Archivy | Texty | Ukázky | Peter Stephan Jungk: Tigor
Peter Stephan Jungk: Tigor "Mám strach sedět v sobě a vyhlížet odtud jako z okna," řekl mladé ženě. "Hrozně se bojím sám sebe. Rozumíš mi? Mým ideálem by byl vlastní obraz: druhá, identická osoba, druhé Já. To by byl můj přítel, kterého tolik postrádám. Smál by se tehdy, když bych se smál já. Plakal tehdy kdy já a podal mi ruku tehdy, kdy já jemu..." Tigor kráčel uprostřed mezi Fulviem a Sergiem. Ostrá chůze mu dělala dobře. K nádraží to byly necelé dva kilometry. Cesta vedla kolem výstavných, většinou třípatrových patricijských domů v historickém centru města a pokračovala přes most nad řekou Piavou k pomníku obětem zemětřesení z roku 1873. K údivu svých průvodců Tigor mlčel. Mladí muži se na něj neodvažovali promluvit.
Teprve po čtvrthodině, když dorazili ke kostelu sv. Štěpána, před jehož vchodem stál římský sarkofág ozářený žlutým světlem pouliční lampy, Tigor začal: "V matematice existuje teprve od nedávné doby nový vědní obor... nový vědecký směr, kterému jsem se po celou tu dobu zuby nehty bránil, ale který se mě teď chystá zničit. Už se mu to podařilo s mou konstantou sněhové vločky. Vlastně ji dovedl ad absurdum...Chtěl jsem vytvořit řád. Věřil jsem, že se mi podaří najít konstatní veličiny, a musel jsem přihlížet, jak ve všem vítězí chaos. Podobnost ano, konstanta ne. Fraktální geometrie ano, euklidovská geometrie ne. Pouze Nová geometrie dokáže zachytit nepřesnosti a roztříštěné formy, které se kolem nás vyskytují. To se jí daří pomocí forem, které můj největší protivník, matematik Mandelbrot, nazývá "fraktály". Většina z těch "fraktálních množin", které objevil, má tak zvláštní formu, že pro ni přírodní vědy ani umění nemohou najít odpovídající označení..."
"Nevíme, o čem to mluvíte", poznamenal Sergio a drze se zašklebil.
"I já bych se cítil lépe, kdybych nic nevěděl o roztříštěnosti přírody, o efektivních dimenzích v klubku vlny, o divergentních syndromech, neproměnnosti stupnic a samopodobnosti!"
"Samopodobnost? Co je to?" zeptal se Fulvio, bystřejší z obou mladíků, když pokračovali v cestě.
"Samopodobné jsou takové útvary, které mají stejnou nebo podobnou strukturu i tehdy, když je pozorujeme v několikanásobném zvětšení, vzory, které se při postupném zvětšování stále vracejí, nejsou identické, ale podobné. Zvětšíme-li desetimilionkrát rybí šupinu, má podobnou strukturu jako šupina v původním stavu... jakkoli se tato teorie přibližuje mé konstantě sněhové vločky, přece je onou výbušnou tézí, která před třemi týdny na terstském kongresu úplně zničila mé celoživotní dílo... Utekl jsem z kongresového sálu, rozumíte, utekl, prchal dolů až na Rybí trh a tam jsem po chvíli přemýšlení dospěl k závěru, že se schovám ve Viale XX Settembre číslo 25, v nejvyšším patře, kde bydlí Viola. Od svých dětských let jsem ji neviděl... Když mě uviděla, lekla se. Tvá matka mi ale ten byt slíbila, říkala, a ty stejně žiješ v Americe a Arnold má dům v Paříži, tak jsem si ten byt vzala. Tak pojď přece dál a buď tu jako doma. Jen si to představte. Někdo vás ve vašem vlastním bytě přivítá slovy, abyste se v něm cítili jako doma! Můžeš spát ve svém pokoji, pokračovala, snad se tu ještě vyznáš. Už jsem myslela, že se mnou vůbec nemluvíš. Jak dlouho jsi v Terstu? Nevěděla jsem, že tu jsi. Už jsi dnes něco jedl, zlatíčko, pojď do kuchyně, pojď. Kolik je ti vlastně let? Ne! Tak tobě už bude čtyřicet, to je hrozné, jak ten čas letí! Vysvětlil jsem Viole, že v příštích dnech nehodlám dům svých prvních vzpomínek vůbec opouštět. Něco jsi provedl, zlatíčko?, zasmála se vysokým hlasem, takový hlas měla i moje matka. Nemusíš mít strach, pokračovala, u mě jsi v bezpečí. Ale vlastně nejsi, tady tě budou hledat nejdřív. Ujistil jsem ji, že mě hledat nebudou, že to, čím jsem se provinil, není žádný zločin. Tak jsem znovu zabydlel ve svém dětském pokoji, v hotelu Corso jsem se objevil až týden po skončení kongresu, tam už měli velkou starost, co se se mnou stalo. Zaplatil jsem pokoj, odnesl zavazadla do Viale XX Settembre číslo 25 a jejich obsah uložil do šatní komory. Načerpej trochu čerstvého vzduchu, nabádala mě Viola už od prvního dne, podívej se do zrcadla, vždyť vypadáš jak smrtka, načerpej trochu čerstvého vzduchu a seber se, tady a teď, takhle to přece dál
nejde...!
Všichni tři seděli v nádražní čekárně, kterou do podivné smuteční nálady nořilo světlo dvacetiwattové žárovky u stropu. Bylo dvacet minut před půlnocí. Oba mladí průvodci působili minořádně skleslým dojmem. Jako by věděli, že budou muset ještě drahnou dobu vydržet, než budou moci odejít domů, bez ostychu zívali. Sergio okamžitě usnul, Fulvio ho za několik minut následoval. Tigor si však myslel, že jenom zavřeli oči, aby se mohli lépe soustředit na jeho vyprávění.
Za noci v lese jsem si vždycky namlouval, že se ke mně přišoulají kuny, lišky a kanci, aby mě ve spánku oloupili o oči, nebo že havrani procitnou z hlubokého spánku, přilétnou, usadí se mi na čele a vyklovou mi oči. Často jsem měl tak veliký strach, že jsem začal tápat po zlomených větvích a roští, abych rozdělal oheň. Teprve jeho plameny mě uklidnily a já jsem mohl při praskání a hvízdání páleného dřeva usnout... Jednoho rána jsem zaryl podlouhlým špičatým kamenem - škoda, ještě tuhle historku jsem měl vyprávět vašemu šéfovi - do země hned vedle svého lesního lože... Ryl jsem hluboko, přeřezal kořeny keřů, jen tak, holýma rukama a kouskem kamene jsem rozevíral zem a hledal... Co jsem vlastně hledal? Hloubil jsem jámu silou, která mě samotného překvapila... Vyhazoval jsem hlínu a hrabal hlouběji a hlouběji, neptejte se, jak jsem na to vůbec přišel! Jako bych chtěl celou plochu mého lesního pokoje nadobro převrátit. Každou hroudu hlíny jsem musel rozdrolit špičkami svých prstů, snad jsem si chtěl sáhnout na srdce Země... Pak jsem se zhroutil a usnul jsem s paží až po rameno v lesní půdě. Spal jsem až do večera..."
Kuchařští pomocníci se probrali. Jejich první pohled platil velkým hodinám. Fulvio se tvářil, jako by vůbec nespal: "Aha. V lese... hm! To je ale..."
"... a s matematikou jste už nadobro skončil?" zeptal se Sergio, který rovněž na sobě nechtěl nechat poznat, že usnul.
"Proboha, vzdej to, napsal mi otec, když jsem před dvaadvaceti lety začal studovat, přitom se o mě nikdy nestaral. Jakmile jsem opustil rodinu, tak přišel ten dopis", odpověděl Tigor. "Střez se takového studia jako ženy, která tě chce ulovit, napsal mi otec, ten úkol nemůžeš splnit, ten se totiž řešit vůbec nedá - tehdy se o konstantě sněhové vločky nic nevědělo! - oloupí tě o čas i o zdraví, zničí tvůj vnitřní klid a štěstí... Dodnes ten dopis mám u sebe, vidíte?" A ukázal jim zmačkaný a ušpiněný kousek tenkého papíru letecké pošty.
"Může se tím zaměstnáním zbohatnout?" chtěl vědět Fulvio.
"Matematika, jíž jsem zasvětil svůj život, spočívá v podstatě na podivuhodně nejistých předpokladech, důvěřuje pohybům, jež jen váhavě míří vpřed, a klopýtá o každý řádek nového výsledku. Cantorova teorie množin a Peanovy prostorové křivky už neodpovídají vzorcům, které vypočetli Euklides a Newton. Moderní matematika je příbuznou dadaismu a kubismu, atonální hudby a spisů Franze Kafky, které jsem, bohudík, nikdy nečetl. Od dob Cantora a Peana jsou našimi stálými průvodci v hledání absolutní pravdy malomyslnost a porážka.... Nechte si poradit od někoho, kdo tomu rozumí: není na světě nic otřesnějšího než neúspěch. Ruce pryč od matematiky!"
"Neodpověděl jste na mou otázku", opáčil Fulvio.
"... přitom to začalo tak nadějně... Maminka mě každý den vyzvedla ze školy a pak jsme šli do divadla, poobědvali v kantýně a hned nato začala zkoušet. Celé odpoledne jsem směl zůstat v divadle, nahoře nad jevištěm s dělníky u stahovadel. Na úzkém železném můstku jsem psal domácí úkoly, zatímco se matka dole učila role. Maminka jako vrchní kněžka neustále opakující "in mia man alfin tu sei", zatímco já jsem řešil geometrické úlohy, maminka jako Carmen, Tosca nebo Aida, zatímco já jsem řešil algebraické úlohy. Velkou podporu jsem měl v Ginovi, parťákovi jevištních dělníků v městském divadle v Terstu, s obličejem zbrázděným vráskami jak starý mořský vlk. Od té doby mám matematiku a hudbu v jednom vaku. Gino mě dokázal nadchnout pro matematiku, rozumíte? Než nastoupil u divadla, byl dlouhá desetiletí druhým a třetím kormidelníkem na nákladních lodích a zaoceánských parnících, určených spíše do šrotu než k plavbě na moři... V matematice se vyznal, měl pro ni cit jako pro živou bytost. Chtěl jsem být jako on, až vyrostu! Když měl odpoledne volno, brával mě sebou na výlety: na rachotící motorce jsme vyjížděli po strmých silnicích až na vrcholky Krasu. Holou rukou lovil v potoce pstruhy. Pak jsem si rozdělali malý táborák a na prutech je opékali... On mi předal vášeň pro Descarta, kterého označoval za nejgeniálnějšího člověka všech dob. Descartes se stal proto i mým idolem... Dodnes znám nazpaměť celé pasáže z jeho Rozpravy o metodě. V rozporu s radami svých kolegů jsem si jeho analytickou geometrii zvolil za základ svého bádání.... Chtěl jsem být nápomocen jeho renesanci. Zcela jsem mu propadl, to byla moje chyba. Znáte tu historku z poslední fáze jeho života? Ne? Opravdu ne? Švédská královna Kristina ho pozvala na svůj dvůr do Stockholmu. Descartes byl zvyklý spát až do oběda, ale královna ho donutila vstávat v pět hodin ráno, aby jí dával hodiny. Třiapadesátiletý filosof musel v zimě každé ráno urazit dlouhou cestu ze svého bytu na francouzském velvyslanectví ke královnině zámku. Po několika dnech si přivodil zápal plic a za devět dní, 11. února 1650, na jeho následky zemřel. Vy jste tu historku neznali? Teď si uvědomuji, že jsem sám jako zázrakem během svého pobytu v lese neonemocněl zápalem plic! Vůbec si nedovete představit, jak často tam pršelo a jak ledová tam byla rána...!"
Chlapci si oddechli: vlak přijel přesně. Cestou z čekárny na nástupiště Tigor pravil: "Mrzí mě, že musím právě teď odjet! Celý svůj život toužím po přátelích! A zrovna teď se musíme rozloučit! A to jsem vám ještě nevyprávěl, jak můj pobyt v hlubokém lese skončil! Sedmého dne, to bylo dnes ráno, vlastně včera ráno, protože už máme po půlnoci, jsem byl tak hrozně vyčerpán, že by se můj život se smířlivou tíží vsákl do země, kdybych se vzepětím posledních sil, které mi zbyly, nevzepřel smrti. Připadal jsem si jak znovuzrozený, chápete? Jak znovuzrozený!" Srdečně se s oběma mladými kuchaři rozloučil, jako by to byli jeho nejbližší přátelé. Když se vlak rozjel, pospíchal k oknu, otevřel ho a mával jim, dokud je viděl. "Tisíceré díky za Vaši pohostinnost!" volal, ale oni ho už neslyšeli.
Fulvio se Sergiem vrtěli hlavami. Poprvé v životě byli tak blízko člověku, který byl zřejmě duševně chorý. Únava je zmohla natolik, že se mu ani nedokázali vysmát, proto si vícekrát opakovali větu Mrzí mě, že musím právě teď odjet! Při loučení na autobusové zastávce se dohodli, že za tento večer budou požadovat pořádnou sumu za přesčasové hodiny.
----
Jednoho večera padl jeho roztržitý pohled na zamřížovanou výlohu malého knihkupectví šikmo naproti vchodu do domu, v němž bydlel Bohm. Nikdy si ho dosud nevšiml. Arnold mu vyprávěl, že v tom domě kdysi býval bordel. Teď je tam ve sklepě nějaký noční podnik, který v noci vyhrává tak hlasitě, že často do rána ani nezamhouří oka. Ve výkladu visela zažloutlá, na okrajích už zdrsnělá barevná fotografie horského masívu, sestávajícího ze dvou vulkanických kuželů, z nichž vyšší, už napohled mohutnější, byl pokryt sněhem. Obchod měl mít bez udání důvodů ještě tři týdny zavřeno. Tigor si poznamenal tituly dvou vystavených knih, knihu vzpomínek Johanna Jacoba von Parrot "Cesta k Araratu, Otci světa" z roku 1834 a knihu s titulem "Déluge et arche de Noé" od André Parrota, která vyšla v Paříži v roce 1952. Ještě v noci zavolal doktoru Chabanianovi.
Hned druhý den se setkali v doktorově temné ordinaci na bulváru Raspail. Byly to velké, hnědě
vymalované místnosti, důsledně zařízené ve stylu mahagon a ušlechtilá ocel třicátých let. Tigor vrhl z chodby krátce pohled do čekárny, ztemnělé těžkými závěsy - nikdo tam nebyl. Ordinace voněla čerstvě semletou kávou a pastou na parkety. Starý pomocník, Chabanian neměl sestřičku, rozléval koňak do malých skleniček z křišťálového skla. Když se obřadně přivítali, požádal Tigor doktora, aby mu vyprávěl o zemi, v které sice nikdy nebyl, ale o které údajně, podle doktorova tvrzení, mluvil, když byl v bezvědomí. Doktor Chabanian dolil hostovu skleničku, naklonil hlavu jako dravec a zatápal po prvních větách.
"Na Vašem místě bych tomuto znamení určitě chtěl přijít na kloub," řekl konečně. "Něco tak neobvyklého se nám přece nepřihodí každý den. Kdo hledá, najde, říkalo se u nás doma. A jestli je pravda, jak tvrdíte, že jste v mé vlasti nikdy nebyl, pak jsem opravdu překvapen, velmi překvapen, musím říci. Na Vašem místě bych pro vysvětlení té paradoxní záhady obětoval všechno. A tohle je záhada, a hodně vzdálená od vědeckého poznání. Musel byste toho hodně obětovat? Považujete Vaše zaměstnání v divadle za doživotní? Máte snad rodinu?" Tigor odmítavě pokynul hlavou. "Na Vašem místě bych se rozjel do Hajkakanu, tak nazýváme svou pověstmi opředenou zemi, jejímž srdcem je hora Massis, biblická hora Ararat, na níž přistála Noemova archa. Kdysi se naše země prostírala od Středozemního po Kaspické moře a na severu ji omývalo moře Černé. Byla to velmoc, která se pozvolna rozpadávala na přečetné kousíčky, až nakonec neměla žádné vlastní území. Její lid byl pronásledován, zbaven všech práv a rozprášen po celém světě. Společenství víry tohoto lidu padlo počátkem našeho století za oběť první státem nařízené genocidě v lidských dějinách. Ta nebude nikdy promlčena, protože každý z nás ji pociťuje, jako by sám byl její obětí."
Tigor chtěl vzbudit dojem, že se ho tragédie národa, který sotva znal, hluboce dotýká. Strnule hleděl před sebe. Asi trochu blbě, blesklo mu hlavou.
"Cesta do Hajkakanu je cestou k naději," pokračoval lékař se zavřenýma očima, "jednoho dne zavládne mír i tam, v krajině, kterou kdysi dávno obsadil Noe se svou rodinou a se všemi druhy zvířat, které přežily potopu. Už jednou tak byl v úrodné urartské nížině učiněn krok k novému začátku." Vystoupal na žebřík, aby dosáhl do nejhořejších polic knihovny a podal svému hostu těžký svazek s titulem Hajkakan: Architekura a dějiny. "Nepospíchejte s rozhodnutím. Vaše srdce potřebuje klid. Obrazy, které Vám běžely před očima při záchvatu na půdě Divadla Odéon, musejí ale hodně souviset s Vaším životem. Jestli jste si přišel ke mně pro radu, tady je: Ano, jeďte tam, i když máte slabé srdce. Doporučuji Vám navštívit baziliku Saint Denis na severním okraji Paříže. Vedle francouzských králů tam odpočívá i poslední hajkakanský panovník Levon V., dobrý přítel Karla VI. Zemřel roku 1375. Doufejme, že návštěva u jeho sarkofágu Vás inspirujek rozhodnutí...!"
(...)
V nejvyšším poschodí hotelu Armenia kdysi bývala terasa s barem. Dnes je vchod zatlučen prkny, ale překážku lze snadno překonat. Roky na vyhlídku nikdo nechodil. Podlaha z kamenných desek se rozdrolila, z kávovaru zůstal pouze skelet, telefon na zčernalém pultu sestával ze tří drátů a z kotouče k vytáčení čísel. Průvan povíval listy účtenkového bloku. Na krycím listě tužkou napsaný vybledlý součet: dvakrát zákusek plus dvakrát čaj - jeden rubl a pětadvacet kopějek.
Přistoupil k okraji terasy. Nejistila ji žádná zídka ani zábradlí. Kolem něho se rozkládaly komplexy výškových domů a mohutné sloupy dálkového vedení, protínající vlastní centrum města. Rozeznával jezdecké sochy, vysílače, kašny, nádraží, tovární komíny a na severním okraji města fotbalový stadión. Celou metropoli obklopovaly holé kopce zbarvené do okrova. Na jihu Jerevanu ležela hnědošedá pole a olivovězelené háje. Na západě se teď, ve světle pozdního odpoledne, vynořily ze smogu obrysy dvojité hory: vyšší, kuželovité, pokryté ledem a menší, špičatější. Tigor náhle ucítil tlumené píchnutí v pravém
zápěstí, trnutí jako po zásahu elektřinou, bolest, která se mu vybavila z dětství. Poprvé jsem ji pocítil jako tří- nebo čtyřletý chlapec v temném bytě na Viale XX Settembre číslo 25, když jsem se zachytil tyčí v postýlce, uvažoval Tigor. Pevně jsem se chytil vrchních dřevěných lišt a prostrčil hlavu mezi dvěma tyčemi mřížek, jako malé zvířátko v zoologické zahradě, které je v zajetí, ale dobře se o něj starají.
Vyšel si na večerní procházku. V úzké, špinavé ulici odbočující z Leninova náměstí se bortily dvou- až tříposchoďové domy. Před vchody si mezi hromadami dřeva a rozbitým nábytkem v bahně hrály děti. Mezi nimi pobíhaly krysy. Malým špinavým oknem pozoroval muže rychle obíhajícího v kruhu. Každou vteřinu plivl stařec na všechny čtyři stěny svého bytu.
Na další křižovatce obklopili Tigora tři chlapci a vyzvali ho, aby jim prodal všechno, co má, od košile až po boty, i hodinky a pouzdro na cigarety, nebo aby to s nimi vyměnil. "...Here no shops...", řekl první. "...Here no buy...", pokračoval druhý. "...Here no good...", doplnil třetí. "You good man. America?", zeptal se první. "Chicago, Spider-Man, Phantom-Jet?" Vypadal odvážně, byl statný s nápadně velkýma světlemodrýma očima. Chtěl znát cizincovo jméno, své však neprozradil. "I most important man of Wild East", tvrdil. Na otázku, kde se naučil anglicky, odpověděl: "...Oh! I collection comic books..."
Na ničem Tigorovo nezáleželo tolik jako na zelenočerně žíhaném plnicím peru s pozlaceným hrotem, které ho provázelo bezmála dvacet let. Podivil se, že právě ono bylo tím předmětem, s kterým se teď loučil, a že se ho vzdává s tak lehkým srdcem. Tak nádhernou věc však pouliční piráti ještě nikdy neměli v rukou.
"See you later, alligator!", zvolal vůdce tlupy. Nato pero pečlivě rozebrali na šest původních součástí (ne z nevědomosti, ale kvůli spravedlnosti) a bratrsky si lup rozdělili.
(...)
Pozoroval krystal sněhu, který mu přistál na koženém zápěstí, sledoval zároveň vteřinovou ručičku svých hodinek a počkal 69 vteřin, které podle Tigorovy konstanty musejí uplynout, než se na ploše maximálně deseti čtverečních centimetrů objeví totožný hexagon. I kdyby však k tomu zázraku došlo, nemohl by ho nijak dokázat, chyběl mu mikroskop i fotoaparát. Nemohl si o pokusu udělat ani žádný záznam, protože mu Yilmaz nevrátil zvýrazňovací tužku.
Batoh náhle ztěžkl tak, jako by ho neneslo žádné tělo, jen prázdná kůže. Aniž si dopřál odpočinku, stoupal dále, stále výš a výš. Pod nohama cítil pohyby odlamovaných kusů hory, které ji v konečném efektu brázdily a zjizvovaly, obrovský ledový koberec každým dalším krokem nabýval podobu oceánu. Zdálo se mu, že se klouže po škraloupech zpěněných mořských vln, že ho vlny unášejí od hřebenu k hřebenu. Vklouzl do kůže jednoho ze svých studentů, a real Southern Californian kid, surfin’ down there in Laguna Beach somewhere, letting it all hang loose, real laid back, with the girls and all. S přibývajícím chladem o to rozhodněji tančil na vlnách příboje. Příboj. Horkost ve špičkách prstů, nezchlazena. Vůbec žádná žízeň. Po mě potopa. ’Já, jako Prométheus přikovaný na Kavkaze!, Nevěděl, že Prométheus znamená Ten, který předem promýšlí. Poklekl, aby se vichřici nevystavoval celou plochou svého těla. S prostou hlavou. Bez lana a bez sítě. Apollónské sítě těles, učí Mandelbrot, podle Apollónia z Pergy, 262 až 190 před naším letopočtem, apollónské sítě těles, učí Mandelbrot, jsou sebeinverzní. Každou síť lze nakreslit jedním tahem. Tužka přitom dvakrát projde určitými body, ale pouzejednou rozpětím oblouku. Z toho usuzujeme, že apollónskou síť lze svázat jedinou nití... Nebo se Mandelbrot mýlí? Platí snad Tigorova konstanta?
Vichřice ustala. Mraky na obloze se protrhly. Bylo vidět až ke klášteru Chorwirap. "Jsem jen unaven", mluvil Tigor sám se sebou. "Nemám strach, jsem jenom unaven, jen unaven..." Rozvinul spací pytel a zachumlal se, tak jak byl, do prachové deky. "V chladu se můžeme hlouběji nadechnout", zašeptal. "My, lososi bez víček, putujeme až na konec světa, abychom se mohli množit. Vracíme se z oceánů do řek a potoků, v nichž jsme se vylíhli. Bez váhání měníme slanou vodu za sladkou. Jsme poutníci mezi světy."
Když se probudil, neměl hlad ani žízeň. Věděl, že další odpočinek ho bude stát život. Odpočinek v ledu přímo nadlehčoval. Proč vlastně jít dál? Proč si nelehnout do sněhu a neusnout? "Spát, jenom spát", říkal si a opakoval ta slova jako nějaký mantra. Nacpal si plná ústa sněhem a čím víc ho polykal, tím větší žízeň cítil. Šplhal stále výš, bořil se po kolena do sněhu, sjel pár metrů zpátky. Sundal batoh a zapamatoval si místo, aby ho při zpáteční cestě zase našel. Jen neodpočívat! To jsem netušil, že mám tak zdravé srdce, namlouval si. Pohlédl k obloze a domníval se, že na severovýchodě objevil duhu. Nad Jerevanem kroužilo letadlo a nalétávalo na přistání. Tigor počítal barevné pruhy duhového spektra a šeptal: "...Lomené světlo z ohně a vody, ty jsi spojnicí nebe a země..." Položil se na ledovou pokrývku, rozpřáhl paže, jako by se chystal k letu.
Opustil schránku, přelétl nad Kavkazem a Mongolskem, zpola pokrytý oblaky. Vyrovnal oběžnou dráhu, zatímco se vesmírná loď pozvolna nořila do odvrácené strany Země. Tak dlouho letěl! Nad jasně modrým horizontem povstávaly široké barevné mosty temné a hluboké modři, které se vsakovaly do černé katedrály vesmíru. Jasná modř oranžověla, červenala a nořila se do noci. Nad Japonskem a Sachalinem bleskly pulsy světla malé jak diamant. Za několik minut vyšlo slunce.
Za několik dní narazili dva vojáci, kteří prováděli pravidelnou obchůzku po ahorském ledovci, na mrtvolu zmrzlého muže. Ležel na břichu, s pažemi roztaženými jako křídla. Jeden z vojáků nadzvedl puškou mrtvému hlavu, druhý se k němu sklonil. Ve sněhu našel cestovní pas, zvedl ho, zalistoval v něm a strčil ho do kapsy.
"Národnost?", otázal se mladší z nich.
"Turista", odpověděl starší.
Místo aby tělo dopravili do Dogubayazitu, ušetřili si muži práci a zahrabali Tigora do sněhu. O svém nálezu pomlčeli.
