SEBELHÁŘKA
viktorie besó
SEBELHÁŘKA viktorie besó Vydal JONATHAN LIVINGSTON, s.r.o. v Praze 2013. Copyright © Viktorie Besó, 2013 Cover Photo © iStock Photo, 2013 Cover © Roman Kubalík, 2013 epub ISBN 978-80-87835-21-0 mobi ISBN 978-80-87835-22-7 www.jonathanlivingston.cz
Rudá čísla na digitálním budíku ukazovala skoro čtyři hodiny ráno, když se Daniela vzbudila. Potmě sáhla vedle sebe, ale nahmatala jen prázdno. Na pravé půlce postele nikdo neležel. Žádné překvapení. Tomáš se ještě nevrátil z večírku, to nebylo nic neobvyklého, v poslední době trávil na nejrůznějších párty spoustu času. Měl hodně práce, to k pozici manažera patří. Setkávání s kolegy, dodavateli, obchodními partnery a dalšími důležitými lidmi, se kterými je nutné udržovat výborné vztahy. Podívala se na mobil, ale jeho displej jen němě svítil do tmy. Netušila, kde její manžel je, s kým, ani kdy se vrátí. Ale vždycky přišel. Nikdy nezůstal venku celou noc. Daniela mohla jít klidně spát, vše bylo v naprostém pořádku, ale přesto byla trochu nervózní, když nebyl doma. Vždycky se o něj bála a nejspíš se na něj pořád ještě těšila, až přijde domů a bude s ní. Položila telefon zpátky na noční stolek, lehla si na bok a zkoušela usnout, ale hlavou se jí honily myšlenky, které ji nenechaly spát. Přemýšlela nad svou prací i nad Tomášem. Obvykle spolu ráno nevstávali. Tomáš tvrdil, že ze své pozice si nemůže dovolit to, co ona v její práci. Říkal, že lidé, co se živí kreativně, jako třeba Daniela, jsou na úplně jiné vlně, než lidé, co pracují analyticky, musí přesně plánovat a dodržovat termíny a bohémský přístup k práci nemohou riskovat. Tomáš byl vždy zodpovědný. Výjimku v pozdních příchodech do práce byl schopen učinit pouze tehdy, když se předchozího večera účastnil nějaké párty, ale díky své systematičnosti si předem na druhý den ráno naplánoval do pracovního kalendáře fiktivní schůzku, aby byl krytý. Systém měl prostě ve všem. Svým chováním a připomínkami ji možná mezi řádky naznačoval, že její zaměstnání je v podstatě bezvýznamné a on je tím hlavním živitelem rodiny, čímž ji tak trochu ponižoval, ale ona to tak nebrala, nevnímala to, nebo spíše nechtěla vnímat. Považovala to od něj za mužské škádlení, chlapi jsou holt takoví, nikdy si neodpustí do žen trošku rýpnout. Navíc to byla pravda, vydělával podstatně víc než ona, takže nebyl důvod se na něj zlobit. Prostě to byl chlap se vším všudy. Navíc velice schopný a Daniela ho obdivovala. Rána spolu zkrátka netrávili. Vlastně ani večery, protože každý z nich přicházel domů v jinou dobu ať už kvůli práci nebo koníčkům, které neprovozovali společně. Když už se náhodou doma potkali, Tomáš většinou pracoval na počítači nebo sledoval v televizi sport. Věděla, že ani u jedné z těchto činností ho není radno rušit, to pak býval mrzutý, což Daniela rozhodně nechtěla. Byla šťastná, když domovem vládla pohoda a klid. V podstatě spolu obecně moc často nejedli, protože u snídaní ani večeří se nepotkali a na oběd ji v posledních pár letech už nezval, ačkoliv jejich kanceláře byly od sebe tři zastávky metrem. Daniela s ním přitom jedla tak ráda. Byl příliš zaměstnaný na to, aby si mohl dovolit soukromé obědy. Ale občas doufala, že s tím přijde, až bude mít míň práce, až bude doba klidnější. Věřila, že veškerá romantika z jejich vztahu ještě neodešla, i když cítila, že to už není jako dřív, jako v době před dvanácti lety, kdy oba byli chudí studenti a žili jen z pár korun a vzájemné lásky. Ale to je normální, po těch letech, city už nejsou tak intenzivní, jako na začátku, kdy jsou lidé zamilovaní, a navíc opravdová láska přece vydrží všechno. Říkala si, že až bude mít Tomáš v práci někdy trochu volněji, navrhne mu sama, aby si spolu vyšli, určitě by to bylo fajn. Jediná doba, kdy trávili čas aspoň trochu spolu, byly víkendy. Pokud si ovšem Tomáš nevyrazil s přáteli někam pokořovat velehory na kole, na laně nebo v pohorkách. Daniela by s ním jela ráda, ale nikdy jí to nenabídnul, a když se někdy v minulosti přihlásila sama, odmítnul ji s tím, že by to nezvládla. Chápala to, její sportovní výkony byly rozhodně slabší než ty jeho, a pokud si chtěl svůj volný čas opravdu užít, jenom by ho zdržovala. Muž na tak
vysoké pracovní pozici potřebuje odpočinek podle svého gusta, je důležité, aby měl správnou rovnováhu mezi prací a tím, co ho baví. A pak jsou tady dovolené. Jednou za rok či za dva vyrazili do nějaké z exotických destinací na tři až čtyři týdny, kde spolu byli čtyřiadvacet hodin denně. To Daniela zbožňovala. Bylo to jako dřív. Spolu, jen sami dva, celé dny, nikdy se na takových dovolených nehádali, Daniela byla šťastná a Tomáš vypadal také spokojeně. Jen škoda, že ty chvíle nemohly trvat věčně. Oba rádi cestovali. Takovou dovolenou se ale Tomáš vždy asi trochu vyčerpal a považoval společný manželský život na další dva roky za naplněný. Ale jí to nevadilo, byla vděčná za to, že ve svém bohatém programu našel čas na tak dlouhou dovolenou s ní. Navíc, Daniela měla aspoň prostor pro sebe a své skvělé přítelkyně, bez kterých by si nedokázala svůj život ani představit. Zatímco on jezdil přes zimu s kamarády na dobrodružné lyžařské expedice třeba do Ruska nebo Ameriky, ona si v létě užívala moře s kamarádkami nebo odpočinek na chatě u Nikol, v krásném prostředí Českého Švýcarska. Převalovala se v posteli a snažila se znovu usnout, ale nešlo jí to. I když doby, kdy ani oka nezamhouřila, dokud nepřišel domů, už také dávno pominuly. To tenkrát byla ještě strašně zamilovaná a nemohla se ho dočkat. Ne, že by ho teď nemilovala, měla ho pořád ráda, ale ta láska se překlenula do trochu jiné podoby. Nebo to už nebyla láska a byla to jen síla zvyku, fakt, že se s ním měla dobře, relativně nic jí nechybělo? To, že nechtěla být ve svých dvaatřiceti letech sama? Ne, to ne, prostě s ním byla spokojená a měla ho ráda. Když Tomáš dorazil domů, Daniela už spala. Netušila, v kolik přišel. Ráno jí vzbudily alkoholické výpary, které jí dýchal přímo do obličeje. Chvíli se na něj mlčky dívala. Kdysi ho milovala jako nic v životě, byl to pro ni ten nejvíc sexy muž na světě, líbilo se jí jeho vysoké čelo, chytré oči nejmodřejší barvy jakou znala, jeho smyslné rty a nos trošku ve tvaru bambulky. Teď ležel vedle ní, chrápal a jeho dech cítila až na druhou stranu postele. Jak daleko měl do toho vzrušujícího mladíka, kterého před lety potkala na autobusové zastávce. Nesnášela, když byl opilý. Vstala z postele a šla si dát sprchu. Byl krásný den, plný slunce. Vždy měla lepší náladu, když svítilo sluníčko, dobíjelo jí energii. Na podlaze se válelo Tomášovo oblečení, rezignovaně ho sebrala a hodila rovnou do pračky, zatímco si dala vařit vodu na čaj. Než se vypravila do práce, ještě nevstal. Nepromluvili spolu už dva dny. Žili spolu, ale někdy to vypadalo spíš tak, že spolu jen bydlí v jednom domě. Trochu ji to trápilo, ale věděla, že to jen tak nezmění, jeho práce byla náročná a příliš jej zaměstnávala. Naučila se s tím prostě žít. ••• Z práce dorazila brzy, chtěla vyprat prádlo, aby jí toho zbylo na víkend co nejméně a mohla jen relaxovat, možná s Tomášem i někam vyrazit, pokud si už nedomluvil něco jiného. Často jí své plány oznamoval až těsně před víkendem, nezabýval se tím, že by se jí ptal, něco s ní plánoval nebo dokonce domlouval a volil kompromisy. On byl ten, kdo určoval svůj i její volný čas. Zpravidla však šlo o zábavu čistě jen jeho. Potřeboval relaxovat a odpočinout si od psychicky vyčerpá vající práce mnohem víc, než Daniela. Pro ni byla práce v podstatě koníčkem, neunavovala ji, ale naopak bavila a dělala jí radost. Tomáš odjel klidně uprostřed týdne na několik dní, jen jí suše informoval o své nepřítomnosti. Nejčastějším důvodem jeho kvapného odjezdu byly sněhové podmínky v zimě a slunečné počasí v létě. Nic mu nebránilo v
brázdění zasněžených hor nebo sjíždění prudkých kopců na kole, když zrovna dostal chuť a příroda mu vyšla vstříc. Co dělala ona v těch dnech, kdy si on užíval po svém, ho nezajímalo, měla naprosto volnou ruku, mohla si užívat dnů, které měla jen sama pro sebe. Tomáš se o ni nebál, věděl, že se o sebe umí postarat a nikdy ji z ničeho špatného nepodezíral. Možná mu to bylo jen jedno, netrápil se tím, zda v těch chvílích nemá třeba milence. Vlastně ne, nešlo o to, že by ho to nezajímalo, on si takovou věc prostě nepřipouštěl, byl sebevědomý a takoví muži neznají žádnou prohru. Pro Danielu to byla v podstatě výhoda. Mohla si dělat, co chce, aniž by jí do toho někdo mluvil. Tomáš byl rozumný, věděl, že nemá na co žárlit, věřil jí a ona si toho vážila. O žádné žárlivé scény ani nestála. Stačilo jí to z vyprávění kolegyně, která žije s uzurpátorem. Navíc jí opravu věřit mohl, byla v manželství spokojená a jiných mužů si nevšímala. Tedy, ne že by nedokázala ocenit elegantního sexy chlapa, muži se jí líbili, ale nikdy by manželovi nemohla být nevěrná, to nebyl její styl, takové věci se jí vždy příčily. Ve své podstatě měla Daniela s Tomášem pohodové manželství, zvlášť když jej porovná s jinými, ve kterých vládnou každodenní hádky, vztek, nenávist, výčitky, netolerance nebo dokonce násilí. Oni dva žádné takové problémy neměli. Jejich vztah byl tolerantní, vstřícný a poklidný. Až na drobné výjimky, ale to považovala za běžné a normální mezi všemi manželskými páry. Někdy se ale do jejích myšlenek vkradla pochybnost o smyslu jejich manželství. Proč spolu vůbec žili, když jeden s druhým trávil tak málo času? Jejich vztah rozhodně nepovažovala za standardní, to, co prožívala s Tomášem, u svých rodičů nikdy nezažila. Ti spolu byli pořád. Každý den po práci, o víkendech, na veškerých dovolených, chodili spolu za zábavou, společně dokonce luštili křížovky nad odpolední kávou. Daniela jako malá snila o tom, že jednou bude žít se svým manželem stejně. Jenomže to bylo úplně jinak. Zůstávala často sama doma a mnohdy si připadala opuštěná, ale dokázala se s tím vyrovnat, uvědomovala si, že nic není perfektní, smířila se s tím, že jejich manželství není prostě normální. A co je vůbec definice normálního? Tomáše měla ráda i s jeho chybami a osobitým přístupem k životu v páru. Pro peníze s ním nebyla, to rozhodně ne. Ano, měli hezký dům a pohodlný život, což tak nějak vyplývá z toho, že její manžel byl úspěšným manažerem, který dokázal vydělat slušné peníze, ale její příjem také nebyl zanedbatelný. Dokázala by se postarat sama o sebe a rozhodně by nestrádala, i když Tomáš byl samozřejmě po ekonomické stránce tím úspěšnějším. Na penězích však nelpěla. Vyměnila by všechny peníze světa za to, kdyby byl víc s ní, kdyby to zůstalo navždy tak hezké, jako když spolu začínali chodit. Milovala ho tehdy tak moc, až to bolelo. To byl důvod, proč s ním zůstávala i teď, cítila, že tak velká láska, kterou k sobě tenkrát našli, nemohla jen tak vyprchat, určitě v nich pořád ještě byla, i když už ne tak spalující. Bylo by krásné, kdyby to mohlo být pořád tak silné. Jenomže život není Hollywood, jak s oblibou říkala její kamarádka Nikol. A s tím se lidé holt musí smířit. Daniela si vzdychla a otevřela myčku. Omylem vylila z hrníčku, který nechal Tomáš po snídani stát na stole, zbytek čaje na zem. Vždy nechával na dně centimetr tekutiny, nechápala, proč nemůže jakýkoliv nápoj vypít až do dna, pořád si na to nezvykla, a i teď si při zakládání nádobí do myčky polila nohy. Naštvaně uskočila, papírovou utěrkou setřela zem, pak do myčky dala i Tomášův použitý talířek a zavřela ji. Neměla ani po příchodu z práce hlad. Přihlásila se právě její perioda a bylo jí nevolno. Čím byla starší, tím hůře to snášela. Měla neblahý pocit, že jí tělo asi chce naznačit, že je už dávno připraveno na mateřství a brzy začne být pozdě. Jenomže ona se na děti ještě necítila. Možná kdyby neměla tak vytíženého muže. Nejspíš nebyla chyba v ní, ona měla přece děti ráda, jenom toho svého se trochu obávala. Možná se ale obávala spíše Tomáše. Finančně by se o rodinu postaral, toho se nebála, kámen úrazu byla ale jeho podpora v domácnosti. Na babičky se spoléhat nemohli, ani jedna z jejich
matek nebyla typ na hlídání a navíc ještě pracovaly. Mohla by si najmout chůvu, to ano, ale čekala na to, až se Tomáš trochu usadí, vyřádí se na horách a začne také po dítěti toužit, čemuž zatím nic nenasvědčovalo. Byla si ale jistá, že ta chvíle přijde. Stejně, jako se to jednou určitě probudí pořádně i v ní. Zatím ji bavilo pracovat, říkala si, že je ještě mladá na zakotvení u plotny. Všechno měli oba ještě před sebou. Zapnula pračku a v duchu si vyčetla, že to neudělala už ráno s časovacím programem. První várka mohla být hotová a teď už by pračka jela druhé kolo. Jenomže ráno byla unavená z přerušovaného spánku způsobeného čekáním na manžela. Šla zalít květiny. Milovala zeleň v obytných prostorách, obří palmy, zelené potosy vinoucí se po stěnách, ale třeba i barevné noblesní orchideje. Měla v domě nespočet rostlin a neustále jejich množství zvětšovala, přesto, že jí přidávaly spoustu práce, nikdy by se jich nevzdala. Když skončila se zaléváním a zaštipováním uvadlých listů, dala se do utírání prachu. Tomáš nenáviděl nepořádek a nechtěla ho rozčilit, až přijde domů. Pokud tedy dnes přijde. Netušila, jaké má na večer plány, ale vždy je lepší být připravená. Její kamarádky, hlavně tedy rázná Nikol, by určitě nesouhlasily s tím, jak moc se Daniela v manželství podřizuje a jak moc přivírá oči nad nedokonalostí toho vztahu. Kdyby o tom ovšem věděly. Jsou věci, o kterých se nemluví. A neshody v manželství jsou jednou z nich. Kdo by se chlubil tím, že není úplně šťastný a že realita se nesetkává s představami? K čemu by jí takové svěřování bylo? Aby jí litovaly nebo doporučovaly z toho vztahu odejít? Bylo by to stejně jenom z bláta do louže, po letech by to s novým mužem bylo stejné. Tak proč se rozvádět. Nic není dokonalé, záleží jen, co je člověk ochoten tolerovat. Možná to bylo tím, že ztratila svého otce jako mladá holka a upnula se na Tomáše, jako druhého důležitého muže ve svém životě, na někoho, kdo tu otcovskou roli zastoupil a nechtěla přijít i o něj. Nebyla příznivkyně rozvodů, lidé se dnes rozvádí při první sebemenší hlouposti. Člověk přece musí něco vydržet. Usmála se. Nikol by ji určitě nazvala trpitelkou, byla hned se vším hotová a tak sebevědomá a schopná. V tom ji Daniela vždy obdivovala, byla to silná žena. Když byla s praním a skládáním prádla ze sušičky téměř hotová, přišel Tomáš domů. S taškou přes rameno s pracovním notebookem a druhou taškou z tělocvičny. Bylo osm večer, na něj brzký příchod domů. Pozdravili se, Tomáš dal Daniele pusu na čelo a vrhnul se hladově na mísu salátu, který připravila k večeři. Snažil se držet zdravý životní styl i svoji linii pevně na uzdě. Na svůj věk vypadal dobře a věděl to o sobě. Daniela začala žehlit jeho košile. O ostatní prádlo se postarala sušička, vždy je krásně nadýchala, a tak nebylo nutné s ním dělat nic dalšího, než jen složit do skříně. Žehlení nesnášela, ale chtěla být dobrou manželkou a svým způsobem si tak zasloužit jeho peníze, které investoval do společné domácnosti. Mohli si dovolit paní na úklid i žehlení, ale Daniela to nechtěla. I když byl Tomáš její manžel, nechtěla si připadat, že mu musí být za něco dlužná a vděčná. Nikdy ten pocit neměla ráda. To, co dostávala v celém svém životě, si vždy poctivě odpracovala. Nebyla zvyklá mít v životě věci zadarmo, tak byla vychovaná a tak k tomu přistupovala i v manželství. Tomáš byl už po jídle a četl si noviny, když supící horká žehlička najela na límeček jeho světle modré košile. V Daniele hrklo. Na límečku zezadu na krku byla růžová skvrna. Byla to košile, kterou měl Tomáš na tom včerejším večírku. Ráno si při sbírání prádla ničeho nevšimla, teď byl flíček už zapraný a nešlo přesně identifikovat, co se za ním skrývá, bylo jí to však více než jasné. Chvíli mlčky přemýšlela, jak s tou informací naložit. Nebyla zas tak naivní a nevěřila ve věrnost na celý život, svého muže občas tak trochu podezírala, že jeho večírky
nejsou úplně nevinné. To musí přece napadnout někdy každou ženskou, ale uklidňovala se, že to tak určitě není, chtěla mu věřit tak, jako on mohl vždy věřit jí. Neměla proti němu nikdy žádný důkaz, nebyl důvod o něm pochybovat. Až doteď. Tedy, až na tu maličkost, kterou už téměř vytěsnila z hlavy. Před nějakou dobou dostala anonymní e-mail. Vzhledem k jejímu zaměstnaní, které vyžadovalo úzký kontakt s lidmi, byla její elektronická adresa snadno zjistitelná na webových stránkách firmy, ve které pracovala. Denně dostávala spoustu emailů, mnohdy od lidí, jejichž jména nikdy předtím neviděla, takže se jí ani na tomto odesílateli nezdálo nic zvláštního, a poštu bez obav otevřela. Obsah jí však vyrazil dech. Nějaký člověk jménem Jon Smith, které bylo s největší pravděpodobností falešné, ji informoval o tom, že její manžel má již delší dobu poměr s kolegyní Klárou Martincovou. Že jejich vztah trvá již několik měsíců a že jejich služební cesty do Ostravy jsou pověstné po celé bance, která se tím velmi baví. Ale protože Jon Smith se považuje za člověka velmi mravného a čestného, jehož takové chování pobuřuje, rozhodl se ji informovat. Daniela byla šokovaná. Dodnes si živě pamatuje, jak se cítila. Rozbolel ji tehdy ze stresu žaludek, měla křeče, nemohla dýchat, rozklepaly se jí ruce a mozek horečně pracoval. Ano, možná to byl výmysl, ale možná také ne. Neznělo to úplně nereálně. Tomáš skutečně tou dobou jezdil často do Ostravy, byl pořád někde pryč po večerech, vracel se nad ránem, několik týdnů spolu téměř nespali, k nějaké sexuální aktivitě ho musela vždy vyzvat ona, jinak si jí jako ženy coby sexuálního objektu nevšímal. Přičítala to jeho únavě, bylo toho na něj v práci moc. Všechny ty schůzky, služební cesty a k tomu vysoká sportovní aktivita, to by zmohlo každého. Nad oním e-mailem tenkrát jen bezmocně seděla a konsternovaně zírala na písmenka na obrazovce. Chtěla okamžitě volat Tomášovi a zeptat se jej na to, ale to by neviděla, jak se tváří, nemohla by číst v jeho výrazu, zda je to křivé obvinění nebo ne. Navíc si živě pamatovala, jak měla stažené hrdlo a nevydala by ze sebe stejně ani hlásku. Nevěděla, jak s touto informací naložit a člověk, který to poslal, ji opravdu rozzlobil. Proč to udělal? Co z toho sakra měl? I kdyby to byla stokrát pravda, co je mu do toho? Nechtěla mu udělat radost tím, že se ho začne vyptávat a škemrat o více informací, chtěla tu zprávu nechat bez odezvy, ale pak jí napadlo něco lepšího. Zkazit mu jeho škodolibé uspokojení z toho, že nějakým dvěma lidem možná rozbil manželství. Napsala mu, že si nesmírně váží jeho snahy o zachování mravních hodnost, ale že pokud manžel nějakou jinou ženu má, rozhodně to nic neznamená, protože takových žen měl a bude mít spoustu, stejně jako ona má a bude mít spoustu milenců, protože vyznávají takzvaný volný vztah a sexuální styk s dalšími osobami je pro jejich vztah vzrušujícím zpestřením. Ten člověk se jí už nikdy neozval a Daniela se tím dál nezaobírala. Ale nedalo jí, aby se manžela nezeptala. Když na Tomáše tehdy doma udeřila, všemu se jen smál a tvrdil jí, že se jedná o nějakého zhrzeného kolegu, který tento e-mail rozesílá na spoustu lidí, že ví o několika dalších kolezích i kolegyních, jejichž partneři něco podobného také obdrželi. Tehdy se nechala Daniela ukonejšit a rozhodla se mu věřit, ale teď je tady ta skvrna. Nedalo jí to, vřelo to v ní a potřebovala znát pravdu. Snažila se nežárlit, ale nemohla přestat. „Můžeš mi vysvětlit, proč máš na límečku skvrnu od rtěnky?“ zeptala se, zatímco se na něj zkoumavě a lehce výhružně dívala. Tomáš vzhlédnul od novin s překvapeným výrazem ve tváři. Chvíli na ni nevěřícně hleděl a pak se zasmál: „Jaká rtěnka prosím tě, bůhví, co se ti zase zdá.“ „Nic se mi nezdá, vidím to na vlastní oči, máš na límečku růžový flek, tady ze zadu,“ mávala mu košilí před očima. Tomáš se nepřestával smát, Daniela nechápala, co je na tom komického
a cítila se uražená. „Co je směšného na tom, že chodíš domů se skvrnami od rtěnky?“ ptala se ho s nasupeným výrazem. „To, že tam žádná skvrna od rtěnky není.“ „Ale je, vždyť ji vidím!“ „Vysvětlíš mi, proč bych měl zezadu na krku flek od rtěnky? Asi je to od červeného vína.“ „Od vína, jo? A můžeš mi vysvětlit ty, proč by sis lil červené víno za krk?“ „Asi mě někdo omylem polil.“ „Jasně, ty skoro dvoumetrový chlap jsi byl politý omylem za krk. Jedině, že by vám tam to víno pršelo!“ „Tak jsem asi seděl. Dany, nech si ty svoje vykonstruované problémy, nechápu, proč máš potřebu si pořád vymýšlet nějaké křivdy, které neexistují, vše má přece logické vysvětlení,“ uzavřel Tomáš debatu a očividně se nehodlal dál touto záležitostí zabývat. Ponořil se opět do novin a nechal Danielu zmatenou u žehlícího prkna. Hlavou jí proudily myšlenky. Co když má pravdu, co když ho opravdu někdo polil? Dokázala si to živě představit, na takových večírcích se toho děje spousta. Jedna věc ji na tom všem však děsila. Nikoliv to, že jí byl možná nevěrný, ale to, že jí to vlastně ani tak docela nevadí. Ano, byla uražená a cítila se poníženě, její ženská ješitnost trpěla, ale to bylo všechno. Vlastně na něj nežárlila, jen ji to naštvalo. Akceptovala fakt, že Tomáš může mít jinou a nějak extra ji to nebolelo. Znamená to, že ho už nemiluje? Kdo nežárlí, tak přece nemůže milovat, to je přirozený zákon lásky. Nebo je na žárlení už jen prostě stará? Nebo je stará na lásku? Zanesla poskvrněnou košili zpět do prádelního koše a pokračovala v žehlení. Tomáš četl noviny. Tvářil se normálně, nevzrušeně, v klidu pročítal sportovní výsledky a vypadal uvolněně. Daniela ho sledovala mezi kmitáním žehličky po prádle. Asi si to opravdu všechno jen namlouvala, už je jen unavená a stará. ••• Daniela pracovala jako marketingová vedoucí v malé firmě, zabývající se přírodní kosmetikou. Neměla ráda chemii, ať už v oblasti zkrášlování ani medicíny. Razila heslo, že příroda stvořila člověka, a tak se o něj sama umí nejlépe postarat. Když ji bolela hlava, většinou to vydržela nebo si pomáhala bylinkami, stejně jako při nastydnutí nebo problémech s pletí. Nesrážela si ani mírnou horečku, protože věděla, že je to v přírodě zařízeno tak, že tělo se umí samo vyléčit, horečkou hubí bacily, které vysokou teplotu nepřežijí, a srážení teploty chemickými preparáty si člověk vlastně sám škodí. Výjimku dělala pouze tehdy, když ji skolila opravdu velká infekce, dávivý kašel, který nejde ovládat, nebo migréna, při které zvracela a měla potíže se zrakem. To potom vzala na milost výjimečně i antibiotika nebo analgetika. Jinak se však striktně držela života bez nežádoucí chemie. V práci dostala právě na starost organizaci večírku pro obchodní partnery. Takové věci dělala ráda. Bavilo ji organizovat, zajišťovat produkci, těšila se na výsledek, i z toho, že ostatní lidé její snahu ocení a párty se jim líbí. Ponořila se do práce, která jí pomáhala odreagovat se od toho, co se dělo doma. Na jednu stranu byla šťastná, měla to, co vždy chtěla. Hezkého a úspěšného manžela, krásný dům, sportovní auto, ale někde hluboko uvnitř strádala. Svého muže pořád ještě obdivovala a vzhlížela k němu, byl pro ni vzorem, potřebovala chlapa, který je neustále o krok před ní, nesnesla by vedle sebe muže byť jen na stejné úrovni jako ta její, nedej bože na nižší. Ale někdy si říkala, jestli jí už neutekl. Jestli se z toho kroku nestal celý
dlouhý kilometr a ona už na něj ani nedohlédne. Byly dny, kdy to fungovalo, kdy se spolu smáli, radovali, užili si krásný den nebo víkend, byly to chvíle, kdy se cítila znovu jako ta dvacetiletá holka, která potkala u vysokoškolských kolejí na autobusové zastávce jednoho šaramantního hezouna, který jí naprosto odzbrojil svým smyslem pro humor a inteligencí. Už tenkrát byl trochu samorost, dělal si vždycky, co chtěl, ale dokud spolu jen chodili, připadalo jí přirozené, že si každý vede tak nějak svůj vlastní život. Když se po sedmi letech vztahu rozhodl, že se vezmou, souhlasila a očekávala, že když se odhodlal usadit, bude to jiné. Bude víc doma, s ní, svojí láskou, budou jezdit všude spolu, budou sdílet společný účet, čekala, že budou jednoduše tradiční manželský pár. Jenomže Tomáš si pořád žil svým vlastním životem, do kterého ona příliš neviděla, a nehodlal se nechat omezovat. Daniela to respektovala, říkala si, že starého psa novým kouskům nenaučí, a že když mu nenechá dostatečnou svobodu, přestane ji milovat. Jenomže teď se trochu bála, že ji možná už milovat přestal. A právě proto, že mu dala svobody až příliš. Že byla málo důsledná, že ho nechala dělat, co chce, a on se od ní vzdálil fyzicky i psychicky. To všechno si začala uvědomovat časem. Od svatby už uplynulo pět let a už opravu nešlo něco měnit. Možná až budou děti. Jenomže teď Danielu naplňovala její práce, a představa, že bude doma se řvoucím nemluvnětem mezi lahvičkami, dudlíky a podělanými plínkami ji děsila. Vystudovala vysokou školu, hovořila plynně anglicky, německy a španělsky, zvládla se domluvit italsky a francouzsky, zajímala se o grafiku a fotografii, plánovala navštěvovat další kurzy, byla vyloženě studijní typ, její mozek potřeboval nasávat nové a nové informace, vzdělávat se. Neustále četla a sledovala dokumentární pořady, stále se duševně obohacovala a teď by měla tenhle vytrénovaný mozek nechat padnout do bahna laktační psychózy a žvatlání nesmyslů nad kočárkem? Při téhle představě se lehce otřásla a raději se pustila znovu do práce s organizováním večírku. Její práce ji skutečně bavila. „Danielo,“ vyrušil ji u stolu šéf, „nezapomeňte zajistit dobrého fotografa. Víte, že naši partneři se rádi prohlíží a vždy se ptají hned na druhý den po fotkách.“ Její šéf jí občas iritoval, jednal s ní jako s pitomcem, ale byl to takový neškodný dobrák. Obvykle jí do práce moc nezasahoval a věřil jejímu zdravému úsudku, co se týkalo marketingu, protože on, vystudovaný chemik neměl o těchto světských záležitostech ani ponětí. Rád ale strkal nos do toho, čemu rozuměl, nebo o čem si myslel, že rozumí, jako například fotografie. On vlastně každý, kdo si na dovolené vyfotí západ slunce, se považuje za fotografa. Arnošt, tedy její šéf, by nejraději dokumentoval všechny akce sám, Daniela mu oponovala tím, že nepůsobí profesionálně, aby generální ředitel společnosti pobíhal na večírku s foťákem. Pochopil to a ona si mohla oddechnout, že nemusí odmítat jeho rádoby uměleckou dokumentaci z akcí. Nezapomněl jí však ostentativně připomínat svoji porážku a při každé příležitosti do tohoto tématu dloubnul. „Jasně Arnošte, jako vždycky, jen toho nejlepšího, i když je těžké překonat vás. Škoda, že se musíte věnovat všem těm důležitým lidem a nemůžeme to nechat na vás. Ale až se budu podruhé vdávat, určitě si vás pozvu.“ Usmívala se na něj a hrála si na fanynku jeho umění, holt šéf je šéf a dobré vztahy se vždycky hodí. Třeba při vyjednávání pracovních podmínek. Nebo vánočních bonusů. Anebo jen tak, v rámci příjemné atmosféry na pracovišti, považovala za důležité cítit se v práci dobře, stres ze špatných mezilidských vztahů snášela těžce. Arnošt spokojeně odkráčel a Daniela se opět vrhla do práce. Zanedlouho ji však vyrušilo zvonění telefonu. Mariana. Kamarádka, která jí vždy dokázala vytrhnout trn z paty i v tom nejnáročnějším období. Daniela nechala telefon zvonit, potřebovala dokončit zadání, dokud jí to šlo pěkně od ruky. Zvonění po chvíli ustalo, ale za pět minut Mariana volala znovu. Danielu
to zarazilo, k této kamarádce hysterické chování nepatřilo, něco se muselo stát. Zvedla telefon. „Ahoj Mari, copak se děje, mám práci.“ „No konečně. Ahoj. Vykašli se na práci, potřebuju si s někým promluvit. Jsem těhotná! Teda myslím si, že jsem těhotná.“ „Cože, děláš si legraci, jak je to možné?“ „Jak? Jak asi? Spermie oplodnila vajíčko! Biologie sedmé třídy. Udělala jsem si tři testy a všechny vyšly pozitivní. Teď si dělám čtvrtý. Já to věděla. Já si to myslela, že to není normální, aby se mi takhle nafoukly prsa a bylo mi pořád zle. Z ničeho.“ „Marianko, co budeš dělat? Znáš se s Markem asi dva měsíce.“ „Tři. A zapomněla jsi dodat, že je ženatý a má dvě děti. Jsem v hajzlu.“ „No to jsi… Teda nejsi, všechno se dá nějak vyřešit. A navíc, třeba to není pravda, ty domácí testy, znáš to.“ „Co budu dělat, jestli jsem v tom?!“ „Třeba nejsi, zatím to není jistý, zachovej klid.“ „Půjdu na potrat.“ „Ne, potrat ne, neblbni, rozmysli si to. Dítě jsi přece vždycky chtěla, je ti třiatřicet let, co když se něco stane a už nebudeš nikdy moct mít děti, víš, jak si to budeš vyčítat?“ „Ale já chtěla rodinu, manžela, pak teprve dítě a tak. Přece nemůžu mít dítě takhle. Danielo, umíš si mne představit jako svobodnou matku? Navíc matku s otcem dítěte, který je ženatý s jinou, ještě ani nezačal řešit rozvod a má dvě malé děti. Prostě jsem v háji! Jdu se podívat na ten čtvrtý test. Vydrž.“ Daniela přemýšlela, co jí říct. Jak jí pomoct, nějak utěšit. Mariana jí přeci také vždycky poradila a povzbudila. Ale nic ji nenapadalo. Mariana měla pravdu. Byla v háji. Z úvah ji vyrušil kamarádčin hlas. „Já ti to říkala, že jsem v hajzlu, i ten čtvrtý test to potvrzuje. A nech si ty řeči o nespolehlivosti. Koupila jsem si každý od jiné firmy. Postupně v několika lékárnách, abych nevypadala jako idiot, což ale jsem, protože se nechám oplodnit ženatým chlapem asi po měsíci. Bůhví jak dlouho jsem těhotná, nedostala jsem to už dva měsíce. Já jsem taková kráva!“ „Nejsi, to se přece může stát každému.“ „Ne, tohle se může stát jenom mě. Celý rok jsem sama a pak otěhotním při prvním sexu a navíc se svým šéfem! Na to jsem úplně zapomněla, nejen manželka a děti, ale ještě co z toho bude v práci! Musím na potrat, tohle se nedá řešit jinak.“ „Rozmysli si to ještě, Marianko, nechci ti radit, ty sama udělej, co cítíš, že je dobré, ale dle mého názoru, v našem věku, při tvojí touze po dítěti, bych si ho nechala. Jednou budeš šťastná, že ho máš.“ „Jo, a třeba taky ne a spláču nad výdělkem. Bude ze mě samoživitelka s fakanem na krku, kvůli kterýmu si už nikdy nenajdu chlapa.“ „Vždyť chlapa máš, copak tě opouští?“ „Mám chlapa!? Haló, jestli sis nevšimla, tak se bavíme o mém ženatém šéfovi, který ještě ani netuší, že jsem těhotná a jakmile to zjistí, pošle mě do háje.“ „I kdyby tě poslal, je to stejně tak jeho dítě, jako tvoje, má na něj vyživovací povinnost, neměl si sakra hrát se svojí kolegyní, když teď není schopen nést odpovědnost. Kdyby se zachoval jako srab, můžeš ho donutit platit soudně.“
„Hele, na to já nemám žaludek, někoho do něčeho nutit, buď to dítě bude chtít, nebo ne.“ „Takže uznáváš, že by sis ho chtěla nechat. To dítě myslím.“ „Já fakt nevím. Vůbec netuším, co teď dělat… No nic, nebudu tě zdržovat od práce, jen jsem to potřebovala někomu říct. Skočím si k doktorovi, a jestli mi to potvrdí, jakože potvrdí, tak to půjdu říct Markovi. A uvidíme. Měj se a zatím to, prosím, nikomu neříkej.“ Když Daniela položila telefon. Nemohla na Marianu a její těhotenství přestat myslel. Byla jen o rok mladší, než její kamarádka a přesto po dítěti netoužila tak, jako ona. Přemýšlela nad tím, co by udělala ona sama, kdyby teď otěhotněla. Jít na potrat ve dvaatřiceti a po pěti letech manželství, to by asi byla velká blbost. Asi by si to dítě nechala. Asi určitě. Ale byla ráda, že tohle nemusí řešit. Odmítala vysadit antikoncepci, i když tohle byla zrovna jedna z chemií, která ji trápila, ovšem v tomto případě strach z neplánovaného těhotenství zvítězil nad jejím přírodním postojem. Ponořila se znovu do práce. Ke své nelibosti našla ve schránce e-mail s odmítavou odpovědí jí oblíbeného a roky prověřeného fotografa Radka. Večírek nafotit nemohl, protože na toto datum už přislíbil své služby jiné společnosti. Ale nabídl jí nějakého kamaráda, za kterého prý může dát ruku do ohně, Daniela chvilku váhala, ale když jí ho doporučoval sám mistr, usoudila, že ani on si jistě nechce poškodit své jméno a vyžádala si kontakt. ••• Za okny se listí začalo pomalu barvit do žlutohněda, prázdniny skončily, přišlo babí léto a nastal okamžik, na který se Daniela dlouho připravovala. Klientská párty. Všichni významní odběratelé i dodavatelé byli pozváni na akci, na které hodlal její šéf oznámit těmto partnerům plány pro příští rok, nové produkty a vylepšené portfolio těch stávajících. Byla to každoroční akce, kterou měli jejich klienti rádi, protože ruku v ruce s obchodními záležitostmi šel vždy bohatý doprovodný program, plný atraktivních činností. Zpravidla se jednalo o kosmetická ošetření, masáže, služby kadeřníka či manikérky, vše samozřejmě s pomocí produktů jejich kosmetické firmy Naturderma. Aby si užili i pánové, nechyběl podobný program jako ochutnávka přírodních bylinných likérů. Součástí byl samozřejmě bohatý raut a také dáreček při odchodu z párty, v podobě praktické taštičky s luxusní řadou produktů Natudermy, který ocenily jak dámy, tak pánové, kteří si pánskou kosmetiku nechali pro sebe, a tou pro dámy si udělali dobré oko u manželek či přítelkyň.
