SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 ZDRAVÍ A SILNÍ 1 HEALTHY AND STRONG

SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003

„ZDRAVÍ A SILNÍ“1 „HEALTHY AND STRONG“

Eva Šlesingerová2 Fakulta sociálních studií, Masarykova universita v Brně This article aims to refer to the coherence between rationalized modern techniques of the medicine and the role of eugenics in the construction of the Nazi society. This paper deals with the analysis of the rational, scientific approaches to health and illness, or the degeneration in symbolic construction of social danger and definition of otherness which are produced by specific processes of the legitimacy. The connection between the modern, rationalized concept of the healthy body and the Nazi ideological propaganda is presented as an important example of this problem. Especially the symbiotic relationship between scientific – eugenics frame and the symbols and metaphors of the healthy body are analyzed.

„Popsal umělý mateřský krevní oběh, zaváděný do každé lahve po stodvanáctém metru. Ukázal jim rezervoár krevní náhražky a odstředivé čerpadlo, které udržuje tekutinu nad placentou v pohybu a žene ji syntetickými plícemi a filtrem pro odpadové zplodiny . Ukázal jim jednoduchý mechanismus, pomocí něhož se všechna embrya na každých osmi metrech v posledním dvousetmetrovém úseku společně protřásají, aby si zvykla na pohyb.To nám konečně umožňuje,“ pokračoval pan Foster, „překročit hranice pouhého otrockého napodobování přírody a dostat se do mnohem zajímavějšího světa lidské vynalézavosti.“ Aldous Huxley, Konec civilizace.

Úvod Text „Zdraví a silní“ poukazuje na oblast vědecké medicínské péče či eugenických opatření v kontextu moderního státního plánování „kvalitní“ populace. Zabývá se ale také diskurzivními praktikami či symbolickým působením a obrazotvorností metafor těla a zdraví při konstrukci ideální „zdravé“ společnosti. Snaží se analyzovat procesy a praktiky tohoto diskurzu v době, kdy se tělo stává objektem a terčem politiky a moci, kdy je 1 Článek vznikl na základě magisterské diplomové práce „Fašismus, formální racionalita a zdravé tělo„ obhájené v roce 2001 na katedře sociologie Fakulty sociálních studií MU Brno, vedoucím práce byl PhDr. Csaba Szaló, Ph.D. 2 Veškerou korespondenci posílejte na adresu: Mgr. Eva Šlesingerová, Fakulta sociálních studií MU, katedra sociologie, Gorkého 7, 602 00 Brno, e-mail: [email protected]

122 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 prostřednictvím populační manipulace a transformace učiněno předmětem bio-politiky. Pokud se na otázku jakési „bio-strategie“ (a to jak fyzické, tak i symbolické) podíváme pod zorným úhlem sociální inkluze, rýsují se zřetelné kontury klíčové otázky: proč je v této souvislosti důležité zabývat se různými společenskými (v tomto článku většinou nacistickými) představami zdraví, síly, čistoty rasy? Domnívám se, že je zajímavé analyzovat právě takové praktiky a diskurzy, jaké nabídl nacismus. V kontextu tohoto textu totiž může symbióza nacistické demagogické mytologie a vědeckých představ racionalizovaného společenského zdraví a čistoty představovat odvrácenou stránku dnešních sociálně inkluzivních praktik, tedy něco, čeho se chce poválečná sociální politika zásadně vyvarovat. Případ předválečného a válečného eugenického ozdravování společnosti může jako extrémní příklad poukázat také na to, že k tomu, aby mohly být určité skupiny inkludovány, musí být „vytvořen“ jistými praktikami obraz toho, od koho se mají odlišovat, obraz někoho, kdo je za hranicí inkluze. Jak píše Lupton – představa „toho druhého“ může být vytvořena poměrně spolehlivě pomocí určitých představ rizika a nebezpečí, které „reálně“ hrozí národu, národnímu společenství. Ikona nepřítele se tak může opírat o nezpochybnitelnou legitimizaci hranic mezi „uvnitř“ a „vně“ a stát se tak prostředkem k dosažení stabilní společnosti v období krize společnosti, kterou byl přechod k modernitě. Představa „toho druhého“ může tedy být vytvořena mimo jiné i pomocí vědeckého legitimačního rámce, jak je vidět například na symbolickém působení mikrobiologie. Na druhé straně může být prostřednictvím vědeckých metafor znázorněn a „definován“ i ideál čistoty a zdraví, ideál „kvalitní“ populace, který potom působí jako zdroj jakýchsi orientačních značek na mapě sociální inkluze. Také si zde pokládám otázku, jakou roli v konstrukci takovéto mapy inkluze či její odvrácené strany mohou hrát experti, vědci. Jakou roli sehrává někdo, kdo vytváří jisté představy rizika a následně nabízí mechanismy jeho řešení, někdo, kdo může mít prostřednictvím takovéhoto určování deviací a sociálního nepořádku moc v případě selekce „těch ne/zdravých“.

1. Zdravé tělo a rasa jako předmět moderní racionalizace Vývoj moderní západní vědy je svázán s osvícenským diskurzem hodnot asociovaných převážně s kategoriemi racionality a vzdělání. Tyto hodnoty byly inkorporovány mimochodem i do medicíny jakožto vědecky založené profese chránící a udržující zdraví individua i populace (Weindling, 1989). Zdraví individuální i zdraví celé společnosti bylo učiněno základem civilizované a produktivní společnosti, ve které mají rozhodující roli v určování zdravého způsobu života vědecky vzdělaní experti. Idea zdraví se tak stala imperativem moderní společnosti, ve které je zakotvena jako součást projektu racionálního zdokonalování člověka. Obecné modely pro konstrukci takovéto spořádané, vyvinuté a zdravé společnosti nabízely mimo jiné i vědecké teorie založené na sociálním darwinismu

EVA ŠLESINGEROVÁ: „ZDRAVÍ A SILNÍ“ 123

a eugenice. Tyto koncepty vyjadřující touhu po zdraví sociálního organismu se snažily na vědeckých základech vyvinout prostředky pro realizaci obrozené stability, sociální integrace a národní moci. Krize společnosti, jakou byl přechod k modernitě, mohla být pak pojímána optikou nezdravého organismu, přičemž takovéto vize implikovaly používání metafor zdraví a čistoty symbolizující snahu o léčbu a purifikaci národní společnosti. Moderní metafory zdraví a nemoci v tomto případě konkretizují ideál společenského zdraví, analogického zdraví tělesnému, což může vyjadřovat i volání po novém politickém řádu, protože choroby Známka z roku 1944, vydaná k deseti letům Hilfsloužily odedávna jako metafory, swerk Mutter und Kind 1934-1944. Příklad ikony reprezentující představu ideální péče o zdravé jež měly dát větší sílu obviněním, potmstvo Třetí říše. že společnost je zkažená nebo nespravedlivá (Sontagová, 1997). Například Foucault píše, jak se buržoazie od poloviny 18. století zaměstnává vytvářením svého specifického těla – „třídního“ těla, s jeho zdravím, hygienou, původem, rasou. Prostřednictvím důrazu na biologické, medicínské či eugenické předpisy lze vysledovat jakousi „péči o rodokmen“, péči o dědičnost – popřípadě o dědičné zatížení nemocí. „Rodiny nesou a tají jakýsi obrácený a stinný erb, jehož potupnými kvadranty jsou nemoci a tělesná postižení v příbuzenstvu – dědečkova progresivní paralýza, matčina neurastenie, tuberkulóza nejmladšího dítěte…“ (Foucault, 1999:146). Prostřednictvím zhodnocování těla se manifestovala neomezená expanze síly, zdatnosti, zdraví, života – a to nejen pro kvalitu pracovní síly, ale i pro politické, ekonomické a historické významy „kultury jejího vlastního těla“. Zčásti na tom záviselo i vládnoucí postavení buržoazie, a to nebylo jen záležitostí ekonomie nebo ideologie, ale i záležitostí „fyziky“. Svědectví o tom podle Foucaulta přinášejí hojně publikovaná díla o hygieně těla, o umění dlouhověkosti, o metodách, jak plodit zdravé děti, o zlepšování kvality lidské populace (Foucault, 1999). Během této doby dochází k objevu těla jako objektu a terče moci. Těla, které je tvarováno, manipulováno, které poslouchá a rozmnožuje své síly. Tělesnost takto vstupuje do disciplinační mašinerie moci, kde je rozmontovávána a prohledávána (Foucault, 2000). Vzniká tak určitý druh bio-moci, disciplinace těla: anatomo-politika lidského těla a bio–politika populace. První z těchto pólů se soustředí na lidské tělo

124 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 jako stroj: na jeho výcvik, poslušnost a užitečnost. Druhý se zajímá o tělo-prostor, sloužící jako podklad biologických procesů plodnosti, porodnosti, úmrtnosti, zdravotního stavu atd. (Foucault, 1999). V tomto pojetí pak veřejné zdraví slouží i k disciplinaci průmyslové pracovní síly, což umožňuje mimo jiné i systém medicínské kontroly s mocí karantény, dezinfekce a v případě určitých nakažlivých či mentálních chorob s možností umístění do ústavní péče. Medicína se tak stává během převratů industrializace a formování modernity činitelem neformální socializace a prostředkem k dosažení soudržné společnosti (Weindling, 1989). Díky vědeckým znalostem se dostává lékařům ke konci devatenáctého století enormní sociální moci a vlivu. Klinický dohled umožňuje této vědecké komunitě převzít značnou moc v definování reality a také v identifikaci deviace a sociálního nepořádku (Turner,1995).

2. Eugenické hnutí a rasová hygiena před fašismem „Lze si jen stěží představit strašlivější dědictví, jež těmto generacím zanecháme, než jsou zástupy imbecilů, lenochů a zločinců.“ Herbert Spencer

V době vzniku a konstituování procesů souvisejících s tím, co Foucault nazývá érou bio-moci, dochází bezpochyby poprvé v dějinách k tak masivnímu odrazu biologie v politice. Fakt zdraví a života „již není tím nepřístupným základem, který se vynořuje čas od času v nahodilosti smrti a v její osudovosti; částečně vstupuje do pole kontroly vědění a intervence moci“ (Foucault, 1999:166). Z moci–vědění se tak stává činitel transformace lidského života – bio-politika. Okamžik, ve kterém vstupuje druh jako předmět do strategického programu politiků, je možno nazvat „prahem moderní biologie“ společnosti. Moderní člověk se stává živočichem v politice, v níž je jeho život jako živé bytosti zproblematizován (Foucault, 1999). Tělo začíná být konceptualizováno v termínech továrny, stroje, produkce a sociální problémy jsou uvažovány pomocí termínů chorob v nemocném organismu. Tyto biologické kategorie se rozšiřují do morální, sociální a religiózní sféry a sama biologie se stává jednotící ideou vztahující se i na společenské vědy (Weindling,1989). Kromě toho na počátku 20. století přibývá poznatků o dědičnosti normálních a abnormních lidských znaků včetně inteligence, slabomyslnosti, sklonů k alkoholismu, kriminalitě apod. Morální dekadence, chronické nemoci jako tuberkulóza, venerické choroby a alkoholismus, kriminalita a sociálně deviantní chování jsou diagnostikovány jako symptomy dědičné degenerace. Pozorování a experimentální manipulace vedou následně k víře, že dědičnost a evoluce může být určitým způsobem kontrolována a reprodukována skrze selektivní šlechtění nebo zdokonalování podmínek početí a těhotenství (Wendling, 1989). V této atmosféře zakládá Francis Galton na základě studií geniality eugeniku, vědu o zušlechťování lidského rodu, čehož má být dosaženo podporou reprodukce


„vynikajících“ jedinců (pozitivní eugenika) a zabraňováním reprodukci jedinců „nekvalitních“ (negativní eugenika). To vše na základě přesvědčení o dědičnosti „nekvalitních“ stejně jako „vynikajících“ vlastností. Za „kvalitu“ populace byl podle této tradice zodpovědný stát. A aby stát mohl naplnit úkoly populační politiky, eugenika nabízela „pozitivní“ instrumenty, jako například předmanželské zdravotní certifikáty a instrumenty „negativní“, například sterilizace a eugenické potraty (Pollak, 1993). Ty první měly zajistit optimální počet reprodukce, ty druhé eliminovat riziko reprodukování nevyléčitelných vad. K charakteristickým stránkám eugeniky přispěl mimo jiné i sociální darwinismus Herberta Spencera, podle něhož jsou bohatství i chudoba nutným důsledkem biologických zákonů ovládajících společnost. Také německý embryolog Ernst Haeckel, Galtonův následovník, tvrdil, že veškeré dějiny národů lze vysvětlit přirozeným výběrem. Haeckel rovněž propagoval přežití biologicky lépe vybavených ras na úkor těch druhých, když tvrdil, že evolučním údělem Německa je – zbavit se všech „podřadných“. Klasickou prací se stalo dílo anatoma a antropologa E. Fischera „Principy lidské dědičnosti a rasové hygieny“, jehož myšlenky pak rozváděl i Adolf Hitler. K nejrychlejšímu rozvoji eugenického hnutí došlo v USA. Eugenický registrační úřad prováděl terénní studie dědičnosti některých chorob, ale i chudoby, kočovnictví. V letech 1907–1930 tam bylo provedeno z eugenických důvodů na základě soudního rozhodnutí („zabránit předání sklonů k slabomyslnosti či kriminalitě budoucím generacím“) 25 000 sterilizací. Ve Velké Británii v roce 1933 vládní komise lékařských, genetických, populačních a ekonomických expertů důrazně doporučila zavedení dobrovolné sterilizace. V roce 1929 byl přijat sterilizační zákon v Dánsku (Goetz, 1997). Stejné trendy jsou ale patrné i v ostatních zemích. Pro eugenické sociální inženýrství nabídla dva vlivné modely Lombrosova kriminologie a francouzská dědičná psychiatrie. Ve Velké Británii, Francii a Německu probíhala vědecká i veřejná debata o degeneraci jako o produktu industrializace. Vědci jako Galton a Huxley v Británii a Haeckel a Virchow v Německu propagovali podobné vědecké hodnoty a teorie. Zkušenost industrializace a demografických změn tedy znamenala, že problémy jako klesající míra porodnosti, dědičné aspekty chronických nemocí stejně tak jako problémy části populace považované za degenerativní mohou mít všeobecně rozšířenou mezinárodní platnost. Negativní eugenická opatření – např. sterilizace, byla prováděna v mnoha zemích, což bylo usnadněno přijetím standardizace dědičných principů v medicíně i v sociálních vědách (Weindling, 1989). Ačkoliv eugenické hnutí stálo v době před rokem 1933 na solidních univerzitních základech a využívalo vlivu vědecké vulgarizace a politických tlaků, legislativa zde zůstává ve srovnání s eugenickými sterilizacemi v USA a ve skandinávských zemích v počátcích. Ale postupem doby slábly ve vědecké komunitě hlasy, které by se stavěly proti takové legislativě a čím více se přibližujeme k roku 1933, nacisté mohou

126 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 v oblasti eugenické politiky počítat s velkou podporou vědců (Pollak, 1993). Od 1890 do 1930 hnutí za biologickou čistotu nabralo v Německu na síle. Eugenika zde byla zprvu hnutím elitních asociací a jakýmsi biologicky obrozeným typem aristokracie. První světová válka ale znamenala bod obratu eugeniky jako snahy o vyšlechtění kulturní elity k eugenice jako státnímu sociálnímu plánování. Docházelo k rychlé expanzi ústavních a terapeutických institucí, například psychiatrických léčeben, ustanovených za účelem potlačení široké části populace považované za biologicky inferiorní (Pollak, 1993). V tomto procesu nabídli eugenikové procesu dominace nástroje profesionálně kontrolovaných a biologických forem zdravotní péče. Snahy o eugenickou sociální politiku tudíž podkopaly individuální práva a posílily stát a moc profesionálů vytvářejících autoritativní sociální strukturu. Veřejnost byla stále více odkázána na servis lékařské profese, přičemž biologie převzala hlavní roli v genezi charakteristické formy rasistické ideologie a v ustavení nebezpečí genetických defektů, které ohrožují zdraví „sociálního organismu“. Tímto tedy došlo k poklesu míry individuálních práv v prostoru zdravotnické péče a reprodukce (Weindling, 1989). Vědeckost a profesionalizace německé eugeniky se vyznačovala podobnostmi se zahraničními hnutími, které reagovaly na podobné sociálními procesy industrializace klesající mírou porodnosti a růstem prestiže profesionálních elit. Tato hnutí spojoval široký proud znepokojení z rasové degenerace.3 Dvacátá léta se vyznačují silnou expanzí výzkumných aktivit v oblasti antropologie a to zejména v Berlíně pod vedením Virchowa. Na počátku třicátých let vznikají antropologické instituty i na univerzitách Mnichově, Lipsku, Heidelbergu. Výzkumy zůstávají empirické a deskriptivní, jejich cílem je zvětšit počet morfologických charakteristik, jako jsou např. forma lebky a ostatní anatomická měření, ale také pigmentace, barva očí, vlasů. To všechno z důvodu lepšího rozlišení indikátorů pro dědičné charakteristiky rozličných skupin (Pollak, 1993). Další výzkumy, vedené Fischerem a Verschuerem, se také pokoušely vymezit důležitost dědičnosti. Tito vědci chtěli ukázat validitu Mendelových zákonů botanické dědičnosti i pro člověka, což dokazovali v empirickém programu analýzy míšenců (Weindling, 1989). Toto vědecké zaměření antropologie, které probíhalo na prestižním poli lékařství, mu otevřelo od roku 1926 cesty k aplikaci právnických expertíz, přičemž 3 „Zoufalý poplach, jejž vyhlásili politici, lékaři, vychovatelé a novináři 19. století na téma ,fyzické‘ degenerace“ populace . Za ekonomickými a militárními argumenty se však skrývala ještě jiná, závažnější starost, totiž obava o pevnost sociální tkáně, o moc práva, o veřejný pořádek . Samozřejmě – nevyhnutelná ambivalence pojmu ,degenerace‘ byla spíše jeho předností než vadou. Za své významné postavení v hierarchii sociální péče tento pojem přece vděčil právě tomu, že v sobě soustřeďoval nejrozmanitější obavy, více či méně úzce spjaté s ,existenciální‘ obavou z chaosu, a současně umožňoval tyto subtilní obavy konkretizovat a zabránit ochromení vůle tím, že úsilí bylo zaměřeno k cílům alespoň teoreticky realizovatelným. Pojem degenerace byl užitečný potud, pokud maskoval své skutečné sociální obsahy“ (Bauman, 1995: 70).


poprvé byla tato expertíza přijata v procesu ohledně otcovství ve Vídni (Pollak, 1993). Od roku 1931 dochází k systematickému zjemňování metodologie pro zkoumání těchto „polysymptomatických“ analýz podobností, což ještě více přispívá k posilnění vědecké legitimace. Prostřednictvím eugeniky byly profesionálními experty kolonizovány nové oblasti medicíny, jako byly sexualita, mentální choroby a deviantní sociální chování. Co bývalo privátní či morální sférou, to bylo podmaněno dědičnou sociální patologií. Vědecká řešení takových sociálních problémů, jako je zločinnost, potulka a chudoba, se odvolávala na státní autority, které měly zájem na neutralizaci sociálních a politických tlaků (Weindling, 1989). Ovšem v rámci samotné eugeniky se formovalo napětí mezi profesionální technokracií ukotvenou v moderní vědě a rasistickou ideologií. Zatímco eugenici legitimovali strategie profesionality a sociální kontroly, získávali jejich kroky širší odezvu v populistickém hnutí rasového nacionalismu. Profesní skupina doktorů se tak stává součástí rozrůstajícího se státního aparátu pro registrování populace a pro vymýcení nežádoucích chorob a rasových vlastností. Tito experti měli podle Weindlinga užitek z expandujícího trhu pro zdravotnické služby, čímž nabyli autority stvrzovat lékařská odškodnění a nemocenské dávky. Díky tomuto byl pokrok vědy a medicíny doprovázen vzrůstem autoritářských sociálních hodnot.4 Takovýto způsob moci zdravotních expertů vyvěral mimo jiné i ze sekularizace postojů k životu a důvěry v to, že biologické procesy mohou být plně kontrolovány lidmi. Sociální koheze byla upevňována biologickými ideologiemi zdraví, progresivního sociálního organismu a společnosti jako „humánní ekonomie“ pro reprodukci populace spíše než pro zisk. Tento vývoj byl mimo jiné i výsledkem změny v osudu akademicky vzdělaných, profesionálů, střední třídy – „Bildungsburgertum“ (Weindling, 1989). V průběhu toho, jak racionalizaci požadující experti určovali, co je vhodné a racionální, tak sociální hygiena a sociální služby přebíraly roli v domestikaci života. Ideje pozitivního zdraví sblížily organickou biologii a nacionalistickou ideologii a eugenika se stala směsí organistické tradice a sociálního plánování a konzumerismu. Eugenikové spojili své plány s novou psychiatrií a sexuálními reformisty, zatímco obhajovali dědičné koncepty, které reflektovaly oddanost konzervativním hodnotám a sociální stratifikaci založené na dědičnosti. Ve Weindlingově pojetí neukazuje eugenika nutně cestu k nacistickému rasismu. Byly zde podle něj i ostatní politické tlaky, liberální a socialistické, které 4 Bauman namítá, že věda je o pravdě a vědci jsou o jejím prosazování. Je to pouze hodnota znalostí a pravdy, co vědci hlásají a hledají. Je to potom pouze shoda okolností, že zvědavost nemůže být uspokojena a pravda nalezena bez stále narůstajících finančních prostředků, stále dražších laboratoří, rostoucích platů a zmnožení funkcí (Bauman, 1989).

128 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 viděly v biologii a v medicíně prostředky k sociálnímu zdokonalení. Eugenice se věnovali sexuální reformátoři, pacifisté, socialisté a Židé stejně silně jako pravicoví intelektuálové a politici. Obecně mnoho vědců a doktorů považovalo genetické a dědičné teorie nemocí za nesporné (Weindling, 1989). Zbytky liberálních hodnot v myšlení o zdraví a sociální politice byly ohroženy nejen vzrůstem nacismu, ale také vědecky založenými sociálními filozofiemi. Změna nastala ve vztazích mezi biologickými a sociálními hodnotami – zatímco v devatenáctém století měla biologie vedoucí roli v hnutí liberálních reforem, ve dvacátých letech byly biologické hodnoty nárokovány jako základ pro autoritářské politické a sociální přesvědčení. Konstituování sociální moci lékařských profesí bylo uskutečňováno prostřednictvím kanálů eugenické vědy (Weindling, 1989). Také ekonomická krize v roce 1929 podpořila pohled, podle kterého by nemusel být podporován nákladný státní sociální aparát. Podpora negativní eugenické praktiky – sterilizace tak získává na síle. Do roku 1932 byla legislativa pro sterilizaci připravena a akceptována širokou řadou katolických, židovských a socialistických eugeniků. Bylo zde patrné i zdůraznění rasových faktorů ve spojení s ekonomickými bariérami „rasově degenerovaných“, přičemž kategorie degenerovaných byly rozšiřovány na takové „rasy“, jako jsou Židé, Cikáni, Slované, sociálně problémové skupiny, jako jsou kriminálníci a slabomyslní, homosexuálové. Biologie v čele s eugenikou tak ospravedlnila podřadnost a přípravu pro masové zabíjení velké části populace (Weindling, 1989).5

3. Role zdraví a čistoty v nacistické konstrukci společnosti Pro nacistickou rétoriku se stal koncept zdraví a čistoty centrálním, ne-li naprosto určujícím pojmem. Do centra se ovšem dostává čistota a zdraví rasové. Eugenické hnutí v Německu se od ostatních zemí odlišuje významem, který byl přikládán rasovým doktrínám. Lidská genetika zde slibovala bezpočet aplikací a nakonec se profilovala z naděje v to, že je možno systematicky kultivovat nadřazenou rasu tak, že se vyloučí reprodukce elemen5 Opakovaně mělo být zdůrazňováno, že biologické zákony platné u zvířat a rostlin lze aplikovat také na člověka; například znalostí získaných prostřednictvím studia genetiky těchto organismů může být, obecně, použito na člověka. Tudíž učení o chovu zvířat a rostlinné kultivaci může efektivně připravit cestu pro rasovou biologii (Welch, 1993:68). 6 Hitler a doktoři a vědci, kteří se k němu přidali, věřili, že rasový koncept zdraví ospravedlňuje anti– semitismus. Nacistický koncept zdraví znamenal, že Židé, Cikáni a homosexuálové byli stigmatizováni jako „cizí parazité“ nebo jako „rakovinné bujení“ na německém těle (Weindling, 1989). 7 Nacisté prohlašovali, že osoba smíšeného “rasového„ původu je jako syfilitik. „Evropské židovstvo bylo opakovaně přirovnáváno k syfilidě, k rakovině, kterou je třeba vyříznout … konkrétní mocné choroby jako tuberkulóza nebo rakovina se dají v polemice využít cíleněji – k navržení nových, kritických standardů individuálního zdraví a k vyjádření pocitu nespokojenosti se společností jako takovou“ (Sontagová, 1997: 79).


tů zasažených dědičnými chorobami nebo se zamezí nežádoucímu míšení. Všeobecný charakter boje za zdravou společnost spočívá v boji za uzdravení národa a čistotu rasy.6 Jako vždy u Hitlera vystupuje i zde do popředí silněji nemoc více než zdraví. Hitler nikdy neustal v ujišťování, že při všech úpadkových jevech jde o jeden velký proces nemoci.7 Je jeho základním předpokladem a nejvnitřnějším přesvědčením, že tato nemoc musí mít svého původce. Jedná se o tuberkulózu, otravu, mor. Dokud tuberkulóza stále užírá, je všechno léčení k ničemu (Nolte, 1999).8 Hitlerova válka nabývala úroveň vyhlazování tím, že vykládal charakter svého boje pomocí biologicko–medicínských kategorií.9 Nebyl zdaleka jediný, kdo užíval tohoto jazyka. Byl ale jediný, kdo měl „odvahu“ k jeho důsledkům. V prostoru německého fašismu bylo tedy zdraví chápáno jako centrální hodnota a tento důraz na zdraví jedince a společnosti byl identifikován se zdravím či čistotou rasovou. Jinými slovy takovéto pojetí zdraví a čistoty společnosti je ovládáno oním směrem evropského myšlení, jenž je znám jako „rasová teorie“ nebo antropologické pojetí dějin. Tato teorie vypracovala metodu, „která vycházela vstříc nejoblíbenějším představám doby, když opatřila kružítku a metru místo ve výkladu dějin“ (Nolte, 1999: 367). Aritmetika je zde právě tak mocná jako u jiných věd, všechno totiž závisí na podílu germánské krve. Fašistický rasismus „vychází totiž vstříc jednomu z nejživějších přání věku přírodních věd: ozřejmit a potvrdit přírodní základy historických událostí, a tím dospět k poznání skutečnosti … Rasová teorie tak může být pro vědu v mnohém ohledu užitečná. Ještě užitečnější je ale věda pro ni, neboť když spojí svůj takřka nevyhladitelný sklon k hodnocení se smyslem vědy pro aktivitu, může být překonáno tíživému dědictví pesimismu a lze dojít k aktivistické péči o rasu“ (Nolte, 1999:370). Rasismus v moderní, státní a biologizující formě vzniká v době, kdy byla mýtická tematika krve přivolána k legitimaci moderní bio-moci. „V tomto bodě se zformoval rasismus (rasismus v moderní formě, státní a biologizující): celá ta politika populace, rodiny, manželství, vzdělání, společenské

8 Strach mocného muže sahá až do zcela banálních a fyzických záležitostí. V jeho okolí se nikdy nesmělo kouřit, neboť kouř a teplo tvoří klima příznivé pro původce nachlazení: „Mikrobi se na mne vrhají“ (Nolte, 1999:511). 9 „Jestliže se v politickém vyjadřování používají jenom zhoubné choroby, dává to takovým metaforám mnohem ostřejší charakter. Přirovnat politickou událost nebo situaci k chorobě tak automaticky znamená přisoudit někomu vinu, předepsat mu trest … Hitler ve své první politické polemice, antisemitském výpadu napsaném v roce 1919, obvinil Židy z rozpoutání ,rasové tuberkulózy národů‘. Rétorika nacistů se však rychle modernizovala, mimo jiné i proto, že se jim jako symbol daleko více hodila rakovina. Jak ve třicátých letech tvrdili v mnoha projevech o ,židovském problému‘, při léčbě rakoviny je třeba vést řez hluboko do zdravé tkáně, jež nádor obklopuje. Představa rakoviny nacistům implikovala nutnost “radikální„ léčby, na rozdíl od ,pozvolné‘ léčby vhodné pro tuberkulózu – nikoli sanatoria (vyhoštění do exilu), ale chirurgické řešení (plynové komory, krematoria)“ (Sontagová, 1997:80).

130 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 hierar-chizace, vlastnictví a dlouhá série neustálých intervencí na rovině těla, chování, zdraví, každodenního života tak přijaly zabarvení a ospravedlnění z mytické starosti chránit čistotu krve a zajistit vítězství rasy. Nacismus byl proto bezpochyby nejnaivnější a nejlstivější (a nejlstivější právě proto, že nejnaivnější) kombinací fanatismu krve a paroxysmu disciplinární moci“ (Foucault, 1999:174–175).

V této souvislosti dochází k evidentnímu propojení mezi rasistickými idejemi fašismu a dříve popsaným moderním, racionalizovaným „diskurzem těla“. Pro rasismus je tělo zásadní, neboť jako „nejpřirozenější“ objekt pozorování, v centru každodenní zkušenosti, se nabízí jako metaforické médium pro rozlišení čistého od nečistého, přijatelného od nepřijatelného. Konzistence rasistického diskurzu je pak dána strukturou moderního diskurzu, jeho kontrolujících metafor, představ, které tvarují dominantní koncepce pravdy. Je i předmětem moderní klasifikační struktury (Goldberg, 1990). Tato klasifikace potom implikuje představu, že jakožto základní vědecká kategorie je reflexí přirozeného řádu věcí. Vědecká klasifikace také naplňuje ideální model racionality, pomocí čehož je ustanovena hierarchie lidstva. Neutralita a racionální odměřenost vědců vytváří teoretický prostor pro objektivizaci těla. Jakmile jsou těla objektivizována, může dojít k jejich analýze, kategorizaci, klasifikaci a uspořádání pod vědeckým dohledem. Subjektivita estetického vkusu a posuzování byly aplikovány na tuto objektivizaci lidských subjektů (Goldberg, 1990). Klasifikace rozdílnosti potom determinuje řád a hierarchie je ustanovena na základě valorizace čistoty, která je za všech okolností interpretována biologicky (v termínech „krve“ nebo „genů“) či hygienicky (v termínech např. tělesného pachu). Nečistota, nemravnost, špína, choroby a znečištění jsou potom metaforicky vyjadřovány jako porušení klasifikujících kategorií, jako nebezpeční ničící řád (Goldberg, 1990). Fašistický rasismus se tak stává koncepcí sociálního plánování a vědecky založené práce, které má za cíl nový, lepší řád. Ve skutečnosti tato teorie souzní se světovým názorem a praxí modernity. Fašistický rasismus přináleží moderní době, ve které všechno podléhá objektivnímu zkoumání, všechno může být v principu, spolehlivě a pravdivě poznáno. Pravda, dobro a krása, co jsou a co by měly být, se staly objekty systematického, podrobného pozorování. Ale fašistický rasismus patří moderní době také proto, že stejně jako ona je světem aktivisticko–inženýrského přístupu k sobě a k přírodě. Věda je zde pojímána především jako instrument dovolující jejímu držiteli zdokonalit realitu, přetvářet ji v souladu s lidskými přáními a plány a provázet jej na cestě k sebezdokonalení. Moderní věda – v tomto případě medicína – nabídla archetypy konstruktivního postoje, zatímco zdraví a hygiena nabídly typické metafory pro lidský úkol a strategie v řízení lidských záležitostí. (Bauman, 1989). 10 Dr. Walter Gross, vedoucí Úřadu pro osvětu, populační a rasovou politiku, vyjadřuje praktiky rasové politiky jako snahu zvrátit současný trend klesající míry porodnosti mezi zdravými obyvateli a zamezit bezuzdnému množení mezi dědičně nemocnými, duševně


„Lidská existence a soužití se staly objekty plánování a správy; jako zahradní vegetace nebo živé organismy – nemohou být ponechány vlastním plánům, aby snad nebyly zamořeny plevelem nebo ochromeny rakovinnou tkání. Medicína je funkcionální, zřetelnou formou téže aktivity separace a odložení mimo užitečné elementy určené k životu v prosperitě, od škodlivých a zhoubných, které by měly být vyhlazeny“ (Bauman, 1989: 70).10

4. Exkurs: Vznik mikrobiologie, vědecké zrození nepřítele „Za hranicemi západního světa existuje mor v ještě výraznější míře než kdy jindy; a biologická rizika, která obklopují lidský druh, jsou možná větší, v každém případě však vážnější než před zrodem mikrobiologie.“ (Michel Foucault, Dějiny sexuality)

Lupton říká ve své knize „Risk and sociocultural theory“, že za účelem legitimizace partikulárních politických, sociálních a ekonomických programů mohou být mobilizovány jisté představy rizika a nebezpečí, které hrozí národu, národní kultuře a národnímu pokroku. Ukazuje, jak jsou racionalizovány krize. Říká, že mohou být soustředěny i na rizika ohrožující zdraví. Lupton konceptualizuje riziko a nebezpečí jako sociální konstrukce, které lidé mobilizují k podpoře a obraně politické a morální pozice a k definování a podpoře konceptuálních hranic mezi self a ostatními. Nebezpečí a riziko jsou také diskurzivní plány užívané ke konstrukci některých politických a morálních pozic jako přirozených, odvolávajících se na „zdravý rozum“ a autoritu racionality a ostatních opozičních pozic jako iracionálních a neloajálních. Domnívám se, že v této souvislosti může být poukázáno na roli vědecké legitimace a role referencí na vědecký – lékařský systém ve fašistické konstrukci zdraví a rasové čistoty. Weindling nabízí zajímavou tezi, podle které je možné vysledovat vzájemnou souvislost mezi bakteriologickými výzkumy 19. století a autoritativní politickou rétorikou (Weindling, 1989). Podle Weindlinga nabídly tyto bakteriologické výzkumy atraktivní alternativy politickým složitostem sociální reformy. Bakteriologická věda jako prostředek překonání sociálního utrpení industriální a městské společnosti se stala technokratickou strategií. „Teorie mikroorganismů“ Roberta Kocha postulovala, že každá nemoc má specifickou příčinu v patogenním mikroorganismu a že tento patogenní organismus může být izolován. Koch takto lokalizoval původce nemoci. Bakteriologická, vědecká percepce nemoci mohla a v mnoha případech byla doprovázena autoritářskými politickými podtexty (Weindling, 1989). zaostalými, imbecily a dědičnými kriminálníky, atd. Mezinárodnímu publiku ukazuje i odhodlanost nacistů být nezatížen takovou iracionální věcí, jakou je veřejné mínění nebo politický pluralismus, čímž se podle Baumana snaží úspěšně dovést moderní vědu a technologii k logickým koncům, protože si netroufá jít mimo vědecký rámec sterilizace dědičně nemocných (Bauman, 1989: 66).

132 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 Ztotožněním nároku na čistotu rasovou s obecnou kategorií čistoty můžeme v návaznosti na předchozí věty spolu s Mary Douglas (1966) konstatovat, že naše idea nečistoty je určována naší znalostí patogenních organismů. Bakteriální přenos choroby se tak stal velkým objevem devatenáctého století. Změnil naše životy do té míry, že je pro nás obtížné přemýšlet o nečistém bez kontextu patogenicity. Douglas (1966) říká, že nečistota je druhotným produktem systematického uspořádávání a klasifikací záležitostí a některé představy znečištění jsou užívány jako analogie pro vyjádření obecného pohledu na sociální řád. Ideál čistoty ale nelze vkládat do čehokoli, do libovolné hmoty. Záleží na tom, jakým způsobem člověk přisuzuje hodnotu určité materiální zkušenosti, která se mu pak jeví jako významnější než běžná zkušenost. „Rozdíl mezi čistotou a nečistotou je u moderního člověka dokonale zracionalizován. Tento proces dovršili chemici a hygienikové…“ (Bachelard, 1997:159). Moderní čistota byla „zvědečtěna“, lékaři se stali autoritami pro dezinfekci domova, pro analýzu znečištění vzduchu a pro vypočítání úrovně toxicity… (Weindling, 1989). Spojení s předchozími větami a fašistickým pojetím zdraví a rasové čistoty může ukázat sdělení Dr. Arthura Güta, vedoucího oddělení národní hygieny na ministerstvu vnitra, když popisuje hlavní úlohu nacistického práva v „aktivní politice důsledně zaměřené na ochranu rasového zdraví“, a vysvětluje strategii takovéto politiky, její nevyhnutelné požadavky: „Pokud usnadníme rozmnožení zdravého rodu systematickou selekcí a eliminací nezdravých elementů, měli bychom být schopni zdokonalit fyzickou úroveň nejen současné generace, ale i těch, kteří po nás nastoupí.“ Güt nepochyboval, že tato selekce a eliminace předpokládala pokračování linie, která je shodná s výzkumy Kocha, Listera, Pasteura a ostatních slavných vědců, a tudíž vytvářela logické rozšíření, extenze – ve skutečnosti vyvrcholení – kategorie pokroku moderní vědy „ (Bauman, 1989:66–67). Stejně tak jako u Dr. Arthura Güta i Hitlerovo odvolání se na vědecké kategorie moderní bakteriologie je transparentní. První světová válka byla podle něj prohrána, protože se nepotírala “havěť„ doma, protože existovala obava držet “dvanáct nebo patnáct tisíc těchto židovských hubitelů národa pod jedovatým plynem„ tak, jak to musely přetrpět statisíce na frontě… Jak všepronikající je Hitlerův strach před vyhlazením a zničením německého národa, tak neustále volá po vyhlazení, odstranění, eliminování oněch původců smrtelné nemoci. “Na konci února 1942, tedy po jednání ve Wannsee, které organizačně připravilo „konečné řešení“, říká svým hostům u stolu následující: „Objev židovského viru je jedna z největších revolucí, které ve světě proběhly. Boj, který vedeme, má stejnou povahu jako ten, který v minulém století vedli Pasteur 11 V článku Das Reich publikovaném v listopadu 1941 vítá Goebbles zavedení Davidovy hvězdy jako opatření „hygienické prevence“. Izolace Židů od rasově čisté společnosti byla elementárním pravidlem rasové, národní a sociální hygieny. Goebbles argumentuje, že existují dobří a špatní lidé – stejně jako dobrá a špatná zvířata… židovská otázka, slovy ministra propagandy, byla „eine Frage der politischen Hygiene.“ (Bauman, 1989: 71)


a Koch. Kolik nemocí nachází svůj původ v židovském viru! … Zdraví znovu nalezneme jen tehdy, když budeme eliminovat Židy“ (Nolte, 1999:527).

Nárok na čistotu a zdraví se tak ve fašistické společnosti stává sebeospravedlňuj ící metaforou, která odkazem na tyto základní hodnoty (Bachelard, 1997) mobilizuje sílu a akceptaci násilí.11 S podporou vědecké rétoriky a důrazem na racionalizaci takovýchto kategorií dochází k legitimizaci nástrojů násilí. Síla tohoto metaforického myšlení odkazujícího na zdraví je pak znásobena legitimací pomocí vědecké rétoriky.

5. Aliance vědy a fašistické moci (nacismus jako šance pro aplikovanou biologii) Jak už bylo dříve řečeno, v jádru projektu sociální transformace, kterou se německý fašismus pokusil uskutečnit, je spojení imperativu zdraví a eugeniky s teorií rasismu. Vrcholem tohoto projektu měla být purifikace a zdokonalení dědičného fondu populace. K účelům této celospolečenské očisty měli být přizváni odborníci z oblastí antropologie, medicíny, psychiatrie, ale hlavně eugeniky. Exkluze podřadných ras a rasově nečistých bytostí měla být v širším měřítku prosazena populační politikou, v níž můžeme najít stopy vědeckých vzorců. Požadovala podporu nové genetické vědy, „či lépe řečeno té části aplikované genetiky, která snila o vytvoření lidské nadrasy selektivním rozmnožováním a eliminací nemocných“ (Hobsbawn, 1998:127). Od převzetí moci 1933 mělo být progresivní započetí této politiky posíleno expertizami objednanými na univerzitách a vědeckých pracovištích. Některá vědecká pracoviště byla založena režimem právě pro tento účel. Věda a politika se v této záležitosti stávají nerozlučitelnými díky afinitě intelektuálních struktur vědy a autoritářské politiky. (Weindling, 1989). Oblasti vědy a politiky byly posléze spojeny dalším vývojem v procesu profesionalizace. Eugenicky orientované profese doufaly ve společná privilegia prostřednictvím participace v autoritářské politické struktuře. Doktoři získávali profesní příležitosti v NSDAP, SS, armádě, průmyslu atd., čímž se prostřednictvím nacismu oživil profesionální status a prestiž medicíny. Ta se potom „změnila z liberální vědy sloužící individuálnímu pacientovi ve vědu, kde se doktor stal Vůdcem lidí, přičemž měl dohlížet na všechny aspekty rodinného života, jako je strava, péče o dítě, atd.“ (Weindling, 1989:495). Stoupenci rasové hygieny doufali po roce 1933 v to, že by jim mohly být poskytnuty široké zdroje a privilegovaný sociální status. Tyto jejich naděje spočívaly ve snaze stát se z poskytovatelů rad vykonavateli moci. Fragmentární eugenické experimenty výmarské republiky se měly rozšířit na celou společnost. Pro tuto vizi se stala klíčovou lékařská a vědecká expertiza. S postupným sbližováním vědy a politiky pak docházelo k fúzi autoritářského nacionalismu a vědeckého elitářství (Weindling, 1989).

134 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 Nacistická destrukce křehkých demokratických institucí výmarské republiky byla vítána jako očišťující cesta pro eugenickou legislativu, která měla vyřešit problémy „asociálů“, „degenerovaných“ a chronicky nemocných. Rasoví hygienici v sobě chovali naděje možnosti vzrůstu jejich vlivu na zdraví a populační politiku, pro což nacisté vytvářeli příznivé klima a politickou mašinerii. Nacisté využívali elementy již existujícího hnutí rodinné výchovy a národního zdraví – a inkorporovali sem svou charakteristickou ideologii rasové čistoty. Propaganda například vykreslovala Vůdce jako zářný příklad nekuřáka, abstinenta, pilného pracovníka, milovníka zvířat a nadšence pro národní a rasovou biologii, což vypadalo jako manifestace myšlenek pozitivní eugeniky a ideje veřejného zdraví (Weindling, 1989). Postoj nacistů a zvláště pak Hitlera k vědě byl ovšem do značné míry ambivalentní. Na jedné straně vyjadřoval Hitler víru v rasovou vědu, na druhé straně ale pohrdá liberálním vědeckým vzděláním jako dekadentním. Dává vědě spíše rasový než liberální původ.12 „Věda, všechny znalosti mají sloužit člověku v boji o přežití,“ Hitler viděl ve vědcích podřízenou skupinu, jejíž expertíza byla důležitá v realizaci volkisch státu (Weindling, 1989).13 To, co nacisté potřebovali, byla hlavně podpora odborníků – antropologů, demografů, psychiatrů a expertů na veřejné zdraví. Potřebovali jejich expertizu převážně k identifikaci a k „řešení“ problémů „asociálů“ a „degenerovaných“.14 Tito odborníci nabídli ve svém paktu s politikou ideologické rasové programy v oblastech zdravotního vzdělávání, technické odbornosti, rasové klasifikaci a podpoře zdraví (Weindling, 1989). Moderní administrativa a medicínský systém byly ale také nezbytné pro podporu a efektivitu válečného hospodářství. Odborníci byly žádáni i při eliminaci odlišných etnických skupin. Tato politika požadovala lékařskou expertizu sterilizace, segregace a masového zabíjení stejně tak jako podporu zdraví a politiku šlechtění (Weindling, 1989). Několik měsíců po převzetí moci došlo k počátkům aplikace eugenických teorií v praxi – tedy k procesu eliminace, vyhubení podřadného lidského materiálu, který byl shledán nevhodným pro předávání svých genů. První kategorií se staly nevyhovující, nemocní Němci. 14. července 1933 nová vláda schválila „Zákon pro prevenci dědičně nemocných potomků“ povolující povinné sterilizace lidí, kteří trpěli řadou údajně „dědičných“ chorob. Zde se ukázalo modelové schéma racionalizace veřejného zdraví v nacistickém podání (Weindling, 1989). 12 „Himmlerovým velkým organizačním vynálezem bylo zavedení čistě objektivních kriterií do náborového oddílu SS – kandidáty vybíral jen z fotografií podle čistě rasových kriterií“ (Arendtová, 1996:631). 13 Eugeničtí teoretici se podle Weindlinga domnívali, že Hitler ustanovil eugenický program pro jeho vědeckou objektivitu a profesionální expertizu. 14 Důležitým komponentem rasově–hygienického programu byla také lékařská statistika. „Statistik S. Koller plánoval sterilizovat nejen již nemocné, ale i přenašeče nemocí.“ (Weindling, 1989:530)


1. září 1939 Hitler vydává další nařízení – tentokrát o zabíjení osob s nevyléčitelnými chorobami (Welch, 1993). Podpora tohoto výnosu byla opět legitimována vědeckým rámcem. Průzkum zakončený v roce 1939 formoval základy pro program T4 (eutanázie) a nabídl lékařské a statistické informace o „neléčitelných“. Selekce pacientů, kteří měli být zabiti, byla ryze lékařská (spadala do oblasti medicíny). Lékařská mystika, která zahalila a skryla zabíjení, umožnila doktorům participovat na zeefektivňování procedur zabíjení. Eutanázie se tak stala kulminací smrtící kombinace podřízenosti Vůdci, válečné hospodářství, profesionalismu – vedoucího k extrémnímu vědeckému autoritarianismu (Weindling, 1989). A stala se také cvičením v racionálním řízení společnosti, systematickým pokusem umístit v jejím provozu postoj, filozofii a zásady aplikované vědy (Bauman, 1989). Hitlerův následující výrok je ukázkou, jak byl zamýšlen tento systematický pokus: „Zničení židovského bacilu přesto není jediným úkolem negativní ozdravovací politiky … neméně k tomu … patří odstranění biologicky slabých a méněcenných.“ Dávno před zákony o dědičném zdraví a před opatřeními k usmrcování nevyléčitelně nemocných bylo možné slyšet v jednom raném Hitlerově projevu následující kalkulaci: „Kdyby Německo dostalo každý rok milion dětí a odstranilo sedm set osm set tisíc nejslabších, pak by konečným výsledkem byl dokonce vzestup sil“ (Nolte, 1999:527).

6. Od moci expertizy k moci instituované V době nacismu se zdá, že se vědecká utopie o biologickém zlepšení lidského druhu, obsažená v „rasové hygieně“, může přiblížit definitivní realizaci. Poté co byly shromážděny argumenty pro ospravedlnění komplexní legislativy, tyto vědy pozoruhodným způsobem zvětšily pole své působnosti. Byl nacismus ideologickým motorem těchto věd, nebo tyto vědy díky nacismu realizovaly své vlastní vize? Během Třetí říše byla konstruována heroická historie rasové hygieny, kdy bylo eugenické hnutí považováno za předchůdce nacismu. Tato historie je ale podle Weindlinga (1989) falešnou konstrukcí. Ti, kdo předpokládají, že eugenika byla odnoží árijské ideologie a antisemitismu, berou v úvahu pouze extrémní periferii této vědy, což jim neumožní porozumět příčinám a záměrům německé eugeniky. Eugenika má historii, která je lépe pochopitelná z perspektivy veřejného zdraví, sociální politiky a bio-medicínských věd. Zdravotničtí profesionálové a ostatní zdravotní byrokratické skupiny se při svém hledání vědeckých základů ideologie sociální soudržnosti snažili oprostit od stranické politiky (Weindling, 1989). Pokud ale vyjdeme z předchozího předpokladu a považujeme eugeniku za ideologii moderní sociální integrace na základě jejích snah o racionalizaci populační politiky a politiky veřejného zdraví, potom je eugenika součástí racionalizované modernity. Jako moderní věda má tedy instrumentální charakter, a tudíž mohla být a také byla použita v programu nacistické rasově čisté společnosti. Jako příklad může sloužit to, že mezi lety 1933 až 1943 dochází k velké

136 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 infiltraci nacistických ideologů a nespecialistů do prostředí bio-medicínských věd. Pollak (1993) uvádí devět jmenování specialistů na univerzitní katedry oproti deseti nominacím nespecialistů. Zdůrazňuje ale, že mezi nimi byla funkční spolupráce. „Zatímco ,ideologov‘, jako např. Hans F. K. Günther, uskutečňovali vulgarizační a propagační práci, vědci se stali inženýry a techniky, kteří převáděli a aplikovali nové zákony do reality“ (Pollak, 1993:128–129). Vznikají tak například i aliance takového druhu jako mezi Fischerem, renomovaným vědeckým antropologem, a Günterem, ideologem dosazeným ve 30. letech na katedru antropologie. Tato spolupráce ideologa a technokrata je podle Pollaka (1993) paradoxní pouze na první pohled. Podobná konfigurace sociálních vztahů v jádru vědecké disciplíny přibližuje velmi věrně etapu jejího vývoje charakterizovanou její relativně slabou univerzitní pozicí a zároveň velkými ambicemi k aplikaci. V roce 1933 měla například antropologie méně než desítku univerzitních kateder (Pollak, 1993).15 Od začátku století se strategie uznání a profesionalizace eugenických věd realizovala souběžnou produkcí velmi obecných slibů do budoucnosti a technických doporučení, jako byly například předmanželské certifikáty, eugenické sterilizace a potraty. Doména „biologie a rasová hygiena“ neseskupovala více než několik desítek profesorů na univerzitách, ke kterým se přidávali psychiatři, kteří byli jejich sympatizanty. Toto rozložení mocenských vztahů mezi vědci a jejich institucionalizo vanými vazbami na moc, produkovalo nátlaky. Neustálé ospravedlňování disciplíny pomocí pojmů účelnosti, přínosnosti je v neutuchajícím spojení s produkcí nových slibů a má za následek růst výzkumů soustředěných na zlepšení technických nástrojů (např. při odhalování odlišných rasových minorit) (Pollak, 1993). Procedury, které vedly ke sterilizaci mentálně nemocných, otevřely například psychiatrii široké pole pracovních postupů včetně nových výzkumných směrů, jako například symptomatologie a techniky sterilizace. Tyto vědecké nástroje působily v legislativní oblasti jako omezení například svateb mezi árijci a Židy a vylučující Židy z řady profesí. Takovéto nástroje pro legislativu konstruovala i antropologie. Nejdříve měla poskytnout prostředky k eliminaci mentálně postižených a poté Židů. Zákony požadovaly vývoj antropologických expertiz, které se potom staly bodem krystalizace výzkumných strategií a profesionalizace specialistů „biologie a rasové hygieny“ .

15 Weindling popisuje rivalitu mezi stranou spojenou se Společností nacistických doktorů a veřejných zdravotních představitelů spojených s těmi rasovými hygieniky, kteří prosazovali povinné sterilizace a segregace antisociálů. Ideologové měli v čele A. Rosenberga (Rasový politický úřad). Druhá frakce byla více technokratická a elitistická. Skládala se z administrátorů veřejného zdraví, lékařů, SS a její dceřiné rasové organizace, jako je Ahnenerbe a Lebensborn.


Místem, kde probíhalo utužení vazeb mezi nacistickou mocí a profesionálními experty na zdravotní politiku, je jeden z velkých výzkumných institutů Kaiser– Wilhelm–Institut, kde jsou pro lékaře, funkcionáře a správce specializovaných institucí organizovány iniciační a formační kurzy eugenických teorií a praktik. Děje se to za politického tlaku, ale v každém případě za aktivní účasti psychiatrů, lékařů a antropologů (Pollack, 1993). Aplikace zákona proti „nevyléčitelným kriminálníkům“ se progresivně rozšiřovaly a kolonizují se nové kategorie pro asociály, které je odsuzují k pobytu v koncentračních táborech. Od roku 1936, kdy byl deklarován Plán čtyř let, který měl připravit válečné hospodářství, bylo definováno „asociálem“ : každé individuum, které svým chováním ukazuje, že se nechce integrovat do komunity. Psychiatři a antropologové se v každé fázi účastní zvětšení represe. Dělají dokonce vše pro to, aby jim nikdo nemohl konkurovat v oblasti rasové politiky – od roku 1937 von Verschauer navrhuje vedoucím instancím praktické postupy odhalení Židů a míšenců. V roce 1938 experti diskutují o přeformulování zákonů týkajících se asociálů bezpochyby proto, aby dali termíny lépe do souvislosti s realitou, která je již překonala. Eutanázie „nevyléčitelných mentálně postižených“, navržená psychiatry od dvacátých let, kterou ale politici pokaždé odmítli legalizovat, je potají praktikována nadivoko, živelně na klinikách. Aby překonali tento problém, trvají psychiatři na nutnosti legislativy, která by vedla k ukončení nedůstojného života. V procedurách, které vedli ke sterilizaci a později k euthanasii, mají psychiatři poslední slovo. V oblasti „rasových expertíz a dědičné biologie“ tak důležitých v případě sňatku a v sociálním a profesním životě mohli naopak soudci – „nespecialisté“ rozhodnout bez systematického odvolání se na antropologické expertízy podobnosti morfologických znaků (Weindling, 1989). V oblasti průkazné administrativy dávali tribunály často rovnítko mezi nespecializovanými svědky a experty. Navíc žádná specifická formace přesně nedefinovala, kdo mohl jednat jako expert. Odtud pochází požadavek antropologů zakázat „soukromé expertízy“ v rámci procedur oficiálně uznávaných. Tímto návrhem chtěli experti zajistit dědičné a rasové biologii privilegované, exkluzivní místo mezi všemi průkaznými instrumenty. V roce 1939 antropologové shromáždění na kongresu v Mnichově požadují silnější profesionalizaci, aby zabránili škodám, které mohly způsobit falzifikační, nelegální expertízy (Weindling, 1989). Tohoto jednání se účastní všechny velké univerzity a jejich asistenti. Rozhodnutí tohoto kongresu zdůrazňuje požadavek lepší kontroly vzdělávacích kurzů, školení, výběru a funkcí připsaných uznávaným expertům (u administrace a tribunálů byli experti) – medicínská a antropometrická formování nestačila. 16 Zatímco výmarská demokracie limitovala autoritu vědeckých expertů, nacismus zpočátku zvyšoval jejich moc (Weindling, 1989).

138 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 Jsou navržena specializovaná školení na tři roky, jak je tomu v jiných odvětvích medicíny. Pouze experti, kteří prošli takovým školením, měli spolupracovat s tribunály. Takovouto strategií profesionalizace, která se zaměřuje na absolutní kontrolu formování, výběru a profesionálního výcvik expertů, si tito dělají nárok na strategickou pozici v nacionálně socialistickém státě. Ten pak díky jejich analýzám legitimuje svůj politický projekt rasovou teorií (Pollak, 1993:133). Specialisté tedy požadují centrální místo a funkci v realizaci projektu. Tato funkce není limitována pouze na vylučování „nižších bytostí“. Experti také pozitivně zasahují do výběru elit státu, strany a elity elit – SS. Čím více stoupáme v hierarchii, tím více jsou požadavky rasové čistoty přísnější. Expertizy rasové biologie jsou tedy rovněž jednou z podmínek a distribuce prestiže, vlivu a moci v této sociální organizaci.16 Touto velmi reálnou mocí je jim přisouzena klíčová role ne pouze v řešení problémů souvisejících s kategorizací nižších bytostí, ale také v selekci elit a v koncepci organizace celé společnosti. Tato moc měla formu rozličných technik registrace a správy celé populace podpořených specialisty, kteří se snažili o další rozšíření svých kompetencí chápaných jako profesionální doména a jim je zároveň zajištěna naprostá nadvláda.

7. Profesionální intervence za války K osvětlení mocenských vztahů mezi vědou a politikou dochází díky zkušenostem, které vznikly v době války (1939–1945). Na jedné straně se válečná léta jevila jako zlatý věk aplikované rasové biologie, ale na druhé straně sílily tlaky, které stavějí tuto disciplínu do situace, kterou může těžko kontrolovat ona sama (Pollak, 1993). Až do roku 1939 se rasová biologie mohla nacházet v mocenské pozici kvůli své eugenické roli rasové očisty, ale také v distribuci prestiže a kontroly přístupu na mocenské pozice v nacistickém systému (Weindling, 1989). Specialisté mohli dosáhnout této moci, protože nabízeli slibnou teorii v souladu s ideologií režimu a instrumenty, které vedly k její realizaci. Avšak aby eugenická věda udržela a zlepšila svou sociální pozici, zvláště svou roli ve vědeckém univerzu, musela zmnohonásobit aplikační očekávání a technické aktivity a produkovat progresivní mechanismy nátlaku. Současně se výzkumné ústavy stále více přibližovaly centru moci elitní organizace Říše – SS. Od roku 1937 se SS stává hlavní silou, která se snaží spojit antisemitismus s technokratickou mašinerií veřejného zdraví (Weindling, 1989). Jsme svědky toho, že se technické intervence ospravedlněné předpokládaným stavem vědy a nejradikálnější záměry rasistického nacismu stávají společensky akceptovanými, „normálními“. Sociální úspěch disciplíny produkuje mechanismy nátlaku, které z ní definitivně a nevyhnutelně tvoří zajatce politiky (Pollak, 1993). Skutečnost, že se univerzitní profesoři dříve oponující nacistické definici Židů postavili v roce 1935 na stranu režimu, předznamenává to, co se stane v průběhu války: aktivní účast expertů na všech zločinech ve jménu rasové politiky.


Ještě v roce 1939 mohli antropologové ve jménu vědecké objektivity požadovat zvýšené formování a náročnější kontrolu zkoušek rasové příslušnosti (určovali klíč k rozlišení rasové příslušnosti; zaměřovali se na náročnost jak vůči specialistům provádějícím rasové zkoušky, tak na zkoušky samotné). S počátkem války na východě vyžadoval stát rychlé procedury klasifikace celých populací a vědci přijali tuto výzvu, aniž by zpochybnili snížení profesionálních kritérií, které definovali krátce předtím. Válka nabízí neomezené pole pro pozorování a manipulaci „podřadných bytostí“ jako jsou Židé, Slované, Cikáni apod. Válečné podmínky umožňují nejuznávanějším představitelům specializace „biologie a rasová hygiena“ praktiky, které by běžná morálka nedovolila v čase míru (Pollak, 1993). Profesionální dohled je nablízku pokaždé, ať už se jedná o eutanázii mentálně postižených, o konečné řešení, o masové vyhlazování od roku 1941 nebo klasifikaci slovanských populací na čtyři kategorie v závislosti na možnostech jejich germanizace. Pro tuto kategorizaci milionů osob nemohly být používány nákladné techniky jako u individuálních „polysymptomatických podobností“. Pro práci v terénu byla vědci vypracována kritéria třítýdenního školení. Za tuto dobu byli kandidáti examinace seznámeni se základními pojmy genetiky a antropologie a po této lhůtě byli posláni do polských regionů dělat svoji klasifikační práci (Weindling, 1989). Tato hrubá selekce celé populace byla delegována na nespecialisty a exekutory, kteří byli vyučeni ve velkém počtu. Na druhé straně jemné techniky selekce, na základě kterých by se dala zkoumat a zpracovávat masa vězňů v koncentračních táborech, byly rezervovány od 3. března 1943 pro lékaře, kteří tuto profesní funkci a právo před ostatními příslušníky SS žárlivě střežili. Na vnitřní frontě v Německu, které se právě „očišťovalo“ od Židů a Cikánů, směřovaly diskuse k nové definici asociálů. Jednalo se o jejich kontrolu, vyloučení, internování a vyhlazení. V jednom návrhu zákona proti cizincům v komunitě podpořeném nejloajálnějšími psychiatry jsou sterilizace, nucené práce, a koncentračními tábory určeny všem těm, kteří jsou „neakceptovatelní“. V roce 1943 můžeme sledovat maximální rozšíření psychopatologických konceptů, které obsahují klasifikace podřadnosti v nacistické legislativě: patologie, u které se předpokládá, že je dědičná, je definována pouze v návaznosti na schopnost adaptace v komunitě. V určité míře tato evoluce definicí zrazuje skryté záměry dědičné a rasové teorie, v každém případě její aplikace za nacismu ospravedlňuje absolutní sociální odsouzení. Ve stejnou chvíli se základní výzkum snažil přiblížit definitivnímu důkazu teorií, které sloužily jako reference celému represivnímu mechanismu. Rovněž se snažil o uvedení těchto teorií do praxe. Tyto výzkumy se snažily odhalit zákony dědičnosti na základě dvou exaktních odvětví antropologie před rokem 1930: výzkumy v rámci Mendelova paradigmatu kolem vědce Fischera a výzkumy na dvojčatech von Verschauera. Tyto výzkumy lidské genetiky byly vedeny s podporou „Institutu císaře Viléma“ v Berlíně, který byl veden von Verschauerem. Empirický

140 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 program tohoto výzkumu se snaží realizovat jeho asistent – dr. Mengele v Osvětimi, kde má ke dispozici kvanta „materiálu“– dvojčat. „Určitým způsobem se kruh uzavírá: klasifikační vášeň a žízeň po dědičné čistotě, které jsou součástí rasové teorie, našly své vyústění v koncentračních táborech, kde se vědecké elity beznadějně snažily v předvečer vojenského debaklu dokázat teorie, které inspirovaly projekt rasové proměny sociálního světa.“ (Pollak, 1990:137).

8. Shrnutí Projekt nacistické společnosti, který byl systematickou transformací společnosti podle diktátu „rasové teorie“ inspirované antropologickými, psychiatrickými a eugenickými výzkumy, pramení z ideologického směru, který se v Německu vyvíjel od konce 19. století ve jménu „rasové hygieny“. Zastánci „rasové hygieny“, kteří se odvolávali na klasiky eugeniky, zvláště pak na Galtona, navrhovali státně plánovanou populační politiku. V jejich očích měl mít stát zodpovědnost a moc kontrolovat jak narození, tak i smrt bytostí ve jménu rasové čistoty a eliminace dědičných vad (Pollack, 1993), a to díky takovému projektování společnosti, kde byly postupnou kodifikací uvedeny v platnost zákony, jež se zaměřily na sterilizaci, předmanželské certifikáty, kontrolu lidí považovaných za nevyléčitelné a konečně legislativu vedoucí k norimberským rasovým zákonům. Akademické disciplíny jako anatomie, antropologie, eugenika prodělaly přechod od liberálního radikalismu v polovině minulého století k podpoře autoritativní státní sociální politiky o století později. Antropologie se změnila z veřejné a participativní vědy v nástroj sloužící státním požadavkům ohledně rasové klasifikace populací. Naděje a vyhlídky naturalistických akademických disciplín jako osvobozujících a emancipativních nakonec poskytly nástroje k přesvědčení o rasové nadřazenosti. Weindling (1989) zmiňuje fyziologa Abderhaldena, který je klasickým příkladem přeměny vědy jako prostředku emancipace k vědě jako nástroji používanému rasistickou teorií a nabízejícímu vědecké odůvodnění pro experimenty na lidech prováděné Mengelem a von Verschauerem. Eugenika se snažila odstranit techniky fertilní kontroly, jako je potrat a sterilizace, z dosahu individuální volby. Snažila se vložit autoritu lékařských a přidružených profesí do všech aspektů reprodukce. Často docházelo k tomu, že systémy založené na profesionálních radách byly postaveny na eugenice a autoritářských slibech (Weindling, 1989). Eugenická věda byla tedy autoritářská v tom, že nabídla státu prostřednictvím svých vědeckých prostředků neomezenou moc vyhladit choroby a zdokonalovat zdraví budoucích generací. Ale nebyla ani produktem teorie o nadřazené árijské rase, ani nacismu. Syntéza mezi nacismem a eugenikou byla procesem adaptace obou (Weindling, 1995). Můžeme tedy říci, že eugenika byla produktem moderní racionality s její touhou po univerzální klasifikaci a s jejím důrazem na linearitu pokroku postulovaného v rámci racionalizované společnosti. To, co spojuje nacistickou rasovou politiku


a eugeniku s modernitou, je jejich legitimační způsob, který spočívá v neustálém odvolávání se na vědecké teorie a expertizy. Iracionální charakter rasových teorií dané doby nemůže maskovat skutečnost, že byly stvrzovány, částečně či celistvě, nezanedbatelným počtem univerzitních profesorů, kteří nebyli programově oficiálními ideology nacismu či členy strany. Věda pak působí jako nepochybně vznešená, málokdy zpochybňovaná a obecně morálně pojímaná autorita. Co se však často nezdůrazňuje, je fakt, že vědě více než jakékoli jiné autoritě je veřejným míněním tolerováno praktikovat jinak eticky nepřijatelné principy spočívající v zásadě účelnosti světící prostředky. Věda potom slouží jako ztělesnění rozkladu mezi účely a mezi prostředky, jako ideální a racionální organizace na řízení lidí (Bauman, 1989). Zvláště násilná a smrtící forma nacistického antisemitismu a vztahu k „podlidem“ by tedy měla být dána do souvislosti s politikou moderního eugenického plánování, která má za cíl rasové zlepšení populace a eliminaci všech biologicky „podřadných“ bytostí. Právní zabezpečení rasové „teorie“ spolu s jejím vědeckým rámcem znamenalo posílení sociální selekce a zapříčinění její neměnnosti tím, že byla zapsána do jistého řádu věcí (Pollak, 1993). Analýzy ukázaly, že za Třetí říše se perzekuce kategorií skupin tak odlišných, jako jsou Židé, Romové, nevyléčitelní, asociálové, homosexuálové atd., vždy ospravedlňovala jejich předpokládanou „biologickou podřadností“. Můžeme tedy vyslovit hypotézu, podle které genocidy všech těchto „podřadných“, které se bezpochyby opíraly o dávné předsudky, nemohly být páchány v tak velkém měřítku, kdyby nebyly podporovány legitimitou vědecké, biologické a eugenické utopie a kdyby neuplatňovaly nezbytné vědecké techniky umožňující sterilizace a eliminace „podřadných bytostí“ na jedné straně a plánovaného zrození bytostí biologicky „nadřazených“ na straně druhé (Pollak, 1990).

Literatura

Arendtová, H. 1996. Původ totalitarismu I–III, OIKOYMENH, Praha. Bachelard, G. 1997. Voda a sny (Esej o obraznosti hmoty), Mladá fronta, Praha. Bauman, Z. 1995. Úvahy o postmoderní době, Slon, Praha. Bauman, Z. 1995, Modernity and the Holocaust, Oxford. Douglas, M. 1966. Purity and Danger, Routlege, London. Foucault, M. 1999. Dějiny sexuality – Vůle k vědění, Herrmann& synové, Praha. Foucault, M. 2000. Dohlížet a trestat, Dauphin, Praha. Goetz, P. 1997. Svízele a úskalí genetiky, www. nova–pritomnost.cz. Goldberg, D.T. 1990, The Social Formation of Racist Discourse„, In: Anatomy of Racism, ed. By David T. Goldberg, Minneapolis. Hobsbawn, E. 1998, Věk extrémů (Krátké 20. století 1914–1991), Argo, Praha. Lupton, D.1999. Risk and Sociocultural Theory, The University of Cambridge, Cambridge. Nolte, E.1999. Fašismus ve své epoše, Praha, Argo.

Pollak, M. 1993, Identité blesée, Métailié, Paris. Sontagová, S. 1997. Nemoc jako metafora, AIDS a jeho metafory, Mladá fronta, Praha. Turner, B.S.. 1995. Medical Power and Social Knowledge, London. Weindling, P.1989. Health, Race and German Politics Between National Unification and Nazism, 1870–1945, Cambridge University Press, Cambridge. Welch, David. 1993. The Third Reich. Politics and Propaganda, London/NY.

SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 ZDRAVÍ A SILNÍ 1 HEALTHY AND STRONG

Recommend Documents