SBÍRKA MOTÝLŮ
viktorie besó
Všem kamarádkám, které den co den nezištně zachraňují život svým raněným přítelkyním, všem ženám, kterým kdy zlomil srdce nějaký muž, a všem mužům, díky kterým máme důvod se smát i plakat.
© © © ©
Viktorie Besó, 2012 JONATHAN LIVINGSTON,s.r.o.,2012 Roman Kubalík, 2012 cover Radovan Šubín, 2012 photo
ISBN ePUB 978-80-86037-69-1 ISBN MOBI 978-80-86037-68-4
KAPITOLA PRVNÍ
PAN BÝVALÝ Všechno se zkazilo na jaře. Byl to zvláštní rok a přinesl hodně podivného. Už s koncem tehdejší zimy se Martin začal chovat neobvykle, a to natolik, až jsem ho začala podezírat, že má milenku. Na druhou stranu jsem se od této myšlenky odvracela s tím, že na něco takového byl moc slušný a hlavně mě přece miloval, byla jsem si jistá, že by ode mě nikdy neodešel. Já jsem pro něj byla vždy ta pravá, uklidňovala jsem se, že v tom to být nemůže. Co by beze mě dělal?! Pustila jsem to z hlavy. Pak ale přišel den mých narozenin. Krásných dvacet sedm let, z nichž jsme šest strávili spolu. Díky mně prožil úžasné roky svého života a teď jsem čekala zadostiučinění. A ten parchant mi to vrátil včetně úroků. Vracela jsem se tehdy právě z vystoupení, ve volném čase jsem dělala cheerleading. Byly jsme parta výborných kamarádek, prožívaly jsme ty nejlepší roky, nebo jsme si to aspoň myslely, náš tým byl na vrcholu slávy a všechno bylo jednoduše dokonalé. Můj život mne naplňoval a uspokojoval po všech stránkách. Dělala jsem koníček, který mne bavil, tancování jsem milovala už od dětství a nemohla bez něj žít, stejně jako bez mého přítele, se kterým jsem hodlala strávit život a s kterým už jsem prožila několik krásných let, plných čekání na to, až bude konečně připraven a vysloví se. Měla jsem pocit, že teď už nastal ten správný čas a staneme se skutečným párem se vším všudy. Po příchodu domů jsem proto logicky očekávala dárek k narozeninám v podobě blyštícího se prstenu a prosby na kolenou. Koutkem oka jsem zahlédla na stole vázku s velkou kyticí (takže nezapomněl) a pod ní obálku. Že by písemná žádost? Nedostalo se mi však příliš vřelého uvítání, pomalu ani nevzhlédnul od počítače. Nakonec se uráčil ke mně přijít a já čekala. I holky mi to cestou z vystoupení potvrdily, určitě musím po těch letech dnes dostat prstýnek. Přišoural se ke mně se slovy: „Tak tady máš“ a ukázal na vázu s obálkou. Cože? To je jako všechno? Projelo mnou lehké zděšení. Uklidnila jsem se tím, že to chtěl udělat napínavé a sehrál na mě scénku, že se nic neděje, abych byla o to víc překvapená. Doufala jsem, že nebudu zklamaná, jako už několikrát. Jo, zklamávat mě, to mu vždycky šlo. Nejvíc mě zklamal v Paříži. Taková příležitost! Kvůli němu jsem se vlekla až na samotný vrchol, ačkoliv mám závratě, v proskleném výtahu jsem se málem pozvracela, ale těšila jsem se na satisfakci. Jako v americkém filmu! Ta romantika z Paříže úplně sálá, je to přece město milenců a Eiffelovka sama o sobě je dokonalé místo k žádosti o ruku. Prstýnek
jsem nedostala. Docela mě namíchnul, ale snažila jsem se to nedat na sobě znát, i když jsem to v sobě nedokázala dusit na věky a naservírovala jsem mu to během dovolené v Mexiku, kdy jsem doufala, že na prstýnek přijde řada třeba při procházce na pláži během silvestrovské noci. Nepřišla. Zato přišla Martinova nabídka, jestli si to nechci rozdat na lehátku. Fuj! Padala rosa, lehátka byla mokrá a obalená pískem, já v bílých šortkách, aby vyniklo moje opálení. Je fakt, že dříve jsme to dělali kdekoliv, jako smyslů zbavení a bylo mi jedno, jestli se ušpiním nebo něco roztrhám, ale proboha po šesti letech to po mně snad nemohl chtít. Navíc jsem se v poslední době cítila v nějakém sexuálním útlumu, už mě to ani nebavilo jako dřív. První týdny a dokonce i první měsíce jsme se dokázali milovat několikrát denně, nemohla jsem se ho nabažit a on mě, stačilo, aby se mi kouknul do očí a já byla vzrušená. Najednou mi to začalo stačit jednou měsíčně a i to jsem dělala spíše z povinnosti. Buď jsem se stala na stará kolena frigidní, nebo to způsobila antikoncepce, kterou jsem polykala intenzivně již několik let. Četla jsem, že údajně utlumuje libido strašným způsobem. Nicméně, té noci na mexické pláži jsem mu důrazně vysvětlila, že by se měl konečně vyslovit, protože je na čase. Svým otálením nejenže zraňoval mé city, navíc jsem začala mít pocit, že mi úplně zničil můj svatební den, potažmo životní sen o romantické svatbě v plné zamilovanosti a ne po letech v sexuálním útlumu, takže tím pádem mi v podstatě zkazil celý život. Měla jsem pocit, že to pochopil. Slíbil mi urychlené jednání. Takže k narozeninám jsem jednoduše musela ten prstýnek dostat! K obálce jsem přistoupila váhavě, nesměl mít pocit, že mi na tom zase až tak moc záleží, ale otevírala jsem ji s napětím. Bylo dost možné, že mi vyrobil písemnou žádost, třeba jsem ho jenom podceňovala, celou tu dobu, a on mi přitom připravil takové velké překvapení! Opatrně s očekáváním jsem otevírala obálku. A pak to přišlo. Cože? Nechtěla jsem věřit svým očím. Uvnitř byla poukázka. Poukázka na thajskou masáž. Ano, je to fajn dárek, masáž je prima věc a Thajsko mám taky ráda, ale k narozeninám?! Když jsem čekala zásnubní prstýnek a navíc mi to přece slíbil! Do očí se mi začaly drát slzy, ale před ním jsem brečet nemohla, mám přece svoji hrdost! Šla jsem do koupelny. Musela jsem si dát sprchu a zároveň se ve vaně vybrečet. Do koupelny jsem chodila plakat ráda. Člověk si u toho může rovnou umýt napuchlý obličej, a také asi pro tu ozvěnu, která dodává vzlykům na dramatičnosti. Ve finále jsem nakonec stejně chtěla, aby můj pláč slyšel a poznal, jak moc mi ublížil, jak kvůli němu trpím, aby litoval. Svého činu i mě. Poslední dobou mě navíc i významně štval, takže jsem protentokrát musela brečet i ze vzteku. Jak se dalo očekávat, můj nářek nezůstal dlouho bez odezvy. Během pár minut přišel pán tvorstva za mnou do koupelny. Jo, když ženská umí, tak umí! A teď by měla přijít omluva. Klasický scénář, to jsem znala dávno a věděla, jak si omluvu zajistit. Omluvil se, jak jinak. Ale stejně ve mně zůstal takový divný pocit a Martin se tak zvláštně tvářil. Tak jako když jsem se ho před pár dny ptala na to, co si myslí o nevěrách jen za účelem sexu (po tom, co jsem flirtovala s kolegou přes e-mail a po letech věrnosti, jsem dostala chuť na cizího chlapa). Ani to nechtěl rozebírat, jen něco odvětil a odešel. Tvářil se tenkrát úplně stejně jako dnes.
A stíny v ráji se ukázaly poměrně brzy znovu. Nevydržela jsem to a postěžovala si na ten dárek, no a Martin to nějak neunesl. Poslední dobou byl hodně psychicky labilní, a začalo se nabalovat víc různých vzájemných výtek, až najednou řekl: „Víš, Luci, nějak nad tím pořád přemýšlím a dumám, a co když jsme my jedni z těch lidí, co se mají rádi, ale nemůžou spolu prostě být?“ Nevěřícně jsem se na něj podívala. Co je tohle za kravinu? „Víš,“ pokračoval, „připadá mi, že jsme si spolu přestali rozumět.“ Blbost! Nikdo si na světě nerozumí víc, než my dva! Nemohla jsem ze sebe vydat ani slovo, úplně mi tím nesmyslem vyrazil dech. „V poslední době si rozumím s jednou kamarádkou…“ A dost! Tohle přece nemůžu poslouchat. Bohužel mě nechtěl poslechnout ani můj hlas, v krku mi rostl knedlík a začalo mi svítat. Ta děvka! Nadechl se: „Chceš vědět, kdo to je?“ V ten moment už jsem měla dávno jasno a vrátil se mi i hlas. Vztek se mnou lomcoval a začalo se mi chtít strašně, ale strašně brečet a křičet a ublížit mu. Zvedla jsem se z gauče, z toho, který jsem koupila za své peníze do našeho hnízdečka lásky, které chce ta mrcha teď rozbít. Šla jsem brečet do koupelny. Cestou jsem na něj vzteky řvala: „Mně je naprosto jasný, o kterou kamarádku jde! Nepotřebuju slyšet jméno té děvky!“ „Ale Luci, mezi ní a mnou se nic nestalo, je to vážně jen kámoška,“ snažil se ji omlouvat ten zrádce. „Nemusíš jí tak hnusně říkat.“ No, to si asi dělá srandu, on tu mrchu bude přede mnou ještě bránit, měla jsem chuť mu zakroutit krkem. A jí taky. Pořád za mnou lezl a něco mi vyprávěl, ale ve mně se začala vařit krev, viděla jsem rudě a nevnímala, co říká, nechtěla jsem to vnímat. Před očima mi začaly probíhat ty chvíle, kdy jsme se dali dohromady, jeho šťastný obličej, jak se směje mým vtipům, jak na mě zamilovaně kouká, jak mi šeptá všechny ty něžnosti. Viděla jsem situace, ve kterých jsme byli jako nerozluční spojenci proti všem ostatním, byli jsme na svoji nadřazenost tak hrdí, naše dokonalé společné dovolené, kdy já naplánovala, kam pojedeme a co tam uvidíme, a Martin v perfektní souhře zase našel ten nejvhodnější hotel a dopravní spojeni. Byli jsme přece tak dokonalý pár, tak jak si může rozumět s tou krávou?! „Luci, neplakej prosím,“ doléhal ke mně z dálky jeho hlas „já si tě hrozně vážím, mám tě rád a nechci to všechno zničit, říkám ti to proto, abys věděla, co se děje, i když se nic nestalo. Chci se pokusit to napravit.“ Kecy. Bylo mi špatně, chtělo se mi zvracet. Proč by mi to říkal, když se nic neděje? Ležela jsem v koupelně na zemi, na koberečku, co jsme tak dlouho vybírali, aby nám ladil barevně s dlaždičkami. Byt jsme dotvořili k dokonalosti, ale co se stalo s námi?! Nedokázala jsem mu na to všechno nic říct, jen jsem vzlykala a trpěla jako zvíře. Začal se ke mně sklánět a sahat na mě. Zvedla jsem se a utekla do ložnice. Do koutku naší matrace. Šel zase za mnou a něco mi vyprávěl. „Přestaň“, okřikla jsem ho. „Nic z toho nechci slyšet, nechci slyšet nic o té osobě. Jestli to chceš napravit, tak se s ní okamžitě přestaneš vídat, psát si s ní, volat, nic! Je to pěkná děvka a budu jí tak říkat, protože je to největší svině jakou znám! Hrála si přede mnou na kámošku, jezdila s námi ze cvičení a přitom si plánovala, jak mi tě ukradne!“ „Nic si neplánovala,“ špitnul.
„Plánovala! Jak jinak by se mohlo stát, že ještě před pár týdny milovala toho jiného kolegu z práce, dokonce se chtěla za ním stěhovat do zahraničí, byla to láska největší a teď zase miluje tebe?! Co to je? Takhle přece láska nefunguje, na zavolání!“ Potřebovala jsem se nějak uklidnit. Cigarety. Někam jsem musela schovat cigarety, sakra! Našla jsem je, pozůstatek z nějakého večírku. Přestala jsem kouřit už před lety, ale občas pod vlivem alkoholu jsem si pár dala. Tyhle už byly poněkud postaršího data, ale stačily. Zapálila jsem si. V hlavně mi zněla moje oblíbená písnička od No Doubt s názvem Don’t speak a najednou jsem Gwen Stefani dokonale chápala, proč ji napsala ve chvíli, kdy se na ni vybodnul manžel, protože jí zdrhnul za jinou. V takovou dobu prostě řeči nějakého pitomce opravdu nikoho nezajímají. Martin koukal do zdi a pokračoval v obhajobě té potvory. „Ale ona to nechtěla, v poslední době jsme se hodně vídali a povídali si a najednou jsme si všimli, že se něco děje a říkali jsme si, co s tím budeme dělat.“ Málem jsem omdlela, tak on už začal používat termín my?! Skvělé! Takže jako my dva už neexistujeme, teď existují oni dva. Fakt výborná zpráva! Navíc se často vídali, moc hezké, na mě čas neměl, ale na tu slepici si ho našel. „Martine, tohle přece nemůžeš myslet vážně, nemůžeš přece považovat za lásku něco takového! Je jasné, že je ti s ní příjemně, protože s ní řešíš jen kamarádsky příjemný věci, pořád jen chodíte po firemních večírcích, do hospod a je zřejmé, že je to zábavnější, než se mnou řešit hypotéku a to, že jsem pořád do noci v práci a nemám na tebe čas.“ Mluvila jsem z posledních sil. On mlčel, hleděl do prázdna a pak se zeptal: „Luci, proč kouříš?“ Vrhla jsem na něj zlý pohled: „Proč asi?! Ještě se ptej!“ Sklopil zrak a už se neptal. Brečela jsem do rána a on se snažil mě utěšovat, ale stejně jsem z něj cítila, že je konec, jenom jsem to nechtěla vidět. Chtěla jsem věřit tomu, že to chce napravit, že bude všechno dobré. Den v práci jsem přežila s úzkostí v břiše a výmazem v hlavě, vtipní kolegové měli poznámky o alergii nebo bujarém večírku. Je fakt, že moje oči, nateklé po celonočním brečení, vypadaly přinejmenším jako reakce na lacinou kosmetiku, ale jinak vlastně ani nevím, jak jsem ten den zvládla. Kolegyně se mě vyptávaly, ale když viděly, že se o tom nechci bavit, nechaly mě být. Dokázala jsem si představit živou debatu na záchodě, kde se podobné věci často řešily a konstruovaly. Za celý den jsem dokázala sníst jen polévku a vypít půl litru dvanáctky. Těšila jsem se na večer, až uvidím Martina. Najednou mi začalo docházet, jak moc ho miluju a nechci o něj přijít. Dříve jsem si po různých hádkách říkala, že se asi budeme muset rozejít, že mě Martin neskutečně štve a ta představa rozchodu se mi nezdála nijak dramatická. Jenomže když to opravdu nastalo, bylo mi na umření. Najednou mi začalo docházet, jaká je ta Hanka, což bylo jméno té opěvované nádhery, vážně mrcha. Byla jsem tak naivní a tupá! V práci jsem bývala často dlouho do noci a Martin chodil na spinning do fitka vedle mojí práce, po skončení mě vyzvedával, domů jsme jezdili společně. A ta coura tam začala chodit s ním. Přišlo mi to normální, ještě mi jí navíc bylo líto, protože chudinka prožívala nešťastnou lásku s jejich společným kolegou, všichni tři dělali v jedné firmě. Nikdy mi nedošlo, jak je možné, že po skončení hodiny vyšla z šatny stejně rychle jako Martin a navíc namalovaná. To přece není normální.
Ženským vždycky šatna zabere víc času! Zajímalo by mě, jestli se Martin schválně zdržoval, aby měl šanci jet s ní, i když si mě vyzvedával v práci, anebo jestli se ona raději ani nesprchovala a neodličovala, aby ho stihla. Tehdy jsem nad tím nepřemýšlela. Taky mi docvaklo, jak se na něj vždycky culila. Ta mrcha všech mrch! Jel přece hlavně se mnou, se svou přítelkyní, ale ona se vždy nacpala mezi nás a vyprávěla mu nějaké veselé historky, usmívala se na něj a byla neskonale příjemná. Jednou jsem Martinovi dokonce z legrace řekla, že ho snad balí, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že je takový blbec, že by jí na to skočil. Byla to holka přesně toho typu, kterým vždy opovrhoval. Odbarvená blondýna, zmalovaná, která si zakládá na velmi módních oblečcích a nosí špičaté boty. Martin se vždy vysmíval, že tyhle holky snad nosí špičaté i přeskáče a najednou by jednu z nich chtěl? Je fakt, že já se v poslední době trochu zanedbávala, měla jsem hodně práce a na vystoupení s cheerleaders jsem musela být výrazně nalíčená, takže do práce jsem chodila dost „přírodní“, ale to je to, co se Martinovi vždy líbilo, co na mně měl rád. Říkal, že make-up se mu příčí, že má rád svoji holčičku takovou, jaká je. Provzdychala jsem celou pracovní dobu a doma večer jsme měli další debatu. Zase spousta slz, výčitek a bolesti. Už mě to začalo otravovat. Závěrem debat bylo rozhodnutí, že spolu pojedeme na již dříve naplánované velikonoční hory do Rakouska a tam to všechno napravíme.
Na hory jsme jeli s Martinovým bratrem. I on měl tou dobou nějaké vztahové problémy, takže jel bez přítelkyně, která je mimochodem také pěkná slepice. Trošku mi vadilo, že jede s námi v autě, protože jsem nemohla Martina psychologicky zpracovávat. Debaty v autě jsou obzvláště výživné, protože chlap nemá ženě kam zdrhnout. Je to bezva. Mohla bych do něj hučet a hučet, ale před bratrem mi to připadalo fakt divné, navíc by si o mně mohl myslet, že jsem hysterická kráva, což nejsem. Hory byly na nic. Za prvé mi všechno připomínalo naše šťastné chvíle, takže mě dojímala každá mulda a působilo mi to psychickou bolest. Za druhé jsem si nemohla pomoct a pořád jsem měla na tu fuchtli nějaké nemístné poznámky a narážky, prostě jsem se nedokázala chovat jako ta stará, milá holka, ale předvedla jsem se jako idiot. Začala jsem mít důvodné podezření, že takhle mě asi znovu milovat nezačne. A pak to totálně podělal on. Večer v penzionu jsem se před Martinem i jeho bratrem a kamarády snažila být za milou holku, jeli jsme do lázní, kde jsem byla naprosto okouzlující, tulila jsem se k němu, i když jeho to asi tolik nebralo. Dokonce jsme spolu byli v romantické sauně a pak jsme se pomilovali tak krásně, jako na začátku našeho vztahu. I Martina to překvapilo, že to po těch letech může být takhle hezké. Začala jsem mít pocit, že bude všechno zase dobré. Ale jak se říká, nechval dne před večerem. Po večeři chtěli jít pánové na diskotéku, ale já jsem to s tím lyžováním a saunováním asi trochu přehnala a příšerně mě bolela hlava, takže jsem je velkoryse nechala jít samotné. Dlouho se nevraceli. Snažila jsem se spát, ale vůbec mi to nešlo. Napsala jsem Martinovi
něžnou SMS. Dlouho mi neodpovídal, tak jsem trošku pohrozila. Pořád nic. Volala jsem mu, ale nebral mi telefon. Začalo mi být zase špatně. Ještěže jsme někde v Rakousku a ne v Praze, protože by mohl mít tajné dostaveníčko s ní. Nakonec se mi podařilo usnout, ani nevím, kdy pánové dorazili, ale asi to bylo dost pozdě. Ráno jsem nemohla dospat, ale Martin měl ještě půlnoc. V tom mi padl pohled na jeho mobil. Nikdy jsem mu do telefonu nevlezla, vlastně jsem ani neměla důvod, protože jsme si vždy důvěřovali a klidně i jeden druhého požádali o přečtení své SMS nahlas. Ale teď jsem vážně dostala strašnou chuť vidět jeho zprávy. Když už jsme tady na tom víkendu a snažíme se něco dávat dohromady a on mi celý večer neodpověděl, tak jsem musela ten telefon vidět. Cítila jsem se strašně, jako ten největší zrádce, ale tím byl přece on. Připadala jsem si, že porušuji veškerá pravidla slušného chování, byla jsem si sama sobě odporná za to, že chci nabourat jeho soukromí, ale byl to přece hlavně on, kdo to všechno porušil a zničil, a já musela znát pravdu. Potřebovala jsem se utvrdit v tom, co jsem stejně tušila. I když jsem se snažila sebevíc mu věřit, doufala jsem v to, že s ní přerušil všechen kontakt, někde v hloubi srdce jsem cítila, že tomu tak není. Říkejme tomu třeba šestý smysl nebo přemíra podezíravosti, ale bylo to ve mně. Silné a neomylné. Nutilo mne to zjistit, jak na tom opravdu jsem, jak je na tom naše láska. Šla jsem s telefonem raději na záchod, kdyby se probudil, neměla jsem rozhodně potřebu být přistižena při činu. Věděla jsem, že nedělám správnou věc. Když jsem otevírala přijaté SMS, klepaly se mi ruce a měla jsem stažený žaludek. Bylo mi fakt zle. Bála jsem se toho, co uvidím, děsila mne pravda, kterou jsem tušila. Ale žádnou zprávu jsem v jeho mobilu nenašla, všechny je vymazal, včetně těch mých. Takže nebylo jasné, jestli mu ta mrcha pořád ještě píše. Zabrousila jsem do odeslaných zpráv, jen tak cvičně, nic jsem od toho nečekala a nevěřila jsem svým očím. Tu první zprávu jí psal večer, zhruba v době, kdy jsme spolu seděli u stolu a já byla hodná a milá přítelkyně, přestože to hodně bolelo a stálo spoustu sil. „Na horach super, lyzovani, pak sauna, ale nekdo mi tu chybi.“ Málem jsem sebou sekla. Připomnělo mi to úryvek z dopisu, který mi psal v době, kdy jsme spolu začínali chodit. To bylo fakt hnusný! A ta druhá, to si dělá už úplnou legraci. Nejen, že neodpověděl na moje zprávy, navíc psal té děvce. „Vyrazil jsem na diskoteku a hrajou tu ted plouzaky, chtel bych tancit s jednou tanecnici.“ Tím určitě nemyslel mě. Navíc ještě tu lacinou děvku snad má za nějakou tanečnici, profík na tancování jsem tu přece já! Tak to už vážně přehnal. Vyřítila jsem se ze záchodu a hodila mu mobil do obličeje s hysterickým vřískotem: „To snad nemyslíš vážně! Proč ze mě děláš idiota?!“ Chvíli na mě zíral, přece jen jsem ho právě probudila a měl kocovinu, až po chvíli mu došlo, o co tady jde: „Nechceš mi říct, že sis četla moje zprávy?“ „Jasně, že jsem je četla! Jsme tady na usmiřovací dovolené a podívej se, co děláš!“ „Nečekal jsem od tebe něco takového, že mi polezeš do mobilu, to jsi opravdu přehnala!“ „Já to přehnala. Já že to přehnala?! To si snad děláš legraci! Já se tady snažím, něco si nalhávám, poslouchám tvoje lži, dávám ti šanci, ale měla jsem pořád podezření a jen se mi to potvrdilo, jakej seš sráč!“ „Tak když jsem tak špatnej, proč se mnou chceš být?“ „Já nechci být s tebou, chci být s mým starým Martinem, s tím klukem, kterej mě miloval
a já jeho a byl čestnej a slušnej a….“ Pak už jsem jen propukla v pláč. Už bych ani nedokázala spočítat, kolikrát jsem od svých narozenin brečela. Během našeho posledního dne v horách jsem se musela opít. Pár svařáků a rádlerů a bylo to. Bavila jsem společnost, i Martin se smál a vypadal, že na mě kouká obdivně, ale možná jsem byla jen příliš nalitá a viděla jsem to jinak. Cestou domů jsem vystřízlivěla a tajně brečela, aby mě Martinův bratr neviděl. Jako na potvoru hráli v rádiu spoustu „našich“ písniček a mně zase bylo na omdlení.
Po návratu domů z hor to vypadalo dobře. Dali jsme si spolu horkou vanu, jako za starých časů. Něžně mě myl a dokonce si strkal do pusy moje prsty u nohou. Přeneseně by se dalo říct, že mě prostě žral, měla jsem pocit, že jsem zvítězila. Martin dostal rozum a už budeme zas jen spolu, šťastní. Ale to jsem se šeredně spletla. Nejenže nedodržel svůj slib, že s „ní“ přetrhá všechny kontakty, ale naopak její společnost vyhledával. Musela jsem jednat. Rozhodla jsem se, že jí napíšu e-mail. Přece mě zná, byli jsme spolu párkrát na akci i s jejím tehdejším přítelem, tím druhým kolegou z práce. Musí to pochopit, jestli není úplná mrcha, tak se musí stáhnout! Napsala jsem jí srdceryvný mail, takovou malou ódu na náš vztah a vyjádřila jsem i pobouření z jejího chování. Její odpověď byla stejně debilní, jako ona sama. Prý mě chápe a chápe i moje pohnutky, ze kterých jsem jí mail napsala, ale ona že za nic nemůže a pokud mě Martin miluje, tak ona je ta poslední, která by stála v cestě jeho štěstí, protože ho má upřímně ráda. Světice! Kráva je to. Už to její jméno, Hana Hampejzová, ji předurčuje k tomu být štětkou. Nejprve zničila sedmiletý vztah už zmiňovaného kolegy, aby to po roce a půl, kdy se mimochodem několikrát rozešli, stejně skončilo. A teď zase potřebuje zadaného chlapa! Ten večer mi Martin oznámil, že se snažil to napravit a urovnat, ale že už mě nemiluje, že se tak stalo kvůli mému chování, protože jsem se změnila a on mě přestal milovat. Nestačila jsem se divit, co to zase plácá. No bože, tak jsem mu párkrát před kamarády řekla, že stojí za prd. Měla to být motivace, aby se začal snažit o mě bojovat a dokázat mi, že špatný není! No a to když byl nemocný, že jsem ironicky prohodila, aby se neposral… chlapi to s těmi nemocemi prostě přehánějí, skolí je každá pitomá rýma. To přece není důvod k rozchodu! „Za to může jen ta coura,“ vykřikla jsem v agonii, „jen kvůli ní k tomu došlo, jinak bychom spolu byli dál.“ „Sama dobře víš, že to tak není. Kolikrát jsem od tebe slyšel, že jsem ti zkazil sen o životě, že jsem ti zkazil život, že nejsi šťastná. Pořád jsem slyšel, jak jsem špatnej. Přestal jsem být šťastnej já. Ona to jen urychlila, trápili bychom se třeba o rok déle, ale stejně by k tomu došlo.“ „Seš zbabělec, co utíká při prvním problému.“ „Ale tohle přece není o odvaze, tohle je o tom, že s tebou už nejsem rád.“ Zalapala jsem po dechu: „Nejsi se mnou rád, protože se ti zalíbilo po šesti letech souložit s nějakou blonďatou fuchtlí, o tom to je, nic jiného.“
Sušička právě dosušila prádlo, šel k ní, aby vyndal její obsah. Aha, takže teď mi bude dokazovat, jak mě už vůbec k ničemu nepotřebuje, že se postará sám dokonce i o domácnost. Pozorovala jsem ho ze dveří koupelny, jak čistí filtr a chuchvalce textilního prachu hází do záchodu. „Neházej to tam,“ upozornila jsem ho. „Proč ne?“ „Protože to tím ucpeš. A až si sem nastěhuješ tu nádheru, tak jejím prvním úkolem bude prošťourávat hajzl, jestli se k němu ovšem přes ty špičaté boty dostane,“ neodpustila jsem si rýpnutí a od plic jsem se zasmála vlastnímu vtipu. Martin se nesmál. „Podívej se na sebe, ty to nevidíš, jak se chováš, jsi hysterická, už vůbec nejsi jako dřív,“ rezignovaně vzdychnul. To jeho vzdychání jsem vždycky nesnášela. Skoro tak, jako když místo toho, aby mi odpověděl, nade mnou mával rukou, měla jsem sto chutí mu dát pořádnou ránu do obličeje, aby se vzpamatoval. Nehybně jsem na něj koukala a v duchu si zaměřovala cíl. „A jak asi můžu být jako dřív, když ses rozhodl, že mě zničíš? Když jsi poslední dobou skoro nebyl doma, tahal se s tou blonďatou nádherou po večírcích?“ „Ale proč jsem nebyl doma? Proč to všechno vzniklo? Zamysli se nad sebou, Luci! Dyť já byl pořád pryč, protože jsem s tebou doma nebyl rád! Protože jsem se přestal domů těšit. Protože si mě pořád jen buzerovala a něco mi vyčítala a vyhrožovala,“ řval na mě tyhle kraviny. Byla jsem v šoku. O čem to sakra mluvil? Vždyť já na něj byla vždycky milá a hodná. Jo, občas jsem mu napsala trošku ostřejší SMS, když nepřišel včas domů z večírku, nebo když odjel s klukama na hory, zatímco já doma žehlila jeho debilní košile, ale to přece nic nebylo. Ona ho úplně začarovala! Rozhodla jsem se, že si seženu panenku woodoo, a to kouzlo přeruším. Ještě před tím, než jsem ji hodlala zaklít, jsem usoudila, že bude dobré jí napsat další e-mail. Aby si nemyslela, že jí to tak lehce projde. Nezapomněla jsem se v něm zmínit, že spolu máme pořád kvalitní sex (což byla pravda, nějak se mi v poslední době vrátila chuť a dělali jsme to několikrát denně) a máme za sebou spoustu let skvělého vztahu a plánovali jsme se vzít a ona nám to nepřekazí. Ukázalo se, že slečna Hanka je nejen mrcha, ale navíc pořádně vyčůraná mrcha, která neumí hrát podle pravidel. Odpověděla mi nějaké kecy, které nestojí za zmínku, ale co je podstatné, dala Martina na kopii!!! Protože s ním prý sdílí celý svůj život, takže i moje e-maily. Ta děvka! Kde vzala tu drzost, říkat mně, která jsem s Martinem strávila tolik let a která s ním sdílela „celý“ život, že ona, po pár týdnech s ním něco sdílí! Zajímalo by mě, jestli byla tak blbá nebo taková herečka. Protože jsem na internetu nenašla žádné pořádné zaklínadlo, navíc bych potřebovala nějaké její věci, aby woodoo panenka fungovala, zvolila jsem jinou metodu. Přinutím Martina žárlit. Vždycky jsem se chlapům líbila, dokonce i jeho kamarádům a on pokaždé žárlil, takže by to neměl být problém. Jako problém se ale ukázal fakt, že jsem šest let nikoho nebalila a nechodila na místa, kde bych mohla někoho najít. Celý můj život byl vlastně podřízen Martinovi. Internet! Rozhodla jsem si najít někoho na seznamce! Stačilo pár kliků a našla jsem ho. Pan dokonalý. Podnikatel, věk 30 let, (jako Martin), znamení Beran a
sportovec. Jeho inzerát mě zaujal: Hledám slečnu, která je krásná tělem i duší, slečnu, která rozumí humoru, je inteligentní a sport je jí blízký, ráda cestuje a zdolává nové cíle. Možná jsem příliš náročný, avšak nehledám nic, co bych sám nemohl nabídnout. Ten inzerát zněl úžasně. Ihned jsem ho přeposlala Martinovi, aby věděl, že není na světě sám. Asi hodně žárlil, napsal mi, že to vypadá, jakoby ten inzerát psal on sám. Chytil se. Byla jsem spokojená.
