SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY SOCIÁLNÍ STUDIA 8, PROČ TAK NESNADNO? WHY SO UNEASY?

SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 121–128

PROČ TAK NESNADNO?

WHY SO UNEASY?

MIROSLAV GREGOR1 emeritní učitel Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno Abstract: The author responds to the interpretation of „easy“ way of the Czechoslovak changeover in 1989 stated by Možný in his book Why so easy?. Gregor puts the question, why has been the „easy“ start followed by so many continuos difficulties. The Czech society has been distorted more than a half of the century by external pressures. If such a society should undergo substantial changes, people must re-create frameworks of interrelations among themselves and the culture of coexistence based on the crucial value of responsibility.

Úvahy Ivo Možného o snadnosti převratu v roce 1989 mne stále něčím provokují. Tyto mé poznámky ke knížce Proč tak snadno? pramení z pocitu, že to „snadné“ bylo více na povrchu, než jsme se domnívali, a změny podstatnější vlastně tak snadné nebyly, nejsou a nebudou. Znovu jsem četl Proč tak snadno, zvláště pečlivě předmluvu ke druhému vydání, přemítal, vytahoval různé výstřižky a poznámky, a nakonec jsem došel k tomu, že byl ještě jeden důvod, proč to šlo v té „něžné revoluci“ tak snadno: totiž to, že se vlastně ani tolik nestalo. Kdyby mi tohle někdo řekl ještě před nedávnem, považoval bych ho za člověka mdlého rozumu. Copak se nezměnila tvář celého světa? Neskončila studená válka? Copak nemáme svobodu? Copak si musíme dávat pozor na to, co říkáme? Tento můj sborníkový příspěvek je záznamem mého přemítání, pochyb, otázek, tušených odpovědí. Třeba se zastavíte u některého mého nápadu, třeba najdete inspiraci ve sledu ne zcela souvisejících postřehů. Nejdříve mne to vedlo k uvažování o svobodě. Kolik jí vlastně máme a k čemu to je. Není to s ní vůbec jednoduché. Ale také kdo a k čemu ji potřebuje. Svoboda má smysl jen jako cesta k něčemu, co stojí za to, co má hodnotu pro toho, kdo tu hodnotu pozná a ocení. Tvrzení, že hodnoty jsou předpokladem smysluplného trhu, může považovat za provokaci jen ten, kdo chce trh a o hodnoty se moc nestará. 1 Korespondenci zasílejte na adresu: Miroslav Gregor, Šrámkova 10, 638 00 Brno-Lesná, nebo na e-mail: [email protected]

122 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 Uznání hodnot je podmínkou odpovědnosti. Nikdy se necítí odpovědností být vázáni všichni stejně. Ale neměla by se týkat jen izolovaných ostrůvků, alespoň tušení o ní by mělo být ve všech. Pak mne to uvažování zavedlo zpět ke svobodě, ke svobodě v podstatném a v nepodstatném, a pak dále k tomu, jak to podstatné je – tak jako vždy a všude – ostře hlídáno. Chceš-li skutečně svobodu, měj ji, ale počítej, že za ni budeš muset zaplatit! A ještě k té odpovědnosti. Není ve vzduchoprázdnu, ale vůči někomu, vůči určitému společenskému celku. Ale jak je to s těmi celky ve společnosti? Jakoby už byli nemoderní (nebo málo postmoderní?) sociologové, kteří o nich uvažují. Provedu vás takovými nemoderními úvahami nakonec až k citátu, který je hodně starý a není z anglicky psaného textu, takže pro někoho bude asi nezajímavý. *** V sedmdesátých letech fungoval elegantní způsob, jak mohl režim zvládnout kritiku nebo nepohodlné návrhy. Pokud člověk přímo neprovokoval, mohl říkat téměř vše. Trochu se o vážně předkládaných návrzích, které nebyly „v linii“, hovořilo, rozhodující soudruzi pokývali hlavami a řekli, že na tom něco je, ale pak se nic nedělo. Pokud slovo nenapadalo režim a jeho vyšší či nižší představitele, tak nic nevážilo. Byly pečlivě vypracovány mechanismy, jak je zamést pod koberec. Současná doba poskytla více. Už můžeme mluvit o komkoli, o čemkoli a jakkoli. Nic se nestane. Když to před časem konstatoval Smoljak, ani ve mně se nic nestalo: vždyť je to přece samozřejmé. Můžeme cestovat. Je to fantastický pocit moci jet kdykoli a kamkoli. Proč ne? Kdo jezdí, má možnost srovnávat, ale konečně, ať si srovnává, ať si o tom i mluví, stejně ho nikdo nebude vážně poslouchat. A pak: jsou tu sdělovací prostředky, které to vše uvedou na pravou míru. A kdyby snad někdo z redaktorů nepochopil, co má říkat, jsou tu „zákonné“ prostředky, jak mu to vysvětlit, jak to vysvětlit třeba redaktorům z veřejnoprávní televize. (Jak se ukázalo, někdy se to „vysvětlování“ přece jen tak docela nepodaří.) Můžeme se svobodně spolčovat. Tedy skoro svobodně. Náznaky autonomie v krajích se mohou dost dlouho oddalovat, a když už to nejde odkládat, tak se kraje zřídí, ale patřičně se usměrní omezením pravomocí. O zbytek se postará administrativní aparát. Dostali jsme zpět znárodněný majetek. Každý přece dostal, když si o to řekl, kupónovou knížku. Co bylo potom a vedle toho, to popsali mnozí ekonomové. Výsledek (nedokazatelný) je ten, že skutečnými disponenty většiny národního bohatství jsou kruhy velmi podobné těm, které jí disponovaly za minulého režimu. S trochou nadsázky se skutečně dá říci s Možným: skuteční disponenti bohatstvím společnosti poznali, že je třeba změnit „vývěsní štít“, že jsou už pro ně neúnosné degenerující poměry komunistického režimu, že mohou své pozice lépe uplatnit ve společnosti, která se bude tvářit jako parlamentně demokratická. Ještě k tomu konci studené války, která dělila svět na dva tábory. Studená válka nedělila celý svět, ale jen jeho „moderní“ část. Rudá modernost zmizela, teď se o vládu hlásí modernost v modrém. Rozhodně snesitelnější, elegantnější a schopnější.

MIROSLAV GREGOR: PROČ TAK NESNADNO? 123

*** Různé výzkumy veřejného mínění a úvahy ekonomů Mlčochova typu se zdají ty moje škarohlídské poznámky potvrzovat. Skutečný zlom však přece jen nastal, a to pro určitou, nepříliš rozsáhlou, část „veřejnosti“. Je to snad pár přemýšlivých podnikatelů a pak hlavně ti inteligenti, pro něž mají jakýsi smysl hodnoty. Kdyby o lidech s jasným vědomím hodnot, se schopností o hodnotách komunikovat, diskutovat a spojovat se kvůli nim, hovořil Reich, řekl by, že pracují s hodnotami prostřednictvím symbolů těchto hodnot (a špatný překladatel by napsal, že to jsou „symboličtí“ axiologové). Tito z hlediska drtivé většiny podivíni se koncem roku 1989 jakoby znovu narodili. Jsou mezi nimi i stařešinové, kteří ještě v sobě nesou stopy po předúnorových poměrech, ale ti těžce hledají mezi mladšími ty, kteří by je slyšeli, a někdy navíc hledají obtížně i kontakt se současností. Hodně je těch o něco mladších, kteří nalézali svou životní orientaci až po roce 1948. I mezi nimi jsou lidé usilovně hledající pozitivní hodnotovou orientaci, ale často si nesou těžký handicap. Minulý režim jim nabídl svou ideologii buď jako zorný úhel pohledu na svět nebo jako objekt vzpoury. Po zhroucení komunistického mýtu zůstaly trosky a díra. Je jen málo přemýšlivějších lidí, kteří komunistickým iluzím stále ještě věří, ale je hodně těch, které již sice nemate komunistická ideologie ve své celistvosti, ale zůstávají vězet ve střepech jejích trosek. Zhroutil-li se režim, ztratila smysl i jeho negace. A tak ani bývalí stoupenci, ani odpůrci komunistické ideologie již sice neuvažují – souhlasně nebo s protestem – o vykořisťování proletariátu, ale např. termín „nadhodnota“, který to vykořisťování marxisticky „vysvětloval“, je stále ještě součástí jejich pojmového aparátu. Spontánnost je stále nežádoucí „živelností“, každý trh je jen džunglí bez pravidel. Pochopit morální řád jako základ fungujícího trhu je jim nedostupné, protože přece nebudou tak naivní, aby věřili, že je nějaký „duch“ zákonů, nebo dokonce, že tento duch má nějaké morální zakotvení. Tak nějak vznikla jakási díra v orientaci. Málokdo si ji u sebe uvědomuje. Málokdo, kdo se ocitl v její pasti, z ní vyklouzl a našel pevnou půdu pod nohama. Ta díra v orientaci má tendenci trvat a reprodukovat se. Mladí, kteří se socializují v kultuře, která má v sobě díru, si osvojují i tuto díru. A pak jsou z nich intelektuálové, kterým obraz světa nedrží pohromadě. Módně se to označí jako postmoderna. Neplatí to jen o postkomunistických zemích, i mnohým na Západě se zhroutily marxistické a různé podobné iluze nebo dokonce se teprve teď začínají hroutit. Nebo se jim hroutí orientující nepřítel. Ostatně i pozitivistická moderna začíná pociťovat krizi. I když stále platí: chybí-li soudržnost idejí, láká exaktnost „vědeckých metod“. *** Odpovědnost, jejíž nedostatek tíží podle předmluvy ke druhému vydání knížky Proč tak snadno i Ivo Možného, může být jen vůči světu hodnot, který respektuje ten, kdo je zodpovědný. Odpovědnost nemůže fungovat tam, kde není idea morálního řádu, která je autoritou, kde nejsou lidé s autoritou, kteří ji přijali. Odpovědnost předpokládá vytříbené vědomí závaznosti hodnot, přijaté okruhem lidí s autoritou, a – bůhví kdy

124 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 to bude, pokud to vůbec bude – pochopení ostatních, že hodnotový svět toho kroužku podivínů (nebo, říká-li vám to něco, pozitivních deviantů) je i pro ně nejspolehlivější cestou pro dosahování i jejich blaho-bytu. Mimochodem: všimli jste si, jak se ten blahobyt v českých souvislostech konzumně zredukoval na spotřebu? U nás do blaho-bytu pro mnoho lidí nepatří lidská důstojnost nebo čest. Je tu dvojí potíž. Jedna spočívá v tom, že v zodpovědné společnosti musí být nejen lidé odpovědně jednající, ale i ti, kteří sami třeba nejsou zrovna odpovědní, musí být schopni alespoň rozpoznávat odpovědné jednání. Musí v sobě mít alespoň trochu té odpovědnosti, protože stejné lze poznat jen stejným. K tomu jsou podmínkou vlivní jedinci s autoritou, kteří odpovědnosti zřetelně veřejně straní. Musí jich být nejen dostatek, musí mít autoritu a musí být pospojováni do „viditelných“ společenství s autoritou. Tedy nejen do společenství „neviditelných“ v tom smyslu, jak se kdysi hovořilo o „neviditelné církvi“. Není tu začátek a konec. Odpovědní, odpovědnost vnímající, vlivní zastánci odpovědnosti, individuální i kolektivní, mohou vyrůstat jen současně, jedno podmiňuje druhé. Tedy vlastně nemusí, protože odpovědnost se ve společnosti nemusí prosadit, džugle může trvat nebo dokonce přerůst ve zhroucení. Druhá potíž je v tom, že se komunistickému režimu podařilo vytvořit (a jeho dědicům daří držet) propast mezi fakticky vlivnými oportunistickými disponenty společností a její intelektuální menšinou hledající hodnotové zakotvení. Tunelující „kapitalista“ a disident spící ve spacáku se stávkujícími redaktory si opravdu nemají co říci. Překlenout tuto propast „snadné“ opravdu nebude. Kapitalisté by museli exkomunikovat vyložené tuneláře, intelektuálové by se museli distancovat od „přespávání ve spacáku“. Nedá mi to, abych se nezmínil, že se ta nesnadnost týká i vytváření a zrání takové instituce, jakou je fakulta. Vytvořit novou fakultu, a to asi ví málokdo lépe než Ivo Možný, je dlouhodobý, pracný úkol, který má vedle řiditelných složek i složky, které musí postupně spontánně vyzrát. Prostě je to nesnadné. *** Být kolegou Ivo Možného bylo velmi inspirativní. Dovedl hovořit o obecných věcech jejich brilantně vyprávěným ilustrováním zajímavou konkrétní zkušeností. Když se vrátil ještě za hluboké totality ze studijního pobytu v Dánsku (nebo v Norsku?), vyprávěl o tom, jaká tam je svoboda. To když přijdete do supermarketu a chcete si koupit záchodové prkénko, nabídnou vám jich stovku. Tehdy se u nás věci sháněly a problém většinou byl nějaké prkénko vůbec dostat. A tam najednou výběr šokující svým rozsahem. Až tak velký výběr, že způsobí jakési nepříjemné zaseknutí rozhodování. Ty supermarkety tu teď máme. Nemáme svobody – nejen v supermarketech – až moc? Teorie řízení vypráví o tom, že existuje přiměřený optimální rozsah svobody. Její nedostatek brzdí život, umrtvuje, bolí. (Pozoruhodné, kolik už je mladých lidí, kteří tuto zkušenost nemají. Vykládat jim o době před více než patnácti lety má malou naději na úspěch.) Nadbytek svobody mate, zpochybňuje, zneklidňuje a vlastně nakonec demotivuje, také umrtvuje, protože se není o co opřít. Nepřešli jsme z jedno-

MIROSLAV GREGOR: PROČ TAK NESNADNO? 125

ho extrému do druhého? Nebo někdo má zájem na tom, abychom v nepodstatném měli takový nadbytek svobody, aby nás ani nenapadlo, že v podstatném jí máme málo? Říkával jsem studentům, že vše, co ve společnosti je, je takové proto, že jsou dostatečně silné sociální důvody, aby to takové bylo. Dnešní naše situace se svobodou není pochopitelně vytvořena záměrně nějakým spikleneckým centrem. Je to důsledek toho, že se zhroutila jedna sada vnějších, neorganických pravidel regulace. Vznikl prostor pro „silné“. Bez pravidel se lépe loví. Kdo by to chtěl z těch, kteří lovili a tunelovali, měnit? Pravidla budou třeba až na zabezpečení kořisti, až už nebude co lovit. Žijeme ve zvláštní kombinaci nadbytku a nedostatku svobody. Nadbytek v nepodstatném, nedostatek svobody v podstatném. O nedostatku svobody pro podnikání je dobré občas pohovořit s podnikateli. Nebo se zkuste vymanit ze současného systému „zdravotnictví“. Máte přece svobodu si vybrat lékaře, vybrat si pojišťovnu. Pokuste se však zabezpečovat své zdraví na jiných principech než jaké jsou zavedeny v současných zdravotních pojišťovnách. Pokuste se disponovat svými finančními prostředky na zdraví, důsledně se řídit podle zásady, že hlavní odpovědnost za své zdraví máte vy sami! Pochopitelně, chceš-li svobodu, tak za ni zaplať! Je až kupodivu, kolik lidí má zájem o alternativní pojetí zdraví, když do toho musí investovat peníze nebo čas. Tady je opravdu střet paradigmat. Klub „skeptiků“ se má proč rozohňovávat. Nejde o málo: na jedné straně monopol státních a polostátních organizací na „zdravotnictví“, na druhé straně povinnost i právo si o svém zdraví rozhodovat samostatně. Sociální stát si vyhrazuje právo disponovat zdravím. Neomezuje nám tím jednu z našich gruntovních odpovědností? Odpovědnost před „obecně lidským“ je sama o sobě slabá. Když není odpovědnost před lidstvím konkretizována konkrétními aktivními společenstvími, není, co by nabízelo kabát a bránilo nekale získávat košile. Pak se silní chápou příležitostí snadno získat košile, kde to jde a jak to jde, třeba tolik „košilí“, až se za to dají stavět vily či paláce. Běžte se na ně podívat třeba do Ořešína či Jehnic. Vždy mne udivuje, jak se „modernitě“ podařilo vymazat smysl pro existenci konkrétních společenství konkrétních lidí, pro jejich spontaneitu, důležitost pro život. Jistě i zde to má, jako vše mezi lidmi existující, své důvody. Je dobře se v myšlenkách vrátit dvě stě let k francouzské revoluci, vrátit se k oběma válkám, k vlnám extrémního socialismu, ale i ke Kennedymu. Stačí si uvědomit, kdo dnes hájí své pozice. Odtud je ta zvláštní směs přílišné svobody a nesvobody, která je nepříznivá pro spontánní utváření přirozených společenství lidí, před nimiž by člověk cítil odpovědnost, v nichž by měl oporu. *** Často jsem se snažil napodobit vyprávění Ivo Možného o tom, jak se nemohl vyléčit z angíny. Ať mi odpustí, že se pokusím jeho vyprávění tak neuměle tlumočit. Šel s angínou k obvodnímu lékaři. Ten viděl případ pracovní neschopnosti a podle platných předpisů předepsal antibiotikum a vyplnil neschopenku. Když to nepomáhalo,

126 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 poslal pacienta ke specialistovi. Ten už viděl celý dýchací systém. Předepsal něco jiného, ale bez zřetelného účinku. Nešťastný pacient vyhledal profesora. Teprve ten konečně viděl celého člověka. Doporučil aspirin a naprostý klid pro přepracovaného. Nemocný je zpravidla celý člověk. Ostatně i o tom je teorie systémů. Naději na úspěch má jen to, co je vztaženo k rozhodujícím sociálním celkům. Když byly všechny přirozené celky ve společnosti komunisty rozbíjeny, odolalo málo. Za totality odolávala rodina. Trochu snad církve, zvláště ty „neviditelné“. Jinak bylo vše pod kontrolou režimu. Ta dnešní paradoxní spoluexistence přílišné svobody a nesvobody je nepříznivá vzniku a trvání širších živých přirozených sociálních celků. Nemáme pro to ani obecně přijatý termín. Možností je řada, necítí se však potřeba se na některém sjednotit: pospolitosti, společenství, společnosti, spolky, kolektivy, komunity, obce, skupiny, sociální organismy, sociální systémy atd. Smysl slova „sociální“ se tak vyprázdnil, že se jím běžně označuje i zařízení, které je určeno pro něco docela jiného. Pro moderní sociologii to Parsons osvětlil i zdiskreditoval. Habermas už vidí jen neosobní a nelidský „Systém“ a proti němu přijatelný Lebenswelt rodiny a mikroskupin. Někteří „liberálové“ ztratili docela smysl pro interiorizovaný sociální řád a vidí jen jedince. (Někteří „liberálové“ dávají pozor, aby nebyla omezována síla státu, v němž mají podstatný vliv.) Když ten podmiňující řád nevidí liberálové, jak ho mají vidět socialisté? Hayek jim nahrál tím, že nemluví o základech anglického liberalismu, které dýchal jako samozřejmost – totiž o anglické tradici, která se, protože je opravdu vlivná, prosazuje nejlépe právě prostřednictvím trhu, trhu nejen zbožím, ale i myšlenkami. Kde není tradice jednotlivci interiorizovaných hodnot, tam to trvá trhu zatraceně dlouho, než si své pojetí cti vybrousí. Konzumnost není důsledkem trhu, ale důsledkem na materiálno redukované hodnotové orientace zákazníků. A ještě jedna stížnost na Hayeka: zná jen dilema dobrého trhu a špatné diktatury, snad proto, že je Angličan. Může být i „trh“ umožňující vládu bezzádovosti. A naopak i na tom osvíceném absolutismu možná taky něco bylo. Dnešní náš „kapitalismus“ nemá charakter archaického kapitalistického řádu žijícího z protestantismu (Weber). Není pak divu, že mnozí vidí v takovém trhu jen džungli. Ostatně ani naši konzervativci si – zdá se – neuvědomují, že nejsou v Anglii, že musí napřed řád vytvářet, než bude záslužné ho konzervovat. Vytvářet odpovědnost na všech úrovních kolektivit, vytvářet ji dlouhodobou činností, nikoli odhlasováváním zákonů. Slyšel jsem, že angličtí konzervativci jsou přesvědčeni, že následky špatné volby taneční školy se odstraňují po dvě generace. Příliš dlouho jsme tančili ve špatných tanečních školách. Bude to moc dlouho trvat, než ta elita ctící hodnoty vytvoří vzory následováníhodného řádu. A ještě déle bude trvat, než ti ostatní pochopí a přijmou, že ty vzory jsou i pro ně nejefektivnější cestou k blaho-bytu. Je to nesnadné. *** Ve všech dějinách filozofie se cituje, že Aristoteles rozlišoval šest uspořádání státu.

MIROSLAV GREGOR: PROČ TAK NESNADNO? 127

Dobrá mohla být vláda jedince v monarchii, vláda početných dobrých v aristokracii a vláda všech dobrých občanů v demokracii. Špatný je tyran, špatná je vláda skupiny oligarchů a hrozná je vláda davu. Nějak se nám vytratilo, že jde o to, aby vláda byla dobrá. Početnost vládců je otázkou konkrétní situace. *** Soupeření sociologů počtem a aktuálností publikací vytlačilo znalost starší literatury. Durkheim ještě viděl sociální útvary – sebevražedné tendence tlumila právě existence koherentních židovských enkláv. Působí-li sociální entity jako věci, je to proto, že jsou živými, sebeřídícími a sebekontrolujícími jednotkami. Kuhn je hlasem volajícího na poušti. Kdekdo po něm opakuje termín paradigma, leckdo mluví i o normální vědě a o krizích ve vědě, ale kdo vyčetl, že paradigmata jsou především společenstvími lidí? V teorii vládne Popper, v současném moderním světě si málokdo troufne mu oponovat (je to myšlenkově velmi náročné a společensky nebezpečné), v praxi se však většina chová soupeřivě v duchu Kuhnem popsaných paradigmatových sociálních střetů. Bláha byl přesvědčen, že k lidské podstatě patří potřeba být odpovědný a že potřeba odpovědnosti u většiny lidí nakonec překoná i takové zrůdnosti, jakými byly císařské prušáctví, nacismus a komunismus. Lze dodat i chaotičnost (ne-řádovost) současné des-integrované společnosti. „Sociální jednoty“ mohou vznikat jen činností odpovědných. Nedají se vytvořit nebo řídit, byť sebelépe míněnými, příkazy shora. Kdo by dnes četl Masarykovu Sociální revoluci, Bláhovu Sociologii, Kozákovu knihu Věda a duch, Rádlovu Útěchu z filozofie? Smysl pro to, co Bláha studuje jako řád uvnitř – jak on říká – „sociální jednoty“, zeslábl současně s tím, jak byly ty „sociální jednoty“ likvidovány a jak se těžce za dané situace rodí, obnovují, rozvíjejí. (Přesto, že si v tramvaji můžeme na bundě přečíst „Teamwork is Knowledge“.) *** Možný uvádí ve své knížce pozoruhodnou zásadu některých z doby diktatury: „Kdo neokrádá podnik, okrádá svoji rodinu.“ Odmítá, že by mohlo v této zásadě jít o formu odporu proti režimu. Kdo se touto zásadou řídil, ten se asi o možnost změnit režim moc nestaral. Ale je zde skryto něco více než jen oprávnění krádeže. Především: tato zásada vznikla v době, kdy oficiální ideologie chválila „brát bohatým a dávat chudým“ a hlásala tezi zničit „vykořisťovatele“, vzít jim, co si nespravedlivě přivlastnili. Režim skutečně neodměňoval práci lidí spravedlivě – proč by si tedy „vykořisťovaní“ neměli brát to, co jim bylo ukradeno? Nebylo morálním dilematem, zda krást, či nekrást (podnik také kradl). Ale důležitá je druhá polovina: tedy vzít si své a dát to rodině. Alespoň u někoho je v tom možno vidět projev odpovědnosti vůči rodině. Odpovědnost není „jako taková“, je jen vůči nějaké „sociální jednotě“. Režimu se podařilo ovládnout všechny „sociální jednoty“ kromě rodiny. Prostí lidé byli vůči ní odpovědní. Rozvrácenost širších „sociálních jednot“ neskončila pádem režimu. Vytvářejí se nesnadno. Dokonce tak nesnadno, že je někteří postmodernisté raději nevidí. ***

128 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 Odpovědnost není překonanou staromódností. Zvítězí, ale dá to, jak to říkával Masaryk, fušku. Nepomohou žádné snadné recepty ani trh bez ctění zásad, ani socialistický centralizovaný sociální stát. Jen trpělivá solidní práce odpovědných. Práce dobrá, nikoli – jak se také říkávalo – drobná, a přirozeně spolu-práce, nikoli dirigování, nebo moderněji projektování. To ovšem není nic nového. „Nečekám spásy od žádné strany ale budeme nepřemožitelní, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší počet mužů opravdových a myslících, kteří beze všeho umlouvání a viditelného spojování, každý v kruhu svém, pracovat budou za stejným cílem. Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i my jako národ budeme žít bezpečně, jestliže nás značný počet spojeni budeme tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového a ze správného vysouzení toho, co a jak kde máme pracovat. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když toho třeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všecka viditelná organizace nám nepostačí“ (Masaryk 1948: 230). Tohle napsal Masaryk před více než stoletím, přesněji v roce 1895. Jen dodat: …a rozpustíme se ve špatném trhu, případně v technokratickém asistenčním centralismu.

Literatura: Masaryk, T.G. 1948. Česká otázka. Praha: Čin Možný, I. 1999. Proč tak snadno? Praha: SLON.