Síť potřebných zdravotnických zařízení lze nakreslit do týdne, tvrdí lékařka Alexandra Aschermannová

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

3/2011

�

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Síť potřebných zdravotnických zařízení lze nakreslit do týdne, tvrdí lékařka Alexandra Aschermannová strana 6

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov Volejte zdarma: 800 100 659 [email protected] www.vecom.cz

Kompletní v˘roba a dodávka v‰ech typÛ plo‰in pro tûlesnû postiÏené: ‰ikmé schodi‰Èové plo‰iny, vertikální zdviÏné plo‰iny, schodi‰Èové sedaãky a schodolezy.

p ř í m á

c e s t a

k

m o b i l i t ě

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Editorial

(Ne)pochopení Přestože se nejpravicovější protest, jaký Česká republika zažila, dotýká každého z nás, zůstávají skutečné důvody hlasitého protestu lékařů většině skryty. A tudíž je nechápe. Předně lékařům nešlo a nejde jen o jejich platy. Zdravotnictví se dvacet let nereformovalo, ovládají je farmaceutické firmy a lékaři se prakticky denně setkávají s protekcionářstvím. Jak se má slovutný odborník tvářit na to, že poslední dva měsíce loňského roku nesměl operovat, protože nemocnice na to neměla peníze? A přitom za ním v té době přišel jeho nadřízený, aby odoperoval jeho známého se slovy: To nějak vyřídíme… Slova o tom, že lékař má hodinovou mzdu nižší než automechanik nebo instalatér, jsou působivá. A bohužel pravdivá. Nicméně důležitější je přece hovořit o příčině. O tom, že se nakupují předražené lékařské přístroje, protože za to má někdo provizi, že se ředitelé nemocnic mění s ohledem na politickou garnituru, která je právě u moci. Dost velkou vinu na nepochopení toho, co lékaři vlastně požadují, nese PR agentura, která je v podstatě prezentovala jako neurvalce. Vymyslela výhrůžky (váš exitus), a tak se během krátké doby vše vyhrotilo i v neetickou diskusi o tom, zda je nutné zachraňovat tolik dříve narozených dětí. Na takovou nehoráznost už je třeba mít silný žaludek. Ne že by jej naši čtenáři neměli, osud k nim často nebyl příliš milosrdný, ale čeho je moc, toho je příliš. A protože všechno zlé bývá k něčemu dobré, objevil se na stole konečně důvod (a pěkně pádný!) začít o problémech, jako je dostupnost zdravotní péče nebo právě nákup předražené techniky, hovořit nahlas. Lékařka Alexandra Aschermannová v rozhovoru se Zdeňkem Jirků si nebere servítky – i proto stojí za to si její názory přečíst. Úroveň zdravotní péče není ideální nikde. Když jsem před léty viděl v ulicích Stockholmu demonstranty, kteří požadovali privatizaci státních nemocnic, přiznávám, že jsem jim trochu nerozuměl. O zdravotní péči a přístupu Švédů ke zdraví vůbec hovoří spisovatelka Kateřina Janouchová. Ve Švédsku žije a já z jejích slov pochopil, že problém je (opět) trochu hlubší, než jak při pohledu na demonstrující vypadá. Děkuji všem, kteří chtějí v právě tak vypjatých situacích mít kvalitní informace a zaslali vyplněný dotazník o tom, jak si náš časopis představují. Kdo to nestihl, může tak ještě učinit na www.muzes.cz. Přeji vám inspirativní čtení. Jindřich Štěpánek

3

Obsah

Dobré zprávy Florbal na elektrickém vozíku Dokument o pražské dopravě putuje do Finska Pracovat na počítači lze i bez rukou Nová sociální firma Blíží se abilympiády

4–5

Téma: Dostupnost zdravotní péče Malé odborné nemocnice? Ano! Anketa V čem jsme světoví Zdraví se na severu cení více

6–9 10 11 12 – 13

Příklad pro ostatní Ta Kavárna je v Jedli

15

Výtvarníci pro Konto Bariéry Stanislav Kolíbal: Bolest může pomáhat

16 – 17

18 – 19

Občanská sdružení Bárka se stala vlajkovou lodí

20 – 21

Technika Pomůže neslyšícím s přepisem řeči mobil? 23

Sport Vozíčkáři, hurá na sjezdovku! Z monoski mám větší zážitky než z lyží před úrazem

24 25

Stanislav Kolíbal: bolest může pomáhat str. 16

Názory Jsme na dobré cestě, ale ne v cíli Proč nejsme invalidé ani handicapovaní

27 28 – 29

Auto-Moto 30 – 31

Dacia a Renault − cenové trháky str. 30

Poradna Jak získat příspěvek na auto a pomůcky

32

Konto Bariéry, Melantrichova 5, Praha 1 Nabízím pohled do naší kuchyně

33

Na cestách Vídeň: bezbariérově po stopách Habsburků

34 – 35

Vaše fotografie Hrátky s expozicí

36 – 37

Křížovka Partneři redakce:

str. 6

Nové zahraniční technologie Složená kola a protéza jako chobotnice

Dacia a Renault – cenové trháky

Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (mail: [email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (mail: [email protected]), Radek Musílek (mail: [email protected]) Manažerka redakce: Martina Bedrnová (mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 29 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v březnu 2011. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Městské části Praha 1. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

Alexandra Aschermannová: Malé odborné nemocnice? Ano!

Houslový virtuos

38

vídeŇ: bezbariérově po stopách Habsburků str. 34 můžeš / číslo 3 - 2011

4

Dobré zprávy

Florbal na elektrickém vozíku Florbalu se v České republice věnují desítky mladých lidí s postižením, kteří se na mechanických vozících honí za děravým plastovým míčkem v nejedné tělocvičně. Pozadu však nezůstávají ani ti, kteří jezdí na tzv. električácích. V lednu 2011 se rozjel už čtvrtý ročník jejich vlastní České EWH ligy florbalu na elektrických vozících a ve dnech 18. a 19. března přivítá Praha účastníky Mezinárodního turnaje Prague Cup. Týmy z České republiky, Belgie, Itálie, Německa a Slovinska pozval pořádající Sportovní klub EWSC Jaguars Praha. Hrát se bude ve sportovní hale Radotín, U starého stadionu 1585/9, Praha 5. Vstupné je volné a všichni diváci jsou srdečně vítáni. Více informací najdete na adrese www.ewsport.org. Dodejme, že tento sport může provozovat člověk s téměř jakkoliv těžkým postižením, který v životě běžně používá elektrický vozík. Pro hráče, kteří neudrží hokejku,

Dokument o pražské dopravě putuje do Finska

Florbal je čím dál populárnější, a tak bude Praha hostit i zahraniční týmy. Foto: archiv

existuje speciální T-stick připevněná k vozíku. S její pomocí hráč vodí míč. Hraje tedy samotným vozíkem. Míček nesmí překonat úroveň 20 cm nad zemí, takže se hraje na speciální nízké branky. (red)

Pracovat na počítači lze i bez rukou Zní a vypadá to jako sci-fi, když skupinka čtyř lidí na vozíku promlouvá k počítačům, které reagují na jejich pokyny a slovo za slovem zapisují jejich sdělení. Jenže ve skutečnosti jde už o dnešní realitu. Občanské sdružení Polovina nebe plní svůj záměr učit lidi s postižením ovládat počítač hlasem v rámci projektu Duhový most. Ten je u nás i v celé střední Evropě prvním projektem, který lidem s fatálním postižením motoriky horních končetin nabízí dříve nepředstavitelnou věc – možnost používat počítač bez cizí pomoci a prakticky bez omezení. Speciální technologie umožňující ovládat počítač lidským hlasem (MyVoice, MyDictate a NEWTON Dictate), jejichž výuce se projekt věnuje, před nimi otevírají neohraničený svět elektronické komunikace, ale také příležitost ucházet se navzdory zdravotnímu postižení o zaměstnání. Šanci naučit se pracovat s počítačem pomocí hlasu dostanou pražští zájemci v šesti tříměsíčních kurzech,

které probíhají od 3. ledna 2011 do 30. června 2012. Kurzy jsou bezplatné a jejich organizátoři jsou připraveni vyjít vstříc i individuálním potřebám účastníků. Bližší informace včetně kontaktních údajů jsou dostupné na www.polovinanebe.cz. (red)

O Projekt Duhový most je velký zájem.

Foto: archiv

Na filmový festival s tematikou lidí s postižením KynnysKINO 2011 byly přihlášeny i dva snímky z České republiky. Autorem obou je známý dokumentarista Tomáš Škrdlant, který vytvořil časosběrný snímek Nevítaní a krátký film Prague needs a Revolution o bariérách ve veřejné dopravě. Soutěžní přehlídka bude ve Finsku 14. − 17. dubna. (mus)

Nová sociální firma Centrum služeb Vyšehrad pomáhající dětem a mladým lidem s postižením se rozrostlo o nový subjekt. Je jím sociální firma Maturus, o. p. s. Zrodila se v rámci projektu Sociální podnikání a zaměstnávání lidí s postižením. Do vínku dostal Maturus od svého zakladatele agendu novoročenek a kalendářů s obrázky, jejichž autory jsou děti a mladí lidé s postižením. Vybavení i personální obsazení společnosti však bylo postaveno tak, aby firma byla schopna nabídnout veškeré polygrafické práce. Společnost přitom zaměstnává přes 50 % lidí se zdravotním postižením. Také chce vybudovat tréninková pracovní místa pro mladé lidi s handicapem. Reálné zaměstnání v sociální firmě pod vedením trenéra přinese absolventům tolik potřebnou praxi a zvýší tak jejich šance při uplatnění na otevřeném pracovním trhu. Cílem společnosti je přispět svým fungováním k osvětě, demonstrovat, že kvalita práce zdravotně postižených je v každém ohledu naprosto srovnatelná s kvalitou práce zdravých. Další informace hledejte na www. maturus.cz. (mus)

Rozšiřte řady předplatitelů časopisu Objednávám předplatné časopisu Můžeš

roční předplatné za 240 Kč

JMÉNO a příjmení:

ulice:

název organizace:

PSČ:

Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2

telefon:

číslo popisné:

město:

Předplatné časopisu si můžete dále objednat na:

www.periodik.cz, www.muzes.cz n bezplatné infolince České pošty: 800 300 302 n adrese: Postservis, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, e-mail: [email protected], fax: 284 011 847


5

Z redakční pošty

M

oc se mi v posledním čísle líbila fotografická dvoustrana. Také rád fotím a rád bych jednou své snímky viděl na Vašich stránkách. Co pro to můžu udělat? Rovnou nějaké přikládám. Zdraví Ondřej Černý, Praha

Abilympiáda se blíží, je třeba myslet na přihlášky.

Foto: archiv

Blíží se abilympiády

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

2/2011

�

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Z českých ghett je třeba vyhnat lichváře a vyděrače, tvrdí Sri Kumar Vishwanathan strana 6

Vážený pane Černý, těší nás váš zájem a doufáme, že i další čtenáře naše nová rubrika zaujala. O výběr snímků k otištění se stará Ondřej Neff, který vždy přidává i krátký komentář. Posílat je lze na [email protected]. Velmi snadno se dají fotografie vkládat na náš web www.muzes.cz, kde najdete sekci Vaše fotografie. Jednoduchým způsobem tam svá díla nahrajete a hned je mohou obdivovat ostatní. Držíme palce, abyste svoje snímky brzy viděl i v tištěné rubrice. (red)

M

manažerovi TJ Léčebny Košumberk, který na nás dohlíží, moc poděkovat za jejich obětavost a trpělivost. Časopisu Můžeš přeji hodně spokojených čtenářů nejenom v roce 2011! S pozdravem Lenka Štegnerová, maminka Klárky (dopis byl redakcí krácen)

V

ážená redakce, jsem matkou chlapce s dětskou mozkovou obrnou na vozíku, který by se rád osamostatnil. Nedávno mu bylo osmnáct let, takže nemůžu být překvapená. Není pro mě ale lehké vypustit ho z bezpečí domova, a tak bych ráda našla způsob, jak mu to umožnit nejprve na zkoušku, a to s určitou pomocí. Vím, že se v problematice péče o lidi na vozíku dobře orientujete, proto bych se chtěla zeptat, zda nevíte o nějaké možnosti vhodné pro mého syna. Předem díky za odpověď! S pozdravem Klára Fialová, Benešov Vážená paní Fialová, děkujeme za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Neznáme přesně vaši situaci, nicméně si myslíme, že byste se mohla obrátit na Jedličkův ústav a školy v Praze. Ten nabízí projekt samostatného bydlení na jeden rok, a to právě pro mladé lidi s tělesným postižením. Bydlí v moderních garsoniérách, vyzkoušejí si nezávislý život, ale i odpovědnost za jeho organizaci. Potřebná podpora a služby jsou však na dosah ruky. Obraťte se prosím v případě zájmu na sociální pracovnici JÚŠ Mgr. Martu Kůnovou, e-mail: [email protected] nebo telefon: 241 083 567. Více informací i s fotografiemi naleznete na www.jus.cz/ samostatnebydleni. Přejeme vám i synovi vše dobré! Vaše redakce Můžeš

Abilympiáda je soutěžní přehlídka pracovních i volnočasových dovedností a schopností pro lidi s jakýmkoliv zdravotním postižením. Existují formy pro děti i pro dospělé. Obě se přitom konají v květnu, takže je nejvyšší čas začít myslet na přihlášky. Dospělí se letos sejdou 27. − 28. 5. v pardubické ČEZ aréně. Česká abilympijská asociace, pořadatel akce, vyhlásila třicet devět disciplín. Přihlásit se lze maximálně do tří z nich, přičemž jednu je nutné označit za hlavní. Rozpis disciplín, formulář, organizační pokyny i soutěžní pravidla najdete na stránkách www.abilympics.cz. Přihlášku zašlete e-mailem nejpozději 1. 4. 2011 na adresu [email protected]. Doprovodnému programu bude vévodit koncert skupiny Čechomor v pátek večer. Děti a mládež od šesti do osmnácti let budou soutěžit 14. 5. v areálu Jedličkova ústavu a škol v Praze. Disciplín je pouze patnáct, ale ve dvou věkových kategoriích. Bližší informace najdete na www.abilympiada.eu. (mus)

ilá redakce! Stále nevím, jak popsat radost, kterou mám z kroužku boccia ve škole Svítání v Pardubicích. Dceři Klárce bude letos 16 let. Navštěvuje osmým rokem tuto školu. Má DMO – spastickou diparézu. Pohybuje se na vozíku a s pomocí je schopna ujít i pár desítek metrů. Před čtyřmi lety nás ve škole oslovil pan učitel Zdeněk Melichar s tím, jestli si nechceme zkusit bocciu zahrát. Je to hra pro handicapované s dvanácti speciálními míčky a jedním jackem. Hra je podobná hře pétanque. Ráda jsem kývla, je to pro dceru zpestření denního stereotypu. Každé úterý se po vyučování scházíme. Je nás 6 – 7 dvojic, vždy žák a rodič jako jeho asistent. Trénujeme nejenom koordinaci hodu, ale hlavně sílu rukou, uvolnění, trpělivost a výdrž sportovců. Nyní jsou našimi „trenérkami“ Olinka Táborská a Evička Stejskalová z polabinské školy. Chtěla bych jim a také Jaroslavu Hantlovi,

V Pardubicích nabízí katedra ošetřovatelství bakalářský studijní program ošetřovatelství a obor zdravotnický záchranář. Studijní programy umožní studentům získat profesní kvalifikaci. Více na: e-mail eva. [email protected], tel. č. 466 037 725.

Nový výtah pro děti se zdravotním handicapem mají v Základní a mateřské škole Kunín. Sloužit bude i lidem se zhoršenou možností pohybu, kteří ve škole navštěvují různé kurzy.

Obecně prospěšná společnost Alka v Příbrami provozuje v areálu nemocnice stacionář pro děti se zdravotním postižením. Kontakt: [email protected], tel. č. 318 654 242, 731 707 184.

Nová parkovací plocha na ulici Mírová v Ostravě-Vítkovicích má dvě stání pro automobily dopravující osoby se zdravotním postižením.

Projekt Chopím se šance nabízí lidem s tělesným handicapem i duševním onemocněním počítačové kurzy, kurzy právního minima a také asistenci při nástupu do zaměstnání. Kontakt pro zájemce: e-mail: martina. [email protected], tel. č.: 725 502 612.

Neslyšící absolventi kurzu, který organizuje Občanské sdružení Záchranáři Žatec a Jazykové centrem Ulita pro sluchově postižené v Praze-Radlicích, mohou pracovat jako zdravotníci. Kontakt: e-mail: vera. [email protected], tel. 739 571 512. Titulem Přátelské místo ocenil Český červený kříž radnici Městské části Praha 2, botanickou zahradu a hotel Forrest z Prahy 7. Ideou projektu je zpřístupnění poskytovaných služeb lidem s tělesným handicapem a seniorům.

Na univerzitě v Hradci Králové lze studovat obory sociálně-výchovná péče o smyslově postižené nebo speciálně-pedagogická péče o osoby s poruchami komunikace. Tel. č.: 493 331 111. O výrobcích chráněných dílen informuje na svých webových stránkách občanské sdružení InternetPoradna v Olomouci.

Své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2.

Pod heslem Dobrovolníci mění svět aktivisté centra humanitární organizace ADRA ve Znojmě vyhledávají a školí dobrovolníky pro činnost v domovech důchodců a dalších sociálních zařízeních ve městě a okolí. Informace: e-mail: [email protected], tel. č.: 607 144 090. (nouz) můžeš / číslo 3 - 2011

6

Téma: Dostupnost zdravotní péče

Alexandra Aschermannová:

Malé odborné nemocnice?

Ano!

Původní Sanatorium Na Pleši je známé široko daleko. Ústav založený v roce 1906 a otevřený v roce 1916 prošel mnoha proměnami, ale nikdy vlastně nebyl klasickou nemocnicí s několika obory. Po druhé světové válce se postupně specializoval na onemocnění plic a od roku 1982 na Pleš jezdili nemocní se všemi druhy zhoubných nádorů. Erudovaná onkoložka MUDr. Alexandra Aschermannová byla roku 1989 jeho ředitelkou rovných dvacet let. můžeš / číslo 3 - 2011

Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Atmosféra kolem našeho zdravotnictví určitě není klidná, dokonce bychom mohli říci, že nejen resort sám, ale i společnost jsou plny určitého strachu. Souhlasíte?

Nemohu si pomoci, ale když nyní docela dramaticky hledáme řešení zdravotnických krizí, jako by nás opustila paměť a schopnost nazývat věci pravými jmény. Po roce 1989 vznikla v našem zdravotnictví jakási žízeň po životě a neomezené svobodě. Vylili jsme příliš často s vaničkou i dítě, zkrátka rozmetaly se docela dobré a ověřené postupy. Platila jistá spádovost, pro připomínku docela dobrá odpovědnost nemocnice za určité území, nebo krajští odborníci – to nebyli administrativní referenti, ale autority, které měly v jednotlivých oborech přehled o kapacitách, schopnostech týmů, využití nejdražších přístrojů a léků. Dobře propracovaný byl i systém vzdělávání včetně atestací. Ale celý systém se atomizoval a zájmy jednotlivých segmentů péče – od praktického lékaře až po špičkového profesora, od malé ordinace na venkově až po transplantační jednotku v unikátním ústavu, jsou protichůdné a místo aby se vzájemně podporovaly a v péči na sebe navazovaly, bojují proti sobě. Navíc vznikla široká síť zdravotních pojišťoven, které vlastně nenabízely nic mimořádného, ale musely vybudovat své struktury. To také něco stálo. A běžná praxe? V červnu vám pojišťovna řekne, kolik zaplatí za vaši práci od ledna toho roku… Jako byste si vzal v obchodě kabát a platil za půl roku, a ještě cenu, co vás právě napadne. Všichni se bojí, aby nakonec vydělali, tak chtějí poskytovat všechno. Takže se pořizuje drahá technika, která umožňuje účtovat drahé úkony. Jak bude využita, kdo ji opravdu bude umět obsloužit a dobře medicínsky využít, to už je vedlejší. A tak zejména menší zařízení mají sice dostupné přístroje na evropské úrovni, ale ty by měly být maximálně využity, třeba i ve směnných provozech, a to v Čechách téměř nevidíte. Ovšem na zdravotnickou techniku se nemůžeme dívat jenom očima produktivity. Potřebují ji lidé všude…

�


7

můžeš / číslo 3 - 2011

8


v tak malé zemi neznamená, že � Dostupnost všechno budete mít ve vedlejší ulici. Máme

například čtrnáct špičkových onkologických center, špičkových nejen vybavením, ale především úrovní týmů. Těm nemůže menší pracoviště konkurovat, ale přesto může poskytovat vybranou velmi kvalitní péči. Stále slyšíme a vidíme, že se tam nebo onde kupuje technika na světové úrovni pro okresní nemocnici, že se za účasti místních politiků stříhají pásky a občané jsou ujišťováni, že budou mít unikátní léčbu doslova za rohem. Otázkou jsou náklady na její provoz a zkušenosti odborníků. Vždycky někdo vydělá na provizích. Chcete tedy, aby především místní politikové, krajské samosprávy i poslanci a senátoři z jednotlivých obvodů dostali odvahu a dokázali říci svým voličům: v této malé zemi může být vynikající zdravotnická péče, ale ne ve všech oborech dostupná do dvaceti kilometrů?

Přesně tak. Posilme především dojezdy rychlé záchranné služby a její vybavenost přístroji a odborníky. Záchranáři poskytnou okamžitou život zachraňující péči a pak musí pomáhat ještě nakládat nemocné s těžkou nadváhou a mnohdy čelit útokům pacientů. Koho to zajímá? Vaše dcera může rodit v perfektní porodnici se skvělým týmem péče o ohrožené děti, ale ne v každém z pětasedmdesáti okresů. Všichni chtějí nejlepší péči, ale proč by měla být, co by kamenem dohodil? Moderní medicína těmito cestami nejde. Dočkáme se takové odvahy politiků sdělit tato fakta občanům, když v této zemi je stále před volbami? Věřím, že odpovědní lidé by postupně vše pochopili. Věříte občanům, ale oni se bojí, že se z jejich nemocnice stane jakási léčebna dlouhodobě nemocných. A ty moc dobrou pověst nemají.

Málokdo si uvědomuje, že nepotřebuje jen excelentního chirurga, ale především trpělivého doktora a sestřičku, kteří na vás i vaše blízké mají čas. můžeš / číslo 3 - 2011

Jako onkolog dobře vím, co už dnes opravdu umíme u nádorových onemocnění vyřešit a lidem tak prodloužit život. Ale nejde jen o bezprostřední zákroky, jde o umění léčit člověka ve všech fázích onemocnění, vrátit ho do normálního života i v případě, že vyžaduje další péči. Zejména u seniorů, kteří nemají potřebné zázemí, je to stejně důležité jako operační zákrok, nasazení moderních léčiv nebo ozařování. Mnoho onkologických pacientů potřebuje podporu psychologa, poradit se o své sociální situaci a další perspektivě. To všechno nemusí řešit špičkové centrum, zde je obrovský prostor pro péči jiného typu kombinovanou se sociálními službami a péčí o rodinné příslušníky. Jde o tak zvanou paliativní, podpůrnou a úlevovou medicínu se zvlášť školenými lékaři a dalšími odborníky. Dnes je ovšem pozice takových lidí, odborná i společenská, nízká. Proč? Společnost si vybírá atraktivní témata. Málokdo si uvědomuje, že nepotřebuje jen excelentního chirurga, ale především


trpělivého doktora a sestřičku, kteří mají na vás i vaše blízké čas, umějí s vámi i s nimi mluvit. V každém větším městě, kde mají prozíravé představitele, vědí, že už nyní, natož za dvacet let, až naše populace ještě více zestárne, budou potřebovat ústav právě pro doléčení, rehabilitaci a dlouhodobou péči. Čeká nás tedy velká proměna našich letitých představ o síti zdravotní péče?

Málo se o tom mluví, ale ještě před patnácti dvaceti lety byl infarkt myokardu hrozné onemocnění s vysokou mortalitou, invalidizací a v nejlepším případě dlouhým pobytem v nemocnici. Díky specializovaným centrům, novým technikám léčby a doslova světové úrovni našich kardiologů klesá úmrtnost a mnoho kardiaků se vrací normálně do práce. Mohlo se to řešit špičkovým pracovištěm na každém okrese? Kdo by to zaplatil? Kde by se vzalo tolik lékařů s talentem na tuto práci? Podobný trend, se stejnými efekty, probíhá u akutních onemocnění cév, zejména u mozkových příhod. Klíčový je jako u infarktu čas. První minuty a hodiny vyžadují odborné posouzení na nejvyšší úrovni a profesionální zákrok. Tedy rychlou a spolehlivou záchrannou službu, která ve spojení s krajským centrem už při převozu odborně zasahuje. Podaří se zachránit život, ale pak… Každý z příbuzných takto postižených pacientů ví, jak obrovsky důležitá je správná a včasná rehabilitace. Často je dlouhodobá a nepotřebujete k ní techniku za desítky milionů, „jen“ vysoce kvalifikovaný personál.

info Kdo je MUDr. Alexandra Aschermannová Patří k zakladatelům onkologického oboru v ústavu Na Pleši. Osm let členka výboru České onkologické společnosti, pracuje na Nádorové telefonní lince, nyní se věnuje mj. psychosociální péči o nemocné se zhoubnými nádory. Nyní je asistentkou 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, má atestaci z interny, pneumologie, klinické onkologie a geriatrie. Její manžel je přední evropský kardiolog.

Na začátku rozhovoru jste připomínala období po roce 1989. Proč jsme už tenkrát nepřevzali nějaký fungující model?

Víte, problémy a složité hledání mají všude. Když se po revoluci začali vracet ze světa leckteří dobří lékaři, dávali nám zajímavé rady co dělat, ale hlavně co nedělat při zavádění systému pojišťoven. Jakých chyb se vyvarovat. Ovšem tehdy se prosadila jakási naše česká třetí cesta nepromyšlených experimentů. K této třetí cestě patří i iluze šířená ve velké části veřejnosti – medicína dnes umí všechno, technika je zázračná, léky

9

si dovezeme a doktoři, starejte se! Pojmy zdravotnická osvěta, péče o staré spoluobčany a trpící byly označovány za hodně ošklivá slova. A výsledek? Prodlužuje se sice střední délka života, ale národ tloustne, počet diabetiků strmě roste, obrovská část mladých lidí kouří, stoupá počet nádorů, spotřeba alkoholu neklesá. Reklama vás každý den přesvědčuje, abyste si koupili naprosto nebezpečná jídla plná tuku a umělých přísad, dětem jsou předkládány lákavé pamlsky bez ohledu na jejich působení. Kdo potřebuje lékařskou péči nejvíc?

Člověk nad padesát let s nadváhou, kuřák, člověk s minimem pohybu a stravovacím režimem pro primitivy, nezodpovědný občan vždy připravený hlasovat pro další a další výdaje společnosti, jen aby nemusel nic změnit ve svém chování. Čtenáři Můžeš patří k lidem, kterým osud vždycky nebyl příliš nakloněn. Dobře vím, kolik bolesti a úsilí stojí překonávání těžkých postižení, celoživotních onemocnění a vážných úrazů. A také vím, že by obětovali ještě víc, kdyby existovala jen malá jiskřička naděje na zlepšení jejich stavu. Proč tedy nechceme od těch zatím zdravých, aby i oni začali přemýšlet a chovat se ke svému tělu i duši trochu racionálně? Nepřišel čas, abychom jim nastavili zrcadlo a přišla třeba i finanční represe za jejich pohrdání ověřenými informacemi a následné plýtvání prostředky veřejného zdravotnictví? Neměli bychom je léčit z bezohlednosti? Delší verze rozhovoru na www.muzes.cz můžeš / číslo 3 - 2011

10

ANKETA

Tomáš Cikrt,

Alena Dernerová

novinář

senátorka, dětská neuroložka v Mostu

Budu provokovat, takže: ano, může, a to při splnění dvou předpokladů:

Nemůže. Vůči pacientům již bylo nezodpovědné, že stávající systém ve zdravotnictví vyhání lékaře do ciziny nebo do třetí sféry. Objektivně je lékařů málo již nyní.

1. Zdravotní péče v lůžkových zařízeních (ale nejen tam) je naddimenzována, pacienti jsou léčeni nadměrně (v angličtině se tomu říká overtreatment), berou příliš mnoho léků najednou, navštěvují různé lékaře se stejnými obtížemi, pokaždé je jim provedeno znovu stejné vyšetření atd. 2. Zdravotní péče, zejména ta akutní, je rozprostřena do příliš velkého počtu zdravotnických zařízení. V provozu jsou například oddělení, kde sice našli zaměstnání lékaři a další personál, ale kde se provádí tak malý počet výkonů, až je to pro pacienta nebezpečné. Na druhou stranu máme třeba v Praze 5 spousty velkých fakultních nemocnic a klinik, z nichž některé dělají totéž a jejich činnost by se dala zorganizovat mnohem rozumněji ku prospěchu výdajů veřejného zdravotního pojištění i pacientů.

Může méně lékařů znamenat lepší zdravotnickou péči

Porovnání počtu lékařů v cizině a v České republice je zavádějící, protože náš lékař vedle léčby vykonává řadu nadbytečných administrativních úkonů, které v jiných zemích za něj vykonávají administrativní pracovníci. Tam, kde v nemocnicích nebude dostatek lékařů, se zhorší léčba. To musí být všem jasné. Proto nerozumím výroku pana ministra, že pokud ubude 4000 lékařů, nic se neděje. Špatné ohodnocení nemocničních lékařů trvá již 20 let, a přitom mají největší zodpovědnost. Pokud se tato diskrepance napraví, zlepší se podmínky jak pro lékaře, tak pro pacienty. Zdroje financí by se našly, stačí omezit strašnou korupci ve zdravotnictví.

Domnívám se, že oba předpoklady jsou blízko pravdě. Je tu tedy prostor pro reformu zdravotnictví i zvýšení platů.

Jan Pičman, ředitel Jedličkova ústavu a škol Praha

Může. Tím nechci říct, že pouhým a prostým snižováním počtu lékařů se zvyšuje péče. Záleží na tom, co s tím kompetentní udělají. Určitě je potřeba situaci lékařů v nemocnicích řešit. Ale to musí především lékařské orgány samy. Komora, ministerstvo, vedoucí pracovníci, pojišťovny. Možná je nemocnic víc, než potřebujeme. Jistě peníze utíkají, to slyšíme každý den. Ale utíkají zase jen mezi prsty lékařů, až na výjimky. Byli to lékaři, kteří odmítli jít na začátku devadesátých let vyzkoušenou cestou okolních zemí, seděl jsem vedle nich. Lékaři v ambulancích si teď nahlas nestěžují, lékaři v soukromých nemocnicích také ne. Řešení jistě není jednofaktorové a jistě dobré řešení nepřinese ovoce za rok. Důležité je, aby ministr a s ním vláda odborářskému nátlaku odolali. Věřím, že pak se objeví ti, co skutečně chtějí stav zlepšit. Ideální situace z pohledu všech deseti milionů nebude nikdy. To se stačí postavit na židli a rozhlédnout kolem sebe.

Anna Veverková, ředitelka odboru komunikace VZP

Může. Nedostatek lékařů totiž může vynutit restrukturalizaci a částečnou redukci lůžek. Síť lůžkových zařízení odpovídá předpisu z dob Marie Terezie, že do nemocnice to nemá být dál než dvě hodiny cesty koňským povozem. Situaci vylepšily i doby „doženeme a předeženeme“ či „máme nejvíc lékařů na hlavu (pacienta)“, kdy se předimenzované nemocnice prezentovaly jako výdobytky socialismu. Pokud nemocnice nebudou mít lékaře, část akutních lůžek změní na následnou péči, kde jsou požadavky nižší, a část, dá-li Bůh, na pobytová zařízení sociálních služeb. Tím by zdravotnictví ubyly skryté sociální hospitalizace (úspora 5−6 mld. korun) v rozsahu cca 20 000 lůžek. Přibyla by lůžka časné rehabilitace, ovlivňující prognózu onemocnění a snižující náklady na léčení chronifikujících a invalidizujících chorob. Akutní péče by se soustředila do zbývajících lůžkových zařízení. Lékařů by bylo na menší počet lůžek dost a mohli by být odpovídajícím způsobem placeni.

RUČNÍ OVLÁDÁNÍ AUT IROA - HDC s.r.o. Eledrova 718, 181 00 Praha 8 tel.: 233 552 309, 602 162 556 e-mail: [email protected], www.iroa.cz můžeš / číslo 3 - 2011

 Úpravy aut na ruční ovládání, mechanická i elektronická.  Produkty české výroby i zahraničních dodavatelů.  Plošiny, rampy, otočné sedačky, invalidní vozíky s přesuvnou sedačkou do auta, zvedací mechanizmy.

 Osvědčení od MD ČR.  Montážní střediska v České a Slovenské republice.  Zprostředkování nákupu nových i zánovních vozů Škoda se slevou (případně i jiných značek), včetně financování a pojištění.


11


V čem jsme světoví Jestliže Číňané a Japonci označují jednotlivé roky znamením zvířete, my si letošní rok můžeme s klidem pojmenovat Rokem české medicíny. A protože v záplavě často protichůdných tvrzení se obyčejný občan už jen těžko vyzná, připravili jsme stručné srovnání čísel a statistik našeho zdravotnictví se světem. Všechny údaje jsou z Ústavu zdravotnických informací a statistiky. Text: Zdeněk Jirků Foto: Archiv

D

louhodobý problém všech evropských zemí je stárnutí populace. Index stáří počítá podíl osob ve věku 65 let a více na 100 dětí 0 – 14 let. Podle tohoto indexu je nejstarší Itálie, následuje Německo a Řecko. Česko je zatím v lepší polovině, ale horší se to – v roce 2008 byl index 105,1. Střední délka života vyjadřuje očekávané dožití. Nejlépe na tom byli zatím Islanďané, kde hodnota tohoto ukazatele překročila 80 let, a také ženy ve Švýcarsku a Švédsku – více než 79 let. Česko zaostává za těmito zeměmi u mužů o 5 – 6 let, u žen o 4 roky. Pro zajímavost – nejnižšího věku se dožívají muži v Rusku (60,5 roku v roce 2006) a ženy tamtéž (73,3).

Roste počet diabetiků V roce 2009 měli čeští ambulantní lékaři pro dospělé registrováno 7,937 milionu pacientů, z nichž každý navštívil ordinaci skoro pětkrát. Celkem 1,668 milionu diagnóz byl vysoký tlak, 787 tisíc lidí se léčilo s ischemickou chorobou srdeční, s cévními nemocemi mozku 262 tisíc. Obezitu zaznamenali lékaři u téměř milionu českých dospělých. S tím souvisí i další nárůst počtu diabetiků – v roce 2009 už 783 tisíc občanů České republiky. Druhým nejzávažnějším onemocněním je u nás rakovina, zodpovídá za čtvrtinu všech úmrtí. Bohužel vedeme evropský žebříček ve výskytu zhoubných nádorů tlustého střeva a konečníku, i když rozsáhlá osvěta a včasná diagnostika přinášejí první pozitivní výsledky. Ale ještě nebyla spolehlivě prokázána příčina tak velkého počtu těchto onemocnění u nás − nejrůznější teorie o souvislosti se spotřebou piva a tučných potravin zatím jen opatrně naznačují možnou souvislost. Další varující údaj – od roku 1996 se zdvojnásobil počet dětí (26,7 tisíce) a do-

Statistika je neúprosná: počet našich lékařů na 100 tisíc obyvatel převyšuje obdobné ukazatele v Německu nebo v Rakousku.

rostu (17,7 tisíce) ošetřovaných pro obezitu a přejídání. V roce 2009 pobíralo invalidní důchod necelých 7 % všech obyvatel, nejčastější příčinou byly nemoci svalové a kosterní soustavy. A nemocnice – ve sledovaném roce bylo evidováno 2 256 000 ukončených hospitalizací. Tento počet klesá, maxima celkem pochopitelně dosáhla věková skupina 85 až 89 let, kde bylo vykázáno 693 případů na tisíc obyvatel. Mezi nejčastější případy pobytu na lůžku patří nemoci oběhové soustavy (14,7 %), nejdelší dobu v nemocnici si vyžadují duševní poruchy.

Zdravotnictví na evropské úrovni České zdravotnictví je − alespoň podle statistiky – na srovnatelné evropské úrovni. „Neevropské“ jsou však celospolečenské

náklady na tuto důležitou sféru. Zatímco my vydáváme asi 7 % hrubého domácího produktu, země na západ od nás zhruba 11 až 12 %. V praktickém vyjádření jde o miliardy, desítky miliard. To ale neznamená, že by každá koruna v našem zdravotnictví byla dobře využita; např. přes současné mnohdy zmatené debaty je zřejmé, že počet našich lékařů na 100 tisíc obyvatel převyšuje obdobné ukazatele v Německu nebo v Rakousku. A nakonec údaj, který už tradičně řadí Česko na špičku světových i evropských tabulek: Kojenecká úmrtnost se stále drží pod třemi promile. Péče o rodičky a nově narozené je tedy u nás vynikající. Právě ti, kteří si ještě neumějí stěžovat, k tomu také nemají žádný důvod. Nadcházející velká zdravotnická reforma chce stejně uspokojit i ostatní. Půjde to v zemi, kterou autem přejedete za půl dne a kde máme ještě stále na 200 nemocnic? můžeš / číslo 3 - 2011

12


Kateřina Janouchová:

Zdraví se na severu

cení více

Autorka mnoha knih s tabuizovanými náměty – alkoholismus, ženská sexualita a tak podobně − je také matka pěti dětí. Se zdravotnictvím ve Švédsku, kde žije, má své zkušenosti. Mnohý našinec by se divil, že někdy nejsou odlišné od našich. Text: Zdeněk Jirků Foto: Stanislav Krupař

personál něco nedělá perfektně, stejně nemůže přijít o pracovní místo. Bohužel i to jsou důsledky sociálního státu.

Když jdete s dětmi do běžné švédské nemocnice, dočkáte se lepších služeb než u nás?

Přitom bychom rádi věřili pověsti Švédska jako moderní světově vyspělé země…

Určitě se můžete spolehnout, že mají nejmodernější techniku a vybavení na špičkové úrovni. Ale zažila jsem třeba třicetihodinové čekání na ošetření zlomené ruky mého syna. Přitom nesměl jíst. Nebo dcera čekala na operaci slepého střeva sedm hodin. A následná péče v nemocnici? Třeba jídlo není příliš chutné. Tak nevím… Současně ale jsou tam třeba úžasně vybavené místnosti plné nejkrásnějších a nejmodernějších hraček, kde si děti mohou hrát, a místa pro rozptýlení a odpočinek pacientů, kteří jsou v nemocnici dlouhé týdny. Všichni říkají, že organizace práce tam není dost dobrá. Asi to souvisí se švédským pracovním zákonodárstvím: i když můžeš / číslo 3 - 2011

Když to měříte technikou, tak máme třeba supermoderní nemocnice s vynikajícími odborníky; těžko byste ve světě hledali tak dobře vybavená pracoviště. Na tom se nešetří. Ani pacienti nejsou nijak omezováni při využívání nemocnic či ambulancí pouze na opravdu nutné případy. Platíme ve Švédsku sice určitý poplatek za návštěvu lékaře – je to asi dvě stě švédských korun, ale jakmile překročíme v průběhu roku určitou dosti nízkou částku, jsme od poplatků na celý další rok osvobozeni. Existuje i bezplatná lékařská telefonní služba, jakási telefonní poradna, kde se vám snaží telefonicky poradit, co máte dělat, kam jít, jak dál postupovat. Pak

jdete k praktickému lékaři, v Česku by se řeklo na středisko. A teprve potom do nemocnice. Jenomže Švédové jsou sice docela ukáznění, ale když jde o zdraví, nejraději jedou rovnou na kliniku. Přirozeně když je po ruce. Říkáte ukáznění; znamená to také, že žijí zdravě?

Určitě se tam zdaleka nekouří tolik jako v Česku. Pro mě je vždycky šok, do jak zakouřeného prostředí se tady dostanu. A myslím, že dnes už ani tolik nepijí, i když si možná myslíte, že Skandinávci jsou mistři světa v alkoholu. To prostě neplatí. V této disciplíně Češi už Švédy předehnali. Dost se mluví o obezitě, zejména hodně mužů má nadváhu. Zdravý způsob života je ve Švédsku každodenní téma. Společnost sice nikoho nepostihuje, když zbytečně riskuje ve své životosprávě, ale třeba ve firmách působí jejich smluvní lékaři a v poslední době se otevřeně ptají zaměstnanců


13

SLOUPEK Jiřiny Šiklové

Co je přístupné a co dostupné Myslím, že dnes už Švédi tolik nepijí, i když si možná myslíte, že Skandinávci jsou mistři světa v alkoholu. To prostě neplatí. V této disciplíně Češi už Švédy předehnali. Ovšem švédské daně jsou také mnohem větší. Trochu přibývá ve Švédsku i lékařů cizinců, ale nemyslím, že by jejich počet přesáhl deset procent. Je tedy celkem příjemné být ve Švédsku pacientem?

na pití, na životní styl… zkrátka zdraví přestalo být soukromou věcí lidí. A ještě k alkoholu – před více než sto padesáti lety hrozila Švédsku úplná alkoholická katastrofa. Pili velcí i malí, pálenka se prodávala i v lékárnách. Takže ve Švédsku první masové občanské hnutí vzniklo… kvůli abstinenci. Dávno před tím, než se objevilo dělnické nebo emancipační hnutí. Jaká je ve Švédsku autorita lékařů a medicíny vůbec?

Na to není jednoduchá odpověď. Stále víc lidí vyhledává alternativní léčení, různé přírodní metody. Velké diskuse se vedou o očkování. A není na to jednoznačný názor. Rozhodně s autoritou lékařů souvisí i jejich společenské postavení a platy. Ve veřejném zdravotnictví nejsou zdaleka špičkové – i když jsou přirozeně mnohonásobně vyšší, než jsou platy nemocničních lékařů v Česku.

Být nemocný není příjemné asi nikde na světě. Švédsko na rozdíl od Česka neprožilo či neprožívá finanční krizi, jeho rozpočet prakticky není deficitní, zdravotnictví dostává obrovské částky z daní, do zdravotnictví jdou i ty pacientské poplatky, o kterých jsem se zmínila. Ve Švédsku zatím vůbec není aktuální a ani se zatím nemluví o nějakém omezování služeb nebo dělení pacientů na chudší a bohatší. Nezapomeňte, že existují obrovsky silné sociální tradice a opravdová solidarita Švédů, kterou můžete vidět na každém kroku. Myslím, že ve Švédsku ani nemůže vzniknout nějaký systém rozdělování péče podle sociálního statusu. Proto se o tom nevede ani žádná dramatická diskuse. Diskutuje se ale velmi silně třeba o postavení a životě žen, které chtějí něčeho dosáhnout třeba jako lékařky a nemají čas na děti a na rodinu. A ještě jedna věc je asi jiná než v Česku – Švédsko je rozlehlá země, takže dobrá zdravotnická pracoviště prostě musejí být i daleko na severu: jinak byste musel létat k lékaři třeba hodinu i víc. Nevím, jestli máme víc nemocnic, ale v žádném případě je tady určitě nikdo rušit nemůže a ani nechce. Delší verze rozhovoru na www.muzes.cz

Pojem přístupnost má několik významů: z hlediska vzdálenosti, podle finanční situace nemocného člověka, podle jeho sociálního zařazení, informovanosti, na koho se má obrátit. Přístupnost závisí i na tom, zda nejsou bariéry u vchodu a je k dispozici výtah. V tom všem je tato republika na vysoké úrovni. Počet lékařů na počet obyvatel je dokonce vyšší, než je tomu ve většině evropských zemí. V USA nemají tak dostupnou lékařskou péči a o zdravotní pojištění pro všechny teprve usilují. Jsou tam vynikající specializovaná pracoviště, ale do přístupu k péči je třeba zahrnout i finanční situaci. Kdo na to má, získá v USA špičkové ošetření. I proto je dobré se před cestou do USA nechat připojistit. A jste-li již staří, tak to připojištění je tak vysoké, že je lepší do USA necestovat, protože stane-li se vám tam něco, tak to z běžného pojištění nezaplatíte. Evropa je v tomto směru bezpečnější. Měkčí individuální odpovědnost je doplněna odpovědností kolektivní. Placení zdravotního pojištění je v Evropě skoro ve všech státech povinné. Přístupnost zdravotní péče je v Evropě lepší než na ostatních kontinentech. Srovnávat naše postavení se státy v Asii, Africe nebo Latinské Americe nemá vůbec cenu. Přesto na zdravotnictví hubujeme. Lékařská střediska jsou většinou dostupná hromadnými dopravními prostředky. Na vesnicích je to sice horší než ve městech, ale i tam je dnes k dispozici dostatečný počet osobních aut a záchranná služba přijede na zavolání. Proč je tedy zdravotnictví jedním z nejkritizovanějších resortů? Protože tam − jako občané − nejvíce vidíme. Negativně hodnotíme přístup ke zdravotní péči, ale současně dodáváme: Tedy můj pan doktor nebo naše paní doktorka jsou skvělí, ale jinde to tak není. Kde jinde? „Za recepty se musí platit, ale víte, já na to mám, ale jsou jiní, kteří na to nemají.“ To je také pravda. Často ale ti lidé ani nevědí, o co mohou žádat. Přístupnost péče je tak omezena znalostmi o nárocích, právech, ale i povinnostech zdravotníků k nám a našich zase k blízkým, sousedům a lidem v okolí. Zkusme přiblížit zdravotní péči i překonáním bariér v informacích a zajímejme se více o předpisy a vyhlášky, čtěme a předávejme tyto informace i ostatním. Je to lepší než jen hubovat a případně pomlouvat a opakovat, co není, a mělo by být.

Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry. můžeš / číslo 3 - 2011



15

Příklad pro ostatní

TA KAVÁRNA je v Jedli Jedním z míst, kde pracují lidé s tělesným postižením, je tréninková Ta Kavárna v Jedličkově ústavu nedaleko pražského Vyšehradu. V útulné atmosféře nekuřáckého prostředí vám připraví kvalitní kávu, ochutnáte zákusek a prohlédnete si výtvarná díla, která se tu pravidelně vystavují. Text: Radek Musílek Foto: jiří kučera

T

a Kavárna vznikla v září 2007. Když Jedle o rok dřív otevřela svoji novou rehabilitační budovu v ulici Na Topolce, její přízemní prostor přímo vybízel k podobnému projektu. Toho se ujala Andrea Šváchová, která ve spolupráci s občanským sdružením Borůvka tréninkové pracoviště rozjela. Za ty tři roky se svými kolegy vytvořila místo, které si oblíbili nejen studenti a zaměstnanci Jedle, ale i lidé z okolí. Především maminek s malými dětmi tady potkáte spoustu, protože na nejmenší se v Ta Kavárně hodně myslelo. Batolat je tu někdy tolik, že „přetékají“ z dětského koutku do celého prostoru. Neohroženě se vrhají pod kola vozíčkářů a ti mezi nimi neméně neohroženě kličkují. Takhle si představuji výchovu k soužití s lidmi na vozíku doslova od kolébky. V Ta kavárně je možno koupit i aktuální vydání časopisu Můžeš.

Posláním tohoto pracoviště je však především příprava mladých lidí s tělesným postižením pro budoucí zaměstnání na běžném trhu práce. Vedoucí Andrea Šváchová zdůrazňuje, že nejsou ani chráněná dílna, ani chráněné pracoviště, ale tréninkový prostor. Podle jejích zkušeností nemá řada mladých lidí s postižením základní pracovní návyky. Tady je mají možnost získat s podporu šesti trenérů a sociálně-pracovní terapeutky. I díky evropským penězům z Operačního programu Praha adaptabilní.

občas zafunguje i jako číšník. To když se zákazník s berlemi nebo na vozíku nezvládne sám obsloužit. Jinak si návštěvníci Ta Kavárny u okénka vyzvedávají objednané nápoje či pamlsky sami. Andrea Šváchová o tréninku říká: „Naši zaučovaní zaměstnanci k nám přicházejí na jeden rok. Během něho obvykle projdou třemi fázemi. Nejprve si osvojují ty opravdu nejzákladnější věci, jako je přijít včas do práce, omluvit se předem, když nemůžu přijít atd. Je až překvapivé, že i velmi inteligentní lidé takovéhle základy občas postrádají. Potom přicházejí na řadu konkrétní pracovní dovednosti, jejich propojení s pracovními návyky a kooperace s ostatními členy týmu. Nakonec nastává fáze osamostatnění a nalezení sebedůvěry.“

Změna obsluhy je radikální Patříte-li k pravidelným návštěvníkům, obsluha se vám mění doslova před očima. V září zakřiknutí a zmatení nováčkové ke konci školního roku suverénně zvládají svou práci a ještě stihnou vtipkovat se zákazníky. Mimochodem od letošního dubna

Trenéři jsou nenápadní Momentálně za pultem kavárny potkáte sedm klientů. Další čtyři lidé působí v nedalekém obchůdku o. s. Borůvka na Vyšehradě. V obou případech pracují co nejsamostatněji, trenéři jsou spíše nenápadní průvodci. Občas upozorní, co je potřeba udělat. Dohlédnou, aby všechno klapalo, ale za nikoho nedělají jeho práci. Obvyklá směna trvá čtyři hodiny a tvoří ji dva klienti s jedním trenérem. Ten

Řada mladých lidí s postižením základní nemá pracovní návyky. začíná konkurz nových zájemců pro školní rok 2011/2012. Ta Kavárna totiž kopíruje provoz škol Jedličkova ústavu, takže v létě je čas na rekonstrukce a vylepšování. O úspěšnosti projektu svědčí čísla. Polovina lidí, kteří tréninkem prošli, si už našla běžnou práci. Často jako prodavači, vrátní nebo hlídači. Přesto prý není snadné najít vhodné kandidáty. Podmínka je přitom jediná – zvládnout připravit kávu. Nerozhoduje, jestli sedíte na vozíku, jste malí, špatně slyšíte, mluvíte či cokoliv jiného. Nezáleží ani na tom, jestli máte něco společného s Jedličkovým ústavem a školami. Dokonce v rámci projektu Samostatného bydlení můžete na rok získat garsonku přímo nad Ta Kavárnou. Ani tak se zájemci nehrnou. Alespoň že zákazníků je dost. A ti se mohou od března těšit na další rozšíření služeb. Vedle pravidelných prodejních výstav přibudou večerní kulturní programy. Podívejte se na www.takavarna.cz. můžeš / číslo 3 - 2011

16

Výtvarníci pro Konto Bariéry

Stanislav Kolíbal: bolest může pomáh Stanislav Kolíbal se přes všechny peripetie svého života spíš rád zamyslí nad dalšími plány a každou minutu vyprávění jako by hledal nová a nová témata pro tvorbu, která v jeho případě jistě není lehce přístupná, ale dokáže v divákovi nakonec vyvolat tiché zvolání: Právě o tomhle už dávno přemýšlím! Proto je český sochař, grafik, scénograf a mistr snad všech výtvarných disciplín srozumitelný po celém světě. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jaroslav Brabec

O mých bolestech Nyní leckdo říká, že se náš život hodně proměnil. Možná se jen proměňuje obraz, který vidíme, ale podstata, podstata je stejná. Nedávno jsem slyšel Tomáše Halíka, který říkal, že lidé ztratili schopnost se radovat, takže hledají zábavu. To je podstata změny, která nás obklopuje. Vezměte si reklamu – už nejen nabízí, ale příliš často svou hrubostí a nízkostí utvrzuje člověka, že necitlivost, neotesanost a cynismus jsou normální, přijatelné a správné. Přitom bolesti − myslím nejen fyzickou, ale především bolest duše – ve světě neubývá. Ani nemůže. Narodil jsem se na Těšínsku, tatínek byl obyčejný zámečník, maminka v domácnosti. Když vypukla ta známá velká hospodářská krize, měl tatínek osm placených dnů za dva měsíce. Ale měl práci! Do konzumu nebo k řezníkovi chodila maminka na dluh. A bydleli jsme pochopitelně v malinkém bytě v hornické kolonii. Ale žili jsme. V osmatřicátém nás vyhnali Poláci, skončili jsme ve vnitrozemí – já s maminkou na nějaké ubytovně, tatínek v sokolské tělocvičně. Čtrnáct měsíců bez bytu. A přišli Němci… a s nimi půl roku před maturitou totální nasazení v dolech. Pracovalo se třimůžeš / číslo 3 - 2011

náct dní za sebou a teprve čtrnáctý den byl dnem odpočinku. Tak se učíte nenaříkat, tak se připravujete na příští bolesti, tak se také učíte radovat se z obyčejného dne. Když jsem, už po válce, studoval na UMPRUM a začal ilustrovat knížky, blížila se další historická změna. Vývoj nezadržitelně směřoval k únoru 1948. Já už ale v té době četl knihy o stalinských procesech. Příšerný osud ruské avantgardy. Buďto do táborů, nebo rovnou na smrt. I mezi knihami Spolku Mánes, které přečkaly válku, jsem našel text arch. Feuersteina Cesta do SSSR, přednesený roku 1931. Velmi realistický obraz. Kdo

Reklama už příliš často svou hrubostí a nízkostí utvrzuje člověka, že necitlivost, neotesanost a cynismus jsou normální.

chtěl, mohl vědět! Bylo mi, obyčejnému klukovi z Moravy, jasné, že u nás tenhle systém nebude jiný. A tak jsem se hádal s kolegy. Mnozí z nich propadli doslova fanatismu, ohromnému opojení z komunismu… Jinak škola skvělá, každý ateliér vedený nějakou významnou osobností – Tichý, Muzika, Strnadel, Filla, Wagner a další… Ale pak přišly prověrky! Musel jste před komisi, která rozhodovala, zda na škole smíte pokračovat nebo ji musíte opustit. V mém případě byl závěr jasný – „jsi zrádce dělnické třídy“! Já, který jsem měl proletářský původ lepší než celá ta komise. Zachránil mě sice profesor Pelc, mohl jsem zůstat, ale byl to další zážitek do budoucna. Jako státnice jsem chtěl dělat ilustrace k Čechovovi, ale musel jsem zkusit Den horníků. Místo toho přece jen přijali mého Čechova, takže to dobře dopadlo a ještě jsem pokračoval na scénografii. Zarazili mi už hotové ilustrace k Mickie wiczovi. Při ministerstvu vznikla schvalovací komise. Předsedal jí původně avantgardní soukromý nakladatel, začátkem 50. let už ale velký slouha režimu… Zkrátka ještě mi nebylo třicet a už jsem viděl, že najednou nezáleží na talentu, na umění, na práci. Takové poznání bolí víc než zanícená rána.

O bolestech doby Do dneška to nemohu pochopit. Chápu nadšení z osvobození, rozumím rozčarování nad Mnichovem, ale nikdy jsem nepochopil vzdělané lidi, kteří propadli šílené iluzi, že přicházející sovětský model nám přinese štěstí. Z toho pak ve výtvarném umění vznikl známý socialistický realismus, někdy až k smíchu primitivní a prázdný. Krásné věci, obrazy, sochy, knihy šly do stoupy nebo v lepším případě do sklepa. Koncem padesátých let se trochu politicky oteplilo a začaly vznikat umělecké skupiny. A najednou tady byla v brněnském Domě umění výstava mladých; dokonce s jistou podporou tehdejšího ministra Kahudy. První velká úleva. Začal pohyb, který pak vyvrcholil po šesti letech legendárním sjezdem výtvarných umělců v roce 1964. Dnes to zní docela úsměvně, ale my jsme si tenkrát prosadili tajné hlasování, odmítli připravenou kandidátku a zvolili vedení svazu podle sebe. Bolestí tedy ubývalo, ale přišla


17

hat srpnová okupace. Ještě do roku 1970 to šlo. Tehdy jsem ještě mohl odeslat do Tokia své věci na výstavu čtyřiceti předních světových tvůrců konceptualismu. Vždycky jsem byl i ilustrátor. Najednou zmizeli osvícení šéfredaktoři nakladatelství, z Odeonu Jan Řezáč, z Albatrosu Václav Stejskal. Já pro ně dělal třeba ilustrace pro Strom pohádek nebo Čínské pohádky − s obrovským ohlasem v zahraničí. Nové vedení okamžitě stáhlo z výroby tři mé knihy. Ale ukázala se jiná možnost: díky různým přátelům jsem měl ještě v roce 1973 výstavu v Miláně. Prodala se celá. Reakce našeho ministerstva kultury byla jednoduchá a rázná: už nikdy Kolíbal do zahraničí, už žádná výstava doma. Pak, v osmdesátých letech, se to zas trochu zlepšilo a nakonec, jak všichni víme, přišla konečně dnešní doba. Mohl jsem pracovat, vystavovat, jezdit, učit. V obrovském katalogu pařížského Muzea moderního umění mám vynikající českou společnost – Kupka, Šíma, Toyen, Štýrský a já. Více na www.muzes.cz

info Kdo je prof. Stanislav Kolíbal Narozen 1925. Absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové a scénografie na Akademii múzických umění. Vynikající sochař, malíř, scénograf a konceptualista. Zastoupen mj. v Centre Pompidou Paříž, Metropolitan Museum of Art a Solomon R.Guggenheim Museum New York, MUMOK Vídeň, Tate Gallery Londýn, Národní galerie v Praze, Moravská galerie v Brně a mnoha dalších. Desítky výstav po světě. V letech 1990 − 1993 profesor Akademie výtvarných umění v Praze. Pravidelný a velkorysý dárce aukčních salonů Konta Bariéry, jeho dílo Dvě pozice čtverce se na 10. salonu (2010 ve prospěch handicapovaných studentů) vydražilo za 100 000 Kč.

Sochař, grafik a scénograf Stanislav Kolíbal je mistrem snad ve všech výtvarných disciplínách, a proto je srozumitelný po celém světě.


18

Nové zahraniční technologie

Složená kola a protéza jako chobotnice Čas od času je třeba vynalézt znovu něco, co bylo vynalezeno už dávno. V případě skládacích kol pro mechanické vozíky, která ušetří spoustu místa, pak rozhodně neplatí tvrzení, že něco znovu vynalézt, zejména pak kolo, by bylo zbytečné. Text: Štěpán Beneš Foto: Archiv

Z

bytečné nejsou ani dvě menší novinky v oblasti vozíků elektrických, s nimiž přišli inženýři v Americe a v Bahrajnu. A z Ameriky přichází také nový druh protézy horních končetin využívající některých výhod z živočišné říše − chapadla.

Vynalezněme kolo – znovu Složit konstrukci mechanického vozíku do skladnější podoby pro jeho naložení například do prostoru osobního automobilu nebývá dnes sebemenší problém. Problémem zůstávala v mnoha případech pouze kola, která zabírala dost místa. Díky představivosti Duncana Fitzsimonse, mladého anglického inženýra, bude snad v blízké budoucnosti možné vedle skládacího rámu mechanického vozíku složit do méně rozměrné varianty i kola sama. Ta se pomocí chytré konstrukce dají složit do oválu. V rozloženém stavu vypadají kola takřka normálně – až na speciální konstrukci uprostřed, která připomíná rozevřené nůžky. Dvě kovová ramena se protínají ve středu, můžeš / číslo 3 - 2011

kde je klasická osička pro zasazení do rámu vozíku. V rozloženém stavu je pak kolo k nerozeznání od velmi moderních kol mechanických vozíků s designovým výpletem. Plné kouzlo této konstrukce se ale projeví, když je kolo třeba složit. Uvolněním pojistek se nůžkový rám kola povolí a přivře, přičemž celý obvod kola se rozpadne do šesti pohyblivě spojených menších oblouků. Z kola se tak rázem stává elipsa. Rám se pak v této poloze opět jednoduše zajistí, aby se kolo nerozkládalo do původní polohy. V této podobě lze kola jednoduše skladovat či převážet v autě nebo jiných dopravních prostředcích. Vejdou se i do speciálního pytle, který lze nést přes rameno. Stejný princip je aplikován na poháněcích obručích kola, které tak skládání a rozkládání nijak nebrání. Pneumatika může taktéž zůstat nafouknutá natolik, kolik je potřeba. Není třeba ani mít obavy, že by se kolo náhodou rozložilo, když to zrovna nebude nutné. Rám je dostatečně masivní a pojistky udrží kolo spolehlivě ve složené poloze.

Snazší pohyb – dvě nadějné cesty

Dvě menší novinky, obě prozatím ve fázi výzkumu

a zkoušek, přišly z opačných konců světa. Američané pracují na systému, který by měl elektrickému vozíku výrazně pomoci při průchodnosti terénem. A v Bahrajnu vyhrál soutěž nápadů systém, díky němuž se může elektrický vozík zcela samostatně pohybovat po vymezené trase bez zásahu uživatele. Američtí vědci z výzkumného centra Floridské univerzity pracují na systému pro elektrické vozíky, který dokáže rozpoznat terén před sebou a chytře tomu přizpůsobit jízdní vlastnosti vozíku. Zařízení pracuje v podstatě tak, že z vyhodnocených dat získaných ze senzorů dokáže optimalizovat či řídit pohybovou soustavu vozíku – tedy jeho kola. Jedná se o podobné systémy, které už dnes pracují například ve vozidlech s pohonem všech kol a přispívají ke zvýšení jízdní bezpečnosti. Původní systém vyvíjela armáda pro své vlastní potřeby ke zvyšování manévrovací schopnosti bojových vozidel při průchodu terénem. Systém je složený ze soustavy senzorů, které vyhodnocují terén, a ze skryté řídicí jednotky, jež dává příkazy pohybové soustavě. Ta se pak přizpůsobuje terénu, po kterém jede, a různým chytrým vytáčením kol či uzpůsobením jejich pohybu jej pomáhá překonávat. Vědci si od možné aplikace takového systému slibují především zlepšení


19

ERA Poradna

Na vaše dotazy odpovídá Milan Jursík, výkonný manažer marketingu Poštovní spořitelny.

Skládací kolo bylo vymyšleno původně pro bicykly, vozíčkářům však velmi usnadní život.

?

Všimla jsem si, že lidé stále častěji užívají v obchodech platební kartu. Chtěla bych se tedy zeptat, v čem je platba kartou výhodnější než hotovost.

rekreačních a venkovních aktivit lidí upoutaných na elektrické vozíky. To v Bahrajnu vyvíjejí jiný systém usnadňující pohyb. V nedávné soutěži designérských a vědeckých nápadů eShabab zvítězil projekt mladého týmu počítačových inženýrů − Noora Adela, Zainaba Ahmeda a Ahmeda Al Sadoona −, který do elektrického vozíku namontoval soustavu čidel schopných pohánět vozík samostatně a držet jej na určené dráze. Systém dokáže sledovat černou čáru nakreslenou na podlaze a vozík řídit po její trase. Pokud se do řízení vloží uživatel nebo pokud vozík

Protéza, která připomíná chapadla chobotnice, patří k těm nejdokonalejším. Dokáže uchopit předměty a nepustit je, dokud nedostane signál.

narazí na překážku, je schopen se sám na dráhu vrátit.

Nový druh protézy – a přece jinak

Designéři v rámci svých vysokoškolských prací jsou často schopni přijít se zcela originálními řešeními. Jedním z takových je i návrh Kaylene Kau, absolventky Washingtonské univerzity. Jedná se o zcela originálně pojatou protézu pro uživatele s amputacemi na horních končetinách. A jedná se… o chapadlo. Ano, přesně o to chapadlo, kterým vládnou chobotnice. Mladí příznivci komiksů teď možná jásají, neboť vzpomínají na postavu doktora Octopuse, který páteřním implantátem ovládal čtyři robotická chapadla, a ta pomáhala jeho dvěma rukám se vším možným. Ti z vás, kteří jsou příznivci tradičnějších řešení, nejspíš kroutí hlavami. Jakkoli se toto řešení může zdát kontroverzní, je naprosto funkční. A to mnohem lépe než mnohé klasické protézy. Aparát si jeho uživatel nasazuje na pahýl chybějící končetiny a uvnitř ovládá základní funkci chapadla dvěma jednoduchými tlačítky. Při troše představivosti by mohla tato tlačítka být nadepsána „ovinout“ a „povolit“. Chybějící končetina uživatele není zakončena tak, jak jsme u lidí zvyklí, ale „chapadlem“, složeným z osmi samostatných článků a ovládacího mechanismu, který jej stahuje a zase uvolňuje. Na pokyn tlačítka se pak chapadlo ovine okolo požadovaného předmětu a nepustí jej, dokud mu uživatel nedá signál. Více na www.muzes.cz

Za jednu z hlavních výhod považuji fakt, že lidé, kteří dávají přednost platební kartě před hotovostí, u sebe nemusí nosit velký objem peněz, a předcházejí tak riziku krádeže. Kromě bezpečnosti je platba kartou také mnohem pohodlnější, rychlejší, a hlavně praktičtější. Mnoho lidí se domnívá, že platba kartou stojí různé poplatky, a přichází se tak o peníze. Omyl. Nejenže za transakce platební kartou nezaplatíte ani korunu, ale dokonce můžete získat i výhody. Například zákazníci Poštovní spořitelny při použití karty při nákupu pohonných hmot u čerpacích stanic Čepro EuroOil získají slevu 0,40 Kč/litr.

?

Dobrý den, rád nakupuji věci pohodlně přes internet. Co mi však vadí, je neustálé vyplňování údajů o kartě, a tomu jednak příliš nedůvěřuji, a také mě dost zdržuje. Je nějaká šance, jak se tomuto procesu vyhnout, a přitom bezpečně zaplatit?

Letos tomu budou již tři roky, co na českém internetu funguje platební systém nazvaný PaySec. Tato služba přesně splňuje vaše nároky spojené s platbou přes internet. Jedná se o PaySecKonto, které slouží k rychlému a bezpečnému zaplacení komukoli za cokoli. PaySec je vůbec nejrychlejší způsob platby na internetu, neboť vám k němu stačí v podstatě jen dvě kliknutí. Nemusíte nikam vypisovat typ karty, číslo, platnost ani ostatní údaje nutné pro zaplacení kartou. PaySec je navíc velice bezpečný, protože si můžete nastavit autorizaci všech transakcí od určité částky pomocí SMS zprávy, kterou obdržíte na váš mobilní telefon. Na internetu provedete nákup běžným způsobem, na který jste si zvykl. Pak stačí jako způsob platby zvolit službu PaySec. Následně budete přesměrováni na platební bránu PaySecu, kde si zvolíte platbu z PaySec Konta. Zde si můžete vše pečlivě zkontrolovat, a poté zadáte uživatelské jméno a heslo. Pro dokončení objednávky je vám zaslána již zmíněná potvrzovací SMS. Zákazníci ČSOB a Poštovní spořitelny mají nyní také možnost platby přímo ze svého internetového bankovnictví. Pokud máte jakýkoliv dotaz na Milana Jursíka z Poštovní spořitelny, napište jej na adresu info@ muzes.cz nebo Redakce časopisu Můžeš, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2. můžeš / číslo 3 - 2011

20

občanská sdružení

Bárka se stala vl Schizofrenie, maniodepresivní psychóza, poruchy osobnosti, těžká deprese – onemocnění, která lékaři shrnují do skupiny psychóz. V České republice je zhruba sto tisíc lidí s takovou diagnózou. Často o nich neradi slyšíme a často se jich i straníme.

Text: Gabriela Hauptvogelová Foto: Josef Fujan

T

akoví lidé se ale snaží žít normálním životem, i když to nemají lehké. Mají například problém s pracovním uplatněním, mezilidskými vztahy a podobně. Aby se svou nemocí nezůstávali sami, je pro ně v Ústí nad Labem a v Teplicích občanské sdružení Fokus. „Nabízíme denně zdarma několik aktivit. Kromě poradenství jsou to třeba sportovní, vzdělávací nebo zájmové programy,“ vypočítává vedoucí teplické pobočky Ivana Fujanová. Mimo společně strávený volný čas ale Fokus pomáhá klientům i v sociální oblasti. Jeho pracovníci se snaží poradit v nepříznivé životní situaci nebo zvedat sebevědomí klienta. Tyto služby ale nejsou pro každého. „Klient musí mít doporučení od svého psychiatra, protože ten umí odhadnout, jestli naše činnost může nemocnému pomoci nebo ne,“ upozorňuje Ivana Fujanová. Pak


nastává zhruba dvouměsíční poznávací období. „Jsou to taková povídání u čaje a kávy. A teprve když už o sobě trošku víme a je nám jasné, v čem klientovi můžeme pomoci nebo co naopak potřebuje trošku potlačit, tak si vybírá z dalších sociálně-aktivizačních programů,“ dodává.

Ústecká vlajková loď V Ústí nad Labem pracuje Fokus už od roku 1992. Celou dobu své činnosti rozvíjel a klienti nyní mohou pracovat i v chráněných dílnách. Šikovné ruce najdou uplatnění třeba v truhlářské, zahradnické nebo šicí dílně, případně v kuchyni. A vedou si velmi dobře. Například kuchařská dílna nabízí i cateringové služby. „Kavárny Bárka v Ústí a v Teplicích zásobujeme čerstvými moučníky a saláty. Po krajském městě také rozvážíme jídla do domácností i firem. To bychom chtěli časem rozšířit i o Teplice,“ říká manažerka dílny Petra Severová. V Bárkách obsluhují klienti Fokusu. „Chráněné dílny jsou přece jenom takovým uzavřeným prostředím. Postupně jsme došli

k tomu, že naši klienti mají na víc, právě třeba na zvládnutí obsluhy v kavárně nebo přípravu rautů. Inspirace přišla především z Belgie, kam vedení Fokusu jelo několikrát na zkušenou,“ vysvětluje Ivana Fujanová. Před jedenácti lety začalo v Teplicích duševně nemocným lidem pomáhat sdružení Altán. To zaniklo a od konce roku 2008 už tam tyto služby fungují pod hlavičkou Fokusu. Pomocnou ruku tam najdou nejen klienti z okresu Teplice. „V současné době máme zhruba 150 klientů, hodně jich dojíždí i z Mostecka a Chomutovska, protože v této části kraje není prakticky žádná organizace, která by nabízela takové služby jako my,“ pokračuje vedoucí teplické pobočky Ivana Fujanová. Kromě dalších tří odborných pracovníků se s klienty setkávají pravidelně také externisté a dobrovolníci.

Začali třešničkou na dortu Majitel domu, kde má Fokus pronajaté prostory, nabídl organizaci k využití také přízemí. Zde byla dříve pivnice. „Bylo to


21

lajkovou lodí Při slavnostním otevření teplické pobočky teklo šampaňské. Právem, protože mimo společně strávený volný čas zde Fokus pomáhá klientům i v sociální oblasti. Odborníci se snaží klientům nejen radit, ale i zvedat sebevědomí.

V současné době máme zhruba 150 klientů, hodně jich dojíždí i z Mostecka a Chomutovska. Tam prakticky není žádná organizace, která by nabízela takové služby jako my. hned v době, kdy jsme tady začínali. Neměli jsme ještě všechno zařízené, hledali jsme zaměstnance, rozjížděla se práce s klienty. Tehdy se všechno teprve rodilo a nám tahle nabídka přišla docela vtipná,“ vzpomíná Ivana Fujanová. Majitel ale vytrval, svou nabídku opakoval a před dvěma lety padlo rozhodnutí: V bývalé hospodě bude kavárna. Přípravné práce se rozjely na dvou frontách. Bylo potřeba zajistit rekonstrukci prostor, sehnat architekta a peníze, a také pomalu začít s výukou klientů. „Začali jsme je nejdříve o této možnosti informovat, jeli jsme i do ústecké Bárky. Přesvědčovali jsme je, aby se toho nebáli. Chtěli jsme dát tuto možnost každému, kdo by ji chtěl využít,“ říká Ivana Fujanová. Ne všichni, kteří s výukou začali, vydrželi do konce. „Naše klientela je hodně proměnlivá, stejně jako jejich nemoc. Tréninkem prošlo asi třicet lidí a nyní na smlouvu nastoupilo deset,“ konstatuje. Mezitím začaly i práce na opravách prostor. „Stálo to tři sta až tři sta padesát tisíc korun. Podařilo se nám to, co se v Ústí nad Labem nepodařilo.

Sehnali jsme i sponzorské dary od některých teplických firem. Věděli jsme, že těžko získáme peníze od nadnárodních firem. Ale místní podnikatelé cítí, že i takto zvelebují svoje město,“ upřesňuje Ivana Fujanová.

Dvouleté úsilí se vyplatilo V pátek 8. října 2010 byla teplická kavárna Bárka slavnostně otevřena. Od té doby má už nekuřácká kavárna své stálé hosty. Cestu tam ale nacházejí i noví lidé. „Je tu dobrá atmosféra, je to pěkně vyzdobené. Ti, kteří nás obsluhují, jsou oproti jiným kavárnám až nezvykle příjemní. Budu sem chodit častěji,“ svěřila se důchodkyně Irena Studeníková při své první návštěvě. Ze stoupající obliby kavárny mezi Tepličany má Ivana Fujanová radost. Oproti univerzitnímu Ústí nad Labem se totiž nemohla spolehnout na příval mladých hostů. Zaměřili se tedy především na ty, kteří mají čas hlavně dopoledne. „Věděli jsme, že nenalákáme lidi, kteří v centru města pracují, protože tu nevaříme obědy. Proto k nám dopoledne chodí hlavně rodiče nebo

prarodiče s dětmi. Máme tu i dětský koutek. Mezi hosty jsou i důchodci a lázeňští hosté,“ specifikuje Ivana Fujanová. Nechtěla přitom ale, aby teplická Bárka měla nálepku herny pro děti. Proto tam návštěvníci mohou v některých dnech zajít na odpolední kulturní program. „V Teplicích a okolí je spousta lidí, kteří mají co nabídnout ať už v hudební, výtvarné nebo divadelní oblasti. Určitě tu bude každý pátek nějaká akce,“ doplňuje Ivana Fujanová. Návštěvníci kavárny už ale nevidí druhou tvář Bárky. Dala šanci deseti duševně nemocným lidem, pro něž je tato zkušenost nová. „Je to pro ně velmi náročné. Žádný z nich nikdy v kavárně nepracoval a osm z nich nepracovalo ještě vůbec nikdy. Musím ale říci, že všechno zvládají výborně,“ hodnotí Ivana Fujanová. Jedním z těch, kteří v Bárce našli nové uplatnění, je čtyřicetiletý Jaromír Rosický z Krupky. Je rád, že je opět mezi lidmi. „Nejtěžší asi bylo naučit se dělat palačinky nebo některé druhy káv. Je to ale jenom o tréninku, i když se člověk pořád učí,“ přiznává. Více na www.muzes.cz můžeš / číslo 3 - 2011


23

Technika

Pomůže neslyšícím s přepisem řeči mobil? Budou moci lidé se sluchovým postižením používat ke komunikaci automatický přepis mluvené řeči do mobilu? Odpověď na tuto otázku by mělo přinést několikaměsíční testování, které zahájila se skupinou dobrovolníků z České unie neslyšících společnost Newton Technologies. Text: Jaroslav Winter Ilustrační foto: archiv

D

o pěti chytrých mobilních telefonů, které pro tento účel zapůjčila společnost Telefónica O₂ Czech Republic, nainstalovali vývojáři Newton Technologies aplikaci umožňující spojení se serverem. Na něm je uložen program Newton Dictate, takže neslyšící uživatel pak může sledovat, jak mu program převede na displeji do textové podoby mluvenou řeč partnera v komunikaci. „Nepředpokládáme, že program již nyní plně uspokojí potřeby neslyšících uživatelů. Úspěšnost rozpoznávání mluvené řeči závisí na řadě okolností, zejména na okolním ruchu, výslovnosti, typu slov, existenci stejně či podobně znějících slov, zatím se pohybuje kolem 85 procent, a to spíše za dobrých podmínek,“ říká ředitel Newton Technologies Petr Herian. „Očekáváme však, že nám neslyšící testeři poskytnou cenné poznatky pro další vývoj a sami si ověří, zda by v některých situacích pro ně už za současného stavu mohl být automatický přepis mluvené řeči do mobilu přínosem například u lékaře, v zaměstnání, při jednání na úřadech a podobně.“

Chytré mobily, na kterých lze číst přepis mluveného slova, pomohou nejen těm, kteří jsou sluchově postižení od narození, ale i seniorům.

Zatím především u soudů Newton Dictate, systém pro rozpoznávání hlasu a převod řeči do textové podoby, vznikl z exkluzivní spolupráce mezi vědecko-výzkumným týmem SpeechLab pod vedením prof. Ing. Jana Nouzy, CSc., na Technické univerzitě v Liberci a společností Newton Technologies, a. s. Největší uplatnění zatím nachází u soudů a ve zdravotnictví, umožňuje významně zvýšit efektivitu práce každému, kdo vytváří či přepisuje delší texty. V těchto případech je program nainstalován v počítači uživatele. Právě zahájený pilotní projekt by však měl umožnit v budoucnu sluchově postiženým uživatelům přístup k programu na dálku, aby s pomocí chytrého mobilního telefonu mohli použít automatický přepis řeči do textové podoby všude tam, kde je k dispozici kvalitní mobilní internetové připojení. Přitom nejde o první spolupráci Newton Technologies a České unie neslyšících. Obě organizace se spolu s ČVUT podílejí na projektu eScribe – on-line přepisovací pracoviště, který podpořila Nadace Vodafone.

Přepis na dálku V první fázi partneři z ČVUT vytvořili technické předpoklady pro to, aby bylo možné

provádět přepis mluvené řeči na dálku, kdy přepisovatel nemusí být přítomen přímo na místě, kde je třeba pro účastníky se sluchovým postižením zajistit simultánní přepis mluvené řeči. Příkladem byla samotná úvodní instruktáž dobrovolných testerů, která proběhla v zasedačce Newton Technologies v Praze, ale o na plátno promítaný simultánní přepis hodinového výkladu instruktora se postaral díky internetovému propojení na dálku ze svého domova v Hradci Králové Miloš Černilovský, několikanásobný mistr světa v rychlopsaní a stálý spolupracovník Centra zprostředkování simultánního přepisu ČUN (www.prepis.cz). Ne vždy jsou ovšem k dispozici kvalitní rychlopísaři, a proto vzniká v rámci projektu eScribe v jeho druhé fázi on-line přepisovací pracoviště založené na spojení automatického přepisu programem Newton Dictate se stínovým mluvčím. K tomu by se z místa konání akce přes internet nebo telefon dostával do sluchátek hlas řečníka, stínový mluvčí by jeho řeč simultánně namlouval za optimálních hlukových podmínek do programu, který by byl přizpůsoben jeho výslovnosti, takže by se významně zvýšila úspěšnost automatického převodu mluvené řeči do textové podoby. můžeš / číslo 3 - 2011

24

sport

Vozíčkáři, hurá na sjezdovku! Handicapovaní lyžaři na českých sjezdovkách již přestávají být ojedinělým a vzácným jevem. V posledních letech si zimních radovánek plnohodnotně užívá stále více nadšenců s omezenými pohybovými schopnostmi. Text: Anna Kulíšková Foto: archiv

N

aučit se lyžovat bývá tvrdý oříšek i pro zdravé, kteří by si kolikrát mohli vzít příklad z lyžařů na monoski a vzpomenout si na ně, až zase budou mlátit hůlkou do sněhu a stěžovat si, že to nejde. Jak se říká, všechno jde, když se chce, a proto máte-li chuť krájet oblouky na zasněžených svazích a užívat si při tom pocit volnosti a sebenaplnění nebo se jen tak pomalu vozit z kopce společně s rodinou a přáteli, hurá do toho! Handicap rozhodně není překážkou. Potvrdí to i jeden z handicapovaných lyžařů, Oldřich Jelínek, kterého v jednatřiceti letech upoutaly následky autonehody na invalidní vozík. Lyžoval závodně od dětství do 20

let, a když se mu po úrazu naskytla možnost se na bílé svahy vrátit, neváhal. „Přišlo mi zajímavé vrátit se k lyžování jinou cestou,“ říká. „Mé začátky na monoski byly těžké, protože před osmi lety, kdy jsem se do toho pouštěl, nebyla ještě výuka lyžování na takové úrovni. Dnes může začínající monolyžař využít kurzů, které pořádají zkušení instruktoři.“

Z kurzu mezi branky Olda se po třech letech učení vrhl do závodění. Jeho nejčerstvějším úspěchem je 3. místo v super obřím slalomu Evropského poháru, který se jel v prosinci na rakouském Pitztalu. Na mistrovství světa v Koreji byl sedmnáctý, je dvojnásobným mistrem republiky a v loňském roce reprezentoval naši zemi na paralympijských hrách ve Vancouveru. Úspěchy, o kterých se většině zdravých lidí může jen zdát.

Lyžování na monoski ale nemusí být jen o trénování a závodění na světové úrovni. Monoski poskytuje skvělé sportovně-rekreační vyžití pro každého. Sportovní klub vozíčkářů v Praze nebo Centrum handicapovaných lyžařů v Janských Lázních jsou kluby, které se výukou lyžování zabývají. Pořádají kurzy jak pro úplné začátečníky, tak pro pokročilé, kteří se třeba později mohou stát i členy závodního týmu. Víkendové a týdenní kurzy Centra handicapovaných lyžařů jsou určeny pro širokou veřejnost tělesně postižených všech věkových kategorií. Vedle výuky lyžování tu věnují pozornost i regeneraci a ke spokojenosti klientů zařazují i další doplňkové programy. Průběh kurzu je vždy přizpůsoben závažnosti postižení klientů. Během jedné zimní sezony projde kurzem až sto vozíčkářů, každému se individuálně věnují zkušení instruktoři a další dobrovolníci.

Monoski je dobře vymyšlený stroj Jak vůbec taková monoski vypadá? Je to sportovní pomůcka, která se skládá z jedné lyže se silným vázáním, do kterého se upevní nosná konstrukce s tzv. skořepinou, ve které lyžař sedí. Ke skořepině jsou připevněny fixační pásy, které pomáhají nahradit funkci břišních svalů a drží nohy v jedné poloze. Nezbytnou součástí jsou tzv. stabilizátory, které má monolyžař připevněné na rukou. Jsou to zkrácené a upravené francouzské hole, dole zakončené krátkými lyžemi. Stabilizátory pomáhají udržovat rovnováhu, zahajovat oblouk a také slouží při brzdění. Po sklopení lyží fungují stabilizátory jako hůlky k odpichování a pohybu na rovině. „Myslím, že na monoski může jezdit opravdu každý, kdo má paraplegii, zdravé ruce a trochu toho fyzického fondu. Jinak pro těžší postižení, jako je např. kvadruplegik, existuje monoski, která je ovládána asistentem. Ten s postiženým jedincem jede z kopce a jistí ho pomocí držadla,“ tvrdí Oldřich Jelínek. „Na lyžování mám nejradši pohyb v krásném horském prostředí a to, že stále posouvám své hranice, ať už fyzické nebo mentální. Jsem rád, že jsem dokázal sobě i ostatním, že se i s takovým postižením dá žít kvalitní život.“ Autorka je paralympionička Oldřich Jelínek je dvojnásobný mistr republiky a vloni reprezentoval Česko na paralympijských hrách ve Vancouveru.



25

Jan Potměšil:

Z monoski mám větší zážitky než z lyží před úrazem Herec Jan Potměšil byl fanda lyžování před úrazem a to se nezměnilo ani poté, co začal jezdit na vozíku. Text: Petr Buček Foto: Jan Hruša Co byste poradil tomu, kdo se nemůže rozhoupat, jestli se stát monolyžařem?

Lyžování na monoski doporučuji. Je to úžasná záležitost. Lyžoval jsem i před úrazem a dá se říci, že slušně. Z monoski mám ale ještě větší zážitky, než jaké jsem měl předtím. Je to fantastická věc a není to tak složité, jak se může na první pohled zdát. Jsem vděčný za každou chvilku na horách.

Jak vám pomohly zkušenosti z lyžování na dvou lyžích při učení jízdy na monoski?

Pomohly mi v tom, že jsem měl velkou chuť to znovu zkusit. Toužil jsem se dostat na hory a na lyže. Ale mělo to i své nevýhody. My jsme s monoski začínali ještě za Československa a ve skupině začátečníků nás bylo pět, z toho dva s předchozí lyžařskou zkušeností; tím druhým byl Martin Kovář (člen rady Konta Bariéry − pozn. red.). Byl to vůbec zajímavý kurz, vedla ho ve Špindlu Angličanka s celým týmem asistentů. Ale my dva jsme do toho pro nás nového lyžování neustále cpali stereotypy z lyžování, na které jsme byli předtím zvyklí. Naši tři kolegové ve skupině, dvě děvčata a jeden kluk, se to proto naučili rychleji. Za den a půl sjeli červenou sjezdovku ve Špindlu, nám to trvalo dva dny. To je ale strašně rychle, jak jste to zvládli?

Neřekl jsem, že jsme se to za ty dva dny na učili, ale sjeli jsme dolů. Přece jenom jsme se potřebovali dál zdokonalovat a vyjezdit pokud možno na svazích přiměřených našim dovednostem. Na začátku to chce takové ty nakloněné louky. Dokud si člověk jízdu ne užívá, nezačne cítit skluznici, tak nemá smysl chodit na prudký svah. Od našich začátků v 90. letech se změnila metodika vyučování, je to zase na vyšší úrovni než tehdy.

Jak na vás tehdy reagovali ostatní lyžaři?

Jako na Marťany. Museli jsme naučit vlekaře, co potřebujeme, a přesvědčit je, že to není pro nikoho nebezpečné. Na svou stranu jsme museli dostat i ostatní lyžaře, kteří v tu chvíli stáli ve frontě na vleku − že je nepředbíháme, ale že se holt přes ten turniket nedostaneme, protože bychom se tam zasekli. Což se mi jednou v Rakousku stalo, protože vlekař na tom trval. Postupně to všichni v Česku přijali a začali nám i fandit. Kamkoliv dnes v Česku přijedeme, vlekaři to znají a není problém se domluvit. Zlepšily se i skořepiny monoski, není problém jezdit na pomě, na kotvovém vleku ani na sedačce. Když je k dispozici asistent nebo kamarád či kamarádka, zvládne se všechno. Je to dřina lyžovat na monoski ve srovnání s běžnými lyžemi?

Když mi poprvé zavolali, jestli nechci jet na lyže, myslel jsem, že se někdo zbláznil. Odpověděl jsem, že jsem bohužel na vozíku, že to nepůjde. Dotyčný mi vysvětlil, že jde o lyžování pro paraplegiky. Nadšeně jsem souhlasil. Pak jsem uviděl monoski. Je to stejné jako začátky na vozíku. Nejdříve si myslíte, že z postele na vozík nepřesednete. A postupně získáte jistotu. Sedíte ve skořepině na jedné vratké lyži, máte instruktora a v rukou stabilizátory. Po nějaké době začínáte cítit osu těla, správně reagujete na monoski, vnímáte svah, sníh a lyžujete. Mezitím máte za sebou tu stovku tisícovku pádů, ale to je vám jedno. A je tu ještě jedna důležitá věc. Když nás po třech dnech lyžování viděla naše lékařka, odbornice na rehabilitaci, měla velkou radost. Zlepšila se nám záda, posílily svaly. Pohyby spojené s lyžováním, a nemusí jít jen o jízdu samotnou, ale také o nasedání na lanovku a podobně, jsou přínosem. Když přijedu z lyží, cítím se výborně, celý vršek těla mám zpevněný.

Pro herce Jana Potměšila je monoski jakýmsi logickým pokračováním lyžování před úrazem. Snímek je z Itálie.

Jsou v Česku střediska, která jsou lépe vybavená nebo uzpůsobená lyžařům na monoski?

Pro mne je důležité, že jedu lyžovat někam, kde je sníh, že mám monoski a že se tam domluvím s dobrými lidmi. A co v zahraničí?

V zahraničí je několik vyhlášených míst. Například ve Francii, ale já jsem tam nebyl (program Lyžujte s handicapem nabízejí například střediska Les Orres nebo Val Cenis − pozn. red.). Je příjemné, když jsou hotely přímo na svahu, odpadnou starosti s přepravou k vleku. Ale já mám dnes z lyžování takovou radost, že okolní starosti nevnímám. Rád jezdím třeba do Itálie, líbí se mi, když si můžu vybrat z velkého množství typů lanovek a sjezdovek. můžeš / číslo 3 - 2011



27

NÁZORY

Jsme na dobré cestě, ale ne v cíli Pro lékařku Hanu Deákovou a jejího syna jsou názory odborníků důležité. Umožňují kromě jiného nastartovat odbornou diskusi, která pomůže nejen jim, ale i dalším postiženým dětem.

Hana Deáková ze Svitav je matkou mírně retardovaného syna s autistickými rysy, jemuž je odpírána možnost integrace v systému školství. V prosincovém vydání jsme otiskli její smutné zkušenosti. Na článek postupně reagují odborníci, kromě jiných i ředitel Dětského centra Paprsek. Text: Jaroslav Šturma Foto: Archiv

K

dyž jsme po roce 1989 budovali Dětské centrum Paprsek, musel jsem nejprve několikrát navštívit rodičovské schůzky sousední mateřské školy, s níž jsme sdíleli zahradu, abych vysvětlil, že postižení našich dětí nejsou ani nakažlivá, ani pro druhé ohrožující. Podařilo se, i když musím říci, že ani s dalšími generacemi rodičů a dětí naléhavost vzájemné komunikace neustává a vždy tu je riziko recidiv starého myšlení „zalezlého“ hluboko pod kůži generací. Dalším důležitým úkolem někdy v polovině devadesátých let bylo vybojovat pro tyto děti v podstatě se středním, těžkým a hlubokým mentálním postižením, mnohdy s handicapy kombinovanými, přístup ke školskému vzdělávání, protože až dosud byly tzv. osvobozovány od povinnosti vzdělávat se, fakticky však jim bylo toto základní právo upíráno. Zde patří veliký dík iniciativě a podpoře oddělení škol pro děti se speciálními potřebami na ministerstvu školství. Podařilo se na jedné straně ověřit a do vzdělávacího systému prosadit přípravný stupeň pomocné školy, rehabilitační třídy, založené na v podstatě individuálním rozvíjení dětí

s nejtěžšími postiženími, a na povinnou školní docházku navazující formy vzdělávání, praktické školy života. Na druhé straně přece jen přibývá odvážných a osvícených učitelů, kteří chápou své povolání nejen jako zaměstnání, nýbrž – nezávisle na problémech finančního ohodnocení − v duchu Komenského jako tvořivé dílo rozvíjení lidství. Naplňují tak tezi prof. Hellbrügga, že jen ten, kdo pomáhá, stává se opravdu samostatným a šťastným. Když děti s postižením vyrůstají v přirozeném prostředí těch, s nimiž budou žít i ve svém dospělém životě a práci, děti zdravé si uvědomují, že zdraví a nadání nejsou něčím samozřejmým, co by nám bylo dáno jen pro nás samotné, nýbrž je to dar, závazek a výzva, abychom je rozvíjeli a užívali nejen k prospěchu svému, ale i k dobru druhých. V našich podmínkách jsme přes všechen pokrok stále spíše na začátku dlouhé cesty. Jsem přesvědčen, že bychom zatím měli mít pro děti s postižením k dispozici více alternativních vzdělávacích cest a že by mělo

záležet především na rodičích, pro kterou se rozhodnou. Jsou takoví, jimž vyhovuje spíše bezpečnější cesta speciálního školství s předností propracovaných speciálních přístupů a metod i k tomuto úkolu dobře připravených učitelů, zároveň však s jistým rizikem určité výlučnosti, izolovanosti, redukce bohatství podnětů z prostředí. Jsou ale také mnozí, kteří jsou přesvědčeni o tom, že jejich dítě jako člověk a budoucí občan má vyrůstat a plně sdílet život svých vrstevníků v běžném prostředí se všemi nároky této cesty. Zde zbývá ještě mnoho práce v osvětě, a také při přípravě pedagogických pracovníků, a do života školy je třeba zapojit ve větší míře i odborníky z profesí zabývajících se problémy handicapovaných dětí, aby naším cílem nebyla jen péče, nýbrž i podpora vývoje každého jednotlivého člověka. Autor je ředitelem Dětského centra Paprsek a vyučuje na Filozofické fakultě UK. Je členem rady Konta Bariéry.

Poznámka redakce: Problém intenzivně zajímá i členku redakční rady časopisu Můžeš a senátorku Alenu Dernerovou. Rozhodli jsme se proto uspořádat pod jejím vedením v Senátu s dalšími odborníky na toto téma kulatý stůl. můžeš / číslo 3 - 2011

28

Názory

Proč

nejsme invalidé ani handicapovaní Nic neukazuje na rozpaky většinové společnosti s chápáním některých menšin lépe než svízele s jejich pojmenováním. Někdy si s tím, jak si mají říkat, nevědí rady ani ony menšiny. Někdy dokonce ani nevědí, zda chtějí být menšinami a zda se chtějí chlubit svojí odlišností od většiny. Text: Tomáš Cikrt Ilustrační foto: Erik Čipera

A

tak je to i s námi… S kým? Zkuste hádat. Začnu tím, že my určitě nechceme být považováni za nemocné, tedy jenom do okamžiku, kdy požadujeme po zdravotní pojišťovně, aby nám proplatila vozík, berli či brýle. Nechceme být označováni za invalidy, ale jenom dokud nežádáme o invalidní důchod. Vlastně ani nechceme být postižení, ale současně také zásadně odmítáme, aby na místě pro postižené parkoval kdokoliv nepostižený. Takže co vlastně chceme?

Neplatný a poškozený Začneme odpadem. Slovy či označeními, která nemají ve slovníku slušných lidí roku 2011 co pohledávat. Mrzák a tvrdší ekvivalent německého původu kripl jsou dnes nadávkami. V roce 1908 však slovo mrzák nebylo ničím špatným, vždyť tehdy vznikl ctihodný Spolek pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků, který pak přes 40 let provozoval Jedličkův ústav. Samotné výrazy za to nemohou. To ten rošťák čas s nimi zametl. S dobou se mění význam a hlavně zabarvení slov. S nadávkami je to ovšem jednoduché. Slušní lidé je nepoužívají. Horší je zbavit se označení, která se tváří nevinně a přitom skrývají můžeš / číslo 3 - 2011

významy, které popisovanou osobu ponižují. Nejfrekventovanější mezi nimi je invalida, invalidní. Pochází snad z latiny, obsahuje zápor in, který vyjadřoval opak ke slovu validus, což značilo zdravý, silný, zdatný. Ten, kdo nebyl zdravý a silný, byl tedy invalidní. Jako invalides byli ve Francii nazýváni vojáci, kteří již nemohli bojovat na frontě, tedy buď ranění, nebo staří veteráni. Pro ně vznikla také slavná invalidovna, pod stejným jménem a za stejným účelem pak dokonce i v Praze. Invalidovnu tvořil zvláštní, do jisté míry izolovaný svět – invalidé tam měli zajištěno nejen bydlení, ale i vlastní obchody, řemesla, služby…

Validní předpisy pro invalidy Slovo validní se ale dnes netýká zdraví, znamená platný, uznaný, například validní argument nebo validní dokument. Invalidní by tedy v češtině mělo znamenat poškozený, neplatný. Toto slovo se ale zarputile v jazyce drží – zejména díky zastaralým sociálně-právním předpisům a setrvačnosti v myšlení (a možná i paměťovou stopou po komunistickém a všeobjímajícím Svazu invalidů). Používají ho ke své ostudě úředníci, lékaři i novináři. Považte ten paradox: naše validní (čili platné) právní předpisy říkají, že nárok na tu či onu dávku mají invalidní (čili neplatné) osoby. Myslím, že platí úměra, že špatné pojmy tvarují špatné předpisy. Člověk s postižením je chápan jako příjemce dávek, který má být rád, že něco

dostal, když už je jeho validita nulová. Neobstojí výmluva, že invalidita je v oněch předpisech definována jinak, totiž jako ztráta nebo snížení pracovní schopnosti. To, že je nějaký pojem účelově definován do právních předpisů, ještě neznamená, že je tím ze světa vymazán jeho pravý význam.

Postižení nemusí být handicapem Po revoluci proniklo do naší mluvy slůvko hendikep, čili počeštěná obdoba anglické slova handicap. Kouzlo handicapu tkví v jeho nesrozumitelnosti. Vlastně ani nevíme, co to pořádně znamená. Je to ale slovo cizí a v českých luzích relativně pořád ještě nezošklivené. Taková nová cizí slova, kterým nerozumíme, používáme v tajemných oblastech, kde se jiného pojmenování bojíme nebo ho nemáme k dispozici. Svěží slovíčko handicap nezní tak staře a nevhodně jako invalida a invalidní. Jenže co vlastně znamená? Vzniklo spojením tří slov: slov hand-in-cap. Mnoho lidí má za to, že to vyjadřuje situaci, kdy někdo v ruce či rukou (in hand) drží čepici (cap), někteří si dokonce myslí, že to není čepice, ale pohárek či hrneček (ale to by se psalo cup) a že tedy takový člověk se s nataženou rukou domáhá almužny, čili žebrá (do čepice, do hrnečku). Proto je prý třeba slovo handicap odmítnout jako urážlivé. Copak o to, jsem pro odmítnutí, ale tento důvod je falešný. Původ slova handicap leží v 17. století v hazardní stejnojmenné hře


29

To, že člověk na vozíku potřebuje občas pomoc ostatních, ještě neznamená, že musí být deklasován někdy až potupnými výrazy.

podobné našim skořápkám, kdy se do čepice schovávaly peníze neznámého množství (ale význam slova cap je i víčko, takže možná pod víčko, čili pod skořápku). Odtud se později tento výraz přesunul do sportu, nejprve do koňských dostihů, když bylo nakládáno silnějším koníčkům více na hřbet, aby ti slabší měli šanci.

Důvodem byly morové rány? Dnes najdete handicap i v dalších sportech, jako je golf, šachy, kriket, pólo, basketbal atd. Vždycky se používá tam, kde je třeba nějak vyrovnat příležitosti všech účastníků klání – buď se ti silnější nějak znevýhodňují, nebo naopak se slabším přilepšuje. Do sociální oblasti se dostal pojem handicap až po „skořápkách“. Různé zdroje uvádějí různá data, podle jedněch se začal používat po morových ranách, podle druhých později, a to když byl použit pro popis dětí se zdravotním postižením v roce 1915. Jako pojem odvozený ze sportu popisující vyrovnání příležitostí by možná handicap mohl klidně obstát. Komplikuje to ale jeho odborná definice. Světová zdravotnická organizace (WHO) totiž dala slovu handicap/ hendikep v roce 1980 přesný význam, když tak označila sociální dimenzi zdravotního postižení. WHO totiž říká, že pokud dojde k poškození nějakého orgánu či funkce těla (první dimenze označovaná v angličtině jako impairment), nějak se to promítne

Původ slova handicap leží v 17. století v hazardní stejnojmenné hře podobné našim skořápkám, kdy se do čepice schovávaly peníze. do osobní roviny, tedy nějak to dotyčného omezuje v jeho aktivitách, schopnostech, možnostech jak dělat to či ono (druhá dimenze označovaná jako disabilita). Teprve až když mají tato omezení také dopad do sociální oblasti, tedy když jedince znevýhodňují nebo mu brání ve společenském uplatnění, pak se dostává do třetí dimenze handicapu/hendikepu. To hlavní, co handicap odlišuje od samotného zdravotního postižení, je, že není vrozenou či získanou vlastností jedince, ale dočasným stavem. O handicapu bychom měli mluvit, až když je vnější prostředí tak náročné, že už je jedinec vlastními silami nemůže zvládnout (například kvůli architektonickým bariérám). Zkrátka ne každý člověk se zdravotním postižením je také handicapovaný, záleží na okolnostech. Odpovídajícím výrazem k našemu českému pojmu „zdravotní postižení“ by pak v an-

gličtině měla být již zmíněná disabilita. Ta se ovšem do slovníku běžného Čecha nedostala. Nakonec to ani nevadí, protože WHO přišla po 20 letech, v roce 2001, s novou klasifikací, kde zůstalo pojmenování pouze první dimenze (impairment), ale namísto disability se má používat aktivita (activity) a místo handicapu nové slovo participace (participation). WHO se tak snažila zbavit pojmů, které v sobě nesou negativní náboj (ve smyslu, že určitá porucha těla musí vždy vést k problémům v osobní i společenské rovině). Pochybuji, že by se nová slova jako aktivita či participace v češtině ujala. U těch starých je mrzák už mrtev, invalida postupně zavrhován a s handicapovaným se snad bude šetřit. V příštím čísle volně naváže článek Jak si vlastně máme říkat? můžeš / číslo 3 - 2011

30

AUTO-MOTO

Renault Traffic je cenově dostupný i ve verzi s automatickou převodovkou.

Dacia a Renault − cen Levný Renault a jeho ještě výhodnější značka Dacia si zákazníky předcházejí velmi výhodnou cenovou nabídkou. Obě automobilky přitom vyrábějí prostorné modely, které se velmi hodí handicapovaným. Text: Petr Buček Foto: Dacia, Renault

U

ž se zdálo, že rumunská Dacia zmizí z automobilové mapy světa, než ji v roce 1999 převzala francouzská značka Renault. Od té doby platí dacie za jednoduchá, ale cenově nepřekonatelná vozidla. Důkazem je pohled do ceníku Dacie Logan MCV − neboli 4,5 metru dlouhého a až sedmimístného kombíku. Jeho základní cena činí bez stokoruny 200 tisíc. Za takovou částku nelze najít na trhu s novými auty žádného konkurenta. „U tohoto auta jde hlavně o cenu. Nám se s ním velmi dobře pracuje, je jednoduché, snadno se jeho plastové díly při přestavbě například na ruční ovládání rozmontují a poté skládají,“ říká František Malina, obchodně-technický manažer společnosti Hurt. Dražší vozy jsou postaveny z noblesnějších materiálů a jsou poskládány precizněji, můžeš / číslo 3 - 2011

spáry mezi jejich plasty mohou mít jen pár milimetrů, což klade na montáž a demontáž větší nároky. Firma Hurt, která se věnuje přestavbám aut pro handicapované, dokonce namontovala do této levné a prostorné Dacie Logan MCV třídílnou nájezdovou rampu pro vozíčkáře. „Auto je to přitom docela nízké, asi šlo o instalaci rampy do nejmenšího a nejlevnějšího nového auta v naší historii,“ uvádí František Malina. Kromě modelu Logan, s nímž vstoupila rumunská značka do své nové éry už pod křídly Renaultu, je v současné nabídce automobilky také model Sandero, připomínající svým pojetím Škodu Fabia, a nejnověji také

terénní Dacia Duster. Jako auto s pohonem všech kol za 300 tisíc korun budí velký zájem zákazníků a čeká se na něj dlouhé měsíce.

Ani renaulty nejsou drahé Motory i další technologie používá Dacia především od své nové mateřské automobilky Renault. Ani auta tradiční francouzské značky přitom nepatří k drahým. Naopak − renaulty jsou ve srovnání se škodovkami, opely, ale také korejskými vozy Kia a Hyundai docela levné. Renault pro handicapované zaujme svou širokou modelovou paletou, v níž nechybí celá řada výbavy pro auta zaměřená na velký vnitřní prostor.


31

SLOUPEK Martina KOVÁŘE Kangoo od Renaultu má zadní pár dveří posuvných a stojí od 250 tisíc korun.

Máte přezuto? Přezouváte se?

nové trháky Zájemci o kombíky mohou vybírat ze tří různých velikostí − od nejmenšího Renaultu Clio (od 220 000 Kč) přes větší Mégane (300 tisíc Kč) až po Lagunu kombi (450 tisíc). Ve všech případech nesou kombíky označení Grandtour. Nabídka Renaultu se však zaměřuje také na velkoprostorová auta všech velikostí, která na rozdíl od kombíků mají vyšší karoserii a výše umístěná sedadla. To se některému druhu postižení může hodit, jinému handicapovanému je to naopak na obtíž. Auta s vysokou kabinou zastupuje u Renaultu nejmenší Grand Modus (od 250 tisíc korun), ještě více místa nabízejí vozy Renault Scénic, které se vyrábějí ve dvou různých délkách a stojí od 340 tisíc korun. Velmi praktickou karoserii díky zadním posuvným dveřím nabízí také kangoo. Na trhu tak konkuruje Citroënům Picasso či Fiatům Doblo − ve všech případech jde mezi vozíčkáři o žádaná auta, protože odpadá nákladná přestavba zadních dveří, hodí se k vestavbě nájezdové rampy a mají variabilní vnitřní prostor. Cena osobní verze Renaultu Kangoo začíná na 250 tisících korunách. Někomu může vadit, že stejně jako

konkurenti až příliš připomíná svou užitkovou předlohu.

Trafic je levný i s automatem Mezi největšími renaulty stojí za zmínku zakladatel třídy velkoprostorových aut v Evropě, kterým byl model Espace. Dnes se vyrábí ve dvou délkách a stojí nejméně 635 tisíc korun. Jeho konkurenti nabízejí stále častěji pro přístup k zadním sedadlům posuvné dveře, espace je v tomto ohledu tradičnější. Dozadu se nastupuje klasickými dveřmi. Zajímavou možností, jak získat velmi prostorný minibus, je model Trafic. „Za dobrou cenu je i s automatickou převodovkou, která je pro handicapované důležitá,“ upozorňuje František Malina ze společnosti Hurt. Renault Trafic s automatem přijde na 667 tisíc korun. Firma Hurt jej pro jednoho svého klienta vybavila nájezdovou rampou, po které si řidič na elektrickém vozíku vjede do kabiny až dopředu k sedadlu u volantu. To je otočné, řidič na ně z vozíku přesedne, a jeho cesta k volantu je tak velmi rychlá a komfortní. Zda Renault a Dacia nabízejí řidičům s postižením nebo rodinám přepravujícím handicapovaného nějaké slevy, se redakci Můžeš nepodařilo zjistit. Tiskové oddělení českého zastoupení obou značek na otázky nereagovalo. Více na www.autembezpecne.cz

Rumunská Dacia Logan MCV udivuje nízkou cenou a velkým vnitřním prostorem.

Naši chodící a velmi vtipní souputníci, kolegové, kteří chodí v botách, nás borce na kolech na jaře a na podzim častují otázkou: „Už máš přezuto na letní či zimní gumy, chachacha?“ Myslí pochopitelně kola na vozíku, stále se opakují, a nejsou tedy moc vtipní. Už jsme ale zvyklí. Také na ty řeči o tom, že když píchneme kolo, je to podobné, jako když si oni zlomí nohu, a tak. A nemluvím vůbec o etudách, které často slýcháváme na téma: „Ty máš také zimní boty a letní? No jo, můžeš si to dovolit, tolik jich neprošlapeš.“ Jako pecka pak někomu připadá, když někoho navštívíme a on říká: „Pojďte dál a to je dobrý, nezouvejte se!!!“ (Jednou jsem si na Hluboké v zámku stejně nazul ty papuče. Byl to hned úplně jiný zážitek a průvodkyně koktala ještě tři komnaty.) Uznáte, že takové řeči mají opravdu „svou logiku“ a vysokou úroveň sobotního zábavního pořadu veřejnoprávní televize. Chci však upozornit na to, že našinec by měl opravdu dbát víc na fakt, jak je obutý. Nemyslím zrovna na boty od Bati nebo lodičky od Gucciho. Tyto parametry nechávám stranou − myslím na parametry designu našich nohou nebo zdravotní aspekt. Moc to neřeším, protože mne stejně nezebe. Nikdy − jedna z mála výhod našince. Myslím na to, že my opravdu musíme někdy dojet za každou cenu, a je tedy nutné mít svůj nástroj mobility excelentně obutý. Auto i vozík. A co ušetříme na botách, protože jich prostě tolik neprošlapeme (jak praví moudře naši spoluobčané „běhavci“), měli bychom vrazit do našich miláčků. Letos si to beru osobně. Zřejmě všichni přezouváme auta na zimní vzorek. Jsem spořivý a pokoušel jsem se kamarádovi v pneuservisu argumentovat, že když je auto QUATTRO, projede i QUADRUplegik všude. Povídal, že ne, a hlavně že nezabrzdí, a když zabrzdí, tak zapadne na zvlášť nedostupném místě. Měl pravdu, ale o tom až někdy příště. Prozatím jsem pro letošek rozhodnutý, zase spořivě: přezuto na zimní mám, ale nechám je tam i přes léto. Do lesa, k vodě a do rozbité Prahy se beztak hodí drapáky. Ale až si mě zase vezme do parády kamarád z pneuservisu a připomene mi, že letní pneumatiky jsou v létě bezpečnější, tišší, a sníží spotřebu mého auta, tak asi podlehnu a kola vyměním. Ale jenom u auta!

Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta bariéry. můžeš / číslo 3 - 2011

32

PORADNA

Jak získat příspěvek na auto a pomůcky Dotazy se týkají příspěvku na zakoupení motorového vozidla a příspěvku na pořízení zvláštní pomůcky.

?

Máme tříletou dceru s dětskou mozkovou obrnou. Už máme vyřízený průkaz ZTP, jednou z výhod je prý i příspěvek na auto (asi před rokem jsme se na to na úřadě ptali, ale bylo nám řečeno, že můžeme požádat, až dceři budou tři roky). Chci se zeptat, zda se dá dopředu říci,

jestli příspěvek dostaneme, případně kolik dostaneme, a jestli můžeme koupit i ojeté vozidlo.

Odpověď: Příspěvek na zakoupení motorového vozidla, který poskytuje sociální odbor obce s rozšířenou působností, není vázán na průkaz ZTP, ale na konkrétní zdravotní indikace uvedené v příloze č. 5 vyhlášky č. 182/1991 Sb., v bodech a) – g). Indikace můžete zhlédnout na našem informačním portálu www.ligavozic.cz/ip v sekci Příspěvky a důchody, Příspěvky pro zdravotně postižené osoby. Na tento příspěvek nemají nárok osoby mladší tří let. Zdravotní stav posuzuje posudkový lékař OSSZ a ten stanoví, zda zdravotní stav posuzované osoby odpovídá výše zmíněným diagnózám. Pokud zdravotní stav odpovídá, může být příspěvek přiznán. Výše příspěvku se určí s ohledem na majetkové poměry žadatele a blízkých osob ve společné domácnosti, maximální výše příspěvku je 100 000 Kč. Vzhledem k výše uvedeným podmínkám nelze předem říci, zda vám bude příspěvek přiznán a v jaké výši. Pokud vám příspěvek přiznán bude, můžete si koupit i ojeté auto. Ještě si dovolím zdůraznit důležitou skutečnost − z praxe úřadů vyplývá, že nelze auto zakoupit a pak teprve požádat o příspěvek. Ke koupi auta tedy doporučuji přistoupit až ve chvíli, kdy budete mít příspěvek přiznán.

?

Chtěl bych se zeptat, zda bych měl nárok na příspěvek na osobní PC, úhradu max. 50 % ceny podle vyhlášky 182/1991 Sb., §33. Má diagnóza je od narození DMO a používám invalidní vozík, mám přiznaný invalidní důchod III. stupně a průkaz ZTP/P. Na úřadě mi bylo řečeno, že se to vztahuje pouze na případy přípravy na povolání. V onom zákoně jsem našel toto: Tělesně postiženým občanům mohou obce s rozšířenou působností poskytnout příspěvek na pomůcku, která jim umožní sebeobsluhu, samostatný pohyb, popř. na pomůcku

nutnou k přípravě a realizaci pracovního uplatnění. Opravdu to platí jen pro studující/pracující? Dále mi bylo řečeno, že podle přílohy č. 4 dané vyhlášky by osobní počítač nebyl tzv. na co napasovat. Já si ale myslím, že by to šlo na následující: psací stroj se speciální klávesnicí. V samotné vyhlášce se píše, že příspěvek lze použít na vyjmenované pomůcky, případně obdobné. Děkuji za odpověď.

Odpověď: V § 33 vyhlášky č. 182/1991 Sb. je doslova uvedeno následující: Tělesně postiženým občanům lze poskytovat příspěvky na pomůcky, které umožňují sebeobsluhu, samostatný pohyb nebo zachování zdravotního stavu, popřípadě na pomůcky na přípravu a realizaci pracovního uplatnění. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že sociální odbor obce s rozšířenou působností může zvažovat, zda ve vašem případě počítač skutečně umožňuje sebeobsluhu, samostatný pohyb nebo zachování zdravotního stavu, případně pracovní uplatnění, a na základě zvážení toho tohoto příspěvek poskytnout. V praxi se často setkáváme s tím, že příspěvek je skutečně podmíněn prokázáním, že osobní počítač bude sloužit k pracovnímu uplatnění nebo studiu, v případě smyslového postižení pak ke komunikaci s okolním světem. Z praxe úřadů také vyplývá, že osobní počítač je skutečně považován za pomůcku srovnatelnou s psacím strojem se speciální klávesnicí, nicméně ve většině případů se jedná o počítač stolní (úřady většinou nechtějí poskytnout příspěvek na nákup notebooku). Pokud vám však příspěvek na PC nebyl přiznán z důvodu, že není srovnatelnou pomůckou, pak doporučuji odvolat se ke krajskému úřadu a do odvolání uvést, že uznání osobního PC jako pomůcky srovnatelné s psacím strojem je běžná praxe vycházející z komentáře MPSV č. 4/2000. Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny pro život s postižením www.ligavozic.cz.


33

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1

Nabízím pohled do naší kuchyně Internet pomáhá

Věřili byste, že i po 18 letech úspěšné práce hledá Konto Bariéry nové projekty?

N

ikdy nejsem spokojena jen s tím, že nadace dobře funguje. Naštěstí mám oporu ve skvělé správní radě, která novým nápadům věří a podporuje je. A protože se to ví, často také neotřelé nevyzkoušené nápady za námi přicházejí se skvělými mladými lidmi, kteří je vymýšlejí. Nemyslím si, že je třeba trhat rekordy, ale být první v novém způsobu získávání peněz, otevírat novou cestu, to nám v nadaci bylo vždycky blízké, toho se držíme. Důkazy? Konto MÍŠA, Konto Bariéry, Ostrovy života – co projekt, to průlomový způsob k získávání peněz na skvělé nápady, na projekty, které ještě do té doby nikdo nezkusil.

Vykupto Když mi zavolal Jiří Musil a představil se, myslela jsem, že špatně rozumím. Vůbec jsem nevěděla, co je to slevový portál, co je to Vykupto. Dnes to vím. Je to vlastně virtuální obchod nabízející slevy určité cílové

skupině. Dnes už také od dvou mladých zakladatelů, pan Musila a pana Tomáše Bátrly, vím, že po škole sledovali situaci na tomto trhu v zahraničí a inspirovali se tam. Nyní mají jeden z nejúspěšnějších portálů na našem trhu. Potěšilo nás, že si nás vybrali a přišli s nápadem, že v jednom týdnu přidají k nabídkám slev také úplně netradiční nabídku. Návštěvníkům portálu dali možnost přispět částkou třiceti korun Kontu Bariéry, konkrétně třem rodinám s postiženými dětmi – Alánkem, Jakoubkem, Pavlem a Dominikem. Zkusili to, cením si toho, ale přiznám se, že jsem od toho mnoho neočekávala. Vyšlo to. Neuvěřitelných 1741 návštěvníků jejich portálu (jak jsem se později dozvěděla, především návštěvnic, protože jejich klasický zákazník je žena ve věku kolem 30 let) přispělo za osm dní postiženým dětem částkou 52 230 korun. Majitelé částku dorovnali, a tak každá rodina dostane 20 000 korun. Děkujeme. Nová zkušenost pro nás, určitě ne poslední.

Nejsme sólisté, vyplývá to z podstaty naší práce. Kolika nadacím se podařilo udržet 18 let několik desítek tisíc dárců jako nám pro Konto Bariéry? Proto mám ráda projekty, u kterých se spojují síly. Takový projekt připravujeme a těší mě, že bude úplně první. Půjde o první velkou veřejnou sbírku na internetu, při které se spojí všichni nejsilnější hráči na této české síti. Konto Bariéry přitom poměří své síly s velkou neziskovou organizací, která působí ve zcela jiném oboru než my. Dáme možnost těm, kteří chtějí přispět člověku, jenž se chce po úrazu vrátit do života. Nabídneme obyčejný lidský příběh. Těším se na to.

Cesta k lidem O tomto projektu budeme letos psát hodně. Dnes tedy jenom prozradím, že je určen pro neziskové organizace, které zajišťují služby pro klienty se zdravotním postižením, a potřebují proto velkoprostorové auto. Těch aut, která budeme na konci roku rozdělovat na základě již uzavřeného výběrového řízení, bude až neuvěřitelný počet – šestnáct. Myslím, že to bude skvělá tečka za rokem, který se teprve rozebíhá. Moc vás všechny zdravím. Vaše Božena Jirků Daniela Valíčková se narodila bez dolních končetin. Studovala obor sólový a operní zpěv na Janáčkově konzervatoři v Brně a na Fakultě umění v Ostravě. Rok se učila v Londýně. Kdykoliv nám pomohla. Vystupovala s obrovským úspěchem na benefičních akcích Konta Bariéry. Teď potřebuje pomoci ona. Její příběh si můžete přečíst na www.kontobariery.cz.

Další z příběhů lidí, kteří potřebují pomoci. Maminka Daniela Valíčková s 15měsíčním vytouženým synem Tobiášem potřebují peníze na auto. můžeš / číslo 3 - 2011

34

Na cestách

Vídeň

bezbariérově po stopách Hab

Text a foto: Štěpán Beneš

Vlakem do Vídně? Proč nejedete autem? Tak zněla často otázka z úst našich známých a kamarádů. Rakouská metropole není od hranic nijak daleko, většina lidí proto volí cestu vlastním vozem, zejména mají-li tělesné postižení.

O

sobní vozidlo skýtá neoddiskutovatelný luxus vlastního pohodlí a svobody pohybu. My jsme si ale ke své víkendové (pátek − neděle) výpravě za nasátím kultury a otestování bezbariérovosti Vídně zvolili cestu vlakem, dokonce slavným pendolinem ve službách Českých drah. Pravda však je, že tato souprava místa vozíčkářům garantuje – jsou dvě a jsou pro mechanické vozíky dostatečně velkorysá. Vznikla vlastně ubráním jedné řady sedaček druhé řady od konce vagonu. Takže po zaparkování si můžete přesednout do sedačky a cesta je o dost pohodlnější.

Lístky přes internet nekoupíte Přesto je možné narazit na několik škobrtnutí. Těmi není ani tak vlak sám, ale spíše České dráhy. Objednat jízdenky pro vozíčkáře a doprovody na vlak Pendolino, který jezdí trasu Praha − Vídeň každý den, nelze přes internetový obchod. V něm se většina zákazníků obslouží sama během několika minut, nám se lístky ale nedařilo objednat. Pracovník infocentra nám posléze sdělil, že jízdenky


je třeba zakoupit u mezinárodní pokladny přímo na Hlavním nádraží v Praze. Slečna u pokladny ale naši objednávku vyřídila svižně a dobře. Zpáteční jízdenka pro ZTP/P stála 1205 korun a bylo nutné ji doplnit místenkami za 180 korun pro jeden směr, tedy tam i zpátky za 360 korun. Doprovod jede po české straně zadarmo, platí až na straně rakouské. Zpáteční jízdenka pro doprovod tak vychází na 940 korun + opět 360 korun za místenky. Navyklý na problémy při cestování vlakem a tuše možnou zradu jsem slečnu u přepážky ještě znovu upozornil na nutnost přistavit k vlaku včas plošinu. Slečna si čas našeho odjezdu/příjezdu zapsala a v pátek v 6.30 ráno, devět minut před odjezdem směr Vídeň, čekaly na nádraží vlak i plošina. Statný zaměstnanec Českých drah nás poté za tiché poznámky „taky ten zázrak mohli vybavit plošinou“ vytáhl do čtvrtého vagonu, kde jsou místa vyhrazená pro vozíčkáře. Do Vídně dorazil vlak v 11.23 přesně na čas po hladké a plynulé jízdě, z níž většinu je možné strávit nerušeným spánkem. Výhoda nemuset dopravní prostředek sám řídit se tak projevila naplno v možnosti dospat časné ranní vstávání. Ale ouha! Mé nemilé tušení se vyplnilo a na rakouské straně žádná plošina nečekala. Proč také, vždyť to by pro někoho na české straně znamenalo zvednout telefon a zařídit to. Hrůza pomys-


35

Vídeň dokáže turisty nadchnout nejen krásnou architekturou a zámeckými parky. Důležité totiž je, že má bezbariérovou městskou hromadnou dopravu, takže vozíčkář nemá větší problémy s cestováním po městě od chvíle, kdy vystoupí z vlaku.

bsburků

Výtahy v metru jsou prostorné, pojmou dva až tři mechanické vozíky i s doprovodem, problém nečiní ani přestupní stanice s křižováním tří linek. let! Rakouští železničáři se velice omlouvali s tím, že jim nikdo nedal vědět, a do několika minut plošinu přistavili.

Z vlaku do vlaku Vlak obvykle staví na vídeňském hlavním nádraží, po dobu stavebních úprav ale volí náhradní stanici Vídeň-Meidling. Ta přímo navazuje na linky vídeňského metra. Vídeňské metro (v němčině U-Bahn) má šest linek protínajících celé město, každá z nich má zhruba 15 stanic. Moderní část metra byla otevřena v roce 1976, dvě z linek ale jezdí po trase původního Stadtbahnu otevřeného již v roce 1896. Vídeň do systému metra čile investuje. Ročně jde o částku zhruba 200 milionů eur, a to pravidelně už od roku 1969. Metro denně přepraví 1,3 milionu místních obyvatel. Co je ale informace pro nás nejdůležitější − všechny stanice do jedné jsou dokonale bezbariérové, přístupné výtahem. Výtahy v metru jsou prostorné, pojmou dva až tři mechanické vozíky i s doprovodem, problém nečiní ani přestupní stanice s křižováním tří linek. Mezi peronem a vagonem nikdy nebyla mezera širší než několik centimetrů, a pokud by i to znamenalo potíž, první vagon byl vždy označen piktogramem vozíčkáře, což v praxi znamenalo jednak

to, že minimální mezeru mezi soupravou a peronem překlenul výsuvný „jazýček“, ale také to, že ve vagonu byla místa vyhrazená pro vozíčkáře a že tato místa byla volná. Bezbariérové jsou také tramvajové linky S-Bahn, které vás dovezou tam, kam U-Bahn nejede.

Centrum se podobá Praze Protože bylo lehce po době oběda, rozhodli jsme se využít přicházejícího odpoledne k procházce centrem. Mnoho lidí srovnává Vídeň s Prahou. Architektonicky máte při příjezdu do Vídně opravdu pocit, že jste výlet zaspali a že už jste zpátky v Praze. Rozdíl ale poznáte ihned na čistotě chodníků. Naše první kroky a tempa na vozících vedla ke katedrále sv. Štěpána, odkud je jen kousek pěšky k Hofburgu, slavnému paláci, který v minulosti sloužil jako zimní sídlo rodu Habsburků. V současné době slouží jako sídlo rakouského prezidenta. Hofburgem se ale nemyslí jen jedna konkrétní budova, říká se tak celé oblasti historického centra, kde stojí staré vládní budovy, muzea i národní divadlo, ale také stáje a jezdecká škola. To vše se dá pohodlně vidět a obejít za jedno odpoledne včetně pauzy na slavný vídeňský dezert sachr v příjemné kavárně. Plni cestovatelské horečky jsme na sklonku dne navštívili ještě Prater, zábavní park

se spoustou dech beroucích atrakcí, jako je třeba řetízkový kolotoč, který vás za 5 eur roztočí rychlostí 60 kilometrů v hodině ve výšce 117 metrů.

Po stopách Habsburků V pátek jsme viděli Hofburg, zimní sídlo Habsburků uprostřed historického centra města. Na sobotu jsme měli naplánované sídlo letní – majestátní zámek Schönbrunn. Ten stál kdysi kousek za Vídní, v době moderní ho ale pohltila metropole, což je pro vozíčkáře velice pozitivní. Dá se k němu dojet metrem, stanice Schönbrunn je zhruba 100 metrů od hlavní brány zámku. Kdo má rád historii, zklamán rozhodně nebude. Nepopíratelná inspirace francouzskými Versailles byla patrná, zámek je ale přece jen o něco skromnější. A protože jsme na něj měli vyhrazenou většinu dne, neváhali jsme zakoupit si vstupenky na jeho prohlídku. Tras je několik v trvání od 40 minut do zhruba tří hodin. My jsme zvolili střední trasu v trvání jedné a půl hodiny. Bezbariérové byly samozřejmě všechny. A co víc, čeští turisté jsou díky blízkosti ČR od Rakouska častými návštěvníky, proto byla možnost vzít si i audioprůvodce v českém jazyce, a ten nás provedl všemi místnostmi prohlídkové trasy. Více na www.muzes.cz můžeš / číslo 3 - 2011

36

vaše fotografie

Eva Sedláčková převedla snímek do podoby černobílého obrázku. Taková úprava velmi dobře odpovídá smutnému poetickému tématu.

Zajímavě řešená kompozice: je moc dobře, že perspektivní sbíhání je směrováno daleko mimo střed. Vyvolává to dojem prostoru a dynamiky. Snímek Evy Sedláčkové. Práci s bleskem lze doladit, když budeme používat funkci slow flash, někdy se tomu říká blesk do pomalého času. Svoji Bořku vyfotila Miroslava Krňávková.

Vážené čtenářky, vážení čtenářky, děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na naši adresu web www.muzes.cz. Vkládejte na web libovolné fotky, nicméně s blížícím se jarem se můžete zaměřit právě na toto téma. Ondřej Neff z nich vybere ty nejlepší, okomentuje je a autoři obdrží od redakce honorář. můžeš / číslo 3 - 2011

Přeji vám dobré světlo. Jindřich Štěpánek


37

sloupek Ondřeje Neffa

Hrátky s expozicí

Zajímavá hra stínů a světel. Propříště doporučuji centrum motivu, zde je to střed pavučiny, umístit mimo střed obrazu, jak je to naznačeno na upraveném obrázku dole.

Děkuji Miroslavě Krňávkové a Evě Sedláčkové, prvním autorkám naší nové rubriky, za zdařilé obrázky – a věřím, že jejich fotky budou znamenat povzbuzení i pro další čtenáře. Fotky jsou to zdařilé, připojím k nim dva drobné tipy, které by příště mohly výsledek ještě zlepšit. Fotka roztomilé fenky Bořky je pořízena přístrojem Panasonic FX-12 v automatickém režimu. Všechno tu zařídil automat: nastavil citlivost, vyvážení bílé, clonu i rychlost závěrky. A spustil blesk. Když fotíme bleskem, musíme se podívat, jestli náš přístroj umí režim SLOW FLASH − je to napsáno v uživatelské příručce. V takovém případě totiž více využívá přirozeného osvětlení, takže pozadí pak nevyjde tak tmavé jako na naší ukázce. Eva Sedláčková pořídila své snímky zrcad lovkou Nikon D60. Obrázek pavoučí sítě je působivý a paní Eva jistě bude chtít dělat podobné snímky dál. Jejich efekt se zvětší, když bude pracovat s funkcí, která se jmenuje kompenzace expozice. Hned u spouště najde tlačítko označené symboly +/-. To je třeba stisknout. V hledáčku se objeví stupnice na kraji též označená +/-. Je třeba kolečkem pod hranou přístroje nastavit podle potřeby – zde bych odhadoval – dva dílky do minusu. Snímek ztmavne a nejsvětlejší partie přestanou být vypálené. Tyto tzv. přepaly jsou velká technická obtíž. Na snímku pavučiny je vidíme těsně nad středem jako bílou skvrnu. Běžnými prostředky úpravy fotografie je nelze odstranit, musíme na ně vyzrát už při fotografování. Jakmile si všimneme, že v motivu je nějaká výrazně světlá oblast, je třeba pracovat s expoziční kompenzací. Nabízí ji prakticky každý fotoaparát, ale pozor, nikoli v plně automatickém režimu. Ten bývá označen zeleným čtverečkem, zeleným foťáčkem či jiným symbolem znázorňujícím snadnost. Eva Sedláčková tuto funkci použila jak na fotce plotu, tak na snímku křížku s růžencem. Mimochodem − jak to můžu vědět? Každá digitální fotka nese jakýsi pasport, říká se tomu EXIF, o tom, kdy a jak byla pořízena. Oba další snímky byly pořízeny s kompenzací do plusu. Tu používáme zřídka, zejména na fotce plotu bych asi dal mírnou kompenzaci do minusu, asi tak jeden dílek, to je 1/3 expozičního stupně. Právě tak na fotce s křížkem – vinou kompenzace do plusu – nám totiž kuličky růžence splývají s pozadím. Ale to jsou jen malé pihy na kráse jinak zdařilých fotografií. Těším se na vaše další snímky. můžeš / číslo 3 - 2011

38

Křížovka

Houslový virtuos

N

iccolo Paganini (1782 − 1840), italský houslista a skladatel, byl podle pověsti největším houslistou všech dob. Již jeho první koncerty způsobily senzaci. K vrcholnému mistrovství, připisovanému některými senzacechtivými pisateli i mimořádné anatomii prstů (především vzhledem ke skladbám na kytaru, v nichž jsou některé hmaty technicky téměř neproveditelné), dospěl však až v Lucce, kde se sám zdokonaloval při pobytu na dvoře

1

2

3

4

5

6

7

8

Napoleonovy sestry kněžny Elisy Bacchio li. Pořádal i poněkud artistické koncerty provozované např. jen na dvou strunách. Roku 1828 podnikl Paganini triumfální … (tajenka), z něhož se vrátil proslulejší než králové a bohatší o obrovskou částku dvou milionů zlatých franků. Do Itálie se navrátil zlomený plicní tuberkulózou a nervovou chorobou v roce 1835. Paganini je autorem 24 capriccií, houslových koncertů, sonát pro housle a kytaru i různých variací.

9 10 11 12 13 14 15 16

A B C E F G

Sloupek senátorky Daniely Filipiové o architektuře.

Reportáž o sledgehokejistech.

H I Vodorovně: A. Balík (obecně); sedmá planeta naší sluneční soustavy; karty odložené po rozdávání. – B. Pochoutky při zabijačkách; svatební květina; lihovina z mléka. – C. Druh gibbona; předložka; divadelní závěs; primát. – D. Mongolský pastevec; ženský hlas; beduínský plášť; temnota. – E. Tajenka. – F. Na kterém místě; iniciály ruského fyzika Bačinského; epidemická choroba; uzenka. – G. Římských 51; kontrolní otisk sazby; tlumok; domácké ženské jméno. – H. Značka koupelové pěny; otec; část saka. – I. Peněžní tíseň (slangově); ruské město; žaludeční hořčiny. Svisle: 1. Půle (nářečně); pozitivum. – 2. Vymřelý kočovník; slavná umělkyně. – 3. Způsob sebeobrany; název římské padesátky. – 4. Německy on; zde; jméno plochodrážníka Olsena. – 5. Model; náš malíř. – 6. Dotknout se. – 7. Kolébáním uspat. – 8. Papyrový člun T. Heyerdahla; značka telluru; slavnostní roucho. – 9. Pobídka; římských 995; tamto. – 10. Násilím napínat (zastarale). – 11. Ohrazený lesní pozemek. – 12. Tatranský národní park; plovoucí kus ledu. – 13. Druh papouška; iniciály herce Kaisera; dovednost. – 14. Solmizační slabika; starořímský spodní oděv. – 15. Pádová otázka; íránské sídlo. – 16. Rukavičkářská useň; polynéský nápoj. Pomůcka: AIB, Anár, Ivot.

1. Petra Žáčková Sídliště 458 382 32 Velešín

Tipy na zajímavé cyklostezky v Polabí pro vozíčkáře.

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis!

Zdroj: Panoráma křížovek 2/2001, str. 67

Správné řešení tajenky z předchozího čísla: Pro hezké mladé dívky; jak k ženám, tak k mužům 2. Věra Zelinková Vlkava 140 294 43 Čachovice

3. Zuzana Frouzová Škorna 1199 389 01 Vodňany

Výhercům gratulujeme!

Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto Bariéry. Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím vždy nejpozději do 15. následujícího měsíce. Odpovědi došlé po tomto datu nemohou být zařazeny do slosování. můžeš / číslo 3 - 2011

Rozhovor s Tomášem Sirovátkou z Masarykovy univerzity o chudobě jako sociologickém jevu.

Rozhovor s herečkou Ljubou Krbovou o jejích návštěvách dětských domovů.

D

Luštitelé – výherci:

Na co se můžete těšit v dubnovém čísle?

POZOR!

První tři ceny za správně vyluštěnou křížovku jsou telefony Nokia 3100.

Síť potřebných zdravotnických zařízení lze nakreslit do týdne, tvrdí lékařka Alexandra Aschermannová

Recommend Documents