s

4 Profesor Císař končí

Na přehlídky už se bude jezdit jen rekreovat. Jako frekventant bude navštěvovat pouze vybrané semináře. čtěte na straně 18

Laický Hronoskop aneb Hronov okem laika

Nejprve k vyjasnění pojmů: Je empiricky prokázáno, že na světě se vyskytují ochotníci. Vedle ochotníků zde existují také neochotníci, jichž je na tomto světě

Předpověď na úterý: Oblačno až zataženo, občas déšť. Noční teploty 18 až 14 st., denní 19 až 23 st.. Mírný severozápadní vítr 3 až 7 m/s.

drtivá většina. Vedle těchto čistých typů lze nalézt i typy směsné; například já byl v raném školním věku ochotníkem neochotníkem, neboť jsem neochotně ochotnicky vystupoval coby Měsíc Prosinec v modrém pyžámku a s vatovým vousem v jakémsi školním představení. Pyžámko odvál čas, vousy mám již vlastní.

Improliga zažila hronovský sukces

Divadelní improvizace přitáhla diváky, breznovská „Paní richtárka“ pamětníky. čtěte na straně 20 a zítra

Do typologie ochotníků lze přiřadit také Cimrmanovy ruské ochotníky, kteří, jak známo, neměli pro divadlo vůbec žádný smysl, a pořád jen stříleli zvěř. Tím však typologie ochotníků nekončí. Z nepřehledné změti směsných typů lze pro příklad vybrat ty, jež nelze přiřadit k ochotníkům či neochotníkům, strana 2 J

strana 1 J

ježto jsou mimo tyto kategorie. Tedy: mimoochotníci, haplologií pak mimochotníci. Označení mimochotník však zasahuje do kategorie mim-ochotník, kteréžto označení bývá zhusta též redukováno na mimochotník. Uvědomíme-li si pak, že je pomyslitelný větný konstrukt: „Mimochodník a mim ochotník kráčejí ulicí mimo chodník“, rozevírá se před námi propast komplexnosti tohoto problému; odstupme rychle od jejího okraje, naše závrať nám bude vděčna. Z již řečeného lze soudit, že stálí obyvatelé Hronova jsou převážně neochotníci, ovšem neochotníci vůči ochotníkům neobyčejně ochotní, vstřícní a umožňující shromážděným ochotníkům konat. Mé laické oko pokaždé (=letos potřinácté) nevěřícně zírá na logistiku, pružnost a neuvěřitelnou práci koordinační, bez nichž by ochotníci tápali ve tmách, nenalézajíce tu představení, onde lože či pokrm. Je fascinující nalézt něco takového ve světě, který se tváří, že bez zisku a nad zisk není ničeho. Závěrem zazniž doporučení laikovo, týkající se samotného závěru hronovského divadelního dění, totiž ohňostroje. Tak jako je možné pomyslit oposita ochotník – neochotník, lze zavést i pojmy ohňostroj – neohňostroj, a neohňostroj zbavit jeho dehumanisující strojovosti převedením záporu do vnitra slova: ohňonestroj. A ptám se, kde jinde by měl zazářit ohňoNESTROY, než na divadelním festivalu? Ať si to Johann Nepomuk Eduard Ambrosius tam nahoře pěkně užije. (A ještě praktická poznámka: ohňonestroy by měl být provozován za zvuků Händ Händlovy Wassermusik, aby se nám zase nevznítila škola.)

Vždycky hrajeme jen skutečné příběhy J

e tělem i duší souboru Das Dokumentartheater Berlin, který má dnes na padesát členů různých národností a různého věku. I když to ze začátku (v roce 2003) vypadalo jen na jednorázovou akci v rámci humanitární kampaně, postupně soubor vytvořil už pět různých inscenací a objevil se na festivalech po celém světě. Do Hronova přijeli s inscenací ... A jméno té hvězdy je Černobyl.

Překvapilo mě, že jste hráli v angličtině. Hrajete tak vždycky, nebo máte i německou verzi? Hrajeme v angličtině, němčině, ruštině, francouzštině, španělštině, korejštině - a možná jednou budeme hrát i česky. Vaše divadlo se prezentuje jako dokumentární, je základ příběhu reálný? Nic není fikce. Žádné dohady o věcech, že by se tak eventuelně mohly odehrát. Všechno je pravda. Já sama jsem byla v Černobylu, mluvila jsem s tamními lidmi, a to téma se mě silně dotýká. Jste nejdůležitější osobou v souboru – píšete, režírujete i produkujete… … a také jsem navrhovala kostýmy a scénu, dělám choreografii a pracuji se světly. Je nás tady na festivalu dvacet, ale celý soubor má na padesát lidí. Nejmladšímu je osm a nejstaršímu 83 roků. Hodně mě baví tahle práce, kdy dávám dohromady nejen mladé lidi, ale všechny generace, lidi různých jazyků, kultur, různého věku. Členové vaší skupiny nejsou všichni Němci? Někteří jsou imigranti, museli třeba odejít ze své země kvůli válce. Další mají rodiče, kteří přišli z jiné země, ale jejich děti se už narodily v Německu. A jsou dokonce i takoví, kteří na zkoušky jezdí z jiné země. Právě ta různorodost zázemí a jazyků je pro mě zajímavá. Prozraďte něco o sobě? Jste profesionálka? Ne, činohru jsem nestudovala. Má profese je balerína, dlouhá léta jsem působila na světových scénách jako 2

tanečnice na špičkách. Pak se shodou okolností stalo, že jsem z toho vypadla. Protože jsem podnikavá, rozhodla jsem se, že zkusím něco úplně jiného. Mým cílem je uvádět na scénu vždycky takové věci, které se mě bezprostředně týkají. Takže pokud zpracovávám nějaká témata, tak vždycky ve spojení s lidmi, kteří ty věci zažili, mají vlastní zkušenost a vztah k tomu prostředí a tématu. Např. při přípravě této hry jsem mluvila s oběťmi černobylské katastrofy. Kdo jsou členové vaší skupiny? Je to opravdu velmi různorodá směs lidí. Je tu sice pár profesionálních herců, ale zrovna hlavní hrdinka této hry to není. Ta je profesionální zpěvačkou. Pak tu mám hodně studenty – medicíny, umění, herectví atd. Přiznám se, že mnohem raději pracuju s lidmi, kteří herectví nestudovali, ale berou věci podle citu, přirozeně. A nepřehrávají. Emocionální rovina inscenace je pro mě prvořadá. V Čapkově sále jste představení rozpohybovali do celého prostoru divadla. Není asi snadné zvládnout tolik lidí. Pomáhá vám v tom vaše bývalá profese baleríny? Ty prostorové věci jsou opravdu obtížné, i proto, že na zkoušení nikdy nemáme moc času. Tady se navíc stalo, že bylo potřeba udělat kvůli indispozici záskok v postavě Anděla smrti. Herečka, kterou jste viděli, jej hrála v Hronově poprvé. Ale jinak jsem zvyklá, že za vše mám odpovědnost já – stojím za světly, dělám veškeré technické záležitosti. Protože podle mého není důležité jen to, jak

na pomnících jména židovských Turků, kteří zemřeli v Terezíně. Jsou příběhy, o kterých se nemluví, politický systém je úmyslně pomíjí – jsou komplikované, nežádoucí. Mezi ně patří i katastrofa v Černobylu. Lidé říkají, to už je dávno pryč, ale choroby a problémy, spojené s tím stále přetrvávají. Proto je třeba brát tohle téma velmi vážně a já je vážně beru. Dokumentární divadlo není ve světě příliš obvyklé. Jak na vás lidi reagují? Byli jsme s různými představeními na východě i na západě. Samozřejmě jsou i lidé, kteří to odmítnou, ale těch je tak 1%. Ostatní reagují, často na konci představení pláčí nebo máme ovace ve stoje. V chudých zemích (např. Rusko, Ukrajina, Makedonie), které mají spoustu současných problémů, vidím určitou rezignaci. Nechtějí se navíc zabývat starými problémy. Na Západě jsou v tomto směru lidé vstřícnější, otevřenější, ochotní naslouchat. Děláte dobrou věc, když tyhle věci připomínáte. V Německu se říká, že budoucnost není možná bez minulosti. Musíme brát v úvahu to, co bylo, a učit se z chyb v minulosti. Náš svět je v takovém nebezpečí, že je třeba změnit způsob myšlení. A je to na nás, aby se to jednou našim dětem nevymstilo. Jana Soprová

1951Horní Nová Ves, JZD, Vojnarka, výjev ze hry

je to zahrané, ale taky, aby byly v pořádku světla, zvuk, kostýmy atd. Máte v Německu nějaký svůj prostor, kde hrajete? Ano, a to velmi bizarní. Scéna tam není velká osm metrů, ale tři kilometry. Je to bývalý fašistický bunkr, lidé nejprve musí sestoupit hluboko do podzemí, procházejí labyrintem a my jim přitom vyprávíme příběh. Tenhle bunkr je zajímavý tím, že byl postaven ukrajinskými a francouzskými zajatci za II světové války a v 80. letech 20. století byl obnoven pro případ atomové katastrofy. Je to tedy solidní německý bunkr, hodně depresivní prostor. Takže někdy mám pocit, že v případě katastrofy by pro lidi bylo lepší sedět na balkóně, popíjet šampáňo a čekat na smrt, než se odvážit sestoupit do jeho hlubin. Co teď připravujete nového? Bude to další kus z německé historie. V období II. světové války bylo zavražděno několik tisíc židových Turků – o tom se nemluví, a málokdo to ví. Dokonce ani Turci žijící v Německu, se kterými jsme mluvila, o tom nic nevěděli (ani o tom, že existovali kromě muslimských Turků také židovští). Vy vůbec ráda pátráte po neznámých historických faktech, že? A vždycky něco nového objevím. Před příjezdem do Hronova jsme byli v Terezíně (psala jsem příběh o jedné rodině, která zemřela v koncentrácích v Terezíně a Osvětimi), a tady jsem objevila

Pár vět na povzbuzení Kdo se bojí Virginie Woolfové, nesmí do lesa. Lepší Tanec, tanec v hrsti, než Tanec, tanec na střeše. Pokud je vám v noci při spánku zima, je nejvyšší čas přesunout se z Tritonu do postele či spacáku. Pravděpodobnost, že na vás ze zrcadla vybafne mrtvá sestra, která s vámi bude chtít mít dítě, je opravdu hodně malá.

Myslíte si, že se na Hronově v průběhu festivalu málo spí? Omyl! Rekord v „nespaní“ je 264 hodin, tedy přesně 11 dní. Vytvořil jej Randy Gartner z USA v roce 1961. Mnoho vědců se tenkrát divilo, že to na něm nezanechalo nějaké trvalé následky, které by se u drtivé většiny lidí vyskytly. Odborné prameny nicméně nedoporučují podobné experimenty napodobovat s tím, že jsou zdraví ohrožující! Laboratorní potkan vydržel nespat 28 dní, než uhynul. Smrt se vysvětluje nedostatkem chemických přenašečů (mediátorů) v mozku. Orgán, který nejvíce trpí nedostatkem spánku, je právě mozek. Studie v USA zjistila, že za posledních 100 let se snížila celková doba spánku o 1 hodinu. Studie v ČR za období 40 let ukázala, že lidé spí čím dál méně a chodí spát čím dál později. Je však téměř jisté, že zmíněná studie neprobíhala na žádném ze známých festivalů amatérského divadla. Výsledky by byly jistě daleko více šokující. Z výše uvedeného hlediska se zdá, že spát dvě až čtyři hodiny denně je naprosto dostačující. V klidu tedy seďte dál v plodné diskuzi ve své oblíbené konopě, pak si jděte dáchnout dvě hodinky a ráno zase hurá na seminář. A klidně zívejte! Zívání je signál těla, že se snaží neusnout! -saj-

3

Antonín D.S. - Krvik Totr Praha

Zpívánky o době mrazivé, dnes absurdní, totality. Vtipně rozehraní vojáčci odpochodovali, nebo se vypařili? Mrazivé chvilky mi připomněly nedočtené Souostroví Gulag.

Zaujal mě začátek, ale s postupem času mě představení přestávalo bavit, až moje pozornost naprosto vyhasla. Vlastně už jsem posledních patnáct minut čekal na konec. Velikým otazníkem pro mě byl klavír. Trvalo mi půl hodiny, než jsem si zvykl na hudbu a než se mi propojila s představením.

Pro mě zajímavá a šťastná cesta k inscenování Charmse. Kromě intenzity klavíru a chvilkového upadání temporytmu jsem spokojený divák.

Měli těžkou pozici, protože hráli v deset hodin večer. Myslím si ale, že by to bylo rozvleklé i v jinou denní dobu. Nepochopila jsem, proč na začátku hrála hudba z úplně jiného soudku, než ve zbytku představení. Celé to na mě působilo jak určitá šaškárna. Mě tento humor není vlastní.

Pod srpem a kladivy Oblíbenou četbou středoškoláků se již na počátku devadesátých let staly (tehdy čerstvě vydávané) texty ruského nesnadno zařaditelného tvůrce Daniila Charmse. Na amatérských přehlídkách a festivalech byly k vidění dozajista desítky inscenací vycházejících z jeho textů prozaických, aforistických i dramatických. Používámli zde však odvážně žánrových kategorií, činím tak s vědomím, že Charms se jim s úšklebkem a razancí sobě vlastní zdárně vymyká. Jeho texty na divadle mívají velmi rozličné podoby – od studentských recesistických aranžování jeho absurdně laděných situací, až po surreálně snové scénické obrazy plné temných symbolických odkazů. Pražský Krvik Totr (s hostujícím režisérem z taktéž pražského Antonína D.S.) si vzal Charmsovu (skutečně) divadelní hru a pokusil se na ni pohlédnout poněkud jinýma očima. Základní rámec inscenaci dodává hudba, živý klavír (tedy živý klavírní doprovod), který scénický tvar přivádí k žánru, který sami tvůrci naznačují v podtitulu své inscenace – „malý totalitní melodram“. Ano, k melodramu. Hudba zní takřka neustále, chvílemi se nese v duchu modernistického minimalistického opakování několika málo motivů, které však jsou dostatečně silné (a emotivně podmanivé), aby je divák/posluchač mohl vstřebávat a vnímat. Herci hovoří, někdy své promluvy výrazně stylizují, chvílemi dokonce zpívají, neb zpěv je přirozeně mluvní stylizací par excellence. K melodramu patří trocha patetického tajemství a okouzlení. V Jelizavetě Bam je tajemství přítomno od samého počátku. Nelze přehlédnout absenci povědomí o tom, kdo je Jelizaveta, co provedla a kdo jsou ti, kteří za ní přicházejí. Jako by její provinění mohlo být pouhou snovou realitou, noční můrou, která přerostla do reálného světa, který však možná stále není zcela reálný. Okouzlení tajemstvím Jelizavety Bam však nevydrží po celou dobu inscenace, ačkoli se v ní střídají rozličné taneční styly a divák může (má-li dostatek vnímavé citlivosti) sledovat vztahy mezi scénickými obrazy a slovním výrazem obsaženým v promluvách, neb přeci postavit hlavu si může každý. Ať je to Jelizaveta B. či Josef K. Charmsův osud a jeho zrcadlení v Charmsově díle však jasně ukazuje, že umíněnost a vzdor (ať už revoluční či intimně osobní) nemusí mít vždy šanci na úspěch. Kladiva a srp visící na vláscích (či na vlascích) nad scénou mohou zjevně dopadnout na každého bez rozdílu strany či vyznání. Petr Christov 4

Daniil Ivanovič Charms

Jelizaveta Bam

Prenasledovanie a zabitie Jelizavety B. Nie tak dávno zakázaný autor D. Charms, sa stal autorom priam módnym. Pravdaže slovom módny nemám na mysli nič pejoratívneho. Jednoducho jeho texty akoby predbehli dobu, hoci keď si uvedomíme čas a miesto ich vzniku, bol to de facto autor Zeistuckov. (Veď aj tak skončil). Realitu, v ktorej žil, reflektoval veľmi zvláštnym sposobom - priniesol nielen čierny humor, grotesku, parodii, fragmentáciu príbehu ale aj veľmi statončný spoločenský postoj. Všetky tieto a mnohé aj iné atribúty prináša aj jeho hra Jelizaveta Bam, po ktorej siahol Antonín D.S. – Krvik Totr Praha. Režisér a upravovatel M. J. Švejda predostrel vo svojej inscenácii text značne vypreparovaný. Zbavil príbeh (ostatne nie rozložitý) dobových reálií a dobovej atmosféry, usiloval sa skor upnúť svoju pozornost na akúsi univerzálnu situáciu, na všeobecnejšie pocity a traumy aj dnešných dní. Vysoká miera štylizácie, ktorá sa letmo dotýka aj dada, aj surrealizmu, aj biomechaniky, aj persifláže paradoxne spája melodrámu s groteskou. Pre mňa pokus spojiť oheň a vodu, ktorý odkazuje k akejsi všeobecnej paródii. K paródii, ktorá však svoju podstatu ukrýva do hávu smrteľnej vážnosti. Príbeh Jelizavety Bam sa na scéne odohráva akoby sen, či predstava „zlobivé dívky“ – jako ju nazvali v bulletine, ako projekci úzkosti, strachu i samopaše. Pravdu povediac táto inscenácia je neintepretovateľná, ani nie preto, že by jej semantická struktura bola taká složitá, skor preto, že nie je osnovaná na prísne racionálnom základe, že počíta skor s divákovou empatiou a schopnosťou získať akési univerzalistické emocionálne vnemy. Nemožem sa zbaviť dojmu, že v prípade tejto inscenácie išlo skor o to AKO, menej O ČOM a PREČO. Doležité je podotknúť, že súbor je herecky dobre disponovaný, inscenácia naštudovaná precizne, bez zaváhaní v tempe, rytme či presnosti situácií. Hudba a klavírnny sprievod S. Koutovej má tiež svoju dobrú úroveň – hoci nevedno prečo sa hralo iba forte. Možno táto inscenácia nejakú časť publika zasahuje intenzívne, inú zdá sa menej. Ja patrim do tej druhej skupiny. Vladimír Štefko

Inspiruji se ve vlastním životě Na představení Jelizaveta Bam spolupracovala skupina Krvik Totr s Martinem Švejdou z Antonín D.S. Obě strany ovšem doporučily k rozhovoru Soniu Koutovou, která složila hudbu a živě představení doprovází. Připomeňme, že Soniny písničky můžete slyšet i v České televizi, kde spolupracuje s dětskou redakcí. Jelizaveta Bam má podtitul „malý totalitní melodram.“ Jak vznikala hudba? Velmi podivně. Z mého pohledu se hudba obvykle píše ve chvíli, kdy už existuje konkrétní představa o celku. V tomhle případě to bylo jinak, a tak se hudba stejně jako celé představení rodila po částech – na přeskáčku. Takže mnohé vznikalo na základě intuice. Kde se inspiruješ? Asi podobně jako herci - ve vlastním životě. Tu úvodní píseň jsem tvořila ve chvíli, kdy jsem v životě prožívala velké změny, strašnou depku, proto je taková srdcervoucí. Poslední písničku jsem psala, když už bylo představení celé hotové, a bylo potřeba ho trošku oživit. Tak jsem si dovolila takový úlet. Věděla jsem, že představení budu sama doprovázet na klavír, tak jsem si to úmyslně udělala složité, abych si hru potrénovala. Je nutné při představení improvizovat? Svým způsobem. Když jsem začínala s Krvik Totr, neměli vůbec zkušenosti, a tak jsem se naučila přizpůsobit (ne) zpěvákům. Skládala jsem pro ně písničky, které třeba nebyly moc melodické, ale tak jednoduché, že je zvládli. Po pěti písničkách už uměli zpívat. Při představení si uvědomuju, že herci nejsou stroje, pokaždé je to trochu jinak. Tak je občas třeba přizpůsobit se tempu - to znamená, že základní muzika se nemění, ale podle potřeby ji „natahuju“ nebo „zkracuju“. jas

5

Heidy und Klum/Děvčátka z hor ZUŠ Trutnov

Nejdříve jsem viděl dvě dobře rostlé dívky špatně umístěné v prostoru. Problémy mládí, hledání cesty životem, kam a s kým, nejsou u mne v popředí. Neklid, neujasněnost a vlastní nejistota mohou i ublížit.

Inscenace naplněná nápady. Dobré herecké výkony. Rozhodně inspirativní představení, které má na JH své místo.

Představení pro mě bylo intimní autentickou zpovědí. Zajímavou se mi zdála energie hereček. Bavilo mě hledat si významy jednotlivých prvků představení a skládat si je dohromady.

Viděla jsem to již podruhé a musím říct, že se to o dost zlepšilo. Stále mám však zásadní problém, který se týká dramaturgicko-režijní polohy. Ty holky jsou moc šikovné a krásné a ví, co proč dělají, ale přestože znám život Virginie Woolfové, některé věci se ke mně nedonesly a bylo mi to líto.

1. Už vím, co si představit pod pojmem akční lyrika. 2. Nerozuměla jsem, co tím chtěli říct, dokonce ani co říkali. 3. Ještě, že si to napsali do programu

Děvčátka z hor rozhodně nejsou naivky důvěřivé Dvě dívky ve dvou rozích scény – ulice, dvě akvária, dvě sady šatů, bot, jeden dětský kufřík v modře vyfiltrovaném světle – Děvčátka z hor jdou do závratě. Dvě dívky nebo dvě tváře jedné osoby? Dvě zrcadla dva pokoje? Nebo jen rub a líc? Dvě dívky (Haidy a Klum) z trutnovské základní umělecké školy se pod uměleckým vedením Dominiky Špalkové pokusily o cosi, co by se dalo považovat za inscenovaný vnitřní dialog vytvořený z útržků textů Virginie Woolfové. Vnitřní dialog, či vícehlasý (něco jako paralelně nazvučovaný) vnitřní monolog inscenovaný jako potkávání se, nahlížení se. Sebezpyt inscenovaný v prázdném prostoru, pod drobnohledem světa - „ulice“, která nakukuje do nejniternějších zákoutí, před kterou se nelze schovat. Tu ulici, ten svět venku, lze chvíli nevidět přes do sebe zahleděnou dívčí hru, lze jej brát jako výzvu k prozkoumání, jako opojnou závrať očekávání, riskantního rozhodování, ale také tomu světu lze snadno podlehnout, poddat se, zmlknout a zapomenout se. Jako by šlo o permanentní pohled do zrcadla, neustálé ubezpečování se, nervózní pochybování, které ale zakryje šanci pro čin. Zbude jen plamínek a drobně chraplající hlas ze záznamníků, svědek původních nadějí a snů. Postavy postupně zaplní věcmi akvária, z hraček a talismanů jsou už jen věci ve skladišti, odkladišti. Postavy na sebe postupně, zároveň s topením hraček v akváriích, vrství oblečení, mizí čistota, tělesnost, dívčí jemnost, přibývá forma, dospělá formálnost, odlidštěnost v strojovém linkování pohybu v prostoru, ve ztrátě slov. A do toho jede původní jedovatá hudba a skřiplavý zpěv balancující v jazycích (výborní Hugo a Zoe). To vše mocně podtrhuje atmosféru akvária, uzavřeného pokoje, uzavřeného světa. Na počátku byly touhy, odhodlání, otevření, otevření se, pak jen slupky a uniformní vrstvy. Přesné svícení, do detailů soustředěná pohybová i gestická práce obou aktérek, jejich niternost a vzájemná navázanost spolu s horečnatým střihem textu, rytmem pohybu i stísněnou melodikou hudby, to vše pro mne vytváří z Vertiga inspirativní tvar balancující na hraně výtvarné instalace, pohybové akce a přednesu literárního textu – divadlo poezie v tom nejlepším smyslu slova: Sdělování divákům – téměř účastníkům - přes pocit a atmosféru, jež vyvolává, probouzí scénická (scénovaná) akce tvořená asociativní kompozicí obrazů a motivů. Dost mne to bavilo a těšilo, díky. Roman Černík 6

Virginia Woolfová

Vertigo Jeden divácký zážitek místo recenze, na kterou se můžete těšit zítra...

ZÁVRAŤ Detský kufor plný snov, detská izba plná bezpečia. Všetko je tak číre. My sme sa museli zísť! Pretože všetky príbehy túžia, aby sme ich odhalili. Smejem sa - kde končím ja a začínam ja? Čas mi pomaly zaplavuje telo. Mám vodu po kolená - Zrkadlím sa. - Vidím ťa. - Nechcem sa vidieť. Medzi dieťaťom a ženou. Jako je možné, že mi tak rozumieš?

Videla som ten bozk. Ako si sa mohla potopiť bezo mňa? Nie. Neodpustím ti. Nemôžem ti odpustiť, lebo už viem kde končíš.

Nič. - Kráčam. - Kráčam. - Idem, míňam ťa. - Nevidím ťa. - Cítim ťa. Padám, to sa stáva Vstávam Idem ďalej. - Idem ďalej Idem ďalej idem ďalej idem ďalej idem ďalej idem ďalej idem ďalej idem ďalej idem ďalej idem ďalej padám vstávam idem ďalej padámvstávam idemďalejpadámvstávamidemďalejidemďalejidemďalejidemďalejidemďalej niekam som predsa len musela dojsť? Stojím padam voda sa za mnou zatvorila jako môžem žiť, ked som mrtvá Príbeh o egu a alter egu jednej ženy. Príbeh o dvoch ženách. Vilma

Je těžká taková, jaká je rozhovor s režisérkou Dominikou Špalkovou Reagují na Vertigo jinak muži než ženy? Spíš bych řekla, že se dělí na lidi, kteří ho přijmou a na ty, kteří ho vůbec nepřijmou, a není nic mezi tím. Nám šlo a priori o život Virginie Woolfové a nevím, jestli její osobnost zajímá víc ženy nebo muže. Prostor Čapkova sálu představení příliš nepomáhal. V jakém prostoru hrajete normálně? Představení je původně dělané pro úplně komorní prostor. Čapkův sál pro nás byla výzva, bylo nám řečeno, že se ten prostor dá postavit tak, aby byl komorní. Ale teď myslím, že to byl velký omyl. Kdybych to věděla dřív, tak bych do toho nešla, ale když už jsme tu byly, zkusily jsme se s tím popasovat. Asi nejhůř to odneslo první představení. Prostor má pro nás jednu zásadní chybu – je jak komín, který všechno odnáší. Vy jste nedávno byli s tímto představením ve Velké Británii. Máte anglickou verzi? Hráli jsme některé pasáže dvojjazyčně, s tím holky nemají problém, umí dobře anglicky. Bylo to ale v pasážích, které nám přišly důležité pro dramaturgické pochopení té věci. V Anglii to bylo velmi zajímavé, byly jsme na mezinárodním festivalu studentského divadla v Red Bridge Drama Centrum, kromě nás tam byly soubory z Litvy a ze Slovinska. Od Angličanů jsme měly velice zajímavou zpětnou vazbu a skvělý rozbor po představení. Virginie Woolfová je jejich autorka a my jsme byly zvědavé na reakce. A musím říct, že představení přijali velice otevřeně. Říkali, že i pro ně je těžká už jen taková, jaká je, ale že jim naše inscenace něco přiblížila. -das-

7

Studio Divadla Dagmar a pedagogické školy Karlovy Vary

Pro zející rány mám pochopení. Mají své kořeny. Skvělou formou hádanky života. Ptát se? Neptat? Mluvit? Chci něco vědět? Často za cenu bolesti. Stojí mi za to tu cestu podstoupit. Nádhera. Tleskám dlouho. Děkuji za nádherný zážitek.

Šla jsem s nimi celou dobu, ze zamyšlení nad koncem dosud nemám závěr. Doufám, že se to časem změní.

Studio Dagmar mám strašně ráda a hrozně mu fandím. Asi jsem, po tom všem, co už jsem od nich viděla, měla tak veliké očekávání, že mě tohle představení zase až tak moc nenadchlo. Což ovšem neznamená, že by se mi to nelíbilo.

Tajemství jsou mocná, pokud v to nevěříte, tak vypijte vodu a 4 minuty o tom přemýšlejte. Děkuji moc.

Představení mě naprosto vtáhlo, byla jsem okouzlena nejen jeho atmosférou, ale i výkonem hlavního hrdiny. O to víc mě mrzí, že se mi nepodařilo rozkódovat závěrečnou scénu.

Záležitost přinejmenším diskutabilní „Jsem těhotný muž. A mám dítě se svou mrtvou sestrou,“ říká Sven, mladý – a také hlavní – hrdina hry Vladimíra Fekara Sestra. Myslím, že tato slova přesně vyjadřují svět této hry. Už její základní výchozí situace je sama velmi ireálná: Svenovi se zjeví jeho mrtvá sestra Patti a tím se otevře řada otázek. Některé z nich jsou koneckonců v rovině zcela reálné, a chcete-li realistické, což platí především o tématu manželského vztahu otce a matky těchto dvou sourozenců. Ale pak už se text ve svých motivicko-tematických liniích od této reality odpoutává. Sven začíná pátrat nejen po tom, proč Patti zemřela, ale také po své identitě. Zpočátku to vypadá poměrně jednoduše: prohlašuje, že se o něm vždycky rozhodovalo, takže se nemohl rozvinout v jedinečnou osobnost. Ale pak se vše komplikuje, neboť Patti jaksi prorůstá do něho a on do Patti, padají slova o incestu – na jevišti se sice neodehraje – ale zato se takto otevírají dveře k sestupu do hlubinné psychologie na straně jedné, a do absolutní a totální fikce na straně druhé. Všechno se dokonale proplétá se vším a zdá se, že autor je s nepřehlednou absurditou, k níž dojde, spokojen, že k ní cílí. A inscenace to potvrzuje. Jestliže až do závěru stála především na slově – rozumějme tím i na slovních popisech prostředí a akce té nebo oné postavy – tak najednou na konci nastupuje pohyb. Matka tančí s otcem tango, které můžeme – budeme-li chtít - pokládat za jakési vyřešení jejich vztahu a na posteli stojí Sven s Patti a láskyplně se rukama dotýkají; jsou jednou bytostí, prolnuli se vzájemnou láskou, našli v tom druhém sebe sama? Čert ví, ale něco mezi nimi je, co je uvádí do jakéhosi harmonického bytí. Slouží zajisté Studiu Divadla Dagmar z Karlových Varů ke cti, že se pustilo do tohoto neobvyklého a nesnadného textu s energií a soustředěností vskutku úctyhodnou. A ohlas nočního představení dokazuje, že ledacos z textu rezonuje s obecenstvem. Leč ani tak se nemohu zbavit dojmu, že hlavním výsledkem této práce byl zrod dalšího příspěvku k uvažování o cestách současného textu pro divadlo a scénických postupů. Což nazíráno z hlediska JH jako zdroje jistých inspirací jistě není marné; naopak. Ale z hlediska scénického tvaru, jež se touto inscenací předkládá, je to záležitost přinejmenším diskutabilní. Jan Císař 8

Vladimír Fekar

Sestra

Brácha je maminka, ségra je tatínek aneb Jak vzala Patti Svena na výlet

Třeba to dopadlo dobře

„Sentimentální autopsy“ – jak hru označuje sám autor – Vladimíra Fekara Sestra je křehký text na pomezí divadelní hry, (scénické) básně a rozhlasové hry. (Pro zájemce je celý text k nahlédnutí na http://www.fekar.com/vladimir/sestra.html - škoda, že technologie výroby Zpravodaje nepokročila natolik, aby vám stačilo na tento odkaz prstem kliknout, ale díky augmentované realitě bude záhy jistě možné i to.) Už jeho téma je citlivé dvojnásob – rozhovor dospívajícího chlapce Svena se svou mrtvou sestrou Patti, která zemřela za nevyjasněných podmínek (zřejmě) krátce po svém narození. Výsledkem je lyrické drama, které je de facto Svenovou rozpravou se sebou samým – rozpravou motivovanou snahou začlenit trauma mrtvé sestry do svého životního příběhu, přijmout vytěsněné, včetně integrace svého ženství (animy). Možná to někomu zní až příliš jungovsky psychoanalyticky, ale jak jinak si poradit s neustálým zdůrazňováním toho, že Sven připomíná spíše dívku než chlapce nebo se závěrečným obrazem usmíření, kdy Sven s matkou a Patti harmonicky usínají v jedné posteli. Intimní látka, sebezpověď chlapce trýzněného stínem neurčité tragédie, je podána lyrickým, snad až příliš „učesaným“ jazykem, který se zdá být vhodnější k tichému čtení než jevištní prezentaci. Motivy, jakým je třeba přesvědčování Svena Patti, aby spolu počali dítě, či repliky typu „Vytvoř si verzi, která tě nebude bolet“ nebo „Člověk musí umět milovat, i když nedokáže toho druhého úplně poznat“ mohou snadno překročit hranici dutého patosu či dokonce směšnosti. Karlovarská inscenace však zachází s Fekarovým textem suverénně a promyšleně. Pokud se mi dřív zdálo, že výrazová úspornost v inscenacích Hany Frankové občas vede k tomu, že se pohybují spíše než v oblasti divadla na poli kultivovaně prezentované literatury, dnes tomu bylo naopak. Jednoduchá scénografie zvýraznila nepopisnost samotného textu, v němž jsou „scénické poznámky“ součástí dialogu. Herecké výkony konkrétností a věcným humorem ulamovaly hroty případnému sentimentu (připouštím, že pro leckoho jej mohlo pořád zbýt dost). Tomáš Havlínek a Tereza Pachtová pak vytvořili velmi autenticky působící portrét napůl dětského, napůl milostného vztahu, plného nevinnosti, něhy, strachu i touhy po blízkosti. Problém textu a následně i inscenace je v jeho/jejím rozlomení na dvě nesourodé části. Přistoupím-li na stylizovaný lyrický způsob řeči v rozhovoru Svena s projekcí/ přeludem mrtvé Patti, působí pak tentýž emotivně vypjatý jazyk v reálném rozhovoru s matkou přehnaně a nevěrohodně. Navíc se pro mě hra i inscenace (vzhledem k tomu, že je vyprávěna výhradně ze Svenova pohledu) logicky uzavírá jeho pochopením, že pravdu znát nepotřebuje a oním společným ulehnutím. Závěrečný výstup otce a tango s matkou (byť ve finále jevištní obraz šťastně nahradil popisný text) tak působí jako cizorodý přílepek, jako motiv, který je spíše důležitý pro autora než hru samotnou. Bez ohledu na toto se však karlovarská Sestra řadí k mým příjemnějším zážitkům letošního Hronova.

Po představení Sestra Studia Divadla Dagmar a pedagogické školy Karlovy Vary v Sokolovně jsem se potkal nad mixážním a osvětlovacím pultem s paní režisérkou Hanou Frankovou. Netvářila se právě optimisticky, ba naopak. A to přesto, že podle mě měla důvod tvářit se spokojeně nad výkony svých herců. „Herci ztrácí síly a je to vidět na rytmu a ztrátě energie. I u zvukařského stroje jsem se musela hlídat, abych neodpadávala s pozorností. Je to náročné. A to nás čeká ještě jedno představení.“ S kolegou Michalem Jendrulkem jsme diskutovali o vyznění závěru. Jak to tedy nakonec dopadne? To si musí každý vyřešit sám. V závěrečném tangu je drobný detail, kdy otec s matkou spolu nevydrží tančit. Stačí vám ta odpověď? Část diváků to roztrhnutí nezaregistruje. Někdy možná ten člověk, který to nevnímá, podvědomě ani nechce, aby se rodiče rozešli. Chce, aby Sven měl rodinu zpátky. Já jsem však chtěla, aby se roztrhli. Konec mě překvapil. Čekal jsem, že představení ještě chvíli potrvá a všechno nakonec dobře dopadne… Třeba to dopadlo dobře. V tomto textu to nejde jinak, než aby si každý divák vybral svojí interpretaci. Anebo to možná jde, ale my jsme to nechtěli nijak vykládat. Teď jsme tu měli pana Fekara. Poprvé se na představení přijel podívat, protože mu to jindy zatím nevyšlo. Ze setkání jsme pochopili, že i on je rád, že je konec otevřený. Proč právě rodinné téma a proč tak smutně? Jsem máma tří už dospělých dětí a pracuji se studenty Svenova věku. Pak se samozřejmě i mně nabízí otázka, co já zatajuji svým dětem, co jsem jim kdy zatajila a co jim odkryji.

Jan Šotkovský

-saj-

9

Komponovaný program z vystoupení celostátní přehlídky scénického tance v Jablonci nad Nisou

TANEC, TANEC... SDĚLENÍ? 1. Obrazy: Pohybová cochcárna? Kde je pevnost a jasný význam gest? Radost z pohybu, lépe se odhalit a rozbalit. Některá děvčata měla pěkné oči i v šeru. 2. Karlův most: Dobře se pobavit i při výletu do historie. 3. Syndrom neklidných nohou: Je třeba si odpočinout, i když nohy kmitají. Nespěcháme. 4. Mol (?): Příjemná férie s pěknými nápady a útoky na fantazii.

Jsem rád za připomenutí, že i tanec může být vtipný a už se těším na debaty o hranici tance a scénického tance.

Hned na začátek musím říct, že je tu stále ta věčná otázka, co už je pohybové představení a co je „pouhá choreografie“. Neskutečně miluju, miluju pohyb a ze všeho nejvíc miluju lidské tělo v pohybu. Proto jsem si představení nesmírně užila. Velmi se mi líbil Karlův most a Mol (?)

Již pětadvacet let se částečně teoreticky a na „plný úvazek“ prakticky zajímám (zaobírám, zkoumám) problematikou tanečně pohybového divadla. Záměrně používám tento termín, protože vnímám minimálně v posledním desetiletí ambici mnoha choreografů vytvářet divadlo syntetické, kde je samotný tanec pouze jedním z výrazových prostředků, nikoliv jediným. Tato tendence byla zřejmá i v hronovském bloku nazvaném Tanec, tanec..., a to zejména u choreografií Karlův most souboru Parau-parau Jablonec nad Nisou (choreografie Petra Endlerová) a Mol (?) pražského souboru Bandance (choreografie Jan Schmidt), kde se zároveň ukázala i úskalí takového směřování: neujasněnost ústředního tématu, přílišná roztříštěnost použitých výrazových prostředků bez čitelného záměru, přílišná doslovnost a popisnost na úkor imaginativního rozehrávání situací – snad největší doménou pohybového divadla. To, že samotný nápad, byť originální, nestačí, dokázal Karlův most. Slibný výchozí bod nebyl naplněn, neboť zvolené prostředky vykazovaly prvky banality (např. japonská výprava, stále se opakující a nerozvíjející se motiv opilce aj.), ilustrace hraničící s posunčinou (zaplnění mostu davem, povodeň). Nebyla například dle mého názoru dostatečně využita možnost divadelně rozehrát motiv soch. Ve výsledku tak zůstalo pouze u konstatační informace bez ambicí na smysluplný a působivý divadelní tvar. Podobné symptomy (vč. nedostatečné technické vybavenosti interpretů) vykazoval i Mol (?), jehož ambicí nebyl příběh, ale variace na slovníkové heslo. A to jak v rovině verbální (a ta nikdy nepatřila k silným stránkám souborů tohoto typu), tak nonverbální. Zde navíc choreograf doplnil výrazové prostředky o více či méně vynalézavou práci s rekvizitou. Tyto zajímavé nápady, bohužel nenaplnily divákovo očekávání, protože působily často pouze samy o sobě, bez zřetelné vazby k zamýšlenému celkovému tvaru. Další dvě choreografie – Obrazy souboru ZUŠ Sedlec – Prčice (choreografie Vendula Dědová) a Syndrom neklidných nohou souboru Nota ZUŠ B. Smetany Plzeň (choreografie Lenka Jíšová) sice neměly výše zmíněné ambice, ale přesto daleko více naplňovaly mé představy tanečně pohybového divadla, v nichž dochází k syntéze tance (zde evidentně výrazového), hudby, světelného designu a samozřejmě choreografie a režie jako interpretačních činitelů. Nepůsobily sice tak efektně a divácky přitažlivě, ale přinesly nepochybně kvalitní divadelní zážitek. V případě plzeňského souboru navíc nadstandardní a vyrovnanou technickou vybavenost tanečnic. Znovu jsem se přesvědčil, že působivého jevištního sdělení lze dosáhnout především ujasněným záměrem a kvalitně zvládnutými odpovídajícími výrazovými prostředky. A to i v tanečně pohybovém divadle. Martin Pacek

Čtyři scénky, čtyři imprese, u všech jsem si vzpomněla na slova profesora Císaře definující tento žánr.

10

Tanec, Tanec

Nebojte se přeskočit své limity Co je to tanec? A co je spojení tance a divadla? Co vlastně tvoří formu tance? To jsou otázky, které mi přišly na mysl při sledování tanečních představení v kontextu hronovského festivalu. Problém je v tom, že jsem sám umělec, který sám tvoří, nikoli kritik. Takže jsem spíše zvyklý být sám objektem analýzy. Ale pustím se do toho. Rád bych objasnil některé myšlenky, týkající se scénické práce. V současné době se hranice mezi tancem a divadlem rozplývají, jedno se prolíná s druhým. Otázkou je, nakolik lze na nové tvary uplatňovat stará kritéria – zda posuzovat jednotlivé prvky odděleně, nebo společně. V orientální tradici tanec a divadlo do značné míry splývají. V moderním kontextu tance a divadla někdy vzniká podivný „salát“ nebo nepříliš harmonický celek, kombinující text, akce a taneční pohyby. Moderní tendence směřuje k tanečnímu divadlu, možná díky vlivu německých zástupců contemporary dance jako Kurt Joss, Pina Bausch a mnozí další. Nesprávná interpretace tohoto způsobu práce přináší na scénu velmi podivné výsledky. Taneční divadlo je zdivadelnění pohybu, ne kombinace textu a pohybu beze smyslu. Využívat hlas a pohyb vyžaduje speciální techniku a přípravu. Pohyb potřebuje určitý proces a postupné „pilování“, zdokonalování. Tanec je radost, ale zároveň je to velmi vážný způsob, jak zprostředkovat speciální pocity ve velmi

specifických konstrukcích, které propojují nejrůznější aspekty. Osobně odmítám termín „amatér“. Věřím v dobré divadlo, či dobrého učitele, který dokáže inspirovat a je odpovědný za vedení a první krůčky skupiny. Jestliže pedagog má staromódní nebo dekadentní způsob vidění, výsledek jeho žáka bude podobný. Imaginace musí být pod kontrolou a musí být podchycen správný tvůrčí moment. Technikou rozumím vše, co se týká dokonalosti (správná mluva s jasnou intonací, využití všech rezonančních oblastí našeho těla), způsob, jak zacházet na scéně s jednoduchým předmětem a jak najít správný rytmus, jak bez rizika padat, jak správně skákat, jak využívat ohebnosti těla. To vše jsou aspekty, které souvisí s tělesnou technikou, a vyžaduje hodně úsilí, abychom je zvládli. Taneční práce si vynucuje tento proces, přesnost a ukázněnost na scéně. Jakýkoli umělec na scéně musí respektovat „svaté“ momenty, nedělat si blázny ze sebe ani diváků, a ukázat velmi křehkou stránku své práce. Zdůrazňuji to proto, že bych na scéně rád viděl velmi silné téma, silný koncept na scéně, ke kterému inspiruje pedagog, a který ztvární studenti. Rád bych potkal umělce s velmi silnou potřebou zkoumat možnosti tanečního divadla. Podle mého není vhodné dělat jen laciné fóry. Divákovi je třeba předložit nějakou konkrétní nabídku, nějaký problém.

11

To, co jsem viděl v bloku Tanec, tanec, mi poskytlo nepříliš zajímavý pohled na tanec i na práci choreografů. Přitom možnosti tu jsou – nápady najdete kdekoli, stejně jako vhodný prostor. Jen je třeba se rozhodnout, jakým způsobem pracovat pro lepší budoucnost nové generace tanečníků (herců), kteří se zabývají pohybovým a vokálním tréninkem. Když se v taneční produkci pokoušíme začlenit text, vždy se dostáváme na tenký led. Proto je třeba najít vhodného odborníka (poradce), který by v tomto případě pomohl. Text není dekorativní prvek. Text je velmi silným nástrojem, který dokáže v souvislosti s pohybem komunikovat. Na závěr bych rád podotkl pár slov ke konkrétním produkcím. Část Syndrom neklidných nohou mě neuspokojila. Efekt mizení obrazů za černým plátnem se nepovedl a také kostýmy byly dosti podivné. V Karlově mostě jsem necítil ani sladkost, ale ani peprnost. Sice hezké nápady, ale realizace bez energie a síly (není možné tančit jako „prázdné tělo“). Mol (?) je velmi speciální záležitost, protože je plný ticha. Poslední část, Obrazy, mě jakýmsi způsobem přivodila pocit štěstí. Ocenil jsem představivost tria v první sekvenci, kde si pohrávali s dynamikou a kostýmem. Obecně bych řekl, pracujte více a nebojte se přeskočit své limity. Guillermo Horta Betancourt /přeložila Jana Soprová/

Komponovaný program z vystoupení celostátní přehlídky scénického tance v Jablonci nad Nisou

Jsem taková látková Vendula Dědová choreografii Obrazy vytvořila společně s děvčaty ze ZUŠ Sedlec – Prčice. Seznámily jsme se na schodech před divadlem a mluvily o obrazech a látkách.

Prostě měl okno Soubor PARAU-PARAU z Jablonce nad Nisou přivezl na JH choreografii Karlův most, kterou má na svědomí Petra Endlerová (jedna ze soch na Karlově mostě), kterou jsem odchytla jen tak tak před odjezdem – těsně po skončení celého bloku scénického tance.

Jak zapojujete do scénického tance divadelní prostředky? Naše choreografie byla hodně stavěná na improvizacích. Vycházíme z improvizací, pracujeme s látkami. Jednotlivé představy si stavíme do různých tvarů. Vzniklo nám několik zajímavých obrazů, nechtěla jsem každý zvlášť rozvíjet. Našli jsme společnou linku, která provází všech pět obrazů a vznikl příběh. Co se týká příběhu, tak tady na JH na vás byli z devadesáti procent divadelníci, kteří jsou zvyklí právě po něm jít… Určitě v tanci to až tak není možné, protože jde o abstrakci. My se naopak snažíme v tanci popisnosti vyhnout. Není pro mě zásadní, aby divák přesně příběh přečetl. Stačí, když ho tanec zasáhne, ovlivní, zaujme. Ale vy pro sebe v choreografii svůj příběh máte? Ano, máme. Nestavím choreografie tak, abych dávala pokyny: teď běž tam, teď udělej tohle. Vždycky je důležitý příběh, linka. Je mi jasné, že divák v našem představení nepřečte hledání nebo na konci uzavření koloběhu. Zásadní ale je, aby to všechno měly aktérky. Neodradil tě na práci s látkou ani fakt, že jako rekvizita už byla použitá mnohokrát? Loni jsme ji použili v choreografii Divnokraje, ale nemám s tím vůbec problém. Přijde mi, že je tolik způsobů zpracování, že je tématem napořád. Látka je pro mě vždycky inspirující. V každém obrazu je rozpohybovaná jinak. Mám látky zkrátka ráda, jsem taková látková.

Jak byste charakterizovala propojování tance a divadla ve vaší choreografii? Propojení pohybu a divadla je jeden z nosných pilířů naší tvorby. Choreografie Karlův most je přímo tak postavená. Nejde čistě o taneční věc, protože obsahuje mnoho divadelních prvků. Váš soubor se takto specializuje ve všech choreografiích? Ano, myslím, že tímto směrem jdeme. To nás zajímá.. Neměli jste strach z použití tak profláknuté hudby jako je Vltava? Strach ani ne – je to samozřejmě obrovské téma, ale snažili jsme se ho uchopit tak, aby nebyla skladba použita jen proto, že jde o veliké hudební dílo. Dá se spočítat, kolik vás je na jevišti? Odpovídají všichni ze souboru: Patnáct, ne, osm, jedenáct, ne, osm tanečníků a tři sochy. Aha, všichni? Tak, to nás je padesát šest. Jak jste se dostali ke Karlovu mostu? Nejdříve přišlo téma a postupně tam zapadaly ostatní prvky. Někdo začíná od hudby, ale pro nás byl prvotní Karlův most. Co rozesmátý saxofonista? Prostě, měl okno. len

len

12

Tanec, Tanec

Plány vymýšlíme u piva nebo u kávičky Tíhneme víc k divadlu

Choreografie Lenky Jíšové jsme v posledních letech na JH měli možnost sledovat kontinuálně, se souborem NoTa Plzeň přivezla Enyky benyky Anka banka (2008), Leila v zemi kolotočů (2009) a letos Syndrom neklidných nohou.

Ze souboru BANDANCE Praha jsem odchytla dva mladé muže, kteří tvrdili, že jsou tvůrci, ale jména jsem od nich nezískala, pouze pracovní název jejich dua. Předkládám tedy mini rozhovor s D.S. Poskoč.

Jak jste na sebe natrefili s básníkem Romanem Knížetem? Básník je rodinný přítel Haničky Koutů, která s námi tancuje. Asi před sedmi lety nám překládal texty kapely Tara Fuki z polštiny do češtiny. Viděl nás tančit a my jsme zase chodili na jeho pořady – večery poezie, které pořádá v Plzni. Daroval nám pár svých sbírek. Měli jsme chuť společně něco udělat. Čte nám u piva nebo u kávičky básně a vymýšlíme plány, co dohromady stvoříme. A jak vaše plány dopadají? Letos jsme ve staré synagoze uskutečnili propojený pořad hudby, poezie a tance inspirovaný jeho básnickou sbírkou Insomnia, z které je právě báseň Syndrom neklidných nohou, syndrom neklidné hlavy. Jak cestovala báseň z řádků do pohybu? S tímto názvem jednou přišel sám autor a chtěl, aby se tak jmenoval celý pořad. Mě napadl okamžitě tanec, pak nám k názvu přidal i báseň. Četli jsme si ji, hodně o ní povídali a tak vznikla choreografie. Jak vnímáš propojení scénického tance s divadelními prvky? Určitě je nutné, aby i tanec měl sdělení, i když jde o abstrakci. I bez příběhové, dějové linky, tam musí být ukryté příběhy a každý divák si z nich může pro sebe něco najít. Pro nás je tanec tvořením. Dal by se popsat váš vztah k divadlu konkrétně u Syndromu neklidných nohou? Tento tanec je přímo inspirován poezií. Nejblíže nám je divadlo poezie.

Jak jste se dostali k MOL(?)u? DP: Chtěli jsme udělat podmořskou choreografii. Začalo se u medúz, a pak to přerostlo do věcí, které se nám zdály vtipnější - a bylo z toho hned něco jiného. Nakonec přišel slovník, do kterého jsme se koukli na slova, která začínají na mol. Je jejich spousta. DS: Na začátku dokonce byla hudba, ale na konci jsme skončili na hubě. Co vyjadřuje D.S. Poskoč? DP: Demetrius Sekvenc Poskoč. Divadelní Studio. DS: Dolít Střik. Ano, jsme to my dva – Demetrius Poskoč a Sekvenc Poskoč. Nejdříve jste při realizaci narazili na moly nebo na netkanou látku? DP: Mulčovina není zase tak důležitá. A určitě přišla později než mol. DS: Ne, mol přišel později než mulčovina. DP: Aha. Co vás vede k tomu, že neděláte pouze scénický tanec, ale vkládáte do něho divadelní prvky? DS: Moje tělo například. DP: Máme taneční soubor, ale my dva tíhneme víc k divadlu. Soupeříme se šéfem Janem Schmidtem, který dělá tanec. A všichni členové Bandy pak přináší různé blbnutí, jako třeba v MOLU rapování. DS: Na scénickém tanci jsme odrostli. Soubor vycházel původně z lidového moravského tancování. Postupně jsme začali brát do rukou otěže a Bandu jsme zase nasměrovali trochu jinam. len

len 13

Pavlou Suchou v semináři N, tedy nonverbální komunikace

F

rekventanty ze semináře Daniely Fischerové poznáte podle několika zásadních znaků. Zkoumavě se vám koukají do očí a pozorují vaše panenky, když si sáhnete na nos, obviní vás ze lži, a když se kradmo podíváte na hodinky, přestanou s vámi mluvit. Dávají pozor na to, co děláte s rukama a vlastně celým tělem a okamžitě poznají i to, že zrovna chcete odejít. Říkal jsem si, s kým bych asi tak mohl tento seminář strávit a objevil jsem zkušenou festivalenku Pavlu Suchou z Mostu. „Začínáme obvykle tak, že se pozdravíme a vzdáme úctu svým jménům. Následuje výklad tím, že nám Daniela dá několik hádanek, na které si napíšeme odpovědi. Potom nám přes různá cvičení vysvětlí některou z částí nonverbální komunikace. Už jsme si povídali o očních kontaktech a dnes se bavíme o gestikulaci. Pak odpovídáme na již zmíněné otázky. Zatím se většina lidí spíš trefuje. Mě na výuce moc baví to, že je problematika hodně spojována s češtinou, že hodně gest, která buď nevědomě, nebo i vědomě děláme, má v češtině i svoje slovní opodstatnění. Dřív jsem si to takhle vůbec nedokázala spojit. Například: Nechci ho ani vidět! Nebo: Propaluje mě očima! Uvědomuji si, že to nejsou pouze přirovnání, která by nic neznamenala,“ říká Pavla Suchá a dodává, že jí dnes zatím nejvíc bavila rozprava o gestech, která nejsou úplně obvyklá. „Konkrétně mě teď napadá pozdrav Dalajlámy: Vyplazený jazyk a poplácání se po zadku.“ Potlesk vznikl už ve starém Římě, když se tleskalo za představení. V korejských divadlech se dříve netleskalo. Publikum se děkovalo tím, že skandovalo rodné místo, kde se narodil oblíbený protagonista. Byl to stejný bulvár jako v současné době. O hercích se vědělo téměř vše.

„Pochopila jsem hodně gest, která sama dělám třeba i nevědomky. Zakrývání nosu znamená zejména lež. Zeptala jsem se, proč se často dotýkám nosu, i když nelžu. Daniela mi říkala, že to může být dědičné. Ptala se, jestli to dělá někdo v rodině a já si uvědomila, že je to gesto odkoukané od táty. Teprve teď mi některá gesta docházejí a docházejí mi gesta mých známých“, oznamuje Pavla a přidává dovětek, kterému už se nedivím. „Naše tělo na nás vykecá i to, co náš mozek nedokáže zformulovat do vět.“ Jako jsou atlasy motýlů, existují i atlasy gest. Odborníci na gestickou mluvu jezdí po celém světě, fotografují a vyptávají se. Existují tlusté atlasy gest, kde najdete, odkud gesto pochází, jakým způsobem se dělá a co znamená tady a co někde jinde. V Jižní Americe si například děvče, které se chce vdát, při spatření tří černochů nebo tří kněží poškrábe koleno.

Zeptal jsem se Pavly, jak jí seminář u Daniely Fischerové může pomoci v divadelním i běžném životě. Zde je odpověď: „Když člověk na jevišti udělá správně gesto k myšlence, kterou má zahrát, lidi to mimoděk pochopí. Oni si neřeknou, že jsem udělala nějaké gesto, protože… Zkrátka jim to bude připadat dobře. Když budu dělat gesta v rozporu s tím, co postava prožívá, diváci mi nebudou věřit.“ V devadesátých letech dvacátého století byl v Thajsku zastřelen americký turista za to, že si na posvátném místě sedl a dal nohu přes nohu. V Thajsku se to totiž nesmí a nějaký horkokrevný domorodec se na nic neptal a rovnou ho zastřelil. Je až s podivem, co může nevinné gesto způsobit.

Paní Daniela v průběhu svých přednášek vždy proloží svá slova „Příspěvkem do herecké krabičky“. Jedná se o určitý nápadník a inspiromat pro herce, jak používat tělo v jaké situaci. „Píšu si to a píšu si i poznámky. Stejně tak si píšu hry, protože učím v Mostě dramaťák a chci používat cvičení, která jsem si sama prožila. Jedno gesto nemůže žádné situaci nikdy prospět a to je kradmý pohled na hodinky. -saj14

Lenkou, Andělkou, zpěváky, zpěváčky, zpěvačkami a pěvkyněmi

v semináři H, tedy hudba

Ty, ty surikaty!

Hudebník Jan Matásek mě v semináři přivítal s tím, že by bylo dobré, abych se též zúčastnila. Vyhrkla jsem sice trapnou výmluvu o svém totálním nezpěváctví (v kombinaci s mým věkem si taková účast koleduje o pěkný trapas), ale shovívavě to přehlédl. V tomto semináři se na trapasy nehraje. Jan Matásek tvrdí: Neřeším, jestli někdo neumí zpívat. Krásné hlasy mají všichni! A dodává tím zúčastněným sebevědomí, takže pak jejich hlasy znějí tak, jak je možná nikdy neslyšeli. Ostatně Jan má praxi, s amatéry pracuje hodně často (právě Lenka, která se se mnou podělila o zážitky ze semináře, se sem přihlásila poté, co slyšela výsledky Matáskovy práce v kratičkém kursu na Loutkářské Chrudimi). Od samého rána se ze třídy linula hudba téměř velebná (zážitek jsem měla už ze samotného rozcvičování, kdy rozezněly místnost hlasité výde-

chy s labužnickou ochutnávkou samohlásek). Drobné teoretické poučky jsou podsouvány účastníkům téměř nesměle, s lehkým přídechem anglického humoru, takže se nikdo nestydí vyzkoušet si třeba dlaňový satelit, který nám umožní slyšet sama sebe nebo experimentovat se směrováním hlasu a jeho vizualizací. Nejčastější otázka je: „Co chcete dělat?“, říká mi Lenka o přestávce. Dámy se shodují na tom, že vedoucí jim tak noblesně dává pocit, že výběr je na nich. „Ale přitom moc dobře ví, co chce s námi dělat…“ Vzápětí se o tom přesvědčím. Během dopoledne se na mě hudba v různých podobách přímo valí. Je to jako obrovská symfonie nápadů – napřed jeden kánon (opakování ze včerejška), pak následuje další (věděli jste, že existuje jazzový kánon? – du ví di dá…). Připadá mi to celé jako jedno obrovské „jamování“, ve kterém je obsažena nejen hudba, zpěv, ale i povídání, smích, a třeba i pauza a chvíle ticha. Aktivní zpívání střídá diskusi o hudební stránce viděných představení, či o vývoji sonických zbraní a ničivé síle zvuku („Jednou jsme uvařili pomeranč“ - prohlašuje trochu tajemně Matásek). Pak tu je praktická lekce z voice-bandu. Každá dvojice dostane svou větu, skládající do mozaiky příběh o kočce, která má chuť na mlíko, a v mžiku je tu koncert hlasů a zvuků, který by se zaručeně líbil i E. F. Burianovi. Vskutku nahuštěné dopoledne pak uzavírá africká píseň, která obsahuje pouze dvě slova v různých variacích: VAKUJA - DUNABA (nebo že by to bylo

jinak?). A už je tu příběh o zvířátkách jménem surikati, která nejprve radostně vstávají, a vydávají se na hlídku, později se jedno ztratí (tím se dostává do sloky molový tón) a nakonec se zase najde (což durově radostně s ostatními oslaví). A to vše rozděleno nejprve na dva, poté tři hlasy, a možná, že jich zítra bude ještě víc. Stačí když zavřete oči, a každý z milovníků ZOO a Afriky zahlédne v duchu smutné a veselé surikati, neboť teskně radostné tóny vícehlasu znějí velmi sugestivně. Tak se lehce přehoupneme do odpoledne, a mně je líto, že už to skončilo. „Dnes jste si namáhali hlas opravdu hodně, měli byste ho nechat odpočinout,“ uzavírá Jan. Tak ještě trochu zpovídám Lenku s Andělkou, zkušené seminaristky (na Hronově už mají za sebou několik kursů obsahujících hudbu), které mi prozradí, že skoro každý ze semináře už nějakou podobnou zkušenost má. Je tu celá muzikantská rodina Cvrčků, která má vlastní kapelu, studenti konzervatoře i AMU, zkrátka z velké většiny aktivní hudebníci. A je to slyšet – na rozdíl ode mě většina z nich chytá melodii okamžitě, a pro mé necvičené ucho zpívání zní hezky hned na první dobrou. Dozvídám se, že témata každého dne jsou jiná. Den předtím např. menší skupinky dostaly za úkol zpracovat v dvouminutovém hudebně-dramatickém skeči tři záhadná slova. Koncepce byly vskutku vynalézavé, od beat-boxu a hraní na tělo, přes zvuky vytvářené třeba vodou šplouchající v pet-lahvích až po variace vytvářené pouze hlasem. A zdá se, že seminaristy ještě čeká nejedno překvapení, včetně individuálních tvůrčích úkolů. Já bych si v každém případě ráda na konci Hronova poslechla jejich koncert. Myslím, že repertoár bude za týden opravdu široký. A tak na neodbytnou otázku „Baví vás to?“ , která zaznívá z úst lektora několikrát za dopoledne, odpovídám společně se všemi zúčastněnými BAVÍÍÍ ! jas

15

Den první Stalo se tradicí, že JH nabízí dvě, letos dokonce tři, názorová fóra.

P

roblémový club přináší možnost dozvědět se něco nadstavbového – inspirovaného zhlédnutými inscenacemi. Lektoři nemají za cíl kriticky hodnotit nebo analyzovat jednotlivá představení. Naopak Diskusní klub /a letos i Mezinárodní diskusní fórum/ umožňuje zájemcům spontánní výměnu názorů na představení.

Vytrženo z kontextu – PC 1. 8. 2010 Přítomní lektoři: Jan Císař (JC), Petr Christov (PCH), Vladimír Štefko (VŠ), Ján Zavarský (JZ), Alena Zemančíková (AZ) a Luděk Richter (LR) Úvod • Existuje i diskusní klub, kde lze svobodně diskutovat, ale tady to berte jako vysokou školu (MS) • Navrhoval jsem vzít moderování abecedně. Pak jsem si uvědomil, že jsem v abecedě první (JC) A jméno té hvězdy je Černobyl • Bylo toho víc, než jsem chtěl říct na začátek a doufám, že příště budu stručnější (PCH) • Ani postmoderní pravda globálního světa pochopitelně není jedna… chyběly mi v tom společenské souřadnice, ve Velké Británii se taky nikdo neučí historii podle Shakespeara, já bych vznesla tu výhradu k neautentičnosti (AZ) • Přes objektivní realitu zasáhlo svého parcipienta… říct, že Homér byl první dokumentarista, to bych asi přehnal… autorka neukáže paradoxní politickou situaci, příběh je oholený na holou kost a autorka nás vydírá… dokumentárnost je nahrazovaná paradoxní výlučností… proto se Viktor Hugo tak prodává… a blížíme se až k červené knihovně… je to melodramatický konstrukt, autorka vytváří emocionální divadlo „citového vydírání“, tak by se to mohlo jmenovat… (JZ) • Je to jakoby kontaminované kontextem informací… jeden velký lyrický výjev nebo spíš výlev… já jako muž to cítím jako citové vydírání (LR)

• Když se to s estetizací materiálu přešvihne, vznikne podezření, že už to není dokumentární… život na jevišti je zvláštní druh jevištního života, který není život (AZ) • Aktuální linie dokumentárního divadla je náhradní téma… vděčíme za to cukrkandlové hollywoodské produkci a to je na to reakce… lidé, tvůrci očekávají, že zacítí vůni člověčiny… mohli bychom se pohádat s kolegou, on to má rád… cokoli se octne na jevišti, už je jistý druh stylizace (VŠ) • Odcházím zalitý růžovým sirupem lásky, poznamenané smrtí (AZ) Lidé jsou spokojeni • Je to fáze, kterou si musí soubor projít, tak si jí prošel… jak se žije v paneláku je i námět televizních seriálů… (AZ) • Texty se mi odhalily jako trochu banální… odstup od písně, ale znovu naplněný něčím jiným… (LR) • Někdy divadlo nevládne ani jazykem normálně (JZ) Pastýř • Nezajímá mě estetická kategorie tohoto výkonu, je to dostatečně naplněné humanitou… podařilo se mu navázat kontakt s publikem, to je evidentní… (VŠ) • Snažím se číst, co znamenají ty krávy a listy… je to pro mě otázka, na čem vlastně to divadlo stojí, jestli je to větší syntéza (LR) • Je to otázka dialektu – spišský? (JC: Jak spišská borovička!) Ozvláštňuje to regionálně… vyprávění není všední, každodenní… (PCH) zaslechli Eva s Jirkou

16

Sympozium TRADICE x DNEŠEK V

průběhu letošního jubilejního JH se koná sympozium nazvané Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška. V několika seminářích se na toto téma už diskutovalo, v dalších se hovořit ještě bude. Samotné sympozium bylo zahájeno v neděli v prostorách Muzea českého amatérského divadla v Miletíně a vystoupení teatrologů jsou připravena na pondělí od 9 hodin v Hronově.

Sympoziální debata v semináři KPR: Jsou dějiny divadla důležité? Víte, jaké divadlo chcete dělat? Proč vůbec divadlo děláte? A berete si poučení z historie? Trojici otázek položil profesor Jan Císař frekventantům Kurzu praktické režie. Podle odpovědí je většině seminaristů blízký autorský přístup k divadlu. Pokud používají texty jiných autorů, snaží se je výrazně autorsky upravit. Často také dramatizují literární předlohy. Ale najdou se i soubory, které interpretují hotové texty. „Hloupostí je na světě dost, nebudeme k nim přidávat ještě své vlastní,“ shrnul tento přístup jeden z frekventantů. Divadlo je vždycky odrazem své doby a vypovídá o lidech, kteří v ní žijí, obrací se diskuse k důležitosti studia dějin divadla. Povědomost o historii navíc může odkrýt zajímavé souvislosti: poučený divák například nepropadne módní vlně projekcí v inscenacích, protože ví, že se objevily už v 50. letech a nejde tedy o žádnou převratnou novinku. U technických prostředků se debata na chvíli zastaví. Střetávají se tu dva názory: podle jednoho je začlenění technických vymožeností pro divadlo velkou výzvou. Podle druhého naopak půjde spíše proti technice, protože diváci od divadla stále vyžadují především společně sdílený prožitek „tady a teď“. KPR je specifický víceletý seminář, ve kterém se vzdělávají především režiséři amatérských souborů, tedy většinou lidé, kteří už mají divadelní zkušenosti. red a das

Další program, kterého se můžete v rámci sympozia zúčastnit: 2. srpna 9.00 Hotelová škola Sympozium – referáty a vystoupení teatrologů, odborných pracovníků i praktiků z řad současných soborů nebo jejich organizátorů 4. srpna 9.00 zájezd do miletínského Muzea českého amatérského divadla. (Přihlášky v Informačním středisku.) 10.00 Informační středisko Prezentace Databáze českého amatérského divadla 7. 8. 10.00 Informační středisko Prezentace Databáze českého amatérského divadla

JIRASKUV HRONOV 2010 On 30 July a warm welcome in rainy Hronov; nice to see a lot of people from the past years. Every year the organization gets better, or rather not better, but different, which makes it better. An example: with the vouchers we can now eat in various restaurants. We want to explore all of them! It is an honor for CEC - Central European Committee – to be part of 80th JIRASKUV HRONOV by having our yearly General Assembly here and to have our two yearly Festival here integrated in the Jiraskuv Hronov Festival. 80 Years is incredible, especially when one realizes how many changes have taken place in the country during those years…. The first CEC performance is given by Das Dokumentartheater Berlin, Germany with “…And the name of the star is Chernobyl”. This static performance does not give much information about what happened in Chernobyl in 1986 (and not in 1968, as was said in the text!); what is said everybody knows already. It is rather a story about the love of a woman for her husband he was a firefighter at the place of the disaster and died of radiation (and not radiology, as was said in the text). It would have been better to say the text in German, since the English is too artificial for the performers and factual mistakes are made. Amateur theatre should be done in a professional way in every element of the production! Danute Vaigauskaite, vice-president of the Lithuanian Centre of Amateur Theatre and in charge of international affairs in her country, is here for the first time. She says that she has heard so many positive things about Jiraskuv Hronov in the past years and that she is excited to be part of it finally, in the capacity of one of three discussion leaders. After seeing four performances she is full of compliments for the selection. “The Herder” is a Slovakian performance (CEC), a confession of a cowherd in the shape of a monologue by an excellent actor, Vlado Benko, who has no problem to be on stage by himself (with a little magical help) and who is strana 18 J

17

strana 17 J

able to make clear that the performance is about dreams and reality, fantasy and matter. “Vertigo” was a CZ performance based on text by Virginia Woolf. Two women perform a fragile story about their vertigo existence. Two aquaria symbolize their living space and objects, clothes, shoes, candles are symbols of their lives. The play has motives of a lesbian relationship as in all Virginia Woolf’s literary work. The short play has a poetical quality and the mathematical movements are well chosen. The official opening of the festival and all other events was impressive with the raising of the flags, the anthems, speeches by various VIPs from CZ and abroad. Speeches were interrupted by a short act in which texts from the literary work of Alois Jirasek were used and which contained a surprise: the author himself appeared at a window and spoke to us. Very nice idea! The finish of the opening was spectacular with firework and colored ribbons coming down from the sky. At the 1st Jiraskuv Hronov, 80 years ago, Jirasek himself was present, he was then 80 years old. The Festival in his honor has always been held in the first week of August (write it down for 2011), attracted lots of Czech people to the performances and workshops and is a symbol of culture not only for Hronov, but for the whole country.

Drama v hronovské jídelně Napadla ji hladová šelma!

mek poskytli naší redakci. A teď zpráva, která nemá s tou první vůbec, ale vůbec žádnou souvislost: Personál jídelny upozorňuje na změnu jídelního lístku na zítřek: k obědu bude na výběr z těchto pokrmů: 1. kuňský guláš, 2. chlupaté knedlíky, 3. kunkus v kebabu na karí, 4. fettucine kuneri nebo 5. pekunská kachna na kurkuně. A ještě jedno upozornění: stánek s míchanými nápoji na náměstí do své nabídky akčně přidal drink kuna libre. das

Drzost hronovských kriminálních živlů je neskutečná. V neděli večer se do jídelny pokusila vloupat vyhladovělá kuna. K průniku do ostře střežené budovy si vybrala střechu, ta ji však neudržela a chlupatá lupička se zřítila do středu místnosti, kde ji zachytila čočka. Šlo o čočku fotoaparátu pohotového páru amatérských paparazziů, kteří sní-

Profesor Císař končí. Na přehlídky už se bude jezdit jen rekreovat rozhovor s legendou Jiráskových Hronovů profesorem Janem Císařem

Šíří se informace, že jste letos na Hronově pracovně naposledy, je to pravda? Ano, jsem rozhodnut. Myslím, že už sem jezdím tak dlouho, že musím přestat a nechat to jiným, mladším. Použil jsem výraz „pracovně naposledy“ – znamená to, že do Hronova přijedete jako soukromá osoba? Znamená to, že se nevyhýbám tomu, že se třeba přijedu na Hronov podívat na divadlo, nebo že se případně jako dobrovolník něčeho zúčastním, ale nebudu už dělat všechno, co jsem tu ta léta dělal. Letošek je rokem odchodů. Kromě vás ohlásil, že bude končit, také dlouholetý organizační šéf Milan Strotzer. Jak myslíte, že se JH změní? Všichni lidi jsou nahraditelní. S příchodem nových lidí se pravděpodobně 18

něco změní. Ale to se všechno uvidí, třeba to přinese zas nového ducha, který zavlaje Hronovem. Myslím, že odchod Milana Strotzera je daleko závažnější než to, že já nebudu v Problémovém klubu, protože Milan Hronovu za těch dvacet let od roku 1990 vtiskl výrazný ráz a přispěl k tomu, že vypadá tak, jak vypadá. Nahradit ho ve smyslu nejen organizačním, i když i to je veliká záležitost, ale i ve schopnosti koncipovat Hronov, to nebude tak jednoduché. Na krajské přehlídky budete jezdit dál, nebo s amatérským divadlem končíte úplně? S amatérským divadlem ani nemůžu skončit, protože jsem v něm nechal příliš mnoho energie, času a pořád mě zajímá, jak se vyvíjí, a mám v něm řadu dobrých kamarádů a přátel. Ale zvážím přehlídky, které jsou méně náročné než Hronov a přehlídky, kterých se budu účastnit jen jako pozorovatel, protože to je nejkrásnější. Už loni jsem si to zkusil ve Vysokém nad Jizerou a jezdím tak i na Rakovník. Přijedu, podívám se, nemusím si nic myslet, nemusím o ničem hovořit, když nechci, anebo si nechám jen libé pocity, zapomenu, že jsou tam i nějaké blbosti, a líbí se mně to. Vlastně si tam tak hovím a je to pro mě rekreace. David Slížek

program

zítra

úterý 3. srpna 2010

Recept na přežití dne na Jiráskově Hronově? Je prostý. Vyvážená lehká strava zapíjená minerálkou z parku Aloise Jiráska, 7 - 8 hodin spánku denně v nevydýchaném a bezhlučném prostředí, alkohol jen v stopovém množství, cigarety vůbec, erotiku pouze pod střechou (i v srpnu hrozí prochladnutí!), občasná návštěva divadelní produkce (i kultury s mírou!) střídaná zdravotními procházkami do okolních lesů (jsou překrásné!). Co ale dělat, když se nic z toho soustavně nedaří (mně se už devětkrát po sobě takřka nic z toho nepovedlo)? Lze už jen jedinou věc – najít člověka, jehož pouhá přítomnost vyzařuje bezbřehý pocit štěstí z toho, že je právě tady, člověka, který vás beze slov přesvědčí o tom, že jste právě na nejbáječnějším místě na světě. Člověka, který vám dá zapomenout na neblahé následky toho, že několik dnů po sobě jíte, pijete, mluvíte, zpíváte a sledujete divadlo nejméně pětkrát tolik co obvykle. Můj maskot pro chvíle hronovské únavy a krizí, můj recept na přežití JH se jmenuje Honza Švácha. Takže doporučuji. Ale nepůjčím. Sežeňte si svého Šváchu. Já byl první. V úctě Váš Jan Šotkovský

Soumrak moků

Slzou štěstí se lesklo oko ochotníkovo po cestě do kopce kopců na vrcholovou prémii Sokolovna, když poutníkovy rty se ocitly v chladné tekutině a půnebí svlažil lahodný mok. Výbuchy srdcí se zvolna klidnily a hruď opět stoupala a klesala, aniž by hrozilo utržení knoflíčku u košile, či natažení háčků hacašprndy. Spolu s bohem chválili stoupající - stejně jako poutníci na pouti svatojakubské - dobu občerstvení a zastávku před dalším postupem do sálu divadelního. Leč, co bylo, je pryč. Hrozivý zámek uzamkl tekutiny blahodárné a srdce a rty poutníkovy žízní po osvěžení i dobrém slovu. Na vině prý slovo zlé a marná snaha domluvy. Mnoho křiku během spektáklů prý a také truňk na sále divadelním. Tož tak a ne jinak a nedobře a špatně. A tolik by se chtělo zvolati: Děj se vůle zboží! PS – Prostě zavřeli občerstvení v Sokolovně, no!

aneb hledáme hronovskou hospodu s duší. zn.: spěchá

9:00 - Učebna v ZUŠ

Rozborový seminář SČDO dp 10.00 hodin - Park Josefa Čapka Divadýlko Mrak

Místo, kde se rodí celebrity

Dvě pohádky z peřiny

Hledáte-li v Hronově nálevnu, která má svůj osobitý pajzl geist, tak zajděte do Hororu. Toto místo může stavět na mnohaleté tradici a pod plachtou z boků zakrytou popínavými rostlinami, která skrývá nejedno místo k sezení, se odehrálo nemálo festivalotvorných událostí. Namátkou mohu říci, že zde proběhlo finále šméčka na Milana Schejbala. Frekventanti kursu „S“ se tenkrát domluvili, že něco vyvedou svému lektorovi. Několik dní mu čas od času říkali, že nevypadá dobře, ptali se jej na zdraví a uhýbali pohledem, když se ptal, co se vlastně děje. Jeden z posledních večerů pak uspořádali právě v Hororu jeho pohřeb a nanebevstoupení. Smuteční pochody k tomu vyhrávaly ještě monofonním zvukem z tehdy málo viděných mobilních telefonů. Tančila zde na stolech Jana Horčičková a její kamarádi vybírali do klobouku peníze, aby bylo za co pít. Odehrál se zde neskutečný počet mejdanů s hudbou a byly zde k vidění nejen nástroje jako kytary, basy, banja, či housle. Své si zde odehrál i fagot, četné flétny a harmoniky všech druhů. Na lavicích, kde dnes sedávají současní píči, seděli například Dalibor Gondík, Sabina Laurinová, Šárka Marková a další současné celebrity. S trochou nadsázky se dá tvrdit, že Horor formoval dnešní profesionální divadelní generaci. Tak až si budete sedat na staré lavice nebo se budete nořit do exdivadelních sedadel, vzpomeňte si na všechny ty, co tu seděli před vámi. A dejte si na jejich památku žejdlík piva nebo panáka. Ti, co přijdou po vás, to udělají také. -saj-

13:00 - Učebna DK

Rozborový seminář pro zahraniční účastníky 14:00 - Jídelna Hotelové školy

Problémový club (Smaland)

zp 14:00 - Sál Josefa Čapka (145min.)

DS Ty-já-tr/Hrobeso, Divadlo Radar Praha/

Frank pátý zp 14:00 a 16:30 - Sokolovna (65min.) Tichý Jelen Roztoky

Richard 3 dp 17.00 hodin - Park Josefa Čapka Chuť je RAP zp 17:00 a 20:45 - Jiráskovo divadlo (120min) Divadelní soubor Jana Honsy Karolinka

Nevěsta zp 18:30 a 22:00 - Sál Josefa Čapka (75min.) The Bimatayim Theater Company Givatayim, Israel

Taková láska dp 20.00 hodin - Park Josefa Čapka Badys (hard rock) zp 21:00 - Sokolovna (95min.) Rádobydivadlo Klapý

Elegie tyrolská dp 21.00 hodin - Park Josefa Čapka Black Lake (rock) dp 22.15 hodin - Park Josefa Čapka Heebie Jeebies (ska punk) 23:30 - Učebna v ZŠ na nám. ČSA

Diskuzní klub (Nevěsta + Frank pátý + Taková láska + Richard 3)

dp - doprovodný program zp - základní program Změna programu vyhrazena! V případě nepříznivého počasí se doprovodný program v parku ruší!

Zpravodaj 80. Jiráskova Hronova 2010 Vydává organizační štáb. Redakce: Zuzana Vojtíšková (šéfredaktorka), Jana Soprová, Lenka Novotná, Jan Švácha, David Slížek, Ivo Mičkal (fotograf), Michal Drtina (sazba) Ilustrace DD: David Daenemark Stránky festivalu: http://www.mestohronov.cz E-mail redakce: [email protected] Tisk: KIS Hronov Cena: 10,- Kč Sponzor tisku: Konica Minolta Redakční uzávěrka: 2. srpna 2010 v 03:20h Vychází: 2. srpna 2010 ve 14:00h Neprošlo jazykovou úpravou!

-saj19

program

dnes

pondělí 2. srpna 2010

9:00 - Učebna v ZUŠ

Rozborový seminář SČDO dp 9:00 - Jídelna Hotelové školy Sympozium Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška 13:00 - Učebna DK

Rozborový seminář pro zahraniční účastníky

Ať žije divadlo!

Devět výjevů ze života divadelníků nám pro Zpravodaj namaloval mladý a nadějný umělec David Daenemark z Rakovníka. Zkuste odhalit jeho myšlenky a napsat nám, co znázorňuje konkrétně tento obrázek... Nejoriginálnější nápad oceníme. Pište sms na 606 644 294 nebo e-mail na [email protected] nejpozději do 01:00 hodin. red

14:00 - Jídelna Hotelové školy

Problémový club (Tanec, tanec..., Jelizaveta Bam, Vertigo, Sestra)

Výjev čtvrtý:

zp 14:00 a 19:00 - Sál Josefa Čapka (145min.)

DS Ty-já-tr/Hrobeso, Divadlo Radar Praha /

Frank pátý

ZÁPAS V IMPROLIZE ANEB SUKCES SVĚTOVÝ!

zp 16:30 a 20:00 - Jiráskovo divadlo (55min.) NEST, theatre group of the MUZtheater Zaandam, Nizozemí

Smaland

Redakce se rozhodla tentokrát cenu neudělit...

Improvizátoři z Prahy, Pardubic, Olomouce, Ostravy a Hlučína přijeli sehrát prázdninový improvizační zápas. Nejedná se o sumo, ale pokud někomu ihned naskočila myšlenka na sport, není tak daleko od věci, protože improliga se vyznačuje tím, že jde o propojení pravidel z hokeje s divadelní improvizací. Samozřejmě nemůže chybět hlavní a dva pomocní rozhodčí, tři dvacetiminutové třetiny a pět a pět hráčů, kteří hrají navenek proti sobě, ale ve skutečnosti spolu a to pořádně s veškerou energií. Nasazují své vlastní životy, sice bez bruslí a ledu, ale ledové ostří jim hrozí při každém novém losování témat, v kterých improvizují… Na přípravu mají zhruba 20 vteřin, někdy zahlásí hlavní rozhodčí jednoduše „bez přípravy“. Hráči nevědí ani o jaké téma půjde, protože o ta se postarají diváci – napíšou je na papírky a odevzdávají před zápasem do klobouku. Nevědí ani, v jaké zrovna disciplíně se budou pohybovat. Tu se dozví vždy těsně před výkonem od rozhodčího. Disciplín stále narůstá, improvizátoři si vymýšlejí stále nové a nové – loutky, dabing, smrt v jedné minutě, mikrofon… Pro ty z vás, kteří jste propásli sukces v hronovském parku, kde osm set lidí pokládalo tácky s buřtama a spoustě lidí padala piva z rukou, protože byli uneseni neuvěřitelnou zručností v improvizacích a zasaženi vždy vtipnou pointou, pro ty z vás doporučuju: rozhodně si další zápas v improlize nenechejte ujít. A nebojte se, vše vám vysvětlí moderátorka, která vás provede celým zápasem. Všem improvizátorům za vynikající zápas velké díky, přeje velká část Hronova!

red

len

dp 17.00 hodin Park A. Jiráska Hronovská dechovka zp 17:15 a 21:30 - Sokolovna (65min.) Tichý Jelen Roztoky

Richard 3 dp 19.00 hodin - Park A. Jiráska Modeus Hudební skupina z Hronova

Výjev třetí:

dp 21.30 hodin - Park A. Jiráska

Divadlo Osm tyčí, Žďár nad Metují

Hajzl bába Veršovaná anekdota z prostředí veřejných záchodků

dp 22.00 hodin - Jiráskovo divadlo 6 NaChodníku Autorský šanson 23:00 - Učebna DK

Diskuzní klub (Smaland)

dp - doprovodný program zp - základní program Změna programu vyhrazena! V případě nepříznivého počasí se doprovodný program v parku ruší!

Včerejší rada Honzy Matáska Jak prožít den by se nedala uskutečnit bez nejdůležitější věci a to NADECHNUTÍ SE a tak se Honzovi omlouváme, protože jeho krásná věta „Ráno po probuzení se poprvé nadechnout“ nám prostě omylem vypadla, ale vám všem doporučujeme, aby vám dech nevypadával. Dýchejte – zhluboka, pozvolna, pořádně, hlavně v této činnosti neustávejte. S výdechem za celou redakci všem posíláme další nádech.

• Každé ráno na piáno hraje Jack. • Dej si na Tritonu čokoládu a i klavír uvidíš. • Sen šamana z roku 1750. „Jsou jako my, jen nemají péra.“ • Tak se nečil, vždyť mi ti ji neukousnem. • Užíváme pohádek, ale Popelka už s námi netančí. • Bar Cortéz - domorodcům vstup zakázán. • Z nevázanosti bilých bratrů a squaw se mi protočily panenky. • Charleston nevymřel - narozdíl od posledního indiána. • Alkohol - metla indiánů. • Indián odešel očividně vytočen.

red 20