24. 10. 2014 / č. 43 / samostatně neprodejné
Architekt roku Josef Pleskot mluví o rozlézání měst do krajiny, nejhorší dekádě architektury a o tom, kdy budou Češi světoví.
rozhovor
Josef Pleskot
Naštěstí se dá i bourat K místům, kde staví, hledá klíč v literatuře. A ve vzpomínkách na dětství v malebné krajině jižních Čech, v domě s rozlehlou zahradou a výhledem na vesnický kostelík. Letošní laureát ocenění Architekt roku Josef Pleskot mluví o duši Litomyšle a Ostravy i o nejhorší dekádě české architektury. Text: Marie Frajtová Foto: David Neff 6
PÁTEK LIDOVé NOVINy
V rámci volební kampaně jsme teď mohli sledovat, jak budou všichni politici „čistit“ Prahu. Od čeho byste hlavní město vyčistil z pozice architekta? Především od špatných politiků, co si budeme povídat. Nemáme silné osobnosti, je to velké zklamání. Minulému zastupitelstvu bych přičetl k dobru snahu vytvořit Institut pro rozvoj města a nový územní plán. Kdyby se to mělo kvůli nepředvídatelným rozhodnutím politiků z bůhvíjakých stran a uskupení zpřetrhat a zbourat, by byla to pro Prahu velká prohra. Co českým městům nejvíc škodí? Developerská výstavba? Neřekl bych, že jsou zaplavená developerskou bezuzdností. Developeři přece musí být draví, musí chtít stavět. Jde o to, aby stavěli správně. Architektura má dvojí povinnost. Sloužit dovnitř, to znamená uživatelům budov, a pak ven, tedy nám ostatním, kteří chodíme po chodníku a vnímáme prostor, který ony – jak my s oblibou říkáme – architektonické hmoty vytvářejí. Takže otázka není korigovat výstavbu jako takovou, ale její konkrétní podobu. Tak, aby se dařilo spoluvytvářet veřejný prostor, který pro nás všechny bude co nejpříjemnější. Myslím, že největším škůdcem jsou dnes rozlévání měst do krajiny a dopravní stavby.
Protože se v nich utápějí největší peníze? O to ani nejde. Vadí mi jejich rozbujelost, to, jak nenápadně zaplavují města. Všimněte si, kolik přibývá betonových svodidel, koridorů, patníků vymezujících cesty, nemluvě o často nesmyslných nadjezdech a podjezdech. Vytvářejí se zábrany a překážky bránící volnému pohybu. Dopravní inženýři nám je cpou ve jménu bezpečnosti a norem, které se hlava nehlava snaží zajistit nemožný plynulý provoz. Budeme mít sice bezpečné koridory, ale stanou se z nás ovce. Pocházíte z Písku. Jaké prostředí vás utvářelo? Bydlel jsem tam na dvou místech, jak ve městě, tak v přírodě, v blízkosti Písku. V dětství mě pochopitelně nejvíc formovali rodiče a prarodiče, to bylo všechno moc pěkný. Taky naše velká zahrada, květinová i ovocnářská. Na to se nezapomíná, dodneška jsem takový zahradník. Příroda, nebe nad hlavou, to se do mě hluboce vepsalo. U Písku máte dodnes dům s výhledem na Šumavu a na město... Ano, to je dům, který vybudoval můj děda mezi světovými válkami jako místo, kde chtěl trávit penzi. Řízením osudu tam žila moje maminka a já jsem se tam ve dvaapadesátém roce narodil. Žil jsem tam, než
jsem odešel na studia do Prahy. Dodneška se tam vracím, je to rodinný dům skutečně v tom rodinném slova smyslu, žádná chalupa ani statek. Máte čas zajít i do toho venkovského kostelíka? Jistě, chodím tam rád. Chtěl byste navrhnout duchovní stavbu? Právě teď máme rozpracované dokonce tři takové projekty. Revitalizujeme klášter dominikánů v Husově ulici v Praze, dokončujeme přestavbu interiéru novogotického kostelíčku Svaté rodiny při biskupském gymnáziu v Českých Budějovicích a projektujeme kapli ve vesnici Loučka na Valašsku. V čem je to jiná práce než, dejme tomu, stavět centrálu banky? V ničem. Naprosto v ničem. Barák jako barák? To ne. Ale vždycky je to schránka pro lidi. V každém prostoru musí být příjemno, musí se tam dobře cítit lidská duše. Ať v kapli, v továrně, nebo v administrativní budově. A v sakrálním prostoru obzvlášť, tam nemá být člověk ničím rušen. Na rozdíl od Prahy, Litomyšle nebo Ostravy, kde máte řadu projektů, v rodném
Foto AP Atelier
Svět techniky – Science and Technology Centrum Ostrava-Vítkovice, 2014. Za stavbu získal Pleskot ocenění Architekt roku.
7
rozhovor
Kde má ta lávka stát? Má spojovat předměstí Svatý Václav, kde je plovárna, s Hradištěm. Vycházky se vždycky nějak motivují, v Písku se říká „dojdeme k Václavu“. Oba břehy jsou mytická místa, křesťanské s kostelem svatého Václava a starověké s vrchem Hradiště. Mezi nimi protéká Otava. Jak jste se se zadáním vypořádal? Vytvořili jsme lehounkou ocelovou konstrukci složenou ze dvou ramen, která se stýkají na pilíři v říčním korytě. Tam je vyhlídka na kostelík svatého Václava, Hradiště i píseckou věž, místo pro nádherné zastavení. Lávka by nabízela další možnost, jak si město užít z místa, které je k tomu přesně geometricky vymyšlené. Architekturu jste studoval za tuhé normalizace. Učili vás stavět podle
Foto AP Atelier
Písku žádná vaše stavba nestojí. Jak to vypadá s lávkou, kterou jste pro město navrhl? To netuším. Uvidíme, co bude teď po volbách. Stalo se z toho politikum. Vymyslel si ji jeden starosta, který teď znovu vyhrál volby. Jenomže bůh ví, jaké koaliční techtle mechtle tam politici upečou. Před volbami se ten nápad řadě lidí líbil, ale zároveň zaznívaly jakési spořivé, dost populistické hlasy, které tvrdily, že je to příliš peněz za něco nepotřebného. Pokud ten projekt uvízne na mrtvém bodě, bude mi to líto. Písek si spojení dvou břehů v tomto místě zaslouží.
vinařský dům Sonberk, 2007.
socialistické doktríny, nebo byla ostrůvkem svobody? To vůbec ne. Relativní svobodu jsem zažíval na píseckém gymnáziu, kam jsem nastoupil v roce 1968. Měli jsme ještě bezvadné učebnice, v čítance české literatury byl Ivan Vyskočil, ve světové Samuel Beckett, to bylo o pár let později nemyslitelné. Důležitá a intenzivní léta, kdy se člověk pídí po vědomostech, jsem zažil na gymplu. Sice se už nedalo cestovat, ale ještě nás mohli učit staří kantoři, kteří po nástupu normalizace museli ze školy odejít. Na vysokou školu jsem přišel v éře normalizačního socialismu. Ale když je člověk mladej, tak si s tím poradí. Bylo možné ještě najít
výtečné profesory, kteří už sice nemohli učit, ale ještě se na fakultě pohybovali. Například? Například profesor František Čermák. Mohl jsem se stýkat s teoretikem Jiřím Ševčíkem, chodil jsem na bytové přednášky Petra Rezka. Našel jsem si svůj svět, prostředí, které mě zajímalo. Jaký jste byl student? Bouřlivá léta jsem prožil už na tom gymnáziu, vysokou školu jsem chtěl vystudovat v klidu a co nejlíp. Zajímal jsem se intenzivně o obor, hledal jsem si informace, kde jen to bylo možné.
inzerce
až Za poctivé splácení Vás
každý rok odměníme! Čím více splátek splatíte, tím víc Vám jich vrátíme. Půjčte si například 100 000 Kč za 1 899 Kč měsíčně a vrátíme Vám jich 21.
splátek zpět
Zavolejte si zdarma o telefonní půjčku na nonstop linku 800 321 821 Počet vrácených splátek je závislý na délce splácení úvěru. Při výši úvěru 100 000 Kč, výši splátky 1 899 Kč, počtu měsíčních splátek 84 a lhůtě splatnosti 15. 10. 2021 je úrok 14,36 % p. a., RPSN 15,4 %, celková částka splatná spotřebitelem 159 516 Kč. Splátka neobsahuje poplatky za volitelné doplňkové služby. Uvedené hodnoty jsou spočítány při datu poskytnutí 15. 10. 2014 a se splatností dalších splátek vždy k 15. dni v měsíci počínaje 15. 11. 2014. Každá žádost o úvěr je posuzována individuálně a může se od prezentované lišit. Nejedná se o nabídku či veřejnou nabídku a platí při splnění podmínek Home Credit a. s. do 15. 11. 2014. Při schvalování úvěru může být využito dotazování se do úvěrových registrů SOLUS a Nebankovního registru klientských informací. Více informací, včetně informací o registrech najdete na www.solus.cz, www.cncb.cz a www.HomeCredit.cz.
PÁTEK LIDOVé NOVINy
Co ve vašem případě znamenala bouřlivá léta? Dlouhé vlasy, roztrhané džíny a „jasný“ názor na všechno. Jinými slovy hledání osobní cesty. V mém případě šla přes velký zájem o malířství a výtvarné umění. Jak to snášeli rodiče? Rodiče se stoickým klidem. Byli nesmírně chápaví a vyrovnaní. Hrdinsky snášeli všechna ta předvolání do školy kvůli mým výstřelkům. Podařilo se vám někdy vycestovat za architekturou? Jednou jsem se dostal na výlet do Itálie, takže Florencii a Benátky jsem viděl, taky jsem byl v Alsasku. Ale jinak to byla bída. Jak jste získávali povědomí o tom, co se staví ve světě? Jenom z časopisů a knih. Těch jsme samozřejmě neměli tolik (Josef Pleskot ukazuje
na stohy časopisů a katalogů ve své pracovně) a taky vypadaly jinak, protože šly z ruky do ruky. Dneska si jich tady skoro nikdo nevšimne. Ale nějaké informace se k nám dostaly, to jo. Byli jste silný ročník? Kdo z vašich spolužáků je nejvíc vidět? Asi historik architektury Zdeněk Lukeš. Ale hodně dalších z mé generace se prosadilo. Mám pocit, že se mezi architekty velká přátelství nepěstují. Čím to je? Architekti jsou obecně dost ctižádostiví lidé, chtějí se prosadit, to je logické. Pohybujeme se ve velmi soutěživém prostředí, kde ne všichni používají nejčistší metody. A když někdo nějakou zakázku dostane, tak už nemusí být u ostatních oblíbený. Závist je v Česku bohužel velice silně zakořeněná a úspěch se neodpouští.
Máte pocit, že se ve společnosti zvýšil zájem o architekturu? Určitě je to o dost lepší. Za minulého režimu jsem patřil k lidem, kteří se velmi bouřili, protože se o architektuře mluvilo málo. Vždycky jsem tvrdil, že architektura je věc veřejná, že se o ní má diskutovat a že architekti mají být nakonec známí lidé. Pochopitelně když se pak člověk známým stane, zjistí, že to vždycky příjemné není, že slízne o to víc kritiky. Ale málo platné, jakmile jednou na tuhle bárku usednete a chcete se angažovat, musíte to snášet. Takže se to snažím snášet, i proto spolu dneska mluvíme. V Litomyšli je právě otevřená vaše retrospektivní výstava. Je to cesta, jak oslovit veřejnost? Mám pocit, že architektonické výstavy nejsou pro běžné publikum to nejatraktivnější, moc se na ně nechodí. Samozřejmě se vždycky snažím udělat maximum
inzerce
GARANTUJEME, ŽE CENA ELEKTŘINY MŮŽE JEN KLESAT
ČEZ GARANT VÁM DÁ NA 2 ROKY JISTOTU, ŽE CENA SILOVÉ ELEKTŘINY MŮŽE JÍT JEN DOLŮ Kdyby šla kila stejně snadno dolů jako cena elektřiny s novým produktem ČEZ GARANT. S ním získáte levnější silovou elektřinu a k tomu 2 roky jistotu, že její cena může zase jenom klesat. Když bude silová elektřina zdražovat, produkt ČEZ GARANT se ani nehne. Zato ale zlevní, když ceny klesnou. Máme pro vás férové produkty, protože vaše energie je na prvním místě. Přesvědčte se na www.cez.cz/garant.
Foto AP Atelier
rozhovor
Trojhalí – Nová Karolina, ostrava, 2014.
pro to, abych diváka zaujal. Retrospektiva v Litomyšli je oživená výstava, která vznikla pro Ostravu před dvěma lety a měla tam návštěvnost překvapivě velice dobrou. Takže je to takový dobře uleželý guláš, mám z ní dobrý pocit. V Ostravě jsem měl komentované prohlídky, na které přicházelo mnoho lidí. Komentované prohlídky jsou vždycky prima. Příprava retrospektivy, to je šátrání ve starých krabicích, ve vzpomínkách... Jak tohle prožíváte? Nebaví mě to. Je to všechno zaprášený, zkrátka minulost... A já nejsem člověk, který by žil vzpomínkami. Když jste po mně ze začátku chtěla, abych se rozpomněl, co mě ovlivnilo z mládí a dětství, tak já vlastně moc nevím a ani to moc nezkoumám. Jsem rád, když to vyvěrá samo. Mění se s dobou vzdělání a vkus investorů? Staví si bohatí lidé lepší domy než v 90. letech? Rozhodně, devadesátá léta budou z hle10
diska dějin architektury považována za nejhorší dekádu minulého století. Naštěstí se dá i bourat. Rád říkám, že uvážlivě bourat je totéž, co uvážlivě stavět. Co je pro vás odstrašujícím symbolem 90. let? Bezuzdné rozlézání měst do krajiny, unifikované satelity, které obklíčily města i vesnice. Bohužel to ještě zdaleka neskončilo. v posledních letech jste výrazně zasáhl do podoby Litomyšle a ostravy. To jsou historicky i atmosférou úplně odlišná města. Jak je vnímáte vy? Mám rád vyhraněná, specifická a výrazná prostředí. Což platí o obou těchto městech. A v obou se pracuje skvěle. Jak jsem říkal, že stavět sakrální i kancelářskou budovu je v zásadě totéž, stejně přistupuju i k práci v různých prostředích. Architektura je o duši, jde o to, aby byla vlídná a přátelská. A to se musí dařit v Litomyšli stejně jako v Ostravě.
Je pro vás svazující pracovat v historickém centru Litomyšle? Víte co, z toho se architekt nemůže podělat. V Litomyšli je odpovědnost extrémní, ale i Ostrava má výraznou historii, i když jen dvousetletou, která se pojí s industriálním věkem. Málo platné, je to éra, ve které jsme se narodili, jsou to naše kořeny. Ale stejné kořeny máme v piaristické vzdělanosti, když se vrátím k té Litomyšli. Já mám k těm městům vždycky nějaký otvírák. V případě Litomyšle je to Jirásek, v případě Ostravy Bezruč a třeba k Benešovu Vančura. vy jdete na architekturu přes literaturu? Jako architekt se musíte s místem identifikovat hlouběji, najít si k němu nějaký vztah. Samozřejmě, prvotně to jde přes zkušenost nohou, smyslů a citu. Ale musíte hledat oporu také v historii. Máte možnost zavřít se někam do archivu a studovat plány. To je trochu nuda, byť jsem to taky absolvoval. Ale na mě bezvadně působí právě literární díla. Literáti vám do
rozhovor
hlavy a vašeho vědomí obtiskují větší, genetičtější informaci, než nabídne pouhé sledování historie a faktů. A nezůstávám jen v minulosti, Ostrava je pro mě i můj velký oblíbenec Jan Balabán. A co je pro architekta větší výzva: stavět na zelené louce, nebo řešit rekonstrukci, přestavbu, zkrátka vypořádávat se s idejemi svých předchůdců? I když nás památkáři často vykazují za hradby na ty zelené louky, já rád stavím uvnitř. V centrech měst je pořád hodně práce, historie neskončila, vývoj pokračuje dál. Věřím, že jako civilizace před sebou máme ještě hodně práce. Egyptolog Miroslav Bárta tvrdí, že stojíme na prahu velkého kolapsu. Dává naší civilizaci dvacet let. Tak pesimistické myšlenky nesdílím, i když je to na pováženou. Fakt je, že se nám naše kultura hroutí a rozsypává pod nohama, což mě velice trápí. Mám naši civilizaci rád a bojím se o ni. Ale kdybych nevěřil, že bude pokračovat, nemělo by cenu nic dělat. Snažím se na odkaz předků navazovat a rozvíjet jej. To je koneckonců povinnost vůči našim dětem a jejich dětem... Kterou fázi práce máte v architektuře nejraději? Já vám řeknu, kterou z duše nenávidím. Projednávání. Nikoli s lidmi, s investory nebo s veřejností, to mi nepřipadá obtížné. Ale projednávání na úřadech, to úmorné získávání stanovisek. Čelit tomu úzkému pohledu přes normy, narážet na neschopnost majitelů razítek vidět přirozený svět v celku, to mi hodně drásá nervy. Bují byrokracie? Naprosto. Šíleně. To je pro život a pro architekturu to nejhorší. Omezím se na toto konstatování. Zdá se, že schopnost rozumně vládnout, starat se o rozvoj a pečovat o veřejné věci ku prospěchu všech je nám odpírána. Nejsme společnost, jež by věděla, co chce a co jsou opravdové hodnoty. Proč je Praha z pozice světové architektury spíš periferií? Proč tu nestaví lidé jako Norman Foster nebo zaha hadidová? Těžká otázka, myslím, že to souvisí s tím, že ekonomicky stále nejsme součástí západního světa. Naše koruny nejsou eura a honoráře za projekty jsou tu nesrovna12
telně nižší. Ale myslím, že kdokoli z těch špiček by zakázku v Praze neodmítl, protože Praha je kouzelné město. Je tady vůbec poptávka po nových výrazných budovách? Vždyť to víte, za pětadvacet let se v Praze nepostavilo vůbec nic! Kromě Národní technické knihovny nemáme žádnou novou galerii, divadlo, koncertní síň. To je opravdu smutná vizitka. Pořád se vedou diskuse, jestli se má stavět filharmonická hala pro klasickou hudbu. Teď jsem byl v Rudolfinu na nádherném koncertu. Jiří Bělohlávek dirigoval PKF, hráli Beethovenovu Devátou, něco fantastického. Ale kdyby byla provedena ve velkém sále, bylo by to úplně něco jiného! Na čem se tu dá dělat výjimečná architektura? Na kancelářských budovách, bytových domech, úřednických stavbách? Těžko. Někdy vidím úplně směšné kreace na bytových domech, ale vlastně jejich tvůrce chápu, nemají kde se realizovat. A naopak – je pro českého architekta možné dostat se mezi světovou špičku? Máte takové ambice? Já ne. Jsem spokojený člověk, už Ostrava je pro mě daleko. Ale nemyslím si, že jsou dobrá a špatná místa. Když vznikne dobrý barák v Ostravě, je to fajn. Publicista Petr Volf trefně říká, že česká architektura bude světová, až bude česká. Musíme být autentičtí. Jedině tak budeme pro svět zajímaví. Koneckonců švýcarská architektura je velice jednoduchá, není extravagantní, a přesto je světová, je o ni zájem. Tady musíme mít všechno nakloněné, vytvářet všelijaké šroubovice a další podivnosti, abychom na sebe strhli pozornost. Světoví budeme tehdy, až se najdeme! Máte krásný ateliér s galerií. Jaké umění sbíráte? Nejsem sběratel, nebuduju si systematicky sbírku, jenom vystavuju. Galerie určená pro lidi, které mám rád. Když se mi podaří udělat dvě výstavy do roka, jsem spokojený, ono to stojí hodně času i peněz. Vystavil jsem tu většinu klasiků české výtvarné scény. Například? Třeba Karla Malicha, Adrienu Šimotovou, Stanislava Kolíbala, Jiřího Davida, Tondu Střížka, Jiřího Kovandu, Viktora Pivovarova, Jana Kubíčka a další. Teď připravuju výstavu Tomáše Císařovského.
JosEF PlEsKot Narodil se 3. prosince 1952 v Písku. Vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde poté vyučoval na katedře teorie a vývoje architektury. V letech 1982 až 1991 byl zaměstnán v Krajském projektovém ústavu, v ateliéru G-16. Od roku 1991 vede vlastní architektonickou kancelář AP Atelier. Od roku 1997 je členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Mezi jeho nejznámější stavby patří ústředí ČSOB v Praze, bytové domy U nemocnice v Litomyšli, průchod valem Prašného mostu na Pražském hradě a vinařský dům Sonberk v Popicích.
