S PEVNÝM ŠTÍTEM POKORY Klášterní každodennost benediktinky Hildegardy, volba abatyší, mystička a vizionářka

S PEVNÝM ŠTÍTEM POKORY Klášterní každodennost benediktinky Hildegardy, volba abatyší, mystička a vizionářka 1115−1141

Na vrcholu Disibodenbergu pomalu vzniká nové velké město Boží. Nic neztělesňuje jasněji touhu středověku přiblížit se Bohu. Klášter je uzavřené claustrum, jehož zdi mají chránit před zkažeností světa. Malé město je pokus, jak na zemi vystavět nebeský Jeruzalém, jak na tento svět přinést něco z „krásy nebes“. „Tak se mniši s navlečením svatého hávu odříkají všeho pozemského a přijímají v něm odznak andělů. Neboť jsou podle mé vůle ochránci mého lidu (...). Neboť i andělé, kteří nejsou dotčeni žádnou poskvrnou pozemských snah, jsou strážci mého lidu. Mniši se zprošťují pozemského, aby denně sloužili Bohu a zároveň svými modlitbami dnem i nocí chránili své bližní od zlých duchů.“45 Kláštery v té době v doslovném smyslu udávají tón. Sedmkrát denně vyzývají zvony mnichy a jeptišky k modlitbě. A když se tóny zvonů táhnou nad poli a osadami Odernheim a Staudernheim, vědí i ostatní lidé, jaká hodina odbila. Mechanické hodiny ještě nebyly vynalezeny, na venkově nestojí žádné zvonice. 31

VSECHNA KRASA NEBES.indd 31

10.8.2014 8:25:30

s pevným štítem pokory

S vycházejícím sluncem končí laudes, ranní modlitba. V tříhodinovém taktu následují tercie, sexta a nona. Před západem slunce slaví mniši nešpory a kompletář, který začíná v devět hodin večer, nechá doznít den v temnotě a s jásavým hymnem. Pak už mniši nesmějí mluvit. Hodinu po půlnoci rozeznějí zvony vigilie. Hildegarda je svěřena tomuto rytmu dne: pět hodin se modlit, pět hodin pracovat, mezitím jíst a přitom naslouchat čtením u stolu, trochu si odpočinout a učit se a číst pro sebe, pak mlčet a spát. A přece se něco změnilo. Ví, že nyní bude slyšet zvony každý den, den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. A rozhodně jim musí naslouchat, neboť „před bohoslužbou se nemá dávat přednost ničemu“.46 Také slíbila to, k čemu se zavazují benediktini: „... běžíme cestou Božích přikázání (...). Nikdy se nerozcházíme s jeho naukou, zůstáváme až do smrti v klášteře.“47 Řehole Benediktova, podle níž Hildegarda žije, vyžaduje stabilitas in congregatione: v klášterním společenství, do něhož vstoupila, musí jeptiška setrvat až do konce života. A protože takové společenství – o určité velikosti – se stěhuje jen zřídka, zůstávají řeholníci často celý život na jednom místě. To, co má Hildegardu stále měnit, není její okolí a životní okolnosti. Aby se změnila, musí se zahledět do nitra. Klášterní život ji odkáže na ni samu. Hildegarda se jistě ptala: „Budu moci vytrvat celý život?“ Jak je život dlouhý, si mladé děvče stěží dokáže představit. Ví, že většina lidí se dožije jen čtyřiceti až padesáti let. Ale když je člověk mladý, je to napůl věčnost. A Hildegarda mladá je, je jí právě sedmnáct. Chce být „družkou andělův“.48 Plesá během sborové modlitby a snad básní první vlastní písňové texty. Jako všechny dospívající zřejmě i ona – navzdory klášterní disciplíně – cítí opovážlivost a troufalost mládí. I ona si užívá a prožívá časné jaro života: „Třetí měsíc vzchází s divokým vřením. Přináší s sebou nečas. I když má v sobě také ještě mnoho nešťastného, přece se 32


10.8.2014 8:25:30


s jeho rozličnými větry dávají do pohybu zárodky země. Pod tímto měsícem si má člověk představit uši. I v nich zní zvuk tolika hodnotného i neužitečného, jímž je udržován v pohybu organismus ve svém celku. I duše v těle, jímž pohybuje a jež vyplňuje a jakoby spojuje s cévami, je konfrontována s narůstajícími silami přírody. V této situaci se člověk uprostřed svého mládí podobá stromu, který nejprve vynáší na světlo jen hrubé větvě a teprve později plody (...), mocně se však klame, když věří, že se už může považovat za moudrého, zatímco právě ve své troufalosti a pýše téměř hnisá jako čerstvá rána.“49 Řehole Benediktova, podle níž Hildegarda žije, je stará tehdy dobrých sto padesát, dnes téměř tisíc sto padesát let. Svatého Benedikta z Nursie, který sepsal své vlastní zkušenosti mnicha a opata, uvedl ve známost životopisem z 6. století papež Řehoř Veliký. Benediktův spis pomalu nastoupil vítězné tažení Evropou. Benediktova řehole dávala návod nejen pro klášterní život. Četli ji i králové a císaři, knížata a vévodové a patřila ke vzdělanostním statkům šlechtických dětí. Benediktova řehole platí za „jeden z nejdůležitějších dokumentů křesťanstva“, po bibli je jedním z nejčastěji kopírovaných textů. Bude také nazvána první evropskou ústavou a ze svatého Benedikta učiní patrona dnešní Evropy. Jeho řeholní dílo, jemuž roku 817 dal dodnes platnou formu Benedikt z Aniane, formovalo myšlenkové bohatství celého křesťanského Západu a vtisklo svou pečeť naší kultuře. Ještě dnes zná téměř každý větu: Ora et labora, modli se a pracuj. I když neví, že tento příkaz se zrodil z ducha Benediktovy řehole. Ve svém spise Benedikt posílil hodnotu a důstojnost lidské práce a zmírnil asketická cvičení. Křesťanským národům zprostředkoval dosud netušené pochopení společenství a autority. Učil také lásku k bližním, péči o chudé, nemocné a cizince. Benediktova řehole, která obsahuje předmluvu a sedmatřicet kapitol, začíná zvoláním „Naslouchej!“ a končí slovem „dospěješ“. Mezi tím leží dlouhá cesta. Klášter je „dílnou“, 33


10.8.2014 8:25:30


a nástrojem, který formuje člověka, je řehole, „neboť upravuje formu života těch, kdo poslouchají“.50 A řeholi vykládá opat, který řídí klášter. V jednotlivých kapitolách jde také o velmi mnoho praktických otázek: jak se mniši mají oblékat, jíst a spát a kdy se mají modlit. Benedikt dobře ví, že mniši a jeptišky nejsou dokonalí a že v noci také jen těžko vstávají z postelí. Pro celou řeholi a jejího ducha je charakteristické, jak Benedikt zachází s těmi, kdo se opozdí: „Kdo přijde k nočním vigiliím po Sláva Otci žalmu 94 – proto chceme, aby se říkal velice zvolna a s odmlkami –, nepostaví se v chóru na své místo, nýbrž na poslední, nebo na to, které opat pro takové opozdilce určil, aby na ně on sám a všichni mohli vidět.“51

Tolerance a trest – vždy jde o správnou míru. I při jídle a pití, při modlení a práci, při naslouchání a odporování. Centrální kapitoly jednají „o poslušnosti“, „o mlčenlivosti“ a nejdůležitější „o pokoře“. Žebřík pokory má dvanáct stupňů a mniši po nich stoupají svým konáním. „Ten postavený žebřík je náš pozemský život a Pán jej vztyčuje až k nebi, je-li naše srdce ponížené. Jeho postranními tyčemi rozumíme své tělo a duši: do nich nám Boží povolání zapustilo jednotlivé příčky pokory a dokonalosti, abychom mohli vystupovat.“52

Prvním stupněm žebříku pokory je bázeň Boží. Zde se mají mniši a jeptišky naučit ovládat jazyk, nohy, vůli a žádosti těla. Mají si co nejčastěji připomínat, že Bůh je vždy při nich a každému okamžiku propůjčuje hloubku a naplnění. Tak se před 34


10.8.2014 8:25:30


tváří Boží zříkají vlastní vůle a následují Krista, aby na druhém stupni mohli říci: „Přišel jsem, ne abych konal svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal.“53 Kdo se naučí poslušnosti a kvůli těžkostem nesejde z cesty, považuje se za nehodného a neodlišuje se od společenství, šplhá po žebříku dál. Mniši a jeptišky nesmějí mluvit – pokud nejsou tázáni (devátý stupeň) a nesmí se lehkovážně smát, musejí mluvit přiměřeně a skromně (desátý a jedenáctý stupeň). Na konci této cesty se jejich pokora dokonce vyjádří v držení těla: skloní hlavu i oči. Při všem konání jsou si vědomi přítomnosti Boha a jeho soudu. Kruh se uzavírá, neboť cesta pokory je cestou vystupování a sestupování. Jak na prvním, tak na dvanáctém stupni nastupuje bázeň Boží, ale člověk se stal jiným a našel pokoj své duše: „Když tedy mnich vystoupí po všech těchto stupních pokory, záhy dospěje k té lásce k Bohu, která svou dokonalostí vyhání strach. Všechno, co dřív dodržoval ne beze strachu, začne proto plnit bez jakékoli námahy, takřka přirozeně, z návyku, ne už z hrůzy před peklem, ale z lásky ke Kristu, z dobrého návyku a ze záliby v ctnostech. Tak se na svém služebníku, který je už čistý od svých špatností a hříchů, milostivě projeví Duchem svatý Pán.“54

I „dělnice Boží“ Hildegarda jde touto cestou pokory. Každý den spolu s ostatními ženami čte kus z Benediktovy řehole. Mistryně Jutta snad připomíná, že Písmo je těžké jako drahé víno, a má se proto požívat jen po malých doušcích. Ptá se Hildegarda, jakou podobu má pokora? Může člověk pochopit, jak Božská láska působí? „Kde v člověku není otázek, není ani odpovědí Ducha svatého,“ prohlásí později. Od svého duchovního správce Volmara chce vědět všechno 35


10.8.2014 8:25:30


a studuje knihy z klášterní knihovny, které jí nosí do klauzury. O svých přesných zdrojích poznání však mlčí. Jistě čte s velkou horlivostí bibli a církevní Otce. Volmar musí přinášet stále více knih, komentářů a vysvětlivek k Benediktově řeholi, legendy o světcích a disputace. Hildegarda žije v místě, které je centrem kultury. V disibodenberské písárně vidí, jak se píší a vážou knihy. To ji fascinuje. Hildegarda není žádná nevzdělaná žena, naopak, je vysoce vzdělaná. Když se později přesto nazývá indocta, neučená, znamená to jen, že neměla žádné systematické vyučování jako muži na školách při dómech a prvních univerzitách. Středověké studium zahrnuje „sedm svobodných umění“. Nazývají se tak proto, že tato studia mohli ve starém dómu provozovat jen svobodní. Trivium zahrnuje tři jazykové obory gramatiku, rétoriku a dialektiku, kvadrivium sestává ze čtyř matematických disciplín: hudby a geometrie, aritmetiky a astronomie. Hildegarda se učí svým zcela osobitým způsobem a přitom se spoléhá i na svou intuici. Cit a rozum u ní nikdy nejsou v protikladu. Jaká je správná cesta víry, o tom se bude ve 12. století úporně debatovat, aniž by se to zásadně dotklo křesťanské víry. Petr Abélard, který bude později nazván prvním intelektuálem, píše: Pochopit a věřit nejsou žádné protiklady. S pomocí logiky, gramatiky a rétoriky chce výroky víry uvést do srozumitelného jazyka, aby věřící jen slepě nepřitakávali nesrozumitelným formulím. Naproti tomu Bernard z Clairvaux vidí ve vědě a rozumu spíše pomocníky, kteří se mohou stát víře nebezpečnými. Proti tomu zastává: Ví jen ten, kdo věří; teprve hluboká zbožnost, nikoli ratio, otevírá tajemství víry. Bernardovi je Hildegarda blíž. I konvent jeptišek na tichém Disibodenbergu byl jistě dojat tragickým milostným příběhem Abélarda a Heloisy, který se vypráví po celé Evropě. Brilantní myslitel a jeho o dvacet let 36


10.8.2014 8:25:30


mladší nadaná žačka se milovali proti vůli svých rodin, ale jeho milostné písně zpívala celá Paříž. Přišlo dítě a vzali se. Pak ale Abélard poslal vzývanou Heloisu do kláštera. To mu její rodina neodpustila a nechala Abélarda vykastrovat. I když oba našli pokoj v různých klášterech, psali si ještě dopisy, které patří ve světové literatuře k nejkrásnějším. Kláštery jsou světu vzdálené, ale ne cizí. Často jsou figurkami v politickém soupeření o moc. Arcibiskupové využívají kláštery, aby si zajistili jejich oblast vlivu. Opati zastupují nejen Boha na zemi, ale i zájmy určitých šlechtických skupin. Církevní a světská moc jsou zároveň propletené i znesvářené. Roku 1122 Konkordát wormský konečně ukončí spor o investituru kompromisem: císař uvádí duchovní jedině do světských práv úřadu, oni skládají přísahu věrnosti a od císaře obdrží svá léna. Naproti tomu církev propůjčuje duchovní práva, jejichž vnějšími znaky jsou prsten a berla. Ale boj mezi císařem a papežem neumlkne. Za Hildegardina života stojí proti jedenácti oficiálním papežům právě tolik vzdoropapežů. Roku 1125, během Hildegardiných tichých let na Disibodenbergu, je sálská dynastie vystřídána štaufskou. V této době se množí stížnosti na rozmařilý, hříšný život a na zesvětštění duchovního stavu, který si kupuje obročí a trpí kněžská manželství. Jako starý křesťanský ideál se znovu odhaluje chudoba. Ve všech těchto letech Hildegarda vidí, jak se kámen po kameni staví klášter. Roku 1130 prožívá vysvěcení prvního oltáře a setrvá tu ještě, až bude roku 1143 požehnáno dokončené město Boží. Slyší kameníky a vidí, jak řemeslníci stavějí zdi a věže. Stavění se stává důležitou součástí jejího světa obrazů. Prostorově omezený svět kláštera nepovažovala za malý. Žije a rozvíjí se bez duchovního zúžení. Hildegarda chápe: 37


10.8.2014 8:25:30


„Kdyby totiž člověk byl bez svého tvůrčího konání a kdyby neměl žádné pevné bydliště, zůstal by prázdnou věcí.“55 Soud obou mnichů v jejich „Vita“ o formujících letech, které z mladé jeptišky utvořily abatyši, je přiléhavý a oslavný: „Panna Kristova dělala velké pokroky a stoupala od ctnosti k ctnosti (...). V jejím srdci žhnula shovívavá láska, jež ze své šíře nevylučovala nikoho. Věž panenství chránila hradba pokory. Ke skromnosti v jídle a pití se družila prostota v odívání. Cudný pokoj jejího srdce se zjevoval v mlčení a skoupých slovech. A všechny tyto klenoty svatých ctností (...) chránila strážkyně pokladu trpělivost jako okrasu pro nevěstu Kristovu.“56 V tomto ideálním obraze jeptišky pochybnosti a pokušení nemají žádné místo. To však nemohla být Hildegardina skutečnost. Když se později ve svých spisech a básních šíří o boji mezi duší a tělem (viz s. 37 an.), o sporu ctností a neřestí, nepodává žádná bezkrevná ponaučení. Jen ten, kdo sám šel touto cestou, může tolik soucítit. Její texty působí poctivě a silně, mají nadčasou kvalitu. Čtvrté vidění první knihy: Duše a její stánek57 Z vizionářského spisu „Cestyvěz“ „Ale já křehká a neučená žena viděla jsem též, kterak na jinou kouli (duši) přečetné bouře se obořovaly, chtějíce ji strhnouti, a nemohly, protože ona, statečně vzdorujíc, nedala místa jejich zběsilosti, nicméně však tato bědovala, řkouc: Jakkoli jsem chuděrka, mám přece úkol důležitý. Och, co já jsem? A jaká jest žaloba mého volání? Živýmť jsem v člověku dechem, majíc vykázaný stánek v míše, nervech, cévách, kostech a mase, takže ten stánek oživuji a v pohybech jeho všude ho s sebou nosím. Ale běda! smyslnost jeho plodí nečistotu, chlípnost, nevázané mravy a všeliké nepravosti (...). 38


10.8.2014 8:25:30


A potom chci létati nad oblaky. Kterak? Nad rozum svůj chci povznésti se a začíti to, čeho vykonat nemohu. Ale jakmile se o to pokouším, nesmírný v sobě budím smutek, takže nekonám žádného díla ani na vrchole svatosti, ani na rovině dobré vůle, nýbrž chovám v sobě nepokoj, pochybnosti, beznaděje, truchlivosti a všechno mne tísní. A když pokušení ďábelské mne takto znepokojuje, ó, jaká pohroma mne stíhá! (...) Ó, co jest to za stánky, jež takovým nebezpečenstvím vystaveny jsou šalbou ďábelskou! Ale když z milosti Boží si připomenu, že stvořil je Bůh, tu v soužení tom takto odpovídám svodům ďábelským: Já zemi pomíjivé se nepoddám, nýbrž povedu boje nejúpornější (...). Ale když pýcha napne síly své, aby do mne postavila věž své marnivosti bez základové skály a tuto vyvýšenost ve mně vztýčila, poněvadž nechce, aby se jí kdo podobal, nýbrž aby stále vyšší se zdála ostatních: Ó, kdo mi potom přispěje, an starý Had, který nade všechny býti chtěje, smrti propadl, mne usiluje svrhnouti? V takových chvílích hořekujíc dím: Kde jest můj Král a Bůh? Co mohu dobrého bez Boha? Nic. I pozvedám zraků svých k Bohu, jenž mi život dal (...). A tak poznávám nejsladší dobro, to jest vyvýšenost Boží, cítíc líbeznost nepomíjejícího balsamu, a tak sladkostí Boží se kochajíc, jako bych stála ve vůni všech mastí; rovněž ostatní neřesti velemocným štítem pokory srážím.“58

Ve všech letech, o nichž víme tak málo osobního, má Hildegarda z Bermersheimu dále trpět nemocemi. Vita kreslí obraz vnějškově slabé ženy, vnitřně však posilující světice: „Bezmála od dětství stále trpěla bolestivými chorobami, takže jen zřídka mohla chodit. A jelikož její celé tělo podléhalo nepřetržitému kolísání, podobal se její život obrazu vzácného umírání. Co však scházelo silám vnějšího člověka, to duchem moudrosti a síly narostlo člověku vnitřnímu. Zatímco tělo 39


10.8.2014 8:25:30


se rozpadalo, s podivuhodnou ohnivostí se v ní vzněcovala síla ducha.“59 Tato slabost je v Hildegardině životě nejen stále se opakujícím obrazem, nemoc je skutečná. Jaká organická trápení zatěžovala Hildegardu, o tom se hodně spekulovalo, ale nic není jednoznačně doloženo. Pojmy a obrazy nemoci tehdy a dnes jsou příliš rozdílné. Kromě toho se někteří pokusili zkratkovitě zmenšit fenomén Hildegardy na příběh nemocné, dokonce ji popsat jako hysterku či neurotičku, která si prováděla terapii sama svým dílem. Hildegarda, sledována dnešníma očima, je nesporně senzibilní, ba přecitlivělá žena. Říká o sobě: „Má svůj tělesný komplex ze vzduchu, pročež jí také z této vzdušné sféry déšť, vítr, každá změna počasí vtiskují nemoc, a sice tak, že žádným způsobem není schopna mít v sobě tělesnou jistotu.“60 Její tělo však silně ovlivňuje nejen počasí. Při velkých rozhodnutích a nepříjemných okolnostech vykazuje tělesné symptomy až k ochromení, slepotě a ztrátě řeči. I dnes lékaři znají takové fenomény, které dokonce nacházejí svůj výraz v běžné řeči: v jisté situaci je člověk „jako ochromený“, „nedostává se mu slov“, nejraději by před konfliktem „zavřel oči“. Ve středověku pravděpodobně mnohem více lidí duševní konflikty nevědomě projevovalo a zpracovávalo tělesným selháním a zhroucením. Myšlení je tehdy prostší a naivnější. Nemoc je trestem za hříchy, který sesílá Bůh. Vzory myšlení moderní psychologie, které nám často brání reagovat tak „primitivně“, ještě nejsou známy. Zde spočívá i vysvětlení velké léčivé síly, která vycházela od charismatických osob, jako byli světci. Zázraky se mohly dít snadněji. Hildegardiny nemoci jsou mnohdy ostnem, zbraní, kterou nasazuje proti druhým i sama proti sobě, s níž potírá obavy a zbabělost a tlačí na protivníka. Většinou však záchvaty nemoci prožívá jako Božskou zkoušku, jako výcvik v pokoře. 40


10.8.2014 8:25:30

S PEVNÝM ŠTÍTEM POKORY Klášterní každodennost benediktinky Hildegardy, volba abatyší, mystička a vizionářka

Recommend Documents