupují naši pozornost, ve tmě nebo při skrovném červeném světle, po dlouhé době strávené jen prázdným čekáním. Řeknou nám, že již náš nevěřící, to jest kritický postoj může zabránit, aby k očekávaným jevům došlo. Situace takto vytvořená je hotovou karikaturou oněch okolností, za jakých jsme jinak zvyklí provádět vědecké výzkumy. Pozorování se provádí na tzv. médiích, osobách, jimž 349 se připisují zvláštní "senzitivní" schopnosti, ale jež se naprosto nevyznamenávají vynikajícími vlastnostmi ducha nebo charakteru a nejsou vedeny nějakou velkou myšlenkou nebo vážným úmyslem jako staří divotvorci. Naopak mají pověst lidí zvlášt nespolehlivých, dokonce i u těch, kteří věří v jejich tajemné síly; většina z nich byla již usvědčena z podvodu a je nasnadě očekávat, že totéž čeká i ostatní. Jejich výkony na nás působí jako svévolné dětské kousky nebo kejklířské triky. Seance s těmito médii nepřinesly ještě nikdy nic užitečného, ještě se nestalo, že by nám třeba otevřely přístup k nějakému novému zdroji síly. Nečekáme ovšem podporu chovu holubů od kousku kejklíře, který vykouzlí holuba z prázdného klobouku. Snadno se vmyslím v situaci člověka, který se účastní okultistických seancí, aby dostál požadavkům objektivnosti, ale po chvíli unaven a znechucen tím, co se mu tu předkládá k věření, toho zanechá a vrátí se nepoučen ke svým dosavadním předsudkům. Můžeme mu vytknout, že ani toto chování není správné, že jevům, které chceme studovat, nesmíme předpisovat, jaké mají být a za jakých podmínek se mají vyskytovat. Že je spíše na místě vyčkat a ocenit ona bezpečnostní a kontrolní opatření, jimiž se v poslední době badatelé snaží chránit proti nespolehlivosti médií. Tato moderní zajišťovací technika znamená bohužel konec snadné přístupnosti okultistických pozorování. Studium okultismu se stává zvláštním, obtížným zaměstnáním, činností, které se nemůžete věnovat vedle svých ostatních zájmů. A dokud badatelé, kteří se tím zabývají, nedospějí k nějakému rozhodnutí, jsme ponecháni vlastním domněnkám a pochybám. Z těchto domněnek je zajisté nejpravděpodobnější ta, že u okultismu jde o reálné jádro skutečností ještě nepoznaných, jádro, jež klam a hra fantazie obetkaly těžko proniknutelnou rouškou. Jak se ale jen přiblížit k tomuto jádru, kde začít řešit celý problém? A zde, myslím, nám přichází na pomoc sen a dává nám pokyn, abychom z celé té spleti vyhmátli téma telepatie. Víte, že telepatií nazýváme údajný fakt, že nějaká událost, která se přihodí v určité době, téměř současně pronikne i do vědomí osoby prostorově vzdálené, přičemž žádná ze známých metod sdělení nepřichází v úvahu. Mlčky se přitom předpokládá, že se ona událost přihodí takové osobě, na níž druhá osoba, příjemce oné zprávy, má silný citový zájem. Tak např. osoba A utrpí úraz nebo zemře a osoba B, s ní blízce spjatá, matka, dcera nebo milenka, se to doví přibližně ve stejnou dobu prostřednictvím nějakého zrakového nebo sluchového vjemu; v posledním případě tedy tak, jako kdyby byla vyrozuměna telefonicky, ale tak tomu nebylo, je to jakýsi psychický protějšek bezdrátové telegrafie. Nemusím vám zdůrazňovat, jak jsou

takové jevy nepravděpodobné. Můžeme také většinu těchto zpráv z dobrých důvodů odmítnout; zbude jich však několik, při nichž tonení tak snadné. Dovolte mi nyní, abych pro účel zamýšleného sdělení vynechával obezřetné slůvko "údajný" a pokračoval tak, jako bych věřil v objektivní skutečnost telepatického jevu. Nezapomínejte však, že tomu tak není, že jsem k žádnému přesvědčení ještě nedospěl. Toho, co vám mám sdělit, je vlastně dost málo, pouze jeden nepatrný fakt. A hned omezím vaše očekávání ještě více, řeknu-li vám, že sen má s telepatií v podstatě málo společného. Telepatie nevrhá nové světlo na podstatu snu a sen také nepřináší přímé svědectví pro skutečnost telepatie. Jev telepatie není také vůbec vázán na sen, může k němu dojít také v bdělém stavu. Jediný důvod, proč se zabýváme vztahem mezi snem a telepatií, je ten, že spánek se zřejmě zvlášť dobře hodí k přijímání telepatických zpráv. Obdržíme pak tzv. telepatický sen a jeho analýzou se přesvědčíme, že telepatická zpráva v něm hrála stejnou úlohu jako jiný zbytek ze dne a že jako takový byla také snovou prací pozměněna a postavena do služeb její tendence. Při analýze takového telepatického snu dochází pak k jevu, který se mi zdál dost zajímavý, abych jej přes jeho nepatrnost učinil východiskem dnešní přednášky. Když jsem v r. 1922 o tomto předmětě podal první zprávu, učinil jsem tak na základě jediného pozorování. Od té doby jsem pozoroval mnoho podobných případů, ale přidržím se prvního, poněvadž je nejnázornější, a uvedu vás hned in medias res. Muž zřejmě inteligentní a podle svého tvrzení nijak "okultismem nenačichlý" mi píše o snu, který mu připadá pozoruhodný. Předesílá, že jeho provdaná dcera, žijící v jiném městě, očekává v polovici prosince svůj první porod. Tato dcera je mu velmi blízká a ví také, že i ona na něm velmi lpí. A tu se mu v noci z 16. na 17. listopadu zdá, že se jeho ženě narodila dvojčata. Následuje řada podrobností, které mohu vynechat a které také nebyly všechny vysvětleny. Zena, která se ve snu stala matkou dvojčat, je jeho druhá žena, nevlastní matka jeho dcery. Nepřeje si vůbec mít děti s touto ženou, o níž je přesvědčen, že by nebyla s to děti rozumně vychovávat, a v době, kdy měl tento sen, se s ní už také dávno přestal pohlavně stýkat. Nepíše mi proto, že by pochyboval o správnosti nauky o snech, ač by ho k tomu zjevný obsah snu opravňoval, neboť proč v přímém protikladu k jeho vlastnímu přání nechává sen tuto ženu rodit děti? Podle toho, co mi sdělil, neměl ani důvod k obavám, že by snad k této nežádoucí události mohlo dojít. K tomu, aby mi o snu napsal, přiměla ho okolnost, že 18. listopadu ráno dostal telegrafickou zprávu, že se jeho dceři narodila dvojčata. Telegram byl podán předešlého dne, k porodu došlo v noci z 16. na 17., přibližně ve stejnou hodinu, kdy snil, že se dvojčata narodila jeho ženě. Táže se mne, zda považuji shodu mezi snem a událostí za náhodnou. Netroufá si označit sen jako telepatický, neboť rozdíl mezi obsahem snu a událostí se týká právě toho, co mu připadá nejpodstatnější. 351 totiž osoby rodičky. Ale z jedné Leho poznámky vyplývá, že pravý telepatický sen by ho nebyl nijak udivil. Ríká, že dcera jistě v těžké hodince "na něj obzvlášť myslela". Dámy a pánové! Jsem si jist, že si tento sen již dovedete vyložit a že také rozumíte, proč jsem vám jej vypravoval. Je tady muž nespokojený se svou druhou ženou, chtěl by mít raději ženu, která by byla jako jeho dcera z prvního manželství. Pro nevědomí toto slůvko "jako" ovšem

odpadá. Tu mu dojde v noci telepatická zpráva, že jeho dcera porodila dvojčata. Snová práce se této zprávy zmocní, nechá na ni působit nevědomé přání, jež by rádo na místo druhé ženy postavilo dceru, a tak vzniká nepochopitelný zjevný sen, který přání zahaluje a zprávu zkresluje. Musíme říci, že teprve výklad snu nám ukázal, že to je sen telepatický, psychoanalýza odkryla jeho telepatický podklad, který bychom jinak nebyli poznali. Ale nedejte se mýlit! O objektivní pravdivosti telepatického faktu neřekl výklad snu přesto nic. Může to být také zdání, které se dá vyložit jiným způsobem. Je možné, že mužovy latentní snové myšlenky zněly takto: Dnes je přece den, kdy by měl nastat porod, jestliže se dcera, jak si vlastně myslím, o měsíc přepočítala. A už tenkrát, když jsem ji naposled viděl, vypádala, jako by se jí měla narodit dvojčata. A moje nebožka žena měla děti tak ráda, jak ta by se byla těšila z dvojčat! (Tento moment dosazuji podle asociací snícího, o kterých jsem se ještě nezmínil.) V tomto případě by podnět ke snu daly dobře odůvodněné domněnky snícího a ne telepatická zpráva, ale výsledek by byl stejný. Vidíte, že ani výklad tohoto snu neřekl nic o otázce, zda smíme telepatii přiznat objektivní skutečnost. To by se dalo rozhodnout jen podrobným vyšetřením všech okolností, což bylo naneštěstí u tohoto případu možné právě tak málo jako u ostatních, které se mi naskytly. Připouštím, že předpoklad telepatie dává daleko nejprostší vysvětlení, ale tím jsme mnoho nezískali. Nejprostší vysvětlení není vždycky správné, pravda velmi často není prostá, a dříve, než se rozhodneme přijmout tak dalekosáhlý předpoklad, chceme si být jisti, že jsme učinili zadost všem požadavkům obezřetnosti. Téma sen a telepatie můžeme nyní opustit, nemám již, co bych vám k němu řekl. Ale všimněte si dobře, že o telepatii se nám zdál svědčit nikoli sen sám, nýbrž jeho výklad, jeho psychoanalytické zpracování. Tím můžeme nadále sen úplně pustit ze zřetele a sledovat, jak se ověří naše očekávání, že použitím psychoanalýzy bude možno poněkud osvětlit i jiné skutečnosti označované jako okultní. Je tu např. jev indukce či přenášení myšlenek, který má k telepatii velmi blízko a vlastně k ní celkem nenásilně může být přiřazen. Jde o to, že duševní pochody nějaké osoby, její představy, stavy vzrušení, volní podněty, se mohou prostorem přenést na jmou osobu bez použití známých způsobů sdělení pomocí slov nebo znamení. Chápete, jak by to bylo pozoruhodné a snad i z praktickéhohlediska významné, kdyby něco takového opravdu existovalo. Mimochodem řečeno, je s podivem, že se právě o tomto jevu ve starých zprávách o zázracích mluví nejméně. Při psychoanalytickém léčení nemocných jsem často získal dojem, že praktiky věštců z povolání nám dávají zvláště dobrou příležitost objektivně studovat přenášení myšlenek. Jsou to bezvýznamní a dokonce i méněcenní lidé, provozující zpravidla nějakou činnost, jako je vykládání karet, písma, čtení z ruky, astrologické výpočty, a přitom svým návštěvníkům věští budoucnost, když jim nejprve ukázali, že znají něco z jejich současného nebo minulého života. Tyto výkony jejich zákazníky většinou velmi uspokojují a ti se na ně nehorší, ani když se věštba později nesplní. Narazil jsem na několik takových případů, mohl jsem je analyticky prostudovat a hned vám povím, co na nich bylo nejpozoruhodnějšího. Průkaznost těchto sdělení bohužel poněkud utrpí

povinnou lékařskou diskrétností, která mne nutí mnohé věci zamlčet. Umínil jsem si však rozhodně nic nezkreslovat. Poslyšte tedy příběh jedné mé pacientky, která zažila takovou příhodu s věštcem. Byla nejstarší z řady sourozenců, vyrostla v neobyčejně silné vazbě na otce, mladá se provdala a v manželství našla plné uspokojení. Ke štěstí jí chybělo jedině to, že neměla děti, a že tudíž nemohla manžela úplně postavit na otcovo místo. Když se po dlouhých letech zklamání chtěla odhodlat ke gynekologické operaci, přiznal se jí muž, že vina leží na něm, že se následkem onemocnění, které prodělal před manželstvím, stal neschopným plodit děti. Toto zklamání nesla špatně, stala se neurotickou, trpěla zřejmě úzkostmi z pokušení. Aby ji přivedl na veselejší myšlenky, vzal ji muž na obchodní cestu do Paříže. Jednoho dne seděli v hale hotelu, když tu si všimla neobvyklého ruchu mezi zaměstnanci podniku. Zeptala se, co se děje, a dověděla se, že přišel monsieur le professeur a že udílí v kabinetu konzultace. Projevila přání, že by to také ráda zkusila. Muž odmítl, ale ona vklouzla v nestřeženém okamžiku do místnosti, kde se porady udílely, a stanula před věštcem. Bylo jí 27 let, vypadala mnohem mladší a neměla na ruce snubní prsten. Monsieur le professeurji požádal, aby položila ruku na tácek naplněný popelem, pečlivě otisk prostudoval, vypravoval jí potom něco o těžkých bojích, které ji čekají, a nakonec ji utěšil ujištěním, že se ještě vdá a ve 32 letech bude mít dvě děti. Když mi vypravovala tuto historku, bylo jí 43 let, byla těžce nemocná a neměla nejmenší naději, že by mohla někdy dítě mít. Věštba se tedy nesplnila, přesto však o ní nemluvila s žádnou trpkostí, nýbrž s nepopíratelným výrazem uspokojení, jako by si vzpomínala na nějaký radostný zážitek. Nebylo těžké zjistit, že nemá sebemenší tušení, co by ona dvě čísla věštby mohla znamenat a zda vůbec něco znamenají. Řeknete, že je to hloupý a nesrozumitelný příběh, a budete se ptát, proč 353 jsem vám jej vypravoval. Zcela bych s vámi souhlasil, nebýt toho - a v tom je právě vtip celé věci - že nám analýza umožnila výklad oné věštby, a to výklad o to přesvědčivější, že dokáže vysvětlit právě tyto podrobnosti. Obě čísla se totiž objevují v životě matky mé pacientky. Ta se vdávala pozdě, po třicítce, a v rodině se často hovořilo o tom, že se jí pak tak úspěšně podařilo dohonit, co zameškala. Obě její první děti, z nichž první byla moje pacientka, se narodily s nejmenším možným intervalem v jednom kalendářním roce, a tak měla ve 32 letech opravdu už dvě děti. To, co monsieur le professeur mé pacientce řekl, tedy znamenalo: Utěšte se, jste ještě tak mladá. Budete mít ještě stejný osud jako vaše matka, která také musila na děti dlouho čekat, budete mít dvě děti ve 32 letech. Ale mít stejný osud jako matka, zaujmout její místo, zvláště u otce, to bývalo přece nejsilnější přání jejího mládí, přání, jehož nesplnění bylo příčinou začínající nemoci. Věštba jí slibovala, že se přece jen splní; jak by mohla nepocifovat k věštci vlídné city? Ale myslíte, že je možné, aby monsieur le professeur byl znal data intimní rodinné historie své náhodné zákaznice? Odkud měl tedy tyto vědomosti, které mu umožnily, aby tím, že obě čísla zahrne do své věštby, vyjádřil nejmocnější a nejtajnější přání pacientky? Vidím jen dvě možná vysvětlení. Buď příběh, jak mi byl vypravován, není pravdivý, udál se jinak - anebo musím uznat, že existuje přenášení myšlenek jako reálný jev. Můžeme se ovšem uchýlit k předpokladu, že po 161etém intervalu pacientka obě zmíněná čísla do vzpomínky dosadila z nevědomí. Nemám, oč bych tuto domněnku opřel, nemohu ji však vyloučit a myslím, že budete spíše ochotni uvěřit v takovéto řešení než v reálnost přenášení myšlenek. Odhodláte-li se však uvěřit v tuto druhou možnost, nezapomeňte, že teprve analýza objevila okultní skutkovou podstatu, že ji odhalila tam, kde byla k nepoznání zkreslena.

Kdyby šlo jen o j e d e n takový případ jako případ této mé pacientky, přešli bychom jej s pokrčením rameny. Nikomu nenapadne na jediném pozorování stavět víru znamenající tak rozhodný obrat. Věřte však mému ujištění to není jediný případ v mé zkušenosti. Nashromáždil jsem celou řadu takových věšteb a u všech jsem měl dojem, že věštec vyjádřil pouze myšlenky tazatelů a zejména jejich tajná přání, že jsme tedy byli oprávněni takové věštby analyzovat, jako by byly subjektivními výtvory, fantaziemi nebo sny oněch lidí. Všechny případy nejsou ovšem stejně průkazné a není ve všech stejně možné vyloučit rozumové vysvětlení, ale vcelku přece jen značně převažuje pravděpodobnost, že přenášení myšlenek skutečně existuje. Vzhledem k závažnosti věci by bylo na místě, abych vám uvedl všechny případy, s kterými jsem se setkal, ale není to možné, neboť příslušný výklad by zabral příliš mnoho místa a nevyhnul bych se porušení povinné diskrétnosti. Pokusím se však uchlácholit pokud možno své svědomí tím, že vám uvedu ještě několik příkladů. 354 Jednoho dne mne vyhledá velmi inteligentní mladý muž, student před posledním rigorózem, který je však není s to složit, neboť, jak si stěžuje, ztratil všechen zájem, schopnost soustředění, ba i možnost souvisle si něco vybavit. Brzy jsme odhalili, jaká byla předhistorie tohoto ochromujícího stavu, onemocněl po velkém sebezapření. Má sestru, na níž visel prudkou, avšak vždy potlačovanou láskou, stejně jako ona na něm. Jaká škoda, že my dva se nemůžeme vzít, říkali si velmi často. Do této sestry se zamiloval hodný muž, ona opětovala jeho náklonnost, ale rodiče nesouhlasili s jejich sňatkem. V této tísni se milenci obrátili na bratra a ten jim také pomoc neodepřel. Zprostředkoval korespondenci mezi nimi a jeho vlivu se podařilo pohnout rodiče, aby konečně povolili. V době zasnoubení však došlo k události, jejíž význam není těžké uhodnout. Podnikl s nastávajícím švagrem obtížnou horskou túru bez vůdce, oba ztratili cestu a dostali se do nebezpečí, že se zdrávi nevrátí. Krátce po sestřině svatbě upadl v onen stav duševního vyčerpání. Když mu psychoanalýza vrátila schopnost pracovat, opustil mne, aby složil zkoušky, ale po jejich šťastném ukončení se ke mně zase na podzim téhož roku na krátký čas vrátil. Vypravoval mi pak o pozoruhodném zážitku, k němuž došlo před začátkem léta. Ve městě, kde navštěvoval univerzitu, žila věštkyně, k níž se hrnulo množství zákazníků. Také princové panujícího rodu se s ní pravidelně radívali před důležitými podniky. Pracovala velmi prostě. Vyžádala si data narození určité osoby nic jiného o ní nechtěla vědět, ani jméno, potom hledala v astrologických knihách, dělala dlouhé výpočty a nakonec vyřkla věštbu o osudu oné osoby. Můj pacient se rozhodl použít jejího tajného umění ve věci svého švagra. Navštívil ji a řekl jí na požádání švagrova data. Když skončila výpočty, pronesla tuto věštbu: Tato osoba zemře v červenci nebo v srpnu tohoto roku na otravu po požití raků nebo ústřic. Můj pacient pak ukončil svoje vypravování slovy: "A to bylo opravdu velkolepé." Hned od počátku jsem ho poslouchal s nevolí. Po tomto zvolání jsem si dovolil otázku: Co nalézáte tak velkolepého na této věštbě? Jsme teď na konci podzimu, váš švagr nezemřel, to byste mi byl už dávno vypravoval. Věštba se tedy nesplnila. Rekl: To ovšem ne, ale pozoruhodné je tohle. Můj švagr jí náruživě rád raky a ústřice a předešlé léto - tedy před tou návštěvou u věštkyně - si způsobil otravu ústřicemi, na kterou by byl málem zemřel. Co jsem mě! na to říci? Moh! jsem být jen rozmrzelý, že tento vysoce vzdělaný muž, který měl nadto ještě úspěšnou analýzu za sebou, nedokázal souvislost lépe prohlédnout. Pokud se mne týče, dříve než bych uvěřil, že se z astrologických tabulek dá vypočítat, že někdo dostane otravu raky nebo ústřicemi, raději uvěřím, že můj pacient ještě nepřekonal nenávist ke svému sokovi,

jejíž vytěsnění bylo svého času příčinou jeho nemocí, a že věštkyně vyslovila zcela prostě jeho vlastní 355 očekávání: takových zálib se člověk nevzdává a jednoho dne tím přece sejde. Přiznávám, že pro tento případ nemám jiné vysvětlení, ledaže by si byl můj pacient dovolil se mnou zažertovat. Nedal mi však ani tenkrát, ani později k takovému podezření žádný důvod a zdálo se, že to, co říká, míní vážně. Jiný případ: Mladý muž ve váženém postavení udržuje poměr se světačkou, v němž podléhá podivnému nutkání. Čas od času musí milenku urážet posměšnými a potupnými řečmi, až je z toho dočista zoufalá. Jakmile ji přivede tak daleko, uleví se mu, smíří se s ní a obdaruje ji. Nyní by se však od ní rád osvobodil, toto nutkání ho děsí, pozoruje, že jeho vlastní pověst tímto směrem trpí, chce mít vlastní ženu, založit rodinu. Jenže vlastní silou se od oné ženy nemůže oprostit, uchýlí se tedy o pomoc k analýze. Po jedné takové urážlivé scéně, už během analýzy, si od ní dá napsat lístek, který předloží grafologovi. Obdrží od něho tento posudek: Člověk, který to psal, byl na pokraji zoufalství, v nejbližší době jistě spáchá sebevraždu. To se sice nestane, dáma zůstane naživu, ale analýze se podaří uvolnit jeho pouta; opustí onu dámu, obrátí svou náklonnost k mladému děvčeti a očekává, že v něm získá hodnou ženu. Brzy nato má sen, který se nedá vyložit jinak, nežli že začíná pochybovat o ceně oné dívky. Také ukázku jejího písma předloží oné autoritě a dostane se mu posudku, který potvrdí jeho obavy. Vzdá se tedy úmyslu vzít si ji za ženu. Abychom mohli posoudit dobrozdání grafologa, obzvláště ono první dobrozdání, musíme znát něco z utajené historie našeho muže. Již jako jinoch se při své vášnivé povaze šíleně zamiloval do jisté mladé ženy, která byla nicméně starší než on. Když ho odmítla, pokusil se o sebevraždu a nebylo možno pochybovat o opravdovosti jeho úmyslu. Jen o vlásek unikl smrti a teprve dlouhé léčení ho zase postavilo na nohy. Ale tento divoký čin na milovanou ženu hluboce zapůsobil, věnovala mu svou přízeň, stal se jejím milencem a od té doby s ní udržoval tajný svazek a sloužil jí jako pravý rytíř. Po více než dvou desetiletích, když oba již zestárli, a ona žena ovšem více než on, pocítil potřebu se od ní odtrhnout, osvobodit se, žít vlastní život, založit vlastní rodinu a domácnost. A zároveň s tímto omrzením se u něho dostavila dávno potlačovaná potřeba této milence se pomstít. Chtěl-li se kdysi sám zabít, poněvadž jím pohrdla, toužil nyní po zadostiučinění, chtěl, aby ona sama vyhledala smrt, poněvadž on ji opustil. Ale jeho láska byla ještě stále příliš silná, než aby si toto přání dokázal uvědomit; nebyl také s to způsobit jí tolik zla, že by ji tím vehnal ve smrt. V tomto duševním stavu si vzal onu světačku do jisté míry jako obětního beránka, aby in corpore vili ukojil svou pomstychtivost, a dovolil si trýznit ji všemi způsoby, od nichž mohl očekávat, že u ní budou mít onen výsledek, kterého by byl rád dosáhl u milované ženy. Že pomsta vlastně platila této milence, prozrazovala okolnost, že ji učinil důvěrnicí a rádkyní ve svémmilostném poměru, místo aby před ní svou nevěru skrýval. Ubohá žena, která již dávno z úlohy dárkyně klesla k úloze té, která přijímá, trpěla jeho sdílností pravděpodobně více než světačka jeho brutálností. Nutkání, na něž si u oné náhradní osoby stěžoval a které ho přinutilo podrobit se analýze, bylo přirozeně na ni přeneseno ze staré milenky; od té se chtěl osvobodit, ale nemohl. Nejsem znalec písma a nemám valné mínění o umění hádat podle písma na povahu, ještě méně však věřím, že by bylo možno z písma věštit pisatelovu budoucnost. Ale af už soudíme o ceně grafologie jakkoliv, je zřejmé, že když znalec sliboval, že pisatel předložené ukázky se v nejbližších dnech usmrtí, zase jen odhalil mocné tajné přání tazatelovo. K něčemu podobnému došlo také při druhém posudku, jenomže zde nešlo o nevědomé přání, nýbrž ústa znalcova tu jasně vyjádřila klíčící pochybnosti a obavy tazatelovy. Mému pacientovi se ostatně pomocí analýzy nakonec podařilo najít si milostný objekt mimo onen začarovaný kruh, do něhož byl zaklet.

Dámy a pánové! Slyšeli jste nyní, co výklad snů a psychoanalýza vůbec dokáže ve věci okultismu. Viděli jste na příkladech, že jejím použitím můžeme odhalit okultní povahu nějakého údajného jevu tam, kde bychom ji jinak nebyli poznali. Otázku, která vás jistě nejvíce zajímá, zda smíme věřit v objektivní reálnost těchto zjištění, nemůže psychoanalýza přímo zodpovědět, avšak materiál, který nám pomáhá vynášet na světlo, zdá se alespoň mluvit pro kladnou odpověď. Tím se váš zájem neuspokojí. Budete chtít vědět, k jakým závěrům nás opravňuje onen nepoměrně bohatší materiál, na jehož shromáždění se psychoanalýza nijak nepodílí. Tam vás však již nemohu následovat, to už není můj obor. Jedině bych vám mohl ještě povědět o některých pozorováních, která mají alespoň potud vztah k analýze, že byla učiněna při analytickém léčení a že jeho vlivem byla snad vůbec i umožněna. Sdělím vám jeden takový příklad, ten, který ve mně zanechal nejsilnější dojem; moje vylíčení bude velmi podrobné, vyžádá si vaši pozornost pro spoustu jednotlivostí a přitom budu musit ještě leccos vynechat, co by přesvědčivost mého pozorování zvýšilo. Je to příklad, v němž se skutková podstata věci jasně projevuje, takže nemusí být odhalována teprve pomocí analýzy. Při jeho rozboru se však bez analýzy neobejdeme. Ale říkám vám předem, že ani tento příklad nasvědčující přenášení myšlenek v analytické situaci není uchráněn před všemi pochybnostmi a nedovoluje nám postavit se bezpodmínečně na stanovisko, že okultní jev je něčím reálným. Nuže slyšte: Jednoho dne na podzim roku 1919, asi ve 3/011 dopoledne, ve chvíli, kdy zrovna pracuji s jedním ze svých pacientů, odevzdá u mne svou navštívenku dr. David Forsyth, který právě přijel z Londýna. (Můj vážený kolega z londýnské univerzity v tom jistě nebude vidět indiskrétnost, prozradímli takto, že se po několik měsíců dal ode mne uvádět 357 v umění psychoanalytické techniky.) Mám jen čas ho pozdravit a objednat ho na pozdější dobu. Dr. Forsyth má nárok na můj zvláštní zájem; je prvním cizincem, který ke mně po izolaci válečných let přichází a zahajuje tak lepší časy. Brzy nato, v 11 hodin, přichází jeden z mých pacientů, pan P., duchaplný a příjemný muž mezi 40 a 50 lety, který mne kdysi vyhledal pro své potíže ve styku se ženami. Jeho případ nesliboval terapeutický úspěch; již dávno jsem mu navrhoval, aby léčení zanechal, ale on si přál v něm pokračovat, zjevně proto, že mu bylo dobře v příjemně temperovaném přenosu synovských citů na mou osobu. Peníze v té době nehrály roli, protože bylo stejně velmi málo těch, kdo je měli; hodiny, které jsem s ním strávil, přinášely i mně podněty a osvěžení, a tak jsme pokračovali v analytické práci až k určitému předem stanovenému termínu, i když to tak docela neodpovídalo přísným pravidlům lékařského povolání. Toho dne začal P. zase mluvit o svých pokusech navázat opět milostné vztahy k ženám a znovu se zmínil o jisté krásné, přitažlivé a chudé dívce, u níž by byl mohl mít úspěch, kdyby ho už sám fakt jejího panenství neodstrašoval od každého vážného kroku. Už dřív o ní často mluvil, dnes se však poprvé zmínil o tom, že mu toto děvče, které přirozeně nemělo o pravých důvodech jeho zábran žádné tušení, říká pan von Vorsicht (Opatrný). Toto sdělení mne překvapí, navštívenku dr. Forsytha mám po ruce a ukážu mu ji. Taková jsou základní fakta. Předpokládám, že vám budou připadat dost skrovná, ale poslouchejte dále, skrývá se toho za tím více. P. prožil několik let svého mládí v Anglii a uchoval si z oné doby trvalý zájem o anglickou literaturu. Má bohatou anglickou knihovnu, nosil mi z ní často knihy a jemu vděčím za to, že jsem poznal autory jako Bennetta a Galsworthyho, od nichž jsem do té doby málo četl.

Jednoho dne mi půjčil Galsworthyho románsnázvem "Themanofproperty",')jenž se odehrává uprostřed rodiny Forsytů, která je umělcovým výtvorem. Galsworthyho zřejmě tento vlastní výtvor zaujal, neboť v pozdějších prózách se k osobám této rodiny znova a znova vracel a všechna díla, která se k nim vztahují, shrnul posléze pod názvem "Sága rodu Forsytů". Právě několik dní před zmíněnou příhodou mi P. přinesl další svazek tohoto cyklu. Jméno Forsyte a všechno typické, co v něm básník chtěl ztělesnit, hrálo jistou úlohu i v mých rozhovorech s P., stalo se částí oné tajné řeči, která se tak snadno vytváří při pravidelném styku dvou lidí. Ale jméno Forsyte, vyskytující se v oněch románech, se jen málo liší od jména mého návštěvníka Forsytha, v německé výslovnosti je rozdíl sotva patrný, a stejně bychom vyslovili i obecné anglické slovo fo re s ig ht, 1) "Bohatec". 358 přeloženo: předvídavost nebo opatrnost. P. tedy skutečně vybral ze svých osobních vztahů totéž jméno, které v téže době zaměstnávalo i mne v souvislosti s událostí, jež mu nebyla známa. To již vypadá lépe, není-liž pravda? Myslím však, že tento nápadný jev na nás zapůsobí ještě silnějším dojmem a že dokonce tak trochu nahlédneme i do podmínek jeho vzniku, osvětlímeli analyticky dvě další asociace, jež P. vybavil v téže hodině. Za prvé: Jednoho dne v předchozím týdnu jsem v 11 hodin pana P. marně očekával a pak jsem si vyšel, abych navštívil dr. Antona v. Freunda v jeho penziónu. S překvapením jsem zjistil, že pan P. bydlí v jiném poschodí téhož domu, v kterém byl i tento penzión. V souvislosti s tím jsem později panu P. vyprávěl, že jsem ho takřka navštívil, protože jsem byl v jeho domě; vím ale zcela jistě, že jsem jméno osoby, kterou jsem v onom penziónu navštívit, při tom nevyslovil. A teď se mne brzy po tom, co se zmínil o panu v. Vorsicht, najednou zeptá: Není snad pí Freudová-Ottoregová, která na lidové univerzitě učí angličtinu, vaše dcera? A poprvé za tu dlouhou dobu, co se stýkáme, zkomolí moje jméno způsobem, na který jsem si již zásluhou úřadů a sazečů ovšem zvykl; řekne místo Freud - Freund. Za druhé: Koncem téže hodiny vypravuje sen, z něhož se probudil s úzkostí; byla to skutečná můra, říká. Dodá, že se mu nedávno stalo, že zapomněl anglický výraz pro takový úzkostný sen a na čísi dotaz odpověděl, že můra se anglicky říká "a mareš nest." To že je samozřejmě nesmysl, a mare's nest že znamená neuvěřitelnou, loupežnickou povídku, "můra" se přeloží "night-mare". Zdá se, že tento nápad nemá s předcházejícím nic společného až na prvek: anglicky mně však nezbytně připomíná jednu drobnou příhodu z doby asi před měsícem. P. seděl u mne v pokoji, když tu nečekaně po dlouhém odloučení vstoupil jiný milý host z Londýna, dr. Ernest Jones. Pokynul jsem mu, aby vstoupil do jiného pokoje a počkal, až domluvím s P. Ten ho však ihned poznal podle fotografie visící v čekárně, a dokonce vyslovil přání, abych jej s ním seznámil. Ale Jones je autorem monografie o můře - night-mare; nevěděl jsem, zda o ní P. věděl. Četbě analytických knih se vyhýbal. Nejprve bych s vámi rád rozebral, jak je možno analyticky porozumět souvislosti nápadů pana R. a jejich motivaci. Jeho poměr ke jménu Forsyte nebo Forsyth byl stejný jako můj, znamenalo pro něho totéž, za znalost tohoto jména jsem vůbec vděčil jemu. Pozoruhodná byla okolnost, že toto jméno se začalo v jeho analýze objevovat bezprostředně poté, co se mi následkem jiné události, příchodem londýnského lékaře, stalo v jiném smyslu významným.

Avšak neméně zajímavý jako tento fakt je možná sám způsob, jak se toto jméno v jeho analytické hodině objevilo. Neřekl třeba: Teď mi napadá jméno Forsyte z románů, které znáte, nýbrž dokázal je bez 359 jakéhokoli vědomého vztahu k tomuto prameni zaplést do vlastních zážitků a tímto způsobem pak na ně zavedl řeč, což se ovšem mohlo stát už dávno, a dosud se nestalo. Pak ale řekl: Já jsem také Forsyth, to děvče mi přece tak říká. Je těžké nepoznat, jak z těchto slov vyznívá směs žárlivé náročnosti a bolestného sebeponižování. Nezmýlíme se, doplníme-li je asi takto: Bolí mne, že se vaše myšlenky tak intenzívně zabývají tím příchozím. Vratte se přece ke mně, vždyťjsem také Forsyth, ovšem pouze pan von V o r s i c h t, jak říká to děvče. A nyní se jeho myšlenky vrátí po asociační nitce prvku "anglicky" ke dvěma dřívějším příležitostem, jež mohly probudit stejnou žárlivost. "Před několika dny jste byl na návštěvě v mém domě, bohužel však ne u mne, u nějakého pana v. F re u n d." Tato myšlenka způsobí, že jméno Freud zkomolí ve Freund. Zde se musí vynořit vzpomínka na pí Freudovou-Ottoregovou ze seznamu přednášek, poněvadž jako učitelka angličtiny zprostředkuje zjevnou asociací. A pak se vzpomínka přichytí jiného návštěvníka, který přišel o několik neděl dříve, na něhož jistě zrovna tak žárlil a s nímž, jak cítil, se také nemohl měřit, neboťdr. Jones dokázal napsat studii o noční můře, zatímco on takové sny nanejvýš produkoval. Také zmínka o jeho omylu, pokud jde o smysl slov "a mare's vest", patří do téže souvislosti, může znamenat pouze: VždyY přece nejsem pravý Angličan, právě tak jako nejsem pravý Forsyth. Nuže, jeho žárlivost nemohu označit ani za nepřiměřenou, ani za nepochopitelnou. Byl připraven na to, že se jeho analýza a styk se mnou skončí, jakmile zase přijdou do Vídně cizí žáci a cizí pacienti, a k tomu také brzy nato došlo. Prozatím jsme tedy vykonali kus analytické práce, podali jsme vysvětlení tří nápadů, které se objevily v téže hodině a byly živeny týmž motivem; nemá to mnoho společného s onou druhou otázkou, zda se tyto nápady dají odvodit i bez předpokladu přenášení myšlenek, či ne. Tato otázka se naskýtá u každého z oněch tří nápadů, a tak se tedy rozpadá ve tři otázky dílčí: Mohl P. vědět, že dr. Forsyth byl právě u mne poprvé na návštěvě? Mohl vědět, jaké bylo jméno osoby, kterou jsem navštívil v jeho domě? Věděl, že dr. Jones sepsal pojednání o noční můře? Nebo se v jeho nápadech projevila jen moje vlastní vědomost o těchto věcech? Na odpovědi na tyto tři dílčí otázky bude záviset, zda bude možné z mého pozorování vyvodit nějaký závěr svědčící ve prospěch přenášení myšlenek. Nechme první otázku na chvíli ještě stranou, s oběma dalšími je lehčí pořízení. Případ návštěvy v penziónu vypadá na první pohled zvlášť spolehlivě. Jsem jist, že jsem při své krátké žertovné zmínce o své návštěvě v jeho domě nikoho nejmenoval; považuji za velmi nepravděpodobné, že se P. v penziónu informoval o jménu oné osoby, myslím spíš, že mu její existence zůstala úplně neznáma. Ale průkaznost tohoto případu podstatně ruší jedna náhodná okolnost. Muž, kterého jsem v penziónu navštívil, se nejen jmenoval Freund (ij. přítel), byl nám všem také opravduskutečným přítelem. Byl to dr. A n to n v. F re u n d , jenž svým darem umožnil založení našeho nakladatelství. Jeho časná smrt, tak jako smrt našeho Karla Abrahama o několik let později, byla nejtěžší ranou, jež postihla vývoj psychoanalýzy. Je tedy možné, že jsem tehdy panu P. řekl: Navštívil jsem ve vašem domě přítele (einen F re u n d ) , a s touto možností ztrácí druhá asociace jakýkoli okultistický význam. Také dojem vyvolaný oním třetím nápadem se brzy rozplyne. Mohl P. vědět, že Jones napsal pojednání o noční můře, když nikdy nečetl analytickou literaturu? Ano, mohl to vědět. Měl knihy z našeho nakladatelství a je docela možné, že četl názvy novinek ohlašovaných na obálkách. Nedá se to prokázat, ale nedá se to ani vyloučit. Touto cestou tedy nedospějeme k žádnému rozhodnutí. Nezbývá mi než litovat, že moje pozorování trpí stejnou vadou jako

tolik jiných. Bylo příliš pozdě zaznamenáno, a rozebráno bylo teprve v době, kdy jsem se s panem P. již nestýkal a nemohl se ho na různé věci podrobněji vyptat. Vraťme se tedy k prvnímu případu, který i sám o sobě se zdá svědčit o přenášení myšlenek. Mohl P. vědět, že dr. Forsyth byl u mne čtvrt hodiny před ním? Mohl vůbec vědět o jeho existenci nebo o jeho přítomnosti ve Vídni? Nesmíme podlehnout sklonu obojí hladce popřít. Vidím přece jenom cestu, která vede k odpovědi alespoň zčásti přitakávající. Mohl jsem třeba přece jen panu P. sdělit, že očekávám lékaře z Anglie, který se chce učit analýze, jako první holubici po potopě světa. Mohlo se to stát v létě 1919; několik měsíců před svým příchodem se dr. Forsyth písemně se mnou smluvil. Je docela možné, že jsem pronesl jeho jméno, ač se mi to zdá velmi nepravděpodobné. Poněvadž toto jméno mělo pro nás oba ještě i jiný smysl, byl by na ně nutně navázal rozhovor, z něhož by mi něco bylo zůstalo v paměti. Přesto je možné, že se to stalo a že jsem na to potom dokonale zapomněl, takže pan v. Vorsicht na mne v hodině analýzy mohl působit jako zázrak. Pokládá-li se člověk za skeptika, udělá dobře, jestliže příležitostně zapochybuje i o své skeptičnosti. Snad mám i já onen skrytý sklon k zázračnosti, který tolik napomáhá tomu, aby se něco jevilo jako okultní jev. Když jsme tak kus zázračnosti odklidili z cesty, zbývá nám ještě jiný kus, ze všech nejtěžší. Dejme tomu, že pan P. věděl, že existuje nějaký dr. Forsyth a že ho na podzim ve Vídni očekávám, jak ale vysvětlit, že začne být na jeho existenci citlivý právě v den jeho příjezdu a bezprostředně po jeho první návštěvě? Můžete říci, že to je náhoda, tj. nechat to nevysvětleno - ale probral jsem ony dva druhé nápady pana P. právě proto, abych náhodu vyloučil, abych vám ukázal, že opravdu se žárlivostí myslil na lidi, kteří mne navštěvují a které navštěvuji já; nebo abychom nezanedbali ani nejzazší možnost, můžeme to zkusit s domněnkou, že P. na mně pozoroval zvláštní rozčilení, o němž já ovšem nic nevím, a z toho si vyvodil 361 příslušný úsudek. Anebo že pan P., jenž přece přišel pouze čtvrt hodiny po Angličanovi, jej potkal na onom malém kousku cesty, který měli společný, že jej poznal podle jeho typicky anglického vzezření a ve svém žárlivém očekávání si pomyslil: Tak to je tedy ten doktor Forsyth, s jehož příchodem má moje analýza skončit. A teď patrně právě přichází od profesora. Dál se s těmito racionalistickými domněnkami už nemohu dostat. Opět zůstane při non liquet, musím se však přiznat k pocitu, že miska vah se i zde naklání ve prospěch přenášení myšlenek. Nejsem ostatně zajisté jediný, kdo měl možnost zažít v analytické situaci takové "okultní" příhody. Helena Deutschová uveřejnila v r. 1926 podobná pozorování a studovala jejich podmíněnost přenosovými vztahy mezi pacientem a analytikem. Jsem jist, že nebudete s mým postojem k tomuto problému příliš uspokojeni: nejsem docela přesvědčen, a přece jsem hotov dát se přesvědčit. Řeknete si možná: Tohle je zase takový případ, že člověk, který po celý život pracoval poctivě jako přírodovědec, se k stáru stane slabomyslným, pobožným a lehkověrným. Vím, že několik velkých jmen skutečně patří do této skupiny, ale mě byste mezi ně počítat neměli. Zbožným jsem se alespoň nestal a doufám, že ani lehkověrným ne. Jen tomu, kdo se po celý život hrbil, aby se vyhnul bolestné srážce s fakty, zůstanou i ve stáří křivá záda, .která se hrbí před novými skutečnostmi. Vám by bylo jistě milejší, kdybych se přidržel umíněného theismu a všechno okultní neúprosně odmítal. Jsem však neschopen ucházet se o něčí přízeň a musím vám doporučit, abyste o objektivní možnosti přenášení myšlenek a tím i o telepatii smýšleli méně nevlídně. Jistě nezapomínáte, že jsem se tu těmito problémy zabýval jen potud, pokud se k nim můžeme přiblížit z hlediska psychoanalýzy. Když před více než deseti lety poprvé vstoupily do mého zorného pole, pocítil jsem i já obavu, že je ohrožen náš vědecký světový názor, který by v případě, že by se tvrzení okultismu v něčem potvrdila, musil ustoupit spiritismu a mystice.

Dnes smýšlím jinak; domnívám se, že nesvědčí o velké důvěře ve vědu, nevěříme-li, že je schopna přijmout a zpracovat i to, co se snad jednou ukáže na okultních tvrzeních pravdivé. A zvláště pokud jde o přenášení myšlenek, zdá se, že je rozšíření vědeckého - protivníci říkají: mechanistického - způsobu myšlení na oblast duševna, tak nesnadno postižitelnou, právě na prospěch. Vždyť telepatický jev má záležet v tom, že duševní akt u jedné osoby podnítí stejný duševní akt u osoby jiné. Co leží mezi těmi oběma duševními akty, snadno může být pochod fyzický, v nějž se duševno přemístí na jednom konci a který se zase přemění v totéž duševno na konci druhém. Byla by tu pak jasná analogie s jinými přeměnami, jako třeba při mluvení a naslouchání pomocí telefonu. A představte si, co by to znamenalo, kdybychom se mohli zmocnit toho fyzikálního ekvivalentu psychického aktu! Řekl bych, že psychoanalýza nás tím, žemezi oblast fyzickou a tu, která byla označována jako "psychická", vsunula nevědomí, připravila i na možnost takových jevů, jako je telepatie. Spřátelíme-li se s představou telepatie, může se s ní mnoho dokázat, prozatím ovšem jen ve fantazii. Víte, že nedovedeme vysvětlit, jak vzniká kolektivní vůle ve velkých hmyzích státech. Je možné, že k tomu dochází právě takovým přímým psychickým přenosem. To nás přivádí k domněnce, že to je možná původní, archaický způsob dorozumívání mezi jednotlivci, který byl během fylogenetického vývoje zatlačen metodou dokonalejší, sdělováním pomocí znamení vnímaných smyslovými orgány. Ale starší metoda by mohla v pozadí zůstat uchována a za určitých podmínek by se mohla ještě uplatňovat, např. také u davů ve stavu vášnivého vzrušení. To všechno je ještě nejisté a plné nerozřešených záhad, není však čeho se tu lekat. Existuje-li telepatie jako reálný jev, můžeme se i přes její nesnadnou prokazatelnost domnívat, že je to jev hodně častý. Odpovídalo by našemu očekávání, kdybychom ji mohli prokázat právě v duševním životě dítěte. Připomeneme si v této souvislosti častou úzkostnou představu dětí, že rodiče znají všechny jejich myšlenky, aniž jim byly sděleny, úplný protějšek a snad i zdroj víry dospělých ve vševědoucnost Boží. Přednedávnem uveřejnila důvěryhodná dáma, paní Dorothy Burlinghamová, v článku "Dětská analýza a matka" jistá pozorování, která, bude-li je možno potvrdit, nezbytně učiní konec zbytkům pochyb o reálnosti přenášení myšlenek. Využila situace, dnes už nijak vzácné, že matka i dítě jsou zároveň v analýze, a referuje o pozoruhodných příhodách, jako je třeba tato: Jednoho dne vypravuje matka v hodině analýzy o zlaté minci, která hraje určitou úlohu v jedné scéně z jejího dětství. Hned nato, když přijde domů, vstoupí do jejího pokoje její malý, asi desetiletý chlapec a přináší jí zlatou minci, aby mu ji schovala. Udivena se ho ptá, odkud ji má. Dostal ji k narozeninám, ale to bylo už před několika měsíci a nic nezavdalo důvod, aby si dítě vzpomnělo na tuto minci právě teď. Matka vyrozumí o této shodě analytičku dítěte a prosí ji, aby pátrala, čím bylo jeho jednání motivováno. Ale analýza dítěte nepřinese žádné vysvětlení, tento pocit vnikl do jeho života onoho dne jako cizí těleso. Několik neděl nato sedí matka u psacího stolu, aby si, jak býla vyzvána, vylíčenou příhodu zaznamenala. Tu vejde chlapec a žádá ji, aby mu onu zlatou minci vrátila, že prý ji vezme do hodiny ukázat analytičce. A opět nemůže analýza objevit nic, co by vysvětlilo toto přání. A tím jsme se tedy opět vrátili k psychoanalýze, od níž jsme vyšli. xxxI. PŘEDNÁŠKA Strukturální rozbor psychické osobnosti Dámy a pánové! Vím, že znáte ze svých vlastních vztahů ať k osobám či věcem, jak důležitý je vždy začátek. Tak tomu bylo i s psychoanalýzou. Ani pro její vývoj, ani pro přijetí, jehož se jí dostalo, nebylo lhostejné, že svou práci zahájila zkoumáním symptomu, něčeho, co je z celého duševního života našemu Já nejcizejší. Symptom pochází z toho, co bylo vytěsněno, je takřka zástupcem vytěsněného před pacientovým Já, vytěsněné je však pro Já cizinou, vnitřní cizinou, tak jako realita je promiňte mi nezvyklý výraz -cizinou vnější. Od symptomu vedla cesta k nevědomí, k

pudovému životu, k sexualitě, a v té době musila psychoanalýza vyslechnout duchaplné námitky, že člověk není pouze bytostí sexuální, že zná také ušlechtilejší a vyšší hnutí. Bylo by se mohlo také dodat, že povznesen vědomím o těchto vyšších hnutích si pak často osobuje právo myslit nesmysly a nedbat na fakta. Jak dobře víte, tvrdili jsme hned od počátku, že člověk onemocňuje konfliktem mezi nároky pudového života a odporem, který se v něm proti nim zvedá, a ani na okamžik jsme nezapomněli na tuto odporující odmítající a vytěsňující instanci, kterou jsme si představovali vybavenu zvláštními silami, jáskými pudy, a která je právě totožná s tím, čemu běžná psychologie říká Já. Jenomže vzhledem k tomu, jak namáhavě se vědecká práce dostává vpřed, ani psychoanalýza nemohla všechny oblasti studovat současně a vyjadřovat se o všech problémech jedním dechem. Posléze jsme však dospěli tak daleko, že jsme od toho, co je vytěsňováno, mohli obrátit pozornost k tomu, co vytěsňuje, a stanuli jsme před tímto Já, které se zdálo být něčím tak samozřejmým, s jistotným očekáváním, že i zde objevíme věci, na které jsme nemohli být připraveni; ale nebylo lehké najít k těmto věcem přístup. Toto má být předmětem mého dnešního výkladu. Musím však hned říci, že podle mého mínění tento můj výklad o psychologii Já na vás zapůsobí jiným dojmem než můj někdejší Úvod, seznamující s psychickým podsvětím. Proč by tomu tak mělo být, nedovedu s jistotou říci. Nejprve jsem si říkal, že v tom, co jsem vám vykládal tehdy, jste viděli především fakta, i když často cizí a podivná, kdežto v tom, co uslyšíte dnes, půjde převážné jen o nová pojetí, takže vám to bude připadat jako pouhéspekulace. Ale není tomu tak; uvážím-li věc lépe, musím prohlásit, že v naší psychologii Já není podíl myšlenkového zpracování faktického materiálu o mnoho větší než v psychologii neuróz. Také jiná odůvodnění onoho svého očekávání jsem musel zamítnout; myslím nyní, že to nějak záleží na samotné povaze látky a na tom, že nejsme zvyklí se jí zabývat. Ať je tomu jakkoliv, neuvidí mne, budete-li ve svém úsudku ještě zdrženlivější a opatrnější než dosud. Cestu, kterou budeme postupovat, nechť nám ukáže sama počáteční situace našeho zkoumání. Chceme učinit předmětem tohoto zkoumání Já, naše nejvlastnější Já. Je to ale možné? Já je přece nejvlastnější subjekt, jak by se tedy mohlo stát objektem? Nuže, nepochybně to možné je. Já může na sebe pohlížet jako na objekt, zabývat se samo sebou jako objektem, pozorovat se, kritizovat se a bůhvíco všecko ještě se sebou samým provádět. Přitom stojí jedna část Já proti Já ostatnímu. Je tedy schopno rozštěpení, štěpí se při mnoha svých funkcích, alespoň přechodně. Jednotlivé složky se pak mohou opět spojit. To není zrovna nic nového, je to snad jen neobvyklé zdůraznění věcí všeobecně známých. Na druhé straně jsme už obeznámeni s pojetím, podle kterého nás patologie právě tím, že některé jevy zveličuje a ukazuje v hrubších obrysech, často může upozornit na normální poměry, které by nám jinak byly unikly. Tam, kde nám ukáže zlom nebo trhlinu, může i v normálním stavu vést členící linie. Hodíme-li na zem krystal, rozbije se, ne však libovolně, rozpadne se podle svých štěpných ploch v kousky, jejichž ohraničení, třebaže neviditelné, bylo nicméně již předem určeno strukturou onoho krystalu. Lidé duševně nemocní jsou rovněž takovými strukturami, ve kterých došlo k trhlinám a prasklinám. Něco z té posvátné bázně, kterou vzbuzovali šílenci u starých národů, nemůžeme ve vztahu k nim vyloučit ani my. Odvrátili se od vnější reality, ale právě proto vědí víc o vnitřní, psychické realitě a mohou nám o ní prozradit ledacos, co by nám jinak zůstalo nepřístupné. O jedné skupině těchto nemocných říkáme, že trpí bludnou představou, že jsou pozorováni. Stěžují si, že je neznámé mocnosti, pravděpodobně přece jen nějaké

osoby, pozorují i v jejich nejintimnějším konání, a mají sluchové halucinace, při nichž slyší, jak tyto osoby ohlašují výsledky svého pozorování: teď chce říci to a to, teď se obléká, protože chce jít ven, atd. Toto pozorování není ještě totéž co pronásledování, ale nemá k němu daleko; jeho předpokladem je, že jim někdo nevěří, že očekává, že je přistihne při zakázaných počinech, za něž mají být potrestáni. Což kdyby tito šílenci měli pravdu, kdybychom všichni ve svém Já měli takovou pozorující a trestem hrozící instanci, která se u nich jen ostře odlišila od Já a je mylně přesouvána do zevní skutečnosti? Nevím, povede-li se vám tak jako mně. Od té doby, co jsem pod silným dojmem této choroby připadl na myšlenku, že odloučení takové pozorující 365 instance od ostatního Já by mohlo být pravidelným rysem jáské struktury, tato myšlenka mě už neopustila a pudilo mě to, abych se snažil vypátrat další rysy a vztahy této odloučené instance. Další krok je nasnadě. Již obsah tohoto bludu dává tušit, že ono pozorování je pouze přípravou pro souzení a trestání, a tak uhodneme, že jinou funkcí této instance musí být i to, co nazýváme svým svědomím. Sotva v nás existuje ještě něco jiného, co bychom tak pravidelně oddělovali od svého Já a tak snadno stavěli proti němu jako právě svědomí. Cítím, že bych rád něco učinil, od čeho si slibuji slast, ale neučiním to s odůvodněním: svědomí mi to nedovoluje. Nebo se dám očekáváním neobyčejně velké slasti pohnout, abych učinil něco, od čeho mne hlas svědomí zrazoval, a po činu mě svědomí trestá trapnými výčitkami, působí, že toho činu lituji. Mohl bych prostě říci, že ona zvláštní instance, kterou začínám uvnitř Já rozeznávat, je svědomí, ale bude obezřetněji pojímat tuto instanci jako něco samotného a předpokládat, že svědomí je jednou z jejích funkcí a že sebepozorování, nezbytný předpoklad jeho soudcovské činnosti, je funkcí druhou. A poněvadž s uznáním samostatné existence nějaké věci bývá spjato i to, že jí dáme samostatné jméno, budu napříště tuto instanci uvnitř Já označovat jako "Nadjá" Teď jsem připraven na to, že se mě posměšně zeptáte, zda snad celá naše jáská psychologie směřuje k tomu, abychom obvyklé abstrakce brali doslova a v primitivním smyslu, abychom je z pojmů měnili ve věci, čímž se mnoho nezíská. Odpovídám, že se v psychologii Já těžko vyhneme věcem všeobecně známým, půjde mnohem spíše o nová pojetí a nové utřídění než o nové objevy. Zůstaňte si tedy prozatím u své pohrdavé kritiky a vyčkejte mých dalších vývodů. Fakta patologie dodávají naší práci takového pozadí, jaké byste u běžné psychologie marně hledali. Pokračuji. Sotvaže jsme se seznámili s představou takového Nadjá, které má jistou samostatnost, sleduje vlastní úmysly a má vlastní, na Já nezávislou energii, již se nám vnucuje obraz jedné choroby, na němž se přísnost, ano krutost této instance a změny v jejích vztazích k Já projevují s nápadnou zřetelností. Míním stav melancholie přesněji melancholického záchvatu, o němž jste i vy dost slyšeli, i když nejste psychiatry. Nejnápadnějším rysem této choroby, o jejíchž příčinách a mechanismu víme příliš málo, je způsob, jak Nadjá - řekněte si jen potichu: svědomí - zachází s Já. Ve svých zdravých obdobích dovede melancholik být na sebe více či méně přísný jako každý jiný, ale v melancholickém záchvatu jeho Nadjá neskonale zpřísní, spílá ubohému Já, ponižuje je, týrá je, hrozí mu nejtěžšími tresty, dělá mu výčitky pro činy spáchané v dávné minulosti, které byly tehdy brány na lehkou váhu, jako by bylo po celé ono mezidobí shromažďovalo obvinění a jenom čekalo, až takto zesílí, aby se s nimi vytasilo a na základě těchto obvinění odsoudilo. Ubohé Já, jež mu je vydáno na milost a nemilost, soudí Nadjá podle nejpřísnějších mravních měřítek, zastupujenatolik velká, že jejímu výsledku připadá uvnitř Já zvláštní postavení. Podrobné zkoumání nás také poučí, že tam, kde se nepodaří oidipský komplex dokonale překonat, Nadjá zakrňuje jak co do síly, tak co do své výstavby. Během vývoje přijímá Nadjá pro sebe i vlivy oněch osob, které nastoupily na místo rodičů, tedy vychovatelů, učitelů, ideálních vzorů. Za normálních

okolností se stále více vzdaluje od prvotních rodičovských individuí, stává se, aby se tak řeklo, neosobnějším. Nezapomínejme také, že v různých životních dobách dítě své rodiče různě hodnotí. V době, kdy namísto oidipského komplexu vzniká Nadjá, jsou mu něčím zcela velkolepým, později však mnoho ztrácejí. Dochází pak k identifikacím i s těmito pozdějšími rodiči a tyto identifikace dokonce přispívají pravidelným a význačným přínosem k tvorbě charakteru, ovlivňují však již pouze Já a nepůsobí na Nadjá, které bylo určeno nejranějšími rodičovskými vzory. Nabyli jste již, doufám, dojmu, že konstrukce Nadjá skutečně popisuje jisté strukturální vztahy a není jen personifikací nějakého abstraktního pojmu, jako je třeba pojem svědomí. Musíme se ještě zmínit o jedné důležité funkci, kterou tomuto Nadjá připisujeme. Je také nositelem ideálu našeho Já, jímž Já sebe samo měří, jemuž se touží připodobnit a jehož požadavky stálého zdokonalování se snaží splnit. Není pochyby, že toto ideální Já je zbytkem představy, jakou kdysi dávno dítě mělo o rodičích, že je výrazem obdivu pociťovaného k této dokonalosti, kterou jim dítě připisovalo. Vím, že jste slyšeli mnoho o pocitu méněcennosti, který má být právě pro neurotiky příznačný. Straší zvláště v tzv. krásné literatuře. Spisovatel, který užívá slova komplex méněcennosti, myslí, že tím už učinil zadost všem požadavkům psychoanalýzy a své vylíčení pozvedl na vyšší psychologickou úroveň. Ve skutečnosti se tohoto umělého slůvka komplex méněcennosti v psychoanalýze téměř neužívá. Neznamená pro nás nic jednoduchého, natož něco elementárního. Hledat jeho původ ve vědomí nějakého organického nedostatku, jak to ráda činí škola tzv. individuálních psychologů, zdá se mi být krátkozrakým omylem. Pocit méněcennosti má silné erotické kořeny. Dítě se cítí méněcenné, zpozoruje-li, že není milováno, a právě tak i dospělý. Jediný orgán, který je skutečně považován za méněcenný, je zakrnělý penis, klitoris děvčátka. Avšak hlavní složka pocitu méněcennosti pochází ze vztahu Já k jeho Nadjá a je právě tak jako pocit viny výrazem napětí mezi nimi. Je vůbec těžko pocit méněcennosti a pocit viny chápat jako něco zcela nezávislého. Nejsprávnější by snad bylo vidět v prvním z nich erotický doplněk pocitu méněcennosti mravní. Vzájemného vymezení těchto dvou pojmů jsme v psychoanalýze věnovali málo pozornosti. Právě proto, že se pocit méněcennosti stal tak populárním, dovolím si tu malou odbočku. Jedna soudobá historická osobnost, která dosud žije, ale v této chvíli ustoupila do pozadí, má následkem poškození při porodu 369 jeden úd poněkud zakrnělý. Velmi známý spisovatel našich dnů, který nejraději zpracovává žitovopisy různých vynikajících osob, vylíčil i život tohoto muže. Je možná těžké potlačit v sobě potřebu psychologického prohloubení látky, píšeme-li životopis. Proto se náš autor odvážil pokusu založit celý vývoj hrdinova charakteru na pocitu méněcennosti, který podle něho musela ona tělesná vada vyvolat. Přehlédl přitom drobný detail, který však není bez významu. Matky, kterým osud dal nemocné nebo jinak postižené dítě, snaží se obvykle odškodnit je za tento nespravedlivý ústrk nadměrnou láskou. V našem případě se pyšná matka zachovala jinak, odepřela dítěti pro jeho vadu svou lásku. Když se pak z dítěte stal přemocný muž, dokázal svým jednáním zcela jednoznačně, že matce nikdy neodpustil. Vzpomenete-li si, co znamená mateřská láska pro duševní život dítěte, jistě si životopiscovu teorii méněcennosti v myšlenkách zkorigujete.

Ale vraťme se k Nadjá! Přiřkli jsme mu sebepozorování, svědomí a funkci ideálu. Z toho, co jsme řekli o jeho vzniku, vyplývá, že jeho předpokladem je jistá skutečnost biologicky neskonale důležitá a psychologicky osudová, totiž dlouhá závislost lidského dítěte na rodičích a oidipský komplex, což je oboje navzájem těsně spjato. Nadjá se nám jeví jako reprezentant všech mravních omezení, jako zástupce úsilí o sebezdokonalení, krátce jako to, co můžeme nyní z takzvaných vyšších stránek lidského života psychologicky postihnout. Poněvadž se samo zakládá na vlivu rodičů, vychovatelů apod., poučíme se o jeho významu ještě více, obrátíme-li se k těmto jeho pramenům. Zpravidla se rodiče a autority jim podobné řídí ve výchově dítěte předpisy vlastního Nadjá. Nechtě se jejich Já s jejich Nadjá vyrovnalo jakýmkoliv způsobem, ve výchově dítěte jsou přísní a nároční. Zapomněli na potíže vlastního dětství, jsou rádi, že se nyní mohou plně ztotožnit s vlastními rodiči, kteří jim kdysi ukládali tatáž těžká omezení. A tak se Nadjá dítěte nebuduje vlastně podle vzoru rodičů, nýbrž podle vzoru rodičovského Nadjá; plní se stejným obsahem, stává se nositelem tradice, všeho toho nepomíjivého hodnocení, jež touto cestou přechází z pokolení na pokolení. Snadno uhodnete, jak závažnou pomoc nám tento zřetel k Nadjá poskytuje, chceme-li porozumět sociálnímu chování lidí, např. problematice zpustnutí, ba i jaké praktické pokyny pro výchovu nám snad také může přinést. Bezpochyby hřeší takzvaná materialistická pojetí dějin tím, že tohoto činitele podceňují. Odbývají jej poznámkou, že "ideologie" lidí nejsou nic jiného než výsledek a nadstavbajejich ekonomických poměrů. To je pravda, ale velmi pravděpodobně ne pravda celá. Lidstvo nežije nikdy zcela v přítomnosti, v ideologiích Nadjá přežívá minulost, tradice rasy a národa, jež jen zvolna ustupuje vlivům přítomnosti a novým změnáon, a pokud působí skrze Nadjá, hraje v životě lidském mocnou úlohu, nezávislou na ekonomických poměrech. 370 Pokusil jsem se v roce 1921 použít rozlišení Já a Nadjá při studiu kolektivní psychologie. Dospěl jsem k takovémuto závěru: Kolektiv v psychologickém slova smyslu je spojení jednotlivců, kteří přejali tutéž osobu do svého Nadjá a na základě této shody se ve svém Já spolu ztotožnili. Platí to ovšem pouze pro davy, které mají určitého vůdce. Kdybychom měli víc takových aplikací, ztratil by pro nás pojem Nadjá poslední zbytky podivnosti a nadobro bychom se zbavili oné rozpačitosti, která se nás přece jenom pořád ještě zmocňuje, když se, zvyklí na onu podsvětní atmosféru, pohybujeme najednou v povrchovějších, vyšších vrstvách duševního aparátu. Nedomníváme se samozřejmě, že jsme rozlišením Nadjá vyřkli poslední slovo psychologie Já. Je to spíše pouhý začátek, ale v tomto případě není jen začátek těžký. Avšak nyní na nás čeká jiný úkol, abychom tak řekli, na opačném konci Já. Staví nás před něj jedno pozorování z analytické práce, pozorování, které je vlastně velmi staré. Jak se někdy stává, trvalo dosti dlouho, nežli jsme se odhodlali věnovat mu náležitou pozornost. Jak víte je vlastně celá psychoanalytická teorie založena na pozorování odporu, který klade nemocný, pokoušíme-li se mu obsah jeho nevědomí učinit vědomým. Objektivní známkou odporu je to, že ho náhle už nic nenapadá nebo že se jeho nápady značně vzdalují od tématu, které probíráme. Odpor může poznat i subjektivně podle toho, že má trapné pocity, když se k tématu blíží. Ale tato poslední známka může také chybět. Pak říkáme pacientovi, že z jeho chování soudíme, že

zaujímá právě stanovisko odporu, a on odpovídá, že o tom nic neví, že pozoruje pouze, že se mu nápady vybavují obtížněji. Ukáže se, že jsme měli pravdu, ale potom byl tedy nevědomý i jeho odpor, právě tak nevědomý, jako ony vytěsněné obsahy, které se snažíme odkrýt. Měli jsme si už dávno položit otázku: Z které části jeho duševního života vychází takový nevědomý odpor? Začátečník v psychoanalýze bude mít odpověď rychle po ruce: Je to právě odpor nevědomí. Odpověď dvojznačná a neupotřebitelná. Má-li to znamenat, že vychází z toho, co je vytěsněno, musíme říci: Jistěže ne! U vytěsněného musíme přece předpokládat spíše silný nápor, snahu prodrat se do vědomí. Odpor může být pouze projevem Já, jež kdysi ono vytěsnění provedlo a nyní je chce udržet. Tak jsme se na to také dříve vždycky dívali. Od té doby, co předpokládáme uvnitř Já zvláštní instanci, která zastupuje odmítavé a omezující požadavky, totiž Nadjá, můžeme říci, že vytěsnění je dílem tohoto Nadjá, že je provádí buť samo, nebo tento úkol přenechává Já, které poslouchá jeho příkazů. V případě, že si pacient v analýze svého odporu není vědom, jde tedy buď o to, že Já i Nadjá mohou ve velmi důležitých situacích pracovat nevědomě, nebo že určité části Já i ur~ité části Nadjá jsou nevědomé, což by bylo ještě významnější. V obou případech jsme nuceni vzít na vědomí poznání málo potěšitelné, že Já 371 (spolu s Nadjá) a vědomé nespadají vjedno, a právě tak nespadá vjedno ani vytěsněné a nevědomé. Dámy a pánové! Cítím, že bych se měl ve svém výkladu na chvilku zastavit, a doufám, že také tento krátký oddech uvítáte; ještě než budu pokračovat, chtěl bych se vám totiž omluvit. Přináším vám dodatky k úvodu do psychoanalýzy, který jsem začal před patnácti lety, a musím si při tom počínat, jako kdybyste se i vy během doby, která zatím uplynula, zabývali výhradně psychoanalýzou. Vím, že to je nepřiměřená domněnka, nemohu si však pomoci, nemohu postupovat jinak. Je to asi tím, že je vůbec velmi těžké zprostředkovat někomu, kdo sám není psychoanalytikem, poznatky psychoanalýzy. Věřte mi, že neradi vzbuzujeme zdání, jako bychom byli nějaký tajný spolek a pěstovali nějakou tajnou vědu. Ale přece jsme musili uznat a výslovně prohlásit, že nikdo nemá právo mluvit do psychoanalýzy, nezískal-li jisté zkušenosti, které lze získat jen analýzou vlastní osoby. Ve svých přednáškách před patnácti lety jsem se snažil vás ušetřit jistých spekulativních částí naší teorie, avšak právě na ty navazují nové poznatky, o nichž mám dnes hovořit. Vracím se ke svému tématu. Při řešení otázky, zda Já a Nadjá samo může být nevědomé či zda mohou pouze vyvolávat nevědomé účinky, jsme se z dobrých důvodů rozhodli pro první možnost. Ano, velké části Já i Nadjá mohou zůstat nevědomé, normálně také nevědomé jsou. To znamená, že člověk neví nic o jejich obsazích a je nutno vynaložit určitou námahu, abychom mu je učinili vědomými. Já a vědomé, vytěsněné a nevědomé opravdu nespadají vjedno. Cítíme, že musíme důkladně zrevidovat své stanovisko k problému: vědomí nevědomí. Nejprve se nám zdá, že bychom měli kritériu "vědomosti", jež se ukázalo tak nespolehlivé, přisoudit značně nižší hodnotu. Nejednali bychom však správně. Je to s ním jako s naším životem; nemá valnou cenu, ale je to vše, co máme. Bez pochodně, kterou představuje kvalita vědomí, bychom byli i v temnotách hlubinné psychologie ztraceni; můžeme se však pokusit nově se orientovat. Co máme nazývat vědomým, to není třeba vykládat, o tom není pochybností. Nejstarší a nejlepší význam slova "nevědomý" je význam deskriptivní; nevědomým nazýváme takový psychický pochod, jehož existenci musíme uznat, třeba proto, že ji vyvozujeme z jejích účinků, ale o kterém nic nevíme. Náš vztah k němu je pak týž jako k psychickému pochodu u

jiného člověka, pouze s tím rozdílem, že je právě jedním z našich vlastních psychických pochodů. Chceme-li to říci ještě přesněji, pak tuto větu ještě trochu pozměníme a řekneme, že nazýváme nějaký pochod nevědomým, jsme-li nuceni předpokládat, že je v této chvíli aktivován, ačkoli o něm v této chvíli nic nevíme. Toto omezení nám připomíná, že většina vědomých pochodů je vědomá jen krátký čas; velmibrzy se stávají latentními, mohou se však snadno stát opět vědomými. Mohli bychom také říci, že se staly nevědomými, kdyby bylo vůbec jisto, že ve stavu latence jsou ještě něčím psychickým. Až potud jsme se vlastně nedověděli nic nového, ani jsme nenabyli práva zavést do psychologie pojem nevědomí. Pak ale přichází ona nová zkušenost, kterou můžeme získat již na chybných úkonech. Chceme-li vysvětlit např. nějaké přeřeknutí, jsme nuceni předpokládat, že u onoho člověka vznikl určitý úmysl něco říci. Uhadujeme jej bezpečně z onoho narušení slovního projevu, tento úmysl se však neprosadil, byl tedy nevědomý. Když jej mluvčímu dodatečně sdělíme, může jej jako svůj vlastní úmysl také poznat, a v tom případě byl jen dočasně nevědomý; může jej však také popřít jako něco, co je mu cizí, a v tom případě byl tedy trvale nevědomý. Z této zkušenosti můžeme zpětně vyvodit, že máme právo prohlásit za nevědomé i to, co jsme označili jako latentní. Přihlížíme-li k těmto dynamickým poměrům, můžeme nyní rozlišovat dvojí nevědomé, jedno, které se přeměňuje ve vědomé snadno, za podmínek často se naskýtajících, a druhé, u něhož k této přeměně dochází nesnadno, jen po vynaložení značné námahy, a případně k ní nedojde vůbec nikdy. Abychom se vyhnuli dvojznačnosti a pochybnostem, zda míníme to či ono nevědomé, zda tohoto slova užíváme v deskriptivním či v dynamickém smyslu, použijme přípustného a jednoduchého výrazového rozlišení. Označíme to nevědomé, které je pouze latentní a snadno se tedy stává vědomým, jako předvědomé, a označení "nevědomé" vyhradíme pouze tomu, co je nevědomé v onom druhém smyslu. Máme nyní tři termíny: vědomé, předvědomé, nevědomé, s nimiž při popisování duševních jevů vystačíme. Tedy ještě jednou, v čistě deskriptivním smyslu je také předvědomé nevědomým, my je však takto neoznačujeme, leda ve zběžné formulaci, nebo jde-li nám o to, obhájit obecně existenci nevědomých pochodů v duševním životě. Přiznáte mi, doufám, že to zdaleka není tak zlé, a že se těchto termínů dá pohodlně užívat. Ano, ale bohužel byla psychoanalýza nucena dát slovu nevědomé ještě další, třetí smysl, a to ovšem způsobilo jakýsi zmatek. Pod novým a mocným dojmem poznání, že rozsáhlá a důležitá oblast duševního života se vědomí našeho Já normálně vymyká, takže pochody, které v ní probíhají, musíme uznat za nevědomé ve smyslu opravdu dynamickém, začali jsme termínu "nevědomé" užívat také v topickém či systematickém smyslu, začali jsme mluvit o systému předvědomí a nevědomí, o konfliktu Já se systémem nevědomí, a toto slovo nám označovalo stále více spíš určitou duševní provincii než určitou kvalitu duševna. Objev, sám o sobě celkem nepohodlný, že také některé části Já a Nadjá jsou v dynamickém smyslu nevědomé, přináší nám v této souvislosti jiné ulehčení, dovoluje nám odstranit jistou komplikaci. Vidíme, že nemáme právo označovat jako systém nevědomí duševní oblast cizí našemu Já, 373 poněvadž kvalita nevědomí není výlučným znakem této oblasti. Dobrá, nebudeme tedy už slova "nevědomí" užívat v systematickém smyslu a tomu, co jsme jím dosud označovali, dáme lepší jméno, které již nebude svádět k nedorozumění. V souladu s Nietzschem a na podnět G. Groddecka budeme mu napříště říkat Ono. Toto zájmeno dovede obzvlášť dobře vyjádřit hlavní rys této duševní oblasti, to, že je cizí našemu Já. Nadjá, Já a Ono jsou tedy tři říše, území, provincie, v něž rozkládáme duševní aparát člověka, a jejich vzájemnými vztahy se budeme nyní zabývat.

Dříve ale ještě malou vsuvku. Domnívám se, že nejste spokojeni, že tyto tři kvality, vědomé, nevědomé a předvědomé, a ony tři provincie duševního aparátu se nespojily v tři pokojné dvojice, a vidíte v tom jakýsi nedostatek našich výsledků. Myslím však, že by nás to nemělo mrzet, měli bychom si říci, že jsme neměli právo očekávat uspořádání tak hladké. Dovolte mi přirovnání. Pravda, přirovnání nemohou nic rozřešit, mohou však způsobit, že nám věci nepřipadají tak cizí. Představme si zemi s rozmanitě utvářeným povrchem, takže má postupně ráz pahorkatiny, roviny, jezernaté krajiny, a se smíšeným obyvatelstvem - bydlí tam Němci, Maďaři a Slováci, kteří mají také různá zaměstnání. Nuže, rozdělení by mohlo být takové, že na pahorkatině by bydlili Němci, pěstující dobytek, v rovině Maďaři pěstující obilí a víno a u jezer Slováci živící se rybolovem a pletením rákosí. Kdyby toto rozdělení bylo hladké a čisté, měl by z něho takový Wilson radost; bylo by také pohodlné při výkladu zeměpisu. Je však pravděpodobné, že tam najdete méně pořádku a více pomíšení, budete-li tou krajinou cestovat. Němci, Maďaři a Slováci tu žijí všude pohromadě, v pahorkatině jsou také pole, na rovině se také chová dobytek. Něco je ovšem takové, jak jste očekávali, neboť na horách se nedají chytat ryby, ve vodě neroste víno. Ano, onen obraz krajiny, s kterým jste tam už přišli, bude snad vcelku a zhruba odpovídat skutečnosti; ale v jednotlivostech se budete musit smířit s odchylkami. Pokud jde o Ono, jistě neočekáváte, že vám mimo toto nové jméno mohu povědět mnoho nového. Je to temná, nepřípustná část naší osobnosti; to málo, co o něm víme, jsme se dověděli studiem snové práce a tvorby neurotických příznaků a většina těchto poznatků je negativní povahy, lze je formulovat pouze v protikladu k Já. Pokoušíme se vystihnout Ono přirovnáními, označujeme je jako jakýsi chaos, kotel, v němž se různé vzruchy mísí v prudkém varu. Představujeme si, že na svém konci není ostře ohraničeno od oblasti somatické, přebírá odtud pudové potřeby, které v něm nalézají psychický výraz, nemůžeme však říci, jaký je jejich substrát. Je naplněno energií, jejímž zdrojem jsou pudy, nemá však žádnou organizaci, nevyvíjí žádnou jednotnou vůli, pouze snahu zajistit ukojení pudových potřeb v souladu s principem slasti. Pro pochody v této oblastineplatí logické zákony myšlení, především ne princip sporu. Protichůdná hnutí tu existují vedle sebe, aniž se navzájem ruší nebo zmenšují tím, že se jedno od druhého odečítá; nanejvýše se pod vládnoucím ekonomickým tlakem, který si vynucuje vybití nahromaděné energie, spojují v kompromisní výtvory. V oblasti Ono není nic, co by se mohlo srovnat s negací, také tu s překvapením zjišťujeme, že tu neplatí tvrzení filozofů, podle něhož prostor a čas jsou nezbytné formy našich duševních aktů. V oblasti Ono není nic, co by odpovídalo představě času, časový sled se tu vůbec neuznává, a co je nanejvýš pozoruhodné a nebylo dosud ve filozofickém myšlení patřične zhodnoceno, duševní pochod se tu s průběhem času nijak nemění. Toužebná hnutí, která nikdy nepřekročila hranice této oblasti, ale i dojmy které se pohroužily v Ono následkem vytěsnění, jsou potenciálně nesmrtelné a projevují se i po desetiletích stejně, jako kdyby se právě vyskytly poprvé. Mohou být uznány za něco minulého, znehodnoceny a zbaveny energie, kterou byly obsazeny, teprve když byly analytickou prací učiněny vědomými, a na tom se v neposlední míře zakládá i terapeutický účinek analytické léčby. Stále mám dojem, že jsme z tohoto zcela nepochybného faktu, že čas nic nemůže změnit na tom, co bylo vytěsněno, vytěžili pro svoji teorii příliš málo. Myslím, že se tu otvírá přístup k nejhlubším poznatkům. Bohužel ani já jsem se tu nedostal dále.

Je zřejmé, že Ono nezná hodnocení, žádné dobro ani zlo, žádnou morálku. Všechny pochody ovládá moment ekonomický, nebo chcete-li, kvantitativní, jenž je těsně spjat s principem slasti. Pudová obsazení, která si žádají energetického svodu, to je, myslíme, všechno, co lze v této oblasti najít. Zdá se dokonce, že energie těchto pudových hnutí je v jakémsi jiném stavu než v ostatních duševních oblastech, že je daleko pohyblivější a daleko snáze se svádí jinam, nebol' jinak by nedocházelo k oněm přesunům a zhuštěním, která jsou pro Ono tak příznačná a tak naprosto nepřihlížejí ke kvalitě toho, co je obsazováno a co bychom v oblasti Já označili jako představu. Co bychom za to dali, kdybychom těmto věcem lépe rozuměli! Vidíte už ostatně, že jsem s to charakterizovat Ono i jinými vlastnostmi než jenom tou, že je nevědomé, a poznáváte, že je možné, aby části Já a Nadjá byly nevědomé, aniž budou mít takovéto primitivní a iracionální rysy. Samotné Já, pokud se dá ohraničit proti sféře, kterou zaujímá Ono a Nadjá, lze nejsnáze charakterizovat, obrátíme-li pozornost na nejzazší povrchovou část duševního aparátu, kterou označujeme jako systém vnímání - vědomí (Vn-V). Tento systém je obrácen k vnějšímu světu, zprostředkuje jeho vnímání a v něm vzniká, právě při výkonu této funkce, fenomén vedomí. Je to smyslový orgán celého aparátu, vnímavý nejen pro poruchy zvnějška, nýbrž také pro ty, které přicházejí z nitra duševního života. Je sotva třeba ospravedlňovat pojetí, že Já je onou částí 375 oblasti Ono, která byla modifikována blízkostí a vlivem vnějšího světa a uzpůsobena k tomu, aby mohla přijímat podráždění a byla proti nim chráněna, takže lze tuto část srovnat s ochrannou vrstvou, kterou kolem sebe vytváří chomáček živé hmoty. Vztah k vnějšímu světu se stal pro Já rozhodujícím, vzalo na sebe úkol zastupovat pro Ono tento svět, pro jeho dobro, neboť bez zřetele na tento přemocný zevní svět by Ono ve svém slepém usilování o pudové ukojení neušlo záhubě. Aby splnilo tuto funkci, musí Já pozorovat zevní svět, ukládat ve vzpomínkových stopách svých vjemů jeho věrný obraz a stálou konfrontací s realitou vylučovat všechno, co se do tohoto obrazu vnějšího světa přimísilo z vnitřních podnětových zdrojů. Jako vykonavatel toho, co Ono požaduje, ovládá Já přístupy k motilitě, ale mezi potřebou a jednáním vytváří interval věnovaný myšlenkové práci, při níž zužitkovává vzpomínkové zbytky minulé zkušenosti. Takto zbavilo vlády princip slasti, který neomezeně ovládá pochody probíhající v oblasti Ono, a nahradilo jej principem reality, který slibuje více bezpečnosti a větší úspěch. Také vztah k času, vztah tak těžko popsatelný, zprostředkuje našemu Já systém vnímání; lze sotva pochybovat, že představa času vděčí za svůj vznik právě způsobu, jakým tento systém pracuje. Ale to, co Já a Ono především odlišuje, je zejména sklon Já k syntéze svých obsahů, k shrnutí a sjednocení svých duševních pochodů, neboť tento sklon Ono naprosto nevlastní. Až budeme později mluvit o úloze pudů v duševním životě, podaří se nám, doufám, ukázat, z čeho tento podstatný rys Já pramení. Jedině díky jemu vzniká onen vysoký stupeň organizace, jehož má Já zapotřebí při svých nejlepších výkonech. Vývoj Já vede od vnímání pudů k jejich ovládání, toho však Já dosahuje pouze tím způsobem, že to, co v něm reprezentuje pudy, vřazuje v širší celek, včleňuje v určitou souvislost. Máme-li se vyjádřit populárně, můžeme říci, že Já představuje v duševním životě rozum a rozvahu, Ono však nezkrocené vášně. Až dosud jsme vypočítávali světlé stránky Já, jeho přednosti a schopnosti; bude načase, podívat se také na jeho stíny. Já je přece jenom částí oblasti Ono, částí účelně pozměněnou blízkostí vnějšího světa, před jehož nebezpečím je nutno se chránit. Dynamicky je slabé, energii, kterou má, mu propůjčuje Ono a víme ledacos i o metodách, mohli bychom říci tricích, jimiž Já získává na jeho úkor další kvanta energie. K těm patří např. také identifikace s objekty, která se může týkat objektu už opuštěného nebo dosud obsazeného. O obsazování objektů rozhoduje svými pudovými nároky Ono. Tato obsazení má Já zprvu jen registrovat. Tím však, že se s objektem ztotožní, pokouší se pro Ono zaujmout místo objektu, chce na

sebe strhnout libido, kterým Ono disponuje. Slyšeli jsme již, že v průběhu života Já do sebe přijímá množství takových pozůstatků někdejších objektních obsazení. Vcelku musí provádět to, co si Ono přeje, a svůj úkolsplní, když zjistí, za jakých okolností může být těchto úmyslů nejlépe dosaženo. Poměr, v kterém jsou navzájem Já a Ono, bychom mohli přirovnat k poměru jezdce k jeho koni. Kůň dodává energii nutnou k pohybu, jezdec pak má tu výsadu, že určuje cíl a pohyb tohoto silného zvířete řídí. Ale pokud jde o Já a Ono, dochází příliš často k onomu nepříliš ideálnímu případu, že jezdec musí koně vést tam, kam kůň sám chce jít. Já se vyčlenilo ze sféry Ono a oddělilo se od jeho zbývající části odpory zajišťujícími vytěsnění. Avšak uvnitř oblasti Ono vytěsnění neexistuje. Vytěsněný obsah splývá s ostatními obsahy této oblasti. Přísloví nás varuje, abychom nesloužili zároveň dvěma pánům. Ubohému Já se vede ještě hůře, slouží třem přísným pánům a snaží se jejich nároky a požadavky uvést v soulad. Tyto nároky se napořád rozcházejí, zdají se často neslučitelné; nedivme se tedy, jestliže Já při svém úkolu tak často ztroskotá. Ti tři despotičtí páni jsou: vnější svět, Nadjá a Ono. Sledujeme-li, jak se Já namáhá, aby jim současně učinilo zadost, ba přímo: aby je všechny současně poslouchalo, nemůžeme litovat, že jsme toto Já personifikovali, že jsme z něho udělali jakousi zvláštní bytost. Cítí se ze tří stran tísněno, ohroženo trojím nebezpečím, na které v tísni reaguje v krajním případě vývinem úzkosti. To, že má svůj původ ve zkušenostech systému vnímání, předurčuje je, aby zastupovalo požadavky vnějšího světa, chce však také, aby i Ono v něm mohlo vidět věrného služebníka, chce zůstat ve shodě s ním, nabízet se mu za objekt, strhovat jeho libido na sebe. Ve snaze zprostředkovat mezi tím, co žádá Ono, a mezi realitou je často nuceno maskovat jeho nevědomé příkazy svými předvědomými racionalizacemi, ututlávat jeho konflikty s realitou, s diplomatickou neupřímností předstírat ohledy na realitu, i když Ono zůstalo nepoddajné a neústupné. Z druhé strany je na každém kroku pozoruje přísné Nadjá, které vnucuje jeho chování určité normy, aniž se ohlíží na potíže, které mu působí Ono i vnější svět, a neřídí-li se těmito normami, trestá je pocity méněcennosti a viny. Když je takto zároveň Ono pudí k činu, Nadjá je svírá a zevní realita je odráží zpět, Já zápolí, aby zmohlo svůj ekonomický úkol, a vytvořilo harmonii i mezi silami a vlivy, které působí v něm a na ně; a tu chápeme, proč tak často nemůžeme potlačit povzdech: Život není nic lehkého! Když pak Já musí doznat svou slabost, propuká v něm úzkost, reálná úzkost před vnějším světem, mravní úzkost před Nadjá, neurotická úzkost před silou vášní, které v sobě krývá Ono. Předkládám vám nenáročnou kresbičku, v níž jsem se pokusil znázornit tyto strukturální vztahy psychické osobnosti, jak jsem vám je právě vyložil. Jak vidíte, Nadjá se ponořuje v Ono; jakožto dědic oidipského komplexu je s ním přece důvěrně spjato; od systému vnímání je vzdálenější než Já. Ono se s vnějším světem stýká pouze prostřednictvím Já, alespoň v tomto schématu. Dnes ještě je zajisté těžko říci, do jaké míry je tato kresba 377 správná; v jednom bodě jistě správná není. Prostor, jejž zaujímá nevědomé Ono, by musil být nesrovnatelně větší než prostor, který zaujímá Já nebo předvědomí. Prosím, abyste sí to v myšlenkách opravili. A nyní na závěr těchto jistě namáhavých a snad ne zcela jasných výkladů ještě připomínku. Při tomto dělení osobnosti v Já, Nadjá a Ono si nebudete jistě představovat nějaké přesné hranice, jako jsou třeba hranice uměle vytyčené v politickém zeměpise. Zvláštní povahu

duševna nemohou vystihnout lineární kontury jako v kresbě nebo při primitivním malování, ale spíše splývající barevné skvrny jako u moderních malířů. To, co jsme zprvu rozčlenili, musíme pak zase nechat splynout. Nesuďte příliš přísně tento první pokus o znázornění duševna, které se dá tak těžko pojmově postihnout. Je velmi pravděpodobné, že se toto členění u různých osob v jednotlivostech utváří odlišně, je možné, že se v průběhu svého fungování samo mění a dočasně se odbourává. Zdá se, že to platí zejména o diferenciaci Já a Nadjá, fylogeneticky poslední a nejchoulostivější. Není pochyby, že tytéž proměny vyvolává i psychické onemocnění. Můžeme si také docela dobře představit, že se jistým mystickým praktikám může podařit normální vztahy mezi jednotlivými duševními oblastmi převrátit, takže pak např. vnímání může postihnout poměry v hlubokém Já a v oblasti Ono, které pro ně jinak byly nepřípustné. Dospěje-li se však touto cestou k oné poslední moudrostí, od níž je očekávána všechna spása, o tom můžeme klidně pochybovat. Nicméně připusťme, že první cíl, na nějž útočí psychoanalytická terapie, je podobný. Chce přece posílit Já, učinit je méně závislým na Nadjá, rozšířit jeho rozhled a přeorganizovat je tak, aby si mohlo přisvojit nové části oblasti, kterou ovládá Ono. Kde bylo Ono, má vyvstat Já. Je to kulturní práce asi jak vysoušení Zuiderského moře. XXXII. PREDNAŠKA Uzkost a pudový život Dámy a Pánové! Nebudete překvapeni, řeknu-li vám, že v našem pojetí úzkosti a základních pudů duševního života je mnoho nového, a nebudete se divit ani tomu, že v těchto stále otevřených problémech žádný z těchto nových poznatků neplatí za poslední slovo. Úmyslně mluvím přitom o pojetí. Stojíme tu před nejtěžšími úkoly, ale nesnáz neleží snad v nedostatečnosti našich pozorování, neboť ony záhady vznikají pro nás právě nad nejčastějšími a nejdůvěrněji známými jevy; nesnáz netkví ani v tom, že by nás podněcovaly k spekulacím příliš odlehlým; spekulativní zpracování hraje v této oblasti vůbec malou roli. Jde tu opravdu o pojetí, tj. o zavedení správných abstraktních představ, které by pozorovaný materiál uspořádaly a učinily průhledným. Úzkosti jsem již věnoval přednášku v předešlém kursu, dvacátou pátou. Musím krátce zopakovat její obsah. Řekli jsme, že úzkost je určitý afektivní stav, tedy spojení určitých pocitů přináležejících k řadě slast - strast s příslušnými svodovými inervacemi a jejich vjemy; že to je však pravděpodobně zároveň pozůstatek jisté významné události, dědičně v organismu zakotvený a přirovnatelný k hysterickému záchvatu, který se zakládá na individuálním prožitku. Uvažovali jsme o tom, že událostí, která zanechala takovou afektivní stopu, by mohl být proces porodu, při němž dochází k podobnému ovlivnění srdeční činnosti a dýchání jako při úzkosti, jenže toto ovlivnění tu má svůj účel. Prvotní úzkost by tedy byla toxická. Vyšli jsme pak z rozlišení mezi úzkostí reálnou a neurotickou, z nichž první se nám zdá být pochopitelnou reakcí na nebezpečí, tj. očekávané poškození zvnějška, kdežto druhá nám připadá naprosto záhadná, jakoby bezúčelná. Když jsme reálnou úzkost podrobili rozboru, zredukovala se nám na stav zvýšené smyslové pozornosti a motorického napětí, jejž nazýváme pohotovostí k úzkosti. Z té se pak vyvíjí úzkostná reakce. Její vyústění může být dvojí.

Buďto se vývin úzkosti, toto opakování starého traumatického zážitku, omezí na pouhý signál a pak se může zbývající reakce přizpůsobit nové nebezpečné situaci, vyústit v útěk či obranu; anebo starý mechanismus převládne, celá reakce se vyčerpá vývinem úzkosti, a pak tento afektivní stav vyvolá ochromení a je pro přítomnost neúčelný. 379 Potom jsme se obrátili k neurotické úzkosti a řekli, že ji pozorujeme v trojí situaci. Předně jako volně těkající, všeobecnou úzkostlivost, hotovou přichytit se každé nové možnosti, která se naskytne; to je tzv. očekávací úzkost, jak se vyskytuje např. v typické úzkostné neuróze. Za druhé jako úzkost pevně vázanou na určité představové obsahy v tzv. f o b i í c h, u nichž sice ještě můžeme poznat vztah k vnějšímu nebezpečí, ale úzkost, kterou vzbuzuje, musíme považovat za nesmírně přehnanou. Konečně za třetí úzkost při hysterii a jiných formách těžkých neuróz, která buďto doprovází symptomy, nebo vystupuje samostatně, jako záchvat nebo déle trvající stav, vždycky však bez patrného zdůvodnění vnějším nebezpečím. Potom jsme si položili dvě otázky: Čeho se člověk při neurotické úzkosti bojí? a druhou: Jak ji můžeme uvést v souvislost s reálnou úzkostí před vnějšími nebezpečími? Naše pátrání naprosto nebyla neúspěšná, došli jsme k několika důležitým poznatkům. Pokud jde o úzkostné očekávání, klinická zkušenost nás poučila, že souvisí pravidelně s hospodařením libidinózní energií v sexuálním životě. Nejobvyklej~í příčinou úzkostné neurózy je frustrované vzrušení. Libidinózní vzrušení je vyvoláno, ale není ukojeno, není upotřebeno; úzkostlivost pak nastupuje namísto tohoto libida odvedeného od svého cíle. Domníval jsem se dokonce, že mám právo říci, že se toto neukojené libido v úzkost přímo proměňuje. Některé zcela pravidelně se vyskytující fobie malých dětí podporovaly toto pojetí. Mnohé z nich jsou nám naprosto záhadné, jiné však se dají bezpečně vysvětlit, jako úzkost, kterou vyvolává samota, a úzkost před cizími osobami. Samota stejně jako cizí obličej vyvolávají touhu dítěte po matce, na kterou je zvyklé; toto libidinózní vzrušení nedokáže dítě ovládat, nesnáší je a přeměňuje je v úzkost. Tato dětská úzkost není tedy úzkostí reálnou, nýbrž musíme ji přiřadit k úzkosti neurotické. Dětské fobie a úzkostné očekávání při úzkostných neurózách nám dávají dva příklady, jak vzniká neurotická úzkost: přímou přeměnou libida. Hned poznáme ještě další mechanismus; ukáže se, že se od prvního mnoho neliší. Za úzkost při hysterii činíme totiž odpovědným pochod vytěsnění. Myslíme, že jej můžeme popsat úplněji nežli dříve, sledujeme-li zvlášť osud představy, jež má být vytěsněna, a zvlášť osud onoho libidinózního kvanta, jež na ní lpí. Vytěsněna, popřípadě k nepoznání znetvořena je představa; afekt, který se na ni váže, se však pravidelně proměňuje v úzkost, a to bez ohledu na to, jaký afekt to je, zda agrese či láska. Není pak podstatný rozdíl v tom, z jakého důvodu se určité kvantum libida stalo neupotřebitelným zda pro infantilní slabost Já jako v dětských fobiích, či následkem somatických procesů v sexuálním životě jako při úzkostné neuróze, nebo následkem vytěsnění jako u hysterie. Oba mechanismy vzniku neurotické úzkosti spadají tedy vlastně vjedno. 380 Toto zkoumání nás upozornilo na svrchovaně významný vztah mezi vývinem úzkosti a tvorbou symptomu, že se totiž oba tyto mechanismy navzájem zastupují a jeden může druhý nahradit. Při agorafobii bývá např. na počátku chorobopisu úzkostný záchvat, který se pacienta zmocnil na ulici. Ten by se opakoval pokaždé, kdykoli by opět šel po ulici. A tu tedy vytvoří nemocný symptom úzkosti z ulice, který můžeme také označit jako zábranu, funkční omezení Já, a tím si úzkostný záchvat ušetří. Opak můžeme vidět, když se do tvorby symptomu nějak vmísíme, k čemuž snadno dojde např. při nutkavých jednáních. Zabráníme-li

nemocnému, aby provedl svůj mycí obřad, dostane se do nesnesitelného stavu úzkosti, před nímž jej jeho symptom zřejmě chránil. Zdá se, že prvotní je vývin úzkosti a tvorba symptomu je druhotná, jako by symptomy byly vytvářeny, aby nemocného uchránily před propuknutím úzkostného stavu. A s tím souhlasí i to, že prvními neurózami dětského věku jsou fobie, stavy, na kterých tak jasně poznáváme, jak je počáteční vývin úzkosti vystřídán později tvorbou symptomu: dělá to na nás dojem, že tyto vztahy nám skýtají nejlepší přístup k pochopení neurotické úzkosti. Zároveň se nám také podařilo zodpovědět otázku, čeho se člověk při neurotické úzkosti bojí, a tak najít spojení mezi úzkostí neurotickou a reálnou. To, čeho se člověk bojí, je zřejmě vlastní libido. Rozdíl oproti situací při reálné úzkosti je dvojí, že totiž nebezpečí tu je vnitřní a nikoli vnější a že je nemocný vědomě nepoznává. U fobií poznáváme velmi jasně, jak se toto vnitřní nebezpečí proměňuje ve vnější, a jak se tedy neurotická úzkost přeměňuje ve zdánlivou úzkost reálnou. Abychom poměry, které bývají velmi složité, zjednodušili, předpokládejme, že se agorafob pravidelně bojí pokušení, jež v něm probouzejí různá setkání na ulici. Ve své fobii provede přesun a děsí se pak vnější situace. To mu přináší určitý zisk, neboť si představuje, že se takto může lépe uchránit. Před vnějším nebezpečím se můžeme zachránit útěkem, ale utéci vnitřnímu nebezpečí je dost těžké. Ke konci svých tehdejších přenášek o úzkosti jsem sám vyslovil názor, že tyto různé výsledky našeho zkoumání si sice navzájem neodporují, ale že přesto spolu nějak nesouhlasí. Úzkost představuje jakožto afektivní stav reprodukci nějaké dávné hrozivé události; úzkost slouží sebezáchově a je signálem nového nebezpečí; vzniká z libida, které se nějakým způsobem stalo nepoužitelným, např. i při pochodu vytěsnění; je vystřídávána tvorbou symptomu, jaksi psychicky vázána-cítíme, že tu něco chybí, co by z jednotlivých dílčích poznatků vytvořilo jednotu. Dámy a pánové! Ono rozložení duševní osobnosti v Nadjá, Já a Ono, o němž jsem vám přednášel posledně, vnutilo nám novou orientaci i pokud jde o problém úzkostí. Větou, že Jáje;ediným sídlem úzkosti, že jenom Já může vytvářet a pociťovat úzkost, zaujali jsme nové, pevné stanovisko, 381 z něhož se mnohé vztahy jeví jinak. A opravdu bychom nevěděli, co by to mělo mít za smysl mluvit o nějaké "úzkosti Onoho" nebo připisovat Nadjá schopnost úzkostlivosti. Naproti tomu jsme přijali jako vítanou shodu, že tři hlavní druhy úzkosti, úzkost reálná, neurotická a úzkost mravní, se dají tak nenásilně uvést ve vztah ke trojí závislosti Já: na vnějším světě, na oblasti Ono a na Nadjá. S tímto novým pojetím vystoupila do popředí i funkce úzkosti jako signálu ohlašujícího nebezpečnou situaci, funkce, která nám již dříve nebyla cizí; otázka, z jaké látky se vytváří úzkost, pozbyla zajímavosti, a vztahy mezi reálnou a neurotickou úzkostí se překvapujícím způsobem vyjasnily a zjednodušily. Zasluhuje ostatně povšimnutí, že zdánlivě komplikovaným případům vzniku úzkosti nyní rozumíme lépe než těm, které bývají považovány za jednoduché. Zkoumali jsme totiž nedávno, jak vzniká úzkost u jistých fobií, které počítáme k úzkostné hysterii, a volili jsme takové případy, ve kterých šlo o typické vytěsnění přání patřících k oidipskému komplexu. Podle svého očekávání byli bychom měli shledat, že se tu následkem vytěsnění přeměňuje v úzkost libidinózní obsazení mateřského objektu a symptomatický výraz této úzkosti se pak dodatečně váže na objekt nahrazující otce. Nemohu vám předvést krok za krokem, jak jsme při tomto zkoumání postupovali, stačí, že překvapující výsledek byl pravým opakem našeho očekávání. Ne vytěsnění vytváří úzkost, nýbrž úzkost je tu dříve, to úzkost vyvolává vytěsnění! Ale jaká to může být úzkost? Jedině úzkost před hrozícím

nebezpečím zvenčí, tedy úzkost reálná. Je pravda, hoch pociťuje úzkost z nároků svého libida, v tomto případě z lásky ke své matce, je to tedy skutečně případ neurotické úzkosti. Avšak tato zamilovanost se mu jeví vnitřním nebezpečím, jemuž musí uniknout tím, že se tohoto objektu vzdá, jen proto, poněvadž vyvolává vnější nebezpečí. A ve všech případech, které zkoumáme, dospíváme k témuž výsledku. Přiznejme se, nebyli jsme připraveni na to, že vnitřní pudové nebezpečí se nakonec bude jevit jako podmínka a příprava vnější, reálné nebezpečné situace. Ještě jsme ale vůbec neřekli, co je oním reálným nebezpečím, jehož se dítě bojí jako následku své zamilovanosti do matky. Je to potrestání kastrací, ztráta vlastního údu. Namítnete přirozeně, že to není přece žádné reálné nebezpečí. Nekastrujeme přece chlapce, protože jsou v období oidipského komplexu zamilováni do matky. Tak lehce se to však odbýt nedá. Především nezáleží na tom, zda se kastrace skutečně provádí; rozhodující je to, že jde o nebezpečí hrozící zvnějška a že dítě v ně věří. Jakýsi důvod pro to má, nebol' se mu dost často v jeho falickém období, v době jeho rané onanie, uříznutím údu hrozivá a narážky na tento trest byly u něho nejspíš pravidelně posilovány i fylogeneticky. Domníváme se, že v pravěku lidské rodiny žárlivý a krutý otec skutečně kastroval dorůstající hochy a že v obřízce, která u primitivů bývá tak často součástí rituálu,jímž jsou jinoši přijímáni mezi muže, lze rozpoznat zbytek této kastrace. Uvědomujeme si, jak daleko se tím odchylujeme do všeobecného názoru, ale musíme stát na tom, že kastrační úzkost je jednou z nejčastějších a nejsilnějších hybných sil vytěsnění a tím i vzniku neuróz. Analýzy případů, kde u chlapců byla provedena ne sice kastrace, ale obřízka ja~Co terapeutický zásah nebo trest za onanii, což se v angloamerické společnosti nestávalo nijak vzácně, dotvrdily naše přesvědčení zcela bezpečně. Bylo by velmi lákavé věnovat na tomto místě podrobnější pozornost kastračnímu komplexu, zůstaňme však u svého tématu. Kastrační úzkost není přirozeně jediným motivem vytěsnění, u žen k ní přece není žádný podklad, takže ženy sice mají kastrační komplex, nemohou však mít kastrační úzkost. Místo ní nastupuje u druhého pohlaví úzkost ze ztráty lásky, která zřejmě navazuje na úzkost pociťovanou kojencem, když pohřešuje matku. Chápete, jakou reálnou nebezpečnou situaci tato úzkost ohlašuje. Je-li matka nepřítomna nebo odepřela-li dítěti svou lásku, není si již jisto ukojením svých potřeb a je případně vystaveno svrchovaně trapným pocitům napětí. Nelze ani vyloučit, že tyto podmínky úzkosti v podstatě opakují situaci prvotní úzkosti porodní, která přece také znamenala odloučení dítěte od matky. Budete-li sledovat myšlenkový pochod F e r e n c z i h o, můžete k této řadě připojit dokonce i kastrační úzkost, neboť ztráta mužského údu znemožňuje přece opětné spojení s matkou nebo s nějakou náhradou za ni v sexuálním aktu. Mimochodem připomínám, že tak častá fantazie o návratu do matčina těla je právě náhražkou tohoto přání koltu. Naskýtalo by se tu ještě tolik zajímavých věcí a překvapujících souvislostí, nemohu však překročit rámec úvodu do psychoanalýzy, jenom vás ještě upozorním, jak se zde přes psychologické mezičlánky dostáváme až k skutečnostem biologickým. Otto R a n ko v i , jemuž psychoanalýza vděčí za mnoho krásných příspěvků, připadá i zásluha, že zdůraznil význam porodu a odloučení od matky. Shledali jsme ovšem všichni, že není možno přijmout krajní důsledky, které z tohoto momentu vyvodil pro teorii neuróz, a dokonce i pro analytickou terapii. Jádro jeho teorie, že totiž úzkostný zážitek porodní je vzorem všech pozdějších nebezpečných situací, existovalo již před ním. Zdržíme-li se u těchto situací, můžeme říci, že vlastně každému stupni vývoje přísluší určitá podmínka úzkosti, a tedy určitá nebezpečná situace. Nebezpečí psychické bezmocnosti odpovídá stadiu nezralosti Já, nebezpečí ztráty objektu (ztráty lásky) odpovídá nesamostatnosti prvých dětských let, kastrační nebezpečí fázi falické, a konečně úzkost z Nadjá, které připadá zvláštní

postavení, odpovídá době latence. S postupujícím vývojem mají staré podmínky úzkosti odpadnout, poněvadž příslušné nebezpečné situace zesílením já pozbývají význam. To se však děje jen velmi nedokonale. Mnoho lidí nedovede překonat úzkost před ztrátou lásky, nikdy 383 se nestanou dostatečně nezávislí na lásce jiných, a uchovávají si v tomto bodě svůj infantilní postoj. Úzkost z Nadjá nemá normálně nikdy zániknout, poněvadž je v sociálních vztazích jakožto úzkost svědomí nepostradatelná, a jedinec se může jen velmi vzácně stát nezávislým na lidském společenství. Některé ze starých nebezpečných situací se dovedou také udržet i v pozdější době tím, že příslušné podmínky úzkosti v souladu s ní pozměňují. Tak se např. udržuje nebezpečí kastrace pod maskou syfilidofobie. Dospělý člověk sice ví, že povolování sexuálním choutkám se již netrestá kastrací, zato se ale dověděl, že taková pudová nezávaznost nese s sebou hrozbu těžkých onemocnění. Není pochyby, že osoby, jež nazýváme neurotiky, zůstávají infantilní ve svém chování vůči nebezpečí, neboť nepřekonaly dávno odbyté podmínky úzkosti. Přijměme to jako faktický příspěvek k charakteristice neurotiků; proč tomu tak je, nedá se tak rychle povědět. Doufám, že jste neztratili přehled a že ještě víte, že se právě zabýváme zkoumáním vztahů mezi úzkostí a vytěsněním. Nově jsme se přitom dověděli dvě věci, předně, že vytěsnění je vyvoláváno úzkostí a ne naopak, jak jsme myslili, a že obávaná pudová situace je v základě důsledkem nebezpečné situace vnější. Další otázka zní: Jak si teď představujeme pochod vytěsnění, k němuž dochází vlivem úzkosti? Myslím, že takto: Já pozoruje, že uspokojení ozývajícího se pudového nároku by vyvolalo jednu z těch nebezpečných situací, na něž si tak dobře vzpomíná. Musí tudíž toto pudové obsazení nějak potlačit, zrušit, učinit bezmocným. Víme, že se mu tento úkol podaří, je-li silné a jestliže ono pudové hnutí vřadilo do své organizace. V případě vytěsnění mají se však věci tak, že pudové hnutí patří do oblasti Ono a Já se cítí slabé. Tu si pomáhá technikou, která je v podstatě totožná s technikou normálního myšlení. Myšlení je akce zkusmo prováděná s malými kvanty energie, asi jako když vojevůdce posunuje po mapě figurky, dříve než vyšle do pole své pluky. Já tedy předjímá ukojení povážlivého pudového hnutí a dovolí mu reprodukovat strastné pocity, kterými se ohlašuje nebezpečná situace. Tím je uveden v chod automatismus principu slasti a strasti a ten pak provede vytěsnění nebezpečného pudového hnutí. Stát! zvoláte; zde vás už nemůžeme sledovat! Máte pravdu, musím zprvu ještě leccos připojit, nežli se vám to bude moci zdát přijatelné. Nejprve přiznání, že jsem se pokusil přeložit do řeči našeho normálního myšlení to, co ve skutečnosti je pochodem jistě nikoli vědomým nebo podvědomým nýbrž probíhajícím mezi jednotlivými kvanty energie na nějakém substrátu, který si nedovedeme představit. To však není námitka nijak závažná; jinak si přece počínat nelze. Důležitější je, abychom jasně rozlišili, co se při vytěsnění děje v Já a co v oblasti Ono. Co dělá Já, jsme právě řekli. Použije jakéhosi zkusmého obsazení a signálem úzkostiprobudí automatismus slasti a strasti. Pak může dojít k několika různým reakcím, které se mohou také navzájem smísit a účastnit se různým podílem. Buď se úzkostný záchvat plně vyvine a Já se od závadného podnětu zcela odvrátí, nebo proti němu postaví místo zkusmého obsazení protiobsazení a to se spojí s energií vytěsněného hnutí, aby vytvořilo symptom, případně je včeleněno do já jako reaktivní výtvor, jako zesílení určitých dispozic, jako trvalá změna. Čím více se vývin úzkosti může omezit jen na pouhý signál, tím více vynaloží Já na obranné akce, které v podstatě znamenají jakousi psychickou vazbu vytěsněného, a tím více se také

tento pochod blíží normálnímu zpracování, i když s ním jistě není nikdy totožný. Zde se mimochodem okamžik zdržíme. Jistě jste už sami připustili, že ta nesnadno definovatelná věc, kterou nazýváme c h a r akt ere m , spadá veskrze do sféry Já. Postihli jsme již ledacos, co tento charakter vytváří. Především je to vtělení ranější rodičovské instance jakožto Nadjá, což představuje jistě nejzávažnější, rozhodující část charakteru; potom je to ztotožnění s oběma rodiči, jak se jeví v pozdější době, a s jinými vlivnými osobami a rovněž identifikace, které se uchovávají jako pozůstatky opuštěných objektivních vztahů. Připojme ještě jako příspěvky, které při utváření charakteru nikdy nechybějí, reaktivní výtvory, které Já získává nejprve vytěsňováním, později normálnějšími prostředky, odmítnutím nežádoucích pudových hnutí. Nyní se vraťme a podívejme se na Ono. Co se při vytěsnění děje s pudovým hnutím, proti němuž Já bojuje, nelze již tak snadno uhodnout. Jde nám přece hlavně o to, co se děje s energií, s libidinózním nábojem tohoto vzruchu, jak je jí použito? Vzpomínáte si, že jsme se dříve domnívali, že právě ona se vytěsněním přeměňuje v úzkost. To si již netroufám tvrdit; odpovíme spíše skromně: pravděpodobně nemá vždycky stejný osud. Patrně existuje nějaký úzký vztah mezi pochodem, k němuž dochází v Já, a mezi tím, co se v oblasti Ono děje s vytěsněným hnutím, a tento vztah by bylo třeba poznat. Když jsme totiž při vytěsnění začali počítat se zásahem principu slasti a strasti, který je probuzen signálem úzkosti, mění se tím i naše očekávání, pokud jde o další proces. Tento princip řídí pochody v oblasti Ono zcela neomezeně. Můžeme počítat s tím, že podrobí ono pudové hnutí pronikavým změnám. Jsme připraveni na to, že výsledky vytěsnění budou velmi různé, více nebo méně dalekosáhlé. V některých případech může vytěsněné pudové hnutí podržet své libidinózní obsazení, může v oblasti Ono existovat dál beze změny, i když pod neustálým tlakem Já. Jindy, jak se zdá, je úplně likvidováno, přičemž jeho libido je definitivně převedeno v jiné dráhy. Řekl bych, že se tak děje při normálním vyřízení oidipského komplexu, který tudíž v tomto žádoucím případě není prostě vytěsněn, nýbrž likvidován i v oblasti Ono. Klinická zkušenost nám dále ukázala, že v mnohých případech dochází místo 385 obvyklého výsledku vytěsnění k degradaci libida, k regresi jeho organizace na nějaký ranější stupeň. To se ovšem může stát jen v oblasti Ono a stane se tak pouze pod vlivem téhož konfliktu, k němuž je úzkostný signál úvodem. Nejnápadnějším příkladem tohoto druhu je nutkavá neuróza, při níž se spoluúčastní regrese libida i vytěsnění. Dámy a pánové! Obávám se, že se vám tyto vývody budou zdát těžko pochopitelné a uhodnete, že jsem věc nevyložil vyčerpávajícím způsobem. Lituji, že jsem musil vyvolat vaši nespokojenost. Nemohu si však stanovit jiný cíl, než abych vám naznačil, jakého druhu jsou asi výsledky, k nimž jsme dospěli, a jaké potíže jsme musili překonávat při jejich zpracování. Čím hlouběji vnikáme do studia duševních pochodů, tím více poznáváme, jak jsou bohaté a spletité. Mnohá jednoduchá formule, která se nám zpočátku zdála vyhovovat, ukázala se později nedostatečnou. Neúnavně je pozměňujeme a zlepšujeme. V přednášce o teorii snu jsem vás zavedl do oblasti, v níž po patnáct let sotva došlo k nějakému novému objevu; zde, kde pojednáváme o úzkosti, vidíte všechno v ustavičném pohybu a změně. Tyto nové věci nebyly také ještě důkladně propracovány, a možná že i proto je tak obtížné je vyložit. Vydržte, brzy budeme moci téma úzkosti opustit; netvrdím, že s ním pak budeme vyrovnáni k naší plné spokojenosti. Doufejme, že jsme však postoupili přece o krok kupředu. A cestou jsme získali leckterý nový poznatek. Tak nás také nyní studium úzkosti vede k tomu, abychom ke svému vylíčení Já připojili nový rys. Řekli jsme, že Já je slabé proti tomu, co požaduje Ono, že je jeho věrným služebníkem, který se snaží provádět jeho rozkazy, plnit jeho přání. Nepomýšlíme na to vzít toto tvrzení zpátky. Z druhé strany je však toto Já přece jen lépe organizovaná část oblasti

Ono, část zaměřená k realitě. Nesmíme odlišnost obou příliš přehánět, také nás nesmí překvapit, kdyby někdy i Já mělo vliv na pochody probíhající v oblasti Ono. Myslím, že Já vykonává tento vliv tím, že signálem úzkosti uvádí v činnost onen téměř všemocný princip slasti a strasti. Ovšem hned nato ukazuje opět svou slabost, nebot aktem vytěsnění se vzdává části své organizace, musí připustit, aby vytěsněné pudové hnutí se trvale vymklo jeho vlivu. A nyní pouze ještě jednu poznámku k problému úzkosti! Neurotická úzkost se nám pod rukama proměnila v reálnou, v úzkost z určitých vnějších nebezpečných situací. Při tom však nemůže zůstat, musíme učinit další krok, který však bude krokem zpět. Chtěli bychom vědět, co vlastně je na takové nebezpečné situaci nebezpečné a obávané? Zřejmě ne objektivní poškození vlastní osoby, které by přece psychologicky nemusilo vůbec nic znamenat, nýbrž následky, které tato situace způsobí v duševním životě. Např. porod, náš vzor pro stav úzkosti, může přece sotva platit za poškození, i když při něm nebezpečí nějakého poškození může být. Na porodu jako na každé nebezpečné situaci je podstatné to, žev duševním životě vyvolává stav napjatého vzrušení, které pociťujeme jako strast a jež nemůžeme zvládnout odreagováním. Nazveme-li takový stav, o nějž ztroskotává námaha principu slasti, traumatickým momentem, dospěli jsme přes řadu: neurotická úzkost reálná úzkost - nebezpečná situace k prosté větě: to, čeho se obáváme, předmět naší úzkosti, je pokaždé objevení se traumatického momentu, který nemůže být vyřízen podle normy principu slasti. Hned chápeme, že sám princip slasti, kterým jsme byli přírodou vybaveni, nás ještě nezajišťuje proti objektivním poškozením, nýbrž pouze proti určitému poškození naší psychické ekonomie. Od principu slasti k pudu sebezáchovy je ještě daleká cesta, chybí ještě mnoho k tomu, aby se záměry obou od počátku kryly. Vidíme ale také ještě něco jiného; možná, že právě v tom je řešení, které hledáme. Zde všude jde totiž o otázku relativních kvantit. Jenom velikost úhrnného vzrušení dělá z dojmu traumatický moment, ochromuje působení principu slasti, dává nebezpečné situaci její význam. A je-li tomu tak, dají-li se tyto záhady tak střízlivě vysvětlit, proč by nebylo možné, že k takovým traumatickým momentům dochází v duševním životě beze všeho vztahu k předpokládaným nebezpečným situacím, kdy tedy úzkost není buzena jako signál, nýbrž vzniká nově a je motivována něčím zcela čerstvým? Klinická zkušenost potvrzuje zcela určitě, že tomu tak skutečně je. Pouze při pozdějších vytěsněních lze pozorovat mechanismus, který jsme popsali, kdy úzkost je probuzena jako signál dřívější nebezpečné situace; první a původní vytěsnění vznikají přímo při střetnutí Já s příliš velikým libidinózním nárokem z traumatických momentů a svou úzkost si nově vytvářejí, ovšem podle vzoru porodu. Totéž platí nejspíš i o vývinu úzkostí při úzkostné neuróze, který je vyvolán somatickým narušením sexuální funkce. Že se přitom v úzkost přeměňuje samo libido, nebudeme již tvrdit. Ale proti takovémuto dvojímu původu úzkosti - jednou jako přímého následku traumatického momentu, po druhé jako signálu, že hrozí opakování takového momentu - nevidím žádných námitek. Dámy a pánové! Jste jistě rádi, že již neuslyšíte nic o úzkosti. Ale nebude vám to nic platné, nepřijde nic lepšího. Umínil jsem si zavést vás dnes ještě do oblasti teorie libida čili nauky o pudech, kde rovněž ledacos dostalo novou podobu. Nechci říci, že jsme tu učinili velké pokroky, takže by vám jejich poznání stálo za jakoukoli námahu. Ne, je to pole, na němž s námahou zápasíme o orientaci a nové náhledy. Máte být pouze svědky našeho úsilí. Také zde se musím vrátit k mnohým věcem, které jsem vám přednesl již dříve.

Nauka o pudech je takříkajíc naší mytologií. Pudy jsou mýtické bytosti, velkolepé ve své neurčitosti. Ve své práci je nesmíme ani na okamžik pustit ze zřetele a přitom nejsme nikdy jisti, že je vidíme dost ostře. Víte, jak se populární myšlení s pudy vyrovnává. Předpokládá tolik a tak různorodých 387 pudů, kolik jich právě potřebuje, pud uplatňovací, napodobovací, hravý, společenský a mnoho podobných. Jsou jaksi přijaty, každému je přidělena zvláštní práce a pak jsou zase propuštěny. Vždycky jsme tušili, že se za těmi četnými malými vypůjčenými pudy skrývá něco vážného a mocného, k čemu bychom se byli rádi opatrně přiblížili. Náš první krok byl dosti skromný. Rekli jsme si, že se patrně nezmýlíme, rozlišíme-li nejprve dva hlavní pudy, dva druhy nebo skupiny pudů, v souhlase s oběma velkými potřebami člověka: hladem a láskou. Třebaže jinak hájíme tak žárlivě nezávislost psychologie na každé jiné vědě, zde přece stojíme ve stínu neotřesitelné biologické skutečnosti, že živý jedinec slouží dvěma cílům, cíli sebezáchovy a zachování druhu, jež se zdají být na sobě nezávislé, které pokud víme nebyly ještě odvozeny ze společného kořene, a jejichž zájmy si ve zvířecím životě často odporují. Jde tu vlastně o biologickou psychologii, studujeme psychické průvodní jevy biologických pochodů. Jako zástupci tohoto pojetí vešly do psychoanalýzy "jáské pudy" a "pudy sexuální". K prvním jsme počítali všechno, co se týče zachování, uplatnění a zvětšení vlastní osoby. Druhým jsme musili přisoudit onu bohatou rozmanitost, kterou nás u nich nutí předpokládat infantilní a perverzní sexuální život. Poněvadž jsme při zkoumání neuróz poznali Já jako moc omezující a vytěsňující, kdežto sexuální hnutí pak jako to, co je omezováno a vytěsňováno, myslili jsme, že jsme vyhmátli nejen rozdíl, nýbrž také konflikt obou pudových skupin. Studovali jsme nejprve sexuální pudy, jejichž energii jsme označili jako "libido". Na nich jsme se pokoušeli ujasnit si své představy o tom, co je pud a co mu smíme připisovat. Zde se dostává k slovu teorie libida. Pud se tedy liší od podráždění tím, že pochází z podnětových zdrojů uvnitř těla, že působí jako konstantní síla a že mu člověk nemůže uniknout útěkem, jako je to možné při vnějším podráždění. U pudu můžeme rozeznávat zdroj, objekt a cíl. Zdrojem je stav tělesného podráždění, cílem pak odstranění tohoto podráždění, na cestě od zdroje k cíli se pud projevuje jako psychicky účinná síla. Představujeme si jej jako jisté kvantum energie, které pudí určitým směrem. Toto puzení mu dalo i jméno: pud. Mluví se o aktivních a o pasivních pudech, správněji by se mělo říkat: o aktivních a pasivních pudových cílech; také pro dosažení pasivního cíle je třeba vyvinout určitou aktivitu. Cíle může být dosaženo na vlastním těle, zpravidla je tu však nějaký vnější objekt, na němž pud dosahuje svého vnějšího cíle; jeho vnitřním cílem zůstává přitom vždycky ona tělesná změna, jež je pociťována jako ukojení. Jestli vztah k určitému somatickému zdroji dává pudu nějaký specifický charakter a jaký charakter to pak tedy je, to nám dosud není zřejmé. Že se pudová hnutí z jednoho zdroje přimykají k hnutím z jiných zdrojů a sdílejí jejich další osud, že pudové uspokojení může být vůbec nahrazeno jiným, to jsou nepochybná faktadoložená svědectvím analytické zkušenosti. Přiznejme se jen, že jim příliš dobře nerozumíme. Také vztah pudu k cíli a k objektu připouští obměny, jak cíl, tak i objekt může být vyměněn za jiný, přičemž vztah k objektu je ovšem uvolnitelnější. Jistý způsob modifikace cíle a výměny objektu, závažný z hlediska našeho sociálního hodnocení, označujeme slovem sublimace. Mimoto máme ještě důvod rozlišovat pudy s potlačeným cílem, pudová hnutí z dobře známých zdrojů a s cílem původně jednoznačným, jež se však na cestě k ukojení zastavují, takže dochází k trvalému obsazení objektu a k setrvání toužebné tendence. Takový je např. vztah něžné lásky, jenž nepochybně pramení ze zdrojů potřeby sexuální, a pravidelně se přitom jejího ukojení vzdává.

Vidíte, jak mnoho z vlastností a osudů pudů je ještě mimo dosah našeho chápání; zde bychom se měli zmínit také o onom rozdílu, který lze pozorovat mezi pudy sexuálními a sebezáchovnými a který by byl teoreticky svrchovaně významný, kdyby se týkal celé skupiny. Sexuální pudy jsou nápadné svou tvárností, schopností měnit cíl a navzájem se zastupovat, neboť jedno pudové ukojení může být nahrazeno jiným, i tím, že připouštějí, aby ukojení bylo odsunuto, což je dobře vidět právě na příkladu pudů s potlačeným cílem. U sebezáchovných pudů bychom řekli, že takové vlastnosti nemají, že jsou poddajné a nepřipouštějí, aby ukojení bylo odsunuto, že jejich naléhavost je zcela jiná a že mají zcela jiný poměr k vytěsnění i k úzkosti. Avšak další úvaha nám říká, že takové výjimečné postavení nemají všechny jáské pudy, pouze hlad a žízeň, a že je zřejmě podmíněno nějakou zvláštní povahou jejich pudových zdrojů. Z velké části vyplývá tento klamný dojem i z toho, že jsme nepřihlíželi zvlášť k tomu, jakým způsobem se pudová hnutí přihlížející původně k oblasti Ono mění vlivem organizovaného Já. Na pevnější půdě se ocitáme, když zkoumáme, jakým způsobem slouží pudový život sexuální funkci. Zde jsme dospěli k rozhodujícím poznatkům, které vám také již nejsou nové. Nuže, není tomu tak, že bychom rozpoznali jeden sexuální pud, který je od počátku nositelem úsilí směřujícího k cíli sexuální funkce, k spojení obou pohlavních buněk. Vidíme tu naopak velký počet dílčích pudů, týkajících se různých míst a oblastí těla, pudů, které usilují o ukojení celkem nezávisle na sobě a toto ukojení nacházejí v něčem, co bychom mohli označit orgánovou slast. Pohlavní ústrojí představuje nejpozdnější z těchto erotogenních oblastí a zde už orgánovou slast bude nutno právem označit jako slast s e x u á I n í . Do konečné organizace sexuální funkce nejsou však zahrnuta všechna tato hnutí usilující o slast. Mnohá z nich budou vytěsněním nebo jiným způsobem vyloučena jako nepotřebná, některá budou oním pozoruhodným způsobem, o němž jsme se právě zmínili, odvrácená od svého cíle a bude jich použito k posílení jiných hnutí, jiná si konečně podrží vedlejší roli, uplatní se při sexuální předehře a budou vyvolávat přípravnou slast. 389 Slyšeli jste už, že v tomto dlouhotrvajícím vývoji lze rozeznat několikeré fáze předběžné organizace, a dověděli jste se už také, jak z této historie sexuální funkce lze vysvětlit její případné úchylky a deformace. První ztěchto pregenitálních fází nazýváme orální, poněvadžvsouladuse způsobem, jakým kojenec přijímá potravu, je i to, co lze právem označit jako sexuální aktivitu tohoto životního období, ovládáno erotogenní oblastí ústní. Na dalším stupni vystupují do popředí impulsy sadistické a anální, jistě v souvislosti s růstem zubů, se zesílením svalstva a s postupným ovládnutím funkcí sfinkteru. Právě o tomto nápadném vývojovém stupni jsme se dověděli mnoho zajímavých jednotlivostí. Jako třetí se objevuje fáze falická, v níž mužský úd a to, co mu odpovídá u děvčátka, dosahuje u obou pohlaví významu, který už nelze přehlížet. Název genitální fáze jsme vyhradili konečné sexuální organizaci, jež se ustavuje po pubertě a v níž ženské pohlavní ústrojí teprve dosahuje onoho uznání, jež si mužské pohlavní ústrojí získalo už dávno předtím. Až potud je to všechno jen ochuzené opakování. A nemyslete si, že snad všechno to, o čem jsem se tentokrát nezmínil, už přestalo platit. Toto opakování bylo nutné, abych na ně mohl navázat sdělením o pokroku v našich poznatcích. Můžeme se pochlubit, že právě o raných organizacích libida jsme se dověděli mnoho nového a že jsme význam toho, co už jsme znali, jasněji pochopili; chci vám to ukázat alespoň na několika příkladech. V r. 1924 ukázal Ab ra h a m , že u fáze sadisticko-anální můžeme rozlišit dva stupně. Na prvním převládají

destruktivní tendence k ničení a ztrácení, na pozdějším pak tendence k držení a vlastnění, které mají už k objektu příznivější vztah. Uprostřed této fáze vystupuje tudíž poprvé zřetel k objektu jakožto předchůdce pozdějšího erotického obsazení. Taková pododdělení jsme oprávněni předpokládat právě tak i u první fáze, fáze orální. Na prvním jejím stupni jde jen o orální inkorporaci a ve vztahu k objektu, matčinu prsu, chybí jakákoli ambivalence. Druhý stupeň, který se vyznačuje tím, že dítě začíná kousat, může být označen jako orálně sadistický; zde se poprvé objevují projevy ambivalence, které se pak v další fázi, sadistickoanální, stávají mnohem zřetelnějšími. Význam těchto nových rozlišení vynikne zejména, když se u určitých neuróz - u nutkavé neurózy, u melancholie - pokoušíme zjistit, na kterých místech ve vývoji libida k nim vzniká dispozice. Připomeňme si v této souvislosti, co jsme se dověděli o vztahu mezi fixací libida, dispozicí a regresí. V našem stanovisku k těmto fázím organizace libida vůbec došlo k jistému posunu. Jestliže jsme dříve především zdůrazňovali, jak každá z nich zaniká a je vystřídána další, je dnes naše pozornost soustředěna především na skutečnosti, které nám ukazují, kolik z každé předchozí fáze zůstává vedle pozdějších formací a v jejich pozadí zachováno a má paktrvalý odraz v hospodaření libidem a v povaze osoby. Ještě významnější byly výzkumy, které nás poučily, jak často dochází za patologických podmínek k regresím na předešlé fáze a že určité regrese jsou pro určité nemoci charakteristické. Avšak to zde nemohu probírat; patří to do speciální psychologie neuróz. Různé přeměny pudů a podobné procesy jsme mohli studovat zvláště na anální erotice, na vzrušeních vycházejících z erotogenní oblasti řitní, a tu nás překvapilo, jak rozmanitým způsobem bývají pak tato pudová hnutí používána. Není to možná zrovna snadné oprostit se od onoho pejorativního hodnocení, které během vývoje postihlo právě tuto oblast. Popřejme proto sluchu Abrahamově připomínce, že anus embryologicky odpovídá prvotním ústům, jež sestoupila až k vyústění střeva. Dovídáme se dále, že když pro dítě vlastní výkal, exkrementy, ztratí hodnotu, pudový zájem prýštící z análního zdroje přechází na předměty, které je možno dát jako dar. A to právem, neboť výkal byl první dar, kterým kojenec mohl někoho podarovat, kterého se vzdával z lásky k osobě, jež o něho pečovala. Tento původní zájem o výkal přeměňuje se pak dále v hodnocení z I at a a p e n ě z, způsobem zcela obdobným, jako se ve vývoji jazyka proměňuje význam slov, přispívá však zároveň i k afektivní náplni k dítěti a penisu. Podle přesvědčení všech dětí, které se vesměs dlouho drží této kloakální teorie, se dítě rodí střevem, jako kus výkalu; defekace je vzorem porodu. Ale i penis má předchůdce ve výkalu, který vyplňuje a dráždí sliznici střevní trubice. Když dítě s dosti velkým odporem vezme na vědomí fakt, že existují lidské bytosti, které tento úd nemají, jeví se mu penis jako něco, co se může od těla odloučit, a vzniká tu zřejmá obdoba s exkrementy, jež byly přece první částí, které se bylo nutno vzdát. Velký kus anální erotiky se takto přenáší na líbídínózní obsazení penisu, avšak zájem o tuto část těla má vedle kořene análně erotického mocnější snad ještě kořen orální, neboť po odstavení se penis stává také dědicem bradavky mateřského prsu. Není možno vyznat se ve fantaziích, v nápadech ovlivněných nevědomím a v symptomové řeči lidí, neznáme-li tyto hluboké vztahy. Výkal - peníze - zlato - dítě - penis hrají tu střídavě tutéž roli a také je zastupují tytéž symboly. Nezapomínejte také, že moje sdělení byla nutně značně neúplná. Mohu ještě jen letmo připojit, že i zájem o vagínu, který se probouzí hodně pozdě, má hlavně původ análně erotický. Není čemu se divit, neboť vagína sama je podle výstižného výrazu Lou Andreas S a I o m é ,pronajata" ze sféry konečníku; v životě homosexuálů, kteří určitou část sexuálního vývoje neprodělali spolu s ostatními lidmi, ji také konečník znovu zastupuje. Ve snech se často objevuje místnost, která byla dříve jediným

prostorem a nyní je stěnou rozdělena ve dvě, nebo také naopak. Tím je vždycky míněn poměr vagíny ke konečníku. Můžeme také 391 krásně sledovat, jak se u děvčátka původní zcela neženské přání mít penis při normálním vývoji mění v přání mít dítě a potom mít muže jako nositele penisu a dárce dítěte, takže i zde se jasně ukazuje, jak kus zájmu prvotně análně erotického je včleňován do pozdější organizace genitální. Při takovémto studiu pregenitálních fází libida dospěli jsme i k několika novým náhledům do procesu utváření charakteru. Naše pozornost byla obrácena na trojici vlastností, které se dost pravidelně objevují pospolu: pořádkumilovnost, spořivost a umíněnost, a z analýzy takovýchto osob jsme vyvodili, že tyto jejich vlastnosti jsou výsledkem absorpce a nového zužitkování anální erotiky. Tam, kde nacházíme toto nápadné spojení, mluvíme tedy o a n á I n í m charakteru a tento anální charakter chápeme jako protiklad anální erotiky neúplně rozvinuté. Podobný a snad ještě pevnější vztah jsme zjistili mezi ctižádostí a erotikou uretrální. Pozoruhodnou narážku na tento vztah jsme postřehli i v pověsti, že Alexandr Veliký se narodil téže noci, kdy jistý Hérostratos z marnivé slávychtivosti zapálil obdivovaný chrám Artemídin v Efesu. Jako by už starým Řekům tato souvislost neunikla! Jak mnoho má močení co dělat s ohněm a s hašením ohně, víte sami. Očekáváme ovšem, že i v jiných povahových vlastnostech se podobně podaří odhalit pozůstatky nebo reaktivní výtvory určitých pregenitálních libidinózních formací, prozatím to však ještě nedovedeme. Teď je však načase, abych se jak pokud jde o historii, tak i pokud jde o probírané téma, vrátil zase nazpět, k nejobecnějším problémům pudového života. Základem naší teorie libida byl nejprve protiklad pudů jáskýcí~ a pudů sexuálních. Když jsme pak později začali blíže studovat i samotné Já a objevili hledisko narcismu, ztratilo toto rozlišování vůbec podklad. V dosti vzácných případech lze zjistit, že se Já stává pro sebe sama objektem, že se chová, jako by bylo samo do sebe zamilováno. Odtud označení n a r c i s m u, převzaté z řecké pověsti. To je však pouze krajní vystupňování jistého normálního stavu. Začali jsme chápat, že Já je vždycky hlavním rezervoárem libida, z něhož libidinózní obsazení objektů vycházejí a do něhož se zase vracejí, přičemž většina libida napořád zůstává v Já. Libido jáské se tedy neustále přeměňuje v libido objektní a objektní libido v libido jáské. Pak se však obě nemohou svou podstatou nijak lišit a nemá tedy smysl rozlišovat energii objektního libida od energie libida jáského; označení libido můžeme buď vůbec přestat užívat, nebo ho užívat jako synonyma pro psychickou energii vůbec. Na tomto stanovisku jsme dlouho neustrnuli. Tušení, že uvnitř pudového života existuje nějaká protikladnost, si brzy našlo výraz nový, ještě vyhraněnější. Nerad bych zde však rozbíral jakým způsobem jsme toto pojetí nauky o pudech vyvodili; i ono se zakládá v podstatě na úvahách biologických; přednesu vám je už jako hotový výtvor. Předpokládáme, že jsou dva bytostně odlišné druhy pudů, pudy sexuální v nejširším smyslu,erós, dáváte-li přednost tomuto pojmenování, a pudy agresívní, jejichž cílem je ničení. Slyšíte-li to takto, sotva v tom budete ochotni vidět něco nového; vypadá to jako pokus, teoreticky sankcionovat banální protiklad mezi láskou a nenávistí, jenž je možná totožný s polaritou přitažlivosti a odpudivosti, kterou fyzika shledává v anorganické přírodě. Je však pozoruhodné, že mnohým lidem toto tvrzení přece jen připadá jako něco nového a pociťují je jako novinku velmi nežádoucí, která by měla být pokud možno brzy zase odstraněna. Myslím, že v tomto odmítání se prosazuje silný moment afektivní. Proč nám samotným trvalo tak dlouho, než jsme se rozhodli uznat existenci nějakého pudu agrese, proč jsme fakta, která jsou zjevná a každému známá, bez váhání teoreticky nevyužili? Patrně bychom narazili jen na

nepatrný odpor, kdybychom pud s takovým cílem chtěli připsat zvířatům. Pokládat ho však za součást lidské konstituce zdá se být rouháním; odporuje to příliš četným náboženským předpokladům a sociálním konvencím. Ne, člověk musí být od přírody dobrý, nebo aspoň dobromyslný. Ukáže-li se někdy brutální, násilnický, krutý, jsou to jen přechodná zkalení jeho citového života, většinou vyprovokovaná, je to možná jen následek nevhodných společenských řádů, které si doposud vytvořil. Bohužel to, co nám vykládají dějiny, i to, co jsme sami zažili, nesvědčí naprosto v tomto smyslu, nýbrž opravňuje spíše k úsudku, že víra v "dobrotu" lidské přirozenosti je jednou z oněch špatných iluzí, od nichž lidé očekávají zkrášlení a ulehčení svého života, ale které jim ve skutečnosti přinášejí pouze škodu. Není třeba, abychom pokračovali v této polemice, neboť k předpokladu zvláštního agresívního a destrukčního pudu nás nepřivedlo poučení, které poskytují dějiny a životní zkušenost, nýbrž došli jsme k němu na základě obecných úvah, k nimž nám dalo podnět zhodnocení jevů sadismu a masochismu. Víte, že o sadismu mluvíme tam, kde sexuální ukojení je vázáno na podmínku, že sexuální objekt zakouší bolesti, je týrán a pokořován, o masochismu pak tehdy, máti člověk potřebu být sám oním týraným objektem. Víte také, že i k normálnímu sexuálnímu vztahu je přimíšeno něco z obou těchto tendencí a že je označujeme jako perverze, jestliže zatlačují ostatní sexuální cíle a na jejich místo staví cíle vlastní. Také vám asi sotva uniklo, že sadismus má dost úzký vztah k mužnosti a masochismus k ženskosti, jako by tu byla skrytá příbuznost, ačkoli vám hned musím říci, že na této cestě jsme se nikam dále nedostali. Obě tendence, sadismus a masochismus, jsou pro teorii libida značně záhadnými, masochismus obzvláště, a je jenom v pořádku, jestliže to, co pro jednu teorii bylo kamenem úrazu, by se v teorii, která ji nahrazuje, stalo kamenem úhelným. Soudíme tedy, že sadismus i masochismus představují dva výtečné příklady míšení obou druhů pudů, erótu s agresí, a domníváme se, že tento 393 vztah je něčím typickým, že všechna pudová hnutí, která můžeme studovat, skládají se z takových směsí obou těchto druhů pudů. Jde ovšem o míšení v nejrůznějších poměrech. Předpokládáme, že erotické pudy vnášejí do směsi rozmanitost svých sexuálních cílů, kdežto pudy agresívní připouštějí jenom jakési zmírňování a odstupňování své jednotvárné tendence. Tato hypotéza přináší možnost výzkumů, které mohou jednou nabýt velkého významu pro pochopení patologických procesů. Směsi se totiž mohou také rozkládat a od takového rozkladu pudových směsí lze očekávat, že bude mít pro danou funkci nejhorší následky. Avšak tato hlediska jsou ještě příliš nová; dosud se nikdo nepokusil pracovně jich využít. Vracíme se k onomu zvláštnímu problému, před nějž nás staví masochismus. Necháme-li pro tu chvíli stranou jeho erotickou složku, svědčí prostě ~ existenci tendence, jejímž cílem je sebezničení. Platí-li také pro destrukční pud, že Já - ale zde máme na mysli spíše Ono, celou osobu - v sobě prvotně zahrnuje všechna pudová hnutí, vyplývá z toho, že masochismus je starší než sadismus, sadismus že však je destrukční pud obrácený navenek, čímž nabývá charakteru agrese. Nějaké množství původního destrukčního pudu v nitru potom snad ještě zbývá; zdá se, že jej postřehujeme pouze tehdy, spojí-li se s erotickými pudy v masochismus, nebo obrátí-li se jako agrese s větší nebo menší erotickou přísadou - proti vnějšímu světu. Zde nám vysvítá význam možnosti, že agrese případně nemůže najít ukojení ve vnějším světě, protože narazí na reálné překážky. Ta potom možná ustoupí zpět a rozmnoží sebeničivou sílu v nitru. Uslyšíme, že k tomu skutečně dochází a jak významný je tento proces. Zdá se, že agrese, které je zabráněno projevit se, způsobuje těžké škody; vypadá to opravdu tak, jako bychom musili ničit jiné lidi nebo věci, máme-li se uchránit sklonu k sebezničení.

Pro etika věru smutný poznatek! Ale etik se bude ještě dlouho utěšovat nepravděpodobností našich spekulací. Je to podivný pud, který se zabývá ničením svého vlastního organického domova! Básníci sice mluvívají o takových věcech, ale básníci jsou nezodpovědní lidé, těší se výsadě básnické licence. Takovéto představy nejsou ovšem cizí ani fyziologii, např. představa žaludeční sliznice, která se sama stravuje. Ale je nutno připustit, že náš sebeničivý pud musí být podpořen větším množstvím argumentů. Neodvážíme se přece domněnky takového dosahu jen proto, že u několika ubohých bláznů je sexuální ukojení spjato s jakousi podivnou podmínkou. Myslím, že nám prohloubené studium pudů poskytne to, co potřebujeme. Pudy řídí nejen duševní, nýbrž i vegetativní život, a tyto organické pudy se vyznačují jistým rysem, který si zaslouží, abychom mu věnovali nejintenzívnější zájem. Jde--li přitom o obecnou vlastnost pudů, to budeme moci posoudit teprve později. Ukazuje se totiž, že v nich lze spatřovat snahu po obnovenídřívějšího stavu. Můžeme předpokládat, že od okamžiku, kdy takový jednou už dosažený stav je porušen, vzniká i pud znovu jej obnovit a ten pak vytváří jevy, které můžeme označit jako puzení k opakování. Tak třeba i embryologie je vlastně neustálým puzením k opakování; až vysoko nahoru ve vývojové řadě živočišstva sahá schopnost znovu vytvářet ztracené orgány a samoléčivý pud, který má vedle terapeutické pomoci zásluhu na uzdravení, je možná rovněž pozůstatkem této schopnosti, která je u nižších zvířat tak velkolepě vyvinuta. Putování ryb v době tření, snad i stěhování ptáků a možná všechno, co u zvířat označujeme jako projevy instinktu, se děje na příkaz tohoto puzení k opakování, které je výrazem konzervativní povahy pudů. Ani na duševním poli nemusíme po jeho projevech dlouho pátrat. Bylo nám nápadné, že zapomenuté a vytěsněné prožitky raného dětství bývají během analytické práce reprodukovány ve snech a reakcích, zvláště v reakcích přenosových, třebaže se jejich oživení principu slasti příčí, a vyložili jsme si to tím, že v těchto případech se puzení k opakování přenáší dokonce i přes samotný princip slasti. Také mimo analýzu můžeme pozorovat podobné jevy. Existují lidé, kteří ke své újmě opakují v životě stále tytéž reakce, aniž je kdy zkorigují, anebo se zdá, jako by byli pronásledováni neúprosným osudem, kdežto při bližším prozkoumání zjistíme, že si tento osud nevědomky připravují sami. V takovém případě nabývá toto puzení k opakování rázu démoničnosti. Čím však může tento konzervativní rys pudů přispět k pochopení našeho sebeničení? Jaký dřívější stav by takový pud chtěl obnovit? Nuže, odpověď není daleko a otvírá široké perspektivy. Jestliže je pravda, že kdysi - v nesmírně dávné době a způsobem, který si nedovedeme představit-vzešel život z neživé hmoty, pak tedy podle našeho předpokladu vznikl tehdy nutně i pud, jenž chce život opět zrušit a obnovit opět stav anorganický. Jestliže v tomto pudu rozpoznáváme opět onu sebeničivou tendenci, kterou předpokládala naše hypotéza, pak můžeme v této tendenci vidět projev jakéhosi p u d u s m rt i, který nemůže chybět v žádném životním procesu. A pak se nám pudy, s jejichž existencí počítáme, rozpadají ve dvě skupiny, v pudy erotické, které chtějí stále více živé substance spojit ve větší jednotky, a v pudy smrti,jež se této snaze stavějí na odpor a všechno živé se snaží vrátit v anorganický stav. Ze společného a protichůdného působení obou vznikají pak životní jevy, které ukončuje smrt. Pokrčíte snad rameny a řeknete: To není přírodověda, to je S c h o p e n h a u e rova filozofie. Ale proč by, dámy a pánové, nemohl odvážný myslitel uhodnout něco, co pak střízlivé a pracné detailní bádání potvrdí? A potom, všechno již bylo jednou řečeno a i před

Schopenhauerem řekli mnozí něco podobného. A dále, to, co my říkáme, ani není pravý S c h o p e n h a u e r. 395 Netvrdíme, že smrt je jediným cílem života; vedle smrti nepřehlížíme život. Uznáváme dva základní pudy a ponecháváme každému jeho vlastní cíl. Jak se oba v životním procesu směšují, jakým způsobem se pud smrti dostává do služeb záměrů pudů erotických, zvláště když se obrací navenek jako agrese, to jsou úkoly, které je nutno přenechat bádání budoucnosti. Nedospěli jsme dále než k místu, kde se nám tato vyhlídka otevírá. Bez odpovědi musíme ponechat i otázku, není-li snad konzervativní charakter vlastní všem pudům bez výjimky, nesnaží-li se také erotické pudy o návrat k dřívějšímu stavu, když usilují o sloučení živé hmoty ve větší jednotky. Vzdálili jsme se poněkud od svého základu. Řeknu vám ještě dodatečně, jaké bylo východisko těchto úvah vážících se k nauce o pudech. Bylo stejné jako to, které nás přimělo k revizi vztahů mezi Já a nevědomím, totiž dojem ~ ískaný při analytické práci, že pacient, jenž klade odpor, o tomto odporu velmi často neví. Nevědomý však pro něho není pouze fakt odporu, nýbrž i jeho motivy. Po těchto motivech nebo po tomto motivu jsme musili pátrat a objevili jsme jej ke svému velikému překvapení v silné potřebě trestu, kterou jsme mohli přiřadit pouze k přáním masochistickým. Praktická cena tohoto nálezu nezadá jeho významu teoretickému, neboť tato potřeba trestu je naším nejhorším nepřítelem v terapeutické práci. Je ukájena utrpením, s nímž je neuróza spojena, a proto na nemoci tak lpí. Zdá se, že tento moment, nevědomá potřeba trestu, má účast na každém neurotickém onemocnění. Velmi přesvědčivě tu působí případy, v nichž se neurotické utrpení dává vystřídat nějakým utrpením jiným. Povím vám o jedné takové své zkušenosti. Podařilo se mi jednou osvobodit starší dívku od komplexu symtomů, který ji asi po 15 let odsuzoval k trýznivé existenci a znemožňoval jí veškerou účast na životě. Cítila se nyní zdráva a vrhla se v horlivou činnost, aby rozvinula svoje dost značné nadání a dosáhla ještě trochu životního uplatnění, požitku a úspěchu. Avšak každý z jejích pokusů skončil tím, že jí dati najevo nebo že sama uznala, že je už příliš stará, než aby na tom poli něčeho dosáhla. Po každém takovém neúspěchu by byla recidiva bývala zcela nasnadě, ale ta už pro ni byla nemožná; místo toho se jí pokaždé přihodil nějaký úraz, který ji na nějaký čas vyřadil z práce a přinesl utrpení. Upadla a vymkla si nohu, potloukla se na koleně, nebo si při nějaké práci poranila ruku. Když jsem ji upozornil, jak veliký by mohl být její vlastní podíl na těchto zdánlivých náhodách, změnila, abychom tak řekli, techniku. Místo k úrazům docházelo u ní po stejných podnětech k lehkým onemocněním, ke katarům, angínám, chřipkovým stavům, revmatickým otokům, a všechny tyto fantómy, které ji stíhaly, zmizely nakonec, když se odhodlala rezignovat. Myslíme, že není pochyb o tom, jak tato nevědomá potřeba trestu vzniká. Chová se jako kus našeho svědomí, jako jeho nevědomá součást,a má nejspíš i týž původ jako svědomí, odpovídá tedy asi nějaké části agrese obrácené dovnitř a začleněné do struktury Nadjá. Z hlediska všech praktických potřeb by bylo jistě zcela oprávněné označit ji jako "nevědomý pocit viny", kdyby se jen ta slova k sobě lépe hodila. Teoreticky jsme vlastně na pochybách, máme-li předpokládat, že všechna agrese, která se obrací z vnějšího světa zpátky dovnitř, je vázána v Nadjá, a tím pak i dirigována proti Já, nebo že nějaká její část vyvíjí svou němou a neblahou činnost jakožto volný destruktivní pud přímo v oblasti Já a Ono. Takové rozdělení je pravděpodobnější, víc však o tom nevíme. Při prvním dosazení Nadjá byla tato instance jistě vybavena onou součástí agrese proti rodičům, které dítě pro svou erotickou fixaci na ně i pro vnější nesnáze nemohlo dát průchod, a proto nemusí přísnost Nadjá odpovídat prostě jenom

tvrdostí výchovy. Je zcela dobře možné, že při pozdějších příležitostech, kdy dochází k potlačení agrese, se pud dá stejnou cestou, jaká mu v oné rozhodné době byla už jednou otevřena. Osoby, u nichž je tento nevědomý pocit viny nadměrně silný, se při analytické léčbě prozrazují negativní terapeutickou reakcí, která je prognosticky tak nemilá. Sdělíte-li jim rozluštění nějakého symptomu, po němž by normálně měl tento symptom aspoň na čas zmizet, dosáhnete u nich naopak okamžitého zesílení tohoto symptomu i jejich utrpení. Často stačí pochválit je za jejich postoj k terapii, říci jim, že jejich analýza dělá nadějné pokroky, a již se dostaví zřetelné zhoršení jejich stavu. Neanalytik by řekl, že u nich vidí nedostatek "vůle k uzdravení"; podle chápání analytického je toto chování projevem nevědomého pocitu viny, jemuž je nemoc se vším svým utrpením a zábranami právě vhod. Problémy, které nevědomý pocit viny před námi rozvinul, jeho vztahy k morálce, k pedagogice, k otázkám zločinnosti a zpustnutí představují v přítomné chvíli pracovní úsek, na který se nejvíc soustřeďuje zájem psychoanalytiků. Na neočekávaném místě jsme tu náhle z psychického podsvětí vpadli na veřejné náměstí. Nemohu vás tu vést dále, ale než se s vámi pro tentokrát rozloučím, musím se s vámi pozastavit ještě u jedné myšlenky. Zvykli jsme si na představu, že naše kultura byla vybudována na útraty sexuálních tendencí, které společnost tlumí, přičemž je zčásti sice vytěsňuje, z druhé části jich však využívá k novým účelům. Přiznali jsme také při vší hrdosti na naše kulturní vymoženosti, že nám není snadné plnit požadavky této kultury a cítit se v ní dobře, neboť pudová omezení, která nám ukládá, znamenají pro náš duševní život silné zatížení. Nuže, co jsme poznali u pudů sexuálních, platí stejně a snad ještě větší měrou pro ty druhé, pro agresívní pudy. Ty především soužití lidí ztěžují a ohrožují jeho trvání; první a snad nejtěžší oběť, kterou společnost musí požadovat od jednotlivce, je právě omezení jeho agrese. Dověděli jsme se, jak důmyslně se toto krocení odbojníka provádí. Dosazení Nadjá, jež nebezpečná agresívní 397 hnutí strhuje na sebe, znamená, abychom tak řekli, že do města naladěného k vzpouře je nakvartýrována posádka. Z druhé strany však, z hlediska čistě psychologického, musíme přiznat, že našemu Já není právě dobře, je-li takto obětováno potřebám společnosti, musí-li se podrobit ničivým tendencím agrese, které by bylo samo rádo uplatnilo proti jiným. Je to jako obdoba dilematu: sežrat, nebo být sežrán, který ovládá organickou přírodu, jeho přenesení na psychické pole. Naštěstí nejsou agresívní pudy nikdy samy, nýbrž vždycky jsou smíšeny s pudy erotickými. A těm pak v poměrech vytvořených lidskou kulturou připadá za úkol mnohé mírnit a mnohému předcházet. XXXIII. PREDNAŠKA Zenskost Dámy a pánové! Po celý čas, co se připravuji na rozhovor s vámi zápasím s jistou vnitřní nesnází. Necítím se, abych tak řekl, jist svou licencí. Je sice pravda, že za patnáct let se psychoanalýza změnila a obohatila, proto by ale ještě úvod do psychoanalýzy nemusil být měněn a doplňován. Stále mi tane na mysli, že těmto přednáškám chybí oprávnění. Analytikům říkám příliš málo a vůbec nic nového, vám pak příliš mnoho a takové věci, pro jejichž pochopení nejste vyzbrojeni, které se pro vás nehodí. Ohlížel jsem se tedy po omluvách a chtěl jsem každou přednášku ospravedlnit jiným odůvodněním. První, o teorii snu, měla vás naráz uvést opět do analytické atmosféry a ukázat vám, jak dobře v průběhu doby naše názory obstály. Ke druhé, která sleduje cesty vedoucí od snu k tzv. okultismu, mě

zlákala příležitost svobodně se vyslovit o pracovním oboru, v němž dnes zápasí naděje plné zaujatosti s vášnivým odporem, a mohl jsem se nadít, že vás úsudek, vychovaný příkladem psychoanalýzy k snášenlivosti, mne na tomto výletu neodmítne doprovázet. Třetí přednáška, o strukturálním rozboru osobnosti, kladla na vás vzhledem k zvláštní povaze svého obsahu jistě velmi těžké požadavky; nemohl jsem však opomenout obeznámit vás s tímto prvním vytyčením základů k psychologii Já, a kdyby existovalo něco takového před patnácti lety, byl bych se o tom musel zmínit již tehdy. Konečně poslední přednáška, kterou jste pravděpodobně sledovali jen s velkým vypětím pozornosti, shrnula nutné korektury, pokusy o nové řešení nejzávažnějších problémů; kdybych o těch měl pomlčet, uváděl by vás můj úvod ve skutečnosti na nesprávnou cestu. Vidíte, že jakmile se člověk jednou začne omlouvat, vyústí to nakonec v zjištění, že všechno bylo nevyhnutelné, všechno dáno osudem. Podrobuji se mu a prosím vás, abyste učinili totéž. Také dnešní přednáška vlastně do úvodu dost dobře nepatří, může však být pro vás ukázkou detailní analytické práce a mohu pro ni uvést dvojí doporučení. Přináší pouze pozorované skutečnosti, téměř bez spekulativních doplňků, a obírá se tématem, které má na váš zájem nárok jako málokteré jiné. O záhadě ženství I-,loubali lidé ve všech dobách: 399 "Hlavy v čepicích s hieroglyfy, hlavy v turbanu, v černém baretu, hlavy v parukách a tisíc dalších ubohých lidských hlav zbrocených potem . . ." (Heine, Nordsee.) Ani vy jste tohoto hloubání nezůstali ušetřeni, pokud jste muži; od přítomných žen je ovšem nikdo neočekává, neboť onou záhadou jsou přece ony samy. Bytost mužská nebo ženská, to je první, co rozlišíte při setkání s jinou lidskou bytostí, a jste zvyklí provádět toto rozlišení s neproblematickou jistotou. Anatomická věda vaši jistotu sdílí v jednom bodě a o mnoho dále tato jistota nejde. Mužským je mužský pohlavní produkt, spermatozoon, a jeho nositel, ženské je vajíčko a organismus, který je hostí. U obou pohlaví se vytvořily orgány, které slouží výlučně pohlavním funkcím a které se vyvinuly patrně ze stejného základu ve dva různé útvary. U obou pohlaví jeví se mimoto i u ostaních orgánů, tělesných tvarů a tkání jistý vliv pohlaví, vliv, který není konstantní a jehož stupeň se mění: takzvané druhotné pohlavní znaky. A pak vám řekne věda něco, co bude s vaším očekáváním zcela v rozporu a co bude pravděpodobně s to zmást vaše city. Upozorní vás, že části mužského pohlavního ústrojí nalézáme i na těle ženy, třebaže zakrnělé, a že totéž platí i obráceně. Vidí v tom známku oboupohlavnosti, bisexuality, jako by jedinec nebyl mužem nebo ženou, nýbrž pokaždé obojím, jenom vždycky jedním mnohem víc než druhým. Potom budete vybídnuti, abyste se smířili s představou, že poměr, v němž se v jedinci mísí mužskost a ženskost, velmi značně kolísá. Poněvadž se však u téže osoby, nehledíme-li na zcela vzácné případy, nacházejí pouze jedny pohlavní produkty - vajíčka nebo semenné buňky - začnete nutně o rozhodujícím významu těchto anatomických prvků pochybovat a usoudíte, že mužskost nebo ženskost se zakládá na nějakém neznámém znaku, který anatomie nemůže postihnout. Dokáže to snad psychologie? Jsme zvyklí užívat slov mužský a ženský i pro kvality duševní a zrovna tak i hledisko bisexuality jsme přenesli také na duševní život. Říkáme tedy, že nějaký člověk, ať samec nebo samička, se v tomto bodě chová mužsky, v onom žensky. Brzy však zjistíte, že se tu prostě přizpůsobujeme anatomii a konvenci. Pojmům mužský a ženský nemůžete dát žádný nový obsah. Toto rozlišení není vůbec rozlišení psychologické; řeknete-li mužský, míníte zpravidla "aktivní", a řeknete-li ženský, "pasívní". Nuže, je pravda, že určitý vztah mezi těmito pojmy skutečně existuje. Mužská pohlavní buňka je aktivně pohyblivá, vyhledává buňku ženskou, a tato ženská buňka, vajíčko, je nehybná, pasívně vyčkávající. Toto chování pohlavních elementárních organismů je

dokonce vzorem pro chování pohlavních jedinců při pohlavním styku. Samečekpronásleduje samičku, aby se s ní pohlavně spojil, útočí na ni, vniká do ní. Ale tím jste právě pro psychologii znak mužskosti redukovali na moment agrese. Zapochybujete však, jestli jste tím postihli opravdu něco podstatného, jestliže jen uvážíte, že u mnohých živočišných tříd jsou silnější a agresívnější samičky, kdežto samečkové jsou aktivní pouze při samotném aktu pohlavního spojení. Tak je tomu např. u pavouků. Také funkce péče o mláďata a jejich výchovu, jež nám připadají tak povýtce ženské, nejsou u zvířat pravidelně spjaty s ženským pohlavím. I u druhů stojících vývojově dost vysoko pozorujeme, že se na péči o mláďata podílejí obě pohlaví, že se jí dokonce sameček věnuje sám. Dokonce i v oblasti lidského pohlavního života brzy postřehnete, jak je nepřiměřené ztotožňovat mužské chování s aktivností a ženské s pasívností. Matka je v každém smyslu aktivní vůči dítěti, i o aktu sání můžete zrovna tak dobře říci, že matka dítě kojí, jako že dítě nechává sát ze svého prsu. Čím více se pak vzdalujete od sexuality v užším slova smyslu, tím zřetelněji se projevuje nesprávnost ztotožňování oněch pojmů. Zeny mohou v různých směrech rozvinout značnou aktivnost různými směry, muži se při vzájemném styku neobejdou bez značné míry pasívní povolnosti. Řeknete-li nyní, že tato fakta prostě dokazují, že muži i ženy jsou v psychologickém smyslu bisexuální, pak jste se tedy již vlastně v duchu rozhodli, že aktivnost spadá vjedno s mužskostí, pasívnost s ženskostí. Ale zrazuji vás od takového stanoviska. Zdá se mi nepřiměřené a nevede k žádnému novému poznání. Mohli bychom připadnout na myšlenku, charakterizovat ženskost v psychologickém smyslu tím, že dává přednost pasívním cílům. To zajisté není totéž co pasivita; k prosazení pasívního cíle může být zapotřebí případně i dost značné aktivity. Snad bychom si to mohli představit tak, že sklon k pasívnímu chování a k pasívním cílům vychází u ženy ze způsobu její účasti na pohlavní funkci a odtud zasahuje více nebo méně i do ostatního jejího života podle toho, do jaké míry se pro něj sexuální život stává vzorem. Přitom však nesmíme podceňovat vliv společenských řádů, které ženu rovněž zatlačují do trpného postavení. To vše je stále ještě málo objasněno. Mezi ženskostí a pudovým životem existuje také jeden obzvlášť stálý vztah, který nesmíme přehlížet. Potlačování agrese, které je u ženy určeno už její konstitucí a které jí ukládá i společnost, podporuje rozvinutí silných masochistických hnutí, kterým se daří eroticky vázat destruktivní tendence, obrácené takto dovnitř. Masochismus je tedy, jak se říká, rysem typicky ženským. Setkáte-li se však, jak se tak často stává, s masochismem u mužů, co vám zbude, nežli říci, že tito muži jeví velmi zřetelné ženské rysy? Nyní jste už připraveni na to, že ani psychologie záhadu ženskosti nerozřeší. Vysvětlení musí zajisté přijít odjinud a nemůže přijít, dokud se nedovíme, jak vůbec došlo k diferenciaci živých bytostí ve dvě různá 401 pohlaví. Nevíme o tom nic, a přece je dvojpohlavnost tak nápadným rysem organického života, který jej od neživé přírody tak ostře odlišuje. Ale dost látky ke studiu nám poskytují i ti lidští jedinci, kteří mají ženské pohlavní ústrojí a tím jsou charakterizováni jako individua zjevně nebo převážně ženská. Odpovídá pak svéráznosti psychoanalýzy, že se nesnaží popisovat, co žena je -to by byl pro ni sotva řešitelný úkol nýbrž zkoumá, jak se vyvíjí z bisexuálně založeného dítěte. V poslední době jsme se o tom leccos dověděli díky okolnosti, že několik našich znamenitých kolegyň v analýze začalo tuto otázku zpracovávat. Diskuse o ní se stala právě následkem rozdílu pohlaví obzvláště živou, neboť naše dámy, kdykoli nějaké srovnání dopadlo v neprospěch jejich pohlaví, mohly nás, mužské analytiky, podezřívat, že jsme nepřekonali jisté hluboko zakořeněné předsudky proti ženskosti a že se to nyní mstí stranickosti našeho bádání. Pro nás bylo naproti tomu snadné

vyhnout se na podkladě bisexuality každé nezdvořilosti. Stačilo jen říci: O vás to neplatí. Vy jste výjimka, v tomto bodě jste více mužská než ženská. Ke zkoumání vývoje ženské sexuality přistupujeme s dvojím očekáváním: za prvé, že ani zde se konstituce nepodrobuje funkci bez odporu. Za druhé, že k rozhodujícím obratům ve vývoji byl položen základ už před pubertou, případně, že už tehdy byly i zcela dovršeny. Obě tato očekávání se brzy potvrdí. Srovnání s poměry u chlapce nám dále říká, že vývoj děvčátka v normální ženu je obtížnější a složitější, neboť zahrnuje ještě dva úkoly navíc, k nimž ve vývoji mužově není protějšku. Sledujeme tuto paralelu od počátku. Jistě je už sám materiál u chlapce a u děvčete různý; abychom toto konstatovali, k tomu není třeba psychoanalýzy. Vedle rozdílného utváření pohlavních ústrojí jsou tu ještě i jiné tělesné odlišnosti, jež jsou příliš známé, než aby se o nich bylo nutno zmiňovat. Také v pudové konstituci lze zjistit rozdíly, které dávají tušit pozdější ženskost. Děvčátko bývá zpravidla méně agresívní, méně vzdorovité a méně soběstačné, zdá se, že potřebuje víc než hoch, aby mu jeho okolí projevovalo něžnost, a proto bývá závislejší a povolnější. Je velmi pravděpodobně jen následkem této povolnosti, že se dá snáze a rychleji vychovat k ovládání vyměšovací funkce; moč a stolice jsou přece první dary, jež dítě dává těm, kdo o ně pečují; ovládání těchto funkcí je první ústupek, který může být na dětském pudovém životě vybojován. Děvčátko také působívá inteligentnějším a živějším dojmem než stejně starý chlapec, vychází vnějšímu světu více vstříc a ve stejné době dochází u něho k silnějšímu obsazování objektů. Nevím, byl-li tento náskok ve vývoji také exaktně zjištěn, tolik je však jisté, že v děvčeti naprosto nelze říci, že by bylo v intelektuálním vývoji opožděno. Avšak tyto rozdíly obou pohlaví nepadají mnoho na váhu, mohou být vyváženy individuálními variacemi. V tom, o čem zamýšlíme nyní hovořit, nemusíme s nimi vůbec počítat. 402 Zdá se, že rané fáze libida prodělávají obě pohlaví stejně. Dalo by se očekávat, že již v sadisticko-anální fázi se u děvčete projeví menší stupeň agrese, ale není tomu tak. Analýza dětské hry ukázala našim ženským analytikům, že agresívní impulsy děvčátek jsou velmi vydatné a velmi prudké. Když dítě vstoupí do falické fáze, ustupují rozdíly mezi pohlavími proti vzájemným shodám zcela do pozadí. Musíme uznat, že děvčátko je v této době malým mužem. Tuto fázi charakterizují, jak známo, u chlapce ony slastné pocity, které si dovede opatřit pomocí svého malého penisu, jehož podráždění spojuje se svými představami pohlavního styku. Totéž dělá děvče se svou ještě menší klitoridou. Zdá se, že se u něho všechny onanistické akty odehrávají na tomto ekvivalentu penisu a že vlastní ženská vagína zůstává ještě pro obě pohlaví neobjevena. Ojedinělé hlasy sice referují také o předčasných vaginálních pocitech, bylo by však asi dost nesnadné rozlišit je od pocitů análních a od pocitů na předsíni pochvy; v žádném případě nemohou mít velký význam. Můžeme se držet toho, že ve falické fázi děvčátka je vedoucí erotogenní oblasti klitoris. Ale na tom ovšem nesmí zůstat, s obratem k ženskosti má klitoris postoupit svou citlivost a tím i svůj význam úplně nebo částečně vagíně, a v tom by tedy byl jeden z oněch dvou úkolů, jež musí vývoj ženy rozřešit, zatímco šťastnější muž v době pohlavního zrání může prostě jen pokračovat v tom, co si osvojil již v období rané pohlavní aktivity. K úloze klitoridy se ještě vrátíme, nyní si promluvíme o druhém úkolu, jenž zatěžuje vývoj děvčete. Prvním objektem lásky chlapcovy je matka, zůstává jím také, když se vytváří oidipský komplex a v podstatě vlastně pro celý život. Také pro děvče musí matka - a s ní splývající postavy chůvy a pěstounky - být prvním objektem; vždyť tato první obsazení objektů vznikají přimknutím k ukájení velkých a prostých životních potřeb, a pokud jde o

způsob péče o dítě, jsou poměry pro obě pohlaví stejné. V oidipské situaci se však děvčeti stane předmětem lásky otec a očekáváme, že při normálním průběhu vývoje dívka najde od objektu otcovského cestu i k definitivní volbě objektu. Děvče má tedy během jisté doby vyměnit jak erotogenní oblasti, tak objekt, kdežto hoch oboje podržuje beze změny. A tu vzniká otázka, jak se co děje, totiž jak přechází děvče od matky k vazbě na otce, čili z mužské fáze do fáze ženské, biologicky předurčené? Ideálně prostým řešením by býlo, kdybychom mohli připustit, že od jistého věku se uplatňuje elementární vliv vzájemné přitažlivosti pohlaví a pudí malou ženu k muži, zatímco týž zákon dovoluje chlapci, aby setrval u matky. Mohli bychom dokonce navíc předpokládat, že se tu děti řídí tím, jak každý z rodičů dává přednost dítěti druhého pohlaví. Ale tak snadné to nebude, vždyť dohromady ani nevíme, smíme-li vlastně doopravdy věřit v onu tajuplnou moc, o níž tolik blouzní básníci a která by byla analyticky dále nerozložitelná. Pracným zkoumáním materiálu, který aspoň nebylo 403 nijak nesnadné získat, jsme dospěli k poznatkům zcela jiného druhu. Musím vám totiž říci, že žen, které až do pozdních let setrvávají v něžné vazbě na otcovský objekt, ano i na reálného otce, je velmi mnoho. A u takových žen s intenzívní a dlouhotrvající vazbou na otce jsme zjistili překvapující věci. Věděli jsme přirozeně, že u nich předcházelo stadium vazby na matku, nevěděli jsme však, že mohlo mít tak bohatý obsah, že mohlo potrvat tak dlouho a zanechat po sobě tolik podnětů k fixacím a dispozicím. Během tohoto období je otec pouze obtížným sokem; mnohdy přetrvá tato vazba na matku i čtvrtý rok. Téměř všechno, co později nalézáme ve vazbě na otce, bylo už v ní a bylo na otce později jen přeneseno. Zkrátka, přesvědčujeme se, že ženě nemůžeme rozumět, pokud tuto fázi preoidipské vazby na matku patřičně nezhodnotíme. Tu bychom rádi věděli, jaké jsou libidinózní vztahy děvčátka k matce. Odpověď zní: jsou velmi rozmanité. Poněvadž procházejí všemi třemi obdobími dětské sexuality, přejímají rysy jednotlivých období a vyjadřují se postupně touhami orálními, sadisticko-análními a falickými. Tyto touhy představují jak hnutí aktivní, tak i pasívní; díváme-li se na ně ze stanoviska pozdějšího rozlišení pohlaví, čehož se však máme pokud možno vystříhat, můžeme je označit jako mužské a ženské. Jsou nadto dokonale ambivalentní, právě tak něžné, jako nepřátelsky agresívní. Nepřátelská přání se často projeví teprve tehdy, když se nejprve už proměnila v úzkostné představy. Není však lehké ukázat, jakým způsobem jsou tato raná sexuální přání formulována; nejzřetelněji se tu projevuje přání porodit jí dítě; obě tato přání náleží období falickému, jsou dosti zarážející, ale přesto jsou nad veškerou pochybnost zjištěna analytickým pozorováním. Přitažlivost takového zkoumání tkví v jednotlivých překvapivých objevech, k nimž lze při něm dospět. Tak objevíme např., že úzkost ze zabití nebo otrávení, která může později vytvořit jádro paranoického onemocnění, existuje už v této předoidipské době a vztahuje se tu k matce. Nebo jiný případ: Pamatujete se na onu zajímavou epizodu z historie analytického bádání, která mi způsobila mnoho nepříjemných chvil. V době, kdy nám šlo hlavně o to, odhalit dětská sexuální traumata, vypravovaly mi skoro všechny moje pacientky, že byly svedeny otcem. Nakonec jsem musil uznat, že tato sdělení jsou nepravdivá, a tak jsem se naučil chápat, že hysterické symptomy vycházejí z fantazií, a nikoli ze skutečných událostí. Teprve později jsem v této fantazii o svedení otcem rozpoznal výraz typického oidipského komplexu ženy. Nuže, v předoidipském období děvčat objevujeme tuto fantazii o svedení znovu, svůdkyní je tu však pravidelně matka. Ale zde se tato fantazie stýká se skutečností, nebol' to byla skutečně matka, která při každodenní péči o tělo dítěte nezbytně vyvolávala slastné pocity na jeho pohlavním ústrojí, a snad je dokonce i poprvé vůbec probudila.

404 Očekávám, že se vám toto vylíčení bohatosti a síly sexuálních vztahů děvčátka k matce bude zdát značně přehnané. Vždyť máme dost příležitosti taková děvčátka vidět a nic takového na nich nepozorujeme. Ale tato námitka není oprávněná; můžeme u dětí vidět dost, dovedeme-li jen pozorovat, a mimoto uvažte, prosím, v jak malé míře dítě může svým sexuálním přáním dát předvědomý výraz nebo je dokonce sdělit druhým. Jsme pak zcela v právu, jestliže rezidua a následky tohoto citového světa dodatečně studujeme na osobách, u nichž se tyto vývojové fáze vytvořily zvlášť zřetelně nebo dokonce nadměrně. Patologie nám přece vždycky prokazovala onu službu, že určité poměry, které v normálním stavu zůstávají zastřeny, izolací a přehnaným zesílením ozřejmila. A poněvadž tyto výzkumy nebyly naprosto prováděny na lidech těžce abnormálních, myslím, že můžeme jejich výsledky považovat za věrohodné. Nyní nás bude zajímat otázka, z jakých příčin tato mocná vazba děvčátka na matku zaniká. Víme, že to je její obvyklý osud; je jí určeno, aby ustoupila vazbě na otce. A tu narážíme na fakt, který nám ukazuje další cestu. Při tomto vývojovém kroku nejde o prostou výměnu objektu. Odklon od matky se děje ve znamení nepřátelství, vazba na matku vyúsťuje v nenávist. Taková nenávist se může stát velmi nápadnou a potrvat po celý život, může být také později pečlivě překompenzována, zpravidla se pak částečně překoná a zčásti trvá dál. Na to mají přirozeně události pozdějších let velký vliv. My ji však budeme studovat pouze v období, kdy se děvče přiklání k otci, a budeme pátrat po její motivaci. Uslyšíme pak dlouhou řadu obvinění a stížností na matku, jež mají nepřátelské city dítěte ospravedlnit, a to důvody velmi různé ceny, které neopomineme patřičně zhodnotit. U mnoha z nich jde o zřejmé racionalizace, skutečné zdroje tohoto nepřátelství musíme nalézt sami. Doufám, že mne budete se zájmem sledovat, když vás tentokrát provedu všemi podrobnostmi psychoanalytického vyšetřování. Výtka, která sahá do nejranějších dob, viní matku, že dítěti dávala příliš málo mléka, což bývá pojímáno jako projev nedostatečné lásky. Tato výtka je však v našich rodinách do jisté míry oprávněna. Naše matky nemívají často dost potravy pro své děti a spokojují se tím, že je kojí několik měsíců, půl roku, tři čtvrti roku. U primitivních národů se děti živí u prsu dva i tři roky. Postava kojné splývá zpravidla s postavou matky; kde k tomuto splynutí nedošlo, mění se zmíněná výčitka ve výčitku jinou, že totiž matka příliš brzy propustila kojnou, která dítě tak ochotně živila. Ať tomu ale ve skutečnosti bylo jakkoli, není možné, aby tato dětská výčitka byla oprávněná všude tam, kde se s ní setkáváme. Zdá se nám spíše, že lačnost dítěte po tomto prvním pokrmu je vůbec neukojitelná, že ztrátu mateřského prsu nikdy neoželí. Naprosto by mě nepřekvapilo, kdyby analýza primitivního člověka, který směl sát z mateřského prsu, ještě když už běhal a mluvil, odhalila 405 stejnou výčitku. S odnětím prsu souvisí pravděpodobně i strach z otrávení. Jed je pokrm, po němž člověk onemocní. Možná, že si dítě oním prvním odepřením vykládá i svá první onemocnění. Abychom věřili v náhodu, k tomu je zapotřebí již značného rozumového školení; primitiv, nevzdělaný člověk a jistě také dítě dovedou udat důvod pro všechno, co se stane. Snad tu šlo původně o motiv chápaný ve smyslu animismu. V představách některych vrstev našeho lidu nemůže ještě dnes nikdo zemřít, pokud ho někdo jiný nepřipravil o život, nejspíše doktor. A pravidelnou neurotickou reakcí na smrt některé blízké osoby je sebeobviňování, že jsme tuto smrt sami zavinili. Další obžaloba vzplane proti matce, když se v rodině objeví další dítě. Je-li to možné, bývá i ona uvedena v souvislost s orálním odepřením. Matka již nemohla nebo nechtěla dítěti dávat mléko, protože je potřebovala pro novorozeně. Jsou-li si děti věkem tak blízké, že nové

těhotenství škodí laktaci, nabývá tato výtka i reálného odůvodnění a je pozoruhodné, že ani dítě o pouhých 11 měsíců starší než kojenec není příliš mladé na to, aby si tento stav věcí nebylo s to uvědomovat. Ale dítě nezávidí nežádoucímu vetřelci a soku jenom mléko, nýbrž také všechny důkazy mateřské péče. Cítí se sesazeno, oloupeno, zkráceno ve svých právech, stíhá malého sourozence žárlivou nenávistí a nevěrnou matku hněvem, který se často projeví nepříjemnou změnou v jeho chování. Stává se "nehodným", podrážděným, neposlušným a odbourává i své pokroky v ovládání vyměšovacích funkcí. To všechno je již dávno známo a přijímáno jako samozřejmé, ale zřídka si uvědomujeme, jak silná jsou tato hnutí žárlivosti, s jakou houževnatostí přetrvávají a jak velkým vlivem působí na pozdější vývoj. Tím spíše, že tato žárlivost je v pozdějších dětských letech opět a opět živena a že se celý ten otřes opakuje u každého nového sourozence. Mnoho se na tom nezmění ani tehdy, když dítě zůstane případně i nadále matčiným miláčkem, kterému ona dává přednost; nároky dítěte na lásku neznají míry, dítě vyžaduje matku celou pro sebe a nechce se o ni s nikým dělit. Bohatým zdrojem nepřátelství dítěte vůči matce jsou jeho rozmanité sexuální touhy, které se mění s jednotlivými fázemi libida a povětšině nemohou být ukojeny. K nejsilnějšímu z těchto odepření dochází v době falické, když matka-často s přísnými hrozbami a se všemi projevy nevole - dítěti zakáže slastné hraní s pohlavním ústrojím, k němuž mu přece sama kdysi ukázala cestu. Mohlo by se říci, že to je už dost motivů, aby tím odklon děvčátka od matky byl odůvodněn. Z toho by pak plynulo, že toto odcizení plyne nevyhnutelně už ze samotné povahy dětské sexuality, z nemírnosti nároků na lásku a z nesplnitelnosti sexuálních tužeb. Někdo také možná usoudí, že tento první milostný vztah dítěte je odsouzen k zániku už právě proto, že je první, neboť tyto rané objektní vztahy jsouzpravidla velmi ambivalentní; vedle silné lásky je tu vždycky silný sklon k agresi, a čím vášnivěji dítě objekt miluje, tím tížeji pociťuje všechna zklamání a odepření z jeho strany. Nakonec musí láska nahromaděnému nepřátelství podlehnout. Anebo je také možno předpoklad takové původní ambivalence erotických obsazení odmítnout a poukázat na to, že k takovému narušení dětské lásky může stejně nevyhnutelně vést i sama zvláštní povaha vztahu mezi matkou a dítětem, neboť ani nejmírnější výchova se neobejde bez nátlaku a omezování, a každý takový zásah do svobody dítěte u něho nutně vyvolává odbojné a agresívní sklony. Diskuse o těchto možnostech by mohla být, myslím, velmi zajímavá, ale tu se náhle vynořuje námitka, která náš zájem obrací jiným směrem. Všechny tyto momenty, odstrčení, zklamání v lásce, žárlivost, svedení, po němž následuje zákaz, se uplatňují v poměru k matce i u chlapce a přece nejsou s to, aby mu ji jako objekt odcizily. Nenajdeme-li něco, co je pro děvče specifické, co se u chlapce buď vůbec nevyskytuje, nebo aspoň ne v téže formě, pak jsme nevysvětlili způsob, jakým vyúsťuje vazba děvčátka na matku. Myslím, že jsme tento specifický moment nalezli, a to tam, kde jsme ho očekávali, i když v překvapující podobě. Řekl jsem: tam, kde jsme ho očekávali, neboť tkví v kastračním komplexu. Anatomický rozdíl se tu přece musí v psychických následcích výrazně projevit. Překvapilo nás však, že jsme se z analýz dověděli, že děvče přičítá matce odpovědnost za to, že nemá penis, a tuto újmu jí neodpouští. Jak slyšíte, zjišťujeme kastrační komplex i u ženy. A máme pro to dobré důvody, jenomže tento komplex tu nemůže mít stejný obsah jako u chlapce. U toho vzniká, když spatří ženské pohlavní ústrojí, a pozná, že úd, kterého si tolik cení, může u těla i chybět. Vzpomene si pak na hrozby, které mu vyneslo jeho hraní s údem, začíná jim věřit a od té chvíle je pod vlivem

kastrační úzkosti, která se stane nejsilnější hybnou silou jeho vývoje. Také kastrační komplex děvčete se počíná spatřením pohlavního ústrojí druhého pohlaví. Rozdíl hned postřehne - a musíme přiznat postřehne i jeho význam. Cítí se těžce poškozeno, často přímo i říká, že by "také rádo mělo něco takového", a propadá z áv i d ě n í p e n i s u, jež v jeho vývoji a na jeho povaze zanechá nesmazatelné stopy a které ani v nejpříznivějších případech nepřekoná bez vynaložení značné psychické energie. Uznává-li děvče, že nemá penis, neznamená to ještě, že se s tímto faktem lehce smiřuje. Naopak, ještě dlouho se nevzdává touhy získat také něco takového, věří v tuto možnost ještě i v letech, kdy se taková víra zdá vyloučena, a ještě i v době, kdy už je znalost reality dávno přiměla vyloučit toto přání jako nesplnitelné, můžeme analýzou prokázat, že se v nevědomí udrželo a že je stále obsazeno značnou energií. Přání získat nakonec přece jen kýžený penis může hrát jistou roli i mezi motivy, které dospělou ženu vedou k tomu, aby se podrobila analýze, a i v jejích 407 rozumných očekáváních, které s analýzou spojuje, třeba že jí umožní, aby byla schopna vykonávat intelektuální povolání, lze často rozpoznat sublimovanou formu tohoto vytěsněného přání. Nelze pochybovat o tom, že toto závidění penisu má velký význam. Můžete v tom vidět příklad mužské nespravedlivosti, když prohlásím, že závist a žárlivost hrají v duševním životě žen úlohu ještě větší než u mužů. Ne že by se tyto vlastnosti u mužů nenašly nebo že by u žen neměly žádné jiné kořeny než závidění penisu, ale přikláníme se k názoru, že to, co je ženám v tomto směru dáno navíc, lze připsat tomuto vlivu. Dnes mají mnozí analytici sklon význam onoho prvního nárazu závidění penisu ve falickém období podceňovat. Domnívají se, že to, co z tohoto postoje u ženy nalézáme, je v podstatě druhotný výtvor, který vznikl při pozdějších konfliktech regresí k onomu ranému dětskému hnutí. Toto je ovšem všeobecný problém hlubinné psychologie. U mnohých patologických - anebo i jen neobvyklých pudových postojů, např. u všech sexuálních perverzí, vzniká otázka, kolik z jejich síly máme přičíst na vrub raným infantilním fixacím a kolik vlivu pozdějších zážitků a vývojových procesů. Jde při tom téměř vždy o doplňkové řady, jak jsme je poznali při studiu etiologie neuróz. Oba momenty se podílejí na vzniku těchto postojů v různém vzájemném poměru; přebytek jednoho vyvažuje menší podíl druhého. Infantilní složka udává vždy směr, výsledek určuje jen někdy, i když poměrně často. V případě závisti penisu bych se právě rozhodně přikláněl k názoru, že převaha je na straně infantilního momentu. Objev kastrace znamená obrat ve vývoji děvčete. Odtud se vývoj může dát trojím směrem: jeden vede k zabrzdění sexuálního vývoje nebo k neuróze, další ke změně povahy ve smyslu komplexu mužskosti, a poslední konečně k normální ženskosti. O všech třech jsme se dověděli mnoho, i když ne všechno. První možnost znamená v podstatě tolik, že děvčátko, které až dosud žilo mužsky, dovedlo si drážděním klitoridy opatřovat slast a spojovalo tuto činnost se svými často aktivními sexuálními tužbami, jež platily matce, si nyní vlivem závisti penisu požitek z falické sexuality znechutí. Srovnání s hochem, který je o tolik lépe vybaven, se bolestně dotýká její sebelásky, a tak se vzdá uspokojení masturbací na klitoridě, zavrhne svou lásku k matce a přitom nezřídka vůbec vytěsní i značnou část svých sexuálních tužeb. K odvratu od matky nedochází ovšem rázem, neboť děvče považuje svou kastraci nejprve za individuální neštěstí, teprve poznenáhlu ji rozšiřuje i na jiné ženské bytosti, a konečně i na matku. Její láska platila falické matce; objev, že matka je kastrována, umožňuje, aby se jí jako erotického objektu vzdala, takže dlouho hromaděné motivy k nepřátelství nabudou vrchu. Objev, že ženy nemají penis, ženu tedy v očích děvčátka znehodnocuje právě tak, jako ji znehodnocuje v očícfA1 chlapce a později snad i muže. 408 Všichni víte, jaký ohromný etiologický význam naši neurotici přikládají své onanii. Svalují na ni odpovědnost za všechny svoje potíže a stojí nás mnoho práce je přesvědčit, že se

mýlí. Ale vlastně bychom jim měli přiznat, že jsou v právu, neboť onanie je exekutivou dětské sexuality, jejímž chybným vývojem právě trpí. Jenomže neurotici obviňují většinou onanii pubertální; časnou dětskou onanii, na níž tu ve skutečnosti záleží, většinou už zapomněli. Přál bych si, abych vám mohl jednou podrobně vyložit, jak významné jsou všechny jednotlivé okolnosti rané onanie pro pozdější neurózu nebo pro povahu jednotlivce, jak významné je, zda byla odhalena či ne, jakým způsobem rodiče proti ní bojovali nebo ji připouštěli, zda se jemu samotnému podařilo ji potlačit. To vše zanechalo nepomíjející stopy v jeho vývoji. Jsem ale spíše rád, že to dělat nemusím; byl by to těžký a zdlouhavý úkol a nakonec byste mě uvedli do rozpaků, protože byste ode mne zcela určitě požadovali praktické rady, jaký postoj máte jakožto rodiče nebo vychovatelé vůči onanii malých dětí zaujímat. Ve vývoji děvčat, který právě líčím, nalézáte nyní doklad, že se dítě samo snaží, aby se osvobodilo od onanie. Vždycky se mu to však nepodaří. Kde závist penisu vzbudila silný impuls proti klitorické onanii a ta přesto nechce ustoupit, rozpoutá se prudký osvobozovací boj, v němž děvčátko jakoby samo převezme úlohu matky, nyní již sesazené, a celou svou nespokojenost s méněcennou klitoridou projevuje odporem k ukojení na ní dosahovaném. Ještě o mnoho let později, kdy už je onanistická činnost dávno potlačena, přetrvává jistý zájem, který musíme vykládat jako obranu proti pokušení stále ještě obávanému. Tento zájem se projevuje tím, že se vynořují sympatie k osobám, o nichž se dívka domnívá, že měly podobné potíže, hraje určitou roli i mezi motivy, které vedou k uzavření sňatku, ba může i přímo určovat volbu manžela nebo milence. Likvidace rané dětské masturbace opravdu není nic snadného nebo lhostejného. Tím, že zanechá klitorické masturbace, vzdává se děvčátko i části své aktivnosti. Pasívnost nyní nabyla vrchu a přiklonění k otci se uskutečňuje převážně pomocí pasívních, pudových hnutí. Poznáváte, že takovýto prudký vývojový posun, který odklidil z cesty falickou aktivnost, připravil zároveň půdu pro vývin ženskosti. Neztratí-lí se při tom příliš mnoho vytěsněním, může tato ženskost dopadnout normálně. Přání, s kterým se nyní děvče obrací na otce, je jistě původně touha po penisu, který mu matka odepřela a který nyní očekává od otce. Ženská situace je však vytvořena teprve tehdy, když je touha po penisu nahrazena touhou po dítěti, takže dítě podle staré symbolické ekvivalence nastoupí místo penisu. Neušlo nám, že si děvče již dříve, v nerušené fázi falické, přálo dítě; to byl přece smysl jeho hry s panenkami. Ale tato hra nebyla vlastně výrazem její ženskosti, sloužila identifikaci s matkou a smyslem této identifikace bylo nahradit pasívnost aktivností. Dívenka hrála matku 409 a panenka byla ona sama; mohla s dítětem dělat všechno, co maminka dělávala s ní. Teprve když touha po penisu vyústí v touhu po dítěti, stává se panenka dítětem od otce a od té chvíle cílem nejsilnější ženské touhy. Jaké štěstí, dojde-li toto dětské přání jednou v budoucnosti reálného splnění, zvláště však, je-li dítě chlapeček, který s sebou přináší i vytoužený penis. V představě "dítě od otce" spočívá hlavní přízvuk dost často na dítěti a druhá složka, otec, zůstává nezdůrazněna. Takto tedy staré mužské přání mít penis prosvítá ještě i pod dokonalou ženskostí. Ale snad bychom toto přání mít penis měli pokládat spíše za přání povýtce ženské. Tím, že děvčátko přeneslo touhu po dítěti - penisu na otce, vstoupilo do situace oidipského komplexu. Nepřátelství k matce, které nepotřebovalo být snad teprve nově vytvořeno, se nyní značně zesiluje, neboť matka se stává sokyní, která od otce dostává všechno, čeho si děvče od něho žádá. Oidipský komplex děvčátka nám dlouho bránil nahlédnout do jeho předoidipské vazby na matku, která je nicméně tak důležitá a zanechává tak trvalé fixace. Pro děvče je oidipská situace ukončením dlouhého a těžkého vývoje, jakýmsi vyřízením, vyřešením úkolu,

klidovou pozicí, kterou hned tak neopouští, zvláště když počátek doby latence není daleko. A nyní postřehujeme ve vztahu oidipského komplexu ke komplexu kastračnímu mezi oběma pohlavími rozdíl, který má pravděpodobně dalekosáhlé následky. Oidipský komplex chlapcův, který tkví v přání matku jako ženu a otce jako soka odstranit, vyvíjí se přirozeným způsobem z falické fáze jeho sexuality. Avšak hrozba kastrací jej nutí, aby se tohoto postoje vzdal. Pod pojmem nebezpečí, že by přišel o penis, se hoch oidipského komplexu vzdává, vytěsňuje jej, v nejnormálnějším případě je tento komplex dokonce dokonale zlikvidován a jako jeho nástupce je nastoleno přísné Nadjá. U děvčete dochází téměř k pravému opaku. Kastrační komplex nelikviduje komplex oidipský, nýbrž je přípravou k němu, závist penisu vyhání děvče z vazby na matku, a to pak vplouvá do oidipské situace jako do přístavu. Tím, že odpadá kastrační úzkost, odpadá i hlavní motiv, který hocha pudil k tomu, aby oidipský komplex překonal. Děvčátko v něm setrvává neurčitě dlouho, odbourává ho teprve později a i potom jen neúplně. Tím nezbytně trpí formování Nadjá, Nadjá nemůže dosáhnout oné síly a nezávislosti, v nichž tkví jeho kulturní význam - a feministé neradi slyší, poukazuje-li se na to, jak se tento moment projevuje na průměrném ženském charakteru. A nyní bychom se vrátili nazpět: jako druhou z možných reakcí po objevení ženské kastrace jsme uvedli vývin silného komplexu mužskosti. Tím chceme říci, že se děvče jaksi zdráhá uznat onu nepříjemnou skutečnost, a ve vzdorné revoltě svoji dosavadní mužskost ještě nadsadí, setrvává při své klitorické aktivitě a uchyluje se ke ztotožnění s falickou matkou nebo s otcem. Který moment mohl způsobit, že došlo k tomuto řešení % ^~emůžeme si tu představit nic jiného než nějaký faktor konstituční,větší kvantum aktivnosti, jaké jinak charakterizuje mužské individuum. Podstatný na tomto procesu je přece fakt, že v tomto bodě vývoje nedošlo k onomu zvratu v pasívnost, kterým započíná obrat k ženskosti. V krajním případě zaměřuje tento komplex mužskosti volbu objektu ve smyslu manifestní homosexuality. Zkušenosti z analýzy nám ovšem říkají, že ženská homosexualita je jen zřídka nebo není vůbec nikdy přímým pokračováním mužskosti infantilní. Zdá se, že patří k vývoji ženské homosexuality, že i takové dívky mají na nějaký čas objektem otce a dostávají se do oidipské situace. Pak je však nevyhnutelná zklamání, kterých se u otce dožijí, přimějí k regresi na raný komplex mužskosti. Nesmíme význam těchto zklamání přeceňovat; ani děvče předurčené k ženskosti jich nezůstává ušetřeno, a přece je výsledek jiný. Převaha konstitučního činitele se zdá nepopíratelná, ale ony dvě fáze ve vývoji ženské homosexuality se velmi pěkně obrážejí v praktikách homosexuálních žen, které ve svém vzájemném vztahu hrají matku a dítě právě tak často a právě tak zřetelně jako muže a ženu. To, o čem jsem vám tu vypravoval, je jakýsi pravěk ženy. Je to přínos posledních let a snad byl pro vás zajímavý jako ukázka detailní analytické práce. Poněvadž naším tématem je žena, dovolím si tentokrát uvést jména několika žen, jimž toto bádání vděčí za důležité příspěvky. Dr. Ruth Mack Brunswicková popsala jako první případ neurózy, který se zakládal na fixaci v předoidipském stadiu a oidipské situace vůbec nedosáhl. Měl formu paranoické žárlivosti a ukázalo se, že je přístupný terapii. D r. J e a n n e L a m p I o v á-d e G rootová zjistila bezpečným pozorováním falickou aktivnost děvčete vůči matce, která je tak těžko uvěřitelná, a d r. H e I e n a D e u t s c h o v á ukázala, že milostné akty homosexuálních žen reprodukují vztah matky a dítěte. Nemám v úmyslu sledovat osudy ženskosti pubertou až do doby zralosti. Naše poznatky by na to ani nestačily. V dalším poukážu jen na několik rysů. V souvislosti s vylíčeným pravěkem ženy bych tu jen zdůraznil, že rozvoj ženskosti je stále rušen pozůstatky z mužského období ženina dětství. K regresím na fixace předoidipských fází dochází velmi často; u mnohých žen

se znova a znova střídají období, v nichž mužskost nebo ženskost nabývá vrchu. Na tomto projevu bisexuality v životě ženy se snad zakládá kus toho, co my muži nazýváme "záhadou ženství". Ale během tohoto bádání uzrála, myslím, k řešení jiná otázka. Hybnou sílu sexuálního života jsme nazvali libidem. Tento sexuální život ovládá polarita mužskosti a ženskosti; je tedy nasnadě všimnout si blíže poměru libida k tomuto protikladu. Nepřekvapilo by, kdyby se ukázalo, že každé sexualitě přináleží zvláštní libido, takže by jeden druh libida sledoval cíle mužského sexuálního života a jiný ženského. Ale není tomu tak. Je jen jedno libido, které slouží jak mužským, tak ženským sexuálním funkcím. 411 Jemu samotnému nemůžeme přiřknout žádné pohlaví; i kdybychom je chtěli podle konvenčního zaměňování aktivnosti s mužskostí nazvat mužským, nesměli bychom zapomenout, že reprezentuje i snahy s pasívními cíly. V každém případě postrádá výraz "ženské libido" jakékoli oprávněnosti. A tak máme dojem, že libido bylo spíše znásilněno, když bylo vtlačeno do služeb ženské funkce, a že tu příroda - abychom mluvili teleologicky respektuje jeho požadavky méně bedlivě než v případě mužskosti. A to má asi - opět myšleno teleologicky - příčinu v tom, že příroda svěřila prosazení biologického cíle agresívnosti mužově a učinila je do jisté míry nezávislým na souhlasu ženině. Pohlavní chladnost ženy, jejíž výskyt se zdá potvrzovat, že žena byla přírodou takto odstrčena, je jevem dosud jen nedostatečně pochopeným. Je mnohdy psychogenní a pak je možno ji ovlivnit, v jiných případech je nasnadě předpoklad, že je podmíněna konstitučně, ba že se na ní podílí i faktor anatomický. Slíbil jsem, že vám ukážu ještě několik charakteristických rysů zralé ženskosti, jak se nám objevují v analytickém pozorování. Nepřikládáme jim větší význam než ten, že platí pro průměr žen; není také vždy lehké rozlišit, co máme připsat na účet sexuální funkce a co výchovným vlivům společenským. Připisujeme tedy ženskosti větší míru narcismu, která mívá vliv i na volbu objektu, takže žena cítí větší potřebu být milována než milovat. Vliv závisti penisu má svůj podíl i na její ješitnosti, pokud jde o fyzický vzhled, neboť je nucena cenit si svých půvabů o to víc, že jí jsou pozdním odškodněním za prvotní sexuální méněcennost. O studu, který platí za vlastnost povýtce ženskou, je však mnohem víc dán konvencí, než bychom mysleli, soudíme, že jeho původním smyslem je zakrýt nedostatek pohlavního údu. Nezapomínáme přitom, že později převzal i jiné funkce. Říká se, že ke kulturním objevům a vynálezům ženy přispěly malým podílem, ale jednu techniku snad přece vynalezly, techniku pletení a tkaní. Je-li tomu tak, pak nás to svádí, abychom hádali, co bylo nevědomým motivem tohoto objevu. Je možné, že příroda sama tu poskytla vzor k napodobení, když dává v době pohlavního dozrání vyrůst ochlupení, které zakrývá pohlavní ústrojí. Zbývalo pak učinit už jen jediný krok, chlupy vyrůstající z kůže a vytvářející jakousi plst' nahradit vlákny navzájem propletenými. Odmítnete-li tento názor jako fantastický a řeknete-li, že vliv nedostatku penisu na utváření ženskosti je u mne utkvělou myšlenkou, nemohu se ovšem bránit. Podmínky, jež řídí ženinu volbu objektu, jsou namnoze zastřeny vlivy společenských poměrů. Tam, kde se volba smí projevit svobodně, řídí se často narcistickým ideálem muže, jakým si děvčátko kdysi samo přálo se stát. Setrvalo-li ve vazbě na otce, a tedy v oidipském komplexu, volí podle typu otcovského. Poněvadž při odklonu od matky k otci zůstal nepřátelskýdíl ambivalentních citových vztahů vázán na matku, měla by taková volba zajišťovat šťastné manželství. Ale velmi často se věci vyvinou tak, že toto šťastné vyřešení ambivalenčního

konfliktu je ohroženo. Nepřátelství, které je zprvu zanecháno v minulosti, se dostatečně k pozitivní vazbě připojí a přesáhne takto i na nový objekt. Manžel, který byl nejprve dědicem otcovým, nastoupí časem i v dědictví po matce. Tak se může snadno stát, že druhá polovina života ženina je vyplněna bojem proti manželu, tak jako kratší první polovice odbojem proti matce. Když se tato reakce vyžila, může se už snadno druhé manželství vyvinout daleko uspokojivěji. Jiná změna v povaze ženy, na kterou milující nejsou připraveni, může nastat, když se v manželství narodí první dítě. Pod dojmem vlastního mateřství může se znova oživit identifikace s vlastní matkou, jíž se žena až do manželství vzpírala, a ta pak může na sebe strhnout všechno libido, kterým disponuje, takže žena, vedena pudem k opakování, reprodukuje nešťastné manželství svých rodičů. Že starý moment nedostatku penisu stále ještě neztratil na síle, ukazuje se v tom, jak různě matka reaguje, narodí-li se jí syn nebo dcera. Pouze vztah k synovi přináší matce naprosté uspokojení; je to vůbec ze všech lidských vztahů vztah nejdokonalejší, který je nejspíše oproštěn od veškeré ambivalence. Na syna může matka přenést onu ctižádost, kterou v sobě musila potlačit, od něho může očekávat uspokojení všeho toto, co jí zůstalo z jejího komplexu mužskosti. Ani manželství není zajištěno, dokud se ženě nepodařilo udělat si z vlastního muže dítě a hrát vůči němu roli matky. Ženina identifikace s matkou má dvě vrstvy, předoidipskou, jež se zakládá na něžné vazbě na matku a bere si ji za vzor, a pozdější vrstvu z oidipského komplexu, jejímž smyslem je matku odstranit a nahradit ji u otce. Z obou vrstev přetrvá mnoho i do budoucnosti a jsme oprávněni říci, že žena žádnou z nich během vývoje dostatečně nepřekoná. Avšak fáze něžné předoidipské vazby je pro budoucnost ženy rozhodující; v ní se vytvářejí předpoklady pro získání oněch vlastností, které ženě později umožní, aby učinila zadost své úloze v sexuální funkci a splnila své sociální úkoly, jejichž význam je nedocenitelný. Touto identifikací nabývá také oné přitažlivosti pro muže, která jeho oidipskou vazbu na matku rozdmychá v zamilovanost. Jenomže potom se velmi často to, oč se ucházel pro sebe, dostane teprve jeho synu. Máme tu dojem, že láska muže a láska ženy se rozcházejí o jednu psychologickou fázi. Jsme-li nuceni přiznat ženě málo smyslu pro spravedlnost, souvisí to patrně s tím, že v jejím duševním životě převládá závist, nebol' požadavek spravedlnosti vzniká zpracováním závisti a vyjadřuje podmínku, pod níž je možno se závisti vzdát. Tvrdíme také o ženách, že jéjich sociální zájmy jsou slabší a že jejich schopnost suhlimace pudů je menší než u mužů. První nedostatek se asi zakládá na onom společensky disociativním 413 charakteru, kterým se nepochybně vyznačují všechny sexuální vztahy. Milenci si navzájem stačí a i sama rodina se vzpírá začlenění do širších svazků. Schopnost sublimace podléhá velmi značnému individuálnímu kolísání. Naproti tomu nemohu přejít mlčením dojem, kterého v analytické činnosti nabýváme znovu a znovu. Muž okolo třicítky se nám jeví jako mladistvé, spíše nehotové individuum, od něhož očekáváme, že vývojových možností, které mu analýza skýtá, vydatně dokáže využít. Žena stejného věku nás však často zděsí psychickou strnulostí a neměnností. Její libido zaujalo konečné pozice a zdá se neschopno zaměnit je za jiné. Není tu cest pro další vývoj; jako by byl celý proces již proběhl a byl napříště již neovlivnitelný, ba jako by obtížný vývoj k ženskosti byl všechny možnosti osobnosti vyčerpal. Jako terapeuty nás tato skutečnost zarmucuje, i když se nám podaří odstraněním neurotických konfliktů nemoc zlikvidovat. To je všechno, co jsem vám mohl říci o ženskosti. Je to jistě neúplné a zlomkovité a také to vždycky nezní přívětivě. Nezapomínejte však, že jsme zc'e ženu popsali jen potud, pokud je její bytost určena její sexuální funkcí. Tento vliv je ovšem velmi hluboký, ale neztrácíme ze zřetele, že povaha jednotlivé ženy jako lidské bytosti tím nemusí ještě být vyčerpána. Chcete-

li se dovědět o ženskosti víc, tažte se vlastních životních zkušeností nebo se obraťte k básníkům, anebo vyčkejte, až vám věda bude s to dát hlubší a ucelenější poučení. XXXIV. PREDNAŠKA Objasnění, aplikace, orientace Dámy a pánové! Jsem, abych tak řekl, syt dosavadního suchého tónu, a tak mi snad dovolíte, abych k vám jednou promluvil o věcech, které sice mají velmi malý teoretický význam, ale vás, pokud jste psychoanalýze přátelsky nakloněni, se přece jen velmi dotýkají. Dejme tomu např., že ve volné chvíli sáhnete po německém, anglickém nebo americkém románu, od něhož si slibujete, že v něm najdete vylíčení dnešních lidí a poměrů. Po několika málo stránkách narazíte na první autorův výrok o psychoanalýze a brzy na řadu dalších, i když se zdá, že to souvislost nijak nevyžaduje. Nemyslete si, že se tu hlubinné psychologie používá snad k lepšímu pochopení románových postav nebo jeho činů; existují ovšem i vážnější literární díla, v nichž se o to autoři skutečně pokoušejí. Ale většinou se setkáte s posměvačnými poznámkami, jimiž spisovatel chce předvést svoji sčetlost a intelektuální převahu. Ne vždy máte dojem, že to, o čem se vyjadřuje, opravdu zná. Anebo jdete pro osvěžení někam do společnosti; nemusí to být zrovna ve Vídni. Po krátké době se rozhovor stočí na psychoanalýzu, uslyšíte úsudky nejrůznějších lidí, vyslovované většinou s neomylnou jistotou. Vyjadřují zcela obvykle podceňování, často hanu, přinejmenším opět posměšný postoj. Nejste-li dost opatrní a prozradíte, že věci trochu rozumíte, zahrnou vás všichni dotazy, budou žádat různá vysvětlení a informace a po krátké chvíli nabudete přesvědčení, že všechny ty přísné posudky byly vysloveny při naprosté neinformovanosti, že sotva který z těchto odpůrců sáhl někdy po nějaké analytické knize, a pokud snad přece, že se při setkání s touto novou látkou nedostal přes první odpor. Od úvodu do psychoanalýzy očekáváme možná i návod, jakých argumentů použít, když jde o to opravit evidentně mylné názory o psychoanalýze, jaké knihy je záhodno doporučit pro lepší informaci, anebo dokonce jaké příklady ze své četby nebo ze své zkušenosti byste měli v diskusi uvést, abyste postoj společnosti změnili. Prosím vás, nic z toho nedělejte. Bylo by to zbytečné; nejlépe, když vůbec utajíte, že o věci máte lepší vědomost. Není-li to už možné, řekněte pouze tolik, že pokud víte, psychoanalýza je zvláštní vědní odbor, jehož pochopení a posuzování je hodně nesnadné, že se zabývá věcmi velmi vážnými, takže se s ní 415 nevyrovnáme několika žerty, a že by si lidé pro společenskou zábavu měli raději zvolit jinou hračku. Nazúčastněte se samozřejmě ani pokusů o výklad, jestliže snad někteří neopatrní lidé budou vyprávět své sny, a odolejte i pokušení získávat analýze přízeň tím, že budete vyprávět o případech úspěšné léčby. Můžete však nadhodit otázku, proč si vlastně tito lidé, jak ti, kteří píší knihy, tak i ti, kteří vedou konverzace, počínají tak nekorektně, a budete se přiklánět k názoru, že příčina netkví jen v nich, nýbrž i v psychoanalýze samé. To je i moje mínění; v předsudku, s kterým se setkáváte v literatuře a ve společnosti, doznívá pouze jeden soud dřívější - totiž ono odsouzení, které nad mladou psychoanalýzou vynesli zástupci oficiální vědy. Už jsem si na to jednou v jednom svém historickém vylíčení postěžoval a nebudu to opakovat - možná že i ta jediná zmínka byla víc než dost - ale opravdu nebylo jediného prohřešku proti logice, ba ani proti slušnosti a dobrému vkusu, který by si vědečtí odpůrci psychoanalýzy nebyli tehdy dovolili. Byla to podobná situace, jako když ve středověku postavili nějakého zločince nebo

taí;é jen politického protivníka na pranýř a vydali ho na pospas týrání lůzy. A možná že si ani neuvědomujete, jak vysoko až v naší společnosti sahá vláda duchovní lůzy a co si všechno lidé dovolí, cítí-li se součástí davu a tím zbaveni osobní odpovědnosti. Byl jsem zpočátku v oné době téměř sám, brzy jsem nahlédl, že polemizování je bez vyhlídek, ale že nemá smysl ani stěžovat si a dovolávat se lepších duchů, poněvadž není instancí, na něž by se člověk mohl se stížností obrátit. Dal jsem se tedy jinou cestou a byla to moje první aplikace psychoanalýzy, když jsem si chování davu vyložil působením téhož odporu, který jsem musil překonávat u svých pacientů; sám jsem se zdržel polemiky a své přívržence, kteří se ke mně poznenáhlu přidávali, jsem měl k tomu, aby si počínali obdobně. Tento postup byl správný, z analýzy byla mezitím sňata kletba, kterou byla tenkrát stižena, ale tak jako opuštěná víra žije dále v podobě pověry, jako se teorie, kterou věda odložila, udržuje dál jako lidový názor, tak i prvotní vyobcování psychoanalýzy vědeckými kruhy má dnes pokračování v onom výsměšném podceňování, jímž ji stíhají laikové píšící knihy nebo pěstující konverzaci. Nad tím se tedy již nebudete podivovat. Nečekejte však, že uslyšíte radostnou zprávu, že boj o analýzu je dobojován, že skončil už tím, že byla uznána za vědu a připuštěna jako učební látka na univerzitu. O tom nemůže být řeč, boj pokračuje, jenomže v civilizovanějších formách. Nové je také to, že se ve vědecké společnosti mezi analýzou a jejími odpůrci vytvořila jakási nárazníková vrstva skládající se z lidí, kteří z analýzy něco uznávají a přiznávají se k tomu s různými zábavnými doložkami, zato jiné věci, jak co nejhlasitěji prohlašují, zcela odmítají. Čím se při tomto výběru řídí, není lehké uhodnout. Zdá se, že jde 0 osobní sympatie. Jednoho pohoršuje sexualita, druhého nevědomí;zvlášť neoblíbený se zdá být fakt symboliky. Že budova psychoanalýzy, třeba ještě nehotová, představuje dnes už ucelenou stavbu, z níž nemůže každý libovolně vylamovat jednotlivé prvky, na to tito eklektikové, jak se zdá, nemíní brát zřetel. U žádného z těchto polovičních nebo čtvrtečních přívrženců jsem nemohl nabýt dojmu, že jejich odmítání je založeno na věcné kritice. K této kategorii patří i mnozí vynikající mužové. Omlouvá je ovšem okolnost, že jejich čas i zájem patří jiným věcem, totiž těm, v nichž právě dokázali dosáhnout tak významných výsledků. Ale neměli by se pak raději zdržet úsudku, místo aby zaujímali tak rozhodné stanovisko? Jednoho z těchto velkých mužů se mi jednou podařilo rychle obrátit na jinou víru. Byl to světoznámý kritik, který kdysi sledoval duchovní proudění doby se sympatizující chápavostí a s prorockým bystrozrakem. Seznámil jsem se s ním, když už překročil osmdesátku, ale v rozhovoru byl stále ještě okouzlující. Lehko uhodnete, koho míním. Nebyl jsem to také já, kdo začal mluvit o psychoanalýze. Učinil tak sám a pustil se do sporu s největší skromností. "Jsem jenom literát," řekl, "kdežto vy jste přírodovědec a objevitel. Ale jedno vám musím říci: vůči své matce jsem nikdy sexuální pocity neměl." "Ale to jste přece vůbec nemusel vědět," odpověděl jsem, "to jsou přece pro dospělého člověka nevědomé pochody." "Ach, takhle vy to tedy myslíte," řekl s úlevou a stiskl mi ruku. Hovořili jsme ještě několik hodin v nejlepší shodě. Později jsem slyšel, že v onom krátkém čase, který mu život ještě popřál, se několikrát o analýze příznivě vyslovil a rád užíval pro něho nového slůvka "vytěsnění". Známé přísloví nám radí, abychom se od svých nepřátel učili. Přiznávám se, že toto se mi nikdy nepodařilo, ale přece jen jsem si myslel, že by pro vás mohlo být poučné, kdybych s vámi probral všechno, co naši odpůrci psychoanalýze vyčítají a

proti ní namítají, a poukázal potom na všechny ty nespravedlnosti a prohřešky proti logice, které lze tak snadno odhalit. Avšak "on second thoughts"' ) jsem si řekl, že by to nakonec nebylo vůbec zajímavé, nýbrž únavné a trapné, a že by to bylo právě to, čemu jsem se po všechna tato léta pečlivě vyhýbal. Omluvte mě tedy, nepůjdu-li touto cestou dále a ušetřím-li vás úsudků našich tzv. vědeckých odpůrců. Jde tu přece skoro vesměs o osoby, jejichž jediným průkazem způsobilosti je pouze naivní předpojatost, kterou si uchovaly tím, že zůstaly vzdáleny všech psychoanalytických zkušeností. Vím však, že v jiných případech mi nedovolíte, abych se z věci vyvlékl tak lacino. Namítnete mi: Existuje přece tolik lidí, na které se vaše poslední poznámka nehodí. Nevyhybali se analytické zkušenosti, analyzovali pacienty, byli snad sami analyzováni, byli dokonce nějaký čas vašimi spolupracovníky, a dospěli přesto k jiným 1) "Po rozmyšlení". (Pozn. překl.) 417 pojetím a teoriím, které je pak dovedli k tomu, že od vás odpadli a založili samostatné psychoanalytické školy. Měl byste nám objasnit, čím to, že se tak často v dějinách analýzy různé skupiny odtrhly, a jaký význam měla taková odpadnutí. Ano, pokusím se o to; ovšem jen letmo, nebol' k pochopení analýzy z toho lze načerpat méně, než byste očekávali. Vím, že v první řadě myslíte na Adlerovu individuální psychologii, kterou např. v Americe považují za rovnoprávnou vedlejší linii naší psychoanalýzy a pravidelně ji uvádějí zároveň s ní. Ve skutečnosti s ní má velmi málo společného, ale následkem jistých historických okolností žije paraziticky na její útraty. Podmínky, kterými jsme charakterizovali tuto skupinu odpůrců, jsou u jejího zakladatele dány jen v malé míře. Jméno samo je nevhodné, zdá se být plodem rozpaků; nedáme se tím rušit, abychom i nadále tohoto výrazu oprávněně nepoužívali jako protikladu k psychologii kolektivní; také to, co my pěstujeme, je povětšině a především psychologie lidského individua. Do objektivní kritiky Adlerovy individuální psychologie se dnes nebudu pouštět, není to v programu tohoto úvodu; pokusil jsem se mimoto o ni již jednou a mám málo důvodů něco na ní měnit. Ale dojem, který vyvolává, bych chtěl ilustrovat malou příhodou z let před vznikem analýzy. Blízko moravského městečka, kde jsem se narodil a které jsem opustil jako tříleté dítě, leží, pěkně uprostřed zeleně, skromné lázeňské místo. Jako gymnazista jsem tam několikrát strávil prázdniny. Asi o dvě desetiletí později mě onemocnění jedné blízké příbuzné přimělo, abych toto místo opět navštívil. Při rozmluvě s lázeňským lékařem, který mou příbuznou ošetřoval, jsem se také zeptal, jaké jsou jeho vztahy k zdejším - myslím, že slováckým - sedlákům, kteří v zimě byli jeho jedinými pacienty. Vypravoval, že jeho lékařská činnost probíhá takto: Když začne ordinovat, vejdou pacienti do jeho ordinace a postaví se do řady. Jeden po druhém předstoupí a stěžuje si na své potíže. Má bolesti v kříži, nebo žaludeční křeče, nebo cítí únavu v nohách apod. On ho pak vyšetří, a když se orientoval, řekne mu diagnózu, ve všech případech stejnou. Přeložil mi ono slovo, znamená prý asi tolik co "uhranutý". Ptal jsem se ho s údivem, jestli se sedláci nad tím nepozastavují, že u všech nemocných konstatuje totéž. "Ale kdepak," odpověděl, "jsou s tím velice spokojeni, to je právě to, co očekávali. Jak se zase vracejí do řady, každý výrazem tváře a posuňky ostatním naznačuje: Ten tomu, pane, rozumí!" Netušil jsem tenkrát, za jakých okolností se jednou setkám s obdobnou situací. Aťje totiž někdo homosexuální nebo nekrofil, úzkostný hysterik, uzavřený nutkavý neurotik či zuřící šílenec, v každém případě bude individuální psycholog Adlerova směru udávat jako hybný motiv jeho stavu, že se chce uplatnit, překompenzovat svou méněcennost, zůstat nahoře, dostat se z ženské linie na mužskou. Jako mladí studenti jsme něco podobnéhoslýchali na klinice, když nám někdy demonstrovali případ hysterie: Hysterikové prý produkují své symptomy, aby se učinili zajímavými, obrátili na sebe pozornost. Jak se jen staré moudrostí

stále vracejí! Ale nám se už tehdy zdálo, že tento kousíček psychologie nevystačí na celou záhadu hysterie, nechával např. nevysvětleno, proč pacienti nepoužívají k dosažení svého záměru žádné jiné prostředky. Něco musí být na tomto učení individuálních psychologů ovšem správné, nepatrná část místo celku. Pud sebezáchovy se jistě pokusí každé situace pro sebe nějak využít, Já se asi snaží i z choroby mít nějaký prospěch. V psychoanalýze tomu říkáme "sekundární zisk z nemoci". Ovšem vzpomeneme-li si na fakt masochismu, nevědomé potřeby trestu a neurotického sebepoškozování, jež nás vedou k tomu, abychom uznali i existenci pudových hnutí příčících se sebezáchově, pak začneme také pochybovat o všeobecné platnosti oné banální pravdy, na níž je vystavěno celé učení individuální psychologie. Ale široké publikum jistě velmi uvítá takovouto teorii, která neuznává žádné komplikace, nezavádí žádné nové, těžko pochopitelné pojmy, nic neví o nevědomí, jedním rázem odstraňuje tíživý problém sexuality a omezuje se na odkrývání triků, jimiž si člověk chce udělat život pohodlným. Neboť dav je sám pohodlný, k vysvětlení mu postačí jediný důvod a není vědě za její rozvláčné výklady nijak vděčný, chce jednoduchá řešení a přesvědčení, že problémy jsou vyřízeny. Uvážíme-li, jak individuální psychologie vyhovuje těmto požadavkům, nebudeme moci potlačit vzpomínku na jednu větu z Valdštejna: "Nebýt 1a myšlenka tak hromsky chytrá, člověk by řekl, že je prahloupá." Kritika odborných kruhů tak neúprosná vůči psychoanalýze, jednala s individuální psychologií v hedvábných rukavičkách. Stalo se sice v Americe, že jeden z nejváženějších psychiatrů uveřejnil proti Adlerovi článek s nadpisem "Enough", v němž dal energický výraz svému znechucení z "nutkavého opakování" individuálních psychologů. Jestliže se k nim jiní chovali daleko přívětivěji, pak k tomu jistě nemálo přispělo i jejich nepřátelství vůči analýze. O jiných školách, které se oddělily od naší psychoanalýzy nepotřebuji mnoho vykládat. Faktu, že k tomu došlo, nelze použít ani k důkazu, že psychoanalýza má pravdu, ani k důkazu, že ji nemá. Pomyslete jen na to, jak silné citové momenty činí mnoha lidem zatěžko vřadit se do kolektivu nebo se podřídit, a na onu ještě mnohem větší nesnáz, kterou právem zdůrazňuje přísloví: quot capita, tot sensus.1) Když rozpory v názorech 1) Kolik hlav, tolik názorů. (Pozn. překl.) 419 přestoupily určitou míru, bylo nejúčelnější se rozejít a dát se nadále různými cestami, zvláště když teoretické diference nesly s sebou i změnu v praktickém postupu. Dejme tomu například, že nějaký analytik přikládá vlivu osobní minulosti nepatrný význam a příčinu neuróz hledá výhradně v přítomných motivech a v očekáváních zaměřených do budoucnosti. Pak bude také zanedbávat analýzu dětství, zavede si vůbec jinou techniku a bude nucen to, co mu odpadlo na výsledcích analýzy dětství, vyrovnat stupňováním svého vlivu a přímým poukazováním na určité životní cíle. My druzí pak o něm řekneme: To je snad škola moudrostí, ale není to už analýza. Anebo jiný zas třeba dospěl k názoru, že zárodkem všech pozdějších neurotických poruch je úzkost prožitá při porodu; bude se mu pak zdát správné omezit analýzu na zjišťování účinků tohoto jediného zážitku a slibovat terapeutický úspěch, k němuž postačí už tříměsíční až čtyřměsíční léčba. Pozorujete, že jsem zvolil dva příklady, jež vycházejí z předpokladů diametrálně protichůdných. Je skoro obecným rysem těchto "odštěpeneckých hnutí", že se každé zmocní jednoho prvku z onoho bohatství motivů, které odhaluje psychoanalýza, a na základě této usurpace se pak osamostatní; takovým motivem může být třeba pud k moci, etický konflikt, matka, genitálnost atd. Zdá-li se vám, že v dějinách psychoanalýzy jsou takové secese dnes již častější než u jiných duchovních proudů, pak nevím, mám-li vám dát za pravdu. Je-li tomu tak, má na tom vinu ono vnitřní sepětí, které v psychoanalýze existuje mezi teoretickými názory a terapeutickým jednáním. Samotné názorové rozdíly by se snášely mnohem déle. Nám psychoanalytikům bývá s

oblibou vytýkána nesnášenlivost. Jediným projevem této škodlivé vlastnosti bylo však právě jen to, že jsme se od lidí zastávajících jiné názory odloučili. Jinak se jim nic nestalo; naopak, výhody jsou na jejich straně, jsou na tom od té doby lépe než dříve, neboťtímto odloučením zbavili se obyčejně zároveň i některého z oněch břemen, která my těžce vlečeme - třeba ódia dětské sexuality nebo směšnosti symboliky - a svět se na ně dívá jako na lidi napůl počestné, jakými my, kteří jsme zůstali, stále ještě nejsme. Také se až na jednu pozoruhodnou výjimku vyloučili sami. A co se to vlastně ještě vyžaduje jménem snášenlivosti? Abychom řekli někomu, kdo vyslovil názor, který my považujeme za naprosto nesprávný: "Děkuji vám, že jste projevil opačné mínění. Chráníte nás před nebezpečím samolibosti a dáváte nám příležitost, abychom dokázali Američanům, že jsme opravdu tak "broadminded", jak je to vždycky jejich přáním. Nevěříme sice ani slovo z toho, co říkáte, ale to nevadí. Pravděpodobně máte zrovna tak pravdu jako my. Kdopak vůbec může vědět, kdo má pravdu? Dovolte nám, abychom přes tuto protichůdnost ve svých publikacích zastávali váš názor. Doufáme, že budete tak laskavi a zastanete se zato zase našeho názoru, který zavrhujete." Takové zvyklosti se patrně vevědeckém styku v budoucnosti vyvinou, jestliže se zneužívání E i n ste in ovy relativity naplno prosadí. Je ovšem pravda, že zatím ještě nejsme tak daleko. Podle starého způsobu se omezujeme na to, že zastáváme jen svá vlastní přesvědčení, že se vystavujeme nebezpečí omylu, poněvadž proti němu se nelze ochránit, a že odmítáme to, co je s naším míněním v rozporu. Právo pozměnit své názory, když myslíme, že jsme nalezli něco lepšího, jsme v psychoanalýze použili vydatně. Byla to jedna z prvních aplikací psychoanalýzy, když jsme se s její pomocí naučili chápat ono nepřátelství, jež nám svět projevoval za to, že jsme psychoanalýzu provozovali. Jiné aplikace, objektivní povahy, mají nárok na obecnější zájem. Naším prvním záměrem bylo porozumět poruchám lidského duševního života, poněvadž nám jistá pozoruhodná zkušenost ukázala, že tu porozumění a uzdravení téměř spadají vjedno a že od jednoho k druhému vede schůdná cesta. To také dlouho bylo naším jediným záměrem. Potom jsme však poznali úzké vztahy, ano vnitřní totožnost patologických a takzvaných normálních pochodů, psychoanalýza se stala hlubinnou psychologií, a poněvadž všechno, co lidé tvoří nebo provádějí, se dá pochopit pouze pomocí psychologie, vyplynuly pak samy od sebe aplikace psychoanalýzy na četné vědní obory, zvláště na obory duchovědné; samy se nám vnucovaly a vyžadovaly zpracování. Tyto úkoly narazily bohužel na překážky, které mají základ v objektivní situaci a ani dnes nejsou ještě překonány. Taková aplikace předpokládá odborné znalosti, které analytik nemá, kdežto ti, kteří je mají, příslušní odborníci, nevědí zase nic o analýze a snad o ní ani nechtějí nic vědět. A tak se stalo, že analytici jakožto diletanti s výzbrojí více či méně dostatečnou, často ve spěchu posbíranou, podnikali výpady do takových vědních oborů, jako je mytologie, kulturní historie, etnologie, věda o náboženství atd. Od badatelů, kteří tu byli doma, se jim dostalo takového uvítání, jakého se obecně dostává vetřelcům, a jejich metody i výzkumy, pokud vůbec na sebe obrátily pozornost, byly prostě odmítány. Ale tyto poměry se neustále zlepšují, ve všech oborech vzrůstá počet těch, kteří studují psychoanalýzu, aby ji zužitkovali ve svém speciálním vědním úseku a jako kolonisté vystřídali dosavadní pionýry. Můžeme tu očekávat bohatou žeň nových poznatků. Každá aplikace analýzy znamená vždy i její potvrzení. Tam, kde vědecká práce není tak úzce spojena s praktickou činností, budou jistě také i nevyhnutelná,názorová střetnutí mít méně rozhořčený ráz.

Silně mne to láká, abych vás provedl všemi těmi duchovědnými obory, v nichž bylo psychoanalýzy použito. Jsoú to věci, které mají význam pro každého člověka s intelektuálními zájmy, a neslyšet nějaký čas o abnormitách a nemocích by bylo zaslouženým zotavením. Ale musím se toho vzdát, zase bychom tím překročili rámec těchto přednášek, a abych se 421 poctivě přiznal, ani bych na ten úkol nestačil. V některých z těchto oborů jsem sice sám učinil první krok, ale dnes už v tom množství látky ztrácím přehled a musil bych mnoho studovat, kdybych chtěl zmoci všechno, co přibylo od doby mých začátků. Kdo by se tím cítil zklamán, nechť hledá náhradu v našem časopise " I m ag o ` `, určeném pro nelékařské aplikace analýzy. Jenom jedno téma nemohu tak lehko pominout, ne snad proto, že bych mu obzvlášP dobře rozuměl nebo že bych tu byl sám přispěl velkým podílem. Právě naopak, sotva jsem se jím kdy vůbec zabýval. Je však tak neobyčejně závažné, tak bohaté nadějemi do budoucnosti, ba je snad vůbec nejzávažnější ze všech oborů, v nichž analýza pracuje. Míním použití psychoanalýzy v pedagogice, výchově nejbližší generace. Těší mne, že mohu alespoň říci, že moje dcera A n n a F r e u d o v á si tuto práci vytkla za životní úkol a napravila tak to, co jsem já sám opomenul. Snadno pochopíte, jak jsme k této aplikací dospěli. Když jsme při léčbě dospělého neurotika pátrali po determinaci jeho symptomů, dovedlo nás to zpravidla až do jeho raného dětství. Znalost pozdějších etiologií nestačila ani k pochopení, ani k terapeutickému ovlivnění. To nás přimělo, abychom se obeznámili s psychickými zvláštnostmi dětství, a tu jsme se dověděli spoustu věcí, které jinak než analýzou nebylo možno zjistit, a mohli jsme také opravit mnohé obecně přijímané názory o dětství. Poznali jsme, že prvním dětským letům (asi do pěti let) musíme z několika důvodů přisoudit zvláštní význam. Za prvé proto, že v nich dochází k prvnímu rozvoji sexuality, který zanechává rozhodující podněty pro pohlavní život v dospělosti. Za druhé proto, že dojmy této doby zasahují nehotové a slabé Já, na něž působí jako traumata. Afektivním bouřím, jež vyvolávají, se Já nemůže bránit jinak než vytěsněním a tím získává v dětském věku všechny dispozice k pozdějším onemocněním a funkčním poruchám. Pochopili jsme, že nesnáze dětství spočívají v tom, že si dítě má v krátkém časovém úseku osvojit výsledky kulturního vývoje, který probíhal celá tisíciletí, musí dospět k ovládání pudů a k společnému přizpůsobení, alespoň v elementární míře. Tyto změny mohou být jen zčásti výsledkem vlastního vývoje, mnohé z nich mu musí vnutit výchova. Nedivíme se, zvládne-li dítě tento úkol často jen nedokonale. Mnoho dětí prodělává v těchto raných dobách stavy, které můžeme postavit na roveň neurózám, jistě však všechny děti, které později manifestně onemocnějí. U mnohých dětí nevyčkává neurotické onemocnění až na dobu zralosti, propuká již v dětství a zaměstnává rodiče i lékaře. Nerozpakovali jsme se použít analytickou terapii u takových dětí, které buďto jeví neklamné neurotické symptomy, nebo spěly k nepříznivému vývoji povahy. Obava, že bychom analýzou mohli dítěti uškodit, jak tvrdili odpůrci analýzy, se ukázala neodůvodněnou. Naším ziskem u těchtoanalýz dětí bylo, že jsme na živém objektu mohli potvrdit, co jsme u dospělých vysoudili, aby se tak řeklo, z historických dokumentů. Ale velmi potěšitelný byl i zisk, který u nich vyplynul pro děti samé. Ukázalo se, že dítě je velmi vhodný objekt pro analytickou terapii; výsledky jsou důkladné a trvalé. Je samozřejmé, že musíme techniku vypracovanou pro dospělé dítěti značně přizpůsobit. Psychologicky je dítě jiný objekt než dospělý, nemá ještě Nadjá, metoda volné asociace nevede daleko, přenos hraje jinou roli, neboť tu ještě existují reální rodiče. Vnitřní odpory, s kterými bojujeme u dospělého, jsou u dítěte nahrazeny většinou nesnázemi vnějšími. Tam, kde se rodiče učiní nositeli odporu, bývá

cíl analýzy nebo analýza sama ohrožena, a proto musíme často s analýzou dítěte spojit trochu analytického ovlivnění rodičů. Nevyhnutelné odchylky analýzy dětí od dospělých zmenšuje na druhé straně okolnost, že si mnozí naši pacienti uchovali tolik infantilních povahových rysů, že analytikovi i tady nezbývá, než přizpůsobit se objektu a použít jisté techniky dětské analýzy. Bylo zcela přirozené, že se analýza dětí stala doménou ženských analytiků, a tento stav bude nejspíš trvalý. Z poznání, že většina našich dětí prodělává ve svém vývoji neurotickou fázi, bylo by možno vyvodit určitý hygienický požadavek. Mohli bychom si položit otázku, zda by nebylo účelné poskytnout dítěti analytickou pomoc i tehdy, když nejeví žádné známky poruchy, v rámci normální péče o jeho zdraví, tak jako dnes očkujeme zdravé děti proti záškrtu a nečekáme, až jestli záškrtem skutečně onemocnějí. Diskuse o této otázce má dnes pouze akademický význam; mohu si dovolit trochu ji s vámi rozebrat; většině našich současníků by se už sám takový plán zdál obludným zločinem, a uvážíme-li, jaký postoj má většina rodičů k analýze, musíme se v současné době vzdát veškeré naděje na jeho realizaci. Taková profylaxe nervozity, která by patrně byla velmi účinná, předpokládá také zcela jiné společenské zřízení. Podnět k použití psychoanalýzy ve výchově naskýtá se dnes na jiném místě. Ujasněme si, co je nejbezprostřednějším úkolem výchovy. Dítě se má naučit ovládat své pudy. Není možné dát mu takovou svobodu, aby neomezeně povolovalo všem svým impulsům. Byl by to velmi poučný experiment pro dětské psychology, ale rodiče by takto nemohli žít a i u dětí samotných by to způsobilo značné škody, které by se projevily zčásti hned, zčásti v pozdějších letech. Výchova musí tudíž bránit, zakazovat, potlačovat a ve všech dobách to také vydatně dělala. Avšak z analýzy jsme poznali, že právě toto potlačování pudu nese s sebou nebezpečí neurotického onemocnění. Jak si vzpomínáte, podrobně jsme prozkoumali, jakými cestami k tomu dochází. Výchova musí tedy hledat cestu mezi Scyllou úplné tolerance a Charybdou odpírání. Není-li tento úkol vůbec neřešitelný, pak musí být možno najít ono optimum, při němž by výchova dosáhla co největšího úspěchu a co nejméně uškodila. 423 Půjde o to rozhodnout, kolik smíme zakazovat, v kterých dobách a kterých prostředků přitom použít. A pak musíme ještě počítat s tím, že objekty výchovného působení si přinášejí s sebou velmi rozdílné konstituční dispozice, takže tentýž výchovný postup nebude pro všechny děti stejně vhodný. Další úvaha nám ukazuje, že výchova svůj úkol plnila dosud velmi špatně a že dětem působila velké škody. Najde-li ono optimum a rozřeší-li svoji úlohu ideálním způsobem, pak může doufat, že tím odstraní jednoho z činitelů etiologie onemocnění, vliv akcidenčních dětských traumat. Druhého činitele, sílu nepoddajné pudové konstituce, nemůže v žádném případě odstranit. Uvážíme-li pak, před jakými obtížnými úkoly vychovatel stojí, když má rozpoznat osobitou konstituci dítěte, uhodnout z nepatrných známek, co se děje v jeho nehotovém duševním životě, poskytnout mu v přiměřené míře svoji lásku a uchovat si přitom i účinný stupeň autority, řekneme si, že jedinou účelnou přípravou k povolání vychovatele je důkladné psychoanalytické školení. Nejlepší je, jestliže byl sám analyzován, neboť bez zkušenosti na vlastní osobě si přece nikdo nemůže analýzu osvojit. Analýza učitelů a vychovatelů zdá se nám být účinnějším profylaktickým opatřením než analýza děti samých a jeho provedení by se také setkalo s menšími obtížemi.

Jen mimochodem vzpomeňte ještě jednoho způsobu, jak analýza nepřímo přispívá k zlepšení výchovy dětí, způsobu, který může časem nabýt většího vlivu. Rodiče, kteří sami prodělali analýzu a za mnoho jí vděčí, mimo jiné i za poznání chyb, k nimž došlo v jejich vlastní výchově, budou se svými dětmi jednat s větším porozuměním a ušetří je mnohého, čeho sami ušetřeni nebyli. Současně s úsilím analytiků o ovlivnění výchovy probíhají i výzkumy o vzniku a prevenci úpadku mládeže a kriminality. Také zde vám jen otevírám dveře a ukazuji, co je za nimi, dovnitř vás však nevedu. Vím, že uchováte-li si zájem o analýzu, budete moci o těchto věcech slyšet mnoho nového a cenného. Nerad bych však opustil téma výchovy, aniž bych vzpomenul určitého aspektu. Bylo řečeno - a jistě právem - že každá výchova je stranicky zaměřena, že usiluje, aby se dítě zařadilo do současného společenského řádu, bez ohledu na to, jakou má sám o sobě cenu a jak je trvalý. Jestliže je někdo přesvědčen o nedostatcích našich současných sociálních institucí, nemůže prý shledávat správným, aby psychoanalyticky zaměřená výchova jim ještě sloužila. Musíme jí prý dát jiný, vyšší cíl, který se oprostil od panujících sociálních požadavků. Já však myslím, že tento argument tu není na místě. Takový požadavek překračuje funkční oprávněnost psychoanalýzy. Lékař, který byl přivolán, aby léčil pneumonii, se také nesmí starat o to, zda nemocný je hodný člověk, sebevrah nebo zločinec, zda si zaslouží zůstat naživu a zda mu to člověk má přát. Také onen nový cíl, který tito lidé chtějí výchově dát, bude stranický a není věcí analytikovou rozhodovat mezi stranami. Nepřihlížímpřitom vůbec k okolnosti, že by společnost nepřipustila, aby psychoanalýza měla na výchovu jakýkoliv vliv, jakmile by se chtěla hlásit k úmyslům, které nejsou slučitelné se současným společenským řádem. Psychoanalytická výchova by na sebe brala odpovědnost, jakou po ní společnost nežádá, jestliže by si kladla za cíl, že ze svých chovanců uhněte buřiče. Učiní svému úkolu zadost, jestliže je propustí pokud možno zdravé a výkonné. V ní samé je už dostatek revolučních momentů, které zaručují, že ten, koho vychovala, se v pozdějším životě nepostaví na stranu zpátečnictví a útlaku. Myslím dokonce, že vypěstovat revolucionářské děti není v žádném směru žádoucí. Dámy a pánové! Zamýšlím ještě říci vám několik slov o psychoanalýze jakožto terapii. Teorii jejího terapeutického účinku jsem probral již před patnácti lety a ani dnes bych ji nemohl formulovat jinak; nechť se nyní dostanou ke slovu také zkušenosti nahromaděné za dobu, která zatím uplynula. Víte, že psychoanalýza vznikla jako terapie a že sice tento rámec daleko přerostla, ale této své mateřské půdy se přesto nikdy nevzdala a ve svém prohlubování a dalším vývoji je stále ještě vázána na styk s nemocnými. Ony nahromaděné dojmy, z nichž rozvíjíme svoje teorie, nemohou být získány jiným způsobem. Jednotlivé neúspěchy v terapii staví před nás stále nové úkoly, požadavky reálného života jsou účinnou ochranou proti přebujení spekulace, bez níž se nicméně ve své práci také nemůžeme obejít. Jakými prostředky psychoanalýza nemocným pomáhá, pokud opravdu pomůže, a jakými cestami, to jsme kdysi už probrali; dnes si položíme otázku, jak velké jsou její úspěchy. Víte snad, že jsem nikdy nepropadal nějakému terapeutickému entuziasmu; není nebezpečí, že bych této přednášky zneužil k chvalozpěvům. Říkám raději příliš málo než příliš mnoho. V době, kdy jsem byl ještě jediným analytikem, slýchával jsem od lidí, kteří tvrdili, že jsou mé věci příznivě nakloněni: To všechno je velmi pěkné a duchaplné, ale ukažte mi nějaký případ, který jste analýzou vyléčil. Byla to jedna z oněch četných formulek, které v průběhu let postupně přebíraly funkci odsunout nepohodlnou novinku stranou. Je dnes právě tak zastaralá jako mnohé jiné svazek děkovných dopisů od vyléčených pacientů má ve svých fasciklech každý analytik. Ale shoda s ostatními léčebnými metodami se neomezuje jen na tohle. Psychoanalýza je opravdu terapie jako každá jiná. Má své triumfy tak jako své porážky, nesnáze, omezení a indikace. Jedním z obvinění vznášených svého času proti analýze bylo, že se prý jako terapie nedá brát vážně, neboť si netroufá uveřejnit statistiku svých úspěchů. Od té

doby uveřejnil psychoanalytický ústav v Berlíně, založený dr. M a x e m E i t i n g o n e m , zprávu o své činnosti za prvních deset let. Léčebné výsledky nezavdávají příčinu ani k tomu, abychom se jimi honosili, ani k tomu, abychom se za ně styděli. Ale takové statistiky jsou 425 vůbec málo poučné, zpracovaný materiál je tak různorodý, že by nám jen velmi veliká čísla něco mohla říci. Učiníme lépe, obrátíme-li zřetel na jednotlivé vlastní zkušenosti. A tu bych rád řekl, že naprosto nemyslím, že by naše léčebné úspěchy mohly soutěžit s úspěchy v Lo u rd ec h . Je o tolik víc lidí, kteří věří v zázraky Panny Marie, než těch, kteří věří v existenci nevědomí. Obrátíme-li se k pozemské konkurenci, musíme psychoanalytickou terapii měřit s ostatními metodami psychoterapeutickými. Zmiňovat se o organických fyzikálních metodách léčení neurotických stavů je dnes téměř zbytečné. Jako psychoterapeutická metoda nestojí analýza v protikladu k ostatním metodám tohoto speciálního lékařského oboru; nezbavuje je ceny, nevylučuje je. Teoreticky by bylo docela dobře možné, že by lékař, který by si činil nárok na označení psychoterapeut, užíval u svých pacientů analýzu vedle všech ostatních léčebných metod, podle charakteru případu a podle toho, jak příznivé nebo nepříznivé jsou vnější okolnosti. Ve skutečnosti si však technika vynucuje specializaci lékařské činnosti. Takto se musely rozdělit i chirurgie a ortopedie. Psýchoanalytická činnost je obtížná a náročná, nedá se s ní zacházet jako s brýlemi, které při čtení nasadíte a před procházkou odložíte. Zpravidla má psychoanalýza lékaře buďto úplně, nebo vůbec ne. Psychoterapeuti, kteří příležitostně užívají také psychoanalýzu, nestojí, pokud mohu soudit, na pevné analytické půdě; nepřijali celou analýzu, nýbrž rozředili ji, eventuálně "zbavili jedu"; nemůžeme je počítat k analytikům. Myslím, že je to škoda; ale praktická spolupráce analytika s psychoterapeutem, který se omezuje na ostatní odborné metody, by byla svrchovaně účelná. Ve srovnání s ostatními metodami psychoterapie je psychoanalýza nade všechnu pochybnost nejúčinnější. Je to také spravedlivé, vždyť vyžaduje nejvíce námahy a nejvíce času; nepoužijeme jí u lehkých případů; ve vhodných případech můžeme s její pomocí odstranit poruchy a dosáhnout změn, v jaké jsme se v předanalytických dobách neodvažovali ani doufat. Má však také velmi znatelné hranice. Mnozí z mých stoupenců vyvinuli ve své terapeutické ctižádosti největší úsilí, aby tyto překážky překonali, takže by pak všechny neurotické poruchy byly vyléčitelné psychoanalýzou. Pokoušeli se analytickou práci časově zkrátit, vystupňovat přenos tak, aby nabyl převahy nade všemi odpory, a spojit s ní jiné způsoby ovlivnění, aby uzdravení vynutili. Jsou to sice chvályhodné snahy, myslím však, že jsou marné. Skrývají v sobě také nebezpečí, že analytik se nechá strhnout mimo hranice psychoanalýzy a propadne bezbřehému experimentování. Očekávání, že budeme moci vyléčit všechny neurotické poruchy, mi připadá tak trochu jako vzdálený produkt onoho laického přesvědčení, že neurózy jsou něco zcela zbytečného, co nemá vůbec právo na existenci. Ve skutečnosti jsou to těžké, v samé konstituci fixované choroby, které se jen zřídka omezují na několik výbuchů, většinou trvají podlouhá životní období nebo po celý život. Analytická zkušenost, že je můžeme ve značné míře ovlivnit, zmocníme-li se historických podnětů choroby a akcidenčních pomocných momentů, nás vedla k tomu, že jsme v terapeutické praxi konstituční faktor pomíjeli; nemůžeme na něm ovšem také nic změnit; v teorii bychom na něj však měli stále myslit. Již fakt, že psychózy jsou analytické terapii vesměs nepřístupné, by měl vzhledem k jejich blízké příbuznosti s neurózami vést k omezení našich nároků u neuróz. Terapeutická účinnost psychoanalýzy zůstává zúžena řadou významných momentů, které sotva můžeme ovlivnit. U dítěte, kde bychom mohli počítat s největšími úspěchy, jsou to vnější obtíže dané postoji rodičů, ale tyto obtíže přece patří k dětství. U dospělého to jsou v první řadě dva momenty, stupeň psychické strnulosti a forma nemoci se všemi hlubšími determinacemi, které v sobě skrývá. První moment se často neprávem přehlíží. Jakkoli veliká

je plasticita duševního života a možnost oživit staré stavy, všechno se vzkřísit nedá. Mnohé změny jsou, zdá se, konečné, představují jakési jizvy, které po sobě zanechaly proběhnuvší procesy. Jindy zas máme dojem jakési obecné strnulosti duševního života; duševní pochody, kterým bychom velmi snadno mohli ukázat nové cesty, se zdají neschopné opustit cesty staré. Ale snad je to totéž jako v onom prvním případě, jen jinak viděno. Příliš často máme pocit, že terapie postrádá jen potřebnou hnací sílu, aby prosadila potřebnou změnu. Jistá závislost, určitá pudová složka je příliš silná ve srovnání s oněmi silami, které můžeme zmobilizovat. Zcela zbytečně je tomu tak u psychóz. Rozumíme jim natolik, že bychom zajisté věděli, kde by bylo zapotřebí nasadit páky, ale ty by břemenem nedokázaly pohnout. Zde se dokonce otvírá učitá naděje do budoucna, že nám totiž znalost působení hormonů - víte, co to je poskytne prostředky, abychom mohli úspěšně bojovat s kvantitativními faktory chorob, ale dnes k tomu máme pořád ještě dalekó. Chápu, že nejistota ve všech těchto věcech neustále podněcuje k zdokonalování analytické techniky a zejména techniky přenosu. Zvláště analytik začátečník se při neúspěchu octne v pochybnostech, má-li přikládat vinu specifickým vlastnostem případu, nebo neobratnému použití terapeutické metody. Ale jak jsem již řekl, nevěřím, že úsilí vynakládané v tomto směru může přinést velké výsledky. Druhé omezení možných analytických úspěchů je dáno formou choroby. Víte už, že oblast, kde se analytická terapie uplatňuje, jsou přenosové neurózy, fobie, hysterie a nutkavé neurózy, a kromě toho ještě i povahové abnormity, které se vyvinuly namísto těchto chorob. Všechno ostatní. stavy narcistické, psychotické, je pro ni více nebo méně nevhodné. Bylo by tedy zcela oprávněné chránit se před neúspěchy pečlivým vylučováním takových případů. Kdybychom se takto zajistili, statistiky, analýzy by se značně zlepšily. Ano, ale má to jeden háček. K diagnózám dospíváme 427 velmi často teprve dodatečně, je to s nimi asi tak jako s onou zkouškou, kterou prý jeden skotský král zjišťoval čarodějnice, jak jsem se o tom dočetl u Victora Huga. Tento král tvrdil, že má neklamnou metodu, jak rozpoznat čarodějnici. Dal ji povařit v kotli vařící vody a potom ochutnal polévku. Podle toho mohl pak říci: to byla čarodějnice, nebo: ne, to čarodějnice nebyla. Podobně je tomu i u nás, jenomže poškozeni jsme přitom my. O pacientovi, který se chce léčit, nebo zrovna tak i o kandidátovi, který se chce učit analýze, si nemůžeme udělat úsudek, dokud jsme ho několik neděl nebo měsíců analyticky nestudovali. Kupujeme opravdu zajíce v pytli. Pacient přišel s neurčitými povšechnými stížnostmi, které nedovolují bezpečnou diagnózu. Po oné zkušební době se může ukázat, že je to nevhodný případ. Kandidáta v takovém případě pošleme pryč, u pacienta ještě nějakou chvíli zkoušíme, jestli se nám neukáže v příznivějším světle. Pacient se nám pomstí tím, že rozmnoží seznam našich neúspěchů, odmítnutý kandidát, je-li paranoidní, třeba tím, že sám spisuje psychoanalytické knihy. Vidíte, že nám opatrnost nebyla nic platná. Obávám se, že tyto podrobnosti už přesahují okruh vašeho zájmu. Muselo by mě však ještě víc mrzet, kdybyste se měli domnívat, že mám v úmyslu nabádat vás, abyste psychoanalýze nepřisuzovali velký terapeutický význam. Snad jsem opravdu začal neobratně; můj záměr byl totiž opačný, chtěl jsem omluvit terapeutické meze analýzy poukazem na jejich nevyhnutelnost. Se stejným úmyslem se obracím i k jinému bodu, k výtce, že analytické ošetřování vyžaduje nepoměrně dlouhou dobu; na to je třeba říci, že psychické změny se uskutečňují právě jen pomalu; dostaví-li se rychle, znenadání, je to špatné znamení. Pravda, léčení těžké neurózy se snadno protáhne na několik let, ale položte si v případě úspěchu otázku, jak dlouho by byla trvala sama nemoc. Snad desítiletí za každý rok léčení, to znamená, že by choroba byla nikdy nevymizela, jak to tak často vídáme u nemocných, kteří se neléčí. V některých případech máme důvod přistoupit po létech k další analýze, nové životní

podněty vyvolaly totiž nové chorobné reakce, ale v tomto mezidobí byl pacient zdráv. První analýza neodhalila všechny jeho patologické dispozice a bylo přirozené, že se s analýzou přestalo, když se dosáhlo úspěchu. Existují také lidé těžce postižení, kterým věnujeme analytickou péči po celý život a které občas bereme znovu do analýzy, ale takové osoby by jinak byly naprosto neschopny existence a musíme být rádi, že je můžeme tímto přerušovaným a obnovovaným ošetřováním udržet v obstojném stavu. Také analýza povahových poruch vyžaduje dlouhodobou léčbu, je však často úspěšná, a znáte snad nějakou jinou terapii, s níž bychom se do takového úkolu mohli vůbec i jen pustit? Go jsem tu uvedl, neuspokojí snad terapeutickou ctižádost, ale příklad tuberkulózy a lupusu nás poučil, že úspěch lze mít teprve tehdy, když se terapie přizpůsobí povaze choroby. 428 Řekl jsem vám, že psychoanalýza začala jako terapie, ale že ji nechci vašemu zájmu doporučovat kvůli jejímu terapeutickému významu, nýbrž pro pravdivé poznatky, které obsahuje, pro všechno, co nám objasňuje z toho, co je člověku nejbližší, z jeho vlastní bytosti, a pro souvislosti, jež objevuje mezi nejrůznějšími jeho projevy. Jako terapie je jen jednou z mnohých, ovšem prima inter pares. Kdyby neměla svou terapeutickou cenu, nebyla by mohla být objevena při práci s nemocnými a po více než třicet let touto prací rozvíjena. v i v xxxv XXXV. PREDNAŠKA O světovém názoru Dámy a pánové! Při našem posledním setkání jsme se zabývali drobnými všedními starostmi, starali jsme se, abych tak řekl, o vlastní skromnou domácnost. Nyní se však směle rozběhneme a odvážíme se odpovědět na otázku, která byla z druhé strany tolikrát položena, zda totiž psychoanalýza vede k určitému světovému názoru a ke kterému. Světový názor je, obávám se, pojem specificky německý, jehož překlad do cizích řečí by asi působil nesnáze. Pokusím-li se o jeho definici, bude se vám jistě zdát neobratná. Myslím tedy, že světový názor je intelektuální konstrukce, která řeší všechny problémy našeho života jednotně na základě nějakého nadřazeného předpokladu, v níž tudíž žádná otázka nezůstala otevřena a v níž všechno, co nás zajímá, má své přesně vymezené místo. Lze snadno pochopit, že je to jedno z ideálních lidských přání mít takovýto světový názor. Víra v něj dává pocit životní jistoty, člověk ví, oč má usilovat, k čemu nejúčelněji upřít své city a zájmy. Je-li taková povaha světového názoru, bude odpověď pro psychoanalýzu snadná. Jako speciální věda představující jedno z odvětví psychologie - hlubinnou psychologii nebo psychologii nevědomí - je psychoanalýza naprosto neschopna vytvořit světový názor, musí přijmout světový názor vědy. Vědecký světový názor se však už od naší definice znatelně vzdaluje. Přijímá sice také jednotnost výkladu světa, avšak pouze jako program, jehož splnění je přesunuto do budoucnosti. Jinak se vyznačuje znaky vesměs negativními, omezuje se pouze na to, co v současné době můžeme vědět, a ostře odmítá určité prvky, jež jsou mu cizí. Tvrdí, že neexistuje jiný zdroj poznaní světa než rozumové zpracovávání pečlivě přezkoumaných pozorování, tedy to, čemu říkáme bádání, a že vedle něho není žádné poznání zjevené, žádné poznání intuicí nebo divinací. Zdá se, že toto pojetí mělo v posledních stoletích velmi blízko k všeobecnému uznání. Teprve našemu století zůstalo vyhrazeno, aby připadlo na zpupnou

námitku, že takový světový názor je právě tak ubohý jako bezútěšný a že přehlíží požadavky lidského ducha i potřeby lidské duše. Tuto námitku je třeba odmítnout co nejrázněji. Je zcela neudržitelná, neboť duch i duše jsou předmětem vědeckého bádání přesně týmž způsobem jako cokoliv jiného, co s člověkem nemá nic společného. 430 Psychoanalýza má obzvláštní právo mluvit zde za vědecký světový názor, poněvadž jí nelze vytýkat, že by duševno v obraze světa zanedbala. Její vědecký přínos záleží právě v tom, že rozšířila bádání i na duševní oblast. Bez takové psychologie by věda byla velmi neúplná. Pojmeme-li však do vědy i probádání intelektuálních a citových funkcí člověka (a zvířat), ukazuje se, že na celkovém zaměření vědy se tím nic nezmění, žádné nové prameny vědění nebo nové metody bádání se nám tím neotvírají. Těmi by právě byly intuice a divinace, kdyby existovaly, ale můžeme je klidně počítat k iluzím, ke splněním imaginárních tužeb. Poznáme také snadno, že i ony požadavky kladené na světový názor jsou odůvodněny pouze citově. Věda bere na vědomí, že lidský duševní život takové požadavky vytváří, je ochotna pátrat po jejich pramenech, nemá však nejmenší důvod, aby je uznala za oprávněné. Pokládá naopak za svůj úkol, aby všechno, co je iluzí, výsledkem takových citových požadavků, od vědění pečlivě odlišila. To nikterak neznamená, že tato přání pohrdavě přezíráme nebo že podceňujeme jejich význam pro lidský život. Jsme ochotni sledovat, jaká splnění si tato přání opatřila ve výtvorech umění, v náboženských a filozofických systémech, nemůžeme však přehlédnout, že by bylo nesprávné a svrchovaně neúčelné připustit, aby tyto názory byly přeneseny na oblast poznání. Neboť tím otvíráme cesty vedoucí do říše psychózy, ať už individuální či kolektivní, a odnímáme oněm snahám cennou energii zaměřenou ke skutečnosti, aby v ní, pokud je to možno, těmto přáním a potřebám opatřily uspokojení. Z vědeckého hlediska je nevyhnutelné postupovat zde kriticky a odmítavě. Je nepřípustné tvrdit, že věda je jednou oblastí činnosti lidského ducha, kdežto náboženství a filozofie jsou oblastmi jinými, s ní přinejmenším rovnocennými, a že věda nemá právo se do nich plést; že všechny mají stejný nárok na pravdu a že každý člověk má na vybranou, odkud chce čerpat svá přesvědčení a čemu chce věřit. Takový názor platí za zvlášť vznešený, tolerantní, široký a prostý úzkoprsých předsudků. Bohužel, není udržitelný, má podíl na všech škodlivých důsledcích světového názoru zcela nevědeckého a prakticky se mu rovná. Je tomu už jednou tak, že pravda prostě nemůže být tolerantní, že nepřipouští kompromisy a omezení, a že bádání si činí nárok na všechny oblasti lidské činnosti a musí zaujmout neúprosně kritické stanovistko, jestliže si nějaká jiná moc chce nějakou jejich část zabrat pro sebe. Ze tří mocností, jež mohou vědě upírat její území, je pouze náboženství skutečně vážným nepřítelem. Umění je téměř vždycky neškodné a blahodárné, nechce být ničím jiným než iluzí. Kromě několika málo osob, které jsou, jak se říká, uměním posedlé, neodvažuje se neoprávněně zasahovat do říše reality. Filozofie není v protikladu k vědě, sama se tváří jako věda, 431 pracuje zčásti stejnými metodami, vzdaluje se však od ní svým lpěním na iluzi, že nám je s to poskytnout souvislý a ucelený obraz světa, který se však při každém novém pokroku našeho vědění nutně zhroutí. Metodicky chybuje v tom, že přeceňuje noetickou hodnotu logických operací a že uznává případně ještě i jiné zdroje vědění, jako třeba intuici. A velmi často si říkáme, že není neoprávněný výsměch básníkův (H. H e i n e), říká-li o filozofu, že "svými nočními čepicemi a cáry županu ucpává mezery ve stavbě světa".

Ale filozofie nemá bezprostřední vliv na široké vrstvy, zajímá se o ni i uvnitř tenké horní vrstvy intelektuálů jen nepatrný počet lidí, všem ostatním je sotva dostupná. Náboženství je však ohromná moc, která může počítat s nejsílnějšími lidskými city. Je známo, že dříve zahrnovalo všechny duchovní složky života, že zaujímalo místo vědy v době, kdy ještě žádná věda téměř neexistovala, že vytvořilo světový názor nesrovnatelně důsledný a uzavřený, který trvá, i když otřesen, až dodnes. Abychom si uvědomili velkolepost náboženství, vzpomeňme si, co všechno se pokouší lidem poskytnout. Dává jim vysvětlení původu a vzniku světa, zaručuje jim ochranu a konečné štěstí v koloběhu života a řídí jejich smýšlení a jednání předpisy, za které se staví celou svou autoritou. Plní tedy tři funkce. První funkce spočívá v tom, že ukájí lidskou zvídavost, činí totéž, oč se vlastními prostředky pokouší věda, a na tomto poli s ní soupeří. Druhé své funkci vděčí zajisté za největší část svého vlivu. Když konejší úzkost lidí před nebezpečími a vrtkavostí života, když jim zaručuje šťastné vyústění a poskytuje jim útěchu v neštěstí, nemůže s ním věda sóutěžit. Ta sice učí, jak se můžeme některých nebezpečí uchránit a některé strasti úspěšně potírat; bylo by proto velmi nespravedlivé popírat, že je lidem mocnou pomocnicí, ale v mnohých situacích musí člověka ponechat na pospas jeho utrpení a může mu jen poradit, aby se podrobil. Ve své třetí funkci, když stanoví předpisy, zákazy a omezení, vzdaluje se náboženství od vědy co nejvíce. Neboť věda se spokojuje s tím, že vyšetřuje a zjišťuje. Z jejích aplikací vyplývají ovšem i některé pravidla a rady, jak si v životě počínat. Za určitých okolností se shodují s těmi, jež poskytuje náboženství, ale jsou jinak zdůvodněny. Jak došlo ke spojení tohoto trojího obsahu náboženství, není zcela jasné. Co má poučení o vzniku světa co dělat s vštěpováním jistých mravních předpisů? Zajištění obrany a štěstí je už s etickými požadavky úžeji spjato. Je to odměna za plnění těchto přikázání; jen ten, kdo se jim podrobuje, může počítat také s těmito dobrodiními, na neposlušného čekají tresty. Ostatně i u vědy existuje něco podobného. Říká, že ten, kdo nedbá jejich praktických výsledků, může utrpět různé škody. 432 Toto pozoruhodné spojení poučení, útěchy a příkazů v náboženství pochopíme teprve tehdy, podrobímeli je genetické analýze. Ta může vyjít od nejnápadnějšího bodu celku, od poučení o vzniku světa, neboť proč by vlastně měla být kosmogonie pravidelnou součástí náboženského systému? Říká se nám tedy, že svět byl stvořen bytostí podobnou člověku, ale člověka po všech stránkách převyšující co do moci, moudrostí i síly vášně, tedy jakýmsi idealizovaným nadčlověkem. Jsou-li za takové stvořitele pokládána zvířata, svědčí to o vlivu totemismu, o němž se později zmíníme alespoň letmou poznámkou. Je zajímavé, že tento stvořitel světa je vždy pouze jeden, i tam, kde se věří v mnoho bohů. Právě tak je zajímavé i to, že jím je většinou muž, třebaže naprosto nechybějí ani náznaky ženských božstev a v mnohých mytologiích začíná stvoření světa právě tím, že mužský bůh odstraní ženské božstvo, které je degradováno v obludu. K tomuto bodu se vážou velmi zajímavé dílčí problémy, musíme však spěchat. Další cestu nám naznačí fakt, že tento bůh-stvořitel bývá přímo nazýván otcem. Psychoanalýza usuzuje, že to opravdu otec je, otec tak velkolepý, jak se kdysi jevil malému díděti. Náboženský člověk si představuje stvoření světa tak jako vlastní zrození. Pak si snadno vysvětlíme, jak se setkávají útěšná ujišťování a přísné etické požadavky s kosmogonií. Nebol' táž osoba, jíž dítě vděčí za svou existenci, otec (lépe řečeno rodičovská instance, složená z otce a matky), ochraňovala také a opatrovala slabé, bezmocné dítě, vystavené všem nebezpečím číhajícím ve vnějším světě; v její ochraně se cítilo bezpečno. Když pak člověk sám dospěje, ví sice, že vládne většími silami, ale zároveň vzrostla i jeho

znalost životních nebezpečí, a tak právem usuzuje, že v podstatě zůstal pořád ještě zrovna tak bezmocný a nechráněný jako v dětství, že vůči světu je stále ještě dítětem. Nechce se tedy ani nyní vzdát oné ochrany, které požíval jako dítě. Ale již dávno také poznal, že jeho otec není bytostí nadanou všemi přednostmi, že jeho moc je silně omezena. Proto se vrací k oné dávné představě otce z dětství, kterého tehdy tolik přeceňoval a tu pak povýší na božstvo a přesune ji do přítomnosti a do reality. Afektivní síla této vzpomínkové představy a trvalá potřeba ochrany jsou tak společně základem jeho víry v Boha. Také třetí hlavní bod náboženského programu, etické požadavky, se nenásilně včleňuje do této situace z dětství. Vzpomeňte si na proslulý výrok filozofa Kanta, v němž se jedním dechem mluví o hvězdném nebi a o mravním zákonu v naší hrudi. Jakkoli podivně zní toto spojení - neboť co mohou mít nebeská tělesa společného s otázkou, jestli některý lidský tvor jiného miluje nebo vraždí? - je v něm nicméně náznak jedné velké psychologické pravdy. Týž otec (rodičovská instance), který dal dítěti život a chránil je před životními nebezpečími, je také poučoval, co smí dělat a čeho má zanechat, vedl je k tomu, aby se podvolovalo určitým omezením 433 vlastních pudových přání, učil je, jaké ohledy na rodiče a sourozence se od něho očekávají, chce-li být trpěným a vítaným členem rodinného kruhu a později i větších svazků. Systém odměn, spočívajících v projevech lásky, a trestů vypěstovává v dítěti vědomí jeho sociálních povinností, poučuje je, že jeho životní bezpečnost závisí na tom, aby je rodiče a potom i ostatní lidé milovali a mohli věřit v jeho lásku k nim. Všechny tyto poměry přenáší pak člověk beze změny do náboženství. Zákazy a požadavky rodičů žijí nadále v jeho srdci jako svědomí; stejným systémem odměny a trestu řídí lidský svět Bůh a podle toho, jak který jednotlivec plní etické požadavky, dostává se mu v odpovídající míře ochrany a štěstí; na jeho lásce k Bohu a na vědomí, že ho Bůh miluje, se zakládá i jistota, kterou se člověk obrňuje proti nebezpečím vnějšího světa i svého lidského okolí. Modlitba mu posléze zajišťuje přímý vliv na Božskou vůli, a tím i určitou účast na Boží všemohoucnosti. Vím, že zatímco jste mi naslouchali, vynořila se vám v mysli spousta otázek, na něž byste rádi slyšeli odpověď. Do toho se dnes a na tomto místě nemohu pouštět, jsem si však jist, že žádný z těchto detailních výzkumů by neotřásl naším tvrzením, že náboženský světový názor je determinován situací našeho dětství. Tím pozoruhodnější je pak, že přes svou infantilní povahu má přece ještě i určitého předchůdce. Není pochyby, že existovalo i období bez náboženství, bez bohů. Nazýváme je animismem. Také tehdy byl svět plný duchových bytostí podobných lidem, bytostí, kterým říkáme démoni, a všechny předměty vnějšího světa byly jejich sídlem nebo s nimi byly možná totožné, nebylo však vyšší moci, která by je všechny byla stvořila a nadále ovládala, a kterou by byl člověk mohl prosit o pomoc a nápravu. Démoni animismu byli lidem povětšině nepřátelští, zdá se však, že si tehdy člověk více důvěřoval než později. Trpěl zajisté ustavičně nejtěžší úzkostí před těmito zlými duchy, ale dovedl se jim bránit určitými úkony, o kterých se domníval, že jsou s to je zahnat. Ani jinak se necítil zcela bezmocný. Přál-li si něco od přírody, např. déšť, nevysílal modlitby k bohu počasí, nýbrž utíkal se ke kouzlům, která měla přímo působit na přírodu, udělal sám něco, co se podobá dešti. V boji s mocnostmi okolního světa byla jeho první zbraní magie, první předchůdkyně naší dnešní techniky. Domníváme se, že důvěra v magii pochází z přeceňování vlastních intelektuálních operací, z víry, ve "všemohoucnost myšlenek", s níž se ostatně znovu setkáváme u našich nutkavých neurotiků. Dovedli bychom si představit, že lidé oné doby byli obzvlášť pyšni na pokroky, kterých dosáhli ve vytváření řeči a které musely značně usnadnit myšlení. Slovu přisoudili kouzelnou moc. Tento rys přejalo později i náboženství. "A Bůh řekl: budiž světlo, i bylo světlo." Fakt magických úkonů ostatně dokazuje, že člověk animistického období se nespoléhal prostě jen

na sílu svých přání. Očekával úspěch spíše od určitého výkonu, který mělpřírodu pohnout k napodobení. Chtěl-li déšť, vyléval sám vodu; chtěl-li povzbudit zemi k plodnosti, poskytl jí na poli podívanou na pohlavní styk. Víte, jak těžko zaniká něco, co si už jednou vynutilo psychický výraz. Nepřekvapí vás tedy, když uslyšíte, že mnohé projevy animismu se dochovaly až do dnešní doby, většinou v podobě takzvané pověry, vedle náboženství a v jeho pozadí. Ale ještě víc, sotva budete moci zavrhnout mínění, že i naše filozofie uchovala podstatné rysy animistického způsobu myšlení, přeceňování kouzelné moci slov, víru, že skutečné děje ve světě se ubírají cestami, které si jim usmyslí vytyčit naše myšlení. To by byl ovšem animismus bez magických úkonů. Z druhé strany smíme také předpokládat, že už v oné době existoval i nějaký druh etiky, nějaké předpisy pro vzájemný styk lidí, nic však nesvědčí o tom, že by se byly nějak těsněji přimykaly k animistické víře. Pravděpodobně byly přímým výrazem mocenských poměrů a praktických potřeb. Stálo by jistě za to dovědět se, co vlastně si vynutilo přechod od animismu k náboženství, ale dovedete si představit, jakou temnotou je tento pravěk vývoje lidského ducha dodnes zahalen. Zdá se být jisté, že první podobu, v níž se náboženství objevilo, představoval onen pozoruhodný totemismus, uctívání zvířat, a spolu s ním se vynořily první etické příkazy, tabu. V knize "Totem a tabu" jsem kdysi pozvedl domněnku, která tuto změnu vysvětluje jistým převratem v poměrech lidské rodiny. Hlavní výkon náboženství ve srovnání s animismem spočívá v tom, že se mu podařilo psychicky vázat úzkost před démony. Ale jako přežitek z pravěku si zlý duch nicméně uchoval určité místo i v systému náboženském. Je-li toto předhistorie náboženského světového názoru, obrátíme nyní pozornost k tomu, co se odehrálo později a odehrává se ještě í před našima očima. Vědecký duch, který zesílil pozorováním přírodních procesů, počal postupem času pohlížet na náboženství jako na lidskou záležitost a kriticky je zkoumat. Tomuto zkoumání nemohlo náboženství odolat. Nejprve vzbudily nedůvěru a podezření jeho zprávy o zázracích, poněvadž odporovaly všemu, čemu učilo střízlivé pozorování, a příliš jasně prozrazovaly vliv lidské fantazie. Pak muselo být zamítnuto i jeho učení vysvětlující vznik světa, neboť svědčilo o nevědomosti, která nesla na sobě pečeť dávných časů a v níž lidé, teď už obeznámenější s přírodními zákony, viděli nyní něco překonaného. Že by svět měl kdysi vzniknout zplozením nebo stvořením, podobně jako vznikají jednotliví lidé, jim už nepřipadalo jako nejbližší a samozřejmý předpoklad, jakmile jednou myšlení bylo přinuceno rozlišovat mezi živými a oduševnělými bytostmi na jedné straně a neživou přírodou na straně druhé, čímž se stalo nemožným držet se dál původního animismu. Nelze také přehlížet vliv srovnávacího studia různých náboženských systémů a dojem vyvolaný jejich vzájemnou neslučitelností a nesnášenlivostí. 435 Posílen touto průpravou odvážil se konečně vědecký duch kriticky přezkoumat i nejvýznamnější a citově nejcennější stránky náboženského světového názoru. Bylo to sice možné postřehnout vždycky, ale teprve hodně pozdě si lidé troufli vyslovit, že nevěrohodná jsou i ona tvrzení náboženství, která člověku slibují ochranu a štěstí, jestliže jen splní jisté etické požadavky. Nezdá se, že by ve vesmíru skutečně byla nějaká moc, která s otcovskou péčí bdí nad blahem jednotlivce a všechno, co ho potká, řídí k šťastnému konci. Lidské osudy jsou naopak neslučitelné jak s předpokladem světové dobroty, tak i s předpokladem - který je s oním prvním zčásti v rozporu - světové spravedlnosti. Zemětřesení, zátopy, požáry nerozlišují mezi dobrými a zbožnými a mezi zlosynem a nevěrcem. Ale ani tam, kde nejde o neživou přírodu,

kde osud jednotlivců závisí na jeho vztazích k jiným lidem, není naprosto pravidlem, že by ctnost docházela odměny a zlo trestu, nýbrž velmi často uchvátí žádoucí pozemské statky právě člověk násilný, vychytralý a bezohledný a na zbožného nezbude nic. Lidský osud určují temné moci bez citu a lásky; zdá se, že neexistuje onen systém odměn a trestů, jemuž náboženství přiřklo vládu nad světem. Zde stojí člověk opět před fakty, která ho nutí vzdát se dalšího zbytku oné animistické tendence, která našla v náboženství poslední útočiště. Poslední příspěvek ke kritice náboženského světového názoru přinesla psychoanalýza, když ukázala, že náboženství má zdroj v dětské bezmocnosti, a když odvodila jeho obsahy z dětských přání a potřeb, přežívajících v dospělém věku. Náboženství tím sice nebylo přímo vyvráceno, ale tyto poznatky přinášely nezbytné zaokrouhlení našeho vědění o něm a alespoň v jednom bodě s ním byly v rozporu, protože náboženství samo si činí nárok na božský původ. Pokud ovšem přijmete náš výklad představy Boha, má v tom svým způsobem i pravdu. Shrneme-li vědecký soud o náboženském světovém názoru, bude znít takto: Zatímco jednotlivé náboženské systémy se spolu přou, který z nich obsahuje pravdu, myslíme, že pravdivostní obsah náboženství je vůbec zanedbatelný. Náboženství je pokus zvládnout svět smyslový, do něhož jsme postaveni, pomocí vytouženého obrazu světa, který jsme v sobě vyvinuli následkem biologických a psychologických nutností. Tohoto cíle však nemůže dosáhnout. Jeho učení nesou pečeť dob, v nichž vznikla, nevědomého dětství lidstva. Jeho útěchy nezasluhují důvěry. Zkušenost nás učí: svět není dětský pokoj. Etické požadavky, kterým náboženství chce dodat důrazu, vyžadují spíše jiné..zdůvodnění, jsou pro lidskou společnost nezbytné a je nebezpečné spojovat jejich plnění s náboženskou vírou. Pokusíme-li se vřadit náboženství do vývoje lidstva, ukáže se, že není nějakým trvalým ziskem, nýbrž že představuje jakýsi protějšek neurózy, kterou musí kulturní jednotlivec projít na své cestě z dětsví do dospělosti. 436 Tento můj výklad můžete ovšem podrobit kritice; sám vám v tom vyjdu vstříc. To, co jsem vám řekl o pozvolném rozpadu náboženského světového názoru, bylo jistě v tomto zkráceném podání nedokonalé; časový sled jednotlivých procesů nebyl správně vystižen a nebyly sledovány různé síly, které spolupůsobily při procitnutí vědeckého ducha. Pominul jsem také změny, kterými náboženský světový názor sám prošel už v době své naprosté vlády i později pod vlivem probouzející se kritiky. Konečně jsem také svůj rozbor omezil, přísně vzato, jen na jedinou formu náboženství, na náboženství západních národů. Vytvořil jsem si, aby se tak řeklo, jakýsi fantóm, abych mohl vyvodit své závěry zrychleným a co možná působivým způsobem. Ponechme stranou otázku, zda by moje vědění vůbec bylo stačilo k tomu, abych to udělal lépe a úplněji. Vím, že všechno, co jsem vám řekl, můžete najít jinde a v lepší formě, nic z toho není nové. Jsem však přesvědčen, že ani nejpečlivější zpracování této látky by neotřáslo výsledkem, ke kterému jsme tu dospěli. Víte, že boj vědeckého ducha s náboženským světovým názorem není ukončen, vede se ještě dnes před našima očima. Třebaže psychoanalýza jinak tak málo užívá jako zbraně polemiky, přece si neodepřeme nahlédnout do tohoto sporu. Snad se nám při tom naše stanovisko k oběma světovým názorům ještě více vyjasní. Uvidíte, jak snadno se dají vyvrátit některé z argumentů, jimiž se ohánějí přívrženci náboženství; u jiných ovšem vyvrácení možné není.

První námitka zní, že je opovážlivé, chce-li věda učinit náboženství předmětem zkoumání, nebol' náboženství je prý něco svrchovaného, co stojí vysoko nad každou činností lidského rozumu, a naše kritická mudrování se před ním musí zastavit. Jinak řečeno, věda není kompetentní, aby posuzovala náboženství. Jinak je prý zcela užitečná a zaslouží si ocenění, pokud se jen omezuje na vlastní pole, ale náboženství prý jejím polem není, tam nemá co hledat. Nedáme-li se odbýt tímto strohým odmítnutím a ptáme-li se dále, z jakých důvodů si náboženství osobuje takové výjimečné postavení mezi všemi lidskými záležitostmi, dostane se nám odpovědi, pokud jí vůbec budeme uznáni za hodny, že náboženství nelze měřit lidskými měřítky, protože je božského původu a bylo nám zjeveno duchem, jejž lidský duch nemůže pochopit. Řekli bychom, že není argumentu, snadněji vyvratitelného, vždyť to je zjevné petitio principii, begging the quesfion - vhodný výraz v němčině neznám. Je tu přece spor o to, zda nějaký božský duch a jeho zjevení existuje, a ten jistě není rozřešen, řekne-li se, že se takto ptát nemůžeme, že o božství se nesmí pochybovat. K něčemu podobnému dochází někdy i v analytické práci. Odmítne-li rozumný pacient určitou domněnku s odůvodněním zvlášť hloupým, pak tato logická slabina zaručeně skrývá obzvlášť silný motiv odporu, motiv, který může být jen povahy afektní, jakožto výsledek citové vazby. 437 Může se nám dostat také jiné odpovědi, která takový motiv otevřeně přiznává. Náboženství není dovoleno kriticky zkoumat, poněvadž je tím nejvyšším, nejcennějším a nejvznešenějším, co lidský duch vytvořil, poněvadž vyjadřuje nejhlubší city a poněvadž jedině ono činí svět snesitelným a životu dává lidskou důstojnost. Na to nemusíme odpovědět tak, že bychom toto ocenění náboženství popřeli, nýbrž stačí obrátit pozornost na jinou stránku věci. Zdůrazníme, že tu nikterak nejde o zasahování vědeckého ducha do oblasti náboženství, nýbrž naopak o zasahování náboženství do sféry vědeckého myšlení. Ať cena a význam náboženství jsou jakékoliv, náboženství nemá právo myšlení nějak omezovat a nemá tedy ani právo požadovat, aby na ně samo myšlení nebylo aplikováno. Vědecké myšlení se ve své podstatě neliší od normálního myšlení, kterého my všichni, věřící i nevěřící, užíváme, když vyřizujeme své běžné životní záležitosti. Jen některé rysy jsou u něho jinak vyvinuty, zajímá se i o věci, které nedávají okamžitý, hmatatelný užitek, snaží se pečlivě vyloučit individuální činitele a citové vlivy, přísněji si ověřuje spolehlivost smyslových vjemů, na nichž staví svoje závěry, vyhledává i vjemy, k nimž běžnými prostředky nelze dospět, a izoluje podmínky těchto nových zkušeností v pokusech záměrně obměňovaných. Snaží se dosáhnout souhlasu s realitou, tj. s tím, co existuje mimo nás a nezávisle na nás, a co také, jak nás zkušenost učí, rozhoduje o tom, jestli se jednotlivá naše přání splní nebo zhroutí. Tento souhlas s reálným vnějším světem nazýváme pravdou. I když nepřihlížíme k její praktické ceně, pravda nicméně zůstává cílem vědecké práce. Tvrdí-li tedy náboženství, že může nahradit vědu a že už proto, že je blahodárné a povznášející, musí být i pravdivé, je to ve skutečnosti neoprávněný nárok, který bychom měli v nejobecnějším zájmu odmítnout. Od člověka, který se naučil v běžných záležitostech řídit pravidly zkušenosti a ohledem na realitu, se žádá příliš, chce-li se, aby právě péči o své nejintimnější zájmy přenechal instanci, která si osobuje výsadu nedbat pravidel rozumového myšlení. A pokud jde o ochranu, kterou náboženství slibuje svým věřícím, myslím, že žádného z nás by ani nenapadlo nasednout do vozu, jehož řidič by prohlásil, že jezdí bez ohledu na pravidla silničního provozu, podle impulsů své vzletné fantazie. Zákaz myšlení, který náboženství vydává z důvodů sebezáchovy, rozhodně není ani pro jednotlivce, ani pro lidskou společnost bez nebezpečí. Analytická zkušenost nás poučila, že

takový zákaz, i když je zpočátku omezen na určité pole, má sklon se rozšířit a stává se pak příčinou těžkých zábran v životním postoji člověka. Tento účinek můžeme také pozorovat u ženského pohlaví, jakožto následek zákazu zabývat se byt' i jen v myšlenkách sexualitou. Doklady o škodlivosti náboženských zábran v myšlení přinášejí životopisy téměř všech vynikajících jedinců minulých dob. Na druhé straně náleží intelekt - nebo užijme raději běžného slova:rozum - k oněm silám, od nichž můžeme nejspíše očekávat nějaký sjednocující vliv na lidi, které lze tak těžko přimět ke shodě, a které je proto jen stěží možno nějak řídit. Představme si, jak by to znemožnilo samu existenci lidské společnosti, kdyby každý měl třeba jen svou vlastní násobilku a zvláštní jednotky pro délky a váhy. Nejlepší naděje, kterou můžeme skládat v budoucnost, spočívá v tom, že intelekt - vědecký duch, rozum - si časem vybojuje bezpodmínečnou vládu v lidském duševním životě. Sama povaha rozumu je nám zárukou, že pak neopomeneme přiznat patřičné místo i lidským citovým hnutím a všemu, co je jimi podmíněno. Avšak společný tlak takové vlády rozumu projeví se jako nejsilnější jednotící pouto mezi lidmi a proklestí cestu dalšímu sjednocování. Všechno, co se podobně jako náboženský zákaz myšlení staví tomuto vývoji v cestu, je nebezpečím pro budoucnost lidstva. A tu bychom se mohli tázat: Proč náboženství neukončí tento předem prohraný spor a neprohlásí otevřeně: "Je pravda, že to, co se běžně označuje jako pravda, vám nemohu dát; v té věci se musíte obrátit na vědu. Co vám však dát mohu, je nesrovnatelně krásnější a poskytuje více útěchy a povznesení nežli vše, co můžete dostat od vědy. A proto vám říkám, že to je pravdivé v jiném vyšším smyslu." Odpověď je nasnadě. Náboženství nemůže učinit tento ústupek, poněvadž by tím přišlo o všechen vliv na široké vrstvy. Prostý člověk zná jen pravdu v běžném smyslu slova. Co by měla být nějaká vyšší nebo nejvyšší pravda, nedovede si představit. Pravda mu připadá tak málo schopna stupňování jako smrt a onoho myšlenkového skoku od krásy k pravdě není schopen. Možná, že spolu se mnou usoudíte, že je v téhle věci v právu. Boj tedy není u konce. Přívrženci náboženského světového názoru se řídí starou větou: Nejlepší obranou je útok. Táží se: Kdo pak je ta věda, která si troufá snižovat naše náboženství, to náboženství, které po dlouhá tisíciletí miliónům lidí poskytovalo spásu a útěchu? Co vlastně sama doposud dokázala? Co od ní můžeme očekávat dalšího? Těšit a povznášet, toho je, jak sama přiznává, neschopna. To tedy nechme stranou, i když není snadné něčeho takového se vzdát. Ale jak to vypadá s jejím učením? Může nám říci, jak vznikl svět a jaký osud jej očekává? Dovede nám třeba jen nakreslit souvislý obraz světa, ukázat, kam vlastně patří ony neobjasněné jevy, v kterých spočívá život, jakým způsobem mohou duševní síly působit na inertní hmotu? Kdyby to dovedla, neodepřeli bychom jí svoji úctu. Ale zdaleka ne, žádný takový problém ještě nerozluštila. Dává nám zlomky domnělého poznání, které není s to uvést navzájem v soulad, sbírá pozorování o pravidelnostech v průběhu různých dějů, tyto pravidelnosti poctívá jménem zákonů a podrobuje je svým odvážným výkladům. A jak malým stupněm jistoty se vyznačují její výsledky! Vše, čemu učí, platí jen prozatímně; co se dnes velebí jako nejvyšší moudrost, zítra se zavrhne 439 a nahradí se opět jen na zkoušku něčím jiným. Poslední omyl se pak označuje jako pravda. A této pravdě máme obětovat svůj nejvyšší statek! Dámy a pánové! Myslím, že pokud jste sami přívrženci vědeckého světového názoru, který je tu napadán, tato kritika vámi příliš neotřásla. Připomněl bych vám tu výrok, který jednou padl v císařském Rakousku. Starý pán křikl na delegaci jedné strany, která mu byla nepohodlná: Tohle už není obyčejná opozice, to je stranicky zaujatá opozice. Podobně shledáte asi i vy, že

tyto námitky vyčítající vědě, že ještě nerozřešila záhadu světa, jsou nespravedlivé a nenávistně přehnané; aby dokázala takové věci, na to měla až doposud opravdu málo času. Věda je velmi mladá, je to lidská činnost, která se vyvinula hodně pozdě. Připomeňme si třeba, abychom uvedli jen několik dat, že uplynulo asi 300 tet od doby, kdy Ke p I e r nalezl zákony pohybu planet, že N e wto n, který rozložil světlo v jednotlivé barvy a stanovil zákony tíže, skončil svůj život roku 1727, tedy před méně než 200 lety, a že teprve krátce před francouzskou revolucí objevil L avo i s i e r kyslík. Lidský život je velmi krátký ve srovnání s trváním vývoje lidstva, a já jsem dnes sice už velmi starý člověk, ale přesto, když C h . D a rw i n uveřejnil své dílo o vzniku druhů, byl jsem už na světě. Téhož roku 1859 se narodil objevitel radia, P i e r re C u r i e. A i když půjdete dále nazpět, až k počátkům exaktní přírodní vědy u Řeků, k Archimédovi, k Aristarchovi ze Samu (okolo 250 př. Kr.), předchůdci Koperníkov u, nebo třeba až k prvním počátkům astronomie u Babylóňanů, zahrnete tím jen malý zlomek onoho časového úseku, který si podle antropologie vyžádal vývoj člověka z jeho původní opičí podoby a který zabírá jistě více než stotisíc let. A nezapomínejme, že poslední století přineslo takovou spoustu nových objevů, tak značné zrychlení vědeckého pokroku, že jsme plně oprávněni pohlížet k budoucnosti vědy s důvěrou. Ostatní výtky musíme v jistém rozsahu uznat za odůvodněné. Takový už je postup vědy, pomalý, tápavý, namáhavý. To nelze popírat ani změnit. Není divu, že páni z oné druhé strany nejsou spokojeni; jsou zhýčkáni, se zjevením to měli lehčí. Ve vědecké práci se pokrok uskutečňuje zcela podobně jako v analýze. Začínáme práci s jistými předpoklady, ale ty musíme nechat stranou. Pozorováním se dovíme brzy tu, brzy tam něco nového, ale jednotlivé poznatky zprvu do sebe nezapadají. Děláme různé dohady, různé pomocné hypotézy, které bereme zase zpět, jestliže se nepotvrdí, musíme postupovat s velkou trpělivostí a být připraveni na všechny možnosti, střežit se předčasných přesvědčení, abychom jejich vlivem nepřehlédli nové, neočekávané momenty, a nakonec se všechna ta námaha vyplatí, rozptýlené poznatky do sebe zapadnou, získáváme náhled do celého jednoho úseku duševního dění; úkol je splněn a můžeme se pustit do dalšího. Jenom se v analýze musíme vzdát oné pomoci, kterou bádání poskytuje experiment. 440 Ale přesto je ona kritika vědy zároveň i do jisté míry přehnána. Není pravda, že věda slepě tápe od jednoho pokusu k druhému, že nahrazuje jeden omyl omylem jiným. Zpravidla pracuje jako umělec na nějakém hliněném modelu, když hrubý návrh neúnavně obměňuje, přidává a ubírá, až dosáhne uspokojující podobnosti s viděným nebo představovaným předmětem. Také už dnes existuje, alespoň ve starších a zralejších vědních oborech, jistá solidní základní zásoba poznatků, které jsou už jen obměňovány a dále rozvíjeny, ale z kterých se už nic nelikviduje. Tak zle to zrovna s vědeckou prací nevypadá. . A konečně, jaký cíl sleduje toto vášnivé pomlouvání vědy? Přes její dnešní nedokonalost a potíže, které jsou s ní spjaty, zůstává pro nás nepostradatelná a nic jiného ji nemůže nahradit. Je schopna netušeného zdokonalení, náboženský světový názor nikoliv. Ten je po všech podstatných stránkách hotov; byl-li omylem, musí jím zůstat navždy. Žádné snižování vědy nezmění také nic na skutečnosti, že se pokouší vyrovnat se s naší závislostí na reálném vnějším světě, kdežto náboženství je iluzí a čerpá svou sílu z ochoty, s jakou vychází vstříc našim pudovým touhám. Je mou povinností vzpomenout ještě i jiných světových názorů, které stojí v protikladu k názoru nevědeckému; činím to však nerad, neboť vím, že mi k tomu chybí přiměřená

kompetence. Přijměte tedy následující poznámky v duchu tohoto přiznání, a probudí-li váš zájem, hledejte lepší poučení jinde. Na prvním místě bych měl vyjmenovat ony různé filozofické systémy, které se odvážily načrtnout obraz světa, jak se zrcadlil v duchu myslitele, většinou od světa odvráceného. Ale o obecnou charakteristiku filozofie a jejích metod jsem se již pokusil a zhodnotit jednotlivé systémy jsem tak málo schopen jako sotva kdo jiný. Obraťte se tedy se mnou k jiným dvěma jevům, kolem nichž právě v dnešní době nelze přejít bez povšimnutí. Jeden z těchto světových názorů je jakýmsi protějškem politického anarchismu, možná jeho výplodem. Takoví intelektuální nihilisté existovali jistě také už dříve, ale dnes se zdá, že jim teorie relativity vládnoucí v moderní fyzice stoupla do hlavy. Vycházejí sice z vědy, ale dovedou ji přimět, aby sebe samu likvidovala, dohnat ji k sebevraždě, žádají od ní, aby se sama uklidila z cesty tím, že vyvrátí vlastní nároky. Často máme dojem, že tento nihilismus je pouze dočasným postojem, kterého se jeho hlasatelé míní přidržovat, jen dokud nesplní svůj úkol. Jakmile bude jednou věda odstraněna, může se na uvolněném prostoru rozšířit nějaký mysticismus anebo přece jen zase onen starý náboženský světový názor. Podle anarchistického učení vůbec žádná pravda neexistuje, neexistuje žádné bezpečné poznání vnějšího světa. To, co vydáváme za vědeckou pravdu, je přece pouhým produktem našich vlastních potřeb, jak se musí projevovat za měnících se vnějších podmínek, a je to tedy zas jen iluze. V podstatě 441 nacházíme přece jen pouze to, co potřebujeme, vidíme jen to, co chceme vidět. Nemůžeme jinak. Protože kritérium pravdy, shoda s vnějším světem, odpadá, je zcela lhostejné, k jakým názorům se hlásíme. Všechny jsou stejně pravdivé a stejně nesprávné. A nikdo nemá právo vytýkat druhým omyl. Ducha zaměřeného noeticky by mohlo lákat, aby se pokusil vysledovat, jakými metodami a jakými sofismaty se těmto anarchistům daří vymámit na vědě takové konečné výsledky. Musili bychom tu narazit na situace, které připomínají onen známý příklad: Jistý Kréťan říká: všichni Kréťané jsou lháři, atd. Nemám však ani chuť ani schopnost pouštět se tu hlouběji. Mohu jen říci, že z anarchistického učení zní tón takové velkolepé převahy, pokud se vztahuje na názory o abstraktních věcech; při prvním kroku do praktického života selhává. Jednání lidí je však řízeno jejich názory a vědomostmi a je to vždy týž vědecký duch, ať spekuluje o stavbě atomu či vzniku člověka, anebo navrhuje konstrukci stabilního mostu. Kdyby bylo lhostejné, co o věcech soudíme, kdyby nebylo vědomostí, které se mezi našimi názory vyznačují svou shodou se skutečností, směli bychom mosty stavět zrovna tak z lepenky jako z kamene, směli bychom nemocnému vstříknout decigram morfia místo centigramu, narkotizovat slzotvorným plynem místo etherem. Ale i intelektuální anarchisté by takové praktické použití své teorie energicky odmítli. Druhou skupinu kritiků musíme brát daleko vážněji; a také v tomto případě velmi lituji, že v tomto směru nejsem dostatečně orientován. Domnívám se, že o této věci víte víc než já a že jste se již dávno rozhodli pro marxismus nebo proti němu. Výzkumy K. M a rx e o hospodářské struktuře společnosti a o vlivu různých hospodářských forem na všechny obory lidského života získaly si v naší době nepopíratelnou autoritu. Do jaké míry jsou v jednotlivostech správné nebo mylné, nemohu přirozeně vědět. Slýchám, že to ani pro jiné, lépe poučené, nebývá snazší. V Marxově teorii mě zarazily některé věty, jako např. tvrzení, že vývoj společenských forem je proces přírodně dějinný, nebo že změny v sociálním rozvrstvení vyplývají jedna z druhé v dialektickém procesu. Nejsem si vůbec jist, že těmto tvrzením správně rozumím, nezní také "materialisticky", nýbrž spíše jako pozůstatek oné

temné filozofie Hegelovy, jejíž školou také Marx prošel. Nevím, jak bych se oprostil od svého laického názoru, zvyklého vysvětlovat vznik společenských tříd vzájemnými boji, které se od počátku vedly mezi jednotlivými lidskými hordami, navzájem jen nepatrně odlišnými. Sociální rozdíly, domníval jsem se, byly původně rozdíly kmenové nebo rasové. O vítězství rozhodly psychologické faktory, jako míra konstitučně dané agresívnosti, ale také pevnost vnitřní organizace hordy a faktory hmotné, jako lepší zbraně. Při soužití na téže půdě se pak stali vítězové pány, poražení otroky. V tom se nedá objevit nic, co bypřipomínalo přírodní zákon nebo nějakou pojmovou proměnu, naproti tomu ovšem nelze popřít vliv, kterým působí pokrok v ovládání přírodních sil na společenské vztahy lidí, neboť ti staví nově získané mocenské prostředky vždy také do služeb své agrese a užívají jich nazvájem proti sobě. Zavedení kovů, bronzu a železa znamenalo konec celých kulturních epoch a jejich společenských zřízení. Věřím opravdu, že vynález prachu a střelné zbraně odstranil rytířství a vládu šlechty a že ruský despotismus byl odsouzen již před prohranou válkou, neboť žádné vzájemné míšení členů jednotlivých rodin, které ovládaly Evropu, by nebylo mohlo zplodit pokolení carů, jež by odolalo trhavé síle dynamitu. Snad dokonce i současná poválečná hospodářská krize je jen cenou, kterou platíme za poslední velkolepé vítězství nad přírodou, za dobytí vzdušného prostoru. Nezní to právě jasně, ale alespoň první články této souvislosti lze zřetelně rozeznat. Politika Anglie se zakládala na bezpečnosti, kterou jí zaručovalo moře oblévající její břehy. V okamžiku, kdy B I é r i ot přeletěl kanál, byla tato ochranná izolace proražena a v oné noci, kdy německý zepelín uprostřed míru a k cvičným účelům přelétl nad Londýnem, byla asi válka proti Německu hotovou věcí.1) Také na hrozbu ponorek při tom nesmíme zapomínat. Stydím se téměř, že téma tak důležité a složité před vámi takto odbývám jen několika málo nedostatečnými poznámkami, a vím také, že jsem vám neřekl nic, co by bylo pro vás nové. Jde mi jen o to obrátit vaši pozornost na fakt, že poměr člověka k ovládání přírody, od níž si vypůjčuje zbraně pro boj proti svým bližním, musí nezbytně ovlivňovat i jeho hospodářské instituce. Zdá se, že jsme se značně vzdálili od problémů světového názoru, ale hned se k nim zase vrátíme. Síla marxismu nespočívá zřejmě v jeho pojetí dějin a v předvídání budoucnosti, které je na tomto pojetí založeno, nýbrž v bystrozrakém rozboru mocného vlivu, jímž hospodářské poměry lidí působí na jejich intelektuální, mravní a umělecké zaměření. Tím byla odhalena zároveň i celá řada souvislostí a závislostí, které až dotud zůstaly zcela neznámé. Nemůžeme však uznat, že chování lidí ve společnosti určují jedině hospodářské motivy. Již nepochybný fakt, že různé osoby, rasy a národy se za stejných hospodářských podmínek chovají odlišně, vylučuje takovou absolutní nadvládu hospodářských faktorů. Vůbec nelze pochopit, jak je možno tam, kde jde o reakce živých lidských bytostí, přehlížet faktory psychologické, nebol' nejenže se tyto faktory podílejí už na samotném vytvoření oněch hospodářských poměrů, ale i pak, pod vládou těchto poměrů, lidé nutně vnášejí do hry svá prvotní pudová hnutí, svůj pud sebezáchovy, svou agresivitu, potřebu lásky, úsilí o slast a snahu uniknout strastem. V jednom z předešlých rozborů jsme 1) Tak mi to bylo sděleno z věrohodného pramene v prvním roce války. (Pozn. autora.) 443 poukázali na významnou roli Nadjá, které zastupuje tradici a ideály minulosti a po nějaký čas bude zřejmě klást odpor podnětům vycházejícím z nové hospodářské situace. Nesmíme konečně také zapomínat, že v lidstvu podrobeném hospodářským nutnostem probíhá také proces kulturního vývoje civilizace, říkají jiní - který je sice všemi ostatními faktory ovlivňován, ale ve svém vzniku je na nich jistě nezávislý, probíhá podobně jako nějaký organický pochod a velmi pravděpodobně je i sám s to na ostatní momenty nějak působit. Vede k přesunům pudových cílů a působí, že se lidé proti tomu, co dosud snášeli, začínají vzpírat; zdá se, že i pokračující

sílení vědeckého ducha je jeho podstatnou součástí. Kdyby někdo dovedl v jednotlivostech ukázat, jak se tyto různé faktory, obecná lidská pudová dispozice, její rasové variace a kulturní obměny, projevují v daných podmínkách společenského zařazení, povolání a výdělečných možností, jak se navzájem brzdí a podporují, kdyby toto někdo dokázal, pak by tím marxismus dotvořil ve skutečnou vědu o společnosti. Neboť ani sociologie, která pojednává o chování lidí ve společnosti, nemůže být ničím jiným než aplikovanou psychologií. Přísně vzato jsou vlastně jen dvě vědy, psychologie, čistá a užitá, a přírodověda. Toto nové poznání dalekosáhlého významu hospodářských poměrů neslo s sebou i pokušení neponechávat proměnu těchto poměrů jen historickému vývoji, nýbrž prosadit ji revolučním zásahem. Ve své realizaci, jak ji představuje ruský bolševismus, získal pak teoretický marxismus energii, ucelenost a výlučnost světového názoru, zároveň však také trapnou podobnost s tím, proti čemu bojuje. Ač je sám původně částí vědy a jeho uskutečnění je založeno na vědě a technice, vydal nicméně zákaz myšlení, který je zrovna tak neúprosný, jako byl zákaz vytyčený náboženstvím. Kritické zkoumání marxistické teorie je zapovězeno, pochybnosti o její správnosti se stíhají tak, jako bylo kdysi stíháno katolickou církví kacířství. Díla Marxova nahradila jako pramen zjevení bibli a korán, ačkoli sotva obsahují méně rozporů a nejasností než tyto starší posvátné knihy. A třebaže se praktický marxismus nelítostně vypořádal se všemi idealistickými systémy a iluzemi, přece sám také vytvořil iluze, jež nejsou o nic méně sporné a nedokazatelné než iluze dřívější. Doufá, že během několika generací pozmění do té míry lidskou povahu, že soužití lidí v novém společenském řádu bude téměř bez jakýchkoli třenic a že lidé budou pracovní úkoly plnit bez donucení. Zatím přesouvá pudová omezení, jež jsou ve společnosti nevyhnutelná, na jiná místa, a agresívní sklony, které ohrožují každou lidskou pospolitost, odvádí navenek, opírá se o nepřátelství chudých proti bohatým, lidí dosud bezmocných proti bývalým držitelům moci. Avšak taková proměna lidské povahy je velmi nepravděpodobná. Nadšení, s nímž davy dnes jdou za bolševickou výzvou,pokud nový řád je nehotový a zvenčí ohrožen, nedává žádnou jistotu pro budoucnost, kdy by už byl vybudován a ničím neohrožován. Zcela obdobně jako náboženství musí i bolševismus odškodnit své věřící za utrpení a strádání v tomto životě příslibem jiného lepšího života, v němž už nebude neukojených potřeb. Tento ráj má být ovšem z tohoto světa, má být vybudován na zemi a otevřen lidstvu v dohledné době. Avšak vzpomeňme si, že i Židé, jejichž náboženství neví nic o nějakém životě na onom světě, očekávali příchod Mesiáše na tuto zem, a že křesťanský středověk opětovně věřil, že království Boží je bezprostředně blízké. Není pochyby o tom, jak bude znít odpověď bolševismu na tyto námitky. Řekne: Pokud lidská povaha ještě není přeměněna, musíme užívat prostředků, které na ni dnes působí. Nemůžeme lidi vychovávat bez nátlaku, bez zákazů myšlení, bez násilí, které jde třeba až ke krveprolití, a kdybychom v nich nevzbudili ony iluze, nepřiměli bychom je, aby se tomuto nátlaku podrobili. A mohl by nás zdvořile požádat, abychom mu tedy řekli, jak by se to dalo dělat jinak. Tím bychom byli poraženi. Já bych radu dát nedovedl. Přiznal bych se, že podmínky tohoto experimentu by mně a lidem mého druhu zabránily jej podniknout, my však nejsme jediní, na kterých záleží. Existují také mužové činu, neochvějní ve svém přesvědčení, nepřístupní pochybnostem, necitelní k utrpení druhých, stojí-li v cestě jejich úmyslům. Takovým mužům vděčíme za to, že se v Rusku opravdu provádí velkolepý pokus takového nového uspořádání společnosti. V

době, kdy velké národy hlásají, že očekávají spásu jen od lpění na křesťanské zbožnosti, působí převrat v Rusku - přes všechny neutěšené jednotlivosti - přece jen jako poselství lepší budoucnosti. Bohužel nemůžeme ani z vlastní pochybnosti ani z fanatické víry druhých vyvodit nic, co by nám naznačilo, jak tento pokus skončí. O tom nás poučí budoucnost, a možná že ukáže, že tento pokus byl podniknut předčasně, že pronikavá změna sociálního řádu má málo vyhlídek na úspěch, pokud nové objevy nerozšířily naše ovládání přírodních sil a neusnadnily tak ukájení našich potřeb. Teprve pak bude snad možno, aby nový společenský řád nejen zažehnal hmotnou bídu mas, nýbrž splnil i kulturní nároky jednotlivce. S potížemi, které nezkrotnost lidské povahy působí každému společenskému útvaru, budeme ovšem muset i potom zápasit ještě nedohledně dlouho. Dámy a pánové! Dovolte mi, abych ke konci shrnul, co jsem mohl o vztahu psychoanalýzy k otázce světového názoru povědět. Psychoanalýza je, myslím, neschopna vytvořit nějaký zvláštní světový názor. Nemá to zapotřebí, je jednou částí vědy a může se připojit k vědeckému světovému názoru. Ten si však sotva zasluhuje tohoto velkolepě znějícího jména, neboť nenazírá úhrnným pohledem všechno, co existuje, je příliš neukončený, nečiní si nárok na uzavřenost a nechce vytvářet hotový systém. Vědecké myšlení je ještě v životě lidstva příliš mladé, příliš mnoho velkých problémů nedokázalo ještě zvládnout. Světový názor vybudovaný na vědě má mimo zdůrazňování reálného vnějšího světa vesměs rysy v podstatě negativně definované, jako to, že se spokojuje s pouhou pravdou a odmítá iluze. Kdo z našich bližních je s tímto stavem věcí nespokojen, kdo si pro své okamžité uklidnění žádá více, nechť si to opatří tam, kde to může najít. Nebudeme mu to zazlívat, nemůžeme mu pomoci, ale nebudeme také kvůli němu smýšlet jinak.