SYLABUS
Předmět :
TVORBA ŢIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ
Akademický rok :
2014/2015
Typ studia :
obor „OCEŇOVÁNÍ MAJETKU“
Odborný garant :
JUDr. Ing. Jiří Staněk, CSc
Způsob ukončení výuky :
zápočet
Studijní program – témata přednášek: 1. Ţivotní prostředí – pojem, obsah, význam 2. Sloţky ţivotního prostředí 3. Přírodní zdroje, jejich charakteristika, vyuţívání a ochrana 4. Prostředky a nástroje ochrany ţivotního prostředí 5. Péče o ţivotní prostředí v České republice, ekologická politika, Státní politika ţivotního prostředí 6. Institucionální zajištění ochrany ţivotního prostředí 7. Legislativa v oblasti péče o ţivotní prostředí 8. Zákon o ţivotním prostředí, hlavní zásady ochrany ţivotního prostředí 9. Ochrana přírody 10. Ochrana a tvorba krajiny 11. Ochrana půdy 12. Ochrana lesů 13. Ochrana vody a vodních zdrojů 14. Ochrana ovzduší 15. Problematika odpadů, nakládání s odpady 16. Mimoekonomické vyuţívání krajiny
1
TVORBA ŢIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ Literatura: Učebnice Tvorba a ochrana krajiny, Pavel Rohon, ČVUT Praha 1995 Právo ţivotního prostředí, Milan Damohorský a kolektiv, C. H. Beck Praha 2003 Základy ekologie, E. P. Odum, Academia Praha 1977 Právní předpisy Zákon č. 282/1991 Sb., o České inspekci ţivotního prostředí a její působnosti v ochraně lesa Zákon č. 17/1992 Sb., o ţivotním prostředí Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny Zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon) Zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na ţivotní prostředí Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) Zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci) Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) Zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší Všechny právní předpisy – rozumí se: ve znění pozdějších předpisů Státní politika ţivotního prostředí ČR 2012 – 2020 - dostupné na www.mzp.cz Zpráva o ţivotním prostředí ČR 2013 - dostupné na www.mzp.cz
2
1. ŢIVOTNÍ PROSTŘEDÍ – pojem, obsah, význam Ţivotní prostředí je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organizmů, včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Ochrana ţivotního prostředí má budoucnost, protoţe bez ochrany ţivotního prostředí ţádná budoucnost není. Příroda a ţivotní prostředí je základním předpokladem existence člověka i všech ostatních ţivých organizmů na zemi. Na rozdíl od ostatních ţivočichů však člověk svou záměrnou činností přírodu přetváří. Lidstvo postupně prošlo třemi fázemi vývoje své civilizace, a to 1) civilizace lovců a sběračů 2) civilizace zemědělská 3) civilizace průmyslová = současná civilizace. Dnešní civilizace je globální a propojená. Její hlavní negativní stránkou je nadměrné čerpání přírodních zdrojů, zejména těch neobnovitelných. Stav ţivotního prostředí na Zemi má tendenci k neustálému zhoršování, coţ je způsobeno neuváţenou činností člověka. Samočisticí schopnost přírody a jednotlivých ekosystémů si s rychlým a intenzivním znečišťováním jiţ nedokáţí samy poradit. Roste - znečištění vod, - míra znečištění ovzduší, - degradace půd (kyselé deště), - ztráta biologické rozmanitosti (úbytek rostlinných i ţivočišných druhů), Ztenčuje se ozonová vrstva země. Zmenšuje se výměra lesů. Limitem lidských aktivit musí být ekologická únosnost planety jako celku i jejích jednotlivých částí. S ohledem na dimenze mnoha problémů ţivotního prostředí přesahujících hranice států musí být tyto problémy řešeny na mezinárodní úrovni především různými formami mezinárodní spolupráce. Ekologická politika a s ní související ekologizace práva musí být vytvářena globálně a musí být doprovázena (= podpořena) opatřeními k překlenutí hospodářských a sociálních rozdílů mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. Teprve při dostatečném ekonomickém zajištění rozvojových zemí můţe být i tam ochrana ţivotního prostředí efektivní. Je třeba konstatovat, ţe na mezinárodní úrovni je právo ţivotního prostředí stále odkázáno na dobrou vůli států. Často působí protichůdné hospodářské a politické negativně projevuje i v ochraně ţivotního prostředí.
3
zájmy,
coţ
se
2. SLOŢKY ŢIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ Sloţkami ţivotního prostředí jsou ovzduší = plynný obal Země (atmosféra); působení antropogenních vlivů na ovzduší (atmosféru) se projevuje zejména - tzv. skleníkovým efektem (= globální oteplování planety, resp. změna klimatického systému Země), - ztenčováním a poškozováním ozónové vrstvy Země.
-
-
půda (pedosféra) = suchozemský povrch, zejména jeho svrchní (kulturní, úrodné) vrstvy; působení antropogenních vlivů na půdu (pedosféru) se projevuje zejména tzv. kyselými dešti = sráţky s pH niţším neţ 5,6; jsou způsobeny oxidy síry ze sopečné činnosti a ze spalování fosilních paliv, a oxidy dusíku z dopravy; negativně působí na horniny, rostliny (lesy) i organizmy (ve vodách s pH niţším neţ 4,5 ryby neţijí), degradací, erozí (vodní, větrnou) a desertifikací půd. voda (hydrosféra) = základní podmínka existence všech ţivých organizmů vč. člověka; působení antropogenních vlivů na vodu (hydrosféru) se projevuje zejména znečišťováním vod povrchových (vodní nádrţe, vodní toky, moře a oceány) i vod podzemních. horninové podloţí (litosféra), na horninové podloţí působí nejen člověk (těţba vyuţitelných hornin a nerostů), ale i atmosférické vlivy (sráţky a změny teploty). ţivé (organické) sloţky, tzn. organizmy (biosféra, biocenóza). Působení antropogenních vlivů na ţivé (organické) sloţky ţivotního prostředí se projevuje zejména sniţováním biologické rozmanitosti (biodiverzity).
V biosféře probíhá vzájemné působení organických a anorganických sloţek přírody. Jednotlivé ekosystémy mají vlastnost udrţovat výměnu látek, energií a informací v dynamickém rovnováţném stavu. Jde o autoregulační a asimilační schopnosti přírody absorbovat své odpady a čelit vnějším vlivům, resp. přizpůsobovat se novým a změněným podmínkám. Adaptabilita ekosystémů má své meze, a jsou-li překročeny (zejména antropogenními vlivy), dochází k narušení, změnám, poškození aţ degradaci prostředí a jeho sloţek, a v jejich důsledku i k ohroţení a ničení ţivota a zdraví člověka i ostatních ţivých organizmů.
4
3. PŘÍRODNÍ ZDROJE, jejich charakteristika, vyuţívání a ochrana Přírodní zdroje patří do kategorie tzv. environmentálních zdrojů; jde o zdroje, které buď jiţ jsou vyuţívány člověkem, nebo budou moci být vyuţívány v budoucnosti. Mezi přírodní zdroje v širším slova smyslu patří 1) vlastní přírodní zdroje (=přírodní zdroje v uţším slova smyslu), tedy to, co člověk odebírá z přírody a přetváří podle svých potřeb v různé produkty, tzn., ţe z nich získává suroviny pro výrobu nebo paliva, anebo to, co je bezprostředně vyuţíváno a spotřebováváno (např. pitná, ale i uţitková voda), 2) přírodní procesy, tzn. přírodní síly, které je člověk schopen vyuţívat a vyuţívá buďto ve výrobě, nebo i v nevýrobní sféře (energie vodních toků, větrná energie, sluneční záření), 3) ostatní přírodní podmínky, např. vegetace, sráţkové poměry apod. Přírodní zdroje se rozdělují z hlediska reprodukovatelnosti na 1) obnovitelné přírodní zdroje = ty, které umoţňují určitou míru vyuţívání (spotřebovávání), aniţ se zlikviduje jejich zásoba, a k jejichţ reprodukci dochází pouze působením přírodních procesů (dřevo v lesích, ryby v mořích), nebo lze k jejich reprodukci přispívat působením člověka (výsadba lesů, chov ryb v rybnících apod.) Sem patří i obnovitelné zdroje energie = zdroje, které vyuţíváním nezanikají (vodní, větrná, sluneční nebo geotermální energie) a biomasa (dřevo a tzv. energetické rostliny). 2) neobnovitelné přírodní zdroje = ty, které jsou kvantitativně omezené a nereprodukují se, zejména zdroje nerostů (kovy, minerály) a některých surovin (uhlí, ropa apod.). Půda je také přírodním zdrojem, který lze sice vyuţívat, nelze ho však reprodukovat. Přírodní zdroje, nebo také přírodní suroviny lze rozdělit také na 1) suroviny z prostředí neţivé přírody = sem patří nejen sluneční záření, vzduch a voda, ale také nerosty a horniny, které člověk těţí a vyuţívá, např. - ropa – ČR dováţí více neţ 7 milionů tun ropy ročně, z toho 65 % z Ruska - zemní plyn - uhlí – v ČR černé uhlí (Ostravsko), těţba 13 milionů tun/rok, a hnědé uhlí (Mostecko), těţba 47 milionů tun/rok - kovové rudy - přírodní kamenivo, písek, kaolin, cihlářská hlína atd. 2) suroviny z prostředí ţivé přírody = sem patří zejména - dřevo – v roce 2013 se v ČR vytěţilo 15,331.000 m³ dřeva (13,229 tis. jehl.) - plody a plodiny - léčivé byliny - guano - těla ţivočichů - přírodní vlákna atd. Jako tzv. zvláštní suroviny jsou označovány odpadní produkty lidské činnosti, které lze v procesu recyklace ještě vyuţít pro potřeby člověka.
5
4. PROSTŘEDKY A NÁSTROJE OCHRANY ŢIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ Základním prostředkem ochrany ţivotního prostředí je právo jako základní forma řízení kaţdé moderní demokratické společnosti. Vedle práva jde o následující prostředky - ekonomické - vědecké - technické a technologické - politické - osvětové, výchovné a vzdělávací - organizační, které se navzájem prolínají a působí obvykle společně. Právo však je pro ochranu ţivotního prostředí nezbytné a nezastupitelné, a to díky přesnosti, závaznosti a vynutitelnosti práva. Povinnosti ve vztahu k ochraně ţivotního prostředí vznikají obvykle - na základě zákona, nebo - na základě rozhodnutí orgánu státní správy, nebo - na základě smlouvy. Odpovědnost a) subjektivní = odpovědnost za zavinění b) objektivní = odpovědnost za následek nějakého jednání bez ohledu na zavinění. Nástroje ochrany ţivotního prostředí Rozlišují se dvě základní skupiny nástrojů ochrany ţivotního prostředí. Do první skupiny patří nástroje přímého působení na stav ţivotního prostředí, které odpovídají různým formám právní regulace (= zákazy, příkazy, povolení, souhlas apod.). Do druhé skupiny patří nástroje nepřímého působení, které svou povahou patří do mimoprávních nástrojů ochrany ţivotního prostředí, ale právo (= právní předpisy) jim poskytuje formu závazného a vynutitelného pravidla chování; sem patří zejména ekonomické nástroje ochrany ţivotního prostředí (daně, poplatky). I. Nástroje přímého působení A. Administrativně-právní nástroje 1) Zákazy, příkazy a omezení Jde o ukládání povinností k ochraně ţivotního prostředí formou různých zákazů, příkazů a omezení, stanovaných buďto přímo zákonem, nebo ukládaných na základě zákona správními akty (rozhodnutími) příslušných orgánů státní správy. 2) Povolení, souhlasy, stanoviska a vyjádření Jsou vydávána příslušnými orgány státní správy jako předpoklad k povolení určité zákonem označené činnosti, včetně případného stanovení podmínek pro výkon dané činnosti. Obvykle mají preventivní povahu.
6
3) Normy Jde o výrobní, bezpečnostní nebo potravinářské normy (stanoví např. maximální přípustné koncentrace některých látek v potravinách). 4) Standardy Jde o dobrovolné závazky, např. k přijetí určitého technologického postupu, který se přijetím závazku stane závazných (např. také tzv. certifikace v systému PEFC nebo FSC v lesním hospodářství). 5) Kategorizace objektů ochrany a zdrojů ohroţení ţivotního prostředí Tato kategorizace je nástrojem k odstupňování ochrany s ohledem na význam a stupeň ohroţení objektu ochrany (např. kategorizace ohroţených druhů rostlin a ţivočichů – kriticky ohroţené, silně ohroţené a ohroţené druhy vyhlášky č. 395/1992 Sb.) 6) Právní odpovědnost v ochraně ţivotního prostředí Odpovědnost za přestupky, jiné správní delikty a trestné činy ve sféře ţivotního prostředí. Povinnost k náhradě škody. Povinnost k odstranění ekologické újmy. 7) Výkon rozhodnutí Právní forma vynucení splnění rozhodnutí, které nebylo dobrovolně splněno. B. Koncepční nástroje Jde o koncepce, plány a programy (např. Státní politika životního prostředí ČR). C. Administrativní smlouvy a dobrovolně převzaté závazky Jde např. o veřejnoprávní smlouvy, uzavírané mezi orgánem státní správy a vlastníkem pozemku. Jde také např. závazek k provozování ekologického zemědělství. II. Nástroje nepřímého působení 1) Poplatky za znečišťování nebo jiné poškozování ţivotního prostředí - poplatky za znečišťování ovzduší (č. 201/2012 Sb.), - poplatky za vypouštění odpadních vod (č. 254/2001 Sb.), - poplatky za ukládání odpadů na skládky (č. 185/2001 Sb.) 2) Poplatky za vyuţívání přírodních zdrojů - poplatky za odběr povrchových a podzemních vod, - odvody za odnětí půdy ze ZPF (č. 334/1992 Sb.), - poplatky za odnětí z PUPFL (č. 289/1995 Sb.), - úhrady z dobývacích prostorů a z vydobytých nerostů (č. 44/1988 Sb.) 3) Uţivatelské poplatky - poplatky za spotřebu látek poškozujících ozónovou vrstvu Země 4) Daně - daně k ochraně ţivotního prostředí (tzv. ekologická daň), zatím jen ekologická daň za vozidla, která nesplňují emisní limity; platí se při první registraci vozidla
7
5) Daňová zvýhodnění - v rámci daně z přidané hodnoty (DPH), např. sníţená sazba daně pro bionaftu, bioplyn, výrobky z recyklovaného papíru apod.), - v rámci spotřebních daní (např. nulová sazba daně u bionafty), - v rámci daně z příjmů (např. příjmy z provozu malých vodních elektráren, větrných a solárních elektráren), - v rámci silniční daně, - v rámci daně z nemovitostí 6) Dotace a jiná zvýhodnění - ze státního rozpočtu, - ze Státního fondu ţivotního prostředí (zákon č. 388/1991 Sb., o Státním fondu ţivotního prostředí), např. na podporu investičních i neinvestičních akcí souvisejících s ochranou a zlepšováním životního prostředí. 7) Zvýhodněné půjčky a garance - ze státního rozpočtu, - ze Státního fondu ţivotního prostředí. 8) Úlevy - úlevy při placení některých poplatků. 9) Depozitně refundační systémy - např. zálohování vybraných obalů (láhve apod.). 10) Nástroje k zajištění závazků - povinné environmentální pojištění (např. pro případ havárií) motivuje k zavádění bezpečnějších technologií, - zajišťovací fondy (např. povinná finanční rezerva při provozování skládky odpadů).
8
5. PÉČE O ŢIVOTNÍ PROSTŘEDÍ v České republice, ekologická politika, Státní politika ţivotního prostředí V roce 1956 byl přijat zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. Tento zákon byl prvním zákonem, zaměřeným na ochranu přírody, platil však jen v českých krajích (§ 21). Aţ do konce 80-tých let 20. století byl význam péče o ţivotní prostředí v České republice podceňován a opomíjen. Po roce 1989 byl zřízen tehdejší Federální výbor pro ţivotní prostředí. Na úrovni republikové vzniklo v roce 1990 České ministerstvo ţivotního prostředí, a následně (od roku 1992) byly přijaty nové ekologické zákony. Ekologická politika Východiskem pro přijímání právních předpisů na úseku ţivotního prostředí je ekologická politika kaţdého státu jako politika ochrany ţivotního prostředí. V České republice nebyla aţ do roku 1989 věnována ekologii či ekologické politice ţádná zvýšená pozornost. Průkopníky ekologické politiky v České republice byli J. Vavroušek a B. Moldan. Ekologickou politiku tvoří soustava nástrojů ekonomických, osvětových, výchovných atd.
právních,
politických,
Státní politika ţivotního prostředí První Státní politika ţivotního prostředí byla schválena vládou v roce 1996 – nevýrazný dokument, stavící více na soukromoprávní a dobrovolné ochraně ţivotního prostředí, neţ na účinné veřejnoprávní regulaci této ochrany. Státní program ochrany ţivotního prostředí, přijatý v roce 1998. Je orientován na přírodní sloţky ţivotního prostředí (půda, voda, les), hodnotí jejich dosavadní stav a účinnost ochrany. Aktualizovaná Státní politika ţivotního prostředí byla schválena vládou v roce 2001 – vychází z principu trvale udrţitelného rozvoje, formuluje poţadavky na jednotlivé sektorové ekonomiky z hlediska ochrany ţivotního prostředí. V současné době platí aktualizovaná Státní politika ţivotního prostředí na období 2012 aţ 2020, která byla schválena usnesením vlády č. 6 z 9. 1. 2013. Základní principy Státní politiky ţivotního prostředí: Princip integrace politik Princip prevence Princip předběţné opatrnosti Princip“Znečišťovatel platí“ Princip nákladové efektivnosti Zvyšování povědomí veřejnosti o otázkách ţivotního prostředí Princip mezinárodní odpovědnosti
9
6. INSTITUCIONÁLNÍ ZAJIŠTĚNÍ ochrany ţivotního prostředí Z principu odpovědnosti státu za stav a ochranu ţivotního prostředí (čl. 7 Ústavy) vyplývá povinnost státu vytvářet - právní, - ekonomické, - politické, - institucionální předpoklady pro zajištění ochrany ţivotního prostředí. Na plnění této povinnosti státu se podílejí všechny tři sloţky státní moci (zákonodárná, výkonná, soudní). Hlavní roli v oblasti ochrany ţivotního prostředí mají orgány moci výkonné, protoţe jejich prostřednictvím dochází - k aplikaci právních předpisů v praxi, - k rozhodování v jednotlivých věcech podle zvláštních právních předpisů. I. Ústřední orgány státní správy Soustava ústředních orgánů státní správy – upravena zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Ministerstvo ţivotního prostředí – zřízeno od roku 1990 – podle § 19 zákona č. 2/1969 Sb. - formuluje státní ekologickou politiku - řídí jednotný informační systém o ţivotním prostředí včetně plošného monitoringu (v návaznosti na mezinárodní dohody) - vykonává tzv. vrchní státní dozor ve věcech ţivotního prostředí - řídí Státní fond ţivotního prostředí - řídí státní geologickou sluţbu Mimoto je Ministerstvo ţivotního prostředí ústředním orgánem státní správy - pro ochranu přírody a krajiny - pro ochranu ovzduší - pro ochranu zemědělského půdního fondu - pro ochranu vodních zdrojů a ochranu jakosti povrchových a podzemních vod - pro ochranu přirozené akumulace vod - pro ochranu horninového prostředí - pro posuzování vlivů na ţivotní prostředí včetně těch, které přesahují státní hranice - pro ekologický dohled nad těţbou nerostů - ve věcech nakládání s odpady. Ministerstvo zemědělství (§ 15) - má také některé kompetence v oblasti ţivotního prostředí, - je ústředním orgánem státní správy – mimo jiné – - zemědělství - lesního hospodářství, myslivosti a rybářství (mimo území národních parků) - vodního hospodářství (mimo toho, co je v působnosti MŢP)
10
Také ostatní ministerstva se podílejí na ochraně ţivotního prostředí Ministerstvo financí – celní orgány – CITES Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy – vzdělání, výchova, osvěta Ministerstvo kultury – řídí Státní památkovou péči Ministerstvo pro místní rozvoj – řídí územní plánování Ministerstvo zdravotnictví – ochrana veřejného zdraví (hluk, záření), ochrana a vyuţití přírodních léčebných zdrojů, atd. Ministerstva se vnitřně člení na – úseky - sekce – odbory - oddělení II. Regionální (oblastní) orgány státní správy Jsou nejdůleţitější, protoţe mají nejvíce pravomocí a jsou tak k ekologickým problémům územně i věcně velmi blízko. Kraje – zákon č. 129/2000 Sb., o krajích – působnost samostatná a přenesená. V samostatné působnosti rozhodují orgány krajů na vlastní odpovědnost o různých záleţitostech týkajících se ţivotního prostředí na území kraje. Vydávají právní předpisy kraje, a to - vyhlášky – vydává zastupitelstvo ve věcech samostatné působnosti, - nařízení – vydává rada ve věcech přenesené působnosti, stanoví-li tak zvláštní zákon. V přenesené působnosti vykonávají zvláštními právními předpisy.
státní
správu
v rozsahu
stanoveném
Krajské úřady – odbory ţivotního prostředí – člení se na oddělení (např. oddělení ochrany přírody apod.). III. Místní orgány státní správy Obce – zákon č. 128/2000 Sb., o obcích - také působnost samostatná a přenesená. Obce vydávají také právní předpisy obce = vyhlášky a nařízení obcí. Obecní úřady – vykonávají v přenesené působnosti státní správu v tom rozsahu, v jakém je obcím svěřena zvláštními zákony. IV. Speciální orgány státní správy ochrany ţivotního prostředí V oblasti ţivotního prostředí působí – vedle obecné soustavy orgánů státní (veřejné) správy také značné mnoţství speciálních orgánů státní správy, např. - Státní úřad pro jadernou bezpečnost - Česká inspekce ţivotního prostředí (zřízená zákonem č. 282/1991 Sb.) - Agentura ochrany přírody a krajiny ČR - Státní fond ţivotního prostředí (zřízen zákonem č. 388/1991 Sb.)
11
- správy národních parků (4) a chráněných krajinných oblastí (25). Veřejné stráţe a jejich působnost v ochraně ţivotního prostředí Veřejné stráţe jsou pouze fyzické osoby, ustanovované příslušnými orgány státní správy podle zvláštních předpisů. Veřejnými stráţemi mohou být ustanoveny pouze ty fyzické osoby, které splňují všechny předpoklady, stanovené zákonem, na jehoţ základě jsou ustanovovány stráţemi. Při výkonu činnosti jsou úředními osobami (§ 127 trest. zákoníku). Veřejné stráţe jsou ustanovovány k ochraně některých sloţek ţivotního prostředí (přírody a lesů) a některých částí přírodního bohatství (zvěře a ryb). Všechny stráţe jsou povinny - dbát ochrany těch sloţek ţivotního prostředí, k jejichţ ochraně jsou ustanoveny, - oznamovat příslušným subjektům (zejména orgánům státní správy) všechny závady, nedostatky a škody, poškození přírodních hodnot apod., k jejichţ ochraně jsou ustanoveny, - prokazovat se při výkonu své činnosti sluţebním odznakem a sluţebním průkazem stráţe. Všechny stráţe jsou oprávněny zejména - zjišťovat totoţnost osob, které se dopustí protiprávního jednání, - ukládat pokuty za přestupky podle zákona, podle něhoţ jsou ustanoveny, v blokovém řízení, - předvést policejnímu orgánu osobu, kterou přistihne při přestupku, nemůţe-li jinak zjistit její totoţnost, - vyţadovat pomoc a součinnost orgánů police ČR a/nebo obecní policie v případech, kdy nejsou schopny zabezpečit plnění svých úkolů vlastními silami a prostředky. V současné době působí v České republice tyto veřejné stráţe: Lesní stráţ = je ustanovována orgány státní správy lesů podle zákona č. 289/1995 Sb. (lesní zákon), který téţ stanoví povinnosti a oprávnění lesní stráţe. Myslivecká stráţ = je ustanovována orgány státní správy myslivosti podle zákona č. 449/2001 Sb. (zákon o myslivosti), který téţ stanoví povinnosti a oprávnění myslivecké stráţe. Rybářská stráţ = je ustanovována orgány státní správy rybářství podle zákona č. 99/2004 Sb. (zákon o rybářství), který téţ stanoví povinnosti a oprávnění rybářské stráţe. Stráţ přírody = je ustanovována orgány ochrany přírody podle zákona č. 114/1992 Sb. (zákon o ochraně přírody a krajiny), který téţ stanoví povinnosti a oprávnění stráţe přírody.
12
7. LEGISLATIVA V OBLASTI PÉČE O ŢIVOTNÍ PROSTŘEDÍ Za základní prameny ekologického práva je třeba označit: 1) Ústava (zákon č. 1/1993 Sb.) a Listina základních práv a svobod 2) Zákon č. 17/1992 Sb., o ţivotním prostředí 3) Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a další sloţkové zákony. Jak české, tak i mezinárodní, resp. přinejmenším evropské právo ţivotního prostředí vychází primárně z tzv. sloţkové ochrany ţivotního prostředí, tzn., ţe jsou přijímány zákony na ochranu jednotlivých sloţek ţivotního prostředí (např. ochrana ovzduší, vod, půdy, přírody a krajiny, lesů apod.). Ústavní ochrana ţivotního prostředí Ústava České republiky – ústavní zákon č. 1/1993 Sb., obsahuje jiţ ve své Preambuli konstatování, ţe „my, občané ČR v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsme odhodláni společně střeţit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství“. Mimoto v základních ustanoveních ústavy článek 7 stanoví, ţe „Stát dbá o šetrné vyuţívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.“ Listina základních práv a svobod Mnohem podrobnější je Listina ZPS, která je součástí našeho ústavního pořádku jako usnesení tehdejšího předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny ZPS jako součásti ústavního pořádku ČR. Hlava čtvrtá Listiny – Hospodářská, sociální a kulturní práva – v článku 35 stanoví – v odstavci (1) Kaţdý má právo na příznivé ŢP. (2) Kaţdý má právo na včasné a úplné informace o stavu ŢP a přírodních zdrojů. (3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohroţovat ani poškozovat ŢP, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Je třeba upozornit na souvislost s článkem 11 Listiny (v hlavě druhé – Lidská práva a základní svobody), který na jedné straně zaručuje kaţdému vlastnit majetek, na druhé straně však - v odstavci (3) stanoví, ţe „vlastnictví zavazuje“ a ţe nesmí být zneuţito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Výkon vlastnického práva nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a ţivotní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
13
8. ZÁKON O ŢIVOTNÍM PROSTŘEDÍ, hlavní zásady ochrany ţivotního prostředí Zákon č. 17/1992 Sb., o ţivotním prostředí Jde o první zákon o ochraně ţivotního prostředí, přijatý v České republice (tehdy ČSFR). Zákon tehdejšího Federálního shromáţdění obsahuje i Preambuli, proto je povaţován nebo označován za kodex. Zákon vymezuje základní pojmy v ţivotním prostředí a stručně i jejich obsah. Ţivotní prostředí - § 2 – existují i názory, ţe do ţivotního prostředí patří i tzv. umělé = člověkem vytvořené prostředí, tedy sídla, městské aglomerace, ale i kulturní památky a dokonce i společenské vztahy. V takovém širším pojetí se však ţivotní prostředí stává bezbřehým pojmem, v němţ se ztrácí jeho podstata. Zákon dále definuje ekosystém (§ 3), ekologickou stabilitu (§ 4) a únosné zatíţení území (§ 5) Trvale udrţitelný rozvoj společnosti (§ 6) je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává moţnost uspokojovat jejich základní ţivotní potřeby a přitom nesniţuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů. Ochrana ţivotního prostředí - § 9 Uvedená definice vystihuje dvě podstatné sloţky ochrany ţivot. prostředí, a to 1) Defenzivní sloţku ochrany ŢP, která spočívá v předcházení ohroţování nebo poškozování ŢP, coţ je formulováno obvykle jako zákaz určité činnosti, nebo její vázání na povolení či souhlas věcně a místně příslušného orgánu veřejné správy, 2) Ofenzivní sloţku ochrany ŢP, která spočívá v aktivním působení na stav ŢP a která je vyjádřena obvykle příkazem k odstranění nebo zmírnění škodlivého zásahu, a to - buďto uvedením do původního stavu (např. rekultivace), - nebo kompenzací. Ochrana ţivotního prostředí, zaloţená na principu trvale udrţitelného rozvoje, zásadně ekonomickým a jiným aktivitám člověka nebrání, ale usměrňuje je co do způsobu, rozsahu, místa a času jejich uskutečňování. Ekologická újma - § 10 Zákon o ţivotním prostředí upravuje dále: Zásady ochrany ţivotního prostředí - § 11 aţ 16 Povinnosti při ochraně ţivotního prostředí- § 17 aţ 19 Odpovědnost za porušení povinností při ochraně ţivotního prostředí - § 27 Sankce za poškozování ţivotního prostředí - § 28 aţ 30 = tzv. „jiné správní delikty“ postihované „orgány pro ţivotní prostředí“. Ekonomické nástroje ochrany ţivotního prostředí (daně, poplatky, odvody) - § 31 aţ 33.
14
Hlavní zásady ochrany ţivotního prostředí = obecné zásady ochrany ŢP, z nichţ některé jsou formulovány přímo v právních předpisech, některé však mají jen politický nebo morální rozměr a význam (objevují se zejm. v některých mezinárodních dokumentech – např. Deklarace o ŢP, Rio d. Jan. 1992). 1) Princip nejvyšší hodnoty = ŢP je nenahraditelnou hodnotou. Na stavu ŢP závisí budoucnost lidstva i existence ţivota na Zemi. (Viz také čl. 35 a čl. 11 Listiny ZPS). 2) Princip trvale udrţitelného rozvoje = koordinuje nezbytnou ochranu ŢP s poţadavky ekonomického a sociálního rozvoje (viz § 6 zákona o ŢP). 3) Princip odpovědnosti státu = je zaloţen uţ v čl. 7 ústavy, který zavazuje stát, aby dbal o šetrné vyuţívání přírodních zdrojů a o ochranu přírodního bohatství. V současných podmínkách jen stát má moţnost vytvořit (formulovat) a zajistit efektivní ochranu ţivotního prostředí. Tento princip nezakládá právní, ale politickou odpovědnost státu. 4) Princip odpovědnosti původce = obecný princip práva, který znamená, ţe kaţdý odpovídá za svou činnost a za její následky. 5) Princip komplexní a integrované ochrany = vychází z poznání, ţe ohroţování nebo poškození jedné sloţky ŢP přechází i do dalších sloţek ŢP (nečistoty z ovzduší do vody, do půdy apod.). 6) Princip prevence = obecný princip práva, který je zvlášť významný v ochraně ŢP. Kaţdý je povinen předcházet znečišťování nebo poškozování ŢP a minimalizovat dopady své činnosti na ŢP (§ 17 a 18 zákona o ŢP). 7) Princip předběţné opatrnosti = jde o zvláštní modifikaci principu prevence. Jeho podstata je vyjádřena v § 13 zákona o ŢP. Jde o pouţívání některých nových látek nebo technologií, aniţ by bylo dostatečně prověřeno jejich působení na ţivotní prostředí. 8) Princip informovanosti a účasti veřejnosti = vychází z toho, ţe ochrana ţivotního prostředí je veřejným zájmem a právními normami musí být zajištěna moţnost se na této ochraně podílet. 9) Princip ekonomické stimulace = ekologické chování musí být i ekonomicky výhodné a naopak. Uplatnění je spojeno s vytvářením soustavy nástrojů pozitivní (= dotace, podpory) i negativní (= poplatky, odvody) ekonomické stimulace.
15
9. OCHRANA PŘÍRODY Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny Ochranou přírody se podle zákona (§ 2) rozumí vymezená péče státu a fyzických a právnických osob o - volně ţijící ţivočichy, - planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, - nerosty a horniny, - paleontologické nálezy, - ekosystémy a krajinné celky, - vzhled a přístupnost krajiny. Základní pojmy (§ 3 zákona) Významné krajinné prvky = hodnotné části krajiny, které tvoří její typický vzhled a přispívají k udrţení její stability – lesy, vodní plochy, rašeliniště, údolní nivy apod. Krajina = část zemského povrchu, charakteristická reliéfem a civilizačními prvky. Ekosystém = funkční soustava ţivých a neţivých sloţek ţivotního prostředí (např. les, mokřad apod.). Zvláště chráněná území = část třetí (§ 14 aţ 45 zákona). Za zvláště chráněná území jsou nebo mohou být vyhlášena území přírodovědecky nebo esteticky významná nebo jedinečná. Kategorie zvláště chráněných území jsou: a) národní parky, b) chráněné krajinné oblasti, c) národní přírodní rezervace, d) přírodní rezervace, e) národní přírodní památky, f) přírodní památky. Národní parky (§ 15 aţ 24 zákona) V České republice jsou 4 národní parky, a to - NP Šumava - Krkonošský národní park (KRNAP) - NP Podyjí - NP České Švýcarsko Chráněné krajinné oblasti – CHKO - (§ 25 aţ 27 zákona) = rozsáhlá území s harmonicky utvářenou krajinou, významným podílem lesních ekosystémů a trvalých travních porostů, popř. s dochovanými památkami historického osídlení. V současné době je v České republice 25 CHKO.
16
Hospodářské vyuţívání těchto území se provádí podle zón odstupňované ochrany tak, aby se udrţoval a zlepšoval přírodní stav území. Rekreační vyuţití je přípustné, pokud nepoškozuje přírodní hodnoty dané CHKO. Zákon stanoví zákazy a omezení činností na území CHKO. Je zakázáno např. stavět nové dálnice a sídelní útvary, provádět chemický posyp cest, tábořit mimo vyhrazená místa, pořádat motocyklové a automobilové soutěţe apod. Národní přírodní rezervace (§ 28 aţ 32 zákona) = menší území mimořádných přírodních hodnot, významných a jedinečných v národním či mezinárodním měřítku. Zákon stanoví zákazy a omezení činností na území národní přírodní rezervace. Je zakázáno např. povolovat a umisťovat stavby, provozovat horolezectví, budovat obory, tábořit mimo vyhrazená místa apod. Přírodní rezervace (§ 33 aţ 34 zákona) = menší území soustředěných přírodních hodnot se zastoupením ekosystémů typických a významných pro příslušnou geografickou oblast. Nařízení o zřízení přírodní rezervace vydává kraj (§ 77a zákona). Na celém území přírodních rezervací je zakázáno - hospodařit na pozemcích intenzivními technologiemi, - povolovat a umísťovat nové stavby, - záměrně rozšiřovat geograficky nepůvodní druhy rostlin a ţivočichů, - sbírat nebo chytat rostliny a ţivočichy (s výjimkou myslivosti, rybářství a sběru lesních plodů), - měnit dochované přírodní prostředí, - pouţívat biocidy (= pesticidy = chemické prostředky proti chorobám, škůdcům a plevelům). Národní přírodní památka (§ 35 zákona) = přírodní útvar menší rozlohy, např. naleziště vzácných nerostů nebo ohroţených druhů, s národním nebo mezinárodním ekologickým, vědeckým nebo estetickým významem, a to i takový, který vedle přírody formoval i člověk. Národní přírodní památky vyhlašuje Ministerstvo ţivotního prostředí (§ 79 odst. 3 zákona). Přírodní památka (§ 36 zákona) = přírodní útvar menší rozlohy, např. naleziště vzácných nerostů nebo ohroţených druhů, s regionálním ekologickým, vědeckým nebo estetickým významem, a to i takový, který vedle přírody formoval i člověk. Nařízení o zřízení přírodní památky vydává kraj (§ 77a zákona). Vedle zvláště chráněných území existuje také soustava NATURA 2000 = celistvá evropská soustava území se stanoveným stupněm ochrany, která se člení na 1) evropsky významné lokality a 2) ptačí oblasti. Zákon o ochraně přírody a krajiny dále - přiznává vlastníkům zemědělských a lesních pozemků nárok na finanční náhradu újmu, pokud jim vznikne v důsledku omezení hospodaření z důvodu ochrany přírody, - stanoví předkupní právo státu k nezastavěným pozemkům leţícím mimo sídelní útvary ve vybraných zvláště chráněných územích, atd.
17
10. OCHRANA A TVORBA KRAJINY Krajina je v zákoně č. 114/1992 Sb. (§ 3 odst. 1, písm. m) definována jako část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky. Krajina je konkrétním pojmem, který je pouţíván pro označení území v přírodě, které je určitým způsobem vymezeno. Je to klasifikační jednotka výrazně umělá a jde o poměrně velké území, které nebývá dostatečně jednotné jak z hlediska přírodovědeckého, tak i technického. Z tohoto důvodu se krajina dělí na menší části (menší území). Sloţka krajiny = malá součást přírody nebo soubor několika krajinných prvků tvořících určitý celek, který působí jednotným dojmem (např. stromořadí apod.). Klasifikace krajiny a) krajina přírodní (přirozená) – vzniká působením přírodních krajinotvorných pochodů; ve vyspělých státech Evropy se přírodní krajina uchovala jen výjimečně, b) krajina kulturní (odvozená) – zemský povrch, na kterém se vyskytují vedle sebe jak prvky přírodní, tak i prvky, které jsou výsledkem socioekonomických procesů; kulturní krajina v současné době na Zemi převládá. Ideální je taková kulturní krajina, kde se vztah mezi sloţkami přírodními a antropogenními blíţí harmonickému stavu a autoregulační schopnost většiny sloţek přírody je zachována. Územní systémy ekologické stability Územní systém ekologické stability = vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udrţují přírodní rovnováhu (§ 3 odst. 1, písm. a). Rozlišují se a) místní systém ekologické stability, b) regionální systém ekologické stability, c) neregionální systém ekologické stability. Krajinný ráz Krajinný ráz (§ 12) tvoří zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti. Krajinný ráz je chráněn před činnostmi sniţujícími jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny a harmonické vztahy v krajině. K umisťování a povolování staveb, jakoţ i k jiným činnostem, které by mohly sníţit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. K ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, můţe orgán ochrany přírody zřídit přírodní park. Krajina je dynamický systém. V České republice neexistuje nyní komplexní právní úprava ochrany krajiny, nýbrţ je obsaţena ve větším mnoţství obecně závazných právních předpisů (zákon o ochraně přírody a krajiny, stavební zákon a další).
18
11. OCHRANA PŮDY Půda = zemský povrch nebo jeho část. Je jednou ze základních sloţek ţivotního prostředí, je přirozeným prostředím rostlin a ţivočichů. Půdu člověk nevytvořil a nedovede vytvořit, tzn., ţe půdy je omezené a konečné mnoţství. Člověk můţe pouze měnit nebo ovlivňovat vlastnosti půdy. Půda je nezničitelná, protoţe se nespotřebovává, mohou se však měnit, aţ zničit její vlastnosti (= znehodnocení půdy). Půda je polyfunkční, tzn., ţe týţ pozemek (= část půdy) můţe slouţit různým účelům, a to současně i v časovém sledu za sebou. Půda je také - retenčním prostorem vody a zajišťuje její koloběh v přírodě, - rezervoárem nerostných surovin, těţených z jejího nitra nebo povrchu, - výrobním prostředkem v zemědělství a lesním hospodářství (jako tzv. nenahraditelná produkční základna). Půda – i kdyţ není výsledkem činnosti člověka – je zboţím, a jako zboţí vstupuje na trh.
Půda v České republice Základní přehled – stav ke 31. 12. 2013 Česká republika celkem = 7.887 tis. ha půdy Z toho – 4.259 tis. ha = 54,1 % = zemědělský půdní fond (výměra zemědělské půdy v posledních dvaceti letech trvale klesá), - 2.634 tis. ha = 34,4 % = pozemky určené k plnění funkcí lesa (lesní pozemky), jejich výměra mírně stoupá, - zbytek – 894 tis. ha = 11,5 % = ostatní, zastavěná apod. půda. Plošné míry 1 ar 1 hektar (ha) 1 ha 1 km²
= = = =
100 m² 10.000 m² 100 arů 100 ha
Ochrana půdy Půda je ohroţena důsledky civilizačního procesu, zejména - zabírání zemědělských a lesních pozemků pro jiné činnosti (výstavba, těţba nerostů apod.), - znečišťování půdy škodlivými látkami z ovzduší, ze skládek, z chemikálií pouţívaných na ochranu rostlin apod.,
19
- pouţívání nevhodných technologií v zemědělství a v lesním hospodářství, které negativně ovlivňují fyzikální a ostatní vlastnosti půdy (např. hutnění apod.), - působení přírodních vlivů, zejména vodní a větrná eroze, umocněná nešetrnými zásahy člověka. Cíl ochrany půdy = zabránit nebo omezit ohroţování nebo poškozování ekologických funkcí půdy a napomáhat k nápravě škod způsobených na půdě. Ochrana půdy má vţdy dvě roviny, a to 1) ochrana rozlohy půdy, a 2) ochrana kvality (vlastností) půdy.
Ochrana zemědělského půdního fondu Zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Zemědělský půdní fond = přírodní bohatství, základní sloţka ţivotního prostředí a nenahraditelný výrobní prostředek umoţňující zemědělskou výrobu. Zemědělský půdní fond tvoří pozemky zemědělsky obhospodařované, tzn. - orná půda, - chmelnice, - vinice, - zahrady, - ovocné sady, - trvalé travní porosty, - zemědělská půda dočasně neobdělávaná. Do zemědělského půdního fondu patří také - rybníky s chovem ryb nebo vodní drůbeţe, - polní cesty, závlahové vodní nádrţe apod. Cíl ochrany zemědělského půdního fondu = - sníţit úbytek zemědělské půdy na nezbytné minimum, - vytvořit předpoklady pro návratnost pozemků dočasně vyňatých nebo dočasně nevyuţívaných zemědělské výrobě, - pečovat o zachování produkční schopnosti (= úrodnosti) půdy, a to předcházením znečišťování nebo odstraňování svrchní úrodné vrstvy půdy apod. V rámci ochrany zemědělského půdního fondu je zakázáno a) znečišťovat zemědělskou půdu vnášením rizikových látek nebo přípravků, b) způsobovat ohroţení zemědělské půdy erozí, c) uţívat zemědělskou půdu k nezemědělským účelům bez souhlasu s odnětím, vydaného příslušným orgánem ochrany zemědělského půdního fondu, d) poškozovat fyzikální, chemické nebo biologické vlastnosti zemědělské půdy jejím zhutňováním, zamokřováním, vysoušením apod. Orgány ochrany zemědělského půdního fondu (§ 13 zákona č. 334/1992 Sb.) = 1) obecní úřady obcí s rozšířenou působností, 2) krajské úřady, 3) Česká inspekce ţivotního prostředí, 4) Ministerstvo ţivotního prostředí.
20
Orgány ochrany zemědělského půdního fondu - na území národních parků = správy národních parků, - na území vojenských újezdů = újezdní úřady (zák. č. 222/1999 Sb.). Půdu lze odejmou ze zemědělského půdního fondu - trvale, nebo - dočasně. Ochrana rozlohy zemědělského půdního fondu = spočívá - ve stanovení zásad k pouţití zemědělských pozemků pro jiné účely, - v rozhodování o souhlasu s odnětím a stanovení odvodů za odnětí příslušným orgánem ochrany zemědělského půdního fondu, Odvody za dočasné nebo trvalé odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu jsou ekonomickým nástrojem ochrany zemědělské půdy; jsou splatné jednorázově (do 30 dnů) a jsou příjmem obce, v jejímţ obvodu k odnětí došlo (40 %) a Státního fondu ţivotního prostředí ČR (60 %). - v opatřeních k předcházení ztrát zemědělské půdy při některých činnostech. Ochrana kvality zemědělského půdního fondu = spočívá - v opatřeních při hospodaření na zemědělské půdě, - v provádění skrývky úrodné vrstvy půdy a ve vyuţití zeminy ze skrývky, - v rekultivacích dočasně odňaté půdy po skončení doby dočasného odnětí. Sankce za porušení o ochraně zemědělského půdního fondu = pokuty 1) za přestupky spáchané fyzickými osobami – podle druhu přestupku aţ do výše 1.000 000 Kč, 2) za jiné správní delikty spáchané právnickými fyzickými osobami nebo podnikajícími fyzickými osobami při výkonu podnikatelské činnosti - podle druhu deliktu aţ do výše 10.000 000 Kč.
21
12. OCHRANA LESŮ Lesy a hospodaření v lesích má v České republice velmi dlouhou a bohatou historickou tradici a vysokou odbornou úroveň. V současné době je základním právním předpisem upravujícím hospodaření v lesích a ochranu lesů zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon). K zákonu je vydáno 11 prováděcích vyhlášek Ministerstva zemědělství. Ochranu lesů upravují dílčím způsobem také další právní předpisy, např. zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (kaţdý les je významným krajinným prvkem), zákon č. 282/1991 Sb., o České inspekci ţivotního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, a další. Les je - národní bohatství, - nenahraditelná sloţka ţivotního prostředí, - obnovitelný zdroj suroviny (= dřevo) a dalších přínosů (= lesní plody, houby atd.). Les se skládá z a) pozemků určených k plnění funkcí lesa = pozemky na kterých rostou lesní porosty, a jiné pozemky, které slouţí lesnímu hospodářství b) lesních porostů = porosty lesních dřevin. Les plní mnoho funkcí, které se dělí na 1) produkční = produkce dřeva a ostatních poţitků (lesní plody, houby, klest apod.), 2) mimoprodukční = klimatická, půdoochranná, vodohospodářská, krajinotvorná, rekreační, a další. Ochrana pozemků určených k plnění funkcí lesa – člení se na a) administrativní = o ţádostech o dočasné nebo trvalé odnětí pozemku (nebo části pozemku) plnění funkcí lesa musí rozhodnout příslušný orgán státní správy lesů b) ekonomickou = ten, komu je povoleno dočasné nebo trvalé odnětí pozemku, je povinen zaplatit poplatky za odnětí. Ty jsou příjmem obce, na jejímţ území došlo k odnětí pozemku (40 %), a Státního fondu ţivotního prostředí (60 %). Obecné uţívání lesa = právo kaţdého občana vstupovat na vlastní nebezpečí do lesa (bez ohledu na to, zda je les ve vlastnictví státu, obce, fyzické osoby či jiného subjektu), a sbírat v lese pro vlastní potřebu lesní plody a suchou, na zemi leţící klest (§ 19 odst. 1 lesního zákona). Právo obecného uţívání lesa můţe být zakázáno nebo omezeno orgánem státní správy lesů, a to - z důvodu ochrany lesa, nebo - z důvodu ochrany návštěvníků lesa.
22
Lesním zákonem je zakázáno oplocovat lesy z důvodů majetkových (výjimky = obory nebo farmové chovy zvěře a oplocenky k ochraně lesa proti poškozování výsadby lesních dřevin okusem zvěře). Těţba dřeva v lesích je omezena lesním zákonem – vlastník lesa můţe těţit dřevo jen do výše stanovené schváleným lesním hospodářským plánem (zpracovává se s platností na 10 let), nebo rozhodnutím orgánu státní správy lesů (v lesích malých výměr, pro které se nezpracovávají lesní hospodářské plány). Přednostně musí být zpracovávána tzv. nahodilá těţba (= těţba stromů suchých, nemocných nebo poškozených). Při mýtní úmyslné těţbě nesmí velikost holé seče překročit plochu jednoho hektaru a její šíře nesmí být větší neţ dvojnásobek průměrné výšky těţeného lesního porostu. Mýtní úmyslná těţba nesmí být prováděna v lesních porostech mladších neţ 80 let. To neplatí u některých rychle rostoucích dřevin (topoly, vrby). Les, který je vytěţen, musí být obnoven, tzn. pozemek znovu zalesněn. Holina na lesních pozemcích musí být zalesněna do dvou let a lesní porosty na ní zajištěny do sedmi let od vzniku holiny. Tyto lhůty mohou být na ţádost vlastníka lesa výjimečně prodlouţeny orgánem státní správy lesů. Lesy mohou být obnovovány pouze stanovištně vhodnými dřevinami, tzn. semeny nebo sazenicemi lesních dřevin pocházejícími ze stejné nebo odpovídající přírodní lesní oblasti a z odpovídající nadmořské výšky. Podrobnosti o tom stanoví zákon č. 149/2003 Sb., o uvádění do oběhu reprodukčního materiálu lesních dřevin lesnicky významných druhů a umělých kříţenců, určeného k obnově lesa a k zalesňování, a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o obchodu s reprodukčním materiálem lesních dřevin). V ochraně lesa je vlastník lesa povinen provádět taková opatření, aby se předcházelo a zabránilo působení škodlivých činitelů na les, zejména (§ 32) a) zjišťovat a evidovat výskyt a rozsah škodlivých činitelů a jimi působených poškození důleţitých pro pozdější průkaznost provedených opatření; při zvýšeném výskytu neprodleně informovat orgán státní správy lesů a provést nezbytná opatření, b) preventivně bránit vývoji, šíření a přemnoţení škodlivých organizmů, c) provádět preventivní opatření proti vzniku lesních poţárů. Zvláštním orgánem zajišťujícím ochrannou sluţbu v lesích při obecném uţívání lesů je lesní stráţ (§ 38 lesního zákona). Stát podporuje hospodaření v lesích poskytováním sluţeb nebo finančních prostředků vlastníkům lesů (§ 46 lesního zákona). Orgány státní správy lesů jsou - obecní úřady obcí s rozšířenou působností - krajské úřady - Ministerstvo zemědělství (pro lesy na území národních parků Ministerstvo ţivotního prostředí).
23
13. OCHRANA VODY A VODNÍCH ZDROJŮ Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách (vodní zákon) Voda je jednou ze základních součástí ţivotního prostředí, která plní řadu nezastupitelných funkcí (je podmínkou existence ţivých organizmů vč. člověka, na zemi). Vody lze rozdělit na 1) povrchové vody = vody, které se přirozeně vyskytují na zemském povrchu, 2) podzemní vody = vody, které se přirozeně vyskytují pod zemským povrchem, vody ve studních a vody protékající drenáţními systémy. Povrchové ani podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví a nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku (§ 3 vodního zákona). Za povrchové ani za podzemní vody se nepovaţují vody, které byly z těchto vod odebrány – ty uţ mohou být předmětem vlastnictví. Vodní zdroj = zdroj povrchové nebo podzemní vody, kterou lze vyuţít pro potřeby člověka. Vodní toky Nejvýznamnějším zdrojem povrchových vod jsou vodní toky = povrchové vody, tekoucí vlastním spádem v korytě trvale nebo po převáţnou část roku. Koryto vodního toku není součástí vodního toku. Vodní toky – plní funkce - ekologické = zdroj vody, ţivotní prostředí vodních organizmů apod. - ekonomické = výroba energie, vodní doprava, vodní sporty apod. Vodní toky se člení na 1) významné vodní toky – jejich seznam stanoví Ministerstvo zemědělství, 2) drobné vodní toky. Správa vodních toků = povinnost - sledovat stav koryt vodních toků a pobřeţních pozemků, - pečovat o koryta vodních toků, - udrţovat břehové porosty, - udrţovat v řádném stavu vodní díla, - oznamovat příslušnému vodoprávnímu úřadu závady ve vodním toku, - podílet se na zneškodňování havárií na vodním toku. Správu významných vodních toků zajišťují „správci povodí“ = státní podniky (např. Povodí Labe, s. p., se sídlem v Hradci Králové).
24
Správu drobných vodních toků zajišťují obce, nebo fyzické anebo právnické osoby, určené Ministerstvem zemědělství. Povodí Povodí = území, ze kterého veškerý povrchový odtok odtéká sítí vodních toků (drobných) k určitému místu vodního toku (obvykle soutok s jiným vodním tokem) nebo do moře. Správou povodí se rozumí správa významných vodních toků a další činnosti nezbytné pro zajištění stavu povrchových i podzemních vod v povodí. Vodní díla = stavby, které slouţí k - vzdouvání a zadrţování vod, - umělému usměrňování odtoku povrchových vod, - ochraně a uţívání vod, - nakládání s vodami, - ochraně před škodlivými účinky vod, - k dalším obdobným účelům. Vodními díly jsou zejména přehrady, hráze, vodní nádrţe, jezy a zdrţe, stavby, jimiţ se mění koryta vodních toků, stavby na ochranu před povodněmi, studny, stavby hrazení bystřin apod. Nakládání s vodami (povrchovými i podzemními) = - vzdouvání vod pomocí vodních děl, - vyuţívání energetického potenciálu vod, - vyuţívání vod k plavbě (vč. plavení dřeva), - vyuţívání vod k chovu ryb a vodní drůbeţe, - odběr vod, - vypouštění odpadních vod, - další způsoby vyuţívání vod a jejich vlastností. Obecné nakládání s povrchovými vodami = kaţdý můţe na vlastní nebezpečí, bez povolení či souhlasu vodoprávního úřadu odebírat povrchové vody, nebo s nimi jinak nakládat pro vlastní potřebu, pokud k tomu není třeba zvláštního technického zařízení. Při obecném nakládání s povrchovými vodami se nesmí - ohroţovat jakost a zdravotní nezávadnost vod, - narušovat přírodní prostředí, - zhoršovat odtokové poměry, - poškozovat břehy, vodní díla a zařízení (vč. zařízení pro chov ryb), - porušovat práva a právem chráněné zájmy jiných subjektů. Uţívání povrchových vod k plavbě = je třeba povolení vodoprávního úřadu. Na povrchových vodách v ochranných pásmech vodních zdrojů prvního stupně a na nádrţích určených pro chov ryb je plavba plavidel se spalovacími motory zakázána.
25
Ostatní povrchové vody lze k plavbě uţívat jen tak, aby přitom nedošlo k ohroţení jakosti vod, zájmů rekreace, bezpečnosti osob a vodních děl. Podrobnosti stanoví prováděcí vyhláška Ministerstva dopravy (v dohodě s Ministerstvem ţivotního prostředí). Ochrana vod = spočívá především v regulaci lidských činností, které mohou vést ke zhoršení kvality vod. Lze rozlišit 1) ochrana kvality vod = jde zejména o čistotu vod. Odpadní vody – vody pouţité v obytných, průmyslových, zemědělských, dopravních apod. stavbách a zařízeních. Odpadní vody lze vypouštět pouze na základě povolení a po předchozím zneškodnění. Za vypouštění odpadních vod se platí poplatky. 2) územní ochrana vod = vliv na kvalitu vody mají i činnosti v území, kde se voda nachází. Jsou vylišována území se zvýšenou ochranou z hlediska zajištění kvality vod = - Chráněné oblasti přirozené akumulace vod (CHOPAV) = velkoplošná území, jejichţ přírodní podmínky umoţňují významnou přirozenou akumulaci vod, v ČR zejména v příhraničních horských oblastech, - Ochranná pásma vodních zdrojů = maloplošná území, zřizovaná k ochraně vydatnosti, jakosti a zdravotní nezávadnosti povrchových i podzemních vod, vyuţívaných pro zásobování pitnou vodou. Člení se na ochranné pásmo prvního (vnitřní) s druhého (vnější) stupně. 3) ochrana vodních toků = je zakázáno - měnit směr vodního toku, - měnit podélný sklon vodního toku, - měnit příčný profil vodního toku, - poškozovat břehy vodního toku, - těţit z koryt vodních toků zeminu, písek nebo nerosty, - ukládat do vodních toků (nebo na místech, odkud by mohly být splaveny do vodního toku) předměty, které by mohly ohrozit plynulost toku. Státní správa vodního hospodářství Státní správu vodního hospodářství vykonávají vodoprávní úřady, a to a) b) c) d) e)
obce, pověřené obecní úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, kraje, ministerstva – Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo ţivotního prostředí.
Na území vojenských újezdů = vojenské újezdní úřady.
26
Ochrana před povodněmi Povodně = přechodné výrazné zvýšení hladiny povrchových vod, při kterém voda zaplavuje území mimo koryto vodního toku a působí škody. Ochrana před povodněmi = soubor opatření k předcházení a zamezení vzniku škod na majetku a na ţivotním prostředí. Důraz na prevenci, zvyšování retenčních schopností území a ovlivňování průběhu povodní (vodní nádrţe). Ochrana před povodněmi se zabezpečuje podle povodňových plánů (při vyhlášení krizové situace podle krizových plánů). K zajištění ochrany před povodněmi je kaţdý povinen umoţnit vstup a vjezd na své pozemky těm, kdo provádějí zabezpečovací práce apod. Povodňová opatření a) preventivní (§ 65/1) = např. stanovení a vyklízení záplavových území, povodňové plány, předpovědní a hlásná povodňová sluţba apod., b) za povodně = povodňové záchranné a zabezpečovací práce, řízené ovlivňování odtokových poměrů apod. Záplavová území = administrativně určená území, která mohou být za povodně zaplavena vodou. Omezení v záplavových územích = k tzv. aktivní zóně záplavových území nesmí - být ţádné stavby s výjimkou vodních děl, - se skladovat ţádný odplavitelný materiál, - se zřizovat ţivé ploty ani oplocení, tábory (tábořiště) ani campingy.
27
14. OCHRANA OVZDUŠÍ Ochrana ovzduší je upravena zákonem č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, a prováděcími předpisy, např. vyhláška Ministerstva ţivotního prostředí č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší. Ovzduší musí být chráněno před vnášením znečišťujících látek, které jsou do atmosféry uvolňovány (vnášeny) z tzv. antropogenních zdrojů (= zdrojů souvisejících s činností člověka). Cílem právní úpravy ochrany ovzduší je omezit znečišťování ovzduší nad únosnou míru. Ochranou ovzduší se rozumí předcházení znečišťování ovzduší a sniţování znečišťování tak, aby byla omezena rizika pro lidské zdraví, způsobená znečištěním ovzduší, sníţení zátěţe ţivotního prostředí látkami vnášenými do ovzduší a poškozujícími ekosystémy a vytváření předpokladů pro regeneraci sloţek ţivotního prostředí postiţených v důsledku znečištění ovzduší (§ 1). Ovzduším se rozumí vnější ovzduší v troposféře. Znečišťující látkou je kaţdá látka, která svou přítomností v ovzduší má nebo můţe mít škodlivé účinky na lidské zdraví nebo na ţivotní prostředí anebo obtěţuje zápachem. Znečišťování (emise) = vnášení jedné nebo více znečišťujících látek do ovzduší. Úroveň znečištění = hmotnostní koncentrace znečišťující látky v ovzduší (imise) nebo její depozice na zemský povrch za jednotku času. Zdroje znečištění ovzduší se dělí na - stacionární zdroje = ucelená technicky dále nedělitelná stacionární technická jednotka nebo činnost, které znečišťují nebo by mohly znečišťovat ovzduší, nejde-li o stacionární technickou jednotku pouţívanou pouze k výzkumu, vývoji nebo zkoušení nových výrobků a procesů, a - mobilní zdroje = samohybná a další pohyblivá, případně přenosná technická jednotka vybavená spalovacím motorem, pokud tento slouţí k vlastnímu pohonu nebo je zabudován jako nedílná součást technologického vybavení (jde tedy o dopravní prostředky včetně letadel). Přípustná úroveň znečišťování je určena emisními limity, emisními stropy, technickými podmínkami provozu a přípustnou tmavostí kouře. Emisní limity musí být dodrţeny na kaţdém komínovém průduchu nebo výduchu do ovzduší. Emisní limity se dělí na a) obecné emisní limity stanovené prováděcím právním předpisem pro znečišťující látky a jejich skupiny a b) specifické emisní limity stanovené prováděcím právním předpisem nebo v povolení vydaném pro stacionární zdroj. Emisní stropy se stanovují pro stacionární zdroj, skupinu stacionárních nebo mobilních zdrojů, provozovnu nebo vymezené území.
28
Za účelem sníţení celkové úrovně znečištění a znečišťování v České republice ministerstvo ţivotního prostředí ve spolupráci s příslušnými ústředními správními úřady zpracovává Národní program sniţování emisí České republiky. Národní program se zpracovává nejméně jednou za 4 roky. Národní program schvaluje vláda (§ 8). Povinnost sniţování emisí skleníkových plynů z pohonných hmot Dodavatel pohonných hmot je povinen postupně sniţovat emise skleníkových plynů na jednotku energie obsaţenou v pohonné hmotě v úplném ţivotním cyklu pohonné hmoty tak, aby dosáhl, ve srovnání se základní hodnotou produkce emisí skleníkových plynů pro fosilní pohonné hmoty stanovenou prováděcím právním předpisem, sníţení o 2 % do 31. prosince 2014, o 4 % do 31. prosince 2017 a o 6 % do 31. prosince 2020. Do povinného sníţení se nezapočítávají státní hmotné rezervy uváděné při jejich obměně do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky (§ 20 zákona). Emisemi skleníkových plynů na jednotku energie obsaţenou v pohonné hmotě se rozumí celkový objem emisí skleníkových plynů vyjádřený v ekvivalentu CO2 vyprodukovaných v úplném ţivotním cyklu pohonné hmoty, dělený celkovým energetickým obsahem pohonné hmoty vyjádřeným hodnotou spodní výhřevnosti. Za emise skleníkových plynů vzniklé během úplného ţivotního cyklu pohonné hmoty se povaţují celkové čisté hodnoty emisí CO2, CH4 a N2O, které jsou přičitatelné této pohonné hmotě, a to včetně přimíšených sloţek, za období zahrnující všechny etapy procesu výroby a spotřeby pohonné hmoty od těţby nebo obdělávání půdy, včetně změn ve vyuţívání půdy, přes dopravu, distribuci a zpracování, aţ po spalování, a to bez ohledu na to, kdy tyto emise vznikají. Ochrana ovzduší má nástroje a) administrativní – zejm. povinnost dodrţovat stanovené emisní limity, b) ekonomické = poplatky za znečišťování ovzduší - jsou příjmem Státního fondu ţivotního prostředí. Správní činnosti na úseku ochrany ovzduší vykonávají tyto orgány ochrany ovzduší a) ministerstvo, b) Ministerstvo zdravotnictví, c) inspekce, d) Česká obchodní inspekce, e) krajské úřady, f) obecní úřady obcí s rozšířenou působností, g) obecní úřady, h) celní úřady a i) Ministerstvo zemědělství. Na území vojenských újezdů vykonávají státní správu v ochraně ovzduší újezdní úřady a Ministerstvo obrany. Velmi důleţitá je i mezinárodní spolupráce při ochraně ovzduší, protoţe ovzduší nezná ţádné hranice. Důleţitými dokumenty jsou např. - Úmluva o dálkovém znečišťování ovzduší přecházejícím hranice států (Ţeneva 1979), - Rámcová úmluva o změně klimatu (Rio de Janeiro, 1992), a další.
29
15. PROBLEMATIKA ODPADŮ, NAKLÁDÁNÍ S ODPADY Odpady = vznikají jako vedlejší a neţádoucí produkt většiny lidských činností. Ţivotní prostředí do určité míry odpady vstřebává. Mnoţství odpadů, které jsou ukládány do ţivotního prostředí, jejich nebezpečné vlastnosti a dalšími lidskými činnostmi oslabená absorbční schopnost ţivotního prostředí jsou váţnou ekologickou hrozbou. Nakládání s odpady je upraveno zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, a prováděcími předpisy, např. vyhláška Ministerstva ţivotního prostředí č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů. Odpad je kaţdá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit (§ 3 odst. 1 zákona o odpadech). Některé druhy odpadu přestávají být odpadem, jestliţe poté, co byl odpad předmětem některého ze způsobů vyuţití, splňuje tyto podmínky: a) věc se běţně vyuţívá ke konkrétním účelům, b) pro věc existuje trh nebo poptávka, c) věc splňuje technické poţadavky pro konkrétní účely stanovené zvláštními právními předpisy nebo normami pouţitelnými pro výrobky, d) vyuţití věci je v souladu se zvláštními právními předpisy a nepovede k nepříznivým, dopadům na ţivotní prostředí nebo lidské zdraví, e) věc splňuje další kriteria, pokud jsou pro určitý typ odpadu stanovena přímo pouţitelným předpisem Evropské unie (např. nařízení Rady (EU) č. 333/2011, kterým se stanoví kriteria vymezující, kdy určité typy kovového šrotu přestávají být odpadem ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES). V pochybnostech, zda se movitá věc povaţuje za odpad, rozhoduje krajský úřad na ţádost vlastníka této movité věci nebo z moci úřední (§ 3 odst. 8). Nebezpečným odpadem je odpad vykazující jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 zákona; takovými nebezpečnými vlastnostmi jsou výbušnost, vysoká hořlavost, dráţdivost, toxicita, ţíravost a další. Komunálním odpadem je veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob, a který je uveden jako komunální odpad v Katalogu odpadů, s výjimkou odpadů vznikajících u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání. V Katalogu odpadů jsou jako komunální odpady (odpady z domácností) uvedeny zejména papír a lepenka, sklo, biologicky rozloţitelný odpad z kuchyní a stravoven, oděvy, textilní materiály a další. Nakládáním s odpady se rozumí shromaţďování, sběr, výkup, přeprava, doprava, skladování, úprava, vyuţití a odstranění odpadů. Původcem odpadů je právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejichţ činnosti vznikají odpady, nebo právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, které provádějí úpravu odpadů nebo jiné činnosti, jejichţ výsledkem je změna povahy nebo sloţení odpadů, a dále obec od
30
okamţiku, kdy nepodnikající fyzická osoba odpad odloţí na místě k tomu určeném; obec se současně stane vlastníkem tohoto odpadu. Původce odpadů je povinen zejména (§ 16 odst. 1) a) odpady zařazovat podle druhů a kategorií, b) zajistit přednostní vyuţití odpadů, c) ověřovat nebezpečné vlastnosti odpadů a nakládat s nimi podle jejich skutečných vlastností, d) zabezpečit odpady před neţádoucím znehodnocením, odcizením nebo únikem, e) vést průběţnou evidenci o odpadech a nakládání s nimi, f) platit poplatky za ukládání odpadů na skládky atd. Zákon o odpadech stanoví také povinnosti při nakládání s autovraky (§ 37). Stanoví, ţe kaţdý, kdo se zbavuje autovraku, je povinen autovrak předat pouze osobám, které jsou provozovateli zařízení ke sběru, výkupu, zpracování, vyuţívání nebo odstraňování autovraků. Před předáním vozidla provozovateli zařízení je vlastník vozidla povinen umístit vozidlo (= autovrak) na místo, kde nepoškodí nebo neohrozí ţivotní prostředí ani nenaruší estetický vzhled obce, přírody nebo krajiny. Plán odpadového hospodářství se zpracovává za účelem vytváření podmínek pro předcházení vzniku odpadů a nakládání s nimi podle zákona. Plán odpadového hospodářství zpracovávají - ministerstvo ţivotního prostředí, - kraje, - obce. Do plánů odpadového hospodářství České republiky a krajů lze veřejně nahlíţet. Poplatky za uloţení odpadů (§ 45) je povinen platit původce odpadu za ukládání odpadů na skládky. Poplatek se skládá ze dvou sloţek, a to - základní sloţky, která se platí za samotné uloţení odpadu na skládku, a - rizikové sloţky, která se platí dále za uloţení nebezpečného odpadu. Poplatky jsou zčásti (= základní sloţka) příjmem obce, na jejímţ katastrálním území je skládka odpadů umístěna, a zčásti (= riziková sloţka) příjmem Státního fondu ţivotního prostředí. Veřejnou správu v oblasti odpadového hospodářství vykonávají stanoveném zákonem tyto orgány (§ 71): a) ministerstvo ţivotního prostředí, b) ministerstvo zdravotnictví, c) ministerstvo zemědělství, d) Česká inspekce ţivotního prostředí, e) Česká obchodní inspekce, f) Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (sídlí v Brně), g) celní úřady, h) Policie České republiky, i) orgány ochrany veřejného zdraví, j) krajské úřady, k) obecní úřady obcí s rozšířenou působností, l) obecní úřady a újezdní úřady.
31
v rozsahu
16. MIMOEKONOMICKÉ VYUŢÍVÁNÍ KRAJINY Pod pojmem „mimoekonomické vyuţívání krajiny“ se rozumí zejména vyuţívání krajiny k rekreaci. Rekreace se stala významným krajinotvorným faktorem, který velmi významně ovlivňuje vývoj a kvalitu krajiny, a jehoţ intenzita se v posledních letech trvale zvyšuje. Rekreace ve spojení s turistikou se stává také významnou ekonomickou aktivitou, přinášející zejména v atraktivních oblastech značné zisky. Rekreaci lze dělit podle více hledisek, např. na rekreaci a) v místě bydliště = krátkodobý odpočinek v různých zařízeních (lázně, hřiště, koupaliště, parky, fit centra apod.), b) mimo bydliště - krátkodobá (nepobytová) = pobyt mimo obydlené zóny, tzv. v lesoparcích, příměstských a rekreačních lesích, u vodních ploch v dosahu městské dopravy apod., - víkendová = zejména na chatách a chalupách, - pobytová (dlouhodobá) = déle neţ tři dny trvající pobyt jak ve vlastních zařízeních (chaty, chalupy), tak i hotelech a penzionech, popř. i formou táboření v kempech. Novou, oblíbenou a rozšiřující se formou víkendové a pobytové rekreace je agroturistika spojená s pobytem na farmách (funkčních zemědělských usedlostech, které mají část zařízenou jako ubytování v penzionu), v jezdeckých klubech apod. Rekreující se má moţnost začlenit se do chodu zemědělské usedlosti buďto jako divák, nebo aktivně (např. při sklizni sena apod.). Negativní důsledky rekreace Rekreace má na přírodu, krajinu a ţivotní prostředí také často (a lokálně) velmi výrazný negativní vliv, a to různými formami, zejména a) hlučnost prostředí – v rekreačních lokalitách, kempech, u vodních nádrţí i v lesích stoupá hluk aţ na úroveň městské ulice, b) kvalita ovzduší – zejména v chatových osadách a v objektech (chalupách), kde se topí fosilními palivy, dochází v některých obdobích roku k výraznému zhoršení kvality ovzduší, ovlivněnému navíc negativně zplodinami z motorových vozidel, c) ohroţení povrchových i podzemních vod – velká koncentrace rekreačních objektů a zvyšování jejich kapacity vede ke zvyšování spotřeby vody a ke zvýšené produkci odpadních vod, d) negativní ovlivnění lokálních biocenóz – intenzita rekreačního vyuţívání částí území v krajině můţe vést (a obvykle vede) k poškození přírodního prostředí zvýšeným pohybem lidí. To má za následek větší mnoţství odpadků, odhozených (ponechaných) v lesích, poškození stromů i přízemní vegetace, erozi povrchu půdy, rušení klidu zvířat a ptáků, ţijících v daném prostředí apod., e) světelné imise – koncentrovanou rekreací dochází lokálně k zatěţování atmosféry světelnou imisí, která působí negativně i na lokální biocenózy. Kaţdá krajina má určitou rekreační kapacitu, která by neměla být překročena tak, aby nedocházelo k devastaci krajiny.
32
