Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 1 z 41

Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 1 z 41

Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě


I.

Úvod  základní informace o objektu, obci

II.

III.

Charakteristika muzea, zaměření, cílové skupiny

Scénář  celková koncepce  rozdělení expozice, dispoziční plán jednotlivých místností (dílčí témata expozice)  prostorový návrh jednotlivých místností včetně vybavení  panely s 2D dokumenty  volně umístěné exponáty

IV.

Texty    

úvodní tabule informační tabule texty na panely s dokumenty popisky vstavených předmětů Metody komunikace s návštěvníky

V. -

Bezprostřední komunikace s návštěvníky muzea (prohlídka) Zprostředkovaná komunikace


I.

Úvod

Základní informace o objektu

Historie: Dům byl obytným domem, který pravděpodobně patřil k Lomnickému mlýnu, stojícímu naproti přes silničku. Mlýn nesl jméno podle říčky Lomnice, z níž vedl ke mlýnu náhon. Německý název mlýna byl Luntzmühle. Lomnice- Luntze. První zmínky jsou z roku 1463, patrně byl zřízen Biberštejny, jako jejich vlastnictví. Zcela nově vybudovat jej nechala roku 1602 Kateřina z Redernů, stavitelem byl Marco Spazzio, kterému za jeho služby zaplatila 104 kop zlatých. Frýdlantský urbář v roce 1631 uvádí, že mlýn měl 2 mlýnská složení a sloužil obyvatelům Luhu a byl pronajat. Nájemce musel vrchnosti ročně odvádět 1 měřici =2,677věrtelů=62,41litrů pšenice, dále 7 měřic=436,855litrů žita, 47zlatých a 57 krejcarů za každé zabité prase, 30mladých slepic, 7,5kopy vajec a další dávky. V roce 1651 byl nájemcem Mikuláš Neumann, pocházel ze Slezska a byl stár 36let. V roce 1675 Tobiáš Förster a v roce 1699 Jan Hübner, syn mlynáře z Oldřichova v Hájích jsou zmiňováni coby nájemci. Dne 28. září 1701 však koupil mlýn od Jana Václava Gallase frýdlantský městský mlynář Jindřich Hübner za roční poplatek 35 kop zlatých, ale již nedlouho na to 11. února roku 1702 mlýn kupuje bývalý nájemce Jan Hübner za 1470 zlatých (980 říšských tolarů). Majitel mlýna musel vrchnosti odvádět ročně pšenici z 10 pruhů pole, žito z 25 pruhů pole, jetel ze 3 pruhů a 88 zlatých z každého zabitého prasete, poplatek 12 zlatých a 20 krejcarů Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 4 z 41

z drůbeže a vajec a další dávky. Kromě všech odvedených dávek byl mlynář povinen krmit jednoho panského loveckého psa. Jan Hübner zemřel v červnu roku 1720 ve věku 55 let. Na začátku roku 1723 prodaly jeho dcery mlýn Bedřichu Neumannovi, mlynářskému mistru z Dětřichova, který byl Hübnerovým zetěm a tak převzal mlýn hned po smrti tchána. Povinnosti nového majitele k vrchnosti zůstaly stejné. Na oplátku mu vrchnost poskytovala zdarma dřevo na opravy vodního kola. Roku 1755 umírá Bedřich Neumann a jeho žena Anna Marie přenechává mlýna za 800kop zlatých mlýn svému synovi Bohumíru Neumannovi. V roce 1794 jej za 1500 zlatých převzal Karel Josef Neumann, který byl pravděpodobně synem Bohumíra Neumanna. 12. 9. 1807 umírá K. J. Neumann a od roku 1816 provozuje mlýn jeho syn František. Mlýn přestavuje a významně rozšíří, 15. března 1855 však umírá. Lomnický mlýn přechází do rukou syna Karla, který se velmi angažuje ve veřejném životě, umírá 11. září roku 1884 a mlýn začíná spravovat jeho syn Karel Eduard, po jehož smrti přebírají jeho děti Alfréd, Rudolf, Marta a Kamila roku 1915, ti se rozdělí o dědictví tak, že majitelem mlýna se stane Rudolf, který mlýn pronajímá až do roku 1919, kdy jej opět bere do svých rukou Rudolf Neumann. Ve 20. letech 20. století byl mlýn modernizován a poháněla jej turbína. Pravděpodobně byl v provozu až do roku 1945, v 60. letech 20. století vyhořel a již nebyla jeho činnost obnovena. Stavebně historický pohled na objekt Dům č. p. 25 je patrovou, hrázděnou stavbou, která je obdélného půdorysu a má sedlovou střechu. Dispozice domu je trojdílná s roubenou světnicí, zděným, klenutým chlévem, a zděnou stodolou. Hrázděné patro je vyneseno nad světnici podstávkou. Objekt lze jednoznačně řadit mezi nejvýznamnější zástupce hrázděných staveb na Frýdlantsku. Dům je jednou z nejcennějších částí stavebního a kulturního bohatství hrázděných staveb Frýdlantska a je svým typem charakteristická pouze pro tento region. Podstávkové domy najdete v česko-sasko-polském pohraničí, přesněji v Severních Čechách, Horní Lužici a Dolním Slezsku. Odborníci odhadují, že se v našem pohraničí dodnes zachovalo cca 19 000 podstávkových domů. Tak velké množství domů samozřejmě výrazně ovlivňuje výrazně charakter krajiny, lze proto pávem hovořit o jedinečném fenoménu v kontextu celé Evropy. Charakteristické podstávkové domy v nádherné krajině lákají k výletům – to jsou hlavní přednosti našeho přeshraničního regionu, protože mnoho lidí láká možnost překračovat v jednom dni státní hranice. Postupně se do regionu vracejí také staré tradice, obce pořádají jarmarky a trhy řemesel. Společné kulturní dějiny trojmezí Německa, Polska a Česka byly po dlouhou dobu zapomenuty. Se vstupem do Evropské unie byl tento starý kulturní prostor znovu objeven. Především turistické projekty nasvědčují tomu, že region může těžit z pokladů své historie, neboť politicky byla Lužice do roku 1635 říšským lénem České Koruny, poté byla postoupena Sasku.


Raspenava K nejhezčím krajinám severních Čech patří bezesporu krajina Jizerských hor. Frýdlantsko patřilo v raném středověku k horní Lužici, k části označované Záhvozdí. Z pohledu míšeňského biskupství, pod které církevně i politicky spadalo, bylo za rozsáhlými lesy. Je pravděpodobné, že tato situace trvala až do poloviny 13. století. V roce 1254 kraji vládne Častolov z Frýdlantu a poté v roce 1278 hrad Frýdlant kupuje od krále Přemysla Otakara II. Míšeňský šlechtic Rulko z Biberštejna, zmiňováno je castrum Vridelant, vride – středohornoněmecky vriden = chránit a druhé slovo Lant – Land =země. Pravděpodobný význam slova je tedy „chraň zemi, nebo pokojná země“. Až německá kolonizační vlna na přelomu 13. a 14. století dala v povodí řeky Smědé vyrůst řadě na sebe navazujících vsí. Od Frýdlantu na východ se na levém břehu řeky rozkládala Raspenava a na pravém břehu Luh. V Raspenavě je již v roce 1346 dle urbáře zmiňován kostel. K původu jména Raspenava můžeme říci, že ve zhořelecké městské knize se její jméno objevuje v roce 1343 jako Ticze Raspenow. Odkud tento název pochází, není zcela jasné. Dříve se Raspenava odvozovala od „drsné nivy“ rauhe Au, většina badatelů se později přikláněla k názoru, že název Raspenava obsahuje staroněmecké osobní jméno, takže značí Raspovu nivu. Až 16. století přineslo do regionu nový podnikatelský ruch, který je spojen s těžbou železných rud u Raspenavy, neméně důležitá byla i těžba zdejšího kvalitního vápence. Panství prožívalo rozkvět v zemědělství, řemeslech a v důlním podnikání. V 17. století plně využil místní potenciál vojevůdce Albrecht z Valdštejna, nejen pro potřeby císařské armády, ale i k budování svého sídelního města Jičína. Za vlády Gallasů postihly kraj pohromy třicetileté války a následný odchod obyvatelstva do zahraničí během rekatolizace. V 18. století, díky Marii Terezii a Josefa II. vychází patent o zrušení nevolnictví a toleranční patent, které otevírají cestu k dalším počátkům průmyslu v povodí řeky Smědé. Od 19. století až do 20. století trvá vzestup moderní tovární výroby textilu, usazuje se zde další výroba porcelánu, cementového zboží, strojírenství, sklářství. Je budována infrastruktura. Počátek 20. století je spojen s 1. světovou válkou, vznikem Československa 28. 10. 1918 a rozpadem Rakouska-Uherska a tím i ztrátou tradičních odbytišť. Zvlášť těžce dolehly na zdejší obyvatelstvo následky světové krize v první polovině třicátých let 20. století. Raspenava byla 2. října 1938 obsazena německými jednotkami a zanedlouho rozpoutalo Německo 2. světovou válku. Na konci druhé světové války, dne 8. května 1945 vstoupili do Raspenavy sovětští vojáci, štáb si zřídili v bývalé rychtě (dnes Smědavská rychta) a k ubytování si upravili několik dřevěných domků podél silnice ke Krásnému Lesu. Raspenavský starosta Otto Rössler spálil před jejich příchodem obsáhlou obecní dokumentaci a poté spáchal na Vápenném vrchu sebevraždu. Válka skončila a začala těžká doba poválečné konsolidace. Do opuštěného pohraničí přicházeli noví čeští osídlenci a jejich příliv pokračoval i v následujících letech. Nový domov zde nalézali i lidé ze zahraničí. V roce 1947 se v obci usadilo 20 rodin volyňských Čechů a roku 1949 přibylo dalších 106 reemigrantů z Volyně, Francie, Argentiny a Maďarska. Dalšími osídlenci byli Slováci a také Romové. Po převratu v roce 1948 sem bylo navíc dislokováno několik rodin tzv. kulaků, jimž byl ve vnitrozemí zabaven veškerý majetek, raspenavským Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 6 z 41

občanem se tak stal např. Josef Tomášek, zemědělský odborník, zkušený sadař, včelař a organizátor kulturního života. Podobný osud stihl Miladu Topičovou, bývalou majitelku slavného Topičova nakladatelstvím, která našla svůj domov v secesní vile, kde pracoval a žil významný malíř Franz Jäger. Devadesátá léta minulého století byla ve znamení velkých změn ve sféře politické i ekonomické. Tržní hospodářství s sebou přineslo rozvoj podnikatelských aktivit, ale na druhé straně také rušení velkých podniků a růst nezaměstnanosti, která je na Frýdlantsku dosud vysoká. Nově se začal v Raspenavě organizovat kulturní a spolkový život i tělovýchova. V roce 1998 uzavřela Raspenava smlouvy o přátelství s partnerskými městy Gryfówem Ślaskim v Polsku a následně i s hornolužickou Bischofswerdou v Německu. V roce 2010 zasáhla Raspenavu a celé Frýdlantsko ničivá povodeň. Doufejme, že na dlouhá léta poslední.


II.

Charakteristika muzea Muzeum v Raspenavě č. 25 je muzeum soukromé. Uvažujeme-li, jak toto muzeum charakterizovat, můžeme na něj nahlížet v několika rovinách. První, základní vypovídací hodnotu má stavba samotná „ podstávkový dům“ č. 25 je již sám o sobě hmotným dokladem historického stavebního vývoje na Frýdlantsku. Druhou rovinou, je citlivá a dosud probíhající rekonstrukce interiéru a především jeho zpřístupnění návštěvníkovi. Třetí rovinu tvoří vybudování muzejní expozice v prostorách zpřístupněného interiéru. Tento typ muzea tak tvoří nedílnou součást interpretačního schématu historického, kulturního a přírodního bohatství. V dnešní době, kdy globalizace stále podstatněji stírá rozdíly mezi kulturami a prostředími, je velmi žádoucí posilovat identitu místa, která je určena především zdejším kulturním a původním dědictvím. Takovýto výklad místa má nesporný význam nejen pro návštěvníky dané obce, či regionu, ale především pro místní obyvatele. Místním dědictvím přitom není pouze kostel ve středu obce, nebo památný strom, ale i místní tradice, vzpomínky, nebo domy a jejich příběhy. Interpretace přispívá k hlubšímu poznávání místa, ve kterém lidé žijí, čímž pomáhá posilovat komunitu, ale může významně přispět k jejímu blahobytu. Kvalitní interpretace je hlavním předpokladem rozvoje šetrných forem cestovního ruchu, založených na poznávání a odhalování místních půvabů, které bez náležitého výkladu často zůstávají nepovšimnuty, nebo nedoceněny. Dobrá interpretace pomáhá návštěvníkům objevovat a trochu lépe chápat místa, která poznávají, je součástí toho, jak chápeme a pečujeme o naše přírodní a kulturní dědictví. Pokud lidé nějaké místo ocení, pak mohou v duchu hesla „Poznej a chraň“ pomoci jej zachovat. Expozice může vyprávět lidem o tom, co je na místě zajímavé, ale také by se měla snažit se je přesvědčit o hodnotě daného místa a podnítit je k tomu, aby tuto hodnotu chtěli chránit.


Dům a jeho části Objekt je rozdělen do několika částí. 1. část obytná 2. část vyčleněná pro muzeum-podkroví 3. část odpočinková-stodola Podkroví Skládá se z několika částí a) prostor o rozměru š 7300 x d12350 s okny ve štítu, dřevěná podlaha b) prostor s dveřmi š 2392 x d 3100 c) prostor s dveřmi š 7300 x d 5800 s okny ve štítu, dřevěná podlaha


Pozn. Do muzejního prostoru se vstupuje z 1. nadzemního podlaží po dřevěných schodech, není umožněn bezbariérový přístup a je nutno k tomuto hledisku přihlížet.

Návštěvník se pohybuje po členité, příčkami a trámy rozdělené půdní prostoře. Majitelé soustředili v průběhu let řadu velmi zajímavých exponátů, jejichž vypovídací hodnota je posilněna i tím, že se nacházejí v takřka autentickém prostředí. Celkový dojem expozice je umocněn zasazením do podkroví s velmi členitým prostorem, který navozuje atmosféru, kdy návštěvník přichází na “půdu plnou pokladů „Tento aspekt byl inspirativní pro tvorbu scénáře a koncepčně z této myšlenky vychází. Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 10 z 41

Místnosti nejsou nijak modernizované, není uměle zasahováno do rozčlenění místností, nejsou zde žádné „cizorodé“ prvky, které by narušovaly atmosféru místa. S úctou a pochopením k daným podmínkám nebude muzejní expozice nijak rušit původní rozmístění „pokladů“. Zaměření: Expozice není svým zaměřením věnována pouze jednomu, úzce specializovanému tématu. Jednotícím prvkem může být pouze to, že je svědectvím o životě lidí v jejich různém věku. Byly a jsou němými svědky dětství, dospívání, dospělosti, stáří. Na nás je, pokusit se najít jejich příběhy, nebo uvést výpověď o době, kdy byly používány, přiblížit jejich historii, způsob výroby a název. Základní tématické rozčlenění: 1. 2. 3. 4. 5. 6.

dětství a hračky škola domácnost sport řemesla hospodářství

Cílové skupiny: Široké spektrum návštěvníků, počínaje dětmi předškolního věku, žáci ZŠ, studenti všech typů škol, dospělí návštěvníci, včetně zahraničních, odborníci. Omezení: počet návštěvníků – malý prostor, úzké schody handicapovaní lidé – členitost a úzké schody bohužel neumožňují přístup do podkroví, výhodou objektu je, že jednou z jeho částí je velká stodola, kde si mohou odpočinout ti, kteří se nemohou, nebo nechtějí podívat do muzea.

III.

Scénář „Tajemství půdy“ Celková koncepce Návrh zcela respektuje historii budovy, stejně tak jako historizující pojetí stavební rekonstrukce. Hrubé štuky, trámové stropy, cihelné a dřevěné podlahy zůstanou expozicí nedotčeny. Prostor půdy bude zachován v současném členění, stejně tak bude zachováno expoziční dělení na jednotlivé shluky tématicky ohraničených předmětů. Celkové pojetí majitele sbírky bude naopak využito v koncepci a nosné lince. Novým prvkem bude část staré postele – čelo. Prvek bude včleněn do prostor půdy a souvisejících prostor, kam bude návštěvníkovi umožněn přístup, Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 11 z 41

Návštěvník bude tento kus nábytku vnímat jako součást, historicky nevybočující z expozice a přitom zde nalezne informace. Dalším jednotícím prvkem je typograficky zajímavý, výtvarně výrazný a historizujících typ písma. Který upoutá do té míry, že návštěvník bude podvědomě veden celou expozicí a bude tento typ prezentace vnímat jako ucelený informační systém celého muzea. Dalším nástrojem prezentace jsou různé interaktivní kvízy, hříčky, které jsou součástí postelového čela, nebo jsou umístěny v jeho blízkosti, tak aby jejich umístění návštěvník po první zkušenosti logicky očekával. Dle finančních možností může být dalším expozičním vybavením: 1. roleta se samonabíjecím mechanismem, tzv. Rollup. U toho prvku je velkou výhodou jeho snadná přemístitelnost, díky hmotnosti a malému rozměru a přitom s dostatečnou plochou pro text. 2. vitrína - v dnešní době jsou vitríny rovněž finančně dostupné, mohou být typu pultového, nebo celoskleněné vitríny s policemi, včetně osvětlení. Výhoda vitrín je v tom, že je lze a. uzamknout, b. vložit do nich na police hodně předmětů na malé ploše c. při vhodném zdroji osvětlení budou předměty dobře viditelné, navíc nehrozí jejich degradace díky dotyku a lze do nich tedy umístit dražší předměty, včetně popisek. d. Rollup – grafické zpracování+výroba firma Mapros Vitríny – firma IKEA Osvětlení Bylo konzultováno a navrhujeme nasvícení jednotlivých oddělení scénickým osvětlením. Další postup můžeme konzultovat s majiteli objektu a odbornou firmou, zabývající se muzejním osvětlením. Světla – firma IKEA, nebo ERCO Rozdělení expozice, dispoziční plán jednotlivých místností (dílčí témata expozice) Vycházíme ze zadání, kdy je objekt již z velké části citlivě zrekonstruován, a majitelé objektu prostory využívají a otevírají návštěvníkům při různých akcích. V dalších letech bude pokračovat rekonstrukce domu a tím se bude měnit i jeho využití. Záměrem majitelů je, aby dům byl rozčleněn tímto způsobem: 1. 2. 3. 4.

ubytování – obytná část domu muzeum – podkroví občerstvení a útulna pro turisty – stodola další aktivity – zahrada


Pro vypracování scénáře jsou podstatné další informace: Majitelé vytvořili v části domu (muzeum) soubory sbírkových předmětů, jejich rozčlenění a umístění není možné zásadním způsobem měnit. Scénář tedy řeší expozici a její doplnění texty, tématické rozčlenění, celkové sjednocení interpretace a rozšíření o interaktivní prvky, včetně informačního systému a dalších doporučení, včetně využití stodoly a zahrady.

Návrh rozčlenění expozice a infosystému 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Vstup a úvodní informace Vstup do objektu – prostor u vstupu do domu Černá kuchyně Půda a její jednotlivé části Stodola Zahrada Doplňující aktivity a doporučení


1. Vstup a úvodní informace Základní informace pro turistu, umístěná buď na budově, nebo na plotu řeší: a) informaci o domu, tzn. číslo popisné, polohu, provozní dobu (jazykové mutace – polský, německý a anglický jazyk) b) doporučovaný typ písma stejný jako u celé expozice muzea c) materiál, barevnost a grafická úprava po dohodě s majiteli d) umístění na plot, případně na budovu

2. Vstup do objektu – prostor u vstupu do domu a) návrh na využití žebřiňáčku s instalovanou cedulí OTEVŘENO X ZAVŘENO b) interaktivní doplněk, blok s tužkou – „Napište nám vzkaz“, nebo naopak může napsat vzkaz návštěvníkovi majitel… c) cedule s textem otevřeno a zavřeno doporučujeme rovněž v jazykových mutacích d) vytvoření plastové cedule, která může být napevno instalována na zeď u dveří s historií objektu a průřez expozicí pro návštěvníka, který nemůže, nebo nechce navštívit muzeum e) místo k posezení, lavička – jednoduchá, malá, možno využít mobiliář ze stodoly


3. Černá kuchyně a) instalace volně stojícího čela postele s textem vysvětlujícím co to černá kuchyně je a jak se peče chléb, možnost doplnit fotkami a zkušenostmi z pečení chleba, rady, tipy b) interaktivní doplněk – usušené klásky a přiřazení pojmenování nebo doplňovačka postupu přípravy chleba atd. c) recepty


4. Půda a její jednotlivé části /muzeum Tento prostor je sám o sobě členitý a tím napomáhá rozmístění jednotlivých tématicky sourodých exponátů, které, instalované tímto způsobem nepůsobí chaoticky


Podkroví V první místnosti je po jedné straně umístěn soubor kuchyňského náčiní a potravinové skříňky. a) instalace postelového čela s doprovodným textem „DOMÁCNOST“ Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 17 z 41

b) interaktivní doplněk zavěšené staré kuchyňské náčiní a pojmenování, event. použití c) přeinstalování souboru jednotlivých exponátů, jejich očištění, případná konzervace d) ke zvážení označení jednotlivých předmětů čísly pro jejich lepší identifikaci

Podkroví Ve stejné místnosti je i soubor dětských hraček. a) instalace postelového čela s doprovodným textem „DĚTSTVÍ A HRAČKY“ b) interaktivní doplněk hračka Káča, JOJO Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 18 z 41

Podkroví V další části rádia a kolovrátky. a) instalace postelového čela s doprovodným textem „DOMÁCNOST“jak zázračný je len, případně podtitul „ŘEMESLA“ Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 19 z 41

b) interaktivní prvek malý stav, kde si každý může zkusit utkat kousek látky, poznat lněné vlákno, vzpomenout si na pohádku, kde je zmiňována práce na kolovrátku, zpracování lnu, jaká je barva květu lnu? c) Co je to mědlice, jak vypadá přeslice, dá se jíst přeslen?....

Podkroví V dalším prostoru na chodbičce jsou školní lavice. a) instalace postelového čela s doprovodným textem o starých dobách ve škole, nebo školní přestávka v mých vzpomínkách „ŠKOLA“ Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 20 z 41

b) interaktivní doplněk, úryvky z knih J. A. Komenského, Nebe Peklo Ráj, slož si vlaštovku, napiš, jaké hry jsi hrál ve škole o přestávce, četl jsi pod lavicí? c) Pamatuješ si abecedu a umíš ji ještě napsat psacím písmem? Může zde být ukázka starého psaného písma s vyluštěním na rubu ukázky

Podkroví Dále navazuje větší část půdy s koutem se sportovní tématikou, zimní radovánky. a) instalace postelového čela s doprovodným textem o zimních sportech a vybavení „SPORT“ Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 21 z 41

b) interaktivní doplněk

Podkroví V otevřeném prostoru na jedné straně ponk a nářadí. a) instalace postelového čela s doprovodným textem o řemeslnících „ŘEMESLO“


b) staré názvy řemesel a pojmy současné z různých oborů řemeslnických, práce s vodováhou, z čeho namícháš maltu, z čeho byl postaven Karlův most apod.

Podkroví V další části půdy je zemědělské nářadí. a) instalace postelového čela s doprovodným textem o zemědělství a půdě Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 23 z 41

b) interaktivní prvek 3D předměty a doplnění jejich názvů

5. Stodola 6. Zahrada DOPORUČENÍ A NÁPADY


Prostor stodoly V otevřeném prostoru další část předmětů – staré bicykly, chomouty, žebřiňák. Využití na občerstvení a odpočinek pod střechou. K uvážení dětský koutek, vybavený proutěnými koši s tajemstvími – děti se přehrabují roztodivnými starými předměty, možno doplnit dřevěnými hračkami, jako jsou kostky, špalíky, kamínky. Mohou si vyrobit hru Nebe-peklo-ráj, nebo smontovat JOJO apod. Využití obecně potenciálu stodoly pro odpočinek i pobavení malých i velkých návštěvníků. Zahrada Labyrint. Vodní mlýnek. Bylinková zahrádka. Práce kolem domu – hrabání, výroba vepřovic, natírání, řezání dřeva, rovnání dřeva.

IV.

Texty Téma č. 1 Dětství a hračky Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 25 z 41

Děti se hrou s hračkou seznamovaly se svou úlohou: dívky s rolí matek a hospodyněk, chlapci s rolí ochránců. Hračky zároveň napomáhaly pochopit, jak „dospělý― svět funguje. Mohlo jít o předměty účelově vyvinuté zábavě (pro pohybové aktivity, míče, obruče, vlčky) nebo o zmenšeniny věcí užívaných v běžném životě (hospodářské nářadí, nádobí, nábytek, vozíky, loutkový kočárek), případně šlo o figurky lidí a zvířat. Hračka neměla dítě pouze bavit, ale musela ho i cele zaměstnat a nutit ke zkoumání, přemýšlení a zkoušení. Dětem se líbily hračky, které jsou zmenšeninami toho, co vidí u svých rodičů či prarodičů, jako nádobíčko, kladivo, kleště apod. „Zlatou dobu― hračky lze chápat především období přelomu 19. a 20. století. Vrcholí období industrializace a v podobě hračky se objevují také všechny technické vymoženosti. Zároveň však vzniká hnutí za podporu rukodělně vyráběných hraček. Hračky malých dětí Malé děti dostávaly malé panáčky, hadrová zvířátka, nejčastěji králíčka nebo psa a také chřestítka. O něco větší děti si kreslily olůvkem, koulely kuželky, matka jim ušila hadrový míč, dostaly koníka na hůlce, bič a vozíček. Dívčí hračky. Atributem dívčího dětství byla panenka. Málokterá dětská hračka prošla tak zajímavým vývojem jako tato moderní loutka. První věrné zmenšeniny lidské bytosti jsou doloženy ve 14. století a sloužily jako manekýny; ještě dvůr Marie Terezie přijímal tímto způsobem módní diktát z Versailles. Panenky, mladé dámy, měly od 19. století porcelánové hlavy s modelovanými účesy. Někdy po polovině 19. století se ve výrobě hlavy prosadil biskvit, oči vsazené, s pohyblivými víčky a paruka z pravých vlasů. Léta 1878-1899 představují zlatý věk panenek-nemluvňat, postupem času se výrobci naučili věrně kopírovat fyziognomii dítěte. K takové panence patřil i kočárek. Loutkové kočárky se objevily souběžně s kočárky pro děti, jejichž podobu věrně sledovaly. Dokonalou podobu „mimina― umožnil vynález celuloidu, z něhož bylo možné vyrobit loutku z menšího počtu dílků. Panenka v podobě kojence dokládala sílící respekt, který společnost k dítěti zaujímala, i první náznaky moderní výchovy k rodičovství. Panenky se také postupně zlepšovaly i po technické stránce. V holčičích hrách, stejně jako v těch chlapeckých, je patrná nápodoba světa dospělých. Děvčata už odmalička přijímala budoucí roli matky, hospodyňky a kuchařky a k tomu jim napomáhaly hračky, které znázorňovaly zmenšený svět dospělých žen. Malé děvče se dříve spokojilo s tím, že svoji panenku kolébalo, mylo, svlékalo a oblékalo, větší si již žádalo další činnosti, které by ji lépe zabavily: chtěla si sama šít šatečky, které její „děťátko― mělo nosit. Děvčata si hrála s pannou někdy i do 10 let, vařily jí v miniaturním nádobí, které se vyrábělo ze dřeva, z pálené hlíny, smaltovaného plechu, cínu, skla nebo porcelánu, který býval i zlacen. Šily jí oblečky, ukládaly ke spánku do postýlky, k níž někdy patřil i noční stoleček. Odborníci doporučovali rodičům především loutky, které se snadno oblékaly a svlékaly, panenka měla mít vlasy, které by se daly česat a upravovat, mělo být možné také pannu umývat. Tímto způsobem bylo možné formovat dětský vkus a děvče se učilo obratnosti a smyslu pro pořádek. Domečky pro panenky bývaly od 17. století především ve šlechtických a bohatých měšťanských rodinách. Pokojíčky, kuchyňky, nádobíčko i kočárky byly zmenšeninami vybavení reálných interiérů soudobých domácností. Ještě v 18. století si děti hrály s domečky pro panenky jen v těch nejbohatších rodinách, ale v posledních desetiletích 18. století začali podobné domečky zhotovovat podomácku také mnozí šikovní otcové, dědové či bratři. V chudších rodinách to byly spíše soupravy nábytku, který si děvčata stavěla do rohu či do krabice. Běžnější než domeček pro panenky byly jednotlivé Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 26 z 41

pokojíčky, kuchyňky nebo pouze samostatný nábytek, který byl nejméně nákladný. Plechové hračky, jako zařízení dětských kuchyněk - sporáky (někdy i funkční) s nádobím, nábytek, se začaly vyrábět v poslední čtvrtině 19. století nejprve v dílnách a později v továrnách. Zhruba kolem poloviny 19. století se jako hračka stále více prosazoval papír, tehdy již vyráběný v nejrůznějších barvách s tištěnými dekory i v různé tloušťce. Tyto papíry byly vhodné k vlastní tvorbě. Levné byly i papírové vystřihovací panny, které tiskly specializované firmy.

Téma č. 2 „ŠKOLA“ Raspenavská škola Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 27 z 41

O zřízení školy v Raspenavě máme písemné zprávy až z roku 1589, to potvrzuje fakt, že zde byla škola již v době reformace. Po třicetileté válce se náboženské poměry změnily, takže v roce 1661 zde již působil katolický učitel. Zdejší školu navštěvovaly děti z Luhu Lužce a od 18. století i z Pekla. Po zavedení povinné školní docházky v roce 1774 jejich počet neustále rostl, po čtyřech letech byla proto otevřena pobočka v pekle a učebna byla zřízena v Luhu (Luhová 104) Není známo, kde stála původní školní budova, ale v jedné písemnosti z roku 1713 se praví.“U kostela je škola a učitel, který však kromě obyčejných chlebů a snopů není zaopatřen žádným živobytím, takže musí žít jen z náhodných příjmů.“V polovině 19. století byla budova školy natolik zchátralá a kapacitně nevyhovující, že se v letech 186062 přistoupilo ke stavbě nové budovy (dne budova Městského úřadu), která měla zpočátku tři třídy. Do roku 1892 však stoupl počet školou povinných dětí na 464, takže ani tato budova již potřebám výuky nepostačovala. Proto místní rada rozhodla o výstavbě nového, moderního školského zařízení. To bylo s finanční i organizační podporou rodiny Richterů vybudováno v letech 1896-98. Škola pro šest tříd a dvě paralelky nesla jméno Františka Josefa I. A útočiště v ní našly také dva ročníky živnostenské pokračovací školy, existující při národní škole již od roku 1893. Rodina Richterů darovala pozemek i pro stavbu další školní budovy-pobočky v Dolní Raspenavě, otevřené pro žáky první a druhé třídy v roce 1901(Dnes Dům pečovatelské služby, Frýdlantská 532). O rok později začalo vyučování v nové školní budově v Lužci (Hejnická 330). Již před první světovou válkou se v Raspenavě objevily snahy zřídit zde i školu měšťanskou (5. - 8. třída), ale příhodné podmínky nastaly teprve po vzniku československé republiky. První třída měšťanské školy byla na základě výnosu zemské školní rady otevřena v roce 1920. Od ledna roku 1924 byla v některých odděleních národních a měšťanské školy zavedena výuka českého jazyka. Školy s českým vyučovacím jazykem se děti českých úředníků, kteří sem po vzniku ČSR přicházeli, dočkaly až v roce 1926. Řídícím učitelem zde byl pan Miloš Šimek, Václav Vondráček, Karel Hrdlička, Jan Rousat. Po záboru pohraničí, v říjnu 1938 byly české školy všude zrušeny, inventář té raspenavské byl vyrabován. Až po válce se na půdě nalezly alespoň úřední spisy, učební pomůcky a knihy, které sem uschoval německý školník, žijící zde přes 40 let do odsunu v roce 1946. Po druhé světové válce byla výuka zahájena v hlavní školní budově, a to v pondělí 3. září 1945. Řídícím učitelem byl jmenován Jaroslav Černý. Začátky byly těžké, první školní den nastoupilo k vyučování jen 15 žáků, ale již 10. září jejich počet stoupl na 47. Postupně přibývalo dětí a tak v září roku následujícího je již raspenavská škola organizována jako pětitřídní. Zároveň se rozšířil i učitelský sbor, přesto byl ve školním roce 1947/48 učitelů nedostatek. Některé třídy musely být spojeny a tak se stalo, že v jedné třídě bylo až 65 žáků. V posledních letech se počet žáků ve škole pohybuje kolem 250 a učí se v 11 třídách základní školy a v jedné třídě základní školy se vzdělávacím programem zvláštní školy, dvou třídách pomocné školy a jedné třídě pro děti s hlubokým mentálním postižením. Žáci mohli docházet do řady zájmových kroužků, účastní se pravidelně různých soutěží, pořádaných v rámci Libereckého kraje. ŠKOLA ZÁKLAD ŽVOTA (Od Schulpatentu k Československu) Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 28 z 41

Do dějin pedagogiky na našem území zasáhla Marie Terezie svými reformami, jež zavedly všeobecnou vyučovací povinnost, která vešla v platnost od 1. ledna 1775. Škola 19. století byla založena na přísných pravidlech a velký důraz byl kladen na disciplínu. Pro udržení disciplíny a pozornosti se v poměrně značné míře užívaly tělesné tresty a metodické příručky jen nabádaly, aby děti nebyly trestány přespříliš. Děti byly vedeny ke zbožnosti a pracovitosti i k tomu, aby přijímaly předkládané myšlenky jako hotovou věc a dokázaly je slovně zopakovat či použít naučené postupy. Učitel a tresty ve škole „Domine, domine, sedí rechtor v komíně a rechtora za pecou, bije děti palicou.“ Malým dětem byl učitel vším – větším se zdál často přísným soudcem, člověkem vševládným, schopným zkřížit vysvědčením školákův běh světa. Poměr k učiteli byl u dítěte ve škole nejdůležitější. Dítě mělo více rádo učitele přísného, více si ho vážili i rodiče, byl pro ně skutečnou autoritou. Škola poskytovala nejen vzdělání, ale znamenala též zapojení dítěte do nového kolektivu vrstevníků, nutnost respektovat učitele, dodržovat kázeň. Také ve škole byly poměrně dlouho užívány fyzické tresty k potrestání provinilců. Učitel, který děti nebil, býval často neoblíbený a rodiče přicházeli do školy na začátku školního roku prosit o přísnost a trestání. Skutečnost, že oficiálně byly tělesné tresty v našich školách zrušeny již v roce 1870 (a nikdy již nebyly obnoveny) ovšem nijak neznamená, že po jejich oficiálním zrušení se již žádný učitel žádného žáka fyzicky nedotkl a že ho třeba i před celou třídou neztrestal. Školní pomůcky V 19. století nahradily, do té doby ve školách běžné obrázky z Komenského knih, nové nástěnné obrazy a další pomůcky. Školy začaly budovat přírodopisné kabinety s herbáři, entomologickými a mineralogickými sbírkami. Pro školy se vyráběly vyobrazení či plastická znázornění různých technologických postupů (výroby textilu či železa). Nejrozšířenější pomůckou byly školní obrazy (tabule s přehledem abecedy, násobilkou, kostrami, zvířaty ad.). K ustálení způsobů hodnocení došlo definitivně roku 1905:  mravy (chvalitebné, uspokojivé, zákonné, nedosti zákonné, nezákonné)  pilnost (vytrvalá, náležitá, dostatečná, nestálá, nepatrná)  prospěch (výborný, chvalitebný, dobrý, dostatečný, nedostatečný)  vnější úprava písemných prací (velmi úhledná, úhledná, nedosti úhledná, neúhledná, nedbalá). Téma č. 3 Domácnost


Domácnost a domov, to je i jazyk, kterým mluví rodina, to jsou zvyky, které si předávají generace. Raspenavu a její okolí po dlouhá léta obývali Němci. Líbezná krajina Frýdlantska je prostoupena hustými řetězci lidských sídel. Frýdlantsko oplývající bohatstvím lesů skýtalo dostatek dřeva na stavbu domů. Přízemní obytná část domu e světnicí se stavěla kvůli teplu vždy roubená z kvalitního dřeva. Srub měl stěny z trámů kladených vodorovně na sebe, se spárami vyplněnými mechem a hadry, omazanými jílovitou hlínou smíšenou s řezankou…. Světnice byla jedinou obytnou místností, kde rodina žila, pracovala, spala a zároveň prožívala všechny významné a slavnostní události. Dokud v ní plál oheň otevřeného ohniště, ať již volně nebo ukryt, byla začouzenou dymnou jizbou, obtěžovanou navíc výpary z jídel. I když kouř unikal dymníkem zavěšeným nad ohništěm, začerňoval strop a stěny vrstvou sazí. Teprve po přenesení ohniště do síně, kam se otočilo i ústí pece, se proměnila dýmná jizba ve světlou světnici, zatímco v zadní části síně vznikla černá kuchyně. Pouze v domech zámožných měšťanů a velkých sedláků, na farách nebo rychtách byl pro černou kuchyni vyhrazen samostatný uzavřený prostor. Na Frýdlantsku vystačili ještě v 16. století ve většině domů s jediným krytým topeništěm, v němž vařili pokrmy, pekli chleba, a kterým současně vytápěli světnici. V 16. století také pronikla do lidového obydlí výhřevná kamna, která se přistavovala vedle chlebové pece. Vyhřívala světnici místo pece, která se již roztápěla jen k pečení chleba. Topeniště v koutě jizby vedle dveří ze síně určovalo dispozici obytné místnosti i rozestavění nábytku. Jizba byla situována tak, že naproti dveřím byla štítová stěna s okny. Kolem místnosti včetně kamen a pece obíhaly lavice, které sloužily k sezení, spaní a odkládání náčiní. Při stěně bez oken, na straně, kde se nalézalo topeniště, střídala lavici postel hospodáře a jeho ženy. Na opačné straně vedle dveří do síně na lavici spočívala police na nádobí, později nahrazená misníkem, jenž ukrýval ve spodní části za zavřenými dvířky hrubší nádobí, zatímco na horních policích stavěl na odiv cínové talíře, konvice a malovanou keramiku. Diagonálně proti otopnému zařízení, v tzv. svatém koutě se soškou P. Marie a věčným světlem, stál jako rodinný oltář stůl. Stůl, nazývaný podle trnože, obepínající nad podlahou nohy stolu, „trnožový“ sloužil v domácnostech ještě ve 20. století. K sezení se těšilo velké oblibě selské křeslo s polokruhovým opěradlem s balustry. Zatímco čeládka a děti spaly v nevytápěných komorách, vyhledávaným teplým místem pro staré lidi byla pec, s horní plochou, zvanou „pekelec“. Slušná životní úroveň městského i venkovského obyvatelstva v době před třicetiletou válkou spolu s renesančním viděním světa ovlivnily oděvní kulturu. Lidový oblek se v zásadě konstituoval v době od poloviny 16. století do počátku 17. století, kdy u mužů zevšeobecněly košile a svrchní kabáty s kalhotami a u žen do pasu nařasené sukně a těsné živůtky, oblékané přes košili. K bohaté zdobnosti a krajové různorodosti se lidový kroj vyvíjel až do konce 18. století. Od počátku 19. století se však na většině území Čech a také na Frýdlantsku rychle prosazoval poloměstský oděv poplatný dobové módě a to i na vesnicích. Měšťané i venkované převzali z panské módy 16. století krátké kalhoty pod kolena zvlášť oblékané bílé punčochy, pěkně kontrastující s nízkými koženými střevíci i s vysokými botami s přehrnutým okrajem. Soukenný kabát si muž obvykle pořizoval až na vlastní svatbu, nebo´t do té doby vystačil s krátkou kamizolou. Obrovský rozdíl byl také mezi oblekem svátečním a všedním, pracovním. Rolníkovi do bot posloužila sláma a lýtko


chránila plátěná onuce. Dlouhé vlasy si muži stahovali stuhou, nebo mosazným hřebenem. Na hlavě nosili klobouky s širokou krempou. U žen, kosticemi proložená šněrovačka stažená šněrování, pod ní široká sukně nesená několika škrobenými spodničkami. Polodlouhé kabátky 18. století s úzkými rukávy, na zádech s hustými, tvrdými varhánky, vystřídaly v první polovině 19. století krátké špensry, s rukávy na ramenou pečlivě nabíranými, vydutými vyztužením a kole zápěstí zúženými. Materiál požívaný na oděv byl z přírodních surovin: len, vlna, bavlna, hedvábí a z nich vyrobené jemné lněné, bavlněné plátno na košile a šátky, nebo silné plátno, vlněné sukno, samet, manšestr na kalhoty, kabáty, vesty, sukně, šněrovačky až k hedvábí, taftu, brokátu na vesty, sukně, špensry, šněrovačky, čepce… Jak vypadal šatník zámožných lidí na počátku 18. století, ukazuje pozůstalost po mlynáři z Dolní Řasnice čp. 55, Friedrichu Langovi a jeho ženě, kteří zemřeli roku 1720. Mlynář:             

Dobrý hnědý kabát s modrou podšívkou Modrý kabát s červenou podšívkou Nová hnědá kamizola Hnědá kamizola s mosaznými knoflíky Stará roztrhaná kamizola Pár nových hnědých nohavic Pár nových šedých punčoch s řemínky Pár starých kožených nohavic¨ Pár starých vysokých bot Dva obnošené staré klobouky Stará zimní čepice 8košilí z tenkého i silného lněného plátna 4 špatné šátky na krk

Mlynářka:  Černý kabátek  Starý kožíšek  Dobrá černá sukně  Dobrá sukně stříbřité barvy  Obnošená modrá sukně  Velmi stará sukně modré a zelené barvy  Stará černá šněrovačka  Modrá šněrovačka s portami  Červenohnědá šněrovačka  Fíkově modrá šněrovačka ze špatného cajku  Modrá šněrovačka s malými portami  Stará šněrovačka stříbřité barvy  Pár obnošených punčoch  Pár starých bot Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 31 z 41

  

9 zástěr 10 šátků 8 čepců a 11vínků

Ve druhé čtvrtině 19. století se začaly ujímat v ženském šatníku i na frýdlantských vesnicích, kde rukodělnou výrobu rychle vytlačoval průmysl, poloměstské šaty z modrotisku s krátkým živůtkem a nabíranými rukávky, při dolním okraji sukně s volánem a s bavlněnou modrou zástěrou. Účes tvořila korunka z různě kladených spletených copů, zpevněná jehlicí nebo síťkou. Oblibě se stále těšily zlaté a tvrdé bílé vyšívané čepce s drátěnou kostrou a vlněné i bavlněné šátky a přehozy s třásněmi.

Téma č. 4 Sport Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 32 z 41

První sportovně zaměřené spolky a oddíly se v Raspenavě objevily již v poslední třetině 19. století. Začátkem osmdesátých let byl založen Raspenavský bruslařský klub. V následujících letech Německý tělovýchovný spolek, Raspenavský cyklistický spolek, od roku 1923 působil v obci šachistický, posléze boxerský a vzpěračský klub. Na přelomu století se začaly pěstovat zimní sporty. V Novém Městě pod Smrkem byla jejich organizátorem pobočka Německého horského spolku. Členové pořádali nejprve pěší zimní výlety do hor, záhy se však vybavili lyžemi a začali rovněž závodit. Přestože k lehkým běžkám měly tehdejší lyže daleko, uskutečňovali lyžaři dlouhé přejezdy. V únoru roku 1907 např. uspořádali spolu s libereckými spolkovými kolegy štafetový běh z Nového Města pod Smrkem do Liberce. Trasa vedla přes Smrk, Smědavu, Kristiánov a Bedřichov a nejlepší účastníci ji zdolali za necelých 5 hodin. Oblíbené byly také sjezdy na saních rohačkách ze Smědavy do Bílého Potoka. V roce 1905 zřídil hostinský v restauraci Lesní zámek u ústí Štolpišské silnice půjčovnu saní pro sjezdy po této nově vybudované cestě. Ke sportovním disciplínám náležel na počátku 20. století také automobilismus. Majitelé prvních aut pořádali dálkové jízdy, někdy dokonce skupinové. Na Frýdlantsku patřili k průkopníkům tohoto odvětví Klingerové, Oskar Klinger se dělil o předsednictví Severočeského automobilového klubu s Theodorem Liebigem. V roce 1909 bylo v tehdejším frýdlantském okrese registrováno 13 aut. Pět z nich patřilo Klingerům, 3 Richterově podnikatelské rodině z Luhu, další bohatým obyvatelům Frýdlantu. Hned po válce roku 1945 je ustavena Tělovýchovná jednota Raspenava, v té době má 68 členů a tvoří ji vlastně fotbalový oddíl.

Téma č. 5 Řemesla Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 33 z 41

Zdroje obživy snaživých obyvatel smědavského údolí byly od počátku velmi široké. Umožňovaly je přírodní podmínky, jako například bohatství lesů, či nerostných surovin, vedoucí k rozvoji železářství, vápenictví, sklářství, k výrobě porcelánu a papíru. S tím ruku v ruce se zdokonalovali i drobní řemeslníci, jako byli tesaři, kováři, uhlíři, kameníci, koželuhové a mnohé další živnosti. Tradiční plátenictví spojené s ručním tkalcovstvím nahradilo v 19. století bavlnářství, s nímž se v oblasti rozvinula mohutná průmyslová textilní výroba, zvláště přádelnictví. Na tocích vznikala vodní díla a podnikaví lidé při nich zřizovali nová pracoviště a zaváděli moderní vynálezy té doby, jako byly parní stroje, turbíny či elektřina. Podnikatelský duch se pak promítal do všeobecného rozvoje obcí horní Smědavy. Pily Podle urbáře frýdlantského panství z konce 14. století stála pila již v té době v Luhu. Pila v Lužci byla postavena kolem roku 1630 synem rychtáře Hansem Benischem. V průběhu 17. století získala pilu i raspenava. Pilu, kterou vybudoval v roce 1788 se společníky Josef ressel přetrvala až do meziválečného období jako jediná pila v Raspenavě. Mlýny Mlýn v Luhu, známý jménem Lunzmühle, neboli mlýn na Lomnici v Luhové ul. 97 je poprvé zmiňován v biberštejnské smlouvě o dělení roku 1463. Kateřina z Redernu jej nechala od základu nově postavit a za Valdštejna měl dvě mlýnská kola a byl pronajat, což dokládá urbář z roku 1631. Od roku 1723 do roku 1945 byl majetkem rodiny Neumannovy, následně zanikl. Nový mlýn v ulici Luhová 103 postavil v roce 1836 lužský rychtář Josef Menzel. Mohl v něm provozovat mlynářskou živnost a také volně péct. Mlýn byl po válce pod národní správou Hospodářského družstva v Liberci a bylo v něm zaměstnáno 21 osob. Vápenky Vápenec, z něhož se pálilo vápno, se na Vápenném vrchu těžil již v 16. století. Zdejší bílý mramor byl také použit na redernovský náhrobek v kostele Nalezení Sv. Kříže ve Frýdlantu. Ještě před druhou světovou válkou měla firma na těžbu a zpracování vápence Emila Ressela dvacet zaměstnanců. Po válce se vápenka zastavila, výroba mletého vápence sice byla obnovena, ale provoz byl ukončen v roce 1966. Cihelny Již v 16. století stála v Raspenavě vrchnostenská cihelna, z níž odebírali Frýdlantští cihly ke stavbě své školy. Během 19. století vznikaly cihelny na řadě hospodářství, většinou pro vlastní potřebu. V Lužci v letech 1881-82 vybudoval Ferdinand Seiny z Hejnic cihelnu, kterou jeho syn Wilhelm Seibt v roce 1924 přestavěl na strojní Ringhoferovu cihelnu s širokým sortimentem Sklářství První snahy zapojit i hornosmědavské obce do bohatého sklářského průmyslu se objevily již na počátku šedesátých let 19. století. Ojedinělé podniky se však dlouho neudržely, nejdelší dobu trvání měly brusírny skla. Raspenavská Fichtwenzelova brusírnaskla, postavená v roce 1867 a spojená s mlýnem, již od roku 1876 fungovala jako přádelna. Důlní dolování Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 34 z 41

Rudy se na různých lokalitách Raspenavska dobývaly již od 15. století. Pokusy těžit železnou rudu, nejspíše limonit, jsou doloženy v 16. století na úbočí Pekelského vrchu, kde se těžily pro potřebu raspenavského hamru. Raspenavský hamr Raspenava již od 16. století proslula svými hamry – železárnami. Nejstarší hamr stál při soutoku Štolpichu a Smědé, v místech dnešního statku Luční ul. 699, kde se také říkalo Na Hamru. Koncesi na stavbu železárny vydal Jáchym Biberštejn 10. března 1521 svému leníkovi Heinrichu von Schwanitz z Poustky. Smlouva mu pro hospodaření na hamerním statku zaručovala řadu privilegií, např. osvobození od prací na panském a pro první tři roky také od poplatků odváděných vrchnosti. Po roce 1622 za Albrechta z Valdštejna se raspenavské železárny dočkaly rozšíření a zvýšení produkce na dosud nebývalou míru. Šlo především o vojenské zakázky pro Valdštejnovu armádu: koule, děla, muškety, ale i kosy, lopaty, motyky atd. Dodávky směřovaly zejména na vévodovy stavby v Jičíně i do blízkých měst v Lužici a Slezsku. Z této prosperity měli užitek místní kováři, uhlíři. Po vévodově smrti roku 1634 a nástupu Gallasů se produkce železa snížila. Velká halda strusky vyvezená z vysoké pece se ještě v polovině 19. století nacházela na zahradě tzv. dolní hamerní krčmy, dnešní restaurace Zámeček.

Téma č. 6 Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 35 z 41

Zemědělství Až do 19. století bylo zemědělství nejvýznamnější hospodářskou činností, která zaměstnávala převážnou většinu obyvatel. Na Raspenavsku, v podhůří Jizerských hor, to byl způsob obživy jistě velmi namáhavý a málo výnosný. Do 17. století byly využívány nejjednodušší způsoby obdělávání půdy pomocí nedokonalých nástrojů, půda se takřka nehnojila, po jednom až dvou osevech obilím, nejčastěji žitem, nebo ovšem následovalo osetí vikví, pak se půda nechala ležet ladem a užívala se jako pastvina. Rolníci, kteří museli pracovat na polích pozemkové vrchnosti, se vlastnímu majetku ani nemohli věnovat intenzivněji. Pokročilejší hospodaření bylo zaváděno na poplužních dvorech a majetcích vrchnosti. Od 16. století existoval v Raspenavě poplužní dvůr s pozemky při dnešní Liberecké a Frýdlantské ulici. Lépe, nežli poddaní na tom také byli svobodní sedláci, kteří byli zpravidla dva až čtyři v každé obci. Všichni ostatní – sedláci s povozy, sedláci s pozemky, náruční sedláci, dědiční zahradníci, polní nebo lesní zahradníci – byli sice vlastníci pozemků, ale zatížení robotou bylo i po zrušení nevolnictví v roce 1781 vysoké. Změna přišla po zrušení roboty v roce 1848. Vlastníci se stali svobodnými a mohli se věnovat hospodaření na svých pozemcích. Na Raspenavsko pronikaly i moderní způsoby hospodaření – hnojení, meliorace půdy, umožňující spásat vlhké louky, a střídavý osev, který nahradil systém trojpolní. Kolem 19. století se užívala především přírodní hnojiva z vlastní produkce statků (chlévská mrva, močůvka). Souběžně s odchodem části obyvatel ze zemědělství do nově vznikajících továren se uplatňovaly zemědělské stroje, které umožnily úbytek pracovních sil nahradit. Šlo o jednoduchou mechanizaci práce v podobě odstředivek na mléko nebo kráječů řepy, ale také o stroje – mlátičky, secí stroje, obracečky. Na přelomu 19. a 20. století byly hlavními produkty zemědělství brambory a žito, hodně se pěstoval i oves, hlávkové zelí, krmná řepa, jetel. Přes nesnadné klimatické podmínky se pozornost věnovala i sadařství. V Raspenavě byly dvě školky ovocných stromů – štěpnice. Největší sady vlastnila rodina průmyslníka Gustava Richtera. Nacházely se za nádražím Luh na úbočí Pekelského vrchu. V roce 1902 se v Raspenavě konala výstava ovoce a plodů. Velký význam měl na Raspenavsku vždy chov dobytka. Podle sčítání v roce 1910 se v Raspenavě, včetně Ferdinandova, Luhu a Lužci chovalo celkem 167 koní, 1 385 kusů hovězího dobytka, 354 koz, 281 prasat, 3 935 slepic, 326 hus, 67 kachen, 531 kusů jiné drůbeže a 120 včelstev. Na začátku 20. století působilo na Raspenavsku několik statkářů, jejichž jména dodnes připomínají pomníčky v krajině – boží muka. Na svých pozemcích je postavil například sedlák Ignatz Wildner z Raspenavy.

Poznámka: Texty na informační tabule doporučujeme řešit přímo s majiteli nemovitosti.


Recepty a nápady… Příprava chleba je jednoduchá.


„Dělá se ze směsí. Stačí udělat klasický kvásek. To je voda, kvasnice a cukr. Dohromady se dá taky kmín, sůl a hladká mouka. A až kvásek vykvasí, hodí se do té mouky. Taky se přidává brambora rozmíchaná na kaši a trocha octa. Vše se pak nechá vykynout,“ chléb pečeme v klasické troubě. „Trvá to maximálně tři čtvrtě hodiny. Bochník je potřeba pečení třikrát až čtyřikrát potřít, “ výhodu doma upečeného bochníku je možnost dochutit si jej přímo „na míru“. Recept na chleba: Půl kilogramu mouky, 2 lžíce soli, kmínu dle uvážení, 1 až 2 menší brambory, lžička octa, kvásek (150 ml vody, půlka kvasnic a lžička cukru)




V.

Metody komunikace s návštěvníky Bezprostřední komunikace s návštěvníky muzea (prohlídka) Průvodcem po expozici je většinou vlastník objektu, který naplánoval a realizoval celou rekonstrukci a expozici muzea. Je zřejmé, že výklad je proto osobní, zaujatý a jedinečný, může být přizpůsoben cílové skupině, což návštěvníci jednoznačně oceňují. Jako velmi vhodné a úspěšné se ukázaly zejména akce (Dny otevřených podstávkových domů), kdy je návštěva muzea spojena s dalšími zážitky (pečení chleba, vystoupení divadelního souboru a šermířů, výstavy místních umělců, malý jarmark) a širší propagaci zajišťuje jiný subjekt. Přesto by bylo vhodné zpracovat alespoň základní informační materiál, zejména pro případné náhradní průvodce (v budoucnu je zřejmě možné počítat například s brigádníky na prázdniny). Tento tištěný materiál může vycházet z tohoto scénáře, obsahovat základní informace v rozsahu cca 2 A4 a být pro návštěvníky k dispozici vytištěný (kopírovaný). Výhodou tohoto materiálu by bylo i to, že by byl základem pro cizojazyčné verze výkladu: němčina, polština, případně angličtina by v místním prostředí byla vhodná.

Zprostředkovaná komunikace Jako základní zprostředkovaná informace funguje internetová stránka www.oskolovrat.cz. Umožňuje publikovat aktuální informace a doprovodit je osobním komentářem, což odpovídá charakteru muzea. Jako vhodný komunikační nástroj byl vytvořen informační web www.muzeafrydlantsko.cz, kde jsou soustředěny informace o síti muzeí a také aktuální informace k interaktivní hře. Správcem tohoto webu je MAS Mikroregionu Frýdlantsko. Jako aktivní partner v oblasti podstávkových domů se řadu let profiluje odbor regionálního rozvoje Krajského úřadu Libereckého kraje. Organizuje českou verzi Dnů otevřených podstávkových domů (poslední neděle v květnu), zajišťuje jejich propagaci a mezinárodní působnost. Majitel muzea spolupracuje a využívá možností, které tato spolupráce nabízí. Majitel muzea komunikuje přímo s regionálními sdělovacími prostředky a má vhodně vytipovaná média s dosahem na cílovou skupinu. Vzhledem k „volnočasovému“ charakteru vedení muzea není reálné vyvíjet sofistikovanější nástroje nepřímé komunikace s návštěvníky. Několik let již velmi dobře funguje přímé sdílení dobrých zkušeností mezi návštěvníky. Lze tedy jen doporučit zajištění přímé komunikace pro případný výpadek a/nebo pro rozšíření kapacity muzea a doplnění cizojazyčných verzí základního výkladu.


Scénář expozice pro Muzeum podstávkového domu v Raspenavě Zpracovatel: Iva Beranová, Městské muzeum Frýdlant, Město Frýdlant Stránka 1 z 41

Recommend Documents