tištěné vydání
ročník 6, 1/2007, květen 2007
SENIO.CZ Jak lze také aktivně prožívat stáří? Šestašedesátiletý básník, výtvarník a performer Jaroslav Chobot se zabývá myšlenkou paralelního světa měkkých strojů, který konstruuje ve svých uměleckých dílech. Cílem jeho snažení je vlastní proměna v měkký stroj. Takovou metamorfózu předvedl na happeningu v Táboře.
KDYŽ S TEBOU HOVOŘÍM / z tvorby a aktivit / Petr MUSÍLEK SENIOŘI, AKTIVITA A KREATIVITA Prof. PhDr. Marie KÖNIGOVÁ, CSc. NEUSTRNULÍ SENIOŘI / Nové vnímání, nová témata, nová vůle a nové vztahy / Vladimír IRA SVĚTLA A STÍNY Zdeňka VOBORSKÁ ÚTĚK DO STÁŘÍ MUDr. Antonín MIKOLÁŠEK
NEBOJTE SE STÁŘÍ Ing. arch. Otakar JANKOVEC
odpoledne s nadací SENIO
Pokusím se vás informovat ve zkratce o mé aktivní činnosti a podrobněji o aktivitách v důchodu. Do prvního zaměstnání jsem nastoupil relativně pozdě, až v 27 letech, 1. 10. 1950. 1941 jsem maturoval na reálce / 1943 jsem maturoval na stavební průmyslovce / 1943–1945 jsem byl totálně nasazen do zde nedaleké továrny v Makovicích / 1948 jsem ukončil fakultu architektury a pozemního stavitelství na vysoké škole / 1948–1950 jsem absolvoval vojenskou prezenční službu.
v rámci 1. mezinárodního veletrhu FOR SENIOR. V pátek 25. května 2007 od 13 do 16 hodin, v pražském veletržním areálu Letňany, Konferenční sál číslo 2
V zaměstnání po roce 1950 jsem měl jen dva druhy činnosti • 1950–1968 jsem seděl u prkna a projektoval; • 1969–1983 jsem pracoval nejprve na záchraně historického jádra města Tábora a pak na jeho obnově. V roce 1968 byl vyhlášen havarijní stav městské památkové rezervace – historického jádra města Tábora. Situace byla kritická, došlo k destrukci tří domů, některých obydlených. Hlavní práce záchrany se podařilo zvládnout během 8 let, pak jsem se věnoval jeho systematické obnově;
NEBOJTE SE STÁŘÍ ing. arch. Otakar JANKOVEC NEBOJTE SE MLADÝCH ing. Ivana KNOTKOVÁ NAŠE ZÁJMY Milada JANATKOVÁ, Stanislava KŘEPELOVÁ, Alžbeta SOUBUSTOVÁ, Marie URBANOVÁ, Marie ZAJÍČKOVÁ
1
• v závěru roku 1983 jsem dovršil věk 60 let a od 1. 1. 1984 odešel do důchodu. Nepřestal jsem pracovat, ale věnoval jsem se jiným činnostem • koordinační práci; • pasportům a rešerším.
• nového číslování domů; • označení ulic; • výstavbě uličních stok; • zásobování vodou; • zavádění elektro na přelomu 19. a 20. století; • činnosti obecní samosprávy.
Až do roku 1994 to byly převážně úkoly menšího rozsahu a krátkodobé • připravovali jsme podklady pro volby; • podklady pro sčítání; • podklady pro strojně-početní evidenci obyvatel; • organizačně jsme zajišťovali návštěvy partnerského města Kostnice; • zajišťovali organizaci konferencí; • v roce 1992 jsem pro Radu Evropy působil jako hlavní koordinátor DNŮ EVROPSKÉHO DĚDICTVÍ, tato akce byla realizována každoročně v některém evropském státě, účastnili se jí ministři kultury a přední pracovníci památkové péče, akce trvala čtyři dny. První den v Praze s přijetím u prezidenta republiky, v následných dnech pak v Táboře, Telči a Trnavě. Bylo nutno též zajistit přepravu delegátů z Trnavy do Vídně, protože v Bratislavě nepřistávala potřebná letedla; • zpracoval jsem informace o základních a mateřských školách s určením nutné údržby; • zpracoval jsem seznam ohrožených památek; • spolupracoval s Akademií věd na atlasu Tábora; • připravil k adjustaci technickou účelovou mapu Starého města.
A teď trochu podrobněji, co bylo zjištěno • rozsah historického jádra a počet domů od založení města se prakticky nezměnil; • plocha historického jádra je maximálně využita zástavbou; • domy jsou převážně řadové, mnohé bez dvorků a zahrádek; • v historickém jádru bydlely tři až čtyři tisíce obyvatel; • jeden byt tvořila často jen jedna, maximálně dvě místnosti; • v domě často jedna místnost byla stáj, stáj se někdy změnila v obytnou místnost; • byly jen suché záchody, zaústěné do žump, tyto bylo možné kvůli zápachu vyvážet výhradně v noci; • napočítal jsem 112 stájí velkých zvířat, koní, volů a krav; • v historickém jádru byly dokonce dva ovčíny; • prasata, kozy, ovce a drůbež byla běžně chována v obytných prostorách.
K významné změně došlo v roce 1994. Hlavní architekt města ing. Děrda dostal za úkol připravit další program obnovy historického jádra. Byl jsem pozván ke spolupráci, program byl dokončen během jednoho roku. Brzy se potvrdila známá skutečnost, že pro urbanistický vývoj bylo zlomovým obdobím 19. století, a že cenné archiválie v dostupných archivech nejsou systematicky zpracovány. • mimo technických informací (převážně stavebního charakteru) o domech a technické infrastruktuře setkali jsme se s informacemi politickými, správními a kulturními; • bylo doporučeno věnovat se především období 1850–1990; • výsledek této činnosti, která trvala téměř 10 let, je soustředěn do 3000 stran textu, rozděleného do 20 tématických sborníků. Všímali jsme si • 1. měření z roku 1830; • nového správního uspořádání města (byly jen dvě místní části – Město a Předměstí);
2
Obyvatelé žili za neuvěřitelných hygienických podmínek, přesto • město mělo městského lékaře a; • odbor policejního revizora – tento odbor od roku 1805 plnil funkci městské policie, stavební policie, hygienika, zajišťoval požární prevenci, sledoval dodržování živnostenských předpisů – každé ráno byl starostovi předkládán ranní oznam s podrobným popisem, co přihodilo a co nutno řešit – tento revizor měl na starosti i prostitutky, provoz probíhal v obecní šatlavě a revizor musel být přítomen při pravidelních pondělních lékařských prohlídkách prostitutek.
Roku 1846 byla položena první stoka pod Pražskou ulicí a další stoky byly budovány až od 70. let 19. století. Žumpy měly být napojeny na stoky, což vedlo k mnoha protestům. Velkým problémem bylo zásobování vodou. Voda z údolní nádrže Jordán z roku 1492 byla nedostatečná a nekvalitní. Byly hledány nové zdroje, 1872 přivedena voda z jímání U Zavadilky. Od roku 1892 byl odběr vody zpoplatněn. Veřejné osvětlení bylo zavedeno 1847. Svítilo se řepkovým olejem, petrolejem, svítilo se jen, když nesvítil měsíček. F. Křižík nabídl v rámci reklamní akce 1887 osvětlení náměstí a 1902 pro Krajinskou výstavu bezplatné osvětlení ulice z nádraží na výstaviště. 1903 postavil elektrárnu, zahájen byl provoz električky do Bechyně. Město odkoupilo od Křižíka elektrárnu 1907.
Organizační řád obecního úřadu byl na vysoké úrovni • žádosti byly vyřizovány do tří dnů, jeden den podány, druhý den vyřízeny, třetí den doručeny, delší termíny byly pouze v případech, že byla nutná šetření; • obecní zastupitelstvo zasedalo v neděli odpoledne, vedoucí odborů museli v neděli po dopolední mši odebrat se na úřad a připravit práci pro celý příští týden; • zápisy z rady a zastupitelstva byly velmi přesné, podrobné a často tištěné; • město mělo od 19. století obecní rozpočet; • nákup i zdávání prací se konal výhradně pomocí dražeb.
První telefon pořídil mlynář Housa 1886 ze svého domu čp. 114 do mlýna na Tismenickém potoce, o rok později pořízen telefon na hlásnou věž a třetí telefon až 1912. Roku 1877 zakoupilo město 600 krátkých a 800 dlouhých košťat. Než je stačili rozdat, zjistili, že jsou rozkradena. Shodou náhod po 10 letech se opakuje velmi podobná situace
Město mělo pro vyřizování stížností čtyřstránkový tiskopis • 1. strana – identifikace obviněného, žalobců, poškozených a udavačů; • 2. strana – jak se obviněný vyznal, ospravedlnil a výpovědi svědků; • 3. strana – co a čím se za prokázané má; • 4. strana – vyhlášení nálezu.
• tématicky téměř totožná, jen Tábor je zaměněn za Sezimovo Ústí. Ministerstvo kultury ČR vypsalo v roce 2004 výzkumný úkol PLOŠNÝ PRŮZKUM, ZHONOCENÍ A DOKUMENTACE DĚDICTVÍ 19. A 20. STOLETÍ. Termín plnění 2005 – 2011. Hlavním gestorem určen Národní památkový ústav v Ostravě, dílčími řešiteli Národní památkové ústavy jednotlivých krajů. U nás jsou to České Budějovice, hlavní řešitel Mgr. Eva Žáčková. Byl jsem přizván ke spolupráci a pro roky 2005 a 2006 jsme vybrali 44 objektů v Táboře a 48 objektů v Sezimově Ústí. Práce obdobná jako pro Tábor, jen navíc zahrnuje archiv ve Zlíně.
O domech jen krátká zmínka. Jejich podoba zůstala po staletí v podstatě beze změny, jen po zhoubných požárech bylo dřevo zaměněno za kámen nebo cihlu. Nutno uvést, že nebyl činěn rozdíl mezi obytnými místnostmi a stájemi, komunikační prostory byly často společné, domovní chodbou byl voděn dobytek i vynášen hnůj. Nejvýznamnější změnou v 19. století je proměna technické infrastruktury. Poté, co byl dán 1805 souhlas k demolici opevnění, byly zbourány brány, fortny a hradby, na konci 19. století vybudována ve třech etapách nová komunikace a přemístěn vjezd do města. Je zajímavé že město mělo regulovanou dopravu, pro jednotlivé ulice byla povolena tonáž a sledován zákaz parkování vozů na ulicích.
Je možno i zde sestavit kalendář vybraných událostí 1420 – husité dobyli Sezimovo Ústí, vypálili je, lidé se přesunuli do Tábora; 1826 – požádal pan Ťoupalík o stavební povolení ke stavbě domu, vyřizování se trochu protáhlo, souhlas dán až od 1. 1. 1828 s tím, že těch domů bude víc – sešlo se 81 zájemců a pak se jich ještě přidalo 19;
3
1929 – tehdejší ministr zahraničních věcí, dr. E. Beneš, se rozhodl zakoupit zde pozemek a postavit letní sídlo, v těsném sousedství a stejných termínech zde postavili vily i Z. Fierlinger a tajemník Striml; 1939 – Baťa zakoupil pozemky a začíná stavět strojírenský závod na obráběcí stroje a město s plánovaným počtem obyvatel 10 000. Válka zpomalila tempo výstavby, budovaly se odborné školy (1940), založena základní umělecká škola (1946), hvězdárna (1950), plánovaný společenský dům z roku 1967 byl realizován až 1982. Tělovýchovná jednota sdružuje 25 oddílů s více jak 3000 členy. Definitivní zdravotní středisko je z roku 1954. Za vydatné finanční podpory firmy Baťa vzniká polní letiště, železniční vlečka, od roku 1940 kanalizace, provizorní zásobování vodou je vyřešeno až 1963. První telefon je až z roku 1932, po delší přestávce přibývají další 1946–1949.
NEBOJTE SE MLADÝCH Ing. Iva KNOTKOVÁ aneb spolupráce ing. arch. O. Jankovce se studenty • Jsem absolventkou oboru zahradní a krajinné architektury, zahradnické fakulty Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity, zahradnické fakulty v Lednici na Moravě. Jsem jedním ze studentů, kteří spolupracovali s panem arch. Jankovcem; • v současné době jsem zaměstnána jako výzkumný pracovník Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v.v.i, Průhonice – oddělení kulturní krajiny a sídel. Spolupráce mladých s Otakarem Jankovcem: Nejsem jediný mladý člověk – zastupuji generaci studentů, generaci mladých lidí, kteří měli tu možnost dostat se do kontaktu s arch. Janovcem. Věkový rozdíl: • mezi mnou a panem architektem – 56let – více než polovina století – dvě generace; • s panem architektem spolupracovali studenti vysokých a vyšších odborných škol z Tábora a okolí, kteří studují v Táboře, Ostravě, Praze a dalších městech; • důvod spolupráce – mladí potřebují informace – semestrální, diplomové, závěrečné práce. Témata prací studentů: • zaměřená na charakteristiku architektury určitého období, speciální účelové stavby – jejich popis – např. témata: Peněžní ústavy (Zajímavé stavby v Táboře). Celkem okolo 8 studentů. Systém spolupráce se studenty: • konzultace osnovy práce s panem architektem (osnova byla připravená studentem – docházelo ke korekci správné struktury), pan architekt poskytl zdroje informací – upozornění na prameny, které si studenti sami vyhledali, v průběhu vypracovávání práce – probíhaly průběžné konzultace. Moje první setkání: • stejný důvod – získání informací pro bakalářskou práci v roce 2003; • zaměření mojí bakalářské práce – zeleň historické zóny města Tábor, vyjádření vztahu urbanisticky utvářeného města k zeleni v průběhu staletí, tj. od roku 1420 do současnosti; • bylo mi poskytnuto doporučení stavebního odboru MÚ a Státního archivu v Táboře na arch. Otakara Jankovce a jeho Výběrový katalog urbanistických a stavebních proměn historické zóny města Tábora, vydané MÚ v Táboře; • počátek spolupráce – nabídnuta pomoc a zapůjčení veškerého materiálu – koncepce osnovy, sezná-
I v tomto případě byly získané informace, které nebylo možno zařadit do výzkumného úkolu, zpracovány do samostatné knihy. Spoluautorem této knihy je ing. Ivana Knotková. Na závěr dovolte malou poznámku. Často slýchám, proč ještě něco dělám, proč zabírám místo mladým. Důvody jsou dva – mladí nemají o tento druh práce zájem, na druhé straně je tato práce podhodnocena a mladého člověka by neuživila.
4
mení se s problematikou Tábora, vlastní vzpomínky pana architekta z praxe v Táboře, Katalog urbanistických proměn – praktický zdroj informací (shrnutí archivních pramenů v praktický podklad); • získala jsem info, kde hledat vypracované projektové dokumentace: Státní okresní archiv v Táboře, Archiv stavebního úřadu v Táboře, Husitské muzeum v Táboře, příslušné odbory MěÚ, Archiv stavebního úřadu v Táboře, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, materiály starší 19. století převzaty od autorů Thir, Hejna, Menclová, Krajíc; • pan architekt mi nabídl výpomoc při vypracování funkčního rozboru historického jádra – tj. předmětem rozboru byla např. občanská vybavenost, dopravní analýza, prostorový vztah města k historické zóně, hlavní zóny města – pomohl mi, jak vypracovat rozbor, na co se zaměřit, co je důležité ve městě k dané analýze, hranice jednotlivých zón atd; • výsledek spolupráce – bakalářská práce o rozsahu 157 str., 11 mapových příloh, 153 vyobrazení, historický vývoj města s podrobným historickým průzkumem zeleně jako kompletního podkladu pro obnovu zahradních památek v rámci historického jádra města Tábora. Hlavní spolupráce s panem architektem: • kniha o Sezimově Ústí, vznikala v průběhu 4.–5. ročníku mého studia (2005 zahájení spolupráce na knize), slavnostní křest za účasti starosty města – leden 2007; • během této hlavní spolupráce jsem měla možnost konzultovat semestrální práci na téma Urbanismus a architektura, vedoucí práce ing. arch. Josef Sátora a ateliérovou práci 5. ročníku; • hlavní směr – vedl pan architekt a získával hlavní podklady; • kniha – zajímavý podklad nejen pro historiky, obyvatele, stavební architekty, ale hlavně sepsaná paměť velmi zajímavého města; • děkuji panu architektovi za tuto možnost přínosné
spolupráce, nám o něco mladším mají starší spoustu co říci a předat. Dvě hlavní práce pana arch. Jankovce z posledních let: TÁBOR – Katalog urbanistických proměn, 21 dílů: • velký význam pro praxi, jak pro získání informací o historii, hlavně praktický podklad pro všechny stavební, stavebně architektonické, zahradně architektonické profese provádějící práce v rámci historického jádra; • obsahuje předprojektovou přípravu vypracovanou v letech 1969–1983 a nezpracované archivní fondy 19. st. ze Státního okresního archivu v Táboře; • katalog vznikl za účelem regenerace historického jádra. Následovaly obrázky s ukázkami vztahujícími ke stavebním proměnám a zeleni v Táboře a v Sezimově Ústí. Situace veřejné zeleně na území urbanistického celku Staré město: • na hranici městské památkové rezervace, vliv na uspořádání ploch zeleně měly hlavně hradby a terén; • Holečkovy sady – založeny 1832, určeny jako veřejný park k rekreaci, součástí romantické stavby; • Park Pod Kotnovem – sto let staré stromy, ze hřbitova u kostela sv. Jakuba přeměněn v 70. letech, za hradbou; • zeleň okolo hradeb – zahrady a procházkové trasy 19. století se stromy a keři; • Augustiánský klášter, rané baroko, 17. století – čtvercová zahrada obklopená ambity – rajský dvůr – dnes prázdný dvůr, z kláštera se po odchodu mnichů stala věznice – nepředpokládá se udržení zahrady; • klášterní zahrada – směřující od kláštera k hradbám, posléze změna na botanickou zahradu školy – gymnázia (1862); • střed města – prostor pro solitérní stromy; • Žižkovo náměstí – 2x Aesculus hippocastanum, na památku sňatku Františka Josefa I. s císařovnou Alžbětou, 1854; • náměstí Mikuláše z Husi – 3x lípa, vysazeny z důvodu snahy vymanit se z tradic středověku, vysazeny již v druhé polovině 18. století; • lípa u soudu 1x; • lípa u zahrady ZŠ 1x památný strom, možná vysadili mniši z kláštera; • 19. století – aktivní Spolek pro zakládání sadův a krášlení města, již tehdy – problémy na financování zeleně, např. v Holečkových sadech se po dlouhá léta konaly pouze nejnutnější probírky.
5
SEZIMOVO ÚSTÍ – Zánik, vznik, urbanistické proměny města:
NAŠE ZÁJMY
• vydáno za spolupráce – město Sez. Ústí a Kovosvit MAS a.s., urbanistická faktografie, 19. a hlavně 20. století, soubor dat a podkladů z historických fondů; • můj úkol v rámci knihy: pouze plochy zeleně a jejich souvislosti v urbanistickém celku v Sezimově Ústí I a o vztahu ideálního průmyslového města a zeleně v Sezimově Ústí II, největší kus práce pan arch. Janovec; • moje část – základní informace o řešených, zkoumaných plochách zeleně: historický vývoj ploch zeleně z dostupných pramenů, průzkum současného stavu na základě terénního průzkumu – stromy, keře, umělecká díla, vybavení – osvětlení, lavičky...; • materiály pro moji část získávány např.: soukromý archiv M. Kroutilové, podklady ze Zlínského archivu, informace z knihy P. Nováka – Zlínská architektura 1900–1950, sdělení pamětníků, staré pohlednice poskytnuté Klubem absolventů Baťovy školy práce, dobové filmy – např. Zrození města, ateliery Zlín, 1939 – hodně informací.
Milada JANATKOVÁ Můj seniorský věk Již ve středním věku jsem se obávala důchodu, protože jsem nevěděla, jak zaplním čas, když již nebudu schopna pěstovat pěší turistiku a cestování, což byla má nejmilejší zábava. Když nastal skutečný důchod, byla jsem zprvu bezradná a sháněla krátkodobá zaměstnání. Cestovat jsem však nepřestala a v roce 1992 jsem se zúčastnila Exodu (Exkurzní základny) v horách, kterou tehdy vedl docela mladý chlapec velmi pěkně. Aby děti, které tam byly s rodiči, nehlučely a nerušily zvěř při zastávkách a svačinách v lese, četl jim pohádku na pokračování. Chtěla jsem tuto skutečnost nějak ocenit a napadl mne veršík, který byl potom vedoucími přečten u táboráku. Nehlásila jsem se k tomu, ale kdosi mne prozradil a starší paní mne vybídla k pokračování v této činnosti. Tak jsem se vlastně dostala k neumělým veršům, které jsem obyčejně skládala na konci nějakého Exodu nebo rekondice. Opět jiná paní mne požádala o verše k padesátinám příbuzných. Její přání jsem splnila a snad se i líbilo, protože jsem se zeptala na jejich záliby, činnosti a sestavila jsem potom přání „na tělo“. Povzbuzena úspěchem jsem začala psát neumělá veršovaná přání příbuzným, známým a podle estetického cítění paní doktorky Lešikarové je doplňovala obrázkem květiny. Tak se stalo, že někomu jsem psala již 4 x a každý rok čeká, že opět dostane veršované přání. Pro mne je již obtížné psát stejným lidem několikrát a neopakovat se. Ale mám dojem, že dělám touto malou pozorností radost a já se donutím stále zaměstnávat mozek, což je pro mne také důležité. Nedávno jsem spočítala přání a různá děkování v poslední době a ukázalo se, že jich za rok píši 50–60. Protože je každé přání jiné, zabere mi tato činnost dosti času.
• Urbanistická studie Sezimova Ústí; • během 20. – 30. let do ČR přicházejí koncepce zahradních měst (Baba, Ořechovka); • v Sezimově Ústí II – spojení myšlenek zahradního města a průmyslové výroby, tj. vznik Baťou prosazovaného ideálního průmyslového města – pohodlného jako město lázeňské; • na koncepci spolupracovali přední architekti – Gahura, Gočár, Podzemný, Voženílek, Karlík; • na Sezimově Ústí se podíleli přímo Gahura a Voženílek, na ně navázal Hanzal; • inspirace z obdobných kolonií v Německu, Anglii; • zahrady bez plotů, aleje propojující město do krajiny, zelené parky; • schéma – město ve tvaru vějíře/řapík listu směřující k továrně, od něj se rozbíhající žilnatina s rodinnými domky; • pozemky městského dvora Velký Dvůr – v roce 1939 počátek výstavby závodu MAS (Moravské akciové strojírny – dnes Kovosvit) spolu s obytnou a kulturní částí tvořící jeden urbanistický celek podle představ Tomáše Bati; •1950 – poslední výstavby Baťových domků; • počátek 60. let – první výškový panelový dům s prodejnou masných výrobků; • 60. – 80. léta rozsáhlá výstavba panelových domů, která v 90. letech klesá.
S psaním článků to bylo podobně náhodné. V Táboře začal vydávat sociální odbor, který tenkrát vedla paní Dr. Lešikarová, Seniorské noviny. Nevěděla jsem o tom. Potkala jsem se s paní Valentovou a ta mne při řeči požádala o spolupráci. Prý si mám vzpomenout na nějakou událost z mládí a napsat o ní. Hodila by se do Seniorských novin. Poslechla jsem, napsala snad „Husí pochod“ a spolupráce s redakcí byla navázána. Nevěřila jsem moc v kvalitu svých výtvorů, nepodepisovala se jménem, pouze monogramem MJ, ale když jsem byla žádána o další, dodala jsem si odvahy a psala.
6
Dokonce jsem začala roznášet Seniorské noviny i dalším známým, kteří již na ně čekali. Mně dodala tato práce sebevědomí, takže po Seniorských novinách jsem začala psát články nebo neumělé veršíky i do internetového Senio.cz a sháním i další přispěvatele. V roce 2005 hledala paní Dr. Lešikarová pamětníky 2. světové války, kteří by byli ochotni napsat své zážitky z války. Tehdy jsem obešla hodně seniorů a přinesla do redakce mnoho článků. Takováto práce mne moc bavila.
Každý rok v létě si neodpustím jet na Šumavu na Chalupu táborských turistů. Jsou tam partyzánské podmínky – nejbližší obchod 4 km, jídlo si musíme přinést a uvařit, není zavedena elektřina, ale je tam krásně. Málokdy mám během roku volný večer, spíše se akce překrývají a musím si vybrat pouze jednu. Rozhodně se nenudím tím, že bych neměla co dělat. Je zajímavé, že v seniorském věku prožívám více optimistických dní než v období zralosti,kdy mi tyto chvilky pohody chyběly. Dovedu se radovat z každé maličkosti a úsměvu okolí.
Od svých 60. let mám stále se zvětšující potíže se zrakem a číst mohu jen velká písmena, píše se mi lépe. Proto dělám pouze to, kde nemusím číst dlouhé texty. V roce 1992–94 jsem dva roky absolvovala Rozhlasovou akademii třetího věku; obor – geriatrická psychiatrie. Za odevzdanou písemnou práci jsem po oba roky obdržela diplom „prospěla s vyznamenáním“. Nemohla jsem však studovat dále, předepsaný studijní text byl pro mne nedostupný kvůli zraku. Rozhlas se stal vůbec mým věrným společníkem a kamarádem. Tehdy probíhala soutěž, která se snad jmenovala Regina tour. V ní jsem uplatnila své znalosti republiky z dřívějšího cestování a odpovídala pravidelně na zadané otázky. Chodím 2x týdně cvičit, scházíme se s turistkami, ale na dlouhé výšlapy mi již také špatné klouby nestačí. Od roku 2002 se snažím vniknout zásluhou paní Dr. Lešikarové do tajů internetu, ale pro můj špatný zrak nebo nešikovnost mi to nejde tak jako ostatním. Paní doktorka má svatou trpělivost, když nám stále vysvětlujete, co jsme dělali již minule a já jsem to úplně zapomněla. Jsem členkou Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých, dříve jsem byla i ve výboru, ale pro nedostatek času jsem musela tuto funkci opustit. Již čtyři nebo pět let docházím každé pondělí dopoledne do G-centra, domova důchodců, kde paní Maruška Dřevová pořádá pro zájemce besedu. Nejprve vždy něco přečte o mezilidských vztazích, většinou vychází z náboženství, ale v diskuzi se potom mluví hlavně o vzájemné toleranci a lásce. Pomáhám především tuto diskuzi rozvíjet. Sociální odbor města pořádá během celého roku mnoho akcí, jako třeba Akademii III. věku, Diskuzní pořady, Literárně-hudební podvečery, zájezdy. Většinou se účastním i těchto veřejných akcí. Jsem i ve výboru Svazu žen, který pro ženy v naší čtvrti pořádá přednášky. Dvakrát ročně se uskuteční bazar oblečení, kde je též potřebná každá pomoc. Chodím do divadla, kde mám předplatné na dvě skupiny, a též na různé přednášky. V divadle mám zajištěno místo v první řadě, abych i s tím špatným zrakem dobře viděla.
Stanislava KŘEPELOVÁ Jak jde život Zejména v pozdějším věku jsem si oblíbila tato moudrá slova „OPTIMISMUS BYL VŽDY ZACHRÁNCEM LIDSTVA“. Ve svém krátkém příspěvku pohovořím o svých aktivitách v seniorském věku: Rozhlasové akademii třetího věku / Pracovním poměru na poloviční úvazek / Prázdninových putováních / Využití volného času – Myšlenkách moudrých. Než budu pokračovat, dovolila bych si vám předložit myšlenku G. K. Chestertona jako hádanku. Odpovíme si na ni v závěru mého příspěvku. Co jste považovali nebo považujete v životě ZA NEJVĚTŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ? Na počátku mých prvních dvou aktivit byla vždy náhoda. Jistě znáte úsloví: „NÁHODA PŘEJE PŘIPRAVENÝM“. RATV (Rozhlasová akademie třetího věku) Mé povolání vzdělávat a vychovávat žáky 1. – 5. třídy mně nedovolovalo poslech rozhlasu v dopoledních hodinách. V době jarních prázdnin mi v tom nic nebránilo. Vyslechla jsem pořad „STŘÍBRNÁ MO-
7
VYUŽITÍ „VOLNÉHO“ ČASU Návštěva koncertů, divadel, výstav, setkávání s přáteli, denní cvičení, pravidelné docházení na jógu, kratší i delší vycházky, turistika, práce na zahradě, ráda se účastním soutěží, kde mohu odpověď poslat mailem. Jednou téměř posedlostí je zapisování moudrých myšlenek, citátů, přísloví a někdy i delších úryvků z knih. Většinou si v nich čtu, když se necítím právě nejlépe. V této situaci mi také velmi pomáhá hudba, zejména ta, které se říká „vážná nebo klasická“. Ráda si poslechnu i hudbu z operet, muzikálů, lidové písně zkrátka vše, co mne osloví svou melodičností. Některé mé aktivity můžete sledovat na www.senio.cz/blogy.
ZAIKA“ určený seniorům. Začínal první ročník. Pořad i téma mne zaujalo a stala jsem se pravidelnou studentkou. Nyní probíhá šestnáctý ročník. PRACOVNÍ POMĚR NA POLOVIČNÍ ÚVAZEK Podobným způsobem jsem získala i zaměstnání na poloviční úvazek. Ve schránce se objevil inzerát: Firma hledá ženu s vlastním pracovištěm, která se nebojí práce s počítačem – ZAŠKOLÍME – a telefonní číslo. Nabídku jsem využila. Celých patnáct let jsem spolupracovala s firmou, která zaváděla počítače do lékáren. Práce byla velmi zajímavá. Měla jsem na starosti dispečink, což znamenalo stále hovořit s volajícími nebo zajišťovat jejich požadavky uložené na záznamníku. PRÁZDNINOVÁ PUTOVÁNÍ Vzpomínám na všechna ta léta, kdy jsem prožívala část prázdnin se svou starší dcerou a třemi vnoučaty poznáváním krás naší vlasti. S dcerou máme obdobnou profesi, tak jsme zavedly tradici, která už trvá 17 let. Prošli jsme Krušné hory, Krkonoše z Rokytnice, Velké Úpy, Benecka, Rennerových bud. Jizerské
MYŠLENKY MOUDRÝCH Vybrala jsem ty, o kterých se domnívám, že by nás mohly oslovit. SÍLA ÚSMĚVU – S. Smiles: Tajemství zachovat si veselou mysl tkví v umění neznepokojovat se hloupostmi a v tom – vážit si i malinkých náhodných radostí. O STÁŘÍ – Henri Frederic Amiel: Zestárnout je mistrovským dílem moudrosti a jednou z nejobtížnějších kapitol velkého umění žít. PŘÁTELSTVÍ – H. B. Adams: Každý by měl mít dostatečně velký hrob, aby v něm pohřbil chyby svých přátel. Španělské přísloví – Knih a přátel má být málo, ale dobrých. JAK JDE ŽIVOT – Ortega y Gasset: Jsou dva druhy nespokojenosti: Nespokojenost, která pracuje, a ta, co lomí rukama. První dosáhne toho, co chce, druhá ztratí, co má. S úsměvným závěrem mi pomohl William Saroyan: NAUČ SE ZHLUBOKA DÝCHAT. JÍŠ-LI, AŤ TI CHUTNÁ, SPÍŠ-LI, SPI TVRDĚ. SNAŽ SE ZE VŠECH SIL ŽÍT PLNÝM ŽIVOTEM, A KDYŽ SE SMĚJEŠ, SMĚJ SE, AŽ SE BUDEŠ ZA BŘICHO POPADAT, A KDYŽ MÁŠ VZTEK TAK SE VZTEKEJ. ŽIJ JAK NEJVÍC MŮŽEŠ, PROTOŽE MRTVOLA Z TEBE JEDNOU BUDE TAK JAKO TAK. My všichni dříve narození víme, že vnoučata (i odrostlejší) ráda poslouchají naše vyprávění i vzpomínání. Dovolte, abych zakončila slovy Jeana Paula: VZPOMÍNKY JSOU JEDINÝ RÁJ, Z KTERÉHO NEMŮŽEME BÝT VYPUZENI. Správná odpověď na moji úvodní hádanku, slovy G. H. Chestertona, je: NEJVĚTŠÍM DOBRODRUŽSTVÍM JE NARODIT SE.
hory z Josefova Dolu, Sedlicko, Sušicko, navštívili jsme Kašperské hory, prošli jsme okolí Kamýka nad Vltavou, Hřenska, Slavkovského lesa… Nevynechali jsme ani historické památky, které v těchto lokalitách byly. Všichni máme krásné vzpomínky na společné přípravy jídel, obědy na turistických odpočívadlech, na kládách, ale i v trávě, na břehu řeky Otavy, v podhradí hradu Rábí, u Sokolské boudy na Černé hoře, pod rozhlednami i na dalších místech s krásnými výhledy do kraje. Procházeli jsme i okolo míst, kde jsme byli účastníky škol v přírodě. Zažité příhody nás i po letech pobavily. Někdy nás obveselovala i naše čtyřnohá přítelkyně, jezevčice Bela. Provázela nás, ale také „hlídala“. Byla velmi roztomilá, vždycky vpředu, pak se zastavila, „spočítala“ nás a běžela spokojeně dál. Soubory fotografií nám tato prázdninová putování připomínají. Při jejich občasném prohlížení se dobře bavíme a vzpomínáme na úsměvné příhody. Jsou to zážitky, na které se nezapomíná a moc bych si přála, aby tato tradice pokračovala i v další generaci.
8
jaké to my dopustíme. Štěstí – neštěstí je stav mysli, my sami rozhodujeme o tom, jaký přístup k problému, i sebetěžšímu zvolíme.
Alžbeta SOUBUSTOVÁ Moje desatero
VĚŘÍM V BOHA, V DOBRO, V LÁSKU, V LIDI A V PĚT TIBEŤANŮ.
1. Dobrý stav mysli, pozitivní myšlení = radost ze života, laskavý přístup k lidem, zvířatům a přírodě vůbec, snaha pomáhat. 2. Zájem o mladé lidi, dění ve společnosti, rozvoj vědy a techniky, o sport, kulturu – neizolovat se.
Marie URBANOVÁ Sláva nazdar výletu
3. Osobní hygiena, pohyb – cvičení, správná výživa, kontrola hmotnosti, přiměřené sledování zdravotního stavu, preventivní lékařské prohlídky.
V našich letech dospívání jsme byli správná parta kluků a děvčat. Přes den škola, doma pomáhání okolo domu, se zvířectvem a drůbeží, ale večery – ty byly naše. Večer jsme se scházeli na návsi a hráli si na „prstýnky“, „tichou poštu“, „maso“, „schovku“, „sochy“ a jiné hry až div ne do noci. Pokud rodiče měli čas, dívali se, opřeni o plot, na nás mládež a bavili se s námi. A neděle? To byl čas společných výletů. Jednu slunnou neděli jsme se vypravili – tři kluci a tři dívky (mezi námi i moje sestra) – na kolech na Zvíkov. Tam jsme dojeli v pohodě, snědli chleby, nakoupili pohlednice hradu a odeslali známým. Když jsme se nabažili Zvíkova, namířili jsme na zpáteční cestu. Jeli jsme slušnou silnicí z kopečka, ale jaké bylo naše překvapení, když silnice končila před dlouhým, mírně se svažujícím údolím plným pařezů. V údolí tekla řeka Otava. Dozvěděli jsme se, že jsou to vykácené lesy, které padly za oběť budoucí přehradě Orlík. Nezbývalo nic jiného, než vzít kola do rukou a přenášet je přes paseky až zase na lesní silnici. Byla to vysilující dřina a my litovali, že jsme všechno jídlo snědli na Zvíkově a peníze utratili za pohledy. Jelo se sice dál, ale před Oltyní jsem už vysílením a hladem najela do hromady štěrku, spadla z kola a odřela si kolena. Rozhodla jsem se, že se nejdříve trochu prospím, abych nabrala sil, protože slabostí jsem již ani netrefila na šlapku kola. Ostatní s tím nesouhlasili, viděli, že nastává noc a v noci by se špatně jelo. Proto z každé strany mě jeden kluk ochraňoval, abych nevjela do cesty protijedoucím autům. A tak jsme dojeli do Dražic, kde jsem měla tetičku. Přestože už byla tma tmoucí, bouchali jsme na vrata a prosili tetu o kus chleba a mléko. Tetička nám každému zakrojila z pecnu, dostali jsme napít a tak kolem půlnoci dorazili domů, do Klokot. Sotva jsme se sestrou otevřely dveře, tatínek nás vítal páskem, maminka žďuchanci do zad – měli od večera strach. Nám to ale nevadilo, hrnuly jsme se k troubě, kde jsme věděly, že je něco k snědku. Byly tam švestkové knedlíky s mákem. Cpaly jsme se jimi rukama, až byla mísa prázdná. Pak jsme teprve byly nasycené, vyprávěly o výletě a výprask nám vůbec nevadil. Byl to krásný výlet, dodnes na něj vzpomínám.
4. Péče o vzhled, kosmetika, kadeřnice, pedikúra, manikúra, oblékání. 5. Zájmy dle možností a schopností – studium jazyků, ovládání počítače, práce na internetu, čtení, procházky, zahrada, přednášky, kulturní akce… 6. Každý den veselé vstávání, každý den mít před sebou něco radostného, zajímavého, pěkného. 7. Neustále se vzdělávat – osobní studium, Akademie třetího věku, Univerzita třetího věku, počítač, internet, jazyky… 8. Podle finančních a zdravotních možností cestovat po vlasti a třeba i po okolních státech. Kdo si troufne říct, že zná všechny přírodní krásy a zajímavosti své země a třeba blízkého Slovenska. 9. Největší umění je dobře vycházet s rodinou a člověkem, se kterým žijeme, protože s ním trávíme nejvíce času. Takže je nutné pěstovat v sobě toleranci a vědomí, že každý lidský jedinec – i děti – jsou odlišné, mají často rozdílné názory na různé věci a dění než my, respektovat je, umět komunikovat bez emocí a zdvořile nejen s přáteli a cizími lidmi, ale hlavně i s těmi nejbližšími. 10. Zachovávat si víru, víru v dobro, víru v lidi, v budoucnost světa, nikdy nepodléhat beznaději a depresím, každý problém, byť sebetěžší musíme za sebe stejně vyřešit my sami. Myslet na to, že se to stane jednou minulostí, prostě to zapadne. A na zlé věci z minulosti nevzpomínat. Jen na ty pěkné. Dívat se raději dopředu a to s úsměvem s vědomím, že všechno zvládneme, že nás nic nesmí srazit na kolena a pamatovat si, že stromy umírají nastojato, ani mi lidé se nesmíme hroutit pod tíhou jakýchkoli problémů a těžkostí. Žal, problémy, starosti… nás zahltí jen do té míry, do
9
v tomto ohledu štěstí. Roky předcházející pražskému jaru a následné invazi nabídla v několika letech velmi široký výhled do literatury, inspirujícího divadelnictví i názorové různosti, která se v tak uspořádané nabídce již nikdy neopakovala. V následujících letech ledacos zešedlo a odumřelo. Protože jsem však životní optimista, nebudu proklínat ani tento čas. Hluboká přátelství tohoto zúženého prostoru nahrazovala úbytek podnětů přicházejících zvenčí. Možná tato omezení v sobě nesla i klad osobního zrání. Konečně každý z nás musí hrát s kartami, které jsou rozdány, a záleží jen na nás, jak se k tomu vějíři v ruce postavíme. Vždyť i v této době jsem dělal poezii v podobě divadelní i pí-
Marie ZAJÍČKOVÁ Komunikační program na pc Komunikační program to je hezká věc, můžem spolu hovořiti, co jiného bych si přála, než Tě uslyšet. Nešlo to vůbec snadno, měla jsem s tím potíže, ještě že mám toho, kdo se prostě vyzná a kdo pomůže. Když zasvítí kvíteček, mám někoho na vlně, kliknu sem a ještě támhle a sluchátko uchopit, můžu hovořit. A najednou velké ticho nastalo, kde mám slova schovaná, nechtějí ven, co se stalo, no to tedy dopadá. Mikrofon na mě zírá a já zase na něho.
semné. Knihy Tichý svědek a Věci našeho života vyšly v letech 1981 a 88 a 27 čísel literárního samizdatu Sondy je uloženo v knihovně Libri prohibiti. Závěr století již snad netřeba popisovat. Změna pohledů, bourání a pokusy o stavění nového, vpád informačních technologií a změna životního stylu. Ve zpětném pohledu lze říci, že čas života je časem neustále nových začátků. Protože si myslím, že lidé by spolu měli hovořit, inspiruji vznik Východočeské pobočky Obce spisovatelů, festivalu Literární Vysočina i dalších drobnějších aktivit. Spolupracuji s Festivalem fantazie s internetovými stránkami Senio.cz, se stránkami Prácheňských rezonancí, Subjektivníkem a řadou československých literárních klubů. Současně vydávám sbírky Ztráta tíže, Cesta k šípku a sborník o festivalu. V roce 2007 by měla vyjít kniha Medaile za vytrvalost. Je to kniha stylizovaná do vyprávění psa, který nahlíží do života lidí. Je to kniha o mně i o vás. Pokud se její slova v informační a halasné smršti prokoušou až k vám, vězte, že každé to psí štěknutí v sobě nese nejniternější přání všeho, co zabydluje tuto zemi, co probouzí naději a nabízí pohlazení.
Velice mě totiž leká, že slyší mě půlka světa, a tak trémou mlčím dál, moje nervy potají, kbelík sobě hledají. Nakonec se odhodlám, holou větu vykoktám: “Lásko volám Tebe!“
KDYŽ S TEBOU HOVOŘÍM Petr MUSÍLEK Medailon / cesta časem Asi bude dobré, řeknu-li i pár slov o sobě. Vždyť čas, kterým procházíme, nám umožňuje nahlížet na život vždy z poněkud jiných míst a v jiné šíři. Mé dětství, to jsou poválečná léta, která jsem popsal v životopisné Knize dluhů, do které lze nahlédnout na stránkách www.senio.cz i na mých osobních stránkách, kde najdete i ukázky z dalších knih. Nejinspirativnějším obdobím je čas dospívání. Měl jsem
Legenda o člověku a psu Povídali jsme si o věcech, které nás obklopují, o světě, do kterého patří naše smečky,
10
o rozdílnosti lidských a psích snů. Teď bych vám ale chtěl převyprávět, /i když nevím, zda to není příliš opovážlivé/ legendu starou jako svět. Je to legenda o touze a o přátelství. Legenda o tom, proč vznikl člověk. x Trochu se usmívám. Vím, že i vy máte své legendy. Ta naše je ale starší a dovoluji si tvrdit, že jí věří každý z mých psích kamarádů. Vy věříte, že si člověk ochočil psa, protože potřeboval společníka při lovu nebo hlídače ve svém domě. To je ale veliký omyl. Všechno je právě naopak. První pes si člověka vyprosil. Tak, do slova a do písmene. x Bylo to dávno, velmi dávno. V tom nekonečně vzdáleném čase žil praotec všech psů Azor První. Běhal po divokých lukách a lesích a koupal se v horských bystřinách. Jeho čas neměl minulost ani budoucnost. Azor nemusel o nic bojovat, nikde nebyly žádné ploty, nikdo ještě nevynalezl slovo MUSÍŠ. V lidských představách se takovému uspořádání říká „RÁJ NA ZEMI“. Azor První se tedy toulal tímto rájem, a přestože mu zdánlivě nic nechybělo, byl den ode dne smutnější. Když potkal svého stvořitele, překvapeně zavrtěl ocáskem a rozběhl se mu vstříc. Pán Bůh ho pohladil, podrbal za ušima, a přestože byl vševědoucí, zeptal se: „Tak co, příteli? Na co myslíš?“ Bůh věděl, co Azora trápí, ale také věděl, že přání, pokud se má stát skutkem, musí být vysloveno. V tom okamžiku rozpoznal Azor tvar svých snů. Zadíval se žádostivě na Stvořitele a řekl:
K čemu je mi volnost, když ji nemám komu darovat?“ „Dobře, Azore, stvořím člověka. Budete ale muset odejít z ráje. Člověk bude mít svou hlavu a někdy bude i zlý.“ Než stačil Azor poděkovat, vzal Bůh hrstičku hlíny a vdechl jí život. Potom pes i jeho jediný pán opustili rajskou krajinu. x Tu legendu jsem slýchal vyprávět při úplňku a vůbec si nejsem jistý, zda je pravdivá. Přesto si říkám: Je svoboda a volnost skutečně tou nejvyšší hodnotou? Není nic většího a opravdovějšího? A jsou hranice, postavené láskou, skutečnými hranicemi? Nevím, jsem jenom obyčejný, starý pes a pro svého pána se dokáži vzdát nejen svobody, ale i života.
Když s tebou hovořím Když s tebou hovořím, připadám si jako herec, který si vybral jednoho diváka z publika, na kterého směřuje svou pozornost. V tomto dialogu není žádné upřednostnění. Divák či posluchač je vstupenkou k těm, kteří chtějí vnímat. Vždyť hovořit k masám bývá scestné. Jsme-li však zde Já a Ty, pokud naše souznění rezonuje, vzniká cosi kouzelného a podvědomě známého. Takto jsme komunikovali již v počátcích své existence. Jestliže na rozdíl od raného dětství ovládáme řeč, měla by být řeč naším průvodcem a tlumočníkem. Informační věk nás informacemi neobdarovává, ale zahlcuje. Mate naše smysly a usilovně se snaží nás přitáhnout na svoji stranu. Je lhostejné, jestli nám předkládá nabídku zdánlivě nezbytných věcí, nebo zdánlivě věrohodných soudů. Máme za sebou kus života a mnohokrát se nám potvrdilo, že neexistují neměnné návody na šťastný život, že všechny věci se rozpadají v čase, že žádná ideologie ani víra nejsou na věky věků.
„Milý Bože, svět, který jsi mi dal, je krásný, téměř dokonalý, ale přeci mi v něm něco chybí. Buď tak hodný a stvoř tvora, který by se ti podobal a stál po mém boku. Stvoř mi pána.“ „Jsi krásný, svobodný pes, Azore,“ řekl Bůh. „Jestli si to přeješ, stvořím ti pána. Věz ale, že se svým pánem přijdeš i o část svobody.“ „Bože, řekni, k čemu je mi svoboda, pokud ji nemohu někomu složit k nohám?
Z jedné své knihy veršů vyjímám kratičkou básničku s názvem: KOŘENY. Zní takto: Co může strom / než růst / kde kořeny má? / Co může květ / než k plodům dohořet? / I naši touhu / stejná spona spíná / I ona je ten strom / I ona je ten květ. A tak v duchu těchto několika veršů říkám: Chceme-li být sami sebou, zůstaňme sami sebou. Ne jako cosi nehybného, ale jako živý organismus, který prorůstá zemí a v každé fázi života plní své poslání.
11
Barevné letáky vám mohou tvrdit, že kdesi na opačné straně planety existují místa, která jsou rájem na zemi. Tato slova mohou znít sugestivně. Ve svém srdci však každý ví, že ráj i peklo sídlí přímo v nás. Nezávislé na dálkách, na skvělých předmětech, kterými se obklopíme, na iluzích, kterým uvěříme.
času nebo Univerzitách třetího věku a v rozhlase. Mám pocit, že můj seniorský život je snad opravdu nejkrásnějším a nejvíc tvůrčím obdobím mého života. V současnosti mi vyšly čtyři knížky z oblasti kreativity. Senioři, aktivita a kreativita
Jsem přesvědčen, že právě to, co je nám nejblíže, má pro život tu nejvyšší hodnotu. Važme si této blízkosti, i když nás občas zraňuje svou drsností. A pokud už spolu hovoříme, usilujme o to, aby naše slova neútočila, ale otvírala náruč, aby byla více než apelem, obyčejným a vstřícným pokusem o rozhovor. (25. 5. 07)
Rozhlasová akademie třetího věku se vysílá od 8.listopadu 1991 na stanici Český rozhlas 2 stanice Praha vždy v úterý od 21 hod. Téma Lidská tvořivost neboli kreativita běží již třináct let. V minulých letech nám časopis Senio.cz tiskl jak v digitální tak tištěné podobě texty. Letošní téma jsem nazvala „Jak si udržet duševní svěžest“.
SENIOŘI, AKTIVITA A KREATIVITA Prof. PhDr. Marie KÖNIGOVÁ, CSc. Medailon Moji rodiče Marie a Augustin Šulcovi patřili ke generaci zakládající skauting v Československu po roce 1918. Jejich sportovní a skautská výchova byla pro mne a moje dva bratry vkladem na celý život. Pomohlo nám to všem překonat zlá 50. léta dvacátého století. S odstupem od maturity a na doporučení z pracoviště jsem vystudovala matematickou statistiku a celý profesní život jsem se věnovala aplikaci matematických metod na zpracování jazyka a informací. V roce 1970 jsem obdržela cenu Jazykovědného kolegia Akademie věd za Pětijazyčný slovník termínů z matematické lingvistiky. Přestože jsem měla formální matematické vzdělání, které mě naučilo systémově myslet, směřovala jsem k využití těchto poznatků v kreativitě. V současné době se zabývám studiem kreativity jako produktu informačního fraktálu, tzn. informací obsahujících nekonečné množství kreativních obměn. Od roku 1977 působím na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK. Šest let jsem zastávala funkci proděkanky pro studijní záležitosti (1994–2000). Absolvovala jsem zahraniční stáže v Kanadě a Francii. V letním semestru 2006 jsem vypsala na FF UK výběrovou přednášku na téma: „Žena ve vysoké funkci“, které se setkalo s velkým zájmem studentek i studentů. V roce 1957 jsem se vdala. Mám tři děti (Petra 1958, Barboru 1959 a Janu 1963) Od roku 2003 jsem v důchodu, zůstávám externím spolupracovníkem ÚISK na FF UK a věnuji se převážně seniorské generaci na Univerzitách volného
Vyzývám zejména k pozitivnímu pohledu na svět a k aktivitě. Prof. Zahradník, bývalý předseda Akademie věd ČR, to formuloval lapidárně: „Neztrácet energii neustálým nadáváním“ Akronym ROSA hovoří o tom, co potřebuje senior: R …racionálně rozumět svému stárnutí O …očekávat každý den nějaký hezký zážitek S …sociální (společenské) kontakty, nezůstat v izolaci A …aktivitu všeho druhu, jak fyzickou, tak duševní. Vycházím z toho, že kreativita není jenom pro umělce, ale že existuje tzv. každodenní = spontánní kreativita.
12
Při mentálních rozcvičkách se často zabýváme výkladem zajímavých přísloví nebo citátů. Např.
Většina lidí žije svůj život ve třech etapách: 1. připravuje se na něj a na povolání, 2. stává se produktivní, reprodukční a pracovní silou, 3. odchází do důchodu a na odpočinek.
„Aby klíč nezamykal, ale odmykal.“ „Náš seniorský život je tím, co z něj udělají naše tvůrčí a originální myšlenky.“
Těch, pro které tohle neplatí, přibývá, ale je jich pořád málo.
Zamyslete se na tím i vy, milí čtenáři. Vždycky to byli a jsou takoví, kteří se vzdělávají celý život, tj. ve všech třech jeho etapách, kteří jsou ve všech třech etapách tvůrčí a pracují v takovém oboru, že i když začnou pobírat důchod, pokračují dál, neboť nejsou závislí na zázemí instituce či zaměstnavatele.
Kurzy kreativity nejsou sice formou kurzů na přežití, ale lze také podnikat např. kreativitu v terénu, dotekovou komunikaci, různé formy „sociálních her“ a tanců apod. Pozitivní pohled na svět a kreativní přístup k životu je neocenitelným lékařem srdce, duše a těla seniora. Léčí tím, že naplňuje náš život od rána do večera a nedává prostor černým myšlenkám, souvisejícím s ubýváním především fyzických sil člověka. Pozitivní přístup kouzelně vystihuje toto arabské přísloví: „Nenaříkejme na šípkovou růži, ale radujme se, že trnitý keř má růže.“
Ale jsou to dnes i ti, kteří jsou schopni reagovat na své vyřazení novou dopřednou aktivitou. Ať už sami nebo s něčí pomocí. U slov „s něčí pomocí“ se teď zastavím. Ta pomoc se může skládat z mnoha nabídek něčeho hotového – návodů, pomůcek a konkrétních podpor, ale také ze svobodného a nevyřazujícího prostředí.
Většina lidí je ochotna pro 10 % nedostatků přehlédnout 90 % přínosů čehokoli. Dívejme se proto s láskou na tento svět a lidi v něm. Svět je zrcadlo. To, co do něj vysíláme, nám vrací. Technickými možnostmi počítačů a internetu jsme okouzleni a rádi je využíváme, ale z hlediska mezilidských kontaktů stále platí: „Technika překoná jakoukoli vzdálenost, ale nevytvoří žádnou blízkost.“ (Něm. filozof Martin HEIDEGGER)
Mne zaujala snaha Dr. Lešikarové formovat takové prostředí, a proto spolupracuji se stránkami Senio.cz. Líbilo by se mi tam heslo „Senioři sobě“. A ještě lépe by se mi líbila modifikovaná věta: „Neptejte se, co pro vás mohou udělat jiní, ale ptejte se, co pro sebe můžete udělat vy sami.“ Řeknu něco o seniorech z mého okruhu – o těch, kterým jsem pomáhal odstraňovat překážky na cestě z ustrnutí: museli především překonat staré pojetí důchodcovství, vyčerpání z předchozí etapy života, či vyhoření z neplodného úsilí, pocit odstavení. Zároveň bylo nutné hledat nové aktivity – tedy – nebylo to nutné, ale bylo to možné. A v současné době je to čím dál možnější.
NEUSTRNULÍ SENIOŘI / nové vnímání, nová témata, nová vůle a nové vztahy
Ovšem, neuspěl jsem vždycky. Pokládal jsem jim také otázku: „Chápete člověka především jako pracovní sílu nebo jako jedinečnou bytost?“ Odpovědi byly trojí: 1. Jsme dál zapřaženi v rodině, 2. jsme dál zapřaženi v netvůrčím a otupujícím zaměstnání, 3. chceme se cítit jedinečnými.
Vladimír IRA Dámy a pánové, stárnu, ale nechci ustrnout. Nechci už jen klid, nechci ani jen vegetovat a nechci zbytek života jen protančit pohybem. Proto budu mluvit o ustrnulých a neustrnulých seniorech
Tu poslední odpověď, jestliže ji řekne senior, považuji za projev jeho nové vůle. Neustrnutí znamená vývoj a změnu i v oblasti vůle.
O seniorech proto, že rozdělování společnosti na věkové skupiny je u nás tradiční, a o ustrnutí proto, že senioři jsou k němu náchylnější, i když ustrnout mohou lidé daleko mladší.
Ten, koho v práci šikanovali či deptali, už nemusí pořád setrvávat v obranných reakcích, a jiný, koho
13
funkce a firemní tlaky nutily neustále agresivně útočit na vytčené cíle, může uvolnit své napětí a může se chovat vyváženě a svobodně.
Znám jednu takovou uličku. Po obou stranách jsou nové řadové domky široké jen 7 m. V přízemí každého je obývák, kuchyňka a koupelna a v podkroví pod padacími okny jsou ložnice. Kolmo k uličce stojí před každým domkem na vydlážděné ploše mezi zdí a chodníkem auťák a za každým domkem je úzká krátká zahrádka a na každé je v létě pergola a kruhový bazén. Skoro dvacet bazénů v jedné řadě. Obyvatelé se tam koupou, sekají miniaturní trávník a spí v paneláku naležato. Je to drahé ustrnutí nové úrovně.
Neustrnutí znamená taky neuzavírání se novým tématům, např.: • do té doby zanedbávaným zájmům, • dalším příbuzným oborům, • nově se rozvíjejícím oblastem informací, • schopnostem objeveným v sobě v průběhu středního věku.
Kdyby mě někdo upozornil na uličku řadových domků, ve kterých jsou malé ateliéry, studia, dílny, laboratoře a jiné podobné pracovny a komnaty neustrnulých, udělal by mi radost.
Neustrnutí umožňuje i nové vztahy k lidem, zvířatům, obklopujícímu prostředí i nové vnímání. Já pořád vnímám nové a nové věci, kterých jsem si dříve nevšimnul, vnímám nově hudební žánry, které jsem v mládí odsuzoval, a vnímám nově a jinak i starou a novou módu. Vnímám nově i přírodu.
Snad se někdy v budoucnu někteří naši senioři k takovému bydlení dostanou. Z toho, co jsem dosud řekl, je patrné, že vidím rozdíl mezi člověkem i seniorem pouze aktivním a člověkem i seniorem neustrnulým. Oba jsou v pohybu, ale ten první běhá z místa na místo nebo se pohybuje v kruhu, kdežto ten druhý postupuje dopředu a vstupuje na pro něj nová místa. První má radost z pohybu, kdežto druhý z vlastního pokroku.
Zkrátka, kdybych měl výtvarné, organizační, komunikační a jiné a jiné schopnosti a zkušenosti, neuložil bych je přece s odchodem do důchodu ve skříň!!! Dámy z klubu při Senio.cz, které se tu dnes prezentují, své schopnosti a hledačskou aktivitu do skříně neuložily – to můžete posoudit.
A i když je těch druhých menšina, je skvělé, že jsou.
Nedávno jsem zašel na schůzku spolužáků ze střední školy. V té škole mě fascinoval jeden z nich, který tehdy hrál karty, pil pivo a kouřil doutníky. Celý život pracoval v jedné továrně a teď je v důchodu. Na schůzce ho nezajímalo nic jiného, než hraní karet, pití piva a kouření doutníku. On ustrnul už v té škole! Tomu bychom v našem neustrnulém seniorském klubu nepomohli.
Bez nich by byli senioři pouhé obecenstvo, dělící se na část neaktivní – pasivní klienty – a na část aktivní – živé spotřebitele nabídek shora.
Neustrnout znamená rozvíjet se, dokud to jde. Rozvíjet své jedinečné lidské schopnosti – pokud jich jen alespoň trochu máme a vynikáme jimi v přírodě na planetě Zemi – dokud nás nezaskočí těžká nemoc a smrt!
Na závěr tedy přeji společenství českých seniorů, aby ani ono nezaostávalo za srovnatelnými společenstvími ve vyspělých zemí – ba naopak!!!
Společnosti s přebytkem obecenstva a nedostatkem tvůrců jsou vždycky pozadu. Platí to o oblasti vědy a techniky, hospodářství, umění a hlavně politiky a demokracie.
Senioři se už znají lépe než mládež. Mají víc podkladů k tomu, aby vyplnili dotazník o svých duševních vlastnostech.
SVĚTLA A STÍNY / Jeviště plné proměn a útěků Zdeňka VOBORSKÁ Kouzelná babička
Když mluvím o jejich nové vůli, vnímání, vztazích a tématech, nemyslím tím, aby se vrhali na něco, čeho nejsou schopni, ale aby každý rozvíjel to, na co má, ale k čemu se v předchozích etapách života z různých důvodů nedostal.
Otvírám tiše dveře a jdu po špičkách k její posteli. Lehce se dotýkám jejího ramene. Otevře oči a nechápavě na mě hledí… Snažím se vysvětlit, kdo jsem, a když pochopí, přitulí se, vdechuji vůni vlasů a kůže.
Nechtěl bych zahánět seniory do uliček jalové krásy a jalové aktivity.
14
Voní jako malé dítě a stejně jako ono se mne drží, jako by se bála, že jí nechám upadnout. Pomalu ji pokládám, hladím její ruku a čtu ve vráskách o čase, který minul. Minul? Tenkrát stála ve dveřích, když jsem šla po schodech dolů, co noha nohu mine, v očích slzy a zlost a zmatek v sobě. Hlavně zklamání. „Děvenko zlatá, copak se ti stalo?“ Stříbrné vlasy zářily kolem její hlavy a oči plné nebeské modře účastně hleděly na můj utrápený obličej. „Ach babičko, tolik jsem se těšila na ten byt a teď tohle! Vždyť to není byt, to je chlívek. A ještě si ho musím sama opravit. To nemůžu vzít.“ „Pojď,“ vzala mne za ruku a uvařila čaj. Ukázala, co všechno se dá z toho bytu udělat. Nevím, kde se berou pohádkové babičky. Moc mi to pomohlo a druhý den jsem se rozhodla, že si ten byt vezmu. Vždyť komu se poštěstí bydlet pod jednou střechou s pohádkovou babičkou. Nikdy jsem na to nezapomněla a teď tu stojím, zpívám si s ní Bábinčin maršovský valčík. Pořád je plná elánu a já věřím, že ještě dlouho bude. „Víš holčičko, kolik mi bude?“ ptá se. Počítám, že do stovky jí chybí dva roky. Přitulím se, vydechnu – babičko moje zlatá, zůstaň tu ještě dlouho. Chtěla bych zastavit čas. Od dveří zamávám, babičko, v pondělí přijdu zas.
(zánik života). Naše pozůstalé budou kondolující utěšovat: To nic, to je přece běh života. Všechny nás to čeká. Málokdy už uvažujeme, že jsme k tomuto cíli vlastně ani neběželi ze své vůle, ale spíše byli doslova hnáni, čili utíkali jsme před něčím až do toho stáří. Představuji si proto, že okolnosti života (a většinou jsou to stresové situace – nemoc, psychické konflikty, neregenerovaná námaha apod.) nás biologicky daným způsobem vždycky nějak honí, nutí ke spěchu a nakonec zaženou až do stáří, i když nechceme. Hned po porodu se malý nahý bezmocný človíček dostává do stresové situace, která ho – byl-li by opuštěn – ohrožuje na životě. Útěk – tedy opět běh, i když opačným směrem – od ní, ale i od všech pozdějších ostatních stresů (nemocí, konfliktů, značné námahy apod.) lze zobrazit jako antistresovou péči matky, rodiny, postupně i společnosti. Roli hraje i osobní přičinění každého z nás, např. účelnou životosprávou, preventivními postupy, léčbou apod. Soudím proto, že náš život je v podstatě způsob jistého běhu, tedy centrifugální či centripetální pohyb od něčeho či k něčemu. A to je záležitostí toho, jak komu a za jakých kosmogenetických okolností je dáno, kam může běžet či být hnán. Zásluha je teprve v tom, jak a zda si každý sám umí průběh života (útěk v mém podání) do stáří ovlivnit. Útěk do stáří můžeme chápat také jen jako neodmyslitelný časový rozměr, protože z hlediska milionů let trvajícího vývoje existence života a tedy i člověka moudrého na této zeměkouli je náš vlastní život vlastně jen pouhou několikerou supermiliontinovou episodou globálního života, tedy něčím skutečně velice rychlým, spěšným, ne-li překotným – ejhle tedy jakýmsi útěkem v tom smyslu, že náš osobní život je krátký. Vita brevis est – jak prý říkali již staří Římané, ale co ti všechno neříkali. Není divu, že tímto tempem a sub species této aeternitatis skončíme ve stáří a vlastně nic s tím nenaděláme. V těchto souvislostech si můžeme jedině položit otázku, co tu tak krátce vůbec děláme a třeba i proč jsme vlastně zestárli. Tento fakt můžeme také brát jako námět k filozofickým úvahám a náboženským představám. Rád se jim vyhnu a jen sdělím, že takto chápaná rychlost našeho života vyžaduje z hlediska onoho kosmického času asi především vděk za to, že můžeme vůbec být právě tou nepatrnou částkou kosmického času a prostoru, být mu tiše vděčni, že nás vybavil tím, čím jsme, a blahosklonně nás nechal bez povšimnutí i přes různé vylomeniny, které jsme vůči němu podnikali. Nic jiného ostatně asi nemůžeme, takže do stáří jsme zahnáni tak či onak, ať chceme či nechceme. Můžeme se jen ptát, zda jsme si sami ten útěk nezrychlili či nezpomalili.
ÚTĚK DO STÁŘÍ MUDr. Antonín MIKOLÁŠEK Až dodatečně jsem se chytil za hlavu, když jsem malou chvíli před tímto počinem sdělil pořadatelstvu tohoto setkání název mého vystoupení. Jaký útěk do údobí často plného změn zdravotního stavu, a ještě k tomu provázeného bolestí i utrpením, doby zjevné tělesné neschopnosti a úbytku duševních reakcí, tam přece nikdo nechce utíkat, ostatně už ani se nemůže vůbec rychleji pohybovat. O své existenci na zemi raději říkáme, že jde o BĚH života, soustředěný do jednotlivých věkových kategorií, dokonce z vlastní vůle realizovaný. V jednotlivých etapách našeho životního běhu se narodíme (start krosu životem), učíme se (hodnotíme výkon soupeře i své síly), pracujeme (vydáváme naplno energii, abychom se udrželi ve skupině) a nakonec se octneme v cílové rovince (tedy ve stáří). Na dosah ruky máme už jen cílovou pásku našeho běhu
15
To je tedy mé vysvětlení sloganu „ÚTĚK DO STÁŘÍ“.
JAROSLAV CHOBOT
Stáří nedefinuji, neboť většině z nás je jistě přinejmenším povědomé, o co jde. O stáří máme buď až příliš ideální představu, anebo až příliš chmurnou jistotu. Většina z nás se však do této životní etapy celkem hladce dostává a dostane, pokud ho ovšem v běhu etap mládí či produktivního věku nepostihne nějaká negativní „rychlostní prémie“ v podobě nemoci či neočekávaného zániku života vůbec.
To co se hromadí převrácenou masou nasycování v okamžikových průhledech pozbývá charakteru přilnavé sypkosti a vypíná se ve svých ozářených průbězích jako cirkulující dvojstíny nezničitelného strojopně na předstupni vymizení… Jako nadstavboví dvojníci jistého jedinečného otevírání únikových podstat přerůstajících v neužívaných objemech cokoliv co působí jako sklo nebo voda… (Báseň ze sbírky Měkkým strojům)
Budu se zabývat cílovou rovinkou našeho životního úprku. Do toho nezbytného protržení cílové pásky, kterou vidíme nedaleko před námi, se nám jaksi nechce. Proč také – život je krásný. Vymlouváme se v naději, že touto chválou života si polepšíme naši prognózu. Nepolepšíme a netrapme se tím, život bude krásný i bez nás. Někoho to deprimuje a snaží se obrátit a utíkat zpět do mládí. Ale proč být tak pošetilý? Když už tedy v tom stáří jsme, vezměme to jinak. • Třeba jako úlevné štěstí, že se už nemusíme zabývat starostmi a úděly, které nás potkávaly v mládí a profesní etapě života, a že náš útěk konečně skončí. • Třeba jako smíření s tím, že nemůžeme být tak výkonní jako dříve a nemusíme mít a dělat všechno. • Třeba jako využití časového prostoru, který můžeme ještě mít i v daném osobním stavu a zevní situaci a možná, že ani nejen pro sebe. Tím bych se ovšem dostal k anamnéze průběhu mého stáří a to je jiná kapitola.
TIRÁŽ
Internetový portál SENIO.CZ • Na internetu vychází týdně, v tištěné podobě dvakrát do roka (květen/ listopad), • Odpovědný redaktor Jana Lešikarová • Vydavatel: NADACE SENIO, Dlouhá 325, 390 01 Tábor • IČO 260092743; DIČ CZ260092743 • Evidenční číslo MK ČR E 16220 • ISSN elektronické 1213–8177 • ISSN tištěné 1801–4771 • Místo vydání Tábor • Telefon redakce +420 381 210 441, fax +420 381 210 440 • e-mail
[email protected] • © Senio.cz – NADACE SENIO.
16
