obsah Lednice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Valtice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Kulturní krajina Lednicko-valtický areál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Mikulov. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Břeclav. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Vranov u Brna. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Slavkov u Brna. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Černá Hora. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Bučovice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Boskovice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Adamov. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Křtiny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Kyjov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Pozořice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Olomučany. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Ždánice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 Velké Bílovice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Tvrdonice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Kuželov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Moravský Krumlov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Hustopeče. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Hodonín. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 Pouzdřany . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 Drnholec. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Kunštát. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 Lanžhot . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Wilfersdorf . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 2
Lednice Leží v nivě řeky Dyje a na vysoké terase zasahující i do nivy potoka Včelínku. Hodnota tohoto umělého krajinného celku byla vyjádřena vyhlášením do seznamu UNESCO. První zmínky o Lednici máme k roku 1222, kdy ji držel mocný rod Sirotků. O městečko měli velmi velký zájem Lichtenštejnové, kteří ho získali již v roce 1322 a od tohoto roku náleželo k panství mikulovskému. Po ztrátě Mikulova v roce 1560 bylo panství koupeno v roce 1578 Hartmanem II. z Lichtenštejna a v rukou rodu zůstalo další staletí až do roku 1945. Lichtenštejnové panství zahrnuli do svého ohromného komplexu, který se rozkládal na jihu Moravy a v Dolních Rakou3
sích. Panství Lednice bylo přímo spojeno s panstvím Valtice. Když pak v roce 1638 Karel Eusebius z Lichtenšejna koupil ještě i panství břeclavské, vlastnili Lichtenštejnové podél obou stran moravsko-rakouské hranice ohromný komplex. Lednice byla jedním z městeček, jejichž význam díky stavitelské a hospodářské činnosti majitelů panství výrazně přesáhl i hranice lichtenštejnského dominia. V Lednici stál již od středověku hrad a později v několika stavebních etapách přestavěný zámek, který sloužil potřebám rodu hlavně jako lední sídlo. Do dnešní doby můžeme spatřit na lednickém kostele, který je součástí zámeckého areálu, staré náhrobní desky připomínající na život Lichtenštejnů v 16. století. V letech 1850–1869 se Lednice stala součástí soudního okresu Břeclav a od té doby až do roku 1949 spadala pod Mikulov. V polovině 19. století zde ještě žilo převážně české obyvatelstvo, avšak díky majitelům panství, kteří sem usazovali celou řadu úředníků svých statků, došlo k poněmčení městečka. Po vzniku Československa v roce 1918 se místní německé obyvatelstvo nechtělo smířit s připojením k nově vzniklé republice a přihlásilo se k tzv. německému Rakousku. A tak byla obec obsazena československými jednotkami až v prosinci 1918.
4
Již v 16. století, patrně Hartmann II. z Liechtensteina, nechal zbořit zdejší středověkou vodní tvrz a nahradil ji renesančním zámkem. Na sklonku 17. století byla i tato stavba zbořena a vybudováno zde barokní sídlo s rozlehlou architektonicky řešenou zahradou a monumentální jízdárnou podle návrhu Jana Bernarda Fischera z Erlachu, která se jen v málo pozměněné podobě uchovala dodnes. Autorem sochařské výzdoby atik a štítů je Giovanni Giuliani. Ideovým autorem stavby byl kníže Karel Eusebius. Po polovině 18. stol. byl zámek opět upravován stavebně a roku 1815 byly odstraněny jeho přední trakty, které byly součástí barokního zámku. Dnešní vzhled pochází tedy z let 1846–1858, kdy kníže Alois II. z Lichtenštejna usoudil, že Vídeň je pro pořádání letních slavností nevhodná a nechal Lednici přebudovat na reprezentační letní sídlo v duchu anglické gotiky. Pro pořádání velkolepých setkání evropské šlechty sloužily reprezentační sály v přízemí, které jsou vybaveny vyřezávanými stropy, dřevěným obložením stěn a vybraným mobiliářem. V prvním patře zámku jsou situovány soukromé pokoje Lichtenštejnů, ve druhém pak pokoje dětí a jejich guvernantek.
Obec Lednice www.lednice.cz Státní zámek Lednice www.zamek-lednice.com 5
Valtice Část obce po rodu Puchheimů získal koupí Jan z Lichtenštejna, jak vyplývá z listiny datované 1. února roku 1395. V roce 1393 přijal Jan z Lichtenštejna lénem Katzelsdorf, který odkoupil od bratří Rudolfa a Ludvíka z Trnavy, čili před rokem 1395 vlastnili Lichtenštejni nejen celé Valtice, ale také pozdější valtický velkostatek. Z toho je patrné, že lichtenštejnské statky se rozkládaly nejen na rakouské straně, ale i na moravské, kde Lichtenštejni drželi i svůj rezidenční hrad Mikulov. Neblahým rokem pro Jana z Lichtenštejna byl rok 1394; tehdy totiž upadl Jan z neznámých důvodů v nemilost rakouského vévody Albrechta III., jenž ho dosud zahrnoval svou přízní. Jan byl nečekaně svými příbuznými zajat, uvězněn a všechny rakouské lichtenštejnské statky propadly konfiskaci. Snad byla důvodem obava rakouského panovníka z přílišného hospodářského a poli6
tického rozmachu Lichtenštejnů. Bezodkladné podrobení Janovo zmírnilo krutý trest a dostalo se mu nazpět statků, mezi nimi Valtic. Město držel rod Lichtenštejnů od roku 1395 až do roku 1945. Navíc do roku 1920 náleželo město do oblasti Dolních Rakous. Ve městě došlo k založení kláštera Milosrdných bratří roku 1605, který byl přestavován za knížete Karla Eusebia z Lichtenštejna a jeho manželky Beatrix z Ditrichštejna v 60. letech 17. století. Ze stejné doby pochází i kostel Navštívení Panny Marie z let 1631–1671, který je dominantou a protiváhou světské moci, kterou představoval zámek. Model kostela vznikl snad již v roce 1602, ale základní kámen byl položen až za knížete Maxmiliána v roce 1631. Na projektu a stavbě se podílel Giovanni Giacomo Tencalla a když jeho stavbě v roce 1638 spadla klenba byl nahrazen bratrem Giovannim Tencallou a brněnským stavitelem Andreasem Ernou. Kolem poloviny 16. století byl původní středověký hrad stavebně rozšířen severozápadním směrem. V této části vznikla palácová stavba, o jedno podlaží vyšší než stávající objekty sídla. Další úpravy proběhly na počátku 17. století. V této stavební etapě bylo vybudováno severní spojovací křídlo s velkým portálem, renesanční bastiony byly přebudovány v nárožní rizality a zámek získal novou interiérovou výzdobu. Autory přestavby byli architekti Giovanni Maria Filippi a Giovanni Battista Carlone starší. Další stavební úpravy, projektované Andreou Ernou a jeho synem Jenem Křtitelem, zahrnovaly vybudování nové jízdárny a vstupní brány s dvojicí věží. Před zámkem tak vznikl čestný dvůr, oddělující rezidenci od města. Kolem roku 1639 malíř Giovanni Battista Ghidoni pracoval na výzdobě hlavního sálu. Roku 1657 byla dokončena další reprezentativní místnost se štukovou výzdobou od Giovanniho Tencally. V 80. letech 17. století proběhly nové stavební úpravy včetně dekorace interiérů, které vytvořil Baldassare Fontana, Pietro Antonio Baroni a Jacopo Trebelli a malíři Domenico Egido Rossi a Giovanni Battista Colombo. Ve století osmnáctém dostaly jízdárny a konírny novou podobu inspirovanou španělskou barokní architekturou. Tvůrcem úprav byl architekt školený ve Španělsku a Portugalsku Anton Ospel, který rovněž vytvořil vstupní bránu spojující areál lichtenštejnské rezidence s městem. Interiéry dostaly výrazně dekorativní charakter díky císařskému divadelnímu inženýrovi Antonio Beduzzimu, který 7
Obec Valtice www.valtice.eu Státní zámek Valtice www.zamek-valtice.cz
8
je také autorem výzdoby hlavního průčelí, kde je znázorněna oslava Řádu zlatého rouna. Podle Beduzziho návrhu provedl Domenico Mainardi výmalbu zámecká kaple. Po polovině 18. století byly odstraněny nejstarší části rezidence v podobě hradních budov na jižní straně. Na jejich místě byla vytvořena nová fasáda projektovaná Antonem Erhort Martinellim a další plochu zaplnil park, pro který byl navržen mobiliář a byl osazen barokními sochami. K rezidenci náleželo také divadlo, které bylo vybudováno v roce 1790. Rod knížat z Lichtenštejna využíval rozsáhlý zámek jako svoji rodovou rezidenci až do roku 1943, kdy ze zámku odvezli cenná umělecká díla před blížícím se koncem války. Zámek je nedílnou součástí architektonicko-krajinářského celku, který byl v roce 1996 zanesen na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Kulturní krajina Lednicko valtický areál Panství Lednice a Valtice se stávají hlavním centrem rozsáhlého rodového majetku Lichtenštejnů. Jakmile došlo k povýšení Karla I. z Lichtenštejna (1569–1627) do knížecího stavu, stávají se Valtice hlavní rezidencí vládnoucího knížete a Lednice jeho letním sídlem. Postupem doby a usilovnou pílí vládnoucích knížat dochází ke sjednocení obou panství společně se sousední Břeclaví v jeden kompozičně provázaný celek, dnes označovaný jako kulturní krajina a slouží jako prostor pro relaxaci a reprezentaci knížat z Lichtenštejnu až do konce druhé světové války. Za první doložené zásahy prokazatelně působící na tvář krajiny v okolí obcí Lednice a Valtice je možné považovat snahy knížete Karla Eusebia, které se projevovaly výsadbou alejí spojující obce a zámky již ve druhé polovině 17. století. Současně s výsadbami 9
alejí docházelo k zakládání obor s pravidelnými hvězdicovitými průseky. Ve stopách Karla Eusebia pokračovalo mnoho jeho následovníků. Výrazně se ovšem do dějin vzniku kulturní krajiny, tak jak ji do velké míře známe i dnes zapsal hlavně kníže Jan Josef I. Tento kníže začal tvořit „novou“ krajinu pod nastávajícími změnami, které postupně přicházely z Anglie a začaly ovlivňovat vzhled mnoha panství šlechtických rodů také na území českých zemí. Od první čtvrtiny 19. století se totiž začínají na Lichtenštejnských panstvích prosazovat zásady kultivování zahrad a krajiny v duchu zásad anglické krajinářské školy. Na úpravách parku v Lednici se v této době výrazně podílel Bernard Petri. Mimo jiné založil u zámku v Lednici velký rybník s ostrovy, samozřejmostí byly bohaté výsadby cizokrajných i domácích dřevin. Poslední fází těchto nákladných úprav bylo vybudování nového koryta řeky Dyje a tedy jeho vyvedení ze zámeckého parku v Lednici. Tím bylo dříve pravidelné riziko ničivých povodní a následných škod eliminováno na minimum. V průběhu první poloviny 19. století dochází k postupnému obohacování celé krajiny mezi Lednicí a Valticemi romantické stavby, které byly propojovány pohledovými osami. Okolí těchto saletů se parkově upravovalo. Krajinářské úpravy postihly také rozsáhlé plochy kolem rybníků rozprostírajících se mezi Lednicí a Valticemi. Ze zámečků v krajině kolem zimního a letního sídla Liechtensteinů se do dnešní doby dochovaly Lovecký zámeček, Janohrad, Nový dvůr, Památník otci a bratřím na Rajsně, Randevous, Rybniční zámeček, Apollónův chrám, chrám Tří Grácií, Hraniční zámeček a poslední stavbou v tomto duchu je kaple sv. Huberta. Následovníkem knížete Jana Josefa I. byl jeho nejstarší syn Alois Josef, který také pokračoval v krajinářských úpravách. Byl obdivovatelem anglické gotiky a zajímal se i o politický systém panující na britských ostrovech. Kníže Alois Josef byl také stavebníkem proslulého zámeckého skleníku v Lednici, který byl dokončen v roce 1845. Tato 92 metrů dlouhá, 14 metrů široká a 10 metrů vysoká stavba z litinové konstrukce a skla se stala pýchou jejich majitelů. Za panování knížete Aloise Josefa se mimo jiné provedla také novogotická přestavba lednického zámku podle projektu Jiřího Wingelmüllera v roce 1858. Na úpravy parku a krajiny navázal jeho syn Jan II. jehož zásahy v podstatě dokončily areál v architektonické i krajinářské podobě jakou známe dodnes. 10
Za knížete Jana II. z Lichtenštejna došlo výraznému počinu, který úzce souvisí se zahradnickým oborem a obecně s celým vysokým školstvím v Lednici, byla tam totiž 5. října 1895otevřena Střední zahradnické škola. Byla to původně škola s německým vyučovacím německým jazykem a nesla název „Höhere Obst und Gartenbauschule“. V celé monarchii šlo tedy o první školu, ze které vycházeli po tříletém studiu absolventi s maturitou. Školu podporoval sám kníže Jan II., který ji finančně i materiálně zajistil. Školu při vzniku podpořili také císařský dvůr, ministerstvo orby a řada dalších vědecko odborných institucí. Na tradici zahradnického školství v Lednici navázalo založení zahradnického směru na Vysoké škole zemědělské v Brně a následné přesunutí tehdejší Zahradnické katedry z Brna do Lednice v roce 1952. Současná Zahradnická fakulta Mendelovy univerzity v Brně sídlí v Lednici dodnes. V době kdy tehdejší Československo přistupovalo v roce 1990 k Úmluvě UNESCO o ochraně světového dědictví z roku 1972 se začalo uvažovat o památkách, které jsou u nás hodny zápisu na tento seznam. Území zahrnující především krajinu mezi Lednicí a Valticemi mělo být z pochopitelných důvodů mezi nimi. Nikdo o hodnotách zdejší krajiny nepochyboval. Bylo ovšem nutné překonat všechna schvalovací řízení na různých stupních a dosáhnout zejména toho, aby kulturní krajina s těžištěm mezi v okolí obcí Lednice a Valtice požívala nejvyššího ochranného statutu v republice. Proto došlo nejdříve k prohlášení Lednicko-valtického areálu za tzv. krajinou památkovou zónu vyhláškou ministerstva kultury č. 484/1992 Sb. Následoval dlouhý schvalovací proces trvající několik let, který vyvrcholil v prosinci 1996 zápisem na seznam UNESCO.
Obec Valtice www.valtice.eu Obec Lednice www.lednice.cz Státní zámek Lednice www.zamek-lednice.com
11
Mikulov Městu vévodí zámek, který se vypíná na skále, kolem níž se rozkládá městská zástavba. Na východě se nad ním tyčí Svatý kopeček, ze severu vrch Turold, který je výběžkem Pálavy. Západní strana se otvírá do roviny, na jižní se nedaleko od města nachází nevysoký Šibeniční vrch a pod ním rybník Šibeník. Vznik Mikulova se zpravidla klade na počátek 12. století, kdy zde byla založena trhová osada, jež se v roce 1279 dočkala povýšení na městečko a v roce 1410 na město. Na místě románského a gotického hradu vznikl v 17. století zámek. Mikulov byl od roku 1249 v držení rodu Lichtenštejnů, kteří zde měli svoje hlavní rodové sídlo na Moravě. S Mikulovem je spojen osud známé bílé paní, kterou byla Perchta z Rožmberka provdaná za Jana V. z Lichtenštejna. V rukou Lichtenštejnů zůstalo město a panství Mikulov do roku 1560, kdy byl prodán uherskému rodu Kerecsényů z Kerecséni. 12
Ti ho byli nuceni prodat okolo roku 1570 Ditrichštejnům, kteří zde byli až do roku 1945. Ditrichštejnové se zapsali do historie Mikulova asi nejvýznamněji ze všech panských rodů, které zámek kdy drželi. Kardinálovi Františkovi z Ditrichštejna se podařilo přebudovat město Mikulov s okolím do klasické italské krajiny. Proto můžeme do dnešní doby obdivovat nádherné spojení krajiny a města v otevřených partiích. Zdejší zámek se stal také svědkem významných vojenskopolitických setkání. Nejprve v roce 1805 zde byly podepsány předběžné podmínky tzv. Bratislavského míru a pak roku 1866 příměří mezi Rakouskem a Pruskem. Vrstvu lichtenštejnských stavebních aktivit překrylo výrazné mohutné budovatelské dílo kardinála Františka Ditrichštejna, který z města načas udělal centrum Moravy. Založil zde význačnou kolegiátní kapitulu a mincovnu. Jako první přivedl do zaalpských zemí řád piaristů, rovněž inicioval příchod kapucínského řádu, vybudoval křížovou cestu na Svatý Kopeček, později zde vznikla
13
Město Mikulov www.mikulov.cz Regionální muzeum v Mikulově www.rmm.cz
14
kaple svatého Šebestiána se zvonicí, které tvoří jednu ze základních siluet města. Pod zámkem za náměstím ční kostel svatého Václava. Gotická stavba přebudovaná právě při založení kolegiátní kapituly a dozdobena v duchu vrcholného baroka. Štuková výzdoba klenby je ukázkou vrcholného štukatérského umění vlašských mistrů druhého a třetího decennia 17. století. Jedním ze dvou center malířství Mikulova se stal chrám svatého Jana Křtitele spravovaný piaristickým řádem. Jeho klenbu v polovině 50. let 18. století vyzdobil freskou Franz Anton Maulbertsch. Podle projektu Giovanni Giacoma Tencally vznikla u kláštera kapucínů Loreta, proměněná později na rodovou hrobku Ditrichštejnů. Současná podoba zámku, který stojí v místě původního středověkého hradu, vychází z návrhů Christiána Oedtla ze 20. let 18. století. Zámek byl na konci druhé světové války významně poškozen a de facto nově zbudován. Monumentální sochařská výzdoba čestného dvora zámku a volně stojící plastiky ve městě, zejména sloup na náměstí jsou dílem Ignáce Lengelachera z 20. let 18. století.
Břeclav Po zániku hradiska na počátku 10. století se kraj po celé století ocitl ve víru bojů o velkomoravské dědictví, z něhož vyšli vítězně čeští Přemyslovci. Po knížeti Břetislavovi získalo své jméno nové hradiště, které mělo za úkol chránit vstup do země a bylo postaveno v místě dnešního břeclavského zámku. Tento zeměpanský hrad založený patrně někdy po roce 1041 se stal centrem hradské správy. Na počátku 13. století jej získala věnem manželka českého krále Přemysla I. Konstancie Uherská. Někdy ve třetí čtvrtině téhož století pak byl přestavěn v mohutnou románskou pevnost s věží o síle zdiva téměř 5 metrů. Hrad často měnil svého majitele. V letech 1426–1434 zde sídlila dokonce husitská posádka, která svými výpady ohrožovala jak sousední Rakousko, tak i Slovensko, které bylo v té době součástí uherského státu. Po husitských válkách se poblíž hradu usazují obyvatelé, kteří museli uprchnout z vydrancované Staré Břeclavi a zakládají si městečko, které se v písemných pramenech nazývá Nová Břeclav. 15
Město Břeclav www.breclav.org Městské muzeum a galerie Břeclav – Lichtenštejnský dům – expozice „Historie rodu Lichtenštejnů“ www.muzeumbv.cz
16
Městečko i s hradem získávají v druhé polovině 20. let 16. století Žerotínové, kteří přestavují hrad v renesanční sídlo, jež má ovšem neustále vojenskou funkci pohraničního hradu, protože po bitvě u Moháče r. 1526 ohrožují Moravu útoky Turků. Ti se nezřídka spojují s odbojnými uherskými magnáty bojujícími proti Habsburkům, a tak je celý okolní kraj často terčem útoků a nelítostného drancování. Například nájezd Bočkajovců v r. 1609 znamenal vypálení Staré i Nové Břeclavi a odvlečení mnoha zajatců do otroctví. Při stavovském povstání stanul v čele odbojných moravských stavů břeclavský pán Ladislav Velen ze Žerotína. Po roce 1620 mu bylo panství konfiskováno a 1628 prodáno Esteře z Meggau, přes následné majitele (hrabata z Operrsodrfu a Khuen Bellasy) ji získal kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna v roce 1638. Město bylo následnými válečnými událostmi zničeno téměř dokonale. Ze soupisu poddaných pro berní účely v r. 1673 vyplývá, že ze 141 před válkou usedlých sedláků ve Staré i Nové Břeclavi válku přežilo jen 29 starých usedlíků, což znamená pokles obyvatel na 20,6 %. Původní renesanční zámek vystavěn po roce 1534 postupně ztratil na své honosnosti, neboť sloužil pouze knížecím úředníkům jako centrum hospodářské správy panství a knížecích lesů. Ve 40. letech 19. století byl upraven v romantizujícím duchu anglické novogotiky dle návrhů G. Winellmüllera. Ke krajním křídlům zámeckého objektu byly přistavěny nové věže ukončené rozvolněnými korunami.
Vranov u Brna Vranov u Brna
Obec Vranov náležela původně k Ronovskému hradu, který stával u Útěchova. Nejstarší písemnou zmínkou o obci je listina z roku 1365, ve které Čeněk Krušina z Lichtenburka a na hradě Ronově daruje Vranov a další obce věnem své ženě Dorotě. Od roku 1567 je zmiňována u Nového Hradu a patří k pozořickému panství, které získal koupí roku 1569 Albrecht Černohorský z Boskovic od Mikuláše Kokorského z Kokor. Ten ji odkázal svému bratru Janu Šemberovi Černohorskému z Boskovic s podmínkou, že bude vždy náležet rodu a stane se nedělitelným majetkem. Renesanční moravský velmož Jan Šembera Černohorský z Boskovic zemřel 30. dubna 1597 a v zápise brněnského minoritského kláštera, jehož byli boskovicové fundátoři a bylo zde rodové mauzoleum, je uvedeno, že byl posledním mužským potomkem a dědictví jeho přešlo na rod Lichtenštejnů, když si bratři Karel I. a Maxmilián 17
vzali za ženy jeho dcery Annu a Kateřinu. Ke sňatku obou párů došlo pravděpodobně v roce 1596. Dědictví po Janu Šemberovi Černohorském z Boskovic připadlo oběma dcerám přičemž pozořické panství z obcí Vranov spravovala Kateřina s Maxmiliánem. Panství zůstalo v rukou Lichtenštejnů až do pozemkové reformy v roce 1924. Historie poutního místa na Vranově u Brna je svázána s legendou o zázračném zjevení Panny Marie v hlubokých lesích u Nového Hradu. Roku 1240 se na tomto místě zázračně uzdravil moravský zemský maršálek Vilém z Rožmberka postižený slepotou. Na místě zjevení nechal postavit malý dřevěný kostelík. Mariánské zjevení je zobrazeno na barokním plátně zasazeném v dřevěném obložení stěn nade dveřmi klášterního repozitoria. Zájem o starodávné mariánské poutní místo na svém panství projevil i nový majitel Maxmilián z Lichtenštejna a jeho žena Kateřina Černohorská z Boskovic, kteří oba konvertovali na katolickou víru a rozhodli se postavit nový poutní chrám, pravděpodobně pod vlivem odkazu Jana Šembery a rodového mauzolea Boskoviců v Brně u minoritů bylo rozhodnuto o vybudování rodového pohřebiště na vranovském poutním místě. Nový poutní chrám zasvěcený mariánskému zázraku uzdravení a rodová hrobka nových majitelů – knížat z Lichtenštejna byla budována od roku 1617 brněnským stavitelem Ondřejem Ernou dle plánů Giovanni Maria Filippiho, stavitele v rudolfínských službách. Stavba byla dokončena pravděpodobně v roce 1624 a konventní budovy paulánů roku 1633. Klášter byl sekularizován Josefem II. v roce 1784 a budovy konventu strženy vyjma západního křídla, kde vznikla fara. Řád paulánů se na Vranov opět vrátil v roce 1992 a v letech 1997–2011 obnovili v půdoryse původní kvadratury tři křídla, kde je provozováno Duchovní centrum. Současná fresková výzdoba kostela vznikla v souvislosti s přípravami oslav 500. výročí poutního místa, které připadlo na rok 1740. Před tímto datem byla realizována celková rekonstrukce a renovace kostela i paulánského kláštera a do jejich interiérů byly pořízeny nástěnné malby a další umělecká výzdoba. Úkolem vytvořit fresky na klenbách kostela pověřil tehdejší korektor Jan Gilgi brněnského malíře a freskaře Jana Jiřího Etgense (1691–1757). Malby vznikly podle zprávy Jana Petra Cerroniho v červnu 1738. 18
Ideovým centrem hlavního klenebního obrazu v lodi je P. Marie Vranovská, zázračná pozdně gotická socha P. Marie, k níž na Vranov směřovaly zástupy poutníků. Socha je oblečena do zlatého brokátového šatu, na hlavě má korunu a na krku závěsy perel. Stojí na oblaku, který nadnášejí malí andělé, jeden z nich třímá v ruce žezlo na znamení Mariiny vlády na nebesích. Marii jako královnu nebes připomínají také andělské hlavičky s křídly seskupené do podoby písmen a vytvářející kolem P. Marie Vranovské nápis „REGINA“. V době příprav kostela a kláštera na 500. výročí založení poutního místa na Vranově byly nově upraveny také oltáře. Hlavní oltář byl pořízen zcela nově díky odkazu Edmundy Marie Terezie kněžny z Lichtenštejnu (rozené hraběnky z Ditrichštejnu). Autorem architektonické a sochařské kompozice jsou Rafael Donner a Gottfried Fritsch, oltářní plátno namaloval Paul Troger. Další nástěnné malby jsou dochovány v paulánském choru, který je situován v patře nad sakristií a jehož okna jsou zřejmá na stěně presbytáře po stranách hlavního oltáře, ten byl do současné bodoby upraven v roce 1777 a autorem výzdoby je Josef Hager. S výzdobou kostela k 500. výročí mariánského zjevení souvisí i malby v klášterním repozitoriu, kde je zobrazena i scéna, kdy stavitel Andreas Erna ukazuje plány kostela knížecímu páru.
19
Nová hrobka
Obec Vranov www.vranov.cz Duchovní centrum Vranov u Brna www.dc-vranov.cz
20
Knížecí dvorní architekt Josef F. Engel návrhy svého předchůdce Josefa Kornhäusela radikálně změnil a podle svého samostatného projektu provedl výstavbu nové hrobky v letech 1819–1821. Rozšíření místa posledního odpočinku členů rodu inicioval kníže Jan Josef I. Lichtenštejn, který se tak rozhodl po té, co malá krypta pod presbytářem již byla téměř zaplněna (celkem 25 pohřbů) a navíc byla ve špatném technickém stavu. Mauzoleum zaujalo prostor pod celou chrámovou lodí a vstup do něj byl zbudován mohutným kamenným dórským portikem vysunutým ve svahu pod kostelem. Ve štítě portiku lemují rodový znak andělé držící vyhaslé pochodně. Touto bránou se vstupuje do předsíně s valenou klenbou s kazetami, kde jsou při stěnách sochy andělů a po stranách schodiště do samotného mauzolea sochy Loučení a Setkání, autorem sochařské výzdoby je ředitel rytecké školy vídeňské akademie Josef Klieber. Teprve odtud se po schodišti skrze železné dveře vstupuje do vlastní krypty, rozsáhlého trojlodního prostoru s křížovými klenbami na dórských sloupech. Boční lodě jsou zvýšeny a stojí na nich sarkofágy, prostřední lodí se prochází až do úrovně vítězného obloku, kde celému interiéru vévodí oltář tvořený mohutnou železnou mříží s křížem a vchody po stranách. Levými dvířky se přichází do původní staré krypty ze 17. století. Knížecí hrobka na Vranově u Brna je jedním z nejvýznamnějších šlechtických pohřebišť u nás.
Slavkov u Brna První písemný záznam o městě pochází z roku 1237. Tehdy král Václav I. potvrdil Řádu německých rytířů držbu města Novosedlic a čtyř okolních vsí. Německé jméno „Austerlitz“ je pravděpodobně odvozeno z českého „Novosedlice“ – německy původně „Nausedlitz“. Od krále Václava IV. získalo město pečeť a znak, který je nejstarším dochovaným znakovým privilegiem v Česku. Na počátku 13. století zde vystavěl Řád německých rytířů baštu, jejíž zbytky lze ještě dnes najít v podzemí slavkovského zámku. Po konfiskaci králem Zikmundem Lucemburským počátkem 15. století se město postupně stalo vlastnictvím mnoha šlechticů. V průběhu doby zde nacházeli útočiště i němečtí novokřtěnci – habáni a vznikla zde i početná židovská komunita. V roce 1509 připadlo panství rodu Kouniců, kteří ho pak ovládali po více než 400 let. Nejvýznamnějším vlastníkem Slavkova byl 21
Město Slavkov u Brna www.slavkov.cz Zámek Slavkov – Austerlitz www.zamek-slavkov.cz 22
kníže Václav Antonín Kounic (1711–1794), který v úřadu dvorního kancléře sloužil rakouské císařovně Marii Terezii i dalším třem jejím následníkům. Další významnou postavou v historii panství byl hrabě Václav Kounic (1848–1913), švagr skladatele Antonína Dvořáka a studentský mecenáš. Barokní zámek, který má 115 pokojů, obklopuje impozantní zámecká zahrada ve francouzském a anglickém stylu. Zámek navrhl italský architekt Domenico Martinelli. V Historickém sále zámku bylo po bitvě u Slavkova 6. prosince 1805 podepsáno příměří mezi Rakouskem a Francií. Kostel Vzkříšení Páně na severní straně náměstí je ojedinělou církevní stavbou klasicismu z doby, kdy císař Josef II. mnohé kostely rušil. Vystavěn byl v letech 1786–1789 vídeňským architektem Johannem Ferdinandem Hetzendorfem. Bitva u Slavkova se nesmazatelně zapsala do dějin města, potažmo zámku Slavkov. Od té doby je slavkovský zámek spojován se vzpomínkovými akce souvisejícími s připomenutím této významné bitvy napoleonských válek, které se aktivně rovněž zúčastnila knížata z Lichtenštejna. Jan Josef I. sloužil v armádě již od roku 1782. V hodnosti plukovníka se účastnil tureckých válek v letech 1788–1790. Mezi léty 1792–1809 patřil k předním vojevůdcům francouzských a napoleonských válek. V bitvě u Slavkova byl jmenován velitelem armádního sboru, jeho pluk se aktivně podílel na jezdecké bitvě mezi Blažovicemi a Holubicemi. V bitvách u Aspern a Wagramu (1809) se stal vrchním velitelem rakouské armády. Po smrti svého bratra Aloise Josefa I. se stal devátým knížetem. Roku 1806 získal nezávislost pro své domovské knížectví, odešel z veřejného života i armády a věnoval se plně správě rodového majetku. Kníže Mořic Jan velel v letech 1799–1805 druhému pluku hulánů knížete Schwarzenberga. Po vypuknutí válek v roce 1805 byl povýšen na generálmajora, vyjednával s francouzským císařem Napoleonem a v bitvě u Slavkova velel druhé smíšené jezdecké brigádě. V podvečer 4. prosince 1805 byl se svým bratrancem Janem Josefem I. v císařském doprovodu při setkání Františka I. s Napoleonem u Spáleného mlýna. Jeho vojenská kariéra pokračovala i v dalších letech, kdy se stal polním podmaršálem a bojoval v bitvě u Drážďan i v bitvě národů u Lipska. Zemřel ve věku 44 let roku 1819.
Černá Hora Černá Hora leží v kopcovité lesnaté krajině na území boskovické brázdy na rozhraní Českomoravské a Drahanské vrchoviny. V minulosti se zde křižovaly obchodní cesty. Jedna vedla z Brna do Čech (cesta Trstenická) a druhá z Tišnova do Blanska. Výstavba obce se soustředila ze tří stran kolem kopce Paseka, už v dávných dobách porostlém jehličnany. Proti okolní výsadbě listnatých dřevin se jevil kopec tmavší, odtud název Černá Hora. První písemná zmínka pochází z r. 1279. Od r. 1390 se poprvé jmenuje městečkem. Kdy získalo znak, není známo, připomíná však vládu pánů Černohorských z Boskovic, jimž Černá Hora náležela v letech 1333–1597. Nejstarší doklad znaku je na pečetích nesoucích letopočet 1556 ve svém obrazu. Od panského erbu se znak městečka odlišuje písmene N, které leží v patě štítu a vyjadřuje totožnost městečka (Nigromons). Barvy znaku jsou patrně totožné s barvami pánů z Boskovic. Panství Černou Horu získal Karel I. z Lichtenštejna, který jej okamžitě zapojil do struktury svých dominií. Po něm panství získal jeho syn Karel Eusebius z Lichtenštejna, který je odkázal svému jedinému synovi Janu Adamovi Ondřejovi. Ten zemřel bez mužských dědiců, a proto předal panství své dceři Dominice z Lichtenštejna, která panství převedla na svého manžela Jindřicha Josefa z Aueršperka. Původní středověký hrad byl přestavěn v 60. a 70. letech 16. století. Po rozsáhlém požáru v roce 1724 byl rekonstruován podle projektu vídeňského architekta Theofila von Hansena v letech 1857–1861. Z renesanční stavební fáze je nejzajímavější zdobený portál hlavního vstupu.
Městys Černá Hora www.cernahora.eu 23
Bučovice První písemné zmínky o Bučovicích jako městečku pochází z roku 1322. Předpokládá se však dřívější existence městečka, což dokládá objev z konce roku 2000, který prokazuje, že v prostoru dnešní zámecké zahrady a dvora stávala již v první polovině 13. století sakrální stavba. Ve druhé polovině 16. století (1567–1592) dal tehdejší majitel bučovického panství Jan Šembera Černohorský z Boskovic postavit renesanční zámek, který patří k nejcennějším příkladům renesanční arkádové architektury v zaalpském prostoru. Tvůrcem projektu byl patrně císařský architekt a antikvář Jacopo Strada. Na výzdobě zámku se podíleli významní umělci rudolfinského okruhu (např. sochař Hans Mont). Od roku 1597 až do roku 1945 patřil zámek i s panstvím rodu Lichtenštejnů. 24
Ti zámek nevyužívali k reprezentačním potřebám, ale pouze jako správní budovu pro organizaci většiny svých panství, stal se sídlem archivu a účtárny. Zásadní výzdobnou intervencí se stalo zbudování Bakchovy kašny na zámeckém nádvoří. Monumentální sochařská část je dílem Pietra Materny, který ji zhotovil dle plánů Giovanniho Giacoma Tencally roku 1635. Původní vodní nádrž byla odstraněna roku 1780. V roce 2013 byla provedena komplexní restaurátorská obnova původní sochařské výzdoby a obnovena nádrž včetně vodního režimu. K další stavební invenci Lichtenštejnů na zámku je možné přiřadit výzdobu kaple, kterou v letech 1637–1641 provedl B. Bianchi. Městečko bylo těžce postiženo třicetiletou válkou. Nový rozvoj začal v 18. století, kdy zde začalo prosperovat tkalcovství, bednářství a výroba lidových fajánsí (toufarství). V 19. století byly Bučovice městem soukenickým, existovalo zde až 14 textilních manufaktur a továren. Ve městě žila početná židovská komunita. Po úpadku textilní výroby nastupuje ve městě nábytkářský průmysl. V roce 1894 byla založena Druckerova továrna, pozdější UP.
Město Bučovice www.bucovice.cz Státní zámek Bučovice www.zamek-bucovice.cz
25
Boskovice Boskovice jako trhová osada byla založena pravděpodobně ve 13. století. Avšak z archeologických nálezů lze usuzovat, že osídlení v těchto místech je daleko starší. První uvedení názvu Boskovice pochází z roku 1222, kdy Jimram z Boskovic byl svědkem vydání listiny Přemyslem Otakarem I. O sto let později, roku 1313, je datována první zmínka o Boskovickém hradu. První písemná zmínka přímo o městě samotném pochází z roku 1413. V roce 1463 v Praze povoluje král Jiří z Poděbrad Boskovicím pořádat jarmark a výroční trhy na den svatého Víta. V roce 1759 bylo prvně v boskovických listinách použito názvu „město Boskovice“. K povýšení na město tedy pravděpodobně došlo někdy za vlády Marie Terezie (1740–1780). Za vlády jejího syna Josefa II. byl v Boskovicích zřízen magistrát, ale také odňato hrdelní právo, které Boskovice měly právo užívat od roku 1255. K Boskovicím náleží také židovská obec. V roce 1454 vydal král Ladislav Pohrobek zákon o vyhnání Židů z královských měst. Většina Židů přicházejících v této době do Boskovic byla původem z Brna. Uzavřené ghetto oddělené od města dvěma branami 26
vzniklo v roce 1727. V roce 1930 se k židovské národnosti hlásilo 318 boskovických obyvatel. Ve dnech 14. a 15. března 1942 bylo z Boskovic do koncentračních táborů deportováno 458 židovských obyvatel, z nichž se vrátila jen hrstka. Prvními majiteli města i hradu jsou páni z Boskovic. V letech 1398–1458 je vystřídali páni z Kunštátu, ale po nich se opět vrací Boskovicové. Od roku 1547 se držení majetku přesouvá na rod Ederů ze Šťavnice. Po dvaceti letech přebírají panství Morkovští ze Zástřizl. Na konci 17. století získává Boskovice rod Ditrichštejnů. Posledním majitelem města se stává rod Mensdorff-Pouilly, který město převzal v 50. letech 19. století. Hrad tyčící se nad městem byl založen koncem 13. století jako sídlo pánů z Boskovic. Postupné opravy a přestavby sídla byly prováděny kontinuálně až do počátku 18. století. Od této doby chátral a zřícenina byla zabezpečena v roce 1929. Zámek v podhradí byl vybudován na místě dominikánského kláštera v letech 1819–1826. Za autora stavby je považován stavitel Floch. Ve spodní části náměstí byl od druhé poloviny 14. století budován farní kostel svatého Jakuba Většího. Jeho současná podoba vychází z pozdněgotických stavebních úprav, klenba trojlodí byla dokončena v letech 1670–1679. Po roce 1839 byly provedeny romantizující historické úpravy – přistavěna sakristie, později byla prodloužena loď.
Město Boskovice www.boskovice.cz
27
Adamov Historie Adamova je od prvopočátku spojena se železářskou výrobou, jejíž kořeny zde sahají až do roku 1360. Tehdy tuto oblast vlastnil majitel hradu Ronova Čeněk Krušina z Lichtenburka, který však zemřel bezdětný a panství připadlo odúmrtí moravskému markraběti Joštovi, který jako centrum panství postavil Nový hrad. Původní osada se jmenovala Hamry či Staré Hamry podle hamrů, které zde stály. Novohradské zboží přešlo po smrti markraběte Jošta do vlastnictví českých králů, kteří ho pronajímali šlechtickým rodům, z nichž k nejvýznamnějším patřili Boskovicové a páni z Kunštátu. Když v roce 1597 zemřel poslední mužský potomek Černohorských z Boskovic Jan Šembera z Boskovic, panství vyženil s jeho dcerou Kateřinou Maxmilián z Lichtenštejna. Ten roku 1643 zemřel bezdětný a jeho majetek zdědil synovec Karel Eusebius z Lichtenštejna. Adamov byl součástí panství Pozořice a připadnul po smrti knížete Jana Adama I. princi Emmanuelovi z Lichtenštejna. Za Lichtenštejnů začalo docházet k postupnému rozvoji průmyslu. Patrně od roku 1732 nese osada jméno Adamov, a to 28
podle Adama Josefa z Lichtenštejna, majitele zdejších železáren. K velkému rozvoji Adamova a místních průmyslových podniků došlo po roce 1849, kdy byla dobudována železniční trať Brno – Česká Třebová, dnešní součást 1. železničního koridoru. Kultivaci adamovského údolí prováděl systematicky od počátku 19. století kníže Jan I. Josef z Lichtenštejna, když nechal upravit knížecí cestu vedoucí z Brna podél řeky Svitavy. Na návrších se začaly objevovat upravená vyhlídková zastavení architektonicky upravená, například kolonáda a umělá zřícenina, zámeček (architekt Josef Hardmuth 1808–1809) se zahradou upravenou Bernhardem Petrim. Pro výletníky k Macoše byla postavena útulna Švýcárna. Dominantou průmyslového a moderního města je farní kostelík svaté Barbory. Novogotickou stavbu z roku 1857 projektoval Josef Hieser. V lodi kostela je umístěno monumentální torzo oltáře Nanebevzetí Panny Marie, který byl pro klášterní kostel v rakouském Zwettlu zhotoven mezi léty 1516–1525. Oltář byl z původního místa odstraněn v roce 1732 a roku 1852 klášterem odprodán. Nákladem knížete Aloise z Lichtenštejna byl opraven a doplněn a od roku 1857 je umístěn v Adamově. Tzv. světelský oltář je pozoruhodným pozdněgotickým dílem, které nemá na českém území obdoby. Rozsáhlá sochařská výzdoba byla v době druhé světové války demontována a z bezpečnostních důvodů odvezena do krypty pod vranovským poutním chrámem. Komplexní restaurátorská obnova byla prováděna od roku 2005.
Město Adamov www.adamov.cz
29
Křtiny Dnešní městys Křtiny se nachází severovýchodně od Brna v malebné krajině Moravského krasu. Městysu vévodí na místě dvou původních středověkých kostelů dnešní chrám Jména panny Marie – nejkrásnější stavba barokního architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela, právem nazývaná perlou Moravy. Sochařská výzdoba chrámu pochází z dílny špičkových barokních sochařů Ondřeje a Antonína Schweigelových, autorem fresek je Jan Jiří Etgens. Chrám byl dokončen a benedikován 1. května 1750. Gotická, kamenná přes 2 m vysoká socha Panny Marie Křtinské, pochází ze 30.–40. let 14. století a korunovační klenoty z r. 1670. Pozoruhodnými významnostmi jsou křtinská kostnice, objevená v r. 1991 a zpřístupněná v r. 2005, zvonkohra v ambitu se 39 zvony požehnaná v r. 2004. Křtiny nebyly ve své historii ušetřeny válečných útrap: v době husitských bouří došlo k vyvraždění a vypálení ženského kláštera, v průběhu třicetileté války vyloupili ves žoldnéři knížete Gábora, 30
později ves vydrancovali Valaši a po nich v r. 1645 Švédové. V r. 1809 zde dlela francouzská pěchota po dobu ¼ roku, v r. 1866 za rakousko-pruské války zde byl po dobu asi 11 dní pruský armádní sbor. Řádily zde též epidemie, např. cholera v r. 1831, 1855 a 1866 zahubila celkem 36 osob. Křtiny byly postiženy také požáry. V roce 1611 poničily faru a v roce 1844 šindelovou střechu kostela a kaple sv. Anny. Žár požáru roztavil i zvony. Během I. světové války padlo 17 místních občanů, během okupace za II. světové války byli vezněni četní obyvatelé Křtin. Lidské utrpení bylo vždy nesmírné. V r. 1784 byl v rámci hospodářské a církevní politiky Josefa II. zrušen téměř po šesti stoletích zábrdovický klášter a pozemková držba Křtin přešla do vlastnictví státu – Náboženského fondu. Později byla prodána Františku X. Ditrichštejnovi, pak do majetku rodiny Mensdorf-Poulily; od ní r. 1864 koupil křtinský velkostatek Vincenc z Bubna a Litic, jenž adaptoval bývalou residenci na zámek a v kapli sv. Anny zřídil rodinnou hrobku. Posledním majitelem před vznikem ČSR byl Jan II. Lichtenštejn, který jej koupil v roce 1894, a za I. republiky byla majitelkou baronka Offermannová.
Městys Křtiny www.krtiny.cz
31
Kyjov
Město Kyjov www.mestokyjov.cz 32
V první písemné zmínce z roku 1126 se připomíná jako trhová ves, která byla darována klášteru Hradisko u Olomouce. V husitském období se město hlásilo k utrakvismu a roku 1431 je dobyl král Albrecht II. Habsburský, který zde nechal popravit mnoho zajatců. V roce 1548 se vykoupilo z poddanství a bylo povýšeno na královské město. Během 17. století bylo několikrát zničeno nájezdy, požáry a také postihnuto morem. Renesanční zámek z roku 1548, upravený v 18. století, byl roku 1911 vyzdobený sgrafity Jano Köhlera. Od roku 1928 zde sídlí městské muzeum. Renesanční radnici na náměstí z let 1561–1562 postavili italští stavitelé. Mariánský sloup před radnicí nechal postavit ve 20. letech 17. století olomoucký kardinál František z Ditrichštejna jako dík městu za zachování věrnosti císaři Ferdinandovi II. během povstání českých stavů. Kostel Nanebevzetí Panny Marie na náměstí pochází z let 1713–1720. Na jeho průčelí je umístěn znak princezny Marie Antonie z rodu Lichtenštejnů.
Pozořice První písemná zmínka o obci z roku 1297 pocházející z takzvaného Bočkova falza je historicky nevěrohodná. První písemně doložená zmínka o Pozořicích z roku 1318 je v papežské listině, kde se objevuje jméno majitele panství Půty z Pozořic, pána na hradu Vildenberk. Roku 1371 Půta z Vildenberka své panství prodal moravskému markraběti Janovi. Až do roku 1604, kdy panství zdědil Maxmilián z Lichtenštejna, se na panství střídali majitelé. Roku 1782 byly Pozořice povýšeny na městečko. V městečku neexistoval žádný reprezentativní objekt, který by sloužil potřebám Lichtenštejnů. Panství hrálo hospodářskou roli, a proto byl v městečku zřízen panský dvůr. Další významnou budovou v městečku je kostel Nanebevzetí Panny Marie vybudovaný podle plánů Antonia Salla a pozměněných ve Vídni Andreou Pozzem, jehož stavbu v letech 1717–1723 financovali Lichtenštejnové. Jejich erb je umístěn nad vchodem do kostela. Během bitvy tří císařů, která se odehrála nedaleko, byl chrám v roce 1805 vypleněn francouzskými vojsky. Pozemky v katastru Pozořic zůstaly v majetku Lichtenštejnů až do parcelace po 1. světové válce, lesy vlastnili až do roku 1945, kdy byly znárodněny.
Městys Pozořice www.pozorice.cz 33
Olomučany
Obec Olomučany www.olomucany.cz 34
Obec Olomučany jako osada se připomíná v dějinách poprvé ve 14. století, přičemž za počátek je považováno datum 1353, které je vyobrazeno na zatím nejstarší známé pečeti obce. V historických materiálech je většinou spojována s pozořickým panstvím, ale často docházelo ke sporům o hranice s panstvím blanenským. Obec byla pravděpodobně založena skupinou olomouckých drvoštěpů a uhlířů, kteří sem byli posláni k vymýcení hustých hvozdů, jež tehdejší osadu obklopovaly ze všech stran. Již kolem roku 1580 se dobývala na katastru obce železná ruda. Většina obyvatelstva byla zaměstnána při jejím primitivním dobývání a pracovala v adamovských hamrech a blanenských železárnách. Vývoj obce byl úzce spjat s osudy Nového hradu. V obci se projevily následky válek, nemocí a jednání tehdejší vrchnosti. Nový hrad často měnil své majitele (pravděpodobně markrabě Jošt, Václav IV, Černohorští z Boskovic, páni z Kunštátu), od dob svého založení v roce 1371 až do doby, kdy přešel do držení rodu Lichtenštejnů. V roce 1645 se Nového hradu zmocnila švédská vojska (ti v kraji byli již roku 1642 a 1643), která hrad vyrabovala a vypálila. Událo se tak podle pověsti zradou jednoho z obyvatel Olomučan. Ovšem je to jen pověst. Události třicetileté války jsou spojeny s největším úpadkem okolí i obce, k válečnému běsnění se navíc přidala velká morová rána v letech 1645–1648. Roku 1660 byly v Olomučanech zřízeny sklárny tehdejšími majiteli Lichtenštejny, prvním známým sklářem byl Jan Streck. Po nějaké době továrna upadala, a proto sem byli pozváni odborníci ze Španělska. Ti od roku 1672 upravili a znovuzřídili upadající sklářskou manufakturu a zavedli zde také výrobu křišťálového skla.
Ždánice Nad obcí stával v minulosti hrad Palánek, který roku 1538 vyhořel a zpustl. Renesanční zámek byl vystavěn v roce 1569 na místě tvrze. Po roce 1619 získali panství Lichtenštejnové, a to v osobě knížete Gundakara z Lichtenštejna, kterému jej přidělila císařská konfiskační komise. Panství původně patřilo Karlovi z Kounic, kterému bylo zabaveno za účast v českém stavovském povstání. Odhad hovořil o částce 158 106 tolarů, což byla tehdy odpovídající cena za panství v kopcovitém terénu. Panství bylo v držení Lichtenštejnů z gundakarovské větve až do roku 1945. Znak Lichtenštejnů nese průčelí zámku ve Ždánici do dnešní doby. V přízemí zámku sídlí již více než šedesát let Vrbasovo muzeum, založené učitelem a místním historikem Jakubem Vrbasem. Obsahuje soubor velmi cenných, zajímavých i kuriózních historických předmětů. K zámku přiléhá park se vzácnými dřevinami a stoletým psím hřbitovem. S parkem sousedí architektonicky zajímavá budova Seidlovy vily s prvky historicismu a modernismu postavená českým architektem Leopoldem Bauerem z Vídně. Raně barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie vznikl na začátku 18. století přestavbou starší mariánské kaple.
Obec Ždánice www.muzdanice.cz 35
Velké Bílovice
Město Velké Bílovice www.velkebilovice.cz 36
Město Velké Bílovice proslulo působením habánů, kteří zde žili pohromadě ve velkých usedlostech. Vynikali výrobou keramiky a kvalitního vína. Pro každou vrchnost byli novokřtěnci velkým hospodářským přínosem, který se projevoval na ročních výkazech panství. Habáni (novokřtěnci – toufaři – hutterité), byli novokřtěnecké skupiny křesťanů nucené opustit Švýcarsko, Rakousko a Německo po selských bouřích namířených proti vládnoucí šlechtě. Na Moravu přišli na pozvání Linharta z Lichtenštejna. Ve Velkých Bílovicích koupili roku 1545 dům, který se stal základem jejich dvora. V druhé polovině 16. století jich na Moravě žilo 20 000–30 000, sídlili ve 108 obcích. V habánském dvoře ve Velkých Bílovicích žilo v té době na 300 osob. V kostele jsou uložena unikátní vrcholně barokní roucha ze 40. let 18. století, která věnovala zdejšímu kostelu princezna Marie Antonie z Lichtenštejna.
Tvrdonice První písemná zmínka o obci pochází z roku 1264. Tvrdonice náležely k Týneckému, později k Lichtenštejnskému panství. Roku 1538 byly povýšeny na městečko. Na přelomu 16. a 17. století trpí oblast Tvrdonic pod útoky Bočkajovců. V roce 1606 postihlo Tvrdonice zemětřesení. V 18. století se pole ve Tvrdonicích obdělávala trojpolním systémem. Zemědělci pěstovali především žito, pšenici a proso. Bohužel neměli dokonalé nářadí. Měli rádlo, které půdu neobracelo, ale jen rozrylo. Obyvatelé se živili i vinařstvím, rybolovem a chovem dobytka (odtud i ve znaku obce). Z tohoto století pochází i první zmínka o škole ve Tvrdonicích, kde se vyučovalo čtení, psaní, počtům a zpěvu. Obec patřila Lichtenštejnům.
Obec Tvrdonice www.tvrdonice.cz 37
Kuželov
Obec Kuželov www.kuzelov.com 38
Kuželov je malebnou horňáckou vesničkou, která leží v krásném a klidném prostředí na svazích Bílých Karpat na hranici se Slovenskou republikou. Historie obce je dokládána od roku 1406. Z této doby pochází první písemná zmínka o obci. Největší dominantou obce je větrný mlýn holandského typu z roku 1842, který stojí na kopci nad obcí a v současné době funguje jako kulturní a technická památka se stálou expozicí. Kromě mlýna nalezneme ve vsi také kostel Nejsvětější Trojice, na jehož průčelí je umístěn znak gundakarovské větve rodu Lichtenštejnů. V nadpraží je vyryt pamětní nápis o stavbě kostela za knížete Antonína Floriána (1718) a postavení věže za knížete Josefa z Lichtenštejna (1770).
Moravský Krumlov Panství náleželo ve 13. století pánům z Obřan, k roku 1289 je zde zmiňován jistý Heralt (pravděpodobné je však původní zeměpanské založení na sklonku vlády Přemysla Otakara II.). Ti však již roku 1312 vymírají a město přechází do držení Jindřicha z Lipé. Již k roku 1294 je zmiňována existence komendy Řádu německých rytířů. Čeněk z Lipé zde se svolením papeže Inocence VI. zakládá augustiniánský klášter, tento rod drží majetky až do roku 1368, kdy je získávají páni z Kravař. Za jejich působení byl stávající hrad přebudován v honosné středověké sídlo. V dobách husitského povstání, kdy se panství opět stalo majetkem rodu pánů z Lipé (s krátkou epizodou pánů z Cimburka), stál krumlovský pán Pertolt na straně husitů, ti město obsadili 39
a roku 1425 zde pohřbili svého vůdce Bohuslava ze Švamberka, klášter a komenda zanikl. Zásadním obdobím pro stavební vývoj hradu a rozvoj města se stalo 16. století. Z původního hradu jsou ve hmotě dnešního zámku zachovány části jižního a východního křídla. Paprockého zpráva o stavbě zámku v roce 1513 Jindřichem z Lipé svědčí o goticko renesančních úpravách doložených v severním křídle a o půl století později přichází velkolepá přestavba, kdy středověký hrad byl Perchtoldem V. z Lipé v letech 1557–1562 proměněn na reprezentační renesanční arkádový zámek dle návrhu stavitele Leonarda Gara de Bisono. Krumlovskou přestavbu lze považovat za nejstarší dochovanou stavbu řady tzv. „moravských arkádových zámků“ coby specifické adaptace italského importu. V devadesátých letech vznikly na popud Jana IV. z Lipé konírny. Práce na upravách zámku pokračovaly i na počátku 17. století. Bělohorské období však vše radikálně změnilo, panství bylo císařem konfiskováno a roku 1625 jej koupil kníže Gundakar z Lichtenštejna, který se roku 1633 pokusil vytvořit z nově získaných moravských statků Knížectví Lichtenštejnské a Moravský Krumlov přejmenoval na Lichtenštejn. Nastalá situace spěla k přestavbě zámku na rezidenční sídlo nového knížectví. Stavebné práce zcela jistě probíhaly úpravami vstupního a východního průčelí. Plány na honosné sídlo se rozplinuly po vpádu Švédů a devastaci 40
města i zámku v letech 1645–1646. Kníže z Krumlova odešel na dolnorakouský zámek ve Wilfersdorfu a moravské sídlo přenechal synovi Ferdinadu Janovi, který zámek i město po roce 1653 začal opravovat za účasti Giovanniho Tencally. Rovněž ve městě pracoval brněnský zednický mistr Andrea Erna, který roku 1646 zahájil přestavbu farního chrámu Všech svatých. Původní piaristické školy byly předány do rukou řádu pavlínů a na nové výstavbě se pro nového zámeckého pána Maxmiliána II. Jakuba Mořice z Lichtenštejna podílel další stavitel Jan Křtitel Erna. Maxmilián II. coby hlava sekundogeniturní rodové větve Lichtenštejnů se na Moravském Krumlově definitivně usadil roku 1686 a pokusil se dokončit modernizaci rezidenčního sídla zbudováním barokní zahrady a letohrádku, z velkolepých plánů za účasti architekta Johanna Bernharda Fischera von Erlach nakonec sešlo a roku 1694 byla nad městem zahájena výstavba votivní kaple sv. Floriána. Další úpravy zámku prováděl od 70. let 18. století dvorní architekt Isidore Marcel Canevale, jeho dílem je zejména úprava fasád a knížecích bytů, které prováděl s dalším knížecím architektem Johannem Christophem Fabichem. V novém stylu byly upraveny interiéru hlavního sálu a zámecká kaple. Když roku 1789 zemřel kníže Karel z Lichtenštejna nechala jeho choť marie Eleonora vybudovat poblíž farního kostela knížecí mauzoleum, autorem nového projektu se stal vídeňský architekt Johann Henrizzi a malířské řešení interiéru provedl profesor vídeňské Akademie výtvarných umění Hubert Mauer.
Město Moravský Krumlov: www.mkrumlov.cz
41
Hustopeče
Město Hustopeče www.hustopece-city.cz
42
Hustopeče se rozkládají v oblasti jednoho z nejstarších osídlení na jižní Moravě severně od hráze Nových Mlýnů. Přepokládá se pravidelný výskyt „lovců mamutů“ (20–25 000 let př. n. l.), doložena jsou neolitická sídliště (konec 4. a počátek 3. tisíciletí př. n. l.) i keltské pohřebiště (3. století př. n. l.). První zmínky o sídle pocházejí z 1. poloviny 13. století. Významnou roli v jejich historii sehrály klášter Králové na Starém Brně (Aula Regia), kterému Hustopeče patřily od počátku 14. do konce 16. století, a knížecí rod Lichtenštejnů, kterému patřily od roku 1599 Gotický dvoulodní kostel svatého Václava, v němž ministroval v dětství i T. G. Masaryk, byl zbořen v roce 1964 po pádu osmdesátimetrové věže v padesátých a šedesátých letech neudržované, dnes na jeho místě stojí moderní sakrální stavba. Na město byly Hustopeče povýšeny v roce 1572. Hustopeče byly po dlouhou dobu hlavním centrem jihomoravského vinařství, které však od přelomu 19. a 20. století prudce upadalo následkem plísňových onemocněním a přemnožení škůdců. Na začátku 20. století došlo k zániku většiny zbývajících vinohradů kvůli révokazu a plísňových chorobám. Obnovu, která začala ve dvacátých letech, přerušila 2. světová válka. Úspěšně pokračovala po skončení války a dnes je město i se svým okolím opět významnou vinařskou oblastí. Město je dobře dostupné, neboť leží při dálnici spojující Brno s Bratislavou a 1. železničního koridoru (Děčín–Praha–Brno–Břeclav).
Hodonín Nejstarší písemná zpráva o Hodonínu je uvedena v listině olomouckého knížete Fridricha z roku 1169, určené rajhradskému benediktinskému klášteru, kde je uváděn svědek Tvrdiše. Castellanus de Godonin (Hodonín) se stává městem již v roce 1228, když obci udělila městská práva královna Konstancie Uherská, manželka českého krále Přemysla Otakara I. Tato privilegia byla následně potvrzena markrabětem moravským Janem Jindřichem v roce 1350, který město odkázal svému nejstaršímu synu Joštovi. Roku 1404 vypálila město vojska krále Zikmunda Lucemburského. Císař Zikmund potvrzuje Hodonínu všechna předchozí privilegia 43
roku 1422. Snaží se zabezpečit, aby Hodonín byl i nadále jeho baštou, ale ještě v průběhu 15. století bylo město zastavováno a v roce 1512 jej král Vladislav II. Jagellonský postoupil v dědičnou držbu rodu Pernštejnů. Ještě v témže roce Vilém z Pernštejna předává zámek a celé panství (Hodonín s městečky, vesnicemi, lidmi, dědinami, lukami, lesy, rybníky, mlýny, řekami, robotami a koni se všemi příslušnostmi) svému zeti, manželu své dcery Bohunky, Jindřichu z Lipé. Hodonín přestal být městem královským a stal se městem poddanským. Panství Hodonín je prodáno pány z Lipé 1594 Juliovi, hraběti ze Salmu a Neuburku. Kvůli neustálým vojenským aktivitám na horké východní hranici moravského markrabství ho však Neuburkové směňují za panství Tovačov uherskému šlechtici Štěpánovi Illešházymu z Illešházu. Kateřina z Pálffy prodává 1614 hodonínské panství Zdeňku Žampachovi z Potštýna, manželovi své sestry Barbory. Po bělohorské bitvě nastalo období stálých bojů na moravsko-uherské hranici; císařská vojska vedla neustále boj s vojsky Gábora Bethlena, který byl spojencem Čechů; v prosinci se Bethlen zmocnil hodonínského hradu. Vdova po Janu Burianovi, synovci hraběte Žampacha, Anna Helena Žampachová se provdala 21. listopadu 1649 za Bedřicha z Oppersdorfu, od té doby náleží město Oppersdorfům. Na sklonku 17. století v roce, 29. září 1692, prodal hrabě Oppersdorf Hodonín pro stálé hraniční spory s Holíčskými, hraběti Janu Adamovi z Lichtenštejna Dne 16. června 1695 kníže Jan Adam z Lichtenštejna potvrzuje privilegia oppersdorfská z let 1651 a 1679 udělující konšelům úlevy v robotě a z roku 1670 upravující nálev vína mezi křesťanskou a židovskou obcí v Hodoníně. Roku 1705 vtrhli do města Kuruci a částečně je vypálili. V roce 1712 po smrti knížete Jana Adama se stala majitelkou Hodonína hraběnka Marie Antonie Czoborová, která půlku panství zdědila po otci a druhou odkoupila od své sestry za 400 000 zlatých. V roce 1762, 25. července, koupil hodonínské panství císař František Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie, za 1 005 500 zlatých. K hodonínským pamětihodnostem patří kostel svatého Vavřince, stojící v místě starší svatyně a do současné podoby přestavěný 44
v letech 1780–1786. Zámecké sídlo snad s jádrem z roku 1642 bylo rozšířeno roku 1746 a patřilo k centru hospodářské správy panství. Dnes zde sídlí Muzeum Hodonínska. Výrazný kulturní rozvoj zaznamenalo město též na počátku 20. století, kdy v letech 1911–1913 byl vybudován Dům umělců jako sídlo a výstavní síň Spolku výtvarných umělců moravských. Budovu vystavěnou dle plánů A. Blažka malířsky vyzdobil Jano Köhler. Dominantou hlavního náměstí je morový sloup se sochařskou výzdobou Antonína Rigy (1716). Vrcholu dominuje socha Panny Marie Immaculaty a na podnoži jsou situovány sochy morových patronů svatého Františka Xaverského, svatého Rocha, svatého Karla Boromejského a svaté Rozálie.
Město Hodonín www.hodonin.eu
45
Pouzdřany Nejstarší písemná zmínka o obci je z roku 1244, kdy 12. února vydává český král Václav I. listinu, v níž potvrzuje, že nově založený herburský klášter v Brně dostává z majetku Ondřeje Černého vinici v Pouzdřanech. V polovině 13. století ves náležela Bočkovi z Obřan, později dolnokounickému klášteru, který ji roku 1291 prodal Jindřichovi z Lichtenštejna. Počátkem 14. století ji vlastnili páni z Lipé a od roku 1368 ji přejal Mikuláš Dítě, jenž se psal z Pouzdřan. Dále byla ves rozdělena mezi dva držitele z Lichtenštejna. Na Pouzdřanech pak Kryštof Wolf z Lichtenštejna seděl do roku 1556, kdy je koupil Ambrož z Ottersdorfa a ten obci udělil práva na vysazování vinohradu, zavedení vody potrubím do obecní kašny, právo na obecní dům aj. V roce 1575 udělil císař Maxmilián manský statek pouzdřanský Fridrichu z Žerotína na Židlochovicích. Na jeho žádost byla obec roku 1581 povýšena císařem Rudolfem II. na městečko. 46
Od roku 1538 zde žili novokřtěnci, kteří vlastnili dům se zahradami, valchu, brusírnu, koželužnu a lázeň, již rádi užívali šlechtici. Obec opustili až v době moravských konfiskací po roce 1622. V letech 1597–1608 trpěly Pouzdřany průchody vojsk. Za třicetileté války městečko doznalo velkých škod a opět bylo vypleněno Tatary v roce 1663, vyhořelo znovu v roce 1696. Pouzdřanský kostel svatého Mikuláše z roku 1498 je trojlodní stavbou s kněžištěm, ukončeným pěti stranami osmiúhelníku, obdélníkovou sakristií při severní straně kněžiště, zděnou kruchtou a konvexně zprohýbanou jehlancovou věží v západním průčelí. Nad sakristií je situována oratoř. Kněžiště je zaklenuto valenou klenbou s vytaženými hřebínky, loď dvěma poli valené osazení plastik sv. Mikuláše, Ivana, Václava, Gertrudy a po stranách obrazu sv. Kateřiny a Barbory v nástavci jsou dílem I. Lengelachera z let 1748–49. Oltářní obraz Madony s dítětem je od malíře Sterna z roku 1748. Na vnější zdi presbytáře je mramorový náhrobek Kryštofa Lichtenštejna se znakem rodu ve spodní části z roku 1553.
Obec Pouzdřany www.pouzdrany.cz
47
Drnholec
Městys Drnholec www.drnholec.eu 48
Markrabě Jošt udělil drnholecké panství lénem Hanušovi a Harneidovi, bratřím z Lichtenštejna, jako léno české koruny. Panství držel rod Lichtenštejnů až do roku 1586, kdy je prodali. Císař Rudolf II. propustil drnholecké léno do svobodného dědičného vlastnictví, ještě téhož roku bylo prodáno Kryštofu z Teuffenbachu, jenž byl velitelem na chorvatsko-slavonské hranici. Nový majitel pocházel ze staré štýrské rodiny a vyznáním byl luterán. Za jeho působení na poli válečném byl císařem Rudolfem II. jmenován polním zbrojmistrem a dvorským válečným radou. Patřil k významným osobnostem na císařském dvoře. Zemřel v roce 1598, zůstali po něm tři synové a dcera Zuzana, jež se provdala za Víta Jindřicha Thurna, majitele nedalekých Vlasatic. Po třicetileté válce (1618–1648) museli lidé vynaložit veškeré úsilí, aby dali zpustošenou zemi znovu do pořádku. V této těžké době je velmi podpořil tehdejší majitel drnholeckého panství Rudolf von Teuffenbach. Z vinohradů začaly tehdy plynout slušné příjmy, proto bylo vinařství výrazně podporováno a na jeho podporu byly v roce 1652 vydány tzv. vinařské zákony (horenské právo) pro drnholecké panství, do jehož pravomoci tehdy patřily městečka Drnholec, Dolní Dunajovice, Troskotovice a vsi Novosedly, Nový Přerov, Dobré Pole, Frélichov (Jevišovka), Prátelsbrun (Březí) a Kolenfurt (Brod nad Dyjí). K dominantám obce patří zámek stojící patrně na základech původního středověkého hradu, byl přestavovaný v roce 1376 a potom v renesanci po roce 1585 za Kryštofa Teufenbacha, v přízemí je zachovaná bohatě zdobená štuková klenba s manýristickými motivy vzniklá po roce 1598. Zámek byl přestavěn do barokní podoby v roce 1762 Františkem Antonínem Grimmem. Stejný stavitel je autorem kostela Nejsvětější Trojice z let 1750–1757. V měšťanském domě byl restaurován nově objevený malovaný trámový strop z 16. století. Dominantou náměstí je mariánský morový sloup z roku 1715, jehož autorem je Štěpán Pagan.
Kunštát První písemná zmínka o Kunštátu pochází z roku 1279. Stavitelem hradu a majitelem panství byl Kuna, syn Gerharda ze Zbraslavi, po něm se sídlo i městečko nazývalo Kunovo místo (Cunstat – česky Kunovo miesto). Páni z Kunštátu drželi panství do roku 1521. Nejslavnější člen tohoto rodu byl český panovník Jiří z Kunštátu a z Poděbrad, který byl majitelem kunštátského panství v letech 1427–1464. Posledními držiteli panství byli v letech 1901–1945 hrabata Coudenhove-Honrichsové. Podoba kunštátského zámku je dána složitou stavební historií. Původně středověký hrad získal svoji současnou podobu přestavbami v polovině 16. století, dále pak v 2. pol. 17. století. Přestavby zcela nesetřely stavební slohy, a tak lze dnes sledovat stavební dějiny šlechtického sídla od doby pozdně románského slohu až po klasicismus. Unikátní objev pozdně románského paláce řadí Kunštát mezi nejstarší šlechtické hrady na Moravě. Panství na konci 16. století držela Jana Eva z Lichtenštejna, která ho věnovala svému synovci Karlovi I. z Lichtenštejna, který ovšem panství obratem prodal. Lichtenštejnové drželi panství pouze 3 roky. Další pamětihodnosti najdete na náměstí. Je nutno se zmínit o farním kostele sv. Stanislava ze 17. stol., jehož čtvery historické kovové dveře nelze přehlédnout. Jsou jedinečným svědectvím dovednosti mistrů řemesla. Druhý kunštátský kostel – hřbitovní – je zasvěcen sv. Duchu. Je slohově ucelenější než kostel farní a připomínán je před rokem 1670. Nalezneme v něm kryptu s rodinnou hrobkou posledních majitelů kunštátského panství, hrabat Coudenhove-Honrichs. Město Kunštát www.kunstat-mesto.cz Státní zámek Kunštát www.zamek-kunstat.cz 49
Lanžhot
Město Lanžhot www.lanzhot.cz
50
Poprvé se jméno městečka v latinizujícím tvaru „Lanczhut oppido“ připomíná u týneckého panství v roce 1384. Jméno naznačuje funkci městečka ve středověku, neboť překlad německého názvu Landshut znamená „zemská stráž“. Jeho jádro se rozkládá podél křižovatky cest směřujících od centra panství Týnce k rakouskému Ranšpurku a ze Slovenska do Břeclavi. Staré městečko mělo oválnou dispozici, u níž nelze vyloučit jakési jednoduché ohrazení či opevnění. Postupným rozšiřováním však bylo původní rozvržení značně setřeno a dnes díky velkému počtu obyvatel je půdorys Lanžhota velmi komplikovaný. Uprostřed návsi se nachází kostel Povýšení svatého Kříže a radnice. Poloha Lanžhota na hranici tří zemí – Moravy, Uher a Rakouska – poznamenala také jeho osudy, neboť přes městečko se mnohokrát převalila vojska cizí i domácí, přičemž důsledky pro obyvatele byly nezřídka naprosto stejné. Zajímavé je, že za třicetileté války zde nedošlo k tak výraznému poklesu počtu poddaných jako na sousedním břeclavském panství. Zatímco před válkou zde žilo 77 osedlých, po válce jich zůstaly plné tři čtvrtiny, tedy 66. Zato si městečko užilo svoje již na počátku 17. století při vpádu Bočkajovců v roce 1605, kdy bylo nepřátelskými vojsky zcela vydrancováno a vypáleno. V roce 1716 zde bylo napočítáno 78 rodin a o půlstoletí později 537 osob ve 219 rodinách. V roce 1496 se Lanžhot dostal do majetku Lichtenštejnů. V roce 1619 byl spojen se statkem ranšpurským, proto jej Jan Amos Komenský na své mapě zakreslil do Rakous, i když vždy náležel k území Markrabství moravského. Od roku 1638 jej kníže Maxmilián natrvalo připojil k břeclavskému panství. Lanžhostký farní kostel Povýšení svatého Kříže je dílem Karla Weinbrennera z roku 1893, který radikálně v historizujícím duchu přestavěl starší svatyni.
Wilfersdorf Městys ležící v Dolním Rakousku v okrese Mistelbach. Středověký hrad původně patřil pánům z Maissau, od roku 1436 je nepřetržitě v rukou rodu Lichtenštejnů a kolem roku 1600 zde vznikla čtyřkřídlá vodní tvrz. Do barokní podoby ji nechal přestavět v letech 1713–1721 kníže Antonín Florián. Práce prováděl architekt Johann Anton Ospel. Kníže Alois z Lichtenštejna nechal tři křídla zbourat a do dnešní doby je zachováno pouze západní s hlavním vstupem. Zámek byl poškozen válkami v 19. století i během Druhé světové války. Zásadní rekonstrukce proběhla po roce 2000 a od roku 2002 slouží jako muzeum, kulturní středisko a vinotéka. V obci sídlí knížecí vinné sklepy. Po odchodu z Moravského Krumlova ve druhé polovině 40. let 17. století zde žil zakladatel knížecí sekundogenitury kníže Gundakar, který je pohřben i se svými potomky v kryptě místního farního chrámu.
Městys Wilfersdorf: www.wilfersdorf.at 51
Centrála cestovního ruchu – Jižní Morava, z. s. p. o. Radnická 2, 602 00 Brno, tel.: +420 542 210 088 e-mail:
[email protected], www.ccrjm.cz Obec Wilfersdorf – Lichtenštejnský zámek Wilfersdorf Hauptstraße 1, A-2193 Wilfersdorf, tel.: +43/2573/3356
[email protected] www.liechtenstein-schloss-wilfersdorf.at www.wilfersdorf.at
849 km Hamburg 556 km Berlin PL
D
D8 Plzeň D5
536 km Poznaň 261 km Katowice
Praha
D1
Ostrava Olomouc
Jihlava
587 km München 713 km Frankfurt n. M.
Brno
52 A
Wilfersdorf
D1
D2
SK
129 km Bratislava 326 km Budapest
133 km Wien 317 km Linz 734 km Venezia 1 245 km Rome
www.liechtensteinove.cz www.lichtenstejnove.cz Vydala centrála Cestovního ruchu – Jižní Morava, z. s. p. o., produkce Advertum s. r. o., grafika Andrej Bielak, texty Ostravská univerzita v Ostravě, Marek Juha a Martin Číhalík, fotografie Andrej Bielak, Zdeněk Borovanský, Igor Zehl, Peter Futák, archiv CCRJM, archiv Nadace Partnerství, fotografické sbírky MMG Hustopeče, archiv MÚ Moravský Krumlov, archiv Lesy ČR, Lesní závod Židlochovice. Sazba a tisk Tiskárna Didot spol. s r. o. Vydáno v roce 2013. NEPRODEJNÉ