Secesní Brusel a architekt Victor Horta DOMINIKA PAŘÍKOVÁ
Kdy, kde a proč? Secese, art nouveau, Jugendstil, modern style, stilo floreale, liberty, modernismo. Všemi těmito rozličnými výrazy pojmenovala Evropa a Spojené státy nové umění, které vznikalo v rozkolísané a obtížně uchopitelné době, kterou lze však přesně vymezit posledním desetiletím 19. století a prvním desetiletím 20. století. Definitivní konec secese přinesl začátek první světové války. Secese vznikla formou protestu. Brojila proti průmyslové revoluci, která koncem 19. století vrcholila a zahlcovala svět, proti historickému napodobování slohů a akademismu. Požadovala moderní, své době odpovídající styl plný života. Mladistvý pohled na umění zahrnující celkovou přestavbu prostředí, myšlenku překonat nejen uměleckou krizi, ale i konflikty vyvolané industrializací v rovině sociální, kulturní a duchovní. Secese představovala, v porovnání s předchozí dobou, snahu o osvobození ve jménu života, usilovala o sblížení s přírodou a jejími formami. Dovolávala se myšlenek symbolismu a imaginárního tvoření. K první reakci tímto směrem došlo zcela logicky v zemi, která stála v čele průmyslového rozvoje, ve Velké Británii. John Ruskin již v polovině 19. století hlásal návrat k řemeslné výrobě. William Morris pokračoval v této myšlence s vidinou jejího uplatnění v praxi. V době, kdy strojní masová výroba stále více pronikala do všech oblastí života, se Morris domníval, že řemeslná výroba předmětů denní potřeby – od nábytku, jídelních servisů, osvětlení až po vázy – povede ke zlepšení každodenního života lidí. Tak se z jeho učení zrodilo hnutí Arts and Crafts (Umění a řemesla), požadující úplné obnovení uměleckého řemesla a rukodělných tradic. Svou formou bylo toto hnutí předchůdcem secese, avšak samo o sobě neuspělo, neboť oživení rukodělné práce v době mechanizované výroby znamenalo, že i ty nejběžnější předměty denní potřeby byly náhle luxusním zbožím. Kultura určená širokým masám nakonec zůstala vyhrazena příslušníkům finančně silnější elity. Industrializace byla nevyhnutelná, ale myšlenka Johna Ruskina a Williama Morrise pomohla lidem vidět problémy, které přičiněním hromadné průmyslové výroby vznikly a šířit smysl pro svědomitě vykonávanou ruční práci. Taktéž nelze ve spojitosti se secesí opomenout vliv japonismu, který se kolem poloviny 19. století probudil ve Francii k životu. Za tuto skutečnost mohly formálně uzavřené obchodní
1
dohody, díky nimž množství japonského zboží v Evropě neustále rostlo. Umělci začali projevovat o díla japonských umělců, ale i o samotný styl značný zájem. Malovalo se a tisklo „po japonsku“. Organické motivy čerpající inspiraci z přírody, svoboda linie a nové figurální motivy se používaly v uměleckých řemeslech, ale i užitém umění. Pozornost vyvolávala především japonská grafika. Je však obecně méně známé, že ohnisko secese jako takové vzniklo v Belgii, kde pro ni připravili půdu britští umělci a hnutí Arts and Crafts. Nikoli Paříž, Vídeň, Mnichov nebo jiná metropole, ale právě belgický Brusel. Velkou měrou se o to přičinil architekt Victor Horta, vůdčí představitel secese, jenž se k novému pojetí zpracování prostoru dopracoval již roku 1893, a to zejména díky zavádění nových materiálů, technologií a konstrukcí ve stavebnictví, zásluhou kterých se naskytly mnohem širší možnosti.
Brusel a secesní architektura Secese je označována jako poslední univerzální výtvarný sloh, který postihl všechna odvětví života. To samozřejmě platí. Klíčová byla konstrukce, zejména kovová. Kujné železo a následně ocel se staly novým základním nosným prvkem, ne jen pouhým dekorativním doplňkem. Sama kostra stavby se stavěla na odiv. Kov přinesl do architektury nové, odlišné myšlení. Konstrukce z těchto materiálů umožňovaly závratné rozměry, volnější dispozice vnitřních prostor a do té doby nedosažitelnou subtilnost. Bylo možné i do velmi úzkých prostor přivést spoustu světla, díky velkému rozsahu prosklení, čímž prostor nabyl opět nového rozměru. Autoři secesních staveb velmi často nebyli pouhými architekty. Z jejich rukou vzešel mnohdy celý interiér i mobiliář. Častokrát i zcela druhotné užitkové předměty byly dílem předních secesních autorů. Centrum belgické metropole je, až na krásné historické náměstí a pár přilehlých ulic, plné betonových, ocelových a skleněných staveb. Mnohé by napadlo, že město bylo poničeno za války. Ale opak je pravdou. Nejvíce se proměnilo v šedesátých letech 20. století. Obyvatelé se totiž za své město, plné malých úzkých staveb, styděli. Mnohé z těchto domů byly secesní, dříve byl tento styl shledáván nemoderním. Dnes již Belgičané prozřeli a zbylých staveb si naopak váží.
Victor Horta Tvorba tohoto belgického architekta a designéra je neopomenutelnou součástí jakéhokoli výkladu o secesi. 2
Narodil se roku 1861 v Gentu. Po studiích na Akademii krásných umění (Academie des Beaux Arts) v Gentu pobýval čtyři roky v Paříži, kde pracoval na interiérovém designu. Samotný pobyt a atmosféra uměleckého prostředí měla na Hortu zajisté silný vliv. Po návratu do Belgie pokračoval další čtyři roky ve studiu u architekta Alphonse Balata v Bruselu, kde působil až do své smrti. Proto většina jeho staveb stojí právě tam. Vůbec první secesní stavbou byl soukromý dům pro přítele, učitele geometrie, inženýra Tassela, který v Bruselu postavil již roku 1893. Průčelí působí na první pohled ještě poněkud tradičně – jakoby gotická vertikalita domu, završení korunní římsou, středový arkýř. Důležité je si uvědomit, že pro Brusel v době Victora Horty bylo typické rozparcelování na velmi úzké plochy, což samozřejmě kladlo na umělce značný tlak. Nicméně interiér je naprostým opakem. Horta využil tvárnosti ocelové konstrukce a vtiskl nosníkům a opěrám stavby typicky secesní organické formy. Pryč je těžkopádnost kamenných zdí uplatňovaných dle stavitelského dogmatu pravého úhlu. Ba naopak, půdorys je uvolněný, poskládaný z osmiúhelníků, plný dynamických linií, ornamentu květin, listů a stonků, siluet stromů. Stejné tvary nalézáme u klik, madel, lamp, svícnů, konzolí. V barevných vitrážích, mozaikách i na tapetách. Geometrická ostrost je zde potlačena. Křivky se již neomezují na jasně oddělené plochy stěn, stropu a podlah, živě se prolínají a vytvářejí jemné přechody mezi jednotlivými rovinami. Vše se odvíjí ze středobodu tohoto domu, od schodiště, ke kterému přiléhají z obou stran jednotlivé místnosti. Interiér působí vzdušně také díky zrcadlům, které Horta důmyslně instaloval naproti sobě, čímž dosáhl efektu nekonečného obrazu. Victor Horta naplno využil nových technických postupů a potencionálu materiálu. Do svých staveb jakoby vtiskl osobnost zadavatele, protože si přál, aby se na jeho domy pohlíželo jako na portréty jejich obyvatel. Tasselův dům, první a nejznámější ze staveb Victora Horty, přinesl svému staviteli řadu dalších zakázek. Například stavba tříposchoďového měšťanského domu Eetvelde v Bruselu roku 1895, kde vytvořil prosklené průčelí. To vtisklo stavbě zcela nový ráz. Sklo hrálo hlavní roli i při budování haly ve středobodu celého půdorysu. Také díky optickému prolomení skleněné střechy je prostor více otevřený venkovnímu prostředí. Kovové prvky zakomponované v tomto domě vykazují určitý myšlenkový posun. Možností materiálu si byl Horta díky předchozí práci vědom a oproti dřívějšku zde uplatnil svévoli. Vytvořil tak svůj vůbec nejodvážnější projekt. V letech 1895–1899 vybudoval Victor Horta v Bruselu pro ústřední sekretariát belgické socialistické strany Maison du Peuple, tedy Lidový dům. Vrcholné dílo Hortovy tvorby. Nezvykle rozvětvený půdorys stavby je dán maximálním využitím nárožních parcel. Účel, za 3
kterým byl dům postaven, určil složení vnitřních prostor. Byly zde kanceláře, zasedací místnosti, ale i kavárna a obchody v přízemí. Z konstrukčního pohledu i rafinovaně umístěný konferenční sál v nejvyšším podlaží. Konstrukce zhotovená z oceli a skla ztělesňovala triumf vědeckého a technického pokroku. Celá tato důmyslná sestava transparencí potlačila těžké formy architektury, které se až do té doby vyznávaly. Kovová konstrukce tvořila celou nosnou strukturu budovy a zůstala plně přiznaná. Výzdoba exteriéru i interiéru duchaplně sestavená z oceli a skla, se ve formě rostlinných útvarů splétala do složitých ornamentů, jejíž linie se přirovnávají ke šlehům biče (coup de fouet). V šedesátých letech byla však stavba zbořena. V nové výtvarné skladbě pokračoval v letech 1895–1900 při stavbě bruselského hotelu Solvay. Právě pro manžele Solvayovy vytvořil velkolepou stavbu, ve které dosáhl členěním prostoru, zařízením místností, použitím kvalitních materiálů jako byl mramor, exotická dřeva, nákladné látky, malby a cenné kovy dojmu zámeckého zařízení. Autor se zde uplatnil nejen jako architekt, ale také jako designér. V interiéru hotelu navrhl například nábytek a dlažbu. Dům pro své vlastní potřebu si Victor Horta postavil mezi lety 1898 a 1901. Obě budovy jsou výtvorem vrcholné secese. Sloužily jako obytný prostor a zároveň jako studio a ateliér. Středem domu vede opět schodiště, na které navazují z obou stran místnosti s typickou výzdobou. Stavba je protkána zrcadly, vitrážemi a dalšími doplňky, které vytvářejí až do posledního detailu secesně dynamický a zároveň harmonický a elegantní celek. Další stavba, obchodní dům A l´Innovation (1901–1903) s monumentální fasádou s výlohami sestavenými opět ze železných rámů se vsazenými tabulemi skla, však roku 1967 vyhořel.
Paul Hankar je dalším belgickým secesním architektem. Mnohé z jeho staveb však byly v 60. letech, pro bruselskou architekturu tak nepříznivých, zničeny. Z dochovaných lze jmenovat Hankarův Hotel Ciamberlani, který vytvořil roku 1897 a The Maison tedy dům, který si architekt navrhl pro svou vlastní potřebu roku 1893.
Rodák z Antverp, Henry van de Velde, je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů pozdní secese. Většinu svých staveb však projektoval mimo svou vlast. Zejména v Německu, kde působil na proslulém Bauhausu, měla jeho tvorba rozhodující vliv. V Bruselu se dochovala vila Le Bloemenwerf, která je jednou z prvních staveb tohoto architekta a kterou navrhl pro sebe a svou rodinu.
4
Co se týče belgické metropole, je jednou z nejskvělejších staveb palác Stocklet, který vzešel z rukou rakouského architekta Josefa Hoffmana, rodáka z Brtnice u Jihlavy. Stavba byla dokončena roku 1911. Hoffman zde nepůsobil pouze v pozici architekta, ale i jako designér. Navrhl nábytek, užitkové předměty, ale i dlaždice do koupelen. Jako další se na stavbě domu pro finančníka Adolpha Stockleta podílel i jeden z hlavních představitelů secese vůbec, Gustav Klimt. Palác Stocklet se svou zahradou a interiéry dochoval do dnešních dnů v podstatě v původním stavu. Avšak obdivovat jej lze pouze z exteriéru. Je totiž díky vleklým dědickým sporům veřejnosti nepřístupný.
Literatura: KOCH, Wilfried. KOCH WILDRIED. Evropská architektura: encyklopedie evropské architektury od antiky po současnost. 1. vyd. Praha: Ikar, 1998, 551 s. ISBN 80-720-2388-8. VORLÍK, Petr. Dějiny architektury dvacátého století. Vyd. 1. Praha: České vysoké učení technické, 2010, 255 s. ISBN 978-80-01-04517-6. PIJOAN, José. Dějiny umění. Vyd. 1. V Praze: Euromedia Group, 2002, 303 s. ISBN 80242-0720-6. SAGNER-DÜCHTING, Karin. Jak je poznáme?. Vyd. 1. Překlad Dušan Zbavitel. V Praze: Knižní klub, 2007, 128 s. ISBN 978-802-4217-734. GOMBRICH, Ernst Hans. Příběh umění. 2. revid. vyd. Praha: Mladá fronta, 1997, 681 s. ISBN 80-720-3143-0. WITTLICH, Petr. Umění a život: Doba secese. Praha: Artia, 1987, 207 s.
5
