P ŘEDMLUVA PŘEDMLUVA
S
borník článků, projevů, prohlášení, rozhovorů, ale i vybraných dopisů prezidenta republiky, nazvaný „Rok desátý“, je již desátou publikací tohoto typu. V této řadě a s tímto názvem je určitě knihou poslední. Tím nechci říci, že se už nikdy nebudu snažit vydávat sborníky svých textů za nějaké časové období. Dělal jsem to vždycky – poloamatérsky jsem si své texty vzniklé v průběhu jednoho roku nechával svázat i ve své předpolitické době, tedy ještě za komunismu, později formou knih, vydávaných v standardních nakladatelstvích (pod různými názvy) v mé již politické, ale předprezidentské době. Za tuto dlouhou řadu „Roků“ bych chtěl moc poděkovat nakladatelství Euromedia – Knižní klub a těm jeho pracovníkům, kteří se o to celých deset let starali. Vznikla pěkná řada knih, které jsou výpovědí nejen o mně – na co jsem reagoval, s čím jsem polemizoval, co mne trápilo, co jsem chtěl prosazovat –, ale i o naší době, protože všechny tyto texty reagovaly na aktuální témata těchto let. Některá z nich se opakovala, některá teprve v průběhu této doby vznikala, jiná zase zanikala. Některá měla jepičí život, jiná byla „trvalkou“. Mým trvalým tématem byla, je a bude obrana svobody, což je sice úkolem věčným, ale v některé době toto téma nabývá na větším významu. Jsem přesvědčen, že je to právě teď. Někdy je protivník jasný a zřejmý, jindy méně. Někdy útočí přímo, jindy nepřímo. Dnes jsme spíše v té druhé situaci – nemáme žádného Brežněva či Husáka, ale máme politickou korektnost, globální (a evropské) nedemokratické vládnutí, „zelenou“ ideo-
PŘEDMLUVA
9
logii ohrožující svobodu člověka, novodobé keynesiánství se svým nekontrolovatelným nárůstem dluhů, nevíru v přirozenou racionalitu svobodného, za ručičku nevoděného člověka. Těmto nebezpečím nevelí žádní snadno démonizovatelní Stalinové, Hitlerové či Mussoliniové, ale lidé spíše úřednického typu, kteří nám své „pravdy“ vnucují jako samozřejmá, ničím a hlavně nikým rozumným nezpochybnitelná „dobra“, která však, my hloupí, stále ještě ne všichni, jako dobra chápeme. A v zájmu naší svobody se jim vzpíráme. S tím se utkávat je úkolem nikdy nekončícím. Dostatek příležitosti mi k tomu dal i desátý rok mého prezidentování, neboli rok 2012, který v naší zemi nebyl rokem příliš radostným. Cítil jsem to velmi silně, když jsem připravoval svůj poslední novoroční projev (uvedený zde na str. 43). Projev, který svou podstatou a zaměřením nemá být projevem kriticky analytickým, ale spíše optimismus přinášejícím. Nebylo to snadné. Netěší nás domácí politika, nemůžeme mít radost ze stagnující (ne-li klesající) ekonomiky, atmosféra ve společnosti houstne, soudržnost státu se rozkládá, internetové diskuse jsou stále hrubší a vulgárnější a stále více jim vévodí zamindrákovaní nebo zneuznaní jedinci, kteří svou superaktivitou (téměř manického typu) vytvářejí dojem, že jich je tolik, že je to téměř celý národ. Pro sestavování této knihy si člověk z právě proběhnuvšího roku uvědomí leccos z toho, co plynutí času odsouvá do pozadí: – zcela absurdní a malou skupinou lidí vyvolaný „Týden neklidu“ na našich vysokých školách, když se jen zmínila možnost změny financování vysokoškolského studia; – celoroční spor o racionalitu zvyšování daní, který v předvánočním týdnu skončil špatně – tedy zvýšením daní v době ekonomického poklesu; – více než dvě desetiletí trvající spor o církevní restituce a jeho vyřešení velmi nepřesvědčivým parlamentním hlasováním;
10
VÁCLAV KLAUS 2012
– celoevropský, ale i náš domácí souboj o fiskální a bankovní unii a o různé „eurovaly“, které znamenají pokusy o řešení kvadratury kruhu, neboť udržení euroměnové zóny zcela rozdílně fungujících zemí je takovýmto nevyřešitelným úkolem; – prohlubování evropské krize, problémy Řecka, Španělska a dalších zemí; – sociální demagogie řady našich domácích populistů, masivně podporovaná médii; – už čtrnáct let trvající absence dat potvrzujících pokračování globálního oteplování, ale přetrvávající snaha to nepřiznat a jako vedlejší důsledek nepřetržité zesilování nesmyslného a nesmírně nákladného boje s emisemi CO2, který tahá z peněženek občanů miliardy do kapes „ekologických podnikatelů“; – naše velmi sporná reforma důchodového systému; – často nedůstojný průběh jednání našeho parlamentu, historicky bezprecedentní překotné změny ve vládě atd. Vždy dodávám, že jsou v této knize shromážděny prakticky všechny mé texty v českém jazyce. Nic není vynecháno. Nejsou zde však překlady mých projevů v cizích jazycích. Ty jsou k dispozici na webové stránce www.klaus.cz. Pro tuto knihu žádné překlady těchto cizojazyčných textů a projevů prováděny nebyly. V roce „desátém“ vyšla v nakladatelství Fragment moje kniha „Zápisky z nových cest“. V témže nakladatelství byla na jaře vydána anglická verze „Festschriftu“ k mým předloňským narozeninám pod názvem „Today’s World and Václav Klaus“. Její česká verze vyšla už v roce 2011, ale protože většina původních příspěvků byla v angličtině, originál se do rukou čtenářů dostal vlastně až o rok později. V roce 2012 vyšla v pěti cizích jazycích moje kniha z předchozího roku „Evropská integrace bez iluzí“ – v Bulharsku, Itálii, Anglii, Německu a Španělsku. Vydány byly i dva – velmi exotické – překlady mé knihy „Modrá, nikoli zelená planeta“. Překlad indonéský a čínský zaokrouhlily počet jazyků, v nichž kniha existuje, na dvacet. V Bulharsku vydali mou brožurku
PŘEDMLUVA
11
„Co je to evropeismus“ a knihu „Kde začíná zítřek“, ve Francii vyšel sborník mých textů o Evropě pod názvem „Sauver les démocraties en Europe“. V průběhu roku jsem psal knihu „My, Evropa a svět“, která vyjde na jaře 2013. Její úvodní kapitola byla publikována v prosinci v Mladé frontě Dnes, a proto je pod názvem „Zklamání ze současného vývoje u nás a ve světě“ zařazena v kapitole „K boji za svobodu a demokracii ve společnosti“ (str. 125). Těm, kteří tuto knihu vezmou do rukou, přeji příjemné čtení. Mohu je ubezpečit, že i já jsem psal tyto texty rád. 3. ledna 2013
12
VÁCLAV KLAUS 2012
Prezident republiky k české státnosti
PREZIDENT REPUBLIKY K ČESKÉ STÁTNOSTI
N OVOROČNÍ
PROJEV
(2012)
Vážení a milí spoluobčané, dovolte mi, abych vás v první den roku 2012 co nejsrdečněji pozdravil s přáním, aby byl tento rok pro nás všechny šťastný a úspěšný. Ohlédnutí se za uplynulými dvanácti měsíci nemohu začít jinak než připomenutím smutné události předvánočních dnů, smrti Václava Havla, který se celým svým životem i svými třinácti lety ve funkci prezidenta republiky významným způsobem zasloužil o naši svobodu a demokracii. Uzavřel se jeden lidský život, k jehož významu se jistě budeme vracet. Vloni touto dobou jsem vyjádřil přání, aby byl rok 2011 „rokem klidnějším a nadějnějším než roky minulé“. Částečně se to splnilo. Žádné velké politické zvraty nenastaly, ale téměř nepřetržitě se odehrávaly ostré politické a mediální souboje, které klidu nepřidávaly. Vedle politických stran se jich zúčastňovaly i různé nátlakové skupiny, které stále nechtějí pochopit, že nelze získávat na úkor druhých a že ústupky v jejich prospěch nelze uskutečnit zcela jiné – v jejich očích spravedlivější – přerozdělení bohatství v zemi. Daleko méně se ke slovu dostávali ti méně hlasití, na které sice dnešní ekonomická situace doléhá nejvíce, ale kteří své názory a požadavky nejsou schopni mediálně prezentovat. Věřil jsem také, že rok 2011 „bude rokem ekonomického růstu“. Zpočátku to tak vypadalo, ale postupně se růst zpomaloval, jestli se už dokonce nezastavil úplně. Růstových impulsů jsme si doma mnoho nevytvořili a důsledky vnějšího neklidu, zejména dluhové krize a chabého růstu v Evropě, byly větší, než
PREZIDENT REPUBLIKY K ČESKÉ STÁTNOSTI
15
jsme očekávali. Řešení obřích dluhů některých evropských států se stále jen odsouvá do nedohledna. Není bohužel vyloučeno, že se v nejbližších měsících problémy některých zemí ještě dále prohloubí a že se Evropa vrátí do recese. To by zasáhlo i nás. Byl bych rád, kdybych se v tomto svém dnešním, poněkud pesimistickém odhadu mýlil podobně, jak jsem se loni mýlil v odhadu optimistickém. Dvanáctý rok dvacátého prvního století patrně k nejlehčím patřit nebude. Ztrácet klid, elán a odhodlání však nesmíme. Naše republika je politicky i ekonomicky v základních parametrech stabilní. Nežijeme v zemi, která je v bankrotu či těsně před ním. Nežijeme v zemi, kde jsou demonstranty zapalovány tisíce aut a demolovány stovky výloh obchodů. Nežijeme v zemi, kde narůstají problémy s množstvím přistěhovalců, kteří svým stylem života narušují základní soudržnost země. Nekrachují u nás banky, stát je nemusí zachraňovat za peníze nás všech. Naše míra nezaměstnanosti je pod průměrem zemí Evropské unie. Naše zadlužení bylo v loňském roce šesté nejnižší v Evropě. I když nemalé sociální problémy u nás existují a já je nepodceňuji, jsou menší než ve většině sousedních zemí. Horší je, že dále prohlubujeme nedobrou společenskou atmosféru. Vytváříme si vysoký stupeň vzájemné nedůvěry a z prestižně politických důvodů si navzájem blokujeme i ty věci, o kterých vědí všichni, že se udělat musí. Neumíme si nacházet politické lídry. Každého, kdo trochu vyčnívá z řady, radši přibrzdíme, než podpoříme. Každého, kdo se odváží foukat proti větru, odsuneme stranou. Závidíme si a nepřejeme si. Vím, že neříkám věci nové a originální, ale právě teď je asi cítíme více než dříve. I když se naše země pohybuje v mírně pozitivním trendu, ukazuje se, že to nestačí. Nerealistická očekávání spojená se vstupem do Evropské unie a se slibovaným přínosem, který měl tento vstup – jaksi sám o sobě – pro nás mít, se nenaplnila. Práh našeho očekávání a našich nároků jsme si zvedli příliš
16
VÁCLAV KLAUS 2012
vysoko. Propast mezi skutečností a těmito nezodpovědně vytvořenými očekáváními dosáhla díky tomu asi největší velikosti za celý polistopadový, již dvacet dva let trvající vývoj. Náš úspěch či neúspěch stojí a padá především s výkonem každého z nás a také s fungováním či nefungováním našeho politického, ekonomického a sociálního systému jako celku. Ten vyžaduje další reformy. Vím, že už je na toto slovo spousta lidí alergická – a právem. Mnoho let bylo toto slovo zneužíváno tím, že se o potřebě zásadních změn pouze mluvilo. Pokud se nechceme dočkat opravdu bolestivých následků, musí se tyto změny provést co nejrychleji. Prozrazuje to velmi názorně náš státní dluh. Před deseti lety činil 345 miliard korun, dnes je to více než čtyřnásobek. Uvědomujeme si to vůbec? Změnit se proto musí nejenom detaily toho či onoho zákona o zdravotnictví, školství, penzijním či sociálním systému, ale celý náš přístup. Nejen v Evropě, ale bohužel i u nás se přijímá jako samozřejmost, že se nároky lidí zvyšují bez jakékoli souvislosti s tím, jak se vyvíjí ekonomika a zda na tyto mzdové a sociální nároky máme. I když to lidé slyší neradi, politici musí občany o nezbytnosti opustit tento pohodlný, ale ničivý typ myšlení co nejrychleji přesvědčit. Všechno další se od toho odvíjí. Nároky bývají posilovány nezodpovědnými přísliby, vyslovovanými ve volebních kampaních. Letos nás čekají volby do krajských zastupitelstev a do Senátu. Nedopusťme, aby vyvolaly další předhánění se v lehkomyslných slibech. Předvolební kampaně budou v každém případě významnou informací a pomohou ukázat, kdo, s jakými programy a s jakým stylem politického jednání k voličům přistupuje. Všímejme si toho pozorně. Není fráze říci, že v naší zemi žije spousta pilných, pracovitých a nadaných lidí. Jsou bezejmenní a širšímu okolí neznámí, protože média o nich nepíší. Právě tito lidé jsou zárukou naší budoucnosti. Dejme jim šanci a zkusme být jako oni. Jen tak bude – přes všechna rizika a možné obtíže – rok 2012 pro každého z nás a pro celou naši Českou republiku rokem dobrým a úspěšným.
PREZIDENT REPUBLIKY K ČESKÉ STÁTNOSTI
17
Vážení spoluobčané, chci vám všem osobně popřát, aby se vám letos vyhýbaly nezdary, nemoci a neštěstí, aby ve vašich rodinách vládla pospolitost, vzájemný respekt a láska a aby byl pro vás letošní rok rokem životní pohody. 1. ledna 2012, Pražský hrad
J AK
BYCH DEFINOVAL ČESKÉ NÁRODNÍ ZÁJMY?
Mluvit o českých národních zájmech má smysl jen při přijetí jednoho důležitého předpokladu, jinak ne. Někteří z nás z něj vycházejí, jiní nikoli. Já tento předpoklad považuji za naprosto nezpochybnitelný (a téměř povinný) a cítím potřebu ho celý svůj život – i v současném světě politické korektnosti a apoteózy globálního (či evropského) vládnutí – obhajovat. Tento předpoklad říká, že výchozí entitou života mého – ale i životů všech dalších lidí žijících na území České republiky – je právě ona Česká republika, a že je proto v přirozeném, samozřejmém zájmu nás všech, aby tato entita co nejlépe fungovala, aby v ní byla skutečná (nikoli pouze proklamovaná) svoboda a demokracie, aby země prosperovala nejen krátkodobě (abychom si ji udržovali i do budoucnosti) a aby byla suverénní, to znamená, aby mohla sama o sobě rozhodovat. To jsou zájmy obecné, ze kterých vyrůstají nejrůznější zájmy specifické. Pokud by toto neplatilo, pak by celá naše minulost – přinejmenším od doby národního obrození, včetně celého dvacátého století – byla naprostým omylem. Pak by to byl souboj s minulostí. Koncept národních zájmů nemá nic společného s patologií agresivního nacionalismu namířeného proti jiným národům. Tyto dvě věci ať nikdo neplete. Národní zájmy jsou projevem postojů občanů tvořících národní společenství, které existuje v každém skutečném státě, v našem případě v České republice.
18
VÁCLAV KLAUS 2012
