SBOROVÉ LISTY. Apoštolská církev, sbor Havířov Naší vizí je být společenstvím milujícím Krista a lidi. Leden Úvodník:

SBOROVÉ LISTY Apoštolská církev, sbor Havířov Naší vizí je být společenstvím milujícím Krista a lidi.

Leden 2012

Úvodník: Život s Ježíšem vede k vítězství. (Petr Špok) Bratři, sestry a přátelé, vím, že není možné se na přelomu roku setkat s každým z vás jednotlivě a osobně vám popřát do nového roku. Proto využívám alespoň psanou formu a pro své přání bych rád použil slova apoštola Pavla z Bible: Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. (Římanům 8:37) I když je tento verš poměrně krátký, přesto vyjadřuje velmi mnoho. V první řadě, že život s Ježíšem Kristem není životem, který směřuje k porážce, kompromisu nebo protloukání se životem, ale k vítězství. Dále, že se to děje skrze moc Ježíše Krista, kterému jsme jako křesťané vydali své životy. Proto na jednu stranu nemůže být žádná oblast života považována za nepřekonatelnou a opačně, vydobytá vítězství si nemůžeme přivlastnit. Taky

tu zmiňuje, že nám dopřává vítězství i proto, že nás jako lidi miluje. A nakonec je tu i zvláštní slovní spojení ale v tom ve všem … vítězíme. Odkazuje to na reálný život, který všichni prožíváme, se všemi radostmi, ale i starostmi. Jinými slovy, ta moc evangelia je životaschopná v jakémkoli období života. A já vám těmito slovy přeji, aby v novém roce se tento verš naplňoval ve vašich životech. Aby v jakémkoli období, které vás potká, jste zvítězili skrze moc Ježíše Krista, který si nás zamiloval. Abyste se pak ohlédli zpátky a museli říct: „Můj Pán mě provedl, On byl se mnou.“ Petr Špok

Prosincová aukce. Zprávička o aukci, která se konala 4.12.2011 za účelem získání financí na sborovou knihovničku do malého sálu: sešlo se rekordně málo lidí, ale zažili jsme rekordní legraci a horu smíchu (jedna sestra konstatovala, že to byla zatím nejlepší aukce, reklama na příště). Pokud zaplatí všichni, kteří si něco vydražili, budeme mít částku 4.230,- Kč. Z obědů, který se ten den vařil pro zájemce a z rabatu z prodeje knih z Biblosu nám přibyly další peníze, takže bychom měli brzy mít celou částku.

Sborové listy

Ta je krásných 5.384,- Kč. Z minulých let z darů na knihovnu máme částku 4.000,- Kč, takže to vypadá, že knihovna bude brzy, jakmile zadáme někomu šikovnému zakázku dle již připravených plánů. Děkujeme všem, kteří jste přispěli věcmi do aukce, děkujeme všem, kteří nakupovali a děkujeme Břeťovi a Davidovi Doleželovi za vtipné moderování dražby. Díky Pánu za Jeho lásku! Vaše kancelář

Stránka 1

Svědectví z letního tábora. (Věrka Pospíšková) Milí sourozenci, chci vás v novém roce povzbudit svědectvím, které vám dlužím asi půl roku. Přišel čas, abych ho použila. Přála bych vám, abyste mohli v tom novém roce mít sílu a víru na ty obyčejné, malé věci, které můžeme dělat jen tak - pro jiné… prostě maličkosti. Někoho povzbudit pousmáním, odvézt nebo nabídnout půjčení auta, upéct buchtu, dát finance na dobrou věc s vírou, vyznat, že jsem křesťan, třeba na pracovišti, popřát sousedům požehnání k Vánocům, poslat dítě na tábor, navštívit někoho v nemocnici, poslat pozdrav… Vše je to o vlivu. Nikdy nevíme, koho a co tou maličkostí ovlivníme. Je to Jeho vliv a je nekonečný, neskončí naší maličkostí, pokračuje to dál, my nedohlédneme konce, většinou se ani o tom našem vlivu nedozvíme. Jedna mladá rodinka v našem sboru nám každoročně žehná financemi na tábor pro děti ze sídliště. Vloni jsme měli velké problémy s penězi, protože jsme nedostali poprvé dotace z města.

Věděla jsem, že pokud nedostaneme peníze, nepojede nejméně jedno – dvě děti na tábor. Ve sboru proběhla sbírka, nějaké loutky jsme ušili a prodali, ale stále to bylo málo, aby jely některé děti, kterým rodiče nemohli dát ani minimum. Peníze jsme od našich milých dostali v pravý čas. Určitě v té době sami potřebovali naši pomoc a povzbuzení v jejich těžkém životním období, kdy očekávali narození postiženého dítěte. Oni měli čas a myšlenky a ochotu nás podpořit, naši službu, jednoho chlapce z romské rodiny, aby mohl jet na tábor. A tak Radek jel a na táboře uvěřil. Ještě na zpáteční cestě ve vlaku se modlil modlitbu spasení, dokázal i nedávno přijet ze Šumbarku na shromáždění. Nevíme, co bude jednoho dne z toho chlapce, ale Pán ví… Je to o Jeho vlivu, který pokračuje. Mějme víru Boží a chuť do každodenních maličkostí. On je měří jinak než my. On je vždy použije, tak neváhej. Věrka Pospíšková

Na kurzech Alfa jsem cítil Boží přítomnost. (Karel Los) Chtěl bych se s vámi podělit o svá svědectví za poslední měsíc po přijetí do sboru. Dne 6.11. jsem byl přijat do našeho sboru. Bylo to velmi pěkné a okořeněné pastory z Ameriky. Po bohoslužbě mi každý blahopřál, ale nejvíc americký pastor, i když na mě mluvil anglicky, já mu velmi dobře rozuměl. Díky, Pane, za tuto chvíli, byl jsem fakt velmi dojat. Nabilo mě to novou energií, a tak jsem se ještě více začal věnovat Kurzu Alfa. Začal jsem přemýšlet, co udělat, a rozhodl jsem se vzít si jednu lekci a začal se na ni připravovat. Lekce proběhla docela dobře, i když mi musel pomoci Pepa Mrózek, ale byla to velmi užitečná zkušenost. Týden nato nám Alfa končila. Rozhodl jsem se uvařit večeři. Sice to dalo dost zabrat, protože

Sborové listy

počet bratrů a sester, co měli přijít, se stále zvyšoval. Ještě den před Alfou se stav zvýšil o tři sestry. Ve středu jsem vše nakoupil a dal se do díla. Podle ohlasů se mi večeře povedla. Teď bych se chtěl svěřit se zážitky z tohoto večera, byl fakt úchvatný. Sešlo se nás 24 a dokonce bratr Fanda a sestra Martina, kteří nám zahráli a zazpívali pár chval. Díky nim se atmosféra zlepšila a já cítil velkou přítomnost Boží. Tento kurz Alfa byl velmi dobrý, poznal jsem zde několik nových bratrů a sester. Náš tým pracoval skvěle a vedení sestry Jiřinky a bratra Josefa bylo až profesionální. Cítil jsem po celou dobu kurzu tu krásnou Boží přítomnost. Chtěl bych celému sboru poděkovat za to, že se za nás na bohoslužbách modlili. Díky, doufám, že jsme přivedli někoho na Boží cestu. Váš bratr Karel Los

Stránka 2

Vánoční evangelizace v Bílovci. (Věrka Adamusová) Letošní, vlastně už loňská vánoční evangelizace v Bílovci se uskutečnila 20.12.2011 v Kulturním domě. Stejně jako minule byli pozváni bratři a sestry z Bohumína spolu s Tadkem Gaurou a také dorazili sourozenci v Kristu z Kojetína. Evangelizace byla započata vystoupením dětí, které si tentokrát připravily předříkané Boží slovo a dvě chvály s ukazováním. Po dětech přišly na řadu romské chvály. Nejdříve byly odehrány chvály bohumínské a poté kojetínské. Na konci nechybělo samozřejmě evangelizačně vánoční poselství, které přinesl Honza Bihary z Tadkova týmu. Lidí bylo opravdu dost. Přišlo přibližně 110 lidí včetně dětí. Dospělí lidé si všichni našli místo, ale někteří mládežníci a děti museli stát, protože jsme již neměli židle k sezení. Děti na konci evangelizace obdržely malé dárečky. Evangelizace se vydařila. Pokud bych měla shrnout loňský rok v Bílovci, pak použiji jedno výstižné dvousloví: Růst dětí. Loňský rok byl ve znamení růstu počtu dětí. Na začátku jich chodilo kolem 7 až 8. Nyní na konci roku jsme jich napočítaly 25. Děti jsou hladové po Božím slovu, a i když občas trošku zlobí, tak jsou vděčné za to,

že mohou každé úterý docházet na shromáždění. Pokud byste se v letošním roce chtěli podívat do Bílovce, jistě budete svědky pomalu rostoucí dětské církve. Avšak Pán je ten, který má vše pod kontrolou, a pokud On chce zasáhnout Bílovec skrze děti, dorost a mládež, my jdeme s Ním.

Co se týče roku 2011, podařilo se nám získat místnost v Kulturním domě k využívání i ve čtvrtky. To znamená, že práce s dětmi, dorostem, mládeží, ale i s dospělými se tímto opět rozšíří i na čtvrtky. V této místnosti máme zázemí pro různé kroužky, poradenství, modlitby, popřípadě biblické vyučování pro zájemce. Děkujeme za vaše modlitby a prosím, modlete se za nás i v tomto roce, aby Boží dílo mohlo růst dál a my abychom byli schováni pod vašimi modlitbami před útoky zlého. Věrka Adamusová

Přečíst Bibli za rok. (Břetislav Dršťák) Vážení čtenáři, mnozí z vás si jistě vzpomínáte na projekt Poznej svou Bibli, jehož cílem bylo přečíst postupně Bibli za jeden rok a zároveň se blíže seznámit s jednotlivými knihami a jejich historií. Mnozí z přihlášených tehdy zjistili, že není až tak jednoduché dodržet každodenní čtení a Bibli za rok skutečně přečíst. Nicméně nyní jsme stále ještě na počátku roku a každý z nás máme příležitost se znovu pustit do systematického čtení Písma. A jsem ochoten věřit tomu, že někteří již mají cíleně přečteno pár kapitol Starého i Nového zákona. A vás ostatní,

Sborové listy

sebe nevyjímaje, chci povzbudit k tomu, aby se do této bohulibé činnosti pustili taky. V těchto i každých dalších Sborových listech najdete rozpis čtení Písma na příslušný, případně další měsíc. A jsem si jistý, že těch několik dní skluzu během ledna hravě doženete. A tak si začněte vymýšlet různé připomínkování do mobilů, kalendářů, vytvořte dvojice, trojice, hlídejte se navzájem, vykazujte se, ale čtěte a vydržte. (Např.: Nebudu večeřet dřív, dokud nebudu mít ten den přečteno.) A hlavně, mějte z toho užitek. Moc by se mi líbily vaše příspěvky do našeho periodika o tom, jak čtete, jak třeba podléháte lenosti a znovu se zvedáte, dobíháte plán čtení a nakonec vítězíte. Věřím, že Pán vaše čtení požehná. Tak do toho!!! (Pokud by někdo chtěl rozpis jako záložku na silnějším kartonu, řekněte si v kanceláři, vyhovíme.)

Stránka 3

O zázračném tácečku a jeden příběh z magistrátu. (Jindra Římanová) A máme tady leden… Opět leden (i když počasí vypadá jarně). Když se ohlédnu za uplynulým rokem, nestačím se divit, jak rychle uběhl, ale to znáte, že? Během toho poklusu jsem zažila i pár vtipných momentů, kdy jsem se od srdce zasmála, a tak vám jich pár napíšu pro odlehčení a potěšení. Jak jsem zmínila, někdy tady v kanceláři sboru žijeme v poklusu a řešíme více věcí najednou, a do toho přijdou lidé s nějakou potřebou… a tak kmitám, lítám a jako důsledek tohoto poklusu věčně nestíhám po sobě umýt nádobí. To zůstává na tácečku. A je to táceček zázračný, protože když ráno přijdu, vše je umyto a uklizeno (zajímavé je, že se to stává vždy, když je v práci Břeťa, to jsem již vyzkoumala). Ano, ano, správně, pokaždé vše umyje Břeťa. A stalo se to, že měl Břeťa volno. V ten den přišlo do kanceláře více lidí, to znamená mnoho hrnků, tedy mnoho nádobí. A zas byl konec šichty a tácek byl vrchovatý… „To nemůžu takto nechat, to je ostuda,“ pomyslela jsem si a rychle vymýšlela, kam s tím, aby to nemusel umývat Břeťa, když ani nebyl v práci. A tak jsem vzala reklamní noviny, tácek jsem si hodila na stůl a pěkně jsem ho zamaskovala reklamami a šanonem a běžela s dobrým pocitem na autobus. Druhý den ráno seděl Břeťa na svém místě a ukrytý tácek také seděl na svém dočasném místě na mém stole, tak jsem si oddechla, popadla nádobí a běžela do kuchyňky. Cestou jsem myslela na spoustu věcí, které musím stihnout, do toho jsem konverzovala se sestrou Klaudií, která uklízí modlitebnu. Břeťa za mnou něco hulákal, myslela jsem, že to je něco ve smyslu: „Nech to nádobí, já to umyju“, ale to jsem nechtěla slyšet a byla jsem celá šťastná, že tentokrát na to nádobí nepřišel a já se nemusím stydět, že to stále nestíhám. S hlavou plnou myšlenek jsem házela nádobí do dřezu a kmitl mi otazníček, jak to, že v hrnečkách nezůstal lógr po turecké kávě, ale další myšlenky se valily jak lavina, a tak jsem mydlila hrnky a lžičky, a v tom přiklusal Břeťa a udiveným přímým pohledem zkoumal, zda jsem

Sborové listy

při smyslech se slovy: „Jindři, co děláš? To nádobí je už umyté.“ No, já myslela, že padnu. Dostala jsem záchvat smíchu, až mi slzy tekly, hlavně při představě, jak můj drahý kolega to umyté nádobí zase maskuje reklamou a šanonem a jak se těší, až na to přijdu. A já na to nepřišla a naivně se radovala. No, dostal mě ten Břeťa, jak malé děcko mě dostal. A taky se tomu patřičně zasmál. A k tomu ještě přidám jeden veselý zážitek z pochůzky na magistrát města s jedním člověkem v potřebě. Tento pán, Saša se jmenuje, má potíže s pamětí, a jelikož již nějakou delší dobu spolupracujeme a jako kancelář sboru mu občas pomáháme, nabídla jsem mu, že zajdeme na úřad města a budeme jeho patálie řešit komplexně a s radou kurátora či sociálních pracovnic. Vtipné bylo již to, že mě všude představoval takto: „Dobrý den. Tohle je paní Jindřiška Římanová, ona je moje mobilní paměť, já totiž strašně moc zapomínám.“ Bylo to milé a zábavné, hlavně pozorovat reakce lidí, úředníků. Jelikož jsme potřebovali vyřídit něco i na oddělení v nejvyšším patře magistrátu, chtěl jet Saša výtahem. A jak byl tak zabrán do vyprávění mi něčeho, místo tlačítka výtahu stiskl vypínač a rozsvítil (čehož si nevšiml, protože to bylo přes den). Chtělo se mi strašně smát, trochu mi ho bylo taky líto, chudáčka, a tak mu říkám, že výtah se přivolává jinde. No, zasmál se taky. Nastoupili jsme do výtahu, a to jsem již něco vyprávěla já, zmáčkla jsem čudlík do nejvyššího patra a povídám a vyprávím a po nějaké chvíli mi Saša říká: „Ty, Jindro, mě se zdá, že ten výtah nejede.“ Já na to, že určitě jede. A víte co? My fakt stáli. Já ten čudl zmáčkla špatně… Tak to se zase zasmál Saša, ale já taky a připadala jsem si jako malé děcko (už zas, a to u toho Břeťa nebyl). A já najednou věděla, že to je taková výstraha pro mě, abych nikdy nezpychla pocitem, že jsem více a že jsem někdo, a nemyslela si o druhých, že jsou chudáčci, ale měla úctu a respekt ke všem lidem. Jsem ráda za takovou výstrahu. Bylo to milé a dokonce i veselé. Prostě náš Pán nás vychovává různými způsoby a člověk s Ním může zažívat neustále různá dobrodružství (klidně i několikrát za den!). Všem to přeji zažívat. Vaše Jindra Římanová

Stránka 4

Hle, přicházím nečekaně jako zloděj! (Martin Moldan) "Hle, přicházím nečekaně jako zloděj! Blaze tomu, kdo bdí a střeží svůj šat, aby nechodil nahý a nebylo vidět jeho nahotu!" Zjevení Janovo 16,15 Drazí přátelé, nejprve Vám přeji hodně Boží milosti a požehnání do nového roku. Navzdory všem znepokojivým zprávám, které denně slýcháváme ze sdělovacích prostředků, dovolme, aby naše srdce mohl ovládat Boží pokoj a nikoli obavy o budoucnost. Politici i ekonomové stále častěji hovoří o tom, že krize neskončila, mnozí s obavami vyhlíží do budoucnosti. Všechny tyto věci se nás pochopitelně silně dotýkají, protože máme rodiny, potřebujeme práci, abychom se uživili, není nám jedno, v jakých podmínkách jednou budou naše děti žít. Všichni jsme v tomto světě silně zakořeněni. Právě proto bych chtěl dnes poukázat na naději, kterou jako křesťané vyznáváme – druhý příchod Pána Ježíše Krista. Otázka Ježíšova druhého příchodu je jedním z nejvíce zpochybněných témat Bible. Většina velkých probuzení v minulosti byla spojena právě s nadějemi na brzký příchod našeho Pána. Čas od času se objevil „prorok“, který s jistotou tvrdil, že zná správné datum. Například minulý rok jsem byl ve Spojených státech právě v době, kdy se proroctví jednoho takového samozvaného proroka mělo naplnit. Silnice byly lemovány billboardy, na kterých propagoval své myšlenky. Většina lidí ve městě z toho měla legraci, ale vedoucí církve AoG se nám za Ameriku omlouvali, protože si byli vědomi negativních důsledků takovýchto kampaní. Skutečný příchod Pána Ježíše se pro mnohé stává stále více nevěrohodným. Řada křesťanů proto raději tyto věci přestala zdůrazňovat. Příchod Ježíše nepopírají, ale odsouvají jej do neurčita a zdůrazňují jiné pravdy Písma. Na pozadí těchto skutečností si kladu otázku, zda je třeba, popřípadě nakolik druhý příchod v církvi připomínat. Čtenáře znalého Písma možná v tuto chvíli napadnou slova „neznáte den ani hodinu“. Skutečně, jakékoli pokusy s úmyslem odhadnout tyto události jsou spojeny se značnými riziky. Dějiny dokazují, že i upřímní lidé se mýlili. Dokonce i učedníci oslovili Ježíše s podobnou

Sborové listy

otázkou, a On jim odpověděl, že známost detailů není jejich záležitostí. Oni se mají soustředit na kázání evangelia a nikoli na den Jeho příchodu. Kromě biblických důvodů zabraňujících nám zjistit jakékoli podrobnosti, mají někteří lidé i důvody ryze osobní. Občas se mi někdo v rozhovoru svěří, že „se do nebe vůbec netěší“. Zpočátku mne takovéto odpovědi dosti šokovaly, později jsem jim začal rozumět. Některým lidem je na zemi zkrátka příliš dobře na to, aby uvažovali o něčem lepším. Mají vše, o čem snili a více nepotřebují. Jiní (podle mého zjištění je tato skupina početnější) se do nebe netěší proto, že mu nerozumí. Popis Bible je příliš strohý na to, aby nám vykreslil nebe takovým způsobem, abychom se po něm roztoužili. Zlaté ulice a perlové brány zkrátka nejsou tou pravou motivací. Kdo chce argumentovat, že očekávání druhého příchodu Ježíše není natolik důležité, abychom se tím zabývali, jistě si najde dostatek důvodů. Poctivý čtenář Bible ovšem záhy zjistí, že existuje i jiný pohled na věc. „Těmito slovy se navzájem potěšujte“ – takto apoštol Pavel vyučuje církev v Tesalonice ohledně postoje k návratu Pána na zem. Tedy, mám-li se něčím potěšovat, jistě to bude v mém přemýšlení zaujímat důležité postavení. Když jsem dlouhou dobu mimo domov, velice se těším na návrat. Poslední dny pobytu v zahraničí nemyslím skoro na nic jiného, než na brzký návrat. Jiným důkazem jsou mnohá Ježíšova podobenství: O hřivnách, o dělnících na vinici, a v řadě dalších se vyskytuje jeden motiv: Pán se jednoho dne vrátí. Přitom v těchto podobenstvích nejde o pouhé konstatování, nýbrž očekávání na Ježíšův návrat je spojeno vždy s nějakým konkrétním postojem nebo činností církve. A nejde zdaleka jen o podobenství, celá Bible je plná zaslíbení návratu Krále. Kniha Zjevení se dokonce na toto téma specializuje. Všimněte si, jakým slovem začíná verš uvedený v záhlaví. „Hle, přicházím“. Takováto slova jednoduše nelze ignorovat. Sám Pán vesmíru ohlašuje, že přichází. Nesmí se proto u svých věrných setkat s lhostejností, letargií či odmítáním. Podobenství o deseti pannách staví křesťany s laxním postojem do pozice bláznů. Obraz, jakým jsou Ježíšovi následovníci v Novém zákoně představováni, bychom mohli nazvat „Bdící církev“. Nikdy nesmíme ztratit postoj

Stránka 5

očekávání budoucích věcí. Církev, která toto očekávání ztrácí, se sama redukuje na jakousi sociálně zaměřenou instituci, která je možná ve společnosti prospěšná, biblickým kritériím Nevěsty Beránkovy ale neodpovídá. U tohoto očekávání (bdění) je třeba zdůraznit jednu důležitou pravdu. Nejde o pasivní čekání, jakési svaté nicnedělání. Jak jsem uvedl výše, očekávání je vždy spojeno s konkrétní činností nebo postojem. V našem případě máme „střežit svá roucha, aby nebyla vidět nahota“. To jasně vymezuje, co očekávání je a co nikoli. V symbolice Písem roucho ilustruje skutky (Zj 19,8). Můžeme mít špinavé roucho hříchů, nečistot a vlastní spravedlnosti, nebo můžeme přijmout Kristovo bílé roucho spravedlnosti darované z milosti. Tomu je třeba dobře rozumět, bílé roucho není pouhá víra, ale znamená spravedlivé skutky. Křesťanům v Laodikeji se nedostávalo skutků, namísto toho upadli do jakéhosi pocitu sebeuspokojení, pýchy a samolibosti. Pán je napomíná a charakterizuje jako nahé. Jsou křesťany, kteří sice nemají pošpiněné roucho závažnými hříchy, ale z Božího

pohledu jsou nazí. Něco důležitého jim chybí, a proto je Ježíš přísně napomíná. Na závěr můžeme tedy konstatovat, že očekávání na návrat Pána Ježíše Krista není záležitost vyhrazena některým jedincům, kteří „tomu více rozumí“. Týká se každého věřícího. Není ani pasivním čekáním „až se to stane“, nýbrž má nás motivovat k horlivé službě Bohu. Bdít také znamená střežit své roucho. Zdůraznil bych obzvlášť to slovo své, protože někdy se nám lépe střeží roucha jiných bratří a sester. Bdít znamená žít i pracovat v naději, že přes veškeré těžkosti a nesnáze života máme tu nejkrásnější budoucnost před sebou. Vzpomínám si na jistou starší sestru, která byla natolik uchvácena popisem nebeských bran v knize Zjevení, že si postupně nakoupila většinu těch drahých kamenů, zmiňovaných ve Zj 21,19-20 (na pouti se dají pořídit za pár korun). Dala si je do mističky na okno a pokaždé, když na ně hleděla, připomínala si návrat Pána a skvělou budoucnost, která je před ní. Přeji Vám Boží požehnání do roku 2012 Martin Moldan, biskup

Toto je úvodník bratra biskupa Martina Moldana z nových webových stránek apostolskacirkev.cz

MŮJ PŘÍBĚH

Žádná práce pro Pána není marná. (Hana Cichá) Přinášíme vám životní příběh jedné obyčejné ženy. Není to návod na život, ale osobní svědectví o tom, co tato žena prožívá a kde k tomu bere sílu. Je tomu už více než deset let, kdy jsem stála před rozhodnutím, zda mám dát svou matku do ústavu, nebo o ni pečovat doma. Mamince bylo 75 let, když u ní lékaři zjistili Alzheimerovu chorobu. Přišlo to docela nečekaně. Konečně byly děti dospělé, měla jsem práci, která mě bavila. Prožívala jsem ve svém životě hezké období. Věděla jsem, že jednou bude maminka potřebovat pomoc, ale zdálo se to tak vzdálené, vždyť byla na svůj věk tak čilá. Postupem času jsme však začínali pozorovat, že se s ní něco děje. Pletla si, kde bydlí, nedovedla si zajít na poštu zaplatit složenku a podobně. Byla z toho velmi zmatená. Lékaři zjistili, že trpí

Sborové listy

Alzheimerovou chorobou. Bylo jasné, že v důsledku zhoršování jejího zdravotního stavu za nějaký čas nebude moci už bydlet sama. Moji sourozenci nemohli z různých důvodů převzít péči o maminku, proto toto rozhodnutí padlo na mě. Nevěděla jsem, co mám dělat. V církvi jsem nikdy neslyšela žádné slovo na toto téma. A ani jinde se moc o starých lidech nemluvilo. Stála jsem před rozhodnutím, zda ji umístíme do nějakého ústavu, protože s její nemocí jiná možnost nepřicházela v úvahu, a já budu moci pokračovat v práci a žít svůj život, nebo se vzdám této výhody a přijmu péči o ni. Na jedné straně jsem v srdci věděla, že ji nemohu jen tak někam odložit, není to žádná věc, je to lidský život, máma, která mě vychovala, dala mi svou lásku. Na druhé straně jsem si kladla otázku: Zvládnu to? Zdálo se mi to být velkou nepřekonatelnou horou. Vždy, když jsem stála před nějakým nesnadným rozhodnutím, hledala

Stránka 6

jsem, co na to téma říká Boží slovo. Vzala jsem si tedy Bibli a vyhledala všechny odkazy týkající se rodičů a vztahů v rodině.

Na několika místech je psáno, co nám říká Bůh ke vztahu k našim rodičům. Například v 5M 5,16 je psáno: „Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Uvědomila jsem si, že Bohu velmi záleží na tom, abychom svým rodičům projevovali laskavost a péči, dokonce je to příkaz se zaslíbením. A tak jsem si řekla, že to zkusím. Zpočátku jsem k mamince docházela, jak to jen šlo, pak jsme si ji vzali domů. Není vůbec jednoduché se o takto postiženého člověka starat. Kromě pomoci při vykonávání všech základních potřeb je tu také velký nápor na vaši psychiku. Nemocní se někdy chovají způsobem, který vás může znechutit nebo pěkně rozčílit. Stávalo se mi, že jsem se neovládla a pak mě to mrzelo, styděla jsem se, jak s ní jednám. Neuvědomovala jsem si často, že její jednání je důsledek nemoci a ne záměr. Tehdy jsem si říkala: Bože, nebylo by jí lépe v ústavu? Vždyť já místo pomoci sama upadám do hříchu! Ale zpětně vidím, že mě Pán vyučuje trpělivosti, vytrvalosti a sebeovládání. Stále jsem v sobě bojovala, nemohla jsem se nějak srovnat s tím, jak dlouho budu muset přinášet

takovou oběť, někdy mi bylo líto, že nemohu dělat, co bych chtěla, jít, kam chci a že jsem na všechno sama. Pak mi přišla taková myšlenka: Buď se budu trápit, anebo to přijmu. Zvítězilo to druhé a skutečně se mi hodně ulevilo. Věřím, že to byla myšlenka od Boha. Jednou jsem poslouchala výklad, ve kterém bylo řečeno: Pokud jsi v situaci, kterou nemůžeš nijak ovlivnit nebo změnit, přijmi ji. Tak to bylo i v mém případě a Duch svatý mi to jen potvrdil. Své rozhodnutí jsem učinila na základě dvou věcí. Jednak to byla poslušnost Božímu slovu, jednak křesťanská povinnost dcery k matce. Možná znáte ten pocit, který ve vás vyvolá slůvko povinnost. Takhle jsem přistupovala ke své mamince, pouze z povinnosti, kterou má dcera vůči své matce. Možná to bylo i tím, že v mém dětství mezi námi dvěma nevzniklo to pravé citové pouto, které váže matku s dítětem. Nějak jsem v srdci cítila, že něco dělám špatně. Na obou stranách byla nespokojenost. Až mi Bůh ukázal, že musím změnit svůj postoj k matce. Nemohu vykonávat tuto práci na základě povinnosti, ale s láskou. Pán Bůh mě naplnil láskou k mamince a hodně se toho změnilo. Když máte někoho ze srdce rádi, všechno se snáší líp. Když na mě přijde pokušení litovat se, Pán mi postaví do cesty tolik lidí, kteří to mají, jak se zdá, o mnoho těžší než já, že musím zmlknout a být vděčná. Mamince bude 87 let. Každým rokem se její zdravotní stav zhoršuje, věci, které dříve dokázala, už nezvládá. Nevím, co je ještě před námi, ale vím, že jako dosud, tak i v budoucnu se mohu spolehnout na Boží pomoc. Ne každý má tu možnost doma pečovat o své rodiče, ale Boží vůlí je, abychom na ně nezapomínali a podle svých sil a možností jim pomáhali v jejich stáří. Bůh má pro nás přichystanou odměnu. Žádná práce pro Pána není marná. Hana Cichá

Co znamená Alzheimerova choroba Je to závažné onemocnění mozku, při kterém dochází k zániku mozkových buněk a k následnému ubývání mozkové hmoty, čímž jsou významně narušeny mozkové funkce. Nemocní postupně ztrácejí paměť, mají problémy s vykonáváním běžných domácích úkonů, s oblékáním, dochází k poruše řeči a plynulého vyjadřování, ke stále obtížnějšímu rozhodování, ke změně osobnosti, nálady a chování. Je u nich zřejmá zhoršená orientace v prostoru, dezorientace v čase, jsou zmatení, ztrácejí zájem o své koníčky. Časem se připojuje porucha vylučování moči a stolice, obtížná chůze, upoutání na invalidní vozík, úplná ztráta soběstačnosti, takže nemocný je postupně stále více odkázán na pomoc druhé osoby.

Sborové listy

Stránka 7

JAK SE ŽIJE… NAŠEMU PASTOROVI 1. Petře, čím by ses charakterizoval? Jsem člověk, který je hodně na očích, byť je to přesně to, co je mé přirozenosti zcela cizí. 2. Chodíš rád do práce? Jo, rád. Nějaké náročnější povinnosti nebo velké množství úkolů to dovedou hodit do stavu, že se netěším. Ale jakmile to trochu poleví, tak vím, že jdu do práce rád. 3. Jak vypadá tvůj běžný den? Pokud pominu jídlo, čas s Bohem a hygienu, tak po vypravení dětí do školy jedeme s Hankou do kanceláře, dopoledne jsou především přípravy na odpolední schůzky, porady, komunikace s dalšími zaměstnanci o aktuálních věcech, po jedné hodině odpoledne obvykle oběd doma, pak pauza s Hankou, čaj s mlékem, věci v rodině … A obvykle od 18. hodiny schůzky s lidmi, staršovstvo a podobně. 4.

Kdybys nebyl pastorem, čím bys chtěl být? Asi by to bylo něco z elektro oblasti. Nejlépe kde se něco tvoří nebo objevuje. 5. S čím bojuješ, s čím se potýkáš? Tak toho je dost. Ale jedno z nich je určitě lenost. 6. Co tě dovede rozčílit? Když někdo mluví nesmysly a tzv. nevidí si přitom do pusy. 7. Jak relaxuješ a jak si čistíš hlavu? Dvacet minut na ucho a vyrazit na hory. 8. Co rádi děláte jako celá rodina? Hrajeme hru Aktivity, jezdíme na výlety do přírody a chodíme plavat.

Sborové listy

9. Jaké máš koníčky nebo zájmy? Rád chodím po horách a mám rád programování. 10. Jaký sport je ti blízký? Jen v televizi nebo i „naživo“? Na sport jsem nikdy nebyl, včetně toho televizního. Jestli něco, tak běhání. 11. Tvůj oblíbený film? George z džungle (parodie na Tarzana). 12. Tvá poslední vtipná historka? Není sice poslední, ale mě samotného pobavila. Byl jsem na letišti na záchodech. Cestou zpět si jdu umýt ruce. Strčím ruce pod kohoutek, čekám … a nic. Pousměju se. Chybička se vloudila – jasně, není na fotobuňku, je na stlačení. Lehce pobavený, jak zafungovala síla zvyku, tlačím na ventil a … zase nic. Tlačím víc. Znejistěl jsem. V duchu si říkám, že by zase nová technologie? Páková baterie to není. S rozpaky tentokrát za ventil tahám. Zase nic. Nával zoufalství a vztek: Kdo to vymyslel!! Jak se tohle zapíná?! Po chvíli soustředěného pohledu jsem si všiml, že ventil vypadá jak ten nejobyčejnější - na otočení. A byl. Ale kdo by ho čekal na letišti?!? 13. Jaký je tvůj sen nebo přání? Zrealizovat v létě třídenní puťák s dětmi s přespáním pod širákem. 14. Co bys rád vzkázal čtenářům, sborovníkům? Pište do Sborových listů svá svědectví! Svědectví jsou pro povzbuzení víry a k tomu mají sloužit i naše listy.

Stránka 8

Boží dílo na Ukrajině pokračuje. (Václav Bednář) Z Dimky se stal Dmitrij Vasiljevič Dima se narodil v Kyjevě v zabezpečené rodině. Jeho matka zemřela na rakovinu a otec nejevil zájem o osud svého syna. Po smrti matky začal otec pít a domů si přiváděl různé ženy. Sociální služba ho zbavila rodičovských práv, ale život dítěte se nezměnil. Dima zůstával sám doma celé dny bez jídla. Sousedé zavolali k nám do dětského domova „Otčij dom“ a my si ho v sedmi letech k nám vzali. Dima byl velmi rozmazlený kluk, matka ho porodila již ve starším věku a zahrnovala ho velkou pozorností. Dima je velmi schopný a inteligentní chlapec. Chtěl být adoptovaný a jeho snem bylo stát se ředitelem "Otčího domu".

Když jsme poprvé v roce 1999 přijeli do Chotova, kde tehdy byl „Otčij dom“, Dimky jsme si hned všimli. Na svůj věk malý světlovlasý roztomilý klouček se točil okolo nás a vyžadoval si naši pozornost. Stejné to bylo i při našich dalších návštěvách domova, Dima byl vždy první, kdo nás vítal, se kterým jsme si hráli a povídali – byl

prostě všude. Velmi dobře si pamatuji, jak jsme stavěli cesty, domy a garáže pro jeho autíčka, venku hráli na honěnou, na schovku, nebo stavěli na pískovišti bábovky a v zimě jezdili na saních nebo se koulovali. Pamatuji si, jak ředitel domova Roman Kornyjko všem říkal, že Dimovou touhou je stát se ředitelem tohoto dětského domova, a tehdy Roman přemýšlel, co bude dělat on. Toto medové období Dimovi dlouho nezůstalo a po dvou letech poprosil ředitele Romana, aby ho poslali do státního dětského domova. Tam ale zjistil, že se má hůře nežli v předešlém domově, ale vrátit se již nešlo. Dima byl v domově do svých 17 let. Po ukončení školní docházky se mu podařilo dostat na prestižní střední zlatnickou školu. Vyučil se zlatníkem a vrátil se k sobě domů, kde do dneška bydlí se svým strýcem. Pracuje ve zlatnictví, ale nejraději vyrábí věci ze stříbra. Nedávno nás přišel Dima navštívit. Roman Kornyjko mi ho představil jako Dmitrije Vasiljeviče a doopravdy jsem si na něj nevzpomněl, až Roman řekl, že je to ten malý světlovlasý Dimka, který nám za tu dobu deseti let, co jsme ho neviděli, nějak vyrostl. Dnes je z něj urostlý 19 letý mladík. Prohlíželi jsme si spolu fotografie, vzpomínali na dobu, kdy žil v domově, dokonce i Dima si vzpomněl na mě, jak jsme si hráli. Po společné večeři odjel domů. Věřím, že Boží dobrotivá ruka je nad ním, že se jednoho dne znovu vrátí do Božího domu.

Aljona má novou rodinu Když Aljona přišla do "Otčího domu", dozvěděli jsme se, že má vážné zdravotní problémy nohou, důsledkem křivice má zcela zkroucené obě nohy od kolen ke kotníkům. Pochopili jsme, že naléhavě potřebuje začít s léčbou. Předloni na podzim jí chirurgové operovali nejprve pravou nohu. Tím začala dlouhá a obtížná cesta obnovy. Více než šest měsíců měla Aljonka nohu v sádře, mohla chodit jen o berlích. Tehdy nastoupila do první třídy a musela být převedena na individuální studium. Na začátku prázdnin přijel k nám do domova jeden manželský pár z Ukrajiny, který v srpnu Aljonku adoptoval. V nové rodině se jí žije dobře, je velmi šťastná, často nám volá a říká, že je za všechno velmi vděčná. Lékaři jí v září odstranili kus oceli, který držel pohromadě operované kosti. Vše dobře srostlo. Nyní je její pravá noha rovná a krásná! Podle odhadů lékařů by se mohlo začít s operací levé nohy a všichni věříme, že to dopadne dobře!

Sborové listy

Stránka 9

Máma Lena se vdala Lena s manželem Dimou přijeli sloužit dětem spolu se svými třemi dětmi do dětského domova před hodně lety, bylo to v červnu 2003. Nastoupili do programu rodinné výchovy a ke svým třem dětem jim přibylo dalších devět dětí. Krásná a milující rodina, bylo vidět, jak Bůh žehná rodičům a jejich dětem. Táta Dima jel navštívit svého nemocného otce na Sibiř, odkud i Dima pochází, a tam se seznámil s nějakou ženou, u které již zůstal. Máma Lena zůstala sama na 12 dětí. Často jsem pobýval v této rodině před odchodem Dimy i po jeho nevysvětlitelném odchodu. Každý večer jsme se s Lenou i dětmi modlili, aby se táta vrátil. Dima se ponořil do drogové a alkoholové závislosti, nejevil o svou rodinu zájem a po několika letech Lena požádala o rozvod. Ten trval taky několik let, protože Dima s úřady na Sibiři nekomunikoval, ale nakonec s rozvodem souhlasil. Pak se čekalo na legalizaci rozvodu z ruské i ukrajinské strany a potřebný dokument, že jsou rozvedeni, Lena obdržela. V té době jsme se modlili, aby Bůh Leně poslal manžela, který nebude milovat jen ji, ale přijme její tři děti i dalších sedm v pěstounské péči. Tehdy začal na výroční konference církve Spasení přijíždět bratr Oleg, se kterým se Lena znala z rodného Hajvoronu. Oleg začal jezdit do dětského domova stále častěji, až loni v červnu Lenu požádal o ruku. Na konci srpna měli svatbu. Oleg se své nové role otce zhostil na výbornou, miluje děti a ony jeho. Všichni jsou velmi šťastní. Modlí se, aby jim Bůh dal velký dům, ve kterém by mohli všichni bydlet. Novinky z Apostolova „Poslední červnovou sobotu se v našem sboru Svoboda křtilo osm lidí,“ říká pastor Pavel Golub. „O prázdninách jsme pořádali dva tábory, v červenci byl dětský tábor, kde bylo 80 dětí, a v srpnu jsme udělali tábor pro mládež, kterého se zúčastnilo 50 mladých křesťanů. Na konci dětského tábora na posledním shromáždění, když jsem mluvil o ukřižování a vzkříšení Ježíše, 40 dětí reagovalo na výzvu a obrátilo se k Bohu,“ říká Pavel, „další děti byly uzdravené ze svých nemocí. Oba tábory byly velmi požehnané a chceme v nich příští rok pokračovat. Po prázdninách jsme začali dělat „Školu mladého kazatele“, kde přichází 2x měsíčně 9 mládežníků. Chci je připravit k tomu, aby se nebáli sdílet

evangelium ve škole, ve své rodině, v práci, ale i v církvi. Po Novém roce je chci brát na praxi do našich stanic, aby se tam učili sloužit. Učí se kázat a modlit se. Věřím, že si je Bůh použije pro svoji slávu.“

V sauně poznal, že křesťané jsou normální „Arťom pracuje šest let s jedním členem našeho sboru, který ho mnohokrát zval na shromáždění, ale vždy odmítl, že křesťané jsou nějací divní lidé. Nedávno ho Víťa pozval, jestli by nám nepomohl se stavbou modlitebny, tam jsem s ním mluvil. Poté Arťoma pozvali na bratrské setkání do sauny, kde viděl, že křesťané i bez alkoholu jsou normální a dovedou se bavit. Další týden přišel v neděli do sboru, kde reagoval na výzvu a odevzdal svůj život Ježíši. Bůh je dobrý a díky Jeho milosti můžeme sloužit druhým lidem,“ řekl Pavel Golub. Bůh vám žehnej Vašek Bednář

Sborové listy

Stránka 10

BLAHOPŘEJEME K NAROZENINÁM DOSPĚLÁCI 03 06 06 08 08 09 10 11 11 12 15 17 17 25 27 30

01 01 01 01 01 01 01 01 01 01 01 01 01 01 01 01

Jiřina Marie Jiřina Ladislav Petr Štěpánka Uršula Rudolf Věra Maria Jozef Věra Jana Markéta Ráchel Silvie

Lukáčová Bubiková Orlická Bolek Bubik Lukačovičová Holinková Bubik Pospíšková Husarová Lukáč Dršťáková Studená Zemanová Bubíková Mrózková

DĚTI A MLÁDEŽ 01 01 Darina 02 01 Jan 04 01 Kristýna 07 01 Jakub 14 01 Johanka 19 01 Sára 21 01 Michal 23 01 Dominik 24 01 Pavlína 25 01 Matěj 27 01 Adéla

Zemanová Petrželka Novotná Kilnar Trpálková Římanová Holinka Rose Zemanová Trpálek Davidová

K vašim narozeninám vám přejeme Boží požehnání, pokoj, radost, a Jeho ochranu do dalších dnů i let. Kancelář sboru.

Zveme vás na domácí skupinky: u Novotných – úterý 18,00h (vede Vašek Bednář) u Povolných – úterý 18,30h (vede Luděk Povolný) u Antošů – středa 16,00h (vede Jarda Jíra) u Holinků – středa 18h (vede Uršula Holinková) u Farniků – čtvrtek 17,30h (vede Soňa Přečková) u Lukáčů – čtvrtek 17,30h (vede Jiřka Lukáčová)

Apoštolská církev, sbor Havířov, Selská 29/394, 736 01 Havířov – Bludovice Tel.: 596 812 867 nebo 739 600 141, E-mail: [email protected], web: www.achavirov.cz B.ú. 17 222 17 329/0800 u ČS a.s. pobočka Havířov Obsahová korektura: P. Špok. Jazyková korektura: B. Dršťák. Technická spolupráce: J. Římanová

Sborové listy

Stránka 11