Semonický občasník Časopis Farního sboru Českobratrské církve evangelické
Třetí číslo - duben 1998 neprodejné
bu. Zvlášť tato nezvyklost vynikne ve srovnání s ostatními evangelisty. Matoušovo, Markovo, ale i Lukášovo vyprávění o Ježíši vykazuje tíživé až trudné rysy. Narození Spasitele je poznamenáno lidskou bídou, netečností i krutostí. Žádný ze tří vypravěčů nesmlčí ani nezjemní káravý tón Křtitele Jana, určený těm, kteří ke křtu přistupují s pohodlnou lehkovážností. A samotný počátek Ježíšovy činnosti je také shodně u všech tří zasazen do vyprahlé pustiny obývané temnými silami pokušení a svodů. Nijak veselé souvislosti tedy neprovázejí Ježíšův vstup na scénu lidské historie. Zcela jiné povahy je však čtvrté evangelium. Oslavný chvalozpěv již od začátku navodí atmosféru důstojnosti a velebnosti. Slavnostní ráz jen zvýrazní rozhodná samozřejmost, s níž se k Ježíšovi přidávají jeho noví učedníci. A pak se posluchači Janovým vyprávěním náhle ocitnou ve víru svatebního veselí. Aby se i v tak radostné chvíli prokázala Ježíšova sláva. Aby jeho světlo prozářilo nejen temné kouty lidské existence, ale aby prostoupilo i dny plné síly, jistoty, bezpečí a radosti. Takovým okamžikem (síly, jistoty, bezpečí i radosti) je přece takřka každá slavnost, a zvlášť ta svatební. Proto do jejích příprav lidé vkládají všechnu svoji sílu, všechen um, aby radost a spokojenost hostů i hostitelů byla úplná. Sebemenší drobnost nesmí být opome nuta, neboť slavnostní událost musí proběhnout bez jakýchkoli záchvěvů a komplikací. Když se totiž i jen nepatrně cosi zadrhne, vrhne to stín na celou událost. Každý, i jen drobný nezdar se stává vděčným tématem příštích dní a ještě po dlouhých letech účastníci víc než o radosti a veselí toho dne svým vnoučatům vypráví o trapasech a nedostatcích. Pro nedostatky a šrámy se často přehlédne a takřka zapomene i na to podstatné. Tak tomu bývá při hostinách, slavnostních ceremoniích, dokonce i při bohoslužbách. Dopité víno na svatební hostině však není žádný malý nedostatek. Aby se předešlo tak trapnému okamžiku, zpravidla se hostitel pojistí většími zásobami, i kdyby je měl týdny i měsíce sám dopíjet. Jinak tomu ale bylo v Káně Galilejské. Správce hostiny zjevně podcenil návštěvnost či žíznivost hostů a zakrátko nebylo ani kapky vína. Naléhavost situace ještě podtrhne žádost Marie. Vlastně to ani nebyla žádost. Přišla za Ježíšem a jen se zmínila: "Už nemají víno." I toto drobné upozornění však stačí, aby se Ježíš na svoji matku zhurta obořil: "Co ty a o mně, ženo!" Čili: "Co je ti do mně, ženo," přeložili bychom doslova. "Co na mně dorážíš, ještě nepřišla má hodina." Tedy hodina smrti a v Janově pochopení zároveň hodina Boží slávy. Na kříži, v průsečíku lidské bídy a svéhlavosti se má člověku ukázat Boží sláva. Tam, kde lidé truchlí, zoufají si, kde ztratili pevnou půdu pod nohama, tam má zazářit hřejivé světlo Boží lásky. A tato hodina ještě nenastala.
Tradice nebo zvyk? Když jsem přišel do semonického sboru, jedno mně bylo od samého počátku naprosto jasné - pro toto společenstvím je charakteristické těsné sepjetí s tradicí. A tak není ani divu, že se tento pojem z času na čas, v různých souvislostech stále znovu objevuje. Na posledním výročním sborovém shromáždění v souvislostí s otázkou, jak často vysluhovat Svatou večeři Páně. I přes tak časté odkazování k tradici však není tak jednoduché odpovědět na otázku: Co je to tradice? Kolem této otázky také krouží anketa, kterou jsme položili členům našeho sboru a jejíž shrnutí také najdete v tomto čísle.
Již ze samotného slova "tradice" bychom mohli vytušit, oč tu vlastně běží. Latinský kořen nám napovídá - tradovat znamená odevzdávat, předávat či doporučovat. To, co se předává z generace na generaci, co se v myslích a životech lidí po desetiletí i staletí uchovává, to může být tradice. Je ale součástí tradice také zvyk, tedy to, co děláme z pouhého návyku, co jsme bez velkého přemýšlení přejali od svých rodičů, učitelů či jiných autorit? Někdy možná ano. K podstatě tradice ale také patří, že si ji volím. Na základě "doporučení" zvážím, zda určité hodnoty nebo nějaký styl života stojí za to zachovat a zda tyto hodnoty nebo způsob žití přijmu za vlastní. Tradice tedy nemůže být normou sama o sobě. To, co má být jako tradice zachováno, musí být něčím poměřováno, tříděno a tříbeno. Doufám, že v našem sboru není při tomto tříbení rozhodující jen to, co je nám příjemné nebo nepříjemné, ale že tím určujícím je Kristus sám a naše svědectví o něm. Pak se tohoto procesu ptaní a hledání, co z toho minulého je nutné znovu oživit, co ponechat a co případně opustit, nemusíme nijak obávat. Jiří Weinfurter
Kázání Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: "Už nemají víno." Ježíš jí řekl: Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina." Matka řekla služebníkům: "Udělejte, cokoli vám nařídí." Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: "Naplňte ty nádoby vodu!"... Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno..., zavolal si ženicha a řekl mu: "Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty sji však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli. (J 2,1-10) Evangelium pro dny plné síly, jistoty, bezpečí a radosti. Již samotné uvedení Janova vyprávění o Božím slovu, které se stalo lidským tělem, má nezvyklou podo-1-
evangelík, podporuje východočeské evangelíky měrou vskutku hojnou. Například sousednímu sboru šonovskému věnoval nejen pozemek na stavbu chrámu, ale samotný chrám z velké části zaplatil. Proto není divu, že již v březnu 1869 jede duchovní správce našeho sboru Karel z Nagy do Náchoda a o něco později informuje staršovstvo, že jeho cesta byla úspěšná. O tom svědčí i účet za veškeré stavební dříví potřebné ke stavbě semonického chrámu, který přichází spolu s materiálem a zní zhruba na dva tisíce zlatých. Suma tehdy obrovská. Vždyť roční plat tehdejšího faráře byl 600 zlatých. Tento účet žil poté dlouho jakýmsi svým „vlastním životem“. Dávno bylo veškeré dříví vestavěno na místa, kam patřilo, ale knížecí kancelář za dodané dříví z knížecích lesních závodů v České Skalici , Trubějově a Rýzmburku u Ratibořic peníze stále nedostávala. Bylo to proto, že v červenci 1870 vyjednal Karel z Nagy s knížetem, aby s proplacením účtu posečkal. A kníže vyhověl. Dokonce vznikl jakýsi mírňoučký rozpis splácení. Tak mírný, že ještě v roce 1878 činil dluh sboru stále obrovskou sumu 1524 zlatých. Navíc v mezidobí – v roce 1873 – věnoval princ Vilém ze Schaumburg-Lippe dřevo na kazatelskou stolici do presbytáře semonického chrámu. Sbor tak řezbáři J. Lokvencovi v české Skalici zaplatil pouze 85 zlatých za práci, zatímco třeba kazatelna přišla na 600 zlatých. 13. srpna 1878 přichází „Velectěné duchovní správě reformované obce Semonic“ dopis z knížecí kanceláře. Z něho vyjímáme: „Jeho Jasnost princ Wilhelm ze Schaumburg-Lippe na prosbu pana pastora von Nagy, z pohnutek ušlechtilých ve prospěch reformované obce Semonice se milostivě uvolil z onoho od dřívějška až dosud byvšího dluhu… za stavební materiál, obnos 1000 zlatých, odpustit, o čemž Vás tímto vyrozumíváme.“ Proto také březnová schůze staršovstva v roce 1879 povstáním všech členů, jak bylo tehdy zvykem, vyslovuje dík za prominutí tak vysoké sumy.
Mohlo by se tedy zdát, že si Ježíš posléze přece jen uvědomí naléhavost okamžiku. Jakoby prudký výbuch hněvu po chvilce ztratí své opodstatnění a Ježíš se nakonec ustrne nad možnou bezradností hostitelů a rozpačitostí příchozích. Příkazem naplnit šest kamenných štoudví vodou však nezachraňuje jen důstojnost slavnostní chvíle. V této, jako i každé jiné slavnosti, je totiž možno zahlédnout počátek i konec všeho. Můžeme nás při ní prostoupit radostné očekávání nadcházející proměny života, ale také smutek nad nenávratným koncem jednoho dlouhého období lidské vzájemnosti. Každá slavnost, i ta svatební je koncentrátem počátků i konců, veselení i truchlení, smíchu i pláče. Sic tedy nenastala poslední hodina, vstoupí Ježíš do svatebního veselení jinak než jako pouhý host. Právě aby se zjevně ukázalo, že evangelium není jen pro zvláštní vypjaté chvíle, ale také pro dny plné síly, jistoty, bezpečí a radosti. Nejen když je hůř a ještě tíž, jako mohlo být Eliášovi a vdově v Sereptě Sidónské, ale také když je nám do zpěvu. Nejen, když jsme se svými možnostmi a silami u konce, ale také když se cítíme silní a bezpeční. Amen
Z historie sboru Ochotného dárce miluje Bůh Kdo z nás by neznal tato slova ? Kdo z nás by se je podle svých možností nesnažil naplňovat ? Janže ne každý má možnosti srovnatelné s jinými. A tak se dárcové odedávna od sebe až diametrálně liší. Proto se my v tomto čísle podívejme na ty, kteří si mohli dovolit stát se jakýmisi – dnešním termínem řečeno – sponzory semonického evangelického sboru. Nechceme tím vůbec podcenit ty další, drobně, víceméně bezejmenné přispěvatele, vždyť víme, že z kapek je řeka, z haléřů a korun pak tisíce, statisíce, ba i miliony. V tom může být každému z nás příkladem Jeronymova Jednota. Vrátíme-li se dnes o více než století nazpět, zjistíme, že největšími mecenáši našeho sboru byli nejprve Jeho Jasnost kníže Náchodský Vilém princ ze Schaumburg-Lippe. Po něm pak smiřický stavitelský mistr Josef Valášek, člen sboru již od dob, kdy ještě Semonice patřily k tak zvané „zálabské straně“ sboru černilovského. Postupně pak se stávají mecenáši i lidé pocházející z vísek patřících k nově vznikajícímu sboru. Jsou to většinou ti, kteří odcházejí do ciziny. Tam se z nich mnohdy velice rychle stávají vzhledem k jejich pracovitosti lidé s významným postavením, kteří však na sbor, z něhož vyšli, nezapomínají. K nim patří nejprve Johan (Jan) Sklenka z Windischgarstenu v Rakousích, původem z Rožnova, a o něco později bratři František a Václav Tomáškovi z Černožic. A tito bratři nezůstali sami. Našli se i později následovníci další. V dnešním čísle se věnujme jen prvnímu z nich. Ostatní si ponecháme na čísla následující. O náchodském knížeti bylo v evangelických kruzích šedesátých let minulého století známo, že, sám -2-
chodil navštěvovat, do míst, která spolu po dlouhá léta vlastnoručně udržovali. Jeho Jasnost princ Wilhelm ze Schaumburg-Lippe zemřel v ratibořickém zámku v časném ránu dne 4. Dubna 1906 na srdeční mrtvici. 9. dubna 1906 ho vedle jeho manželky na vojenském hřbitůvku pohřbívá jeho dlouholetý přítel, stařičký a nemocný semonický evangelický farář Karel z Nagy. Pohřbu na náchodském zámku se kromě jiných zúčastnil arcivévoda Bedřich v zastoupení císaře Františka Josefa I. Se svým pobočníkem hrabětem Saint Quentinem, Vilém král Virtemberský, princ Arnošt sasko-altenburský atd. Za českou šlechtu zde byli přítomni princové Ferdinand, Zdeněk a František Lobkovicové. Byl zde i místodržitel hrabě Coudenhove i členové vládnoucí větve Schaumburg-Lippe. Po evangelických bohoslužbách v zámku odvádí Karel z Nagy předlouhý „průvod zámeckou lipovou alejí Kateřiny Zaháňské na vojenský hřbitov, kde byla rakev uložena do hrobu. Ve smutečním průvodu, hned za pohřebním vozem, byl veden černě očabrakovaný jezdecký kůň princův, v jehož sedle jel rytíř v plné zbroji. Vojenský kondukt josefovské posádky představovaly tři prapory pěšáků, dvě škadrony jízdy a dvě baterie děl pod vedením zbrojmistra…“ Na přání syna Vilémova, Bedřicha (tomu patřil Náchod do r. 1945), nemohl dát Karel z Nagy znamení náchodskému katolickému knězi Fr.A. Peckovi, který se také chtěl rozloučit, jak napsal, „s mrtvolou našeho vznešeného podacího pána“. Syn Bedřich si to nepřál. A tak odešel jeden z velkých mecenášů našeho sboru. Dlužno však připomenout, že ještě v 90. Letech 20. Století dostává např. šonovský sbor prakticky každoročně 500 marek. Od koho ? Od vnuka Vilémova a syna Bedřichova – Leopolda ze Schaumburg-Lippe. Takže, pokud jsme si udělali jakýsi zobecněný negativní pohled na německou šlechtu, ať již vlivem kohokoli či čehokoli, je to jen a jen problém náš. Nikoho jiného. A pokračovat o mecenáších můžeme zase příště. Jiří Matějka
Stranou nezůstala ani manželka prince princezna Bathilda Amalgunde z Anhaltu-Dessavy. Semonickému sboru věnovala stříbrnou paténu na chléb při podávání Svaté Večeře Páně při své svatbě v Ratibořicích a dále pak pro nedělní shromáždění přikrývku na stůl Páně. Přikrývka byla z bílého kašmíru se stříbrnými portami a třepením. Povězme si závěrem tedy něco o této evangelické šlechtické rodině. Samozřejmě, že jen stručně. Náchodské panství zakoupil od Oktaviána Lippeho otec Vilémův Jiří Vilem ze Schaumburg-Lippe se svou manželkou Idou. Stalo se tak v roce 1840. Náš Vilém byl jejich druhorozeným synem. A protože malý německý státeček Schaumburg-Lippe byl pro dva syny malý, dostává Vilém Náchod jako državu pro sebe a své potomky. Vilém vystudoval práva na univerzitě v Bonnu. Poté však (ač němec) sloužil po celý život v rakouské armádě. Narodil se v roce 1834 (farář Karel z Nagy byl jen o dva roky mladší, i proto byli velcí přátelé). 30. Května 1862 se v osmadvaceti letech oženil. Vzal si o tři roky mladší princeznu Bathildu z Anhaltu-Dessavy, která se narodila v Dessau 20.12.1837, zemřela na náchodském zámku 10.2.1902. Vilém byl výborný hospodář, ve Chvalkovicích dal např. postavit textilku, pozvedl úroveň zemědělské výroby na panství, v Ratibořicích (jeho letní sídlo) nechal provést na tehdejší dobu vynikající meliorace. Roku 1866 se účastnil bitev v našem regionu ve funkci ordonačního důstojníka 3. Rakouského armádního sboru. Na zámku v Náchodě zřídil lazaret pro zraněné vojáky a poté i romantický hřbitov pro vojáky zemřelé v těchto bitvách. Hřbitůvek se nachází asi kilometr od náchodského zámku. V roce 1901 byl Vilém jmenován generálem jízdy, ale téhož roku odešel z armády na trvalou (jak se tehdy říkalo) dovolenou. O rok později vyprovodil svou manželku na vojenský hřbitůvek. Necelé čtyři roky ji sem
Anketa Jednou z pravidelných rubrik našeho časopisu byl rozhovor. Tentokrát jsme se rozhodli na místo interview dát prostor anketě.
Tentokrát na téma "tradice". A tuto anketu jsme předložili členům našeho sboru. Sice se k nám nedostali zpátky zdaleka všechny anketní lístky, přesto zde předkládáme k nahlédnutí jen výběr odpovědí. Doufáme, že se autoři nebudou na nás zlobit, když v tomto souhrnu nenaleznou některou ze svých formulací.
1. Co to je tradice? Souhrn jednání a zvyků společnosti i jedinců, jak se po delší nebo i kratší dobu v životě nashromáždí.// Zvyky, pořádky, obecně platná pravidla, to co k nám promlouvá z minulosti - sboru, kultury, města, státu atd.// Mohou být tradice užitečné i neužitečné, zapomenuté i živé.// Předávání duchovních hodnot z generace na ge-3-
čtyř církví, které měly svou samostatnou historii. Poznat tyto tradice a v dobrém na ně navazovat je z lidského hlediska takřka nesplnitelný úkol, ale měli bychom stále bojovat o jeho uskutečnění.// Občas ano, občas ne.// Někdy.// Respektuje ji. V jediném případě ji porušilo. Měli jsme krásnou obrazovou galerii našich farářů a zrušili jsme ji.// Mnohé se změnilo - složení sboru, přístupy, práce, způsoby zvěstování. Důležité však je, že duchovní základ zůstává stále stejný i snaha tvořit společenství skutečných bratří a sester. Ovšem to nezáleží jen na vedení sboru.// Odpovím otázkou. Kolik rodin v našem sboru je skutečně tradičních? Dvě, tři? Proto ani vedení sboru nemůže být vázáno tradicí, kterou buď nepřebíralo od nikoho, nebo nedokázalo předat ani v rodině.
neraci.// Slovo přejaté z latiny - spojení přítomnosti s minulostí.// Přijímání toho, co vytvořily předchozí generace a předávání generacím dalším.// Jsou tradice národní, církevní sborové.... mám svobodu si z tradice něco vybrat, držet a předat to dalším a jiné naopak zavrhnout jako špatnou a nepokračovat v ní.// 2. Tim 3,14-17.// Každá tradice by zřejmě měla vycházet z hlubokého přesvědčení, z hluboké víry, jinak se asi změní v pouhou pověru.
2. Jaký mohou mít tradice smysl v moderní společnosti? Souvisí to s poznáváním naší historie a zákonitostí, Můžeme se tak vyvarovat starých chyb a zároveň stavět na opravdových hodnotách. Hledání dobré tradice a její oživení nás může čas od času vytrhnout z kolotoče této uspěchané doby, přivést k zastavení a pročištění duší, rozumu, vzájemných vztahů i víry.// V životě jedinců i společnosti mohou hrát významnou roli, ale mohou mít i negativní vliv.// Naši předkové vykonali mnoho dobrého a my bychom to měli zachovat a ne odmítat.// Dobrá tradice chrání sbor před vznikáním chybných názorů.// Tradice je něco stabilizujícího v nestabilní moderní společnosti. Musíme mít ale také stále na paměti, aby se tradice nestala brzdou - každá doba potřebuje nové vyjádření, například naší víry. Držet se starého vyznání může být i v moderní době pomocí, ale nesmí být na překážku úsilí, abychom své vyznání vyjádřili nové s ohledem na dobu, v níž žijeme.// Udržuje vědomí souvislostí.// Dnešní společnost se snaží vracet k různým tradicím, zvyklostem, krajovým i obecným. Ale mám pocit, že se velmi mění v pověry a to někdy až nesmyslné. A církev? Toť otázka.
Co pro vás znamená půst? Dříve bylo téměř samozřejmé, že v době postní se nekonaly bujné společenské zábavy, odkládaly se i sňatky. To je však nyní téměř zapomenuté. Sice se ozývají zmínky o postu v rozhlase, televizi i novinách, ale jeho smysl se tím nevyjadřuje. Pro nás znamená dobu zamyšlení nad zvěstí, kterou čekáme o velikonocích.// Asi málo. Skutečně ho vědomě dodržuji jen na Velký pátek a o Štědrý den. Postní doba je pro mě obdobím, kdy se alespoň občas snažím soustředit smysly, aby byly připraveny přijmout velikonoční zvěst a radovat se s ním.// Určitou dobu nejíst. Za totality jsem to také zkusila, občas je to dost náročné.// Dobrá věc.// "Ne to co vchází v ústa poskvrňuje, ale což vychází z úst poskvrňuje člověka." Mt 15,11// Doslova ho neuznávám. Znemožňuje, aby člověk odpovědně dělal to, co dělat má zeslabuje. Půst jako životní způsob skromnosti, schopnosti si leccos odříci je pro mne nejen osobním vyznáním a postojem proti konzumní společnosti, ale též východisko pro naši církev, zemi, svět. Je to starý výraz pro program, který jako jediný má naději pro náš život to jest že život na této zemi se udrží.// Je pro mne vrcholným obdobím církevního roku, kdy se zamýšlím nad smyslem Kristovy oběti i nad svým životem.// Dobou skromnosti a odříkání - přípravou na událost velikonoc, doba díků za milost a lásku, která nám byla dána vykoupením, smrtí Božího Syna. Zpracoval Jiří Weinfurter
3. Myslíte si, že současné vedení sboru dostatečně tradici respektuje? Je možné na současném způsobu života sboru vidět, že některé tradiční zvyky pomalu zanikají. Není ale dobré být nad tím smutný. Je však třeba na podkladě starých přežitých tradic hledat a budovat tradice nové.// Naše církev se hlásí ke čtyřem vyznáním, tedy tradicím
Milíčův Dům Zkrácená verze výroční zprávy Střediska Diakonie ČCE MILÍČŮV DŮM v Jaroměři CÍLE A ZÁMĚRY, OBSAH ČINNOSTI Středisko i nadále pracuje jako zařízení komunitního typu se zaměřením na oblasti: sociální prevence, pastorační péče, sociálního poradenství, pro cílovou skupinu dětí a mládeže. V roce 1997 se završil proces přesunu sociální práce na ulici do prostor střediska. Jednotlivé aktivity se stabilizovaly a získaly (jako kluby) v rámci fungování celého zařízení svou vlastní tvář. Ke konci roku 1997 bylo v provozu: - 3 klubovny (klub Malého Bobše, klub SK8, víceúčelová klubovna) -4-
- 1 sklep (filmový a výtvarný klub), - sál (kontaktní klub pro mládež, Centrum alternativní kultury) - přístavba jako hudební zkušebna. - kancelář, sklad, sklep - kolárna. Hlavním cílem sociální práce byla stabilizace klubové a komunitní práce. Tento cíl se podařilo naplnit beze zbytku. Klubová práce je více orientována na volný čas podle principu "tady a teď", zatímco u komunitní práce zdůrazňujeme její procesuální charakter a přesah za rámec střediska - do jaroměřské komunity. Nabídky služeb se rozšířila o možnost individuální poradenské práce s klientem, o skupinové akce s prvkem zážitku (např.výtvarné dílny ve spojitosti s filmovým klubem), nebo skupinové aktivity zaměřené programově - např. "peer program" ( preventivní program pro vrstevnické aktivisty potenciálně zejm. drogově ohrožené mládeže - pozn. redakce ). Dále přibyla i možnost organizování kulturních a společenských akcí, jako jsou např. koncerty, vernisáže, prezentace vlastní umělecké tvorby, apod.. Kromě konkrétních aktivit z oblasti sociální práce se činnost střediska zaměřuje na spolupráci s ostatními institucemi pracujícími v oblasti sociálních služeb, v oblasti péče o děti a mládež. Snažíme se vybudovat síť spolupracujících institucí s cílem zlepšit možnosti komunikace s dospívající populací. Na lokální úrovni intenzivně spolupracujeme např. s kontaktním centrem pro problémové uživatele drog "Relax" v Hradci Králové, s kontaktním a krizovým cent-
rem "ARCHA" v Náchodě. Na republikové úrovni velmi dobře spolupracujeme se sdružením pro podporu komunitní práce v ČR "KOPRA", s profesní asociací pro sociální práci na ulici "street work" v ČR "ČAS". Pokračuje též spolupráce s MPSV ČR (odd. sociální prevence) na projektu "sociální asistent", včetně s jednotlivými sociálními asistenty sousedních okresů. Dále jsou to stále se zkvalitňující vztahy se sociálními úřady MěÚ v Jaroměři, OkÚ Náchod, školami v Jaroměři (ZŠ, Gymnázium, Obchodní akademie, Odborné učiliště s internátem). Nedaří se navázat a udržovat kontakty se zájmovými organizacemi v Jaroměři. PERSONÁLNÍ A ODBORNÉ ZAJIŠTĚNÍ Na formální rovině odborné kvalifikace byl přijat minimální standard samostatného pracovníka střediska Milíčův dům. 1. Ukončené studium VOŠ, VŠ Bc-stupně v oborech sociální práce, speciální pedagogika, sociální pedagogika, případně příbuzné obory. 2. Praktický výcvik (bez specifikace) v rozsahu minimálně 100 hodin. Tento standard splňují v současné době 2 pracovníci střediska. Důraz klademe i na průběžné vzdělávání. To má za cíl připravit jednotlivé pracovníky pro dílčí specializace (pastorační péče, poradenství, drogová problematika, sexuální osvěta, sociálně-právní poradenství, apod.). K dosažení těchto specializací absolvují určení pracovníci specializační kursy. KVALITA A ÚSPĚŠNOST ČINNOSTI Kvalitativním ukazatelem práce střediska by mohly být posudky nezávislých odborníků. V této souvislosti je možno uvést, že jsme v určitém smyslu modelovým pracovištěm, které je častým cílem zejména začínajících kolegů. Protože nejsou k dispozici standardy a kriteria hodnocení pro tento typ zařízení vypracovali jsme vlastní systém sledování naší práce, který průběžně zdokonalujeme. Statisticky sledujeme počet kontaktů s klienty. Z těchto dat je možno zjistit, že: Celkem bylo za rok 1997 zaznamenáno 5.429 kontaktů. první kontakt 80 klientů poměr ženy/muži (dívky/chlapci) 30% / 70% pravidelnost (kontaktů) 1krát týdně 65% vícekrát týdně 43% kontakty v prostorách střediska 74% "street work" ( práce "na ulici" ) 22% kontakty v rámci cílových skupin. 84% Zpracoval J. Staníček, ředitel střediska Výroční zpráva byla schválena na 18.schůzi představenstva střediska Diakonie ČCE Milíčův dům v Jaroměři dne 11.03.1998 Zkrátil a upravil pro Semonický občasník Petr Neumann, člen redakční Rady
Vzpomínka Ptá se dcera svojí matky: „Řekni mi, řekni, maminko, jak Pán Bůh drží na nebi sluníčko? Vždyť ruce nevidím!“ Potom se zamyslí, sama si odpoví: „To asi na holi.“ „Na holi?“ Maminka přemýšlí. „Poznáš to v životě, ty malá rozumo! Ruce vždy ucítíš, vidět je nemusíš!“ Matku již dávno kryje zem A dceři šedne vlas. Ptát se již nemusí, protože dobře ví, že vždycky v životě, když přišla chvíle zlá, ty ruce byly s ní, pevně ji držely. Na matku vzpomíná a jen se usmívá: „Dnes už vím, maminko, jak Pán Bůh drží sluníčko.“
Věra Andrejsová -5-
dinném kruhu), bratrem Jaroslavem Vojtěchem z Kuksu a sestrou Albínou Prokešovou. ... Stabilizovaný charakter až mírné oživení je patrné i u biblických hodin. Na odpoledních biblických jsme zjara uzavřeli téma církevního roku a na podzim jsme otevřeli nové - "Církev" - přemýšlíme nad tím, co by se možná mohlo někomu jevit jako samozřejmé, co je podstatou církve, kdy je ještě možné mluvit o církvi a kdy již ne. Jako již po několik let, tak i loni jsme v druhé části naslouchali poutavému vyprávění bratra Matějky o historii našeho sboru. O "večerních biblických" jsme dočetli Jakubovu epištolu a nyní se soustředíme na příběhy knihy Exodus. Zvlášť patrné je ono "vlnění" v práci s dětmi a mládeží. Minulý rok se již definitivně uzavřela jedna výrazná kapitola sdružení mládeže. Nesměle nové začátky mládeže navazují na konfirmaci a křty minulého roku. Byla ukončena dvouletá konfirmační příprava a při konfirmační slavnosti se ke křestnímu vyznání rodičů přiznali 3 konfirmandi pokřtěni byli 2 katechumeni. Tomu ještě předcházel jeden křest dospělého. Na podzim byl učiněn pokus otevřít nový konfirmační ročník. Snad nejvýraznější posun je možné pozorovat v práci s dětmi. Kvantitativní i kvalitativní. Biblické hodiny pro děti pokračují v dvou skupinách - mladší děti v Semonicích a starší v Jaroměři. Zvlášť v Semonicích výrazně stoupl počet dětí. To je pro sbor závažný signál i výzva... Pro hospodářské a stavební záležitosti staršovstvo ustavilo hospodářskou komisi. Z konkrétních činů nejen této komise pak mohu odkázat na přestavbu hospodářské budovy u školy, zateplení fary, stavební úpravy ve sklepě na faře a následnou instalaci nového kotle a "olejového hospodářství". Značná část prací se konala svépomocí - u školy pod vedením br. Boreckého a zde na faře pod vedením br. kurátora. Bez jejich značného úsilí i bez pomoci mnohých dalších bychom ani jednu akci sotva dokončili." Na závěr bych rád poděkoval všem, kteří společenství sboru nesou svojí modlitbou, účastí i finanční pomocí. Jiří Weinfurter
Ze života sboru Výroční sborové shromáždění Jako každý rok se v našem sboru konalo výroční sborové shromáždění. Letos to připadlo neděli na 15.3. Na tomto místě není možné v úplnosti poreferovat o životě sboru během minulého roku, ale snad alespoň částečně by k tomu mohl posloužit výtah z výroční zprávy. "V životě sboru minulého roku je jen velmi obtížné vysledovat nějaké výrazné a charakteristické posuny. Na první pohled by bylo možné mluvit o určité stagnaci, či dokonce uvadání. Při bližším ohledání se však ukazuje, že některé části sborového života sice zaznamenaly jistý pokles, na jiných místech je však možné pozorovat naopak známky nadějných pohybů. Tato charakteristika jakéhosi vlnění, sestupů a vzestupů je patrná hned na bohoslužbách. V Semonicích průměrná účast klesla, v Jaroměři však naopak trvá stálý vzestup .. Také je možné pozorovat stoupající nadprůměrnou návštěvnost bohoslužeb s vysluhováním Svaté večeře Páně... Za ustálený rys sborového života můžeme již považovat rodinné neděle, s kterými se ve sboru začalo přesně před deseti lety. Frekvence sice není již tak velká jako v počátcích, ale účast a zájem stále převyšují tehdejší začátky. Kromě jedné neděle, kterou vedl farář sboru, byli hosty těchto setkání manželé Bískovi, P. Moree z Nizozemí. K bohoslužebnému shromáždění jsme se také (6x) sešli při příležitosti posledního rozloučení se členy našeho sboru: se sestrami Jiřinou Lukáškovou, Marií Kozovou, Helenou Hrubou, bratrem Josefem Hamplem, sestrou Ruženou Voborníkovou (tiché rozloučení v ro-
Rodinné neděle Rodinné neděle patří dnes už téměř deset let k „tradicím“ semonického sboru. Do sborového života vstoupily před deseti lety, v době, kdy se ve sboru objevilo několik rodin s mladšími dětmi, které nebyly přímo do sborového života zapojeny. Věděli jsme o nich, ale zůstávaly stále na okraji sboru. Tehdy jsme s bratrem farářem Ryšavým, tehdejším administrátorem našeho sboru, přemýšleli jakým způsobem těmto rodinám sbor otevřít. Z našeho přemýšlení se zrodily tzv. rodinné neděle. Tato setkání doznala určitého vývoje až do dnešní podoby, kterou, jak se ukazuje, bude potřeba znovu promyslet. První setkávání nesla podobu odpoledních setkání, na která jsme pozvali všechny, o kterých jsme věděli. Ne všichni přišli, ale přesto se podařilo vytvořit spole-6-
děle zatím nevíme. Je možné že zůstane u stávajícího modelu, je možné, že se nám podaří vytvořit podoba zcela nová. Proto je vítána každá připomínka, třeba i kritika, ale především každý nový nápad. Jaroslav Andrejs ml.
čenství, které nám bylo blízké, kde jsme se cítili dobře. Programy jsme vytvářeli většinou vlastními silami, především tak, aby byl prostor pro společné rozhovory. Postupně se mnozí zapojili do běžného sborového života, takže se v Semonicích například mohla po letech opět vyučovat nedělní škola. Druhou stranou mince se ovšem postupně stávalo to, že o společná odpolední setkávání už nebyl takový zájem. Tehdy jsme opět začali přemýšlet, to už s bratrem farářem Weinfurterem. Výsledkem bylo, že jsme se rozhodli dát slovu „rodinné“ , v duchu evangelijní zvěsti, novou náplň. Všichni jsme děti jednoho Otce v nebesích, tedy rodinná neděle je záležitostí všech, kdo jsou ochotni přijmout pozvání, nejen úzkého kroužku několika rodin. K rodinnému společenství patří také společné stolování, takže jsme se rozhodli zvát přítomné i ke společným obědům. Rodinná neděle, v současné podobě, začíná bohoslužbami, které jsou zaměřeny především pro přítomné děti a pokračuje dalším společným programem po bohoslužbách. Na tyto neděle zveme nejrůznější hosty, takže celé společenství sboru je obohacováno besedami s těmito lidmi. Z těch posledních to byli např. manželé Bískovi, kteří strávili několik let ve Skotsku v emigraci, kde bratr Bísek konal své farářské poslání ve skotské církvi. Tím zatím posledním hostem byl bratr Petr Moree, který před několika lety přišel z Holandska a stal se členem naší církve. V současnosti působí na Evangelické teologické fakultě v Praze. Rodinná neděle pak oficálně končí společným obědem. Neoficiálně pak většinou pokračuje v rozhovorech až do pozdního odpoledne. Na té poslední jsme využili pěkného počasí a společně si s dětmi i s naším hostem zahráli fotbal. Slabinou tohoto modelu rodinné neděle je, že program probíhá jen s malou přestávkou mezi bohoslužbami a dalším programem, takže ne každý vydrží až do konce. Dosud se také nepodařilo, aby se rodinné neděle staly skutečně záležitostí všech, bez rozdílu věku, tedy vytvoření jediného (jedinečného) společenství dětí jednoho Otce. Jakou podobu budou mít příští rodinné ne-
Hudební tradice ČCE Jak jste už mohli několikrát zaslechnout, v našem sboru pracuje pěvecký sbor, tedy spíše kroužek. Společnému zpěvu se věnuje více než rok, a to už je jistě dostatečně dlouhá doba, abych mohla uveřejnit své dojmy a zkušenosti. Tak, začneme pěkně od začátku. První popud k vytvoření společenství, které by se setkávalo za účelem duchovního zpěvu, vzešel od pana faráře Jiřího Weinfurtera. Přiznám se, že jsem se k něčemu takovému nenechala dlouho pobízet. Už od školních let jsem byla členkou chrámového pěveckého sboru v Plzni v Korandově sboru, pod vedením Miloslava Esterleho. Několik let jsem jezdila i na "hudební běh" v evangelickém středisku v Chotěboři. Zde jsem měla možnost se seznámit s tím, co znamená "evangelický pěvecký sbor" a jaké písně či hudba může tvořit jeho repertoár. Především je pěvecký sbor společenstvím bratří a sester, kteří se chtějí scházet a svou víru vyjadřovat společně pomocí hudby a písněmi. Hudba je totiž, alespoň pro mne, veliký Boží dar, který dokáže říci nevyslovitelné, otevírat nejzažší šuplíčky našich duší, spojovat lidi, kteří si jinak nemají nebo neví co povědět. Něco podobného hledám a chtěla bych přinést i do našeho úzkého pěveckého kroužku. Samozřejmě to není pro mě jednoduché. Je velký rozdíl být členem a snažit se o vedení. Mé začátečnictví a hledačství, doufám, může dát odvahu stejně začínajícím zpěvákům, které bych chtěla tímto povzbudit, aby se nebáli mezi nás přijít. Na závěr bych se ráda pokusila za sebe a členy pěveckého kroužku nastínit, co bychom chtěli předávat vám všem. Předně si přejeme, abyste nebyli pouze našimi pasivními posluchači, ale chceme přispět do společného shromáždění. Chceme upozornit na pohled víry našich předků, autorů písní z našeho evangelického zpěvníku a v budoucnu také možná vyznání jiných autorů a skladatelů, která mohou obohatit jistě nás všechny. Marta Neumannová P.S. Na nejposlednější závěr mám pro vás anketní odpovědi na otázku: "Co pro mě znamená být členem pěveckého kroužku semonického sboru ČCE." 1) "Mám ráda zpěv. Vždy jsem moc ráda zpívala. Sborový zpěv je pro mě takové světélko všedních šedivých dní." 2) "Byl jsem do života obdarován mnohými dary a jeden z nich je i dar zpěvu. Ten jsem využíval již od dětství. A v době pozdější, když jsem dospíval, ale i v době dospělosti, jsem se snažil všude, kde jsem byl, dostat se mezi zpěváky. Začínal jsem v Semonicích v pěveckém kroužku, později na vojně v Liberci, po vojně v Třebechovicích. A potom i v Hořicích, kde jsem působil jak ve sborovém kroužku tak i v městském sboru Ratibor-7-
Vesna. Jsem velice vděčný Pánu Bohu, že ještě i nyní ve stáří mám možnost tuto svěřenou hřivnu využívat, a proto jsem se ochotně zapojil i do našeho malého pěveckého kroužku." 3) Pěvecký kroužek vedený sestrou Neumannovou pro mne neznamená jen spolek ( společenství ) sdružující se za účelem zdokonalení zpěvu, i když forma, s jakou ke zpívání přistupujeme, se mi líbí. Tato hodina, kterou spolu trávíme, je pro mne zvláště dobrou relaxací, protože zpívání předchází rozhýbání nejen hlasivek, ale i těla a dýchání. Atmosféra tohoto společenství dává zapomenout na běžné starosti a povznést se nad ně. Co se týče zpěvu, učíme se poslouchat a vnímat nejen sami sebe, ale hlavně celek. Ne vždycky je konečný výsledek takový, jaký by měl být a kolik mu bylo na přípravách věnováno. Doufejme, že se ještě nadále budeme zdokonalovat." 4) "Společné zpívání v pěveckém kroužku mně dává pocit dobré spolupráce v kolektivu lidí, kteří mají snahu spolu vytvářet něco pěkného. Každotýdenní setkávání mně je jakousi relaxací, odpočinkem, příjemným rozptýlením. Platí-li úsloví, že hudba povznáší, pak o společném zpěvu v našem kroužku to platí dvojnásob."
Jeronymova Jednota Staršovstvo děkuje všem sestrám a bratřím, kteří po léta přispívají na dílo Jeronymovy jednoty – účelovou sbírku na stavební akce po celé církvi. Letos proběhnou opět obě sbírky – při bohoslužbách o velikonoční neděli 12. dubna Hlavní dar lásky, a od velikonoc až do konce května listinná. Připomínáme je vaší pozornosti i přiloženým letákem. Zdeněk Borecký
Úvaha Tradice... aneb rozjímání s cigaretou Bylo jedno sobotní odpoledne a já dostal ve studijní pauze chuť na dobrý tabák. Proč ne. Vstal jsem od stolu plného občanským právem popsaných papírů, s dočasným odkrvením mozku dovrávoral ke krabičce s kuřáckým náčiním a vyndal nádobíčko. S obzvláštní až obřadní citlivostí jsem počal přebírat provoněné tabákové sypání a mezi prsty vyzkoušel jeho vlhkost. Bylo celkem akorát k tomu ho zabalit do jemného cigaretového papírku. Kdo nikdy nebalil, nezná rozdíl mezi "konzumní" cigaretou z krabičky a tou "mojí". Ale ta moje mi právě prošla v rukou, černohnědé lístečky jsou v ní rovnoměrně rozválené a opravdu svádí ke kuřbě. Všechny údy mého těla postrádaly od sezení za stolem trochu tepla, a tak jsem si za útočiště zvolil malou stoličku u kamen. Kachlová kamínka opravdu pěkně sálala. Šlo z nich velice příjemné teplo, takové hlazení po tváři, po celém obličeji. Skoro se zdálo, že to teplo začíná prostupovat skrz na skrz celým mým já. Moc pěkně jsem si lebedil. Se škrtnutím sirky, natažením voňavého aroma a fajnšmekrským poválením kouře po zadních partiích jazyka nastalo uvolňování a v hlavě začaly proudit různé představy, sny a myšlenky. Je to vlastně fajn. Stačí tak málo. Trochu tepla, voňavý tabák a hned je fajn. Proč chtít víc. Když jsem bydlel v paneláku, tak tam nic podobného nebylo možné. U plechového radiátoru by asi dřevěná stolička z domácí dílny prastrýčka vypadala dost surrealisticky. Asi jako kdyby kosmonaut ve skafandru poskakoval po rozkvetlé louce. "Ta technika a rozvoj nás jednou sežere,"říkám si. Nová dokonalejší auta, dokonalejší televize, sporáky, mikrovlnné trouby, papundeklové domy na klíč, dokonalejší barvy videí, ještě víc zdravější jogurty a super light mléko. A co takhle tradiční roubenou podkrkonošskou chaloupku právě s kachlovými kamny, nedělní pouť do kostela, evangelický sbor, žití s přírodou, kožená obuv, pardubický perník, stabilní vládu... Však to by mohlo být tradiční, nebo ne? Jak se mě dotýká tradice? Dokáže tradice ovlivňovat současnost i jinak, než jen prostřednictvím dojímavých reklam na zaručeně pravé a nejpravější z pravých střešních tašek, dokonalých a každý flek odstraňujících pracích prášků a čokolád tak plných až přeplných toho nejzdravějšího mléka mlék jediného z jedinečných, šamponů posilujících váš vlas z toho nejniternějšího nitra k super lesku a vitalitě? Doufám, že ano. Jde asi o to hledat tu skutečnou a pravou tradici. Haha, tu pravou z pravých...Tu, která dokáže
Marta Neumannová
Bratrský sbor v Holandsku V lednu tohoto roku obdržel náš evangelický sbor konkrétní nabídku spolupráce s holandským sborem v Hilversumu. Členy tohoto sboru jsme měli možnost přivítat v Semonicích a v Jaroměři u příležitosti otevření Milíčova domu 17.11.1996, s jehož rekonstrukcí nám holandský sbor vydatně pomohl. Spolupráce by se mohla rozvíjet na úrovni setkávání staršovstev, mládeže, jednotlivců a v rámci církevního roku bychom mohli být spojeni na dálku při společných liturgických prvcích v rámci bohoslužeb. Tato spolupráce je teprve na začátku, ale už se můžeme těšit, že se mezi námi brzy někdo z našeho partnerského sboru objeví. Jarmila Borecká
-8-
oslovovalo minulost, co zasahuje do nejpřítomnější přítomnosti a bez kteréhož nemůže existovat ani budoucnost. Stávajícnost této "věci" neovlivňuje jakoukoliv lidskou příslušnost či vyznání. Je nad vším a prostupuje denní i noční život, nás samé, naše přátelství. Je zdarma, z milosti, na dosah - jak kdo potřebuje. Každým dokáže náležitě zatřást a ukázat mu, že tu na světě není jen sám pro sebe. Ve stavu opojení této "věci" se i ten nejstarší stává dítětem a nejstabilnější z nás se pod náporem klátí ze strany na stranu a po okolí vytváří "nepochybný" dojem psychického onemocnění. Zároveň neznám větší zodpovědnosti a péče než být takto zasažen. Neznám lepší způsob než jakým se k zodpovědnosti a péči člověk učí. Všechny nadchne a všichni po ní touží. Hm, přesto někomu chybí... Pootevřená dvířka kamen spolkla poslední lok šedavostříbřitého dýmu a z obsahu čehosi mezi prsty bylo jasné, že i můj čas rozjímání vypršel. Přihodil jsem lopatku uhlí na červené žhavíky, zavřel kovový chřtán teplabudiče, zvedl se z vyřezávané stoličky, zavrávoral po náhlém odkrvení mozku, uklidil nádobíčko do dřevěné krabičky a s notnou nechutí usedl k hromadě papírů občanským právem popsaných... Petr Neumann
promlouvat ke všem bez výběru příslušnosti či vyznání, možná tiše řvát do té nejsoučasnostnější současnosti a se smělostí do budoucnější budoucnosti. Ale která to ta tradice je? No, ta kachlová kamna! Hm, jo..., tak ti nevím, hm...asi ne. Uhlí je dražší a dražší, stále hrozí uvalení ekologické daně, dražší je i svoz popela a co si budeme povídat, v současném životním stylu a pracovním vytížení jen málokdo má čas na udržování ohně. A chuť, aby nosil do pater plné uhláky a s pater plné popelníky. A pak, ty alergie. Je jich čím dál více. Kachlová kamínka si občas upšouknou trochu sirnatého dýmku a pro alergika to není to pravé pokouřeníčko. Dobře, tak roubenou podkrkonošskou chaloupku! Vždyť i ta nejmenší byla kdysi dost prostorná pro velmi chudou rodinku. Ale v dnešní době? Kdy jakýkoliv domeček sahá za finanční obzor leckterých z nás, natož roubený? A co třeba tradiční evangelický kostelíček? No, nevím. Vzhledem k naší snaze se dostat do Evropy, která, ač bohatá, má problémy udržovat tradiční kostelíčky. Kostely se už nenosí. Stavějí se multifunkční kulturně duchovní centra anebo se dokonce více církví shromažduje v jednom společném kostele. Evangelický sbor? Ač mě to mrzí, je nás v kostele spíš čím dál tím méně než více. A s novými lidmi přicházejí jiné nadhledy, jiné potřeby, takže i "tradiční" evangelický sbor vlastně přestává být tradiční. Tradiční pardubický perník je nahrazován cukrlátky "zvučných" jmen TWIX, SNICKERS, LION...Stabilní vláda? No comment... Kožená obuv? V době plastových náhražek...!? Už jsem skoro namísto labužnického vykuřování dostal třes do rukou a málem mě popadala hluboká beznaděj. Ale teplo z kamínek sálalo stále stejně, a tak dopřálo malému uklidnění. Veškeré "temné" šumy zmizely v jednom kratičkém momentu. Vzpomněl jsem si na něco, co překonává všechny nejtradičnější tradice, co
Z církve Protože mnozí z vás přispěli prostřednictvím našeho sboru a tedy církve na pomoc těm, kdo byli v minulém roce postiženi záplavami, přetiskujeme výtah ze zprávy o činnosti povodňové komise synodní rady Českobratrské církve evangelické (ČCE): „Ze sbírky, která se konala ve sborech ČCE, poskytla SR v době povodní dar 200.000,-Kč Nadaci Člověk v tísni. Na účet spravovaný komisí převedla SR do 4.prosince 1997 postupně částku 3.957.894,-Kč. Z darů věnovaných zahraničními dárci převedla k témuž dni 9.514.031,-Kč. Z darů získaných prostřednictvím Jeronymovy Jednoty částku 599.175,-Kč. Komise tedy disponovala částkou 14.071.100,-Kč. Prvořadým cílem práce komise byla pomoc jednotlivým lidem, kteří při povodních a následných sesuvech půdy utrpěli velké hmotné škody. Nezbytné údaje o těchto lidech si komise vyžádala od staršovstev sborů v postižených oblastech. Pomoc tedy směřovala k lidem, které staršovstva sborů ve svém okolí vyhledala a doporučila. Členství v církvi nebylo podmínkou pro získání pomoci. Tento postup si vyžádal přes dva měsíce času. Do začátku října doporučila staršovstva komisi přes 80 osob, které potřebují pomoc. Další ojedinělá doporučení přicházela později. Do 4. Prosince evidovala komise 96 poškozených rodinných domů a domácností. Všichni poškození dostali nejprve jednotnou humanitární pomoc v částce 20.000,-Kč. 96 rodinám tak bylo rozděleno 1.920.000,-Kč. Na základě šetření na místě rozdělila komise prostřednictvím sborů do konce listopadu 69 rodinám dalších 4.853.000,-Kč jako dodatkovou humanitární pomoc. -9-
V prosinci přidělila komise částku 1.750.000,-Kč obcím Mikulovice (okr. Jeseník) a Bochoř (okr. Přerov) (po 750.000,-) na výstavbu bytů pro občany, které povodně o bydlení připravily, a obci Růžďka (okr. Vsetín) 250.000,- na vybudování vodovodu. Poškozeným sborům v Bruntále, Krnově, Olomouci, Přerově a Uherském Hradišti bylo postupně rozděleno 1.100.000,-Kč jako zálohy na opravy. Zahraniční dary 1.853.459,-Kč poskytli dárci výslovně pro určité poškozené: 600.000,- Diakonii Travná a 191.585,- mateřské škole v Olomouci. 473.099,- rozděluje komise ve spolupráci se sociálními odbory OÚ rodinám s dětmi, které jsou odkázány na náhradní bydlení. Pro sbor v Přerově je určen dar 353.265,-, pro sbor v Olomouci 235.510,-. Komise rozhodla, že vytvoří rezervy 1.000.000,Kč na pomoc rodinám, jejichž případy nebyly dosud dořešeny a na další pomoc Diakonii. Ze svěřených prostředků komise dosud rozdělila 12.476.459,-Kč. Na povodňovém účtu jse ještě nerozdělená částka 1.594.641,-Kč. Dosavadní činnost komise si vyžádala náklady 24.222,-, tedy 0,19% z objemu rozdělované pomoci. Členové komise vykonávají veškerou práci zdarma. Předpokládáme, že komise ukončí svoji činnost do poloviny roku 1998.“ Všem, kteří jste touto cestou postiženým v nouzi pomohli, ještě jednou srdečně děkujeme.
Jiří Olexa Hana Vojtěchová Marta Netáhlíková Květa Beranová Zdenka Petišková Stanislav Kotland Jan Novotný Josef Bělina Ema Macháňová Miroslav Novotný Ludm. Konvalinková Věra Lukášková Jaroslav Vojtěch Anna Zahálková Jiří Jelínek Ludmila Jelínková Květoslava Štefanová Jitka Andrejsová Eva Olexová Božena Novotná Zdenka Novotná Ladislav Skalický Věra Andrejsová Libuše Olexová
Výročí a jubilea
10.4. v Semonicích v 17 hodin s vysluhováním svaté Večeře Páně - Velký Pátek 12.4. V Semonicích v 9 hodin s vysluhování svaté Večeře Páně - velikonoční neděle 13.4. V Semonicích v 9 hodin - velikonoční pondělí
Jiří Bartoš Božena Holenářová Ludvík Meixner Vlasta Nagyová Jana Polanská Zdena Válková Bohuslav Vojtěch Bohumil Netáhlík Emilie Hlavová Zdenka Novotná Daniela Dítětová Jaroslava Hrochová Jaroslav Bursa Zdeněk Šprdlík Jiřina Hrubá Libuše Sedláčková Miluše Jelínková Alena Špryňarová Marta Vágnerová Josef Novotný Julie Horáčková Miroslav Fris Václav Černý Josef Andrejs Růžena Radoňová Ladislav Škarytka Marie Vojtěchová Jan Žižka Jaroslav Gabriel Jaroslav Souček Josef Hrubý
Josefov Velichovky Josefov Josefov Josefov Hustířany Josefov Rasošky Holohlavy Semonice Černožice Habřina Jaroměř Rasošky Semonice Hustířany Jaroměř Holohlavy Jaroměř Rožnov Josefov Jaroměř Jaroměř Semonice Smiřice Jaroměř Jezbiny Rožnov Semonice Trotina Rožnov
1.1. 1.1. 1.1. 1.1. 1.1. 1.1. 1.1. 4.1. 5.1. 7.1. 15.1. 23.1. 24.1. 24.1. 11.2. 13.2. 21.2. 26.2. 4.3. 13.3. 15.3. 17.3. 18.3. 29.3. 30.3. 2.4. 2.4. 3.4. 9.4. 19.4. 20.4.
78 roků 65 roků 78 roků 78 roků 78 roků 65 roků 78 roků 82 roků 78 roků 70 roků 15 roků 65 roků 76 roků 60 roků 74 roků 87 roků 73 roků 85 roků 83 roků 76 roků 83 roků 75 roků 76 roků 70 roků 79 roků 65 roků 81 roků 79 roků 89 roků 50 roků 79 roků
Semonice Hradec Králové Rasošky Jaroměř Jezbiny Rasošky Semonice Velichovky Jaroměř Rožnov Jaroměř Jaroměř Jezbiny Smiřice Semonice Semonice Smiřice Semonice Semonice Rožnov Rožnov Černožice Rožnov Semonice
20.4. 21.4. 1.5. 3.5. 11.5. 15.5. 13.12. 16.5. 14.12. 19.5. 20.5. 24.5. 28.5. 30.5. 6.6. 10.6. 10.6. 17.6. 18.6. 20.6. 21.6. 25.6. 26.6. 27.6.
45 roků 71 roků 77roků 60 roků 45 roků 71 roků 75 roků 65 roků 96 roků 71 roků 78 roků 77 roků 75 roků 91 roků 40 roků 75 roků 74 roků 40 roků 20 roků 81 roků 72 roků 65 roků 71 roků 78 roků
Pravidelný tep života sboru Bohoslužebné shromáždění o velikonočních svátcích:
Z pravidelného sborového programu v týdnu: neděle : - bohoslužby v Semonicích v 9 hodin - každý týden - bohoslužby v Jaroměři v Milíčově domě v 10,30 hodin každou druhou a čtvrtou neděli v měsíci středa : - konfirmační příprava v Josefově v 15 hodin - biblická hodina pro dospělé na faře v Semonicích v 19,30 hodin čtvrtek : - zkouška sborového zpěvu v Milíčově domě v 19,30 hodin pátek : - vyučování dětí na faře v Semonicích v 13,15 h - vyučování dětí v Milíčově domě v 15 hodin - sdružení mládeže na faře v Semonicích v 18 hodin každý třetí týden v měsíci "rozšířená mládež" v 19,30 hodin - 10 -
