Sedimenty terciéru a kvartéru a geomorfologický vývoj na Křivoklátsku

Bohemia centralis, Praha, 31: 49–94, 2011

Sedimenty terciéru a kvartéru a geomorfologický vývoj na Křivoklátsku Tertiary and Quaternary sediments and geomorphological evolution of the Křivoklát area Vojen Ložek a Karel Žák1 Geologický ústav AV ČR, v. v. i., Rozvojová 269, 165 00 Praha 6; 1 e-mail: [email protected]

▒ Abstract. Geomorphological evolution of the present-day Křivoklát area landscape started on a peneplain formed during the Cretaceous and Paleogene planation. The surface was first dissected by 60 to 80 m deep valleys during the Tertiary, probably close to the Paleogene/Neogene boundary. These periods were associated with intensive tectonic activity, and the area was transected by several rivers. The modern valley network started to be formed during the Pliocene, when some sections of the older valleys became abandoned, and others were stripped off their older sedimentary fills due to erosion. The system of Quaternary river terraces of the main Berounka River has been well characterized. A transition from wide, shallow valleys into narrow, deep incised canyons occurred at around the Early/Mid Pleistocene boundary. Locally abundant loess blankets date mostly to the coldest and driest period of the last Glacial. Holocene ecological evolution of the area is well recorded in pollen spectra preserved in several peat bogs located in the northern part of the area, and in calcareous tufa deposits reflecting the evolution of forest malacofauna. The present-day floodplain of the Berounka River is covered by a 1 to 3 m thick layer of overbank fines, deposited as a result of climatic change and of the land-use changes since the Middle Ages. ▒ Key words: Křivoklát area, geomorphology, Tertiary fluvial sediments, Quaternary river terraces, loess, slope sediments, Holocene calcareous tufa K článku patří obrázky č. 18–20 zařazené v barevné příloze na str. 569–570. 49

BOHEMIA CENTRALIS 31

Úvod Geomorfologický vývoj území CHKO Křivoklátsko v terciéru*) a kvartéru, přehled rozšíření jednotlivých typů sedimentů z těchto období a jejich interpretace nebyly dosud nikdy souborně zpracovány. Dostupné informace jsou roztříštěny v řadě drobnějších příspěvků mnoha autorů, v publikovaných i nepublikovaných geologických mapách a ve vysvětlivkách k nim. První práce o sedimentech terciéru a kvartéru na Křivoklátsku byly zveřejněny již v druhé polovině 19. století. Na Křivoklátsku v posledních letech probíhá nové geologické mapování České geologické služby v měřítku 1:25 000. V jeho rámci byly revidovány a nově zakresleny terciér i kvartér a poznatky byly shrnuty v připravovaných vysvětlivkách k mapám. Do doby předložení konečné verze tohoto příspěvku bohužel dosud nebyly výstupy těchto rozsáhlých nových prací publikovány. V archivu České geologické služby nám ale byly dostupné nepublikované autorské originály tří mapových listů tohoto mapování (12-143 Rakovník, redaktor M. Stárková, 2004; 12-144 Lány, redaktor M. Stárková, 2008; 12-322 Hudlice, redaktor T. Vorel, 2007) a předběžná autorská verze vysvětlivek k listu 12-322 Hudlice. Poznání je dosud v mnoha aspektech geologického a geomorfologického vývoje Křivoklátska velmi neúplné. Zejména v případě tericéru můžeme o směrech a časovém zařazení jednotlivých řek, které oblastí protékaly, spíše jen spekulovat. Kvartérní vývoj je už poznán mnohem lépe, s největším množstvím dokladů pro období pozdního glaciálu a holocénu. Nehledě na podstatné mezery v poznání se autoři tohoto příspěvku pokusili dostupné informace shrnout, včetně přehledu nejdůležitějších publikovaných prací. Podstatnou částí článku je katalog významných terciérních a kvartérních lokalit, který dosud pro tuto oblast nebyl nikdy souborně zpracován. *) Aktuálně platné stratigrafické členění (International Commission on Stratigraphy 2010) již neuvádí terciér (tedy třetihory v původní české terminologii). Celé kenozoikum je v něm členěno na paleogén (65,5 až 23,03 milionu let před současností), neogén (23,03 až 2,588 milionu let před současností) a kvartér, zahrnující posledních 2,588 milionu let. Neogén je dále rozdělen na dva stupně, miocén (23,03 až 5,332 milionu let) a pliocén (5,332 až 2,588 milionu let). V případě Křivoklátska bohužel nelze u většiny předkvartérních nezpevněných sedimentů jednoznačně určit, zda byly vytvořeny v samotném závěru paleogénu nebo v neogénu (kterému přísluší naprostá většina předkvartérních sedimentů této oblasti). Většina autorů řadila předkvartérní nezpevněné sedimenty této oblasti jen obecně do terciéru. Současné mapy České geologické služby je všechny řadí do neogénu. V této práci se držíme tradičního širšího zařazení předkvartérních sedimentů Křivoklátska do terciéru, který ovšem musí být chápán již jen jako neformální společné označení pro paleogén a neogén. V členění sedimentů kvartéru se držíme tradičního členění na spodní pleistocén (2588 až 781 tis. let; ekvivalent formálních stupňů gelasian a calabrian), střední pleistocén (781 až 126 tis. let, ekvivalent dosud neformálního stupně ionian), svrchní pleistocén (126 až 11,7 tis. let) a současný holocén, ve kterém žijeme v posledních 11,7 tisících letech. Dnes užívaná hranice pleistocénu a holocénu na 11,7 tisících letech před současností je skutečná (kalendářní) hranice, založená na kalibrovaných radiouhlíkových datech, opřených o letokruhovou chronologii.

50

Vojen Ložek a Karel Žák: Sedimenty terciéru a kvartéru a geomorfologický vývoj na Křivoklátsku

Geomorfologický vývoj území Křivoklátska v terciéru a v kvartéru je určován tektonickým a morfologickým vývojem širšího okolí, vývojem klimatu v těchto obdobích a rozdílnou odolností hornin proti zvětrávání a odnosu. Hned v úvodu tohoto přehledu je třeba poznamenat, že terciér a kvartér jsou období nesouměřitelné délky. Zatímco jen mladší útvar terciéru neogén trval více než 20 milionů let, kvartér trvá posledních 2,588 milionu let. V dalším textu jsou charakteristické typy sedimentů postupně probrány od starších po mladší, včetně prostředí a podmínek jejich vzniku. Není zahrnuta problematika pedologická, tedy vývoj pestré škály půdních typů, ovlivněných kromě geologických podmínek (substrátu), geomorfologické pozice a vývoje klimatu ve velké míře také půdotvornými procesy biologickými. Obsaženy jsou ale poznámky týkající se praktického využití jednotlivých typů terciérních a kvartérních sedimentů v minulosti. Je tomu tak i proto, že řada profilů, kde jsou tyto sedimenty přístupné studiu, jsou umělé profily v nejrůznějších těžebnách. V obrázku 1 je schematicky znázorněna poloha popisovaných lokalit. Geomorfologický vývoj a zachované sedimenty jednotlivých období Relikty reliéfu z období před terciérem

Sedimenty terciéru a kvartéru leží v rámci Křivoklátska nejčastěji na neoproterozoickém podkladu – břidlicích, drobách a spilitech, často také na kambrických vulkanitech – lávách a pyroklastikách. Předkvartérní nebo předterciérní morfologie povrchu byla na většině plochy buď setřena erozí, nebo je překryta sedimenty a není tedy dobře patrná. Za pozornost proto stojí drobné relikty starého reliéfu, které jsou dnes odkryty a přístupné studiu. Silicity barrandienského neoproterozoika (buližníky, nadále bude užíván tento tradiční místní termín), jsou natolik odolné jak chemickému tak i mechanickému zvětrávání, že tvořily nápadné kamýky již během rozvoje křídové mořské záplavy. Na řadě míst v prostoru severovýchodně od Křivoklátska na Kladensku a Unhošťsku jsou kolem nich vyvinuty fosiliferní sedimenty příbojové zóny mělkého křídového moře. Ale i přímo v rámci CHKO lze nalézt výchozy buližníků opracované do oblých tvarů, zřejmě mořským příbojem. Jedno z takových míst je v blízkosti nové rozhledny na Vysokém vrchu (487 m n. m.) u Malé Kyšice. Dnešní rozsah křídových sedimentů, vystupujících na sv. okraji Křivoklátska u Lán a Pecínova, nepochybně není původním okrajem křídové mořské záplavy a sedimentace, která zasáhla dále k JZ. Je jen okrajem současného erozního rozsahu křídy. Na opačné straně Křivoklátska, na Holém vrchu u Drozdova, jsou nedaleko transgresní hranice ordoviku dokonce přímo na výchozech patrné stopy opracování buližníků, zřejmě příbojem ordovického moře, s dobře opracovanými valouny buližníků přitmelenými křemenným tmelem na povrch výchozu. 51


Obr. 1. Schematická mapka CHKO Křivoklátsko s vyznačením polohy jednotlivých lokalit popisovaných v textu: TER – terciérní sedimenty; PFL – pleistocenní fluviální sedimenty; PEO – pleistocenní eolické a jim příbuzné sedimenty; PSV – svahoviny, pleistocén-holocén; PHS – pleistocenní a holocenní rašelinné a bažinné sedimenty; HCS – pozdně glaciální až časně holocenní tmelené sutě; HNI – holocenní lokality v říční nivě; HCA – holocenní pěnovce. Popisy lokalit jsou uvedeny na str. 81–94. Grafická úprava: Věra Šilhánová. Fig. 1. Schematic map of the Křivoklátsko Protected Landscape Area with positions of sites described in the paper: TER – Tertiary sediments; PFL – Pleistocene fluvial sediments; PEO – Pleistocene aeolian (and genetically related) sediments; PSV – slope sediments, Pleistocene-Holocene; PHS – Pleistocene and Holocene peat and marsh sediments; HCS – late Glacial and early Holocene cementation of scree; HNI – Holocene localities in the floodplain; HCA – Holocene calcareous tufa. For characterizations of the localities see pp. 81–94. NP – boundaries of the proposed national park; CHKO – boundaries of the Protected Landscape Area; ZCHÚ – area of the especially protected areas. Graphic design: Věra Šilhánová.

52


Terciérní fluviální klastika

Analýza průběhu a časového zařazení terciérních vodních toků na Křivoklátsku je mimořádně složitá. Až na nepatrné výjimky (Mazancová in Pták et Wartha 1965) nebyly v rámci Křivoklátska tyto sedimenty paleontologicky datovány, nebyla provedena moderní studie neotektonických pohybů v oblasti, ani zatím nebyly jednotlivé relikty sedimentů dostatečně podrobně studovány pomocí petrografických a mineralogických metod (směry proudění, zrnitosti, valounová analýza, těžké minerály a podobně; dostupná jsou obvykle jen jednotlivá data pro každý relikt). Analýzy těžkých minerálů naštěstí alespoň umožňují jednoznačné odlišení kvartérních a předkvartérních sedimentů (Žák et al. 2001b, Stárková et al. 2010). Bohužel není jisté ani to, jakým způsobem interpretovat výškové pozice reliktů. Pokud by se jednalo o běžný vývoj říčních údolí s terasovým systémem, potom výše uložené terasové úrovně budou starší. Pokud se však jedná o případ vyplňování terciérní údolní sítě desítky metrů mocnými sedimenty, jsou výše se nacházející polohy mladší. Mocnosti terciérních sedimentů v oblasti běžně dosahují desítky metrů a lokálně (Broumy) dosáhly ve vrtu P-19 mocnosti 83,8 m (Pták et Wartha 1965). To naznačuje, že se o běžné říční terasy nejedná. Sedimentace mohla být provázena výraznou tektogenezí a možná i poklesem dna dílčích sedimentačních prostorů (Broumy?). Vliv postdepozičních pohybů na dnešní výškovou pozici reliktů je nepochybný. Omezený rozsah tohoto příspěvku neumožňuje diskutovat odchylky v názorech jednotlivých autorů na průběh vodních toků v terciéru (např. Daneš 1913, Kodym et Matějka 1920, Dědina 1929, Vachtl 1935a, Dědina 1941, Hranička 1948, Čadek 1964, 1966, Pešek 1972, Malkovský 1975, Pešek et Spudil 1986, Jäger 1993, Mach et al. 1999, Žák et al. 2001b, Suhr 2003, Ložek et al. 2004, Spudil et al. 2010, Stárková et al. 2010). Je proto jen naznačena jedna z možných interpretací směrů terciérních vodních toků na Křivoklátsku, kterou lze považovat za pravděpodobnou, a která není v přímém rozporu s terénními pozorováními a dostupnými daty. Zachované relikty terciérních sedimentů vykazují velmi různé zrnitostní poměry od jílů a jemnozrnných, velmi dobře tříděných písků, až po hrubé štěrky s dobře opracovanými valouny více než 200 mm velkými. Sedimenty odpovídají facii řečiště, částečně facii nivní nebo facii nepříliš rozsáhlých aluviálních jezer. Časté jsou polohy písků a štěrků druhotně stmelené sekundárními minerály železa do pevných železivců (ferikret, srv. Bouška et Tichý 1954). Kromě nehojných rozptýlených zbytků málo mocných fluviálních sedimentů na zarovnaném paleogenním povrchu (v popisovaném území nejčastěji písčité štěrky ve výškách kolem 410–440 m n. m., např. mezi Chyňavou a Hýskovem, východně od Nového Domu, při západním okraji CHKO v okolí Mlečic i jinde), se mocnější relikty terciérních sedimentů na Křivoklátsku sdružují do několika přerušovaných pruhů. 53


Nejnápadnější je výplň dnes neaktivního korytovitého údolí, směřujícího na Křivoklátsko od Žebráku, s pokračováním v rámci CHKO směrem na Březovou, Kublov, Broumy (popis již Kušta 1879, uvádí m. j. nález lignitu, viz též Feistmantel 1881) a Karlovu Ves. V Broumech se křemenné písky výplně tohoto miocenního koryta (spolu s dostupností dřeva a potaše vyráběného z dřevného popela) staly surovinovou základnou známé historické sklárny, založené zde Kryštofem Schürerem r. 1599. Jedna z budov sklářského areálu stojí dodnes. Severně od hájovny Úpoř toto paleoúdolí pozoruhodným způsobem kříží hřbet kambrických ryolitů. Šířka přerušovaného pruhu dnes zachovaných erozních reliktů sedimentární výplně tohoto paleoúdolí dosahuje místy 500 m (lokálně u Broum více, rozšířeno nedávným mapováním České geologické služby), většinou však bylo původní údolí zřejmě užší a až několik desítek metrů hluboké. Zachované mocnosti sedimentů se pohybují v desítkách metrů, v okolí Broum až v intervalu 50 až 90 m, s poměrně mocnými vrstvami jílů zjištěnými ve vrtech (Pták et Wartha 1965). V prostoru Broum mohlo existovat v některých fázích vývoje údolí průtočné jezero. O směru proudění směrem k severu vcelku není pochyb, dokládají ho valouny slepenců, pocházející z brdského kambria. Zrnitostně sedimenty odpovídají nejčastěji pískům a drobnozrnným písčitým štěrkům rezavé, žlutavé ale i šedobílé barvy s převažujícím světlým křemenem a s vysokým podílem tmavých zrn pocházejících z neoproterozoických buližníků. Místy se i v dnes dostupných odkryvech vyskytují také útržky a nepravidelné polohy bělavých písčitých jílů a velmi hojné jsou polohy písčitých sedimentů stmelené sekundárními minerály železa do pevných ferikret. Poměrně hojně se také vyskytují fragmenty a valouny zvětralých kambrických vulkanitů křivoklátsko-rokycanského pásma. U Broum jsou v hlubší části reliktu ověřené vrty jíly časté. V prostoru hájovny Křižovatky zhruba 4 km ssz. od Líšné byly Ptákem et Warthou (1964) v mocnostech dosahujících až 54–64 m zjištěny mimořádně mocné fosilně kaolinit-illiticky zvětralé neoproterozoické břidlice, prachovce a droby. Nejedná se ale o doklad směřování terciérního koryta z tohoto směru, ale o mimořádně hluboké předkvartérní zvětrávání hornin „in situ“. Tyto materiály ale mohly být splachovány do výše zmíněného paleoúdolí a podílet se na vzniku mocných souvrství jílů u Broum (Pták et Wartha 1965). Lokálně se v severnější části tohoto paleoúdolí vyskytují, i ve vyšší úrovni než jemnozrnné sedimenty (např. severně od pískovny Skočová u Karlovy Vsi, Stárková et al. 2010), také hrubé štěrky s dobře opracovanými valouny zejména buližníků o velikosti běžně přes 200 mm, což naznačuje velké změny spádových poměrů během složitého a zřejmě i dlouhodobého vývoje tohoto terciérního údolí. Současné podélné poměry báze paleoúdolí byly nepochybně ovlivněny neotektonicky (srv. Kopecký 1972, Malkovský 1979, Spudil et al. 2010; k neotektonice středočeského terciéru viz také Lachmanová 2000). V severní části Broum jsou báze terciérních sedimentů zachyceny ve vrtech až v 328 m n. m. (vrt P-16, Pták et Wartha 1965), v oblasti pískovny Skočová (obr. 18 na 54


str. 569) je ve vrtech doložen terciér až po úroveň 344 m n. m. bez dovrtání jeho báze (vrty V1 a V2 in Pták ed. 1962). Od pískovny Skočová dále směrem ke Karlově Vsi jsou terciérní relikty zřejmě podstatně vyzdviženy. Směrem na sever od Karlovy Vsi nelze průběh paleoúdolí dále sledovat, jeho báze však nemohla být (v dnešní morfologii) níže než cca 380 m n. m. (skalní výchozy v místě soutěsky v horní části údolí Klucné). Paleoúdolí tedy nemá v dnešní morfologii prakticky žádnou další možnost pokračování. Uvedené výškové poměry báze koryta tedy naznačují neotektonické pohyby s amplitudou minimálně 50 m. Někteří autoři se snažili převést terciérní vodní tok napříč výšin křivoklátsko-rokycanského pásma podél toku Úpořského potoka (např. Pešek 1972). To naráží mimo jiné i na nedostatečnou šířku tohoto údolí pro převedení poměrně velkého vodního toku. Stárková et al. (2010) podél toku Úpořského potoka uvádí lokality s výskytem dobře opracovaného křemenného valounového materiálu. Tři z lokalit v tomto úzce zaříznutém údolí ve výškách okolo 330 m n. m. obsahují kromě jiného valounového materiálu (zejména buližníků) poměrně hojně dobře opracované valouny brdských kambrických slepenců. Spíše než o miocénní sedimenty se ale může jednat o pliocén nebo nejstarší kvartér, sedimenty menšího toku odvodňujícího část severního okolí Brd a redeponujícího materiál ze starších miocenních reliktů. Nepochybně kvartérní původ má již lokalita č. 7 Stárkové et al. (2010), nacházející se v nízké pozici cca 20 m nad dnešním tokem Úpořského potoka (báze cca 315 m n. m.). Křemenné valouny jsou zde promíšeny ostrohrannými nezvětralými úlomky ryolitů a základní hmota sedimentu odpovídá běžným kvartérním fluiválním sedimentům i svahovinám. Nejedná se proto o relikt sedimentů terciérního toku, ale o redepozici valounového materiálu Úpořským potokem z reliktů u Broum a Karlovy Vsi během středního pleistocénu. Ostatně jak Úpořský potok tak i potok tekoucí podél Ševcovy cesty transportují významný podíl křemenných valounů pocházejících z terciérních reliktů dodnes. Další z variant vedení tohoto terciérního vodního toku využívala širokého údolí od Broum směrem ke Karlovu a Novému Jáchymovu (např. Dědina 1929). V tomto směru však další výskyty terciérních sedimentů neznáme a navíc by potom desítky metrů mocný relikt v oblasti pískovny Skočová byl zcela mimo uvažované koryto. Dědinovu hypotézu lze tedy s velkou pravděpodobností odmítnout. Další skupinu reliktů terciérních sedimentů můžeme na Křivoklátsku sledovat podél toku Berounky od Hýskova po Křivoklát, a dále podél toku Rakovnického potoka mezi Křivoklátem a Rakovníkem. Dosavadní poznatky (přehledně Žák et al. 2001b, Ložek et al. 2004, Spudil et al. 2010) naznačují, že v tomto směru zřejmě tekl ve spodním miocénu jeden z hlavních toků Čech, směřující v opačném směru (Jäger 1993), než teče dnešní Berounka. Tento tok tedy zřejmě procházel od Klínce Všenorskou branou, potom směřoval napříč Českým krasem k Berounu, dále zřejmě po východní straně vrchu Plešivec do 55


prostoru severně a severovýchodně od Hýskova a dále podél toku Berounky ke Křivoklátu, Rakovníku, a tzv. Hlavačovským korytem do severočeských pánví. K rozpoznání miocenního stáří tohoto přerušovaného pruhu sedimentů došlo již poměrně záhy (Klínec: Kettner 1911, Sulava: Purkyně 1912; viz též Němejc 1943, 1949). Zpřesnění paleontologické datace sedimentů tohoto koryta do nejsvrchnějšího oligocénu až spodního miocénu v pískově U ručiček nedaleko Karlštejna (Žák et al. 2003) potvrzuje i miocenní datace svahovin v podloží pleistocenních teras u Kruhového lomu u Tetína (Kukla 1956, Kukla et Ložek 1993). Rozsáhlý a členitý terciérní relikt mezi Hýskovem a Lhotkou má v sedle mezi Malým Plešivcem a Plešivcem mocnost 40 m a nejnižší bázi v části blízké k Hýskovu v cca 320 m n. m. (Kovanda 1987). Severně od Hýskova nedaleko vně hranice CHKO jsou dobře tříděné rezavé a bělošedé jílovité písky těženy v pískovně u Hýskova-Vápenice. Kaolinické jíly z tohoto reliktu z těžebního prostoru u Lhotky se staly ve středověku jednou ze surovinových základen známé keramické výroby v Berouně (Žegklitz et Zavřel 1990, 2004). Zrnitostně ve mnohem hrubší frakci jsou výše uložené málo mocné relikty hrubých písčitých štěrků na plošinách mezi Hýskovem a Chyňavou a s povrchem až kolem 400–420 m n. m., nebo hrubé písčité štěrky v sedle jv. od Stradonického hradiště s bází v cca 320 m n. m. (Kovanda 1987). Velké výškové rozdíly v bázích a mocnostech předkvartérních písků a štěrků uvedl ve svých podrobných nepublikovaných geologických mapách z druhé poloviny 50. let již M. Šnajdr. Důležitou lokalitou v rámci tohoto pruhu reliktů je odkryv ve velikostně dobře tříděných, zřejmě spodnomiocenních křemenných píscích s výskyty písčitých kaolinických jílů, které vycházejí v podloží spodnopleistocenních teras v malé pískovně mezi Újezdem nad Zbečnem a Račicemi u Dubiny. Jedná se další příklad tzv. terasového paradoxu, kdy jsou mnohem starší fluviální sedimenty překryty sedimenty mnohem mladší pleistocenní terasy, tedy o poměry analogické situaci popsané v rámci téhož pruhu terciérních reliktů v úseku mezi Tetínem a Srbskem Petrbokem (1950), Kuklou (1956) a Kuklou et Ložkem (1993). Báze terciérních sedimentů v Račicích u Dubiny je v cca 295 m n. m. Dřívější lepší odkrytí reliktu obsahovalo i světlé, jemně písčité kaolinické jíly. Ty se teoreticky mohly stát jednou ze surovinových základen hrnčířské výroby v Račicích (obec byla založena v 15. století jako hrnčířská, s povinností dodávat hrnčířské zboží na hrad Křivoklát, klejt na výrobu glazur byl získáván z galenitových dolů Sv. kříže u Častonic). Dále směrem na sever je pokračování tohoto paleoúdolí zřejmě opět narušeno neotektonickými pohyby. Jeho průběh mohou naznačovat relikty kolem Noviny severně od Zbečna. Ty mají ovšem hrubší zrnitost než výskyt u Dubiny a konvenčně byly, vzhledem ke své nadmořské výšce, obvykle řazeny až do pliocénu. Paleoúdolí potom přecházelo v místě dnešního sedla u lesnického učiliště Křivoklát-Písky do prostoru dnešního údolí Požárského potoka a k Městečku. Povrch terciérních sedimentů v okolí učiliště je ve zhruba 56


365 m n. m., vrty prokázaly mocnost těchto sedimentů, převážně písků, písčitých jílů a jílů až 41 m (vrt Pí-1 terciér do 17 m pod terénem, Zoubková 1966; vrt PC-2 terciér do 35 m pod terénem, Černý et al. 1980; vrt PC-3 terciér do 41 m pod terénem, tedy do cca 330 m n. m., Černý 1989). Nejhlubší část tohoto paleoúdolí zřejmě probíhá jižně od objektů učiliště. Báze reliktu Křivoklát-Písky není na východní straně reliktu níže než v cca 340 m n. m., ale zhruba o 900 m směrem k západu, v údolí směřujícím k Městečku, vystupují velmi hrubé bazální štěrky s dobře opracovanými valouny proterozoických buližníků v 325 m n. m. Nejnižší část reliktu v písčitých štěrcích, s valouny velkými běžně nad 200 mm, je zde poznamenána těžebními jamami (v prostoru nad štolou Městečko a jv. od ní). Může se jednat o historickou těžbu jílů pro výrobu keramiky (zlato v písčité frakci nebylo zjištěno ani v objemném vzorku). Posuny bází prvního diskutovaného paleoúdolí severně od Broum a druhého paleoúdolí v úseku mezi Račicemi-Dubinou a Křivoklátem jsou podobné, s pohybem sz. bloku směrem nahoru o několik desítek metrů. Oboje tedy naznačuje svrchnomiocenní výzdvih sz. části křivoklátsko-rokycanského pásma o několik desítek metrů oproti jeho jv. části. Tuto hypotetickou představu podporuje i zřejmě vyzdvižený relikt starého zarovnaného povrchu ve výšce nad 500 m n. m. v prostoru hájovny Emilovna, nebo absence hlubokého předkvarterního zvětrávání vulkanitů v pásmu nejvyšších vrcholků křivoklátskorokycanského pásma. Naopak některé lokality podél jv. okraje pásma (např. ryolitový lom Přední Hrobce u Karlova) nebo nacházející se více k jihu (lokalita Křižovatky, Pták et Wartha 1964) stopy hlubokého předkvartérního kaolinického zvětrávání nesou. Soutokovou oblast obou terciérních vodních toků lze tedy hrubě předpokládat někde v prostoru dnešní obce Městečko. Údolím Rakovnického potoka, samozřejmě v mnohem vyšší úrovni než je dnešní dno údolí, lze interpretovat průběh miocenního toku dále k SZ k Rakovníku a dále Hlavačovským korytem na sever do severočeských pánví. Situace podél toku Rakovnického potoka je v současnosti obtížně řešitelná, protože většina historických těžebních jam a odkryvů je zaniklá. Je tedy třeba se opřít hlavně o starší práce (např. Smetana 1915, 1924, Vachtl 1935a, 1935b). Nejvyšší polohy fluviálních sedimentů podél toku Rakovnického potoka mezi Městečkem a Rakovníkem jsou většinou mapérů řazeny do pliocénu a předpokládá se již směr proudění stejný jako dnes, tedy k JV. V prostoru mezi Městečkem a Rakovníkem se ale ve stejné výškové úrovni, tedy s bázemi v cca 330 až 360 m n. m., mohou nacházet miocenní, pliocenní nebo dokonce i starokvartérní sedimenty, s opakovanou redepozicí litologicky podobného materiálu. Pro směry proudění dosud nebyla získána z těchto sedimentů žádná relevantní moderní data. Poněkud samostatně leží výskyt předkvartérních sedimentů v oblasti SkryjePísky s bází přibližně v 340 m n. m., zjištěný již Kettnerem (1923). Jeho dříve známý rozsah byl rozšířen Stárkovou et al. (2010), i když některé lokality uváděné jako nové byly obsaženy již v Kettnerově mapě. Východní část reliktu 57


je zřejmě překryta svahovinami (možná i kryoplanační terasou) severních svahů v prostoru Vlčiny. Výskyt je obvykle podle výškové pozice řazen do pliocénu, stejně dobře ale může být i miocenní. Další informaci o dataci předkvartérních sedimentů mohou přinést nálezy vltavínů. Jejich pád byl jednorázovou událostí před 14,68±0,11 miliony let (Di Vincezo et Skála 2009), takže nález v sedimentech je zařazuje jako mladší než tato událost. Na Křivoklátsku bylo o nálezu vltavínu referováno Cílkem (1996), podle údajného nálezu J. Kukly. Ten (osobní sdělení, 2010) potvrzuje, že vltavín nalezl přímo ve výchozu středopleistocenní říční terasy nad paleontologickou lokalitou „Pod hruškou“ u Skryjí. Další dnes neověřitelné ústní zprávy naznačují nález vltavínu v pískovně v Roztokách, také ve středopleistocenní terase. Uvedené nálezy, pokud jsou realitou, naznačují, že někde v povodí střední Berounky dosud neznámé relikty miocenních sedimentů s výskytem vltavínů mohou být. Kvartérní říční terasy

Kvartérní říční terasy Křivoklátska, zejména terasy Berounky, byly obvykle studovány jako součást širšího studia říčních teras v rámci celého toku (Purkyně 1912, Balatka et Sládek 1958, 1962, Balatka et Loučková 1991, 1992). Již Purkyňova práce popsala základní zákonitosti vývoje terasových uloženin, rozčlenila je do tří skupin, a byla v ní poprvé prezentována konvergence relativních výšek teras nad dnešním tokem směrem proti toku (svrchní skupina teras u Plzně ve výškách cca 50 m nad dnešním tokem, u Liblína v cca 70 až 75 m, u Zbečna a Žloukovic v cca 80 až 85 m nad tokem; i nižší terasy potom musejí směrem proti toku zákonitě výškově konvergovat, Purkyně 1912). Purkyňova studie o Berounce byla první detailní prací o terasách českých řek, která se stala vzorem podobného zpracování teras mnoha dalších toků. Její koncepce ovlivňuje názory většiny geologů dodnes. V tomto klasickém schématu byly říční terasy paralelizovány s glaciály alpského členění. Navazující studie klasické schéma rozvíjely vyčleňováním většího počtu dílčích úrovní v jednotlivých skupinách teras. Některé studie se přitom opíraly o výšky povrchu terasových sedimentů, jiné o úrovně skalních bází teras, nebo o obojí. Datace jednotlivých výškových terasových úrovní ale byla stále povětšinou jen relativní a vycházela z klimatického členění kvartéru (přehledně pro celé Čechy Tyráček et al. 2004; bio- a magnetostratigrafická datace byla provedena jen na Vltavě, Labi a dolní Berounce, viz např. Záruba et al. 1977). Omezené prostorové možnosti tohoto příspěvku neumožňují diskutovat rozdíly v terasových systémech různých autorů jednotlivě. Nejpodrobnější studie Balatky et Loučkové (1992) obsahuje vynikající příčné a podélné profily terasových úrovní, včetně mocností jejich sedimentů. Poslední práce na toto téma týkající se přímo Křivoklátska (Holásek 2008) je cenná v tom, že shrnula některé technické vrtné a průzkumné práce posledních 58


desetiletí, prováděné v terasových sedimentech. Z odchylných názorů v ní autor naznačil příslušnost sedimentů terasové úrovně v relativní výšce povrchu 55– 67 m nad tokem (úroveň IIIb Balatky et Loučkové 1992, v ní se nachází například opuštěná pískovna v Roztokách) ještě ke spodnímu pleistocénu. Tato úroveň by ale podle analogie z profilu Beroun-dálnice (Kovanda 1991, Tyráček 1991, Tyráček et Kovanda 1991) měla být již starší částí středního pleistocénu. Hranice sedimentů spodního a středního pleistocénu by měla být v úrovni teras IIb/IIIa ve schématu Balatky et Loučkové (1992). Také mocnosti sedimentů hlavní skupiny spodnopleistocenních teras (s povrchem relativně 75–82 m nad tokem), odhadované Holáskem (2008) do 2 m, budou na řadě míst pravděpodobně zřetelně větší, profily Balatky et Loučkové (1992) naznačují mocnosti až do cca 10 m. Podrobný výzkum provedený právě ve výše zmiňovaném zářezu dálnice v Berouně (mimo území CHKO Křivoklátsko) prokázal, že sedimenty výškově velmi sblížených úrovní IIa, IIb a IIIa představují několik sedimentačních komplexů značně odlišného stáří. Údolní dno setrvávalo na této úrovni po velmi dlouhé období od pliocénu po celý starší pleistocén a docházelo k erozi a opětovnému ukládání sedimentů v podobných výškových úrovních. Celkově je ale přímých datací terasových sedimentů Berounky k dispozici jen velmi málo. Z Křivoklátska jsou po ruce jen morfostratigrafické údaje. Mnohem přesnější data poskytuje Český kras, kde terasové úrovně lze včlenit do širšího stratigrafického rámce, viz lokality Karlštejn-Altán, Chlum u Srbska, SrbskoHřiště, ústí Kodské rokle; srv. Záruba et al. 1977, Ložek 1992, Kovanda 2005). V rámci terasových stupňů středního pleistocénu je třeba zmínit úroveň s povrchem v popisovaném úseku relativně cca 20 m nad tokem. Vyznačuje se značnou mocností písčitých štěrků a hrubozrnných písků, lokálně výrazně přesahující 10 m. Jednoznačná přímá datace této terasové úrovně ale zatím schází. Jsou na ni (a na polohy spraší, které ji lokálně kryjí) vázány četnější nálezy pleistocenní obratlovčí glaciální fauny. V rámci CHKO poskytla takové nálezy pískovna v obci Hýskov (vystaveno v Muzeu Českého krasu v Berouně), mimo CHKO potom několik pískoven v Berouně-Závodí, i pískovny dále po proudu Berounky (přehledně Kovanda 1987). Poněkud více údajů je k vývoji nejnižší terasové úrovně, tedy údolní terasy, která tvoří současnou nivu Berounky. V rámci průzkumu pro uvažovanou přečerpávací vodní elektrárnu u Nezabudic byl proveden i orientační vrtný průzkum sedimentů v nivě (Hanuš 1980). Mocnost sedimentů údolní terasy kolísala mezi 7,4 a 9,0 m. Směrem dále proti proudu od Nezabudic mocnost sedimentů v nivě podle Holáska (2008) klesá na 4,0 až 4,4 m. Mezi Račicemi a Sýkořicí, kde byl uvažován vyrovnávací stupeň vodního díla, byly zjištěny mocnosti sedimentů v nivě v rozmezí 6,2 až 9,3 m (Matouš 1967). K vyklizení údolí až na skalní dno (obvykle 4 až 5 m pod hladinou dnešního toku) zřejmě došlo v druhé polovině posledního glaciálu, zřejmě se tak ale nestalo v celé šíři

59


údolního dna. Otevřených otázek tedy zůstává i v této nejmladší terasové úrovni celá řada. V údolní terase převažují štěrky s dobře opracovanými valouny křemene a křemenem bohatých hornin, lokálně u přítoků nebo při bázi svahů s ostrohrannými úlomky lokálních hornin. Kryty jsou obvykle 1 až 3 metry mocnosti jemnozrnných povodňových hlín, které ale lokálně scházejí. Datované profily (Žák et al. 2010) naznačují, že sedimentace písčitých štěrků probíhala na řadě míst v nivě až do přelomu středověku a novověku a že vývoj až několik metrů mocného souvrství povodňových hlín byl potom velmi rychlý. Tato dramatická změna v transportním a sedimentačním režimu řeky souvisela nejen s klimatickými změnami ale podstatnou měrou i se změnami ve využívání krajiny od pozdního středověku a počátku novověku (přehledně k využívání krajiny a erozní a akumulační činnosti řek ve střední Evropě viz Dotterweich 2008, Dotterweich et Dreibrodt 2011). Ke změně erozního režimu a vzniku erozních strží v mladém holocénu (zhruba v posledních dvou tisíciletích) ale došlo i v řadě menších povodí Křivoklátska, včetně povodí se souvislým vývojem lesa (Hlaváč et al. 2003, Žák 2005). Současnou dynamikou pohybu hrubých klastik v korytě Berounky se zabývali Havlík et al. (2005) a Žák (2009). V důsledku zrychlené eroze v údolích malých toků, přítoků Berounky, dochází k vytváření akumulačních těles při jejich ústí do Berounky a současně k zaplňování prostorů nad jednotlivými jezy. Spraše a spraším příbuzné typy sedimentů

Větrem přenášené, eolické sedimenty jsou na Křivoklátsku představovány sprašemi a nevápnitými sprašovými hlínami (prachovicemi). Ještě častější než spraše nebo prachovice jsou svahové sedimenty s velkým podílem sprašového materiálu (uloženiny eolicko-deluviální), objevují se i sedimenty fluviální, které vznikly transportem eolických sedimentů na krátké vzdálenosti a jejich opětovným uložením (uloženiny eolicko-fluviální, např. Kovářova rokle u Hýskova, obr. 19 na str. 570). Sprašové sedimenty jsou primárně vázány na období chladného glaciálního klimatu s nízkým pokrytím povrchu krajiny vegetací, zejména na fázi pleniglaciální. K jejich redepozicím na svazích ale běžně docházelo i později, v pozdním glaciálu a v holocénu. Většina akumulací spraší na Křivoklátsku zřejmě odpovídá až svrchnímu pleistocénu, tedy poslednímu glaciálu. Dohromady představují spraše, prachovice a od nich odvozené sedimenty po svahovinách druhý plošně nejrozšířenější typ kvartérních sedimentů Křivoklátska. Eolické sedimenty se nejčastěji vyskytují na přechodech z rovinatého terénu do svahů ukloněných k východu nebo jihovýchodu. Na výrazných terénních hranách na přechodech plošin do strmějších východně a jihovýchodně orientovaných svahů často vytvářejí závěje, místy s několikametrovými 60


mocnostmi. Vazba těchto typů sedimentů na ploché úseky terénu předurčuje jejich větší rozšíření v severní polovině Křivoklátska, kde jsou zachovány větší plochy zarovnaného nebo mírně zvlněného předkvartérního povrchu. Největší plochy spraší proto byly při geologickém mapování zachyceny u Modřejovic nedaleko Slabců, u Hracholusk, jihovýchodně od Nového Domu nebo západně od Bělče. Odkrytí je zde většinou ale špatné a bývalá hliniště lokálních cihelen jsou často zarostlá nebo zcela aplanovaná. V menší míře se ale spraše a jim příbuzné sedimenty vyskytují i na řadě dalších míst Křivoklátska a jsou odkryty v řadě přirozených nebo umělých profilů. Počet lokalit, které byly biostratigraficky zpracovány, je ale dosud velmi nízký. Detailně zkoumané lokality s přesnou instrumentální datací spraší zatím na Křivoklátsku scházejí. Je to dáno i tím, že většina profilů je špatně vertikálně členěna a v naprosté většině případů spraše neobsahují polohy fosilních půd. Jeden z detailněji biostratigraficky zkoumaných profilů se nachází u silnice nedaleko od Podmokelského mlýna v levobřežním svahu údolí Zbirožského potoka (viz obr. 2), orientačně byly zpracovány i profily u Zbečna a pod Zdejcinou (Ložek 2001). Obr. 2. Profil spraší v jednostranném zářezu silnice od Podmokelského mlýna do Podmokel (podrobný pedologický popis viz Žigová et al. 2008, Žigová v tomto svazku; půdní profil na spraši klasifikován jako hnědozem luvická). 1 – humozní tmavošedá sypká hlína, Ah-horizont; 2 – světle šedohnědá prachovitá hlína, Ev-eluviální vyluhovaný horizont; 3 – sytě rudohnědá mírně jílovitá hlína drobně polyedrické struktury, hojné plasmatické povlaky na odlučných plochách, EvBt-horizont; 4 – hnědá hlína hruběji polyedrické struktury s řidšími plasmatickými povlaky, Bt-horizont; 5 – světle okrově hnědá typická vápnitá spraš, Ck-horizont; 6 – spraš nepatrně tmavšího odstínu s dosti četnými úlomky kambrických břidlic a jemnozrnných pískovců; při povrchu horizont malakofauny sprašové stepi s hojnými ulitami zástupců rodu Pupilla. Fig. 2. Section in the last Glacial loess at the road from Podmokly Mill to Podmokly.

61


S chladným glaciálním klimatem a eolickým přenosem prachových částic i sněhu zřejmě souvisí jeden poměrně nápadný geomorfologický jev, kterému dosud na Křivoklátsku bylo věnováno jen málo pozornosti. Jedná se o vznik asymetrického příčného profilu údolí, který se v této oblasti uplatňuje hlavně u údolí severojižního (a sblížených) směrů. Závětrný (západní) bok těchto údolí je místem akumulace nejen spraší, ale také sněhu v zimě a je tedy mnohem vlhčí a současně méně osluněný. Procesy zmrzání a rozmrzání zvodněných hornin a procesy soliflukce jsou zde mnohem aktivnější, takže svah rychleji ustupuje a má mírnější sklon. Opačně obrácené svahy jsou vysýchavé, bez akumulace sněhu a spraší a bez dostupnosti vody jsou mrazové destrukce hornin mnohem méně efektivní. Svahy proto zůstávají mnohem strmější a skalnaté (obecně French 2007, širší diskuse údolní asymetrie viz Huggett 1991, str. 130–132). Tato velmi nápadná příčná asymetrie údolí je na Křivoklátsku patrná na řadě úseků údolí zhruba severojižního směru. Jedná se o fosilizovaný morfologický relikt pleistocenní periglaciální krajiny. Procesy vedoucí ke vzniku příčné asymetrie údolí se uplatňují v interglaciálech v mnohem menší míře. Slatinné sedimenty

Bažinné a slatinné sedimenty a mokřady jsou na území CHKO Křivoklátsko zastoupeny jen velmi málo. Kromě plošně nevelkých zamokřených území v prameništích některých potoků (s malou mocností humolitů) je jedinou dobře známou a podrobněji zkoumanou lokalitou uvnitř hranic CHKO dnes již z velké míry zalesněná slatina v oblasti pramenů Klíčavy (PR Prameny Klíčavy) v nejsevernějším výběžku oblasti. V pylových analýzách v profilu ve zdejších humolitech (již Puchmajerová 1948, podrobně Rybníčková et Rybníček 1999) je doložena koncová fáze pleistocénu (pozdní glaciál, mladší dryas) a přerušovaně i vývoj lesních společenstev během holocénu. Pravidelná sedimentace zde byla bohužel narušena četnými požáry, které zasáhly i samotná rašelinná ložiska. Dnes je celý prostor bývalé slatiny oproti původnímu stavu uměle odvodněn sítí rýh a bezlesí je zde pracně uměle udržováno již jen na nevelkých ploškách. Stejní autoři zkoumali i profil v rašeliništi Červená louka u Olešné severně od Rakovníka, již poměrně daleko od hranic CHKO. V mělkých údolích prostoru mezi Džbánem a Křivoklátskem jsou bažinné a slatinné sedimenty poněkud hojnější než na Křivoklátsku. Další ze známých lokalit se nachází u obce Třtice v povodí Loděnice, dnes chráněná jako PR V Bahnách. V těsném severním sousedství CHKO se nachází významná rašelinná lokalita u Rynholce (Rudolph 1929, Puchmajerová 1948, Kovanda 1993, Břízová 1999, Pokorný 2003, 2005, 2010). Rašelinné ložisko vznikalo pod vlivem pramenů se zvýšenou mineralizací vod, což lokálně vedlo i k tvorbě poloh almů. Malakofaunu z poloh almu nacházejících se lokálně při povrchu ložiska studoval Kovanda (1993). Zjištěné společenstvo řadil do spodního holocénu. Obraz vývoje lesních společenstev zaznamenaný v pylových 62


spektrech v tomto rašelinném ložisku je vcelku obvyklý, pozoruhodné je jen to, že již do pozdního glaciálu (interstadiálu alleröd) byly Břízovou (1999) interpretovány i některé náročnější dřeviny a do samého počátku holocénu (preboreálu) lípa, dřín a další klimaticky náročnější dřeviny. Závěry Břízové (1999) revidoval Pokorný (2003), viz též Sádlo et Pokorný (2003), Pokorný (2005) a Pokorný (2010). Ten získal kompletní, přes pět metrů mocný profil (vrt pístovým vrtákem) lokalizovaný mimo těžené ložisko, který vznikal po dobu více jak 12 tis. let. Zahrnuje závěr posledního glaciálu a prakticky celý holocén. Podle interpretace pylových dat smrk nastoupil již v preboreálu před 11 tis. (kalendářními) lety, zřejmě z lokálních refugií na Křivoklátsku. Rašelinné ložisko se ve skutečnosti táhne podél Tuchlovického potoka až po jeho ústí do Loděnice (Kačáku), tedy v délce zhruba 6 km. Mocnosti a stáří slatinných sedimentů jsou na různých místech různé. Pod Tuchlovicemi leží přímo v nivě potoka významná archeologická lokalita z doby římské s dochovanými organickými materiály. Jedná se o stratifikované souvrství slatiny a jílových a písčitých sedimentů, které obsahuje archeologické doklady interpretované jako povodňovou sedimentací postižené a pohřbené sídliště (Motyková-Šneiderová 1970, Bursák 2010). Svahoviny

Svahové sedimenty představují v rámci CHKO Křivoklátsko plošně nejrozšířenější typ kvartérního pokryvu (obr. 3). Informace o mocnostech svahovin jsou ale značně neúplné, stejně jako je dosud nedokonalé geomorfologické mapování a studium procesů, které ke vzniku akumulací svahovin vedly. Na připravovaných geologických mapách 1:25 000 (Česká geologická služba) jsou svahoviny v souladu s běžnou praxí znázorněny jen v případech, kdy jsou nezpochybnitelně doloženy ve velké mocnosti technickými pracemi. To při absenci technických prací v jádru CHKO zřejmě vede v mapě ke značnému podcenění ploch krytých poměrně mocnými svahovinami. Na mírných úklonech pod mrazovými sruby jsou na mnoha místech nepochybně vyvinuty kryoplanační terasy. Mapování těchto reliktních tvarů periglaciální krajiny minulých glaciálů je zatím také na nedostatečné úrovni. Mocnosti těchto uloženin ale mohou být leckde překvapující, nejmocnější zřejmě podél severního okolí ordovických ostrovů Krušné hory a Velízu (Broumy, nová škola, vrtem ověřená mocnost kvartéru 30 m). Zde se zaměříme hlavně na nejnápadnější typ svahových akumulací, svahové sutě na strmějších svazích. Jednotlivé typy hornin, vytvářejících na Křivoklátsku rozsáhlejší skalní výchozy, které mohou dát vznik akumulacím sutí, se značně liší charakterem rozpadu při zvětrávání. Velmi odolné buližníky (neoproterozoické silicity) se obvykle rozpadají do velkých ostrohranných bloků, které se hromadí na úpatí jednotlivých kamýků. Hrubé sutě těchto hornin jsou obvykle málo pohyblivé 63


Obr. 3. Profil útrží na pravém boku ústí luhu Havlouše nedaleko Bránova. Profil částečně odkrývá souvrství starší, velmi mocné výplně zářezu luhu Havlouš, která dnes tvoří jakousi terasu zabíhající i do sousedního údolí Berounky. Profil je dokladem vývoje svahovin včetně vývoje v glaciálu a současně dokladem mladé eroze v prostředí se souvislým vývojem lesa. Půdní profil přísluší půdě z referenční třídy luvisoly (luvizem nebo hnědozem luvická). 1 – tmavošedá humozní prachovitá hlína, Ah-horizont; světle hnědošedá prachovitá hlína, Ev-eluviální vyluhovaný horizont; 3 – rudohnědá mírně jílovitá hlína polyedrické odlučnosti s hojnými plasmatickými povlaky na odlučných plochách, Bt-horizont; 4 – drobná andezitová suť vyplněná světle okrovou vápnitou sprašovitou hlínou s roztroušenými ulitami Succinella oblonga (ekvivalent spraše posledního glaciálu); 5 – převážně drobná andezitová drť vyplněná tmavošedou (?humozní) hlínou; 6 – andezitová suť vyplněná červenavou hlínou; 7 – andezitová suť vyplněná hlínou zelenošedého odstínu. Fig. 5. Section in the erosion cut on the right bank of the Havlouš Valley close to Bránov. The section partly exposes older, quite thick sedimentary fill of the valley formed during the last Glacial. It also documents importance of the Late Holocene erosion in the area.

a navzdory deficitu živin poměrně snadno porůstají vegetací, což je dáno i velmi pomalým tempem přírůstku skalního opadu. Suťové lesy dosahují proto obvykle až k patám skal, což je částečně podmíněno i tím, že relativní převýšení vrcholů jednotlivých kamýků oproti okolnímu terénu nebývá větší než první desítky metrů. Neoproterozoické sedimenty a vulkanity produkují obvykle sutě s menší velikostí kamenů, které jsou ale vzhledem k dostatku živin často zazemněné a porostlé lesem. Největší plochy nezazemněných a místy i pohyblivých sutí s neúplným vegetačním krytem nebo dokonce zcela bez vegetačního krytu vytvářejí kambrické vulkanity. Přitom pro ryolity a dacity je obvykle charakteristická hrubší zrnitost sutí (místy až blokový rozpad), andezity produkují obvykle sutě drobnozrnnější (závisí ale samozřejmě na intenzitě

64


rozpukání horniny). Některé suťové svahy Křivoklátska mají převýšení větší než 100 m. Nezazemněné svahové sutě kambrických vulkanitů umožňují na některých lokalitách charakteristické proudění vzduchu v dutinách suťového tělesa, které vede k podchlazení suťové akumulace v zimním období. Na jaře se potom cirkulace vzduchu v suti obrátí, a chladný vzduch vystupuje na spodním kraji suťového pole. Takové proudění vzduchu bylo pozorováno například v suťovém poli na pravém břehu Berounky zhruba 1 km nad Bránovským Luhem, kde byly měřeny i teploty vzduchu vystupujícího na spodním okraji suťového pole (Kolbek 1983). Nikde ale dosud nebylo pozorováno, že by se nízké teploty blízké bodu mrazu udržely v suťovém tělese celoročně, takže skutečné podmrzlé sutě na Křivoklátsku neznáme. Přemnožení muflonů v některých úsecích CHKO spolu s dalšími faktory vedlo k aktivizaci pohybu sutí, které na několika místech vytvářejí pohyblivé suťové proudy. Informaci o objemech suti, které se těmito suťovými proudy v posledních desetiletích pohybují, poskytuje například suťový kužel vytvořený v západním svahu Vápenného vrchu, který během posledních desetiletí úboční cestu, klesající od zříceniny hradu Týřova na dno Úpořského údolí, na jednom místě zcela překryl několik metrů mocnou akumulací. Obecně ale rozsáhlejší sesuvy nejsou pro Křivoklátsku běžné a jejich vliv na současnou morfologii terénu je nevelký. Nejčastěji trpí sesuvy zvětralé vulkanity a vulkanoklastika barrandienského ordoviku, nacházející se v pruhu podél jv. hranice CHKO. V posledních desetiletích byly aktivní sesuvy jižně od Pejpiny a proudový sesuv v severních svazích Brdatky (výše v svazích na strmém pravém břehu Berounky proti průmyslovému areálu v Hýskově), oba při jv. hranici CHKO. Dva nedávné drobné sesuvy ve svahovinách s eolickou příměsí zjistila při severním okraji NPR Vůznice Hesslerová (2003, 2007). Na sutě a svahoviny neoproterozoických sedimentů a vulkanitů (spilitů) je na Křivoklátsku vázán jeden jev pro tuto oblast zcela typický, cementace spodní části suťových těles novotvořeným karbonátem. Většinou čirý nebo bílý krystalický kalcitový nebo ojediněle aragonitový tmel na mnoha místech stmelil sutě do pevných brekcií (Kabečnice u Žloukovic, Brdatka u Křivoklátu, Otročiněves, Hřebečský luh nedaleko Čertovy skály u Hřebečníků). Suťové brekcie můžeme dnes pozorovat hlavně tam, kde byly poznamenány mladší erozí nebo destrukcí. K cementaci suti došlo podle dostupných geochronologických dat v závěru posledního glaciálu a ve starším holocénu v časovém intervalu od 12,9 do 7,9 tisíc let před současností (Mikšíková 2003, Žák et al. 2003). Zdrojem karbonátu byla nezvětralá horninová drť vytvořená během mrazového zvětrávání v předchozím glaciálu. Z ní došlo po klimatické změně na konci glaciálu a počátkem holocénu k vyloužení karbonátu a u paty svahu k jeho opětovné krystalizaci. Na některých místech (například rokle na levém břehu Berounky ve svahu mezi Zbečnem a lomem) jsou sutě tmeleny i sekundárními minerály železa. 65


Holocenní pěnovce u pramenů a v povrchových tocích

Pro vznik pěnovců nebo obecně pro srážení sekundárních karbonátů u pramenů nebo v povrchových tocích je klíčová přítomnost karbonátových hornin. Vápence na Křivoklátsku prakticky neznáme, proto si otázka zdroje karbonátu a jeho „metabolismu“ v této oblasti zasluhuje podrobnější rozbor. Jedinou převážně karbonátovou horninou na Křivoklátsku jsou nehojné čočky nečistých slabě metamorfovaných vápenců v sedimentech neoproterozoika. Větší čočkovité těleso těchto hornin, zachytitelné i v geologické mapě, se nachází na jediném místě, východně od obce Hracholusky, kde bylo těženo malým lomem a využíváno pro výrobu vápna. Lokality neoproterozoických vápnitých sedimentů a jejich využití podrobněji popsal Jirkovský (1926). Právě lokalita u Hracholusk ale ke vzniku pěnovců a srážení karbonátu v blízké vodoteči nevedla. Menší výskyty vápnitých neoproterozoických hornin byly nově vymapovány (M. Stárková) i severně od Otročiněvsi. Pokud pomineme výskyty křídových opuk při sv. okraji oblasti, tak dalšími zdroji karbonátu jsou již jen bazické vulkanické horniny, kde během postmagmatického vývoje dochází často ke vzniku sekundárních karbonátů, tvořících příměs v alterované hornině, výplně dutin po plynech, nebo karbonátové žilky. Tyto typy hornin byly na Křivoklátsku vytvořeny ve třech různých obdobích a kromě vzniku sekundárních karbonátů mají velký vliv také na charakter půd dané oblasti, množství živin, a tím i vznik charakteristické vegetace. Prvním z těchto typů hornin jsou submarinní alterované bazaltické horniny neoproterozoika, označované zpravidla jako spility. Karbonáty jak ve formě příměsi v submarinně alterovaných horninách (v tzv. polštářových lávách), tak jako výplně dutinek a žilky v hornině jsou poměrně běžné (např. PR Čertova skála). Tyto horniny daly často vznik karbonátem tmeleným sutím z konce glaciálu a počátku holocénu (viz výše), holocenní pěnovce ale pro ně nejsou charakteristické (mírně sráží karbonát potůček tekoucí po západní straně Kněžské skály). Dostatek karbonátu se v některých případech vyloužil a opětovně usadil i ze sedimentů neoproterozoika (Kabečnice u Žloukovic). Druhým typem hornin, které mohou poskytovat dostatek karbonátu pro vznik sekundárních akumulací, jsou bazičtější členy (andezity, lokálně až andezitobazalty) kambrického vulkanismu křivoklátsko-rokycanského pásma. Výlevné mandlovcovité typy často obsahují karbonát ve formě výplní dutin po plynech, velmi běžné jsou kalcitové žíly a žilky. Jak ukázala například průzkumná štola u Bránova (pravý břeh Berounky proti restauraci U rozvědčíka), mohou tyto kalcitové žíly lokálně tvořit až první procenta objemu celé horniny, a na korozní dutiny v těchto kalcitových žilách může být vázán i poměrně hluboký oběh podzemních vod. Na sz. úbočí Vápenného vrchu nedaleko hradu Týřova vychází v těžební jámě nedaleko zatáčky staré cesty alterované vulkanity s vysokým podílem karbonátu v hornině. Vápennému vrchu ovšem nedala jméno tato hornina, ale existence vápenických milířů během stavby hradu Týřova, po kterých dnes v sedle za Vápenným vrchem zbyly jámy 66


s natavenou horninou a se zbytky suroviny, silurských a devonských vápenců, dovezených sem z Českého krasu. Třetím, nejmladším typem vulkanitů s dostatečným zastoupením sekundárního karbonátu jsou vulkanické a vulkanosedimentární horniny spodního ordoviku, vyskytující se v několika pruzích v okolí Hýskova, Stradonic a Svaté. Pěnovce zde ale častěji než u přirozených pramenů vznikají z vod vytékajících z odvodňovacích štol historických železnorudných nebo rtuťových dolů. Lokality pěnovců a jejich detailní biostratigrafie byly na několika lokalitách zpracovány zejména V. Ložkem (viz přehled lokalit a jejich literatury v katalogu). Nejznámějšími lokalitami jsou drobný pěnovcový proud na srázu V Prantech proti hospodě U Rozvědčíka, pozoruhodný svahový proud na stráni U Eremita pod Bránovem, tři menší tělesa v rezervaci Stříbrný luh (Čertův luh 1; jeho levostranná pobočka označovaná jako Čertův luh 2; Bůžkův loužek pod kótou Hák) a proerodovaný kaskádový stupeň v Loužku (též Žerovnice nebo Žirovnice) pod hájovnou Kolouch u Račic nad Berounkou. S výjimkou lokality V Prantech byla všechna uvedená ložiska prokopána, takže je po ruce jejich podrobná stratigrafie i sukcese poměrně bohatých malakofaun, které tato ložiska obsahují a které umožňují sledovat vývoj lesních stanovišť od počátku poledové doby – holocénu – až do současnosti (Ložek 2001). Pozoruhodným typem pěnovcových akumulací Křivoklátska jsou pohyblivé pěnovcové proudy s tvorbou až 2 cm velkých koncentrických pěnovcových pizolitů (lokalita pod kótou Hák i další místa v PR Stříbrný luh). Na jejich vzniku se zřejmě rozhodujícím způsobem podílí opakované zimní zamrzání a rozmrzání pěnovcových proudů s velmi slabým přítokem vody. Na některé pěnovcové lokality Křivoklátska je vázáno i specifické rostlinstvo, například výskyty vzácného kruštíku Greuterova. Pěnovcová ložiska vesměs leží v místech s vysokou přírodovědnou hodnotou, s nimiž se počítá jako s částmi budoucího národního parku. V rámci pěnovcových a travertinových výskytů v českých zemích nejsou pozoruhodné jen svým výskytem v oblasti nekarbonátových hornin, ale i svou polohou v terénu. S výjimkou račického Loužku, kde je kaskádový stupeň na dně údolí (Ložek 2003), vesměs leží na poměrně strmých stráních nad dnem údolí, čímž se liší od většiny ostatních pěnovcových útvarů, vystupujících obvykle na úpatí svahů nebo v různých depresích. Extrémní případ představuje pěnovec U Eremita, tvořící poměrně mocný proud na strmém srázu nad Berounkou, v současné době již proerodovaný. V důsledku této polohy pěnovcová souvrství obsahují kolísající příměs různě hrubých sutí, takže umožňují sledovat svahovou sedimentaci i odnos v průběhu času. Co se týče stáří pěnovcových souvrství, nasvědčuje složení malakofauny, že na Eremitu, v Čertově luhu i v račickém Loužku spadá počátek tvorby pěnovce do starého holocénu, nejspíše k hranici preboreálu a boreálu, což potvrzuje i radiokarbonové nekalibrované datum 9510±30 let BP (kalibrované kalendářní 67


datum v intervalu 9120 až 8730 let BC) měkkýší ulity z nejhlubší fosiliferní vrstvy č. 11 v Loužku u Račic. Na dalších dvou lokalitách lze podle měkkýšů předpokládat nástup pěnovcové sedimentace o něco později, nejspíše na sklonku boreálu. Hlavní masa pěnovce se usadila během klimatického optima postglaciálu, především během epiatlantiku, kdy se do ložiska dostával opakovaně vyšší podíl kamenité sutě. Potvrzuje to i radiouhlíkové datum z vrstvy 3 v Loužku 4870±30 let BP (kalibrováno 3710 až 3630 let BC; radiouhlíková data pocházejí z probíhajícího projektu, Juřičková et al. in prep.). V Loužku pak dochází brzy k vysušení a erozi a závěr pěnovcové sedimentace je zastřen tvorbou rendzinové půdy. Tento vývoj vcelku odpovídá průměrnému stavu pěnovcových sledů v pahorkatinách střední Evropy. I když křivoklátské pěnovce představují jen drobná ložiska, mají značný význam jako zdroj dokladů o nerušeném vývoji místní přírody, čímž se liší od většiny velkých pěnovcových souvrství, třeba od opěrného profilu v blízkém Svatém Janu pod Skalou v Českém krasu a řady dalších, kde pěnovcová sedimentace v mladším holocénu byla ovlivněna lidskými zásahy, zejména od mladší doby bronzové. Jako doklad typického vývoje pěnovců Křivoklátska je v obr. 4 přiložen profil pěnovcovým tělesem Čertův luh 1. Zajímavé geomorfologické prvky

Přírodní procesy vytvořily na Křivoklátsku pozoruhodnou škálu skalních forem. Patří mezi ně odnosem méně odolných hornin vypreparované neoproterozoické buližníkové suky, vytvářející nápadné kamýky, mrazové sruby v kambrických vulkanitech, a strmé skalnaté srázy v kambrických a neoproterozoických vulkanitech a sedimentech ve svazích údolí. Rozsah příspěvku neumožňuje je jednotlivě uvádět a diskutovat. Užitečné ale bude uvést některé drobnější geomorfologické prvky krajiny, jako jsou samostatné skalní vrcholy nepřístupné pěším způsobem, skalní brány a okna a pseudokrasové dutiny a podobně. Tyto drobné geomorfologické jevy dosud nebyly na Křivoklátsku souborně podchyceny. Nejvýznamnější skupina skalnatých vrcholků nedostupných pěším způsobem se nachází v oblasti buližníkových kamýků nacházejících se zhruba v prostoru mezi Svatou a Zbirohem. Vrchol Vraní skály byl zpřístupněn turistickou stezkou se zábradlím a umělými stupy. V oblasti Hřebeny u Janušek (nedaleko hájovny Křižovatky) jsou dvě buližníkové skalní věže s výškou okolo 15 m dostupné jen horolezecky, obtížný přístup je na skalní útvar Hlavatice u Zbiroha. V oblasti kamýků Dehetníku (v horolezecké terminologii) a okolí je několik skalních věží s vrcholem dostupným také jen horolezecky. Celkem je drobnějších, samostatných a pěšky nedostupných věží v celém úseku buližníkových kamýků od Svaté po Zbiroh podchyceno 41 (nepublikované zpracování, M. Beke). V rámci vulkanitů kambria lze jmenovat tři skalní věže v údolí

68


Obr. 4. Profil pěnovcovým tělesem v Čertově luhu (Čertův luh 1). 1 – hnědavě černá silně humozní drobtovitá hlína (mulová rendzina), Ah horizont; 2 – bělavý slabě zahnědlý drobnozrnný pěnovec, místy humozní záteky; 3 – světlešedý slabě humozní pěnovec s hojnou sutí (klasty do 5 cm); 4 – světlehnědý šedavě mramorovaný pěnovec přeplněný drobnou sutí (?facie vrstvy 3); 5 – bělavý jemnozrnný pěnovec, roztroušeně větší kameny; 6 – bělavý jemnozrnný pěnovec s rezavými až narudlými skvrnami a záteky; 7 – šedý, dospodu plynule hnědnoucí pěnovec s roztroušenou sutí, při povrchu poloha hrubších úlomků (podobné vrstvě 3); 8 – hnědý pěnovec s četnými inkrustacemi s černými povlaky, nahoře četné velké (do 20 cm) silně pórovité inkrustace, níže vlnité černé lamely sledované rezavými pruhy, světlejší pleťové partie a polohy černých skvrn; 9 – pleťově bělavý poměrně čistý jemnozrnný pěnovec; 10 – hrubší suť (do 10 cm) vyplněná šedým hlinitým pěnovcem; 11 – hnědošedá rzivě mramorovaná vápnitá hlína s hojnou sutí (1–20 cm), místy difuzní pěnovcové partie, pod dnem sondy sledované vrtem do hloubky 330 cm. Podle výpovědi fosilní malakofauny odpovídá souvrství celému průběhu holocénu a dokládá nerušený vývoj lesních biocenóz v tomto prostoru. Fig. 4. Section in the calcareous tufa body in the Čertův luh/Devil´s Valley near Račice nad Berounkou. The deposit was formed continuously during most of the Holocene.

Úpořského a nad soutokem Úpořského a Prostředního potoka u Broum a skálu Špičatku (též Špičatou) u Roztok. Za drobné samostatné skalní věže lze považovat i samostatné bloky neoproterozoických spilitů v řece Berounce pod Čertovou skalou a některé z dílčích vrcholků v rámci hřebenů Čertovy skály. Buližníkové skály v pruhu od Svaté u Hudlic ke Zbirohu obsahují kromě skalních vrcholů i další zajímavý prvek, skalní okna. Většinou je tvoří velký 69


balvan, zaklíněný ve skalní soutěsce. Jedno takové skalní okno je ve jz. hřebeni Vraní skály u Svaté. Na Dehetníku u Líšné (zde myšlen Dehetník v terminologii horolezecké, tedy skála severně od silnice Líšná-Kublov) lze taková okna najít nejméně tři (v podstatě se jedná o drobné pseudokrasové jeskyňky se dvěma vchody). Celkem je těchto tvarů v rámci buližníkových kamýků podchyceno mnohem více. Samostatnou, zatím jen velmi slabě zpracovanou problematikou jsou přirozené podzemní pseudokrasové dutiny takové velikosti, že jsou průlezné pro člověka a můžeme je považovat za pseudokrasové jeskyně. Hlavní typy přítomné na Křivoklátsku zahrnují mrazovým zvětráváním rozšířené a vyklizené drcené zóny v horninách a puklinovité prostory za odsedlými bloky. Dutiny průlezné velikosti pod nebo mezi zřícenými balvany jsou méně časté. Publikované přehledy (např. Hromas, Ed., et al. 2009) uvádějí na Křivoklátsku většinou jen 10,5 m dlouhou jeskyni v Hudlické skále (tzv. Jeskyně s pannou) a jednu cca 5 m dlouhou výklenkovou jeskyni, také v Hudlické skále. Pseudokrasových jeskyní je zde ale více. Zřejmě nejdelší pseudokrasová jeskyně Křivoklátska se nachází v tzv. Děravé skalce západně od Hudlic a jižně od Krušné hory (průlezná délka cca 12 m, obr. 20 na str. 570). Další dutiny podobné geneze ale již mnohem menší délky lze nalézt v prostoru buližníkových skal u Líšné (Dehetník a okolí), mají však vesměs délku do 5 m. Zhruba 4 m dlouhá dutina charakteru jeskyně je také v jz. hřebeni Vraní skály, dosti daleko od vrcholku. Menší průlezné dutiny s délkou do 3 m jsou také v bazální transgresní ploše ordoviku mezi vrchy Opyš a Holý vrch u Drozdova. Nápadná polojeskyně je i na severní straně hřebene sbíhajícího z kóty Vysoký vrch nad údolí Loděnice (Kačáku). Kromě těchto přirozených dutin se v rámci CHKO nachází poměrně široká škála umělých podzemních prostorů, které jsou pozůstatkem nejrůznější těžební činnosti, zaměřené na různé druhy nerostných surovin. Přístupných podzemních umělých objektů, někde i značně rozsáhlých, nacházející se ve volném terénu mimo intravilány obcí, je v rámci CHKO kolem 20. Jejich zpracování není předmětem tohoto příspěvku. Jsou to ale objekty historicky i přírodovědecky pozoruhodné, které se navíc staly místem výskytu temnostních druhů hmyzu i zimovištěm netopýrů. I tyto prostory proto zasluhují, a v některých případech již i požívají, ochranu a přírodovědnou péči. Závěr – souhrn geomorfologického vývoje Obecně se předpokládá, že morfologický vývoj oblasti započal na mírně zvlněné parovině, vytvořené křídovou a paleogenní planací. Horniny pod touto úrovní byly ale místy hluboce zvětralé do hloubek až několika desítek metrů. Střípky informací o geomorfologickém vývoji v terciéru přinášejí jen plošně nevelké relikty fluviálních (tekoucí vodou ukládaných) sedimentů. Terciérní sedimenty vyplňují na řadě míst zbytky dnes neaktivní údolní sítě, která se do 70


tohoto zarovnaného povrchu zahloubila až do hloubek 60–80 m. Jinde se jedná o relikty sedimentů zachované zřejmě na blocích pokleslých v důsledku neotektonických pohybů. Báze terciérních sedimentů jsou výškově velmi rozkolísané a nacházejí se dnes v rámci CHKO Křivoklátsko v širokém intervalu od 295 až po více než 400 m n. m. To je jednak důsledkem existence zřetelné údolní sítě (zřejmě ve sv. oligocénu/sp. miocénu), a následného neotektonického výškového rozčlenění povrchu, zřejmě s vertikálními amplitudami do 50–60 m. Větší amplitudy neotektonických pohybů ve svrchním miocénu a pliocénu nejsou na Křivoklátsku pravděpodobné, protože okraj české křídové pánve se v poměrně dlouhém úseku od okraje Prahy až po Džbán udržuje v poměrně omezeném intervalu nadmořských výšek, bez velkých tektonických skoků (srv. též Cílek 1989). Přesto ale klasický model neuvažující podstatný vliv neotektoniky a předpokládající postupné zařezávání toků do paleogenní roviny od počátku neogénu až po současnost (tedy model „co je výše, to je starší“) pro miocén na Křivoklátsku zjevně nefunguje a je uplatnitelný zřejmě až od pliocénu. Výsledkem všech těchto nejistot je, že jednotliví autoři uvažovali o značně odlišném průběhu terciérních vodních toků ve středočeské oblasti. Poznání předkvartérního vývoje komplikuje obvyklá absence paleontologických zbytků v zachovaných sedimentech, jež by mohly přispět k jejich časovému zařazení. Tam kde byly úseky terciérní údolní sítě opětovně využity vodními toky v kvartéru, byly nezpevněné terciérní sedimenty z velké míry vyklizeny a stará předkvartérní údolí byla exhumována. Řešení průběhu terciérních vodních toků na Křivoklátsku a jejich časového trvání je proto velmi obtížné. Zachované relikty terciérních sedimentů vykazují velmi různé zrnitostní poměry od jílů a jemnozrnných, velmi dobře tříděných písků, až po hrubé štěrky s dobře opracovanými valouny více než 200 mm velkými. Představují zřejmě vývojové fáze s velmi odlišnými spádovými poměry řek, které od sebe mohly být značně časově vzdáleny. Sedimenty odpovídají facii řečiště, částečně facii nivní nebo facii nepříliš rozsáhlých aluviálních jezer. Analýzy zastoupení těžkých minerálů (TM) ukázaly, že mezi prostorově poměrně blízkými relikty jsou velké rozdíly v přítomných TM, což jejich propojení do souvislých toků značně komplikuje. Odlišení kvartérních a předkvartérních sedimentů podle přítomných TM je ale relativně snadné. Co se časového zařazení týče, většina autorů považuje většinu předkvartérních nezpevněných sedimentů na Křivoklátsku za miocenní, částečně za pliocenní. Přítomnost paleogenních (oligocenních) sedimentů ale nelze vyloučit, i když dosud nebyly nikde doloženy. Palynologické doklady miocenního stáří zatím pocházejí z území CHKO jen z vrtů v oblasti u Dlouhé skály nedaleko Kublova (Mazancová in Pták et Wartha 1965). Terciérní sedimenty, křemenné písky a kaolinické jíly, se staly na Křivoklátsku surovinovou základnou historické sklářské a částečně i keramické výroby.

71


K zásadní reorganizaci říční sítě a k vytvoření nových směrů odvodnění, s toky již zhruba ve dnešních směrech, došlo podle současných názorů nejspíše v pliocénu. Pliocén je současně obdobím, ve kterém zřejmě došlo v SZ sektoru Čech k poslední významnější fázi neotektonických pohybů, kvartérní pohyby jsou zde již jen v řádu prvních metrů (Coubal et Adamovič 2000). Odraz této tektonické aktivity probíhající zejména v prostoru Oháreckého riftu byl ale ve vnitřní části Čech vždy méně výrazný než v samotné aktivní zóně riftu. V pliocénu proto musíme na Křivoklátsku předpokládat již jen minimální pohyby a v kvartéru prakticky žádné. Výškové poměry říčních teras spodního pleistocénu na Křivoklátsku již tektonicky nijak narušeny nejsou. Odlišení miocenních a pliocenních sedimentů je v terénu velmi obtížné, protože nezpevněné miocenní sedimenty byly hojně erodovány, přenášeny a opět ukládány pliocenními toky, což se projevovalo zejména podél toku Rakovnického potoka, kde se v úzkém intervalu výšek nacházejí plošně poměrně rozsáhlé fluviální sedimenty, které mohou být miocenní nebo pliocenní. Ve starším pleistocénu (2588 až 781 tis. let před dneškem) již vznikaly říční terasy zcela konformní s dnešními směry toku Berounky a Rakovnického potoka. Z tohoto období pochází plošně nejrozsáhlejší skupina vysokých teras Berounky v relativních výškách povrchů teras 70 až 85 m nad dnešním tokem (rozlehlé plošiny, na kterých stojí například obce Skryje nebo Újezd nad Zbečnem; lze je ještě členit na dílčí úrovně). Podle paleomagnetických i palentologických dokladů (získaných mimo CHKO Křivoklátsko, Záruba et al. 1977, Kočí 1991, Kadlec in Žák et al. 2004) se řeka začala výrazněji zahlubovat pod tuto úroveň až na počátku středního pleistocénu. Vývoj zdánlivě jednotné starokvartérní terasové úrovně ale nebyl jednoduchý, trval více než 1,5 milionu let, a často docházelo v podobné výškové úrovni k erozi starších fluviálních sedimentů a jejich opětovnému uložení (doloženo níže po toku, Kovanda 1991). Vyšší části staropleistocenních terasových stupňů blízké patám a hranám přilehlých svahů jsou často poznamenány svahovými pohyby a rozvlečením valounového materiálu po svazích a mnohde i překryty eolickými sedimenty nebo svahovinami. Střední pleistocén (781 až 126 tis. let před současností) představuje nejvýraznější změnu ve vývoji morfologie krajiny. Na počátku tohoto období se globálně změnil zemský klimatický systém a došlo k přechodu na mnohem výraznější základní klimatické cykly s trváním zhruba 100 tis. let. Klimatické cykly předchozího staršího pleistocénu byly kratší a glaciály zdaleka nebyly tak chladné a výrazné. Současně došlo ve středním a svrchním pleistocénu ke značným poklesům hladiny světového oceánu a hlavně k výraznému oživení eroze. Na zvýšení eroze měla velký vliv také absence souvislého vegetačního krytu krajiny v nejchladnějších a nejsušších obdobích glaciálů. Hranice staršího a středního pleistocénu je tedy skutečným milníkem ve vývoji krajiny Křivoklátska. Začíná rychlý vývoj ostře zaříznutých údolí vodních toků. Střední 72


pleistocén je obdobím, které vytvořilo morfologické předpoklady pro současný vrcholový a říční ekofenomén Křivoklátska. Berounka se za posledních zhruba 700 tisíc let zahloubila o přibližně 70 m. Dílčí fáze intenzivního zahlubování se střídaly se s obdobími akumulace, která po sobě zanechala ve svazích údolí říčních toků výškově střední skupinu sedimentů říčních teras, tedy fluviálních písků a písčitých štěrků. V nich bylo založeno několik pískoven, které ojediněle poskytly nálezy kostí velkých obratlovců glaciálního klimatu (Hýskov). V chladných obdobích glaciálů, zejména v nejchladnějších suchých pleniglaciálních podmínkách, docházelo ke vzniku větrem ukládaných eolických sedimentů, tedy vápnitých spraší a ve vyšších nadmořských výškách nevápnitých prachovic. Eolické a od nich odvozené svahové a fluviální sedimenty kryjí na Křivoklátsku poměrně velké plochy. Kromě několika lokalit (např. u Podmokelského mlýna v údolí Zbirožského potoka) nebyly podrobněji biostratigraficky zkoumány ani instrumentálně datovány, i když mnohé sprašové profily jsou fosiliferní. Eolické a jim příbuzné sedimenty pokrývají některé ploché úseky terénu hlavně v severní části území CHKO a sprašové závěje jsou časté na závětrných východních a jihovýchodních hranách, na přechodech z plošin do svahů. Existencí permafrostu (permafrost je zóna, kde mají půdy nebo horniny teplotu pod bodem mrazu po více než jeden rok; trvale zmrzlá půda) podmíněné svahové pohyby i pozdější fluviální činnost vedly ke vzniku pestré škály směsných eolicko-deluviálních a eolicko-fluviálních sedimentů, které často obsahují i polohy drobnozrnných mrazových drtí. Složitá, dobře členěná a prozkoumaná sprašová souvrství s vloženými fosilními půdami zahrnující více glaciálních cyklů včetně interglaciálů ale zatím na Křivoklátsku neznáme. Většina eolických sedimentů zde zřejmě pochází až ze svrchního pleistocénu (126 až 11,7 tis. let) tedy z posledního, viselského glaciálu (würm v alpském členění). Spraše, prachovice a od nich odvozené svahoviny se na řadě míst staly surovinovou základnou cihlářské výroby, která dodnes přetrvala jen v cihelně Bratronice těsně za hranicí CHKO. Koncová fáze pleistocénu (pozdní glaciál) je na Křivoklátsku zaznamenána také v pylových asociacích slatinných mokřadů v severní části území, například v PR Prameny Klíčavy a na lokalitě Rynholec v těsném sousedství CHKO. V posledním glaciálu dosáhlo skalní dno údolí Berounky již dnešní hloubky a v jeho závěru vznikala nejmladší terasové úroveň – údolní terasa, která v tomto úseku Berounky již splývá s vyšším stupněm nivy (doklady mimo CHKO Křivoklátsko, Srbsko-hřiště, ústí Kodské rokle u Srbska). Ne zcela vyjasněná je datace poměrně nápadné terasové úrovně, s povrchem sedimentů zhruba 9 až 10 m nad hladinou dnešního toku, která již není zasahována současnými povodněmi. Obvykle je na Labi a Vltavě konvenčně řazena do předposledního glaciálu (sálského, saale 2; treene; resp. rissu 2 v Alpském systému), na Berounce ale bez jednoznačných důkazů. Na Křivoklátsku ale není tato úroveň zdaleka tak nápadně vytvořena jako na spodní Berounce. Současnými povodněmi zaplavovaná niva na Křivoklátsku mnohde zaplňuje 73


celé údolní dno. I to je jednou z příčin, proč zde byly středověké obce mnohde zakládány nikoliv u řeky, ale až na vyšších terasách nebo dokonce až nad horní hranou údolí. Písčité štěrky v dnešní nivě byly zřejmě v některých úsecích nivy přemísťovány a ukládány až do středověku. Změny v užívání krajiny spojené s klimatickými změnami v pozdním středověku a v novověku vedly ke vzniku až několik metrů mocné polohy jemnozrnných fluviálních sedimentů (povodňových hlín), které dnes povrch nivy kryjí. Ty byly ukládány ze suspenze z kalných povodňových vod. Lze tedy předpokládat, že až do počátku středověku mohla mít Berounka v rámci CHKO charakter meandrující a místy i divočící řeky, větvící se do řady ramen a vytvářející ostrovy. Přirozený vývoj posledních desetiletí s řadou výrazných povodní, rozšiřováním aktivního koryta a vznikem ostrovů se zdá na tento vývoj navazovat. Poměrně velké výškové rozdíly vedly na Křivoklátsku ke vzniku plošně značně rozsáhlých a místy mnoho metrů mocných svahových uloženin, které lze hrubě zařadit do středního a svrchního pleistocénu i holocénu. Na mnoha místech, zejména na svazích se severní až východní orientací, jsou vytvořené mírně ukloněné plošiny se sklonem povrchu nejčastěji v rozmezí cca 2 až 7°, které lze považovat za pleistocenní kryoplanační terasy. Mocnosti svahovin v nich lokálně dosahují až první desítky metrů. Ve vrcholových partiích elevací tvořených kambrickými vulkanity jsou časté skalnaté mrazové sruby (buližníkové kamýky k nim ale nepatří a mají mnohde již částečně předkvartérní původ). Geomorfologický výzkum a rozpoznání kryogenních geomorfologických tvarů se ale na Křivoklátsku dosud podstatněji nerozvinuly. Nápadné jsou svahové sutě (droliny, osypy) na strmějších svazích, stářím z posledního glaciálu a holocénu. I v současném holocenním klimatu s dostatkem srážek a tedy vody v puklinách skal a s častými oscilacemi teploty nad a pod nulou je mrazová destrukce skal velmi rychlá. Nestabilizované a nezazemněné sutě jsou typické hlavně pro kambrické vulkanity. Andezity vytvářejí obvykle drobnozrnnější sutě než ryolity a dacity. Na řadě lokalit byly pohyby svahovin v současnosti aktivizovány přemnožením muflonů, takže došlo k oživení pohyblivých suťových proudů. Osypy vázané na neoproterozoické sedimenty a vulkanity (spility) jsou obvykle méně zřetelné, často zazemněné a obvykle málo pohyblivé. Je na ně ale vázán jeden pozoruhodný jev, vznik pevných suťových brekcií cementací suti, nejčastěji kalcitem, lokálně aragonitem. Tyto pro Křivoklátsko velmi typické suťové brekcie vznikly v závěru posledního glaciálu a počátkem holocénu, kdy došlo k vyloužení a opětovnému uložení karbonátu z úlomků hornin, rozdružených mrazovými procesy v předchozím glaciálu. Mocné pokryvy zvětralin místy i předkvartérního původu kryjí ordovické vulkanity a vulkanoklastika při jihovýchodním okraji CHKO. Ve svažitých územích vznikly v ordovických vulkanitech podél jv. hranice CHKO i rozsáhlejší, částečně dodnes aktivní sesuvy. Jinak se ale sesuvy na morfologii terénu Křivoklátska výrazněji neuplatnily. 74


Postglaciální vývoj oblasti je poznán poměrně dobře. Charakterizuje ho nepřerušený vývoj lesa v prostředí, které je značně diverzifikované jak horninovým podkladem, jeho chemismem a půdním vývojem, tak i morfologií terénu a jeho orientací ke světovým stranám (známé a často zmiňované ekofenomémy říční a vrcholový), a současně vcelku nevelkým množstvím srážek. Tyto podmínky vedly ke vzniku mimořádné stanovištní i druhové pestrosti živé přírody Křivoklátska. I když se počet lokalit doloženého pravěkého osídlení v posledních desetiletích mírně zvyšuje, stále platí, že území bylo v pravěku osídleno řídce. Středověký vývoj, zejména existence královského loveckého hvozdu, neznamenal ve vývoji krajiny velký zlom. Souvislá existence lesa a na řadě obtížně přístupných a využitelných ploch jeho přírodě blízký charakter přispívají k mimořádnému charakteru Křivoklátska a jeho výsadnímu postavení v rámci celých Čech (poprvé rozpoznáno Svobodou 1943). Kromě profilů v říční nivě, jejíž vývoj je určován využitím krajiny a klimatickým vývojem v celém povodí řeky, nikoliv jen v rámci vlastního Křivoklátska, přinášejí informace o postglaciálním vývoji přírody jednak málo rozšířené slatinné mokřadní sedimenty v severní části oblasti, a také plošně nevelká tělesa holocenních pramenných vápenců, která se vytvořila pod některými prameny vyvěrajícími z andezitů. V porovnání s nedalekým Českým krasem na jihozápadě, nebo Džbánem na severu, je vývoj pěnovců Křivoklátska plošně i v mocnosti těles mnohem méně výrazný. Některé lokality ale nebyly poznamenány mladou erozí a jejich vývoj probíhá nerušeně po celý holocén. Profily obnažené na několika lokalitách v mocnějších pěnovcových tělesech jsou detailně litologicky i biostratigraficky členěny a obsahují bohaté tafocenózy ulit měkkýšů. U několika pramenů a v některých povrchových tocích vznikají pěnovce i v současnosti. Poděkování Sestavení článku bylo podpořeno výzkumným záměrem AV0Z30130516 Geologického ústavu AV ČR v.v.i. a projekty GA ČR P210/10/1760 a 205/09/0991. L. Juřičkové děkujeme za poskytnutí nových radiouhlíkových datací, získaných v rámci projektu P504/10/0688. Za připomínky k rukopisu jsme zavázání kolegům V. Cílkovi, J. Kovandovi, P. Pokornému a M. Stárkové. Informace o některých zajímavých geomorfologických objektech poskytl M. Beke.

75


Literatura Balatka B. et Loučková J. (1991): Kvartérní terasy řeky Berounky. – Sborník České geografické společnosti, Praha, 96 (3): 145–162. Balatka B. et Loučková J. (1992): Terasový systém a vývoj údolí Berounky. – Studia geographica, Praha, 96: 1–53. Balatka B. et Sládek J. (1958): Vývoj výzkumu říčních teras v českých zemích. – Knihovna Ústředního ústavu geologického, sv. 32: 1–288. Nakladatelství Československé akademie věd. Praha. Balatka B. et Sládek J. (1962): Říční terasy v českých zemích. – Geofond v Nakladatelství ČSAV. 580 str. Praha. Bouška V. et Tichý L. (1954): Železitý slepenec v tercierních píscích. – Vesmír, Praha, 33: 351. Břízová E. (1999): Počátky pozdněglaciální a holocénní vegetace u Rynholce. – In: J. Kolbek et al., Vegetace Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko, 1. Vývoj krajiny a vegetace, vodní, pobřežní a luční společenstva, str. 27–34. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a Botanický ústav Akademie věd ČR. Praha. Bursák D. (2010): Tuchlovicko v době laténské a době římské: archeologický výzkum z let 1967– 1968 (A. Knor, J. Zeman). – Diplomová práce, Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou, Filozofická fakulta UK. Praha. 102 p. + přílohy. Cílek V. (1989): Exhumace a geomorfologický vývoj Českého krasu. – Český kras, Beroun, 15: 97– 112. Cílek V. (1996): Nález vltavínu v říční terase u Skryjí. – Speleo, Praha, 21: 37. Coubal M. et Adamovič J. (2000): Youngest tectonic activity on faults in the SW part of the Most Basin. – Geolines, Praha, 10: 15–17. Čadek J. (1964): Nové poznatky o paleogeografii miocenních pánví severních Čech. – Kandidátská disertační práce. Praha. Čadek J. (1966): K paleogeografii chomutovsko-mostecko-teplické pánve (na základě studia těžkých minerálů). – Sborník geologických věd, Praha, Řada G, 11: 77–114. Černý I. (1989): Posílení stávajícího zásobování učiliště podzemní vodou – vyhodnocení akce Písky u Křivoklátu. – Nepublikovaná zpráva, Geofond Praha P064078. 23 str. Černý I., Kokošková L. et Pilařová M. (1980): Písky u Křivoklátu. Vyhodnocení průzkumných hydrogeologických prací. – Nepublikovaná zpráva, Geofond Praha P032610. 12 str. Daneš J. V. (1913): Morfologický vývoj středních Čech. – Sborník České společnosti zeměvědné, Praha, XIX: 1–18, 94–108, 168–176. Dědina V. (1929): Přírodní povaha československých území ve světle vývoje – geomorfologie. – In: Dědina V. (Ed.), Československá vlastivěda, díl. I., Příroda: 19–58. Nakl. Sfinx, Bohumil Janda. Praha. Dědina V. (1941): Problém třetihorní Mže-Berounky. – Věstník Královské české společnosti nauk, Praha, XII: 1–29. Di Vincenzo G. et Skála R. (2009): 40Ar–39Ar laser dating of tektites from the Cheb Basin (Czech Republic): Evidence for coevality with moldavites and influence of the dating standard on the age of the Ries impact. – Geochimica et Cosmochimica Acta, 73: 493–513. Dotterweich M. (2008): The history of soil erosion and fluvial deposits in small catchments of central Europe: Deciphering the long-term interaction between humans and the environment – A review. – Geomorphology, 101 (1–2): 192–208. Dotterweich M. et Dreibrodt S. (2011): Past land use and soil erosion processes in central Europe. – PAGES News, 19(2): 49–51. Feistmantel K. (1881): Schotterablagerungen in der Umgebung von Pürglitz. – Sitzungsberichte der königl. böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, Praha, 1881 (33): 287–297. Firbas F. (1949): Spät- und nacheiszeitliche Waldgeschichte Mitteleuropas nördlich der Alpen. II. Waldgeschichte der einzelnen Landschaften. Jena. French H. M. 2007. The periglacial environment. 3rd ed. 458 pp. J. Wiley & Sons.

76

Vojen Ložek a Karel Žák: Sedimenty terciéru a kvartéru a geomorfologický vývoj na Křivoklátsku Hanuš L. (1980): Křivoklát – Červený Kámen. Etapová zpráva o inženýrsko-geologickém průzkumu pro přečerpávací vodní elektrárnu 1979. – Nepublikovaná zpráva, Geofond Praha, P029992. 44 str. Havlík A., Žák K., Hejduk J. et Picek T. (2005): Splaveninový režim Berounky. – In: Sborník konference Vodní toky 2005, Hradec Králové, 29.–30. listopadu 2005, J. Plechatý a S. Chumová (eds.), p. 20–23. Vodohospodářský rozvoj a výstavba. Praha. Hesslerová P. (2003): Geomorfologická analýza povodí Vůznice. – Diplomová práce, Katedra fyzické geografie a geoekologie PřF UK v Praze, 138 str. Hesslerová P. (2007): Geomorfologické poměry povodí Vůznice. – Bohemia centralis, Praha, 28: 31– 38. Hlaváč J., Kadlec J., Žák K. et Hercman H. (2003): Deposition and destruction of Holocene calcareous tufa cascades in the Bohemian Karst (Czech Republic). – In: Kotarba A. (ed.), Holocene and Late Vistulian paleogeography and paleohydrology. Prace Geografyczne, 189: 225–253. Polska Akademia Nauk, Instytut geografii i przestrzennego zagospodarowania im. Stanislawa Leszczyckiego. Warszawa. Holásek O. (2008): Kvartérní fluviální sedimenty na území listu 12-322 Hudlice. – Zprávy o geologických výzkumech v roce 2007, Praha : 93–94. Hranička J. (1948): Geomorfologické studie ze středních Čech. – Knihovna Československé společnosti zeměpisné, Praha, 15: 1–49. Praha. Hromas J. (Ed.) et al. (2009): Jeskyně. In: Mackovčin P., Sedláček M. (Eds.), Chráněná území ČR, svazek XIV. Agentura ochrany přírody a krajiny, Praha, a Ekocentrum, Brno. 608 str. Huggett R. J. (1991): Climate, Earth processes and Earth history. Springer Verlag, Berlin, Heidelberg, 282 p. Hurník S. et Knobloch E. (1966): Einige Ergebnise paläontologischer stratigraphischer Untersuchungen in Tertiär Böhmens. – Abhandlugnen des Staatlichen Museums für Mineralogie und Geologie zu Dresden, Dresden, 11: 17–162. International Commission on Stratigraphy (2010): International stratigraphic chart. Jäger K.-D. et Ložek V. (1968): Beobachtungen zur Geschichte der Karbonatdynamik in der holozänen Warmzeit. – Československý kras, Praha, 19: 7–22. Jäger O. (1993): Jakým směrem tekla Paleoberounka II? – Český kras, Beroun, 18: 24–25. Jirkovský R. (1926): Po stopách dobývání kamenečných a kyzových břidlic v záp. čes. algonkiu na Rakovnicku a Křivoklátsku. – Hornický věstník a Hornické a hutnické listy, Příbram, VIIIXXVII (14): 157–161. Juřičková L., Horsák M., Cameron R., Hylander K., Míkovcová A., Hlaváč J.Č. et Rohovec J. (2008): Land snail distribution patterns within a site: The role of different calcium sources. – European Journal of Soil Biology, 44: 172–179. Kettner R. (1911): O uloženinách třetihorních štěrků a jílů u Sloupu a Klince ve středních Čechách. – Věstník Královské české společnosti nauk, Praha, Třída II, 25: 1–9. Kettner R. (1923): Kambrium skrejsko-tejřovické a jeho okolí. – Sborník Státního geologického ústavu Československé republiky, Praha, III: 5–63. Kočí A. (1991): Palaeomagnetic investigation of the Beroun highway section. – Sborník geologických věd, Antropozoikum, Praha, 20: 103–109. Kodym O. et Matějka A. (1920): Geologicko-morfologický příspěvek k poznání štěrků a vývoje říčních toků ve středních Čechách. – Sborník České společnosti zeměvědné, Praha, 26: 17–32, 97–113. Praha. Kolbek J. (1983): Geobotanické poznámky k výskytu Saxifraga rosacea v okolí ventarol na Křivoklátsku. – Zprávy Československé botanické společnosti, Praha, 18: 173–178. Kopecký A. (1972): Hlavní rysy neotektoniky Československa. – Sborník geologických věd, Antropozoikum, Praha, 6: 77–155. Koutek J. (1941): K rozšíření reliktních křemenců a křemitých slepenců (sluňáků) v Čechách. – Věda přírodní, Praha, 12: 179–180. Kovanda, J. (1971): Kvartérní vápence Československa. – Sborník geologických věd, řada Antropozoikum, Praha, 7: 5–236. Praha. Kovanda J. (1987): Terciér-miocén, kvartér. – In: Havlíček V. (Ed.), Vysvětlivky k základní geologické mapě ČSSR 1:25 000, list 12-411 Beroun. Ústřední ústav geologický, Praha, 54–59.

77

BOHEMIA CENTRALIS 31 Kovanda J. (1991): The significance of the Lower Pleistocene sedimentary complex of the Beroun highway. – Sborník geologických věd, Antropozoikum, Praha, 20: 129–142. Kovanda J. (1993): O slatinách u Rynholce, profilu svahovin v Karlštejně a o sprašových sériích ve Stranzendorfu a Krems-střelnice (Dolní Rakousko). – Zprávy o geologických výzkumech v roce 1992, Praha : 57–58. Praha. Kovanda J. (2005): Překvapivě mocné uloženiny nejmladšího pleistocénu v šachtici Srb 1 v Srbsku (Český kras). – Český kras, Beroun, 31: 15–18. Kukla J. (1956): Terasy Praha – Beroun. – Nepublikovaná zpráva, Geofond, P 9159. Praha. Kukla J. G. et Ložek V. (1993): Průzkum říčních teras v okolí Tetína a otázka prvního říčního paradoxu. – In: V. Cílek (ed.): Krasové sedimenty, Knihovna České speleologické společnosti, 21: 30–41. Česká speleologická společnost. Praha. Kušta J. (1879): Die älteren Anschwemmungen von Broum. – Verhandlungen der kaiserlichköniglichen geologischen Reichsanstalt, Praha, 15: 338–339. Kušta J. (1881): Bohrgänge von Insekten in einem verkieselten Araukarite von Bránov bei Pürglitz. – Sitzungsberichte der königlichen Böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften in Prag, Praha, 1880: 202–203. Lachmanová M. (2000): Miocénní pánev Vížina a její význam pro poznání paleopotamologických poměrů jihozápadní části Českého krasu. – In: Zlatý kůň (Cílek V., Bosák P. eds.), Knihovna České speleologické společnosti, sv. 36: 53–64. Praha. Ložek V. (1955): Měkkýši československého kvartéru. – Rozpravy Ústředního ústavu geologického, Praha, 17: 1–510. Praha. Ložek, V. (1964): Quartärmollusken der Tschekoslowakei. – Rozpravy Ústředního ústavu geologického, Praha, 31: 1–374. Praha. Ložek V. (1966): Paleogeografický výzkum čs. kvartéru na základě malakofauny. – Zprávy o geologických výzkumech v roce 1965, Praha : 295–296. Ložek V. (1968): Paleogeografický výzkum čs. holocénu. – Zprávy o geologických výzkumech v roce 1966, Praha : 355–357. Ložek V. (1969a): Malakozoologický výzkum významných kvartérních profilů v ČSSR. – Zprávy o geologických výzkumech v roce 1967, Praha : 296–297. Ložek V. (1969b): Paleogeografický výzkum holocénu vnitřních Čech. – Zprávy o geologických výzkumech v roce 1968, Praha : 271–273. Ložek V. (1972): Holocene interglacial in Central Europe and its land snails. – Quaternary Research, 2(3): 327–334. Ložek V. (1975): Přehled měkkýšů Křivoklátska. – Bohemia centralis, Praha, 4: 104–131. Ložek V. (1976): Měkkýši pěnovců U Eremita na Křivoklátsku. – Bohemia centralis, Praha, 5: 147– 157. Ložek V. (1982): Faunengeschichtliche Grundlinien zur spät- und nachteiszeitichen Entwicklung der Molluskenbestände in Mitteleuropa. – Rozpravy ČSAV, řada matematicko-přírodních věd, Praha, 92(4): 1–106. Ložek V. (1992): Síť opěrných profilů k vývoji krajiny Českého krasu. – Bohemia centralis, Praha, 21: 47–67. Praha. Ložek V. (2001): Chráněná území ve světle své krajinné historie. Křivoklátsko – královský les ve středu Čech. – Ochrana přírody, Praha, 56(4): 103–107. Ložek V. (2003): Pěnovcové ložisko u Račic na Křivoklátsku. – Zprávy o geologických výzkumech v roce 2002, Praha : 89–90. Ložek V., Žák K. et Cílek V. (2004): Z minulosti českých řek. – Vesmír, Praha, 83(8/2004): 447–454. Mach K., Žák K. et Jačková I. (1999): Zastoupení a izotopové složení jednotlivých forem síry ve vertikálním profilu hlavní uhelné sloje v severočeské hnědouhelné pánvi a jejich paleogeografický význam. – Věstník Českého geologického ústavu, Praha, 74(1): 51–66. Malkovský M. (1975): Paleogeography of the Miocene of the Bohemian Massif. – Věstník Ústředního ústavu geologického, Praha, 50: 27–31. Malkovský M. (1979): Tektogeneze platformního pokryvu Českého masívu. – Knihovna Ústředního ústavu geologického, Praha, 50: 2, 27–31. Mašek J. (ed., 1992): Geologická mapa ČR 1:50 000, list 12-32 Zdice. Český geologický ústav. Praha.

78

Vojen Ložek a Karel Žák: Sedimenty terciéru a kvartéru a geomorfologický vývoj na Křivoklátsku Mašek J. (ed., 1997): Chráněná krajinná oblast a biosférická rezervace Křivoklátsko. Geologická a přírodovědná mapa 1:50 000. Český geologický ústav. Matouš J. (1967): Zpráva o inženýrsko-geologickém průzkumu pro vyrovnávací stupeň na Berounce mezi Račicemi a Žloukovicemi nad Berounkou. – Nepublikovaná zpráva, Geofond Praha, P019501, V058048. 24 str. Mikšíková L. (2003): Holocenní tmelené sutě ve středočeské oblasti. – Diplomová práce. Přírodovědecká fakulta UK v Praze. 104 str. Motyková-Šneidrová K. (1970): Nově objevené sídliště ze starší doby římské u Tuchlovic. – Památky archeologické, Praha, 61: 236–260. Němejc F. (1930): Travertinová kaskáda mezi Bránovem a Roztoky u Křivoklátu a fossilní květena v ní nalezená. – Věda přírodní, Praha, 11(2-3): 47–50. Němejc F. (1942): Příspěvky k paleobotanickému výzkumu travertinových sedimentů v Čechách. – Rozpravy II. tř. České akademie, Praha, 51(27, 1941), 1–9. Němejc F. (1943): Novější paleontologické nálezy v českém terciéru. – Věstník státního geologického ústavu, 18: 43. Němejc F. (1949): Rostlinné otisky středočeských neogenních ostrovů. – Studia botanica Čechoslovaca, Praha, 10: 14–103. Pešek J. (1972): Terciérní sedimenty ve středních a západních Čechách. – Příroda, 6: 1–55. Západočeské muzeum. Plzeň. Pešek J. et Spudil J. (1986): Paleogeografie středočeského a západočeského neogénu. – Studie ČSAV, Praha, 14: 1–80. Academia. Praha. Petrbok J. (1928): První nález Conifer v českých travertinech. – Věda přírodní, Praha, 9(3), 70–73. Petrbok J. (1940): Studie a poznámky o českém kvarteru. – Časopis Národního muzea, Praha, 114, 220–224. Petrbok J. (1942): Travertiny. – Kámen, Praha, 23, 4–7. Petrbok J. (1950): Chronologické paradoxon terasových sedimentů v Českém krasu. – Československý kras, 3: 176–177. Petrbok J. (1951): Monografická studie českých měkkýšů rodu Monarcha, Isognomostoma, Helicodonta, Euomphalia, Petasia, Campylea, Chilotrema a Perforatella. – Rozpravy České akademie, Praha, 60(2, 28), 1–37. Pokorný P. (2003): Rynholec: Nová sonda do postglaciálního vývoje vegetace na severním pomezí Křivoklátska. – In: Kolbek J., ed., Vegetace Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko. 3. Společenstva lesů, křovin, pramenišť, balvanišť a acidofilních lemů. Academia, Praha, pp: 11–18. Pokorný P. (2005): Role of man in the development of Holocene vegetation in the Central Bohemia. – Preslia, 77: 113–128. Pokorný P. (2010): Nečekané možnosti pylové analýzy ve vztahu k archeologii. – Živá archeologie – REA, Praha, 11/2010: 26–31. Pták J. (ed., 1962): Základní geologický výzkum Barrandienského proterozoika. – Nepublikovaná zpráva, Geofond Praha P014770. 139 str. Pták J. et Wartha K. (1964): Nové ložisko pórovinových jílů v okolí hájovny „Křižovatky“. – Nepublikovaná zpráva. Geofond Praha, P016765. 47 str. Pták J. et Wartha K. (1965): Nálezová zpráva a výpočet prognózních zásob terciérních (miocenních) jílů v okolí Broum u Zbiroha. – Nepublikovaná zpráva. Geofond Praha, P017748. 62 str. Puchmajerová M. (1948): Rašeliniště na Rakovnicku. – Zprávy státních výzkumných ústavů lesnických ČSR, Ročenka, Praha, 1(1947): 78–95. Purkyně C. (1912): Terasy Mže a Vltavy mezi Touškovem u Plzně a Prahou. – Sborník české společnosti zeměvědné, Praha, 18: 73–89. Rudolph K. (1929): Die bisherigen Ergebnisse der botanischen Mooruntersuchungen in Böhmen. – Beihefte zum Botanischen Centralblatt, Dresden, Dresden, 45B: 1–180. Rybníčková E. et Rybníček K. (1999): Pylové analýzy ze severozápadní části Křivoklátska. – In: J. Kolbek et al., Vegetace Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko, 1. Vývoj krajiny a vegetace, vodní, pobřežní a luční společenstva, str. 17–26. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a Botanický ústav Akademie věd ČR. Praha.

79

BOHEMIA CENTRALIS 31 Sádlo J. et Pokorný P. (2003): Vegetace Křivoklátska ve světle historicko-ekologických dat. – In: Kolbek J., ed., Vegetace Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace Křivoklátsko. 3. Společenstva lesů, křovin, pramenišť, balvanišť a acidofilních lemů. Academia, Praha, pp: 327– 333. Smetana V. (1915): Příspěvek k seznání třetihorního útvaru na Rakovnicku. – Věstník královské české společnosti nauk, Praha, 1915: 1–13. Smetana V. (1924): O rozšíření třetihorního útvaru v pánvi rakovnické a o jeho poměru k usazeninám pánve podrudohorské. – Sborník I. sjezdu slovenských geografů a anthropologů, vyšlo 1926. Spudil J., Kvaček Z., Pešek J., Sýkorová I. et Teodoridis V. (2010): Relikty terciéru na území Českého masivu. – In: Pešek J. (ed.), Tercierní pánve a ložiska hnědého uhlí České republiky, Česká geologická služba. Praha. 301–310. Stárková M., Hradecký P. et Sidorinová T. (2010): Nové výskyty neogenních fluviálních sedimentů v oblasti křivoklátsko-rokycanského pásma. – Zprávy o geologických výzkumech v roce 2009, Praha : 46–49. Suhr P. (2003): The Bohemian Massif as a catchment area for the NW European Tertiary Basin. – Geolines, Praha, 15: 147–159. Svoboda P. (1943): Křivoklátské lesy, dějiny jejich dřevin a porostů. – Studia Botanica Čechica, VI, 228 str., 2 mapy. Nákladem vlastním. Praha. Tyráček J. (1991): The Beroun complex and the Lower Pleistocene stratigraphy. – Sborník geologických věd, Antropozoikum, Praha, 20: 143–154. Tyráček J. et Kovanda J. (1991): The Beroun highway – a new key profile for the continental Lower Pleistocene in Central Europe. – Sborník geologických věd, Antropozoikum, Praha, 20: 9–37. Tyráček J., Westaway R. et Bridgland D. (2004): River terraces of the Vltava and Labe (Elbe) system, Czech Republic, and their implications for the uplift history of the Bohemian Massif. – Proceedings of the Geologists' Association, 115: 101–124. London. Vachtl J. (1935a): Terasy Rakovnického potoka mezi Rakovníkem a Křivoklátem. – Sborník Československé společnosti zeměpisné, Praha, 41(7–8): 141–145. Vachtl J. (1935b): Nález třetihorní flóry na Rakovnicku. – Věstník Musejního spolku města Rakovníka, Rakovník, 25: 1–6. Vachtl J. (1947): Soupis lomů ČSR, číslo 22, okres Rakovník. 84 str., 1 mapa. Státní geologický ústav Československé republiky v Praze. Vachtl J. (1949): Soupis lomů ČSR, číslo 31, okres Beroun. 102 str., 1 mapa. Státní geologický ústav Československé republiky v Praze. Valín F. (1995, ed.): Geologická mapa ČR 1:50 000, list 12-14 Rakovník. – Český geologický ústav. Praha. Velebil D. (2004): Dolování rumělky u obce Svatá, zjz. od Berouna. – Bulletin mineralogickopetrologického oddělení Národního muzea, Praha, 12: 78–94. Woldřich J. N. (1916): Arctomys primig. Kamp. aus diluvialen Lehme zwischen Stadtl u. Pustowěd in Böhmen. – Verhandlungen der kaiserlich-königlichen geologischen Reichsanstalt, Wien, str. 299. Záruba Q., Bucha V. et Ložek V. (1977): Significance of the Vltava teracce system for Quaternary chronostratigraphy. – Rozpravy ČSAV, Praha, 87 (4): 1–89, Pl. I–V. Praha. Zoubková M. (1966): Závěrečné zhodnocení hydrogeologického průzkumu pro lesnické učiliště Písky. – Nepublikovaná zpráva, Geofond Praha V055445. Žák K. (2005): Zrychlené přetváření údolních niv malých toků ve středočeské oblasti v posledních deseti letech. – Ochrana Přírody, Praha, 60 (9): 273–275. Žák K. (2009): Studie transportu štěrku v říčním toku s využitím metalurgické strusky jako stopovače: přínos pro poznání fluviální redistribuce vltavínů. – Bulletin mineralogicko-petrologického oddělení Národního muzea, Praha, 17(1): 79–90. Žák K., Cílek V., Danielisová A., Hlaváč J., Kadlec J., Kyncl T., Pokorný P. et Světlík I. (2010): Holocenní profil ve stavební jámě malé vodní elektrárny Hýskov a jeho přínos k poznání vývoje nivy Berounky. – Český kras, 36: 42–51. Žák K., Cílek V., Ložek V. et Záhrubský K. (2001a): Karbonátem tmelené holocenní sutě u Otročiněvsi a Žloukovic. – Český kras, Beroun, 28: 34–35. Žák K., Mikšíková L., Hercman H., Melková J. et Kadlec J. (2003): Vznik holocenních suťových brekcií ve středočeské oblasti a jejich erozní postižení (Formation of Holocene scree breccias in

80

Vojen Ložek a Karel Žák: Sedimenty terciéru a kvartéru a geomorfologický vývoj na Křivoklátsku Central Bohemia and their destruction by erosion). – Zprávy o geologických výzkumech v roce 2002: 106–109. Žák K., Táborský Z., Kadlec J. et Cílek V. (2004): Jeskynní sedimenty a vývoj krasových jevů v údolí řeky Berounky v Českém krasu. Závěrečná zpráva a dokumentace provedených prací projektu Grantové agentury ČR č. 205/02/0449. – Nepublikovaná zpráva. P 009.2004. 16 str. textu, 95 s. textových příloh, 2 mapové přílohy. Archiv České geologické služby. Praha. Žák K., Táborský Z., Lachmanová M. et Pudilová M. (2001b): Využití těžkých minerálů při studiu alochtonních klastických jeskynních sedimentů Českého krasu. – Český kras, Beroun, 27: 5–14. Beroun. Žák K., Teodoridis V. et Sakala J. (2003): Nález flóry v terciérních sedimentech u Karlštejna. – Zprávy o geologických výzkumech v roce 2002, Praha: 47–49. Žegklitz J. et Zavřel J. (1990): Geochemical and petrographical studies of the post-mediaeval pottery of the Prague and Beroun regions. – Studies in postmediaeval archeology, Praha, 1: 95–126. Žegklitz J. et Zavřel J. (2004): Nové nálezy kamnářských výrobků s portrétem Jana Husa, Příspěvek k poznání výroby českých renesančních kachlů. – Archeologické rozhledy, Praha, LVI: 591–618. Žigová A. (v tomto svazku): Půdní poměry vybraných lokalit CHKO Křivoklátsko. Žigová A., Šťastný M., Krejčová J., et Koptíková L. (2008): Diverzita půd v CHKO Křivoklátsko. – In: Sborník 12. pedologické dny: 164–171. Česká zemědělská univerzita. Praha.

Katalog významných lokalit terciérních a kvartérních sedimentů na Křivoklátsku Za názvem lokality následují v závorce základní údaje o lokalitě, tedy nejprve kód lokality, potom souřadnice S-JTSK v pořadí Y, X, Z (výška v m n. m.). Pokud je lokalita plošně rozsáhlá, souřadnice ukazují na její střed nebo na nejzajímavější místo. U pískoven a hlinišť odpovídají výšky přibližně bázi těžebny. Souřadnice byly odečteny z mapy 1:10 tis. (nebo ze serveru www.cuzk.cz), mohou mít chybu v poloze až ±30 m, ve výšce až ±10 m. Za souřadnicemi je uvedeno stratigrafické zařazení nebo stratigrafické rozpětí profilu pomocí těchto zkratek: T – terciér nerozlišený, v naprosté převaze případů zřejmě neogén; PL – pliocén; P1 – spodní pleistocén, do 781 tis. let před současností; P2 střední pleistocén, 781– 126 tis. let před současností; P3 svrchní pleistocén, 126–11,7 tis. let před současností; MG – profil zahrnuje více klimatických cyklů prvního řádu, tedy glaciálů, resp. interglaciálů, IG – paleontologicky doložený interglaciál; W – viselský (poslední, würm) glaciál: WE – časný, WP – vrcholný (pleniglaciál), WT – pozdní; H – holocén (11 700 let až současnost): PB – preboreál, B – boreál, A – atlantik, EA – epiatlantik, SB – subboreál, SA – subatlantik, SR – subrecent, R – recent. Dále je v závorce uveden soupis nejdůležitějších citací v pořadí podle roku vydání, pokud k lokalitě nějaká literatura existuje. Tento výčet nemůže být úplný. Snahou autorů bylo upozornit na lokality, které jsou zajímavé a důležité a kde je i v současném odkrytí něco z terciérní a kvartérní geologie vidět. Přednost byla dána zejména lokalitám v jádru oblasti, tedy v geomorfologicky nejčlenitějším území podél řeky Berounky, v hranicích uvažovaného NP. Lokality z okrajových částí CHKO jsou zařazeny jen výběrově. Doplněno je i několik klíčových lokalit těsně vně hranic CHKO.

Terciérní sedimenty (zkratka TER) Březová, pískovna (TER-1; 784306, 1057259, 368; T; Pták Ed. 1962, Mašek, Ed., 1997) Velkou měrou zavezená pískovna, nejhlubší část těžební jámy je zaplavena a odkrytí terciérních sedimentů je špatné. Terciérní fluviální sedimenty v oblasti severně od Březové jsou navíc přirozeně překryty poměrně značnou mocností soliflukčních svahovin (kryoplanační terasy), s velkými neopracovanými bloky buližníků. Vrtem P4 (na udaných souřadnicích) lokalizovaným přímo 81


v pískovně (Pták ed. 1962) byla ověřena mocnost terciérních písků a štěrkopísků 33 m (báze terciéru ve vrtu 335 m n. m.). Broumy, pískovna Nové pole (TER-2; 785800, 1051700, 380; T; Čadek 1964, Pták et Wartha 1965, Čadek 1966) Opuštěná pískovna na sz. okraji obce Broumy, v poloze Nové pole, dnes místo skládkování nejrůznějších odpadů. Terciérní sedimenty prakticky v současnosti nejsou odkryty, kromě několika míst v sekundárních odvalech. Založena po 2. světové válce. Báze terciéru v tomto prostoru je v cca 328–330 m n. m. Prognózní ložiskové ověření na rozsáhlé ploše směrem západně a jihozápadně od obce Broumy prokázalo souvislý průběh terciérního koryta až do oblasti východně od Dlouhé skály (Pták et Wartha 1965). Rozsah terciéru je větší než zobrazeno ve stávajících geologických mapách i východním směrem, sv. od obce byly podobné sedimenty ověřeny mapovacím vrtem v rámci nového mapování České geologické služby. Broumy, pískovna U dvora (TER-3; 785900, 1051100, 360; T; Kušta 1879, Vachtl 1947 č. 14, Čadek 1964, 1966, Stárková et al. 2010) Pískovna v drobném návrší severně od křižovatky silnic v nižší části obce Broumy. Písky a písčité štěrky rezavé, rezavožluté, lokálně i běložluté barvy, s vložkami jemně písčitých bělavých kaolinických jílů. Valouny v písčitých štěrcích do 20, ojediněle 40 mm. V okolí pískovny se ale dají nalézt dobře opracované valouny buližníků i kambrických slepenců centrálních Brd o velikosti i přes 200 mm, ty ale mohou souviset s postmiocenním vývojem. Jedno z míst, odkud zřejmě získávala křemenné písky nedaleko se nacházející historická sklárna v Broumech. Prostor pískovny je dnes zastavěn několika chatami a terciérní sedimenty prakticky nejsou odkryty. Západně odtud, na východním svahu vrchu Svinná byla další malá, dnes nepřístupná Šleprova pískovna (Vachtl 1947 č. 15). Broumy, hřeben severně od hájovny Úpoř (TER-4; 786000, 1050300, 394; T) Sedlo v hřebeni zhruba 300 m severně od hájovny Úpoř, pozoruhodná geomorfologická a geologická lokalita, jedna z nejzajímavějších terciérních lokalit Křivoklátska. Minimálně několik desítek metrů hluboké korytovité údolí ze směru od Broum zde prochází napříč skalnatým hřebenem, tvořeným kambrickými ryolity. Zachování nezpevněných sedimentů v exponované pozici strmého hřebene mohly přispět velmi hojně se vyskytující ferikrety (železivce), vytvářející pevné polohy až 30 cm mocné. Přímo v sedle v hřebeni (sedlo cca 394 m n. m.) a na východ od něj je povrch terciérních sedimentů poznamenán historickou těžbou. Zda se jednalo o těžbu křemenných písků a písčitých štěrků pro sklárnu v Broumech se nepodařilo potvrdit, je to však pravděpodobné. Menší výchozy předkvartérních sedimentů jsou i v úbočí za hájovnou Úpoř (Stárková et al. 2010). Skočová u Karlovy Vsi, pískovna (TER-5; 784850, 1049450, 400; T; Kušta 1881, Feistmantel 1881, Vachtl 1947 č. 196, Pták Ed. 1962, Čadek 1964, 1966, Mašek Ed. 1997, Žák et al. 2001b, Stárková et al. 2010) Poměrně rozsáhlá opuštěná pískovna, největší odkryv v terciérních sedimentech na Křivoklátsku. Středně až hrubě zrnité písky a drobnozrnné písčité štěrky, často s šikmým a korytovitým zvrstvením, s nepravidelnými polohami (velkými útržky) bělavého jílu a místy i bělošedého písku, dnes špatně odkryto. Mocnost ověřená dvěma vrty činí 68 m, aniž byla dovrtána báze terciéru (ohlubeň vrtu V1 412,31 m n. m., ověřené předkvartérní sedimenty do 344 m. n. m.). Předkvartérní sedimenty jsou na části území kryty až 2 m mocným souvrstvím eolicko-deluviálních sedimentů, proměnlivě vápnitých, místy i s výskytem vápnitých konkrecí. Severně od pískovny na terénu s povrchem v cca 420 m n. m. jsou na mírně skloněném terénu na ploše zhruba 200x400 m rozptýleny velké (běžně přes 300 mm), dobře opracované valouny buližníků, křemene, ojediněle i slepenců brdského kambria (místy kvartérními pohyby smíšeno s ostrohrannými úlomky ryolitů, alespoň v přípovrchové vrstvě), 82


vyskytují se také opracované bloky paleogenních tmelových křemenců. Stárková et al. (2010) interpretovali tyto hrubé štěrky jako nadloží miocénu a řadili je do pliocénu. Může to ale být i vyšší stupeň v boku koryta, nebo báze miocénu vyzdvižená tektonicky. Bez technických prací nelze vztahy jemnozrnnějších sedimentů v pískovně a těchto velmi hrubých štěrků nacházejících se severně od ní ověřit. Přímo v pískovně poloha valounů této velikosti v úrovni mezi miocenními sedimenty a nadložními kvartérními eolicko-deluviálními sedimenty patrná není. V prostoru severně od Karlovy Vsi ve vstupu do soutěsky Klucné jsou skalní výchozy v cca 380 m n. m., tedy dno paleoúdolí zde nemohlo být níže. Erozní rýhy v blízkosti hřbitova v Karlově Vsi (hlavně severně od něj), pod silnicí do Branova, prořezávají svahoviny s podílem valounků bílého křemene, zřejmě původem z terciérních sedimentů. Skryje, Píska, opuštěná pískovna (TER-6; 789550, 1050150, 355; T, PL?; Kettner 1923, Stárková et al. 2010) Známá lokalita drobnozrnných písčitých štěrků. Konvenčně byla podle nadmořské výšky obvykle řazena do pliocénu. Valounky nejčastěji o velikosti do 20 mm tvoří dobře opracovaný světlý křemen a podřízeně buližník. Kromě drobných výchozů ve vývratech stromů a ve svazích jsou sedimenty odkryty také v malé, dnes částečně zarostlé pískovně. Lokalita zřejmě pokračuje od pískovny směrem k jv. pod mocným pokryvem kvartérních svahovin. Další výchoz podobných sedimentů zjistila v zářezu cesty, na přechodu do svahů Úpořského údolí v cca 350 m n. m. asi 500 m k východu Stárková et al. (2010), znázorněno již i na mapě Kettnera (1923). Údolí Úpořského potoka, lokality hrubých štěrků (TER-7; celkem 4 výskyty na těchto souřadnicích: 788950, 1050050, 330; 788800, 1050080, 330; 788400, 1050300, 330; 787400, 1050550, 315; T?, PL?, P2?; Kettner 1923, Stárková et al. 2010) Celkem se jedná o 4 lokality s výskytem hrubých štěrků s dobře opracovanými valouny křemenných hornin, zařazené Stárkovou et al. (2010) do neogénu. Kromě valounů bílého křemene a buližníků jsou hojné dobře opracované valouny pevných křemenných slepenců. Tři z lokalit jsou v nadmořské výšce cca 330 m a zřejmě spíše než miocénu mohou patřit pliocénu nebo dokonce starému kvartéru a může se jednat o terasy toku odvodňujícího severní část centrálních Brd, před přesměrováním toků do Litavky. Charakteristický "předkvartérní" vzhled sedimentů může souviset s redepozicí valounového materiálu z rozsáhlých reliktů v prostoru Broumy-Březová. Čtvrtá z lokalit je již velmi nízko nad tokem (315 m n. m.) a jde zřejmě o redepozici terciérního valounového materiálu ve středním pleistocénu (P2). Hýskov, pískovna u osady Vápenice (TER-8; 769200, 1048800, 320; T; Vachtl 1949 č. 50, Kovanda 1987) Nedaleko za hranicí CHKO byla v reliktu terciérních sedimentů Hýskov-Lhotka, cca 1,5 km sv. od Hýskova, založena již v první pol. 20. stol. pískovna, dodnes občasně činná. Dobře velikostně tříděné fluviální písky a drobnozrnné štěrky, vodorovně, místy šikmo zvrstvené. V současném odkryvu š. 30 m a výšky stěny do 8 m jsou patrné polohy šedobílých i rezavých písků, místy s vložkami nebo závalky světlých kaolinických jílů. Několik menších opuštěných těžebních jam je v blízkém okolí. Račice n. Berounkou, pískovna Dubina (TER-9; 780500, 1044480, 310; T; Pták ed. 1962, Mašek, ed. 1992, Žák et al. 2001b, Stárková et al. 2010) Malá opuštěná a částečně aplanovaná pískovna, mimořádně významná terciérní lokalita, doklad tzv. terasového paradoxu, tedy výskytu předkvartérních sedimentů v podloží staropleistocenních říčních teras. Převažují dobře velikostně tříděné fluviální křemenné písky. V úseku severně od současného odkryvu byly dříve přístupné i partie s kaolinickými jíly. Biostratigraficky lokalita není datována, předkvartérní původ ale 83


jednoznačně vyplývá z litologie a spektra přítomných těžkých minerálů. Nízká pozice lokality je současně dokladem mladých pohybů na zlomech. Novina u Zbečna, terciérní sedimenty v okolí (TER-10; více výskytů, např. 778050, 1041440, 340; T; Mašek ed. 1992, 1997) Několik rozptýlených výskytů terciérních štěrků se nachází v okolí Noviny u Zbečna a zasahuje až nad horní údolní hranu údolí Klíčavy (zde částečně odkryto při turistické značce v. od hájovny Plačkov, na toto místo ukazují uvedené souřadnice). Sedimenty se vyskytují ve výškovém intervalu cca 330 až 350 m n. m., což vedlo v mapách k jejich tradičnímu řazení do pliocénu. Pokud ovšem přísluší stejnému toku, který zanechal sedimenty v prostoru lesnického učiliště Křivoklát-Písky, mohou být stejně dobře i miocenní. Křivoklát- Písky (TER-11; 780550, 1041130, 365; T; Zoubková 1966, Černý et al. 1980, Černý 1989, Valín Ed. 1995, Mašek Ed. 1997) V prostoru lesnického učiliště Křivoklát-Písky, zejména těsně jižně od něj, byly těženy terciérní sedimenty v několika menších pískovnách. Nejvyšší vrtem ověřená mocnost terciéru činila 41 m, s převahou písčitých jílů, v prostoru jižně od učiliště (Černý 1989). V dostupných odkryvech převažují většinou rezavě zbarvené písky a drobnozrnné křemenné štěrky. Zřejmě v tomto prostoru procházelo ve východo-západním směru terciérní paleoúdolí dnešním hřebenem a pokračovalo směrem k Městečku. Odkrytí báze terciéru je ale špatné. Na východní straně zřejmě není báze níže než v cca 340 m n. m. Vrty v prostoru sedla naznačuje bázi sedimentu v cca 331 m n. m. Na západní straně směrem k Městečku vystupují hrubé štěrky zřejmě při bázi paleoúdolí v cca 325 m n. m. (viz další lokalita). Městečko, terciér v údolí Požárského potoka (TER-12; několik výskytů: 781400, 1040950, 325; 781400, 1040770, 325; 782100, 1040100, 325; T) V údolí Požárského potoka mezi učilištěm Křivoklát-Písky a Městečkem jsou známy terciérní sedimenty na několika místech. V levobřežním svahu Požárského potoka, zhruba 1 km sv. od obce, nad známou štolou Městečko, vystupují ve svahu velmi hrubé předkvartérní štěrky s dobře opracovanými valouny o velikosti až 30 cm. Převažují valouny buližníků, dosti hojné jsou valouny křemenců, vzhledově podobných křemencům barrandienského ordoviku, vyskytují se i valouny žilného křemene. Méně časté jsou nepravidelně lalokovité valouny velmi odolných tmelových křemenců (tzv. sluňáky, Koutek 1941), které jsou tradičně považovány za oligocenní (některá pozorování však naznačují, že obecně mohou být i miocenní; Hurník et Knobloch 1966). Nad štolou a dále k východu se nachází těžební pásmo, pinky na ploše zhruba 50x150 m. Zřejmě se jedná o těžbu terciérních jílů pro výrobu keramiky (šedé jíly vystupují na jednom místě ve dně erozního zářezu boční rokle). Zlato nebylo v 10 kg vzorku písku zjištěno. Báze reliktu je v cca 325 m n. m. Terciérní sedimenty jsou odkryty na několika místech v podobné nebo mírně vyšší nadmořské výšce také v opačném boku údolí. Malou pískovnou byly těženy na ostrožně mezi Požárským potokem a jeho pravostranným přítokem (druhé souř.). Velmi pěkně jsou odkryty přímo na skalním podloží na nevelké terase při zelené turistické značce na opačném svahu údolí (třetí souř.). Vesměs se jedná o sedimenty koryta (fosilizovaný segment paleoúdolí), které v místě lesnického učiliště Křivoklát-Písky kříží hřeben. Další mapované výskyty (u vysílače Městečko) nejsou již tak dobře odkryty. Kalubice, pískovny v okolí (TER-13; 784900, 1041200, 362; T, PL?; Valín Ed. 1995, Mašek Ed. 1997) Systém několika opuštěných pískoven a menších těžebních jam cca 600 m východně od obce Kalubice, částečně přístupné výzkumu (největší odkrytá stěna v místě aktuální těžby má šířku 5 m a výšku 3 m, sem míří uvedené souřadnice). Písky a písčité štěrky, valouny křemenných hmot nejčastěji do 50 mm, písky jsou rezavě zbarvené, jíly nezjištěny. Dosti časté jsou drobnozrnné 84


rezavě zbarvené štěrky (valounky do 2 cm) s dominancí křemenného materiálu, místy se vyskytují zjílovělé útržky hornin. Obdobné sedimenty vystupují kolem toku Rakovnického potoka na řadě míst, například s. od Dolního Chlumu. V prostoru, kde jsou opuštěné vojenské objekty (Piška), jsou také drobnější štěrky s valouny do 50 mm, většina valounků je do 30 mm. Převažují křemenné hmoty, ale opracování je v lokalitě Piška poměrně nízké. Na více místech byly tyto sedimenty v minulosti i těženy. Nový Dům, výskyt sluňáků (TER-14; 784200, 1037500, 410; T; zobrazeno v nepublikované mapě, M. Stárková 2008) Na polích jihovýchodně od posledních stavení Nového Domu lze nalézt ojediněle rozptýlené bloky a kameny odpovídající velmi pevným tmelovým křemencům a slepencům, označovaným obvykle jako sluňáky. V polích se nacházejí ojediněle, častější jsou ve snosech z polí. Bloky nejeví větší opracování, leží tedy pravděpodobně blízko místa vzniku. Jedná se o jedno z míst, kde se na Křivoklátsku mohou vyskytovat paleogenní sedimenty, ovšem důkaz dosud neexistuje. Tyto typy křemenců považované tradičně za oligocenní mohly podle některých autorů vznikat i v miocénu (Hurník et Knobloch 1966).

Pleistocén, fluviální sedimenty, říční terasy (zkratka PFL) Hýskov, bývalá pískovna na východním okraji obce (PFL-1; 770390, 1050200, 325; P2; Vachtl 1949 č. 51) Dnes již zavezená a částečně zastavěná opuštěná pískovna nad železniční tratí ve střednopleistocenní terase Berounky. Pískovna byla ve vnitřním oblouku první zatáčky silnice nad železničním přejezdem. Rezavohnědé písky místy promíšeny s hrubší příměsí byly odkryté v mocnosti až 6 m. Ekvivalentní sedimenty jsou dnes odkryty mimo CHKO v pískovně v Berouně v areálu firmy Dynaspol. Hýskov, bývalá pískovna u dnešního hřbitova (PFL-2; 771700, 1049750, 235; P2–W; Vachtl 1949 č. 51a) Dnes již opuštěná a zavezená štěrkovna sz. od hřbitova, byly těženy hrubé hlinité nekvalitní říční štěrky nižší střednopleistocenní terasy, dnes zavezeno a částečně zastavěno. Z tohoto prostoru (zřejmě z polohy spraší kryjících říční štěrky) zřejmě pochází nálezy pleistocenní glaciální fauny, uložené v Muzeu Českého krasu v Berouně (mamut, možná odtud pochází i v expozici vystavená lebka lva). Nedaleko severně od této zavezené pískovny jsou jak fluviální říční sedimenty mírně vyšší úrovně, tak i nadložní eolické, eolicko-deluviální a eolicko-fluviální sedimenty obnaženy v Kovářově rokli (lokalita PEO-1). Roztoky, bývalá pískovna „U vlčích jam“ (PFL-3; 783200, 1044500, 290; P2; Vachtl 1947 č.151, Holásek 2008) Dnes již opuštěná rozsáhlá pískovna, těžební stěna je svahována a porostlá, částečné odkryvy jsou jen v západní části, nad hřbitovem. Báze těžebny je v cca 290 m n. m., povrch v cca 300 m n. m., výška těžební stěny cca 10 m, hnědočervené a narezavělé hlinito-písčité štěrky s valouny i běžně přes 50 mm, v některých polohách štěrkovité písky, v prostoru bylo původně několik dílčích pískoven různých majitelů, v provozu od r. 1929 (Vachtl 1947). V ústním podání se uvádí nález vltavínu. Pískovna je v terase s povrchem cca 300–305 m n. m. Výše ve svahu jižním směrem je další terasový stupeň, s povrchem cca o 10 m vyšším, na kterém částečně stojí nová část závodu Permon, se zcela plochým terénem na ostrožně mezi ústím Klucné a Berounkou (povrch cca 316 až 317 m n. m., výšková separace obou stupňů je zřetelná). Horní úroveň patří spodnímu pleistocénu, úroveň s pískovnou již střednímu pleistocénu. Skryje, Pod hruškou, přirozené výchozy středně pleistocenní říční terasy (PFL-4; 790020, 1049370, 275; P2; Cílek 1996) Nad známou kambrickou paleontologickou lokalitou Pod hruškou na několika místech vychází okraj říční terasy středního pleistocénu, 85


tvořené hrubými písčitými štěrky obvyklého typu. Lokalita je zajímavá tím, že je z ní uváděn nález vltavínu J. Kukly, přímo v pleistocenních štěrcích (Cílek 1996). Nález se bohužel nezachoval. Jedná se o špatně tříděné, místy hlinité štěrkopísky červenohnědé barvy s hojností dobře opracovaných valounů o velikosti nejdelší osy běžně do 15 cm, ojediněle i více. Valouny jsou v převaze tvořeny stabilním materiálem, tedy různými typy křemenem bohatých hornin (žilný křemen, křemence a slepence, neoproterozoické buližníky). Skalní báze terasy je seříznuta zhruba v úrovni 35 m nad současnou hladinou řeky.

Pleistocén, eolické, eolicko-deluviální a eolicko-fluviální sedimenty (zkratka PEO) Hýskov, Kovářova rokle (PEO-1; 771660, 1049450, 245; MG?, P2, WP-H) Kovářova rokle se nachází na západním okraji obce Hýskov. Kromě významného profilu v kvartérních sedimentech jsou v ní obnaženy i karbonské arkózy a slepence lísecko-hýskovského karbonského reliktu. Rokle tvoří východní okraj poměrně rozsáhlého úseku mírně skloněného terénu, vytvořeného na říčních terasách středního pleistocénu. Eolické sedimenty, sfoukávané v glaciálu z této rozlehlé plochy, byly ukládány podél Kovářovy rokle na závětrné části svahu. Současně ale byly redeponovány, transportovány splachy a zřejmě i vodním tokem a ukládány jako eolicko-deluviální sedimenty o několikametrové mocnosti. Z hlediska výškové pozice nad dnešním tokem Berounky je zjevné, že sedimenty mohou pocházet z posledních dvou glaciálů, naprostou převahu však zřejmě mají sedimenty posledního glaciálu a holocénu. Mladá holocenní eroze zde v délce zhruba 200 m vytvořila pozoruhodný profil. V jednom úseku (na udaných souřadnicích) jsou v těchto sedimentech uměle vykopány dutiny o rozměrech až 3×4×2 m. Převažují vápnité eolické a eolicko-deluviální prachy a písky (zřejmě místy i váté písky), místy s hrubějšími fluviálními vložkami písků a štěrků s valouny křemene, buližníků a podobně. Lokálně se vyskytují polohy konkrecí, sedimenty jsou většinou vápnité, obsahují malakofaunu. V podloží vystupují místy terasové štěrky středního pleistocénu. Ojediněle byla při přípravě tohoto článku v roce 2011 v jedné části profilu v hloubce 3 m pod povrchem nalezena v písčité vložce kost velkého obratlovce (metacarpus zřejmě druhu Cervus elaphus). Stejná poloha obsahovala i blíže neurčitelný střep staršího pravěku (zřejmě neolit, eneolit či doba bronzová). K rozsáhlé redepozici vápnitého materiálu sprašového původu zde tedy docházelo i během holocénu. Zdejcina, rokle při spodní části obce (PEO-2; 771900, 1050520, 250; P2? W-H?; Ložek 2001) Profily v mnoho metrů mocných eolicko-deluviálních a svahových sedimentech jsou odkryty v systému úzkých souběžných erozních roklí, odbočujících k západu u nejnižší serpentiny silnice, procházející Zdejcinou směrem k řece Berounce. Zastoupeno je jen málo skutečných spraší, jedná se o sedimenty spíše písčité než prachovité, ale na většině míst vápnité, které drží svislé stěny až několik metrů vysoké. Jsou přítomny polohy střípkovitě rozpadlých hornin, ale i polohy hrubých valounů fluviálního původu, ale i jednotlivé valouny rozptýlené porůznu v sedimentu. Nalezeny byly i vápnité konkrece, cicváry. Celé souvrství zřejmě bylo uloženo hlavně jako svahové sedimenty, redepozicí eolických sedimentů ukládaných na závětrné hraně plošiny. Bzová, údolí Stroupínského potoka pod obcí (PEO-3; 783590, 1058630, 315; W?) Profil se nachází nedaleko křižovatky silnic od Bzové, Březové a Točníka, v údolí Stroupínského potoka zhruba 100 m od silničního mostu. Jednostranným zářezem silnice do Bzové (a zřejmě i dřívější těžbou, týká se hlavně terénního stupně dále směrem k východu) zde byla obnažena asi 4 m mocná poloha slabě vápnitých spraší až prachovic. Eolický sediment je vcelku homogenní, neobsahuje žádné větší úlomky hornin ani valounky křemenných hmot, obsahuje malakofaunu. Je velmi pevný a obnažený

86


profil zřejmě vydržel ve stejné podobě desítky let. Půdní vývoj na povrchu spraše je ale velmi nevýrazný. Kublov, hliniště bývalé cihelny (PEO-4; 783560, 1052470, 450; Vachtl 1947 č. 56) Severně od vrchu Velízu, při silnici z Kublova do Karlovy Vsi, se nachází opuštěné hliniště místní cihelny, založené koncem 19. století. Svahy odkryvu jsou v současnosti vesměs šikmé a porostlé, profil by ale bylo možné obnažit výkopem. Vachtl (1947) uvádí svahové a eolicko-deluviální sedimenty v mocnosti 5 m, svrchní „kostkovici“ a spodní „prachovku“. Branov, Havlův luh (Havlouš) (PEO-5; 787040, 1046460, 250; IG, W, H; Ložek 2001) Souvrství svahovin mladého pleistocénu a staršího holocénu s polohou fosiliferního sprašového sedimentu posledního glaciálu. Nachází se ve spodní části Havlova luhu na prvém boku rokle při vyústění do údolí Berounky. Profil je vytvořen mladou erozí, pozdně-holocenní strží, což ukazuje vývoj mladé eroze i v území se souvislou existencí lesa. Většinu profilu ale tvoří různé typy svahovin, výkop je dnes zašlý. Údolí Vůznice, odkryv ve spraších západně od vodní nádrže (PEO-6; 774280, 1045460, 330; P2?, P1; Hesslerová 2003, 2007). Jedná se o skutečné spraše, silně vápnité, ve spodní části sprašové polohy jsou poměrně běžné cicvárové konkrece o velikosti nejčastěji do 5 cm. Spraš je kryta více než jedním metrem mocnosti hnědavých, místy načervenalých svahovin a půd (z referenční třídy luvisoly) s vývojem částečně na místě, částečně se zřejmě jedná o půdní sedimenty. Pozoruhodné je, že celá těžebna nemá žádnou příjezdovou cestu. Zřejmě se jedná o starou těžbu, nebo těžba souvisela se stavbou hráze vodní nádrže v údolí Vůznice (nelze vyloučit ani vliv sesuvu). Mimořádně významná lokalita se složitě členěným profilem, nelze vyloučit ani existenci sprašových sedimentů z více glaciálů (spodní část profilu není dnes bez výkopu přístupná). Údolí Žloukavy u Žloukovic, odkryv ve spraších (PEO-7; 779190, 1047210, 335; W) Malý, ale zajímavý profil ve spraších se nachází v drobnější těžební jámě na levé straně při cestě údolím Žloukavy, asi 50 m pod rozvětvením údolí (nedaleko nad místem, kde odbočuje červená značka směrem ke Žloukovicům). Obnažen je zhruba 1 m mocnosti čisté spraše, částečně vápnité, slabě fosiliferní, na nich leží cca 60 až 70 cm kostkovitě odlučných červenavých hlín (z referenční třídy luvisoly). Račice, profil u hospody Na palouku (PEO-8; 779200, 1045180, 285; P2 nebo W). Pěkný umělý odkryv za restaurací Na Palouku v Račicích, deluvio-eolické sedimenty, střídají se polohy sprašovitých sedimentů s polohami mrazových drtí. Dosud nebylo podrobněji studováno. Rokle Štíhlice na východním okraji PR Brdatka (PEO-9; 780010, 1041430, 285; W) Profil je velmi hluboko v úzce zaříznutém údolí, nejedná se tedy o spraše v užším slova smyslu ale o eolicko-deluviální sediment, obsahující velmi hojně i dosti velké úlomky neoproterozoických hornin o velikosti až několika cm, valouny křemene a další hrubý klastický materiál. Sediment je ale silně vápnitý a jsou v něm i dosti velké vápnité konkrece, cicváry. Zřejmě se na místo dostal skluzem nebo redepozicí po svahu, ze sprašové akumulace, která vznikla výše ve svahu. Zbečno, horní část rokle na záp. okraji obce (PEO-10; 779510, 1041900, 310; P2 nebo W; Ložek 2001) Poměrně rozsáhlý umělý profil s mocností několika metrů v eolicko-deluviálních sedimentech. Střídají se polohy vápnitých eolických sedimentů (s malakofaunou) s polohami eolicko-deluviálních sedimentů a s vložkami mrazových drtí. 87


PR Svatá Alžběta v Lánské oboře (PEO-11; 780000, 1038100, 290). Rezervace Svatá Alžběta se nachází na závětrném svahu rozsáhlých plošin, tedy v prostředí, kde v rámci CHKO běžně docházelo k depozici eolických a eolicko-deluviálních sedimentů. Většina odkryvů v rámci rezervace, zejména ve vývratech stromů, ale obsahuje svahoviny se střípky hornin, jen částečně s eolickou příměsí. Lépe jsou svahoviny s eolickou příměsí odkryty na spodním kraji rezervace, v místě jezevčího doupěte a v jeho výhrabech. Profil u Podmokelského mlýna v údolí Zbirožského potoka (PEO-12, 793210, 1051870, 305; Ložek 2001, Žigová et al. 2008) Zřejmě neznámější sprašová lokalita Křivoklátska, nachází se přímo v jednostranném zářezu silnice a je tedy velmi snadno dostupná. V mocnosti zhruba 2 m vystupují klasické vápnité spraše pahorkatin, ve spodní části profilu jsou časté menší vápnité konkrece o velikosti do několika cm. Profil byl biostratigraficky zpracováván (viz Ložek 2001), je kryt autochtonními půdami s charakteristickým půdním profilem. Městečko, bývalé hliniště (PEO-13, 783390, 1041160, 300; Vachtl 1947 č. 87). V prostoru bývalého hliniště při silnici do Rakovníka stojí dnes garáže, profil je ale zachován a dobře přístupný studiu. Pod načervenalou kostkovitě odlučnou hlínou (z referenční třídy luvisoly) je odkryta poloha světle hnědých vápnitých fosiliferních (malakofauna) sprašových hlín (eolicko-deluviálních sedimentů) s úlomky neoproterozoických břidlic a křemennými zrny a drobnými valounky z říční terasy, nacházející se nedaleko nad profilem. Další podobný profil (s uměle vykopanou podzemní dutinou) je v Městečku při silnici směr Malá Buková (souř. 783430, 1041700, 295). Bratronice, hliniště činné cihelny (PEO-14; 771170, 1040500, 385; Vachtl 1947 č. 13). Rozsáhlé hliniště ve svahových a eolicko-deluviálních sedimentech. Maximální odkrytá mocnost sedimentů je okolo 10 m. Převážně nevápnité eolicko-deluviální a deluviální sedimenty s hojnými úlomky hornin. Nápadné jsou více jílovité, šedě zbarvené polohy, které jsou zřejmě fosilními půdami glejového typu. Mají vyšší magnetickou susceptibilitu, zejména vyšší z obou poloh. Řez na jv. straně těžební jámy je místy vápnitý. Hřebečníky, bývalé hliniště cihelny (PEO-15; 791880, 1047200, 395; Vachtl 1947 č. 24). Rozsáhlé opuštěné a dnes zarostlé a částečně zastavěné hliniště při severním okraji Hřebečníků, profil by ale bylo možné obnažit výkopem. Šířka řezu hliniště byla zhruba 50 m, výška do 4 m. Dnes je profil jen velmi omezeně odkrytý, lokalita by ale mohla sloužit jako reprezentant eolicko-deluviálních sedimentů relativně vysoko položených plošin v sz. části CHKO okolo 400 m n. m.). Vachtl (1947) uvádí v profilu 0,5 až 0,7 m červených svahových hlín, pod nimi eolicko-deluviální sedimenty s polohami břidličných střípků v mocnosti 1,5 až 2 m. Újezd nad Zbečnem (PEO-16; 779590, 1043040, 275). Zářez cesty s těžebními jamami se nachází na silnici ze Zbečna do Újezdu nad Zbečnem (Pohořelce), nedaleko nad pravoúhlou zatáčkou se zrcadlem. Několik metrů mocná poloha sprašových hlín s úlomky horniny byla částečně i těžena, v místě jsou nedávné sesuvy do zářezu cesty. Hliniště Podmokly (PEO-17; 795830; 1051200; 370. Poměrně rozsáhlé opuštěné hliniště severně od obce, s dobře přístupným profilem. Eolicko-deluviální sedimenty odkryté v mocnosti do 4 m obsahují polohy drobných drtí s kamínky až 2 cm velkými. Sediment je jen lokálně a poměrně slabě vápnitý, obsahuje ale (zřejmě redeponované) vápnité konkrece.

88


Pleistocén-holocén, svahové sedimenty (zkratka PSV) Nový Jáchymov, sz. úbočí Krušné hory (PSV-1; 778800, 1050500, 420; P2–P3–H). Severozápadní úbočí Krušné hory kryjí místy velké mocnosti svahovin. Dále směrem k sz. navazuje na strmý úsek svahu rozsáhlé území s monotónním úklonem svahů obvykle mírně nad 10°, také kryté mocnými svahovinami. Na kryoplanační terasy je sklon příliš strmý. Může se jednat o ekvivalent mnoho metrů mocných svahovin, dobře známých ze sz. svahů Hřebenů v Hostomické kotlině, které tam popsali Kodym et Matějka (1920). Podobná situace je i v severním a severozápadním okolí Velízu. Roztoky, údolí Klucné, opuštěný lom ve spodní části údolí (PSV-2, 783300, 1045490, 270; W–H; Vachtl 1947 č. 153). Opuštěný stěnový lom v kambrických andezitech v pravém boku údolí, zhruba proti odbočce silnice do Bránova. Těžba částečně aktivizovala pohyby kvartérních svahových sutí, které vytvářely v lomu haldu. Dnes bez těžby. Vzhledem k obsahu karbonátu hlavně v mandlovcovitých andezitech byly v sutích místy přítomné sekundární karbonáty. Broumy, Hlinky (PSV-3, 785600, 1052300, 422; ?W–H; Vachtl 1947 č. 16) Bývalé obecní hliniště na jz. okraji obce při cestě ke hřbitovu, v hlinitých svahovinách s poměrně značným podíl buližníkových kamenů o rozměrech až v dm, těžební jáma dnes není zavezena a je v ní rybník. Odkrytí sedimentů je v současnosti nulové. Hředle, odkryvy na v. okraji obce (PSV-4, 780900, 1058600, 290; předkvartérní zvětrávání, ordovik + ?W–H) Za domy na okraji obce za domy při silnici do Zdic zajímavé odkryvy v pleistocenních svahovinách a v hluboce zvětralých ordovických vulkanitech a vulkanoklastikách (včetně sklípku kopaného v těchto alterovaných horninách). Odkryvy jsou ale vesměs na soukromých pozemcích. NPR Vůznice, drobné sesuvy (PSV-5, 774610, 1043780, 365; W–H; Hesslerová 2003, 2007) Asi 100 m od mostku na horním okraji NPR směrem po proudu Vůznice, na jejím pravém břehu, se nacházejí dva nedávno aktivní malé sesuvy. Sesuvy obnažily menší profil ve svahovinách s eolickou příměsí. Břeh je vytvořen boční erozí potoka, což podmínilo sesuvy. Roztoky, mrazové drtě a svahoviny (PSV-6, 783800, 1044210, 325; W–H) V zatáčce silnice Roztoky-Velká Buková, jednu serpentinu nad odbočkou k autokempu Višňová, je v jednostranném zářezu silnice obnaženo souvrství svahovin s nápadnými hrubými mrazovými drtěmi, zřejmě z posledního glaciálu. Svahoviny jsou částečně zpevněné jílovým tmelem se sekundáry železa, takže drží i převislou stěnu profilu. Nižbor, mrazové drtě (PSV-7, 774780, 1048820, 305; W; Kovanda 1987) Několik metrů mocný profil v místy velmi slabě zahliněných úlomcích neoproterozoických břidlic o velikosti 0,5 až 2,0 cm, popsaný Kovandou (1987, lokalita 29, foto 9). Uložení je tence vrstevnaté. Střídají se polohy různé zrnitosti a zbarvení. Jde o vzácný doklad v celé mocnosti průběžně ukládaných mrazových drtí uvedených zrnitostí a to bez jakýchkoliv vložek spraší nebo hrubších úlomků hornin. Odkrytí profilů je dnes ale špatné, z velké míry sesvahováno nebo zastavěno. Bránov, hrubé sutě (PSV-8; 786350, 1046200, 245; W–H; Kolbek 1983) Od Bránovského luhu (přívoz) asi 1 km proti proudu řeky Berounky se nachází nápadná plocha hrubších andezitových sutí (největší kameny do 0,4 m), která se v zimě částečně prochlazuje. Na jaře potom chladný vzduch 89


vystupuje na spodním okraji suťového pole, kde vydrží poněkud déle sníh. Teploty byly měřeny botaniky při výzkumu Křivoklátska (Kolbek 1983).

Pleistocén-holocén, slatinné sedimenty (zkratka PHS) PR Prameny Klíčavy (PHS-1; 783750, 1030710, 419; WT–H; Puchmajerová 1948; Rybníčková et Rybníček 1999) Profil v rašelinném sedimentu v prostoru slatin v PR Prameny Klíčavy (Rybníčková et Rybníček 1999) obsahoval v pylových analýzách záznam pozdního glaciálu a části holocénu. Pravidelná sedimentace a stratigrafie byla ale narušena četnými požáry, které zasáhly i samotné rašelinné ložisku (hlavně ve středním a mladém holocénu). Obraz pozdního glaciálu vyplývající z pylové analýzy byl vcelku obvyklý, dokládal polootevřenou až téměř otevřenou krajinu se světlými porosty borovice, jen malé zastoupení měla bříza. Přítomen byl jalovec, vrby, pod rozvolněnými porosty dřevin byly hojné heliofilní byliny. V boreálu přistupuje k borovici dub a heliofilní rostlinné typy silně ustoupily. Rynholec (PHS-2; WT-H; 775800, 1032800, 408; Rudolph 1929; Puchmajerová 1948; Kovanda 1993; Břízová 1999; Pokorný 2003, 2005, 2010). Důležitá slatinná lokalita se nachází u Rynholce (Na Slovance) a Nového Strašecí, nedaleko mimo hranice CHKO. Na lokalitě se dlouhodobě těžila rašelina pro zemědělské a zahradnické účely. Kovanda (1993) studoval malakofaunu z akumulací almu při povrchu ložiska. Šedobíle a okrově zbarvené almy tvoří plošně omezená, ve středu nápadně čočkovitě vyklenutá tělesa o velikosti 10 až 15 m v průměru, uprostřed 30–40 cm mocná, uložená nad slatinami se zuhelnatělými pařezy borovic. Bohatá malakofauna byla reprezentována jednak druhy mělkých stojatých, částečně periodických vod, jednak druhy terestrickými, typickými pro bezlesá zatravněná stanoviště s nevýraznými klimatickými nároky (Kovanda 1993). Měkkýší fauna almů byla tímto autorem řazena do nejstaršího holocénu, takže podložní slatiny by měly reprezentovat období nástupu poledové doby. Pozdní glaciál a holocén byl doložen i v palynologické studii Břízové (1999). V teplejším výkyvu řazeném Břízovou (1999) ještě do pozdního glaciálu (allerödu) byly kromě převažující borovice a břízy zjištěny také pyly lísky, dubu, olše, habru, jeřábu a jilmu. Lokalitou podrobně zkoumal také Pokorný (2003, 2005, 2010), pomocí vrtaného profilu o mocnosti přes 5 m, lokalizovaného mimo prostor těžby. Profil, datovaný ve 4 úrovních pomocí radiouhlíku ukázal, že úsek řazený E. Břízovou do pozdního glaciálu odpovídá starému holocénu.

Pozdně glaciální a ranně holocenní cementace sutí (zkratka HCS) Žloukovice, Kabečnice 1 (HCS-1; 777040, 1045540, 238; WT–H; Žák et al. 2001a; Mikšíková 2003, Žák et al. 2003) Poloha tmelené suti tvořené úlomky neoproteroterozoických břidlic a drob je mocná do 1,1 m, tmel je ve spodní části polohy nečistý jílovitý, ve svrchní čistý krystalický, dotykový. Časově jeho vznik odpovídá staršímu holocénu. Žloukovice, Kabečnice 2 (HCS-2; 776890, 1045610, 280; WT–H; Žák et al. 2001a; Mikšíková 2003, Žák et al. 2003) Bloky tmelených sutí v sekundární pozici a zbytky karbonátového tmelu na bocích strmé rokle, typ obdobný lokalitě Kabečnice 1. Nedaleko zhruba na souřadnicích 776870, 1045630, 280 lze nalézt na výchozech na boku rokle další relikty tmelených sutí a sekundárního karbonátu pěnovcového charakteru.

90


Otročiněves 1 (HCS-3; 776090, 1050030, 318; WT–H; Žák et al. 2001a; Mikšíková 2003, Žák et al. 2003) Výchoz tmelených sutí nad silnicí u Otročiněvsi, asi 40 m sz. od erozní rýhy s pramenem. Tmeleny jsou střípkovité sutě neoproterozoických břidlic, tmel je krystalický dotykový, často ale obaluje úlomky po celém povrchu, mineralogicky je tvořen aragonitem. Datace tmelu metodou uranových řad je 12880±80 let před současnost. Tmel obsahuje anomální obsahu uranu 68,9 ppm, nad lokalitou se zřejmě nachází nějaká dosud neznámá uranová mineralizace v neoproterozoických sedimentech. Otročiněvěs 2 (HCS-4; 776080, 1050060, 316; WT–H; Žák et al. 2001a; Mikšíková 2003, Žák et al. 2003) Lokalita podobné předchozí ale méně podrobně studovaná se nachází asi 10 m jv. od erozní rýhy s pramenem, zmíněné u předchozí lokality. Otročiněves 3 (HCS-5; 776140, 1049820, 335; WT–H) Další podobný výskyt, s velmi drobnými střípky břidlic, se nachází asi 10 m nad silnicí z Otročiněvsi k hájovně Lísa. Dosud nebyl podrobněji studován. Brdatka u Křivoklátu (HCS-6; 781200, 1042300, 244; WT–H; Žák et al. 2001a; Mikšíková 2003, Žák et al. 2003) Výchozy tmelených sutí se nacházejí výškově cca 10 až 15 m nad řekou Berounkou ve velmi strmém svahu. Byly poznamenány erozí a řícením bloků suťových brekcií. Mocnost tmelené polohy dosahuje 1,5 m. Suť tvoří úlomky břidlic a drob. Tmel v bazální části polohy má až pěnovcový charakter, ve vyšší partii je suti je obvyklého krystalického typu, lokálně s jílovou příměsí. K cementaci suti došlo podle datování metodou uranových řad před 7940±190 lety. Menší výchoz tmelené suti se nachází nedaleko na souřadnicích cca 781220, 1042370, 244. Hřeběčský luh (HCS-7; 789410, 1047130, 252; WT–H; Žák et al. 2001a; Mikšíková 2003, Žák et al. 2003) Výchoz polohy tmelených sutí s čistým krystalickým kalcitovým tmelem se nachází asi 80 m od vyústění Hřebečského luhu do údolí Berounky na severní straně cesty. Mocnost polohy tmelené suti je do 1,6 m. Poloha přímo nasedá na výchoz spilitů, suť tvoří úlomky neoproterozoických břidlic a spilitů. Tmel vznikl před 10780 ± 80 lety (metoda uranových řad). Zbečno, Riviéra (HCS-8; 779820, 1042210, 235; WT–H;) Drobnější náteky kvartérního karbonátu na skalní stěně a výplně trhlin naznačují, že i zde docházelo ke tvorbě druhotného karbonátu a zřejmě i k cementaci sutí. Lokalita je ale jen reliktem vzniklým odtěžením části skalního masivu při stavbě cesty. Zbečno, rokle u lomu (HCS-9; 779220, 1043830, 236; WT–H; Mikšíková 2003). Lokalita se nachází ve strmé rokli na levém břehu Berounky, zhruba proti železniční stanici Zbečno, asi 4 m nad cestou vedoucí podél řeky k lomu. Suť tvoří hlavně úlomky neoproterozoických vulkanitů a tufů. Tmel suťové brekcie je v tomto případě tvořen sekundárními minerály železa nemohl proto být datován. Na lokalitu upozornil P. Hůla (Správa CHKO Křivoklátsko), byla studována Mikšíkovou (2003).

91


Holocén, nivní sedimenty (zkratka HNI) Hýskov, malá vodní elektrárna (HNI-1, 771075, 1050420, 222; H, Žák et al. 2010) Výkopem základové jámy pro stavbu malé vodní elektrárny u jezu v Hýskově byl v roce 2009 těsně za hranicemi CHKO dočasně odkryt významný profil v nivních sedimentech Berounky. Mocnost nivních sedimentů zde byla maximálně 6,3 m, s polohou bazálních štěrků mocnou 2 m, následovanou směrem do nadloží až 1,1 m mocnou polohou organických sedimentů s hojnými fragmenty dřeva, která byla kryta až 3 m mocnou polohou jemnozrnných povodňových sedimentů (siltů a jzr. písků). Palynologický výzkum a radiouhlíkové datování indikovalo ukládání organické polohy mezi 14. a 17. stoletím našeho letopočtu. V jižní části základové jámy byla obnažena umělá dřevěná konstrukce, interpretovaná Žákem et al. (2010) jako ledolam, chránící jinou, výkopem neodkrytou stavbu (zřejmě pilíř mostu nebo nějaké zařízení využívající vodní síly). Tato dřevěná konstrukce byla dendrochronologicky datována jako vybudovaná po roce 1768. Týřovice, profil v nivě (HNI-2, 789770, 1049330, 246; H, Žák et al. 2010) Profilu vytvořený v říční nivě boční erozí řeky při povodni v srpnu roku 2002 obsahoval pod 1,1 m mocnosti povodňových hlín 30 cm mocnou polohu hlinitých štěrků a pod nimi, v hloubce 1,4 až 1,6 m pod původním povrchem nivy písčitý horizont obohacený sekundárními minerály železa. V něm byly zachovány úlomky dřev, které byly datovány radiouhlíkovou metodou. Datování naznačuje vznik tohoto horizontu po roce 1654 a dokládá tak velmi mladý vývoj nivy Berounky v tomto úseku.

Holocenní pěnovce u pramenů a v povrchových tocích (zkratka HCA) Branov, U Eremita (HCA-1, 783800, 1045270, 255; PB?, B–SR; Petrbok 1928; Němejc 1930; Petrbok 1940; Němejc 1942; Petrbok 1942; Firbas 1949; Petrbok 1951; Ložek 1955, 1966, 1968; Jäger et Ložek 1968; Ložek 1969b; Kovanda 1971; Ložek 1972, 1975, 1976, 1982, 2001). Na svahu s chráněnými tisovými porosty vyvěrá na hranici neoproterozoických sedimentů a kambrických vulkanitů pramen, který vytvořil více než 50 m dlouhý a místy až 15 m široký svahový pěnovcový proud s dílčími pěnovcovými kaskádami, místy až více než 2,5 m mocnými. Pěnovce inkrustují nižší rostliny nebo tmelí sutě, místy jsou narušeny erozí až do hloubky 2 m. Významný holocenní profil se subfosilními půdami, malakofaunou a flórou, včetně otisků tisových jehlic. Pěnovce se tvoří dodnes. Branov, V Prantech (HCA-2, 786550, 1046300, 250; ?B–R; Ložek 1969a, Kovanda 1971). Na pravém břehu Berounky zhruba proti ústí Tyterského (Všetatského) potoka, tedy proti známé restauraci U rozvědčíka, zhruba 250 m směrem po proudu od ústí průzkumné štoly, se nachází svahový pěnovcový proud, délky 50 až 60 m, šířky 6 až 10 m, tvořený písčitými a strukturními typy s hrubými inkrustacemi. Mocnost polohy je do 1 m. Místy tmelí andezitové suti, aktivní je dodnes. Čertův luh I. (HCA-3, 780720, 1045590, 355; B–SR; Ložek 1955, 1964, 1969b; Kovanda 1971; recentní malakofauna Juřičková et al. 2008). Nachází se na levém boku Čertova luhu, zhruba 500 m jjz. od myslivny Kolouch. Jedná se o svahovou kaskádu délky 15 m, a šířky do 10 m, s maximální mocností 2 m. Převládají písčité pěnovce s vápnitými hlízami a se sutí tmelenou pěnovcem. Pramen dnes vytéká v umělé jímce nad cestou a teče mimo hlavní akumulaci pěnovce, srážení karbonátu ale pokračuje. Profil obsahuje malakofaunu a skořepatce z celého holocénu, včetně pozdního glaciálu. Na povrchu je rendzina porostlá listnatým lesem.

92


Čertův luh II. (HCA-4, 781140, 1045620, 340; SR–R; Ložek 1969b, Kovanda 1971). Lokalita se nachází v levém bočním údolí Čertova luhu, na hranici PR Stříbrný luh, zhruba 320 m jz. od Čertova luhu I., zhruba 50 m nad křížením úboční cesty s tímto údolíčkem. Písčité pěnovce a pěnovce inkrustující nižší rostliny tvoří menší čočky a příměsi mezi sutí. Pod kótou Hák (též Bůžkův loužek) (HCA-5, 782130, 1045590, 275; ?SR–R; Ložek 1969b; Kovanda 1971, Ložek 2001). Jedná se o výskyt písčitých pěnovců tmelících polohy v pohyblivém proudu sutí v PR Stříbrný luh, severně od vrchu Hák, bezprostředně nad úboční cestou. Těsně u tohoto místa byl při úpravě cesty po větrné smršti a polomu zkoumán 1,5 m mocný dočasný profil v pěnovcích s vložkami sutí (Ložek 2001). V dnes aktivním suťovém proudu je pozoruhodná tvorba nepravidelných drobných konkrecí o velikosti do 2 až 3 cm, které jsou tvořeny koncentrickým přirůstáním vrstviček kalcitu. Jednotlivé vrstvičky jsou tvořeny rovnoběžnými jehlicovitými krystaly kalcitu, které rostou kolmo na povrch předchozí vrstvičky. Lokalita má slabý přítok vody, takže v zimě zamrzá. Mrazové destrukce zabraňující vzniku souvislejšího pěnovce jsou zřejmě (kromě možných biologických vlivů) důležitým faktorem pro tvorbu výše uvedených drobných konkrecí. Stříbrný luh (HCA-6, 781870, 1045760, 285; SR–R; Ložek 2001). Suťový pěnovcový proud podobný předchozímu se jako boční přítok připojuje k potůčku tekoucímu Stříbrným luhem v místě křížení s úboční cestou. V suťovém proudu dochází k tvorbě pěnovců, včetně volných konkrecí a pizolitů podobných předchozí lokalitě. Menší výskyty pěnovců jsou patrné i výše ve Stříbrném luhu, v prostoru prameniště potoka. Račice n. Berounkou, údolí pod háj. Kolouch (Loužek, Žerovnice, Žirovnice) (HCA-7, 780160, 1045020, 310; PB–EA; Ložek 2003). Potůček z pramene vytékajícího na bázi kambrických andezitů asi 450 m sv. od hájovny Kolouch sráží pěnovce v úseku několik set metrů dlouhém, včetně recentních kaskád až 0,5 m vysokých. Na bocích údolí jsou zbytky starších akumulací pěnovců, proříznuté erozí. V jednom z těchto reliktů byl Ložkem (2003) studován 3 m profil. Jedná se o mocností největší pěnovcové těleso na Křivoklátsku, které dlouho unikalo pozornosti, i když tvorba recentních pěnovců v potoce byla řadě pracovníků známa již dříve. V profilu byly dvě pěnovcové polohy oddělené polohou s ostrohrannou sutí. Spodní poloha spadá do postglaciálního holocenního optima, svrchní přísluší hlavně epiatlantiku. V nejmladším holocénu bylo těleso proříznuté erozí, na jeho povrchu je rendzina. Bazální poloha, kde začíná tvorba pěnovce, poskytla nekalibrované radiouhlíkové datum 9510±30 let BP (hranice PB a B), pěnovce pod povrchovou půdou 4870±30 let BP (EA, radiouhlíková data pocházejí z probíhajícího projektu, Juřičková et al. in prep.). Brdatka u Křivoklátu (HCA-8, 781040, 1042140, 236). Akumulace čistého pěnovce v rozsedlinách neoproterozoických hornin, nedaleko nad cestičkou kolem Berounky, zhruba ve středu PR. Málo malakofauny, biostratigraficky nestudováno. Svatá (HCA-9, 777840, 1055355, 405; R; Kovanda 1971). Recentní výskyty drobných inkrustací a úlomků pěnovců byly zjištěny v roce 1966 J. Strakou pod výtokem vody z opuštěné štoly Fridrich železnorudných a rumělkových těžeb v ordoviku u Svaté (přehledně k historii těžby u Svaté Velebil 2004). Ústí štoly se nachází pod strání v údolí pod obloukem silnice Svatá – Černín, asi 140 m jižně od okraje obce. Pod ústím štoly jsou dnes v místě bývalého umělého přepadu vody z povrchu důlní haldy vyvinuty i pevné strukturní pěnovce, srážení pěnovců

93


inkrustujících organický materiál pokračuje i v toku pod haldou bývalého dolu v úseku dlouhém zhruba 200 m. Hýskov (HCA-10, 771520, 1048380, 330; R; Kovanda 1971). Recentní tvorba písčitých pěnovců a inkrustací v potoce pod pramenem z ordovických tufitů, 400 m sz. od k. 281 m, sz. od obce, 270 m n. m. Zjištěna V. Havlíčkem v roce 1970.

Recenzovali: Doc. RNDr. Jiří Kovanda, CSc. RNDr. Marcela Stárková

94

BOHEMIA CENTRALIS 31 (2011)

K článku V. Ložka a K. Žáka na str. 49–94

Obr. 18. Hranice terciérních fluviálních sedimentů a kvartérních sedimentů v profilu v pískovně Skočová. Hranici vyznačuje poloha hrubozrnných sedimentů s ostrohrannými úlomky lokálních hornin. Nad ní navazuje mocná poloha sprašových hlín. Foto G. J. Lev. Fig. 18. Boundary of Tertiary fluvial sediments and Quaternary sediments in the section of Skočová sand pit. The boundary is marked by a layer of coarse-grained sediments with abundant non-rounded fragments of local rocks. Above this boundary there is a thick layer of loess-derived sediments. Photo by G. J. Lev.

569

BOHEMIA CENTRALIS 31 (2011)

K článku V. Ložka a K. Žáka na str. 49–94

Obr. 19. Smíšené eolické, eolicko-deluviální a fluviální sedimenty glaciálního klimatu v Kovářově rokli u Hýskova. Sedimenty byly těženy v malých komorách, profily jsou vápnité a fosiliferní. Část sedimentů byla redeponována i v holocénu. Foto M. Majer. Fig. 19. Mixed aeolian, aeolian-deluvial, and fluvial sediments of the Glacial climate in the Kovářova rokle/Smith´s Gorge near Hýskov. The sediments were excavated in small underground chambers, profiles are calcareous and fossiliferous. Some parts of the section show fluvial re-deposition of sediments during Holocene. Photo by M. Majer.

Obr. 20. Vchod do pseudokrasové jeskyně V Děravé skalce u Hudlic. Foto M. Majer. Fig. 20. Entrance of the V Děravé Skalce pseudokarst cave near Hudlice. Photo by M. Majer.

570

Sedimenty terciéru a kvartéru a geomorfologický vývoj na Křivoklátsku

Recommend Documents