Staré urbáře vyprávějí eděli jsme u centrálního kříže na vratislavickém hřbitově, u nohou Ježíšových, mezi lipami. Tak tady končí již více jak sto let životy lidí z Vratislavic i širšího údolí Nisy. Sem – do luk a polí táhnoucích se k lesům Prosečského hřebene – si chodí popovídat a zavzpomínat jejich následovníci. Vratislavická zahrada mrtvých nese dodnes stopy zdejších prastarých rodů. A to navzdory dějinným zvratům po druhé světové válce či zlikvidovaným hrobům. Celé české pohraničí – a Vratislavice nevyjímaje – trpí onou částečnou ztrátou hřbitovní paměti způsobenou ztrátou péče o místa posledního odpočinku řady rodáků. Něco podobného by ve spořádaném klidu vesnických hřbitovů okolo Budějovic či Chrudimi považovali za hrůzu, na jakémkoliv romantickém krchově mezi moravskými vinicemi by to pak bylo učiněné inferno. Pár hrobů tu bylo zničeno hned po válce v návalu nenávisti vůči všemu německému, kdy i půlstoletí starý švabachem psaný nápis na hrobě lidem vadil, protože prostě připomínal děs skončivší války. Většina z rovů ale zanikla přirozenější cestou – v sídlech, kdy bylo časem třeba získat místo pro nové mrtvé, je buď zbořili a na jejich místo postavili náhrobky nové, nebo – a dodnes takové hroby mezi ostatními doslova křičí – otesali německá jména a na staré a mnohdy velice okázalé a drahé náhrobky vytesali jména česká. Pak přišli zloději kovů – sebrali bronzová písmena, mosazné lucerny… Na hřbitovech v sudetských vsích tak vznikly zvláštní konglomeráty zničených či ošumělých náhrobků původních obyvatel, o které se až na výjimky nikdo nestará a jaksi pomalu umírají, jakoby ti, kdo pod nimi leží, měli zemřít hnedle nadvakrát, a starých či nových náhrobků českých obyvatel. Vratislavice od války kypí prosperitou a ruchem, proto zde již dávno počty českých hrobů překonaly v počtech zanikající německou část hřbitova. Přesto však je většina hrobů a ozdobných hrobek bohatých vratislavických patricijů, kteří měli svá poslední místa odpočinku bytelně spojená se hřbitovní zdí, dodnes pietně zachována a některé z nich se dočkaly i obnovy a pravidelné údržby. Je to tak dobře, vratislavický hřbitov je dnes vlastně jedinou hmatatelnou památkou na řady generací původních německých rodů, které v obou částech dnešní obce tvořily život na jeho dobrých i špatných stránkách. Vedle svých nepokrevních předchůdců jiné řeči dnes uléhají i zástupci mladých českých rodů, kteří dnes ve Vratislavicích představují ono jedinečné a úžasné hemžení života. Vratislavický hřbitov, zahrada s krásnými kameny a lípami. Za dní věnovaná setkávání živých s mrtvými, v noci patřící jen těm druhým a jejich věčnému světlu. Hodně se změnilo za kamennou zdí na holém kopci nad Vratislavicemi, hodně se změnilo a mění i dole v údolí. Možná již třetí generace vratislavických
© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 09 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2009/09
S
65
Vratislavický hřbitov v lukách za starým parkem a panelovými domy na Zámeckém vrchu. Staré Vratislavice, s jejich bohatstvím ztvárněným i honosnými hrobkami zdejších patricijů, zde čím dál tím více v živé současností srůstají v pevný celek mnohdy vrtkavé věčnosti hřbitovní paměti.
66
rodáků tu nespatřila první světlo světa v postelích svých matek, v oněch opravdových rodných chaloupkách, ale ve sterilní čistotě liberecké či jablonecké porodnice. Kolik zástupců minimálně dvou generací za svůj rodný dům považuje byt v panelovém domě? Třeba na Zámeckém vrchu, kousek od šlechtického sídla textilních magnátů Ginzkeyů. Jakkoliv se tomu zdráháme uvěřit, je to tak. I v sídlištních činžácích se skleněnými výtahy, ocelovými balkóny a zdmi z betonu se rodí opravdové patriotské duše, které na Vratislavice nedají dopustit. Ale vše muselo mít svůj vývoj: dvacetiletí bujní osídlenci, kteří sem přišli z vnitrozemí budovat pohraničí a postavit se v cizích domech na vlastní nohy, se rychle zamilovali do údolí Nisy, Prosečského hřebene, holek z kobercárny, místních hospod a siluety zauhlovací věže na pozadí Ještědského hřebene. Generace jejich dětí – dnešních šedesátníků – považovala již tenhle kraj za svůj domov, koupala se v Pekle i na Tajchu a Prosečský hřeben a Císařský kámen (někteří mu neřekli jinak než po „echt česku“ Kajzrštajn) považovala za horizonty krajiny svého dětství, kdy za tenkou hranicí špiček smrků na obzoru začínají jiné, neznámé světy. A jejich děti se již staly neúprosnými patrioty, jako by tu žily odjakživa, jako by byla jejich příjmení zapsaná v nejstarším soupisu vratislavických obyvatel, který se nám dochoval z roku 1547. Právě ony, dnes poněkud zestárlé, vysedávají se svými malými potomky v úžasně opraveném lesoparku okolo ginzkeyovského zámečku a ukazují jim obzory, které tvoří hranice vratislavského domova. Za jejich zády vede mladá alej do luk ke hřbitovu. Lemuje cestu pojící zašlou minulost s živou přítomností a přítomnost s neúprosnou budoucností. íky pečlivé a titěrné práci dávných badatelů českých i německých jmen se podařilo na počátku 20. století doslova vyslídit řadu cenných dokumentů, které dokládají nejstarší obyvatele všech tří obcí, které tvoří dnešní Vratislavice – tedy dávných vsí Nysa a Vratislavice na levém břehu řeky Nisy i vsi Maffersdorfu, nacházející se na břehu protějším. Roztodivné materiály rozeseté v mnoha archivech byly zveřejněny většinou v dobách 1. republiky – staré urbáře, zápisy v zemských deskách, soupisy poddaných i kupní smlouvy a údaje o dědictví. To vše badatelé prošli, pečlivě popsali a analyzovali. Téměř půl tisíciletí zpátky díky nim dnes dokážeme hledět zpátky, doslova nakouknout do chaloupek tehdejších Vratislavických, spočítat jejich děti, manželky, ale mnohdy i dluhy a povinné platy a daně. Pečlivá úplnost starých zápisů se ale střídá s léty a desetiletími úplně bílých míst, kdy nejsme schopni přesně říci, jak asi skladba vratislavických obyvatel vypadala a jaký byl jejich počet. Přesnost a kontinuitu údajů zde přirozeně komplikuje ona několikasetletá existence tří, později již jen dvou, vesnic, které patřily ke dvěma panstvím –
D
67
libereckému a českodubskému, vlastněných navíc odlišnou šlechtou, ještě k tomu často hlásící se k jinému národu a jazyku. Přesto však můžeme jako první otevřít onen nejstarší dokument o lidech z Vratislavic – Správní registr frýdštejnského panství z roku 1457, který si nechal k sobotě Boží moudrosti – podle badatelů údajně k 17. prosinci – pro účely poplatků a daní vyhotovit pán Jan z Vartenberka. V registru je popsáno obyvatelstvo městečka Hodkovic, stejně jako vsí Doubí, Vesec, Vratislavice, Nysa, Jeřmanice, Javorník, Záskalí, Dlouhý Most a dále pak vesnic v jižní části panství – tehdy výhradně českých sídel nacházejících se okolo hradu Frýdštejna u dnešní Malé Skály. Obyvatelé v těch dobách pánovi odváděli platby a naturální odvody podle bohatství vsi a v předem stanovených dnech – v těch největších sídlech to bylo na sv. Jiří, sv. Havla, sv. Jana a na Vánoce. Vratislavičtí, lidé žijící na samé hranici s německým panstvím Liberec v tehdejších vsích Vratislavice a Nysa na levém břehu řeky, nepatřili asi k úplně nejbohatším, protože platili daně pouze na svatého Jiří a sv. Havla a nejvyšší odvod k jednomu datu byl v obou vsích 9 českých grošů, které platila mlynářka Kateřina z Nysy a dalších celkem pět sedláků z obou vesnic. Přitom v Hodkovicích nebyly ke stejnému datu výjimečné odvody ve výši patnáct až třicet grošů. Ve Voděradech a Radimovicích na jihu panství platívali největší sedláci dokonce i celých 40 grošů v jednom výběrčím termínu. Vratislavičtí platili šlechtě i za užívání vody a část svých dávek odváděli také formou naturálií – dodávali slepice, ulovené zpěvné ptactvo a vajíčka. V levobřežních Vratislavicích žilo podle tohoto registru v roce 1547 dvanáct platících obyvatel, jejichž jména dodnes známe. První byl Johann Jenitschsky (z tohoto jména se patrně později mohlo vyvinout slavné vratislavické jméno Ginzkey), další Kristof Berger, kterého následoval Brosch Kilichmon (zde jde patrně o zástupce jednoho z rodů nesoucích později jméno Illichman). Čtvrtým byl Gregor Welda, pátým pak Wenzel Schkolda. Jeho poněkud exotické rodinné jméno se později vyvíjelo přes Sskollaür a Sskalaüde až do podoby Skolaude, dochované u jednotlivých nositelů až do roku 1945. Dodnes je užíváno i v počeštělé formě Škaloud, Škalda či Školaudy a není zcela jasné, jaký má přesně původ, dokonce se spekuluje, že jde o jméno ve středověku přinesené až ze západu Evropy. Soudě však podle původní podoby, která se nám z poloviny 16. století dochovala – tedy čteno Školda, by se mohlo jednat i o zkomolené jméno slovanské, přesněji české – srovnání máme například v hojném podještědském jméně Škoda, které se ovšem paradoxně u poddaných na frýdštejnském panství nevyskytovalo.
68
Dalšími obyvateli vesnice na levém břehu Nisy byli Georg Czygar, Johann a Georg Wondrakovi. Poslední dva nesli tradiční české jméno Vondrák, z něhož se ve Vratislavicích později vyvinulo poněmčené Wondrak, Wundrak či Wündrak. Soupis osob uvádí i jméno Wenzel čili Václav, který byl panským hajným. Dnes těžko usoudíme, zdali se v tomto případě jednalo o jméno, či příjmení. Fakt, že ve stejné době se o lesy mezi Vratislavicemi a Jeřmanicemi staral ještě jeřmanický hajný Hawel čili Havel, nám v tomto jasno příliš nedělá, protože i toto jméno se v této době užívalo jako příjmení i jméno křestní. Tomu, že by se mohlo jednat spíše o příjmení, svědčí ovšem další zápis, který uvádí, že jakýsi Haltmann musel odvádět dvakrát ročně 2 a půl groše, půl groše vodní daně, jednu slepici, jednoho ptáčka a tři vajíčka. U jeho příjmení ale také chybí křestní jméno. Posledními dvěma obyvateli vsi Vratislavice byli Hans Schnobl a Johann Parzitsch (snad Pařič). Další poddaní frýdštejnského pána žili ale ještě ve vedlejší vesnici Nyse – šlo o 8 platících obyvatel, které – podle jmen soudě – musely spojovat příbuzenské vazby s lidmi ze sousedních Vratislavic. I zde se totiž vyskytoval Paul Schkolda či Hans Haltman. Dále zde byl také Melichar – držitel pustého statku po jakýchsi neznámých Kyrakowských, Wondrzej (Vondřej či Ondřej) bez rozlišení jména a příjmení, Simon a Georg Masarzovi (Masařovi). Druhého z nich uvádí soupis ovšem také jako Jíru Masaře, který držel pustý statek po sedláku jménem Niemetschkowsky (asi Němečkovský). Dalšími obyvateli Nysy byli ještě mlynářka Kateřina a Andreas Sudrak. Je zajímavé si uvědomit, že z dvaceti v seznamu zanesených obyvatel dvou vsí na levém břehu Nisy vyloženě německá jména nese jen pět lidí, naproti tomu devět sedláků mělo jména ryze česká. Původ zbylých je dnes těžké určit. To je jasným důkazem o tom, že dnešní Vratislavice jsou svým původem čistě česko-německou vesnicí. Nejstarší seznam je poučné srovnat se Soupisem obyvatel statku Vesec z roku 1651, který byl sepsán zejména pro účely evidence náboženského vyznání v časech rekatolizace a týkal se vsí Vesec, Vratislavice – levobřežní část, Jeřmanice, Javorník, Dlouhý Most, Záskalí a Šimonovice. Pohnutá léta třicetileté války sice se složením původních obyvatel části Vratislavic pěkně zamíchala, ale stopy starých rodů lze v tomto soupisu stále, se znatelnou námahou ovšem, dohledat. Silné poněmčení obyvatel je však patrné hned na první pohled – český původ je možné vystopovat již jen u jmen Jentzkey a Wündrak. Lze ovšem předpokládat, že jejich nositelé se ve své době již považovali za Němce.
69
Celkem v té době žilo na levém břehu Nisy 197 obyvatel. Nejmladší byla tři čtvrtě roku stará Salomeina, dcera Georga Wündraka a jeho ženy Barbary, nejstarším z nich byl naopak sedlák Simon Richter, kterému bylo 64 let. Věk většiny vratislavických obyvatel byl mezi dvaceti a třiceti léty, jen třináct jich bylo starých 50 let či starších. Vedle vdov a děveček všichni obyvatelé žili v manželství, mít čtyři a více dětí v jedné rodině nebylo žádnou výjimkou. Dětská jména byla uváděná jako německá, vesměs inspirovaná jmény biblických postav – Anna, Christoff, Sarra, Georg, Maria, Justina, Salomena, Dauidt (David), Adam, Simon, Matthess (Matouš), Zuozanna, Caspar, Michaell, Daniell či Sibilla. Věkové rozdíly mezi manželi nebyly na svoji dobu nijak dramatické, výjimečný rekord držel šedesátiletý Michael Thytzmann, který měl šestatřicetiletou ženu Sáru. Soupis postupně zaznamenává všechny sedláky, domkáře i pomocníky v hospodářství. Jako první uvádí vždy hlavu rodiny, pak jeho ženu, děti a nakonec děvečky. Nejčastější mužské jméno v té době bývalo Kryštof, uváděné v podobě Christoff. Nacházíme zde tak rodiny Christoffa Illichmana, Christoffa Mayera, Melchora Illichmanna, Christoffa Richtera, Christoffa Sskoulaüra, Michaela Richtera, Simona Richtera, Michaella Illichmana, Chrostiffa Haushera, Michaella Stantzela, Adama Ellichmana, Jeremiase Jentzkeye (Ginzkeye), Michaela Thytzmana, Mathese Alligera, Mattheße Neymana, Hannße Jüngera, Christoffa Strackeho, Wentzella Schüdrackha, Caspara Wüldenera, Christoffa Langka, Hannße Oppitze, Georga Simona, Hannße Aügüstina, Bartholomeuse Ellichmana, Wentzella Thieschera, Jakoba Sskalaüde, Hannße Sskalaüde, Wentzela Jägera, Melchora Haüßlera, Georga Feibigera, Georga Lincke, Hannße Jägera, Hannße Schüdracka, dalšího Christoffa Strackeho, Nickella Linckena, Chrostiffa Engelta a Michaela Ellichmanna. Na opačné straně Nisy, tj. v původním německém Maffersdorfu, bylo ve stejném roce 1651 podle Soupisu obyvatel panství Liberec podstatně více obyvatel než ve vesnici na opačné straně řeky. Žilo zde 311 lidí, kteří bydleli celkem v 50 domech. Soupis uvádí také jejich sociální strukturu – ve vsi bylo tehdy 25 sedláků, 24 domkářů, kteří tehdy bývali označování jako zahradníci, to proto, že neměli jiné pole než to, které přináleželo bezprostředně k jejich domu, tj. jakousi zahradu. Dále zde bylo 21 nájemců domů a zbytek obyvatel tvořili rodinní příslušníci a pomocníci na statcích. V liberecké části dnešních Vratislavic byl věk obyvatel poněkud vyšší než na protějším břehu. Nejstaršímu člověku tu bylo 82 let a celých
70
Zvláštní jméno Skolaude se objevuje mezi vratislavickými obyvateli již od úsvitu zdejších psaných dějin. V roce 1934 předváděli progresivní sedláci Skolaudeovi na svém statku č. p. 500 studentům liberecké zemědělské školy techniku sečení luk.
dvacet osob bylo starších 50 let. Překvapivé je, že ve vsi žilo 138 dětí mladších 14 let. To byla téměř polovina celé zdejší populace! Liberecké Vratislavice tehdy byly vůbec nejlidnatější obcí celého libereckého panství (vyjma města Liberec), následoval je Harcov s 300 obyvateli a Proseč, která k dominiu také tehdy patřila, měla 254 obyvatel. Ve srovnání s nimi měly dnešní obrovské Rochlice jen 193 lidí ve 32 domech a samotné město Liberec čítalo 1 781 obyvatel žijících ve 261 domech. V pravobřežních Vratislavicích se také z poloviny 16. století dochovala jména nejstarších sedláků. Šlo o šolce Fabiana Krause, a dále pak hlavy rodů uváděných – jak bývalo tehdy zvykem – často v různě zkomolené podobě: Bartela Jakobetze, Jacoba Aumana, Andrje Hausera, Hanse Pitsche, Matze Fritsche, Valtena Nichta, Kretzella Lohrle, Gregera Luxe, Jerge Pfolla, Martina Hausmana, Habella Jacobetze, Martina Dittricha, Petera Kerbitze, Benese Schwartzbacha, Hanse Jusse, Matze Tischera, Andrje Rudloffa, Hanse Schlunu, Hanse Naumana, Jörga Linise a Jacoba
71
Elstnera. Ukazuje se, že navzdory většině ryze německých jmen měla některá jména přeci jen možná určité vazby ke starým slovanským obyvatelům, rozhodně však ne tak silné, jako tomu bylo ve stejném období na druhém břehu Nisy na frýdštejnském panství. Staré soupisy obyvatel ukazují, k jak značnému pohybu obyvatel v obou částech Vratislavic na přelomu 16. a 17. století docházelo, nepochybně v souvislosti s tragickými válečnými událostmi na počátku 17. století a masivním exilem protestantů do sousedního Saska. Některá jména, která se objevují v polovině 16. století na vratislavických statcích, odsud v průběhu jednoho staletí úplně mizí, naproti tomu se objevují nečekaně a hojně jména úplně nová. Tak kupříkladu na liberecké straně je v roce 1651 celkem 19 nositelů snad úplně nejčastějšího vratislavického příjmení Appelt, dále pak čtrnáct Hoffmannů a stejný počet Riegerů. Přitom ještě před sto lety se zde tato jména vůbec nevyskytovala. Z toho lze usoudit, že třicetiletá válka představovala v životě obou vsí zásadní přelom. Ne nepodobný totální změně skladby obyvatelstva po druhé světové válce. Ale o tom až příště.
Domek rodiny Brosche stával na levém břehu Nisy na úpatí Tyršova vrchu. Někdy v dobách 1. světové války do něj udeřil blesk a následný požár stavbu úplně zničil. Na obrázku stojí stará paní Broscheová s manželi Hüttmannovými. Ze starých záznamů je patrné, že v podobných chaloupkách často žilo několik rodin, přičemž každé musela stačit jedna místnost.
72
